Přeložila: JIŘINA STÁRKOVÁ

Přeložila: JIŘINA STÁRKOVÁ J. R. Ward: Závist Vydání první Copyright © Love Conquers All, Inc., 2011 This edition published by arrangement with NAL Signet, a member of Penguin Group (USA) Inc. All rights reserved including the right of reproduction in whole or in part in any form Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2012 jako svou 1725. publikaci Přeloženo z anglického originálu Envy, vydaného nakladatelstvím Signet, an imprint of New American Library, a division of Penguin Group (USA) Inc. v roce 2011 Český překlad © 2012 Jiřina Stárková Přebal a vazba © 2012 Ricardo a Baronet Ilustrace na přebalu © 2012 Martina Kysucká Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-629-9 BARONET Praha 2012

J. R. Ward

Závist Třetí díl románového cyklu PADLÍ ANDĚLÉ

Věnuji Davidu B. Foxovi, DMD, mistru v rozesmávání

PODĚKOVÁNÍ S díky Kaře Welshové, Claire Zionové, Leslii Gelbmanové a všem v NAL! Děkuji, Steve Axelrode! S láskou týmu Waudových: LeE, Nathovi, D, Lu, Jen, samozřejmě Jakeovi (Kenovi) a Cheryl, Busterovi (Benovi) a Shanně, Elwoodovi (Mikeovi) a Jenn. Srdečně děkuji své rodině a všem andělům, co mi kdy vstoupili do života, ať dvounohým, nebo čtyřnohým. Však vy víte, koho mám na mysli.

KAPITOLA

1 Jednoho ponurého dubnového večera Thomas DelVecchio mladší zjistil, že děsivé přízraky se z mysli mohou docela dobře přenést do reality. Bohužel to nebyla jen televizní reportáž. Krev byla všude. V měsíčním světle se leskla a jasně červenala, jako by někdo chrstl barvu z pětilitrové plechovky nejen na lesní půdu a podrost, ale také na zle zřízeného muže, který nehybně ležel na podušce z tlejícího listí… …Veckovi přímo u nohou. Rudou tekutou dekoraci však neobstarala výběrová latexová malba nebo olejový lak. Ani sytý venkovní nátěr na farmářskou stodolu. Nedala se koupit v Obi či v Baumaxu, odstranit terpentýnem nebo použít v některém béčkovém krváku. Tohle byla neoddiskutovatelná, regulérní skutečnost. Proboha, co to udělal…? Veck si strhl koženou bundu, smotal ji, klekl si a improvizovaný tlakový obvaz přitiskl na otevřený hrtan ležícímu muži, jehož přerývané chroptění se mísilo s prudkými poryvy Veckova dechu. „Zabil jsem vás? Byl jsem to já?“ zjišťoval naléhavě, pohled upřený do očí, z nichž se rychle vytrácel život. Žádná odpověď. Kristepane… Do hajzlu… Je to stejné jako tu noc, kdy byla zavražděná Veckova matka. S tím rozdílem, že tentokrát se ocitl na místě činu ne jako náhodný svědek, ale jako potenciální zabiják. Byl si absolutně jistý, že nasedl na motorku, rozjel se sem a ve stínech stromů čekal, až se ten psychotickej ničema objeví a přitom si celou dobu nalhával, že „podezřelého“ jenom vezme do vazby. Skutečnost však byla úplně jiná. Jen co vyhlédnutá kořist konečně dorazila, už držel v ruce nůž a pomalu se kradl k oběti… Ubytovací zařízení Monroe Motel & Suites bylo odsud pouhých patnáct metrů, na opačném konci nevelkého borového háje s hustým křovinatým podrostem. Řada zchátralých přízemních chatiček, pronajímaných zpravidla na jednu noc nebo na jednu hodinu a spoře ozářených bezpečnostním osvětlením, tvořila ideální kulisy, které sem vylákaly jak Vecka, tak perverzního zabijáka. Mnohonásobní vrahové si od svých obětí často odnášejí něco na památku. Protože nejsou schopní navázat řádné emocionální vztahy s lidmi a potřebují hmatatelný důkaz prchavé moci, již získali nad kořistí, shromažďují osobní předměty nebo ostatky těch, co zabili. David Kroner o svou sbírku suvenýrů přišel přede dvěma dny, kdy ho při jeho řezničině někdo vyrušil. Proto se pochopitelně vrátil k rozdělané práci. Jedině tak mohl znovu získat všechno to, co kdysi vlastnil. „Zavolal jsem záchranku,“ oznámil Veck, i když nevěděl, komu to říká. Zadíval se ke krajní chatce motelu, která byla nejblíž místu, kde se teď nalézal, a nejdál od přijímací kanceláře. Dveře i klika pokoje nesly úřední pečeť caldwellského policejního velitelství a ve větru se s pleskáním třepetala žlutá páska označující místo činu. Veck si vybavil, co tam spolu s ostatními zaměstnanci policejního oddělení předešlou noc viděl: nedávno zavražděnou mladou ženu, ve fázi odběru hrůzných trofejí. Ozvalo se další zachrčení.

