Přeložila: MILUŠE KREJČOVÁ

Přeložila: MILUŠE KREJČOVÁ

Ivana Ondriová: Láska po mexicku Vydání první Copyright © 2013 Ivana Ondriová All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1894. publikaci Přeloženo ze slovenského originálu Milovanie po mexicky vydaného nakladatelstvím Motýľ, Bratislava v roce 2013 Český překlad © 2014 Miluše Krejčová Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na obálce © 2014 Emil Křižka Obálka a vazba © 2014 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0013-9 (Formát ePub) ISBN 978-80-269-0014-6 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2014

IVANA ONDRIOVÁ

LÁSKA PO MEXICKU

Prolog Ten sviňák mi pořád nedal pokoj, dokonce ani teď, když už jsem byla vysoko v oblacích. Vzdálená od něj a té jeho „svobodné“ Ameriky několik tisíc kilometrů. Za oceánem, v bezpečí… Protože mi v hlavě doslova zakořenil. Zaplnil celou moji mysl a já se strašně bála, že to tak už udělal navždy. „Mi único amor!“ Zase jsem ho slyšela. „El verdadero amor.“ Šeptal ta svoje španělská vyznání o tom, že jsem jeho jediná skutečná láska… Takové hovadiny! Spolkla jsem vztek a marně potlačovala hořkost v ústech. Byla nesnesitelná. V okamžiku, kdy letadlo mířící z Vídně dosedlo na přistávací dráhu malého košického letiště, jsem měla pocit, že jsem snad zahořklá celá. Od hlavy až po ztuhlé nohy. A nebylo to jen tím letem ani mým stavem. Bylo to vším. Tím, co jsem v Americe nechala a co jsem si vezla domů. Předpokládala jsem, že toho hnusného strachu se nezbavím. Provázel mě neustále, byla jsem jím prostě infikovaná! Letadlo zastavilo, pilot cosi oznámil, lidé kolem mě zatleskali, letušky se postavily k východům se širokým úsměvem na rtech. Usmívaly se proto, že jsme zůstali naživu? Anebo proto, že měly po šichtě? Nebo byl upřímný? Bylo mi to jedno, sotva jsem je vnímala. Poslepu jsem si rozepínala bezpečnostní pás a natáhla jsem se pro své příruční zavazadlo. Moji mysl stále zaměstnával on. „Mi querida, Karo!“ Karo, nikdy Karolíno, nikdy Karolin, jenom Karo. Tehdy to znělo setsakramentsky zamilovaně. Krásně a uvěřitelně. Teď mi to připadalo jako výsměch. Jeho výsměch. Nejen to Karo, ale každičký jeho polibek, dotyk, každé vyznání lásky, protože to bylo falešné jako rozladěné piano. Měla jsem vědět, že s ním nemám budoucnost. Že je to jen mexické pobláznění, klam… Kruci, něco nebezpečného! Vstala jsem a podobně jako ostatní jsem taky prošla úzkou uličkou ke dveřím letadla a potom vykoukla do deštivého košického odpoledne.

5/37

Zima jako v psinci. Vlhko, větrno, v porovnání s Kalifornií to je skutečně jako zlý sen. Jakmile jsem vystrčila nos ze dveří, měla jsem okamžitě vlasy přilepené na čelo a halenku na prsa, jako by byla mou druhou kůží. Skrz ten liják jsem stěží dohlédla na budovu naproti, všude byly jen obrovské kapky deště a šedivé bezútěšné mraky. Opravdu pěkné přivítání na domácí půdě po více než dvou letech. Ale fantasticky korespondují s mým roztříštěným nitrem. Hlavně že ty letušky za mými zády se pořád tak oslnivě usmívaly… Jako naprogramované, jako by byly placené jen za ten úsměv a někdo jim počítal každou minutu, během nichž ho udrží stejně široký. Zanadávala jsem si na to nemožné počasí, rodné město, na ty hezké slečny v kostýmcích letecké společnosti i na toho mizerného chlapa v mé hlavě. Ach Migueli, ty bastarde! Kéž bych ti nikdy nenaletěla. Tobě a té tvé mexické lásce! A kéž by pro mě na letiště nepřijel otec… Spatřila jsem ho v okamžiku, kdy jsem konečně opouštěla vestibul a přitom za sebou táhla svůj nový růžový kufr. Hlasitě rachotil na špinavé dlažbě, až jsem se za svůj hlučný příjezd na Slovensko do hloubi duše styděla. Zůstala jsem jak solný sloup, když jsem ho viděla kráčet proti sobě. Byl také překvapený a nejistě se ke mně blížil. Ale vypadal dobře. Zešedivěl jen minimálně, možná tak na spáncích, mírně nad čelem, což mu vlastně slušelo. Dokonce mu na tom čele ani nepřibyly vrásky. Takže jsem ho až tak netrápila, jak vždycky naříkala máma v telefonu. A lanařila mě zpátky. Dva roky. Neviděli jsme se víc než dva roky. Dokonce jsme se i málo slyšeli, protože ho pokaždé ovládlo jakési rozčarování a taky zlost. Ale co teď? Po takové době? Odpustil mi už? Že jsem zdrhla ze školy, z té jeho milované medicíny, která byla vlastně jeho, nikoli mým snem, a odjela do Ameriky? Rychle, aniž bych mu dala sebemenší možnost, aby mi to vymluvil? Podle vážného výrazu v jeho obličeji asi ne. Nepřešlo ho to… „Karolíno…“ vymáčkl ze sebe, když došel ke mně. V té chvíli se na krátký okamžik zastavil čas. A všechno kolem nás. Byli jsme tu jen my a ty naše zdráhavé pohledy. Dokonce jsme ani nemrkli. Bože, byl to můj otec a já se ostýchala.

6/37

„Vítej,“ zašeptal znovu. A nějak zvláštně zkřivil ústa. A potom vytáhl ruce z kapes tesilových kalhot a prostě mi je položil do pasu, že mě obejme. Neustoupila jsem, jen jsem tam tak laxně postávala. Zatím jsem zarputile mlčela. Až když byl ten jeho pohled k nevydržení, až potom jsem se nechala obejmout a odpověděla mu poněkud mdle: „Čau.“ Sálalo z něj teplo, cigarety a voda po holení. Tak voněl vždycky, i předtím. Jeho košile byla tou různorodou směsí nasáklá až do poslední nitky, stejně jako já svým poblázněním. Ztěžka jsem mu dopadla na hruď a břichem se otřela o to jeho. Ztuhl a ruce mu na mých bocích ztěžkly. Byly jako železo a neuvěřitelně mě tam pálily. Ztuhly mu snad i vlasy, protože se na něm najednou nepohnulo vůbec nic. Bylo mi jasné, že právě pochopil, co jsem dosud věděla jen já. To moje tajemství, které jsem si s sebou vezla z Kalifornie. V posledních dnech se to už nedalo skrývat a můj útěk z Ameriky byl nevyhnutelný. Prudce mě od sebe odtáhl a znovu na mě upřel pohled svých šedých očí. Přímo křičely dalším zklamáním. „Jsi těhotná…“

1. kapitola Vkročil do Carlyina bistra v půl druhé odpoledne stejně jako včera, den předtím, před týdnem. Tanečním krokem, s úsměvem, v němž svítily bělostné zuby, s rukou v zadní kapse neskutečně ošoupaných, sepraných džín. Měl v nich tak sexy zadek, až to bolelo. A nedalo se na něj nedívat. Černé vlasy si nedbale stáhl gumičkou vzadu na krku, což mu dodávalo naprosto nefalšovaný vzhled prostopášného frajera, takového nebezpečného kluka, kterého by chtěla zaujmout snad každá ženská. Na bradě a tvářích si nechal mírné strniště, aby nebyl zase moc uhlazený. Stačily vlasy. Na těch tvářích měl takové roztomilé dolíčky. I teď tam byly, jakmile se na mě podíval. Těmi černými očisky. Mexickými. Celý byl takový. Mexický… Miguel. „Hola, Karo.“ Přistoupila jsem k němu s kávou v několikrát denně dolévané skleněné konvičce, teď poloprázdné, opětovala jsem jeho úsměv, protože byl nakažlivý jako chřipka, a podala mu jídelní lístek. Vzal si ho, ale hleděl pořád jen a jen na mě, jako by ho ten jídelní lístek absolutně nezajímal. „Jako vždy, bella extranjera…“ Nezalistoval v něm, nemusel, jenom mi znovu připomněl, že jsem stále cizinka, třebaže podle něj krásná, a vrátil mi menu. Protože právě to říkala jeho španělština… Že jsem krásná cizinka. Tak jsem se vydala do kuchyně nahlásit jeho objednávku na anti-pastu a strávila chvíli v teple, smradu a hluku, abych jeho návštěvu rozdýchala. Bylo mi jasné, že tu není kvůli jídlu… Bože, kolikrát už mě to lákal na noční rande? Desetkrát? Patnáctkrát? Tou angličtinou se silným španělským přízvukem, tím mexickým šarmem, prosícíma očima, které pokaždé říkaly, že jsem strašná evropská netýkavka, že ho tak odmítám, což si on přece nezaslouží? Noční rande… Ve Phoenixu. S neznámým Mexičanem. Ani ve snu!

