Mat e ř s t ví a
s e be r e al i z ac e
Luc i eNobi s
Předmluva Kdo dnes vládne v podnikání - muži nebo ženy? Na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď. Muži nadále drží kormidla velkých firemních lodí. Jenže ženy si mezitím pořídily jiná, - sice menší, ale hbitá plavidla. Zdá se, že jimi moře byznysu slušně zaplnily. Muži tento vývoj vnímají, někteří se ho i obávají. V zásadě jej ale respektují, aspoň v domovském přístavu: z našeho výzkumu vyplývá, že 9 z 10 mužů je pro, aby se jejich partnerka profesně seberealizovala. Sympatický názor. Ovšem za názor zas tolik nedáte… Když má ženská plachetnice vyplout z přístavu, ne vždy jí muž přeje dobrý vítr. Ženy ale už na podpoře mužů závislé nejsou, a tak vyplují stejně. Řetězy partnerství se napnou, a někdy se bohužel i přetrhnou. Profesní ambice žen ale s partnerstvím a rodinou nutně kolidovat nemusejí. Z našich zkušeností vyplývají dva tipy: mluvit o podnikání s partnerem ve velkém předstihu a postupně mu také předávat přiměřenou část péče o děti. Jako extra tip pak lze doporučit - ženám i mužům - čtení této knihy. Přeji všem podnikavým ženám odvahu! A jejich mužům rozvahu zkušeného námořníka.
PhDr. Martin Jára, psycholog, spoluzakladatel a ředitel Ligy otevřených mužů, www.ilom.cz
9
Pozvání k četbě Maminky, následující stránky jsou věnovány právě vám. Věřím, že všechny příběhy, zkušenosti, poznání a myšlenky, které naleznete v této knize, vás nejenom osloví, ale i pohladí, a snad vám dodají vnitřní sílu a inspiraci pro další kroky na vaší životní cestě. Mým cílem nebylo sepsat desatero přikázání pro na/stávající maminky. Netoužím po tom vnucovat někomu svůj úhel pohledu nebo své zkušenosti. Ty jsou v podstatě nepředatelné právě proto, že každá z nás vyběhla na svou životní trať z jiné pozice, s jiným startovním batůžkem. Na jaře 2014 jsem jednoho slunečného dne posazovala dceru i syna do autosedaček. Když jsem zavírala dveře od auta, najednou, jakoby mě jeden sluneční paprsek zasáhl přímo do čela. A nápad byl na světě. Koho by zajímaly a oslovily zkušenosti a myšlenky nějaké učitelky jógy? Vždyť každá jsme jiná. Ale když se nás, maminek, rozdílných žen s pestrými osudy, sejde více a otevřeně a upřímně se podělíme o své životní lekce a kotrmelce, najdou si čtenářky zajisté v našich příbězích tu správnou inspiraci. Pojďme si přečíst otevřené příběhy a zpovědi maminek, které se rozhodly sdílet s námi svůj životní příběh. Všechny tyto maminky, které nám na stránkách této knížky pootevřou dvířka nejen do svého soukromí, ale především do svého nitra, mají něco společného. Na následujících řádcích se můžete začíst do kapitol na různá témata, od hledání vlastní podstaty ženství, komplikovanosti v soužití s muži, početím a narozením dětí, náročnými prožitky novopečených maminek až po nastoupení na celoživotní cestu chápající mámy. Dalším společným jmenovatelem je vedle jejich naplňujícího mateřství právě seberealizace. Tyto ženy v sobě našly sílu, energii, potřebnou odvahu a odhodlání pro soustavnou práci na uskutečňování svého snu. Podělit se o své zkušenosti s námi se rozhodly maminky z nejrůznějších oborů podnikání, činorodé ženy tělem i duší. Na oboru nezáleží. Co má skutečný význam je fakt, že aktivity, kterým se mimo své mateřské povinnosti tyto ženy věnují, je naplňují, dodávají jim sílu a činí je šťastnými. Ke spolupráci na své knize jsem oslovila maminky podnikatelky. Ne z toho důvodu, že by snad byly výjimečnější než ženy v zaměstnání. Důvod byl ten, že se tyto ženy vydaly velmi nejistou a daleko trnitější cestou. Současný systém příliš neumožňuje rozumně skloubit péči o děti a domácnost s prací na vyhovující úvazek. Místo toho, aby tyto ženy kompromisně přistoupily na nevyhovující podmínky, rozhodly se vytvořit si vlastní podmínky tak, aby se mohly věnovat dětem, partnerovi a současně vykonávat práci, která je naplňuje. S každou zdárně překonanou překážkou roste jejich síla, kterou předávají nejen své rodině, nýbrž celé společnosti ve formě radosti.
