Onemocnění mitrální chlopně Co je mitrální stenóza? Mitrální stenóza (zúžení dvojcípé chlopně) není ve vyspělých zemích již častou vadou. Nejčastěji se jedná o následek revmatické horečky, resp. s ní spojeného zánětu výstelky srdce s klinickou manifestací až kolem 20 let po jejím vzplanutí. Revmatický proces navíc nemusí postihovat pouze mitrální chlopeň, může zasáhnout i svalovinu, osrdečník či ostatní chlopně. Nejčastěji vídáme kombinované postižení mitrální a aortální chlopně. Dalším získaným postižením mitrální chlopně jsou degenerativní kalcifikace (zvápenatění) způsobující kombinované postižení chlopně nedomykavostí a zúžením v různém poměru. Ostatní příčiny jsou raritní.
Jak se mitrální stenóza projevuje? Klinický obraz vady je v počátku onemocnění často němý. Příznaky přicházejí pozvolna, někdy jsou akcelerovány vnikem fibrilace síní (nepravidelné mihotání síňové svaloviny) či respiračního zánětu. Pacient pociťuje bušení srdce, častěji je ale dominantním příznakem
dušnost. Ta bývá zpočátku námahová, později i klidová. Největším stupněm je otok plic. Méně častými příznaky je hemoptýza (vykašlávání krve) nebo neproduktivní kašel. Angina pectoris bývá spíše příznakem doprovázejícího postižení koronárních cév. Příznakem s často fatálními důsledky (cévní mozková příhoda) mohou být tromboembolie. Přirozený vývoj je dán závažností zúžení a příznaky pacienta. Pacient začíná být symptomatický při zúžení plochy ústí pod 1,5cm2 (normální plocha 5 - 6cm2). Jsou - li současně přítomny příznaky (nejčastěji dušnost), je předpokládané desetileté přežití 0 - 15%. Jak léčíme mitrální stenózu? Indikovanou vadou k chirurgické léčbě je významná stenóza u symptomatických pacientů, zejména s přítomností plicní hypertenze či s anamnézou tromboebolických příhod. Chirurgickým řešením je náhrada mitrální chlopně.
Mitrální insuficience
Co je mitrální insuficience? Nedomykavost mitrální chlopně je v současnosti nejčetnějším postižením mitrální chlopně. Na rozdíl od stenózy vzniká vada z mnoha příčin. Největší skupinou jsou degenerativní změny chlopně a ischemická choroba srdeční. Dochází ke změnám velikosti prstence chlopně, velikosti cípů chlopně, ale i závěsného aparátu. Poinfarktové poruchy pohybu levé komory ovlivňují negativně funkci chlopně. Tato postižení se vyvíjejí většinou plíživě, na rozdíl od akutně vzniklého přetržení papilárních svalů (součást závěsného aparátu), kdy dojde k akutnímu tlakovému i objemovému přetížení levé síně, respektive plicního řečiště. Symtomatologie je bouřlivá a bez chirurgické léčby končí fatálně. Další závažnou příčinou regurgitace je infekční endokarditida, která může agresivně perforovat cípy chlopně, svými nálety i jinak negativně ovlivnit funkci chlopně.
Jak se mitrální insuficience projevuje? Klinický obraz je dán sníženým srdečním výdejem a nárůstem velikosti levé síně, resp. tlaku v levé síni. Pacient pociťuje sníženou toleranci námahy, celkovou slabost. Dalším příznakem je dušnost a bušení srdce. U současné ICHS může být prvním projevem angina pectoris. U akutně vniklé nedomykavosti bývá velká dušnost až otok plic, současně i příznaky ze sníženého srdečního výdaje-orgánové komplikace. Přirozený vývoj onemocnění má trvale progresivní charakter. U degenerativních, symptomatických vad je roční mortalita kolem 6%, po deseti letech má 63% pacientů srdeční selhání, 30% trvalou fibrilaci síní, 90% pacientů prodělá operaci nebo zemře. I malá mitrální regurgitace po infarktu myokardu je nezávislým rizikovým faktorem kardiovaskulární mortality.
Jak léčíme mitrální insuficienci? Indikována k operaci by měla být každá významná regurgitace, dříve než dojde k rozvoji systolické dysfunkce LK nebo dilataci srdečních oddílů. Přesné indikační kriteria jsou velmi složitá a jsou dány i zkušeností pracoviště a jeho výsledky. Čím více provedených plastik s nízkou mortalitou, tím se více indikace posouvá do méně závažných a méně symptomatických vad. Chirurgickým řešením je v dnešní době plastika mitrální chlopně, je-li to technicky ještě možné. Náhrady chlopní jsou již prováděny v omezené míře, protože po nich dochází k narušení celé architektury levé komory a tím i horší prognóze operovaných. O definitivní podobě zákroku rozhoduje až perioperační echokardiografické vyšetření a lokální nález na chlopni.