8/37

Strčili mi do ruky tři talíře s rostbífem, sendviči a tím jeho třaslavým sýrem, se salámem, s olivami a artyčoky, a pokynuli směrem k přední části přeplněného bistra. Po pár minutách jsem byla zase u něj. Upřel na mě pohled svých očí a já měla silný pocit, jako by mě jím vysvlékl úplně donaha a podle svých představ si v hlavě vymodeloval moje ňadra, zadek, nohy… Přesně tak se tvářil. Jako bych před ním stála jen v císařových nových šatech. „Gracias.“ Poděkoval, zavzdychal, olízl si jazykem horní ret, pohladil mě pohledem a poté mě jen nerad pustil k dalším zákazníkům. Cítila jsem, jak mě pozoruje. Jak se proto Carly, moje šéfová, která teď stála v létacích dveřích do kuchyně s rukama v bok, zlobí. Jak na mě holky od baru zírají a něco si šeptají, taková hnusná závistivá slova. Protože Miguel byl fešák. Vysoký, urostlý, takový tajemný. A jich si nevšímal! Jasně, protože byly jako on. Většinou snědé a pro něj ničím výjimečné. Američanky, které pro něj nebyly zas až takovým lákadlem, protože jich měl v celém Phoenixu mraky. Mohl si vybírat při každém kroku po ulici. Ale moje světlé vlasy, bílá pleť a zelené oči v boji o jeho pozornost vyhrály. „Dneska, Karo?“ Přistoupil k pokladně, aby zaplatil. Přesně za pět minut půl třetí. Stejně jako ostatní dny. Namarkovala jsem jeho antipastu s neklidem v duši, který s každým jeho dráždivým pohledem narůstal. „Ne…“ „Zítra?“ „Ne!“ „Tak kdy, belleza?“ „Už bys to měl vědět,“ odpověděla jsem mu svou téměř dokonalou angličtinou a podala mu pokladní blok. „Sí?“ protáhl. „Sí, sí…“ odsekla jsem, nechala ho vydolovat dolary z kožené peněženky a rychle utekla. Sklidit ze stolu, utřít ho, srovnat plastové židle. Všechno možné, jen ať ho nemám blízko sebe a necítím jeho silnou, omamnou vůni. Právě jsem rovnala slánku s pepřenkou, když jsem ucítila na předloktí jemný dotyk něčí ruky. Nemohla patřit nikomu jinému… „Sí znamená ano? Mám naději? Co třeba v pátek?“ Vzdychla jsem, vytrhla jsem ruku z jeho sevření a bojovně jsem vystrčila bradu. „Miguel. Bez šance, o. k.?“

9/37

„Nelíbím se ti?“ Zvedla jsem oči ke stropu. „O to nejde.“ Naštěstí na mě někdo křičel další objednávku. Utřela jsem si ruce do utěrky zastrčené za pasem, vzala tácek s hrnkem od kávy a talířem ušpiněným od antipasty a vykročila za rozhořčeným hlasem. A Miguel šel za mnou jako můj stín. „O co jde? Bojíš se mě?“ „Mám se proč bát?“ „Karo, nikdy! Jsem jako anděl.“ „Musela jsem se zasmát. Miguel vypadal všelijak, ale jako anděl rozhodně ne. Snědý, urostlý, záhadný. Doprčic, Mexičan… Jací jsou vlastně Mexičané? Přemýšlela jsem, ale nenapadla mě žádná odpověď. Protože jsem je neznala. Jenom tohohle tady… Od vidění. Byl tak lákavý. „Dovol mi, abych ti to dokázal. V pátek… Přijdu sem pro tebe. V kolik končíš?“ Věděl to, nechápala jsem, proč se tedy ptá. „Vyzvednu tě a přivezu tě zpátky. Jako porcelánovou panenku. Vezmu tě na svoje burritos.“ „Na tvoje burritos?“ nechápala jsem. „Sí, na moje…“ Aha, došlo mi to. Burritos byla mexická specialita. Odvrátila jsem se od něj a přistoupila ke stolu s mladým líbajícím se párem. „Vybrali jste si?“ „Já ano, chci tebe, Karo. V pátek. Na burritos. V restauraci mého strýce u Peak parku. Už se z toho nevykroutíš.“ Nevykroutila jsem se. Nestihla jsem to. Než jsem totiž strávila, že mluví o podniku svého strýce, a stihla cokoli namítnout, už byl pryč. Zůstal po něm jen zvuk zvonku nade dveřmi, za nimiž zmizel jako duch, a ta pekelně vábná vůně, co mě šimrala v nose ještě dlouho po jeho odchodu. A zůstal i můj strach mísící se s očekáváním. Tedy mexické rande. Líbal mě ve svém červeném camaru. Neskutečně nenasytně a zkušeně, protože měl zřejmě dostatečnou praxi se všemi Američankami, které se mu tady ve městě určitě často nabízely. Byla půlnoc, nasvícený Phoenix nám nakukoval do oken a nažloutlé neony z jeho ulic odhalovaly naše červené tváře a těla tisknoucí se k sobě na kožených sedadlech. Ani jsem nevěděla, jak se to vlastně stalo. Že jsem byla najednou na jeho hrudníku, že mě hladil po vlasech a jazykem bloudil v mých ústech.

10/37

Chutnal po salse a tortille, stejně jako já. A to burrito mi pořád ještě leželo v žaludku, ačkoli jsme ho zkonzumovali už v osm. Mělo věru pořádné grády. Po chvíli už Miguel přerývaně dýchal a svoje vzrušení vůbec nezakrýval. Srdce mi bušilo s ohlušující silou a dech se zadrhával, protože i já jsem byla vzrušená. A to bylo zatraceně nebezpečné. „Karo…“ šeptal mi mezi sténáním. V hlavě mi blikala červená, velela, ať se od něj konečně odtrhnu. Že to prostě nejde. Nemůžu. Ale já ho dál nechala, ať mi drtí ústa svými rty a strništěm se mi tře o bradu. „Sí, ó, sí…!“ Jeho španělština teď byla velmi výrazná. Připadala mi dost směšná a vášnivá zároveň. Nedalo se jí odolat, stejně jako jemu. Po chvíli zabloudil dlaněmi k mým ňadrům, která letní šaty, co jsem si pro dnešní večer vzala na sebe, stěží zakrývaly. Byly krátké, odvážné a teď jsem usoudila, že hloupé. Rychle mi je totiž vyhrnul na stehna a odkryl nahou pokožku. Aniž by se s mým odhalováním vůbec nějak potrápil. A v okamžiku, kdy jsem nad nahými koleny ucítila nejdřív chlad a o vteřinu později doslova pálení jeho prstů, jsem se rozhodla ho stopnout. „Ne… Migueli.“ „Ne?“ vymáčkl ze sebe mezi další várkou vlhkých horkých polibků. „Co ne?“ „Tohle ne…“ Odsunula jsem mu ruku z těsné blízkosti svých kalhotek. Už téměř šátral pod jejich bavlněnou látkou. „Ale já tě chci, Karo.“ „Odvez mě domů, prosím,“ řekla jsem mu na to. Odmlčela jsem se. Miguel škytl, potom cosi zamumlal a praštil rukou do volantu. „To myslíš vážně?“ „Ano.“ „Teď?“ „A co sis myslel? Je to naše první rande, Migueli!“ Oči mu zajiskřily. Evidentně v nich potlačoval vztek, který mi však připadal zbytečný. Nemohl přece ode mě chtít nic víc než pár polibků. „Neznám tě.“ „A chceš mě poznat? Bude ještě další rande?“ Tajemně jsem se usmála a odvrátila hlavu k okénku. Pořád jsem se třásla. Možná to bylo těmi skromnými šaty nebo pohledem, který na mě upíral. A možná strachem, co bude dál. Chtěla jsem, aby něco bylo? Doma v Košicích, před odjezdem do Ameriky před šestadvaceti měsíci, jsem nechala svého Erika. Byli jsme spolu skoro rok a půl. Asi jsme se i milovali, asi… Bylo to intenzivní, ale takové mladické. K mému údivu Erik plánoval, že se mnou

11/37

prožije následující období ve společné domácnosti, což mě dost vyděsilo, protože já jsem něco takového automaticky spojovala s plánováním a přípravou svatby. A tak jsem utekla… Od něj i z té otcovy medicíny. Tiše, rychle, tajemně. Věděla jsem, že tím většinu lidí zklamu. Vlastně všechny. A teď jsem seděla v červeném, nablýskaném, typicky americkém autě se snědým Mexičanem. Nevěděla jsem o něm téměř nic, jen že má měkké, lákavé rty, úžasný úsměv, ty nejčernější oči, divokou krev a spolu s rodinou svého strýce vlastní restauraci s mexickými specialitami Los Taquitos. A přece jsem přemýšlela o tom, že by se ty polibky mohly opakovat i častěji… „Karo…“ Pokrčila jsem rameny, ale neotočila jsem se směrem k němu. Bože, ale přitahoval mě. Tím svým zvláštním kouzlem, ostrou vůní, tím, jak moc mě chtěl. Znovu se ke mně natáhl. Jasně jsem viděla jeho ruku, jak pomalu míří k mému levému boku. „Jsi tak krásná! Andělská, ty tvoje vlasy, oči…“ Ano, šlo mu to dokonale, to svádění. Bylo mi jasné, k čemu směřuje. Ale odolala jsem a trvala na svém. „Pojeďme už, Migueli.“ Vyslovila jsem to téměř prosebně. „Zítra vstávám do práce. Už je moc pozdě.“ Když cosi zavrčel, ztuhla jsem a s obavami sledovala odraz jeho tváře ve skle. Měla jsem pocit, že jen tak neustoupí, že když už jednou začal s polibky a objetími, když už byl tak blízko mého lůna, nebude chtít přestat, vlastně nebude chtít, aby přišel o všechno, co si představoval, že se mnou dneska na sedadlech svého auta udělá. K mému údivu, štěstí i radosti však Miguel najednou nastartoval. Ale než se odlepil od chodníku před Los Taquitos, udělal ještě něco. Natáhl se přes sedadlo někam dozadu, zašátral tam rukama a potom mi před nos strčil růži bílou jako sníh. Nechápala jsem, odkud ji vyhrabal. Nechápala jsem, co to má znamenat. A nechápala jsem ani sebe, když jsem tu růži po minutě váhání přijala. Protože tím to všechno začalo. O čtrnáct dnů později jsem byla do něj naprosto zblázněná. Jak by taky ne. Zahrnoval mě dárky jako princeznu, krmil mě těmi jejich tacos a chili con carne, bavil historkami z rodného Puerto Vallarta, a ani nevím proč, vždycky jsem si ho představila s tím širokým kloboukem na hlavě, ale nikdy jako součást nějakého jejich mexického gangu, které byly tak pověstné a zatraceně protkané mafií a před nimiž mě asi po měsíci moje šéfová varovala.