Veck sklopil zrak. Masivně krvácející muž byl šlachovitý a hubený – ovšem oběťmi Davida Kronera byly výhradně mladé ženy od šestnácti do čtyřiadvaceti let, a aby je zpacifikoval, rozhodně nemusel mít postavu barového vyhazovače. Pískové blond vlasy měl na temeni prořídlé a původně světlá pleť postupně popelavěla – alespoň na místech, která nebyla zalitá krví. Veck se usilovně snažil přijít na to, co se tu skutečně stalo. Po nekonečném čekání uslyšel praskání větviček, a když se otočil po zvuku, spatřil Kronera, jak se po špičkách krade mezi kmeny borovic. Jakmile ho zpozoroval, sáhl po noži, přikrčil se a potom – „Do prdele…“ Ostrá bolest hlavy nastoupila stejně rychle, jako by mu někdo náhle zarazil do předního mozkového laloku skobu. Veck zvedl ruku a nachýlil hlavu ke straně. Skvělý, pomyslel si. Až dorazí sanitka, poprosím zdravotníky o aspirin. Aspoň budou mít co dělat – než přijedou, bude Kroner tuhej. Jakmile urputná bolest trochu polevila, Veck znovu popíchl paměť… ale znovu se propadl do černočerné tmy s příchutí morfinu. Ochromený čerstvým náporem agonie, šířícím se lebkou jako palčivý oheň, zavřel oči a čekal, jestli se pozvrací, nebo ne. Zatímco útroby sváděly nerozhodný souboj, usoudil, že je nejvyšší čas být upřímný sám k sobě. Přestože měl krátkodobou paměť děravou jako řešeto, nelze popřít, že sem přišel s úmyslem zabít toho úchylnýho parchanta, co za uplynulý rok znásilnil a zavraždil nejmíň jedenáct mladých žen od Chicaga po Caldwell. To je samozřejmě zvěrstvo, ovšem ve srovnání s Veckovým otcem, který kdysi to samé stihl za pouhé tři měsíce, vyložený amatérismus. Thomas DelVecchio starší byl pro chlapíky podobné Kronerovi bohatou studnicí inspirace. A právě tohle prokleté dědictví přimělo Vecka zavolat nejen záchranku, ale taky svého společníka z oddělení vražd. Ačkoli to ukrutně nerad přiznával, koneckonců je synem svého otce. A vypravil se sem proto, aby zabil. Tečka. A fakt, že jeho obětí se stal násilnickej hajzl, je jen společensky přijatelná omluva zastírající realitu. Pomstít všechny ty mrtvé ženy v podstatě neměl v úmyslu. Kromě toho věděl, že dnešní noc byla neodvratná. Přízračný temný stín se nad ním vznášel celý život, řídil ho, sváděl a táhl do náruče sebedestrukce. Proto je celkem logické, že si na nic nevzpomíná. Jeho temná stránka konečně zvítězila a nevzdala se, dokud nebylo dokonáno. A důkaz? Někde v hloubi svého nitra slyšel manický, spokojený smích. Jen si to užij, dokud můžeš, pomyslel si. Protože nesmíš připustit, abys v tátových stopách došel moc daleko – Z východu se ozvaly sirény a rychle se blížily. Veck očividně nebyl jediný, kdo jejich příjezd zaznamenal. Z jednoho motelového pokoje vyrazil muž a oběhl kapotu předpotopní rachotiny, která měla místo střední části karoserie otevřenou mříž. Lovení klíčů z kapes mu malinko ztěžoval fakt, že se přitom snažil obléknout spuštěné kalhoty. V přehlídce uprchlíků pokračovala žena s poněkud drsnou vizáží, co si před nasednutím do staré Hondy Civic kvapně stahovala minisukni. Uspěchaný odjezd provázený kvílením pneumatik zaručil, že záchranka, která se dokodrcala po cestě a zastavila před přijímací kanceláří, měla parkoviště sama pro sebe. Když zdravotník na sedadle spolujezdce vystoupil a někdo, pravděpodobně provozní motelu, otevřel dveře recepce, Veck hlasitě zahvízdal. „Tady!“ Provozní se zřejmě nechtěl do ničeho zaplést, a tak pro jistotu zase zapadl dovnitř. Zdravotník odklusal

