ošetřovatel

12

Evangelický měsíčník | ročník 89/2013 | cena 25 Kč | www.ceskybratr.cz

Profesní svět:

Zdravotní sestra/ošetřovatel Když je někdo řadu let na chronickém oddělení, snadno se sklouzne k tomu, že mu člověk začne tykat. Taky se mi to stalo. Cit pro důstojnost a schopnost rozlišovat, kde za pacienta převzít rozhodování, a kde ne, protože je dostatečně kompetentní, to je to, co mě vždy zajímalo a co se snažím kultivovat u personálu, který je mi svěřen. Úplně normální práce, Jana Plíšková / 7

Rozhovor s vrchním ošetřovatelem z psychiatrie Péče o klienty v domácím prostředí Diakonie: Listopadová aukční setkání s uměním Předvánoční recenze a upoutávky na dobrou četbu Vánoční dárek: Reportážní DVD z oslav 400 let Bible kralické

|7 | 10 | 40 | 44

foto: Pavel Capoušek

ÚVODNÍK 3 Zdravotnictví nezná bratra – D. Ženatá

ÚVODNÍK

TŘINÁCT 4 Co musíš znát? – P. Filipi BIBLICKÁ ÚVAHA 5 Štěpán – D. Férová TÉMA 7 Úplně normální práce. Rozhovor s O. Plecháčkem – J. Plíšková 10 Domácí péče – E. Černá 11 Nelékařská povolání – H. Svobodová OTÁZKA NA TĚLO

13 Co hezkého jste zažili při pobytu v nemocnici? CÍRKEV ŽIJE

19 Do Rumunska za Čechy, kteří mají maďarského faráře – D. Ženatá

20 Bedřich Dušek – Pb+ 21 Odhalení památníku Bible kralické v Lešně – J. Čáp

23 Návykové Orkneje – M. Trgalová 24 K čemu může být pro faráře dobrá supervize – M. Bárta

30 Nemusíme se loučit – M. Čejková 31 Farář Jaroslav Košťál se dožil devadesátky – J. Lukáš SURSUM CORDA

32 Ježíši, tvá jest památka – L. Moravetz MOJE CÍRKEV

34 Z rozhovoru církve o samofinancování 5 – P. Stolař

38 O čem jednali zástupci seniorátů – A. Balcar DIAKONIE

39 Listopadová aukční setkání s uměním – P. Hanych SLOVO

43 Ptáci – L. Ridzoňová 44 Vlak Sunset limited není černobílý – J. Ženatý 45 Vyhnání Gerty Schnirch – L. Ridzoňová 46 O dobrém nástroji z té pravé Boží kůlny – Š. Grauová

Zdravotnictví nezná bratra

S

estřička v nemocnici, správně zdravotní sestra. Přináší úlevu, někdy i útěchu. Setkává se v první linii s bolestí, nemohoucností i touhou po záblesku naděje u každého pacienta. Mám za to, že je to spolu s učitelskou profesí snad nejtěžší povolání vůbec. Ženy se do mužských profesí nabouraly už dávno. Slýchali jsme o traktoristkách a jeřábnicích. Ale muž – zdravotní bratr, přestože ošetřovatelskou práci také může vykonávat, stále jako by hledá svou identitu. Bratříčka známe tak leda z Krylovy písničky „Bratříčku, zavírej vrátka“. Je-li muž v pozici středního zdravotnického personálu, je ošetřovatel či pečovatel. A když šéfuje oddělení, je to pan XY, vrchní sestra. V posledním letošním čísle Českého bratra se v cyklu Profesní svět věnujeme právě zdravotnickým profesím. Rozhovor s vrchní sestrou Ondřejem Plecháčkem nás zavede na psychiatrické oddělení, v článku Kdo je kdo v bílém si pokusíme ujasnit, s kterými zdravotnickými profesemi se dnes můžeme potkat a jakou školu je k tomu třeba vystudovat. S koncem roku se hlásí ke slovu předplatné na další ročník – příští rok to bude jubilejní devadesátý! Na straně 15 najdete potřebné informace a na straně 49 kupón na dárkové předplatné, pokud byste chtěli někoho předplatným Českého bratra obdarovat. Ačkoli se ukázněně snažíme držet počet stran časopisu na čtyřiačtyřiceti, vánoční číslo je trochu objemnější. Jednak jsme chtěli dát prostor více recenzím a upoutávkám na dobrou četbu, které by pro vás mohly být inspirací při nákupu vánočních dárků, jednak vzadu najdete (k vystřižení) booklet k přiloženému disku. Více informací k reportážnímu videu najdete na straně 15. V adventu pořádá mnoho organizací i našich sborů benefiční koncerty či dobročinné bazary. Přejeme všem hojné výtěžky na dobré účely, kreativní přístup a radost z dobře vykonané práce. Inspirativní čtení a pokojné vánoce přeje všem čtenářům Daniela Ženatá

3

TŘINÁCT

Co musíš znát? Logika Heidelberského katechismu

P

ouhé tři věci mám podle katechismu znát, abych mohl blahoslaveně žít i zemřít. Znát pouhé tři věci potřebuji ke štěstí. Všechno ostatní co znám nebo chci znát, mohu mít; zde katechismus neklade žádnou závoru lidskému poznání a poznávání. Jen říká, že k blahoslavenému životu dostačují věci tři. Které? Zaprvé: Jak veliký je můj hřích a má bída. Zadruhé: Jak se mi dostalo vykoupení. Zatřetí: Jak mám být Bohu vděčný za takové vykoupení. Tyto tři věci jsou potom obsahem vý-

kladů katechismu a tvoří jeho osnovu. Heidelberský opouští obvyklé rozvrstvení katechismové látky (Vyznání víry, svátosti, Desatero, Modlitba Páně) a nahrazuje je jiným schématem. Jako první je jmenováno poznání vlastní situace. Ta je líčena jako neblahá: veliký hřích a bída. Je opravdu podmínkou šťastného života poznání vlastní bídy? Katechismus to předpokládá a nejedni mu (i ostatním reformačním dokumentům, ale i apoštolu Pavlovi v epištole Římanům) vytýkají

4

přílišný pesimismus v pohledu na člověka: Každý je v hříchu a v bídě, a tudíž potřebuje vykoupení. Když realisticky pohlédneme na dno svého života, co tam spatříme? Hřích a bídu? Katechismus však nevyzývá jenom a předně k pohledu do vlastního nitra. Jeho výzvou není, co prý bylo nápisem staré řecké věštírny v Delfách: „Poznej sám sebe.“ Vzápětí mluví o vykoupení. Ovšem o vykoupení již přece byla řeč: v otázce první, ve které jsem vyznal, že patřím svému věrnému spasiteli, který mě vykoupil… K mému jedinému potěšení nestačí pohlédnout na své dno. Ale vědomí, komu patřím. Teprve potom a odtud mohu realisticky pohlédnout na své dno. Taková je logika první i druhé otázky katechismu. Bylo by chybou (a bývalo chybou) chápat pořadí mezi poznáním bídy a vykoupením jako logický, příčinný vztah podmínky a následku – teprve když poznám svůj hřích a bídu, mohu poznat vykoupení. A nejedno evangelizační kázání se v této logice pohybuje: Nejdříve nutno člověka přesvědčit o jeho bídnosti, abychom mu potom mohli nabídnout vykoupení v Kristu. Ale je to jinak: Teprve když vím, komu patřím, poznám svůj hřích a bídu. Zato mezi členem druhým (jak se mi dostalo vykoupení) a členem třetím (jak mám být vděčen) je již vazba logická a přímá. Vděčnost je odezvou na vykoupení. Dobré skutky, poslušnost Božího zákona (Desatero), ano i modlitba jsou zahrnuty pod záhlaví „O vděčnosti“. Nepředcházejí vykoupení, nejsou jeho podmínkou, ale následují je jako výraz vděčnosti za vykoupení již přijaté. To je významné, i když nedoceňované specifikum tohoto katechismu a celé reformované zbožnosti. Pavel Filipi

BIBLICKÁ ÚVAHA

Štěpán Štěpán byl obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení. Sk 6,8–15 a 7,54–60

Š

těpán byl jedním z jáhnů – diakonů, kteří byli vybráni, aby sloužili u stolů. Měli se starat o spravedlivé rozdělování jídla; aby jedni nebyli zvýhodněni a druzí odstrčeni. Jedna věc je peníze pro chudé získat a druhá, neméně důležitá, je moudře je využít a rozdělit. A apoštolové – osvobozeni od těchto starostí – se měli i nadále plně věnovat modlitbám a zvěstování Božího slova. Práce Dvanácti (apoštolů) i práce Sedmi (jáhnů) je zde nazvána stejným slovem: diakonia. Obojí činnost je důležitá – práce kazatelská i práce sociální – žádná z nich není upřednostňována, obě vyžadují lidi „plné Ducha“. A Štěpán takový byl. Čteme o něm, že byl obdařen Boží milostí a mocí, byl plný víry a moudrosti a činil mezi lidmi veliké divy a znamení. Svým zvěstováním i životem vydával svědectví o vzkříšeném Ježíši Kristu. A to se mnohým židům nelíbilo. Proto proti Štěpánovi vystoupili. Nejdříve s  argumenty v  rovině věroučné a  teologické, a když jejich argumenty neobstály, začali Štěpána pomlouvat. Když nepomohlo ani to, rozhodli se ho umlčet násilím. Nechtěli ho už poslouchat ani se na něho dívat. Vždyť jeho tvář se podobala tváři anděla! Přepadli ho a přivlekli před soud. Štěpán pronesl na svou obhajobu řeč. Spíše než obhajoba to bylo kázání, které nakonec vyústilo v obžalobu těch, kteří ho vyslýchali. Obvinil je, že Bůh jim poslal Mesiáše a oni ho ukřižovali. Výsledek byl jasný – tváře zkřivené hněvem, vztek, skřípění zubů, křik, zacpávání uší a nelítostný rozsudek: ukamenovat! Všichni se na něho vrhli a hnali ho za město. A co Štěpán? Díval se vzhůru – k nebi. A „viděl nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pra-

vici Boží.“ Poznal, že Bůh je na jeho straně. Když ho kamenovali, modlil se: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha.“ A naplněn Boží mocí, milostí a odpuštěním zvolal: „Pane, odpusť jim tento hřích!“ Pak zemřel. Štěpán svůj boj dobojoval a zvítězil. Ježíš Kristus převedl Štěpána ze smrti do života. Ale boj není u konce, pokračuje dál. Bible nám líčí, jak ještě ten den byli pochytáni další křesťané; ve vězení je vyslýchali a mučili. Jedním z těch, kdo viděli Štěpána kázat, kdo slyšeli jeho obhajobu a kdo skřípali vzteky zuby, křičeli a zacpávali si uši a pak hnali Štěpána za město a horlivě pomáhali při kamenování, byl Saul. I za něho se Štěpán modlil, aby mu Bůh odpustil hříchy. A Bůh to učinil. Přivedl tvrdého a krutého Saula k víře a k pokání. Z urputného pronásledovatele byl proměněn v horlivého vyznavače, který byl stejně jako Štěpán ochoten pro Ježíše snášet i utrpení a smrt. Bůh nám dal svého Syna. Přišel k nám o vánocích ve svém narození, ale ještě více se nám dal a vydal ve své smrti na kříži. Mnozí znají zpaměti biblický verš: „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ Ježíš Kristus byl vzkříšen. A zve i nás, abychom vstali z mrtvých a stali se Božími dětmi. Přijměme tento Boží dar a dejme mu ve svém životě místo, které mu patří. Ježíši Kriste, otevři naše srdce, abys v nich mohl přebývat, otevři naše ústa k  chválení, abychom tvé světlo nesli dál a šířili tvé slovo, až naplní celý svět. Amen Dagmar Férová, ordinovaná presbyterka na obrázku: detail vitráže z katedrály v Bourges

5

TÉMA – Zdravotní sestra/ošetřovatel/pečovatelka

Modlitba „Hle, jak oči služebníků k rukám jejich pánů, jako oči služebnice k rukám její paní, tak vzhlížejí naše oči k Hospodinu, našemu Bohu, dokud se nad námi nesmiluje.“ Požehnej, Pane, rukám všech, kteří slouží slabším, než jsou sami. Ke kterým se otáčejí oči s prosbou o pomoc. Slituj se nad těmi, kteří den za dnem musí sami v sobě hledat slitování pro druhé více než jiní. Z domů bolesti a dočasných útočišť nás spolu s nimi i s těmi, kterým slouží přiveď do věčných příbytků ve světle a slávě. Amen modlitba Tomáše Pavelky inspirovaná žalmem 123, kresba Lydie Férové

ROZHOVOR s Ondřejem Plecháčkem

Úplně normální práce Vrchní ošetřovatel v Psychiatrické nemocnici v pražských Bohnicích Ondřej Plecháček byl „farářským dítětem“; dětství prožil na faře v Borové u Poličky, a to v době, kdy na dalších blízkých sborech působili Jan Keller, Bohdan Pivoňka, Tomáš Bísek, Pavel Hlaváč; jejich rodiny tam tehdy, v komunistickém bezpráví, žily velice semknutě. Když bylo Ondřejovi 12 let, stěhovali se s tatínkem na sbor do Mladé Boleslavi, kde se později ve Škodovce vyučil automechanikem. To ovšem ještě netušil, že autům se v životě moc věnovat nebude. Jako vrchní ošetřovatel teď dohlíží na chod pěti oddělení Psychiatrické nemocnice Bohnice v Praze. Je mu 45 let, s ženou Klárou mají dceru a dva syny. Já jsem ho našla v jeho kanceláři v pavilonu s číslem 30. Jak by se dala charakterizovat funkce vrchního ošetřovatele? Je to totéž jako vrchní sestra. Kolem tohoto pojmu vznikl trochu terminologický zmatek – ošetřovatel je normálně chápán jako nižší zdravotnický personál, nemá maturitu; k „sestře“ ovšem mužský ekvivalent neexistuje, takže se ošetřovatel používá i tady v tom smyslu. A jaké k tomu máte vzdělání? Studoval jsem na naší teologické fakultě, ale po dvou letech jsem odešel a začal pracovat v léčebně jako ošetřovatel. Zde jsem absolvoval také náhradní (civilní) vojenskou službu, v  průběhu které jsem večerně vystudoval střední zdravotnickou školu. Po ukončení civilní vojenské služby jsem již pracoval jako zdravotní „sestra“, později jako staniční ošetřovatel. V  Národním centru nelékařských profesí v Brně jsem si doplnil psychiatrickou specializaci, potřebnou pro výkon práce staniční sestry. Kromě toho jsem ještě absolvoval pětiletý sebezkušenostní psychoterapeutický výcvik a vloni jsem dokončil bakalářské studium ošetřovatelství potřebné k tomu, abych mohl být vrchním ošetřovatelem.

A od kterého roku tu jste? Od roku 1991. Léčebna se přejmenovala na nemocnici, co si o té změně názvu myslíte? Je to věc spíš „kosmetická“. Ale vcelku s tím souhlasím. Týká se to známé destigmatizace, ale jde i o rovnocennost vztahů s jinými nemocnicemi; léčebny totiž z hlediska pojišťoven dělají jen následnou péči. Ale přitom tady máme akutní příjmy. Kolik se sem vejde pacientů? Kolem tisícovky, přesně to nevím. Zdejší péče se principiálně rozděluje na akutní a následnou. Přičemž k  akutním oddělením patří kromě klasických psychiatrických i oddělení gerontologická a oddělení závislostí. Následná péče se ještě zas rozděluje na péči prvního, druhého a třetího typu. Následná péče prvního typu znamená pobyt od 50 dnů do jednoho roku. Druhý a třetí typ jsou od jednoho roku dál. Velká nesnáz je ovšem v tom, že na té „dvojce“ a „trojce“ zůstávají lidé, které prostě není kam jinam dát. Já jsem sem nastoupil v roce 1991 a ještě dnes se tu potkávám s pacienty, kteří tu byli už tenkrát. Jak se tohle dá vysvětlit? Samostatného žití nejsou schopni, léčebna se jim stala domovem. Zkrátka se neví, co s nimi. Domovy s psychiatrickou péčí pro Prahu jsou tři, všechny jsou ale umístěny mimo Prahu a pořádná komunitní péče, umožňující žít doma, chybí. A jak by se tedy dala popsat ta vaše funkce? Mám na starosti pět pavilonů, v nichž jsem nadřízen staničním sestrám. Jde o úsek ošetřovatelské péče – ve smyslu obsazenosti oddělení, starám se o nové pracovníky, o jejich zaškolování, rozhoduji o tom, zda jsou schopni takovou práci dělat, metodicky je vedu. ¥

7

Kdybyste měl nějak srovnat dobu, kdy jste tady začínal, s dneškem, co byste řekl? Změnilo se toho hodně. Tenkrát jsme tady byli dva sanitáři a jedna sestra na 50 lidí! Navíc nás nikdo vlastně nezaučoval. A v řadách personálu bývali tací, kdo se chovali k pacientům hodně nevybíravě a nás poučovali, jak máme být na pacienty tvrdí a podobně. Jak jste se s tím tehdy srovnával? Dva lidi na 50 „bláznů“, nechtěl jste radši utéct? Já bych řekl pacientů. A utéct jsem nechtěl. Bavilo mě to. A taky pro mě byli důležití přátelé, které jsem mezi kolegy měl. Samozřejmě že když si dnes vzpomenu, jak jsem se sám k některým pacientům choval – nafackoval bych si.

A spolu s jednou paní doktorkou vedeme ambulantní psychoterapeutickou skupinu. Potýkal jste se někdy s agresivními pacienty? Občas se to stalo – zklidnit někoho aspoň tak, aby mohl třeba dostat injekci. Ale nebylo to často. Pokud u někoho neklid nebo agrese hrozí, zkušená sestra to pozná a dokáže použít techniky, které mohou neklid a úzkost pacienta zmírnit. Pokud je to nedostatečné a nebezpečné, přemístí se na oddělení, které je k tomu určeno a je na to lépe vybaveno, i personálně. Tak je to třeba i na oddělení ochranné léčby nebo tady naproti na chronickém mužském oddělení. Ale tady to tak není. My jsme otevřené oddělení.

