Ohlédnutí Ráno vstanu a opařím se čajem. Tak nějak to přesně nebylo. Jsou okamžiky v našich životech na které se nezapomíná. Sobota, 12. prosince 2009, Praha se probouzela z proflámované noci a i mé já přicházelo k sobě. Dřív než mé tělo vykonalo sebemenší pohyb, ucítil jsem něco silného na hrudi, tam někde v blízkosti srdce, a kámen to rozhodně nebyl. Pocit, silný pocit - nech všeho a běž. „Říkám ne.“ „Kam, proč?“ Podruhé, potřetí, podléhám. Otevírám oči a říkám: „Ano, vyrazím.“ Od této chvíle můj život a veškeré počínání v něm nabralo jediný směr. A to jít, vyrazit bez nutnosti ohlížet se nazpět. Vyrazit na pouť. Po určité agónii má mysl, má duše dostala opět směr. Směr kam jít. Santiago de Compostella, svaté místo, cíl tisíců a tisíců poutníků z celého světa.
... houska ve tvaru Svatojakubské mušle - poutnického symbolu 31. května 2010, dopoledne, odevzdávám klíčky od služebního auta, telefon, takový ten chytrý, notebook a kdo ví co ještě. Kolem 16 hodiny vystupuji z autobusu v mém rodišti, Dvoře Králové nad Labem. Přivítání s mámou a zahájení útrapné práce. Celý můj pokoj je zaplněn všemožnými drobnostmi, bez kterých si myslím, že se na své cestě neobejdu. Tohle trápení ukončuji kolem třetí hodiny ranní následujícího dne s výsledkem, že po velmi důkladné selekci jsem vše vtěsnal do 70ti litrového baťohu, z venku přečnívá "pouze" spacák, karimatka. Úctihoný výkon, po zkušensti z předchozího roku, kdy jsem na měsíční cestu vláčel ještě jeden baťoh v souhrnné hmotnosti kolem 30ti kilogramů. Tohle cestovní zavazadlo se dostalo s hmotností k 22 kg a to i s jídlem a veškerou výbavou pro putování v zimním a deštivém období. Zahajuji poslední část přípravy na pouť a to kompletním oholením a to nejen vousů, ale i vlasů. Následuje malý rituál a to očista ohněm. Půlku toho co jsem nastříhal a oholil pálím před vchodem do domu a pak už jen zvuk zámku a ve čtyři hodiny ráno ukazuji oknům bytu, kde jsem strávil své dětsví záda. Čas zahájení poutě nebyl zvolen náhodně, jednou máma říká: "Takže vyrazíš kolem čtvrté ráno?" A já na to:"A proč?" Odpověď zní:"No přece ses v tuhle hodinu narodil." Od té chvíle nebylo pochyb. Bylo 1. června 2010 a mé kroky rezonovaly ještě spícím městem, dále podél nádherné řeky Labe, směr nemocnice, kde se před třiceti lety rozezněl můj křik, když jsem vykouknul prvně na svět. Tak takhle to začalo. Uběhlo 365 dnů a já nyní sedím ve velmi skromně vybavené horské chajdě, v nadmořské výšce kolem 2000 m.n.m., jako obvykle trávím večer sám. Dnes s malou oslavou, kdy mi před očima tančí plameny ohně, který mi dělá společnost a zahřívá chladnou místnost. Sierra de Baza, jedno z mnoha nádherných míst ve Španělské Andalůzii, pohoří, které se mi nyní postavilo do cesty při mé pouti.
365 dnů bez vlastní střechy nad hlavou, ranních probouzení bez vědomí, kde složím hlavu pro další noc. Pozvolnými kroky jsem postupně prošel Českou republiku, po více než týdenním odpočinku na jihu Čech, pokračoval k Rakouským hranicím. Jeden a půl měsíce šlapal Rakouskem, poznával krásy místního kraje, lidí, hor. Následované prvními setkáními s poutníky, kteří vyrazili z různých koutů Evropy. Švýcarsko, země nádherné krajiny, hor, jezer, lidské pohostinnosti. Bylo to přes 500 náročných kilometrů. Už zde jsem cítil, že Santiago není konečná, že je to jedna ze zastávek na mé cestě, ovšem konečné rozhodnutí jsem nechával až na konec této první části putování.Švýcarsko pro mě též znamenalo nasměrování mé poutě přes francouzské Lurdy. Mé první kroky ve Francii nevedly po Svatojakubské cestě směr Le Puy, ale směr Chamonix, neb moji pozornost upoutal masiv Mont Blanc a já se odhodlal podívat se blíže. Nakonec jsem došlapal k horské chatě Tete Roussou v nadmořské výšce přes 3100 m.n.m. a spokojený pokračoval přes Annecny tou „správnou cestou". Na své cestě jsem zkusil otevřít dveře od všech kostelů, kapliček, chrámů, bazilik, katedrál, které jsem potkal. Jsou to místa nádherné, tiché, kamennné krásy. Ovšem domnívat se, věřit,mže lze Boha nalézt pouze zde je bláhové. Na své cestě jsem jeho přítomnost postupně cítil a stále cítím více a více.
