OBSAH. Linda 4 Tom 8 Sam 216 Silvie 418. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

OBSAH Linda �� 4 Tom �� 8 Sam �� 216 Silvie �� 418

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Děkuji Márovi, Haně a Lindě. Autor Román částečně podle skutečných událostí.

© Nakladatelství KVARTA, René Benda www.kvarta-nakladatelstvi.cz ; www.renebenda.cz Překlad © Helena Hartlová , Obálka © Roman Procházka Foto © Isifa/Thinkstock ISBN: 978-80-86326-96-2


LINDA

3


1 „Lindo, musíš skočit!“ vykřikl jsem. Pršelo čím dál víc. Linda stála na převisu asi tři metry nade mnou a dívala se dolů. „Nemůžu skočit, Tomi! Je to hrozně vysoko!“ „Just jump!“ povzbuzovala ji Ulrike. „Lindo! Skoč už prosím tě! Musíme využít každou minutu!“ Ulrike ji asi strčila, protože Linda najednou letěla dolů. Snažil jsem se ji zachytit, ale nepovedlo se mi to. Linda dopadla – tak metr ode mne – a svalila se na bok. „Ježíši! Jsi v pořádku?“ Sehnul jsem se k ní a pomáhal jí vstát. Ulrike skočila hned za ní. Elegantně do podřepu. „Nemůžu vstát, asi mám zlomený kotník,“ mumlala Linda. Plakala. „To není možné, ukaž.“ „Tady to hrozně bolí,“ ukazovala na levou nohu. Nic jsem tam neviděl. Ulrike se zeptala: „What happened to her leg?“ „I don‘t know. Might be broken or something,“ Možná to má zlomené, řekl jsem. „We have to find out how far we are.“ To bylo přesně ono. Potřebovali jsme zjistit, jak daleko jsme. Uvědomil jsem si, že se třesu. Strachem. A stresem. Všechno dohromady. Slzely mi oči, ale nakonec jsem se přiměl vyndat mapu a něco z ní vyčíst. K vodě to bylo ještě dvě stě metrů. „Let‘s go!“ zavelel jsem. Musíme se tam dostat! Přes les k vodě, a potom na druhý břeh. I kdybychom měli mávat rukama a přeletět tam – jak to kdysi řekl jeden fízl Majkymu. I kdyby to mělo být úplně nemožné. „Jdeme, holky. Je to už jen osmdesát metrů.“ Zalhal jsem, abych je povzbudil. Museli jsme se tam dostat dřív, než nás objeví. Sehnul jsem se k Lindě a zkusil ji zvednout. „Nemůžu vstát. Vůbec tu nohu nemůžu narovnat!“ Naznačil jsem Ulrike, že ji zdvihneme společně. Vzali jsme ji za ruce a zabrali. Povedlo se. Kousek jsme ušli. 4


