Obsah. Předmluva k českému vydání 6 Úvod 8

Obsah Předmluva k českému vydání

6

Úvod

8

I.

Rodič versus dítě Rádi přeháníme Jsou tátové jiní než mámy? Vlastní obraz a tíha obviňování Impulzivní reakce aneb když je ruka rychlejší než hlava Když se z impulzivního chování stane kompulzivní aneb když se z občasné reakce stane opakované jednání Kognitivní disonance aneb když něco jiného říkáme a něco jiného děláme Urážky a ponižování Když nám ujede ruka Podřízené postavení Když vzdoruje Vrtochy? Kdo má moc? Narušování soukromí Koho má děda radši… Je těžší ho milovat Povaha, která nás někdy rozčiluje Holka nebo kluk? Podobá se mi hodně, nebo skoro vůbec Mít rád není jen tak

II. Příčiny našich výbuchů Mateřská vyčerpanost Je otec na svém místě? Když si nepřiznáme, co nám chybí Hormony Když nám životní zkoušky berou energii Je přesně takový, jakého nechci! Minulost, která se opakuje Útěk před bolestí Když nemáme právo na život Napravit pochroumané vztahy Kde se berou ty nutkavé představy? Bolest bezmocného svědka Soupeření

KZ0158_blok.indd 3

16 18 20 22 29 32 34 36 41 44 46 48 51 56 58 61 62 66 68 70 74 77 82 84 85 86 89 91 94 96 97 98 101 103

3.2.2011 12:45:09

Nevědomá msta Věrnost

105 106

III. Jak dítě roste Ještě nenarozené a přitom už tak živé Porod, extrémní zkušenost První okamžiky důležité pro navázání vztahu Slova, která zastavují mléko Pláč kojence Spát jako nemluvně… Jeden rok Osmnáct měsíců až tři roky Čtyři až dvanáct let Dospívání A jednoho dne odejdou…

108 110 113 116 118 120 122 124 125 128 130 132

IV. Praktická cvičení Pozorovat se bez pocitu viny Jak se přestat obviňovat Pohled ostatních Nedokážu se uvolnit, jsem ve stresu Rozčiluji se? Dítě pláče Naslouchat Jazyk něhy Umění říct NE, umění říct ANO Soupeření A co já, mám se rád(a)? Když se objeví problém, špatné výsledky, dítě ujede… Vytáčí mě Ovládat příval hněvu Překonat zažité chování Udělali jste něco nenapravitelného? Nedokážu mít rád(a) své dítě Píšu svému dítěti Zasypává mě výčitkami Mluvím se svým plodem Vyprávět mu o jeho narození Nikdy není pozdě napravit své chyby Jaký pokrok jsme udělali?

134 137 140 142 144 146 147 149 151 152 155 156 161 163 165 172 173 176 178 180 181 183 186 187

Závěr

190

Poděkování

192

KZ0158_blok.indd 4

3.2.2011 12:45:09

Vám, která jste se mi na konci jedné přednášky svěřila: „Neodvážila jsem se mluvit přede všemi, ale chtěla jsem vám to říct. Nikdy jsem neměla ráda svoji dceru, je jí dvanáct let. Když se mě zeptá, jestli ji mám ráda, lžu. Nemůžu jí říct, že ji nemám ráda, to taky není úplně pravda. Sice ta paní během přednášky říkala, že každý má rád po svém, ale já prostě vím, že jsem svoji dceru nedokázala mít nikdy ráda. Moc mě to trápí. Jste první člověk, kterému se svěřuji. Děkuji, že jste řekla, že matka nemusí mít své dítě ráda. Díky vám jsem pochopila, co mi bránilo mou dceru milovat. Dodala jste mi naději. Děkuji za sebe i za ni.“ Děkuji, že jste se mi svěřila, dodala jste mi odvahu zbavit rodičovství tabu. Mít rád není jen tak…

