Přeložila: ZDEŇKA ZVĚŘINOVÁ

Přeložila: ZDEŇKA ZVĚŘINOVÁ

Amanda Quick: Stíny minulosti Vydání první Copyright © 1992 by Jayne Ann Krentz All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2015 jako svou 1929. publikaci Přeloženo z anglického originálu Family Man vydaného nakladatelstvím Pocket Books, a division of Simon & Schuster, Inc., New York, v roce 1992 Český překlad © 2015 Zdeňka Zvěřinová Odpovědná redaktorka Jana Kohutová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2015 Ricardo Přebal a vazba © 2015 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0115-0 (Formát ePub) ISBN 978-80-269-0116-7 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2015

Amanda Quick

STÍNY MINULOSTI

KAPITOLA JEDNA Luke Gilchrist nebyl prakticky vzato nemanželské dítě, ale navzdory legitimitě mu byla ta role v den jeho narození před šestatřiceti lety přisouzena a od té doby v ní setrvával. Gilchristovi přistupují ke všemu dramaticky, připomněla si Katy Wadeová, když vystoupila z auta. Kdyby nebyli tak zatraceně nebezpeční, bylo by snadné se jim smát. Odhodlaně zvedla aktovku a došla ke krytému přístřešku starého chátrajícího domu. Luke Gilchrist stál ve dveřích jako jestřáb, který čeká, až se myš vynoří z doupěte. Nebyl sám. Společnost mu dělal mohutný černý pes neurčité rasy, který v zubech držel velkou kovovou misku na krmení. Katy se s Lukem nikdy nesetkala, ale mezi Gilchristovými strávila léta a dobře je znala. Tohoto člena rodiny by identifikovala všude. Jak se svěřila bratrovi i své sekretářce, klan Gilchristových jí připomínal sabat vysokých a elegantních čarodějnic a čarodějů. Tu představu v její hlavě nepodnítily pouze výrazné rodinné rysy v podobě černých vlasů, aristokratických rysů a typických zelených očí, ale souviselo to spíš se základní aurou pochmurnosti, kterou z nich často cítila. Ta zvláštní depresivní ponurost se skrývala hned pod povrchem. Pokud šlo o Katyin názor, Gilchristovi byli od přírody velmi vyhranění. Buď působili zcela chladně, nebo velice vroucně. Střední cesta pro ně v podstatě neexistovala. Často bývali rozzuření. Hluboce zamyšlení. Snadno podléhali posedlosti prosadit si svou. Byli schopni léta v sobě chovat zášť. Také byli inteligentní a velice nadaní, což se říkalo i o Lukeovi, ale světlejší stránky života je nezajímaly. Prožívali buď vášeň, nebo sklíčenost, vítězství, nebo porážku. Katy si neuměla představit žádného Gilchrista v žertovné náladě. Gilchristovi zřejmě cítili nějaké pohnutí, které se vzdáleně podobalo štěstí, pouze když mluvili o penězích nebo o pomstě. Katy měla v posledních několika letech příležitost hodně o tom přemýšlet, ale aby byla upřímná, netušila, co členy Gilchristovy rodiny zbavilo veškeré radosti. Někdy se domnívala, že je to následek jejich ctižádostivé povahy, jindy to přisuzovala jakémusi podivuhodnému genetickému rysu. A občas docházela k závěru, že rodinné problémy pramení pouze z let nesmlouvavé vlády Justiny Gilchristové. Ke Katy se Justina vždy chovala dobře a Katy jí byla hluboce zavázána. To však neznamenalo, že se netěšila, až ze spárů Gilchristových unikne. Ten okamžik se

5/36

blížil. Měla ho téměř na dosah. Ale nejprve musela přesvědčit hlavního čaroděje celého klanu, aby se mezi své příbuzné vrátil. Ačkoli to Luke Gilchrist nevěděl, byl Katyiným lístkem ke svobodě. Zatímco se blížila k verandě, obezřetně si ho prohlížela. Rostl v ní neklid. Je to směšné, pomyslela si. Jsem na jednání s Gilchristovými zvyklá. Trik spočívá v tom, že je nesmím brát tak vážně, jako se berou sami. Ale tento konkrétní Gilchrist měl z nějakého důvodu nečekaný vliv na její smysly. Možná bylo důvodem jen to, že ho potřebovala. Byla s ním spjatá její budoucnost. Luke byl díky predátorskému šarmu typickým představitelem svého klanu. Protože Katy byla dobře obeznámena s rodinnými legendami, které ho obklopovaly, věděla, že je mu šestatřicet, tedy o osm let víc než jí. V jeho černých vlasech se už objevilo několik stříbrných proužků. Zelený led se však v jeho očích skrýval pravděpodobně už od narození. Pro Katy, která měla pouhých sto třiašedesát centimetrů, byli Gilchristovi nepříjemně vysocí. A tento nejvyšší exemplář, jaký kdy viděla, měřil nejméně sto pětaosmdesát. Až se k němu dostane blíž, rozhodně ji bude značně převyšovat. Katy nenáviděla, když se nad ní někdo tyčil. Přistoupila ke schodům s vědomím, jak moc se Luke podobá velkému černému psovi, který stál vedle něj. Oba měli pevné svaly a chladné oči. Katy usoudila, že kdyby měla na někoho z těch dvou narazit v tmavé uličce, čelila by raději psovi. To zvíře vypadalo o dost rozumnější než jeho pán. Šlápla na první schod a opatrně na psa se zlýma očima pohlédla. Potom zvedla hlavu k muži, který stále čekal v zastíněném prostoru přede dveřmi. Působí to skoro strašidelně, pomyslela si, ale na druhou stranu Gilchristovi si vždycky potrpí na atmosféru. Skučivý vítr za ní hnal od moře bouřku a vlny čeřící se pod opuštěným srázem tvořily bílou pěnu. Déšť prohánějící se nad oceánem každou chvíli zasáhne pevninu. Z Dragon Bay na washingtonském pobřeží severně od Seattlu to byla do této oregonské pustiny dlouhá cesta. Přesto se Katy najednou nemohla dočkat, až znovu nastoupí do auta a vyrazí k domovu. Nezáleželo na tom, že bude muset řídit celou noc. Chtěla toto nepříjemné poslání co nejdřív ukončit. „Předpokládám, že jste Luke Gilchrist,“ pravila. Už dávno se naučila být v přítomnosti Gilchristových asertivní. Měli sklon likvidovat obyčejné smrtelníky, aniž si toho vůbec všimli. „Jsem Gilchrist,“ přisvědčil Luke. „Kdo jste vy?“ „Katy Wadeová, osobní sekretářka vaší babičky.“ Katy pevněji sevřela aktovku a snažila se nevnímat, jak jí jeho ponurý hlas pošimral nervová zakončení. Co se to se mnou děje? nechápala. Takový účinek na ni Gilchristovi nikdy neměli.

6/36

„Hm, slečna Wadeová,“ protáhl Luke tiše. „Napadlo mě, že se tu dřív nebo později ukážete.“ „Snažím se vás dohonit už několik týdnů, pane Gilchriste. Nechala jsem vám na záznamníku nejmíň deset vzkazů. Taky jsem vám poslala čtyři spěšné dopisy a dva telegramy. Vím, že jste je obdržel. Mám dokonce stvrzenky, že jste je převzal. Podepsal jste je.“ „Vážně?“ Luke se opřel ramenem o dveřní rám a probodl ji upírským pohledem, na který měli Gilchristovi patent. Katy musela přiznat, že vypadá mnohem líp než kterýkoli jeho příbuzný. Jeho zneklidňující zelené oči ji znepokojovaly ještě víc než u ostatních z rodiny. V jeho pohledu bylo něco doslova hypnotického. Katy se zatočila hlava, jako by měla do těch smaragdových jezírek spadnout, a jejím tělem se začal vinout podivný pramínek neznámého vzrušení. Zoufale se snažila soustředit na něco jiného než na jeho oči, a tak se zadívala na jeho oděv. Měl na sobě pohodlný černý svetr ke krku, černé bavlněné kalhoty a nízké černé boty. Oblečení ještě zdůrazňovalo přirozenou eleganci jeho štíhlé postavy. Všichni Gilchristovi si zřejmě libovali v barvě, která k jejich komplikovaným osobnostem nejlépe pasovala. Měli rádi černou. A všichni se mohli pochlubit pěknými bílými zuby. „Stále jste mi neodpověděl, pane Gilchriste.“ Katy si odrhnula z očí pramínky větrem bičovaných rusých vlasů a zabodla do něj podrážděný pohled. „Nikdy nereaguji na lidi, kteří jednají jménem Justiny Gilchristové nebo Gilchristovy společnosti.“ Očima přejížděl od její rusovlasé hlavy až k zářivě žlutým botám na vysokém podpatku. „Není v tom nic osobního.“ Katy cítila, jak pod jeho pronikavým pohledem rudne. Na okamžik si byla jistá, že v tom, jak ji pozoruje, se skrývá něco znepokojivě smyslného. Vzápětí se však přesvědčila, že si to pouze vymýšlí. Žádného Gilchrista by nikdy nepřitahovala. Nebyla jejich typ. A oni rozhodně nebyli ten její. V tu chvíli pes, který dosahoval pánovi až po stehna a jehož široká hlava jí připomínala hada, hladově zavrčel a vycenil zuby. Z tlamy mu vytékala slina. Katy vzala rozum do hrsti a narovnala se. „Podívejte, pane Gilchriste, nevadilo by vám, kdybychom šli dovnitř? Začíná pršet.“ Troufale vykročila nahoru po schodech s vědomím, že kdyby zdvořile čekala na pozvání, pravděpodobně by tu prostála celý rozhovor. Gilchristovi byli při některých příležitostech schopní vyvinout téměř smrtonosný šarm, ale dělali to, jen když se jim to hodilo. Katy tušila, že Luke Gilchrist se nedomnívá, že by za to úsilí stála. Luke i pes zaváhali. Potom Luke pokrčil rameny a couvl na chodbu.

7/36

„Klidně. Stejně už jste tady a nevypadáte, že byste odešla bez boje.“ Luke pohlédl na psa. „Uhni, Zekeu. Zdá se, že dáma jde dál.“ Zeke upřel na Katy nevraživý pohled. Naposledy tiše zavrčel a odhalil obrovské tesáky. Potom se zdráhavě obrátil a vešel na chodbu. Zmizel za rohem v místnosti, která zřejmě sloužila jako obývací pokoj. „Proč s sebou pořád nosí tu misku?“ zeptala se Katy nejistě. „Nikdy bez ní nikam nechodí.“ „Chápu. Co je to za rasu?“ „To kdybych věděl. Před několika lety přišel k domu a už tu zůstal. Má spoustu vlastností, které u spolubydlícího oceňuju. Nedělá hluk, nemusím mu hledat zábavu a nepůjčuje si moje věci.“ „Hm, ano, pokusím se nebýt ohromena štědrým pohostinstvím, které vy dva nabízíte.“ Katy rychle prošla dveřmi a položila koženou aktovku na podlahu zakrytou starým linoleem. Začala si rozepínat knoflíky na jasně žlutém kabátku. Na tento rozhovor si vzala žlutou hedvábnou halenku a obchodně vyhlížející úzkou zelenou sukni. Bylo nemožné přesně odhadnout, jak se má na setkání s Justininým záhadným vnukem obléknout, ale o Gilchristových toho věděla dost, aby si obula boty na nejvyšším podpatku. „Jen mrháte časem,“ utrousil Luke. „To posoudím sama.“ Významně mu podala svůj kabátek. Luke se zjevnou nechutí pohlédl na žlutý kus oděvu v její ruce. Ani se nehnul, aby ho od ní převzal. „Nemá smysl to věšet. Nezdržíte se dlouho. Hoďte si to přes židli v obýváku.“ Katy zatnula zuby a složila si kabátek přes ruku. Zvedla aktovku a následovala neochotného hostitele po chodbě. Luke Gilchrist byl ještě nesnesitelnější, než se původně domnívala. Na druhou stranu, co očekávala od muže, který se od narození neobtěžoval udržovat kontakt s babičkou, strýcem, bratrancem ani sestřenicí? Jeho otec Thornton Gilchrist se vzepřel Justininu přání a oženil se s Lukeovou matkou Cleo, zbytek rodiny se pak o Lukeovi od jeho početí zmiňoval jako o „parchantovi“. Rozhodně si to oslovení zasloužil. Luke kráčel po chodbě, a protože byl ke Katy otočený zády, využila příležitosti a prohlédla si ho důkladněji. Dojem, který si zprvu udělala o jeho výšce, byl trochu zavádějící. Možná nakonec měřil jen sto osmdesát nebo o nějaký ten centimetr víc. Nic moc, usoudila v duchu. Můj sedmnáctiletý bratr Matthew je vysoký skoro stejně. Přesto měl Luke široká, pevná ramena a štíhlou postavu, která byla Mattově mladické fyzické konstituci na hony vzdálená. Rozdíl mezi chlapcem a mužem tu byl, a to značný. Lukeovo vypracované tělo s plochým břichem by slušelo mladému válečníkovi, napadlo Katy, ale jeho oči patří starému černokněžníkovi. Bezdůvodně se zachvěla.

