PETR NERUDA ZDE ÑKA NERUDOVÅ eds

ANTHROPOS

St udi es i n Ant hr opol ogy, Pal aeoet hnol ogy, Pal aeont ol ogy and Quat er nar y Geol ogy, Vol. 29, / N. S. 21 /, 2009

PETR NERUDA – ZDE ÑKA NERUD OVÅ eds.

PETR NERUDA – ZDE ÑKA NERUDOVÅ eds.

MORAVSK¥ KRU M L OV I V Vï CEVRSTEVNÅ L OKALI TA ZE ST”E DNï H O

A P OÇÅTKU ML ADÉ H O PALE OLI TU NA MORAVë

Moravskÿ Kr u ml ov I V MULTI L AYER MI DDLE AND E ARLY UPPER PAL AE OLI THI C SI TE I N MORAVI A

MORAVS K¥ KRU ML OV I V MORAVSKÉ ZE MS KÉ MUZE U M BRNO 2009

13. POSTAVENÍ LOKALITY MORAVSKÝ KRUMLOV IV V KONTEXTU STŘEDNÍ EVROPY

Petr Neruda – Zdeňka Nerudová

13. POSTAVENÍ LOKALITY MORAVSKÝ KRUMLOV IV V KONTEXTU STŘEDNÍ EVROPY Petr Neruda – Zdeňka Nerudová

Superpozice čtyř archeologických vrstev zařazuje Moravský Krumlov IV mezi důležité středoevropské lokality. I přes řadu stratigrafických problémů přineslo studium nalezených artefaktů nové důležité poznatky do mozaiky našich znalostí o osídlení Moravy v průběhu středního a na počátku mladého paleolitu. Díky absolutní dataci všech archeologických horizontů můžeme aspoň rámcově chronologicky zařadit získané informace a zakomponovat je do současného modelu vývoje paleolitických populací v Evropě. Hlavní dochovaný archeologický pramen – kamenná štípaná industrie – nám demonstruje nejen způsoby výroby kamenných nástrojů, ale umožňuje přesněji specifikovat časový rozsah některých industrií a zároveň nám poskytuje indicie k pochopení vývojových tendencí. Při tvorbě časoprostorových modelů samozřejmě narážíme na několik limitujících faktorů, které můžeme jen obtížně vyloučit nebo kontrolovat. Prvním z nich je nízká četnost stratifikovaných lokalit s dostatečně průkaznými soubory. Důvod lze hledat v nízké hustotě obyvatelstva v průběhu středního a na počátku mladého paleolitu. Tlupy archaických sapientů byly asi většinou poměrně malé (např. Pettitt 1997), a proto množství lokalit a jejich plošný rozsah v dílčích oblastech nemusel být velký. Ani populace anatomicky moderních lidí nebyla na přechodu středního a mladého paleolitu o mnoho početnější. S tím souvisí případné možnosti detekce archeologických lokalit v terénu s nálezy uloženými in situ. To se týká zejména středopaleolitických lokalit, které jsou většinou kryty vrstvami převážně eolických sedimentů, které např. v oblasti Krumlovského lesa dosahují mocnosti i více než 7 m. Vzhledem k malému plošnému rozsahu většiny středopaleolitických lokalit je tedy možnost jejich objevení limitována i v archeologicky ideálních situacích. Využití nedestruktivních metod prospekce, jimiž jsou archeology efektivně vyhledávány pozůstatky libovolného pravěkého osídlení, je pro období paleolitu značně omezené (Nerudová 2008b), a lze je použít jen v situacích, kdy je narušen průběh starých sedimentů. Lze se tedy oprávněně domnívat, že řada středopaleolitických lokalit (a snad i časně mladopaleolitických) je ještě neobjevena a jednotlivé oblasti se mohou mezi sebou kvalitativně lišit podle podmínek sedimentace a stavu výzkumu. To vše samozřejmě znesnadňuje tvorbu prostorových modelů. Druhým a snad ještě vážnějším problémem jsou omezené možnosti absolutního datování. Pro období přechodu středního a mladšího pleistocénu máme k dispozici především luminiscenční metody (OSL – datování sedimentů a TL – datování přepálených artefaktů) a elektrospinovou rezonanci, která se provádí na zubech zvířat. Radiometrické metody můžeme pro

střední paleolit využít jen v případě, kdy lze použít prvky s delším poločasem rozpadu (např. U/Th). Přechod středního a mladého paleolitu je již v dosahu radiokarbonové metody (14C), kterou je potřeba kalibrovat, což je pro úsek 40–30 tisíc let BP stále problematické. Ve všech případech je ale chyba příliš veliká (pro střední paleolit v řádech tisíců až desetitisíců let). To vede někeré badatele až k názoru, že časoprostorové konstrukce jsou z hlediska metodologie výzkumu pozdějších období pravěku značně limitovány (Vencl ed. 2007, 12–13). Dalším faktorem, se kterým je nezbytné počítat, je chyba daná subjektivním přístupem badatele. Problematika analýzy kamenné štípané industrie má svá specifika, která jsou daná zejména tím, že prakticky nelze vyrobit dva stejné předměty. Pravěká archeologie má oproti paleolitickému výzkumu výhodu v tom, že artefakty, jako keramika, broušená nebo kovová industrie, jsou replikovatelné prakticky ve stejných tvarech, takže jejich popis lze lépe normalizovat. Tvary předmětů jsou dány čistě záměrem tvůrce a většinou nejsou limitovány vedlejšími faktory. V případě štípané industrie je to samozřejmě odlišné. Z kvalitní suroviny lze sice vyrobit velice podobné předměty, ale prakticky nikdy nejsou morfo-metricky totožné. Při jejich výrobě sehrávají roli velikost a kvalita suroviny a schopnosti tvůrce, takže variabilita výsledných produktů je velice široká. To je markantní zejména u retušovaných typů (srov. Demars – Laurent 1989). Z toho důvodu nás nepřekvapí fakt, že technologicky či morfologicky velice podobné předměty bývají popisovány a klasifikovány různě, takže může vznikat dojem mnohem větší variability, než ve skutečnosti existovala (srovnej diskusi o diskoidních jádrech a levalloiských jádrech, významu bifaciálních nástrojů, aurignacienských škrabadel apod.). Významně se subjektivní faktory mohou promítnout i do kulturní klasifikace nalezené industrie, zejména nejsme-li si jisti, jak správně interpretovat variabilitu středopaleolitických „kultur“. Vyčlenění moustérienských facií ve Francii, které provedl F. Bordes (1953), bylo jistě významným krokem kupředu, ale zároveň nás postavilo před problém, co vlastně tyto facie znamenají. Navíc jsou některé varianty moustérienu poměrně lokální, jiné se objevují prakticky v neměnné podobě na různých místech Evropy. Právě s rozvojem poznání, a na podkladě studia nových kolekcí, se postupně vytvořily tři hlavní interpretační roviny tohoto fenoménu. Podle prvé teorie představují různé technologické a typologické skupiny moustérienu různé vývojové fáze téže kultury (Mellars 1969). Tato teorie byla založena na studiu lokalit jihozápadní Evropy. Další výzkumy ale ukázaly, že v jiných částech Francie jsou posloupnosti stratigrafických sekvencí obrácené. Americká škola přišla s modelem, který byl zaměřen funkcionalisticky. Opíral se

178

MORAVSKÝ KRUMLOV IV – VÍCEVRSTEVNÁ LOKALITA ZE STŘEDNÍHO A POČÁTKU MLADÉHO PALEOLITU NA MORAVĚ MORAVSKÝ KRUMLOV IV – MULTILAYER MIDDLE AND EARLY UPPER PALAEOLITHIC SITE IN MORAVIA

o postulát, že různé typy nástrojů souvisí s různými technologickými procesy, ke kterým sloužily. Jinými slovy, každý typ nástroje byl určen pro specifický druh činnosti. Skladba nástrojů by tedy indikovala určité aktivity na lokalitě v konkrétním čase (Binford – Binford 1966; Beyries 1988; Lemorini 2000). Rozvoj traseologických analýz ale ukázal, že se jeden typ nástroje používal k různým činnostem, a tudíž tvar nástroje neodráží jednoznačně funkci, ke které byl domněle používán. I na jednom předmětu můžeme najít funkčně diferencované sektory využité ke specifickým činnostem (Soressi – Hays 2003) a navíc bylo dokázáno, že stejný druh aktivit lze provádět různými nástroji (viz kap. 11). Třetí teorie (která vlastně vychází z původních Bordesových představ) chápe technologii produkce a typologickou skladbu jako odraz kulturní tradice dílčích skupin lidí. To by implikovalo, že skupiny s odlišnou techno-typologickou tradicí mohly koexistovat vedle sebe v relativně malém regionu a že tradice byla přenášena z generace na generaci (Valoch 1994, 140). V tomto směru nám ale není dostatečně jasné, jakými mechanismy se tyto tradice šířily, zejména pak v případě facií, které mají velký geografický rozsah (např. tzv. typický moustérien nebo charentien). Podobně se můžeme zamýšlet nad významem jednotlivých facií micoquienu, které zejména v Polsku vykazují určité odlišnosti v bifaciální komponentě jednotlivých lokalit, které jsou ale víceméně současné. Uvedené případy nás mohou vést ke značné skepsi ohledně našich schopností interpretace a časoprostorového modelování (Vencl ed. 2007). Nechceme-li ale zůstat jen u pozitivistického popisu nalezených pozůstatků, je třeba do určité míry pominout tyto negativní aspekty a pokusit se o vytváření teoretických modelů, zejména za pomocí interdisciplinárních analýz. Nezbytnou součástí takto vedeného výzkumu musí ale být i snaha o zpětné testování našich hypotéz a v tomto ohledu může každý nový objev v sobě skrývat netušený informační potenciál. 13.1 PŘEHLED ARCHEOLOGICKÝCH VRSTEV NA LOKALITĚ MORAVSKÝ KRUMLOV IV V následujících syntézách se snažíme o vytvoření geneticko-chronologického modelu vývoje paleolitu ve střední Evropě s přihlédnutím k poznatkům, které jsme získali z rozboru archeologického inventáře z Moravského Krumlova IV. Střednímu paleolitu byly v rámci lokality přiřazeny tři archeologické vrstvy, které reprezentují časový úsek od 150 000 až do 97 000 let před dneškem (OIS 6-5c). Chronologická pozice bude v budoucnu ještě ověřována, ale prozatím se zdá poměrně spolehlivá, protože sekvence OSL dat vytváří postupnou řadu bez dokladů interstratifikace. Archeologická vrstva 0 s nálezy szeletienu je spolehlivě datována čtyřmi radiokarbonovými daty a i výsledky datování metodou OSL jsou korelovatelné. Na základě interdisciplinárních analýz se ale podařilo prokázat ještě další indicie, které svědčí o přítomnosti pobytu archaických sapientů v prostoru lokality Moravský Krumlov IV i ve vrstvách bez archeologického materiálu. Archeologickou sekvenci lze tedy shrnout následovně:

• půdní sediment M2: zkoumán v ploše 1,5×1 m ve čtvercích 10–11/K v sektoru IV-3. V rámci antrakologické analýzy se podařilo vyčlenit ze dvou vzorků 32 kusů malých spálených kůstek. Ačkoliv se v tomto horizontu nenacházel žádný kamenný artefakt a nelze jednoznačně vyloučit i přirozený výskyt takového materiálu (spálené zvířecí tělo v rámci požáru biotopu), jedná se o zajímavou indicii, která naznačuje možnou přítomnost člověka. Datace vychází z nadložního horizontu s archeologickou vrstvou 3 kladeného do OIS 6. Půdní sediment M by mohl představovat ekvivalent intrasaalské půdy PK IV. Rostlinné makrozbytky jsou zastoupeny uhlíky borovice (Pinus sp.). • archeologická vrstva 3: artefakty jsou v sedimentu L doloženy pouze v sektoru IV-1, v sektoru IV-3 byl nalezen jen adekvátní sediment, jehož stáří 151 400 BP ho zařazuje do izotopového stádia 6. • sediment J/K: zkoumán v ploše 1,5×1 m ve čtvercích 10–11/K v sektoru IV-3. V rámci antrakologické analýzy bylo vyčleněno 23 kusů spálených drobných úlomků kostí. Rostlinné makrozbytky jsou zastoupeny uhlíky borovice (Pinus sp.). • archeologická vrstva 2: doložena v sektorech IV-1, IV-3 a IV-4. Pravděpodobně lokalita ateliérového typu s omezeným počtem nástrojů (bifaciální, dvojité a úhlové drasadlo). Bifaciální komponenta je kromě drasadla doložena zlomky nástrojů s bifaciálním ostřím, bifaciálním polotovarem a několika skládankami, které by mohly souviset s fasonáží těchto nástrojů. Artefakty jsou klasifikovány jako středopaleolitická industrie blízká micoquienu. Datace metodou OSL (115 000 BP) umožňuje vrstvu korelovat s koncem eemského interglaciálu a s nástupem prvé chladné oscilace (OIS 5e/d). Industrie byla uložena v kontinentálně laděném klimatu, podle pylů s přítomností Pinus silvestris, Pinus cembra, Polypodiaceae a řasami Botryococcus. Rostlinné makrozbytky dokládají přítomnost Pinus, Quercus, Frangula, Picea/Larix, Salix a Pomoid/Sorbus, což odpovídá světlým doubravám či spíše dubovým borům. V horním horizontu přibývá i Juniperus a Rhamus. • archeologická vrstva 1: doložena v sektoru IV-1 a méně výrazně v sektoru IV-3. Pravděpodobně ateliérová poloha s několika nástroji, mezi nimiž jsou významné zlomky asymetrických bifaciálních artefaktů. Industrie je diskoidní bez podílu levalloiské metody. Klasifikace – micoquien. Na základě dat OSL (97 000 BP) lze industrii korelovat s OIS 5c. Mezi uhlíky převažoval dub (Quercus), v pylovém spektru jsou navíc doloženy pylová zrna Pinus silvestris, Pinus cembra, Betula, Salix, Ulmus, Asteraceae, Ranunculaceae, Galium, Poaceae, Plantago, Thalictrum, Cyperaceae, Saxifraga, Artemisia, Chenopodiaceae, Daucaceae, Sedum, Ephedra a chladnomilné řasy. Makrozbytky tedy indikují teplé interstadiální klima, zatímco pyly odpovídají spíše chladnému biotopu. • archeologická vrstva 0, doložená v sektoru IV-3 a ojedinělými artefatky v sektoru IV-4, reprezentuje szeletienský ateliér. Datace horizontu je založena na metodě 14C a spadá do období mezi 36 820–38 350 BP (nekalib.). Kalibrovaná radiouhlíková data odpovídají vzorku, ode-

179



branému z horní úrovně nálezového horizontu a datovanému metodou OSL na 43 600 BP. Uhlíky dokládají přítomnost rodu Picea/Larix. 13.2 ZAČLENĚNÍ STŘEDOPALEOLITICKÝCH HORIZONTŮ DO KONTEXTU STŘEDNÍ EVROPY Středopaleolitické nálezy z Moravského Krumlova IV dokládají pobyt archaických sapientů v geografickém prostoru Moravy ve dvou hlavních obdobích – v období warthského glaciálu (OIS 6) a v období vyznívání eemského interglaciálu a přechodu do počátečních fází viselského glaciálu (OIS 5e–5c). Syntéza středopaleolitického osídlení Evropy je tedy členěna do těchto dvou chronologických úseků. 13.2.1 Izotopové stadium 6 Nejníže položenou vrstvu 3 můžeme chronostratigraficky spojovat s warthským glaciálem sensu stricto. Doklady osídlení středoevropského prostoru jsou velice sporé a naše znalosti se opírají spíše o jednotlivé body, reprezentované izolovanými lokalitami, které většinou představují unikátní soubory jen obtížně spojitelné do „kulturních“ celků. V následujícím přehledu se pokusíme sumarizovat zejména stratifikované a datované kolekce štípané industrie, které mohou významným způsobem sloužit k rekonstrukci paleolitického osídlení střední Evropy v průběhu izotopového stádia 6. Nejprve je ale nutné zmínit určitý posun v datování, založený na geologických jevech spojených se severským kontinentálním zaledněním. V současné době se objevuje rozpor zejména v otázce datování drenthského zalednění, které bývá, zejména v archeologické literatuře, tradičně kladeno do izotopového stádia 8. Návrh stratigrafického členění kvartéru (GCHCT 2007) ale spojuje toto zalednění s počátkem izotopového stádia 6, což je potvrzeno i geologickými výzkumy na severní Moravě, kde jsou sedimenty drenthského zalednění datovány metodou OSL na 162 tisíc let BP (Nývlt et al. 2008). Tento posun může významně ovlivnit chronologickou pozici řady lokalit, které jsou geologicky datovány na podkladě přítomnosti adekvátních sedimentů (zejména oblast severního Německa, Polska a severní Moravy a Českého Slezska). Mezi hlavní pramen poznání tohoto období v Čechách patří lokalita Bečov I na Písečném vrchu. Archeologický výzkum zde odhalil několik vrstev od interglaciálu treene až do vrcholné fáze viselského glaciálu. Časově blízká industrie k nálezům z vrstvy 3 v Moravském Krumlově IV se našla v profilu A-III-5 a A-III-4. Poloha 5 představovala se svými 264 artefakty druhou nejbohatší vrstvu bečovské polohy I. Autor výzkumu charakterizuje na základě přítomnosti malé1 2 3

ho pěstního klínu nalezenou industrii jako derivát acheuléenu s převažujícími rysy moustérienu, respektive jako moustérien acheuléenské tradice a nejbližší analogie hledá v německém Achenheimu (Fridrich 1982, 68).1 Je nutné poznamenat, že přítomnost levalloiské metody výroby polotovarů je doložena jen několika, nepříliš signifikantními kusy. Některá jádra se morfologicky blíží levalloiským typům, zejména pak jednopodstavovým jádrům pro preferenční úštěp, ale netypické je utváření úderových ploch. Případná systematická aplikace levalloiské metody se výrazně neodráží ani v nalezené debitáži. I v případě odštěpů s fasetovanou patkou (ibid., Tab. 62:1) je možné charakterizovat takové předměty jako pseudolevalloiské hroty, které se mohou objevit jak v levalloiské, tak i diskoidní metodě. V tomto směru představuje kolekce z Bečova zajímavou analogii k vrstvě 3 z Moravského Krumlova IV. Do warthského glaciálu řadí J. Fridrich také nález plankonvexního pěstního klínu z horizontu A-III-4. Chybí bohužel průvodní industrie, takže nelze říci, zda je tento horizont podobný podložnímu nebo se jedná o specifickou facii. Další nálezy z Čech jsou buď starší (Letky n. Vltavou, obec Libčice - horizont PK IV; Prošek 1946) nebo většinou nejsou spolehlivě datovány, jako např. velká kolekce pěstních klínů z Bečova IV, která bývá na základě typologické analýzy spojována s mladým acheuléenem (Fridrich – Sýkorová 2005) izotopového stádia 8. Vzhledem k tomu, že nálezy pocházejí z povrchových sběrů se zjevnými doklady recentní redepozice, je jejich výpovědní hodnota značně omezená. Poměrně bohaté osídlení warthského glaciálu je zachycené v Německu, i když se nově objevují určité chronologické otázky, které do jisté míry výrazně ovlivňují „kulturní“ diverzitu středopaleolitického osídlení. Jednou z hlavních kultur saalského glaciálu sensu lato je mladý acheuléen s charakteristickými, jemně vypracovanými pěstními klíny. Hlavní klastr mladoacheuléenkých lokalit se nachází v severním Německu. Omezený počet lokalit v Baden-Württembersku a Bavorsku se dává do souvislosti se stavem výzkumu v těchto oblastech (Bosinski 1967) a jistě je zapříčiněn i absencí saalských sedimentů v jeskyních (Conard – Fischer 2000, 10). Klasické mladoacheuléenské lokality, jako např. Markkleeberg, Reutersruh, Zwochau, Gröbern nebo Neumark-Süd (Baumann et al. 1983; Luttrop – Bosinski 1971)2, jsou spojovány s teplejšími oscilacemi v rámci starší fáze saalského komplexu (Mania – Mania 2008, 25), ale stanovení časového dosahu není jednoduché z několika metodologických důvodů (subjektivita při kulturní klasifikaci industrie, datování na základě rozsahu kontinentálního ledovce apod).3 Nejmladší soubory mladého acheuléeenu mají pocházet z lokality Hundisburg (Toepfer 1961) a komplexu stanic v okolí Magdeburgu (např. Toepfer 1981), doplněné nepříliš průkaznými soubory z lokalit Bot-

Podle některých badatelů je moustérien acheuléenské tradice spojen s prostorem západní Evropy a prakticky nezasahuje východně od Rýna (Conard – Fischer 2000, 23). U řady dalších lokalit (Eythra, Lübow) s potýkáme s problémem jejich přesného kulturního i chronologického zařazení (srov. např. Weber 2004). Markantní to je zejména v případě souboru z Gröbern (srov. např. Mania – Mania 2008, 25; Conard – Fischer 2000, Fig. 2). Datace těchto souborů se často opírá o stratigrafickou pozici vůči starosaalské moréně. Nové stratigrafické dělení se dvěma interglaciály v rámci saalského komplexu v oblasti Saale a Elbe (Mania – Mania 2008) je však těžko korelovatelné s jinými kvartérními systémy (GCHCT 2007). Problém spočívá v tom, zda korelujeme drenthský kontinentální ledovec s izotopovým stádiem 8 (Mania – Mania 2008) či až s izotopovým stádiem 6, jak naznačují výzkumy ledovcových sedimentů na severní Moravě (Nývlt et al. 2008).

180


trop a Herne (Schmitz 1988). Relativně nejlépe datovanou lokalitou je Schweinskopf ve vulkanické oblasti Eiffel, která je rovněž spojována s mladým acheuléenem, přestože diagnostických typů je zde poskrovnu (Schäfer 1990). Jednou z kontroverzních lokalit je i Salzgitter-Lebenstedt (Grote 1978), na které lze demonstrovat problematiku kulturní klasifikace, která se mnohdy řídí subjektiviním preferováním určitých kritérií. V původní Bosinského syntetické práci byla lokalita spojována s mladým acheuléenem a kladena, i přes stratigrafické nesrovnalosti, do izotopového stádia 6 (Bosinski 1967). Tentýž autor později akceptoval viselské stáří lokality a klasifikoval ji jako jednu z facií německého micoquienu (Bosinski 2002). Jiní autoři ale neuznávají ani jednu z těchto klasifikací (Conard – Fischer 2000). Ve starší fázi středního paleolitu je v Německu zaznamenán rozvoj časného moustérienu. V klasické syntéze německého středního paleolitu je existence moustérienu spojována až s viselským glaciálem (Bosinski 1967). Dnes je ale zřejmé, že jeho vývoj probíhal už od období izotopového stádia 6, ne-li dříve. Patrně nejstarší spolehlivě datovaná industrie moustérienu pochází z lokality Ehringsdorf ve východním Německu. Unikátní industrie ze spodního komplexu travertinů pod tzv. pariserem byla původně korelována s eemským interglaciálem (Feustel 1983). Nové výzkumy datují tento spodní horizont do období 186–245 000 BP, a je tudíž spojován s izotopovým stádiem 7 (Mania et al. 2003, 30), případně se starším intrasaalským interglaciálem (Mania – Mania 2008, 25). Industrie je charakteristická přítomností levalloiské debitáže. Častá jsou konvergentně retušovaná drasadla. Charakteristickým typem jsou moustérienské hroty s maximální tloušťkou v proximální části nástroje. Zajímavý je výskyt hrotů typu limace, listovitých hrotů a malých bifasů. Následující vývoj moustérienu v rámci izotopového stádia 6 je prostorově vázán spíš na Porýní4, kde je již za klasickou považována lokalita Rheindahlen B3 (Thieme 1983; Bosinski 1995). Časově by tam spadaly i horizonty 6 a 4 z lokality Wannen, a horizonty 1A a 2A z lokality Tönchesberg (Conard 1992; 1995), situované ve vulkanických kráterech v oblasti Eiffelu. Nejen pro jmenované lokality, ale i pro další soubory spadající do tohoto období (Achenheim II, Ariendorf 2, Kärlich Jb; Bosinski 2002), je charakteristický signifikantní výskyt levalloiské metody. Do okruhu moustérienu snad lze zařadit i mikrolitické soubory, navazující na tradice staropaleolitických industrií typu Bilzingsleben. V tomto směru se velice zajímavou jeví lokalita Neumark-Nord, kde se podařilo zachytit několik poloh s paleolitickým osídlením. Z polohy 1 pochází industrie, která podle některých autorů představuje spojovací článek mezi holsteinskými a eemskými drobnotvarými industriemi (např. Valoch 2004a; Kozlowski 2006). Z horních příbřežních partií pochází artefakty získané těžbou diskoidních jader. Prozatím stále přetrvává polemika ohledně přesnějšího chronologického zařazení nálezového horizontu. Na základě geologických analýz byl spojován s interglaciálem treene (Mania – Brühl – Laurat 2004), což potvrzuje i TL dato4

vání (Karelin 1997; Mania 2000). Aktuálně je poloha 1 spojena se starším intrasaalským interglaciálem. Stále je ale diskutována možnost korelace s posledním interglaciálem (srov. Conard – Fischer 2000; Richter 2006). Spolehlivěji je zařazena kolekce Neumark-Nord 2/2, kterou autoři výzkumu morfologicky srovnávají s industriemi typu Taubach a Weimar-Parktravertine a typologicky s polohou Neumark-Nord 1 (Mania – Brühl – Laurat 2004, 40). Na základě nového zpracování stratigrafie saalského komplexu korelují E. Mania a U. Mania polohu Neumark-Nord 2/2 s mladším intrasaalským interglaciálem (2008, 37). Stále poněkud spekulativní je existence micoquienu v Německu v průběhu warthského glaciálu, se kterým jsou spojovány nálezy micoquienských bifasů z polohy B2 v Rheindahlen (Bosinski – Street – Baales 1995, 847). Vývoj středního paleolitu v Polsku je v průběhu warthského glaciálu poněkud odlišný od situace v Německu. Mladý acheuléen je reprezentován jen nálezy ojedinělých pěstních klínů z lokalit Konradówka a Owsiszcze (Burdukiewicz – Wiśniewski 2004, 138), jejichž datace je založená na geologické pozici, podobně jako nálezy z Českého Slezska v Bohuslavicích a Polance n. Odrou (Svoboda – Macoun – Přichystal 1991). V souvislosti s výzkumem paleolitické lokality Piekary I a IV jsou rovněž zmiňovány acheuléenské artefakty, které ale již nejsou k dispozici k případnému ověření (SachseKozłowska – Kozłowski eds. 2004, 32; Sachse-Kozłowska 2004, 145). Mnohem průkazněji se v Polsku jeví nástup micoquienu s typickými asymetrickými klínovými noži, který by spolu s belgickou lokalitou Mesvin IV patřil k nejstarším v Evropě (Kozłowski 2006). Za jednu z nejdůležitějších lokalit můžeme považovat jeskyni Biśnik u Strzegowa. Poloha A3 (vrstva 14) je datována termoluminiscenční metodou (LU) na 126 ±30 tis. let BP, což je chronologická pozice počátku eemského interglaciálu, ale ze stratigrafického hlediska je geologická vrstva uložena v podloží vrstev 12 a 13, které obsahují eemskou faunu. Velký soubor klínových nožů a dalších bifaciálních předmětů je doložen na lokalitě Pietraszyn 49 (Fajer et al. 2001), kde je uložen v sedimentech datovaných metodou TL a OSL do období 193 ±17 a 130 ±10 tis. let BP. Rozhodně ale nelze přehlédnout značně rozvinutou technologii výroby typických asymetrických bifaciálních nástrojů, které svým habitem jakoby nezapadaly do této chronologické pozice. Do stejného geologického období spadá i soubor dvou asymetrických bifaciálních nástrojů a jednoho úštěpu z diskoidního jádra z Dzierżysławi 1 vrstvy 6 (TL 180 ±35 tis. let BP). Tyto nálezy sice nelze použít k detailnějším analýzám, ale můžeme je chápat jako další doklad chronologické pozice starého micoquienu ve střední Evropě (Foltyn – Foltyn – Kozłowski 2000). Do této kategorie spadá snad ještě kolekce z Cyprzanowa 3 (Fajer et al. 2001). Druhým typem industrií v Polsku je moustéro-levalloisien, někdy označovaný jako piekarien (nebo jamien; podle vrstvy 2 z Piekar I, viz Sachse-Kozłowska – Kozłowski eds. 2004). Podle nálezů z centrální části piekarského komplexu lokalit

Jeskynní lokality jižního a jihovýchodního Německa většinou neobsahují předeemské sedimenty.

