Předmluva: Co nevíme, to nám dá teprve zabrat! „Pravda je drahocenné zboží, a proto s ní nesmíme plýtvat.“ Samuel Lomghorn Clemens řečený Mark Twain (1835–1910)
Winston Churchill dobře věděl, jak funguje lidská přirozenost, což dokazuje jeden z jeho proslulých výroků: „Téměř každý člověk někdy v životě klopýtne o pravdu. Většina zase rychle vyskočí, opráší se a pospíchá dál za svými záležitostmi, jako by se nic nestalo.“ Přesto má většina současníků, když sledují, co se na ně hrne z médií, pocit: O čem to tam vlastně mluví? Vždy\ o tohle ve skutečnosti vůbec nejde. Vždy\ tak to vůbec není! – Nebo si něco podobného alespoň pomyslí… Máte odvahu podívat se na svět, jaký skutečně je? Dětská práce, ghetta, jako rakovina se rozrůstající velkoměsta, lidé žijící na odpadcích, slumy, lichvářské nájmy, vykořis\ování, spekulace s půdou, šílenství s akciemi, globalizace, centralizace, kontrola občanů, sebevraždy, alergie, agrese, poruchy spánku, anorexie, drogová závislost, fobie, mánie, deprese, mafie, obchod s lidmi, dětská prostituce, ozónový poplach, smogový poplach, katastrofy, ničení životního prostředí, zničené zemědělství, skandály s jedovatým odpadem, ropné zamoření, hory odpadků, nejkrutější metody velkochovů zvířat, transporty zvířat a zabíjačkové orgie, stále znovu bestiální a často zbytečné pokusy na zvířatech, choroby cest dýchacích, spaliny, dopravní chaos, nehody reaktorů, genové manipulace, válka, mučení, masové vraždy, vyhladovění, epidemie postihující lidi i zvířata, obchod se zbraněmi, lži, podvody, shovívavost vůči zločincům, korupce, ziskuchtivost, úroky, státní dluh, společnost plýtvání, konzumní teror, vnucování určitých značek, strach o práci, stres, hektický způsob života, červená čísla, strach ze stáří, nedostatek lékařské péče, rozbité rodiny, nezaměstnanost mládeže, vyřízené děti, stále zkorumpovanější politici, neschopní manažeři, náboženští fanatikové, pokrytecké moralizování, téměř naprostá závislost na mikročipech a magnetických kartách, elektronická demence… 9
Jak se to všechno dá vydržet? Nuže, podle názoru řady lidí se to dá vydržet proto, že většina z uvedených skutečností je přikrašlována, zametána pod koberec, zmiňována jen na okraji anebo rovnou zamlčována. Paralelně s tím se zamlčují možná východiska, protože se mocným nehodí do krámu. Mnozí čtenáři mých knih Stíny moci a Lži za války a v míru. Skrytá moc tvůrců veřejného mínění mě naléhavě žádali, abych se podrobněji podíval na to, co pokládají za největší lež ze všech: tolik vychvalovanou „informační společnost“, zvanou též svoboda informací. Materiálu je vskutku víc než dost – od dezinformací ve „velké politice“ až po takové, jež se dotýkají života každého z nás. Více méně všichni, kdo se na mě obrátili, vyjádřili dojem, že zveřejňované mínění má s jejich názory i s názory mnoha dalších občanů jen pramálo společného. Na velké scéně světa nebo v důvěrně známém koutku domova, tak to cítí mnozí – všude se stále nestydatěji a stále nepokrytěji dezinformuje, aby se zvyšovaly zisky, aby se ospravedlnily útočné války anebo aby se prosadila opatření, která většině voličů přinesou jen škodu. A zhoubný nesmysl věčného hospodářského růstu se nezmiňuje vůbec nikdy. Možná si te] myslíte, že takové názory jsou přehnané. Při všech slabinách, jež můžeme vidět na každém kroku, přece jen stále žijeme ve státě, který svým občanům garantuje právní jistotu a v němž si mohou být jisti před pronásledováním, pokud dodržují zákony vlastní země. Speciálně