Dokonalý rodič neexistuje | 5

KZ0158_blok.indd 5

3.2.2011 12:45:09

Předmluva k českému vydání Od chvíle, kdy se narodí naše první dítě, jsme konfrontováni s mnoha situacemi, které se nedají naplánovat a které jsme si ani nedovedli představit či jsme si je představovali úplně jinak. A nám nezbývá, než reagovat, protože dítě prostě nejde vypnout, vrátit ani reklamovat. A naše reakce jsou leckdy velmi daleko od toho, jak bychom reagovat chtěli – často jednáme ve velkém hněvu, vzteku, křičíme, naplní nás touha situaci ovládnout či bychom dítě nejraději zaškrtili. Zpětně si pak vyčítáme, že jsme byli na dítě zlí a řekli jsme či udělali něco, co nás pak mrzí. Ale přesto se pro příště nedokážeme ovládnout a nepřiměřeně reagujeme znovu. Autorka knihy píše o tom, kde se v nás berou emoce, které často neodpovídají tomu, co dítě opravdu udělalo. Podle ní dítě často funguje jako spouštěč, ale příčiny našeho chování jsou jiné. V těchto situacích nereagujeme jen na to, co naše dítě udělalo, ale akce našeho dítěte v nás aktivuje zážitky a zkušenosti z naší minulosti, které se nás nepříjemně dotýkaly či byly traumatizující (například jsme jako dítě vnímali, že nás rodič nemá rád, někdo nám fyzicky ubližoval, zranil nás, nebral vážně, nezabýval se tím, co opravdu potřebujeme, odmítl nám pomoci, když jsme si nevěděli s něčím rady a byli zmatení, apod.). Do rodičovství nevstupujeme jako nepopsaný list papíru, ale máme svou vlastní minulost, zkušenosti, kterými jsme prošli, zážitky příjemné i nepříjemné, uvnitř nás je toho mnoho. A hlavně o spoustě z toho vědomě vůbec nevíme a to, že to tam je, zjistíme až díky tomu, že nás překvapí naše vlastní reakce. Co s tím? Autorka knížky coby psycholožka vidí řešení ve zpracování naší minulosti, zvědomění si a porozumění našim vlastním zkušenostem. Doporučuje též nebát se svých vlastních emocí (smutku, hněvu, lítosti apod.), které nás mohou k příčině naší reakce dovést. Na konci knihy autorka nabízí postupy, jak sám se sebou pracovat. Chtěla bych povzbudit všechny rodiče, kteří někdy reagovali na své dítě tak, že se toho pak třeba sami lekli, aby místo utápění se v pocitu viny zkusili přemýšlet, co jejich reakce může vypovídat o nich samých. Ale nikoli s výčitkami, ale se zájmem jich samotných o sebe. Naše děti jsou pro nás totiž úžasným nástrojem vlastního růstu, pokud jsme ochotni zjišťovat, kdo vlastně jsme. Emoce, které projevujeme, můžeme použít jako vodítko k nalezení oblastí, v nichž my sami nejsme se sebou spokojeni. Když totiž rodič o kousek víc porozumí sám sobě, bude se pak jinak chovat ke svým dětem a ty budou jinak reagovat. A možná konečně tak, jak si přeje. S narozením našeho prvního dítěte nám nezbývá, než se vydat na nekonečnou pouť poznávání sebe sama a hledání toho, co v nás vlastně je. A je třeba říct, že často tuhle 6 | Dokonalý rodič neexistuje

KZ0158_blok.indd 6

3.2.2011 12:45:09

vlastní introspekci prostě sami nezvládneme a psycholog či terapeut nám mohou být více než nápomocni. Ale ne jako někdo, za kým jdeme, až když máme pocit, že jsme se definitivně zbláznili, ale jako někdo, kdo nám může být k dispozici kdykoli, kdy se sami v sobě chvíli nevyznáme. Když v sobě totiž budeme potlačovat emoce negativní, nemůžeme pak dostatečně vyjádřit i ty láskyplné, a to je určitě škoda. Mgr. Anita Michajluková, psycholožka

