Přeložila: JIŘINA STÁRKOVÁ J. R. Ward: Posedlost Vydání první Copyright © Love Conquers All, Inc., 2013 This edition published by arrangement with NAL Signet, a member of Penguin Group (USA) LLC, a Penguin Random House Company. All rights reserved including the right of reproduction in whole or in part in any form Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1855. publikaci Přeloženo z anglického originálu Possession, vydaného nakladatelstvím New American Library, a division of Penguin Group (USA) LLC v roce 2013 Český překlad © 2014 Jiřina Stárková Přebal a vazba © 2014 Ricardo a Baronet Ilustrace na přebalu © 2014 Emil Křižka Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-886-6 (Formát ePub) ISBN 978-80-7384-930-6 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2014
J. R. Ward
Posedlost Pátý díl románového cyklu PADLÍ ANDĚLÉ
Morrisi M. Weissovi. M. D., džentlmenovi a skutečnému renesančnímu člověku
PODĚKOVÁNÍ Tisíceré díky všem čtenářům! Děkuji také Stevu Axelrodovi, Kaře Welshové, Leslie Gelbmanové a všem v nakladatelství New American Library! S nehynoucí láskou svým blízkým, jak pokrevním, tak adoptovaným, a celému Týmu Waud – však vy víte, koho mám na mysli. A jako vždy musím vyjádřit lásku a oddanost lepší polovině WriterDog.
KAPITOLA
1 „Takže… kde to jsem? Kde to… sakra… jsem… kde –“ Cait Douglassová se naklonila nad volant svého malého lexusu SUV, jako by to mělo zvýšit pravděpodobnost, že kadeřnický salon konečně najde. Po dalších zhruba deseti vteřinách, kdy zuřivě těkala zrakem mezi silnicí před sebou a řadou nóbl obchodů nalevo, zavrtěla hlavou: „Měla bych se spíš ptát, proč tady sakra jsem…“ Nákupní zónou Epcot plnou luxusních butiků projížděla s pocitem, že sem nepatří. Francouzské lůžkoviny. Italská obuv. Anglické psací potřeby. Tahle část Caldwellu zřejmě není jenom světácká, ale dokáže uspokojit všechny, kdo mají 3P, totiž peníze, postavení a perspektivu. Jak je libo… Někdy by to tady měla pořádně omrknout, jen aby poznala, jak si žije ta druhá polovina populace – ale teď na to není čas. Jednak má zpoždění a jednak je půl osmé večer, tedy dávno po zavírací době. Pracháči pravděpodobně sedí v jídelně obložené broušeným sklem a věnují se tomu, co provozuje Bruce Wayne, když zrovna nepobíhá po světě v převleku Batmana. Nemluvě o tom, že Cait tohle prostředí znervózňuje. Poučení pro příště: až se zase rozhodne změnit účes, nepožádá o doporučení svou sestřenici, konkrétně tu, co se provdala za plastického chirurga – Prudce zabrzdila. „Mám to!“ Urychleně – a proti pravidlům – se otočila do protisměru, zastavila vedle parkovacích hodin, které nevyžadují manuální nastavení, a vystoupila z auta. „Brr,“ zachvěla se a přitáhla si klopy kabátu. Závěr dubna na severu státu New York bývá někdy tak studený, že v jiných, opravdu chladných lokalitách by klidně obstál jako únor. A jako obvykle se zima držela zuby nehty – jako host, o kterého jinde nestojí. „Musím se přestěhovat jinam. Třeba do Georgie… na Floridu.“ Změna bydliště by mohla slavnostně završit sebezvelebování, na kterém svědomitě pracovala celý uplynulý rok. „Nebo na Tahiti.“ Kadeřnický salon, široko daleko jediný dosud otevřený podnik, byl jasně osvětlený, ale zdálo se, že uvnitř nikdo není. Cait vešla skleněnými dveřmi a rázem ji obklopila přeslazená vůně s podtónem chemikálií – tlumená, jakoby vlnící se hudba jí taky připadala příliš vyumělkovaná. Tak tomu se říká luxus, pomyslela si. Všude černý a bílý mramor, podlaha jako zrcadlo, zhruba dvanáct kadeřnických stanovišť zářících čistotou a řada umyvadel s koženými polohovacími křesly, připomínajícími klubovnu spolku spáčů. Na stěnách zarámované fotografie hlav modelek v nadživotní velikosti a v proslulé póze „modrá ocel“ Bena Stillera coby manekýna Zoolandera. Cait vykročila k přijímací přepážce, kam ji její praktické polobotky dopravily s pronikavým povrzáváním – jako by proti nim carrarský kámen protestoval. „Je tady někdo?“ Promnula si protivně svědící nos a čekala, jestli kýchne, anebo dráždění potlačí. Spousta zrcadel ji znepokojovala. Nikdy se moc neprohlížela – ne snad proto, že je ošklivá,
ale protože tam, odkud pochází, se takové věci nesluší. Štěstí, že rodiče žijí na západě, pokud zrovna nejsou na cestách. Není důvod, proč by se měli dovědět, že jejich dcera navštívila tohle doupě marnivosti. „Haló?“ Odvážila se dál do interiéru, kde stál vprostřed místnosti ostrůvkovitý pult, na němž se pravděpodobně míchají barvy. Bezpočet tubiček s různými tóny plavé, hnědé, rusé… tolik odstínů nemají ani voskovky… a… cože? Modrá? Růžová?! Možná by to měla včas odpískat… Muž, který vyšel ze zadní části salonu, byl hubený jako tyčka, párátkovité nohy očividně vyztužené upnutými černými džínsy. „Vy jste tha Cait Douglassová?“ otázal se s přízvukem, který Cait nedokázala nikam zařadit a jemuž sotva porozuměla. „Ano, jsem.“ Když přimhouřil nezvykle temné oči a upřel je na její vlasy, tvářil se jako doktor, co zírá na nevyléčitelného pacienta. Přestože nevypadal jako mnohonásobný vrah, bylo na něm něco, co Cait nabádalo vzít do zaječích. Nejradši by iracionálnímu pokušení podlehla, i když tentokrát to vůbec nesouviselo se zásadovým žebříčkem hodnot své rodiny. „Mhoje křheslo he thamle,“ oznámil. Jestli mu dobře rozuměla, chce po ní, aby se posadila… Jo, ukazuje na jedno ze stanovišť. Teď, nebo nikdy, pomyslela si Cait a rozhlédla se v naději, že jí něco, popřípadě někdo, dodá odvahu. Ale kromě ní a věrné kopie Sweeneyho Todda v salonu nikdo nebyl, a ta psychedelická elektronická muzika ji spíš dráždila, než uklidňovala. Místo aby ji pohled na fotografie modelek s dokonalými účesy povzbudil, s pohoršením ji napadlo, že by lidi fakt neměli brát tak vážně to, co jim roste na hlavě. Tak počkat. Něco v tom smyslu by řekla její máma… „Děkuju,“ přikývla. Podle pokynů se posadila do neskutečně pohodlného koženého křesla, které se s ní vzápětí otočilo tváří k zrcadlu. Honem sklopila oči do klína, a když jí kadeřník zabořil do vlasů překvapivě silné ruce, málem nadskočila. „Tak co máte na mysli?“ řekl. Znělo to spíš jako Tho mhath ha mhýshl? Že je to blbej nápad, to mhath ha mhýshl. Cait se neochotně zadívala na svůj odraz v zrcadle. Stejné tmavě hnědé vlasy. Stejné modré oči. Stejné jemné rysy. Ale bledou pleť jí aspoň zakrývá make-up, který se naučila používat teprve nedávno, aniž přitom měla pocit, že zabrousila do hájemství sester Kardashianových. Změnila se i její postava. Osm měsíců dřiny v tělocvičně ji vytvarovalo způsobem, jenž se na osobní váze nijak dramaticky neprojevil, zato na oblečení ano. A jasně červenou kabelku, kterou má na klíně, by ještě před rokem považovala za provokativní. Veškeré svršky má pochopitelně šedé a černé, poněvadž vybírala z toho, co jí viselo ve skříni dávno před rokem plným změn. Ovšem díky střízlivě aplikované dekorativní kosmetice se cítí… zkrátka jinak než předtím. „Thak…?“ naléhal kadeřník, který obešel křeslo a zaujal pózu naproti zrcadlu. Jeho založené paže a skloněná brada jí někoho připomínaly, ale Cait si ne a ne vzpomenout koho. Prohrábla si vlasy, jako to předtím udělal on, snad v naději, že jí v mozku vyklíčí nějaký nápad. „Nevím. Co myslíte?“ Když sešpulil rty, všimla si, že na nich má pomádu. „Bhlond.“
