PERUÁNSKÁ GUERILLOVÁ HNUTÍ

Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *

PERUÁNSKÁ GUERILLOVÁ HNUTÍ Ideové kořeny a vývoj od 60. let 20. století do současnosti Mgr. et Mgr. Pavlína Springerová Mgr. et Mgr. Lenka Špičanová

Politická a sociální situace v Peru – živná půda pro vznik guerillových hnutí Peru se v celé své historii, od vyhlášení nezávislosti v roce 1821 až po současnost, potýkalo s velkými sociálními, politickými a ekonomickými problémy. Španělské koloniální dědictví ostře polarizovalo peruánskou společnost. Rozvoj demokratických institucí a politické kultury byl znemožňován existencí etnického, ekonomického a geografického štěpení. Po většinu času stála v čele státu relativně nepočetná skupina často uniformovaných potomků španělských dobyvatelů, tzv. kreolů (criollos). Tato oligarchická elita rozhodovala o osudu širokých indiánských mas, které neměly možnost jakýmkoli způsobem participovat na politickém a ekonomickém procesu a stály zcela na okraji zájmu peruánských vlád. Kreolové žili zejména v Limě a na pobřeží, kde bohatli z rozvíjejícího se průmyslu a obchodu, zatímco indiánské obyvatelstvo bojovalo s obtížnými podmínkami zaostalých horských regionů. Distribuce finančních zdrojů probíhala velmi nerovnoměrně a patřila k nejvíce diskriminačním v celém jihoamerickém regionu. Peruánský politický systém prošel ve 20. století několika odlišnými fázemi, z nichž je jasně patrná značná politická nestabilita, silný vliv armády, využívání populismu jako hlavního politického prostředku či neúspěšná snaha řešit chronické ekonomické problémy a narůstající sociální napětí.1 Období od konce první světové války až do současnosti můžeme rozdělit do pěti základních etap: 1) populismus a vznik masových stran (1919–1968); 2) reformní vojenské vlády (1968–1980); 3) civilní demokratické vlády (1980–1992); 4) autopuč a nastolení „přímé demokracie“ (1992–2000); 5) návrat demokratické vlády (2000–dosud).

1

Mezi lety 1914 a 1984 se pouze jedinému civilistovi, Manuelu Pradovi, podařilo řádně dokončit svůj prezidentský mandát (1939–1945, 1956–1962). V peruánských politických dějinách 20. století lze vysledovat opakování vzorce: nastolení nové vlády – populistická opatření – hospodářská krize – puč. Palmer, David S.: Peru: Democratic Forms, Authoritarian Practices. In: Wiarda, Howard J. – Kline, Harvey F. (eds.): Latin American Politics and Development. Boulder 2000, s. 234.

http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


Sociální situace v Peru v období po druhé světové válce nebyla rovněž příliš povzbudivá. Napětí a rozpory ve společnosti zvyšoval především dramatický nárůst obyvatelstva a jeho masová migrace z hornatých andských oblastí do měst a na pobřeží. Zatímco na začátku 60. let 20. století žilo v Peru kolem 10 milionů obyvatel, v současnosti má tato andská země téměř 28 milionů obyvatel (z toho 8 milionů žije v Limě). Mezi lety 1940 a 1972 se poměr obyvatel žijících ve městech zvýšil ze 35 % na 60 %, v roce 2000 dosáhla míra urbanizace peruánské populace 72 %.2 Města nebyla schopna tento nápor zvládnout a jejich okrajové čtvrti se proměnily v chudinské kolonie zvané barriadas či pueblos jóvenes, plné nezaměstnaných a frustrovaných Peruánců.

Graf 1 Růst počtu obyvatelstva v Peru v letech 1961–2003

Zdroj: Data FAOSTAT, 2005. http://faostat.fao.org/faostat/help-copyright/copyright-e.htm

Aktivizace levicových guerill v 60. letech 20. století Jedním z nejdůležitějších momentů peruánské politiky před nástupem vojenských junt bylo působení politické strany APRA (Alianza Popular Revolucionaria Americana – Americká lidová revoluční aliance). Stranu založil již v roce 1924 Victor Raúl Haya de la Torre, Peruánec dočasně žijící v mexickém exilu. V době svého vzniku měla levicově 2

Kenney, Charles D.: The Death And Rebirth of a Party System, Peru 1978-2001. Comparative Political Studies, 36, 2003, č. 10, s. 1219.



orientovaná APRA celokontinentální ambice.3 Postupně získala širokou základnu sympatizantů zejména z nižších sociálních vrstev a v peruánských volbách pravidelně získávala 30–35 % hlasů.4 Stala se masovou politickou stranou sociálnědemokratického typu s velice dobře propracovanou organizační strukturou a její činnost bránila v prosazení radikálnější politické alternativy. Ve snaze získat větší podíl na politické moci byla APRA ochotna spolupracovat i s konzervativním prezidentem Manuelem Pradem (1956–1962) a prokázala tak značnou politickou flexibilitu a ochotu ke kompromisu.5 Její posun doprava však uvolnil prostor v levé části politického spektra, který brzy začaly zaplňovat ortodoxně marxistické skupiny.6 V roce 1962 zvítězila APRA ve volbách, což bylo nepřijatelné pro peruánské vojenské kruhy. Došlo k převratu a moci se na několik měsíců chopila vojenská junta, jež musela vzápětí čelit rostoucímu sociálnímu napětí a nespokojenosti indiánského obyvatelstva, které volalo především po agrární reformě. Tato vyhrocená situace zásadně urychlila aktivizaci radikálních levicových skupin. V první polovině 60. let 20. století se v Peru zformovaly tři proudy usilující o rozpoutání guerillové války. Prvním iniciátorem guerillového hnutí byl trockista Hugo Blanco,7 který se postavil do čela asi 300 tisíc nespokojených rolníků v oblasti Cuzca.8 Blanco jakožto předák rolnických odborů požadoval úplné vyvlastnění haciend a distribuci pozemků mezi ostatní zemědělce.9 V roce 1962 se Blanco stal generálním tajemníkem

3

Haya de la Torre prosazoval zejména boj proti imperialismu, panamerickou solidaritu a myšlenky indigenismu (aktivnější zapojení indiánského obyvatelstva do ekonomicko-politického procesu a zlepšení jejich postavení), ortodoxní marxismus však odmítal. Palmer, D. S.: c. d., s. 234; Srov: McClintock, C.: Precarious Regimes, Authoritarian and Democratic. In: Diamond, L. – Linz, Juan J. – Lipset, Seymour M. (eds): Democracy in Developing Countries: Latin America. Boulder 1989, s. 343. 4 V prezidentských volbách v roce 1931 získala 31 %, v roce 1962 33 %, o dva roky později 34 % a ve volbách do Ústavodárného shromáždění v roce 1978 si APRA připsala 35 % hlasů. Kenney, Ch. D.: c. d., s. 1219. 5 K levicovému programu se APRA vrátila až po smrti Haya de la Torreho (1979) a s nástupem Alana Garcíi Péreze do čela strany (1982). 6 Nárůst levicových sil později souvisel i s neúspěšnou reformistickou politikou vojenských vlád (1968–1980) a plně se projevil ve volbách do Ústavodárného shromáždění roku 1978, v nichž koalice marxistických stran (Izquierda Unida – Spojená levice) získala 29 % hlasů. McClintock, C.: c. d., s. 351. 7 Blanco si po svém návratu ze studií v Argentině (1956) osvojil kečuánštinu a odešel žít a propagovat trockismus mezi domorodé obyvatele do hor. Pečínka, Pavel: Od Guevary k zapatistům. Brno, Doplněk 1998, s. 201. 8 Angell, A.: The Left in Latin America since c. 1920. In: Bethell, L. (ed.): Latin America. Politics and Society since 1930. Cambridge 1998, s. 114. 9 Velmi radikální odbory organizoval pod sloganem „Tierra o Muerte“ (Půda nebo smrt). de la Peña, G.: Rural mobilizations in Latin America since c. 1920. In: Bethell, L. (ed.): Latin America. Politics and Society since 1930. Cambridge 1998, s. 344.



