O kreslení mistrů, stavech duše, nové duchovní metodice a o cestě mladých talentů

VĚDOMÍ KRESBY

ESEJE O UČENÍ UMĚNÍ O kreslení mistrů, stavech duše, nové duchovní metodice a o cestě mladých talentů (psáno pro mé studenty, pro učitele a také pro členy uměleckého krouţku AMORC) Zkusme si podrobně prohlížet vybrané kresby takových mistrů, jakými byli Leonardo, Michelangelo, Raffael, Rubens, Ingres, Daumier. Možná, že budeme žasnout, jak se nám bude odhalovat jejich virtuózní rukopis, technika kresby a síla výrazu. Proč už méně budeme moci vnímat další pozoruhodný fakt: totiž to, že každý z nich byl ve své době neobvykle velkou osobností, samostatnou silnou individualitou? Pochopíme správně, že každý z nich si dokonce vytvořil svůj vlastní a nenapodobitelný osobní styl? Bohužel v mnohých odborných publikacích z dějin umění se v posledním století styl mistrů klasifikoval jako „akademický“ nebo „klasický“, a tím pro milovníky umění či studenty pozbyl jakékoliv osobní naléhavosti, ztratil přitažlivost, takže jsme podvědomě přestali vnímat nenapodobitelné citové pojetí oněch kreseb, jejich vnitřní napjetí, ohromnou odvahu, i volné experimentování, v nich skryté. Dnes vnímáme jako známou věc a samozřejmost to, že ty kresby patří k pokladům světového umění, ale zapomněli jsme, že oni umělci pro své současníky znamenali průbojné pionýry a revolucionáře v technice i výrazovém a citovém pojetí a zpracování díla. Z jejich dopisů, poznámek, životopisných záznamů se dovídáme, že také měli povědomí o duchovním prožívání uměleckého díla, že se vyznali v tehdejších vědách, ve filozofii, v poezii a literatuře, fyzice, matematice, mechanice, či v hermetismu, v alchymii, mystice nebo v kabbale či astrologii. Podivuhodné na tom je, že oni tyto znalosti prožívali a potřebovali ke svému životu stejně jako potravu. Vedli o nich rozpravy, scházeli se v Akademiích, nebo v malých skupinách ve šlechtických sídlech, studovali doma, ale o tom teoretici v publikovaných dějinách umění nepíší. A při tom je to živá voda uměleckého myšlení. A tak uvědomění si této zvláštnosti bude pro nás velice důležité. Málokdo si všímá, že ono mistrovství kresby ve skutečnosti znamená vrcholné osobní prožívání toho, co kreslím, ono vnitřní pochopení věcí, lidí, krajiny, počasí, mraků, stromů, domů, všech bytostí, všeho, co nás obklopuje. Ale i prožívání myšlenek! Dalo by se to možná opsat slovy: umělec se vnitřně ztotožňuje s tím, co vidí. Avšak pozor: může to také vidět uvnitř sebe, ve svém vědomí, ve svých představách, ve

1

své fantazii. Vždyť ti staří to tak cítili! Dokázali zároveň zahrnout do své mysli myšlenkové objevy současných i starých filozofů, i mystické prožitky při tajných rituálech. Síla vnitřního vidění - vizualizace - byla známa nejen Leonardovi - (všimněme si jeho skic k obrazům, jeho kreseb neuvěřitelných vynálezů jako byly létací a bojové stroje, ponorky, obdivuhodné stavby, kostýmy a ohňostroje) - a jeho současníkům, nejen mistrům renesance a baroka, ale zpět do minulosti i mistrům románského období, mistrům starého Řecka, jejichž představivost jsme si zvykli obdivovat na bohatě vyzdobených keramických vázách a mísách. Osobně mne překvapuje poznatek o úplně jiném druhu vzdělání ve starověku, protože tehdy evidentně ona mohutná síla vizualizace působila při vzniku děl mistrů starých kultur a civilizací, jimž splynuly náboţenské kulty s uměleckou činností. Ta pro ně byla v první řadě zbožným uctíváním kosmických jevů, přírodních sil, dobrých i horších duchů, ale i božských hlasů a zjevení, jimž napomáhala ke zhmotnění do podob většinou antropomorfních. Dílny, v nichž se vzdělávali mladí umělci, byly na př. ve starém Egyptě nedílnou součástí chrámových škol, chlapci byli vzděláváni v posvátných naukách jako ostatní chlapci z Bílého domu. To znamená, že od pěti let prodělávali výcvik, který byl nejen tréninkem paměti a představivosti, souborem důležitých poznatků pro život, ale také duchovní cestou. (Podrobně v mém textu Návrat do Starého Egypta.) Leonardo da Vinci byl ze světových klasiků kresby asi nejvýraznější osobností renesance mezi těmi, kteří svou kresbou skutečně myslili, kteří kreslením promýšleli svou vidinu, materializovali svou vizi právě vedením linií po ploše, modelovali tak svou představu vytvářením prostorových projektů a předávali ji do myslí pozorovatelů, zadavatelů. Domnívám se, že právě ona síla myšlenky, síla představy a dokonalost vizualizace je tím velkým tajemstvím dobré kresby, že ta síla také určuje míru mistrovství.

Kdy přijde inspirace? A dalším tajemstvím je denní trpělivá práce. Postupně zakoušíme, že se z ní stává vlastně stálá meditace a koncentrace umělce, která ho těší, pobízí a povzbuzuje. Tehdy nastává stav duše, který je absolutně soustředěný, naladěný na přijímání a vydávání signálů z rozsáhlých sfér nadvědomí. Takový stav duše doopravdy přichází i k dnešním tvůrcům, je jim dobře znám. Dříve se tomu říkalo vytržení, inspirace, políbení Múzou, umělci často věřili, že Múzy je vedou a ochraňují. Je to stav tak blažený a překvapivý, radostný a skvělý, že je umělcem nejen očekáván, ale i vyhledáván, že dokonce někteří jej podporovali i umělými látkami. Řekové a Římané vzývali Múzy, obětovali jim, modlili se o jejich přízeň. Určitě v dobách, kdy umělecká činnost splývala s dotvářením kultů bohů a bohyň, bylo důležité navodit správný duševní stav. Myslím, že určitě existovaly ve starověku rituály, pomáhající vzbudit duchovní schopnosti a síly, nutné k vytváření podob bohů. Někteří moderní umělci zkoušeli takové cesty, jiným stačilo jen trochu vína, destilátu, někteří zkusili psychedelika. Toho však není třeba, pokud si tvůrce zpočátku zvykne na pravidelnou celodenní práci a v prostředí, které je tomu příznivé. Takový stav