k Veckovi a záchranka zamířila přes parkoviště. Při pohledu na běžícího muže a blížící se auto zaplavil Vecka bohorovný klid. Z ničeho nic byl stejně lhostejný jako bledý měsíc, co na něj shlížel z dehtově černé oblohy. Zabil člověka. A odevzdá se do rukou zákona. Sophia Reillyová, policistka z oddělení pro vnitřní záležitosti, se řítila ve svém neoznačeném vozidle zanedbaným caldwellským předměstím skoro na plný plyn. Že zatáčky a ohyby silnice číslo 149 zdolávala krkolomnou rychlostí, nijak nesouviselo s tím, že míří na místo činu. Vždycky jezdila rychle. Jedla ve spěchu. Nesnášela fronty ani čekání na lidi či na informace. Jestli cestou do motelu nesrazí jelena – Když se jí rozezněl mobil, měla ho u ucha před druhým zazvoněním. „Reillyová.“ „Detektiv de la Cruz.“ „Ahoj. Hádejte, kam zrovna jedu.“ „Kdo vás kontaktoval?“ „Dispečink. Mám na starost vašeho společníka. A když uprostřed noci přivolá záchranku a posily a tvrdí, že neví, co se oběti stalo, vyrážím do terénu.“ Bohužel to nebylo poprvé. Thomas DelVecchio mladší pracuje v oddělení vražd teprve čtrnáct dní a už si vykoledoval možnou suspendaci za ránu pěstí otravnému novináři, který se pokusil vyfotografovat oběť. Ovšem to byla ve srovnání s touhle patálií legrace. „Jak jste se o tom dozvěděl?“ zeptala se de la Cruze. „Osobně mi zavolal.“ „Jaký na vás udělal dojem?“ „Povím vám to na rovinu.“ „Jako vždycky, detektive.“ „Zdál se v pohodě. Stěžoval si na bolest hlavy a ztrátu paměti. Prý je tam spousta krve. Je si stoprocentně jistý, že obětí je David Kroner.“ Čili ten úchyl, co porcoval mladé holky a schovával si části jejich těl. Svou poslední „akci“ provedl včera v noci v motelu, kde ho někdo vyrušil. Kroner utekl oknem na záchodě, přičemž po sobě zanechal zoufale zuboženou mrtvolu a pick-up plný skleněných nádob se „vzorky“ a různými osobními předměty – které se v tuhle chvíli katalogizují a vzájemně ověřují po celé zemi. „Zeptal jste se ho, jestli to udělal?“ Pozice policistky z oddělení pro vnitřní záležitosti jí ukládala vyšetřovat přečiny svých kolegů, a i když byla na svou práci hrdá, pramálo se jí zamlouvalo, když se osoby se stejným popisem práce jako ona zapletli s paragrafy. Kdyby všichni včetně policajtů dodržovali zákon a hráli podle pravidel, byl by život mnohem veselejší. „Prý neví.“ Výpadek paměti při spáchání vraždy? Nic neobvyklého. Zejména jde-li o zločin z vášně. Kupříkladu když detektiv sejme zavrženíhodného mnohonásobného vraha. A Veck už jednou předvedl, že je při obraně obětí poněkud horkokrevný. Horkokrevný a… tečka. Mimořádně inteligentní a mimořádně přitažlivý, horkokrevný – Ne že by na přitažlivosti záleželo. Ani v nejmenším. „Kdy budete na místě, detektive?“ „Asi za čtvrt hodiny.“ „Beru na vědomí.“

Když hovor ukončili, Reillyová vsunula telefon do vnitřní kapsy pláště a vytáhla se na sedadle. Pokud se muž zákona stane podezřelým při vyšetřování vraždy – a podle toho, co Veck řekl dispečinku, je málo pravděpodobné, že Kroner útok přežije –, dochází ke střetu zájmů. Oddělení pro vnitřní záležitosti se většinou zabývá korupcí, procedurálními přestupky a posuzováním kompetence při výkonu povinností. Ale v tomhle případě se vyšetřovatelé z Veckova oddělení ocitnou ve velmi obtížné situaci, protože budou muset rozhodnout, jestli jeden z jejich vlastních lidí spáchal, nebo nespáchal zločin. Jak to tak vypadá, Reillyová možná bude muset požádat o šetření nezávislou komisi… ale podobné úvahy jsou předčasné. Zato úvahy o Veckovu otci předčasné nejsou. Všichni vědí, co je jeho otec zač, a Reillyová musela připustit, že kdyby nebyl ve hře blízký příbuzenský vztah, nešla by do toho s takovou ostražitostí… a obavami, že pro DelVecchia mladšího by mohla být krevní msta pádnou pohnutkou. Thomas senior patřil k nejznámějším mnohonásobným vrahům uplynulého, tedy dvacátého století. Oficiálně mu přišili „jenom“ osmadvacet vražd. Byl však podezřelý z dalších třiceti – o kterých vědí úřady ve čtyřech státech. Je docela dobře možné, že desítky dalších pohřešovaných žen s ním zatím jen nejsou průkazně propojené. Být Veckův táta právník, účetní nebo učitel, nebyla by tolik znepokojená. Bohužel, u mnohonásobných vrahů a jejich synů má rčení o jablku nepadajícím daleko od stromu hluboké opodstatnění. Když Reillyová přejela most, Monroe Motel & Suites měla hned vpravo. Odbočila na příjezdovou cestu a kolem kanceláře a řady pokojů projela na vzdálenou stranu parkoviště u lesa. Jen co vystoupila, v ruce batoh s nezbytnými potřebami, nasládlý zápach nafty ze záchranky ji podráždil k prudkému kýchnutí. Při hlubokém nádechu ucítila vůni borového jehličí… a nezaměnitelný kovový odér čerstvé krve. Zdravotníci zaparkovali vozidlo čelem k lesu a v záři předních světel se oba skláněli nad zkrvaveným tělem. Oděv už odřezali – nebo strhali – a pod ním se objevila přehlídka nespočetných čerstvých ran. Tak ten to na beton nepřežije, pomyslela si Reillyová. A pak uviděla Vecka. Detektiv stál stranou, paže zkřížené na hrudi, nohy rozkročené a tvář… prostou jakýchkoli emocí. Přesně jak předeslal de la Cruz. Jako by čekal ve frontě na pizzu. Jak kráčela po měkké půdě vystlané spadanými listy, najednou pocítila potřebu být ve střehu. Ten pocit patrně způsobil nejen hrůzný výjev, ale také muž, kvůli kterému sem přijela. Všimla si černého motocyklu na kraji lesa. Věděla, že patří Veckovi; vídala ho před budovou velitelství. Po pravdě se často dívala oknem, jak DelVecchio nasedá na stroj, nakopnutím startuje a odjíždí. Většinou měl na hlavě přilbu. Uvědomovala si, že tohle příjemné rozptýlení si dopřává spousta žen z policejní stanice. A je to po čertech pěkná podívaná. Veck má široká ramena a úzký pas, postavu jako boxer, ale obličej hezkého chlapce spíš než pěstního zápasníka – až na jeho pohled. Chladné, bystré tmavé oči měnily tvář uhlazeného manekýna v drsného chlapíka. Reillyová k němu přistoupila a hned si všimla krve na černém roláku. Netvořila však šmouhy nebo provlhlé úseky, jen příležitostné tečky. Obličej i krk bez škrábanců; oděv v dobrém stavu – neporušený, nepotrhaný, neuválený; na kolenou černých kalhot tmavé kruhy od bláta. Pistole v pouzdře. Těžko říct, jestli má u sebe ještě jiné zbraně. Neřekl: „Já to neudělal,“ nebo „Vysvětlím vám to…“ Jen se na ni díval. Nic víc. Úvodní zdvořilosti vynechala. „Volal mi velitel.“

