OLTÁŘNÍ RETÁBL HRADNÍ

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta

OLTÁŘNÍ RETÁBL HRADNÍ KAPLE NA KŘIVOKLÁTĚ Bakalářská diplomová práce

Vypracovala: Vedoucí práce:

Monika Frencl prof. PhDr. Milena Bartlová, CSc.

Brno 2008

Stránka |2

Prohlašuji, že jsem zadanou práci vypracovala samostatně s využitím literatury a zdrojů, které jsou uvedeny v seznamu literatury.

……………………………. Monika Frencl

Stránka |3

PODĚKOVÁNÍ Touto cestou bych ráda poděkovala prof. PhDr. Mileně Bartlové, CSc. za přínosné informace a konzultace k danému tématu. Zároveň děkuji NPÚ, správě státního hradu Křivoklátu za poskytnutí písemné a fotografické dokumentace a umožnění oltářní retábl detailně prozkoumat a vyfotografovat. A dále pak Státnímu oblastnímu archivu v Praze za umožnění studia některých cenných dokumentů z rodinného Fürstenberského archivu. Závěrem děkuji mojí rodině za maximální trpělivost a podporu.

Stránka |4

OBSAH: I. II. III. IV. V.

Úvodem Historie hradu Křivoklátu a jeho majitelé Vladislav Jagellonský a jagellonské dvorské umění na Křivoklátu Kritika dosavadní literatury Retabulum – oltářní skříň 1.1. Technické parametry 1.2. Centrální deska s řezbářskou výzdobou VI. Pohyblivá a pevná křídla retáblu 1.1. Vnější deskové malby na pohyblivých křídlech 1.1.1. Sv. Václav 1.1.2. Sv. Vít 1.2. Vnější pevná křídla (postranice) 1.2.1. Sv. Zikmund 1.2.2. Sv. Vojtěch 1.3. Vnitřní deskové malby na pohyblivých křídlech 1.3.1. Zvěstování Panně Marii 1.3.2. Obřízka – Obětování v chrámu 1.3.3. Narození Páně 1.3.4. Klanění Tří králů (mudrců) VII. Řezbářská výzdoba fiálového nástavce VIII. Predella IX. Kaple jako celek X. Závěr Bibliografie Prameny Restaurátorské zprávy Seznam obrazové přílohy Obrazové přílohy

S. 5 S. 6-11 S. 12-17 S. 18-22 S. 23-27 S. 23 S. 24-26 S. 28-37 S. 28 S. 28-29 S. 28-29 S. 29-30 S. 30-31 S. 31 S. 31 S. 32 S. 32-33 S. 34 S. 35-36 S. 38-40 S. 41-42 S. 43-46 S. 47-48 S. 49-50 S. 50 S. 51 S. 52-53 S. 54-73

Stránka |5

I. ÚVODEM Při studiu dostupné literatury a pramenů jsem zjistila, že neexistuje žádný ucelený materiál, který by se primárně zabýval jen oltářním retáblem hradní kaple na Křivoklátě. Informací o kapli, potažmo retáblu, v kontextu se středověkým malířstvím a sochařstvím sice existuje bezpočet, žádný z nich se ovšem nezabývá podrobněji retáblem v hradní kapli jako celku a pokud ano, je zaměřen především na Mistra Křivoklátského oltáře či na figurální zobrazení Korunování Panny Marie v centrální desce archy. Ve svojí bakalářské práci se budu věnovat oltářnímu retáblu hradní kaple na Křivoklátě jako celku. Pokusím se zodpovědět otázku týkající se autentičnosti retáblu, tzn., budu zjišťovat všemi mně dostupnými prostředky, zda se retábl mohl skutečně do dnešních dní zachovat jako komplexní autentický celek. Postupně se budu zabývat jednotlivými částmi vlastního retáblu, počínaje predellou s grisaillovou malbou, oltářní skříní s její řezbářskou výzdobou (Korunování Panny Marie), párem pohyblivých (vnější: Sv. Václav a sv. Vít; vnitřní: Zvěstování, Obětování, Narození, Klanění tří králů), a párem pevných křídel s deskovými obrazy (sv. Zikmund, sv. Vojtěch), architektonickým nástavcem z vyřezávaných fiál s kraby a kytkami doplněnými sochami dvou andělů a bolestného Krista jako symbol eucharistie a v neposlední řadě okrajově i iluzivní freskou na stěně presbytáře za retáblem. Budu se zabývat historickými fakty o hradě Křivoklátu a zejména se věnuji době jagellonské, dvorskému umění za krále Vladislava II. Jagellonského na královském hradě Křivoklátu, neboť v této době měl retábl vzniknout. Dle historické literatury se pokusím o ucelený pohled na Vladislava Jagellonského jako panovníka a objednavatele královských zakázek, jeho vztah k Přemyslovcům, Lucemburkům a tedy potažmo k zemím Koruny české. Důležitost funkce českých zemských patronů a Vladislavův ikonografický program. Politická a ekonomická situace koncem 15. a zač. 16. stol. Ve čtvrté kapitole provedu kritiku dosavadní literatury, prostuduji restaurátorské práce a ráda bych odpověděla na větší část zadaných otázek pomocí slohové a ikonografické analýzy. Budu se rovněž zabývat výzdobnou technikou tlačeného brokátu (pressbrokátu), jenž byl aplikován na oboustranných pohyblivých deskách a v arše oltářního retáblu. Závěrem se zaměřím na hradní kapli, kde se budu snažit najít kompatibilitu mezi vnitřním vybavením kaple a vlastním oltářním retáblem. Ráda bych se soustředila na funkci kaple v minulosti i současnosti, na stav kaple po požáru roku 1826, na její opravu počátkem 20. století a konečně i na dostupné restaurátorské práce.

Stránka |6

II. HISTORIE HRADU KŘIVOKLÁTU A JEHO MAJITELÉ Hrad Křivoklát je dispozičně situován na asi 50 m vysoké břidlicové skále, tvořící trojhranný ostroh, který obtéká Rakovnický potok vlévající se do Berounky. Z jižní strany naproti hradu se rozprostírá Bukovský vrch, ze západní strany vrch Na Hřebínkách a ze severní strany vrch Na Polínkách. Hrad, ač vystavěn na skále, je schovaný v údolí tak, že je jen velmi těžko odkudkoliv vidět, což ovšem splňuje strategicko-bezpečnostní úlohu nedobytnosti. Nejstarší písemné zprávy pocházejí z Kosmovy kroniky, která se zmiňuje o možnosti existence knížecího dvorce již v 10. století. První písemnou zprávu o samotném Křivoklátu datuje Kosmas z roku 11101. Také v Dalimilově kronice lze nalézt zmínku o Křivoklátu a to v souvislosti s Přemyslem Otakarem I.2, který zde často pobýval. Ve 13. století je hrad označován různými názvy, kromě českého označení Křivoklát (do roku 1240) se používá i latinských tvarů3 Krziwoplat, Creoplath, Castellum, či německé Burgleis, Burgelein. Za panování českého krále Václava I. patřil Křivoklát – Burglein k jeho oblíbeným sídlům. Byl milovníkem německých mravů, rytířských způsobů a především lovu. Od roku 1241 do 1244 zde Václav pobýval s celým svým dvorem a přijímal na něm dokonce poselstva okolních panovníků. Jeho vzrůstající význam o tento objekt se projevil i přestavbou hradu, která byla dokončena až Přemyslem Otakarem II. Za vlády Václava I. byla postavena, na horní části ostrohu, vysoká válcová věž4 a západně od ní příčný palác ve tvaru kosočtverce s průjezdem a zřejmě i, časově blízko, severní a jižní křídla. Současně s palácem byla budována obvodová i hradební zeď. Na základě archeologického průzkumu5 bylo nalezeno jiné příčné křídlo, zemnice a další dvě budovy. Dalším majitelem hradu se stal český král Přemysl Otakar II., za jehož vlastnictví byla dokončena přestavba na reprezentativní úrovni. V paláci nad průjezdem byl postaven velký sál se sdruženými okny6. Přemysl nechává, kromě jiného, vybudovat v jižním křídle, v 1. patře, hradní kapli propojenou se všemi třemi křídly a přístupem z nádvoří. Hrad začal plnit úlohu státního vězení a pevnosti, pouze správní úřady byly přeneseny do nově založeného města Rakovníka. V nepřítomnosti krále spravoval hrad kastelán (burgravius-purkrabí) a byla zavedena povinná manská služba. Po Přemyslovi převzal hrad jeho syn, český a polský král Václav II. Není zřejmé, jaké přestavby či stavební úpravy byly v období jeho vlády provedeny. Po předchozích stavebních úpravách musel být ovšem hradní komplex velký a členitý. Vymřením posledního Přemyslovce po meči7 a následných zmatcích kolem uchvácení trůnu se na jeden rok zmocnil Křivoklátu Rudolf Habsburský a po jeho smrti v roce 1307 Vilém Zajíc z Valdeka, přívrženec Jindřicha Korutanského. Po požáru Pražského hradu se roku 1316 na Křivoklát uchýlila dcera Václava II., královna Eliška se svými dětmi. Krátce nato byl hrad jako královské zboží zastaven. Tento osud postihl hrad za vlády Jana Lucemburského, který jej ještě několikrát zastavil8 . Karel IV. se naproti tomu, po otcově smrti, snažil získat hrad zpět, což se mu podařilo v roce 1347, kdy jej vyplatil a uvedl ho při sepisování sbírky zemských zákonů Maiestas Carolina /1350/ jako statek, který nesmí být prodán ani zastaven. Ke křivoklátskému hradu však Karel IV. neměl

Stránka |7

kladný vztah, snad proto, že zde měl svým otcem uložené domácí vězení, a raději pobýval na nedalekém Karlštejně, takže k většímu stavebnímu rozvoji za jeho panování zde nedošlo. Hrad ovšem nadále plnil funkci královského hradu se státním vězením. Syn Karla IV., Václav IV., si Křivoklát oblíbil, o čemž svědčí stavební práce z tohoto období. Dal přebudovat hradní opevnění, při čemž zachoval přístup do hradu z jižní strany. Dalším stavebním počinem bylo dokončení tzv. Prochodité (Manské) věže a pravděpodobně z Václavovy doby pochází i hradní vodovod (kovové a keramicky glazované části). U západní hradby byla postavena budova nového purkrabství, bylo dostaveno severní palácové křídlo, pod nímž byly ve skále vytesány sklepy, dále proběhla úprava interiérů velké východní válcovité věže. V 80. a 90. letech Václav přesunul své zájmy na hrady Žebrák a pak Točník, Křivoklát však pečlivě spravoval dál. Dokladem toho může být i zřízení kapituly při hradní kapli v letech 1392-1402. Po Václavově smrti, 16.8.1419, během husitských nepokojů, pobýval krátce na hradě Zikmund Lucemburský /1420/, který ho poté zastavil Alešovi Holickému ze Šternberka. Z obavy před husity byly sem na příkaz Zikmunda dovezeny a přechovávány korunovační klenoty a zemské desky. Ty byly při požáru hradu roku 1422 zachráněny a převezeny do Plzně a potom na Karlštejn. Roku 1454 vyplatil hrad král Ladislav Pohrobek, ale krátce na to umírá a hrad přebírá Jiří z Kunštátu a Poděbrad a po něm jeho syn Jindřich. Hrad vykupuje roku 1473 nově zvolený král Vladislav Jagellonský. Za jeho panování probíhají velkolepé přestavby9 včetně přestavby hradní kaple, o které se zmíním v dalších kapitolách. K prvním Vladislavovým stavbám na Křivoklátě lze považovat tzv. hejtmanský dům, potom následovala přestavba horního hradu – jižního a západního křídla, která byla určena pro krále i na reprezentační účely10. Dále byla zrušena raně gotická pavlač spojující severní křídlo s arkádou před kaplí, která byla rovněž zbořena. Přízemí a patro bylo nově spojeno vřetenovým schodištěm v jihovýchodní části dvora. Soukromé královské komnaty byly umístěné do severního křídla, které byly osvětleny velkými okny s konzolkami místo římsy nesoucí typické vladislavské W11. Součastně s přestavbou horního hradu byla budována nová opevnění a tím se změnil i vzhled dolního hradu - nově vybudovaný hejtmanský dům, datovaný k 1493, manské domky při severní straně hradeb, Zlatá bašta, opravená a zmodernizovaná severní bašta Na liškách. Bašty v opevňovacím systému významně doplňovaly hrázděné zastřešené ochozy na konzolách, které se táhly téměř po celém obvodu hradeb. Pozdně gotické přestavbě a modernizaci neušla ani věž Huderka. Přestavba vnitřního hradu mohla být dokončena zhruba kolem roku 1516, tedy ještě za života Vladislava. V letech 1516 – 1523 byl hrad zastaven Zdeňkovi Lvu z Rožmitálu. V tomto období zřejmě již nedošlo k pokračovacím pracím dle královského programu. Kaple sice byla vysvěcena v r. 1522, což by mohlo svádět k úvahám o pokračování stavební činnosti, ale neexistují o tom žádné doklady. Jelikož Křivoklát plnil i nadále funkci státního vězení, byli zde například v roce 1496 uvězněni vzbouření kutnohorští havíři. Jagellonský „věk“ v Čechách končí po bitvě u Moháče s Turky v roce 1526, kdy dvacetiletý Ludvík utrpěl porážku a sám při útěku zahynul. Křivoklát tak získal nové majitele, kterými se stali Habsburkové, snažící se hrad udržet nejen jako zdroj financí, ale i jako státní vězení. K nejznámějším habsburským vězňům bezesporu patří členové jednoty bratrské,

Stránka |8

biskup Jan Augusta a jeho tajemník Jakub Bílek, kteří zde byli drženi od roku 1548. V letech 1559-1564 přebývala na hradě tajná manželka arciknížete Ferdinanda Tyrolského Filipina Welserová12. Za panování Maxmiliána I. Habsburského v letech 1564-1576 zaznamenal Křivoklát značný ústup ze své dřívější slávy, byl využíván již jen jako vězení a po požáru roku 1597, při kterém shořely i důležité listiny, pozbyl statut královského hradu. Rudolf II. si sice Křivoklát oblíbil pro možnosti lovu, ale po jeho smrti, kdy dvůr přesídlil do Vídně, opadl zájem o tento majetek. V letech 1618 – 1620 byl Křivoklát v držení zemských direktorů, po Bílé hoře přešel zpět do rukou císařské komory. Třicetiletá válka jej jako strategicky nevýznamný hrad téměř minula, pouze nakrátko byl dobyt Sasíky. Ale již roku 164313 vypukl nový požár, který hrad téměř zničil a vzhledem k neurovnaným politickým a hospodářským poměrům měly opravy jen prozatímní charakter. V tomto stavu přijal hrad Křivoklát do zástavy Jan Adolf ze Schwarzenberka, v jehož držení byl naposled vyplacen císařskou komorou. V roce 1685 císařská komora odprodala panství hrabatům z Valdštejna, jmenovitě hraběti Arnoštovi Josefovi z Valdštejna za 600.000 zlatých, s podmínkou práva zpětné koupě, která se však nikdy neuskutečnila. Vnučka Arnošta Josefa, Marie Anna z Valdštejna se provdala v roce 1733 za knížete Josefa Viléma z Fürstenberka a tím křivoklátské panství přešlo na více než dvě stě let do držení jihoněmeckého rodu Fürstenberků14. Mladší syn Marie Anny a Josefa Viléma, Karel Egon se stal zakladatelem české linie Fürstenberků, kteří vlastnili křivoklátské panství. Jako schopný politik a diplomat se značnou měrou podílel na politickém životě země, byl nadšený sběratel a věnoval značnou péči fürstenberské knihovně a archivu. Po jeho smrti spravovali panství jeho potomci Filip (zemřel 1790), Karel Gabriel (zemřel 1799), poté spravovala statky vdova po Karlovi Gabrielovi Josefina za nezletilé děti Leopoldinu a Karla Egona. Vleklý dědický spor byl ukončen, když Karel Egon II. převzal všechny rodové statky a majetek vymřelé německé linie. Tento kníže měl podnikatelské schopnosti a na jeho podnět byly založeny v Čechách železné hutě v Staré a Nové Huti, v Novém Jáchymově a v Roztokách u Křivoklátu, které Křivoklátsko pozvedly. 18. srpna1826 hrad opět vyhořel15. Přípravy pro stavební úpravy a přestavbu byly zahájeny po roce 1850 a trvaly až do roku 1923. Iniciátorem přestaveb byl J. Erazim Wocel. Na přestavbě v duchu Vladislavské gotiky se dále vystřídalo mnoho vynikajících architektů a stavitelů – A. Jiruš, B. Grueber, J. B. Urban (ředitel stavební kanceláře), J. Mocker, H. Walcher a K. Hilbert16. Syn Karla Egona II. Maxmilián Egon I. převzal po otci český rodový majetek, zatímco Karel Egon III. se ujal panství bádenského. Po smrti Maxmiliána v roku 1873 se stal poručníkem českých panství Karel Egon III. až do roku 1885, kdy se ujal svého dědictví Maxmiliánův syn Maxmilián Egon II., který byl i posledním držitelem českých panství. Tento muž byl navíc od roku 1901 poslancem zemského sněmu a před rokem 1914 místopředsedou rakouské panské sněmovny. On byl tím, kdo při první pozemkové reformě (po roce 1918) prodal československému státu hrad i přilehlá panství. Stalo se tak roku 1929 a celé panství odprodal za cca. 130.000 000 korun českých, z čehož 100.000 000 korun českých bylo zaplaceno za hrad.

Stránka |9

Správu nad hradem vykonávalo postupně několik úřadů. Od roku 1948 je datován dozor péče státního památkového úřadu. V současnosti je hrad spravován Národním památkovým ústavem v Praze, územním odborným pracovištěm pro střední Čechy.

S t r á n k a | 10

Poznámky ke kapitole II. : 1

Kosmas se ve své kronice zmiňuje „o znovu postaveném hradě“ a o tom, že kníže Vladislav I. zde věznil tři roky knížete Otu Olomouckého. 2 Dalimilova kronika uvádí, že po korunovaci v bazilice sv. Víta odjel přímo na Křivoklát. 3 Viz. Václav Kočka, in: Dějiny Rakovnicka, Rakovník 1936, S. 9. 4 Na okraji šíjového příkopu, věž mohla být obytná – viz Tomáš Durdík, In: České hrady, Praha 1984. 5 Více viz Tomáš Durdík, in: The kastle of Křivoklát in the light of archeological excavations. In: Archeology in Bohemia 1986-1990, Praha, S. 159-165. 6 Jedna z dochovaných konzol z tohoto období je dnes osazena v předsíni hradní kaple hned vlevo u dveří. Jedná se o konzolu s vegetabilním motivem (čtyřlistoví). 7 4. srpna 1306 byl Václav III., král český a uherský, zavražděn v Olomouci na vojenské výpravě do Polska proti Vladislavovi Lokietkovi a tak vymřel rod Přemyslovců vládnoucí přes 400 let. 8 Roku 1325 zastaven křivoklátskému purkrabímu Oldřichu Pluhovi z Rabštejna a po něm ještě několika dalším pánům. 9 Na přestavbě hradu se zřejmě podílela i huť Matěje (Matyáše) Rejska z Prostějova (1445-1506), soudě dle několika málo konzol pokrytých dvěma řadami listů či drobnou figurální plastikou ve velkém sále (dnes kopie). Dalším ukazatelem by mohla být ta skutečnost, že r. 1483 dokončil Prašnou bránu v Praze a do Kutné Hory odešel až v roce 1489, mohl tedy šest let spolupracovat s hutí Hanse Spiesse z Franfurktu nad Mohanem (umírá r. 1511), který od 90 let 15. stol do r. 1511 působil na Vladislavově lovčím hradu Křivoklátu. Vladislav Jagellonský nebyl stavebně činný jen na Křivoklátě. Přestavbu Pražského hradu v letech 1489-1511 prováděl stavitel Benedikt Ried z Piestingu - Vladislavský sál, přestavba Staré sněmovny, slavnostní jezdecké schodiště etc. Zřejmě stavěl i Ludvíkovo křídlo. Ried prováděl přestavbu Švihova, projektoval Rábí, palác pánů z Rožmitálu na Blatné etc. V neposlední řadě je třeba jmenovat přestavbu Karlštejna po požáru v roce 1487, na které se podílel i Spiess, a řadu dalších staveb. 10 Šlo zejména o velký slavnostní sál ze západní strany nad průjezdem s vloženým arkýřem s podobiznami Vladislava a jeho syna Ludvíka, soukromé komnaty, kapli, otevřenou loggii vrátnice s anděly-štítonoši. 11 Pokud je nad počátečním písmenem králova jména W královská koruna, jde zde symbolicky o hlavu stavovské monarchie, krále Vladislava, hlavu země, představitele české koruny. Na Křivoklátě je to vedle obvyklého W s královskou korunou, jen prosté W bez královské koruny a zdůrazňuje vlastní osobnost královu, krále v jeho soukromí. W s královskou korunou je např. u vchodu do hradu, prosté W pak např. na oknech severního křídla etc. (viz. Macek str. 189). 12 Filipina Welserová (1527-1580) pocházela z německého kupeckého rodu Welserů. Viz. Sigrid-Maria Grössingová, in: Kaufmannstochter im Kaiserhaus, Philippine Welser und ihre Heilkunst, Wien 1992. 13 Hrad si do roku 1643 zřejmě uchoval svoji pozdně gotickou podobu, což je možné odvodit na základě dochovaných dobových grafik. Srovnej dobové obrázky nádvoří hradu před požárem roku 1643 a po požáru roku 1643 – obr. 1 a obr. 2 In: Mobiliář státního hradu Křivoklátu, umístěno ve Velké věži, druhé patro. 14 Knížecí titul byl potomkům propůjčen po möskirchenských strýcích – od roku 1716 pro prvorozeného a od roku 1761 pro celý rod. 15 Škody, které způsobil požár v roce 1826, jsou velmi pečlivě a podrobně zpracovány ve Fürstenberském rodinném archivu, jenž je úředně spravován již od roku 1805. Prvním archivářem a knihovníkem se stal Prokop Schnell, který se však zabýval především knižními fondy. Druhý archivář Karel Egon Ebert (*1801+1882) získal některé dokumenty týkající se Křivoklátska pro Fürstenberský archiv z archivu v Třeboni, kam je situovali Schwarzenberkové, kteří hrad Křivoklát vlastnili před Fürstenberky. V Donauschingenu byly uloženy písemnosti v češtině týkající se berkovského majetku, který byl přínosem pro Palackého Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Fürstenberský archiv se dělí na Starý archiv – zpracované písemnosti, doklady etc. Ebertem a Nový archiv – dtto – seřazené dr. Felixem Zellerem. Oddělení Starý a Nový archiv je časově vymezen roky 1356 – 1929. Velkým přínosem, ve druhé polovině 20. století se stali manželé Štěpánkovi, kteří vypracovali přehledné knihy soupisů archiválií. Bohužel písemnosti týkající se soupisů škod, návrhů na přestavby etc., jsou v takovém množství, že jej do této bakalářské práce nemohu zahrnout v takovém rozsahu, v jakém bych chtěla. Tato látka by sama o sobě mohla být publikována v samostatné práci.