12/37

„Ty se taháš s tím Mexičanem, Karolin?“ Mlčela jsem a dál nakládala na tác připravená jídla. „Když se sem chodil najíst, bylo to v pořádku…“ pokračovala šéfová. „Pořád se sem chodí najíst,“ namítla jsem a tanečním krokem zamířila ke stolu číslo dvanáct, umístěnému pod oknem. „Chodí sem jen kvůli tobě.“ Když jsem se vrátila, majitelka bistra nepřestala dorážet. „Sleduje tě, a když se na tebe podívá jiný chlap, dusí v sobě vztek. Ty ho nevidíš, já ano. To není muž pro tebe,“ konstatovala suše. „A není to ani dobrý muž.“ „Protože není Američan?“ Viděla jsem, že jsem ji urazila, prudce se nadechla a zajiskřilo jí v očích. Asi jsem to přepískla. Ale šlo o Miguela, a ten byl přece všechno jiné, jenom ne zlý. Jak to mohla říct? Ona se s ním nelíbala, nedostala od něj růži ani krásná slova obdivu. „Jenom ti radím. Nemyslím to zle, to mi můžeš věřit. Jen otevři oči, Karolin. Otevři oči!“ Neotevřela jsem je. Proč taky? S Miguelem mi bylo krásně. Tančili jsme v jakémsi vzdáleném, zastrčeném baru při písničce Barbari Mori, popíjeli mojito, smáli se a znovu líbali. Bylo to jako z některé z těch sladkých mexických telenovel. Miguel byl sladký… Bezprostřední, zábavný, hlučný a lehkovážný. A já taky. O pár dní později jsme se ruku v ruce procházeli po Pierceově parku. Byla horká noc, lehký vánek mi nadzvedával červenou skládanou sukni, šimral mě na nahých předloktích a vkrádal se mi do vlasů. A Miguel si mě tiskl k boku a šeptal mi do ucha slova lásky. „Te quiero, mi amor.“ To mi bylo jasné. Že mě chce. Říkal mi to už víc než měsíc, sváděl mě už pět týdnů. Uváděl mě do vytržení, omamoval a vzrušoval. Zkoušel to, ale který chlap by to nezkoušel? „Migueli, pomalu, o. k.? Máme čas.“ „Jsou dvě hodiny v noci,“ namítl. Ze strany jsem se na něj usmála. Jasně, vždycky všechno chápal po svém. „No právě… Je nejvyšší čas, abychom se rozloučili.“ „Karo…“ vzdychl poněkud unaveně. „Ubližuješ mi. Ještě tě nemůžu pustit.“ Zastavil někde u stromořadí těsně před parkovištěm, doslova mě strhl k sobě a vmžiku se mi přisál na pootevřená ústa. „Vidíš, že to nejde?“ šeptal mezi nádechy.

13/37

Rukama mě hladil po zádech, bocích a nakonec po zadku, krouživými pohyby tiskl své boky k mým. Nechala jsem ho… Cítila jsem, jak nás měsíc nad hlavou vytrvale pozoruje a jak se mě i on snaží varovat. Před tím, co přijde. „Neopouštěj mě. Ne v tuhle noc… Karo. Pojďme ke mně, prosím.“ Chabě jsem vrtěla hlavou. To však pro něj nemohlo nic znamenat, žádné odmítnutí, protože to bylo tak slabé, že to ani nezaregistroval. Naopak, dál mě náruživě líbal, až se mi zdálo, že se rozteču z toho horka, co mi stoupalo z nohou do hlavy. Jeho ruka mi něžně vjela do vlasů, uvolnila je z copu na temeni a doslova se do nich ponořila až ke kořínkům. Druhou mě držel za zadek, který občas stiskl prsty. Když se to stupňovalo a já měla pocit, že to už jinak nejde a je to vlastně úplně přirozené, povzdechla jsem si a polehoučku se nechala Miguelem vést k jeho chevroletu, zaparkovanému pár desítek metrů před námi. Nastartoval. A najednou mlčel, jako by mě nechtěl ničím vystrašit, teď mi místo slov jen hladil koleno a druhou rukou šikovně manévroval po poloprázdných ulicích Phoenixu. O patnáct minut později zastavil na Osborn Road před nevelkým jednopatrovým domkem se živým plotem z vysokých tújí. Roztřásla jsem se. A přesto jsem ho hloupě následovala až ke vstupním dveřím. „To je tvůj dům?“ zeptal se kdosi místo mě. „Mého strýce.“ „Toho, co má Los Taquitos?“ protáhla jsem pisklavě. Usmál se, pohladil mě po tváři a beze slova přikývl. Potom odemkl dveře, a aniž by rozsvítil byť jen malou lampičku, vedl mě k úzkému schodišti, po němž mě táhl do horního patra a ukazováčkem na rtech naznačoval, ať jsem co nejvíc potichu, aby se v okolních pokojích nikdo nevzbudil. Viděl moje zaváhání na posledním schodu. A cítil vlhkou dlaň, která v té jeho najednou klouzala, tak jsem byla z toho, co jsme plánovali, nervózní. Miguel na mě upřel pronikavý pohled, pohladil mě po tváři a pokusil se moje roztřesené nitro uklidnit. Potom pokynul k jedněm dveřím na východní straně patra. „Neboj se, mi querida, bude to krásné.“ Bylo. Miloval se se mnou pomalu, citlivě, něžně. A klamně… Na to jsem přišla až později. Hladil mě po celém těle, jazykem laskal hroty ňader, lůno a stehna. Svíjela jsem se na studeném povlečení velké postele v červené ložnici a doufala jsem, že nepatří jeho tetě a strýci a že na jejich prostěradlech nezanecháme stopy našeho milování.

14/37

„Mi amor, mi querida,“ šeptal, zatímco přirážel. Vzdychala jsem mu do ucha, přijímala jeho rytmus a ochotně se mu přizpůsobovala. Škrábala jsem ho do šlachovitých zad a hladila mu ramena, která měl napjatá do posledního svalu. Nechala jsem ho dělat oboje, šeptat mi svoje vyznání i milovat se se mnou, dokud mi neklesl na hruď, zpocený a vyčerpaný. A potom se mi nadlouho zahleděl do očí, přičemž ty jeho skutečně říkaly, že mě miluje. Uvěřila jsem mu.

2. kapitola „Ano,“ přisvědčila jsem a očekávala, že mě otec okamžitě pustí, odstoupí ode mě, jako bych měla mor, a potom odejde. Jako jsem já odešla toho 20. dubna 2011 ve třetím ročníku z medicíny. Ale zatím se nikam nechystal. „To mámu zabije.“ „Ne… nezabije. Říkala jsem jí to.“ „Aha…“ poznamenal suše. „Tak to je fajn.“ Bolestně se rozhlédl kolem sebe a vůbec nezakrýval, jak ho mrzí, že byl zase z něčeho vynechaný. „Kolikátý je to už měsíc?“ Připadalo mi trapné, že se s ním o tom bavím. Byla bych radši, kdyby se mě zeptal, jak se po tak dlouhé době mám, jaká byla Amerika, jak je možné, že si domů vezu jen jediný kufr… opravdu, jak to bylo možné? Protože jsem Phoenix opouštěla nečekaně a strašně rychle. Aby se o tom Miguel nedozvěděl. Aby mě nehledal, nelhal, nesnažil se znovu nalákat k sobě. A aby se nedozvěděl, že s ním čekám dítě! Poslední týdny jsem se skrývala u přítelkyně Tiny v Bakersfieldu. Jakžtakž v bezpečí. Ale Miguel mě doslova strašil v každičkém snu, protože byl tak blízko. Stačilo mu, aby ujel ve svém chevroletu sedm set kilometrů. Proto jsem se radši po pár týdnech poznamenaných neustálým přemýšlením co dál sbalila, objednala si letenku do Vídně, přestože stála majlant, a potom prostě odletěla domů. K mámě. „Čtvrtý,“ odpověděla jsem mu tiše. Jako by pochopil, že je pozdě na to, nějak to změnit, jít na potrat, ačkoli já bych na to nikdy nepřistoupila. Nikdy! Zabít vlastní dítě… Navzdory tomu, že byly dny, kdy jsem k němu absolutně nic necítila, nenaslouchala jsem jeho potřebám, neuvědomovala jsem si ho, dokud mě některá rána nepřinutilo utíkat k záchodové míse. Zmocňovala se mě absolutní apatie. Apatie vůči vlastnímu dítěti… protože se mi tolik spojovalo s tím špinavcem. Ale zabít ho? Jeho tatínek by si to zasloužil. Ale to nevinné stvoření nikoli. Otec prudce vydechl a doslova se mi před očima zmenšil o pár centimetrů. A taky o pár let zestárnul.

16/37

Ještě chvíli otálel, jako by zvažoval, jestli se to všechno opravdu stalo a je to pravda, ale potom přece jen vykročil směrem k východu a táhl za sebou ten můj rachotící kufr. Stále lilo. Tak, že když jsem se zastavila pod stříškou před budovou letiště a hleděla na ten hustý déšť, měla jsem chuť vrátit se do slunečné Kalifornie, která byla tak horká a zářivá. Ale byl tam Miguel. Otec vytrvale mířil k přeplněnému parkovišti, vůbec na mě nečekal a nekontroloval, jestli ho následuju. Kráčel vpřed nahrbený a nervózně obcházel spoustu deštníků a uspěchaných lidí, co je drželi nad hlavami. Zamrzelo mě, že pro mě deštník nepřinesl. Ale potom jsem se kousla do jazyka. Měla jsem mu být přece vděčná. Za to, že pro mě přes to přese všechno přijel. Ale možná toho teď litoval. Po tom zjištění… Otevřel dvířka naší modré fabie a pokynul mi, ať nastoupím. Potom mi položil kufr na zadní sedadlo, protože ten jeho byl nejspíš plný hloupostí, které pokaždé vozil na zahrádku v Šaci, nasedl a napoprvé nastartoval. „Ví o tom?“ Stěží jsem ho slyšela. Příliš jsem se soustředila na Košice za oknem. „Hm?“ „Ví o tom? Ten kluk?“ „Co máma?“ zeptala jsem se místo odpovědi ve snaze rychle změnit téma, přestože jsem věděla, že je to nefér, protože moje těhotenství bylo a zřejmě bude hlavním tématem následujících dní. „Čeká na tebe doma. Nechtěl jsem ji tahat do toho deště. To revma se jí před půlrokem dost zhoršilo.“ Smutně jsem se na něj podívala a málem, málem jsem ho vzala za ruku. „To mi neřekla…“ „A kdyby? Přijela bys? Kvůli ní? Ne, ty jsi vždycky myslela jen na sebe.“ „To není pravda!“ vykřikla jsem rozzlobeně. To pořád kvůli té medicíně, kvůli ní je takový? Byl to jeho sen, ne můj! Mne nikdy nelákalo nahlížet do nemocných lidí. „Ne? Tak proč jsi tady? Tak najednou? S těhotenským břichem?“ To bylo ošklivé, ale pravdivé. Byla jsem tu právě kvůli tomu. Kvůli tomu břichu. „Kdy máš vlastně termín?“ vyzvídal dál, zatímco vyjížděl z areálu košického letiště na Čkalovovu ulici a mířil přes Barcu na hlavní výpadovku a potom k nám domů na sídliště. Domů… „Nevím přesně,“ vymáčkla jsem ze sebe. „Někdy v lednu.“ Prudce zastavil na červenou, až to se mnou trhlo dopředu a ruka mi vylétla k palubní desce. Cítila jsem, jak se mi pás zaryl do už trošku zaobleného břicha, což