8/36

Dveře za Katy se otřásly, když do nich plnou silou narazila pacifická bouře. Zatímco následovala Lukea do ošuntěle zařízeného obývacího pokoje, do okenních tabulek udeřil déšť. Zeke se rozvaloval na podlaze u krbu a vedle něj ležela jeho miska. Jakmile se Katy objevila, otevřel oko, ale rychle ho zase zavřel. „Sedněte si.“ Luke zvedl stoh Wall Street Journals, které se válely na křesle, a hodil je na konferenční stolek, ztrácející se pod vydáními Fortune, Barron’s a méně rozšířenými nezávislými finančními bulletiny. „Díky.“ Katy se posadila, přičemž dávala pozor, aby se z prodřených podušek nezvedl oblak prachu. Nenápadně se rozhlédla po pokoji a položila si aktovku. Bylo těžké uvěřit, že Luke Gilchrist vydělává peníze tak snadno, jako je většina lidí utrácí. Místnost nevykazovala žádný náznak příjmu, který byl určitě vysoký. Zcela jistě se neobtěžoval utratit z něj cokoli na svůj dům. Katy se neubránila otřesu, ale dělala, co mohla, aby ho na sobě nedala znát. Každý Gilchrist, kterého poznala, měl zálibu v pěkných věcech. Kromě černého jaguáru, který viděla na příjezdové cestě, tu však nebyl žádný důkaz, že Luke ten rodinný rys podědil. Pravda, z této budovy postavené na útesu byl úžasný výhled na nevlídné oregonské pobřeží, ale to bylo zřejmě to jediné, o co Lukeovi šlo. Do modernizace chátrající stavby neinvestoval ani cent. Nábytek vypadal, že je složený z garážových výprodejů. Vzorované závěsy byly tak vybledlé, že květy na nich by už nikdo nerozpoznal, a látka musela být nejmíň třicet let stará. Pod rozviklanými kovovými nožičkami poškrábaného konferenčního stolku ležel zašpiněný kobereček zakončený lemovkou. „Přijela jste zdaleka,“ prohodil Luke a ladně se rozvalil do prohnutého křesla naproti Katy. „Tak mi povězte, co máte na srdci, a můžete jet.“ Katy sevřela ústa. Znervózňoval ji, ale odmítala se nechat zastrašit. Dokonce ani Justině takové privilegium nedopřála. „Domnívám se, že dobře víte, proč tu jsem, pane Gilchriste.“ „Říkejte mi Luke. Určitě vás můžu oslovovat Katy.“ Posměšně se usmál. „Zeke a já jsme v podobných záležitostech neformální.“ Katy povytáhla obočí a významně se rozhlédla po sešlém obývacím pokoji. „Vidím, že si na formality nepotrpíte.“ „Na rozdíl od své babičky,“ souhlasil. „Co o Justině Gilchristové víte?“ odsekla Katy. „Vůbec ji neznáte.“ „Jednou jsem se s ní setkal. Ukázala se na pohřbu. To mi stačilo. Nemám zájem poznávat ji ještě líp.“ Katy sebou v duchu trhla. Nechtěla v Lukeovi vyvolávat staré a bolestné vzpomínky. Věděla, že jeho rodiče a krásná manželka Ariel zahynuli před třemi lety při pádu letadla. Byli na cestě do Los Angeles, aby se s Lukem sešli při otevření

9/36

nejnovějšího přírůstku v úspěšném řetězci luxusních restaurací, který Luke s otcem v Kalifornii založil. Podniky, které vybudovali na Zlatém pobřeží, byly ještě úspěšnější než ty, které patřily Lukeově babičce Justině v Seattlu. K přímému soupeření mezi oběma společnostmi nikdy nedošlo, protože restaurace se neobjevovaly v těsné blízkosti ve stejných městech, ale skrytá rivalita tam byla a všichni v rodině o ní věděli. Thornton Gilchrist hodlal dokázat Justině, že k úspěchu nepotřebuje její společnost ani vliv, a to se mu podařilo. Luke šel v jeho šlépějích. Během měsíců po pohřbu však všechny restaurace, které s otcem vlastnili, prodal. Kolovaly klepy, že na nich vydělal jmění, ačkoli trh už byl značně přesycený. Ale ať Luke udělal cokoli, dosáhl úspěchu. Žádnou další restauraci už nezaložil. V současné době používal své obdivuhodné schopnosti k zařizování financování firem ve všech oblastech restauračního byznysu. Umožňoval otvírání nových podniků, expandování stávajících řetězců i fúze korporací. Podle toho, co Katy zjistila, dojednal potřebné dohody, přijal vysokou provizi a zmizel ze scény. Zjevně o podnikání, které kolovalo v krvi tří generací jeho rodiny, ztratil veškerý osobní zájem. Katy se zhluboka nadechla a donutila se ke smířlivému tónu. Nebylo to snadné. Měla na Lukea Gilchrista hrozný vztek. „Určitě už víte, že by vaše babička ráda ukončila spor, který se mezi ní a vaší rodinou táhne léta.“ Luke se tvářil bezvýrazně. „Žádný spor tu není.“ „Jak to můžete říct?“ Pokrčil rameny. „Náš vztah se nedá označit za blízký, ale o žádné neshody tu nejde. Roztržky naznačují aktivní, pokračující nepřátelství. Já ale nemám o ni ani o zbytek rodiny takový zájem, abych se obtěžoval vést s někým z nich válku.“ Katy se znovu zachvěla. Napadlo ji, že za těchto okolností Gilchristův klan může považovat za štěstí, že se s nimi ten parchant nepustil do křížku. V tom případě by dnes byli v ještě větší bryndě než teď. „Lukeu, přijela jsem vás požádat, abyste na minulost zapomněl,“ promluvila tiše. „Vaše rodina vás potřebuje.“ V očích se mu mihla bolest, chlad a nevraživost. Pak se všechny emoce vytratily a ukryly se zpátky do hluboké propasti, odkud se vynořily. „Moje rodina je mrtvá.“ Katy pohlédla přes pokoj na spícího Zekea. „Chápu vaši ztrátu. Když mi bylo devatenáct, moji rodiče zahynuli při lodním neštěstí. Z celé rodiny jsem zbyla jen já a bratr.“ Nastalo krátké ticho. „To je mi líto,“ řekl Luke nakonec. Část chladu z jeho hlasu odezněla. Znovu se rozhostilo ticho. Pak se zeptal: „Jak jste se vůbec dostala k tomu, že pracujete pro mou babičku?“ „Byla tak laskavá, že mi nabídla slušnou práci, když jsem ji zoufale potřebovala.“ „Opravdu?“ Luke na ni zvědavě pohlédl. „Jak zoufalá jste byla?“

10/36

Katy vážila každé slovo. „Když rodiče zemřeli, zbyl nám poměrně malý svěřenecký fond, který byl určený na bratrovo vysokoškolské vzdělání. Otec, jak jsme zjistili, už dva roky před smrtí balancoval na hranici bankrotu. Když zemřel, finančně všechno krachlo.“ „Takže jste byli na mizině?“ „V podstatě ano. Mattovi bylo teprve osm a já potřebovala co nejdřív začít pracovat, aby u mě mohl zůstat. V té době jsem studovala druhý ročník vysoké školy. Neměla jsem žádné schopnosti, které bych na pracovním trhu mohla nabídnout.“ „Snažíte se mi namluvit, že vás moje babička zaměstnala jako osobní sekretářku jen z laskavosti srdce? Tomu se mi nechce věřit. Justina Gilchristová nebyla nikdy proslulá dobročinností.“ „Přesto je to pravda.“ Katy se odhodlaně narovnala. „Snažím se jí to oplatit tím, že jsem ta nejlepší osobní sekretářka, jakou kdy měla. Teď, jestli vám to nevadí, bych se ráda vrátila k tomu podstatnému.“ „Šetřete dechem. Odpověď zní ne.“ „Obávám se, že zcela nechápete situaci,“ odsekla Katy ostře. „Určitě chápu. Gilchristova společnost má potíže. Moje babička už posledních několik let hapruje se zdravím. Kolik jí vlastně je? Jednaosmdesát? Nebo dvaaosmdesát?“ „Dvaaosmdesát,“ souhlasila Katy škrobeně. „Řídí své soukromé království už léta a konečně ztrácí sílu. Má problémy nejméně ve dvou restauracích. Gourmet, její nový podnik, který se specializuje na mražené pokrmy, se na trhu neprosadil tak, aby přežil. Vedení začíná být netrpělivé, protože neexistuje žádný zjevný dědic, který by zaujal její místo, a dělá si starosti o vlastní budoucnost. Ti nejlepší skáčou přes palubu.“ Katy nepříjemně polkla. Ačkoli to mělo být tajemství, říkal naprostou pravdu. „Jste pozoruhodně dobře informován.“ „Vydělávám si informacemi na živobytí. Používám je stejně jako ostatní lidé kyslík.“ „Chápu. No, protože se zdá, že finanční obrázek jste si udělal sám, nebudu zacházet do podrobností. Ráda bych vás upozornila, že Gilchristova společnost není jen tak ledajaká anonymní korporace. Je to rodinný podnik. Podnik vaší rodiny. Myslela bych si, že k němu budete cítit aspoň nějakou loajalitu.“ Luke se chladně usmál. „No tak.“ „Dobře, takže nemáte Justinu rád.“ Katy rychle pátrala po dalším úhlu pohledu. „Určitě však bez ohledu na problémy mezi vaší babičkou a otcem cítíte zodpovědnost vůči svým příbuzným.“ „Necítím.“ Luke mírně povytáhl černé obočí. „Vlastně necítím žádnou zodpovědnost.“