Bhlond? Co to – „Myslíte blond?!“ Přikývl a Cait musela potlačit znechucení. Červené doplňky jsou fajn, ale styl Lady Gaga nepřipadá v úvahu. V kadeřnických vodách si chtěla jen smočit špičky nohou, ne se v nich utopit. „Takový extrém jsem na mysli neměla.“ Natáhl ruku a znovu jí projel kadeře prsty. „Nhe, húplně bhlond. Ha s vhrstvheným prosvhetlenhííím.“ S prosvětlením? To budu vypadat jako skunk? „Ani nevím, co to znamená.“ „Dhůůůverzhujte mhi.“ Cait se opět setkala se svým vlastním pohledem. Kdoví proč pomyslela na svůj šatník, kde má všechno srovnané podle druhu oblečení, a usoudila, že bude muset barevně vytřídit sukně, kalhoty, halenky a šaty – až na to, že jsou pestrou variací na stín. Úprava ve Photoshopu, díky níž jí na hlavě přistála blond paruka, ji skoro vyhnala ze dveří. Ale nevýrazných hnědých vlasů už má po krk. Je čas začít žít. Mladší už nebude a v lepší formě patrně taky ne. A nikdy neví, co ji čeká zítra. „Tak bhlond,“ zašeptala. „Bhlond,“ potvrdil kadeřník. „S phrosvhetlenhííím. Khabiny hsou tham.“ Cait se ohlédla přes rameno. Tham byla chodbička se čtvero otevřenými dveřmi. Usoudila, že je jedno, které si vybere – i když věděla, že skoro každé rozhodnutí má nějaké následky. „Dobře,“ souhlasila zdráhavě. Vstala a provrzala se po nablýskané podlaze s pocitem, jako by kráčela po vodě – ovšem zdaleka ne jako Ježíš. Tohle není zázrak, jen smrtelnice vyvedená z rovnováhy na jinak pevném podkladu. Teď už z toho nevycouvá. Nedávná tragédie, která zasáhla její okolí, jí v mnoha směrech otevřela oči, a proto nehodlala marnit čas nesmyslnou zbabělostí. Žije, a to je nedocenitelný dar. Po chvilce váhání vešla do prvních dveří vpravo. Duke Phillips rázoval po chodníku, a i když se v téhle části Caldwellu pohybovali po setmění převážně ostřílení chlapíci, kolemjdoucí se mu klidili z cesty. Nejspíš je varovala jeho svalnatá a urostlá postava, již využíval v obou svých povoláních. Ale možná jeho chování: vědomě totiž porušoval pravidla státu New York, která kázala nekonfliktnost, a všem ostatním chlápkům se díval přímo do očí, připravený na všechno. A schválně si o něco koledoval. Vyzývavý pohled mu ale málokdo opětoval. Většina mužů, ať členů té či oné bandy, prodejci drog nebo týpci, mířící do klubů, dodržovali zásady, uhnuli očima a hleděli si svého. Škoda. Duke má rvačky rád. A pokud jde o ženy? Těch si nevšímal vůbec, ne snad proto, že by představovaly hrozbu, ale protože nechtěl reagovat na předvídatelné poznámky typu „ahoj, fešáku“. Ženy mohly Dukea oslovit pouze a jen po fyzické stránce, a na sex momentálně chuť neměl. Jeho cílem byly fialové dveře. Ohavné, fialové dveře idiotsky zkrášlené obrovským otiskem ruky. Hledaný vstup uviděl asi po padesáti metrech vpravo. Vzal za černou kliku, kterou měl cukání urvat, a při pohledu na červený neonový nápis Věštkyně šťavnatě zasakroval.
Nechtělo se mu věřit, že je tady. Zase. Prostě to – Při náhlém chvění na hrudi ho napadlo, jestli hluboký odpor nezapříčinil fibrilaci síní – ale to se mu jen rozvibroval mobil. Podle čísla poznal, kdo mu volá. „Potřebuješ mě?“ zeptal se úsečně, protože se mu příčilo plýtvat časem a bezduchými zdvořilostními frázemi. Alex Hessová měla netypicky hluboký hlas a vyjadřovala se stejně úsporně jako muž. „Jo. Můžeš přijít dneska večer na mimořádnou šichtu?“ Jeho šéfová byla pravděpodobně jediná žena, které si vážil. Na druhou stranu není těžké respektovat někoho, kdo přímo před vašima očima zlomí statnému chlapovi holeň. Jako vedoucí ochranky v Železné masce Alex nestojí o drogové dealery, a zvlášť ne o ty s krátkodobou pamětí, které už jednou varovala, aby v jejím klubu neprovozovali svou živnost. Každému dá jen jednu příležitost. Potom? Dotyčný má štěstí, když úraz bude jen kosmetický a obejde se bez sádry. Duke se podíval na hodinky. „Můžu přijít kolem tři čtvrtě. V deset musím být jinde. Ale tam se zdržím jen půl hodiny.“ „Domluveno. Cením si toho. Díky.“ „Rádo se stalo.“ Duke ukončil hovor a znovu se otočil k fialovým dveřím. Poháněný silou, kterou bytostně nenáviděl a nikdy jí nepřišel na kloub, rozrazil vetchý dřevěný panel s takovou vervou, až se dveře odrazily od venkovní zdi. Když se zhouply v pantech, zachytil je pěstí a vzhlédl ke schodům, co se zvedaly až do čtvrtého patra. Na posledním odpočívadle stanul přede dveřmi s nápisem: Posaďte se, prosím, a počkejte na vyzvání. Jako by byl u cvokaře. Radu ignoroval a raději přecházel sem a tam po úzké podestě. Obě nabízené židle byly každá jiná, ale svorně pomalované psychedelickými duhovými obrazci. Ve vzduchu se vznášela vůně vonných tyčinek, které čadily uvnitř. Tibetský běhoun, co měl Duke pod nohama, byl silně prošoupaný, ne však proto, že pocházel z laciného kraje. K smrti nerad čeká. A v tomhle případě to vyloženě nenávidí. Neví, proč se sem sakra pořád vrací. Jako by měl kolem krku neviditelný ocelový řetěz, který ho sem neustále táhne. Dobře ví, že je to ztráta času, přesto – „Už na vás čekám,“ ozval se daleko za zavřenými dveřmi ženský hlas. Tohle se opakuje pokaždé. Ta ženská vždycky vyčmuchá, že přišel – a to určitě nemá ve stropě na chodbě instalovanou videokameru. Ale nejspíš slyšela, jak přechází po odpočívadle. Bodejť by ne, když přitom polohlasně mumlal. Staromódní mosazný dveřní knoflík vyleštil bezpočet dlaní, v nichž se za dlouhá léta ocitl. Duke sledoval, jak se otáčí, a přitom ho prostoupil pocit nadpřirozena a ovládl jeho mozek. Když se objevila žena v hábitu s mnoha záhyby, tentokrát to byl on, kdo odvrátil pohled, aby se vyhnul konfrontaci. „Pojďte dál,“ vybídla ho tlumeným hlasem. Bože, jak tohle nesnáší. Když vešel, začaly odbíjet hodiny… osmkrát. Každý jejich úder zněl jako výkřik. „Potřebujete očistit. Máte černou auru.“ Duke vrazil ruce do kapes džínsů a nahrbil ramena. „Je to stejné jako minule.“ „Není.“ Jak jinak. Místo aby mu pomohla, ještě to zhoršuje. Místo kurýrování ho prokleje.
„No tak, posaďte se…“ Vrhl pohled na kulatý stolek se skleněnou koulí, na tarotový pultík a bílé svíce. Látkové závěsy, stejně bohatě řasené jako ženina róba, splývaly od stropu až na podlahu, kde se skládaly do neuspořádaných kupek hrajících všemi barvami. V místnosti stály dvě židle, jedna odpovídala svou velikostí trůnu, druhá, mnohem prostší, by se běžně našla ve skladu kancelářského nábytku. Měl cukání odejít. Místo toho se posadil.