v posledním bodě jsou mnozí kritikové bohužel nuceni poučit své spoluobčany, že tomu tak zdaleka není. Podívejme se zkusmo na jeden příklad. Mám te] na mysli právní rozhodnutí, o němž se nikdy veřejně nediskutovalo, které vás však v letech 2004 a 2005 mohlo zasáhnout jako blesk z čistého nebe a vytrhnout z vašeho navyklého způsobu života. Hrozbu rány osudu, která vám v plném rozsahu nebyla naprosto známá a která by se už brzy zase mohla v plné síle vrátit. Jde o to, že můžete být neočekávaně zatčeni a převezeni do vězení do jiného státu EU, protože jste porušili zákon, který ve vaší vlasti ani neexistuje. Aby se neocitli ve vězení na opačném konci EU nebo třeba na úplně jiném kontinentu, doporučuje se všem občanům EU naléhavě, aby se co nejrychleji obeznámili s legislativní situací ve všech zemích EU. Sázím se, že jste o tomto Damoklově meči, který se vám vznášel nad hlavami a mohl by se brzy vznášet znovu, ani nevěděli, protože se o něm nikdy veřejně nediskutovalo! O tomto rozhodnutí jste se mohli dočíst v tiskopisech a v informacích na internetu, z médií hlavního proudu jste se však nedozvěděli nic. 10
Ve vládních kabinetech se již léta diskutuje o společném evropském trestním právu, o společném evropském orgánu pro trestní stíhání („státní zastupitelství“ EU) a o evropském zatykači, aniž by o tom veřejnost věděla. Přijetí evropského zatykače urychlilo 11. září 2001, jež se stalo výbornou záminkou pro každého a pro všechno – od omezování občanských práv až po útoky na „darebácké státy“. Vzešlo z toho rámcové usnesení Evropské rady z 13. června 2002, jež pak bylo v jednotlivých státech aplikováno. V Rakousku schválily 30. dubna 2004 přijetí evropského zatykače všechny strany s výjimkou zelených, kteří hlasovali proti. V německém spolkovém sněmu bylo usnesení z roku 2004 přijato jednohlasně, přestože proti němu protestovalo a před jeho přijetím varovalo 120 (!) německých profesorů trestního práva. Jeden poslanec, který už 26 let působí jako advokát a odborník na trestní právo, popsal legislativní proces takto: „Evropský zatykač mě zasáhl jako rána do hlavy.“ Odvážil se namítnout, že „jemné finesy“ tohoto práva není schopen během tří dnů pochopit. Protože si na „bolení břicha“ stěžovali i zpravodajové ostatních frakcí, rozhodli se poskytnout slyšení praktikům. Odborníci na ústavní právo tam prý „bohužel“ nebyli žádní. Právníci odkazují na článek 19, odstavec 2 německého ústavního zákona, jenž stanoví, že nesmí být dotčena podstata žádného ústavního práva, a ptají se: Jestliže přemístění občana do zahraničí, podle okolností v poutech a s policejní eskortou přes vydávací vazbu, neznamená dotčení jeho fundamentálních práv, tak co by se pak muselo stát, aby byla dotčena? Článek 16 ústavního zákona, podle něhož nemůže být žádný Němec vydán do zahraničí, byl v listopadu 2000 změkčen dodatkem, podle něhož vydání do jiného státu EU možné je, „pokud jsou dodrženy principy právního státu“. Proti tomu namítají právníci článek 79 ústavního zákona, takzvanou „věčnou záruku“, podle níž je změna ústavního zákona – jako v případě evropského zatykače – nepřípustná, pokud je tím ve Spolkové republice ohrožena demokracie a právní stát. Právě proto soudci v Karlsruhe* praxi vydávání, kterou občanům na bedra naložili zástupci lidu, v červenci 2005 zastavili. Ale žádný důvod k radosti nemáme: je to jen odklad, nebo\ Evropská komise Německo několikrát upomínala, aby vady zákona rychle napravilo. A tak by za jistých okolností mohl francouzský polibek během nevinného flirtu * V Karslruhe sídlí jak Nejvyšší soud (Bundesgerichtshof), tak i Ústavní soud (Bundesverfassungsgericht) Spolkové republiky Německa. 11