11/36

„Panebože, jak můžete být tak iracionální kvůli něčemu, co se stalo ještě před vaším narozením? K té neshodě došlo mezi vaším otcem a Justinou, ne mezi vámi.“ „Bylo to o něco víc než neshoda,“ připomněl jí Luke suše. „Babička vyškrtla mého otce ze závěti a mou matku do očí urazila. Než jsem se narodil, označila mě za parchanta a dala jasně najevo, že mě nepovažuje za dědice, natož za člena rodiny. Což mi, mimochodem, vyhovuje. Nepotřebuju její peníze ani potápějící se restaurační byznys.“ „To je zjevné,“ prohlásila Katy co nejrozumnějším tónem. „Ale o to tu nejde.“ „Ani můj otec její peníze nepotřeboval,“ pokračoval Luke, jako by vůbec nepromluvila. „Když ho Justina vydědila, začal od píky a ujal se malé restaurace v Kalifornii, která upadala. Postavil ji zpátky na nohy a pak ji od majitele koupil. Potom mu už nic nestálo v cestě. Když zemřel, patřilo nám sedm nejlepších restaurací v Kalifornii.“ „Lukeu, vaše babička si jeho úspěchů váží. Váží si i toho, co jste udělal vy. Teď vás ona i ostatní z rodiny potřebují. Vaše srdce na vás jistě naléhá, abyste jim pomohl. Týká se to spousty nevinných lidí. Jak byste se k nim mohl obrátit zády?“ „Stejně jako se před sedmatřiceti lety moje babička obrátila zády k mým rodičům.“ Katy krátce zavřela oči, potom zvedla řasy a zpříma se na Lukea podívala. „Je to nezpochybnitelné. Rozhodně jste Justinin vnuk. Taková zarytá umíněnost se pravděpodobně dědí v rodině jako barva očí. Panebože, nevím, proč se vůbec obtěžuju vám domlouvat.“ „Obtěžujete se tím, protože vás Justina Gilchristová platí, a když vám řekne, abyste něco udělala, tak to uděláte. Jak dlouho hodláte skákat, jak moje babička píská, Katy?“ Katy vzdychla. „Vy jste ten poslední skok. Doufám, že své postavení u Gilchristovy společnosti co nejdřív opustím.“ Luke přimhouřil oči. „Konečně už máte práce pro tu starou mrchu dost?“ „Takhle přede mnou o své babičce nemluvte,“ vybuchla Katy. Jeho nesnesitelná hrubost pokoušela její trpělivost. „Je to jasné?“ Luke se její pobouřené reakci blahosklonně usmál. Opřel se v křesle a položil si obuté nohy na poničený konferenční stolek. „Úplně si vás omotala kolem prstu, co?“ „Už jsem vám řekla, že jsem jí vděčná. Náhodou se mi práce pro ni líbila.“ Luke se posměšně ušklíbl. „Kecy!“ Katy zčervenala. „Aspoň většinou,“ opravila se s nutkavou upřímností. „V každém případě vás ujišťuju, že je ke mně mimořádně štědrá a že jsem se o byznysu naučila spoustu věcí, ke kterým bych se jinak vůbec nedostala.“ „Tak proč s tou prací tolik toužíte seknout?“

12/36

„Odcházím z Gilchristovy společnosti, protože hodlám sledovat vlastní obchodní plány.“ „Jaké?“ zeptal se Luke s mírným zájmem. Ostražitě po něm pokukovala. Nebyla si jistá, kolik informací mu může prozradit. Gilchristovi uměli být nevyzpytatelní. „Hodlám si otevřít malý specializovaný podnik s rychlým občerstvením.“ „Velmi originální.“ Luke jí věnoval ponurý úsměv. „Předpokládám, že znáte míru krachu v restauračním podnikání.“ „Jsem si vědoma, že je velmi vysoká.“ „Do dvou let zkrachují tři restaurace ze čtyř.“ Poprvé Luke působil téměř vesele. Katy došla trpělivost. „Protože vám neplatím za konzultaci honorář, ocenila bych, kdybyste mi žádnou radu nedával. Pokud ji někdy budu chtít, požádám o ni. Do té doby si nechte svůj profesionální úsudek pro sebe.“ Luke přimhouřil oči. „Mluvíte takhle i s Justinou?“ „Ta mě jen málokdy vytočí tak jako vy.“ Katy vstala ze židle a došla k oknu. S rukama sepjatýma za zády vyhlédla na rozbouřené moře a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. „Chci, abyste uvážil, co je tu v sázce, než zcela zavrhnete představu, že své rodině pomůžete.“ „Nic v sázce není. Aspoň nic takového, o co bych měl zájem.“ „Jak můžete být tak bezcitný?“ Katy se prudce obrátila. Koutkem oka postřehla, že Zeke zvedl hlavu a pozorně se na ni zadíval. „Myslete na svou tetu a strýce.“ „Proč?“ „Proboha, váš strýc Hayden je umělec. Velmi dobrý, náhodou. Ale pro vedení společnosti, jako je ta Gilchristova, nemá žádné nadání. Nemůže vkročit do Justininých šlépějí.“ „Já vím.“ „Jeho manželka Maureen řídí galerii. Vyzná se v umění, ale o byznysu týkajícího se jídla a pití nic neví. Ani ona nemůže společnost převzít.“ „Vidím, že se vás to všechno úzce dotýká.“ „A co vaše sestřenice Eden a bratranec Darren?“ pokračovala Katy zoufale. „Vaše babička nevěří, že by někdo z nich uměl společnost převzít. Eden prošla před půl rokem nechutným rozvodem a je zdrcená.“ „Ať si najde cvokaře.“ „Nepotřebuje psychiatra, ale podporu rodiny,“ odsekla Katy. „Taky si dělám starosti o vašeho bratrance Darrena. Poslední dobou se chová dost divně. Obávám se, že se něco děje, ale nemluví o tom.“ „Vždycky všechno rozebíráte do takových podrobností?“ „Mám na to právo. Ráda bych celou tuhle kaši napravila, ale sama to nedokážu. Je to vaše rodina. Měl byste se do toho vložit.“ S rukama založenýma pod ňadry začala přecházet po pokoji. „Všechno se hroutí. Musím něco udělat.“

13/36

„Proč prostě nedáte výpověď? Byla by to ta nejjednodušší cesta,“ prohodil Luke a pozoroval ji, jak chodí sem a tam. „To nemůžu, aspoň dokud neudělám, co je v mých silách, abych Justině pomohla společnost zachránit. Copak to nechápete? Dlužím jí to.“ „Jen kvůli tomu, že vám dala práci?“ „Ano.“ „Něco vám povím. Chytří zaměstnanci nejsou loajální, a už vůbec ne v dnešní době. Nevydělává to.“ Katy obrátila hlavu a setkala se s jeho pohledem. „Co vy víte o loajalitě?“ Luke sevřel ústa. „Nepotřebuju vaše přednášky, Katy Wadeová.“ Kousla se do jazyka. „Takhle se nikam nedostaneme.“ „Souhlasím.“ „Dobře. Nebudu už ztrácet čas, abych apelovala na váš zjevně neexistující smysl pro rodinnou zodpovědnost. Zkusme to jinak. Nemohl byste považovat záchranu Gilchristovy společnosti za profesionální výzvu?“ Luke se krátce zakřenil, až se jeho zuby bíle zablýskly. „Musím přiznat, že jste vytrvalá. Co bych musel udělat, abych vám váš úmysl rozmluvil?“ „Nic. Potřebuju vás.“ Povytáhl obočí. „Opravdu?“ Katy spatřila záblesk v jeho očích a zmocnily se jí rozpaky. To bylo hloupé přeřeknutí. Jako Gilchrist si ta slova samozřejmě vyložil tím nejhorším možným způsobem.“ „Všichni vás potřebujeme. Rozumíte?“ Katy si představila, jaké problémy na ni v Dragon Bay čekají. Nesměla to ještě vzdát. „Díky bohu máme Frasera. Nevím, co bychom si bez něj počali. Ale Fraser to sám nezvládne. Justina mu nedá takovou moc, aby vedl společnost sám.“ „Kdo je Fraser?“ „Co?“ Katy se na Lukea zamračila. Ta otázka odvedla její pozornost. „Ach, Fraser. Fraser Stanfield. Je to výkonný ředitel a od chvíle, kdy se Justina začala stahovat z aktivní vedoucí role, řídí centrálu. Je velmi schopný, ale pro vaši babičku je rozhodující, že není Gilchrist.“ „Je stejně loajální jako vy?“ „Skoro. Jak už jsem řekla, je ohromný. Snažím se mu pomáhat, ale jsem Justinina osobní sekretářka, takže se starám o jiné věci. Zařizuju jí všechno, jak nejlíp dovedu, ale ani já nejsem Gilchristová. Pokud jde o Justinu, je přesvědčená, že společnost může řídit jen Gilchrist. Musíte se vrátit domů, Lukeu. Je to vaše povinnost.“ „Nechci z Gilchristovy společnosti ani ň, a tím to končí. Jestli si to nedokážete srovnat v hlavě, jste ještě tvrdohlavější, než obviňujete mě,“ ušklíbl se. Katy se na něj dívala v pobouřeném zoufalství. Myslí to vážně, uvědomila si. Nemám šanci ho zviklat. Rozhodl se a basta.

14/36

Hodně se své babičce podobal. Zastavila se přímo před ním a založila si ruce v bok. „Chcete něco vědět, Lukeu Gilchriste? Měl byste se stydět.“ „Toho mě ušetřte.“ „Ne, neušetřím vás. Dostanete, co si zasloužíte.“ Zeke zavrčel, což ji na vteřinu zastavilo. Zabodla do psa podrážděný pohled a potom se zadívala zpátky na Lukea. „Je mi jedno, jestli na mě poštvete tu stvůru. Stejně vám řeknu svoje.“ „Nebojte se. Myslím, že Zeke pro vás není rovnocenný soupeř.“ „Připadá vám to legrační?“ obořila se na něj. „Nijak zvlášť. Ale je to zajímavé. Rozhodně jste oživila mé jinak velmi nudné odpoledne.“ „To se vsadím,“ odsekla Katy. „Protože všechna vaše odpoledne musí být nudná. A k večerům bych se raději nevyjadřovala.“ „Jsou stejné. O nic zajímavější než dopoledne a odpoledne,“ připustil Luke suše. „Myslíte si, že je to jeden velký vtip? V tom případě mám pro vás novinu, Lukeu Gilchriste, není to vtip. Je toho spousta v sázce. Máte šanci zachránit všechno, co vaše babička celý život budovala. Závisejí na vás budoucí generace Gilchristových. Jen vy jste v postavení, abyste udržel společnost na nohou a zachránil hrdý odkaz své rodiny.“ „Začínáte mluvit jako chodící reklama,“ utrousil Luke. „Je mi jedno, jak vám to připadá. Snažím se vás přimět, abyste pochopil, čeho se vzpíráním svým povinnostem vzdáváte. Jen si představte, čeho byste mohl dosáhnout! Justina Gilchristová vybudovala v Seattlu řetězec restaurací. Jako její vnuk a logický dědic můžete zaujmout její místo. Jste jediný, kdo to dokáže.“ „Už se nemůžu dočkat.“ „Posmíváte se mi.“ „Možná. Trochu. To, co jsem řekl dřív, beru zpátky. Nejste jen zajímavá, jste rozhodně zábavná.“ „Jděte k čertu.“ Katy znechuceně rozhodila ruce. „Všichni měli pravdu, když říkali, že nemá smysl snažit se vám domluvit. Měla jsem je poslechnout.“ „To je pravda. Ale vy se radami často neřídíte, viďte?“ „Gilchristovi nedávají rady, vydávají příkazy. Máte pravdu. Už mě unavuje je přijímat.“ Katy došla zpátky ke křeslu, na kterém předtím seděla. Popadla svůj žlutý kabátek a aktovku, a aniž se ohlédla, vykročila na chodbu. „Sakra,“ zamumlal Luke. Rychle vstal a následoval ji ke dveřím. Uslyšela na podlaze z tvrdého dřeva jeho kroky. „Vím, že mi za rady neplatíte,“ ozval se za ní, „ale stejně vám jednu dám. Až u Gilchristovy společnosti skončíte, rozhodně nezůstávejte v obchodní branži. Jste příliš přecitlivělá.“