Třicet metrů bylo za námi. Povede se nám to – opakoval jsem si pořád dokola. Dalších pět metrů. Fungovalo to! Podepírali jsme s Ulrike Lindu každý z jedné strany. Snažil jsem se přidržet ji při každém došlápnutí. Pomalým tempem jsme ušli dalších třicet metrů. Zbývalo sto čtyřicet. Dostali jsme se až k místu, kde se malé rameno spojovalo s velkým. Tam jsme museli zahnout doleva – pamatoval jsem si to podle mapy. Vážně jsme se snažili. Všechno šlo dobře, jen na chvilku jsme se zastavili. V tu chvíli jako by nás opustily všechny síly. „Fuck, she is too heavy,“ vyprskla Ulrike. A měla pravdu. I když Linda nevážila ani šedesát kilo, připadala nám neuvěřitelně těžká. Jako bychom nesli mrtvolu. Uvědomili jsme si to, až když jsme zastavili. Ona totiž vůbec nespolupracovala. Zřejmě nechtěla jít dál. Visela nám na ramenou a nespolupracovala. Jako by omdlela. „Co je, Lindo?“ Malátně zvedla hlavu. Byla ještě při vědomí – alespoň to. „Já dál nejdu, Tomi,“ vzlykla. „Chápeš? Dál nejdu. I am staying here.“ Řekla to tak, že jsem věděl, že to myslí vážně. A kvůli Ulrike i anglicky. „Co je, Lindo? Musíme se tam dostat! Dostaneme se tam! A pak…“ Přerušila mě. Zamávala mi rukou před nosem. „Ty mě neposloucháš, Tomi! Dál nejdu. Už nechci jít dál. Nechte mě tady a utíkejte!“ Obrátila se k Němce: „Leave me here and run! Run away!“ Zíral jsem na ni jako vyvalený. „Běžte už, sakra! Utíkejte!“ křičela. Její hlas se rozléhal lesem. „Já tě tady nenechám, Lindo!“ Najednou jsem měl pocit, jako by se mi to jen zdálo. Všechno se zpomalilo. Chtěl jsem najít nějakou podporu u Ulrike, ale ta jen nechápavě kroutila hlavou a nakonec řekla: „Sorry, guys. Takhle to nejde. Já musím jít dál. Nemůžu tady na vás pořád čekat, když sami nechcete. Sorry. Vážně, very sorry.“ A rozběhla se, utíkala pryč a ani se neohlédla. Za chvíli zmizela v křoví. Linda se znovu svalila na zem. Zkusil jsem ji zvednout sám. Pětapa5


desát kilo snad sakra ještě zvládnu. Nevšiml jsem si při tom, že mám pod sebou strmý sráz. Opřel jsem váhu do zadního lýtka – a větev, na níž jsem stál, se uvolnila, já ztratil rovnováhu a sletěl dolů. Břeh tam byl vysoký dobrých pět metrů. Udělal jsem ve vzduchu salto, praštil se do zátylku o nějakou haluz a dopadl do rákosí na dně. Rázem jsem byl celý pod vodou. Stačil jsem se ještě zachytit něčeho nad hladinou a na vteřinu se vytáhnout ven. Zalapal jsem po dechu. Nasál jsem vzduch a otevřel oči. Lindu jsem viděl rozmazaně někde nahoře nad sebou. Chtěl jsem něco říct, ale nešlo to. Asi jsem jen naprázdno otevíral pusu. V uších mi hučelo – takový nepřirozený kvílivý zvuk. Jako ultrazvuk. Vůbec jsem se nedokázal pohnout. Chtěl jsem se znovu nadechnout, jenže v tu chvíli jsem omdlel. Propadl jsem se do naprosté tmy.

6


TOM

7


1 Narodil jsem se v březnu 1971. Bylo to tehdy takové období, kdy se rodilo hodně dětí. Moje matka se jmenovala Helena a otec Ivo. Ivan Necker. Mamka byla z Bratislavy – z rodiny, která bydlela ve Vajnorské, za Starým centrálním. Dokonce i já si ještě pamatuju, kde to bylo. Taťka byl Čech. Byl z Prahy, stejně jako celá jeho rodina. Děda, jeho otec, měl kdysi velkou firmu a byl architekt. Jenže po válce mu firmu sebrali komunisti a začali mu dost nechutně komplikovat život. Takže se děda naštval a přestěhoval se s rodinou do Bratislavy – tady to z nějakého důvodu tak neřešili a dali mu s politikou pokoj. Děda říkal, že potřebovali nějaké Čechy, kvůli národnímu porozumění. Dědovi ale hrozně chyběla Praha – a tak se v roce 1968, když se všechno zase trochu uvolnilo, vrátil do Čech. Taťka – Ivo – zůstal v Bratislavě. Vystudoval na stavebního inženýra a našel si práci v Inženýrských sítích. To bylo v pořádku, protože jinak bych se nenarodil. Druhého dědu jsem nikdy nepoznal, protože umřel dřív, než jsem byl na světě. Ale moje mamka i její mamka, babička Orbánová, mi o něm hodně vyprávěly. Tenhle druhý děda byl bratislavský Němec. Starý Prešpurák. Mamka proto mluvila velice dobře německy, a když jsem byl malý, učila i mě. S taťkou se seznámila na bratislavském Korze. Bylo to roku 1968, když přišli Rusové a na ulicích se střílelo. Chodívala tam se svou nejlepší kamarádkou Evou, která pak, když jsem se narodil, byla mojí kmotrou. Taťka měl podnikový byt v Kramárech a tam jsme bydleli. A když jsem trochu vyrostl, začal jsem chodit do školky. Na Budatínskou. 2 Školka byla kousek od Vajnorské – a tam bydlela babička Orbánová. Často mě vyzvedla ze školky dřív, než se naši dostali z práce. Někdy jsem u ní zůstal i přes noc. Nikdy to nebylo tak, že by se o mě naši nestarali. Naopak, starali se o mě hezky. Ale u babičky jsem to měl tak rád, že jsem skoro nikdy nechtěl jít domů do Kramárů. U babičky jsem se cítil líp, protože mamka s taťkou se taky dost hádali. 8