17/37

se mi tedy vůbec nelíbilo. I proto jsem na otce pohlédla úkosem. On se na mě taky díval. Pár vteřin, než mu naskočila oranžová, na kterou vyrazil jako vystřelený. Na pokutu, pomyslela jsem si. „Někdy v lednu? Ty to nevíš přesně? Tys ještě nebyla u doktora?“ „Půjdu k němu tady, v Košicích…“ „Karolíno! Chováš se strašně nezodpovědně!“ Věděla jsem, že to neřekl ani tak proto, že jsem ještě nenavštívila gynekologa, ale spíš proto, že jsem se ocitla v jiném stavu svobodná a s někým z té daleké Ameriky, s někým, o němž jsem jim ani nechtěla říct, natož ho brát jako svého přítele či otce dítěte. Navždy jím zůstane jen v mé hlavě. Nikdy, nikdy se Miguel nedozví, že mu někde po Slovensku běhá dcera nebo syn. „Jako vždycky, že?“ Znovu na chvíli spustil oči z ucpané silnice nad Průmyslovým obvodem a upřel je na mě. „Vždycky jsem byla podle tebe nezodpovědná. A špatná dcera,“ pokračovala jsem mírně uštěpačně. „Řekl jsem někdy, že jsi špatná?“ „Možná neřekl, ale myslíš si to…“ Zmáčkl klakson, protože se před ním náhle objevilo příliš pomalé auto autoškoly Grendel. Polekala jsem se, ještě víc jsem se na sedadle skrčila a kousla se do rtu. „Co ten muž?“ Zalapala jsem po dechu. Ale zatím jsem nenašla rychlou, a hlavně vhodnou odpověď. „Co jeho otec?“ Pohledem se mi zabodl do břicha. „Postará se o něj? O tebe?“ „Ne!“ prohlásila jsem rázně. „Ne?“ „Nechci to! S tím mužem to skončilo.“ „Jak to mohlo skončit, když jsi těhotná?“ Zaskřípal zuby a odbočil na Sídliště Nad jezerem, kde jsme v Jenisejské ulici bydleli. Nakonec zastavil před domem a přes mokré čelní sklo zíral na žluté světlo v našem kuchyňském okně. Za ním byla máma už určitě celá nedočkavá, kdy konečně přijedeme. Stála za závěsem s očima přilepenýma na příjezdovou cestu. Kdybychom bydleli níž, viděla bych, jak se ten závěs chvěje jejím dechem. „Jakže, Karolíno? Chceš mi říct, že s tím dítětem budeš sama? Tuší to, nebo ne?“ Nemusela jsem mu odpovídat, domyslel si to.

18/37

Znovu praštil do volantu a znovu se rozezněl klakson. Napadlo mě, že tím mohl mámu úplně zmást. Upozornit ji, že už jdeme k ní nahoru, a přitom to tak nebylo a otec jen soptil vzteky. „Musíš mu to říct!“ „Ne, nemusím.“ „Je to jeho otec, proboha!“ „A ty jsi můj. Tak mi to konečně dokaž, a neodsuzuj mě pořád. Nekritizuj,“ vybuchla jsem a natáhla se ke klice s úmyslem vystoupit z toho dusna ve fabii. Stokrát radši budu na tom hnusném dešti než uvnitř vozu, kde jsem stěží dýchala. „Už jsem ti to dokázal! Tím, že jsem pro tebe přijel na letiště a vzal tě navzdory všemu domů. Jiný by se na tebe vykašlal a nechal tě tam v tom dešti stát. S kufrem i tím děckem v břiše. Ať si poradíš sama, když jsou ti rady rodičů úplně ukradené a domov je pro tebe pouze přestupní místo, kde odložíš své problémy.“ „Jaký je tvůj domov? Jaké je Mexiko?“ ptala jsem se Miguela po našem bouřlivém milování, které skončilo teprve před pěti minutami. Tentokrát se odehrálo v malém, hráškově zeleném pokoji hotelu na East Elwood Street. Nevadilo mi, že je poněkud skromný, se strašnou koupelnou a ucpaným umyvadlem, chtěla jsem být s ním jakkoli a kdekoli. A když to v domě jeho strýce, kde bydlel i on, nešlo, tak jsem vděčně přijala jiné řešení. Jen abych byla v jeho náruči. „Mexiko?“ „Mhm…“ „Uvidíš, až tě tam vezmu. Bude se ti líbit, věř mi.“ „Je jenom plné burritos, těch vašich sombrer a pouličních trhů?“ Hrdelně se zasmál, přitáhl si můj obličej ke svému a zulíbal každý jeho centimetr jemným dotykem rtů. Bylo to krásné! On byl krásný. Vlasy mu létaly kolem hlavy a šimraly mě na tvářích. Byly jemné a černé jako uhel, stejně jako jeho oči, ztrácela jsem se v jejich hlubinách. „To si o nás myslíš? Že neumíme nic jiného než dělat burritos a zpívat se sombrerem na hlavě? A handlovat mezi pouličními stánky?“ Položil mi hlavu mezi ňadra a doslova mě spoutal rukama, jimiž mě sevřel v pase. „Pověz mi…“ „Nic o Mexiku nevíš?“ „Někdy se mi zdá, že o tobě taky ne,“ zašeptala jsem. Ano, byla to pravda. Věděla jsem o něm pramálo. Ale navzdory tomu jsem se s ním milovala. A věřila mu, šla jsem všude tam, kam mi ukázal, slepě a bezhlavě, protože tu hlavu jsem fakt ztratila někde na půl cesty k rozumu.

19/37

„Miluju tě, to nestačí?“ olízl mi pravou bradavku, a mě zaplavila vlna nové touhy. „Jsi moje světlovlasá princezna, můj anděl, něžná cizinka, mi único amor, Karo. Jsem tebou okouzlený.“ Usmála jsem se, přestože jsem v nitru cítila takový slabý záchvěv nejistoty, který občas vyplul na povrch, když jsem si uvědomila, že on je Mexičan a já Evropanka. Ale pokusila jsem se ji před ním skrýt, proto jsem mu zabořila prsty do polodlouhých vlasů a něžně mu je vískala. „A co dál?“ vyšlo ze mě nakonec. „A co dál?“ „S námi…“ Najednou ztuhl a jeho sevření mého těla zesílilo natolik, až jsem měla pocit, že mě rozmačká. „Jak to myslíš, Karo? Máme všechno! Máme jeden druhého, naši lásku…“ „Máme pár společných chvil a nocí čtyřikrát týdně,“ namítla jsem. „V hotelu, u tebe, když strýc není doma. V tvém autě. Nahoře na kopci nad Phoenixem…“ Pustil mě. Tak nečekaně, až mě ovanul neskutečný chlad. Potom se posadil, přísně, ne, pořádně chladně se mi podíval do očí a opravdu surově mě popadl za lokty. Vyjekla jsem, protože to bylo nečekané a netušila jsem, co to má znamenat. „Říkáš, že tě mám jenom na sex?“ křikl na mě. A já jsem tak nějak směšně zakoktala. Proboha, jak jen na tohle přišel? Co ho to napadlo? „Říkáš, že tě chci jenom přefiknout?“ Musela jsem doslova zamrkat a zavrtět hlavou, abych odehnala představu, že Miguel povídá něco tak hnusného. A že na mě tak odporně kouká! Zvedla jsem obočí a pohlédla na něho lesklýma očima, v nichž mohl číst: Lásko, lásko, co to říkáš? Ale nebyla to představa. Skutečně se mě ptal a skutečně mě propaloval pohledem. „Takže tohle si myslíš o Mexičanech? A prý sombreros. Mujeres estúpidas europeas!“ Doslova vybuchl a zatřásl mnou jako pytlem, až mi zuby cvakly o sebe, a kousla jsem se do jazyka. Sykla jsem bolestí a nevěřícně přimhouřila oči. „Migueli…“ vymáčkla jsem ze sebe tenkým hláskem plným opravdového šoku. Co to dělal? „Hloupá Evropanka!“ vykřikl tentokrát anglicky a v těch jeho očiskách, která mi v té chvíli fakt naháněla strach, mu zajiskřilo. Pokusila jsem se vykroutit z jeho sevření a vstát z postele. Ale nešlo to. Byl příliš silný. Nechápala jsem ho.

20/37

„Hloupá krávo! Už to nikdy neříkej, nikdy, jasné?“ řval. Strachy jsem polykala naprázdno a zmenšila se přinejmenším o deset centimetrů. Co jsem proboha řekla? On si ty hlouposti jen domyslel. „Migueli, uklidni se, prosím tě…“ „Uklidni se? Uklidni? Obviňuješ mě tady z nepěkných věcí, Karo. Jako bych byl nějaký zasraný kurevník nebo co…“ „Ne, to ne…“ „Tak potom co? Nedávám ti dost? Dárky, kytky…“ Jeden z dárků jsem si zrovna chtěla obléct, protože jsem usoudila, že nastal čas jít. Červenou podprsenku pohozenou na polštáři. Daroval mi ji před týdnem v balíčku se stříbrnou stuhou. Prý abych byla pro něj ta nejkrásnější. Držela jsem ji v prstech a potlačovala vzlyk. Trvalo to jen pár vteřin, než mi ji doslova vytrhl z ruky a mrštil s ní přes celý pokoj, nedbaje toho, s jakou láskou mi ji tehdy dal. Ještě pořád odporně vzteklý. „Ach Migueli…“ zachvěl se mi hlas. Zřejmě ano, podle sebe mi zřejmě dával dost. Všechno… Nepochopil, že na ty jeho dary kašlu. Že chci i setkání po práci, s jeho kamarády a mými přítelkyněmi, společné kino, nákupy, držení se za ruce na náměstí, posezení v cukrárně, objetí v tramvaji. Prostě normálně, všem na očích. Nejen pořád tajné milování po hotelech a konzumace burritos v jeho autě po nočním výletu do opuštěného parku. Zpočátku to sice bylo takové tajemně krásné, ale teď to spíš zavánělo jasným skrýváním se. „Ach Karo…“ napodobil mě. Nejdřív mírně ironicky, ale po chvilce, když zjistil, že se ho opravdu bojím, že mám strach v očích, to zopakoval něžněji, jaksi ustaraně. „Ach Karo… Karo. Odpusť!“ Zírala jsem na něj jako na blázna. Kdo to jen byl? Kdo to byl před několika vteřinami a kdo je to teď? „Rozzlobil jsem se. Protože jsem se cítil uražený. Já tě miluju a nesnesu, když o tom kdokoli, nebo dokonce ty, začne pochybovat!“ Mlčky jsem přikývla. „Dám ti, co chceš, mi dulce.“ Pohladil mě po tváři, upravil mi rozcuchané vlasy, a dokonce vstal a zamířil k té mé podprsence na zemi. Seděla jsem bez pohybu na posteli a s obavami ho pozorovala. Vrátil se ke mně. Podprsenku mi oblékl, jemně zapnul její háčky a potom mi natáhl tělové kalhotky. „Všechno!“ Tajemně na mě pohlédl.