KAPITOLA
2 Šest… sedm – Osm. Jim Heron, usazený na kraji postele, čekal, jestli stojací hodiny na odpočívadle ještě něco dodají. Když nastalo ticho, dal si šluka z marlborky. Ten pekelný stroj mu pije krev. Dotěrné tikání, naléhavý zvuk gongu a především fakt, že se čas od času splaší a odbije třináctkrát. Ne že by Jim byl pověrčivý. Ani omylem. Tak jo. Možná trochu. Nedávné události ho totiž zbavily přesvědčení, že realita má jediný rozměr, založený na tom, co je vidět, slyšet a co se dá ohmatat. A jen díky tomu, že přijal funkci spasitele zatracenýho světa, zjistil, že ďábel opravdu existuje – a lodičky od Louboutina upřednostňuje před modely od Blahnika, líbí se mu dlouhé procházky po pláži a sex zezadu. Seznámil se s anděly, stal se jedním z nich a navštívil nebe, které je patrně inspirované seriálem Panství Downton. Takže hodiny, co se nemusí natahovat, nešlapou na elektřinu a neumí počítat? Normálka. Znovu potáhl z cigarety, zaklonil hlavu a vydechl hustý oblak kouře. Zatímco dým stoupal, Jim se rozhlédl po svém pokoji. Vybledlé viktoriánské tapety. V koutě u stropu skvrna. Posuvná okna z olovnatého skla a staré rámy, co se kdysi natíraly zavřené. Postel jako stvořená pro skupinový sex, s vysokým čelem, které mu připomnělo filmy s Vincentem Pricem. Kromě téhle nory má dům dalších třiatřicet místností. Nebo třiačtyřicet? Sháněl laciné bydlení, nenáročné, prostinké… Rozhodně si nepředstavoval zchátralou barabiznu s nevyzpytatelnou tekoucí vodou, trucovitou elektřinou, sporákem chrchlajícím plyn a děravými stěnami, jimiž protahuje studený vzduch. Skvělej bejvák. Jako vystřiženej z časopisu Moderní domov. Jedinou kompenzací, alespoň podle Jimova názoru, byl ponurý zevnějšek: zdi porostlé uschlými šlahouny popínavých rostlin, nakřivo visící okenice a dvanáct křiklavě nesourodých výčnělků na fasádě naznačovalo, že ten, kdo tady bydlí, nezvané hosty klidně slupne i s fuseklema. Devininy poskoky to sice neodradí, ale všetečné idiotské výrostky stoprocentně. „Kde se flákáš…?“ Jim vzhlédl ke stropu. „Tak pohni, mrcho.“ Jeho ďábelská protivnice se vyznačovala bezmeznou trpělivostí – a on na její odpověď čeká už… jak dlouho? Típl nedopalek a zadíval se na barevnou vlajku, do očí bijící připomínku, že jeho nejčerstvější taktika může zkrachovat. V souboji dobra a zla, v němž je na pozici obránce komunikujícího se sedmi dušemi a „kapitány“ znepřátelených týmů – kurvící se satankou Devinou a sucharským archandělem Nigelem –, má slušný náskok. Přesněji jeho strana vede nad soupeřem tři jedna. Stačí jediná výhra, totiž přesvědčit další dušičku, aby na své životní křižovatce zvolila dobro nad zlem, a Jim zachrání nejen celý svět, ale také veškerý posmrtný život. A celkové vítězství bude vypadat přesně tak, jak si jeden představuje: nejenže lidičky na planetě Zemi dál půjdou vstříc
světlým zítřkům, ale ti bohabojní, co nasbírají nejvíc bodů, dostanou zelenou a vstoupí do nebeského Zámku duší, kde budou navěky věků v bezpečí. To znamená, že i znásilněná a zavražděná Jimova matka – nechť odpočívá v pokoji – zůstane tam, kde je teď. Celkem vzato by měl být šťastný jako blecha, že on a jeho zbývající spolubojovník Adrian mají výhru na dosah ruky. Jenže není. Zatracená Devina. Ta potvora má něco, co Jim chce a co nepatří do té její kruté cely zatracených, a tak, zocelený vojenským výcvikem a mnohaletými zkušenostmi, vymyslel následující taktický plán: ďáblice mu věnuje nevinnou duši a on jí na oplátku daruje jedno své vítězství. Jde o férový obchod v souladu s pravidly hry. Fangle vítězství jsou jeho – to mu koneckonců sdělil sám Nigel – a se svým majetkem může naložit, jak se mu zlíbí. Proto přece existují dražby přes internet, je to tak? Samozřejmě počítá s tím, že se démonka vzepře a bude se vykrucovat – přesto je skálopevně přesvědčený, že nakonec po nabízené šanci skočí. Adrian tvrdí, že je na svoje věci háklivá, ale tohle je válka – a pokud zlo zvítězí, ta bestie získá vládu nad vším a nastane doslova peklo na Zemi. Jenomže… místo aby jeho návrh bez váhání přijala, prohlásila, že si to ještě musí rozmyslet. Dělá drahoty, jako by šlo o pitomý boty nebo co. Nána jedna. Jim se zvedl a začal přecházet po pokoji; vrstvičku prachu na podlahových prknech záhy porušil nespočet otisků jeho bagančat. Když mu ustavičné vrzání začalo lézt na nervy, zamířil do koupelny na chodbě. Ani o téhle místnosti se nedalo hovořit v superlativech. Tapety s růžičkami vybledly tak důkladně, že zbyly jen nevýrazné barevné stíny. Možná je to tak lepší, protože se mu podobné přeslazené vzorky hnusí. Zdobné zrcadlo nad umyvadlem bylo prasklé a na mnoha místech osleplo, takže když se na sebe podíval, získal věrnou představu o tom, jak bude vypadat po sedmdesátce. A mramorové dlaždice už taky pamatovaly lepší časy. Nicméně se už sprchoval v horším prostředí. Přistoupil k vaně na nohách se zvířecími drápy. Ta vymoženost mohla být celkem romantická, kdyby mu za prvé ten výraz něco říkal a za druhé neměla uvnitř zažloutlé fleky od minerálních usazenin a zvenku zelené v okolí měděných nohou. Nemluvě o tom kraválu. Jakmile roztočil kdysi pozlacené kohoutky, studený přívod se rozječel, jako by potrubí ani trochu netěšilo přivádět ledovou vodu z hlavního řádu na ulici. Co pak vytékalo ze zrezivělé sprchové hlavy, byl spíš čůrek než regulérní proud, ale v uplynulých dvou dnech Jimovi blahosklonně umožnil, aby se pod ním namydlil a opláchl. Svlékl se, postavil se pod studený pramínek a sáhl pro mýdlo. Jeho tělesné schránce příliš nevadilo, že se nezahřeje. Bůh ví, že během služby v ExOp dostával zabrat mnohem víc. Jak se mydlil, přejížděl přes všemožné jizvy po bodných ranách, po kulkách, střepinách šrapnelů a několika operacích, jež absolvoval ve válečné zóně – s výjimkou jediné, provedené v jisté ložnici v Paříži. „Kde vězíš… Devino…“ Sakra práce. Ta bestie ho dovádí k šílenství. Což nedává smysl. Po dvaceti letech coby stínový zabiják ve službách americké vlády by na to měl být zvyklý. Válka měla nepředvídatelný rytmus s dlouhými pauzami nečinnosti a čekání, přerušovanými vypjatými dramaty, kdy se rozhodovalo o životě a smrti a on se musel zatraceně snažit, aby z toho vyšel víceméně bez újmy.
Nicnedělání zvládal celkem obstojně. Ale to je očividně minulost. Teď je ve hře mnohem víc, než co kdy vsadil na svůj výkon. A vyhrál vůbec? Peklo není nic než moralizující hra, které už dávno chybí jeviště. Proto by se měl radši pustit do dalšího kola a dobýt čtvrté vítězství. Nevinní by se osvobodili a všechno by dobře dopadlo. Až na to, že neví, jestli by to Sissy Bartenová přežila. Je uvězněná dole v té strašlivé stěně, a pokud by bylo peklo zničeno, nezmizela by spolu s ním? Nebo by dostala propustku, protože má čistou a nevinnou duši? Poněvadž ví houby, nemůže riskovat… a musí čekat na Devininu odpověď. A mudrovat o tom, co ta potvora peče – V koupelně bleskla jasná záře, která Jima oslnila natolik, že pustil mýdlo a zakryl si oči rukama. Návštěvníka identifikoval dřív, než neduživé crčení vody přehlušil aristokratický hlas s anglickým přízvukem. „Přišel jsi snad o rozum?“ udeřil na něj archanděl Nigel. Bezva. Tohle mu ještě scházelo. Konfrontace s šéfem. Že v penzionu U Dvou andělů není něco v pořádku, poznal Adrian podle světla, které mu do pokoje proniklo po obvodu zavřených, ale špatně doléhajících dveří. Intenzitou připomínalo výbuch menší bomby a jeho původ se dal přičíst pouze návštěvě některého z archandělů. Anebo samovolné explozi toho ničemného sporáku dole v kuchyni. Ad vstal z postele, nahý dokulhal ke dveřím a otevřel je, aby měl tu podívanou pěkně z první ruky. „… absolutní nezájem… kurevskej nezájem…“ Jim vypochodoval z koupelny s ručníkem kolem beder a mokrými vlasy, jeho hluboký, tichý hlas připomínal varovné vrčení podrážděného levharta. Na Nigela však neudělal pražádný dojem. Švihácký předák z nebeských výšin byl Jimovi v patách, vymóděný jako na koncert izraelské filharmonie: bílá kravata byla na nakládačku, co visela ve vzduchu, přece jen moc formální. I když se už dávno setmělo. Tra-la-la-la-lááá. Podle všeho ani jeden nezaznamenal, že se Ad opřel o kliku dveří své ložnice a celý výjev sledoval. Na druhou stranu, těm dvěma byli případní čumilové srdečně ukradení. „…sis myslel, že můžeš jen tak zahodit vítězství?“ vyštěkl Nigel, když vešel za Jimem do pokoje. Precizní přízvuk dodával slabikám prima říz. „Nemáš právo… dobrotivý Bože, to je ten prapor?!“ Adrian tlumeně zahvízdal. Když naposledy slyšel z těch jindy zdvořilých úst tenhle tón… …on a Eddie pak strávili sto nebo dvě stě let v očistci. Ohromná zábava. A Jim je dožranej až hrůza. „Je můj. Všechny ty fangle mi patří. Sám jsi mi to řekl. Proto můžu –“ Při plesknutí, které se doneslo otevřenými dveřmi na chodbu, sebou Ad mimoděk trhl. „Tohle nechám plavat,“ zavrčel Jim. „Ale jestli to uděláš znova, zabiju tě.“ „Nejsem živej, hlupáku. Riskuješ úplně všechno!“