„To mi došlo.“ „Jste zraněný?“ „Ne.“ „Nebude vadit, když vám položím pár otázek?“ „Pusťte se do toho.“ Dokonale se ovládá, pomyslela si. „Co vás sem přivedlo?“ „Věděl jsem, že se Kroner vrátí. Prostě se musel vrátit. Když jsme mu zabavili sbírku, nic mu nezůstalo, a tohle byla jediná možnost, jak předměty získat zpátky.“ „Co se dělo po vašem příchodu?“ „Čekal jsem. On přišel… a pak…“ Veck se zarazil, svraštil obočí a promnul si spánek. „Do háje…“ „Detektive?“ „Na nic si nepamatuju.“ Zpříma se jí podíval do očí. „Po jeho příchodu si na nic nepamatuju. Čestné slovo. V jednu chvíli se kradl lesem… a vzápětí byla všude krev.“ „Můžu si prohlédnout vaše ruce, detektive?“ Když je natáhl, ani se mu nezachvěly. Nikde žádné oděrky nebo šrámy. Krev neměl ani na rukou, ani na prstech, ani za nehty. „Prohlédl jste oběť nebo s ní před přivoláním záchranky nějak manipuloval?“ „Svlékl jsem si bundu a přiložil ji Kronerovi na hrdlo. Věděl jsem, že je to k ničemu, ale stejně jsem to udělal.“ „Máte u sebe nějaké jiné zbraně kromě pistole?“ „Nůž. Je –“ Položila mu ruku na paži, aby mu zabránila sáhnout za záda. „Přesvědčím se sama.“ Přikývl a otočil se na patě. Světlo záchranky padlo na zlověstně vyhlížející nůž v pouzdře, které měl na kříži; očividně nesloužil jen ke krájení salámu. „Smím si ho vzít, detektive?“ „Poslužte si.“ Z batohu vyndala latexové rukavice, natáhla si je a sáhla pro nůž. Zatahala za koženou přezku; Veck se ani nepohnul. Jako by odzbrojovala sochu. Čepel byla naprosto čistá a suchá. Přiblížila si ji k nosu a nadechla se. Necítila však žádný čisticí prostředek, jímž by narychlo odstranil krev. Když se ohlédl, rotace těla přidala ramenům na velikosti a Reillyová si kdoví proč uvědomila, že má oči v úrovni jeho hrudi. Měřila skoro metr osmdesát, což je u ženy slušný průměr, ale vedle Vecka si připadala jako liliputka. „Ten vám zabavím, pokud nejste proti.“ Chtěla mu vzít i pistoli, ale vzhledem k povaze ran ji zajímal především nůž. „Ani v nejmenším.“ Vyndala z batohu plastový sáček. „Co myslíte, že se tady stalo?“ zeptala se. „Někdo ho zle pořezal a myslím, že jsem to byl já.“ Jeho odpověď ji ohromila, ale ne proto, že ji považovala za doznání. Jen nečekala, že člověk v podobné situaci bude tak bezelstný. V tu chvíli vjelo na parkoviště neoznačené auto v doprovodu dvou hlídkových vozů. „Přijel váš parťák,“ oznámila. „Ale protože se chceme vyhnout střetu zájmů, velitel si přeje, abych vyšetřování vedla já.“ „V pořádku.“ „Souhlasíte, abych vám odebrala vzorky zpod nehtů?“ „Ano.“

