Odjazyka kekomunikaci

I~

~

Odjazyka kekomunikaci

JAZYK

A REC

"

!! I

,

Nekdo z vás si možná rekne, že vlastne obe slova, jazyk a rec, znamenají totéž. Vskutku, mluvíme o materském jazyce i o materské reci a neshledáváme v tom žádný rozdíl. Ostatne vycházejí dva casopisy venované ceštine, z nichž jeden se jmenuje Ceskýjazyk a literaturaa druhý Naše rec. Potud máte tedy pravdu. Ale vzpomente si, že v bežném hovoru rekneme o nekom, že mu došla rec, anebo poprosíme partnera, aby nám neskákal porád do reci - nuže, v techto souvislostech bychom slovo jazyk mohli steží užít. Výraz rec má tu totiž význam "mluvení", tj. užívání jazyka v dorozumívací cinnosti. A práve tento rozdíl mezi jazykem a recí využila moderní jazykoveda k tomu, aby terminologicky rozlišila jazyk (fr. Za Zangue)jakožto systém jazykových znalostí, který nám umožnuje dorozumívat se recí (la paroZe), tj. neco ríci ci ríkat neboli mluvit a psát, a ovšem též tomu, co bylo receno ci napsáno, rozumet. Bylo by však omylem myslet si, že jazyk, tj. jazykový systém uložený v naší pameti a jen velmi nedokonale zobrazovaný v ruzných mluvnicích a slovnících daného jazyka, a rec, tj. vytvárení promluv ci textu a porozumení jim, jsou dve zcela ruzné, samostatné veci. Naopak, jsou na sobe závislé, vzájemne se podminuj! - jedna bez druhé nemuže existovat. Mohlo by se ríci, že jde o dve ruzné strany téže mince, dva ruzné aspekty jednoho a téhož komplexního jevu. Mužeme se o tom snadno presvedcit, jestliže si predstavíme, jak to vlastne chodí, když se malé díte ucí mluvit neboli užívat jazyk. VšimneteO si, že už samy formulace "ucí se mluvit" a "ucí se užívat jazyk" napovídají nerozlucné spojení obou aspektu. Konkrétne receno, díte se ucí pojmenovávat jednotlivé jevy, s nimiž prichází do styku, tato' pojmenování '"

si ukládá do pameti a zároven poznává gramatická pravidla, která umožnují konstruovat složitejší jednotky, predevším vety, a osvojuje si i zásady, jak tyto jednotky systému užívat v reci a také ovšem jak reci druhých porozumet. Schéma, které jsem tu práve nacrtl, je ovšem znacne zjednodušené, ale snad stací k tomu, abyste pochopili, jak se tu z jedné strany recová cinnost a z druhé strany znalost jazyka vzájemne doplnují, kombinují, navzájem predpokládají; a nelze ríci, která z obou složek je duležitejší nebo prvotní. Ostatne tohle vše prožívá vlastne i každý dospelý, když se ucí cizímu jazyku neboli cizí reci. Ve škole nebo v kurzu jsme si osvojili potrebnou zásobu slova znalost gramatických pravidel a jakž takž i výslovnost (rekneme anglictiny), ale k tomu, abychorrr umeli plynne mluvit, máme ješte dost daleko. A naopak, najdou se lidé, kterí se po príchodu do cizojazycného prostredí museli rychle naucit dorozumívat se, tedy mluvit a rozumet, aniž se predtím naucili soustavné gramatice a seznámili se podrobneji se slovní zásobou. Tyto znalosti získávají teprve nyní pri recové praxi: postupne si ukládají do pameti jednotlivá slyšená nebo ctená slova a vyvozují si a zapamatovávají gramatická pravidla. Tím jsme se dotkli duležité otázky jazykového vyucování: jazyku cizích, ale i spisovné ceštiny. Podrobneji se touto vecí nyní zabývat nebudeme a povíme si tu jen veci nejzákladnejší. Tradicní (a dosud užívaný) postup je založen na gramatice (je to vlastne pokracování v tradici výuky latjny) a jeho cílem je pametové osvojení lexikální, a predevším mluvnické soustavy jazyka, tj. systému slovních tvaru a pravidel jejich tvorení, jakož i tvorení slova konstruování vet, a to vše v podstate na základe ucebnice. Velmi málo se užívá vlastního pozorování promluv a textu a stejne tak málo se uplatnuje vlastní recová produkce, písemná i ústní - tedy práve to, co by melo být vlastním cílem vyucování. Vždyt jen jazykové projevy i promluvy mají svuj smysl, prinášejí nejakou informaci, neco sdelují, kdežto jazykový systém je pouhým prostredkem sloužícím k tvorení promluv, jiný smysl nemá. V posledních letech se zacíná prosazovat smer opacný, a to i pri jazykové výchove v ceštine. Tento ucební postup bývá nazýván "komunikativní": žák se pri nem ucí prímo komunikovat, dorozumívat se v predpokládaných životních situacích, hovorit (a slyšenému rozumet), aniž by se ucil systematickým mluvnickým pravidlum. Ta jsou sice samozrejme podkladem každé recové komunikace, ale žák je poznává jen neprímo, nesoustavne, neúplne a casto neuvedomele. Zdá se však, že nejúcinnejší by byla nejaká kombinace obou uvedených metod, totiž postup komunikativní spojený s jistým poucením gramatickým, nikoli ovšem ucebnicove soustavným, nýbrž vybraným vhodne podle potreby tématu a komunikativní situace, bez zbytecné odborné záteže a podrobností. 8

(I

~

~

I když tedy obe složky, jazykový systém a recová cinnost, tvorí funkcní jednotu, je mezi nimi prece jen jeden podstatný rozdíl. Rec, tedy ústní promluvy a písemné texty, jsou nám bezprostredne prístupné, vnímáme je sluchem, resp. zrakem, mužeme je pozorovat, rozbírat a vykládat. Naproti tomu systém jazyka existuje jen v myslích lidí, je uložen v jejich pameti, a je tedy prímému pozorování neprístupný. Tato dumyslná soustava znakových jednotek predstavuje (podle V. Mathesia) "souhrn možností, které jsou k dispozici príslušníkum téhož jazykového spolecenství", a my jsme schopni tyto možnosti poznávat (popr. též nedokonale zachycovat v ruzných príruckách) jen z toho, jak jsou realizovány v jednotlivých promluvách. O jazykovém systému víme tedy jen to, co jsme schopni vycíst a rekonstruovat z reci. Že tomu tak skutecne je, dosvedcují napr. prípady, kdy posluchac upozorní mluvcího, že udelal chybutj. že se ve své reci odchýlil od systému jazyka. Znalost jazykového systému je nezbytným predpokladem, ba podmínkou pro to, abychom se mohli dorozumívat recí. Tento systém není ovšem neco jednoducl;tého, a pokud jde o ceštinu, je její gramatická soustava až marnotratne bohatá a komplikovaná, plná odchylek a dvojtvaru (zejména v ceštine spisovné). Nejde ovšem jen o znalosti, nýbrž též o dovednosti tyto znalosti používat v reci, o to, umet své myšlenky formulovat a vhodne stylizovat. Mluvcí každého jazyka musí vedet, k jakým úcelum se jazyka užívá a jakým zpusobem se to deje - tedy jak se na neco ptáme, jak žádáme, dekujeme, slibujeme, varujeme atd. Je také treba osvojit si zásady vhodného jazykového chování, zejména v reci dialogické, v rozhovorech (napr. to, že máme druhému sdelovat jen to, co patrne dosud neví a co by ho mohlo zajímat, a že mu nemáme skákat do reci). A konecne je treba také znát nejruznejší textové vzorce, tj. vedet, jakou formu má mít žádost, zápis z porady, 'obchodní dopis, clánek do novin atp. Jak vidíte, není toho málo, co patrí k vybavenosti cloveka jako tvora schopného se dorozumívat recí. Cemu všemu se musí clovek naucit, co je treba, aby \vedel a umel, má-li vhodne a úspešne komunikovat slovem a písmem pri nejruznejších príležitostech, v nejruznejších životních situacích. FRANTIŠEK

MLUVÍME

DANEŠ

A PíŠEME

Jazyk existuje ve dvou podobách, nebo, jak uvádejí lingvisté, ve dvou existencních mpdech: mluveném a psaném. Když ,yjazyk užíváme, bud mlu,11 ' ' Y I Vlme, resp. m Iuvene sovo pos Iouc hame, ane b o plseme, resp. cteme. Kdyz Y

jazyk pozorujeme,

9

vidíme mezi obema podobami jazyka rozdíly, které se

týkají nejen vnejšího ztvárnení obou jazykových modu, vokálne-akustického a graficko-optického, ale týkají se i vlastního charakteru jazykových projevu, které temito kanály procházejí. Když jazykovedci jazyk analyzují a popisují, napr. pro potreby pedagogické, prekladatelské apod., musejí se vlastne rozhodnout, na kterou z obou podob jazyka se budou odvolávat nebo kterou z nich budou dokonce považovat za výchozí. Geneticky, z hlediska vývoje lidského rodu a lidské reci, je mluvená podoba jazyka patrne starší. Je tedy historicky primární, zatímco psaná podoba jazyka je sekundární. Také z hlediska vývoje lidského jedince je odpoved snadná: díte si nejprve osvojuje mluvenou podobu jazyka, a teprve pozdeji, vetšinou od školních let, podobu psanou. Díváme-li se však na vec z hlediska synchronní' koexistence mluvené a psané podoby jazyka, nelze rozhodnout, J
kanál (jak se odborne ríká),jen o ten grafický.Cteme-lipsaný text, chybí nám možnost jakéhokoli kontaktu s autorem. Mezi autorem a ctenárem bývá vzdálenost místní i casová. Jediné, co má ctenár k dispozici, je psaný text a z nej musí sdelení vyvodit, text dešifrovat. Tento rozdíl, daný situacní zakotveností mluveného projevu a situacní nezakotveností psaného textu, se promítá do vnitrní výstavby sdelení. Tam, kde muže být mluvený projev relativne neúplný, protože jej dotvárí situace, musí psaný text splnovat vyšší nároky na úplnost. V mluveném projevu je více implicitnosti, zatímco psaný text bývá explicitnejší. V mluveném projevu se mluvcí casto odvolává k aktuální situaci, kterou sdílí spolecne se svým komunikacním partnerem. Bývá tu mnoho gest 10

a ukazovacích zájmen a príslovcí, tenhle, tohle, tamhle, tuhle apod., jimiž mluvcí k situaci poukazuje, a mluvený text je tak do znacné míry do této situace otevren, zatímco psaný text je vlastne do sebe více uzavren. To vše se projevuje rozdílnou gramatickou, zejména syntaktickou stavbou mluveného a psaného projevu. Ve srovnání s psaným textem, který je v dusledku zmínených nároku na úplnost, explicitnost a sevrenost budován z gramaticky úplných výpovedí, se mluvený text jeví jako uvolnený, neúplný, neurovnaný, útržkovitý. Bývá plný pauz, v nichž se mluvcí rozmýšlí, jak dál, plný nedokoncených výpovedí, po nichž se mluvcí odmlcuje. Jsou v nem tzv. chybné zacátky, kdy mluvcí zahájí svou rec nejakou vetnou konstrukcí, ale pak se rozmyslí, prohodí já to reknu jinak, vrátí se na zacátek a zacne znova, jsou tu castá vyšinutí z vazeb, kdy mluvcí opustí z nejakého duvodu jednu syntaktickou konstrukci a dokoncí výpoved podle jiného vetného vzorce apod. Mluvený projev muže obsahovat prereknutí, zadrhnutí, neslovné výrazy typu ehm, hm apod., vycpávkové výrazy typu proste, tedy, tak nejak, jimiž mluvcí získává cas a promýšlí si svou další rec. Mluvený projev totiž, je-li nepripravený a spontánní, zpravidla nese stopy casového tlaku, v nemž vzniká. Psaný projev umožnuje vše si predem promyslet, rozvrhnout, opravit, znovu zformulovat, vylepšit, prepsat. Protože je psaný text vlastne zbaven všeho toho, co je charakteristické pro spontánní rec, bývá urovnanejší a kondenzovanejší. Psaný text bývá nárocnejší na sledování než projev mluvený. Ovšem to je zase v souladu s tím, že vnímatel psaného textu, ctenár, má dost casu na to, aby psaný text dešifroval a porozumel mu. Zatímco mluvené slovo stále ubíhá a nelze je vrátit (jak se ríká: voda tece a slova plynou), k psanému textu se lze vracet (co je psáno, to je dáno), studovat jej, znovu procítat, ale také jím jen listovat a preskakovat v nem, což u poslechu mluveného projevu tak snadno nejde. Jak rozmanite si muže pocínat autor pri stylizaci psaného textu, tak volne si muže pocínat i jeho ctenár. Je ovšem nutno poznamenat, že všechny tyto charakteristiky se vztahují k ideálním projevum psanosti a mluvenosti. S cím se nejcasteji setká" váme, to jsou modifikace a smíšené typy psanosti a mluvenosti: na jedné strane mluvený projev mohl být predem promyšlen, anebo dokonce napsán a pak už jenc cten, naopak, psaný projev muže být jen nacrtnutý, témer spontánní, jako je tomu u poznámek, vzkazu, dopisu apod. Smíšených podob psanosti a mluveno sti navíc pribývá, nebot nové komunikacní technologie rozvíjejí možnosti prenosu slova. Nežijeme zdaleka v dobe, kdy mluvené slovo, jakmile bylo vyrceno, nenávratne mizí, uchováno po~ze v naší pameti, a neplatí ani to, že trvalý záznam posky11

tuje slovu jen záznam rukopisný nebo stránka vy tištená treba v knize. Dnes jsou to hlavne masmédia, pocítace, e-maily, faxy, které zpusobují, že mluvíme a píšeme ve stále nových situacích, pro které je treba klasické pojetí psanosti a mluveno sti adaptovat. Nekdy se proto uvádí, že duležitejším kritériem než to, zda má projev podobu akustickou ci optickou, je to, zda mezi autorem a adresátem existuje predpoklad zpetné vazby. Zda je tu možnost vzájemné interakce, overování si vzájemného porozumení, prizpusobování se autora príjemci pod vlivem reakcí vnÍmatele apod. Rozdíl mezi psaností a mluveností se nahrazuje rozdílem mezi monologem a dialogem. SVETLA