„Jak víš, co s tou zatracenou vlajkou chci udělat?“ „Dostane ji ona. Jen nechápu, z jakého důvodu. Po pravdě neumím přijít na to, co může mít stejnou cenu jako vítězství, od kterého tě dělí jediná výhra.“ Adrian přešlápl z pajdající nohy na druhou. To je ovšem jiná. Netušil, že se jeho parťák rozhodl pro tak vysokou hru. Moc dobře ví, o koho Jimovi jde. O Sissy Bartenovou. „Do hajzlu,“ sykl, když si dal dvě a dvě dohromady. „Do hajzlu…“ „Vítej v realitě, Nigeli,“ zavrčel Jim. „Tady mě nemáš co sekýrovat.“ „Nepomyslel jsi na svou matku?“ Na vteřinu nastalo ticho. „To má být tvoje eso v rukávu? Abys mě nalákal do tý svý rajský zahrady?“ „Odpusť, že jsem si vůbec dovolil předpokládat, že ti záleží na její věčné spáse.“ Zatímco se oba andělé dostávali do ráže, navzájem se častovali urážkami a žhavili do běla, začaly odbíjet stojací hodiny nad schodištěm. Copak před chvilkou neskončily? Jedna, dva, tři… Ten krám ho namouduši děsí. … čtyři, pět, šest… Oba překřikující se hlasy sršely nepřátelstvím a jejich majitelé kolem sebe kroužili jako dva hladoví vlci. A zatím se po Caldwellu potlouká další rozpolcený hříšník – a Devina zná jeho totožnost. Kdežto Jim ne. Adrian si promnul oči a pokoušel se je zaostřit. Přivyknout tomu, že vidí jen na jedno, vyžadovalo čas. Dvourozměrné okolí mu neumožňovalo vnímat hloubku, přesně určit polohu v prostoru ani náležitě zkoordinovat končetiny. …sedm, osm, devět… Tahle záležitost s praporem je zapeklitá věc. Jim zřejmě sundal symbol vítězství z hradeb, aniž o tom pověděl Nigelovi. K tomu ho vedlo jediné: pokusí se vlajku vyměnit za Sissy. A nikdo s ním nehne. Takže je všechno v háji. …deset, jedenáct, dvanáct… Adrian se zaškaredil přes halu v prvním patře na předpotopní hodiny nad schodištěm. „No tak, jen do toho, ty zasranej –“ Třináctý úder, který předvídatelně následoval, zněl, jako by jím ta troska odkazovala Ada do patřičných mezí. Žalostný tón dozníval a hádka zuřila nerušeně dál. Nigel a Jim vpadli do rytmu, kdy si oba jen vylévali vztek a jeden druhého neposlouchali. A zatímco plýtvají energií, hra pokračuje. Jistě, má leccos společného s fotbalem, ale v téhle válce dobra a zla o sedmi kolech chybí oddechový čas. Soudě podle toho, co se odehrává v Jimově pokoji, spasitel lidstva nechápe vážnost situace, natož aby se vzdal. Udělá, co bude chtít. Nesoustředí se na válku, ale na Sissy – a tak to zůstane. A Nigel chce z Jima tu hovadinu vytlouct. Devina nepochybně získává navrch a krouží kolem další duše, ačkoli na to nemá nárok… Řešení, k němuž Ad dospěl, bylo radikální a mělo pramalou naději uspět, ale nic jiného nezbývalo. Dva nejmocnější hráči jejich týmu si navzájem jdou po krku, a nic nenahrává nepříteli víc než
rivalita v řadách soupeře. Ad se vrátil do ložnice, oblékl se, posadil se na postel a položil ruce na kolena. Když zavřel oči, vyslal žádost, paranormální obdobu místního rozhlasu. Trvalo zhruba dvě vteřiny, než obdržel výzvu, na niž čekal. A to znamená, že archanděl Colin ví, proč se Nigel vydal na Zemi – a ta šlamastyka ho netěší o nic víc než Ada.
KAPITOLA
3 Victorie Beckhamová. Tu jí kadeřník připomíná, rozpomněla se Cait, když jí Pablo vymýval barvu z vlasů. A nemyslela to urážlivě. Pravděpodobně ji inspirovaly jeho černé kučery, výrazné lícní kosti a pavoučí nohy. A pak pózování před zrcadlem, s našpulenou pusou a vytrčeným bokem. „Zhááák. Phosate he.“ Cait poslechla a zvedla hlavu. Mokrou kštici měla vzápětí zabalenou do ručníku a vracela se zpátky ke křeslu. „Búúúde he vhám zho lhíbhiz,“ ujistil ji Pablo, když si sedla. Co to mele? Že se jí to bude líbit? Na jeho přízvuku bylo nejpodivnější, že se neustále měnil, samohlásky i souhlásky zněly pokaždé jinak. Nesourodost naznačovala, že Pablo si buď na něco hraje, nebo trpí střídavou poruchou řeči. A pokud jde o Caitin názor na účes… Pablo odmotal ručník a prameny se jí svezly na ramena. Nedokázala přesně pojmenovat, co s vlasy provedl. Některé úseky byly světlejší, ale s ohledem na množství alobalu, co jí poskládal na hlavě, čekala něco mnohem dramatičtějšího. Pablo otevřel horní zásuvku a vytáhl z ní kulatý kartáč o velikosti odpadního potrubí. Druhou rukou se chopil fénu a jeden po druhém jí začal vysoušet jednotlivé prameny, pod něž vháněl pomocí kartáče horký vzduch. „Heď vysušhíme a phak – šhmik, šhmik, šhmik…“ Oči měl tmavé jako přezrálé trnky. Ne hnědé, jak si původně myslela, ale černé. Při pohledu do zrcadla se nenápadně ošila. Jak mohla provést takovou hovadinu? Tři tuby barvy, pro každou zvláštní štětec… Klidně mohla mít na hlavě červeno-modro-bílou divočinu. A Pablovi trvalo hodinu, než si připravil proužky hliníkové fólie a zašmodrchal jí je do vlasů. Už ji tady neuvidí. Nehledě na to, že ji ta legrace přijde na čtyři sta dolarů! I přes své chronické rebelantství se trochu podobá svým puritánským rodičům. Protože výlet do světa marnivosti byl v mnoha ohledech zbytečným mrháním. Nadto bude muset účes udržovat – „Hm… páni,“ uklouzlo jí, když otočila hlavu. Úsek, který si vzal do parády, vypadal… jednoduše nádherně. Vysušené a narovnané vlasy měly stejnou barvu, jako když byla mrně, s desítkami blond odstínů, které se porůznu proplétaly hustými lesklými kadeřemi. „Há zho rzhíkal,“ řekl Pablo… nebo něco v tom smyslu. Čím víc vlasů vyfénoval, tím to vypadalo líp – ovšem teď se vyzbrojil nůžkami. „Nepřipadá vám, že by to takhle mohlo stačit?“ odvážila se Cait, když se pod stropním světlem zalesklo ostří. „Khephak.“ Tak pitvorný přízvuk snad v životě neslyšela. A začaly se dít věci. Pablovy ruce jí vířily kolem hlavy, ostré nůžky se bořily do vlasů
a na zem se snášely ústřižky připomínající pírka oškubaného kuřete. Co to do toho cvoka vjelo – proboha, ofina… vždyť mám ofinu… Cait zavřela oči. Barvu poopraví sama. Ale co to ostatní? Než jí vlasy dorostou, počká si nejmíň rok. Proč do toho vůbec šla? Teď musí vydržet až do hořkého konce. To je nadělení… Něco ji zlehka pošimralo na hřbetě ruky. Zamžourala jedním okem a zjistila, že jí na zápěstí přistál přibližně pěticentimetrový pramínek se sotva znatelně zvlněnými konečky. Sebrala ho a promnula v prstech. Byl blond. Dočista blond. Když Pablo něco řekl, zmohla se jen na přikývnutí. Svářely se v ní emoce a okolní svět jako by neexistoval. Zoufalý podtext téhle proměny nemohla ignorovat, zejména když se očividně mění ve Veroniku Lakeovou… a má zaplatit nehoráznou sumu za něco naprosto povrchního… Bohužel je mnohem snazší pojmenovat vady na kráse, na autě nebo bytu než zalovit hlouběji a podrobit kritice vlastní rozhodnutí, chyby a neúspěchy. Například jak se po celoživotním opatrnictví uvěznila v kleci, kterou si sama vybudovala… Hudba najednou utichla, jako by reproduktory měly pro dnešek dost, a v nastalém tichu se Pablo vytasil s nějakým udělátkem, které vypadalo jako kulma, ale mělo dvě rozehřáté plotýnky. Cait napadlo, že to bude žehlička na vlasy. A fakt, že si tím není stoprocentně jistá, její izolaci od okolí ještě znásobil. Pablo uvěznil mezi želízky první pramen a s mírným rytmickým taháním postupně narovnal všechny vlasy. Zatímco se propracovával do finiše, Cait měla nebezpečně moc času k úvahám, oči sklopené na blonďatou kadeř v prstech. Když jí do očí vhrkly slzy, odkašlala si. Bohudíky, že policie našla tělo Sissy Bartenové… takže její rodiče mají co pohřbít. Taková škoda. A připomínka toho, že člověk má žít naplno, dokud je naživu. Protože nikdy neví, kdy bude na řadě. „Hhothovo!“ Pablo ji otočil tváří k zrcadlu, ale Cait zpočátku nedokázala odtrhnout oči od pramínku v prstech. Nakonec přece jen vzhlédla… „Páni...“ uklouzlo jí znovu. Z temene jí splývaly lesklé vlny, po někdejší koudelovitosti ani stopa. Prosvětlené prameny nenásilně ladily s tmavšími a délka se příliš nezměnila. Pablo nadšeně objasňoval, jak prostřihání a zkrácení vlasům prospělo a jak se díky tomu mohly komplexně projevit. Bla, bla, bla. Jeho drmolení pouštěla druhým uchem ven a zaměřila se na to, že vypadá mnohem mladší. Nebo… ženštěji? Svěžeji? Zkrátka a dobře je to hustý, jak by řekl její mladší brácha. Sklopila pohled na vlasy v prstech a nechala je spadnout na zem. Čas nelze vrátit. Cesta zpátky neexistuje… Může jít jen dopředu. To zjistila už ve svých dvanácti letech, kdy dostala první lekci dospělosti. Nedávná Sissyina smrt jí to znovu připomněla. „Ty vlasy jsou… perfektní,“ slyšela sama sebe. Pablo ocenil chválu zářivým úsměvem. Stáhl jí z ramen ochrannou pláštěnku a Cait se vrátila do kabinky. Oblékla se… a mohla na sobě nechat oči. Nový účes povýšil černé kalhoty a jednoduchý svetřík na model nejmíň od Sakse a červená kabelka se vyšvihla o úroveň výš, takže se z ničeho nic tvářila jako od Itala.