v dohledné době opět vést k vydání, protože třeba v Nizozemí je pokládán za dokonané znásilnění. Faktem je, že v době od zavedení evropského zatykače 23. srpna 2004 do jara 2005 již republika vydala 19 Němců, kteří byli obviňováni z různých deliktů. Jeden z nich putoval do litevské vazby po tříletých tahanicích okolo výživného na čtyři děti. Ještě jednou pro všechny, kdo to pokládají za nemyslitelné: i když občan EU v dané zemi nikdy nebyl, není nijak chráněn. Podle tohoto názoru by třeba britský princ Harry mohl být teoreticky vydán do Německa nebo Rakouska, aby si tam odseděl své vystoupení v kostýmu nacistického wehrmachtu s (historicky nesprávnou) páskou s hákovým křížem na rukávu. Používání nacistických symbolů je totiž v těchto zemích trestné. A\ se neklame, kdo si myslí, že to je v pořádku, poněvadž nacistické symboly jsou to poslední, co by měl britský princ „propagovat“ (a to má pochopitelně pravdu). Roku 2005 jednomu rakouskému karikaturistovi docela vážně hrozilo, že skončí v řeckém vězení, protože někteří Řekové pokládali jeho dle vlastního autorova vyjádření provokativní – někteří říkají nevkusnou – knihu kreseb o Ježíšově životě za rouhání a zažalovali ho. Ačkoli byla tato kauza už předtím posuzována v Rakousku a bylo shledáno, že není co trestat, byl umělec 19. ledna 2005 v Řecku odsouzen k šesti měsícům vězení. Po protestech významných umělců a jiných známých osobností byl karikaturista 13. dubna 2005 v odvolacím řízení řeckým soudem osvobozen. V opačném případě by sice vydání odsouzeného, aby si odseděl trest v řeckém „knastu“, mohlo být požadováno, ale rakouský karikaturista by stejně unikl, protože si Rakousko na rozdíl od Německa vymínilo jednoletou přechodnou lhůtu. I bez senzačních případů skýtá tento zákon podle znalců dostatek možností, jak se rychle a bez zbytečné byrokracie zbavit nepohodlných osob. Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, stále existuje 32 trestných činů se zčásti mlhavým vymezením skutkové podstaty, na něž je třeba si dát pozor ve všech zemích EU, i když tam neexistují, resp. tam je daný čin výslovně dovolen. Předvídavým lidem působí možné rozšíření tohoto trestního katalogu velké starosti. Například kdyby došlo na úrovni EU ke zrušení možnosti potratu – a to hrozí –, jenž je v mnoha zemích EU povolen, mohla by být tato skutková podstata převzata do evropského zatykače. Jaké právní normy by k tomu přibyly po vstupu Turecka do Evropské unie – země, kde je zakázáno veřejně připomínat genocidu Arménů –, je vůbec ve hvězdách (z německých učebních osnov byla tato genocida na nejvyšší příkaz beztak již vyškrtnuta). 12
Katalog trestných činů se ovšem zdá informovaným už te] docela povážlivý. Pevné obrysy nemají bez přesného vymezení pojmy jako „kyberkriminalita“, a ani odborníkům není vůbec jasné, co mají přesně chápat pod štvaním, xenofobií či dokonce rasismem, když pod ně nemá spadat blíže vymezená „diskriminace“. Podle právníků by za určitých okolností stačilo, abyste byli u toho, když se ve veřejném lokále vypráví vtip nepřátelský k cizincům, což sice není nic pěkného, ale nejspíš se tak děje tisíckrát denně. Brzy nato přijde policie, aby vypravěče i posluchače odvlekla do vězení kdesi v Evropské unii. Tento úmyslně křiklavý, ale nikoli nemožný scénář mnohým připomíná Proces od Franze