15/36

„Já? Přecitlivělá? To zní směšně od někoho, kdo v sobě dokáže dusit zášť šestatřicet let. Strčte si svou radu tam, kam slunce nesvítí, pane Gilchriste. Já o ni rozhodně nestojím.“ Prudce otevřela dveře a vyšla na terasu. Déšť bušil do střechy a valil se přes okraje. Mezi schody a jejím autem se už vytvořilo několik kaluží. Rozhodně promokne. Bude to vhodné zakončení promarněného dne. „Lije jako z konve,“ prohodil Luke za jejími zády. „Počkejte chvilku, přinesu vám deštník.“ „To pusťte z hlavy. Nechci se zdržovat v blízkosti vás a vašeho divokého psa už ani minutu.“ Katy sešla z verandy a okamžitě byla promočená na kůži. Její vlasy se změnily v mokrou změť, která se jí lepila ke krku a přepadávala jí do očí. Měla takový vztek, že ji vůbec nenapadlo, aby si vzala kabát. Déšť okamžitě promočil její žlutou hedvábnou halenku, takže byla prakticky průsvitná. Ani tenká podprsenka a krajkový živůtek proti přívalu vody nic nezmohly. Zlostně si uvědomila, že pravděpodobně vypadá jako polonahá. „Hrome,“ zamumlal Luke, zatímco za ní scházel ze schodů. „Taková pitomost. Než pojedete, měla byste se vrátit do domu a usušit se.“ Katy se k němu obrátila. Opatrně držela mokrou aktovku před sebou, aby neviděl, jak se jí pod tenkou halenkou rýsují vztyčené bradavky. „Už jsem vám to jednou řekla, ale klidně vám to zopakuju. Až budu chtít vaši radu, zaplatím za ni. Do té doby laskavě sklapněte.“ „Jak chcete…“ Luke otevřel dveře jejího auta a posměšně se uklonil. Byl stejně zmoklý jako ona. Vlasy mu visely kolem obličeje v rozcuchaných chomáčích a černý svetr se dal ždímat. Nebylo možné dostat se do auta, aniž by odložila aktovku na stranu. Katy ji vztekle hodila na přední sedadlo, shrbila ramena a naklonila se dopředu v marném úsilí zakrýt se před Lukeovým pohledem. Usedla za volant a sáhla po klíčkách. „Jeďte opatrně.“ Luke smyslně zkřivil ústa a přejel pohledem přes její halenku. Kate ucítila, jak jí projelo pobuřující vzrušení. Je to šílené, okřikla se. Žádný muž na mě nikdy neměl takový vliv. Jako by mě zaklel. Odhrnula si mokré vlasy z očí a zabodla do něj podrážděný pohled. Najednou se hráz jejích emocí provalila. „Doufám, že si svou mizernou existenci na tomhle bohem zapomenutém útesu užíváte. Doufám, že milujete každou minutu, kterou strávíte úvahami o svých hromadách zlata.“ „Díky.“ „Snad vás potěší vědomí, že když vás rodina potřebovala, obrátil jste se k ní zády, stejně jako se Justina obrátila zády k vašemu otci před všemi těmi lety.“ „Vynasnažím se.“ Teď Katy přímo zuřila. „Doufám, že si svou pomstu vychutnáte, ale varuju vás, za pár let radost opadne. Vaše babička to už zjistila.“

16/36

Lukeovy oči se náhle zablýskly něčím nebezpečnějším než pouhým pobavením. Stále držel dveře auta otevřené, ale opřel si pěst o střechu a sklonil hlavu. „Kdo, sakra, jste, Katy Wadeová, a proč se tolik zajímáte o budoucnost mé rodiny? Musela jste se v předchozím životě provinit něčím strašlivým, když jste se ustanovila strážným andělem Gilchristova klanu.“ „Vysvětlila jsem vám, že jsem vaší babičce vděčná. A své dluhy vždycky platím.“ „Proč vám tu práci dala, když vám bylo devatenáct? A nesnažte se mi namluvit žádné nesmysly o jejím laskavém srdci. Vím toho o ní příliš, abych vám na ně skočil.“ Katy energicky otočila klíčky v zapalování a protestující motory konečně naskočily. „Zaměstnala mě, protože má silné cítění pro rodinnou hrdost a zodpovědnost. Viděla v té příležitosti nápravu toho, co váš otec udělal mé matce, a využila ji.“ Luke strnul. „O čem to, krucinál, mluvíte?“ „Copak vám to ještě nedošlo? To mou matku nechal váš otec čekat u oltáře, když se rozhodl utéct se sekretářkou.“

KAPITOLA DVĚ Luke se opřel rukama o zábradlí verandy a díval se, jak mu auto Katy Wadeové mizí z očí. Potom tiše zaklel, obrátil se a vešel zpátky do domu, aby si převlékl mokré oblečení. Zeke, který byl dostatečně chytrý, aby na déšť nechodil, čekal na protějším konci chodby. Přes okraj misky vrhl na Lukea tázavý pohled. „Předpokládám, že už známe odpověď na otázku, kdo je ta dáma, která mi nechala všechny ty zatracené vzkazy na záznamníku,“ sdělil Luke psovi. „Teď můžu prohlásit s neochvějnou jistotou, že slečna Wadeová je šílená semetrika. Samozvaný strážný anděl Gilchristových. Někdo jí měl už dávno říct, že když mají Gilchristovi dobrý den, dávají si anděly k snídani.“ První vzkaz na záznamníku upoutal Lukeovu pozornost kvůli příjemnému ženskému hlasu, který byl naplněn radostí a vlídností. Luke si ho přehrál několikrát, než ho vymazal. Noci v jeho příbytku u moře byly dlouhé a zvuk ženského hlasu byl poměrně vítaný. Když si poslechl dvanáctý vzkaz, vlídnost z jejího tónu vymizela a nahradilo ji nedůtklivé odhodlání, které bylo svým způsobem stejně zajímavé. Pro tu dámu bylo zjevně důležité postarat se, aby byl úkol dokončen. Nevzdá se dřív, dokud nedosáhne cíle, nebo nebude z bitvy vyřazena. Ačkoli Luke věděl, že taková kuráž může působit problémy, neubránil se zdráhavému obdivu. Katyiny dopisy a telegramy byly stejně fascinující. První z nich byl plný nadšení a vitality. Čišel z něj bezmezný optimismus, který vyvolal v Lukeovi pocit, že je starý a cynický. Vyzkoušela téměř všechno, aby ho přesvědčila, že by měl přijet do Dragon Bay. Nepoužila jediné, a to nářek. To se Lukeovi líbilo. Nemohl ufňukance vystát. Ke konci se dopisy změnily v urputná kázání na téma rodinné cti a zodpovědnosti. Poslední telegram byl jako volání do zbraně: MYSLETE NA BUDOUCÍ GENERACE STOP NEBOJTE SE PŘIJMOUT VÝZVU STOP DOKÁŽETE TO STOP. Když ho Luke obdržel, věděl, že další krok bude pravděpodobně osobní návštěva samotné Katy Wadeové. Přistihl se, že se na ni těší. Chtěl vidět, jestli k ní její hlas pasuje. Teď je moje zvědavost ukojena, ušklíbl se znechuceně, zatímco si svlékal promočený svetr. Katy Wadeová byla vším, co z jejích dopisů předpokládal. Byla to bystrá bojovnice, která na sebe kvůli neobvyklé souhře okolností vzala nevděčný úkol zachránit rodinu Gilchristových.

18/36

Působila mladě a nejspíš jí bylo nanejvýš sedmadvacet nebo osmadvacet. Luke se zamračil. Byla moc mladá a nezkušená, aby nesla na bedrech zodpovědnost za záchranu Gilchristovy společnosti. A byla rusovláska. To Luke z jejích vzkazů a dopisů netušil, ačkoli ho to z nějakého důvodu nepřekvapilo. Rusé vlasy se mu nikdy nelíbily. Přesto musel přiznat, že barva vlasů v odstínu východu slunce Katy sluší. Zamlouvalo se mu, jak se vlnily až k její bradě, lemovaly její jemné rysy a zdůrazňovaly hlubokou modř jejích očí. Velmi nostalgicky si vzpomněl i na další podrobnosti, kterých si všiml díky mokré hedvábné halence a přiléhavé sukni. Katy měla dokonalé, mírně zaoblené tělo. Pěkné, zdravé, silné, vitální a… ženské. Vyzařovala z ní podivně zdrženlivá, naivní smyslnost, která ho nečekaně zneklidňovala. Víc než zneklidňovala. Měl pocit, že kvůli Katy Wadeové bude mít dnes večer potíže usnout. A to vůbec nebyla jeho typ. Nepochybně během posledních tří let strávil příliš mnoho nocí sám. Bylo zvláštní, že si to až do dneška neuvědomil. Protřepal si vlasy, aby je zbavil přebytečné vlhkosti. Potom vytáhl ze skříně černou bavlněnou košili a oblékl si ji. Není to zrovna kráska, pomyslel si zasmušile, zatímco kráčel po chodbě do pracovny. Není neodolatelná a podmanivá, jako byla Ariel. Ale z nějakého důvodu si vzhledem k ženské vitalitě, která z ní čišela, nevšiml, že by jejím rysům chyběla klasická dokonalost. Přesto nebyla jako Ariel. A kdyby se měl někdy znovu oženit, rozhodně by chtěl ženu, která by se jeho první manželce podobala. Exotická, okouzlující, záhadná Ariel měla dlouhé ebenově černé vlasy a světlou hedvábnou pleť. Dokonce i teď, tři roky po své smrti, se někdy vkradla do jeho snů a snažila se ho znovu svést. Od první chvíle, kdy Luke Ariel uviděl, si byl jistý, že jsou si souzeni. Byla to okamžitá a oboustranná přitažlivost. Než zemřela, prožili spolu jen osmnáct měsíců. Během té doby se milovali a bojovali spolu ve vášnivém, prudkém tornádu pohlcující vášně. Lukem otřáslo, že kromě lásky, chtíče a snahy přivlastnit si ji k ní pociťoval mučivou žárlivost. Byla to nečekaná emoce, protože během dospívání mu bylo příkladem manželství jeho rodičů. Thornton a Cleo byli k sobě připoutáni na celý život a oba to věděli. Jeden druhému zcela důvěřovali a Luke považoval takové důvěrné pouto mezi mužem a ženou za samozřejmé. Proto ho očekával i ve svém manželství. Jenže občas se zdálo, že si Ariel vychutnává, když ho může mučit. Jako by ji jeho vášnivá žárlivost vzrušovala. Nevěřil, že by mu byla během krátkého manželství nevěrná, ale netajila se tím, že se jí obdiv jiných mužů líbí.

19/36

Luke v hloubi duše občas přemítal, co by se stalo, kdyby jejich manželství trvalo pět, deset nebo dvacet let. Žádná jiná žena neměla moc vyvolat v něm tak silné city jako Ariel. Na druhou stranu ho ani žádná jiná žena nebyla schopná vtáhnout do takové větrné smrště touhy. Vzpomínky na noci, které strávila v jeho náruči, ho stále pronásledovaly. Ano, možná se časem znovu ožením, usoudil, ale rozhodně ne se ženou, jako je Katy. Věděl, co od manželky chce a potřebuje. Toužil po někom jako Ariel, jejíž temná vášeň se vyrovnala té jeho. Problém spočíval v tom, že bylo nanejvýš nepravděpodobné, že by na takovou ženu ještě někdy narazil. Vešel do pracovny a posadil se ke stolu. Dlouze se zadíval na prázdný počítačový monitor, ale nenatáhl ruku, aby přístroj zapnul. Teď když začal přemýšlet o tom, co od manželky požaduje, najednou nedokázal přestat. Způsobila to Katy Wadeová, usoudil ponuře. Její přítomnost v mém domě vyvolala na povrch staré touhy. „Sakra,“ zamumlal Luke. Bude to dlouhá noc. Do pracovny vešel Zeke s miskou v tlamě. Upustil kovovou nádobu na podlahu vedle Lukeovy židle a lehl si k ní. Luke natáhl ruku a nepřítomně ho podrbal za ušima. Mohutný pes spokojeně zamručel. Když se Zeke poprvé objevil na Lukeově pozemku, byl vychrtlý a v zoufalém stavu. Bylo zjevné, že ho někdo týral, nechával trpět hlady a potom ho opustil. V žádném případě si nepřál, aby se ho nějaká lidská bytost dotýkala. Ale taky měl hlad. Velký hlad. Luke to chápal a vážil si odvahy, kterou musel pes vynaložit, aby se přiblížil k domu. O nic se neprosil, ale zjevně si uvědomoval, že je na konci cesty. Pouze tam stál, třásl se v dešti a odevzdaně čekal na cokoli, co mu osud přichystal. Luke našel starou kovovou misku, naplnil ji uvařeným chilli a položil ji ven na dvůr. Jídlo během několika vteřin zmizelo a Luke naplnil misku podruhé. Postupně se to stalo běžným zvykem. Zeke přes den mizel a večer se vracel na misku chilli. Asi za šest týdnů zasáhla útes ledová bouře. Luke otevřel hlavní vchod a našel Zekea schouleného na verandě s miskou v tlamě. Ustoupil a nechal dveře otevřené. Pes opatrně vešel dovnitř a našel si místo u krbu. Od té doby tam zůstal. „My dva jsme si velice podobní, Zekeu. Nepotřebujeme, aby nám nějaká pokrytecká rusovláska kázala o rodinné zodpovědnosti.“ Zeke se na něj podíval. „Fajn, tak já to nepotřebuju,“ upřesnil Luke. „Ty se můžeš rozhodnout sám.“ Zeke souhlasně zabručel a rozvalil se na podlahu. Luke odsunul zneklidňující obrázek Katy Wadeové z mysli a pustil se do tabulkového procesoru, na kterém to ráno pracoval. Donutil se soustředit na současný konzultační problém. Byl to rutinní projekt podobný nesčetným dalším, kterých se