Když vyšla, aby zaplatila, připadala si, že má vlasy jako v televizní reklamě, při každém kroku se pružně zhoupnou, lesknou se i v tlumeném osvětlení a muži i ženy se za ní otáčejí. U přijímací přepážky vyndala šekovou knížku, a i když věděla, kolik to bude stát, proti své vůli vykulila oči. „Chethe he obhjednat?“ Cait vzhlédla od číslic, které sázela na určený řádek. Za přepážkou viselo zrcadlo od podlahy ke stropu a přes Pablovo rameno se znovu pokochala svou novou vizáží. Skvělá marketingová pomůcka, pomyslela si a přikývla. Odcházela pět minut nato, s výrazně odlehčeným účtem a vizitkou s datem příští návštěvy za šest týdnů. Vyšla na ulici a svižně zamířila k lexusu. Pořád nevěřila, že to opravdu udělala. Ale aspoň si začínala zvykat na šok spojený s koupí nějaké věci. U svého auta to cítí dodnes – a SUV pro ni je „nové“. Autobazar jí udělal velice rozumnou cenu a Cait musela přiznat, že je to nejúžasnější autíčko, jaké kdy měla možnost řídit. Zkrátka čas od času se jí z něj zatočila hlava. Jakmile vklouzla za volant, sklopila zpětné zrcátko a načechrala si zlaté lokny. Líp to načasovat nemohla. Protože po kdoví jak dlouhé době se má setkat po práci se svou dávnou kamarádkou. Nastartovala, vyjela na prázdnou vozovku a dala se stejnou trasou, po níž do ráje boháčů přijela. Dávná kamarádka je ve skutečnosti její dávná spolužačka z vysoké školy – Když ji zaplavily vzpomínky, zapnula autorádio, aby přerušila ticho, a zastavila na červenou. Neodolala a zase se naklonila ke zpětnému zrcátku – „Krucinál…“ Otočila hlavu na druhou stranu, i když to byla hloupost. Ale obě náušnice neztratila. Jedna jí nejspíš spadla v převlékací kabince. Svetr má úzký výstřih a zlaté mušličky fórové zapínání. Na zelenou přidala plyn a rozhodla se, že to nechá plavat. Přesvědčení jí však dlouho nevydrželo. Náušnice měly čtrnáct karátů, ale v první řadě si je koupila hned po promoci, na dovolené na Bahamách. Stočila volant vlevo a obrátila se do protisměru, aby získala zpět, co jí patří. Adrian se objevil v nebi, s písničkou Erika Claptona na rtech. Zpíval čistě, protože tu nebyl nikdo, koho by mohl popouzet falešným krákoráním. „…would you know my name…“ Trávník zářil jarní svěžestí a jasně blankytná obloha měla modrý odstín katedrální vitráže. Nalevo se jako horský hřbet zvedaly vysoké a masivní obranné zdi Zámku duší. Padací most se klenul přes vodní příkop a na hladině pableskovalo sluneční světlo z jakéhosi neviditelného zdroje. Na předprsni na vrcholku hradeb se lenivě vlnily jen dvě vítězné vlajky. Jeden pestrobarevný prapor chyběl. Sakra, co to Jima napadlo? Adrian kráčel dál. Vpravo, v sousedství kroketového hřiště, stál stůl prostřený pro odpolední kávu; damaškové ubrousky, vybraný porcelán a stříbro střežily čtyři židle. Byly však prázdné. Když se Ad rozhlédl, zmocnil se ho popravdě neurčitý pocit, že je sám. Což je nesmysl. Colin ho sem zavolal, tak musí být někde poblíž –
Přes louku se k němu donesl pronikavý vzdálený hvizd. Ad se otočil, zadíval se k říčce a vydal se k ní kulhavým krokem, jemuž se pořád musel přizpůsobovat. Zvláštní. Předtím si nikdy nevšiml, kolik je tu trávy, a s pajdavou hnátou teprve zjišťoval, co ve skutečnosti obnáší vzdálenost. Archanděl Colin byl na okraji lesa vedle prostorného, staromódního vojenského stanu, kde měl trvalé bydliště. Stál nahý po boky v proudu vody, která obtékala jeho malé soukromé nebe. „Jsi teď nějak pomalejší, kamaráde,“ poznamenal, sotva se Ad dobelhal blíž. Jen si posluž, frajere blbej. Kvůli kulhavé chůzi tady není. „Máme obrovskej průser.“ Colin nechodil pro poťouchlé poznámky daleko, ale ten večer si další ironii odpustil. Když vystoupil z říčky, po urostlém, svalnatém těle mu stékaly pramínky vody; zamířil ke stromu, kam pověsil bílou osušku, a omotal si ji kolem beder. „Je to tam dole hodně zlé?“ zjišťoval. Ad s heknutím dosedl na balvan. Vyhřátý povrch ho příjemně hřál do zadnice. „Ty víš, kde je Nigel.“ „Samozřejmě.“ „Takže taky víš, proč půjdu rovnou k věci.“ Ad zvedl ruce, aby zarazil zřejmou odpověď: Propáníčka, jak bych to mohl vědět? „Jim sjel z cesty rovnou do škarpy. Nikdo se neúčastní hry kromě Deviny. A víš co? Jestli se Jim teď nesoustředí, co teprve až mu ta děvka dá tu holku? Nebude s ním k vydržení.“ Colin jen potřásl hlavou. Ale to Adovi nestačilo. Zaklel. „Myslím to vážně. Než to celý projedeme, musíš se do toho vložit. Vím, že za Nigelem jít nemůžu. On a já jsme jako olej a voda.“ Colin si odhrnul z tváře vlhké tmavé vlasy. „Doufal jsem…“ Když z něj už nic nevypadlo, Ad pokrčil rameny. „V cos doufal? Že Jim uklouzne ve vaně a praští se do hlavy tak silně, až se mu rozsvítí? Kdyby to mělo fungovat, osobně bych ho vzal přes kebuli dubovou fošnou. Ale nebudeme si nic nalhávat. Spasitel vypadl ze hry a pochybuju, že se do ní vrátí – i kdyby ho Nigel roztrhl vejpůl.“ Colin sevřel ruce v pěst, jako by taky toužil někoho praštit. „Jim je sine qua non. A my nemůžeme udělat nic, co by ho přesvědčilo – pokud narážíš na tohle.“ „Snad si nemyslíš, že za něj chci zaskočit?“ Ad se nevesele zasmál. „Děláš si ze mě prdel?“ „Tys nepřišel kvůli tomu?“ „Chci vyhrát. To je jediný důvod, proč jsem tady.“ Colin povytáhl dokonale tvarované obočí. „Ty jsi do tý hry doslova zažranej. To bych do tebe nikdy neřekl.“ „Nesmíme prohrát.“ „Kvůli Eddiemu?“ Když se nedočkal odpovědi, zakabonil se. „Není třeba omlouvat se za věrnost mrtvému, a abych řekl pravdu, jestli ti to pomůže k soustředění, nebudu proti.“ „Prozraď mi jméno další duše. Víc nepotřebuju.“ Colina jeho žádost nepřekvapila. Není žádný idiot a pravděpodobně ji předvídal. Naneštěstí nehodlal porušit pravidla. „Víš, že to nemůžu udělat.“ „Zůstane to jen mezi námi.“ „Nebuď naivní. A neleží mi na srdci Nigel. Na něj mám jistý vliv. Jde mi o Stvořitele, příteli.“ „Tak sestup na Zem a kontaktuj dotyčnýho sám. Jim to neudělá. A ta jeho posedlost nás všechny zahubí. Jak se mohl vzdát vítězství?“ „Tys netušil, co s tou vlajkou zamýšlí?“