Kafky. I když nechceme zacházet do nějakých extrémů, můžeme se v kritických publikacích přesto dočíst, že jakmile některá členská země EU vydá zatykač na občana jiné země unie, může jeho vydání proběhnout opravdu rychle. Daná osoba tam bude vydána obratem, aniž by se zkoumala oprávněnost zatykače. Postižený nemá právo cokoli namítat, stejně jako nemá právo zkontaktovat svého právního zástupce. Země vystavující zatykač nemá beztak povinnost zdůvodňovat, proč byl zatykač vydán. Zde je text zákona: „Všechny národní soudní orgány (výkonné soudní orgány) se zavazují, že žádost soudu jiného členského státu (vystavujícího soudního orgánu) na předání osoby uznají ipso facto a s minimem kontrol.“ A když bude mít vydaný obzvláš\ velkou smůlu, mohl by být nucen si trest odsedět dokonce i v nějaké zemi mimo Evropu, například ve Francouzské Guyaně v Jižní Americe. Francie může totiž nařídit výkon trestu v některém ze svých departmentů jako ve Francouzské Guyaně nebo na ostrově Martiniku, stejně jako Španělsko ve své enklávě Ceuta v severním Maroku (španělská severní Afrika), kde už dýchají vzduch cezený skrze mříže četní Baskové. Někde si musejí vězni zčásti nebo zcela sami zajiš\ovat obživu, což je asi dost nesnadné, když rodina žije v Berlíně a vězeň sedí na druhé straně světa. Německá spolková vláda nemá podle vlastních údajů o podmínkách výkonu trestu ve vězeních států EU dostatečný přehled. Nádavkem je možné zabavení veškerého majetku, čímž bychom se v Evropě podle názoru expertů mohli přiblížit zákonům o nuceném vyvlastnění, které v USA platí už celá léta (k tomu viz II. část této knihy: Kontinent neomezených možností, kapitola Vyvlastněn v „Zemi svobody“). Tak co, věděli jste to nebo podobné věci vůbec pokládali za možné? Cítíte se dostatečně informovaní, nebo spíše ponechaní ve tmě a vydaní 13
naprosté libovůli? Možná si te] myslíte, že to není možné, vždy\ by to pošlapalo všechny právní představy a ochrana občana, jak se po druhé světové válce prosadila po celé Evropě, by byla méně než iluzí. Divíte se, proč média po celé Evropě nespustila křik? Nejzákladnější právní zásady jsou v každém případě porušovány: v dubnu 2004 dali zástupcové lidu své požehnání zákonu o vydávání. Ten porušuje nejen „zásadu přirozeného soudce“ (v jazyce dané země, místní soud), ale též zákaz „dvojí trestnosti“ (díky evropskému zatykači může dojít k jakémusi „řetězovému věznění“, protože si lze představit žalobu/odsouzení/výkon trestu kvůli jednomu a témuž deliktu v několika členských státech). Na „stop“ soudců z Karlsruhe reagoval ovšem hysterický křik médií: ta si stěžovala na odročení „s námahou dosaženého“ evropského zatykače (citát)! Ještě provokativnější otázka: myslíte si, že by obyvatelstvo v zemích, jako je Rakousko, kde bylo před vstupem do Evropské unie předepsáno referendum, se vstupem souhlasilo, kdyby takový vývoj třeba i jen tušilo? Jak je možné, že se na tom klidně podílejí zástupci lidu, jejichž povinností vlastně je chránit občany před jakýmikoli škodami – pro mnohé kritiky je to vskutku hádanka. Jakkoli těchto pár příkladů nažene mnoha současníkům husí kůži (ovšem jen, když se o tom dozvědí, což se většinou nestává), panuje více či méně názor, že alespoň povšechně do jisté míry informováni jsme. Některá fakta přece pokládáme za neoddiskutovatelná: – že jsou pracovní místa zachovávána jen racionalizací, – že k privatizaci resp. deregulaci neexistuje alternativa, – že stárnutí populace vede k intenzivnější imigraci, – že přestavba