rolnické federace a zahájil masivní zabírání půdy. Násilnou kampaň ukončila armáda koncem roku 1962, Blanco byl obviněn ze zastřelení policisty a uvězněn.10 Druhý pokus o levicové povstání uskutečnily prokubánské studentské skupiny vedené básníkem Javierem Heraudem. Mnoho mladých radikálů (včetně Herauda) vstoupilo do ELN (Ejército de Liberación Nacional del Perú – Národně osvobozenecká armáda Peru), kterou v roce 1962 zformovali mladí Peruánci pod vedením Héctora Béjara (vyloučení z prosovětské Komunistické strany Peru) na Kubě. V květnu 1963 několik desítek bojovníků ELN přešlo bolívijsko-peruánskou hranici, ale policejní oddíly je rozprášily v peruánském městě Puerto Maldonado a jednadvacetiletého Herauda zastřelily. Poté ELN své aktivity a propagaci rolnické revoluce koncentrovala zejména na departament Ayacucho. V roce 1965 začala spolupracovat s větší guerillovou skupinou MIR (Movimiento de Izquierda Revolucionaria – Hnutí revoluční levice). Jejich společné akce však měly jepičí život a skončily porážkou a zabitím několika prominentních revolucionářů, včetně lídra MIR Luise de la Puenteho.11 ELN byla definitivně zlikvidována počátkem roku 1966.12 MIR představovalo třetí a nejsilnější guerillové uskupení první poloviny 60. let. Jeho počátky sahají do roku 1959, kdy se skupina prokubánské mládeže odtrhla od strany APRA a založila povstaleckou frakci APRA-Rebelde (pod názvem MIR vystupovali od roku 1962). Ačkoli byli miristé značně ovlivněni guevarismem, sami sebe považovali za ideově a organizačně autonomní hnutí a odmítali příslušnost k jakékoli marxistické frakci. Prosazovali vytvoření socialistické společnosti s využitím prvků tradiční indiánské kultury. V roce 1965 MIR vyhlásilo počátek guerillové války založené na vytvoření několika ohnisek (focos), v nichž měly působit jednotlivé vojenské složky MIR (Fronta Tupac Amaru, Fronta Pachacutec, César Vallejo).13 Všechny povstalecké oddíly však byly v průběhu roku 1965 potlačeny peruánskou armádou.14

Období reformních vojenských vlád (1968–1980) Vojenská junta na základě svého slibu přistoupila v roce 1963 k uspořádání prezidentských voleb, ve kterých zvítězil kandidát AP (Acción Popular – Lidová akce)

10

de la Peña, G.: c. d., s. 344. Z vězení se Blanco dostal až v roce 1970 při vyhlášení amnestie a poté se stal radikální senátorem. Pečínka, P.: c. d., 203. 11 de la Peña, G.: c. d., s. 371. 12 Pečínka, P.: c. d., s. 203. 13 Pečínka, P.: c. d., s. 205. 14 Významnou roli při potlačení povstaleckých skupin sehrála technická pomoc peruánské vládě ze strany USA. Angell, A.: c. d., s. 113–114.



Fernando Beláunde Terry.15 Obrovské problémy, do nichž se dostala peruánská ekonomika, však předčasně ukončily jeho mandát.16 V roce 1968 byl nekrvavým armádním pučem nastolen vojenský režim, který se v Peru udržel až do roku 1980. V čele první velice ambiciózní vojenské vlády stál generál Juan Velasco Alvarado (1968–1975). Jeho cílem se stalo dosažení hlubokých změn ve struktuře peruánské společnosti. Nový ekonomický řád měl být zaveden pomocí „třetí cesty“ mezi komunismem a kapitalismem.17 Základy reformního „Plánu inka“ spočívaly v nevídané expanzi státu téměř do všech sektorů ekonomiky. Základem revolučního programu vojenské vlády bylo provedení nejrozsáhlejší agrární reformy od dob kubánské revoluce. Mezi lety 1969 a 1980 získalo půdu zhruba 360 tisíc farmářských rodin. V naprosté většině případů se však rodiny musely stát členy zemědělských družstev.18 K pronikavým změnám došlo také v souvislostí se zestátněním důležitých průmyslových sektorů a s vyloučením účasti zahraničního kapitálu na financování klíčových odvětví (např. těžařského a petrochemického průmyslu nebo bankovnictví).19 Počátkem 70. let bylo Peru konsolidováno jako víceméně koherentní korporativistický stát, nicméně v roce 1975 se začaly projevovat příznaky další vážné hospodářské krize. Příjmy z exportu výrazně klesly, platební bilance se zhoršovala, inflace i zahraniční dluh rostly. Nepříznivá ekonomická situace vedla k radikalizaci obyvatelstva a k nárůstu stávkového hnutí. Kromě hospodářských problémů se dostavily také vážné zdravotní potíže generála Velasca. Konzervativní klika vojenské junty proto v roce 1975 nemocného generála sesadila a nahradila generálem Franciscem Moralesem Bermúdezem (1975–1980). Nový prezident rozhodně nepatřil k příznivcům radikálních Velascových reforem a důstojníky ve vládě nahradil z velké části civilními technokraty. V rámci svého programu, nazvaného „Plán Túpac Amaru“, Bermúdez vytyčil nový ekonomický směr země. Pod patronací Mezinárodního měnového fondu (MMF) došlo k postupnému zrušení Velascových 15

Belaúnde Terry založil AP v roce 1956 jako subjekt, jež měl vyplňovat prostor mezi prooligarchickými pravicovými uskupeními na jedné straně a apristy a marxisty na straně druhé. Belaúnde propagoval „incký model státu“, vydával za vzor jeho centralistické plánování a sklon indiánů ke kolektivní práci. Tento inkaismus se pokoušel propojit s moderním sociálnědemokratickým konceptem. Roedl, Bohumír.: Peru. Praha, Libri 2003, s. 82. 16 Období hospodářské prosperity skončilo v roce 1967. Zastavil se boom exportu produktů rybářského průmyslu, zpomalila se těžba nerostných surovin, zahraniční zadluženost se zvyšovala a rostoucí inflace vedla v září 1967 ke 40% devalvaci měny. Roedl, B.: Peru…, s. 82; Srov.: Skidmore, Thomas E. – Smith, P.: Modern Latin America. Oxford 1992, s. 213. 17 Vojenské vlády kladly důraz na národní hrdost, sociální solidaritu, konec ekonomické závislosti. Prosazovaly vizi dělníky řízené ekonomiky a „plné participativní sociální demokracie, která není ani kapitalistická ani komunistická ale humanistická“. Palmer, D. S.: c. d., s. 236. 18 Palmer, D. S.: c. d., s. 237; Srov.: Skidmore, T. E. – Smith, P.: c. d., s. 214. 19 Podrobněji Skidmore, T. E. – Smith, P.: c. d., s. 216.



opatření (s výjimkou agrární reformy), částečné reprivatizaci státních podniků a posílení soukromého sektoru.20 Ekonomický propad Peru se však nepodařilo zastavit a hospodářské problémy narůstaly. Peruánská vláda si byla vědoma své nepopularity a snažila se vyvléci z některých přísných stabilizačních nařízení MMF. Drtivá většina Peruánců však hodnotila hospodářskou politiku státu jako drakonickou a neefektivní.21 Lidové protesty narůstaly a revoluční nálada se v plné síle projevila zejména v generálních stávkách v letech 1977 a 1978. Ekonomické neúspěchy vojenských vlád tak ve 2. polovině 70. let urychlily postupný přechod k civilnímu režimu a prezident Bermúdez přislíbil vypsání voleb. Během prezidentských voleb v roce 1980 na sebe poprvé upozornila dosud nepříliš známá levicová organizace, Komunistická strana Peru Světlé stezky José Carlose Mariáteguiho, jejíž teroristické akce měly sužovat peruánskou společnost bezmála dalších 15 let.

