O ZLATÉ LABUTI
Nakladatelství Madal Bal
O ZLATÉ LABUTI SRI CHINMOY
Příběhy o dobru, lásce a odpuštění pro děti i dospělé
Nakladatelství Madal Bal 760 01 Zlín, Lazy IV/3356 (Zkrácené vydání zdarma) Copyright © 2012 Sri Chinmoy Centrum Překlad: Sri Chinmoy Centrum Ilustrace: Ludmilla Máthé Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována v jakékoli podobě bez písemného svolení nakladatele. ISBN 978-80-86581-72-9
OBSAH Úvod O zlaté labuti Jak král hledal moudrou radu Nasir Uddin a učenec Jak král porušil své vlastní nařízení O chlubivé želvě Jak cestovatel zaplatil Strom splněných přání O hloupých služebnících
ÚVOD „Žít v kráse a vůni srdce znamená s každou vteřinou mládnout,“ říká autor této knížky, duchovní učitel a člověk hlubokého míru Sri Chinmoy. Jazykem srdce jsou napsány i tyto příběhy, které jsme vybrali z jeho povídkových knih a doprovodili ilustracemi. Ačkoli byly původně určeny především dětem, svou osvěžující bezprostředností osloví stejně snadno i dospělé. Hovoří o dobru, o lásce a pravdě, o spontánní víře v člověka, Boha a lidskou duši a pomáhají nám právě v těchto hodnotách objevovat klíč k životu v harmonii a štěstí. Některé z příběhů vypráví o postavách, které žily v dávné Indii před stovkami a tisíci let, jiné jsou vsazeny do prostředí pohádkového či naopak zcela současného, každý z nich se však mohl stát kdekoli a kdykoli. Ukazují, že síla čistého srdce, soucitu a odpuštění dokázala odpradávna vítězit nad hněvem, závistí i chamtivostí – a že to dokáže stejně tak i dnes. Je naším přáním, aby toto poznání přineslo dětským i dospělým čtenářům radost, inspiraci a povzbuzení. – vydavatelé
O ZLATÉ LABUTI
T
ento příběh vyprávěl velký duchovní učitel Buddha jako událost, která se přihodila v jednom z jeho předešlých životů. Tehdy byl prostým mužem, který měl ženu a tři dcery. K lidem byl vždy laskavý a jeho rodina ho hluboce milovala. Když zemřel a vstoupil do krajiny duší, pozoroval, co se děje na zemi. A byl velmi zarmoucen, když viděl, jak jeho rodina strádá. A tak se tedy k rodině vrátil jako nádherná zlatá labuť a své ženě řekl: „Vrátil jsem se k tobě v této podobě. Jednou za měsíc budu přicházet a nechám ti jedno ze svých zlatých per, abys ho prodala. Tak budeš schopna získat dost peněz na živobytí.“ Každý měsíc tedy přilétl a zanechal jedno zlaté pero. Žena byla velmi šťastná a také dcery měly velikou radost, když viděly svého otce. Labuť vždy zůstala pár minut a potom odletěla. Jednoho dne však ženu něco napadlo. „Můj manžel možná nebude přilétat pravidelně, nebo si to může rozmyslet a přestane přicházet docela. Anebo zestárne a zemře. Až příště labuť přiletí, nejlepší bude chytit ji a zardousit, abych si mohla vzít všechna její pera.“ Dcery se matčiných slov zděsily: „Matko, jak vůbec můžeš na něco takového pomyslet?“ „Dobře,“ odpověděla matka, „nezardousím ji. Vytrhám jí ale všechna pera. Co na tom, že nebude moci létat. Však vy se o svého otce postaráte.“ „Prosím, tolik ho milujeme!“ prosily dcery svou matku. „Je k nám tak laskavý. Mohl zůstat v krajině duší, a přesto nám přichází pomáhat v podobě labutě. Podívej, jak nás má rád.“ Ale matka je neposlechla. Když pták přiletěl znovu, chytila ho za krk a vyškubala všechna jeho pera, jedno po druhém. Tolik to bolelo! Labuť plakala a lítostivě naříkala: „Co to děláš? Vždyť jsem ti pomáhal!