Řekl byste nějaký příklad? V 90. letech, hned po revoluci, byly poměry tady najednou uvolněnější; brali jsme třeba lidi hodně na propustky ven, do kina. A vzít jednoho z nejvíc chronických pacientů schválně do té nejluxusnější restaurace? Dnes mám za to na sebe vztek. Málo citu pro věc. A zároveň jiná a dost citlivá věc – když je někdo řadu let na chronickém oddělení, snadno se sklouzne k tomu, že mu člověk začne tykat. Taky se mi to stalo. Cit pro důstojnost a schopnost rozlišovat, kde za pacienta převzít rozhodování, a kde ne, protože je dostatečně kompetentní, to je to, co mě vždy zajímalo a co se snažím kultivovat u personálu, který je mi svěřen. Jsou tady nějaké vstupní psychologické testy? Nejsou a ani by nějak zásadně nepomohly. Lepší To znamená co? je člověka vystavit tomu, jak se bude k pacientům Není zamčeno. Pacienti mohou chodit, kam chtěvztahovat. Pracovní poměr se uzavírá vždy nej- jí. I kdyby šli  ven z léčebny, nikdo je nezastaví. prve na dobu určitou a já ji ještě jednou až dvakrát prodlužuji. Teprve pak usoudím, zda s tím Stane se, že někdo uteče? člověkem sepíšeme smlouvu na dobu neurčitou. Jistěže ano. Na oddělení je určitý denní režim Samozřejmě že se o věci radím s příslušnou sta- – komunita, pak různé aktivity, na které pacienti mají docházet, a odpoledne je čas na vycházky, niční, která je tomu adeptu víc nablízku. pak mohou i ven, když to ohlásí a dostanou propustku. Ovšem východ je otevřen, nikdo je tam Není vám přece jen líto, že jste se s pacienty ve nekontroluje. smyslu toho blízkého kontaktu rozešel? Já s těmi pacienty taky jsem – mám už dlouhá léta na starosti centrum krizové intervence, A když tedy někdo opravdu zmizí? kde sloužím na lince důvěry, navíc tam mívám Pokud není nebezpečný „sobě nebo svému okolí“, noční služby; je tam pár lůžek pro krizové pobyty. tak se to bere jako jeho rozhodnutí a nechá se

8

to být. A pokud takhle nebezpečný je, hlásí se to policii. Existuje myslím jeden nešvar: rodina usiluje o uznání nesvéprávnosti maminky, tatínka v nějakém nedobrém zájmu – moct nakládat s jeho majetkem, domem. A myslím, že se občas povede dostat takového nešťastníka až do léčebny. Je to tak? Vím, že se to tak traduje, ale řekl bych, že dnes se to už nestává. I když je pravda, že gerontologická oddělení neznám. Pojistky, aby se tohle nedělo, ale jsou. Soudní znalec z oboru psychiatrie nesmí být z  toho zařízení, kde přebývá dotyčný. A musí se přesně stanovit oblasti, kterých se potenciální omezení pacienta týká. To rozhoduje soud rozsudkem, kterému právě předchází znalecké vyšetření. Soud také určí opatrovníka, který v oblastech, ve kterých není schopen rozhodovat pacient, rozhoduje za něho. Nakládání s majetkem a vedení účtu musí být odděleno a jak pacient, tak kdokoliv jiný může podat podnět ke změně opatrovníka, pokud má pocit, že je pacient poškozován. A to opět přezkoumává a rozhoduje soud. Na chodbě na nástěnce jsem si všimla papíru s „rozpisem úklidů“, to tedy patří k těm „aktivitám“? Ano, je to tak. Jenomže pracovních možností valem ubývá. Byly doby, kdy pacienti pomáhali v kuchyni, v prádelně…

jsou; patnáct postelí sice ne, ale deset ano. Tahle oddělení jsou v  místě, kterému se i dnes říká kolonky. Kdysi byla totiž léčebna úplně soběstačná, zásobovala jídlem i celou Bulovku. A na konci areálu, kde je socioterapeutická farma, byl statek, který k léčebně patřil. Pavilony tam umístěné se nazývaly kolonie pracujících, proto kolonky. Léčebna byla tenkrát rozdělena na část sanatorní a na část méně majetných, a ti chodili na statek pracovat. V pavilonu byli jen přes noc, proto – účelově – ty pokoje s velkým počtem postelí. Úpravy by to chtělo a my bychom je i rádi udělali, ale bojujeme s památkáři a s financemi. Tady v zahradě je krásný kostel, jak je to tam teď s bohoslužbami? Je tu tým spirituální péče s širokým záběrem, jeho členové dobře spolupracují, nevymezují se podle svých denominací. Evangelické bohoslužby jsou každou středu, chodí sem farář Ondřej Kolář z Kobylis. A vy sám dnes někam do evangelického sboru patříte? Do Kobylis. Ale nemluví se mi o tom úplně lehko. Chodili jsme tam pravidelně, i naše děti; za Jirky Štorka jsem byl členem staršovstva. S tím jsme si rozuměli, farářské působení tady v léčebně on hodně rozpohyboval. Dnes jsme spíš nepravidelnými návštěvníky.

Nemáte někdy přece jen pocit, že byste chtěl odejít mezi takzvaně normální lidi? Lidi bych na ty normální a jiné nedělil. Pravda je, že spousta lidí vidí práci v léčebně jako něco mimořádného, ale ono to moc mimořádné není. Je to úplně běžná sesterská práce. A odejít? Jsem tady už dost dlouho, to se odchází těžko. Teď tady začínáme s komunitním terénním centrem, to je něco takového, kam bychom se měli ubírat… Baví mě pracovat s lidmi, tvořit týmy, a o dobrý tým v takovém centru hodně jde. Tady na chodbě se bavili dva pacienti, jeden, Jistě že mě taky někdy přepadne pocit asi nový, se ptal, kolik je lidí v jednom pokoji, – úplně odejít, „pracovat rukama“, ale asi to druhý mu řekl, že patnáct. To mě zarazilo. Tady ne, většina pokojů je čtyřlůžkových, je- neudělám. Pořád mě to tady těší, jsem tu rád. den pokoj na „třicítce“ je pro šest. Ale je pravda,  ptala se Jana Plíšková že na chronických odděleních velké pokoje Proč už to není? Protože jsou na příslušnou práci čím dál náročnější požadavky. Bezpečnost práce… A kuchyň i prádelna navíc v léčebně skončily, jídlo i prádlo nám dovážejí. Je to špatně; byli jsme do toho dotlačeni. Zároveň se ale posunuje i jakési uvědomění pacientů. Doba je jiná. Leckdo z nich by se dnes ohradil – pracovat nebude, je přece nemocný.

9

VĚTŠINA LIDÍ BY I V NEMOCI A NA SKLONKU DNŮ CHTĚLA BÝT DOMA

Domácí péče Z naší praxe: Mnoho tváří péče v průběhu čtyř let

O

 manžele N. jsme se začali starat na podzim roku 2009. V  té době se zdravotní stav paní N. zhoršil natolik, že se nejen už nemohla starat o domácnost, ale naopak sama potřebovala pomoc další osoby. Pan N. na sebe převzal všechny obvykle ženské povinnosti a vyřizoval všechny záležitosti na úřadech i objednávky u lékařů. Přitom však měl sám zdravotní problémy. Drobný obětavý a vždycky usměvavý pán se přišel zeptat na podmínky našich služeb. Všichni jsme si ho oblíbili a začali chodit k oběma manželům na návštěvy. Nejprve jsme jim vybavili domácnost potřebnými kompenzačními pomůckami. Všechny změny jejich zdravotního stavu jsme prožívali spolu s nimi a podporovali pána v péči o jeho ženu. Po celou dobu jsme obdivovali jeho vytrvalost, obětavost, pokoru a trpělivost. Zdravotní stav jeho ženy se postupně zhoršoval, pan N. ale statečně bojoval a pečoval o ni do poslední chvíle. Na podzim roku 2011 se zdravotní stav paní N. zhoršil výrazně a hospitalizace byla nutná. Její muž za ní do nemocnice pravidelně docházel a nás o jejím zdravotním stavu průběžně informoval. Před vánocemi sám onemocněl, a tak oba manželé leželi, každý na jiném oddělení, v Thomayerově nemocnici. Pan N. se pravidelně belhal mezi pavilony, aby svou ženu navštívil. Naši sociální pracovníci do nemocnice jezdili za oběma manželi na návštěvy. Na konci roku 2011 se vrátili domů a my jsme tedy opět začali s  pravidelnou péčí. V únoru ale paní upadla a zlomila si krček. Po operaci zůstala ležet v nemocnici a nakonec ji přeložili na LDN. Manžel ji zase celou dobu věrně navštěvoval a pečoval o ni. I my jsme se na ni zašli podívat. V březnu 2012 paní N. zemřela. Její muž nám zprávu sdělil telefonem, slyšeli jsme zřetelně jeho neštěstí. Samozřejmě že jedna z nás šla

10

i na pohřeb. Panu N. stále pravidelně voláme, abychom se ujistili, že je v pořádku a nic nepotřebuje. On se zase občas zastaví na návštěvu, aby si popovídal a zavzpomínal. Když mluvíme o těch hezkých, ale i těžkých a smutných chvílích, obličej pana N. se na chvíli rozzáří. Vždycky si pak říkám, jaká je škoda, že tolik lidí dnes o své nemocné nedbá. Protože okamžiky vzájemné blízkosti i rozloučení samo přinášejí po smrti blízké osoby útěchu, kterou nic nemůže nahradit. Přála bych si, abychom měli v péči víc manželů, kteří si dokážou vzájemnou lásku a důstojnost prokazovat až do konce.

Péče o klienty v domácím prostředí Zdravotní péče Domácí péčí se obvykle rozumí služba domácí péče zdravotní. Tu poskytují zdravotní sestry, které musí mít oprávnění k výkonu zdravotnické profese bez odborného dohledu. Sestřičky docházejí za klienty na pravidelné návštěvy;

k nejčastějším výkonům patří měření krevního tlaku a pulzu, podání léků, injekcí a infuzí, odběry a  kontrola hladiny krevního cukru, převazy ran, ošetřovatelská rehabilitace a péče o cévku nebo jiné vývody. Díky moderní technice dnes sestry v domácí péči umějí poskytovat i velmi náročné odborné výkony, čímž umožňují pobyt doma i velmi vážně nemocným. Domácí zdravotní péče je obvykle poskytována na základě doporučení praktického lékaře nebo po propuštění z nemocnice a návštěvy zdravotních sester jsou placeny z veřejného zdravotního pojištění. Najdete však i agentury, které poskytují služby za přímou úhradu klientem.

Hospicová péče Mobilní hospicová péče je další domácí zdravotní službou. O způsob poskytování tohoto druhu služby se mezi odborníky vede dlouholetý spor, proto jen zmíním, že mobilní hospic poskytuje služby klientům v konečné fázi vážného onemocnění. Tuto péči by měl poskytovat celý tým odborníků, vedených paliativním lékařem.

Sociální služby V domácím prostředí jsou poskytovány také služby sociální, a to na základě smlouvy mezi poskytovatelem a klientem. Službu hradí klient, ceny určuje ceník poskytovatele. Nejčastěji poskytovanou terénní službou je služba pečovatelská nebo osobní asistence. Pečovatelská služba nabízí konkrétní výkony péče o domácnost, pomoc se sebeobsluhou a kontakt se světem mimo byt. Osobní asistence pak znamená doprovázení klienta při určité činnosti a je poskytována ve smluvenou dobu. Informace o domácí péči, která je dostupná ve vašem regionu, byste měli získat u svého lékaře nebo na místním úřadě. V dobré agentuře vás telefonem předem seznámí s podmínkami svých služeb i s cenou. Služba se poskytuje na základě písemné smlouvy. Vyúčtování služeb vám bude předkládáno v písemné přehledné podobě, abyste věděli, za co platíte. I v domácí péči můžete potkat pracovníky skvělé nebo se střetnout s lhostejností a nezájmem. Eva Černá, ředitelka agentury domácí péče (ilustrační fot0: Marcel Rozhoň)

SOUČASNÉ ZDRAVOTNICTVÍ

Nelékařská povolání Kdo je kdo v bílém

V

  roce 2004 vyšel zákon o  nelékařských zdravotnických povoláních, který vymezuje podmínky k získávání způsobilosti zdravotnického pracovníka v nelékařských oborech. Příslušné prováděcí předpisy jej doplňují o popis konkrétních činností a kompetencí těchto zdravotnických pracovníků. Zákon takto popisuje celkem 40 oborů, se kterými se pacienti mohou v poskytování zdravotnických služeb potkat.

Nelékařské obory zákon rozděluje podle výkonu činností (kompetencí) do tří skupin. A nutno říci, že v jejich výkladu nemají vždy jasno ani zdravotníci sami.

1. Porodní asistentka, všeobecná sestra Výkon povolání bez odborného dohledu znamená, že zdravotnický pracovník vykonává činnosti dle ordinace lékaře bez ohledu na lékařovu přítomnost či dosažitelnost jeho ¥

11

rady. Právní předpis dokonce upravuje některé činnosti, které může takový pracovník vykonávat podle vlastní ordinace (např. léčba ran). Součástí výkonu těchto oborů je i kontrolní činnost. Pracovníci v této skupině podléhají povinnosti odborné registrace, která je jim obnovována na základě kreditů dalšího vzdělávání v desetiletých intervalech. Příkladem této skupiny zdravotnických pracovníků je: – porodní asistentka, která získává odbornou způsobilost pouze vysokoškolským studiem v bakalářském oboru; – všeobecná sestra, která získává odbornou způsobilost vysokoškolským studiem v bakalářském nebo magisterském programu nebo studiem na vyšší odborné škole.

Příkladem této skupiny zdravotnických pracovníků je: – zdravotnický asistent, který získává odbornou způsobilost čtyřletým studiem na střední zdravotnické škole, ukončeným maturitní zkouškou; – ošetřovatel, který získává odbornou způsobilost tříletým studiem na střední zdravotnické škole, ukončeným závěrečnou zkouškou s výučním listem.

3. Zubní instrumentářka Výkon povolání pod přímým vedením znamená, že zdravotnický pracovník koná některé činnosti za stálé přítomnosti a podle pokynů pracovníka s vyšší kompetencí. Typickým příkladem je práce zubní instrumentářky, která pacienta ošetřuje pouze v přítomnosti lékaře a podle jeho pokynů. Může se jednat i o práci ošetřovatelky na jednotce intenzivní péče, kde některé výkony (hygienickou péči) vykonává společně s všeobecnou sestrou.

4. Pečovatelka Profesi pečovatelky upravuje jiný zákon – zákon o  sociálních službách. Činnost pečovatelky je vymezena pouze v oblasti sociálních služeb, ve zdravotnických zařízeních tedy nemá uplatnění. Připravuje se novela zákona o nelékařských zdravotnických povoláních, která zamýšlí rozšířit kompetenci oboru ošetřovatel. Nový obor, který ponese název ošetřovatel/pečovatel, umožní absolventům pracovat v sociálních zařízeních.

2. Zdravotnický asistent, ošetřovatel Výkon povolání pod odborným dohledem znamená, že zdravotnický pracovník vykonává činnosti, které vyjmenovává právní předpis, za podmínky dosažitelnosti rady nebo pomoci kompetentního pracovníka (např. všeobecné sestry, porodní asistentky, lékaře atp.). Neznamená to však, že na takového pracovníka musí stále někdo vidět, zpravidla je ale ve službě v týmu s pracovníkem vyšších kompetencí.

12

V zákoně o nelékařských zdravotnických povoláních se nepovedlo označení nelékařů tak, aby bylo použitelné pro ženy i muže současně (zdravotnický asistent, všeobecná sestra). Česká tradice je však velice zakořeněna, takže pacienti většinu ošetřujícího personálu oslovují „sestro“, muže pak křestním jménem. U zdravotnických pracovníků si bez ohledu na označení a jejich kompetence nejvíce cením něčeho, co v zákoně není. Talentu k ošetřování a odpovědnosti v práci. Hana Svobodová, ředitelka Střední zdravotnické školy Evangelické akademie a Vyšší odborné školy sociálně právní v Brně

OTÁZKA NA TĚLO

Co hezkého jste zažili při pobytu v nemocnici? Filip Šimonovský, farář v Rumburku Když mě přivezli na sál k operaci kolena, byl tam operatér a kamarád Tomáš, katolík, který mi, už omámenému „náladovkou“, řekl: „Mně odevzdej své tělo, duši anesteziologovi, a ducha Pánu Bohu.“ A to bylo milé, věděl jsem, že jsem v dobrých rukou všech těch tří.

Jan Široký, farář v důchodu v Chotěboři Na infekčním oddělení v Havlíčkově Brodě mě potěšilo chování personálu od primáře až po po ošetřovatele – nejen velmi dobré profesionální, ale také velice lidské a psychicky podporující, zájem o pacienta a ochota k rozhovorům přes nával práce a velké zatížení. Okusil jsem to letos několikrát.

Jan Trusina, farář v důchodu v Třebíči Nikdy nezapomenu, když mé manželce v brněnské nemocnici zbývalo už jen málo života, jak tam zařídili, aby mohla mít kolem sebe do posledního vydechnutí hrstku svých nejbližších. Věra Lukášová, farářka v důchodu v Praze Na stanici tramvaje mi praskl žaludeční vřed a  já omdlela. Sanitka mě sebrala doslova v tratolišti krve a odvezla do nemocnice na Karlovo náměstí. Po týdnu se krvácení vrátilo. „Okamžitě na operační sál!“ Vystrašená a plná úzkosti jsem se o půlnoci ptala: „Pane doktore, operovat mne budete vy?“ Stiskl mi paži: „Ano, já.“ Ten dotek, ta slova plná vcítění mi vrátila klid. „Sílu doteku naše generace ještě zná,“ řekl mi pan primář při loučení. Zachránili mi tam život. Mohu o nich mluvit – a také mluvím – jen v superlativech. Díky. Magdaléna Trgalová, farářka tč. ve Skotsku Naposledy jsem zažila vtipný moment: účinky narkózy byly tak rychlé, že jsem ve zmatenosti pro probuzení myslela, že na operaci teprve pojedu a dočasně o tom přesvědčila zdravotnici, která mě přišla převážet. Pak jsme se spolu zasmály. Nejlepší byla ale návštěva místního kaplana – kolegy faráře. Podívala jsem se na svou vlastní profesi z druhé strany a byla to potěšující a obohacující chvíle.

