OD NEUKONČENÉ KOLONIZACE VÝCHODU K JEJÍMU TRAGICKÉMU KONCI

OD „NEUKONČENÉ KOLONIZACE VÝCHODU“ K JEJÍMU TRAGICKÉMU KONCI

obrazy neukonené nmecké kolonizace Češi jistě nejsou velkým a mocným národem, ale představa, že ohrožují existenci Němců a Německa, byla přesto po generace populární. Tento strach nehýbal srdcem a myslí celého německého národa. V hlavách značné většiny Němců dlouho nehráli Češi velkou roli, i když české země bývaly všeobecně považovány za německé. Pro velkou část Němců byly Čechy jen jednou zemí z mnoha, i když v očích mnohých bývaly považovány za srdce Germánie. Regionální svazky a politika velmocí, jako byly Prusko nebo Rakousko a po roce 1871 Německá říše, zaměstnávaly většinu Němců více než dění v českých zemích. Proto nevystačíme s bohemocentrismem, chceme-li pochopit, jak a proč došlo v česko-německých vztazích ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století k dramatickému vývoji. Proč nebyly česko-německé konflikty v Československu vnitropolitickou záležitostí?

113

DLOUHE STINY PREDSUDKU.indd 113

17.7.2015 17:41:20

dlouhé stíny pedsudk

Jak došlo k tomu, že se jedno regionální téma stalo na krátkou dobu prvořadým zahraničněpolitickým cílem sousední Německé říše, a tím tématem celoevropského dění? Doposud jsme se zabývali stereotypy, které vyzdvihovaly české země jako specifický aspekt německé národní identity. Připomněli jsme si, že němečtí autoři netrpívali předsudky pouze vůči Čechům, i když právě jim se dostávalo zvláštního významu jako národu v údajně německé zemi Čechy. Stěžejní konstrukcí, která transformovala četné dílčí stereotypy v jedno velké téma, týkající se celé německé veřejnosti, se stal obraz tzv. německé kolonizace východu. Chceme-li porozumět tomu, jakým problémem se tento slogan stal v česko-německých vztazích, můžeme i tentokrát začít u Tomáše G. Masaryka. Ten totiž roztrpčil německou veřejnost jednou jedinou větou více a na delší dobu než všemi svými ostatními výroky a spisy. Pronesl ji v projevu k poslancům Revolučního národního shromáždění 22. prosince 1918: „My jsme vytvořili náš stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté.“195 Tato slova doprovázejí mnohé jeho portréty; prý jimi ospravedlnil „nacionalistickou politiku“,196 či pošetile zacházel „s fenoménem kolonizace ve jménu dnes už téměř nepochopitelné obhajoby jistých nároků“.197 Jedna jediná z kontextu vytržená věta se stala oblíbeným stereotypním důkazem údajné pochybenosti Masarykova myšlení a počínání. Někdy bývá Masaryk za tato slova kritizován jen z prostého nedostatku historických znalostí, protože jde o výrok dnes mnohým čtenářům nepochopitelný: Cožpak se označení německého obyvatelstva slovem kolonisté nejeví z rozumných důvodů jako nejen málo přívětivé, ale navíc i nesrozumitelné? Šlo přece o dávno usedlé plnoprávné občany této země. Teprve

114


17.7.2015 17:41:20

od „neukonené kolonizace východu“ k jejímu tragickému konci

znalost stereotypu „německá kolonizace východu“ nám umožní pochopit někdejší kontext a vysvětlí, proč Masaryk vůbec přišel na nápad mluvit o českých Němcích jako o kolonistech.198 O českých zemích se sice tradovalo, že byly zeměmi německými, ale zároveň autoři nebyli zajedno v tom, jak tuto německost dokládat. Někteří kladli důraz na stopy po starověkých kmenech Langobardů a Markomanů jako důkazů o nejranějším germánském osídlení, jak jsme viděli, jiní zase opěvovali křesťanství jako údajný dar Němců českým zemím; často bylo poukazováno na německé manželky českých knížat či zavádění německého městského práva, někdy zase bývala podtrhována přináležitost českých zemí k Svaté říši římské a k habsburské monarchii, a to vše bývalo doprovázeno sáhodlouhými seznamy zásluh Němců o rozkvět českých zemí. Takové odkazy bývaly koncem 19. a počátkem 20. století opakovány jako litanie, ale nesporná existence Čechů stála této argumentaci v cestě, a navíc nebývaly příběhy z dějin českých zemí pro Němce ze vzdálenějších krajů příliš záživným a srozumitelným čtením. Obrazy německé kolonizace východu však na přelomu 19. a 20. století dodaly českým zemím nový, modernější význam v kontextu německých dějin, protože oslovovaly všechny Němce. V době vyvrcholení úspěchů evropského imperialismu bývala koloniální nadvláda Evropanů nad velkou částí světa zdrojem hrdosti a obdivu. Německá říše tehdy sice všestranně vzkvétala, ale neovládala zdaleka tak velká zámořská území jako četné západoevropské státy, nehledě na ruskou imperiální říši rozkládající se na obrovských územích Evropy a Asie. Kompenzační náhradou se stal obraz Němců coby úspěšných středověkých kolonistů ve východní Evropě.