„Jasně že ne! Kdybych něco čul, snažil bych se mu to zatrhnout. V sázce je duše mýho přítele!“ „Jen mě to tak napadlo.“ Colin založil ruce v bok a přešel po naplaveném bahně na břehu říčky, kde zanechal otisky bosých nohou. „Pověz mi, kdo to je,“ naléhal Ad, „a o zbytek se postarám.“ „Ty do toho nemůžeš zasahovat o nic podstatněji než já.“ „Fajn. Tak mi prozraď, o koho jde, a já ho nějak nastrčím do cesty Heronovi.“ Kdysi by Adrian tlačil na pilu, ale logika je neúprosná, naprosto výmluvná – a Colin je z těch čtyř fouňů nejrozumnější. Odjakživa. „Nemůžu do toho zasahovat,“ opakoval polohlasně. „Tak to nech na mně.“ „Obávám se, že k tomu nedojde.“ Skvělý. „Co nám teda zbývá? Máme sedět s rukama v klíně a dívat se, jak to Jim celý podělá?“ Colinovo zaryté mlčení ho vážně znepokojilo. „Coline, musíš nám pomoct. Nechci po tobě, abys byl jako Luke Skywalker, ale jsi naše jediná naděje.“ „Luke Skywalker?“ „Pusť to z hlavy. Jen… prostě něco udělej. Něco.“ Archanděl dlouho mlčel. „Nemůžu tě vodit za ruku.“ „Ani nemusíš. Jen mě pobídni správným směrem. Víc nepotřebuju. Ale něco ti povím. Jestli vy tady nahoře od toho dáte ruce pryč, prohrajeme na celý čáře. Klidně vsadím to, co mi zbylo z koulí.“
KAPITOLA
4 Kancelář šéfové ochranky klubu Železná maska byla stejná jako Alex Hessová – strohá a praktická, zbavená všeho kromě nejúčelnějšího zařízení. Duke si povytáhl džínsy a čekal na odezvu na své zaklepání. Dveře se otevřely dovnitř. Chlapík za nimi byl jediný, kterému by ustoupil z cesty. Alexin manžel byl vysoký jako hráč košíkové, měl postavu boxera a fyzickou samozřejmost, jakou mají jen vycvičení zabijáci. Souboj na život a na smrt pro něj nebyla pouhá videohra. Když se navzájem míjeli, Duke kývl a John Matthew, jak se maník jmenoval, gesto opětoval. Nic víc. Nikdo ho nikdy neslyšel promluvit – ovšem podobně udělaný týpek ani mluvit nemusí. „Omlouvám se, že ruším,“ řekl Duke, když se Alex posadila na židli za svým stolem. Svého odcházejícího manžela sledovala pohledem, podle něhož usoudil, že se mu dívá na zadek. „Nemůžu najít Vazouna Roba. Kde mám být?“ „Venku.“ To bylo jeho obvyklé stanoviště, i když netušil proč. Připomínal spíš ostnatý drát než provaz obalený sametem, který střežil vstup. „Nějaké zvláštní pokyny?“ Upřela na něj tmavě šedé, přimhouřené oči. „Ne. Chovej se jako vždycky.“ To je klika. Nic jiného v repertoáru stejně nemá. Vrátil se na chodbu a dveřmi pro zaměstnance vešel do samotného klubu, kde se tísnily hloučky gothských zákazníků – kteří pro něj byli jen vzduch. Dávno ztratil zájem o ženské, co usilují o pozornost druhých. Prales podprsenek typu push-up, korzetů a přiléhavých kožených kalhot tvořil všeho schopné společenství, z něhož vyzařovalo zoufalství a povolnost. On se jim naopak zamlouval, protože na něm visely očima jako Alex na svém manželovi. Jedna z věčných ženských záhad: holky, co touží po pozornosti, usilují o přízeň pánů, kteří si jich nevšímají. Pro Dukea to má jedinou výhodu: když potřebuje sex, vždycky se najdou mraky dobrovolnic. Venku zaujal pozici vedle maníka jménem Ivan s postavou jako buldozer a otočil se čelem k frontě, která neustále narůstala. Podle pravidel hlídkovali ve dvojicích, protože kdo ví, co se může – „…rozdal sis to s mojí ségrou, čuráku! Vošuklas ji!“ – semlít. „Nech to na mně,“ prohlásil Duke a vykročil k netrpělivě podupávajícím človíčkům, kteří se nemohli dočkat, až se opijí, zfetují a totálně zruší. „…nevojel jsem ji! Jen mi ho vyhu–“ Bum! Bratr poškozené očividně neocenil jemný rozdíl mezi orálním sexem a regulérní souloží. Načež následovalo hysterické intermezzo. Dotyčná dívka, rozkošné stvoření s rysy Marilyna Mansona, make-upem komediantky a neskutečně sporým ohozem, se vrhla mezi oba pány. „Danny, hele! Já jsem s ním ne–“
Než se k nim Duke propracoval, dvojice mužů se do sebe pustila a v zápalu boje odhodila slečnu do vozovky. Vysoké podpatky jaksi nenašly oporu ani na chodníku, ani na obrubníku. Duke se na ni vykašlal, ačkoli věděl, že ji čeká jeden ze dvou možných scénářů. Buď přistane na zadku a roztrhne si tu nicotnou minisukni, anebo ji převálcuje některé projíždějící auto. Oba maléry se však odehrají mimo půdu klubu, a tak nespadají do jeho kompetence. Jeho se bezprostředně týká fakt, že přítel nebo milenec oné dívky nebo čertví kdo prahne po pomstě – a spolu se svým sparingpartnerem se pošťuchují v blízkosti jiných lidí, kteří čekají na svou dávku drog, alkoholu nebo sexu. A ty by to mohlo dožrat. V souboji jeden na jednoho člověk snadno zdivočí, ale v tlupě jedná jako učiněný šílenec, proto musí Duke zasáhnout. Vrhl se mezi oba kohouty, každému se paží opřel do klíční kosti a odtlačil je od sebe. Než je ale mohl umravnit verbálně, vložili se do toho čtyři maníci zevlující opodál. Kolem Dukea se začaly míhat pěsti a jedna ho zasáhla do hlavy. Tady přestává veškerá sranda. Duke měl situaci pod kontrolou. Jednoho chlapa popadl za klopy a srazil na chodník, druhému vrazil loket do hrudníku. Celou dobu, zatímco uhýbal před údery, a jednou dokonce odrazil ruku s nožem, byl ledově klidný a naprosto lhostejný. Bylo mu úplně jedno, jestli ho poldové zavřou za nepřiměřené násilí, někdo ho zraní nožem, nebo postřelí. A bylo mu ukradený, jestli některýmu tomu blbečkovi způsobí trvalé následky – nebo jestli ta holka nakonec skončila pod autem. „Nechte ho,“ zaslechl Vazouna Roba. „Potřebuje pohyb.“ Večerem se neslo pleskání kožených bund, hekání a zlostné kletby krocených mužů, zatímco diváci se víceméně znovu zařadili do fronty a žhavili mobilní telefony. Hlavní vchod do klubu byl naštěstí mizerně osvětlený a tahle mela nepotrvá dlouho. A taky že netrvala. V řadě před Železnou maskou se nikdy nenašlo moc rozených zápasníků a muži, co si vysloužili výprask, neměli velkou výdrž. Obvykle stačila jedna dobře mířená pumelice – což je škoda. Dukea těšilo, že je může mlátit, vychutnával si kontakt svých kloubů s cílem, rád se díval, jak se ty padavky poroučí k zemi nebo škobrtají o vlastní nohy. Ale nestál o publicitu. Ukončil bitku a zamířil k oběma výtečníkům, kteří se postarali o počáteční rozruch. Mládenci seděli na obrubníku, lízali si rány a mnuli čelisti, hlavu a ramena. Docupkala k nim dívka s vysokými podpatky, bláznivý účes i výstřední líčení ve stejném stavu jako před nedorozuměním ve vztazích. Oba muži loupli očima po Dukeovi, který se nad nimi tyčil. „Jestli mi ještě někdy zkřížíte cestu, budu vás sledovat až domů. Jasný?“ „Nemáte nám co vyhrožovat!“ zahulákala dáma a zadupala deseticentimetrovými kramfleky. „Máme svoje práva.“ Duke se k ní naklonil, až se jejich nosy skoro dotýkaly. „Nepoznáte, že tam jsem. Neuslyšíte mě ani neuvidíte. Ale půjdu po vás – na to vemte jed. A ještě něco: ukrutně mě baví děsit lidi.“ Dívka ztichla, ať už ji umlčel jeho smrtelně vážný kukuč, nebo to, co řekl. Oba mládenci se mlčky zvedli a odváděli dívku pryč. Když se Duke otočil ke klubu, zjistil, že fronta se uspořádala a lidičky pomalu mizí uvnitř. Sklopil hlavu, aby mu na pořízených fotkách nebylo vidět do tváře, a zaujal své místo u vstupu.