S t r á n k a | 11

O požáru spravuje též dobový deník Prager Zeitung, Nro. 148, Donnerstag, den 21.September 1826, v článku „Der Brand von Bürglitz im rakonitzer Kreise“, který s trochou fantazie barvivě líčí ony osudné události. 16 Ve Státním oblastním archivu v Praze 4 se mi podařilo ve Fürstenberském archivu v odd. Ústřední správy, pod č. 3377, 963, US 16-2-4, Křivoklát hrad, stavební opravy a udržování objektů a obytných budov, velkostatku Křivoklát, v obci, spisy týkající se restaurování hradu Křivoklátu, návrhy a rozpočty z různých období, korespondence a návrhy architektů H. Walchera, J. Mockera , K. Hilberta aj., různé historické poznámky a starší zobrazení hradu, z let 1870-1923, nalézt zajímavé informace týkající se tohoto časového období. Bohužel složka je natolik obsáhlá, že ji nelze prostudovat v krátkém časovém období a v budoucnu bude jistě předmětem mého dalšího zájmu.

S t r á n k a | 12

III. VLADISLAV JAGELLONSKÝ KŘIVOKLÁTU

A

JAGELLONSKÉ

DVORSKÉ

UMĚNÍ

NA

Nástup Vladislava Jagellonského na český trůn1 provázely bouřlivé, náboženské a politické události. Mladičký, sotva patnáctiletý chlapec, vychováván na katolickém dvoře v polském Krakově, dostal se do nábožensky rozdvojené země, kterou vnímal papežský Řím jako zemi kacířskou. Sám Vladislav Jagellonský je označován za krále „dvojího lidu“ či za „kacířského krále“, a stejně jako už i jeho předchůdce Jiří z Kunštátu a Poděbrad je uvalen papežem do klatby. I přes tuto skutečnost Vladislav respektoval basilejská kompaktáta z roku 14362 a dopřával náboženské svobody utrakvistům. Spory mezi katolíky a nekatolíky ovšem neřeší, nechává je volně běžet, nebo funguje, jen, jako pouhý prostředník mezi oběma znesvářenými stranami. Sám zůstává věrný katolické víře, v jejímž duchu staví a přestavuje sakrální i světské budovy a vznikají nová umělecká díla. Jeho zájem o katolickou víru a oddanost římské papežské stolici dává okázale najevo až po roce 1490, kdy se dostal jako uherský král na budínský dvůr a dokonce nechává pronásledovat pikarty3. Vnitropolitické prostředí Čech nebylo mladému králi rovněž příliš nakloněné. Zemi řídily stavy, které měly vlastní představu o vládě a měly rozhodující slovo a politickou moc. Prostřednictvím královské rady zastávaly důležité zemské úřady až do roku 1490, po té se obdoba královské rady nově formuje v Budíně. Mezi vůdčí osobnosti na dvoře Vladislava Jagellonského v českém prostředí patřili nejvyšší hofmistr Lev z Rožmitálu, bratr královny vdovy – Johany; královnin podkomořího Aleš Berka z Dubé, rádce Burian z Gutštejna, Beneš z Vajtmile, Beneš z Kolovrat a mnoho dalších neméně významných hodnostářů. Politicky činnou osobností byla i vdova po Jiřím z Kunštátu a Poděbrad Johana, která se stala jednou z osobních rádkyň Vladislava. Co na českém jagellonském dvoře chybělo, byly preláti4, kteří v jiných evropských zemích zastávali své úřady u dvora. Po Jiřím z Kunštátu a Poděbrad zůstaly Vladislavovi značné dluhy. Královské zboží bylo většinou zastaveno, králi zůstaly v roce 1490 v državě pouhé čtyři hrady – Křivoklát, Poděbrady, Kolín a Hradištko5. S církevním majetkem se na umoření dluhů nedalo počítat, neboť ten byl rozebrán šlechtou jak v Čechách, tak i na Moravě. Šestnáct procent veškerého feudálního majetku na Moravě patřilo v letech 1465-1514 šlechtě, což je důkaz toho, jak velkou moc měla tato privilegovaná skupina. Hlavní zdroje Vladislavových finančních prostředků byly čerpány z mincovny v Kutné Hoře. Finance rovněž plynuly od Vladislavova otce Kazimíra, těmi byly, mimo jiné, zaplaceny i korunovační slavnosti v Praze. To ovšem stále nestačilo na zaplacení narůstajících dluhů. Řešení se nabízelo ve státních úpisech a příjmech od měst. Zadluženost ale stále narůstala a tak byly roku 1473 dokonce zastaveny korunovační klenoty. Král si začal půjčovat, zpočátku od nižší šlechty a měst, a po té, co se přestěhoval do Budína i od vyšší šlechty. Dluhy po Vladislavově smrti, jen v Čechách, se odhadovali na 300-350 tis. kop grošů, které nebyl schopen splatit ani jeho syn Ludvík. Mezinárodní situace, respektive česko-uherská, nebyla rovněž příliš klidná. V Uhrách vládl ambiciózní a schopný král Matyáš Korvín6, který se postavil do čela armády a snažil se o uchvácení zemí Koruny české. Boje trvaly do roku 1479, kdy byl podepsán tzv. Olomoucký

S t r á n k a | 13

mír. Vladislav při tomto aktu ztratil Moravu a vedlejší země české. Matyáš tak nadále vlastnil titul českého krále, kterým se nechal v Jihlavě prohlásit papežským legátem. Jak lze soudit, dle předešlých výčtů okolností, za jakých převzal Vladislav vládu, prostředí pro klidné panování Čechy skutečně nenabízely. Je nepochybné, že pro takto destabilizovanou zemi bylo zapotřebí silnou, organizačně, ale i vojensky schopnou osobnost, která by udělala pořádek v národním hospodářství, financích, respektive zajištění pravidelných finančních zdrojů do státní pokladny, bylo třeba zjednat pořádek ve správě státu a zákonech a v neposlední řadě stát potřeboval silnou osobnost ve věci strategickodiplomatických jednání nejen pro vnitropolitické, ale i evropské záležitosti. Tím vším se měl stát Vladislav Jagellonský. Jaká byla skutečnost7? Vladislavu Jagellonskému kolovala v žilách krev slavných prapředků z řad Přemyslovců i Lucemburků a měl tak dobrý genetický základ a předpoklad pro státnickou dráhu. K jeho nejstarším předkům patřil český kníže Václav (svatořečený) a jeho babička Ludmila (rovněž svatořečená). Z matčiny strany to byl Karel IV. – matka Vladislava Alžběta Habsburská, byla provdána za Kazimíra Jagellonského svým otcem Albrechtem III., který byl zetěm Zikmunda Lucemburského. Vladislav sám si velice zakládal na svém původu a měl velkou snahu obnovit kult předků, mariánský kult a zejména se zajímal o vše, co souviselo s dobou Karla IV.8 S „renesancí“ tradic souviselo i znovuobnovení ikonografického programu českých zemských patronů, kteří patřili i k oblíbeným ikonografickým tématům polských Jagellonců. Vladislav neshromažďoval svaté ostatky, tak jak to činil jeho předek Karel IV., ale pokoušel se navázat či obnovit to, co po Karlovi IV. zůstalo. Nechal tak například pro ostatky sv. Václava, sv. Víta a sv. Vojtěcha uložené v katedrále sv. Víta, zhotovit nové hermy. V téže katedrále dal upravit kapli sv. Václava včetně maleb na stěnách; proslulá je jeho královská oratoř z let 1490-1493. Dokonce měl záměr, dokončit katedrálu dle Parléřových plánů, což se ale nestalo. Z celé řady jeho sakrální stavební a obnovovací činnosti chci jmenovat alespoň kostel Panny Marie a Sv. Karla Velikého v Praze na Karlově, zřízení nového kláštera františkánů-observantů v Kamenici v Horní Lužici aj. Výčet jeho stavebních počinů by se mohl dále rozšiřovat o další sakrální a světské budovy, které ovšem nejsou předmětem této bakalářské práce. Jen původ ovšem nestačí k tomu, aby se stal panovník dobrým panovníkem. Vladislav byl povahy mírné až slabošské, nedokázal rázně a energicky rozhodnout a trvat na splnění svých příkazů. Čím více byl dobrý – slabošský, tím více posilovala stavovská moc, což se projevuje nejen ve vládních rozhodnutích řízené převážně královskou radou, ale i na rozhodnutích v ostatních oblastech. Benátští vyslanci z Budína dokonce zasílají zprávy o tom, že Vladislav Jagellonský neumí panovat, netrestá vzpurné, spíše je ovládán, než aby vládl9. Vladislav se nedokáže vzepřít a raději razí mírovou, poklidnou cestu, což se mu nevyplácí například při jednání s Korvínem o slezské území, ale přináší úspěch v „boji“ o svatoštěpánskou korunu10 po Korvínově smrti roku 1490. Ne neprávem je tento panovník hanlivě označován jako král „Bene“ čí „Mírový“ král. Pokud bych měla na základě nabitých poznatků o Vladislavovi soudit, rozhodně se nedomnívám, že ve vedení země uspěl. Jsou zde sice, díky jeho nerozvážné a slabošské povaze, dílčí úspěchy, ale jako vrcholný státník patřil spíše k podprůměrným panovníkům své doby. Značné dluhy jeho situaci navíc ještě zhoršily. Nemohl se rovnat evropským dvorům, které byly přehlídkou bohatství a přepychu. Bez

S t r á n k a | 14

finančních prostředků a díky své slabé povaze nebyl panovníkem, jenž by Čechy potřebovaly v tom pravém slova smyslu. A přece, ve dvou sférách na místní poměry vynikal – byl to rozvoj stavební a řemeslné činnosti a vášeň pro lov. Na rozdíl od dvora Jiřího z Kunštátu a Poděbrad11 se začínají kolem Vladislavova dvora soustřeďovat řemeslníci, zedníci, kameníci, různé řemeslné dílny a hutě, pracující pro Vladislava na královských zakázkách, které jsou však odlišné od ostatních zemí. Vladislav, navracející se k tradici především lucemburských předků, nepatří k moderním novátorským typům, ale spíše se v raném období ubírá cestou tradicionalismu a programovému historismu, což je patrné zejména na hradě Křivoklátě. Rané i pozdní vladislavské architektuře rozhodně nechybějí atributy královské dvorské reprezentace, ovšem v rámci finančních prostředků. Vášeň pro lov a zábavu ho přivedla na hrad Křivoklát, kde se účastnil lovů a honů a to dokonce i uprostřed diplomatických jednání. Vzhledem k tomu, že se mu Křivoklát stal oblíbeným místem12, nelze se divit, že se v 80. letech 15. století začalo s radikální přestavbou hradu, který se měl stát jedním z reprezentativních Vladislavových sídel. Přestavby probíhaly paralelně s přestavbami na Pražském hradě, na Králově dvoře u Prašné brány, údržbou Karlštejna a mnoha dalšími. Jaké měl Vladislav možnosti výběru řemeslníků a s tím související výtvarné preference? V 15. stol. lze architekturu, potažmo výtvarné umění, chápat jako záležitost řemeslnou. Díla nebyla vnímána v pravém slova smyslu jako umělecký artefakt vytvořený jedním umělcem, ale spíše jako kolektivní práce dílny či hutě zhotovené na zakázku, která byla součástí kostelů, paláců etc13. Neméně důležitá byla rovněž provenience, ze které řemeslníci pocházeli, to podstatně určovalo, jak bude zadané dílo v konečné fázi vypadat. Je zcela logické, že do Čech mohly pronikat „umělecko-řemeslné“ směry od okolních sousedů. V rámci celoevropského putování tovaryšů na zkušenou se do Čech mohlo dostat umění z Norimberka, Franfurktu, Augsburku, Ulmu, jakožto i z Itálie, Francie atd. Výsledný vzhled Vladislavovy stavební činnost byl určován výběrem vedoucího královského mistra (lapicida domini regis). Dvorské královské zakázky byly zadávány architektům Matějovi Rejskovi z Prostějova /1445-1506/, Benediktovi Riedovi z Piestingu (hlavní werkmeistr na Pražském hradě v letech 1489-1511) a jeho nástupci Bonifácovi Wohlmutovi, Hannsovi Spiessovi z Franfurktu nad Mohanem (nar. mezi 1440-1450, zemřel r. 1511), Hansovi Schollerovi z Norimberka a řadě dalších. Soudě dle výčtu jmenovaných architektů je na první dojem jasné, že převážná část pocházela z německého prostředí a svoje nabité zkušenosti a dovednosti aplikovali v českém prostředí, což byla běžná praxe. Neoddiskutovatelný je význam stavební činnosti Benedikta Rieda, jehož dílna působila nejen na Pražském hradě. Významově důležitější pro přestavbu křivoklátského hradu byl však především Hanns Spiess z Franfurktu nad Mohanem14. Na základě panovníkovy dvorské objednávky, pod jeho vedením probíhala zásadní přestavba hradu, již od 90. let až do roku 1511, kdy Spiess zemřel. Během těchto let byla provedena přestavba královského paláce se soukromými komnatami panovníka, přestavba velkého sálu (dnes nazývaného Královský sál), jehož motivy na konzolách15 ukazují na Spiessovu oblibu dekorativní plastiky, která byla patrná i na arkýři s dvojportrétem Vladislava a Ludvíka16. Spiessovu sochařskou práci do kamene lze srovnat

S t r á n k a | 15

s řezbářskými pracemi, které jsou pro něj tak typické – zdobné prvky (oblouky etc.), figurální ornamenty až přepychově přeplněné ukazují na autorství Spiessovy dílny. Zřejmě ještě před rokem 1490 dokončuje Spiess v prvním patře jižního křídla přestavbu hradní kaple17, jednolodní prostor se síťovou klenbou, jehož polygonální chórový závěr je doplněn v klenbě vyřezávaným dřevěným svorníkem18. Při srovnání prací Riedových a Spiessových byl Ried zcela jistě nedostižitelný po stránce monumentálnosti, ale z hlediska zdobení a dekorace byl nedostižitelný um Spiesse. Zamyslím-li se nad výtvarnou preferencí Vladislava Jagellonského, nelze opomenout i jeho finanční možnosti, které dozajista neumožňovaly panovníkovi investovat do nejlepší kvality, jenž tehdejší středoevropský trh nabízel. Vladislav znal umělecký potenciál německých zemí (Veit Stoss, Adam Kraft, Michael Erhart etc.) a po roce 1490 se seznámil s budínským prostředím, kam proudil zcela jiný směr než ze západní Evropy, zejména italská renesance19. Do jagellonského Polska pronikalo umění italské renesance a to prostřednictvím sňatku Vladislavova bratra Zikmunda staršího s Bonou Sforza. Vladislav se jistě seznámil i s uměním jiných středoevropských dvorů, vzhledem k rozsáhlým příbuzenským vztahům. Podnětů pro formování jeho díla bylo mnoho, on však volí cestu odkazu svého velkého předka Karla IV., což ho zdánlivě posunuje o krok zpět.

S t r á n k a | 16

Poznámky ke kapitole III. : 1

22. srpna 1471. Ta byla ujednána mezi bazilejským koncilem a zástupci českých husitů za panování krále Jiřího z Kunštátu a Poděbrad. Zástupci husitů přišli se čtyřmi pražskými artikuly 1. Svobodné kázání Slova Božího 2. Přijímání podobojí pro všechny 3. Odnětí světského majetku církví 4. Trest smrtelných hříchů bez rozdílu postavení. Asi nejdůležitější pro české husity bylo přijímání z kalicha. Kompaktáta odmítl v roce 1462 papež Pius II. a tím Čechy získaly status kacířské země. 3 Pikarti – byli nazýváni stoupenci jiných radikálních směrů uvnitř utrakvismu v 15. a 16. stol. Označení bylo používáno později zejména pro Jednotu bratrskou. 4 Jak katolíci, tak i utrakvisté odmítají jejích světské aktivity. 5 Více viz Josef Macek, in: Jagellonský věk v českých zemích. Macek se odkazuje na Kafkovu studii, ze které čerpal. Uvádí, že v roce 1509 Vladislav získal po porážce pánů z Gutštejna Točník, Žebrák, Příbram, Rabštejn, Sychrov, Tachov a Kynšperk, ovšem s velkými dluhy. 6 Uherským králem se stává od roku 1458 až do své smrti 6. dubna 1490. Jeho první manželka Kateřina, byla dcerou Jiřího z Kunštátu a Poděbrad, druhá manželka Beatrice Neapolská. 7 Osobností Vladislava se podrobně zabývá Josef Macek, in: Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526), 1. -2. díl, Praha 2001, S. 180-262, kpt. 8 a 9. 8 I Vladislav byl v nelehkém postavení, když přišel do Čech, podobně jako Karel IV. Neprávem opomíjený je Vladislavův bližší příbuzný Zikmund Lucemburský – viz více František Kavka, in: Poslední Lucemburk na českém trůně, Dotisk prvního vydání, Praha 2002. Též výstava Karel IV. císař z Boží milosti, kultura a umění za vlády posledních Lucemburků 1347-1437, pořádaná na Pražském hradě 16.2. – 21. 5. 2006. 9 J. Macek, in: Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526), 1. -2. díl, Praha 2001, kpt. 8. 10 Již roku 1476 chtěl získat slezské Hlohovsko sňatkem s Barborou Hlohovskou, vdovou po hlohovském knížeti Jinřichovi. Proti tomuto sňatku se zasadil M. Korvín, když se postavil na stranu bratra Jinřicha Jana, kterému udělil Hlohovsko v léno. Sňatek tak nebyl ze strany Vladislava zcela dokonán (nebyl pro něj výhodný), ale i přes to je Vladislav úředně ženat, až do roku 1500, kdy je jejich sňatek papežem anulován. V boji o uherskou korunu přislíbí vdově po Korvínovi královně Beatrici sňatek, ke kterému však nikdy nedojde. Nejen příslibem sňatku však přišel k uherské koruně, důležitou roli sehrála diplomatická jednání v čele s jeho nejvyšším hofmistrem Lvem z Rožmitálu. 11 Za jeho vlády byla stavební činnost utlumena, to ovšem neznamená, že nevznikala za jeho správcování a panování malířská a sochařská umělecká díla, podobně jako tomu bylo v době „bezvládí“ v letech 1439-1452. K činným umělcům/řemeslníkům 1. pol. 15. stol. patřil např. Mistr Týnské kalvárie, více Milena Bartlová, in: Mistr Týnské kalvárie, Praha 2004. 12 Na začátku své vlády zde Vladislav pobýval velmi často – v letech 1473, 1476, 1478, 1480, 1481 a 1489. V září 1489 vydává na hradě několik listin, mimo jiné i pro městečko Unhošť, jemuž uděluje erb a právo pořádat týdenní a výroční trhy. Více viz E. Šimicová, In: Křivoklátská manská kniha z let 1454-1566. Rakovnický historický sborník V/2004, Rakovník. S. 26). Po přesídlení do Budína byl na Křivoklátě už jen jednou a to roku 1509, kdy byl v Čechách při příležitosti Ludvíkovi korunovace. 13 Objednavatelem stavebních prací, v době jagellonské, není již výhradně jen král. Bohatnutím šlechty a měst vstupují na půdu objednavatelů nové skupiny. Šlechta si buduje reprezentativní sídla, měšťané nové radnice, bohaté měšťanské domy a stávají se donátory přestaveb a vybavení chrámů. 14 První zmínky o něm pocházejí z roku 1477 v souvislosti se stavebními pracemi, v katedrále sv. Víta v Praze a některé indicie naznačují, že Spiess byl již před rokem 1477 samostatným mistrem kamenickým. Pocházel zřejmě z mohučsko-francké středorýnské oblasti. Více o Spiessovi např. Časopis Umění XX/1972, Viktor Kotrba, in: Zwei Meister der Jagellonischen Hofkunst. Meister Hanns (Hanusch) Spiess von Franfurkt und Meister Hanns (Hanusch) Schoeller von Nürnberg, Praha 1972, S. 248-267. 15 Původní konzoly jsou po požáru v roce 1826 nahrazeny kopiemi, které provedl K. Hilbert podle původních plánů. Některé originály lze zhlédnout ve stálé expozici lapidária hradu Křivoklátu. 16 Ibidem. V. Kotrba naznačuje možnost, že se nejedná o portrét Ludvíka, nýbrž o Vladislavovu ženu Annu de Foix. Tato domněnka nebyla zatím potvrzena a ani vyvrácena a vnáší tak do jednoznačného určení osobnosti určité pochybnosti. Jisté pochybnosti jsou uvedeny in: Křivoklát, Kaše, Outrata, Helfert, Praha 1983, S. 27 – u popisů obou portrétů je uvedeno, že se jedná „pravděpodobně“ o Vladislava a Ludvíka. V SOA Praha jsem ve Fürstenberském rodinném archivu, v SÚ Id 231-261, plán č. 247 Stavební plány- návrhy na přestavbu, půdorysy, byty, kaple, návrhy dveří a různých úprav, stavební plány přilehlých budov,1827-1928 Křivoklát-Hrad, nalezla stavební plán, na kterém je zobrazena postava s mužskými rysy a jde zřejmě o Ludvíka. 2