2

duše se pak přirozeně vyvine sám, a opakováním onoho soustředění jej zase může vyvolat. Velmi krásně o objevování takového inspirovaného stavu duše v mládí napsal ve svých Pamětech Mircea Eliade: „..Zjistil jsem, ţe mám inspiraci, mohu psát stejně lehce, třebaţe ne tak rychle, jako jsem před několika lety sledoval na své VNITŘNÍ OBRAZOVCE dobrodruţství své tajné armády... Teď se mi zdálo, ţe uţ konečně vím, JAK na to: psaní mi jde od ruky jenom ve chvílích inspirace. A věděl jsem, co to znamená: bylo to něco jako příjemná narkóza, kterou jsem cítil prostupovat celou mou bytostí... ČAS PLYNUL A JÁ TO NEVNÍMAL, POCIŤOVAL JSEM JENOM, ŢE SE PŘENÁŠÍM DO JIINÉHO PROSTORU, V NĚMŢ SE ODEHRÁVALY UDÁLOSTI, KTERÉ BUDU LÍČIT. Ze zkušenosti jsem teď věděl, ţe se mám pustit do psaní aţ poté, co tenhle STAV SNĚNÍ A VNITŘNÍ BLAŢENOSTI dosáhne takové intenzity, ţe je to aţ k nevydrţení...“ Onu literární inspiraci je možno náhradou slova psaní slovem kreslení či malování samozřejmě převést do světa výtvarného umění. Mircea Eliade již jako chlapec podlehl kouzlu, které s naší myslí umí vyvést naše představivost, pak v jeho přirozeném vývoji se otevřely skryté prameny jeho fantazie a začal psát řady fantastických povídek. Dokonale uměl vizualizaci ovládat Nikola Tesla, jak píše ve svých pamětech. Od mládí byl schopen si ve své mysli vyvolávat představy krajin, kam chtěl cestovat, i celých měst, a později si začal v mysli vytvářet projekty svých vynálezů. Nejprve vytvořil v představách hlavní konstrukci, pak pokračoval v detailech, a byl schopen nové vizualizované stroje uvést do provozu také v mysli, sledovat jejich chod, vyváženost, jejich nedostatky hned opravoval, což mu vždy ušetřilo spousty času s rýsováním. Jeho velmi zajímavý vlastní životopis je dnes k dispozici na netu (www.kpufo.cz/oblasti). V mnoha pasážích popisuje nečekané bleskové záblesky rychlých inspirací, často za neuvěřitelných okolností, jež ho jakoby zázrakem dovedly ke konečným řešením. Proto vřele doporučuji, aby mladý adept umění si vypěstoval návyk na neustálé představované zkoušení různých variant svých představ a vizí, neustálé upřesňování svého vnímání a jeho co nejlepší vyjadřování. Jde v podstatě o trénink jako každý jiný, tak pravidelný, a tak poctivý, jako to vyžaduje kterýkoliv sport či hra na hudební nástroj. Po pravdě řečeno talent sám si vynutí takové opakování tématu, až si je jist, že poslední fáze, poslední skica je ta pravá. Talent si také vynutí a najde to své správné prostředí. Vytvoří si je a během práce je stále mění a přetváří, tak jak práce roste a proměňuje se. Stává se, že i amatéři, a právě ti, naléhavě cítí potřebu tichého místa, kde by se mohli dlouhodobě a denně soustředit. Zařizují si svůj ateliér s daleko větší péčí, než profesionálně vyškolení umělci, s větší láskou a prozíravostí. Cítí, že budou v tom svém prostředí nuceni vlastním rozhodnutím dohánět to, co jiní se naučili ve speciálních školách. Proto s urputnou zodpovědností vstupují do tohoto svého životního úkolu na pohled zcela osaměle, ale uvnitř naplněni představami a vizemi, i povzbuzováním mistrů a jejich dobrými radami, jež je pohánějí ke zdokonalení vyjadřovacích schopností a dovedností. Záhy zjistí, jak je dobré tvořivé prostředí

3

základní nutností pro vlastní duchovní vývoj, postupně je zařizují a stále více si ho váží. Zkušenosti za několik staletí nám ukazují, že dobrá kresba je výsledkem dlouholetého cvičení oka, ruky, myšlení, rozumu i citů současně. Je to ovšem i trénink a tvrdá řehole, posilující vůli, rozhodnost, cílevědomost a jiné dobré vlastnosti, a tím se takový výcvik podobá výcviku v jiných oborech umění, řemesel i vědy. Tato fakta v podstatě potvrdila v posledním století svými výzkumy i moderní věda. Fyziologie a neurologie odhalila nervové dráhy, po nichž procházejí vzruchy v podobě energie stále lépe a rychleji, pokud se opakují. Data se ukládají a mohou se později vyvolat v představách. Proto umění kresby je nahlížením do vnitřního světa, do oblasti fantazie a představivosti, a tu teprve můžeme poznat rozdíly mezi výrazy různých tvůrců, jejich původnost, osobitost, originalitu, samé to vzácné vlastnosti, příznačné pro dobrá umělecká díla vždycky za všech dob. Málokdy ovšem si nepoučený divák uvědomí, že staří mistři většinu svých kreseb dělali zpaměti, i když to byly kresby figurální! Všechny kompozice obrazů, náčrty a studie, hledající téma a výstavbu obrazu nebo grafických listů, ač figurální, jsou ve své podstatě záznamy vizualizací, jichž byl malíř za léta cvičení oka a paměti dobře schopen. Proto začínajícím umělcům mohu poradit jen to nejlepší: aby si od počátku vypěstovali návyk pravidelně kreslit do malého skicáku, který stále nosí při sobě.Kreslí-li se podle viděných skutečností nebo z vlastní fantazie a představ, není tak důležité, jako ta pravidelnost a častost. Talent se tím probudí a kreslení se může stát takovou potřebou, jako jídlo, spaní či dýchání. Ve skutečnosti se pravidelná práce u opravdu nadaných bytostí tou potřebou dojista stane. Talent si takovou činnost sám - často již v útlém dětském věku- začne vyžadovat, protože tím se začnou vyvíjet dovednosti, zručnost, pohotovost. Známy jsou případy, že již předškolní děti vymáhají na rodičích pomůcky pro kreslení i v docela společensky nevhodných podmínkách( na př. při spěchání po ulici města, v dopravním prostředku, při jízdě autem, při cestě do schodů ve velkých budovách či na veřejném prostranství...) Pak je opravdu nutné naléhavou prosbu dítěte respektovat a co nejdříve mu zajistit přísun materiálu a místečko na soustředění. Psychologové ve výzkumech ukázali, že kreslení uvolňuje pracovní vypjetí, regeneruje namáhanou mozkovou hemisféru, přispívá ke kreativitě v jiných oborech činnosti, dítě se markantně zlepšuje ve školním prospěchu, dostává nové schopnosti a dovednosti, které se při opakovaných aktivitách stále zdokonalují. Začátečník cítí nadšení a úžas nad tím, co se jeho rukou vytváří před jeho očima, je překvapen, a to je důležitý moment vzniku kreativity, úžas - to je to, co žene tvůrce k hledání správného výrazu. Při častém kreslení nebo malování se začíná utvářet v myšlení něco jako filmové plátno nebo televizní obrazovka v naší představě. Můžeme pozorovat v naší mysli novou schopnost: začínají se objevovat předobrazy či představy toho, co chceme nakreslit ! Z temnoty pomalu vystupují nezřetelné tvary a s postupem naší práce jsou stále jasnější, ostřejší, bohatší. Tuto schopnost vnitřního vidění - vizualizace prokazatelně může každý vyvíjet v sobě od dětství, a dostane se až k tomu, že později začne vidět „uvnitř své hlavy“ celé kompozice obrazů i jejich možné varianty. Během času se v mysli vybavování našich představ zrychluje.

4

I vědci o tom dlouho vědí. Dlouholeté psychologické výzkumy potvrdily, že naše schopnosti a dovednosti se dají vypěstovat, pokud na nich cílevědomě pracujeme. Jaký by měl být učitel umění? Pedagog je člověk, který by se měl o dobrý růst talentů postarat. P A I D E I A znamená vést někoho odněkud někam, přesněji vytáhnout. Ten, kdo vytahuje, by měl mít sílu, i schopnosti a spoustu zkušeností. Samozřejmě by měl mít i rozsáhlé vědění, moudrost a měl by dokázat být vzorem- tak jako za starých časů. Měl by umět mladé lidi pochopit, naučit se porozumět jim, ale nebýt jejich povýšeným nadřízeným. Učitel umění by navíc měl být dobrým umělcem, který nepolevuje ve svém hledání. Měl by se svými pracemi čile účastnit výstavního života a při tom neovlivňovat svým dílem studenty. To znamená: od počátku respektovat jejich vlastní osobitost, samostatnou vůli po vlastním výrazu, byť třeba velmi nekonvenčním. Měl by je seznamovat i s netradičními výtvarnými prostředky. Ano, někdy se učiteli může stát, že student uvízne, že jeho práce směřuje do slepé uličky. Učitel vidí, že student či studentka v úsilí povoluje a nemůže pokračovat, že mu v jeho / její cestě stojí obrovitá neviditelná překážka, na kterou nemůže stačit i proto, že ji vlastně příliš nevidí. Pak nezbývá, než aby učitel trpělivým rozmlouváním se studentem o samotě vystopoval, v čem ta překážka spočívá a pomohl mu zaujmout jiný postoj. Někdy je to bolestná situace v rodině, třeba i rozvod rodičů, jindy nemoc někoho blízkého či vlastní vážné zdravotní potíže. Často to bývaly finanční problémy, nedostatek peněz na studium působil vyčerpání mladého člověka tím, že si jinou prací na výdělek opatřoval peníze na školu. Nejtěžší příčinou smutku bývají srdeční záležitosti, neporozumění ve vztazích. Pak obzvláště těžké deprese vznikají, když mladého člověka opustí partnerka nebo chlapec nic netušící dívku. S tím vším jsem se mnohokrát ve své dvanáctileté učitelské praxi mezi studentkami a studenty olomoucké univerzity potýkala, a musím přiznat, že mnohokrát jsem v duchu volala ku pomoci neviditelné duchovní rádce a pomocníky, bez nichž bych si nevěděla rady. Nikde v psychologické a pedagogické literatuře jsem nenalezla ani zmínky o tom, že by se učitel mohl spojovat s duchovními ochránci nebo anděly, natož aby je žádal o okamžitou radu, jak by lépe pomohl nebo aby věděl, co učit. Ovšem nesporně je do historie zapsán světoznámý řecký učitel Sokrates, který rozmlouval i veřejně s neviditelným ochráncem, říkal mu daimonion, radil se s ním a dokonce po něm někdy žádal radu i pro druhé. Jsem tedy v tom smyslu zřejmě následovníkem Sokratovým, protože považuji jeho vyzkoušenou metodu práce s vnitřním hlasem - neviditelným rádcem za velmi důležitou v práci umělce i učitele. Moje praxe výuky byla taková, že jsem měla pečlivě vypracované plány na celý rok, ty jsme jako učitelé odevzdávali vedení katedry. Ale když jsem poprvé otevírala dveře do velkého atelieru, kde byli připraveni studenti u malířských stojanů, každý se svým vlastním světem, těžkostmi, radostmi, představami, se svou osobní vizí, v tom momentě jsem měla v hlavě prázdno, jakoby vše bylo vymazáno. Ale ještě mezi dveřmi jsem myšlenkami požádala neviditelné pomocníky o vnuknutí, co mám učit, jak a o čem s kým mluvit a poprosila jsem současně o přímé vedení po celou dobu několika hodin.