Světlá stezka Vznik a ideové kořeny hnutí Na konci 60. let minulého století se v Peru začalo formovat levicové hnutí, které postupně získalo pověst nejsilnější a nebrutálnější guerilly v celé Latinské Americe. Její maoistické zaměření se poněkud vymykalo dosavadnímu trendu v rámci peruánských levicových bojůvek, které byly orientovány spíše prosovětsky či prokubánsky. Centrem vznikající organizace se stala univerzita v jihoperuánském Ayacuchu, jedna z nejstarších univerzit v Latinské Americe.22 V 60. letech na její půdě působil i Rubén Abimael Guzmán Reynoso, tehdy ještě nenápadný profesor filozofie, který s oblibou četl marxistickou literaturu a zapojoval se do politických diskusí mezi apristy a komunisty.23 Když se PCP (Partido Comunista Peruano – Komunistická strana Peru) po sovětskočínské roztržce (1963) rozštěpila na prosovětskou a pročínskou frakci, Guzmán zvolil „Maovu cestu“. PCP-BR (Partido Comunista Peruano-Bandera Roja – Komunistická strana Peru-Rudý 20

Roedl, B.: Peru…, s. 84. Peruánský sol devalvoval o více než 50 %, v roce 1978 byla minimální mzda na úrovni 55 % mzdy z roku 1973. McClintock, C.: c. d., s. 350. 22 Univerzita San Cristóbal de Huamanga byla založena v roce 1677, je druhou nejstarší univerzitou v Peru a třetí nejstarší univerzitou v celé Latinské Americe. Universidad Nacional de San Cristóbal de Huamanga http://www.universia.edu.pe/unsch/unsch.html (11. 11. 2005) 23 Abimael Guzmán se narodil 3. prosince 1934 v Arequipě (jižní Peru), kde vystudoval katolickou střední školu a posléze i filozofii a práva na místní univerzitě. Tématem jeho disertačních prací byla „Kantova teorie vesmíru“ a „Stát v buržoazní demokracii“. Již v patnácti letech se stal členem Komunistické strany Peru (PCP). The People's War in Perú Archive. Information about the Communist Party of Perú (PCP) http://www.blythe.org/peru-pcp/ (11. 11. 2005) 21



prapor) ho vyslala v roce 1965 na dvě „studijní cesty“ do Číny, kde se nejen utvrdil ve svém politickém a ideovém směřování, ale byl řádně proškolen i v taktice partyzánské války a podzemní činnosti včetně práce s výbušninami.24 Po návratu do Peru se rozhodl aplikovat maoismus a jeho teze o „lidové revoluci“ na domácí indiánské prostředí. Shromáždil kolem sebe skupinu stoupenců, povětšinou univerzitních studentů, a tvrdě vystupoval proti revizionismu, který dle jeho názoru ovládl všechny současné komunistické režimy s výjimkou Maovy Číny. Čína v období kulturní revoluce se pro Guzmána a PCP-BR stala nejsilnějším vzorem. Oddanost maoismu vedla dokonce k odmítnutí spolupráce s prokubánskými skupinami, které roku 1965 zahájily povstání proti vládě Belaúnde Terryho. Guzmán odsoudil kubánské pojetí boje, založené na malých pohyblivých guerillách, a zdůraznil nutnost vytvoření masové politické strany, která se postaví do čela „lidové revoluce“ a vytvoří pevné základny, jejichž postupným rozšiřováním nakonec zcela zlikviduje současnou peruánskou vládu a sama se chopí moci. Svou vlastní stranu Guzmán založil roku 1970 a pročínská PCP-BR se tak rozdělila na dvě části.25 Nová maoistická organizace, Komunistická strana Peru Světlé stezky José Carlose Mariáteguiho, vstoupila do širšího povědomí zkráceně jako Světlá stezka (Sendero luminoso).26 José Carlos Mariátegui (1894–1930), peruánský marxistický teoretik, založil roku 1928 Socialistickou stranu, z níž později vznikla Komunistická strana Peru. Guzmána ovlivnila především jeho myšlenka adaptace marxismu na latinskoamerické prostředí s převažujícím domorodým obyvatelstvem. Import marxismu do Latinské Ameriky je spojen s industrializační vlnou konce 19. století. Realizace původních marxistických tezí v latinskoamerických zemích však byla velice obtížná, a to zejména kvůli následujícím faktorům: •

V Latinské Americe z důvodu pozdního příchodu kapitalismu po dlouhou dobu neexistovaly vhodné podmínky pro započetí dělnické revoluce. Dodnes zůstává většina států primárně agrárních a industriální pracovní síla, která měla být podle Marxe hybnou silou revoluce, jen stěží přesahuje 10–15 % populace. Obyvatelstvo

24

Freiová, Michaela: Třetí ve hře. Respekt, 18. 7. 1990, s. 10. Rozštěpení PCP–BR souviselo i s rozdílnými názory na taktiku boje. Po porážce levicových guerill v roce 1965 řada peruánských maoistů prosazovala revoluci vedenou spíše z městského prostředí. Guzmánova skupina však trvala na taktické zásadě „obklíčení měst vesnicemi“ a soustředila se na zemědělské oblasti. Angell, A.: c. d., s. 114. 26 Sendero luminoso se překládá jako Světlá stezka, ačkoli přesnější by bylo „Zářící stezka“. Druhou větev PCPBR pak tvořil Rudý prapor pod vedením Saturnina Paredese. 25



tvoří z velké části rolníci a neintegrovaní indiáni (80–90 %) a nepočetná vrstva dělníků je jen stěží mobilizovatelná. •

Latinská Amerika je oblastí převážně katolickou a římsko-katolická církev marxismus zásadně odmítá.27

•

V éře studené války USA v Latinské Americe praktikovaly neústupnou antikomunistickou politiku pod heslem „žádná druhá Kuba“.

•

Mnoho marxistických skupin bylo stiženo interními spory, vylučováním a frakčním bojem, což oslabovalo jejich akceschopnost.28

Mariátegui si ve své době musel poradit především s absencí organizované proletářské třídy a najít jiný zdroj marxistické revoluce. Tím se mělo stát domorodé indiánské obyvatelstvo. Mariátegui viděl silný potenciál pro rozvoj socialismu zejména v kolektivismu incké civilizace. Věřil, že kombinací studentstva, intelektuálů, nepočetné pracující třídy a obrovských mas domorodého elementu může úspěšně provést marxistickou revoluci. Mariáteguiho myšlenky tak do jisté míry předznamenaly politiku Mao Ce-tunga, který v Číně musel čelit obdobným problémům, a později se staly ideovým zdrojem Světlé stezky. Základní pilíř senderistické ideologie tvoří marxismus-leninismus-maoismus, přičemž největší důraz je kladen na maoismus období Velké kulturní revoluce, který je třeba přizpůsobit peruánským podmínkám. Tohoto nelehkého úkolu se zhostil Abimael Guzmán alias „čtvrtý meč marxismu“, „doktor Puka Inti“ (Rudé slunce) či „předseda Gonzálo“.29 Své ideje, tzv. Gonzálovo myšlení, shrnul v díle Gonzálova mysl, které se stalo kultovní knihou peruánských maoistů. Mao Ce-tung podle Guzmánova názoru rozvinul Marxovu dialektiku jako učení o rozporech ve společnosti a „přinesl filozofii masám“.30 Navázal tak na Lenina, který adaptoval Marxe na další rozvoj kapitalismu, vypracoval systém výběru kádrů v rámci komunistické strany a posunul těžiště revoluce na východ. Mao Ce-tung šel ještě dále a zdůraznil nutnost pokračování revoluce i po uchopení moci proletariátem. Konkrétně se jednalo o revoluci kulturní, která měla zajistit definitivní zničení starého myšlení a eliminovat tak nebezpečí možné kontrarevoluce a návratu kapitalismu. 27

Výjimečným příkladem propojení katolicismu a marxismu je teologie osvobození. Ve většině latinskoamerických zemích působilo zároveň několik marxistických frakcí (až šest najednou), nikde však marxisté jakéhokoliv zaměření nezískali ve volbách většinu. Wiarda, Howard J.: The Soul of Latin America. The Cultural and Political Tradition. Yale University 2001, s. 212–213, 233–235. 29 Gonzálo bylo Guzmánovo stranické a zároveň krycí jméno. 30 Documentos fundamentales. Comité Central Partido Comunista del Perú 1988. http://www.solrojo.org/pcp_doc/pcp_gd88.htm (11. 11. 2005) 28



Světlá stezka se nechala inspirovat především Mao Ce-tungovou tezí o nevyhnutelnosti revoluce a násilí („politická moc vychází z hlavně pušky“) a taktickou zásadou „obklíčení měst vesnicemi“. Tento princip vychází z předpokladu, že v zaostalých agrárních státech lze socialismu dosáhnout jedině skrze „lidovou válku“, v jejímž čele stojí jednotná komunistická strana. Senderisté také rozvíjejí koncept „nové demokracie“, s nímž přišel Mao Ce-tung během druhé světové války. V dokumentech Světlé stezky je „nová demokracie“ definována jako „společná diktatura dělnicko-rolnického spojenectví, vedeného proletariátem v čele s komunistickou stranou“. Jedná se údajně o třetí typ státu, vedle diktatury buržoazie (kapitalistické státy) a proletářské diktatury (Čína a SSSR předtím, než moc uchvátili „revizionisté“), který senderisté vytvářejí na územích, jež obsadí. Třemi základními nástroji moci tohoto státu je strana (ideologický vůdce mas), armáda (ozbrojená složka nutná k dosažení cíle a pojistka před nástupem kontrarevoluce) a jednotná fronta (uskupení revolučních tříd v čele s komunistickou stranou).31