115


17.7.2015 17:41:20


Obrazům českých zemí jako součásti území kolonizovaného Němci na německých mentálních mapách to dopomohlo k nové slávě. Tím přibylo i účinnějších propagandistických argumentů ve prospěch jejich tzv. německosti, než nabízely příběhy o německých manželkách přemyslovských knížat, o husitech či o Františku Palackém nebo Edvardu Benešovi, které zajímaly jen omezenou část Němců. Německým obrazům tzv. východní kolonizace (Ostkolonisation) odpovídá v jiných jazycích známější slogan Drang nach Osten (Pronikání na východ). Ten němečtí autoři nemívají rádi a brání se, že jejich kolonizace byla mírumilovným počinem rozvojové pomoci a šířením vyšších kulturních ctností ve středoevropském a východoevropském regionu. Proto byli odjakživa na své kolonizační úspěchy velmi hrdí. Říšský kancléř z let 1900–1909 Bernard von Bülow (1849 až 1929) se dokonce nechal slyšet, že prý „kolonizační dílo na německém východu, které před téměř tisíci lety započalo a dnes ještě není ukončeno, je nejen tím největším, nýbrž i tím jediným, jež se nám ,Němcům‘ zatím podařilo. Nikdy v dějinách lidstva nestála tak rozsáhlá kolonizace méně krve a méně násilí.“199 Jak si kancléř Bülow představoval další kroky ve prospěch „ještě neukončeného“ kolonizačního díla, není známo. Pro kolektivní identitu Němců však měl tento obraz velký význam, i když bývá různě označován: jako východní kolonizace, německá kolonizace východu či kolonizace německého východu nebo dnes spíše jako německé osídlování východu. Ale o upřesňování pojmosloví se autoři, kteří se počátkem 20. století módního sloganu chopili, zajímali méně než o holdování údajným německým koloniálním úspěchům. Když byl v roce 1912 v Berlíně založen specializovaný časopis Ostland (Východní země200), bylo hned v prvním

116


17.7.2015 17:41:20


čísle osvětleno, za co všechno prý Německo své kolonizaci východu tehdy vděčilo: „Z dnes téměř osmdesáti milionů Němců nacházejících se v Evropě žije asi polovina východně od hraniční linie z roku 900; z pětašedesáti milionů obyvatel Německé říše to je dobrých dvacet osm milionů. Co toto rozšíření pro osudy Německa znamenalo, pochopíme okamžitě, jakmile si uvědomíme, že obě německé velmoci vyrostly v oblasti této nové půdy, že tam patří z našich třímilionových měst obě největší, zatímco třetí leží v blízkosti, a že tam vyrostla tři z našich pěti měst s 500 000 a více obyvateli. Dějiny Západu nevykazují mnoho tak významných dějů, jakým byla kolonizace německého východu. Naše současná říše by byla bez ní nemyslitelná.“201

Autorem této bilance byl historik Dietrich Schäfer (1845 až 1929). Pod titulem Německé jazykové hranice a boje se pokusil vyvrátit údajně chybný, ale v cizině rozšířený obraz Němců jako nesvobodomilovných lidí s nedobrým chováním ke svým sousedům. K tomuto účelu nabídl přehled potíží, s nimiž prý byli němečtí kolonisté po staletí konfrontováni, a souhrnně konstatoval: „V první řadě musí být zdůrazněno, že náš národ je vtažen do více národnostních bojů než jakýkoli jiný v Evropě, a to včetně Ruska.“202 Příčinou prý byla zeměpisná poloha německého národa, která měla údajně za následek apriorní nepřátelství sousedních národů: „Žádný jiný národ nenaráží se svými spravedlivými nacionálními požadavky tak často jako my.“203 Tyto domnělé bezdůvodné potíže Němců v soužití s jinými národy osvětlil autor mj. na příkladu raných reakcí na německou kolonizaci: „Téměř paralelně vyrostla v Čechách a v Polsku