10
Mým záměrem bylo vytvořit knihu, která by synergicky šířila poznání a z něj plynoucí lehkost bytí. Ne jeden příběh, ale všechny dohromady mohou pomoci vytvořit krásný, mozaikový a pestrobarevný obraz ženské síly a mateřství. Z této mozaiky nechť si každá najde tu část, která jí je v danou chvíli nejbližší. Každá si procházíme různorodými etapami svého života. A pokud je některá ochotná otevřeně hovořit o svých zkušenostech včetně těch temnějších zákoutí a odkryje zároveň cestu, která ji vyvedla ven na světlo, může ostatním jen pomoci najít tu jejich správnou cestu. Už se nejedná ani tak o osobní záležitost jako o synergickou rozvahu nad zákonitostmi života.
11
Pavla Maříková Sportovní trenérka, zakladatelka programu fitMAMI®
Motto: „Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod.“ „Ničeho v životě nelituji.“
Pavla se narodila v roce 1979 a celý život žije v Praze. Vystudovala gymnázium a následně studovala VOŠ fyzioterapie a VOŠ nutriční terapeut. Během studia gymnázia prožila velmi náročné období, po fyzické i psychické stránce. Léta žila bok po boku se svou, tehdy nejvěrnější a nejjistější přítelkyní, mentální anorexií. Když už jí lékaři nedávali naději, přišla velmi silná motivace a osudové setkání se sportem a fitness. Tato cesta určila Pavle následně i profesní směr a dala jejímu životu opět smysl. Dnes je Pavla maminkou dvou dětí a zakladatelkou outdoorového fitness programu pro maminky s dětmi – fitMAMI. Pavla má dvě děti, Lilianku a Samuela.
16
Pavlo, jaká jsi byla coby dospívající dívka? Co tě bavilo a naplňovalo? Vystudovala jsem gymnázium. Ale okolnosti mého studia na střední škole nebyly právě tradiční. V době dospívání jsem měla vážné zdravotní problémy. Trpěla jsem mentální anorexií. Onemocněla jsem ve čtrnácti letech a celé období dospívání jsem strávila po nemocnicích. Po šesti letech jsem si už ani nedokázala představit normální život. Běžné stravování, chození do školy, trávení času s přáteli. Stále jsem se vracela do nemocnic a opakovaně tam vídala stejné tváře holek, které se, jako já, neúspěšně léčily z anorexie. Už jsem ani nevěřila, že se mi podaří vyléčit. V osmnácti letech mě propustili do domácího léčení jako ztracený případ. Velkou náhodou dostali mí rodiče doporučení na jednoho dětského psychologa, ke kterému jsme měli docházet na rodinnou terapii. Rodinných terapií jsme do té doby absolvovali desítky, ale mí rodiče této možnosti naštěstí ještě využili. Nastal zlom. Osvícený psycholog začal aplikovat úplně rozdílný přístup od toho, na který jsem byla do té doby zvyklá. V nemocnici spočívala léčba v tom, že nás neustále kontrolovali, vážili, nosili nám jídlo a nutili nás do něj. Kontrolovali, zda jsme všechno snědli a zda jsme to náhodou neschovali. Tedy přístup ustavičného nátlaku a kontrol. Náš nový psycholog mi dal důvěru, zvolil cestu absolutní svobody. To bylo asi to nejpodstatnější. Nechtěl, abych se vážila před ním nebo před svými rodiči. Říkal, že se mám zvážit v soukromí a dodal: „Věřím ti. Je mi jedno, kolik toho sníš, ale domluvme se na určité hranici váhy, pod kterou se nedostaneš. A tady začneme.