1 Obchodní závazkové vztahy – teoreticky i prakticky JUDIKATURA (rozhodnutí a věty citovány dle ASPI 6 – v současné verzi ASPI nemusí být k dispozici) OBSAH
Bezúplatný převod podniku............................................................................................................ 1 Význam doložky "nezávazně, meziprodej vyhražen" v nabídce. ............................................. 8 Význam doložky „bez závaznosti“ ..............................................................................................11 Dohoda dle § 262 ObZ formulářem???......................................................................................13 Co je to Zabezpečování veřejných potřeb ( §261 odst.2 obch. zák. )???...............................16 Kdo může sjednat fakultativní obchod (dohodu dle § 262 ObZ)..........................................23 Změna smlouvy poznámkami na faktuře??? ..............................................................................26 Převod podílu v SRO - určitost....................................................................................................29 Neplatnost smlouvy o uzavření budoucí smlouvy. - Stanovení doby uzavřít budoucí smlouvu podle obch. zákoníku. - Určitost předmětu závazku uzavřít budoucí smlouvu..37 Určení obsahu smlouvy odkazem – Objednávka???.................................................................47 Úplatný převod obch. podílu. - Účinnost smlouvy (§115 obz )??? ........................................53 Smlouva o úvěru. - Určení výše úrokové sazby (§ 502 odst. 1 obz) – změna smlouvy? ....59 Ručení za závazky založené podle ObZ .....................................................................................66 Moderace smluvní pokuty ( § 301 obch. zák. ). – kdy je soud oprávněn moderovat?........68 Moderace smluvní pokuty – co je soud oprávněn moderovat?..............................................74
____________________________________________________________ Systém ASPI - stav k 4.6.2007 do částky 46/2007 Sb. a 24/2007 Sb.m.s. Jc 145/2005 29 Odo 1058/2003 [SoJ. 2005, 9: 714] ObZ:Bezúplatný převod podniku (§269/2) - Text - poslední stav textu
BEZÚPLATNÝ PŘEVOD PODNIKU Smlouva, kterou se bezúplatně převádí podnik nebo část podniku, je nepojmenovanou smlouvou ve smyslu ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák. Na nabyvatele podniku nebo části podniku přecházejí ve smyslu ustanovení § 477 odst. 1 obch. zák. , ve spojení s ustanovením § 1 odst. 2 obch. zák. a § 491 odst. 2 obč. zák. , všechna práva a závazky, na které se převod vztahuje.
1
2 Z odůvodnění: Okresní soud rozsudkem ze dne 15. ledna 2003, čj. 14 C 99/2000-194, jsa vázán právním názorem vysloveným v kasačním usnesení krajského soudu ze dne 10. října 2001, čj. 20 Co 327/2001-155, uložil žalovanému zaplatit žalobci 382 468 Kč a žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně – odkazuje na skutková zjištění učiněná v předchozích stadiích řízení, včetně jejich následného doplnění – měl za prokázáno, že K. Š. „vlastnila“ hostinec „N.“ – dále též jen „hostinec“ (jenž považoval za podnik ve smyslu ustanovení § 5 obchodního zákoníku ), který smlouvou ze dne 19. října 1996 (dále jen „smlouva o předání hostince“) bezúplatně převedla na žalovaného. Jelikož obchodní zákoník upravuje „pouze prodej podniku“, smlouvu o předání hostince právně kvalifikoval ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 obchodního zákoníku a ustanovení § 628 a následujících občanského zákoníku jako smlouvu darovací. Akcentoval, že v době jejího uzavření byl podnik věcí hromadnou a byl tvořen souborem hmotných, nehmotných a osobních složek podnikání, k nimž náležely věci, práva, závazky a další hodnoty, s tím, že patřily podnikateli a zároveň sloužily k provozování podniku. Je-li podnik jako věc v právním smyslu převáděn, přechází na nového vlastníka celý soubor věcí, práv, majetkových hodnot, jakož i závazků, které se váží k převáděnému majetku. Tak na žalovaného přešel rovněž závazek K. Š. vůči žalobci (podle soudu prvního stupně šlo o závazek z titulu smlouvy o uznání dluhu a jeho splácení ze dne 1. října 1994, přičemž uznán byl závazek k úhradě technické pomoci a inženýrsko konzultační činnosti při realizaci stavebních úprav v hostinci poskytnuté žalobcem), který ke dni rozhodování nebyl nejméně co do částky 382 468 Kč zaplacen. Krajský soud k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. června 2003, čj. 20 Co 240/2003-221, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci 32 102,40 Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud, poté co „provedl důkaz přečtením výpovědí svědků“ V. Z. a K. Š., jak byly učiněny v předchozích fázích řízení, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Odkazuje na ustanovení § 1 odst. 2, § 476 a násl. obchodního zákoníku a § 51 a § 628 a násl. občanského zákoníku, odvolací soud zdůraznil, že smlouva o předání hostince je „smlouvou o bezúplatném převodu podniku“, přičemž jejím uzavřením přešly na žalovaného závazky spojené s převáděným podnikem, tj. i závazek, jehož úhrada je předmětem řízení. Výhrady žalovaného, že K. Š. některé závazky hradila i po „převodu hostince“ a že nepřevzal závazky z pracovněprávních vztahů, shledal odvolací soud nedůvodnými, když – jak vyplývá z provedených důkazů – žalovaný převzal veškeré závazky podniku a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů na nabyvatele podniku přecházejí podle ustanovení § 480 obchodního zákoníku . Co do existence závazku odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně), poukazuje na ustanovení § 558 občanského zákoníku , uzavřel, že se žalovanému nepodařilo vyvrátit domněnku existence dluhu k datu jeho uznání, ani to, že by tento závazek, ať již zcela nebo zčásti, splnil.
2
3 Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a namítaje, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které má základ v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel zejména zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož je smlouva o předání hostince smlouvou o bezúplatném převodu podniku podle ustanovení § 51 občanského zákoníku, ve spojení s ustanovením § 628 a násl. občanského zákoníku a ustanovením § 476 a násl. obchodního zákoníku, včetně toho, že uzavřením této smlouvy přešly na žalovaného všechny závazky spojené s převáděným podnikem. Převod podniku – pokračuje dovolatel – znamená převod celého souboru hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání, včetně „převzetí veškerých závazků a práv a dále povinností a práv z pracovněprávních vztahů“. Přitom odmítá, že by od K. Š. převzal všechny závazky z provozu hostince, když jmenovaná hradila některé závazky i poté, co již hostinec předala a neprovozovala, nehledě k tomu, že nepřevzal žádné závazky z obchodních smluv ani žádná práva a závazky z pracovněprávních vztahů. V této souvislosti dovolatel odkazuje na výslovné ujednání obsažené ve smlouvě o předání hostince, podle něhož převzal „veškeré finanční závazky“, kterýžto projev vůle jednoznačně vylučuje převzetí jiných než finančních závazků, tj. závazků z obchodních smluv a z pracovněprávních vztahů. Tomu, že nešlo o převod podniku, nasvědčuje – podle názoru dovolatele – i skutečnost, že nepřevzal dokumentaci týkající se provozu hostince, jako např. obchodní smlouvy, korespondenci, účetní doklady, účetní evidenci a podobně (viz ujednání ve smlouvě o předání hostince o převzetí technické dokumentace včetně kolaudačních protokolů), z čehož vyplývá, že úmyslem žádné ze smluvních stran nebylo převést všechny závazky a realizovat převod podniku. Odvolacímu soudu dále dovolatel vytýká nesprávnost závěru, že nenavrhl k prokázání svých tvrzení žádné důkazy, popř. že svá tvrzení neprokázal, a v tomto směru poukazuje na návrhy na dodatečné výslechy svědků Š. a Z. (ty navrhoval provést proto, že jmenovaní byli vyslechnuti v době, kdy věc byla „soudem jinak právně kvalifikována“) a doplnění dokazování účetní dokumentací (za účelem objasnění, jaká dokumentace byla předána), které soudy neakceptovaly. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce navrhuje dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítnout, argumentuje, že na žalovaného přešla všechna, v době předání existující, práva a povinnosti související s hostincem „N.“. Pokud jde o pracovněprávní vztahy a smlouvy s odběrateli, K. Š. byla v době před předáním hostince v neutěšené finanční situaci, v důsledku čehož propustila všechny zaměstnance a nebyla smluvně vázána k odběru žádného nového zboží. Proto mohla žalovanému vyjma zařízení hostince, zásob, práv k odběru energií a vody, práv telefonního účastníka a práva nájmu předat v podstatě pouze dluhy, což rovněž učinila. Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; není však důvodné.
3
4 Jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal Nejvyšší soud – v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním – zejména správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 30/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je v ustanovení § 476 odst. 1 obchodního zákoníku upraven typ smlouvy o prodeji podniku a jsou v něm uvedeny podstatné části této smlouvy, které musí smlouva obsahovat, aby šlo o tento smluvní typ a vztahovala se na ni příslušná ustanovení jej upravující ( § 269 odst. 1 obchodního zákoníku ). Neobsahuje-li smlouva o předání hostince dohodu o ceně (k podstatným náležitostem smlouvy o prodeji podniku srov. ustanovení § 476 odst. 1 obchodního zákoníku), již z tohoto důvodu nemůže jít o smlouvu o prodeji podniku. Právní posouzení smlouvy o předání hostince jako smlouvy darovací (§ 628 a násl. občanského zákoníku) je pak vyloučeno proto, že předmětem této smlouvy není bezúplatné přenechání něčeho, když – v případě, že je převáděn (předáván) podnik – na nabyvatele přecházejí také všechna práva a závazky, na které se „prodej“ (převod) vztahuje (viz argumentace níže co do aplikace ustanovení § 477 odst. 1 obchodního zákoníku). Nelze-li – z důvodů výše uvedených – smlouvu o předání hostince považovat ani za smlouvu o prodeji podniku (§ 476 obchodního zákoníku), ani za darovací smlouvu (§ 628 občanského zákoníku), potom v situaci, kdy nejde ani o žádný ze smluvních typů upravených obchodním a občanským zákoníkem, je nezbytné tuto smlouvu právně kvalifikovat jako smlouvu nepojmenovanou. Řešení otázky, zda smlouva o předání hostince je smlouvou uzavřenou podle občanského nebo obchodního zákoníku, je v prvé řadě závislé na tom, zda jejím předmětem vskutku byl podnik či nikoli. Podnikem se pro účely obchodního zákoníku rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají k tomuto účelu sloužit (§ 5 obchodního zákoníku). Jednotlivé složky podniku, jenž je předmětem převodu, nemusí být ve smlouvě výslovně konkretizovány; pro platnost smlouvy (co do určitosti jejího předmětu) postačí, bude-li vymezen převáděný podnik (jeho část). Na závěru, zda je předmětem smluvního převodu skutečně podnik (jeho část), pak ničeho nemění ani to, že převádějící nemá zaměstnance, popř. že nemá (jedno z jakých důvodů) uzavřeny obchodní smlouvy (např. s dodavateli či odběrateli).
4
5 V poměrech projednávané věci, kdy byl předán hostinec „N.“, který lze zcela nepochybně považovat za podnik nebo jeho část (to, zda byl hostinec pouze částí podniku nebo „celým podnikem“ K. Š., není pro rozhodnutí ve věci významné), jsou proto irelevantní výhrady dovolatele, podle nichž nepřevzal práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů a z obchodních smluv. Závěr, že předmětem předání byl podnik (jeho část) – hostinec „N.“, není způsobilá vyvrátit ani argumentace dovolatele, že K. Š. i po předání hradila „některé závazky vzniklé z jeho provozu“. Pokud skutečně k takovému plnění došlo, představuje – při absenci jiných dohod mezi zúčastněnými osobami – plnění, k němuž jmenovaná již z titulu závazku k úhradě žalobcem provedených prací (popř. jiných závazků souvisejících s podnikem) nebyla povinna. Totéž platí o námitce dovolatele, že se výslovně zavázal převzít finanční závazky vzniklé provozem hostince, když z ní jednak nelze dovodit (jak to činí dovolatel), že by odmítl převzít závazky jiné, jednak ničeho nemění na tom, co bylo předmětem převodu. Byl-li smlouvou o předání hostince převeden na žalovaného podnik K. Š., je dále co do posouzení, zda se smlouva řídí občanským či obchodním zákoníkem, podstatné, zda ji lze podřadit některému ze závazkových vztahů uvedených v ustanovení § 261 obchodního zákoníku . Řídí-li se částí třetí obchodního zákoníku, a to bez ohledu na povahu účastníků, závazkové vztahy ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části [§ 261 odst. 1 písm. d) obchodního zákoníku], je nutné – podle přesvědčení Nejvyššího soudu – stejnou právní úpravu analogicky aplikovat i na smlouvu o bezúplatném předání (převodu) podniku. Smlouva o předání hostince je tak nepojmenovanou smlouvou upravenou v ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku. V tomto směru dále Nejvyšší soud doplňuje, že byť smlouva o předání hostince není smlouvou o prodeji podniku (§ 476 a násl. obchodního zákoníku), neznamená to, že na závazkový vztah touto smlouvou založený nelze aplikovat – v intencích ustanovení § 1 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením § 491 odst. 2 občanského zákoníku – ustanovení § 477 odst. 1 obchodního zákoníku , podle něhož na kupujícího (zde přejímajícího – žalovaného) přecházejí všechny závazky, na které se „prodej“ vztahuje (které s podnikem souvisejí). Naplněn není – podle názoru Nejvyššího soudu – ani další z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů, podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z
5
6 uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Protože žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo možno usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu (soudu prvního stupně) nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není dán, když skutkové závěry odvolacího soudu ohledně obsahu smlouvy o předání hostince jsou v souladu se skutkovými zjištěními, která odvolací soud (soud prvního stupně) z provedených důkazů učinil, přičemž ani způsobu, jakým odvolací soud hodnocení důkazů provedl, nelze ničeho vytknout, dovolací soud uzavírá, že se dovolateli správnost rozhodnutí odvolacího soudu ani za použití tohoto dovolacího důvodu zpochybnit nepodařilo. Výhradou, podle které odvolací soud neprovedl navrhované důkazy, dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jiná vada řízení [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou řízení ve smyslu tohoto ustanovení je v prvé řadě neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu věci, přičemž tato neúplnost nebo nesprávnost není dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v případě, že odvolací soud dospěje ke skutkovým závěrům, na nichž své rozhodnutí založil, nýbrž z hlediska postupu soudu při dokazování. O vadu řízení při zjišťování skutkového stavu jde zejména tehdy, jestliže při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jestliže nebylo postupováno v souladu s ustanovením § 120 o. s. ř. a nebyl proveden navržený důkaz, který procesní strana sporného řízení, zatížená povinností tvrzení a povinností důkazní, navrhla, přestože měl důkaz sloužit k ověření právně významné skutečnosti pro posouzení věci, za situace, kdy tato skutečnost nebyla prokázána jinak, popř. v rozporu s tímto ustanovením nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je dán i tehdy, vycházel-li odvolací soud z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle ustanovení § 213 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, případně aniž dokazování doplnil. Jak je zřejmé z obsahu spisu, doplnění dokazování výslechem svědků K. Š. a V. Z. žalovaný navrhl proto, že žalobce neprokázal přechod „všech práv a závazků a přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů“, a „účetní dokumentací“ proto, že došlo k předání pouze technické dokumentace (viz odvolání č. l. 206 – 207 a
6
7 dovolání č. l. 228 – 230). Protože navrhovanými důkazy dovolatel nesledoval prokázání skutečností, které by byly – vzhledem ke shora uvedeným závěrům – významné pro posouzení, zda předmětem předání (převodu) byl podnik (jeho část), řízení před soudy obou stupňů vytýkanou vadou postiženo není. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž z obsahu spisu se nepodávají ani jiné vady, k jejichž existenci dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
7
8 ____________________________________________________________ Systém ASPI - stav k 4.6.2007 do částky 46/2007 Sb. a 24/2007 Sb.m.s. Rc 7175 Rv I 1431/26 [Vážný. 27, IX.a: 1091] ObZ:Jednání o uzavření smlouvy (§269) OZ:Smlouvy-uzavření smlouvy (§44/2) - Text - poslední stav textu
VÝZNAM DOLOŽKY "NEZÁVAZNĚ, MEZIPRODEJ VYHRAŽEN" V NABÍDCE. Doložka "nezávazně" v nabídce k určité osobě znamená pouze, že nabízeč není vázán na přijetí nabídky a že přijetí nabídky jest vlastně zpětnou nabídkou příjemce, již původní nabízeč není povinen přijmouti, musí však ustoupení od smlouvy ihned po dojití přijetí oznámiti příjemci. Výhradou "meziprodej vyhražen" vyhražuje si nabízeč právo prodati nabízený předmět osobě jiné v mezidobí od učiněné nabídky až do okamžiku, do kterého má právo upustiti od původní své nabídky. Dodatek "dopis následuje" v telegrafickém přijetí nabídky bylo by lze jen tehdy považovati za výhradu v přijetí nabídky ve smyslu čl. 322 obch. zák. , kdyby kupitel podle obyčejů poctivého obchodování byl mohl za to míti, že prodatel dohodou o podmínkách kupu v nabídce obsažených nepokládá ještě smlouvu za dojednanou, nýbrž že si chce vyhraditi podmínky též se své strany a že teprve dohodou o těchto podmínkách se měla smlouva státi hotovou. Z odůvodnění. Firma C obrátila se na žalobce dopisem ze dne 4. prosince 1925 se žádostí, by jí opatřil kupce na dva staré železniční vagony, a přislíbila žalobci 12 1/2% provisi z kupní ceny, bude-li se tato pohybovati mezi 24.000 - 25.000 Kč. Žalobce nabídku přijal a snažil se v co nejkratší době sehnati kupce. To se mu podařilo, a sice v Rolnickém akciovém pivovaru a sladovně v L., jehož adresu ihned oznámil straně žalované, která s pivovarem vstoupila v korespondenci. Dopisem z 23. prosince 1925 sdělila žalovaná strana dodatečně žalobci, že mu vyplatí provisi 12 1/2%, jakmile s Rolnickým akciovým pivovarem v L. kupní smlouvu uzavře. Strana žalovaná nabídla pivovaru vagony po 25.000 Kč dopisem ze dne 18. ledna 1926, který došel do L. dne 20. ledna 1926 a byl pivovarem ihned potvrzen telegramem tohoto znění: "Kupujeme dva železniční vozy za nabídnutou cenu." Tento telegram došel do sídla firmy C, ještě téhož dne 20. ledna 1926. Avšak žalovaná firma 2 dny po dojití telegramu dne 22. ledna 1926 oznámila pivovaru v L., že nemůže vozy dodati, ježto prý je mezi tím prodala jinam. Žalobě proti firmě C. o zaplacení provise bylo oběma nižšími soudy vyhověno, odvolacím soudem z těchto důvodů: Soudem prvým zjištěno, že žalovaná firma nabídla dopisem z 18. ledna 1926 Rolnickému pivovaru v L. dva soukromé železniční vozy za přesnou cenu 25.000 Kč za 1 vůz včetně 2% daně z obratu, splatnou beze srážky při dodání, s doložkou, že nabídka tato jest "nezávazná" a meziprodej vyhražen. Vyžádala si rozhodnutí možno-li telegraficky. Doložku "nezávazně" nelze vykládati tak, jak činí strana žalovaná, že totiž nabízeč svou nabídkou vůbec nebyl vázán a bylo mu časově neobmezeně volno míti volnou ruku ohledně výběru uchazečů a kupitelů ohledně konečného zadání jednomu z nich, takže nabídka ta byla vlastně veřejnou nabídkou ve smyslu čl. 337 obch. zákona . Nabídky rázu čl. 337 obch. zákona již podle doslovu zákona mají jiný ráz, řízeny jsou osobám neznámým v počtu neobmezeném. V případě, o který jde, šlo o nabídku řízenou určité osobě, Rolnickému pivovaru v L., a vyloučeno jest, by nabídka ta posuzována byla se stanoviska ustanovení čl. 337 zák. obch. Výhrada ta má pouze ten význam, že nabízeč není vázán na přijetí nabídky a
8
9 že učiněné přijetí nabídky jest vlastně zpětnou nabídkou příjemce, již původní nabízeč není povinen přijmouti, že však ustoupení od smlouvy musí původní nabízeč po dojití přijetí ihned příjemci oznámiti (rozhodnutí Nejvyššího soudu Sb. z r. 1916 čís. 351). Význam výhrady "meziprodej vyhražen", jež jest v pojmové souvislosti s výhradou prvou, podává se z jeho slov. Dle něho vyhražuje si strana nabízející právo prodati předmět nabízený osobě jiné v mezidobí od nabídky, až do okamžiku, do kterého má právo od původní své nabídky upustiti. Výhrady ty činí nabízeč za tím účelem, by neztratil kupitele vyskytnuvšího se po nabídce pro případ, kdyby nabídka jeho nebyla přijata, nebo kupitele výhodnějšího oproti učiněné nabídce. Dle tohoto výkladu nelze oněm výhradám přikládati význam výhrady ve smyslu § 1083 obč. zák., poněvadž výhrada jako taková nebyla vyznačena v nabídce a ani doba, do které výhrada platí, stanovena nebyla. Žalovaná byla tedy podle obou výhrad oprávněna vagony prodati až do okamžiku uskutečnění smlouvy s pivovarem v L., pokud se týče do svého prohlášení jemu učiněného, že od smlouvy upouští, nikoliv však prodati je teprve po době, kdy smlouva trhová s tímto pivovarem stala se již hotovou. A smlouva trhová ohledně nabízených vagonů stala se hotovou tím, že žalovaná přijala akcept své nabídky od pivovaru v L. vyjádřený telegramem ze dne 20. ledna 1926 došlým jí toho dne, aniž by v důsledku své výhrady nezávaznosti dle toho, co nahoře pověděno, ihned pivovaru L-skému oznámila, že od smlouvy upouští. Smlouva trhová stala se tudíž hotovou dnem 20. ledna 1926. Strana žalovaná namítá, že telegram z 20. ledna 1926 není bezpodmínečným přijetím nabídky strany žalované L-ským pivovarem proto, poněvadž nebyla v něm potvrzena cena kupní, zač vagony se kupují, a mimo to, že telegram obsahoval dodatel "Dopis následuje", čímž prý přijetí stalo se neurčitým a podmínečným a nabízeč přijetím vázán není ve smyslu čl. 322 obch. zák. Soud odvolací toho názoru není. Telegrafickou odpověď na nabídku strany žalované "Nabízené dva železniční vagony kupujeme" pokládá soud za určité přijetí nabídky. Nabídka obsahovala přesné udání předmětu koupě, cenu jeho i splatnost a nemá soud odvolací pochybnosti o tom, že přijetí nabídky slovy telegramu z 20. ledna 1926 shora udanými jest určitým jejím přijetím, aniž by bylo třeba znovu opakovati podmínky koupě a zejména cenu kupní, což vše jasně vyplývá ze slova "nabízené", t.j. za podmínek v nabídce učiněných. Doložka telegrafu "Dopis následuje" nemůže býti pokládána za obmezení prohlášení a nemůže znění a smyslu přijetí dáti ráz přijetí podmínečného, nebo s obmezením učiněného. Doložka podobná měla by ráz podmínečného přijetí, o němž by platilo ustanovení čl. 322 obch. zák. pouze tehdy, kdyby doložka ta podle svého znění dávala nabízeči pochybnost o určitosti přijetí, nebo kdyby doložka ta svou stylisací napovídala, že přijetí nabídky jest vázáno na další podmínky, nebo na obmezení, na příklad doložka "V dopise bližší" a p., čehož v tomto případě není. Doložka telegramu z 20. ledna 1926 "dopis následuje" obsahuje pouze indiferentní znění, že zasílá se nabízeči dopis, a poněvadž ze stylisace doložky bylo patrno, že netýká se nějaké podmínky, neb obmezení přijetí samého, mohl obsahovati pouze, jak obvyklo v obchodě, písemné potvrzení přijaté nabídky učiněné telegramem, nebo bližší sdělení ohledně předání koupeného zboží, což také zmíněný dopis obsahoval. Soud odvolací pokládá tudíž telegram z 20. ledna 1926 za určité, jasné a bezpodmínečné přijetí nabídky žalované firmy se strany Rolnického pivovaru v L. a byla strana žalovaná povinna, ihned po doručení jeho oznámiti pivovaru v L., že od smlouvy ustupuje v důsledku toho, že nabídka její zněla nezávazně a v důsledku toho jak výhradě té, dle toho, co shora uvedeno, dlužno rozuměti. Poněvadž strana žalovaná tak neučinila, dlužno tento okamžik, den 20. leden 1926 pokládati za den uskutečnění kupní smlouvy. Strana žalovaná oznámila Rolnickému pivovaru v L. upuštění od své nabídky a nepřijetí akceptace její pivovarem L-ským teprve dopisem z 22. ledna - po obdržení písemného sdělení pivovaru, ovšem také ve chvíli, kdy jí bylo právě sděleno, že na vagony jest kupitel za cenu 55.000 Kč - bez závazku provisního pro žalobce - toto sdělení strany žalované dlužno však pokládati za opozděné, poněvadž soud odvolací pokládá za rozhodnou dobu pro povinnost žalované strany k odpovědi a pro prohlášení, že od smlouvy upouští, dobu přijetí telegramu přijímacího, a nikoliv dobu přijetí dopisu L-ského
9
10 pivovaru, který jen písemně potvrzoval nabídku telegrafickou a obsahoval určité disposice ohledně dodání koupené věci. Prodej ohlášený straně žalované její filiálkou v P. nebyl uskutečněn v mezidobí, t.j. v době od učiněné nabídky až do okamžiku perfekce smlouvy kupní s pivovarem L-ským, t.j. do 20. ledna 1926, což zřejmo z telegramu samého, podle něhož P-ská filiálka žalované firmy vyžaduje si teprve dne 22. ledna 1926 ku prodeji souhlas žalované firmy, tedy o prodej, který mohl býti uskutečněn teprve po 22. lednu, nebo téhož dne, tedy v době, kdy již zatím byl perfektním obchod ohledně těchže vagonů s pivovarem L-ským. Poněvadž ohledně železničních vagonů došlo k hotovosti smlouvy kupní mezi žalovanou firmou a Rolnickým pivovarem v L., jejž jako kupce strana žalující žalované firmě označila, jest plně odůvodněn návrh žalobní na smluvenou provisi. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody: Není vadou odvolacího řízení, že o významu doložky "nezávazně, meziprodej vyhrazen" nebyl proveden znalecký důkaz. Jaký význam tato doložka má, jest věcí výkladu smlouvy a ten přísluší soudu. Odvolací soud vyložil doložku správně a shodně s judikaturou nejvyššího soudu (srov. Sb. n. s. č. 890, 935, 993). Správně byl jím vyložen též právní význam doložky "Dopis následuje", připojené k telegrafické odpovědi L-ského pivovaru na nabídku žalované. Tato nabídka obsahovala přesný popis nabízených dvou vagonu a jejich cenu a přesné udání platebních podmínek. Tím, že pivovar na tuto nabídku odpověděl "Nabízené dva vagony kupujeme" projevil souhlas s podmínkami mu sdělenými, tedy zejména též s cenou a platebními podmínkami. Dodatkem "Dopis následuje", poukazoval ovšem na dopis, kterým telegrafické sdělení bude doplněno. Avšak za výhradu v přijetí nabídky ve smyslu čl. 322 obch. zák. bylo by lze tento dodatek považovati tehdy jen, kdyby žalovaná podle obyčejů poctivého obchodování byla mohla za to míti, že L-ský pivovar dohodou o podmínkách kupu v nabídce obsažených nepokládá ještě smlouvu za dojednanou, nýbrž že si chce vyhraditi podmínky též ze své strany a že teprve dohodou o těchto podmínkách měla se smlouva státi hotovou. Než k takovému předpokladu nebylo zde příčiny, když pivovar projevil svůj souhlas nejen s nabízeným zbožím a s cenou, nýbrž i s platebními podmínkami, a když šlo o zboží, které bylo lze ihned dodati, tak že zbylo jen, určiti způsob odeslání. Za těchto okolností nemohla žalovaná předpokládati, že dopis bude obsahovati něco jiného, než co skutečně obsahoval, totiž sdělení přání, jak vagony mají býti odeslány. Zmíněným telegramem byla tudíž nabídka žalované bezvýhradně přijata a ještě žalovaná od své nabídky neodstoupila bezodkladně po dojití telegramu, stala se smlouva s pivovarem hotovou a vzešel žalobci nárok na provisi.