181



(Piekary IIC) by jeho počátky spadaly do období warthského glaciálu. Nálezy čepelové facie z Piekar IIa horizontu 3 (Połtowicz 2004; 2005) ale ukazují na složitost stanovení správné chronologické pozice. Na základě geologické analýzy bývá vrstva 3 spojována s předeemským obdobím (Madeyska et al. 1994), což je v rozporu s výsledky TL datování přepálených silicitů (srov. Valladas et al. 2003). Na druhou stranu není existence takto starého čepelového moustérienu vyloučená vzhledem k jiným nálezům v západní Evropě (např. Rheindahlen B1, Německo). Nejbližší analogii by představoval spodní horizont z jeskyně Nietoperzowa (Kozłowski 2006). Sledované období je na Slovensku zachyceno prozatím značně nevýrazně. Na mnohých travertinových kupách s nálezy z eemského interglaciálu se nachází i starší polohy, které lze korelovat se saalským glaciálem sensu lato. Mezi nejspolehlivější patří nálezy pod eemským horizontem v Hôrce – Ondrej (Kaminská et al. 2000). Do warthského glaciálu spadají vrstvy C a D v sektoru B, odkud pochází nepříliš početná industrie, kterou spojujeme s časným moustérienem s levalloiskou metodou (Kaminská et al. 2000, 41) a datujeme na základě U/Th metody na 160 ±10 tis. let BP (Ford 1995, 127). Kulturně a chronologicky příbuzná je industrie z vrstvy 3 v sektoru D, která je datována korelací s vrstvou 13 v sektoru C (U/Th – 143,5 tis. BP; Kaminská et al. 2000, 44; Ford 1995, 127). Ještě starší nálezy pocházejí z lokality BehárovceSobocisko (Prošek 1958; Bánesz 1991). Dvě archeologické vrstvy s mikrolitickým inventářem jsou datovány na více než 206 900 BP (U/Th, Hausmann – Brunnacker 1988), ale vzorky nejsou spolehlivě lokalizovány, takže získané datum nelze jednoznačně vztáhnout k archeologickým nálezům (Valoch 2003, 191). Podobnou stratigrafickou pozici mají i nálezy z Vyšných Ružbach (Bánesz 1970), datované na 204 a 231 tis. BP, a Hranovnice (Hausmann – Brunnacker 1988, 49). Mimo travertinové polohy byla existence moustérienu s levalloiskou metodou zaznamenána v půdním komplexu IV (OIS 7) v Novém Meste nad Váhom (Kukla – Ložek – Bárta 1961), kde se podařilo najít vedle levalloiských artektů i příčné drasadlo, a srovnatelné nálezy pocházejí i z risské vrstvy Y (profil F) ve Vlčkovcích (Bárta 1962; Kaminská et al. 2000, 56). Prakticky žádné nálezy ze saalského komplexu neznáme z území Maďarska, ale předpokládá se, že kontinuita mezi industriemi typu Vértesszőlős a Tata nebyla přerušena (Dobosi 2000, 51). I území Rakouska je prozatím bez středopalelitických nálezů z tohoto období, i když nelze, podobně jako v Maďarsku, přítomnost menších neandertálských tlup vyloučit.5 Vývoj ve východní části střední Evropy je zachycen především v komplexním profilu v Korolevu na Ukrajině. V poloze II – Gostryj Věrch by do sledovaného období spadala vrstva V (Haesaerts – Koulakovska 2006; Usik 2006). 13.2.2 Izotopová stadia 5e–5a V průběhu eemského interglaciálu a na počátku viselského glaciálu dochází k nárůstu počtu lokalit a do jisté míry 5

i k výraznější diverzifikaci středopaleolitických industrií. Stále se sice potýkáme s problémem poněkud nepřesného datování nalezených středopaleolitických horizontů, protože se stále nacházíme mimo dosah radiokarbonové metody, ale přece jenom jsme v širším časovém úseku schopni vyčlenit samostatné archeologické kultury, u nichž můžeme v případě některých lokalit sledovat i chronologický vývoj. V následujícím přehledu osídlení uvedeme proto zejména stratifikované a statisticky signifikantní soubory, které mohou pomoci při formulování některých časoprostorových teorií, týkajících se vývoje středního paleolitu ve středoevropském prostoru. V Čechách lze v průběhu sledovaného časového úseku vyčlenit lokality s taubachienským a moustérienským inventářem. Micoquienu, který by spadal na počátek viselského glaciálu, či dokonce do eemu, nebyly prozatím jednoznačně připsány žádné soubory. To ale může být dáno použitou terminologií či nedostatkem kvalitních stratigrafických podkladů. Zajímavým příspěvkem k diskusi na toto téma může být lokalita Lobkovice (okr. Mělník), kde se u skalky podařilo nalézt několik artefaktů z lokálního lyditu (Mazálek et al. 1952). Na základě přítomnosti plžů Helicigona banatica a pylů dubu, lísky a vrby, stejně jako přítomnosti teplomilných druhů zvířat (kůň, jelen, tur) byla industrie zařazena do eemského interglaciálu. Industrie, typická přítomností diskoidních a subprizmatických jader, drasadel a bifaciálního nože, byla klasifikována jako moustérien acheulské tradice nebo micoquien s analogií v Rammingen-Bockstein (Fridrich 1982, 116, tab. 154:1). Bohužel je industrie špatně klasifikovatelná vlivem nekvalitní suroviny, použité k její produkci. Revizi by si zasloužily i nálezy z lokality Slánská hora u Slaného, které zahrnují různá bifaciálně opracovaná drasadla typu Quina, z nichž jedno lze označit i jako malý oválný pěstní klín. Chronostratigrafická pozice nálezů není příliš jasná; vrstva 4 je kladena do starého würmu (Žebera 1954). Předměty jsou prozatím spojovány s moustérienem (Fridrich 1982), ale přicházela by v úvahu pravděpodobně i jiná kulturní klasifikace. Taubachien je v Čechách reprezentován zejména lokalitou Ládví v Praze-Ďáblicích, zkoumanou S. Venclem v roce 1973. Kamenné artefakty byly vyráběny převážně z místních křemenů a křemenců, které jsou v okolí lokality deponovány v říční terase, a ojediněle je soubor doplněn o české rohovce. Analýza jader a debitáže ukazuje na příbuznost s taubachienem, ale s vyšším zastoupením mladopaleolitických typů, jako jsou škrabadla a rydla. Zajímavá je přítomnost bifaciálních typů – klínového nože či listovitého hrotu, které jsou metricky největšími artefakty v souboru (Vencl – Valoch 2001; Valoch 2003). Na základě mikromorfologického rozboru fosilní půdy je lokalita spojována s eemským interglaciálem (Vencl – Smolíková 1974). Moustérien je v Čechách v období OIS 5e doložen především nálezy z komplexní stratigrafické sekvence v Bečově I - Písečném vrchu. V již zmíněném profilu A je do eemského interglaciálu kladena vrstva A-III-3, která obsahovala 126 artefaktů, mezi nimiž byla rozlišena drasadla různých forem, tayacký hrot a tři bifasy. Industrie byla klasifikována jako zoubkovaný moustérien (Fridrich 1982).

Nové analýzy materiálů z Gudenushöhle naznačují jinou kulturní a chronologickou pozici středopaleolitických nástrojů (srov. Bednarik 2008).

182


Podobný charakter má i vrstva A-III-2, která by stratigraficky spadala již do období časného viselského glaciálu, bez možnosti bližší specifikace. Celkem se podařilo získat 76 ks industrie. Vedle charakteristických zoubkovaných retuší je zajímavým prvkem přítomnost čepelových polotovarů. Ty jsou velice podobné podložní vrstvě 3, kde jsou navíc výrazněji doložena čepelová jádra. Nálezy jsou srovnávány s jeskyní Šipkou a Čertovou dírou, které jsou podle našich současných poznatků mnohem mladší (počátek interpleniglaciálu, Neruda 2006; v tisku). Dokladů osídlení z mladší fáze středního paleolitu (dle Fridrich 1982 eem a starší fáze würmu) je v Čechách mnohem více. Několik stratifikovaných lokalit je na základě malakofauny spojováno s eemským interglaciálem, ale narážíme na malé množství signifikantních nálezů. Do této kategorie by spadaly tři artefakty z Chlupáčovy sluje u Koněprus nebo nález jádrovitého kusu ze Sedlce z polohy I. V ostatních případech nám sice artefakty umožňují spojovat industrie s moustérienem nebo micoquienem (jeskyně Nad Kačákem, Ve vratech, Jislova jeskyně, Sloupová jeskyně), ale bez přesnějšího chrono-stratigrafického zařazení. Poměrně bohaté středopaleolitické osídlení se nachází v Německu (Bosinski 1967), ale velkých, přesně datovaných souborů je stále poskrovnu (Conard – Fischer 2000, 9). Eemský interglaciál 5e je z území Německa znám především nálezy, které jsou slučovány do okruhu taubachienu (Valoch 1984), charakteristického malými rozměry industrie, jež není morfologicky příliš pravidelná. Mezi nástroji dominují jednoduchá drasadla, vruby a zoubky a archaické hroty typu Quinson a Tayac. Eponymní lokalita Taubach u Weimaru není příliš šťastně zvolená, protože zdejší nálezy se poněkud odlišují od ostatních taubachienských lokalit ve střední Evropě (Schäfer 1981; 1990; Weissmüller 1995). Někteří autoři dokonce soudí, že kůlenský materiál z vrstvy 11 lépe vystihuje charakter industrie (Conard – Fischer 2000, 10). Kromě Taubachu byl tento typ industrie identifikován i na dalších travertinových polohách ve WeimarParktravertine, Rabutz, Burgtonna a v severozápadním Německu, kde jsou morfologicky blízké industrie v okolí Stuttgartu – Bad Cannstatt a Untertürkheim (Wenzel 1998). Všechny zmíněné lokality jsou typické svojí polohou na travertinech. Technologicky velice podobná industrie mimo travertinové polohy byla nalezena na lokalitě Sesselfelsgrotte II ve spodním souvrství U. Horizonty A08 a A07 jsou W. Weissmüllerem klasifikovány jako moustérien bez bližší kulturní specifikace, neboť není jisté, zda je mikrolitizace industrie primárním nebo sekundárním jevem (Weissmüller 1995a). Podobné drobnotvaré industrie se podařilo lokalizovat i na lokalitě Neumark-Nord, kde jsou však starší. Do eemského interglaciálu bývá řazen jen nevýrazný soubor kamenných artefaktů (Mania – Brühl – Laurat 2004, 41, Abb. 43; Mania – Mania 2008, 20, Fig. 3). Kromě zmíněných mikrolitických industrií je v Německu doloženo i moustérienské osídlení. Ve zmiňované syntéze 6

středního paleolitu vyčlenil původně G. Bosinski skupiny Rheindahlen, Kartstein a Balve IV (1967), ke kterým v novějších pracích připojuje navíc moustérien acheuléenské tradice A (Bosinski 2002), který je podle autora zastoupen především souborem z Rheindahlen B1. Zde však chybějí charakteristické triangulární bifasy (Conard – Fischer 2000). Ty jsou zastoupeny jedním „bout coupé“ pěstním klínem v poloze A3 (Bosinski – Street – Baales 1995, 848). Podstatnější než detailní klasifikace je ale fakt, že v Německu máme moustérien výrazně doložen i v průběhu izotopových stádií 5e–5c a následně až do stádia 3, což navozuje dojem plynulého vývoje od mladšího saalského glaciálu warthe (OIS 6). Do eemského interglaciálu spadají soubory z Wallertheim A–B (OIS 5e/d) a Tönchesberg. V západním Německu je doložena západoevropská skupina moustérienu s čepelovou technologií – Tönchesberg 2B (Conard 1992), Achenheim 14/15 (Vollbrecht 1995, 855–857), Wallertheim D (Conard – Adler 1997) a Rheindahlen B1 (Thissen 1998), i když u posledně jmenované je kulturní klasifikace složitá (viz micoquien). V jižním Německu nejsou většinou časově adekvátní sedimenty dochovány. Jistou výjimku tvoří spodní souvrství „U“ v jeskyni Sesselsfelsgrotte (A01–A08), které je datováno do období OIS 5d–5c. Na území Německa je významná i existence micoquienu, pro který je častěji užíván termín Keilmessergruppe (k problému srov. Conard – Fischer 2000; Valoch 2004b). Jeho vnitřní náplň byla definována na podkladě vyčleněných skupin Bockstein, Klausenische, Schambach a Rörshein, které reflektovaly i chronologický aspekt. Na ně pak měla navazovat industrie typu Altmühl (Altmühlgruppe; Bosinski 1967). V mnohem pozdější revizi tohoto systému rozdělil G. Bosinski micoquien hlavně geograficky – na skupinu Mittelgebirge (typ Bockstein, Klausenische a Pradnik) a na skupinu z rovin (typ Königsaue a Lebenstedt).6 Druhá regionální skupina je charakteristická výskytem levalloiské metody v kontextu bifaciálních nástrojů, což je jev, který v Mittelgebirge skupině lze konstatovat maximálně až pro izotopové stádium 3 (Sesselfelsgrotte, komplex G – Richter 1997). Bosinského dělení micoquienu bylo zpochybněno především koncepcí J. Richtera (1997), který chápe micoquien jen jako facii moustérienu (MMO). S opuštěním koncepce dělení micoquienu do třech fází souhlasí i další autoři, i když se nepřiklánějí k Richterově interpretaci, vysvětlující přítomnost bifaciálních forem jako výsledek specifické redukce běžných unifaciálních forem (Conard – Fischer 2000, 11). Poměrně bohaté micoquienské osídlení Německa se ale váže především na období od izotopového stádia 5a do konce stádia 3 (Sesselfelsgrotte, Königsaue A, C, Geissenklösterle, jeskyně v komplexu Klausen, Schambach, Buhlen IIIb, Bockstein III atd.; viz Bosinski 2002). Micoquien, časově analogický nálezům z vrstvy 1 v Moravském Krumlově IV nebo micoquienu z Polska, je známý z Neumark-Nord polohy 2/0, která je spojována s počátkem viselského glaciálu (Mania – Brühl – Laurat 2004,

Bosinski změnil původní dataci a klasifikaci lokality Salzgitter-Lebenstedt z mladého acheuléenu saalského stáří na staroviselský micoquien (srov. Bosinski 1967 a 2002). Někteří autoři dokonce soudí, že bifaciální předměty z lokality Salzgitter-Lebenstedt (Tode 1982) nelze jednoznačně spojovat ani s mladým acheuléenem, ani micoquienem nebo moustérienem acheuléenské tradice, který je charakteristický triangulárními bifasy, objevujícími se na východ o Rýna pouze sporadicky (Conard – Fischer 2000, 12).

183



41–43). V západním Německu by přicházela v úvahu kolekce z Rheindahlen B1, která bývá spojována jak s čepelovým moustérienem, moustérienem acheuléenské tradice (Bosinski 2002), tak s micoquienem, a datována do izotopového stádia 5e/5d (Thissen 1998). Od našich souborů se odlišuje výrazně vyšším zastoupením čepelové metody, která ale v moravském prostředí není zcela neznámá. Pravé čepele byly identifikovány ve třech kůlenských vrstvách 7c, 7a a 6a (Neruda 2003; 2005). Do následného interstadiálu brørup (OIS 5c) by spadaly i micoquienské nálezy z Bockstein IIIa (Wetzel – Bosinski eds. 1969). Sledované období v Polsku je reprezentované zejména nálezy micoquienu a moustérienu (moustéro-levalloisien, piekarien) s nevýrazným zastoupením taubachienu. Micoquienské industrie s asymetrickými bifaciálními předměty jsou doloženy několika kolekcemi. Chronostratigraficky by do období eemského interglaciálu spadaly nálezy z vrstvy 8 v Piekarech III a vrstvy 5 z Piekar I, kde se micoquien nachází ve třech horizontech (Sachse-Kozłowska – Kozłowski eds. 2004). Do brørupského interstadiálu (OIS 5c) je kladeno souvrství F1 a F2 z jeskyně Biśnik (Cyrek ed. 2002). Výrazné rozšíření micoquienu je spojeno s obdobím starší fáze viselského glaciálu, a to převážně od stupně 5a (Zwoleń, Wylotne, Ciemna, Okienik). V tomto období dělíme polský micoquien na základě výskytu různých typů bifaciálních nožů do několika facií (Skalien, typ Wylotne, typ Zwoleń, Ciemna, viz Kozłowski – Kozłowski 1996). Paralelně s micoquienem se vyvíjel i moustérienu. V rámci eemského interglaciálu je doložen souborem stratifikovaných artefaktů z jeskyně Biśnik (archeologické vrstvy A1, A2), kterou někteří autoři spojují s charentienem s listovitými hroty (Kozłowski 2006). Moustéro-levalloisien (piekarien ve smyslu Krukowského) je v tomto časovém úseku doložený nálezy z lokalit Kraków – Zwierzyniec, jeskyně Nietoperzowa (horní vrstva 14) a Kraków – Wawel (Kozłowski 2006, fig. 20). S okruhem staroviselského moustérienu můžeme spojovat i lokalitu Kraków – ul. ks. Józefa (Burdukiewicz – Wiśniewski 2004, 142). Kromě toho rozlišuje J. K. Kozlowski industrie JV charentienu na lokalitě Raj a Obłazowa (2006, Fig. 20). Kupodivu velice sporadicky jsou dokumentovány drobnotvaré industrie, které bychom mohli korelovat s taubachienem. Taková industrie není v Polsku doložena z eemského interglaciálu, ale až z následujícího období izotopového stádia 5d. Spadaly by sem nálezy z horizontu D v jeskyni Biśnik (vrstva 9 a částečně 8), který se stratigraficky nachází mezi bifaciálními industriemi eemského interglaciálu (A1, A2) a micoquienskými soubory F1, F2. Přetrvávání mikrolitické tradice do období brørupského interstadiálu snad dokládá industrie z jeskyně Obłazowa (vr. 19, 15), kterou J. K. Kozłowski klasifikuje jako taubachien (2006, Fig. 20). Mezi významné doklady tradice mikrolitických industrií v počátcích viselského glaciálu patřil JZ sektor lokality Wroclaw – ul. Hallera. Moderně koncipovaný interdisciplinární výzkum A. Wiśniewského zde odhalil industrii malých rozměrů, štípanou z jednoduše připravených jader a zlomků suroviny, která neobsahovala levalloiskou složku. Autor výzkumu ji sice

neklasifikoval jako taubachien, ale upozornil na rysy, které jsou s taubachienem analogické. K této klasifikaci se přiklání i M.-H. Moncel (2004, 92). Původně byla industrie z ul. Hallera kladena na základě stratigrafické pozice na konec interglaciálu eem a počátek viselského glaciálu (Wiśniewski 2003), ale nové interdisciplinární výzkumy datují tuto kolekci až do období 50–60 tis. let BP (Wiśniewski 2008; Przybylski – Badura 2008). Území Slovenska je známé především nálezy z travertinových poloh, které spojujeme s taubachienem. Významná enkláva taubachienu se nachází na Slovensku v Popradské kotlině. Stěžejní lokalitou byly po dlouhou dobu Gánovce, kde se podařilo identifikovat 3 středopaleolitické horizonty v chronostratigrafické sekvenci odpovídající eemskému interglaciálu a jeho vyznívání. Dvě nejstarší vrstvy v komplexu V a IV s taubachienskými nálezy byly datovány do časového úseku mezi 130,8–104,5 tis. BP. V nadložní vrstvě (horní část komplexu IV), která na základě U/Th dat spadá už do starší fáze viselského glaciálu (83,5 kyr BP), se podařilo najít archeologický horizont s neandertálským endokraniem a otisky fibuly a radia. Zajímavá je přítomnost bifaciálních nástrojů v prostřední vrstvě (komplex IV), která podle dnešních kritérií spadá na konec eemského interglaciálu, či počátek viselského glaciálu. Tento horizont by snad bylo možné korelovat s interstadiálem amersfoort či spíše s počátkem brørupu (Kaminská et al. 2000). Další travertinovou lokalitou ležící nedaleko Gánovců, je sekvence pěti vrstev v Hôrce-Ondreji. S eemským interglaciálem je spojováno několik vrstev v sektoru C. Chronostratigrafická pozice je vymezena stářím podložní travertinové vrstvy (U/Th 143,5 tis. BP) a nadložními vrstvami s typickou pozdně interglaciální malakofaunou. Interglaciální stáří sektoru C pak potvrzoval rozbor malakofauny i mikrofauny. Industrie z tohoto horizontu byla klasifikována jako taubachien (Kaminská et al. 2000, 48). Nálezy ze sektoru A jsou mladší a lze je korelovat s blíže nespecifikovaným interstadiálem starého viselského glaciálu (Kaminská et al. 2000, 54). Analogii hledá Ľ. Kaminská v industrii z Bojnic I – Prepoštské jaskyne (ibid., 82). Za naprosto klíčovou můžeme považovat lokalitu Bojnice III, kde J. Bárta identifikoval 11 archeologických vrstev, z nichž na nálezy nejpočetnější byly horizonty X, IX, VIII a II (Bárta 1972; 1974). Prozatím nebyla provedena jejich dostatečná technologicko-typologická analýza, ale i v těchto kolekcích rámcově spojovaných s taubachienem byly výjimečně identifikovány bifaciální nástroje (Kaminská et al. 2000, 51). Oproti předchozímu období warthského glaciálu jsou doklady středopaleolitického osídlení Maďarska ve stupních 5e–5a mnohem bohatší a kulturně diverzifikované. V tomto časovém úseku lze rozlišit několik technologických komplexů (Dobosi 2000): – klasický (západoevropský) moustérien bohatý na drasadla – bifaciální industrie reprezentované jankovichienem, bábonyienem a starým szeletienem – středopaleolitické industrie na valounech, zastoupené taubachienem a jihovýchodním charentienem. Klasický moustérien je doložen především nálezy z vrstvy 3 v jeskyni Subalyuk v Bukových horách, kterou korelujeme

184


s eemským interglaciálem (OIS 5e). Absolutní stáří geologické vrstvy 3 je stanoveno na 112–128 tis. let. Na rozdíl od taubachienu z Taty, kolekce klasifikovaná jako moustérien s levalloiskou metodou, neobsahuje bifaciální komponentu (Mester 1990). Kromě této lokality lze k okruhu klasického moustérienu přiřadit i nálezy z jeskyní Kecskésgalya, Mexikó, Büdöspest a z převisu Farkaskő, jejichž kulturní a chronologická pozice ale není příliš jistá. Z geografického hlediska jsou tyto lokality vázány na jižní, východní a severovýchodní okraje Bukových hor u Miskolce. Bifaciální industrie jsou doloženy důležitou skupinou středního paleolitu v Maďarsku – jankovichienem, který byl rozšířen zejména v západním Maďarsku v okolí Balatonu s přesahy až do oblasti Bukových hor (prvky jankovichienu jsou konstatovány v jeskyni Szeletě; Mester 2007). Pro další vývody je významné předatování této kultury do období starého viselského glaciálu (Gábori-Csánk 1990). Bohužel stratigrafické doklady na většině lokalit jsou již zničeny. Charakteristické bifaciální listovité artefakty ale dokládají rozšíření tradice oboustranného opracování nástrojů jižně Moravy již v období přechodu eemu a viselského glaciálu. Mezi nejvýznamnější lokality patří jeskyně Jankovich, Budapest-Remete, Szelim, Kiskevély, převis Polisszántó a další. Industrie typu micoquien/bábonyien a starší szeletien (k problému viz dále) jsou již mladší a nacházejí se v severovýchodní oblasti Maďarska. Hlavním problémem je zejména samostatná pozice bábonyienu, který byl definován na základě lokalit pod širým nebem (Ringer 1983). Morfologická příbuznost s tzv. starým szeletienem byla vysvětlována jak genetickou vazbou, tak i funkčně (viz kap. 13.3.3). Za již klasickou lokalitu taubachienu dnes můžeme považovat travertinový výchoz Tata. Výzkum L. Vértese rozšířil kolekci z této lokality na 2318 kusů (Vértes Hrsg. 1964; Dobosi 2004). V jejím rámci rozlišil kromě typického mikrolitického inventáře s drasadly a moustérienskými a archaickými hroty i mladopaleolitickou komponentu v podobě rydel a škrabadel. Nezanedbatelné je zastoupení bifaciálních nástrojů jako např. bifaciální drasadlo, drasadlo typu Tata, Schabemesser, malé pěstní klínky a nástroje připomínající listovité hroty. Některé bifaciální nástroje lze klasifikovat jako klínové nože, ale svojí morfologií se přece jenom odlišují od micoquienských typů. Jejich malé rozměry zřejmě souvisí s použitou surovinou z říčních sedimentů Dunaje. Původní klasifikace levalloiských jader již není akceptována. Technologie je založena, stejně jako u dalších taubachienských lokalit, na exploataci objemových jader nejrůznějších variant (Moncel 2003a, b; 2004). Datování metodou U/Th zařadilo lokalitu Tata do období 70–116 tis. let BP, což odpovídá spíše vyznívání eemského interglaciálu nebo spíše nástupu viselského glaciálu (Schwarcz – Skoflek 1982). Zajímavé je využití křemenného porfyru, který by mohl pocházet z oblasti Bukových hor (Biró 2004). Přítomnost taubachienských lovců v tomto teritoriu dokládá inventář, vyčleněný v rámci revize stratigrafie a archeologických materiálů z jeskyni Szelety (Mester 2007, 247). Zde je spojován s eemským horizontem 2b (vrstva XV). Do stejného 7

kulturního okruhu je řazena i industrie z jeskyně DiósgyőrTapolca, uložená ve vrstvách 4 a 5 sondy II (Ringer – Moncel 2004). Jihovýchodní charentien je reprezentován především štípanou industrií z lokality Érd. Ta je některými autory řazena do izotopového stádia 3 (Gábori-Csánk 1968a, b), ale nová technologická studie klade tuto specifickou industrii na valounech do období konce posledního interglaciálu a nástupu posledního glaciálu, což je v hrubých rysech i pozice zmíněné kolekce z Taty. Technologické podobnosti s taubachienem mohou být dány valounovou formou zpracovávané suroviny (Mester – Moncel 2006). Další srovnatelné soubory pocházejí z jeskyně Kiskevély a Szelim. Rovněž horní horizont z jeskyně Subalyuk je některými autory kladen do tohoto okruhu. Srovnatelné kolekce kupodivu nenacházíme v Rakousku. Zde je střední paleolit reprezentovaný velice chudě (Salzhofenhöhle, Rameschhöhle, Teufelsrast-Felsdach či Gudenushöhle) a navíc je často značně nejistá jeho chronologická a kulturní pozice.7 13.2.3 Syntéza středopaleolitických horizontů. Již jsme několikrát naznačili, že syntézy našich poznatků, které se týkají středního paleolitu, jsou zatíženy mnoha nedostatky, vyplývajícími z nepřesných datovacích metod, stavem dochování kvartérních sedimentů, úrovní jejich výzkumu v jednotlivých regionech apod. Přesto se ale pokusíme vyzvednout některé aspekty, které souvisejí s výzkumem paleolitické stanice v Moravském Krumlově a které by mohly mít i určité geneticko-kulturní konotace. Přehled našich poznatků, které se týkají starší fáze středního paleolitu (Early Middle Palaeolithic, viz Conard – Fischer 2000) ukazuje poměrně zřetelně, že industrie acheuléenského rázu se soustřeďují spíše v prostoru západní části střední Evropy. V Čechách bývá s mladým acheuléenem spojována lokalita Bečov IV, jejíž datování je nejisté, stejně jako u dalších izolovaných klínů (Křešice, Mutějovice, Srbsko, Putim (Fridrich 1982). Na Moravě jsou pěstní klíny zastoupeny jenom několika izolovanými a povětšině nepříliš přesně datovanými artefakty. Mnohé z nich navíc upomínají spíše na bifaciální artefakty s asymetrickým průřezem, které jsou typické pro micoquien (Určice, Kadov, Božice). Podobně i v Polsku je mladoacheuléenská tradice spojována jen s ojedinělými pěstními klíny, např. z lokalit Konradówka a Owsiszcze 1 a nejinak je tomu i v moravské části Slezska (Bohuslavice, Polanka n. Odrou), kde na základě datování velkého zalednění, dosahujícího až přes hranické rozvodí, by neměly být starší než OIS 6. Prostor střední Evropy je spojován spíše s moustérienem, který se v Německu vyvíjí už od izotopového stádia 7 (Ehringsdorf, Neumark-Nord 2/2) a 6 (Rheindahlen B3, Wanen a další). Tyto industrie jsou charakteristické jednak čepelovými polotovary, jednak přítomností levalloiské metody. Tady již nacházíme s územím Moravy více styčných prvků. Podíl levalloiské metody v našich souborech není veli-

Např. Bednarik alternativně klasifikuje nálezy z Gudenushöhle jako acheuléen (Bednarik 2008).