sociálního státu je nevyhnutelná, – že potřebujeme investory k zajištění pracoviš\, – že se bez hospodářského růstu neobejdeme, – že globalizace je přirozená a nevratná, – že USA jsou tahounem světové ekonomiky, – že v celém světě vznikají demokratizační lidová hnutí, – že společnost beze zbraní je bezpečná společnost, – že s terorem musíme žít, – že po skončení studené války žádná třetí světová válka nebude. V seznamu těchto všude akceptovaných pravd bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Toho vás ušetřím, vždy\ vyjádření mnoha odborníků k „akceptovaným pravdám“ je už samo o sobě dost tvrdé: „Nic 14
z toho není pravda. Žádná z těchto otřepaných frází, jež se na nás téměř denně hrnou z médií, neodpovídá skutečnosti. Realitou se staly jen proto, že se zkrátka a jednoduše neříká pravda.“ A zamlčuje se toho víc, než byste pokládali za možné; tak třeba explozivní růst obyvatelstva, státní terorismus, úpadek civilizace a ekosféry (protože si přežití bohužel nemůžeme dovolit) a mnoho dalších, i docela důležitých věcí – na předním místě strategie východisek z této mizérie. Ani tomu nevěříte? Myslíte si, že není možné, aby se veřejně nediskutovalo o životně důležitých oblastech, jež se týkají každého z nás? Pak si ještě jednou přečtěte odstavec o evropském zatykači uloženém k ledu. A pak čtěte dál. Předložím vám množství neuvěřitelných fakt, jež jsou obecně zamlčována, ale je možné je dostat na světlo, víte-li, co hledáte a kde máte kutat. Abychom se neutopili v bezbřehém moři informací, vyložím leccos jen do nutné míry, nerozvedu však všechny detaily. Pro ty, kdo by se chtěli o nadhozených, často opravdu složitých tématech dozvědět něco hlubšího, poskytnu příležitostně odkazy na další knihy z mého pera, v nichž se o nich pojednává podrobně. Mnohé, co přijde na přetřes, vám bude naprosto neznámé, mnohé vás bude hluboce šokovat, na to vám dávám slovo. Někdy budete mít dojem, že čtete o paralelním světě. Ve skutečnosti je paralelním svět vytvořený „informační společností“. Jako mnoho mých knih i tato provokuje a představuje spíše podklad pro diskusi než nějaké dogma. Ale nevymyslel jsem si nic, by\ některé skutečnosti znějí neuvěřitelně nebo groteskně. Možná ještě jedna věc: jen velice málo z toho, co odhaluji, by bylo možné, kdybychom měli skutečnou, a nikoli virtuální informační společnost. Abychom se vyhnuli nedorozumění: ne všechna tvrzení a ne všechny citáty uváděné v knize vyjadřují můj názor. Některé názory jsou extrémní, některá tvrzení křiklavá, některá stanoviska provokativní, některé komentáře radikální – ale existují. Když jde o choulostivá témata, a těch je víc než dost, doporučuji, o co se také sám vždy snažím: posuzovat jen fakta, a jinak nic. Žádnou polemiku, žádná tabu, žádné obavy z nekorektnosti – jen uvádět holá fakta… Nebojte se, nebudeme pořád tak zatraceně vážní. Jako ve všech mých knihách nepřijde zkrátka ani humor – i když to často bude humor „černý“. Tak se připravte na provokace, odvážné představy a své překvapené reakce, například na skutečnost, že boj proti terorismu ve skutečnosti 15
slouží k odbourávání sociálních vymožeností nebo že by to s věkovou pyramidou mohlo být docela jinak, abych uvedl dvě obzvláš\ odvážné teze. Zkrátka na tour de force tajnými zákoutími vysoké politiky, jež je lemována poraženými „posvátnými krávami“ – a začneme hned jedním neuralgickým tématem…
16
Část I: ZAMLČENÁ SKUTEČNOST „Aby dosáhl svého cíle, cituje z bible i sám ,ábel.“ William Shakespeare