Moc rád vzpomínám na to období ve Vajnorské. Babička Orbánová byla jako venkovanka. Vařila všechna taková ta bezva venkovská jídla a žila poklidným venkovským životem, i když v Bratislavě. Chodila každý den na Martinský hřbitov za dědou, mamčiným tátou. Cestou vždycky někde nasbírala spadaná jablíčka, i když jsem vůbec netušil, kde – ve městě… a uvařila z nich jablečný kompot s hřebíčkem a skořicí. Dělala skvělé makové škubánky s cukrem a slepičí polévku. Jednou za dva měsíce odjela ke svému bratrovi do Cíferu, celý týden tam pomáhala na zahradě a od jeho manželky Edity za to dostala živou slepici a zeleninu. Doma pak tu zeleninu zavařovala a slepici dala v koupelně do vany. Potom dala vařit obrovský hrnec vody, slepici podřízla a spařila ji, aby z ní mohla oškubat peří. Bylo dost divné dělat něco takového v koupelně v bytovce – mě to ale fascinovalo. Bylo mi čtyři pět let a na rozdíl od některých jiných dětí jsem zažil takovéhle věci, i když jsem z Bratislavy nevytáhl paty. S babičkou Orbánovou jsem měl skvělé dětství. Hrozně rád jsem na to vzpomínal, a čím jsem byl starší, tím častěji – konec konců, asi jako každý… Například na to, jak jsme byli s babičkou na půdě a ona tam prala v takové staré prádelně, kde bylo hrozné horko a byla tam spousta páry. Potom věšela prádlo na dřevěné trámy a já se okénkem ve střeše díval na holuby, a v zimě taky na to, jak padá sníh. Jak jsme s babičkou chodili zadními uličkami a dvorky až k Bajkalské a dívali se, kdo má v oknech jaké kytky. A kdo má jaké záclony a tak. Babička měla spoustu kamarádek a každou chvíli jsme nějakou potkali. Paní Weitzigovou a paní Slovákovou, co jim oběma už také umřel manžel. I paní Jonášiovou, co jejímu manželovi uřízli nohu a on ležel doma. A paní Tichou, co měla dvě děti a říkalo se o nich, že jsou to Jehovisti. Někdy jsem k nim šel na návštěvu, protože jsem se kamarádil s jejich synem Majem. Mívali k obědu jen slané flíčky – samotné, jen s trochou másla. Chodili do kostela, ale Majo říkal, že se o tom se mnou nemá bavit. Tedy, že se o tom nemá bavit s nikým. I babička Orbánová chodila do kostela. Občas jsme potkali paní Milkovou – s tou babička ležela ve Státní nemocnici, když měla žloutenku. Paní Milková se jí pokaždé ptala, jestli ještě pořád kouří tolik cigaret, a babička se hrozně smála a říkala, 9