Dokonalý rodič neexistuje | 7

KZ0158_blok.indd 7

3.2.2011 12:45:09

Úvod Být rodičem je velké dobrodružství. Je to úžasné! A přiznejme si, že i velmi náročné, fyzicky i emocionálně. Každý sní o dětech. Potom přijdou na svět. Pokud jsme naplněni víc, než jsme mysleli, cítíme se šťastni. Stává se však i to, že se začneme cítit bezradně a bezmocně. Prvorodiče jsou často překvapeni intenzitou emocí, které se jich zmocní, a komplexností nového světa, do kterého pronikají. Laura, která pracuje jako učitelka v mateřské škole, by nikdy nevěřila, že se nechá tak snadno vyvést z míry. Trpělivá, přístupná a schopná, pokud jde o cizí děti, ale vznětlivá vůči vlastní dceři. Je zoufalá, že Lole nedává to, co ostatním dětem, a myslí si o sobě, že není dobrá matka. Rodič nese na bedrech tolik věcí! Je zodpovědný za výchovu, ochranu a zdraví svého dítěte. Také se snaží, aby bylo dítě šťastné a mělo úspěch. „Vy se tak máte!“ říkají lidé s nadšením, když se dozví, že váš potomek úspěšně dostudoval nebo že se žení. Jako by to bylo tak jednoduché! Popravdě řečeno, obrovská většina rodičů, včetně těch, kteří vypadají, že „se tak mají“, se trápila, pochybovala, procházela obdobími vzdoru, krizemi a prožívala neúspěchy. Mýtus dokonalého dítěte a rodiče, který ví, jak toho dosáhnout, je přiživována knihami, které „dávají recept na výchovu dítěte, jako by to byl čokoládový dort“.1 Jestliže dítě neuspokojí naše očekávání, jestliže se projeví jeho nedokonalost, můžeme se na něj zlobit kvůli zrcadlu, které v dítěti máme. Často ho považujeme za svého pokračovatele, bereme ho jako svoji součást. Promítáme do něj naši osobnost a očekáváme od něj, že bude takové, jakými bychom si přáli my sami být. Nese naše idealizované já. Nevědomě ho zatěžujeme naší touhou, aby obnovil náš obraz. Takže každé zklamání se nás hluboce dotýká. Jsme velmi citliví na jeho úspěchy i neúspěchy. Nejsme s ním sice ztotožnění pořád, ale máme někdy problém podívat se na jeho požadavky, úlety a přestupky, dokonce i na jeho potřeby z nadhledu. Naše jednání není často ani vhodné, ani pedagogicky přijatelné. Výchova tedy není nic, co by nás nechávalo chladnými. V tomto úkolu nám vůbec nepomáhají ani „odborníci“. Pediatři, dětští psychiatři a psychologové rozdávají zaručené rady, které se mění jako módní směry. „Umění uspokojit miminko“ se například mění podle trendů doby. „Kojenec se musí ukládat na břicho“, „Hlavně to ne, mohl by se udusit polštářem“, „Ale kdepak, musí se dát na záda!“, „To ne, to by bylo 1

Jacqueline Costa-Lascoux, in École des Parents, duben–květen 2006, n. 557.

