Co se skrývá za trampskou legendou o tajemném, vraždícím přízraku ze štol a lomů Českého krasu? Je to skutečně duch německého vojáka Hanse Hagena? Znepokojivé jevy v podzemí, fotografie mlžného objektu, ztrouchnivělé zbytky dávného lůžka... Romantický horor má i svůj odraz v realitě...
Otomar Dvořák
Fantom opuštěných lomů Ameriky
Text je jednou kapitolou z knihy České záhady, vydané nakladatelstvím XYZ v Praze roku 2008. Z knížky přepsala Kawi.
Copiright © Otomar Dvořák, 2008 Textové zpracování a grafická úprava © Iva Kawi Kapounová, 2010 (podle sešitku Pověsti Ameriky, 1998)
Fantom opuštěných lomů Ameriky
1
2
Fantom opuštěných lomů Ameriky
Na úvod jedna hororová povídka... Bělavé hrany skal zrudly ve svitu zapadajícího slunce, jako by po nich stékala krev, zatímco hladina jezírka na propasťovitého kaňonu se už ponořila do hlubokého fialového stínu. Ptáci před chvílí zmlkli a hluboké ticho rušilo jen šplouchání vody, rozrážené zvolna se sunoucím vorem. „Romantika, vole, co?“ zhodnotil situaci jeden z trampů, kteří na tomto improvizovaném plavidle překonávali jezírko. Vlnky, rozbírající se na všechny strany od přídě voru, narážely pleskavě do strmých skalních stěn; jediné místo, kde bylo možno na protilehlé straně zatopeného lomu vystoupit, tvořil malý štěrkovitý poloostrov, zarostlý řídkou trávou. Zčernalé ohniště obložené kameny a dřevěná sedátka svědčily o tom, že je to oblíbené tábořiště „zálesáků“. Brzy vzplál oheň jehož třaslavá zář zaháněla houstnoucí tmu, a kolem se začala šířit libá vůně z guláše, klokotajícího v kotlíku nad plameny. Odraz ohně se chvěl jak osamělá bludička na tušově černé hladině jezera. Siluety skal se slily v jedinou temnou hmotu a jiskřící hvězdné nebe se odtud zdálo být nesmírně vysoko. Měsíc té noci nevyšel. „Měli byste zajít nahoru do štoly pro vodu, je tam studánka. Ta z jezera se nedá pít.“ „Cože, do štoly?“ vyděsil se malý tramp, zvaný kamarády Prcek, „tam nejdu! Dyť nemáme ani baterku. A taky se povídá...“ „Hergot, jste zálesáci nebo srabi?“ rozčílil se Bill, který měl mezi ostatními neformální autoritu, „v hospodě posloucháte pohádky, co si tam vypravujou, a věříte tomu.“ „A co když to nejsou pohádky?“ namítl Prcek. „Nekecej a běž!“ „Sám nepudu!“ „Hele, Pete, jdi s ním. Jak se setmí, potřebuje tatínka, aby ho vodil za ručičku.“ Milosrdná tma zakryla Prckův ruměnec. Rychle sáhl po polních lahvích a vydal se za starším kamarádem, který již sebejistě kráčel k šachtě, stoupající šikmo vzhůru až k hornímu patru štol, a svítil si hořící větví, aby našel lano, které zde zůstávalo trvale spuštěné. Brzy překonali dvacetimetrový výstup a dostali se do rozlehlé galerie, jejímiž četnými otvory bylo vidět hvězné nebe a protilehlou stranu lomu. Vydali se odtud širokou, do hluboké tmy ponořenou chodbou. Čadící světlo pochodní nedosáhlo ani pořádně ke stěnám, na nichž vytvářelo strašidelný rej pohyblivých stínů. Prcek se bezděky krčil a ustrašeně rozhlížel. Zakopávali v děrách po vytrhaných kolejnicích a občas vráželi hlavami do nízkého stropu. Silný průvan jim hučel v uších a vzbuzoval představu vzdáleného dunění. Po chvíli odbočili do užší štoly, kde měla být studánka. V tu chvíli Prcek zděšeně vyjekl a uskočil ke stěně. Z temného ústí tunelu proti němu vyrazilo cosi živého a pleskajícího a dotklo se mu tváře, jako studené prsty. „Máš ještě sucho v kalhotách?