JAZYKEM POjMENOV A SDELUJEME

CMEJRKOVÁ

Á V ÁME

Mluvení, tedy dorozumívání se pomocí jazyka, je pro nás zcela bežnou a základní cinností; vykonáváme ji zpravidla bez vetších potížÍ a nepripadá nám nijak složitá. Vzpomenete-li si však na to, jak vám bylo (poprípade je), když jste se ucili nejakému cizímu jazyku, jiste nahlédnete, že mluvení je ve skutecnosti záležitost znacne komplikovaná a vyžaduje rozsáhlé znalosti, schopnosti i praktické dovednosti. . Duševní procesy, které jsou spojeny s užíváním jazyka v komunikaci, není snadné zjistit a popsat, protože naše mysl, v níž probíhají, je jakási cerná skrínka, do které se nám podarí nahlédnout jen za nekterých mimorádných okolností. Ucení se cizímu jazyku je jednou z takových príležitostí, podobne jako osvojování si jazyka materského v útlém veku. Zamyslíte-li se nad tím, jak vlastne tento proces probíhá, jiste si vzpomenete, že rodice ucí detátko jednak tomu, jak se ruzné predmety a jevy z je-

ho okolí jmenují (tohle se jmenuje lžicka,tamhleto je pejsek a ten šteká atp.), jednak je vedou pozdeji k tomu, aby vyjadrovalo svá prání, pocity, poznatky, a to tím zpusobem, že bude jednotlivá pojmenování spojovat v nejaké složitejší výpovední celky; zpocátku to nebudou sice vety v plném slova smyslu, ale behem doby díte zvládne i ona složitá gramatická pravidla. Mužeme tedy právem predpokládat v duchu Mathesiove, že složitý proces dorozumívání jazykem zahrnuje v sobe dva základní postupy, dve cinnosti ci dva akty, totiž akt pojmenovávací, pri nemž vyhledáváme ve své pameti názvy tech složek skutecnosti, o nichž se chceme vyjádrit, a na druhé strane akt usouvztažnovací, kterým zvolená pojmenovávání spojujeme, uvádíme ve vzájemný vztah a vytváríme tak vetu, kterou neco nekomu sdelujeme (jde tedy zároven o akt vetotvorný). Pri konkrét12

ním mluvení tyto dva akty nenásledují takto jednoduše za sebou, nejsou od sebe oddeleny, nýbrž se vzájemne prostupují a je mezi nimi oboustranná závislost. Avšak jak dosvedcují prípady tzv. afázií, tj. poruch reci zpusobených nejakou vadou v mozku, oba tyto akty skutecne existují. Totiž jedna skupina afatiku neumí jednotlivé veci pojmenovávat, ale vety tvorí normálne, kdežto druhá skupina dovede sice pojmenovávat, ale schopnost spojovat tato pojmenování do vet nemá. Ostatne nemusíme chodit ani tak daleko: všem se nám stává, že si nekdy nemužeme uprostred vety vzpomenout na pojmenování neceho a pracne hledáme ono slovo ve své pameti, nebo zase jindy se nám nedarí utvorit kloudnou vetu. Pokud jde o jazykové prostredky, kterých se pri techto. aktech užívá, je to na jedné strane zásoba pojmenování, kterou má daný jazyk k dispozici a každý mluvcí uloženu ve své pameti, na druhé strane pak soubor pravidel, podle nichž se v našem jazyce tvorí gramaticky správné vety (a který opet každý mluvcí zná - lépe ci hure). Jazyková pojmenování, to jsou jednotlivá slova, popr. spojení nekolika slov. Tedy napr. dum, rychlý, zpívat, popr. kyselina sírová nebo postavení mimo hru. Slova mají svuj vecný význam. Napr. dum znamená "neco umele postaveného a tak rozmerného a upraveného, aby se uvnitr mohlo trvale pobývat". A práve tento vecný význam rozhoduje o tom, zda mluvcí zvolí v dané situaci toto slovo k oznacení té veci, kterou má práve na mysli a o které chce neco povedet. Všimnete si, že význam slov bývá znacne obecný, široký, což umožnuje to ci ono slovo užít v nejruznejších konkrétních situacích, tedy napr. pojmenovat slovem dum jednou jednopatrovou budovu, ve které bydlíte, podruhé velký panelový cinžák, potretí malé venkovské stavení a poctvrté treba nejakou typickou budovu v Indii. Slovní zásoba bývá zachycena a popsána ve slovnících a z hlediska gramatického se slova rozdelují do nekolika tríd, kterým se ríká slovní druhy: substantiva (podstatná jména), adjektiva (prídavná jména), slovesa atd., jak to znáte ze školy. Z hlediska pojmenovávacího je však duležité jiné roztrídení slov. Porovnejte napr. tato dve, slova: šáchor a polovodic. Co znamená první z nich, šáchor, bud víte, nebo nevíte, a pokud nevíte. (protože jste se s ním dosud nesetkali), pak z jeho podoby jeho význam nijak neuhodnete. Naproti tomu slovo polovodic nám svuj význam jaksi napovídá svým vnitrním složením: i ten, kdo neví, co presne znamená, prece jen zjištuje, že nejak souvisí se slovesem vodit, že zakoncení -ic naznacuje, že jde o nejakou vec nebo osobu, která vodí, a konecne že pocátecní složka polo- napovídá význam "napul", "zcásti". Protože slova tohoto druhu jakoby podávala popis toho, co znamenají, ríkáme jim "slova popisná" (nebo též motivovaná), zatímco slova jako šáchor (ale samo-

13

zrejme i dum, rychlý, pít atd. atd.) popisná nejsou, jako by byla "nemá", a o'azýváme je "slova znacková" (nemotivovaná) - predstavují totiž pro toho, kdo je nezná, nedešifrovatelnou znacku. Vnitrní stavbou popisných slov se zabývá jázykovedná nauka zvaná tvorení slov nebo slovotvorba. O ní však dnes hovorit nebudeme a další výklady venujeme aktu usouvztažnovacÍmu, tj. tomu oboru gramatiky, kterému se ríká syntax. Už jsem povedel, že výsledkem tohoto aktu jsou vety jakožto útvary, kterými neco vypovídáme ci sdelujeme. Z tohoto hlediska se tedy jednotlivé vety jeví jako výpovedi, tj. jako minimální jednotky sdelenÍ. Rekli jsme si, že vytvárení vetných celku z jednotlivých pojmenování (ze slov) je založeno na systému syntaktických pravidel, anebo jinak, názorneji receno, že každá veta je založena na nejakém vzorci, který urcuje funkcní mrsta jednotlivých slov ve vete, jejich vzájemné vztahy. Tak napr. veta To okno na chodberozbil Petr je založena na vzorci, který se skládá ze slovesa ve tvaru urcitém (ve funkci prísudku s významem cinnosti), a toto sloveso je spojeno na jedné strane se substantivem v nominativu (ve funkci podmetu, který vyjadruje puvodce cinnosti) a na druhé strane pak se substantivem v akuzativu (ve funkci predmetu, který vyjadruje zasažený objekt). Stejný vzorec odpovídá napr. i vete Tatínek pestuje zeleninu. Na zcela jiném vzorci je však založena veta Došlo k výbuchu,na jiném veta Nastal výbuch, zase na jiném Prší, opet na jiném Padásníh a na jiném Evicka se bojí tmy. Atd. Vetných vzorcu je v jazyce vetší pocet a organizacním centrem bývá prísudkové sloveso. Z repertoáru vzorcu mluvcí vybírá nekterý z nich, a to, pochopitelne, podle toho, které sloveso se mu jeví v dané souvislosti jako nejvýstižnejšÍ. Vet užíváme v konkrétních promluvách; a v nich výrazne pusobí souvislost, do které je daná veta - ci presneji výpoved - zapojena. Tak napr. nám už známá výpoved To oknona chodberozbil Petr nezacíná pod-

metem (Petr), a to proto, že oznacení puvodce rozbití je v dané souvislosti komunikacne nejduležitejší, a takové výrazy se zpravidla umistují ke konci výpovedi; na jejím zacátku vycházíme naopak z toho, co je ze situace známé, a tedy komunikacne méne duležité. Jako by šlo o odpoved na otázku "Kdo to okno rozbil?" Ovšem v situaci, ve které by šlo jakoby o odpoved na otázku "Co to vcera Petr vyvedl"?, znela by odpoved

Vcera Petr rozbil okno. V ní by bylo tentokrát rozbití okna informacne duležitou novinkou, která se umistuje na konci, kdežto Petr by byl zmínen na pocátku. V jazyce, jakým je ceština, se však naukou o pojmenování (funkcní onomatologií) a naukou o vetném usouvztažnování (funkcní syntaxí) rozbor celé gramatické soustavy nevycerpává. Je tu ješte tvarosloví neboli morfologie. Ta si všímá stránky formální, toho, jak se výrazové pro14

stredky tvaroslovné seskupují do menších podsystému podle formální príbuznosti (jde o sklonovací a casovací paradigmata neboli vzory). Jde tedy morfologie napríc obema oblastmi funkcními, tj. slouží jak pojmenovávání, tak usouvztažnovánÍ. FRANTIŠEK

OD K

DANEŠ

NÁMETU STYLISTICKÉMU

ZTVÁRNENÍ

TEXTU

Vymezením slohu neboli stylu jako osobitého projevu, který je vlastní každé tvorivé lidské cinnosti, se zabývá bohatá literatura vycházející z tradic antického myšlenÍ. Sám výraz pro styl vychází z reckého stylos, rydlo na psaní, a je v nem zahrnut význam individuálního rukopisu, tedy toho, v cem se odrážÍ postoj autora k tématu, jeho vzdelání, zkušenosti, dovednost zacházet s jazykem i mnoho okolností dalších, jejichž úlohu si v procesu stylizace ani nemusíme uvedomovat. Definic jazykového slohu najdeme opravdu hodne. Vetšinou se v nich zduraznuje to, že sloh lze chápat jako výsledek zámerné i nezámerné volby mezi ruznými jazykovými prostredky, které má mluvcí k dispozici. Ceský jazykovedec Pavel Trost strucne, ale výstižne poznamenal, že sloh je umení ríci totéž ruznými zpusoby. Stejnou skutecnost tak mohu vyjádrit pojmenováním jednoslovným i víceslovným, strucne i obšírne, proste i ozdobne, konstrukcí jmennou i slovesnou atd. Nekdy se ovšem nad stylizací svého projevu príliš nezamýšlíme. Tak je tomu vetšinou v soukromém prostredí, mezi práteli, spolupracovníky, v rodine. Tam se spíš projevují stylové charakteristiky podvedomé, napr. opakování nekterých slov, stereotyp vetných konstrukcí a spojovacích výrazu, preferování vet urcité délky, tendence užívat slova domácí nebo cizÍ, abstraktní nebo konkrétní apod. Na tomto principu, ve kterém se uplatnují i metody matematické statistiky, se nekdy zakládá urcování sporného autorství v literární vede, ale treba také v kriminalistice, které mnohdy dospívá k prekvapive presným výsledkum. Predmetem našeho dnešního zájmu je však spíše stylizace vedomá, zá- . merná. Ta prevládá všude tam, kde se mluvcí dostává za hranice všední mluvy a všední situace. Nemusíme tu mít vždy na mysli jen umeleckou literární tvorbu, ale treba ta:ké prípravu odborné prednášky nebo referátu, verejného vystoupení na nejruznejšÍ témata, závažnejších písemností apod. Ctivost, srozumitelnost a presvedcivost textu pak bývá ovlivnena nekolika okolnostmi, hlavne tím, o cem se píše nebo mluví, dále tím, k jakému ctenári nebo posluchaci se obracíme, a samozrejme také tím, jaké jsou naše znalosti tématu, a v nemenší míre také stylizacní a jazyko15

vé schopnosti. Ze zkušenosti víme, že clovek, který dobre zná to, o cem píše nebo mluví, má lepší predpoklady vec dobre vyložit než neodborník. Zároven však nepovažujeme za vhodné šírit zásadu stoické filozofie Drž se veci, slova prijdou sama!, protože slova bez cílevedomého stylizacního úsilí a potrebné jazykové kultury mluvcího sama vždycky prijít nemusí. A odborník, který nedovede odhadnout, co z jeho výkladu je srozumitelné a co není, nás mnohdy svým neprimereným jazykovým projevem muže víc odradit než získat. Mluvíme-li o procesu jazykové stylizace, nemeli bychom si to samozrejme predstavovat tak, že na jeho pocátku stojí hotové téma, námet, a ten že se postupne ztvárnuje do podoby hotového písemného nebo ústního projevu. Tento mylný dojem by ješte mohlo posílit schéma klasické rétoriky, které prípravu recnického vystoupení, ale také treba soukromého nebo verejnosti urceného dopisu delilo do nekolika stadií. První stadium rétoriky predstavoval oddíl nazvaný invence a zahrnoval problematiku související s námetem sdelení, se souborem argumentu, se znalostí veci, o níž se mluví atd. Jednoduše receno, na pocátku každé prípravy psaného nebo mluveného textu musí být snaha téma co nejvíc poznat a najít cesty k jeho všestrannému vysvetlení. Duležité ovšem je položit si nejen otázku co ríci, ale také jakým zpusobem a komu to ríci. Neštestí mnoha pracovních návodu napr. spocívá v tom, že autor, nepochybne odborník, si neuvedomuje míru své odbornosti a nárocnosti a veci vykládá príliš složite, nedovede odhadnout, co je laikovi bežné a co presahuje jeho schopnosti. Jinak také by mela vypadat prednáška nebo písemné sdelení pro dospelé a jinak pro žáky a studenty, jinak pro zasvecené spolupracovníky a kolegy a jinak pro zacátecníky. Stylizacní umení tak nespocívá v tom, že sdelíme všechno, co o námetu víme, ale v tom, že dokážeme vybrat to podstatné a projevíme smysl pro vynechání okolností vedlejších. Druhým stadiem stylizace bývá kompozicní usporádání tématu, tzv. dispozice. Vyprávení muže napr. sledovat prubeh vyprávené události, ale muže také její sled ruzne menit. Odborný výklad lze kompozicne utváret tak, že zacneme vysvetlením jednotlivých faktu a pak cestou indukce se dobereme zobecnení, ale mužeme také zacít obecnou myšlenkou a deduktivne se dostávat k jednotlivým faktum, prícinám a událostem. Tretím stadiem utvárení textu je vlastní stylizace, klasickou rétorikou nazývaná elocutio. Bylo by samozrejme nesmyslné vycházet z predstavy, že péce o jazykovou stránku sdelení se odehrává teprve zde, protože volba slovní zásoby, rozhodování o terminologii, v písemném textu clenení na odstavce, výber vetných konstrukcí, to všechno musí autor rozvažovat už od samého pocátku prípravy projevu. Jazyková stránka sdelení totiž není nejakou dodatecnou ozdobou na nejakém vykonstruovaném 16