185



ký (nedosahuje hodnot pro klasifikaci industrie jako levalloiské facie), ale přece jenom je její přítomnost, oproti mladším kolekcím, nepřehlédnutelná. Spadaly by sem především soubory z Bečova I A-III-5, vrstva 14 v jeskyni Kůlně a vrstva 3 z Moravského Krumlova IV. Navíc je v jeskyni Kůlně doložena také subprizmatická metoda, která umožňovala těžit i čepele, které jsou ojediněle doloženy i poměrně velkými kusy. Přítomnost tohoto horizontu v Polsku (Piekary IIa) je problematická, zejména vzhledem k dataci souvrství 7. Na druhou stranu z Polska pocházejí jedny z nejstarších dokladů micoquienu v Evropě (Pietraszyn 49, Dierżysław 1). Tato kultura s charakteristickými pěstními klíny s vytaženým hrotem a hlavně klínovitými noži s para-rydlovým úhozem se zde začíná plně rozvíjet v průběhu eemského interglaciálu (Biśnik, Piekary I, III). Před objevením středopaleolitického ateliéru v Moravském Krumlově IV se nejstarší prokázané micoquienské osídlení v České republice vázalo na archeologickou vrstvu 9b v jeskyni Kůlně, která je podle nových poznatků datována do staroviselského interstadiálu odderade (OIS 5a), tj. do období okolo 70 tisíc let BP. Klasifikace archeologické vrstvy 1 z Moravského Krumlova IV do micoquienu se jeví, i přes omezené množství nástrojů, jako pravděpodobná. Odpovídaly by tomu jak formy asymetrických bifaciálních nástrojů a jejich polotovarů, tak i přítomnost drasadel, srovnatelných s micoquienskými drasadly z jeskyně Kůlny. Nedostatek naprosto průkazných formem je dán, podle našeho názoru, funkcí Moravského Krumlova jako ateliéru. Nejen typologie, ale i technologie sbíjení polotovarů je srovnatelná s micoquienem. Tento horizont je na základě OSL data spojován s interstadiálem brørup (OIS 5c). Archeologická vrstva 2 je poněkud méně průkazná. Technologicky se podobá nadložní vrstvě 1 ale zároveň obsahuje drasadla micoquienského charakteru a zlomky bifaciálních nástrojů. Ty se od časově srovnatelných kusů, nalezených v rámci taubachienu, liší jemnou preparací oboustranně opracované hrany. V tomto směru se tedy přikláníme ke kulturní klasifikaci vrstvy 2 do micoquienu, který, jak se zdá, má v prostoru střední Evropy svoji tradici. Přijmeme-li tedy takovou klasifikaci jako správnou, pak můžeme konstatovat, že stejně jako v Polsku můžeme i na Moravě rozšířit dosavadní časový rozsah micoquienu i do izotopových stádií 5e a 5c. V Maďarsku by horizontu vrstev 1 a 2 z Moravského Krumlova mohl odpovídat jankovichien, jehož centrum se rozkládalo v západní části země. Technologicky se sice od micoquienu poměrně signifikantně odlišuje, ale dokládá využití metody bifaciální produkce nástrojů na poměrně rozsáhlém území. Nepočetné doklady micoquienu jsou z konce eemského interglaciálu a počátku viselského glaciálu známy i z Německa (Bockstein IIIa, Neumark-Nord 2/0), i když ke skutečnému rozvoji této industrie dochází až od izotopového stádia 5a. To ovšem znamená, že v prostoru střední Evropy vedle sebe koexistovalo několik technologických koncepcí – micoquien, moustérien a drobnotvarý taubachien, případně i jihovýchodní charentien (je-li klasifikace maďarské lokality Érd správná). 8

Prozatím bylo nejvíce pozornosti věnováno vztahu micoquienu a moustérienu. Pro období OIS 5e–5a se obě skupiny jeví víceméně samostatné, ale nelze opominout koncepci, kterou na základě nálezů z komplexu G v jeskyni Sesselfelsgrotte v Německu vytvořil J. Richter (1997) a která pojímá místní micoquien pouze jako facii moustérienu (moustérien micoquienské facie – MMO). Přítomnost bifaciálních forem vysvětluje autor různým stupněm redukce jinak unifaciálních forem nástrojů. Tato koncepce není obecně přijímána (srov. Conard – Fischer 2000; Kozlowski 2006; Burdukiewicz – Wiśniewski 2004) a je pravdou, že aplikace takového přístupu na další lokality není úspěšná (Nerudová 2008b). Rozhodně ale ukázala na potřebu revize našeho chápání výpovědních možností bifaciálních forem nástrojů. Podle našeho názoru je poněkud problematické vyčleňování jednotlivých skupin micoquienu na základě přítomnosti nebo absence určitého typu klínového nože. Morfologie těchto artefaktů může být ovlivněna tolika faktory (tradice, kvalita suroviny, stádium redukce, variační šíře typu, funkce atd.), že se tím dostáváme spíše do metodologické pasti. Z hlediska vzájemného vztahu moustérienu a micoquienu by mohlo být zajímavější sledování přítomnosti levalloiské metody v micoquienu, kterou konstatoval u nejmladších vrstev komplexu G v Sesselfelsgrotte J. Richter a která je charakteristickým rysem nížinného micoquienu v koncepci G. Bosinského (2002). Na Moravě lze vztah mezi micoquienem a moustérienem sledovat jen stěží. Většina lokalit je řazena do micoquienu8 nebo je datace moustérienských souborů nejasná. Problematickým faktorem je nepřítomnost statisticky dostatečně signifikantních souborů. Méně se již řeší vztah micoquienu a taubachienu, přestože se stále častěji ukazuje, že bifaciální tradice zde existovala paralelně s koncepcí drobnotvaré industrie. Relevantnost vyčlenění taubachienu jako samostatné archeologické kultury, kterou snad můžeme chápat i jako jednu ze skupin neandertálské populace, vynikne právě v kontextu časově souběžného micoquienu. A jsou to právě nálezy z Moravy, které mohou do diskuse výraznou měrou přispět. Základní otázkou je totiž důvod, proč neandertálci využívali rozměrově tak malé nástroje. V případě nálezů z maďarské Taty by přicházelo v úvahu vysvětlení ve smyslu adaptace na surovinu, kterou získávali ve formě malých valounů z říčních sedimentů. Důvody mikrolitizace nebyly specifikovány ani studiem nálezů komplexu U na lokalitě Sesselfelsgrotte v Německu. Srovnání micoquienu a taubachienu z jeskyně Kůlny ukazuje, že drobnotvarost taubachienského inventáře je daná záměrem tvůrce (Neruda 2003). To lze vyvodit z toho, že obě kultury využívaly stejné zdroje surovin, ale micoquienské artefakty jsou mnohem větší. Taubachien se navíc odlišuje i z hlediska ekonomie využívání surovin a stupněm mobility, která byla asi větší než v případě micoquienských lovců, kteří, jak se zdá, byli fixováni mnohem více na jeden omezený region. Po dlouhou dobu se zdálo, že micoquien časově navazuje na Moravě na taubachienské osídlení, takže si obě kultury prakticky nekonkurovaly. Na základě nálezů z vrstev 2 a 1

Nově se přikláníme ke klasifikaci jeskyně Šipky jako micoquienské lokality (Neruda 2006).

186


z Moravského Krumlova IV se ale zdá, je-li kulturní klasifikace správná, že obě populace obývaly prostor jižní Moravy prakticky ve stejnou dobu, a dokonce se jejich sídelní jednotky mohly dotýkat. To vyplývá jednak z přítomnosti společných surovin mezi taubachienem z Kůlny (rohovce typu Krumlovský les) a micoquienem z Moravského Krumlova (využití hlavní kůlenské suroviny – spongolitu), jednak z blízkosti Moravského Krumlova IV a Pravlova IVd, kde se podařilo najít velice drobnotvarou industrii, která spadá pravděpodobně do období nástupu viselského glaciálu. Obě industrie (taubachien i micoquien) jsou charakteristické absencí levalloiského způsobu produkce polotovarů a naopak dominantním zastoupením diskoidní metody. Ta je v taubachienu mnohem více diverzifikována, kdežto v mladším micoquienu (Kůlna 7c, 7a, 6a) dochází k redukci variant a k jisté standardizaci. V obou industriích je přítomna subprizmatická metoda s jednoduchým paralelním sbíjením polotovarů. Skutečné čepele se ale objevily až v mladších micoquienských souborech z Kůlny (Neruda 2003; 2005). Určitý rozdíl je vidět v aplikaci bifaciálního opracování artefaktů. Vyjdeme-li opět ze srovnání taubachienu a micoquienu z Kůlny, pak je zřejmé, že bifaciální formy z taubachienu jsou mnohem hrubší, často bez aplikací finálních retuší, takže přichází v úvahu jejich klasifikace jako značně redukovaná jádra. Navíc jsou vyrobeny většinou ze vzdálených importovaných surovin. Mnohem výrazněji jsou bifaciální artefakty zastoupeny např. v Tatě nebo na slovenských lokalitách jako např. Hôrka-Ondrej. Téměř micoquienských forem dosahuje listovitý hrot z taubachienské lokality Ládví v Praze-Ďáblicích. Bohužel úvahy o vzájemných kontaktech mezi taubachienem a micoquienem v prostoru střední Evropy jsou stále dosti spekulativní, i když se jeví stále pravděpodobnější. 13.3 ZAČLENĚNÍ SZELETIENSKÉHO HORIZONTU (VRSTVA 0) DO STŘEDOEVROPSKÉHO KONTEXTU

Studiem publikovaných výsledků, týkajících se přechodu středního a mladého paleolitu, bychom mohli nabýt dojmu, že kulturní vztahy mezi časně mladopaleolitickými kulturami na Moravě jsou dostatečně zřejmé. Nové výzkumy přesto otevírají některé klíčové otázky, týkající se zejména přežívání neandertálské populace, vztahu micoquienu a szeletienu, či případné akulturace neandertálců anatomicky moderními lidmi. Také počátek aurignacienu ve střední Evropě nebo přechodný charakter bohunicienu jsou stále široce diskutovaným problémem. 13.3.1 Přehled názorů na vznik szeletienu Názvem szeletien, podle eponymní jeskynní lokality Szeleta nacházející se v Maďarsku, pojmenoval František Prošek kulturu s listovitými hroty, tehdy známou ze západního Slovenska a nazývanou tzv. východním solutréenem (Prošek 1953, 136). Vycházel z již dříve publikovaného návrhu I. L. Červinky, který ovšem do té doby nebyl valně akceptován (Červinka 9

1927)9. F. Prošek se tehdy domníval, že szeletien vzniká z moustérienu za přispění aurignacienu, přičemž počátek szeletienu datoval do W ½ (Prošek 1953; podobně i AllsworthJones 1986). V následujících letech byla tato klasifikace přejímána a dále zpřesňována (např. Valoch 1966) a posléze se začaly objevovat úvahy o vlivu micoquienu na vznik szeletienu. Například K. Valoch soudí, že szeletien je možné považovat za výsledek akulturačního procesu vyvolaného působením aurignacienu na micoquien (Valoch 1990, 215; 1993, 28; 2000a, b), zatímco M. Oliva uvádí, že szeletien představuje článek kontinuálního neovlivněného vývoje micoquienu (nejnověji Oliva 2005, 31). Podobně i jiní poukazují na genetickou spřízněnost szeletienu se středoevropským micoquienem (Svoboda 2003a; 2004). Posléze byla myšlenka postupného přerodu přijímána i zahraničními badateli, až k nejnovější formulaci P. Allsworth-Jonese, který uvádí, že szeletien a jemu podobné skupiny mohou být definovány jako výsledek akulturace na pomezí mezi středním a mladým paleolitem (Allsworth-Jones 2004, 292). Bližší charakter akulturace středopaleolitického substrátu anatomicky moderními lidmi ale nebývá v literatuře přesněji definován, usuzuje se tak pouze na základě přítomnosti aurignacienských typů škrabadel a rydel v szeletienských souborech. Aurignacienské elementy se ale v chronologicky starších szeletienských kolekcích prakticky neobjevují. Naopak kontakty mezi mladým szeletienem a aurignacienem by mohla dokládat přítomnost listovitých hrotů ve spodní vrstvě v jeskyni Istállóskő v období mezi 35–29 tis. lety (Otte – Kozłowski 2003, 26). 13.3.2 Rozšíření szeletienu a příbuzných kultur ve střední Evropě Szeletien je středoevropskou kulturou se stěžejním výskytem v oblasti Moravy, západního Slovenska a přilehlé krakovské oblasti jižního Polska, s ojedinělými nálezy listovitých hrotů v Čechách, Německu a Rakousku. V Maďarsku je výskyt szeletienu omezen na oblast severovýchodu země. Z Moravy je v současné době popsáno zhruba 100 převážně povrchových lokalit (obr. 1). Vedle známých a nepochybných stanic jsou do szeletienu zahrnovány i některé méně signifikantní soubory, například z Třebomi u Opavy nebo Otic u Opavy (Svoboda et al. 2002, 151), pro jejichž jednoznačnou klasifikaci k szeletienu prozatím nemáme dostatečné podklady. Nejsme-li v současné době schopni jednoznačně potvrdit přítomnost szeletienu v oblasti severní Moravy a Slezska, je to patrně dáno stavem našeho poznání, neboť nové výzkumy odhalily szeletienské stanice v jižní části polského Slezska, jen několik kilometrů od státní hranice (Bluszcz – Foltyn – Kozłowski 1994). Za hlavní szeletienské sídelní jednotky na Moravě je ale považována oblast Krumlovského lesa (Nerudová 2008a, b), povodí Bobravy na Brněnsku a Prostějovsko. Západně se szeletien objevuje až u okraje Českomoravské vysočiny (Mohelno, Dukovany, Lhánice), severně od Brna je znám z Tišnovska a Vyškovska (Svoboda et al. 2002, 150; Mlejnek 2005a–f), a jedna stanice je doložena na Olomoucku

Jako první termín szeletien použil J. Skutil ve své diplomové práci v roce 1926 (Oliva 2005, 31).

187



Obr. 1. Přehled hlavních lokalit časného mladého paleolitu na Moravě. Fig. 1. Main EUP sites in Moravia. 1 – Kůlna, 2 – Pod hradem, Rytířská, 3 – Šipka, 4 – Čertova díra, 5 – Mladeč, 6 – Dzerava skála, 7 – Stránská skála, 8 – Bohunice, 9 – Vedrovice Ia, 10 – Vedrovice V, 11 – Moravský Krumlov IV, 12 – Milovice.

(Droždín). Na jihovýchodě Moravy je nejvzdálenější stanice ve Strážovicích na Kyjovsku a na jihozápadě pak snad Suchohrdly u Znojma (Kovárník 2001) a Uherčice s hrotem z radiolaritu (Oliva 2005, 32). Z Polska musíme zmínit nově zkoumanou lokalitu Lubotyń 11, odkud byla získána i sekvence absolutních dat, která jsou naprosto relevantní datům z Vedrovic V i Moravského Krumlova IV (Bobak et al. in press). Industrie je sbíjená převážně ze silicitů z glacigenních sedimentů, ojediněle doplněných radiolaritem, silicitem krakowské jury a dalšími, prozatím blíže neurčenými surovinami. Nepočetné listovité hroty vykazují identický způsob sbíjení, jaký byl popsán v Moravském Krumlově IV. Další szeletienská industrie pochází z nedaleké lokality Dzierżyslaw I (Bluszcz – Foltyn – Kozłowski 1994; Kozłowski 2000; Fajer et al. 2005), kde se nachází v přemístěných sedimentech, které mají být mladší, než sedimenty obsahující bohunicien (Kozłowski – Kozłowski 1996, 52). Szeletienu je připisován soubor z Dzierżyslawi VIII a část nálezů z vrstvy XI v jeskyni Obłazowa, mezi nimiž se nacházel i jeden listovitý a jeden kostěný hrot (Kozłowski 10

2000; Allsworth-Jones 2004).10 Soupis izolovaných nálezů listovitých hrotů a „szeletoidních“ industrií včetně jejich periodizace publikovaný E. Foltynem čítá 62 lokalit. Za szeletienské považuje 15 z nich; výpovědní hodnota podaných informací je však poněkud sporná (Foltyn 2003). Významná enkláva szeletinu byla nalezena i na západním Slovensku. Stanice v Moravanech-Dlhé reprezentuje jednu z nejdůležitějších stanic szeletienu ve střední Evropě, poprvé zkoumanou již v letech 1941 a 1943 L. Zotzem. Mimo další industrie zde byly v hojném počtu a různých stádiích vypracování nalezeny tenké, plošně opracované listovité hroty se širokou zaoblenou bází (Nerudová – Valoch 2009). Jejich specifický tvar dal vzniknout i pojmenování typu nástroje. K dalším szeletienským stanicím bývá řazena nedaleká jeskyně Čertova pec u Radošiné, odkud pochází první absolutní datum pro mladý paleolit ve střední Evropě (GrN 2438: 38 400 +2 800–2 100 BP). Významné postavení má také jeskyně Dzeravá skala u Plaveckého Mikuláše. Na základě revizního výzkumu a nových OSL dat se L. Kaminská domnívá, že

Původně byly k szeletienu řazeny i nálezy z vrstvy 5 a 6 z jeskyně Biśnik (Cyrek 2002 ed.; Kozłowski 2000), ale pozdější datace zařadily tento horizont do období středního paleolitu (osobní sdělení K. Cyreka; Kozłowski 2006).

188


industrie z vrstvy 11 nepatří szeletienu, ale předcházejícímu micoquienu (Kaminská – Kozłowski – Svoboda 2004, 322; Kaminská – Kozłowski – Svoboda eds. 2005, 54). Ačkoliv se osídlení szeletienu soustřeďuje v západní části Slovenska (podrobný přehled lokalit na Slovensku podává Valoch 1996, 102), jsou ojedinělé nálezy listovitých hrotů známy i ze středního a východního Slovenska. Jejich výskyt podle L. Kaminské nedokazuje existenci szeletienu jako nezávislé kultury na Slovensku (Kaminská et al. 2000, 96). Podobně také z oblasti Čech jsou prozatím doloženy jen izolované nálezy listovitých hrotů, které byly obvykle připisovány projevům německého (ještě středopaleolitického) altmühlienu (Fridrich 1993; Fridrich – Lička 2004). S. Vencl se domnívá, že tyto ojedinělé nálezy by mohly reprezentovat pozůstatky i různých kulturních tradic, přestože stav poznání zatím nedovoluje rozhodnout o příčinách absence sídlišť szeletienu v Čechách (Vencl ed. 2007, 61). V Maďarsku je výskyt szeletienu sensu stricto omezen na oblast severovýchodu země, konkrétně východní oblast Bukových hor, kde se nachází i eponymní lokalita. Místní szeletienský klastr lokalit není ale tak rozsáhlý jako na Moravě a diskuse se vede i ohledně jeho původu a datace. Horizont starého szeletienu je spojován se spodními vrstvami z jeskyně Szeleta, patrně s jeskyní Büdöpest, Remete a polohou Avas v Miškolci. K tzv. vyvinutému szeletienu jsou řazeny nálezy z jeskyní Szelety (horní vrstvy), Puskaporos a Istállóskő; k povrchovým nálezům, soustřeďujícím se na oblast severu země, patří nález z Miškolce - Petöfiho ulice, Sárospatak a Aszód (Dobosi 2006, 41). V Dolním Rakousku byl publikován stratifikovaný nález listovitého hrotu z lokality Schletz (Trnka 1990). V soukromé sbírce se nachází nepublikovaný hrot pocházející z lokality Spannberg (coll. H. Preisl). Z výzkumu F. Felgenhauera na hradisku ve Stillfriedu (1974–1979) pochází z polohy u kostela jeden listovitý hrot (Trnka 1990, Abb. 7). Další předměty z lokalit Ruppersthal, Baierdorf, Kammern – Grubgraben, Missingdorf, Langmannersdorf a Bruderndorf mohou být rámcově datovány od středního až po mladý paleolit (Trnka 1990, 26). Ze sousedního Německa rekapituluje nálezy listovitých hrotů M. Bolus (2004). Část z nich ještě chronologicky patří střednímu paleolitu (industrii typu Rörshaim a altmühlienu), ale vedle nich se uvádějí nálezy listovitých hrotů, které jsou spojovány se szeletienskými ateliéry v Bavorsku (lokalita Zeitlarn, Schönweiss – Werner 1986) a na lokalitě Albersdorf jsou pravděpodobně součástí řeznických aktivit (Weissmüller 1995b). Listovité hroty z vrstvy J v Ilsenhöhle u Ranisu jsou spolu s dalšími nálezy (např. Pottenstein; Zwergloch) spojovány s polským jerzmanowicienem (prezentace J. Richtera na konferenci v Miskolci 13. 10. 2007). Za příbuznou kulturu bývá v Polsku považován jerzmanowicien, který je definován na základě nálezů z vrstvy 6, 5 a 4 z jeskyně Nietoperzowa (Chmielewski 1961; Flas 2002). Dále byl rozpoznán v inventáři vrstvy VI jeskyně Mamutova, vrstvě III jeskyně Puchacza, vrstvy 7 jeskyně Koziarnia a jeskyně Łokietka. Typickým znakem jsou čepelové hroty s částečnou plošnou retuší (typu à face plane), jejichž výskyt se neomezu-

je na region Polska, ale nalezneme je i v mladopaleolitických inventářích Moravy (szeletienu, aurignacienu, pavlovienu), na západní Ukrajině (Kostěnki – Telmanskaja, Vasilijevka), v Německu (Mauern, Ilsenhöhle) i jinde (Chmielewski 1961, 45 sq.). Geneze jerzmanowicienu je patrně svázána s listovitými hroty středního paleolitu v Německu (Kozłowski – Kozłowski 1996, 57; Flas 2005–6, 112). Technologický fenomén listovitých hrotů navazuje v Maďarsku na středopaleolitickou tradici bifaciální fasonáže, reprezentovanou jankovichienem a bábonyienem. Přímá genetická vazba na jankovichien (dříve transdanubský szeletien) není možná, protože nově je tato kultura spojována s obdobím konce eemu a počátkem viselského glaciálu (Gábori-Csánk 1983). Druhá zmiňovaná kultura, bábonyien, byla definována Á. Ringerem (1983) jako kultura předcházející szeletienu, obsahující industrii bez levalloiské techniky. Má jít o micoquienskou industrii vznikající z místního acheuléennu, bohatou na různé úštěpy z bifaciálních nástrojů. Kultura zaujímá stejné území jako szeletien, ale má být starší. K. Simán se domnívá, že tzv. „bábonyien“ jsou szeletienské ateliéry na zpracování místního křemenného porfyru (Svoboda – Simán 1989, 307). 13.3.3 Chronologický rámec Problematika přechodu středního a mladého paleolitu je stále více spojena s potřebou přesného datování nalezených archeologických situací. Rozvoj datovacích metod, zvláště pak laboratorní přípravy vzorků, umožňuje získávat stále přesnější údaje a zřejmě proto jsou některé výsledky datovacích projektů velice překvapivé. Na druhou stranu jsou stále větší nároky kladeny i na metodologii odběru vzorků a na jejich vyhodnocování. Z tohoto pohledu se potýkáme s nedostatkem kvalitních vzorků, které bychom mohli jednoznačně spojovat s lidskými aktivitami (viz kap. 7). Tento problém vyvstává zejména při datování sedimentů metodou OSL. Nové datování moravských lokalit (Rhodes et al. in prep) ukázalo, že srovnání výsledků s radiokarbonovými daty je poněkud problematické. Je to způsobeno především tím, že nejsme schopni kontrolovat kontaminaci vzorků staršími sedimenty v rámci postdepozičních procesů. Tyto procesy často ovlivňují i výsledky dalších metod, např. ESR (cf. Rink et al. 1996; Patou-Mathis et al. 2005; Michel et al. 2006). Ale ani v případě použití nejběžnější datovací metody 14C nejsou všechna data kvalitativně srovnatelná. Pro datování touto metodou jsou preferovány uhlíky rodu Picea/Larix, přičemž v případě izolovaných uhlíků nemůžeme spolehlivě konstatovat souvislost s lidskými aktivitami; bohužel jsou doklady nesporných ohnišť na středopaleolitických lokalitách spíše výjimkou a prakticky o nic lepší není ani situace v případě časně mladopaleolitického období. Proto jsou především z jeskyního prostředí datovány hlavně kosti a parohy, u nichž je však obtížné kontrolovat možné redepozice související s činností velkých šelem. Srovnávání dat z uhlíků a kostí není prozatím metodologicky vhodné, jak nám naznačují výsledky z některých lokalit, kde jsou i v rámci jedné vrstvy výrazně odlišná data (cf. Sinitsyn 2003, Tab. 1; Zilhão – d’Errico 1999; a další).

189



Obr. 2. Kalibrované soubory 14C data středního a časného mladého paleolitu, včetně vybraných ESR a OSL dat. (CalPal2007; Weninger – Jöris – Danzeglocke 2007). Fig. 2. Calibrated 14C datasets of the Middle Palaeolithic and the EUP complex. ESR and OSL data are included. (CalPal2007; Weninger – Jöris – Danzeglocke 2007).

