O knize Ono se letělo (1994). Kniha je autorovou životní bilancí, knihou vzpomínek na dětství a mládí. Podobně jako v Ne patrně ne (1989) se i zde jedná o mozaiku krátkých próz a básní, tematicky sjednocených Plzní, rodištěm Miroslava Holuba. O autorovi
MIROSLAV HOLUB (13. září 1923, Plzeň–14. července 1998, Praha)
byl český básník, prozaik, esejista, překladatel. Narodil se v rodině právníka, dlouholetého zaměstnance plzeňského ředitelství státních drah; rozhodující intelektuální vliv na Holuba měla ovšem matka, středoškolská učitelka jazyků. Jeho první manželkou byla herečka Věra Koktová. Syn Radovan Holub (*1949) je filmový žurnalista. – Obecnou školu a klasické gymnázium Holub vychodil v rodišti. Maturoval v roce 1942 a do konce války
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
pracoval jako pomocný dělník ve skladu řeziva a na překladovém nádraží. (Od roku 1944 se datují jeho první pokusy o básnickou tvorbu, inspirované francouzskou poezií v překladech Karla Čapka a surrealismem Vítězslava Nezvala.) Roku 1945 se v Praze zapsal na Přírodovědeckou fakultu, 1946 však přestoupil na Lékařskou fakultu UK (MUDr. 1953). Při studiích byl zároveň (1945–1952) pomocnou vědeckou silou v Ústavu pro filozofii a historii přírodních věd řízeného prof. Otakarem Matouškem, jehož semináře také navštěvoval. Docházel i na přednášky z logiky, filozofie a literární historie. Působil ve vysokoškolské organizaci Mladá generace československých přírodovědců. V letech 1953–1954 pracoval jako patolog v pražské nemocnici na Bulovce, odtud přešel do Biologického (později Mikrobiologického) ústavu ČSAV, kde se věnoval především imunologii. V roce 1970 byl z politických důvodů propuštěn, po krátké době však přijat do nově založeného Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) v Praze-Krči. Výsledky svých výzkumů z oblasti imunologie publikoval od roku 1958 doma i v zahraničí v řadě vědeckých studií i rozsáhlejších knižních publikací. Dosáhl hodnosti CSc. (1958), DrSc. (1991) a doktorátu honoris causa na univerzitě v Oberlinu (USA, 1985). V 60. letech a znovu od konce 70. let hojně cestoval či hostoval v zahraničí, povětšině s cíli vědeckými, též však literárními (mj. navštívil Anglii, SRN, Francii, Irsko, Řecko, Čínu, Indii, Izrael, Austrálii, Mexiko). Jako vědec i literát často a dlouhodoběji pobýval v USA (1962, 1963, 1965–1967, od konce 70. let pravidelně každý třetí rok). Bibliografie: Beletrie: Denní služba (BB 1958); Achilles a želva (BB 1960); Slabikář (BB 1961); Jdi a otevři dveře (BB 1961); Studie k problémům poezie (B 1962, tisk k 10. výročí Literárních novin); Kam teče krev (BB 1963, s fotogra-
fiemi J. Paříka); Zcela nesoustavná zoologie (BB 1963, k fotografiím K. Přibyla); Tak zvané srdce (BB 1963); Anděl na kolečkách (básnický cestopis, 1963; rozšíř. 1964); Tři kroky po zemi (sloupky, EE 1965); Ačkoli (BB 1969); Žít v New Yorku (E cestopis., 1969); Beton (BB 1970); Události (BB 1971); Stručné úvahy (BB 1971, sazba rozmetána); Naopak (BB 1982); Interferon čili O divadle (BB 1986); K principu rolničky (sloupky, 1987); Maxwellův démon čili O tvořivosti (EE 1988); NE patrně NE: Zcela malá knížka nadávek, zákonů, odkazů apod. (BB, aforismy, 1989); Skrytá zášť věku (sloupky, 1990); Syndrom mizející plíce (BB 1990); O příčinách porušení a zkázy těl lidských (EE, sloupky, 1992); Ono se letělo (vzpomínkové EE, BB 1994); Aladinova lampa (cestopisné PP, 1996); Narození Sisyfovo (1998). Souborné výdání: Spisy (vychází od roku 2003 v nakladatelství Carpe diem, z plánovaných čtyřech svazků vyšly dosud tři: Básně, 2003; Cestopisné prózy, 2003; Eseje a sloupky, 2005; ed. M. Huvar). Výbory: Anamnéza (1964); Sagitální řez (1988); Model človeka (slovensky, Bratislava 1990, ed. J. Kolenič); Lepší role už nedostaneme (2000, ed. M. Huvar, obsahuje CD se záznamem recitátorských, hudebních a divadelních interpretací Holubovy poezie, k omezenému počtu výtisků přiloženo též DVD se záznamem inscenace Holubových básní v divadle poezie Regina Břeclav); Časoprostor (2002, ed. V. Justl). Ostatní: New York (1966, text ve fotografické publikaci E. Fukové, M. Novotného a M. Šechtové). (Zdroj: Slovník české literatury po roce 1945)