základu, ale zaslouží si zvláštní pozornost už na pocátku našich úvah o hotovém sdelení. Zvlášte tam, kde beží o projev mluvený, je napr. duležité rozhodování mezi jazykovými prostredky, které jsou mluvcímu k dispozici, napr. mezi prostredky spisovnými a bežne mluvenými. I tam, kde chceme mluvit spisovne, mužeme užít výrazy neutrální nebo hovorové, ale také knižní až archaické. Stejne tak bychom se i pri snaze o kultivovaný projev meli zamýšlet nad úlohou prostredku nespisovných - napr. v pasážích citove nebo osobne ladených mohou nekdy pusobit naprosto funkcne. Ctvrtý oddíl prípravy mluveného projevu, jak o nem mluví klasická rétorika, už témer od pocátku novoveku ztratil svuj puvodní význam. Tento oddíl nesl název memoria a zabýval se pametním zvládnutím písemné prípravy. Dnes se spíše zamýšlíme nad tím, které žánry ústního projevu radeji prednášíme spatra a které spíše doslovne cteme. Duraz na vecnou stránku vystoupení, jaký prevládá napr. v odborných referátech, vede recníka spíše k projevu ctenému, vetšinou doslovne ctenému, naproti tomu odborné prednášky, ve kterých se více uplatnuje osobnost mluvcího, vyznívají lépe tehdy, jestliže recník do písemné prípravy jen obcas nahlíží. Asi tu nejvíce záleží na prostredí prednesu, na osobnosti mluvcího a predevším na množství vecných údaju, které chceme posluchacum sdelit. Konecne poslední oddíl rétoriky se zabývá podáním, prednesem ústního textu. V nem hraje velkou úlohu pocet posluchacu, velikost sálu, ve kterém se mluví, možnost užit~ mikrofonu apod. Tady bychom rádi pripomneli jednu duležitou vec. V ceském prostredí, snad nekdy i vinou školy, bývá nekdy zvykem nedocenovat záležitosti správné, peclivé výslovnosti. Vinou malé péce venované zvukové stránce sdelení mnohé, jinak dobre pripravené projevy vyznívají nekultivovane nebo dokonce nesrozumitelne. Špatný prednes tak muže zkazit celkový dojem z vystoupení, jemuž jeho autor jinak venoval znacné úsilí. JIRÍ

UMÍTE

DELAT

KRAUS

ODSTAVCE?

Ze zkušenosti víme, že každý jen trochu delší psaný nebo tištený text je graficky rozclenen na menší oddíly, kterým ríkáme odstavce. Jde o predel v textu vyznacený tím, že text pokracuje na novém rádku (vetšinou s odsazením od kraje). Toto grafické clenení textu není jen záležitostí vnejší, formální, nýbrž má funkci komunikativní: autor užívá tohoto clenení k tomu, aby pro ctenáre uclenil obsah textu výrazným, explicitním zpusobem. Ovšem ten-

17

to úzus ci norma pomáhá zároven i samému autorovi pri myšlenkovém zpracovávání sdelení. Musíme predpokládat, že clenení textu na odstavce není vnejšÍ a jaksi prídatnou ci "nadstavbovou" operací na textu již pripraveném, nýbrž že je jedním z textotvorných principu, které autor uplatnuje už zároven s tím, když si v duchu promýšlí a zpracovává celkové rozvržení toho, co chce sdelit a jakým zpusobem, tedy ješte dríve, než dojde k jazykové formulaci konkrétními slovy. Clenení na odstavce není sice vázáno nejakými striktními pravidly, jaká platí v gramatice, není však ani libovolné a rídí se jistými tendencemi. Zcela obecne bychom mohli ríci, že predely mezi odstavci se objevují tam, kde dochází v obsahu textu k nejakému významovému prechodu. Nebo prosteji, clenení na odstavce sloužÍ k tomu, abychom jednu hlavní myšlenku odlišili od jiných hlavních myšlenek v textu. Pojem "hlavní myšlenka" je ovšem dost neurcitý, vágní, a tak není divu, že rozclenení nejakého textu na odstavce je úkol, který nemá zcela jednoznacné reše:r;1Í, jak ví každý a~tor, redaktor nebo ucitel. Kdybychom ucinili experiment a predložili nejaké skupine pokusných osob kratší text v takové podobe, v níž bylo puvodní rozclenení do odstavcu zrušeno, tedy text graficky nerozclenený, a požádali je, aby jej rozdelili do vhodných odstavcu, budou výsledná rešení nejednotná. SvedcÍ to o tom, že text nabízí nekolik alternativních možností prijatelného clenenÍ. Obecne bychom mohli ríci, že z hlediska clenení na odstavce existují v textu tri druhy míst: za prvé, místa neutrální, tj. taková, která predel (ci hranici) mezi odstavci dovolují, ale nutne nevyžadují; za druhé, místa pozitivní, která takovýto predel vyžadují (kde tedy odstavec udelat musíme ci máme), a konecne za tretí, místa negativní, která odstavcový predel nepripollštejí, protože by roztrhl od sebe to, co myšlenkove k sobe tesne patrí. Už jsem naznacil, že každý odstavec je založen na tom, že sdeluje nejakou "hlavní myšlenku". PresnejšÍ by však bylo, kdybychom rekli, že každý odstavec predstavuje tematický celek, tj. je založen na jednom tématu. Tématem se tu rozumí to, o cem je v odstavci rec, tedy ta obsahová složka, o které odstavec pojednává, vykládá, kterou nejak zpracovává, rozvíjí. Videno z druhé strany, toto téma ciní z odstavce (obsahujícího nekolik vet) soudržný celek. Tak napr. v textu pojednávajícím o lesních stromech bychom mohli. najít odstavec venovaný výkladu o borovici lesní; pojem "borovice lesní" predstavuje tedy celkové téma tohoto odstavce. Základní téma odstavce muže být rozpracováno v jednotlivých vetách, z nichž se odstavec skládá, nekolika ruznými zpusoby. Tak napr. v odstavci o borovici lesní mohou jednotlivé vety rozvíjet toto téma tím, že si postupne všímají ruzných aspektu tohoto tématu: místa výskytu, stárí 18

a vzhledu stromu, povahy pudy a jeho rostlinného sousedství ap. (tyto aspekty predstavují vlastne dílcí témata jednotlivých vet). V jiných prípadech - napr. v odstavci venovaném životopisu nejaké osobnosti - se toto téma opakuje ve všech vetách a pokaždé se o nem ríká neco nového, prirazují se k nemu další životopisné údaje. A opet v jiných typech odstavcu se základní téma specifikuje nebo ilustruje príklady nebo výctem složek (napr. v odstavci pOjednávajícím o bourlivém rozvoji elektroniky se postupne vypocítávají jednotlivé objevy, vynálezy atd.). Pro vyjadrovací praxi plyne z techto poznatku poucenÍ, že pri koncipovánÍ výkladu a formulaci textu je treba, abychom si ujasnovali témata, o nichž budeme pojednávat, jejich vzájemné vztahy a také postup, který pro zpracování jednotlivých odstavcových témat zvolíme. Pokud tyto predpoklady splníme, nebude nám clenení textu na odstavce nepochopitelnou záhadou a nebudeme se dopouštet nekterých typických chyb. V podstate jde vetšinou o to, že autor bud neústrojne roztrhne téma, které melo být zpracováno v rámci jednoho odstavce, do odstavcu dvou (tj. utvorí predel mezi odstavci na nežádoucím míste), nebo naopak spojí dve ruzná, relativne samostatná témata do odstavce jednoho, anebo se, konecne, dopustí obou chyb zároven. Jindy zase autor pripojí (ci "prilepí") na konec odstavce vetu, která prinášÍ nové téma, které si zasloužÍ zpracování v samostatném odstavci. Jisté nebezpecÍ v sobe skrývají odbocky od tématu uvnitr odstavce, mající povahu doplnující nebo vysvetlující vsuvky. Pokud je užití takové odbocky vubec nutné a vhodné, je zapotrebí její nezapojenost do kontextu nejak signalizovat, naznacit (napr. závorkami anebo slovním výrazem). Dosud jsme si všímali vnitrní stavby, tematické soudržnosti odstavce. Je však treba neco povedet i o jeho hranicích, tj. zacátku a konci, a též o spojitosti mezi odstavci. Pozornost si zasluhuje predevším pocátek prvního odstavce (clánku, knihy ap.) a konec odstavce posledního. Jde o pocátek a konec naprostý ci absolutní, nebot pred tímto odstavcem nic nepredcházÍ, resp. za ním nenásleduje. Absolutní pocátek muže být bud strohý (autor zacne rovnou uvedením tématu neboli vpadne "in medias res", doprostred vecí), anebo je nejak rozšírený. Autor totiž dané téma napred pripravÍ, nejak uvede. Napr. zacne necím obecne zajímavým nebo vecí ci událostí práve aktuální a pak provede prechod k vlastnímu tématu. Aktualizovaný pocátek bývá nejcasteji v textech popularizacních; avšak i v literature ryze odborné a vedecké setkáváme se s tím, že se autori snaží zapojit svuj výklad, své sdelení do kontextu soucasného výzkumu, navázat na to, co už bylo zjišteno. Nekdy muže takovýto rozšírený zacátek narust na samostatný odstavec.

19

Pokud jde o pocátek odstavcu vnitrních, jsou dve možnosti: bud mužemezacít ihned vlastním tématem, anebo zacneme vetou vyjadrující prechod od odstavce predcházejícího. Odstavce mohou tedy na sebe navazovat bud prímo, nebo s prechodem. Povšimneme si nyní odstavcových koncu. At už jde o konec vnitrní, anebo absolutní, bývá dvojího druhu: bud odstavec skoncí proste vycerpáním tématu ("jako když dojdou hodiny"), anebo je uzavren shrnutím, poprípade - u odstavce koncového - záverem nebo výhledem (i ty mohou ovšem nekdy narust na samostatný odstavec). U vnitrních odstavcu je shrnutí vhodné hlavne tam, kde se téma rozvíjí nejakým složitejším zpusobem, popr. i v nekolika po sobe následujících odstavcích, které tak vytvárejí odstavcovou skupinu. Z našich výkladu též vyplývá, že nekteré. odstavce nejakého textu souvisejí spolu tesneji, jiné zase volneji, podle toho, jak mají k sobe blízko jejich témata, zda nebo jak se radí pod témata obecnejší, jak to plyne z hierarchické povahy tematické výstavby textu. Ukazuje se to i v tom, že delší nebo složitejší texty se dále clení na odstavcové skupiny, oddíly, kapitoly, díly atp. Náš výklad naznacil nekteré obecnejší principy a tendence, které se uplatnují pri clenení textu na odstavce. V praxi ovšem pusobí i faktory subjektivní, jisté individuální sklony autoru, navyklé zpusoby i jejich schopnosti a zámery. A dodejme ješte, že jsme meli na mysli predevším texty povahy výkladové nebo proste sdelovací. Texty umelecké literatury by vyžadovaly speciální výklad. FRANTIŠEK

MONOLOG

DANEŠ

A DIALOG

Monolog a dialog tvorí dve základní formy komunikacního chování. Pro monolog je charakteristická souvislá, nepretržitá recová aktivita jednoho mluvcího, pri dialogu se v reci strídají alespon dva úcastníci, z nichž jeden vystupuje v urcitém okamžiku jako mluvcí a druhý jako posluchac. Dialog je zrejme primární formou lidské komunikace. Slouží bezprostrední výmene informací, spolecné cinnosti, kontaktum osobním i pracovním. Monolog je pravdepodobne útvarem sekuJ,1dárníma o cistém monologu lze hovorit vždy jen podmínene. Každý monolog má totiž svého adresáta, posluchace nebo ctenáre, jehož autor monologu bere v úvahu a k nemuž své sdelení orientuje. Hovorí-li clovek sám k sobe, vede-li tzv. vnitrní monolog, je puvodcem i adresátem sdelení on sám. Nejcistší podobou monologu jsou monology divadelní, ale i u tech se predpokládá, že jsou urceny publiku, a nekdy i dalším postavám na jevišti anebo za 20

'.'

scénou. Monologickou formu mají dále takové útvary jako výklad, projev, prednáška, clánek, at už novinový ci odborný, ruzná sdelení, .zprávy, prohlášení apod. Práve na jejich stavbe je patrné, v jaké míre a jakým zpusobem bere autor v úvahu aktuálního posluchace ci príštího ctenáre a nakolik svuj monologický projev stylizuje s ohledem na nej. To znamená: zda respektuje znalosti adresáta, jeho zájmy a postoje, i jeho schopnost porozumet. Monolog tak vykazuje ruzné stupne adresnosti. Ta závisí také na tom, zda mluvcí, který monolog pronáší ci píše, adresáta zná nebo jakého adresáta predpokládá. Monolog tak v sobe skrývá ruzné stupne dialogicnosti, skryté i odhalené. Výrazným projevem dialogického pudorysu monologu jsou napr. recnické otázky, jimiž se mluvcí na svého ctenáre ci posluchace prímo obrací. Recnické otázky, jež mluvcí klade, aniž by na ne cekal prímou odpoved, jsou klasickým rétorickým prostredkem, užívaným jak v textech umeleckých, zejména jevištních, tak publicistických, ale i odborných. Projevem dialogické perspektivy monologického výkladu jsou dále nejruznejší ukazatele, kterých autor užívá, aby svému ctenári ci posluchaci usnadnil porozumení a naznacil chod svých úvah, napr. výrazy typu zacneme, podívejme se, poslechneme si, vratme se apod. Udržuje tak pozornost adresáta a pomáhá mu rozlišit v textu duležité od méne duležitého, tedy vyclenit, napr. intonacne nebo graficky, jádro sdelení z východiska sdelení, a adresáta tak dobre informuje nebo o necem presvedcuje. Zvláštním projevem dialogického pudorysu monologu je autorovo predjímání ctenárových ci posluchacových otázek, jeho pochybností a námitek. Napríklad: Na tomto míste se vynoruje otázka, zda je tomu opravdu tak..., Mohou vzniknout pochybnosti, zda. . " Mužete namítnout, že, , . To je príznacné zejména pro monology argumentacního typu. Ohled na adresáta je tedy duležitou soucástí monologu a svedcí vlastne o tom, že každý dobrý monolog má perspektivu dialogickou. Rozdíl mezi monologem a dialogem spocívá vlastne v aktivite príjemce. U dialogu je adresát aktivní a ze své role príjemce prechází strídave do role mluvcího. Naproti tomu monolog má príjemce pasivního, i když slovo pasivní tu není zcela na míste. Trebaže príjemce svými slovy do projevu mluvcího nezasahuje, jeho posluchacská ci ctenárská aktivita je nepochybná. Príjemce musí monolog dešifrovat, porozumet mu, interpretovat jej, a pritom zapojuje svoji pozornost, aktivuje svou zkušenost a predchozí znalosti. Príjemce také na projev reaguje, souhlasne ci nesouhlasne, podle toho, jaké postoje v nem monolog vyvolává. Pak je ovšem duležité, zda má monologický mluvcí možnost reakce príjemce poznat a prípadne jim svuj projev prizpusobit, anebo ne. Proto se nekdy rozdíl mezi monologem a dialogem prevádí na rozdíl v existenci zpetné vazby. U divadelního