8 | Dokonalý rodič neexistuje

KZ0158_blok.indd 8

3.2.2011 12:45:09

nebezpečné, kdyby si ublinknul, dejte ho na bok“… A tak je to se všemi každodenními činnostmi: nošení, kojení, spánek… Je těžké čelit pocitům viny, když se neřídíme radami, které jsou právě v módě. Ještě navíc, když to vypadá, že si ostatní rodiče umějí tak skvěle poradit! Jiné rodiny vypadají tak harmonicky! Jejich děti jsou roztomilé, umějí se chovat, dobře se učí… Tak si někdo vymyslel mýtus dokonalého dítěte. Hlavně matky se poměřují a sebeobviňují. Tátové si většinou uvědomují, že jsou teprve „nováčky v oboru“, a i když se stále více zapojují a přebírají více zodpovědnosti, málokdy mají pocit, že by měli všechno zvládat. Dřív bylo všechno jednodušší – dítě muselo poslouchat. Když neposlouchalo, bylo potrestáno. Rodič ho přiměl silou. Použil fyzický nebo jiný trest, považoval to za správné. Na rány a ponižování se nikdo nedíval jako na násilí, ale jako na normální výchovné metody. Bylo to jednoduché, protože si nikdo nekladl žádné otázky. Rodiče měli právo a povinnost dítě usměrnit. Zdědili jsme tuto tradici násilné výchovy, která ukázala, že v lidech vzbuzuje agresi nebo depresi, každopádně je činí nešťastnými. Občas se objevily hlasy, které poukazovaly na krutost těchto praktik a na jejich důsledky v podobě zmařených lidských životů, ale ty byly rychle umlčeny. Co ale stále přetrvává, je názor, že dříve se děti uměly chovat lépe. Dnes často říkáme, že se nemáme už čeho chytit, i když dříve se lidé drželi výchovných metod, kde hrála hlavní roli nevědomost, či dokonce zaslepenost. Jedna věc je jistá – čím více se toho dozvídáme o psychologii dítěte, tím méně jsme si jistí. Dítě má mnoho potřeb, které se v čase mění, a jeho psychika se ukazuje být komplexnější, než jsme si mysleli. Malé dítě bylo dříve bráno jen jako zažívací trubice a také tak s ním bylo zacházeno. Dnes víme, že je to také člověk, ke kterému se ale neumíme chovat. Jsme si vědomi toho, že některé naše chování děti bolí a ubližuje jim. Je čím dál tím těžší věřit ve výchovný smysl pohlavku a dál si nalhávat, že tresty, které dětem ukládáme, jsou nějak účinné. Někdo tvrdí, že dříve byly děti klidnější, poddajnější, poslušnější… Podívejme se na věc zblízka – stížnosti rodičů, že dětem chybí respekt a že se vytratila tradice, není tak nedávného data. „Náš svět prochází krizovým obdobím. Děti už neposlouchají své rodiče. Konec světa nemůže být daleko.“ To hlásal před dvěma tisíci lety jeden egyptský kněz. Na zdech v Pompejích jsou stále patrné kresby zesměšňující profesory. „Naše mládež je špatně vychovaná. Vysmívá se autoritám a nemá žádnou úctu k předkům. Dnešní děti nevstanou, když do místnosti vstoupí někdo starší. Odmlouvají rodičům a klábosí, místo aby pracovaly. Jsou zkrátka špatné.“ To říkal Sokrates (470–399 př. Kr.). Násilí ve školách a neúcta ke starším nejsou žádným novým jevem. Dospělí si na to stěžují, co svět světem stojí. Rozšířená myšlenka, že dřív bylo líp, je jen jedním z úhlů pohledu, vycházejícím z falešné představy. Dřív bylo dítě necháno samotné, Dokonalý rodič neexistuje | 9

KZ0158_blok.indd 9

3.2.2011 12:45:09

mělo jen pár kousků dřeva a psa. Formovalo to osobnost více než počítač, videohry, televize nebo další obrazovky, které má dítě k dispozici dnes? Ve škole rošťáci vykali profesorům, ale také stříleli kuličkami, čmárali po zdech záchodů sprosté kresby a zavírali dívky na WC. Málo dětí bylo před čtyřiceti, třiceti i dvaceti lety respektováno a jejich potřeby uspokojeny. Vyslechla jsem už tolik svědectví o samotě, bolesti a nepříjemných problémech! Být učitelem ve škole na začátku třetího tisíciletí není nic klidného. To je fakt. Dříve mládež před dospělým mlčela. Dnes žáci čekají víc: nechtějí už jen poslouchat učitele. Pokud se nudí, nesedí se založenýma rukama. Ale to podle mého názoru není proto, že by jim rodiče nestanovili hranice. Každá doba si prošla krizí autority, syndromem „vládnoucího dítěte“. Existují rodiče, kteří z přesvědčení odmítají řád, kteří jsou laxní, ale například většina francouzských rodin zůstává autoritářská. Statistiky2 hovoří jasně: 84 % francouzských rodičů se snaží přimět své dítě k poslušnosti pomocí mírných fyzických trestů a 30 % je dokonce trestá přísněji! Podle průzkumů3 se dokonce zdá, že se používání násilí v rodině zvyšuje v důsledku stresu a vyčerpání matek. I dnes je tolerantní přístup k dětem často odmítán: prý není dobré děti tolik respektovat, ale v tomto případě nejde o respekt, nýbrž o strach ze vzdoru dítěte a z jeho emocí. Mnozí pediatři a dokonce i dětští psychiatři jsou zastánci návratu k autoritativnímu stylu výchovy, včetně užívání fyzických trestů. Jejich argumenty jsou dost krátkozraké, přesto se mnozí rodiče nechají lehce přesvědčit. V následujících kapitolách pochopíme proč. Jestliže mluvíme o krizi autority, jde mnohem víc o nepřítomnost naší vnitřní autority, našeho vlastního uvědomění, než o nedostatek autoritářství. Všimneme si toho, že se rodiče chovají tím více autoritativně, čím méně si jsou jistí sami sebou. Dříve byly děti vychovávány v bázni. Dnes se bojí méně, to je pravda. Jsou informovanější, mají více podnětů a vůbec nepotřebují, aby se jejich rodiče zase chovali více autoritativně. Psychický život dítěte je komplexní. Psychický život dospělého taky. Vztah mezi nimi je ještě komplexnější. Naše děti nám sdělují něco o nás. Kdo jsou? Jejich příběh začíná tím naším. Dítě v sobě nese celý rodokmen. Nese v sobě nevědomou historii rodiny a projevuje emoce, často potlačované po několik generací. Naše reakce tedy nemůže být 2