Nové možnosti absolutního datování přechodu středního a mladého paleolitu se otevřely s využitím klimatické křivky HULU 2007, která reflektuje změny klimatu v delším časovém horizontu a umožňuje kalibrovat i radiokarbonová data, spadající do období středního paleolitu (Weninger – Jöris – Danzeglocke 2007). Je jasné, že jsou zde určité metodologické problémy s kalibrací dat přesahující dosah dendrochronologie (Bronk Ramsey et al. 2006; Pettitt – Pike 2001; Pettitt et al. 2003), ale využití kalibrační křivky s takovým rozsahem je nezbytné, chceme-li srovnávat výsledky radiokarbonového datování s dalšími metodami, které není nutné kalibrovat (obr. 2, tab. 1). Datace mladomicoquienského osídlení je založena především na údajích z jeskyně Kůlny (tab. 1). Vrstva 7a je datována metodou 14C do období okolo 49 440 kalib. BP (GrN6060; 45 660 nekalib. BP; Mook 1988). Další vzorky jsou poněkud mladší a pohybují se v rozmezí 43 až 47,5 tis. let (kalib. BP; viz tab. 1). Datování vrstvy 7a metodou ESR potvrzuje chronologickou pozici okolo 50 ±5 tis. BP (Rink et al. 1996), a tudíž nejstarší datum ze souboru 14C dat je správné (obr. 2). Nová OSL data (Rhodes et al. in prep) s těmito výsledky nekorespondují, ale naměřené hodnoty jsou ovlivněny řadou faktorů (vzorek odebíraný ze suti, možnost kontaminace staršími sedimenty apod). Klíčovou vrstvou pro řešení problematiky přechodu středního a mladého paleolitu může být nejmladší micoquienský horizont 6a z jeskyně Kůlny. Bohužel jsou výsledky OSL datování sedimentů ovlivněny stejnými faktory jako v případě vrstvy 7a, takže výsledné rozmezí od 30 do 71 tis. BP je značně široké a neumožňuje nám přesnější chronostratigrafické vývo-

dy. Bohužel i výsledky radiokarbonového datování jsou poněkud kontroverzní. Nejnovější datum (dosud nepublikováno), získané z kosti se stopami řezů, přesahuje stáří 50 000 let BP (nekalibrovaně), což je v rozporu s chronostratigrafickou pozicí vrstvy 7a. Pozice mladého horizontu středopaleolitických industrií je potvrzena i datováním jeskyně Šipky na severní Moravě, která byla zkoumána koncem 19. stol (Maška 1884; 1885; 1886a, b; 1888). Kamenná industrie byla tradičně klasifikována jako zoubkovaný moustérien (Valoch 1965a), ale přítomnost bifaciálních nástrojů srovnatelných s klínovými noži nás opravňuje korelovat osídlení této jeskyně s micoquienem (Neruda 2003; 2006). Z prostoru ohniště, u kterého se našla tzv. „šipecká čelist“ neandertálského dítěte, byla nově datována zvířecí kost, jež ale obsahovala malé množství kolagenu (datována byla jen alkalická frakce), a musíme tedy předpokládat, že výsledné datum 39 940 nekalib. BP (GrA29906; 43 590 kalib. BP) by mělo být reálně starší (Neruda 2006; 2007). Nově získaná data, jejichž publikace se připravuje, jsou skutečně starší, neboť přesahují hranici 40 000 let nekalib. BP. Podobně je datovaná i druhá jeskyně na Kotouči - Čertova díra, jejíž příslušnost k micoquienu ale nelze prokázat. K výraznějšímu posunu došlo v datování szeletienského osídlení Moravy. Sekvence dat z Moravského Krumlova IV potvrdila pozici starého szeletienu na Moravě, takže jsme mohli kombinací s technologickými studiemi i blíže specifikovat náplň hmotné kultury v tomto období. Pozice horizontu starého szeletienu byla definována na základě radiokarbonových dat z první moderně zkoumané

190


Tab. 1. Kalibrace 14C dat. Nová data pro jeskyni Šipku, Čertovu díru a Kůlnu, vrstvu 6a nejsou uvedena. HP – horní palepůda, SP – spodní paleopůda; HC – horní část, SC – spodní část; LS – lidská fosilie. Tab. 1. Calibration of 14C data. New data from Šipka Cave, Čertova díra Cave and Kůlna Cave, layer 6a are not included. HP – upper paleosoil, SP – lower paleosoil; cih. – brickyard; vr. – layer; HC – upper part, SC – lower part; LS – human fossil. Lab. číslo Lab. number

14C-Age [BP]

STD [BP]

Cal Age p(95%) Cal Age p(95%) cal BP(0=AD 1950) calBC/AD

Cal Age p(68%) Cal Age p(68%) cal BC/AD [calBP(0=AD1950)]

Lokalita Site

Zdroj Source of data

Micoquien / Micoquian ± 200 ± 550 ± 2000 ± 950 ± 2850

32440 42760 49900 42110 53950

-31320 -40520 -41100 -39590 -41030

34390 44710 51850 44060 55900

-33270 -42470 -43050 -41540 -42980

31880 41640 45500 40850 47490

± ± ± ± ±

280 560 2200 630 3230

33830 43590 47450 42800 49440

± ± ± ± ±

280 560 2200 630 3230

Čertova díra ( cave) Šipka cave Kůlna cave Kůlna cave, 7a, Kůlna cave, 7a,

Neruda 2006 Neruda 2006 Mook 1988 Mook 1988 Mook 1988

± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ±

830 320 1100 990 830 720 940 770 990 820 1100 1100 1400 3100 530 730 1100 1700 1400 1200 450 550 450 550 550 450

39920 34020 53950 28010 36680 43210 39930 39620 33140 32010 49900 34130 33600 34330 36090 39630 37390 32440 31270 39960 39920 37510 32430 37370 33820 39960

-36240 -32420 -41030 -27610 -31680 -35370 -33290 -32940 -29900 -30650 -41100 -32490 -32160 -32570 -32730 -35470 -33590 -31240 -30110 -31240 -32600 -33430 -30550 -32410 -32340 -31240

41870 35970 55900 29960 38630 45160 41880 41570 35090 33960 51850 36080 35550 36280 38040 41580 39340 34390 33220 41910 41870 39460 34380 39320 35770 41910

-38190 -34370 -42980 -29560 -33630 -37320 -35240 -34890 -31850 -32600 -43050 -34440 -34110 -34520 -34680 -37420 -35540 -33190 -32060 -33190 -34550 -35380 -32500 -34360 -34290 -33190

38080 33220 47490 27810 34180 39290 36610 36280 31520 31330 45500 33310 32880 33450 34410 37550 35490 31840 30690 35600 36260 35470 31490 34890 33080 35600

± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ±

920 400 3230 100 1250 1960 1660 1670 810 340 2200 410 360 440 840 1040 950 300 290 2180 1830 1020 470 1240 370 2180

40030 35170 49440 29760 36130 41240 38560 38230 33470 33280 47450 35260 34830 35400 36360 39500 37440 33790 32640 37550 38210 37420 33440 36840 35030 37550

± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ±

920 400 3230 100 1250 1960 1660 1670 810 340 2200 410 360 440 840 1040 950 300 290 2180 1830 1020 470 1240 370 2180

SS IIId, HP SS IIId, HP SS IIId, HP SS IIId, HP SS IIId, HP SS IIIc, HP SS IIIc, HP SS IIIc, HP SS IIIc, HP SS IIIc, HP SS IIIc, SP SS III-1, HP SS III-2, HP SS IIIc, SP Bohunice Bohunice Bohunice- brickyard, 4a Bohunice- brickyard, 4a Bohunice- Kejbaly, vr. 4a Bohunice- Kejbaly, vr. 4a Bohunice Bohunice Bohunice Bohunice Bohunice Bohunice

Svoboda 2003b Svoboda 2003b Svoboda 2003b Svoboda 2003b Svoboda 2003b Svoboda 2003b Svoboda 2003b Svoboda 2003b Svoboda 2003b Svoboda 2003b Svoboda 2003b Svoboda 2003b Svoboda 2003b Svoboda 2003b Rhodes et al. in prep Rhodes et al. in prep Svoboda et al. 2002 Svoboda et al. 2002 Svoboda et al. 2002 Svoboda et al. 2002 Valoch 2008 Valoch 2008 Valoch 2008 Valoch 2008 Valoch 2008 Valoch 2008

GrN-2438 38400 ± 2800 GrN-28451 24950 ± 570 OxA-18294 37550 ± 280 OxA-18295 37980 ± 290 OxA-18296 38350 ± 310 OxA-18297 36820 ± 250 GrN-12374 37650 ± 550 GrN-12375 39500 ± 1100 GrN-15513 35150 ± 650 GrN-15514 37600 ± 800 A ur i g n aci e n / A ur i g n aci an

45450 29130 40873 41100 41309 40464 41080 43110 40160 41260

-34890 -26450 39577 39784 39961 39268 -39480 -39830 -36200 -39260

47400 31080 42820 43050 43270 42420 43030 45060 42110 43210

-36840 -28400 41540 41730 41910 41220 -41430 -41780 -38150 -41210

39290 36610 40225 40442 40635 39866 47490 27810 34180 33540

± ± ± ± ± ± ± ± ± ±

1960 1660 324 329 337 299 3230 100 1250 1200

41240 38560 42180 42390 42590 41820 49440 29760 36130 35490

± ± ± ± ± ± ± ± ± ±

1960 1660 320 330 340 300 3230 100 1250 1200

Čertova pec ( cave) Moravský Krumlov IV, Moravský Krumlov IV, Moravský Krumlov IV, Moravský Krumlov IV, Moravský Krumlov IV, Vedrovice V Vedrovice V Vedrovice V Vedrovice V

Valoch 1996 Neruda et al. 2004 Davies – Nerudová, kap. 7 Davies – Nerudová, kap. 7 Davies – Nerudová, kap. 7 Davies – Nerudová, kap. 7 Valoch et al. 1993 Valoch et al. 1993 Valoch et al. 1993 Valoch et al. 1993

Beta-173341 OxA-13860 OxA-13861 OxA-15534 OxA-15535 Wk-14865 Wk-14866 Wk-16829 GrN-14826 GrN-22107 GrN-22108 GrN-26333 GrN-26334 VERA-3073 VERA-3074 VERA-3075 GrA-32566 GrA-32568 VERA-3076a GrN-1724 GrN-1735 GrN-1751 GrN-848 GrN-14829 GrN-12605 GrN-16918 AA-41479 AA-41472 GrA-34275

39540 40010 28010 36680 35940 43210 39930 39620 33140 32010 36090 39630 39920 34020 34130 33600 32590 33230 34330 37390 32440 31270 39920 37370 33820 39960 37510 32430 28400

-35700 -36410 -27610 -31680 -31140 -35370 -33290 -32940 -29900 -30650 -32730 -35470 -36240 -32420 -32490 -32160 -31830 32310 -32570 -33590 -31240 -30110 -32600 -32410 -32340 -31240 -33430 -30550 -27800

41490 41960 29960 38630 37890 45160 41880 41570 35090 33960 38040 41580 41870 35970 36080 35550 34540 35180 36280 39340 34390 33220 41870 39320 35770 41910 39460 34380 30350

-37650 -38360 -29560 -33630 -33090 -37320 -35240 -34890 -31850 -32600 -34680 -37420 -38190 -34370 -34440 -34110 -33780 34260 -34520 -35540 -33190 -32060 -34550 -34360 -34290 -33190 -35380 -32500 -29750

37620 38210 27810 34180 33540 39290 36610 36280 31520 31330 34410 37550 38080 33220 33310 32880 32210 32770 33450 35490 31840 30690 36260 34890 33080 35600 35470 31490 28100

± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ±

960 900 100 1250 1200 1960 1660 1670 810 340 840 1040 920 400 410 360 190 230 440 950 300 290 1830 1240 370 2180 1020 470 150

39570 40160 29760 36130 35490 41240 38560 38230 33470 33280 36360 39500 40030 35170 35260 34830 34160 34720 35400 37440 33790 32640 38210 36840 35030 37550 37420 33440 30050

± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ±

960 900 100 1250 1200 1960 1660 1670 810 340 840 1040 920 400 410 360 190 230 440 950 300 290 1830 1240 370 2180 1020 470 150

Dzeravá skala ( cave) Dzeravá skala ( cave) Dzeravá skala ( cave) Dzeravá skala ( cave) Dzeravá skala ( cave) Dzeravá skala ( cave) Dzeravá skala ( cave) Dzeravá skala ( cave) Milovice, sektor D, HC Milovice, sektor L, HC Milovice, sektor L, SC Mladeč I, pozice "a", HC Mladeč I, pozice "a", SC Mladeč1-LS Mladeč2-LS Mladeč8-LS Napajedla - Zámoraví Napajedla - Zámoraví Mladeč9a-LS Pod Hradem Pod Hradem Pod Hradem Pod Hradem SS IIa, vr. 4 SS IIIa, vr. 3 SS IIIb, vr. 4 SS IIIc, HP SS IIIf, ohniště ( hearth) Vedrovice Ia

GrA-29904 GrA-29906 GrN-10347 GrN-6024 GrN-6060

29430 39940 44000 38600 45660

B oh uni ci en / B o hu ni ci an GrA-11504 34530 GrA-11808 35320 AA-32059 37900 AA-32060 37270 AA-32061 35080 AA-41475 34440 AA-41476 36570 AA-41477 34530 AA-41478 36350 AA-41480 34680 AA-32058 38300 GrN-12297 38200 GrN-12298 38500 GrN-12606 41300 ANU-12024 32740 ANU-27214 35025 GrN-16920 36000 GrN-6165 42900 GrN-6802 41400 Q-1044 40173 OxA-14843 42100 OxA-14844 43200 OxA-14845 41250 OxA-14846 43600 OxA-14847 42750 OxA-14848 41350 S z el eti en / S z el eti a n

34100 35100 24760 31600 31000 37370 33608 33333 29200 28780 32030 34160 34930 31190 31320 30680 29820 30620 31500 33100 29400 28200 33300 32350 30980 32600 33030 29020 25170

± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ± ±

320 400 130 900 1100 2060 569 820 950 230 370 520 520 400 410 380 180 190 420 530 230 220 1100 900 360 1700 620 440 130

191

vr. 0 vr. 0 vr. 0 vr. 0 vr. 0

Kaminská et al. 2005 Kaminská et al. 2005 Kaminská et al. 2005 Kaminská et al. 2005 Kaminská et al. 2005 Kaminská et al. 2005 Kaminská et al. 2005 Kaminská et al. 2005 Svoboda et al. 2002 Svoboda et al. 2002 Svoboda et al. 2002 Svoboda et al. 2002 Svoboda et al. 2002 Wild et al. 2006 Wild et al. 2006 Wild et al. 2006 Škrdla 2008 Škrdla 2008 Wild et al. 2006 Valoch 1996 Valoch 1996 Valoch 1996 Valoch 1996 Svoboda et al. 2002 Svoboda et al. 2002 Svoboda et al. 2002 Svoboda et al. 2002 Svoboda et al. 2002 Oliva 2008



szeletienské lokality na Moravě – Vedrovic V (Valoch et al. 1993). Soubor dat, přináležejících szeletienským vrstvám, je již v prostoru střední Evropy klasický. Bohužel se v některých případech setkáváme s jejich nesprávnou interpretací (cf. Adams – Ringer 2004). Nejmladší datum 30 170 nekalib. BP je kontaminováno kořeny (Valoch et al. 1993, 15, 78) a nejstarší z nich není v přímé relaci k archeologické vrstvě, nýbrž souvisí až se sedimentem v podloží interpleniglaciální půdy (Valoch et al. 1993, 15). Při použití nekontaminovaných dat vykazuje křivka dva hlavní vrcholy okolo 42 a 39,5 tis. kalib. BP. OSL data získaná spoluprácí s E. Rhodesem a L. Nejmanem ukazují určité rozdíly. Kalibrovaným 14C datům by odpovídal vzorek z horní části archeologické vrstvy (45 tis. BP), vzorky ze střední části a báze jsou výrazně starší (střední vzorek – 60 tis. BP, spodní vzorek – 102 tis. let BP). Odebrané vzorky byly zřejmě kontaminovány staršími sedimenty. Soudíme, že se v těchto místech zachoval relikt erodované eemské půdy, která tak tvořila část substrátu pro tvorbu viselské interpleniglaciální půdy. Časová pozice szeletienské vrstvy z Moravského Krumlova IV je stanovena především na podkladě souboru 4 dat, získaných laboratoří v Oxfordu. Spadají do intervalu mezi 36 820–38 350 nekalib. BP a na kalibrační křivce dokonce zdůrazňují starší vrchol, stanovený kalibrací dat z Vedrovic V. Mladé datum 29 450 nekalib. BP musí být starší vzhledem k malému obsahu kolagenu ve vzorku (Neruda – Nerudová 2005). Přímým předchůdcem starého szeletinu v Maďarsku měl být podle Á. Ringera bábonyien, který popsal jako industrii micoquienského typu vycházející z lokálního acheuléenu (Ringer 1983). Již dříve ale M. Gábori soudil, že starý szeletien vzniká z místního moustérienu (Gábori 1976; 1990), a připsal starý szeletien z jeskyně Szeleta moustérienu (Gábori 1976). Práce zahraničních badatelů neakceptovaly rozdílné stáří vrstev ze Szelety a industrii jako celek kladli do mladého paleolitu (k tomu kriticky Simán 1995, 40). Posléze Á. Ringer odmítl mousteriénský původ szeletienu a znovu umístil do vývojového schématu bábonyien (Ringer 1989). K. Simán soudí, že starý szeletien je přechodovou industrií mezi středním a mladým paleolitem, a odpovídá fázi 2–3 Ringerova bábonyienu (Simán 1995, 41). Celá problematika chronologické pozice, vnitřní náplně a periodozace szeletienu v Maďarsku odráží nejasnosti vyplývající z výzkumu v jeskyni Szeletě, provedeného metodami z počátku minulého století (k celé historii Simán 1995; Mester 2002; 2007). Kamenný inventář z těchto výzkumů je nepočetný a je nesnadné jej ztotožnit s konkrétními archeologickými vrstvami, neboť se metodologie výkopových prací několikrát změnila. Z tohoto důvodu je také materiál z jeskyně Szelety rozdílně klasifikován a datován. O. Kadič (1916) původně připsal materiál z jeskyně Szelety solutréenu a rozčlenil ho na časný solutréen, reprezentovaný 6 spodními vrstvami (III–VIII), a mladší solutréen, ke kterému měly patřit svrchní 4 vrstvy (úrovně I–III a vrstva popsaná jako červenohnědá jeskynní půda; Kadič 1916, 241). O více lokalit se o něco později opírala periodizace M. Mottlové, která kromě kamenné industrie zahrnula do třídění i aspekt druhového složení fauny a flóry (Mottl 1938). Solutréen

v Maďarsku rozčlenila na tři, respektive čtyři fáze: protosolutréen, časný solutréen, svrchní a pozdní solutréen. Protosolutréen, přítomný mj. v jeskyni Szeletě, měl obsahovat ještě i moustérienské prvky (drasadla, hroty), ale současně i aurignacienské typy, gravettienské hroty atd. Svrchní solutréen byl souhlasně s O. Kadičem ztotožněn s čeveně zbarvenou kulturní vrstvou v Szeletě (Mottl 1938). Periodizace szeletienu v Maďarsku je podle Á. Ringera rozdělena na dva stupně. Starší fáze szeletienu (vr. 3 z j. Szeleta) je tvořena náplní planokonvexních kusů velkých rozměrů, několika malými bifasy a nožem typu Prądnik. Patří sem i několik mousterských hrotů. Početné jsou čepele, rydla a škrabadla, překvapivě se vyskytují kýlovitá škrabadla, která podle Á. Ringera indikují vliv aurignacienu (ale aurignacienu odlišného od bukovohorského aurignacienu typu I; Ringer 1990, 109). Mladý szeletien, definovaný na základě náplně horní vrstvy v jeskyni Szeleta, je charakterizován symetrickými a romboidními (kosodélnými) tvary lépe vypracovaných listovitých hrotů s retuší typu bábony (nože typu bábony). Velmi početné jsou čepele a čepelová škrabadla a polyedrická rydla. Přítomné gravettienské hroty, mikrogravetky a čepele s otupeným bokem mají ukazovat na vliv gravettienu (Ringer 1990, 109). Podle K. Simán se zde nacházejí typy předmětů, které dokládají spíše krátkodobé cyklické osídlení uvnitř jeskyně loveckými skupinami (Simán 1995). Spodní vrstvu z jeskyně Szeleta definuje jako szeletienský ateliér, kde se zpracovávala surovina z nedalekého Avase, jež má nejbližší analogie v moravských kolekcích (Simán 1995, 42; Svoboda – Simán 1989, 309). V současné době probíhá revize původních výzkumů v jeskyni Szeleta, prováděná Á. Ringerem a S. Mesterem (Ringer – Mester 2000; Mester 2007). Revize datování jednotlivých horizontů přinesla poněkud rozporuplné výsledky, které vedly k formulování nové vývojové koncepce (Adams – Ringer 2004), zdůrazňující diskontinuitu vývoje mezi středním paleolitem a szeletienem. Prozatím však neexistuje důvod, proč zavrhnout starší data (viz kap. 7). Horizont staršího szeletienu na Slovensku bývá spojován s nálezy z Čertovy pece u Radošiné, které jsou datovány okolo 38 400 ±2 800 nelibr. BP. Příslušnost industrie k szeletienu není ale příliš průkazná. Za klíčovou můžeme považovat jeskyni Dzeravou skalu pri Plaveckom Mikuláši. V rámci revizního výzkumu se však přítomnost szeletienu dostatečně neprokázala. Horizonty označené jako „pod vrstvou s listovitými hroty“ byly datovány z kostí na 47 000 ±2 300 a 49 700 ±3 000 nekalibr. BP a horizont v nadloží vrstvy s listovitými hroty k datu 36 920 ±470 nekalib. BP. Nalezené doklady jsou dnes kladeny, stejně jako mnohé povrchové nálezy, do micoquienu (Kaminská et al. 2000, 91 sq.; Kaminská – Kozłowski – Svoboda 2004). Další poznatky, které rozšiřují chronologický rámec szeletienu a příbuzného jerzmanowicienu pocházejí z Polska. Nové výzkumy M. Poltowicz-Bobak a Dariusze Bobaka v Łubotyni 11 přinesou jistě zajímavé výsledky, které nám umožní lépe charakterizovat szeletienské osídlení v jižní části polského Slezska. Předběžné poznatky ukazují, že chronologicky je místní szeletien paralelní s našimi stanicemi ve Vedrovicích a Moravském Krumlově IV (Bobak et al. in press). Jerzmamowicien je v Polsku datován na podkladě stratigrafie z jeskyně Nietoperzowa. Starší vrstva 6, datovaná na

192


38 650 ±1 250 BP, odpovídá chronologicky pozici moravského szeletienu z lokality Vedrovice V. Datum z vrstvy 4 je výrazně mladší, ale industrie z Kostěnek-Telmanskaja je datována ještě výše (Kozłowski – Kozłowski 1996, 57). Také je potřeba zdůraznit, že z vrstvy 4 pochází jen málo průkazných nálezů (Allsworth-Jones 2004, 290; srov. Chmielewski 1961, 34). V rámci chronologického rámce EUP kultur se musíme zastavit ještě u datování dalších dvou kultur – bohunicienu a aurignacienu. Soubor dat pro stanovení chronologické pozice bohunicienu pochází zejména z dvou lokalit na katastru Brna (tab. 1). Data z výzkumu eponymní lokality v BrněBohunicích (nejnověji Škrdla – Tostevin 2003; 2005) se pohybují mezi 43,6–36 tis. nekalibr. BP (Tostevin – Škrdla 2006; Valoch 2008). Nejstarší radiokarbonová data z Brna-Bohunic korelují s TL daty okolo 47,4 ±7,3 tis. BP (Valoch – Neruda – Nerudová 2000). Srovnatelná data pocházejí i z výzkumu Archeologického ústavu AVČR v Brně (Richter – Tostevin – Škrdla 2008). Další významný soubor absolutních dat pochází z ateliérů na Stránské skále (Valoch – Nerudová – Neruda 2000; Svoboda 2003a, b). Získaná data vytvářejí velice uzavřený, homogenní soubor, ve kterém lze rozlišit dvě hlavní periody. Starší koreluje se spodní částí interpleniglaciální fosilní půdy a spadá do rozmezí od 41 do 38 tis. let (Svoboda 2003a) nebo 41–37 tis. BP (nekalibrovaných; Svoboda 2003b). Nadložní část této půdy, s bohunicienskými artefakty uloženými na její bázi, je datovaná mezi 38,5–30 tis. nekalib. BP. Můžeme zaznamenat překrývání těchto dvou souborů dat jako výsledek vývoje paleopůdy ve spraši, která může obsahovat několik malých oscilací (Svoboda 2003a). Na rozdíl od bohunicienu jsou data pro moravský aurignacien značně nejednotná zejména z metodologického hlediska. Kalibrační křivka se skládá z dat, která byla získána na počátku využití metody radiokarbonového datování (jeskyně Pod hradem, Valoch 1965b), izolovaných jednotlivých vzorků (Vedrovice Ia, Oliva 1993a; 2006a; 2008) a relativně homogenního souboru ze Stránské skály (Svoboda 2003b) a Milovic (Oliva 1989). Nejstarší data z Moravy spadají do období mezi 34–33 tis. lety nekalib. BP (tj. 40–36 tis. kalib. BP). Z toho prozatím vyplývá, že typický aurignacien na Moravě je pozdější než v Rakousku a Německu, ale na druhou stranu je nutné vzít v úvahu, že pouze několik stanic ze všech známých je datováno (Oliva 1987b) a některé z nich mohou být starší (cf. Valoch et al. 1985). K významné změně došlo v souvislosti s interdisciplinárním zpracováním antropologických pozůstatků člověka z Mladečských jeskyní. Nová data (30 680– –31 500 nekalibr. BP) se jeví jako homogenní, a proto je pravděpodné, že Mladečské jeskyně byly osídleny o něco později, než se původně soudilo (Teschler-Nicola ed. 2006). Starší data pro aurignacien máme doložena zejména z klíčové lokality Willendorf II v Rakousku (Haesaerts et al. 2003). Spodní aurignacienský horizont 3 je zde datován v rozmezí 37,9–38,9 tis. nekalib. BP (obr. 2), což je zároveň datum pro počástek aurignacienu ve středním Podunají (srov. Haesaerts – Teysandier 2003; Bolus – Conard 2001; Bolus 2003). Starý aurignacien je doložen také v Německu, např. na lokalitách Geissenklösterle (38 400 nekalib. BP; Richter et al. 2000; Conard – Dippon – Goldberg 2003), Sessefelsgrotte

a Keilberg-Kirche (37 500–38 600 nekalib. BP; Uthmeier 1996; 2001) a podobnou pozici mají i nejstarší data z jeskyně Dzeravé skaly na Slovensku (Wk-14865: 37 370 ±2 060 nekalib. BP, tj. 41 240 ±1 960 kalib. BP; Kaminská et al. 2005). Srovnáním křivek kalibrovaných dat je patrné, že se rozmezí bohunicienských dat překrývá s těmi, která máme k dispozici pro micoquien (obr. 2). To znamená paralelní vývoj micoquienu a bohunicienu na Moravě. Naproti tomu je aurignacien na Moravě časově separovaný od středního paleolitu. Data pro moravský szeletien jsou situovaná mezi micoquienem a aurignacienem. Nejstarší vrchol kalibrační křivky pro Vedrovice V a Moravský Krumlov IV je asi o 3000 let mladší než data z vrstvy 7a z jeskyně Kůlny (obr. 2). Do tohoto časového rámce mohou spadat nálezy z vrstvy 6a v Kůlně a některé povrchové lokality v oblasti Bořitova na západním okraji Moravského krasu (Valoch 1977; 1978; Oliva 1987a; 1991a). Časová mezera mezi micoquienem a szeletienem bývá interpretovaná jako doklad diskontinuity, ale podle našeho názoru je možné ji chápat jako nepřímý důkaz vývojové relace mezi oběmi kulturami. 13.3.4 Antropologický rámec EUP kultur Prakticky k minimálnímu posunu znalostí došlo v otázce antropologie přechodu středního a mladého paleolitu. V posledních několika desítkách let nepřibyly v českých zemích nové pozůstatky neandertálců (Vlček 1969). Naše znalosti tedy stále vycházejí z nálezů v jeskyni Kůlně (Valoch 1988), Švédově stole (Rzehak 1906; 1909) a Šipce (Maška 1885). Podle dostupných dat se zdá, že neandertálci z vrstvy 7a v jeskyni Kůlně a z jeskyně Šipky spadají přibližně do stejného časového horizontu okolo 45 tis. let nekalibrovaně BP, tj. okolo 50 tis. kalib. BP. Následující vývody naznačují, že musíme počítat s refugiálním přežíváním neandertálců i na Moravě, a to pravděpodobně v oblasti JZ od Brna v oblasti Bořitovska, a dále pak na severní Moravě (Neruda 2006). Anatomicky moderní sapienty tradičně spojujeme s aurignacienem na podkladě antropologických nálezů z Mladečských jeskyní, které ovšem spadají až do závěru počátku mladého paleolitu (Teschler-Nicola ed. 2006), a proto jsou nyní nejstaršími nálezy v Evropě lidské pozůstatky z Peştera cu Oase v Rumunsku (Trinkaus et al. 2003a, b). Zde jsou datovány do období okolo 35 tis. let nekalib. BP, ale bohužel se nenacházejí v archeologickém kontextu. Analýzy antropologických nálezů z dalších lokalit v České republice nepřinesly uspokojivé výsledky. Lidské pozůstatky ze Zlatého Koně u Koněprus (Český kras), Sv. Prokopa (Český kras) a Svitávky (Morava) spadají do magdalénienu nebo jsou dokonce mladší (Svoboda 2003a; Svoboda – van der Plicht – Kuželka 2002; Svoboda et al. 2004). Komplikovanější a stále otevřená je otázka nositelů szeletienu a bohunicienu. Většina badatelů předpokádá, že tvůrci szeletienu byli neandertálci (Oliva 1991b; Valoch 1996; Svoboda 2004; 2006a, b), ale v některých případech se setkáme i s názorem, že nositeli mladší fáze szeletienu už mohli být anatomicky moderní lidé (Oliva 2005, 31), i když je problémem, jak tuto změnu vysvětlit. Přestože nelze jednoznačně

193



Obr. 3. Srovnání projevů chování člověka na přechodu středního a mladého paleolitu implikuje dva možné modely vývoje. 1 – vyšší podíl importovaných surovin je zaznamenán v mladých szeletienských souborech (bez datování); 2 – retušéry z fragmentů masivních kostí; 3 – problém levalloiských kusů na lokalitách (szeletien/bohunicien) v kontaktní zóně. Fig. 3. Comparison of human behaviour during Middle to Upper Palaeolithic transition implies two genetic models. 1 – higher share of imported raw materials is documented for Upper Szeletian sites (without dating), 2 – retouchers from fragments of heavy bones, 3 – problem of Levallois pieces in Szeletian/Bohunician sites in the contact zone.