Znovu zalovila v batohu a vytáhla švýcarský kapesní nůž a pár nevelkých plastových sáčků. „Vidím, že jste připravená na všechno,“ poznamenal Veck. „Nechci, aby mě něco zaskočilo. Natáhněte pravou ruku, prosím.“ Začala u malíčku a pracovala rychle. Nehty měl nakrátko zastřižené, ale nepěstěné a nebylo pod nimi skoro nic. „Máte zkušenosti s vyšetřovacími metodami?“ zajímal se Veck. „Ano.“ „Je to znát.“ Když skončila, vzhlédla… a okamžitě sklouzla zrakem z jeho tmavě modrých očí do okolí brady. „Nechcete něco na sebe, detektive? Je chladno.“ „To mi nevadí.“ A kdybys krvácel z otevřené rány v hrudi, nechal by sis ji aspoň přelepit náplastí? napadlo ji. Nebo by sis hrál na drsňáka a bez mrknutí vykrvácel? Tipovala druhou možnost. „Chci, aby vás prohlédl zdravotník a –“ „Jsem v pořádku…“ „To byl rozkaz, detektive. Mám dojem, že vás bolí hlava.“ De la Cruz vystoupil z auta a zamířil k nim, ve tváři pochmurný a vyčerpaný výraz. Proslýchalo se, že před několika lety přišel o dobrého parťáka, a představa repete ho zřejmě neuchvátila – i když tentokrát by byl důvod ztráty jiný. „Omluvte mě,“ oslovila oba muže. „Dojdu pro zdravotníka.“ Jenomže když přistoupila k dvěma sanitářům, právě přenášeli Kronera na vozík a bylo jasné, že nemají ani minutu nazbyt. „Jakou má naději?“ „Mizivou,“ odpověděl ten, co napůl zatáhl zip plas​tového pytle. „Ale uděláme, co bude v našich silách.“ „O tom nepochybuju.“ Lehátko na podvozku jí sahalo zhruba do pasu, a než ho odvezli, uložila si do paměti obrázek zraněného. Kroner vypadal jako vytažený z hořícího vraku auta a obličej měl zle rozsekaný, jako by neměl zapnutý bezpečnostní pás a prolétl čelním sklem. Reillyová se ohlédla na Vecka. Scénář má řadu hluchých míst, pomyslela si. Zvlášť proto, že detektiv si myslí, že Kronera zřídil on sám. Teoreticky není možné, aby se po takovém masakru rychle zbavil usvědčujících stop, a k tomu uprostřed lesa. Nadto se nezdálo, že došlo k jakékoli ruční výměně názorů – škrábance a pohmožděniny se prostě nedají zakrýt. Otázka zní: Kdo to udělal? Jako by na sobě cítil její pohled, otočil Veck hlavu, a když se jejich oči setkaly, okolní svět zmizel. Jako by najednou osaměli… a ona od něj byla ne patnáct metrů, ale patnáct centimetrů. Z ničeho nic ji polilo horko, jako by stála v místnosti u rozpálených kamen. Náhlý nával přisoudila adrenalinové reakci na stres. Jasně, na stres. Ne na sexuální přitažlivost. Reillyová se odvrátila a zavolala na nově příchozí policisty: „Můžete natáhnout pásku?“ „Rozkaz.“ Čas na seriózní akci. Ten kratičký zážeh naprosto nepatřičného okouzlení jí nezabrání ve výkonu po​vinností. Za prvé je výjimečně rozvážná a za druhé si přesně to žádá její profesionální integrita. Navíc netouží po tom, aby se ocitla na nekonečně dlouhém seznamu Veckových obdivovatelek. Udělá svou práci a nyvé pohledy přenechá ostatním.

A vůbec, muže jako Veck ženy jejího typu nezajímají. Což je dobře. Záleží jí mnohem víc na práci než na předvádění nohou v minisukních, fénování vlasů a účasti na olympiádě v randění. Ať si ho uloví Brittany – čti Britny alias Kancelářská Kočka – a klidně si ho nechá, jestli chce. Ona zatím zjistí, jestli se synek potatil.

KAPITOLA

2 Za jiných okolností by se Jim Heron považoval za uraženého poraženého. Konkrétně po každodenním klání ve World of Warcraft, partičce tenisu nebo pokeru. A ne že by podobnou zábavou marnil čas. Ale kdyby jmenovaným kratochvílím propadl, neodešel by od počítače, z kurtu ani od stolu, dokud by své soupeře neroznesl na kopytech. Nakonec je to pouhopouhá hra. Pokud jde o válku s démonem Devinou, má takový vztek, až je rozžhavený doběla: minulé utkání totiž prohrál. Ta mrcha ho doslova porazila na hlavu. To znamená, že v zápase o sedm duší je skóre 1:1. Jistě, zbývá ještě dalších pět kol, ale on ani nikdo jiný si nepřeje, aby skončila stejně. Jak se to stalo? Ten zpropadený démon vládne nejen na zemi, ale i v nebi… čili Jimově matce a veškerým duším ve věčném ráji, jemu i jeho týmu padlých andělů hrozí věčné zatracení. Nedávno na vlastní kůži poznal, že to není jenom abstraktní vidina používaná k motivaci věřících. Peklo opravdu existuje a muka jsou zatraceně konkrétní. Po té zkušenosti z gruntu přehodnotil to, co míval za přiblblou rétoriku zanícených pánbíčkářů. Zkrátka a dobře je to nefalšovaná skutečnost. V sázce je hodně, a on k smrti nerad prohrává. Zejména když to tak vůbec nemuselo dopadnout. A tak ho teď jaksepatří štve celý zápas. Jeho šéf Nigel. I všechna ta „pravidla“. Bylo to jasné jako facka: když se někomu řekne, ať ovlivní nějaké trdlo při rozhodování na jeho či její životní křižovatce, bylo by celkem fér mu taky prozradit, na koho se má zaměřit. Takové tajemství to zase není: ví to Nigel. Ví to i Devina. A Jim? Ten jediný o tom nemá ani páru. Právě kvůli téhle černé díře ve vesmíru informací se v druhém kole soustředil na nesprávného člověka a dočista to podělal. Výsledek? Má na krku kapitální bestii a trčí v podělaným hotelovým pokoji v Caldwellu ve státě New York. A není jediný, kdo má na někoho pifku. Hned vedle, za spojovacími dveřmi, vedly znechucený rozhovor dva hluboké, otrávené mužské hlasy. Tedy nic nového pod sluncem. Jeho pobočníci, Adrian Vogel a Eddie Blackhawk, z něho nemají radost a momentálně ho cupují na kusy. Nešlo jim ani tak o to, že jsou zpátky v Caldwellu, ale o důvod, kvůli kterému je sem Jim navelel. Zamžoural přes přikrývku. Pes mu ležel po boku stočený do klubíčka a jeho ježatá srst vypadala, jako by mu ji někdo postříkal tužicí pěnou a potom ho vystrčil na silný vítr. Chlupáč měl vedle sebe vytištěnou stránku ze tři týdny starého deníku Caldwellský kurýr. Tučný titulek oznamoval „Pohřešuje se místní mladá dívka“. Zprávu doplňoval snímek skupiny rozesmátých kamarádek; dívky měly hlavy u sebe a navzájem se objímaly kolem ramen. Popisek pod fotografií identifikoval tu uprostřed jako Cecilii Bartenovou. Jeho Sissy. Není vyloženě „jeho“, ale Jim to vnímá tak, že je za ni odpovědný. Na rozdíl od jejích rodičů, kamarádů a veřejnosti totiž ví, kde Sissy je a co ji potkalo. Není na soupisu uprchlíků z domova; nezavraždil ji ani její chlapec, ani neznámý muž; a nerozčtvrtil ji ten mnohonásobný vrah, co je podle webového zpravodajství Kurýra pořád na svobodě. Přesto ji někdo zle pořezal. Devina. Sissy byla panna, obětovaná na ochranu démonova zrcadla, jeho nejcennějšího majetku. Když Jim našel