10
11 ____________________________________________________________ Systém ASPI - stav k 4.6.2007 do částky 46/2007 Sb. a 24/2007 Sb.m.s. Rc 890 Rv I 769/20 [Vážný. 21, III: 70] OZ:Smlouvy-uzavírání smluv (§43a a §43b) ObZ:Smlouvy-uzavírání smluv (§269) - Text - poslední stav textu
VÝZNAM DOLOŽKY „BEZ ZÁVAZNOSTI“ Včasným přijetím nabídky, činěné s výhradou "bez závaznosti", stane se sice smlouva hotovou, ale je závislou na potestativní rozvazovací výmince, neustoupí-li oferent neprodleně od smlouvy. Z odůvodnění. Po předběžné korespondenci mezi stranami zaznamenala žalovaná dne 8. února 1919 pro žalobce 20 kusů mléčných odstředivek za úhrnnou cenu trhovou 23 475 K v přiložené faktuře ze dne 10. února 1919 blíže určenou bezzávazně, (freibleibend) s tím, že má býti zboží zaplaceno, jakmile dojde faktura a že se zboží vydá pouze proti odevzdání odběrního listu, který si může žalobce snadno opatřiti u příslušného okresního hejtmanství. Žalobce však nesouhlasil s trhovou cenou, ohražuje proti ní jako příliš vysoké, zaslav žalované dopis ze dne 14. února 1919, v němž také vytýká, že obdržel fakturu aniž mu byla dříve cena trhová sdělena, a dodal v něm, že, jakmile se dohodnou na ceně, zašle jí polovici ihned a zbývající část ve 14 dnech, jakož i odběrní list. Na to odpověděla mu žalovaná dopisem ze dne 22. února 1919, že z cen fakturovaných nemůže ničeho sleviti a doporučila mu, aby si co nejdříve opatřil odběrný list a poukázal jí dle úmluvy (konditionsgemäss) fakturovaný peníz, načež ihned dodávku uskuteční. V dopise pak dodala, že svou nabídku zachovává v platnosti jen s výhradou (nur unter Vorbehalt). Žalobce složil dne 22. února 1919 na účet banky pro žalovanou na kupní cenu za zboží fakturované část 10 000 K, o čemž žalovaná byla dne 28. února 1919 bankou zpravena. Žalovaná nepřijala této částky, poněvadž prý žalobce nedodržel ujednané podmínky, vytýkajíc mu, že faktura zněla na 23 475 K, mimo to, že byla tam podmínka "splatno při obdržení faktury a proti zaslání občanského listu", konečně pak že nabídka učiněna byla s výhradou. Dne 27. února 1919 složil žalobce na účet téže banky pro žalovanou další splátky na kupní cenu 6 475 K a 7 000 K, úhrnem 13 475 K. Žalovaná, byvši o tom bankou zpravena, oznámila ihned dopisem ze dne 5. března 1919, že obnosy ty odmítá, poněvadž žalobce nezachoval se dle vymíněných podmínek, nezaplatil fakturu před 26. únorem 1919 a nezaslal odběrného listu. Současně nabídla žalobci dodávku zboží po okolkování peněz, jakmile žalobce složí kupní cenu v okolkovaných penězích předem bance a zašle odběrní list, podotknuvši, že i tuto nabídku činí bezzávazně (freibleibend), nechtějíc pevnému ujednání. Žalobu na splnění smlouvy procesní soud prvé stolice zamítl - mimo jiné z těchto důvodů: Z textování dopisu ze dne 22. února 1919 vyplývá, že žalovaná setrvala i tu na svém dřívějším stanovisku (dopis ze dne 8. února 1919 a faktura), že smluvní návrh činí jen s výhradou bezzávaznosti, nechtějíc si předem ruce vázati. Dlužno přikročiti k řešení otázky, jaký právní význam má doložka "nezávazně" ("freibleibend"). Zmíněná doložka, jíž se používá v obchodě a jež zejména v době válečné i poválečné a vůbec v dobách mimořádných, kdy také občas nastává nedostatek zboží, byla v kruzích obchodních zjevem nikoli řídkým, neodnímá po náhledu soudu kupním návrhům povahu oferty a nečiní z návrhu úplně nezávazné sdělení o příležitosti ke koupi po rozumu čl. 337 obch. zák. , nýbrž jest nabídkou podmíněnou tím, že oferent neodstoupí od obchodu po přijetí oferty obratem. Žalovaná, která v tomto případě jinak sdělila přesně podmínky, za kterých má se státi smlouva, učinila závaznou nabídku podmíněnou,
11
12 nikoli pouhý nezávazný návrh dle čl. 337 obch. zák. Ustanovení posléze vytčené předpokládá sdělení více lidem nebo neurčité označení zboží, ceny nebo množství, což však v daném případě nelze tvrditi, neboť oferta zní osobě určité žalobci - a také zboží, množství jeho i cena v návrhu ze dne 8. února 1919 jsou přesně uvedeny. Že může oferta býti podmíněnou, nelze zajisté pochybovati ( čl. 322 obch. zák. a §§ 696 a 897 obč. zák.) a, přijal-li oblát nabídku, došlo ke smlouvě, ovšem pod podmínkou rozvazovací, že oferent neprodleně neustoupí od smlouvy. Takovým způsobem se zajišťuje oferent proti nepříznivým konjunkturám obchodním: nemá-li zboží v době, kdy oblát ofertu přijal nebo již je nemá nebo nevyhovuje-li mu uzávěrka pro změněné hospodářské poměry, musí ovšem oblátovi ihned sděliti, že používá doložky, "bezzávaznosti" a ustupuje od smlouvy. Že by smlouvy, uzavřené s takovou doložkou, příčily se právnímu řádu, nelze tvrditi, to tím méně, že v kruzích obchodních se jich používá, čímž hoví se dočasným hospodářským poměrům. Také se stanovisky zákona samého není překážky, proč by doložce takové se nepřičítal právní význam. Jest tu nabídka podmíněná, oblát, přijímaje nabídku již podmíněnou, přistupuje na takovou nabídku (a contrario čl. 322 obch. zák. ) a jest si vědom, pokud se týče musí si být vědom toho, že oferent může včas od smlouvy ustoupiti. Není tedy ani se stanoviska čl. 278 a 279 obch. zák. a § 914 obč. zák. závady, proč by takovému projevu vůle se nepřikládaly právní účinky plynoucí z projevu podmíněného. Že musí prohlášení oferentovo, že od obchodu ustupuje, státi se neprodleně, plyne z povahy věci i z ustanovení čl. 323 obch. zák. a § 862 lit. a) obč. zák., které spočívají na myšlence poctivosti a dobré víry v obchodě. Obláta dlužno ihned o tom zpraviti, že oferent používá doložky, aby nebyl vydán oblát na pospas nekalým oferentovým spekulacím. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody: V dopise ze dne 22. února 1919 odvolává se žalovaná strana na dopis žalující firmy ze dne 14. února 1919, který nebyl ničím jiným, než výslovnou odpovědí na dopis druhé strany ze dne 8. února 1919 a nabízením jiných platebních podmínek, než je stanovila žalovaná strana svým dopisem ze dne 8. února 1919. Z toho vyplývá, že dopis ze dne 22. února 1919 nelze vykládati jinak než v souvislosti s citovanými dále listy a celou korespondencí. Slova, jichž v dopise tom použito, "konditionsgemäss" a "Mein Angebot halte ich jedoch nur unter Vorbehalt aufrecht" vztahují se tedy na podmínky a výhrady dopisu ze dne 8. února 1919. Ostatně není stranami ani tvrzeno, že by se vztahovala na určitý jiný dopis. Nabídka v dopisu ze dne 22. února 1919 činěna byla tedy pod podmínkami a výhradou dopisu ze dne 8. února 1919 a faktury, že totiž žalovaná strana si vyhražuje právo i po přijetí jejího návrhu žalujícím, teprve definitivně se rozhodnouti o tom, zda smlouvu uzavírá čili nic. Ve směru tom postačí poukázati na správné vývody soudu prvé stolice. Poněvadž tedy žalované straně bylo na vůli ponecháno, - i po výslovném přistoupení strany žalující k jejím podmínkám, - se rozhodnouti, zda smlouvu uzavírá, a poněvadž pak, když jí oznámeno bylo, že žalující peníze 27. února 1920 složil, přijetí jich odmítla dopisem ze dne 5. března 1919, v němž poukazuje na to, že nabídku činila bezzávazně, a v němž jako důvod odmítnutí uvádí, že nebylo plněno, tak jak ujednáno - nevznikla mezi stranami dodací smlouva a nemůže tudíž na základě smlouvy té žalující na žalované domáhati se dodání. Proč uzavření smlouvy odmítá, nepotřebovala žalovaná ani odůvodňovati, v tom směru se k ničemu nezavázala. Jak z dalšího obsahu citovaného dopisu vyplývá, učinila tak zejména ze zřejmé obavy před škodou, která by ji mohla stihnouti z tehdy zahájené okolkovací akce. Žaloba byla tudíž po právu zamítnuta z důvodu toho, že nabídnuto bylo s výhradou bezzávaznosti, tak že žalovaná byla oprávněna od smlouvy ustoupiti, což pak také, dověděvši se o zapravení splátek na navrženou kupní cenu, ihned učinila.
12
13 ____________________________________________________________ Systém ASPI - stav k 4.6.2007 do částky 46/2007 Sb. a 24/2007 Sb.m.s. 33 Cdo 15/2001 [ObP. 2001, 10: 505] ObZ:Působnost zákona dle dohody (§262) - Text - poslední stav textu
DOHODA DLE § 262 OBZ FORMULÁŘEM??? K uzavření dohody, že daný závazkový vztah se řídí obchodním zákoníkem ve smyslu § 262 ObchZ, dojde i tím, že smluvní strany v záhlaví formulářové smlouvy uvedou, podle kterých ustanovení obchodního zákoníku se tato smlouva uzavírá. Z odůvodnění. Okresní soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2000 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 71 750 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 23. 12. 1994 do zaplacení. Dovodil, že právní předchůdce žalobkyně, jako objednatel, a žalovaný, jako zhotovitel, uzavřeli dne 23. 5. 1995 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byly stavební úpravy bytu, které se žalovaný zavázal provést do 30. 6. 1994. Žalobce zaplatil žalovanému zálohu na cenu díla ve výši 50 000 Kč. Žalobce dopisem ze dne 22. 12. 1994 od smlouvy písemně odstoupil, neboť v prosinci 1994 nebylo dílo dokončeno. V článku IX 9.5 smlouvy o dílo si účastníci dohodli, že pokud žalovaný nedodrží termín dokončení díla, je povinen zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % za každý den prodlení. Tuto smlouvu okresní soud posoudil jako smlouvu platnou podle § 536 a násl. ObchZ , neboť právní předchůdce žalobkyně J. F. jako fyzická osoba, která není podnikatel, a žalovaný - podnikatel ve smyslu § 262 odst. 1 ObchZ dohodli, že tento vztah se bude řídit obchodním zákoníkem J. F. od smlouvy odstoupil ve smyslu § 550 ObchZ , když žalovaného vyzýval k dokončení prací k odstranění vad a poskytnul mu k tomu delší lhůtu. Závazkový vztah vzniklý z předmětné smlouvy o dílo tak zanikl ve smyslu § 351 odst. 1 ObchZ . Okresní soud dospěl k závěru, že žalobce má právo na vrácení peněžitého plnění, žalovanému poskytnuté zálohy ve výši 50 000 Kč, podle § 351 odst. 2 ObchZ . Jelikož žalovaný byl v prodlení s dokončením díla od 1. 7. 1994 (termín dokončení díla 30. 6. 1994) do 22. 12. 1994 (termín odstoupení od smlouvy), okresní soud uzavřel, že se žalobce právem domáhá sjednané smluvní pokuty v požadované výši 21 750 Kč podle § 544 a násl. ObčZ a § 300 ObchZ , neboť podle § 302 ObchZ se odstoupení od smlouvy nedotýká nároku na zaplacení smluvní pokuty. Krajský soud rozsudkem ze dne 4. 10. 2000 potvrdil rozsudek okresního soudu. Protože otázka, zda mezi účastníky došlo k volbě práva, pro kterou byl žalovaným podán návrh na připuštění dovolání, není otázkou zásadního právního významu, nýbrž otázkou skutkovou, odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl. Ztotožnil se s okresním soudem ve skutkových zjištěních a přisvědčil i jeho právnímu závěru o platnosti smlouvy o dílo ve smyslu § 536 ObchZ a násl., včetně výkladu § 262 ObchZ . Odvolací soud ve smyslu § 266 ObchZ a § 35 ObčZ dovodil, že pokud účastníci smlouvy v jejím nadpisu uvedli, že smlouvu uzavírají podle § 536 a násl. ObchZ , jasně projevili vůli, kterým právním předpisem se má právní vztah založený touto smlouvou řídit. Navíc návrh smlouvy byl vyhotoven členkou sdružení, ve kterém byl členem rovněž žalovaný, který se nyní nemůže dovolávat eventuálních nejasností či omylů ve smlouvě, které on sám způsobil a které by jemu byly ku prospěchu.
13
14 Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, kterým se domáhá, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatel v řešení otázky, zda mezi účastníky došlo platně k volbě práva ve smyslu § 262 odst. 1 ObchZ . Namítá, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci zejména v závěru o naplnění podmínek § 262 ObchZ a správnosti aplikace obchodního zákoníku na předmětný závazkový vztah účastníků. Žalovaný namítá, že z žádného ujednání smlouvy o dílo nevyplývá úmysl účastníků směřující k volbě práva. O okolnostech vyhotovení smlouvy pak žalovaný navrhoval důkaz výslechem svědkyně D. P., která smlouvu s J. F. sepisovala, avšak odvolací soud považoval tento důkaz za nadbytečný, i když k okolnostem uzavírání smlouvy nebyla soudem vyslechnuta. Nejvyšší soud projednal a rozhodl věc podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Předmětem dovolání je především otázka, zda v daném případě jde o vztah občanskoprávní či obchodní, a zda tedy na posuzovaný závazkový vztah mohl soud ve smyslu § 262 ObchZ aplikovat ustanovení obchodního zákoníku. Ustanovení § 262 ObchZ umožňuje kterýmkoli subjektům dohodnout se písemně o tom, že jejich právní vztah podrobí režimu obchodního zákoníku, třebaže jde o závazek, na nějž podle § 261 ObchZ tento zákoník aplikovatelný není. Obchodním zákoníkem se řídí i vztahy vzniklé při zajištění závazků ze smluv, pokud osoba poskytující zajištění s tím projeví souhlas nebo v době vzniku zajištění ví, že zajišťovaný závazek se řídí obchodním zákoníkem. V odborné literatuře se takovéto vztahy označují jako fakultativní obchody. Dohoda o tom, že se závazkové vztahy, které nespadají pod obchodní závazkové vztahy a nevztahuje se tedy na ně jinak obchodní zákoník řídí tímto zákoníkem, musí mít písemnou formu. V posuzovaném případě jde o závazkový vztah mezi fyzickou osobou, která není podnikatelem, a podnikatelem, a tento závazkový vztah nespadá pod obchodní závazkové vztahy ve smyslu § 261 ObchZ . V předmětné formulářové smlouvě o dílo žalovaným předložené je v záhlaví uvedeno - smlouva o dílo uzavřená podle § 536 a násl. ObchZ . Tímto označením dali účastníci jasně najevo, že si přejí svůj vztah podřídit obchodnímu zákoníku. Nejvyšší soud se ztotožňuje s výkladem projevu vůle účastníků, který provedl odvolací soud v souladu s interpretačními pravidla obsaženými v § 266 ObchZ . Pokud žalovaný v návrhu smlouvy uvedl, že se smlouva uzavírá podle obchodního zákoníku, potom jeho úmysl, který musel být žalobci znám, směřoval k tomu, že jejich závazkový vztah vzniklý na základě této smlouvy se bude řídit obchodním zákoníkem. Navíc v obchodním styku odkaz na to, že smlouva je uzavřena podle ustanovení obchodního zákoníku, je považována za výslovný projev vůle o volbě práva. Rovněž námitka dovolatele, že odvolací soud neprovedl navrhovaný výslech svědkyně D. P., která za žalovaného smlouvu sepisovala [ § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ ], je neoprávněná. Odvolací soud správně dovodil, že výpověď této svědkyně ohledně omylu při použití formuláře je nadbytečná, neboť omyl na straně žalovaného
14
15 nemůže být vykládán k tíži druhé strany, zejména za situace, kdy opačný výklad projevu vůle, tj. že se účastníci nedohodli, že se jejich závazkový vztah bude řídit obchodním zákoníkem, je pro žalovaného výhodná. Je tedy zřejmé, že závěry odvolacího soudu jsou správné. Proto je třeba jeho rozhodnutí posuzovat jako věcně správné, a proto bylo dovolání zamítnuto. Poznámka: Rozhodnutí naznačuje směr, jímž by se měla ubírat judikatura i argumentační východiska Nejvyššího soudu v otázce tzv. volby práva podle § 262 ObchZ . Již dříve totiž nebyl k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek schválen rozsudek ze dne 29. 6. 200, sp. zn. 33 Cdo 1962/98, vyslovující opačný závěr shrnutý do právní věty, že písemná dohoda ve smyslu citovaného ustanovení musí obsahovat výslovný projev vůle, že závazkový vztah smluvních stran, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 ObchZ , se bude řídit obchodním zákoníkem.
15
16 ____________________________________________________________ Systém ASPI - stav k 4.6.2007 do částky 46/2007 Sb. a 24/2007 Sb.m.s. Rc 33 Odo 478/2004 ObZ:Obchodní závazkové vztahy (§261). Zabezpečování veřejných potřeb státu (§261/2) Text - poslední stav textu 33 Odo 478/2004 Obchodní závazkové vztahy ( § 261 obch. zák. ).
CO JE TO ZABEZPEČOVÁNÍ VEŘEJNÝCH POTŘEB ( §261 ODST.2 OBCH. ZÁK. )??? Týká-li se závazkový vztah věci, která slouží k plnění účelů policie, pak takový vztah souvisí se zajišťováním veřejných potřeb. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném ve věci žalobkyně E.-H. spol. s r. o., proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra, o zaplacení částky 494.663,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 163/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2003, č. j. 17 Co 21/2003-116, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2003, č. j. 17 Co 21/2003-116, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. července 2002, č. j. 10 C 163/2001-89, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se po žalované domáhala vydání bezdůvodného obohacení v částce 494.663,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. 1. 1997 do zaplacení. Uváděla, že pro žalovanou prováděla na základě smlouvy o dílo ze dne 10. 8. 1994 a jejího dodatku ze dne 18. 11. 1994 rekonstrukci autodílen v S. Nad sjednaný rámec provedla další práce, specifikované v seznamu ze dne 20. 12. 1994. Na část těchto víceprací nebyla uzavřena smlouva a žalovaná je ani nezaplatila, čímž získala bezdůvodné obohacení, jehož výše odpovídá žalované částce. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. července 2002, č. j. 10 C 163/2001-89, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Aniž se zabýval tím, zda žalobkyně provedla pro žalovanou práce podle seznamu ze dne 20. 12. 1994 dospěl k závěru, že nárok je promlčen. Výkladem ustanovení § 100 odst. 1 , § 107 a § 451 obč. zák. dovodil, že žalobkyně se nejpozději v den předání stavby, tj. dne 20. 12. 1994, dozvěděla o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované. Byla-li žaloba podána až dne 7. 12. 1998, nezbylo soudu prvního stupně než v důsledku vznesené námitky promlčení, žalobu zamítnout. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. února 2003, č. j. 17 Co 21/2003-116, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že v dané věci jde o vztah občanskoprávní a nikoliv obchodní.
16
17 Jelikož pouze žalobkyně má postavení podnikatele a žalovaná nikoliv, nemůže jít o obchodní vztah podle § 1 zák. č. 513/1991 Sb. Na promlčení žalobou uplatněného nároku je proto třeba aplikovat úpravu promlčení obsaženou v občanském zákoníku. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání, v němž vytkla soudům obou stupňů, že právní vztah vzniklý mezi účastnicemi posuzovaly podle občanského zákoníku, a ne podle obchodního zákoníku. Pro veřejnou obchodní soutěž, jejímž předmětem bylo vyhledání vyššího dodavatele stavby „Rekonstrukce autodílen OŘ Policie S.“, měla platit ustanovení obchodního zákoníku, zák. č. 63/1991 Sb. o ochraně hospodářské soutěže a zák. č. 526/1990 Sb. o cenách. Ostatně to, že jde o vztah obchodní a nikoliv občanskoprávní vyplývá z čl. VII. bodu 3 smlouvy o dílo ze dne 10. 8. 1994. Podle citovaného ustanovení smlouvy „práva a povinnosti vyplývající z této smlouvy se v dalším řídí ustanoveními Obchodního zákoníku“. Podáním ze dne 30. 6. 2003, doručeným soudu dne 2. 7. 2003, sepsaným advokátkou JUDr. - doplnila dovolání o výtku, že soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na neúplně zjištěném skutkovém stavu věci, jelikož neprovedly důkazy, které navrhla, a znovu vyjádřila nesouhlas s tím, že v režimu občanského zákoníku soudy vyšly z promlčení žalované částky přesto, že se smluvní strany dohodly na tom, že na jejich vztah dopadá obchodní zákoník. Při zopakování vlastní verze skutku dovozuje, že její nárok není požadavkem na vydání bezdůvodného obohacení, ale nárokem ze smlouvy o dílo. Pro délku smluvního vztahu mezi účastnicemi považuje vznesenou námitku promlčení za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ( § 3 odst. 1 obč. zák. ), který by neměl požívat soudní ochrany. Ze shora uvedených důvodů navrhla napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Žalobkyně svou pohledávku neuplatnila včas a došlo k jejímu promlčení podle § 100 a § 107 obč. zák. Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb. , obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou - účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátkou ( § 240 odst. 1 , § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. ), se nejprve zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem
17
18 odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem by potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. , který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst 1. písm. c) o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř. ). Proto také při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, z něhož vycházel při právním posouzení věci soud odvolací. Dovolací důvod, jímž lze vytýkat existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ], lze pak úspěšně uplatnit jen tehdy, shledal-li dovolací soud, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. To, zda rozhodnutí je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadního právního významu, lze posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Uplatní-li dovolatel po skončení dovolací lhůty nové dovolací důvody, které nejsou po obsahové stránce upřesněním (doplněním) důvodů uplatněných včas (totiž ve lhůtě uvedené v § 242 odst. 4 o. s. ř. ), nemůže dovolací soud k takto uplatněným důvodům přihlédnout a dovolání proto z obsahového hlediska posuzuje podle stavu, v jakém se nacházelo v okamžiku, kdy dovolací lhůta, ohraničující zároveň i možnost měnit (uvádět) dovolací důvody, uplynula (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2001, č. j. 26 Cdo 309/2000). Proto dovolací soud nemohl přihlédnout k těm dovolacím námitkám, které dovolatelka uplatnila až v podání ze dne 30. 6. 2003 po uplynutí dovolací lhůty, tedy výtkám, že žalovaná částka představuje smluvní nárok a nikoli nárok z titulu vydání bezdůvodného obohacení, a že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, protože obě tyto výtky lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o.s .ř. Jak již bylo výše vyloženo, z hlediska výhrady ohledně nedostatků ve skutkových zjištěních, z nichž při rozhodování odvolací soud vycházel, uplatněné rovněž až v doplňku dovolání ze dne 30. 6. 2003, nepřísluší dovolacímu soudu správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumávat v posuzovaném případě vůbec (tedy ani v případě, že by dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. byl uplatněn včas).
18
19 Jedinou relevantní otázkou, pro kterou by dovolání ve věci mohlo být přípustné, tak zůstává posouzení, v jaké promlčecí době se nárok na vydání bezdůvodného obohacení promlčí s přihlédnutím k tomu, je-li vztah mezi účastníky vztahem obchodním či občanskoprávním. Tato otázka se v rozhodovací praxi dovolacího soudu zatím vyskytuje jen ojediněle. Pro její řešení má tudíž napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam; navíc (jak bude uvedeno dále) ji soudy obou stupňů vyřešily v rozporu s hmotným právem. Dovolání žalobkyně je tak přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a současně i důvodné. Žalobkyně nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny, a nic takového neplyne ani z obsahu spisu. Dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně vymezila. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně zpochybnila závěr odvolacího soudu, že vztah účastnic je vztahem občanskoprávním a právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení se tak promlčuje podle obchodního zákoníku ve čtyřleté promlčecí době. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Žalobkyně spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že vztah z bezdůvodného obohacení měl být posouzen jako vztah obchodní, ve kterém se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčuje podle obchodního zákoníku ve lhůtě čtyř let. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb. , ve znění platném před 30. 6. 1995 (dále jen „obchodní zákoník“), tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související. Podle § 1 odst. 2 obchodního zákoníku právní vztahy upravené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon. Podle § 261 odst. 1 obchodního zákoníku část třetí s návěstím „Obchodní závazkové vztahy“ upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Podle odst. 2 téhož ustanovení se touto částí zákona se řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se
19
20 týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb. Rozhodující je přitom povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu ( § 261 odst. 5 obchodního zákoníku ). Obchodní charakter závazkového vztahu podle úpravy obchodního zákoníku vyplývá buď z toho, že jde o závazkový vztah mezi podnikateli (obchodníky) při jejich podnikání, nebo mezi podnikatelem při jeho podnikání a státem nebo samosprávnou územní jednotkou při zabezpečení veřejných potřeb, popřípadě státní organizací, na kterou bylo zabezpečení veřejných potřeb státem přeneseno (relativní obchody), nebo z povahy věci samé - z povahy určitých typicky obchodních nebo jiných podnikatelských jednání, z určitých smluv, kterým byl na základě jejich povahy tento charakter přiznán (absolutní obchody). Pokud jde o vztahy mezi podnikatelem a státem nebo územní samosprávnou jednotkou, popřípadě státní organizací, je podmínkou, že jde o zajištění veřejných potřeb. Veřejnou potřebou bude nejen potřeba týkající se všech občanů, ale i potřeba, na níž je zájem z hlediska určité územní oblasti (která se nemusí krýt s určitým krajem) nebo obce, potřeby v určitých věcných oblastech a úsecích, na kterých je obecně uznávaný zájem. Půjde o zájmy v oblasti hospodářské, zdravotnictví, životního prostředí, sociální, kulturní, zajišťované státem. Typicky půjde o akce zajišťované veřejnými zakázkami, např. stavby státních nemocnic, škol, komunikací, a to i místních, zajišťování potřeb škol a státních nemocnic, ale dále podle převažujících názorů např. i provádění správy domů ve vlastnictví obce (srovnej Štenglová I., Plíva S., Tomsa M., a kol., Obchodní zákoník, Komentář, 10., podstatně rozšířené vydání, C. H. Beck, 2005, str. 986 a. n.).
Na tomto místě je nutno položit si otázku, zda rekonstrukce objektů policie souvisela se zajištěním jejích úkolů v oblasti bezpečnosti a zda šlo o souvislost se zajišťováním veřejných potřeb. Podle § 1 odst. 2 zák. č. 283/1991 Sb. (ve znění účinném do 31. 8. 1995) plní policie jako ozbrojený bezpečnostní sbor ( § 1 odst. 1 citovaného zákona) úkoly ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti v rozsahu vymezeném ústavními zákony, zákony a ostatními obecně závaznými právními předpisy. Plní-li policie úkoly v oblasti bezpečnosti osob a ochrany majetku, spolupůsobí při zajišťování veřejného pořádku a dále např. odhaluje trestné činy a zjišťuje jejich pachatele (§ 2 citovaného zákona), je třeba přijmout závěr, že tím plní úkoly týkající se neomezeného počtu občanů, mající charakter uspokojování veřejných potřeb. Proto nelze vyloučit, aby vztah mezi podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti a státem (přičemž za stát se považují za podmínek § 261 odst. 2 věty druhé obchodního zákoníku i státní organizace) byl vztahem obchodním. Podmínka aplikace obchodního zákoníku na závazkové vztahy ve smyslu ustanovení § 261 odst. 2 obchodního zákoníku vztahující se k vymezení předmětu vztahu, tj. že musí jít o vztahy týkající se zabezpečování veřejných potřeb, je splněna i v případě širší souvislosti (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2115/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 41/2000). Týká-li se závazkový vztah věci, která slouží k plnění úkolů policie (jako v daném případě autodílny), pak takový vztah souvisí se zajišťováním veřejných potřeb. Dosavadní judikatura dovodila, že pokud vznikne ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti nebo ve vztazích mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti týkající se zabezpečování veřejných potřeb bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze
20
21 dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 26/2004). V posuzovaném vztahu žalobkyně, právnická osoba, vystupuje jako subjekt odpovídající charakteristice podnikatele uvedené v § 2 odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku, a vztah z bezdůvodného obohacení vznikl v souvislosti s jejím podnikáním. Druhou stranou tohoto vztahu musí být stát, neboť Policie České republiky není právnickou osobou a totéž platí i o jejích organizačních složkách. Protože jde jak uvádí § 1 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb. , o ozbrojený bezpečnostní sbor České republiky, nemůže být nositelem způsobilosti mít práva a povinnosti ve věcech týkajících se policie nikdo jiný než stát, tedy Česká republika ( § 21 obč. zák. ). Uvedený závěr byl přijat již ve stanovisku pléna Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 1. 1997, č. j. Plsn 2/96 ke sjednocení rozhodovací praxe soudů v otázce subjektivity Policie ČR a její způsobilosti být účastníkem řízení před soudem. Skutečnost, že obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného obohacení, však neznamená, že závazkový vztah vzniklý mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor se takto obohatil, nemůže být svou povahou vztahem obchodním. Jelikož obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé, popř. osoby uvedené v § 261 odst. 2 obch. zák. vstupují, nelze jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v zákoníku občanském, vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní. Občanskoprávní charakter závazkových vztahů vzniklých z bezdůvodného obohacení pak nevyplývá ani z ustanovení § 261 odst. 6 obch. zák. , když toto ustanovení je aplikovatelné pouze na smlouvy neupravené v hlavě II., části třetí obchodního zákoníku a upravené jako smluvní typy v zákoníku občanském. Skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od občanského zákoníku - srov. jeho § 107), neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho § 391 a § 397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním (lex specialis), což se týká i obecných ustanovení obchodního zákoníku upravujících promlčení ( § 391 a § 397 ) v poměru k ustanovení § 107 občanského zákoníku , platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku (k tomu shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 29 Cdo 929/2004). Již v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198, Nejvyšší soud zaujal názor, že je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem, je promlčecí doba čtyřletá ( § 397 obchodního zákoníku ). Pro přijetí závěru, zda vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu (srovnej § 451 odst. 2 obč. zák. ) je závazkovým vztahem obchodním nebo občanskoprávním, je tak nezbytné řešit otázku, zda bezdůvodné obohacení, jehož vydání je požadováno, bylo získáno na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovení § 261 odst. 1 obchodního zákoníku , či nikoli (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 805/2003).