194


Obr. 4. Szeletienské listovité hroty. Fig. 4. Szeletian leaf points. 1, 2 – jeskyně Pod hradem (cave; Valoch 1965b), 3, 4 – Rytířská jeskyně (cave; Jarošová 2002), 5, 6 – Moravský Krumlov IV, layer 0, 7 – Křížova jeskyně (cave; Valoch 1960).

vyloučit i možnou vazbu szeletienu s anatomicky moderními lidmi, protože se nepodařilo najít antropologické doklady v kontextu archeologických nálezů, považujeme tuto možnost za málo pravděpodobnou. Ještě méně toho můžeme říct o nositelích bohunicienu. Obvykle se o nich uvažuje v souvislosti s neandertálci, stejně jako se může jednat o doklad nejstaršího pobytu anatomicky moderních lidí, kteří by museli do Evropy přijít před více než 46 tisíci lety kalibrované chronologie (Svoboda 2006b, 23). 13.3.5 Kulturní pozice szeletienu Stále diskutovanou otázkou jsou vztahy časně mladopaleolitických kultur, zejména pak s ohledem na projevy jejich vzájemných interakcí a na možný podíl akulturace moderními lidmi. Srovnáním důležitých a doložených projevů jednotlivých kultur v moravském prostředí vidíme, že jak aurignacien, tak i bohunicien představují dosti specifické entity (obr. 3). Naproti tomu szeletien a micoquien si jsou v řadě projevů podobní. Případné rozdíly bývají interpretovány jako působení akulturace na středopaleolitický substrát (Valoch 1990, 215; 1993, 28; 2000a, b; Nigst 2006), ale je nutné analyzovat, do jaké míry jsou tyto rozdíly a nebo podobnosti signifikantní. Interpretací dostupné literatury můžeme vyvodit dva možné modely vývoje szeletienu na Moravě, případně ve středním Podunají (obr. 3). První model vychází z podobností mezi szeletienem a micoquienem a chápe szeletien jako autochtonní středodu-

najský jev v období přechodu středního a mladého paleolitu. V tomto smyslu by se jednalo o výsledek nezávislého vývoje micoquienu v průběhu EUP, a lze proto szeletien chápat jako mladou fázi micoquienu v časovém rámci počátku mladého paleolitu. Tato hypotéza se opírá o technologické a typologické podobnosti mezi oběma zmíněnými kulturami, absolutní datování středopaleolitických a szeletienských lokalit na Moravě a ekonomické projevy ve starší fázi szeletienu. Za hlavní argument pro příbuznost szeletienu a micoquienu bývají považovány podobné technologické postupy výroby kamenné industrie a výskyt bifaciálních nástrojů (Neruda 2000; 2005; Neruda – Nerudová 2005; Tostevin 2000). Díky výzkumu vrstvy 0 v Moravském Krumlově IV se podařilo definovat specifický mód výroby listovitých hrotů, který upomíná na micoquienskou tradici výroby klínových nožů (Neruda – Nerudová 2005; Nerudová kap. 11). Stejně tak podobné technologické postupy byly zaznamenány při exploataci polotovarů z připravených jader diskoidního a subprizmatického typu. Szeletien navíc vytváří poměrně kompaktní sídelní jednotky v prostoru středního Dunaje, které se alespoň částečně kryjí se středopaleolitickým substrátem. V rámci těchto jednotek konstatujeme stejnou nebo velice podobnou distribuci kamenných surovin u obou kultur a v širším ohledu i podobný ekonomický model se stejnou nebo podobnou úrovní mobility populace (Nerudová 1997). Jistě bez významu není ani fakt, že se radiokarbonová data nepřekrývají jako je to v případě srovnání s bohunicienem, který vykazuje paralelní vývoj s micoquienem. Druhý model vysvětluje přítomnost szeletienu jako výsledek vývoje závislého na akulturačních procesech (Valoch 1996; Nigst 2006), v jejichž rámci došlo k interakci příchozích kultur (aurignacienu, bohunicienu) s lokálním substrátem. Opírá se především o rozdíly, které se jeví mezi micoquienem a szeletienem v typologickém spektru, ve změnách v distribuci surovin a ve využití jeskynního prostředí. Je však otázkou, zda jsou tyto rozdíly signifikantní a do jaké míry podléhají chronologické pozici. Prvá odlišnost, o kterou se může opírat akulturační model, je postavena na změnách v typologické náplni. Zde je ale důležité, jak je na ni nahlíženo. Přítomnost aurignacienských typů v szeletienských souborech může být dokladem akulturace, ale z hlediska kulturních vztahů je nutné připomenout, že se vyskytují v hojné míře v szeletienských souborech, které považujeme za mladší (Prostějovsko). V szeletienu pozorujeme i menší variabilitu bifaciálních typů ve prospěch listovitých hrotů. Podle našeho názoru můžeme tento jev chápat jako projev standardizace v rámci vývoje téže kultury. To, že k těmto procesům docházelo už v rámci micoquienu, svědčí podobné technologické procesy, které jsme zaznamenali s vývojem diskoidní a čepelové metody v rámci micoquienského souvrství v jeskyni Kůlně (Neruda 2003; 2005; Oliva 1987a; 1991a, b). Pravděpodobně nejzávažnějším argumentem pro akulturační model je různé chápání významu surovin importovaných z velké vzdálenosti. Obecně se uvádí, že importy ze vzdálenosti 50–100 km jsou v micoquienu vzácné a že se jedná o izolované kusy. Tento jev ale nebývá porovnáván s ohledem na chronologickou pozici lokalit, u nichž je sledován. Ve starším szeletienu, tak jak byl definován na podkladě

195



Obr. 5. Skladba surovin v micoquienu (A) a szeletienu (B–C). A – jeskyně Kůlna, vrstva 7a (cca. 49 tis. let BP kalibrovaně), B – Vedrovice V (ca. 43 tis. let BP kalibrovaně), C – Drysice I (nedatováno, předpokládáme mladší fázi szeletienu). Fig. 5. Raw material composition of Micoquian (A) and Szeletian (B–C). A – Kůlna Cave, layer 7a (ca. 49 kyr cal BP), B – Vedrovice V open-air site (ca. 43 kyr cal BP), C – Drysice I surface site (undated, Upper phase of Szeletian is supposed).

nálezů z Vedrovic V a Moravského Krumlova IV, je podíl vzdálených importů minoritní (obr. 5A, B). Ekonomicky významné (dominující) suroviny jsou lokálního a oblastního původu, z čehož vyplývá i menší mobilita szeletienské populace, srovnatelná s mobilitou neandertálců z Kůlny. Skladba a podíl jednotlivých surovin proto závisí zejména na pozici lokality vůči surovinovým zdrojům. Nárust surovinového spektra a jiný ekonomický podíl vzdálených importů můžeme konstatovat až pro mladší fázi szeletienu, zřejmě reprezentovanou stanicemi v Ondraticích I, IV, Drysicích I (obr. 5C). Změna v surovinové ekonomii může být i reakcí na nedostatek místních, kvalitních surovin. Bylo proto nutné zásobit tyto lokality ze vzdálenějších zdrojů. Mohlo tak docházet k vzájemné interakci, kdy při hledání surovin mohlo dojít ke komu-

nikaci s moderní populací, např. v oblasti zdrojů rohovce typu Troubky – Zdislavice. Je pravdou, že neznáme žádné stabilní sídliště szeletienu v jeskyních na Moravě. Krasová oblast byla využívána jen sporadicky, pravděpodobně v souvislosti s loveckými aktivitami. To dokládají izolované listovité hroty v jeskyni Pod hradem (Fig. 4:1–2), Rytířské (Fig. 4:3–4) a Křížově (Fig. 4:7) v Moravském krasu (Neruda – Valoch 2007). Hlavní sídelní jednotka se na počátku mladého paleoltu nacházela zřejmě v oblasti Krumlovského lesa. Směrem k jihu známe pouze ojedinělé nálezy listovitých hrotů ze Znojemska (Neruda 2007), na západ dokumentují průnik do Českomoravské vrchoviny např. nálezy ze Lhánic. Z Rakouska jsou doloženy jen izolované nálezy. Přestože pozorujeme odklon od krasové oblasti,

196


Obr. 6. Model vývoje časného mladého paleolitu v prostoru Moravy a Rakouska. Fig. 6. Development of EUP cultures in the region of Moravia and Austria.

nelze ho vysvětlit případnou interakcí s moderními lidmi (např. vytěsnění z krasové oblasti), protože jejich přítomnost v jeskyních Moravského krasu je stejně sporadická, a v případě jeskyně Pod hradem se aurignacienské artefakty nacházejí až v nadloží szeletienu (Neruda – Valoch 2007). Vysvětlení se skrývá jinde a asi nesouvisí s řešením nezávislosti szeletienu na micoquienu. Pokud by existovaly obě kultury vedle sebe a vzájemně se územně vylučovaly, pak by se mohlo jednat i o doklad nezávislosti szeletienu, ale studium distribučních modelů a sídelních strategii nám ukazuje, že se szeletienské sídelní jednotky nacházejí i v blízkosti Moravského krasu a částečně se překrývají s micoquienskou sídelní strukturu, definovanou na základě mapování surovinových zdrojů, využívaných v rámci micoquienu v jeskyni Kůlně. V Moravském Krumlově IV i Vedrovicích V jsme zaznamenali suroviny ekonomicky významné v kůlenském micoquienu (spongolit) a opačně se v Kůlně nacházejí rohovce, které mohou pocházet z oblasti Krumlovského lesa (k problému Valoch 2002). Pro další chronologicko-prostorové vývody se musíme zastavit i u rozšíření aurignacienu. Nejstarší doklad přítom-

nosti této mladopaleolitické kultury ve středním Podunají pochází z vrstvy 3 ve Willendorfu II (Nigst 2006). Na Moravě máme doloženu přítomnost aurignacienu v povodí Dyje (Milovice, menší lokality na Znojemsku), velkou koncentraci na pravém břehu Moravy v oblasti Napajedelské brány, Brněnsku (mladá data okolo 29–33 tis. nekalib. BP) a střední Moravě (Prostějovsko, Mladečské jeskyně – 30–31,5 tis. nekalib. BP). Prakticky žádná z lokalit není starší než 34 tis. BP, i když je možné, že některé z povrchových lokalit mohou být starší. Ačkoliv je sídelní strategie aurignacienu a szeletienu v oblasti Krumlovského lesa shodná, neznáme prozatím žádné doklady jejich vzájemných kontaktů (Nerudová 2008b). Zajímavý je vztah mezi micoquienským, szeletienským a aurignacienským osídlením v Rakousku. Existuje zde zřejmě přímá souvislost mezi sporadickým výskytem izolovaných listovitých hrotů a prakticky minimálními doklady micoquienu, který známe pouze z jeskyně Gudenushöhle (Derndarsky 2001). To by mohlo znamenat, že území Dolního Rakouska bylo na přechodu středního a mladého paleolitu prakticky neosídlené, a tudíž otevřené případné aurignacienské koloni-

197



Obr. 7. Vývoj časného mladého paleolitu v prostoru Moravy a Rakouska. A: pozdní střední paleolit je na Moravě reprezentovaný nálezy v oblasti Moravského krasu a Bořitovska. Neandertálci využívali zřejmě i oblast Krumlovského lesa (1). Bohunicien je soustředěn v oblasti Brna. Stáří bohunicienu na východních svazích Drahanské vrchoviny (2) je neznámé. Chronologická pozice micoquienu v Gudenushöhle není stanovena. B: v období mezi 39–36 tis. let nekal. BP máme doloženy nálezy szeletienu v oblasti Krumlovského lesa. Využití Moravského krasu szeletienem není datováno (3). Na Brněnsku je doložen bohunicien. V Podunají se objevuje aurignacien. Prozatím nevíme, kdy dochází k šíření aurignacienu na Moravu (4). C: v období 34–30 tis. let nekalib. BP dochází k postupnému rozšíření aurignacienu, který zabírá i území szeletienu a bohunicienu. Szeletien pravděpodobně přežívá na východních svazích Drahanské vrchoviny (5) s možnými kontakty do Pomoraví a směrem k Moravskému krasu a Brněnsku. Fig. 7. Development of Palaeolithic cultures during EUP time range in Moravia and Austria. A: late Middle Palaeolithic is represented by sites in Moravian karst and Bořitov regions. Neanderthals probably used the region of the Krumlovský les (1). Bohunician was situated in Brno area, second unit on eastern slopes of Drahany highland is not dated yet (2). The chronological position of the Micoquien from Gudenushöhle is not established. B: in the time range between 39–36 kyr uncal. BP Szeletian unit is defined in the region of Krumlovský les. Using of the Moravian karst by Szeletians is not dated (3). Brno Region was occupied by Bohunician. Aurignacian appeared in Austrian Danube valley. The beginning of Aurignacian expansion to Moravia is unclear (4). C: Aurignacien occupied Szeletian unit in Krumlovský les and Bohunician unit in Brno area since about 34 kyr uncal. BP. Szeletian probably persisted tn the region of the eastern slopes of Drahany highland (5) and comunicated with Aurignacian in Morava River valley and Brno or Moravian karst region.

zaci (Willendorf II, Krems; Haesaerts et al. 2003; NeugebauerMaresch 2008). Naproti tomu lze na Moravě vyčlenit území, kde v časovém úseku 40–35 tis. let není doložen starý aurignacien, ale je zde bohatě zastoupen szeletien (oblast Krumlovského lesa) nebo bohunicien (oblast Brna). Na kontaktní zóně v oblasti Ořechova, Hajan a Želešic pozorujeme jakési

prolínání szeletienských a bohunicienských prvků, o jejichž významu se stále vede živá diskuse. Doklady akulturačních vlivů aurignacienu máme k dispozici zřejmě pro mladší období časného mladého paleolitu, a to v oblasti Prostějovska. Zde se nacházejí lokality, které považujeme z hlediska vývoje szeletienu za mladší. V jejich pří-

198


padě je zajímavé např. využívání rohovce typu Troubky – Zdislavice, který tvoří dominantní surovinu pro blízké aurignacienské centrum v Napajedelské bráně. Odtud ale neznáme szeletienské lokality. Je-li tedy rohovec typu Troubky – Zdislavice přítomen na szeletienských lokalitách Prostějovska, pak by mohl v kombinaci s dalšími informacemi představovat doklad kontaktů mezi mladším szeletienem (neandertálci) a aurignacienem (anatomicky moderní lidé). 13.3.6 Chronologicko-prostorový model Podobnosti mezi micoquienem a szeletienem v archeologické rovině naznačují poměrně úzké vzájemné vztahy, které jsou zdůrazňovány zejména v nových syntetizujících pracích (Allsworth-Jones 1986; Ringer 1995; Valoch 1990; 1996; Svoboda 2004; Oliva 1991b; 2006a). S ohledem k předchozím informacím můžeme nastínit následující model vývoje během OIS3 ve středním Podunají (obr. 6). Podle našeho názoru můžeme vztah szeletienu a micoquienu definovat precizněji: szeletien je mladá fáze micoquienu, která vznikla nezávisle ve střední Evropě. Ve starší fázi EUP můžeme pozorovat respektování územní výlučnosti jednotlivých EUP kultur (obr. 7A).

Pozdní micoquienské a časně szeletienské osídlení na jižní Moravě respektuje bohunicenskou enklávu na Brněnsku. Naproti tomu zde není doložen starý aurignacien, který zřejmě využíval uvolněné niky v Podunají, které nebyly využívány neandertálci. Zřejmě okolo 35 tis. nekalib. BP se šíří aurignacien z rakouského podunají na Moravu (obr. 7B), kde osídluje ekosystémy, ze kterých neznáme doklady středopaleolitického nebo szeletienského osídlení (např. Napajedelská brána; Škrdla 2005). Postupně dochází ke kontaktu anatomicky moderních lidí s neandertálci, kteří přežívají v refugiích (např. Krumlovský les nebo severní Morava). Patrně docházelo i k vytlačování starších populací z jejich území, až posléze aurignacien převládal (obr. 7C). Tato hypotéza je bohužel podpořena pouze několika absolutně datovanými lokalitami. Možné kontakty szeletienu a aurignacienu předpokládáme na základě rozboru typologie a surovinové distribuce souborů z východního okraje Drahanské vrchoviny. V rámci této koncepce je nutné chápat szeletien jako autochtonní nezávislý vývoj micoquienu v průběhu časného mladého paleolitu, jehož nositelem musel být neandertálec. Případná akulturace pak probíhala až v mladé fázi EUP.

SUMMARY 13. MORAVSKÝ KRUMLOV IV OPEN-AIR SITE IN THE CONTEXT OF CENTRAL EUROPE 13.1 List of Archaeological Layers in Moravský Krumlov IV The superposition of four archaeological layers ranks Moravský Krumlov IV as one of the more important Middle Palaeolithic sites in Europe. Owing to the absolute dates from all archaeological horizons, we can place the new results into the current model of Palaeolithic occupation of Europe. Three archaeological layers (1, 2 and 3) were classified as Middle Palaeolithic; they represent a period between 150 and 97 kyr BP (OIS 6–5c). An antracological analysis has permitted the identification of very small fragments of burnt bones, even in the soil sediment underlying layer 3 (sediment M, older than 150 kyr BP), and in the subsoil of layer 2 (sediment K, dated to between 97 and 150 kyr BP). 13.2 Integration of the Middle Palaeolithic Horizons into the Central European Context The Middle Palaeolithic findings from Moravský Krumlov IV document the presence of archaic H. sapiens in the geographic territory of Moravia in two periods – the Warthe glacial (OIS 6) and the period of terminal Eemian interglacial and the transition to the early phases of the Vistula glacial (OIS 5e/d–5c). 13.2.1 Isotope Stage 6 The lowermost layer (layer 3) can be chrono-stratigraphically linked with the Warthe glacial sensu stricto. Known sites from this period are rare in Central Europe and our knowledge is based on few sites with unique collections which are difficult to link to known “cultural” complexes. One of the main Bohemian sites is Bečov I on Písečný Vrch. Layers 5 and 4 of profile A-III can be linked to the period in question. The collection from layer 5 is typified by the presence of the Levallois method which is related to the Acheulean or MTA in Achenhaim, Germany (Fridrich 1982, 68). Additional findings from Bohemia are either older (Letky n. Vltavou, village Libčice – horizon PK IV; Prošek 1946), or they do not have reliable dating (Bečov IV; Fridrich – Sýkorová 2005). Rich sites from the time of the Warthe glacial are recorded in Germany. One of the important cultures sensu lato of the Saalian glacial was the Acheulian. Classic Upper Acheulian, Markkleeberg, Reutersruh, Zwochau, Gröbern or Neumark-Süd (Baumann et al. 1983; Luttrop – Bosinski 1971) for example, are associated with warmer oscillations within the lower phase of the Saalian complex (Mania – Mania 2008, 25). Hundisburg (Toepfer 1961), a site complex near Magdeburg (for example Toepfer 1981), is thought to date to the earliest Upper Acheulian. The smaller collections from Bottrop and Herne are thought to date to the same period (Schmitz 1988). Schweinskopf in the volcanic region of Eiffel is more precisely dated, but the collection is of uncertain cultural affinity (Schäffer 1990). The early Mousterian arose in parallel with the terminal Upper Acheulian. Probably the oldest reliably dated Mousterian industry comes from Ehringsdorf. Recent research dates the lower horizon (below “pariser”) to 186–245 kyr BP, i.e., OIS 7 (Mania et al. 2003, 30), or alternatively to the oldest Intrasaalian interglacial (Mania – Mania 2008, 25). The continuation of the Moustérian within Isotope Stage 6 is usually tied to Rhineland where site Rheindahlen B3 (Thieme 1983; Bosinski 1995) is thought to be a classic example. Wannen horizons 4

199



and 6, horizons 1A and 2A at Tönchesberg (Conard 1992; 1995) situated in volcanic craters in the Eiffel region and the collections from Achenheim II, Ariendorf 2 and Kälich Jb (together Bosinski – Street – Baales 1995; Bosinski 2002) correspond to the same period. Microlithic assemblages can probably also be included in the Mousterian, continuing the tradition of Lower Palaeolithic industries of the Bilzingsleben type of which Neumark – Nord 1 is particularly representative (Mania – Brühl – Laurat 2004)1. Some authors understand it as a link between Bilzingsleben type industries and the Taubachian (Valoch 2004; Kozłowski 2006). The collection from stratigraphic position 2/2 dated to Isotope Stage 6 is also related to the Taubachian. The existence of the German Micoquian in the Warthe glacial is rather speculative. The development of the Polish Middle Palaeolithic during the Warthe glacial is somewhat different from the situtation in Germany. The Upper Acheulian is represented by isolated findings of hand-axes from sites Konradówka and Owsiszcze (Burdukiewicz – Wiśniewski 2004, 138) dated using their geological context. The formation of the Polish Micoquian, the oldest in Europe, is much more demonstrative with typical assymetric bifacial backed knives (Kozłowski 2006). Some of the most important sites are Biśnik Cave near Strzegów (stratigraphic position A3, TL 126 ±30 kyr BP, but underlying the Eemian horizon), Pietraszyn 49 (193 ±19 and 130 ±10 kyr BP; Fajer et al. 2001), Dzierżysław 1, layer 6 (TL 180 ±35 kyr BP; Foltyn – Foltyn – Kozłowski 2000) and Cyprzanów 3 (Fajer et al. 2001). Another type of OIS 6 industry in Poland is the Mousterian-Levalloisian, sometimes known as Piekarian (or Jamian; based on layer 2 from Piekar I, see Sachse – Kozłowska – Kozłowski eds. 2004). The Piekary IIC collection is particularly relevant. The Mousterian blade assemblage from horizon 3 of Piekry IIA is difficult to classify chronologically, however (Połtowicz 2004; Połtowicz 2005; for dating compare Madeyska et al. 1994; Valladas et al. 2003). OIS 6 is indistinct in Slovakia. The most reliable findings are those underlying the Eemian horizon in Hôrka-Ondrej (Kaminská et al. 2000). Layers C and D of sector B belong to the Warthe glacial; a small collection related to the early Mousterian with the Levallois method (Kaminská et al. 2000, 41). The industry from layer 3 of sector D is culturally and chrononologically similar; it is dated by correlation with layer 13 in sector C (U/Th – 143,500 BP; Kaminská et al. 2000, 44; Ford 1995, 127). Older findings come from site Behárovce – Sobocisko (Prošek 1958; Bánesz 1991). Two archaeological layers with microlithic inventories are dated to more than 206,900 BP (U/Th, Hausmann – Brunnacker 1988; for dating cf. Valoch 1996; 2003, 191). Findings from Vyšné Ružbachy (Bánesz 1970) dated to 204,000 and 231,000 BP, and Hranovica (Hausmann – Brunnacker 1988, 49), have a similar stratigraphic position. Beside travertine sites, the existence of the Mousterian with the Levallois method is documented in soil complex IV (OIS 7) in Nové Mesto nad Váhom (Kukla et al. 1961) and comparable findings also come from Riss layer Y (profile F) in Vlčkovce (Bárta 1962; Kaminská et al. 2000, 56). There are almost no known findings of the Saalian complex in the territory of Hungary but it has been proposed that Tata represents the continuation of the Vértesszőlős type industries (Dobosi 2000, 51). The Austrian region has also been without any Middle Palaeolithic findings so far, though we cannot rule out (as for Hungary), the presence of smaller Neanderthal groups. The development in the eastern part of Central Europe is documented above all in a complex profile in Korolevo, Ukraine. Layer V in location II – Gostryj Věrch corresponds to the period in question (Haesaerts – Koulakovska 2006; Usik 2006). 13.2.2 Isotope Stages 5e–5a The number of sites increased during the Eemian interglacial and the beginning of the Vistula glacial and there was also a certain level of diversification of the Middle Palaeolithic industries. In Bohemia, it is possible to earmark Taubachian and Mousterian sites. No collections have been unambiguously assigned to the Micoquian (beginning of the Vistula glacial, or even the Eemian period), but findings from site Slánská Hora near Slaný (Žebera 1954; Fidrich 1982) and Lobkovice (Mazálek et al. 1952) have this potential, following a revision. The most representative Taubachian site in Bohemia is Ládví in Prague-Ďáblice (Vencl – Valoch 2001; Valoch 2003). Beside the typical Taubachian technology, the presence of bifacial tools is noteworthy. The site is related to the Eemian interglacial based on a micromorphological analysis of fossil soil (Vencl – Smolíková 1974). The Bohemian Mousterian during OIS 5e is documented by findings in a complex stratigraphic sequence at Bečov I – Píseční vrch. Layer A-III-3, classified as the denticulate Mousterian (Fridrich 1982), is placed in the Eemian interglacial. Layer A-III-2 is also similar and would stratigraphically coincide with the early Vistula glacial. The findings are compared to Šipka and Čertova Díra Caves, which are, based on our current knowledge, much younger (the beginning of Vistula interpleniglacial, Neruda 2006; in press). There is more evidence of sites dating to the upper phase of the Middle Palaeolithic (according to Fridrich 1982 the Eemian or lower Würm) in Bohemia (Chlupáčova Sluj near Koněprusy, Sedlec I, caves Nad Kačákem, Ve Vratech, Jislova, Sloupová), but most of these examples lack precise chrono-stratigraphic dating. Relatively rich Middle Palaeolithic sites are known from Germany (Bosinski 1967). German Eemian interglacial 5e is known particularly from findings combined under the Taubachian label (Valoch 1984). Apart from the type site Taubach near Weimar (the industry from this site is currently considered as somewhat different to other Taubachian assemblages; see Conard – Fischer 2000), Taubachian assemblages have been identified at other travertine sites in Weimar-Parktravertine, Rabutz, Burgtona, and southwest Germany, where morphologically similar industries were found near Stuttgart – Bad Cannstat and Untertukheim (Wenzel 1998). Apart from travertine sites, a technologically identical industry was identified at Sesselfelsgrotte II in a lower complex U (Weissmüler 1995a) and at an older horizon Neumark – Nord 2/2 (see above). Findings from 2/1 (OIS 5e) do not have a distinct techno-typological character (Mania – Brühl – Laurat 2004, 41, Abb. 43; Mania – Mania 2008, 20, Fig. 3). Apart from microlithic industries, Mousterian sites are also known from Germany, which developed from older industries continuing until Isotope Stage 3. Collections from Wallertheim A–B (OIS 5e/d) and Tönchesberg are from Eemian interglacial sites. In western Germany, a Western European Mousterian with a blade technology has been recorded at Tönchesberg 2B (Conard 1992), Achenheim 14/15 (Vollbrecht 1995, 855–857), Wallertheim D (Conard – Adler 1997) and Rheindahlen B1 (Thissen 1998). In southern Germany, sediments of a corresponding age are not preserved except for the lower strata in cave Sesselsfelsgrotte U (A01–A08).