Programová východiska Světlé stezky V roce 1968 se v Peru na dvanáct let dostala k moci armáda, jež nastolila vojenskou reformistickou vládu. Agrární reforma, rozsáhlá amnestie pro příslušníky guerill, navázání přátelských vztahů s Čínou – to vše bralo vítr z plachet radikálním levicovým skupinám a oslabovalo jejich revoluční nadšení. Světlá stezka pochopila, že pokud nechce, aby se její cíle nenávratně rozplynuly, musí vzít situaci do svých rukou. Rozhodla se stát sama centrem světové revoluce a uskutečnit své ambiciózní plány za každou cenu. Vedení senderistů zformulovalo čtrnáctibodový „program demokratické revoluce“, který mj. obsahoval tyto teze:32 •

zničit starý a vytvořit nový centralizovaný komunistický stát (Lidová republika nové demokracie Peru);

•

zlikvidovat veškeré dosavadní struktury – polofeudální vztahy na venkově, peněžní ekonomiku atd.;

•

fyzická likvidace nežádoucích osob (dle Guzmána asi 120 tisíc lidí);

31

Documentos fundamentales... http://www.solrojo.org/pcp_doc/pcp_gd88.htm (11. 11. 2005); Srov.: Slačálek, Ondřej: Maoismus made in Latin America. Literární noviny, 15, 2004, č. 31, s. 5. 32 Documentos fundamentales... http://www.solrojo.org/pcp_doc/pcp_gd88.htm (11. 11. 2005)



•

završit formování peruánského národa a bránit jej před imperialismem a reakcí (vytvořit

hráz

především

proti

americkému

imperialismu

a

sovětskému

sociálimperialismu);33 •

zabezpečit výdobytky revoluce v "Deklaraci práv lidu" (rovnost žen, práva menšin, náboženské svobody atd.);

•

rozpoutat celokontinentální a posléze celosvětovou socialistickou a kulturní revoluci.

Peruánský maoismus tedy rozhodně nezapře svůj ideový zdroj, což podtrhuje i důraz na roli silného vůdce, který stojí v čele revolučního hnutí a je svými stoupenci oddaně uctíván. Kult osobnosti a náboženský charakter myšlení dokládají dokumenty senderistů, jež oslavují předsedu Gonzála a obsahují slovní spojení typu: „titáni myšlení a činu“, „všemohoucnost revoluční války“, „neúprosný, bojovný pochod železných armád směrem ke zlatému a stále zářícímu komunismu“ apod.34

Praktické působení a taktika senderistů Během 70. let 20. století senderisté vytvořili pevnou organizační základnu a výrazně rozšířili řady svých stoupenců. Obratně přitom využívali složitou politickou, ekonomickou a sociální situaci v Peru. Politická nestabilita, střídání vojenských a parlamentních režimů, ekonomická krize, růst nezaměstnanosti (zejména mezi mladými), rozpad tradičních sociálních struktur na venkově, masivní migrace do měst, vznik chudinských předměstí (barriadas), rostoucí sociální napětí – to vše hrálo do karet levicovému extremismu. Světlá stezka začínala jako venkovská guerilla, jejíž intelektuální jádro tvořili univerzitní profesoři a studenti, kteří pak mobilizovali venkovské obyvatelstvo. Za pomoci incké symboliky podněcovali tradiční indiánskou nevraživost vůči bohatým a vzdělaným bílým Španělům, kteří jako potomci conquistadorů nesou dle senderistů odpovědnost za zničení indiánské kultury. Vůdci Světlé stezky tak paradoxně využívali nejen třídních, ale i rasových či etnických rozporů ve společnosti, ačkoli sami k nenáviděné „španělské vrstvě“ patřili. Ve snaze získat domorodé rolníky na svou stranu přicházeli senderisté do vytipovaných oblastí důkladně připraveni – znali místní historii, složení obyvatelstva a lokální problémy, používali místní dialekty. Infiltrovali své kádry do vesnických škol a úřadů a 33

Světlá stezka byla nejvíce protisovětsky vyhraněnou guerillou v Latinské Americe. Tvrdě vystupovala proti revizionistům (po roce 1979 i proti Číně, která ustoupila od ortodoxního maoismu) a ostatní komunistická hnutí a guerilly pokládala za pouhé „figurky“. Pečínka, P.: c. d., s. 208–209. 34 Documentos fundamentales... http://www.solrojo.org/pcp_doc/pcp_gd88.htm (11. 11. 2005)



připravovali si půdu pro uchopení moci. Silnou podporu získali nejprve v provincii Ayacucho, jejíž sociální a ekonomická situace představovala ideální podmínky pro růst radikálního levicové hnutí.35 Postupně pak vybudovali rozsáhlou síť podpůrných organizací po celém Peru, nazvaných Peruánské lidové hnutí, Výbory na podporu peruánské revoluce (tzv. výbory Slunce Peru), Revoluční fronta vesnické sebeobrany.36 Vytvářeli rovněž ozbrojenou složku hnutí – Lidovou partyzánskou armádu (PGA).

Mapa 1 Geografické rozšíření působnosti Světlé stezky

Zdroj: http://ils.unc.edu/~marsc/sendero_journ.htm

Když se v letech 1978–1979 vojenská junta chystala předat vládu civilním politickým silám, většina marxistických skupin zamýšlela přejít do legality a účastnit se voleb. Světlá stezka, považující ozbrojený boj za jedinou cestu k dosažení nového řádu, však zvolila otevřenou válku. Roku 1979 byl Guzmán poprvé zatčen, nicméně ještě v prosinci téhož roku 35

V této oblasti nebyli žádní velcí vlastníci půdy, kteří by potlačovali rolnické organizace. Velascova vláda mnohokrát Ayacuchu slibovala agrární reformu, která by zlepšila neutěšenou situaci indiánského obyvatelstva, ale k žádné výraznější změně nedošlo. Domorodá populace pociťovala silný odpor k bílé vládě z Limy, čehož maoisté takticky využívali. Kontrolovali univerzitu v Ayacuchu a bylo jim umožněno vytvořit vlivné školské odbory (SUTEP), které často konfrontovaly vládu. Angell, A.: c. d., s. 133. 36 Pečínka, P.: c. d., s. 208.



byl opět propuštěn. Brzy nato podnikli senderisté první násilnou akci – v květnu 1980 vypálili volební místnosti v obci Chuschi v provincii Ayacucho. Demonstrovali tak zbytečnost voleb, které, jak prohlásili, pouze podporují starý režim.37 Následovaly další útoky a sabotáže, zejména na elektrické vedení, mosty a silnice. Do konce roku 1980 zorganizovala Světlá stezka 240 akcí,38 obsadila řadu vesnic a rozpoutala partyzánskou válku. V oblastech, které dostala pod svou kontrolu, zaváděla tvrdý revoluční režim. Ve snaze zničit prvky tržní ekonomiky zakazovala správa komisařů a lidových výborů obchodování se zemědělskými produkty a vytvářela samozásobovací systém. Docházelo k popravám skutečných i domnělých zlodějů, překupníků, zkorumpovaných úředníků či spolupracovníků vlády. Mezi prvními byli většinou odstraněni starostové vesnic i se svými rodinami, členové policie a armády, majetnější vlastníci půdy, příslušníci pravicových i levicových stran, později dokonce misionáři, kněží a jeptišky, zahraniční pracovníci, turisté a diplomaté. Vláda Bernarda Belaúnde Terryho (1980–1985) nebyla schopna účinné reakce, která by zamezila vzrůstajícím násilnostem. Až v prosinci 1982 vyhlásila výjimečný stav v oblasti Ayacucha a poslala do regionu armádu, aby situaci stabilizovala. Represe a vojenské zásahy však dopadaly především na civilisty.39 Vesničané byli nuceni ke spolupráci z obou stran pod pohrůžkou mučení, smrti či únosů dětí, jež byly odváděny na „převýchovu“ a k doplnění bojových stavů revolučních jednotek. Na mnoha místech lidé vytvářeli vlastní domobranu, která je měla chránit před terorem senderistů i vládních vojáků. V Peru se tak rozhořela krvavá občanská válka, trvající až do nástupu Alberta Fujimoriho (1990). Ve druhé polovině 80. let si se Světlou stezkou neporadila ani levicová vláda Alana Garcíi Péreze (1985–1990), která se zejména od roku 1988 potýkala se značnými ekonomickými problémy a nárůstem korupce v politických a vojenských kruzích. Senderisté, povzbuzeni úspěchy na venkově, přesunuli své akce i do měst. V červnu 1986 došlo ke 37