21
22 Od závěrů vyslovených ve shora uvedených rozhodnutích, jimiž Nejvyšší soud odstranil do té doby existující nejednotnost rozhodovací praxe, pokud jde o řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích, nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v této věci. Je-li závazkový vztah založený mezi účastníky smlouvou (vztah mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti týkající se zabezpečování veřejných potřeb) vztahem obchodním, má obchodní povahu i závazkový vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení, k němuž došlo proto, že původní právní důvod plnění (obchodní smlouva) odpadl. Tyto závěry pak lze nepochybně vztáhnout i na situaci, kdy jde o vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu. Za takové lze ostatně považovat plnění, které poskytla žalobkyně v rozsahu prací překračujícím rámec sjednané smlouvy o dílo. Bylo-li totiž plnění ze závazkového vztahu, o jehož platnosti neměla žádná ze smluvních stran pochybnosti, překročeno (bylo poskytnuto víc než bylo sjednáno), je i vztah z bezdůvodného obohacení takto vzniklý vztahem obchodním a nikoliv občanskoprávním; v širších souvislostech je tady třeba vidět, že k jeho vzniku došlo při zajišťování veřejných potřeb. Lze uzavřít, že dovodil-li odvolací soud, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení bylo promlčeno, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je tak naplněn dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( § 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( § 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř. ). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 27. dubna 2006
22
23 ____________________________________________________________ Systém ASPI - stav k 4.6.2007 do částky 46/2007 Sb. a 24/2007 Sb.m.s. 2 Odon 144/97 [PaP. 98, 5: I] - Text - poslední stav textu
KDO MŮŽE SJEDNAT FAKULTATIVNÍ OBCHOD (DOHODU DLE § 262 OBZ) Strany závazkového vztahu, ať jsou jimi podnikatelé či nikoliv, jde-li o závazkový vztah týkající se jejich podnikatelské činnosti nebo nikoli, si mohou sjednat, že jejich závazkový vztah, pokud by se měl jinak řídit příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, se bude řídit odpovídajícími ustanoveními obchodního zákoníku ( § 262 odst. 1 obch. zák. ), v tomto případě ust. § 536 a násl. obch. zák. upravujícími smlouvu o dílo. Z odůvodnění. Krajský soud rozsudkem ze dne 29.9.1997, čj. 5 Co 1590/97-100 změnil rozsudek okresního soudu ze dne 29.4.1997, čj. 12 C 45/95-81 tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 19 343 Kč se 17% úrokem z částky 9 175,30 Kč od 25.4.1997 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dále odvolací soud zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 22 410 Kč, a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, přičemž žalované uložil povinnost zaplatit České republice znalečné ve výši 2370 Kč. V odůvodnění odvolací soud zejména uvedl, že smlouva o dílo se řídí obchodním zákoníkem. Dílo bylo provedeno bez vad a řádně předáno ke dni 31.7.1994, i když žalovaná odmítla dílo převzít. Ujednání o smluvní pokutě považoval odvolací soud za neplatné, protože "smluvní pokuta může být platně ujednána jen tak, že v okamžiku porušení povinnosti musí být známa její výše," což v dané věci nebylo splněno, navíc by žalovaná "neměla nárok na smluvní pokutu také z toho důvodu, že žalobce se neocitl s dodáním díla v prodlení". Dále odvolací soud nevyhověl návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání v otázce, zda lze "zvolit obchodní právo v případě, že předmět smlouvy o dílo nespadá do obchodního majetku," neboť nepokládal tuto otázku po právní stránce za zásadního významu, protože podle § 4 a 2 62 obch. zákoníku si mohou smluvit použití obchodního zákoníku i nepodnikatelské subjekty a tím spíše "podnikatelé, i když předmět smlouvy o dílo nespadá do obchodního majetku." Žalovaná v dovolání ze dne 6.11.1997 napadla uvedený rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích a přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 238 odst. 1 písm. a) a z § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. Dovolání podává žalovaná z toho důvodu, že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále proto, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
23
24 V odůvodnění dovolání pak žalovaná zejména uvedla, že došlo ke změně žaloby při jednání soudu dne 13.3.1997 tak, že žalobce požadoval zaplacení celkem 41 761,70 Kč, z toho na náhradu díla 9 175,30 Kč a 32 586,40 Kč jako smluvní pokutu, a nikoliv již doplatek za dílo ve výši 19 343 Kč a smluvní pokutu ve výši 22 410 Kč. Pokud odvolací soud rozhodl o přiznání částky 19 343 Kč, přisoudil žalobci více, nežli požadoval, a taktéž zamítl-li návrh na zaplacení smluvní pokuty ve výši 22 410 Kč, zůstává nerozhodnuta další žalovaná částka smluvní pokuty dle změněného žalobního návrhu. Dále dovolatelka uvedla, že soudy v předchozím řízení neprovedly důkazy navrhovanými listinami, které měly sloužit k tomu, aby bylo prokázáno, že dům, na němž byl opravován štít, neslouží k podnikání. Odvolací soud dále vycházel z nesprávného skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, neboť učinil závěr, že dílo bylo předáno bez vad, přestože znalec označil kvalitu za mírně podstandardní, a to s ohledem na špatnou rovinnost povrchu, vytváření hrubozrnných polí a nekvalitní ukončení omítky; kvalita byla hodnocena na 75%. Nesprávně právně bylo posouzeno to, zda dílo má vady či nikoliv, neboť dílo mělo být provedeno v obvyklé kvalitě, jinak řečeno v kvalitě standardní. Taktéž odvolací soud nesprávně posoudil otázku právního režimu právního vztahu. Dovolatelka se domnívá, že výslovně písemně ujednaná práva a povinnosti se řídí režimem občanského zákoníku a ostatní, písemně neujednaná práva a povinnosti, § 536 a násl. obchodního zákoníku , jak to vyplývá z odstavce 8.1 smlouvy o dílo. Protože právní řád nepřipouští, aby se právní vztah z jedné smlouvy v jedné části řídil občanským zákoníkem a v druhé části obchodním zákoníkem, měly soudy učinit závěr, že článek 8.1 smlouvy je neplatný, popř. je neplatná celá smlouva. Dále dovolatelka uvedla, že odvolací soud nevyhověl návrhu napřipuštění dovolání. Domnívá se, že po právní stránce má zásadní význam otázka, zda účastníci smlouvy o dílo, je-li opravována věc, jež nespadá do obchodního majetku objednatele, mohou provést volbu práva podle § 262 obch. zák. , a je názoru, že tak učinit nemohou a vztah se řídí občanským zákoníkem . Dále, pokud smlouva obsahuje písemné ujednání, že výslovně neupravená práva a povinnosti se podřizují režimu obchodního zákoníku a výslovně ujednaná ustanovení smlouvy se řídí občanským zákoníkem, je druhým problémem to, zda je smlouva absolutně neplatná nebo je neplatným ujednání, které výslovně neupravená práva a povinnosti podřizuje režimu obchodního zákoníku . Dovolatelka s ohledem na výše uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud posoudil dovolání žalované ze 6.11.1997 a konstatoval, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a dovolatelka je zastoupena advokátem. Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda dovolání je přípustné. Dovolatelka v dovolání uvedla, že přípustnost dovolání dovozuje z § 238 odst. 1 písm. a) a z § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
24
25 Podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání podle uvedeného ustanovení není však přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč. V posuzovaném případě se dovolací soud s ohledem na posuzování přípustnosti dovolání ztotožnil se závěrem odvolacího soudu a shodně s ním dospěl k závěru, že smlouva o dílo ze dne 6.7.1994 se s ohledem na ujednání uvedené v čl. 8.1 cit. smlouvy, a to vyjádření: "V ostatním se řídí práva a povinnosti smluvních stran § 536 a násl. obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. ", řídí právním režimem obchodního zákoníku. Uvedený závěr vyplývá zejména z toho, že podle § 262 odst. 1 obchodního zákoníku si strany mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 , se řídí tímto zákonem. Strany závazkového vztahu, ať jsou jimi podnikatelé či nikoliv a jde-li o závazkový vztah týkající se jejich podnikatelské činnosti či nikoliv, si tedy mohou sjednat, že jejich závazkový vztah, který by se jinak řídil příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, se bude řídit odpovídajícími ustanoveními obchodního zákoníku, v daném případě ustanoveními upravujícími smlouvu o dílo. Ze znění článku 8.1 smlouvy o dílo nelze dospět k závěru, že výslovně upravená ustanovení smlouvy o dílo se řídí občanským zákoníkem a pouze ve smlouvě výslovně neupravená práva a povinnosti se řídí obchodním zákoníkem. Ze znění uvedeného ujednání lze v souladu s ust. § 263 obch. zák. dovodit, že ve výslovně upravených ustanoveních smlouvy o dílo je vyjádřena odchylná úprava od příslušných ustanovení obchodního zákoníku, popř. jsou zde obsažena další ujednání, jež úprava obchodního zákoníku neobsahuje, a nikoliv to, že by se uvedená smlouva o dílo měla řídit svojím právním režimem. V této souvislosti je nutné si uvědomit, že smluvní ujednání je zásadně v dispozici účastníků závazkového vztahu, kromě případů, kdy je smluvní volnost zákonem omezena, např. dle ust. § 263 obch. zák. Vzhledem k tomu by nic nebránilo tomu, aby si strany závazkového vztahu ve smlouvě sjednaly úpravu určitých práv a povinností dle úpravy obsažené v občanském zákoníku, ačkoliv by se jinak jejich vztah řídil obchodním zákoníkem, a určitých práv a povinností dle úpravy obsažené v obchodním zákoníku, ačkoliv by se jinak jejich vztah řídil občanským zákoníkem pokud se tato ujednání vzájemně nevylučují. Zřejmě by se jednalo o smlouvu nepojmenovanou ( § 51 obč. zákoníku , § 269 odst. 2 obch. zákoníku ). Vzhledem k uvedenému je proto nutné při posuzování přípustnosti dovolání dospět k závěru, že v daném případě jde o obchodní věc, a protože ve výroku bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši celkem 41 753 Kč a tato částka nepřevyšuje 50 000 Kč, je dovolání nepřípustné.
25
26 ____________________________________________________________ Systém ASPI - stav k 4.6.2007 do částky 46/2007 Sb. a 24/2007 Sb.m.s. Rc 6433 Rv I 462/26 [Vážný. 26, VIII.b: 1584] ObZ:Uzavírání smlouvy (§269) Právní úkon-výklad (§266) Obchodní zvyklosti (§264) - Text - poslední stav textu
ZMĚNA SMLOUVY POZNÁMKAMI NA FAKTUŘE??? Úmluvy při objednávce zboží nelze jednostranně změniti poznámkami na faktuře, zaslané později se zbožím, proti níž objednatel ničeho nenamítal. Z odůvodnění. V červnu roku 1922 objednal žalovaný u nakladatelství K. a spol. výtisk obrazového díla "Krásy republiky Československé" se slovním doprovodem Dra H-a za 540 Kč, s tím, že kupní cena jest splatna v měsíčních splátkách po 20 Kč, počínajíc dodáním díla. V květnu 1923 zaslalo nakladatelství K. a spol. obrazové dílo, avšak bez slovního doprovodu. Žalovaný splatil pouze jednu měsíční splátku. Žalobu postupnice nakladatelské firmy o zaplacení zbytku 520 Kč procesní soud prvé stolice pro tentokráte zamítl, odvolací soud k odvolání žalobce uznal žalovaného povinným zaplatiti žalobci 520 Kč proti dodání slovního doprovodu Dr. H-a. Důvody: První soudce zjistil, že v roce 1922 objednal žalovaný u firmy "Nakladatelství K. a spol." 1 výtisk obrazového díla "Krásy republiky Československé", druhé vydání, obsahující 110 barevných reprodukcí dle originálů V . M-a se slovním doprovodem Dra H-a, úhrnem za 546 Kč, na které žalovaný splatil 20 Kč a zbytek že měl býti splacen po obdržení díla v měsíčních splátkách po 20 Kč, při čemž byla firmou K. vymíněna dodací lhůta po dohotovení díla, jakož i že dodána byla žalovanému pouze obrazová část díla a ohledně slovního doprovodu že se firma K. a spol. dopisy z března 1923 omlouvala odběratelům, že zbývá ku dodání slovní doprovod a že dodává dílo neúplné, což prý zaviněno nepředvídanými překážkami a zejména nemocí spisovatele Dr. Karla H-a, že však ihned po jeho vytisknutí dodatečně slovní doprovod odběratelům bude dodán, dále, že jak z účtu ze dne 25. května 1923 vychází na jevo, zaslala onu obrázkovou část na adresu žalovaného, slovního doprovodu Dra H-a mu však dosud nedodala. Tato skutková zjištění prvního soudce odpovídají souhlasnému přednesu stran a předloženým listinám a vlastně v odvolání ani nebyla napadena, pročež je i druhá stolice podle § 498 c. ř. s. svému rozsudku za základ položila. Odvolací soud neshledal proto odvolací důvod nesprávného ocenění důkazů za důvodný, má však za opodstatněný onen nesprávného právního posouzení věci. Odvolací soud sice přisvědčuje k názoru prvé stolice, že podle původního stavu věci dle platebních podmínek objednacího listu ze dne 17. června 1922 dospělost měsíčních splátek po 20 Kč měla nastati teprv po obdržení díla, tudíž i slovního doprovodu Dra H-a. Na tom ničeho nebylo změněno, ani dopisem firmy K. a spol. z března roku 1923, že doprovod dodá později, neboť výslovně v dopisu tom stojí, by odběratelé ujednané platební podmínky dodržovali a dopis ten nepovažovali za upomínku, nikoliv však v dopisu tom nestojí, by s placením měsíčních splátek začali ihned bez ohledu na nedodání slovního doprovodu, a výslovně v dopisu tom firma doznává, že doručením obrazové části díla jest dílo to ještě neúplné, z čehož lze dovozovati, že tímto dopisem na původních platebních podmínkách nic nebylo změněno a tudíž dospělost splátek ještě nenastala a neměl proto také žalovaný příčiny, se proti obsahu tohoto dopisu ohražovati. Avšak změna nastala zasláním a přijetím faktury ze dne 25. května 1923 a současně zaslané obrazové části díla žalovaným. Žalovaný sám doznal, že obrazovou část díla tohoto mu zaslanou, jakož i účet na 540 Kč přijal, a ani netvrdí, že proti účtu činil námitky, naopak doznává, že po té dne 12. června 1923 zapravil první splátku 20 Kč. Toto jednání žalovaného nelze podle §
26
27 863 obč. zák. jinak vykládati, než, že se podmínkám účtu podrobil a je přijal, a že tím tudíž byla uzavřena nová smlouva mezi stranami ohledně splatnosti kupní ceny za dílo, neboť jinak by byl musel žalovaný dle poctivého obyčeje přijetí toliko obrazové části díla bez slovního doprovodu odepříti neb alespoň proti obsahu faktury činiti námitky. V účtu jest stanoveno, že 540 Kč jest po obdržení v měsíčních splátkách po 20 Kč zaplatiti a že při nedodržení těchto platebních podmínek stává se celá kupní cena ihned splatnou a že námitky proti účtu jest podati do 3 dnů po obdržení zboží. Jelikož však žalovaný, jak není sporno, v placení splátek více nepokračoval, ani proti účtu námitek nepodal, nastala splatnost celé kupní ceny ve zbytku 520 Kč a, jelikož rovněž není sporno, že pohledávka ta žalující straně byla firmou K. a spol. postoupena, jest žalující oprávněna, žalovaný peníz proti žalovanému vymáhati. V dalším odůvodnil odvolací soud vzájemnou povinnost žalobkyně, dodati žalovanému slovní doprovod k dílu. Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu. Důvody: Dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu z dovolacích důvodů § 503 čís. 2, 3 a 4 c. ř. s. Výtce nesprávného právního posouzení věcí odvolacím soudem ( § 503 čís. 4 c. ř. s. ) nelze upříti oprávnění. Smlouvu nelze z pravidla změniti jednostranným projevem vůle jedné strany, jakým jest zaslání faktury s různými poznámkami a doložkami. Výjimku činí pouze ustanovení § 88 druhý odstavec j. n. ohledně místa splniště, o kterýž případ zde nejde. Jinak platí zásada, že jednostranné poznámky ve faktuře nemají významu a může je kupitel nechati bez povšimnutí; nemá ani povinnosti pozastaviti poznámky takové a to ani dle zákona, ani dle obyčejového práva (§ 1 obch. zák.). Obyčejové právo nemůže v tom směru ani vzniknouti, poněvadž by bylo v rozporu s ustanoveními čl. 319 a 320 obch. zák. (Staub-Pijsko komentář k obch. zák. str. 188 a 191). Zjistily-li nižší soudy srovnale, že žalovaný objednal od firmy "Nakladatelství K. a spol." Jeden výtisk obrazového díla "Krásy republiky Československé" se slovním doprovodem Dra H-a za 540 Kč a že měl trhovou cenu zapraviti po obdržení díla v měsíčních splátkách po 20 Kč, že žalovanému nebylo dosud dodáno celé dílo, nýbrž pouze jeho obrazová část, kdežto slovní doprovod od Dra H-a mu dodán nebyl a že firma "Nakladatelství K. a spol." se omlouvala, že nedodává dílo celé, nýbrž neúplné a že bude slovní doprovod objednatelům dodán dodatečně ihned po vytisknutí, a zjistily-li dále, že ho dosud nedodala, usoudily správně oba nižší soudy, že za těchto okolností nenastala dosud dospělost měsíčních splátek trhové ceny, jelikož celé dílo, jak bylo objednáno, dosud žalovanému dodáno nebylo. Na tomto právním stavu nebylo nic změněno ani přijetím faktury ze dne 25. května 1925 žalovaným a na to následujícím zapravením první splátky, jak má mylně za to soud odvolací. Především nutno zdůrazniti, že žalující strana netvrdila ani v žalobě, ani za řízení před soudem procesním, že nastala změna původní smlouvy co do platebních podmínek tím, že žalovaný přijal fakturu, stanovící změněné platební podmínky, stanovící zejména ztrátu lhůt a splatnost celé trhové ceny v případě nedodržení splátkových lhůt. Žalobkyně tvrdila sice, avšak teprve v odvolání, že žalovaný neučinil námitek proti tomu, že slovní doprovod později, a mlčky s tím souhlasil, nevyvozuje důsledků co do závaznosti a splnění smlouvy a dodala, že na jeho smluvní povinnosti se ničeho nezměnilo. Uvedla dále v odvolání, že měl žalovaný proto, že se jednalo o dílo obrazové, začíti se splátkami ihned po obdržení obrazové čísti a že se stal z tohoto důvodu, poněvadž se splátkami nezačal, s platným celý peníz. Žalobkyně však vůbec netvrdila, že přijetím faktury s poznámkami, uvádějícími, že povinnost ku placení trhové ceny nastává dodáním účtu a že se stane celý peníz splatným nedodržením lhůt a zaplacením první splátky, se podrobil žalovaný mlčky změněným podmínkám platebním, takže
27
28 platnost celé pohledávky z tohoto důvodu nastala následkem včasného neplacení splátek. Odvolací soud řešil proto tuto otázku zbytečně, avšak i nesprávně. Faktura má povahu reální oferty jen tehdy, když se současně zasílá se zbožím neobjednaným, takže jen v tom případě přijetím zboží a přijetím současně zaslané faktury se uzavírá mlčky (§ 863 obč. zák.) mezi stranami smlouva za podmínek ve faktuře naznačených. Stala-li se však objednávka zboží napřed na základě obapolné úmluvy, nelze úmluvu tuto jednostranně změniti poznámkami ve faktuře, zaslané později se zbožím, kterých nelze srovnati s obsahem úmluvy. Obsahovala-li tedy faktura, zaslaná žalovanému, poznámky, že trhová cena jest splatnou po obdržení účtu (faktury) v měsíčních splátkách po 20 Kč a že při nedodržení jedné splátky nastává ztráta lhůt splátkových a celá trhová cena se stává neprodleně splatnou, a že námitky proti obsahu faktury dojdou povšimnutí jen, budou-li do tří dnů učiněny po obdržení zboží, jsou veškerý tyto fakturní dodatky s obsahem smlouvy se nesrovnávající bez účinku na obsahu prvotní úmluvy, neboť úmluvu lze změniti nebo zrušiti opět jen souhlasným projevem obou stran (disoluční smlouva) a nikoli jednostranným aktem (fakturou) jedné strany. Přijetím faktury nenastala tedy změna v původní smlouvě, nenastala ani zaplacením první splátky 20 Kč, následující po obdržení obrázkové části díla a po obdržení faktury, neboť nelze z jedné této splátky ještě s logickou nutností vyvozovati, že splátkou tou přistoupil žalovaný na změněné podmínky platební, jak ve faktuře byly naznačeny, a že se chtěl vzdáti výhod, jež mu prvotní smlouva poskytovala, zvláště, když ihned na to neplacením dalších splátek zřetelně projevil, že, když celé dílo dosud nedodáno, na původních platebních podmínkách trvá (§ 863 obč. zák. a čl. 278 obch. zák. ). Ostatně žalobkyně netvrdila ani mlčky projeveného podrobení se žalovaného podmínkám novým, ve faktuře vyznačeným a, pokud snad obsah odvolání tomu by nesvědčovati se zdál, neměl odvolací soud k novým těmto okolnostem jako k nepřípustným novotám přihlížeti ( §§ 482 , 513 a 504 c. ř. s. ). Činiti námitky proti obsahu faktury nebyl žalovaný povinen, jak již z předu bylo uvedeno. Trvá tedy dosud původní smlouva, dle níž žalovaný je povinen až po dodání úplného díla (i se slovním doprovodem) začíti s měsíčními splátkami po 20 Kč na trhovou cenu a jest tudíž do té doby žaloba předčasnou. Na tomto právním stavu nezměnilo se ničeho ani prohlášením žalující postupnice, že jest firma "Nakladatelství K. a spol." ochotna ihned smluvní doprovod dodati, zaváže-li se žalovaná dlužnou částku, pokud byla ve lhůtách trhové ceny proti odevzdání celého díla, jak § 1052 obč. zák. předpokládá, nýbrž žalovaný měl se své strany plniti toliko splátky na trhovou cenu a začíti s nimi až po úplném dodání díla a mimo to neprokázala žalobkyně za sporu, že jest oprávněna za postupitelku firmu "Nakladatelství K a spol." činiti prohlášení, jaké ve sporu učinila, nehledě k tomu, že pouhým prohlášením, že plněno bude, bez současné reální nabídly není ještě nikterak dostatečně osvědčena pohotovost postupitelky skutečně plniti, zejména, když se plnění slibuje pod další novou podmínkou okamžitého zaplacení, ať již celé kupní ceny, nebo splátek již dospělých. Vzhledem k vyvodům dovolací odpovědi dlužno dodati, že dovolací soud nesdílí právního názoru žalobkyně, že dodavatelka dodáním obrázkové čísti díla vlastně již splnila svou povinnost, vždyť slíbený historický a kulturní výklad k obrázkům měl jim dodati význam a cenu, což dodotelka sama ve svém omluvném přípise z března 1923 uznává, označující dodanou část jako dílo neúplné a slibujíc dodati slovní doprovod obrázků dodatečně. Pokud se žalobkyně nyní dovolává ustanovení § 1052 obč. zák. a tvrdí neutěšené majetkové poměry žalovaného, vyvozujíc z nich, že jest oprávněna, dokud nebude jí dána jistota, že trhovou cenu obdrží, zadržeti si část plnění a pokud tvrdí, že nyní byl již slovní doprovod žalovanému zaslán, dovolává se okolností, kteréž nebyly předneseny před skončením řízení před soudem první stolice, k nimž nelze tudíž jako k nedovoleným novotám v řízení dovolacím již přihlížeti ( § 503 c. ř. s. ). Poukaz na rozh. čís. 3919 sb. n. s. jest nepřípadným, neboť právní případ, jenž tam byl řešen, jest podstatně rozdílným od případu tohoto, tam šlo o zrušení smlouvy pro tvrzené faktické vady dodaného díla, zde jde o otázku dospělosti trhové ceny.
28
29 ____________________________________________________________ Systém ASPI - stav k 4.6.2007 do částky 46/2007 Sb. a 24/2007 Sb.m.s. Jc 30/99
1 Odon 110/97 [SoJ. 99, 3: 106] ObZ:Smlouva o převodu obchodního podílu (§115) -rozdělení
obchodního podílu (§117) - Text - poslední stav textu
PŘEVOD PODÍLU V SRO - URČITOST I. Z ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř. vyplývá, že rejstříkový soud je povinen zkoumat, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro povolení zápisu do obchodního rejstříku. Podmínkou povolení změn v osobách společníků při převodu obchodního podílu je i to, zda byla platně uzavřena smlouva o převodu obchodního podílu. Proto je rejstříkový soud povinen zkoumat, zda tato podmínka byla splněna. II. Souhlas valné hromady s převodem části obchodního podílu zahrnuje i souhlas s rozdělením obchodního podílu, jehož část se převádí, a to i když to není v usnesení valné hromady uvedeno výslovně. III. Smlouvu o převodu obchodního podílu podle § 115 obch. zák. lze využít jak pro úplatný, tak pro bezúplatný převod. Aby byla smlouva o převodu obchodního podílu určitým právním úkonem, musí být z jejího obsahu zjistitelné, zda úmysl účastníků směřoval k uzavření smlouvy o úplatném nebo o bezúplatném převodu. IV. Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat. V. Uplynutím funkčního období zaniká funkce statutárního orgánu (člena statutárního orgánu). Z odůvodnění. Napadeným usnesením odmítl vrchní soud odvolání společnosti F.M.I., s.r.o. (dále jen "společnost"), zastoupené JUDr. I.O., advokátem, do usnesení okresního soudu ze dne 24.11.1995, čj. Rg C 6528/2/3, Firm 20777/95/35-45, kterým tento soud vyhověl návrhu na zápis změn společnosti do obchodního rejstříku. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že z obsahu rejstříkového spisu zjistil, že návrh na zápis změn podal dosud nezapsaný jednatel Ing. J.J. a doložil ho notářsky ověřeným zápisem z jednání valné hromady společnosti, konané dne 2.7.1993, ze kterého vyplynulo, že byl zvolen jednatelem. Tato skutečnost dle obsahu spisu změněna nebyla. Napadené usnesení rejstříkového soudu bylo společnosti doručeno dne 6.12.1995. Podáním z téhož dne se společnost prostřednictvím svého jednatele Ing. J.J. vzdala práva odvolání. Společnost poté dne 18.12.1995 podala odvolání jednak prostřednictvím dalších jednatelů, když byli všichni oprávněni jednat za společnost samostatně, jednak prostřednictvím JUDr. I.O., kterému titíž jednatelé udělili plnou moc k zastupování společnosti dne 11.7.1995. Odvolací soud dále konstatoval, že "plná moc udělená Ing. J.J. dne 21.7.1995 JUDr. J.B. nebyla udělena k zastupování společnosti, ale Ing. J.; teprve plná moc udělená dne 9.1.1996 opravňuje JUDr. B. k zastupování společnosti, přičemž na základě ní zanikají plné moci udělené k zastupování společnosti před tímto datem."