117


17.7.2015 17:41:20


šlechtou nesená nacionální opozice proti všemu německému, která se zapsala do dějin husitstvím a bitvou u Grunwaldu. V Maďarsku byla pozastavena tehdejším náporem Turků. Bránila ale dalšímu německému přistěhovalectví a omezila počet, práva a blahobyt již usazených Němců, a to často i nejhrubější svévolí.“204 Postoje kolonizovaných národů se autorovi zdály nesrozumitelné, protože prý Němci nikdy nevedli proti Slovanům a Maďarům válku proto, aby si kolonizaci vynutili. Nicméně konstatoval, že i navzdory po staletí trvajícím potížím byl výsledek potěšitelný: „Na území starých velkých říší Čech, Moravy a Maďarska dnes žije dvanáct milionů Němců.“205 To prý bylo příčinou jazykových bojů nové doby podél všech německých hranic, ale „to vlastní bojiště v národnostních otázkách leží na východu“,206 konstatoval Schäfer. Rakousko si prý musí se svými problémy poradit samo, a co se Německé říše týče, pojednal autor o otázce alsasko-lotrinské a dánské, a především o tehdy podle jeho mínění zostřujících se problémech otázky polské. O rozdělení Polska z konce 18. století mezi Rusko, Rakousko a Prusko se Schäfer zmínil pouze lapidárně jako o tehdy posledním dramatickém kroku německé kolonizace ve východní Evropě. Polsko si prý samo zavinilo, že tak špatně dopadlo, a následky měly být samozřejmě řešeny podle zájmů německých: „A tento německý zájem si vyžaduje příkaz udržet to, co nám z boží milosti a právem patří. Jestliže se Poláci nechají bezvýhradně začlenit do pruského státního a německého říšského řádu, nechť si mluví polsky a cítí polsky podle chuti. […] Pokud jednání našich Poláků nevzbudí jakékoli pochybnosti, že jsou a chtějí zůstat pruskými poddanými,

118


17.7.2015 17:41:20


potud je nejen právem, nýbrž povinností vlády všemi prostředky podporovat šíření Němectva v dotyčných územích. V této záležitosti nelze povolovat.“207

Obsazené části Polska prý byly pro Německo životně důležité, mínil autor, a Poláci byli nezbytnou pracovní silou, bez které by se Německo neobešlo. Takže museli být udrženi pod německým žezlem. „Na hrozící nebezpečí lze správně a úspěšně reagovat jen tehdy, jestliže co nejpřesněji víme, co se děje,“ tvrdil autor, a právě tomuto účelu prý sloužil i nově založený časopis Ostland – aby šířil vědecké poznatky o Polácích s cílem co nejlépe je využít: „Ale proto se samo sebou rozumí, že důkladná znalost polských poměrů a šíření takovýchto informací v německých kruzích má sloužit především k upevňování vlády Německa ve sporných územích.“208 Text Dietricha Schäfera z roku 1912 nám připomíná, že tzv. národnostní boje nebyly speciálním rysem českých zemí či střední a východní Evropy, ale že byly právě v této části kontinentu v důsledku „ještě neukončené“ německé kolonizace nejživější. Schäfer se také nemýlil v tom, že souvisely s otázkami, jak byla území v různých dobách osídlována německými přistěhovalci nebo jak se dostávala pod vládu německých panovníků. Z toho pramenící konflikty byly v různých dobách a oblastech řešeny různě, ale na přelomu 19. a 20. století se vyostřovaly následkem šířících se stereotypů tzv. východní kolonizace jak v Rakousku, tak v Německé říši. V obou státech šlo o odlišné konfliktní situace. Životní podmínky Poláků v Prusku a Čechů v Rakousku se lišily v mnohém směru; nicméně v obou případech úzce souvisely s tzv. německou otázkou ve smyslu hledání forem moderního německého národního

119


17.7.2015 17:41:20


státu. Stereotypy, které byly tehdy v německé veřejnosti užívané, sloužily k posilování německých nároků na zneprávnění sousedních národů, postižených domnělými úspěchy údajně blahodárné kolonizace. V německé veřejnosti bývalo na počátku 20. století zvykem mluvit o „podmaněné koloniální půdě“ na východě a byl zdůrazňován rozdíl mezi západní a východní Evropou. Na to upozorňuje i kniha autora četných bestsellerů Paula Rohrbacha (1869–1956) z roku 1914: „Na německé půdě bezpochyby existoval na jihu a západu pocit národní jednoty vůči jazykově jasně od Němectva oddělených Románů. […] Zcela jinak tomu bylo na východě, kde na sebe naráželi Němci a Slovani.“209 Kdy byla řeč o které době a o kterých územích, nebývalo jasně vymezováno: Ve východní polovici říše prý „panovala knížata samozřejmě ve větších územích než na západě, ale knížecí a šlechtické poměry na východě většinou ještě trčely v hrubých počátcích, jak tomu bývá na podmaněné koloniální půdě“.210 Zdali měl autor tentokrát na mysli české země, není zřejmé, ale jisté je, že českým dějinám připsal velký význam: „Král Ottokar, z českého pokolení Přemyslovců, z matčiny strany ale potomek Barbarossy, využil interregna, aby získal k Čechám a Moravě, zemím Koruny české, ještě Rakousko, Štýrsko, Korutany a Kraňsko a odmítl hold Rudolfu Habsburskému. To byl pro německé dějiny nebezpečný okamžik, protože nastala možnost, že východní část jižního Německa bude pro říši ztracena a octne se v trvalém spojení s Čechami – třeba dynastickými svazky českého královského rodu s Maďarskem; Ottokarova porážka uchránila vývoj Německa před tímto zlem.“211