“ ozval se vpředu posměšný Peteho hlas. Prcek zarytě mlčel, bylo mu trapné, že se nechal tak vyděsit obyčejnými netopýry. Popoběhl a brzy ve svitu pochodní spatřil jiskřivou prohlubeň, v níž se shromažďovala voda, odkapávající ze stropu. Ta stěna vypadala, jako by ronila slzy, a každá krůpěj jiskřila jako malý démant. Nad studánkou visel kus rezavé kolejnice a vedle ní železná tyč. „Vidíš,“ řekl stísněně Prcek, „to je ten zvon, jak o něm v hospodě říkali, že...“ „Kdo do něj třikrát udeří, přivolá démona? Tak to zkusíme, ne?“ „Hele, neblbni, to se nemá dělat!“ Ale Pete už udeřil tyčí do gongu. Hluboký tón se rozlehl chodbou a mnohonásobnou ozvěnou zvolna zanikal v hlubinách podzemí. A sotva dozněl, ozval se jiný zvuk. Napřed nejasný, ale pak stále zřetelnější. Prcek ztuhl a pocítil nepříjemné mrazení v zátylku. Ne, nemohl se mýlit – z nitra chodeb se blížily kroky. Jasně rozeznával, jak bláto čvachtalo a kameny skřípěly pod nohama někoho, kdo chvátal z věčných temnot přímo k nim... „Nééé!“ zaječel Prcek a dal se na klopýtavý útěk k přístupové šachtě. Fantom opuštěných lomů Ameriky
3
„Počkej!“ křikl za ním Pete, „dělají si z nás srandu! Přece jim nenaletíš!“ Ale Prcek neposlouchal. Šílený strachem se spustil po laně dolů k jezeru tak prudce, až si sedřel do krve dlaně. „Co je?“ zírali na něj kamarádi od ohně, překvapeni jeho zděšeným výrazem. Byli tu všichni. Ani jeden nechyběl! „Pete uhodil do gongu! A něco přišlo... něco... On myslel, že jste to vy, že jste potichu vyšplhali za námi, abyste nás vystrašili...“ „Nehnuli jsme se odtud!“ řekl Bill. „Zapalte další větve. Podíváme se na to. Možná se tu courá někdo cizí.“ Celá skupina vyšplhala vzhůru a rychle postupovala až k odbočce ke studánce. Nikde nikdo. Hluboké ticho rušilo jen syčení pochodní. „Pete!“ zařval Bill do štoly. Byl to jen klam? Nebo k nim skutečně ozvěna donesla závan škodolibého smíchu? „Blbec!“ ulevil si Bill a dal se do běhu. Když míjeli studánku, znovu zaslechli kdesi před sebou ten tichý, sykavý smích. A pak náhle narazili do stěny. Chodba končila! A nikdo tam nebyl! Chvilku se zmateně rozhlíželi a pak se začali vracet. Bedlivě si prohlíželi stěny i strop, jestli tu neodbočuje nějaká postranní chodba či šachta. Ne, nic takového. Chodba byla zlověstně prázdná a pustá... Když znovu míjeli studánku, Bill si povšiml, že v blátě na zemi se cosi zalesklo. Rychle se sehnul, sebral to a přiblížil k světlu pochodně. Před sebou měl německý bajonet z druhé světové války. Na čepeli bylo švabachem vyryto jejiné slovo: HAGEN. „Vidíte to?“ zašeptal Bill stísněně. Nikdo mu neodpovídal. Všichni strnule a s hrůzou rozšířenýma očima zírali na studánku. Její voda byla rudě zbarvena krví!