že přeci nekouří od té doby, co byly na tom infekčním. Paní Milková jí potom vyprávěla, že pan Dugovič si našel nějakou mladou. „To je katastrófa,“ pohoršovala se nad tím babička. A když jí paní Milková řekla, že slyšela, že Američani na nás chtějí shodit vodíkovou bombu, tak se babička jen pokřižovala. „Už je to na tuty. Na tuty to chtějí udělat, paní Orbánová,“ říkala paní Milková. No a někdy mě babička vzala s sebou na hřbitov – za dědou na Martinský, a někdy – ale jen když jsem byl hodný – do Slavičího údolí vedle zoo. Když jsem byl moc divoký, stačilo, aby babička řekla: „Hned toho nech, azanďalát! Nebo tě nevezmu do Slavičího!“ a hned jsem byl v pozoru. Do Slavičího jsem chodil mnohem radši než na Martinský. Bylo to tam mnohem větší a také do kopce, takže se tam dalo běhat nahoru dolů, a taky tam po hrobech běhali obrovští mravenci a škvoři. Dlouho jsem si myslel, že jsou tak velcí proto, že žerou ty mrtvoly. No, kdoví… Od té doby jsem se nikdy nebál smrti ani mrtvých. Ale hrozně, neuvěřitelně moc jsem se bál vodíkové bomby. Kvůli ní jsem nemohl spát. Kromě babičky jsem měl moc rád matčinu kamarádku Evu. Eva se s matkou znala odjakživa a často k nám chodila na návštěvu. Byla volejbalistka, a asi byla i dost dobrá, protože byla v reprezentaci ČSSR a každou chvíli někam cestovala. Jednou jela do Belgie na nějaké mistrovství a přivezla mi krásnou nafukovací loďku. Řekla mi, že Belgie je království. Belgické království. To mě úplně fascinovalo. Do té doby jsem si myslel, že království může být jen v pohádce. Ještě víc mě dostala, když řekla, že tam mají i královnu a prince. Panečku! Takže tam určitě mají i nějakou princeznu! Byl jsem tím posedlý, vyptával jsem se jí na to pořád dokola. Vysvětlovala mi, že i když je to království, není to takové království jako v pohádce. Že tam mají i auta, školky a podobně. To mě trochu zklamalo. O moc víc by mě potěšilo, kdyby řekla, že tam mají draky a čerty. „Evo, a jsou tam boháči a chudáci jako v pohádce?“ Zasmála se. „To ano. A určitě je tam víc bohatších a míň chudých než u nás…,“ řekla. Z toho jsem byl trochu zmatený, protože do té doby jsem si myslel, že u nás nikdo chudý není. Mamka jí na to řekla, aby mi takové věci 10


necpala do hlavy, protože to budu vyprávět ve školce, a ještě z toho budou problémy… Ale umínil jsem si, že jednou se tam musím vydat. Vidět to. Belgii. Opravdové království. Možná by mě tam jednou mohla vzít s sebou, napadlo mě. Říkala, že na Západě je víc království, například Anglie a tak. „Třeba bys mě příště mohla vzít na Západ s sebou,“ navrhl jsem. „Jsem malý, vešel bych se k vám do vlaku.“ Smála se, když jsem ji o tom přesvědčoval. „Já prostě musím vidět tu princeznu! Je tam i ten drak, jenom se určitě schovává, aby mu princ neusekl hlavu!“ Jindy mi Eva vyprávěla o Římě a o Vatikánu. To mě už tolik nezaujalo, protože Řím nebyl královstvím. Hráli jsme pexeso a ona popisovala, jak ve Vatikánu viděla papeže. „A to je král všech pobožných lidí,“ řekla babička Orbánová. Hrála to pexeso s námi. Babička Orbánová byla velice pobožná. Já jsem – na rozdíl od hřbitovů – kostely rád neměl. Bál jsem se tam – těch jejich kostelních písní, jak tam všichni kvíleli, a takové té zvláštní vůně. „Vatikán není zajímavý,“ prohlásil jsem. „Radši bych jel s Evou do Belgie. I ta loďka už mi praskla, taťka ji zalepil, ale stejně uchází. Tak bych si koupil novou.“ Eva mi nosívala i takové lepkavé bonbóny – sisi – a často mě brala do lunaparku nebo do krásného skleníku v botanické. Nebo na trénink do nafukovací sportovní haly v Pasienkách, co vypadala jako balón. To jsem zbožňoval. Všichni tam krásně běhali a bylo to tam jako ve vzducholodi. Jednou večer k nám přišla mamčina sestra Luda, celá bledá, a křičela na mamku přes dveře: „Helo, rychle otevři, něco se děje!“ Luda byla v jednom kuse hysterická – co si ji pamatuju. Taťka vyběhl z koupelny jen s ručníkem kolem pasu. Luda mlátila do dveří a zvonila jako šílená. Mamka otevřela: „Co se děje?“ Luda vběhla dovnitř a sotva popadala dech: „Bože, jsem v šoku, v úplném šoku!“ 11