29
30
Odvolání společnosti sice rejstříkový soud usnesením ze dne 19.12.1995, čj. Rg. C 6528/2/3, Firm 20777/96/65, autoremedurou vyhověl a napadené usnesení zrušil, ale toto usnesení zrušil svým nálezem ze dne 22.4.1997, sp. zn. I. ÚS 142/96, Ústavní soud. Protože se společnost po doručení usnesení napadeného odvoláním práva odvolání vzdala, nebyla osobou oprávněnou odvolání podat. Kromě toho bylo jejímu návrhu napadeným usnesením plně vyhověno. V této souvislosti odvolací soud připomněl, že účastníkem řízení je společnost, nikoli její jednotliví jednatelé. Proto odvolací soud odvolání podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. odmítl. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal v zastoupení společnosti JUDr. I.O., na základě plné moci udělené Ing. S.Ch., jako jednatelem společnosti, dovolání. Jako důvody dovolání označil, že rozhodnutí spočívá na skutkovém zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. a nesprávné právní posouzení věci § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. V dovolání se uvádí, že Ing. J.J. sice převzal napadené usnesení rejstříkového soudu ze dne 24.11.1995 a vzdal se práva odvolání do tohoto usnesení, nicméně za společnost "tak učinit nemohl, ale jen za svoji osobu." Vrchní soud sice konstatuje, že podle notářského zápisu z jednání valné hromady ze dne 2.7.1993 byl Ing. J.J. zvolen jednomyslně jednatelem, nicméně zcela opomenul, že podle společenské smlouvy společnosti, a to jejího článku XIV. je funkční období jednatelů dvouleté. To znamená, že funkční období Ing. J.J. skončilo dne 2.7.1995, tj. dříve, než tento podal dne 21.7.1995 návrh na zápis změn do obchodního rejstříku, a než tedy o půl roku později převzal napadené usnesení rejstříkového soudu a vzdal se práva odvolání. Dne 12.7.1995 proto proběhlo hlasování o volbě jednatelů; zde však, na rozdíl od ostatních, Ing. J. nezískal nadpoloviční většinu hlasů. Právě otázka počtu a rozdělení hlasů je základním problémem, který ve společnosti trvá již od roku 1993, jak je zřejmé ze spisu, z množství zde obsažených podání "obou stran". Podle názoru jednatele, který podává jménem společnosti dovolání, nemohl společník J.J.I., kterého ve společnosti zastupuje jeho statutární orgán, Ing. J., získat ve společnosti nadpoloviční podíl, protože smlouvy o převodu obchodních podílů z roku 1993, které měly být základem k získání nadpolovičního podílu, byly neplatné. Ve skutečnosti tedy bylo odvoláním napadené usnesení doručeno společnosti až 18.12.1995, kdy bylo také podáno odvolání, a to do rukou právního zástupce zmocněného "právoplatnými" jednateli. Podáním ze dne 17.9.1997, doručeným soudu dne 22.9.1997, vzal JUDr. J.B., kterého zmocnil k zastupování společnosti Ing. J.J., dovolání zpět. K obsahu dovolání sdělil, že jeho koncepce vychází z nesprávného právního názoru o platnosti smluv o převodu části obchodního podílu ze dne 2.7.1993, kterou musí ten, kdo neplatnost tvrdí, prokázat ve sporném řízení. Rejstříkovému soudu nepřísluší podle jeho názoru tuto spornou záležitost řešit. JUDr. I.O. v zastoupení společnosti podal ke zpětvzetí dovolání vyjádření, ve kterém uvedl, že úkon "Ing. J.J. ze dne 17.9.1997, nazvaný zpětvzetí dovolání je pouze pretencí podle zákona neexistujících jednatelských práv a
30
31 snahou zabránit, aby ve velmi složité věci bylo konečně rozhodnuto kvalifikovaně." Opakovaně poukázal na to, že funkční období Ing. J.J. skončilo dne 2.7.1995. Dne 19.11.1997 byla Nejvyššímu soudu doručena "kanceláří" JUDr. O. kopie podání rejstříkovému soudu s upozorněním na podání žaloby na neplatnost usnesení náhradní valné hromady společnosti konané dne 30.10.1997, na které dle přiloženého notářského zápisu došlo za nepřítomnosti společníka Ing. S.Ch. mj. k rozhodnutí o uvolněném obchodním podílu Ing. K.M., ke jmenování Ing. J.J. a Ing. D.M. jednateli a o odvolání jednatele Ing. S.Ch., a dále na probíhající spor "o výši obchodních podílů a platnost dalších úkonů" (soudní spis 22 Cm 1287/93). Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. Nejvyšší soud se především zabýval tím, zda je možné přiznat podání ze dne 17.9.1997, doručenému soudu dne 22.9.1997, kterým vzal JUDr. J.B. v zastoupení společnosti dovolání zpět, účinky zpětvzetí dovolání. K tomu je třeba ověřit, zda Ing. J.J., který JUDr. B. zmocnil k zastupování společnosti, byl v době, kdy udělil jmenovanému plnou moc ke zpětvzetí dovolání, tj. dne 17.9.1997, jednatelem společnosti. Přitom rozhodnutí o této otázce se odvíjí od rozhodnutí o tom, kdo je společníkem F.M.I., s.r.o., a o velikosti obchodních podílů jednotlivých společníků a počtu s nimi spojených hlasů, což je, jak shora uvedeno, mezi společníky sporné. Jak konstatoval již odvolací soud, dne 2.7.1993 valná hromada společnosti, které se zúčastnili všichni společníci (J.J.I., spol. s r. o., Ing. K.M. a Ing. Ch.) odvolala jednoho z dosavadních jednatelů, Ing. E., a novým jednatelem zvolila Ing. J.J. Volbu Ing. J. jednatelem navrhovatelky dne 2.7.1993 v průběhu řízení nikdo nezpochybňoval. Dále valná hromada "projednala přistoupení nových společníků, a to Ing. L.N., bytem B. a Ing. D.M., bytem B., s tím, že na nové společníky Ing. K.M. a Ing. Ch. převedou 1/2 svých podílů". K tomu valná hromada přijala usnesení: "Valná hromada souhlasí s přistoupením nových společníků do společnosti a převodem 1/2 obchodních podílů na nové společníky." Téhož dne pak uzavřeli Ing. K.M. jako převodce a Ing. D.M. jako nabyvatel smlouvu o převodu 1/2 obchodního podílu převodce ve společnosti. Stejně znějící smlouvu uzavřeli i Ing. S.Ch. jako převodce a Ing. L.N. jako nabyvatel. Jak vyplývá ze zápisů z jednotlivých valných hromad společnosti založených ve spisu a rovněž ze žaloby J.J.I. o platnost převodu obchodních podílů, a z "protinávrhu" žalovaných Ing. K.M. a Ing. S.Ch. k této žalobě, který krajský soud vyloučil k samostatnému projednání, a na který odkazuje JUDr. O. v podání doručeném Nejvyššímu soudu dne 19.11.1997, je platnost obou uzavřených smluv mezi společníky společnosti předmětem sporu, a to zejména z toho důvodu, že smlouvy neobsahují ujednání o ceně, za kterou se část obchodního podílu převádí, a rovněž proto, že valná hromada nerozhodla o rozdělení obchodních podílů. Oba převodci z předmětných smluv a jediný žijící nabyvatel (když Ing. L.N. zemřel dne 15.7.1993) opakovaně označovali smlouvy o převodu obchodních podílů za neplatné.
31
32 Tak zejména v zápisu z valné hromady společnosti, konané dne 19.6.1995, se k tomu konstatuje, že JUDr. J.B. "jako zástupce J.J.I." k rozdělení obchodních podílů mezi společníky uvádí,"že dne 2.7.1993 valná hromada společnosti F.M. za účasti zakládajících společníků schválila převod poloviny obchodních podílů, a to polovinu obchodního podílu Ing. S.Ch. na Ing. L.N. a polovinu obchodního podílu Ing. K.M. na Ing. D.M. Tyto převody považuje za platné a právně relevantní. Dále prohlašuje, že Ing. D.M. je společníkem s právem hlasovat. Oproti tomu je stanovisko Ing. S.Ch., Ing. D.M. a Ing. K.M., kdo je společníkem obchodní společnosti F.M.I., spol. s r. o. a v jakých podílech na základním jmění." "Pan D.M. není společníkem a je přítomen pouze jako host". Obdobné stanovisko je zachyceno i v zápisu z valné hromady, konané dne 12.7.1995. Přitom na platnosti smluv o převodu částí obchodních podílů a na tom, zda obchodní podíly uvolněné smrtí Ing. K.M. a Ing. L.N. přešly rozhodnutím valné hromady na ostatní společníky v poměru jejich vkladů, jak tvrdí společnost J.J.I., s.r.o. mimo jiné závisí, jaký počet hlasů přísluší jednotlivým společníkům, a tedy i platnost jejich hlasování na valných hromadách při volbě jednatelů společnosti. Proto Nejvyšší soud především posuzoval, zda smlouvy o převodu části obchodního podílu ze dne 2.7.1993 byly uzavřeny platně. K tomu JUDr. J.B. v podání ze dne 17.9.1997 namítl, že v rejstříkovém řízení platnost takových smluv nelze přezkoumávat, neboť námitku neplatnosti uvedených smluv musí ten, kdo ji uplatňuje, prokázat ve sporném řízení. Nejvyšší soud konstatuje, že vyslovený právní názor není správný. Z ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř. vyplývá, že rejstříkový soud je povinen zkoumat, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro povolení zápisu, a to i když to účastník nenavrhuje. Podmínkou zápisu změn v osobách společníků do obchodního rejstříku na základě převodu obchodního podílu je mimo jiné i to, že byla platně uzavřena smlouva o převodu obchodního podílu. Rejstříkový soud je proto ze zákona povinen se platností takové smlouvy zabývat. Pokud by soud následně ve sporném řízení rozhodl o platnosti uvedených smluv jinak, než ji posoudil rejstříkový soud, musel by rejstříkový soud ve věci zahájit řízení podle ustanovení § 81 a 200a o.s.ř. k dosažení shody mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečným stavem (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.3.1997, sp. zn. 1 Odon 61/96). Podle ustanovení § 115 odst. 2 obch. zák. může společník společnosti s ručením omezeným převést svůj obchodní podíl na jinou osobu, připouští-li to společenská smlouva. Podle ustanovení § 117 odst. 1 obch. zák. je rozdělení obchodního podílu možné mj. při jeho převodu, pokud to společenská smlouva nevylučuje. K rozdělení podílu je třeba souhlasu valné hromady. Společenská smlouva společnosti v čl. V. připouští převod obchodního podílu na jinou osobu se souhlasem valné hromady a připouští i rozdělení obchodního podílu se souhlasem valné hromady. Jak se uvádí shora, valná hromada, konaná dne 2.7.1993, "projednala přistoupení nových společníků, a to Ing. L.N., bytem B. a Ing. D.M., bytem B., s tím, že na nové společníky Ing. K.M. a Ing. Ch. převedou 1/2 svých podílů". K tomu valná hromada přijala usnesení: "Valná hromada souhlasí s přistoupením nových společníků do společnosti a převodem 1/2 obchodních podílů na nové společníky." Společenskou smlouvou požadovaný souhlas valné hromady s převodem tedy valná hromada udělila. Někteří společníci však tvrdí, že valná hromada nerozhodla o rozdělení obchodního podílu, jak to ukládá ustanovení § 117 odst. 1 obch. zák. a čl. V. odst. 3 společenské smlouvy. Ze znění usnesení valné hromady Nejvyšší
32
33 soud dovodil, že i když valná hromada nerozhodla o rozdělení obchodního podílu výslovně, z toho, že výslovně rozhodla o převodu 1/2 obchodních podílů vyplývá, že souhlasila i s rozdělením obchodních podílů převodců. Dále Nejvyšší soud zkoumal text obou sporných smluv o převodu části obchodního podílu. Obě smlouvy obsahují shodný text, odlišený pouze v osobách účastníků. Smlouva uzavřená mezi Ing. K.M. a Ing. D.M. zní: "Na základě rozhodnutí valné hromady F.M.I., s.r.o. B., ze dne 2.7.1993 se uzavírá tato smlouva o převodu 1/2 obchodního podílu Ing. K.M., bytem B., ve výši 21 000 Kč na Ing. D.M., bytem B. Ing. D.M. současně prohlašuje, že přistupuje ke společenské smlouvě uvedené společnosti a přebírá závazek k převáděnému vkladu." Obchodní zákoník upravuje v § 115 odst. 2 možnost převodu obchodního podílu na třetí osobu obecně, aniž by stanovil, zda se má obchodní podíl podle tohoto ustanovení převádět za úplatu, anebo bezúplatně. Je tedy třeba dovodit, že uvedené ustanovení umožňuje jak úplatný, tak i bezúplatný převod obchodního podílu. Přitom obchodní zákoník neupravuje samostatně podmínky pro úplatný a bezúplatný převod obchodního podílu. Z uvedeného vyplývá, že smlouvu o převodu obchodního podílu upravenou v ustanovení § 115 obch. zák. lze uzavřít jak o úplatném, tak i bezúplatném převodu obchodního podílu. Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Nejvyšší soud konstatuje, že aby byla smlouva o převodu obchodního podílu určitým právním úkonem, musí být z jejího obsahu zjistitelné, zda úmysl účastníků směřoval k uzavření smlouvy úplatné nebo smlouvy bezúplatné. Pokud nelze z konkrétní smlouvy o převodu obchodního podílu zjistit, zda se její účastníci dohodli na úplatném či na bezúplatném převodu obchodního podílu, není taková smlouva dostatečně určitá, a je tedy absolutně neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. Ve smlouvě o převodu obchodního podílu uzavřené mezi Ing. K.M. a Ing. D.M., popsané shora, jsou jednoznačně identifikováni účastníci smlouvy, a to uvedením jejich jména, příjmení a bydliště, a jednoznačně je identifikován rovněž předmět převodu, totiž polovina obchodního podílu Ing. K.M. ve společnosti F.M.I., s.r.o, ke které přísluší vklad ve výši 21 000 Kč. Dále je ve smlouvě zákonem výslovně požadované prohlášení nabyvatele, že přistupuje ke společenské smlouvě a prohlášení, že přebírá závazek k převáděnému vkladu. Tím je obsah uvedené smlouvy zcela vyčerpán. Ve smlouvě tedy není uvedeno, zda se jedná o převod úplatný či bezúplatný, a to ani uvedením ceny převáděného podílu, popřípadě způsobu jejího určení. Z uvedeného vyplývá, že z obsahu posuzované smlouvy nelze zjistit, zda se její účastníci dohodli na úplatném či na bezúplatném převodu obchodního podílu; posuzovaná smlouva tedy není dostatečně určitá, a je proto absolutně neplatná. Přitom neurčitost právního úkonu nemohla být v daném případě odstraněna ani výkladem, neboť výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však právní úkon, v projednávané věci smlouvu, doplňovat. (K tomu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.7.1996, sp. zn. 3 Cdon 227/1996). Z uvedeného vyplývá, že společníky navrhovatelky zůstali i po 2.7.1993 pouze dosavadní společníci.
33
34 Na základě usnesení valné hromady ze dne 2.7.1993 a uzavřených smluv o převodu obchodních podílů společnosti ani nenavrhla zápis změn z nich vyplývajících do obchodního rejstříku, a to, jak se uvádí v podáních založených ve spisu, pro rozpory mezi společníky. Návrh na zápis změn byl podán až po valné hromadě, konané dne 12.7.1995, o které je ve spisu založen notářský zápis. Na této valné hromadě byli hlasy všech společníků zvoleni jednateli společnosti Ing. S.Ch., Ing. K.M. a Ing. D.M. Pro návrh, aby byl jednatelem zvolen Ing. J.J., hlasovala pouze J.J.I., s.r.o., která však měla ve společnosti pouze 49% hlasů, nepostačujících ke zvolení jednatele. Ostatní společníci hlasovali proti. Podáním ze dne 18.7.1995, založeným na č. l. 18 spisu, se pak domáhala společnost povolení zápisu změn do obchodního rejstříku. Podáním ze dne 26.7.1995 Ing. J. dle svého tvrzení jménem společnosti, podal další návrh na provedení změn v obchodním rejstříku. Oba uvedené návrhy jsou předmětem posuzování v projednávané věci. Podle čl. XIV. společenské smlouvy společnosti je volební období jednatelů dvouleté. Jak se uvádí shora, jednatelé společnosti Ing. S.Ch., Ing. K.M. a Ing. D.M. byli zvoleni jednateli společnosti dne 12.7.1995, a jejich funkční období tedy uplynulo dnem 12.7.1997. K rozhodnutí o tom, zda byli oprávněni udělit plnou moc k podání dovolání v projednávané věci a také o tom, zda byl Ing. J. oprávněn udělit plnou moc ke zpětvzetí dovolání, je proto nutno posoudit, zda uplynutím funkčního období jednatelů zaniká jejich funkce; a pokud ano, zjistit, zda valná hromada společnosti po uvedeném datu zvolila nové jednatele. Obchodní zákoník neupravuje pro společnost s ručením omezeným délku funkčního období jednatelů. Podle ustanovení § 135 odst. 2 obch. zák. se však pro společnost s ručením omezeným použije obdobně ustanovení § 194 odst. 2 první věta obch. zák. , která stanoví, že pokud člen představenstva akciové společnosti zemře, vzdá se funkce, je odvolán nebo skončí jeho funkční období, anebo státní orgán v případech stanovených zvláštním zákonem neudělil souhlas s výkonem funkce, musí příslušný orgán společnosti do tří měsíců zvolit nového člena představenstva. Společenská smlouva navrhovatelky nespojuje s uplynutím funkčního období jednatelů žádné právní důsledky. Proto je potřeba zkoumat, jaké právní důsledky spojuje s uplynutím funkčního období statutárního orgánu obchodní zákoník zejména, zda lze z jeho ustanovení dovodit, že uplynutím funkčního období zaniká funkce konkrétního jednatele. Ani obchodní zákoník nespojuje v odkazovaném ustanovení výslovně s uplynutím funkčního období zánik funkce členů představenstva. Z toho, že v citovaném ustanovení přiřazuje uplynutí funkčního období ke smrti člena představenstva a k jeho vzdání se funkce, tedy k právním skutečnostem, kterými nepochybně výkon funkce zaniká, lze dovodit, že i uplynutím funkčního období dochází k zániku funkce člena představenstva. Dalším důvodem pro závěr, že uplynutím funkčního období zaniká funkce všech členů orgánu, jehož funkční období uplynulo, je to, že pokud by se s uplynutím funkčního období nespojoval takový důsledek, nemělo
34
35 by jeho stanovení žádný smysl. To platí i v případě, že je funkční období stanoveno pro orgány tvořené jednou osobou. Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že uplynutím funkčního období zaniká výkon funkce jednatelů společnosti s ručením omezeným. Ke stejnému závěru pak dospěl dovolací soud, pokud jde o účinky uplynutí funkčního období jednatelů před účinností zákona č. 142/1996 Sb. , neboť ani před touto novelou by nemělo určení funkčního období jednatelů ve společenské smlouvě žádný význam, pokud by se na ně nevázal zánik funkce jednatelů. V projednávané věci byl, jak se uvádí shora, Ing. J. zvolen jednatelem dne 2.7.1993, jeho funkční období skončilo dnem 2.7.1995 a tímtéž dnem zanikla i jeho funkce. Na valné hromadě konané dne 12.7.1995 Ing. J. již jednatelem zvolen nebyl a jednateli byli zvoleni Ing. Ch., Ing. K.M. a Ing. D.M. Jejich funkční období tedy uplynulo dnem 12.7.1997. Proto Nejvyšší soud zjišťoval, zda po tomto datu došlo k platné volbě jednatelů společnosti. Z pozvánky na valnou hromadu, rozeslané společníkem, J.J.I., s odvoláním na ustanovení § 129 odst. 3 obch. zák. , založené ve spisu, Nejvyšší soud zjistil, že uvedený společník svolal na 30.6.1997 valnou hromadu s tím, že pro případ, že valná hromada nebude usnášeníschopná ve smyslu ustanovení čl. VIII. odst. 1 písm. e) společenské smlouvy, svolává "v návaznosti na shora citovaný článek společenské smlouvy další valnou hromadu F.M.I., s.r.o. na den 4.7.1997." V čl. VIII. odst. 1 písm. e) společenské smlouvy společnosti se určuje, že "valná hromada je usnášeníschopná, je-li přítomno nebo zastoupeno alespoň 70% základního jmění. Není-li tento předpoklad splněn, musí se do tří týdnů sejít další valná hromada, která je potom usnášeníschopná bez ohledu na výši přítomného nebo zastoupeného jmění. Na tento právní následek je při druhém pozvání nutno upozornit. V notářském zápisu z valné hromady, konané dne 4.7.1997 se konstatuje, že valná hromada svolaná na den 30.6.1997 nebyla usnášeníschopná, proto se sešla valná hromada náhradní, která je schopná usnášení. Tato valná hromada rozhodovala hlasy jediného přítomného společníka, jehož podíl na obchodní společnosti, jak shora uvedeno, představuje 49% hlasů, též o volbě jednatelů společnosti. Nejvyšší soud však konstatuje, že "náhradní valná hromada" konaná dne 4.7.1997 nebyla platně svolána, neboť nebyla, jak určuje čl. VIII., odst. 1 písm. e) společenské smlouvy, svolána "druhým pozváním", ale jedinou pozvánkou; spolu s valnou hromadou řádnou. Kromě toho nebyli společníci v pozvánce řádně upozorněni na to, že náhradní valná hromada je usnášeníschopná "bez ohledu na výši přítomného nebo zastoupeného jmění", jak to požaduje společenská smlouva. Vzhledem k závažnosti důsledků neúčasti na valné hromadě a výslovnému požadavku společenské smlouvy nelze za takové upozornění považovat pouhý odkaz na příslušný článek společenské smlouvy obsažený v pozvánce. Náhradní valná hromada tedy nebyla řádně svolána a proto nemohla platně zvolit nové statutární orgány společnosti.
35
36 Uvedeného důsledku si zřejmě byli vědomi i svolavatelé, neboť na 30.10.1997 svolali další náhradní valnou hromadu. V notářském zápisu o jejím průběhu se konstatuje, že "tato náhradní valná hromada byla svolána z toho důvodu, že není mezi společníky konsens o tom, že valná hromada, která proběhla dne 4.7.1997, byla svolána řádně." Nejvyšší soud konstatuje, že valnou hromadu, konanou dne 30.10.1997, nelze považovat za náhradní valnou hromadu, neboť se nekonala, jak určuje společenská smlouva, do tří týdnů ode dne konání valné hromady, kterou nahrazuje. K její usnášeníschopnosti byla proto potřebná účast společníků s nejméně 70% hlasů. Vzhledem k tomu, že na této valné hromadě byl přítomen jediný společník, J.J.I., který nedisponuje potřebným 70% podílem na hlasovacích právech, nebyla valná hromada usnášeníschopná, a nemohla tedy platně přijmout usnesení o volbě orgánů společnosti. Jiná valná hromada se dle dokladů založených ve spisu do dne podání dovolání a jeho zpětvzetí již nekonala. Z uvedeného vyplývá, že Ing. J., na základě jehož zmocnění vzal JUDr. J.B. zpět dovolání, nebyl v době, kdy toto zmocnění udělil, oprávněn je udělit, neboť nebyl jednatelem společnosti. Společnost však neměla jednatele ani dne 8.9.1997, kdy Ing. Ch. udělil plnou moc JUDr. I.O k podání dovolání. Z uvedeného nelze než dovodit, že osoby, které podepsaly plnou moc advokáta k podání dovolání v projednávané věci, nebyly řádně ustaveny jednateli dovolatelky, a tedy ani nebyly oprávněny takovou plnou moc udělit. Jak shora dovodil dovolací soud, neexistuje v současné době osoba oprávněná udělit jménem dovolatelky plnou moc k podání dovolání. Při podání dovolání tedy nebyla splněna jedna ze základních podmínek řízení o dovolání, totiž zastoupení advokátem ( § 241 odst. 1 o.s.ř. ). Tento nedostatek je obecně odstranitelným nedostatkem podmínky řízení a soud jej odstraňuje výzvou k předložení řádné plné moci.
36
37 ____________________________________________________________ Systém ASPI - stav k 4.6.2007 do částky 46/2007 Sb. a 24/2007 Sb.m.s. Rc 32 Odo 557/2006 ObZ:Neplatnost smlouvy o uzavření budoucí smlouvy (§289 a násl.) - Text - poslední stav textu Smlouva o uzavření budoucí smlouvy 32 Odo 557/2006
NEPLATNOST SMLOUVY O UZAVŘENÍ BUDOUCÍ SMLOUVY. - STANOVENÍ DOBY UZAVŘÍT BUDOUCÍ SMLOUVU PODLE OBCH. ZÁKONÍKU. - URČITOST PŘEDMĚTU ZÁVAZKU UZAVŘÍT BUDOUCÍ SMLOUVU. I. Nesjednání doby, do kdy má být návrh budoucí smlouvy přijat druhou stranou, nezpůsobuje samo o sobě neplatnost smlouvy o budoucí smlouvě uzavřené podle obchodního zákoníku, jelikož tato lhůta vyplývá přímo ze zákona z ustanovení § 290 odst. 1 obch. zák. II. Požadavku určitosti předmětu smlouvy se závazkem uzavřít budoucí kupní smlouvu vyhovuje, pokud je nemovitost (budova) jako předmět budoucího majetkoprávního převodu specifikována příslušnou ulicí, obcí a popisným číslem včetně pozemku. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci žalobkyně H.-C. spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) R. N., zastoupené advokátem, 2) J. H., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 500 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 8 C 215/96, o dovoláních obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2005, č.j. 21 Co 56/2005-269, takto: I. Dovolání první žalované a dovolání druhého žalovaného v rozsahu, ve kterém směřují proti druhému výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2005, č.j. 21 Co 56/2005-269, se zamítají. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání první žalované a dovolání druhého žalovaného odmítají. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Podle obsahu spisu se žalobkyně podanou žalobou domáhala žalované částky z titulu smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o budoucí smlouvě uzavřené mezi účastníky pro případ neuzavření kupní smlouvy bez vážného
37
38 důvodu. Žalobní nárok odůvodnila tvrzením, že ač žalované vyzvala k jejímu uzavření, žalovaní svou povinnost uzavřít kupní smlouvu nesplnili. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem (v pořadí třetím ) ze dne 2. listopadu 2004, č.j. 8 C 215/96-233, jsa vázán závazným právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové o platnosti předmětné smlouvy o budoucí kupní smlouvě uzavřené mezi účastníky, vysloveným v usnesení ze dne 21. ledna 2004, č.j. 21 Co 553/2003-185, kterým byl v pořadí druhý zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. září 2003, č.j. 8 C 215/96-168, zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení, žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 500. 000,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 25. září 1996 do zaplacení (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (bod II. výroku) a uložil žalovaným nahradit náklady řízení českému státu (bod III. výroku). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co v souladu s pokynem odvolacího soudu zaměřil dokazování na prokázání povinnosti žalobkyně vyzvat žalované k uzavření kupní smlouvy, což vzal podle odůvodnění rozhodnutí za prokázané výpovědí zástupce žalobkyně B., svědeckými výpověďmi V. a H. a druhého žalovaného. K odvoláním obou žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. března 2005, č.j. 21 Co 56/2005-269, změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. listopadu 2004 v části výroku bod bodem I. o úrocích z prodlení tak, že zamítl žalobu co do požadavku na uložení povinnosti žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 21% úrok z prodlení z částky 500 000,- Kč od 25. září 1996 do 31. prosince 1998 a 5,62% úrok z prodlení z částky 500 000,- Kč od 1. ledna 1999 do zaplacení (výrok I.). Odvolací soud dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku pod bodem I., pokud jím žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 500.000,- Kč s 15,38% úrokem z prodlení od 1. ledna 1999 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalovaných zaplatit náklady řízení České republice (výrok III. a výrok IV.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který doplnil dokazováním k otázce tvrzené právní nezpůsobilosti žalovaného k uzavření předmětné smlouvy o smlouvě budoucí a k výši roční úrokové sazby komerčních úvěrů v rozhodném období, a ztotožnil se i s jeho s právním posouzením věci. Odvolací soud neshledal žádné věcné důvody cokoli měnit na svém právním názoru o platnosti smlouvy o budoucí smlouvě formulovaném v usnesení ze dne 21. ledna 2004, jelikož skutkový stav, z něhož tehdy vycházel, nedoznal během řízení žádných změn. Uvedl, že se ztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu ČR prezentovaným v jeho rozhodnutí publikovaném pod číslem 27/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž bylo vysvětleno, že možnost uzavřít smlouvu o budoucí smlouvě ve smyslu § 289 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) není omezena jen na možnost budoucích smluv, jejichž základem by byla úprava obsažená v části třetí hlavě druhé obchodního zákoníku. Z toho vyplývá, že smlouva o budoucí smlouvě podle § 289 obch. zák. je tak použitelná pro účely uzavření smlouvy určitého zákonem předpokládaného druhu nebo k uzavření smlouvy inominátní. V případě smluv určitého druhu pak smlouva o uzavření budoucí smlouvy může předcházet smlouvě, jež je podřízena obchodnímu zákoníku nebo zákoníku občanskému. Z žádné právní úpravy tak dovodit nelze, že pokud by se vlastní smlouva měla řídit příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, pak předcházející smlouva o uzavření budoucí smlouvy by se též pod sankcí neplatnosti nezbytně musela řídit občanským zákoníkem ( § 50a ) a nikoliv § 289 obch. zák. Vycházeje z povinných náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí obsažených v § 289 odst. 1
38
39 obch. zák. a z výkladových pravidel právního úkonu stanovených v § 266 obch. zák. dovodil, že předmětná smlouva o budoucí kupní smlouvě obsahuje všechny zákonem vyžadované podstatné náležitosti, a to včetně určitosti předmětu smlouvy a stanovení termínu, do kdy bude kupní smlouva uzavřena. V této souvislosti uvedl, že z formulace článku 3 smlouvy o budoucí kupní smlouvě dospěl výkladem k závěru, že termín předložení návrhu kupní smlouvy žalobkyní, tj. do 3. srpna 1996 byl současně sjednán i jako termín uzavření kupní smlouvy. Podle odvolacího soudu není důvodem neplatnosti smlouvy ani nesjednání doby, do kdy má být návrh smlouvy přijat žalovanými, jelikož tato lhůta vyplývá ze zákona, konkrétně z ustanovení § 290 odst. 1 obch. zák. ukládajícího povinnost uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu poté, kdy k tomu byla vyzvána oprávněnou stranou v souladu se smlouvou. K námitce odvolatelů dále vysvětlil, že neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí se nelze dovolávat ani za použití § 262 odst. 1, věty druhé, obch. zák. , neboť toto ustanovení obchodní zákoník v době uzavření smlouvy neobsahoval. Odvolací soud neshledal ani žádné odvolateli tvrzené pochybení soudu prvního stupně při provádění dokazování. Uvedl, že důkazy předloženými žalovanou v odvolacím řízení nebyla zpochybněna věrohodnost výpovědi žalovaného, která je ve shodě s dalšími přímými důkazy - výpověďmi žalobkyně a svědků V. a H. důkazem o konání jednání mezi účastníky řízení, jeho účelu a obsahu, k čemuž došlo 30. nebo 31. července 1996. Uvedené svědecké výpovědi nemohl soud prvního stupně hodnotit jako účastnické, neboť v době výslechu nebyly tyto osoby účastníky řízení (jednateli žalobkyně). Skutečnost, že žalovaný musel obdržet návrh kupní smlouvy, vyplývá podle odvolacího soudu i z jeho výpovědi; to dovozuje z toho, že pokud by nebyl s jejím obsahem seznámen, nebyl by jistě ochoten smlouvu podepsat. Odvolací soud se za stavu, kdy neshledal v hodnocení důkazů soudem prvního stupně z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti žádný logický rozpor, ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně vyzvala žalované k uzavření smlouvy a že k jejímu uzavření mělo dojít na jednání 30. nebo 31. července 1996. Za této situace označil výzvu k uzavření smlouvy obsaženou v následné korespondenci za nadbytečnou, takže její doručení účastníkům nepokládá za potřebné zkoumat. Odvolací soud neshledal ani důvod pro zamítnutí žaloby proti žalovanému v okolnosti, že žalovaný byl ochoten smlouvu uzavřít, neboť je nesporné, že žalovaný přes tuto ochotu smlouvu nepodepsal, aniž by žalobkyni oznámil změnu okolností ve smyslu § 292 odst. 5 obch. zák. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný s tím, že ho pouze změnil v otázce výše přiznaného příslušenství a termínu, od kdy na něj žalobkyni nárok vznikl. Rozsudek odvolacího soudu napadli oba žalovaní samostatným dovoláním. První žalovaná (dále též jen „žalovaná“), opírajíc přípustnost dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uvedla, že ho podává proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci a že napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu, že předmětná smlouva je platným právním úkonem. Zastává názor, že je absolutně neplatná pro absenci jejich podstatných náležitostí podle § 289 odst.