21/37

„A teď pojď, odvezu tě domů. Až ke dveřím tvého pokoje, přikryju tě, políbím na dobrou noc a potom půjdu o tobě snít.“ Dovolila jsem mu to, i když jsem byla šokovaná, že se mnou nezůstal v hotelu přes noc. Dovolila jsem mu to, protože jsem si pomyslela, že ten jeho výbuch nic neznamenal. Že je prostě takový… Temperamentní. Že mu v žilách koluje horká krev. Mexická. Jak naivní…

3. kapitola Šestnáctého ledna. Tehdy se to malé mělo narodit. Právě mi to potvrdil můj gynekolog, doktor Kulík, kterého jsem nenavštívila dobré tři roky. „Kde jste byla doposud?“ Tiše jsem ležela na lehátku potaženém studenou gumou a sledovala monitor počítače s obrázky plodu, co rostl v mém nitru. Byl to už sedmnáctý týden! Panebože, z Phoenixu jsem utekla právě včas. Ještě týden nebo dva a už by nikdo neuvěřil, že to břicho mám z přejedení. „Jsem… jsem v pořádku?“ vykoktala jsem, až to nakonec znělo, že se o svůj stav skutečně zajímám. Ale já jsem se to zatím teprve učila. Učila jsem se s tím svým stavem žít. Lékař chvíli mlčel, pouze soustředěně sledoval černobílé pohybující se obrázky na obrazovce. Sondou mi přejížděl krouživými pohyby po břiše a ukazováčkem levé ruky ťukal do klávesnice. Nakonec, po příšerně dlouhých minutách, utřel vyšetřovací sondu do čtverečku gázy, jeden z nich mi položil na nagelovaný podbřišek a přejel po linoleu ke stolku s mou zdravotní kartou. „Ano, ale ještě musíme udělat screeningové vyšetření, vyšetřit vám moč, udělat výtěry, abychom mohli léčit případnou infekci. A prosím vás, budete k nám muset chodit do poradny každý měsíc, tak to dodržujte. Sestřička vám to upřesní, hned jak vám vyplní těhotenský průkaz, změří tlak, zapíše si vaši aktuální váhu a vezme krev na ten screening. Ne že mi sem přijdete, až budete rodit!“ doplnil ironicky. Vyprovázel mě ze své ordinace mírně rozhořčený tím, že jsem k němu dorazila až v takovémto stadiu těhotenství. Cítila jsem se trapně, a ještě víc, když se na mě začala mračit i sestřička. Vlastně jsem měla pocit, že se na mě mračí všichni. I ti venku, za zdmi ordinace v Masarykově ulici. Strčila jsem čerstvě vystavený průkaz do tašky, nadechla jsem se a tak trochu malátná opustila areál soukromého zdravotnického komplexu. Kráčela jsem Svätoplukovou ulicí směrem k Městskému parku. Bylo slunečno, horko, dusno, připomnělo mi to Kalifornii, tolik, až jsem se musela otřást, přesně takové dusno bylo teď i v mém těle, a hlavně v mé hlavě. Měla jsem na sobě lehké letní šaty, které mě pleskaly do kolen, protože foukal příjemný severní vítr. Zaoblila jsem se. Mírně, ale přece. A nebylo to jen bříškem. Větší byla i moje prsa, i tváře, celá jsem byla jiná. To všechno Miguel… Mířila jsem k hotelu Dália. Zřejmě jsem byla příliš zamyšlená, protože jsem vůbec nezaregistrovala a ani neslyšela, jak na mě kdosi volá.

23/37

„Karolíno? Jsi to ty?“ Nenapadlo mě, že to patří mně, tak jsem prostě kráčela dál s hlavou v oblacích. „Karolíno!“ Když se to opakovalo, vyjekla jsem, zapotácela se a chytila se za krk. Stál asi pět metrů přede mnou, u kované brány hotýlku na křižovatce s Löfflerovou ulicí, kde parkovalo asi dvacet aut těsně u krajnice. Trošku přibral, to vlastně i já. Popravdě řečeno, štíhlý nebyl nikdy. Spíš takový méďa. „Eriku?“ Přistoupil blíž ke mně a v šedých očích se mu zračil šok. Ty moje hleděly stejně. „Panebože, Karolíno! To je náhoda!“ To tedy byla… Byla jsem v Košicích šest dní a náhoda chtěla, abych tu zničehonic potkala svého bývalého. Kterého jsem před více než dvěma lety pustila k vodě. Zatracená náhoda. Kdyby to bylo možné, vyhnula bych se mu obloukem. Jak se mám k němu chovat? Usmát se, utéct, omluvit se? Protože tehdy před lety jsem na něj jen tak do telefonu vybalila: „Eriku, nemá to smysl. Každý jsme jiný a každý chceme něco jiného. Já teď potřebuju svobodu.“ Hnusné, já vím… Ale ta Amerika mě fakt lákala a potřeba zmizet otci po nedokončené škole a nesložených zkouškách v zimním semestru byla příliš velká. „Jsi doma,“ vydechl a strčil si ruce do kapes. „Myslel jsem, že jsi pořád v USA.“ „Byla jsem… Přijela jsem před pár dny.“ „Na skok, nebo nastálo?“ To jsem nevěděla ani já. Zda a jak dlouho tu vydržím. Jestli potom znovu neujedu někam do Švýcarska k sestře Zuzaně, nebo do Irska za bývalou sousedkou. Tak jsem jen pokrčila rameny. „Jak se jinak máš?“ pokračoval a zkoumal každý můj pohyb a mimiku obličeje. „Změnila ses. Jsi nějaká jiná.“ V duchu jsem se zasmála při pomyšlení, jak dobře mě zná, jsem vskutku jiná. Těhotná, nenávidějící muže, nevěřící v lásku. Asi tak. Miguel mi něco zanechal a zároveň všechno ostatní vzal. Hajzl jeden. „Všichni jsme jiní… Starší,“ namítla jsem a pokusila se rychle projít kolem něj směrem k parku, a přerušit tak tenhle náš nečekaný kontakt. Nikdy k němu nemělo dojít, a pokud vůbec, tak ne dneska, ne teď. „Sluší ti to, Karolíno,“ řekl však rychle, jakmile si všiml, že se pokouším odejít. „Moc…“ dodal tiše a jaksi něžně, přátelsky, ne, skoro zamilovaně. Bylo to možné? Že nikoho nemá? Že na mě nezapomněl? Že ke mně necítí až takovou nenávist? „Děkuju, Eriku…“

24/37

Nakonec jsem se přece jen zastavila a otočila se zpátky k němu. Vítr mi v té chvíli vehnal do obličeje světlé lokny a lehce nadzvedl sukni květovaných šatů vysoko nad kolena. Muž přede mnou se přesně na to místo podíval a zhluboka vydechl. Ne… nezapomněl na mě. Ale možná chtěl jen pořádné vysvětlení. Chvíli jsme mlčeli a jenom se na sebe dívali. Jako kdysi. Ale uběhlo hodně času a všechno bylo jiné. Hlavně já. Už jsem nebyla ta veselá nevinná holka, která s Erikem okusila první sex po diskotéce v bytě jeho kamaráda, když jí bylo pouhých sladkých devatenáct. Nebylo to sice nic světoborného, ale pro mě to přesto znamenalo hodně, protože Erik byl můj první. Tehdy se dmul pýchou… „Ty jsi tedy pořád tady v Košicích?“ zeptala jsem se ho tiše. „Ano. Jak vidíš… Nehnul jsem se odsud. Mám tu všechno, co potřebuju, co jsem kdy chtěl.“ Zrudla jsem hanbou. Tušila jsem, co se skrývá v těchhle jeho slovech. Dobře… po pár minutách jsem usoudila, že bych měla odejít. Dřív než se řeč stočí na tu ošklivou dobu, kdy mi volával a psal, pokoušel se o kontakt a o to, abych změnila názor a nikam nejezdila, ale naopak zůstala s ním. Ještě pořád mám ty esemesky před očima: Karolínko, lásko moje, prosím tě, prosím, bez tebe nejsem nikým. Neopouštěj mě, nedělej to. Bylo nám spolu přece tak krásně a ještě bude. Nereagovala jsem. Nemělo to smysl, jen bych mu dávala falešnou naději. Ale on jako by ji v sobě stále živil. Přišla další a po ní dalších deset: Karolínko, jak tě mám přemluvit, jak ti mám dokázat svou lásku? Pověz mi, co chceš, všechno je tvoje, všechno ti dám. Já se tu sám zblázním, vždyť já tě miluju, jako tě nikdo nemiloval. Možná měl i pravdu… Miguel mě tak nezištně nemiloval ani náhodou. On to uměl jen nezdravě, majetnicky. Erik pochopil, že nic nezmůže a nezmění, až po čtrnácti dnech, když už mi zavolat a napsat nemohl, protože jsem byla v USA a moje číslo bylo nedostupné. „Pořád makáš v tom pneuservisu?“ vrátila jsem se do přítomnosti a zakoktala jako malá holka, přičemž jsem si rukama záměrně zakrývala mírně vypouklé břicho. Nemusel se to dozvědět takhle, tady a teď… „Ne…“ zazubil se a ukázal kamsi za záda. Netušila jsem, co zajímavého tam mám vidět. „Mám autobazar. Otevřel jsem ho asi před rokem. A docela se mi daří.“ Spadla mi čelist, čehož si všiml i on. Vždy snil o tom, že bude prodávat auta. Miloval je. Ještě teď vidím ty jeho motoristické časopisy, které si s železnou pravidelností kupoval u novinových stánků.

