NOCÍ ZLOMENÁ PATRICIA BRIGGS. FANTOM Print 2014

PATRICIA BRIGGS

NOCÍ ZLOMENÁ FANTOM Print 2014

Copyright © 2014 by Hurog, Inc. Translation © Kateřina Niklová Cover © Daniel Dos Santos Map by Michael Enzweiler ISBN 978-80-7398-613-1 (ePub) ISBN 978-80-7398-614-8 (mobi) www.fantomprint.cz www.facebook.com/fantomprint

Věnování

Našim dobrým přátelům – vy víte, o kom mluvím. Netuším, jak je možné, že jsme skončili obklopeni tolika lidmi, se kterými by člověk, jak říkával můj otec, „sjel řeku“. Ráda bych tuto knihu věnovala hlavně dvěma z nich, kteří pro nás tento rok udělali, co mohli, zatímco my se snažili skloubit hloupé cestovní itineráře s koňmi, kteří rádi čekají, dokud neodjedu, aby mohli začít vyvádět hlouposti. Veterinární doktor Dick Root držel moji dceru za ruku, když Tilly rodila hříbě, zatímco Mike a já jsme byli na cestách. Jen málokdo by snesl tucet telefonátů ve čtyři ráno, aniž by se přestal ovládat. Děkuju, Dicku. Doufám, že ty a Ally (Alivia) spolu odjedete mnoho šťastných kilometrů. Deken Schoenberg je další člověk, který mě spasil, a to třeba tím, že i v neúnosném horku ošetřil kopyta mých koní, podal mi pomocnou ruku, když toho na mě bylo moc, anebo, což není náhodný příklad, za mě zaskočil, když jsem zůstala trčet v cizí zemi pět set kilometrů daleko a jeden z mých neposedných ročků si vybral právě tu chvíli na to, aby se zranil. Magicovi je líto, že tě nakopl, hlavně po tom, co jsi urazil skoro osmdesát kilometrů, abys mu pomohl. Slíbil mi, že se v budoucnu bude k našim přátelům chovat líp. Až příště někam pojedeme, koním to raději nepovím.

Poděkování

Tento příběh vděčí stejně jako všechny mé ostatní příběhy za hodně lidem, kteří si ho pročetli a vychytali veškeré chyby, nedostatky a ostatní mouchy, které kniha nasbírá za měsíce, kdy je psána. Chyby, které v ní zůstaly, jsou jen a jen mé. Následující lidé si prošli kousky, útržky a části knihy, aby ji pomohli zlepšit: Collin Briggs, Mike Briggs, Linda Campbellová, Michael Enzweiler, Deb Lentzová, Ann Petersová, Kaye a Kyle Robersonovi, Anne Sowardsová a Sara a Bob Schwagerovi. Jestli se vám kniha líbí, pak jsme jim vy i já, drahý čtenáři, povinováni vděčností.

1.

T

elefon zazvonil, zrovna když jsem byla až po lokty ponořená

do zpěněné vody na nádobí. „Vezmu to,“ řekla moje nevlastní dcera Jesse a rychle vložila do dřezu dvě sklenky a vidličku. Vlkodlačí smečka, která pohromadě jí, pohromadě i zůstane, pomyslela jsem si, zatímco jsem drhla z talíře zaschlé vajíčko. Nedělní snídaně se neúčastnila celá smečka – někteří členové měli vlastní rodiny jako normální lidé nebo pracovali o sabatu. Snídaně nebyly povinné, protože to by podkopalo jejich smysl. Darryl, Adamův zástupce, který obvykle vařil, byl zatraceně dobrý kuchař a jeho jídlo přilákalo každého, kdo mohl přijít. Myčka nádobí jela na plné obrátky, plná až po okraj. Já bych nechala zbytek nádobí ležet, dokud by nebyla jedna várka hotová, ale Auriel, Darrylova družka, o tom nechtěla ani slyšet. Já se s ní nehádala, protože jsem patřila ke třem členům smečky, kteří jí byli nadřazení, a ona by tak musela ustoupit. Zavánělo by to švindlem a já nikdy nešvindlovala. Jenom v případě nepřátel, ozval se tiše hlas v mojí hlavě. Zněl sice jako můj, mně se ale zdálo, že patří Kojotovi. Druhý důvod, proč jsem jí vyhověla, byl sobečtější. Auriel a já jsme spolu vycházely, takže byla jedinou ze tří vlkodlačic ve smečce, která se mnou zrovna mluvila.

Ani Auriel se nelíbilo, že jsem se stala družkou alfy – byla jsem kojotí měňavec mezi vlky. Byla přesvědčená, že to neprospěje morálce smečky. A taky si, celkem oprávněně, myslela, že přivodím smečce potíže. Navzdory všemu si mě ale oblíbila. Byla jsem zvyklá na společnost mužů, bylo ale fajn promluvit si s nějakou jinou ženou kromě Jesse, mé nezletilé nevlastní dcery. A proto jsem, abych potěšila Auriel, umývala nádobí, o které by se jinak postarala myčka, a ignorovala jsem pálení horké zpěněné vody v drobných rankách, které jsem si způsobila při práci – odřené klouby byly věčným společníkem automechanika. Auriel nádobí utírala a Jesse se nabídla, že uklidí kuchyň. Tři ženy, které sdílely přátelskou chvilku nad domácími pracemi – matka by měla radost, kdyby nás viděla. To mě utvrdilo v rozhodnutí, že příští týden se o úklid postarají chlapi. Prospěje jim, když si rozšíří obzory. „Mám ve třídě jednoho chlapce.“ Auriel ignorovala vyzvánějící telefon, zabručela námahou a zvedla stoh talířů do kredence. Problémem nebyla tíha nádobí – Auriel byla vlkodlak; zvládla by na polici zvednout dvousetkilovou kovadlinu. Byla ale malá a musela si stoupnout na špičky. Jesse se protáhla okolo ní, aby se dostala k telefonu. „Všichni učitelé Clarka milují,“ pokračovala Auriel. „A taky všechna děvčata a většina kluků. Přitom lže, jako když tiskne. ‚Enrique opisoval ode mě,‘ řekl mi, když jsem se zeptala, jak je možné, že oba udělali stejné chyby. Enrique se prostě tvářil odevzdaně; tuším, že mu to Clark provedl už dřív.“ „Hauptmanova rezidence,“ řekla Jesse vesele. „Jak vám můžu pomoct?“ „Je tam Adam?“ „A tak jsem mu řekla…“ Auriel zmlkla, když její citlivé uši zachytily v telefonu známý hlas. „Potřebuju Adama.“ Hlas bývalé ženy mého manžela byl zastřený slzami. Christy Hauptmanová působila zoufale a napůl hystericky. „Mami?“ Jessin hlas zněl roztřeseně. „Mami, co se děje?“ „Dej mi Adama.“ „Mami?“ Jesse zoufale pohlédla na mě. „Adame,“ zavolala jsem. „Volá tě Christy.“

Byl v obýváku, kde mluvil s Darrylem a několika členy smečky, kteří se po snídani zdrželi, proto jsem nemusela moc zvyšovat hlas. Nebylo to poprvé, co Christy volala, protože něco potřebovala. Kdykoli jsem jednala s Christy, dostala jsem bolení břicha. Ne proto, že by mohla mně nebo Adamovi něco provést. Jenže Jesse, která matku milovala, zrovna teď se ale musela moc snažit, aby ji vůbec měla ráda, trpěla pokaždé, když ta ženská zavolala. A já nemohla udělat vůbec nic, abych tomu zabránila. „Už jde, mami,“ ujistila ji Jesse. „Prosím,“ řekla Christy. „Pověz mu, ať si pospíší.“ Zoufalé, hysterické slzy – ty nebyly neobvyklé. Tentokrát ale působila vyděšeně. A to jsem u ní ještě nezažila. Adam vešel do kuchyně a jeho ponurý výraz mi prozradil, že slyšel aspoň část z toho, co Christy řekla. Vzal si od Jesse sluchátko a objal ji paží. Po jeho chlácholivém objetí jí do očí vyhrkly slzy. Zoufale pohlédla na mě, pak vyběhla ven ze dveří a nahoru po schodech, asi mířila do svého pokoje, aby se uklidnila. „Co potřebuješ?“ zeptal se Adam, z velké části se ale pořád soustředil na dceru. „Můžu se vrátit domů?“ Auriel pohlédla na mě, já se ale tvářila netečně. Z mého výrazu nevyčte, co si myslím. „Tohle není tvůj domov,“ řekl Adam. „Už ne.“ „Adame,“ hlesla Christy. „Ach, Adame.“ Vzlykla a znělo to tiše a beznadějně. „Jsem v maléru a potřebuju se vrátit domů. Byla jsem tak hloupá. Odmítá mě nechat na pokoji. Ublížil mi, zabil mi kamaráda a sleduje mě na každém kroku. Můžu se, prosím, vrátit domů?“ To jsem nečekala. Auriel přestala předstírat, že neposlouchá, a prudce se obrátila k telefonu. „Zavolej policii,“ řekl Adam. „Od toho tu jsou.“ „Zabije mě,“ zašeptala. „Adame, on mě zabije. Nemám kam jinam jít. Prosím.“ Vlkodlaci umí poznat, když lidi lžou. A stejně tak i některá jiná nadpřirozená stvoření, která pobíhají kolem – jako třeba já. Po telefonu je to mnohem těžší, protože lež dokáží prozradit mimo jiné srdeční tep a pach – a ty se po telefonu nedají odhalit. Slyšela jsem ale v jejím hlase pravdu.

Adam se podíval na mě. „Pověz jí, ať přijede,“ řekla jsem. Co jiného jsem mohla říct? Kdyby se jí něco stalo, když jsme jí mohli pomoct… nevěděla jsem jistě, jestli bych s tím dokázala žít. Věděla jsem, že Adam by nemohl. Auriel mě dál sledovala. Zamračila se, pak se odvrátila a začala znovu utírat nádobí. „Adame, prosím?“ žadonila Christy. Adam přimhouřil oči, dál na mě hleděl a mlčel. „Adame,“ ozvala se ode dveří Mary Jo. Byla hasička, houževnatá a chytrá. „Smečka jí dluží za roky, co byla tvoje. Dovol, ať se vrátí, a smečka ji ochrání.“ Pohlédl na Mary Jo a ona sklopila oči. „Je to v pořádku,“ řekla jsem Adamovi a snažila jsem se nelhat. „Opravdu.“ Když jsem ve stresu, peču. A pokud kvůli ní napeču dost čokoládových sušenek na to, abych nakrmila celý Richland, bude to v pořádku, protože Adam potřeboval, aby to bylo v pořádku. A jestli se o něco pokusí, bude toho litovat. Adam byl můj. Zahodila ho stejně jako Jesse – a já si je vzala. Zpátky je nedostane. Možná je ani nechtěla. Možná jenom potřebovala místo, kde by byla v bezpečí. Nebyla jsem o tom přesvědčená, žárlivost ale není logická emoce, a já neměla důvod na Christy žárlit. „Dobrá,“ řekl Adam. „Dobrá. Můžeš přijet.“ Potom jeho hlas zjihl, když se zeptal: „Potřebuješ peníze na letenky?“ Vrátila jsem se k mytí nádobí a snažila se zbytek rozhovoru neposlouchat. Snažila jsem se neslyšet starost v Adamově hlase, jeho něhu – a uspokojení, které cítil, když se o ni mohl postarat. Dobří alfa vlkodlaci se starali o všechny okolo sebe; měli to v povaze. Možná bych to dokázala ignorovat, kdyby se všichni vlkodlaci, kteří zůstali v domě, nesešli v kuchyni. Poslouchali, jak Adam domlouvá poslední detaily Christyina návratu, a občas pokradmu koukli po mně, když si mysleli, že si toho nevšimnu. Auriel si ode mě vzala poslední hrnek. Vytáhla jsem špunt ze dřezu, setřásla si vodu z rukou a utřela si je o džíny. Ruce nepatřily k mým přednostem. Kůži jsem měla z horké vody scvrklou a klouby červené a oteklé. I po mytí jsem měla v kůži a pod nehty zažranou kolomaz. Christyiny ruce byly vždy krásné a nehty měla upravené francouzskou manikúrou.

Adam zavěsil a zavolal cestovní agentce, přes kterou zařizoval své časté obchodní cesty: v rámci své společnosti i vlkodlačích záležitostí. „Může zůstat s Honey a se mnou,“ řekla mi Mary Jo neutrálně. Mary Jo a Honey byly zbývající dvě vlkodlačice ve smečce. Mary Jo se nastěhovala k Honey poté, co před několika měsíci zabili Honeyina druha. Žádná mě neměla zrovna v lásce. Dokud se Mary Jo nenabídla, uvažovala jsem o tom, že bych Christy ubytovala u některého z členů smečky, ale jen proto, že jsem si celou věc dobře nepromyslela. Věděla jsem, že nechat Christy u Mary Jo a Honey by byla chyba. S Adamem jsme se usilovně snažili upevnit soudržnost smečky, což znamenalo, že já dělala, co jsem mohla, abych si Mary Jo a Honey ještě víc neznepřátelila. Docela se mi dařilo udržovat naše styky na úrovni zdvořilé neutrality. Kdyby se k nim Christy nastěhovala, využila by jejich odpor ke mně a vybičovala ho v rozkol o síle hurikánu, který by zaplavil smečku problémy. Když jsem si uvědomila, jakou moc Christy má a jak by mohla ublížit smečce, pochopila jsem, že nepředstavuje problém jenom pro můj vztah se smečkou, nýbrž i pro Adamův. Ubytovat Adamovu bývalou u Honey a Mary Jo by bylo hloupé, protože Mary Jo by cítila povinnost postavit se na její stranu pokaždé, když by došlo k napětí mezi Christy a Adamem nebo Christy a smečkou. Totéž by platilo pro kohokoli jiného, u koho by Christy zůstala. Christy bude muset bydlet s Adamem a se mnou. „Christy zůstane tady, kde se cítí v bezpečí,“ prohlásila Auriel, než jsem mohla odpovědět. „Ehm,“ řekla jsem, protože mi pořád bylo mdlo z toho, jak protivné bude mít ji nejenom v Tri-Cities, ale přímo tady v domě. „Nechceš ji tu?“ zeptala se Auriel a já si poprvé uvědomila, že stejně jako Mary Jo měla Christy raději než mě. „Bojí se a je sama. Nebuď trapná, Mercy.“ „Nechala bys u sebe Darrylovu bejvalku?“ obořila se na ni Jesse. Neslyšela jsem, kdy sešla dolů. Vystrčila bradu a důrazně se postavila na moji stranu. To jsem nechtěla. Christy byla její máma – Jesse by si neměla mezi námi vybírat. „Kdyby potřebovala pomoc, ano,“ vyštěkla Auriel. Říkalo se jí to snadno, protože Darryl nebyl rozvedený, aspoň pokud jsem věděla. „Jestli tu Christy nechceš, Mercy, bude vítaná v mém domě.“

K Aurielině nabídce se připojilo několik dalších a všichni obrátili nepřátelské pohledy mým směrem. Většina smečky Christy milovala. Byla přesně ta sladká, bezmocná hospodyňka, která se bandě vlkodlaků s přemírou testosteronu líbila. „Christy zůstane tady,“ řekla jsem. Mary Jo a Auriel se ale zrovna dopáleně hádaly, kde by Christy byla nejšťastnější, a muži věnovali pozornost jim, ne mně, proto mě nikdo neslyšel. „Řekla jsem,“ vkročila jsem mezi ženy a nasála do sebe Adamovu moc, abych dodala svým slovům na váze, „Christy zůstane tady se mnou a s Adamem.“ Obě ženy sklopily oči a ustoupily, ale nepřátelství v Aurielině tváři mi prozradilo, že jen autorita alfy v mém hlase ji donutila zmlknout. Mary Jo se tvářila spokojeně – byla jsem si docela jistá, že si myslí, že když Christy zůstane tady, získá šanci znovu zaujmout pozici Adamovy manželky. Adam pořád telefonoval, poté co jsem použila jeho autoritu, se ale rozhlédl, aby zjistil, co se děje, dál však chrlil instrukce. „Mít ji tady není dobrý nápad. U Honey a Mary Jo jí bude fajn.“ Jesse působila skoro zoufale. „Christy zůstane tady,“ zopakovala jsem, tentokrát jsem ale svá slova nezdůraznila Adamovu magií. „Mercy, já mámu miluju.“ Jesse nešťastně zkroutila rty. „Je ale sobecká a nenávidí, že jsi zaujala její místo. Bude dělat potíže.“ „Jesse Hauptmanová,“ vyštěkla Auriel. „Mluvíš o svojí matce. Projev jí náležitou úctu.“ „Auriel,“ zavrčela jsem. Dnešní ráno potřebovalo boj o dominanci mezi námi asi stejně jako atomovou bombu. Nemínila jsem ale dovolit, aby komandovala Jesse. „Dej si pohov.“ Auriel nepřátelsky vycenila zuby, upřela na mě žhavý pohled a kávové hlubiny jejích očí zežloutly. „Nech Jesse na pokoji,“ řekla jsem. „Překračuješ svoji autoritu. Jesse nepatří ke smečce.“ Auriel stiskla rty tak pevně, až jí zbělely, ale ustoupila. Věděla, že mám pravdu. „Tvoje matka se tu bude cítit bezpečně,“ řekla jsem Jesse, aniž bych odtrhla oči od Auriel. „A Auriel má pravdu v tom, že tady můžeme Christy lépe ochránit.“

Jesse na mě upřela zoufalý pohled. „Ona tátu nechce, zároveň ale odmítá, aby ho měl někdo jiný. Pokusí se vetřít mezi vás – jako čínské mučení. Kap. Kap. Kap. Měla bys slyšet, jak o tobě mluví.“ Ne. Ne, neměla. A neměla by to slyšet ani Jesse, nemohla jsem s tím ale nic dělat. „To je v pořádku,“ ujistila jsem ji. „Jsme dospělí. Dokážeme se chvíli chovat civilizovaně.“ Jak dlouho může trvat, než vlkodlak vystopuje stalkera a vyděsí ho k smrti? Stalkeři se vždy drželi v blízkosti své oběti, ne? „Dobrá samaritánka Mercy,“ zamumlala Mary Jo. „Neměli bychom jí být všichni vděční za její laskavost?“ Rozhlédla se, a když zjistila, že je centrem pozornosti, zrudla. „Co? Je to pravda.“ Adam, který byl pořád na telefonu, se k Mary Jo otočil a umlčel ji i všechny ostatní pohledem. Dokončil rozhovor s cestovní agentkou a zavěsil. „To by stačilo,“ řekl velmi tiše a Mary Jo sebou trhla. Velmi tichý býval ve chvíli, kdy se opravdu zlobil – těsně předtím, než začali umírat lidé. „Nebudeme o tom diskutovat. Nadešel čas, abyste všichni odešli. Christy nepatří ke smečce, nikdy k ní nepatřila. Nikdy nebyla moje družka, jen moje manželka. To znamená, že nejde o věc smečky, nic vám do toho není.“ „Christy je moje kamarádka,“ rozohnila se Auriel. „Potřebuje pomoc. Takže je to i moje věc.“ „Opravdu?“ zeptal se Adam, kterému očividně došla trpělivost. „Pokud je to tvoje věc, proč zavolala mně, a ne tobě?“ Když otevřela ústa, položil jí Darryl ruku na rameno a vyvedl ji ven z kuchyně. „Radši toho nech,“ řekl, než opustili dům. Vlci – včetně Mary Jo – se odplížili z místnosti, než mohl Adam říct cokoli dalšího. Stáli jsme v kuchyni, Adam, Jesse a já, a čekali jsme, dokud auta neodjela a nerozhostilo se ticho. Veškerý sjednocující vliv dnešní snídaně zmizel jako poslední zbytky vaflí. „Jesse,“ řekla jsem. „Tvoje matka je tu vítaná.“ „Víš, jaká je,“ rozohnila se Jesse. „Všechno pokazí. Dokáže lidi, tátu, donutit dělat věci, které ani udělat nechtěli.“ „Není to tvůj problém,“ řekla jsem jí, Adam se ale napjal, protože s ní souhlasil. „Dokáže přesvědčit i mě.“ Jessina tvář byla plná zoufalství. „Nechci ti ublížit.“

Adam mi položil ruku na rameno. „Jsi odpovědná jen za své činy,“ řekla jsem jí. Jim oběma. „Ne za její. Není vlkodlak, není alfa. Nemůže tě k ničemu přinutit, pokud jí to nedovolíš.“ Pohlédla jsem na hodiny, i když jsem dobře věděla, kolik je. „A teď, když mě omluvíte, převleču se a půjdu do kostela, jinak přijdu pozdě.“ Zamířila jsem ven z kuchyně, pak jsem se ale vzchopila a ve dveřích se otočila. „Něco mi říká, že se budu v nejbližší době hodně modlit za trpělivost a shovívavost.“ Zakřenila jsem se, třebaže jsem na to neměla vůbec chuť, a odešla jsem. *** Kostel moc nepomohl. Události toho rána mě pořád trápily, když jsem přistála na zádech na žíněnce na podlaze garáže. Vydala jsem hrubý zvuk, protože mi pád vyrazil dech a zahnal všechny moje starosti. Zavrčela jsem na svého útočníka – který mi vrčení oplatil ještě hlasitěji. Adam byl příliš pohledný, než aby ho vyceněné zuby zohyzdily, kohokoli jiného by ale jeho výraz nejspíš vyděsil. Mě? Já asi měla skryté sebevražedné sklony, protože se mi z Adamova vzteku podlamovala kolena, a ne hrůzou. „O co se snažíš? Zabíjet komáry?“ Adam se příliš zlobil, než aby si všiml mé reakce na jeho vztek. „Jsem vlkodlak. Snažím se tě zabít – a ty mě plácneš po zadku?“ Přestože jsem ležela na zemi, zůstal v neutrální pozici, která umožňovala snadnou rotaci pro úder nebo blok. Taky to ale znamenalo, že stál špičkami k sobě. Což nevypadá dobře u nikoho, dokonce ani u Adama, jeho tenké, propocené triko se ale snažilo dojem co nejvíce napravit. „Máš roztomilou prdelku,“ opáčila jsem. Protočil očima, opustil postoj a přikročil blíž. „A co se týká mého plácnutí,“ pokračovala jsem a uvolnila ramena na žíněnce, „snažila jsem se chytře odvést pozornost.“ Zamračil se. „Od čeho? Od svého úžasného, lstivého útoku, po kterém jsi skončila na zemi?“ Stočila jsem se, jednou nohou jsem se mu opřela zepředu o kotník, potom jsem vložila celou váhu do té druhé a holení ho nabrala zezadu

do kolene. Když zavrávoral, zvedla jsem se a loktem ho udeřila do velkého svalu vzadu na stehně tak silně, až se stáhl v křeči. Jakmile klesl na všechny čtyři, ohnala jsem se hasákem, který jsem sebrala při pádu, a dotkla jsem se jím jeho temene. „Správně,“ řekla jsem a potěšilo mě, že jsem zalhala řečí těla tak dobře, že jsem ho zaskočila. V boji se cvičil mnohem déle než já a byl větší a silnější. Stávalo se jen velmi vzácně, že jsem ho při tréninku porazila. Adam se překulil a promnul si stehno, aby uvolnil křeč, kterou jsem mu způsobila. Když si všiml hasáku, přimhouřil oči – a pak se zakřenil a lehl si na žíněnku, která zakrývala polovinu podlahy v garáži. „Vždycky mě přitahovaly podlé, lstivé ženy.“ Nakrčila jsem nos. „Věděla jsem, že máš rád ty lstivé, o podlých jsem ale nic netušila. Tak dobrá. Už nedostaneš žádné čokoládové sušenky. Nakrmím jimi zbytek smečky.“ Posadil se bez pomoci rukou, ne proto, aby se předvedl, prostě byl tak silný. Nebyl natolik ješitný, aby si uvědomil, jak mu při tom pod tenkým trikem vystouply svaly na břiše, a já mu to nemínila prozradit. Ani jsem nemusela. Zvedly se mu koutky úst, čokoládově hnědé oči potemněly a chřípí se mu zachvělo, když si všiml, že můj pach prosytila touha. Svlékl si triko, utřel si s ním obličej a odhodil ho stranou. „Mám rád jenom trochu podlosti,“ přiznal Adam tichým, zastřeným hlasem, ze kterého se mi rozbušilo srdce. „Schovat přede mnou sušenky je super podlé.“ Od mého souboje se zákeřným upírem jménem Frost jsme spolu trénovali každý den. Adam prohlásil, že s ohledem na mé sklony dostávat se do průšvihu může udělat jenom jediné, a to postarat se, abych se z nich uměla taky dostat. Pořád jsem třikrát týdně chodila na hodiny karate ke svému senseii, cítila jsem ale rozdíl, který mi trénink navíc přinesl. Při zápasu s Adamem jsem se mohla soustředit na boj a nemusela si dělat starosti s tím, abych někomu neublížila (vlkodlaci jsou houževnatí). Znamenalo to, že jsem nemusela zpomalit pohyby, abych zatajila, že nejsem člověk. Dnes to navíc znamenalo, že jsem mohla na chvíli zapomenout na telefonát z rána. Předklonila jsem se a opřela si čelo o jeho zpocené rameno. Hezky voněl: mátou a pižmem vlkodlaka, čistým potem a směsí pachů

specifickou pro Adama. „Ne. Kdybych byla super podlá, řekla bych Christy, aby si našla někoho jiného, kdo by ji zachránil.“ Objal mě paží. „Nemiluju ji. Nikdy jsem ji nemiloval tak, jak miluju tebe. Potřebovala, aby se o ni někdo staral, a já se rád starám o lidi. O nic víc nešlo.“ Byl přesvědčený, že tomu tak skutečně je, já ale znala pravdu. Viděla jsem je spolu v dobrých časech. Viděla jsem, jak moc mu její odchod ublížil, protože se staral o lidi, kteří mu patřili, a nenechával je odejít snadno. Nemínila jsem se s ním ale přít. „Nebojím se, že by se vetřela mezi nás,“ přiznala jsem popravdě. „Bojím se, aby neublížila tobě a Jesse. A smečce. Je to ale lepší, než aby musela čelit svým problémům sama.“ Sehnul se a opřel se tváří o moji hlavu. „Lhala jsi,“ řekl. „Vůbec nejsi podlá.“ „Ššš. To je tajemství.“ Lehl si na žíněnku a stáhl mě s sebou. „Asi mě budeš muset uplatit, abych tvoje tajemství zachoval,“ řekl zamyšleně. „Mám pocit, že v nejbližší době napeču spoustu sušenek,“ posteskla jsem si. „Možná změním názor a jednu nebo dvě ti dám.“ Zamručel, potom pomalu potřásl hlavou a překulil mě, takže jsem ležela na něm místo vedle něj. „To by trochu popřelo smysl, nemyslíš? Lidi tě nebudou považovat za podlou, když mě budeš krmit sušenkami.“ Jesse si vyrazila s přáteli a žádný z vlkodlaků se poté, co je Adam poslal pryč, nevrátil. Posadila jsem se a cítila, jak pode mnou dýchá, cítila jsem pevné svaly na jeho břiše. Zavrtěla jsem se, posunula se trochu dozadu a on se ostře nadechl. „Nevím, jestli bych tě dokázala uplatit nějak jinak,“ opáčila jsem vážně. Zavrčel na mě, doopravdy zavrčel. Pak řekl: „Vidíš? Super podlá.“ Někdy jsme na to s Adamem šli pomalu, a jak intenzita našeho milování sílila, přísahala bych, že snad vybuchnu a už nikdy nic neucítím. Po takových zážitcích jsem se probírala ochablá a trochu ztracená, ale v tom nejlepším slova smyslu. Milovat znamenalo být zranitelný a vědět, že je tu někdo, kdo vás případně v pádu zachytí. Ale když jsem se cítila zranitelná už předem, nedokázala jsem podobně odhodit sebekontrolu.

Adam se tentokrát rozhodl vše zlehčit, jako by věděl, jak křehká jsem se cítila. Byl vášnivý a hravý, a já mu oplácela stejným. Nebyla jsem jediná, kdo se obával, co s námi Christyina přítomnost udělá; nebyla jsem jediná, kdo potřeboval ujistit. Vykřikla jsem, když mě jemně kousl do ramene, náznak bolesti mi jako elektrický výboj sjel dolů po páteři a já vyvrcholila způsobem, který rozložil moje tělo na kusy, spravil ale mého ducha. Počkal, dokud jsem neskončila, pak začal znovu. Hleděla jsem mu do tváře, sledovala jsem, jak lpí na sebekontrole – a rozhodla se s tím něco udělat. Zakousla jsem se mu lehce do krku, objala ho nohama kolem pasu a zaryla mu paty do beder. Ztratil se ve mně, a to stačilo, abych dosáhla dalšího vyvrcholení. A když jsme pak leželi společně na žíněnkách, ve vzduchu se vznášel pach sexu a potu a on mě držel za ruku, cítila jsem, jak se problém s Christy smrskává na snesitelnou úroveň. Dokud mě Adam miloval, byla jsem si jistá, že se dokážeme vypořádat se vším, co by na nás Christy mohla vybalit. Zaplašila jsem nepříjemnou myšlenku, že euforie po milování s Adamem ve mně někdy vyvolává iluzi nezranitelnosti. *** Pozdě v noci, dlouho poté, co jsme si šli lehnout, zaklepal někdo na vchodové dveře. Adamova paže mi těžce spočívala zezadu na stehnech. Nějak se mi podařilo překulit se tak, že jsem ležela na posteli skoro našikmo. Za hlavou jsem cítila Médeu, svoji kočku, což vysvětlovalo moji podivnou polohu. Dokázala mě ve spánku odstrčit z polštáře, aby získala výhodu vyvýšené pozice. Někdo znovu zaklepal, zdvořilé ťuk-ťuk. Zasténala jsem a shodila Médeu z polštáře, abych si ho mohla přetáhnout přes hlavu. Adam zůstal nehnutě ležet, i když jsem se zavrtěla. Kočka taky. Neprotestovala, nezvedla se a neodešla. Prostě spala dál tam, kam jsem ji odstrčila. Ťuk. Ťuk. Strnula jsem, napůl se zvedla a pohlédla na Adama. Pak na kočku. Zatřásla jsem Adamovi ramenem, ale marně: něco ho udržovalo ve

spánku. A protože to ovlivnilo i kočku, dospěla jsem k názoru, že na vině je magie. Já jsem vůči některé magii imunní, proto asi na mě nepůsobila, ale neodbytné klepání… Ťuk. Ťuk. …přesně to ve mně vyvolalo dojem, že mě možná vynechali úmyslně. Někdo si se mnou chtěl promluvit o samotě. Anebo mi něco provést, když mi Adam nemohl pomoct. Skulila jsem se z postele, ze zásuvky nočního stolku vytáhla sig sauer a zásobník se stříbrnými kulkami nahradila tím s poměděnými náboji s dutinou. Žádný vlkodlak, kterého jsem znala, by nedokázal tak hluboce uspat alfu Adamova kalibru. Což znamenalo, že jde o fae nebo o čaroděje, a ty dokázala zabít obyčejná kulka. Byla jsem si tím docela jistá. Aspoň v případě čarodějů – pokud ovšem nešlo o Elizavetu – s fae to bylo komplikovanější. Kulky s dutou špičkou každopádně napáchají víc škody než ty stříbrné, ať už šlo o kohokoli. Stříbro bylo příliš tvrdé, než aby z něj byla dobrá munice. A když se člověk chystal sejít s neznámým nepřítelem, bylo vždy lepší být ozbrojený. Cestou ke vchodovým dveřím jsem zkontrolovala Jesse. Spala na zádech s rukama za hlavou a lehce chrápala. Prozatím byla v bezpečí. Ťuk. Ťuk. Zbraň mi dodala odvahu odplížit se dolů ze schodů. Byla těžká. Stejně jako každodenní trénink s Adamem se i nošení pistole stalo součástí mé rutiny. Nebyla jsem člověk, ne úplně, ale byla jsem skoro stejně bezmocná. Dokud jsem se nestala Adamovou družkou, moc na tom nezáleželo. V jistých ohledech jsem byla ve smečce bezpečnější – zároveň jsem ale byla jejím slabým článkem. Zbraň mi pomáhala kompenzovat rozdíl mezi mnou a vlkodlaky. Venku panovala tma a úzký skleněný panel vedle dveří byl tak jako tak vyplněný mléčným sklem. Neměla jsem jak určit, kdo je venku. Ťuk. „Kdo jste?“ zeptala jsem se zvýšeným hlasem, ale nekřičela jsem. Klepání ustalo. „Neříkáme svá jména jen tak někomu,“ odvětil příjemný mužský hlas. Skutečnost, že nezvýšil hlas, mi prozradila, že si toho o mně zjistil dost na to, aby věděl, že slyším lépe než obyčejný člověk. A jeho odpověď mi prozradila, co je, když už ne, kdo je.