Hagenův zvon „Zkusíte to?“ zeptal se jeskyňář a podal reportéru Pojslovi železnou tyč. Nastala chvíle napjatého ticha, rušená jen bzučením běžící kamery. Paprsky reflektorů rezehnaly věčné přítmí štoly a v jejich studeném světle se zlověstně a takřka vyzývavě pohupuje kus obyčejné rezavé kolejnice, kterou sem kdosi neznámý zavěsil. Pod ní prosakují z vápencové stěny jiskřící krůpěje a stékají do malé studánky. Skoro jakoby se ta stěna potila. Stačí jediný pohyb rukou, jediný úder tyčí do kolejnice, aby se zvonivý zvuk rozlehl podzemím a lámán mnohonásobnou ozvěnou pozvolna zanikal kdesi v hlubinách spletitého podzemního labyrintu. Reportér Josef Pojsl se již setkal s lecjakými podivnostmi, ale později se mi přiznal, že v této chvíli se mu skutečně zrychlil tep. Podle stále živé legendy má totiž tento zvuk probudit cosi temného a zlého, monstrum z děsivých snů, démona zrozeného z nepojmenovatelných úzkostí lidského podvědomí. Zastavme teď na chvíli čas a opusťme reportéra váhajícího mezi iracionálním strachem a logikou „století vědy a rozumu“, abychom se podívali na kořeny celé pověsti. Vyprávějí ji trampové u večerních ohňů v divoké a skalnaté krajině Českého krasu, kde kaňonovité krátery opuštěných lomů mezi Karlštejnem a Mořinou, propojené labyrintem podzemních chodeb – zejména takzvaná Velká a Malá Amerika – už desítky let vábí mladé romantiky. Jenže na příliš smělé odvážlivce tu číhá smrtelné nebezpečí; tajemný fantom opuštěných štol, všeobecně nazývaný Hagen. Je to prý přízrak německého vojáka, který jako jediný přežil z jednotky rozprášené partyzány v květnu roku 1945 a nalezl úkryt ve zdejším podzemí. Racionálnější vypravěči připouštějí, že se zde mohl po určitou dobu skutečně nějaký voják skrývat, ale ještě pravděpodobnější prý je, že nějaký pobuda či pronásledovaný zločinec využil pověstí o vojákovi, který zabloudil a zahynul v chod-
4
Fantom opuštěných lomů Ameriky
bách Ameriky, a hrál si na něj, aby těžil z jeho legendy. Tomu by nasvědčovaly zprávy o ztrácejících se potravinách a věcech táborníků, o krocích rozléhajících se v opuštěných úsecích chodeb a také o lidské postavě zahlédnuté na místech, která jsou považována za nepřístupná. Hagenovi jsou ovšem často přičítána i přirozená neštěstí vzniklá lidskou neopatrností, zejména pády ze srázů či oběti závalů v podzemí.
Legenda o Hance Přesto není vše tak jednoduché. V pověstech o Hagenovi můžeme vycítit vznik nového mýtu, v němž znovu ožívají velice dávné, možná už z dob pravěkých lovců tradované archetypy. Například příběh o krásné dívce Hance, která si jednou v noci odskočila od táborového ohně do ústí jedné štoly za vykonáním přirozené lidské potřeby – a už ji nikdo nikdy nespatřil. Její přítel, který se ji asi po čtvrt hodině vydal hledat, došel jen do míst, kde byl další průchod znemožněn, protože pokračování chodby bylo zatopeno. Na okraji vody našel její zakutálenou baterku a rozryté bláto, jako by upadla nebo ji někdo srazil na zem. Jen ozvěna odpovídala na jeho volání. Za pomoci kamarádů zoufale prohledával všechny dosažitelné chodby i okolí lomů, ale nenašli ani tělo, ani sebemenší stopu po zmizelé dívce. Nakonec prý onen mládenec pohřbil svou kytaru, na níž hrával písně o lásce, pod kamennou mohylu na dně lomu Jižní Kříž. Ta mohyla tam byla velice dlouho