21

monologu muže obecenstvo aplaudovat, jindy muže pískat nebo i zívat. Je-li mluvcí svedkem takových reakcí, muže podle nich svuj monolog upravovat. Obecne je to možné v prípadech, kdy je mluvcí s príjemcem monologu ve vzájemném kontaktu, kdy mluvcí své posluchace vidí nebo slyší a prijímá jejich signály: souhlasné, nadšené, anebo rozhorcené. Ty jsou pro mluvcího velmi duležité - vzpomenme si na svedectví hercu, kterí vyprávejí o tom, jakou cenu pro ne má reakce publika, a že pozorují-li v hledišti jednu kamennou tvár, jsou z toho nesví až do té doby, než se jim podarí ji pohnout k nejaké odezve. Nevidí-li monologický mluvcí své publikum a nemá-li s ním ani bezprostrední sluchový kontakt, není snadné zvolit tón ani tempo reci, její rytmus a intonaci. Odpadá mimika a gesta mluvcího, která monologický projev dotvárejí a dodávají mu ži-' vost a vrelost, príznacné pro rec dialogickotl. Monolog bez zpetné vazby predstavuje sdelení jednosmerné: od autora k príjemci. Naproti tomu pri pravém dialogu proudí informace mezi úcastníky komunikace obousmerne. Je treba dodat, že za dialog se oznacují situace, kdy spolu hovorí dva lidé, i situace, pri nichž je do hovoru zapojeno více osob. V prípade skupinového rozhovoru se nekdy užívá i termín polylog, ale je to termín vcelku nadbytecný a z hlediska vzniku dokonce i neoprávnený. Dia- ve slove dialog totiž nemá nic spolecného s duem neboli s dvojicí, proti níž by bylo treba postavit slovotvorný prvek poly-, tedy více. Dia- ve slove dialog znamená mezi, a dialog tedy zahrnuje hovor mezi dvema i více lidmi. Nekdy se v odborné literature rozlišuje dialog a konverzace. Pod slovem konverzace si v ceštine predstavujeme nejcasteji nezávazný spolecenský hovor, který má máloco spolecného s rešením problému, jejichž komunikacní formou je práve dialog. Cožpak je dialogem rozhovor dvou lidí vedený jen za tím úcelem, aby se bavili a aby rec nestála? Není snad nezbytným znakem rozhovoru aspirujícího na oznacení dialog rešení nejaké sporné otázky, vykazující postupné sbližování názorových pozic dvou mluvcích, nalézání spolecné reci a dospívání ke konecnému záveru? Tážou se analytikové dialogu. Analýza dialogu tvorí v soucasné dobe zrejme jedno z nejplodnejších a nejdiskutovanejších odvetví lingvistiky. Pritahuje i vedce z dalších oboru, kterí se podílejí na interdisciplinárním výzkumu dialogického chování, jeho aspektu psychologických, sociologických, antropologických: touhy po vyjádrení a pochopení, potreby sdelit a porozumet. Studium dialogu zahrnuje každodenní hovor lidí v autentických podmínkách, dialog literární a dramatický, dialog v publicistice, dialog pedagogický a profesionální, dialog mezi lidmi i stroji. Je zrejmé, že dialogické formy se v casovém prurezu mení, ruzné doby kladou na dialog 22

(v protikladu k monologu) ruzný duraz. Dnešní dobe dialogicnost dominuje: Veškeré lidské pocínání je chápáno jako dialog s ostatními jedinci a stále casteji se uvažuje i o lidském dialogu s prírodou. Dialogická perspektiva tak nepochybne tvorí inovacní rámec pro výzkum jazyka a lidského chování vubec. SVETLA

CMEjRKOVÁ

NEVŠEDNÍ STYLY VŠEDNÍ KONVERZACE

Podíváme-li se na obsah toho, cemu se žáci ve škole ucí v rámci slohové výuky materského jazyka, vidíme, že pozornost se tu soustreduje hlavne na takové útvary, jako je vyprávení, popis, výklad a úvaha. Spolu s temito útvary také ucebnice slohu zahrnují poucení o vyjadrování umeleckém, odborném, publicistickém, administrativním. Jen bežná konverzace tedy obvykle vychází trochu zkrátka, protože se predpokládá, že vést nenucený nebo spolecenský hovor každý umí, že neco takového je dáno samo sebou. Kdybychom meli téma umení konverzovat nekam zaradit, asi bychom ho priradili - spíš než k jazykovede - k tématu zdvorilost a spolecenské chování. Práve vzhledem k této složitosti se v následujícím výkladu pokusíme s predpokladem jazykové a slohové samozrejmosti konverzace spíše nesouhlasit. Prvním domácím autorem, který se zajímavým zpusobem pokusil o konverzacním stylu psát, byl profesor Vilém Mathesius, a to ve své stati Spolecenské základy krásného hovoru. Dnes ji najdeme v knižQím souboru statí nazvaném Jazyk, kultura a slovesnosf (1982). Mathesius zkoumá kultivovanost bežné mluvy a toho typu konverzace, která se vyznacuje jistou lehkostí a v níž prevažuje snaha získat a udržet kontakt s recovým partnerem nad potrebou urcité téma dukladne probrat. Pojem kultivovanosti pritom nezahrnuje pouze vlastní stránku jazykovou, napr. míru spisovného nebo nespisovného vyjádrení, ale také složku významovou a tematickou a spolu s tím i zretel k situaci, v níž hovor probíhá. Zajímá. nás tedy, zdali se rozhovor soustreduje na jediné téma nebo zdali se témata strídají, zdali nová témata vnáší pouze jeden partner nebo oba rovnomerne, kdo je v dialogu dominantní, s prevládajícím úsilím o monolog nebo alespon o nepomerne delší repliky, zdali oba partneri nebo jen jeden se dusledne snaží o vzájemnou domluvu, o zachovávání zdvorilostních pravidel, jak se oslbvují apod. V poslední dobe se v návaznosti na tuto problematiku žive rozvíjí teorie konverzacní analýzy jako nová vední disciplína na pomezí jazykovedy, teorie malých sociálních skupin a psychologie. Ta nám napr. ríká, nakolik jsou nekterí mluvcí soustredeni pouze 23

na vlastní témata a na vlastní osobu, jak casto kladou otázky nebo na ne odpovídají, jaké zdvorilostní prostredky, napr. oslovení partnera, prosby, podekování, v rozhovoru volí, zda jsou nebo nejsou schopni projevit zájem o témata vnášená do hovoru partnerem atd. Výsledkem výzkumu bežného hovoru je formulování tzv. konverzacních maxim, to je jistých nepsaných zásad, jejichž narušení vnímáme jako neco nenáležitého, jako bariéru úspešné komunikace nebo dokonce jako nezdvorilost ci neochotu vytvorit a udržet kontakt. První z nich se nazývámaxima kvantity, to je doporucení, abychom v reci poskytli vždy primerené množství informace, ani velké, ani malé. Mluvíme-li o nejakém tématu príliš dlouze nebo pokud se k nemu stále vracíme, vnímá to partner mnohdy jako naše rozpaky nebo jako snahu neco zakrýt. Podobne nevhodná je i snaha jisté téma, které se nabizí, preskocit nebo vyjádrit se o nem nedostatecne. Doporucení uchazece pro práci programátora, které dlouze rozebírá jeho peclivost a dobré chování a nápadne opomíjí jeho odborné vlohy a zkušenosti z práce na pocítaci, je výstižnou ukázkou narušení maximy kvantity. Další zásada, maxima kvality, se soustreduje na pravdivost sdelení a dala by se formulovat slovy: "Nikdy vedome neríkej nepravdu nebo to, pro co nemáš dostatek argumentu!" Nerespektování této maximy nás muže v prubehu konverzace privést do opravdových rozpaku. Tretí maxima, nazývaná maximou relevance, se vztahuje k predstave každého z partneru, že to, co bylo receno, má závažný vztah, k hovoru jako celku. Odpovím-li napr. na otázku: Nevíš, kde je ta cokoláda? replikou Ráno tady behaly deti, dá se tu - díky maxime relevance - souvislost s tím, že ji snedly, snadno vysvetlit, i když z hlediska ciste jazykového významu jde vlastne o odpoved velice neprímou a významo~e nekoherentní. I o této maxime podobne jako o tech predchozích pochopitelne platí, že se nevztahují pouze k všednodenní konverzaci. Zejména v diplomatickém jazyce se ocekává, že vše, co bylo receno, se vyznacuje prítomností urcitého zámeru, že pro obsah svých výpovedí mají mluvcí primerené argumenty a že o veci nemluví neprimerene mnoho, nebo málo. Konecne ctvrtá konverzacní zásada nese název maxima zpusobu a vztahuje se k jasnosti a srozumitelnosti sdelenÍ. Obecne bychom ji se mohli shrnout do trí vzájemne souvisejících doporucení - vyhýbej výrazum a konstrukcím obtížne pochopitelným nebo víceznacným, nebud zbytecne rozvlácný a vyjadruj se usporádane. Ostatne i tuto zásadu je snadné zobecnit pro všechny oblasti jazykového dorozumívánÍ. Jestliže ji totiž soustavne porušujeme, posluchac nebo ctenár, at už je text orientován monologicky, nebo dialogicky, oprávnene vnímá naši stylizaci jako nevhodnou, zbytecne komplikovanou a nesnadno zapamatovatelnou. Souhrn techto maxim zároven vypovídá o tom, že schop-

24

r:

, I'

I,

nost dobre se vyjadrovat není jen vecí užitých jazykových prostredku, spisovných nebo nespisovných, ale že zahrnuje i obecnejší hlediska významová a spolecenská. Na záver tohoto výkladu chceme ovšem dodat, že dialog dvou nebo vetšího poctu úcastníku se pochopitelne neodvíjí jen od dodržování nebo narušování vy jmenovaných maxim. Jeho hlavním úcelem je totiž vymenovat 'si urcitý soubor informací a zároven také udržovat kontakt s partnerem reci. Tento kontakt je pritom zasazen do konkrétní situace a mezi konkrétní úcastníky. Nekdy se omezuje jen na nekolik replik, jindy se \ocekává, že bude zarámován do rámce nekolika zdvorilostních pasážÍ. Mužeme rozlišovat uvolnené dialogy doprovázené vyprávením a anekdotami pri prátelském posezení, napr. u kávy, u vína nebo u piva, jindy vecne nasycené dialogy komunikacne nárocnejší, napr. mezi ucitelem a žákem ve škole, mezi lékarem a pacientem, dialogy pri závažnejších setkáních oficiální povahy atd. Nemeli bychom však zapomenout na to,. že obsahem ,dialogu bývají vedle témat pojmenovaI!ých a vyslovených také témata nevyslovená (tzv. implikace), která každý z partneru muže chápat a 'mlcky formulovat díky své zkušenosti stejne jako ten druhý, ale také zpusobem odlišným. Mezi autorským zámerem a príjemcovým výkladem textu muže tedy existovat úplná nebo približná shoda, ale také rozdíl vedoucí k nepochopenÍ. Už proto je možné považovat žánr rozhovoru za velice zajímavý a mnohdy nevšední druh osobního kontaktu, ve kterém se uplatnuje nekonecné množství stylistických a interpretacních možností i dorozumívacích strategiÍ. ]IRi

KDYŽ ANEB

KRA US

TVÁR PROMLOUVÁ O NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACI

O ceském králi Karlu IV. se ríká, že když prijímal státní návštevy a posly, zabýval se drevorezbou. To proto, aby mel sklonenou hlavu a skryl pred návštevníkem svou tvár. A ruce zamestnával vyrezáváním také proto, aby jimi pri reci bezdecne negestikuloval. Te~to doklad užil ve své prednášce Rec - gesta - mimika ve 30. letech ceský literární teoretik Jan Mukarovský. Zajímal se mimo jiné o dialog jevištní, a to ho zrejme privedlo k zájrriu o gesta a mimiku. Na uvedeném príkladu ukazoval, že když mluvíme, snažíme se dívat do tváre svému partnerovi. A když nekdo nechce, aby mu bylo rozumeno více, než si preje, delá všechno proto, aby jeho spolubesedník vycetl z jeho tváre a pohybu co nejméne. To vedí psychologové a píše o tom napr. Vlastimil Vávra v knížce Mluvíme beze slov. Ale vztahem mezi recí a chováním se zabývají také jazyko-

25

vedci. Spolu s tím, jak se rozširuje jejich pohled na recové dorozumívání a chtejí je popisovat ve stále vetší úplnosti, ocitají se v poli jejich zájmu i jiné než recové prostredky, které v prubehu komunikace "pricházejí ke slovu": tzv. prostredky neverbální neboli mimo slovní. Pripomenme si, jakými výrazy oznacujeme dialog. Mluvíme o setkání tvárí v tvár ci vis-a-vis, prípadne o rozhovoru z ocí do ocí. Tyto výrazy zduraznují význam tváre v dialogu. Mluvcí v dialogu nejen pozoruje svého partnera, ale je si vedom, více ci méne, i toho, že je svým partnerem pozorován. Mluvený dialog zahrnuje jak slovní výmeny, tak výmeny pohledu, úsmevu a jiných mimických signálu. Výrazy tváre mohou dokonce nabývat vrchu nad slovními výroky, nebot tvár prozrazuje porozumení ci neporozumení dríve, než to vyjádríme slovy. Výraz tváre predjímá recové reakce; když dialogický partner poslouchá a chystá si svou rec. A naopak, když svou rec ukoncí, nemuže zabránit tomu, aby svým vzezrením dále nekomunikoval. Tvár zkrátka vyjadruje první anticipaci a konecný dovetek k recovému sdelenÍ. Neverbální chování a výrazy tváre nekdý rec zpresnují, jindy ji naopak zpochybnují. Mluvcí muže smysl svého slovního sdelení zcela prevrátit, když behem reci na svého partnera mrkne: tak je tomu v prípade ironizace vlastní výpovedi. Mimika tváre tu poskytuje klíc k dešifraci sdelenÍ. Chceme-li se presvedcit, jak to s námi nekdo myslí, podíváme se mu do ocí. Dávno pred tím, než se neverbálním chováním a jeho vztahem k reci za-

cali zabývat lingvisté, byla výmluvnost chování a zejména výmluvnost tváre zachycena v mnoha rceních a úslovích. Ríkáme: má to psáno ve tvári, tvárí sejako sfinga, rekl to s ledovou tvárí, ve tvári se mu zracil údiv, tváril se na to kysele,zatváril se nakvašene,poklesly mu rysy, netvar se, že nerozumíš, zatváril se výmluvne, jeho tvár ríkala vše, nemusel ani promluvit. .