3

Průzkum agentury SOFRES vedený ve Francii v roce 1999 pro asociaci „Vychovávat bez pohlavků“. Jen 16 % z dotázaných osob, které mají dítě, se nikdy neuchyluje k fyzickým trestům, 33 % zřídka a 51 % často. www.naturalchild.org.

10 | Dokonalý rodič neexistuje

KZ0158_blok.indd 10

3.2.2011 12:45:09

neutrální. Emoce našich dětí jsou ovlivněny těmi našimi, a to vědomými i nevědomými. My se k nim nějak zachováme, ony reagují a my reagujeme na jejich reakci. Není možné, aby si člověk neuvědomil ten začarovaný kruh a nepochopil, co se děje mezi nimi a námi. Jakákoliv zjednodušující doktrína, která hlásá „je potřeba, musí se“, a tím pádem vylučuje vliv nevědomí, je podezřelá. Mezi rodičem a jeho dítětem se odehrává celá škála věcí. Stoupenci návratu k autoritám ve svých analýzách většinou berou v úvahu jen fenomenologickou dimenzi, tedy pracují jen s tím, co je možné přímo pozorovat. Jenže do výchovy dítěte je zapleteno více lidí. Myslíme, že jsme na to dva, otec a matka. Minimálně čtyři další osoby mají však na dítě přímý nebo nepřímý vliv: prarodiče. Kdo se nikdy nepřistihl, že používá stejný autoritativní tón, stejné nadávky nebo ponižuje stejně jako jeho rodiče? A to i přesto, že jsme si slíbili, že to nikdy neuděláme, protože nás to tolik zraňovalo? Někdy jsme zaskočeni vlastním automatickým chováním a odzbrojeni svou vlastní reakcí. V příručkách, které hýří radami pro rodiče, jsou velmi často opomíjeny širší rodinné souvislosti. Vztah k dítěti, ale také mezi otcem a matkou, mezi rodiči a jejich rodiči a mezi prarodiči navzájem. Nesmíme zapomenout ani na velký vliv nevědomí, nevyřčeného, tajemství, potlačených emocí, zášti a neventilovaných bolestí, které rodina má. To všechno hraje roli. Je zde i vnitřní dítě rodiče – to, kterým rodič byl, když byl malý. Dítě před námi připomíná dítě, kterým jsme byli my, i když nevědomky. Narození dítěte znovu oživí naši minulost. Naše emoce se zaplétají – stačí jedna rána, která zůstala v nevědomí, a my nevíme, co si počít. Všechno, co dosud zůstalo nevyřčeno, v nás křičí. Naše dětství se nám znovu promítne před očima nebo, co je ještě horší, naruší naše vnímání a ovlivní jednání s našimi andílky, aniž bychom si to uvědomovali. Rodiče jsou různí. Někteří se rozhodnou čelit bezradnosti, před kterou je jejich potomci stavějí. Jiní se snaží ulehčit si situaci tím, že se postaví na stranu autoritářství, i když s příchutí „takhle jsem si sebe jako rodiče nepředstavoval“. Co rozhoduje o tom, pro jakou výchovnou metodu se rozhodneme? Od narození do osmnácti let je výchova dětí hlavním námětem konverzací. Jsou tady zastánci pohlavků, další, co nedají dopustit na jasné hranice, a jiní, kteří hlásají naslouchat dítěti. Ti, co trestají, a ti, co se snaží naučit dítě zodpovědnosti. Ti, co dávají přísné rozkazy, a ti, co věří v rodinnou demokracii. Ti, co nechávají vybrečet, a ti, co přispěchají. Zkrátka není rodič jako rodič. Jak se zorientovat? Jak zjistit, co je správné? Ve skutečnosti máme možnost se zorientovat lépe než dříve. Máme obrovské poznatky týkající se vývoje, potřeb dítěte, jeho mozku, inteligence, ale také jeho Dokonalý rodič neexistuje | 11