“ A mně se neskutečně ulevilo. Najednou pominul ten stres pramenící z neustálých kontrol. Nastal první krok k mému uzdravení. A přišel druhý velmi důležitý moment. V devadesátých letech se u nás objevil do té doby neznámý trend fitness a aerobiku. Stal se velmi populárním a i já jsem se (tehdy ještě v období svého neustálého hubnutí) vrhla na cvičení. Docházela jsem na aerobik. Kost a kůže jsem se objevila na lekci. Tam mě doslova okouzlila jedna cvičitelka, krásná mladá žena, silná, nabitá energií a optimismem. Okamžitě se stala mým vzorem. Jednou jsem za ní přišla a ptala jsem se jí na nějaké účinné cviky na záda. Ona se na mě jen podívala a řekla: „Ty mi vůbec nic neříkej, ty nemáš problém se zády, tvým prvotním problémem je, že nejíš.“ Samozřejmě jsem nechtěla nic přiznat, tak jsem si začala vymýšlet, že mám problémy s trávením a že mám omezený jídelníček. Ona mi naslouchala a jen tak mě pozorně sledovala. Pak řekla: „Nemusíš mi lhát, já si prošla tím samým.“ A já zůstala stát doslova s vytřeštěnýma očima jako opařená. Nechápala jsem to. Naproti mně stála krásná, zdravá holka. Poprvé jsem před sebou viděla člověka, který to zvládnul. Bylo to velmi inspirující a dodalo mi to obrovskou sílu. A já jsem si byla najednou jistá, že nad svou nemocí zvítězím. Díky tomu, že mi jeden člověk dal důvěru a druhý inspiraci, našla jsem v sobě sílu potřebnou k uzdravení. A už to bylo jen lepší.
17
A kde vidíš, z dnešního úhlu pohledu, spouštěč své mentální anorexie? Po tom všem, co jsem viděla a zažila, si myslím, že důvodů je vždycky více. Je to taková správně dávkovaná směs různých okolností, které tě k anorexii mohou přivézt. Jedním z faktorů je samozřejmě touha po štíhlosti, dokonalý fyzický vzhled, současný trend atd. Myslím si ale, že u většiny dívek a žen, které trpí poruchami příjmu potravy je důvod mnohem hlubší. U mě to možná byla touha na sebe upozornit. Jako nejstarší ze sourozenců jsem musela být ta šikovná, spolehlivá, ta vždy bezproblémová. Taková šedá myška. A anorexie, a v podstatě hladovka, která je její nedílnou součástí, pro mě tehdy představovala vhodný způsob, jak na sebe upozornit. Vypadá to absurdně, ale podvědomí si s námi umí občas zahrát. Tím druhým spouštěčem byla touha po jistotách, možná sebejistotě a vnitřním ukotvení. Myslím, že určité hledání svého vlastního prostoru a svého já patří téměř ke každému dospívání. Já jsem svou vnitřní „jistotu“ bohužel zaměřila tím špatným směrem. Bude to znít jako paradox, ale mně mentální anorexie ve své době tu jistotu opravdu dala. Vnitřně jsem se cítila velmi nejistá a anorexie mi dala „klid“ a právě ten potřebný pocit jistoty. Myslím si, že to tak má spousta holek. Anorexie představuje něco, k čemu se totálně upnou. Přirovnala bych to tak trochu k závislosti. Jak je někdo závislý na drogách, na alkoholu, tak anorektičky jsou závislé na váze, vlastním těle a především na vlastní kontrole. Z dnešního úhlu pohledu jsem za to, co mě potkalo, vděčná. Ničeho, co jsem si prožila, nelituji. Věřím, že všechno, veškeré překážky a problémy, tedy i anorexie, mě v životě někam nasměrovaly. Vše mne něco naučilo a já věřím, že každý životní