.

V lidových soudech bývá lidské chování zachyceno jako jeden celek, v nemž je k nerozeznání, kde jazyk koncí a nejazyk zacíná hovorit. Komunikacní chování vyjadrují napr. úsloví: ríci neco nekomu prímo do ocí nebo vmést neco nekomu do tváre, zachovat si svou tvár, neztratit tvár, nasadit vážnou nebo kamennou tvár, strhnout nekomu masku s tváre, odhalit pravou tvár, ukázat nekomusvoji vlastní tvár, být clovekemdvpjí tváre. Lidová moudrost je casto analyzována z hlediska své rozpornosti. Roz-

porné jsou i sOlldy o lidské tvári. Nekdy platí, že Vu/tus est index animi (Tvár je obrazem duše, angl. The face is an index of the heart), jindy je lépe pridržet se latinské moudrosti FronU nula fides (Neduveruj tvári, angl. Trust not the face). Proc nelze tvári duverovat? Protože tvár muže prijmout i masku, jak to ostatne vystihovala i citovaná rcenÍ. Skutecné masky lze užít k tomu, aby mluvcí svuj oblicej pred partnerem skryl a partnera tak zmátl - tak tomu bývá u masek karnevalových, anebo maska naopak znásobuje výrazové

26

možnosti tváre - tak tomu bývá u masek divadelních.Než se zacali o jazyk tváre zajímat vedci, napr. sémiotikové, znali znakový potenciál tváre umelci, zejména malíri, sochari, a také mimové, kejklíri a herci. I v bežném denním styku nepochybne existuje repertoár konvencních masek (už v preneseném slova smyslu) pro nejruznejší konverzacní príležitosti. Mluvcí se totiž zpravidla prizpusobuje tvári svého partnera, a to treba i dríve, než na nej partner promluví a informuje jej slovy, co veselého nebo smutného se mu prihodilo. Mimické prizpusobování umožnuje zúcastneným partnerum sdílet v techto prípadech týž situacní obsah. V radostných situacích vybíráme masku štestí, ve vážných situacích masku dustojnosti, ve smutných masku truchlivosti. Taková vstrícnost zracící se v tvári obou partneru nepochybne napomáhá hladkosti komunikace. Muže se ovšem stát, že každý z mluvcích nasadí masku jinou a konflikt tvárí se projevuje i konfliktem slov. Pripomenme si situaci, v níž jeden

mluvcí hovorí zcela vážne a druhý se nemuže ubránit záchvatu smíchu. Jindy clovek nasadí špatnou masku omylem - jak to popsal Jerome Klapka Jerome v epizode z Trí mužu ve clunu: Obecenstvo naslouchá tragické písni, a tudíž se ocekává, že se bude tvárit truchlive. Písen je však v nemcine a slovum nikdo nerozumÍ. Publikum se nechá svést dvema hochy, kterí sice také nerozumejí, ale zacnou se pochechtávat. Cteme: "Herr Slossenn Boschen se doprovázel sám. Predehra zrovna nenaznacovala, že jde o žertovnou písen. Byla to tajemná melodie. Skoro nám naskakovala husí kuže. . . Já sám nemecky nerozumím. Ucil jsem se nemcine ve škole, ale za dva roky potom, co jsem opustil školu, jsem všechno zapomnel a bylo mi od té doby lépe. Presto jsem však nechtel, aby prítomní zpozorovali mou nevedomost. Vymyslel jsem tedy neco, co jsem pokládal za velmi dobrý nápad. Nespouštel jsem z tech dvou studentu oka a delal jsem to, co oni. Když se pochechtávali, pochechtával jsem se také, když zariceli smíchem, i já jsem zaricel. . . Jak písen pokracovala, všiml jsem si, že i mnoho jiných lidí upírá zrak na ty dva mladé muže, zrovna tak jako já. Také oni se pochechtávali,a rehtali se, když se rehtali mladíci.. . všechno šlo jako na drátku. A prece se zdálo, že nemecký profesor není spokojen." Jinou pastí pro vystupujícího je maska sfingy, mnohokrát popisovaná herci, zejména temi komickými. Jediná kamenná tvár v publiku dokáže vyvést herce z míry a je štestí, když se nakonec ukáže, že divák, který nereagoval podle ocekávání, byl cizinec. Situace, v nichž narážíme na kamennou tvár partnera, známe i z bežné zkušenosti. Partner mlcí, až dovede mluvcího k absolutnímu vyCerpánÍ. Ten zacíná, koktat, opakovat se a zoufale pátrá po sebemenším náznaku reakce na tvári nemilosrdného spoluhráce, kterého naopak tato' hra muže tešit. V takových situacích je porušena vzájemnost, kterou jazykovedci oznacují termínem zpetná vazba. Bez ní se komunikace neobejde. SVETLA

27

CMEJRKOVÁ

o POSTOJÍCH

UŽIVATELU

K JAZYKU

Lidé, zvírata i veci, s nimiž pricházíme do styku, jsou nám bud milí, nebo nesympatictí, poprípade lhostejní, nekteré shledáváme užitecnými, jiní v nás zase vzbuzují obavu, atp. Zkrátka, máme k nim nejaký pomer ci vztah, zaujímáme k nim ruzné postoje, nezrídka i citové. Nejinak je tomu i s jazykem a recí. Právem se ríká, že jazyk je nástrojem myšlení a dorozumívání. Je to instrument nepochybne velmi užitecný, ba nezbytný. A tak jako je tomu ~ jiných nástroju - jako je treba nuž, sekacka, pocítac nebo auto - všímáme si u neho ruzných praktických vlastností, jak se projevují pri jeho užívání v reci: posuzujeme jeho snadnost, nebo naopak obtížnost ci složitost, spolehlivost, efektivnost, ekonomicnost nebo i úspornost, ale též míru jeho bohatosti, produktivnosti, prizpusobivosti, pružnosti, stejne jako ustálenosti ci standardnosti. Jenže jazyk je nástroj trochu jiné povahy, než jsou bežné pomucky. Nuž mužeme vzít do ruky, nebo jej odložit, lze ho ztratit nebo zahodit a koupit si nový; a bez sekacky nebo auta se dá docela dobre žít. Nástroje jsou nám sice k dispozici, ale jsou necím mimo nás. Naproti tomu jazyk je neco nám vlastního, je. neodmyslitelnou a trvalou soucástí naší bytosti. Materskému jazyku se 'Clovek ucí už od nejútlejšího detství, postupne si ho osvojuje a zároven s tím se ucí poznávat svet kolem sebe; užívání jazyka prostupuje trvale celý náš život, verejný i soukromý. Strucne receno, clovek je tvorem mluvícím/píšícím a naslouchajícím/ctoucím; na dorozumívání jazykem, na jazykové komunikaci závisí fungování lidské spolecnosti. Navíc pak národní jazyk nás spojuje v jedno spolecenství a je v nem uloženo úsilí mnoha minulých generací. Tohle vše ciní z jazyka neco, co je pro jeho nositele mnohem významnejší a cennejší, než by byl jen všední užitkový nástroj. Patrí k našemu vybavení, je složkou našeho duševního i duchovního života. Mohlo by se ríci, že svuj jazyk prožíváme. Výstižne to povedel jeden z predních jazykovedcu tohoto století, Louis Hjelmslev v úvodní kapitole svého slavného spisu Pro/egomenak teoriijazyka: "Jazyk není vnejší doprovod. Je uložen hluboko v lidské mysli, je to bohatství pameti zdedené jedincem a kmenem, bdící svedomí, které pripomíná a varuje. A rec je príznacným rysem osobnosti, v dobrém i zlém, príznacným rysem domova, lidstva, privilegiem šlechtidví lidského rodu. Jazyk je vrostlý do osobnosti, domova, národa, lidstva a samého života tak neoddelitelne, že pricházíme nekdy do pokušení ptát se, zda je jazyk jen pouhou reflexí všech techto vecí, anebo proste je všemi temito vecmi." Z toho všeho ovšem plyne, že uživatelé nemají k jazyku vztah jen instrumentální nebo ekonomický (ikdyž se jiste najdou i takoví jedinci,

28

kterí se s tímto postojem spokojují; a jsou i tací, kterým je jazyk lhostejný - což je ovšem také jistý postoj). Jedním z tech dalších postoju je vztah, který bychom mohli oznacit jako etický ci morální. Znamená to, že lidé mají k svému materskému jazyku údu, váží si ho a cítí za nej odpovednost. Jazyk a vše, co v nem bylo napsáno, predstavuje pro ne významnou kulturní hodnotu s bohatými dejinami, hodnotu, která si zaslouží, aby byla uchována, o kterou je treba pecovat a kterou je zapotrebí dále rozvíjet a obohacovat. Tento prístup k jazyku bývá nekdy spojen s postojem tradicionalistickým; ten se ohlíží trvale nazpet a nepreje jazykovým zmenám a novotám, prestože stálý, byt mnohdy nenápadný vývoj patrí k samé prirozenosti každého jazyka jako jevu spolecenského. Náš vztah k jazyku bývá vetšinou zabarven citove, emocionálne. Muže to být ve smyslu kladném, kdy cítíme nebo i dáváme najevo svou lásku, obdiv, poprípade hrdost na nej, anebo jindy ve smyslu záporném, když se nám neco v jazyce nelíbí a s nechutí až odporem to odmítáme. Dojde-li k tomu, že se silne tradicionalistická orientace spojí s výrazne kladným, až nekritickým citovým vztahem k jazyku domácímu a zároven s citove podloženou nechutí, až odporem k jazykum cizím, vzniká postoj nacionalistický, až šovinistický. Je to ovšem postoj iracionální a muže být i spolecensky nebezpecný (jak to ostatne dosvedcují nekteré soucasné události ve svete). I když základem a pojítkem dnešního našeho spolecenství prestává být princip národní (který jsme zdedili z 19. století) a stává se jím obcanství, neznamená to, že budeme ochotni nechat upadat, popr. zaniknout náš národní jazyk; vždyt predstavuje - stejne jako jiné národní jazyky

-

cenné a osobité kulturní bohatství.

Je ovšem zapotrebí

zbavo-

vat se zároven nacionálního izolacionismu a pestovat - všude v Evrope - vzájemné poznávání jazyku a kultur, vzájemné obohacování, ve smyslu Emersonova presvedcení, že "triumf kultury je v prekonávání národní omezenosti". Uvedl jsem nejduležitejší druhy postoju, které k jazyku zaujímají a projevují jedinci, jejich skupiny i celá spolecenství, at už jsou si toho vedomi, ci nikoli. Je prirozené, že se jednotlivci i jejich skupiny ve svých postojích a názorech leckdy liší, že jazyková spolecenství nebývají po této stránce homogenní, jednotná. A je rovnež samozrejmé, že se skladba techto postoju vyvíjí, promenuje v závislosti na zmenách sociálních, kulturních a myšlenkových.

'

Dnes jsme u nás svedky toho, že vedfe postoju racionálne praktických prežívají národne orientované postoje "tradicionalistické; avšak mnohem silneji se uplatnuje otevrení se. mohutnému proudú, jazyku cizích, predeI vším anglictiny, ochotneI prijímané. Pritom se u mladších generací obje29

vuje oslabení pocitu závaznosti jazykových (i jiných) norem a spolecenské prestiže spisovného vyjadrovánÍ. Proste: mení se žebrícek spolecenských hodnot a s tím i náš jazyk, naše rec a naše postoje. Vše je v pohybu a patrne smeruje k postupnému prebudovávání jazykových norem. FRANTIŠEK

JAZYK

OV

DANEŠ

A ZDVORILOST

A NEZDVORILOST K tématu Vyjadrování zdvorilosti v sow;tave jazykových prostredku i v konkrétních recových projevech je možné pristoupit jak z hlediska jednoho národního jazyka, napr. ceštiny, tak z hlediska srovnávacího. Na první pohled se ovšem ukazuje, že ceština není ideálním jazykem, na kterém bychom toto téma mohli demonstrovat. Mezi mnoha jazyky sveta existují nekteré - a jako príklad bychom uvedli zejména japonštinu nebo javánštinu -, v nichž zdvorilostní vztahy mezi mluvcími jsou vyjadrovány pomocí specifických jazykových prostredku, tzv. honorifikacních cástic, zvláštních mluvnických tvaru, lexikálních prostredku apod. Naproti tomu ve vetšine jazyku ostatních, a mezi ne patrí i ceština, se zdvorilost, a v kontrastu k tomu i nezdvorilost, projevuje zpusoby velice rozmanitými, a to jak v oblasti slov, tak samostatných nebo doprovodných gest. Zacneme tím nejnápadnejším, slovní zásobou. Pripomeneme si významové okruhy sloves dekovat, prosit, prídavných jmen laskavý, vážený apod. a v souvislosti s tím i ochotu mluvcího techto výrazu užít a zvolit mezi nimi ten, který je vzhledem k situaci a zámeru sdelování nejvhodnejšÍ. S tím tesne souvisí i soustava pozdravu, které mohou být slohove neutrální, napr. Dobrý den, Dobrý vecer,citove zabarvené jako Ahoj!, Cau!, Pa!, nebo duverné (nedávno jsme dokU-ncena jedné rozhlasové stanici zaslechli, jako analogii k pozdravu nashle, i nezvyklé a na první poslech nepríliš rozluštitelné rozloucení nasly). Snad ani není nutné dodávat, že príznacným projevem nezdvorilosti je nejenom pozdravit neprimerene ci nedbale, ale ješte víc, nepozdravit vubec. Duležitou úlohu pri vyjadrování zdvorilosti hrají zájmena. Z jazykového citu a spolu s tím i z citu pro vhodné spolecenské chování vyplývá pravidlo, že užití zástupného osobního zájmena on, ona, jinak docela bežné, se právem považuje za nezdvorilé, jde-li o osobu mluvcímu i posluchaci známou, a dokonce za krajne nezdvorilé, je-li tato osoba rozhovoru prítomna. 30