Zdeněk Susa, lékař a bývalý synodní kurátor Moje pobyty v nemocnici v roli pacienta byly výjimečné a krátké – protože se zabývám medicínou už přes půl století, většinou se léčím sám a doma. Naopak pobyty v nemocnici v roli lékaře trvaly desítky let. Zdravotní sestry jsou moje celoživotní spolupracovnice. Potkal jsem jich mnoho a jsou různé. Většinou to jsou však „ženy do nepohody“. Cením si jich a jsem rád, když je mám kolem sebe. Lydie Roskovcová, někdejší synodní kurátorka Od posledního porodu (před 43 lety) jsem v nemocnici jako pacientka nebyla. Pro tuto otázku nejsem tedy vhodný subjekt. DaZ

13

NÁSTĚNKA

  SYNODNÍ RADA 

Na zasedáních 29. 10. a 12. 11. projednala synodní rada 63 titulů. Z nich vybíráme: Sbory a pracovníci Synodní rada potvrdila volbu Filipa Ženatého za faráře v Třebenicích, Jaroslava Féra za faráře v Čáslavi a Rut Kučerové za jáhenku v Lozicích, všem na plný pracovní úvazek. Drahomíru Pešlovou potvrdila SR jako pastorační pracovnici v Sázavě na úvazek 25 %. Fakulta, bohoslovci, vikariát SR vzala na vědomí zprávu studentů bohosloví Dana Páleníka a Juliany Rampich Hamariové o absolvování předepsané praxe na sboru. SR souhlasila s návrhem úprav Pravidel vikariátu, jak jej předložila komise pro vikariát, a ukládá ÚCK předložení návrhu nejbližšímu synodu. Správa církve Na vědomí vzala synodní rada zprávy ze zasedání seniorátních výborů Libereckého (2x), Moravsko‑ slezského, Poličského, Jihočeského, Poděbradské‑ ho a Brněnského seniorátu. Synodní rada vzala na vědomí zprávy příslušných seniorátních výborů z vizitací ve sborech ve Sloupnici, Heřmanově Městci, Kostelci nad Orlicí, Kolíně a Velimi. Mládež Na základě návrhů z celocírkevní porady zástup‑ ců mládeže ze seniorátů jmenovala synodní rada do celocírkevního odboru mládeže (COM) Rebeku Hančilovou, Štěpána Grolla, Jana Trusinu, Jakuba Martinů a Pavlínu Junovou (za laiky) a Daniela Matějku ml., Jaroslava Pechara, Ewu Jelinkovou a Michaela Erdingera (za faráře). Virilními členy

14

COMu jsou farář pro mládež Pavel Jun a vedoucí oddělení mládeže ÚCK Olga Mrázková. SR vzala na vědomí vítězný nový návrh časopisu Bratrstvo, který se bude od ledna 2014 jmenovat Nota nebe. Rozhodla dále hradit náklady na časo‑ pis pro mládež z prostředků ČCE. Rekreační střediska Synodní rada souhlasí s vypsáním soutěže na studii řešení objektu Kunzárna, jež je součástí střediska Horský domov Herlíkovice, a pověřuje ÚCK vypracovat zadávací podmínky soutěže. Rovněž pověřuje ÚCK připravit návrh inzerátu na prodej, případně pronájem objektu Vokurka. Ekumena Synodní rada přijala a schválila návrh dohody o vzájemné spolupráci Církve československé husitské a Českobratrské církve evangelické při přípravách a realizaci připomínky 600. výročí smrti Mistra Jana Husa. SR vzala na vědomí sdělení kuratoria o meziná‑ rodní křesťanské mateřské školce v Chebu o kterou je velký zájem. Hlásí se křesťanské vychovatelky, záměr podporuje místní ekumena i město Cheb. Filip Šimonovský podal zprávu ze setkání saských superintendentů v Míšni, které shrnul jako velmi inspirativní. Jindřich Halama, vedoucí katedry etiky ETF UK, se zúčastnil zasedání expertní skupiny Společenství evangelických církví v Evropě (GEKE), jejímž úkolem je zpracová‑ ní etické problematiky počátku lidského života, umělého oplodnění a genetických technologií. Na valné shromáždění Ekumenické rady církví delegovala SR Joela Rumla, Liu Valkovou a Ger‑ harda Frey­‑ Reininghause. Vedoucího tajemníka

ÚCK Martina Kocandu pověřila SR, aby se účastnil schůzky k samofinancování církví sdružených v Ekumenické radě církví. Na Konferenci pro ženy v maďarské Piliscsabě vysílá SR Naděždu Běťáko‑ vou z Ochranovského seniorátu a Evu Benešovou, vedoucí oddělení výchovy a vzdělávání ÚCK. Na synod porýnské církve v německém Bad Neuena‑ hru vysílá Joela Rumla. Diakonie Výběrové řízení na místo ředitele Diakonie ČCE proběhlo bez výsledku. Výběrová komise nedo‑ poručila ani jednoho ze dvou uchazečů a bylo vyhlášeno nové výběrové řízení. (Výzva byla otištěna v ČB 11/2013) Různé Synodní rada uvolnila 200 000 Kč z Fondu sociální a charitativní pomoci pro postižené tajfunem na Filipínách. Na tento účel vyhlásila SR dobrovol‑ nou sbírku ve sborech ČCE. Sbírkový účet synodní rady má číslo 7171717171/2700 a variabilní sym‑ bol 911705.  DaZ

 dobrá zpráva z redakce 

DVD Za Kralickou do Kralic V tomto vánočním čísle najdete milí čtenáři dárek. Tentokrát je to DVD – video disk s názvem Za Kralickou do Kralic, zachycující to nejdůležitěj‑ ší, co se odehrálo o víkendu 13.–15. září v Kralicích nad Oslavou při oslavách 400. výročí vydání Bible kralické. Reportážní video natočil a se svými spolupracovníky sestříhal a ozvučil redaktor náboženských pořadů České televize Michael Otřísal. Doufáme, že pro ty, kdo v Kralicích byli, bude DVD trvalou vzpomínkou na bohatý a zajímavý program. A pro ty, kteří tam nedorazili, že bude pozvánkou k dalším událostem, pořádaným k významným výročím v nejbližších letech. Inspi‑ rací může být webová stránka Naše reformace, kde jsou informace o nadcházejících výročích i akcích s nimi spojených. www.nase­‑reformace.cz  DaZ

  Předplatné na příští rok   JUBILANTI 

Milí abonenti,

V měsíci prosinci 2013 slaví kulaté nebo půlkulaté narozeniny (od padesáti let výše) tito současní a bývalí pracovníci v církvi:

předplatné pro rok 2014 běží pro současné předplatitele i pro ty, kdo věnovali někomu předplatné jako dárek, kontinuálně dále. Pokud chcete změnit počet kusů odebíraných časopisů

Marián Šusták 65 Karen Moritz 55 Vlastimila Šimonovská 85 Noemi Batlová 55 Miroslav Pfann 50 Jan Pokorný 95 Jaroslava Kordiovská 65 Růžena Bartičková 80 Marta Vařílková 75

 ÚMRTÍ  Miroslava Jirků, vdova po faráři Karlovi Jirků, zemřela 22. října ve věku 92 let.

nebo Českého bratra odhlásit, dejte nám prosíme vědět do konce kalendářního roku. V tomto čísle najdete také kupon na dárkové předplatné, který můžete využít k předplacení Českého bratra ¥

15

od prvního čísla roku 2014 novému abonentu pošleme dárkový certifikát. Obdarujte své blízké! Fakturu na úhradu předplatného pro rok 2014 budeme jednotlivcům vkládat do únorového čísla, farním sborům e­‑mailem. Výše předplatného bude stejná jako v minulých letech – 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Pro ty, kdo by chtěli časopis zvláště podpořit, nabízíme sponzorské předplat‑ né 600 Kč. Děkujeme za vaši přízeň.redakce

 ze světa 

Šokující ničení pamětních kamenů v Salcburku Stolpersteine – pamětní kameny, které se vklá‑ dají do dlažby u domů, ve kterých žily oběti holo‑ caustu, se stávají terčem útoku. V minulých týd‑ nech bylo v Salcburku začmáráno 31 pamětních kamenů, které mají připomínat oběti nacismu.

 zdomova 

Teolog Milan Balabán oceněn Mezi šestnácti, kteří převzali z rukou ministra obrany Vlastimila Picka Osvědčení o třetím odboji, byl i evangelický teolog, farář ČCE a vysokoškolský pedagog Milan Balabán. Za totality patřil ke sdruže‑ ní Nová orientace, které kritizovalo poměry nejen v církvi, ale obecně ve společnosti a upozorňovalo na porušování lidských práv. V roce 1975 byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti a později podepsal Chartu 77. Od roku 1990 působí jako religionista na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v roce 1995 byl jmeno‑ „Opětovné pomalovávání pamětních kamenů, ván profesorem. které připomínají odsunuté a zavražděné Židy, je šokující. Už teď musí být každému jasné, že tyto případy nejsou pouze ojedinělými antisemit‑ skými akcemi. Živná půda antisemitismu ještě zdaleka nevyschla,“ vysvětluje Olivier Dantine, salcbursko­‑tyrolský evangelický superintendent. „Ve dnech, kdy jsme si připomněli 75. výročí Křišťálové noci 9. listopadu 1938, platí více než kdy jindy, že je třeba být ve střehu a bránit všem snahám o zničení památky na strašné události spojené se Šoa. K tomu jsme vyzvali všechny spo‑ lečenské skupiny a instituce,“ řekl Dantine. Také Evangelická církev byla vyzvána vystoupit proti antisemitismu. „Protože si je vědoma své viny, které se v minulosti dopustila, považuje za svoji povinnost přímo vystoupit proti každé formě antisemitismu,“ poznamenává Dantine a dodává, Osvědčení o třetím odboji je forma uznání, kte‑ že v rámci Evangelické církve jsou již dávno překonány a ignorovány protižidovské výroky ré mohou získat účastníci odporu proti komunis‑ mu. Vychází z přesvědčení, že komunistický režim Martina Luthera, stejně tak jako skutečnost, že byl protiprávní a odpor občanů proti tomuto reži‑ spousta evangelických křesťanů v Salcbursku mu byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný sympatizovala s nacionálním socialismem. a je hoden úcty.DaZ  epdÖ/PB

16

  Restaurovaní a opravy varhan 

Varhanáři Poukar a Eliáš nabízejí – restaurování nástrojových částí varhan postave‑ ných po roce 1750 (povolení MK ČR) – rekonstrukce, opravy a pravidelný servis varhan – intonaci a ladění varhan, přípravu nástroje pro koncertní činnost – opravy a rekonstrukce harmonií – prohlídku a vypracování posudku stavu varhan, včetně návrhu oprav – zdarma – platbu námi provedených prací formou dlouhodo‑ bých splátek

12. ledna 2014 JAN PĚRUŠKA – viola, rodinné komorní sdružení F. X. Brixi, W. A. Mozart, Ant. Dvořák 19. ledna 2014 MARIE WALDMANNOVÁ – violoncello, PŘEMYSL KŠICA – varhany J. S. Bach, J. Pachelbel, F. Mendelssohn­‑Bartholdy 26. ledna 2014 JAKUB DVOŘÁČEK – piano jazzové improvizace na písně z evangelického zpěvníku Začátky v 17 hodin, vstupné dobrovolné. Pronájem bytu Farní sbor v ČCE v Chlebích nabízí k pronájmu farní byt 4+1 na faře v Chlebích. Cena 3000 Kč měsíčně + energie. Kontakt na kurátora: tel.: 601 350 623.

Některé ze sborů ČCE, pro které jsme pracovali: Prosetín, Vilémov, Heršpice, Krouna, Krabčice, Brno – Červený kostel, Brno – Pellicova, Miroslav, Ostrava – Červený kostel, Křížlice, Dambořice, Lanškroun, Šumperk, Ústí nad Labem – Červený kostel, Soběh‑ rdy, Střítež nad Bečvou, Liptál, Džbánov, Olomouc, Jindřichův Hradec… Kontakty: Josef Poukar – tel.: 603 323 406, e­‑mail: [email protected] Jan Eliáš – tel.: 603 572 676, e­‑mail: [email protected]

 Oznámení  Lednové koncerty ve Strašnicích Pořádá farní sbor ČCE v Praze 10 – Straš‑ nicích, Kralická 4, tel.: 274 811 226, e­‑mail: [email protected]

Ubytování na faře ve Vrchlabí Menším skupinám i jednotlivcům nabízíme uby‑ tování v bytě 3+kk, skromně zařízeném, s kuchyní, koupelnou a WC. Kapacita až 8 osob, od 180 Kč na osobu a noc. Vlastní vchod, blízkost dětského hřiště, Wi­‑Fi, 5 minut k vlakovým a autobusovým spojům, sleva při delším pobytu a pro větší skupiny. Adresa: Českých bratří 112, Vrchlabí 543 01, e­‑mail: [email protected], tel.: 604 282 497 Pozvánka do Emauz Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na adventní besídku s rekapitulací činnosti sekce za rok 2013, s promítáním fotografií z cest, s povídáním a s občerstvením. Besídka bude v úterý 10. prosince 2013 od 17.30 hodin v klášte‑ ře Emauzy (knihovna ČKA ve 3. patře) v Praze 2, Vyšehradská 49.  JNe Nabídka bydlení Farní sbor Českobratrské církve evangelické ve Vilémově u Golčova Jeníkova nabízí k pronájmu byt 4+1 ve Vilémově ve svém sborovém domě. Pokud by se zájemci chtěli o bytu ve Vilémově dozvědět více, mohou se obrátit na faráře sboru Vojena Syrovátku; tel.: 604 634 918, e­‑mail: [email protected].

17

CÍRKEV ŽIJE

Slavnostní bohoslužby v Českém reformovaném sboru v Peregu Mare, Rumunsko 27. 10. 2013

OKÉNKO POTULNÉHO

Do Rumunska za Čechy, kteří mají maďarského faráře Krajané ve Velkém Pereku slavili a vzpomínali

Š

estičlenná skupina, vedená potulným kazatelem pro české sbory ve východní Evropě Petrem Brodským, vyrazila na cestu ve volební pátek 25. října. V místě srazu, v Břeclavi, vybaveni voličskými průkazy jsme úderem čtrnácté hodiny vyhledali nejbližší volební místnost a  pak už nic nebránilo opuštění republiky. V deset večer rumunského času jsme byli u cíle – v Peregu Mare neboli Velkém Pereku, české vesnici na maďarsko­‑rumunském pomezí. Vlídné přijetí a pohostinnost rodiny Kalouskovy jsou vyhlášeny. Kurátor sboru a kazatel Jaroslav Kalousek nás v  sobotu doprovázel do blízkého města Aradu na perecký hřbitov, kde leží několik generací Čechů, a  pak do sborového domu, muzea i do kostela, který po opravách ještě voní novotou. K domluvám jak vše v neděli bude, patřilo i posunutí času z  letního na zimní, abychom přišli ráno do kostela správně. V neděli se kostel naplnil ke slavnostním bohoslužbám s  večeří Páně. Při nich jsme vzpomenuli nejen Den reformace; připomněli jsme si i faráře Bedřicha Duška, který přišel do Peregu jako učitel v roce 1936 a pak tam sloužil jako farář dvacet požehnaných let. Zazněla i osobní vzpomínka našeho celocírkevního kantora Ladislava Moravetze, který se stejně jako Bedřich Dušek v Peregu Mare narodil. V očích posluchačů se zaleskly slzy a mnohé obličeje zářily úsměvem. (Nechť i vám „fejetonek“ vyloudí úsměv na rtech.) Děkovné bohoslužby završily také práce na obnově kostela, poničeného loňským tornádem. Nejenže je spravena střecha a vyměněna okna, ale dokončeny jsou i podlaha, malby a nátěry. Při slavnostních bohoslužbách kázal Petr Brodský, večeři Páně vedla Eva Benešová, vedoucí oddělení výchovy a vzdělávání ÚCK. Na liturgii se podíleli správci sboru – maďarský farářský manželský pár, vzpomínku na man-

žele Duškovy potom přednesl český kazatel pereckého sboru Jaroslav Kalousek. K  hospodářským věcem se vyjádřil Jiří Tomášek, předseda Jeronymovy jednoty. Bohoslužby byly skutečně jazykově pestré: čtení z písma rumunsky, modlitby maďarsky, kázání a zpěv česky.

Ordinovaný presbyter Jaroslav Kalousek vysluhuje večeři Páně

Za krásného slunného, téměř letního počasí pokračoval sborový den ještě společným obědem a besedou se členy sboru. V pondělí brzo ráno jsme si přetočili hodinky ještě o jednu hodinu dozadu, abychom se srovnali se středoevropským zimním časem, a přes Maďarsko a Slovensko byli za pár hodin zase doma. I když od šedesátých let není v Peregu Mare česká škola, jazyk se v evangelických rodinách obdivuhodně drží. Starší generace je stále hluboce ovlivněna prací faráře Bedřicha Duška, mladší lidé už jsou jazykově i národnostně promíseni více. V nedalekém (již maďarském) Nadlaku žije velká slovenská komunita, která s  českou udržuje těsné kontakty. Návštěva českých krajanů ve vzdálené cizině byla velice srdečná a pro nás Čechy z Čech a Moravy občerstvující. Daniela Ženatá

19

Bedřich Dušek Budovatel živého sboru

N

arodil se 22. ledna 1910 v Peregu Mare, kde Za jejich působení byl sbor velmi činný a živý. vychodil základní školu, střední školu ab- Bezdětní manželé Duškovi byli všemi považosolvoval na rumunských gymnáziích v Aradu vání za druhé rodiče. Paní farářová Vlastimila zemřela v roce 1982 a Aiudu a také v Maďarsku (v Makó a Szentesi). Se svolením ministerstva školství byl přijat ve dvaasedmdesáti letech, bratr Bedřich v roce k ročnímu studiu na Československém mužském ústavu učitelském v Brně a od roku 1936 působil v Peregu Mare jako učitel. Dálkově studoval teologii a v roce 1944 byl ordinován ke službě slova a svátosti v městě Aiud. Opustil učitelství a stal se farářem velkopereckého sboru až do odchodu do důchodu v roce 1980. Jeho farářská práce byla přerušena jen v letech 1949–1950, kdy byl jako mnozí jiní intelektuálové nasazen na nucenou práci na dunajském kanále. Místní vzpomínají: „Po návratu z nucené práce na dunajském kanále se velmi bál komunistů, ale přesto dokázal stát neohroženě v čele našeho sboru a vést dokončovací práce při stavbě kostela až do jeho vysvěcení.“ Oporou, jak pa- 1990 v osmdesáti. Na místním hřbitově, kde jsou mětníci vzpomínají, byla jemu i sboru manželka pochováni, je na náhrobním kameni napsáno: Vlastimila, která vystudovala dívčí gymnázium „Bože, nevzdalujž se ode mne, Bože můj. Přispěj v Krabčicích u Roudnice, ve sboru hrála na var- mi na pomoc.“ (Ž 71,12) Boží pomoc provázela hany, nacvičovala zpěv a vedla nedělní školu. manžele Duškovy po celý život.  Pb+

Pan farář Dušek dětskýma očima Vzpomínka na pastýře sboru

P

ana faláře (jak se v Peregu říká) jsem měl rád, protože bylo možné si s ním o různých věcech popovídat. Rád jsem za ním chodil, nejprve se svým děďou (perecký výraz pro dědu) a později sám. Občas nás navštěvoval. Sedával u nás v kuchyni a kouřil cigarety značky Snagov nebo Amiral. Vzpomínám, že měl krásné ruce, s kterýma občas jemně gestikuloval. Jeho gesta byla podobná herci Miloši Kopeckému.