5

V té chvíli byl pryč všechen můj strach před velkým úkolem vést skupinu mladých nadaných lidí, aby sami začali tvořit. Zmizely pochyby o tom, zda to dokážu, místo toho se nastoupila do mé mysli vize jejich budoucích vnitřních cest a nějakým způsobem mi bylo ukázáno, že budu oslovovat přímo jejich duše. Nastal příliv jakési vnitřní statečnosti a uvědomění si mého rytířského boje za jejich růst a opravdové poznání v budoucnosti. Věděla jsem, že to není samo sebou, a ihned jsem pocítila velkou vděčnost i pokoru. Prosila jsem i o vnitřní porozumění každému jednotlivci zvlášť, hlavně o to, abych dokázala pomoci tam, kde bylo třeba. Dokázala jsem si vzpomenout a vybavit si jejich dřívější práce a na základě toho je vést dále. A tak to chodilo dvanáct let. Dvanáct nádherných let takřka mezi křídly andělů se dařilo pěstovat a ochraňovat mladé talenty a vysílat je do světa. Dvanáct let narůstající spolupráce s kolegy umělci - učiteli na pěstění mladých talentů, dvanáct let harmonických vztahů na katedře, která procházela ustavičnými změnami a zkouškami. Musím říci, že se mi to spoléhání na pomoc duchovních rádců osvědčilo, že studentky a studenti se zájmem přijímali, co ode mne slyšeli, přinášeli do diskuse nové ideje a přejímali nové metody, kterými by mohli sami působit jako budoucí učitelé na své žáky. Hodně mi záleželo na tom, aby postupovali zcela samostatně, aby měli od počátku zkušenost se světy fantazie, aby dovedli vyvolat v život své představy a nebáli se je převést do světa forem. Každý jejich nový krok byl mou radostí, byl potvrzením správnosti této neobvyklé metody. Se zatajeným dechem jsem sledovala, když vybalovali své nové domácí práce. To bylo pro mne důkazem, že v každém člověku spočívají netušené schopnosti, že každý má v sobě skrytý vesmír, který může odhalovat a poznávat. To bylo velké vítězství ducha. Mnozí začali pracovat na cyklu vlastních obrazů, když takto jsme byli svědky výtrysku jejich talentů. A to mi zpočátku nevěřili, že to je vůbec možné! Někteří z nich pak byli doslova šťastni, že toto mohli dělat a že se to smí i ve škole. Často jsme společně i filozofovali, prohlíželi katalogy z výstav našich i zahraničních umělců, debatovali o technologiích starých i nových a jako skupina jsme společně rozmlouvali nad domácími pracemi, rozloženými po podlaze atelieru. To bylo pro jejich vnitřní porozumění a rozvoj duše to nejdůležitější: měli dokázat si uvědomit, odkud vyšli a kam jdou, měli se naučit dobře rozpoznat, co sami chtějí. Byly to tak vzácné chvíle, tak důležité a vzrušující, že někdy jsme zapomínali odejít domů. Těch dvanáct let mne poučilo jako několik životů. To byla moje pravá vysoká škola, moje nutné dovzdělávání: tak jsem se podvědomě naučila obracet se v duchu o pomoc při vedení a učení druhých bytostí do duchovních oblastí, které jsou sice neviditelné (jako např. elektřina), ale jejichž energie působí na nás a kolem nás již nesmírně dlouho - po dobu celé lidské historie. Výsledky takového působení jsou ostatně z historie známy, a v našem případě byly prokázány množstvím studentských výstav za ta léta, i výsledky studentských workshopů u nás na katedře v Olomouci. Teprve nyní, po mnoha letech nalézám v literatuře i na webu možné způsoby verbalizace těchto skrytých metod. Snad by mohly nést označení duchovní nebo andělská metodika.

6

K tomu mám i velmi vtipnou fotografii, kterou pořídil jeden kolega umělec, když jsme byli s katedrou výtvarné výchovy na studijní exkurzi v Benátkách. Jsem na ní s andělskými křídly a od toho roku (asi 1994) jsem se snažila k tomu dorůst. Považovala jsem otištění mé „andělské“ fotografie za odhalení mých uměleckých i vyučovacích metod a dala jsem onu fotografii i do několika výstavních katalogů. Avšak v plné šíři se smysl té fotografie objevuje až v této době. Jde totiž o to, že pedagog - umělec by měl hrát dobře roli anděla strážného svých studentů. Jdou společně po hrbolaté cestě v temném lese, plném houští a nebezpečných překážek, bažin i srázů, padlých stromů, trní, kamenitých potoků. Ten, kdo vede, zná ale cestu dokonale, protože ji už sám mnohokrát prošel. Studenti se dají vést, protože mu věří, věnují mu svou důvěru, spoléhají se plně na něj. To hodně pomáhá učiteli, aby se pro ně stal tím nejlepším učitelem, zároveň otcem i přítelem a rádcem. Ta neobvyklá atmosféra důvěry a vzájemných sympatií, sdílení zájmů, to vše výborně pomáhá růstu mladých talentů, jejich schopnosti se probouzejí, doprovázeny vznikáním nových dovedností.

Učení u starých mistrů Staří mistři v dřívějších dobách vedli své žáky nejen k dobré řemeslné dovednosti a znalosti umění, ale ukazovali jim, jak pečovat o svůj život tím, že mladí žáci pracovali v domácnosti mistra dva - tři roky, než je začal učit. Získali určitý životní rytmus, pochopili, jaké budou na ně kladeny nároky a požadavky, vžili se do složitého a bohatého světa umění a řemesel, naučili se tomu nejdůležitějšímu v práci umělce i řemeslníka: kázni. Museli dostat do krve smysl pro řád, udržovat pořádek, seznamovali se postupně se vším, co umělec - jejich mistr - ke své práci potřeboval. Uklízeli jeho atelier, ale i kuchyň a chodby i skladiště, čistili jeho pracovní nářadí, štětce, palety, nádoby na ředidla, míchali mu barvy náročnými technikami dlouho a trpělivě podle starých předpisů, napínali plátna na malbu, či připravovali desky na grafiku, chodívali na nákupy na tržiště pro všechny nutné potraviny, nebo denně k pekaři, ale i do truhlářské dílny pro spodní rámy či sháněli ředidla a barevné pigmenty. Většinou byli přímo podřízeni vládkyni domácnosti- mistrově ženě či hospodyni. Pokud však mistr žádnou neměl, zastupovali ji všemi silami. Také denně pomáhali s mytím nádobí a podle potřeby i s prádlem. Podle dobových záznamů často takoví učedníci pečovali i o mistrovy menší děti a o domácí zvířectvo. Museli vědět, kde co leží a zachovat stanovený pořádek. Byla to vlastně svým způsobem hodně dlouhá zkouška statečnosti, vytrvalosti, trpělivosti. Učili se od dětství svůj život přizpůsobit požadavkům řehole umění, jež tehdy bylo počítáno do cechu řemesel. Naučili se zapomenout na sebe sama, být částí skupiny, naučili se pravidelnosti, soustředění na určitou práci, na určitý problém, naučili se samozřejmé poslušnosti, také úctě a lásce k učiteli. Naučili se ctít řemeslo nade vše. To všechno poznali, ještě než přistoupili k vlastní řemeslné práci v mistrově dílně.

