O fous líp. Vyšlo také v tištěné verzi. Objednat můžete na

O fous líp Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.xyz.cz www.albatrosmedia.cz

Petra Zhřívalová O fous líp – e-kniha Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Jitka Vozková děkuje A. Krzemieňové, L. Hayové a D. Virtueové, bez nichž by svou terapeutickou metodu nevyvinula.

Jitka se snažila nenápadně zkontrolovat čas na mobilním telefonu. V tu chvíli ji zamrzelo, že se před sedmnácti lety tak snadno vzdala hodinek, na ty se dalo spolehlivě mrknout nepozorovaně. Stalo se to v momentě, kdy se v nich vybila baterie, a v té chvíli už byl v její kabelce zabydlený mobilní telefon, dárek od manžela nadšeně vítajícího do jejich života každou technickou vymoženost. Přišlo jí zbytečné marnit čas návštěvou hodinářství, a tak hodinky obětovala nenávratné minulosti a zvykla si, že pokud potřebuje vědět, kolik právě je, aktivuje displej. O to se pokoušela právě teď, když lovila telefon poslepu v kabelce a  pohled měla upřený na  Ivu sedící naproti, aby to vypadalo, že je na tok její řeči maximálně soustředěná. Přitom už pořádně dlouhou dobu netušila, o čem kamarádka vypráví. Začala jí lézt na nervy téměř okamžitě poté, co se před hodinou sešly v  čajovně. Vlastně byla naštvaná už při cestě na setkání. Tradičně se s Ivou léta scházely na dvojku vína, jedinou výjimku tvořila období těhotenství a  kojení, která obě měly už víc než deset let za sebou. A Iva teď Jitku nutí, aby místo v jejich oblíbené vinárně trávila večer na zemi u čaje. O Jitce rozhodně neplatí, co na srdci, to na jazyku, ale v poslední době měla několikrát silné nutkání své nejlepší kamarádce svěřit, co si myslí o jejím duševním stavu. Iva se prostě zbláznila. Nejdřív do taiči a posléze do svého o třináct let mladšího instruktora z Nového Zélandu. Zejména ten druhý fakt připadá Jitce jako zásadní důkaz Iviny snížené příčetnosti. Vždyť ten vztah vůbec nemá perspektivu! A v jejich věku je přece tak riskantní marnit čas! Nedá se jí upřít, že vážně vypadá skvěle. Díky každodennímu cvičení má Iva postavu, jakou nemívala ani v prváku na vysoké, kde se potkaly. Pleť jí září tak, že by ji bez znalosti detailů jejího života pode-

6

Petra Zhřívalová

zírala z omlazovacího zákroku na nějaké věhlasné zkrášlovací klinice. Téměř nepřetržitě se usmívá a je tak strašně v pohodě, že už to Jitka asi nevydrží. Tolik jí chybí ta stará kamarádka Iva, s kterou si vzájemně postěžovaly na drobné nedostatky jejich každodenních životů, v rámci výměny informací si přivodily lehkou opilost a loučily se dojaté, jak jsou si oporou v tomhle světě plném nepochopení, a s vážně míněným slibem, že se musejí zase co nejdřív vidět. Jenže Jitka ví, že tohle je stejně nenávratně pryč jako ty hodinky. Dřív litovala, jak ten čas s  Ivou strašně letí, dneska se vleče jak kapka sirupu. Už se nemůže dočkat, až se budou loučit, sice zopakuje zaběhnutý slib o brzkém znovushledání, ale rozhodně ho nebude myslet vážně. Ivu dlouhou dobu vidět nemusí. Napadá ji, že by ji možná nemusela vidět do  konce života. Zatímco Iva básní o  čerstvě prožitém víkendu na intenzivním kurzu taiči v Beskydech (ryzí horský vzduch jí úplně dokonale vyčistil čakry), Jitka si představuje, jak bude mít tohle setkání za sebou a užije si zbytek večera s manželem. Roberta nemusí přemlouvat, aby si dal skleničku vína. Jestli se jí povede ukončit akci „čajovna“ do hodiny, dorazí domů kolem deváté. To je optimální doba pro otevření nějaké dobré lahve. Jak zná svého muže, využil chladný večer jako záminku pro zatopení v norských kamnech Jøtul, a zatímco ona téměř trpí v čajovně, Robert fascinovaně zírá přes prosklená dvířka do plamenů a užívá si pohodlí zrekonstruovaného ušáku po svém dědečkovi. Jitku začne sžírat úplně fyzická touha po domově a po manželovi, a kdyby se uměla přemístit v prostoru, bez zaváhání by tak učinila, klidně i bez rozloučení. Iva ji najednou osloví a v Jitce hrkne, připadá si jako školák a je připravená odevzdat paní učitelce žákovskou, aby o její prokázané nepozornosti napsala rodičům poznámku. Neodváží se podívat Ivě do očí, jenom přelétne pohledem přes její tvář a všimne si, že se na ni kamarádka usmívá. „Promiň, já tady pořád básním o Beskydech a vůbec tě nepustím ke slovu! Co u vás, jak to vypadá? Už se Robert začal trochu víc zajímat o tebe a o děti?“

O fous líp

7

Jitčin pocit nevole graduje. Kdyby se dokázala oprostit od  svého přetrvávajícího nenaladění na Ivu, musela by uznat, že její dotaz je naprosto logický. Na zmíněný nedostatek jinak téměř dokonalého manžela si kamarádce stěžuje minimálně třináct let, od  narození mladší dcery Amálie. Jenže potřebný odstup nemá a dotaz ji namíchne. „Fakt se snaží. Ale má toho v poslední době strašně moc. Minulý týden snad ani jednou nepřišel domů dřív než v osm.“ Jitka mimoděk rozhodí rukama, aby i  gestem podpořila nemožnost manžela projevovat láskyplnou pozornost jí a dcerám, jak by jistě rád činil. Koneckonců v práci je tak dlouho hlavně kvůli nim, aby mohli bydlet v tom nádherném domě ve Zdibech, na který si vzali hypotéku v téměř astronomické výši, a je jasné, že Jitčin plat družinářky na poloviční úvazek ji neumoří. Už i mladší dceři záleží na tom, co si obléká, co se týče jídla, jsou obě holky jak kyseliny, a tak ani provozní náklady jejich čtyřčlenné domácnosti také nejsou zanedbatelné. A nízké nejsou ani investice do obsahu misky jejich psího miláčka Lasseho, protože ho rozhodně neodbývají nekvalitním krmivem ze supermarketů, ale dopřávají mu kvalitní granule bez obilovin. Prostě Robert má co dělat, aby na tohle všechno vydělal. Chudák, Jitka se v duchu kaje, vlastně mu zapomněla říct, jak si váží toho, že díky jeho pracovnímu nasazení se mají tak dobře. To setkání s Ivou prostě musí ukončit co nejdřív a napravit to. Vmžiku mu odpouští permanentní výraz naštvanosti, který ho provází od dob, kam Jitčina paměť sahá. Najednou má pochopení pro přehlížení skutečnosti, že Jitka zabezpečuje chod celé domácnosti a také je jediná, kdo má snahu vychovávat dcery, ačkoli se to zatím míjí účinkem. Asi je úplně normální, že Robert, odjakživa absolutně pohlcený prací, nikdy nevyměnil plínu ani jedné ze svých dcer a  dosud nebyl na žádné třídní schůzce. Jitka si začíná být jistá, že se Robert prostě chová jako tradiční živitel rodiny a  ona byla ve  vleku té rebelky Ivy, která se s podobným týpkem rozvedla. A teď ji to určitě mrzí, vždyť její hrdost na to, že si žije život po svém, musí být hraná. Jitka by s ní ani na minutu neměnila. Bůhvíkdy Iva omrzí svého instruktora a pak

8

Petra Zhřívalová

bude zase sama. Jitka nepochybuje, že s instruktorem odejde Ivina potřeba čistit si čakry i odmítání alkoholu. A pak to bude zase její stará dobrá kamarádka, kterou má tak ráda. Jitka se konečně uvolněně usměje, je si jistá svou trpělivostí, se kterou na návrat skutečné Ivy počká. A jestli jsou jí hvězdy nakloněny, tomu zajíčkovi se 45letá cvičenka omrzí záhy. „Robert je vážně úplně v  pohodě. Vlastně jsem mu slíbila, že si s  ním dám večer skleničku, nechci ho připravovat o  ta naše večerní setkání, když se jindy nevidíme. Promiň, budu muset letět.“ Jitka lže, ani okem nemrkne. Ne že by si nějak užívala balamutit svou nejlepší kamarádku, ale vysedávat v  čajovně, když má chuť na víno, na tvrdé zemi, když se může rozvalit na tom skvělém gauči z Ikey, to by podstupoval jenom blázen nebo masochista. A Jitka není ani jedno. S kamarádkou se loučí naprosto upřímně, začíná věřit, že se brzy dočká plnohodnotného srazu někde u vína, kde budou probírat Ivino zlomené srdce. Má štěstí, stíhá autobus z  Kobylis, takže od  vytoužené skleničky ji dělí nějakých deset minut. Škoda že venku už je tma, hrozně ráda cestuje městskou hromadnou dopravou a oknem sleduje okolí. Představuje si, jací lidé žijí v domech, které míjí, jestli jsou šťastní, a pokud se hádají, tak o čem. Někde četla, že nejčastěji se lidé v dlouholetých partnerstvích hádají kvůli penězům a kvůli dětem. O ní a Robertovi to platilo stoprocentně. Vědomí, že jsou jako všichni ostatní, povzbuzuje Jitčino odhodlání vyjádřit manželovi po  dlouhé době explicitně svou náklonnost. Najednou jí připadá úplně malicherné, co mu celá ta léta vyčítá. Proč si tím vůbec kazila jinak krásné dny? Asi je všude normální, že se ženy starají o domácnost a o děti a muži na to vydělávají a pak mají pocit, že ženy příliš lehkovážně ty těžce vydělané peníze rozhazují, byť nejčastěji za společné potomky. Jitka je téměř naladěna na zopakování manželského slibu – tenkrát se cítila tak slavnostně, ačkoli měli civilní svatbu a oddával je úředník,

O fous líp

9

který se nijak nesnažil zakrýt nudu, že jsou už pátý pár, kterému ten den musí odříkat připravený proslov. Jitce to nevadilo, byla v sedmém nebi, vdávala se za muže svých snů a stejně tak to cítí nyní. Robert je prostě ten nejlepší manžel, jakého si mohla přát, kromě toho je také nejkrásnější chlap, kterého potkala. Jak si připomněla onen pocit zamilovanosti do manžela, nemůže se dočkat shledání s ním a netrpělivě odemyká dveře. Naproti jí jde teplo z norských kamen, ten první závan horka je téměř nepříjemný a Jitka okamžitě cítí, jak ji oblévá pot a okamžitě rudnou tváře. Rve ze sebe péřový kabát, jako by záchrana jejího života před upečením závisela na vteřinách, a s úlevou ho věší na háček, čepici ledabyle pohazuje na polici u vchodu. Míjí zrcadlo a věnuje si rychlý pohled – díky srazu s  omládlou Ivou se dneska vyfikla a  určitě i  Robert si všimne, jak jí to sluší. Běžně se nelíčí a  dneska má pečlivě vyvedený make-up. Bohužel musí sundat kvalitní kožené kozačky, které dosahují až k okraji nadčasové tvídové sukně. Bez jejich podpatku délka sukně zdaleka tak nelichotí nohám a Jitka honem uhýbá očima, aby nemusela konfrontovat, že bez kozaček vypadají její nohy celkem macatě, a v kombinaci s pohodlnými domácími papučemi i trochu směšně. Raději honem stáčí oči k  horní části svého těla – svetr nádherně ladí s  barvou sukně, a  navíc krásně zakrývá lehce neestetický špíček na bříšku. Spokojeně se usměje, pokusí se vypnout prsa a vtáhnout pupík a jde se přivítat s manželem. Jak se přiblíží o další metry k výkonným norským kamnům, pocit vedra se stupňuje a  začíná jí docházet, že buď si sundá ten přátelský svetr a v triku pod ním přizná skutečný stav svého trupu, nebo se bude po zbytek večera neskutečně potit a její pracně vykouzlený make-up odteče v milionech slaných krůpějí. Rozhodování jí usnadní Robert. „Ahoj, jsi tu nějak brzo. Sluší ti to.“ Jitka se polichoceně usměje a je si jistá, že i kdyby se měla ve vlastním potu rozpustit, ve svetru u kamen vydrží, když v něm přijde manželovi přitažlivá. Očekává, že manžel bude její úsměv opětovat, ale ten se lehce zamračí.

10

Petra Zhřívalová

„Nečekal jsem, že přijdeš tak brzo. Ale možná je to dobře, už dlouho myslím na to, že bychom si spolu měli promluvit.“ Robert energickými pohyby zamíří do  kuchyně a  Jitka se snaží ignorovat bušení srdce odstartované úvahami, jestli i  on dospěl k tomu, že jejich manželství je v podstatě idylické a měli by se vykašlat na drobné neshody, kterými se zbytečně vzájemně rozčilují. Možná by si mohli dopřát nějakou dovolenou, jenom oni sami dva, bez holek, aby si připomněli tu romantiku období počátku jejich vztahu. Nebo alespoň prodloužený víkend. Jitka honem přemýšlí, určitě by na  některém ze slevových serverů dokázala pořídit něco i  ze svého platu, aby Roberta překvapila. Teď jde jenom o  termín, aby se netrefila zrovna do dnů, kdy má on domluvená setkání s klienty nebo jednání u soudu. Robert se vrací a  podává jí sklenku červeného vína, a  ačkoli se u toho pořád mračí, Jitka oceňuje úsměvem, že se jí postaral o pití. Už je rozhodnutá, ještě dneska večer se podívá na internet a vybere nějaké romantické místo alespoň jen na víkend. „Tak na zdraví,“ ťukne do jeho sklenky a snaží se pohledem zachytit jeho oči, ale to se jí nepodaří, Robert zarputile zkoumá víno ve své ruce. Po několika vteřinách se probere a konečně se na ni podívá. „Na zdraví. Jitko, už dlouho přemýšlím, jak ti to říct. Jsi úžasná ženská, skvělá matka a výborná kamarádka.“ Robert se odmlčí a napije se. Jitka cítí, že její vedrem rudé tváře ještě o pár odstínů červené ztmavly. Připadá jí úplně osudové, že on to cítí stejně a ve stejné chvíli jako ona jí to chce sdělit. Mají krásný vztah a měli by si na sebe udělat víc času. Robert se jí znovu zadívá do očí. „Ale mně to nějak nevyhovuje. Vlastně asi nejsem úplně rodinný typ. Mám pocit, že hniju, nikam se neposouvám, zabředl jsem v pozici výrobního prostředku na  splátky hypotéky a  víkendové nákupy. Nic mě nebaví, všechno je o ničem, malicherné a ve své podstatě zbytečné. Takhle jsem si život nepředstavoval. A tak strašně mi utíká, vždyť už mi bude osmačtyřicet! Ještě bych chtěl dokázat něco jiného!“

O fous líp

11

Robert se zkoumavě zadívá na  Jitku, zřejmě aby si ověřil, že prvotní informaci vstřebala a neplýtvá na ni slovy, která nevnímá. Poté pokračuje poněkud mírnějším tónem. „Je mi jasné, že mě všichni zavrhnou, protože žádný důvod k rozvodu nemám. Vlastně je to absurdní, ale počítám s  tím, že ty jediná mě pochopíš. Jsme spolu skoro dvacet let, vždycky jsme si rozuměli, máme výborný vztah, a proto ti to také můžu takhle upřímně říct.“ Robert se na ni s nadějí v očích zadívá a Jitka pohledem uhne. Zírá do plamenů a identifikuje se s polenem, které právě požírají. Připadá si naprosto stejně, má pocit, že v této chvíli končí její fyzická existence a  za  chvilku se rozpadne v  prach. Její aktuální tělesná teplota tomu také odpovídá. Cítí, jak jí pot stéká po  spáncích, po  zádech až mezi půlky, ale v tu chvíli je jí to jedno. „Ale Roberte, co to povídáš, já tomu nerozumím, v čem ti manželství brání, co bys chtěl dělat, a nemůžeš?“ vyblekotá ze sebe pracně tak, aby nezvýšila hlas nebo se nerozbrečela. Právě slyšela, že je manželovou nejbližší kamarádkou a nechce si alespoň tohle zkazit. Robert se zatváří znechuceně a odloží víno na stolek. „Doufal jsem, že mi rozumíš. Ale evidentně je to nad tvoje možnosti. Nechtěl jsem, aby se naše diskuze zvrhla ve vyčítání vzájemných nedostatků, ale v téhle souvislosti jsem nucen zmínit, že se z tebe stala strašně přízemní ženská. Kromě domácnosti a poskakování kolem dětí tě nic nezajímá.“ Jitka lavíruje mezi snahou udržet si důstojnou tvář a návaly paniky, na jazyk se jí derou tisíce otázek, kdy na to přišel, že chce odejít, vždyť ona je pořád stejná, a co bude s jejich dětmi, domem, se psem? Nakonec se zeptá na to, co ji trápí nejvíc. „Máš někoho?“ Robert protočí oči v sloup. „Ach jo, to jsem si mohl myslet, že nepochopíš moji potřebu osobního růstu a budeš takhle trapně stereotypní! Jasně, jaký bych mohl mít jiný důvod než jinou ženskou, viď?“ Jitka se okamžitě cítí ještě hůř, opravdu by ráda pochopila, co Robert touží dělat, a brání mu v tom manželský svazek. Jenže ji nic

12

Petra Zhřívalová

nenapadá a Robert evidentně nic konkrétního neuvede. Nejspíš předpokládá, že by to stejně nepochopila. Vypustí tedy do éteru zbývající klíčové otázky. „A co holky? Jak to uděláme s domem?“ Robert je na rozdíl od vysvětlování svých rozvodových pohnutek připravený probrat praktické věci, Jitka má pocit, že v jeho tváři rozpoznává úlevu. Nejspíš je rád, že se teď dostali k  bodům, které ona bude schopná pochopit. „Předpokládám, že je budeš chtít do péče, a já proti tomu nic nemám. Vím, že se o ně dobře staráš. Samozřejmě ti na ně budu dávat tolik peněz, abyste nestrádaly.“ Robert se odmlčí, dopije víno ve své sklence a odchází do kuchyně. Vmžiku je zpátky a  nejdřív dolévá Jitce, ačkoli její sklenka je téměř netknutá, pak tu svou prázdnou naplní po  okraj. Přitom pokračuje v náčrtu budoucího rodinného uspořádání. „Hodně jsem přemýšlel, co s barákem. Je mi jasné, že to tu miluješ, ale ať jsem počítal, jak jsem počítal, ty prostě po rozvodu splátky neuplatíš. Takže jediné, jak to můžeme vyřešit je, že si navýším hypotéku, vyplatím tě a ty si koupíš nějaký hezký byt. V domě jsou doteď naše společné čtyři miliony, takže ti polovinu dám. Samozřejmě holky tu dál budou mít svoje pokoje, a když budou u mě, nic se pro ně nemění.“ „Kde vůbec jsou?“ Jitka potlačí vzlyk a honem si otírá oči, nechce, aby ji dcery viděly brečet, a je docela dobře možné, že se odněkud vynoří. Ačkoli společnost rodičů mimo časy jídla nevyhledávají, nelze riziko, že se náhle objeví a zaregistrují rodičovskou scénu, úplně vyloučit. „Amča šla venčit s nějakou kamarádkou a Aneta je zalezlá nahoře. Předpokládám, že dělá to co vždycky a dopisuje si přes Viber.“ Robert se na ni spiklenecky usměje a Jitku ten úsměv úplně zabolí. Tak ráda by věděla, co udělala špatně, že se jejich manželství rozpadlo. Netroufá si ale otázku vznést, aby nepřišla o  zbytek respektu, který k ní Robert ještě chová, kvůli absolutnímu nepochopení jeho potřeby osobnostního růstu, jež ukončí jejich dvacetileté manželství.