její tělo, viselo za nohy před zrcadlem v Devinině dočasném úkrytu a on ho tam musel nechat. Jako by nestačilo, že dívku zabil jeho úhlavní nepřítel, později ji navíc uviděl v Devinině zdi duší… uvězněnou, trýzněnou. Navždy ztracenou mezi prokletými, co si tenhle osud zasloužili. Cecilia do pekla nepatří. Je nevinná, zneužitá a zavražděná ďáblem. A Jim ji osvobodí, i kdyby to mělo být to poslední, co udělá. Proto jsou zpátky v Caldwellu. A proto mají Adrian a Eddie vztek. Nic ve zlém, ale ať si trhnou. Jim sáhl pro kopii článku a mozolnatým palcem přejel přes zrnité vyobrazení Sissyiných dlouhých blonďatých vlasů. Zamrkal a uviděl světlé prameny slepené její vlastní krví a splývající těsně nad odtokem bílé porcelánové vany. Zamrkal ještě jednou a uviděl ji takovou, jaká byla onehdy v noci v Devinině krutém vězení: vyděšená, zmatená, ztrápená kvůli svým rodičům. Měl v plánu pomstít se za všechny Bartenovy. A Adrian a Eddie si tím svým remcáním jen provětrávají klapačky. Jim válku nezanedbává, protože než se mu podaří vyprostit Sissy z pekelné zdi duší, nesmí si dovolit prohrát s Devinou. Spojovací dveře se rozlétly a vešel jimi Adrian čili Génius s absolutním hluchem. Bez zaklepání, tedy přesně ve svém okouzlujícím stylu. Anděl byl jako obvykle v černém a četný piercing v obličeji netvořil ani polovinu stejných ozdob, co měl porůznu na těle. „Už jste skončili?“ Jim otočil článek lícem dolů a založil paže na prsou. „Nebo jste si jen dali pauzu?“ „Co kdybys to začal brát vážně?“ Jim vstal z postele a stoupl si před Ada tak blízko, až se oba navzájem dotýkali nosy. „Dal jsem snad nějak najevo, že to zlehčuju?“ „Nepřevelels nás sem kvůli válce.“ „To si piš, že ne.“ Adrian necouvl, ačkoli věděl, že Jim, bývalý zabiják útvaru pro extrémní operace, by si s ním uměl poradit na dvanáct různých způsobů. „Ta holka není tvůj cíl. A jestli sis nevšiml, máme na kontě jednu porážku. Musíme se soustředit na jedinou věc.“ Jim na zmínku o Sissy nereagoval: umínil si, že o ní nikdy nebude mluvit. Jeho chlapci byli při tom, když našel její tělo, a viděli, co to s ním udělalo, takže vědí dost. A popisovat jim, jak mu bylo, když ji spatřil v té stěně, nemá smysl. Ani zdůrazňovat, že zatímco ho Devina a její poskokové během minulého mače týrali a zneužívali, děsil se jen toho, že Sissy vidí, co s ním provádějí. Do hajzlu… Procedury, jaké probíhaly na „pracovním“ stole, by nepřál zhlédnout ani tomu nejotrlejšímu válečnému veteránovi, natož nevinné dívce, která je už takhle vyděšená až až. Nakonec, z těch zvěrstev si vrásky nedělal. Mučení v libovolné podobě není nic víc než přetížení fyzickými vjemy, nicméně to nikdo nemusí vidět, a jeho Sissy už vůbec ne. A ne že by byla jeho. „Chystám se za Nigelem,“ oznámil Jim, „tak doufám, že mi už nemáš co říct. Nebo sis usmyslel, že mě budeš ještě chvilku otravovat?“ „Tak proč tam už dávno nejsi?“ No… protože seděl na posteli, čučel do blba a přemítal, kam mohla Devina ukrýt Sissyino tělo. Ovšem za nic na světě by to nepřiznal. „Jime, vím, co pro tebe ta holka znamená. Ale vzpamatuj se, proboha. Musíme se dát do práce.“ Jim se podíval Adovi přes rameno. Eddie stál ve dveřích mezi oběma pokoji, mohutné tělo napjaté, červené oči vážné. Dlouhý černý cop přehozený přes rameno mu spadal až skoro k pasu. Kurvafix.