. Snad nejvíce si úlohu jazykové zdvorilosti uvedomujeme pri oslovovánÍ. Do rozpaku se casto dostáváme pri ústním i písemném styku s lidmi, které dobre neznáme nebo se s nimi setkáváme vubec poprvé. Naše rozhodování vyjmenovat:se pak rídí nekolika hledisky, která se zde štrucne pokusíme oslovovaná osoba je dospelá, nebo díte, je zretelne starší než mluvcÍ, nebo mladšÍ, mluvcÍ ji zná nebo nezná, zná ci nezná její krestní jméno, príjmení, titu!, je nebovztahu, není s mluvcím v prátelském, zenském

spolupracovnickém

nebo príbu-

nachází se spolu s mluvcím v situaci, která navozuje nebo nenavozuje jistý ustálený zpusob oslovení, atd.jde-li o ženu, mluvcÍ o ní vÍ, nebo nevÍ, zdali je vdaná ci svobodná Nekterá z techto hledisek se pochopitelne mohou krížit a navazovat na sebe, jiná v daném okamžiku naprosto prevažují. Napr. vzájemná oslovení nekterých úcastníku dopravní nehody nebo diváku na sportovním utkání se rídí zcela jinými zásadami než neutrální ci oficiální setkání pri jiných príležitostech. Zmeny v soustave oslovení, zvlášf v oblasti oficiální korespondence, patrí k nejnápadnejším jazykovým zmenám soucasné doby. Merítka platná pro oslovení ovlivnují i oblast tykání a vykání. Tady už cástecne precházíme od slovníku k mluvnici. Školní mluvnické výklady obvykle ucí, že ceština stejne jako jiné jazyky rozlišuje u sloves tri osoby císla jednotného a tri císla množného a obdobne že se delí i nekterá zájmena. Ve skutecnosti je však celá situace o neco složitejŠÍ, dokonce ješte vezmeme-li v úvahu ceštinu starších období. Ukažme si to nejdríve víc, na císle jednotném: 1. osoba, já, oznacuje mluvcího nebo pisatele, tedy autora, 2. osoba, ty, jako vyjádrení duverného, neoficiálního styku s adresátem, posluchacem, partnerem, 2. osoba, Vy (vy), jako vyjádrení neutrální a oficiální, 3. osoba, on, ona, ono, stojící mimo dialog, a konecne zastarale 3. osoba vyjadrující tzv. onkánÍ, napr. ve vete Prinesl mi, losífku,

ten hrnecek!

Z tohoto strucného prehledu vidíme, že v jednotném císle má ceština osob pet, v mnóžném ifÍsle, pHdáme-li v starší ceštine se vyskytující onikání, tak ctyri. A to ješte nemluvíme o 1. osobe množného císla vyjadrující význam skromnosti, živé zejména ve vedecké literature (tzv. autorský

plurál), dále význam domnelé pospolitosti

(musíme

=

musíte se

do toho pustit) a o 1. osobe nazývané plurál majestaticus,která se vyskytuje v textech psaných nebo proslovených panovníky. Stranou jsme ješ31

te ponechali zvláštní stylistické a významové využití nekterých osob, jako je tomu napr. ve spojení nemluvím a delám (= nemluv(te)a delej(te))~ Jako ukázku toho, že vykání se v ceštine rozšírilo asi v 15. století, si uvedeme krátký úryvek z dopisu, který napsal nekdy kolem roku 1460 humanista Šimon ze Slaného svému krajanu a príteli Eliášovi ze Slaného: Když jsem se vrátil do Cech a dozvedel se, žes zdráv, nesmírne jsem se zaradoval a rozhodl jsem se, že Ti napíši. Bojím se však zvyku nové doby,

kterése nelíbí nic než to, co sejí zcelapodobá.Dnestotiž všichni,kdo píší, užívají množnéhocísla, ackoli oslovujíjednotlivce,jakoby znásobenímpoctu osobjim prokazovalivetšípoctua zdáli seuctivejší. Ješte v dalším pokracování tohoto textu autor podrobne rozebírá príklady vykání v klasické literature. a vyjadruje s touto stylistickou novinkou nesouhlas. Soupis jazykových prostredku sloužících vyjadrování zdvorilosti by ješte mohl pokracovat. Jsou tu príkazy tlumocené formou podminovacího zpusobu nebo otázky, popr. ješte záporu nebo infinitivu, napr. Otevrel bysteokno?,Nepodalbys mi sul?,Kdybysteuž mlce1i!,Sednout!Primerenost techto výrazu situaci a partnerum komunikace rozhodne považujeme za základní predpoklad (vzájemného) porozumení. Na neposledním míste bychom ješte nemeli zapomenout ani na takový grafický prostredek vyjadrování zdvorilosti, jako jsou velká písmena. V soukromé, hospodárské i diplomatické korespondenci tak s velkými písmeny píšeme osobní a privlastnovací zájmena druhé osoby, jako výraz úcty vystupuje velké písmeno v tradicníchtitulech jako VašeMagnificence,Jasnosti,Mistr Alois Jirásek. Zdvorilost a úcta se však nevyjadruje jen jednotlivými jazykovými prostredky, ale také celkovou pécí o jazykový projev, jeho grafickou úpravu, zvukovou podobu, o jeho srozumitelnost apod. Složitost a ruznorodost zdvorilostních prostredku se samozrejme netýká, jak už jsme uvedli, pouze ceštiny. Práve zpusobem postihování spolecenských konvencí se jednotlivé jazyky mezi sebou dost liší. Zde také spocívá jedno z nejvetších úskalí pri zvládání cizích jazyku. Bohužel, mnohé ucebnice nás k pochopení techto odlišností príliš nevyzbrojují, i když mluvnickou ci lexikální chybu nám každý cizinec odpustí snáze než nenáležité oslovení nebo nevhodné ladení žádosti ci prosby. Totéž ostatne platí i o dorozumívání v naší materštine. JIRi

32

KRA US

JAZYKOVÁ ANEB CO

II

ÚSPEŠNOST DOKÁŽEME

JAZYKEM

Položme si otázku, jaký je vztah mezi naší recí a naším jednáním. V lidových rceních je mluvení pojato casto jako cinnost bránící opravdovému

konání - srov. výroky typu nemluv a delej, nežvan a pusr se do toho. Mluvení ~e jeví jako nadbytecné,

když nekdo delá jen hubou a plané recnení

je srovnáváno s mlácenímprázdnéslámyci s plkáním mladévrány, zejména tehdy, když jazyk utíká nekomu pred rozumem a nedá mu dobre delat. Cenen je ten, kdo delá bez recí. V lidovém mudrosloví však najdeme i pozitivní hodnocení reci, jako napr. v úsloví líná huba holé neštestí,a konecne ruzná diferencovaná hodnocení recové cinnosti: má jazyk na správném míste, užívá jazyka místo mece,hladí jazykem, dovedenalít cistého vína, anebo chodí kolem toho jako kolem horké kaše. Jak to tedy se vztahem reci a jednání opravdu je a jak se na tuto otázku dívá soucasná jazykoveda? Pocátkem 60. let vyšla v Anglii knížka britského jazykovedce J. L. Austina nazvaná How to do things with words, v prekladu do ceštiny Jak jednat jazykem, doslova Jak delat veci pomocí slov. Ukazovalo se v ní; že rec není jen k tomu, abychom jí neco konstatovali, oznamovali, popisovali, nýbrž že samotná slova nekdy stací k tomu, aby neco bylo ucineno, a že samotné pronesení slov je zároven i vykonáním cinnosti. Proneseme-li vetu Uklízím pokoj ci Varím obed, pak tímto tvrzením nebude pokoj automaticky uklizen a obed uvaren, pokud nebude doprovázen oznamovanou cinností. Naproti tomu jsou ale situace, kdy samo vyslovení výpovedi je už samo o sobe i jejím vykonáním. Pronese-li oddávající Prohlašuji tímto svazek manželský za uzavrený, je jím manželský svazek uzavren. Podobne je tomu s výpovedíni typu Odsuzuji Vás k trem letum trestu, Odkazuji svuj majetek svému synu, Proklínám Vás z hloubi duše,Slibuji, že to zarídím apod. Vyslovit tu znamená ucinit, zasáhnout do chodu vecí. výpovedi tohoto typu se nevztahují ke skutecnosti na základe své pravdivosti ci nepravdivosti (jako treba Uklízím pokoj ci Varím obed), ale protože jde o výpovedi, které jsou zároven jednáním, mohou být bud úspešné, anebo neúspešné, mohou se setkat se zd arem ci nezdarem~ Tak se postupne zacala jazykoveda zajímat o jazyk v ponekud jiném svetle než do té doby, kdy uvažovala o jazyce jen jako o sdelení o skutecnosti. Lingvisty zacala poutat otázka, co vlastne deláme, když mluvíme, jak lze mluvením primet nekoho jiného, aby neco vykonal, tedy jakého pr~gmatického úcinku lze mluvním jednáním dosáhnout. Odtud byl tedy jen krucek k poznání, že neco ríkat znamená neco delat vlastne ve všech prípadech. Mluvní jednání jsou vždy orientována na komunikacního partnera, kterého chce mluvcí nejak zasáhnout, vyslat k nemu signál. Rekne-li mluvcí Pozor zlý pes, varuje ho, rekne-li Je tu horko, muže tím

33

.,

adresáta vybízet k otevrení okna. K vykonání zdarilého mluvního aktu je treba nejen to, aby byl pravý zámer mluvcího adresátem dobre pochopen, ale je duležité, aby byl adresátem prijat. Zeptá-li se napr. mluvcí Vadilo by Vám, kdybyste pockal za dvermi?, nejde ani tak o otázku, zda neco nekomu vadí, ale muže jít o výzvu k opuštení místnosti. Pravá intence mluvcího je vlastne v této otázce skryta, m'ínené není shodné s vyrceným, mínení je treba hledat v oblasti naznaceného, implikovaného, a je na adresátovi, aby zámer pochopil a prijal. Zda je mluvní akt úspešný ci zdarilý, to se ukáže teprve ve fázi jeho vyznení, tedy v dalším prubehu interakce. Soucasná lingvistika proto nechápe komunikaci jako pouhou výmenu sdelení, nýbrž predevším jako vytvárení dvojstranných vztahu, na jejichž základe vzniká dorozumení a zámery mluvcího nabývají praktický smysl. '? tohoto hlediska je tedy rec formou jednání. Vzniká pak otázka, zda lze formulovat pravidla, zásady ci normy úspešného recového jednání. Mnoho soucasných komunikacních prírucek se o neco takového pokouší. Navazují vlastne na manuály dobrého vychování a dobrých mravu, které jsou pro evropskou kulturu a životní styl charakteristické. Z novodobých doporucení jsou asi nejznámejší Griceovy zásady kooperativnosti, tedy spolupráce, formulující požadavky kvantity a kvality reci, relevance a zpusobu reci. K nim bývají dodávány požadavky ohleduplnosti a taktu. Doporucované body mohou být obrazne shrnuty v prirovnání recové cinnosti k ping-pongu ci tenisu, prirovnání, které se dnes muže zdát triviální, ale v roce 1640, kdy ho formuloval Fran<;oisLa Mothe, znelo pozoruhodne:Jakoje zbytecnéuderitdo mícetak, že se k Vám nemuževrátit, tak nelzevésthovor,když chybíspoluhrác.Zároven však toto prirovnání prozrazuje jeden sporný moment. Hra muže být jak kooperativní, tak presilová. Je-li recové jednání slovním ekvivalentem tenisu, pak lze hrát tak, abychom protihráce co nejrychleji porazili, anebo abychom udrželi mícek ve vzduchu co nejdéle. ZáležÍ na tom, zda recovou cinnost chápeme více jako souhru ci soutež. Podle toho se v reci chováme a podle toho s partnerem jednáme. Volíme bud tzv. postupy sebeprezentace mluvcího, anebo postupy vycházející vstríc pozici príjemce. V teorii recové cinnosti se temto postupum ríká také strategie ohrožující tvár druhého a strategie zachovávající tvár druhého. Jejich extrémní

projevy lze prirovnat k tomu, cemu lidová moudrost ríká mluvit s nekým náhodné, že tato oznacení

spatra, anebo jako když másla ukrajuje. Není

pro typy recového jednání vystihují sepetí reci s cinnostmi neverbálními. . Na vytvárení dvojstranných vztahu, které jsou podmínkou úspešné ko-~ munikace, se podílejí nejen slovní výroky mluvcího, ale i výrazy jeho tváre, pohyby, postoje, jimiž na svého partnera pusobí a jimiž o sobe také hodne prozrazuje. 34

Pokud jde o pravidla, zásady ci normy vytvárející predstavu úspešné jazykové komunikace, nekteré se zdají být trvalé, jako treba zásada souhry a vzájemnosti, jiné jsou promenlivé, dobove, krajove a samozrejme situacne. Naplnování techto konvencí je vecí volby, do níž vstupují kritéria psychického typu mluvcího, sociální role a institucionální hierarchie, a lingvistická analýza mluvnÍch jednání se tak setkává s disciplínami kulturne antropologickými, sociologickými, psychologickými, politologickými.

.

SVETLA

CMEjRKOVÁ

'.