200


The Micoquian is also present in Germany, more often being called Keilmessergruppe (see Conard – Fischer 2000; Valoch 2004b). The relatively rich Micoquian sites in Germany mostly date to the period from OIS 5a to the end of OIS 3 (Sesselfelsgrotte, Königsaue A, C, Geissenklösterle, the cave complex Klausen, Schambach, Buhlen IIIb, Bockstein III etc.; see Bosinski 2002). The assemblages from layers 1 and 2 in Moravský Krumlov IV are analogical in time to the Micoquian of Neumark – Nord, 2/0 (Mania – Brühl – Laurat 2004, 41–43) and possibly Rheindahlen B1, which is often equated with the blade Mousterian and Mousterian of the Acheulian tradition (Bosinski 2002), or the Micoquian dated to Isotope Stage 5e/5d (Thissen 1998). In Poland, the period in question is represented mainly by findings of the Micoquian and the Mousterian (the Mousterian-Levalloisian, the Piekarian) with minor presence of the Taubachian. Assemblages from layer 8 in Piekary III and layer 5 in Piekary I (Micoquian was found in three horizons) belong to the Eemian interglacial (Sachse – Kozłowska – Kozłowski eds. 2004). Strata F1 and F2 of Biśnik Cave is linked to OIS 5c (Cyrek ed. 2002). Significant spread of the Micoquian relates to the lower phase of the Vistula glacial and particularly from OIS 5a (Zwołeń, Wylotne, Ciemna, Okienik). The Mousterian was developing in parallel with the Micoquian. Within the Eemian interglacial, it is documented in Biśnik Cave (archaeological layer A1–A2). The Mousterian-Levalloisian (the Pekarian according to Krukowski) is documented with findings from Kraków – Zwierzyniec, Nietoperzowa Cave (upper layer 14) and Kraków – Wawel (Kozłowski 2006, Fig. 20). Site Kraków – Ul. ks. Józefa may also belong to the lower Vistula Mousterian (Burdukiewicz – Wiśniewski 2004, 142). J. K. Kozlowski also distinguishes industries of the south-eastern Charentian at sites Raj and Obłazowa (2006, Fig. 20). In Poland, small-sized industries, which could be correlated with the Taubachian, are not recorded from the Eemian interglacial, but they are recorded in the subsequent OIS 5d (horizon D in Biśnik Cave, layer 9 and partly 8). Persistence of the microlithic tradition through to the Brørup interstadial is demonstrated by the Oblazowa Cave industry (layers 19, 15; Kozłowski 2006, Fig. 20). The microlithic industries of the south-western sector of site Wroclaw – Ul. Hallera are usually also classified as Taubachian (Moncel 2004, 92), but new analyses date this collection to a later period – 50–60 kyr BP (Wiśniewski 2003; 2008; Przybylski – Badura 2008). The territory of Slovakia is known for its findings at travertine sites which are thought to be Taubachian. The pivotal sites are Gánovce (Kaminská et al. 2000), Hôrka-Ondrej (Kaminská et al. 2000, 48) and Bojnice III (Bárta 1972; 1974; Kaminská et al. 2000, 51). Compared to the preceding Warthe glacial period, the evidence for Middle Palaeolithic occupation in Hungary is more frequent during OIS 5e–5a. Several technological complexes have been proposed (Dobosi 2000): – the classic (Western European) Mousterian – bifacial industries represented by the Jankovichian, the Bábonyian and the old Szeletian – Middle Palaeolithic industries on pebbles represented by the Taubachian and south-eastern Charentian The classic Mousterian is documented by findings from layer 3 in Subalyuk Cave. The absolute age of geological layer 3 is 112–128 thousand years old (Mester 1990). Findings from caves Kecskésgalya, Mexikó, Büdöpest and Farkaskő overhang also belong to this industry. Hungarian bifacial industries from OIS 5 are represented by Jankovichian, which was present in western Hungary around Balaton, reaching as far as the Bükk Mountains (Mester 2007). The most important sites are caves Jankovich, Budapest – Remete, Szelim, Kiskevély, Polisszántó overhang, etc. Micoquian/Bábonyian industries and older Szeletian are younger and they are found in the north-eastern part of Hungary. The position of the Bábonyian was defined on the basis of open-air sites (Ringer 1983). Morphological relationship with the so-called old Szeletian was portrayed as both genetic and functional (see Chap. 13.3.3). Travertine outcrop Tata is being interpreted as a classic Taubachian site (Vértes Hrsg. 1964). The inventory from horizon 2b (layer XV) in Szeleta Cave (Mester 2007, 247) and the collection from Diósgyőr – Tapolca Cave deposited in layers 4 and 5, test pit II (Ringer – Moncel 2004), suggest a wider geographic spread. A chipped industry from site Érd is representative of the south-eastern Charentian (Mester – Moncel 2006).2 Additional assemblages were recovered from caves Kiskevély, Szelim and the upper horizon of Subalyuk Cave. There are no comparable collections in Austria. The Middle Palaeolithic has a very weak representation (Salzhofenhöhle, Rameschhöhle, Teufelsrast-Felsdach or Gudenushöhle) and the chronological and cultural affinities are uncertain (for Gudenushöhle see Bednarik 2008). 13.2.3 Synthesis of the Middle Palaeolithic Horizons Reviewing our current knowledge of the Early Middle Palaeolithic (see Conard – Fischer 2000), it is quite clear that the Acheulian sites are concentrated in the western part of Central Europe. In Bohemia, site Bečov IV is considered to be early Acheulian, but its dating is uncertain. Other sites (Křešice, Mutějovice, Srbsko, Putim) suffer a similar problem (Fridrich 1982). A few isolated hand-axes are known from Moravia, but they are not precisely dated. A similar situation exists in Poland where the Upper Acheulian tradition is equated with rare hand-axes, for example sites Konradówka and Owsiszcze 1; the Moravian part of Silesia shows the same trend (Bohuslavice, Polanka n. Odrou) and it should not be older than OIS 6 considering that during major glaciation periods, glaciers reached as far south as the Moravian Gate. Central Europe is more known for its Mousterian, which was developing from Isotope Stage 7 (Ehringsdorf, Neumark – Nord 2/2) and 6 (Rheindahlen B3, Wanen and others) in Germany. Presence of this horizon in Poland is questionable especially if we consider dating of strata 7, Piekary IIa. One of the oldest Micoquian artefacts in Europe comes from Poland (Pietraszyn 49, Dierżysław 1), where it started to develop during the Eemian interglacial (Biśnik, Piekary I, III). Prior to the discovery of the Middle Palaeolithic workshop in Moravský Krumlov IV, the oldest Micoquian occupation in Czech Republic was associated with archaeological layer 9b in Kůlna Cave, which, based on recent knowledge, is dated to the lower Vistula interstadial of Odderade (OIS 5a), i.e. around 70 kyr BP. The classification of archaeological layer 1 from Moravský Krumlov IV as Micoquian seems sensible despite the small number of tools. Assymetric bifacial tool forms and the blanks, as well as the presence of side scrapers similar to the Micoquian side scrapers from Kůlna Cave, corroborate this classification. The lack of

201



demonstrative morphological forms may be due to site function – Moravský Krumlov may have functioned as a workshop. There are similarities to the Micoquian in typology, as well as in blank production technology. This horizon is related to the Brørup (OIS 5c) on the basis of OSL dating. Archaeological layer 2 is less clear. It is technologically similar to the overlying layer 1, but at the same time it includes Micoquian-like side scrapers and bifacial tool fragments. They differ from pieces found in Taubachian assemblages by their finely worked bifacial edges. Thus we are tending towards cultural classification of layer 2 as Micoquian which seems to be a common tradition in Central Europe. If this assessment is correct, we could extend the current time span of the Micoquian in Moravia to Isotope Stages 5c or 5e. This would mean there were several technological approaches coexisting in Central Europe – the Micoquian, the Mousterian and the small-sized Taubachian, possibly even the south-eastern Charentian, if the dating of the Hungarian site Érd is correct. The relationship between the Micoquian and the Mousterian is not often dealt with in Moravia. Most of the sites are related to the Micoquian or the dating of Mousterian collections is unclear. The relationship between the Micoquian and the Taubachian is questioned even less though it seems that the bifacial tradition coexisted with the small-sized industry. The significance of acknowledging the Taubachian as an independent archaeological culture, which might be understood as a particular Neanderthal group, shows itself in the context of the contemporaneous Micoquian. The crucial question is why the Neanderthals used tools of such a small size. The comparison of the Micoquian and the Taubachian of Kůlna Cave shows that the smallness of the Taubachian inventory was the creator’s intention (Neruda 2003). It stems from the fact that both cultures exploited the same sources of raw material, but Micoquian artefact are bigger. The Taubachian also differs in the economy of raw material use and the level of mobility, which was probably higher than in the case of Micoquian hunters who seem to have been much more fixed to one constricted region (Neruda 2005). It appeared for a long time that the Micoquian postdated the Taubachian settlement, so there was practically no competition between those two cultures. However, the Moravský Krumlov IV layer 1 & 2 assemblages suggest that both populations inhabited the territory of south Moravia at the same time and that their settlement may have had a common boundary. This is implied by the presence of the same raw material in the Kůlna Taubachian (Krumlovský Les chert) and the Moravský Krumlov Micoquian (use of the Kůlna primary raw material – Cretaceous chert) and also from the proximity of Moravský Krumlov IV to Pravlov IVd, where the small-sized industry can probably be dated to the beginning of the Vistula glacial. Both industries are characterised by the absence of the Levallois blank reduction strategy and the dominant use of the discoid method. 13.3 Integration of the Szeletian Horizon (Layer 0) to the Context of Central Europe Perusing the literature concerning the Middle to Upper Palaeolithic transition, it is possible to get the impression that cultural relations among the Early Upper Paleolithic (EUP) cultures are already established. Some researchers who study the Middle-Upper Palaeolithic transition have reopened several problems that should be discussed (e.g. late survival of Neanderthal populations, the relationship between the Micoquian and the Szeletian industries, possible acculturation of Neanderthals by anatomically modern humans). 13.3.1 Overview of Views on the Origin of the Szeletian The term Szeletian was first coined by František Prošek for a leaf point culture known from western Slovakia and at the time known as the Eastern Solutrean (Prošek 1953, 136). F. Prošek believed that the Szeletian developed from the Mousterian and was influenced by the Aurignacian (Prošek 1953; similar Allsworth-Jones 1986). Soon after, the idea that the Micoquian influenced the origin of the Szeletian began to appear (Valoch 1990, 215; 1993, 28; 2000a, b; Oliva 2005, 31; Svoboda 2003a; 2004). P. Allsworth-Jones recently claimed that the Szeletian, and other similar entities, can be defined as a result of acculturation during the Middle-Upper Palaeolithic transition (Allsworth-Jones 2004, 292). 13.3.2 Expansion of the Szeletian and Similar Cultures in Central Europe The Szeletian is a Central European culture with a strong appearance in the territory of Moravia, western Slovakia and the neighbouring Kraków area of southern Poland; there are also isolated findings of leaf points in Bohemia, Germany and Austria. In Hungary, the presence of the Szeletian is limited to the north-east of the country. Almost 100 mostly open-air sites are currently known to exist in Moravia (Fig. 1). The main Moravian Szeletian settlement units are Krumlovský Les area (Nerudová 2008a, b), the Bobrava River basin near Brno and the area around Prostějov. There are also some Szeletian sites in Poland including the recently discovered Lubotyń 11 (Bobak et al. in press), nearby Dzierżyslaw I (Bluszcz – Foltyn – Kozłowski 1994; Kozłowski 2000a; Fajer et al. 2005), Dzierżyslaw VIII and some findings from layer XI in Obłazowa Cave (Kozłowski 2000a; Allsworth-Jones 2004). An important Szeletian enclave was found in western Slovakia (Moravany – Dlhá; Čertova Pec Cave near Radošiná – which yielded the first absolute Upper Palaeolithic date in Central Europe; Dzeravá Skala Cave near Plavecký Mikuláš). Isolated findings of leaf points are also known from central and eastern Slovakia (Kaminská et al. 2000, 96). Only isolated findings of leaf points are known from the territory of Bohemia so far (Fridrich 1993; Fridrich – Lička 2004; Vencl ed. 2007, 61). Occurence of the Hungarian Szeletian sensu stricto is limited to the north-east of the country (the eastern part of the Bükk Mountains). The local Szeletian cluster of sites is not as large as in Moravia and there is an ongoing discussion regarding its origin and dating. V. Dobosi (2006, 41) offers an overview of sites including their periodization. A stratified finding of a leaf point from Schletz, Lower Austria has been published (Trnka 1990). An unpublished point from site Spannberg remains in a private collection (H. Preisl). The research by F. Felgenhauer at the hillfort of Stillfried (1974–1979) described one leaf point which comes from a location near the church (Trnka 1990, Abb. 7). Other findings from sites Ruppersthal, Baierdorf, Kammern – Grubgraben, Missingdorf, Langmannersdorf and Bruderndorf can be generally dated to the Middle and Upper Palaeolithic periods (Trnka 1990, 26).

202


M. Bolus (2004) sums up findings of leaf points in neighbouring Germany. Some of them belong to the Middle Palaeolithic, but findings of leaf points associated with Szeletian workshops have also been reported from Bavaria (site Zeitlarn, Schönweiss – Werner 1986); at Albersdorf they are associated with butchering activities on site (Weissmüller 1995b). The Jerzmanowician is understood as a related culture in Poland; it is defined on the basis of findings from layers 6, 5 and 4 in Nietoperzowa Cave (Chmielewski 1961; Flas 2002). The Jerzmanowician was also reported from layer VI in Mamutova Cave, layer III in Puchacza Cave, layer 7 in Koziarnia Cave and Łokietka Cave. The genesis of the Jerzmanowician is probably linked to leaf points of the Middle Palaeolithic in Germany (Kozłowski – Kozłowski 1996, 57; Flas 2005–6, 112). The Bábonian defined by Á. Ringer (1983) is a culture preceding the Szeletian. It covers the same area as the Szeletian but it is thought to be older. K. Simán believes that the so-called “Bábonian” assemblages are specialised Szeletian workshops for the exploitation of local quartz porphyry (Svoboda – Simán 1989, 307). 13.3.3 Chronological Background The lack of dating evidence for Middle Palaeolithic sites was already discussed. First, the problem reflects the limitations of 14C dating. It is not possible to use this method for Taubachian layers or Micoquian layers 9b–7c in Kůlna cave and it is also not suited for layers 1–4 at Moravský Krumlov IV. A second problem is the paucity of charcoal samples in clear contexts. Hearths are usually not preserved in Middle Palaeolithic sites and in most EUP sites. Bones and antlers that sometimes preserve well in the cave environment are usually used for dating. The comparison of charcoal and bone samples is rather problematic from a methodological point of view because of the consistently different results (cf. e. g. Sinitsyn 2003, Tab. 1; Zilhăo – d’Errico 1999; Davies – Nerudová chapter 7 in this volume; etc.). The use of other methods (ESR, OSL) is also subject to limitations, mainly the effects of postdepositional processes (cf. Rink et al. 1996; Patou-Mathis et al. 2005; Michel et al. 2006). A new approach is opened by using the HULU 2007 calibration curve that reflects the climatic changes to the Middle Palaeolithic (Weninger – Jöris – Danzeglocke 2007). It is clear that there are methodological problems in the calibration of the data older than the limit of dendrochnology (e. g. Bronk Ramsey et al. 2006; Pettitt – Pike 2001; Pettitt et al. 2003). The correlation of results from different dating methods is still the most powerful tool for interpretations and for this reason we need an accurate calibration curve for 14C dates (Fig. 2, Tab. 1). For a long time, the only absolute dates were available only from Kůlna Cave. The 14C date of 45,660 uncal BP is typical for the upper phase of Moravian Micoquian (Mook 1988) . It is clear that we need more dates obtained by different methods to eliminate systematic errors from the use of a single method. ESR datasets have been presented by Rink and Veronique Michel but the results are disputable, especially for Taubachian occupation, and unfortunately also for the youngest Micoquian layer 6a (unresolved issues with method and postsedimentary processes; Rink et al. 1996; Michel et al. 2006). We recently attempted, in collaboration with Ed Rhodes and Ladislav Nejman, to apply the OSL method. In some cases, it was difficult to take well controlled compact samples, especialy for layer 6a, due to the high concentration of limestone blocks in the loess sediment. Unfortunately, the preliminary results are hardly comparable to the first set of results (Rhodes et al. in prep). The occupation of the Kůlna cave (Fig. 2) by Micoquians (layer 7a) is dated by 14C to 49,440 calibrated BP (GrN-6060; 45,660 uncal BP; additional samples vary from 43 to 47.5 kyr cal. BP; see Tab. 1). ESR dates are consistent with this result at around 50 ±5 kyr BP (Rink et al. 1996). OSL dates are older – about 67 kyr BP. The results for layer 6a are difficult to interpret because the OSL results have a wide spread: from 30 to 71 kyr BP. The problem lies in the sedimentation processes as the sediments of the main Magdalenian and Micoquian occupations are macroscopically indistinguishable and we cannot control contamination by younger quartz grains (Rhodes et al. in prep). Samples from the entrance and the interior part of the cave differ and influence the wide time range of the 6a layer. A new sample of a bone with cut marks was dated but the uncalibrated result ( Oxford AMS – 14C, unpublished) for layer 6a is older than the calibrated age of layer 7a. New possibilities for obtaining Middle Palaeolithic dates exist in other caves in northern Moravia – Šipka and Čertova díra caves – excavated at the end of 19th century (Maška 1884; 1885; 1886a, b; 1888). The Neanderthal lithic assemblage from Šipka Cave (N49.5880°, E18.1210°) was classified as denticulate Mousterian (Valoch 1965b), but due to the presence of backed knives it can also be linked to the Micoquian (Neruda 2003; 2006, obr. 14). Therefore the sample (GrA-29906), located near a hearth with a Neanderthal jaw (Neruda 2006, Fig. 20), was analysed during the course of critically revising Maška’s original excavation. The sample from the Šipka Cave is a burnt bone without collagen, but its position in the cave is clear, i.e., near the hearth with the Neanderthal jaw. Groeningen lab only dated the alkaline fraction so the sample must be older than 39,940 uncal BP (43,590 cal BP; Neruda 2006; in press). The new 14C sample from the bone in association with the hearth and the Neanderthal jaw (layer III) suggests that Šipka Cave was occupied between 41–42 kyr uncal BP. This result is chronologically similar to layer 7a in Kůlna. Similar chronological position is documented for a smaller cave called Čertova díra (N49.5840°, E18.1140°), situated near Šipka Cave. This cave has been completely destroyed by modern quarrying. A burnt bone fragment (traces of fire indicate human impact, but sample was not stratified) was dated, but in the absence of collagen, only the alkaline fraction was analysed (GrA-29904; 29,430 uncal BP). The new stratified sample is comparable to the Šipka Cave samples (more then 40 kyr uncal BP). The dating of Szeletian occupation in Moravia is based on two sites – Vedrovice V and the new multilayered site Moravský Krumlov IV. Both localities are situated in the Krumlovský Les region about 50 km to the SSW of Kůlna cave. The most well known site in this region is Vedrovice V (Valoch et al. 1993). The 14C dateset is considered to be characteristic for the Szeletian in Central Europe. However, the fact that two of the dates do not date the Szeletian occupation is often missed (e.g. Adams – Ringer 2004). The youngest sample – 30,170 uncal BP is contaminated by recent roots and the older sample has no relation to the Szeletian layer (Valoch et al. 1993; Rhodes et al. in prep). The dates which are associated with the Szeletian occupation display two significant peaks around 42 and 39.5 kyr cal BP. New 14C data being processed by Max-Planck-Institute for Evolutionary Anthropology (Leipzig, Germany) will be published (pers. com. P. Nigst). The comparison with the TL samples is still in progress. OSL dating performed by Ed Rhodes and Ladislav Nejman shows some differences. Szeletian artefacts lie in the lower part of interpleniglacial soil, mainly between the upper and middle OSL sample, under the gravel horizon which forms the middle part of the paleosoil. Upper OSL sample (45 kyr BP) is consistent with the 14C result, the lower samples are older (middle sample – 60 kyr BP, lower sample 102 kyr BP), but it must be stressed that this method dates the sediment, not human activity. The

203



lowest sample is obviously contaminated by solifluction of older sediments. The documented stratigraphic sequence did not contain the last interglacial horizon. An interpleniglacial soil formed on the remaining eroded Eemian sediment. The dating of Moravský Krumlov IV (N49.0452°, E16.411°) layer 0 is a little bit complicated due to the lack of organic materials. Two ribs of a young rhino or mammoth were found, but preservation of compact bone was very poor (Neruda – Nerudová – Oliva 2004). It was possible to date only the remaining collagen so the bone must be older (GrN-28451: 24,950 ±570 BP, i.e. 38,560 ±1,660 cal BP). For this reason, we included this site in the OSL dating project. The OSL data indicate older chronostratigraphic position of the Szeletian layer than in the Vedrovice case. The upper part of the cultural layer is dated to 43,600 ±3,300 BP and the base of the cultural layer to 64,600 ±7,000 BP (Rhodes et al. in prep). The upper sample correlates with Vedrovice V calibrated 14C data. The lower sample around 64 kyr BP is too old, but it is important to note that the base of the cultural layer is also contaminated by older sediments. The presumed age of the initial EUP comlex is confirmed by new 14C samples of charcoal extracted from sediment E (for details see chapter 7). Dating by the Oxford lab established the chronological position between 36-38 kyr uncal BP, which means that the Szeletian occupation of Moravský Krumlov IV is comparable to Vedrovice V (Fig. 2). The chronological position of the Hungarian Szeletian and its internal classification was, for a long time, based on data from Szeleta Cave near Miskolec (Kadič 1916). From a contemporary perspective, this research was methodologically inadequate (for full history see Simán 1995; Mester 2002; 2007). The original research in Szeleta Cave is currently being reviewed by Á. Ringer and S. Mester (Ringer – Mester 2000; Mester 2007). The review has produced some inconsistent results which led the authors (Adams – Ringer 2004) to propose a new evolutionary concept which emphasizes discontinuity of development between the Middle Palaeolithic and the Szeletian. At this stage, there is no reason to reject the older dates (see Chap. 7). The lower Szeletian horizon in Slovakia is often thought to be exemplified in the Čertova Pec findings near Radošiná, which are dated to around 38,400 ±2,800 uncalibrated BP. However, classification of the industry as Szeletian is not unequivocal. Dzeravá Skala Cave near Plavecký Mikuláš can be considered as a key site but the presence of the Szeletian there was not verifed after recent excavations. The horizons denominated as “under the layer with leaf points” were dated, using bones, to 47,000 ±2,300 and 49,700 ±3,000 uncalibrated BP and the horizon thought to be the leaf point bearing layer was dated to 36,920 ±470 uncalibrated BP. The artefacts are now attributed, as many other surface findings, to the Micoquian (Kaminská et al. 2000, 91 sq.; Kaminská – Kozłowski – Svoboda 2004). Other observations which broaden the chronological background of the Szeletian and the closely related Jerzmanowician, come from Poland. New research by M. Połtowicz-Bobak and D. Bobak in Lubotyń 11 are expected to produce new useful data which will allow us to characterize the Szeletian settlement of the southern part of Polish Silesia with greater precision. Preliminary results show that the local Szeletian is chronologically contemporaneous with the Moravian sites in Vedrovice and Moravský Krumlov IV (Bobak et al. in press). The Polish Jerzmanowician is dated on the basis of the Nietoperzowa Cave stratigraphy. The older layer 6 dated to 38,650 ±1,250 BP chronologically corresponds to the position of the Moravian Szeletian from site Vedrovice V. The date from layer 4 is much younger but the industry from Kostienki – Telmanskaja has even younger dates (Kozłowski – Kozłowski 1996, 57). It is necessary to point out that there are only few confirmatory items in layer 4 (Allsworth-Jones 2004, 290; compare Chmielewski 1961, 34). Bohunician is exclusively dated with samples from the eponymous site at Brno-Bohunice (14C dates 43.6–36 kyr uncal BP) (Tostevin – Škrdla 2006; Valoch 2008) and workshops at the Stránská skála hill (Valoch et al. 2000; Svoboda 2003a, b). Both site complexes belong to the Brno settlement unit. Obtained datasets are very homogeneous and two main periods are distinguishable in the case of Stránská skála sites (Fig. 2). Older dataset correlates with the lower part of interpleniglacial paleosoil and range between 41 to 38 (Svoboda 2003a) or 41–37 kyr uncal BP (Svoboda 2003b). The Upper part of the paleosoil, with Bohunician artefacts at the base, is dated to between 38.5–30 kyr uncal BP. We would see the overlap of these two datasets as a result of the coarse-grained stratigraphic value of the paleosols in loess, where the visible layers may, in fact, include several smaller-scale oscillations (Svoboda 2003a). The oldest 14C date from the Bohunician layer in BrnoBohunice are consistent with a TL date of 47.4 ±7.3 kyr BP from the K. Valoch’s excavation (Valoch et al. 2000) and the new survey of P. Škrdla and G. Tostevin (Škrdla – Tostevin 2003; 2005; Richter – Tostevin – Škrdla 2008). In contrast to the Bohunician, the Aurignacian data cluster is more dispersed from a methodological point of view (Tab. 1). The calibration curve (Fig. 2) is composed of older dates (Pod Hradem Cave; Valoch 1965a), isolated samples (e.g. Vedrovice Ia; Oliva 2006; 2008), and relatively homogeneous datasets from Brno - Stránská Skála (Svoboda 2003b) and Milovice I sites (Oliva 1989). The oldest dates are from Willendorf II (37.9–38.9 kyr uncal BP) and they determine the beginning of the Aurignacian in the Middle Danube region to 38–39 kyr uncal BP (e.g. Haesaerts – Teysandier 2003; Bolus – Conard 2001; Bolus 2003). This is also supported by evidence from Germany, e.g. Geissenklösterle (38,400 uncal BP; Richter et al. 2000; Conard et al. 2003), Sessefelsgrotte and Keilberg-Kirche (37,500–38,600 uncal BP; Uthmeier 1996; 2007). Similar chronological position is indicated by the oldest date from Dzeravá skala (Slovakia; Wk-14865: 37,370 ±2,060 uncal BP, i.e. 41,240 ±1,960 cal BP; Kaminská et al. 2005). Such early Aurignacian dates are not available from Moravia. The oldest Moravian Aurignacian ranges between 34–33 kyr uncal BP (40–36 kyr cal BP). Typical Moravian Aurignacian is even younger, but it must be emphasized that only several of the known sites are dated because the majority of the sites were found during surface surveys (Oliva 1987b). Some of the sites could be older (cf. Valoch et al. 1985). Bohunician dates overlap with Micoquian dates (Fig. 2). This indicates parallel development in contrast to the Aurignacian, which is clearly separated (only in Moravia) from the Middle Palaeolithic occupation. The Szeletian dates in Moravia are younger than the Micoquian dates. The difference between Kůlna layer 7a and an earlier peak of Szeletian occupation as represented at Vedrovice V and Moravský Krumlov IV is about 3,000 years, if we take into account the new samples. Kůlna layer 6a and some sites in the Bořitov region on the western border of the Moravian Karst probably occur within this time range (Valoch 1977; 1978; Oliva 1987a; 1991a). There is neither evidence of discontinuity nor parallel development. 13.3.4 Antropological Background of the EUP Cultures There has been very little progress in antropological problems regarding the Middle-Upper Palaeolithic transition. No new Neanderthal remains in have been found in Czech Republic since several decades ago (Vlček 1969), so wes still rely on the findings from Kůlna (Valoch

204


1988), Švédův Stůl (Rzehak 1906; 1909) and Šipka caves (Maška 1885). Based on the available data, it seems that the Neanderthals from Kůlna Cave (Layer 7a) and Šipka Cave belong roughly to the same period - around 45,000 uncalibrated BP, or about 50,000 cal. BP. We can infer that Neanderthal refugia existed even in Moravia – probably in the area south-west of Brno, Drahanská Vrchovina, or in Northern Moravia (Neruda in press). We also know the physical identity of the bearers of the Aurignacian. The most important finds are the remains of anatomically modern humans that were found in the Mladeč Caves in Central Moravia. Other anthropological remains from Zlatý Kůň at Koněprusy Cave, St. Prokop Cave and Svitávka sites are much younger (Svoboda 2003a; Svoboda – van der Plicht – Kuželka 2002; Svoboda et al. 2004). Anatomically modern humans in Central Europe are dated to around 31 kyr uncal BP (35 kyr cal BP) in the Mladeč Caves (Teschler-Nicola ed. 2006) and 35 kyr uncal BP in Peştera cu Oase, Romania (Trinkaus et al. 2003a, b). It is possible that Anatomicaly Modern Humans were present in Europe even earlier without leaving an archaeological signature (cf. Near East). We know less about the Szeletians and the Bohunicians. Most authors presume that the Szeletians were Neanderthals (Oliva 1991b; Valoch 1996; Svoboda 2004; 2006a, b), however this issue is far from settled; according to Oliva (2005, 31), the bearers of the upper Szeletian phase could have been anatomically modern people, although this opinion presents a problem of how to explain the change in lithic assemblages. Although we cannot reject the hypothesis that the Szeletians were anatomically modern people, given that no Szeletian sites have yielded human skeletal remains, we consider this possibility as unlikely. We know even less about the bearers of the Bohunician. It is usually assumed that they were Neanderthals, but they could also have been the earliest anatomically modern humans who would have had to arrive in Europe more than 46 kyr cal. years ago (Svoboda 2006b, 23). 13.3.5 Cultural Position of the Szeletian Specific aspects of human behaviour are compared in the analyses presented in Tab. 2. The table is divided into three main spatial patterning units: the use of caves, technology, typology of material culture, and raw material economy. Similarities between the Micoquian and the Szeletian are evident, but the differences between them also need to be considered (Oliva 1991b; 1995). The Bohunician and the Aurignacian are clearly different to each other, especially from the technological point of view. The main concern of this paper is the relationship of the Szeletian to other cultures. Traditionally, the Szeletian was defined as an autochthonous Middle-Upper Palaeolithic transitional culture in the Middle Danubian region (Svoboda 2003a). Nonetheless, the main question is the independence of this culture. We consider two main evolutionary models as most likely (Fig. 3). The first model views the Szeletian as a result of the independent development of the Micoquian during the EUP. This means that we can understand the Szeletian as the Upper Phase of the Micoquian. The second model proposes the Szeletian to be a product of acculturation processes (Valoch 1996; Nigst 2006), when the incoming cultures (e.g. the Aurignacian or Bohunician) interact with the local cultural roots (the Micoquian ?, Tab. 2). The first model is supported by technology, typology, dating and raw material economy at the lower phase of Szeletian. The Szeletian occurs as compact settlement units over parts of the Middle Danubian landscape and correlates with the regions of Micoquian occupation. The same raw materials (Fig. 5) are used in both cultures (same raw material economy, especially at the older Szeletian in Moravia (Nerudová 1997), and very similar technological pattern is noted for the tool manufacture process (Neruda 2000; 2005; Neruda – Nerudová 2005; Tostevin 2000). The technological analyses are supported also by refittings from the new site Moravský Krumlov IV, where the specific mode of leaf point production was defined. This mode shows similarities between Szeletian leaf points and Micoquian bifacial backed knife production in Moravia (Neruda – Nerudová 2005; Nerudová in chapter 11). From a typological point of view, the bifacial tools are the common feature. The succesion of 14C chronology supports a model that associates the Neanderthals with the Szeletian. The second model is consistent with changes in the the raw material distribution, tool type spectrum and the change in cave use. The significance of long distance imports in the Micoquian and Szeletian are pointed out, but we must also take into account the chronological aspect. The composition of raw materials (Fig. 5) and the significance of imports in the Lower phase of Szeletian (Vedrovice V and Moravský Krumlov IV) is very similar to the Micoquian one (Kůlna Cave). Some of the differences considered to be results of acculturation by AMH only start to appear in the Szeletian assemblages which are presumably younger (eastern slopes of the Drahany Highland). From the typological point of view, some differences are highlighted. One of them could be the preference for leafpoints in the Szeletian bifacial tool set, but this can be interpreted as a process of standardization that we can see in the technology of both discoid and prismatic method in Micoquian layers in Kůlna Cave (Neruda 2003; 2005; Oliva 1987a; 1991a, b). A very important fact is the apparent absence of Szeletian occupation in the Moravian Karst region. There is no evidence of Szeletian base camps in the caves. The Szeletian is characterized mainly by open-air environment outside of Moravian Karst. The caves were used only occasionally. We have noted the isolated leafpoints (Neruda – Valoch 2007) in the Pod Hradem Cave (Fig. 4:1–2), Rytířská Cave (Fig. 4:3–4) and Křížova Cave (Fig. 4:7), but when we add also the raw material distribution and mapping of surface sites, it indicates that the absence of cave base camps during the Szeletian is not crucial for the general interpretation. It is interesting to stress that the main Szeletian settlement units are situated near the Moravian Karst region and overlay the Micoquian settlement pattern as determined by the use of the raw material sources. The main settlement unit was probably located in the territory of Krumlovský Les at the beginning of the Upper Palaeolithic. Further south, we know only isolated findings of leaf points from the territory of Znojmo (Neruda 2007); findings from Lhánice, for example, document westward penetration to Českomoravská Vrchovina. There are just isolated items in Austria. Although it is clear that the Szeletians avoided the Moravian Karst, it is not clear that this is a result of the influence of AMH, as their presence in the Moravian Karst appears to be just as sporadic and the Aurignacian artefacts in the Pod Hradem cave were recovered from an archaeological horizon which is younger than the Szeletian. (Neruda – Valoch 2007). At Moravský Krumlov IV and Vedrovice V, we documented raw material economically significant for the Micoquian of Kůlna (Cretaceous chert) and in Kůlna Cave we find raw material sourced in Krumlovský les (local chert). To make further chronological-spatial inferences we need to consider the spread of the Aurignacian. The oldest evidence of this Upper Palaeolithic culture in the Central Danubian area comes from layer 3 in Willendorf II (e.g. Nigst 2006). In Moravia, the presence of the Aurignacian is documented in the Dyje River basin (Milovice and small sites in the Znojmo region), on the right bank of the Morava river