S Adrianovým držkováním mohl polemizovat – případně i fyzicky. Ale proti Eddieho vyrovnanému nekonfliktnímu postoji byl bezbranný. Nastavoval zrcadlo, které odráželo Jimovo idiotské jednání. „Mám to pod palcem,“ prohlásil Jim. „A vyrážím za Nigelem.“ Když se ozvalo volání, archanděl Nigel právě prodléval ve svém soukromém budoáru v Nebi. Stejně už byl nejvyšší čas koupel ukončit. „Čekáme společnost,“ oznámil Colinovi, když vstal z navoněné vody. „Já se tu zdržím. Lázeň má ideální teplotu,“ pochvaloval si Colin a lenivě se prohnul v zádech. Dosud vlhké tmavé vlasy měl na konečcích zkroucené, ušlechtilou inteligentní tvář uvolněnou jako málokdy; tedy skoro vůbec. „Důvod jeho návštěvy si jistě uvědomuješ.“ „Ovšem.“ Nigel přešel po bílé mramorové dlažbě, odhrnul závěs v odstínu korálové červeně a safíru a zase těžkou tkaninu z kombinace sametu a damašku svědomitě upravil. Nikdo nemusí vědět, kdo mu při koupeli dělal společnost – ačkoli měl podezření, že Bertie i Byron něco tuší. Přesto jsou natolik ohleduplní, že to nekomentují. Oblékl si hedvábný župan – s formálnějším oděvem se neobtěžoval. Jimu Heronovi na jeho ošacení pramálo záleží a vzhledem k tomu, jak se rozhovor pravděpodobně bude odvíjet, se zdá návrat do koupele nezbytný. Gestem ruky přivolal Nigel anděla ze země hluboko pod sebou, zvedl Heronovo hmotné tělo a nechal ho materializovat ve svém soukromém obydlí. Přesněji na své lenošce zahalené hedvábím. Spasitel působil na malinově zbarveném potahu naprosto absurdně: silné paže a nohy měl rozhozené do stran a černé triko i žalostně seprané džínsy vybranou látku hrubě urážely. Zlomek okamžiku nato přišel Heron k sobě a vyskočil na nohy, bdělý, pohotový… a nepříliš dobře naladěný. „Ledové víno?“ nabídl mu Nigel a přistoupil k francouzské barové skříňce, jejíž mramorová deska sloužila jako bar. „Či snad něco ostřejšího?“ „Chci vědět, kdo je na řadě, Nigeli.“ „Znamená to, že alkohol odmítáš?“ Při výběru karaf sklářské firmy Baccarat si dával načas a plnil ji pomalu a rovnoměrným pramínkem. Není žádný hňup, na kterého stačí houknout, a Heron potřebuje lekci slušnosti jako sůl. Nigel se otočil a napil se. „Lehké a osvěžující.“ „Na víno seru.“ Archanděl hrubost ignoroval a spasitele si klidně měřil. Když se Nigelovi a Devině zjevil Stvořitel a vysvětlil jim, že proběhne závěrečné klání, oba museli souhlasit s tím, že Heron bude tím, kdo se sedmi dušemi stane na bitevním poli. Každý oponent přirozeně chtěl uplatnit své hodnoty a oba uspokojil fakt, že tento mohutný, bojechtivý anděl stojící před ním má v sobě stejný díl dobra i zla. Přesto Nigel věřil, že zásadním přesvědčovacím faktorem je skutečnost, že Jimova zavražděná matka pobývá mezi zdmi nebeského zámku – a neochvějně tomu věřil i nadále. Nicméně okamžiky podobné tomuto ho nutily zpochybnit prostý základ této finální hry, jíž se všichni účastní. Anděl měl vražedný výraz. „Musíš mi říct, kdo to je.“ „Už jednou jsem řekl, že nemůžu.“ „Prohrál jsem, blbečku. A ona podváděla.“