S t r á n k a | 17

17

Jagellonská přestavba se dotýkala stavu kaple z let 1392-1402, postavené Václavem IV. První svěcení kaple proběhlo již roku 1287 (Jiří Kaše, Jan Jakub Outrata, Zdeněk Helfert, in: Křivoklát, Praha 1983). 18 V. Kotrba poukazuje na existenci podobného svorníku v kapli Všech Svatých v Norimberku (1506/7). Bohužel jsem neměla možnost si tuto informaci ověřit. 19 Nesnaží se soustředit italské mistry v Itálii tak oblíbené, i když byl obdivovatelem malířství. Nepokračuje ani v rozvoji známé budínské majoliky.

S t r á n k a | 18

IV. KRITIKA DOSAVADNÍ LITERATURY Za nejstarší a první literaturu věnující se podrobně hradu Křivoklátu a jeho hradní kapli lze beze sporu považovat Cechnerův, rozsáhlý svazek Soupis památek historických v politickém okresu Rakovnickém, I. díl – Křivoklát z roku 1911, ze kterého vychází mnoho badatelů. Soupis je precizně vypracován, co se popisů týká. Autor měl z největší pravděpodobností neomezený přístup k dokumentaci a plánům týkající se Walcherových přestaveb křivoklátského hradu prováděnou od roku 1908 a je tak autentickým účastníkem těchto chystaných nebo již probíhajících změn. Zcela jistě znal i původní stav budov ze soupisů po požáru roku 1826. Přesto jsem k jeho výkladu musela v některých situacích přistupovat s nadhledem a publikované informace si ověřovat. Zejména šlo-li o popisy barevnosti maleb a přiřazení atributů jednotlivým apoštolům na stěnách po obvodu kaple. Cechner například uvádí zcela odlišnou barevnost roušky bolestného Krista z fiálového nástavce. Podle něj byla bílá, což by odporovalo průzkumu a tvrzení restaurátora J. Kotrby z roku 1966, že polychromie na sochách je původní, tedy v tomto případě modro-zlatá. Rovněž vysoké koruny na hlavách Boha otce a Krista v centrální části retáblu s naprostou jistotou hodnotí jako gotické, což není zcela prokázané. V oblasti tlačeného brokátu (pressbrokatu)1 Cechner projevuje naprostou neznalost a tak si pomáhá svojí vlastní hypotézou, že na šatech Václava byla původně přilepena hedvábná látka2. Jako první ovšem poukázal na možnost, že oltář není v plném rozsahu původní: „Výprava chová sic jen několik kusů původních, ale vzácných“ I k této informaci bylo třeba přistupovat s velkou opatrností, nicméně moje vizuální průzkumy i prostudování některých návrhů a plánů, které jsem nalezla v souvislosti s přestavbou kaple v rodinném Fürstenberském archivu3 v SOA Praze, toto tvrzení jen dokládají. Jedná se zejména o ukotvení retáblu ke stěně táhly, použití spojovacího materiálu na deskách a primárně i o zpracování postranních pevných křídel a některých dalších dřevěných částí či o mříž s kružbou na přední části predelly4. Velmi užitečná je fotografie na str. 91, pořízená zřejmě před zahájením nebo během oprav, ne však později než v roce 1911, dle které lze určit, co dnes na oltáři chybí – korouhev Krista v nástavci, křížky na říšských jablkách Boha Otce a Krista a koruna na hlavě P. Marie v centrální části retáblu. Cechnerův soupis i přes některé nepřesnosti nebo nejasnosti lze považovat za první ucelený přehled o stavu kaple a oltáře na počátku dvacátého století. Ve čtyřicátých letech 20. stol. se v českém prostředí objevil jiný typ publikování a zejména práce s historickými prameny a literaturou. K vůdčím osobnostem v oblasti gotické deskové malby patří Jaroslav Pešina, který provedl syntézu gotické malby v českém prostředí v kontextu s evropským uměním. Podrobně se věnoval studiu Mistra Litoměřického oltáře a našel možnou spojitost s Mistrem Křivoklátského oltáře, Mistrem Rakovnického oltáře a Mistrem Rokycanského oltáře. J. Pešina připisuje autorství kompletní malířské výzdoby retáblu v hradní kapli na Křivoklátě jedinému umělci, Mistru Křivoklátského oltáře, který mohl do Čech přijít společně se Spiessovou hutí5. Bohužel není zcela jasná totožnost tohoto umělce a tak je označen jako anonym dle jeho dochované práce na Křivoklátě. J. Pešina naprosto vylučuje totožnost Mistra Křivoklátského oltáře s doloženým Hannsem Schollerem, který byl v 90. letech činný ve dvorských službách Vladislava Jagellonského6 jako kameník, sochař i malíř. Vzhledem

S t r á n k a | 19

k tomu, že neznáme žádnou z dochovaných prací připsanou bezpečně Hannsovi Schollerovi není s čím srovnávat. Možnost účasti Schollera na malířské výzdobě křivoklátského retáblu se však nedá jednoznačně vyloučit. Kde byl Mistr Křivoklátského oltáře školen? J. Pešina se domnívá, že byl dobře obeznámen s nizozemským malířstvím, ovšem nikoliv primárně ale zprostředkovaně, především z Porýní, respektive z Kolína nad Rýnem, kde kolem roku 1480 mohl Mistr Křivoklátského oltáře pobývat. Ovšem nevylučuje možnost, že byl i ve Vestfálsku, kde získal větší poznatky v oblasti nizozemské malby. Zcela odlišný názor má německý profesor dějin umění Alfred Stange7, který se domnívá, že křivoklátské malby na oltáři vznikly v prostředí dolního Rýna a spojuje s prací této dílny i další tři oltářní desky a desku s Korunováním Panny Marie, nyní uložené v Moravské galerii v Brně8. Ať tak či tak, faktem je, že krajiny, utváření drapérií nebo například korýtko s Ježíškem, na vnitřních deskách retáblu jsou nizozemského typu a je jisté, že křivoklátský umělec přišel do kontaktu s touto tvorbou. Tak zvaný Mistr Křivoklátského oltáře mohl působit v řemeslné dílně Hannse Spiesse, který prováděl v devadesátých letech 15. stol. přestavby hradu9. J. Kuthan10 se přiklání k názoru, že přestavby byly zahájeny již v osmdesátých letech. Přesné datum přestavby kaple však není známo, víme jen, že byla provedena paralelně s přestavbou manského a královského sálu11. V. Kotrba12 a J. Homolka13 docházejí k závěru, že kaple byla dostavena ještě před rokem 1490, což pokládám za nepravděpodobné, vzhledem k nepříliš dobré kvalitě a nepřímé návaznosti všech architektonickým prvků a výzdoby14, zejména soch v nikách. D. Menclová15 se domnívá, že Vladislav Jagellonský po přestěhování do Budína ztratil zájem o velkolepou přestavbu královského hradu Křivoklátu a že přestavba pokračovala ze „setrvačnosti“. Toto tvrzení by vysvětlovalo druhořadou práci na některých částech výzdoby kaple. Vycházím-li z Pešinovy informace, že Mistr Křivoklátského oltáře byl ještě kolem roku 1480 v Kolíně nad Rýnem a Spiessova dílna byla na hradě Křivoklátu činná až v devadesátých letech, mohl oltář začít vznikat až v těchto letech, nebo později v průběhu přestavby kaple. Osobně se přikláním k názoru Václava Mencla, který datuje přestavbu jižního křídla po 1493 a před 149916. Domnívám se, že právě v tomto období oltář mohl vzniknout. Porovnám-li však výtvarné ztvárnění oboustranných a postraních desek musím konstatovat značné rozdíly. S největší pravděpodobností neprováděl malby na deskách jeden autor, tak jak to prezentuje J. Pešina, ale dva rozdílní autoři. Vnitřní malby na deskách jsou jemnější, jinak stylizované a lze je připsat tzv. Mistru Křivoklátského oltáře, vnější pohyblivé a pevné desky by mohl namalovat některý z žáků Mistra Křivoklátského oltáře. Zcela vyloučit můžeme Mistra Rakovnického oltáře, který má značně provinční řemeslný přístup k řešení složitých kompozicí, což je patrné z jediné jeho zachované práce čtyř oboustranných desek17. Je-li Pešinova syntéza správná, nejvíce by typologii ztvárněných postav, zejména tváří, odpovídala práce Mistra Litoměřického oltáře. Je to patrné zejména na deskách se sv. Václavem a sv. Vítem – utváření očí, úst, posazení krku etc. Řezbářskými pracemi se podrobně zabýval Jaromír Homolka v kolektivní publikaci Pozdně gotické umění v Čechách /1471-1526/, vydané roku 1985. Dekorativní a sochařské práce na oltáři, svorníku, dekorativních částí přípor, fiálách baldachýnů nad sochami v nikách na stěnách kaple, mohla podle něj provádět jedna osoba. Domnívá se, že zejména modelace jemných dekorativních vegetabilních a ornamentálních řezeb naznačují autorství někoho, kdo byl přímo či nepřímo obeznámen s franckou tvorbou, která byla oblíbená v německém

S t r á n k a | 20

prostředí, zejména v norimberském okruhu. V. Kotrba v časopise Umění XX/1972, v článku Zwei Meister der Jagellonischen Hofkunst. Meister Hanns (Hanusch) Spiess von Franfurkt und Meister Hanns (Hanusch) Schoeller von Nürnberg, je přesvědčen o tom, že na výzdobě oltáře se podílel i onen záhadný Hanns Scholler, který v Norimberku mohl pobývat, a kterému v souvislosti s výrobou retáblu byla zaznamenána nejvyšší odměna ve výši 104 kop, kterou měl Hanuš obdržet od kutnohorského mincmistra J. Horstoffara v Norimberku. Účetně je sice přítomnost Schollera doložena, ale nejsou k dispozici jeho další práce, a proto nelze toto tvrzení s jistotou potvrdit. Zcela rozdílně jsou utvářeny sochy dvanácti apoštolů po dvojicích v nikách, na severní a jižní stěně kaple a čtyři zemští patroni v presbytáři. Jde o postavy statické až loutkovitého typu, hrubé, bez náznaku jakýchkoliv jemných rysů. Homolka spatřuje v jejich utváření tzv. Gerhaertův18 sloh pocházející z Nizozemí, šířící se do české provenience z Německa (Norimberka) a Vídně, prostřednictvím Spiessovy hutě. Celkem obsáhle se vladislavské přestavbě věnují Klára Benešovská a Jan Žižka, v publikaci Křivoklát z roku 1987. Chybně ovšem uvádějí, že celá kaple včetně sochařské a malířské výzdoby je původní, tedy pozdně gotická, a hodnotí celkovou výzdobu kaple a oltáře jako nejkvalitnější práce pozdně gotického Křivoklátu. Zároveň automaticky připisují autorství všech umělců, podílející se na stavbě kaple a výzdoby retáblu, za „cizince pocházející z německých zemí“. Autoři se okrajově rovněž zabývají iluzivní nástěnnou malbou a jejím autorem, kterého označují za neznámého. Pokoušejí se však zároveň nalézt jistou shodnost detailů s malbou na jiném objektu v české provenienci. Podobnost spatřují v iluzivní malbě na zámku v Žirovnici nad portálem v Zelené světnici, jejíž vznik datují kolem roku 1490. V tomto případě se jednalo o vimperky. Josef Krása v kolektivní publikaci Pozdně gotické umění v Čechách /1471-1526/, z roku 1985, v kapitole Nástěnná malba, mluví o tzv. krásném slohu malby a sochařství kolem roku 1500, ke kterému řadí vedle Mistra Žirovnického a Mistra Královéhradského oltáře i Mistra Křivoklátského oltáře, zejména díky lyricky podanému vyobrazení postav a jejich hluboké expresi. Kolektiv autorů Kaše J., Outrata J. J. a Helfert Z. se v publikaci z roku 1983, nazvané prostě Křivoklát, snaží čtenáře seznámit s historií a architekturou hradu. Obsáhlejší je čtvrtá kapitola věnující se především přestavbám hradu a kaple, která je popsaná na třech stranách. Na první pohled je zřejmé, že autoři vycházeli z poznatků prezentovaných již dříve A. Cechnerem a v kolektivní publikaci Pozdně gotické umění v Čechách /1471-1526/, vydané roku 1978. Kniha Křivoklát nepřinesla nové poznatky, jen shrnuje to, co již bylo dříve řečeno. Jediné pozitivum, které tato publikace má, jsou fotografie, ze kterých se lze dozvědět, jak interiéry a exteriéry hradu kolem roku 1983 vypadaly. Se zajímavým zjištěním přišel Jan Royt19 v roce 2003 na konferenci KTF UK v Praze, probíhající ve dnech 02.-04.10. V depozitáři Národní galerie v Praze ho zaujala dřevěná deska s českými zemskými patrony sv. Václavem, sv. Vítem a sv. Zikmundem. Autor článku upozorňuje na blízkou podobnost a typ zobrazení s deskami na křivoklátském oltáři. Zejména typově a kompozičně shodné spatřuje zobrazení sv. Víta a zabývá se existencí vazby mezi oběma zmíněnými pracemi. Desku z Národní galerie považuje za dvorskou objednávku, která mohla zdobit Svatovítskou katedrálu či utrakvistický kostel Panny Marie před Týnem.

S t r á n k a | 21

Deska z NG je skutečně velmi podobná křivoklátským deskám, například v rozmístění a postoji všech tří patronů, v malbě plátů brnění a utváření obuvi na nohou sv. Václava, a zejména celá postava sv. Víta. Jeho figura je zobrazena na desce z NG bez čepce, jinak se téměř ve všech detailech shoduje a to i v umístění tlačeného brokátu na spodní části šatu a na rukávu. Nabízí se několik možných vysvětlení, proč jsou si desky tak nápadně podobné. J. Royt desku z NG hodnotí jako starší. Pokud by tomu tak skutečně bylo a deska z NG byla prokazatelně zjištěna jako starší, mohla by posloužit tzv. Mistru Křivoklátského oltáře jako vzor pro výzdobu tří desek na retáblu, ovšem pak by ji musel osobně znát, buď ze stejné dílny, odkud malíři mohli pocházet, nebo z místa, kam byla primárně určena. Oltářem se v rámci jeho částečného restaurování zabýval v roce 1966 restaurátor Josef 20 Kotrba se svým týmem. Ovšem nejednalo se o rozsáhlé restaurátorské práce typu restaurování hlavního oltáře v kostele sv. Jakuba v Levoči21, ale o dílčí práce, při kterých byl oltář zbaven nečistot a ošetřen insekticidním roztokem. Při dalších restaurátorských pracích osmi soch a fiálového nástavce byla zjištěna původní polychromii a zlacení těchto osmi soch. Na nástavci na některých dekorativních částech byly potvrzeny nepůvodní prvky. Naposledy se o retábl zajímala Štěpánka Chlumská v souvislosti s připravovanou výstavou Obrazy z legendy o sv. Kateřině Alexandrijské: Mistr Litoměřického oltáře a jeho dílna, pořádané v Klášteře sv. Jiří, od 26. listopadu 1999 - 27. února 2000. Autorka se primárně zabývá Mistrem Litoměřického oltáře a srovnává dosud zveřejněné informace i o Mistru Křivoklátského oltáře. Shrnuje literaturu týkající se tohoto tématu. Poukazuje na Pešinův vykonstruovaný životopis Mistra Litoměřického oltáře, který se přímo dotýká i Mistra Křivoklátského oltáře a jeho dílny, a na názory J. Hořejší a J. Vackové, které odmítají Pešinovu teorii o původu vyučení v dílně Mistra Křivoklátského oltáře. Stejná autorka se dále zabývá křivoklátským retáblem a jako první na české půdě si všímá výzdobné techniky, tzv. tlačeného brokátu (pressbrokatu) v souvislosti s její vědeckou prací věnující se technice cínovaného reliéfu na deskových malbách Rakovnického, Rokycanského a Litoměřického oltáře. Toto téma blíže představila na 2. mezioborovém semináři ALMY, Výtvarné a materiálové aspekty při hodnocení původu a stáří uměleckého díla, ve dnech 3. – 4. 11. 2008 v Anežském klášteře v Praze. Příspěvek je zpracován v Technologia Artis, 6/2008. Na dané téma se Š. Chlumskou spolupracovala ing. Radka Ševců z laboratoří NG Praha, která provedla laboratorní průzkum odebraných vzorků z výše jmenovaných deskových maleb.