KZ0158_blok.indd 11

3.2.2011 12:45:09

citového života. Vědci v laboratořích provedli mnoho pozorování a pokusů. Učinili mnoho objevů, které vyvrátily dřívější mínění. Jasně ukázali výhody i nevýhody jednotlivých výchovných metod. Ale zdá se, že tyto studie nikdo nečte ani neposlouchá. A pokud přece, nezřídka je smete se stolu s ironickým úšklebkem. Věda je nepohodlná! Nechceme žádné nové objevy, které zpochybní naše zvyky, objevy, kvůli kterým se budeme cítit špatně. Raději budeme dál věřit naší pravdě a budeme pomlouvat výsledky vědeckých výzkumů. Jen v málo oblastech najdeme tolik otřepaných klišé. Pokud jde o výchovu, zde má ještě stále navrch neracionální chování. A to dokonce i u odborníků, jako jsou dětští psychiatři a psychologové, u nichž bychom doufali, že se budou chovat profesionálněji a vědečtěji! Každý přispívá svou osobní analýzou a dovolí si vyjadřovat své přesvědčení, jako by to bylo naprosto jasné, a to dokonce i když neznají statistiky a srovnávací studie týkající se daného problému. Než se pustíme do posuzování, pojďme se raději podívat na tento fenomén zblízka, abychom ho lépe pochopili. Tato situace má své příčiny. V oblasti výchovy má každý dost vyhraněný názor, i  když ho za svůj život pravděpodobně několikrát změní, především pokud má vlastní děti. Vše, co se každý všední den odehrává, má své světlé i stinné stránky. Mezi rodiči to je častým důvodem k výměně názorů. Stává se, že neshody vedou až k rozvodu. Také vztahy mezi rodiči a prarodiči tím jsou poznamenané. Vyjádřené názory se buď přejdou zdvořilým mlčením, nebo vyvolají živé diskuze, které mohou vést až k tomu, že se toto téma stane při rodinných setkáních zakázaným. Není možné diskutovat v klidu. Postoje vypadají jako nesmiřitelné a energie použitá na jejich obranu je přehnaná. Debaty překvapují svou ostrostí. Proč tolik vášně? To si ukážeme – za všemi teoriemi je ukryt náš příběh, naše vlastní minulost. Takový zápal má své důvody. To, jak se jako rodiče chováme, je samozřejmě ovlivňováno tendencemi naší doby a diktátem pediatrů a psychologů, kteří jsou právě v módě… Ale to je jen povrchní pohled. Často je mezi tím, co říkáme, a tím, co děláme, velká propast. Musíme si přiznat, že naše výchovné postoje mají s vědou, zkušeností nebo s rozumem jen málo společného. Jedni tím trpí, proto čtou, zajímají se a hledají. Druzí potlačují své emoce a staví se jednoznačně proti svým pocitům, a to proto, že se nedokážou s tímto rozdílem vyrovnat, cítí se zranění nebo se jim ještě nepodařilo svou bolest pochopit. Zdá se, že reagujeme podle svých hodnot. Ve skutečnosti své hodnoty přizpůsobujeme svému jednání. Jsou chvíle, kdy se všechno daří a rodina je zaplavena dokonalým štěstím. Pak ale zničehonic začne napětí stoupat. Chování nebo slovo dítěte vyvolá bouři: „Proč zrovna já mám takové dítě?!“ Vztah k dětem je poznamenaný velkými výkyvy. 12 | Dokonalý rodič neexistuje