20

Hlas ale měl zastřený, až nyvý. A poutavě povídal. Já jsem sedával na stoličce, děďa na kysince a pan falář u stolu. Bába krájela buchty ve špajzu – pan falář měl rád ty propečenější, tzv. kraje. Nejvíc mě bavilo poslouchat dramatické historky jak se skrýval za války a z jeho pobytu na výstavbě kanálu Dunaj­‑ Černé moře, kde byl nasazen k nuceným pracím. Občas jsem k  němu chodíval, abych mu

mohl povykládat, co ve škole. Měl jsem pocit, že ho to zajímá. Když jsem byl asi v 6. třídě, odnesl jsem mu čerstvou zabijačku a on mi dal „vod cesty“ takovou sumu peněz, jako kdybych mu tu zabijačku prodal. Doma jsem pak za to dostal vynadáno. Můj táta, který u něho často býval, mu pak peníze vrátil, ale pan falář říkal, že mi to stejně dá někdy jindy. Pak už jsem od něho peníze nikdy nevzal. Byl hodný a štědrý! A těšilo ho, že se věnuji muzice. Občas jsem mu zahrál na harmoniku. Na podzim nosíval bundu, které si říkávalo „făș“. Tento druh kabátu se v socialistickém Rumunsku vyráběl nejen pro důchodce, ale i pro děti. Byla to multigenerační móda slavné rumunské komunistické éry. Vyráběla se v růžové barvě (pro holky) a v tmavě modré, „praunové“, a tuším v zelené barvě pro kluky. Pan falář měl „făș“ tmavě modrý. Když jsem

byl v první třídě, stejný „făș“ mi koupila máma v Aradu v obchodě na „Strada Eminescu“. Já jsem jej nechtěl, protože mi byl velký, vypadal jsem v něm jako ruský kosmonaut a takto nastrojený jsem si připadal jako starý falář v  penzi. Druhý den jsem si bundu nechtěl vzít do školy, tak se mi nelíbila. Dohadování s mámou však bylo marné. Tak jako pan faláře donutili jít pracovat na kanál, tak mě máma donutila si vzít do školy tenhle kabát. Začal jsem trucovat, ale můj truc, který trval i před naším stavením, byl přerušen sousedem, panem učitelem Jágyim, který šel právě se svými dcerami do školy. Pan učitel se na mě přísně podíval a řekl: „Măi, da ce­‑i asta?“ (No, no, co to má znamenat?), a já jsem už s novým fășem fizoval do školy, kde snad polovina kluků měla stejnou bundu „s kapišonem“, jako pan falář Dušek.  Ladislav Moravetz, celocírkevní kantor

EXULANT

Odhalení památníku Bible kralické v Lešně

N

a staré rytině požáru Lešna z roku 1656 se podle věží, které ještě stojí, můžeme orientovat a odhadnout místo, kde stál dům Jana Amose Komenského. Tam byla instalována tiskárna českých bratří převezená z Kralic, kde v roce 1613 byly naposledy vytištěny archy s českým textem Bible, co se jí dostalo historického označení „kralická“. Zařízení tiskárny bylo i po děsivém požáru Lešna zčásti zachráněno a dokonce byl obnoven provoz, ale až v dalekém Amsterodamu. Tak mě napadá, jak se asi stěhovala tiskárna s mohutnými tiskařskými lisy polovinou Evropy, poničené válkou? Přeskočíme více než 350 roků a v místech, kde bylo v  Lešně za městskými hradbami a obrannými valy již pusto, nyní stojí nová architektonická perla města. Aula Státní vyšší odborné školy Jana Amose Komenského. ¥

21

Zde, na čisté bílé ploše zdi obrácené k městu, visí mohutná skleněná deska tvořená čtyřmi vrstvami silného tabulového skla. Ve střední části je jednotná plocha přerušena tak, že budí dojem otevřené knihy. Nad ní se doslova vznáší skleněná koule a záleží na divákově pohledu a intenzitě světla, zda vidí zeměkouli, nebo měsíc rostoucí do úplňku. Tou otevřenou knihou prosvítá text zdobných starobylých literek. Spodní třetinu skleněného obrazu tvoří barevný zelenomodrý pruh. Aby divákovi bylo zcela jasno, součástí kompozice je skleněná tabule s vysvětlujícím textem: V tiskárně Českých bratří, přivezené do Lešna z Kralic na Moravě, vydával své spisy v letech 1631–1656 Jan Amos Komenský 400. výročí Bible kralické 1613–2013

Následuje překlad do polštiny. Vše rámuje exulantská růže, logo občanského sdružení Exulant, které bylo iniciátorem projektu. Autorem památníku je přední sklářský umělec Valér Kovac, který rovněž přijal účast na slavnostním odhalení svého reprezentativního díla. Odhalení památníku se stalo součástí zahájení akademického školního roku dne 17. října 2013. Ve slavnostních talárech byli účastni všichni akademičtí funkcionáři v čele s Jeho Magnificencí a reprezentanti města Lešna se svým prezidentem. Mezi zahraničními hosty byla i delegace z univerzity v Humani na Ukrajině. Nechyběli ani čeští a polští diplomaté. Slavnost uvedl pan Ryszard Biberstajn, ředitel akademické knihovny, a poté byla zahájena zpěvem školního pěveckého sboru Comenius. Synodní senior ČCE Joel Ruml řekl: „V České republice se říká, že v Kralicích je jediný pomník v Evropě věnovaný knize. Nyní víme, že v Lešně, díky spojené snaze města, Státní vyšší odborné školy a občanského sdružení Exulant, bude existovat také. Bible kralická sama zažila mnoho a provází nás stále navzdory tomu, kolik generací lidí již pominulo.“ Za odhalovací stuhu, mezi čestnou stráží, měli čest zatáhnout: rektor Maciej Pietrzak, synodní senior ČCE Joel Ruml, prezident města Lešna Tomasz Malepszy, Miroslaw Jelinek a Josef Čáp, oba členové výboru o. s. Exulant, a Jan Szpet, děkan teologické fakulty Univerzity v Poznani. Účastníkům slavnosti bylo věnováno faksimile rytiny titulní strany historického tisku Bible kralické, vytištěné na ručním papíře z Velkých Losin. Ve stejné dílně byl vyroben i papír pro tisk Bible před 400 lety. Tak se Exulant hrdě přihlásil k  dědictví starobylého města Lešna, které se stalo synonymem českého náboženského exilu, ztělesněného Janem Amosem Komenským. „Prosím pak tebe, dcerko milá, Jednoto polská, pamatuj, z jakéhos kmene pošla, abys révovím dobrým vysazenou viničkou býti hleděla.“ J. A. K. Josef Čáp

Památník Bibli kralické – Skleněná plastika od Valéra Kovace

22

ČESKÁ FARÁŘKA NA SKOTSKÉM SBORU

Den veteránů – jedna z nejslavnostnějších nedělí v roce

Návykové Orkneje Dveře tu nikdo nezamyká

J

eden místní obyvatel mě varoval, že tu se Alton mi vysvětlil, že se obřad občas konává vzduchem dýcháme jakousi drogu, která nás v  domě zesnulého, ale nejčastěji v  kostele bude vábit tu zůstat. Ale já vím, že za rok mé s přejezdem na hřbitov. Očekává se, že kromě farářské působení v městečku Stromness a na návštěvy v rodině v den žádosti o pohřeb vykoná těchto ostrovech severně od Skotska skončí. farář minimálně jednu další návštěvu v určitém Snad se mi v práci na sboru Church of Scotland odstupu po pohřbu i pokud šlo o nečlena sboru. povede načerpat zkušenosti, které se mi v ČCE V týdnu se snažím tak o pět až osm pastoračbudou hodit. A tak tu zatím žijeme se zatajeným ních návštěv. Bez těch tu farář neobstojí. Čeká dechem. Za domem vidíme palmu a na pláži se též péče o děti a mládež, podpora sborového, tuleně. Ploché ostrovy jsou plné megalitických převážně ženského spolku (Guild), o svátcích památek. Vítr kolem 120 km/hod je tu běžný, pobožnosti na shromáždění ve škole a samoobčas přijdou vichřice až kolem 200 km/hod. zřejmě vedení nedělních bohoslužeb, včetně Orknejané se považují trochu za Skoty a trochu rozhodování o jejich podobě. V liturgii i volbě za seveřany. Zatímco běžný Skot s vámi bude po- bohoslužebných rouch tu má farář volnou ruku. lemizovat, bude argumentovat a přesvědčovat, Náš talár a především tabulky se velice líbí! Mně zase vyhovuje pro nás zcela převrácený postup Orknejan bude vyprávět příběh. Po příjezdu v půli srpna nás kromě vybavené – při bohoslužbách se za zpěvu stojí, zatímco při fary čekaly dva až tři neohlášení hosté denně. čtení a modlitbách se pro lepší soustředění sedí. Farář tu nemusí vykonávat činnosti, které A za dveřmi se občas objevila nášlapná mina v podobě něčeho na zub. Dveře tu nikdo nezamy- nesouvisejí s jeho vzděláním. Členové sboru ká. Zabydlování se návštěvami trochu protáhlo, jsou v práci a životě svého společenství velmi ale pocit, že jsme vítáni a že je má práce žádána, aktivní a většinu „neduchovních“ prací ve sboru byl v té chvíli podstatnější. Znovu jsem se vrh- zajišťují. Starší jsou ustanoveni a ordinováni la do farářování na plný úvazek a můj muž se pro tento úřad na celý život, v případě nepřímusel vpravit do role otce v domácnosti. Dcerky tomnosti faráře například běžně vedou pohřby. Vzhledem k  tématu tohoto čísla Českého se i bez znalosti jazyka v nově postavené škole a školce bez problémů adaptovaly a roční syn za- bratra bych se ráda podělila i o zkušenosti čal zkoumat prostorný dům s novými výzvami. s vyspělou místní péčí o seniory a o umírající. Hned v prvních dvou a půl týdnech svého Dává se tu jasně přednost péči o seniory v jejich působení jsem vykonala tři pohřby. Hrobník vlastních domácnostech, kam ovšem pečo- ¥

23

vatelé docházejí i několikrát denně. Naprostá většina seniorů je připojena na skype, dobrá třetina jich využívá i facebook. Mobilní telefon a domácí počítač měl zatím snad každý, koho jsem navštívila. Věk 90 let v tomto směru nic neznamená. Někteří z těchto lidí jsou pro mě nejlepším zdrojem informací, co nového je ve městě, ačkoli jsou třeba i připoutání na lůžko. Modlitba na závěr návštěvy je běžně očekávána. Neohlášené kratší návštěvy jsou tu přirozenou součástí života a pro seniory znamenají mnoho. Měla jsem tu čest trávit s jednou rodinou poslední dny jedné jejich blízké. Bylo obdivuhodné, jak citlivý přístup měl personál, jak sedmi členům rodiny plnil všechna přání. Přespat v příslušném hospicovém zařízení mohl bez nesnází každý, kdo o to stál. Stálý přísun informací o momentálním stavu jejich maminky a babičky, občasné přirozené rozhovory s místní pracovnicí, určenou pro psychickou podporu členů rodiny, nebo ponechání farářky s pacientem o samotě vypadaly jako samozřejmost. Pokud bych měla už po třech měsících mluvit o určitých limitech místního sboru, bylo by to

druhořadé místo večeře Páně v životě sboru a pak omezená práce s dětmi. Biblické hodiny pro děti a mládež většinou nejsou jednou týdně, ale jednou měsíčně, a tak jsou hlubší kontakt s farářem a znalost Bible u dětí omezeny. Church of Scotland se rovněž potýká s nedostatkem mladých duchovních. Studium a  celá cesta vikariátem k samostatné práci na sboru trvají zhruba deset let. Navíc není neobvyklé, že adept v samém závěru neuspěje. Mnoho farářů se tak rozhoduje pro duchovní dráhu až jako pro druhou profesi, novou životní orientaci. V mladém věku je taková volba příliš riskantní časovou investicí. I ve Skotsku se leckteré farářské rodiny rozpadají, podle mého i z důvodu neexistence farářské supervize. Doufám, že nebudeme poslední, kdo takovouto dočasnou misi v cizím kraji mohou zakusit. Rozhodně ji zatím můžeme jen doporučit. Tak daleko to není a cítili jsme se tu už po pár týdnech jako doma. Mimochodem je jednou z našich opor zde ve Stromness sympatický rodák z Růžďky na Valašsku, konfirmovaný v ČCE!  Magdaléna Trgalová

Rozhovor s Ueli Burkhalterem

K čemu může být pro faráře dobrá supervize Slůvko „super“ vyjadřuje zprostředkování nadhledu Ueli Burkhalter (51), farář Reformovaných církví švýcarských kantonů Bern, Jura a Solothurn, se jako mladý farář zasadil o to, aby jeho sbor v Diessbachu prostřednictvím HEKSu podpořil vybudování diakonického střediska v Litoměřicích. Osm let působil jako prezident švýcarského OIKOCREDIT a je stále členem správní rady této organizace, pomáhající zlepšovat život lidí v chudých komunitách po celém světě. Absolvoval výcvik pro nemocniční kaplany v USA a ve Švýcarsku a tříletý výcvik v systemickém přístupu k pastoraci u profesora Morgenthalera.

24

Když jsem ve Švýcarsku v roce 2000 absolvoval ve vašem sboru pod tvým vedením měsíční praxi, už tehdy jsi zmiňoval, že navštěvuješ supervizi. Jak dlouho to už děláš a máš to vůbec zapotřebí? Navštěvuji v podstatě jenom skupinovou supervizi, a to od té doby, co jsem po studiu přišel na sbor – to znamená už 23 let. Pomáhá mi reflektovat moji práci. Když mám při ní možnost líčit nějaký případ ze své farářské praxe, můžu si lépe třídit myšlenky a pocity a všechno to trochu strukturovat. Pomocí otázek supervizora, jako například „Co od nás teď potřebuješ? Proč jsi sem dnes tento případ přinesl? Co by ti pomohlo?“, mohu přijít na

to, co je vlastně tou nejpalčivější otázkou, kterou mám s případem spojenu. Daří se mi tak lépe soustředit se a zaměřit se na možná řešení. Při supervizi získávám nadhled, odstup vůči tomu, v čem jsem jinak ponořen. Supervizor zprostředkovává rozšíření pohledu a velmi často pomůže nabídnout i úplně jinou perspektivu tím, že umí do supervizního procesu zapojit více metod. Druhou, neméně důležitou stránkou supervize jsou reakce mých kolegů, jejich postřehy. Je pro mě důležité, že se při supervizi neudílejí rady. Pokaždé si při ní uvědomím, že se svými problémy a otázkami nejsem sám. A to mi pomáhá. Jak se k tobě vlastně supervize dostala? Naše církev nabízí farářům supervizi hned zároveň s nástupem na sbor (program se jmenuje Anfang im Pfarramt). Naše první supervizní skupina se udržela pohromadě pět let a já jsem to zažíval jako velmi účinnou pomoc; proto jsem si od té doby vždycky našel nějakou další skupinu. V naší církvi běží už léta paralelně vždy asi pět takových skupin, většinou po šesti až osmi lidech. Kdo byli tví supervizoři? Jsou z církve, nebo mimo ni? Vždycky jsem navštěvoval skupiny vedené někým z farářů, který měl v supervizi dodatečné vzdělání. Je pro mě důležité, že jsou to lidé, kteří tuší, co farářská práce obnáší. Doposud jsem byl postupně u šesti supervizorů; po prvních dvou letech nám supervizor řekl, že je třeba ho změnit, abychom se posunuli dál a poznali, jak pracuje někdo jiný. Tehdy nás to mrzelo a moc jsme tomu nerozuměli. Dnes už mohu na základě své zkušenosti potvrdit, že supervizora, ale i supervizní skupinu je opravdu třeba jednou za pět šest let změnit. A nevadí ti, že supervizoři jsou kolegové z tvé církve? Ne, mají patřičné vzdělání a také příslušnou odpovědnost. V jiných oblastech vím zase já něco víc než oni. A nestaví se nijak nade mne. Slůvko „super“ se netýká pozice supervizorů, ale toho, co mi jako mí kolegové pomáhají zprostředkovat – nadhled! Jde o to, že jsou kompetentní ve vedení skupin a mají nástroje, jak podpořit naši reflexi a vzájemné sdílení.

Jak staří lidé supervizi navštěvují? Je to trochu generační věc. Teď jsem ve skupině, kterou navštěvují kolegové mezi 40 a 55 lety. Starší kolegové většinou do supervize nechodí; když začínali, supervize ještě neexistovala. Je u vás supervize povinná? Chodí na supervizi například tvůj kolega, s nímž jsi na sboru? Docházet na ni povinnost není. Pro kazatele se považuje za doplňkové vzdělání, které je dobrovolné. Myslím, že kolegové, kteří se vůbec nikdy dál nevzdělávali, svou práci nemohou dělat dobře. Můj kolega ze sboru sice supervizi taky nenavštěvuje, ale věnuje se hodně meditacím a stále tuto svou schopnost, i navštěvováním různých kurzů, prohlubuje a rovněž mu to pomáhá. Každý z nás si nadhled a odstup vůči své práci zprostředkováváme jinak.

Jak často navštěvuješ supervizi ty? Jednou měsíčně, vyjma letních prázdnin. To se týká mé současné supervizní skupiny, ale účastním se ještě supervizí v rámci bývalého systemického výcviku, kde se pod vedením profesora Morgenthalera scházíme dvakrát do roka, a taky dvakrát ročně jako intervizní skupina, tedy jako skupina, kterou si řídíme sami – bez supervizora. Co nejčastěji v supervizi řešíš? Většinou to jsou pastorační případy. Jak jít dál. Chci vědět, co by k tomu napadlo mé kolegy, ¥

25

jaké mají s takovými případy zkušenosti. Dost často bývá předmětem supervize týmová práce. Z naší osmičlenné skupiny nás šest pracuje ve sboru s nějakým kolegou či kolegyní. Samozřejmě se dbá na to, aby z každého takového sboru byl v supervizní skupině jen jeden z farářů. Také se dost často řeší vztah se staršovstvem a problémy celého sboru. Kdybych se teď zeptal toho tvého kolegy ze sboru, k čemu je tobě supervize dobrá, co by mi odpověděl? Asi by řekl – když já to dělám a baví mě to, je to tak dobře, ale on že zůstane u svých meditací. Asi by řekl, že hodnotit můj způsob učení a můj styl reflektování práce mu nepřísluší. Souhlasím s ním. Každý máme jinou metodu, jak svou práci reflektovat. Někdo si píše deník, jiný chodí do hor, další se víc modlí. Pro mě je supervize vlastně podobná jako modlitba. I modlitba znamená sebereflexi. Když na někoho myslím, za někoho se modlím, znamená to, že o něho mám zájem. A když si přinesu něčí konkrétní příběh do supervize, tak mi o něho jde také, jde mi o náš vztah. Stejně tak jako při osobní modlitbě se i při supervizi ptám, jak mohu být pro druhého člověka víc pomocí. Třeba i tím, že s ním v něčem nesouhlasím. V modlitbě to předkládám Bohu a jsem s ním v rozhovoru, při supervizi v tomto rozhovoru zůstávám, jen mi k tomu pomáhají trochu jiné prostředky a fakticky mluvím se supervizorem a svými kolegy a zaměřuji se víc na to, co mohu dělat já. Modlitba, rozhovor s Bohem, supervizi předchází i ji následuje. Kdyby sis představil všechno, co ti pomáhá obnovovat síly při pracovním vypětí, jaká část by patřila supervizi? Kromě modliteb a mých „hobby“ asi třetina. To rozdělení ale není podle toho, kolik času těm kterým činnostem věnuji. Hodně se učím při rozhovoru. Někdo se učí víc z knih. Já se o sobě dozvím víc a víc se naučím při reflektování toho, co dělám. Asi nejsem velký intelektuál. Vždycky jsem si odnesl víc ze seminářů a diskusí než z přednášek a studia knih. V supervizi jsem stále v kontaktu s tématy, která se mě dotýkají a která mnou také hýbou – i když je sám zrovna na supervizi nepřináším. Čím déle také spolu

26

ve skupině jsme, tím víc roste vzájemná důvěra a tím závažnější témata můžeme řešit. Například nedávno jeden z nás předložil skupině své rozpaky a těžkosti při doprovázení někoho, kdo za pomoci a asistence organizace Exit vlastně spáchal sebevraždu. A ukázalo se, že podobný případ jsme zažili už všichni. Nakonec supervizor navrhl, abychom místo klasické supervize o tomto tématu diskutovali a sdíleli své pocity a názory. Pro mě je to ale daleko konkrétnější, víc si z toho odnesu a lépe si to zapamatuji, než kdybych o problému doprovázení umírajících a eutanazii četl nějakou knihu nebo studii. Tím ovšem rozhodně nechci říct, že knihy nečtu, naopak, čtením knih strávím daleko víc času než supervizí. Jaký je podle tebe rozdíl mezi supervizí a duchovním rozhovorem a zpovědí? Duchovní rozhovor je pro mne rozhovorem pastoračním. Pro toho druhého jsem farář a do rozhovoru a našeho vztahu se snažím přinášet vědomí o našem Pánu, který nás převyšuje. Tomu druhému svou přítomností, svým nasloucháním, tím, že ho beru vážně, dávám najevo, že není sám, že je tu někdo, kdo mu pomáhá. Při pastoračním rozhovoru se také může odehrát zpověď. Supervize je místo, kde mohu své chování, mluvení a své pocity při duchovním rozhovoru reflektovat. Ale i u ní je nutnou součástí „zpovědní tajemství“, povinnost mlčenlivosti, naprostá diskrétnost. Jaký je rozdíl mezi supervizí a přátelským rozhovorem s kolegou nebo rozhovory při pastorálních konferencích? „Pastorálky“ jsme zrušili – nic to nepřinášelo. Bylo nás tam také moc. Dovedeš si představit 70 farářů pohromadě? Teď máme práci rozdělenu do menších skupin, ve kterých je tak osm až deset farářů. V našem regionu je nás devět ze čtyř velkých sborů. Společně organizujeme regionální akce, společně vydáváme časopis. Děláme dvoje společné bohoslužby za rok. Vídáme se každé dva měsíce. Hodně věcí probereme přes internet. Vystupujeme jako tým a pracujeme na tom, abychom jednou měli také týmovou supervizi. Jsi na sboru už 23 let, proměnily se díky supervizi s některými lidmi ze sboru tvé vztahy?