S t r á n k a | 22

Poznámky ke kapitole IV. : 1

Pressbrokat - německý termín běžně užívaný i v dalších jazycích, česky tlačený brokát. Jedná se o techniku odlévaných aplikací v nízkém reliéfu, které působí dojmem textilu. Aplikace jsou založené na fólii (většinou cínové, proto též označení cínový nebo cínovaný reliéf), jejichž vzor byl vytlačen z formy, nikoliv vyražen (nebyl to punc). V evropském umění se vyskytuje mezi lety 1260 – 1560. Více viz Jillien Nadolny, in: Malba na dřevě. Z historie výzkumu technik cínovaného reliéfu – výběr bibliografie s komentářem. Vyhledáno na internetu: http://www.technologiaartis.org/4malba-drevo-rel.html, dne 4.10.2008. První studie na toto téma publikoval americký profesor dějin umění Mojmír S. Frinta v roce 1963. 2 Počátkem dvacátého století se nikdo primárně tlačeným brokátem jako výtvarnou technikou nezabýval, je to záležitost posledních 30-40ti let tohoto a minulého století, nelze se proto Cechnerovi divit, že pojem tlačený brokát (pressbrokat) neznal. Očividně si ale se svou neznalostí věci pomohl jinak. 3 Inv. č. 247, SÚ Id, plán č. 1-313 Stavební plány- návrhy na přestavbu, půdorysy, byty, kaple, návrhy dveří a různých úprav, stavební plány přilehlých budov (Jireš, Grueber, Urban, Mocker, Hilbert, Wachler) z roku 18271928 Křivoklát-Hrad. 4 Ibidem. Nalezla jsem dokonce karton s několika navrhovanými motivy kružby. 5 Jaroslav Pešina, in: Desková malba, Pozdně gotické umění v Čechách /1471-1526/, Praha 1985, S. 318-386. Dále též, in: Pozdně gotické deskové malířství v Čechách, Praha 1940. 6 Viktor Kotrba, in: Zwei Meister der Jagellonischen Hofkunst. Meister Hanns (Hanusch) Spiess von Franfurkt und Meister Hanns (Hanusch) Schoeller von Nürnberg, Časopis Umění XX/1972, Praha, S. 248-267. 7 Viz Pešina v pozn. 9 Str. 384, čerpal z Alfreda Stange, in: Malerei der Donauschulle, München, 1964 a in: Deutsche gotische Malerei, Königstein, 1964. 8 O existenci tří oltářních desek vím, ale neměla jsem dosud možnost je podrobněji prostudovat. 9 S názorem se ztotožňuje Jaroslav Pešina, Viktor Kotrba či Dobroslava Menclová, která přestavby Křivoklátu posouvá do období až po roce 1487 (po vyhoření hradu Karlštejna). 10 Jiří Kuthan, Královský mecenát doby jagellonské v českých zemích – jeho charakter a středoevropský kontext. In: Doba Jagellonská v zemích české koruny (1471 – 1526). Sborník Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Dějiny umění – historie I., České Budějovice 2005, S. 85-132. 11 Dobroslava Menclová, In: České hrady II, Praha 1972, S. 422. Do let po 1493 a před 1499 datuje Václav Mencl, in: Pozdně gotické umění v Čechách /1471-1526/, Praha 1985, přestavbu královského sálu, což by znamenalo, že pokud přestavba hradní kaple probíhala paralelně, nemohla vzniknout dříve než po roce 1493. 12 Viktor Kotrba, in: Zwei Meister der Jagellonischen Hofkunst. Meister Hanns (Hanusch) Spiess von Franfurkt und Meister Hanns (Hanusch) Schoeller von Nürnberg, Časopis Umění XX/1972Praha, S. 248-267. 13 Jaromír Homolka, Sochařství, Pozdně gotické umění v Čechách /1471-1526/, Praha 1985. 14 Kolektiv autorů: Novosadová O., Dr. Líbal D., Lišková A., Ing. Macek P., Hrad Křivoklát, stavebně historický průzkum, I. -II. díl. Praha 1986. 15 Dobroslava Menclová, in: České hrady 2, Praha 1972, S. 174-176, 421-435. 16 Viz datování na portálu Stříbrnice na horním nádvoří hradu Křivoklátu. 17 Dnes vystavené v 1. patře Muzea T. G. M. Masaryka v Rakovníku, ve Vysoké věži. 18 Nicolaus Gerhaert z Leydenu (1420-1473) byl významný nizozemský sochař, který pracoval například na kamenném sarkofágu císaře Fridricha III. v Dómu sv. Štěpána ve Vídni 19 Vydáno v knižní publikaci Jan Royt, in: Deska s českými zemskými patrony z Národní galerie. Doba Jagellonská v zemích české koruny (1471 – 1526). Sborník Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Dějiny umění – historie I., České Budějovice 2005, S. 237-246. 20 Svaz československých výtvarných umělců, restaurátoři Josef Kotrba, Vladimír Procházka, Miloš Vlček, Zpráva o restaurování pozdně gotického oltáře z hradní kaple na Křivoklátě, Praha 27.11.1966. 21 Viz Viktor Kotrba, in: Unitas in pluralitate, Životní veledílo mistra Pavla z Levoče, Praha 1968.

S t r á n k a | 23

V. RETABULUM – OLTÁŘNÍ SKŘÍŇ 1.1. Technické parametry Hlavní skříň má obdélníkový tvar, její rozměry jsou 134,5cm x 227 cm. Otevřený výklenek má rozměry 116,5cm x 202 cm, hloubka 32 cm. Zadní část archy je zpevněna dřevěnými lištami – tři slabší (obr. 1, a+b+c) jsou na skříni rozmístěné vertikálně a jejich šířka je 3,5 cm. Širší dvě lišty, 8 cm široké, (obr. 1, d+e) překrývají tři slabší. Žluté body na obr. 1 zobrazují upevnění tří táhel na oltáři, jejichž druhý konec je vsazen do zdi v presbyteriu – fixace oltáře. Táhlo upevněné nad středovou vertikální lištou zasahuje do iluzivní malby na stěně. Archa, včetně fixačních lišt, a pevná boční křídla jsou ze zadní části nabarvená tmavě červenou barvou, která se vyskytuje i na rámech desek s malbami. Na skříň v horní části navazuje vyřezávaný nástavec se sochami Krista a dvou andělů, skříň je posazena na predellu, pod níž je menza s krycí deskou o rozměrech 120 x 168 cm, menza je vysoká 76 cm (antependium a zadní strana), 141 cm široká, oba boky jsou 125 cm široké, přičemž v každém boku je výklenek o hloubce cca. 26 cm. Pod menzou je podesta cca. 25 cm vysoká. Původní je zřejmě zadní deska, na které jsou z přední strany aplikované tlačené brokáty v horizontálním páse širokém 102,5 cm. Ostatní desky, tvořící archu i křídla, se zdají být mladšího období. Táhla jsou ručně kovaná, upevněná strojově opracovanými šrouby s rýhou uprostřed. Ke spojení a zafixování jednotlivých částí retáblu bylo použito strojově opracovaných rohových spojnic ve tvaru písmene L, které jsou připevněny strojově opracovanými šrouby s rýhou uprostřed. Před vlastní fixací retáblu kovovými spoji předcházelo „slepení“ jednotlivých částí blíže neurčenou pojivovou látkou. K fixaci kovovými součástkami mohlo dojít někdy na přelomu 19. a 20. stol., kdy strojové zpracování dřeva a kovů patřilo k běžné praxi.

a

b

c

Nástavec, výška 318 cm v nejvyšším bodě

d

Křídlo pohyb. levé

E

Centrální deska se sochami, řezbářskou výzdobou a tlačeným brokátem

Křídlo pohyb. pravé

Predella

Obr. 1: Zadní strana centrální desky se zpevňujícími lištami – a, b, c vertikální, d, e horizontální, úpony (žlutě zbarvené) pro táhla.

Obr. 2: Retábl s otevřenými křídly (čelní pohled).

S t r á n k a | 24

1.2. Centrální deska s řezbářskou výzdobou Sochy a řezby uvnitř archy jsou zřejmě z lipového dřeva. Hlavní téma, ve skříni hluboké 32 cm, má představovat Korunování Panny Marie Bohem Otcem a Ježíšem Kristem (Nejsvětější Trojice). Zpracování tohoto ikonografického námětu je v 15. století běžné nejen na území Čech a Moravy, ale v celé Evropě. Nad Nejsvětější Trojicí se vznáší holubice symbolizující Ducha svatého, a po stranách se vznášejí dva andělé. Rozměry soch1: Bůh Otec výška 120 cm Ježíš Kristus - " - 115 cm Panna Marie -"77 cm Dva okřídlení andělé -"45 cm Panna Marie je zachycena v poloprofilu, v pokleku, natočená směrem ke královské trojdílné sedile na epištolní straně presbytáře. Na sobě má šat, který je z větší části skryt pod drapérií zlatého nařaseného pláště. Na drapérii šatů pod pláštěm je aplikován tlačený brokát, ovšem tak špatně čitelný, že lze jen těžko rozpoznat jeho aplikace. Navíc je reliéf silně znečištěn blíže neidentifikovatelným nátěrem (zřejmě smola nebo penetrace). Plášť má Marie sepnutý ozdobnou přezkou, na každé straně ukončené kytkou se zeleným kamenem (malováno). Drapérie pláště je řasená do hlubokých, členitých záhybů. Stejně jako Bůh Otec a Ježíš Kristus i ona je umístěna na jakýsi „ostrůvek“ zvláštní zelené barvy, která se na retáblu objevuje ještě na fiálovém nástavci na podstavcích pod sochami. Panna Marie má hlavu s oválným obličejem posazenou na tučný krk, inkarnát je odlišnější (světlý) od inkarnátu Boha Otce a Ježíše Krista. Její tvář je hladká, bez jakýchkoliv náznaků vrásek, váčků apod., oči hledí zbožně sklopené před sebe do neurčita. Vlasy jsou utvářeny do vlnovek, na konci kštice stočené do spirál, rozpuštěné, volně spočívají na plášti. Po obvodu hlavy, do úrovně uší, má pásku, na které byla v minulosti umístěna koruna2. Ruce má zdvižené a rozevřené před tělem do prostoru. Severně od Marie sedí na křesle či lavici s opěrkou Ježíš Kristus, jižně od Marie Bůh Otec. Oba mají typologicky velmi podobné tváře3, odlišuje je jen rozdílná délka a utváření vousů a drobné odchylky v utváření vlnitých delších vlasů. Dvojice sedících „mužů“ má na hlavách vysoké zlacené koruny s lístky (dnes značně ulámané a nenávratně ztracené) ve tvaru větví se seschlým listím po celém obvodu koruny. Zda jsou koruny původní, není zcela prokázané. J. Kotrba v restaurátorské zprávě4 z roku 1966 sice uvádí, že byla sondážním způsobem zjištěna původní polychromie „plastik“, ale konkrétně neuvádí, jakých částí se to týká. Koruny, tak, jak jsou známé v dnešní době, mohly být, podobně jako koruna Panny Marie, doplněny později, zdají se být totiž nepřirozeně vysoké5. Anděl vpravo za korunou na hlavě Boha Otce je za ní doslova vtěsnán, a pokud by měl něco v rukou držet, čemuž pozice jeho rukou nasvědčuje, koruna by zde jen překážela. Bůh Otec i Kristus mají na sobě zlacené pláště utvářené stejným způsobem jako je plášť Panny Marie. Jen Kristus má část pláště na svojí pravé ruce ohnutý, takže je vidět část modrého rubu pláště. Pod drapérií zlacených plášťů jsou zdůrazněné kolení partie, u obou na jejich pravých pokrčených nohou. Na kolenou mají dále položené říšské jablko, jako jednu z insignií královské moci. Bůh Otec si ho přidržuje svoji levou a Kristus pravou rukou. Říšská jablka byla prokazatelně, ještě kolem roku 18806, opatřena křížky. Z jakého důvodu byly

S t r á n k a | 25

křížky sejmuty a kde se nyní nacházejí, není známo. Bůh Otec drží svoji pravou ruku a Kristus svoji levou ruku nad hlavou Marie, jejich pohledy směřují do prostoru mimo Marii. Nad hlavou Marie se vznáší holubice obklopená zlatými paprsky představující společně Boží přítomnost. O holubici zcela bezpečně víme, že není na retáblu původní, což potvrdil v restaurátorské zprávě z roku 1966 i J. Kotrba. Byla sem doplněna zřejmě v druhé polovině 18. stol., nebo začátkem 19. stol., kdy se o „znovuobrození“ celého hradu zasloužila knížecí rodina Fürstenberků a kapli věnovali mimořádnou pozornost. Ve stejné úrovni s holubicí je umístěn z každé strany jeden anděl se zlatými křídly a plášti. Andělé, upevnění na zadní desce archy, zčásti zakrývají temně modré malované pozadí a tlačený brokát. Zobrazeni jsou s roztaženými křídly v mírném předklonu. Nejasná je funkce jejich předpažených rukou s ohnutými prsty a prohlubněmi v dlaních, ve kterých jakoby něco scházelo. Mohli by původně držet nástroje umučení, jež se nacházejí rovněž na vyřezávaném nástavci nad retáblem a na grisaillové zelené malbě v zadní části predelly. Nebo mohli držet lístky Mariiny koruny, v tom případě by bylo umístění obou andělů nesmyslné, museli by být blíže na středu u hlavy Marie, což zřejmě není moc pravděpodobné, uvážím-li, že by se sochy andělů nevešly mezi sedícího Boha Otce a Ježíše Krista. Celá kompozice působí poněkud stísněně, archa budí dojem, že je pro sochařskou výzdobu poněkud menší. Otevřená skříň je po obvodu lemována červenými rámy s modrými, hluboce vykrojenými výžlabky, které jsou vyplněné úponkovitým ornamentem s motivem osekané větve, kolem ní s obtočeným seschlým zlaceným listím. Ve výklenku, po obou stranách archy jsou umístěné opěrné pilíře, před kterými jsou zlacené, štíhlé fiály zdobené kraby a kytkami. Nad sochami v horní části, je přímo na desce archy osazena mělká dřevořezba představující oblouky s kružbami upínající se na konzoly, které nesou dále žebroví a další konzoly, na nichž je umístěný trojdílný hluboký baldachýn, dělený fiálami. Zcela nahoře je úzký pás s kružbami. Po obvodu uvnitř výklenku archy (zadní a obě boční stěny), za sochami, je v horizontálním pásu o šířce 102,5 cm, aplikován tlačený brokát s rozpoznatelnými vegetabilními a zoomorfními motivy zakončený v dolní části malovanými iluzivními třásněmi a v horní části malovanou iluzivní lištou. Ta je přichycena červenými malovanými provázkovitými úchyty na rovném pásu tvořeného technikou tlačeného brokátu. Aplikace jsou zčásti poškozeny, zejména v obou horních rozích zadní desky. Z vegetabilních aplikací jsou zde zastoupeny květinové, větvové a listové motivy, ze zoomorfních motivů, lze v horní části zadní desky, rozpoznat ptáka – zřejmě se jedná o Fénixe, který se nachází i na kabátci sv. Václava. Nejedná se však o použití identické formy. Za sochami bude reliéf zřejmě nepoškozený a velmi dobře čitelný. Dosud se však hlouběji nikdo tlačenému brokátu křivoklátského retáblu nevěnoval, ani při restaurátorských prací z roku 1966 nedošlo k žádnému zdokumentování tlačených brokátů7. Není známo, zda byl oltář někdy kompletně rozebrán, v souvislosti s restaurátorskou či jinou činností. V letech 1908-1909 sice proběhla dostavba a celková regotizace kaple podle plánů architekta Humberta Walchera rytíře z Moltheimu, ale neznáme rozsah celkových „oprav“ oltáře. V roce 1966 bylo provedeno restaurování oltáře pod vedením Josefa Kotrby8, které se zabývalo restaurováním a konservováním soch a nástavce a dále pak napuštěním

S t r á n k a | 26

celého oltáře insekticidním prostředkem. Před vlastními restaurátorskými pracemi restaurátoři dále provedli odstranění prachu ze silně zaprášeného a znečistěného oltáře.

S t r á n k a | 27

Poznámky ke kapitole V. : 1

Vycházela jsem z údajů v restaurátorské zprávě z roku 1966, restaurátoři J. Kotrba, V. Procházka a M. Vlček. Podle A. Cechnera původní koruna z hlavy Panny Marie zmizela a byla nahrazena barokní plechovou, která je zmiňována ještě kolem roku 1911. Na fotografii z roku kolem 1880, mobiliář státního hradu Křivoklátu, inv. č. KT 3633, je vidět, že Marie „barokní“ korunu s kamary na hlavě prokazatelně kolem roku1880 měla. I němý film od Stanislava Olmera, Burg Pürglitz Křivoklát, z roku 1942, dokazuje, že korunu na hlavě P. Marie má. Kdy a proč ji byla z hlavy odebrána, není jasné, tak jako i otázka, kde se dnes mladší barokní koruna nalézá. 3 Tradici shodného zobrazování obou tváří Boha Otce a Ježíše Krista Pešina zasazuje provenienčně do Rakouska. V okolních zemích jsou zobrazované tváře od sebe rozlišeny. Typologicky shodné utváření tváří dokazuje, že mistr řezeb dobře znal tradici tohoto zobrazování, ať již osobně či zprostředkovaně, a ve své práci tento poznatek zakomponoval do výjevu na centrální desce křivoklátského retáblu. 4 Svaz československých výtvarných umělců, J. Kotrba, V. Procházka, M. Vlček. Zpráva o restaurování pozdně gotického oltáře z hradní kaple na Křivoklátě. Praha 27.11.1966. 5 Srovnávacím původním materiálem je v české a moravské provenienci poskromnu. Koruny se nedochovaly buď vůbec, nebo byly doplněny v mladších obdobích. 6 Fotografie z mobiliáře státního hradu Křivoklátu, inv. č. KT3633. 7 Cínovaným reliéfům na deskových malbách Rakovnického, Rokycanského a Litoměřického oltáře se v současnosti věnuje Mgr. Štěpánka Chlumská ve spolupráci s Ing. Radkou Ševců (laboratoře NG) z Národní galerie v Praze. Více viz Štěpánka Chlumská, Radka Šefců, in: Technika cínovaného reliéfu na deskových malbách Rakovnického, Rokycanského a Litoměřického oltáře. Technologia artis. Praha 6/2008. S. 66-83. 8 Viz pozn. 4. 2

S t r á n k a | 28

VI. POHYBLIVÁ A PEVNÁ KŘÍDLA RETÁBLU 1.1. Vnější deskové malby na pohyblivých křídlech Jako materiál pro výrobu křídel bylo použito zřejmě měkké dřevo1 . Každá deska má rozměry 67 x 227cm2 včetně rámu. Rozměry každého vlastního obrazu jsou 52 x 202cm, rámy jsou červené barvy se zlaceným rámcem o šířce cca. 3 cm po celém obvodu. Na obou červených rámech jsou vertikálně v páse pod sebou a horizontálně vedle sebe rozmístěné zlacené chrpy, zřejmě tištěné. Desky jsou k arše připevněny z každé strany dvěma křídlovými panty nabarvené totožnou červenou barvou, jakou mají rámy. 1.1.1. Sv. Václav Na levé oboustranné vnější desce je vyobrazena postava sv. Václava en face s lehkým esovitým prohnutím těla. Na mohutném masivním krku je posazená mírně natočená hlava. Oči jsou upřené do strany, jeho tvář zdobí hnědý vous korespondující s barvou delších vlnitých vlasů. Václav je oděn do kabátce, vytvořeného technikou tlačeného brokátu (aplikace jsou i na obou rukávech), olemovaného malovanou kožešinou. Přes kabátec má kolem ramen přehozený modrozelený plášť sahající až na zem, jehož rub je hnědý a má navodit iluzi kožešiny. Na kabátci u pravého boku má připevněnou krátkou chladnou zbraň. Ikonograficky by se mělo jednat o meč, na obraze je ale spíše menší zbraň podobná dýce v pochvě se zlatou špičkou. Na nohou má červené nohavice s připevněnými pláty brnění, chodidla jsou skryta v botách do špičky, stejné červené barvy jako jsou nohavice. Na hlavě má knížecí čepici vytvořenou technikou tlačeného brokátu s lemující zlatou páskou a s malovanými drahými kameny, kolem hlavy zlatý nimbus. V levé ruce drží dřevec s vlajícím bílým praporcem, na němž je zobrazená černá přemyslovská orlice. Motiv černé orlice na bílém pozadí se opakuje i na štítu, o který se Václav opírá pravou rukou. Za postavou je jednotné modrozelené pozadí, světec stojí pevně nohama na světlé zemi. Při bližším vizuálním prozkoumání, jsou na obraze ze strany v určitém úhlu vidět dva vertikálně běžící pásy s odlišnou krakeláží, které protínají orlici na praporci nahoře a štít s orlicí dole. To, že se jedná o ikonograficky nejvýraznější postavu na oltáři, je patrné z několika hledisek. Zejména se jedná o kvalitu provedení malby, velice věrné je brnění připevněné na červených nohavicích, které by mohlo být dle jednotlivých detailů skutečně gotické. Tvář Václava je typologicky velmi podobná prácím Mistra Litoměřického oltáře. Na deskách z Oltáře Litoměřického, obraz s Kristem na hoře Olivetské – spící apoštol (datovaný Pešinou po 1500) a Oltář strahovský, obraz s Navštívením Panny Marie – muž s nimbusem - jsou shodné rysy, mírně svraštělé obočí s varhánky nad nosem, modelace očí s těžkými víčky, modelace úst3. Dalším ukazatelem důležitosti světce by mohl být vysoce reprezentativní tlačený brokát aplikovaný na kabátci a obou rukávech. Není pochyb, že se zde jedná o reliéf mimořádného významu. Při bližším ohledání jsem zjistila, že jsou jasně čitelné vegetabilní a zoomorfní aplikace. Z vegetabilních motivů lze rozpoznat větvě, respektive stvoly, s dubovými listy. Dub díky svému dřevu a dlouhověkosti je symbolem síly a patřil k posvátným symbolům Keltů, mimo jiné je dub i národním symbolem Německa. U stvolů s dubovými listy je přivázán pes, zcela zřetelný je obojek s okem, kterým je provlečený