„Bezperspektivní volby slouží pouze zachování starých pořádků. 'Nová stezka zbraní' povede Peru k nastolení společenského uspořádání, které slouží lidu.“ Běloušková, Ivana: Rudé slunce pohaslo. Respekt, 3, 1992, č. 38, s. 11. 38 „Den po vánocích (1980) pověsili 'delikventi' na sloupy veřejného osvětlení v Limě mrtvoly psů. Do tlamy jim nacpali dynamit a kolem krku přivázali plakáty, kterými je připodobňovali k čínskému vůdci Teng Siaopchingovi, jehož 'fašistická klika' zradila kulturní revoluci. Letáky vysvětlovaly, že mrtvý pes je indiánský symbol tyrana, který byl odsouzen k smrti vlastním lidem. Senderisté postupně dosáhli takové akceschopnosti, že dokázali, aby se na Nový rok (1982) nebo během papežovy návštěvy (1985) celá Lima úplně ponořila do tmy. Jediné světlo vycházelo z kopců nad městem, kde hořely ohromné hranice ve tvaru srpu a kladiva. A útoky pokračovaly - v Ayacuchu běhali po ulicích psi s bombami přivázanými ke hřbetu, na trhu v Huantě explodoval ve shluku lidí osel, do vestibulu limského hotelu Crillón přišlo dítě a vyletělo do povětří, v Chimbote poškodila telefonní ústřednu výbušnina, která byla připevněná na kachně.“ Běloušková, I.: c. d., s. 11. 39 V roce 1983 zahynulo téměř 2 tisíce lidí a o rok později dokonce 3,5 tisíce Peruánců. Palmer, D. S.: c. d., s. 239.



vzpouře senderistických vězňů v Limě, kde právě probíhal kongres Socialistické internacionály za přítomnosti významných světových politiků (např. Willyho Brandta) a několika stovek zahraničních novinářů. Brutální zákrok armády si vyžádal 270 mrtvých z celkového počtu 380 povstalců, což peruánskou vládu značně zdiskreditovalo před jejími socialistickými spojenci.40 Světlá stezka vzápětí zahájila odvetné protiútoky na vládní budovy včetně prezidentského paláce, ambasády a banky, páchala atentáty na vysoké politické a vojenské činitele, peruánské i zahraniční obchodníky a organizovala ozbrojené stávky. V polovině 80. let ovládli senderisté horské oblasti v údolí Huallaga, které se rozkládá v provincii Huánuco a San Martín a je vyhlášené svými kokovými plantážemi. Kontrola „zlatého kokového dolu“ ukrytého v amazonské džungli, kde je soustředěno až 60 % světové výroby kokainu, a zapojení do obchodu s narkotiky znamenaly pro Světlou stezku obrovský zdroj příjmů.41 Spolupráci s narkomafií senderisté zdůvodňovali i z hlediska dlouhodobé strategie. Byli přesvědčeni, že přísun drogy do USA povede k rozkladu americké společnosti. Považovali kokain za natolik účinnou zbraň, že ho dokonce nazývali svou „atomovou bombou“.

Graf 2: Počet obětí násilných střetů mezi Graf 3: Počet násilných akcí Světlé stezky Světlou stezkou a peruánskou vládou v letech letech 1980–1990 1980–1990

Zdroj: Ron, James: Ideology in Context: Explaining Sendero Luminoso´s Tactical Escalation. Journal of Peace Research, 38, 2001, č. 5, s. 572.

40 41

Pečínka, P.: c. d., s. 213. Majetek senderistů byl v roce 1985 odhadován na 50–150 milionů dolarů. Pečínka, P.: c. d., s. 212.



Tvrdá ruka Alberta Fujimoriho Na počátku 90. let ovládala Světlá stezka 19 z 24 peruánských departmentů včetně předměstí Limy a počet jejích aktivních bojovníků se podle různých odhadů pohyboval mezi 4–10 tisíci.42 Rozvíjela kontakty s Mezinárodním revolučním hnutím,43 podařilo se jí proniknout do peruánského státního aparátu a své působení rozšířila i do zahraničí. Podnikala akce v jižním Ekvádoru a severní Bolívii a řada senderistů působila také na amerických a západoevropských univerzitách.44 Téměř v polovině peruánských provinciích platil v roce 1990 výjimečný stav a armáda měla prakticky volnou ruku při potírání terorismu. Přesto se nedařilo situaci v zemi pacifikovat, naopak brutalita na obou stranách stoupala a celková krize (politická i ekonomická) se prohlubovala. Zásadní zlom přinesly až prezidentské volby, v nichž nečekaně zvítězil Alberto Fujimori (1990–2000), kandidát strany s příznačným názvem Cambio 90 (Změna 90). Nový prezident provedl drastická ekonomická opatření45 a pod záminkou boje proti terorismu dočasně omezil i peruánskou demokracii. Za široké podpory obyvatelstva a armády provedl v dubnu 1992 tzv. autopuč – rozpustil parlament, pozastavil platnost Ústavy a vyhlásil nemilosrdnou válku guerillám.46 Fujimoriho autoritativní kroky přinesly brzy výsledky. V září 1992 se peruánským bezpečnostním silám podařilo zatknout Abimaela Guzmána spolu s dalšími členy nejužšího vedení Světlé stezky.47 Vojenský soud poslal nejhledanějšího teroristu Latinské Ameriky na doživotí za mříže a vliv senderistů citelně zeslábl. Ačkoli se organizace stále snažila dokazovat svou akceschopnost, počet jejích bojovníků neustále klesal a revoluční nadšení vyprchávalo. Když Guzmán v roce 1993 z přísně střežené věznice na ostrově San Lorenzo vyzval senderisty k uzavření míru, hnutí se rozštěpilo a jeho řady zůstaly značně demoralizované. 42

Senderisty navíc podporovalo 50–100 tisíc sympatizantů. Ron, James: Ideology in Context: Explaining Sendero Luminoso´s Tactical Escalation. Journal of Peace Research, 38, 2001, č. 5, s. 569; Srov.: Dreyfus, Pablo G.: When All the Evils Come Together. Cocaine, Corruption, and Shining Path in Peru´s Upper Huallaga Valley, 1980 to 1995. Journal of Contemporary Criminal Justice, 15, 1999, č. 4, s. 378. 43 Jednalo se o jakousi maoistickou internacionálu složenou z ortodoxních maoistických skupin z celého světa (Itálie, Velké Británie, Kolumbie, USA, Nového Zélandu, Indie, Íránu, Srí Lanky…). Pečínka, P.: c. d., s. 212. 44 V roce 1992 začaly v Bruselu dokonce vycházet senderistické noviny El Diario. Pečínka, P.: c. d., s. 214; The People's War… http://www.blythe.org/peru-pcp/ (11. 11. 2005) 45 Fujimori zrušil veškeré státní subvence a cenové kontroly, liberalizoval import, zvýšil daně z vývozu a mnohonásobně i cenu benzínu, potravin a léků. Roedl, B.: Peru…, s. 86. 46 Autopuč Fujimorimu umožnil přijímat daleko tvrdší protiteroristické zákony. Jednalo se například o zřízení vojenských soudů, které odsoudily zhruba 200 klíčových osob spojených s guerillami na doživotí bez možností snížení trestu. Ozbrojené složky postupovaly velice tvrdě a často v rozporu s lidskými právy. Za tuto cenu se nakonec podařilo senderisty a příslušníky MRTA pacifikovat. Palmer, D. S.: c. d., s. 242. 47 O pár měsíců dříve byli dopadeni i vůdcové druhé nejsilnější peruánské guerilly – Revolučního hnutí Túpac Amaru (MRTA).