205



in the area of Napajedelská Brána (settlement unit), the Brno region (around 29–33 kyr uncalibrated BP) and Central Moravia (the Prostějov region, Mladeč Caves; 30–31.5 kyr uncalibrated BP). In fact, no site is older than 34 kyr years BP, but it is possible that some of the surface sites are older. Although the Aurignacian and Szeletian settlement strategies are identical in Krumlovský Les, we have not uncovered any evidence of interaction between them (Nerudová 2008b). There is an interesting relationship between the Micoquian, Szeletian and Aurignacian settlement in Austria. The fact that isolated leaf points occur only sporadically and the presence of the Micoquian is minimal (the only known example is Gudenushöhle Cave; Derndarsky 2001)3, are probably related occurences. It could mean that Lower Austria was largely uninhabited during the period of the Middle-Upper Palaeolithic transition, and therefore it was open to possible Aurignacian colonization (Willendorf II, Krems; Haesaerts et al. 2003; Neugebauer-Maresch ed. 2008). In contrast, there are areas in Moravia where the Lower Aurignacian is not documented during the period 40–35 thousand years ago, but Szeletian sites (Krumlovský Les region) and Bohunician sites (Brno region) are very common. The contact zone of Ořechov, Hajany and Želešice shows some kind of interaction of Szeletian and Bohunician features and there is a lively debate about the meaning of this phenomenon. There is evidence of acculturation by the Aurignacian during the upper phase of the Early Upper Palaeolithic in the Prostějov region. There are sites which we consider to be younger given the genesis of the Szeletian. For example, the Troubky – Zdislavice chert is the dominant raw material for a nearby Aurignacian centre in Napajedelská Brána (Szeletian sites are not present). If it is present at Szeletian sites in the Prostějov region, it could indicate contacts between the Szeletians (the Neanderthals) and the Aurignacians (anatomically modern people), notwithstanding the other types of evidence. 13.3.6 Chronological-Spatial Model We propose a model of cultural development during OIS 3 in Moravia (Fig. 6). Similarities between both the Szeletian and the Micoquian archaeological cultures suggest a close relationship. This relationship has been highlighted in recent publications (Allsworth-Jones 1986; Oliva 1991b; 2006; Ringer 1995; Svoboda 2004; Valoch 1990; 1996). In our opinion, we can define such a relationship more precisely and understand the Szeletian as an Upper phase of the Micoquian, which developed independently in Central Europe. During the lower phase of the EUP, the EUP cultures retained their territorial exclusiveness (Fig. 7A). Upper Micoquian and early Szeletian settlement of Southern Moravia spatially respects the Bohunician enclave in the Brno region. On the other hand, the old Aurignacian is not documented here; it was probably present in the Danubian area which was not used by the Neanderthals. There is an interesting relationship between the Szeletian and the Micoquian occupation in Austria, where only several isolated leaf points are documented (Trnka 1990); there is also one significant Micoquian assemblage in Gudenushöhle (Derndarsky 2001). This situation probably means that the region of Niederösterreich was relatively uninhabited and thus opened the way for early Aurignacian colonisation (cf. 14C data for Austria and Moravia). A similar phenomenon is also desribed in the Brno region where the Szeletian sites respect the Aurignacian and Bohunician territories. Around 35 kyr uncalibrated BP (Fig. 7B), the Aurignacians spread from the Austrian Danubian territory to Moravia where they inhabited ecosystems with no evidence of Middle Palaeolithic or Szeletian settlement (Napajedelská Brána, for example). Gradually, there is a contact between the anatomically modern people and the Neanderthals who survived in refugia (for example Krumlovský Les or northern Moravia). The indigenous populations were probably driven out of their territories which resulted in the predominance of the Aurignacian (Fig. 7C). Unfortunately, only a few absolutely dated sites support this theory. Our presumption of possible contacts between the Szeletian and the Aurignacian is based on a typological analysis and raw material distribution of assemblages from the eastern part of Drahanská Vrchovina. Within this concept, the Szeletian should be understood as an autochthonous independent evolution of the Micoquian during the Early Upper Palaeolithic, whose bearers had to be the Neanderthals. We can presume some contacts with anatomically modern humans during the EUP complex but rather during the Upper phase of Szeletian (Oliva 1991b). The Aurignacian in Moravia is consistent with the presence of modern behaviour during OIS 3. Technology, typology, raw material economy, land use, and symbolic aspects differ from other EUP cultures. But the degree of coexistence is not clear as yet and this question should be pursued further. The main problem is the resolution of issues regarding the early Aurignacian in the territory of Moravia. Unfortunately, the stratigraphic sequences – comparable to those in Germany – are not available. The only exception is the superposition of Bohunician and Aurignacian at Stránská Skála sites (Svoboda – Bar-Yosef eds. 2003). In my opinion, we must test the possibility that the Aurignacian settlement unit spatially respected the Szeletian (or the late Micoquian) during the initial stage of the EUP. Contacts between both the Szeletian and the Bohunician are still being discused.

1 2 3

Notes The question of dating is still under discussion, especially for location 1, where some authors point out possible dating to the Eemian interglacial (compare Mania – Mania 2008; Conard – Fischer 2000; Richter 2006). Some authors link it to OIS 3 (Gábori-Csánk 1968a, b). New analyses of material from Gudenushöhle point out different cultural and chronological position of the Middle Palaeolithic tools (compare Bednarik 2008).

LITERATURA / REFERENCES Adams, B. – Ringer, Á. 2004: New C14 Dates for the Hungarian Early Upper Palaeolithic. Current Anthropology, Volume 45, Number 4, 541–551. Allsworth-Jones, P. 1986: The Szeletian and the transition from Middle to Upper Palaeolithic in central Europe. Oxford. – 2004: The Szeletian Revisited. Anthropologie 42/3, 281–296.

206


Bánesz, L. 1970: Mittelpaläolithische Industrie der Traverin-Siedlungen im Karpatenbecken. In: Actes de VIIe Congrès UISPP. Praha, 305–308. – 1991: Die Entwicklung der Travertine in den Nordkarpaten im Lichte archäologischer Funde. Quartär 41/42, 45–62. Bárta, J. 1962 : Vlčkovce – sprašový profil a jeho paleolitické industrie. Slovenská archeológia 10, 285–318. – 1972: Pravek Bojníc. Nitra. – 1974: Sídliska pračloveka na slovenských travertínoch. Nové obzory 16, 133–175. Prešov. Bar-Yosef, O. – Svoboda, J. A. 2003: Discussion. In: J. A. Svoboda – O. Bar-Yosef (eds.): Stránská skála. Origins of the Upper Paleolithic in the Brno Basin, Moravia, Czech Republic. American School of Prehistoric Research, Bulletin 47, 173–179. (Baumann et al. 1983) Baumann, W. – Mania, D. – Toepfer, V. – Eißmann, L. 1983: Die paläolithichen Neufunde von Markkleeberg bei Leipzig. Veröffentlichungen des Landesmuseums für Vorgeschichte Dresden, Band 16. Berlin. Bednarik, R. G. 2008: Pedogenetic dating of loess strata. Journal of Archaeological Science 35, Issue 12, 3124–3129. Beyries, S. 1988: Analyse traseologique du matériel lithique de la couche VIII de la grotte Vaufrey. In: J. P. Rigaud (ed.): La Grotte Vaufrey. Mémoire de la Société Préhistorique Française 19, 519–528. Binford, L. R. – Binford, S. R. 1966: A Preliminary Analysis of Functional Variability in the Mousterian of Levallois Facies. American Anthropology, Volume 68, Number 2, part 1, 508–512. Biró, K. T. 2004: Tata-Porhanyóbánya: The raw material of the stone artefacts. In: É. Fülöp – J. Cseh (eds.): Die aktuellen Fragen des Mittelpaläolithikums in Mitteleuropa. Topical issues of the research of Middle Palaeolithic period in Central Europe. Tudományos Füzetek 12, 77–90. Tata. Bluszcz, A. – Foltyn, E. – Kozłowski, J. K. 1994: New sequence of EUP leaf point industries in the Middle Southern Poland. Préhistoire Européenne 6, 197–222. (Bobak et al. in press) Bobak, D. – Połtowicz-Bobak, M. – Badura, J. – Wacnik, A. – Cywa, K. v tisku (in press): The late Palaeolithic site Lubotyń 11 in the Głubczyce Plateau. Bolus, M. 2003: The cultural context of the Aurignacian of the Swabian Jura. In.: J. Zilhăo – F. d‘Errico (eds.): The chronology of the Aurignacian and of the transitional technocomplexes: dating, stratigraphies, cultural implications. Trabalhos de Arqueologia 33, 153–163. Lisboa. – 2004: Settlement Analysis of Sites of the Blattspitzen Complex in Central Europe. In: J. N. Conard (ed.): Settelement dynamics of the Middle Paleolithic and Middle Stone Age II, 201–226. Tübingen. Bolus, M. – Conard, N. J. 2001: The late Middle Paleolithic and earliest Upper Paleolitic in Central Europe and their relevance for the Out of Africa hypothesis. Quaternary International 75, 29–40. Bordes, F. 1953: Essai de classification des industries moustériennes. Bulletin de la Société Préhistoire Française, Volume 50, 457–466. Bosinski, G. 1967: Die mittelpaläolithischen Funde in westlichen Mitteleuropa. Fundamenta A/4. Köln–Graz. – 1995: Rheindahlen. In: G. Bosinski – M. Street – M. Baales (eds.): The Palaeolithic and Mesolithic of the Rhineland. Quaternary field trips in Central Europe 15, Volume 2 (W. Schirmer ed.) 14. INQUA-Congress Berlin, 967–971. München. – 2002: El Paleolítico medio en Europa Central. The Middle Palaeolithic in Central Europe. Zephyrus, Numero 53–54 (2000–2001), 79–142. Bosinski, G. – Street, M. – Baales, M. 1995: The Palaeolithic and Mesolithic of the Rhineland. In: W. Schirmer (ed.): Quaternary field trips in Central Europe. Volume 2, 829–999. München. (Bronk Ramsey et al. 2006) Bronk Ramsey, Ch. – Buck, C. E. – Manning, S. W. – Reimer, P. – Van Der Plicht, H. 2006: Developments in radiocarbon calibration for archaeology. Antiquity, Volume 80, Number 310, 783–798. Burdukiewicz, J. M. – Wiśniewski, A. 2004: New Evidence of Middle Palaeolithic in South Poland. In: É. Fülöp – J. Cseh (eds.): Die aktuellen Fragen des Mittelpaläolithikums in Mitteleuropa. Topical issues of the research of Middle Palaeolithic period in Central Europe. Tudományos Füzetek 12, 135–158. Tata. Conard, N. J. 1992: Tönchesberg and its Position in the Paleolithic Prehistory of Northern Europe. Monographien des Römisch-Germanischen Zentralmuseums 20. Mainz–Bonn. – 1995: Tönchesberg. In: G. Bosinski – M. Street – M. Baales (eds.): The Palaeolithic and Mesolithic of the Rhineland. Quaternary field trips in Central Europe (W. Schirmer ed.) Volume 2. 14. INQUA-Congress Berlin, 901–906. München. Conard, N. J. – Adler, D. S. 1997: Lithic Reduction and Hominid Behavior in the Middle Paleolithic of the Rhineland. Journal of Anthropological Research, Volume 53, 147–175. Conard, N. J. – Dippon, G. – Goldberg, P. 2003: Chronostratigraphy and Archeological Context of the Aurignacian Deposits at Geißenklösterle. In.: J. Zilhão – F. d’Errico (eds.): The chronology of the Aurignacian and of the transitional technocomplexes: dating, stratigraphies, cultural implications. Trabalhos de Arqueologia 33, 165–176. Lisboa. Conard, N. J. – Fischer, B. 2000: Are there Recognizable Cultural Entities in the German Middle Palaeolithic? In: A. Ronen – M. Weinstein -Evron (eds.): Toward Modern umans: Yabrudian and Micoquian, 400–50 kyears ago. BAR 850, 7–24. Cyrek, K. ed. 2002: Jaskinia Biśnik – rekonstrukcja zasiedlenia jaskini na tle zmian srodowiska przyrodniczego. Toruń. Červinka, I. L. 1927: Pravěk zemí českých, 1–80. Brno. Demars, P. Y. – Laurent, P. 1989: Types d‘outils lithiques du Paleolithique Supérieur en Europe. Cahiers du Quaternaire, C.N.R.S. n. 14, Paris. Derndarsky, M. 2001: Die Forschungen in und zu der Gudenushöhle. In: F. Daim – T. Kühtreiber (eds.): Sinn and Sein. Burg and Mensch. Katalog des Niederösterreichischen Landesmuseums, Neue Folge Nr. 434, 224–226. St. Pölten. Dobosi, V. T. 2000 : Middle Palaeolithic Phenomena in Hungary. In: A. Ronen – M. Weinstein-Evron (eds.): Toward Modern umans: Yabrudian and Micoquian, 400–50 kyears ago. BAR 850, 51–59.

207



– 2004: Pebble tools from Tata-Porhanyó. In: É. Fülöp – J. Cseh (eds.): Die aktuellen Fragen des Mittelpaläolithikums in Mitteleuropa – Topical Issues of the Research of Middle Palaeolithic Period in Central Europe. Tudományos, 65–75. Füzetek 12, Komárom-Esztergom County Museum Directorate, Tata. – 2006: Report on the state of art of Upper Palaeolithic in Hungary 2001–2006. In: P. Noirret (ed.): Le Paléolithique Supérieur Européen. Bilan quinquennal 1996–2001. ERAUL 115, 39–47. (Fajer et al. 2001) Fajer, M. – Foltyn, E. M. – Foltyn, E. – Kozłowski, J. K. 2001: Uwagi o kulturze mikockiej na Górnym Śląsku. Przyczynek do genezy kultury mikockiej w Europie Środkowej. Archeologia Polski, t. 46, z. 1–2, 31–66. (Fajer et al. 2005) Fajer, M. – Foltyn, E. – Kozłowski, J. K. – Pawełczyk, W. – Waga, J. M. 2005: The Multilayer Palaeolithic Site of Dzierzysław I (Upper Silesia), Poland. Přehled výzkumů 46, 13–33. Feustel, R. 1983: Zur zeitlichen und kulturellen Stellunf des Paläolithikums von Weimar-Ehringsdorf. Alt-Thüringen 19, 16–42. Flas, D. 2002: Etude de la continuité entre le Lincombien-Ranisien-Jerzmanowicien et le Gravettien aux pointes pédonculées septentrional. Préhistoire Européenne 16–17/2000–2001, 163–189. Liège. – 2005–2006: La Transition du Paléolithique Moyen au Supérieur dans la plaine Septentrionale de l’Europe. Les problématiques du Lincombien-Ranisien-Jerzmanowicien. PhD Thèse, Université de Liège. Foltyn, E. 2003: Uwagi o osadnictwie kultur s ostrzami liściowatymi na północ od łuku Karpat. Przegląd Archeologiczny 51, 5–47. Foltyn, E. M. – Foltyn E. – Kozłowski, J. K. 2000: Premièr évidence de l’âge pré-eemien des industries à pointes foliacées bifaciales asymétriques en Europe centrale. In: A. Ronen – W. Weinstein-Evron (eds.): Toward Modern Humans: the Yabrudian and Micoquian 400–50 K-years. BAR 850, 167–172. Ford, D. C. 1995: U-series dating of the Hôrka travertine samples. In: J. Kovanda – L. Smolíková – D. C. Ford – Ľ. Kaminská – V. Ložek – I. Horáček: The Skalka travertine mound at Hôrka-Ondrej near Poprad (Slovakia). Anthropozoikum 22, 126–128. Fridrich, J. 1982: Středopaleolitické osídlení Čech. Praha. – 1993: Listovité hroty v Čechách. Archeologické rozhledy 45, 173–184. Fridrich, J. – Lička, M. 2004: Paleolitická kamenná industrie z Lipí, okr. České Budějovice. Časopis Národního muzea 173, č. 1–2, 1–7. Fridrich, J. – Sýkorová, I. 2005: Bečov IV – sídelní areál středopaleolitického člověka v severozápadních Čechách. Praha. Gábori, M. 1976: Les civilisations au Paléolithique moyen entre les Alpes et l’Oural esquisse historique. Akadémiai Kiado, Budapest. – 1990: Aperçus sur l’origine des civilisations du Paléolithique supérieur en Hongrie. In: C. Farizy (ed.): Paléolithique moyen récent et Paléolithique supérieur ancien en Europe. Mémoire du Musée de Préhistoire d’Île-de-France n° 3, 103–106. Nemours. Gábori-Csánk, V. 1968a: L’industrie moustérienne d’Érd (Hongrie). In: La Préhistoire. Problèmes et tendances, 191–202. Paris. – 1968b: La station du Paléolithique moyen d’Érd – Hongrie. Akademiai Kiadó, Budapest. – 1983: La Grotte Remete “Felsö” – (Supérieur) et le “Szeletien de Transdanubie”. Acta Archeologica Hungaricae 22, 3–11. – 1990: Le Jankovichien en Hongrie de l’Ouest. In: C. Farizy (ed.): Paléolithique moyen recent et Paléolithique supérieur ancien en Europe. Ruptures et transition: examen critique des documents archéologiques. Actes de Colloque international de Nemours 9–11 Mai 1988. Mémoires de Musée de Préhistoire d’Ile de France n°3, 97–102. Nemours. GCHCT 2007: Global chronostratigraphical correlation table 2007. http://www.quaternary.stratigraphy.org.uk/correlation/ POSTERSTRAT_v2007b.pdf Grote, K. 1978: Die Grabung 1977 in der mittelpaläolithischen Freilandstation Salzgitter-Lebenstedt. Archäologisches Korrespondenzblatt, 8, 155–161. Haesaerts, P. – Koulakovska, L. 2006: La séquence pédosédimentaire de Korolevo (Ukraine Transcarpatique): contexte chronostratigraphique et chronologieque. In: L.V. Kulakovska (ed.): The European Middle Palaeolithic. 21–37, Kiev–Šljach. Haesaerts, P. – Teyssandier, N. 2003: The Early Upper Paleolithic occupations of Willendorf II (Lower Austria): a contribution to the chronostratigraphic and cultural context of the beginning of the Upper Paleolithic in Central Europe. In.: J. Zilhão – F. d’Errico (eds.): The chronology of the Aurignacian and of the transitional technocomplexes: dating, stratigraphies, cultural implications. Trabalhos de Arqueologia 33, 133–151. Lisboa. (Haesaerts et al. 2003) Haesaerts, P. – Damblon, F. – Bachner, M. – Trnka, G. 1996: Revised stratigraphy and chronology of the Willendorf II sequence, Lower Austria. Archaeologica Austriaca Band 80, 25–42. Hausmann, R. – Brunnacker, K. 1988: U-series Dating of Middle European Travertines. In: L’homme de Néandertal 1, La chronologie. 47–51, Liège. Chmielewski, W. 1961: La civilisation de Jerzmanowice. Wrocław–Warszawa–Kraków. Jarošová, L. 2002: Výzkumy Josefa Skutila v severní části Moravského krasu. In: Svoboda J.: Prehistoric Caves. Catalogues, Documents, Studies. The Dolní Věstonice Studies, vol. 7, 255–287. Brno. Kadič, O. 1916: Ergebnise der Erforschung der Szeletahöhle. Mitteilungen aus dem Jahrbuch der Könglischen Ungarischen Geologischen Reichanstalt, XXIII/4. (Kaminská et al. 2000) Kaminská, Ľ. – Ford, D. C. – Hajnalová, E. – Hajnalová, M. – Horáček, I. – Kovanda, J. – Ložek, V. – Mlíkovský, J. – Smolíková, L. 2000: HôrkaOndrej. Research a Middle Palaeolithic Travertine Locality. Nitra. Kaminská, Ľ. – Kozlowski, J. K. – Svoboda, J. A. 2004: The 2002–2003 excavation in the Dzeravá skala Cave, West Slovakia. Anthropologie XLII/3, 311–322. Kaminská, Ľ. – Kozłowski, J. K. – Svoboda, J. A. (eds.) 2005: Pleistocene Environments and Archaeology of the Dzeravá skala Cave, Lesser Carpathians, Slovakia. Kraków.

208


Karelin, P. G. 1997: Untersuchungen zur Datierungsanwendung des 325°C-TL-Peaks an Quarzen aus dem nordischen Verreisungsgebiet Deutschlands. Heidelberg Universität Dissertations. Heidelberg. Kovárník, J. 2001: Dějiny archeologického bádání na Znojemsku. In.: V. Podborský (ed.): 50 let archeologických výzkumů Masarykovy univerzity na Znojemsku, 95–126. Brno. Kozłowski, J. K. 2000: Southern Poland between 50 and 30 kyr B.P., environment and archaeology. In: J. Orschiedt – G.-C. Weniger (eds.): Neanderthals and Modern Humans – Discussing the Transition: central and Eastern Europe from 50.000–30.000 B.P. 76–91. Neanderthal Museum, Mettmann. – 2006: Les néandertaliens en Europe centrale. In: B. Demarsin – M. Otte (eds.): Neanderthals in Europe. ERAUL 117, 77–90. Liège. Kozłowski, J. K. – Kozłowski, S. K. 1996: Le Paléolithique en Pologne. Série „Préhistoire d’Europe, n. 2. Jérôm Millon, Grenoble. Kukla, J. – Ložek, V. – Bárta, J. 1961: Das Loessprofill von Nové Mesto im Waagtal. Eiszeitalter und Gegenwart 12, 73–91. Öhringen–Württenberg. Lemorini, C. 2000: Reconnaîdes tactiques d’exploitation du milieu au Paléolithique moyen. La contribution de l’analyse fonctionnelle. Etude fonctionnelle des industries lithique de Grotta Breuil (Latiom, Italie) et de la Combette (Bonnieux, Vaucluse, France). BAR 858. Luttrop, A. – Bosinski, G. 1971: Der altsteinzeitliche Fundplatz Reutersruh bei Ziegenhaim in Hessen. Fundamenta, Reihe A, Band 6. (Madeyska et. al. 1994) Madeyska, T. – Morawski, W. – Śnieszko, Z. – Tomaszewski, J. 1994: Stan badań osadów czwartorzęndowych w stanowiskach paleolitycznych Piekary k. Krakowa. In: Litologia i stratygrafia czwartorzęndowych utworów pyłowych. Georama 2, Sosnowiec. Mania, D. 2000: Stratigraphy and Palaeolithic of the Middle and Upper Pleistocene in the Saale-Elbe Region. In: A. Ronen – M. WeinsteinEvron (eds.): Toward Modern umans: Yabrudian and Micoquian, 400–50 kyears ago. Bar 850, 25–49. Mania, D. – Brühl, E. – Laurat, T. 2004: Zum Stand der Grabungen im agebau Neumark-Nord. Stratigraphie, Ökologie und Archäologie des Mittelpaläolithikums im späten Mittel- und frühen Jungpleistozän. Führer zum Feldkolloquium 2. und 3. August, Frankleben – Goseck. Mania, D. – Mania, U. 2008: La stratigraphie et le Paléolithique du complexe saalien dans la région de la Saale et de l’Elbe. L’Anthropologie 112, 15–47. (Mania et al. 2003) Mania, D. – Altermann, M. – Böhme, G. – Erd, K. – Fischer, K. – Heinrich, W.-D. – Kremenetzki, C. – Made, J. van der – Mai, D.-H. – Musil, R. – Pietrzeniuk, E. – Schüller, T. – Vlček, E. – Steiner, W. 2003: Die Travertine in Thüringen und im Harzvorland. Hallesches Jahrbuch für Geowissenschaften, Reihe B: Geologie, Paläontologie, Mineralogie, Beiheft 17, 1–83. Halle. Maška, K. J. 1884: Pravěké nálezy ze Štramberka. Časopis muzejního vlastivědného spolku v Olomouci I, 15–22, 64–69, 152–159. – 1885: Čelist předpotopního člověka nalezená v Šipce u Štramberka. Časopis muzejního vlastivědného spolku v Olomouci II, 27–35. – 1886a: Pravěké nálezy ze Štramberka. Časopis muzejního vlastivědného spolku v Olomouci III, 57–65, 119–123, 163–174. – 1886b: Der diluviale Mensch in Mähren. Ein Beitrag zur Urgeschichte Mährens. Programm der mähr. Landes-Oberrrealschule in Neutitschein. Neutitschein. – 1888: Nové výzkumy v jeskyních štramberských. Časopis muzejního vlastivědného spolku v Olomouci V, 121–124. (Mazálek et al. 1952) Mazálek, M. – Žebera, K. – Zázvorka, V. – Ložek, V. 1952: Moustérské sídliště s buližníkovou a křemencovou industrií na buližníkovém hřbetu u Lobkovic (Brandýs nad Labem). Anthropozoikum II, 187–199. Mellars, P. 1969: The Chronology of Mousterian Industries in the Perigord Region. Proceedings of the Prehistoric Society, Volume 35, 134–171. Mester, Z. 1990: La transition vers le paléolithique supérieur des industries moustériennes de la montagne de Bükk (Hongrie). In: C. Farizy (ed.): Paléolithique moyen récent et Paléolithique supérieur ancien en Europe. Mémoires du Musée de Préhistoire d’Ile-de-France 3, 111–113. – 2002: Excavations at Szeleta Cave before 1999: Methodology and overview. Praehistoria, Tome 3, 57–78. – 2007: Pour continuer les investigations sur les gisements classique en Hongrie: les grottes Szeleta et d’Istállóskő. In: J. Évin (ed.): XXVIe Congrès Préhistorique de France, Congrès du Centenaire de la Société préhistorique française, Avignon, 21–25 septembre 2004: Un siècle de construction du discours scientifique en Préhistoire. Volume II : «Des idées d’hier ...» (**). Société préhistorique française, 239–248. Paris. Mester, Z. – Moncel, M.-H. 2006: Le site Paléolithique moyen d’Érd (Hongrie): nouvelles données sur les chaînes opératoires et résultats morpho-fonctionnels de la production. Anthropologie 44/3, 221–240. (Michel et al. 2006) Michel, V. – Bocherens, H. – Théry-Parisot, I. – Valoch, K. – Valensi, P. 2006: Colouring and Preservation State of Faunal Remains from the Neanderthal Levels of Kůlna Cave, Czech Republic. Geoarchaeology, Volume 21, Numero 5, 479–501. Mlejnek, O. 2005a: Drnovice (okr. Vyškov). Přehled výzkumů 46, 179–184. – 2005b: Habrovany-Olšany (okr.Vyškov). Přehled výzkumů 46, 184–185. – 2005c: Ježkovice (okr.Vyškov). Přehled výzkumů 46, 187–188. – 2005d: Opatovice (okr. Vyškov). Přehled výzkumů 46, 201–203. – 2005e: Račice-Pístovice (okr.Vyškov). Přehled výzkumů 46, 204–205. – 2005f: Rychtářov-Lhota (okr.Vyškov). Přehled výzkumů 46, 206–207. Moncel, M.-H. 2003a: Tata (Hongrie). Un assemblage microlithique du début du Pléistocène supérieur en Europe Centrale. L’Anthropologie 107, 114–151. – 2003b: Some Observation on Microlithic Assemblages in Central Europe during the Lower and Middle Palaeolithic Kůlna and Předmostí (Czech Republic), Vértesszőlős adn Tata (Hungary). In: J. M. Burdukiewicz – A. Ronen (eds.): Lower Palaeolithic Smal Tools in Europe and the Levant. BAR 1115, 169–187.