20/36

v posledních letech ujal. Měl bych to dokončit dnes večer nebo nejpozději zítra ráno, pomyslel si. Až budu hotový, napíšu zprávu klientovi a dostanu další vysoký honorář, abych ho přidal k pokladu, který podle obvinění Katy Wadeové hromadím. Luke pohlédl na monitor plný čísel. Normálně vstupoval do čistého, jasného světa počítačových dat s pocitem hluboké úlevy. Mohl se ztratit ve vesmíru odhmotněných informací, které byly stále na dosah ruky. V tomto světě neexistovala bolest, minulost ani budoucnost. Když pracoval, ocital se ve věčné přítomnosti, uváděl do souladu fakta, přiřazoval k sobě data a přijímal rozhodnutí. Poslední tři roky strávil v tomto počítačovém vesmíru téměř všechen volný čas. Naučil se zpracovávat informace, které tam našel, stejně jako čaroděj používá zaklínadla. Dnes se však zdálo, že se nedokáže ponořit do práce. Stále měl pocit, jako by se hrbil nad hromadou zlata místo nad klávesnicí. Takže tím, co dělá, vydělává peníze. No a? Tvorba majetku byla jeho druhou přirozeností, jako by plaval nebo jezdil na kole. Jakmile se to jednou naučil, nikdy to nezapomněl. Jeho matka vždy tvrdila, že má to nadání v genech. Nazývala ho Gilchristovým prokletím a tvrdila, že ho jeho otec zdědil po babičce a Luke po něm. Nebylo sporu, že jako tým byli Luke a jeho otec neporazitelní. Oba vykázaní Gilchristové vybudovali v Kalifornii restaurační impérium, které předčilo i severozápadní Gilchristovu společnost. A potom, v jednom hrozném okamžiku před třemi lety, se Lukeovi zhroutil svět. Na palubě tryskového letadla, které narazilo do losangeleské přistávací dráhy, bylo všechno, co považoval v životě za důležité. Ariel i jeho rodiče byli rázem mrtví. Později získal dojem, že nemá velký smysl vlastnit nějaké impérium. Ale zvyk vydělávat peníze byl železná košile a nedal se jen tak porušit. Luke odjel na sever do Oregonu a našel si místo, kde se mohl uzavřít před světem i před vším, oč přišel. Žil sám v domě na útesu s výhledem na moře a u počítače vydělával peníze. Aspoň tím vyplnil jinak nesnesitelně bezútěšné dny. V noci to bohužel nefungovalo. Za dvě hodiny vstal Luke od počítače a došel do kuchyně. Zeke zvedl svou misku, doloudal se za ním a sledoval, jak Luke škrábe dvě brambory, probodává je vidličkou a dává péct do trouby. Luke měl pečené brambory rád, což bylo štěstí, protože jeho kulinářské umění bylo mimořádně omezené. Uměl si ohřát polévku z konzervy, strčit do mikrovlnné trouby mraženou zeleninu a oškrábat brambory. Nebyl to nijak zvlášť působivý výkon na muže, jehož rodina po tři generace vedla restaurační byznys. Ale na druhou stranu, jak mu otec kdysi vysvětloval, žádný Gilchrist nikdy neuvařil nic, co nebylo absolutně nezbytné. Byla to rodinná tradice.

21/36

Při slově „rodina“ zatnul Luke zuby. Zavřel troubu, nalil si sklenku cabernetu a přemítal, jestli strážný anděl Gilchristových umí vařit. Předpokládal, že pravděpodobně ano. Katy vypadala jako praktický typ, který bude v kuchyni jako doma. Usmál se, když si vybavil, jak si tiskla aktovku před sebe jako ochranný štít. Slečna Wadeová byla nepochybně dokonalá sekretářka – důvěryhodná, loajální a oddaná až do roztrhání těla. Luke usrkl vína a fascinovaně uvažoval o Katyině budoucnosti. Neměla šanci udržet Gilchristovu společnost nad vodou, a to ani s pomocí Frasera Stanfielda, ať už to byl, krucinál, kdokoli. Gilchristova společnost byla skutečná rodinná firma ve starodávném slova smyslu. Pokud žádný jiný Gilchrist nebyl dostatečně chytrý nebo schopný Justinu Gilchristovou nahradit, byl konec na dohled. Proto vrcholné vedení společnosti začínalo podléhat nervozitě. Dobře všech pět restaurací v Seattlu znali, a pokud Justina skutečně vypadne ze hry, bude muset být Gourmet prodán. Zbavit se majetku bylo jediné rozumné řešení, které ten strážný anděl a přítel Stanfield můžou podniknout. Luke přemítal, jestli to Katy pochopila. Ale i kdyby ano, Justina Gilchristová to nepochybně nepřipustí. Luke si vzpomínal na to, jak jeho otec Justinu popisoval – jako Boudiccu ve válečném voze připravenou vrhnout se na Římany a na všechny ostatní, kdo se jí postaví do cesty. Justina Gilchristová dlouho a tvrdě bojovala, aby Gilchristovu společnost vybudovala. A byla stejně tvrdohlavá jako Lukeův otec. Nikdy se nesmíří s tím, že by prodala podnik cizím lidem. To znamenalo, že Katy Wadeové žádná alternativa nezbývá. A to pro ni byla pohroma, protože se zjevně nechystala jen tak vzdát. Ne že by mi do toho něco bylo, usoudil Luke. Pokud Katy ten jasný výsledek nevidí, je to její problém. Škoda že se cítí Justině Gilchristové zavázaná. Chytrá sekretářka v Katyině postavení by v tuto chvíli rychle opouštěla loď. Něco však Lukeovi napovídalo, že to bude Katy řešit až v co nejposlednější chvíli. Bude se potápět ke dnu a celou tu dobu bude urputně bojovat. Prošel zpátky chodbou do pracovny. Počítač tiše hučel. Ten zvuk Lukea uklidňoval. Ukončil výpočty, které dělal pro svého klienta, a otevřel známou složku. Nebyl si jistý, proč před několika měsíci začal Gilchristovu společnost sledovat, pravděpodobně jen ze zvědavosti nebo z obyčejné nudy. Ale když začal dostávat vzkazy od Katy Wadeové, věnoval informacím, které nenápadně shromažďoval, větší pozornost. Posadil se a dal si nohy na stůl. Lokl si vína a uvažoval o skutečnostech, které se na svítícím monitoru objevily. Jak dlouho tomu andělovi a jejímu příteli Stanfieldovi potrvá, než zjistí, že finanční ztráty pramení z něčeho jiného než jen z přechodného poklesu severozápadní ekonomiky?

22/36

Obrázek, který rychle nabýval obrysů, byl starý a dobře známý. Někdo systematicky a chytře odčerpával peníze z restaurací Grill a Bellevue. S podnikem Gourmet to také vypadalo špatně, ale tam byly problémy jiného rázu. Působily jen jako nešťastná shoda okolností, kterých však bylo nezvykle příliš. Takové drobnosti ničí živnost. Jestli to půjde s Gourmet z kopce tak jako posledního půl roku, bude mít Justina štěstí, když ho prodá za zlomek původní ceny. Katy Wadeová bude nepochybně potřebovat víc než křídla a svatozář, aby Gilchristovu společnost zachránila. Bude muset mít z pekla štěstí.

KAPITOLA TŘI Katy stála u okna proskleného obývacího pokoje Justiny Gilchristové a pozorovala, jak se nad oceánem válí mlha. Šedý opar se nevyhnutelně blížil a pomalu, ale jistě pohlcoval svět. Za dalších několik minut pláž pod oknem úplně zmizí. Potom se úchvatné staré sídlo, které bylo Justininým domovem, ztratí v šedé prázdnotě. Za normálních okolností se Katy líbilo, s jakou dramatičností mlha přichází, ale dnes ji to zneklidňovalo. Vytrvalé přibližování šedého závoje jí připomínalo pohromu, která Gilchristově společnosti hrozí. „Dělala jsi, co jsi mohla, Katy,“ vzdychla Justina Gilchristová. „Bylo to od tebe hezké, ale výsledek není tak úplně nečekaný. Je zřejmé, že můj vnuk je stejně hrdý a nesmiřitelný, jako byl jeho otec.“ Katy obrátila hlavu a pohlédla na vznešenou stříbrovlasou ženu sedící v křesle s opěradlem. I ve dvaaosmdesáti byla Justina Gilchristová stále působivou členkou rodiny. Navzdory problémům poslední doby vypadaly bystré zelené oči v jejím aristokratickém obličeji velmi mladě. Dnes zahalila svou elegantní postavu do černé hedvábné halenky a černé sukně. Výstřih jí zdobil jednoduchý perlový náhrdelník. Nedávno začalo Justinu trápit několik zdravotních neduhů. Ne že by ji některý z nich bezprostředně ohrožoval na životě, ale během posledních dvou let ji připravily o neutuchající energii, která jí umožňovala vybudovat a téměř šest desetiletí řídit Gilchristovu společnost. „Je mi to líto, Justino, ale rozhovor s Lukem jsem moc dobře nezvládla. Obávám se, že jsem se přestala ovládat.“ „Neobviňuj se.“ Justina se unaveně usmála. „Jsi velmi otevřená a přímá, drahoušku, přesně jako byl tvůj dědeček Richard. Taky vždy říkal, co si myslel, takže jsi u něj pokaždé věděla, na čem jsi. Posledních několik let mi chybí. Dlužím mu víc, než kdy dokážu splatit.“ Katy si toužebně vzpomněla na svého halasného, neustále veselého a nespoutaného dědečka. Richard Quinnell byl ve všech směrech svůj. Bez odpovídajícího vzdělání, peněz i příbuzných přijel na západ, aby vydělal jmění. S manželkou si na nábřeží v Seattlu otevřeli restauraci se smaženými rybami a hranolky a brzy začali prosperovat. Quinnellovi byli v postavení, aby pomohli mladé Justině Gilchristové, když ovdověla a zůstala na světě sama se dvěma malými syny a manželovou upadající kavárnou. Quinnellovi ji udrželi finančně nad vodou, dokud se Justině, pracující ve dne v noci, nepodařilo dosáhnout zisku.