120


17.7.2015 17:41:20


K tomu autor jedním dechem dodal, že „na slovanském východě došlo ke skutečné kolonizaci přistěhovalectvím rolníků ze západního Německa na území dobytých knížaty na protilehlé straně Labe a Sály“, a zdůraznil, že „Slovani nebyli vyhlazeni, nýbrž splynutím s německými kolonisty vznikla germánsko-slovanské rasová směs s německou kulturou“.212 Lze se divit, že v předvečer první světové války panovala v německé veřejnosti nejasnost v otázce, kdy a kde by se vlastně mělo Německo rozkládat, a že mnoho Němců mělo potíže vnímat Čechy či Poláky jako rovnoprávné národy? Tyto problémy byly o to výbušnější, že i v očích tak vlivné osobnosti, jakým byl říšský kancléř Bülow, Němci ještě kolonizační dílo neukončili.

o kolonizovaných zemích Problémem Čechů v 19. a 20. století nebylo pouze to, že ve světě německých stereotypů obývali tzv. německé země. Přináležitost češtiny ke slovanským jazykům zatěžovala jejich obrazy neméně. Národy v tzv. kolonizovaných zemích byly podle německých představ národy s rozmanitými historickými zkušenostmi, socioekonomickými strukturami, náboženskými a kulturními orientacemi, které se v 19. století nacházely v různých politických situacích. Většina z nich však užívala slovanské jazyky. Proto byly zahrnovány do kategorie Slovanů – a stereotypy Slovanů bývaly pejorativní. O kulturní podřadnosti Slovanů nebyl přesvědčen jen velký filozof Hegel, jak jsme viděli v souvislosti s kritikou Jakoba Philippa Fallmerayera z roku 1845. Právě Hegelovy obrazy však napáchaly mnoho zla v hlavách jeho četných obdivovatelů. Tvrdil totiž, že se ve východní Evropě nacházel

121


17.7.2015 17:41:20


„velký slovanský národ, jehož sídla se rozkládají západně podél Labe až po Dunaj“ a jemuž v souvislosti s filozofií dějin nebylo prý třeba věnovat pozornost, „poněvadž tvoří bytost půl na půl evropského a asijského ducha, a proto, i když jsou zapleteni v mnohém směru do politických dějin Evropy, jejich vliv se v posloupnosti vývojových fází rozumu ještě činorodě a s dostatečným významem neprojevil. Tato masa národů doposud nevystoupila jako samostatný element v řadě rozumových výkonů na světě.“213 Takové stigmatizace samozřejmě neunikly pozornosti příslušníků slovanských národů, jak ukazuje i manifest Slovanského sjezdu z roku 1848: „Příroda, neznajíc ani ušlechtilých, ani neušlechtilých národů sama o sobě, nepovolala nižádného z nich ku panování nad druhým, aniž určila kterého k tomu, aby sloužil druhému za prostředek k jeho zvláštním účelům; stejné právo všech k nejušlechtilejší lidskosti je zákon boží, jehožto žádný z nich bez trestu přestoupiti nesmí. Pohříchu však zdá se, že zákon takový za našich dnů ještě ani u nejvzdělanějších národů není uznán a zachováván, jak by náleželo; čeho naproti tomu jednotlivým osobám již dobrovolně se odřekli, vrchnosti totiž a poručnictví, to ještě vždy osobují sobě naproti jednotlivým národům; přiříkají sobě panství ve jménu svobody, neumějíce tuším děliti je od sebe vespolek. Takto zdráhá se svobodný Britan uznati Ira za ouplně sobě rovnorodého, tak vyhrožuje Němec mnohému kmenu slovanskému násilím, nebude-li chtít pomoci ke stavbě politické velikosti Německa, tak neostýchá se Maďar osobovati samojedinému právo národnostní v Uhřích. My, Slované, tupíme naprosto všecky takové pretencie a zamítáme je tím důrazněji, čím neprávěji rouchem svobody se zastírají.

122


17.7.2015 17:41:20

OD NEUKONČENÉ KOLONIZACE VÝCHODU K JEJÍMU TRAGICKÉMU KONCI

Recommend Documents