krok nebo situace má svůj smysl a hlubší význam, proč si tím konkrétním máme projít. Anorexie mi, kromě jiného, pomohla najít směr profesně. Nebýt jí, tak dnes nejsem tím, kým jsem. Byla právě tím impulzem, který mě dovedl k tomu udělat si trenérské kurzy v oboru fitness a dokonce jsem i studovala obor Fyzioterapie na vyšší odborné škole. Začala jsem své tělo vnímat jinak, opět ho cítit a krok za krokem se mít zase ráda. Mentální anorexie mi taky pomohla se otevřít. Já jsem jako dospívající holka nikdy nedokázala hovořit o svých pocitech, emocích, o tom, co prožívám. Anorexie a vyrovnávání se s ní, mě to naučila. Otevřela jsem se. Dnes o věcech, i o těch méně příjemných, mluvím otevřeně a upřímně. A myslím, že je to velmi důležité. Jsem hodně emotivní člověk, vše, co dělám a cítím je naplno. Naučila jsem se užívat si a prožívat život, milovat sebe a dávat lásku kolem sebe. Rozkvetla jsem vnitřně i navenek. Žila jsem konečně naplno, osamostatnila jsem se. Začala jsem se živit jako sportovní trenérka, následně jsem zahájila i velmi úspěšnou kariéru v marketingu a médiích. Miluji lidi a přátele kolem sebe, jsem velmi společenská, a pokud to můžu o sobě říct, tak i velmi komunikativní. Vyhledávám lidi a je mi mezi nimi dobře. Pokud dělám
18
Táta začal podnikat v devadesátých letech, vyrůstali jsme se sourozenci v dostatku. Táta dřel tak usilovně, že skončil na ÁRO. Bylo mi sedmnáct a v tu chvíli jsem si uvědomila, že peníze nejsou všechno. A tak to je. U této zkušenosti z tátova života mám obrovský vykřičník a vím, že se nechci strhat. Někteří podnikatelé se bojí vzdálit se od firmy, na společnou dovolenou jejich rodiny čekají léta. Já mám v tomto smyslu jasno, prostě se sbalím a jedu. Když vím, že potřebuji vypnout, není jiná možnost.
Jsi velmi aktivní žena, co pomáhá tobě samotné udržet si potřebnou hladinu energie? Jsem máma, opravdu šťastná máma, a okamžiky strávené s mým synem mě naplňují radostí a energií. Pouhé bytí s ním mi dává energii. Sytí mě do deseti do večera, pak zapláče ráno ve dvě a v pět. A tak mu spoustu své energie výměnou zase dávám. Aktivity v rámci práce mě naplňují uspokojením, a to mi také dává sílu. Spoustu pozornosti a úsilí mě však stojí. ŽENY s.r.o. jsou zatím start-upem, jsem na začátku. Je tedy jasné, že abych byla energeticky vyrovnaná a stále funkční, potřebuji dobíjet baterky i já sama. Hledám tedy způsob, jak se sama zásobit potřebnou energií, kterou kolem sebe šířím. Možná jsem ho našla. Mám ráda klid, užívám si meditace. Již nějaký čas mě láká jóga a přemýšlela jsem o tom, jak skloubit svůj náročný pracovní program s dojížděním do Prahy, odvážením syna do školky a časově náročnou cestou zpět domů. V pravý okamžik jsem potkala kamarádku, cvičitelku jógy Ditu Lyner, se kterou jsem domluvila lekce kundalíni jógy přímo u nás v kanceláři. V józe jsem našla potřebné zklidnění. Pomáhá mi provádět tolik potřebnou duševní hygienu. Alespoň na okamžik se mi daří vstoupit sama do sebe, uvědomit si, kdo jsem já, Eva, a co cítím. Myslím, že úskalí dnešních žen a matek spočívá mimo jiné také v tom, že se snaží být někým, kým ve skutečnosti nejsou.