“ Když matka skončila, pták nemohl bolestí létat. V tom okamžiku se všechna zlatá pera změnila v obyčejná bílá. Lakomá žena byla zoufalá a dcery byly zarmoucené žalem. Ale co mohly dělat, když byla jejich matka tak krutá? Matka se rozběhla do svého pokoje a otevřela truhličku, kde měla uschována nastřádaná zlatá pera. Věděla, že má dostatek zlatých per, aby pokryla výdaje rodiny nejméně na šest měsíců. Když však truhličku otevřela, zjistila, že také tato pera se proměnila v obyčejná bílá. Už nebyla zlatá. Tři dcery každý den krmily ubohou labuť a zahrnovaly ji láskou a péčí. Matka byla bezmocná. „Stalo se to kvůli mé lakotě,“ zoufala si. „Podívej, co jsi udělala!“ vyčítaly jí dcery. „Mohly jsme pohodlně žít z per, která jsi uschovala, i kdyby otec nepřilétl šest měsíců. Teď už zlatá pera nemá.“
„Takový je váš osud, a takový je i můj osud,“ řekl otec. Labuti pomalu narostla nová pera, tentokrát však čistě bílá, a jednoho dne byl pták konečně schopen odlétnout. Dcery měly velikou radost, že je svobodný. Teď mohl být opět šťastný a létat, kam si bude přát. Zato matka byla smutná, ne protože pták odletěl, ale protože ji její hloupost dovedla zpět k životu bídy.
JAK KRÁL HLEDAL MOUDROU RADU
B
yl jednou jeden král, který měl velmi moudrého rádce. Radil králi mnoho, mnoho let a už byl starý. Když rádce cítil, že se blíží jeho smrt, řekl králi: „Už ti nebudu sloužit moc dlouho. Dělá mi velké starosti, kdo ti bude radit, až zemřu. Hodně jsem o tom přemýšlel a chtěl bych tě požádat, abys po mé smrti nechal ke dvoru přivést tři mladé muže. Všichni by měli být moudří. Až tyto muže trochu poznáš, jmenuj jednoho z nich mým nástupcem, svým hlavním rádcem.“ Brzy nato starý rádce zemřel. Král za něj nutně potřeboval najít náhradu. Pamětliv rady starého rádce, poslal král pro tři velmi moudré mladé muže. Pocházeli z různých koutů království. Když přišli, král jim řekl: „Mám vážný problém a chtěl bych, abyste mi poradili, co bych měl udělat. Naši dva sousední králové se neustále hádají a soupeří spolu. Jeden z nich je rozhodně mnohem silnější než ten druhý, ať už jde o bohatství, armádu nebo velikost království. Ale slabší král to vynahrazuje mnoha velkolepými slavnostmi. Potíž je v tom, že mě oba chtějí mít za přítele, za spojence. Oba dva mi napsali, že budou velmi rádi, pokud se stanu jejich přítelem. Co mám teď dělat?“ Jeden z mladíků okamžitě odpověděl: „Ó králi, odpověď je jednoduchá! Měl byste se dát na stranu toho silnějšího. Jestliže se vám něco přihodí, jestliže vás někdo napadne, ten silnější vám pomůže.“ Král si radu beze slova vyslechl a pak se zeptal druhého uchazeče: „Co mi v tomto případě doporučuješ ty?“ Druhý muž řekl: „O králi, mýlí se! Mocným a bohatým lidem se nedá věřit. Jejich charakter velmi často za nic nestojí. Aby vás získali za svého přítele, slíbí, že vám pomůžou z jakékoli nešťastné situace. Ale takový člověk vám ve skutečnosti nikdy na pomoc nepřijde. Když jste v nouzi, bohatí a mocní lidé se jen vymlouvají. Říkají, že nemají čas vám pomoci nebo že mají na práci něco důležitějšího. Moje rada zní, abyste se nepřátelil se silnějším králem. Nabídněte své přátelství slabšímu. Slabí lidé mají většinou dobré srdce.