1

.~

JAK

MLUVÍ

ŽENY

A

JAK

MLUVÍ

MUŽI

Jazyk jako znak príslušnosti k urcité spolecenské skupine, sekte, tríde, jazyk jako odznak a symbol osobnosti,

jazyk a identita

-

to jsou hlediska

ležící v základe lingvistické teorie jazykové variability. V tomto kontextu se vynorila i otázka, zda má na užívání jazyka vliv také rod mluvcího. V posledních letech vznikla na toto téma rada studií a jazyk mužu a žen, a také jazyk o mužích a ženách se usilovne zkoumá. Zájem o tento druh jazykové diferenciace je nesen zájmem lingvistickým, sociologickým, psychologickým, ale i filozofickým. Duležitou motivací je sílící hnutí feministické nebo, jak se také ríká, výzkumy rodu (angl. gender studies). Výzkumum se podrobují jazyky nejruznejších kultur, jazyky zaniklé, napr. sanskrt, jehož ženy napr. vubec neužívaly, a byla jim vyhrazena lidová podoba jazyka, tzv. prákrt. Podobne napr. ve starých jazycích v karibské oblasti byly v 17. stol. zaznamenány zvláštní jazyky mužské a ženské, navzájem dosti odlišné. Jaká je situace v moderních jazycích? Zjištované rozdíly mezi tím, jak mluví muži a jak mluví ženy, nikde, nejsou tak velké, aby se nedalo ríci, že muži a ženy sdílejí tentýž jazyk. Jinak by japonský muž nemohl napr. ocenit úctu, jakou japonská žena vkládá do jeho oslovení. Japonština je totiž príkladem jazyka, v nemž se žena tradicne pohybovala ve svém jasne vyznaceném recovém prostoru. Japonština má svuj historicky vzniklý ženský styl, doložený již od 11. století. Užívaly jej ženy vyšších spolecenských vrstev a k nemu spolu s jemným a vybraným chováním patril i zvláštní slovník, gramatické tvary, cástice. Trebaže se tradicní formy spolecenského života rychle mení, jasne definované ženské role stále pretrvávají. A stejne tak i jazykové tvary, které jsou pro ne charakteristické. Japonským ženám zustává možnost volby mezi príznakovým stylem, který zduraznuje jejich ženskost, a stylem neutrálním. Japonská žena muže užívat ženský styl, když hovorí se svou prítelkyní o svých detech, a neutrální styl, když hovorí se svými kolegy o své práci. Muže ovšem užívat i rec mužskou, chce-li se mužum rovnat a zduraznit svou rodovou 35

rovnoprávnost. V dnešní dobe je to dosti casté - ženy a dívky stále casteji, mluvíce o sobe, užívají zájmena boku (já), vyhrazeného dríve jen mužum. (V ceském prostredí nám to pripomene malírku Toyen, která o sobe mluvila v mužském rode.) Naproti tomu japonský muž, jehož mužský styl se vyznacuje asertivností a tvrdostí, se muže za urcitých okorností uchýlit k tvarum ženským, chce-li signalizovat svou ohleduplnost a nehu. Vedle rodove neutrálních stylu tak japonština nabízí i rodove odstínené registry, jimiž mluvcí projevuje své rodove príznakové postoje. Ve srovnání s japonštinou vykazují moderní evropské jazyky méne výrazné rozdíly v mužském a ženském zacházení s jazykem ,a na identifikaci rozdílu je treba vynaložit o to vetší úsilí. Kde všude se v jazyce rodové rozdíly hledají? Nejlépe doložené jsou rozdíly na fonetické úrovni. Krome rozdílu ve výšce hlasu jde i o to, že ženy prý pecliveji vyslovují a - pokud jde-o intonaci strídají výšku hlasu dynamicteji než muži. Rozdíly bývají nacházeny také ve volbe intonacních vzorcu: zatímco muži dávají prednost klesavým intonacím, ženy stoupavým, jakoby tázavým. Tento rys bývá interpretován jako projev ženské zdvorilosti, prizpusobivosti a ochoty podrídit se. To ukazují napr. pozorování týkající se výberu recových aktu: ženy mají údajne sklon užívat neprímé, zahalené, jakoby maskované recové akty: tedy napr. otázky namísto direktivních výpovedí (Umyl bys dnes nádobí?),anebo i namísto odpovedí:

-

když se muž ptá Kdy bude hotova vecere?,žena odpoví otázkou: V šest?

Pokud jde o slovník, ženy prirozene mnohem casteji hovorí o šití, varení, péci o deti a o rodine. Uvádí se, že ženská zkušenost je primárne situovaná do soukromého sveta, v nemž panují principy spolupráce, péce a citové vázanosti. Mužská zkušenost je primárne situovaná do sféry verejné, obcanské a politické a v mužském svete vzniká mezi mluvcím a predmetem jeho hovoru vetší odstup. Vládne tu princip konkurence, citové neutrality, autonomie, distance a autority. Ženy tedy více hovorí o sobe a o vlastní zkušenosti a casteji užívají zájmena my a vy, já a ty, já a ona, já a on. V dívcích vypráveních se opakuje neustále "Já jsem rekla. . . a on povídá. . ." Ženy podle techto výzkumu užívají více slov z okruhu pocitu a motivací a jejich slovník je výraznejší v oblasti emocionálního hodnocení. Uvádejí se typická ženská adjektiva typu hrozný,strašný,desný,zoufalý,fantastický,zvolání Proboha!, v angl. zvolání Oh dear! apod. Muži prý zase více tíhnou ke slovum oznacujícím destruktivní cinnosti, ke klení a nadávkám. Urcité výrazy zkrátka spojujeme s užitím spíše ženským a jiné s užitím spíše mužským. O nich ríkáme "to se na holcicky nehodí", "to holcicky neríkají". Tradicne se uvádí, že ženy jsou výmluvnejší a v reci plynulejší. Holandský lingvista Otto Jespersen, který jako jeden z prvních zkoumal v 1. polovine tohoto století rozdíly mezi recí mužu a žen, ríkal, že funkcí 36

ženy je mluvit. Ženy se podle nej také snáze ucí cizím jazykum a jsou v reci pohotovejší. Prý také rychleji myslí než muži, a na to Jespersen uvádel zajímavý doklad. Když prý žena o nekom mluví a opakuje ve vyprávení on a jindy zase ona a má pritom na mysli pokaždé jinou osobu, muž casto neví, o kom je rec. Myslí si, že jde o jednu a tutéž osobu, ale žena už je myšlenkami jinde. Tento ponekud zmatený zpusob vyprávení je dobre znám, ale nutno priznat, že jeho interpretace v ženský prospech je pro ženy až príliš lichotivá. V obecném povedomí i v literature nacházíme radu výroku týkajících se reci mužu a žen. Shakespearova hrdinka z komedie Jak se Vámlíbí ríká: Ty nevíš,žejsemžena?Když myslím,musímmluvit. Podobne Hausmannova hrdinka ríká: Mluvím, abychzjisWa,co si myslím. Jiné výroky na adresu žen jsou stereotypnejší, ale neméne elegantní. Oscar Wilde v jedné ze svých konverzacníchveseloher ríká: Ženyjsou zdobnépohlaví.Nikdy nema~ jí coríci, ale vždyckyto ríkají sešarmem. Pokud lingvisté nejsou zaujatí, meli by formulovat své závery o reci mužu a žen velmi obezretne. Tak predevším na projevu mluvcího se nepodepisuje nikdy jen rod, ale i sociální postavení, a hlavne model, v nemž chlapci a dívky odmalicka vyrustají a v nemž si utvrzují své pozdejší mužské a ženské role. Rod tedy nelze chápat jako jednoduchou nezávislou promennou. Navíc nezáleží jen na rodu mluvcího, ale prinejmenším stejne i na rodu toho, k nemuž se žena obrací, a konecne i na rodu svedka takové komunikace. Nekterá pozorování o reci mužu a žen se zdají být až príliš kategorická. Pri smíšené konverzaci prý muži více diskutují a pronášejí více tvrzení. Jiné empirické studie zase ukazují, že muži se chápou slova casteji než ženy a že jejich repliky jsou delší. Muži prý také ostreji prerušují repliky žen (podle nekterých studií až trikrát casteji), avšak sami nechtejí být ženami prerušováni. Chtejí zkrátka hrát v konverzaci prim. Podle mínení strízlivejších badatelu nevyplývá ovšem konverzacní chování mužu a žen ani tak z rodu mluvcího jako z typu osobnosti a její snahy dominovat. Je ovšem obtížné, ne-li vubec nemožné, vymezit pojem silné osobnosti nezávisle na predstave rodu. Nelze pravdepodobne vyloucit, že silné osobnosti ženského rodu na sebe vlastne berou nekteré z mužských charakteristik. I další empirická zjištení týkající se smíšené konverzace mužu a žen mohou pusobit dojmem tak. trochu tendencním: Nová témata prý do konverzace uvádejí spíše ženy a je pak na mužích, zda tato témata do hovoru prijmou, budou je dále rozvádet, anebo je opustí. Muži si prý totiž více než ženy dovolují témata konverzace ignorovat a hovorit o necem jiném. Ženy jsou údajne v konverzaci kooperativnejší než muži, jak o tom svedcí vyšší frekvence souhlasných signálu, pokyvování hla37

vou a pritakání, povzbuzujících zvuku typu hmm apod. Zvlášte nekteré ženy dovedou využít každé pauzy v partnerove projevu, každého jeho nadechnutí, aby pronesly své souhlasné hmm. Lingvisté ríkají, že ženy zastanou ve spolecné konverzaci více interakcní práce. Tento fakt bývá nekdy interpretován tak, že zatímco muži dávají svým dominantním chováním v konverzaci najevo svou sílu, kterou od nich spolecnost tradicne ocekává, ženy mají v konverzaci roli podpurnou, protože jsou tradicne vychovávány k tomu, aby práve takovou roli vuci mužum zastávaly. V domácích rozhovorech kladou ženy podle jednoho výzkumu až dvaapulkrát více otázek než muži a vetšina jejich otázek zacíná výrazy typu Víš co?, Víš, co je zajímavé?,Víš, co se stalo?,jimiž upoutávají partnerovu pozornost. Kontaktového sluvka víš? užívají až petkrát casteji... Existují pravdepodobne i ženské a mužské strategie rešení konfliktu a výzkumy jsou tu velmi zajímavé. Problém nastává, zacnou-li se z nich vyvozovat univerzální doporucení. Mají si ženy zachovat své ženské role? Je šance, že se oba modely, mužský a ženský, navzájem ovlivní a sblíží? A je to vubec žádoucí? Pohybujeme se tu na krehkém ledu a odvážit se ukvapeného soudu muže jen hazardér. Ženská lingvistika, která má dnes za sebou plná dve desetiletí, má jiste tendenci vydávat vetší ženskou slovní kooperativnost jednoznacne za prednost žen a za vzor solidárnosti a prátelskosti. Je však vystavena nebezpecí, jemuž se težko muže úplne vyhnout: konstituuje se v opozici k druhému pólu a do jisté míry pestuje jeho kritiku, a tím se vystavuje riziku, že podlehne iluzím o vlastní nadrazenosti a privilegovanosti a bude absolutizovat své vlastní možnosti. Radikální feminismus tvrdí, že uchopení reality ze ženského stanoviska a perspektivy je objektivnejší, nezaujatejší a pravdivejší než mužské uchopení reality. Teoreticky feminismu se proto domnívají, že by ženské myšlení, rozvíjené na bázi intuice, mohlo sehrát pozitivní úlohu v procesech transformace spolecnosti, v hledání prijatelnejších forem jejího usporádání. Je tu však riziko, že protest proti univerzalismu predchozích teorií jazyka, recové cinnosti a lidského vedomí vyústí do univerzalismu jiného typu, když se za abstraktního, proto typického, rodove neutrálního cloveka dosadí abstraktní, jedine rodem (a ne osobnostne, sociálne, kulturne, historicky) urcená žena nebo princip ženství. SVETLA

38

CMEjRKOVÁ

JAK

SE V CECHÁCH

POLEMIZUJE

Výraz polemika z reckého polemos, svár nebo válka, má v ceštine velké množství výkladu pomocí opisu nebo synonyma. Není asi náhodou, že

s mnoha z nich se setkávámev Capkových Hovorech s TGM. Masaryk tu vzpomíná na to, kolika konfliktu, potycek, boju, hádání, sporu, šarvátek a patálií se za svuj život zúcastnil a co mu to prineslo. Vzpomenme si alespon na boj o pravost rukopisu, na jeho úcast ve Švihove a Hilsnerove afére atd. A Masaryk byl polemikem opravdu výborným. Nechybela mu predevším dukladná, vecná a presná argumentace, tedy vlastnosti, bez nichž se dobrý polemik neobejde. Zároven však nebyl autorem vemlouvavým a pusobivým. Jeho strízlivý styl kladl na ctenáre i na posluchace vysoké nároky, a práve proto ho asi lidé znali a dosud znají spíš prostrednictvím zlidštujícího vyprávení Karla Capka než z jeho prací samých. Co vlastne je podstatou polemiky? Predevším možnost rozebrat urcitý problém z nekolika stran, casto ostre protikladných. Na rozdíl od recnického projevu, ve kterém bývá více prostoru pro rozsáhlejší syntézu ruzných názoru, slohovou pestrost a obraznost, vyžaduje polemika konkrétnejší projev, vetší soustredení na dané téma, vyhrocenejší formulace a vetší duraz na fakta. Mužeme to také ríci tak, že recník se musí umet predevším dobre vyjadrovat, polemik naproti tomu musí víc umet dobre naslouchat. Tam, kde se argumenty a názory polemizujících stran míjejí, vetšinou bychom asi radeji mluvili o hádce než o polemice. Žánr polemiky se navíc vyznacuje ješte tím, že si vypracovala urcitá pravidla, která její úcastníci bud dodržují, nebo naopak porušují. V prípade jejich porušování mluvíme o manipulaci ctenárem nebo posluchacem. Odhalit postup této manipulace je ostatne také úlohou polemiky. Prehled falešných argumentu, at už užívaných zámerne, nebo podvedome, podal ve své knize Eristická dialektika - vedome navazující na filozofii sofistu

- nemec-

ký filozof Arthur Schopenhauer. Eristikou se rozumí soustava logických a stylistických triku využívajících jazykovou mnohoznacnost a neduslednost ve zpusobu uvažovánÍ. Ukázky takové manipulativní strategie uvádí

Karel Capek ve své stati nazvané Dvanácterofigur zápasuperem cili Prírucka písemnépolemiky,kterou zaradil do knížky s názvem Marsyas. O polemice využívající eristických úskoku tam ríká:

. . . taková

polemika na rozdíl od všech jiných

druhu boje, zápasu, putky,

klání, šermu, zápolení, turnaje a vubec mužnéhomerení sil nemá žádných pravidel, aspon u nás ne. Napríklad v reckorímskémzápasenení zvykem, aby si odpurci pri potýkání vynadali, pri boxu není zvykem tlouci pestí do vzduchu a pak prohlásit, že odpurceje knokaut, pri bodákovémútoku není zvykem, aby se vojáci obou stran vzájemnepomlouvali. . . Nuže to vše, a mnohem více,je f,

39

zvykem v literární polemice,a bylo by težké nalézt neco, co by expertní pole-

jí výrazové prostredky oznacující kontroverzi, nesouhlas. K nim patrí napr. prípustková souvetí, která sice priznávají oprávnenost protivníkova tvrzení, ale s urcitou výhradou. Poznáme je predevším podle výskytu spojovacích výrazu jako ackoli,prestože,trebaže,presto,a zatím nebo v poslední dobe velice rozšíreného nicméne. Další takovou významovou kategorií jsou souvetí konfrontacní jako zvláštní typ spojení odporovacích, která stavejí dve výpovedi s opacnými významy vedle sebe. V polemice se casto vyskytuje i slohová figura zvaná oprava neboli rektifikace. Ta obvykle slouží presnejšímu vyjádrení duležitého výrazu nebo tvrzení a bývá uvedena výrazy jinak receno,presneji,nebolépe apod. Rektifikaci jsou blízké i takzvané metarecové komentáre, citace ci parafráze jiných textu, narážky na ne, tzv. aluze, nebo výrazy naznacující významové sou-

mický zápasník uznal za nedovolenýchvat, za unfair hru, za surovost, podfuk nebo nerytírský trik.