25/37

„Blahopřeju, Eriku. To je skvělé, moc ti to přeju!“ zamumlala jsem, posunula si řemínek kabelky výš na rameno a vykročila. „Upřímně?“ Prostě mě nechtěl nechat odejít, kruci. „Prosím?“ „Jestli mi blahopřeješ upřímně. Fakt mi to přeješ?“ V jeho hlase byl cítit smutek, možná i rozčarování nebo zlost a náznak nezodpovězeného z té minulé doby. Najednou jsem začala přemýšlet, proč jsem ho přestala milovat a chtěla se od něj odpoutat. Ale po tolika měsících jsem si už na to nějak nedokázala vzpomenout, jako by se to všechno s ním odehrávalo v mém minulém životě. Erik byl přece docela fajn, takový normální. Sympaťák, pohodář, nikdy nekřičel, nic kolem sebe nerozbíjel, nevztáhl na mě ruku. Nikdy… S ním bylo všechno hezky nalinkované, bez výkyvů, změn nálady, klidné jako voda v bazénu. Takové hladké… A vlastně… málo vzrušující. Když jsem se mu potom podívala do těch průzračných očí, viděla ten milý úsměv ve tváři, uvědomila jsem si, že asi právě to byl ten důvod. Že mě u něj nespalovala vášeň. Tehdy před lety mi to vadilo… Protože jsem toužila žít! Opravdově, se vším, užívat si, milovat se, křičet štěstím, vymýšlet blázniviny, cestovat, a ne plánovat společné bydlení. Ale Erik bláznivinám neholdoval. Jenom těm svým autům. Byl radši, když jsme seděli u nás doma a sledovali dévédéčko. Nebo seděli u kafe v cukrárně a debatovali o společné budoucnosti. Tehdy mu bylo sedmadvacet… asi chtěl zapustit kořeny v manželství. Ale já ne! Doprčic! Najednou jsem v duchu zaúpěla. Co přesně mi chybělo u Miguela? Pocit jistoty? Co jsem vlastně chtěla? Od všeho trošku, napadlo mě. Kousek dobrodružství i kousek stabilního vztahu, v němž se rýsuje také ta společná budoucnost. Místo toho jsem měla mít dítě! Dítě… Všiml si toho? Erik? „Ano,“ řekla jsem mu. „Aspoň že teď,“ poznamenal trochu uštěpačně. „Tehdy před lety jsi mi totiž odepřela všechno, uvědomuješ si to vůbec?“ Přimhouřil oči. Myslela jsem, že počká na moji odpověď, ale on pokračoval: „A vím já proč? Ne! Netuším. Jeden den jsme se ještě drželi za ruce, a druhý den jsi mi dala kopačky. Zasloužil jsem si je?“ Ach, utíkej! radilo mi moje srdce. Rychle! „Eriku, promiň, na to není vhodná doba ani místo…“

26/37

„Ne?“ přeskočil mu hlas. Zrudl. Prudce jako pivoňka. Na obličeji mu naskákaly ošklivé fleky, kterých jsem si všimla i ve výstřihu trička. Dokonce jsem měla pocit, jako by se mu zježily mírně nazrzlé vlasy. Byl vždycky takový? Zrzavý? „A kdy bude podle tebe vhodná doba? Za deset let? Za třicet? A místo? Slehla se po tobě zem, Karolíno, o tu nejvhodnější dobu a místo, kde bychom si to mohli vysvětlit, jsi mě připravila. Udělala jsi ze mě debila! Ne, chudáka. Protože jsem tě miloval, kčertu?!“ Ty jeho zamilované esemesky byly úplně zapomenuté a teď neznamenaly nic. Mohlo mě napadnout, že nikdo normální, kdo dostal kopačky, se při setkání po letech normálně chovat nebude. Sklonila jsem hlavu, protože mě to fakt zamrzelo a fakt jsem se cítila maximálně hnusná. „Já vím…“ „Ty víš?“ Ukazováčkem mě vzal za bradu, a tím mě vlastně přiměl podívat se mu znovu do očí. Jeho slova doslova bodala. Zvláštní je, že jsem to jasně cítila, ačkoli čas, co mezitím uběhl, to měl otupit. Nebo ne? „Myslel jsem si, že i ty miluješ mě.“ „Vždyť já jsem si to taky myslela,“ zašeptala jsem mezi jeho prsty. Jako by mu zdřevěněly a byly náhle studené navzdory tomu, že bylo venku téměř třicet stupňů. Nakonec můj obličej pustil a ruku nechal poraženecky klesnout ke svému boku. Smutně ode mě odstoupil. Konečně se mi naskytla příležitost odtud odejít. Jen kdyby Erik neměl ten psí pohled a kdybych se necítila tak mizerně. A navíc i těhotně. Najednou se mi začal znovu zvedat žaludek. „Dobře… Já už půjdu…“ polkl a poškrábal se v těch nazrzlých vlasech. „Zřejmě si už dál nemáme co říct.“ Potom jen mávl rukou, otočil se ke mně zády a zamířil k parkovišti, kde stálo jeho auto. Kráčel k němu pomalu a bolestně jako stařec. Zastyděla jsem se. „Eriku, ještě jednou promiň,“ vymáčkla jsem ze sebe staženým hrdlem. „Promiň… promiň, jako by to mohlo stačit! Karolíno, mně to nestačí!“ křikl přes rameno a po chvilce zmizel za citroënem stojícím před hotelem Dália. Dlouho jsem ho vyprovázela očima. Dokonce jsem viděla, jak nasedá do černého golfu, jak couvá z parkovacího místa a uhání kolem mě do Svätoplukovy ulice. Nedokázala jsem se pohnout. Po tom jeho vyznání. Měla jsem pocit, jako by s Erikem Lukáčem nebylo ještě nic uzavřené. Ale to nebylo ani s Miguelem. Od obou jsem utekla jako zajíc.

4. kapitola Miguel mě dosud nepředstavil žádnému ze svých kamarádů či známých, ačkoli o nich často mluvil. Kromě jeho strýce a bratrance v Los Taquitos jsem nikoho neznala. Byl tu jen on a já, já a on. Zvláštní však bylo, že stejně to platilo i naopak. Kašlal na moji snahu seznámit ho s mou šéfovou Carly. Elsie, která pracovala v Carlyině drink baru na Central Avenue a bydlela se mnou v pronajatém bytě v Rooseveltově ulici, jenom pozdravil na prahu, ledabyle se na ni podíval a víc jí nevěnoval ani vteřinu. A přitom mi na tom tolik záleželo. „Ten je z tebe totálně paf,“ řekla mi Elsie po dalším z jeho rychlých odchodů. Zůstal tu po něm jen jeho silný cedrový parfém. Pyšně jsem se narovnala a potěšeně pokrčila rameny. „Myslíš?“ Bylo krásné slyšet něco takového. Ale Elsie mě rychle zchladila. S jasným nesouhlasem ve svém hezkém obličeji. „Ano, ale nezdravě, Karolin. Ty to nevidíš?“ „Tobě přeskočilo,“ vypálila jsem rychle celá šokovaná. „Závidíš…“ „Toho magora?“ Sykla jsem a zamračila se na ni. Určitě mi závidí, pomyslela jsem si. Každý by mi přece Miguela záviděl. Každá by ho chtěla, a hlavně každá toužila být jeho vyvolenou, nafukovala jsem se hloupě… „Přestaň o něm tak mluvit. Miguel je skvělý.“ „Miguel je žárlivý chudák! Úplně tě k sobě připoutal. Jak oslíka. Nic ti nedovolí, nikoho k tobě nepustí.“ „Bože, Elsie…“ „Jaképak bože? Carly to pořád říká.“ „Carly vadí, že je Mexičan. Je to zarytá patriotka. Myslím, že jí vadí i to, že já jsem Slovenka, nikdo, kdo není rozený Američan, pro ni není dost dobrý,“ odsekla jsem naštvaně, vešla do naší šedivé koupelny a hlučně ji zamkla, aby Elsie pochopila, že už se s ní o Miguelovi v takovémhle duchu nemíním bavit a basta. Pustila jsem sprchu a podívala se na svůj obraz v zrcadle. Oči mi zářily a tváře hořely, jako bych se s Miguelem milovala teprve před pár vteřinami, a ne před hodinou. Potom jsem si stoupla do vany a úplně z hlavy vypudila Elsiina slova. Byla jsem si jistá, že mi závidí. Protože ona nikoho nemá. Aspoň jsem nikdy neslyšela, že by o tom mluvila. Neptala jsem se jí, ale možná zatím nikoho neměla. Její slova jsem přece nemohla brát vážně!

28/37

V sobotu jsem v Carlyině bistru skončila o dvě hodiny dřív. Utíkala jsem se domů převléct, protože mi Miguel slíbil příjemný večer při mexické hudbě v jejich podniku, kam měli přijít jeho známí z Puerto Vallarta. Těšila jsem se. Že ho konečně pořádně poznám, i zázemí, z něhož pochází. Chtěla jsem vypadat co nejlépe, abych se stejně jako jemu zalíbila i těm jeho přátelům. Vzala jsem si tedy na sebe hezké džínové šortky a růžovou košilku s trochu příliš odvážným výstřihem a obula bílé sandály na korkovém podpatku. Vlasy jsem nechala rozpuštěné, jenom ofinu jsem přidržela bílou látkovou čelenkou, jejíž konce mi visely až na lopatky. Podle sebe jsem vypadala fantasticky. Jasně, evropsky, tak jemně, étericky. Podle sebe… Ale když na mě Miguel zdola z ulice zatroubil, protože se mu jaksi příčilo jít nahoru, pokud byla doma Elsie, a potom mě spatřil, jak vycházím ze dveří našeho domu, zarazil se a svraštil rozzlobeně obočí, čímž mě znejistil. Udělala jsem snad něco špatně? Opíral se o své červené camaro s rukama založenýma na prsou. V ležérních černých kalhotách a bílém tričku. Jako vystřižený z reklamy. Když jsem však cupitala k němu, odlepil se od něj a doslova mě propálil pohledem. „Jdi se převlíct!“ přikázal mi rozzlobeně. Zastavila jsem se těsně před ním a zakolísala na podpatcích. „Prosím?“ „Slyšela jsi! Okamžitě se jdi převlíct. Takhle se mnou nepůjdeš!“ zařval. Vůbec jsem se nepohnula. Nechápala jsem, proč bych se hnout měla, na mém oblečení přece nebylo nic špatného. Chtěla jsem jen být hezká! Hlavně kvůli němu! Když Miguel viděl, že tam nadále postávám s nohama odhalenýma až po stehna, s ňadry vykukujícími z hlubokého výstřihu, poletujícími vlasy a rozzářeným obličejem, přiskočil ke mně, popadl mě za pravý loket a surově mě postrčil ke vchodovým dveřím. „Okamžitě!“ zasyčel mi do ucha. „Nejsi žádná prostitutka. Snad nechceš, aby si právě tohle o tobě moje rodina myslela?“ Co se mu stalo? Nikdy mu nevadily moje krátké sukně a přiléhavá trička! Dokonce mi sám věnoval sexy spodní prádlo, tílka, kombiné. Bože, špatně se vyspal nebo co? „Migueli… To je hloupost. Myslela jsem si, že se ti takhle budu líbit.“ „Ano, querida, když jsme sami. Když jsme sami! Ne když jdeme mezi lidi. Nikdo nemá právo vidět to, co je moje!“ Poslouchala jsem ho, hloupě mu přikyvovala a běžela nahoru obléknout si na halenku koženou vestičku a džíny vyměnit za tříčtvrteční legíny. Ale srdce mi bilo jako zvon, v uších mi hučelo a rozum doslova křičel: Vzpamatuj se, Karolin, tohle není normální!