24/36

Navzdory přátelskému soupeření mezi oběma rostoucími restauračními řetězci vydrželo přátelství mezi Quinnellovými a Justinou léta. Když Justinin syn Thornton požádal Katyinu matku Deborah o ruku, Justina se netajila spokojeností, a dokonce začala hovořit o možnosti fúze mezi oběma korporacemi. Richard Quinnell, který nedávno přišel o manželku, souhlasil. Ta svatba a splynutí obou podniků způsobily v obchodních kruzích v Seattlu značný rozruch. Obě události plnily stránky novin a seznam svatebních hostů narostl do působivých rozměrů. Když Thornton Gilchrist nepřišel do kostela, Justina byla hluboce zahanbena. Po tom debaklu se Quinnellovi i Gilchristovi vydali každý svou cestou. Obě společnosti dál prosperovaly, ale řeči o fúzi utichly. Když Richard Quinnell před šestnácti lety zemřel na srdeční selhání, jeho řetězec průkopnického rychlého občerstvení na západním pobřeží se právě chystal expandovat na zahraniční trh. Richardův nástupce, Katyin otec, však bohužel neměl Quinnellovy kouzelnické schopnosti, pokud šlo o řízení obchodního impéria. Pod vedením Crawforda Wadea šel Quinnellův řetězec ke dnu a nakonec zbankrotoval. „Pravděpodobně jsem se měla chovat k vašemu vnukovi diplomatičtěji.“ Katy se znovu vrátila k výhledu za oknem. „Ale opravdu mě rozčílil, Justino.“ „To si umím představit.“ Katy uvažovala o přístupu, který na Lukea zvolila, a hledala ve svých plánech chyby. Byla pravda, že na něj měla vztek, ale zasloužil si to. „Nevěřila byste, jak žije,“ zavrtěla hlavou. „Sedí v té staré barabizně úplně sám a den za dnem jenom vydělává. Přesto se nezdá, že by ty peníze utrácel. Dům potřebuje vymalovat a nábytek je starý a ošuntělý. Z toho, co jsem viděla, je jeho jediným přítelem velký, divoce vyhlížející pes.“ „Panebože.“ Justina vypadala poprvé upřímně znepokojeně. „Doufám, že se z něj nestane samotářský podivín. Všimla jste si, jestli nemá moc dlouhé vlasy a nehty?“ Katy se ponuře usmála. „Nemějte starost. Ještě mu úplně nepřeskočilo, aspoň myslím. Ostříhat by sice potřeboval, ale jinak vypadal úplně normálně.“ Na Gilchrista. Pch. Sama tomu ve skutečnosti nevěřím, ušklíbla se v duchu. Fascinoval ji. Při vzpomínce na Lukeovy čarodějnické oči a šarm jí přeběhl mráz po zádech. Stále měla problém vzpamatovat se z toho, jaký na ni měl vliv. Nechápala, proč na něj takhle reaguje. Ani v nejbujnějších snech by ji nenapadlo, že by ji takový muž mohl přitahovat. A nevěřila by, že ona bude přitahovat jeho. Klepy o jeho krásné manželce kolovaly mezi příslušníky Gilchristovy rodiny ve státě Washington už v době Lukeova sňatku. Katy jednou viděla jejich společnou fotografii v nějakém obchodním časopise. Luke a Ariel byli zjevně stvořeni jeden pro druhého, on ponurý zádumčivý čaroděj a ona exotická čarodějka.

25/36

„Takže dědictví pro něj vůbec nic neznamená.“ Justina si opřela hlavu o křeslo. „Doufala jsem, že ho k nám přilákám slibem, že ho opět zanesu do poslední vůle a předám mu naprostou kontrolu nad Gilchristovou společností.“ Katy si odkašlala. „Ne že bych mu společnost tak úplně nabídla, Justino. Abych byla zcela upřímná, neřekla jsem mu ani to, že jste ochotná uvést ho zpátky do závěti.“ Justina mírně zvedla obočí. „Ale domnívala jsem se, že to byl celý smysl tvé snahy o osobní přístup, drahoušku. Se mnou vytrvale odmítal mít cokoli společného, takže když souhlasil, že se sejde s tebou, byla jsem si jistá, že máme vyhráno. Zdálo se, že je ochotný vyslechnout si mou nabídku.“ „No, vlastně tak úplně nesouhlasil, že se se mnou sejde,“ přiznala Katy. „Vím, že jsem ve vás ten dojem vyvolala, ale pravdou je, že jsem ho neustále otravovala, a když se stále neobtěžoval odpovědět mi na telefonáty a dopisy, prostě jsem sedla do auta a dojela do Oregonu, abych se s ním setkala tváří v tvář.“ Nastalo významné ticho. „Chápu,“ zamumlala Justina nakonec. „Jak jsi ho našla? Měli jsme jen jeho telefonní číslo a adresu PO boxu. Najala sis soukromého detektiva?“ „Ne. Zastavila jsem se ve městě, kde má tu schránku zřízenou, a začala se vyptávat. Nebylo těžké ho najít.“ Zvlášť vzhledem k jeho podrobnému popisu, který byla díky znalostem Gilchristova klanu schopna předložit. Obsluha u benzinové stanice byla velmi vstřícná. „Vysoký? Černovlasý? Jako pistolník na Divokém západě? Samozřejmě že ho znám. Někdy sem jezdí cvičit do tělocvičny. Věděla jste, že se věnuje nějakému podivnému bojovému umění? A prohání se po okolí v černém jaguáru.“ Justina přikývla. „Jsi velmi důmyslná, drahoušku. Smím se tě zeptat proč, když ses s ním skutečně setkala, jsi mu mou nabídku nevyřídila?“ „Prostě jsem to nedokázala, Justino.“ Katy zatnula ruku v pěst. „Nezaslouží si, abyste mu odevzdala všechno, na čem jste pracovala a za co jste bojovala. Neměl by se sem vrátit jen proto, že mu dáváte Gilchristovu společnost až pod nos. Měl by přijet, protože je to jeho povinnost vůči rodině.“ „To jsi mu řekla?“ „Ano.“ Katy zvedla bradu. „Velmi srozumitelně.“ Justina vzdychla. „Asi už chápu, proč po té nabídce neskočil.“ Katy nakrčila nos. „Není hlupák. Určitě ví, že kdyby sem přijel, mohl by si pravděpodobně stanovit vlastní podmínky. Jen jsem neměla žaludek na to, abych se před ním plazila. A nechtěla jsem, aby si myslel, že jste ochotná ho prosit, škemrat a podplácet. Nejspíš jsem to úplně zpackala, Justino. Omlouvám se.“ „Nebuď na sebe tak přísná. Je velmi pravděpodobné, že i kdybys mu řekla, že ho znovu uvedu do závěti a jsem ochotná – ehm – se před ním plazit, stejně by tě odmítl.“

26/36

„Já vím.“ Katy se narovnala. „Justino, musíme si promluvit o budoucnosti. Zkusily jsme už všechno, co se dalo, abychom přiměly Lukea ujmout se jeho povinnosti. Teď už je jasné, že to neudělá. Proto musíme probrat další možnosti. Fraser si začíná dělat starosti.“ „Jestli se mi tak snažíš jemně naznačit, že si musíme promluvit o prodeji Gourmet, jak Stanfield navrhuje, klidně si šetři dech, Katy.“ V Justinině hlase se ozval známý ocelový tón, který tam před chvílí nebyl. Katy se prudce obrátila. „Společnost čelí pohromě. Víte to stejně dobře jako já. Jen Gilchrist může řídit záležitosti tak, jak jste je odjakživa řídila vy. Přiznáváte, že už nemáte sílu ani touhu zůstat ve vedení.“ „Jsem unavená, Katy.“ „Já vím.“ Katy pohlédla do Justininých kdysi planoucích očí a pocítila příval soucitu. „Nechala jsem to na poslední chvíli, viď? Měla jsem stanovit svého nástupce už před lety, ale pořád jsem to oddalovala. Stále jsem zčásti doufala, že se Thornton vrátí.“ „Chápu, Justino.“ „Po jeho smrti jsem si namlouvala, že se Luke bude chtít připojit k rodině. Teď jsme to jediné, co mu zůstalo. Člověk by si myslel, že tu bude chtít být s námi. Stále jsem se přesvědčovala, že nakonec všechno dobře dopadne. Ale nedopadlo.“ Katy potlačila tiché zasténání. Melodramatický tón Justinina hlasu dobře znala. Gilchristovi si v melodramatech libovali. Jenže v tomto případě musela Katy přiznat, že jsou ty obavy oprávněné. Věděla líp než kdokoli jiný, že Justina v sobě dlouho chovala tajnou naději, že se Thornton i s rodinou připojí ke Gilchristovým v Seattlu. „Vypadá to špatně, Justino, ale můžeme podniknout kroky, které nám umožní zachránit prodejem aktiv aspoň tu část, která za to stojí, než přijdeme o všechno jako můj otec, když šly Quinnellovy restaurace ke dnu.“ „Škoda že nejsi Gilchristová,“ zamumlala Justina. „Převedla bych společnost na tebe.“ Katy překvapeně zamrkala. „Díky, Justino. Moc si toho vážím. Ale i kdybych byla členkou rodiny, nemohla bych Gilchristovu společnost převzít. Obě víme, že nemám schopnosti, které jsou k vedení tak velké firmy zapotřebí. Nelíbí se mi to a nešlo by mi to, ani kdybych chtěla, což nechci.“ „Ale ano, šlo. Myslím, že bys uspěla ve všem, pro co by ses rozhodla, Katy. Ale chápu tvůj postoj. Hodláš jít za vlastními sny a máš na to právo.“ „Chci svůj podnik,“ řekla Katy tiše. „Něco, co bude jen moje a co budu moct sama řídit. Chci ho vybudovat a pozorovat, jak roste.“ A nechci se po zbytek života zodpovídat Gilchristovým, čemuž bych se v případě, že bych jejich společnost převzala, určitě neubránila, dodala v duchu.

27/36

Justinin zkoumavý výraz postupně vymizel a nahradilo ho ponuré smíření. Katy sklesle zavrtěla hlavou. Obě věděly, že debata o tom, že by usedla do vedení Gilchristovy společnosti, je pouze akademická. Justina by nikdy nepředala žezlo nikomu, kdo nepatří do rodiny. „Předpokládám, že pokud to půjde dál od deseti k pěti, budu muset uvážit, zda za svého nástupce nezvolím Darrena. Ale on není na takovou zodpovědnost připravený.“ Justinina ústa ztvrdla. „Do té doby neprodám nic, co jsem vybudovala od nuly vlastníma rukama.“ „Dobře. Co nabídnout veřejnosti balík akcií? Tak bychom mohli získat kapitál. Taky můžeme najmout management zvnějšku. Oslovit dobrou konzultační firmu. Jen přechodně.“ Justině zablýsklo v očích. „Ne. Tohle je moje společnost a nebudu uvažovat o tom, že bych platila konzultanty, kteří nemají smysl pro historii ani pro tradici. Tohle je rodinný podnik a taky jím zůstane.“ Katy na svou zaměstnavatelku bezmocně pohlédla. „Chápu, Justino, ale časy se změnily. Už ho nemůžete řídit jako rodinnou firmu. Nemáte člena rodiny, který by byl schopen nastoupit na vaše místo, aspoň zatím. Možná, jak říkáte, to za nějakou dobu dokáže váš vnuk Darren. Ale souhlasím s vámi, že ještě není připravený.“ „Někdy si myslím, že Darren nikdy nebude připravený, aby vkročil do mých šlépějí, ať zestárne jakkoli,“ odtušila Justina. „To není úplně spravedlivé, Justino. Musíte přiznat, že tu novou restauraci na Lake Union vede skvěle.“ „Pořád si nejsem jistá, jestli jsem se od vás měla nechat přesvědčit, ať mu tu pozici dám,“ zabručela Justina. „Bude to pro něj dobrá zkušenost a hodně věcí se tam naučí. Darren chce být součástí podniku,“ poznamenala Katy jemně. „Ano, jistě, je hodně ctižádostivý. Ale nemá schopnosti, aby řídil provoz velikosti Gilchristovy společnosti.“ Hořce zkřivila ústa. „Není divu, když je nemá ani jeho otec. Asi je to moje vina. Byla jsem hlupák, když jsem dovolila Haydenovi, aby jako kluk chodil na hodiny kreslení.“ To, že Justinina druhého syna Haydena přitahovalo spíš umění než obchodní svět, nesla jeho matka odjakživa těžce. Nevážila si Haydenova talentu a netajila se tím. Bohužel v několika minulých letech došla k závěru, že jejího obchodního ducha nezdědil žádný z Haydenových potomků, Darren ani Eden. Její nedostatek důvěry v obě nejmladší vnoučata se stal v rodině neustálým zdrojem třenic. „Justino, nikoho jiného, kdo by vaše místo převzal, nemáte,“ podotkla Katy podrážděně. „Luke je schopný řídit Gilchristovu společnost.“ „Jenže to dělat nechce,“ připomněla jí Katy jemně. „Takže kam jsme se to dostaly? Nikdo jiný z rodiny to nezvládne.“