„Hergot, chlape,“ ucedil Ivan. „Ty ses ani nezadejchal.“ Duke jen pokrčil rameny. Když makáte na silnici se sehranou partou, v parném létě házíte lopatou asfalt a v zimě posypovou sůl, co nevidět se změníte ve výkonný lidský stroj, jehož síně, komory a srdeční svalovina pracují v dokonalém souladu, aby dodaly tělu okysličenou krev. Žádná velká věda. Jen pravidelný trénink. Spíš je zázrak, že může bez srdce žít. Jasně, v hrudníku něco na ten způsob má, ale v metafyzickém slova smyslu ztratil srdce už před lety, a nic by na tom neměnil. Duke zvedl ruku, aby se podíval na hodinky. „Sakra.“ „Co je?“ „Ztratil jsem cibule.“ Naklonil se a prohlížel místo, kde se odehrála rvačka. Na chodníku pochopitelně neviděl nic, co by třeba jen vzdáleně připomínalo něco kovového. Ale jestli se uvolnilo zapínání, hodinky mu sklouzly ze zápěstí a všiml si toho některý ze stovky přihlížejících kibiců, určitě dlouho neváhal. Retro rolexkama nepohrdne ani sebevětší vůl. Jediná hezká věc, jakou má, vzpomínka na minulost. Přesněji jakou měl. Co se dá dělat. V životě toho ztratil mnohem víc, přesto ho to nezlomilo. „Před desátou musím zmizet,“ oznámil Ivanovi. „Ale za půl hodiny jsem zpátky.“ „Vím to od Vazouna Roba. Hádám, že za tebe zaskočí.“ „Bezva.“ Cait zaklepala na prosklené dveře a opřela se o ně ve snaze zjistit, jestli je Pablo ještě v salonu. Místnost tonula v šeru, což nebylo příznivé, ale odcházela odtud před necelými pěti minutami – Kadeřník vyšel zezadu a při chůzi si oblékal černou bundu. „Zavrženo,“ zavolal. „Já vím,“ křikla v odpověď a přitom zadýchala sklo. „Ztratila jsem náušnici. Chci se podívat, jestli nezůstala na podlaze v kabince.“ Zatahala se za lalůček, jako by to mělo usnadnit překlad. Pablo poněkud nakvašeně odemkl a pustil ji do salonu. „Zthraty ha nhalezííí zha přhepázkou.“ „Myslím, že bude spíš tamhle,“ ukázala do chodbičky. „Hdy zte tham bhíííla?“ Cait se zakabonila. „Prosím?“ Netrpělivě mávl rukou. „Phodííívte she. Dhojdu pho krabhicíí.“ To jsou věci, pomyslela si, když se otočil. Možná má krátkou paměť z toho peroxidu v barvách na vlasy. Nebo z aerosolu ve sprejích. Demence způsobená tvarovacím gelem? Cait vešla do kabinky, klekla si na podlahu, zašátrala pod vestavnou lavičkou a pátrala po koberci. Dokonce si shrnula rolák, aby se přesvědčila, jestli se mušlička nezachytila o tkaninu. „Zatraceně…“ Vrátila se k Pablovi, který nedočkavě podupával. „Zthraty ha nhalezííí“ byla krabice od bot a v ní dvoje sluneční brýle, tenká šála, masivní náušnice z kočičího zlata a… A plonková náušnice ve tvaru kruhu, co by stejně dobře posloužila jako náhrdelník. Křehká mušlička nikde. Cait nečekala, že ve „ztrátách“ bude. Pablo nevypadal jako týpek, co po zavírací době luxuje. „Děkuju,“ řekla Cait. „Byla to mušlička. Zlatá mušlička.“ „Mháme vhaš thélefon?“
„No… včera mi volala vaše asistentka, abych potvrdila, že přijdu.“ Zatvářil se popleteně. „Hestli he nájde, hozvheme he.“ „Díky.“ Cait vyšla ven a zavrtěla hlavou. Divný, divný. Čert vem náušnici – ten chlap se vyzná v řemesle a za nic jiného mu neplatí. Jen mu malinko vynechává paměť. Nasedla do lexusu, zamířila do staré části Caldwellu a přibližně za čtvrt hodiny se ocitla ve čtvrti, kde se celých dvanáct bloků barevných viktoriánských sídel přestavělo na obchodní firmy, kavárny a obchody – i když krámky nabízely něco docela jiného než v okolí Pablova kadeřnictví. Tady vládly galerie s lidovou tvořivostí, oděvy z konopí, prodejci biokoření a podobného zboží. „Čtyři sta sedmdesát dva… čtyři… sta… sedmdesát dva…“ Ten večer už podruhé pátrá po tmě po nějakém – „Tamhle!“ Spokojeně přikývla a zapnula směrovku. Kavárna se jmenovala Černá vrána, ale zvenku vypadala veskrze přívětivě – detailně propracovaný lomený štít, stříška nade dveřmi, štukované kudrlinky pod okapem v pastelově růžové, žluté a světle modré. Průčelí připomínalo karikaturu obličeje: dvě tabulková okna místo obrovských očí, krokve nad nimi tvořily obočí a střecha s břidlicovými taškami nahrazovala vlasy. Cait sledovala šipky za roh budovy a uličkou plnou výmolů dokodrcala k malému parkovišti. Sáhla pro kabelku, vystoupila – Přede dveřmi označenými nápisem „Pouze pro zaměstnance“ sesedal z veteránského motocyklu jakýsi muž. Když si sundal přilbu, po rozložitých zádech se mu svezly dlouhé hnědé vlasy. Koženou bundu měl omšelou – ale nezdálo se, že je to uhozený módní záměr, ale poctivě nabytá patina –, dlouhé nohy vězely v úzkých džínsech. Plynulým pohybem se naklonil a vzal něco zezadu z motorky… Že by kytarové pouzdro? Cait mu neviděla do tváře, protože k ní stál zády, ale způsob, jakým vešel do zadních dveří kavárny, ji upoutal snad víc než jeho hustá kštice. Vykračoval si s ráznou sebejistotou. Možná je to majitel. Nebo, soudě podle kytary, muzikant? Ať to byl kdokoli, každopádně šlo o někoho důležitého. Jakmile se za ním zabouchly dveře, Cait se vzpamatovala. Co to do ní vjelo, že najednou okukuje chlapy? Třeba jí ta blond barva stoupla do hlavy. To sotva. Vrátila se do reality, obešla kavárnu a opřela se do hlavních dveří. Do tváře jí dýchlo příjemné teplo prosycené vůní horké kávy, vanilky a pačuli – jako by jí do obličeje chrstl latté člen kapely Grateful Dead. Zamnula si citlivý nos, rozhlédla se po nabité místnosti a zapochybovala, že tady dokáže někoho najít. Kavárna byla dlouhá a úzká, podél jedné stěny ubíhal bar, podél protější řada stolků a v prostoru mezi nimi se tísnily zhruba dvě stovky lidí. Na programu je zřejmě živá hudba, pomyslela si. V zadní části totiž uviděla vyvýšené pódium, na které by se pohodlně vešlo kvarteto, a na cihlových zdech byly zavěšené rozmanité lidové nástroje spolu se zdatně vyhlížejícími reproduktory. „Cait! Tady!“ ozvalo se odkudsi zepředu. „Ahoj!“ Cait zamávala a začala se propracovávat směrem k pódiu kolem číšníků v malinových tričkách a sedících zákazníků… Moment. Vždyť jsou tady samý ženský, prolétlo jí myslí.