Fae si dávali na jména dobrý pozor, měnili ta, která používali pravidelně, a svá starší tajili, aby je nikdo nemohl použít proti nim. Faeská magie funguje nejlépe, když ví proti komu. Na druhou stranu prozradit jméno nepříteli taky mohlo být ukázkou síly. Vidíš, jak málo se tě bojím? Povím ti své jméno, a dokonce ani s ním mi nedokážeš ublížit. Díky svému příteli a bývalému zaměstnavateli Zeemu – železem políbenému fae, který se sám prohlašoval za gremlina, a výbornému automechanikovi – jsem toho o fae žijících v okolí Tri-Cities hodně věděla, muže na prahu jsem ale podle hlasu nepoznala. Fae se uměli výtečně maskovat: uměli měnit své tváře, hlasy, a dokonce i velikost a tvary. Všichni fae ale měli odejít do rezervací po tom, co prakticky vyhlásili USA válku. „A já neotvírám dveře nikomu, koho neznám jménem,“ odpověděla jsem cizinci za dveřmi. „V poslední době mi říkali Alistair Beauclaire,“ řekl mi. Beauclaire. Ostře jsem se nadechla. Věděla jsem, kdo je, stejně jako všichni, kdo si pustili na YouTube video, které někdo natočil. Beauclaire byl fae a zabil muže, který mu unesl dceru s úmyslem zavraždit ji, stejně jako zavraždil spoustu jiných faeských míšenců (a taky několik vlkodlaků). Beauclaire prohlásil fae za nezávislé na USA a všech lidských autoritách. Byl Šedý pán, jeden z mocných, kteří vládli všem fae. Byl ale něčím víc, mnohem víc, protože toho dne vyzradil jedno ze svých dalších jmen. „Gwyn ap Lugh,“ řekla jsem. Jméno Lugh jsem si vyhledala po setkání s dubovým fae, který se o něm zmínil. Výsledky mého pátrání byly přinejmenším rozporuplné. Jediné, co jsem věděla jistě, bylo, že v dějinách legendárních fae zářil Lugh jako lucerna v tmavé noci. „Ap Lugh“ znamenalo Lughův syn, takže jsem aspoň nejednala se samotným Lughem. Fae před dveřmi zaváhal, pak pomaleji řekl: „Žil jsem i pod tímto jménem.“ „Jste Šedý pán.“ Snažila jsem se mluvit vyrovnaně. Jako Beauclaire žil dlouho v lidském převleku a podle rozhovorů s jeho přáteli, bývalou ženou a spolupracovníky ho všichni měli rádi. Nebylo by moudré urazit ho, když jsem nemusela, a nechat ho postávat na verandě by se patrně dalo za urážku považovat.

„Ano,“ řekl. „Dáte mi své slovo, že mi neublížíte?“ Bylo důležité neurazit ho, ale taky nejednat hloupě. Byla jsem si ale docela jistá, že kdyby chtěl vniknout dovnitř, dveře by ho nezastavily. „Dnes v noci vám neublížím,“ odpověděl ochotně a jeho přímost se fae vůbec nepodobala, což ve mně vzbudilo ještě větší podezření. „Jste tam venku sám?“ zeptala jsem se obezřetně, když jsem zvážila všechny možnosti, jak by mi mohl ublížit, aniž by porušil dané slovo. „A slíbíte mi, že dnes v noci neublížíte ani nikomu jinému tady v domě?“ „Jsem tady venku sám a slibuji, že dnes večer nikomu uvnitř vašeho domu neublížím.“ Zajistila jsem zbraň a odcouvala do kuchyně, kde jsem ji schovala pod hromadu utěrek čekajících na uklizení. Potom jsem se vrátila do předsíně a otevřela dveře. Tak brzy zjara byl noční vzduch stále mrazivý a dlouhé triko, které jsem měla na sobě, dříve černé, nyní došeda seprané a s nápisem Hauptman Security, mě nijak nezahřálo. Nespím nahá: být manželkou alfy znamenalo počítat s nečekanými návštěvami uprostřed noci. Nejsem ostýchavá ani se za své tělo nestydím, Adamovi se ale nelíbí, když mě jiní muži vidí nahou. Je pak prchlivější než obvykle. Adamova trika měla přesně tu správnou velikost, aby byla pohodlná, a když jsem je měla na sobě, pomáhalo mu to zachovat si ve společnosti jiných mužů chladnou hlavu. Beauclaire nesklopil oči níž než k mé bradě. Možná šlo o zdvořilost, možná o nezájem, každopádně mi to vyhovovalo. Voněl jako jezero, životem a zelení s náznakem letního slunce, třebaže stál pod hvězdami a měsícem a holé stromy okolo sotva ukazovaly pupeny. Narudlé hnědé vlasy se šedinami na spáncích mu dodávaly na normálnosti, kterou ale stále spící vlkodlak v mé posteli popíral. Beauclaire byl prostřední výšky, zato elegantně stavěný, a nedokázal úplně skrýt šlachovité svaly. Warren, Adamův druhý zástupce, měl podobnou postavu. Nepřipomínal boha slunce, boha bouří ani šejdíře, za kterého byl Lugh často označován. Před svým dramatickým výstupem na YouTube býval Beauclaire právník, a přesně tak teď vypadal. Fae samozřejmě mohli vypadat, jak chtěli.

Když jsem ustoupila a pokynula mu, aby vešel do obýváku, pohnul se jako muž, který umí bojovat – s dokonalou rovnováhou a obezřetně. Věřila jsem spíše tomu než vzhledu právníka. Vešel do obýváku, ale nezastavil se tam. Přízemí domu tvořil kruh, pokračoval proto dál skrz jídelnu a za roh do kuchyně, kde si vytáhl židli a posadil se zády ke zdi. Byla jsem si docela jistá, že se za jeho chováním něco skrývalo – fae kladli velký důraz na symbolismus. Možná si zvolil kuchyň proto, že hosté sedávali v obýváku, rodina a přátelé v kuchyni. Pokud ano, pak se možná snažil vystupovat jako přítel – anebo se mi snažil ukázat, že mu nemůžu zabránit vejít do srdce svého domu. Šlo o příliš jemné nuance, než abych si tím mohla být jistá, proto jsem to nechala být úplně. Úporná snaha odhalit smysl slov nebo konání fae by mohla jednoho dostat do blázince. „Paní Hauptmanová,“ řekl poté, co jsem se posadila naproti němu. „Pokud to chápu dobře, máte jeden z artefaktů mého otce. Přišel jsem si pro hůl.“

2.

„

N

emám vaši hůl,“ řekla jsem Beauclaireovi.

Měl to vědět. Pověděla jsem o tom Zeeovi a ten, podle svého syna, o tom řekl jiným fae, abychom se právě této scéně vyhnuli. Pokud to nevěděl, bylo tomu tak jen proto, že nepřišel z nedaleké faeské rezervace Walla Walla? Anebo že mu Zee nevěřil? „Kde tedy je?“ Jeho hlas byl hladký jako hedvábí a nebezpečný. Pokud to nevěděl, nemínila jsem mu to říct. Nebude se mu to líbit a já nechtěla rozzuřit Šedého pána sedícího u stolu v mé kuchyni. „Snažila jsem se ji fae vrátit,“ řekla jsem a hrála o čas. „Dala jsem ji strýčku Mikeovi, ale zase se vrátila.“ „Je velmi stará,“ řekl Beauclaire napůl omluvně. „Fae ji nemají, aspoň nikdo v místní rezervaci. Víte, kde je teď?“ Předpokládal, že jsem ji zase dala fae. Nebýt jeho omluvného tónu, asi bych mu s radostí… no, ne, nelhala bych. Opravdu jsem nevěděla, kde hůl je, jenom kdo ji má. „Ne přesně,“ odvětila jsem vyhýbavě. Zee říkal, že se fae nebude líbit, až zjistí, kde hůl skončila. „Tak co tedy ‚přesně‘ víte? Komu jste ji dala?“ Shora se ozvala rána a oba jsme vyskočili. Beauclaire se soustředil a já cítila, jak mě z jeho magie zamrazilo. „Okamžik,“ řekla jsem. „Půjdu se podívat.“ Ještě než jsem dokončila první slovo, vyskočila jsem ze židle a zamířila ke schodům. Ať už

zvuk způsobil kdokoli, patrně to byl někdo, na kom mi záleželo, a já nechtěla, aby ho Šedý pán vymazal ze světa. Zahnula jsem za roh a zjistila, že na mě ze čtvrtého schodu zírá Médea. „Je to v pořádku,“ řekla jsem Beauclaireovi. Vzala jsem kočku do náruče a ta ihned ochabla a začala příst, přesně jak měla ve zvyku. „Co to bylo?“ zeptal se. „Vím, že to bylo klišé jako ze špatného hororu,“ řekla jsem, když jsem zamířila zpátky do kuchyně. „Ale opravdu to byla jen kočka. Myslela jsem, že jste ji uspal stejně jako ostatní.“ Beauclaire se na kočku zamračil a magie ve vzduchu se pomalu rozplynula. Posadila jsem se a kočka se nechala dál hladit. „Kočky jsou složité,“ vysvětlil. „Podobně jako vy dokáží magii setřást. Nepočítal jsem s tím, že nějakou najdu v domě plném vlkodlaků, a spontánní, delikátní magie není moje specialita.“ Pohlédl na mě a do hlasu se mu vloudila hrozba, když řekl: „Hurikány, tsunami, zaplavená města – to je jednodušší.“ „Nic si z toho nedělejte,“ pravila jsem smířlivě. Svraštil obočí a já netečně pokračovala: „Ani nikdo jiný nikdy neslyšel o kočce, která by žila s vlkodlaky.“ Médea – patrně proto, že ze zkušenosti věděla, že nebezpeční muži s výhrůžným hlasem jsou nejvíce ochotní všeho nechat a pochovat ji – se rozhodla, že to zkusí na Beauclairea. Opustila můj klín, vylezla si na stůl a začala se velice pomalu plížit směrem k němu. „Mluvili jsme o holi?“ řekl a zvedl obočí. Nevěděla jsem, že jestli na mě nebo na kočku – sledovat Médeu při jejím pomalém, kočičím plížení bylo poněkud znepokojující. „Dubový muž s ní zabil upíra,“ řekla jsem. Byl to buďto začátek příběhu, nebo snahy odvést pozornost, to jsem ještě nevěděla. Zvedla jsem ruku a sevřela v ní Adamovu psí známku, která mi spolu se snubním prstýnkem a jehňátkem visela na krku. Jestli jsem měla Beauclaireovi zabránit v tom, aby ve vzteku zabil mě i moji příliš zranitelnou rodinu, musel pochopit – z mého úhlu pohledu – co se s holí stalo. Médea se dostala na opačnou stranu stolu a přikrčila se před Beauclairem. Soustředila se na něj a zakňourala. Nikdy jsem neslyšela žádnou jinou kočku vydat podobný zvuk.

„Dubový muž mi pak řekl,“ zvýšila jsem hlas, aby mě bylo přes Médeino kvílení slyšet, „že Lugh nikdy nevyrobil nic, co by se nedalo použít jako zbraň.“ Zamračila jsem se. „Ne, tak to neřekl. Řekl něco jako ‚nikdy nestvořil nic, co by se nedalo v případě potřeby použít jako oštěp‘.“ Médeino kňourání zesílilo ve vřískot, načež se proměnila v halloweenskou kočku; naježila chlupy po celém těle, a kdyby měla ocas, vsadila bych se, že by jí stál v pozoru. Médea se každý den potýkala s vlkodlaky, takže byla vůči strachu víceméně imunní. Měla ráda dokonce i upíry. A problém jí nedělali Zee ani Tad. Beauclaire se sklonil, až se ocitl tváří v tvář s Médeou. Na okamžik odložil maskovací kouzlo a já zahlédla něco krásného a smrtícího, tvora se zelenýma očima a dlouhým jazykem, načež na kočku zasyčel. Prakticky slétla ze stolu, zmizela za rohem a vystřelila nahoru po schodech. Mimoděk jsem ohrnula ret. „Nepřehnal jste to trochu?“ řekla jsem mu. Uvolnil se. „Takže hůl má dubový muž?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Zase se ke mně vrátila. Ale minulé léto… vydrovci…“ „Slyšel jsem, že jste zabila poslední vydrovce.“ Pokrčil rameny. „Vždycky byli krvelační a hloupí. Není to žádná ztráta…“ Odmlčel se, zamyšleně na mě pohlédl a řekl: „Vy jste je zabila tou holí?“ „Nic jiného jsem neměla po ruce.“ Snažila jsem se, aby to neznělo defenzivně. „A zabila jsem s ní jenom jednoho.“ Ostatních se zbavil Adam, to jsem mu ale nemínila říct. „Po jeho smrti se hůl začala chovat divně.“ Hladově. „Divně,“ zopakoval zamyšleně. Potom zavrtěl hlavou. „Ne. Jenom velké zbraně jsou při svém vzniku smočeny v krvi, obyčejně v krvi někoho mocného, někoho, jehož vlastnosti je udělají nebezpečnějšími. Hůl byla vyrobena hodně dávno.“ Napadlo mě, jestli bych se měla zmínit o tom, že si strýček Mike myslel, že jsem „smočila“ hůl já. Možná bych mu měla říct, že vydrovec nebyl to jediné, co hůl ten den zabila. Možná bych mu měla říct, že vydrovce zabila víceméně sama od sebe. Než jsem ale dostala šanci promluvit, Beauclaire pokračoval: „Čepel, kterou znáte jako Excalibur, se zrodila, když zabila mého otce.“

Odmlčel se a vycenil zuby v něčem, co rozhodně nebyl úsměv. „Jestli to chápu dobře, jejího tvůrce dobře znáte.“ Na okamžik jsem přestala myslet na hůl. U skákajícího Jehovy. U svaté noci. Siebold Adelbertsmiter kdysi dávno koval zbraně. Když jsem se s ním setkala, vlastnil autodílnu a opravoval volkswageny. Najal si mě a pak mi dílnu prodal, když Šedí páni rozhodli, že nadešel čas, aby přiznal, že je fae – desítky let potom, co fae vystoupili na veřejnost. Já ho znala jako nevrlého starého protivu se srdcem ze zlata, kdysi ale býval někdo úplně jiný: Temný kovář z Drontheimu. V pohádkách, které se o něm zmiňovaly, nepatřil k těm dobrým. Jedné mojí části, té, která se Beauclairea stále jaksepatří bála, dělalo starosti, že se jeho zášť k Zeemu obrátí proti mně. Jinou část vyděsilo to, že můj přítel Zee zabil Lugha, hrdinu stovek, ne-li tisíců příběhů. Ta největší část ale žasla nad tím, že Zee, můj nabručený učitel Zee, vykoval Excalibur. Po chvíli jsem začala informaci zpracovávat praktičtěji. Vysvětlovalo to, proč Beauclaire nevěděl, co jsem udělala s holí. Pokud Zee zabil Lugha, Lughův syn se určitě nepřátelil s nikým, kdo s ním byl spolčen. Nikdo nedokázal nenávidět tak jako fae. „Nemluvíme tu ale o jedné z velkých zbraní,“ řekl Beauclaire, a jakmile odstoupil od zdroje starého vzteku, zklidnil se. „Takže na příbězích o tom, že byl holí zabit upír nebo vydrovec, nezáleží. Jedná se o zanedbatelný artefakt, třebaže ho vyrobil Lugh, a nedá se použít na důležité věci.“ „Pokud se ovšem nerozhodnu chovat ovce,“ opáčila jsem, protože mě k mému překvapení podráždilo, jak neuctivě o holi mluví. Byla stará a krásná – a byla mi věrná jako ovčácký pes. Pokud byla pošpiněna, mohla jsem za to já, protože jsem se s ní rozhodla zabíjet netvory. „Potom by všechny moje ovce vrhaly dvojčata. Pro vás nebo pro ostatní fae to možná nic neznamená, ale ovčákovi by to změnilo život.“ Zadíval se na mě tak, jak to občas dělávala matka. On ale nebyl můj rodič a byl v mém domě, proto jsem sebou netrhla. Přimhouřila jsem oči a dokončila myšlenku. „Kdybych byla ovčák, považovala bych její magii za velmi mocnou.“ „Tu hůl vyrobil můj otec,“ řekl Beauclaire, který byl rovněž ap Lugh, Lughův syn. „Je pro mě cenná, nenechte se mýlit. Ale není mocná;

a její magie by navíc většinu smrtelníků ani fae nezajímala. Z toho důvodu u vás byla déle, než měla.“ „Tak moment,“ řekla jsem a zvedla prst. „Byla se mnou proto, že kdykoli jsem se ji pokusila vrátit nebo si ji nějaký fae vzal, zase se tu objevila.“ Beauclaire se předklonil a řekl: „Tak proč ji nemáte u sebe teď?“ „Ptá se Šedý pán, nebo ap Lugh?“ zajímala jsem se. Opřel se. „Záleží na tom?“ Neodpověděla jsem. „Šedý pán je příliš zaměstnaný, než aby se honil za holí, díky níž ovce vrhají dvojčata. Bez ohledu na to, o jak starý nebo vzácný artefakt se jedná,“ řekl Beauclaire po chvíli. Usmál se, jeho oči se ale nezahřály. „Přesto, kdybych věděl, kde je, přišel bych si pro ni už dřív.“ To asi mluvilo za vše, že? „Šedý pán by dostal krátkou odpověď,“ řekla jsem mu. „I když by mu nepomohla.“ Znovu zvedl obočí s rychlostí Leonarda Nimoye. „A ani mně,“ pokračovala jsem. „Protože Šedý pán rozhodně nebude mít radost.“ Lughův syn možná pochopí, proč jsem to udělala, pochopí, že moje potřeba napravit, co jsem pokazila, pro mě byla důležitější než to, jakou moc hůl získala. Šedého pána by zajímala jen ta moc. Nic neřekl a já se zhluboka nadechla. „Hůl zabila jednoho vydrovce,“ řekla jsem. „Kdybych ale řekla, že jsem to byla já, kdo ho zabil, lhala bych. Použila jsem ji v obraně, když na mě vydrovec zaútočil mečem. Magickýbronzový meč se ale o hůl přerazil, i když je to jen nedůležitý artefakt.“ Můj kousavý tón u něj skoro vyvolal úsměv, z obličeje mu ale zmizel všechen výraz, když jsem pokračovala. „A potom se stříbrný konec hole proměnil v ostrou čepel, ve hrot oštěpu, a vydrovce zabil.“ Pro případ, že by nepochopil, jsem dodala: „Sám od sebe. Bez zásahu hole bych nepřežila.“ Beauclaire přemýšlel a dlouhými prsty levé ruky črtal na stůl imaginární obrazce. Dělalo mi starosti, aby to nebyla magie, ale slíbil, že mi neublíží, a navíc bych vycítila, kdyby čaroval.

Nakonec promluvil: „Artefakty mého otce získají s věkem do jisté míry vlastní rozum. Tak podstatně se ale zase nemění. Hůl byla věcí života, ne smrti.“ „Možná je hůl první, nebo dokonce jediná. Nelžu vám.“ Hlas jsem měla napjatý. Možná bych mu to neměla vykládat. Ale děsil mě, tento Šedý pán, který se vydával za právníka a působil tak chladně a klidně. Nedělala jsem si žádné iluze o váženosti, kterou mu dodával předražený oblek – fae uměli mistrně skrýt svoji dravčí stránku za maskou moderních cetek. Potřebovala jsem, aby pochopil, proč jsem hůl darovala, jinak existovala dost reálná šance, že mě zabije. „Možná ne,“ připustil po dlouhé odmlce. „Existují ale různé druhy lží.“ „Před smrtí vydrovce jsme bojovali s říční ďáblicí, prvotní stvůrou, která přišla zničit svět. Většinu práce odvedli ostatní. Byl to tvrdý boj a málem jsme prohráli. Ti, kdo s ní bojovali, všichni až na mě zemřeli.“ Pro některé tvory byla smrt méně trvalá než pro ostatní, přesto to neznamenalo, že nezemřeli. „Přišla jsem o poslední zbraň. Byla jsem zoufalá, všichni byli mrtví nebo umírali. Hůl se mi objevila v ruce a já s ní říční ďáblici zabila.“ Beauclaire mlčel, jeho pohled byl ale tak upřený, že jsem cítila elektrické mravenčení na kůži. „Myslíte si, že jste ji smočila v krvi ‚říční ďáblice‘.“ Poslední dvě slova zavrčel. „‚Říční ďáblice‘ jí začali říkat jiní, mně to za vinu nedávejte,“ bránila jsem se. „Ale ano. Protože po tom, co zemřela, se hůl změnila. Zabila vydrovce a… začala vnímat.“ Beauclaire mě sledoval a připomněl mi Médeu dřepící před myší dírou. Čekal. „Zlomila jsem ji,“ přiznala jsem přímo. „A nevěděla jsem, co s ní mám dělat.“ „A tak jste ji dala Sieboldu Adelbertsmiterovi,“ řekl Beauclaire chladně, v očích měl hladový pohled a byl připravený roztrhat někoho na kusy. „Odmítla u něj zůstat, už když se u mě poprvé objevila,“ řekla jsem. „S ním by nešla, takže jsem to ani nezkoušela.“ „Strýčku Mikeovi?“ To by mu očividně vadilo míň. „Ne. Ani Strýčku Mikeovi. Říkala jsem vám, s ním by nezůstala. Co víte o zákonech pohostinnosti původních obyvatel?“ Chvíli na mě hleděl. „Proč mi je nevysvětlíte?“

A tak jsem mu pověděla, že jsem dala Lughovu hůl Kojotovi. Lughův syn na mě nevěřícně civěl. „Vy jste ji dala Kojotovi? Protože byl vaším hostem a líbila se mu?“ „Správně,“ potvrdila jsem. Zavrtěl hlavou a zamumlal něco v jazyce, který se dost podobal velštině, ale nebyla to velština, protože z té jsem znala několik slov. Na Britských ostrovech se ale hovoří i jinými jazyky než jen velštinou, irštinou, skotštinou a angličtinou – manštinou, cornwallštinou a řadou dalších vymřelých variant. Netušila jsem, jakým jazykem Beauclaire mluvil. Když skončil, pohlédl na mě a zeptal se: „Můžete ji získat zpátky?“ „Můžu to zkusit.“ Ponuře jsem se usmála. „Mám lepší šanci dostat ji zpátky než vy.“ Vstal. „Přísahal jsem, že odsud neodejdu s prázdnýma rukama, a já nikdy neporuším přísahu. Proto si vezmu vaše slovo, že hůl do týdne získáte zpátky a vrátíte mi ji.“ „Ráda bych souhlasila,“ řekla jsem, „ale nemůžu. Kojot je mimo moji kontrolu. Podívám se po něm, a až ho najdu, požádám ho o ni. To vám odpřisáhnu.“ „Do týdne.“ Pohlédl mi do očí a z toho, co jsem spatřila v těch jeho, mě zamrazilo do morku kostí, protože jsem si vzpomněla na jeho slova o tsunami a zaplavených městech. „Pokud ne, znovu si promluvíme, a to mnohem méně přátelsky.“ Opustil kuchyň stejně, jako do ní vešel; já to vzala zkratkou kolem schodů a sledovala jsem, jak odchází. Vchodové dveře se za ním s tichým cvaknutím zavřely. Nastartovalo auto. Motor jsem nepoznala, předl ale hluboce a hrdelně, takže muselo jít o něco drahého. Na něčem podobném jsem často nepracovala. Nevytúroval ho, prostě poklidně sjel z naší příjezdové cesty na silnici. Zvuk Beauclaireova auta stále splýval se vzdálenými nočními zvuky, když jsem ucítila šimrání, jako by mi někdo přejel po kůži sítí proti hmyzu. Po půlvteřině se pod schody vedle mě objevil Adam, nahý a rozzuřený. Pohlédl na mě. Byl to krátký pohled, jeho intenzita mi ale prozradila, že vidí, že nejsem zraněná ani zvlášť vylekaná. Potom vyrazil ven ze dveří. Vytáhla jsem zbraň zpod utěrek a právě jsem kontrolovala, jestli je stále zajištěná, když se Adam vrátil.

„Fae,“ řekl klidněji, než se tvářil. „Jeho pach jsem nikdy dřív necítil. Kdo to byl a co od tebe chtěl?“ „Šedý pán,“ řekla jsem, protože potřeboval vědět, že to byl někdo mocný, kdo ho očaroval a úspěšně vnikl do našeho domu. „Beauclaire – však víš, ten, který vyhlásil ústup fae do rezervací. Přišel si pro hůl. Viděl jsi Médeu? Vyděsil ji k smrti.“ Adam se zamračil. „Myslel jsem, že Zee o holi ví. A tu kočku nic nevyleká.“ „Očividně jí nevadí kojoti, upíři, čarodějové, vlkodlaci ani žádný z fae, který se tu zatím objevil, ale Šedí páni jsou něco úplně jiného.“ Vydala jsem se nahoru po schodech. Chtěla jsem se ještě pár hodin prospat, než půjdu do práce. Zítra dorazí Christy. Vypadalo to na dlouhý den a já mu chtěla čelit aspoň trochu vyspaná. Napřed jsem ale musela najít kočku a ujistit se, že je v pořádku. „Mercy,“ řekl Adam trpělivě a následoval mě. „Proč Beauclaire nevěděl, že jsi dala hůl Kojotovi?“ „Pokud jsem to pochopila dobře,“ odpověděla jsem, „Zee to nerozhlásil a s Beauclairem spolu nemluví, Zee totiž zabil Beauclaireova otce, Lugha, aby smočil Excalibur v krvi.“ Adamovy pravidelné kroky se zastavily. Když znovu vykročil, řekl: „Fae jsou samé překvapení.“ Položil mi ruku na bedra, pak ji spustil níž, využil toho, že byl o dva schody pode mnou, a štípl mě. „Takže,“ zabručel, „co Lughův syn řekl, když jsi přiznala, že jsi dala hůl Kojotovi?“ „Mám týden na to, abych ji získala zpátky.“ Adam mi sevřel bok a zastavil mě na vrcholu schodiště. „Jinak?“ Jeho vrčení mi sjelo po kůži a zahřálo mě uvnitř. „Jinak si znovu promluvíme,“ řekla jsem a snažila se, aby to znělo méně výhrůžně, než když to řekl Beauclaire. Nechtěla jsem, aby se můj manžel vydal na lov Šedých pánů, protože jeden vyhrožoval jeho rodině. „To se nestane. Najdu způsob, jak kontaktovat Kojota. Ráno zavolám Hankovi.“ Hank byl kožoměnec jako já, jeho druhou podobou ale byl jestřáb. Žil hodinu a půl cesty od Tri-Cities, a kdykoli jsem potřebovala vědět něco o kožoměncích, obrátila jsem se na něj. „A jestli mi nepomůže on, určitě bude vědět, jak se spojit s Gordonem Hledačem. Gordon mi už poradí.“ Gordon Hledač byl Hromopták, podobně jako Kojot byl Kojot. Rád se vydával za starého indiána se

zálibou v tom nejkřiklavějším kovbojském oděvu, jaký jsem kdy viděla. Adam se mi opřel čelem o rameno. „Takže nejde o nic, s čím by sis neporadila.“ „Starost mi dělá Christy,“ řekla jsem a byla to skoro pravda. Neradostně se zasmál a přitáhl si mě blíž. „Mně taky.“ Zašeptal: „Nevěř všemu, co řekne, dobře? Neodejdi, aniž by sis se mnou promluvila.“ Obrátila jsem se k němu a prudce řekla: „Nikdy neodejdu. Ani kdybychom si napřed promluvili. Teď už mi neutečeš, chlapče.“ Vrhl se mi na ústa, a když zajistil, že žádný z nás nějaký čas neusne, řekl: „Pamatuj si to. Než bude po všem, oba budeme pravděpodobně na té myšlence viset.“ *** Sladkými slovy a lehkýma, klidnýma rukama jsem přiměla šroub ke spolupráci. To ráno jsem udělala všechno, co jsem mohla, abych se s Kojotem spojila, tedy až na to, že bych začala prostě nazdařbůh ječet jeho jméno – což bych udělala, kdybych si myslela, že to pomůže. Teď už nezbývalo než čekat, až zazvoní telefon. Ne že by fae byl mojí jedinou starostí, vlastně ani nebyl tou největší. Adam právě teď vyzvedával Christy na letišti. Práce mechanika vyžadovala plnou pozornost a moje starosti s fae a s Adamovou bývalou ženou tak ustoupily do pozadí před problémem, se kterým jsem mohla něco udělat. Na broukovi celá desetiletí pracovali amatéři a šroub, který se tak zdráhavě otáčel, byl obětí dlouhých let týrání. Nezůstaly mu už skoro žádné hrany, takže dostat ho ven z brouka z ’59 byla docela fuška. Zatím jsem ale nemusela sáhnout po vytahováku, takže jsem začala vidět své šance na úspěch optimističtěji. Někdo si zdráhavě odkašlal a k smrti mě tak vyděsil – i když se mi podařilo nevyskočit. Stál přímo za mnou – cizí muž a vlkodlak, jak mi následně prozradil čich. Naštěstí se držel zpátky, čekal v otevřených dveřích od garáže. Tad byl v kanceláři o šest metrů dál – a navíc byl cizinec patrně jen zákazník, který zašel do otevřené garáže namísto do kanceláře.