Myslíš si, že ženy dnes nejsou samy sebou? Znám opravdu velké množství různorodých žen, celé spektrum. Co tyto ženy spojuje je fakt, že se snaží být na oko jiné, než ve své přirozenosti jsou. Ženy na pracovišti, nejen podnikatelky, jsou ve velké míře obklopeny převážně muži, a tedy mužskou energií. Dlouhodobým vystavováním se této výrazné mužské energii se i ženy začínají stávat muži, přebírají jejich typické vlastnosti. Nabývají na přesvědčení, že všechno zvládnou, nic je neskolí, jsou vždycky v pohodě, jenomže tím se bohužel vytrácí jejich přirozená ženská energie, tvořivost, empatie, soucit, přijetí. Ženská energie je přeci nezbytná nejen pro nás ženy, ale především pro společnost a její harmonii. Vždyť rodíme a vychováváme děti a ty doma chtějí mít tátu a mámu, nikoliv dva táty. 124
Jak si tyto energetické změny pociťovala ty sama? Já sama jsem si tento novodobý společenský rys uvědomila po porodu. Vždy jsem byla velmi aktivní, svůj první živnostenský list jsem si nechala vystavit hned po maturitě. Byla jsem vždy racionální, samostatná, cestovala jsem po světě. Po založení své první firmy ConPro s.r.o. se sídlem o podlaží výše než býval můj byt, jsem to měla do práce celé dvě minuty přesunu po chodbě. Doslova jsem žila svou prací. Již v těhotenství jsem si však začala uvědomovat, že se něco děje. Ale co se mnou zamávalo asi úplně nejvíce, byl porod a nástup mateřství. Je spousta žen, které si nechtějí připustit skutečnost, že s příchodem mateřství se trvale mění jejich život. Ale čím dříve to přijmeme, tím dříve a více z toho můžeme těžit. Ať už v rovině osobní, rodinné a ve vztazích, tak samozřejmě ve své profesi nebo podnikání. Mně se s příchodem Františka změnilo vnitřní nastavení. Jak syn rostl a já byla den ode dne bohatší o mateřské zkušenosti a uvědomění, začal, nejprve v mé hlavě, vznikat projekt ŽENY s.r.o. Celkově si myslím, že změny, které u mě nastaly, byly bleskové, s ohledem na dlouhodobý předchozí vývoj. Během své kariéry jsem měla spíše volnější vztahy, ale potom jsem potkala svého muže. Do roka jsem se vdala a během dvou let od seznámení jsem porodila syna Františka. Těsně před jeho narozením jsme se stihli přestěhovat z Karlína, centra dění, 20 km za Prahu. Manžel potřeboval pár dní před termínem porodu pracovně odcestovat a já se zničehonic ocitla sama ve společnosti nevybalených krabic ve vybydleném baráku. Tehdy na mě poprvé padla tíha úzkosti, ten intenzivní pocit, který není zcela jasně racionálně vysvětlitelný. Toužila jsem mít útulný domov, ale nakonec jsme malého Františka z porodnice přivezli přímo doprostřed mezi ty nevzhledné krabice. Když jsem zpočátku vycházela s kočárkem ve svém novém domově na procházky, cítila jsem se v porovnání s tím, na co jsem byla do té doby zvyklá v Praze, jako Alenka v říši divů. Během dvou let se můj život doslova otočil vzhůru nohama. Občas na mě padla deprese, ale s nikým jsem o tom nemluvila.
Jaký jsi měla porod? Do porodnice jsem ráno na velikonoční pondělí jela s jasnou představou, že porodím přirozeně, že všechno půjde hladce. Věřím, že okolnosti porodu a to, jakým způsobem ho vnímá miminko, které přichází na svět, má velký význam pro jeho další život. Oddaná této představě jsem chtěla svému synovi dát do vínku to nejlepší. Jenomže, když se po prvních kontrakcích více než čtyřiadvacet hodin nic nedělo a syn se začal dusit, zcela se změnily okolnosti a já se už nebránila ani císaři, který přišel jako blesk z čistého nebe. Když zpětně přemýšlím o významu, který můj nepříliš vydařený porod nese, 125
Doslov Podstatou života je proměnlivost a neustálý vývoj. Momenty a situace, ze kterých čerpáme poznání, stále narůstají. Snažila jsem se vystihnout a přiblížit právě ty životní zkušenosti žen, na kterých jsem já sama něco pochopila. Kniha vznikala přes rok. S každým dnem své práce jsem v osobním životě sbírala nová poznání, jako v červnu zrající jahody. S každým úsvitem dozrávaly další a další plody a já pochopila, že tento proces nikdy nekončí. Přiznávám tedy, že není v mých silách uchopit všechny myšlenky, jež by bylo krásné shrnout a předat dále. Stejně jako nejsem schopná dovézt k dokonalosti text, při jehož každém čtení a opravách bych nejraději dokola přepisovala celé odstavce. Uvědomuji si, že tak bych vám však knihu nepředala. Pokorně tedy předkládám poslední verzi textu, abych proces vzniku knihy dokončila. K poznatkům z knihy si vy samy přidejte své vlastní, k nimž jste došly během svých poutí a podělte se o ně. Sdílejte krásu svého poznání, nechť povznese a prosvětlí naše stále hledající duše.
191