„Cos to proboha provedla s vlasama?“ uvítala Cait Teresa Goldmanová, načež vstala a objala ji. Teresa byla její dobrá kamarádka ze střední školy a ještě lepší spolubydlící z vysokoškolské koleje, dívka, od níž vždycky dostanete přímočarou odpověď, ať o to stojíte, nebo ne. Zkrátka a dobře bezva přítelkyně – i když z ní někdy jde malinko strach. Zejména pokud jste bez varování zásadně změnili barvu vlasů. „Je to hrozný?“ Cait namotala na ukazovák blond pramen. „Je to –“ „Co tě nemá! Je to paráda! A… to mě podrž! Tys zhubla!“ Cait se usadila na vrzající dřevěnou židli. „Vůbec ne.“ „Kecáš.“ „Ví tvoje máma, že takhle mluvíš?“ „Kdo myslíš, že mě naučil nadávat?“ Zatímco probíraly společné zážitky z prvních dvou semestrů, číšník přinesl Cait nápojový lístek vytištěný na kartonu. Když přelétla nabídku, smích ji přešel. „Počkat – co je tohle zač? Kombucha? Bazalka posvátná? Yerba maté?“ „Jsi děsně nevzdělaná.“ „Copak tady neznají poctivý zelený čaj?“ „To bych do tebe neřekla –“ „Nebo Earl Grey?“ „Na ty nový vlasy jsi zoufale málo protřelá.“ Jako za starých dobrých časů, pomyslela si Cait s úsměvem. A přesně to potřebovala. Vypadnout z pracovního procesu, rozptýlit chmury, utratit pár dolarů navíc – a trochu si užít. Teresa se k ní naklonila. „Fajn. Na pití zapomeň. Kvůli tomu jsem tě sem nevytáhla.“ „To beru.“ Cait se zamračila. „Protože si nic z toho nedám. Mysli si, že jsem balík, ale já jsem na své prosté venkovské kořeny hrdá. I kafe z Dunkin’ Donuts je pro mě exotika.“ „Jsme tu kvůli tomu zpěvákovi. O nic jiného nejde.“ Že by ten chlapík na motorce? napadlo Cait. „Nevěděla jsem, že si potrpíš na muziku v podobných podnicích. Nečekám zrovna Aerosmith ani Van Halen.“ „Hlavně že nás nebude oblažovat Kate Perry.“ „Hele, při jejích písničkách jsem pravidelně cvičila.“ „Jsi beznadějný případ.“ „Nejsi na heavy metal z osmdesátých už moc stará? Kolik ti vlastně bylo, když přišel do módy? Tři?“ „Za tenhle odhad ti objednám kombuchu.“ Teresa se usmála. „Jmenuje se G. B. a tady hraje každé poslední pondělí v měsíci. Každou středu v osm v Dupárně, v Chýši každé druhé úterý, v –“ „Jsi jeho fanynka nebo manažerka?“ „Počkej, až ho uvidíš. Je fantastickej!“ U stolu stanul číšník v malinovém triku. „Co vám mám přinést?“ „Jenom vodu.“ „Máme kohoutkovou, Pellegrino, Lesní pramen –“ Příliš velký výběr, napadlo ji. „Kohoutkovou.“ „S ledem nebo bez?“ „Hm… s ledem.“
„Ve sklenici nebo v žejdlíku?“ „To je jedno.“ „Ochucenou –“ „Úplně mi postačí kohoutková voda. Děkuju.“ Cait mu s úsměvem vrátila nápojový lístek. Když odešel, dlouze vydechla. „Nechápu, jak tohle zvládáš.“ „Nepřišla jsem pít. Ale ochutnala jsem Jahodovou infuzi a byla vynikající.“ Teresa se opřela. „Co je nového? Připadá mi, jako by od Vánoc, kdy jsme se viděly naposled, uběhl teprve měsíc.“ „Pět měsíců.“ „To už bude květen? Páni…“ Teresa pokrčila rameny. „Já si času moc nevšímám.“ „Tak proto jsi mi každý semestr dávala svůj rozvrh.“ „Tys byla odjakživa chodící kalendář. Škoda že moje asistentka není jako ty.“ „Co práce?“ „Stejná otrava jako dřív. Věděla jsem, že daňové právo bude nuda.“ „Ale vynáší. Co je to za kabelku? Od Prady?“ „Ty sis jí všimla? To je milý.“ Když Teresa dlouho nic neřekla, Cait zpozorněla. Pro její dávnou přítelkyni nebylo mlčení typické. „Co se děje? A vyklop to hned, než se vrátí číšník a bude mě pět let zpovídat, jestli chci, nebo nechci skořicový vdolek.“ „Croissanty jsou lepší.“ „Mluv, Goldmanová.“ Mlčení prodloužil číšník a vysoká kovová nádoba plná vody a kostek ledu. Když znovu osaměly, Cait nevesele podotkla: „Děsíš mě, Tereso. Nevykládej si to špatně, ale po několika posledních týdnech už o žádné jobovky nestojím.“ „Slyšela jsem, že to Bartenovic děvče odešlo do věčných lovišť.“ Cait sklopila pohled. „Měla jsem ji ve skupině na kreslení.“ „Sakra, Cait… Já nevěděla, žes ji znala osobně.“ „Znala. Byla moc fajn. Chodila ke mně i na úvodní seminář o sochařství.“ „Půjdeš na pohřeb?“ „Samozřejmě.“ Cait vzhlédla. „A teď mi řekni to, co mi říct nechceš.“ „Jsou to necelé dvě věty.“ „Povídej.“ Teresa si odkašlala. „Víš o Thomovi a jeho přítelkyni?“ Cait se znovu podívala jinam. Jo, pomyslela si. „Ne,“ řekla. „Ona je těhotná. Shodou okolností by měla rodit tenhle měsíc. Potkala jsem ho u soudu. Myslím, že jednoho jeho kolegu předvolali pro zpronevěru a Thom tam byl svědčit. Já jsem šla… Na tom nesejde. Napadlo mě, že tě to bude zajímat.“ Cait se přiměla k úsměvu, i když nevěděla, proč se snaží. Teresu širokým zubením neoblafne. „Přeju mu to. Totiž jim oběma.“ „Nechci být mrcha, ale muselo se to stát omylem. Neumím si Thoma představit s poblinkanou košilí, jak přebaluje nebo připravuje dětskou výživu. Na koleji si luxoval v pokoji. Kdo tohle dělal?“ „My dvě.“ „Jenže my jsme holky.“ „Jsi pro tradiční rozdělení rolí v domácnosti?“
„Víš, jak to myslím.“ Cait si lokla ledové vody a zastudilo ji na dolní stoličce s ulomenou výplní, kterou si musí nechat opravit. Thom jí tu novinu oznámil před šesti měsíci, jakmile se o tom dověděli jeho rodiče. A udělal to s dobrými úmysly – nechtěl, aby to zjistila od někoho jiného, protože jeho slečna to očividně vytrubuje po celém městě. Cait to hluboce otřáslo, nicméně mu zdvořile poblahopřála… ukončila rozhovor a rozbrečela se. S ženou, která mu měla porodit dítě, jí totiž zahýbal. Margot. Jmenuje se Margot. Jako by byla nějaká francouzská filmová herečka. Možná se to i píše Margeaux. Už jsou spolu poměrně dlouho. Kolik je to let? Skoro tak dlouho, jako s ním byla Cait. Ne… déle. Netušila, proč ji to těhotenství tolik šokovalo. Zkrátka a dobře se ocitla na emocionální houpačce, z níž vypadla na tuhle tvrdou židli, s novým účesem a zpevněnou postavou… a vědomím, že se přestane schovávat před životem a že je připravená… Fajn. Přesně neví, na co je připravená, ale… „Víš, že ti chybí jedna náušnice?“ zeptala se Teresa. „Vím. Myslím, že jsem ji nechala v tom kadeřnictví –“ „Už je tady,“ sykla Teresa a napřímila se na židli. Cait se ohlédla přes rameno. A taky trochu narovnala záda. Skutečně to byl ten chlapík, co ho viděla venku s motorkou… a jestli vypadal dobře zezadu, zepředu byl ještě lepší: obličej s nápadnými rysy, zdůrazněnými nejen senzačními dlouhými vlasy, ale také bradkou a mimořádně sexy očima s těžkými víčky. Byl vysoký a štíhlý, na sobě jen černé tričko bez rukávů, paže pokryté černým a šedým tetováním s nápisy v jakémsi cizím jazyce. Když se posadil na barovou stoličku, prohrábl si vlasy a odhrnul je přes rameno. Odmítly však poslušnost a vzdorně se svezly zpátky, prozářené odlesky mědi, vykouzlenými osvětlením scény. Jeho úsměv byl vlídný jako letní vánek, a když zaklepal na mikrofon, aby se přesvědčil, že funguje, Cait se přistihla, že je zvědavá na jeho hlas – „Ahoj,“ pozdravil tichým, hlubokým tónem. „Jak se dneska máte?“ Z jeho úst to nevyznělo trapně ani lacině, zejména když ozvěna slov slétla od stropu měkce jako pohlazení. „Rád bych se s vámi podělil o novou písničku, kterou jsem právě složil.“ Během řeči se rozhlédl, a i když Cait věděla, že se na ni nedívá, měla pocit, jako by to říkal jen a jen jí. „Je o věčném životě,“ pokračoval. „Mrzí mě, že se nemůžu doprovázet na kytaru, vyskytly se jisté technické potíže – a tak se budete muset spokojit jen s mým hlasem.“ Pohotový a bouřlivý potlesk svědčil o tom, že v publiku má spoustu obdivovatelek. To vysvětluje, proč jsou tady ten večer pouze ženy. Některým dokonce zamával, jako by to byly staré známé. Odkašlal si a zhluboka se nadechl… a Cait se i s židlí otočila čelem k pódiu. „Neříkala jsem to?“ poznamenala Teresa s uspokojením.