Stávalo se to neustále. Byla jsem naprosto v bezpečí. Rozum ale nezabránil tomu, aby mi poskočilo srdce a ovládla mě hrůza nad tím, že mě v garáži zaskočil cizí muž. Před časem mě přepadli. Pokaždé, když jsem si začínala myslet, že jsem se přes to přenesla, nějaká hloupost mi všechno zase připomněla. Prkenně jsem na něj kývla, pak jsem se viditelně soustředila na práci, a sice bez ohledu na to, kam se upírala moje zděšená pozornost. Dál jsem šroubu domlouvala a překvapeně jsem zjistila, že mi konejšivý hlas pomáhá, i když patřil mně. Snažila jsem se získat zpět kontrolu, než šroub vytáhnu. Řekla jsem si, že s každým otočením se musím o trošku uklidnit. K mé úlevě to zabralo – po šesti otáčkách klíčem jsem se už netřásla, nebyla jsem na pokraji slz ani jsem se nechystala pozvracet naprostého cizince (nestávalo se to často, ale pokaždé jsem cítila obrovskou hanbu). Odložila jsem klíč a s úsměvem se k němu otočila. Zůstal na místě – ve zdvořilé, bezpečné vzdálenosti – a ani na mě přímo nehleděl; byl vlkodlak, věděl, že jsem zpanikařila, dovolil ale, abych si zachovala tvář. Dala jsem mu body za dvornost. Nebyl ani vysoký, ani malý, vypadal ale jako stažený do sebe. Paže držel těsně u těla, hrbil se a klopil hlavu. Kudrnaté vlasy měl stažené v krátkém culíku. Vypadal, jako by potřeboval nakrmit a poplácat po hlavě. „Hledám místo, kde bych mohl zůstat,“ řekl. Přes rameno mu visel batoh, který vypadal stejně starý jako brouk, na němž jsem pracovala. Možná byl. Před několika lety mě v garáži oslovil jiný vlkodlak a taky hledal místo, kde by mohl zůstat. Byl mrtvý. Kývla jsem, abych dala novému vlkovi na vědomí, že jsem ho slyšela a že jeho skoro žádost neodmítám. Kvůli záchvatu paniky a návalu vzpomínek jsem ale nebyla schopná slova. „Volal jsem místnímu alfovi domů.“ Dal mi šanci ozvat se a nyní působil trochu vystresovaně z toho, že musel ticho přerušit sám. „Děvče, které to zvedlo, mě poslalo sem, když jsem řekl, že nemám prostředky na to dopravit se tak daleko. Dovezl mě městský autobus.“ Ohlédl se přes rameno, jako by byl nejraději někde úplně jinde. Uvědomila jsem si, že má možná i jiný důvod pro to nehledět mi do očí než jen můj skoro záchvat paniky. „Toulám se, víte? Nerad

zůstávám někde dlouho. Ve smečce stojím úplně na konci, takže nepůsobím potíže.“ Měl přízvuk pacifického Severozápadu, něco na rytmu jeho slov ale vyvolávalo dojem, že angličtina není jeho rodný jazyk, i když nemá problém v něm komunikovat. Slova „na konci“ a jeho odvrácený pohled mi prozradily, že je submisivní vlk: ti obyčejně žijí déle než ostatní, protože se nepouští do bojů na život a na smrt. Submisivní vlci taky mohli cestovat, protože žádný alfa by submisivního vlka neodmítl – nebylo jich mnoho a obvykle pomáhali smečce lépe fungovat. Honeyin druh Peter, kterého před několika měsíci zabili, byl náš jediný submisivní vlk potom, co odešel Able Tankersley. S Ablem jsem se sotva znala, když přijal práci v San Franciscu. Smečku neovlivnila jen Peterova násilná smrt, nýbrž i jeho nepřítomnost. Nový submisivní vlk by byl vítaný. „Poslal vás za námi Bran?“ zeptala jsem se. „Vůbec ne,“ popřel důrazně. „Když jsem ale řekl, že se vydám tímto směrem, dal mi seznam telefonních čísel. Nikdo z nás nevěděl, že skončím právě tady.“ Znovu vyhlédl z garážových dveří na první rozpuky jara. „Myslím si ale, že nezůstanu dlouho. Nevykládejte si to špatně, prostě se nerad zdržuju na místech, kde je horko, a na autobusovém nádraží jsem slyšel, že v létě je tu pekelné vedro.“ „To je v pořádku. Potřebujete místo na přespání?“ Nejistě se rozhlédl po garáži a já se zasmála. „Nevím, kolik toho víte. Jsem Mercy Hauptmanová a můj manžel je místní alfa. Doma máme ložnice navíc – když je potřeba, jsou k dispozici členům smečky.“ Další návštěvník by možná rozptýlil Christyin vliv. „Já jsem Zack Drummond, paní Hauptmanová. Dneska večer bych byl za pokoj vděčný, pak si ale raději najdu něco vlastního.“ „V pořádku,“ řekla jsem. „Domů jedu o půl šesté…“ Obvykle spíše o půl sedmé, ale obvykle manželova bývalá nepobíhala po mém území, které dříve patřilo jí. „…pokud se chcete svézt. Nemůžu vás oficiálně přijmout do smečky, to je práce mého manžela, zrovna teď ale ve smečce žádného submisivního vlka nemáme a hodil by se nám.“ „Pokud nenajdu žádný způsob, jak se tam dopravit sám,“ řekl, „budu tady ve čtvrt na šest.“ Zaváhal, začal něco říkat, pak zase zaváhal.

„O co jde?“ zeptala jsem se. „Co jste?“ zajímal se. „Nejste fae ani vlkodlak.“ „Jsem měňavec – patřím k původním obyvatelům,“ vysvětlila jsem. „Běžně nám říkají kožoměnci. Měním se v kojota.“ Vykulil oči a konečně je zvedl, aby si mě dobře prohlédl. „Slyšel jsem o vašem druhu,“ řekl nakonec. „Vždycky jsem ho považoval za mýtus.“ Usmála jsem se a zasalutovala. „Před pár lety jste byli mýtem i vy, pane Drummonde.“ *** Zack Drummond se ve čtvrt na šest neobjevil. O půl šesté jsem už začala být nervózní, protože brouk ještě nebyl hotový a já slíbila, že další den v osm ráno bude připravený. „Běž domů, Mercy,“ řekl Tad, který ležel na zádech pod broukem a pracoval na podvozku. „Do hodiny to dodělám.“ „Když zůstanu, bude to hotové o patnáct minut dřív,“ namítla jsem. Zakýval na mě nohou. „Běž domů. Nedovol, aby ti ta čůza ukradla manžela bez boje.“ „Ani ji neznáš.“ Vyjel zpod vozu s obličejem umazaným od oleje. Měl odstávající uši a nevýraznou tvář – což byla jeho volba. Jeho otcem byl Siebold Adelbertsmiter. Tadova matka byla člověk, po otci ale zdědil dar maskování a z toho, co jsem viděla, taky velkou dávkou moci. „Znám tě,“ řekl mi. „Sázím na tebe. Běž domů, Mercy. Já to tu dodělám.“ Pracoval v dílně už jako dítě. Byl sice o třináct let mladší než já, byl ale taky přinejmenším stejně dobrý automechanik. „Dobrá,“ řekla jsem. Ve velké koupelně jsem se vysoukala z kombinézy a vydrhla se. Ostrá mýdla, která ze mě smývala olej i špínu, mé kůži nikdy nevadila – což bylo dobře, protože jsem je používala často. Dokonce ani průmyslové mýdlo mě ale nedokázalo zbavit zažrané špíny na rukách, odstín mé kůže však naštěstí většinu skryl. Pohlédla jsem na sebe do zrcadla, rozpletla si cop a projela si vlasy hřebenem – když jsem si je zapletla mokré, vlnily se, což obyčejně

nedělaly. Nic mi nedodá dívčího šarmu, kudrny ale trochu zjemnily můj vzhled. Byla jsem už skoro venku ze dveří a Tad byl zpátky pod broukem, když řekl: „Až tě Adamova bejvalka dožene k pečení, nezapomeň, že mám rád sušenky se spoustou polevy, ale bez ořechů.“ *** Když jsem otevřela dveře, uvítala mě vůně slaniny a zvuk škvařícího se masa. Adam, Jesse a já jsme se dělili o povinnosti v kuchyni a střídali se při vaření večeře. Dnes měla vařit Jesse, nepřekvapilo mě ale, když jsem v kuchyni našla Christy. Stála zády ke mně, v prostoru, který si kdysi zařídila podle svého. Jesse říkala, že se její matka zlobila, když Adam trval na tom, že se přestěhují do Finley, místo aby si postavili dům v jedné z prestižních čtvrtí v Západním Richlandu nebo v Kennewicku. Dal jí proto volnost při zařizování domu, aby jí vynahradil to, že se rozhodl stavět vedle mého karavanu, protože mu Bran, vládce všech vlků v této části světa, přikázal, aby na mě dohlédl. Bran nevládl jen stovkám, možná tisícům vlkodlaků, byl také alfou smečky, ke které patříval můj otčím, Bryan. Z toho důvodu trpěl Bran občas deziluzí, že má právo zasahovat mi do života i poté, co jsem opustila Montanu a jeho smečku. Christy byla o několik centimetrů menší než já, asi stejně vysoká jako Jesse. Tělo pod blůzkou a jednoduchou sukní měla pěkně tvarované, ale ne tlusté. Vlasy, které měla hnědé, když jsem ji naposledy viděla, si prosvětlila blonďatými záblesky a spletla je do silného francouzského copu, který jí visel až k bokům. „Mohla bys mi podat papírové utěrky, Jesse?“ zeptala se, aniž se otočila. „Někam jste je přesunuli a já se chystám vytáhnout z pánve slaninu.“ Otevřela jsem kredenc, ve kterém byly papírové utěrky schované, patrně přesně na stejném místě, kam je při nastěhování umístila ona. Já rozložení kuchyně nezměnila. Používalo ji příliš mnoho lidí, takže bylo rozumnější, abych se já naučila, kde co najdu, než ji abych přeorganizovala podle svého gusta. Takže kuchyň vypadala přesně tak, jak ji Christy nechala – pořád jí patřila duchem, když už ne doopravdy. Její přítomnost v mé kuchyni

mi připadala víc invazivní než ta Šedého pána, který tady seděl sotva dnes nad ránem, a to navzdory jeho záměrům. Christy věděla, že nejsem Jesse, cítila jsem její napětí – což byl tak trochu švindl, proto jsem ji na to neupozornila. A obvinit ji hned na začátku ze lži mi nepřipadalo jako dobrý způsob, jak s ní uzavřít příměří. „Papírové utěrky,“ řekla jsem tak klidně, jak jen jsem mohla, a položila jsem je vedle sporáku. Otočila se ke mně a já uviděla její obličej. „U svaté Hany!“ zvolala jsem, než mohla něco říct, a úplně jsem zapomněla na své podráždění nad tím, že vnikla na mé území. „Povězte mi, že jste ho střelila nebo aspoň přetáhla trubkou.“ Neměla jen monokl, černá modřina jí hyzdila půlku obličeje a zelenohnědé odstíny na okrajích prozrazovaly, že k tomu nedošlo v posledních čtyřiadvaceti hodinách. Usmála se, ale jen tím koutkem úst, který nebolel. „Stačila by pánev? Nebyla tak efektivní jako baseballová pálka, zato byla horká.“ „Pánev beru,“ souhlasila jsem. „Tohle…“ Ukázala jsem si na tu část své tváře, která odpovídala její zhmožděné, „…vám způsobil chlápek, před kterým utíkáte?“ „Moje teta Sally ne,“ odvětila trpce. „Byla jste s tím u doktora?“ zeptala jsem se. Kývla. „Adam mě donutil. Doktor říkal, že se to bez problémů zahojí. Dal mi předpis na léky proti bolesti, já se ale nerada nacpávám prášky. Možná si nějaké vezmu dnes večer, pokud nebudu moct usnout.“ Otevřely se vstupní dveře a já nemusela vycouvat z kuchyně, abych viděla, kdo přišel; Adamovu přítomnost jsem cítila z jakékoli části domu. „Ahoj, lásko,“ řekla Christy. „Chystám sendviče se slaninou a se salátem. Budou hotové za deset minut, pokud chceš jít nahoru a umýt se.“ Pohlédla na mě, pak řekla: „Hopla. Promiňte, zvyk je železná košile.“ „Nelamte si s tím hlavu,“ ujistila jsem ji příjemně, jako by mi vůbec nevadilo, že oslovila mého manžela láskyplnou přezdívkou – vzápětí jsem ale měla chuť jednu si vlepit, protože jsem si všimla jejího uspokojení. Chovala jsem se příliš klidně, než aby má reakce byla přirozená, a ona si toho všimla.

„Možná byste mohla prostřít?“ zeptala se lehce. Jako by to pořád byla její kuchyň, její dům, kterému vládla. „Musím se převléct,“ řekla jsem. „Měla byste požádat o pomoc Jesse, protože vaření měla mít dnes večer na starost ona. Možná se na večeři dostaví host – nový vlk ve městě.“ Než mohla odpovědět, opustila jsem kuchyň, obešla roh a u schodů narazila na Adama. Vystoupal se mnou nahoru. „Jak jde pátrání po tom, kdo ji uhodil?“ zeptala jsem se, a jakmile jsme se ocitli v ložnici, svlékla jsem se. Moje kombinéza vstřebala většinu špíny, která se na mě při práci nalepila, šaty pod ní ale páchly olejem a potem. „Nic moc. Nejde o to, že bychom nemohli najít muže jménem Juan Flores, jde o to, že Juanů Floresů je příliš mnoho,“ řekl. „Hledat Johna Smithe by bylo jednodušší, pomáhá aspoň to, že rozhodně jako většina Juanů Floresů nevypadá. Měří asi metr osmdesát tři, má blond vlasy a taky mluví dobře anglicky. Měl prý nějaký přízvuk, navzdory jeho jménu si ale Christy nemyslí, že by byl Mexičan nebo Španěl.“ „Potkala ho v Eugene?“ Zavrtěl hlavou. „V Renu. Vyrazila si s kamarádkami. Byl přítelem přítelkyně. Bohatý – měl u sebe hotovost, nejen kreditky. Mluvil o Evropě, jako by ji dobře znal, nezmínil se ale o tom, jestli tam žije nebo jenom hodně cestuje.“ „Hotovost znamená opravdové peníze,“ řekla jsem. „Není to někdo, kdo by jenom předstíral, že je bohatý.“ „Pravděpodobně,“ souhlasil Adam. „Zavolala policii, když ji uhodil?“ „Zavolala jim, než se jí vloupal do bytu a začal ji mlátit. Utekl, když uslyšel policejní sirény, anebo možná kvůli tomu, že ho přetáhla pánví.“ V hlase měl obdiv a já se snažila necuknout sebou. Jistěže na ni byl pyšný. Chtělo to kuráž účinně se vzepřít po tom, co vás někdo praštil tvrdě do hlavy. „Policie neměla se jménem, které jí dal, o nic větší štěstí než já.“ Adam si sundal kravatu a netrpělivě si rozepnul manžetové knoflíčky. „Později té noci někdo přepadl muže, se kterým začala po návratu do Eugene chodit. Je si jistá, že to byl Flores, že ukradená peněženka byla jenom zástěrka. Policie si tím není jistá, navrhla ale, že by se měla někam uklidit, zatímco prověří několik vodítek.“

„Pokud je za to odpovědný její přítel, zabíjí docela schopně,“ řekla jsem a oblékla si čisté džíny, které jsem vytáhla ze zásuvky s jinými čistými džíny. Zvykla jsem si skládat čisté šaty do zásuvek a špinavé strkat do prádelního koše ve skříni. Adam si zvykl zavolat mi, když se chystal zdržet v práci. Zjistila jsem, že právě tyto maličkosti, kompromisy v podobě telefonátů a poskládaného oděvu, utvrdily náš vztah. Přemýšlela jsem, jaké zvyky si Adam a Christy ponechali ze svého manželství. „Taky mě to napadlo,“ řekl Adam, který si nebyl vědom toho, kam se mé myšlenky zatoulaly. „Moje zdroje tvrdí, že šlo o čisté zabití. Ne tak čisté, aby nemohlo jít o nehodu – v případě přepadení ale nebývají podobné věci obvyklé, hlavně v Eugene, kde podobným zločinům pšenka zrovna nekvete. Takže možná strávil nějaký čas v armádě.“ „Taky může být nájemný vrah nebo šéf zločinecké bandy,“ řekla jsem. Adam si odfrkl a natáhl si seprané zelené triko s nápisem MILUJU KOJOTY. Byla to další známka toho, že skládat si čistý oděv nebyla příliš vysoká cena za jeho štěstí. Neměl žádná trika s nápisem MILUJU CHRISTY – a kdyby měl, už bych je dávno spálila. „Máš příliš bujnou představivost.“ „Říká vlkodlak,“ opáčila jsem. Místo trika, které jsem si obvykle po práci oblékala, jsem zvolila upnutou halenku v levandulovém odstínu, který dával vyniknout odstínu mé pleti a svalnatým pažím. Christy nebude vědět, že ji obvykle nenosím. Neměla jsem její hebké křivky, proto jsem stavěla na odiv to, co jsem měla. „Dostal jsi moji zprávu o Zacku Drummondovi?“ Levandulová barva hezky kontrastovala s mýma hnědýma očima. Možná bych se měla nalíčit? „Připadal mi milý. Myslel si, že kožoměnci jako já jsou mýtus.“ Adam se na mě zakřenil. „Já si taky myslím, že jsi dost výjimečná.“ Políbila jsem ho na tvář a na chvíli jsem spočinula v jeho pažích, potom jsem se vydala najít ponožky a boty. Žádné šminky. Christy nebude vědět, že se maluju jenom tehdy, když někam jdeme, ostatní ale ano. Po domě jsem navíc obvykle chodila bosá, ale s Christy v kuchyni mi bosé nohy připadaly příliš zranitelné. „Dnes večer přijde Warren, aby se Christy vyptal na jejího stalkera a mohl se podívat, jestli o něm něco nezjistí.“

„Dobře,“ řekla jsem. „Bezva.“ Warren už nějaký čas pracoval jako soukromý detektiv. Vyznal se v lidech a naučil se, jak z nich tahat tajemství. Proto jsem ale radost neměla. Warren byl můj přítel a Christy ho neměla ráda. Takže budu mít při večeři osazenstvo stolu na své straně – ne že bych doopravdy potřebovala výhodu. Sešli jsme dolů, zrovna když někdo zaklepal na dveře. Christy se protáhla kolem nás a přes rameno řekla: „Pozvala jsem na večeři Mary Jo.“ Rozhodla jsem se, že se od ní nesmím nechat neustále vytáčet, jinak bude následující týden nesnesitelný. Christy uvařila večeři. Mohla si na ni pozvat, koho chtěla, obzvláště pak vlčici, která měla tak jako tak otevřené pozvání k alfovu stolu. Mary Jo byla Christyina kamarádka. Christy jednala, jako by můj dům byl pořád její. Nebyl. Dokud však její chování nepřekročí meze pohostinnosti, nemohla jsem nic moc dělat, pokud jsem nechtěla vypadat jako nejistá, malicherná stíhačka. A tak jsem se rozhodla spolknout své první reakce a snášet ji, dokud nenastane vhodný okamžik zatnout jí tipec. Christy otevřela dveře, a když Mary Jo vešla dovnitř, soucitně zabroukala nad její ošklivou modřinou. „Měl by se ti na to někdo podívat.“ „Nemám nic zlomeného,“ ujistila ji Christy. „Je to jenom modřina a ta časem zmizí. Adam mě vzal k doktorovi. Udělal dobře, protože jinak by mě k němu vzala Mercy.“ Přeháněla. Možná. Mary Jo si to očividně taky myslela, protože na mě chladně pohlédla. „Určitě to musí bolet.“ Christy se dotkla tváře, pak zavrtěla hlavou. „Mohlo to být horší. Muž, se kterým jsem si několikrát vyšla, skončil mrtvý a já si jsem docela jistá, že ho zabil Juan.“ „Ach, Ježíši,“ řekla Mary Jo. „To je mi tak líto.“ Dovnitř vešel Warren. Nezaklepal a vyhnul se tak tomu, aby mu otevřela Christy a pokusila se všechny přesvědčit o tom, že ji nutím dělat veškerou manuální práci, nebo ve mně vyvolala dojem, že se mě snaží připravit o domov. Anebo obojí najednou. Patrně se prostě chovala normálně a já byla paranoidní a žárlivá. Ano, budu muset zapracovat na svém přístupu. Adam mě políbil na vršek hlavy.

„Přesuňme se do jídelny,“ řekla Christy. „Prostřela jsem tam. Přijde váš nový vlk, Mercy? Pokud budeme ještě chvíli čekat, večeře vystydne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Já nevím. Možná mu do toho něco přišlo.“ „Takže se najíme bez něj,“ rozhodla. „Pokud se přece jen objeví, může si dát zbytky nebo mu připravím nový sendvič.“ U kuchyňského stolu bylo dost místa na to, abychom se u něj najedli, v jídelně ale Christy rozprostřela ubrus a nachystala hezký porcelán. Napadlo mě, jestli prostřela Jesse, nebo to udělala sama Christy, když jsme se s Adamem převlékali. Já používala stůl v jídelně jenom v neděli ráno nebo o svátcích, kdy se všichni nevešli ke stolu v kuchyni. Posadila jsem se po Adamově pravici a Christy po jeho levici, než mohla místo zaujmout Jesse. Ta se na mě omluvně usmála a sedla si hned vedle. „Tak dobrá, všichni,“ řekla Christy, jakmile jsme se usadili. „Pusťte se do toho.“ Sendviče nařezané na trojúhelníky byly připravené na talíři uprostřed stolu a vypadaly nádherně, slanina byla dokonale osmažená, rajčata červená, salát pestře zelený a křupavý a toasty zlatavé. Obrovská broušená mísa se zeleninovým salátem stála hned vedle talíře s domácími krutony. Plátěné ubrousky byly dokonale složené a stůl zdobila váza s jarními liliemi z předního záhonu. Celý stůl vypadal, jako by ke mně domů zaskočili Martha Stewartová a Gordon Ramsey a připravili neformální jídlo pro mé přátele. Mary Jo si ukousla ze sendviče a málem zavrněla. „Tak dobrý sendvič jsem nejedla od pikniku, který jsi uspořádala na čtvrtého července, pamatuješ? Připravila jsi sendviče a upekla mrkvový dort. Chybělo mi to.“ To odstartovalo rozhovor o starých dobrých časech, do kterého se nakonec nechal zatáhnout i Adam, a dokonce i Warren. Jesse mi pohlédla do očí a soucitně se ušklíbla. Nevěděla jsem, jestli mi Christy zabírá dům úmyslně nebo nevědomky, ale měla jsem své podezření. Já možná raději bojuju zuby nebo pistolí místo sendviči, ale Christyiny zbraně byly jiné než ty mé. Věděla jsem, že pokud chci získat zpátky kontrolu, musím se zachovat jako čarodějnice – a to znamenalo v jistém ohledu taky prohru.

„Chutná vám sendvič?“ zeptala se mě Christy, když rozhovor o starých dobrých časech začal váznout. „Je velice dobrý,“ řekla jsem. „Děkuju, že jste připravila večeři.“ Mary Jo na mě pohlédla. „Christy právě přiletěla a je zraněná, myslela bych si, že mohl uvařit někdo jiný, Christy.“ „Byla to moje práce,“ ozvala se Jesse. „Máma ale řekla…“ „Řekla jsem jí, že chci připravit její oblíbenou večeři, protože ji často nevídám.“ Christy vzhlédla a její modré oči – Jessiny oči – plavaly v slzách, které statečně zadržela. „Vím, že je to moje vina. Nejsem dobrá matka.“ Nelhala. Věřila tomu, co říkala. Jedno jsem jí musela nechat, přijala odpovědnost za to, čím si Jesse prošla – problém byl, že když to říkala, hleděla na Adama. Potom se rozhlédla kolem. Na Jesse se ani nepodívala. Nebyla to omluva; hrála na city. Nebyla jsem jediná, kdo si toho všiml. Jesse opatrně odložila vidličku. „Děkuju za večeři, mami. Byla dobrá. Není mi ale dobře. Půjdu nahoru a udělám si domácí úkoly.“ Vzala do ruky svůj talíř, odnesla ho do kuchyně a nechala nás sedět v tichosti. Kdybych něco řekla, mohla by Christy svést Jessin odchod nebo své špatné rodičovství na mě, proto jsem držela jazyk za zuby. Nevěděla jsem, proč mlčeli ostatní. „Vidíte?“ řekla Christy, sotva se Jesse ocitla z lidského doslechu. „Nevím, proč jsem to řekla, věděla jsem, že ji rozčílím. Nechce ranit moje city – nedokáže ale ani lhát.“ Už nějaký čas jsem žila Christyiným dramatem: Promiň, Jesse, vím, že jsem tě měla vyzvednout nebo jsi měla přiletět sem na jih, ale zrovna teď se mi to nehodí. A důvody bývaly různé, od nových milenců po výlety do Ria. Vlastně obchodní cesty. Dobře jsem věděla, že je zkušený manipulátor, a přesto jsem ji kvůli výrazu na její zhmožděné tváři litovala. „To je v pořádku,“ řekla Mary Jo. „Budeš mít čas všechno mezi vámi napravit.“ A můj soucit se rázem vytratil, odplavený hrůzou. Jak dlouhoplánovala Christy zůstat? „Já nevím,“ zamumlala Christy smutně a vidličkou si pohrávala se zbytky salátu. „Ráda bych si to myslela.“ Adam ji poplácal po rameni.

Jedla jsem s vyrovnaným odhodláním a nijak nepomáhalo, že jídlo bylo opravdu dobré. Já zvládala dobře všechno, co se strkalo do trouby a byl v tom cukr a čokoláda. Jinak jsem ale byla průměrná kuchařka. Adam uměl vařit mnohem lépe než já, jeho bývala žena ale byla prakticky labužnice. Majonézu na sendvičích si vyrobila sama. „Takže,“ ozval se Warren a odložil příbor na prázdný talíř. „Pokud už jste dojedla, položil bych vám několik otázek na vašeho bývalého přítele.“ „Je zraněná a unavená,“ namítla Mary Jo. „Nemůže to počkat, dokud se nezotaví?“ „Ne,“ řekl Adam. „Musíme se o něho postarat, aby se Christy mohla vrátit zpátky do Eugene a ke svému životu.“ Christy obrátila vlahé modré oči k mému manželovi a řekla: „Vlastně mě napadlo, že bych se přestěhovala zpátky domů.“ Jídlo, které jsem právě polykala, mi zaskočilo a zachvátil mě kašel.

3.