„Uklidni se. Co se děje, prosím tě?“ Luda spustila: „Eva zdrhla! Představte si to. Potkala jsem Ilonu – víš, tu holku z volejbalu – hrávala s Evou. No víš – tu zubatou, co bydlela na tom…“ „Ježíši, to je jedno, mluv k věci!“ přerušila ji mamka. „Jak zdrhla? Bože! Eva? Eva zdrhla? Napořád?“ „No jasně že napořád!“ křičela Luda. „Nevrátila se ze závodů! Z nějakého mistrovství či co. Z Itálie! Copak se dá zdrhnout jinak než napořád?“ „Takže Eva emigrovala?“ Mamka zírala na Ludu a bylo vidět, že tomu nemůže uvěřit. To slovo emigrovala řekla tak, že jsem hned věděl, že to nebude jen tak. To, že Eva zdrhla, mi přišlo v pořádku. Asi ji někdo v té cizině honil – když tam mají království a kdoví co ještě, papeže atd., tak se tam mohlo stát ledacos. Tak prostě zdrhla. Hlavně, že byla v pořádku. Ale co bylo to emigrovala, to jsem tedy netušil. „Co je to emigrovala?“ zeptal jsem se. Luda obrátila oči. „Běž si hrát, Tomi,“ přikázal mi taťka. Na tom slově emigrovala bylo něco divného. To, jak ho matka vyslovila. Trochu mi to dokonce připadalo, jako by řekla, že Eva umřela. Rozplakal jsem se. Luda řekla: „A můžeme se vůbec divit, že zdrhla?“ A matka řekla: „To je hrozné. Co s ní teď bude? Co tam bude dělat?“ „Evička se neztratí, je to šikulka,“ zkonstatoval taťka. „Ale prosím tě,“ podívala se na něj matka. „To není jen tak, zdrhnout, co si myslíš. Já bych nikdy nezdrhla.“ A pak ještě za chvilku vzdychla: „Přece bych nemohla celý život někde mýt nádobí…“ „Ale prosím tě!“ řekla Luda a zase jen obrátila oči. 3 Potom matka otěhotněla a narodil se Rado. Všichni jsme měli radost a Eva poslala Radovi z Itálie krásnou láhev na mléko. Taťka nás často bral na Kolibu, kterou jsme v Kramárech měli v podstatě za domem. Mě i Rada v kočárku, a matka zůstala doma a pekla kuře. To bylo fajn, protože pak se nehádali. 12