KZ0158_blok.indd 12

3.2.2011 12:45:09

Pozitivní věci vypravujeme přátelům a rodině, zkrátka sdílíme svou radost, o těch negativních víceméně mlčíme, protože pociťujeme vinu a bolest. Pokud rodiče, jejichž reakce jsou impulzivnější, nemají nikoho, komu by se svěřili a kdo by je neposuzoval, hrozí jim, že se uzavřou do sebe se svým tajemstvím, čímž se dostanou do pasti a celá situace může skončit týráním. Jiní, kteří odmítají násilí, mohou být velmi sklíčení z toho, čím procházejí. Jedni se rozhodnou pro psychoterapeutickou pomoc a druzí o tom, co se v nich odehrává, nechtějí mluvit, a to ani mezi sebou navzájem. Začnou se vyhýbat důvěrnostem s dětmi, schovají se za přísnou výchovu, upadnou do deprese nebo začnou dvakrát tolik pracovat. Ano, často nás naše malá zlatíčka přivádějí k šílenství. Jako děti nespí tehdy, kdy mají, ublinkávají mléko, bez zjevné příčiny pláčou celé hodiny… Když jsou trochu větší, válejí se po zemi, odmítají si obout boty, koušou svého mladšího bratra… Ze školy nosí příšerné známky a nepříjemné poznámky od učitelů. Jejich pokoj je jak neuklizené skladiště, které někdy pokračuje až do obývacího pokoje. V pubertě, kdy se do toho ještě vloží hormony, si na nás vylévají svoji blbou náladu, pak se zamknou ve svém pokoji, naplno pustí hudbu… To všechno jsme věděli. Říkali jsme si, že to budeme dělat lépe než ostatní, lépe než naši rodiče… abychom nakonec stejně slevili. Život s dítětem vystavuje nervy těžké zkoušce. Jeho křik, nepořádek, jeho nikdy neuspokojené potřeby, odpor k našim žádostem, to všechno je vyčerpávající. To určitě. Ale co nás tak moc vzdaluje od našich dětí, že nás někdy stresuje jen jejich pouhá přítomnost? Není tak jednoduché mít dítě rád. Mísí se zde tolik komplexních vlivů, které všechno komplikují. Je potřeba se touto otázkou začít zabývat. Není potřeba psát nevím kolikátou knihu o výchově, plnou striktních rad a příkazů. Je potřeba si nejdříve udělat jasno v našich nevědomých motivacích, které mají navrch. Co se děje v nás, v rodičích, když jsme vystaveni zlobení, zklamání, přestupkům, ale také emocím a potřebám našich dětí? Jako matka jsem se pozorovala a kladla si otázky. Jako psychoterapeutka jsem vyslechla rodiče, jejichž reakce šly z jednoho extrému do druhého. Bezradné rodiče stojící před intenzitou násilí, kterému podlehli, rodiče překvapené jejich vlastním postojem, manželské páry rozdělené odlišným pohledem na výchovu, rodiče plačící, vzteklé, znepokojené… Chtěla bych tady mluvit o tom, o čem se většinou mlčí. Fenomén opakování své vlastní minulosti je dobře známý, ale moc se o něm nemluví. Obvykle se pranýřují „špatní rodiče“. Já budu mluvit o něčem jiném. Nemá to nic společného s tím, jestli se považujeme za dobré nebo špatné; jde o to, abychom pochopili, co se v nás odehrává a co nám brání být takovými rodiči, jakými bychom rádi byli. Cílem této knihy je nabídnout takovou cestu, která by dovolila každému rodiči znovu získat kontrolu nad svým chováním. Dokonalý rodič neexistuje | 13