28/36

Justina jí věnovala zasmušilý úsměv. „Uvidíme. Chci si to pořádně rozmyslet, než učiním nějaké drastické rozhodnutí. Určitě existuje řešení.“ Katy se narovnala. „Ano, ale žádné z nich se netýká vašeho povýšeného a tvrdohlavého vnuka. Půjdu do své kanceláře. Dejte mi vědět, až si budete chtít promluvit o budoucnosti.“ Teď mlha sahala k proskleným stěnám obývacího pokoje a zahalovala celé sídlo. Katy vyšla z Justinina soukromého apartmá a vkročila na hlavní chodbu rozlehlého domu. Část pocitu marnosti v sobě spálila chůzí do patra, kdy brala schody po dvou. Nad schodištěm se obrátila a zamířila po chodbě jižního křídla. Hlavní ústředí Gilchristovy společnosti sídlilo v centru Seattlu, asi hodinu jízdy odsud. Posledních deset let však Justina řídila impérium ze svého hradu shlížejícího na Dragon Bay. Až donedávna podnikala pravidelné cesty do města, takže si její vedení mohlo být jisté blízkým kontaktem. Díky osobním návštěvám, faxům, počítačům a telefonům měla Justina své království pod palcem. Ale když se z každodenního úkolu řídit společnost začala stahovat, jako by zeměpisná vzdálenost mezi Dragon Bay a centrem Seattlu vzrostla. Katy dělala, co mohla, aby Justinino postupné odstupování z každodenních činností utajila, ale situace se dostala do neudržitelného stavu. Už nemohla nadále omlouvat Justininu nepřítomnost v ústředí ani psát oběžníky Justininým jménem. Fraser Stanfield jí tu politováníhodnou záležitost pomáhal co nejdéle maskovat, ale společnost dosáhla kritického bodu. Katy vešla do kanceláře. Její sekretářka Liz Bartlettová k ní vzhlédla přes kulaté obroučky brýlí na čtení. Odložila knihu, kterou si četla, přičemž Katy zahlédla název: Úvod do poznávací terapie. Před dvěma lety, den poté, co Liz překročila čtyřicítku, ji opustil manžel. Na Katyino naléhání začala chodit na večerní kurzy místní dvouleté fakulty, aby poznala nové lidi a rozvíjela jiné zájmy. K překvapení všech včetně Katy se Liz stala horlivou studentkou. Vyzkoušela snad všechno od úpravy květin až po opravy topicích a klimatizačních systémů a ráda nově získané vědomosti používala. Katy nijak zvlášť nevadilo, když strávila tři měsíce v kanceláři plné neustále se měnících květinových aranžmá. Pohroma však nastala, když se v budově rozbil starodávný kotel ústředního topení a Liz trvala na tom, že ho zdarma opraví. Obyvatelé celého domu tak byli nuceni spoléhat na krby, dokud nepřišel oprávněný elektrikář, aby problém, který Liz v drátech elektrického vedení způsobila, opravil. Po tom debaklu naštěstí Liz uznala, že se intelektuálně hodí spíš na humanitní vědy, a pustila se do tvůrčího psaní. Zcela nedávno se přihlásila na kurz psychologie a osvojila si dostatek vědomostí, aby byla nebezpečná. „Tady jste, Katy,“ přivítala ji. „Jak se dnes má Její Výsost?“

29/36

„Drží se.“ Liz smutně zavrtěla hlavou. „Víte, že má silný sklon ke stavu plně rozvinuté klinické deprese?“ „Je poslední dobou jen trochu unavená, nic víc. Volal někdo?“ „Podívám se.“ Liz zvedla hromádku vzkazů a zalistovala v nich. „Telefonovala slečna Anorexie Nervóza. Chce, abyste se jí co nejdřív ozvala.“ Katy zasténala. „Eden není anorektička, jen nedávno trochu zhubla kvůli traumatickému rozvodu.“ „Potácí se na hraně poruchy příjmu potravy. Pamatujte si má slova.“ Liz zvedla další útržek. „Asi před čtvrthodinou volala Maureen. Taky chce, abyste jí co nejdřív odpověděla. V jejím tónu se jako obvykle skrývala spousta potlačovaného nepřátelství.“ „Má k němu důvod,“ vysvětlovala Katy trpělivě. „Justina nechce předat Gilchristovu společnost ani jednomu z jejích dětí. Každou normální matku by to rozladilo.“ „Nic takového jako normální Gilchrist neexistuje.“ „Máte pravdu,“ přiznala Katy. „Něco dalšího?“ „Jo. Ozval se nám Velký Sublimátor.“ „Hayden je umělec, Liz, a ráda bych, abyste se o něm přestala zmiňovat jako o sublimátorovi. Poslední dobou náhodou vytváří svá nejlepší díla.“ „To proto, že do nich sublimuje veškeré pocity viny a hněvu, které cítí ke své matce,“ prohodila Liz vesele. „Kdyby je všechny nevměstnal do těch svých skleněných výtvorů, onemocněl by.“ „Náhodou je ve svém oboru úspěšný.“ Liz našpulila rty. „Víte, ráda bych viděla celou jejich rodinu v psychologické poradně, a to včetně Darrena. Je moc milý, ale cítím z něj úzkost, že neumí dokázat babičce, že za něco stojí.“ Katy se navzdory svému rozpoložení široce usmála. „Nesmysl, Gilchristovi nejsou úzkostliví, ale podráždění. A na psychologickou poradnu můžete zapomenout. Sežrali by chudáka psychologa zaživa. To, co pravděpodobně potřebují, je čarodějnický šaman.“ „Asi ano. Mimochodem, přišel pan Stanfield, aby vám podal týdenní hlášení. Je ve vaší kanceláři. Mám dojem, že začíná být netrpělivý.“ „Chce krátký přehled o té včerejší pohromě. Asi bych mu měla říct, že jsem to celé pohřbila.“ „Kdy odpovíte na ty telefonáty?“ Liz zamávala útržky ve vzduchu. „Vrátím se k tomu, až mi zbude pár volných minut.“ „Gilchristovi bývají agresivní, když se na jejich telefonáty neodpoví včas,“ varovala ji Liz. „Usmířím ten čarodějnický sabat, jakmile dostanu šanci.“ Katy otevřela dveře své kanceláře a vešla dovnitř.

30/36

Fraser Stanfield se opíral o kraj jejího stolu. Četl si ranní noviny a na nablýskaném dřevěném povrchu měl postavený šálek kávy. Když vstoupila, zvedl hlavu. Stačil mu jediný pohled na Katyiny zardělé tváře, aby sevřel rty a ponuře se ušklíbl. „Chápu to tak, že dlouhá cesta na jih a konfrontace nezvedeného vnuka neskončily překvapivým úspěchem.“ Fraser byl pohledný, sympatický muž ke čtyřicítce. Také byl od přírody elegantní. Ať si oblékl cokoli, na jeho sportovní postavě všechno vypadalo ohromně. Jeho světle hnědé vlasy působily dojmem, že je právě rozfoukal vítr, což mu propůjčovalo vzhled, jako by se vrátil z procházky po pláži. Měl vlídné a upřímné tmavé oči a pod knírem bílé zuby. Kdyby si oblékl granátnickou uniformu, mohl by stát modelem letáku na nábor ozbrojených sil. „Ne, to neskončily,“ souhlasila Katy. Zvedla z hořáku konvici a nalila si šálek kávy. Potom obešla stůl a posadila se na židli. „Jen pro upřesnění, Luke Gilchrist je chladnokrevný, nemilosrdný, bezcitný a povýšený lump. Neřád nejvyššího kalibru. Úskočný had. Vlastně horší než had. Je to krutý, lhostejný, tvrdohlavý a nemožný parchant.“ „Jinými slovy se nesnažil přetrhnout, když jste před ním padla na kolena a prosila ho, aby se vrátil do rodinné náruče, když ho Justina zahrne do poslední vůle a navždy mu předá naprostou kontrolu nad Gilchristovou společností? To je ohromující. Ten chlap musí být slepý.“ „No, přímo takhle jsem mu to nepodala.“ Fraser se zakřenil. „To si umím představit. Vsadím se, že jste tam přijela a udělala mu přednášku o jeho povinnostech a zodpovědnosti, nemám pravdu? Katy, kdy se konečně poučíte, že víc much chytíte na med než na ocet?“ „Nemyslím si, že by med u nějakého Gilchrista zabral. Lační po krvi a já nemám chuť se rituálně obětovat.“ „To je vedlejší.“ Fraser odložil noviny a vstal od stolu. Strčil ruce do kapes, došel k oknu a zastavil se. „Jde o to, že ho potřebujete.“ „Všichni ho potřebujeme.“ Katy se opřela a nevrle se zadívala na hromadu složek na svém stole. Musela shrnout různá hlášení a předat je Justině. Ale proč se tím vůbec obtěžuju? prolétlo jí hlavou. Justina se na ně stejně už skoro nepodívá. „A pokud sem nepřijede, budu muset vymyslet jiné řešení.“ „Žádné není,“ promluvil Fraser tiše, „pokud ovšem nepřesvědčíte Justinu, aby souhlasila s prodejem majetku. Gourmet musí jít jako první. Začíná se potápět.“ „Já vím. Budu na tom pracovat.“ Fraser si s poraženeckým gestem promnul zátylek. „Taky to můžeme vzdát. Co kdybychom to tu zabalili?“ „To nemůžu. Aspoň zatím.“ „Víte stejně dobře jako já, že nakonec s touhle prací oba skončíme. Stejně chcete pryč. Nemůžete své osobní plány odkládat donekonečna.“

31/36

Katy pohlédla na jeho pohledný profil a usmála se. Fraser strávil u Gilchristovy společnosti posledních pět let, ale až donedávna ho skoro neznala. Teprve když ho Justina jmenovala výkonným ředitelem, přišla Katy s Fraserem do častějšího kontaktu. Začínala ho považovat za přítele a věděla, že Justina na něj spoléhá, že na záležitosti v ústředí dohlédne. Jenže Fraser byl inteligentní a ctižádostivý a stejně jako Katy myslel na vlastní budoucnost. Ačkoli nesl za Gilchristovu společnost zodpovědnost, neměl žádnou skutečnou moc a věděl to. Pokud se něco nezmění, bude se muset přesunout jinam. „Já vím, Frasere. Ale ještě nejsem připravená Justinu opustit. Potřebuje mě.“ „Pořád máte pocit, že jí něco dlužíte?“ „Dlužím.“ „Katy, smysl pro loajalitu vás sice ctí, ale nezakládá se na realitě.“ Než Katy stačila odpovědět, zabzučel domácí telefon. „Katy, Její Výsost vás chce okamžitě vidět,“ sdělila jí Liz. „Právě jsem u ní byla.“ „Já vím. Ale něco se stalo.“ Liz se odmlčela, aby dodala svému prohlášení na dramatičnosti. „Zdá se, že nečekaně přijel Luke Gilchrist.“ „Cože?“ Katy se prudce narovnala, až jí káva vyšplíchla ze šálku. „Víte to jistě?“ „Říkala to hospodyně, když před minutou volala. Samozřejmě to od ní vyznělo, jako by přijel jeden ze čtyř apokalyptických jezdců, ale znáte paní Igorsonovou.“ „Tomu nevěřím. Je tady.“ Katy zmáčkla tlačítko na telefonu a vyskočila. „Frasere, jsme zachráněni. Ten tvrdohlavý pistolníkův syn přece jen přijel. Všechno dobře dopadne.“ Fraser na ni pohlédl. „Opravdu si to myslíte?“ „Samozřejmě. Slyšel jste Liz. Luke Gilchrist je v tomto domě. A pokud je tu, může to mít jen jediný důvod. Rozhodl se, že přijede domů a převezme zodpovědnost. Musím hned dolů. Až se vrátím, všechno vám vylíčím. Věděla jsem, že to udělá. Prostě jsem to věděla.“ „Opravdu? Myslel jsem si, že ten chlap je neřád nejvyššího kalibru.“ Fraser se ušklíbl. „Horší než had. Bezohledný a krutý.“ „Zjevně je schopný se něco naučit.“ Katy už byla u dveří. Prudce je otevřela a vyběhla do přilehlé kanceláře. „Berte mi telefony, Liz. Za chviličku jsem zpátky.“ „Jasně.“ Liz na ni vrhla zvláštní pohled. „Opravdu si myslíte, že teď, když je ten parchant tady, všechno dobře dopadne?“ „Bude to perfektní,“ houkla Katy přes rameno a vyběhla ze dveří. „A radši mu přestaneme říkat parchant.“ „To půjde těžko. Zvyk je železná košile,“ zavolala za ní Liz. Katy se prohnala chodbou v jižním křídle a seběhla ze schodů. Udýchaně zaklepala na dveře Justinina soukromého apartmá. Přišla jí otevřít paní Igorsonová. Zavalitá hospodyně neurčitého věku se tvářila zarputile. Pracovala pro Justinu skoro dvě desetiletí.