7

Dnešní učení umění Když to porovnáme s dnešním školstvím, mají to dnešní studenti o něco lehčí. Odpadají jim ty domácí práce u mistra. Nové řemeslné a umělecké školy dnes nahradily zmizelé dílny a ateliery starých mistrů s jejich tajemnou, až alchymistickou atmosférou. Možná, že si někdo myslí, že taková atmosféra nemůže v dnešní době existovat. Že se nepodaří vyvolat v život všechny podmínky, aby talenty mohly mít svůj čas pro vývoj. Že už nejsme v časech starých mistrů a máme zcela jiný světový řád a tím i jiné výchovné metody. Ale omyl! Opak je pravdou! O tom se můžeme přesvědčit pouze na vlastní oči, pokud na takovou školu zajdeme. I v dnešní době dochází k přenosu tajemství z mistra na žáka. Docházívědecky řečeno - k „transferu empirických podnětů“ přímými denními zkušenostmi za plného provozu všech uměleckých škol. Ale jen zasvěcený to pozná a porozumí. Pozná z lesku očí dychtivých dnešních studentů, že jsou ochotni snášet jakoukoliv strázeň, jen když se domohou tvůrčí svobody. Vycítí z nich jejich touhu po poznání, z jejich prací vyčte i hodiny dřiny a noci úsilí, najde v nich smysl pro řád a preciznost provedení. A z atmosféry uklizených atelierů při výstavě vytuší i skryté zázemí celého mnohotvárného působení učitelů, ten pevný vnitřní vztah žáků k nim, vztah, jenž by mohl být nazván i láskou, ale na bázi duchovní, který roste úměrně délce cesty, který má svá zastavení, a své iniciace. Kdo navštívil výstavu studentských prací na některé naší vysoké umělecké škole v čase vernisáže, mohl procházet mezi právě takovými mladými lidmi, plnými zájmu a nadšení, jejichž hlavy se ustavičně skláněly k sobě a sdělovaly si aktuální stavy svých myšlenek, jejichž skupinky zaujatě rozmlouvaly v hloučcích na chodbách i v jednotlivých atelierech. Kdo oslovil s nějakou otázkou studentku či studenta, uslyšel bystré a věcné odpovědi, byl překvapen ochotou k diskusi, byť se starou generací. Tito mladí vědí, co to je dobré řemeslo, vědí, co to je namáhavá práce a dřina, vědí, co to je pracovat na sobě. To se dá poznat na jejich pracích i na prostředí, a tak v naší zemi pokračuje ten skrytý transfer z učitelů na žáky, i když si to neuvědomujeme. Když se na to podíváme zdálky, můžeme spatřit, že se stávají dohromady velkou duchovní rodinou, která spolupracuje nejrůznějšími způsoby a má společný cíl: tvoření nových hodnot veskrze nemateriálních, takových, jejichž stopy jsou zanechány ve výtvarných pokusech i dílech. . Byla jsem sama dvanáct let součástí takové velké rodiny, prožívala jsem se studentkami a studenty jejich po každé jiné příběhy, touhy i zármutky, hledala jsem s nimi nejlepší způsoby jejich výtvarného vyjádření a nastaly situace, kdy musely nutně vznikat objevy, o nichž se pokusím podat zprávy v dalších textech, doprovázených reprodukcemi studentských prací. - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -- - - - - - - -

8

MAGIE KRESBY – SPOLEČNÁ ZKUŠENOST Dana Puchnarová

Užití slova magie ve spojení s kresbou pociťuji jako případné a správné, neboť její prapůvod - až kam sahá paměť lidstva - je ukryt v rituálech kolem kreseb lovených zvířat, kolem egyptských a mayských svatyní a ostatních pradávných posvátných míst naší planety. Slova magie kresby zcela jistě obracejí naši pozornost k nedohledným hranicím podvědomí, k archetypálním obsahům, k podprahovému vnímání vnitřních světů, k síle intuice, imaginace, inspirace, představivosti a vizí, dotýkají se, jak doufám, určité subtilní mýtické podstaty našeho života a cítění. Na školách, kde učíme, je tomu tak právě v přítomnosti dnešních studentů výtvarného umění a výchovy. Můžeme takové prožitky denně zakoušet my sami, můžeme vidět nebo i navozovat jako pedagogové cestu k nim. Po mnoho let - možná přes čtyřicet - prožívám různé obsahy, formy i důvody této primární lidské činnosti, uvědomuji si onu nekonečnou proměnlivost v čase i ve vnitřních postojích každého člověka, který se jí zabývá. V tomto eseji se zamýšlím nad významy toho, čemu říkáme kresba tak, jak tomuto výrazu rozumějí dnešní výtvarní umělci. Můj slovník, mé myšlení a zkušenosti jsou vymezeny ryze výtvarným vzděláním - mohu tedy mluvit jen za výtvarné umělce, kteří by rádi co nejvíce pomohli mladé generaci. Ptám se tedy: Co všechno obsahují dnes významy slova KRESBA? Tu stojím před neobyčejně výrazným jevem, který odlišuje naše cítění a vnímání od několika století předchozích: nesmírně mne překvapuje, jak se obrysy světadílu kresba na planetě umění zvětšily, rozšířily, propojily s jinými světadíly. Pro toto rozprostranění, v němţ je uloţeno tisíce a tisíce zmaterializovaných stavů lidské psyché, velmi těžko shledávám slova, i když jsem prostudovala v odborné literatuře všechno možné, co se kresby týká: teoretické práce, různá skripta, příručky, dějiny umění, různé sborníky ze sympozií a konferencí. Daleko lépe se hledá porozumění u umělců samotných: jejich publikované zápisky, texty, poznámky často mluví podobnou řečí - tu teprve nalézám slovní vyjádření pro ono podstatné, když se snaží postihnout smysl svých reakcí na svět. Může to být odrazový můstek k pochopení osobních cest pro každého, kdo se vydá tím směrem jako oni, - cest s mnoha překážkami, stoupáními, klesáními, vrcholy, údolími, setkáními i rozchody. Může to být také průzor, jímţ mohu vidět jinak, v jiném úhlu než popisují teoretici, vědci a metodikové. Vždyť již před více než sto lety se šířily v uměleckých a teoretických kruzích úvahy malířů o síle lidského vědomí, myšlenek, představ, vědci psali o intuici a Élan vitale (H.Bergson), o objevech v kosmu vnějším i vnitřním. Považme, že již více než před sto lety bylo publikováno mnoho názorů o tom, že nelze uchopit, popsat,