39
40 1 obch. zák. , jelikož neurčuje dobu, do které má být kupní smlouva uzavřena. Za dohodu o termínu jejího uzavření nelze podle dovolatelky považovat ujednání v článku 2. o termínu 3. srpna 1996 pro předložení návrhu kupní smlouvy žalobkyní, přičemž ani výkladem článku 3. nelze podle jejího mínění dospět k závěru, že uvedený termín byl současně sjednán jako termín uzavření kupní smlouvy. Ujednání v článcích 2 a 3 označuje za vzájemně rozporná a tedy neurčitá, neboť žalobkyně se zavázala předložit návrh kupní smlouvy žalovaným do 3. srpna 1996 a v téže lhůtě by žalovaní byli povinni návrh přijmout. Podle tvrzení dovolatelky žalobkyně neprokázala, že mezi účastníky byla dodatečně a v písemné formě dohodnuta doba, do níž má být kupní smlouva uzavřena. Skutečnost, že i sama žalobkyně za takto dohodnutou dobu nepovažovala termín 3. srpna 1996, má dovolatelka za prokázané odesláním výzvy žalobkyně k uzavření smlouvy. Další důvod neplatnosti smlouvy o uzavření kupní smlouvy dovolatelka spatřuje v neurčitém vymezení předmětu smlouvy, tj. nemovitostí, které mají být převedeny, tvrdíc, že jejich specifikace v kupní smlouvě neodpovídá požadavku zákona na úplné a určité označení převáděných nemovitostí, které je její podstatnou náležitostí. Dovolatelka dále vznáší výhrady proti ujednání účastníků v článku 3 smlouvy o tom, že vztahy vyplývající z této smlouvy se řídí obchodním zákoníkem. Namítá, že tato dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, porušuje princip rovného právního postavení subjektů občanskoprávních vztahů ve smyslu § 2 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a pro rozpor se zákonem i dobrými mravy je neplatná. Dovolatelka rovněž poukazuje na to, že podle soudní judikatury platné v době zahájení sporu musí smlouva o budoucí smlouvě o převodu vlastnictví k nemovitostem vyhovovat požadavkům § 50a obč. zák. , a to právě se zřetelem na zcela rozdílné pojetí úpravy smlouvy o budoucí smlouvě v občanském a obchodním zákoníku. Z uvedeného proto dovozuje, že smlouva je absolutně neplatná i pro její neurčitost a rozpor se zákonem. Nesouhlasí s posuzováním otázky platnosti předmětné smlouvy dle stávající judikatury s tím, že by měla nést důsledky její změny, neboť svým chováním v průběhu sporu jeho průtahy nezavinila. Dovolatelka staví svou obranu dále na argumentaci, že závazek žalovaných uzavřít budoucí smlouvu zanikl podle § 292 odst. 3 obch. zák. , neboť žalobkyně neprokázala, že žalované vyzvala ke splnění tohoto závazku v době určené ve smlouvě, tj. do 3. srpna 1996. Na základě provedeného dokazování bylo možné podle dovolatelky dospět pouze k závěru, že dne 30. nebo 31. července 1996 se uskutečnilo jednání účastníků sporu, na němž byly projednávány některé podmínky uzavření kupní smlouvy, především způsob zaplacení kupní ceny. K dopisu ze dne 2. srpna 1996 obsahujícímu sdělení, že se žalovaní nedostavili do 3. srpna 1996 k podpisu a v němž žalobkyně navrhla prodloužení lhůty pro uzavření smlouvy do 12. srpna 1996, uvádí, že ho žalovaní neobdrželi a jeho doručení nebylo v řízení prokázáno. Stejnou důkazní sílu přikládá i dopisu žalobkyně ze dne 28. srpna 1996, který však výzvu k uzavření smlouvy neobsahuje a rovněž nebyl žalovaným doručen. Podle názoru odvolacího soudu však byly tyto výzvy již nadbytečné, a proto jejich doručení účastníkům není třeba zkoumat. Rovněž tak brojí proti skutkovému závěru soudu prvního stupně, pokud vzal účastnickou výpovědí jednatele žalobkyně B., druhého žalovaného a výpovědí svědků V. a H. za prokázané, že oba žalovaní byli žalobkyní vyzváni k uzavření kupní smlouvy též na jednání v její kanceláři, které se uskutečnilo 30. nebo 31. července 1996. Dovolatelka poukazuje na rozpory ve
40
41 výpovědích, a to zejména pokud jde o způsob svolání této schůzky, průběh i obsah jednání, zdroje k uhrazení kupní ceny i vlastní termín schůzky, které však odvolací soud hodnotil jako nepodstatné. Za stavu, kdy žalobkyně neprokázala doručení výzvy k uzavření smlouvy v dohodnuté lhůtě žalovaným, dovolatelka dovozuje, že žalovaní tedy ani nemohli uzavření kupní smlouvy odmítnout a žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu a aby toto rozhodnutí zrušil s vrácením věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Druhý žalovaný (dále též jen „žalovaný“) směřoval dovolání výslovně do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, namítaje, že toto jeho rozhodnutí vychází z nedostatečně skutkově zjištěného stavu a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu o platném uzavření smlouvy o smlouvě budoucí s tím, že snáší ze svého pohledu argumenty na podporu názoru opačného opírajícího se o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 1/96. Odvolacímu soudu vytýká, že „nezaujal žádné stanovisko ohledně platnosti právních úkonů dle právní úpravy v době jejich vzniku“. Pochybení se podle jeho názoru dopustil odvolací soud tím, že při posouzení předmětné smlouvy nevzal v potaz její neplatnost způsobující počáteční nemožnost plnění na straně žalobkyně, která podle výsledků provedeného dokazování nebyla schopna v době jejího uzavření kupní cenu zaplatit. Za tohoto stavu se domnívá, že smlouva měla obsahovat výhradu týkající se platební schopnosti žalobkyně například ve formě rozvazovací podmínky, což se však nestalo a formulace smluvní pokuty tuto otázku neřeší. Dovolatel dále tvrdí, že se žalobkyně zbavuje odpovědnosti za nemožnost plnění konečným neposkytnutím úvěru, v čemž spatřuje hlavní důvod neplatnosti smluvní pokuty, která zvýhodňuje žalobkyni nad míru přípustnou z hlediska dobrých mravů. Dovolatel oponuje závěru odvolacího soudu o tom, že smlouvu v rozporu s ní nepodepsal, z čehož odvolací soud dovodil jeho povinnost smluvní pokutu zaplatit. Tvrdí, že žalobkyni tento nárok vůči němu nevznikl, neboť jeho odmítnutí uzavřít smlouvu neprokázala, přičemž výzvu zaslanou žalobkyní pokládá za nepřímý důkaz toho, že uzavření smlouvy při jednání neodmítl. Navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost a zrušil rozsudky soudů obou stupňů s vrácením věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání.
41
42 Rozsudečným výrokem I., jímž odvolací soud v posuzovaném případě zamítl žalobu v rozsahu 21% úroku z prodlení z částky 500 000,- Kč od 25. září 1996 do 31. prosince 1998 a 5,62% úroku z prodlení z částky 500 000,- Kč od 1. ledna 1999 do zaplacení, nemohla být žalovaným způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy byla podána někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalované a dovolání žalovaného v tomto rozsahu odmítl [ § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. b) o. s. ř. ]. Dovolání obou žalovaných v rozsahu směřujícím proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, jsou přípustná podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. , neboť směřují proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil, nejsou však důvodná. Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti ( § 242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř. ), však dovoláními (s výjimkou dovolatelem poukazovaných průtahů v řízení a tvrzeného pochybení odvolacího soudu v poučení o opravném prostředku) namítány nejsou, a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř. ), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval především správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolateli [ § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ] a dále jimi uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. , tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovolací argumenty žalovaných jsou kritikou právního závěru odvolacího soudu o platnosti smlouvy o uzavření budoucí smlouvy uzavřené mezi účastníky.
42
43 Z obsahu dovolání dovolatelky se podává, že dovolatelka staví obranu proti uvedenému závěru odvolacího soudu především na argumentaci, že smlouva o budoucí kupní smlouvě postrádá určení doby, do které má být kupní smlouva uzavřena a dále na názoru o neurčitosti předmětu budoucí smlouvy. Obě tyto námitky jsou nedůvodné. Podle ustanovení § 289 odst. 1 obch. zák. smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem. V poslední větě článku 2 smlouvy nazvaném „Předmět smlouvy“ si její účastníci sjednali, že kupující je povinen předložit návrh kupní smlouvy v termínu do 3. srpna 1996. Podle první věty článku 3 smlouvy nazvaném „Ostatní ujednání“ v případě, že jedna ze stran odmítne bez vážného důvodu uzavřít kupní smlouvu ve výše uvedeném termínu, má druhá strana nárok na pokutu ve výši 500 000,- Kč, která slouží zároveň jako náhrada marně vynaložených nákladů. Dospěl-li odvolací soud výkladem článků 2 a 3 smlouvy za použití interpretačních výkladových pravidel projevu vůle (§ 266 obch. zák.) k závěru, že smlouva požadavku zákona na stanovení doby pro uzavření budoucí smlouvy vyhovuje, žádné právní pochybení mu vytknout nelze. Obsahuje-li smlouva v článku 2 ujednání o povinnosti kupující (žalobkyně) předložit návrh kupní smlouvy v termínu do 3. srpna 1996, je třeba považovat jednu z obou obligatorních náležitostí požadovanou ustanovením § 289 odst. 1 obch. zák., tj. závazek uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu, za splněnou. Jak odvolací soud správně vysvětlil, důvodem neplatnosti smlouvy o budoucí smlouvě není ani absence sjednání doby, do kdy má být návrh smlouvy přijat žalovanými, jelikož do kdy je protistrana povinna přijmout návrh smlouvy, vyplývá z tzv. akceptační lhůty stanovené § 290 odst. 1 obch. zák. ukládajícím povinnost uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu poté, kdy k tomu byla oprávněnou stranou v souladu se smlouvou o uzavření budoucí smlouvy vyzvána. Druhým z nutných požadavků § 289 odst. 1 obch. zák. je, že předmět plnění budoucí smlouvy musí být určen alespoň obecně, tedy základním (rámcovým) vymezením. Jde sice o určité uvolnění v rámci obecné zásady, že předmět smlouvy musí být určitý, ale tento princip se neopouští - stále musí být jasné, jaká budoucí smlouva, tedy s jakým obsahem, s jakým předmětem plnění má být uzavřena. Jde tu jen o vyjádření přípustnosti obecnějšího stanovení předmětu budoucí smlouvy, ale vždy musí jít o stanovení jejího předmětu. Určení musí tedy být natolik konkrétní, aby předmět plnění budoucí smlouvy byl ve všech základních rysech určen tak, jak to odpovídá potřebám v daném případu a aby bylo možno objektivně posoudit splnění závazků ze smlouvy o uzavření smlouvy budoucí. Dostatečnou určitost předmětu budoucí smlouvy bude dále třeba posuzovat, pokud má být uzavřena smlouva určitého typu, ve vztahu k tomuto smluvnímu typu. Obsah smlouvy o uzavření budoucí smlouvy musí odpovídat požadavkům a nárokům vyplývajícím z právní úpravy smlouvy, která má být na jejím základě uzavřena. Bližší vymezení předmětu plnění budoucí smlouvy může být ponecháno na jednání o uzavření této smlouvy. Její předmět ovšem může být určen i přesně a na jednání o uzavření realizační smlouvy může být ponecháno jen stanovení podmínek plnění a konkrétní doby plnění (srov. Štenglová, I., Plíva S., Tomsa M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 9. vydání, Praha, C. H. Beck 2004, strana 971 až 972).
43
44 Za stavu, kdy bylo v řízení skutkově zjištěno, že předmět smlouvy je vymezen jako „dům ve V. ulici čp. - v Praze včetně pozemku“, na němž „vázne zástavní právo ve prospěch H.-B. a.s.“, dovolací soud pokládá námitku dovolatelky o neurčitosti předmětu smlouvy za nedůvodnou. Z účastníky použité formulace má za zcela nepochybné, jakého předmětu smlouvy se závazek uzavřít budoucí kupní smlouvu týká. Je zcela jasně vymezeno, že předmětem budoucího majetkoprávního převodu má být nemovitost, a to konkrétní dům specifikovaný příslušnou ulicí, popisným číslem včetně pozemku. Toto vymezení nemovitosti je z hlediska požadavku zákona na její určení alespoň obecným způsobem naprosto dostačující, neboť je zcela jasně a naprosto nezaměnitelně určeno, o jaké nemovitosti jde. Dovolací soud nepřisvědčil ani tvrzení dovolatelky o neplatnosti ujednání účastníků o podřízenosti smlouvy o budoucí smlouvě obchodnímu zákoníku pro rozpor s dobrými mravy, jelikož zhoršuje právní postavení žalovaných. Sama dovolatelka vznáší uvedenou námitku pouze v obecné rovině, aniž jakkoli konkretizuje, proč a v čem spatřuje rozpor s dobrými mravy a porušení principu rovného právního postavení subjektů občanskoprávních vztahů, měla-li se smlouva o budoucí kupní smlouvě řídit obchodním zákoníkem. Nejvyšší soud v mezích dovolacího přezkumu neshledal žádný důvod, pro který by dohoda účastníků o podřízenosti smlouvy obchodnímu zákoníku směřovala ke zhoršení právního postavení žalovaných. Nepodařilo-li se dovolatelce zpochybnit podřízenost účastníky uzavřené smlouvy o budoucí kupní smlouvě obchodnímu zákoníku, na což navazuje její právní kvalifikace odvolacím soudem jako smlouvy o budoucí smlouvě podle § 289 odst. 1 obch. zák., hodnotí dovolací soud požadavek dovolatelky na aplikaci ustanovení § 50a obč. zák. jako nedůvodný, jelikož toto ustanovení se v souzené věci neuplatní. V této souvislosti dovolací soud pro stručnost odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud, vycházeje z konkrétní soudní judikatury, správně vysvětlil, že z žádné právní normy nevyplývá, že pokud by se vlastní smlouva měla řídit příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, pak jí předcházející smlouva o budoucí smlouvě by se též pod sankcí neplatnosti nezbytně musela řídit ustanoveními občanského zákoníku (§ 50a) a nikoli § 289 obch. zák. Založila-li dovolatelka obranu dále na argumentaci, že závazek žalovaných uzavřít budoucí smlouvu zanikl podle § 292 odst. 3 obch. zák. , neboť žalobkyně neprokázala, že žalované vyzvala ke splnění tohoto závazku v době určené ve smlouvě o budoucí smlouvě, tj. do 3. srpna 1996, uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. , tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud pokládá v tomto směru za podstatné, že podle skutkových zjištění soudů byli žalovaní pozváni na jednání konané dne 30., případně 31. července 1996 za účelem uzavření kupní smlouvy. Tuto skutečnost má dovolací soud za skutkově podloženou výslechem samotných účastníků a svědků, přičemž neshledává, že by se soudy dopustily nějakého logického rozporu při hodnocení důkazů. Případnou rozpornost ve výpovědích o způsobu svolání schůzky a jejím průběhu, na což dovolatelka rovněž poukazuje, pokládá dovolací soud ve shodě s odvolacím soudem za nevýznamnou, jelikož ve smyslu § 292 odst. 3 obch. zák. lze považovat za podstatné prokázání pouze té skutečnosti, že žalovaní byli k uzavření kupní smlouvy žalobkyní vyzváni, což bylo v souzené věci naplněno. Na základě výše uvedeného nelze než dospět k závěru, že v případě dovolání žalované nebyl dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. , ani dle § 241a odst. 3 o. s. ř. naplněn.
44
45 Dovolací soud se dále zabýval přezkoumáním oprávněnosti námitek, jimiž brojil proti právnímu závěru odvolacího soudu o platnosti smlouvy o budoucí kupní smlouvy žalovaný. K ne zcela jasně formulované námitce, že odvolací soud nezaujal žádné stanovisko „ohledně posouzení platnosti právních úkonů dle právní úpravy v době jejich vzniku“ dovolací soud odkazuje na poměrně podrobné a výstižné odůvodnění napadeného rozsudku, v němž odvolací soud, vycházeje z konkrétní judikatury Nejvyššího soudu ČR, jak bylo již shora uvedeno, vysvětlil, že smlouvu o budoucí smlouvě lze uzavřít podle § 289 obch. zák. i pro případ, že budoucí smlouva by podléhala režimu občanského zákoníku (jak tomu bylo v souzené věci). Odvolací soud posuzoval předmětnou smlouvu podle právní úpravy účinné v době jejího uzavření za použití výkladu této právní úpravy, který měl k dispozici, s nímž se dovolací soud ztotožňuje a od něhož nevidí důvod odchýlit se ani v posuzované věci. Jako zcela neopodstatněnou hodnotí dovolací soud i další námitku dovolatele, že platnosti smlouvy je na překážku počáteční nemožnost plnění na straně žalobkyně spočívající v tom, že podle výsledků provedeného dokazování nebyla schopna kupní cenu zaplatit. Tato skutečnost, kterou nelze pojmově ztotožňovat s nemožností plnění ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. , podle něhož právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný, je z pohledu posuzování platnosti smlouvy o budoucí smlouvě nerozhodná, jelikož smlouva o budoucí smlouvě je splněna uzavřením budoucí smlouvy, a nikoliv zaplacením ceny. Namítá-li dovolatel neplatnost ujednání o smluvní pokutě, která dle jeho vyjádření zvýhodňuje žalobkyni nad zákonem přípustnou míru, není z obsahu dovolání zřejmé, co konkrétně posouzení odvolacího soudu vytýká a v čem zvýhodnění žalobkyně spatřuje. Tvrzenou nevyváženost smluvní pokuty dovolací soud neshledává, když jinak žádné okolnosti zpochybňující platnost ujednání o smluvní pokutě dovolatel netvrdil a Nejvyšší soud je ani nezjistil. Dovolací soud nepřisvědčil ani tvrzení dovolatele, že uzavření smlouvy se žalobkyní neodmítl, z čehož dovolatel dovozuje, že žalobkyni nárok na smluvní pokutu nevznikl. Dovolací soud neshledal ve skutkovém zjištění soudů o odmítnutí žalovaného uzavřít se žalobkyní předmětnou smlouvu žádný logický rozpor, přičemž se ztotožňuje s posouzením odvolacího soudu, pokud nepovažoval za důvod pro zamítnutí žaloby proti žalovanému okolnost, že žalovaný byl ochoten smlouvu uzavřít, a to za situace, kdy žalovaný - přes tuto ochotu - smlouvu nepodepsal, aniž by oznámil žalobkyni změnu okolností ve smyslu § 292 odst. 5 obch. zák. Za bez jakéhokoliv vlivu na správnost rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud hodnotí i další výhrady dovolatele - tvrzené průtahy v řízení či chybné označení soudu prvního stupně v poučení odvolacího soudu, jehož prostřednictvím bylo možné podat případné dovolání. Na základě výše uvedeného nelze než dospět k závěru, že ani v případě dovolání žalovaného nebyl dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. , ani dle § 241a odst. 3 o. s. ř. naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání obou žalovaných v rozsahu, v němž směřovala do druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.) a dovolání obou žalovaných do třetího a čtvrtého výroku o nákladech za řízení před soudy obou
45
46 stupňů, majícím charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř. , pro nepřípustnost odmítl [ § 243b odst. 5 věta první , § 218 písm. c) o. s. ř. ], neboť dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první , § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 , § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř. , když dovolání žalovaných byla částečně zamítnuta a ve zbylém rozsahu odmítnuta a z obsahu spisu se nepodává, že by žalobkyni v dovolacím řízení nějaké prokazatelné náklady vznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 7. července 2006
46
47 ____________________________________________________________ Systém ASPI - stav k 4.6.2007 do částky 46/2007 Sb. a 24/2007 Sb.m.s. Jc 121/2003 29 Odo 166/2001 [SoJ. 2003, 7: 542] ObZ:Kupní smlouva. Předmět plnění. Objednávka (§266 a §409) Text - poslední stav textu Kupní smlouva Předmět plnění
URČENÍ OBSAHU SMLOUVY ODKAZEM – OBJEDNÁVKA??? Z hlediska řádné konkretizace předmětu plnění kupní smlouvy uzavřené ve smyslu § 409 a násl. obch. zák. není vyloučeno, aby prodávající s kupujícím v písemně uzavřené kupní smlouvě tento předmět určili odkazem na dříve učiněný (rovněž písemný) právní úkon kupujícího (objednávku). To, zda je takový odkaz bez bližší identifikace objednávky v kupní smlouvě neurčitý ( § 37 obč. zák.), závisí mimo jiné na zjištění, zda v době uzavření kupní smlouvy zde byly i jiné (zaměnitelné) objednávky mezi týmiž účastníky.
Z odůvodnění: Okresní soud rozsudkem ze dne 14. června 1999, čj. 11 C 391/94 - 32, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci rozsudku částku 64 964 Kč (bod I. výroku) a ve zbytku (to jest ohledně částky 64 928 Kč) žalobu zamítl (bod II. výroku). Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalovaný uzavřel se žalobkyní 12. února 1993 písemnou kupní smlouvu (dále též jen "kupní smlouva"), podle které žalobkyně řádně a včas plnila (dodala žalovanému zboží), avšak žalovaný zboží ve lhůtě splatnosti (19. dubna 1993) neuhradil učinil tak teprve 12. ledna 1994. Součástí kupní smlouvy byl i závazek žalovaného zaplatit pro případ prodlení s placením kupní ceny smluvní pokutu ve výši 2 % z kupní ceny za každý den prodlení. Soud prvního stupně neshledal opodstatněnou námitku, že kupní smlouva je neplatná proto, že ji na straně žalovaného uzavřel neexistující subjekt, stejně jako námitku, že ujednání o smluvní pokutě je (v intencích § 3 obč. zák.) v rozporu s dobrými mravy. Podle soudu nejde ani o výkon práva, který by byl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (srov. § 265 obch. zák.). Žalobu o zaplacení smluvní pokuty soud pokládal ve smyslu ustanovení § 544 a § 545 odst. 1 obč. zák. a ustanovení § 301 obch. zák. za důvodnou, využil však práva moderovat výši smluvní pokuty a žalobkyni přiznal (jak výslovně uvádí) "polovinu" požadované částky. K odvolání žalovaného, jež směřovalo pouze proti bodu I. výroku rozsudku, krajský soud rozsudkem ze dne 16. června 2000, čj. 17 Co 324/99 - 47, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku tak, že žalobu i ohledně částky 64 964 Kč zamítl. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně uzavřel, že písemná kupní smlouva je neplatná, jelikož účastníci si řádně nedohodli předmět plnění (v bodě 2. smlouvy bylo sjednáno, že předmětem kupní smlouvy je prodej řeziva nebo výrobků žalobkyně). Neměl však pochyb o tom, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu ústně a že podle ní bylo následně plněno. Při neplatnosti kupní smlouvy sjednané v písemné formě je nutno - podle odvolacího soudu - i zajištění závazku, kterým ujednání o smluvní pokutě uvedené v bodě 6 kupní smlouvy bezesporu je, míti též za neplatné. Žalobkyni tak právo na zaplacení smluvní pokuty nevzniklo.
47
48 Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítajíc, že je dán dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatelka upozorňuje na to, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku zcela pominul význam ujednání obsaženého v závěru bodu 2. kupní smlouvy, podle nějž "předmětem této smlouvy je prodej řeziva nebo výrobků firmy M., s. r. o. specifikovaný na objednávce kupujícího". Taková objednávka byla učiněna 4. února 1993 a její existence nebyla žalovaným zpochybňována. Dovolatelka proto namítá, že předmět kupní smlouvy byl sjednán platně, takže požadavek na uhrazení smluvní pokuty (která je dle bodu 6. kupní smlouvy platná) je důvodný. V neposlední řadě dovolatelka upozorňuje na skutečnost, že předmětem žaloby byla částka 129 892 Kč, takže jí není zřejmo, proč by předmětem řízení před odvolacím soudem neměla být i částka 64 928 Kč. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření pokládá předmět kupní smlouvy za neurčitý s tím, že smlouva obsahuje pouze odkaz na objednávku, aniž by ji specifikovala nebo aniž by se objednávka stala součástí uzavřené kupní smlouvy. Dále opakuje (ve shodě s námitkami z předchozích stadií řízení), že kupní smlouva byla uzavřena s neexistujícím subjektem, neboť žalovaný podniká pod obchodním jménem F. N. - F. Za dovolatelku kupní smlouvu podepsal V. Ch., přičemž dosud nebylo prokázáno, že by tento byl statutárním orgánem dovolatelky. Tvrdí též, že dovolatelka mu nedodala žádné zboží dle uzavřené kupní smlouvy. Dovolání proto není důvodné. Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci. V průběhu dovolacího řízení zanikla dovolatelka - M. s. r. o. (jak se podává z údajů zapsaných v obchodním rejstříku) bez likvidace výmazem z obchodního rejstříku ke dni 1. února 2001 tím, že se přeměnila na obchodní společnost M. a. s. Nejvyšší soud proto jako s dovolatelkou jednal dále s označenou akciovou společností. Dovolání je ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné a je i důvodné. Jelikož vady, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají, je pro výsledek dovolacího řízení rozhodné, zda je dán (v hranicích právních otázek formulovaných v dovolání) dovolatelkou uplatněný dovolací důvod [dle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.]. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, založeném (bez dalšího) na závěru o neplatnosti kupní smlouvy sjednané v písemné formě.
48
49
S přihlédnutím k době uzavření písemné kupní smlouvy a k tomu, že šlo o obchodní závazkový vztah, je pro další úvahy Nejvyššího soudu o platnosti tohoto písemného právního úkonu rozhodný výklad zákona č. 40/1964 Sb. , občanského zákoníku, ve znění účinném k 12. únoru 1993 (to jest ve znění zákonů č. 58/1969 Sb. , č. 131/1982 Sb. , č. 94/1988 Sb. , č. 188/1988 Sb. , č. 87/1990 Sb. , č. 105/1990 Sb. , č. 116/1990 Sb. č. 87/1991 Sb. , č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb. ) a zákona č. 513/1991 Sb. , obchodního zákoníku, ve znění účinném k 12. únoru 1993 (to jest ve znění zákonů č. 264/1992 Sb. a č. 591/1992 Sb. ). Podle § 409 obch. zák. platí, že kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu (odstavec 1). Ve smlouvě musí být kupní cena dohodnuta nebo musí v ní být alespoň stanoven způsob jejího dodatečného určení, ledaže strany ve smlouvě projeví vůli ji uzavřít i bez určení kupní ceny. V tomto případě je kupující povinen zaplatit kupní cenu stanovenou podle § 448 (odstavec 2). Ustanovení § 544 obč. zák. pak určuje, že sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (odstavec 1). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odstavec 2). Dle ustanovení § 545 obč. zák., nevyplývá-li z ujednání o smluvní pokutě něco jiného, je dlužník zavázán plnit povinnost, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, i po jejím zaplacení (odstavec 1). Věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, jestliže z ujednání účastníků o smluvní pokutě nevyplývá něco jiného. Věřitel je oprávněn domáhat se náhrady škody přesahující smluvní pokutu, jen když to je mezi účastníky dohodnuto (odstavec 2). Nevyplývá-li z dohody něco jiného, není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil (odstavec 3). Pro obchodní závazkové vztahy jsou ustanovení občanského zákoníku o smluvní pokutě modifikována úpravou obsaženou v ustanoveních § 300 až § 302 obch. zák. Z ustanovení § 300 obch. zák. plyne, že okolnosti vylučující odpovědnost ( § 374 ) nemají vliv na povinnost platit smluvní pokutu ustanovení § 545 odst. 3 obč. zák. tedy pro obchodní závazkové vztahy neplatí. Ustanovení § 301 obch. zák. pak přiznává soudu právo snížit (moderovat) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl. Podle § 302 obch. zák. dále platí, že odstoupení od smlouvy se nedotýká nároku na zaplacení smluvní pokuty.