S t r á n k a | 29

provaz či řetěz. Pes má otočenou hlavu s otevřenou tlamou plnou zubů vzhůru nad sebe, kde se vpravo vznáší pták, s největší pravděpodobností bájný Fénix. Pes je zde vyobrazen v hněvu, což symbolizuje zlo. Fénix, symbol smrti, vzkříšení a věčného života triumfuje nad rozzuřeným psem, který je navíc oslaben sílou dubu, k němuž je přivázán. Do symboliky Fénixe je ve středověku zahrnuta i moc, mravní bezúhonnost, věrnost, čestnost a spravedlnost. Tyto lidské vlastnosti nápadně připomínají osobu sv. Václava. Motiv Fénixe a psa se opakuje ještě v dolní pravé části kabátce. Je více než pravděpodobné, že volba těchto motivů pro postavu sv. Václava byla zcela cíleně a záměrně vybrána. Společně s malbou postavy sv. Václava dotvářejí a potvrzují Vladislavův ikonografický program – obnovit zašlou slávu předků a touhu po nastolení politické, finanční i kulturní stability v zemích Koruny české. Zlacený tlačený brokát se nachází i na knížecím čepci sv. Václava, a je totožný s aplikacemi na kabátci. V levé části čepce se nachází trojcípí květ kalichového tvaru, část stvolu a spodní partie předních nohou psa s pětilistou květinou mezi oběma nohama. V pravé části je pouze část oválu blíže neurčeného motivu. Technika tlačeného brokátu byla běžně užívána nejen v Německu a Rakousku, ale i v oblastech dnešní Anglie, Francie, Belgie, Itálie, Švýcarska, Švédska, Dánska, Španělska a České a Slovenské republiky. Není vyloučeno, že malíř vnitřních desek sám tuto techniku neovládal a provedl ji jiný vyškolený mistr v tomto oboru. Reliéf je z největší pravděpodobností původní. Je ovšem možné, že v předešlých stoletích, v rámci restaurátorských či jiných obnovovacích a záchranných pracích4, mohla být deska upravována (např. zbroušením, leštěním etc.). Malba na desce mohla být doplněna podle stávající formy tlačeného brokátu (viditelné jsou retuše na lemech šatu jak sv. Václava, tak i u sv. Víta)5. 1.1.2. Sv. Vít Na pravém oboustranném vnějším křídle je zobrazena postava sv. Víta z poloprofilu s mírně rozkročenýma nohama, otočen tváří k tváři sv. Václava. Na rozdíl od Václava je Vít jinošského až zženštilého vzhledu s hladkou tváří a delšími rusými vlasy. Na hlavě má knížecí čepec červené barvy se zlatým lemováním a barevnými drahými kameny, kolem hlavy zlatý nimbus. Vítova spodní říza je tvořená technikou tlačeného brokátu (viditelný i na levém rukávu), olemovaná malovanou kožešinou. Přes tuto řízu má ovinut červený nařasený plášť s bílým jemným lemováním a s hermelínovým bílým límcem kolem krku. Na nohou má přiléhavé zelené punčochy a chodidla jsou skryta do černých špičatých střevíců, lemovaných po obvodu hnědou barvou. Obě Vítovy ruce jsou před tělem pokrčené v loktech před tělem, v levé ruce drží zlaté říšské jablko a v pravé ruce palmovou ratolest. Pozadí tvoří stejná modrozelená barva, jako je tomu u pozadí na obraze se sv. Václavem. Nohy sv. Víta pevně spočívají na světle hnědé zemi. Stejně jako tomu bylo v případě deskového obrazu se sv. Václavem, i zde není řešena žádná kompozice. Při bližším vizuálním prozkoumání jsou na desce ze strany určitého úhlu viditelné dva vertikální pruhy s odlišnou krakeláží od ostatních krakelů. Postava sv. Víta vykazuje poněkud chudší vyobrazení, což je dáno ikonografickou typologií karlovské a václavské doby6. Spodní šat sv. Víta je vytvořen technikou tlačeného brokátu s vegetabilními aplikacemi. Rozpoznatelné jsou listy na stvolech a v levé části spodní

S t r á n k a | 30

řízy je zřejmě plod bodláku s pěti listy po obvodu. Ztvárnění a osobitý jednotný styl, kterými jsou motivy zpracovány, ukazují na jednoho autora či dílnu. 1.2. Vnější pevná křídla (postranice) Tak jako u vnějších pohyblivých křídel, tak i pro pevná křídla je jako materiál pro výrobu použito zřejmě měkké dřevo. Každá deska má rozměry 41 x 218cm včetně rámu, rozměry jednotlivých obrazů bez rámů jsou 29 x 202cm. Postavy na nich zobrazené jsou o třetinu menší, než jsou postavy sv. Václava a sv. Víta na pohyblivých vnějších křídlech. Rámy obou desek jsou červené a po celém obvodu zdobené zlacenými liliemi, zřejmě tištěnými. V dolní části jsou rámce cca. 3 cm široké červené barvy. Zbývající tři strany jsou směrem do obrazu opatřeny výžlabkem zelené barvy shodné s pozadím o hloubce cca. 1,5 cm a slabým červeným proužkem, cca. 0,5 cm širokým, lemující modrozelený výžlabek ve vnitřní části rámu. 1.2.1. Sv. Zikmund Na levé desce je zobrazena postava dalšího zemského patrona sv. Zikmunda v neúplném en face (mírně natočen tělem i hlavou doprava). Jeho hlava je ozdobená typickým atributem, zlatou královskou korunou s drahými kameny, okolo hlavy a koruny je zobrazen zlatý nimbus. V tváři lze vypozorovat několik shodných znaků s tváří sv. Václava na pohyblivé desce. Zejména se jedná o příbuznou typologii utváření tváře včetně váčků pod očima a modelaci a stínování úst a dále pak o masivní široký krk. Obočí je modelováno odlišněji, než je tomu u sv. Václava. Zikmundovo obočí je tvořeno jemnou vlnkou, zatímco u Václava je oblouček na kořeni nosu ukončený svraštělým obočím s odlišnou modelací stínování. Zikmundova tvář je tváří staršího muže, jehož zdobí hnědé vousy a zpod koruny vystupuje kštice hnědých delších vlasů sahajících pod ramena. Vzhledem k tomu, že se v křesťanské ikonografii jednalo o burgundského krále, je rovněž i jako král oděn. Pod červeným nařaseným pláštěm s bílou podšívkou kožešinového typu a bílým hermelínovým širokým límcem má oděný zlatý kabátec s kožešinovými přezkami na rukávech. Červený plášť zahaluje podstatnou část jeho těla, viditelná je část kabátce, levá ruka s rukávem, ve které drží Zikmund zlaté říšské jablko a v pravici žezlo. Řasení drapérie na plášti má odlišné utváření a stínování než je tomu v případě sv. Václava a sv. Víta - je jednodušší, měkčí. Na nohou má Zikmund tmavě zelené přiléhavé punčochy a rovněž nízké boty jsou v zelené barvě. Za světcovou postavou a pod jeho nohama je modrozelené pozadí. Celá postava se „vznáší“ na jakémsi osekaném, světle hnědém ostrůvku architektonického charakteru. Jediné stínování, které se na desce nalézá, je vedeno od chodidel směrem doprava. Při porovnání s ostatními deskami se světci je toto stínování odlišné – silné trojúhelníkové a velmi krátké, na rozdíl od stínů na ostatních deskách, kde jsou stíny štíhlejší a protáhlejší. Tlačený brokát se na této desce nenachází. Deska, na které je vyobrazen sv. Zikmund zdá se být z technického hlediska kvalitněji opracovaná (vypadá jako strojově opracovaná), na rozdíl od desek se sv. Václavem a sv. Vítem, které jsou hrubší. Rovněž osazení k arše je odlišné od již dvou zmiňovaných desek – je k arše připevněná rohovými spoji ve tvaru písmene L a přišroubovaná strojově opracovanými šrouby.

S t r á n k a | 31

Některé detaily, zejména utváření tváře a úst sv. Zikmunda, by mohly být připisována, tak jako je tomu v případě sv. Václava, Mistru Litoměřického oltáře či Mistru Křivoklátského oltáře. 1.2.2. Sv. Vojtěch Je zobrazen v neúplném en face (mírně natočen doleva). Je námětem druhé postranní pevné desky na retáblu vpravo. Jako druhý pražský biskup a hlavní patron pražské diecéze je zobrazen v církevním rouchu a s atributy. Sv. Vojtěch7 je vyobrazen jako starší muž bez vousů, kolem úst a na bradě má „strniště“. Jeho hlavu zdobí biskupská mitra bílé barvy se zlatým lemováním a perlami, hlavu a mitru obkružuje zlatý nimbus. Dlouhý zelený plášť se stojacím širokým límcem, který má přes ramena, je lemován po obvodu textilie zlatým páskem a pod krkem sepnutý zlatou sponou ve tvaru kosočtverce zdobený drobnými perlami. Plášť přikrývá světle narůžovělou dlouhou řízu ve spodní partii nařasenou a je ovinut kolem světcova těla. Nelogické je zakončení pravé strany drapérie – na jednotnou zelenou nařasenou drapérii, kterou si sv. Vojtěch přidržuje svojí levou rukou a rozevřenou knihou, navazuje zcela atypicky barevný kus šedé barvy, který má zřejmě představovat cíp pláště z rubové strany. Tento šedý kus ovšem nekoresponduje se světcovou podšívkou pláště ve spodních i horních partiích. Konec pláště na pravé straně je ovinut kolem berly, jíž drží sv. Vojtěch svojí pravou rukou. Světec má na rukou světle šedé rukavice. Za světcovou postavou, ale i pod nohami je modrozelené pozadí. Tak jako tomu je u obrazu se sv. Zikmundem, i Vojtěchova postava se celá „vznáší“ na jakémsi osekaném, světle hnědém ostrůvku architektonického charakteru. Stínování a tlačený brokát se na desce nenacházejí. Kvalita zpracování desky, na níž je sv. Vojtěch zobrazen, je opět srovnatelná s kvalitou zpracování desky sv. Zikmunda. Tzn., že je technicky propracovanější (vypadá jako strojově opracovaná) a připevnění k arše je shodné s deskou sv. Zikmunda. 1.3. Vnitřní deskové malby na pohyblivých křídlech Rozměry obou desek jsou totožné s rozměry vnějších desek sv. Václava a sv. Víta, neboť se jedná o oboustranné desky. Vnitřní strany rámů jsou vždy po stranách zdobeny úponkovým ornamentem s motivem osekané větve se zlaceným uschlým listím. Na levém křídle se sv. Václavem jsou zobrazeny výjevy ze života Panny Marie a Ježíše Krista. V horní části jde o obraz Zvěstování, rozměry 52 x 116 cm včetně vyřezávaného dřevěného baldachýnu; v dolní části je vyobrazena Obřízka - Obětování, rozměry 52 x 80,2 cm. Oba obrazy od sebe dělí iluzivní zlatá malovaná páska (představuje rám) 4 cm široká. Na pravém křídle se sv. Vítem jsou rovněž výjevy ze života Panny Marie a Ježíše Krista. V horní části je to Narození Páně, rozměry 52 x 114 cm včetně vyřezávaného dřevěného baldachýnu; v dolní části Klanění Tří mudrců, rozměry 52 x 83,5 cm. Oba obrazy od sebe dělí iluzivní zlatá namalovaná páska (představuje rám) 4,5 cm široká.

S t r á n k a | 32

1.3.1. Zvěstování Panně Marii (Bible – Lukáš 1:26-38, Matouš 1:18-25) …V měsíci pak šestém poslán jest anděl Gabriel od Boha do města Galilejského, kterémuž jméno Nazaréth8,… Zvěstování, patřilo ve středověku k častým ikonografickým námětům ze života Panny Marie a Ježíše Krista. Celá kompozice9 je situována do městského prostředí, což je patrné na městské zástavbě ve výklenku otevřených dveří, u kterých je v mírném pokleku zachycen zvěstující anděl Gabriel. Rovněž vybavení interiéru ukazuje na vybavení spíše městského domu, v pozadí s krbem. Zvěstující anděl je zobrazen z profilu před Pannou Marií se svoji zdviženou pravou rukou a vzpřímeným ukazovákem a prostředníkem. V levé ruce drží úzké zlaté žezlo, nad nímž se vznáší holubice, symbol Ducha svatého. Gabriel je oděn do dlouhé bílé nařasené řízy, v pase přepásané. Na říze má plášť se zlatým lemováním a zdobený perlami a drahokamy, sepnutý pod krkem oválnou zlatou sponou, rovněž zdobenou perlami a centrálním drahokamem. Plášť je z lícové strany zdoben tlačeným brokátem, zřejmě s vegetabilními motivy (malá plocha, nelze přečíst). Ze zad mu vystupují dvě křídla, na hlavě má kučeravé hnědé, místy prosvětlené, vlasy sahající na ramena. Na křivoklátské desce je Panna Marie zobrazena en face, klečící před malým domácím oltářem. Ve svojí levé ruce drží zavřenou knihu, kterou má založenou svým ukazovákem. Kniha zde symbolizuje starozákonné proroctví o zrození syna z panny. Její levá ruka drží nařasenou drapérii modrých dlouhých šatů a dlaň s prsty se dotýkají drapérie na místě, kde je anatomicky uloženo lidské srdce. Přes bohatě řasenou drapérii šatů, zejména v dolních partiích, ji ramena zakrývá dlouhý nařasený modrý plášť. Marie má dlouhé, rozpuštěné, hnědé vlnité vlasy, které spočívají na jejím šatu. Kolem hlavy má zlatý nimbus. Klečí na červené rohožce, na níž je položený svázaný otep slámy, symbolizující místo narození Krista. Otep slámy a antependium jsou zdobeny technikou tlačeného brokátu s vegetabilními motivy. Na horní části oltáře se jedná zřejmě o lilii, která by mohla symbolizovat Mariino pannenství. Aplikace na otýpce slámy jsou pouze na malé ploše a nelze je čitelně rozpoznat. Nad malbou ubíhajícího zaklenutého „dřevěného“ stropu, který je součástí dobře zvládnuté perspektivy, je na desku osazen vyřezávaný dřevěný baldachýn s ozdobným pozdně gotickým vegetabilním ornamentem zlaté barvy. Jedná se o motivy spleteného větvoví s uschlým listím. Z každé strany je umístěn jeden vimperk s geometricky krouženým obrazcem modré barvy. Dvojice vimperků je doplněna fiálami, kraby, ukončená kytkou. 1.3.2. Obřízka - Obětování v chrámě (Bible – Genesis 17:1-14, Evangelium podle Lukáše 2:21-27)

… Bůh dále Abrahamovi řekl: "Ty i tvoje potomstvo budete mou smlouvu zachovávat ve všech pokoleních. Znamením mé smlouvy mezi mnou a vámi i tvým potomstvem, kterou budete zachovávat, bude toto: Každý mezi vámi, kdo je mužského pohlaví, bude obřezán. Dáte obřezat své neobřezané tělo a to bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Po všechna pokolení každý, kdo je mezi vámi mužského pohlaví, bude osmého dne po narození obřezán, doma zrozený i koupený za stříbro od kteréhokoli cizince, který není z tvého potomstva. Musí být obřezán každý zrozený v tvém domě i koupený za stříbro. Tak bude má smlouva pro znamení na vašem těle smlouvou věčnou10…

S t r á n k a | 33

Bůh podrobil Abrahama vrcholné zkoušce víry, když mu nařídil, aby obětoval svého syna Izáka. Když byl Abrahamův nůž nad tělem Izáka, zjevil se anděl a zadržel jeho ruku. Svoji víru dostatečně prokázal. Potvrzení smlouvy s Bohem je symbolická obřízka chlapců – „Obětování“, což je i námětem druhého obrazu na desce, který byl ve středověku oblíbeným námětem a patřil ikonograficky do cyklu výjevů ze života Panny Marie a Ježíše Krista. Děj je situován do prostředí chrámu s oltářem a menzou, která je umístěná na úzké podestě a i zde je dobře zvládnutá perspektiva. Za oltářem a na pravé straně jsou zobrazena zlacená okna a na levé straně zlacený výklenek otevřených dveří. Strop s lomenou klenbou v presbytáři podpírají dvě červené štíhlé přípory. Uprostřed obrazu je umístěná menza na úzké podestě a za ní je křídlový zlacený oltář, na centrální desce s námětem Obětování Izáka. Obětování v chrámu, respektive obřízku, symbolicky provádí zbožný Simeon11 (z profilu), který drží Ježíška za tělo, nemá však v ruce symbolický nástroj pro obřízku – nůž. Nahý Ježíšek en face sedí na zřasené drapérii malého formátu umístěné na menze, kolem hlavy má zlacený nimbus, stejně tak jako i Panna Marie, stojící z poloprofilu po jeho pravici. Marie je oděná do modrého nařaseného šatu a pláště s členěnými měkkými záhyby, kterým má zahalené i vlasy na hlavě. Zvláště bohaté řasení drapérie je vidět v okolí rukou. Snad tím chtěl malíř zdůraznit důležitost a soustředil se na Mariiny ruce, které symbolicky předávají nahého Ježíška do Božích rukou. Na mírně vykročené pravé noze pod nařasenou drapérií, je čitelné Mariino koleno. Antependium a plášť Simeona jsou tvořeny tlačeným brokátem s vegetabilními motivy, každý s jinými aplikacemi. Dolní lem visící drapérie na antependiu je dekorován namalovanými iluzivními třásněmi. Za Marií stojí Josef v červeném dlouhém šatu s měkkými záhyby. Jde o staršího muže s pleší na čele, po stranách stříbřité vlasy a na bradě vousy, na čele a u očí má varhánkovité vrásky. V rukou drží košíček se dvěma holubicemi12, které symbolizují oběť – jedna holubice vyjadřuje dík Bohu za dítě a druhá prosbu, aby Bůh odpustil každý hřích, jehož se snad rodiče dopustili. Vpravo za Simeonem stojí dva muži13, kteří se dívají do rozevřené knihy. Muž v popředí z profilu je oděn do zelené řízy, přes kterou má přehozený červený plášť, ten je členěn jednoduššími a tvrdšími záhyby a je zvýrazněn černou obrysovou linkou. Jeho pravá ruka spočívá na stránce rozevřené knihy a levou rukou zespoda drží knihu. Druhý muž má natočenou hlavu do neúplného en face. Má na sobě modré roucho, rukáv na jeho pravé ruce je v partiích nad knihou rovněž zvýrazněn černou obrysovou linkou. Jeho pravá ruka drží zespodu rozevřenou knihu a levou ruku má před tělem v úrovni ramene muže v červeném plášti vedle sebe. Oba muži mají shodné typologické rysy v obličeji – těžká víčka a varhánkovité vrásky v partiích nadočnicového oblouku, ústa jsou masivní, pootevřená, světlé vlasy jsou utvářeny u obou stejným způsobem. Na narůžovělé úzké podestě pod menzou, mezi špičkou Mariiny boty a spodním okrajem menzy je vyrytý letopočet, zřejmě 1473 nebo spíše 1483. Nemusí jít ovšem o autentickou dataci vztahující se ke vzniku této malby. Rok mohl být doplněn v průběhu století s úmyslem potvrdit původnost malby, zejména v období romanismu a návratu k historizujícím slohům.