9

kategorizovat a třídit to, co vzniká v duši člověka pokaždé znovu a jinak, co je pokaždé novým objevem. Tu někde v mlhách se začal vynořovat onen nový světadíl kresby: cítění, vnímání a vyjadřování vnitřního duševního pole - tedy největší revoluce ve výtvarném umění. Ta byla ovšem podporována novými vědeckými a technickými postupy, zrodila se věda o duši: psychologie, psychiatrie. Moderní fyzika se dostala daleko za hranice viditelného, člověk se začal vznášet na křídlech a uhánět na kolech i s motorem, na oceány se vypravily mohutné lodě, poháněné parními stroji, vlaky začaly spojovat země, města, vesnice. A nezaháleli ani jasnovidci, spiritisté a zakladatelé duchovních škol: v mnoha metropolích světa se vyvíjela rozličná skupinová cvičení, vydávala se bohatá literatura, kontakt s Východem byl ulehčen. Svědčí o tom i nový výzkum nejvýznamnějších světových teoretiků umění, spojený s velkou retrospektivou světového moderního umění The Spiritual in Art 1886 - 1996, která byla vystavena v Los Angeles a poté v několika zemích Evropy. Ukázalo se, že zakladatelé tzv. moderny soukromě a pilně studovali uvedené jevy, inspirovali se jak zázraky techniky, tak objevy neviditelných světů a nových metod práce s duševními energiemi. Pečlivými rozbory děl jednotlivých umělců i jejich myšlenkového zázemí prokázali teoretici jejich kontakty s oblastí tzv rozšířeného vědomí. Byly vystaveny i knihy současných filozofů a duchovních osobností s podtrhanými větami a slovy či se vpisky jednotlivých umělců z jejich pozůstalosti. Rozsáhlý katalog této závažné výstavy je ve světových knihovnách. My z toho můžeme vyvodit inspiraci k opravdu novému pojetí smyslu umění i k novému pojetí forem výuky. Jeden příklad za všechny: Piet Mondrian jako celá jeho generace byl zaujat praxí duchovních cvičení. Jsou známy fotografie jeho jogových pozic. Pro nás je důležitý jeho objev: „To, co je neviditelné v nás, mluví o neviditelném.“ Teprve v r. 2002 vyšla poprvé v češtině sbírka jeho teoretických úvah pod názvem Lidem budoucnosti. V ní se dopátráme oné intencionální inspirace nových aktivit, označovaných jako umělecká činnost člověka. V naší oficiální socialistické teorii umění se po 40 let nevědělo o přesvědčení několika generací zakladatelů zahraničního moderního umění: že umělecký výraz odráţí vţdy duševní ţivot svého tvůrce. Piet Mondrian píše: “Projevy umění nabývají velikosti stejnou měrou jako duchovní ţivot dospívá k výrazu duše.“ Zároveň však zdůrazňuje, že „nastává destrukce uměleckého výrazu, jakmile se duševní aktivita tvůrce plně věnuje vnější, materiální podobě světa a ţivota.“ S psychology poznává život duše jako pociťování a myšlení, a určuje jejich základní funkci pro výtvarné umění: „jsou to dva prostředky, kterými se uskutečnilo všechno umění.“ Tedy vše, co je smyslově vnímatelné, se transformuje do materiální formy především citovým prožíváním. Jestliže trendy současného umění stojí a padají na stejných zkušenostech, je jistě správné, že naše svobodná výtvarná pedagogika hledá nové metody k vyvolání kreativních schopností v kaţdém člověku. Cítím jako potřebné upozornit na zvýšený zájem mezi mladou generací (dnes již dobře propojeného světa) o kultury a mythologii přírodních národů, zájem dokonce velmi dobře odborně podložený, který by mohl být jedním z motivačních okruhů pro

10

samostatně postupující studenty výtvarného i jiných umění i pro budoucí mladé učitele. Zároveň si dovoluji upozornit na určitý - doposud v teorii umění nepovšimnutý rozdíl mezi prožíváním umělecké činnosti v dřívějších kulturách, staletí až řadu tisíciletí zpět do prehistorie lidského rodu, a mezi prožíváním a teoretickým hodnocením uměleckých aktivit, jak se traduje v odborných kruzích v současné době.Jestliže jsem praktikující výtvarný umělec současného typu, mohu použít veškeré své vypěstované představivosti a na základě dostupných informací vydedukovat určité analogie, které pravděpodobně školeným teoretickým badatelům nejsou tak zjevné. Nabízím tedy k diskuzi jednu vizi, jež vznikla na základě mé dlouhodobé přípravy pro přednášky z oboru kresba pro studenty výtvarných oborů na KVV PdF Univerzity Palackého v Olomouci: Existuje velmi markantní - i kdyţ neviditelný - rozdíl mezi tím, jak my proţíváme a hodnotíme uměleckou činnost lidí před 40 tis. lety, také ve starověku a středověku a mezi tím, jak to, co dnes nazýváme uměleckou činností, proţívaly ty dávné kultury. Je jistě i velký rozdíl mezi pojetím umělecké výchovy, označované v Evropě a později i v jiných zemích jako akademická a mezi pojetím výchovy, která dbá na přirozený vývoj lidských schopností a talentů. Myslím, že při obecném výkladu dějin umění se u nás přestalo od r. 1948 dbát na skutečný smysl a význam té činnosti, která se pravděpodobně až od renesance začala nazývat v Evropě uměním. Nesouměřitelnost postojů k tak primérní lidské činnosti, jež od pravěku až do renesance více či méně přirozeně patřila k oblasti, později nazývané velmi zjednodušeně náboženstvím, se ukazuje pro mne při přednáškách o kresbě a jejím smyslu ve výtvarné výchově jako vážná otázka, kterou samozřejmě nemohu sama zodpovědět. Proč člověk kreslí? Jistě je to tentýţ problém jako důvody, proč člověk začal vytvářet sochy, proč maloval a maluje. Je již dostatek informací k tomu, abychom mohli přiznat, že od doby vzniku nejstarších nám známých výtvarných děl se lidé zabývali vnitřními vizemi, představami s takovou intenzitou, která je nám známa v pozdějších historických obdobích jako hluboce prožívané vztahy k nějakému vyššímu neviditelnému všemocnému principu, který dostal později hierarchickou strukturu a své teologické soustavy v náboženstvích. Je tedy možné uvažovat o tom, že v různých kulturách a světadílech se po tisíce let lidská činnost, o mnoho tisíc let později nazvaná uměleckou, nerozlučně a přirozeně vázala na prožívání zkušeností, o mnoho tisíc let později nazvaných náboţenskými. Dá se to jistě doložit na kulturách, jež zanechaly své stopy v jeskyních Altamira, Lascaux, Dordogne, a dalších. Také na kulturách starého Egypta, Mayů, Aztéků a předkolumbovských civilizací v Americe, na kulturách staré Číny, Indie, Japonska, Malajsie, Tibetu, na starověkých kulturách kolem Středozemního moře, na kultuře Keltů, Vikingů, starých Slovanů, jistě na umění románském a gotickém. Takové přirozené prožívání duchovních zkušeností, zabudované do systémů života ve

11

skupinách, kmenech, městských státech, ve stále větších společenstvích přetrvává někde až dodnes. Je velmi lákavé tyto kultury studovat, poučit se z jejich intenzivního vnímání neviditelného, z transformace lidské zkušenosti z vyšší oblasti vnímání do hmotného výrazu v umění.... Jaká tehdy byla výtvarná výchova či formy vzdělání? To již kuse tušíme: ve vyspělejších kulturách vázaná na velká duchovní centra chrámy, kláštery - výkladů a nálezů začíná přibývat. Všimněme si, že některé staré kultury byly překvapivě vyspělé!!! Ale v Egyptě po tisíce let nevznikla žádná Akademie - jakoby systém výtvarného vzdělávání a vyjadřování úzce korespondoval s neměnným duchovním systémem vlády, povýšeným na ryze spirituální úkon, na manifestaci božských principů a zákonů. My je můžeme poznávat samozřejmě jen zčásti, informace se k nám dostávají teprve v posledních několika letech po přeložení zahraničních studií, odborných publikací a staroegyptských textů. Když vznikly první Akademie pro výchovu výtvarných talentů o pár tisíc let později v Evropě, se svými pomůckami pro zobrazování viděné skutečnosti, se svými anatomickými pitvami mrtvých těl, obrátily se lidské výtvarné schopnosti k popisování vnějšího světa s takovou horlivostí, pílí a vynalézavostí, že za pár století evropská kultura poznamenala výchovu uměleckých schopností ve všech světových centrech. Na západ i na východ, na sever i na jih, daleko od Itálie a přes oceány se šíří osvědčené metody evropských věd, techniky a umění a postupně vytlačují starobylé tradice dávných kultur, jež jsou označovány i za barbarské a primitivní.Ostatně z dějin umění je již tento vývoj všeobecně známý. Pro nás dnes je zřejmé, že tento velmi nátlakový a uniformní systém výtvarného vzdělávání vyvolal vzedmutí vln odporu u samostatně myslících jedinců, kteří se nechtěli a nemohli podřídit všeobecně požadovanému stylu. Zákon akce a reakce se mocně uplatnil zejména u zrodu moderního umění a postmoderny. Výtvarná díla, která nejprve vyvolávají veřejné pobouření, skandály a ostré kritiky teoretiků, jsou později hodnocena jako originální, závažná, významná pro další nečekaný zvrat postojů, pro zrod nových směrů. Podíváme - li se dnes s odstupem na tyto generačně se opakující vlny, na typ a zaměření takových revoltujících jedinců či skupin, možná objevíme určité charakteristiky, které by mohly být stále aktuální a pro mladou generaci dosti důležité: všechny opoziční tendence v umění vycházejí ze silné potřeby obohacování vnitřního světa. Imaginace, introspekce, představivost a síla fantazie přerůstají železné krunýře povinných studií a témat. Nutkavá touha po výrazu vnitřních světů, u každého tvůrce odlišných, po pochopení a zvládnutí sil a energií - někdy negativních, někdy pozitivních - nutí nadané mladé umělce k odchodu z takových škol, které jim nedávají svobodu, ale naopak jim ji upírají. Dějiny současného umění dnes uvádějí mnoho takových konkrétních případů u desítek významných osobností, a jistě se takové chování může psychologicky vysvětlit jako zcela normální jev.