“ Král i tuto radu vyslechl mlčky. Nakonec se zeptal třetího mladíka: „Jaký máš názor ty? Jsi pro, abych se spřátelil se silnějším králem, anebo se slabším králem?“ Mladík řekl: „Ó králi, má rada zní takto: nepřátelte se ani s jedním – ať dobrým, nebo špatným, ať slabým, nebo silným. Oba dva králové teď chtějí vaši pomoc a přátelství, ale já mám pocit, že byste se neměl přiklonit ani k jednomu.“ „Co mám tedy dělat?“ zeptal se král. „Nechci zůstat sám, bez přátel.“ Třetí uchazeč pokračoval: „Nebudete sám dlouho. Oběma králům řekněte, že se stanete jejich přítelem pod podmínkou, že se nejdříve spřátelí mezi sebou. Pokud vyřeší své spory,
pokud přestanou bojovat a stanou se přáteli, jedině tehdy se stanete jejich přítelem. Jinak pokud se rozhodnete spřátelit se s tím silnějším, může vás oklamat. Až budete potřebovat jeho přátelství, možná vás opustí. A jestliže se spřátelíte se slabším, nedokáže vám pomoci, i kdyby měl dobré srdce. Nejlepší je nevybírat si ani jednoho, ale podpořit je, aby se nejdříve spřátelili mezi sebou. Když se spřátelí, nemáte se čeho bát. Všichni tři budete mírumilovní sousedé.“ Jakmile král vyslechl tuto radu, věděl, že našel vhodného následníka starého rádce. Řekl mladíkovi: „Ty jsi ten pravý!“
NASIR UDDIN A UČENEC
N
asir Uddin byl velice zbožný král. Z královské pokladny odmítal brát peníze pro své osobní potřeby. Aby si vydělal peníze, vlastnoručně přepisoval Korán a potom knihy prodával. Vyráběl a prodával i několik dalších věcí a tak pokrýval své osobní výdaje. Jednoho dne ho do paláce přišel navštívit významný učenec. Nasir Uddin přepisoval Korán a učenec ho chvíli pozoroval. Po nějaké době král dopsal a začal rozmlouvat se svým hostem. „Vaše Veličenstvo,“ řekl mu učenec, „je mi líto, ale udělal jste chybu ve slově, které jste přepisoval.“ Nasir Uddin zakroužkoval slovo, které chtěl učenec opravit. Potom ho vymazal a napsal slovo, které navrhl učenec. Učenec byl velmi potěšený, že ho král poslechl. Když však později palác opustil, král slovo opět vymazal a nahradil ho tím, které napsal původně. „Proč to děláte?“ zeptali se ho strážci. „Proč jste to slovo opravoval, když bylo původně správně?“ Král odpověděl: „Ačkoliv já jsem král, on je učenec a ví toho v této oblasti mnohem více než já. V tomto případě se bohužel zmýlil. Kdybych mu však řekl, že se mýlí, dotklo by se ho to. Abych ho neuvedl do rozpaků, napsal jsem tedy nesprávné slovo. Chybné slovo tam ale nechat nechci. Kdybych to udělal, potom by ten, kdo si knihu koupí, měl nesprávnou verzi. Není dobré zraňovat lidi, dokonce i když máte pravdu. Pro mě není obtížné být pokorný, zvlášť pokud jde o knihy. Myslíte, že bych ho poslechl, kdyby mi radil, jak mám vládnout svému království? Řídit mé království je něco jiného. Je ale vždy dobré projevit úctu k vědomostem druhých v jejich vlastním oboru.“
JAK KRÁL PORUŠIL SVÉ VLASTNÍ NAŘÍZENÍ
J