Rudá stezka (Sendero Rojo), která se odtrhla roku 1993, se marně pokoušela obnovit „lidovou válku“ a její vedení bylo pochytáno a uvězněno o dva roky později. V roce 1996 a 1997 provedla Světlá stezka ještě několik atentátů a poprav vesnických zastupitelů (tzv. Krvavý květen 1997) či zajala několik pracovníků zahraničních společností, o systematickém působení však již nelze hovořit. Zbylé skupinky senderistů (asi 700 povstalců) se stáhly do hor a džungle, kde působí dodnes a čas od času o sobě dají vědět.48 Fujimoriho nástupce Alejandro Toledo ustavil v roce 2001 Komisi pravdy a usmíření, jež měla vyšetřit zločiny spáchané během posledních dvaceti let (1980–2000). V roce 2003 Komise uveřejnila výsledky své dvouleté práce, které konstatovaly, že dvě dekády teroru a masivního porušování lidských práv přinesly zhruba 69 tisíc obětí. Z tohoto počtu je 46 % připisováno Světlé stezce, 30 % státním bezpečnostním složkám (armádě a policii) a 24 % ostatním účastníkům bojů (paramilitaristickým oddílům – 13 %, MRTA – 1,5 %, domobraně atd.). Drtivá většina mrtvých a zmizelých (75 %) pochází z řad prostého obyvatelstva indiánského původu. Materiální škody jsou odhadovány na 25 miliard dolarů.49

Revoluční hnutí Túpac Amaru Ve stínu Světlé stezky Revoluční hnutí Túpac Amaru (Movimiento Revolucionario Túpac Amaru, MRTA) se formovalo zhruba ve stejné době jako Světlá stezka čili na počátku 70. let 20. století. Jeho ideové kořeny, charakter i početní síla se však výrazně liší. MRTA navazuje na prokubánsky orientované guerilly 60. let,50 obdivuje Ernesta Che Guevaru, kubánskou revoluci a Castrův režim. Na rozdíl od Světlé stezky MRTA vznikla a bojovala jako městská guerilla. Její vůdci i členové se rekrutovali převážně z řad indiánského obyvatelstva chudinských předměstí a jejich počet nikdy nepřesáhl tisícovku. Svůj název hnutí odvozuje od největšího indiánského povstání v Latinské Americe, které vypuklo na území dnešního Peru a Bolívie v roce 1780. Túpacem Amaru se nazýval 48

V srpnu 1997 asi 60 ozbrojenců zajalo 29 spolupracovníků francouzské ropné společnosti Elf v oblasti řeky Ene. V červenci 1999 byl uvězněn Oscar Ramírez Durand alias soudruh Feliciano, který převzal se postavil do čela Světlé stezky po Guzmánově zatčení. V březnu 2002 vybuchla bomba před americkým velvyslanectvím v Limě a zabila 9 lidí. V červnu 2003 skupina asi 200 povstalců přepadla odlehlý tábor u plynovodu v andské oblasti u města Toccate (400 km jihovýchodně od Limy) a unesla odtud 60 lidí včetně tří policistů a sedmi cizinců. Všichni byli osvobozeni zásahem armády. V červenci 2003 byl zatčen poslední člen ústředního výboru Světlé stezky, jenž byl dosud na svobodě, Florentino Cerrón Cardozo alias soudruh Marcelo. Comisión de la Verdad y Reconciliación. http://www.cverdad.org.pe/ifinal/index.php (11. 11. 2005) 49 Comisión de la Verdad y Reconciliación. http://www.cverdad.org.pe/ifinal/index.php (11. 11. 2005) 50 Někteří členové MRTA byli aktivní v povstaleckém hnutí Luise de la Puente Ucedy v roce 1965. Jméno Túpaca Amaru nesla i jedna z frakcí Hnutí revoluční levice (MIR) pod vedením G. Lobatóna a Veranda Gálveze. Pečínka, P.: c. d., s. 205 a 216.



mestic José Gabriel Condorcanqui (1738–1781), kasik v provincii Tinta (120 km jižně od Cuzca), který se postavil do čela rebelů. Po své prababičce byl skutečně potomkem Túpaca Amaru, posledního inckého panovníka, popraveného Španěly roku 1571.51 Povstání, které rozpoutal původně na protest proti narůstajícím daním a zkorumpovaným španělským úředníkům, stálo život 100 tisíc indiánů a 30 tisíc bělochů. Historikové dodnes diskutují o jeho záměrech a nazývají ho předchůdcem peruánského nacionalismu, indiánským vlastencem či sociálním reformátorem. Od poloviny 60. let 20. století figuruje Túpac Amaru jako symbol využívaný levicovými guerillami, vojenskými juntami i konzervativní pravicí.52 MRTA se rovněž rozhodla navázat na odkaz Túpaca Amaru a pokusila se vyvolat povstání proti „bohatým a mocným“. První násilné akce zaměřené proti peruánské vládě a americkému imperialismu podnikla v roce 1984. Pumové útoky se soustředily převážně na vojenské a hospodářské objekty, vládní instituce a budovy (ministerstvo práce, prezidentský palác atd.), ambasády, sídla amerických a západoevropských firem či symboly západní konzumní společnosti (např. řetězec Kentucky Fried Chicken). V roce 1985 hnutí nakrátko vyhlásilo příměří, aby „umožnilo sociálnědemokratické vládě strany APRA uvést do života opatření ve prospěch lidu“.53 Již roku 1986 však povstalci prohlásili, že vláda se od lidu odvrátila, a proto obnovují svou činnost. V první polovině 80. let MRTA operovala převážně v severních departamentech La Libertad, Cajamarca, Lambayeque a Amazonas. Postupně však začala zasahovat i na území, původně ovládané Světlou stezkou. Senderisté pokládali všechna hnutí jiného směru za „zrádce marxismu“ a snažili se je likvidovat. K těžkým střetům mezi oběma guerillami docházelo zejména v údolí Huallaga v provincii San Martín. MRTA zde ohrožovala pozici Světlé stezky nejen mezi prostými rolníky, o jejichž podporu soutěžila, ale představovala konkurenta i v napojení na obchod s kokainem. Mezi pěstiteli koky však nenašla výraznější podporu a z údolí Huallaga byla postupně vytlačena.54 Na počátku 90. let se hnutí potýkalo s vnitřními rozpory a uchylovalo se i k čistkám ve vlastních řadách. V říjnu 1990 dokonce prohlásilo, že je ochotno složit zbraně a jednat s vládou. Alberto Fujimori však označil příslušníky MRTA za teroristy a peruánské ozbrojené složky je začaly nemilosrdně stíhat. V roce 1992 byl zajat a uvězněn zakladatel a vůdce hnutí

51

Roedl, Bohumír: Ve jménu Túpaka Amarua. Povstání v Peru let 1780–1782 a jeho ohlasy. Dějiny a současnost. 20, 1998, č. 5, s. 19. 52 Např. vojenská vláda generála Moralese Bermúdeze (1975–1980) uskutečnila ve jménu Túpaca Amaru rozsáhlé reformy. 53 Pečínka, P.: s. 216. 54 Dreyfus, P. G.: c. d., s. 384.



Victor Polaye Campos i jeho nástupce Peter Cardenas Schulze. Ztráta vedení organizaci natolik ochromila, že již nebyla schopna plně obnovit svou činnost.55

Vánoční překvapení na japonské ambasádě V první polovině 90. let se peruánská vláda pyšnila úspěchy v boji proti terorismu. Alberto Fujimori několikrát prohlásil, že s levicovými guerillami je konec a Peru je opět bezpečnou zemí. Roku 1996 však čekalo všechny optimisty hořké zklamání. Dne 17. prosince 1996 se v rezidenci japonského velvyslance v Limě konala slavnostní recepce za přítomnosti několika set zahraničních diplomatů, novinářů, podnikatelů a představitelů peruánské vlády. Mezi překvapené hosty náhle vtrhlo patnáctičlenné komando příslušníků MRTA a zajalo na 500 rukojmích včetně rodinných příslušníků prezidenta Fujimoriho a českého velvyslance Lubomíra Hladíka.56 Výměnou za životy rukojmích útočníci požadovali okamžité propuštění svých uvězněných spolubojovníků (v prvé řadě Victora Polaye Campose) a volný odchod do amazonské džungle.57 Obsazení ambasády skupinou levicových radikálů, kteří již byli považováni za zneškodněné, vyvolalo vlnu rozhořčení nejen ve světě, ale především v samotném Peru. Alberto Fujimori tak musel čelit první velké krizi od svého nástupu do úřadu. Ačkoliv rebelové do konce roku 1996 propustili většinu zajatců, v jejich rukou stále zůstávalo 72 z nich a situace nevypadala příliš nadějně. Málokdo však tušil, že během vyjednávání, která se nakonec protáhla na celých 126 dní, vykopali peruánští horníci pod velvyslanectvím tunel a speciální jednotka peruánské armády připravila dokonalý plán útoku. Dne 22. dubna 1997 vtrhla podzemní chodbou do budovy ambasády, osvobodila všechna rukojmí a únosce (včetně těch, kteří se chtěli vzdát) postřílela.58 Následovala tvrdá kampaň peruánských úřadů proti zbytkům hnutí. Asi 150 bojovníků v čele s velitelem Hugem Avellandem Valdezem však zůstává dodnes ukryto v amazonském pralese. Věnují se výnosné spolupráci s narkomafiemi, skrze vlastní webové stránky (Voz

55

Ehl, Martin: Peruánské specifikum aneb proti partyzánům i politikům. Mezinárodní politika, 16, 1992, č. 8, s. 12. 56 Pečínka, P.: c. d., s. 217; Srov.: Patterns of Global Terrorism. http://www.fas.org/irp/threat/terror_96/latin.html (11. 11. 2005) 57 Ibarz, Joaquim: Tupac Amaru exige la libertad de sus activistas a cambio de la vida de decenas de diplomáticos. http://www.udel.edu/leipzig/texts1/vaa19126.htm (11. 11. 2005) 58 Na protest proti útoku peruánské armády demonstrovala radikální levice v Římě, Hamburku, Seville, Kodani, Stockholmu atd. V Praze vybuchla dokonce slabá nálož u peruánského velvyslanectví. Pečínka, P.: c. d., s. 218.