12

Domnívám se, že teprve v této době začínáme mít dostatek informací a tím i důvodů, abychom mohli zodpovědně utvářet nové pedagogické metody, podporující návrat k plnému proţitku umělecké práce. Všichni víme, ţe je obtíţné tyto procesy verbalizovat, a jak píší psychologové, můžeme se jako umělci spíše spoléhat na neverbální transfer zkušeností, který skutečně probíhá. Moje osobní zkušenost jako umělce mi naznačuje, že vlastní práce s vědomím člověka, která jej má připravit ke tvorbě uměleckého díla, se odbývá v kresbě, jejíž povaha a výraz leží jinde, než v přepisu dat existujícího materiálního světa. Jestliţe tedy porozumíme podstatě umělecké činnosti jako zacházení s lidským vědomím, pak logicky bychom mohli vyuţít různých metod k jeho ovládnutí. Lidé přeci dokáţí ovládnout své myšlení, vědomě se rozhodnout pro určité obsahy svých myšlenek a představ, pro negativitu či pozitivitu svých pocitů. Mohou ovlivňovat své nálady nejrůznějšími způsoby (hudba, obrazy, vůně, barvy, potrava, nápoje, květiny, poezie, divadlo, literatura, sporty atd.) Kromě toho existuje nepřeberné množství technik duševní práce, jak se vyvíjely v předchozích tisíciletích v různých částech planety Země, hlavně na Východě. V posledním století i Západ prodělává neobvykle rychlý vzestup duchovního života ve stovkách skupin a ve hnutí New Age, a tyto postoje nutně ovlivňují současnou psychologii, a tím samozřejmě pedagogiku. I kdyţ nevyuţijeme bohatství takových duševních i tělesných postupů, přeci můţeme jako umělci v současné situaci pracovat vědomě a vybírat si nebo ovlivňovat psychické důsledky působení našich děl nebo akcí na diváky někdy i spolutvůrce či spoluhráče. Sami můţeme proţívat situace, o nichţ chceme komunikovat s těmi druhými, sami se můţeme učit cítit a vědět, jak naše produkce zapůsobí a co vše by mohla vyvolat. Tu jde - myslím - opět o práci s vědomím, a to tentokrát s naším. Domnívám se, ţe není těţké proţít důsledky svého ukončeného sdělování těm druhým „na vlastní kůţi“, a to lze s dobrým svědomím přenést i do našich současných i budoucích pedagogických metod. Rovněž se domnívám, že v dřívějších obdobích historie lidstva tvůrci i řemeslníci dokázali předvídat moţné působení svých výtvorů. Vezměme na příklad starověký Egypt, gotické katedrály a deskové obrazy, renesanční či barokní mistry.Jak obdivuhodné je zpracování zadaných úkolů, jak vytříbená forma a styl, jak promyšlené obsahy a výrazy, jaké dovednosti, jaká pravidla si stanovili, aby dokázali v každé době vždy jinak vyvolat určité předpokládané účinky na vědomí diváků! A coţ modernisté 20. století a noví tvůrci, ţijící ve 3. tisíciletí? Stejným způsobem stojí o své publikum: zamýšlejí se často i v knihách nad smyslem toho, čím se zabývají ve světě umění, hledají další významy, objevují další a další formy, jimiţ ovlivňují city a vnímání, moţná i nové dimenze vnitřních světů. Zní to sice nadneseně, ale jen do chvíle, neţ se ponoříme do prostorů virtuálních realit a neţ započneme s průzkumem současných světových uměleckých přehlídek, výstav, publikací, katalogů, galerií - v reálu i na webových stránkách. Vzájemné propojení je stále kvalitnější a rychlejší - můţe inspirovat i růst planetární kreativity a ta se můţe v optimálním případě stát tou nejprospěšnější infekcí, které by se mohl svět doţít. Objevitel nových vnitřních dimenzí C. G. Jung říká:

13

„PSYCHIKA JE VELMOC, KTERÁ MNOHONÁSOBNĚ PŘEVYŠUJE VŠECHNY SÍLY ZEMĚ.“ To jistě dává umělcům i pedagogům neobyčejně rozsáhlé možnosti. Díky computerizaci, pronikající celý civilizovaný svět, se šíří jakási nová epidemie, která žene člověka ke zvládnutí nejsložitějších mechanizmů a nejnovějších technologií. Urychluje se rozvoj duševního potenciálu, emocí, lásek, snů, rozšiřuje se prožívání situací v životě celé planety. Celé koncerny se živí vytvářením virtuální reality, složitých her, náročných obsahově i výtvarně ve stylu zcela nové estetiky, dosud nepopsané. Program Industrial Art Magic představuje software nových forem tvorby video a TV filmů pod heslem NEW TECH DÁVÁ SNUM SÍLU!!! MŮŢETE VYTVOŘIT VŠE, NAČ MYSLÍTE!!! Jak na to reaguje mladá generace? Praxe výtvarného vzdělávání na vysokých školách tzv. Západu je poměrně hodně zasaţena současnými dokonalými technologiemi. Když jsem navštívila Vysokou školu umění v Hamburgu, viděla jsem v atelierech opravdu prázdné prostory. Nedělaly se malby, kresby, objekty, pouze projekty. Vyučující docent umění mi vysvětloval systém výuky jako různé formy sociální komunikace. Tak tomu bylo již v r. 1968. O čtvrtstoletí později při vzájemné výměně navštívili naši katedru výtvarné výchovy v Olomouci studenti obdobných vysokých škol z Francie a Belgie v programu Erasmus. Se svými učiteli tři týdny u nás pracovali, a to s videokamerou, fotoaparáty a počítači. Nikdy neužívali kresebných, malířských či sochařských technik, ani nevěděli, že se tomu dá učit, takže naše vybavení jim nebylo nijak k užitku. Když ti mladí adepti současného umění prohlíželi pracovní instalace kreseb a maleb našich studentů, s překvapením se dotazovali, zda to skutečně naši studenti umějí, vyžádali si k nahlédnutí kolekci prací z výuky kresby za celý 1. ročník studia a fotografovali si trpělivě jednu po druhé. Někteří naši kolegové vyučovali v USA ještě o pár let později a potvrdili tuto skutečnost, že na mnoha školách a kurzech umění se kontakt s materiály, jež by transformovaly vize tvořícího člověka do prostoru či na plochu, nahrazuje doteky prstů na klávesnici počítače či na mechaniku fotoaparátu a videokamery. Tomu naši studenti (mám na mysli Olomouc) umějí až příkladně čelit: mnozí nejenže vyspělé technologie považují za občasného pomocníka při mechanické práci, ale až náruživě pracují vlastníma rukama a vlastní hlavou v keramice, malbě, kresbě, grafice, textilu, šperku, kovu aj. a velmi rádi si organizují výstavy své nové tvorby. Je patrné, že mladé výtvarné generaci u nás ty zachovalé rukodílné postupy poskytují radost, okouzlení a hluboké proţitky z objevování stále nových cest - na něž připadají sami, bez doprovodu a dozoru učitelů (a to je to nejlepší, co může v situaci dnešního uměleckého vzdělávání nastat). V tomto světě může tedy kresba být základem pro paměť proţitku, nezbytným pro vývoj vnímání a cítění každého tvořícího jedince od dětských let. Kresba se může dobírat těch nejintimnějších vrstev duševního světa, může být i osnovou pro nové vize budoucího života lidí: sdělovat jak stavy a nálady autora, tak i postihovat tendence rozpínání lidského rodu do kosmu. Kresba pomáhá naší orientaci ve světě materiálním i immateriálním, zároveň je hmotným svědectvím o nehmotných jevech. Uspokojuje dokonale naše potřeby hry, chceme - li si hrát, i naše potřeby smutku a melancholie, chceme - li být smutní. Může být i prostředníkem mezi radostmi