Taťka byl moc šikovný, v jednom kuse něco doma vrtal, natíral a tak. A taky pořád cvičil s činkami, takže když jsem se s ním přetlačoval, pokaždé vyhrál. Jenže vítěz to neměl lehké, protože kdo vyhrál, musel si lehnout na zem a nechat se lechtat do omdlení. A v zimě jsme sáňkovali dolů po zasněžené asfaltce až k našemu baráku. I když dole ve městě už sníh roztál, v Kramárech se ještě držel. Taťka miloval moře a často mi o něm vyprávěl. Stavěl i modely námořních lodí, ale nesměl jsem na ně ani sáhnout, abych je nepolámal. Slíbil mi, že až budu větší, naučí mě, jak se to lepí. Od léta dalšího roku jsem potom začal chodit do školy – na Jelačičku. Docela mi to šlo. I mě to bavilo a našel jsem si tam nové kamarády – no, jako ve škole. Čas rychle letěl – i když tehdy mi to tak moc nepřipadalo, protože jsem byl malý. Když jsem byl třeťák a Radovi už byly tři roky, přišel jednou taťka dřív z práce a měl skvělou náladu. Přinesl nám ananasový dort a matce krásnou kytku v květináči. Takovou světle zelenou, s velkým růžovým sosákem. Byl jsem si jistý, že je masožravá. Oslavovalo se, že táta dostal montáž v Libyi. Vyslali ho tam z jeho podniku – z Inženýrských staveb. Měl neskutečnou radost, vyprávěl mi, jaká tam je poušť a krásné moře a oni tam budou dělat nějakou velkou stavbu. Úplně nejvíc mě fascinovalo, když řekl, že Libye je v Africe. To byla paráda. „A když bude všechno v pořádku, Tomi, tak za půl roku vydělám spoustu peněz a koupím ti v Tuzexu krásné hračky.“ Bylo mi tehdy teprve devět, ale co byl Tuzex, to jsem už věděl dobře. Byl to super obchod, kde měli samé bezvadné věci. O moc lepší než v běžných obchodech. Dostal jsem odtud i to krásné Kinder vajíčko na Mikuláše. A super žvejky – cigaretové, a šumivé bonbóny. V normálních obchodech nic takového neměli, jen pedro a cucavé špalky. „A pak přijedete s mámou za mnou a ty tam budeš chodit do mezinárodní školy a o víkendech pojedeme k moři nebo na Saharu,“ vykládal nadšeně. Mamka ho ale přerušila: „Prosím tě, takové věci mu neslibuj, když ještě nevíš, jak to bude.“ 13


Celý zbytek toho dne jsem potom přemýšlel, jak úžasné by to v Libyi muselo být, a jak tam pojedeme. Druhý den jsem šel do knihovny a půjčil si tři knížky o Africe. Jednu – Vzpomínky na Afriku – mi knihovnice nechtěla dát, že je jenom pro dospělé. Tak jsem jí řekl, že to chci pro mamku. Nakonec mi ji dala. A potom, bylo to akorát tři roky po Evě, zdrhnul i táta. Odjel autobusem do Vídně, odkud měl letět do Libye. Jenže zůstal v Rakousku. Využil té příležitosti, že mu prvně v životě povolili vycestovat na Západ, a bál se, že víc takových příležitostí nebude. Vystoupil z autobusu ve Schwechatu a rovnou tam požádal o azyl. Byl to pro mě opravdový šok. A nejen pro mě. Pro všechny. Tehdy jsem už chápal, co znamená emigrovat. Už jsem věděl, že ani Eva se do Itálie jen tak neodstěhovala – jak se mi to tehdy matka snažila vysvětlit. Věděl jsem už, že zdrhla. A že teď žije v Americe a píše nám odtud pohlednice. A taky jsem věděl, že ani ji, ani otce hned tak neuvidím. Že je domů nepustí. Hrozně jsem kvůli němu brečel. Nechápal jsem, jak nás mohl nechat v Bratislavě a nevzít nás s sebou. Vždyť já bych taky klidně zdrhnul. I Rado brečel a matka pochopitelně taky. Za měsíc jsem onemocněl. Dostal jsem nějakou divnou nemoc – nikdo vlastně přesně nevěděl, co to bylo. Projevilo se to tak, že jsem měl horečku a udělaly se mi na lýtkách a na krku malé červené tečky. Doktorka na pohotovosti říkala, že jsou to velice nebezpečné příznaky a že musím být okamžitě hospitalizován. Bylo to hrozné. Pro mě i pro matku – byla pořád ve stresu kvůli otcovu odchodu, a teď tohle. O půlnoci chodila sestřička a měřila mi teplotu v zadku. V konečníku. Nesměl jsem vůbec vstávat z postele. Nic mě sice nebolelo, ale byl jsem hrozně slabý a vyplašený, protože všichni kolem se tvářili tragicky. Ležel jsem v Bezručce. Matka mi občas přišla zamávat pod okno. Byli jsme domluvení vždycky na dvanáctou, protože v tu dobu roznášeli oběd, a tak jsem směl vstát. Jinak mohla chodit jen jednou za týden – v návštěvních hodinách v neděli od čtyř do pěti. Když mě konečně po čtyřech týdnech pustili, čekala na mě s babičkou Orbánovou před vrátnicí, a jeli jsme domů taxíkem. Doma na ledničce ležel pohled od otce z Vídně a červený mercedes – angličák, co mi poslal. Jestli jsem do té doby nebyl úplně vyléčený, tak ve chvíli, kdy jsem si přečetl otcův pohled, jsem vyzdravěl nastopro. 14