49
50 Z citovaných ustanovení se podává, že zatímco pro ujednání o smluvní pokutě předepisuje zákon (v § 544 odst. 2 obč. zák.) písemnou formu, neplatí totéž pro kupní smlouvu ve smyslu ustanovení § 409 a násl. obch. zák. Přitom není vyloučeno (ač to není obvyklé), aby písemné ujednání o smluvní pokutě zajišťovalo plnění povinnosti z ústně uzavřené smlouvy (pro kterou zákon písemnou formu nepředepisuje). Podle výkladu podávaného právní teorií i soudní praxí dále platí, že smluvní pokuta je samostatným peněžitým nárokem akcesorické povahy, který zajišťuje právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost. V právní teorii srov. např. Jehlička, O. - Škárová, M. - Švestka, J. - Vodička, A. a kol: Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha. C. H. Beck 1994, str. 335 a v rozhodovací praxi soudů např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 5/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 6/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Akcesorická povaha zajištění se projevuje tím, že zajišťovací závazek nemůže vzniknout bez existence zajišťovaného (hlavního) závazku a nemůže bez něj existovat. V posuzované věci odvolací soud jednak uzavřel, že ujednání obsažené v bodě 6. písemné kupní smlouvy je ujednáním o smluvní pokutě, jednak dospěl k závěru o neplatnosti kupní smlouvy (proto, že si účastníci řádně nedohodli předmět plnění). Současně ovšem uzavřel, že není pochyb o tom, že účastníci uzavřeli ústní kupní smlouvu, podle které bylo následně i plněno. Listina z 12. února 1993 tedy i podle odvolacího soudu zahrnuje jednak kupní smlouvu, jednak dohodu o smluvní pokutě. Závěr, že smluvní pokuta je neplatná, protože je neplatný závazek, jejž zajišťuje (kupní smlouva), by za této situace obstál jen kdyby se odvolací soud vypořádal s otázkou, proč ujednání o smluvní pokutě nepokládá za ujednání zajišťující platně povinnost k úhradě kupní ceny plynoucí z ústní kupní smlouvy, jejíž existenci měl za prokázánu. Přitom je zjevné, že i podle odvolacího soudu měla ústně sjednaná kupní smlouva svůj původ v textu listiny z 12. února 1993 (ač ta sama podle odvolacího soudu platnou - písemně uzavřenou - kupní smlouvou nebyla). Jinak řečeno, v úsudku odvolacího soudu je mezera, jež mimo jiné ponechává stranou dikci ustanovení § 275 obch. zák. To pro obchodní závazkové vztahy určuje, že je-li uzavřeno více smluv při tomtéž jednání nebo zahrnuto do jedné listiny, posuzuje se každá z těchto smluv samostatně (odstavec 1). Jestliže však z povahy nebo stranám známého účelu smluv uvedených v odstavci 1 při jejich uzavření zřejmě vyplývá, že tyto smlouvy jsou na sobě vzájemně závislé, vznik každé z těchto smluv je podmínkou vzniku ostatních smluv. Zánik jedné z těchto smluv jiným způsobem než splněním nebo způsobem nahrazujícím splnění způsobuje zánik ostatních závislých smluv, a to s obdobnými právními účinky (odstavec 2). Ustanovení odstavce 2 se použije obdobně, jestliže z povahy nebo účelu smluv vyplývá, že pouze jedna nebo více těchto smluv závisí na jedné nebo více smlouvách jiných (odstavec 3). Právní posouzení věci odvolacím soudem, který se otázkou, proč písemné ujednání o smluvní pokutě nemůže zajišťovat povinnost z ústně uzavřené kupní smlouvy, nezabýval, je tedy neúplné, a tudíž i nesprávné. Z dovolání dále plyne, že dovolatelka jím uplatnila (ač to výslovně netvrdí) i dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., jenž je dán, vychází-li rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování
50
51 Nesprávné právní posouzení věci se (zpravidla) může promítnout i do nesprávnosti skutkových zjištění, neboť právní názor soudu jednak předurčuje okruh skutečností, jež jsou předmětem skutkových zjištění, jednak na jeho základě soud zjištěným skutečnostem přisuzuje určitý právní význam. Uplatněním dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. však není tvrzení, že právní posouzení věci je nesprávné, jelikož jsou nesprávná nebo neúplná skutková zjištění a skutkové závěry ;soudu prvního stupně takto dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje skutkový, nikoli právní stav věci. Vytýká-li tedy dovolatelka odvolacímu soudu, že pominul zjištění plynoucí z bodu 2. kupní smlouvy, jde o výhradu ke skutkovému (a nikoli právnímu) stavu věci, jež může být podrobena dovolacímu přezkumu právě v režimu dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Způsobilou námitkou ve smyslu tohoto dovolacího důvodu je i námitka, že soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo). Pro závěr o existenci označeného dovolacího důvodu je proto podstatné jednak to, zda odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci vskutku ponechal stranou část bodu 2. kupní smlouvy, jednak to, zda tato část byla (mohla být) významná pro rozhodnutí o věci. Listina ze dne 12. února 1993, označená jako "Kupní smlouva dle obch. zák. § 409 a násl." v bodě 2. označeném jako "předmět smlouvy" stanoví, že "Předmětem této smlouvy je prodej řeziva nebo výrobků firmy M. s. r. o., specifikovaný na objednávce kupujícího." Toto zjištění učinil z kupní smlouvy i soud prvního stupně. Dovolatelce lze tedy přisvědčit v tom, že odvolací soud při svých úvahách ponechal stranou tu část textu bodu 2. kupní smlouvy, která specifikaci předmětu smlouvy spojovala s objednávkou žalovaného. Zbývá určit, zda tato skutečnost byla způsobilá ovlivnit závěr odvolacího soudu o neurčitosti předmětu písemně sjednané kupní smlouvy (srov. § 409 odst. 1 obch. zák.). Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., které platí i pro obchodní závazkové vztahy, právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest - mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Soud prvního stupně činil ve věci důkaz objednávkou žalovaného ze dne 4. února 1993, to jest objednávkou, která předcházela kupní smlouvě z 12. února 1993. Z hlediska řádné konkretizace předmětu plnění kupní smlouvy uzavřené ve smyslu § 409 a násl. obch. zák. není vyloučeno ani to, aby prodávající s kupujícím v písemně uzavřené kupní smlouvě tento předmět určili odkazem na dříve učiněný (rovněž písemný) právní úkon kupujícího (objednávku). To, zda je takový odkaz neurčitý (s přihlédnutím k tomu, že v dané věci objednávka, o kterou mělo jít, nebyla ve smlouvě blíže identifikována), závisí mimo jiné na zjištění, zda v době uzavření smlouvy zde byly i jiné objednávky žalovaného u M. s. r. o., zaměnitelné s objednávkou ze 4. února 1993. Při úvaze o významu dotčené části bodu 2. kupní smlouvy nelze opomenout ani ustanovení § 266 obch. zák. To určuje, že projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení
51
52 osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Případný úsudek, že odkaz se mohl týkat jen objednávky žalovaného ze 4. února 1993 (protože v době uzavření kupní smlouvy zde jiných objednávek mezi týmiž účastníky nebylo), nutně musí vést k závěru, že předmět písemně uzavřené kupní smlouvy byl odkazem na tuto objednávku identifikován dostatečně určitě. Odtud se podává, že skutečnost obsažená v bodě 2. kupní smlouvy, již odvolací soud pominul, mohla mít vliv na správnost napadeného rozhodnutí a dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. c) byl rovněž uplatněn právem. Jelikož napadené rozhodnutí neobstálo ani v rovině právního posouzení věci, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( § 243b odst. 2 věta první o. s. ř.). Pro úplnost se dodává, že námitka dovolatelky, týkající se rozsahu odvolacího přezkumu, důvodná není, neboť žalovaný (logicky) podal odvolání pouze proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně (srov. i protokol na č. l. 45). Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně by mohl být podroben odvolacímu přezkumu, jen kdyby dovolatelka proti němu podala odvolání, což neučinila (srov. § 206 o. s. ř.).
52
53 ____________________________________________________________ Systém ASPI - stav k 4.6.2007 do částky 46/2007 Sb. a 24/2007 Sb.m.s. Rc 29 Odo 1241/2004 ObZ:Převod obchodního podílu. Neplatnost smlouvy (§115) - Text - poslední stav textu 29 Odo 1241/2004
ÚPLATNÝ PŘEVOD OBCH. PODÍLU. - ÚČINNOST SMLOUVY (§115 OBZ )??? Neplatnost smlouvy podle obchodního zákoníku. I. Účinnost smlouvy o převodu obchodního podílu nelze vázat na zaplacení ceny obchodního podílu. II. Dohodou účastníků lze změnit (nebo doplnit) pouze platně uzavřenou smlouvu. Není-li smlouva platně uzavřena, nelze se platně dohodnout na změně jejího obsahu, neboť z neplatně uzavřené smlouvy nevznikly účastníkům žádné závazky, takže nelze dohodnout ani na jejich změně a nelze tedy ani dodatečnou dohodou o chybějící náležitosti smlouvy zhojit její neplatnost. U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu v právní věci žalobce Odborového zväzu p. š. a v. na Slovensku, se sídlem v Bratislavě, zastoupeného advokátem, proti žalované S. a. s., zastoupené advokátem, o zaplacení 56,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 443/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2004, č. j. 14 Cmo 550/2003-144, takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2004, č. j. 14 Cmo 550/2003-144, se zrušuje. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2003, č. j. 36 Cm 443/99-86, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 23. července 2003, č. j. 36 Cm 443/99-115, se ve vyhovujících výrocích ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. dubna 2003, č. j. 36 Cm 443/99-86, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 23. července 2003, č. j. 36 Cm 443/99-115, ve výroku, kterým soud uložil žalované, zaplatit žalobci 54,000.000,- Kč se 7% úrokem ročně od 1. června 1998 a ve výrocích o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že podle § 115 odst. 3 obchodního zákoníku , ve znění účinném v roce 1998 (dále též jen „obch. zák.“), kdy účastníci uzavřeli smlouvu o převodu obchodního podílu ve společnosti K. š. a v., s. r. o. (dále též jen „smlouva“) musí mít smlouva o převodu obchodního podílu písemnou formu a nabyvatel, který není společníkem, v ní musí prohlásit, že přistupuje ke společenské smlouvě, popřípadě ke stanovám. Podpisy musí být úředně ověřeny.
53
54 Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s tím, jak věc posoudil po právní stránce. Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o převodu obchodního podílu uzavřená mezi účastníky není neplatná pro nedostatek ujednání o kupní ceně. V čl. II bodu 2 smlouvy je uvedeno, že jde o úplatný převod obchodního podílu. Podle bodu 4 smlouvy je cena uvedena v dodatku smlouvy. V dodatku č. 1 ke smlouvě, který je z téhož dne jako smlouva, je v čl. II bodu 2 uvedena cena 56,000.000,- Kč a splatnost do 31. května 1998. Smlouva není neplatná ani pro neurčitost ujednání o její účinnosti. Dle čl. II bodu 7 nabývá smlouva platnosti dnem jejího podepsání a účinnosti dnem poukázání finančních prostředků na účet prodávajícího. Toto ujednání posoudil odvolací soud jako určité. Dále odvolací soud dovodil, že žaloba není předčasná. S., a. s. (dále jen „společnost“) se zavázala zaplatit cenu za obchodní podíl do 31. května 1998. Od 1. června 1998 je tedy s placením ceny v prodlení. Podle odvolacího soudu nabyla smlouva účinnosti. Ujednání čl. II bodu 7 smlouvy podle názoru odvolacího soudu nezpůsobuje odklad její účinnosti. Toto ujednání považuje odvolací soud za nicotné. Uzavírá, že účinnost (celé) smlouvy nelze vázat na její plnění, neboť to předpokládá vznik povinnosti ze smlouvy, tedy její účinnost. Vznik povinnosti ze smlouvy a plnění této povinnosti nemůže účinnosti smlouvy předcházet. V souladu s tím, že se smlouva stala účinnou, se účastníci chovali, žalobce tak, že již není společníkem Klubu školství a vědy, s. r. o., společnost jako společník s větším obchodním podílem. Tyto skutečnosti byly rovněž zapsány do obchodního rejstříku. Požadavek žalobce na zaplacení zbytku kupní ceny za převedený obchodní podíl není podle odvolacího soudu ani v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ( § 265 obch. zák. ). Navrhovatel svoji povinnost ze smlouvy splnil, společnost nabyla jeho obchodní podíl ve společnosti K. š. a v., s. r. o. Tuto skutečnost společnost nepopírá a vyplývá z úplného výpisu z obchodního rejstříku, v němž je k datu 20. července 1998 navrhovatel vymazán jako společník s vkladem 688.000,- Kč a u společnosti zapsáno zvýšení vkladu právě o tuto částku. Navrhovatel tedy právem požaduje, aby i společnost splnila povinnost ze smlouvy a zaplatila „zbytek kupní ceny“. Okolnost, že probíhá soudní spor, v němž je zpochybňováno vlastnictví společnosti K. š. a v., s. r. o. k nemovitostem na tom nemůže nic změnit. Spor probíhal již před uzavřením smlouvy a oba její účastníci (kteří byli jejími společníky) měli možnost se o něm dozvědět. Společností tvrzená okolnost, že nebyla navrhovatelem při uzavření smlouvy o zmíněném soudním sporu informována, je v souzeném případě podle odvolacího soudu bezvýznamná. Jednak z ničeho nevyplývá, že by navrhovatel měl takovou povinnost, když bylo věcí kupujícího opatřit si informace o předmětu koupě, což pro něj bylo o to jednodušší, že již společníkem K. š. a v., s. r. o., byl, jednak společnost neplatnost smlouvy pro omyl netvrdila. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že poukaz žalované na § 325 obch. zák. je nepřípadný. Navrhovatel svoji povinnost ze smlouvy splnil. Výrok o povinnosti společnosti zaplatit žalobci 19,7% úroky ročně z částky 54,000.000,- Kč za dobu od 1. června 1998 do zaplacení, uvedený v doplňujícím rozsudku soudu prvního stupně, posoudil odvolací soud jako
54
55 správný. Podle jeho názoru má oporu v § 369 odst. 1 a § 502 obch. zák. , ve znění platném v době, kdy se žalovaná dostala do prodlení. Podklady banky z roku 1998, z nichž soud prvního stupně při stanovení výše úroku z prodlení vycházel, jsou podle odvolacího soudu postačující. V uvedeném roce působila Investiční a poštovní banka, a. s. jako významná banka a po věcné stránce společnost doklad nezpochybnila. Proti rozsudku odvolacího soudu podala společnost dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) , ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí má zásadní význam, protože řeší právní otázky, které dosud nejsou řešeny v rozhodovací praxi jednoznačně a řeší je v rozporu s hmotným právem. Za otázku zásadního právního významu považuje především otázku, zda v situaci, kdy je významným způsobem zpochybněna hodnota obchodního podílu soudním sporem, a nelze definitivně říci, zda obchodní podíl ztratí svoji původní hodnotu či nikoli, je v souladu s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku, uplatňovat právo na zaplacení původně dohodnuté ceny. Za zásadní právní otázku považuje i otázku, zda lze za současného právního stavu, kdy zákon váže účinky převodu obchodního podílu na doručení účinné smlouvy o převodu obchodního podílu v takové smlouvě sjednat odkládací podmínku nabytí účinnosti této smlouvy, případně, zda to bylo možné v době před 1. lednem 2001. A konečně považuje za zásadní otázku i to, zda v případě uzavření smlouvy, která nemá všechny náležitosti předepsané zákonem a je neplatná, může tuto skutečnost zhojit dodatek ke smlouvě, uzavřený po podpisu smlouvy, který fakticky tento nedostatek odstraňuje a jehož uzavření bylo v původní smlouvě předpokládáno. K první nastolené právní otázce dovolatelka uvádí, že předmětem sporu je to, zda má navrhovatel právo na plnění ze smlouvy v situaci, kdy vyšlo až po podpisu smlouvy najevo, že jediný majetek společnosti, jejíž obchodní podíl se smlouvou převádí, nemovitost ve středu Prahy, je předmětem sporu. Přitom cena podílu byla sjednána právě s ohledem na hodnotu této nemovitosti, neboť žádný jiný majetek společnost neměla. Odvolací soud uzavřel, že nebylo povinností navrhovatele informovat dovolatelku o tom, že takový spor probíhá a ta navíc jako společník K. š. a v., s. r. o. měla možnost si tuto informaci opatřit. Pravdou ovšem je, že původní řízení o určení vlastníka nemovitosti pravomocně skončilo a o tom, že bylo podáno dovolání, nebylo možné se z nějakého vnějšího zdroje cokoli dozvědět. Za této situace dovolatelka nabídla navrhovateli rozumnou dohodu o odkladu splatnosti kupní ceny, avšak ten se přesto domáhá zaplacení ceny soudní cestou. Z toho podle dovolatelky vyplývá, že postup navrhovatele byl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Navrhovatel velmi dobře ví, že kupní cena je zpochybněna a musí mu být i zřejmé, že za této situace nelze získat prostředky na zaplacení kupní ceny úvěrem, který by byl zajištěn zástavním právem ke kupované nemovitosti, jak se obvykle děje. Ke druhé předestřené otázce zásadního právního významu dovolatelka uvádí, že pokud by ujednání o odložení účinnosti smlouvy bylo nemožné, jak uvádí odvolací soud, pak by nebylo možné současně tvrdit, že je nicotné, ale bylo by třeba zvažovat, jaké důsledky má takto nemožné ujednání pro platnost smlouvy. Dovolatelka je přesvědčena, že je věcí smluvní svobody účastníků, aby to, zda nabude smlouva účinnosti a založí práva a povinnosti, bylo ponecháno na vůli účastníka s tím, že iniciačním momentem je jeho plnění, k němuž se v dosud neúčinné smlouvě zavázal. Dovolatelka tvrdí, že uvedené ujednání ve smlouvě je odkládací podmínkou ve smyslu ustanovení § 36 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
55
56
Dále dovolatelka tvrdí, že obchodní zákoník ve znění účinném v době uzavření smlouvy neobsahoval výslovný požadavek, aby ke vzniku účinku převodu obchodního podílu vůči společnosti byla doručena účinná smlouva, když v té době ukládal jen doručení smlouvy o převodu. Uvedenou podobu znění citovaného ustanovení však lze podle dovolatelky považovat pouze za legislativní nedostatek, který byl následně napraven. Z toho dovolatelka dovozuje, že i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu bylo možné uzavřít smlouvu o převodu obchodního podílu s odloženou účinností. Pokud jde o to, že převod obchodního podílu byl zapsán do obchodního rejstříku, namítá dovolatelka, že v tom případě je zápis v obchodním rejstříku v rozporu se skutečným stavem. A konečně dovolatelka poukazuje na to, že dodatek ke smlouvě může mít právní relevanci pouze v případě, že je dodatkem platné smlouvy. V projednávané věci dodatek rozhodně neměl povahu narovnání či obdobného úkonu, takže se logicky nabízí závěr, že byla sepsána a podepsána smlouva o prodeji obchodního podílu, která neměla všechny náležitosti, takže nebyla platná a následně byl sepsán a podepsán dodatek k této smlouvě, který ovšem nemohl původní nedostatek odstranit. Dovolatelka tvrdí, že ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák. sice připouští, aby si strany v první fázi jednání nedohodly některou z podstatných náležitostí smlouvy, ale dodatečné určení této náležitosti musí vzniknout nezávisle na jejich vůli, např. tak, že bude určeno třetí osobou, nebo bude určitelné z předchozího ujednání o způsobu výpočtu ceny. Způsob uzavírání smlouvy, který zvolili účastníci, spočívající v tom, že nejprve nebude cena dohodnuta vůbec a ve druhé fázi bude uzavřena dohoda měnící neplatný právní úkon na právní úkon platný, je proto podle dovolatelky podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. jako celek úkonem neurčitým, a tedy i neplatným. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Navrhovatel ve vyjádření k dovolání označuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a snáší důvody na jeho podporu. Uvádí, že mezi účastníky byla již 6. dubna 1998 uzavřena smlouva o uzavření budoucí smlouvy o převodu obchodního podílu, ve které se účastníci zavazovali převést do 30. dubna 1998 obchodní podíl ve společnosti K. š. a v., s. r. o. za úplatu 56,000.000,- Kč. Je tedy zřejmé, že v době uzavření smlouvy již určení výše úplaty na žádné ze smluvních stran nezáviselo, a pokud ano, tak na obou. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 obch. zák. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
56
57
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam jde zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, ohledně otázky, zda je v souladu s dobrými mravy resp. zásadami poctivého obchodního styku, uplatňovat za situace, kdy je významným způsobem zpochybněna hodnota obchodního podílu soudním sporem, a nelze definitivně říci, zda obchodní podíl ztratí svoji původní hodnotu či nikoli, právo na zaplacení původně dohodnuté ceny, postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou závislé na konkrétních okolnostech každého případu a jsou tedy významné právě jen pro projednávanou věc, a proto nelze ohledně této otázky považovat rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné. Zásadní právní význam však dovolací soud shledává v řešení otázky, zda mohou účastníci smlouvy o převodu obchodního podílu odložit účinnost této smlouvy do zaplacení ceny obchodního podílu. K tomu dovolací soud uzavřel, že nelze odložit účinnost celé smlouvy ve vazbě na zaplacení ceny obchodního podílu, neboť při takovém postupu by nevznikla nabyvateli obchodního podílu povinnost cenu zaplatit a plnění z neúčinné smlouvy by bylo plněním bez právního důvodu a nikoli plněním ze smlouvy a tudíž by nebylo ani možné, aby smlouva vůbec kdy nabyla účinnosti. Pro úplnost je třeba dodat, že ale je možné „odložit účinnost smlouvy“ ve vztahu k nabytí obchodního podílu. Jinými slovy nabytí obchodního podílu lze vázat na zaplacení jeho ceny obdobně, jako lze podle výslovného ustanovení § 445 obch. zák. vázat nabytí vlastnického práva ke zboží na úplné zaplacení kupní ceny (výhrada vlastnického práva). Za situace, kdy obchodní zákoník (ani jiný právní předpis) takový postup nezakazuje a takový zákaz nelze ani dovodit ze zásad, na kterých obchodní zákoník spočívá ( § 1 odst. 2 obch. zák. ) nelze totiž než dovodit, že takový postup je možný a dovolený. V projednávané věci však se dovolatel brání povinnosti zaplatit cenu ze smlouvy o převodu obchodního podílu právě poukazem na to, že smlouva dosud nenabyla účinnosti a dovolává se tedy toho, že vůle stran směřovala k odložení účinnosti celé smlouvy ve vazbě na zaplacení kupní ceny. Takový postup však jak shora uvedeno není možný a závěr odvolacího soudu ohledně této otázky je tedy správný. Zásadní právní význam dovolací soud rovněž shledává v řešení otázky, zda lze neplatnost smlouvy, která nemá všechny náležitosti předepsané zákonem, zhojit dodatkem ke smlouvě, uzavřeným po podpisu smlouvy, který fakticky tento nedostatek odstraňuje a jehož uzavření bylo v původní smlouvě předpokládáno. Ohledně této otázky dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva není neplatná pro nedostatek ujednání o kupní ceně, když její čl. II bod 2 stanoví, že jde o úplatný převod obchodního podílu a podle bodu 4 je cena uvedena v dodatku smlouvy. V dodatku č. 1 ke smlouvě, který je z téhož dne jako smlouva, pak je v čl. II bodu 2 uvedena cena 56,000.000,- Kč a splatnost do 31. května 1998.
57
58
V teorii (viz např. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C. H. Beck 2004, s. 749) není pochyb o tom, že dohodou účastníků (v praxi často označovanou jako dodatek ke smlouvě) lze změnit (a tedy i doplnit) pouze platně uzavřenou smlouvu. Není-li smlouva platně uzavřena, nelze se platně dohodnout na změně jejího obsahu, neboť z neplatně uzavřené smlouvy nevznikly účastníkům žádné závazky, takže se logicky nelze dohodnout ani na jejich změně a nelze tedy ani dodatečnou dohodou o chybějící náležitosti smlouvy zhojit její neplatnost. Přitom není podstatné, v jakém časovém odstupu se účastníci dohodli na změně smlouvy. Jiná situace by nastala, pokud by byla dohoda o ceně přílohou uzavírané smlouvy a účastníci by na její obsah ve smlouvě odkázali. Právní závěr odvolacího soudu o tom, že je-li cena obchodního podílu uvedena v dodatku ke smlouvě o jeho převodu, byla smlouva platně uzavřena, je proto nesprávný, resp. právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, když se nezabýval tím, jakou povahu měl „dodatek“ ke smlouvě - zda šlo o dohodu o změně smlouvy (tj. dodatek ke smlouvě) či o přílohu smlouvy. Přitom musí mít odvolací soud na paměti, že rozhodující pro posouzení uvedené listiny není její označení, ale to, zda byla součástí uzavírané smlouvy a byla podepisována spolu s ní, nebo zda k dohodě o jejím obsahu došlo a byla podepsána až poté, co účastníci uzavřeli smlouvu. Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání ( § 243a odst. 1, věta první, o. s. ř. ), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně (neboť ani tento soud se platností smlouvy pro nedostatek podstatné náležitosti nezabýval, ač tak měl z moci úřední učinit) podle § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( § 243b odst. 3, věta první, o. s. ř. ). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný ( § 243d odst. 1, věta druhá a § 226 o. s. ř. ). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( § 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř. ). Podle ustanovení § 200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se ve sporech z právních vztahů ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka, rozhoduje usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu usnesení, i když tak není označeno, a proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 7. února 2006
58
59 ____________________________________________________________ Systém ASPI - stav k 4.6.2007 do částky 46/2007 Sb. a 24/2007 Sb.m.s. Rc 29 Odo 1000/2004 ObZ:Smlouva o úvěru (§497). Určení výše úroku ve smlouvě o úvěru (§502) - Text - poslední stav textu 29 Odo 1000/2004
SMLOUVA
O ÚVĚRU.
- URČENÍ
VÝŠE ÚROKOVÉ SAZBY
(§ 502
ODST.
1
OBZ)
–
ZMĚNA SMLOUVY? I. Ve smlouvě o úvěru může být sazba úroků určena konkrétní výší nebo způsobem stanovení její výše. II. Je-li ve smlouvě o úvěru sjednán způsob určení výše úrokové sazby založený na objektivních kritériích a je stanoven, popřípadě je určitelný i den rozhodný pro změnu výše této sazby, nemá změna těchto kritérií za následek změnu smlouvy o úvěru, nýbrž jde jen o určení výše sazby úroků ke konkrétnímu datu. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném v právní věci žalobce Ing. R. B., proti žalované Č. o. bance, a. s., o zaplacení částky 851.320,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 119/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2003, č.j. 13 Co 148/2003-90, takto: I. Dovolání proti rozsudku ze dne 5. listopadu 2003, č.j. 13 Co 148/2003-90, se v rozsahu, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, odmítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2003, č.j. 13 Co 148/2003-90, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. června 2002, č.j. 16 C 119/2001-60, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 851.320,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 6. února 2001 do zaplacení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že 6. srpna 1996 byla mezi A. L., s. r. o. (dále jen „společnost“) a I. a P.bankou, a. s. (dále jen „banka“) uzavřena smlouva o úvěru podle § 497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na jejímž základě banka poskytla společnosti dlouhodobý úvěr ve výši 8,000.000,Kč (dále jen „smlouva o úvěru“). Společnost se ve smlouvě o úvěru zavázala k placení úroku ve výši „bazické sazby IPB + 5% ročně ze zůstatku poskytnutých peněžních prostředků“. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly úvěrové podmínky Investiční a Poštovní banky, a. s. pro úvěry podnikatelům, podle kterých je „bazická sazba IPB úrokovou sazbou stanovovanou ústředím IPB nepravidelně, s přihlédnutím k vývoji diskontní sazby, vývoji úrokových sazeb na trhu mezibankovních depozit a k ceně vlastních zdrojů, přičemž je vyhlašována ve veřejných sdělovacích
59
60 prostředcích“ (článek 29). Pro případ změny úrokové sazby v důsledku změny bazické sazby smluvní strany neuzavírají dodatek ke smlouvě o úvěru a tuto změnu je oprávněna uskutečnit banka i v průběhu trvání smlouvy (článek 28). Obdobná ustanovení o způsobu určení výše a o změně „bazické sazby IPB“ jsou obsažena též v podmínkách banky pro úvěry podnikatelům, které nabyly účinnosti 1. října 1998 a které byly společností rovněž akceptovány. Dodatkem ze dne 15. prosince 1998 smluvní strany změnily smlouvu o úvěru mimo jiné co do výše úroku z úvěru, s tím, že nadále jejich výše odpovídala „bazické sazbě IPB + 3,7% ročně ze zůstatku poskytnutých peněžních prostředků“, a dalším dodatkem ze dne 30. března 2000 byla výše úroku stanovena tak, že odpovídá „referenční sazbě IPB + 6,3%“. Odkazuje na ustanovení § 497 a § 502 odst. 1 obch. zák. a vycházeje ze skutečnosti, že v období let 1996 2001 byla výše „bazické sazby IPB“ stanovována a ke dni 6. srpna 1996 činila 12,3 %, soud prvního stupně uzavřel, že výhrada žalovaného o neplatnosti smlouvy o úvěru (a jejích dodatků), v části pojednávající o výši úroků, není opodstatněná. Přitom akcentoval, že k datu podpisu smlouvy o úvěru (tj. ke dni 6. srpna 1996) byla „bazická sazba IPB“ určena a její výše činila 12,3 %. Ujednání obsažené ve smlouvě o úvěru, podle něhož výše úroků z úvěru bude činit „bazickou sazbu + 5 %“, tak shledal zcela určitým a umožňujícím jednoznačné určení výše úroků „okamžitě po podpisu smlouvy“. Oproti mínění žalobce soud prvního stupně uzavřel, že na daný případ nelze aplikovat ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák. , když k okamžiku podpisu smlouvy o úvěru byl obsah celé smlouvy kompletně určen a neposkytoval prostor pro jakékoli další „dodatečné určení“. Dále soud prvního stupně zkoumal, zda banka byla oprávněna výši úroků z úvěru měnit, aniž by docházelo k této změně souhlasným projevem obou smluvních stran. Argumentuje ustanovením § 493 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a článkem 28 úvěrových podmínek Investiční a Poštovní banky, a. s. pro úvěry podnikatelům (které byly součástí smluvních ujednání stran), soud prvního stupně zdůraznil, že „dlužník projevil svůj souhlas s tím, aby za určitých podmínek docházelo v budoucnu ke změně obsahu sjednaného závazkového vztahu bez nutnosti projevu jeho dalšího souhlasu, a to v části týkající se úroků z poskytnutého úvěru“. Jelikož uvedené podmínky (viz článek 29) pro takové rozhodování banky vymezily rámec daný objektivně limitujícími faktory představovanými proměnnými ekonomickými veličinami - „diskontní sazbou, úrokovou sazbou na trhu mezibankovních depozit a cenou vlastních zdrojů“ - soud prvního stupně dospěl k závěru, že banka byla - na základě předem vymezených kritérií - oprávněna měnit výši úroků. Z obdobných důvodů jako u smlouvy o úvěru vyhodnotil soud prvního stupně jako platné rovněž oba její dodatky (prvním z nich byla mimo jiné změněná úroková sazba tak, že k bazické sazbě bylo přičítáno 3,7 %, a podle druhého 6,3 %), s tím, že v případě druhého dodatku a v něm užitého pojmu „referenční sazba“ za použití výkladových pravidel podle ustanovení § 266 odst. 1 obch. zák. dovodil, že jde o synonymum k termínu „bazická sazba“. Pakliže žalobce (jeho právní předchůdkyně) hradil úroky z poskytnutého úvěru na základě platných smluvních ujednání, nevzniklo žalované na jeho úkor bezdůvodné obohacení, jehož vrácení je předmětem řízení, pročež neshledal žalobou uplatněný požadavek důvodným.
60
61
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2003, č.j. 13 Co 148/2003-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odkazuje na soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav, podrobil odvolací soud přezkumu právní závěr soudu prvního stupně o platnosti „ujednání o úrocích z poskytnutého úvěru“. Odvolací soud akcentoval, že smluvní strany určily úroky z úvěru způsobem, podle něhož jejich výše sestávala z pevné složky (z procenta z poskytnutého úvěru) a z variabilní složky (tzv. „bazické sazby“), jejíž výše se odvíjela od ukazatelů uvedených v článku 29 úvěrových podmínek (byla stanovena „ústředím“ IPB, a. s. nepravidelně s přihlédnutím k vývoji diskontní sazby, vývoji úrokových sazeb na trhu mezibankovních depozit a k ceně vlastních zdrojů). Jelikož kritéria pro určení výše úrokové sazby byla v době uzavření smlouvy právní předchůdkyni žalobce známa, přičemž neumožňovala bance bazickou sazbu stanovit libovolně, shledal ujednání o úrocích platným, a to i pokud jde o stanovení výše úroku „do budoucna“, když i pro tento případ byla banka vázána „stanovenými smluvními ukazateli“. Přitakal rovněž soudu prvního stupně v jeho závěru, že podstatným - co do řešení otázky platnosti dohody o výši úroku - je, že v době uzavření smlouvy „bazická sazba“ stanovena byla (a byla známa a zjistitelná), jakož i v tom, jak vyložil druhý dodatek ke smlouvě o úvěru co do užití pojmu „referenční sazba“, jenž považoval za totožný s „bazickou sazbou“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, považuje toto rozhodnutí za po právní stránce zásadně významné, když „řeší v rozporu s hmotným právem právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, totiž, zda výši úroků lze platně sjednat jako součet „bazické sazby IPB a určitého procenta ročně ze zůstatku poskytnutých peněžních prostředků“, když smlouva o úvěru údaj o výši bazické sazby neobsahuje. Dovolatel namítá existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. , jejichž prostřednictvím namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel zdůrazňuje, že dokazováním bylo zjištěno, že výše úroků nebyla ve smlouvě o úvěru určena (sjednána) a že proměnlivý prvek (bazická sazba) určující úrok (jeho výši) nebyl stanoven tak, aby nezávisel jenom na vůli banky. Závěry soudů obou stupňů, podle nichž ke dni uzavření smlouvy o úvěru „bazická sazba“ existovala a činila 12,3 %, považuje pro rozhodnutí věci za irelevantní, když „podstatné a rozhodující je pouze a jenom to, že výše „bazické sazby není obsahem smlouvy a smlouvou stanovena nebyla“. Nelze-li výši „bazické sazby“ ze smlouvy zjistit - pokračuje dovolatel - je ujednání o výši úroků neurčité. Dále dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že výše „bazické sazby“ se „od žádných ukazatelů neodvíjela“, nýbrž byla stanovena „jedním účastníkem právního vztahu zcela jednostranně a na vůli druhého účastníka nezávisle“, přičemž nebyla vyhlašována ani ve veřejných sdělovacích prostředcích. Polemizuje rovněž s „tvrzením soudu“, že všechna kritéria pro určení výše úrokové sazby (vývoj diskontní sazby, vývoj úrokových sazeb na trhu mezibankovních depozit a cena vlastních zdrojů) byla právní předchůdkyni žalobce známa (k ceně vlastních zdrojů
61
62 přitom uvádí, že je důsledkem nejen kvality hospodaření, obchodní strategie, ale i důsledkem vnitřního rozhodovacího procesu), a vyjadřuje názor, že nejde o kritéria určující objektivně (nezávisle na účastnících) výši úrokové sazby, nýbrž o veličiny, k nimž měla banka při stanovení „bazické sazby“ pouze přihlížet. Co do možnosti měnit obsah sjednaného závazkového vztahu bez souhlasu druhé strany smlouvy dovolatel namítá, že občanský zákoník takovou možnost v případě smlouvy o úvěru, jež je upravena výlučně obchodním zákoníkem, nestanoví, pročež „jedinou možností bylo využití ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák. , ke kterému však nedošlo“. Ke změně výše úroků (výše „bazické sazby“) pak cestou dodatků ke smlouvě o úvěru nemohlo dojít, když „nelze měnit něco, co není smlouvou stanoveno (určeno)“. Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se s rozhodnutími soudů obou stupňů ztotožňuje a vyslovuje názor, že „nemá po právní stránce již zásadní význam“, když jde o případ „starého data“. S přihlédnutím k tomu, že dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním ve všech jeho výrocích, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání je přípustné proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. , když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
62
63 závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( § 237 odst. 3 o. s. ř. ). Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam tak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, formuloval a odůvodnil závěr, od kterého nemá důvod odchýlit se ani v projednávané věci, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce ( § 237 odst. 3 o. s. ř. ), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo v § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. , přihlédnuto (k tomu srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolacími námitkami zpochybněný právní závěr odvolacího soudu o platnosti smlouvy o úvěru (v části týkající se výše úroků), Nejvyšší soud nepovažuje za po právní stránce zásadně významný, když jednak postrádá potřebný judikatorní přesah (je významný právě a jen pro projednávanou věc), jednak není rozporný s hmotným právem (s ustanovením § 502 obch. zák. , ve spojení s výkladovými pravidly obsaženými v ustanoveních § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. ). Přitom stanovení úrokové sazby způsobem „bazická sazba“ (ta činila dle výše uvedených skutkových závěrů ke dni uzavření smlouvy 12,3 %) zvýšená o 5 % ročně ze zůstatku poskytnutých peněžních prostředků je - i podle přesvědčení Nejvyššího soudu - zcela určitým a pochybnosti nevzbuzujícím ujednáním o způsobu stanovení výše úroků. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z pohledu výhrady dovolatele, že věc měla být posuzována podle ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák. , jelikož tato je založena na předpokladu, že výše úroků (popř. způsob jejich určení) nebyla ve smlouvě o úvěru dohodnuta. Z téhož důvodu je pro řešení otázky přípustnosti dovolání nevýznamná argumentace dovolatele, podle níž nelze měnit něco (výši úroků - výši „bazické sazby“), co není smlouvou stanoveno (určeno), když předpoklad, na němž je tato výhrada založena (a z něhož vychází), naplněn není. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu však Nejvyšší soud shledává - a potud má dovolání žalobce ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné - v řešení otázky, zda a za jakých podmínek lze ve smlouvě o úvěru dohodnout, že smluvní strana (zde úvěrující banka) může (bez dohody s úvěrovým dlužníkem) změnit výši úroků z poskytnutého úvěru.
63
64 Jelikož vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů. Dovolací námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. , tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nejsou u dovolání, jež je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., právně významné, když tento dovolací důvod lze použít jen u dovolání, jehož přípustnost vychází z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( § 238 a § 238a o. s. ř. ). Dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. již proto nemůže být dán. Nejvyšší soud tak při dalších úvahách vychází ze skutkového závěru soudů nižších stupňů, že „bazická sazba“ ke dni uzavření smlouvy o úvěru (tj. k 6. srpnu 1996) činila 12,3 %, jehož správnost - jak je odůvodněno výše - dovolacímu přezkumu nepodléhá. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné ( § 502 odst. 1 obchodního zákoníku ). Ve smlouvě o úvěru může být úroková sazba určena buď konkrétní výší (tento případ je u úvěrů poskytovaných bankami spíše výjimečný) nebo způsobem stanovení její výše. Jde-li o posledně popsaný případ, je dále nezbytné rozlišovat, zda způsob stanovení výše úrokové sazby vychází jen z objektivních kritérií (nezávislých pouze na vůli některé ze smluvních stran - zpravidla banky) nebo zda byť jen jedno z těchto kritérií takovému požadavku nevyhovuje. Pokud je ve smlouvě o úvěru sjednán způsob určení výše úrokové sazby založený na objektivních kritériích, a je stanoven (anebo je určitelný) i den rozhodný pro změnu výše úrokové sazby, potom podle přesvědčení Nejvyššího soudu změna těchto kritérií nemá za následek změnu smlouvy (co do výše úroků), nýbrž jde jen o určení konkrétní výše úrokové sazby k rozhodnému datu. Shora uvedený závěr se ale neuplatní, neníli splněn předpoklad, podle něhož je způsob určení výše úrokové sazby vázán na objektivní (na vůli banky nezávislá) kritéria. V takovém případě je pro změnu původně určené výše úroků nezbytná změna smlouvy, ke které může dojít pouze v důsledku shodného projevu vůle smluvních stran.
64
65 Jak je zřejmé ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, tzv. „bazická sazba IPB“, od které se odvíjela výše úroků, byla závislá na: a/ diskontní sazbě, b/ úrokových sazbách na trhu mezibankovních depozit a c/ ceně vlastních zdrojů. Soud prvního stupně tyto „proměnné ekonomické veličiny“ vyhodnotil jako „objektivně limitující faktory“; odvolací soud uzavřel, že šlo o kritéria neumožňující bance „stanovit bazickou sazbu libovolně“. Výše uvedené závěry, jež jsou podle přesvědčení Nejvyššího soudu stěžejní pro posouzení oprávněnosti postupu banky při určení „nové“ sazby úroků, pak soudy obou stupňů učinily, aniž v důvodech rozhodnutí jakkoli pojem „cena vlastních zdrojů“ vyložily, popř. objasnily, co představuje. Současně se nijak nevypořádaly s výhradami žalobce, že cenu vlastních zdrojů za objektivní (na bance nezávislý) ukazatel považovat nelze (viz jeho argumentace, že pod pojmem cena vlastních zdrojů si lze představit nejen „náklady na získání finančních prostředků, ale taktéž úhrady ztrát z jiných špatně realizovaných obchodů, úhrady za režijní náklady a kalkulovaný zisk“ - č.l. 72, a že cena vlastních zdrojů je důsledkem kvality hospodaření, obchodní strategie a vnitřního rozhodovacího procesu - č.l. 96). Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož byla banka oprávněna „změnu uskutečnit“ bez uzavření dodatku ke smlouvě, vycházející z předpokladu, že „cena vlastních zdrojů“ je objektivním kritériem, je tak neúplné a tudíž i nesprávné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( § 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( § 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř. ). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 31. května 2006
65
66 ____________________________________________________________ Systém ASPI - stav k 4.6.2007 do částky 46/2007 Sb. a 24/2007 Sb.m.s. 5 Cmo 625/97 [PrRo. 99, 3: 161] ObZ:Zajištění závazku-ručení (§303) Předmět právní úpravy (§261 a §262) - Text poslední stav textu
RUČENÍ ZA ZÁVAZKY ZALOŽENÉ PODLE OBZ Ručení za závazky založené podle obchodního zákoníku řídí se vždy také obchodním zákoníkem ve smyslu § 261 odst. 4 Obch Z, a to i tehdy, jestliže ručitel sám podnikatelem není. Z odůvodnění. Navrhovatel se domáhal na šesti odpůrcích zaplacení Kč 1 321 048,10 s úrokem 14 % od 1. 6. 1995 do zaplacení z důvodu nevrácení úvěru poskytnutého odpůrci 1. na základě úvěrové smlouvy ze dne 27. 7. 1993 a zajištěného ručitelskými prohlášeními ostatních odpůrců. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně, pokud jde o odpůrce 6. rozhodl, že je povinen společně s prvním, čtvrtým a pátým odpůrcem zaplatit částku Kč 1 000 000,- s tím, že plněním jednoho z odpůrců zaniká v rozsahu plnění i povinnost ostatních. Soud uvedl, že prvý odpůrce svůj dluh uznal. Pokud jde o odpůrce 6., zjistil, že odpůrce 6. podepsal ručitelské prohlášení vyhotovené na tiskopise, kde je uvedeno, že jmenovaná osoba přejímá ve smyslu § 303 až 312 ObchZ ručení za závazek odpůrce 1. vzniklý na základě úvěrové smlouvy č. 6061557-598. Konstatoval, že podle ustanovení § 262 ObchZ strany se mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí obchodním zákoníkem . Dohoda vyžaduje písemnou formu. Podle názoru soudu není pro posouzení platnosti ručitelského závazku podstatné a rozhodující, zda jsou přímo v prohlášeních ručitelů uvedena zákonná ustanovení, kterými se vztah řídí, když to lze jednoznačně dovodit z právní úpravy. Pokud zde jsou v prohlášeních zákonná ustanovení uvedena, pak s ohledem na ustanovení § 262 ObchZ se vztahy mezi účastníky řídí těmito ustanoveními. Konstatoval pak, že vznikl ručitelský závazek podle § 303 ObchZ s tím že ani částečné plnění nesnižuje závazek ručitele ve smyslu § 307 ObchZ . Proti tomuto rozsudku se včas dovolal odpůrce 6. a navrhuje jeho změnu tak, že proti němu bude návrh zamítnut. Uvádí, že ručitelský závazek podepisoval jako fyzická osoba, občan a měl-li by se jeho závazek řídit obchodním zákoníkem , musela by být sepsána písemná dohoda ve smyslu § 262 ObchZ , což nelze nahradit jen označením ustanovení § 303 až 312 ObchZ v ručitelském prohlášení. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek jen vůči odpůrci 6., který se jedině odvolal. Vyšel přitom ze zjištění, která na základě provedeného dokazování učinil soud prvého stupně. V souvislosti s odpůrcem 6. je sporná jen ta otázka, že ten se domnívá, že není jako ručitel zavázán, když ručitelské prohlášení odkazuje na ustanovení § 303 až 312 ObchZ , kdežto vztahy mezi ním a navrhovatelem se mají řídit zákoníkem občanským a mezi ním a navrhovatelem nebyla uzavřena písemná smlouva ve smyslu § 262 ObchZ .
66
67 Především ze zjištění soudu prvého stupně vyplývá, že ve svém písemném prohlášení ze dne 2. 8. 1993 se odpůrce 6. zavázal jako ručitel uhradit za dlužníka, to je odpůrce 1., dluhy vzniklé na základě úvěrové smlouvy ze dne 27. 7. 1993 č. 6061557-598, pokud tak sám dlužník neučiní. Ručitelské prohlášení při tom nemusí odkazovat na žádný konkrétní právní režim, významné je, zda svým zněním odpovídá požadavkům zákona na prohlášení ručitele. Toto prohlášení vyhovuje jak požadavkům obchodního zákoníku, tak i zákoníku občanského . Pokud, jako zde, je určitý odkaz na konkrétní právní režim, potom význam tohoto odkazu je jen druhotný a i kdyby nebyl správný, stejně by bylo ručitelské prohlášení platné a řídilo by se podle okolností buď zákoníkem obchodním nebo občanským v závislosti na těmito předpisy upravené podmínky pro jejich použití. Naproti tomu je pravdou, že jen pouhá tato zmínka o určitých ustanoveních obecně nemůže nahradit dohodu podle § 262 ObchZ , zejména pokud by toto prohlášení bylo důsledně jednostranné. V tomto případě však je dokonce podepsáno nejen odpůrcem 6. ale i navrhovatelem a tedy by nebylo vyloučeno považovat je zároveň za dohodu podle § 262 ObchZ , pokud by bylo takové dohody třeba. Přestože jak uvedeno výše, i kdyby byla pravda, že vztah navrhovatele a odpůrce 6. měl by se řídit toliko občanským zákoníkem , byl by odpůrce 6., jako ručitel stejně zavázán, je přesto nutno odpovědět na otázku, jakým předpisem se tento vztah vlastně řídí. Odpověď na tuto otázku podává ustanovení § 261 odst. 4 ObchZ , podle nějž se třetí částí obchodního zákoníku řídí i vztahy vzniklé při zjištění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto částí zákona podle předchozích ustanovení citovaného paragrafu. Protože zjištěná smlouva o úvěru se zcela zřejmě řídí obchodním zákoníkem , řídí se tímto kodexem i její zajištění a ručení stejně nepochybně patří mezi zajišťovací závazky. Potom i když odpůrce 6. sám není podnikatelem, stejně se jeho právní vztahy k navrhovateli i k odpůrci 1. v souvislosti s převzatým ručením řídí obchodním zákoníkem . Tedy odkaz v ručitelském prohlášení na ustanovení § 303 až 312 ObchZ je nakonec i věcně správný. S ohledem na výše uvedené byl napadený rozsudek podle § 219 OSŘ jako věcně správný ve vztahu k odpůrci 6. potvrzen.
67
68 ____________________________________________________________ Systém ASPI - stav k 4.6.2007 do částky 46/2007 Sb. a 24/2007 Sb.m.s. Rc 32 Odo 1107/2006 ObZ:Moderace smluvní pokuty (§301) - Text - poslední stav textu 32 Odo 1107/2006
MODERACE SMLUVNÍ POKUTY ( § 301 OBCH. ZÁK. ). – KDY JE SOUD OPRÁVNĚN MODEROVAT? Po zániku práva na zaplacení smluvní pokuty soud nemůže rozhodnout o jejím snížení ve smyslu § 301 obch. zák. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně v právní věci žalobkyně L. F. L. a.s., zastoupené advokátem, proti žalované A. S., a.s., zastoupené advokátkou, o zaplacení 7 660 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 423/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2005, č.j. 5 Cmo 156/2005-233, ve znění opravného usnesení ze dne 28. dubna 2006, č.j. 5 Cmo 156/2005-256, takto: I. Dovolání směřující proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2005, č.j. 5 Cmo 156/2005-233, ve znění opravného usnesení ze dne 28. dubna 2006, č.j. 5 Cmo 156/2005-256, jímž byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2002, č.j. 16 Cm 423/97-94, ve výroku, kterým bylo uloženo žalované zaplatit žalobkyni 2 427 740 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, se zamítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. září 2005, č.j. 5 Cmo 156/2005-233, ve znění opravného usnesení ze dne 28. dubna 2006, č.j. 5 Cmo 156/2005-256, poté co jeho předchozí rozsudek ze dne 14. ledna 2003, č.j. 5 Cmo 390/2002-136, s výjimkou zamítavého výroku pod bodem III., byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, č.j. 32 Odo 4/2004-177, změnil svým výrokem I. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2002, č.j. 16 Cm 423/97-94, v jeho výroku I., kterým bylo uloženo žalované zaplatit žalobkyni 2 427 740 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II. o zamítnutí žaloby co do částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud při novém projednání odvolání vyšel ze zjištění doposud učiněných jak soudem prvého stupně, tak i soudem odvolacím, a s ohledem na stanovisko dovolacího soudu, že na straně žalobkyně došlo k porušení povinností ze smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 31. 1. 1995 konstatoval, že pokud jde o
68
69 započtenou smluvní pokutu ve výši 5,000.000 Kč, žalované právo na tuto smluvní pokutu vzniklo. K námitce žalobkyně, že výkonem práv z této smluvní pokuty došlo k jednání odporujícímu poctivosti obchodování, odvolací soud vyšel ze závěru, že obě strany měly v dané věci povinnost smlouvu uzavřít, a ze zjištění, že předmětná smlouva o smlouvě budoucí se vyznačuje jistou asymetričností, když neuzavření budoucí smlouvy bylo na straně žalobkyně postiženo smluvní pokutou, kdežto na straně žalované postiženo nebylo. Dovodil však, že smluvní vztah ohledně smluvní pokuty je ve smlouvě jasně uveden, nešlo o ujednání nějak rafinovaně v textu smlouvy skryté a i běžným čtením smlouvy bylo možno tuto situaci zjistit, proto žalobkyně musela s ní být od počátku srozuměna. Svůj závěr rozvedl v tom směru, že žalovaná nebyla zdaleka jediným obchodníkem s cennými papíry a pokud by smlouva žalobkyni nevyhovovala, mohla se obrátit na mnohé jiné obchodníky, nebyla tedy v situaci, že by neměla rozumnou možnost, jak jinak svou potřebu zajistit, a nebyla proto nucena akceptovat i pro sebe nevýhodná ustanovení proti své vůli. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že riziko pro případ, že budoucí smlouva uzavřena nebude, bylo vyšší na straně žalované, jíž hrozilo, že jí zůstanou v ruce akcie, kterých se bude možná těžko a ne právě výhodně nakonec zbavovat. Tento právní názor pak potvrdilo i další dokazování, z něhož vyplynulo, že žalované v důsledku neuzavření smlouvy vznikly náklady a škody, kdežto žalobkyni nikoliv. Odvolací soud proto uzavřel, že uvedená smluvní pokuta, jak při sjednání, tak i při uplatnění započtením, není dotčena rozporem s poctivostí obchodování. Po úvaze o případné moderaci smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. dospěl odvolací soud k závěru, že uvedené ustanovení předpokládá, že oprávněný ze smluvní pokuty má platně existující a vymahatelný nárok na její zaplacení. V dané věci byla však situace jiná, když obrana žalované stála na skutečnosti, že již před zahájením řízení si právo na smluvní pokutu proti pohledávce žalobkyně započetla, pohledávka žalobkyně tedy v důsledku zániku započtením již v době podání žaloby neexistovala. Uzavřel, že v projednávané věci se jedná již o právo zaniklé, přičemž do zaniklého práva nelze zasahovat. Odvolací soud se dále zabýval otázkou náhrady škody, kdy vyšel opět ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR, že k porušení povinnosti žalobkyní v daném případě došlo, tudíž tento předpoklad pro vznik nároku na náhradu škody je splněn. Dále vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že o částku, kterou z důvodu náhrady škody žalovaná započetla, se majetek žalované zmenšil a tím vznikla na její straně skutečná škoda. Odvolací soud se již při svém prvém projednání odvolání zabýval zevrubně otázkou, která byla mezi účastníky sporná, to je otázkou příčinné souvislosti, jako dalšího předpokladu pro uplatnění náhrady škody, přičemž dospěl k závěru, že je dána. Protože nebyly tvrzeny a ani namítány žádné liberační důvody, odvolací soud dovodil, že předpoklady pro vznik práva na náhradu škody jsou dány. Odvolací soud se dále zabýval nově uplatněnou úvahou žalobkyně, vztahující se k náhradě škody v tom směru, zda její požadování a následné započtení není jednáním obchodně nepoctivým s akcentem na jednání žalované s Pražskou brokerskou. Odvolací soud dospěl k závěru, že v postupu žalované vůči Pražské brokerské šlo o jednání zcela racionální, kdy škodlivé důsledky neuzavření budoucí kupní smlouvy se nijak nezvýšily, a naopak se tím eliminovala možnost, že by právě v budoucnu o jiné nároky narůst mohly. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v rozsahu 2,427.740 Kč s příslušenstvím zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s odkazem na § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. , neboť má za to, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, a řeší tak otázku zásadního právního významu v rozporu s hmotným právem. Namítá, že napadený rozsudek vychází z právního názoru, že
69
70 žalobkyně porušila závazek uzavřít kupní smlouvu, ale tento právní názor se opírá o výklad jiného právního předpisu, a to § 289 odst.1 obch. zák. a zcela pomíjí právní úpravu v § 290 odst. 1 a § 292 odst. 3 obch. zák. Dále poukazuje, že odvolací soud sice aplikoval správná ustanovení § 265 a 301 obch. zák. , ale nesprávně je vyložil. Má za to, že vrchní soud pochybil, jestliže se omezil na posouzení, že žalované právo na smluvní pokutu a náhradu škody vzniklo, ale nezabýval se okolnostmi, za nichž žalovaná právo na smluvní pokutu a náhradu škody uplatnila. Podle přesvědčení žalobkyně je nutno postup žalované považovat za rozpor se zásadami poctivého obchodního styku, protože měla časový prostor, odborné předpoklady i potřebné znalosti k učinění řádné výzvy z uzavření kupní smlouvy, ale neučinila tak, a na místo toho uplatnila právo na smluvní pokutu a náhradu škody a svým přístupem k věci (opožděné podání výzvy a dohodou o opatřování akcií s P. b.) se připravovala na svůj následný postup. Dovolatelka se domnívá, že uplatnění smluvní pokuty a náhrady škody a započtení proti pohledávce žalobkyně nemůže požívat pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku právní ochrany. Žalobkyně projevila i nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že započtením zanikla nejen pohledávka žalobkyně, nýbrž také pohledávka žalované na smluvní pokutu, a že proto nelze do tohoto zaniklého práva zasahovat ve smyslu § 301 obch. zák. Má za to, že má-li soud posuzovat důvodnost obrany jednoho z účastníků, zda vůči druhému vzniklo právo na smluvní pokutu, musí se zabývat i posouzením, zda nejsou podmínky pro její přiměřené snížení. Dovolatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího sodu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno osobou oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř. , stalo se tak ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. , je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými § 241a odst. 1 o. s. ř. a fakticky vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam [ odstavec 1 písm. c) ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
70
71
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, vady řízení, přípustnost dovolání neumožňují). V dané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v části, jíž je napadán ve věci samé výrok odvolacího soudu, jímž změnil vrchní soud rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku, kterým bylo uloženo žalované zaplatit žalobkyni 2 427 740 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá. Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
71
72
Namítá-li dovolatelka, že právní názor odvolacího soudu zcela pomíjí právní úpravu v § 290 odst. 1 obch. zák. , podle níž zavázaná strana je povinna uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu poté, kdy k tomu byla vyzvána oprávněnou stranou v souladu se smlouvou o uzavření budoucí smlouvy, a v § 292 odst. 3 obch. zák. , která stanoví, že závazek uzavřít budoucí smlouvu zaniká, jestliže oprávněná strana nevyzve zavázanou stranu ke splnění tohoto závazku v době určené ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy, nelze dovolatelce přisvědčit, že by závěr odvolacího soudu ohledně posouzení nároku na náhradu škody byl v rozporu s hmotným právem, konkrétně s uvedenými ustanoveními, jestliže zavázanou stranou k uzavření smlouvy byly obě strany. Pokud dovolatelka dále namítá, že odvolací soud sice aplikoval správné ustanovení § 265 obch. zák. , ale nesprávně jej vyložil, omezil-li se na posouzení, že žalované právo na náhradu škody vzniklo, ale nezabýval se okolnostmi, za nichž žalovaná právo na náhradu škody uplatnila, není ani tato námitka důvodná, protože odvolací soud podrobně na straně 9 a 10 svého rozsudku zdůvodnil, proč jednání žalované neposuzoval jako jednání obchodně nepoctivé. Dovolací soud nespatřuje v posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru nesprávné právní posouzení, které by vedlo k závěru, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 265 obch. zák., podle něhož výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. Odvolacímu soud nelze vytknout nesprávný právní názor, dospěl-li k závěru, že jednání žalované vůči Pražské brokerské bylo zcela racionální, kterým se škodlivé důsledky neuzavření budoucí kupní smlouvy nijak nezvýšily, a naopak se eliminovala možnost, že by právě v budoucnu o jiné nároky narůst mohly. Lze proto uzavřít, že dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. , který vycházel v této napadené části rozsudku odvolacího soudu z argumentu nesprávného právního posouzení požadované náhrady škody, nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání ( § 243a odst. 1 o. s. ř. ), proto dovolání žalobkyně v této části, směřující do měnícího výroku odvolacího soudu, podle § 243b odst. 2 o. s. ř. , zamítl. Pokud byl dovoláním napaden výrok odvolacího soudu, jímž vrchní soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku o zamítnutí žaloby co do částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím, připadá v této části v úvahu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dospěl-li by dovolací soud k závěru, že rozhodnutí má v této napadené části po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR však přijal závěr, že v této napadené části rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř. po právní stránce zásadní význam nemá, neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem ( § 265 a 301 obch. zák. ), a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že rozhodnutí v napadené části po právní stránce zásadní význam má. Závěr odvolacího soudu, že uvedená smluvní pokuta, jak při sjednání, tak i při započtení, není dotčena rozporem s poctivostí obchodování, není v rozporu s § 265 obch. zák. Odvolací soud správně vzal v úvahu, že žalobkyně byla s možností povinnosti zaplatit žalované smluvní pokutu od počátku srozuměna, mohla se obrátit na mnohé jiné obchodníky s akciemi, nebyla tedy v situaci, že by byla nucena akceptovat ustanovení o smluvní pokutě, přičemž při právním posouzení správně přihlédl i ke zjištění, že riziko pro případ, že budoucí smlouva uzavřena