„

N

o,“ řekl Warren. Musel zvýšit hlas, aby ho bylo slyšet přes

mé kašlání, a vloudil se mu do něj silný texaský přízvuk. „Do toho mi nic není, slečno Christy. Kde žijete, je jenom vaše věc. Čím dřív ale chytíme toho muže, který vás děsí, tím bezpečnější budete. Proto vás požádám, abyste mi pověděla, jak jste se s ním seznámila, a všechno, co si o něm pamatujete.“ Christy vykulila oči, když uslyšela nezlomnou autoritu v jeho hlase, a najednou vypadala, jako by jí bylo šestnáct, a ne víc než čtyřicet, jak jsem věděla. „Dobře,“ řekla. Natáhl se pro zápisník, který hodil na zem za sebe, když si sedal, a řekl: „Začněme prvním setkáním. Kdy a kde?“ „Před dvěma měsíci – na začátku února, můžu vyhledat přesné datum. S kamarádkami jsme si vyrazily do kasina v Renu. Zašly jsme na představení a večer zakončily večeří. Kolem bylo hodně lidí, a protože si podobně vyrážíme každý měsíc, dost jsme jich znaly.“ Pohrávala si s talířem. „K našemu stolu přistoupil muž. Byl krásný – mladší než já, v obleku, který… vzpomínáš si na ten velice drahý modrošedý oblek, který jsi míval?“ Adam kývl a já zjistila, že žárlím na to, že ho viděla v obleku, přestože nosil obleky hodně často. Já ho ale nikdy neviděla v tom modrošedém, o kterém mluvila. S očima upřenýma na mého manžela pokračovala: „Právě ten mi připomněl, ne barvou, ale střihem. Vypadal… draze, ale ne takovým

tím stylem vydržovaného muže nebo touhou zapůsobit. Jeho oči byly jasné a měl je jen pro mě, ostatní ignoroval. Byl vysoký, zlatovlasý a měl snědou pleť – ne teple hnědou jako jihoameričtí hispánci. Spíše středomořsky tmavou. A byl velký.“ „Jak velký?“ Pohlédla na Warrena. „Vyšší než vy. Těžší – ale samý sval. Jako kulturista.“ Oči jí zabloudily zpátky k Adamovi. „Musí trávit spoustu času v posilovně, protože podobné svaly jsem viděla jedině na Adamovi. A když na mě pohlédl, viděl mě. Byl to intenzivní pohled.“ Sklopila oči a odtáhla ruce od talíře. „Bylo omamné, lichotivé být středem takové pozornosti, obzvláště v mém věku.“ Napjatě se usmála, pohlédla na mě a odvrátila se. „Už mi není osmnáct a on nevypadal o mnoho starší.“ S Adamem se seznámila právě v osmnácti. On byl starší, protože v tu dobu už byl vlkodlak. „Představil se jako Juan Flores, neměl ale španělský ani mexický přízvuk.“ „Tak jaký měl?“ zeptal se Warren. S trhnutím se k němu otočila. „Evropský, ale ne francouzský, italský ani německý. Nepoznala jsem ho.“ „To není zločin,“ řekla Mary Jo, protože Christy se tvářila, jako by to měla vědět. „Možná byl falešný,“ řekla Christy. „Přestože jsem strávila nějaký čas v Evropě, nedokázala jsem ho zařadit. Hovořil anglicky s britskou ostrostí, jako by se ji naučil ve Velké Británii. Možná proto jsem nedokázala jeho přízvuk určit. Nezeptala jsem se, odkud je, než jsem s ním skončila v posteli. Jsem tak hloupá.“ „Neviňte sama sebe, jste oběť,“ řekla jsem trochu podrážděně. „Nemůžete za to, že jste nepoznala jeho přízvuk. Nemůžete za to, že si vybral vás.“ „Podle Adama ho některé vaše přítelkyně znaly. Proto jste se s ním cítila v bezpečí,“ přidal se Warren. Kývla. „Uzavřel nějaké obchody s Jacqui, s jednou z mých kamarádek. Je finanční poradkyní v Nation First Bank, pracuje s obchodními a mezinárodními účty.“ „Její telefonní číslo?“ Mrkla a vysypala ho ze sebe. Warrenovi se taky podařilo dostat z ní trochu lepší popis Juana. Přiměl ji vzpomenout si na detaily toho, jak mluvil a jak se oblékal. A taky na to, že miloval psy a choval dva obrovské, kteří si byli natolik podobní, že muselo jít o stejné plemeno,

neuměla ho ale určit. Na Juana zapůsobilo, že se jich nebála – tehdy se taky jeho touha po troše zábavy změnila v něco majetničtějšího. Naléhal, aby na jeho náklady zůstala o den déle. „Napřed mi to lichotilo,“ přiznala. „Komu taky ne? Byl bohatý, krásný a mladší, a já ho očividně vášnivě přitahovala.“ „Co se změnilo?“ zeptala jsem se. „Mám své zaměstnání,“ řekla trochu v obraně. Opravdu pracovala, i když ji Adam podporoval. Platil jí byt, auto, pojištění i telefon. Jednou mi řekl, že cítí, že jí to dluží. Já mu řekla, že je to jejich věc, a slíbila (s rukou na srdci), že se nikdy nebudu zlobit kvůli ničemu, co bude považovat za nezbytné. Pracovala na půl úvazku v cestovní agentuře, což jí umožňovalo cestovat víc, než by jinak mohla. Plánovala dovolené a obchodní schůzky a podle Jesse byla ve své práci dobrá. „Měla jsem nějakou dovolenou navíc, nechtěla jsem si ji ale vybrat všechnu. Když jsem mu řekla, že se musím vrátit domů… zareagoval divně. Dost divně na to, abych naoko ustoupila – a zatímco byl ve sprše, sebrala jsem kabelku, kufr jsem tam nechala, a utekla jsem. Vzala jsem si taxi na letiště, tam jsem si pronajala auto a odjela domů do Eugene.“ „A on se potom objevil u tebe v bytě?“ zeptal se Adam. „Ne,“ řekla. „Začal mi volat. Poprvé jsem to zvedla – nevěděla jsem, že je to on. Řekla jsem příliš. Byl to ale jediný telefonát, který jsem přijala, než si změnil číslo. Potom jsem začala brát jenom telefony od lidí, které jsem znala.“ „Budu potřebovat čísla, která použil,“ řekl Warren. Kývla. „Mám je v telefonu. Posílal mi i emaily. Četla jsem o stalkerech a všechny rady, které jsem našla, tvrdily, že bych na ně neměla odpovídat. A tak jsem to neudělala.“ Zhluboka se nadechla. „Potom začaly přicházet dary. Objednávám si spoustu věcí online. První jsem brala jako chybnou objednávku – červený hedvábný šátek. Zavolala jsem do obchodu, který mi ho poslal, a zjistila jsem, že ho někdo koupil osobně a nechal mi ho poslat. Odmítli mi dát jméno.“ „Mně ho dají,“ ujistil ji Warren. „Máte pořád jejich adresu?“ Kývla. „V notebooku. Přinesu ho.“ Odsunula se od stolu a vyběhla nahoru po schodech. Zamyšleně jsem pohlédla na schody, pak na Adama. „Myslela jsem, že použije pokoj pro hosty.“

„Bála se zůstat v přízemí,“ řekl a podle toho, jak to řekl, jsem věděla, že se mi nebude líbit, který pokoj si vzala. Warren na něj upřel pohled, který jasně říkal: Nechtěl bych být ve tvé kůži, kamaráde, ale hodně štěstí. „Líbí se jí broskvový pokoj,“ uhádla jsem. Ložnice vedle naší. „Z modré je jí smutno,“ řekl. Modrý pokoj pro hosty se nacházel vedle Jessina, přes chodbu. Na to jsem neměla co říct. Vstala jsem a začala sbírat tolik špinavého nádobí a příborů, kolik jsem jenom mohla. Adam se dotkl mojí paže. „Mary Jo,“ řekl. „Mohla bys pomoct Mercy sklidit ze stolu? Já hodím ubrus do prádla.“ Mary Jo počkala, dokud jsme nebyly v kuchyni a neplnily myčku, teprve pak promluvila. „Není to její vina,“ řekla nakonec. „Co není?“ zeptala jsem se. „Že upoutala pozornost stalkera?“ Začervenala se. „Že mezi ní a Adamem panuje napětí. Dlouhou dobu byli pár. Zavolala mi, jestli bych mohla přijít a uvolnit napětí, aby ses necítila nepříjemně. Snaží se.“ Zavřela jsem myčku a zapnula ji. „Ano,“ řekla jsem. „Snaží se.“ Neřekla jsem, o co se Christy snaží. Byla jsem si docela jistá, že o něco jiného, než si myslí Mary Jo. Přimhouřila oči, takže můj tón asi nebyl tak neutrální, jak jsem doufala. „Je v pořádku, že ji máš ráda,“ řekla jsem jemně. „Že se o ni bojíš a lituješ ji. I já chci, aby byla v bezpečí.“ Utřela jsem si ruce do zadní části džínů a výhrůžně ztišila hlas. „Dávej si ale pozor, Mary Jo. Dobrý pozor. Už v minulosti jsi chybovala. Každý dělá chyby. Raději bys ale neměla doufat, že se Christy někdy stane Adamovou družkou. Je můj a já na rozdíl od ní nezahazuju lidi, kteří mi patří.“ Mary Jo mi pohlédla do očí a já její pohled ustála. Nakonec sklopila oči, zvedla bradu a odhalila krk. Jesse mi o své matce a Adamovi vyprávěla, byla příliš mladá, než aby věděla, že by neměla mluvit o bolesti jiných lidí, a já byla příliš… zaujatá, než abych ji zarazila. Její matka řekla Adamovi, že ji děsí, že ji děsí vlkodlaci a že ji dusí. Vždycky jsem si ale myslela, že jejím skutečným problémem bylo, že Adam vypadal mladší než ona. Takže bylo třeba… vzít v úvahu, že ji přitahují mladší muži.

Vrátila jsem se do jídelny a k zaujatě se tvářícímu Adamovi a Warrenovi. Oba slyšeli můj rozhovor s Mary Jo, než ale mohli cokoli říct, vrátila se Christy s notebookem. Posadila se vedle Warrena a společně prošli její emaily. Adamovi zazvonil telefon a on pohlédl na číslo. „Najal jsem muže, aby dohlédl na Christyin byt,“ řekl nám. „To je on.“ Zvedl telefon k uchu a odpověděl: „Hauptman.“ „Tady Gaven,“ ozval se cizí hlas; v pozadí jsem slyšela sirény. „Máme tu zvláštní situaci.“ Adam strnul. „Je tam?“ „Hm, ne. Teda, možná, ale já ho neviděl. Sledoval jsem činžovní dům vaší ženy… promiňte, vaší bývalé ženy asi od dvou odpoledne. Neviděl jsem nikoho, kdo by odpovídal jeho popisu, budova ale hoří – možná slyšíte sirény. Požár rozhodně vypukl na jejím patře, jsem si docela jistý, že v jejím bytě. Zrovna jsem se díval nahoru a viděl jsem barevný záblesk – plameny v oknech jejího bytu. Ohlásil jsem to – centrum Eugene ale v tuhle denní dobu rozhodně není opuštěné, takže jsem určitě nebyl jediný. Bylo to…“ Odmlčel se a ozvalo se tlumené klení. „Promiňte. Z domu padají kusy zdiva a já stál trochu příliš blízko. Uběhlo teprve deset minut a celé místo je v plamenech.“ Pohlédla jsem na Christy, která s lehkým zamračením sledovala Adama, a já si uvědomila, že je jediná v místnosti, která neslyší obě strany hovoru. „Řekl jsi, co jsi viděl, policii?“ zeptal se Adam. „Předal jsem svoji vizitku šéfovi hasičů. Řekl jsem mu, že jsem něco viděl. Předá to dál. Mám v plánu plně spolupracovat s policií.“ „Ovšem.“ Adam pohlédl na Christy, která při slově „policie“ zbystřila. „Oni už o našem problému vědí. Postarej se, aby si dali všechno dohromady, dobře? Mají moje číslo, ale možná neuškodí dát jim ho znovu.“ „Budou chtít mluvit i s ní,“ řekl vyšetřovatel. „Co se děje?“ zajímala se Christy. Adam zvedl prst. „Jistě. Nebere telefony přímo. Ať jí nechají vzkaz a ona se jim ozve.“ „Dobře.“ Adam ukončil hovor a pohlédl na Christy. „Vypadá to, že tvůj stalker právě podpálil tvůj byt i celou budovu.“ Zbledla. „Dostali všechny ven včas?“

Adam zavrtěl hlavou. „Je to velká budova. Je příliš brzy na to, aby to věděli jistě. Pořád hasí požár. Za několik hodin budou vědět víc, může ale trvat celé dny, než všechny spočítají.“ *** Válečná porada dál probírala Christyina stalkera, pravidelně přerušovaná lidmi, kteří nám volali novinky o Christyině domě. Adamův muž nám řekl, že budova je ztracená, pak dal Adamovi čísla několika lidí, kteří měli na starost vyšetřování. Jakmile požární inspektor zjistil, že Adam je slavný alfa vlkodlak, rozpovídal se. Řekl Adamovi, že musí počkat, dokud budova nevychladne, než budou moct oficiálně potvrdit, že šlo o žhářství. Neoficiálně mu ale instinkty říkaly, že šlo o úmyslně založený požár. Krátce nato zavolal první policista a začal se cíleně vyptávat na pojistku – což patrně znamenalo, že se požární inspektor podělil s policií jak o svůj neoficiální názor, tak o to, že Adama zajímá výsledek šetření. Adam policistovi zdvořile vysvětlil, že Christy podala trestní oznámení na stalkera, který ji fyzicky napadl. A když Adam v té věci kontaktoval policii v Eugene, bylo mu oznámeno, že Christyin stalker může být zapletený do smrti muže, se kterým chodila. Adam mu dal číslo detektiva, který měl vyšetřování na starost, nemusel ho přitom ani vyhledat. Zdálo se, že ta informace policistu uklidnila. Druhého, který zavolal, už ale ne. Na žádný z mých telefonátů s dotazy na Kojota nikdo neodpověděl, kolem desáté ale zavolal Zack a omluvil se, že se neobjevil. Našel si místo na přespání a taky práci, ta ale vyžadovala, aby začal hned. Dostaví se, jakmile to půjde. „Chápu,“ řekl Adam. „Rád bych vás ale přijal do smečky co nejdříve, kvůli vaší vlastní bezpečnosti. Moji vlci vás obtěžovat nebudou, město je ale plné tvorů, kteří by mohli, když nebudete pod ochranou smečky.“ „Tento týden mám pohotovost,“ řekl Zack Adamovi. „Nemůžu si dovolit odmítnout hodiny, to prostě nejde. Nevím, kdy k vám budu moct zajet.“ „Tak vynecháme formální obřad a uděláme něco rychlejšího,“ řekl Adam. „Kde bydlíte?“

Zack mu téměř neochotně prozradil jméno hotelu, kde se daly na týden pronajmout pokoje. „Dobrá,“ řekl Adam. „S družkou jsme tam do půl hodiny. Zavolám svému zástupci. My tři vás oficiálně přijmeme. Seznámení se smečkou počká, dokud nebudete znát svůj program.“ „Všechno může počkat,“ bránil se Zack. „Ne,“ odmítl Adam. „Nemám v úmyslu nechat vás pobíhat po městě bez ochrany.“ Zavěsil, než mohl Zack znovu něco namítnout. „Na všechno tu dohlédnu, šéfe,“ ujistil ho Warren. „Vy běžte a uvítejte toho nového vlka.“ „Mary Jo, běž domů,“ řekl Adam. „Dneska večer jsi nám hodně pomohla, potřebuješ se ale vyspat, než půjdeš ráno do práce.“ Ustaraně pohlédla na Christy. „Nepokoušu ji,“ řekl Warren ironicky. „Zítra v pět ráno ti začíná směna. Běž domů, Mary Jo.“ „Uvidíme se, až ti skončí služba,“ řekla Christy a podařilo se jí nasadit výraz, který říkal, že by si přála, aby Mary Jo zůstala, třebaže tvrdila něco jiného. Zasloužila si Oscara. „Můžeme si zajít na manikúru na naše oblíbené místo v Richlandu.“ „Je zavřené,“ namítla Mary Jo. „Tak zajdeme jinam. Auriel určitě zná nějaké dobré místo.“ Mary Jo se zakřenila. „Určitě. Opravdu budeš v pořádku?“ „Mary Jo,“ řekl Adam. „Běž.“ Mary Jo neměla na vybranou, proto před námi vyšla ze dveří. „Víte jistě, že bude v bezpečí jenom s Warrenem?“ Ohlédla se přes rameno. „Nebuď směšná,“ řekl Adam s větší trpělivostí, než bych u něj předpokládala. „Její stalker zapálil dneska večer její byt. Sem do města neletí žádné přímé letadlo a autem je to z Eugene šest hodin. I kdyby zamířil rovnou sem, aby ji zavraždil v mém domě, který hlídá jeden z nejsilnějších vlků, jaké znám, Juan se sem nedostane, než se vrátím zpátky.“ Adam mi otevřel dveře spolujezdce svého SUV, zavřel je za mnou a pak otevřel Mary Jo dveře řidiče u jejího džípu. Vážně mu poděkovala, i když jinému muži by za jeho dvornost vyčinila. Otevřít ženě dveře bylo u Adama hluboce zakořeněným zvykem, dával si ale dobrý pozor, aby to nedělal tam, kde by ho mohli vidět její kolegové. Hasiči, dokonce i ženy, měli být příliš nezávislí, než aby jim někdo otvíral dveře – a Mary Jo nechtěla, aby ji kvůli tomu škádlili.

*** Zackův motel se nacházel ve východním Pascu. Tri-Cities nemá žádné vyloženě nebezpečné čtvrtě, východní Pasco se jim ale blíží. Byl to jeden z těch starých motelů s malými pokoji, jejichž dveře vedly přímo ven parkoviště a které už se nestaví, protože nebyly bezpečné. Velké, naleštěné černé SUV upoutalo pozornost skupiny mladíků pokuřujících na okraji parkoviště. Bylo jim mezi čtrnácti a šestnácti, což znamenalo, že byli ve věku, když už byli dost staří na to, aby cítili vliv testosteronu, ale příliš mladí, než aby měli zdravý rozum. „Hej, gringo,“ řekl jeden z nich. „Seš si jistej, že chceš zaparkovat zrovna tady?“ „Co kdybys nechal svoji chica s náma, gringo. My víme, jak se o ženský postarat. Nepotřebuje žádný bílý maso. Všichni vědí, že bílý maso není zdravý.“ Adam obešel zepředu vůz a zastavil se u mě. Potom zvedl obličej a natočil ho tak, aby mdlé žluté světlo lamp na motelovém parkovišti ozářilo jeho rysy. Mladíci se pomalu, napůl výhrůžně blížili, očividně připravení vyhnat ze svého území ubohý pár, který se ocitl v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Před několika lety jsme v Tri-Cities měli vážné potíže s gangy, jejich aktivita ale brzy opadla, až zůstali jenom opravdoví obchodníci s drogami, které zajímaly jenom peníze a utajení, proto neobtěžovali turisty jen kvůli tomu, že se ocitli ve špatné čtvrti. Jeden z mladíků zpomalil, zamžoural na mého muže a zprudka se zastavil. „Hej, chlape,“ řekl úplně jiným hlasem. „Hej, chlape. Jsme v pohodě, že jo? Nic jsme tím nemysleli. Jenom jsme se trochu bavili. Že jo, chlape? Nechceme žádný potíže.“ Ostatní se zarazili, protože je nečekaný zvrat zaskočil. „Je to ten vlkodlak,“ zašeptal mladík hlasitě. „Z telky. Copak vy idioti nečučíte na zprávy? S tím je lepší si nic nezačínat.“ Ostatní se k Adamovi otočili, změřili si ho a pak se s falešnou nonšalancí vytratili. „Cítím se starý,“ posteskl si Adam, když zmizeli. „Protože jsi starý,“ odpověděla jsem nelítostně. Líbilo se mu, že se stáhli. „Tak pojď, starouši. Pojďme uvítat našeho nového vlka.“

Než jsme to ale mohli udělat, zajel na parkoviště elegantní stříbrný Mustang ’67 a zastavil vedle SUV. Vystoupil z něj Darryl. Darryl byl velký i ve dne, noc ale skrývala inteligenci v jeho očích a krásu jeho tváře, které někdy odváděly pozornost od jeho rozložitosti. Ve tmě vypadal obrovský a zrovna teď byl taky podrážděný, což ho dělalo děsivějším než obvykle. Vzpomněla jsem si na to, jak se Zack choval v garáži, a řekla jsem: „Hej, Darryle. Mohl by ses zklidnit? Ten vlk není Peter, který sice byl submisivní, nikoho se ale nebál. Tenhle se na tebe podívá a dá se na útěk.“ Darryl na mě podrážděně pohlédl. „Nezlobím se kvůli němu, ale kvůli tobě. Děláš mi problémy, ženská.“ Znělo to, jako by se Darrylův hlas ozýval ze dna velmi hlubokého sudu. Představovala jsem si, že podobně by mohl mluvit drak – kdyby draci existovali. Ale neexistovali. Aspoň pokud jsem věděla. Myslela jsem si, že Darryl je prostě nevrlý, když ale Adam zavrčel, došlo mi, že to Darryl myslel vážně. Naklonil přede mnou hlavu na stranu, netvářil se ale o nic šťastněji. „Co jsem provedla?“ zeptala jsem se. „Rozčílila jsi Christy, a to rozčílilo Auriel – která si nemyslí, že svěřit Christy Adamovi bylo správné,“ vyštěkl. „A mně se nelíbí, že trčím uprostřed.“ „Já že jsem rozčílila Christy?“ zeptala jsem se. „Kdy?“ „Dnes odpoledne. Trvala jsi na tom, že bude spát v přízemí, i když po ní jde stalker. Je to drobek…“ „Darryle,“ řekla jsem. „Nechápu, co tě to napadlo,“ pokračoval a úplně zapomněl na Adama. „V přízemí není bezpečno. Je člověk a ohrožuje ji stalker, který podle Auriel už možná někoho zabil.“ „Darryle,“ zopakovala jsem a rozhodla se nečekat, až mi dá šanci vyjádřit se, prostě jsem ho k tomu donutila. „Přiznávám, že jsem si myslela, že Christy bude mít větší pohodlí v pokoji s vlastní koupelnou. Na oknech je poplašný systém a v domě jsou vlkodlaci – vlkodlaci, Darryle – kteří uslyší, pokud se někdo přiblíží, třeba i pěšky.“ Marně jsem se snažila, aby to nevyznělo frustrovaně. „Každopádně se ubytovala nahoře – a já vůbec a nijak neprotestovala, protože jsem vůbec nebyla doma, když přijela. Byla jsem v práci.“

Bezostyšně jsem mu hleděla do očí, a když se neodvrátil, rozhodila jsem podrážděně rukama. „Ne. Nelíbí se mi, že se bývalá žena mého manžela navezla do mého domu, a navíc do ložnice vedle té mé. Nesnažím se jí ale znepříjemnit život ani ji ohrozit. A ty víš, víš, že nelžu.“ Darryl se nadechl. Odvrátil se. „Ach, sakra,“ řekl s menší výmluvností, než se dala očekávat u muže s doktorátem, který pracoval ve vládní laboratoři. „Dělá to zase. Už jsem skoro zapomněl.“ „Co zase dělám?“ zeptala jsem se. Začínala jsem mít zlost. „Christy, Mercy,“ řekl Adam. „Christy to zase dělá. Umí lidi přimět, aby se o ni starali.“ „A to je ten nejlaskavější způsob, jak to říct,“ pravil Darryl a tvářil se šokovaně. „Jeden by si myslel, že mi to dojde. Mám dost zkušeností. Vysvětlím Auriel, co se stalo, a ona si uvědomí, že musela Christy špatně pochopit. Stejně jako desetkrát předtím – a nakonec to bude moje vina, protože jsem si měl uvědomit, že Christy špatně pochopila. Mojí jedinou omluvou je, že jsem měl roky na to, abych zapomněl, a Auriel je slepá k chybám lidí, které má ráda. Jsem nejšťastnější muž na světě, protože z její slepoty těžím, zapomínám ale, že z ní těží i ostatní.“ „Vzdělání ani rozum při jednání s mojí bývalou nepomáhají,“ pravil Adam pobaveně. „Nedokážeš vidět Christy takovou, jaká je, a Auriel taky ne. Teď se pojďme seznámit s…“ Nevím, jak dlouho stál Zack před svým motelovým pokojem a poslouchal nás, podle jeho výrazu ale dost dlouho. Hleděl na mě a tvářil se bezvýrazně. „Zacku,“ řekla jsem. „Dovolte, abych vám představila svého manžela, Adama Hauptmana, a jeho zástupce, Darryla Zao. Pánové, to je Zack Drummond.“ „Ahoj,“ řekl obezřetně. Pořád se zdál unavený a příliš hubený. „Pojďte dovnitř. Ať už to máme za sebou.“ Jeho malé nadšení bylo těžké přehlédnout. Zack se otočil a vešel do motelového pokoje. Adam ho následoval a Darryl mi pokynul, abych šla před ním. Vstoupila jsem dovnitř a snažila se nepozvracet. Lidský nos by možná pachy v pokoji nevnímal, nebo aspoň nevšechny pachy. Možná. Byla jsem si ale jistá, že ani pacient

s astmatem, který už celé měsíce nic necítil, by nedokázal zůstat uvnitř déle než deset minut, aniž by se mu udělalo zle. Pokoj byl prosycený kouřem cigár, cigaret, dýmek a všech dalších věcí, které se daly kouřit, a taky sexem, močí, výkaly a starým alkoholem. Slyšela jsem lidi stěžovat si, že nic nesmrdí tak strašně jako zkyslé pivo, ten pokoj mě ale přesvědčil, že tomu tak není. Zkyslé pivo bylo tím nejméně odporným pachem uvnitř. Cítila jsem taky plíseň a myši. Už zbýval jenom skunk. Adam ani Darryl na sobě nedali nic znát. Zack pohlédl na mě a pousmál se. „Chudí nesmí být vybíraví.“ „Můžete se na nějaký čas nastěhovat k nám,“ nabídla jsem. „Zrovna máme k dispozici čistě uklizený pokoj, který nikdo nepoužívá.“ „Ne,“ řekl jemně. „Omlouvám se, ale raději budu bydlet tady, než abych… Nezní to, jako by váš dům byl právě teď bezpečný. Nemám rád politikaření uvnitř smečky – nesedí mi.“ Darryl se chystal něco říct – submisivní vlci si ve smečce obyčejně vedli dobře, protože jim stejně jako Christy nikdo nechtěl ublížit – ale Adam mu potají pokynul, aby to nechal být. „To je v pořádku,“ řekl Adam. „Vítejte v Tri-Cities, Zacku Drummonde. Obvykle bychom uspořádali uvítací hostinu – a taky uspořádáme – ale váš nabitý program nám to tento týden neumožní. Máme tady ve městě upíry a faeské míšence a celý zástup jiných tvorů, a mnohé z nich by potěšilo, kdyby mohli ulovit vlkodlaka, který nepatří ke smečce.“ „Chápu,“ řekl Zack, když Adam zmlkl. „Dobrá. Moje celé jméno je Adam Alexander Hauptman. Jaké je vaše?“ „Zachary Edwin Drummond.“ Adam zavřel oči a třikrát se zhluboka nadechl – v tomto pokoji to vyžadovalo opravdu velkou odvahu. Cítila jsem, jak s každým jeho nádechem magie smečky sílí a hromadí se, aby mu vyhověla. Můj druh otevřel oči a soustředil se na Zacka. „Podívejte se mi do očí, Zachary Drummonde, bez urážky pocítěné či vznesené.“ Zack zvedl bradu a zadíval se Adamovi do očí. „Vidím vás, Adame Alexandere Hauptmane, alfo Smečky columbijského poříčí.“ „Připojíte se nám na lovu i v boji, v životě i při běhu?“ „Pod měsícem,“ řekl Zack. „Budu lovit, bojovat, žít a běhat s vámi i s vaší smečkou, která nyní bude i má.“

„Přijímáme vás,“ řekl Darryl, vytáhl kapesní nůž a jednou rukou ho otevřel. „Já vás přijímám,“ řekl Adam, vzal si od Darryla nůž a s nacvičenou lehkostí si vyřízl z předloktí kousek masa o velikosti špičky mého malíku. „Budete masem a krví alfy.“ Nabídl krvavý kousek Zackovi, který ho snědl z jeho prstů. Z Adamovy paže vytryskla krev, čtyři kapky ukáply na koberec, potom se na ráně vytvořil strup. Za méně než hodinu po ní nezůstane ani stopa. Jednoduché říznutí by se zahojilo ještě rychleji. „Od tohoto dne,“ řekl Adam, „patříte mně a mojí smečce.“ „Jsem váš a vy jste moji,“ odvětil Zack. Plynulost jeho odpovědi mi prozradila, jak často slib skládal. Zasyčela a zapraskala mezi námi magie a já ucítila pálení v hrudi, jako by mi v ní někdo škrtl zápalkou. Já ale tu moc sdílela se smečkou, která spolu se mnou Zacka přijala. Zack na svém konci nesl všechno sám, vykřikl, objal se pažemi a klesl na postel. Bylo by zapotřebí něčeho víc než jen pálení magie, abych se dotkla toho přehozu. Darryl byl zjevně otrlejší. Posadil se vedle Zacka a objal ho dlouhou paží kolem ramen. „Dýchejte,“ radil mu. „Vím, že to pálí jako zatracený nitrák. Než se ale nadějete, bude po všem.“ „Vstup do smečky je pořád lepší než odchod z ní,“ řekl Zack napjatě. Nejhorší měl za sebou a začal se uvolňovat. Dokud si nevšiml, že ho Darryl drží. Darryl si toho taky všiml a hned ho pustil. „Hotovo,“ řekl a vstal. „Teď,“ pravil Adam. „Povězte mi o práci, kterou jste si našel.“ „Myju nádobí v restauraci,“ řekl. „Je to v pohodě. Dělal jsem to už mnohokrát.“ „Legálně?“ zeptal se Adam. Zack si netrpělivě povzdychl. „Jste jedním z těch alfů,“ řekl útrpně. „Je to v pohodě. Jsem tu legálně a práce je legitimní. Není ale na plný úvazek, takže si budu muset najít druhou práci, abych se dostal z téhle díry. Ale zvládnu to. Umím si poradit. Potřebuju smečku, ne rodiče.“ Adam řekl mírně: „Mým úkolem je postarat se, aby všichni členové smečky byly v bezpečí a dobře živení, aby nepropadli zoufalství.“ „Jsem vlkodlak už hodně dlouho,“ řekl Zack. „Plus minus sto třicet let. Nezblázním se a nezačnu žrát děti.“

„To rád slyším,“ zamumlal Adam. „Tady ale stejně spát nebudete. Kdokoli se sem může vloupat a donutit vás k násilí. Marok jasně řekl, že nechce, aby se některý z vlků ocitl v podobné situaci, pokud se tomu dá zabránit.“ Vytáhl telefon a stiskl tlačítko. „Hej, šéfe,“ ozval se Warren útrpně. „Žádní vražední stalkeři ani žháři se zatím neobjevili. I tak si ale myslím, že bude lepší zítra zesílit stráže. Jenom abychom se ujistili, že je Christy v bezpečí.“ Možná si Christy Warrenovi nestěžovala, že ji nikdo nebere vážně. Možná Warren opravdu cítil, že bude zapotřebí dalšíchvlkodlačích strážných, aby ochránili Christy před stalkerem, který byl, koneckonců, jenom člověk. Možná. „Souhlasím,“ řekl Adam lehce. „Postavíme čtyři stráže, dokud stalkera nechytíme. Už jsem na zítřejší ráno naplánoval směny. Pak budeme muset vymyslet nějaký rozvrh. Volám ale kvůli tomu, že náš nový vlk, Zack, žije v nepřijatelných podmínkách. Pracuje na částečný úvazek a asi by byl ochotný přijmout další práci, aby se dostal z motelu Nite Owl.“ „Tam jsem pár týdnů bydlel,“ řekl Warren. Nelhal a věděl, že ho Zack slyší. „Bylo to úděsné. Co kdyby přespal v pokoji pro hosty u nás? Moje city neraní, když tam bude i beze mě. Kyle právě propustil zahradníky a zmínil se o tom, že by se sám chopil sekačky. Pokud bude Zack ochotný postarat se o trávník, dostane výměnou byt a stravu, dokud se nerozhodne jít jinam. Jenom mu pověz, že je to fakt velký trávník.“ Adam naklonil hlavu na stranu a zvedl obočí. Zack vydal frustrovaný zvuk. „Dobrá. Ano. Dobrá.“ „Hm,“ ozvala jsem se. „Někdo by vám měl říct, že Warren je v hierarchii smečky na třetím místě. A taky je gay a Kyle je jeho partner. A Kyle je člověk.“ Zack na mě pohlédl. „Jasně, někdo by mu to měl říct,“ řekl líně Warren. „A někdo by mu asi měl říct i to, že já a Kyle nikoho třetího nehledáme. A dům je dost velký na to, že když si zavře dveře, nebude se muset obávat toho, že se mu někdo začne dobývat do ložnice.“ „A Kyle je pěkný protiva, když si myslí, že někdo nesouhlasí s jeho způsobem života,“ dodala jsem. „Udělá, co bude moct, aby vás ztrapnil.“

„Postarám se, aby Kyle věděl, jak moc ho máš ráda,“ ujistil mě Warren. „Ví, že ho miluju,“ řekla jsem Warrenovi. „Od začátku je ale mým úkolem varovat vlkodlaky, kteří jdou k vám domů, jaká je situace, aby nikdo nepřišel k úhoně.“ Nervózní vlk by mohl někoho kousnout a toho by všichni litovali. „Dokud nikdo nezačne čůrat přímo v pokoji,“ řekl Zack a střelil trpkým pohledem po nejbližším koutě, „určitě to bude lepší než tahle díra. A pokud jsou všichni dospělí a dost rozumní na to, aby poskytli informovaný souhlas, je mi jedno, co kdo v soukromí dělá.“ „Kyle i já jsme dospělí ve všech padesáti státech,“ ujistil ho Warren a hlasem televizního kovboje dodal: „A myslím, že zvládnu nečůrat v pokoji, v ničem jiném ale za sebe neručím.“ *** Darryl se stále cítil provinile kvůli tomu, že na mě ječel, proto se nabídl, že Zacka odveze a představí ho Kyleovi. Když jsme se vrátili domů, Warren stále páčil informace z Christy. Chtěla jsem jít spát, to by ale znamenalo, že by Adam zůstal s Christy sám, až by Warren odjel. Jakmile jsem si uvědomila, že právě proto zůstávám, zívla jsem a políbila Adama ze strany na krk. „Musím zítra brzo vstávat,“ řekla jsem. „Jdu do postele. Pokud se nějaký pyromaniak zase rozhodne podpálit mi dům, nedovol mi to prospat, dobře?“ „Udělám, co budu moct,“ slíbil Adam dvorně – a mně vytanula na mysli vzpomínka na to, jak strašlivě se popálil, když si v zoufalství myslel, že jsem zůstala v karavanu. „Já vím,“ pravila jsem a pomyšlení na to, jak ošklivě byl zraněný, mě na chvíli zbavila ospalosti. „Mercy je kojot, bude v pořádku.“ Warren mrkl na Adama. „Jenom nezapomeň cestou ven sebrat kočku.“ „Jakou kočku?“ zeptala se Christy. „Nemám ráda kočky.“ „Pak se v ložnici zamkněte,“ nabádala jsem ji. „Umí otevřít dveře. A pokud zjistí, že ji nemáte ráda, bude vás všude sledovat.“ Zamávala jsem Adamovi a s úsměvem, který mi rozehřál srdce, jsem vyběhla nahoru po schodech. No tak jsem byla trochu zlomyslná, ale