32/36

Katy se osobně domnívala, že paní Igorsonová se pro práci v domácnosti Gilchristových dokonale hodí. Dokázala působit mimořádně zastrašujícím dojmem. Katy měla co dělat, aby odolala a neoslovovala tu nešťastnici „Igor“. „Jste tu právě včas,“ zamumlala paní Igorsonová. „Ten parchant je u ní. Nelíbí se mi to. Vůbec se mi to nelíbí. Vím, že si paní Gilchristová přála, aby sem přijel, ale mám pocit, že s ním budou jen potíže.“ „Podívejte se na to z druhé strany, paní Igorsonová. Potíže už máme. Ten parchant – chci říct pan Gilchrist – je napraví. Mimochodem, bude z něj šéf, takže bychom o něm asi měli přestat mluvit jako o parchantovi.“ „Tím si nejsem tak jistá. Podle mě vypadá jako pořádný mizera.“ „U Gilchristových je to docela normální, to už byste mohla vědět.“ Katy s chlácholivým úsměvem vkročila na chodbu. „Pravděpodobně je jen trochu nervózní. Koneckonců to pro něj musí být velmi emocionální událost.“ „Na to bych nesázela. Když prošel dveřmi, nevrhli se ti dva jeden druhému do náruče.“ „A co jste očekávala? Pro oba je to traumatický okamžik.“ Katy rychle vykročila po vydlaždičkované chodbě. Zmocnil se jí vítězoslavný pocit – vlastně přímo euforie. Krize je zažehnána. Brzy z ní bude svobodná žena. Bude moct taktně odejít ze scény s vědomím, že Gilchristova společnost je v dobrých rukou. Nemohla se dočkat, až tu dobrou zprávu sdělí bratrovi. Konečně volná. Nasadila široký úsměv a zahnula za roh do Justinina proskleného obývacího pokoje. Byla ochotná být na toho parchanta milá. Konečně prozřel a přišel domů, aby vůči rodině splnil svou povinnost. Vyhrála, a proto si mohla dovolit být velkorysá. Napětí v krásném formálním pokoji ji zastavilo jako ledová hradba. Otřeseně klopýtla. Ve dveřích zaváhala a přelétla scénu letmým pohledem. Justina seděla v křesle. Vypadala královsky klidně jako vždy, ale její oči prozrazovaly hluboký neklid. Její upjatost Katy okamžitě varovala. Obrátila se k Lukeovi a zvedly se jí chloupky na zátylku. Stál před okny, tmavá postava v černém svetru, černých džínách a nízkých černých botách. Upíral pohled na zamlženou krajinu. Bylo jí jasné, že o její přítomnosti ví, ale neobrátil se. Jeho postoj vypadal sice uvolněně, ale Katy cítila, že je nenucený pouze navenek. Uvnitř byl podrážděný a připravený udeřit. „Katy, drahoušku.“ Justině se zjevně ulevilo, že ji vidí. „Jsem moc ráda, že jsi tady. Můj vnuk učinil důležité rozhodnutí.“ Navzdory zlověstné atmosféře v místnosti Katy usoudila, že se upne na to pozitivní. Nakonec tu Luke byl, a to bylo nejdůležitější. Nasadila zářivý úsměv. „Jsem ráda, že jste se rozhodl správně, pane Gilchriste. Jistě toho nebudete litovat.“

33/36

Pomalu se k ní obrátil a v jeho smaragdových očích znepokojivým způsobem zablýsklo. „Ještě jsem neřekl poslední slovo. Právě jsem vysvětlil Justině, že se ujmu záchrany Gilchristovy společnosti jen za jistých podmínek.“ Katy se sevřel žaludek, ale podařilo se jí zachovat neochvějný úsměv. „Za jakých?“ Justina se mírně zavrtěla na židli. „Luke říká, že si nepřeje, abych ho uvedla v závěti. Ani nechce trvalý dohled nad Gilchristovou společností. Slíbil však, že se nás pokusí vytáhnout ze současných problémů za jistý honorář.“ „Honorář?“ Katy to ohromilo. Zabodla do Lukea zničující pohled. „Chcete peníze? Myslíte si, že se budete chovat ke své rodině stejně jako ke každému jinému klientovi?“ „Ne tak docela,“ pravil Luke tiše. „Můj honorář bude v tomto případě o hodně vyšší, než by byl u normálního zákazníka.“ „O kolik vyšší?“ vybuchla Katy. „Jestli uspěju, chci restauraci Pacific Rim.“ Katy zmateně zamrkala. „Co tím myslíte?“ Luke pokrčil rameny. „Slyšela jste mě.“ Konečně jí začalo svítat. Otevřela ústa. „Chcete místo honoráře Pacific Rim?“ „Ano.“ Katy vrhla na Justinu vyděšený pohled. Byla si jistá, že jí v té rovnici stále něco schází. Ale Justina se jen unaveně usmála. „Obávám se, že to myslí vážně,“ zašeptala. „To je hanebnost.“ Katy se vrátila pohledem k Lukeovi. „Je to ta nejúspěšnější restaurace z celého řetězce. Korunovační klenot. Vlajková loď. Vloni vydělala víc než Grill a Bellevue dohromady.“ „Toho jsem si vědom.“ Luke se chladně usmíval. „Nic takového dostat nemůžete,“ odmítla ho Katy rázně. Justina zvedla ruku. „To stačí, Katy. Už jsem s Lukeovou cenou souhlasila.“ „Justino, nemůžete mu tu restauraci prostě dát. Není to správné.“ „Hodlala jsem na něj převést úplně všechny,“ připomněla jí Justina, „včetně Gourmet.“ „Ano, ale tehdy jste si ještě myslela, že se zapojí do společnosti natrvalo a převezme vůči rodině plnou zodpovědnost.“ Katy znechuceně pokynula rukou k Lukeovi. „Hodlá se chovat jako placený konzultant. Gilchristova společnost pro něj nebude nikdy nic víc než klient. Právě to řekl, proboha.“ „Přijímám to, co můžu dostat,“ prohlásila Justina otevřeně. Katy třemi rychlými kroky prošla místností a shrbila se za její židlí. Uchopila starou ženu za elegantní ruku a pevně ji zmáčkla. Tříkarátový diamant na Justinině prstenu se zaryl Katy do dlaně. „Nedovolím vám, abyste se před ním plazila a prosila ho, Justino. Nesmíte se takhle ponižovat. Nemá právo stanovovat si tak skandální podmínky.“

34/36

Luke se nebezpečně usmál. „Radši tím ušlechtilým pobouřením šetřete, Katy. Slyšela jste jen mou první podmínku. Je tu ještě další.“ Katy se na něj vztekle zamračila. „Jaká?“ „Chci, abyste se stala mou osobní sekretářkou. Místo pro Justinu budete pracovat pro mě.“ Katy otřeseně ucukla. „To je vyloučeno.“ Luke pokrčil rameny. „Budu potřebovat někoho, kdo mi objasní souvislosti a ujme se mezi vedením a rodinou role prostředníka. Vy se na tu práci dokonale hodíte.“ „Jak to víte?“ odsekla Katy. „Justina mě ujistila, že se ve vnitřním chodu Gilchristovy společnosti vyznáte skoro stejně jako ona. Také prý intuitivně rozumíte většině lidí, kteří pracují na vysokých postech. Navíc jste prakticky členkou rodiny. Takové znalosti se budou hodit.“ Katy se jako ve snách narovnala. Opět viděla, jak se jí všechny plány rozplývají před očima. Byla jsem tak blízko, pomyslela si. Skoro na svobodě. Polkla a snažila se opět promluvit. „Justino, copak mu tohle dovolíte?“ Justina povytáhla obočí. „Není to nerozumná žádost, drahoušku, ale rozhodnutí je na tobě. Já na tom trvat nebudu.“ „Promyslete si to,“ poradil jí Luke s pobaveným výrazem. „Nemusíte pospíchat. Musím s Justinou prodiskutovat ještě nějaké podrobnosti. Asi za hodinu se zastavím ve vaší kanceláři a vy se do té doby rozhodnete.“ Katy na něj ostražitě pohlédla. Věděla, že Justina s Lukeovými podmínkami souhlasí, protože doufá, že jakmile se její vnuk ocitne ve správní radě Gilchristovy společnosti, nechá se přesvědčit, aby tam zůstal natrvalo. Možné to je, uznala Katy. Sice nepravděpodobné, nicméně možné. To, že konečně přijel, znamenalo velký krok dopředu. Horečně přemýšlela. Jestli přesvědčí Lukea, aby zůstal a společnost zachránil, bude to její nejlepší naděje na brzký únik. „Není nutné čekat na moje rozhodnutí,“ pravila chladně. „Stále jsem součástí společnosti.“ Luke se vítězoslavně usmál. „Skvělé.“ „Po omezené časové období,“ dodala Katy klidně. Luke zvedl obočí. „Jak omezené?“ Katy přitvrdila. „Tři měsíce.“ Luke chvíli přemýšlel. „Nevím, jestli dostaneme Gilchristovu společnost do tří měsíců pod kontrolu. Může to trvat déle. Ne, obávám se, že na žádné omezení ohledně vašich závazků přistoupit nemůžu. Musím vědět, že s vámi můžu počítat, dokud to bude nutné.“ „Tak dobře, čtyři,“ navrhla Katy rychle. „Devět.“

35/36

„Šest.“ „Ujednáno,“ přisvědčil Luke až příliš lehkovážně. Katy zatnula zuby. Kdyby vyjednávala opatrněji, určitě by souhlasil i s kratším obdobím. „Vaše pověst rozhodně nelhala, pane Gilchriste.“ „Říkejte mi Luke. Koneckonců budeme blízce spolupracovat. Povězte mi, Katy, vždycky děláte důležitá rozhodnutí své kariéry, aniž si je necháte projít hlavou?“ Cítila, jak v obličeji rudne. „Tohle se nedá považovat za důležité rozhodnutí. Bylo to vydírání. Jestli mě omluvíte, mám plno práce.“ Aniž čekala na odpověď, obrátila se na podpatku a rychle vyšla z místnosti. Na chodbě na ni čekala paní Igorsonová. Vrhla na ni chápavý pohled. „Ta přezdívka na něj sedí, viďte?“ „Ano,“ zamumlala Katy. Parchant. Pak v ní převážil vrozený optimismus a rozzářila se. Šest měsíců není koneckonců tak dlouhá doba, utěšovala se. Není to nic úžasného, ale dá se to přežít. Může ten čas strávit hledáním míst a receptů pro malý podnik s rychlým občerstvením, který si hodlala otevřít. Aspoň už měla definitivní datum odchodu. Nemohla se dočkat, až si ho zapíše do kalendáře a začne odpočítávat dny vedoucí ke svobodě.

@Created by PDF to ePub