„Jsem si vědom toho, že překročila jisté hranice, a pokud si vzpomínáš, poradil jsem ti, ať ji necháš dělat, co se jí zlíbí. Odveta přijde.“ „Kdy?“ „Až přijde.“ Heronovi se odpověď nelíbila a začal neklidně přecházet po zdobné místnosti se saténovými závěsy, orientálními koberečky a nízkým lůžkem – kolem něhož, jak si Nigel opožděně uvědomil, byly poházené dvoje různé svršky. Nigel si odkašlal. „Nemohu riskovat, že se situace obrátí proti nám. Na Devininu úroveň jsem se snížil už tehdy, když jsem ti dal k dispozici Adriana a Edwarda. Kdybych ti pomáhal, ohrozil bych nejenom jedno kolo, ale celý zápas. A to je nepřijatelné.“ „Ty víš, kdo je třetí duše. A Devina jakbysmet.“ „Ano.“ „A to ti nepřijde totálně nefér? Půjde po ní – pokud už to neudělala.“ „Podle ustanovení a odsouhlasených pravidel nemá dovoleno navázat s dušemi kontakt. Stejně jako já může i ona působit na tebe a tvým prostřednictvím na konkrétní duši. Přímé spojení není dovoleno.“ „Tak proč jsi jí to nezatrhl?“ „To není v mé kompetenci.“ „Prokristapána, Nigeli, copak nemáš žádný –“ „Ujišťuju tě, že koule má.“ Věcná poznámka přiměla Nigela i spasitele, aby se otočili ke vstupu do koupele zahaleného závěsem. Colin se oblékáním nezdržoval a stanul tam ve své neomluvitelné nahotě. Jen co si získal kýženou pozornost, archanděl pokračoval: „Zároveň tě žádám, aby sis dával pozor na jazyk, příteli.“ Heron povytáhl obočí a nevěřícně otáčel hlavou od jednoho muže ke druhému jako na tenisovém utkání. Nigel v duchu zaklel. Tolik tedy pokud jde o dekorum. A soukromí. „Dáš si ledové víno, Coline?“ nabídl nakvašeně. „A snad něco málo na sebe?“ „Takhle mi to vyhovuje.“ „To rád věřím. Ale nedostatek cudnosti ti nenabízí o nic lepší pokrývku těla než mírná teplota v této místnosti.“ Místo odpovědi se dočkal zabručení, jímž chtěl Colin vyjádřit, že není důvod, proč se chovat jako usedlej starej páprda. Paráda. Nigel znovu oslovil spasitele. „Mrzí mě, že ti nemohu poskytnut, o co žádáš. A myslím to upřímně.“ „Poprvé jsi mi pomohl.“ „Měl jsem k tomu svolení.“ „A víš, jak dopadlo druhé kolo.“ Nigel zamaskoval souhlasný pohled lokem vína. „Tvé zanícení je chvályhodné. A ujišťuji tě, že návrat do Caldwellu je nanejvýš příhodný.“ „Díky za tip. V tom zatraceným městě jsou dva miliony lidí. To výběr moc nezužuje.“ „Nic se neděje svévolně a náhody neexistují, Jime. Je však ještě někdo jiný, kdo projeví zájem o to, čemu se věnuješ, a jakmile se různé cíle spojí, najdeš svou příští duši.“ „Nic ve zlým, ale ty kecy jsou na hovno.“ Heron střelil pohledem po Colinovi. „A jazykový hlídce se za to omlouvat nebudu.“ Colin zkřížil paže na nahé hrudi. „Jak je libo, mládenče. Já se rovněž zařídím po svém.“ Čili: možná tě zmlátím teď. Možná později.

To poslední, o co Nigel stál, byla rvačka v jeho obydlí, která by nepochybně přilákala ostatní archanděly i Tarquina. A o takové intermezzo nestojí. „Coline,“ oslovil přítele, „běž si namočit hlavu.“ „Už jsem mokrý dost.“ „To je věc názoru,“ zamumlal Nigel a otočil se k Jimovi. „Nyní odejdi a věz, že se v pravý čas ocitneš tam, kde máš být, a uděláš to, co bude nutné.“ „Já v osud nevěřím, Nigeli. Jako bys vzal nenabitou pušku a myslel si, že něco trefíš. Nejdřív musíš vložit do komory náboje.“ „Jedno ti povím: ve hře jsou mocnější síly, než je tvé úsilí.“ „Fajn. To někomu napiš na novoroční přání. Ale mě těma pitomostma laskavě nekrm.“ Při pohledu do spasitelovy neúprosné tváře pocítil Nigel zákmit obav. S tímhle postojem čeká přeživší anděly ještě jiná nepříjemnost. On na tom však nemůže nic změnit. Heron postrádá trpělivost i víru, ale tím pravidla hry nezmění ani nezvýší pravděpodobnost, že Stvořitel usměrní Devininu opovážlivost. Naštěstí její prostopášnost funguje v jejich prospěch. „Myslím, že náš rozhovor je u konce,“ prohlásil Nigel. „Z jeho prodlužování by nic příznivého nevzešlo.“ V nastalém temném či spíše zlověstném okamžiku si ho Heron hněvivě měřil. „Dobře,“ promluvil spasitel konečně. „Ale tak snadno se nevzdávám.“ „A já jsem horou, jíž nepohneš.“ „Beru na vědomí.“ Vzápětí, jakoby mávnutím proutku, anděl zmizel. Až když se v místnosti rozhostilo ticho, Nigel si uvědomil, že on Herona na zpáteční cestu nevyslal. Anděl se o sebe postaral sám. Je čím dál silnější, pomyslel si Nigel. „Mám se vypravit na zem a dohlížet na něj?“ zeptal se Colin. „Když jsem souhlasil, aby se stal vyvoleným, namouduši jsem se domníval, že mu lze přitáhnout opratě.“ „Proto se ptám, jestli se mám vydat za ním.“ Nigel se obrátil ke svému nejdražšímu příteli, který pro něj byl víc než jen kolega a důvěrník. „To je práce pro Adriana a Edwarda.“ „Podle dohody. Jen mám obavy, kam ho jeho vzrůstající schopnosti zavedou. Nejsme na dobré cestě.“ Nigel se napil vína, zahleděný do prostoru, v němž Heron ještě před okamžikem přebýval. Mlčel, ale v duchu souhlasil. Otázka zní, co v tom mohou podniknout…