14

vnímatelů a autora, může dát potěšení z jednoduché realizace, neboť je pořád a také navždy zůstane tou nejlevnější výtvarnou technikou na světě. Kresba je nejpřirozenější způsob rozvoje kreativity, nejprostší a také člověku nejbliţší forma vyjádření od dětského věku jedince a od počátků historie lidstva. Takto napsaná věta může být pravdivá, vzpomeneme - li si na svoje zkušenosti a shrneme - li znalosti vývoje uměleckých činností člověka od pravěku do dneška, které se však s postupem výzkumů stále posunují směrem do minulosti. Je - myslím dostatečně prokázáno, že kresba je jedinečnou pedagogickou formou pro rozvoj fantazie, imaginace, představivosti, že i velmi drobné skicy mohou být základem pro realizace velkých myšlenek, že mnohdy učiteli usnadňují vhled do vnitřního světa mladého člověka, že dokonce pomáhají odhadnout budoucí směřování jeho umělecké cesty.Často se stává, že odhalují docela nové možnosti a někdy i obrat ve vývoji studenta.Jsou jistě i podporou samostatného výtvarného myšlení. Zde se ocitáme na pomezí možností slovního vyjádření, oscilujeme mezi světem viditelným a ještě neviditelným, který se však začíná rodit a bere na sebe tvary, někdy barvy, někdy se materializuje liniemi. Co z toho je reálné a co není? Na druhé straně kresbou můžeme dotvářet formy věcí, které lidé teprve vyrobí, vytvoří, postaví. Když k tomu budeme užívat počítače, je samozřejmě daleko profesionálnější taková metoda, která vychází ze znalostí kresby vlastní rukou, která vládne linii a proporcím. Když například navrhujeme nové typy písma, můžeme jeho krásu zprostředkovat studentům jedině cestou vlastnoručně psaných, detailně vybroušených tvarů. Teprve potom, až se naučí pouhým okem rozhodnout, jakou velikost, délku a šířku má mít každá, i ta nejdrobnější část písmového obrazu v určitých velmi známých typech abeced, když je schopen po mnoha zkušenostech sám nakreslit nové typy písem a dát jim zákon a řád vlastní, pak teprve ví, co může žádat od počítače. To se jistě týká všech dalších forem výtvarné práce, kde hlavní roli hraje kresba – designu nástrojů, přístrojů, dopravních prostředků, nábytku, a také samozřejmě veškeré vizuální grafiky kolem nás včetně knižní práce. Stejně i architekt, který realizuje své ideje na počítači, se bez znalosti kresby nemůže obejít. Na jedné straně je tedy kresba superspecializovanou pomůckou pro nejrůznější odborné činnosti, na druhé straně je vstupem do rozlehlého niterného světa každého tvůrce, jestliže s ní pracuje ve chvílích inspirace. V tom se mi zdá být skryto jakési nevyslovitelné kouzlo, ona zvláštní cena, kterou kresba nikdy nemůže ztratit, dokud lidstvo bude lidstvem. Proč však tyto známé myšlenky přináším na sympozium INSEA 2002? /INSEA´= International Society of Education through Arts / Domnívám se totiţ, ţe v současné době je takové setkání odborníků velmi uzavřeným spiknutím. Naše poznatky nemohou proniknout do povědomí budoucích učitelů ani kulturní veřejnosti. Vycházím z dlouholeté pedagogické zkušenosti se studenty, kteří nevědí, ţe INSEA existuje, jaké má cíle, co všechno jiţ vykonala a ţe by mohli mít v ní velmi účinnou účast. Naši absolventi po r. 1989 nenašli ţádný motiv, proč by v této organizaci měli pracovat, i kdyţ se o tom učili v povinném předmětu didaktika. Snad se najde

15

maličká výjimka, ovšem při pracovních jednáních vidíme stále známé tváře. Je patrné, ţe tedy převáţná většina pedagogů se na toto jednání vůbec nedostane a ţe tedy ani nebudou mít důvod si číst sborníky z takových sympozií a konferencí. Například léta učím velké skupiny dálkových studentek a studentů, kteří všichni jiţ vyučují výtvarnou výchovu na školách. Při opakovaných dotazech vychází najevo, ţe často škola ani nemá peníze, aby odebírala odborný časopis Výtvarná výchova, ţe ani nemají čas si prohlubovat znalosti návštěvami knihoven ve svém městě, natoţ aby studovali odbornou literaturu v univerzitních knihovnách. Tedy dopad z desítky let trvajícího úsilí organizace INSEA veškerý ţádný. Domnívám se proto, ţe často nadlidské úsilí při zařizování takových setkání nemá onen očekávaný dopad na všechny školy, jak by bylo našim vytouţeným cílem, a navíc ani nepomáhá základnímu poţadavku zvýšení počtu hodin výtvarné výchovy na školách všech typů, tak, jak si to od let šedesátých pamatuji jako velmi prosazované snahy tehdejších nestorů naší organizace INSEA. Známý Parkinsonův zákon, ţe kaţdá organizace s více jak sto členy je zcela soběstačná, má v tomto případě výrazné důkazy. Myslím však, ţe by bylo moţné na příští setkání INSEA připravit výhradně mladé lidi - naše studenty či absolventy, poţádat je o jejich názory a zkušenosti, nechat je otevřeně mluvit o současných problémech, jejich příspěvky samozřejmě publikovat. Druhou věcí je publicita. Pokud má INSEA ţít, mělo by se o ní psát, a to často, a tam, kde to čtou nejen odborníci, ale i naši studenti a také běţně učitelé na maloměstských a venkovských školách. Také by nebylo k zahození získat pravidelnou relaci v rozhlase. Poutavé webové stránky s bohatým obrazovým materiálem jsou moderní samozřejmostí, a jejich vytvoření by mohlo znamenat spolupráci mnoha univerzit, škol a institucí, podpořenou granty. Nepochybně to můţe být spolupráce radostná, odhalující nové objevy, plně odborně fundovaná, neboť takových lidí ve výboru INSEA máme naštěstí dost. A dá se doufat, ţe jsou a budou i mimo výbor, ţe dokonce jiţ existují mimo INSEA. Měli bychom se ale domluvit, zda a kdy vůbec o ně stojíme. Protoţe bez informované mladé generace nemáme pro koho psát ty inteligentní odborné úvahy, nemáme pro koho vydávat sborníky a pořádat sympozia, konference a přehlídky, aniţ uskutečňovat reformy výtvarné výchovy. Co také reformovat v té jedné hodině týdně, případně ţádné, kdyţ rozhodnutí o existenci předmětu výtvarná výchova je zcela závislé na libovůli a sklonech ředitelů škol?

16

Umění – ţivá škola duší (psáno pro studentky katedry výtvarné výchovy UP OL)