Knihu nabízíme rovněž v aplikaci CARPE DIEM ONLINE. Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření, je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takovéto sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy. Všechna práva vyhrazena. Tato publikace ani její část nesmí být publikována, uchovávána v rešeršním systému nebo přenášena jakýmkoli způsobem (včetně mechanického, elektronického, fotografického či jiného záznamu) bez předchozího souhlasu nakladatelství. No part of this may be reproduced in any form or by any elektronic or mechanical means including information storage and retrieval systems, without permission in writing from the author. The only exception is by a reviewer, who may quote short excerpts in a review. © Miroslav Holub – dědicové c/o DILIA, 2014 Foto © Michal Huvar, 2014 © Carpe diem, 2014 www.carpe.cz Made in Moravia, Czech Republic, EU 978-80-7487-081-1 (ePub) 978-80-7487-082-8 (pdf)
Miroslav Holub
Ono se letělo Suita z rodného města
2014
Jiří Kolář: Prózu nikdy… O sobě ani tak moc ne. Jen jsem vzal na pomoc rodné město. Ostatně podstatou poezie se jeví vkládat do dosti bezmezných vnitřních dějin začátky a konce.
Suita je prý řada skladbiček, jež mohou stát i samostatně, ale pohromadě je jim líp; ostatně jsou zpravidla v jedné tónině. Tóninu zde udává známá věta Josefa Švejka. To vítám, když je někdo přímo vodněkud. Jelikož část skladbiček vznikla již před mnoha lety, to původní „vodněkud“ táhne nejen s člověkem, ale hlavně táhne člověkem jako míza (lymfa), označil jsem je názvy knih, do nichž byly původně uzavřeny. Ostatní byly sepsány až teď, ovšem s vědomím čestného dluhu Josefu Hrubému a Josefu Koenigsmarkovi, kteří něco na ten způsob plánovali v r. 1969–70, ale stačil jsem napsat jen titul (jiný), a pak spadla klec na všechny dobré rodáky. M. H.
8
Ono se letělo Na známém velkém sněmu ptačím v Budějovicích usneseno, že bude uspořádána soutěž v rychlosti. Kdo bude první v Praze na Staroměstském náměstí, kde odevždy dochází k rozhodujícím historickým aktům, jako poprava rozličných německých a českých pánů nebo vyretušování jednoho partajního tajemníka. Pták fregatka tleskla na budějovickém náměstí křídly a frrr, letěli. Na Staroměstské náměstí dorazila, jak známo, první vlaštovka. Poté jiřička. Následoval orel, jestřáb a ostříž. Pak špaček, kos a hýl. Racek a volavka. Konipas a modřinka. Strnad a čížek. Sojka a straka. Skřivan a pěnice. Puštík a výr. Střízlík a ledňáček, jak tak šly větry. Když už byli všichni, jak je uvádí Jandův Přírodopis, když už i dopingové zkoušky byly provedeny (u ptáků mnohem jednodušší, vzhledem ke kloace), když už se chystalo i dekorování vítězů a odevzdávání diplomů účastníkům, povšiml se chocholouš, že chybí holub. Raroh pravil, že to není s kostelním řádem a že se musí hledat, zda neupadl do tenat, čímž by se závod stal neregulérním. I letěli zase zpět. Káňata, poštolky a sokoli pátrali ostrým zrakem. Benešov – nic. Votice – nic. Až u Putimi něco bílého. Ptáci se snesli do oraniště, kdež shledali kráčejícího ptáka holuba. – Kde seš, holube, zvolal čáp vyčítavě. Všichni už jsme doletěli na Staromák a zpátky a ty nikde! – Jo ták, pravil holub. Vono se letělo? Tolik prostinká anekdota. I když nevidím valného rozdílu mezi pořádnou anekdotou a hmatatelnou literaturou, jež netrpí duchovním nadýmáním a větry. Tolik prostinká anekdota. A i když vůbec nemohu za jméno, které jsem si nedal a které údajně pochází od Přibíků z Klenové, což byli asi pěkní ptáčkové,
9
neboť ani Západočeskou galerii na svém hradu nezaložili, nemohu, než se nepřiznat k životnímu pocitu v oraništi kráčejícího ptáka. Kdykoli vzpomenu Plzně, vzdálené deset či dvacet, třicet či čtyřicet let, mám vtíravý pocit, že se letělo a já jsem si, žel, nepovšiml.