... asi nejfotografovanější "kámen" na cestě, tady začíná Santiago, cíl mnoha poutníků Francie, do té chvíle nejdelší putování jednou zemí, s tím jak se přiblížil listopad, jsem začal nabývat pocitu, že musím opravdu začít šlapat každý den, bez odpočinkových dnů, abych se do cíle poutě dostal do konce roku. Mnoho krásných setkání mi Francie připravila, jak s lidmi, tak s přírodou. 24. listopadu 2010 Saint Jean Pied de Port, místo se zvláštní atmosférou, výchozí bod pro tisíce poutníků na takzvané Francouzské cestě (camino Francés). Jedna noc, půl denní odpočinek a mé kroky nabraly směr sever, neb jsem byl odhodlán Španělskou část poutě absolvovat v kombinaci po Camino del Norte a Camino Primitivo. Prosinec pro mě byl ve znamení každodenního putování s průměrným překonáváním 30ti kilometrové vzdálenosti denně. A odměnou za tento vyčerpávající maratón? Dosažení katedrály v Santiagu de Compostella na štědrý den. V odpoledních hodinnách jsem padl na kolena před majestátnou katedrálou zarámovanou modrou oblohou. Hledal, čekal na nějaký pocit. A našel prázdnotu, nádhernou, děsivou, všeobjímající prázdnotu, která se rozhostila v celé mé bytosti. Jen surová existence bytí. Následující den polední bohoslužba. Katedrála zaplněná poutníky, věřícími, turisty a nebo jen zvědavci z celého světa. Začíná dlouhé procesí, zvuk varhan sestupuje jakoby z nebes, postupně se rozeznívá hlas, který táhlými tóny doplňuje melodii a mě už ujen při této úvodní ceremonii naskakuje husí kůže. Opřený o kamenný sloup. Cítím, že nejsem zdaleka první, kdo přijímá jeho pohostinnost k odpočinutí. Na radu jinéh poutníka se stavím do
„boční“ lodě katedrály. Vzduchem pomalu začíná být cítit kadidlo. Obrovská kadidelnice zavěšená v centrální části katedrály, šest mužů uchopuje provazovou chobotnici a postupně ve velmi sehraném tempu rozhoupávají tu obrovskou kovovou věc. Scéna a atmosféra následujících minut se těžko popisuje. Butafumeiro, zmíněná kadelnice dosahuje stropu katedrály na jedné straně a pak se obrovskou rychlostí řítí dolů, prolétá velmi nízko nad hlavou nás všech a v krátkém okamžiku opět dosahuje stropu protilehlé části katedrály. Nyní jsem porozumněl radě, ať se postavím do postranní lodě, neb odtud je možné nejen pozorovat pohupování, ale také cítit tu neskutečnou energii, napětí, které celé představení sebou nese. Vše se pomalu uklidňuje a je zahájena čtecí část bohoslužby. Ve chvíli, kdy se ozve z úst arcibiskupa přivítání i pro jednoho Českého poutníka cítím hrdost. Na sebe, na to odkud pocházím, odkud přicházím. Pak už jen cítím slzy na tváři... Oslava nového roku v přítomnosti poutníků z celého světa na "konci světa", městečku Finnister, byl takový bombónek k ukončení roku 2010. Caminho Portugés, Portugalská města Porto, Coimbra, Fátima, Lisabon. Odskok na tři týdny na Madeiru, neb teplota pro přespávání venku nebyla v této době v Portugalsku příliš vlídná. Madeira, ostrov nevídané krásy, nevídané divokosti. Pěší „okruh“ kolem ostrova, který nakonec vydal na 300, dalo by se napsat odpočinkových kilometrů. Ovšem tento "prcek" ztracený v Atlantiku dosahuje na vrcholku nejvyšší hory přes 1800 m.n.m. Bylo to náročné, ovšem krásné putování. Začátek března, návrat do Lisabonu a pokračování v pouti po Pyrenejském poloostrově. Směr Gibraltar. Jarní putování Portugalksou oblastí Algarve rozprostírající se na jihu této země, jež má mnohé společného s naší zemí. Začátek dubna a krásná zastávka na hranici mezi Portugalskem a Španělskem ve vesničce Alcoutime. Chvílemi jsem měl pocit, že zde žije více Anglických rodin než místních. :-) Sevillu jsem "pokořil" v období oslav nejvýznamnějších křesťanských svátků a to umučení a vzkříšení Ježíše Krista. Nečekaný