Dne 12. dubna 1992 v noci ze soboty na neděli jsem viděla ve snu na stroji napsaný text úvahy, která spojovala myšlenky o rozvoji uměleckých schopností s vývojem duševních sil člověka: Duše, které jdou cestou uměleckého rozvoje, se jiţ v útlém věku jako děti (i později během ţivota) poučují z nespočetného mnoţství drobných maličkostí, jejichţ prostřednictvím přijímají zlaté paprsky vnitřního poznání... Zůstávají často zahleděny ve zvláštním zamyšlení, odděleny v neviditelném ochranném obalu od vnějších starostí, událostí a mnohých příběhů hmotného světa. Tehdy zcela přirozeně potřebují ticho tak, jako rozkvétající květina potřebuje slunce. Takové mladé duše často ztrácejí kontakt s vnějším světem a nalézají velké poklady ve vnitřních vizích, které se jim ukazují, aniţ by na to duše vynaloţily jakékoliv úsilí vlastní vůle. Duchovní děje probíhají nevědomě, duše v nich však nalézají radost, blaţenost, opojení pohybem v zářivých myšlenkových sférách. Protoţe však málokdy najdou porozumění u svého okolí, naučí se zakrývat své vnitřní záţitky a být nenápadní pro ostatní. Klopýtají poslepu přes překáţky a těší se ve svém čistém srdci , ţe jednou najdou učitele, který jim pomůţe uţívat svých skrytých schopností tak , aby promluvily k ostatním bytostem a našly s nimi spojení. Nalézají diamanty, ale nevědí, jak je mají zpracovat, do kterého šperku je zasadit. Jsou to drahokamy, hodné koruny královské, a přesto nenalézají toho, který by tyto poklady citlivou rukou porovnal, zváţil, pomohl v jejich zabroušení do konečné zářivé podoby - do formy jasného poselství. To vzácné poselství obsahuje sdělení o nalézání a vstupování do světů nad naším rozumem a smyslovým vnímáním, do oblastí, jichţ se lidská slova dotýkají jen opisem, metaforami či symboly, a nejraději se ukrývají do mlhavého oceánu mlčení. Takové duše jsou nadány mnoha schopnostmi a skutečně potřebují jemnou péči jako křehké sazeničky vzácných rostlin, které pěstuje a opatruje zkušený zahradník od samého počátku, od přípravy půdy a zasetí semínek aţ k plnému vzrůstu. Takové duše jsou velmi samostatné a statečné, obětavé a trpělivé, laskavé a vynalézavé. Mnohé dobré vlastnosti jim byly vdechnuty zároveň

17

s jejich talentem, aby mohly splnit své poslání ve světě. Naučí se brzy překonávat překáţky, naslouchajíce více vnitřnímu vedení neţ projevům zvenčí. Učí se postupně citlivě zacházet se svým tělem, rozumět mu, dávat mu dobré podmínky a péči, aby dobře slouţilo. Naučí se i vládě nad myšlenkami, které zpočátku svým vířením zatěţují duši. Jsou to duše, které jdou cestou beze slov, a přesto mohou dát svému vnitřnímu vidění a citu velmi silný výraz. Zdá se, ţe jejich počet narůstá – nejen proto , ţe lidstvo se mnoţí s geometrickou řadou, ale i protoţe stále více sílí ve větším mnoţství lidstva touha jít výš a dál, stoupat svým vědomím do dalších a dalších prostorů. Ta touha je hmatatelná, viditelná, slyšitelná v mnoha obrazech, sochách, proudí světem hudby, zpěvu, tance, filmu, poezie i divadla, je esencí mnoha projektů, je podstatou představ, imaginací a vizí... Duševní schopnosti lidstva se mohou znásobit vzájemným sdílením a otvíráním. Skutečně plynou jako neviditelné řeky a spojují národy a kontinenty, dokonce i přes současné krutosti, jimiţ se vybíjejí ţivočišná hnutí v lidech, skupinách i národech. Neviditelné plameny hoří na vrcholech hor ducha a dávají si tajuplná znamení. V povědomí lidstva sílí touha po skutečném vnitřním poznání. Lidé jsou stále méně spokojeni s boomem techniky a kybernetických supervynálezů... Duše se od nich odvracejí samy dovnitř sebe a k sobě, rozhodnuty se vnitřně proměnit a jednat spravedlivě se všemi bytostmi, se svým okolím i samy se sebou. Lavinovitě sílí touha lidských srdcí obnovit a povýšit souţití lidí a zvířat, rostlin, řek a hor, potoků, docílit klidného souţití rozdílných národních, etnických a náboţenských skupin. Takové ideály a hluboká hnutí srdcí a myslí se mohou s náhlou naléhavostí rozletět do všech koutů naší planety po všech vlnách masmédií. Prolínají jako ţivné proudy do neviditelného oceánu, kterému se říká velmi zjednodušeně umění. Co však dnes pod tímto výrazem chápeme? Kdybychom měli jistotu, ţe slova mohou opsat nekonečné bohatství snů, myšlenek, citů i představ, které přilétají se silou vichru a zmocní se duší náhle a nečekaně, vzbuzujíce v nich někdy aţ posedlou touhu vyjádřit se - pak by se ze světa ztratily obrazy, sochy, přestala by znít hudba, nekonaly by se slavnosti, zmizela by divadla a všechny druhy umění by se vtělily do slov. Avšak díla umění všech dob byla realizována na různých duchovních úrovních. Jsou v nich ukryta velmi odlišná duchovní poselství. Duše je citlivě přijímají jen v těch situacích , kdy jejich jemné kanály jsou naladěny na stejné vlny vibrací a energií, které vysílají umělecká díla. Jsou v nich poselství jiných národů, jiných civilizací, jsou v nich tisíce rozechvělých výrazů naléhavých stavů vědomí, divokých i něţných, jemných i drsných, váţných i hravých, okouzlujících i odpudivých. Je v nich nepřeberná škála moţností a cest, kterými se můţe dát hledající duše, probíjející se překáţkami a nalézající tak svůj vnitřní výraz, nalézající tak i souzvuk

18

s ostatními dušemi. To ohromné bohatství se duším otvírá zázračným klíčem pokory, cítí-li duše nutnost něco nevyslovitelného vyjádřit pro druhé, kdyţ v tvořivém zápalu vysílá signály ve vibracích barev, zvuků, tónů, světel, tvarů a forem ve hmotě či v gestech a pohybech lidských těl. Citlivost duší je pak stále mohutnější, takţe mohou dobře vnímat hodnoty jiţ realizovaných příbuzných vibrací. Přichází samovolně hlubší duchovní poznávání a nikdy nekončící studium, jeţ si ukládá duše sama, vedena vlastním vnitřním hlasem. Kdyţ více věnujeme pozornost tomu, za jakých podmínek vznikají a vznikala umělecká díla v jiných kulturách , neţ je ta naše evropská , skutečně zjistíme, ţe nikoliv na vzdělání, ale na touze a na radosti, i na odříkání a sebezapření spočívala a spočívá lidská schopnost tvořit. Nezáleţí na tom, jaké školení člověk prodělal, zda a kdy se řídil příklady mistrů, zda je znal osobně. Umělecká bohatství národů celého světa vznikala po tisíciletí bez systému vysokých škol a teorií. Díla velkých světových kultur starověku - jako byla např. egyptská, mayská, sumerská, perská, čínská, japonská aj. - nás ještě stále uvádějí v úţas. Obdivujeme malby v pravěkých jeskyních na evropském kontinentu, v Africe i v Australii. Dodnes ţijí tradice lidového umění afrického, indiánského, evropských národů, mladá generace v Evropě oţivuje keltskou kulturu. Mezitím, co se školy a univerzity, teoretikové a kritici snaţí vývoji uměleckých schopností lidí dát nějaký pevný řád, určité zásady, usoustavnit vývoj duší do přehledných kategorií, na citová hnutí a vize vymyslet řádné pojmy, srovnat individuality hezky do skupin a dát tak historii a teorii umění zdůvodnitelný teoretický systém – tryskají nezadrţitelně na mnoha místech planety gejzíry dalších uměleckých výrazů – sebevyjádření duší, které se nevešly nebo ani nedošly do kamenných škol. Moţná, ţe tisíce, moţná, ţe desetitisíce anebo více let existuje na této planetě ona trvalá a všudypřítomná Ţ I V Á Š K O L A D U Š Í, která pracuje bez střech a zdí neomezena ţádnými institucemi a pravidly, dorozumívá se vlastními symboly, signály a vibracemi, a tak vyuţívá a manifestuje proudění energií světového ducha (Hegel). Rozhodně je potřeba všemi způsoby a metodami podporovat duševní zaujetí a nadšení pro vyjádření a sdílení vlastních proţitků u všech duší, i u těch nejmladších, i u těch, které odborným školením z různých důvodů neprošly. . Mnohokrát se takový talent projeví aţ později – v dospělém věku, stává se, ţe v dané oblasti takové školy nejsou, anebo prostě lidé o nich nevědí. Duše můţe mít více talentů a schopností najednou: často se hudební vlohy pojí s výtvarnými a divadelními , bývá i potřeba speciálně zdokonalovat tělo a pracovat s vědomím či pečovat o dobré zdraví, aby tělo duši k vyjádření dobře slouţilo. Takové všestranné ţivé školy duší těţko vzniknou při státních institucích. Je tedy na umělcích a i na všech hledajících nadaných lidech, zda takové malé neoficiální školy sobě pro radost si vymyslí a zaloţí...... GENEROSA

19