29/37

Jenže já jsem se do něj zamilovala a asi jako každá v takovém stavu jsem jeho chování omlouvala. Protože jsem ho chtěla, protože se mi líbil! Vstoupili jsme do Los Taquitos mírně napjatí. Miguel mě doslova svíral kolem pasu a tiskl mě na svůj kostnatý bok, sice se usmíval, ale křečovitě, díval se na mě, ale majetnicky a s přimhouřenýma očima. Měla jsem strach těma svýma byť jen mrknout, natož se podívat někam jinam, na lidi kolem sebe. V jejich rodinném podniku se sešlo asi deset lidí. Mexičanů. Překřikovali se navzájem, připíjeli si skleničkami tequily, zpívali do rytmu hudby z jukeboxu. Nabírali si z táců na stolech, které byly červené od pikantních chilli omáček a plné burritos, mexických fazolí a sýrových enchiladas. Já jsem tequilu v životě nepila a i teď mi Miguel dovolil k ní jen přičichnout… Sám se přitom posilňoval až až, přestože řídil… Začal, jakmile mu nabídli první skleničku na černém podnose. Hodil ji do sebe, jako by neměla nic společného s alkoholem, a pokračoval další, postupně jeho sevření na mém boku ještě zesílilo. Přistoupil se mnou ke svému statnému strýci Pedrovi, představil mě a pokynul mi, ať mu podám ruku a jemně se k němu přitisknu. Jako z úcty. Zastyděla jsem se při pomyšlení, že ví o tom, jak často se milujeme v jeho domě. Objevili se u nás taky asi patnáctiletí puberťáci, jeho bratranci Fedde a Ignacio. Chechtali se všemu, co zachytili svým zamlženým zrakem. Pili pivo jako vodu. A zřejmě byli podle Miguelova úsudku pro mě neškodní, protože je nechal, ať se kolem mě ochomýtají. Nikomu dalšímu mě nepředstavil… Lámala jsem si hlavu proč. A potom se u nás objevil nějaký chlápek. „Miguel, el secreto, son las mujeres europeas?“ ozval se mi za zády hlas, hlas muže v Miguelově věku, který se ho právě ptal, jestli jsem já ta Evropanka. Hezký, sympatický, zřejmě kamarád, ale vzhledem k tomu, že byl také posilněný tequilou, poněkud příliš odvážný, protože se ke mně hned vrhl a vynutil si ode mě pevné objetí, které bylo pro jejich mentalitu příznačné. Až na to, že si mě tiskl na hruď trochu déle, než bylo únosné, a zřejmě jasně cítil vypoukliny mých ňader. Miguel vedle mě zavrčel: „Sí, Julio. Sí. To je Karo. A teď už ji pusť! Nezapomínej, komu patří.“ Julio se zachechtal a nespouštěl ze mě obdivný pohled. Miguel však zůstal smrtelně vážný navzdory tomu, že už pil čtvrtou skleničku. Jak to stihl? „Ale no tak, amigo. Dívat se snad můžu,“ odsekl Julio a rty se dotkl mé dlaně v náznaku polibku. Málem jsem udělala pukrle. Taková pozornost se mi totiž líbila. „Belleza, hm… oh mi Dios.“ „Julio! Odpal!“ vybafl Miguel a natáhl přede mne ruce, aby ke mně Julio už neměl přístup. „Por qué? Proč? Z mé strany je všechno naprosto počestné,“ ušklíbl se Julio a plácl Miguela nejspíš přátelsky do zad, ale tak silně, až mu zaskočilo. Pokusila jsem se skrýt úšklebek, ale nevyšlo mi to a Miguel ho spatřil.

30/37

„Ne, ty nevíš, co je počestnost!“ namítl rázně, popadl mě za ruku a rychle se mnou zamířil ke dveřím. Celá šokovaná jsem zakopla o něco na dlažbě pod nohama. „Kam tak letíš?“ „Na vzduch…“ „Proboha, zpomal… vypadáme jako blázni.“ Nezpomalil, ale nečekaně se zastavil a prudce mě otočil k sobě. Dutě jsem dopadla na jeho hrudník a hlavou ho udeřila do úst, v nichž zaskřípaly zuby. „Já nejsem blázen! Mluv se mnou hezky, Karo!“ blýskl očima. „Bože, Migueli, ty jsi ale vztahovačný…“ „Vztahovačný, co je to? Vadí ti, že tě chráním před Juliem? Abys věděla, je to obyčejný nadržený sukničkář. Kdybych tušil, že ho strýc pozval, nikdy bych tě sem nepřivedl.“ „Nic přece neudělal, jenom se se mnou seznámil.“ „Osahal tvoje prsa…“ Vytřeštila jsem na něj oči. „Přitiskl se na ně. A potom si tě prohlížel jako krávu na trhu. Tobě se to líbilo?“ Hlas mu nebezpečně přeskočil. Vytáhl mě ven. Dveře zavřel a úplně nás tak oddělil od toho bujarého veselí uvnitř. Teď jsem vnímala jen auta šinoucí se v dálce po silnici a jeho zrychlený dech. A silnou ruku na mé paži. „Hm? Líbilo?“ Naklonil se k mému obličeji tak blízko, až se nosem dotkl toho mého. Mlčela jsem. Protože jsem se z jeho dalšího výbuchu vzteku nějak nemohla vzpamatovat. A to ho zřejmě nastartovalo ještě víc. „Přece jen to jsi!“ zahřměl. „Prostitutka… Proto jsi sem chtěla jít tak ohozená? Hm? A přitom jsi mi tak sladce namlouvala, že ode mě nechceš jenom sex, ale něco víc. Já si tehdy připadal jako necitlivé hovado. Zahrála sis na naivní křehotinku. A přitom jsi obyčejná flundra!“ Vrazila jsem mu facku okamžitě, jakmile domluvil. Dlaň ho pleskla po tváři tak silně, až to překvapilo i mě samotnou, ale nelitovala jsem toho. Ani potom, když zatnul zuby, nenávistně přivřel oči a zvedl ruku nad hlavu. Plesk. Náhle dopadla druhá rána. Na tvář. Plesk… Potom na druhou. Vyjekla jsem, naprosto šokovaná jsem si tváře přikryla rukama a zapotácela se. „Migueli…“ zašeptala jsem. A potom mi vytryskly slzy bolesti, zklamání a nevýslovného strachu.

31/37

Už tehdy jsem od něj měla utéct! A už se nezastavit. Anebo nikdy nedovolit, aby mě dohonil.

5. kapitola „Povíš mi o něm někdy?“ Seděla jsem s mámou v kuchyni a krájela jablka. Na štrúdl. Bylo vedro jako v peci. Konec srpna, sucho, podobně jako v mém nitru. Jen to dítě o sobě dávalo čím dál častěji vědět. Jemnými pohyby, tlakem na břicho… I teď se zavrtělo, úplně jemňoučce. Ještě mi zbývalo dvacet týdnů těhotenství. Chtěla jsem si namluvit, že se mi to líbí, že ho začínám mít ráda navzdory tomu, kdo byl jeho otcem… Ale nešlo to. To dítě mi připomínalo jenom to zlé. Jak jsem ho tedy mohla milovat? Hodila jsem jablko do misky a podívala se na matčina záda. Právě chystala nedělní oběd. Otec seděl zavřený v obýváku u nějakého fotbalu, co dávali na Eurosportu, za což jsem mu byla vděčná. Že tu nebyl s námi. Že se mi vlastně tak trochu vyhýbal a zřídkakdy se mnou navazoval kontakt. Jako bychom spolu ani nebydleli. Jasně, přes týden bylo jednoduché vyhnout se mu, byl v práci dlouho do večera, protože finišoval se zateplením nějakého paneláku na Sídlišti KVP. Ale jakmile nadešel víkend, pokoušeli jsme se zalézt každý do své nory, abychom o sebe nemuseli zakopávat. „Tolik ti ublížil?“ Máma přestala míchat koprovou omáčku a otočila se od sporáku směrem ke mně. „Jsi tu už tři neděle, Karolíno. A já mám pocit, jako bych o tobě nic nevěděla.“ „Víš všechno…“ opravila jsem ji rychle. Tak nějak unaveně si sedla na dřevěnou židli vedle mě a vzala mě za ruku, v níž jsem držela nůž. Ztuhla jsem. „Co všechno? Proboha… Netuším, jak se cítíš, co se to tam ve Phoenixu vlastně stalo, co plánuješ.“ Když jsem neodpovídala, jenom jako němá zírala do misky s bílými jablíčky, máma ji vzala, prudce ji odsunula na konec stolu a přinutila mě, abych se jí konečně plně věnovala. „Karolíno!“ „Plánuju stát se matkou. To je všechno. Víc vědět nepotřebuješ.“ „Božínku… Jak jsi tam otupěla. Co se to s tebou děje? Kdo se to vrátil domů? To není moje stará Karolínka.“ „Máš pravdu, není…“ vyčerpaně jsem prstem ukázala na svoje břicho. „To dítě mi vůbec nevadí!“ vybuchla máma, až jsem měla pocit, že to musel slyšet i otec za dveřmi. Slyšel? Rozzlobil se? Protože jemu to dítě vadilo strašně. „Vadí mi, jak se chováš! Dokonce i k tomu malému. Tak apaticky. Takže povídej. Chci to vědět. Přijela jsi domů jen kvůli dítěti, nebo i kvůli něčemu jinému?“