Rebelde)59

kritizují

peruánskou

vládu,

politický

systém

diskriminující

indiánské

obyvatelstvo, imperialismus George Bushe apod.

Konec peruánských guerill? V roce 2001 byl do čela Peru zvolen první prezident indiánského původu Alejandro Toledo. S jeho nástupem do funkce spojovali Peruánci velké naděje, ať už z politického či ekonomického hlediska. Počáteční nadšení však brzy vyprchalo. Korupce, ekonomická nestabilita a sociální napětí nadále přetrvávají a ani Toledova vláda není schopna najít účinný recept na řešení problémů. V současné době téměř 90 % Peruánců odmítá vládní politiku a Toledovy naděje na znovuzískání mandátu v roce 2006 jsou takřka mizivé. K výraznému poklesu Toledovy popularity přispěla i hrozba obnovení aktivity peruánských guerill. Roku 2003 peruánskou společnost značně znepokojila zpráva o zrušení vojenských rozsudků vynesených nad teroristy v 90. letech v souvislosti s opětovným členstvím Peru v Meziamerickém soudu pro lidská práva. Nutnost udělit nové retroaktivní rozsudky civilními soudy vedlo k obnovení procesu s Abimaelem Guzmánem a jeho spolubojovníky. První soudní zasedání, které proběhlo na začátku listopadu 2004, provázely bouřlivé demonstrace senderistů a jejich sympatizantů. Viditelně také vzrostl počet ozbrojených útoků Světlé stezky zejména v odlehlých andských oblastech. Sám Guzmán a další souzení senderisté využili během procesu televizních kamer a se zaťatými pěstmi vykřikovali protivládní komunistická hesla.

Násilím k sociální spravedlnosti Ani rok 2005 nezahájilo Peru příliš šťastně. Hned 1. ledna peruánská média přinesla informaci, že skupina asi sto padesáti ozbrojenců obléhá policejní komisařství v třicetitisícovém městečku Andahuaylas (400 km jihovýchodně od Limy), drží v zajetí sedmnáct rukojmí a vyhrožuje krveprolitím.60 Rázný zásah bezpečnostních jednotek, při němž přišlo o život šest lidí, sice během několika dnů rebely přiměl ke složení zbraní, hořká pachuť však zůstala. Událost totiž upozornila, že paramilitární skupiny, jež zemi několikrát přivedly na pokraj chaosu, se po období relativního klidu opět radikalizují.

59

Voz Rebelde lze přeložit jako „hlas rebelů“ či „povstalecký hlas“ a jedná se o název oficiálního orgánu MRTA, který v elektronické podobě uveřejňuje svá stanoviska. http://www.voz-rebelde.de/ (11. 11. 2005) 60 Noriega, Carlos: Asalto al fortín del grupo de extrema derecha etnocacerista en Perú. http://www.elcorreo.eu.org/esp/article.php3?id_article=4700 (11. 11. 2005)



Ačkoliv guerillovým bojem v Peru nechvalně proslula především ultralevicová Světlá stezka a Revoluční hnutí Túpac Amaru, je poslední násilná akce dílem povstalců poněkud jiného ražení. Stojí za ní Hnutí etnocaceristů, složené převážně z veteránů peruánskoekvádorské války (1995), jež nové členy verbuje hlavně mezi radikální mládeží frustrovanou chudobou a vysokou nezaměstnaností.61 Etnocaceristé sami sebe prezentují jako patrioty, obránce domorodého obyvatelstva a peruánských zájmů. Volají po očistě společnosti a prosazují zavedení trestu smrti pro vlastizrádce a korupčníky. Žádají bezpodmínečné odstoupení současné vlády prezidenta Alejandra Toleda, kterou obviňují z korupce a neschopnosti bránit zájmy státu proti zahraničním tlakům, zejména ze strany Chile a USA. Ostře kritizují také hospodářskou situaci země, přechod k tržní ekonomice a liberální reformy, které prohloubily sociální rozdíly mezi bílou elitou a domorodou indiánskou většinou. Zásadním ekonomickým požadavkem hnutí je znárodnění hlavních výrobních sektorů. Na první pohled nesourodá ideologická směs nacionalismu, xenofobie, socialismu a militarismu je typickým jihoamerickým mixem zaručujícím rychlý růst obliby mezi chudou a nevzdělanou masou indiánského obyvatelstva.62 Ideologická naivita Latinské Ameriky zapříčiňující nekritické přijímání evropských myšlenkových proudů tvoří spolu s napjatou sociální situací a politicko-ekonomickou nestabilitou výbušnou směs, která již mnohokrát svrhla vládu či úplně proměnila politický režim v mnoha latinskoamerických zemích. Neexistence dostatečně vzdělané a prosperující střední třídy náchylnost k manipulaci ještě zvyšuje a populismus se tak stává nejúčinnější zbraní v rukou politiků a guerillových vůdců. Rovněž absence stabilních politických stran s pevnou voličskou základnou a komplexním programem nahrává radikálním skupinám, které pak suplují jejich roli. Etnocaceristé využívají také tradiční latinskoamerický caudillismus čili orientaci na silné charismatické vůdce (často z vojenského prostředí), kteří nastupují na scénu zejména v dobách vládních krizí, korupčních skandálů a nepopulárních ekonomických reforem. Mezi přední témata etnocaceristů patří i kritika vládní protidrogové politiky, která je do velké míry podřízená americkým zájmům. Peru patří spolu s Kolumbií a Bolívií mezi největší světové producenty koky a Spojené státy, jež jsou naopak největším spotřebitelem 61

Podle odhadů dnes etnocaceristé mají zhruba 4 tisíce členů. Etnocaceristas usaron un símil de la bandera nazi en el asalto a una comisaría. http://www.empresasvaldemoro.municipianoticias.com/noticia.asp?idnoticia=25049 (11. 11. 2005)

62

Etnocaceristé zaútočili na policejní komisařství ve vojenských uniformách pod vlajkou silně evokující nacistické symboly – na červeném podkladu se pouze místo hákového kříže vyjímá incký kříž „chakana“ a zlatého říšského orla nahradil andský kondor. Kiernan, Sergio: El nacionalismo racista-indigenista de Perú. http://www.causapopular.com.ar/article303.html (11. 11. 2005)



kokainu, tlačí na vlády těchto zemí, aby koková pole likvidovaly dle stanovených kvót. Jejich plněním pak podmiňují hospodářskou pomoc, na níž jsou chudé jihoamerické státy do značné míry závislé. Pěstování koky a příjmy z jejího prodeje jsou však pro nemalou část peruánské populace jediným zdrojem obživy. Násilné mýcení této tradiční plodiny v rámci boje, který Spojené státy vyhlásily latinskoamerickým drogovým kartelům, vyvolává silné protiamerické nálady. Nahrává tak radikálním skupinám, které organizují protivládní demonstrace a populistickými hesly získávají na svou stranu nespokojené obyvatelstvo. To je i případ etnocaceristů, kteří prosazují svobodné pěstování koky a ohánějí se sloganem „Peruánci, buďte vlastenci - pěstujte a konzumujte koku!“.63