KZ0158_blok.indd 13

3.2.2011 12:45:09

Najdete zde čtyři části:  Přehánění, obviňování, impulzivní reakce, ospravedlňování… my se podíváme nejdřív na to, co prožíváme tváří v tvář našim dětem. Pro naprostou většinu lidí jsou jejich děti tím nejdražším na světě. Jejich úsměv prozáří okamžik. Pohled miminka nás dojímá. Když se na nás usměje, tajeme… Přesto je někdy zraňujeme, nebo dokonce nenávidíme. V první části se budeme zabývat odvrácenou stranou mince, našimi potížemi, poklesky, ponížením, naší bolestí, že nejsme takovými rodiči, jakými bychom rádi byli.  V druhé části se podíváme zblízka na příčiny našich excesů. Naše reakce na chování našeho dítěte vypovídá víc o naší vlastní minulosti, našem vlastním dětství než o tom, jakými jsme dnes dospělými. Nicméně všechny naše přehnané reakce týkající se dětí mají svůj původ v ne moc vzdálené minulosti. Nic v životě není tak jednoduché. A každé chování má mnoho důvodů. V druhé části uměle oddělíme příčiny fyzické, psychické a sociální, tendence pocházející z přítomnosti a ty, které pramení z naší minulosti. Je důležité mít na paměti, že v reálném životě se příčiny nabalují na sebe a že naše jednání se mění tak obtížně proto, že zde existuje souhra několika důvodů. Doufám, že se mi na následujících stránkách podaří vás přesvědčit, že komplexnost nemusí být nutně komplikovaná, že právě naopak nám zjednodušování život často komplikuje!  Ve třetí části projdeme jednotlivá věková období. Ne všichni rodiče mají problém se všemi obdobími, každý věk představuje novou výzvu. Podíváme se na vývoj našich dětí od narození až po ranou dospělost a také na vývoj nás samotných v interakci s dětmi.  Tato kniha vás zve na vnitřní cestu. Pokud pochopíte, bude to dobré. Pokud se změníte, bude to lepší. Čtvrtá část je praktická, povede vás v každodenním životě a pomůže vám napravit již napáchané chyby. Navzdory působivému heslu, které najdeme v názvu jedné známé knihy,4 se všechno neodehrává před šestým rokem. Děti na naše změny postojů reagují velmi rychle. Vždy je čas vztah přestavět. Již teď si vyberte nějaký pěkný deník, kam si budete zapisovat své obtíže a úspěchy. Bude tady pro vás, abyste do něho mohli vypsat vaše vzteky, slzy, úsměvy a aby vás podržel, kdybyste ztratili odvahu plout až do cíle. Bude to váš lodní deník.

4

Francouzský název knihy Dr. F. Dodsona zní Tout se joue avant six ans (v češtině tedy Všechno se odehrává před šestým rokem), přičemž originál nese název How to parent. Zdá se, že francouzský název vychází z nevhodně zkrácené autorovy úvahy. Tato kniha v českém překladu zatím nevyšla.

14 | Dokonalý rodič neexistuje

KZ0158_blok.indd 14

3.2.2011 12:45:09

Máme být k sobě jako k rodičům tolerantní? Tolerance ke svému destruktivnímu chování a pocit viny jdou ve skutečnosti často ruku v ruce. Já se zasazuji o to, aby se tolerance nahradila opravdovým respektem k sobě samému. To znamená dívat se na své excesivní jednání bez špetky tolerance, brát ho takové, jaké je, aniž bychom za to sami sebe odsuzovali. Můžeme si říct: „Pokud se chovám tak, jak se chovám, pak je to proto, že k tomu mám určité důvody. Zbývá jen na tyto důvody přijít, abych našel svoji svobodu a choval se tak, jak si to doopravdy přeji.“ Zvu vás tedy, abyste se na následujících stranách podívali své realitě do očí, a to bez jakékoliv tolerance, ale s respektem nebo i něhou k sobě samým.

Dokonalý rodič neexistuje | 15

KZ0158_blok.indd 15

3.2.2011 12:45:09