a stala se objektem zvláštního trampského kultu. Později zanikla, ale nedávno ji opět někdo obnovil. Jako bych v téhle trampské legendě cítil ohlas mýtu o pěvci Orfeovi a jeho lásce Eurydice, unesené králem podsvětí. Kdo překoná na nějakém člunu jezírko, zaplavující dno lomu Malá Amerika, ocitne se pod proslulými Andělskými schody, strmými skalními stupni, po nichž se dá vyšplhat až do ústí hlavního překopu západního těžebního okruhu. V něm se nachází odbočka do Hagenovy štoly s jeho proslulou studánkou, nad níž na traverze zasazené do stěny visí už zmiňovaná kolejnice a vedle ní železná tyč s očkem, jako provokativní nabídka k vyzvánění... Příběh, který se o studánce vypráví, se vyrovná těch nejděsivějším hororům. Jednu z jeho verzí jsem vám předložil v úvodu této kapitoly. Podle jiné, realističtější verze verze vyprávění, bylo právě náhodné nalezení starého německého bajonetu s vyrytým Hagenovým jménem ve štole poblíž studánky důvodem ke vzniku celé pověsti. A zavěšená kolejnice tu sloužila pro signalizaci dělníkům, dokud se v lomu ještě těžilo. To zní pravděpodobně, ale přesto zůstávají znepokojivé souvislosti. Například z Bretaně je známa pověst o tom, že uprostřed temného, zakletého lesa Broceliante bývala „Merlinova studna“, vedle níž ležel plochý kámen a nad níž visel zvon; když někdo nabral vodu a vylil ji na kámen, způsobil bouři; když udeřil na zvon, vynořil se z hlubin drak nebo černý rytíř a vyzval ho na souboj. Ještě zajímavější je sám význam jména Hagen. Starogermánský výraz „hag“ znamenal ohradu, ale také magický kruh (v angličtině známá „henge“, např Stonehenge) a v přeneseném smyslu i čaroděje nebo zlého skřeta.
Fantom opuštěných lomů Ameriky
5
Bytosti z temnot Že by trampové tvořili legendu na základě znalostí středověkých eposů o králi Artušovi a germánských mýtů? To se mi nezdá moc pravděpodobné. Zřejmě jde o archetypy, postavy a činy dotýkající se samých základů lidské existence, které se také občas jako symbolické motivy objevují v našich snech. Ani zkušený výzkumník nedokáže těmto jevům vzdorovat. Historik a speleolog Vladimír Peša ve své seminární práci o archeologické typologii jeskyň Českého krasu píše: „Jeskynní atmosféru naplňuje mnoho neobvyklých a mnohdy obtížně pochopitelných jevů, k nimž patří akustické a optické klamy způsobené delší přítomností v hlubších částech podzemních prostor. Mohou být způsobené činností mozku v extrémních jeskynních podmínkách, na něž nejsou lidské smysly přizpůsobeny.“ Také mnozí další speleologové potvrzují jev nazývaný „jeskynní nemoc“. Projevuje se pocitem zvláštního omámení, jako by člověk požil nějakou drogu. Někdy má pocit, že opouští své tělo. V temnotě chodeb najednou zahlédne nečekané záblesky, putující světelné body a tančící modré plaménky, jindy jako by v dálce prošla nezřetelná světélkující postava. Nečekaně se rozlehne podzemními síněmi rytmické ťukání, jako by nějací permoníci tesali skálu. Někdy to spíš připomíná údery koňských kopyt či kroky člověka v těžkých botách? Ano, možná je to jen bušení výzkumníkova srdce. Kdo ví? A je táhlý, hluboký vzdech, který občas zazní jeskyněmi, způsoben opravdu jen průvanem v úzkých skulinách? Čím déle prý člověk setrvává ve tmě hlubokých jeskynních labyrintů, tím intenzivnější má pocit blízkosti něčeho živého.