Christyin výraz stál za to. Slíbila jsem si, že zítra budu lepší člověk. Dnes večer jsem si ale svoji škodolibost užívala. U Jesse se stále svítilo. Skoro jsem šla do postele – byla jsem strašně utahaná, a kdybych zapadla do peřin hned teď, mohla bych spát celých pět a půl hodiny. Místo toho jsem lehce zaklepala na její dveře. „Kdo je to?“ zeptala se Jesse. „Já,“ řekla jsem, a když mě pozvala dovnitř, otevřela jsem dveře. Jesse ležela natažená na posteli s učebnicemi rozházenými okolo a sluchátky pověšenými na krku. Jedno se jí zachytilo ve fialové lokně před levým uchem. Když jsem vešla, nevzhlédla. „Jdu spát,“ řekla jsem jí. „Možná by sis měla jít taky lehnout dřív, než budeš muset vstát.“ „Proč jsi jí to dovolila?“ zeptala se Jesse napjatě, aniž na mě pohlédla. Zapsala si několik číslic do sešitu před sebou. Zavřela jsem dveře a šla dál. Musela jsem pečlivě volit cestu. Čich by mi prozradil, kdyby tu někde hnilo nějaké jídlo, jinak ale bylo na podlaze všechno ostatní. Než jsem se nastěhovala k Adamovi, vypadal můj pokoj podobně. Teď mě svědily ruce v touze posbírat špinavé svršky a naházet je do koše na prádlo.Po tom, co bych z něj vysypala věci, které se v něm nasbíraly. „Co jsem jí dovolila?“ zeptala jsem se mimoděk. Z koše na prádlo totiž trčela kriketová pálka. K čemu ji měla? Nehrála kriket. Aspoň pokud jsem věděla. „Za večeři jsem mohla já,“ řekla Jesse a obrátila moji pozornost zpátky k sobě, kam patřila. „Chtěla udělat sendviče a já na tom neviděla nic špatného, dokud ses nevrátila domů a ona nepozvala hosty, nerozhodla, že budeme jíst v jídelně, a nezačala všechny komandovat.“ „Večeře byla dobrá,“ řekla jsem. „Nikdy dřív jsem neměla domácí majonézu. A tvá matka si může na večeři pozvat, koho chce – hlavně když ji uvaří.“ Jesse se posadila a odhodila tužku na postel. Protřela si oči. „Ty víš, co dělá,“ řekla dopáleně. „Rozumíš lidem, Mercy. Víš, jak funguje moc – viděla jsem tě se smečkou. Proč jsi dovolila, aby převzala kontrolu, a vůbec ses nebránila?“

Posadila jsem se na postel vedle ní, aniž bych se jí dotkla, a zafuněla jsem. Výdech ze mě odplavil zlomyslnost. Kvůli Jesse budu lepším člověkem hned. „Tvoje máma se bojí,“ řekla jsem upřímně. „Pozvala si do života krásného prince a jeden muž kvůli tomu zemřel. Musela požádat o pomoc tvého otce, třebaže všem tvrdila, že ho nepotřebuje. A musela se vrátit sem, do domu, který postavila, s vědomím, že už jí nepatří a že jsem zaujala její místo.“ „Vybrala si to.“ Jesse skoro zasyčela. Poplácala jsem ji po noze. „Ano, vybrala. Proto to ale bolí ještě víc.“ Smutně jsem se usmála. „Nevím jak ty, já ale nesnáším, když musím znovu prožít své chyby.“ Jessin výraz se uvolnil, proto jsem pokračovala v obhajobě Christy. „Bojí se – stydí se za to, že vás dva opustila a že je špatná matka. A tak se snaží kontrolovat aspoň něco. Umí vařit a ví, že je v tom dobrá.“ „A ty jsi jí to dovolila,“ řekla Jesse pomalu, „protože ji lituješ?“ Kývla jsem a byla jsem ráda, že neumí rozeznat lež. Potom jsem si těžce povzdychla, protože jsem se snažila nelhat Jesse o nic víc než jejímu otci. Někdy dělám výjimky, když jde o jejich bezpečí, ale nikdy ne proto, abych se zdála lepší. „Částečně,“ přiznala jsem. „Ráda bych si myslela, že z velké části, protože bych pak vypadala líp. Dokonce sebevědomě. Je tu ale jiná věc – umíš si představit, že bych se pokusila s tvojí matkou soupeřit v kuchyni, když si začne hrát na Suzy Hospodyňku? Vypadala bych jako hlupák – a na to byla připravená.“ „Vzdala ses kontroly nad domem,“ řekla Jesse, jako by to byla strašlivá, špatná věc. „A pak jsi ji nemohla získat zpátky?“ Odfrkla jsem si. „Očividně jsi vyrostla ve vlčí smečce, holka. Vlkodlaci nevědí všechno. Když jsem dole ustoupila, nijak mi to neublížilo. Není to její domov a ani tucet labužnických večeří na tom nic nezmění. Je vyděšená a potřebovala mít kontrolu nad večeří, a já se jí mohla vzdát, protože po mně nejde žádný šmírák. Tenhle dům ale převzít nemůže, protože patří tvému otci a on patří mně.“ „Nabídni jí prst a chňapne celou ruku,“ varovala mě Jesse. Kývla jsem. „Možná. Bude to ale v pořádku; tvoje matka je dobrý člověk.“ Jesse si odfrkla.

„Je dobrý člověk. Miluje tě.“ Zavřela jsem oči, protože tu další část jsem opravdu nechtěla říct. „Dokonce pořád miluje tvého otce.“ Poznala jsem to z řeči jejího těla. „Je dobrý člověk, je ale taky slabá. Neumí se o nikoho postarat, protože má plné ruce práce sama se sebou.“ Zívla jsem a Jesse do mě dloubla. „Běž do postele,“ řekla s úsměvem. Vstala jsem a protáhla se. „Jsme v pohodě?“ zeptala jsem se. Kývla. „V pohodě.“ Když jsem otevřela dveře, opíral se Adam o stěnu venku na chodbě. „Dobrou noc, Jesse,“ řekl. „Tvoje máma už je v posteli.“ „Dobrou, tati,“ zavolala Jesse a přidala věci na posteli k těm na zemi. „Zhasni, dobře?“ Pleskla jsem po vypínači a zavřela dveře. „Jak dlouho už tu stojíš?“ Položil mi teplou ruku na zátylek a postrčil mě směrem k naší ložnici. „Dost dlouho na to, abych slyšel, jak jsi hájila Christy – a musím dodat, že tě slyšela i sama Christy. Poslal jsem ji do postele po tom, co jsi ji označila za Suzy Hospodyňku, protože ji to urazilo.“ Zavřela jsem dveře, abych nás co nejvíce oddělila od Christy. Pokud dnes v noci slyšela něco, co nechtěla, byla to její vlastní vina. Otočila jsem se, Adam se ke mně přitiskl a postrčil mě dozadu, až jsem se lopatkami opřela o stěnu. „Jsi přesný opak Christy,“ řekl mi vážně. Zvedla jsem obočí. „Myslíš, že bych nepožádala o pomoc, kdyby se na mě nalepil stalker?“ Cítila jsem vibrace v jeho pevném břichu, když se tiše rozesmál. „Možná. Jen možná a pouze tehdy, kdyby sis myslela, že by mohl ohrozit někoho jiného.“ Líbal mě, dokud pulz na mém krku pod jeho dotykem neposkočil. „Říkala jsi, že je příliš zaměstnaná péčí o sebe, než aby se věnovala ostatním. Lepší popis Christy jsem asi ještě neslyšel. Ty? Ty se tak staráš o ostatní, že zapomínáš pečovat sama o sebe.“ Znovu mě políbil, pak sklonil hlavu a pošeptal mi do ucha: „Mám tě radši.“ Kousl mě do ucha, plácl mě lehce po boku a ustoupil. „Za chvíli je tu ráno,“ řekl lehce. „Jdi se vyspat.“ „Adame,“ řekla jsem tiše a doufala, že nás Christy neslyší. „To, co jsem řekla Jesse o tom, proč jsem dneska nepostavila Christy do latě,

s tím jsem přišla až později. V tu chvíli jsem to neudělala z druhého důvodu, který jsem přiznala; nemohla jsem, protože bych vypadala jako pomstychtivá, nejistá čarodějnice.“ Zasmál se a byl to tichý zvuk, který patřil jen nám dvěma. „Všiml jsem si,“ řekl. „Christy tě zahnala do kouta a ty jsi z toho vybruslila, jak nejlépe to šlo. Žádný strach, lásko, tohle bylo teprve první kolo a ona byla ve výhodě, protože ji všichni kvůli modřině na obličeji litovali. Já bych se vsadil, že nakonec vyhraješ ty.“

4.

„

T

ak zlé, co?“ řekl Tad, když následujícího rána prošel dveřmi

dílny. „Uvařila snídani,“ odpověděla jsem a sklonila hlavu k objednávce náhradních dílů, kterou jsem dávala dohromady, dokud se mi nepodařilo nasadit veselejší výraz. Místo dvou svíček jsem objednala čtyři, roztáhla jsem rty do náležitého tvaru a vzhlédla k Tadovi. „Domácí borůvkové muffiny. Nějaké jsem ti přinesla.“ Kývla jsem na košík na pultě u pokladny. Zavrtěl hlavou. „Na úsměv příliš ceníš zuby, Mercy.“ Vzal si muffin, který ležel úplně nahoře, kousl si a zarazil se. Poté na mě pobaveně, ale i soucitně pohlédl a ukousl si větší sousto. Když dojedl, koukl po mně a vzal si další. „Jak dlouho zůstane? A nechtěla by si vyjít s mladším faeským míšencem, který zrovna teď maká za minimální mzdu?“ „Tak to v žádném případě,“ zabrblala jsem mdle. „Zůstane, dokud nebezpečí nepomine – zmínila se ale o tom, že by se sem chtěla přestěhovat natrvalo. Doufám, že to plácla jen proto, aby mě potrápila, ale…“ Pokrčila jsem rameny. „Nemyslím si, že by měla nějaký čas o někoho zájem.“ Až na Adama. „Chlápek, před kterým je na útěku, ji zmlátil, opravdu se zdá, že zabil muže, se kterým si vyšla, a navíc zapálil činžák, ve kterém bydlela.“ Tad si vzal třetí muffin a spořádal ho dvěma sousty. S plnými ústy prohlásil: „Tak to je pořádný parchant. Jsi na to připravená?“

Pokrčila jsem rameny. „Jasně. Když to bude hodně zlé… vadila by ti spolubydlící?“ „Pokud umí takhle vařit, vůbec.“ „Mluvila jsem o sobě,“ odsekla jsem. Byl to žert, žaludek jsem ale měla stažený do studeného uzlíku. Obešel pult a políbil mě na vršek hlavy. „Chudáku Mercy. Pojďme spravit něco, co se spravit dá. Budeš se pak cítit líp.“ Když jsem se s Tadem před více než deseti lety seznámila, byl ještě kluk a vedl dílnu sám, protože jeho otec na dva měsíce propadl alkoholu, poté co Tadova matka podlehla rakovině. Bylo mu devět, choval se ale jako padesátník, a jediné, co se od té doby změnilo, bylo, že ho někdo zbavil lesku a zářivého veselí, které vnesl do světa. Pokud někdy zjistím, kdo to byl, možná na něho pošlu vlkodlačí smečku. A tak mě nepřekvapilo, když se ukázalo, že Tad měl pravdu. Během hodiny a půl jsem našla zkrat, který způsoboval, že si to Bus ’62 prskal silnicí. Elektrické zkraty – u starých aut byly běžné – se zatraceně těžko hledaly. Jednou mi trvalo čtyřicet hodin, než jsem ho našla, a do dvou minut jsem ho pak odstranila. Hodina a půl byla dobrá. Když jsem dokončila práci na busu, cítila jsem se skoro vesele. Pořád se mi neozval nikdo, kdo by věděl, jak se spojit s Kojotem. Pokud do večera nedostanu žádnou odpověď, zajedu tam zítra osobně a dílnu svěřím Tadovi. Sice jsem si nemohla dovolit mrhat časem, který bych měla strávit v práci – ještě horší by ale bylo, kdyby si Beauclaire přišel pro hůl a já ji neměla. Krátce po obědě se v dílně zastavil jeden z kamarádů se zálibou v autech. Já se spravováním veteránů živila, existovali ale i lidé, pro které to byl koníček. Znala jsem několik chlapíků a jednu babičku, kteří se rádi zastavili, aby o autech hodili řeč. Většinou se potřebovali na něco zeptat, občas se ale stalo, že i já se něco přiučila. Hlavně ale šlo o lidi se závislostí na autech, kteří se potřebovali s někým podělit o svoji vášeň. Joel Arocha se objevil, zrovna když jsem byla až po lokty ponořená v jettě, která posledních deset let potřebovala skoro tolik oleje jako benzinu. Joel (po španělsku Choel) byl hispánec, podle přízvuku ale pocházel z jihozápadu USA. Byl asi stejně starý jako já, slunce mu však vysušilo kůži natolik, že vypadal o něco starší. A měl přibližně i moji výšku a váhu. Byl to jeden z těch vymakaných chlapů, kteří jsou samý sval a kůže.

Pracoval na vinici. Během sezóny deset hodin denně s nahodilým volnem, v zimě pak bral na část úvazku práci navíc jinde. Loni jsem ho představila Adamovi, pro kterého občas zaskočil jako hlídač. Měl sice málo volného času, přesto se věnoval restaurování Věci, džípu od volkswagenu, a rád se se mnou při práci bavil. S Joelem jsme obvykle mluvili o autech, dneska ale měl na duši jiné věci. „…dneska ráno ke mně domů přijde chlápek, zaklepe na dveře a zeptá se, jestli nemáme na prodej pitbuly – a ukáže na čubu mojí ženy, která už vyhrála několik cen, a řekne: ‚Jako je tenhle.‘“ Joel odložil náhradní díl, pro který si přišel, na nejbližší ponk, opřel se o něj a sledoval mě při práci. „A to je problém?“ zeptala jsem se, protože ho to očividně dost nadzvedlo. Já se vyznala ve vlkodlacích, ne ve psech, aspoň ne tak jako on. Kývl. „Hned mi to řeklo, že mám před sebou někoho, kdo o psech nic neví. Aruba – Arochina Bílá princezna Aruba – je americký stafordširský teriér. Ten sice pitbula trochu připomíná, ale každý milovník psů pozná rozdíl. Někdo mu očividně řekl, že chováme pitbuly, a on jednoho potřeboval na ochranu a jako bojového psa – a opovážil se na mě mrknout.“ Joel se zašklebil. „Mrknout. Zatracené psí zápasy. Majitelé psů si myslí, že to z nich dělá opravdové chlapy, když vezmou věrná zvířata a nechají je, aby se navzájem potrhala. Podle mě to dokazuje, že nejsou hodni toho psa vůbec mít. Řeknu mu, že zrovna teď žádného nemám, a požádám ho o telefonní číslo, abych se mu mohl ozvat, až se nějaký objeví.“ Joel mi podal nástavec na ráčnový klíč, než jsem se pro něj mohla natáhnout. „Takže mi dá svoje číslo,“ pokračoval stále stejně podrážděně, „jako naprostý idiot. A já se ho zeptám, kde našel bojové psy, a chovám se, jako bych se chtěl přidat. A ten zatracený blázen mi to s radostí poví. Sotva odešel, zavolal jsem policii. Druhá banda, kterou jsem od Vánoc udal. Kdyby to bylo na mně, prostě bych ty parchanty bez soudu postřílel.“ „Anebo je donutil bojovat v aréně namísto psů,“ ozval se Tad z druhého stání. „A posledního, který by přežil, bych zastřelila,“ souhlasila jsem. „Dobrá práce, Joeli.“

„Jo,“ řekl. „Víte ale, co mě nejvíc vytáčí? Někdo mu řekl, aby si zašel pro psa ke mně. Někdo si ode mě v minulosti koupil psa a teď ho používá pro psí zápasy. Pokud někdy zjistím, kdo to byl, psa mu seberu a budu doufat, že se bude bránit.“ Zazvonil mi mobil a Joel se zhluboka nadechl. „Jo, stejně už musím jít.“ Nadzvedl si klobouk. „Uvidíme se později, Mercy.“ „Dávej na sebe pozor, Joeli.“ „Ahoj, Tade. Nedělej nic, co bych neudělal já.“ „Ahoj, Joeli. Nežongluj s dikobrazy.“ Joel se zarazil. „S dikobrazy?“ Tad se zakřenil. „Jedna očividná rada za druhou. Kdybych zkusil udělat něco, cos ty neudělal, skončil bych v base nebo v márnici.“ Zatímco se dál hloupě pošťuchovali, já si stáhla upocené latexové rukavice, které jsem si vzala jen kvůli Christy a její dokonalé manikúře. Než jsem si je ale sundala, přestal telefon vyzvánět. Displej mi prozradil, že jsem propásla hovor, na který jsem čekala, proto jsem neztrácela čas a zavolala zpátky. „Hej, Mercy,“ ozval se Hankův veselý hlas. „Dostal jsem zprávu, že se mnou potřebuješ mluvit o tom, jak najít Kojota. Opravdu s ním chceš mluvit?“ Ohlédla jsem se po dveřích garáže, ale Joel byl bezpečně z dohledu a patrně i z doslechu. „Musím se s Kojotem spojit, je to naléhavé,“ odvětila jsem a Tad, který se v sousední kóji pustil znovu do práce, vystrčil hlavu zpod kapoty. „Hm. A proč kvůli tomu voláš mně? Na rozdíl od jiných se jáv kojota neměním,“ opáčil Hank, jehož druhá podoba byla jestřáb. „Nedal mi telefonní číslo, na kterém bych ho mohla zastihnout,“ řekla jsem. „Ale teď vážně, fakt s ním potřebuju mluvit. Jestli mi nemůžeš pomoct ty, nevíš, jak bych se mohla spojit s Gordonem?“ Hank zabručel. „Gordon se vypařil, holka. Už několik týdnů jsem ho neviděl. Zavolal jsem několika lidem, ale nikdo netuší, kam se poděl. Opravdu je to tak nutné?“ „Měla jsem u sebe faeský artefakt,“ řekla jsem. „Dala jsem ho Kojotovi a fae ho teď chtějí zpátky. Pokud možno včera.“ Nakrátko se rozhostilo ticho, poté Hank řekl: „Myslel jsem, že se fae stáhli do rezervací.“

„Několik jich očividně pořád pobíhá kolem,“ řekla jsem mu, protože jsem se rozhodla, že Beauclaireovi ani ostatním fae nic nedlužím. A navíc to Hank nebude nikomu vykládat. Hank zafuněl nad mým suchým tónem smíchy. „Politici se nikdy neřídí vlastními zákony, co? Páni, holka. Ty si umíš zavařit, co? Poptám se kolem trochu důrazněji a nejpozději zítra se ti zase ozvu.“ Zavěsila jsem s ostrým píchnutím paniky. Vypadalo to, že spojit se s Kojotem bude těžší, než jsem původně předpokládala. Doopravdy jsem si nemyslela, že by Hank věděl jak ho najít, počítala jsem ale s tím, že to bude vědět Gordon. Tad se zeptal: „Kdo tu hůl chce?“ „Alistair Beauclaire,“ odpověděla jsem. Tad mrkl. „Táta si říkal, co asi dělá, bezdůvodně se totiž objevoval v rezervaci a zase mizel. Nenapadlo by mě ale, že ta hůl je natolik důležitá, aby se o ni zajímal Šedý pán.“ Pokrčila jsem rameny. „Kdo se ve fae vyzná? Pokud vím, ani samotní fae. Tvůj táta ví, že Beauclaire není jeho největší fanda, že jo?“ Tad se zvláštně něžně usmál. „Beauclaire by otce v okamžení zabil, kdyby nebyl příliš ušlechtilý na to, aby zároveň srovnal se zemí i celou rezervaci a Walla Walla. Ve všem kromě masivní, celoplošné destrukce je mu otec víc než roven.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Tvůj táta opravdu zabil Lugha?“ Tad se vrátil k práci, ale kývl. „Podle otcova vyprávění byl Lugh starý, mocný a začínal být děsivý. Fakt děsivý. Začal jako hrdina, stávalo se z něho ale něco úplně jiného.“ Lstivě na mě pohlédl, vytáhl z auta baterii a odložil ji stranou. „Otec ovšem tehdy taky zrovna nebyl rytíř v zářivé zbroji. Zabil Lugha proto, že chtěl vyrobit bezva novou zbraň, ne proto, že by chtěl zbavit svět hrozby, která by ho mohla zničit – jak ale podotýká, posloužilo to oběma účelům, proto si s radostí připisuje zásluhy. Celý faeský svět si oddychl, pohrozil tátovi společným, nejednotným prstem a vrátil se ke svému životu.“ Znovu mi zazvonil telefon a podle čísla to byl opět Hank. „To bylo rychlé.“ „Mám pro tebe jméno,“ řekl Hank. „Gary Laughingdog. Je kojotí kožoměnec jako ty. Možná ti pomůže – říká se, že se mu Kojot ozve, když to potřebuje.“

„Máš jeho telefonní číslo?“ „Sedí v nápravném zařízení Coyote Ridge v Connellu. Budeš za ním muset zajet.“ „Ve vězení?“ zeptala jsem se. Slyšela jsem úsměv v Hankově hlase. „Není to násilník, Mercy. Má jenom velmi malou úctu k zákonům a osobnímu vlastnictví, takže se čas od času dostane do maléru. Tentokrát dostal dva roky, ze kterých si odkroutil už osm měsíců. Miluje ženy, má u nich jistou pověst.“ Na okamžik se odmlčel, pak řekl: „Většina kojotích kožoměnců má potíže se zákony.“ „Aspoň nemají problém dokončit základní školu jako jestřábi,“ opáčila jsem, protože jsem věděla, že si Hank z lidí rád utahuje, ale dokáže popichování i přijmout. Hank se smál, když zavěsil. „Víš, jak navštívit někoho ve vězení?“ zeptal se Tad. „Ty ano?“ Zavrtěl hlavou. „Ne. Když zavřeli tátu, nedovolil, abych za ním zašel.“ „Adam to bude vědět,“ řekla jsem a vytočila jeho číslo. „Telefon Adama Hauptmana,“ ozvala se Christy. „Jak vám mohu pomoct?“ „Je tam Adam?“ zeptala jsem se. Věděla jsem, že určitě existuje dobré vysvětlení pro to, že Christy zvedla Adamův telefon – obzvláště když ji nabádal, aby nezvedala ten svůj. Ještě než se usadila v mém domě, všimla jsem si, že Christy má vždy dobrý důvod pro to udělat něco špatného, důvod, který způsobil, že ostatní vypadali hloupě, když se na ni kvůli tomu zlobili. „Ano,“ řekla. „Teď ale zrovna nemůže mluvit.“ „Chápu.“ „To jste vy, Mercy?“ řekla vesele. „Nepoznala jsem vás. Zrovna mluví na pevné lince s požárním inspektorem. Mám mu něco vzkázat?“ Po telefonu se to sice nedalo dobře určit, byla jsem si ale docela jistá, že lhala, když tvrdila, že mě nepoznala. Moje jméno se muselo objevit na displeji mobilu. „Ne,“ řekla jsem. „To je v pořádku.“

Zavěsila jsem a chvíli zírala na telefon. Adam odešel ráno do práce zároveň se mnou. Zavolal několika vlkům, aby na Christy dohlédli. Tak proč byl doma a proč měla jeho mobil? „Upekla bych ti čokoládové sušenky,“ řekla jsem Tadovi. „Ale obsadila mi kuchyň.“ Zatvářil se soucitně. „Vězení určitě bude mít webovou stránku s kontakty na lidi, kteří ti pomůžou zjistit, jak navštívit toho chlapíka, se kterým potřebuješ mluvit.“ *** Coyote Ridge Corrections Center bylo nápravné zařízení s minimální až střední ostrahou kousek od Connellu, který ležel asi hodinu cesty na sever od Tri-Cities. Bylo to malé městečko o pěti tisících obyvatelích, vězně nepočítaje. Nejela jsem sama. Pohlédla jsem na spolujezdkyni a napadlo mě, jestli jsem zvolila správně. Ne že by ve smečce bylo hodně vlků, kteří mohli všeho nechat a prostě někam odjet, obzvláště teď, když Adam neustále držel čtyři vlkodlaky u nás v domě. Od manželovy smrti ztratila Honey na váze, a to předtím nebyla tlustá. Medově zbarvené vlasy si ostříhala do strohého účesu, který jí rámoval obličej s nově propadlými tvářemi. Díky tomu a také díky skutečnosti, že její tělo nyní bylo samý sval a kost, měla vypadat tvrdě, místo toho ale působila křehce. Od chvíle, kdy jsem ji vyzvedla ve vanagonu, neřekla ani slovo. Ani se nezeptala, kam jedeme. Řekla jsem, že potřebuju, aby mě někdo doprovodil na schůzku, a ona nekladla žádné otázky. Dospěla jsem k názoru, že se jedná o tichý vzdor – že se rozhodla do písmene držet pravidla, které říkalo, že tu velím já, neudělá ale nic, aby byla skutečně užitečná. Buďto řízení, nebo dvacetiminutový odstup od Christy mě ale přiměly zvážit optimističtější možnosti. Možná Honey prostě nevěděla co říct. Anebo měla Christy radši než mě, to bylo taky možné. „Všude mě pronásledoval faeský artefakt,“ řekla jsem jí. Nemohla jsem si vzpomenout, jestli o holi věděla. Snažila jsem se o ní moc nemluvit. „Odmítl zůstat u všech fae, kterým jsem se ho pokusila předat. Což by mi nevadilo, kdyby se nezačal chovat krvežíznivě,

proto jsem mu našla bezpečné místo. Předminulou noc mě navštívil Šedý pán a informoval mě, že by bylo moudré tu věc najít a vrátit mu ji.“ „Dala jsi hůl Kojotovi,“ řekla, a když jsem na ni pohlédla, chladně zvedla jedno obočí. „Vyrostla jsi mezi vlky. Myslela bych si, že budeš vědět, jak rychle a důkladně se šíří drby ve smečce.“ „Dobrá,“ řekla jsem. „Nevím, jak se rychle spojit s Kojotem. Ze zkušenosti vím, že se objeví, když se mu to hodí. A tak jsem se poptala kolem a získala jméno jiného kožoměnce, který by mohl vědět, jak se s ním spojit, než se fae rozhodne pomstít a srovná TriCities se zemí.“ Pohlédla na mě, zamračila se a narovnala se. „Měl to být žert – opravdu ale věříš, že by zničili celé město.“ „Ne oni,“ řekla jsem a vzpomněla si na to, jak Šedý pán odložil maskovací kouzlo a zavrčel na kočku, „on. A ano, fae jsou všeho schopní. Dala bych jim tu pitomou hůl už dávno, kdyby mi to dovolila.“ „Byl to Zee?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Zee není Šedý pán. Myslím, že jím už skoro je, ale ne úplně. Byl to Alistair Beauclaire, muž odpovědný za to, že se fae stáhli do rezervací.“ „Dobře,“ řekla. „Zeeho mám ráda.“ Několik kilometrů mlčela. „Kam jedeme?“ „Do Connellu,“ odvětila jsem. „Navštívíme někoho, kdo by mohl vědět, jak Kojota najít.“ Pohlédla dolů na svůj oděv – růžové plátěné kalhoty a modrou hedvábnou blůzku. Zapnula si další dva knoflíčky a začala odkládat šperky. „Nedovolí ti vzít dovnitř zbraň,“ upozornila. „Dokonce ani v autě.“ Bylo zajímavé, že znala pravidla pro návštěvu ve vězení. „Zbraň jsem nechala v sejfu v dílně,“ odpověděla jsem. „A nemusí vědět, že i ty jsi zbraň.“ Usmála se a její oči se trochu zahřály. Parkoviště působilo opuštěně. Coyote Ridge dokázalo pojmout skoro tři tisícovky vězňů – zdálo se, že žádný z nich neměl rodinu ani přátele, kteří by je dnes navštívili. Vězení asi nebylo jako nemocnice. Návštěvy přátel a známých ve vězení mezi společenské závazky zřejmě nespadaly.