ednoho dne před mnoha a mnoha lety vyšel král na střechu svého paláce. Odtud si vždy mohl prohlédnout celé město. Ke svému velkému překvapení tentokrát uviděl, jak všichni měšťané dole v ulicích zpívají a tančí. Měli na sobě zářivé barevné kostýmy a vypadali nesmírně honosně. Král byl velmi potěšen, protože si přirozeně myslel, že všichni uctívají a obdivují jeho, a obzvláště jej potěšilo, když viděl, že si dali práci s tak nádhernými kostýmy. Naneštěstí král rád kritizoval. Čím déle se na ty kostýmy díval, tím méně s nimi byl spokojen. Řekl: „Vím, že mají radost z pestrobarevných kostýmů. Nicméně protože se snaží potěšit mě, neměla by být moje radost na prvním místě? Musím být šťastný podle svých vlastních představ, a ne podle jejich.” A tak král sešel dolů a povolal svého rádce. Řekl mu: „Rozhlaš, že jsem velmi potěšen, jak dnes lidé na mou počest zpívali a tančili, ale že bych byl potěšen mnohem více, kdyby od této chvíle všichni lidé v království nosili stejnokroj. Pro muže a pro ženy bude jiný, ale všechny by měly mít stejnou barvu. Od zítřka budou všichni nosit stejné oblečení. Týká se to i mě a královny. Všichni si budou rovni a lidé se mnou budou moci hovořit stejně jako s kýmkoli jiným. Všichni si budou moci svobodně a otevřeně povídat a stýkat se bez ohledu na postavení nebo majetek. Podle mě takto vznikne ideální království. Chci, aby si všichni byli rovni.“ A tak se nařízení rozšířilo. Chudí lidé byli velmi rádi, že budou nosit stejné oblečení jako král a dvořané, zatímco dvořané a všichni bohatí měšťané byli nesmírně nespokojení, protože odteď měli vypadat jako ti nejchudší v království. Především královna byla velmi nespokojená, protože nebude moci nosit své krásné róby a šperky. Bude vypadat jako služebná. Král byl ale nesmírně šťastný a přesvědčený, že se mu podaří vytvořit ideální společnost. Druhý den si oblékl stejnokroj a vydal se hledat svou ženu. V paláci potkal několik žen, ale bylo pro něj těžké říct, která z nich je jeho vlastní žena, protože všechny měly na sobě stejné oblečení. Řekl: „Co se to děje? Má královna je tak nádherná, tak důstojná. Teď všichni vypadají skoro stejně. Nedokážu ji rozpoznat od jiných žen a služek v paláci.“ Když královna zjistila, že ji manžel nemohl poznat, hluboce ji to ranilo a vrátila se zpět do své komnaty. Mezitím král hledal svého rádce. Našel ho, jak si povídá se svými přáteli. Když se k nim král přiblížil, rádce se neuklonil ani mu neprojevil žádnou úctu. A co víc, měl na sobě právě takový stejnokroj jako král. To bylo na krále příliš. Popadl rádce za rameno a řekl: „Jak se mě opovažuješ přehlížet, když jsem za tebou přišel? Já jsem král! Ty a tví přátelé nosíte stejné oblečení jako já. Mezi mým a tvým stejnokrojem není vůbec žádný rozdíl. Vidím, že se všichni pokoušíte dělat si ze mě legraci!“
Rádce byl vyděšený, ale pomyslel si, že se ho možná král snaží vyzkoušet. A tak velmi klidně odpověděl: „Ty sám jsi nám řekl, abychom se takto oblékli. Pokud je to něčí vina, tak tvoje.“ Takhle s králem ještě nikdo nikdy nemluvil. Jeho hněv neznal mezí. „Jakým právem si na mě takto dovoluješ?“ hromoval. „Mluvíš, jako kdybys mi byl roven. To je neomluvitelné! Mé slovo je v této zemi zákonem!“ Rádce sebral všechnu odvahu a řekl: „Ó králi, ve svém včerejším nařízení jsi nám všem dal právo mít pocit, že jsme tak velcí a mocní jako ty. Proto jsi nám řekl, abychom nosili stejnou uniformu. Chtěl jsi, aby si všichni v tvém království byli rovni, včetně tebe. Navíc jsi řekl svým rádcům a ostatním poddaným, aby se k tobě nechovali jinak, než se chovají sami mezi sebou. Proto jsem ti neprojevil žádnou zvláštní úctu, když jsi před několika okamžiky přišel. Povídal jsem si s přáteli. Pokud jsi nás chtěl vyrušit, měl ses nejprve omluvit. Ale tys mě prostě jen popadl za ruku a dožadoval se mé pozornosti, přesně jako král. Ty jsi první, kdo neuposlechl své vlastní nařízení. Teď si možná uvědomíš svou vlastní pošetilost!