Podařilo se Hagena vyfotografovat? Přesto nelze vyloučit přítomnost jakési energie, která se koncentruje v podzemí nezávisle na člověku. V roce 1997 fotografovala skupina amatérských průzkumníků ve štolách kolem Malé Ameriky. Při fotografování nespatřili nic zvláštního, ale po vyvolání snímků je čekalo překvapení: na několika fotografiích se uprostřed ostře zobrazené chodby vznáší jakýsi chuchvalec mlhy. Je to pouze na těch snímcích, které byly pořízeny pod skalním průchodem zvaným Modlitebna, na odbočce k Hagenově studánce a ve Vlčí štole. Nejedná se o kaz filmu ani vad fotoaparátu: mlžný obláček se objevil na filmech exponovaných ve dvou různých přístrojích a vždy na obrázcích zachycujících totožný úsek chodby – všechny ostatní snímky byly kvalitní, bez „mlžných efektů“. Obláček je poměrně ostře ohraničený a na sérii fotografií je dobře vidět, jak i v průběhu onoho krátkého času, během něhož byly pořizovány, měnil svůj tvar. V podzemí nebyly používány louče a nikdo z přítomných nekouřil. Profesionální fotograf, který snímky posuzoval, potvrdil, že nejde o trik a ani fotomontáž. Řekl, že optika přístroje a světlo fotoblesku mohou skutečně ukázat věci nezachytitelné lidskýma očima a neviditelné při běžném osvětlení. Na onom místě se mohou pohybovat výpary, vzlínající vlhkost stěn, která se odráží v prostoru uprostřed chodby... Nebo jde skutečně o portrét ducha? Podařilo se vyfotografovat nehmotný přízrak zlověstného Hagena? Umístili jsme tedy fotoaparát na stejné místo, všechny světelné zdroje byly zhasnuty, vyloučen jakýkoli kouř, a pak reportér nasnímal sérii snímků. Chvíle napětí při jejich vyvolávaní... Nic než jasně, ostře zobrazený tunel chodby. Takže mýtus byl konečně racionálně vyvrácen? Rozhodně ne. Takovýto experiment ještě nic nedokazuje; jev nemusí existovat trvale, ale objevuje se pouze za příhodných fyzikálních okolností – a možná hraje důležitou úlohu i duševní rozpoložení lidí, kteří se právě v chodbě nalézají. Hagen je zřejmě plachý samotář, nemiluje veřejná představení.
6
Fantom opuštěných lomů Ameriky
Hagenovo doupě Tramp Vladimír Zajíc, který jezdí na Ameriku už řadu let, mi vyprávěl: „Chodba vedoucí od studánky na severozápad najednou končí. Na tomto místě je prý možno po trojím zaklepání na skálu zmizet, projít do jiného světa. Pravdou je, že občas se tu ozývá zvláštní zvuk a svíčky zhasínají, jako by je někdo jednu po druhé sfoukával.“ Jeskyňář Ladislav Lahoda se při našem setkání tvářil skepticky. I on je expertem na Ameriku; dokonce se pokusil zachytit její romanticky tajemnou tvář ve sbírce trampských pověstí o Hagenovi, které v roce 1981 vydal jako zvláštní číslo speleologického časopisu. Osobně však v existenci Hagena nevěří. Ukázal nám podrobné plánky lomů a těžebních štol, vypracované za nacistické okupace, kdy se zde ještě částečně těžilo. V 50. letech pak v některých lomech pracovali trestanci a političtí vězni; bylo to ideální místo, protože po uzavření přístupové štoly se odtud nedalo utéct, což snižovalo náklady na ostrahu. Ze všech podkladů vyplývá, že zde nemohou existovat neznámé prostory. Na plánku jsou dokonce zakreslena místa dnes již nedostupná, oddělená závaly, takže i když se do nich nemůže, dobře se o nich ví... A přesto; průzkumníci objevili na konci jedné slepé chodby zetlelé zbytky neobvyklé dřevěné konstrukce. Někdo zde zřejmě kdysi měl něco jako palandu. Stropy naznačují, že konec chodby si odděloval závěsem z nějaké plachtoviny, aby se tak uchránil před nepříjemným průvanem. Někdo tu zkrátka žil. Tento objev zřejmě potvrzuje teorii o stálém obyvateli podzemí Ameriky. Byl to onen německý voják Hagen? Nebo jiný vyděděnec lidské společnosti, uprchlý trestanec, bezdomovec, vyšinutý