Stejně jako Tri-Cities i Connell stál uprostřed pouště. Ne v hezké poušti s pískem, kaktusy a zajímavými pichlavými rostlinami, ale mezi nízkými kopci porostlými strništěm pelyňku a sveřepu. A do této drsné, ošklivé krajiny bylo pevně zasazeno vězení, které tvořil nepřátelský shluk jednoduchých, hranatých budov z betonu a s ocelovými dveřmi. Obklopoval ho pletivový plot opatřený na vrcholu rolemi žiletkového drátu a na všechno tíživě doléhala atmosféra beznaděje. V autě jsme nechaly všechno kromě řidičáků a klíčů, kterými jsem zamkla. Strážci ve vstupní budově byli profesionální a nechovali se nepřátelsky. Dali mi čtvrťák na skříňku, do které jsem umístila klíče od vanagonu. Naše řidičáky si nechali – žena za pultem vykulila oči, když si přečetla moje jméno, jinak ale nedala najevo, že by ho poznala. Honey i já jsme se pečlivě vyhnuly pohledu na Nata, člena smečky, který tu pracoval – mezi zaměstnanci byli dva vlci, Luka jsem ale nikde neviděla. Zapsaly jsme se, Nat si ode mě vzal desky a zamračil se, když si přečetl jméno muže, kterého jsme přišly navštívit. Nemyslela jsem si, že by si toho někdo jiný všiml. Následně nás eskortovali ven z budovy a jedním z řady paralelních koridorů mezi ploty do samotného vězení. Když se za námi zavřely dveře, rozbušilo se mi srdce a i Honey sebou trhla. Ukázaly jsme návštěvnické průkazky strážci za sklem a vešly do místnosti, která se podobala jídelně na mé střední škole. Stály tu tucty šedých umělohmotných stolů a u každého pak čtyři židle rovněž z umělé hmoty. Vypadaly jako dospělé verze dětského piknikového nábytku, což podtrhoval šachovnicový vzor na desce stolu. Napadlo mě, jestli je nemohli sehnat v méně depresivní barvě. Zlepšit vězňům náladu tu ale asi nebylo prioritou. V místnosti bylo dost místa asi pro sedmdesát, osmdesát lidí, já, Honey a čtyři dozorci jsme tu ale byli jediní. Podle instrukcí jsme se posadily a čekaly na Garyho Laughingdoga. Čekaly jsme dlouho. Nakonec se objevil v doprovodu dvou dozorců, ale bez složitých pout, která jsem po všem, co jsem viděla v televizi, tak trochu očekávala. Pohyboval se s nedbalou leností někoho, kdo měl v nohách spoustu kilometrů a mohl ujít ještě mnoho dalších. Byl štíhlý a průměrně

vysoký. Můj první dojem ovlivnil fakt, že jsem strávila příliš mnoho času ve společnosti vlkodlaků, zdálo se mi totiž, že v této ponuré místnosti je pánem právě Laughingdog. I dozorci věděli, že nad ním nemají plnou kontrolu. Poznala jsem to podle neklidného napětí v jejich ramenou a celkové obezřetnosti, která byla u muže, jenž ani nepotřeboval pouta, přehnaná. Gary vypadal jako plnokrevný indián, někdo s více zkušenostmi by si ale možná myslel něco jiného. Kůži měl tmavší než já, dokonce tmavší než Hank. Husté, rovné černé vlasy mu padaly na ramena a měl je tak jen o několik centimetrů kratší než já. Díky hrubým rysům byl spíše zajímavý než pohledný. Gary Laughingdog byl úplně první kojotí kožoměnec, se kterým jsem se setkala, proto jsem v jeho tváři zapátrala po podobnosti s tou, kterou jsem každý den vídala v zrcadle, byli jsme koneckonců příbuzní. Všichni kožoměnci jsou potomky archetypálního tvora, jehož podobu přijímají. Podobu jsem našla v jeho očích, které měly stejný tvar a stejnou barvu jako ty, které na mě každé ráno civěly ze zrcadla. S přehnanou péčí si zpod stolu vytáhl židli a posadil se stejně upejpavě jako královna Viktorie při královské snídani. Tvář mu prozářil úsměv, jeho oči ale zůstaly netečné, nedotčené veselím a bodrostí v jeho výrazu. Obrátil je od Honey ke mně, pak je znovu upřel na Honey a už se od ní neodvrátil. „No, ahoj-ky, dámy,“ řekl. „Co pro vás můžu udělat?“ Pohlédla jsem na dozorce a zvedla obočí. Jeden z nich odešel, druhý si nás všechny obezřetně změřil, zadíval se na mě a taky zvedl obočí. Luke byl druhý z našich vlků, který tu pracoval. Trhla jsem bradou a on pokrčil rameny, zvedl ruce a následoval prvního dozorce na místo, odkud člověk nemohl tichý rozhovor zaslechnout. Luke uslyší každé slovo. Gary se předklonil, olízl si rty a hladově zašeptal: „Hej, princezno, co děláš na místě, jako je tohle? Přitahují tě chlapi za mřížemi?“ Honey zvedla obočí a chladně odpověděla: „Jsem tu jako osobní stráž družky svého alfy. A i když jsem ještě neměla oběd, dávám přednost smaženému kuřeti před syrovým lidským masem – tvoje slova mě ale pokouší.“ Gary se zhluboka nadechl a užasle potřásl hlavou. „Myslel jsem, že vlkodlačice neexistují.“

Její vyceněné zuby by si někdo mohl splést s úsměvem. „Tvá neznalost není nečekaná.“ Gary se neurazil, naopak se nadchl. Otevřel ústa, aby něco řekl, pak se ale zadíval přes Honeyino rameno. Věděla jsem, co vidí. Zavrčela jsem. Byl to tichý zvuk, nerozlehl se, upoutal ale Garyho pozornost. „Je moje,“ řekla jsem mu. „Řekni jedinou věc, která jí ublíží, a já se postarám, aby ses odsud už nikdy nedostal.“ Neměla jsem takovou moc, přesto jsem to myslela vážně. A on zatraceně dobře věděl, co tou „jedinou věcí“ myslím. Z obličeje mu zmizela přátelská maska a s nečitelným výrazem se mi zadíval do očí. Ukázala jsem mu, jak vážně to myslím. Pokud Honey poví, že s ní všude chodí duch jejího mrtvého druha, postarám se, aby toho do konce života litoval. Duch, který Honey doprovázel, každopádně nebyl Peter, už ne. Duchové byly jen pozůstatky osoby, která odešla, kousky a úlomky lidí, které si někdy pořád myslely, že žijí. Upír jménem Frost provedl Peterovi něco, co ho tu drželo déle, než bylo obvyklé, drželo jeho duši svázanou se zemí, i když jeho tělo bylo mrtvé. Když se mi podařilo Petera i ostatní, kterým upír ublížil, osvobodit, Peter se ještě den a noc zdržel, a pak odešel tam, kam duše odcházejí, když tělo zemře. Zanechal tu ale po sobě ducha se smutnýma očima. Pokaždé, když jsem jeho stín spatřila, lámalo mi to srdce, ale ať se propadnu, jestli dovolím, aby se Honey cítila stejně. Ostatní kožoměnci, se kterými jsem se seznámila, nedokázali vidět duchy tak jako já. Dávalo smysl, že je Gary Laughingdog, který byl stejně jako já kojotí kožoměnec, taky viděl. Kdybych si to uvědomila dřív, vzala bych s sebou někoho jiného. Třeba bych i zavřela dílnu a požádala Tada, kdybych musela. „Nemůže mi ublížit,“ řekla Honey. V hlase měla něco divného, já se ale příliš soustředila na kojota na opačné straně stolu, než abych dokázala rozluštit, co to bylo. „Neublíží ti,“ řekl Gary Laughingdog jemněji než dřív; v očích, které ode mě odtrhl, měl rozostřený, trochu snový pohled, měkčí než doposud. „Ne úmyslně. Čeká tě ale změna. Pro změny mám cit a tebe brzy jedna velká potká.“ Přimhouřil oči a já ucítila nával magie, ze

které mě zaštípalo v nose, a do očí mi vyhrkly slzy – nepřipomínala faeskou magii, čarodějnictví ani nic jiného, co jsem doposud poznala. Garyho hlas se o celou oktávu prohloubil. „Čekají tě rozhodnutí, sladká Honey. Rozhodnutí.“ Neřekla jsem mu Honeyino jméno. Nikdo nevěděl, že jsem ji vzala s sebou. Její vlasy ale měly barvu medu, honey. Možná měl jen nečekaně dobrý odhad. Honey bylo v angličtině docela běžné láskyplné oslovení. Kýchla jsem a Gary obrátil oči ke mně. Pousmál se a oči měl stále vřelé. „Takže, malá sestro,“ řekl mi. „Co pro vás můžu udělat?“ „Proč ta změna v přístupu?“ zeptala jsem se podezřívavě. „Zpráva, kterou jsem dostal, říkala jen to, že mě navštíví kojotí kožoměnec,“ řekl a pokrčil rameny. „Moji bratři a sestry jsou obvykle podvodníci, zloději a gambleři.“ Naklonil hlavu k Honey. „Zajímá je jenom vlastní kůže, nic jiného.“ Honey se neklidně zavrtěla, což se jí vůbec nepodobalo. „Co?“ řekla jsem. „Mercy se stará,“ řekla Honey stejně divným hlasem jako předtím. Poklepala prstem na stůl. „Vždycky se stará.“ Tentokrát to znělo normálně. „To jsem viděl,“ řekl Laughingdog. „A proto mám najednou mnohem větší zájem pomoct než před deseti minutami. Co potřebuješ, dítě?“ „Dítě?“ Ohrnula jsem ret, protože nechat podobnou věc projít vlkovi nebylo bezpečné. Kojot byl patrně spíše protivný než nebezpečný, každopádně ale bylo lepší zatrhnout mu to dřív, než se z toho stane zvyk. Ne že bych očekávala, že s Garym Laughingdogem strávím víc času; vždycky jsem se ale řídila heslem „opatrnosti není nazbyt“. Zvedl ruku na znamení, aby mě uklidnil. „Jsem mnohem starší, než vypadám, daleko starší než ty a tvá osobní stráž. O tom vás můžu ujistit kvůli svému třikrát prokletému a zbytečnému věšteckému daru, kterým mě obdařil On, když jsem byl ve tvém věku.“ Kývl na Honey. „Tvrdil, že si ho jednou vezme zase zpátky, ještě to ale neudělal.“ Honey znehybněla. Peter byl na vlkodlaka docela starý, přinejmenším dvě století. Nevěděla jsem, jak stará je Honey – a v tuto chvíli mě to ani nezajímalo.

Vlkodlaci fyzicky nestárnou. Vždycky jsem předpokládala, že stejně jako moje lidská matka i já mám před sebou normální délku života, kdežto Adam se může dožít stejného věku jako… no, jako Bran Cornick, marok, který vládl severoamerickým vlkodlakům a občas se mezi řečí zmínil o věcech, které se staly ve středověku. Prostřednictvím Hanka a jeho bratra jsem se seznámila s několika dalšími kožoměnci různého věku, starými i mladými. Během dospívání jsem poznala páry, v nichž vlkodlak nevypadal ani na třicet a jeho manželka umírala stářím. Nechtěla jsem svému druhovi způsobit něco takového. Dělala jsem si o Adama starosti, vůbec o tom totiž nemluvil, a Adam vždy diskutoval o problémech, které podle něj měly řešení. Vystrčila jsem bradu. „Kolika let se dožiju?“ Otevřel ústa a zavrtěl hlavou. „Takové věštecké schopnosti nemám. Nevidím data, jenom možnosti. A i kdybych to věděl, necítím k tobě nenávist, takže bych ti to neřekl.“ „Žádné jiné kojotí kožoměnce nezná,“ řekla Honey. „Je provdaná za muže, který bude i za sto let vypadat mladě. Chce si být jistá, že ho nepřipoutá k ženě, která mu pomalu umře.“ Laughingdog na mě pohlédl. „Já nevím. Většina kožoměnců stárne stejně jako lidé – většina je ale v dnešní době převážně lidská. Kojot už se tak často neprochází zemí.“ Pousmál se, ale ne na mě. „Většina jeho dětí se tak jako tak nemusí bát, že by se dožila vysokého věku. Však víte, blázni a dlouhověkost k sobě nepatří.“ „Jsem člověk jenom napůl,“ řekla jsem a v ústech mi vyprahlo. Nikdy jsem to nikomu nepřiznala, ani sama sobě. Laughingdog to ale potřeboval vědět, aby mi mohl dát přesnou odpověď. „Mým otcem je Kojot. Víceméně. Vzal na sebe podobu rodeového jezdce, který zapomněl, že je Kojotem.“ Gary Laughingdog ke mně naklonil hlavu. „Opravdu?“ Zakřenil se. „Takže jsi moje faktická nevlastní sestra.“ Zafuněl a pokrčil rameny. „Jsi jediný skutečný sourozenec, se kterým jsem se kdy setkal – ti z nás, kdo mají ke svému magickému dědictví blíž, obvykle žijí déle.“ Opřela jsem se, protože se mi točila hlava. „Už zítra si pro tebe ale může přijít smrt,“ varoval Laughingdog. „Takže nebuď příliš sebejistá. Znal jsem chlapce, který byl synem Havrana, a zemřel v šesti letech na spalničky.“ Chvíli mě sledoval, pak pohlédl na Honey a oči se mu zlatě zaleskly, jak se v nich

náhodně odrazilo světlo zářivek na stropě. „Nepřijely jste sem ale, abyste se mě zeptaly na tohle.“ „Potřebuju mluvit s Kojotem,“ řekla jsem mu. Prudce se odstrčil od stolu, jako by chtěl před mými slovy utéct. Oba dozorci rázem zpozorněli a Luke položil ruku na zbraň. „Takové potíže nikdo nepotřebuje,“ prohlásil muž, který byl víceméně mým nevlastním bratrem. Jeho extrémní reakce mě zaskočila, proto jsem pomalu řekla: „Mluvila jsem s ním už dřív, a nenastal konec světa.“ „Už se tě pokusil zabít?“ zeptal se. Chystala jsem se říct ne, pak jsem si ale uvědomila, že bych lhala. „Ne úmyslně,“ odvětila jsem popravdě. „Jsem si docela jistá, že to nebylo úmyslné.“ Odmlčela jsem se. „Ani jednou.“ Honey na mě zírala. Laughingdog se ostře nadechl. „Bohové, ženská. Proč by sis Ho chtěla pozvat do života?“ „Protože jsem mu dala faeský artefakt, a pokud ho nezískám zpátky, fae, který mě uprostřed noci navštívil, by mohl proměnit Tri-Cities v jeden velký hřbitov.“ Laughingdog vyrazil divný, tenký zvuk, pak si odkašlal. Mávl na dozorce a naznačil, že jen špatně polkl, ještě než popadl dech, začal se ale chechtat. Když se konečně mohl nadechnout, aniž by se rozesmál, řekl: „Proč jsi to udělala?“ „Co?“ „Proč jsi dala Kojotovi artefakt, který chce nějaký zatracený fae,“ objasnil. „Protože to v tu chvíli bylo to nejlepší, co mohla udělat,“ odsekla Honey chladně. „Někdy to jediné, co se dá dělat, vede k dalším potížím. Určitě to ale dobře zvážila. Mercy není žádný blázen, a to bez ohledu na její původ. Můžeš se spojit s Kojotem nebo říct Mercy, jak by to mohla udělat sama?“ Pohlédl na ni. „Mercy není jediná, kdo brání své lidi, co?“ Zavrtěl hlavou. „Já celý život usiluju o to, aby mě nenavštívil.Proč bys chtěla vědět, jak Ho máš zavolat? Abys mu řekla: ‚Hej, tati, mohl bys mi posrat život ještě víc, než už jsi to udělal? Bezva, dík. Myslím, že to bude stačit.‘“

Do hlasu se mu vloudil stres, takže zněl tence, a než pokračoval, rozhlédl se po deprimující místnosti. „Ne, že by se i tak neobjevil a všecko nepodělal. Já Ho ale do svého života aspoň nezval, víš?“ Schůzka se ukázala být užitečná, i když úplně jinak, než jsem zamýšlela. Pokud ale Laughingdog nevěděl, jak se s Kojotem spojit, nevěděl to vůbec nikdo. A pokud mě Beauclaire zabije, nebude záležet na tom, jak rychle stárnu. „Kdy za tebou přišel?“ I přes své zoufalství jsem Honeyinu otázku slyšela. „Existuje nějaký vzorec jeho chování? Řekl ti, proč se objevil?“ Když o Kojotovi mluvila Honey, nepoužívala zájmena s velkým písmenem na začátku a bylo zvláštní, jak očividné to bylo. Laughingdog zavřel oči. „Naposledy se zastavil jen na tak dlouho, aby se postaral, že strávím několik let ve vězení, místo abych se dostal bezpečně domů, když jsem po zavírací době odešel z baru. Šel jsem po chodníku a On se prostě objevil. Řekl, že ho těší, že konečně budu zase zajímavý.“ Ve tváři se mu objevila hrůza a já opět ucítila závan magie, která mě předtím donutila kýchnout. „Nedělej to,“ řekl mi a zorničky se mu tak rozšířily, až mu z hnědých duhovek zůstal jen tenký kroužek. „Co nemá dělat?“ zeptala se Honey. Já ale věděla. „Nemám být ‚zajímavá‘,“ vysvětlila jsem. „Díky, že sis se mnou promluvil.“ Zavrtěl hlavou a tvářil se neradostně. „Za to mi neděkuj.“ Natáhla jsem se a dotkla se jeho ruky. Nepřipadalo mi to příliš opovážlivé, když byl můj skoro bratr. „Nedělej si starosti,“ zamumlala jsem. „Mám oporu.“ Hořce se zasmál, vstal a dal znamení dozorcům, že návštěva skončila. „Před Kojotem tě nic neochrání. Před…“ Jeho hlas se změnil, prohloubil se, načež pronesl něco v jazyce, který jsem nikdy dřív neslyšela. Zmlkl, pak znovu promluvil: „Přichází a jeho děti křičí jeho jméno do světa.“ Zaklonil prudce hlavu a zavyl, tence a kvílivě jako kojot. Když se k němu rozběhli dozorci, vyřkl něco, co znělo jako Kojotovo jméno, ale ne docela, a to třikrát za sebou. Pronesl ho se zvláštním přízvukem, takže první slabika zněla hrdelně, poslední měkce. „Guayota, Guayota, Guayota,“ opakoval tichým hlasem, ze kterého mi naskočila husí kůže. „Jeho děti vyjí jeho jméno a žízní po krvi, dokud jejich křik neprolomí noc.“

Než se k němu dozorci dostali, zhroutil se na zem a chvíli se svíjel, pak se mu křečovitě stáhly všechny svaly v těle. Prohnul se v zádech a oči mu zapadly do hlavy. Klekla jsem si vedle něj a přitáhla si jeho hlavu do klína, aby se znovu neudeřil o zem. Honey mu ochránila jazyk tak, že mu strčila prsty do úst. Netrhla sebou, když se do nich zakousl. Když konečně upadl do bezvědomí, bylo to tak náhlé, že mě to vyděsilo víc než nečekaný záchvat. Luke si dřepl vedle mě. „Zavolali jsme pomoc. Musíte teď jít.“ Rychle a nepříliš jemně nás vyprovodili z místnosti, a když jsme si vyzvedávaly průkazky, znovu nás vyhledal Luke. „Občas mívá záchvaty,“ řekl nám. „Doktor si myslí, že jsou následkem halucinogenních drog, které v mládí bral.“ Luke se mě nezeptal, co jsem tu chtěla – ale jenom proto, že na něj Honey zavrčela. „Děkuju,“ řekla jsem. „Pomohl mi. Pokud to půjde, chovej se k němu laskavě.“ Jedna moje část se vzpírala představě, že bych ho tady měla nechat, v kleci jako zvíře v zoo. Tvrdil, že je můj nevlastní bratr. Že jsme oba Kojotovy děti. Zachvěla jsem se a doufala, že jeho poslední slova byla opravdu následkem halucinogenů, cítila jsem z nich ale magii. Kojotovu magii. Luke kývl a nesouhlasně zkroutil rty, víceméně poslušně se ale vrátil k práci. „Někteří členové smečky rádi zapomínají, kdo jsi, když Adam není poblíž,“ řekla Honey tiše. „Promluvím si s Lukem.“ Ostře jsem na ni pohlédla, ona si toho ale nevšimla, protože sledovala Luka. Honey se nelíbilo, že je dominantní – vyhýbala se situacím, v nichž se mohla projevit její přirozená povaha. Myslela jsem si, že mě nesnáší. Tak proč se rozhodla došlápnout si na Luka, a navíc to řekla nahlas? Otevřela jsem skříňku a vzala z ní klíče od vanagonu. Vyšla jsem ven z vězení jako svobodná žena, ale teprve když jsem s vozem najela na dálnici, uvolnila jsem se. „Takže jediné, co musíš udělat, aby se Kojot objevil, je stát se zajímavou,“ podotkla Honey. „To by ti nemělo trvat dlouho.“ „Mohla bys mě přivázat nahou v poušti v blízkosti mraveniště,“ navrhla jsem.

Zavrtěla hlavou. „Nemám ráda klišé. A kromě toho by Adam asi protestoval.“ Zazvonil mi mobil. „Mohla by ses podívat, kdo mi volá?“ požádala jsem. Zvedla ho z podlahy mezi sedadly, pohlédla na displej a hovor přijala. „Adame, tady je Honey,“ řekla. „Mercy řídí.“ „Proč během poslední půlhodiny nebrala telefon?“ zeptal se. Naklonila mobil ke mně a tázavě zvedla obočí. „Byla jsem ve vězení,“ přiznala jsem smutně. Víc jsem neřekla. Honey se na mě zakřenila, což mě zaskočilo, protože jsem si zvykla na to, že se v mé společnosti tvářila rezervovaně. Na okamžik se rozhostilo ticho. „Dobrá,“ řekl Adam. „Byl tvůj bezpochyby krátký pobyt důvodem, proč jsi předtím volala? Christy říkala, že jsi mi nenechala vzkaz.“ „Christy zvedla tvůj mobil a ty si myslíš, že ti Mercy měla nechat vzkaz?“ Honeyin tón jasně říkal, co si o tom myslí. „Ne,“ řekl Adam s jemně zdůrazněnou trpělivostí. „Myslel jsem, že měla Christy požádat, aby mi telefon předala.“ „Prý jsi byl nedostupný,“ odpověděla jsem. Rozhostilo se ticho. Nespokojené ticho. A pak jsem si vzpomněla, kdo je tu nepřítel a co se snaží provést mně a Adamovi. „Promiň,“ řekla jsem. „Dostala se mi pod kůži. Neudělala jsem ale žádnou hloupost, slibuju. Zavolala jsem Honey a ona mě doprovodila na schůzku s mužem, který mohl vědět, jak se spojit s Kojotem. Jeho jméno mi dal Hank. Nebylo to nebezpečné.“ Adam vydal zvuk, který mohl znamenat cokoli, já si ho ale vyložila tak, že jsme v pohodě. Když opět promluvil, netýkalo se to Christy. „Co ses od Hankova kontaktu dozvěděla?“ Spoustu věcí. Důležitých věcí, o kterých jsem nechtěla mluvit po telefonu. A tak jsem byla stručná. „On Kojota nevolá, protože je přesvědčený, že je to ta nejhloupější věc, jakou kdo může udělat. Kojot se ale prý objeví pokaždé, když některý z nás – z jeho potomků – začne být zajímavý.“ Adam se nešťastně zasmál. „Takže to by ti nemělo trvat dlouho.“ „Já jí řekla to samé,“ ozvala se Honey. „Nějaké zprávy o požáru?“ zeptala jsem se.

„Potvrdilo se žhářství,“ řekl Adam, „nemohou ale zjistit, jaký podpalovač žhář použil. Ať už to bylo cokoli, opravdu rychle se silně nažhavil.“ „Myslíš, že provedl něco podobného už dřív?“ zeptala jsem se. „Požární inspektor si to myslí. Pátráme po podezřelých požárech spojených s příliš horlivým milencem. Taky zkoušíme tu evropskou stopu. A máme další. Warrenovi se podařilo dostat z Christy popis psů toho muže. Vypadá to na nějaké plemeno mastifa. Říkala, že byli velmi cenní a poslouchali jenom Juana, jejího stalkera.“ „To nevypadá na mastifa,“ odpověděla jsem. „K montanské smečce patřil muž, který choval velké psy. Mastifové byli převážně velcí mazlíci.“ „Nejsem si jistý, jestli by poznala pudla od ovčáckého psa. Juanu Floresovi ale dělalo velkou radost připomínat jí, že oba psi jsou těžší než Christy, a ta váží padesát pět kilo.“ Ha. Christy byla přinejmenším o deset kilo těžší. „Ha,“ odfrkla si Honey posměšně. „Christy váží nejméně pětašedesát.“ „Takže to byli fakt velcí psi,“ řekla jsem. Adam se zasmál. „Dám vám vědět, pokud se objeví něco nového. A Mercy?“ „Ano?“ „Nedělej nic příliš zajímavého.“ Zavěsil, než jsem mohla odpovědět. „Nepodceňuj Christy,“ varovala mě Honey. „Není ani zdaleka tak bezmocná, jak se tváří.“ „Já vím,“ odvětila jsem. Pohlédla jsem na Honey, pak jsem obrátila pozornost zpět k silnici. „Myslela jsem, že ji máš ráda.“ Zavrčela. „Ta bezmocná čubka donutila celou smečku – včetně Adama – tančit, jak pískala. Neuměla posekat trávník, vyměnit pneumatiku ani vynést do schodů koš s prádlem. Naletěl jí dokonce i Peter, a ten měl obvykle víc rozumu. Nesnášela jen Warrena – v tu dobu jsem si myslela, že se bojí, aby nezačal dělat oči na Adama, ale myslím, že jí hlavně vadilo, že se nepřetrhl, aby jí dělal otroka. Darryl je vůči ní bezmocný, ale aspoň to ví. Nebylo by to tak zlé, kdyby je neštvala proti sobě. Pořádně jsem to oslavila, když Adama opustila.“ Zkroutila rty. „Nemám tě ráda,“ prohlásila, její hlas ale jasně prozradil, že lže, a ona téměř překvapeně zmlkla. Když znovu

promluvila, zněl její hlas měkčeji. „Nemám ráda změny,“ řekla. „A ty jsi ztělesněním změn, Mercy. Já jsem spokojená se zaběhnutými zvyky, ty je ale odhazuješ stranou, kdykoli se ti nehodí do krámu, a Adam jenom spokojeně přihlíží. Jedno jsem ale vždycky věděla, a to, že se snažíš věci zlepšit. Christy se vždy zajímala v první řadě sama o sebe. Neumím si představit, že by se to změnilo. Jenom blázen by řekl totéž o tobě – i když často nesouhlasím s tvými metodami a cíli.“ Odkašlala jsem si. „Takže. Chceš zajet za jedním mužem a zeptat se ho na psy?“

5.

Z

ajela jsem na příjezdovou cestu k Joelovu domu a naši

přítomnost ohlásil sborový štěkot, který by probudil i mrtvé. Joel možná pracoval na vinici a spravoval auta, jeho skutečnou vášní ale byli psi. Spolu s manželkou chovali, vystavovali a cvičili psy. Napadlo mě, že by nám mohl pomoct určit, jaké psy Christyin stalker vlastnil. Střílela jsem naslepo, byla jsem ale ochotná udělat cokoli, jen abych zkrátila Christyin pobyt ve svém domě. Zavolala jsem Joelovi a on mě pozval k sobě domů. Štěkot psů zněl z velké části nadšeně, přinejmenším v jednom hlase jsem ale slyšela opravdový vztek psa, kterému narušili teritorium. „Možná bych měla počkat venku,“ navrhla Honey. „Psi se mě bojí.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Většina psů strach z vlkodlaků rychle překoná, když jim dáš šanci.“ Vyskočila jsem z vanagonu. Zatímco jsem čekala, až Honey obejde vůz, otevřely se vstupní dveře a ven vyšla malá žena se psem, který sice nebyl na vodítku, přesto se jí nehnul od nohy. Vlastně to byla fena, bílá, čistokrevná stafordširská teriérka. Žena mě pozdravila španělsky. Často si mě pletou s hispánkou. Zavrtěla jsem hlavou, ale neurazila jsem se. „Promiňte. No hablo Español. Esta Joel aqui?“ Zastavila se asi tři metry od nás a fena se ihned posadila. Pozornost věnovala jen ženě.

„Ne,“ řekla žena a odmlčela se. Možná jí chvíli trvalo, než změnila jazyk. „Vy musíte být Mercy. Joel volal a pověděl mi, co potřebujete. Řekla jsem, aby zůstal v práci, protože já znám psy stejně dobře jako on.“ Její angličtina byla dobrá, jen s lehkým přízvukem. Na Honey pohlédla lehce obezřetně a i fena se k ní obrátila. „Já jsem jeho žena, Lucia. Joel říká, že to vy ho zásobujete náhradními díly do veteránů. Pojďte dovnitř a já vám pomůžu, jak budu moct.“ Dům, do kterého nás zavedla, nebyl přepychový ani velký, byl ale tak čistý, že by se dalo jíst z jakéhokoli povrchu. Posadily jsme se na starý kožený gauč a Lucia zmizela v kuchyni. Velká bílá fena, která ji doprovodila ven, ji následovala a nechala nás pod bedlivým dohledem tří menších psů v obývacím pokoji. Všichni byli mužského pohlaví a stejně žíhaní. Jeden nás zcela ignoroval a snažil se rozhryzat tvrdou gumovou kost. Druhý seděl na opačné straně pokoje a civěl na nás. Bojovala jsem s nutkáním donutit ho sklopit oči a šťouchla jsem do Honey, když se přesně o totéž pokusila i ona. „Jsme tu hosté,“ připomněla jsem jí. „Neutrální teritorium.“ Třetí pes, největší ze všech, se posadil vedle mé nohy a opřel si mi bradu o koleno. Jemně jsem ho podrbala za ušima. Zavřel oči a spokojeně zafuněl. Pes, který na nás zíral, si znechuceně povzdychl a obrátil se k nám zády. Sice se mu nelíbilo, že má na svém území vetřelce, byl ale příliš dobře vycvičený, než aby protestoval. Nevypadalo to, že by některému ze psů vadilo, že má v domě vlkodlaka. Nábytku tu bylo poskrovnu, byl ale kvalitní. Část byla ručně vyrobená, takže možná Joel rád pracoval se dřevem. Anebo Lucia. Na stěně naproti nám visela zarámovaná vlajka Texasu a okolo ní amatérské malby psů. Jeden patrně znázorňoval velkou bílou fenu, která doprovázela Joelovu ženu, druhý pak žlutého labradora s létajícím talířem v tlamě. Ve vitríně byly vystavené stuhy šampionů. Na knihovně stála řada pohárů, z nichž některé zdobila figurka psa. Psi, které Joel choval, byli drazí, dobře vycvičení a pořídit si je mohl jen člověk, o kterém se Joel ujistil, že se o ně dobře postará. Byli to hodní psi – s naprostou vážností tvrdil, že lepší než mnozí lidé, které znal. Neměl trpělivost s idioty, kteří nerespektovali, že když pes není vycvičený nebo se ocitne v situaci, kdy má pocit, že se musí bránit, napáchá škody.