“ Když král uslyšel od svého rádce tak přísné hubování, umoudřil se a vzdal se svého nápadu rovnocenné společnosti. Vyhlásil: „Ať se všichni chovají, jak se chovali dosud. Ať si oblékají, co si sami vyberou, ať se setkávají se svými přáteli a ať svému králi a královně znovu prokazují náležitou úctu. Uvědomil jsem si svou hloupost!“
O CHLUBIVÉ ŽELVĚ
J
ednou se v potoce potkaly dvě malé rybky a začaly se jedna druhé vychloubat. První ryba řekla: „Jsem tak krásná, ve všech ohledech nádherná. Podívej se na moje zbarvení! Podívej, jak zářím! Jsem naprosto dokonalá!“ Druhá ryba odpověděla: „Moje krása je mnohem jemnější než tvoje. Ty jsi tak nevkusně křiklavá! Já jsem mnohem elegantnější. A co víc, jezero, kde žiji, je mnohem lepší než to tvoje!“ První ryba se urazila. „Jak může být tvoje jezero lepší než moje? Je tak malé a mělké. Moje jezero je rozlehlé a hluboké jako oceán! Všechno, co říkáš, je jen veliké přehánění.“ Druhá ryba se začala kurážně bránit. „Tvoje jezero není ničím zajímavé,“ prohlásila. „Moje je menší a dokáže více okouzlit. Lidé jej velmi obdivují. Moje a tvoje jezero se vůbec nedají srovnávat!“ Obě ryby se dál chlubily, až se začaly kvůli svým tvrzením hádat. Jejich dohadování nebralo konce. Nakonec dostala jedna z nich výborný nápad. Řekla: „Najdeme si soudce, který nám dokáže spravedlivě říct, která z nás je krásnější a která žije v hezčím jezeře.“ Ryby se tedy dohodly, že se vydají za želvou a požádají ji, aby je rozsoudila. Želva řekla: „Vyslechnu si obě strany sporu a pak rozhodnu.“ A tak želvě všechno vysvětlily a zopakovaly všechna svá tvrzení. Želva je trpělivě vyslechla a nakonec řekla: „Dobrá, než vám řeknu, která z vás je krásnější, dobře mě poslouchejte.“ Pak vystrčila krk a nohy a řekla: „Podívejte se na mě! Bůh mi dal tak krásné, silné tělo. Mé nohy jsou silné a krásné. Řekla bych, že ani Boží Nohy nemohou být tak krásné jako moje. A podívejte, jak dlouhý mám krk! A teď se podívejte na mé oči. Já si na ně nevidím, ale když o nich uvažuji, vím, že musí vypadat jako dva zářící drahokamy. Neumím si představit, že by v celém Božím stvoření existovalo něco krásnějšího než já. Bůh ze mě bezpochyby učinil své nejkrásnější stvoření.“ Rybkám to dočista vzalo dech. „Vybraly jsme si za soudkyni želvu, protože jsme si myslely, že bude nestranná,“ řekly si. „Myslely jsme si, že spravedlivě rozhodne, která z nás je krásnější. Vůbec nás nenapadlo, že by si sama o sobě mohla myslet, že to ona je nejkrásnější z celého Božího stvoření! Takhle jsme si uvědomily, že každý má právo si myslet, že je krásný a dokonalý. Je to jen otázka víry každého z nás.“ Pak řekly želvě: „K žádnému dalšímu soudci už nepůjdeme. Opravdu jsi nás něco naučila. Jsme ti vděčné, že jsi nás osvítila tím, jak ses neustále chlubila svou krásou. V sebechvále se ti vskutku nemůžeme rovnat. Ale o kráse jsme se od tebe naučily něco mnohem důležitějšího. Nejlepší je, když všechno v Božím stvoření žije šťastně s vírou, že je nejkrásnější ze všech.