Soucasné ovzduší v ceském spolecenském živote mužeme charakterizovat znovu vzkríšením žánru polemiky, jejím návratem po dlouhé dobe, kdy jsme si v politickém živote a v žurnalistice navykli na monologické a zkreslující výpady proti textum, k nimž verejnost obvykle nemela prístup a které namnoze neznal sám autor techto výpadu. Polemika, aby mela smysl, musí totiž být v první rade dialogem rovnoprávných úcastníku, kterí mají stejné právo ve svých replikách vyjádrit svuj názor a prípadne se i ohradit proti jeho nepochopené nebo zkreslené interpretaci. V této souvislosti považujeme za potrebné poukázat na jednu zvláštnost polemické výmeny názoru. Práve proto, že pri ní jde o stretnutí dvou nebo nekolika názoru obvykle velice vyhranených, mužeme jen steží predpokládat, že verejná polemika má jednoznacného víteze, že jeden z partneru bude ochoten pristoupit na stanovisko svého protivníka. Ten, o koho jde v polemickém souboji vlastne nejvíc, kdo by se mel k lepší argumentaci priklonit až v záveru diskuse, tedy ten, koho chtejí polemizující strany získat a presvedcit, je divák, pozorovatel, publikum. Zvlášte jde-li o polemiku vedenou ústne, rozhoduje o sympatiích publika vedle vhodne zvolených fakt a argumentu i pohotovost a stylistická vynalézavost - napr. využití obrazných

prostredku,

zejména ironie

-

ho lze soudit, to napovídá, implikuje, z toho

vyplývá atd.

Zkušený polemik rovnež dovede obratne pracovat i s významy jednotlivých slova odhadnout vnitrní rozpor v definicích nebo mezi nekolika významy téhož slova. U Masaryka napr. najdeme toto tvrzení: "Rekl jsem už nejednoua verejne,že realism není a nechcebýti stranou, pouze stranou, je smeremi metodou. Svá tvrzení polemik casto opírá o predstavu, že to, co /f

potrebuje vyzdvihnout, je všeobecne známo, že se jiste všichni shodneme na tom ci onom, nebo vyhroceneji, že to prece ví každé díte. Máme-li tento náš výklad o polemice shrnout, rekneme si, že je to slohový útvar, který vyžaduje pomerne nárocnou komunikacní, dorozumívací strategii, a jde-li o polemiku vedenou ústne, tak i znacnou pohotovost. Predpoklady toho, aby polemika jako souboj protikladných názoru probíhala korektne, bychom meli hledat predevším v oblasti jazyka, logiky a psychologie. A ješte dodejme, že i morálky, má-li polemika smerovat nikoli k tomu, aby partner nebo publikum byli zmanipulováni, ale k tomu, aby sami mohli na základe solidních argumentu dospet k urcitému záveru. V správné polemice by tedy rozhodne nemelo jít o vítezství za každou cenu. Koneckoncu i prevahy v myšlenkovém souboji dosáhneme nejspíše tehdy, jestliže dokážeme pripustit, kdy a v cem má náš protivník pravdu, a poznat, co je podstatné, a co za spor nebo hádku vubec nestojí.

a v nepo-

slední rade i dobrá jazyková úroven jednotlivých replik. Zkušenost z poslechu televizních arén, duelu a diskusních poradu, v soucasné dobe tolik oblíbených, nás vede k potešitelnému záveru, že vetšina jejich úcastníku je schopna se pohotove vyjadrovat kultivovanou, prevážne spisovnou ceštinou. Kulturnost polemiky je tedy výsledkem presné znalosti veci, dobré logiky i pritažlivé a srozumitelné jazykové formulace, jak tomu nasvedcují príspevky takových polemiku, jakými byli v moderní ceské politice, vede a kulture Dobrovský, Havlícek, Palacký, Machar, Šalda, Pekar, Sova, Dyk, Josef Capek, Peroutka a zvlášte ovšem Masaryk. Práve temto autorum totiž šlo o naplnení ubou historicky vzniklých významu slova polemika - o vyjádrení, popr. i vyhrocení protikladných názoru, které však nevylucuje možnost nacházet spolecná rešení na základe nejlepšího, ale také treba nejrazantneji prosazovaného argumentu. Obema temto významum zároven slouží i odpovídající prostredky jazykové a slohové. Úsilí o vzájemnou domluvu a o názorovou syntézu se projevuje užitím výra2;u vyjadrujících kontakt mezi partnery, jako jsou napr. oslovení, 1. osoba množného císla zahrnující mluvcího i adresáta výpovedi, vysoká frekvence slov vyjadrujících .sQuhlasnebo bezprostredne navazujících na partnerovu repliku apod. Na opacné strane ovšem sto40

vislosti mezi vetami, zvlášte vyplývání jedné vety z jiné, jako napr. z to-

jIRJ

. Li

CESKÁ

KRA US

OSLOVENÍ

I,

Pred nekolika lety vyšla v jednom frankfurtském casopise reportáž o živote u nás. Ceský spolecenský život lfcila príznive. Mimo jiné pritom zaznamenala - trochu jako pozustatek nekdejší monarchie - radu zdvorilustek, které v ceštine prežívají. Autor mel na mysli zdvorilostní sluvka jako 41

racte, milostivá, rukulíbám, nebo titulování pane rediteli,pane profesore,které je dosud závazné, zatímco nekdejší oslovení manželek paní reditelováci paní berníinspektorováuž patrí do satirickýchobrázku ze starých casu. Kde jinde bychom meli ony zdvorilosti hledat nežli v oblasti oslovení. Oslovení je soucástí komunikacní etikety. Partnera se sluší pred vlastní promluvou oslovit. Zpusob závisí na veku a pohlaví mluvcích, jejich sociálním postavení, na míre formálnosti a duvernosti, na dobe, po kterou se mluvcí znají, na tom, zda se chtejí oslovovat pouze zdvorile, anebo do jejich vztahu zasahuje nejaký afekt, napr. ironie. V konkrétní situaci se mlu;vcí vždy rozhoduje, jak partnera oslovit. Volbu oslovení urcuje konvence daného jazyka, do níž se promítá kulturní historie národa.

Po roce 1989 se do ceského života vrátilo všeobecné oslovování pane To má nepochybný príznak zdvorilosti. Spolecenský nárok na oslovení pane a paní má u nás každý dospelý clovek.Je to také oslovení,

a paní.

které je ve srovnání s jinými jazyky velmi dusledné. Pri rozhovoru je nemužeme zacít vypouštet a oslovovat partnera pouhým príjmením - jak jsme toho svedky, sledujeme-li analogie našeho oslovení v anglických ci ruských divadelních hrách a filmech. Oslovení samotným príjmením signalizuje v ceštine hierarchický vztah nadrízeného k podrízenému. Samotným príjmením oslovuje ucitel žáky ve škole, a oslovují-li se príjmením žáci mezi sebou, je to príznakové a velmi pekne to parodoval Miloš Macourek v knížce o Machovi a Šebestové. Pri oslovení krestním jménem volíme v ceštine pátý pád, tzv. vokativ: Hanko nebo Pavle. U zdrobnelin rovnež: Anicko nebo Martínku. Vokativ je v ceštine na rozdíl od mnoha jazyku, v nichž vymizel, živým pádem. Nemeli bychom na nej zapomínat ani tehdy, oslovujeme-li príjmením. Oslovení Novák,k tabulinebo Novák, nevyrušovatje situacne príznakové a mimo školu nebo armádu nemyslitelné. Ve spojení s pane má mít i príjmení tvar pátého pádu: tedy pane Dvoráku, pane Bendo, a nikoli pane Príhoda,pane Pospíšil.Je pravda, že nekdy si mluvcí není jist, napr. má-li oslovit pana Švece nebo pana Nemce. Je treba zduraznit, že oslovení paneŠvecinebo paneNemceje v ceštine zcela náležité. Oslovení pane a paní ovšem samo o sobe ke vzdání pocty nekdy nestací, a bývá proto doprovázeno titulem osloveného. Nemecká profesorka literatury vzpomíná, že když prišla v 60. letech do Prahy a oslovila svetoznámého profesora HerrMukarovský,bylo to asi poprvé, co ceský ucenec slyšel od studentky takové své oslovení. V nemcine je tento typ

oslovení bežný. V anglictine je zase možné samotné oslovení profesore nebo doktore, které pak slýcháme i v prekladu anglických dialogu. V ceštine ovšem ríkáme pane profesore, pane uciteli, pane doktore. Za náležite zdvorilé se také považuje oslovení pane ministre, pane premiére,pane prezidente, a nikoli obecné oslovení pane s pouhým príjmením. 42

Prívlastky, které dnes pan a paní dostávají napr. v dopisech, svedcí o tom, že naše zdvorilost je zde pomerne zdrženlivá. Náš adresát tu bývá Vážený pan, zatímco vymizel nejen Slovutný pan, bežný ješte za první republiky, ale i Vysoceváženýci veleváženýpan, kdežto v nemeckých dopisech dosud figuruje Hochgeehrter Herr nebo dnes castejší Sehr geehrter Herr. Intimnejší ceské oslovení Milý pane se užívá zrejme ridceji než vroucí francouzské Cher Monsieur nebo anglické Dear Mr. Brown, i když dnes jde prirozene všude jen o konvenci, z níž puvodní láskyplnost dávno vyprchala. Prídomek pan a paní je zdvorilý, ale muže mít i svuj zcela neuctivý rub. V minulých desetiletích bývalo oznacení verejne napadené osoby slovem pan první známkou jejího odsouzení. Pan zde byl ve specifické relaci: nebyl soudruh. Je však pozoruhodné, že snižující užití sluvka pan nevymizelo z casopiseckých polemik ani dnes a i v prímé diskusi muže mít vážený pane nádech ironie nebo povýšené shovívavosti (tak tomu

ovšem bylo už i dríve). Velmi tu záleží na intonaci, s níž je takové oslovení proneseno, stejne jako v rade dalších emotivních oslovení: Kamaráde,to semýlíš,nebo Moje milá, tak to není,nebo Tosi piš, holoubku! Jak ješte lze muže a ženu oslovit? Muž v Cechách muže ženu oslovit slecno nebo

paní, ale má málo možností oslovit dámu jinak. Staršího

umelce osloví Mistre. Jak má ale oslovit vzápetí starší vehlasnou umelkyni? Jak dámu, která se ocitne vedle neho na spolecenském vecírku a jejíž jméno nezná? Francouz ci Nemec muže užít oslovení Madame ci Meine Dame, ale v Cechách muže madam znít ponekud svetácky a oslovení dámo dokonce podezrele. Zní tak ostatne i z úst cíšníka ci prodavace. Ten se casto zachranuje oslovením mladá paní, které však vuci starší žene

muže znít až nemístne. V nekterých situacích jako by u oslovení paní chybel prívlastek. A protože má paní tu Cech ríci nemuže, hodí se snad aspon v urcitých situacích- nekdejší obradné milostivápaní. V tomto zamyšlenínechybejí urcité náznaky retra: starší ctenári si mohou pripomenout neco ze svého mládí, a mladší si naopak uvedomí zdvorilostní možnosti ceštiny. Zastavme se nyní u otázky vykání a tykání. Touto distinkcí se ceština odlišuje tvaroslovne zejména od anglictiny. Pripomenme si, že v minulosti bylo v ceštine ješte onkání a onikání. Bylo udržováno vlivem nemciny, v níž má onikání tutéž funkci, jakou má v ceštine vykání. Onkání a onikání melo v ceštine jednotné i množné císlo a škálu odstínu, jak to ješte slýcháme ve filmech,pro pametníky. Napr. uctivé Budesi pan hrabe prát pristavit kocár?,lichotivé Slecínko,šla sem,pockalaby chvilku?nebo

bodre šéfovské Mladej, odnesolrlto na poštu! Tykání a vykání je v ceštine pomerne vyrovnané. Ten, komu se vyká, obvykle opet sám vyká. Je to rys ceské demokraticnosti. Ovšemže jsou výjimky. Predevším deti vykají dospelým, i když samy jsou oslovovány 43

sluvkem ty. Mluvíme tu prirozene o dospelých, kterí nejsou cleny rodiny, ale v minulosti ne tak dávné vykaly deti i rodicum a prarodicum. Ovšem detem ve školách se zase více vykalo. Profesori v gymnáziích vykali svým žákum od primy, tj. od jejich jedenácti let, což prispívalo k dvousmernosti vykání. Prechod z vykání do tykání se rídí zásadami spolecenské etikety. Ovšemže jsou situace, kdy lidé, kterí se neznají, náhle z pocátecního vykání prejdou do prátelského tykání, napr. automobilisté, sportovci nebo clenové nejakých jiných zájmových skupin. Casto to daná situace, napr. pretlak necekaného pocitu pospolitosti, pripouští; nemeli bychom však z takových situací cinit pravidlo. Na pozadí celkového charakteru ceštiny s její demokraticností, ale také s její zdrženlivostí, muže náhlý prechod z vykání do tykání vyznít proste jako nezd~orilost, zneužití situace. Obracíme-li se na neznámého cloveka napr. na ulici a ptáme se treba na cestu, bývá oslovení suplováno sluvkem prosím Vás nebo prominte. Pri familiárnejším styku pak méne zdvorilým hele. V souvislosti s volbou oslovení a modu hovoru bychom si vždy meli pripomínat vlastnosti ceštiny, do nichž se vepsala naše národní povaha: demokraticnost, zdvorilost, nepodbízivost a zdrženlivost. SVETLA

\

I

I I'

CMEJRKovA

II

44