Navíc se s manželkou starali o „agresivní“ psy, kteří se dostali do místních útulků, kde by je ihned utratili. Joel měl jizvy na pažích a obrovskou na noze, které mu způsobil vyděšený, nedospělý rotvajler, který, jak mě Joel ujistil, nyní spokojeně žil u velké rodiny. Většinou slavili úspěchy, někteří psi ale byli příliš narušení, než aby se mohli bezpečně vrátit do lidské společnosti. Marok přijímal do své smečky postižené vlkodlaky, aby mohl dohlédnout na jejich styk se světem. Joel mi se slzami v očích vyprávěl o zbitém psovi, kterého před několika měsíci zachránili z psích zápasů, nakonec ho ale museli utratit. Zachraňoval psy se stejnou vášní, s jakou marok zachraňoval vlky. Joelova žena přinesla tři sklenice s čajem, posadila se do křesla naproti gauče a já jí vysvětlila situaci s Christyiným stalkerem – a taky to, že pokud byli jeho psi vzácní, možná ho někdo ve světě chovatelů znal. Dala jsem jí popis, který jsme získali od Christy. „Molossi,“ řekla Lucia, pak se zakřenila na Honey. „To je typ, ne plemeno. Patří mezi ně mastifové a bernardýni. Jak dobře se bývalá manželka vašeho muže vyzná v psech?“ Zavolala jsem Adamovi na mobil. Znovu ho zvedla Christy. „Adamův telefon,“ řekla. „Je…“ „Tak jo, kolik toho víte o psech?“ zeptala jsem se jí, aniž bych jí dala šanci vysvětlit mi, proč zase zvedla jeho telefon a proč se mnou Adam nemůže mluvit. „Vyrostla jsem se zlatými retrívry,“ řekla. „Víte, co je moloss?“ „Ne,“ přiznala zdráhavě. „Zeptejte se, jestli by poznala novofundlanďana,“ navrhla Lucia. Rozhodla jsem, že hrát si na tichou poštu je směšné, proto jsem podala telefon Lucie. Christy si nakonec vyhledala psí plemena na internetu. „Cane corso,“ řekla Christy. „Vypadají správně.“ „Cane corso je menší, než popisujete,“ řekla Lucia. „A taky má obvykle příjemnou povahu. Špatné zacházení může ale i z labradora udělat nebezpečné zvíře. Cane corso si necháme jako jednu z možností. Říkala jste, že ti psi byli černí.“ „Ano,“ potvrdila Christy. „Fakt černí. Na slunci to vypadalo, jako by měli na zádech černé pruhy.“

Po dvaceti minutách otázek a hledání různých plemen přešel Luciin hlas z opatrně profesionálního v hluboce soucitný. Christy byla dobrá, dokonce i po telefonu. „V jakém jazyce bylo jméno toho psa?“ zeptala se Lucia konejšivě. „Nemluvím mnoha cizími jazyky,“ omluvila se Christy. „Byla v Evropě,“ zamumlala jsem. „Znělo německy?“ zeptala se Lucia. „Mohla to být dánská doga.“ „Ne, německy ne,“ řekla Christy ještě omluvněji. „Možná španělsky, nebo dokonce latinsky.“ Lucia se zadívala na bílou fenu a přemýšlela. Nakonec řekla: „A co třeba fila Brasileiro – brazilský mastif? Jsou velmi vzácní a upnou se na jednoho člověka. Dokáží být velmi agresivní, pokud si v mládí nenavyknou na společnost.“ Christy ji požádala, aby název vyhláskovala, a vyhledala si ho. Po několika minutách řekla: „Ne. Tihle psi… jejich hlavy byly stejně velké jako jejich tělo. A fila Brasileiro připomíná anglického barváře. Přátelského psa. Na těch psech nic přátelského nebylo. Bude to znít hloupě, ale právě jsem si na něco vzpomněla.“ Odmlčela se, pak skoro zahanbeně řekla: „Plemeno toho psa. Znělo skoro jako jméno ptáka.“ „Perro de presa Canario,“ řekla Lucia ihned. „Někteří lidé jim říkají dogo Canarios, presa Canario nebo jenom presas či Canarios.“ Bez výzvy to Christy vyhláskovala. Po minutě vydala Christy zklamaný zvuk. „Ne. Uši těch psů jsou příliš malé. Ti jeho je měli dlouhé jako to poslední plemeno, na které jsme se dívaly.“ „Presas obyčejně mívají kupírované uši – jako boxeři nebo dobrmani. Dělá se to i americkým stafordširům, což jsou moji psi. Já se to ale rozhodla neudělat. Dělá se to prý proto, že jsou zvyklí žít s dobytkem – aby se nezranili. Měli jsme tu jednou dobrmana bez kupírovaných uší a pokaždé, když se mu přehnuly, bolely ho. Hlavním důvodem pro kupírování je ale to, že psi pak vypadají nebezpečněji. Existují lidé, kteří chovají presas a uši jim nestříhají. Zkuste najít nějakého s normálníma ušima.“ „Podívám se…“ Christy se odmlčela. „Je tu jeden s nekupírovanými. To je ono. Presa Canario.“ Vzala jsem si zpátky telefon. „Zavolám Warrenovi a dám mu vědět, po čem se má dívat.“

„A já to povím Adamovi,“ řekla Christy vesele. „Bude rád, že jsem na to přišla.“ „To zní dobře,“ odpověděla jsem, když jsem si prošla všechny odpovědi, které bych jí dala raději. Vzpomněla jsem si totiž, že jsem se rozhodla nebýt dnes škodolibá ani malicherná. Zavěsila jsem. „Takže,“ řekla jsem, „jak vzácní jsou presa Canarios?“ „V USA velmi,“ řekla Lucia. „Před několika lety se objevil muž, který je chtěl chovat na psí zápasy. Skončil ve vězení a jeho dva psi připadli jeho právníkovi. Psi byli týraní a právník nevěděl co s nimi. Zabili ženu, která se vracela domů z nákupu.“ Lucia stiskla rty a bílá fenka ji dloubla do nohy, aby ji utěšila. „Víte, co se stalo pak?“ Kývla jsem, protože jsem si ten incident pamatovala, i když jsem nevěděla, o jaké psí plemeno šlo. „Najednou se stali oblíbenými.“ Vydala vrčivý zvuk a velký pes, který spal zády k nám, se k ní otočil. Nezvedl se, zůstal ale v pohotovosti. Pes, který se mi opíral o koleno, se o mě opřel ještě silněji, vydechl a zasténal, když jsem prsty našla další svědivé místo. „Canarios nejsou zlí psi,“ řekla Lucia, „o nic víc než třeba stafordšiři. Canarios jsou hlídací psi, chovaní k ochraně lidí a stád – a k tomu, aby lovili velká zvířata na potravu. Když jsou vychovaní a vycvičení s rozumem, jsou užiteční a cenění členové rodiny.“ Znělo to jako kázání. Já jich taky několik měla, obvykle se týkala idiotů, kteří nahrazovali pojistky mincemi nebo posílali za volantem esemesky, a daňových kódů tak záhadných, že ani finanční úřad doopravdy nevěděl, co znamenají – a tak jsem soucitně přikývla. „Jste vdaná za vlkodlaka,“ řekla mi Lucia. „Víte proto, že všechna zvířata můžou být za nesprávných okolností nebezpečná. Pokud má stalker vaší přítelkyně Canarios – mohl je vycvičit, aby na povel zabíjeli.“ Honey vycenila zuby a zavrčela. Všichni čtyři psi vyskočili na nohy a obklopili Luciu – nevypadali rozzlobeně, jen byli v pohotovosti. Psi umí číst řeč těla lépe než lidé. „Velcí psi jsou pořád jenom psi,“ řekla Honey. „Já jsem vlk.“ Zadívala se na stafordširy, kteří jí pohled beze strachu oplatili, připravení bránit svoji paní. „Ale vás, moji malí stateční bratranci,“ řekla Honey, pobavená jejich upřeným pohledem, „bych s sebou vzala na lov.“

Jen málo lidí mohlo nazvat Luciiny psy malými a myslet to vážně. Asi jenom vlkodlak; podle mě vypadali velcí víc než dost. Lucia, kterou Honey vůbec nevyděsila, se usmála. „Stateční? Ano. Postavili by se čemukoli, aby Joela nebo mě ochránili.“ Úsměv jí zmizel z tváře. „Vaše přítelkyně,“ Christy povýšila z bývalé ženy mého manžela na moji přítelkyni, „tvrdila, že ti psi dělali potíže, on s nimi ale problém neměl. To mi napovídá, že to jsou jeho psi a že je má dobře vycvičené. Zachovají se tedy stejně jako ti moji. Nebudou vědět, že jejich pán útočí na ženy, které se nemohou bránit: že je zbabělec. Budou vědět jen to, že je jejich bůh a musí ho poslouchat a chránit. Canarios jsou stateční. Neutečou před vámi jenom proto, že jste vlkodlak.“ „Já vlastně vlkodlak nejsem,“ přiznala jsem omluvně. „Ale děkuju za váš náhled. Víte o někom, kdo by Canarios choval? O někom, s kým bychom si mohli promluvit o jiných chovatelích?“ Kývla. „Vím.“ Odešla a vrátila se s vizitkou. „Tihle lidé žijí v Portlandu a chovají Canarios. Jsou docela slavní a mají dobrou pověst. Pokud je Christyin stalker chovatel nebo zapálený milovník, budou ho znát.“ Jakmile jsme se usadily ve voze, zavolala jsem Warrenovi. Zapsal si informace, které jsem mu dala, a ujistil mě, že dělá, co může, aby Juana Florese našel a Christy se mohla vrátit zpátky do Eugene. „Děkuju,“ řekla jsem mu upřímně a on se zasmál a zavěsil. Cestou domů Honey mlčela. Zastavila jsem na její příjezdové cestě a ona otevřela dveře. Zůstala ale sedět a zadívala se na dům. „Možná bych si měla pořídit psa,“ nadhodila. *** Kvůli výletu do vězení a návštěvě u Lucii jsem se to úterý vrátila domů hodně pozdě a z velké části jsem se tak vyhnula nutnosti trávit čas s Christy. A i když jsem si to neplánovala, další den ráno jsem odjela do práce ještě před snídaní. Ve středu mi na poslední chvíli přivezli auto k opravě, což mě zdrželo v dílně o hodinu déle než obvykle. Napadlo mě, že kdyby se mi podařilo vyhýbat se domovu, možná bych s ní vůbec nemusela promluvit, než odjede. Vrátila jsem se domů s jistotou, že na večeři přijedu pozdě, když jsem se ale objevila ve dveřích, Christy mě uvítala úsměvem.

„Máte štěstí,“ řekla mi. „Adam si potřeboval něco zařídit, takže jsem počkala s večeří na něj. Máte asi patnáct minut na to, abyste se osprchovala.“ Ohrnula nos. „Díky,“ řekla jsem, jako by mě právě neposlala umýt se. Měla jsem v úmyslu osprchovat se, protože jsem byla zpocená a špinavá. Nemínila jsem se chovat jako třináctiletá a neudělat to jen proto, že to po mně chtěla. Bez ohledu na to, jak silné to nutkání bylo. Byla jsem v koupelně a svlékala se, když jsem uslyšela Adama vejít do ložnice. Nechtěla jsem, aby si všiml, jak mě rozčílila, proto jsem se dál chystala do sprchy. „Christy je tu už tři dny, a my jsme se ještě pořád nikam nedostali, Mercy.“ Adamův hlas ke mně dolehl tlumeně z ložnice. „Nejde o to, že by po sobě Juan Flores nenechal stopy – žádná ale nic neznamená. Začíná to vypadat, že by mohl být opravdu nebezpečný. Moje kontakty u DEA říkají, že na seznamu hledaných osob mají deset Juanů Floresů – žádný ale nemá dost peněz na to, aby byl Christyin Juan Flores.“ Přiblížil se ke koupelně a já slyšela, jak otevřel zásuvku. „Prý to může znamenat, že s drogami neobchoduje, anebo je natolik mocný, že o něm všichni mlčí. Dohodl jsem se se svými lidmi, že budu pracovat doma, dokud ho nenajdeme.“ Odmlčel se, pak tiše dodal: „Měla bys vědět, že to po mně chtěla Christy, protože se s vlky necítí příjemně, když tu nejsem.“ Pustila jsem sprchu, abych ji zahřála a taky abych si rozmyslela, co Adamovi řeknu. Když jsem se ale otočila, před sebou jsem uviděla velkou průhlednou plastikovou krabici zdobenou růžovými kamínky a v ní obrovskou sbírku líčidel. Christyin make-up byl v mé koupelně, na mém pultě, vedle mého umyvadla. Aspoň že si ho nepoložila vedle Adamova, napadlo mě. „Není tu nahoře jiná koupelna, kde by si Christy mohla uložit líčidla?“ zeptala jsem se. Rozhostilo se dlouhé ticho, potom Adam řekl: „Pro její věci tam není dost místa a v té menší má své věci Jesse.“ Další odmlka. „Řekl jsem jí, že ti to nebude vadit.“ Vlezla jsem do sprchy a strčila si hlavu pod horkou vodu, abych neřekla něco, čeho bych poté litovala. Kojoti nebyli obecně tak teritoriální jako vlkodlaci, i my jsme ale měli své hranice. A skutečnost, že Christy chodila mojí ložnicí do mé koupelny, je

překročila. Umyla jsem si vlasy a snažila se nechat věci, ošklivé, nepříjemné věci, které jsem cítila, odtéct do odpadu se zbytkem špíny, která mě pokrývala. Otevřely se dveře sprchy a dovnitř vešel Adam. „Omlouvám se,“ řekl. Zavrtěla jsem hlavou a opřela se o něj. Dotyk jeho kůže na mé mi pomohl obnovit rovnováhu. „Hádám, že se tě zeptala, jestli mi to nebude vadit,“ řekla jsem. „A naznačila, že pouze malicherné, omezené osobě by vadilo, kdyby si bývalá žena jejího manžela přesunula make-up do větší, světlejší koupelny. Kdybys jí řekl, že to nemůže udělat, připustil bys, že jsem malicherná, záštiplná osoba.“ „A žárlivá,“ dodal. „Promiň.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Miluju tě,“ řekla jsem. „Miluju to, jaký jsi. Její make-up tu ale nezůstane. Nechci ji v naší ložnici. V naší koupelně. Ale postarám se o to sama.“ Usmála jsem se na něj. „Nezajímá mě, jestli si bude myslet, že jsem žárlivá nebo malicherná. Není to tvoje starost. Pořád žádné informace o Floresovi?“ „Ne,“ řekl, namydlil si ruce a začal se rychle umývat. „Smečka z Rena poslala několik vlků do hotelu, kde se Christy s Floresem seznámila. Ukázalo se, že tam jezdí každý rok asi ve stejnou dobu, pokaždé pod jiným jménem, na všechna má ale papíry – prý to není navzdory vládním regulacím nic neobvyklého. Pravidelně tam prý bydlí jeden herec, a to pod jménem tajné identity posledního superhrdiny, kterého hrál. Zaměstnanci si ho pamatovali kvůli jeho psům – a potvrdili, že bez ohledu na to, pod jakým jménem se zapíše, říká si Juan Flores.“ Napodobila jsem Adama, a zatímco jsme hovořili, vydrhla jsem se. Dokonce se mi podařilo umýt si vlasy a natřít je kondicionérem, než mě magnetická přitažlivost Adamovy kůže donutila dotknout se ho. „Mluví španělsky jako rodilý mluvčí, má ale divný přízvuk,“ řekl Adam trochu nejistým hlasem a vmáčkl se do rohu sprchy. „Není ze Španělska, Portorika, Kuby ani Mexika. Argentinská pokojská tvrdila, že by mohl být z Kolumbie. Kolumbijská pokojská naopak, že bude z Venezuely. A prý používal staromódní…“ „Staromódní co?“ zeptala jsem se a má ústa následovala rty. „Hm,“ odpověděl Adam.

Někdo zaklepal na dveře koupelny. „Pospěš si, Mercy,“ řekla Auriel bryskně. „Christy připravila své slavné sečuánské kuře, musí se ale sníst hned.“ Ucouvla jsem a Adam bezhlesně vycenil zuby. „Jo,“ řekla jsem. „Já taky.“ Cestou dolů na večeři jsem sebrala Christyiny věci a nechala je před dveřmi její ložnice. „Nepromluvíš si s ní?“ zeptal se Adam. „Nemusím,“ ujistila jsem ho. „Pochopí.“ Jestli ty věci znovu najdu u sebe v koupelně, bude si muset koupit nová líčidla i kufřík. Byla jsem si ale docela jistá, že tohle bude stačit. *** Vždycky začínám pracovat brzy – byl to zvyk z léta, kdy v garáži panovaly kvůli žhavému slunci teploty ještě vyšší, než byly ty čtyřicetistupňové venku. Ve čtvrtek jsem ale odjela z domu ještě za tmy, jen abych se vyhnula snídani, kterou Christy chystala. U večeře se nestalo nic strašlivého, nechtěla jsem si ji ale zopakovat. Tad dorazil skoro hodinu po mně. „Žádné sušenky?“ zeptal se. „Christy obsadila kuchyň,“ řekla jsem mu, když jsem vypsala poslední šek na účty za garáž. „Takže si nemůžu ulevit od stresu. A ty nedostaneš sušenky.“ „Žádná čokoláda?“ řekl a opřel se o pult. „Jak strašné.“ S nadějí čekal, když jsem ale nic neřekla, zeptal se: „Tak co pro nás připravila dneska?“ Mávla jsem na papírový sáček vedle klávesnice. Zavětřil a otevřel ho. „Skořicové rohlíčky?“ „Klidně je sněz,“ řekla jsem, olízla obálku a zalepila ji. „Oba dva. Jsou nakažené Christy.“ „Muffiny byly dobré,“ namítl. „A jablečný koláč taky. Bez čokolády se asi obejdu, když místo ní dostanu skořicové rohlíčky.“ V hlase, když už ne ve slovech, měl soucit. „Kacíři,“ řekla jsem. „Skořicové rohlíčky nikdy nebudou lepší než čokoláda.“ Znovu zavětřil. „Tyhle by mohly být.“

Nechala jsem mu je a šla opravovat auta. V garáži vládnu já – a to od chvíle, kdy Zee odešel do rezervace. Tady se její líčidla neobjeví. Jakmile jsem ale vytěsnila z mysli Christy, začalo mě hryzat, že nemůžu najít Kojota. Poté co Honey uhodila na Garyho Laughingdoga, jsem byla docela optimistická. Pořád jsem ale nevymyslela, jak se stát natolik zajímavou, abych upoutala Kojotovu pozornost. Včera v noci jsem se uchýlila k tomu, že jsem hlasitě zakřičela Kojotovo jméno (daleko od domova, aby žádní vlkodlaci neslyšeli, jak ze sebe dělám idiota). Zkusila jsem s Kojotem mluvit, jako by byl se mnou v jedné místnosti, abych zjistila, jestli ho nedokážu přinutit, aby se objevil – a napadlo mě, jestli nakonec nebudu muset vyloupit banku, abych upoutala jeho pozornost. Právě jsem uvažovala o zločinecké kariéře, když zavolal Hank. Sundala jsem si ty hloupé latexové rukavice, abych neumazala telefon od kolomazi. Aspoň jedno pro mě Christy udělala: od chvíle, kdy jsem začala nosit rukavice, zůstával můj mobil čistší. „Hej, Hanku,“ řekla jsem. „Mluvila jsi s Garym?“ Něco v jeho hlase mě přimělo narovnat se. „Ano.“ „Doufám, že jsi z něj dostala, co jsi potřebovala.“ „Co se stalo?“ „Včera v noci nebo dneska ráno Laughingdog utekl. Zavolal mi jeden z jeho příbuzných, abych se tě zeptal, jestli s tím nemáš něco společného.“ „Nemám,“ ujistila jsem ho. Napadlo mě, kdo asi příbuzní Garyho Laughingdoga jsou a jestli by mi oni nemohli poradit, jak se spojit s Kojotem. „Myslím. Víš, že má věštecký dar?“ „Ano,“ řekl Hank. „A přináší mu fakt radost. Prý ho dostává jenom do průšvihů, nikdy z nich. Myslíš si, že něco viděl, a proto utekl?“ „Na to ho dost dobře neznám,“ odvětila jsem. „Když jsme tam ale byly, měl vizi. Z velké části to byly nesmysly…“ Znal ale Honeyino jméno. „Zmínil se o Kojotových…“ Vzpomněla jsem si na zvláštní výslovnost. „O něčích dětech… že prý mají prolomit noc svým křikem. Nevím o nikom kromě nás dvou, kdo by tomu popisu odpovídal. Možná viděl něco, co ho k útěku donutilo.“ „Anebo Kojotovi příbuzní prostě nesnáší být zavření,“ opáčil Hank. „Všichni to nenávidí, ale Kojot se vždycky dokázal dostat odevšad,

kde nechtěl být. Každopádně počítej s tím, že ti na dveře zaklepe policie. Budou chtít mluvit se všemi na seznamu jeho návštěv, což jsme my čtyři z lidu Yakama a ty. Není žádný velký zločinec, kvůli svému útěku by ale mohl vzbudit zájem. Nelíbí se jim, když je někdo převeze.“ O všech autoritách vždy mluvil jako o „nich“. Hank neměl rád lidi, kteří mu diktovali, co smí a nesmí dělat – a vyhýbal se jim tak, že dodržoval zákony. „Děkuju za varování,“ řekla jsem. „Asi se jenom vydal na cestu poznání. Za deset, za dvacet let se objeví pod jiným jménem. Dělá to tak.“ „Cesta poznání?“ řekla jsem s pochybami. „Nedělají to australští domorodci?“ „Domorodec je domorodec, Mercy, je jedno, o jaký kontinent se jedná,“ řekl a já v jeho hlase slyšela úsměv. Než jsem to mohla popřít, zavěsil. A tak mě nepřekvapilo, když se odpoledne objevila policie. „Mercy.“ „Tony?“ Vzhlédla jsem od passatu, na kterém jsem pracovala. Měl poruchu na vstřikování, ale jenom občas, a já se proto obávala, že půjde o závadu na elektronice – a navíc o něco s počítačem. Což by vysvětlovalo, proč mi palubní počítač nedokázal říct, kde je problém. „Mercy, potřebuju, aby ses umyla a šla se mnou.“ Mrkla jsem nad napětím v jeho hlase a zadívala se mu do obličeje. Jeho výraz jasně říkal „potíže“, nechala jsem proto práce a začala vytahovat z kapes šrouby a matice a klást je na auto, aby se neztratily. Sundala jsem si latexové rukavice a zahodila je. „Tade?“ řekla jsem. Zvuk tvrdých koleček na betonu mi oznámil, že vyjel zpod vanagonu, který opravoval. „Půjdu na chvíli s Tonym. Nepodpal garáž ani nezažeň zákazníky, zatímco budu pryč.“ Tad pohlédl z Tonyho na mě a mírně řekl: „A co kdybych zavolal několika striptérkám, aby mi tu předvedly show, a připsal to na účet garáže? Mohlo by to přilákat nové zákazníky.“ „Jasně,“ řekla jsem a vysoukala se z kombinézy: v zájmu času jsem se neobtěžovala jít do koupelny. Koneckonců jsem pod ní měla oblečení. „Jenom se postarej o to, aby sem včas dorazila Christy

a mohla smečce vykecat, jaký podnik tady vedu. Ach, a taky jí pověz, že jsem odjela s krásným chlapem.“ Ušklíbl se. „Jo, promiň.“ Když včera volala, vzal to Tad, a protože věděl, jaký na ni mám názor, řekl jí, že jsem si šla zaběhat. Tad obyčejně nelže, protože je ale jen poloviční fae, může a umí dokonale odvést pozornost. Já byla v garáži a on v kanceláři, kde jsem svůj mobil nechala, proto ho zvedl. Vzápětí mi volal rozzlobený Adam, protože si myslel, že jsem šla běhat sama. V obchodech a na jiných veřejných místech by manželku alfy patrně neunesli. Běhat jsem ale směla jen v doprovodu, a to kvůli bezpečnosti. Litovala jsem toho, ale chápala jsem, proč je to nutné. Vysvětlila jsem mu, že se Tad mýlil, když mluvil s Christy. Vzala jsem vinu na sebe – takže jsem z toho vyšla jako ta špatná. Smečka obrazně – a možná i doslovně, co já vím – poplácala Christy po hlavě za to, jak velké starosti si dělala o moje dobro. „Nemůžeš za to,“ řekla jsem Tadovi – Christy by si našla něco jiného, čím by mě očernila. „Tentokrát by ses ale mohl zmínit, že ten krasavec je ozbrojený policejní důstojník, se kterým budu v bezpečí jako liška v kurníku.“ Tad mi z legrace zasalutoval a já následovala Tonyho ven. „Potíže?“ zeptal se Tony. „Adamovu bývalou pronásleduje stalker, takže bydlí s námi, dokud nezjistíme, co s ním udělat,“ řekla jsem tak ledabyle, jak jen to šlo. Zastavil se, pohlédl na mě a konečně z něj opadla podivná rezervovanost, kterou jsem z něj předtím cítila – jako bych byla cizinka, kterou ho poslali vyzvednout. Možná se obával, že jsem opravdu pomohla Garymu Laughingdogovi utéct. „Adamova bývalá žije s vámi?“ zeptal se nevěřícně. „Její stalker je fakt nebezpečný,“ řekla jsem. „Jsme si skoro jistí, že už někoho zabil a zapálil činžák, ve kterém měla byt. Dokud ho někdo nenajde a nezatkne, zůstane Christy s námi, protože i násilník si dvakrát rozmyslí, než se postaví celé smečce vlkodlaků.“ Dodala jsem „zatkne“, protože to znělo dobře. Byla jsem si ale docela jistá, že zatčení bude nanejvýš tak posmrtné. Možná to byla chyba, protože něco v mé poslední větě mezi námi opět otevřelo propast. „To vidím,“ řekl a znovu vykročil k autu.

Následovala jsem ho, a když mi otevřel dveře spolujezdce, nasedla jsem. Asi minutu jsme seděli před garáží a já čekala, až se mě začne vyptávat na Garyho Laughingdoga a na jeho útěk z vězení. „Viděl jsem, co se z tebe stalo,“ řekl místo toho. „U domu Kylea Brookse, když ta mrtvola vylezla z kufru auta a ty a Adam jste se za ní pustili.“ Pohlédla jsem na něj. Jo. Králík byl venku z klobouku. Proměnila jsem se v kojota a rozběhla se za zombií, a úplně jsem přitom zapomněla, že mě sledují lidi. Tony nebyl jediný, kdo mě viděl. Zvykla jsem si na to, že o mně vědělo víc lidí, takže jsem vůbec nepřemýšlela o tom, co dělám a před kým. Ve spoustě ohledů by nevadilo, kdybych do světa vykřičela, že jsem kojot, měňavec, kožoměnec. Už jsem nebyla sama. V jiných ohledech by to ale mohla být katastrofa. Kdyby si veřejnost uvědomila, že fae a vlkodlaci jsou jenom špičkou ledovce, že mezi nimi skrytě žije mnoho Jiných, mohlo by to být zlé. Zlé pro lidi i pro všechny ostatní. „Ano?“ řekla jsem. Byla to otázka, protože jsme neseděli ve voze jen proto, abych se přiznala, že jsem kojotí kožoměnec. „Zeptal jsem se na to Gabriela.“ Gabriel byl mojí pravou rukou v garáži, než odjel na vysokou, a Tony byl zamilovaný do Gabrielovy matky už od chvíle, kdy jsem ho poznala. „Řekl mi něco o tom, co jsi.“ Tony mi pohlédl do očí. „Nejsi člověk.“ „Ne,“ potvrdila jsem pomalu. „Ne úplně.“ Nešťastně zafuněl. „Kdyby někdo ve smečce vraždil lidi, kryla bys ho?“ Ostře jsem se nadechla. „Máte tělo?“ „Neodpověděla jsi mi na otázku.“ Tím ale odpověděl na tu moji. „Kdyby někdo zabíjel jen tak pro legraci,“ řekla jsem, „pověděla bych to Adamovi.“ „A co by udělal Adam?“ Rozhostilo se ticho. Znala jsem Tonyho už hodně dlouho. Dost dlouho na to, abych mu řekla celou pravdu a nepřikrášlila ji. „Adam by se viníka zbavil, než by mohla zasáhnout policie. Poté co se fae stáhli do rezervací, stojí vlkodlaci ve středu veřejného zájmu. Oni – my – si nemůžeme dovolit, aby někoho z nás postavili před soud pro vraždu.“

„Jsi vlkodlak?“ zeptal se. „Chci říct vlkodlak, který se mění v kojota. Kojotodlak.“ „Kojotodlak?“ Zakřenila jsem se a on se na mě podíval. „Ne. Nejsem vlkodlak ani kojotodlak – o těch jsem mimochodem nikdy neslyšela. Moje magie je úplně jiná, domorodá, vlkodlaci pocházejí z Evropy. Vlastně se umím jenom proměnit v kojota, to je všechno.“ Nemínila jsem mu vykládat, že vidím duchy nebo že jsem částečně imunní vůči magii, na což jsem stejně nemohla spoléhat. „Bylo by ale lepší, kdyby ses o tom, co dokážu, nikomu nezmínil. Bude to tak lepší pro veřejnost, není nutné, aby všichni hleděli na své sousedy a přemýšleli, jestli nejsou stvůry z hororové show. Pro všechny bude bezpečnější, když si budou myslet, že vlkodlaci a fae jsou jediné nadpřirozené bytosti.“ Tony kývl, jako by ho to taky napadlo a byl připravený nechat si moje tajemství pro sebe. „Zní to ale, jako by ses přičleňovala k vlkodlakům.“ Pokrčila jsem rameny. „Jsem za jednoho vdaná – a on mě oficiálně přijal do smečky.“ Nejen podle jména, ale doopravdy – začlenil mě do magie smečky, která nás všechny poutala dohromady. To ale Tony nemusel vědět. Lidé nepotřebovali vědět o kojotích kožoměncích, a už vůbec nepotřebovali vědět, že existuje něco jako magie smečky. „Co tím sleduješ, Tony?“ Nešťastně se odvrátil a nervózně klepal prsty do volantu. „Potřebuju vědět, že ti můžu věřit.“ „V některých věcech,“ přiznala jsem vážně. „Můžeš mi věřit, že nenechám lidi napospas netvorovi. Lidskému ani vlkodlačímu. Darebákům nepomáhám – i kdybych je předtím měla ráda nebo k nim cítila loajalitu. Darebáky je potřeba zastavit.“ Očividně jsem řekla správnou věc. „Dobrá,“ řekl s náhlou jistotou. „Dobrá. Ano.“ Nastartoval auto, s hvízdáním pneumatik vyrazil a zapnul maják, sirénu ale ne. „Potřebujeme s něčím pomoct.“ Víc neřekl. Cestou za tím „něčím“ jsme ale minuli starou Welchovu továrnu, ceduli s nápisem VÍTEJTE VE FINLEY i silnici vedoucí k mému domu, který dříve patřil Adamovi a předtím Adamovi a Christy. Napůl venkovský ráz osídlení krátce zhoustl v okolí střední školy, pak opět prořídl. Jeli jsme celé kilometry po hlavní silnici až na místo, kde malé ranče nahradila rozlehlá pole, zahnuli jsme na

vyježděnou venkovskou cestu a zastavili vedle pěti dalších policejních aut a zlověstně neosvětlené sanitky, které parkovaly na okraji louky. Když jsem pomalu vystoupila, vyrazil k Tonyho autu od skupiny policistů rozzlobený muž v obleku a při pohledu na mě ještě víc zrudl zuřivostí, která maskovala… strach a hrůzu. „Co vás to, k čertu, napadlo? Vzít sem ji?“ Já ho neznala, on ale znal mě. Adam byl tak trochu místní, když už ne národní, celebrita – vzhled nebyl vždy dobrá věc. A to znamenalo, že spousta lidí, se kterými jsem se nikdy nesetkala, věděla, kdo jsem. „Potřebujeme ji,“ namítl Tony. „Pokud máte pravdu a jde tu o něco nelidského, může nám říct o co.“ Zachytila jsem nepříjemný pach, nenesl se ale z míst, kde stála skupina policistů. Zamračila jsem se a pomalu se otočila v kruhu, abych zjistila, odkud přichází. Pohlédla jsem na Tonyho, ten se ale stále hádal s druhým mužem, proto jsem zamířila směrem, kterým mě vedl čich, pryč od hloučku důstojníků. Půda tu byla hrbolatější, než bych u louky, jež se používala na seno, čekala, možná ale proto, že tu rostla vojtěška, ne obyčejná tráva. Šla jsem podél posekaného pásu a musela si dávat pozor, kam šlapu. Tráva tu byla vysoká jen asi patnáct centimetrů – připomínala přerostlý trávník u domu. Mimo kultivovanou louku bych se brodila plevelem, který vládl všude, kde půda byla příliš kamenitá, než aby se na ní dalo farmařit. O kus dál, právě v příliš kamenité oblasti, rostl v místě, kde se půda svažovala k přirozenému odtokovému kanálu, hlouček amerických topolů. Musely tu být uměle vysazené jako větrolam, protože jsme nebyli nikde poblíž Columbia River, takže tu nemohly vyrůst samy od sebe. Hádala jsem, že pach, který jsem cítila, vane právě odtamtud. Tony se přestal hádat s cizím mužem a oba mě následovali. „Kam jdeš, Mercy?“ zavolal Tony. „Něco tady příšerně smrdí,“ odvětila jsem. Krev a výkaly jsou špatné, že? Opustila jsem obdělanou půdu a proklestila si cestu houštím, kde vojtěška ustoupila sveřepu. Už po dvou krocích se mi do tenisek a ponožek bolestivě zapíchaly bodlinky tobolek. Sledovala jsem příliš sladký, nezaměnitelný pach čerstvě rozpáraných orgánů a krve až na malou mýtinu pod stromy – kde jsem se šokovaně zastavila.