Vychloubání vytváří jen problémy, které nemají řešení. Teď se všechny vraťme domů a žijme v míru.“
JAK CESTOVATEL ZAPLATIL
J
eden cestovatel se jednou zastavil na své únavné cestě, aby pojedl, co mu jeho žena nachystala. Seděl pod stromem, jedl a v duchu své ženě děkoval. Nedaleko stromu měl stánek jeden muž, který vařil různá jídla a potom je prodával. Připravoval opravdové lahůdky. Lidé k němu chodili a nakupovali. Pak se posadili opodál a jedli. Cestovatel dojedl a chtěl se vydat na další cestu. Ale prodavač ze stánku za ním přišel a řekl: „Pojď, pojď a něco si dej.“ Cestovatel odpověděl: „Ne, ne, právě jsem dojedl. Moje manželka mi připravila vynikající jídlo.“ Prodavač však naléhal: „Ne, pojď si něco dát.“ Cestovatel řekl: „Teď opravdu nemohu, ale cestou zpátky se určitě zastavím.“ „Tak to zaplatíš čtvrtinu ceny,“ řekl prodavač. „Co tím myslíš?“ zeptal se užasle cestovatel. „Vždyť jsem si u tebe nic nedal.“ Prodavač odpověděl: „To není pravda, pojedl jsi vůni mého jídla.“ Nato se prodavač zeptal několika svých zákazníků: „Řekněte mi, kterým směrem vane vítr.“ „Na sever,“ odpověděli lidé. „A kde sedí on?“ zeptal se prodavač. „Sedí na severní straně,“ přiznali. Prodavač řekl: „Vítr fouká na sever a on sedí tím směrem. Určitě mé jídlo musel cítit. Proto mi musí zaplatit čtvrtinu ceny. Jinak ho nenechám odejít.“ Cestovatel nevěděl, co si má myslet. „Co je tohle za logiku?“ divil se. „Dobrá, slibuji, že cestou zpátky si od tebe koupím spoustu jídla.“ Prodavač odpověděl: „Ne, to mi nestačí. Možná už nepřijdeš. Nevěřím ti. Hned teď mi musíš zaplatit čtvrtinu ceny.“ Nakonec z hloučku vystoupil jeden mladý muž. Tento mladík byl velmi moudrý. Řekl cestovateli: „Počkejte!“ Poté se obrátil k prodavači: „Pojďte sem.“ Vyndal z kapsy minci a požádal cestovatele, aby ji podržel ve vzduchu. Cestovatel zvedl minci a její stín padl na prodavače. Mladík se pak zeptal prodavače: „Vidíte ten stín mince?“ Prodavač řekl: „Ano, ale co tím chceš říct?“ „Řekl jsi,“ odpověděl mladík, „že ti musí zaplatit, protože vítr foukal na sever a on cítil vůni tvého jídla. Teď drží minci a na tebe padá její stín. Tak ti zaplatil za to, že ucítil vůni tvého jídla!“ Cestovatel vděčně poděkoval mladíkovi a spokojeně se vydal na další cestu.
STROM SPLNĚNÝCH PŘÁNÍ
J
ednoho horkého letního dne seděl u paty stromu mladý muž. Bohužel nebo snad bohudík, strom, pod kterým seděl, byl strom Kalpataru – strom, který plní všechna přání. To však mladík nevěděl. Horko se po chvíli změnilo ve spalující žár a on si řekl: „Jak bych si přál, aby mě někdo přišel ovívat!“ Ihned se objevil chlapec a začal ho ovívat. Nejprve byl velice překvapený. Pak ho ale napadlo, že cokoli si bude přát, to se mu splní. A tak řekl: „Nechci tohoto chlapce. Ať je tady krásná dívka.“ Mžiknutím oka se objevila krásná dívka a začala ho ovívat. Po chvíli řekl: „Teď bych chtěl něco k jídlu. Mám velký hlad.“ Dívka odběhla a přinesla jídlo. Dosyta se najedl a řekl: „Ach, jak je tady krásně. Ale nevidím tu žádná zvířata. Jsem v lese, jak je možné, že tu nejsou žádná zvířata? Les by měl být vždy plný zvěře. Rád bych před sebou uviděl alespoň jednoho tygra!“ Rázem se objevil tygr – a nešťastného mladíka sežral. Jak řekl George Bernard Shaw: „V životě jsou dvě tragédie. Jednou je nenaplnit touhu svého srdce, tou druhou je ji naplnit.“ V tomto příběhu si ji mladý muž naplnil!