O fous líp

13

Jitka sedí na gauči v obýváku a zároveň své ložnici v novém bytě a snaží se potlačit pláč, který jí znemožňuje žádoucím způsobem vést telefonát s  personální agenturou, kam zaslala svůj životopis. Musí se vzchopit a dát do svého hlasového projevu všechno! Je nutné, aby bylo slyšet, že ona je energická, schopná a výkonná žena, po které všichni zaměstnavatelé touží, byť je ve  středním věku a  nemá za  sebou žádnou zajímavou kariéru. Pochopila, že absolutně nemá cenu odpovídat na  inzeráty a  rozesílat životopisy. Neozvala se jí jedna jediná firma ze sedmdesáti šesti oslovených, a  to ani ohledně pracovních pozic, na  které byla překvalifikovaná, jako třeba asistent prodeje operátora jedné mobilní sítě. Nadechne se a snaží se hovořit sebejistě. „Ale jak je to možné, že neodpovídám požadavkům vašich klientů? Vždyť mám vysokou školu, státnici z angličtiny a jsem ochotná pracovat na jakékoli pozici!“ Hlas na  druhém konci telefonu ztrácel snahu znít mile. „Paní Vozková, bohužel vám nemůžu než opakovat: Až se objeví místo, kterému odpovídá váš profil, určitě se ozveme. Není však nutné, abyste se tím cítila vázána a klidně se obraťte i na úřad práce, aby vám pomohl nějakou práci najít. A teď mě omluvte, musím se věnovat svým povinnostem. Na shledanou.“ Jitka se ani nestihla rozloučit, zírá na telefon ve své ruce a už se ani nebrání slzám. Ta je teda chytrá, ta slečna headhuntryně! To ona ví taky, že podstatou práce personálních agentur je hledat konkrétní zaměstnance pro firmy, a  ne práci jednotlivcům. Vždyť velká část jejího ročníku se vrhla právě na personalistiku a zakládala jedny z prvních agentur. Ach jo, proč tenkrát odmítla nabídku Standy a Igora, aby do toho šla s  nimi! Dneska mohla mít, stejně jako oni, vystaráno. Co ví, firmu před pár lety prodali a dneska už se věnují jenom svým koníčkům. Ale mohla by popátrat, kdo z bývalých spolužáků v personalistice zůstal,

14

Petra Zhřívalová

třeba by jí pomohl práci najít. Na rozdíl od úřadu práce, kde ji úřednice stroze instruovala, ať jim chodí hlásit, jak vypadá její snaha najít zaměstnání. S novou nadějí zadává jména spolužáků do Googlu, u spolužaček to bude horší, předpokládá, že většina se vdala a jmenují se jinak. Po dvou hodinách svou naději pohřbívá, našla pouze jediného spolužáka, a vzhledem k tomu, že vede výcvikové středisko Armády ČR, je jasné, že ten jí s kariérou nepomůže. Naplno se rozpláče, to se koneckonců na funuse sluší. Její vzlykání přeruší zvuk domovního zvonku. Chvilku jí trvá, než ho identifikuje, protože na  zvuky nového domova si ještě nezvykla. Rychle si otírá oči, netuší, kdo by to mohl být. Amálka má školu do čtyř a Aneta je tento týden u táty ve Zdibech. Napadá ji, jestli to není Robert a nezajel místo oběda zkontrolovat, jak to zvládá. Pečlivě si osuší oči a  rukou si prohrábne vlasy, snad nebude vypadat úplně zanedbaně. Je v domácím oblečení, nenalíčená a nemůže si vzpomenout, zda se ráno česala. Do domovního zvonku se snaží hovořit suverénně, protože pokud je to Robert, musí působit vyrovnaně. „Ano prosím?“ zahlaholí nepřiměřeně vesele. „Je to Jitka Vozková? Můžu dál?“ reaguje překvapeně ženský hlas a Jitka okamžitě identifikuje návštěvu. „Jasně, bydlím ve druhém patře, pojď nahoru.“ Tiskne tlačítko bzučáku a jde ke dveřím. Iva ve své vrcholné kondici jistě nebude ztrácet čas s výtahem a těch pár schodů zdolá ve světovém rekordu. Objeví se vzápětí, schody bere po dvou a není ani trochu zadýchaná. Jitka nevědomky zatáhne břicho. Iva se na ni vrhá okamžitě poté, co vyskáče na práh bytu, a nemarní čas zdlouhavými úvody. „Mrzí mě, že ses neozvala a musela jsem se dozvědět zprostředkovaně, že se rozvádíte a odstěhovala ses. Tak doufám, že to teď napravíme a já ti budu moct oplatit pomoc a při rozvodu tě podpořit. Ty jsi mě taky před pěti lety držela nad vodou.“

O fous líp

15

Jitce najednou dochází, že ačkoli je její kamarádka aktuálně trochu mimo realitu, prošla si také rozpadem manželství a vlastně se před ní za odchod manžela vůbec nemusí stydět. S úlevou se rozbrečí. „Díky a pojď dál.“ Iva ji následuje do bytu. Nezakrytě se rozhlíží kolem a nesouhlasně pronese: „Teda doufám, že tohle je jenom nějaké přechodné řešení a Robert se s tebou poctivě finančně vyrovná. Tohle mi nepřipadá jako adekvátní náhrada poloviny vašeho domu ve Zdibech.“ „Ale ten dům přeci není splacený, ještě je na něm hypotéka skoro osm milionů, to já bych nikdy neutáhla. Navíc jsem teď nezaměstnaná. Dala jsem v práci výpověď, protože bych z toho platu nevyžila. Jenomže uběhla výpovědní doba a  já práci pořád nemám. Ale Robert se ke mně chová opravdu slušně, myslím, že mu můžu věřit.“ Iva pochybovačně zvedne obočí, ale nahlas to nekomentuje. „Proč se vůbec rozvádíte? Našel si někoho?“ „Ne, nikoho nemá.“ Jitka zní rozhodně, manželovi stoprocentně věří. Vnímá, že na ni Iva visí očima, a se stejnou razancí by ráda objasnila, proč se tedy rozvádějí, kdyby to věděla. Jenomže tomu sama nerozumí a není ve stavu, kdy by byla schopná mlžit. „Ivo, já vůbec nevím, co jsem udělala špatně. On už prostě se mnou dál nechce žít, prý mu to nevyhovuje.“ Jitka se drží, ale zase nemá daleko k pláči. Iva ji pohladí po rameni. „Ty jsi špatně rozhodně neudělala vůbec nic! Kdybych byla chlap, chtěla bych tě mít za manželku. O takovém servisu, jaký jsi mu dopřávala, se většině chlapů ani nezdá. Vždyť on doma nedělal vůbec nic!“ „No, moc mi nepomáhal, ale finančně nás zabezpečil, to se mu musí nechat, i  tu hypotéku jsme dostali díky jeho příjmům. Chodil z práce utahaný, vážně už jsem po něm nemohla chtít, aby myl nádobí, když v  deset večer přijel od  soudu z  Brna.“ Jitčina radost z  toho, že v kamarádce najde starou oporu, zase rychle mizí. Nemá sílu obhajovat manžela, který se s ní právě rozchází, a to aniž by tušila proč.

16

Petra Zhřívalová

„Zato tys celý dny ležela s nohama nahoře! Jestli se nepletu, tak jsi kromě rodičovské dovolené pořád pracovala!“ Iva lehce zvýšila hlas, a  to aktivovalo Jitčinu bojeschopnost, bez ohledu na  aktuální komplikovanou situaci s  manželem. Na  svou minulost si prostě nenechá sahat, jejich rodinný život byl takřka idylický. „Ivo, vždyť víš, že jsem pracovala jenom na půl úvazku, navíc jako družinářka, to se s prací advokáta přece vůbec nedá srovnávat!“ Překvapivě i Iva je v bojové náladě. „Aha, a proč sis nenašla nějakou práci na plný úvazek? A dneska neměla super kariéru, takže bys hravě vyplatila Roberta ty?“ Jitka se začíná dostávat do varu a cítí, jak jí s tlakem krve stoupá i  hladina energie. „Proč se ptáš, když to víš? Samozřejmě že jsem si nepořizovala děti proto, aby mi je pak hlídala chůva, chtěla jsem být s nimi! Bylo to moje rozhodnutí!“ „Já to vím, ale nejsem si jistá, že to víš i  ty – s  Robertem jste vytvořili nějaký model fungování, na kterém jste se shodli, tys kvůli rodině hodila kariéru za hlavu, ale i pro jeho blaho, i on to tak rozhodl! A jestli se on teďka hodlá rozvádět, považovala bych za férové, ať dál platí hypotéku, ale v domě bys měla zůstat ty a děti. Jak to vůbec s péčí o děti máte domluvené?“ Jitka nemá čas přemýšlet, jestli Iva náhodou nemá pravdu, protože poctivě zodpovídá dotaz. „Holky se samy rozhodly, že se u nás budou střídat. Svorně tvrdí, že kvůli tomu, abychom ani jeden z  nás nebyli sami, ale víš, jak to je, nesnášejí se, a  myslím, že se radši míjejí.“ Jitka se neubrání a podlehne letitému smutku. Tolik si přála druhé dítě a  Roberta musela hodně přemlouvat, chtěla, aby Anetka měla parťáka. A porodila jí úhlavní nepřítelkyni. Ty dvě se pokoušely navzájem se zabít od chvíle, co Amálka začala lézt a byla schopná přemístit se v  prostoru za  starší sestrou, aby ji mohla atakovat. Pozitivní na  tom je, že díky stálé přítomnosti jedné z dcer nemá čas upadat do takové deprese, jakou by si dopřála, kdyby byla ob víkend dočasně bezdětná v rámci klasické porozvodové péče.

O fous líp

17

„A to je musíte poslechnout? Já si opravdu myslím, že bys měla trvat na tom, ať si jde Robert bydlet sem, a vrátit se do Zdib. Holky bys mohla mít ve své péči s možností neomezeného kontaktu s tátou. Vždyť by to i pro ně bylo lepší, víc by to odpovídalo té situaci před rozvodem.“ Jitka reaguje na slovo rozvod jako Pavlovův pes na světlo, sice nesliní, ale z očí se jí toho vyhrne také požehnaně. „Ne, to opravdu nejde, tu hypotéku platil Robert, a tak je správné, že tam zůstane on. Vždyť mi dal peníze na tenhle byt.“ Iva ji chvilku nešťastně pozoruje, pak jí podává kapesník. „Víš, Jitko, byla jsem v  šoku, když jsem se dozvěděla, že se rozvádíte. My s Jiřím, jak si určitě dobře pamatuješ, jsme se hádali jak koně a nebyli jsme daleko od  toho se vzájemně zabít. Oproti tomu mi přišlo, že vy s  Robertem jste docela harmoničtí. Ale teď vidím, že pro tebe je rozvod vyloženě požehnání! To snad ani není možné, jak ses nechala v  manželství zadupat do  země! Jak jsem si toho za  ta léta mohla nevšimnout? Hned teď najdeme nějakého pořádného advokáta, který se postará o to, že tě Robert ani o korunu neošidí!“ Jitka si pořádně otírá oči, až cítí, že jsou úplně do sucha vydřené.. „Jsi hodná, ale já se s  ním nechci hádat. Věřím, že prostě má nějaký vážný důvod, proč už v  manželství nechce žít. A  jsem si jistá, že mě neošidí. Jak říkám, koupil mi tenhle byt, a navíc mi ještě dává peníze, když jsem nezaměstnaná.“ Iva se neovládne a protočí oči. „Peníze ti dává, protože musí! Na to je zákon. Dokud se nerozvedete, platí, že máte mít stejnou životní úroveň bez ohledu na to, kolik kdo vydělává. To vím velice dobře, protože jsme to s mojí advokátkou Jiřímu vysvětlili až s pomocí soudu.“ Iva se najednou rozzáří. „No vidíš, mohla bych jí zavolat, ať si tvůj rozvod vezme na starost, byla šikovná.“ Jitka vzdorně pohodí rameny. „Jsi hodná, ale nechci. Mně přijde důležitější zůstat s  Robertem v  přátelském vztahu než se dohadovat o nějaké peníze. Robert to všechno okolo rozvodu zařídí. A já, jen co si najdu práci, budu zase soběstačná.“

18

Petra Zhřívalová

Iva chce něco říct, ale spolkne to. „Tak fajn. Jestli chceš, domluvím ti pohovor v  Paláci jógy, kam občas chodím. Hledají koordinátorku programů a myslím, že by tě to mohlo bavit.“ Jitka je nastavená okamžitě odmítnout. Palác jógy, to určitě, nenechá si vymýt mozek jako Iva a nevymění víno za čaj. Pak si ale uvědomí své skóre na pracovním trhu. „To budeš moc hodná, díky!“

„Děkujeme za váš čas, paní Vozková, o výsledku výběrového řízení vás vyrozumíme do tří dnů.“ Alice se na  Jitku srdečně usměje a  podává jí ruku. Ta je úplně zpocená a ledová a Alici dotyk není ani trochu příjemný. Přesto udrží úsměv na  tváři až do  chvíle, kdy se za  ztrémovanou kandidátkou na koordinátorku zavřou dveře. Pak se obrátí na kolegy sedící u velkého kulatého stolu. „Jitka Vozková byla poslední z uchazečů. Jestli jste pro, můžeme rovnou vyhodnotit konkurz a  vybrat vítěze, dokud je máme čerstvě v paměti.“ „Souhlasím, pojďme to rozseknout, já myslím, že je to jasné. Ta poslední byla jednoznačně nejhorší, ty první dvě takový průměr, zaujala mě Markéta Nováková a případně bych uvažoval o té Skřivanové, jak se jmenuje křestním?“ Mirek se odmlčí a zaloví v životopisech, které každému z nich asistentka Alice úhledně připravila do desek. „Hana Skřivanová.“ Filip souhlasně pokývá hlavou a  zkontroluje čas na  notebooku, který má před sebou otevřený. Jemu osobně je úplně fuk, koho vezmou, organizovat kurzy snad v dnešní době zvládne i žák druhého stupně základní školy. Klidně by nechal na Alici coby ředitelce, ať si vybere svého zaměstnance sama, ale trvala na  jejich původně dohodnutém principu, že personál musejí vybírat společně. „Souhlasím s Mirkem, nabídl bych to místo Novákové, a kdyby si to rozmyslela, tak té druhé.“

O fous líp

19

Filip se usměje na Mirka a oba si začnou balit věci na znamení, že výběrové řízení je u konce. „Pánové, kdyby vás zajímal můj názor, tak já jsem pro tu Vozkovou!“ Alice seká slova jak led a tváří se přísně. Potrpí si na korektnost vzájemných vztahů a  naštvalo ji, že se pomalu ani nemůže vyjádřit, když ti dva spolu tak souznějí. „Prosím tě, proč? Vždyť byla naprosto příšerná! A  umí tak maximálně seřadit děti do dvoustupu, nikdy nepracovala jinde než v družině!“ Mirkovi málem vypadnou oči z důlků, ještě že je jistí značkové brýle Diesel. „Právě proto. Možná bych vám měla připomenout, proč jsme Palác jógy založili. Chtěli jsme přispět k tomu, že svět bude o trochu příjemnější místo k  žití, vytvořit protipól toho vycukaného byznysu, který nás živí. Přece jsme zamýšleli něco víc než jenom kladný hospodářský výsledek! A ta Vozková je úplně na dně, vždyť jste ji viděli. Ze všech těch ženských potřebuje nejvíc znovu získat životní energii a dostat se do rovnováhy sama se sebou. A jestli se jí to vůbec může podařit, tak tady u nás a s námi.“ Filip chce oponovat, ale pak si uvědomí, kolik už je hodin, s Mirkem se domluvili, že skočí společně na oběd, tak aby to vůbec stíhali. „Jasně, promiň, máš pravdu jako vždycky, Alice! Navíc ty se budeš potýkat s  případnými problémy, bude tvoje přímá podřízená. Takže vezmeme tuhle. Jo a prosím tě, počítej s námi na ten víkendový pobyt na Šumavě, jestli můžu poprosit, mysli na mě tak se třemi místy – Šárka chce vzít svou sestru, možná i s dětmi.“ Alice spolkne poznámku, jestli by se nemohl obtěžovat a poslat jí svůj požadavek alespoň e-mailem, když už není schopen kontaktovat její asistentku, proč ona si má všechno pamatovat a na všechno myslet? Rychle si v hlavě zpracuje situaci. Fakt je, že kluci ji vytáčejí, jak už se o Palác vůbec nestarají, pouze využívají jeho služeb. Kdykoli potřebuje jejich spoluúčast coby spolumajitelů, musí je složitě nahánět, a to i opakovaně. Na druhou stranu jí do ničeho nekecají, má jejich plnou

20

Petra Zhřívalová

důvěru a také podporu. Může si vlastně dělat, co chce. Která ředitelka má takové postavení? Usměje se na Filipa. „Samozřejmě, zařídím to, budete mít ty pokoje v podkroví, abyste si pořádně užili výhled do kraje.“ „Paráda! Tak jo, jsme domluvení, a my mizíme.“

„Dík, že sis na mě udělala čas, už jsem vážně zoufalá!“ Andrea se svalila do  židle, vzala do  rukou jídelní lístek a  menu rychle prolétla očima, aby neztrácela čas. Kamarádka na ni má přesně dvě hodiny, déle její kojenec bez jídla nevydrží a  do  pusy kromě jejího prsa odmítá vzít cokoli jiného, takže mu jeho otec nemůže k mateřskému mléku nabídnout žádnou alternativu. „To je přeci jasné! Ráda tě vidím a myslím na tebe. Tak povídej, už se rozvedl?“ Lucka je na  svou časovou tíseň zvyklá, takže jde úsporně rovnou k  tématu. Nepochybuje o  tom, co chce Andrea probírat. Po dvou letech utajovaného vztahu se ten její advokát konečně rozvádí. A  evidentně je něco špatně, jinak by teď vybírala nábytek do  společného domova a nescházela se s kamarádkou terorizovanou uřvaným chronickým nespavcem. „Rozvedení ještě nejsou, ale oficiálně se rozešli a ona se odstěhovala.“ Andrea zmlkne, ke stolu se blíží číšník, a ačkoli je víc než nepravděpodobné, že by pochopil, o  kom mluví, nehodlá s  ním informace o svém soukromí sdílet. Rychle na něj vysypou svoji objednávku, Andrea chce Aperol Spritz a salát Caesar, Lucka neperlivou vodu a noky s kuřecím masem, bez česneku a bez špenátu. Číšník pořád nerozumí, evidentně se ještě nesetkal s jídelními omezeními matek kojících děti se sklonem k nadýmání. Konečně pochopí a odchází. Lucka se ujišťuje, zda správně zachytila informaci zkrácenou příchodem obsluhy. „Ale rozvádějí se, ne? Takže teď spolu můžete veřejně chodit. To je přece skvělé! Upřímně, přála jsem ti, aby ti to s ním vyšlo, ale

O fous líp

21

trošku jsem se bála, jestli tě nemá jako klasickou bokovku. A jsem strašně ráda, že jsem se v něm spletla a ten vztah bere stejně vážně jako ty.“ Usměje se na ni, ale Andrea zůstává zamračená, takže i Lucka zvážní. „Takže co je za problém?“ „Myslela jsem, že když se s ní rozejde, všechno se změní. Jenomže ono ne. Dál pro mě má vyhrazené obědy, a když má čas, je ochoten se sejít u mě odpoledne. A pak pádí zase zpátky domů. Představ si, oni se dohodli na péči o děti tak debilně, že se u nich holky po týdnu střídají. Takže Robert má vlastně pořád jednu z  dcer u  sebe. A  já zůstávám na druhé koleji a večery trávím sama doma.“ Andrea se znovu odmlčí, nejspíš kvůli číšníkovi, který jim nese objednané pití, ale dost možná by si musela dát přestávku i v jeho nepřítomnosti, aby tu nespravedlnost vydýchala. Ještě několik dlouhých vteřin po jeho odchodu sbírá sílu. Lucka se konejšivě dotkne její ruky. „Já to chápu, že jsi zklamaná, ale dej tomu čas. Uvidíš, ono si to sedne a časem spolu budete normálně žít.“ „Lucko, mně je třiatřicet! Kolik času si myslíš, že tomu ještě můžu věnovat? Chtěla bych mít alespoň dvě děti, to mám rodit v padesáti?“ Andrea vrhne na  Lucku konfrontační pohled a  ta rozhodí v  bezbranném gestu ruce. „Promiň, já vím, že to nemáš jednoduchý. Ale prostě podstatné je, že jsi s  ním ty dva roky nemarnila čas a  můžeš s ním počítat, i když to třeba bude trošičku pomalejší.“ Lucka chvilku přemýšlí, pak váhavě pronese: „Víš, já úplně nejsem zastáncem podrazů na  chlapy, ale řekla bych, že vzhledem k  situaci máš vlastně právo přestat brát prášky a zapomenout mu to říct.“ Andrea mlčí a  Lucka ji sleduje, aby alespoň z  jejího výrazu rozšifrovala, jak na  kamarádku její rada dolehla. Když je mlčení příliš dlouhé a Lucka začíná přemýšlet, jak vzít zpátečku a vysvětlit, že tím samozřejmě nemyslela, že by se kamarádka snížila k takovému podvodu, jenom jí to prostě ujelo, Andrea tiše pronese: „Prášky neberu už víc jak rok. Posledních šest měsíců si měřím bazální teplotu, abych si ohlídala, že spolu spíme v plodné dny. A pořád

22

Petra Zhřívalová

nic. Byla jsem už i na prohlídce u gynekoložky, jenomže ta mi může jenom zkontrolovat, že mi cyklus funguje normálně. Děložní sliznice roste, jak má, folikuly taky vzorně praskají. Proč nemůžu otěhotnět, netuší. A standardní postup je, že nejdřív zanalyzují kvalitu spermií. Pak se teprve řeší další možné problémy u ženy. A teď mi řekni, jak mám asi Robertovi říct, jestli by nebyl tak laskav a nevěnoval mi trochu spermatu, abych ho mohla odnést do laborky, jestli náhodou není problém u něj. On si samozřejmě myslí, že prášky pořád beru.“ Andrea se zhluboka napije Aperol Spritzu a Lucka si alespoň pořádně lokne své neperlivé vody. Teď by vážně potřebovala panáka, to kojení je někdy strašně protivné. „No to je fakt v háji,“ pronese účastně. „To mu asi budeš muset říct pravdu.“ Andrea se na  ni zase zamračí. „Prosím tě, jakou pravdu? Že mu od  začátku vztahu systematicky lžu? Od  první chvíle ventiloval, že žádné další děti nechce. Cítí se na to být starý. A já, abych ho nějak nepolekala, mu taky tvrdím, že potomky neplánuju. Myslela jsem, že až otěhotním, uhraju to na nešťastnou náhodu. To zase vím, že na potrat by mě jít nenutil.“ Lucka do sebe obrátí celý zbytek vody ve skleničce. „Tak se prostě teď ozvaly tvoje biologické hodiny. Sama z  toho budeš překvapená, přece jsi děti nikdy nechtěla. A trochu mu zalichotíš a řekneš mu, že jsi zvažovala, jestli se rozejít a  najít si někoho jiného na  založení rodiny, ale že on je tvoje životní láska a nikoho jiného nechceš. A navíc stojíš o kvalitní potomstvo a on je prvotřídní genetický materiál, takže citem i rozumem jsi dospěla k tomu, že prostě zůstaneš s ním.“ Andrea přemýšlí o  vyřčených slovech a  nakonec se usměje. „To by šlo. On je celkem ješitný, tohle by na něj mohlo zapůsobit. Já jsem věděla, že ty mi dobře poradíš!“ Lucka cítí, jak narůstá její autorita, a  je to velice příjemný pocit. Spokojeně se na kamarádku usměje. „A uvidíš, s tím bydlením se to taky nějak rozlouskne!“

O fous líp

23

Andrea rychle mává na číšníka, aby si stihla dát ještě jeden drink, než Lucce skončí opušťák. Začíná mít povznesenou náladu, možná v důsledku alkoholu, a začíná věřit, že to opravdu dobře dopadne, jak Lucka nastínila.

Jitka pečlivě zkoumá svůj odraz v  zrcadle, dneska večer již po  patnácté. Nyní se snaží objektivně zhodnotit svou postavu navlečenou do  džínů a  košile, u  krku oživené šátečkem. Začíná být zoufalá, ani teď se nedostavil pocit, že tohle by šlo a  první den do  práce přece nemůže jít nahá. Bez oblečení se asi vlastně neobejde žádný den, ale první dojem, který na své kolegy udělá, je zásadní. V největší depresi zaťuká na  dveře Anetina pokoje. Dlouho se nic neděje, teprve když zvedá ruku, aby ťukání zopakovala, možná trochu razantněji, ozve se nevrlé: „Co je?“ Jitka to bere jako svolení ke vstupu do království starší dcery, která si zabrala největší pokoj v bytě, neboť v rámci střídavé péče pobývala u matky jako první. Amálka to obrečela a na protest svého nespravedlivě menšího pokoje ozdobila zdi sprejem nastříkanými nadávkami adresovanými sestře, což rozhodně k  větší sourozenecké lásce nepřispělo. Ještě že se jejich konflikty odehrávají prostřednictvím sociálních sítí, a tak nedochází ke krveprolití. Doma se, díky střídavé péči, jak ji s Robertem pojali, nepotkávají a v prostorách víceletého gymnázia, které obě navštěvují, si vzájemné účty vyřizovat netroufnou. „Aneto, řekni mi, jak v tom vypadám?“ trochu nervózně zapózuje v zorném úhlu dcery. Ta líně stočí zrak od mobilu, který třímá v rukou, a přejede Jitku od hlavy k patě. Pak lhostejně pokrčí rameny. „Jsi tlustá. A v těch džínách je to vidět.“ Jitce se zoufalstvím zastaví srdce. Samozřejmě cítí, že z džínů lehce přetéká, ale doufala, že pod tou košilí, která má takový šikovný střih, to nebude vidět. „Myslíš, že si mám vzít radši sukni?“ ptá se nejistě.

24

Petra Zhřívalová

Aneta protočí oči. „To je úplně jedno, jsi tlustá ve všem.“ Tím považuje audienci matky za  ukončenou a  plně se soustředí na  podstatnější věci, musí honem načíst příspěvky ve viberové skupině jejich třídy, které jí kvůli matce utekly, aby se zase mohla vrátit zpět do diskuze. Jitka na ni chvilku zírá v naději, že svou ostrou kritiku odlehčí nějakým vtipem, ale dochází jí, že se nedočká. Opouští pokoj, a jak klade nohy na podlahu, má pocit, jako by oťukávala dno, kam nezadržitelně padá. Vrací se před zrcadlo a konečně se ocitá v onom pomyslném nejhlubším bodu své existence. Vidí v něm vytřeštěnou obtloustlou ženu s přerostlým účesem, s kruhy pod očima a v nepadnoucím oblečení. Nechápe, jak se to mohlo stát. Vždyť byly doby, kdy sice svůj odraz v zrcadle nevyhledávala, ale pokud jej zachytila, byla celkem spokojená. A najednou je stará, tlustá a nemožná. A nikdo ji nechce. Manžel, s kterým byla skoro dvacet let a myslela si, bůhvíjak spolu nejsou šťastní. Ani normální zaměstnavatelé oni nestojí, uplatnění našla jenom u pošahaných lidí, co stojí na hlavě a nejedí maso. A ty ji zítra určitě také zavrhnou, až uvidí, jak je odporná. Ještě jednou se na sebe podívá, ale odraz je pořád stejně děsivý. Zhnuseně od sebe odvrací tvář. Před tou strašidelnou bytostí se jde schovat do svého pokoje, kde není žádné zrcadlo, a tak nehrozí, že by se s ní ještě setkala. Poté, co se vysouká z těsných džínů a natáhne na sebe pohodlné vytahané flanelové domácí kalhoty, se rozhodne zavolat Ivě. „Ivo, promiň, že otravuju v neděli večer, ale jsem úplně zoufalá. Vůbec nevím, co si vzít zítra na sebe.“ Má co dělat, aby se nerozbrečela, což by nerada, protože otázka oblečení bez souvislostí, které teď zrovna nechce s kamarádkou probírat, je v zásadě dost malicherná. Navíc pro někoho tak duchovně pokročilého, jako je osoba na druhé straně telefonu. Iva stávající problém naštěstí vnímá naprosto seriózně, i když jeho těžiště chápe někde jinde. „Tím si vůbec nelam hlavu! V  Paláci jsou všichni strašně neformální! Schválně, co měla Alice na sobě, když jsi dělala konkurz?“

O fous líp

25

Jitka nemusí dlouho vzpomínat, outfit budoucí šéfové ji šokoval natolik, že ho má v  čerstvé paměti a  tam do  konce jejích dnů zůstane. „Nějaké takové ty orientální široké kalhoty, co vypadají jako sukně. A k tomu bavlněné tričko. A přes to vlněné pončo, v úplně jiných barvách, než byly ty kalhoty.“ „No tak vidíš! Natáhni na  sebe cokoli, v  čem si budeš připadat dobře! To je základ, mít pocit pohodlí. A určitě mi pak zavolej, jaký ten první den v nové práci byl. Takže tfuj tfuj tfuj!“ „Zavolám. A díky!“ Jitka si není jistá, jestli se může řídit její radou a jít do práce v domácím flanelovém oblečení, ale trochu ji uklidnilo, že nový zaměstnavatel evidentně žádný dress code nevyžaduje. Možná jsou všichni duchovně tak daleko, že tělesnou schránku vůbec nevnímají a nevšimnou si, jak jejich nová kolegyně vypadá příšerně. „Za přání štěstí se nemá děkovat! To můžeš pokazit!“ Iva zní skoro polekaně. Jitka se nejdřív také vyděsí, ale pak si to racionálně rozebere, natolik rychle, že si může do kamarádky s gustem rýpnout. „Myslela jsem, že energie myšlenky je víc než nějaká pověra. A když ty to myslíš upřímně a já cítím vděk a dám to najevo, tak proč by se ta naše dobrá energie měla přeměnit ve špatnou?“ Jitka je sama překvapená, jak pěkně formuluje věci, o kterých nic neví a dozvídat se vlastně ani nehodlá. Jenom jí přijde lepší organizovat hromadný úklid čaker v horách než jít smažit hranolky do rychlého občerstvení, protože jiná práce pro ni už není. „Asi máš pravdu, je to blbost.“ Iva si evidentně oddechla, Jitka má pocit, že to dokonce slyšela v telefonu. „Tak ať se ti v Paláci líbí a ozvi se.“ Jitka se po  rozhovoru s  kamarádkou cítí líp a  nakonec se rozhoduje, že si zítra oblékne oblíbenou tvídovou sukni a k tomu halenku, klasikou nic nezkazí. Vnitřní napětí ji ale neopouští. Nechce se pouštět do auditu své životní situace, aby zítra obstála, musí být odpočatá a optimistická, a k tomu probrečená noc nepovede. Ale tak strašně jí chybí domov ve Zdibech a pocit úplné rodiny! Iva má určitě pravdu, bylo by jí mnohem lépe, kdyby mohla s oběma dcerami zůstat ve Zdi-

26

Petra Zhřívalová

bech. Ten pocit životní prohry by možná nebyl tak intenzivní. A tak strašlivě jí chybí Lasse! Vždyť spolu strávili tolik času! Její rána začínala tím, že mu otevřela dveře na zahradu, aby se šel vyčůrat. Lasse zpravidla, aniž změnil svou polohu, od Jitky (a tím i od dveří) odvrátil hlavu a  dál se vyvaloval na  pelíšku. Poté, co holky odjely s Robertem směr hlavní město, spolu vyrazili alespoň na hodinovou procházku po okolí. Většinou ale vyráželi na delší okruhy, Jitka milovala procházky dole u řeky, a to zabralo minimálně dvě hodiny. Když před polednem odcházela do práce, naservírovala Lassemu oběd a on pak spojeně prospal celý půlden. Docela často ho také chodila venčit Amálka, Aneta spíš sporadicky, většina péče spočívala na  Jitce. Robert se mu věnoval pouze výjimečně. A přesto zůstal jemu. Jitce to sice rvalo srdce, ale musela uznat argument, že pes patří do domu se zahradou, kde na jaře a v létě tráví většinu času. Co by dělal chudák sám zavřený v paneláku, když si Jitka musí najít normální zaměstnání s osmihodinovou pracovní dobou? A je blbost, aby si ho Jitka půjčovala na víkendy, pes by potom nevěděl, čí je. Nejlepší pro něj bude, když zmizí z jeho života a on na ni zapomene. Chce pro svého psího miláčka to nejlepší a ví, že mu je ve Zdibech dobře, a tak souhlasila, i když to (několikrát) tajně obrečela. Jenže teď by se jí tak ulevilo, kdyby mohla zabořit tvář do jeho huňatého kožíšku! Sedl by si vedle ní na gauč a společně by se dívali na televizi, nejlépe na nějakou detektivku. Večer by jim krásně uběhl a ona by neměla tolik času na řešení otázky, jaké to bude zítra v nové práci. A jaké to vůbec bude v jejím životě dál. Ani nevěděla, kdy se jí podařilo usnout, a ráno měla pocit, že s chmurnými myšlenkami strávila většinu noci.

„Vážně si nedáš trochu čaje?“ Jitce začíná být z rentgenového pohledu její nové šéfky úzko. Tuší, že jím spolehlivě proskenovala ty nejtajnější záhyby její duše a ví o ní víc, než je zdrávo, možná i víc, než o sobě chce vědět Jitka sama. Následující slova to jasně dokazují.

O fous líp

27

„Tak ho vyzkoušej, nikdo se na  tebe přece nebude zlobit, když ti nebude chutnat a nevypiješ to.“ Alice se na ni vřele usměje a Jitka se trochu uklidní, ale ne natolik, aby dokázala rozevřít nervozitou zaťaté prsty na  rukou, které udržuje v  trochu násilné poloze přitisknuté na vnějších stranách stehen. Alicina asistentka Bára nehne brvou a  nalije jasmínový čaj (Jitka by to možná poznala podle vůně, která se rozpíná po  celé místnosti, i kdyby to před chvílí Bára výslovně neupřesnila) do mističky před Jitkou, poté pokračuje a nalévá i jejich společné šéfové a sobě. Pak se s nehraným klidem svalí na polštář u nízkého stolku, kam čaj naservírovala. Jitka by ráda její ležérní pohyb okopírovala, ale ohebnost jejího těla je někde hluboko pod laťkou, kterou Bára nasadila. Navíc je handicapovaná i oděvem. Bára má na sobě černé legíny a k tomu rozevláté tmavomodré bavlněné šatičky s bílým potiskem do půli stehen, takže jí nic v pohybu nebrání, na rozdíl od Jitky, která musí při dosedávání na zem hlídat, aby nechtěně neukázala kalhotky prosvítající pod tělovými punčocháči, které má pod sukní. Trošku Báře závidí, protože její oděv je na první pohled hodně pohodlný, kam se hrabe ten Jitčin. Ale zároveň jí přijde nemístný. Ať jsou oděvní mravy v Paláci jógy jakkoli uvolněné, podle obličeje je Báře minimálně třicet a  v  jejím věku je prostě krajně nevhodné oblékat se jako puberťačka. K  tomu má takový podivný účes, nedbale smotané vlasy do  nedefinovatelného útvaru, něco mezi culíkem a drdolem, připevněné nějakou sponou k  hlavě. Bára se otočí na  Alici a  Jitka si nyní může prohlédnout tu sponu, která jí spíná vlasy, a málem omdlí. Je to normální klacík! Kus větvičky z nějakého stromu! To už je teda vážně vrchol! Jitka se raději kousne do rtu, aby svoje opovržení nedala znát. „Mám dodělat tu Šumavu, nebo si to vezme na  starost už Jitka?“ Bára se na ni podívá a hezky se usměje a Jitce je najednou trapné, že ji přistihla, jak zírá na přírodninu v jejím účesu. Honem se na ni také usměje, a aby hned nebyla za nějakou nesnášenlivou starou kozu, vysloví nahlas, čeho si Bára určitě všimla.

28

Petra Zhřívalová

„Omlouvám se, že tak zírám na tvůj...“ na zlomek sekundy se odmlčí, aby správně pojmenovala její účes a přitom se jí nijak nedotkla, „...drdol. Ale je to tak originální! To by mě nikdy nenapadlo.“ Ještě trošku přidá na úsměvu, aby bylo jasné, že je to lichotka. Bára to naštěstí chápe úplně správně a  celá se rozzáří. „Děkuju. Říká mi to skoro každý. Vůbec jsem netušila, že to vzbudí takovou pozornost. Samozřejmě se jedná o spadlý kousek, nic jsem neulomila, jak mě jednou osočil někdo na semináři.“ Jitka se v duchu podiví, co je na tom tak hrozného ulomit si kousíček větvičky, vždyť zase naroste nová. Naopak stromy se přece prostříhávají v rámci odpovědné péče, jak to činil pan Liška, kterého platili za  to, že jim prostříhal jabloně, hrušku a  třešeň. Při vzpomínce na zahradu, na vůni těch drobných kvítků, která ji vždycky omámila, se jí zhoupne žaludek. Už nikdy si po návratu z práce nepůjde v teplém květnovém podvečeru vypít kávu do altánu do blízkosti stromů, kde si jejich krásu užívala takřka všemi smysly, minimálně zrakem a  čichem, a  když připočítá i  to bzučení včel a  dalšího hmyzu, které ji tak zvláštně uklidňovalo, tak i  sluchem. Jitce se začínají mlžit oči a honem si začne opakovat malou násobilku. To na její citový rozklad většinou zabírá a tak kolem sedmičky bývá v pohodě. Nemá odvahu podívat se na Alici, té určitě její rozlítostněnost neunikla. Kdyby tak učinila, zjistila by, že Alice je tak zaujatá větvičkou v Bářiných vlasech, že na  zkoumání Jitky už jí nezbývá kapacita. Konečně odtrhne oči. „Zpátky k té Šumavě. Báro, ty Jitce všechno předáš s podrobným komentářem a  ona už to dodělá sama, není to nic, co by nezvládla. A  samozřejmě, kdyby cokoli potřebovala, budeš jí k  dispozici. A  já taky.“ Jitka se díky násobilce může podívat Alici do  očí a  opětovat jí úsměv. Alice najednou zvážní. „Víš, chtěla bych tě radši dopředu varovat. Za  náš malý kolektiv v  Paláci dávám ruku do  ohně, tady jsou samí slušní lidé a  nikdy se

O fous líp

29

nespleteš, pokud jim dáš plnou důvěru a  nikdo ji ani v  nejmenším nebude zneužívat. Ale na naše dodavatele takový spoleh není. Nebo ne na všechny. Je nutné je opravdu pořád kontrolovat.“ Alice si vymění s Bárou hrůzyplný pohled a Jitku zase obemkne ledový závan strachu. To určitě nezvládne, ani neví, jak a co kontrolovat, to bude určitě mega průšvih, musí hned po  práci zavolat Robertovi a zeptat se ho, jak je to s hmotnou odpovědností. Poprosí ho, ať radši zkontroluje i její pracovní smlouvu. Sice ji podepsala, ale je ve zkušební době, tak dá případně hned zítra výpověď. Alice vypadá, že nabrala sílu a tišším hlasem pokračuje. „Je toho hodně a Bára tě potom zasvětí. V kostce řečeno – téměř s nikým není problém, pokud objednáváme vegetariánskou stravu. Ale skoro se všemi jsou strašlivé trable, pokud vyžadujeme veganskou kuchyni. Představ si, naposledy nám na Šumavě servírovali k snídani tukový rohlík a tvářili se, že je to v pořádku!“ Alice se zpříma zadívá na Jitku, jestli chápe celý rozsah té katastrofy, a ta je totálně nejistá. Cítí, že nějak zareagovat musí, tak to opatrně zkusí: „Tuky jsou ale i rostlinného původu, ne? Třeba oleje nebo margarín?“ Alice s Bárou si zase vymění pohled, kterým si připomenou děsivý zážitek. „Jenže do  něj se dává pekařský tuk, a  to je řepkový olej smíchaný s vepřovým sádlem!“ Obě ženy sdílející tu strašlivou pravdu se zatváří, že se asi pozvrací, a Jitka má co dělat, aby zachovala vážnou tvář. „Aha, to jsem vůbec netušila,“ utrousí po  chvilce ticha, když pochopí, že se očekává její reakce. „No, provozák na té Červené Louce také ne. Hlavně se s námi hodinu hádal, že tam určitě nic živočišného původu není, a pak jsme kromě hladovějících účastníků měli i skluz v programu. Připrav se také na to, že ti klidně objednají sto müsli tyčinek jako svačinu a nevšimnou si, že je v nich med. A samozřejmě svou chybu odmítají, podle nich jsou veganské, protože jsou přece z oříšků. Musíš prostě být pořád ve střehu, a když ti přijde nabídka menu, tvrdě vyžadovat složení.“

30

Petra Zhřívalová

Alice se zarazí, asi jí připadá, že je příliš negativní. Ale pro Jitku jsou právě vyslyšená slova uklidňující. Prima, alespoň ti dodavatelé budou normální. S nimi se určitě domluví. Ale koho chleba jíš, toho píseň zpívej, alespoň tak ji to učila babička. Usměje se na Alici, div si koutky neroztrhne. „Být permanentně ve střehu zvládnu, na to jsem vycvičená z družiny.“ Alice znovu vyhledá oční kontakt s Bárou, ale nyní je prost jakékoli obavy. Pak se podívá na Jitku a poklepe ji po rameni. „Já jsem od první chvíle věděla, že ty jsi naše holka. Zvládneš to všechno na  jedničku, o tom není pochyb. Tak a teď si konečně vypijeme ten čaj, pak si dáme krátkou meditaci a vrhneme se do práce.“

„Tak snad by sis mohl udělat alespoň krátkou pauzu a skočit se mnou na malý pozdní oběd?“ Andrea má co dělat, aby zůstala milá. Nejradši by na Roberta zařvala, ale hned v počátku jejich známosti si vyzkoušela, co to znamená jít s ním do otevřené konfrontace, a víckrát tu chybu neudělá. Od rána maká na veřejné zakázce pro nemocnici a vrčí na všechny, i na sekretářku, když mu nese kafe. Má nutkání zavtipkovat, milionkrát ji poučoval, že advokát nemusí problému rozumět věcně, stačí, když ho právně ošetří. A teď šílí, protože se nedokáže zorientovat v technických požadavcích, které mu klient dodal, a přesto je musí smysluplně definovat do zadávací dokumentace. Ale ví, že jestli se Robert něčemu nedokáže zasmát, tak je to cokoli ve spojitosti s jeho osobou. Místo slov proto raději vykouzlí ten nejsvůdnější úsměv, kterého je schopna. Robert se zamračí, pak mrkne na  hodinky, samozřejmě rolexky, aby dal okázale najevo, že jeho klientelu netvoří žádní ex-offo chudáci. „Nemůžu, nestíhám. Zavolej pro pizzu, dám si frutti di mare. A k tomu nealko pivo.“

O fous líp

31

Robert se znovu soustředí na  své papíry, a  kdyby na  něj teď vyplázla jazyk, nevšimne si toho. Alespoň v duchu mu zanadává, copak ho maminka nenaučila to kouzelné slovíčko „prosím“? A  poděkovat by třeba také nebylo od  věci. Ale ona jeho výchovu napravovat nebude. Chce mít klid. Samozřejmě s  ním. Má miliony chyb, kterými jí neskutečně leze na nervy, ale přesto ho miluje a nevyměnila by ho za nikoho na světě. Když se s ním skoro před třemi lety poprvé potkala, úplně se jí z něj zatočila hlava, naprosto ji okouzlil. A objektivně vzato, aniž se o to nějak pokoušel, zastupoval klienta ve smírčím řízení a ona tam doprovázela coby koncipientka advokáta protistrany, aby se něco naučila. Robert vystupoval suverénně, ale slušně a příjemně, a nebyla jediná, kdo se jím nechal omámit. Jejich klient souhlasil s poměrně nevýhodnou dohodou, a ještě se s protistranou loučil s úsměvem. Když se rozdával šarm, Robert nejspíš vybral dávku pro polovinu republiky. Byla celkem fuška, prodrat se po advokátních zkouškách k němu do kanceláře, ale zvládla to. Lehké nebylo ani ho svést, ale i tuhle laťku překonala a dokázala, že se stali milenci. Dalo to práci, vysvětlit mu, že se s manželkou nacházejí v nezvratné krizi. A nyní se rozvádí. Ona není tak malicherná, aby zhatila svoje pracně dobyté kóty kvůli trhlinám v jeho gentlemanství. S úsměvem proto odchází splnit úkol. Když o čtyřicet minut později přináší krabici s vonící pizzou a pivem, nalézá ho ve stejné pozici, sedí u svého obřího stolu u počítače se snad největším monitorem, jaký existuje, a mračí se. Andrea zkušeně pokládá jídlo a pití na stůl a jde pro talíře a skleničku, nebude ho rušit dřív, než to všechno bude nachystané. Respektuje jeho vytížení a on si její dokonalosti dřív nebo později všimne. Svůj salát si sní samozřejmě s  ním. Pizza voní tak úžasně, že by mu nejradši kus ujedla, ale ovládne se. Po čtvrté hodině odpoledne už nejí žádná velká jídla a je skoro tři čtvrtě na pět. Robert konečně zaregistruje její přítomnost, Andrea dělá, že to nevnímá, a dál s úsměvem chystá na roh stolu, bezpečně daleko od těch důležitých papírů, jejich obědovečeři.

32

Petra Zhřívalová

Objekt jejích citů odsune vysoké kožené křeslo na kolečkách, protáhne se a zamíří k ní. „Ty jsi zlatá, vypadá to úžasně, mám úplně šílený hlad.“ Věnuje jí zářivý úsměv plný něhy a Andrea mu zase všechno odpouští. I to, že zapomněl, jak si u ní pizzu před necelou hodinou objednal. Ještě vestoje, než vůbec usedne na židli, si vezme do ruky kus pizzy a  ukousne si. Tváří se hladově a  zároveň spokojeně. Andrea ho pozoruje a pozvolna jí svůj salát. Robert v sobě má už tři dílky, aniž by pronesl jediné slovo, a ona přemýšlí, jak zavést hovor na večer, zdali připouští možnost, že by alespoň jeho část strávil s  ní, a  přitom ho nenaštvat a  nezničit tu láskyplnou atmosféru. Než se jí podaří v  duchu naformulovat otázku tak, že je s ní spokojená, Robertovi zazvoní mobil. Okamžitě vyskakuje ze židle. Teď je to Andrea, kdo se zamračí. To vážně nemá nárok ani na deset minut jeho ničím nerušené přítomnosti? Když uslyší, jak Robert zdraví volající, má sto chutí zapíchnout vidličku doprostřed stolu, ale ovládne se a projev svého vzteku omezí na zmačkání papírového ubrousku. „Ahoj Jitko, to víš, že nerušíš! Naopak ses nádherně trefila do pauzy, celý den makám na jednom případu a zrovna mám chvilku volna. Povídej, co se děje.“ Andrea by tu ubrouskovou kuličku nejradši rozžvýkala a naplivala mu ji do tváře. On se snad dočista zbláznil! Uvědomuje si vůbec, že se s tou ženskou rozvádí? A chce být s ní, s Andreou? A místo, aby si užíval jediné chvíle za den, kdy jsou spolu sami, se bude vykecávat s tou odepsanou exkou! Teda skoro exkou. Vlastně už by měli mít schválenou dohodu o  dětech a  konečně přistoupit k  samotnému rozvodu. Jeho se na  to ptát nemůže, ale má kámošku na  soudě pro Prahu-východ, poprosí ji, ať to zjistí. Předstírá, že se plně soustředí na  pojídání polníčku, ale přitom pozorně poslouchá telefonát a z Robertových odpovědí se snaží vydedukovat, o co se jedná. „To je jasné, rád se ti na  to podívám. Obecně ručíš zaměstnavateli trojnásobkem měsíčního průměrného platu a není problém se na to po-

O fous líp

33

jistit. Určitě večer najdu chvilku, můžeš to naskenovat a poslat e-mailem? Prima. Překvapila jsi mě, myslíš, že tě to bude bavit? No zní to zajímavě, jsem zvědavý, co budeš vyprávět. A  jak se jinak máš? Tak to jsem rád. A Anetka? Já to tady za chvilku zabalím a pojedu domů za Amálkou, bojí se sama doma, když se setmí. Večer se ti ozvu, až to nastuduju. Měj se a zatím ahoj.“ Andrea tak zatíná zuby, až se diví, že neskřípou. Vsadila by se, že jeho telefon musí být celý ulepený, kolik cukru na něj vykapalo z toho sladkého tónu, jakým se svou bývalkou mluvil! Tak strašně ráda by svůj vztek nějak ventilovala, ale je chytrá a ví, že by se to leda obrátilo proti ní. A ona nehodlá svou zatím nejistou pozici oslabovat. Však ono se všechno změní, až budou mít miminko. Cítí, je si téměř jistá, že to bude chlapeček. Robert bude určitě celý paf, po dvou dcerách, a když už s dalším potomkem nepočítal, najednou přijde malý Vozka. A každý chlap touží po synovi, to je jasné. Andrea se konečně uklidní a mile se na Roberta usměje. „Pojď to dojíst, určitě už to máš studené. Nemám to dojít ohřát do kuchyňky?“ Konečně si všimne, že není v místnosti sám, a přestane hypnotizovat mobil ve své ruce. Oplatí jí úsměv. „To je dobrý, nikam nechoď. Jak jsi daleko s tou žalobou?“ Robert se zakousne do pizzy a tváří se nezúčastněně jako šéf na neformální poradě se zaměstnancem, a ne milenec se svou milenkou. Nebo ještě lépe, přítel se svou přítelkyní. Vždyť už je skoro rozvedený, takže jsou oficiální partneři. Andrea se snaží udržet příjemný výraz ve tváři. „Je to složité, ale jde to. Určitě ti to do pátku odevzdám, jak jsme se domluvili.“ „Tak fajn.“ Robert se usměje, ale Andrea vnímá, že v  ten samý okamžik ztratila jeho pozornost a  ta se stěhuje zase někam k  jeho bývalé ženě. Zmocní se jí tak strašný nával žárlivosti, že to prostě nejde ustát.

34

Petra Zhřívalová

„Co potřebuje, tvoje bývalá žena?“ Není si jistá, zda se jí podařilo znít nad věcí, ale v tu chvíli je jí to skoro jedno. Má snad právo mít emoce! Uvědomuje si vůbec Robert, že ona ho miluje a neskutečně ji ponižuje, když těch pár usmolených minut, co si pro ni dneska milostivě vyhradil, respektive ona si je vynutila, ještě pokrátí o nejspíš úplně zbytečný rozhovor s exkou! Však si také dala záležet na slově „bývalá“! Jenže Robert to nejspíš nevnímá. Bohorovně žvýká pizzu a při tom utrousí: „Nastoupila do nové práce a chce, abych se podíval na její pracovní smlouvu.“ Pak se na  Andreu zadívá a  nenuceně dodá. „Samozřejmě to pro ni rád udělám.“ „To je dobře.“ I Andrea zvládá hovořit odlehčeným tónem. „Když si konečně našla práci, nebudeš ji muset už živit. To se ti určitě ulevilo, ne?“ Vykouzlí ten nejkrásnější úsměv, který většinou každého chlapa dostane. „Jo, jsem rád, že má práci.“ Robert dokáže mluvit tak neutrálním tónem, že si vůbec není jistá, jaké emoce se za tím skrývají. Ale tím se teď nehodlá zdržovat. Pro ni je prioritou dítě. To je klíč ke sladké budoucnosti. Všechno se tím mezi ní a Robertem změní, budou mít to nejkrásnější miminko na světě a ona bude ta nejlepší maminka, to o sobě ví. A zrovna dneska její schopnost otěhotnět vrcholí. Takže musí okamžitě jednat. Už má jasno, večer se s ní nepočítá. Její chvíle je tady a teď. Vstane, prohne se v zádech a vypne prsa, přitom se přiblíží co nejtěsněji k  Robertovi. „Jsem po  tom jídle taková malátná a  chci ještě máknout na té žalobě. Potřebovala bych se trochu rozhýbat.“ Laškovně mu začne povolovat kravatu a sedne si mu na klín. Naštěstí jeho biologické funkce vykazují lepší úroveň než emoční inteligence a za minutu již Robert pro jistotu otáčí klíčem ve dveřích, aby je nikdo nevyrušil. O pár dalších minut se Andrea se spokojeným výrazem vrací do kanceláře. Aniž hne brvou, provede na zemi svíčku, což nemůže Eva, s níž sdílí kancelář, ignorovat.

O fous líp

35

„Co blbneš? Ušpiníš si blůzu, uklízečka se tady moc nenadře, jak jsem si všimla.“ Andrea přirozeně nehodlá s  Evou sdílet skutečnost vyčtenou na internetu, že ten dobře známý cvik svíčky vykonaný bezprostředně po sexu zvyšuje šanci na oplodnění až o deset procent. Omezí se proto na stručné sdělení. „Snědla jsem větší oběd, než si můžu dovolit, abych nenabrala. A  když uděláš tenhle cvik, zabráníš organismu, aby natrávil kalorie, a všechny vyloučí.“ Vychrtlá Eva v životě neučinila jediný pokus o zhubnutí, Andrea je přesvědčená, že nebyla baculatá ani jako miminko a už při průchodu porodními cestami matky ohlašovala svůj příchod na svět chrastěním kostí. A je jí pětadvacet, takže určitě neřeší, jak podpořit spermie, aby doputovaly k vajíčku, a rady na toto téma nevyhledává. Dle předpokladu Eva chápavě pokývá hlavou a dál se věnuje své kauze, a to bez sebemenší myšlenky, že by tenhle nesmysl v dohledné době vyzkoušela.

Jitka samozřejmě tuší, že základem současného vztahu Roberta k  ní jsou výčitky svědomí. Přece jen, ona mu žádné důvody k rozvodu nezavdala. Ale i  tak ji zahřálo u  srdce, jak ochotně souhlasil s  tím, že se podívá na její novou pracovní smlouvu. Dokonce má pocit, že ho vážně zajímá, jak se jí v nové práci povede. Zakazuje sama sobě vidět v tom víc a opakuje si, že jejich manželství je minulostí, ale zůstávají blízkými dušemi a přáteli. Přesto se nedokáže zbavit úsměvu na tváři a usmívá se i při nakupování. S lehkostí vyřeší, co uvaří sobě a Anetě k večeři. Obědvala s Bárou a Alicí ve veganské restauraci a teď má pořádný hlad a nezřízenou chuť na maso. Do nákupního vozíku naskládá kuřecí prsa, čerstvou papriku, cuketu a  lilek. Zeleninu a  maso udělá na  grilu, Anetě k  tomu ještě osmaží pár hranolek. Slíbila Alici, že zítra vyzkouší lekci jógy, ještě to mělo

36

Petra Zhřívalová

nějakou předponu, ale Jitce to stejně nic neříkalo, tak ji okamžitě zapomněla. Ať to bude hatla nebo patla jóga, zcela jistě jí bude překážet špek na břiše. Proto si odpustí přílohu a doufá, že kombinace bílkovin a zeleniny způsobí, že když už nebude mít ráno o pět kilo méně, alespoň bude mít lepší pocit. V dobrém rozmaru připravuje večeři. Maso začíná na stolním grilu vonět, a to zcela neomylně zaregistruje Aneta a přesune se za mámou do kuchyně. Jitka otáčí maso i zeleninu a s uspokojením sleduje, jak gril vtiskl potravinám černé obrysy svých teflonových mřížek. Aneta ji sleduje a tváří se mlsně. „První den v práci se asi vydařil, když chystáš takovou hostinu.“ Aniž by dceři musela cokoli říkat, ta sama od sebe začne prostírat stůl. Jitce se zase vrací úsměv na tvář. Včera touhle dobou byla úzkostí úplně šílená a dneska je taková pohoda. Ne že by Palác jógy považovala za svou životní výhru, ale zvládla to. Má práci, která ji uživí, a ačkoli by se dobrovolně nikdy se svými novými kolegy nepřátelila, chovají se k ní strašně mile a tolik se snažili jí první pracovní den ulehčit, že ji to skoro dojímalo. Uvědomuje si, že Aneta nejspíš očekává hlášení o její pracovní premiéře. Je ráda, že s oběma svými dcerami výborně vychází (až na přirozené výpadky způsobené jejich pubertou), ale je daleka toho myslet si, že jsou kamarádky. Už jen z toho důvodu, že je nechce zatěžovat, a tak s nimi svoje starosti nesdílí. Jenom případné radosti. „Bylo to fajn, i když se mi hned první den stal trapas. Představ si, mají ve zvyku pracovní den začínat i končit společnou meditací. No a mně se podařilo při té odpolední usnout.“ Jitka se rozesměje, Aneta se tváří nevěřícně, ale přidává se. „Fakt? A nemáš z toho průser?“ „Ne, šéfová měla pochopení. Prý se to začátečníkům stává docela často.“ „Ale je to teda úlet, v pracovní době hromadně meditovat. To bych nedala.“ Jitka krčí rameny, co na  to říct. Ona by také radši dělala věci

O fous líp

37

po svém v družině než proti své přirozenosti v Paláci jógy. Ale potřebuje práci a dostala ji. Takže cítí vděk, a jestli je meditace forma, jak ho projevit, nemá s tím problém. „Jsem ráda, že zažívám zase něco nového. Upřímně, k něčemu takovému jsem nikdy netíhla, ale proč ne. Zítra mě čeká po práci ještě hodina jógy, tak přijdu o chvilku později, když jsme u toho.“ Aneta na  ni vykulí oči. „Mami, ty a  jóga? Nedovedu si to vůbec představit, vždyť ty se ani neohneš? Nemůžeš se u toho natočit na mobil a dát to na YouTube? Určitě to bude bomba!“ Aneta se rozchechtá a Jitka si nařizuje, že se jí to vůbec nedotkne. Není to přece žádný výsměch, je to dětská upřímnost, i  když krutá. Nakonec se s Anetou zasměje. „Asi to bude hrozné, ale je to výzva. Challenge, jak říkáte, ne?“ Jitku to dosud nenapadlo, ale když to teď tak pěkně pojmenovala, proč k tomu tímhle způsobem nepřistoupit? Anetu to zaujalo. „Jsi hustá mami, fakt. Jestli to dáš na YouTube, seženu ti spoustu lajků.“ Jitka nandává jídlo na talíře a nese ho na stůl. „Ne díky, úplně mi stačí, že budu svoji challenge sdílet s tebou a s Amálkou. Nepotřebuju to ještě zveřejňovat!“ Aneta se okamžitě vrhá na jídlo a zahuhlá s plnou pusou: „A čeho konkrétně se ta tvoje challenge týká? Budeš cvičit jógu každej den? Půl roku nebo rok?“ Jitka pomalu žvýká maso a vychutnává si jeho úžasnou chuť. Poctivě se zamýšlí, když už plácla to s tou výzvou, nad tím, o co se vlastně bude pokoušet. „Mým cílem je při cvičení jógy nebudit pozornost. Prostě vypadat jako normální člověk, co cvičí jógu. A cítit se přitom dobře.“ „No jo, ale to ti může zabrat celej život! Měla by sis říct, dokdy to zvládneš!“ Aneta zhltla už celý obsah talíře a mlsně pokukuje po Jitčině večeři. Ale to má smůlu, příděl masa provedla ve prospěch Anety, zeleniny měly stejně, podvýživa dceři nehrozí, a tak není důvod trhat si od úst. „Jestli máš ještě hlad, jsou tam hranolky, udělala jsem jich zbytečně

38

Petra Zhřívalová

moc. A v lednici je majolka.“ Aneta vystřelí ze židle dřív, než to Jitka dořekne. Stejnou rychlostí dosedá s  plným talířem zpátky, Jitka sotva stíhá promyslet deadline svého závazku. „Mám zkušební dobu na  dva měsíce, tak během ní zvládnu i  tu jógu.“ „Tak to jsem na tebe zvědavá. Fakt tě nemůžu natočit?“ „Opravdu ne.“ „A jak teda dokážeš, že ses zlepšila?“ Jitka se pobaveně zadívá na dceru. „Chceš tím naznačit, že mě podezíráš z  mimořádného talentu na  jógu? Jako pouze předstírám, že vůbec netuším, o  co jde, a  přitom bych mohla rovnou dostat černý pásek?“ Aneta se rozřehtá. „To opravdu nepodezírám, já vím, jaký jsi dřevo. A pásky jsou v karate nebo judu, jsi fakt mimo. Jestli zvládneš za dva měsíce nacvičit cokoli, co bude připomínat aspoň trochu jógu, budeš hvězda.“

Jitka se ani neodvažuje pomyslet na to, jak asi na instruktorku a spolucvičící působí. Cítí, jak je rudá a úplně zpocená. A nejhorší je, že ta šílená námaha, kterou do  jógy vkládá, se vůbec nevrací. Tělo s  ní nespolupracuje a  vůbec není ochotno přiblížit se žádoucí pozici ani o  zlomek milimetru. Jak si mohla myslet, že její jógové angažmá skončí jinak než totálním debaklem? Vždyť i  na  základní škole, kdy měla o dobrých třicet kilo méně, při prostém předklonu její ruce zoufale visely deset centimetrů nad zemí, zatímco pružnější spolužačky se dlaněmi opřely o zem. Samozřejmě s dokonale propnutými koleny. Jitka se snaží nepodléhat špatné náladě, ale cítí, že je otrávená do morku kostí. Ještě ke všemu ta debilní výzva, se kterou se svěřila Anetě! Co vů-

O fous líp

39

bec čekala, když ji Alice pozvala na hodinu jógy? Jako benefit zaměstnanec může docházet na jakoukoli lekci zadarmo, no neber to. Nejspíš doufala, že jóga je způsob, jak cvičením přimět mozek, aby si myslel, že je v naprosto dokonalé pohodě a život je nádherný. To by se jí hodilo, prostě už by věřila, že ten rozvod s Robertem zvládne. Musí mu dát za pravdu, to, že se odstěhovala jinam a nevídá ho, hodně zlepšilo situaci. Nejhorší bylo připravovat se na tak zásadní změnu a přitom pořád žít ve  společném domě ve  Zdibech. Jenomže si sama sebou není vůbec jistá, co se s ní bude dít, až bude úředně potvrzené, že se jejich životní cesty definitivně rozdělily. Teď, v  té chvíli upřímnosti, kdy sama sobě přiznává, že je ta nejtlustší a  nejmíň ohebná osoba z  patnácti přítomných, si naplno uvědomuje svoje potlačované naděje. Pořád doufá, i přes ty nejpřísnější vnitřní zákazy, že si to Robert rozmyslí. Zjistí, že ho manželství s Jitkou vůbec v ničem neomezuje, a zase se k ní vrátí. A jestli si to nerozmyslí a vážně se rozvedou, tak ona to nejspíš nepřežije. Jitka zachytí pohled instruktorky a  zrudne. Jak se zamyslela nad svou životní situací, přestala se i  snažit napodobovat její pohyby a prostě jenom sedí na podlaze a kouká tupě před sebe, zatímco ostatní sedí s nataženýma nohama, na které položili horní polovinu těla tak, že se jejich hlavy tisknou ke kolenům, rukama se drží za chodidla a jakoby mimochodem mají lokty opřené o  zem. Jitka se snaživě nahne kupředu, ale ani odborník by nezaznamenal velký rozdíl od původní polohy, kdy o nic neusilovala. Jitka se pokouší kmitavými pohyby dosáhnout toho, aby se alespoň konečky prstů dotkla chodidel. Jde to pouze tehdy, pokud pokrčí kolena. V  Jitce se tluče zoufalství se vztekem a  jediné pozitivum, které ve své účasti na lekci jógy vnímá, je čirá radost, když je hodina u konce. Chce honem proklouznout do šatny a vyhnout se očnímu a nedejbože slovnímu kontaktu s ostatními. Bohužel lektorka, dredatá Jana, jí zastupuje cestu a přátelsky ji chytá za předloktí. „Jitko, oceňuji tvou snahu poprat se s tím! A určitě se nenech odra-

40

Petra Zhřívalová

dit tím, že ti to na poprvé nešlo tak dokonale jako ostatním! Podstatou jógy je pravidelnost. Uvidíš, když k  tomu přistoupíš otevřeně, budeš sama překvapená, jak velké pokroky zanedloho uděláš.“ Jitka by sebe samu nejvíc překvapila, pokud by ještě někdy na lekci jógy páchla. Ale to nechce té sympatické čtyřicátnici říkat, ona na její zoufalé kondici žádnou vinu nenese. „Díky. Uvidíme.“ Nečeká na další repliku a honem prchá pryč, na zpocený cvičební úbor si navléká svetr a  kabát, osprchuje se raději až doma, aby ještě ve  sprše nemusela konfrontovat své tělesné nedostatky s  těmi vyzáblými jogínkami. O dvě hodiny později sedí v teplém měkoučkém župánku na gauči a  popíjí horký jablečný džus se skořicí, který původně připravovala pro Anetu, ale když se rozvoněl po kuchyni, honem ho udělala víc. Najednou je deprese z její neschopnosti cvičit tatam, připadá si uvolněně a dostává se na vlnu euforie z toho, že žije zdravě. Dneska hodinu cvičila a  večer místo alkoholu popíjí stoprocentní džus. Je prostě dobrá. V tom nejlepším rozmaru začne surfovat po internetu ve snaze dopátrat se nějakých jogínských pozic pro úplné začátečníky. Koneckonců, její výzvou je vypadat, jakože jógu cvičí, tak nemusí stát na uších. Stačí něco úplně jednoduchého. Pár cviků, při kterých zvládne vypadat nenuceně a přirozeně, jako to dnes viděla kolem sebe. Posléze ji optimismus opouští, její chuťové pohárky už dávno zapomněly na jablečný svařák a namožené svaly přicházejí k sobě a začínají bolet. Ona nedokáže ani sedět rovně jako ta žena na ilustrativním videu! Natož se pak v tom pravítkovém sedu komíhat do stran! Peklo má jméno jóga! Po další hodině zoufalství způsobené pokračováním ve sledování jógy na  YouTube se rozhoduje, že vážně asi neexistuje lehčí sestava, než je pozdrav slunci, a přijímá jej jako svůj trest za všechna selhání, kterých se v životě dopustila.

O fous líp

41

Jitka vstává o  patnáct minut dřív a  nemůže se zbavit pocitu, že život vůbec nezvládá. Kdyby mohla, vrátila by čas a  víc by se soustředila na  to, jak se cítí Robert. Tím by určitě zabránila tomu, že by se v manželství začal dusit, a nerozváděli by se. Mohla dál žít tak, jak jí to vyhovovalo, mít úplnou rodinu a práci, která ji bavila. Zatímco se obléká do tepláků a trika, přemýšlí, čím ho mohla tak otrávit. Vždyť o něj po všech stránkách pečovala a nijak ho nepřetěžovala starostmi o dcery, domácnost či snad svou osobu. Její nálada by se určitě nedala výtvarně znázornit pomocí růžové barvy. Pouští si na YouTube pozdrav slunci a pokouší se cviky napodobit. Tomu šlachovitému chlápkovi na monitoru to jde úplně zlehka, takže to vypadá, jako ta nejjednodušší věc na světě. Jitka ale nestíhá držet s ním krok, ve snaze ho dohnat se nesoustředí na všechny detaily jednotlivých pozic a ve výsledku se natolik vzdálila od koberečku, kde cvičit začínala, že se bolestivě kopne do prstů u nohy o radiátor ústředního topení. Ani nepotřebovala tak výrazný signál k  ukončení cvičení, kulhá do koupelny a lituje se ještě pod sprchou. Bolest ji neopouští ani při přesunu do  práce a  okamžitě po  příchodu do  kanceláře si sundává boty a  zkoumá, jestli případný otok nenaznačuje zlomeninu nějaké kůstky. V této pozici ji zastihne Alice. „Ahoj Jitko, všechno v pořádku?“ „V naprostém. Jenom jsem ráno místo slunce pozdravila malíčkem topení.“ Alice se zasměje a vypadá překvapeně. „Prima. Bára už vaří čaj, tak se za pět minut sejdeme.“ „Skvělé,“ zamumlá Jitka a  snaží se tvářit nadšeně. Noha ji bolí a  z  představy, že zase bude sedět na  zemi se zavřenýma očima, se jí zvedá krevní tlak. Naštěstí ji prst natolik bolí, že při meditaci neusne, alespoň k něčemu byla ta její ranní rozcvička dobrá. Alice ji pověřuje novým pracovním úkolem – se šumavským pen-

42

Petra Zhřívalová

zionem má dojednat jídelníček na nadcházející víkendový pobyt. Samozřejmě veganský. Jitka si po  odchodu šéfové honem píše tahák – med není veganský, želatina také ne, pozor na rohlíky. Přemýšlí, co by ještě mohlo veganům vadit, jasně že maso ani mléko jim cpát nebude, ale není zrada ještě v nějakých potravinách? Jitka je opravdu ráda, že práci v  Paláci jógy získala. Alice, Bára i  všichni ostatní se k  ní chovají strašně mile, včerejší stoprocentně rostlinný oběd jí také chutnal a bytostně souhlasí s tím, ať si každý jí, co chce. Ale nemůže prostě souznět s  tím, že by mělo být přirozené nejíst hospodářská zvířata. Vždyť to je smysl jejich existence. Jitka pochází z Milevska, kde také strávila prvních osmnáct let svého života, a víkendy a prázdniny trávila u prarodičů v deset kilometrů vzdálené vesnici. Dědovi asistovala při zabíjení a stahování králíků odnepaměti. Děda jim každý den sekal trávu a staral se o ně proto, aby je pak snědli. V neděli chodili do kostela, a tak ví, že Ježíš maso v jídelníčku vůbec neřešil a minimálně skopové a ryby běžně konzumoval. Je to prostě přirozené. Jít proti tomu je divné. A řešit, že nebudu jíst oříškovou tyčinku kvůli tomu, že obsahuje med, je úlet. Ale ona to zvládne. Majitel penzionu, pan Němec, je nejspíš z veganství stejně zmatený jako ona. „Je mi hrozně líto, že minule došlo k takovému nedorozumění, a opravdu už se to nestane! Vážíme si naší dlouhodobé spolupráce a můžete se spolehnout, že tentokrát bude všechno v tom nejlepším pořádku!“ Jitka sice nemá možnost odezírat z jeho gest, protože spolu telefonují, ale i z tónu jeho hlasu jí je jasné, že si nemůže dovolit o ně coby klienta přijít. Jak už Jitka ví, že Palác jógy u  nich pořádá víkendové pobytové kurzy několikrát do roka, o prázdninách dokonce třítýdenní. „To jsem ráda. Já totiž vegan nejsem a nerozumím těm jejich omezením, takže na vás plně spoléhám.“ Samozřejmě si moc dobře pamatuje varování Alice, aby dodavatele přísně hlídala a ubránila jejich žaludky před nebezpečím pozření čehokoli živočišného původu. Ale cítí, že panu Němcovi může věřit,

O fous líp

43

určitě se bude snažit víc než ona. „Opravdu? Vy jste tam nová? A vy jste teda normální?“ z jeho hlasu zaznívá úleva a Jitka má co dělat, aby se jeho dotazu nezasmála. Normální si tedy připadá, tak snad by ji tak ohodnotil, i kdyby ji znal. „Úplně normální. Dokonce umím vykuchat slepici.“ Neovládne se a rozesměje se, Němec se k ní přidá. „Tak tu bych vám udělal na paprice tak, že byste se olizovala až za ušima. Jenomže to nám neprojde. Máme nakoupené ultra rostlinné suroviny, tak tentokrát se žádný přehmat nestane. Ale s čím bojuju a co nemůžu přenést přes svou profesionální čest, je chuť. Vždyť to vůbec není dobré! Ve výsledku to chutná jako nějaká podivná hmota, a ne jako jídlo!“ Jitka už v duchu vidí slíbený plný talíř a musí se rychle uklidnit, k  obědu ji čeká maximálně tak rostlinná napodobenina, která se samozřejmě s originálem nedá srovnávat. I když chuťově to vlastně také není špatné. V ten moment jí sepne, že v té restauraci, kde obědvala a  dneska si to nejspíš zopakuje, vaří chutně. V  surovinách to nebude. Nejspíš je logické, že masožravý kuchař vařící tradiční pokrmy má úplně jinou představu o procesech přípravy a kořenění jídel, a i když vaří z vegansky nezávadných surovin, výsledek bude nejistý. „Domluveno a objednávám si u vás slepici na paprice, přijdu si ji k vám potají sníst.“ Jitka to říká v žertu, ale pokud to kuchař vezme vážně, vůbec by se nezlobila. Na kurz musí jet v rámci plnění pracovních povinností a je smířená s tím, že tam bude jíst jinak, ale rozhodně se nebrání masovému přilepšení. „Jasně! A chcete ji s knedlíkem nebo těstovinami?“ Němec úplně ožil, evidentně je ve svém živlu a Jitku mrzí za něj, že nemůže oslňovat jejich účastníky svými výtvory. Teď je ale nutné vyřešit problém, který evidentně visí ve vzduchu. Být účastníkem jejich víkendu, za který zaplatí sedm tisíc, a  dostat sice veganské, ale nechutné jídlo, byla by naštvaná. Možná na pobyty jezdí samí duchovně pokročilí lidé, kteří chuťovou stránku jídla neřeší, ale riskovat to nebude. „Oboje mám ráda, nechám to na vás. Napadlo mě, jak bychom si

44

Petra Zhřívalová

oba dva mohli ulehčit život.“ Jitka se odmlčí, aby si pořádně promyslela, jak svůj návrh formulovat, ale Němec ji nedočkavě pobízí. „To mě vážně velice zajímá, sem s tím!“ „Co byste řekl tomu, že bych vám na ty naše pobyty zajistila do kuchyně odbornou posilu? Řekněme hostujícího veganského šéfkuchaře?“ Němec oněmí a  Jitka se lekne, že přestřelila a  hned prvním krokem ve své kariéře vykročí k jejímu konci, protože ho naštvala a on si hned půjde na její neomalenost stěžovat Alici. Jak na ni byla dosud milá, není si jistá, zda bude mít pochopení pro její snahu zajistit vyšší chuťovou úroveň jídla. Vždyť to je jenom její spekulace, možná strávníkům chutnalo a jediným problémem byly ty neveganské potraviny. Jitka se okamžitě opotí. Sluchátko konečně promluví. „Upřímně, dost by se mi ulevilo, kdybych to měl z krku. Ale kolik mě to bude stát? Víte, aby se mi zase potom vůbec vyplatilo ty kurzy tady mít…“ Jitka potlačí úlevný výdech. Pan Němec je holt správný podnikatel, bojí se o zisk. A to je naprosto v pořádku, je si jistá, že s ním se domluví. „Navrhuji, abyste si to propočítal a pak mi zavolal, kolik na něj můžete uvolnit. A já pak někoho v této finanční kategorii seženu.“ „Výborně.“ Z  jeho hlasu slyší radost. „Jsem hrozně rád, že jste do Paláce nastoupila. Je to náš nejlepší klient a s vámi bude spolupráce úplně skvělá.“ Jitku lichotka povzbudí a po telefonátu začíná promýšlet, jak svůj návrh zrealizuje. Musí vypátrat někoho z okolí penzionu, kdo je vegan a umí vařit. A současně s tím musí ověřit, jak to všechno udělat legálně. Je taková výhoda mít manžela advokáta, jeho znalostí musí rychle využít, dokud ho ještě má.

Andrea sedí u počítače a snaží se soustředit na formulování žalobního petitu. Ale je to tak těžké, myšlenky jí pořád odbíhají k dění v jejím

O fous líp

45

podbřišku. Podle informací, co vyčetla na netu, by právě mělo docházet ve  vejcovodu k  rýhování vajíčka. Teprve až za  pět dnů její chlapeček doputuje do  dělohy, kde si bude v  klidu devět měsíců vegetit. Připadá jí to tak strašně dlouhá doba, že z toho asi zešílí. Není si ani jistá, jestli vydrží čekat ty dva týdny, než má smysl dělat si těhotenský test. Nejraději by se do lékárny rozběhla rovnou. Už třináctkrát během vztahu s Robertem toužebně očekávala, kdy se na testu objeví druhý proužek, a pokaždé zatím marně. Ale tentokrát to bude úspěšné. Cítí se úplně jinak než předtím, prostě ví, že to vyšlo. Její myšlenky přeruší prudké otevření dveří, do  kterých vstoupí Robert. Vypadá odpočatě a srší dobrou náladou, v ruce svírá šálek presa. „Přeji krásné ráno, děvčata. Jak jste se vyspaly? Jestli potřebujete povzbudit, doporučuji dát si kávu, Gábi koupila nějaké nové kapsle a jsou naprosto báječné.“ Robert se stále usmívá, což je u něj poměrně atypické, a zároveň zcela otevřeně zkontroluje jejich monitory, aby se ujistil, že pracují na tom, na čem mají, a nemarní jím placený čas. V Andree zatrne, jestli se bude chtít bavit o tom, co konkrétně v daných kauzách dělají, je ztracená, protože za poslední dva dny objektivně neudělala téměř nic. Samozřejmě šprtka Evička se na šéfa culí jako tele, pro ni je bůh. Vybral si ji v konkurzu mezi padesáti dvěma dalšími uchazeči, a to jí samozřejmě zvedlo sebevědomí. Andreu štve od  první chvíle, co nastoupila. Vlastně ne, v první chvíli jí byla sympatická, ulevilo se jí, že si Robert vybral jako koncipientku vysokou, kostnatou holku s kobylím obličejem. Bála se, aby nezvítězila nějaká krasavice, která by jí ho přebrala. Jenže prvotní záblesk sympatie k Evě okamžitě převálcovalo znechucení, když se projevila její potřeba být premiantkou i  po  absolvování fakulty. Je bystrá, rychlá, precizní, a kdykoli má chvíli, studuje odborné knihy a časopisy. A to samozřejmě vedle své mateřštiny ve třech světových jazycích. Teď se jen se klepe, aby se Robert zeptal, jak je daleko. Samozřejmě má všechno hotové a v rámci práce objevila tolik zajímavých právních problémů, na které neexistuje jednoznačné

46

Petra Zhřívalová

výkladové stanovisko! Andrea se musí držet, aby se neotřásla znechucením. Robert se skutečně obrací na Evu. „Mohl bych tě na chvilku vytrhnout z toho dědického sporu a poprosit o takový krátký právní rozbor?“ Eva potěšením rudne. „Samozřejmě, co pro tebe mohu udělat?“ Andrea je sleduje a málem nahlas nesouhlasně odfrkne, kdyby Eva neseděla na židli, tak snad udělá i pukrle. Robert se opře o roh Evina psacího stolu a s chutí se napije kávy. Andree to přijde jako nemístně důvěrné gesto a nejradši by ho ze stolu své neoblíbené kolegyně skopla. „Potřebuju ošetřit situaci, kdy si chce penzion najmout na několik akcí ročně veganského kuchaře, který ale nejspíš bude mít vedle toho jiné povolání, nebude v oboru vyučený a nebude mít ani živnostenský list. Víc k tomu nevím, ale můžu případně zjistit.“ Eva si horlivě zapisuje poznámky a pokyvuje přitom hlavou, úkol je jasný. Vypadá přitom jako závodní kůň ve startovním boxu, který se nemůže dočkat, až vyběhne na trať. „Já myslím, že mi to takhle stačí.“ Eva pokládá ruce na klávesnici a její touha začít hned na úkolu pracovat je zjevná, ne však Robertovi. Dál vysedává na rohu stolu a spokojeně upíjí kávu. To jeho koncipientku znejistí a ruce zase způsobně stáhne do klína. Vyčkávavě se na Roberta zahledí, očekává, že úkoly budou pokračovat. Robert však mlčí a tváří se, že si své preso prostě nejlíp vychutná Evě skoro na klíně. To už Andrea nemůže tolerovat. „Máme nového klienta? Nebo se snad chystáš otvírat penzion ty?“ Eva polekaně těká očima od Andrey k Robertovi, ona by se nikdy neodvážila být vůči šéfovi tak osobní. Snad jí konečně dojde, že spolu máme důvěrný vztah, pomyslí si zlomyslně Andrea a ušklíbne se na ni. „Ani jedno, ani druhé. Slíbil jsem manželce, že jí to zjistím.“ Robert se zadívá do  hrníčku a  jeho pohled zračící zklamání, že už se v něm nenalézá žádná káva, obsahuje víc emocí než hlas, kterým to pronesl.

O fous líp

47

Jestli mohl něčím v Andree rozdýmat ohýnek nevole, byla to zmínka o manželce bez přívlastku „bývalá“. „Copak, v rámci rozvodu si našla práci v penzionu mimo Prahu?“ Nemůže se ovládnout, prostě musí připomenout, že jeho manželství je minulostí. On sice ještě neví, že spolu čekají dítě, ale je nutné, aby si konečně v hlavě srovnal, že teď patří k Andree. Eva sebou polekaně cukne a plaše se zadívá na Roberta. Je naprosto jasné, že ona by si nikdy netroufla klást takové otázky. Andreu její reakce potěší, jen ať se od šéfa drží pěkně daleko a ani se nepokouší překročit demarkační čáru. Robert se zamračí a odloupne se z Evina stolu. „Ne.“ Usekne odpověď a ani se nenamáhá rozvést, k jaké části její domněnky se vztahuje. „Díky, Evo, a až to budeš mít hotové, přijď za mnou.“ Robert opouští kancelář, ani se na  Andreu nepodívá. To, že se jí jeho tón ani absence očního kontaktu nedotkly, přičítá budícím se těhotenským hormonům štěstí. Přes kalhoty pohladí vznikajícího Bertíka a  s  povzdechem se vrací k  té nezábavné žalobě. Ruší ji, jak Eva energicky buší do kláves, nasadí si proto do uší sluchátka a na mobilu si pustí svou oblíbenou Adele. Dětem beztak hudba v prenatálním období prospívá.

Jitka se tak zabrala do práce, že úplně zapomněla na čas oběda. Když Alice zaťukala na dveře její kanceláře, naprosto to přeslechla. „Jsi tady?“ nakoukla její šéfová do místnosti. Jitka odtrhává oči od obrazovky a chvilku jí trvá, než se zorientuje. Alice to samozřejmě okamžitě identifikuje. „Jdeme na oběd, myslely jsme, že půjdeš s námi.“ Vysvětluje jí trpělivě jako malému dítěti. „Moc ráda, díky!“ Konečně je orientovaná v  čase a  prostoru, vyskakuje od psacího stolu, popadne svoji kabelku a hodí na sebe kabát.

48

Petra Zhřívalová

Jdou pozvolna ulicí a  Bára si nezakrytě prohlíží její kabelku. Je v  barvě koňaku, precizně provedená, ručně šitá, nebyla vůbec levná a Jitka je na ni patřičně hrdá. „To je kůže?“ Bára kývne hlavou ke kabelce. Jitka znejistí, alternativní lidé asi nevynakládají tolik peněz za  doplňky, když, objektivně vzato, neudělají větší službu než třeba látková taška. „Ano, ale koupila jsem si ji v Itálii, tam vyjde podstatně levněji.“ Bára se zachmuří a Jitka přemýšlí, čím by ještě mohla svoji luxusem zavánějící kabelku shodit. Možná by měla zmínit, že to byl výprodej neaktuální kolekce. Sice to není tak úplně pravda, ale znělo by to věrohodně. Než stačí otevřít pusu, vloží se do toho konejšivým tónem Alice. „Báro, nech toho. Tak má Jitka koženou kabelku, no a co. Ona přece není veganka, tak se žádného hříchu nedopustila.“ Jitka v duchu omdlívá a doufá, že se jí to v tváři nebude zrcadlit. Tak oni vegani nesnesou živočišné produkty nejen ve  svém těle, ale i na něm! Ta kravička, která nosila kabelku před Jitkou v podobě kůže, stejně byla snědená a takhle se alespoň beze zbytku využila. To Jitce přijde vůči zvířeti mnohem uctivější než ho jenom sníst a tu kůži vyhodit. Tuší ale, že tyto argumenty by u Báry neobstály, a nechce si dělat zle. Záleží jí na tom, aby byla v práci pohoda. Smířlivě proto nadhodí. „Stejně jsem přemýšlela, že bych si koupila nějakou látkovou, ta kožená je zbytečně těžká.“ Bára se okamžitě rozzáří a snaží se nepozorovaně mrknout na Alici, což samozřejmě Jitce neunikne. „Můžeme se po  obědě zastavit v  Nepalandě. Tam mají nádherné tašky a jejich koupí podporuješ pracovní příležitosti v Nepálu, kupují to od nich za férových podmínek.“ „To zní skvěle, díky!“ Jitka s radostí opětuje Báře úsměv, záměr jí vyšel, v jejich malém kolektivu zase zavládlo porozumění. V dobré náladě dorazí do restaurace a všechny tři využijí polední nabídky „sněz, kolik můžeš“ za  paušální cenu 149 Kč. Jitce tak moc

O fous líp

49

chutná fazolový guláš, že si jde dvakrát přidat. O půl hodiny později si připadá jako balon a nenápadně si musí rozepnout džíny, zip se jí okamžitě rozjede až dolů. Decentně přes něj přetáhne svetr, lepší to nebude a dřív než zítra ráno džíny nezapne. Do Nepalandy je to z restaurace opravdu jen pár metrů, Jitku to skoro mrzí, nafouklé břicho by potřebovala rozchodit a cítí, jak jí pohyb dělá dobře. Kabelky jsou překvapivě šik a Jitka si vybírá hned dvě. Alice s Bárou jí výběr nadšeně schvalují. Prodavačka Jitce podává široké kalhoty se žabičkovým pasem, hodně podobné těm, co má na sobě Alice, jen na rozdíl od těch jejích jsou jednobarevné. „Nechcete si je vyzkoušet? Máme na ně dnes slevu 30 procent.“ Jitka si neumí představit, jak by v nich vypadala, respektive tuší, že jako jitrnice, a tak zavrtí hlavou. Bára je však bere prodavačce z rukou. „Super, kabinky jsou támhle, zkus je, za to nic nedáš.“ Jitce přijde snazší zapadnout do kabinky než se s Bárou dohadovat. Navléká se do  petrolejově modrých kalhot; látkou výrobce opravdu nešetřil, ale je na dotek příjemná, pevná a přitom měkká. Upře pohled do zrcadla v očekávání katastrofického obrazu a je překvapená, nevypadá tak tlustě, jak čekala. Otáčí se, aby se viděla i z profilu, protáčí se ve snaze zachytit se i zezadu. Má pocit, že jí střih kalhot nečekaně lichotí, látka milosrdně splývá přesně přes kritická místa její postavy. Vychází z kabinky ven, aby to ověřila u kolegyň. „Já nevím, co říkáte?“ nesměle se před jejich zraky otočí, zná je přece jen krátce, nejsou to žádné důvěrné kamarádky. „Bomba, jdi do nich!“ Bára nadšení určitě nehraje, spontánně dokonce zatleská rukama. Alice jí s úsměvem přitakává. „Vážně ti sluší. A jsou strašně pohodlné, uvidíš, jak si na ně zvykneš, už se nikdy do džínů nevrátíš.“ Tomu Jitka možná i věří, nejen proto, že Alici dosud v ničem jiném neviděla. Žabičky v pase se chápavě natáhly, aby udělaly místo fazolím v jejím břiše, takovou schopnost empatie její džíny rozhodně nemají.

50

Petra Zhřívalová

„Tak já je teda beru. Můžu si je rovnou nechat na sobě?“ obrací se Jitka s dotazem na prodavačku. Nakonec si k nim ještě koupí bavlněný kabátek, protože ten její baloňák k tomu vážně vypadá blbě. Zabalí si ho do  krásné hadrové tašky, kterou k  nákupu dostala, stejně jako džíny, koženou kabelku a novou oranžovohnědou kabelku. Tu černou s modrou kytkou si přehodí přes rameno a vyrážejí zpátky do kanceláře. Jitka má pocit, že svým nákupem získala u Báry a Alice body, a až ji zamrzí, jak to bylo laciné. Raději by sklízela ovace za svou práci, tak snad ta chvíle také někdy přijde. Potěší ji, když na ni v e-mailu čeká zpráva od Roberta. To znamená, že „prioritně“ řešil její dotaz a vlastní práci odsunul stranou. Jitka ví, kolik toho má. Srdce se jí prudce roztluče a honem zažene myšlenku, co k ní tedy aktuálně cítí, jestli je všechno okolo její osoby prioritní. Odešle mu vřelé poděkování za  pomoc, osobnější vzkazy sama sobě zakázala. Pak se vrací k  rozdělané práci. Už ví, že bude hledat vegana, který na  dohodu o  provedení práce nastoupí do  Němcova penzionu oficiálně jako pomocná síla do  kuchyně. Nepotřebuje žádné osvědčení o odbornosti ani živnostenský list, pouze platný průkaz pracovníka v  potravinářství, který získá u  svého obvodního lékaře. Neoficiálně bude v roli šéfkuchaře. Němec už jí oznámil, že za víkendové angažmá nabízí dva tisíce, za týdenní sedm tisíc. Trochu naivně se domnívala, že na  Šumavě najde v  nějaké obci veganskou restauraci nebo provozovnu veganských jídel, ale nic takového web nezná. Po chvilce trudomyslnosti ji napadne jít na veganská fóra a tam pátrat po vhodných kandidátech. Pročítá diskuze a  diví se, jak může někdo věřit tomu, že veganství je správný způsob stravování, když musí uměle dodávat vitamin B12, který přirozeně obsahují jen živočišné produkty? Jitka se utvrzuje v tom, že se vážně jedná o nějakou psychickou úchylku. Ale evidentně jsou to mírumilovní lidé, tudíž nejsou nebezpeční a je možné v pohodě s nimi koexistovat. S  důvěrou proto na  několik diskuzí umístí nabídku pro vegany

O fous líp

51

z okolí Javorníku, kteří rádi vaří a byli by ochotni vypomoci v kuchyni, bližší informace a platové podmínky sdělí zájemcům e-mailem. S dobrým pocitem odchází domů. Odemyká dveře a v ústrety jí kráčí Aneta. „Mám strašný hlad, co vaříme dneska?“ Než si Jitka v hlavě srovná, co lze z doma uskladněných surovin uvařit, aby mohla nabídnout dceři aktuální denní menu, Aneta si ji s otevřenými ústy prohlíží a hlesne. „Co to máš na sobě, stalo se ti něco?“ Jitka okamžitě znejistí a jde svůj model konfrontovat se zrcadlem. Vypadá pořád stejně jako v obchodě. „Myslíš, že v tom vypadám blbě?“ Aneta ji rentgenuje očima a usilovně přemýšlí. „No nevypadáš nějak jako brutálně blbě. Jenom to vůbec nejsi ty. Je to prostě divný.“ Nevypadám brutálně blbě, a proto nevypadám jako já, aha, bleskne Jitce hlavou. Myslel si tohle i Robert, a proto se mnou už nechce být? Jitce se zhoupnou všechny fazole stále dlící v jejím břiše. Manžel nikdy ani nenaznačil, že by byl s jejím vzhledem nespokojený. Samozřejmě nejspíš nepřehlédl, že v prostoru zabírá poněkud víc místa než dřív. Ne že by se nesnažila s tím něco dělat. Minimálně jednou za dva až tři roky ji zachvátí panika z toho, jak vypadá, a vrhá se na hubnutí. Jednou se jí podařilo zhubnout patnáct kilo, podruhé deset. Bohužel zároveň s tím nastal jojo efekt, poprvé se jí vrátilo dvacet kilo a podruhé sedm. Když to sečte, je oproti výchozí váze v plusu. Ale Robert přece není povrchní, okřikuje se vzápětí. A navíc není nijak morbidně obézní. Je prostě klasicky lepá česká děva, možná trošku lepější, než se sluší. Ale jenom o trošku. Navíc věří tomu, že skoro po dvacetiletém vztahu by jí Robert přinejmenším naznačil, že si přeje, aby se vešla do velikosti 38, ale nejspíš by jí to řekl na rovinu. A nikdy se nic takového nestalo, takže je prostě tutovka, že manžel její váhu neřešil. V jeho životě se odehrálo něco jiného, pro jejich manželství úplně zásadního, co ona přehlédla.

52

Petra Zhřívalová

Co to jen mohlo být?

Jitka odkráčí do  sprchy, má ze sebe skvělý pocit. Ne snad že by učinila nějaký zásadní pokrok v provádění jednotlivých pozic pozdravu slunci. Ale vědomí, že v sobě objevila sebekázeň a opravdu každé ráno a večer sestavu odcvičí, je opojné. Alice odletěla na dva týdny prohlubovat si znalosti jógy do Indie a samy s Bárou meditovat nebudou. Už včera si místo toho radši pořádně pokecaly, Bára u  téměř povinného jasmínového čaje a  Jitka si přinesla kávu ze Starbucksu. Dneska to udělá zrovna tak. Je si jistá, že svůj kredit tím neztratí. Báře zaimponovala svou schopností sehnat Němcovi kuchařku nejen schopnou vařit veganské lahůdky, ale též nabídnout kompletní makrobiotický talíř magorům na druhou, jak si Jitka vyznavače této odrůdy veganského stravování pro sebe pojmenovala. Samozřejmě i  Alice odletěla s  výborným pocitem, že s  tou Jitkou měla pravdu a skvěle se osvědčuje. Prostě všechno jde dobře. Tedy v rámci možností, co se týče Jitčiny největší bolesti, žádný posun nenastal. Robert bezproblémově funguje v rámci střídavé péče, pořád Jitce posílá peníze, i když už má práci, a kdykoli od něj cokoli potřebuje, reaguje mile. Ale neprojevil sebemenší snahu ji vidět. Naděje, že by mu chyběla a chtěl by se k ní vrátit, slábne, a panika z nevratnosti rozvodu sílí. Jitka si zakazuje o daném tématu přemýšlet, chce na Báru působit bezstarostně a duševně vyrovnaně. K tomu se tesknění za manželem, který ji bezdůvodně opustil, moc nehodí. Klepe na  dveře její kanceláře a  vchází dovnitř. Zastihne ji, jak si s velikým zaujetím vykládá karty. „Promiň, nejdu nevhod?“ okamžitě je jí trapné, že nepočkala, až ji vyzve ke vstupu do místnosti, a hned tam vlezla. Bára se na  ni usměje. „Vůbec ne, vždyť jsme se domluvily, že si

O fous líp

53

ráno dáme čaj, ne? Nechceš si taky vytáhnout kartu na dnešní den?“ Jitka se rozvalí na  židli u  jejího stolu a  s  chutí si lokne latté. „Já nevím, upřímně, nevěřím na to.“ Bára shovívavě mávne rukou. „Taky jsem samozřejmě měla pocit, že je to blbost. Pak jsem jednou úplně náhodou na YouTube objevila Doreen Virtueovou a  její andělské předpovědi. A  začala jsem se víc zajímat o  anděly a  díky komunikaci s  nimi jsem pochopila, že jsem všechno dělala špatně.“ Jitka si není jistá, jestli tenhle ranní pokec ustojí. Včera řešily osobní vztahy mezi Alicí a dalšími dvěma spolumajiteli, což bylo velice přínosné, protože díky Báře se dozvěděla spoustu podstatných informací. Alice, Filip a Mirek jsou kamarádi z gymnázia, přátelství jim vydrželo až dosud. Všichni vydělali šílenou spoustu peněz, ale přitom neztratili touhu nenechat se majetkem ovládat. A  tak založili Palác jógy, oázu nejen pro ně, ale všechny lidi, kteří nerezignovali na  svůj duchovní růst. A mají na něj dost peněz. Což samozřejmě Bára nevyslovila, ale Jitka už to ví, díky znalosti místních ceníků. O andělech z bohoslužeb z kostela v Kovářově Jitka ví, že jsou to Boží pomocníci. Možná by pár archandělů vyjmenovala. S tím úplně vystačí. Ale nevydrží poslouchat, jak někdo tráví čas s tím, že se prostřednictvím karet pokouší získat od andělů praktické rady do života. To vážně není nic pro ni a ani si tím nehodlá kazit požitek z toho božského kafe. Rychle si v duchu zformuluje společensky únosnou výmluvu, proč musí okamžitě zmizet, ale Bára pokračuje dál a  Jitka jí nechce skákat do řeči. „Vždycky jsem chtěla mít velikou rodinu, hodně dětí, domeček, kočku a psa. Už jsem si myslela, že jsem s tím správným chlapem, ale pak jsme se rozešli. A  najednou mi bylo třicet, a  žádný nový vztah na obzoru. Byla jsem úplně posedlá tím, abych si našla toho pravého a  měla rodinu. Pořád jsem četla inzeráty, sama si je podávala, věčně chodila na nějaká rande ze seznamky. Bez výsledku. Když mi bylo třicet pět, naši už se rozloučili s představou, že se ode mě dočkají vnoučat,

54

Petra Zhřívalová

to byla strašná depka, ještě zuřivěji jsem podnikala snahy seznámit se. No a pak jsem objevila tu Doreen.“ Jitka okamžitě mění rozhodnutí, tohle je zajímavější, než čekala. Báře je tedy víc, než myslela, znovu si ji prohlíží, to bláznivé oblečení má možná jakýsi omlazovací efekt. Zadoufá, že stejně zafungují i její žabičkové harémky, které od chvíle, co si je pořídila, nosí jako pracovní uniformu. Bára pohledem ověří, že Jitku zaujala, zatváří se spokojeně a  pokračuje. „Pochopila jsem, že čím víc tlačím na pilu, tím víc ventiluju svoje zoufalství a do vesmíru vysílám signál, na základě kterého se mi zoufalství vrací ještě ve větší míře.“ Bára s požitkem upije svého jasmínového čaje a Jitka douškem latté spláchne svoji nevoli. Hovor už se zase stáčí do nepřijatelných vod. O Báře by se ráda dozvěděla víc, ale ne zrovna z této oblasti. „Aha, a co tedy podle andělů máš dělat?“ snaží se znít mile. „Ve  vztahu k  partnerovi nic. Jsem připravená přijmout do  svého života skvělého muže, se kterým vytvořím milující rodinu. A vím, že ho potkám. Kdy a jak, to nechávám na vesmíru.“ Jitka doufá, že se jí podaří formulovat to, co ji zajímá, tak, aby se Báry nedotkla. „To vypadá zajímavě. A stanovila sis nějakou deadline, dokdy tuhle metodu budeš používat?“ Bára na ni mrkne. „Hele, nejsem blázen! Uvědomuju si, že mi je osmatřicet a každým měsícem se šance založit rodinu snižuje. Ale zároveň vím, že se opravdu nemusím bát, protože jsem Bohem milované dítě a má přání jsou vyslyšena dřív, než je vyslovím.“ „To je jasné.“ Jitka se na  lepší repliku nezmůže a  je ráda, že dala dohromady alespoň tuto neutrální větu. Bára se mýlí, je blázen, cvok první kategorie. Samozřejmě nemá nic proti tvrzení, že Bůh miluje lidi jako svoje vlastní děti, ale kolegyně z toho vyvozuje vážně pitomé závěry. Nejradši by s ní zatřásla a vzápětí jí zaplatila rychlé rande. Ale její motivací je žít v míru na pracovišti, takže se zdrží jakýchkoli ne-

O fous líp

55

souhlasných komentářů, natož akcí. Bára zamíchá karty a podá balíček Jitce. „Schválně si jednu vyber a uvidíš.“ Jitka se rychle rozhoduje: udělá, co Bára chce, a pak si jako vzpomene, že musí honem zavolat do školy kvůli kroužku Amálky a rychle se vytratí. Bára od ní odebírá vytaženou kartu a s vážnou tváří ji interpretuje. „Přej si, abys odpustila. Andělé tě nabádají, abys ze své mysli a svého srdce vytěsnila všechny výčitky, které máš jak vůči ostatním, tak vůči sobě. Tím se osvobodíš a budeš moct ve svém životě uvítat opravdové štěstí.“ Jitka by se ráda tvářila, jakože nad výkladem karty přemýšlí, ale přijde jí to tak trapné! Zábava hodná maximálně šesté třídy na základce, už na sedmičku by to bylo moc dětinské. Bára nepochybně plánuje podat jí hlubší rozbor, ale do dveří se najednou vřítí Mirek Wichner, spolumajitel Paláce jógy a člen správní rady. „Ahoj, musím okamžitě mluvit s Alicí, a u sebe není. Kde ji najdu?“ vychrlí, co ho trápí, a teprve poté si všimne Jitky. „Dobrý den,“ utrousí směrem k ní a zase se tázavě zadívá na Báru. „Alice přece už odletěla do té Indie,“ vykulí na něj oslovená oči, jak mohl takovou věc zapomenout. Mirek se zhroutí na volné křeslo u dveří. „Tak to jsem úplně v háji. Nutně potřebuju psychoterapii, jsem na dně, nedokážu fungovat, jsem úplně rozhozený, přijdu o ohromný byznys a spadnu do takové deprese, že už se z toho nevyhrabu.“ „Neboj, žádný problém, během chvilky ti najdu nějakého odborníka a objednám tě k němu.“ Bára je přes všechny ulítlosti schopná asistentka a  okamžitě se vrhá k počítači, aby potřebný kontakt našla. Mirek ji však gestem ruky zastaví a  dramatickým tónem pronese: „Ani náhodou, nikam jinam nejdu! Klasickou terapii jsem zkusil jednou, a když jsem se svěřil, že věřím v energie, předepsali mi antidepresiva!“ Mirek propadá záchvatu sebelítosti a Jitka potlačuje chuť ho pro-

56

Petra Zhřívalová

plesknout. Vážně by ji zajímalo, co se mu děje. Ale nevěří mu, že je to tak fatální; to by vzal zavděk jakoukoli pomocí. Bára přemýšlí, až se samým úsilím mračí, a  Jitce okamžitě probleskne hlavou myšlenka na Roberta. Možná proto byl pořád zamračený, protože se nikdy nedokázal odtrhnout od náročných intelektuálních pochodů, a ani doma neuměl vypnout. „Už to mám,“ rozzáří se vzápětí Bára. „Nechtěl by sis popovídat s Jitkou? Ona je vystudovaná psycholožka.“ Když Jitce dojde, co její kolegyně právě navrhla, úplně v ní hrkne, má pocit, že dokonce vydala zvuk jako staré hodiny, když se ručičky překřížily na dvanáctce, ale porouchaná kukačka už nezvládla vyletět. Nejdřív se podívá na Báru, aby pohledem zjistila, zda je to projev zvráceného smyslu pro humor, který u ní dosud neobjevila, nebo známka počínající fáze nebezpečného šílenství. Bára se však dívá na  Mirka a povzbudivě se na něj přitom usmívá. Jitka opatrně stočí pohled k němu a jejich oči se střetnou. Když z nich vyčte, že o návrhu Báry seriózně přemýšlí, vyděsí se a rychle zakoktá: „Sice jsem to vystudovala, ale v  kombinaci s  pedagogikou, a  nemám vůbec žádnou praxi, věnovala jsem se vychovatelství dětí.“ Bára jí poklepe na  rameno. „Máš vrozený dar naslouchat, o  tom jsem se sama přesvědčila. A Mirka nemůžeme nechat v nouzi. Zkuste to a uvidíte. Když to nepůjde, tak toho prostě necháte, co se může stát?“ Mirek se párkrát zhluboka nadechne a stejně intenzivně provede výdech. „Má pravdu, Jitko. Pojďme to zkusit. Báro, otevři nám Alicinu kancelář, jsem zvyklý ležet v tom ratanovém relaxačním lehátku.“ Asistentka společné šéfové křepce vyskočí ze židle a s radostným výrazem jde plnit zadaný úkol. Když pouští Jitku do kanceláře, dloubne ji do žeber a povzbudivě zašeptá: „Zvládneš to! A neboj se požádat anděly o pomoc!“ zamrká na ni a zmizí. Jitka se rozpačitě usadí na  křesílku u  konferenčního stolku, jehož druhou stranu kopíruje zmíněné ratanové lehátko s polstrováním z  režného bavlněného plátna. Mirek se do  něj svalí, zapíchne

O fous líp

57

pohled do stropu a začne, dle Jitčina názoru, trochu afektovaně vysvětlovat. „Asi to pro mě bude těžké se vám úplně otevřít, neberte to osobně, ale prostě vás vůbec neznám.“ Jitka si je jistá, že se jí nedostatek důvěry nedotkne. Má jediné přání, a sice co nejrychleji skončit tuhle komedii. V roli psychoterapeuta v životě nebyla a teoretické znalosti, kterými snad během studia alespoň po přechodnou dobu disponovala, jsou dávno ty tam. Rychle se rozhoduje – aby situaci přežila, bude k Mirkovi přistupovat, jako by to bylo problematické dítě v družině. Nasadí účastný, chlácholivý tón. „To je naprosto v pořádku. Domluvme se, že mi svěříte jenom to, co budete považovat za správné, a pokud byste měl pocit, že vyzvídám již přes rámec, řeknete stop, ano?“ Mirek se zatváří spokojeně, ale nepodívá se na  ni a  oči má stále upřené do stropu. „Výborně. Tak já začínám.“ Setrvává ve stejné pozici a očima neuhne ani půl milimetru, Jitka pochopí, že toto je jeho obvyklá terapeutická poloha. „Nevím, jak to popsat. Mám v poslední době takové divné pocity. Připadám si, jako by mě ohrožovala Nicota.“ Mirek se najednou posadí a podívá se zpříma na Jitku. „Pamatujete si ten film z osmdesátek, Nekonečný příběh?“ Jitka si matně vybaví, že tam létal drak, co měl hlavu jak labrador, a kývne nejistě hlavou. Mirka to uspokojí a práskne sebou zase zpátky do polohy vleže. „Tak přesně takový pocit mám. Všechno kolem mě mizí v bezbřehé prázdnotě, ovládá mě zkáza a zmar.“ Jitce okamžitě začne v uších znít písnička Dělání, dělání, všechny smutky zahání, ale ovládne se a vážně Mirka pobídne: „Dokázal byste určit, co tento pocit spustilo?“ „Vůbec ne. Prostě se to okolo mě plížilo a najednou to na mě skočilo.“ Jeho sklon dramatizovat Jitce vůbec není sympatický, ale musí to

58

Petra Zhřívalová

zvládnout. „Vzpomínáte si, kdy se to stalo?“ V  rozporu se situací se Mirek zatváří spokojeně. „Vůbec ne. Jak říkám, už delší dobu jsem pozoroval, že to kolem mě krouží, ale kdy přesně to začalo, vůbec nevím.“ Jitka by se opravdu ráda o kousek posunula, ale klient je vytrvalý. „Můžete mi popsat, jaké konkrétní pocity to ve vás probouzí?“ Mirek ve své pozici vleže na chvilku úplně ztuhne, a když po dlouhých vteřinách začne vyprávět, Jitka pochopí, že jeho strnulost byla způsobená soustředěním. „Je to těžké, prostě nemůžu najít nic, co by mně bavilo, všechno mi přijde malicherné a  hloupé. Ale zároveň mě nenapadá nic zajímavého nebo opravdového, čemu bych se měl věnovat. A výsledný pocit je prostě absolutní, bezbřehá prázdnota.“ Jitka začíná být zoufalá, není si vůbec jistá, jestli se u Mirka náhodou nerozjíždí skutečná deprese a neměl by ho vidět skutečný odborník, nejlépe psychiatr. Vzápětí ji mrazení v  zádech upozorní na  skutečnost, že přichází chvíle poznání, a to ještě zdůrazní zhoupnutí v žaludku. Vždyť to samé jí přece říkal Robert! Také nedokázal pojmenovat, co konkrétně mu vadí, a přitom byl úplně paralyzován a neschopen pokračovat ve stávajícím způsobu života! Jitce je to jasné, než předá Mirka do péče odborníka, musí ho pořádně vyslechnout, on je klíč k pochopení Roberta! „Stalo se vám to už někdy v minulosti?“ Mirek zase ustrne, tentokrát na hodně dlouho. „Nevím, nevybavuji si to, asi nejspíš ne,“ zamumlá posléze a Jitka se konečně má čeho chytit; tentokrát jí totiž evidentně lže a  něco si velmi dobře vybavil. Léta v družině ji naučila soustředit se na nonverbální komunikaci dětí, z níž se dozvěděla mnohem víc než ze slov. „Dobrá, pojďme na  to tedy obráceně. Povězte mi, co vám dělalo radost před tím útokem nicoty. Může to být cokoli – pití vína, hraní golfu, sledování fotbalu, prostě jakákoli věc nebo činnost.“

O fous líp

59

Mirek se zase poctivě zamyslí. „Ten golf mě určitě bavil, také na fotbal se rád podívám, ideálně když k tomu piju dobré víno.“ Pak se zase odmlčí a Jitce dochází, že tudy cesta nepovede. „Nejlepší zážitek loňského roku?“ vypálí na něj. „Určitě Silvestr na  Seychelách!“ vyhrkne Mirek bez přemýšlení a  rozzáří se jako sluníčko. Jitka je ráda i  za  tuto malou stopu. Před čtyřmi měsíci byl evidentně v pohodě, takže se jí jeho pocity nicotnosti podařilo alespoň časově zařadit. Sleduje jeho výraz, je zjevné, že se ponořil do  příjemných vzpomínek, a náhle, jako mávnutím kouzelného proutku, se zase zakaboní. Takže on moc dobře ví, proč ho nebaví žít, otázkou je, proč problém maskuje za pocity prázdnoty. „Chcete mi povědět, jak ten Silvestr probíhal?“ zeptá se ho opatrně. „Vlastně nic zvláštního, slunce, písek, azurové teplé moře, skvělé koktejly a fajn parta.“ Zakaboněný výraz Mirka neopouští a Jitka se utvrzuje v přesvědčení, že někde v tom vyhřátém seychelském písku bude zakopaný pes. Honem loví z paměti, co včera Bára o Mirkovi vyprávěla. Pohádkově zbohatl na  výrobě počítačových her, několik licencí prodal do  Číny a  odtamtud mu plynou zisky převyšující devítimístné částky. Je svobodný a  bezdětný, Bára naznačovala, že ho nikdy neviděla po  boku ženy, nejspíš tedy bude homosexuál. Ale proč by z toho měl mít v dnešní době stres? Homosexualitu už nikdo neřeší. Zkusí opatrně ťuknout. „Jste s tou partou ještě v kontaktu?“ Mirek se zatváří znechuceně. „Občas si napíšeme na  Facebooku, proč?“ „Napadlo mě, jestli by vás třeba nerozveselilo se s nimi zase vidět,“ krčí Jitka rameny a cítí, že tenhle směr je samá voda a ani náhodou nepřihořívá. „Zas tak výjimeční nebyli, abych se s nimi viděl víckrát. V letoviscích, kam létám, většinou bývají dobré party.“ Jitka není daleka od toho to vzdát. Pošilhává po hodinkách, které

60

Petra Zhřívalová

má Mirek na ruce – o tu parodii na psychoanalýzu se už spolu pokoušejí snad dost dlouho a mohli by to ukončit. Střelí od boku otázku: „Co vás čeká v nejbližší době?“ Mirek zbledne a dlouho mlčí. Zatne ruce v pěst a Jitka má pocit, že zase přihořívá. „Svatba sestřenice. Ale to zdaleka nebude taková pohoda jako dovolená u moře.“ Čeká, jestli se sám nerozvypráví, ale po dlouhých vteřinách je nucena pobídnout ho otázkou. „Nemáte s příbuznými dobré vztahy?“ Zase dlouhé mlčení a pak váhavě odpovídá. „Ale jo, řekl bych, že se máme celkem rádi.“ Nyní zatíná ruku v pěst Jitka, aby ovládla pokušení zařvat na něj, ať už teda vybalí, v  čem je problém. Musí si zase připomenout svou družinářskou taktiku, na dítě se nesmí nikdy zhurta, zvlášť pokud má nějaké trable. „Mirku, kroužíme kolem nějakého problému, který je uvnitř vaší rodiny. Nemusíme o něm mluvit, jestli nechcete. Ale prosím, uvědomte si, že řešení nesnází začíná teprve v tom momentě, kdy je pojmenujete a připustíte jejich existenci. Bez toho se nepohneme ani o krok.“ Jitka mluví konejšivě, jako by byl Mirek prvňák, který dostal první pětku a bojí se jít domů. Doufá, že tím by mohla být jejich prapodivná seance u konce, když Mirek najednou tiše pronese: „Naši samozřejmě vědí, že jsem homosexuál. Přiznal jsem jim to asi před dvaceti lety a  vzali to skvěle. Vím, že jsou na  mě pyšní. Ale jsou tak...“ Mirek se odmlčí a Jitka chápe, že proto, aby našel přesné pojmenování, a tak se snaží ani nedýchat, aby ho nevyrušila. „Bezbranní,“ pokračuje po  chvíli. „Žijí v  Mikulově. Nevím, jestli to tam znáte. Ale v některých věcech se tam čas zastavil v 18. století a homosexualita je úchylka. A mně je hrozně líto, že je ohrožuju tím, jaký jsem. Kvůli nim bych si přál mít ženu a děti, abychom byli takzvaně normální. A oni nemuseli pořád někomu vysvětlovat, proč jsem skoro v padesáti

O fous líp

61

pořád bezdětný a svobodný. A vyvraceli domněnky, že jsem na chlapečky, protože to přiznat nemůžou.“ Jitka doufá, že udržela neutrální výraz a  ve  tváři se jí nezračí emoce. Srdce jí bije tak silně, že je to snad vidět i přes pestrobarevné bavlněné tričko. Všechno je jí najednou úplně jasné, Robert je homosexuál a bojuje s neschopností to přiznat sobě a posléze světu! Všechno do sebe najednou zapadá! Jitce se hlavou prohání milion myšlenek a  potřebuje si je utřídit. Urychleně se proto potřebuje Mirka zbavit. Snaží se přimět svůj mozek k disciplíně, teď se maximálně soustředí na toho afektovaného chlápka rozvaleného proti ní v luxusní ratanové lenošce, aby se s ním mohla co nejdřív rozloučit. A potom bude mít příležitost řešit si vlastní problémy. „Mirku, musí to pro vás být strašné břemeno, když žijete s pocitem, že ztěžujete život svým rodičům. Co myslíte, že by vám na  to řekli, kdybyste se jim s tím svěřil?“ „Určitě by mě utěšovali, ať si to vůbec neberu, že jim to nevadí,“ odpovídá asi upřímně, protože se přitom mimoděk usmívá. „Výborně. A my se teď domluvíme na jednom pravidle.“ Jitka možná ani neví, že je z ní zase ta dobrosrdečná družinářka, co umí komunikovat s dětmi, jako by byly rovnocenní partneři. „Mezi vámi a  vašimi rodiči panuje vzájemná důvěra. Takže přestanete spekulovat o  tom, že je vaše orientace trápí nebo omezuje. A budete věřit, že kdyby s tím měli problém a chtěli, abyste to řešil vy, dají vám vědět.“ Mirek visí Jitce na  rtech a  ta se najednou lekne vlastní zodpovědnosti, respektive faktu, že k  Mirkově terapii přistoupila úplně lehkovážně a nepřipustila, že on to bere naprosto seriózně. Vycouvat se z toho už ale nedá, a proto se snaží stejně suverénně pokračovat. „Vedle toho pro vás mám ještě domácí úkol. Soustřeďte se na drobnosti, které vám přinesou takovou tu radost všedního dne. Třeba zjistíte, že máte chuť na nějaké jídlo, dáte si ho a budete vnímat

62

Petra Zhřívalová

ten příjemný pocit. Naším cílem je, abyste se každý den cítil o fous líp než ten předchozí, třeba jenom díky požitku z dobrého čaje. Je to jasné?“ Mirek si sedá a tváří se skoro slavnostně. „Děkuji, moc jste mi pomohla. Budu se držet vašich doporučení.“ Jitka má co dělat, aby po  jeho odchodu odešla do  své kanceláře normálním krokem a neběžela. Honem loví ve své nové tašce z Nepalandy telefon. „Ivo, musím se s tebou dneska nutně vidět. A v žádné čajovně, ale u vína, já prostě potřebuju alkohol! Už vím, proč mě Robert opustil! On je totiž homosexuál!“

Než se Iva přiřítí do vinárny, Jitka už stihne vypít skoro dvě skleničky. Sama se nevyzná ve svých pocitech, a tak nutně potřebuje, aby jí kamarádka pomohla je utřídit. Na jednu stranu ji mrazí z poznání, že Robert už se k ní nejspíš nikdy nevrátí a jejich manželství spěje k nevyhnutelnému konci. Zároveň cítí něco jako úlevu, ona tedy nedělala nic špatně, nemohla něco dělat líp, nepřispěla k rozvodu, není, co si vyčítat, co si klást za vinu. Iva ještě v  kabátě usedá ke  stolku a  bez pozdravu vychrlí: „Celý den nemyslím na nic jiného než na Roberta a jak to s ním vlastně je! Vůbec mi to k němu nepasuje, on je typ spíš na mladou milenku než milence! Jak jsi na to přišla?“ Přichází servírka a Iva si honem poslušně svléká kabát, jako by se snad bála, že ji přišla poučit o správném chování v restauraci. „Asi bych si dala čaj, jaký máte?“ nezdržuje se čtením nápojového lístku. „Klasický černý, zelený, pak spoustu ovocných, můžu vám také nabídnout čerstvý zázvorový.“ Servírka okem zkontroluje, že Jitce dochází víno a spiklenecky na ni mrkne. „Přinesu vám další víno?“

O fous líp

63

Jitka ví, že by měla brzdit, nebo zítra prožije opravdu bolestivé ráno, ale nedokáže odmítnout a souhlasně pokývá hlavou, ještě jednu dvojku snese. Iva si objednává zelený čaj a servírka odklape pryč. „Dneska jsem proti své vůli dělala s jedním člověkem terapii, ani se neptej na detaily, bylo to strašné! Ale díky tomu mému ,pacientovi‘ mi to najednou docvaklo! Všechno, co popisoval, úplně přesně pasovalo na  chování Roberta! Ten můj pacient je rozhozený z  toho, že kvůli jeho orientaci se na  jeho rodiče na  malém městě může někdo dívat skrz prsty. Dokonce pronesl, že by se snad kvůli tomu oženil a  měl děti!“ Jitka ze sebe střílí nedávno zjištěné informace jako kulomet a dochází jí dech, vítá proto přerušení v podobě servírky nesoucí jim objednané nápoje a využije plně její přítomnosti, kdy sbírá síly. Jakmile spatří její záda, zase pokračuje v palbě slov. „Teď, když znám šifru, mi úplně všechno dává smysl! Vždycky mi přišlo zvláštní, že Robert nikdy neměl žádnou oblíbenou herečku, vždycky jenom herce! Normální chlap přitom vždycky adoruje nějakou sexbombu, ne? Nikdy ho ani nezajímaly televizní přenosy soutěží krásy! Na to přitom taky všichni logicky koukají. Nebo jak mi vždycky vyčítal, když někde našel smítko prachu, toho si přece normální chlap vůbec nevšimne. Nemluvě o jeho posedlosti dokonale se oblékat podle poslední módy.“ Jitka si musí dát zase pauzu, a protože jí kromě dechu najednou začne docházet i odvaha, lokne si pořádně vína. „A myslím, že s tím i souvisí, proč si vybral mě. Mockrát jsem přemýšlela, jaký měl důvod pro to, že se rozešel s tou modelkou a začal chodit se mnou.“ Jitka se bojí, že trochu zrudla. Ačkoli je Iva její nejlepší kamarádka a  nikomu jinému se s  důvěrnými věcmi nesvěřuje, ani jí neřekla o svém největším životním mindráku. A teď s ním musela ven, jinak se jí nepodaří Robertův homosexuální profil přesně dokreslit. Iva si vzrušeně lokne čaje a vzápětí mává na servírku. „Prosím, do-

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.