Člověk se ve vztazích se všemi lidmi ve sboru poradní, nemůžeme hlasovat. Když jsem se – na vlastně pořád mění, vyvíjí a taky se učí – a díky základě toho, co jsem si odnesl ze supervize – od supervizi se to podle mě děje vědomě a rychle- celé záležitosti osvobodil, uklidnil jsem se. Za rok ji. Se supervizí se člověk učí být stále na cestě. se situace změnila a staršovstvo již odhlasovalo Ale abych byl konkrétní: před pár lety jsem vyšší příspěvky – aniž bych cokoliv říkal. se v supervizi věnoval vztahu s naší sborovou ekonomkou, která je velmi dominantní a hodně Zeptám se trochu provokativně: Kam by ses mě tehdy popuzovala tím, jak se mnou jednala. musel ve svém vývoji posunout, abys přestal Na supervizi jsem zjistil, že se můj problém týká supervizi potřebovat? do značné míry i mého vztahu k silným ženám Čím déle jsem v  supervizi, tím zajímavější obecně a poté, co jsem změnil svůj přístup k ní, procesy se otevírají a tím podnětnější impulzy změnil se i celý náš vztah a dnes spolu vycházíme dostávám. Díky supervizi člověk zůstává stále báječně. Také jsem jednou řešil vztah k celému v rozhovoru – s tím co dělá, se sebou, s kolegy, staršovstvu, které začalo snižovat naše výdaje s Bohem. Domnívám se proto, že čím je člověk dál, na charitu a sociální projekty. Hrozně mě to štva- tím víc je mu jasné, kolik toho ještě neví a jak je lo, nemohl jsem kvůli tomu spát, říkal jsem si, co dobře své nejistoty a své otázky s druhými sdíjsme to za křesťany, když nemyslíme na chudé. let. Supervize je koncept stálého, tedy – bohudík Na supervizi mi kolegové a supervizor pomohli – doživotního učení. zamyslet se nad tím, za co mám vlastně ve sboru ptal se Marek Bárta zodpovědnost a zda jsou výdaje sboru v mé kom(redakčně kráceno, celý rozhovor bude zveřejněn petenci. Ve staršovstvu máme my, faráři, jen hlas na www.ceskybratr.cz)

Z CÍRKEVNÍCH ŠKOL

Jak se potkat s tichem Duchovní doprovázení učitelů

V

 Českém ráji, nedaleko Turnova, leží v malebné krajině vesnička jménem Ondříkovice. Pár chalup, dvě desítky obyvatel. Při výjezdu ze vsi klenot – bývalý Hanušův statek, stavení ze 16. století. A tady, na místě, kde se cítíte jakoby na konci světa, se ve dnech 17.–20. října 2013 sešlo několik učitelů evangelických škol, aby se podíleli na duchovním doprovázení pedagogů škol Evangelické akademie. K vedení byly připraveny Ivana Noble a Ivana Macháčková. Věděla jsem, jakými tématy se budeme zabývat, čekaly nás modlitby, čtení z Bible, meditace. Co však bylo nejpodstatnější – vlastní zamýšlení nad biblickými slovy, soustředění, nahlédnutí do

sebe, uvědomování souvislostí, záznamy svých závěrů. Jelikož jsem se ještě nikdy takových doprovázení neúčastnila, zaujalo mne doporučení Ignáce z Loyoly pro vstup do exercicií: „Neboť každý ať si uvědomí, že natolik prospěje ve všech duchovních věcech, nakolik vyjde ze své sebelásky, ze své vlastní vůle a ze svého vlastního zájmu.“ (Exercicie 189) Nikdo si však na začátku nebyl vědom toho, že osobní meditace musí probíhat v naprostém uvolnění, které se však může navodit pouze v absolutním klidu a tichu. To znamená beze slov, bez hovoru s jinými lidmi. Louky a okolní lesy se přímo nabízely k procházkám v tichém zadu- ¥

27

mání. Zprvu se to zdálo podivné, jako by člověk už nebyl schopen přijímat svět bez ozvučení, bez konvencí, bez zažitých společenských norem, ale velmi brzy jsem si na své ticho zvykla. Nebylo to však osamění, vždyť jsme značný čas strávili společně, i když beze slov, důležité bylo sdílení ve stejně naladěné komunitě. A jak šly dny, stále silněji jsem cítila blahodárnost mlčení; uzavřít se do svých myšlenek, nerušených jinými vlivy, bylo jakýmsi způsobem svobody. Nejen příroda, ale i dům, ve kterém jsme přebývali, byly inspirací k úvahám i prostředkem zklidnění. Je zvláštní, že i loučení bylo nějak pomalé – jako by nás místo, kde jsme zažili, že jsou důležitější věci než spěch, nechtělo do toho uspěchaného světa pustit. Helen Krajáková, učitelka EA Praha

OHLAS Z HORSKÉHO DOMOVA

Kde se dva neb tři sejdou… V Herlíkovicích se jich sešlo padesát nejen nad jitrnicemi a ovarem

S

lunný prodloužený víkend na konci října patřil v našem evangelickém středisku v Hořejších Herlíkovicích vepřovým hodům. Chtěli jsme tím alespoň trochu připomenout období, na které mnozí ze střední a starší generace rádi vzpomínají – když se do Horského domova jezdilo na sena a když se tu chovali koně, kravky a samozřejmě i vepříci. Zvířata už nechováme, ale práce je tu pořád dost. A protože je i v dnešní době díky Bohu dost lidí ochotných přijet a pomoci, nastala i odměna s hospodářstvím spojená, totiž vepřové hody. Jsme malá církev, a  tak není divu, že se i k našim uším doneslo, jak byla pozvánka na tuto akci v některých sborech přijata s rozpaky či dokonce s mírnou nelibostí. Přemýšleli jsme, jaké úvahy asi běží hlavami pobouřených sester a bratří. Jak tu s mastnými pusami celý den vysedáváme u prohýbajících se stolů, pivo teče proudem a pak, notně posíleni slivovicí,

28

hulákáme opilecké songy v místním kostelíku? Upřímně jsme se nad tou představou pobavili. Milí přátelé, jen málokdo z nás zvolil skutečně přísně asketický způsob života. Tím nemyslím, že holdujeme obžerství. Ale vše co máme, máme od Pána, a tak vděčně přijímáme jeho dary – duchovní i materiální – a radujeme se z nich. Chtěli bychom proto poděkovat faráři Marku Vančovi za to, že měl pro nás připraven dopolední i večerní program a nedělní bohoslužby, Lucii Pokorné za to, že nás jeden večer nadchla svým klavírním koncertem, dalším mladým lidem, kteří se starali o odpolední výle-

ty do přírody, všem, kteří neúnavně doprovázeli náš zpěv, když jsme zpěvník Svítá přezpívali od A až do Z, a konečně panu kuchaři, že jsme si u oběda a večeře mohli pochutnat na vepřových specialitách (ani pivo, víno a slivovice nechyběly). A víte, kdo mezi nás také přišel? Kristus… Protože kde se dva nebo tři sejdou v jeho jménu, tam On je uprostřed nich… A nás se v jeho jménu sešlo téměř padesát. Tak zase za rok na shledanou! Petra a Petr Bártovi, Horský domov Herlíkovice www.horskydomov.cz

BENEFICE PRO DIAKONII

Gospelové melodie přinesly silný zážitek Navíc pomohou k novému autu

N

a dvanáct gospelových melodií bylo připraveno pro dvě stovky posluchačů, kteří dorazili v sobotu 19. října do Horního kostela ČCE ve Vsetíně. Zpěváci ADD Gospelu nadchli příchozí, takže se společně zpívalo, tleskalo, luskalo i podupávalo. Temperamentní písně si brzy získaly nadšené publikum, které ocenilo zvlášť známou Oh happy day. Benefiční koncert, jehož cílem bylo vybrat finanční prostředky na koupi nového auta pro seniory s Alzheimerovou chorobou, kteří využívají služeb Denního stacionáře Diakonie, se skutečně vydařil: „Na vstupném se spolu s finančními dary firem vybralo 72 250 korun. Máme tak dobrý základ na nové auto,“ sdělila Jana Najtová z Diakonie Vsetín. „Doba, ve které žijeme je uspěchaná a není peněz na rozhazování – to vše si uvědomuji a o to více si vážím všech lidí, kteří si v sobotu udělali čas, zakoupili ne levné vstupenky, a tak přispěli na potřebnou a dobrou věc. Těší mě, že odcházeli po koncertu spokojeni,“ zhodnotil událost ředitel Diakonie Vsetín Dan Žárský. Marta Vodáková

29

ZE SBORŮ

Nemusíme se loučit Osmatřicet let farářské služby v pohraničí

L

etos 31. srpna ukončil svou církevní službu fa- tkání se konají dodnes a lidé stále rádi přicházejí. Pro Petra Čapka byla vždy významná péče rář děčínského sboru ČCE Petr Čapek. Věnoval našemu sboru velkou část svého života – 38 let. o budovy. Velký Ježíšův kostel, který jsme převzaPřišli do Děčína s manželkou Vlastou a dvěma li po Německé luterské církvi, byl za jeho působemaličkými chlapci v únoru 1975, v době norma- ní kompletně opraven, díky jeho houževnatosti lizace, v nevlídné době, kdy město zahalovaly i podpoře staršovstva slouží dobře i sborový dům jedovaté mlhy, které ničily lidi i přírodu. Byla v Bezručově ulici a dům v kazatelské stanici to ale šance vrátit se do služby, které byl úřady v Benešově nad Ploučnicí. Důvodem k vděčnosti zbaven ztrátou souhlasu na Plzeňsku, právě když je i jeho stálá a obětavá starost o dvoje varhany se tak dobře začala rozvíjet jeho práce nejen – v kostele a v zimní modlitebně ve sborovém v merklínském sboru, ale i nadějná činnost s mlá- domě. Fara byla vždy otevřeným domem, kde postupdeží. Mládeži se věnoval s láskou i jako celocírkevní vedoucí mládeže. To se samozřejmě tehdy ně k Filipovi a Jakubovi přibyli do rodiny Marie, nehodilo. Dva roky pracoval jako řidič v pivovaru, Petr a Marek; a dětští pacienti si již dávno oblíbili topil ve spořitelně, nějaký čas také řídil tramvaje. paní doktorku Vlastu Čapkovou. Po listopadu 1989 práce spíše přibylo. K péči o sbor se přidaly úkoly, které vyžadovala práce v Ústeckém seniorátu; Petr Čapek byl dvanáct let jeho seniorem. V té době překonával těžkou nemoc; tehdy se Čapkovi se sborem ještě více semkli. Se zvláštní péčí se Petr Čapek věnoval pastorační činnosti. Rád navštěvoval staré lidi i rodiny, které kdysi do sboru patřily. Znali jej i v domovech důchodců v okolí. Hrstička věrných, stárnoucích sester a bratří v kazatelské stanici v Benešově nad Ploučnicí byla vždy také jeho velkou láskou. Prožili jsme s Petrem Čapkem Pak přišla možnost nastoupit v  severních a jeho rodinou během těch dlouhých let mnoho Čechách, snad že v tom ztraceném kraji se toho krásného. Na lednové kurzy v Janských Lázních, které dosud pečlivě připravuje, přijíždějí také s křesťanskou vírou nedalo moc zkazit. Děčínští mladou rodinu vděčně přijali. Služba členové děčínského sboru. Pak přišel čas poohlédnout se po nástupci. v pohraničním sboru nebyla pro Petra Čapka jednoduchá; sbor nebyl velký, a to ještě mladí Nebylo to snadné. Severní Čechy moc nelákají, lidé odcházeli z Děčína studovat, domů se již i když Děčín je krásné město a jeho okolí obdivunevraceli a zakládali své rodiny jinde. Přesto se je každý, kdo přijede na dovolenou do „bytečku“, práce dařila, konala se nedělní škola i biblické který na faře pronajímáme. Přece jsme se však hodiny, pravidelně jsme se scházeli na „třicátní- dočkali. Do našeho sboru nastoupil k 1. září 2013 cích“, dokud nezasáhla tajná bezpečnost. Tradicí nový kazatel Tomáš Matějovský z Jablonce nad se staly vánoční besídky s dětmi a štědrovečerní Nisou. Jsme rádi, že Petr Čapek s manželkou Vlastou odpoledne v kostele s rozmanitým hudebním programem. Kostel býval zcela naplněn navzdory jsou dále členy našeho sboru a že občas můžeme zimě i nepřízni režimu. Tato štědrovečerní se- přivítat i jejich děti s řadou vnoučat.

30

Nemusíme se loučit. Musíme však s velkou vděčností našemu dlouholetému faráři poděkovat za jeho věrnou, nelehkou a obětavou službu. Naše poděkování patří i  jeho ženě Vlastě, která mu vždy svým neokázalým způ-

sobem byla a je velkou oporou. Těžko se díky vyjadřují jen několika slovy. Prosíme Pána Boha, ať celou širokou rodinu stále doprovází.   Mahulena Čejková, foto: Jiří Hovorka

GENERACE

Farář Jaroslav Košťál se dožil devadesátky

N

arodil se 29. listopadu 1923 v Bartovicích u  Ostravy. Jeho otec pracoval celý život jako horník, maminka se starala o domácnost a hospodářství. Po maturitě na gymnáziu Jaroslav Košťál pracoval také jako horník na šachtě – v době, kdy byly vysoké školy uzavřeny. Od roku 1944 pak byl prozatímním diakonem ostravského sboru. Pod vlivem tehdejšího ostravského faráře Jaroslava Kantorka se rozhodl pro studium bohosloví. A pro akademický rok 1948/49 dostal stipendium ke studiu na Knox College v kanadském Torontu. Po návratu ze zahraničí, v  létě 1949, nastoupil jako vikář na sbor v Orlové. V listopadu 1949 se oženil s Ludmilou Kostruchovou. Ta mu vždy věrně stála po boku, jeho služba byla i službou její. Společně vychovali čtyři syny – Štěpána, Jana, Martina a Davida. Když se ho synové kdysi zeptali, proč se vlastně z Kanady do komunistické země vracel, odpověděl, že jeho místo je zde a doma je ho potřeba víc nežli kdekoli jinde. Od roku 1958 byl farářem v  Opavě, kde působil téměř 30 let, do roku 1987, kdy odešel do důchodu. I poté však zůstali Košťálovi v místě svého nejdelšího působiště a Opava se jim stala domovem na další život. I jako farář v  důchodu často vypomáhal, ať kazatelsky, nebo jako předseda odboru křesťanské služby. Kromě sídla sboru v Opavě měl jako farář na starosti i poměrně rozsáhlou sborovou diasporu, která zahrnovala několik kazatelských stanic: Sudice, Velké Heraltice, Horní Benešov, Lichnov a Deštné. Z jednoho konce na druhý bylo dobrých 50 kilometrů. Vedle toho,

navzdory různým obtížím, učil také v několika školách náboženství. Jeden čas byl také konseniorem. Pravidelně navštěvoval členy sboru i jako důchodce. Dával si vždy velice záležet i  na kontaktech s těmi členy, které označujeme jako okrajové. „Jsou to přece ztracené ovce, které je třeba přivést zpátky do stáda,“ říkával. Nikdy se nenechal odradit odmítnutím. Žádný

pastýř přece nemůže dopustit, aby se některá ovce ztratila – je nutno ji stále hledat. „Dům plný evangelíků“ – tak často označoval stavení, kolem kterého jsme právě projížděli, i když ty lidi třeba nikdo po mnoho let v kostele neviděl a leckdo z nás mívá nad takovým evangelictvím rozpaky. Je to pouze doklad toho, jak mu záleželo skutečně na každém člověku. Milý bratře faráři, přejeme vám mnoho radosti a  Božího požehnání v  přítomnosti i  v  době, která je před vámi. Máme radost z  každého společného setkání. Boží milost a láska ať vás obklopuje. Za opavský sbor ČCE Jan Lukáš

31

SURSUM CORDA

Ježíši, tvá jest památka

L

To čiňte na mou památku

stolu skrze společný kalich máme k sobě blíž. Je to příležitost, kdy všechny rozdílnosti a překážky, které mezi námi jsou, se mají rozmělnit, abychom se v Kristu sjednotili, a tím obnovili náš vztah s Bohem. O tuto jednotu prosil sám Kristus: „… aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ (J 17,21) Za opravdovou jednotu všech, kteří v Krista věří přes všechny církevní hranice a denominace, je důležité nejen prosit, ale také něco dělat, a to ve všech oblastech, kde jsme aktivní, kde se setkáváme, kde spolupracujeme s lidmi z jiných církví. Také církevní hudba a hymnologie by mohly vést k větší ekumenické otevřenosti, ke vzájemnému obohacování a sblížení mezi církvemi.

Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.“ A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.“ (Lk 22,19–20) Známe dobře slova ustanovení, která řekl Ježíš při poslední večeři, kdy nadešla hodina, pro kterou přišel na tento svět. Tomáš Halík v  jednom svém kázání píše, že památka Kristovy velikonoční oběti nám pokaždé připomíná, že jeho smrt není konečné ztroskotání, není absolutním koncem – je darem. Ježíš se vším co jest a co má, dává se strávit ve výhni smrti, avšak zároveň touto smrtí prochází jako branou – stal se pokrmem: jeho oběť jako chléb a víno „sytí a napájí“, dává život a s ním novou naději, dává energii – „milost“, dává sílu a také zakládá společenství. Ti kdo jsou shromážděni kolem Ježíšova stolu, jsou tímto pokrmem sjednoceni, mohou se vnímat jako jedno tělo. U Kristova

Naše píseň je odpovědí na Ježíšovo pozvání ke stolu. Předlohou písně je nádherný latinský hymnus Jesu, dulcis memoria, jehož autorem je člen cisterciáckého řádu Bernard z Clairvaux (1090–1151), významný středověký teolog, filozof, představitel mysticismu 12. století. O něm se píše, že byl první, kdo prolomil dosavadní obavy středověké křesťanské literatury dávat všanc svoje vlastní intimní duchovní zážitky. Jde o subjektivní ponoření do tajemství eucharistie. Tento hymnus, stejně jako každé jeho dílo, vznikl ze specifické potřeby a měl sloužit praxi. Slova hymnů vyjadřují vzácnost prožité přítomnosti s Ježíšem, která je „sladší než stred (strdí, med)“. Takovéto obraty jsou v mystice Bernarda specifické a prozrazují uchvacující emoční náboj, vycházející z niterné meditace. Originální překrásný gregoriánský hymnus se zpíval při nešporách. V době reformace byl

etošní rubriku Sursum corda (Vzhůru srdce) uzavíráme představením písně, jejíž text můžeme najít také v Evangelickém zpěvníku (EZ 460). Při revizní práci zpěvníkové komise jsme se zabývali důvody, proč se tato píseň v církvi moc nepoužívá. Důvodem může být i tvar starobylého nápěvu z Třeboňského rukopisu (1450), který v kombinaci s textem jednotlivých slok působí těžkopádně. Proto vznikl nápěv nový, jehož fráze mají pravidelnou metrickou strukturu, umožňující plynulejší pěvecký přednes. Zpracování písně chce posloužit k hlubšímu niternému usebrání. Naším přáním je, aby byl krásný starodávný text v naší církvi znovu zpíván.