O HLOUPÝCH SLUŽEBNÍCÍCH
Ž
ili jednou dva velmi dobří přátelé. Byli k sobě velmi laskaví a jejich přátelství jim přinášelo velikou radost. Jednoho dne řekl jeden přítel druhému: „Chtěl bych, aby ses doopravdy zasmál, a tak ti přivedu ukázat svého sluhu. Jsem si jistý, že jsi v životě neviděl takového hlupáka.“ Přítel řekl: „Zadrž, zadrž! Já mám sluhu, který je určitě mnohem hloupější než ten tvůj.“ Řekli si tedy: „Dobrá, uspořádáme soutěž. Oba přivedeme své sluhy a uvidíme, který z nich je hloupější. A pozveme přátele a rodinu, aby se na jejich hloupost podívali.“ Domluvili se, kde se setkají, a pozvali všechny své přátele a příbuzné. Když soutěž začala, jeden přítel řekl svému sluhovi: „Podívej, nutně potřebuji diamantový prsten. Myslíš, že bys mi mohl jeden koupit?“ „Samozřejmě,“ odpověděl sluha, „pokud mi dáte peníze.“ Pán mu dal jednu pojšu. Sto pojš je jedna rupie a jedna rupie jsou zhruba dvě koruny. Ale sluha je beze slova vzal a odešel na trh. Pak řekl druhý pán svému sluhovi: „Mohl bys prosím zajít do mé zahrady a podívat se, jestli tam jsem, nebo ne?“ Sluha odpověděl: „Zajisté, hned tam zajdu.“ Všichni se smáli a smáli. Co se však nestalo? Ti dva sluhové se na cestě za splněním svých úkolů potkali. Byli to dobří přátelé a jeden z nich řekl: „Co můžeme se svými pány dělat? Jsou to takoví hlupáci. Kvůli svému pánovi se i já musím stát hlupákem. Mám k němu takovou úctu, že vykonávám i hloupé příkazy. Dnes je neděle. V neděli mě požádal, abych mu přinesl diamantový prsten. Dal mi sice peníze, ale dnes je neděle! Jak mám v neděli koupit diamantový prsten, když jsou všechny obchody zavřené?“ Druhý sluha řekl: „Podívej se na mého pána! Neví, koho se má zeptat, když chce vědět, jestli je v zahradě. Neměl by se ptát zahradníka? Zahradník by měl vědět, jestli je pán v zahradě, nebo ne. Proč se na to ptá mě? Teď se tam musím jít podívat, jestli tam je, nebo není.“ Oba měli jasný pocit, že na to konečně kápli. „Neustále si z nás dělají legraci,“ shodli se. „Říkají, že jsme hlupáci. Teď na nás čeká spousta lidí, s čím se vrátíme. Čekají, jestli jeden koupí prsten a druhý zjistí, jestli je pán v zahradě. Ale dneska z pánů uděláme hlupáky my. Vraťme se před ten zástup lidí a ukažme, že hlupáky jsou zde naši páni.” A tak se sluhové vrátili se založenýma rukama. Jeden z nich řekl svému pánovi: „Vždycky se mi smějete. Ale dnes se chováte jako hlupák vy.“ Pán se naoko podivil: „Proč? Copak jsem ti nedal peníze, abys mi koupil diamantový prsten?“ „Ano,“ odpověděl sluha. „Peníze jste mi dal. V tom háček není. Ale copak nevíte, že dnes je
neděle? Dnes jsou obchody zavřené.“ Všichni se smáli a smáli. Pak řekl druhý sluha se založenýma rukama: „Je mi líto. Každý den se mi smějete. Ale dnes jste mě požádal, abych se šel podívat do zahrady, jestli tam jste. Dovolte mi říct, že jste se měl zeptat zahradníka, který v zahradě pracuje, a ne mě. Zahradník by věděl lépe než já, zda tam jste.“ Všichni přátelé a příbuzní se smáli, až se za břicha popadali. Nakonec hlasovali a shodli se: sluha, který mluvil o zahradníkovi, soutěž vyhrál!
(Toto je zkrácená, ukázková verze knihy. Úplné vydání lze zakoupit v tištěné podobě nebo jako elektronickou publikaci.)
O zlaté labuti Sri Chinmoy (Zkrácené vydání zdarma) Z původních textů v angličtině přeložilo do češtiny Sri Chinmoy Centrum. Vydalo nakladatelství Madal Bal První vydání Prosinec 2012.