S t r á n k a | 34

1.3.3. Narození Páně (Bible – Evangelium podle Matouše 1:18-23, Lukáš 2:7) I porodila Syna svého prvorozeného a plenkami ho ovinula, a položila jej v jeslech, proto že neměli místa v hospodě14. Narození Páně patří rovněž k nejčastěji zobrazovaným námětům ze života Panny Marie a Ježíše Krista. Narození předcházelo Zvěstování Panně Marii andělem Gabrielem, které je zobrazeno na protější malované pohyblivé desce, v horní části. Podle Bible se Ježíš narodil v chlévě ve městě Betlémě, kde právě probíhalo sčítání lidu, město bylo přelidněné a Josefovi se nepodařilo najít pokoj v hostinci. Výjev na desce je rozčleněn do několika pohledových úrovní. Zadní plán děje na desce je situován do městského prostředí (Betléma) – vpravo ve výklenku dveří jsou dva štíhlé vysoké domy. V pozadí, vlevo ve výklenku okna a uprostřed ve výklenku dveří vedoucí z chléva, se rozprostírá nížinatá krajina se stromy a točící se klikatou cestou ubíhající směrem k horizontu. Středový plán je tvořen okny a dveřmi s oblouky. Za prostředními dveřmi se rozprostírá místnost, kde jsou ustájena zvířata15 – oslík přežvykuje seno ve žlabu a vůl leží na zemi a dívá se směrem k centrálnímu výjevu v popředí. Zvířata jsou ve stáji symbolicky přítomná jako světci Ježíšova narození, i když nejsou přímými účastníky zázraku Narození. Centrální hlavní děj se odehrává v popředí uprostřed. Ústřední, nejdůležitější postavou je Panna Marie, která společně s Josefem klečí u dřevěných jesliček, v nichž leží nahý Ježíšek. Přímo u jesliček klečí jeden anděl en face s pravou rukou položenou na drapérii v jesličkách, na které leží Ježíšek. Za andělem jsou ještě další dva klečící andělé16 v nařasených světlých řízách, držící v ruce dlouhý svitek a velebí narozené děťátko. Marie klečí ve zbožné póze v poloprofilu vlevo, ruce má sepnuté k modlení, sklopené oči se dívají na malého Ježíše. Kolem hlavy má zlacený nimbus, se zvlněnými pramínky vlasů pod ním, dlouhé modré šaty a plášť s naddimenzovaným řasením drapérie, zejména v dolních partiích pláště jsou široké záhyby s výrazným hlubokým stínováním. Kolem šatů jsou na zemi vržené tmavé stíny směrem doleva. Josef na pravé straně v poloprofilu je oděn do červeného dlouhého šatu a pláště. Drapérie jeho šatů není tak nařasená jako je tomu v případě šatu Marie. Ve svojí levé ruce drží Josef hořící svíci17 jako symbol ochrany a daru víry pro Božího syna. Svoji pravicí chrání svíčku před uhasnutím. Malý Ježíšek en face leží nahý ve čtyřbokých jesličkách. Kolem hlavy nemá tentokrát nimbus, jak tomu bylo na desce s Obřízkou. Veškerá pozornost je soustředěna na Pannu Marii. Na postavě dítěte je vidět, že tehdejší středověký mistr nebyl schopen dobře zvládnout proporcionální tvarování dětské postavy a i typologii dětské hlavy a obličeje nebyl schopen správně v malbě vyjádřit. Stejně jako u desky se Zvěstováním Panně Marii, je i na této desce architektonický prostor konstruován s poněkud nadměrnou ubíhavostí bočních stěn, což se u Mistra Litoměřického a Rakovnického oltáře již neobjevuje. Naprosto dokonalou shledávám stříšku horizontálně zastřešující celou místnost, která vykazuje až impresionistické znaky. Na malovanou střechu navazuje vyřezávaný dřevěný baldachýn s ozdobným pozdně gotickým vegetabilním ornamentem zlaté barvy. Jedná se o motivy spleteného větvoví s uschlým listím. Z každé strany je jeden vimperk s geometricky krouženým obrazcem modré barvy. Dvojice vimperků je doplněna fiálami a kraby, jsou ukončeny kytkou.

S t r á n k a | 35

1.3.4. Klanění Tří králů (mudrců)18 (Bible – Evangelium podle Matouše 2:1-23) I všedše do domu, nalezli děťátko s Marií, matkou jeho, a padše, klaněli se jemu; a otevřevše poklady své, obětovali jemu dary, zlato a kadidlo a mirru19. Podle legendy byli tři mudrci či mágové pohané, hvězdopravci, pocházející zřejmě z Arábie, babylonští kněží kultu Zarathursty. Jejich znalost pohybů hvězd a pozornost vůči nim je spojována s proroctvím z knihy Numeri, kde Balaám předpovídá, že z rodu Jákobova vyjde hvězda, nový král Izraele. Na deskovém obraze křivoklátského oltáře je tato událost zaznamenána. Děj je rozložen do tří úrovní. První plán v popředí zobrazuje hlavní událost – předávání darů novému „králi“. Vlevo sedí v neúplném en face Panna Marie v modrých nařasených šatech a plášti a s nahým sedícím Ježíškem na klíně. Drapérie na plášti je v od poloviny těla dolů bohatě řasená měkkými záhyby, při čemž pravá polovina pláště je výrazně prostínovaná. Marie má kolem hlavy zlacený nimbus, cudně skloněnou hlavu, dlouhé rozpuštěné prsténkovitě zvlněné vlasy spočívají na drapérii pláště. Ježíšek má kolem hlavy zlacený nimbus, sedí Marii na koleni, které se jí rýsuje pod drapérií. Děťátko, v neúplném en face, vztahuje obě ruce ke kalichu20, kadidlu, které mu přináší Melichar, jako symbol božství. Melichar je zobrazen z profilu, v pokleku. Je to starší muž s prošedivělým vousem a vlasy a vysokým čelem. Obzvláště výrazná je barva jeho bohatě řaseného bílo růžového pláště. Jde o zcela atypický pigment, který se nenachází na žádné desce křivoklátského retáblu. Na rozdíl od ostatních drapérií na deskách křivoklátského retáblu není růžová barva na plášti Melichara rozložena po celé ploše, ale jen útržkovitě. To platí i pro čepec s kožešinou, který je položen na zemi u Melicharova roucha. Plášť je na rukávech a kolem krku ozdoben kožešinou, pod ním má Melichar světle žlutou řízu s bohatě řasenými dlouhými rukávy. Vedle Melichara stojí vpravo Baltazar v poloprofilu (natočen zády) s myrhou v dóze, symbolem Ježíšova lidství (pohřeb). Jde o vysokého mladého muže, s hnědým inkarnátem a negroidními rysy. V uchu má zavěšenou náušnici – perla zavěšená na řetízku. Baltazar je oděn do zlatého tříčtvrtečního kabátku lemovaného kožešinou, který vykazuje až stylizované grafické utváření záhybů a je zcela odlišné od členění záhybů na ostatních drapériích. Kabátek je v pase přepásán modrým pruhem látky uvázaným na uzel. Na nohou má přiléhavé bílé punčochy a vysoké červené shrnovací boty do špičky. Baltazarova levá noha je namalována v en face poloze, což svádí k domněnce, že celá postava mohla být zobrazena en face, což by se dalo prokázat pomocí luminiscence v UV světle či rentgenem. Je ovšem možné, že malíř nezvládl namalovat nohu zezadu. Na pracích údajných žáků21 vycházející z Mistra Křivoklátského oltáře, je tento prvek již bez problému vyřešen. Za Melicharem a Baltazarem stojí Kašpar s truhličkou zlata, symbolem Ježíšova království. Má na sobě zlatý šat, vykazující totožné stylizované grafické znaky jako je tomu u kabátku Baltazara. Na šatech má modrý řasený plášť, s ne příliš propracovanými záhyby na drapérii. Hlavu Kašpara zdobí delší vlnité, místy prošedivělé, vlasy a delší vous. Jeho oči jsou pokorně sklopeny dolů. Obdobně jako u Melichara jsou jeho ústa typologicky shodně modelována a stínování. Tyto detaily jsou srovnatelné v práci Mistra Litoměřického oltáře. Stejně je tomu i v případě utváření nadočnicových oblouků, vrásek.

S t r á n k a | 36

Všichni „tři králové“ jsou na křivoklátské desce zobrazeni bez atributu královské moci, tedy koruny. Spíše než o krále, jde tedy v tomto případě o mudrce, o kterých se přímo zmiňuje Nový Zákon. V dalším plánu stojí v pozadí za centrálním výjevem Josef (v poloprofilu) v červeném šatu, opírající se o hůl. Jeho zobrazení je typologicky shodné se zobrazením na deskách Narození Páně a Obřízka - Obětování. Celá skupina osob je situována do prostředí architektonického charakteru – přehnaně ubíhající stěny místnosti, klenební oblouky, přípory, sloupky, okenní a dveřní výklenky, popraskané zdi. V pozadí na horizontu se rozprostírá krajina s loukami, se zelení a „nehtovou“ skálou, která připomíná prsty ruky s nehty. Na loukách jsou různé ohrady určené pro zvířata. Krajina je vidět ve výklenku okna a dvou dveří. Nebe je zlacené.

S t r á n k a | 37

Poznámky ke kapitole VI. : 1

A. Cechner, in: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okrese Rakovnickém, II. díl, Praha 1911, uvádí lipové dřevo, není mi ovšem známo, že by bylo bezpečně potvrzeno. Žádná z restaurátorských zpráv či jiný zdroj o použitém materiálu nehovoří. 2 Měření jsem provedla dne 1.6.2008. 3 Kaše J., Outrata, J. J., Helfert Z., in: Křivoklát, uvádějí, že autorem postavy sv. Václava byl samotný Mistr Litoměřického oltáře a to někdy před rokem svěcením kaple 1522. 4 Po požárech, které hrad v roce 1597 a 1643 a zejména ničivý požár v roce 1826 postihly, mohlo dojít k poškození oltáře. Tehdejší deník Prager Zeitung, Nro. 148, Donnerstag, v článku Der Brand von Bürglitz im rakonitzer Kreise, přináší zprávu o tom že: … nezaklenutá část hradní kaple (zaklenutá vnitřní stará část zůstala nepoškozená) … a byly strašlivě zpustošeny v době kratší, než 3 hodiny…. Do této doby mnou prostudované materiály sice potvrzují, že vnitřní část po požáru 1826 zůstala nedotčena, skutečností ale je, že v roce 1908 započal architekt Humbert Walcher a sochař F. Milani s renovačními pracemi, které se týkaly i kaple (vyjma jejich vlastní invence – předsíň s oratoří, arkýřem etc.). Další obnovovací práce probíhaly podle projektu K. Hilberta, jehož plány, projekty etc. jsou zatím nedostatečně probádány – jsou uloženy v Národním Technickém muzeu města Prahy a část rovněž v SOA Praha ve Fürstnberském rodinném archivu - a mohly by vnést do problematiky kaple, potažmo oltáře, nové světlo. 5 Viz např. tak zvaná barokní gotika. 6 Jan Royt, in: Deska s českými zemskými patrony z Národní galerie. 7 Viz např. Anežka Merhautová, in: Počátky úcty ke sv. Vojtěchu ve výtvarném umění. Sborník společnosti přátel starožitností 3, Praha 1992. S. 23-26. 8 Evangelium Sv. Lukáše, 1:26, in: Nový zákon Pána a Spasitele Ježíše Krista, Praha 1921. 9 Malíř všech čtyř obrazů byl obeznámen s nizozemskou tvorbou (Pešina). Royt se domnívá, že byl též obeznámen s tvorbou jižního Německa, na což by ukazovala technika tlačených brokátů. 10 Genesis 17:1-14. 11 Evangelium podle Lukáše 2:25. in: Nový zákon Pána a Spasitele Ježíše Krista, Praha 1921. 12 Evangelium podle Lukáše 2:24. in: Ibidem. 13 Podle A. Cechnera se jedná o „dva zpívající mladíky“. 14 Evangelium podle Lukáše 2:7. in: Nový zákon Pána a Spasitele Ježíše Krista, Praha 1921. 15 Zvířata – oslík a vůl se vyskytují i na oboustranné desce Mistra Rakovnického oltáře, dnes uložené v Muzeu T.G.M. v Rakovníku, ve Vysoké bráně, a na desce Mistra Litoměřického oltáře, dnes uložené v Severočeské galerii v Litoměřicích. V případě rakovnické i litoměřické desky jsou zvířata přímými účastníky slavnostní události Narození Páně. Jejich pozice na obraze je na levé straně a obě se dívají na zázrak Narození. 16 Počet zobrazovaných andělů se různí dle invence malíře. Jak na desce Mistra Litoměřického oltáře, tak i na desce Mistra Rakovnického oltáře jsou vyobrazeni jen dva andělé. Na slovenských oltářích, například Oltář P. Marie ve Spišské Sobotě (kolem 1470) nebo na oltáři sv. Kříže v Kežmaroku (přelom 15. A 16. Stol.) je dokonce celá skupina andělů. Zcela bez symbolických andělů je například oltář Zvěstovaní P. Marii z Chyžné (dat. 1508). 17 Stejný symbol je na oboustranné desce Mistra Rakovnického oltáře. Josef drží ve své pravé ruce hořící svíčku, kterou chrání před uhasnutím levou rukou. Na rozdíl od Josefa z křivoklátské desky, který je součástí hlavního výjevu na obraze, rakovnický Josef klečí na prahu dveří vzadu vpravo, zcela mimo hlavní děj uprostřed obrazu. 18 Podle Bible – Evangelium podle Matouše 2:1 se jednalo o mudrce nikoliv krále a není uveden ani jejich přesný počet. Nadále budu tedy raději používat označení mudrci, což má své opodstatnění. 19 Evangelium podle Matouše 2:11. in: Nový zákon Pána a Spasitele Ježíše Krista, Praha 1921. 20 Kalich zde může rovněž symbolicky poukazovat na význam Kristovy smrti na kříži jako oběti za hřích, nebo by zde mohla být jistá spojitost s českým utrakvismem, jehož hlavním symbolem je kalich. To, že utrakvismus na Křivoklátsku, potažmo Rakovnicku, měl svoje stoupence, dokládá zpráva o působení husitského hejtmana Absolóna Bělbožky z Chříče na vyhořelém hradě Křivoklátu roku 1422. Ten byl posléze dobyt Alešem Holickým, jež svedl boje s bratrem Absolóna, bývalým místopurkrabím křivoklátským, Žibřidem Bělbožkou z Chříče. Žibřid se opevnil v rakovnickém kostele sv. Bartoloměje, který byl posléze vypálen. Více Tomáš Bednařík, in: Rakovnicko. Praha 2008, S. 8. Kalich se vyskytuje i na oboustranné desce Mistra Rakovnického oltáře, Kristus v zahradě Getsemnaské. Ten je umístěn na skále a Kristus se k němu modlí. Tzv. Rakovnický oltář byl primárně určen pro kostel sv. Bartoloměje v prohusitském Rakovníku. 21 Mistr Litoměřického oltáře, Mistr Rokycanského oltáře a Mistr Rakovnického oltáře.

S t r á n k a | 38

VII. ŘEZBÁŘSKÁ VÝZDOBA FIÁLOVÉHO NÁSTAVCE Rozměry nástavce1: šířka včetně spodní římsy 230 cm výška uprostřed s baldachýnem (socha s Kristem) 318 cm výška včetně baldachýnu nad anděly 280 cm výška sochy Krista 95 cm anděl s kopím a hřeby 67 cm anděl s trnovou korunou a mučícím sloupem 63 cm Nástavec je dělen do tří polí, z čehož každé pole je ohraničeno, vždy třemi sloupky, na které navazují čtyřboké, bohatě vyřezávané baldachýny s kružbami a fiálami zakončenými kytkou. Všechny tři sochy pod baldachýny stojí na zelených „ostrůvcích“2, které jsou umístěné na šestibokých podstavcích, jež jsou ovinuté dekorativním zlatým listovím. Prostor mezi jednotlivými poli je vyplněn dvěma překříženými zlacenými pruty a seschlým listovím. Na každé straně, na římse, se nachází ještě jedna nižší fiála vymezující tři pole se sochami. Sochy Krista, dvou andělů a řezby mají původní polychromií3. Nástavec se třemi věžičkami (poli) je doplněn dalšími třemi, tentokrát namalovanými na stěně za oltářem. Dřevěný vyřezávaný nástavec společně s malbou vytvářejí optickou spojnici. Na nejčestnějším místě uprostřed nástavce, pod nejvyšším baldachýnem, stojí socha Krista Bolestného (Vykupitele). Kristus má obnažené tělo, kolem boků ovázanou bederní roušku modro zlaté barvy. Oba vlající konce drapérie mají cípy směrem nahoru. Tvář Kristova a utváření vlasů a vousů je typologicky shodná s Kristem na centrální desce. Při čelním pohledu má Kristus mírně vykročenou a pokrčenou levou nohu, prsty přesahují přes podstavec. Svojí pravici má v lokti ohnutou, prsty ruky si drží ránu na žebrech způsobenou Longinem při Ukřižování. V trojúhelníkovém rámci, vytvořeném pokrčenou pravou rukou, měl Kristus ještě kolem roku 18804, umístěnou korouhev zakončenou křížkem. Korouhev musela být na soše Krista ještě kolem roku 1911, kdy se o ní zmiňuje A. Cechner v Soupisech památek historických v politickém okresu Rakovnickém. Z jaké doby korouhev pocházela a kde se nyní nachází, není známo. Jisté je, že v roce 1966 se o ní restaurátor J. Kotrba již nezmiňuje. Modelace Kristova těla a obličej je typologicky zcela odlišný od naturalistických sochařských prací Bolestného Krista v první polovině 15. stol., kde byly aplikovány prvky stékající krve, propadlé a protáhlé dutiny břišní, vystupující žebra a expresivní výraz v tváři. Typ křivoklátského Krista má jemné rysy, postava působí uvolněně, nedramaticky a vykazuje znalost norimberské a nizozemské tvorby. Typologicky podobné utváření tváře, vlasů a vousů lze zaznamenat například u sochy sv. Václava na Staroměstské radnici, v radniční síni, datované J. Homolkou kolem 1490. Sochy dvou andělů, držící v rukách symboly ukřižování, jsou umístěné po pravici a levici Krista, pod baldachýny nesenými šroubovitými sloupky. Anděl po Kristově pravici drží ve své pravé ruce kopí a v levé tři hřeby, anděl po Kristově levici trnovou korunu ve své levé ruce a mučící sloup obtočený provazem pravou rukou. Sochy jsou polychromované, dle J. Kotrby s původní polychromií. Andělé jsou oděni do zlatých řasených rouch s naznačenými koleními partiemi pod drapériemi. Jejich inkarnát je velmi světlý, na rozdíl od Kristova, který je probarvenější.

S t r á n k a | 39

Sochy Krista a dvou andělů byly, podobně jako sochy z centrální archy, v roce 1966 restaurovány. Byly očištěné, vytmelené, navoskované, konzervované včelím voskem a napuštěné insekticidním roztokem. Od roku 1966 nebyly na nástavci prováděny žádné jiné restaurátorské či výzkumné práce.

S t r á n k a | 40

Poznámky ke kapitole VII. : 1

Vycházela jsem z údajů v restaurátorské zprávě z roku 1966, restaurátoři J. Kotrba, V. Procházka a M. Vlček. Totožné s utvářením a barevností s „ostrůvků“ pod sochami Boha Otce, Ježíše Krista a Panny Marie v arše. 3 Viz pozn. 1. 4 Fotografie kolem roku 1880 v mobiliáři státního hradu Křivoklátu inv. č. KT3633. Němý film z roku 1942 od Stanislava Olmera, Burg Pürglitz Křivoklát, dokládá, že Kristus korouhev již neměl. Musela tedy zmizet někdy v rozmezí těchto let. 2

S t r á n k a | 41

VIII. PREDELLA Tvoří nedílnou součást středověkého retáblu konce 15. stol. Jedná se o dutý hranolový podstavec vložený mezi archu s nástavcem a menzu, jejíž horní základna pod římsou měří 229 cm, dolní základna nad obrubou 165,5 cm, šířka stran 37,5 cm, výška 48 cm. Boky predelly jsou obloukem sestupně zkosené od horní základny směrem k dolní základně. Dutý hranolový podstavec je dole ukotven na úzké obrubě, zastupující funkci trnože. Nahoře je ukončen římsou, v jejímž výžlabku je vedena zlacená řezba s listovím v dekorativním pásku. Predellu zdobí zepředu (čelní pohled) mřížka s řezanou zlacenou kružbou upevněná na tmavé desce. Není zřejmé, zda jde o původní mřížku. Některé indicie naznačují, že mohla být doplněna na přelomu 19. a 20. stol. V desce pod mřížkou byl vyhotoven oválný otvor, neví se však kdy. Otvor byl vytvořen pro barokní tabernákl1, který byl na menzu před oltář umístěn někdy v 18. nebo 19. stol., ne však později než v roce 18802. V SOA v Praze v rodinném Fürstenberském archivu, se mi podařilo nalézt návrhy kružeb3, mezi kterými byl i návrh na kružbu totožnou s kružbou na predelle. Není však zřejmé, zda jde o návrhy k nové mřížce nebo jen o překresby podle stávajícího stavu. Oba boky a zadní deska predelly jsou vymalovány v zelenavém „chiaroscuro“. Při čelním pohledu je na levém boku zobrazena postava sv. Václava se štítem a dřevcem s korouhví, vytvořena grisaillovou malbou, stejně jako i postava sv. Víta, s palmovou ratolestí a říšským jablkem, na pravé straně. Zezadu jsou z každé strany zobrazeni andělé s nástroji Kristova umučení. Při čelním pohledu zleva, anděl s kopím a třemi hřeby, zprava pak anděl s trnovou korunou, kleštěmi a tyčí s octovou houbou, rovněž vytvořena grisaillovou malbou. Mezi oběma anděly, na středu, jsou v obdélníkovém otvoru dvířka o rozměru 24 x 32 cm. Dvířka jsou na predelle upevněna dvěma kovovými ozdobnými panty a zavírání je vyřešeno jednoduchou kovovou rotující kličkou. Predella vykazuje původní znaky, avšak grisaillové malby na zadní a obou postraních deskách se zdají být nepravděpodobné. Jsou na nich viditelné tahy štětcem přes rýhy, kterých je na deskách bezpočet. Navíc, oltář byl v minulosti napadena červotočem a musela být provedena petrifikace, kterou dokládá i restaurátorská zpráva z roku 1966. Nedokládá však, že by restaurátoři prováděli retuše a jiné opravy maleb. Červotoč byl zřejmě problém, který retábl postihl již dříve a tak mohly být „záchranné“ práce provedeny již v dřívější době. To by vysvětlovalo, proč desky nesou stopy po zbroušení či jiném mechanickém oříznutí etc. Na takto upravené desce lze totiž běžným pozorováním vidět černé linky tažené přes „vybroušené“ plochy a díry od červotoče. 37,5 cm

229 cm

48 cm Obr. 3 : Tvar predelly

S t r á n k a | 42

Poznámky ke kapitole VIII. : 1

Na fotografii kolem roku 1880, uložené v mobiliáři státního hradu Křivoklátu pod inv. č. KT3633, je vidět, že pod predellou je umístěn ještě jeden podstavec (zřejmě rovněž s otvorem nebo zkoseným středem), aby se sem barokní tabernákl vešel, který Fürstenberkové nechali do kaple nainstalovat. 2 Mohlo to být až po požáru roku 1826. Před požárem není tabernákl nikde zmiňován a dříve než po roce 1880, ze kterého pochází fotografie, na níž už tabernákl fyzicky je. 3 Inv.č. 247, SÚ, Id 262-270, z přelomu 19. a 20. stol. Návrhy s kružbami přesně nedatovány. Na kartonech není uvedeno ani jméno jejich autora.