32

Původ v klášterní mystice

přeložen pravděpodobně Mistrem Jakoubkem ze Stříbra do češtiny. Nově vzniklá píseň byla pak rozšířena o další sloky.

Mše za svět Tímto obratem označil Teilhard de Chardin vyjádření eucharistie, když ji nelze uskutečnit svátostným způsobem. Tím nesnižuje význam jejího liturgického slavení, ale vyjadřuje hlubokou oběť, jež by měla a může podněcovat každého křesťana v  každodenním životě. Takto se Chardin modlil v roce 1923 v asijské stepi: „Pane, opět nemám – nikoli v lesích francouzského kraje Aisne, nýbrž v asijských stepích – ani chléb ani víno, proto pozvedám nad

symboly až k čistému majestátu Skutečnosti a obětuji ti já, tvůj kněz, na oltáři celé Země, práci a námahu světa. Slunce již začíná osvěcovat nejvýchodnější cíp Východu. A znovu se pod pohyblivým povrchem jeho erupcí Země probouzí, zachvívá a započíná svou hroznou práci. Na paténu položím, můj Bože, očekávanou žeň tohoto nového úsilí. Do kalicha vliji šťávu všech plodů, které dnes budou rozdrceny. Můj kalich a moje paténa jsou hlubiny duše, která je doširoka otevřena všem silám, které se v jediném okamžiku pozvednou ze všech bodů zeměkoule, aby směřovaly k Duchu.“ Ladislav Moravetz

33

Moje Církev

O HOSPODÁŘSKÉ SOBĚSTAČNOSTI SBORŮ

Z rozhovoru církve o samofinancování Část 5

S

ynodní rada ČCE zřídila pro přípravu přechodu k samofinancování strategickou komisi, která hodnotí údaje týkající se přechodu ČCE k samofinancování, rozpracovává usnesení synodu v této záležitosti a připravuje materiály k rozhodování pro synodní radu a synod. Důležitým úkolem strategické komise je také příprava podkladů pro rozhovor na sborové a seniorátní úrovni. Komise je složena paritně z kazatelů a presbyterů.

Co strategická komise vypracovala: Část podkladů, které měla strategická komise a synod k dispozici, byla zveřejněna v částech 1–4 této informace v časopise Český bratr. Synodu byly předloženy kromě modelů možného vývoje církevních financí s komentářem i následující teze přechodu ČCE k samofinancování: 1) V současné struktuře a při současné obětavosti není ČCE samofinancovatelná. 2) Cestu k samofinancování je nutno chápat komplexně. Bude vyžadovat současně zvyšování obětavosti, změnu struktury sborů, větší flexibilitu práce v diaspoře a racionální hospodaření s klesající státní dotací a restitučními prostředky. 3) Změna sborové struktury je při současné obětavosti nevyhnutelná, což platí i při mírném zvýšení obětavosti. 4) Zvýšení obětavosti je nezbytně nutné, nicméně samo o sobě pro současnou strukturu sborů stačit nebude. Potřebná obětavost by v některých regionech byla za hranicí reality. 5) Přechod k samofinancování bude obtíž-

34

ně proveditelný jednotným mechanismem ve všech regionech církve. Je proto nezbytné posílit odpovědnost a pravomoci seniorátních výborů. 6) Pojem sboru bude nutno chápat ve výrazně širším rozměru, místy až v regionálním pojetí, a bude nutno cíleně vytvářet životaschopná společenství. 7) Existují sbory, které nejsou schopny cestu k samofinancování samostatně promyslet a pravděpodobně ani realizovat a budou při svých úvahách potřebovat vedení seniorátních výborů. 8) Přechod k samofinancování je podmíněn razantním zvyšováním obětavosti všech členů církve. 9) Některé oblasti života církve budou stejně jako doposud financovány ze společné pokladny. 10) Odpovědnost za finanční životaschopnost sboru nesou především jeho členové. Samofinancování sborů je však nemyslitelné bez promyšlené a cílené solidarity. Některé regiony se neobejdou bez spolufinancování, pokud bude žádoucí činnost ČCE v  těchto místech zachovat. 11) Přechod k samofinancování se neobejde bez změny stylu práce při zajištění kazatelské služby, zejména v diaspoře. 12) Nová situace bude vyžadovat také změnu pojetí práce kazatelů. Předpokládáme mimo jiné pestřejší pojetí pracovních úvazků, kolektivní spolupráci, různorodější způsoby povolávání kazatelů do služby ve sboru a širší zapojení ordinovaných presbyterů.

13) Bude nutno zároveň provést důkladnou teologickou reflexi situace, ta však není předmětem tohoto materiálu. 14) Úspěšnost přechodu k samofinancování bude záviset na hluboké a otevřené diskusi nezastírající hloubku problémů, se kterými se budeme setkávat.

vypracovat seniorátní strategii přechodu k samofinancování. Synod uložil synodní radě provést sumarizaci vyjádření seniorátních výborů a předložit ji 4. zasedání 33. synodu k rozhovoru. Součástí předloženého materiálu budou i návrhy dalšího postupu. V případě, že ze sumarizace vyjádření nebude patrný zřetelný většinový názor ČCE, předloží synodní rada materiál variantně nebo předloží návrh dalšího rozhodovacího postupu. Cílem tohoto postupu je, aby rozhovor v církvi proběhl na co nejširším základě ve smyslu presbyterně synodního zřízení. Každý sbor má možnost se do rozhovoru zapojit a vyjádřit svůj názor. Je důležité, aby tento rozhovor proběhl v každém sboru opravdu pečlivě a jeho výsledky byly předány seniorátním výborům a dále prostřednictvím synodní rady synodu. Úkolem 4. zasedání 33. synodu a 1. zasedání 34. synodu bude na základě názorů ze sborů zvolit cestu k samofinancování církve.

O čem spolu máme mluvit ve všech sborech:

Co nám uložili synodálové: 33. synod ČCE na svém 3. zasedání předložené materiály projednal a přijal usnesení, jejichž smysl je možno ve zkrácené formě shrnout následovně: Synod uložil synodní radě poskytnout předložené modely cesty ČCE k  samofinancování k rozhovoru sborům. Synod uložil synodní radě vypracovat materiál, který poslouží jako manuál k vedení rozhovoru ve sborech a seniorátech. Synod uložil všem sborům seznámit se s možnými cestami ČCE k samofinancování, které jsou vyjádřeny jednotlivými modely, a  vypracovat na základě předložených podkladů a  modelů strategii sboru pro jednotlivé možné cesty k samofinancování a informaci o svém rozhovoru předat seniorátním výborům. Seniorátní výbory mají být při tomto rozhovoru nápomocny a mají

Rozhovor o přechodu ČCE k samofinancování musí probíhat ve výrazně širším kontextu, než jsou pouze finanční otázky. V souladu s usnesením synodu zaslala synodní rada do sborů Manuál pro rozhovor o budoucnosti sboru. Hlavním záměrem předkládaného manuálu je rozhovor o budoucnosti sboru podnítit a usnadnit. Otázky nejsou primárně určeny k zjišťování stavu sboru pro potřeby nadřízených orgánů. Je plně v  kompetenci staršovstva, koho ve sboru k rozhovoru přizve a jakým způsobem rozhovor povede. Seniorátní výbory mají za úkol koordinovat práci na budoucí strategii sborů ve svém seniorátu, popř. na požádání pomoci i při vedení rozhovoru uvnitř sborů. Otázky manuálu jsou rozděleny do několika tematických oddílů a jsou sestaveny tak, aby kombinací obecnějších a konkrétních otázek poskytly vodítko pro přemýšlení o různých oblastech života sboru. Jednotlivé skupiny otázek a jejich zkrácený obsah jsou následující: A) Charakteristika sboru Jaká jsou specifika sboru? Co se ve sboru daří? Jak nejlépe rozvíjet pozitiva sboru v budoucnosti? Co se ve sboru nedaří a  jak ¥

35

odstranit slabiny sboru? Jaké jsou nevyužité možnosti sboru? Jaké je staršovstvo, je příkladem odhodlání a obětavosti? B) Proč je tu náš sbor: svědectví? Jaké jsou misijní úkoly sboru, laiků i  kazatele? Kdo a proč do sboru přišel a odešel v poslední době? Jak oslovuje sbor své okolí? Jaké aktivity sboru oslovují společnost mimo vlastní sbor nejvíce? Kolik dospělých bylo pokřtěno apod.? C) Proč je tu náš sbor: bohoslužby a katecheze? Témata: charakter bohoslužeb, účast laiků při vedení bohoslužeb, bohoslužby na jednom či více místech, dovoz lidí na bohoslužby, společná příprava bohoslužeb se členy sboru, jiná činnost členů sboru, vývoj počtu členů na bohoslužbách, demografické rozložení sboru, početnost jednotlivých věkových skupin, nové aktivity kazatele a laiků. D) Proč je tu náš sbor: služba potřebným? Jaká je pomoc potřebným v praxi? Jaká je spolupráce s Diakonií ČCE, případně s jinými charitativními institucemi? Jaká součást rozpočtu je věnována na dobročinné účely a jaká část z církevních restitucí by na dobročinné účely věnována být měla? E) Proč je tu náš sbor: společenství křesťanů? Co pro sbor znamenají vztahy mezi lidmi? Jsme si navzájem oporou? Jaký je vztah k nově příchozím, navštěvujeme nemocné? Pracují členové sboru s mládeží a dětmi? Jaké je věkové složení sboru, jak ve sboru vycházíme vstříc jednotlivým věkovým skupinám? F) Proč je tu náš sbor: součást ekumenického společenství? Jaké křesťanské církve působí v naší blízkosti? Které jsou nám blízké a které vzdálené? Jsou naše vztahy přátelské, existují ekumenická shromáždění a jsou pro sbor důležitá? Je účast na nich povinností, nebo radostí? Spolupracuje sbor ekumenicky v diakonii, s dětmi či při jiných setkáních? G) Proč je tu náš sbor: odpovědné spravování svěřených prostředků? Jak financujeme svůj sborový život? Víme, že každé kazatelské místo je dotováno 300 000 Kč na rok? Jak vysoké příspěvky – saláry – platí

36

členové sboru, dosahují 5 % příjmů, jak předpokládají církevní řády? Diskutovali jsme ve sboru o složení plateb saláru podle dotazníku z roku 2012? Kolik členů sboru platí minimální saláry a jaká část členů neplatí vůbec? Jaká je obětavost sboru při sbírkách na konkrétní účely? Jaká je ochota členů k dobrovolné práci ve sboru? Je tato práce ekonomicky významná?

H) Plán našeho sboru. Jakému níže jmenovanému „sborovému uspořádání“ bychom se chtěli v příštích deseti letech blížit? – Samostatný sbor s jedním kazatelem. – Samostatný sbor s vyšším počtem kazatelů proti stávajícímu stavu z důvodu rozšíření činnosti. – Samostatný sbor s kazatelem povolaným na částečný úvazek – část sborového programu bude plně v kompetenci presbyterů. – Samostatný sbor s kazatelem povolaným na částečný úvazek – omezený sborový program, udržovací strategie. – Samostatný sbor bez stálého kazatele – sbor trvale administrován, sborový program je plně v kompetenci presbyterů, kazatel je zván na ně-

které bohoslužby, služebnosti či občasné akce. – Sousboří/personální unie – užší spolupráce staršovstev dvou a více sborů v geografické blízkosti, kazatel je povolán k práci v sousboří na základě podílů dohodnutých mezi jednotlivými staršovstvy. – Sbor ve správě seniorátního výboru – práci neřídí staršovstvo, ale organizuje ji seniorátní výbor, např. pomocí správní komise. – Sbor ve správě presbytera/ordinovaného presbytera. – Sbor se připojí k sousednímu sboru – sbor přeměněn na kazatelskou stanici. – Sbor bude spolupracovat se sborem jiné církve. – Sbor zanikne – práce ČCE nebude v dané lokalitě dále pokračovat. I) Co uděláme sami pro vybranou variantu letos, co příští rok, co v následujících letech? J) V čem očekáváme pomoc seniorátního výboru a ústředí církve? Některé varianty neodpovídají stávajícím církevním řádům a jejich realizace by si vyžádala nejprve jejich změnu. Nicméně pro uvažování o perspektivě byly do seznamu zařazeny. Soubor otázek si nedělá nárok na úplnost či uzavřenost. Jedná se o nabídku, která má šanci zjednodušit a urychlit společné hledání odpovědí na některé složité otázky týkající se budoucnosti sboru. Výsledkem rozhovoru by mělo být vyjasnění, kam bude sbor směřovat v následujícím období a co pro to bude nutno udělat. Synodní rada připravila spolu se strategickou komisí v průběhu podzimu 2013 několik seminářů zabývajících se tematikou financování sborů. Setkání proběhla či budou probíhat postupně na různých místech naší církve. Mají za cíl seznámit presbytery, kazatele i ostatní členy sborů s východisky stávajícího uvažování a se základními možnostmi dalšího finančního směřování. Účastníci seminářů budou mít možnost vést rozhovor o tom, jaké vhodné postupy v nových hospodářských poměrech církve zvolit. V následujícím období je důležité vytvořit co nejširší prostor pro vzájemný rozhovor o budoucnosti sborů.

 oznámení 

„Bílé Vánoce“ na Rádiu 7 Od 1. 12. vysílá Rádio 7 (www.radio7.cz) krát‑ ká zamyšlení kazatele Církve bratrské Vik‑ tora Gliera o tom, jak uvádět ve skutek své spasení. Poslouchejte v pondělí, ve středu a v pátek ve 14 a v 18 hod., v úterý, ve čtvrtek a v sobotu v 6.15, 9.00 a v 11.50, v neděli pak ve 12.15, 18 a 21 hod. Na Štědrý den a na Silvestra vysíláme živě do oběda. 25. prosince vysíláme od 12 hodin do půlnoci; vše vyvrcholí ve 21 hodin záznamem bohoslužby. K poslechu zve Lucie Endlicherová.

Nabízíme pronájem bytu FS ČCE v Hořovicích nabízí k pronájmu byt 4+1 (původně určený pro faráře sboru). Byt (93 m2) je ve druhém podlaží kostela (bývalé synagogy) a je v dobrém stavu. K dispozici je též farní zahrada. Hledáme dlouhodobého nájemce, který by se rád stal členem sboru, a podpořil tak svým duchovním zapojením i praktickou pomocí místní diasporní společenství. Nájem činí 5 tisíc Kč plus výdaje za energie a vodné/stočné. Prohlídka bytu je možná po telefonické dohodě s kurátorem K. Irmannem, tel.: 723 068 244, popř. s administrátorem sboru S. Hejzlarem, tel.: 603 578 108. Staršovstvo sboru v Hořovicích

Hledáme kostelníka/kostelnici s možností pronájmu bytu Farní sbor ČCE v Praze 4 – Nuslích hledá kostelníka/kostelnici. Sbor poskytuje k užívání menší byt 2+1 ve sborové budově. Nástup únor/březen 2014. Kontakt: Farní sbor Praha 4 – Nusle, Žateckých 11; e­‑mail: [email protected]. Pro více informací volej‑ te: 737 922 850 (farářka M. Zemánková) nebo 603 770 391 (kurátorka V. Řezníčková).

Pavel Stolař



37

Z PODZIMNÍCH KONVENTŮ

O čem jednali zástupci jednotlivých seniorátů

B

ěhem podzimu se scházejí konventy jednotlivých seniorátů. Věcí k řešení bývá vždycky dost, letos k nim přistupují navíc rozhovory k samofinancování církve, které nás v blízké budoucnosti čeká. Přinášíme vám stručné shrnutí toho, o čem rokovali zástupci sedmi seniorátů, kteří se sešli před datem uzávěrky tohoto čísla. Zprávy z dalších konventů zpracujeme do čísla příštího. Konvent je nejvyšší shromáždění seniorátu, jehož členy jsou volení zástupci (faráři i laici) jednotlivých farních sborů.

Královéhradecký seniorát Seniorát zasedal v Jičíně. Pro mnohé poslance i hosty to byla příležitost jičínský sbor navštívit a poznat. Staronovým seniorem se stal Michal Kitta, farář v Hronově, a seniorátním kurátorem Vladimír Pavlíček z Kláštera nad Dědinou. Seniorátní výbor doplnili Tomáš Molnár, farář v Trutnově, a Hana Pojezdná ze Dvora Králové nad Labem. Diskutovalo se kromě jiného o strategii a budoucnosti seniorátu. Shoda panovala nad tím, že tato debata má mnoho neznámých, těžko tedy dojít k nějakým zásadním závěrům.

Poděbradský seniorát

Pražský seniorát

Poděbradští vyhlásili seniorátní sbírku na středisko Diakonie v Libici nad Cidlinou. Poslali na synod návrh na zrušení povinnosti účtovat v podvojném účetnictví a doporučili synodu zabývat se mimořádnou náhradou za majetkovou křivdu způsobenou sboru v Brandýse nad Labem. Nepřijali návrh zabývat se apoštolskou sukcesí v ČCE. Za seniora zvolili Martina Féra. Do seniorátního představenstva Jeronymovy jednoty zvolili Pavla Kubíčka z Poděbrad a Onřeje Žežulu z Brandýsa. Nějaký čas byl věnován současné situaci církve; v seniorátě by bylo dobré uspořádat setkání s debatou o výsledcích rozhovorů ve sborech.

Co stojí za zmínku z jednání konventu Pražského seniorátu? Kupříkladu to, že farář pro mládež se dostavil se zpožděním, protože právě toho rána byla jeho kancelář vykradena. Dále že činnost loni ustavené pracovní skupiny pro práci se sociálně vyloučenými se rozrůstá. Konvent synodu navrhuje vytvořit pracovní místo celocírkevního kazatele pro práci s menšinami a sociálně vyloučenými. Seniorát dále usiluje o revitalizaci sborů v okolí Prahy – žádá synod o dvě podporovaná místa (Sedlec­‑Prčice, Beroun). A konečně – chystá se vzpomenout 600. výročí obnoveného vysluhování podobojí shromážděním v Betlémské kapli 12. října 2014.