33/37

„Nevím, co máš na mysli,“ hlesla jsem tichounce. „Líbilo by se ti, kdybych rodila tam? Tak daleko? A ty bys u mě nebyla?“ Trapné, já vím… Chtěla jsem mámu přesvědčit, že jsem tu proto, aby se pro mě netrápila. Ale právě to trápení jsem jí přinesla. „A co jeho otec, s ním nepočítáš? Při porodu? Nebo se potom vrátíš do Ameriky? Karolíno, netušíme, co se v tvojí hlavě odehrává. Otec je z toho nešťastný.“ „Ten je nešťastný už hrozně dlouho. Myslím ze mě. A mám pocit, že jiné už to ani nebude.“ Máma ztěžka vzdychla a přivřela oči, pod nimiž se jasné rýsovaly nejen kruhy, ale i hluboké vrásky. Nelíbilo se mi, že je tam vidím, jasně mi to naznačovalo, jak život utíká a že mladší už nebude. A já taky ne. „Ach dítě… Když to nechceš povědět ani vlastní matce, musí to být hodně zlé.“ Nikdo jiný nedokázal uhodnout všechno tak přesně jako máma. Uměla všechno pochopit i z toho, co nebylo vyřčeno. Stačilo jen podívat se mi do očí a viděla mi až do duše. Zabolelo mě to, tak náhle a prudce, že jsem prostě musela potlačovat slzy. Ale nemohla jsem jí to říct. O Miguelovi. O tom, jak jsem byla hloupá a jak jsem byla mlácená. Zničilo by ji to. A pak, bála jsem se, že pokud někomu něco prozradím, pokud někdy vyslovím nahlas jeho jméno, otevřu Pandořinu skříňku a vypustím z ní jeho ducha. A on mě potom najde! A zabije mě! Miguel by toho byl schopný. Byl? ANO! Zejména teď, když jsem mu zamlčela, že čekám jeho dítě. „Umřel? Nebo netušíš, kdo to je? Byla to náhodná známost? Na nějaké diskotéce? Karolínko… Opustil tě, když to zjistil?“ Bože… Něco jsem jí říct musela. Něco prozradit. Po chvíli váhání jsem si vybrala to nejméně bolestivé řešení. To nejbezpečnější. „Umřel,“ hlesla jsem, stydíc se za tu lež. Škoda že to tak bylo. Že to byla lež. Moc jsem si totiž přála, aby Miguel skutečně umřel. V době, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, téměř každou minutu dne. Chcípni! Táhni do horoucích pekel! „Ach…“ Máma mě ihned popadla za paže a přivinula si mě blíž k sobě. A potom si položila moji hlavu na svoje velká, měkká ňadra, která mě téměř rok a půl kojila. „Ach… To je mi líto… Tak moc líto. Zlatíčko moje… teď,“ polkla, „teď už tě chápu. Srdíčko moje. Tak proto. Proto jsi taková. Jako duch… smutná, zamračená. Proč? Proč jsi mi to neřekla hned? A trpěla takhle sama?“

34/37

Třela mi dlaněmi záda a dýchala mi do světlých vlasů. Po chvilce jsem měla pocit, že popotahuje… A to mě mrzelo ještě víc. „Ne… nevím…“ „Milovala jsi ho?“ Takhle se vlastně ptala na to, jestli bylo dítě počato ze skutečné lásky. Ne jen tak, při nějaké noční party, možná ve stavu opilosti. Cynicky jsem se zašklebila, což neměla šanci vidět, zaregistrovala jen moje kývnutí hlavou. No jo. Milovala jsem ho. Já káča… Tření lopatek bylo ještě výraznější. „Ježíši, Karolínko. Kdy se to stalo? Zřejmě teprve nedávno… To je tak smutné. Musí to strašně bolet.“ Vždyť to taky bolí. A nikdy nepřestane. „Moje… moje nejdražší. Měla ses nám svěřit. Aby tě líp pochopil i otec.“ Bylo mi nepříjemně. Z toho všeho. „Richarde!“ „Ne!“ prudce jsem ji zarazila, když se pokusila zavolat otce k nám a všechno mu vyklopit. Rychle jsem ji stopla, položila ukazováček na rty a očima ji poprosila, ať mu to neříká. „Srdíčko?“ „Neříkej mu to, prosím tě! Neříkej mu nic o tom muži.“ „Ale proč… ne? Vždyť trpíš. Přišla jsi o něj, o svoji lásku. Pomůžeme ti dostat se z toho, abys mohla být konečně šťastná. A otec se aspoň trochu uklidní a přestane na tebe tak tlačit.“ „Mami…“ „Jak se jmenoval? Ten tvůj přítel?“ Zachvěla jsem se strachy. „To není důležité.“ Nevěřícně otevřela ústa. „Jak to že ne?“ „Protože už tu není…“ „Proboha, Karolínko… Přece jsi ho milovala. A je tu to dítě.“ „Milovala. To ano. Ale připadá mi, že je to už hodně dávno.“ Nechápavě se na mě dívala. „Skončilo to, mami, skončilo to už před třemi měsíci. Rozešli jsme se a každý si šel svou cestou. Potom jsem zjistila, že jsem těhotná. A před pár týdny jsem se dozvěděla, že zemřel při autonehodě. Proto mě jeho ztráta až zas tak nebolí… Momentálně pro mě nic neznamená.“ Skončila jsem a chlácholivě se na ni usmála, dotkla se její tváře a potom utíkala z kuchyně, až se za mnou prášilo, aby se mě dál neptala na okamžiky, které jsem v sobě dávno pohřbila, byť mě stále pronásledovaly a nedaly mi pokoj.

35/37

Vyšla jsem na chodbu, přivolala výtah a potom s ním sjela do přízemí. Ven… Potřebovala jsem vzduch. Potřebovala jsem nový život. Bože, kdyby se tak dalo narodit ještě jednou… Asi mu stejně všechno prozradila. Myslím otci. Ochomýtal se totiž kolem mě nějak moc často a dlouho, přišel z práce a nejdřív nakoukl do mého pokoje, což nikdy předtím nedělal. Zeptal se, jak se má děcko, potom jak se daří mně. Když jsem na něj kývla, kývl i on, zůstal stát ve dveřích a dlouho se na mě díval, jako by chtěl pokračovat ve vyptávání. To dusno mezi námi bylo přímo hmatatelné. Otcovo rozčarování taky. A to bylo dítě ještě pořád v mém břiše. Netušila jsem, jak bude reagovat, až bude to břicho obrovské a každý ho uvidí, pochopí, že budu svobodnou matkou, a taky jak se bude otec chovat, až v tomhle bytě bude plakat miminko. A potom jsem se zarazila… Přemýšlela jsem, jestli je správné tohle rodičům udělat. Možná bych měla z tohohle bytu odejít. Najít si podnájem… Někde se usadit, začít znovu, sama s dítětem. Měla jsem dost peněz z Phoenixu. Dost na to, abych rok dva takhle jakžtakž přežila. Než to malé vyroste a já budu moct jít do práce. Ale potom co mě Miguel doslova uštval a nejednou zmlátil, jsem prostě potřebovala pocit domova. Asi proto jsem navzdory otci přijela sem. K mámě. Protože byla mým jediným záchranným kruhem, který mi hodí vždy a za jakýchkoli podmínek, protože byla prostě taková. Hodná. Otec nakonec sklonil hlavu a bez dalšího slova zmizel za dveřmi. Jako že to stačilo. Že splnil svou otcovskou povinnost, vyptával se, vyzvídal, což mělo znamenat, že mu dostatečně záleží na jeho těhotné dceři, a potom šel po svých. Ale brzy ráno, když jsem běžela na toaletu, protože to malé mi ošklivě tlačilo na močový měchýř skoro celou noc, a když jsem se s otcem málem srazila na prahu obýváku, na chvíli to své, myslím chystání se do práce, odložil a zase do mě začal rýt. „Měla bys jít do práce.“ Přešlapovala jsem z nohy na nohu a po chvilce jsem je už křížila v kotnících. „Cože?“ „Jaképak cože. Do porodu máš přece ještě čas. To chceš jen tak sedět doma?“ Šokoval mě. Tím, že mu vadilo, když budu „sedět“ doma těch směšných pár týdnů, které mi ještě oficiálně zbývají do začátku mateřské, tím, že nějak zapomněl, že mě chce poslat na oči veřejnosti. Co když se lidé začnou vyptávat? Co když si na mě budou ukazovat prstem? Nebude se za mě stydět? „Kdo mě, prosím tě, zaměstná s viditelným těhotenským břichem?“ nevěřícně jsem na něj vytřeštila oči.

36/37

„Hele, někde za pokladnou se najde místo vždycky.“ To snad nemohl myslet vážně! „Tati…“ „No co? Potřebuješ mít příjem. Baví tě jen tak tady posedávat? To přece nikdo nedělá. Jenom povaleči…“ Byla jsem absolutně zhnusená, radši jsem se k němu otočila zády a konečně zamířila na toaletu. „Neodcházej, když s tebou mluvím.“ „Vzpomínám si, nemáš to rád. Už jsem ti to jednou udělala… Víš, kdybys mi radši řekl, že mám zkusit školu. Medicínu. To by mi připadalo normálnější. Ale tohle…“ „A co je na tom nenormální? Sama bys to měla chtít. I kvůli tomu děcku. Není dobré zavřít se mezi čtyři stěny a nikam nechodit.“ V tomhle měl pravdu. To jsem musela uznat. Kdyby mu fakt šlo o moje dobro, tak bych mu to i spolkla. „Nezavírám se tu.“ „Karolíno, co bude dál? Až se to narodí?“ Zapotácela jsem se, smutně sáhla po klice koupelnových dveří a zašeptala: „Pokud ti tu budeme překážet, odejdeme.“ „Ne!“ vykřikl. „Myslím, co bude dál s tebou. Jak si to představuješ. S dítětem. Bez školy, nezajištěná…“ „Bez muže…“ doplnila jsem ho. „Aspoň nám pověz, kdo to vlastně byl.“ Aha, tak o to mu šlo. K tomuhle se chtěl dopracovat. Tohle mu strašilo v hlavě. „Jeden kluk.“ „Opravdu o tobě začínám pochybovat, Karolíno. A o tom, s kým ses tam vlastně tahala!“ vyprskl. „Já vím… Pochybuješ o mně už dávno. Stydíš se, že jsem tvoje dcera, že?“ Jakmile jsem to dořekla, otevřela jsem ty prokleté dveře před sebou a zmizela mu z očí. Aniž jsem počkala na jeho odpověď. Vždyť jsem ji znala už téměř tři roky!

@Created by PDF to ePub