S t r á n k a | 43

IX. KAPLE JAKO CELEK Hradní kaple se nachází v tzv. horním hradu1, v jižním křídle. Její půdorys hlubokého pětibokého závěru a dvou obdélných polí byl dispozičně dán původní raně gotickou Václavskou kaplí ze 13. stol., vysvěcenou roku 1287. Prostor kaple byl od začátku situován do prvního patra2, ovšem není vedena od přízemí, jako je tomu příkladně na hradu Bezdězu. Klenba kaple je síťová ve třech polích, jejíž žebra se opírají o polygonální a profilované konzoly. Žebra se protínají uprostřed podélné osy klenby ve třech svornících, na kterých jsou směrem od presbytáře: dubové listoví s plody, hlava Kristova a IHS. Celá kaple byla původně kolorována. Pozdně gotický vzhled získala kaple za panování Vladislava II. Jagellonského, který hrad vykoupil v roce 1473. Přestavby celého hradu mohly tedy začít již v 80. letech 15. stol.3 a pokračovat do dvacátých let 16. stol., tedy ještě po smrti Vladislava. Jako datum ukončení přestavby hradu je nejčastěji uváděn rok 1522, kdy byla přestavěná hradní kaple vysvěcená. Toto datum ukončení přestavby hradu ovšem není zcela prokazatelné. Vladislavskou přestavbu hradu Křivoklátu řídil v devadesátých letech 15. stol. Hanuš Spiess z Franfurktu nad Mohanem, o kterém je zaznamenána první zmínka v souvislosti se stavbou chrámu sv. Víta v Praze roku 14774. Spiessova dílna na Křivoklátě působila zřejmě až do Mistrovy smrti roku 1511. Společně se Spiessem, mohl podle J. Pešiny přijet do Čech i tak zvaný Mistr křivoklátského oltáře, který pracoval na malbách oltářního retáblu a snad i tajemný „řzezák jeho milosti“ Hanns Scholler5, který mohl pracovat na dřevěných dekorativních a sochařských částí retáblu. Přestavba hradní kaple dle D. Menclové probíhala současně s přestavbami manského a královského sálu v devadesátých letech 15. stol. Hradní kaple na Křivoklátě do posledního detailu splňovala Vladislavovy požadavky ikonograficky promyšleného programu na znovuobnovení přemyslovské a především lucemburské tradice. Kaple je oslavou mariánské tradice a především „znovuzrozením“ funkce českých zemských patronů. Na severní a jižní stěně jsou nad římsami sedile osazeny sochy dvanácti apoštolů a čtyř zemských patronů v presbytáři, které jsou prokazatelně pozdně gotické. Sochy stojí v nikách na konzolách s rozličnými motivy, nad sochami jsou vyřezávané dřevěné baldachýny s fiálami. Stojící sochy jsou vždy po dvojicích řazeny směrem od hlavního vchodu, z levé strany následovně: Sv. Matouš se sekerou, sv. Tadeáš s kyjem, sv. Tomáš s kopím, sv. Jan Evangelista s kalichem, sv. Petr s klíčem, sv. Ondřej s křížem ve tvaru X; v presbytáři: sv. Zikmund s žezlem, sv. Vojtěch s biskupskou berlou a knihou, sv. Vít s dlouhou holí a chlebem, sv. Václav s praporcem a štítem s orlicí; z presbyteria do závěru kaple vpravo: sv. Bartoloměj s nožem; sv. Filip s křížem ve tvaru T, sv. Jakub ml. s knihou a valchářskou tyčí, sv. Šimon s pilou, sv. Jakub st. s mečem a Jídáš s měšcem. Vyvrcholením celé kaple je bezesporu křídlový retábl s predellou a vyřezávaným nástavcem, jenž je na stěně za oltářem ještě doplněn nástěnnou malbou představující zlacené pruty na modrozeleném pozadí a dotváří tak architekturu celého oltáře. Ústředním tématem retáblu je řezbářské ztvárnění Korunování Panny Marie, na nástavci je zobrazen bolestný Kristus a andělé s nástroji umučení. Na vnitřních křídlech jsou zobrazené výjevy ze života Panny Marie a Ježíše Krista, na vnějších pohyblivých a postraních pevných (na postranicích)

S t r á n k a | 44

jsou zobrazeni čtyři zemští patroni jmenovitě shodní se sochami na konzolách v závěru kaple. Dva zemští patroni sv. Václav a sv. Vít se dále objevují na vydutých postranicích predelly. Sv. Václav je ještě jednu potvrzen na jediných v kapli dochovaných vitrajích na jižním okně v presbytáři společně se sv. Jiřím, vyrobených ve štrasburské dílně Petra Hammela z Andlau6. Ikonografii kaple doplňuje v presbytáři dále visutý, pozdně gotický polychromovaný svorník s postavou dvouocasého lva s mohutnou hřívou pod křížením kamenných žeber. Mezi tyčí visutého svorníku a úseku klenebních žeber je rozepjato celkem pět visutých trojpaprsků s drobnými rozetkami7. Svorník je přes 7 m dlouhý. Důležitost státně reprezentativní funkce zemských patronů je v jediné místnosti potvrzená hned na třech místech, na oltáři hned dvakrát, sochy v závěru kaple a sklomalbách. Společně se sérií dvanácti apoštolů, českým lvem ve visutém svorníku, to vše ikonograficky navazuje na tradici palácových gotických královských kaplí, založené pařížskou Saint Chapelle8. Tímto ikonograficky uceleným dílem Vladislav dává zcela najevo svůj postoj k církvi vítězné „Ecclesiae triumphantis“ což mělo v historii nábožensky rozdvojené české země hluboký podtext. Jakoby tím chtěl Vladislav dát najevo svoji prokatolickou orientaci a ujistit tak oddanost papežské kurii, ke které se České království prostřednictvím jeho osoby tak připojuje, což ovšem nebylo snadné, vzhledem k Vladislavově uznávání bazilejských kompaktát – přijímání pod obojí. Hrad, včetně kaple, si zachoval svůj pozdně gotický vzhled i po požáru roku 1597 a 1643. Poté byl jen opravován, než jej opět roku 1826 postihl další ničivý požár. Po požáru roku 1826 byly veškeré škody řádně zaznamenány9 a až v šedesátých letech začali tehdejší majitelé knížata z Fürstenberku, uvažovat o rozsáhlých přestavbách křivoklátského hradu. První radikálnější návrhy na přestavbu a drobné opravy hradu, vzešly od architekta Josefa Mockera v osmdesátých letech 19. stol., ale většina z nich nebyla nikdy realizována10. Kaple byla opravena v duchu pozdní gotiky, jak již dříve doporučoval známý umělecký historik a architekt Bernard Grueber. Celá renovace kaple proběhla podle plánů architekta Humberta Walchera rytíře z Moltheimu v letech 1908-1909. A. Cechner11 uvádí, že vlastní oltář byl opraven v roce 1908, ovšem v jakém rozsahu, není dosud známo. Zcela nově vybudoval H. Walcher, v součinnosti se sochařem F. Milanim, předsíň kaple12 s arkýřem a s oratoří. Celková restaurace kaple podnítila výsledný, její nynější vzhled, přičemž nelze vždy s jistotou rozhodnout, co z architektonických článků zůstalo zachováno v originále, nebo co bylo jen částečně opracováno, nahrazeno13. Jednotlivé prvky nejsou od sebe barevně ani jiným způsobem rozlišené, jak je tomu zvykem v českém restaurátorském prostředí. Průčelí kaple má ve výklenku arkýře hvězdovitou klenbu a v arkýři okno. Další, tři okna s ornamentálními kružbami se v kapli nacházejí: na severní straně jedno a dvě na jižní straně. Za retáblem v severovýchodním boku presbytáře je vsazen bohatě zdobený kamenný portál do sakristie. Jedná se o pravoúhlý sedlový portál, který je přístupný po dvou schodech. Portál tvoří okosený rám, jehož vnější strana je dekorována pozdně gotickými kraby, listy a kukuřičnými klasy, v horních rozích jsou umístěné dvě usmívající se „dívčí14“hlavičky. Dubové dveře ukotvené v portálu pocházejí ze začátku 20. stol. a portál je z části doplňován a zčásti zůstal původní.

S t r á n k a | 45

Původní pozdně gotické trojdílné královské sedile v jižní straně presbytáře je rovněž silně obnoveno H. Walcherem začátkem 20. stol.15, na kterých jsou zcela prokazatelně nové štítky s heraldickými znaky. Rovněž obě postranní dvoudílné sedile na severní a jižní straně nejsou zcela původní. Do interiéru kaple přibyly v prvním desetiletí 20. stol. i nové lavice ozdobené různě tvarovanými neexistujícími bytostmi vždy na obou koncích horní desky. Lavice vyrobili místní řemeslníci, truhláři Celestýn a Václav Friebertovi, jejichž potomci jsou na hradě Křivoklátu činní dodnes. Vyřezávané fantastické bytosti, které zdobí lavice, si nechali Fürstenberkové vyrobit zřejmě v Praze dle návrhů H. Walchera, jehož návrh z roku 1907 je dnes uložen v rodinném Fürstenberském archivu pod inv. č. 247 v SAO Praha. Další práce v kapli, tentokrát restaurátorské týkající se primárně retáblu, proběhly v roce 1966, pod vedením restaurátora Josefa Kotrby, Vladimíra Procházky a Miloše Vlčka. Kotrbův tým prováděl restaurování a konservování osmi soch16, demontáž, restaurování a konzervaci fiálového nástavce a ornamentální výzdoby archy a napuštění celé architektury insekticidním prostředkem, neboť byla napadena červotočem a následně byla petrifikována. Během těchto prací bylo sondážním způsobem zjištěno, že polychromie a zlacení soch je původní, sochy byly dále přesně změřeny. U dekorativní řezby v nástavci bylo zjištěno, že některé kraby a fiály (zejména křížové květy) nejsou originální. V roce 2001 provedli Mgr. J. Fiala, Ing. P. Justa a J. Novotný rozsáhlý restaurátorský průzkum celé kaple, vyjma oltáře. Byl proveden průzkum povrchového znečištění kamenných prvků, měření salinity povrchových vrstev kamene, petrologicko-geochemický průzkum kamene a tmelů, klimatologická měření a hlavně zjištěn stav kamenných a dřevěných dekorativních a figurálních prvků a soch. Během tohoto průzkumu bylo zjištěno, jaký kámen byl při stavbě použit17, a zároveň bylo doporučeno komplexní restaurování všech dvanácti dřevěných soch apoštolů včetně dřevěných architektonických prvků, které jsou napadeny červotočem a jsou v kritickém stavu. Především by se mělo začít s dekorativní výzdobou dřevěných fiál, z nichž u některých bude třeba provést primárně transfer a zpevnění. Po zajištění všech částí bylo navrženo provedení dezinsekce. Rovněž severní okno vykazovalo množství hlubokých trhlin a bylo natolik v havarijním stavu, že bylo v letech 2003-2004 provedeno jeho zrestaurování. V současné době se provádí oprava krovu a výměna střešní krytiny nad kaplí. Práce započaly během prázdnin 2008 a ukončeny by měly být na podzim roku 2009. Hradní kaple je vysvěcená a nadále slouží lidem k církevním obřadům. Dvakrát až třikrát do roka jsou zde slouženy velikonoční a vánoční mše nebo zde probíhají svatby a křtiny.

S t r á n k a | 46

Poznámky ke kapitole IX. : 1

Hrad je rozdělen na horní a dolní hrad. Přičemž v horním hradě se nacházejí reprezentativní budovy s vězením a válcová věž. Dolní hrad plnil funkci jakési „návsi“ a byl určen zejména pro správu hradu, kanceláře, byty zaměstnanců a hospodářské budovy, ke kterým patřil v 18. – 20. stol. především Fürstenberský rodinný pivovar. 2 Této situaci odpovídá například založení hradní kaple na Zvíkově. 3 Více pravděpodobné je, že přestavby započaly až v devadesátých letech, paralelně s opravami Karlštejna po jeho požáru roku 1487. Dobroslava Menclová, in: České hrady II, Praha 1972, S. 422. 4 „Hanussius lapicida“ - Viktor Kotrba, in: Zwei Meister der Jagellonischen Hofkunst, Meister Hanns (Hannusch) Spiess von Franfurkt und Meister Hanns Schoeller von Nürnberg. Umění XX., 1972, S. 248-267) 5 Ibidem. 6 Do roku 1942 byly vitraje prokazatelně součástí okna, což dokazuje dobová fotografie z roku 1880 a němý film z roku 1942 „Burg Pürglitz Křivoklát“, scénář a režie Stanislav Olmer. Potom byly z neznámého důvodu sejmuty a nahrazeny vydutým sklem. Iniciativou současného kastelána p. Luďka Frencla byly zpět vráceny v kopie v prvotřídní kvalitě na původní místo v roce 2007 a zároveň byly i vysvěceny zbečenským vikářem Petrovičem. Vitraje vznikly ve sklářském ateliéru Vitraj© p. Jiřího Černohorského na základě povolení Ministerstva kultury ČR číslo 5865/96. Originály vitrají jsou dnes uloženy v hradním muzeu v prvním patře severního, tzv. Královnina křídla (toho času restaurována). 7 Kolektiv autorů: Novosadová O., Dr. Líbal D., Lišková A., Ing. Macek P., in: Hrad Křivoklát, stavebně historický průzkum, II. díl. Praha 1986. S. 348. 8 Jaromír Homolka, in: Sochařství, Pozdně gotické umění v Čechách /1471-1526/, Praha 1985. S. 242, pozn. 61. 9 Dnes uloženy v rodinném Fürstenberském archivu v SOA Praha. Fotodokumentace a osobní archiv je ve vlastnictví rodiny von Fürstenberg v německém Donauschingenu. 10 Ibidem. 11 Antonín Cechner, in: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okruhu Rakovnickém, I. Díl Hrad Křivoklát, Praha 1911. 12 Od Vladislavské přestavby do roku 1909 byla předsíň kaple otevřená do sousedního manského sálu hrotitým pasem. Kaple nesloužila jen hradním pánům, ale především jako farní kostel pro obyvatele hradu a přilehlých vesnic Křivoklátu a Amalína. Manský sál byl v podstatě loď kostela, kam usedali do lavic věřící. 13 Klára Benešová uvádí, že kaple je v celém rozsahu původní, tedy pozdně gotická. Podle restaurátorské zprávy stavebního a petrologicko-geochemického průzkumu z roku 2001, který prováděli Mgr. Jiří Fiala, Ing. Petr Justa a Jiří Novotný, vyplývá, že na stavbu kaple bylo použito dvou druhů kamene – jemnozrnný křemenný pískovec křídového stáří a střednozrnný pískovec arkózového charakteru- z okolí Lázní Mšené a Velkých Přílep na Rakovnicku. Stáří kamenů nebylo zkoumáno. 14 Kolektiv autorů: Novosadová O., Dr. Líbal D., Lišková A., Ing. Macek P., in: Hrad Křivoklát, stavebně historický průzkum, II. díl. Praha 1986. S. 342. 15 Ibidem. 16 Jednalo se o sochy z centrální archy – Bůh Otec, Kristus, Panna Marie, dva okřídlení andělé, a dále o sochy z nástavce – Kristus a oba andělé s nástroji umučení. Viz. Svaz československých výtvarných umělců, restaurátoři Josef Kotrba, Vladimír Procházka, Miloš Vlček, Zpráva o restaurování pozdně gotického oltáře z hradní kaple na Křivoklátě, Praha 27.11.1966. 17 Viz pozn. 13.

S t r á n k a | 47

X. ZÁVĚR Oltářní retábl v hradní kapli na Křivoklátě je většinou prezentován jako původní pozdně gotická práce prvotřídní kvality, vytvořený na základě Vladislavovy dvorské objednávky s cíleným ikonografickým programem. Otázkou umělecké úrovně a především připsání autorství mistrům působící na hradě Křivoklátu, se v minulosti zabývalo mnoho odborníků. Já jsem se vydala druhým směrem a snažila jsem se odpovědět na otázku, zda se retábl primárně mohl do dnešních dní dochovat v původním stavu. Po předešlém studiu příslušné literatury jsem zjistila, že v českém prostředí neexistuje žádný jiný pozdně gotický oltář, který by byl kompletně zachován tak, jak to bylo prezentováno u křivoklátského retáblu. Z původních oltářních celků zbyly převážně jen jednotlivé desky s malbami či reliéfy a sochy. V čem je tedy oltářní retábl na Křivoklátě jiný a proč se jako jediný dochoval? Předpokládá se, že do roku 1522 byl retábl do hradní kaple nainstalován z důvodu slavnostního svěcení kaple. Těžko si lze představit, že by byla kaple svěcena bez hlavního oltáře. Po smrti Vladislava II. roku 1516 zájem o hrad ze strany jeho syna Ludvíka opadl a hradu se nedostávalo takové pozornosti a péče jako za života starého krále. Nekonečné zástavy, změny majitelů a v neposlední řadě finanční a politická situace, neumožňovaly přílišné stavební aktivity. Paradoxně požáry v letech 1597, 1643 a 1826 a nezájem ze strany majitelů způsobily, že si hrad víceméně zachoval svojí pozdně gotickou podobu včetně kaple a možná i její výzdoby. Zprávy o požárech v letech 1597 a 1643 se nezmiňují o poškození kaple či její výzdoby v důsledku vniknutí ohně do interiéru a lze tedy předpokládat, že oltář zůstal nepoškozený. Naproti tomu, po roce 1826 jsou pečlivě zaznamenány stavy po ničivém požáru, kde se uvádí, že vnitřní vybavení kaple nebylo ohněm dotčené a tudíž k zásadním opravám oltáře nemuselo být přistoupeno. Není ovšem vyloučené, že k drobným opravám oltáře nedocházelo již dříve v souvislosti s jeho běžnou údržbou. Tyto opravy však nejsou nikde zaznamenány a tak oltář budí dojem, že jde skutečně o pozdně gotickou práci v plném rozsahu. V druhé polovině 19. stol. a začátkem 20. stol. hrad, přičiněním knížat z Fürstenberku, prošel nákladnými přestavbami. Těm neušla ani hradní kaple včetně oltáře, které měly být mezi léty 1908-1909 opravovány pod vedením architekta Humberta Walchera rytíře z Moltheimu. S největší pravděpodobností v tomto období došlo ke zpevnění archy ze zadní strany lištami a připevnění archy rohovými spoji ve tvaru L k predele strojově opracovanými šrouby a dále pak k připevnění pevných křídel s vyobrazením sv. Vojtěcha a sv. Zikmunda k arše, opět rohovými spoji ve tvaru L strojově opracovanými šrouby. Bohužel se mi doposud nepodařil dohledat žádný dokument, ve kterém by byly probíhající rekonstrukce retáblu popsány. Fürstenberský rodinný archiv je ovšem natolik obsáhlý, že i nadále bude předmětem mého dalšího zájmu a v budoucnosti snad přinese odpověď na tuto otázku. A. Cechner se ve své publikaci z roku 1911 letmo zmínil o tom, že všechny části retáblu nejsou původní a mně nezbývá nic jiného, než s ním souhlasit. Původnost desek se nedá bezpečně zjistit bez dalších pomocných laboratorních chemicko-technologických průzkumů, například použitý pigment, zjišťování podkreseb, prokázání původnosti polychromie etc.