38

Ústecký seniorát Ústečtí, kteří zasedali v Litoměřicích, zvolili celou duchovenskou část seniorátního výboru. Senior Jan Kupka totiž rezignoval z  důvodu malé podpory synodní rady při řešení zásadních problémů farního sboru v Ústí nad Labem. Výbor předtím vyčerpal všechny možnosti, které mu řády nabízejí. Seniorkou byla po odmítnutí několika kandidatur zvolena Martina Šeráková. Konseniorem od 1. 6. 2014 pak Zdeněk Bárta. Hlasovalo se také o návrhu doporučit model „A“ materiálů synodní rady o samofinancování církve. Návrh nebyl těsně přijat.

Západočeský seniorát Západočeši diskutovali téma odlukově­ ‑restitučního zákona a přípravy na finanční soběstačnost církve. Uvažují o zřízení funkce seniorátního kazatele, který by mohl misijně působit v nemocnicích, na univerzitě, v Diakonii či v nějaké jiné nadsborové rovině. Navzájem si sdělovali své pohledy na mnoho zajímavých otázek.

Horácký seniorát Konvent na Horácku zvolil na další období nynějšího seniora Jana Keřkovského a jeho náměstka Zdeňka Šorma. Ze zprávy seniora uvádíme: „Je možné, že z některých samostatných sborů budou za několik let kazatelské sta-

nice. Rozumím, že se do takového rozhodnutí nikomu nebude chtít, ale současně takovou změnu nepovažuji za žádnou ostudu – pokud v toleranční době nedali dohromady 500 členů či 100 rodin, museli se všelijak pospojovat a docházet na bohoslužby jinam – a byli v tom myslím pružnější než dnešní (mnohem mobilnější) evangelíci. Další nesnáz našich sborů vidím v setrvale malé schopnosti stát se přitažlivým prostředím pro nově příchozí. Obsahově máme co nabídnout a k čemu pozvat (ostatně je to náš úkol) a je škoda, převáží­­­­-li v některých sborech zcela otázky vlastního přežití (s ohlížením, kdo nám na to přispěje) nebo nepříliš produktivní stýskání na nepřející okolí, zlou dobu či neschopné vedení. Na tom všem může něco být, ale prodrat se takto naladěným společenstvím k evangeliu nemusí být pro návštěvníka zrovna snadné.“

Liberecký seniorát Na Liberecku jsme uvítali hosta, synodního náměstka Pavla Stolaře, který nám představil své ekonomické prognózy, načež se o nich začalo živě diskutovat, zvláště politicky – zprava, zleva i ze zeleného středu. Do seniorátního výboru byli z řad presbyterů opět zvoleni Jiří Kužel jako seniorátní kurátor a Marta Binková jako místokurátorka.  Zpracoval Adam Balcar

39

DIAKONIE

Listopadová aukční setkání s uměním Diakonii přinesla přes milion korun

S

 příchodem podzimních sychravých dnů se otevírá prostor pro dlouhé večery a mnohá setkání – třeba ta s výtvarným uměním, v příjemné společnosti a s cílem podpořit smysluplné věci. Hned několik se jich v listopadu konalo napříč celou Diakonií. A byly úspěšné.

Otevři oči mé, abych spatřoval divné věci Bienále pro Diakonii se letos konalo už počtvrté. Po třech pražských „reprízách“ se přesunulo do moravské metropole. Cílem Bienále je představit diakonickou práci s handicapovanými členy společnosti, nabídnout setkání s  výtvarným uměním, které je svým obsahem či svými tvůrci spojeno s křesťanstvím, a v neposlední řadě získat prostředky na podporu diakonických služeb, tentokrát pro středisko v Brně a jeho nově vznikající Chráněné bydlení v Nosislavi. Letošní Bienále se neslo v duchu biblického žalmu „Otevři oči mé, abych spatřoval divné věci“ a svými uměleckými díly k němu přispělo více než čtyřicet současných výtvarníků. Bienále zahájila vernisáž s dobročinnou aukcí a koncertem Jana Budaře. Během dalších dnů se uskutečnila řada doprovodných programů – ochutnávka a prodej vín, koncert jazzového uskupení Noční optika nebo dokonce šachový turnaj. Výtěžek 290 302 korun putuje na společný projekt no-

40

sislavského sboru ČCE a brněnského střediska Diakonie – nedaleko místa, kde před sto lety stál evangelický sirotčinec, vyroste dům, v němž najdou svůj domov senioři a  lidé s  tělesným postižením (více jsme psali v ČB 5/2013). Další informace na www.bienaleprodiakonii.cz, kolekce fotografií Benjamína Skály na benfoto.rajce. idnes.cz.

Třináctka nešťastným číslem rozhodně nebyla Jen o kousek dál na jih, v Hustopečích, proběhl za účasti 150 hostů a přátel střediska Diakonie zvaného BETLÉM společenský večer s dobročinnou aukcí. V aukci bylo připraveno 45 děl, z nichž polovinu tvořily výrobky klientů střediska, zbytek pak díla věnovaná místními umělci, a na vinařské Moravě nemohly chybět ani rozličné kolekce vín. Setkání se letos konalo již potřinácté a třináctka nešťastným číslem rozhodně nebyla. Vybralo se totiž skvělých 420 244 korun na výstavbu chráněného bydlení Mirandie v Brumovicích. Středisko BETLÉM tak získalo pětinu částky, již musí vynaložit jako spoluúčast na projekt, který je z 85 % financován formou dotace z Evropské unie. Chráněné bydlení umožní klientům žít v  prostředí, které se blíží prostředí rodinné-

mu. S překonáváním vysokého stupně jejich zdravotního postižení jim pomohou asistenti, a dohromady tak vytvoří společnou domácnost. Nový domov by měl fungovat od roku 2015. Další informace o projektu i fotografie z aukčního večera najdete na www.mirandie.cz.

V Litoměřicích zářila licitátorka Chantal Poullain Už podevatenácté se v Litoměřicích konal společenský večer s aukcí uměleckých děl i výrobků klientů Diakonie. Poprvé se ale uskutečnil v prostorách litoměřického hradu a jeho hlavní hvězdou byla v Česku žijící populární francouzská herečka a šansoniérka Chantal Poullain. Na výtah, který je nutný pro plánované rozšíření prostor Centra denních služeb litoměřické Diakonie, přijde díky aktivním dražitelům dalších 432 200 korun. Mezi padesátkou dražených výrobků a děl ani letos nechyběla plastika akademického sochaře Olbrama Zoubka. Z vyvolávací ceny 15 000 korun skončila na ceně 56 000 a jako vždy se o dílo významného českého umělce strhla mezi dražiteli velká bitva. Rozdíl mezi vyvolávací a konečnou cenou byl rovněž největším dražebním skokem večera. Spokojeností na konci zářil i člen představenstva litoměřické diakonie Zdeněk Bárta, který s Chantal Poullain moderoval a spolulicitoval. Své partnerce s  dražebním kladívkem složil poklonu: „Letošní aukce z hlediska získaných finančních prostředků byla sice druhá nejúspěšnější, ale mnohem důležitější je pro nás to, že během ní panovala úžasná atmosféra především díky paní Chantal Poullain, která dražbě dodala neodolatelný půvab a dokázala strhnout všechny přítomné.“ Fotografie i  další informace z  krásného večera najdete na webové stránce litomerice. diakonie.cz

Liška na Vsetíně Velkou benefiční aukci s licitátorem – hercem Pavlem Liškou chystá také Diakonie vsetínská. Cílem je získat prostředky na výměnu již dosluhujícího automobilu, který po celý rok denně dováží seniory do stacionáře Zahrada. Vsetínská aukce se ovšem odehraje až po uzávěrce tohoto čísla, ¥

 Aktuality 

Diakonie vyhlásila sbírku pro Filipíny Diakonie ČCE vyhlásila veřejnou sbírku na pomoc obyvatelům Filipín. Jakýkoli finanční dar můžete poslat na sbírkové konto 292 949 292/0300, variabilní symbol 117. Letos 8. listopadu bylo na Filipínách tajfunem Haiyan zasaženo přes 11 milionů obyvatel. Katastrofa si vyžádala více než 10 tisíc obětí, přes 600 tisíc lidí muselo být evakuováno. Akutní je nedostatek oblečení, potravin, pitné vody a léků. Vzhledem ke zničení velké části infrastruktury statisíce lidí stále čekají na pomoc. Efektivní využití sbírky garantují naše partnerské organizace: Citizens Disaster Response Center přímo na Filipínách a německá Diakonie Katastrophenhilfe, které ihned na místě zahájily humanitární pomoc. Další informace najdete na stránkách Střediska humanitární a rozvojové pomoci Diakonie ČCE: www.hrp.diakonie.cz

Novinky z projektu Pečuj doma Projekt Pečuj doma, o němž jsme podrob‑ něji psali v srpnovém čísle, je zaměřen na praktickou pomoc s domácí péčí především o seniory. Rady, návody, doporučení a nově také instruktážní videa najdete na rozsáh‑ lém a denně aktualizovaném webovém portálu www.pecujdoma.cz. Veřejnost může využít i bezplatnou informační linku 800 915 915. Během podzimu a zimy také pokračuje série bezplatných kurzů pro laic‑ ké pečovatele napříč republikou. Přihlásit se můžete například v Brně, Jablonci nad Nisou, Ostravě, Pardubicích, Písku nebo Valašském Meziříčí. Během listopadu se na webovém portálu projektu objevily také tři nové pří‑ ručky: Rady ošetřovatelské, Rady sociálně­ ‑právní, Rady pro komunikaci. Podrobnosti na www.pecujdoma.cz ph

41

takže zprávy z Valašska, jakož i celkový součet výtěžků listopadových diakonických setkání s uměním přineseme až v novém roce. Už teď je

ale jasné, že bude činit hodně přes milion. A to je důvod k vděčnosti i v podzimních sychravých dnech. Pavel Hanych (s využitím zdroje denik.cz)

Prestižní ocenění si zaslouží i pečovatelky Pečovatelka roku – národní cena sociálních služeb

N

aše země poznává každoročně prostřednictvím různých anket nejtalentovanější herce, nejlepší sportovce, nejúspěšnější podnikatele nebo nejkrásnější dívky. Na společensky méně atraktivní, avšak o to důležitější povolání se někdy trochu zapomíná. Naštěstí třeba

vyhlášeny 3. prosince 2013 na Novoměstské radnici v Praze, tedy až po uzávěrce prosincového čísla, další informace proto přineseme až v tom lednovém. „V České republice je více než 50 tisíc lidí, kteří v rámci své profese pravidelně pomáhají ostatním: seniorům, osobám s postižením, dětem a dalším potřebným občanům. Všem těmto pracovníkům patří velký dík celé naší společnosti. Upozornit na nejlepší z nich je to nejmenší, co pro ně můžeme udělat a co si zaměstnanci v sociálních službách právem zaslouží,“ říká Jiří Horecký, prezident Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR. ph/vk, foto Archiv Diakonie ČCE

 Aktuality 

Potěšte své blízké i sebe netradičním dárkem z Diakonie i pečovatelky a další pracovníci v sociálních službách mají své ocenění, které každoročně vyhlašuje Diakonie spolu s Asociací poskytovatelů sociálních služeb ČR. Letos má nově název Pečovatelka roku – národní cena sociálních služeb. Cílem je opět podpořit ty, jejichž záslužným každodenním úkolem je pečovat a pomáhat potřebným. Nominace do soutěže za „svého“ favorita měli příležitost zasílat samotní klienti, rodiny a přátelé klientů, jakož i spolupracovníci či vedoucí služeb pomáhajících organizací. Komise složená z odborníků ze sociální oblasti vybrala na základě nominačních dopisů a přihlášek ty nejlepší, kteří převezmou titul „Pečovatel roku – pracovník v sociálních službách“. Výsledky soutěže byly

42

Nevíte, jaký vánoční dárek pořídit? Vyberte ten, který potěší i pomůže lidem kolem nás. Navštivte dárcovský portál Diakonie a udě‑ lejte radost nákupem dárku, jímž přispějete na podporu diakonických klientů nebo na pomoc lidem v rozvojových zemích. Vyberte si dárek, který má smysl. Dosta‑ nete k němu certifikát i dobrý pocit u srdce. Díky možnosti online platby kartou vše vyřídíte doslova za pár minut. Rádi vám také vystavíme potvrzení o daru pro daňové účely. Pomoc má mnoho tváří, může mít i tu vaši. Děkujeme. www.mnoho ­‑tvari­‑pomoci.cz ph

SLOVO

ZVĚŘINEC

Ptáci Nestarat se, co by bylo, kdyby

A

nežka se vypravila s maminkou na návštěvu k babičce Olince. Olinka není Anežčina pravá babička, ale mají se rády a Anežka jí tak říká. Babička Olinka je už stará a nohy ji bolí. Většinu dne sedí v křesle. Jen s námahou vstane a udělá to nejnutnější. Bydlí sama v domku na kraji vesnice. Není ti tady smutno, babičko? ptá se Anežka. Jsi tady pořád sama, nechodíš ven. A nebojíš se tady? Ani ne, Anežko. To víš, že mám radost, když s maminkou přijdete. A ještě pár dalších lidí občas zajde, velcí vnuci mi nakoupí a pomůžou uklidit. Ale stejně, přemýšlí Anežka, já bych se bála takhle sama. Víš, Anežko, podívej se z okna. Anežka se dívá ven. Je tam dost nevlídno. Prosincové odpoledne, fouká vítr, ve vzduchu poletuje mokrý sníh. Za babiččiným oknem je krmítko. Je v něm živo. Olinka do krmítka nasypala semínka slunečnice. Anežko, ráda tady sedám u okna a dívám se na ty ptáčky. Mám tady i atlas, občas se objeví nějaký, kterého neznám, tak se dívám, jak se jmenuje. Znáš ten příběh z Bible o ptácích? O ptácích? Myslíš, jak Noe pouštěl tu holubičku z archy? Ne, teď myslím, jak Pán Ježíš mluvil o ptácích, o které se stará Pán Bůh. Pán Ježíš říkal lidem, aby se netrápili zbytečnými starostmi, co bude. Co budou jíst, co budou mít na sebe. A ukázal přitom na ptáky: Pohleďte na nebeské ptactvo; neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí.

Ale o tyhle ptáky se přece staráš ty, babičko? Máš pravdu, dávám jim v zimě semínka. Ale to není to jediné, z čeho jsou živi. On Pán Ježíš neříkal, že bychom se neměli o nic starat. Že bychom my lidi neměli sít obilí a sklízet úrodu. Ale nemáme se moc strachovat, co by se stalo, kdyby. Tak to je tady se mnou podobně. Jsem tu sama, starám se o sebe jak můžu, jsem vděčná, že mi lidi přijdou pomoct, jsem ráda, že jsi přišla ty s maminkou. Ale přitom věřím, že se o mě stará Pán Bůh. Že se mnou je a že se mnou bude, i kdyby se mi něco stalo.

Ptáci v Bibli V Bibli najdeme seznam ptáků, kteří jsou nečistí a nesmějí se jíst. (Lv 11) Mezi čisté ptáky patří podle Bible například vrabec, holub, hrdlička a vlaštovka, stejně tak drůbež. Ptáci se běžně jedli. Ježíš říká: Neprodávají se dva vrabci za haléř? Reptajícímu lidu dal Hospodin na poušti jako jídlo křepelky. ¥

43

Hrdličky nebo holoubata byla obětním zvířetem chudých lidí. Tak je přinesli také Josef s Marií jako oběť do chrámu, když nesli Ježíše k obřízce. Podle Žalmu 84 si vlaštovka a vrabec hledají přístřeší a místo pro vyvedení mláďat při oltáři v chrámu. Podobně jako oni hledá své útočiště v chrámu žalmista. Jeremjáš napomíná lid, který nezná Hospodinovy řády. Přitom jmenuje ptáky, kteří svůj čas a (letové) řády znají a dodržují. Orli a jiní dravci jsou obrazem síly, neúnavnosti a taky starostlivosti. Jako orel bdí nad mláďaty a nosí je na svých perutích, tak vede Hospodin svůj lid. (Dt 32) Jinde je pták obrazem osamělosti a ztracenosti (pelikán v poušti a výr či sova v rozvalinách – Ž 102,7).

Pelikáni nacházejí v Galileji své zimoviště. Bývají daleko od lidí, v nepřístupných místech. Pelikán krmí mláďata rybami, které naloví v hluboké vodě a ve vaku pod zobákem je vynese na břeh. Ale vypráví se, že mláďata živí svou krví. Pelikán se tak stal symbolem oběti Kristovy. Proto někdy najdeme obrázek pelikána v kostelích, na kalichu pro večeři Páně nebo na náhrobním kameni.  Lenka Ridzoňová, kresba Tomáš Tichý Doporučujeme: V letošním roce vždy pod článkem o zvířatech doporuču­ jeme nějakou knížku, časopis nebo CD pro děti. Většinou bez souvislosti s článkem. Tentokrát: Filip Halama, Eva Benešová, Monika Voženílková: Dobrodružství v Kralicích. Co je to Bible a jak vznikla ta kralická? Obrázky, komiks, úkoly, hádanky, omalovánky.

RECENZE

Vlak Sunset limited není černobílý

V

lak Sunset limited je román v divadelní podobě. Autor Cormac McCarthy jej také původně jako divadelní hru napsal; od roku 2006 se hrála na Broadwayi. Celá kniha je pouze dialogem dvou postav, označených jako „Černý“ a „Bílý“. Zvláštní je McCarthyho přesné definování místa a času děje. Vše se odehrává v čase reálném, tady a teď. Na jedné straně nihilistický univerzitní profesor, který chce spáchat sebevraždu, a na straně druhé bývalý kriminálník, který však uvěřil v Boha a snaží se profesorovi, tedy „Bílému“, sebevraždu rozmluvit. Zpočátku prostá konverzace mezi dvěma lidmi se postupně začne měnit v rafinovaný slovní souboj, který nabývá až symbolických významů. A velkou roli v něm hraje víra. Ani v nejmenším se však nedá říct, že se jedná o  nábožensky založenou knihu, argumenty pro a proti víře jsou často metány z obou stran. McCarthy shrnul veškeré obecné názory obou táborů a skloubil je tak, že do sebe vše skvěle zapadá. Ponurý byt v newyorském

44

černošském ghettu a v něm dva lidé odlišných povah, odlišných názorů, které ale přece cosi spojuje. Zhrzený nedůvěřivý zatrpklý a deprese-

mi trpící profesor, který nevidí jiné východisko ze své situace než si vzít život, a kriminálník, který uvěřil a náplní jeho života je pomáhat svým bližním, protože prostě chce.