Může být Humala druhý Guzmán? Autorem ideologie etnocaceristů je Isaac Humala, otec současných vůdců hnutí – bratrů Antaura a Ollanty Humalových. Jeho základní myšlenkou, která se stala páteří etnocacerismu, je konflikt mezi „cobrizos“ a „blancos“ čili mezi indiány a bělochy, jež prostupuje celou společností a způsobuje silné sociální napětí.64 Humala a jeho následovníci věří, že demokratický způsob vlády je v této situaci naprosto nevhodný a volají po silném autoritativním vládci (nejlépe vojákovi), který by byl schopen zajistit řád, zákonnost a zmírnění sociálních a majetkových rozdílů mezi chudými indiány a bohatými potomky Španělů. Vzorem nového uspořádání se má stát incká říše a její „čistá“ morálka, založená na přikázání: „Nelži, nekraď, nezahálej!“ Etnocaceristé se u Inků inspirovali i rozlohou a mocí jejich slavné říše. Antauro Humala, major ve výslužbě a radikálnější z obou bratrů, by rád obnovil Peru v hranicích inckého impéria, které se v 15. století rozkládalo na území Peru, Ekvádoru, Bolívie, severního Chile a severovýchodní Argentiny. Zatímco tento plán je vzhledem k současnému rozložení moci v regionu zcela nereálný, další požadavky hnutí by mohly mít v jihoamerickém prostředí určitou odezvu. Rychlý konec novoroční rebelie, při jejímž potlačení byl zatčen i Antauro Humala, sice ukázal, že entocaceristé zatím výraznějšího otřesení státní mocí nejsou schopni, přesto však není radno jejich vliv podceňovat. Důvodem je krom jiného i fakt, že označení „Etnocacerista“ je odvozeno od jména maršála a exprezidenta Andrése Avelina Cácerese, peruánského hrdiny z období Pacifické

63

Etnocaceristas usaron… http://www.empresasvaldemoro.municipianoticias.com/noticia.asp?idnoticia=25049 (11. 11. 2005) 64 Etnocaceristas usaron… http://www.empresasvaldemoro.municipianoticias.com/noticia.asp?idnoticia=25049 (11. 11. 2005)



války (1879–1883) proti Chile.65 Peru v této válce ztratilo nezanedbatelnou část jižních území a dodnes proto mezi Peruánci panuje silná nevraživost vůči chilským sousedům. Není divu, že megalomanské teritoriální nároky etnocaceristů, šovinismus a xenofobie namířená zejména proti chilským investorům a firmám, mají mezi Peruánci nemalý ohlas a nelze je brát na lehkou váhu. Stačí se podívat hned za hranice, do Bolívie, která v Pacifické válce utrpěla podobné ztráty. Chile ji připravilo o přístup k moři, čímž do značné míry paralyzovalo bolívijskou ekonomiku závislou na vývozu. Bolívijsko-chilské vztahy jsou tak napjaté, že záměr dnes již bývalého prezidenta Gonzala Sáncheze de Lozady exportovat zemní plyn (nejvýnosnější bolívijskou komoditu) přes chilské přístavy vyvolal tak silnou vlnu odporu, že Lozada musel v říjnu 2003 odstoupit ze svého úřadu a prchnout ze země. Peruánský prezident Alejandro Toledo takové krizi zatím čelit nemusel, ale křivka jeho popularity během čtyř let, které strávil u moci, rapidně klesla. Pokus etnocaceristů násilně zkrátit pětileté prezidentské období se sice nezdařil, ale pokud bude Toledova vláda pokračovat v korupčních praktikách a nepodaří se jí poskytnout chudým a nezaměstnaným Peruáncům alespoň malou naději na zlepšení, řady radikálních hnutí typu etnocaceristů, Světlé stezky či MRTA se mohou rozšiřovat.

Vyšlo 2006 v Terorismus. Válka proti státu. Praha: Eurolex Bohemia.

Literatura a prameny: Angell, A.: The Left in Latin America since c. 1920. In: Bethell, L. (ed.): Latin America. Politics and Society since 1930. Cambridge 1998, s. 75–144. Běloušková, Ivana: Rudé slunce pohaslo. Respekt, 3, 1992, č. 38, s. 11. de la Peña, G.: Rural mobilizations in Latin America since c. 1920. In: Bethell, L. (ed.): Latin America. Politics and Society since 1930. Cambridge 1998, s. 291–394. Dreyfus, Pablo G.: When All the Evils Come Together. Cocaine, Corruption, and Shining Path in Peru´s Upper Huallaga Valley, 1980 to 1995. Journal of Contemporary Criminal Justice, 15, 1999, č. 4, s. 370–396. Ehl, Martin: Peruánské specifikum aneb proti partyzánům i politikům. Mezinárodní politika, 16, 1992, č. 8, s. 11–12. Freiová, Michaela: Třetí ve hře. Respekt, 18. 7. 1990, s. 10. 65

Quiénes son los etnocaceristas. http://news.bbc.co.uk/hi/spanish/latin_america/newsid_4140000/4140565.stm (11. 11. 2005)



Kenney, Charles D.: The Death And Rebirth of a Party System, Peru 1978-2001. Comparative Political Studies, 36, 2003, č. 10, s. 1210–1239. McClintock, C.: Precarious Regimes, Authoritarian and Democratic. In: Diamond, L. – Linz, Juan J. – Lipset, Seymour M. (eds): Democracy in Developing Countries: Latin America. Boulder 1989, s. 335–385. Palmer, David S.: Peru: Democratic Forms, Authoritarian Practices. In: Wiarda, Howard J. – Kline, Harvey F. (eds.): Latin American Politics and Development. Boulder 2000, s. 228– 258. Pečínka, Pavel: Od Guevary k zapatistům. Brno, Doplněk 1998. Roedl, Bohumír.: Peru. Praha, Libri 2003. Roedl, Bohumír: Ve jménu Túpaka Amarua. Povstání v Peru let 1780–1782 a jeho ohlasy. Dějiny a současnost. 20, 1998, č. 5, s. 19–23. Ron, James: Ideology in Context: Explaining Sendero Luminoso´s Tactical Escalation. Journal of Peace Research, 38, 2001, č. 5, s. 569–592. Skidmore, Thomas E. – Smith, P.: Modern Latin America. Oxford 1992. Slačálek, Ondřej: Maoismus made in Latin America. Literární noviny, 15, 2004, č. 31, s. 5. Wiarda, Howard J.: The Soul of Latin America. The Cultural and Political Tradition. Yale University 2001.

Internetové zdroje: Universidad

Nacional

de

San

Cristóbal

de

Huamanga

http://www.universia.edu.pe/unsch/unsch.html (11. 11. 2005) The People's War in Perú Archive. Information about the Communist Party of Perú (PCP) http://www.blythe.org/peru-pcp/ (11. 11. 2005) Documentos

fundamentales.

Comité

Central

Partido

Comunista

del

Perú

1988.

http://www.solrojo.org/pcp_doc/pcp_gd88.htm (11. 11. 2005) Comisión de la Verdad y Reconciliación. http://www.cverdad.org.pe/ifinal/index.php (11. 11. 2005) Patterns of Global Terrorism. http://www.fas.org/irp/threat/terror_96/latin.html (11. 11. 2005) Ibarz, Joaquim: Tupac Amaru exige la libertad de sus activistas a cambio de la vida de decenas de diplomáticos. http://www.udel.edu/leipzig/texts1/vaa19126.htm (11. 11. 2005) http://www.voz-rebelde.de/ (11. 11. 2005) Noriega, Carlos: Asalto al fortín del grupo de extrema derecha etnocacerista en Perú. http://www.elcorreo.eu.org/esp/article.php3?id_article=4700 (11. 11. 2005) http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


Etnocaceristas usaron un símil de la bandera nazi en el asalto a una comisaría. http://www.empresasvaldemoro.municipianoticias.com/noticia.asp?idnoticia=25049 (11. 11. 2005) Kiernan,

Sergio:

El

nacionalismo

racista-indigenista

de

Perú.

http://www.causapopular.com.ar/article303.html (11. 11. 2005) Quiénes

son

los

etnocaceristas.

http://news.bbc.co.uk/hi/spanish/latin_america/newsid_4140000/4140565.stm 2005)

Další internetové linky: http://www.cverdad.org.pe/ifinal/index.php http://www.nadir.org/nadir/initiativ/mrta/ http://www.voz-rebelde.de/ http://www.blythe.org/peru-pcp/ http://www.solrojo.org/pcp_doc/pcp_gd88.htm http://ils.unc.edu/~marsc/sendero.htm http://www.apra.org.pe/


(11.

11.

PERUÁNSKÁ GUERILLOVÁ HNUTÍ

Recommend Documents