„Vidíš, že na nás nezapomněl!!!“ křičel jsem a smál se a dokonce jsem se rozbrečel, protože toho na mě bylo moc. Taky mamka i babička brečely, neříkaly ale nic. Problém byl, že ten pěkný byt v Kramárech, kde jsme celou dobu bydleli, byl podnikový – a jelikož otec už nepracoval v Inženýrských stavbách a navíc byl emigrant – nárok na něj propadl. Do dvanácti týdnů jsme se měli vystěhovat. Nestíhal jsem moc sledovat, jak se s tím vyrovnávala matka – mně to ale nijak zvlášť nevadilo. Po pobytu v nemocnici se mi vrátila síla a těšil jsem se, že budeme bydlet u babičky Orbánové. Než nám přidělí byt jako sociálnímu případu. Všichni tedy alespoň doufali, že nám nějaký byt přednostně přidělí. I když jisté to nebylo. Protože na úřadech žena a děti po emigrantovi nikoho moc nezajímali. Na byty se totiž muselo čekat – v pořadníku. Několik let, i pět nebo šest. Kromě toho jsem pořád věřil, že se táta pro nás vrátí a my potom „zdrhneme“ k němu. Do Rakouska. To by mi taky nevadilo. Německy jsem už uměl dost dobře – mamka mě učila od malička a taky na všechny pohádky jsem se díval na „Vídni“. Konec konců – všichni moji kamarádi z Bratislavy uměli trochu německy – všichni se dívali na filmy na Vídni. Když jsme si hráli na policajty, nikdy jsme nekřičeli „Ruce vzhůru!“, ale vždycky „Hände Hoch!“ a ne „Nestřílejte!“, ale „Nicht schiessen!“. Protože i většinu detektivek jsme sledovali v němčině. Matka ale pořád říkala, že táta bude mít svůj život tam, a už si na nás nevzpomene. To mě vytáčelo. Nechtěl jsem si připustit, že by se na nás vykašlal. Že by nás nechal samotné v Československu. Pokaždé jsem se kvůli tomu na matku naštval. Po třech měsících jsme se z Kramárů odstěhovali. K babičce Orbánové do Vajnorské, protože byt nám nepřidělili. Matku si navíc zavolali ke mně do školy a musela tam vysvětlovat, jak to s tátou je. Do té doby jsme to zatajili, matka mi stokrát říkala, že o tom nesmím nikde vykládat. Takže jsem nikomu nic neřekl. Ale jasně že se to časem provalilo. Nějaká dobrá duše se vždycky našla. Matka soudružku zástupkyni nakonec uklidnila a pak nás s tím už neotravovali – hlavně když zjistili, že s tátou nejsme v kontaktu. Kromě toho jsem neměl problémy se známkami – učil jsem se dobře. V podstatě jsem se po tátově odchodu do učení zakousl, takže za pár týdnů jsem byl nejlepší žák ve třídě. Ani 15


OBSAH. Linda 4 Tom 8 Sam 216 Silvie 418. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents