občasník dolnopočernické farnosti vydávaný pro

občasník dolnopočernické farnosti vydávaný pro vnitřní potřebu

vychází 23. června 2013

ročník XI. (2013), číslo 2

Úvodník

Milí farníci, v poslední době jsme prožili několik pěkných událostí v naší farnosti. Mariánskou pouť do Sázavského kláštera, biřmování mladých lidí otcem biskupem Karlem, křest Patrika a první svaté přijímání. Můžeme říci, že dobrý Bůh nám dopřál mnoho svých milostí, které nás posilují na naší cestě životem. Já jsem dostal taky velký dar, když jsem se mohl zúčastnit desetidenní česko-italské italské štafety z Prahy až do Orvieta, města eucharistie. Zde spolu s velkým množstvím lidí, kněží a biskupů jsem mohl vidět, jak se oslavuje eucharistický zázrak Božího těla. A když jsem již u symboliky iky cesty a běhu, tak dobíháme do cíle dalšího školního roku a všichni jsme jistě rádi, protože nás čeká dvouměsíční krásné období prázdnin a dovolených. Přeji proto nám všem, aby i do dalších dvou měsíců nám Bůh – náš Otec žehnal a my mohli prožít zase něco ěco krásného, co by nás obohatilo a pomohlo v našem lidském a křesťanském růstu. Doufám, že měsíc září využijeme k tomu, abychom se o své zážitky a zkušenosti sti z našich cest podělili. Já Vás V již nyní zvu na promítání filmu o štafetě Corpus Domini do Orvieta. Žehná otec Pavel

Biřmování

V neděli 26. května 2013 se v naší farnosti konala slavnost, při které jsme (nás pět mladých lidí z Dolnopočernické farnosti) přijali svátost biřmování. Jednalo se o teprve druhé biřmování v novodobé historii naší farnosti. Kdo jen trochu mohl, nenechal si tuto událost ujít. Lidí, kteří chtěli tuto slavnost prožít s námi, bylo opravdu mnoho, což nás velmi potěšilo a alespoň z části to kompenzovalo malý počet přítomných kněží. Byli jsme rádi, že nám svátost uděloval právě biskup Kája Herbst, který nepřítomnost svých spolubratrů přijal s nadsázkou.

1 z 12

ročník XI., 2013/2

23. června 2013

Kdo přišel, neprohloupil a byl odměněn přichystaným pohoštěním. Tímto děkujeme Marcele, která nám s jeho přípravou pomáhala, našim rodičům, prarodičům a všem ostatním farníkům, kteří přispěli svými napečenými dobrotami. Tomu, že lidem zajisté chutnalo (a nebo byli po mši značně vyhládlí), nasvědčuje i fakt, že - ač občerstvení nebylo málo - stoly byly za chvíli téměř prázdné.

Tomuto našemu velkému dni předcházela téměř dvouletá příprava, kterou po celou dobu vedl p. Pavel Čáp. Snažil se do našich hlav dostat co nejvíce znalostí o Duchu Svatém a nejen o něm. Času, energie a trpělivosti nám věnoval opravdu hodně, za což mu patří velký dík. Přestože nás Pavel Čáp připravoval svědomitě, všichni jsme si oddechli, že přítomný biskup P. Kája Herbst naše znalosti nakonec nezkoušel, jak nám bylo dlouho dopředu slibováno.

Ani špatné počasí nám tento den nezkazilo a Duch Svatý na nás sestoupil i přes množství mraků. Teď už na nás čeká jen ten hlavní úkol, a to, abychom přijatého D u c h a dokázali nepřetržitě a s r a d o s t í předávat lidem kolem nás. Vaši biřmovanci

2 z 12

ročník XI., 2013/2

První svaté přijímání a křest

23. června 2013

V neděli 9. června 2013 jsme při „desáté“ zažili velikou slávu. Po nedávném biřmování nastal jiný velký den, tentokrát proběhlo první svaté přijímání. Poprvé přistoupilo ke stolu Páně hned deset dětí!!! Myslím, že na naši malou farnost to je úctyhodné číslo. Na kazatelně visí pěkné tablo dětí. Jejich fota jsou součástí plodů hrozna. Hrozna vyrůstajícího z pravého vinného kmene. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. (Jan 15,5) V kostele bylo plno a velice živo. Bylo mezi námi i mnoho miminek, batolat a malých dětí… A tak jsem si při tom radostném hukotu a hemžen říkal, že toto první svaté přijímání jistě nebude v naší farnosti poslední… Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.“ (Marek 10,14) František Jakubec st.

V neděli 9. června 2013 přistoupilo v našem kostele 10 dětí k prvnímu svatému přijímání. Jednalo se o tyto holky a kluky: Natálka a Eliška Vamberovy, Terezka a Honzík Rybánští, Terezka a Markétka Blažkovy, Dominika Switalská, Terezka Šlosárková, Patrik Polák (Švejda) a Vojta Bulla. Ještě předtím přijal Patrik svátost křtu. Naši prvokomunikanti se na tento slavný den velmi pečlivě připravovali již od listopadu loňského roku pod vedením Marcely Krňávkové a Katky Vlnasové a za podpory svých rodičů. V prvním bloku přípravy „Ježíš uzdravuje“ se připravovali na svátost smíření, v bloku druhém „Ježíš nám dává chléb života“ se pak připravovali na samotnou svátost eucharistie. Během této náročné přípravy absolvovali pro jistotu hned dvakrát svatou zpověď. Při mši svaté se pak děti poprvé setkaly s Pánem v podobě chleba a vína. 3 z 12

ročník XI., 2013/2

23. června 2013

Po mši svaté byli všichni farníci pozváni na hostinu na faře, ta proběhla v těch dnech zcela výjimečně za krásného počasí na faře a především kolem fary, jakoby na znamení Boží radosti z nových prvokomunikantů. Snad bude tato událost důležitým mezníkem v životě zmíněných dětí. Miroslav Bulla

V neděli 9. června 2013 jsme měli příležitost být u toho, když jedenáct dětí z naší farnosti přijalo svátost Prvního svatého přijímání. Při slavnostní bohoslužbě, v níž jsme oslavili Slavnost Těla a Krve Páně, také přijal svátost křtu Patrik Polák. Slavnostní mše, plná písní, které perfektně připravila schola, byla velmi působivá a nepochybuju o tom, že prožití této slavnosti bylo velkým zážitkem nejen pro děti, ale i pro všechny přítomné. Moc děkujeme Marcele Krňávkové a Katce Vlnasové, které děti k prvnímu svatému přijímání celý rok velmi obětavě připravovaly. Děkujeme. Všem dětem, které svátost Prvního svatého přijímání prožily, přejeme hodně Božího požehnání do dalšího života.

Pouť farnosti 2013 nejen do Sázavského kláštera

Markéta Švejdová

Poutě provázejí křesťanské náboženství od jeho počátku až do dnešní doby a putování na místa svatá, posvátná nebo místa, spojená se zázračnou událostí, patří od nepaměti k tradici světových náboženství. V křesťanství, zejména římskokatolického vyznání, má poutní tradice hluboké kořeny a důležitý význam. Pro farnost při kostele Nanebevzetí Panny Marie v Dolních Počernicích, který je nejstarší stavbou této lokality (asi 800 let), jsou mariánské poutě farnosti každoroční realitou již mnoho let. Kromě duchovního významu samotné poutě a osvěty, tj. poznávání nových míst, je to jedna z možností, jak se mohou dolnopočerničtí věřící neformálně setkat i při jiné příležitosti, než jen v kostele. Také letos, v sobotu 11. května 2013, vyrazilo asi dvacet pět bratří a sester na pouť farnosti, v době technicky vyspělé samozřejmě nikoliv pěšky. Tentokrát byl naším cílem nedaleký Sázavský klášter a kostel 4 z 12

ročník XI., 2013/2

23. června 2013

Sv. Jakuba v Rovné u Stříbrné skalice. Po zazvonění budíku jsem ještě lehce zdřímnul, pochopitelně zase nechtěně, nicméně i přes akademickou čtvrthodinku zdržení jsme na místo dorazili včas. Odjížděli jsme za deště s obavami, jaké budeme mít počasí, a na místě nás zanedlouho k našemu překvapení vítalo slunce. Cesta v autobuse probíhala jako vždy v příjemné atmosféře, pan farář Pavel nám požehnal na cestu a po vstupních modlitbách Růžence, což přiznávám je pro mě vždy dosti vysilující, mohl každý vyjmout z proutěného košíku tzv. Prokopův koláček, jeden anebo i dva, makový, či tvarohový, napekla je Hanička Jirsáková. A zatímco jsme je koštovali a zapíjeli kávou či čajem z vlastních zásob, recitoval nám Jan Dušek, průvodce Sázavského kláštera dvě básně. Vzpomínám si, před tím než jsem znovu na chvilku usnul, že jedna, velice dlouhá, byla zcela určitě od Vrchlického a myslím, že právě o Sv. Prokopovi, zakladateli kláštera, který byl již v roce 1204 svatořečen. Na tehdejší dobu to byla velká událost, za níž se skrývala i usilovná diplomatická snaha tehdejšího českého panovníka. Rozlehlý Sázavský klášter, který jako první na území Čech zavedl slovanskou liturgii ve staroslověnštině, má mnohasetletou tradici a do jeho podoby se v úpravách promítlo několik slohů. Klášter založil na počátku 11. století slovanský kněz Sv. Prokop, který se tehdy rozhodl usadit právě zde, aby se v duchovní pustině pohanského světa utkával se zlem. Kvůli svému poslání rezignoval na světský život a opustil dokonce i svoji ženu a děti. Pro zklamanou ženu je možná duchovní obrácení jejího manžela lépe pochopitelné, než nevěra. Svatý Prokop byl vůbec zajímavou osobností a jako jediný z českých světců nezemřel mučednickou smrtí. Po příchodu na Sázavu žil poustevnickým životem, avšak brzy kolem sebe shromáždil podobně smýšlející muže a vznikla poustevnická osada. Ve 30. letech 11. století se s Prokopem podle legendy setkal jeho podporovatel a příznivec, přemyslovský kníže Oldřich, následně jeho syn Břetislav I. a z poustevnické kolonie se postupně stal slovanský benediktinský klášter a Prokop prvním opatem. Po smrti Prokopa v roce 1055 kníže Spytihněv II. vyhnal slovanské mnichy a do kláštera dosadil latinské benediktiny. V roce 1061 však byli slovanští sázavští mniši Vratislavem povoláni zpět. Na samém sklonku roku 1096 byli ale všichni slovanští mnichové definitivně vyhnáni knížetem Břetislavem II. a klášter byl osazen břevnovskými benediktiny. Slovanské rukopisy byly – jak jinak – zničeny. Sázavský klášter má vskutku pohnutou historii, do níž nás průvodce Jan Dušek podrobně zasvětil. 5 z 12

ročník XI., 2013/2

23. června 2013

Po prvních vyčerpávajících informacích o vzniku kláštera jsme se z provzdušněného parku odebrali do chladných útrob místního barokního kostela, abychom se připravili na mši svatou, kterou celebroval otec Pavel, náš dobrý kamarád a pastýř. Ve svém kázání neopomněl připomenout, že každá upřímná modlitba k Panně Marii zesiluje pro věřícího působení Ducha svatého, což je zřejmě způsobeno tím, že po Nanebevstoupení Panny Marie je vztah mezi matkou a jejím synem Ježíšem ještě mimořádně silnější. V Bibli se o tom nic nepíše, protože dogma o Nanebevzetí Panny Marie je nová věc, v roce 1950 ho vyhlásil papež Pius XII. Podle tohoto dogmatu byla na konci svého pozemského života matka Kristova "vzata s duší i tělem do nebeské slávy". Ať tak či onak, Bohem vyvolená Maria byla silnou a pro život Ježíše zásadní osobností a křesťan nemůže modlitbou k Panně Marii nic zkazit. Po mši svaté jsme si pak prohlédli nejen obrazy a sochami bohatě zdobený interiér kostela, ale i jeho kryptu, v níž jsou uloženy ostatky Sv. Prokopa. Legenda praví, že na schodech do sklepení zakopne jen velký hříšník, a Otci Pavlovi se to k našemu překvapení skutečně povedlo. Pravda je, že schody to jsou křivolaké, žádná rovná maratonská trať. Kostel s kryptou je centrem Sázavského kláštera, a poloha krypty odpovídá původní kryptě, kde byl sv. Prokop pochován. Později zde byly pohřbeny i jiné význačné osobnosti. V 15. století chrám zpustl, strop se zhroutil a probořil i strop krypty. Koncem 16. stol. byli požádáni horníci, aby z rumiště vyprostili ostatky sv. Prokopa. Byly odtud nevědomky vyzvednuty i různé kosti jiných zemřelých a převezeny roku 1588 do Prahy. Pražský arcibiskup Sobek později navrátil sázavskému chrámu rámě sv. Prokopa, ostatek, který byl oddělen od těla světce už roku 1205 a přechováván v katedrále sv. Víta v Praze. Ostatek sám přinesl na Sázavu v roce 1669, čímž opět v klášteře ožila starobylá pocta sv. Prokopovi a věřící lid sem počal opět putovat. Abych se přiznal, nejsem příliš nadšeným obdivovatelem jakýchkoliv ostatků ukrytých v relikviářích, občas se totiž neví, čí je vlastně ta kost, která leží v nazdobeném katafalku vitríny. A pak, smrt si bere jen tělo, a tělo je po smrti pouhý prach, nic, co by šlo podle mě obdivovat. V případě kousku vrácené ramenní kosti se ale podle dochovaných pramenů zdá, že skutečně patří Sv. Prokopovi, stejně jako většina Prokopových relikvií, jež dosud stále leží v kryptě sázavského kostela pod betonovou dlažbou. Měli jsme možnost na vlastní oči spatřit i dřevěný koflík sv. Prokopa se lžičkou, které prý vyrobil světec vlastníma rukama. Já jsem se k němu dostal jen skrze vlastní zvědavost, když můj zrak upoutala neobvyklá tlačenice bratří a sester nad něčím, co jsem z dálky nebyl schopen rozpoznat. Někdy i vlastní osud člověka je méně pohnutý, než anabáze věcí, které ho za jeho života provázely, ovšem za předpokladu, že člověk vlastnící takové věci, je něčím výjimečný a slavný. Kupříkladu, můj otec nebyl z hlediska historie ničím moc výjimečný kromě toho, že mě zplodil, postavil dům a zasadil strom, takže jeho oblíbené brýle, jakož i jiné věci osobní potřeby nejsou nikde vystaveny a mám je stále u sebe doma. Rád je zdarma poskytnu jakémukoliv muzeu. Ale zpět k mnohem významnějšímu jedinci. Sv. Prokop dal z koflíku napít vody knížeti Oldřichovi a voda se přeměnila na víno. První zmínka o tomto koflíku se nám zachovala ze 13. stol., kdy se na Sázavě uzdravil šílený člověk, který se z něho napil. Prokop podle hodnověrných pramenů vůbec učinil za svého života mnoho doložitelných zázraků. Za husitských bouří byl koflík ukraden, ale Bůh se prý postaral, aby se neztratil. Ti, kdo ho ukradli, jej cestou 6 z 12

ročník XI., 2013/2

23. června 2013

z kláštera na cestě přes vrch Veletín k Praze odhodili. Po jisté době ho našla jedna sázavská žena a odevzdala ho pánům z Valdštejna na Komorním Hrádku. Za třicetileté války byl koflík také uchráněn zničení či ukradení a r. 1669 byl vrácen klášteru. Po zrušení kláštera Josefem II. se znovu někam ztratil, až byl i se lžičkou nalezen r. 1811 v Broumově. Patron kostela Vilém Tiegel se sázavským farářem Janem Chmelou vymohli vrácení těchto památek na Sázavu, kde jsou dodnes uchovávány v zákristii. No řekněte, není to na obyčejný kus dřeva dosti složitá peripetie a poutavá historie se šťastným koncem? Po opuštění potemnělých prostor kostela nás oslnilo sluníčko, stejně jako Jan Dušek, který při následující prohlídce interiéru kláštera nešetřil důkladně podrobnými informacemi, při kterých se rozhodně nedalo usnout. Jak bych také mohl, když první bod programu naší pouti jsme měli za sebou, a před námi se otevřel prostor očekávané polední pauzy, čas přestávky k obědu, který každý z nás využil po svém. Mám rád to uvolněné trousení se lidí na různá místa, tu chvilku osvobozenou od soustředění, uvolněnou v hlasité rozmluvě, v pospolitosti, tu ve smíchu, tu ve vážném hovoru, při němž jeden ukusuje kus řízku, protože řízek patří na výlety, druhý zapíjí posledními zbytky kávy okurkový salát, a ten, co bude psát tento text, slastně pokuřuje své viržínko. Když káva dojde, a chuť na ní přetrvává, člověk usoudí, že je třeba vydat se za ní. Tento nápad přivítalo několik z nás, vždyť v nedaleké restauraci jistě kávu vaří a než pro nás autobus přijede, máme dosti času vychutnat si nápoj všech nápojů. Jenomže není restaurace jako restaurace. Sezení venku na sluníčku bylo sice příjemné, jen číšník s kávou jaksi nepřicházel, a když už konečně dorazil, několik z nás muselo lahodný mok usrkávat z talířku. To se tak někdy stane, že hospodský přebere a přiopilý musí druhý den obsluhovat hosty, které vůbec nečekal. Ještě že Hanička Jirsáková mu většinu prázdných hrnečků donesla až do kuchyně, beztak jich během naší návštěvy rozbil několik. Autobus přijel jak bylo domluveno, jen chvilku jsme čekali na Roberta Krňávka, jistě se zase někde zapomněl se svojí GPS navigací, a pak už směřujeme do Stříbrné Skalice, ke kostelu Sv. Jakuba v obci Rovné, kde nás srdečně přivítal Jiří Bernat ze Sdružení na záchranu kostela Sv.Jakuba a náš průvodce tímto kostelem. Stavba to není veliká, ale zato mimořádně významná. Kostel sv. Jakuba je totiž unikátní uměleckou výzdobou, kamennými reliéfy a freskami z konce 12. století, je to jedna z nejvzácnějších románských památek u nás. Z 271 románských staveb v ČR jich má pouze 9 románskou výmalbu a naší chloubou může být, že v našem kostelíku se též nacházejí románské fresky, ne sice v takovém rozsahu a kvalitě jako v kostele S. Jakuba, ale i tak jsou velkou vzácností. Kostel sv. Jakuba, dodnes obklopený funkčním hřbitovem, je jeden z nejkrásnějších a nejdochovanějších románských kostelíků v Čechách. Byl založen před rokem 1150 a přestavěn pozdně románsky kolem roku 1240. Kromě vzácných kamenných reliéfů z 12 století jsou naprosto unikátní románské malby ze dvou období. Fresky z poloviny 12. století jsou velmi blízké salcburskému malířství, malby z doby kolem 13. století vytvářeli 7 z 12

ročník XI., 2013/2

23. června 2013

kostela dokonale informovaným průvodcem, ochotným trpělivě odpovídat na naše otázky. Komu čest, tomu čest. Mezitím se čas nachýlil k pozdnímu odpoledni a cíle naší poutě máme za sebou. Jsme plni dojmů, nabyti informacemi a ani se nám domů nechce. Ještě prohlédnout hřbitov, ten je pro nás dosud žijící smrtelníky vždy neocenitelnou inspirací, naposledy se pokochat pohledy na okolní krajinu a už musíme zamířit k autobusu, protože co je dojednáno, to se musí dodržet. Posázaví je krásný kraj, tak jsme ho ještě po požehnání na cestu obhlíželi z oken autobusu, no, a pokud Pán dá, tak příští rok vyrazíme zase někam jinam.

Noc kostelů u nás

již jiní mistři, ačkoliv se snažili malíře předchozího období napodobit. Kromě zobrazení Majestas Domini, Krista, apoštolů a legend o sv. Jakubovi a sv. Mikuláši, zde najdeme i méně jasné zobrazení nejspíše sv. Prokopa, zakladatele Sázavského kláštera, z doby ještě před jeho svatořečením. Dlužno dodat, že pan Bernat byl naprosto skvělým a ve věci historie

Jan Paul

www.nockostelu.cz V pátek 24. června 2013 v našem kostele proběhl již 4. ročník této akce. Před osmnáctou hodinou se rozezněl zvon, který opět oznamoval, že další ročník je právě tady. Celý program, tak jako už tradičně, zkušeně moderovala Anna Kvaltinová, která představila jednotlivé účinkující. Po skončení zvonění přivítal netradičním způsobem návštěvníky P. Pavel Čáp, protože jeho cesta do italského Orvieta mu neumožňovala, aby se přímo účastnil Noci kostelů a tak všechny přítomné pozdravil prostřednictvím videonahrávky. Potom návštěvníky přivítal starosta zdejší městské části Zbyněk Richter, který mile překvapil informací, že budoucímu depozitáři, jenž bude v našem kostele, věnuje zachráněný reliéf z kostela na Chomutovsku. Zmínil se o dobré spolupráci MČ Dolní Počernice a farnosti a také o dobrých vztazích mezi ním a P. Pavlem Čápem. Zdůraznil, že si rozumějí nejenom jako sportovci, ale i v péči o náš kostel. Dalším bodem programu bylo vystoupení naší scholy, která pod vedením Františka ml. Jakubce nacvičila a velmi pěkně zahrála a zazpívala pásmo keltských, skotských a irských písní. Písně zkušeně a s humorem uváděl Jan Žádník. Všem účinkujícím patří velký dík. Po hudebním vystoupení následovala přednáška o misiích v Kongu. O svých zkušenostech s touto zemí, s lidmi, kteří v ní žijí a svojí misionářskou činností mezi dětmi ulice nás seznámila energická 8 z 12

ročník XI., 2013/2

23. června 2013

a usměvavá dívka Iveta Pešatová. V Kongu ve městě Lubumbashi v Bakanja centru pro opuštěné chlapce působila od září 2011 do července 2012. Její vyprávění bylo vtipné, poučné a zajímavé. Potom si návštěvníci měli možnost prověřit svoje znalosti v malém testu, který si spolu se správným řešením mohli odnést domů. Dále si měli možnost prohlédnout zrestaurované fresky a shlédnout promítání s podrobným vysvětlením jednotlivých částí nástěnných maleb. Návštěvníci při odchodu z kostela dostali na památku perníček z výtvarné dílny Hany Jirsákové. Chtěla bych poděkovat jak všem návštěvníkům, protože setkání s nimi je vždycky velmi zajímavé a obohacující, tak i všem, kdo se na této zajímavé akci v naší farnosti podíleli: těm, kdo vydávali brožůrky a razítka, hlídali kostel, prováděli návštěvníky, zvonili, hráli, natáčeli, fotili, uklízeli … Hodně sil, radosti a Božího požehnání při další Noci kostelů, která bude v pátek 23. května 2014.

Velikonoce 2013 ze „zákulisí“

Marcela Krňávková

Jistě mnozí znáte Don Boskovu první zkušenost s mládeží. Začínal oslovením jednoho chlapce. Kluka, kterého chtěl kostelník vyhnat ze sakristie po zjištění, že neumí ministrovat... Již tradičně pořádala mládež o Zeleném čtvrtku takzvaný Zelený výlet pro děti z naší farnosti. Dříve to byla mládež soustředěná kolem fary v Dolních Počernicích, nyní to je mládež soustředěná kolem pondělního „nábožka“ v Počernicích Horních, ve Chvalech. Pod taktovkou Ducha svatého a ... a Pavla Heriana a jeho mladých pomocníků. Do velmi oblíbeného a populárního spolča pro náctileté si mládež přivedla i nějaké své nevěřící kamarády, tak to tam je jistě pestré. No a tato různorodá mládež pomáhala s programem onoho Zeleného výletu, který se přes obavy z počasí nakonec velmi vydařil. Po celé akci se všichni sjeli na faru v D. P., kde se občerstvili a chystali se na večerní obřady. I já jakožto kostelník se chystal. Do kostela jsem přišel s dostatečným předstihem, abych si vše v klidu nachystal, než začne ministrantský nácvik před obřady. Ale ouha, žádný klid jsem na přípravu neměl, neboť náš Pavel pozval na ministrování všechny kamarády pomocníky, se kterými byli na Zeleném výletě. A přišli také s předstihem. V sakristii bylo hned přeplněno a já z toho byl úplně zaskočen a vyveden z míry. Myslel jsem, že by bylo nejlepší, aby se do ministrantského oblékli jen ti, co běžně ministrují, a ne ti, co nejsou ani pokřtění! Pavle, co sis to vymyslel, pozvat ministrovat i nevěřící – a tedy neministranty – zrovna na Zelený čtvrtek? ... Nakonec vše dopadlo výborně, vzorně ministrovali i nepokřtění kluci a byla z toho důstojná připomínka Poslední večeře Páně, které nic nechybělo. Jen jedno... Z míry vyvedený kostelník zapomněl včas nachystat žhavé uhlíky do kadidelnice... :-) kostelník

Čarodky

Po zdařilém výletu na zelený čtvrtek jsem již v hlavě plánoval program na čarodějnice. Jenže, jak už to bývá, čím dřív něco řeším, tím to všechno řeším na poslední chvíli. V den čarodějnic bylo hodně animátorů na svých akcích a volných bylo hrstka. Nakonec však přes moje očekávání přišli všichni animátoři, kteří 9 z 12

ročník XI., 2013/2

23. června 2013

mohli. Vše bylo připravené, jen rozhodit úkoly mezi ostatní a mohlo se začít si hrát s dětmi. Na začátku jsme čekali jen pár dětí, ale čím čas utíkal, tím se víc dětí hrnulo na farní zahradu a my jsme byli velice rádi. I přes rozdováděné děti a zapomenutou pyrotechniku doma, pro kterou jsem musel ještě těsně před začátkem jet na kole, vše dopadlo podle plánu, a to i s počasím. Moc bych chtěl poděkovat všem pomocníkům, kteří se podíleli na programu pro děti a to Verče, Anežce, Vaškovi, Vráťovi, Tomášovi, Matoušovi a všem ostatním, kteří pomohli s realizováním celého večera. Děkujeme taky za děkovnou SMSku. Víme, že naše snaha přinesla ovoce ve šťastných srdcích dětí i rodičů. Za kouzelnickou školu

SKAM a poděkování předem

Pavel Jakubec

Blíží se tradiční Setkání Křesťanské Aktivní Mládeže – SKAM (více info na nástěnce v kostele). Proběhne od pátku 14. do soboty 15. června 2013. Mládež z různých koutů Prahy i mimo Prahu se setká proto, aby sportovala, aby se bavila, navazovala nová kamarádství, nevšedně si užila víkend, s ostatními se sešla u stolu Páně… I s týmem organizátorů a dobrovolníků se SKAMu zúčastní 150 lidí. A právě pro těchto 150 lidí zajišťují někteří z Vás sobotní oběd. Jiní pomáhají finančně, mnozí akci podporují modlitbou. Všem patří velký dík!!! U vaření obědů můžeme tyto díky konkretizovat na paní Bechyňákovou, Ješinovou, Konečnou, Pokornou, Santolíkovou a na Vinšovi. Pevně doufáme, že se akce dobře vydaří a že splní svůj účel. Za Vašeho velkého přispění. Díky. V Praze dne 10. 6., František st. Jakubec

Velikonoce po čínsku

Milí spolufarníci, rád bych Vám opět napsal něco o našem životě v Číně, ale je toho tak moc, o čem bych mohl psát, že je pro mne moc těžké vybrat jen něco. Posledně jsem psal o našich Vánocích, tak tentokrát o Velikonocích. Protože jsme o žádném kostele v našem okolí nevěděli, naplánovali jsme si na velikonoční vigilii cestu do Pekingu, abychom mhli tuto nejdůležitější mši v katolické liturgii prožít v některém z tamních kostelů. Byli jsme celkem zvědavi, jak bude tato tak specifická bohoslužba vypadat v čínském pojetí. Ale musím říci, že nakonec jsme byli spíše překvapeni podobnostmi a shodami, které vyplývají z celkem přesných liturgických předpisů, než drobnými odlišnostmi. I když na druhou stranu je pravda, že některé části bohoslužby se od toho, jak jsme zvyklí od nás, lišily celkem výrazně. Ale to ne tím, že by je Číňané pojímali zásadně jinak, ale spíše důkladněji a opravdověji, než tomu bývá u nás. Už jen to, že celá mše trvala kolem čtyř hodin, svědčí o skutečnosti, že nic se neodbývalo a rozhodně nikdo neměl tendenci něco pokrátit nebo zjednodušit, aby mše snad nebyla někomu moc dlouhá nebo aby děti neusínaly. Jednou slavíme vzkříšení Božího Syna, tak jaképak šizení… K délce obřadů jistě také přispělo to, že během mše přijalo křest asi 40 novokřtěnců. Bylo působivé vidět jejich zástup (zmnožený ještě kmotry a blízkými), když se přede mší a před vlastními křestními obřady šikovali před kostelem. A před kostelem se chystali nejen katechumeni, ale kromě hranice také velké 10 z 12

ročník XI., 2013/2

23. června 2013

nádoby s křestní vodou, protože kromě počátečních obřadů svěcení ohně i celý křestní obřad v druhé polovině mše probíhal venku. A to považte, že do kostela, na kterém visel obří transparent s nápisem „Kristus vstal z mrtvých, aleluja“, se vstupuje z hlavní pěší zóny – nejrušnější nákupní ulice této asi patnáctimilionové metropole. Tomu říkám evangelizace! Však také hlasy kněží, které se z reproduktorů snažily přehlušit ruch nákupní třídy a jejích hlasitých reklam a poutačů, přilákaly spolu s výrazným oblečením a zajímavými obřady pozornost nejednoho kolemjdoucího.

Silné zážitky ale nabízelo i dění uvnitř kostela. Pro nás byl zajímavý už jen samotný velikonoční chvalozpěv, jehož melodii máme tak zažitou, ale který v čínštině běžně neslýcháváme. Do tmy kostela ale nezněl jen tento chvalozpěv. I všechna starozákonní čtení se (jak to i u nás kdysi navrhoval otec Pavel Čáp) četla v neosvětleném, tedy naprosto temném kostele. I když úplná tma tam nebyla, protože ji lehce prozařovaly texty všech čtení, zpěvů a modliteb, které se postupně ve žlutých znacích objevovaly na mnoha plochých obrazovkách, rozvěšených po kostele tak, aby každý mohl sledovat, co se zrovna čte, zpívá nebo modlí. Bylo opravdu působivé a silně symbolické, když se pak při přechodu k novozákonním úryvkům celý kostel rozzářil. A stejně plné symboliky (a liturgicky – pokud se nemýlím – zcela správné) také bylo, když po bohoslužbě slova šli všichni kněží a ministranti znovu ven před kostel pro katechumeny, kteří byli pokřtěni přímo na ulici před branou kostela a s pozadím blikajících reklam, aby teprve jako plnohodnotní křesťané mohli následně vstoupit do kostela a účastnit se „tajemství“ eucharistie. No, a když pořád píšu o tom, co a jak bylo působivé, nesmím zapomenout také na jednu významnou skutečnost, která byla silným zážitkem jak pro nás, tak pro čínské souvěrce. Totiž že mezi černovlasými ministranty obého pohlaví se objevili i dva malí blonďáčkové. A musím poctivě uznat, že dobrá škola našeho pana kostelníka a jeho syna Pavla – někdejšího vedoucího ministrantů v našem kostele – se nezapřela. Naši ministranti si na rozdíl od některých svých starších čínských „kolegů“ nekrátili dlouhou mši hraním her na mobilech ani se během mše nedopovali jako někteří z nich sladkostmi. Bylo by toho ještě mnoho, co bych Vám chtěl o pekingské Veliké noci napsat, ale ještě bych se rád zmínil o dalším zážitku z následujících dní. Babička Hanička nám na velikonoce poslala perníková vajíčka a zdobené vejdumky. Chtěli jsme se o ně podělit se sousedy, tak jsme je pozvali na večeři. A když jsme jim tak vysvětlovali smysl Velikonoc, vzpomněl si náhle soused, že v sousedství jeho rodného domku ve vedlejším městečku se vlastně také scházejí v malém domečku lidé, kteří také něco takového každoročně oslavují. A tak jsme se po třičtvrtěročním pobytu zde konečně dozvěděli, kde je nejbližší kostelíček. Je to vlastně jen přizpůsobený řadový rodinný domeček, kam kněz dojíždí jen jednou za měsíc až dva, ale svatodušní svátky už jsme tam mohli prožít při mši se svými novými spolufarníky ☺. 11 z 12

ročník XI., 2013/2

23. června 2013

12 z 12