samotář? Kam se poděl? Zemřel? Ladislav Lahoda svoje pověsti o Hagenovi končí velice dramaticky. Osamělý vyděděnec, hladový, se zlomenou nohou a v horečce se doplazí do svého podzemního brlohu, dopije lahev rumu a pak, když mu dohoří poslední svíčka, nahmatá pod provlhlou dekou německý granát, který mu tady zůstal jako poslední památka po skutečném Hagenovi. Vytrhne pojistku... – Na Velké Americe se zachvěla země. Jeskyňáři se zastavili uprostřed kroku. Ze štoly vysoko nad jezerem k nim dolehlo táhlé dunění padajících skal. „Zával?“ „Jo, ale pořádnej.“ „A nemohlo to tam někoho zasypat?“ „Určitě ne. Tam žádný člověk nebyl.“ Připadá mi, že kdosi neznámý se stále snaží udržovat legendu. Už jsem se zmiňoval o znovu vyrostlé Hančině mohyle. Několikrát se také stalo, že různí nenechavci zcizili Hagenův zvon a odnesli si ho domů jako unikátní relikvii; zanedlouho se však nad studánkou objevila nová, čerstvě zavěšená kolejnice. Vraťme se teď zpátky k okamžiku, kdy u ní stojí redaktor a rozhoduje se, zda udeřit či neudeřit do Hagenova zvonu. Těžké dilema. Nebudu vás déle napínat: neudělal to. Nechtěl pokoušet osud. Také jeho průvodce, zkušený jeskyňář, prohlásil, že se v životě zvonu nedotkl a ani tentokrát nehodlá udělat výjimku. A tak ten kus železa dál vyzývavě visí ve tmě nad podzemním pramenem, jako by čekal na svou další oběť...
Fantom opuštěných lomů Ameriky
7
Syndrom amerikanensis Syndrom amerikanensis... Tak by se dala nazvat ona lékařské vědě dosud neznámá, leč silně nakažlivá duševní choroba. Sama o sobě není nebezpečná; občasná úmrtí však nejsou výjimkou. Náš kolektiv, složený z vědeckých pracovníků z mnoha oborů, zkoumal její účinky, a to i na vlastní kůži, a dospěl k překvapivým výsledkům: ostře ohraničené ložisko nákazy leží na rozhraní katastrů obcí Mořina – Budňany – Kozolupy, na vápencové plošině zvané Amerika, proslulé těžbou vysokoprocentních vápenců v jámových lomech. Po nakažení, které se děje vizuálně foneticky, prochází dotyčný až pěti stádii choroby: V prvním stádiu se postižený jedinec velmi často vrací na místa, kde se nakazil, poslouchá u táboráků neuvěřitelné příhody, do cancáku si maluje mapky, pojmenovává rokle a chodby. Ve druhém stádiu ho posedá touha odhalovat tajemství vápencových lomů a štol, z historek zaslechnutých v prvním stádiu sestavuje teoretické konstrukce, v nichž dochází k více či méně fantastickým odhalením (jako např. že se tu těžil vápenec...), shání informace v závodě na Mořině, odkud utíká se smečkou psů v patách; obkresluje mapy od zkušenějších kolegů, v terénu aktivně pracuje na výkopových pracech. Ve třetím stádiu odvrhuje jedinec vše, co dosud nashromáždil, a vydává se směrem ke Státnímu archivu; v terénu řídí výkopové práce. Ve čtvrtém stádiu do terénu téměř nejezdí, archiv nenavštěvuje (má doma všechny kopie), občas vyplodí článek či historku, vesměs určenou pro kolegy v 1. stádiu. V seriózních tiskovinách si nenápadně přisvojuje zásluhy na výsledcích výkopových prací. Pátým stádiem je amnézie. Nashromážděnou mapovou dokumentaci dotyčný použije na zakrytí nábytku při malování novomanželské ložnice. Protože však, jak praví básník, žití se vrací v kruh, přicházejí další a další znovu objevovat dávno objevené a znovu zapomenuté, aby i oni časem zapomněli... Zveřejněno v časopise Trampoviny č. 60 Předchozí text není součástí knížky, ale když tu zbyla stránka místa nemohu si odpustit tento zajímavý článek neuvést.... Kawi
8
Fantom opuštěných lomů Ameriky
Obsah Na úvod jedna hororová povídka...
3
Hagenův zvon
4
Legenda o Hance
5
Bytosti z temnot
6
Podařilo se Hagena vyfotografovat?
6
Hagenovo doupě
7
Syndrom amerikanensis
8
Fantom opuštěných lomů Ameriky
9