10
Pták Pták, jenž zobe sekundy. Pták, jenž polyká minuty. Pták, jenž tráví hodiny. Pták paměť, jenž činí přítomným dávno potopený tón zvonu. Pták chycený do papírového kornoutu, pták usednuvší na lep slz, pták tlukoucí křídly v hloubi hladomorných knih, pták otrok písma, jež samo je otrokem paměti, pták, který smazal čtvrtý rozměr krajiny a teď cvrliká v útrobách, pták kostřička, pták špinavý křehký hrudníček, pták slepené peří, pták záděra za nehtem, pták skrze nějž už nebude nikdy klid.
11
Vertikální město Je to samozřejmě nesmysl, že se člověk narodí v nějakém městě. Narodí se v jakémsi poháru vzduchu, který je rosolovitý a kovově drhne a drnčí. Je to jako náhle být vytasen proti bezprostřednímu světlu a zbaven všech nočních hnízd. Kolem nejdřív narostou čtyři polštáře, pak čtyři pelesti a posléze čtyři stěny s plynovou lampou nahoře. Je to antarktická pouť a trosečník touží po krvi. Kolem čtyř stěn zvolna narůstají labyrinty. Průchody. Brány. Pasáže a průplavy. Několik Minotaurů řve z velké dálky. Po určité věčnosti je to dům a dole pod oknem se vytvoří závratný důl dvorku, kamž lze vrhati hračky, takže je za chvilku přinesou zpět ožrané od krys. Domečky a zelené plůtky se stopami ostrých potkaních zubů. Takže narostou potkani, jimž se říká krysy, a propasti, jimž se říká pohádky. Pak naroste Skrétova ulice. Zvolna se pomnožují chodníky z žulových desek, až ke klandru kolem houští nad zastávkou Říšské předměstí. Narostla zastávka Říšské předměstí a ze zásobníku hrůz tu a tam vyhřezne vlak. Teprve pak začne zeměměřičství se vzpaženou rukou, jež se drží velké ruky nahoře. Zeměměřičstvím dochází k samoplození dalších ulic, které tu evidentně nikdy nebyly, bloků a velmi zvláštního druhu tříd, v nichž zvoní a kvílí tramvaj: tyto třídy se prodlužují den za dnem, až dosáhnou na náměstí. Nebo do parku. Během narůstání náměstí a parků dochází ke zkáze ulice Skrétovy, jež přestala býti jedinou, jakož i k mnohahlasému halasu lidí jiné krve, jichž je více než nás a kteří se překrývají jako filmová okénka posléze dávající film s dějem a titulky. Je to hrozné, ale ze všeho toho růstu a halasu a okénkování je teprve zaseto to, co je jednou nazve rodným městem, co poroste a poroste do té doby, než se to scvrkne na břevno v oku tvém.
12
Město tedy roste s jedním každým a pulzuje a mizí a znovu roste a vůbec nikdo není z něj, nýbrž ono jest z každého. Batolivého i posthumního. Není jedna horizontální Plzeň. Je deset tisíc vertikálních Plzní, jež se narodily z nás. Pokud si nemyslíme, že nás dcera faraónů vylovila z Nilu. Je jedna Plzeň jednoho člověka. Vyhodil ji z okna, ale přinesli ji zpátky ožranou od potkanů, jímž se říká krysy.
13
Když stahoval Apollon Marsya z kůže, ozývala se hudba pištců a Athéna zkřivila tvář. Hluboko uvnitř pak tikaly pendlovky a budíky a záclony se chvěly v průvanu a byly počaty generace mlčících, bezejmenných dětí a vnuků, hrdých na svůj rodný evropský dům.
14
Křestní list Den narození – den křtu. Pendlovky nataženy, skříň uzamčena, aby nevypadly dveře. Lože manželské, vyznání pod obojí, aby nezkyslo víno za podzimní bouřky. Kaplan černý jako kos, kropenka, roráty. Tři kila dvacet, kůže růžová, mírně ikterická, vlásek lenivý. A řev. Stáří dva milióny pět set let. Až k stáru to stáhneme, na pár stovek, protože na víc už nemáme buňky.
15