a pro mě nevídaný zážitek procesí na tzv. "palmovou neděli" v originále "Domingo Ramos", kdy městem prochází procesí z různých čtvrtí s cílem dojít do katedrálly, vzdát poctu a poté opět vyrazit zpět k domovskému kostelu. Tohoto procesí se aktivně účastní obrovské množství lidí. V maskách hvězd rozdávají lidé různého věku přihlížejícím dětem sladkosti. Ti nejsilnější muži, nesou na svých ramenou obrovská vyzdobená nosítka na kterých je zachycen některý z výjevů posledních dnů života Ježíše Krista. Pod těmito nosítky se ukrývá 12 a mnohdy i více mužů. V ulicích se rozeznívá palčivá hudba trubadůrů a bubeníků ohlašující celé procesí. Tato neděle v Seville znamená nemožnost projít městem, neb takto plné ulice jsem ještě v žádném jiném městě neviděl. Cádiz, Tarifa, nejjižnější bod Pyrenejského poloostrova, Gibraltar, jak Alenka v řiši divů jsem si připadal, když jsem najednou rozumněl lidem co si kolem povídají. Začátek května, začátek putování po GR7 nebo též E4 směr severo-východ. E4 je nejdelší dálková pěší turistická trasa procházející Evropou se začátkem na Tarifě a s koncem v Řecku. V celkové délce přes 10500 km je opravdovým rekordmanem. Po desítkách Španělského a Portugalského asfaltu pro mě putování po GR7 Andalůzií bylo pohlazením po poutnické duši a nohách. Nádherná krajina, jedna přírodní rezervace střídala druhou. Roztomilé, tiché, ospalé horské vesničky, zářící do dálky svojí bělobou. Sierra Nevada, majestnátnost, která z tohoto pohoří vyzařuje je těžko popsatelná. Nádherné místo pro odpočinek od rušné civilizace. Pro mě to bylo místo dosažení nového výškového "rekordu" mé poutě a to výstup na nejvyšší horu Španělska a celého Pyrenejského poloostrova a to Mulhacén. Se svojí nadmořskou výškou přes 3400 m.n.m. je to důstojný velikán s poměrně snadným přístupem. V okolí se do podobné výše pnou další krásné vrcholky, které zvou turisty, poutníky, milovníky přírody k návštěvě. 52 týdnů, včetně 20 km Německem a návštěvou Gibraltaru, proputováno 8 zemí. Pět jazyků, pokud nepočítám Španělské dialekty a (euskaru) Baskický jazyk, která nemá se španělštinou nic moc společného. Neskutečné mnžoství lidí, lidských tváří, příběhů a životních filozofií. Přes 7500 km v nohách. Krok za krokem, dál a dál. 12 měsíců, čtyři roční období. Kruh se uzavřel. Já ke své životní spokojenosti potřebuji 20 kg
"maličkostí", které vláčím v baťohu na zádech. K životu toho opravdu není potřeba mnoho. A proč to všechno? Pro pocit, pro pocit jít dál, tak dlouho, dokud nepřijde jiný, třeba se zastavit a hromadit. Přesně nevím a ani nyní vědět nepotřebuji. Abych se na cestě neztratil, pokračuji s průběžným cílem dojít do Říma. Čeká mě pár opravdu teplých měsíců ve Španělsku, Francii a Itálii.
... příroda, ta nejlepší umělkyně, jeden z mnoha večerů na Portugalském pobřeží Držte palce. Buen camino ... PoUtNíK Petr P.S.: 365 dnů na pouti v číslech: • snědeno ◦ 26 kg ovesných vloček ◦ 24 kg hořkých čokolád na vaření ◦ 15 kg rozinek ◦ 10 kg strouhaného kokosu ◦ přes 200 ks banánů ◦ a samozřejmě mnoho dalšího :-) • vypito ◦ přes 800 litrů čiré vody z různých zdrojů ◦ 50 litrů mléka nebo sojových nápojů ◦ přes 300 šálků čaje a melt P.S.S.: Odkazy: průběžné a nejaktuálnější zprávy z poutě na facebooku: http://www.facebook.com/uPoUtNiKa Publikované texty: https://docs.google.com/leaf?id=0B7_D0JdFBD0YmM0MzdiZTEtZTNhZi00MzhkLTk4MGEtMDNhYmI2MDUxNjMz&hl=cs
Fotogalerie: https://picasaweb.google.com/114610180519245478477/MontBlanc https://picasaweb.google.com/114610180519245478477/SierraNevada#5614272152425982914 https://picasaweb.google.com/114610180519245478477/CaminitoDelReyKingSPathCestaKralu https://picasaweb.google.com/114610180519245478477/Madeira