209



– 2004: Tata (Hungary), Kůlna (Czech Republic), Taubach and Weimar (Germany): a uniform Early Upper Pleistocene microlithic world (OIS 5)? In: É. Fülöp – J. Cseh (eds.): Die aktuellen Fragen des Mittelpaläolithikums in Mitteleuropa. Topical issues of the research of Middle Palaeolithic period in Central Europe. Tudományos Füzetek 12, 91–134. Tata. Mook, W. G. 1988: Radiocarbon-Daten aus der Kůlna-Höhle. In: K. Valoch 1988a: Die Erforschung der Kůlna-Höhle. Anthropos 24 (N. S. 16), 285–286. Mottl, M. 1938: Faunen, Flora und Kultur des ungarischen Solutréen. Quartär, Band I, 36–54. Neruda, P. 2000: The Cultural Significance of Bifacial Retouch. The Transition from the Middle to Upper Paleolithic Age in Moravia. In: J. Orschiedt – G. Ch. Weniger (eds.): Neanderthals and Modern Humans – Discussing the Transition: Central and Eastern Europe from 50.000–30.000 B.P., 151–158. Neanderthal Museum. – 2003: Střední paleolit v moravských jeskyních. Middle Palaeolithic in Moravian caves. Unpublished dissertation. Brno. – 2005: Technologie micoquienu v jeskyni Kůlně. Micoquian Technology from Kůlna Cave (Sloup, South Moravia). Acta Musei Moraviae – Scientiae sociales 90, 23–78. – 2006: Neandertálci na Kotouči u Štramberka. Archeologické památky střední Moravy, svazek 12. Olomouc. – 2007: Starší doba kamenná – současný stav a perspektivy. Thayensia 7, 291–303. – v tisku (in press): Střední paleolit severní Moravy a českého Slezska – současný stav a perspektivy. Gliwice. Neruda, P. – Nerudová, Z. 2005: The development of the production of lithic industry in the Early Upper Palaeolithic of Moravia. Archeologické rozhledy 57, 263–292. Neruda, P. – Nerudová, Z. – Oliva, M. 2004: Stratigrafie paleolitických lokalit v oblasti Krumlovského lesa (okr. Znojmo). Acta Musei Moraviae – Scientiae sociales 89, 3–58. Neruda, P. – Valoch, K. 2007: Palaeolithic People and Moravian Caves. Scripta Facultatis Scientiarum Naturalium Universitatis Masarykianae Brunensis, 13th International Cave Bear Symposium. September 20–24, 2007. Brno, Czech Republic. Proceedings. Brno. Scripta – Geology 35 (2005), 65–76. Nerudová, Z. 1997: K využití cizích surovin v szeletienu na Moravě. Acta Musei Moraviae – Scientiae sociales 82, 79–86. – 2002: Čepelová technologie na počátku mladého paleolitu. Přehled výzkumů 43 (2001), 15–29. – 2008a: Moravský Krumlov IV. Rekonstrukce sídleního areálu. Acta Musei Moraviae – Scientiae sociales 93, 39–50. – 2008b: Sídelní strategie v oblasti Krumlovského lesa ve starší době kamenné. Památky archeologické 99, 5–34. Nerudová, Z. – Valoch K. 2009: Moravany n/Váhom. Katalog paleolitických industrií z výzkumu prof. Karla Absolona. Anthropos 28 (N.S. 20). Brno. Neugebauer-Maresch, Ch. ed. 2008: Krems-Hundssteig – Mammutjäger der Eiszeit. Ein Nutzungsareal paläolithischer Jäger- und Sammler(innen) vor 41.000–27.000 Jahren. Mitteilungen der Prähistorischen Kommission 67. Wien. Nigst, Ph. R. 2006: The first modern humans in the Middle Danube Area? New Evidence from Willendorf II (Eastern Austria). In: N. J. Conard (ed.): When Neanderthals and Modern Humans Met, 269–304. Tübingen. (Nývlt et al. 2008) Nývlt, D. – Jankovská, V. – Víšek, J. – Franců, E. – Franců, J. 2008: Deglaciační fáze prvního sálského zalednění v Moravské bráně. Abstrakt „Kvartér 2008“, 27. 11. 2008, 14–15. Brno. Oliva, M. 1987a: Vyvinutý micoquien z návrší Horky u Bořitova – první výsledky. Acta Musei Moraviae – Scientiae sociales 71, 21–44. – 1987b: Aurignacien na Moravě. Studie muzea Kroměřížska. Kroměříž. – 1989: Výzkum mladopaleolitické stanice u Milovic – výsledky tří uplynulých sezón. In: Současný stav a perspektivy výzkumu kvartéru, 102–114. Brno. – 1991a: The Micoquian Open-air site of Ráječko I (distr. of Blansko). The Land-use in the Moravian Middle Paleolithic. Anthropologie 29, 29–38. – 1991b: The Szeletian in Czechoslovakia. Antiquity, Volume 65, Number 247, 318–325. – 1993a: Zahájení výzkumu paleolitické lokality Vedrovice Ia (okr. Znojmo). Acta Musei Moraviae – Scientiae sociales 78, 11–22. – 1993b: Le contexte archéologique des restes humains dans la grotte de Mladeč. In: UISPP, XIIe Congres, Volume 2, 207–216. Bratislava. – 2005: Civilizace moravského paleolitu a mezolitu. Brno. – 2006a: Palaeolithic and Mesolithic Moravia. Brno. – 2006b: The Upper Paleolithic Finds from the Mladeč Cave. In: M. Teschler-Nicola(ed.): Early Modern Humans at the Moravian Gate. The Mladeč Caves and their Remains, 41–74. Springer–Wien–New York. – 2008: Paleolitické osídlení litické exploatační oblasti Krumlovský les. Acta Musei Moraviae – Scientiae sociales 93, 3–38. Otte, M. – Kozłowski, J.K. 2003: Constitution of the Aurignacian trough Eurasia. In: J. Zilhăo – F. d’Errico (eds.): The Chronology of the Aurignacian and the Transitional Technocomplexes. Trabalhos de Arqueologia 33, 19–27. Lisboa. (Patou-Mathis et al. 2005) Patou-Mathis, M. – Auguste, P. – Bocherens, H. – Condemi, S. – Michel, V. – Moncel, M.-H. – Neruda, P. – Valoch, K. 2005: Les occupations du Paléolithique moyen de la grotte de Kůlna (Moravie, République Tcheque): nouvelle approches, nouveaux résultats. In: A. Tuffreau (ed.): Peuplements humains et variations environnementales au Quaternaire. Colloque de Poitiers, 18–20 septembre 2000. BAR 1352, 69–94. Pettitt, P. B. 1997: High Resolution Neanderthals? Interpreting Middle Palaeolithic Intrasite Spatial Data. World Archaeology, Volume 29, Issue 2, 208–224. Pettitt, P. B. – Pike, A. W. G. 2001: Blind in a cloud of data: problems with the chronology of Neanderthal extintion and anatomically modern human expansion. Antiquity, Volume 75, Number 288, 415–420. (Pettitt et al. 2003) Pettitt, P. B. – Davies, S. G. W. – Gamble, C. S. – Richards, M. B. 2003: Palaeolithic radiocarbon chronology: quantifying our confidence beyond two half-lives. Journal of Archaeological Science 30, 1685–1693.

210


Połtowicz, M. 2004: L’industrie laminaire du Paléolithique Moyen du site Piekary IIa. In: E. Sachse-Kozłowski – S. K. Kozłowski (eds.): Piekary prè de Cracovie (Pologne). Complexe des sites Paléolithiques. 101–109. Kraków. – 2005: Materiał ze stanowiska Piekary IIa na tle środkowopaleolitycznych zespołów z technologią wiórową. Rzeszów. Prošek, F. 1946: Nález clactonienského úštěpu v Letkách nad Vltavou, Památky archeologické 42, 132-136. – 1953: Szeletien na Slovensku. Slovenská archeológia 1, 133–164. – 1958: Die archäologischen Funde in der Travertinkuppe „Hrádok“. Zusammenfassender Bericht über den Fundort Gánovce und die Reste des Neandertalers in der Zips (ČSR). Praha. Przybylski, B. – Badura, J. 2008: Palaeogeography of Middle Palaeolithic site at Hallera Avenue in Wrocław the light of excavation in 2006–2007. „Kvartér 2008”, 27. 11. 2008, 18–19. Brno. Rhodes, E. et al. in prep: The Middle to Upper Palaeolithic Transition in the Czech Republic and Slovakia: Preliminary Optically Stimulated Luminescence Chronology. (Richter et al. 2000) Richter, D. – Waiblinger, J. – Rink, W. J. – Wagner, G. A. 2000: Thermoluminescence, Electron Spin Resonance and 14C-dating of the Late Middle and Early Upper Palaeolithic Site of Geißenklösterle Cave in Southern Germany. Journal of Archaeological Science 27, 71–79. Richter, D. – Tostevin, G. – Škrdla, P. 2008: Bohunician technology and thermoluminescence dating of the type locality of Brno-Bohunice (Czech Republic). Journal of Human Evolution 55, 871–885. Richter, J. 1997: Der G-Schichten-Komplex des Sessefelsgrotte: Zum Verständis des Micoquien. Quartär-Bibliothek 7, Saarbrücken. – 2006: Neanderthals in their Landscape. In: B. Demarsin – M. Otte (eds.): Neanderthals in Europe. ERAUL 117, 51–66. Liège. Ringer, Á. 1983: Bábonyien. Eine mittelpaläolithische Blattwerkzeugindustrie in Nordostungarn. Dissertationes Archaeologicae Serie II, No. 1. Budapest. – 1989: L’origine du Szélétien de Bükk en Hongrie et son évolution vers le Paléolithique supérieur. Anthropologie 27/2–3, 223–229. – 1990: Le Szélétien dans le Bükk en Hongrie. Chronologie, Origine et Transition vers le Paléolithique Supérieur. In: C. Farizy (ed.): Paléolithique moyen récent et Paléolithique supérieur ancien en Europe. Nemours, Mémoire du Musée de Préhistoire d’Île-de-France n° 3, 107–109. Nemours. – 1995: Les industries à pièces foliacées en Europe centrale: proposition de synthèse. In: Les industries à pointes foliacées d’Europe Centrale, PALEO – Supplément N° 1, 13–18. Ringer, A. – Mester, Z. 2000: Résultats de la révision de la grotte Szeleta entreprise en 1999 et 2000. Anthropologie 38, 261–270. Ringer, Á. – Moncel, M.-H. 2004: The Taubachien from Diósgyőr-Tapolca cave (Hungary). In: É. Fülöp – J. Cseh (eds.): Die aktuellen Fragen des Mittelpaläolithikums in Mitteleuropa. Topical issues of the research of Middle Palaeolithic period in Central Europe. Tudományos Füzetek 12, 159–178. Tata. (Rink et al. 1996) Rink, W. J. – Schwarcz, H. P. V. – Valoch, K. – Seitl, L. – Stringer, C. B. 1996: ESR Dating of Micoquian Industry and Neanderthal Remains at Kůlna Cave, Czech Republic. Journal of Archaeological Science 23, 889–901. Rzehak, A. 1906: Der Unterkiefer von Ochos. Ein Beitrag zur Kenntnis des altdiluvialen Menschen. Verhandlungen des naturforschenden Vereins Brünn 44, 91–114. – 1909: Das Alter des Unterkiefers von Ochos. Zeitschrift des Mährischen Landesmuseums Brünn 9, 277–313. Sachse-Kozłowska, E. – Kozłowski, S. K. (eds.) 2004: Piekary prè de Cracovie (Pologne). Complexe des sites Paléolithiques. Kraków. Schäfer, D. 1981: Taubach. Zur Merkmalanalyse von Feuersteinartefakten der mittelpaläolithischen Traverinfundstelle sowie zu ihrem Verältuis zu Technologie anderer alt-und mittelpaläolithischer Fundplätze. Ethnographisch-Archeologische Zeitschrift 22, 369–396. – 1990: Merkmalanalyse mittelpaläolithischer steinartefakte. Ethnographisch-Archäologische Zeitschrift 31, 54–64. Schmitz, R.-W. 1988: Die Mittelpaläolithischen Fundplätze Herne und Bottrop im Emschertal. Archäologisches Korrespondenzblatt 18, 311–321. Schönweiss, W. – Werner, H. J. 1986: Ein Fundplatz des Szeletien in Zeitlarn bei Regensburg. Archäologisches Korrespondenzblatt 16, 7–12. Schwarcz, H. P. – Skoflek, I. 1982: New dates for the Tata Hungay Archaeological Site. Nature 295, 590–591. Simán, K. 1995: La grotte Szeleta et le szeletien. In: Les industries à pointes foliacées d’Europe centrale. Actes du colloque de Miskolc, 10–15 septembre 1991. PALÉO, Supplément N° 1, 37–43. Miskolc. Liège. Sinitsyn, A. A. 2003: The most ancient sites of Kostenki in the context of the Initial Upper Paleolithic of northern Eurasia. In: J. Zilhão – F. d’Errico (eds.): The chronology of the Aurignacian and of the transitional technocomplexes: dating, stratigraphies, cultural implications. Trabalhos de Arqueologia 33, 89–107. Lisboa. Soressi, M. – Hays, M. A. 2003: Manufacture, Transport, and Use of Mousterian Bifaces: A Case Study from the Périgord (France). In: M. Soressi – H. L. Dibble (eds.): Multiple Approaches to the study of Bifacial Technologies. University Museum Monograph 115, 125–147. Philadelphia. Svoboda, J. 2003a: The Bohunician and the Aurignacian. In: J. Zilhăo – F. d’Errico (eds.): The Chronology of the Aurignacian and of the Transitional Technocomplexes: Dating, Stratigraphies, Cultural Implications. Trabalhos de Arqueologia 33, 123–131. Lisboa. – 2003b: Chronostratigraphic Background, Environment, and Formation of the Archaeological Layers. In J. A. Svoboda – O. Bar-Yosef (eds.): Stránská skála. Origins of the Upper Paleolithic in the Brno Basin, Moravia, Czech Republic. American School of Prehistoric Research Bulletin 47, 15–26. – 2004: Neandertálci versus anatomicky moderní lidé. K aktuálnímu stavu výzkumu ve středním Podunají. Přehled výzkumů 45, 13–21. – 2006a: The structure of the cave, stratigraphy, and depositional context. In: M. Teschler-Nicola (ed.): Early Modern Humans at the Moravian Gate: The Mladeč caves and their remains, 27–40. Springer–Wien–New York. – 2006b: Sídelní archeologie loveckých populací. K dynamice a populační kinetice mladého paleolitu ve středním Podunají. Přehled výzkumů 47, 13–31. Svoboda, J. – Macoun, J. – Přichystal, A. 1991: Acheulian finds from Silesia. Archeologické rozhledy 43, 371–375.

211



Svoboda, J. – Simán, K. 1989: The Middle – Upper Transition in Southeastern Central Europe (Czechoslovakia and Hungary). Journal of World Prehistory Volume 3, Numero 3, 283–322. Svoboda, J. – Van der Plicht, J. – Kuželka, V. 2002: Upper Palaeolithic and Mesolithic human fossils from Moravia and Bohemia (Czech Republic): some new 14C dates. Antiquity 76, Number 294, 957–962. (Svoboda et al. 2002) Svoboda, J. A. – Havlíček, P. – Ložek, V. – Macoun, J. – Musil, R. – Přichystal A. – Svobodová H. – Vlček, E. 2002: Paleolit Moravy a Slezska. Dolnověstonické studie svazek 8. Brno. (Svoboda et al. 2004) Svoboda, J. A. – van der Plicht, H. – Vlček, E. – Kuželka, V. 2004: New Radiocarbon Datings of Human Fossils from Caves and Rockshelters in Bohemia (Czech Republic). Anthropologie 42/2, 161–166. Škrdla, P. 2005: The Upper Paleolithic on the Middle Course of the Morava River. Dolnověstonické studie, svazek 13. Brno. – 2008: Napajedla (okr. Zlín). Přehled výzkumů 48, 317–321. Škrdla, P. – Tostevin, G. 2003: Brno (k. ú. Bohunice, okr. Brno-město). Přehled výzkumů 44, 188–192. – 2005: Brno-Bohunice, analýza materiálu z výzkumu v roce 2002. Přehled výzkumů 46, 35–61. Teschler-Nicola, M. ed. 2006: Early Modern Humans at the Moravian Gate. The Mladeč Caves and their Remains. Springer–Wien–New York. Thieme, H. 1983: Der paläolithische Fundplatz Rheindahlen. Dissirtationes, Köln. Thissen, J. 1998: Die aktuellen Ausgrabungen 1995–1997 in der Ziegelgrube Dreesen, Fundschicht B1, und neuste Ergebnisse zur menschheitsgeschichtlichen Entwicklung. Rheindahlen Almanach 18–39. Tode, A. 1982: Der altsteinzeitliche Fundplatz Salzgitter-Lebenstedt. Fundamenta A 11. Köln. Toepfer, V. 1961: Die altsteinzeitlichen Feuersteinwerkzeuge von Hundisburg. Jahresschrift für mitteldeutsche Vorgeschichte 45, 35–69. – 1981: Das Acheuléen auf dem Boden der Deutschen Demokratischen Republik. Anthropologie 19, 55–77. Tostevin, G. B. 2000: Behavioral Change and Regional Variation across the Middle to Upper Paleolitihic Transition in Central Europe, Eastern Europe, and the Levant. Dissertation, Harvard University, Cambridge, Massachusetts. Tostevin, G. B. – Škrdla, P. 2006: New Excavation at Bohunice and the Question of the uniqueness of the Type-Site for the Bohunician Industrial Type. Anthropologie 45/1, 31–48. (Trinkaus et al. 2003a) Trinkaus, E. – Milota, S. – Rodrigoc, R. – Mircea, G. – Moldovan, O. 2003a: Early Modern Human Cranial Remains from the Peţtera cu Oase, Romania. Journal of Human Evolution 45, 245–253. (Trinkaus et al. 2003b) Trinkaus, E. – Moldovan, O. – Milota, S. – Bîlgar, A. – Sarcina, L. – Athreya, S. – Bailey, S. E. – Rodrigo, R. – Mircea, G. – Higham, T. – Bronk Ramsey, C. – Van der Plicht, J. 2003b: An Early Modern Human from the Peţtera cu Oase, Romania. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America 100, 11231–6. Trnka, G. 1990: Ein neuer paläolithischer Blattspitzenfund aus Schletz in Niederösterreich. Archäologie Österreichs 1/1–2, 20–4. Usik, B. I. 2006: Королево. Новые аспекты иследований культурного слоя V. In: L. V. Kulakovska (ed.): The European Middle Palaeolithic. 50–77. Kiev–Šljach. Uthmeier, T. 1996: Ein Bemerkenswert frühes Inventar des Aurignacien von der Freilandfundstelle „Keilberg-Kirche“ bei Regensburg. Archäologisches Korrespondenzblatt 26/3, 233–248. – 2001: Vom Sammelfund zum Werkzeugsatz – Rohmaterialeinheiten im Aurignacien der Freilandfundstelle Keilberg-Kirche, Stadt Regensburg (Bayern). In: B. Gehlen – M. Heinen – A. Tillmann (eds.): Zeit – Räume. Gedenkschrift für Wolfgang Taute. Archäologische Berichte 14, 77–101. Bonn. (Valladas et al. 2003) Valladas, H. – Mercier, N. – Escutenaire, C. – Kalicki, T. – Kozłowski, J. K. – Sitlivy, V. – Sobczyk, K. – Zięba, A. – Vliet-Lanoë Van, B. 2003: The Late Middle Paleolithic blade technologies and the transition to the Upper Paleolithic in Southern Poland: TL dating contribution. Eurasian Prehistory, volume 1, fasc. 1, 57–82. Valoch, K. 1960: K otázce předmagdalénského osídlení jeskyní Adlerovy a Křížovy na Říčkách u Brna. Acta Musei Moraviae – Scientiae sociales 45, 5–20. – 1965a: Jeskyně Šipka a Čertova díra u Štramberku. Anthropos 17 (N.S. 9). Brno. – 1965b: Die altsteinzeitlichen Begehungen der Höhle Pod hradem. In: Die Erforschung der Höhle Pod hradem 1956–1958, Anthropos 18 (N.S. 10), 93–106. – 1966: Die altertümlichen Blattspitzenindustrien von Jezeřany (Südmähren). Acta Musei Moraviae – Scientiae sociales 51, 5–60. – 1977: Neue frühjungpaläolithische Fundstellen in der Umgebung von Brno. Acta Musei Moraviae – Scientiae sociales 62, 7–27. – 1978: Die paläolithische Fundstelle Bořitov I in Mähren. Acta Musei Moraviae – Scientiae sociales 63, 7–24. – 1984: Le Taubachien, sa géochronologie, paléoécologie et paléoethnologie. L’Anthropologie, Tome 88, n° 2, 193–208. Paris. – 1988: Die Erforschung der Kůlna-Höhle 1961–1976. Anthropos 24 (N.S. 16), Brno. – 1990: Le Szélétien en Moravie. In.: Feuilles de pière. Les industries à pointes folliacées du Paléolithique Supérieur européen. ERAUL 42, 213–221. Liège. – 1993: V záři ohňů nejstarších lovců. In. V. Podborský ed.: Pravěké dějiny Moravy, 11–70. Brno. – 1994: Europe (Excluding the Former USSR) in the Period of Homo sapiens neanderthalensis and contemporaries. In: S. J. De Laet (ed.): History of Humanity. Volume I. Prehistory and Beginnings of Civilization, 136–144. Routlege. – 1996: Le Paléolithique en Tchéquie et en Slovaquie. Collection l‘Homme des origines, Série “Préhistoire d’Europe”, n° 3, Jérôme Millon, Grenoble.

212


– 2000a: L’histoire de la connaissance et les questions des industries paléolithiques à pointes foliacées sur le territoire de l’ancien Tchécoslovaquie. Prehistoria I, 95-Miskolc. – 2000b: Das Szeletien Mährens – seine Wurzeln und Beziehungen. In: Z. Mester – A. Ringer (eds.): A la recherches de l’homme préhistoriques. ERAUL N° 95, 287–294. – 2002: Příspěvek k provenienci moravských jurských rohovců v okolí Brna. Acta Musei Moraviae – Scientiae sociales, 87. 171–176. – 2003: The Taubachian, a Middle Palaeolithic Small Tool Industry from the Czech Republic and Slovakia. In: J. M. Burdukiewicz – A. Ronen (eds.): Lower Palaeolithic Small Tools in Europe and the Levant. BAR 1115, 189–206. – 2004a: Drobnotvaré industrie starého a středního paleolitu. In: E. Kazdová – Z. Měřínská – K. Šabatová (eds.): K poctě Vladimíru Podborskému, 35–46. Ústav archeologie a muzeologie FF MU, Brno. – 2004b: K problematice některých termínů v názvosloví středního paleolitu. Archeologické rozhledy 56, 160–161. – 2008: Brno-Bohunice, Eponymous Bohunician Site: New Data, New Ideas. In: Z. Sulgostowska – A. J. Tomaszewski (eds.): Man – Millennia – Environment, 225–236. Warsawa. Valoch, K. – Nerudová, Z. – Neruda, P. 2000: Stránská skála III – Ateliers des Bohunicien. Památky archeologické 91, 5–113. (Valoch et al. 1985) Valoch, K. – Oliva, M. – Havlíček, P. – Karásek, J. – Pelíšek, J. – Smolíková, L. 1985: Das Frühaurignacien von Vedrovice II und Kupařovice I in Südmähren. Anthropozoikum 16, 107–203. (Valoch et al. 1993) Valoch, K. – Kočí, A. – Mook, W. G. – Opravil, E. – van der Plicht, J. – Smolíková, L. – Weber, Z. 1993: Vedrovice V, eine Siedlung des Szeletien in Südmähren. Quartär, Band 43/44, 7–93. Vencl, S. 2007 ed.: Archeologie pravěkých Čech 2. Paleolit a mezolit. Praha. Vencl, S. – Smolíková, L. 1974: Ke stratigrafii osídlení vrchu Ládví v Praze-Ďáblicích. Archeologické rozhledy 26, 561–574. Vencl, S. – Valoch, K. 2001: Die paläolithische und mesolithische Besiedlung des Hügels Ládví in Prag 8-Ďáblice. Památky archeologické 92, 5–73. Vértés, L. Hrsg. 1964: Tata. Eine mittelpaläolithische Travertinsiedlung in Ungarn. Archeologia Hungarica S.N. 43, Budapest. Vlček, E. 1969: Neandertaler der Tschechoslowakei. Praha. Vollbrecht, J. 1995: Achenheim. In: Bosinski et al.: The Palaeolithic and Mesolithic of the Rhineland. Quaternary field trips in Central Europe (Schirmer, W. ed.), vol. 2, 855–857. München. (Wild et al. 2006) Wild, E. M. – Teschler-Nicola, M. – Kutschera, W. – Steier, P. – Wanek, W. 2006: 14C Dating of Early Upper Palaeolithic Human and Faunal Remains from Mladeč. In: Teschler-Nicola, M. (ed.): Early Modern Humans at the Moravian Gate. The Mladeč Caves and their Remains, 149–158. Wien–New York. Weber, T. 2004: Das „Baggerpaläolithikum“ im Mittelelbe-Saale-Gebiet. In: Meller, H. (ed.): Paläolithikum und Mesolithikum. Katalog zur Dauerausstellung im Landesmuseum für Vorgeschichte Halle, Band 1, 113–118. Weissmüller, W. 1995a: Sesselfelsgrotte II. Die Silexartefakte der Unteren Schichten der Sesselfels. Ein Beitrag zum Problem des Moustérien. Saarbrücken. 1995b: Drei Fundstellen mit Blattformen aus dem Südostbayerischen Donauraum. Ein Beitrag zur Westausbreitung des Szeletien. Quartär 45/46, 99–134. Weninger, B. – Jöris, O. – Danzeglocke, U. 2007: CalPal-2007. Cologne Radiocarbon Calibration & Palaeoclimate Research Package. http://www.calpal.de. Wenzel, S. 1998: Die Funde aus dem Travertin von Stuttgart-Untertürkheim und die Archäologie der letzten Warmzeit n Mitteleuropa. Universitätsforsch. zur prähistorischen Archäologie 52. Bonn. Wetzel, R. – Bosinski, G. (eds.) 1969: Die Bocksteinschmiede im Lonetal. Stuttgart. Wiśniewski, A. 2003: The Middle Palaeolithic Microlithic Assemblage from Wrocław, Southwest Poland. In: J. M. Burdukiewicz – A. Ronen A. (eds.): Lower Palaeolithic Small Tools in Europe and the Levant. BAR 1115, 207–221. – 2008: New archaeological data referring to Middle Palaeolithic site at Hallera Avenue in Wrocław. Abstrakt „Kvartér 2008“, 27. 11. 2008, 28–29. Brno. Zilhão, J. – d’Errico, F. 1999: The Chronology and Taphonomy of the Earliest Aurignacian, and Its Implications for the Understanding of Neandertal Extinction. Journal of World Prehistory, Volume 13, Numero 1, 1–68. Žebera, K. 1954: Výsledky výzkumu kvartéru pod Slánskou horou v poloze „U lochu“ za rok 1952. Anthropozoikum III, 171–180.

213

PETR NERUDA ZDE ÑKA NERUDOVÅ eds

Recommend Documents