72
73 nebude, bylo vyšší na straně žalované, jíž hrozilo, že jí zůstanou v ruce akcie, kterých se bude možná těžko a ne právě výhodně zbavovat a že nakonec v důsledku neuzavření smlouvy žalované vznikly náklady a škody, kdežto žalobkyni nikoliv. Z postupu žalované proto nebylo možno dovodit, že by se v dané věci jednalo o zneužití práva. Dovolací soud rovněž neshledal rozpor s hmotným právem v závěru odvolacího soudu, že moderace smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. předpokládá, že oprávněný ze smluvní pokuty má platně existující a vymahatelný nárok na její zaplacení, a že proto nebylo možné ustanovení o snížení smluvní pokuty v daném případě použít, jestliže si žalovaná již před zahájením řízení právo na smluvní pokutu započetla proti pohledávce žalobkyně, pohledávka žalobkyně v důsledku zániku započtením již v době podání žaloby neexistovala, jednalo se tudíž o právo zaniklé, do něhož nelze zasahovat. Podle § 301 obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. Dovolací soud vyšel z právního názoru, že rozhodnutí soudu ve smyslu § 301 obch. zák. je konstitutivním rozhodnutím, jímž lze moderovat podle uvedeného ustanovení jen nárok existující, a proto dospěl k závěru, že nelze rozhodovat o snížení smluvní pokuty, která v době rozhodování soudu neexistuje. Mimoto moderační oprávnění podle cit. ustanovení může soud použít se zřetelem ke konkrétním okolnostem daného případu a rovněž v tomto směru nelze dovodit, že použití či nepoužití tohoto práva v předmětném případě je otázkou zásadního právního významu obecně pro všechny případy tohoto druhu. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce v této posuzované části zásadní význam a že tedy proti němu není v této části dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobkyně v této napadené části směřující do potvrzujícího výroku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby co do zaplacení 5 000 000 Kč s příslušenstvím, podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 , § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. , když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. srpna 2006
73
74 ____________________________________________________________ Systém ASPI - stav k 4.6.2007 do částky 46/2007 Sb. a 24/2007 Sb.m.s. Jc 45/99 15 Co 481/93 [SoJ. 99, 5: 170] ObZ:Smluvní pokuta-způsob určení výše (§300) -snížení (moderace) (§301) - Text - poslední stav textu
MODERACE SMLUVNÍ POKUTY – CO JE SOUD OPRÁVNĚN MODEROVAT? I. stanovením způsobu určení smluvní pokuty se rozumí též její sjednání procentem ze stanovené částky za každý den prodlení. II. Moderovat ve smyslu § 301 obch. zák. lze pouze výslednou částku smluvní pokuty, nikoli vlastní způsob jejího určení (procentuální sazbu určující smluvní pokutu ze stanovené částky za každý den prodlení). Z odůvodnění. Okresní soud rozsudkem ze dne 14.9.1993 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 16 884,50 Kč a náklady řízení ve výši 680 Kč. Co do dále požadované částky 32,50 Kč, žalobu zamítl. Doplňujícím rozsudkem ze dne 12.10.1993 pak okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobci také 14% úroku z prodlení z částky 16 884,50 Kč za dobu od 21.6.1992 do zaplacení, a co do 14% úroku z prodlení z částky 32,50 Kč, žalobu zamítl. Předmětný rozsudek, ve znění doplňujícího rozsudku, napadl včas odvoláním žalovaný, a to jen ve vyhovujícím výroku, týkajícím se částky 16 884,50 Kč a 14% úroku z této částky, a v navazujícím výroku o nákladech řízení. Domáhal se změny napadeného rozsudku tak, aby žaloba byla zcela zamítnuta. Okresnímu soudu vytýkal vadné právní posouzení věci, vycházející z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Po skutkové stránce tvrdil, že žalobce byl šest dnů v prodlení s dokončením díla (zde poukazoval i na § 554 odst. 1 obch. zák. ), takže žalovanému vzniklo právo na smluvenou sankci (10% za každý den prodlení), která z částky 26 570 Kč činí 15 942 Kč. Tuto částku namítal k započtení. Později vznesl ze stejného důvodu námitku, započtení co do celé přiznané částky. Při výkladu formulace "...tato penalizace se týká i dodavatele..." namítal, že mělo být aplikováno ustanovení § 266 odst. 1 obch. zák. , a nikoli odst. 4 cit. ustanovení . Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné. Okresní soud na základě provedeného dokazování dovodil, že účastníci uzavřeli v písemné formě smlouvu o dílo, se souhrnným uvedením druhu prací, pevně stanovenou cenou a termínem ukončení prací. Dospěl též k závěru, že žalovaný si objednal práce nad sjednaný rozsah (aniž by strany sjednaly změnu termínu dokončení původně dohodnutých prací), a to ty, jež jsou jako vícepráce označeny ve faktuře č. 027/92 ze 17.6.1992. Vyšel z termínu dokončení a předání klempířských prací k 14.6.1992 a předání vodoinstalatérských a topenářských prací k 17.6.1992. Za termín dokončení díla (pokud jde o vodoinstalatérské a topenářské práce) považoval den 15.6.1992 (oproti sjednanému termínu 12.6.1992). Právně situaci subsumoval pod ustanovení § 546 odst. 1 a § 549 odst. 1 obch. zák. , s tím, že žalobci předáním řádně zhotoveného díla vzniklo právo na zaplacení sjednané, a dle § 549 odst. 1 obch. zák. zvýšené ceny. Okresní soud dále považoval za nesporné, že strany sjednaly písemně sankci za prodlení žalovaného (odběratele) se zaplacením faktury ve výši 10% za každý den prodlení, že však tuto sankci žalobce v
74
75 žalobě neuplatnil. Dovozoval dále, že z dovětku "....tato penalizace se týká i dodavatele..." neplyne, že stejná sankce byla sjednána pro prodlení žalobce s dokončením díla. Argumentoval tím, že žalobce neměl žalovanému žádnou finanční částku platit a žalovaný neměl důvod žalobci jakékoli plnění fakturovat. Vzhledem k tomu, že účastníci se na významu této doložky neshodli a rozpor nebyl odstraněn ani svědecky, dospěl okresní soud za použití ustanovení § 266 odst. 4 obch. zák. k závěru, že nesrozumitelný dovětek jde k tíži žalovaného, který je užil jako prvý, a že pro případ prodlení žalobce s dokončením díla žádná sankce sjednána nebyla. Pro neexistenci pohledávky žalovaného pak nepřihlédl ke vznesené námitce započtení. Při fakturovaných 50 192,50 Kč a dobrovolně uhrazených 33 275,50 Kč z žalovaných 16 917 Kč přiznal 16 884,50 Kč se 14% úrokem. Přiznání 14% úroku zdůvodnil ustanovením § 369 a 502 obch. zák. , s tím, že žalobci příslušelo pro případ prodlení právo dokonce na smluvených 10% denně. Zamítavý výrok co do 32,50 Kč a 14% úroku z této částky, byl zdůvodněn numerickou chybou, jíž se žalobce dopustil při výpočtu víceprací ve faktuře (položky 720 Kč a 125 Kč). Krajský soud dle § 213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval dokazování listinnými důkazy (rozhodnutím Úřadu města O. z 13.11.1991, zakázkovou knihou žalobce, cenovou nabídkou z 3.6.1992, zakázkovým listem č. 44-06-92, fakturou č. 027/92, přípisem žalovaného ze 17.6.1992, zápisem o předání vodoinstalatérských a topenářských prací z 12.6.1992 a protokolem o předání zakázky ze 17.6.1992) a z těchto učinil zjištění shodná se zjištěními učiněnými okresním soudem (s výhradou uvedenou níže), a v tomto rozsahu na ně odkazuje. Pokud jde o zjištění ze zakázkové knihy žalobce, zde krajský soud upřesňuje pravděpodobný překlep v rozsudku okresního soudu tak, že žalovaný si předmětné práce objednal 4.6.1992 a ne 14.6.1992. Z přípisu žalovaného ze 17.6.1992 krajský soud navíc zjistil, že žalovaný před odpočtem 15 942 Kč jako šestidenního penále z částky 26 570 Kč použil dikce, že z....uvedené faktury přiznává 21 900 Kč za klempířské práce, 747,50 Kč za vícepráce a 26 570 Kč za práce vodoinstalatérské a topenářské. Krajský soud přejímá dále jako věcně správná zjištění, jež okresní soud učinil z výpovědi svědka J.M., a na tato odkazuje. V rámci odvolacího řízení pak byli nově vyslechnuti účastníci, a též dříve slyšený svědek M.B. Ze shodných výpovědí účastníků v odvolacím řízení pak krajský soud zjistil ( § 120 odst. 4 o.s.ř. ), že v předmětném zakázkovém listu žalobce měl předem vypsány všechny údaje až po kolonku "rozsah sjednané zakázky/služby". V této kolonce pak byly předem vepsány údaje o druhu prací a ceně dohodou. Při jednání účastníků zde pak žalovaný dopsal údaje o materiálu a termínu ukončení prací, žalobce pak údaj o splatnosti ceny prací. V rubrice o sankci žalobce dopsal číselný údaj 10% a žalovaný při podpisu listiny dovětek, že penalizace se týká i dodavatele. Z výpovědi žalobce krajský soud dále zjistil, že nevěnoval pozornost tomu, zda žalovaný listinu nejprve podepsal a pak učinil onen dovětek, nebo zda tomu bylo obráceně. Ihned po podpisu si bral kopii listiny, a dovětku si povšiml až po návratu na provozovnu. Údaje vpisované do rubriky "rozsah sjednané zakázky" akceptoval, na předmětný dovětek již žádným způsobem nereagoval. Předběžné vyplnění zakázkového listu charakterizoval jako svůj obvyklý postup, s tím, že ten má mnohdy i předem podepsán. Udával, že dle něj i předmětná listina byla jím již dopředu orazítkována a podepsána. Vodoinstalatérské a topenářské práce měl v pondělí předávat žalovanému p. B.; ten se však vrátil s tím, že žalovaný s ním odmítl jednat. Proto jel žalobce v úterý za žalovaným sám, ten mu sdělil, že nemá čas, takže k předání došlo 17.6.1992. V pátek práce nepředávali - jednak proto, že se ještě dodělávaly, a dále proto, že žalovaný měl podmínku od zkoušení a nebyl přítomen topič.
75
76 Z výpovědi žalovaného krajský soud dále zjistil, že v důsledku toho, že práce nebyly předány 12.6.1992, musel pozastavit práce dalších firem; k nějaké vyčíslitelné škodě však nedošlo. Zakázkový list podepsali s žalobcem v době, kdy zde již onen dovětek byl dopsán. Připustil, že v pondělí mu práce předával p. B., udával však, že tyto nebyly ještě dokončeny. Proto po jmenovaném žádal sepsání protokolu o závadách, což měl tento odmítnout s odůvodněním, že není pracovníkem žalobce a k tomuto není oprávněn. Tvrdil též, že se s p. B. (a současně po telefonu i s žalobcem) dohodli, že k předání dojde v úterý ráno. To, že práce v úterý nepřevzal, vysvětloval tím, že žalobce se dostavil s tříhodinovým zpožděním, žalovaný mu sdělil, že v daném okamžiku nemá čas a že na něj má hodinu či dvě počkat, žalobce však odjel. Poukazoval též na to, že o penalizaci s žalobcem výslovně hovořili tak, že tato dopadá i na prodlení s dodávkou prací, a že později žalobci též připomínal, že o to bude faktura levnější. Žalobce mu představil svědka B. jako osobu, která bude dohlížet na zakázku a zajišťování materiálu. Pokud jde o dny prodlení, za něž požaduje pokutu započtenou na pohledávku žalobce, počítal se dny 12.6. až 17.6.1992 včetně. Z výpovědi svědka M.B. krajský soud zjistil, že ten pro žalobce po zaučení sepisoval zakázky (dokončoval formální náležitosti tak, že se za zákazníkem dostavil většinou již s vyplněným zakázkovým listem) a kontroloval prováděné práce. Obhlížel též zakázky a zákazníkovi sděloval termín zhotovení zakázky a třeba i údaje o potřebném materiálu. Od žalobce měl pověření obecnějšího charakteru, ne jen k jednotlivým činnostem. Zakázky též předával. Sjednávání předmětné zakázky byl přítomen tou formou, že spolu s účastníky nejprve prošli objekt, dohodli se na pracech, které je potřeba provést a vznesli návrh ceny. Žalovaný sdělil, že má více zájemců a že jim dá vědět. Ani za dva dny se telefonicky ozval, že souhlasí. Svědek sám s ním po telefonu nehovořil. S žalobcem a s vyplněným zakázkovým listem poté jeli k žalovanému, přičemž v onom listě byl vyplněn rozsah prací a dle názoru svědka i termín zakázky. U žalovaného byl přítomen dalšímu doplnění listiny a ví, že žalobce vyplňoval výši částky za prodlení. Není mu známo, jestli bylo doplňováno ještě něco dalšího. Bylo obvyklé, že žalobce měl zakázkový list předem podepsán; zda tomu tak bylo i v tomto případě, nemůže vyloučit ani potvrdit. Onomu jednání nebyl přítomen až do konce, v závěru odešel. Nepamatuje se, že by v době, kdy byl přítomen, hovořili účastníci ještě o něčem jiném. Uváděl též, že má zato, že v době, kdy byl přítomen, k podpisu listiny nedošlo. Pokud jde o průběh zakázky, občas kontroloval instalatéra p. M.; pamatuje se pouze na jedno přímé jednání s žalovaným, a to ohledně přesunutí radiátoru a zasekání trubek. Předávat zakázku šel v pondělí, žalovaný mu sdělil, že s ním nemá o čem jednat. Zakázku chtěl předat tím způsobem, že by objekt prošli a zjistilo by se, co je hotovo a co není. Nějaké písemné pověření k předání zakázky neměl, toto od něj žalovaný nepožadoval a neptal se na ně. V rámci zakázky se předávaly práce dvojího druhu; klempířské práce byly předávány v jiném časovém období. Pokud se týče prací, jež chtěl předat v pondělí, sdělením, že s ním žalovaný nemá o čem jednat, celá věc skončila. U žalovaného nedošlo za přítomnosti svědka k žádnému telefonickému hovoru. Nebyl vznesen, ať již jednou či druhou stranou požadavek na vyhotovení předávacího protokolu, a nedomluvili se ani na dalším termínu předání. Svědek se poté vrátil k žalobci a byl přítomen telefonickému hovoru účastníků, kdy se domluvili na předání zakázky následujícího dne. Na konkrétní hodině předání se nedohodli. Dalším pokusům o předání zakázky a předání zakázky již přítomen nebyl. K rozporům ve své výpovědi v odvolacím řízení a před okresním soudem uváděl, že již nemůže s jistotou říci, zda vůbec viděl některou ze stran uvedenou listinu podepisovat, s tím, že v květnu si to pamatoval lépe, a že se domnívá, že mezi jeho výpověďmi není rozpor.
76
77 Dle § 301 obch. zák. : nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody, vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl. Dle § 544 odst. 1 obč. zák. : sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Dle odst. 2: smluvní pokutu lze sjednat jen písemně, a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Dle odst. 3: ustanovení o smluvní pokutě se použijí i na pokutu stanovenou pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem (penále). Po provedeném dokazování se krajský soud ztotožňuje se závěrem okresního soudu o tom, že účastníci jako podnikatelé (viz rozhodnutí o registraci žalobce a vyjádření žalovaného o jeho registraci, učiněné před okresním soudem) sjednali dne 4.6.1992, jak dokládá kniha zakázek, cenová nabídka, výpovědi stran a svědka B., a zakázkový list, smlouvu o provedení klempířských, vodoinstalatérských a topenářských prací, jež je typově podřaditelná smlouvě o dílo ve smyslu § 536 a násl. obch. zák. Zakázkový list však krajský soud nepovažuje za písemně sjednanou smlouvu o dílo, když obsah dané listiny by neodpovídal podstatným částem smlouvy o dílo dle § 536 odst. 1 obch. zák. Toto ustanovení totiž vyžaduje aby dohoda obsahovala závazek k provedení určitého díla. Pojem "klempířské, vodoinstalatérské a topenářské práce" sjednané dílo z hlediska určitosti charakterizuje nedostatečně. Z výpovědi účastníků a svědka B. však plyne, že smlouva o dílo řádně vznikla v ústní formě, když tito se při prohlídce objektu, v němž měly být práce prováděny, na rozsahu a druhu jednotlivých prací řádně dohodli, včetně dohody o ceně. Zakázkový list je tedy nutno považovat pouze za listinu zachycující v písemné formě část ústních ujednání stran (co do ceny, termínu zhotovení díla a doby placení). Uvedená listina též (stejně jako svědecké a účastnické výpovědi) dokládá, že dílem ve smyslu ustanovení § 536 odst. 2 obch. zák. bylo provedení dvou relativně samostatných souborů práci, které se lišily v termínu zhotovení a placeny měly být rovněž samostatně. Dohodu o oddělené úhradě prací prokazuje formulace "...práce zaplatí zákazník ihned při ukončení jednotlivých prací..." užitá v zakázkovém listě (námitku, že práce měly být "fakturovány" samostatně, vznáší též žalovaný v předávacím protokolu ze 17.6.1992). Klempířské práce (úhrada těchto) dle výše řečeného předmětem sporu nejsou, když byly dokončeny a předány 14.6.1992, tedy před sjednaným termínem, jak prokazuje bod II. protokolu ze 17.6.1992. I krajský soud je názoru, že žalobci příslušelo právo naúčtovat žalovanému přiměřené zvýšení ceny za rozšíření díla, tedy za dotyčné vícepráce ( § 549 odst. 1 obch. zák. ). Z výpovědí a postojů účastníků vyplývá, že na těchto pracech výslovně předem dohodnuti nebyli. Ústní objednávku víceprací, vyčíslených ve faktuře částkou 747,50 Kč, potvrzoval žalovaný již před okresním soudem, stejně jako rozpálení žlabu (to, že rozpálení žlabu bylo domluveno se svědkem M. "za nějaké pivo", jak tvrdí žalovaný, svědek nepotvrdil). Zazdívání drážek po vodoinstalaci a zasekání topení do zdi pak není podřaditelné pojmu "klempířské, vodoinstalatérské či topenářské práce", jak se snaží dovodit žalovaný. V protokolu ze 17.6.1992 pak jmenovaný zazdívací práce po montáži zdravotechniky svým podpisem rovněž stvrdil jako "vícepráce". Provedení těchto prací na žádost žalovaného prokazují svědecky J.M. a M.B. (oba tyto práce rovněž charakterizovali jako práce, jež obvykle provádí zedník, a nikoli instalatér). Přípis žalovaného ze 17.6.1992 je pak z hlediska svého obsahu částečným uznáním dluhu ve smyslu ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. Z fakturovaných 50 192,50 Kč tak žalovaný uznal (viz dikce "...přiznávám...")
77
78 svůj závazek v částce 49 217,50 Kč (mimo původně smluvených 48 470 Kč i 747,50 Kč za demontáž WC a montáž výlevky včetně přívodu vody), a z hlediska cit. ustanovení domněnka existence závazku k uvedenému datu minimálně v tomto rozsahu žalovaným v řízení vyvrácena nebyla. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že provedením díla žalobci vzniklo právo na zaplacení ceny díla ( 548 odst. 1 obch. zák. ) ve fakturované výši. Podstatné pro výsledek sporu bylo za výše popsaných okolností zhodnocení námitky započtení, již vznesl žalovaný 17.6.1992 v předávacím protokolu, týž den ji kvantifikoval svým přípisem na 15 942 Kč, a posléze v odvolacím řízení rozšířil (pro stejné důvody) na částku 16 884,50 Kč. Z hlediska možného zániku závazku započtením dle § 358 a násl. obch. zák. (za subsidiárního použití ustanovení § 580 obč. zák. ) bylo třeba vyřešit, zda vůbec a v jakém rozsahu existuje pohledávka, již si žalovaný na dluh započetl. Dříve, než bude rozebrána sporná klauzule o sankci za prodlení, dlužno předeslat, že žalovaný sám odvozuje své majetkové právo od prodlení žalobce s dodávkou vodoinstalatérských a topenářských prací, přičemž toto prodlení vztahuje na dny 12.6.1992 až 17.6.1992 včetně. Jak prokazují výpovědi stran a zakázkový list, dílo mělo být zhotoveno 12.6.1992 (aniž by okamžik splnění byl vázán na určitou hodinu či úsek dne, a aniž by tvrzený a zjištěný skutkový stav dával podklady pro závěr o jiné běžné praxi stran co do doby plnění v průběhu dne), takže v prodlení se žalobce mohl ocitnout až dnem 13.6.1992 (srovnej ustanovení § 340 odst. 1 a § 365 obch. zák. ). Výpovědi svědků B. a M., a co do průběhu pokusu o předání díla dne 16.6.1992, výpovědi žalobce a svědka M. vyvracejí tvrzení žalovaného, že dne 15.6.1992 se předání díla neuskutečnilo pro nedostatek součinnosti p. B., a 16.6.1992 pro pozdní příchod žalobce (odmítnutí sepisu protokolu o předání předmětu díla by tento postoj žalovaného opravňovalo, neboť požadovat právo sepsání protokolu zakládalo pro kteroukoli stranu ustanovení § 554 odst. 6 obch. zák. ). Ve dnech 16.6. a 17.6.1992 tedy žalobce v prodlení nebyl, když svůj závazek dne 15.6.1992 nesplnil v důsledku prodlení věřitele ( § 365 obch. zák. ), v němž se tento ocitl proto, že bezdůvodně neposkytl žalobci součinnost při předávání díla ( § 370 a § 554 odst. 1 a 3 obch. zák. ). Na druhé straně sám žalobce připustil, že 12.6.1992 nedošlo k předání proto, že se práce ještě dodělávaly. I kdyby se dodělávky týkaly jen dodatečně sjednaných víceprací, nebylo prokázáno, že by se účastníci v důsledku víceprací domluvili na jiném termínu zhotovení. Pokud prodloužení termínu považoval žalobce za automatické, neměl pro tento svůj názor žádnou oporu v ujednání stran či ustanovení zákona. Z uvedeného vyplývá, že sankce postihující prodlení žalobce mohla být vztažena pouze na dny 13.6. až 15.6.1992, kdy žalobce skutečně v prodlení s provedením díla byl. Pokud jde o spornou formulaci sankce za prodlení, užitou v zakázkovém listě, je krajský soud ve shodě se závěry odvolatele toho názoru, že jde o platně sjednanou smluvní pokutu, postihující jak prodlení objednatele (žalovaného) s placením ceny díla, tak prodlení zhotovitele (žalobce) s provedením díla. Písemná forma požadovaná dle ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. zachována je, použité výrazy (a tedy obsahovou náplň ujednání) však při jejich nejednoznačnosti bylo nutno interpretovat za použití vykládacích pravidel dle § 266 obch. zák. Jde o speciální úpravu pro obchodní vztahy, takže pravidla výkladu dle § 35 obč. zák. jsou použitelná pouze tehdy, pokud vedle obchodněprávní úpravy obstojí. Ustanovení § 266 odst. 1 obch. zák. upřednostňuje pro posouzení projevu vůle úmysl jednajících osob, zatímco ustanovení § 35 obč. zák. přiznává prioritu jednoznačnému slovnímu vyjádření (srovnej např. Bejček, J.: "Skrytá úskalí smluvní pokuty", Ekonom č. 30/1993, str. 60, a obdobně týž autor v díle "Obchodní závazky", Masarykova universita v Brně, 1993, str. 62). Přes nejednoznačné slovní vyjádření úmysl účastníků zjevně směřoval ke sjednání postihu za prodlení s plněním (oba zde hovořili o sankci či penalizaci), a pokud žalovaný svůj úmysl sjednat postih i ve vztahu k žalobci projevil shora cit. dovětkem, musel být úmysl
78
79 žalovaného sjednat sankci i pro prodlení žalobce žalobci znám ( § 266 odst. 1 obch. zák. in fine). Užitý výraz "splatnost" byl krajským soudem ve shodě s výše řečeným interpretován tak, že jím je nutno u žalobce rozumět sjednaný termín dokončení díla (ve smyslu možného postihu pro prodlení s tímto termínem). Pokud se zde dále hovoří o 10% z celkové částky faktury, jde o konkretizaci smluvní pokuty ve smyslu ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. (viz dále) v tom směru, že se určuje částka, z níž bude pokuta vypočtena. Vzhledem k tomu, že si strany smluvily cenu díla předem pevnými částkami (26 570 Kč a 21 900 Kč), jsou právě tyto oněmi celkovými částkami faktury. Užití pojmů "sankce" a "penalizace", se současným sjednáním "sankce" úrokovou denní sazbou, neposkytuje jednoznačné vodítko pro úvahu, zda jde o smluvní pokutu nebo jiný právní institut. J. Bejček v již výše cit. článku k pojmům jako "sankce", "penále", "zdržné", "pokuty", "sankční úroky" apod., zhusta ve smlouvách užívaným, uvádí, že pokud bude použit termín zákonu neznámý, měl by se zkoumat (těžko zjistitelný) úmysl osoby, která tento termín použila. Pokud by se průkazně nedošlo k jinému závěru, vycházelo by se z významu, který by pojmu zpravidla přikládala osoba, jíž byl projev vůle určen - a to by byl s velkou pravděpodobností právě význam smluvní pokuty. Z. Kovařík v článku "Úrok z prodlení při obchodních závazcích" (časopis Obchodní právo č. 1/1992, str. 26-32) při rozboru ustanovení § 369 obch. zák. dovozuje, že postih prodlení s placením, založený na jiné než úrokové sazbě, je pouze odchylkou od stanovené výše úroku z prodlení podle § 369 obch. zák. , který platí i na takto odlišné sazby. Co do sjednané denní sazby postihu (jako oné odchylky) poukazuje na to, že zcela převažující většinou půjde ve smlouvách o poměrnou veličinu, vyjádřenou určitým procentem (jako zde), nebo částí procenta vůči nesplacené jistině. Otázku, zda má režim takové dohody být podřazen ustanovením o úroku z prodlení nebo ustanovením o smluvní pokutě (při zásadní platnosti ujednání tohoto typu v obou režimech), řeší ve prospěch institutu úroku z prodlení. S výjimkou poslední věty se krajský soud se shora cit. závěry ztotožňuje. Režim ustanovení § 369 obch. zák. zde totiž nepřicházel v úvahu již proto, že smluvení úroku přichází v úvahu jen při prodlení s plněním peněžitého závazku. Závěru krajského soudu o platném sjednání smluvní pokuty nasvědčuje, při analogické interpretaci pojmu "penále" v ustanovení § 544 odst. 3 obč. zák. , i užitý termín "penalizace". Pokud jde o výši smluvní pokuty, nepřicházelo v úvahu použít pro základ výpočtu i cenu provedených víceprací (srovnej § 516 odst. 3 obč. zák. , když zajištění závazku přetrvalo změnu závazku). Při odděleném termínování i placení prací (viz vývody výše) byla poznámka o celkové částce faktury v době uzavření smlouvy jednoznačným odkazem na částky 21 900 Kč a 26 570 Kč (onou fakturou se rozuměla samostatná faktura pro každý druh prací, jejichž cena byla smluvena předem). Proto, ve shodě s postupem samotného žalovaného, zvoleným již v přípisu ze 17.6.1992, užil soud pro základ výpočtu pokuty částky 26 570 Kč. Třem dnům prodlení pak odpovídá částka 7 971 Kč. Tuto částku soud považuje za onu smluvní pokutu, z níž je třeba odvozovat úvahy o moderaci ve smyslu ustanovení § 301 obch. zák. , když 10% denní sazba je pouze stanovením způsobu určení smluvní pokuty ( § 544 odst. 2 obč. zák. ), a nikoli určením její výše. S přihlédnutím k hodnotě smluveného díla, okolnosti, že byl sjednán i poměrně krátký termín pro provedení díla, což zvýrazňuje význam časového faktoru pokutou zajišťovaného, a konečně i s přihlédnutím k výši pokuty samotné, soud důvody pro moderaci neshledal. Proto uznal jako důvodnou žalovaným vznesenou námitku započtení co do částky 7 971 Kč, a v této části rozsudek okresního soudu změnil ( § 220 o.s.ř. ) tak, že žalobu včetně příslušenství zamítl, když pohledávka žalobce v tomto rozsahu započtením zanikla. Co do částky 8 913,50 Kč včetně 14% úroku, pak rozsudek okresního soudu byl jako věcně správný potvrzen ( § 219 o.s.ř. ). Pokud jde o 14% úrok, jeho přiznání zdůvodňuje ustanovení § 369 odst. 1 a § 502
79
80 obch. zák. , když ke dni 21.6.1992 již žalovaný v prodlení s placením byl, a z rozhodovací praxe v jiných sporech je krajskému soudu známo, že v červnu 1992 byl bankami úrok v této i vyšší sazbě běžně v úvěrech požadován.
80