Dobře ilustrující část dialogu: Bílý: Vážně si myslíte, že je v téhle místnosti Ježíš? Černý: Ne. Já si nemyslím, že je v téhle místnosti Ježíš. Bílý: Vážně? Černý: Já to totiž vím. Jak to dopadne? Zjistěte sami. Na motivy knihy byl natočen i stejnojmenný film z produkce HBO, v hlavní roli s Tommy Lee Jonesem, který

film i režíroval, a Samuelem L. Jacksonem. Český název filmu je Expres na západ, jak už to ale bývá, překlad filmu do češtiny se příliš nepovedl. Cormac McCarthy je mimo jiné i autorem knihy No Country for Old Men, která ve filmové podobě (česká verze Tahle země není pro starý) získala mnoho Oscarů. Josef Ženatý McCarthy, Cormac. Vlak Sunset limited. Praha: Argo 2013, 147 s. ISBN 978-80-257-0780-7

Vyhnání Gerty Schnirch Rozbouřené moře dějin je k jednotlivci nemilosrdné

„S

kupinka žen se pomalu blížila k prvním domům Perné. Šly unaveně, jen co noha nohu mine. Z prvních dvorků slyšely poštěkávat psy, kteří je už po větru cítili. Kdyby se Gerta dokázala ještě modlit, chodila by k Panence Marii na boží muku denně, aby si vyprosila svůj bývalý život, v klidu jejich bývalého bytu, kam by se otec už nevrátil. Žila by tam jen ona, sama s Barborou a věcmi, které mívala ráda. Sadu maminčiných květovaných hrníčků, dlouhé závěsy v jídelně. Chodila by denně prosit Panenku Marii, aby jí vrátila domov, jeho klid s tichým, pravidelným odbíjením kyvadlových hodin. Kdyby mohla, prostála by tu celé hodiny a modlila se. Ale nemůže. Bůh ani Panenka Maria jí nepomohli, když to nejvíc potřebovala. Nikdy už je nebude potřebovat víc než tehdy. Zavřela před nimi dveře.“ Gerta vyrostla v předválečném Brně. Tatínek Němec, maminka Češka. Gerta má české kamarádky, doma si je blízká s českou maminkou. Otec se nadchl pro nacistickou myšlenku, jeho česká žena, kterou měl dřív moc rád, se stala podřadnou. Během války maminka umírá, Gertin bratr Friedrich, tatínkův miláček, odchází na frontu. To co z domova zbylo, ovládá otec násilím. Gerta otěhotní, nechtěné dítě pojmenuje po babičce Barbora. Diví se, jak moc ji má ráda. Po válce slyší Gerta z balkónu Nové radnice projev prezidenta Beneše o tom, že bude potřeba

udělat pořádek a „vylikvidovat německou otázku“. Náměstí burácí voláním: Smrt Němcům! Němci ven! Všichni? I já? Ptá se Gerta sama sebe. Odpověď přijde brzy. Za několik dní už Gerta tlačí kočárek s maličkou Barborou v zástupu Němců ven z Brna. Hlad, násilí, znásilnění, mizení lidí, všudypřítomná smrt. Pohořelické ženy

nabízejí z kbelíků vyháněným vodu, záblesk lidskosti. Helga nese v náruči mrtvé děcko. Pochod smrti. Dřevěné haly sběrného tábora v Pohořelicích. Tyfus, hledání ztracených. Žízeň. Z Pohořelic je Gerta spolu s několika dalšími ženami odvezena do vesnice Perná, aby tady pomáhaly při žních. V Perné, dříve Bergen, donedávna všichni mluvili česky i německy. Češi, ¥

45

Němci, Rakušáci, židé žili společně, scházeli se v hospodě i v kostele, dožínky byly slavností celé vesnice. Teď mnozí zmizeli, odešli nebo byli odsunuti. Do uprázdněných statků se stěhují lidé odjinud, zavádějí nové pořádky. Na vinicích hospodaří lidé, kteří v životě neviděli vinohrad. Ženy z Pohořelic ubytují u staré paní Zipfelové. Některé tu zůstanou několik let. Stará paní Zipfelová je jedna z mála, které ve vyhnaných ženách vidí lidi. Po několika letech se Gerta vrací do Brna. Do Brna nového, jiného, bez Němců. I když už Gerta nenosí na kabátě písmenko N, je napořád ocejchovaná. Nenajde domov, nikam nepatří. Gerta žije a přemýšlí ve složité poválečné době. Smutně uvažuje, jaký byl svět „předtím“. Mnohobarevný, bohatý. S českou kamarádkou Janinkou ho malovaly na hodinách kreslení. Kde

ta hrůza vlastně začala? ptá se na druhé stránce knihy. Co mohlo být jinak a kdo za to může? Kniha se nečte snadno, naše neslavné dějiny na nás sahají bez rukaviček. Obraz smutku a zmaru umocňují naturalistické popisy násilných scén. Němci, Češi, Rusové – někdy přestávají být lidmi. Co s tím, po tolika letech? Odkrývání pravdy, omluva, zadostiučinění. Pokání. Na starou Gertu už je to příliš. Kniha Vyhnání Gerty Schnirch vyšla v roce 2009 a  získala mj.  ocenění Magnesia Litera 2010. Zatím poslední knihou Kateřiny Tučkové je román Žitkovské bohyně (2012). Lenka Ridzoňová TUČKOVÁ, Kateřina. Vyhnání Gerty Schnirch. Brno: Host 2012. 416 s. ISBN 978-80-7294-315-9

O dobrém nástroji z té pravé Boží kůlny Jiří P. Štorek po deseti letech

K

dyž v  červnu 2003 zemřel Jiří P.  Štorek, přišla církev o jeden ze svých výrazných důležitých hlasů. Chodíval často proti proudu, netoužil se zavděčit, zrak upřený až na obzor naděje. Mnohé evangelíky přivedl k novému vnímání liturgického slavení, uvedl do našeho povědomí korejské bratry a sestry, kteří s námi obývají český prostor, stočil náš pohled k nesnadnému životu homosexuálních křesťanů, vtiskl českou podobu dobročinným Divokým husám, jako člen představenstva Diakonie ČCE promýšlel po svém vztah mezi sborovou a institucionální diakonií. Vedle toho byl jaksi samozřejmě postupně též farářem sborů v jihočeských Kaplicích, v Českém Brodě a v Praze­ ‑Kobylisích a  všude tam toužil po proměně sboru v živé, činné společenství Božího lidu: kázal, byl strůjcem uvážlivých stavebních úprav budovy kobyliského sboru, pastýřem pacientů

46

bohnické psychiatrické léčebny, člověkem vždy připraveným angažovat se v ekumenických rozhovorech a vztazích. Když o tom všem čteme v  bezmála devadesátistránkovém sborníku, který u příležitosti desátého výročí Štorkovy smrti vydal pod titulem Ohlédnutí vlastním nákladem kobyliský farní sbor, těžko se ubráníme otázce, jak se to všechno do jednoho nikterak dlouhého života mohlo vejít. Z  okruhu kobyliského sboru však vzešla ještě jedna připomínka Štorkovy osobnosti: soubor kázání na texty První knihy Samuelovy, která Jiří Štorek pronesl od posledního prosince roku 2000 do počátku února 2002 a která jsou prvním svazkem řady nazvané Kazatel Jiří Štorek. Při jejím čtení si nemusíme nasazovat žádné pietní brýle ani se shovívavě pousmát nad příležitostnými řečmi nevratně vázanými k době minulé, kdy jsme všichni byli tak nějak

než deseti letech od jejich vzniku – až mrazí. Nepodobá se česká touha po prezidentu voleném přímou volbou tak trochu pošetilé touze Izraelců po vlastním králi? Nemůže se nakonec naše minulé dvacetiletí shrnout větou: „Uplynulo mnoho dní, celkem dvacet let“ (1 Sam 7,2)? Větou vyjadřující, že v těch dvaceti letech „není prostě o co zavadit“? Že „náboženský provoz běží, ale nikoho to zvlášť nebere“? „Jako by ani Pána Boha nezajímalo, co se to tu vlastně děje“? Recenzent se naštěstí nemusí pouštět do hlubokých rozborů, protože vydavatelé obou zmíněných knížek mysleli i na to: v Ohlédnutí najdeme výborné zamyšlení nad Štorkovými kázáními z pera Pavla Filipiho a tentýž autor opatřil doslovem též soubor kázání na První Samuelovu. Sama se nemohu ubránit dojmu, že kdyby byl Jiří P. Štorek žil v jiné zemi, působil na výstavnějších sborech, mohl se dočkat věhlasu, jaký provází Nica ter Lindena, jehož úvahy o biblických textech vycházejí v četných překladech, mimo jiné i českých. Vydavatelům – a především Janu Boučkovi, který pro edici Kazatel Jiří Štorek založil vlastní nakladatelství – patří velký dík, že nenechali Štorkova kázání mlčet na magnetofonových páscích, ale dali si práci s  jejich přepisem a vydáním na profesionální úrovni, dokonce s ilustračním doprovodem členky kobyliského sboru Petry Fischerové. Nabízí se otázka: nevyvzdorovaném izraelském králi, v Bibli praví: stála by alespoň některá kázání za vydání na „Hle, skrývá se mezi zbrojí.“ (1 Sam 10,22) Za tím kompaktním disku? Třeba jako příloha Českého je pro Štorka „božský humor, dobrý vtip, jaký bratra 2014? Na závěr ještě jedna užitečná informaPán Bůh umí. Chtěli jste krále a máte ho mít. Ale musíte si jít vybrat mezi flintičkami a meči, ce. Obě knihy si lze objednat na adrese mezi lopatami, rýči a hráběmi. Tam je váš král.“ http://kazatel­‑jiri­‑storek.webnode.cz/. Protože Jenže Štorek spolu s Vladislavem Vančurou ví, se dá předpokládat, že další svazek řady bude že humor není smáti se, ale lépe věděti. Vtip moci vyjít teprve, až se prostředky vynaložené proto není smyslem věci ani tu není proto, aby na první dvě knížky aspoň zčásti vrátí, objedkazatel upozornil sám na sebe. V kázání ne- návejme, kupujme a třeba i rozdávejme! Kdyby měl Český bratr anketu o knihu roku, může jít o legraci, protože jde o život. Od vtipu proto vede cesta zpět, a závěrečné věty téhož věděla bych, komu dát hlas. Slovo Jiřího Štorka kázání tak načrtnou neotřelý obraz jediného se po desetileté Bílé sobotě vrátilo mezi nás. pravého krále, který utkví v paměti: „Jenže Bůh Šárka Grauová jej vzkřísil z mrtvých a učinil jej králem pro Ohlédnutí. Praha: Farní sbor ČCE všechny národy. Dobrý nástroj pomoci z té prav Praze 8 – Kobylisích, 2013. 88 s. vé Boží kůlny na nářadí – z Boží prozíravé lásky.“ ŠTOREK, Jiří: 1 Sam. Praha: Jan Bouček, 2013. 128 s. O kázáních Jiřího Štorka by se dalo mluvit ISBN 978-80-905516-0-2 a psát dlouho. Někdy nad nimi člověka – po víc

mladší. Štorkovo slovo stále dělá, co slovo dělat má: oslovuje. V pozadí tohoto slova se rýsuje muž, který nemá času nazbyt. Nepřekypuje trpělivostí se záhadnými výroky, na nichž si biblisté brousí svůj vtip, neprodlévá u historických souvislostí, ač se o ně umí v případě potřeby vhodně opřít. „V tomhle příběhu je mnoho velmi zajímavých věcí pro ty, kdo studují Písmo,“ říká v úvodu kázání na První Samuelovu třináct. Po pár větách ovšem příznačně dodá: „Ale pojďme k věci.“ Nepominutelný smysl pro humor a pro vtip je tu také. Někdy jej kazatel odhalí ve výstavbě biblického vyprávění („Saul, hledaje oslice svého otce, sám je nalezen“). Jindy kazatele biblický text právě svým vtipem inspiruje k něčemu novému, podstatnému. Jako když se o Saulovi,

47

UPOUTÁVKA Milena Šimsová: Svět Jaroslava Šimsy

tabu prolamuje a formou fiktivních dialogů, vyprávění, zamyšlení i teoretických výkladů přibližuje toto období lidského života všem,

O

bsáhlá životopisná freska, mapující životní souvislosti výrazné osobnosti první republiky, bytostného křesťana a demokrata, sekretáře Akademické Ymky a účastníka protinacistického odboje.

kterým není lhostejné. Není to návod, spíše vybídnutí, abychom hledali k druhému cestu alespoň v posledních dnech života. ŠIKLOVÁ, Jiřina. Vyhoštěná smrt. Praha: Kalich 2013, edice Silver, 128 s. 150 Kč, v e­‑shopu Kalicha 120 Kč. ISBN 978-80-7017-197-4

Práce zpřístupňuje dosud nepublikované dokumenty z  pozůstalosti i  záznamy rozhovorů s  pamětníky. Rozsah a  skladba textů nabízí překvapivě čtivou, ba dobrodružnou sondu do světa Jaroslava Šimsy, jak ho představovali ti, kteří ho duchovně vedli (E. Rádl a T. G. Masaryk), s nimiž se přátelil, pro něž se nasazoval, i ti, jimž odporoval. Plasticky před námi vyvstanou duchovní a politické zápasy první republiky i pomnichovské a nacistické destrukce demokracie a humanity. Kniha má bohatý obrazový doprovod. Předmluvu napsal Erazim Kohák.

Hynek Schuster: Životy do stromů vepsané

Ú

tlá knížka faráře Hynka Schustera je soubor krátkých lyrických úvah a básní, jejichž ústředním tématem je soužití člověka s přírodou, obdiv k dlouhověkým stromům a nevšední pohled na obyčejné věci. Z jednotlivých kapitol

ŠIMSOVÁ, Milena. Svět Jaroslava Šimsy, EMAN: Benešov, 2011, 624 s. 288 Kč, při objednávce u nakladatele 15% sleva ISBN 978-80-86211-91-6

Jiřina Šiklová: Vyhoštěná smrt

M

y lidé jsme si jako jediní tvorové vědomi své smrti. Přesto se bojíme o  ní mluvit a často to neumožňujeme ani svým blízkým, kteří odcházejí. Napětí se tím stupňuje, umírá se dnes skoro bez rozloučení a vyslovení posledního přání. Knížka Jiřiny Šiklové toto nepsané

48

dýchá zemitost, pokora a úcta, v autobiografických částech naťukává autor mezilidské vztahy i zodpovědnost vůči stvoření. SCHUSTER, Hynek. Životy do stromů vepsané. Oftis: Ústí nad Orlicí 2013, 104 s. ISBN 978-80-7405-193-7

POSLEDNÍ SLOVO

Od žákyňky to nebolelo

B

ěhem svých pražských studií jsem se na šest týdnů octl na proslulé Jiráskově klinice poblíž Karlova námětí. Dodnes si vzpomínám nejen na lékaře, ale i na některé pacienty a ošetřovatelky. Ty byly většinou mladé a vykonávaly svou službu s vlídným odstupem. Přicházel však sloužit i jeden muž středního věku, vždycky rázný v chůzi i v řeči. Bylo nám divné říkat mu „sestro“ nebo „bratře“, a tak jsme ho oslovovali „pane Tůma“ a někdy jsme se s ním dohadovali. Třeba o tom, že na WC jsme měli místo toaletního papíru kusy novin. Namítali jsme, že na klinice by to být nemělo, protože to není hygienické, ale pan Tůma nám rezolutně dovozoval, že večer předtím byl na WC poblíž Václaváku a také tam byly jen noviny, tak proč by nemohly být i na klinice?! Jindy se ironicky podivoval, že za naším oknem bývala spousta ptáků. My jsme se tomu taky podivovali, i když jsme všichni dobře věděli, čím to je: Při té neslané dietě nám ty kašovité porce už pranic nechutnaly, a tak jsme občas otevřeli okno a vyklopili talíř na venkovní plech. Svým věcným přístupem nás pan Tůma vedl k tomu, abychom se ke všem svým trápením stavěli chlapsky a čelem. Když jsem po operaci chodil po chodbě sehnutý, přiblížil se ke mně zezadu, jednou rukou mě vzal za rameno a druhou přitlačil na záda a zavolal: „Mladej, rovně!“ To se ví, že to bolelo, ale než jsem stačil slovně zareagovat, byl pan Tůma kdesi pryč. Takže mně nezbylo než si dávat pozor a chodit rovně. Před operací mně byl kvůli nějaké infekci naordinován penicilin. Po celý týden přicházela každé tři hodiny ve dne i v noci sestřička a píchala mně injekci, většinou do stehna kousek nad kolenem. Některé píchance hodně bolely a to jsme si vysvětlovali tím, že klinika šetří a používá staré a tupé jehly a chudáci pacienti musí trpět. Nejvíc ty píchance bolely od jedné značně starší sestry, která byla stále zamračena a pořád měla naspěch. Na mě brblala, že mám strašně tvrdou kůži a  jednou k  ránu cukla stříkačkou rázně do strany, až se jehla trochu ohnula. Bolelo to, ale neodvážil jsem se říct ani „ň“. Měli jsme k ní veliký respekt. Ráno pak k nám na pokoj přišly

studentky zdravotnické školy. Říkalo se jim „žákyňky“. Začal jsem bědovat, že teď budeme za pokusné králíky a co nás zas všecko čeká. Když ke mně jedna drobná žákyňka přišla s injekční stříkačkou, začal jsem jí vysvětlovat, že mám tvrdou kůžu a že má píchnout kolmo a kolmo pak jehlu vytáhnout. Žákyňka se jen usmála, neříkala nic a postavila se tak, že jsem jí na ruce neviděl, a za okamžik odcházela pryč. Zřejmě si vzala tu nejlepší a nejostřejší jehlu, takže ten píchanec od ní vůbec, ale vůbec nebolel! Byl jsem tak překvapen, že jsem jí ani nestačil vyslovit své uznání a poděkování. Ale dodnes, i po 63 letech, na ni (a nejen na ni) s úsměvem vzpomínám. Jaroslav Voda

 oznámení 

Jarní prázdniny v Horském domově v Herlíkovicích Během jarních prázdnin 2014 nabízíme tyto termíny: 1.–8. 2. 2014 Debora Hurtová 8.–15. 2. 2014 Lukáš Klíma 15.–22. 2. 2014 Jaromír Strádal 22. 2. –1. 3. 2014 Tomáš Matějovský 1.–8. 3. 2014 Michal Vogl 8.–15. 3. 2014 Vojen Syrovátka Uvedení faráři a farářky připraví ranní a odpolední programy pro děti, večerní zamyšlení pro dospělé a nedělní bohoslužby v místním secesním kostele. Srdečně zveme! Rekreační středisko ČCE, 543 52 Strážné 157, [email protected] tel.: +420 499 434 300, +420 499 434 013; +420 604 434 300v www.horskydomov.cz

49

Evangelický měsíčník

vydává Českobratrská církev evangelická

NA OBÁLCE foto: Archiv Diakonie ČCE REDAKČNÍ UZÁVĚRKA Redakční uzávěrka lednového čísla je 15. 12. 2013. Vyhrazujeme si právo nevyžádané příspěvky krátit.

DISTRIBUCE PRO ZRAKOVĚ POSTIŽENÉ elektronicky a ve zvukové podobě: Diakonie ČCE, Klimentská 18, 110 05 Praha 1, tel.: 222 316 306, e­‑mail: [email protected]

ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, 111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236, e­‑mail: ceskybratr@e­‑cirkev.cz, www.e­‑cirkev.cz, sekce Publikace, časopis Český bratr

TISKNE OPUS v.d.i. Janáčkovo nábřeží 1075/27 150 00 Praha 5 www.ceskybratr.cz (ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce

Chystáme: Pro nový ročník cyklus Moderní doba. Pro číslo 1/2014 téma Do fabriky.

ISSN 1211-6793

REDAKČNÍ RADA šéfredaktorka: Daniela Ženatá redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová členové: Adam Balcar, Romana Čunderlíková, Šárka Grauová, Pavel Hanych, Jiří Hoblík, Jan Kirschner, Tomáš Pavelka, Jana Plíšková, Lenka Ridzoňová