S t r á n k a | 48

Co na oltáři schází nebo je dotvořeno víme. Holubice symbolizující Ducha svatého z centrálního výjevu není původní a je do retáblu doplněna někdy v průběhu 18. stol. Nevíme, jak vypadala ta v původním podání, pokud tam ovšem nějaká byla. Stejný případ platí pro korunu Panny Marie, která se nedochovala ani z mladší doby barokní. Na říšských jablcích, která drží Bůh Otec a Ježíš Kristus, chybí křížky a Kristovi z fiálového nástavce chybí korouhev. Některé dekorativní části jsou odlámané a nenávratně ztracené, což je v průběhu více než pět seti let pochopitelné. Na přední místo mého dalšího zájmu se během této bakalářské práce dostal i tlačený brokát s vegetabilními a zoomorfními aplikacemi. Identifikovala jsem některé aplikace na kabátci sv. Václava, vyobrazeného na pohyblivé oboustranné desce, a pokusila jsem se o ikonografický výklad v kontextu s Václavovou postavou ve funkci zemského patrona a předního českého světce. Srovnávala jsem motivy tlačeného brokátu s deskami Mistra Rakovnického oltáře, jakož to následovníka či žáka Mistra Křivoklátského oltáře a jeho dílny, a zjistila jsem, že některé aplikace se nápadně shodují svým umístěním. Tlačený brokát je aplikován v obou proveniencích na desce Obětování a Zvěstování, přičemž u Obětování je vzor aplikován na naprosto shodném místě na antependiu obdobně zakončen malovanými třásněmi. Rakovnický mistr ještě vytvořil cínované reliéfy na desce s Klaněním Tří králů (na plášti Kašpara a kabátci Baltazara). Na žádné z rakovnických desek se nevyskytuje reliéf se zoomorfními aplikacemi, pouze s vegetabilními. Výběr umístění tlačeného brokátu je velmi podobný, ovšem co do kvality je na první pohled patrné, že aplikace na křivoklátském oltáři převyšují ty rakovnické, což je důkaz pro koho a jaký účel byly zakázky provedeny. Na straně jedné – dvorská reprezentativní úroveň zastoupená Křivoklátským retáblem určeným pro panovníka na hrad Křivoklát a na straně druhé provinční zakázka Rakovnického oltáře určená pro městský kostel sv. Bartoloměje v Rakovníku.

S t r á n k a | 49

BIBLIOGRAFIE: Bednařík Tomáš, Rakovnicko, Praha 2008. Benešovská Klára, Žižka Jan, Křivoklát hrad a okolí, Praha 1987. Cechner Antonín, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okruhu Rakovnickém, I. Díl – Hrad Křivoklát, Praha 1911. Cidlinská Libuše, Gotické krídlové oltáre, Bratislava 1989. Čemus Petra, Svatý Václav jako dynastický světec Jagellovců. In: Doba Jagellonská v zemích české koruny (1471 – 1526). Sborník Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Dějiny umění – historie I., České Budějovice 2005, S. 293-314. Havlová Jana, Desky z oltáře z Rokycan v kontextu středoevropského malířství, Archiv závěrečných prací na Masarykově univerzitě, FF DU, Brno 2007. Homolka Jaromír, Kropáček Jiří, in: Nová instalace českého pozdně gotického umění na Křivoklátě a Kosti. S. 122-145. Umění XIV/1966, Praha 1966. Chlumská Štěpánka, Šefců Radka, Třeštíková Anna, Obrazy z legendy o sv. Kateřině Alexandrijské: Mistr Litoměřického oltáře a jeho dílna. NG Praha, 1999. Chlumská Štěpánky, Šefců Radka, in: Technika cínovaného reliéfu na deskových malbách Rakovnického, Rokycanského a Litoměřického oltáře. Technologia artis 6/2008, Praha. S. 6683. Kaše Jiří, Outrata Jan Jakub, Helfert Zdeněk, Křivoklát, Praha 1983. Kočka Václav, Dějiny Rakovnicka, Rakovník 1936. Kolektiv autorů Jaromír Homolka, Josef Krása, Václav Mencl, Jaroslav Pešina, Josef Petráň, Pozdně gotické umění v Čechách /1471-1526/, Praha 1985. Kolektiv autorů, Dějiny českého výtvarného umění od počátku do konce středověku, 1/2 díl, Praha 1984. In: Jiřina Hořejší, Pozdně gotická architektura, S. 498-534.; Jaromír Homolka, Pozdně gotické sochařství, S. 535-566; Jaroslav Pešina, Desková malba, S. 579-596. Kolektiv autorů: Novosadová O., Dr. Líbal D., Lišková A., Ing. Macek P., Hrad Křivoklát, stavebně historický průzkum, I. -II. díl. Praha 1986 Kotrba Viktor, in: Zwei Meister der Jagellonischen Hofkunst. Meister Hanns (Hanusch) Spiess von Franfurkt und Meister Hanns (Hanusch) Schoeller von Nürnberg. Umění XX/1972, Praha 1972, S. 248-267. Kuthan Jiří, Královský mecenát doby jagellonské v českých zemích – jeho charakter a středoevropský kontext. In: Doba Jagellonská v zemích české koruny (1471 – 1526). Sborník Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Dějiny umění – historie I., České Budějovice 2005, S. 85-132. Líbal Dobroslav, Veronika Líbalová, Gotická architektura středních Čech, Praha 1983. Menclová Dobroslava, České hrady 2, Praha 1972, S. 174-176, 421-435. Merhautová Anežka, Počátky úcty ke sv. Vojtěchu ve výtvarném umění. Sborník společnosti přátel starožitností 3, Praha 1992. Nadolny Jilleen, Malba na dřevě. Z historie výzkumu technik cínovaného reliéfu –výběr bibliografie s komentářem, vyhledáno na internetu: http://www.technologiaartis.org/4malbadrevo-rel.html, dne 04.10.2008.

S t r á n k a | 50

Nový zákon Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, podle posledního vydání Kralického z roku 1613, Praha 1921. Olmer Stanislav, Burg Pürglitz Křivoklát, němý film z roku 1942. Pešina Jaroslav, Pozdně gotické deskové malířství v Čechách, Praha 1940. Pešina Jaroslav, in: Nová práce z okruhu Litoměřického mistra. Umění XIII/1940-1941, S. 419-420. Pešina Jaroslav, Doplňky a opravy ke knize: Pozdně gotické deskové malířství v Čechách, Praha 1946. Pešina Jaroslav, Česká malba pozdní gotiky a renesance, Deskové malířství 1450-1550, Praha 1950. Pešina Jaroslav, Mistr Litoměřický, Praha 1958. Royt Jan, in: Deska s českými zemskými patrony z Národní galerie. Doba Jagellonská v zemích české koruny (1471 – 1526). Sborník Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Dějiny umění – historie I., České Budějovice 2005, S. 237-246. Royt Jan, Křivoklátská kaple. Čeští zemští patroni a jejich reprezentativní úloha v umění doby jagellonské. In: Regnum Bohemiae et Sacrum Romanum Imperium. Sborník k poctě Jiřího Kuthana. Sborník Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Dějiny uměníhistorie II., Praha 2005, S. 355-363. Šimicová Eva, Křivoklátská manská kniha z let 1454-1566. Rakovnický historický sborník V/2004, Rakovník 2004. S 23-81.

PRAMENY: Státní oblastní archiv v Praze, Fürstenberský rodinný archiv: Vs Křivoklát – HP, HÚ, PÚ, SÚ, BHÚ: 229, 247, SÚ Id, plán č. 1-313 Stavební plány- návrhy na přestavbu, půdorysy, byty, kaple, návrhy dveří a různých úprav, stavební plány přilehlých budov, 1827-1928 Křivoklát-Hrad. Kancelář administrativy: KA 1137 II H 7 Dopis F. Nittingera knížeti Fürstenberkovi z 13.9.1826, kr.č.20, rejstř.č.81. Bez jednacího čísla – Odezva na dopis F.Nittingera knížeti Fürstenberkovi z 13.9.1826. Zpracovala, z NJ přeložila p. PhDr. Duňa Panenková, Praha 2008. KA 1139 II H 9 Dopis F. Nittingera Karlu Egonu II z 9.11.1826, krabice č.20, rejstř.č.83. Zpracovala, z NJ přeložila p. PhDr. Duňa Panenková, Praha 2008. Prager Zeitung, Der Brand von Bürglitz im rakonitzer Kreise, Nr. 148, Donnerstag, den 21.September 1826. Zpracovala, z NJ přeložila p. PhDr. Duňa Panenková, Praha 2008.

S t r á n k a | 51

RESTAURÁTORSKÉ PRÁCE: Svaz československých výtvarných umělců, restaurátoři Josef Kotrba, Vladimír Procházka, Miloš Vlček, Zpráva o restaurování pozdně gotického oltáře z hradní kaple na Křivoklátě, Praha, 27.11.1966. Mgr. Jiří Fiala, Ing. Petr Justa, Jiří Novotný, Křivoklát hradní kaple, restaurátorský průzkum I., 1. -2. část, Praha 2001.

S t r á n k a | 52

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA Obr. 1 – Hradní kaple na Křivoklátě (foto M. Frencl 2008). Obr. 2 – Otevřený retábl (foto M. Frencl 2008). Obr. 3 – Zavřený retábl (foto M. Frencl 2008). Obr. 4 – Hradní kaple, tak jak vypadla kolem roku 1880 (dobová fotografie z Fürstenberského rodinného archivu).

Obr. 5 – Klenba kaple (foto M. Frencl 2008). Obr. 6 – Svorník nad retáblem (foto M. Frencl 2008). Obr. 7 – Upevnění archy zezadu kovovými táhly (foto M. Frencl 2008). Obr. 8 – Zpevnění zadní části archy a křídel (foto M. Frencl 2008). Obr. 9 – Zpevnění archy dřevěnými lištami (foto M. Frencl 2008). Obr. 10 – Zpevnění archy dřevěnými lištami (foto M. Frencl 2008). Obr. 11 – Zpevnění zadní části archy (foto M. Frencl 2008). Obr. 12 – Připevnění pohyblivých křídel k arše (foto M. Frencl 2008). Obr. 13 – Centrální výjev v arše, Korunování Panny Marie Bohem Otcem a Ježíšem Kristem (foto M. Frencl 2008).

Obr. 14 – Pohled ze shora. Říšská jablka nesou viditelné stopy, že na nich byly dříve křížky (foto M. Frencl 2008).

Obr. 15 – Detail Bůh Otec (foto M. Frencl 2008). Obr. 16 – Detail Ježíš Kristus (foto M. Frencl 2008). Obr. 17 – Pohled na holou hlavu Panny Marie (foto M. Frencl 2008). Obr. 18 – Detail šatů Panny Marie, které jsou vytvořeny technikou tlačeného brokátu. (foto M. Frencl 2008).

Obr. 19 – Anděl vlevo nad Ježíšem Kristem (foto M. Frencl 2008). Obr. 20 – Anděl vpravo nad Bohem Otcem (foto M. Frencl 2008). Obr. 21 – Detail zadní desky archy s vegetabilními a zoomorfními aplikacemi tlačeného brokátu (foto M. Frencl 2008).

Obr. 22 – Zakončení pressbrokatu (tlačeného brokátu)v arše ilusivní malbou třásní (foto M. Frencl 2008). Obr. 23 – Dvě oboustranné pohyblivé desky retáblu. Vlevo sv. Václav, vpravo sv. Vít. (foto M. Frencl 2008).

Obr. 24 – Detail kabátce sv. Václava vytvořeného technikou pressbrokatu. (foto M. Frencl 2008). Obr. 25 – Detail aplikací pressbrokatu na kabátci sv. Václava – oranžově pes s vegetabilními motivy, modře vpravo nahoře pták- zřejmě Fénix (foto M. Frencl 2008). Obr. 26 – Detail očních partií a čepce sv. Václava vytvořeného technikou pressbrokatu (foto M. Frencl 2008).

Obr. 27 – Detail šatu sv. Víta, vlevo dole, vytvořeného technikou pressbrokatu s vegetabilními aplikacemi (foto M. Frencl 2008). Obr. 28 – Detail šatu sv. Víta, vlevo dole, vytvořeného technikou pressbrokatu s vegetabilními aplikacemi, oranžově vykreslený bodlák (foto M. Frencl 2008). Obr. 29 – Pevná postranní deska se sv. Zikmundem (foto M. Frencl 2008). Obr. 30 – Pevná postranní deska se sv. Vojtěchem (foto M. Frencl 2008). Obr. 31 – Oboustranná pohyblivá deska, na retáblu vlevo nahoře, Zvěstování Panně Marii (foto M. Frencl 2008).

Obr. 32 – Oboustranná pohyblivá deska, na retáblu vlevo nahoře, Zvěstování Panně Marii. Oranžově zvýrazněné plochy s aplikovaným pressbrokatem s vegetabilními motivy (foto M. Frencl 2008). Obr. 33 – Oboustranná pohyblivá deska, na retáblu vlevo dole, Obětování – Obřízka v chrámu (foto M. Frencl 2008).

S t r á n k a | 53

Obr. 34 – Oboustranná pohyblivá deska, na retáblu vlevo dole, Obětování – Obřízka v chrámu. Oranžově zvýrazněné plochy s aplikovaným pressbrokatem s vegetabilními motivy (foto M. Frencl 2008). Obr. 35 – Oboustranná pohyblivá deska, na retáblu vpravo nahoře, Narození Páně (foto M. Frencl 2008). Obr. 36 – Oboustranná pohyblivá deska, na retáblu vpravo dole, Klanění Tří mudrců (foto M. Frencl 2008).

Obr. 37 – Predella (foto M. Frencl 2008). Obr. 38 – Detail mřížky predelly (foto M. Frencl 2008). Obr. 39 – Zadní část predelly, zleva. Anděl s nástroji Kristova umučení – s kopím a hřeby. (foto M. Frencl 2008).

Obr. 40 – Zadní část predelly, zprava. Anděl s nástroji Kristova umučení – s tyčí s octovou houbou, trnovou korunou a kleštěmi (foto M. Frencl 2008). Obr. 41 – Postranní část predelly, zleva sv. Václav (foto M. Frencl 2008). Obr. 42 – Postranní část predelly, zprava sv. sv. Vít (foto M. Frencl 2008). Obr. 43 – Dvířka v zadní části predelly (foto M. Frencl 2008). Obr. 44 – Fiálový nástavec se sochami andělů a Kristem Bolestným. (foto NPÚ). Obr. 45 – Detail, anděl s kopím a hřeby (foto NPÚ). Obr. 46 – Detail, anděl se sloupem a trnovou korunou (foto NPÚ). Obr. 47 – Detail, Kristus Bolestný (foto NPÚ). Obr. 48 – Detail vitrají na jižním okně v presbytáři (foto M. Frencl 2008).

S t r á n k a | 54

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

Obr. 1 – Hradní kaple na Křivoklátě (foto M. Frencl 2008).

Obr. 2 – Otevřený retábl (foto M. Frencl 2008).

Obr. 3 – Zavřený retábl (foto M. Frencl 2008).

S t r á n k a | 55

Obr. 4 – Hradní kaple, tak jak vypadla kolem roku 1880 (dobová fotografie z Fürstenberského rodinného archivu).

Obr. 5 – Klenba kaple (foto M. Frencl 2008).

Obr. 6 – Visutý svorník nad retáblem (foto M. Frencl 2008).

S t r á n k a | 56

Obr. 7 – Fixace archy zezadu kovovými táhly

Obr. 8 – Zpevnění zadní části archy a křídel

(foto M. Frencl 2008).

(foto M. Frencl 2008).

Obr. 9 – Zpevnění archy dřevěnými lištami

Obr. 10 – Zpevnění archy dřevěnými lištami

(foto M. Frencl 2008).

(foto M. Frencl 2008).

S t r á n k a | 57

Obr. 11 – Zpevnění zadní části archy

Obr. 12 – Připevnění pohyblivých křídel k arše

(foto M. Frencl 2008).

(foto M. Frencl 2008).

Obr. 13 – Centrální výjev v arše, Korunování Panny Marie Bohem Otcem a Ježíšem Kristem (foto M. Frencl 2008).

S t r á n k a | 58

Obr. 14 – Pohled ze shora. Říšská jablka nesou viditelné stopy po dříve umístěných křížcích (foto M. Frencl 2008).

Obr. 15 – Detail Bůh Otec (foto M. Frencl 2008).

Obr. 16 – Detail Ježíš Kristus (foto M. Frencl 2008).

S t r á n k a | 59

Obr. 17 – Pohled na prostovlasou hlavu Panny Marie (foto M. Frencl 2008).

Obr. 18 – Detail šatů Panny Marie, které jsou vytvořeny technikou tlačeného brokátu. (foto M. Frencl 2008).

S t r á n k a | 60

Obr. 19 – Anděl vlevo v arše nad Ježíšem Kristem (foto M. Frencl 2008).

Obr. 20 – Anděl vpravo v arše nad Bohem Otcem (foto M. Frencl 2008).

Obr. 21 – Detail zadní desky archy s vegetabilními a zoomorfními aplikacemi tlačeného brokátu (foto M. Frencl 2008).

S t r á n k a | 61

Obr. 22 – Zakončení tlačeného brokátu v arše ilusivní malbou s třásněmi (foto M. Frencl 2008).

Obr. 23 – Dvě oboustranné pohyblivé desky retáblu. Vlevo sv. Václav, vpravo sv. Vít (foto M. Frencl 2008).

S t r á n k a | 62

Obr. 24 – Detail kabátce sv. Václava vytvořeného technikou tlačeného brokátu (foto M. Frencl 2008).

Obr. 25 – Detail aplikací tlačeného brokátu na kabátci sv. Václava – oranžově pes a vegetabilní motivy, modře vpravo nahoře pták- zřejmě Fénix (foto M. Frencl 2008).

S t r á n k a | 63

Obr. 26 – Detail očních partií a čepce sv. Václava vytvořeného technikou tlačeného brokátu (foto M. Frencl 2008).

Obr. 27 – Detail šatu sv. Víta, vlevo dole, vytvořeného technikou Tlačeného brokátu s vegetabilními aplikacemi (foto M. Frencl 2008).

S t r á n k a | 64

Obr. 28 – Detail šatu sv. Víta, vlevo dole, vytvořeného technikou tlačeného brokátu s vegetabilními aplikacemi, oranžově vykreslený bodlák (foto M. Frencl 2008).

Obr. 29 – Pevná postranní deska levá se sv. Zikmundem (foto M. Frencl 2008).

Obr. 30 – Pevná postranní deska pravá se sv. Vojtěchem (foto M. Frencl 2008).

S t r á n k a | 65

Obr. 31 – Oboustranná pohyblivá deska na retáblu, vlevo nahoře Zvěstování Panně Marii (foto M. Frencl 2008).

Obr. 32 – Oboustranná pohyblivá deska na retáblu, vlevo nahoře Zvěstování Panně Marii. Oranžově zvýrazněné plochy s aplikovaným tlačeným brokátem s vegetabilními motivy (foto M. Frencl 2008).

S t r á n k a | 66

Obr. 33 – Oboustranná pohyblivá deska na retáblu, vlevo dole Obětování – Obřízka v chrámu (foto M. Frencl 2008).

Obr. 34 – Oboustranná pohyblivá deska na retáblu, vlevo dole Obětování – Obřízka v chrámu. Oranžově zvýrazněné plochy s tlačeným brokátem s vegetabilními motivy (foto M. Frencl 2008).

S t r á n k a | 67

Obr. 35 – Oboustranná pohyblivá deska na retáblu, vpravo nahoře Narození Páně (foto M. Frencl 2008).

Obr. 36 – Oboustranná pohyblivá deska na retáblu, vpravo dole Klanění Tří mudrců (foto M. Frencl 2008).

S t r á n k a | 68

Obr. 37 – Predella (foto M. Frencl 2008).

Obr. 38 – Detail mřížky predelly (foto M. Frencl 2008).

S t r á n k a | 69

Obr. 39 – Zadní část predelly, zleva. Anděl s nástroji Kristova umučení – s kopím a hřeby (foto M. Frencl 2008).

Obr. 40 – Zadní část predelly, zprava. Anděl s nástroji Kristova umučení – s tyčí s octovou houbou, trnovou korunou a kleštěmi (foto M. Frencl 2008).

S t r á n k a | 70

Obr. 41 – Postranní část predelly, zleva sv. Václav (foto M. Frencl 2008).

Obr. 42 – Postranní část predelly, zprava sv. sv. Vít (foto M. Frencl 2008).

S t r á n k a | 71

Obr. 43 – Dvířka v zadní části predelly (foto M. Frencl 2008).

Obr. 44 – Fiálový nástavec se sochami andělů a Kristem Bolestným. (foto NPÚ).

S t r á n k a | 72

Obr. 45 – Detail, anděl s kopím a hřeby (foto NPÚ).

Obr. 46 – Detail, anděl se sloupem a trnovou korunou (foto NPÚ).

Obr. 47 – Detail, Kristus Bolestný (foto NPÚ).

S t r á n k a | 73

Obr. 48 – Vitraje na jižním okně v presbytáři (foto M. Frencl 2008).