„Panebože,“ hlesl cizinec, který mě znal. Potom zakřičel jedno z těch slov, která neznamenají nic jiného než „dávejte pozor“ a „pojďte sem“ a mají se nést i přes bitevní vřavu. My ale na bojišti nebyli, dokonce ani na jeho pozůstatcích. My stáli na okraji scény masakru. Všude okolo byla těla, jejich kusy a krev, a všechno bylo tak promíchané, že chvíli trvalo, než mi došlo, na co hledím. Dospěla jsem k názoru, že se dívám na hlavy, protože hlavy se dají jen těžko sežrat, a v tomhle svinčíku jako z márnice rozhodně některé části chyběly, možná dokonce celá těla. Pět… ne, šest lidí, všechno to byly ženy, dva psi – německý ovčák a nějaký voříšek – kůň a další velké zvíře, jehož hlava buďto zmizela, nebo byla pod něčím ukrytá. Mám silný žaludek – v kojotí podobě lovím králíky, myši a malé ptáky a žeru je syrové. Před tímto zážitkem bych řekla, že mi bývá zle ze spousty věcí, z čerstvých těl ale ne. Tato scéna ale byla mnohem horší než cokoli jiného, co jsem kdy spatřila, tak strašná, že jsem sebou trhla a odvrátila se, pak jsem ale pohlédla zpátky, protože jedna moje část byla přesvědčená, že to nemohlo být tak zlé, jak jsem si původně myslela. Bylo to horší. Udělal to člen smečky? Anebo s ohledem na množství sežraného masa několik členů? „Neleží tu dlouho,“ řekla jsem do ticha, které se za mnou rozhostilo, protože jsem musela něco říct, něco udělat. „Patrně teprve od včerejška. Je sice jaro, po jednom nebo více dnech by přesto začalo něco hnít, a já moc hniloby necítím.“ Udělala jsem krok vpřed, abych lépe viděla, a Tony mě chytil za ruku. „Místo činu,“ připomněl. „Ještě jsme ho nezpracovali. O tomhle jsme nevěděli.“ Rozhlédl se. „Sem zamilované párečky nejezdí a lidé nemají důvod tudy chodit. Pravděpodobně bychom o tom vůbec nevěděli, dokud by chlápek, který nás zavolal kvůli nálezu těla na svém poli, neobjevil náhodou i tohle.“ „Jak věděla, že to tu je?“ zeptal se rozzlobený muž, který věděl, kdo jsem. „Cítila jsem je,“ řekla jsem jednoduše. „Mám dobrý čich – být družkou vlkodlaka má nečekané výhody.“ Obojí byla pravda, jen ne tak, jak to vyznělo.

„Clayi Willisi, Mercy Hauptmanová. Mercy, Clay Willis,“ představil nás Tony. „Clay je hlavní vyšetřovatel. Předtím jsme měli jenom jedno tělo, na které jsem chtěl, aby ses podívala, protože to vypadalo, že ho něco sežralo. Náš muž tvrdil, že by to mohli být vlkodlaci. Ta mrtvola je starší než tohle,“ odmlčel se a zhluboka se nadechl, „než tohle o víc než den.“ „Mohl to být vlkodlak,“ přiznala jsem zdráhavě. Jestli to měl na svědomí vlkodlak, museli jsme ho okamžitě zastavit. S trochou úlevy jsem si ale uvědomila, že kdyby to provedl jeden z našich vlků, musel by být šílený, a to by se rozneslo pouty smečky. Během lovu za svitu měsíce jsme vždycky věděli, když některý z nás něco ulovil. Pokud to byl vlkodlak, k naší smečce nepatřil. „Odtud nedokážu říct, jestli to byl vlkodlak, nebo ne. Možná kdybych šla blíž.“ Pokud tu byl vlkodlak, dostal se na místo masakru jinudy, protože ze svého místa jsem žádného vlkodlaka necítila. „Prostě nám pověz, co vidíš,“ navrhl Tony a zvednutou rukou umlčel lidi, kteří se za námi roztáhli do strany. „Někdo,“ řekla jsem pomalu, „možná několik…“ Zarazila jsem se a změnila názor. „Ne, byl to jenom jeden vrah. Dal si večeři a pak… možná si jen tak hrál? Možná zabíjel jenom proto, že mohl? Některé šelmy jako třeba leopardi si odtáhnou kořist na jedno místo, kde se později krmí.“ Takový pocit jsem z toho ale neměla. „Proč ne několik pachatelů?“ zeptal se Tony. Snažila jsem se přijít na to, jak to vysvětlit, protože to byly mé instinkty, co mi napovídalo, že se jedná o jednoho zabijáka, to jsem jim ale nemohla říct. Když jsem vydala frustrovaný zvuk, Tony řekl: „První věc, která tě napadne, Mercy.“ „Nejsou tu žádné známky soupeření,“ řekla jsem nakonec, když jsem zestručnila, co mi instinkty říkaly. „Když loví smečka…“ Někdo za mnou se ostře nadechl. „Vlkodlačí smečky loví aspoň jednou měsíčně, za úplňku,“ řekla jsem pevně. „Tady v okolí obyčejně lovíme králíky a sysly. Jinde loví jeleny, losy, nebo dokonce soby. Podobně jako vlci i vlkodlaci se ale ze zásady vyhýbají domácím zvířatům, jako je dobytek.“ „Chápeme,“ řekl Willis, který už nepůsobil rozzlobeně, jen unaveně. „Vlci dodržují při lovu jistou hierarchii. Jeden velí, ostatní následují. Tady ale nevidím žádné známky podobného chování. Žádný náznak toho, že si někdo přivlastnil nejlepší části…“ Můj hlas zakolísal,

protože moje zkušenosti se omezovaly na zabíjení králíků, králíků. Jedna z žen měla na nohou tenisky, které vypadaly jako ty, co měla ve skříni Jesse. Odmlčela jsem se, abych se vzchopila. „Jiný druh šelmy možná loví jinak.“ Nejistě jsem pokrčila rameny. „Myslím ale, že tohle je práce jednoho tvora.“ Jen kůň a druhé velké zvíře – patrně šlo taky o koně, protože se mi zdálo, že vidím začátek hřívy – byli vykucháni. Šelmy jdou napřed po vnitřních orgánech. Tak proč tenhle tvor těla zmasakroval až po tom, co se nažral? Bylo to úmyslné a nemělo to nic společného s hladem, protože asi tři metry ode mě ležela neporušená psí noha, sám pes pak na opačné straně hromady. Nadechla jsem se, ale nepomohlo to. Pach krve mi trauma nepůsobil, cítila jsem v něm jen hrůzu a… slaběji bolest. „Patrně zjistíte, že aspoň někteří z nich byli zmrzačeni ještě zaživa,“ řekla jsem tiše, protože jsem nechtěla, aby to byla pravda. Žaludek se mi ale stáhl vědomím, že pach bolesti znamená, že někdo trpěl. Byl slabý, protože bolest skončí, když oběť zemře. „Mohl to udělat vlkodlak?“ zeptal se Willis. „Říkala jsem…“ Změnil se vítr a já zachytila další pach. Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a snažila se dostat pod pach smrti. „Magie,“ řekla jsem s očima stále zavřenýma. Byla to jemná vůně jako kvalitní parfém, když jsem ji ale zachytila, byla nepřehlédnutelná. Problém byl, že jsem netušila, o jakou magii jde. „Fae?“ zeptal se někdo, nebyl to ale ani Tony, ani Willis. Otevřela jsem oči a zavrtěla hlavou. „Faeská magie je cítit jinak. A není to ani čarodějnictví, i když tomu se tahle magie podobá víc než faeské.“ „Čarodějnictví,“ řekl Willis neutrálně. Kývla jsem. Nebylo to tajemství; čarodějové se schovávali všem na očích už sto let, ne-li víc. Na místech, jako byly New Orleans a Salem (v Massachusetts, ne v Oregonu), byli doslova turistickou atrakcí. Skutečnost, že lidská kultura odmítala jejich existenci, považovali za báječnou ironii: dokud se skrývali, byli loveni a málem vybiti. Všem na očích byli považováni za šarlatány – a co bylo ještě užitečnější, většina lidí, kteří tvrdili, že umí čarovat, skutečně šejdíři byla. „Ale tohle není čarodějnictví,“ zopakovala jsem pro případ, že by věnoval pozornost jen části toho, co jsem řekla. „Aspoň žádné čáry, které jsem kdy cítila. Když požádáte Adama, mohl by sem někoho

poslat, aby to prověřil.“ Elizaveta Arkaděvna byla na výplatní listině smečky. „Ta osoba s vámi nebude mluvit, můžeme pro vás tu informaci ale získat, pokud byste chtěli.“ „Nebude to přípustné u soudu,“ zabručel Willis. „To ani Mercyino svědectví,“ řekl Tony. „Aspoň ale nebudeme běhat tmou se závazanýma očima.“ Sestro… Šepot se ozval odnikud. Rozhlédla jsem se, zdálo se ale, že ho nikdo jiný neslyšel. Zachytila jsem pohyb – a v křoví asi patnáct metrů od místa, kde všichni stáli, jsem spatřila schouleného kojota. Mohl to být skutečný kojot – v okolí Finley jich žilo hodně. Já ale věděla, že je to Gary Laughingdog, a ne proto, že bych nějak dokázala odlišit kožoměnce od skutečných kojotů – jeho řeč těla mi prozradila, že mě hledal, a já s místními kojoty nemluvím. Na vteřinu se mi zahleděl do očí, pak zmizel: vzkaz byl předán a pochopen. Chtěl se mnou mluvit; jinak by se neukázal. Možná věděl něco o tom, co se tady stalo. Chvíli jsem mrkala na mrtvé. Mohl to udělat Kojot? Byla to zbytečná otázka, protože jsem neměla nejmenší tušení, čeho byl schopen. Neznala jsem žádné příběhy o tom, že by Kojot podobným způsobem zabíjel, na druhou stranu jsem ale neznala všechny příběhy o něm. „Všechny ženy jsou oblečené,“ povšiml si jeden z policistů. „Přesto by mohlo jít o sexuální útok,“ namítl jiný. „Pumy si kořist schovávají a žerou ji několik dní,“ podotkl první policista zdráhavě a někdo se zalkl. Asi si neuvědomili, že je slyším, protože hovořili potichu. „Jen do záznamu, myslíš, že to udělalo něco nadpřirozeného?“ zeptal se mě Tony tiše. „Ano. Jak říkám, cítím magii.“ „Udělal to vlkodlak,“ prohlásil Willis autoritativně. Nahrbila jsem ramena a zavrtěla hlavou. „Není to vlkodlačí ani faeská magie. Možná vám povím víc, pokud mi dovolíte jít blíž.“ „Cítíte magii, a to znamená, že to nebyl vlkodlak?“ zeptal se Willis a znělo to, jako by mi nevěřil. Nedivila jsem se mu. „Nebudu si vymýšlet jenom proto, abychom se cítili líp,“ opáčila jsem. „Vlkodlaci voní jako pižmo a máta. Tohle páchne magií a spálenou hlínou – a to je zlé. Odpadlého vlkodlaka by Adam snadno dostal. Před smečkou by se mohl schovávat nanejvýš den nebo dva.

Vlkodlaka dokážeme zastavit – a řeknu Adamovi, aby se porozhlédl kolem – nemyslím si ale, že by za tímhle byl vlkodlak.“ „A co když je to někdo z vaší smečky?“ zeptal se Tony skoro jemně. „Věděl by, že ti zavoláme, protože jsme to udělali už dřív. Mohl by před tebou svůj pach schovat.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Věř mi. Takový masakr? Vlkodlaci cítí emoce, dokáží podle pachu poznat, když se něco děje. Před smečkou by vlkodlak něco takového neutajil.“ „Tohle nebylo provedeno emocionálně,“ namítl Willis. Pohlédla jsem na něj. „Podívejte se na ně,“ řekl mi. „Těla jsou naaranžovaná pro co největší efekt. Zvířata jsou vespod, ženy nahoře s hlavami u sebe, jako by šlo o nějaký hrůzostrašný větrník.“ Tomu jsem předtím pozornost nevěnovala, když mě na to ale upozornil, všimla jsem si toho i já. Větrník z mrtvých žen – ten obrázek mě bude ještě hodně dlouho strašit. „Vrah ke svým obětem nic necítil – pokud ovšem nemáte pravdu a nebyly před smrtí mučeny. Když je ale tady nechal, měl se plně pod kontrolou. Nezanechal po sobě žádné silné emoce, které byste mohla cítit.“ On necítil strach a agonii jako já. A já mu nemohla říct, že žádný vlk by podobný masakr před pouty smečky neutajil. „Možná se někdo snaží dostat vlkodlaky do potíží,“ nadhodil Tony. „Já si myslím, že to byli vlkodlaci a dělají potíže sami sobě,“ opáčil Willis. „Přivedli jste mě sem, protože jste chtěli znát můj názor,“ řekla jsem. „Mohl to být vlkodlak, ale pokud ano, nepatří k naší smečce. Já si nemyslím, že to byl vlkodlak. Žádného tu necítím, nemůžu jít ale blíž, abych si to ověřila.“ „Co kdyby ses podívala na druhé místo činu?“ navrhl Tony. „Tam už jste získali všechno potřebné?“ Otázku položil ženě v zabahněné kombinéze a ta s nepřirozenou únavou kývla. „Možná si všimneš něčeho, co nám uniklo.“ Začala jsem se odvracet, vtom jsem si ale koutkem oka něčeho všimla. Ohlédla jsem se přes rameno a spatřila ženu, která klečela přímo uprostřed místa činu. Blond vlasy měla stažené do profesionálního drdolu, který se nehodil k džínům a nátělníku, jež měla na sobě. Na jeden neskutečný okamžik mě napadlo, že je to Christy, a skoro jsem jí zeptala, co si myslí, že dělá. Potom se pohnula

a rozbila iluzi. Adamovu bývalou připomínala jen vlasy a tvarem čelisti. Klečící žena hladila uříznutou hlavu německého ovčáka. Vzhlédla a zadívala se mi do očí jako předtím Gary Laughingdog. A já si v tu chvíli uvědomila, na co se dívám a proč si jí nikdo jiný nevšiml. Hleděla jsem na ducha. „Zjistěte, kdo to udělal,“ přikázala mi přísně. Lehce jsem kývla a Willis mě chytil za rameno. „Co vidíte?“ zeptal se. „Co vás přimělo ohlédnout se?“ „Jen mrtví,“ odvětila jsem. „A já mám v plánu pomoct jim, jak jen budu moct.“ Nebyl spokojený, myslím ale, že poznal, že říkám pravdu.

6.

N

a původním místě činu se nacházelo jen jedno tělo, opět

ženské. Leželo uprostřed louky, na zčernalém kusu země ve tvaru hrubého čtverce, ve kterém vůbec nic nerostlo. Na podrážkách tenisek mi ulpívaly saze, protože ten kus louky někdo vypálil a mrtvou do něj umístil jako do středu terče. „Je naaranžovaná,“ řekla jsem. „Ano,“ souhlasil Tony. „Závěry necháme na forenzních expertech, já si ale vyložil ta ostatní těla stejně jako Willis. Někdo je naaranžoval tak, aby dosáhl maximálního efektu.“ Na rozdíl od ostatních žen byla tato částečně sežraná. Měkké maso na břiše bylo pryč a stejně tak i většina svalů na stehně. Něco s velkými, ostrými zuby ohlodalo kosti pod chybějícím masem. Zastavila jsem se asi metr a půl od těla a zavětřila jsem. Kolem prošla spousta lidí, a kdybych pach magie, který jsem objevila na druhém místě činu, nehledala, nevšimla bych si ho. Magie, smrt – zbytky bolesti a strachu, které byly přítomny i u ostatních těl. A nad vším se vznášel zápach spálené trávy a zeminy. Necítila jsem ale žádnou hořlavinu, takže půda mohla být vypálena o několik dní dřív. Některé věci – jako třeba alkohol – vyprchají hodně rychle. „Myslím, že jde o stejného vraha,“ řekla jsem. „Nemáme tady v okolí tolik vražd – hlavně těch, při kterých pachatel částečně sežere oběť – aby se s vámi někdo v tomto bodě hádal,“ řekl Willis. „Z čeho ale vycházíte?“

„Cítím tu stejnou magii – a zabil ji stejným způsobem jako jednoho z koní,“ vysvětlila jsem. Když máte za sebou tolik lovů jako já, všímáte si, jak byla kořist zabita. „Prokousl jí hrdlo, sežral ho, pak ji vykuchal stejně jako koně. Spousta šelem má oblíbený způsob zabíjení.“ Udělala jsem krok blíž a spatřila půdu okolo z jiného úhlu. Holou zemi rozryly obrovské psí tlapy. Byly větší než moje ruka, když jsem ji vedle nich položila. I otisky vlčích tlap by byly větší – tyto ale byly ještě mnohem větší. „Nebyl to vlkodlak,“ řekla jsem a vydechla úlevou. „Vlkodlaci mohou zatáhnout drápy a půdu tak rozrývají jen při běhu – podobně jako pumy. Tyhle drápy vypadají jako psí.“ „Vlkodlaci zatahují drápy?“ zeptala se policistka, která byla stále na místě činu, když jsme dorazili. „Jsem z forenzního; proč mi to nikdo neřekl? Nemůžu hledat vlkodlaky, když o nich nic nevím. Neznáte nějakého vlkodlaka, který by se nechal prozkoumat?“ Poslední otázku položila mně. „Budete se muset zeptat Adama,“ řekla jsem jí. A ten se zeptá Brana, což už jsem jí neřekla. „Tak co to bylo?“ Většina poldů zůstala na druhém místě činu, několik jich ale následovalo Willise, Tonyho a mě. Otázku položil právě jeden z nich. „Nevím,“ přiznala jsem. Klekla jsem si vedle těla a přiblížila nos co nejvíc k mrtvole. Byla tu déle a začínala hnít. Co nejrychleji jsem roztřídila pachy. Kvůli hnilobě a spálenině to ale bylo těžké. Narovnala jsem se. „Rozhodně cítím nějakou psovitou šelmu, ale není to kojot, vlk, vlkodlak ani žádný pes, kterého jsem kdy cítila.“ Pohlédla jsem na Tonyho. „Ráda bych vám pomohla víc. Pokud na toho vraha v budoucnu narazím, poznám ho po pachu. Pokud chcete, můžeme sem přivést několik vlkodlaků a zkusit, jestli ten pach nepoznají oni.“ „Bereme ji za slovo, že to nebyl vlkodlak?“ zeptal se Willis nevěřícně. „Manželku alfy?“ „Ano,“ řekl Tony. „Bereme ji za slovo – forenzní to ale prověří. Měl by vlkodlak lepší šanci poznat ten pach než ty, Mercy?“ Můj čich byl stejně dobrý jako čich většiny vlkodlaků, možná lepší. Samuel byl ale velmi starý a během staletí narazil na spoustu různých

věcí. Nepatřil ke smečce, kdybych ho ale požádala, přijel by se podívat. „Myslím, že by to nebyl dobrý nápad,“ ozval se Willis, než jsem mohla odpovědět. „Jestli to nebyl vlkodlak, bude lepší sem žádné nevodit, aby nevznikl zmatek. Stačí, že je tu paní Hauptmanová.“ Willis si oprášil ruce a zamyšleně se na mě zadíval. „Nebyl to vlkodlak?“ „Ne,“ prohlásila jsem. Našpulil rty. „Sakra, já vám věřím. Ať už to ale udělalo cokoli, nebyl to člověk.“ „Bylo to něco nadpřirozeného,“ řekl Tony. Kývla jsem. „Nevím, jak to dokázat, když tady nikdo jiný necítí magii.“ „Takže fae,“ řekl další z poldů. „Četl jsem všechny pohádky. Nejčastěji na sebe berou podobu černého psa. Když na křižovatce dvou cest potkáte černého psa nebo slyšíte výt pekelné psy, určitě zemřete.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ten pach není faeský – a navíc se všichni stáhli do rezervací.“ „Existují i jiní tvorové než vlkodlaci a fae?“ zeptal se Willis. Vstala jsem, oprášila si džíny, teprve pak jsem odpověděla: „Co myslíte?“ Nešťastně se zamračil. Kývla jsem. „Přesně tak. Na něco podobného jsem ještě nikdy nenarazila. Ale podle stop a množství masa, které během velmi krátké doby sežral – ať už je cokoli, je větší než všichni vlkodlaci, které znám. A to znamená, že váží víc než sto padesát kilo.“ „Cestou sem jsi trvala na tom, že je lepší lidem neříkat, že existují i jiní nadpřirození tvorové, než jsou vlkodlaci a fae,“ připomněl Tony. Mávla jsem rukou na zástup policistů u hájku. „Pokud něco tam venku provedlo tohle, pak je dost pozdě na to dělat si starosti s tím, co by měla veřejnost vědět. Tohle… nevím, co to je. Najít toho tvora a zastavit ho je pro ochranu veřejnosti důležitější než snaha zabránit paranoii.“ Willis zavrtěl hlavou a pohlédl na Tonyho. „Ti nahoře budou chtít, aby to byli vlkodlaci.“ Otočil se ke mně. „Férové varování. Budou si chtít promluvit s vaším mužem. Možná až za několik dní, jakmile získáme první výsledky z laboratoře, ale brzy.“

*** „Je tohle opravdu rozhovor vhodný k večeři?“ Christy mě přerušila uprostřed vyprávění o tom, co jsem dělala odpoledne. Rozhostilo se trapné ticho, protože tím, že mě přerušila, dala najevo, že se cítí v právu napomenout mě. Kdybychom byly vlkodlačice, byla bych nucena přinutit ji ustoupit – a její zastánci by ji začali bránit. Já ale nebyla vlkodlak, takže jsem měla jistou volnost, ale ne mnoho. Opět jsme jedli formální večeři jako pokaždé od chvíle, co se k nám Christy nastěhovala. Čtyři vlkodlaci, Adam, Jesse, Christy a já, to dělalo dohromady osm lidí, což, jak jsem musela uznat, bylo na stůl v kuchyni příliš mnoho. Jíst v jídelně, když Christy vařila, ale znamenalo nařezat a naaranžovat květiny ze zahrady, vytáhnout kvalitní nádobí a látkové ubrousky, které poskládala do roztomilých kloboučků nebo květin. Ubrus jsme museli ještě ten večer narychlo koupit (Jesse byla poslána do obchodu), protože Christyin oblíbený, který vytáhla odněkud ze skříně, měl na sobě skvrnu – což zjistila právě ve chvíli, kdy jsem se vrátila z práce. Nepohlédla na mě, ale smutek v jejím hlase přiměl Auriel a několik dalších lidí, a to včetně Jesse, vyčítavě pohlédnout na mě. Ostatní ubrusy byly špinavé a prostě jsme nemohli jíst u stolu bez ubrusu. Neřekla jsem spoustu věcí – jednou z nich bylo, že pokud to byl její oblíbený ubrus, proč si ho nevzala s sebou? Další pak to, že kdybych věděla, že jí ho dala babička jako svatební dar, roztrhala bych ho na kusy a při posledním Díkůvzdání použila raději papírový. Místo, abych cokoli řekla, rozhodla jsem se celé drama ignorovat, odešla jsem se nahoru převléct a nechala Adama, aby poslouchal, jak Christy dumá nad tím, jestli existuje nějaký způsob, jak by mohla babiččin ubrus zachránit. Musela jsem si před zrcadlem důrazně promluvit do duše, než jsem se přiměla opustit ložnici a sejít dolů, abych pojedla s ostatními. Večeře byla podána, a když jsme probrali drby ve smečce, zeptal se mě Darryl na místo činu, na které mě policie vzala. Krátce jsem o tom mluvila s Adamem po telefonu, ale neměli jsme čas důkladně celou věc rozebrat.

„Chci říct, Mercy,“ pokračovala Christy, jako by si nevšimla napětí, které se po jejím přerušení v místnosti rozhostilo, „co kdybychom nemluvili o mrtvých lidech, dokud nedojíme? Strávila jsem přípravou večeře příliš mnoho času, než abych ji vyhodila.“ Dnes přichystala Christy lasagne (úplně od nuly, a to včetně nudlí) a já je postrkovala po talíři, protože jsem je právě proto, že byly od ní, nechtěla. Skutečnost, že jídlo vypadalo a vonělo dobře, nebyla takovou pobídkou, jak bych si myslela. „To je v pořádku, mami,“ ozvala se Jesse s falešným veselím, aby rozptýlila napětí. „Podobné věci obvykle rozebíráme u večeře. Někdy je dost těžké udržet pak všechny v jedné místnosti.“ Ben, jeden z vlků, kteří byli dnes na stráži, požvýkal velké sousto, polkl a s ještě úzkoprsejším britským přízvukem než obvykle prohlásil: „Mercy, když říkáš, že ten tvor ohlodal kosti, snažil se dostat k morku, nebo si jenom čistil zuby?“ „Bene,“ zavrčela Auriel. „Neslyšel jsi Christy?“ Před šesti měsíci by Ben ustoupil. Auriel mu byla nadřazena jako Darrylova družka i sama o sobě. Změnil se ale, zesílil, a proto si prostě strčil do úst další sousto a se zvednutým obočím pohlédl na mě. Mlčel – ale nepodřídil se. „Myslím, že si hrál,“ řekla jsem, abych obrátila Aurielinu zlost proti sobě. Mě nenapadne – jako Christyina ochránkyně by ale mohla něco provést Benovi. Rozhodla jsem se, že nejlepší bude Christyino přerušení ignorovat. „Kosti nebyly popraskané, jenom ohlodané. Aspoň ne na těle, ke kterému jsem se dostala. Žádné praskliny, žádný morek. A kdyby si chtěl očistit zuby, okousal by je silněji.“ Snědla jsem sousto salátu. Voněl po Christy, protože ho umývala. Polkla jsem jen s obtížemi. Snažit se netvářit, jako bych se dusila, bylo ještě těžší. Auriel otevřela ústa, Darryl jí ale stiskl ruku a ona mlčky sevřela rty, střelila po něm však ublíženým pohledem. Adam se dotkl mého ramene a já zase dokázala polknout. Měla jsem tu spojence, Adam mi kryl záda. „Důležité je,“ řekl, „abychom byli opatrní. Nechci, aby kterýkoli z vlků vyrazil někam ven sám, dokud nezjistíme, kdo je za ta úmrtí odpovědný.“ Darryl kývl. „Postarám se, aby to všichni věděli.“

„Dobře,“ řekl Adam. „Poslal jsem svoje lidi, aby se podívali po Garym Laughingdogovi. Doufejme, že ho najdeme dřív než policie – anebo že on najde tebe, Mercy.“ „Jsem si docela jistá, že se mnou chtěl mluvit,“ řekla jsem. „Pokud ano, najde mě dřív, než někdo najde jeho. Nedělala bych si velké starosti s tím, že ho objeví policie, protože pobíhá kolem jako kojot.“ „Spojil ses s Branem, jestli náhodou neví, co mohlo ty lidi zabít?“ zeptal se Darryl. Adam si strčil do úst další sousto lasagní, odmlčel se, aby si ho vychutnal, a pak po mně střelil lehce provinilým pohledem. Rozhodla jsem se neříct mu, že je v pořádku, že mu Christyino jídlo chutná. Bylo to naprosto pochopitelné, nebylo to ale v pořádku a já mu nemínila lhát. Odvrátila jsem se. Darrylovi Adam řekl: „Zavolal jsem Branovi. Bez toho, aby si prohlédl místo činu osobně, nedokázal určit, co to mohlo udělat. Když vyloučíme fae, moc nám toho nezůstane. Může to být nějaký domorodý tvor. Bran říkal, že jednou narazil na wendiga, a tvrdí, že ten by byl fyzicky schopný takto zabíjet. Páchne prý divnou magií, přesně jak to Mercy popsala. Nemyslel si ale, že by po sobě zanechal psí stopy – anebo cokoli jiného kromě holých kostí. Prokletím wendiga je hlad, který nemůže nic uspokojit. A navíc prý loví v horských průsmycích, ne v otevřené stepi. Požádal Charlese, aby tu věc trochu prozkoumal.“ „Kterého Charlese?“ zeptala se Christy. „Branova syna,“ řekla jsem a ze všech sil se snažila, aby to nevyznělo blahosklonně, avšak neuspěla jsem. Možná jsem se zase tolik nesnažila. Byla Adamovou ženou víc než deset let, neobtěžovala se ale cokoli naučit, pokud nevěděla o marokovi a jeho synech. „Je napůl indián – Sejliš – a lidé jsou ochotní mluvit s ním o věcech, které jsou kulturně citlivé – o posvátných věcech nebo o příbězích, které by neradi viděli přikrášlené natolik, že by ztratily veškerou původní patinu, jen aby se lépe prodávaly jako pravé legendy původních obyvatel.“ „Zeptal ses Ariany?“ Darryl začínal být docela dobrý v ignorování skoro-války, která zuřila mezi Christy a mnou, a zároveň snížil změnou tématu napětí. Nikdy bych neřekla, že Darryl bude tak pohotový politik.

„Ne,“ řekl Adam. „Napřed zkusíme všechno ostatní. Až tady skončíme, zavolám Marsilii, nečekám ale, že by pro nás něco měla. Dluží sice Mercy a potřebuje, aby smečka chránila ji i její klan, než sem dostane nějaké mocné upíry, nemá nás ale moc ráda.“ Ben si odfrkl. „Tak se to dá taky říct.“ „Proč se nezeptáte téhle Ariany?“ zajímala se Christy. „Protože její otec na ni poštval faeské psy a mučil ji, dokud nezešílela,“ odpověděl Adam, než jsem mohla plácnout něco záštiplného nebo malicherného. Asi bude lepší na Christyiny otázky vůbec nereagovat. „Je Samuelova družka,“ řekla Auriel, a když se Christy tvářila nechápavě, dodala: „Samuel je Branův druhý syn. Je vlkodlak, s tím si ale umí Ariana poradit. Pořád má však problém být ve společnosti nás ostatních. Zeptat se jí na obrovského psa, který vraždí lidi, by ji mohlo srazit zpátky tam, kde byla. Nejenže by to bylo nelaskavé, když ani nevíme, jestli vůbec má nějaké užitečné informace, ale ovládá velkou moc. Kdyby jí přeskočilo, nechtěla bych být poblíž.“ Ben si přidal lasagní a zamyšleně řekl: „Pořád mám noční můry z té noci, kdy mi v jednu chvíli ošetřovala rány, a vzápětí mě chtěla zamordovat.“ „Tad se pokusí spojit se Zeem,“ řekla jsem. „Pokud to byl fae, Zee bude vědět, o koho jde.“ „Myslela jsem, že jsi říkala, že to nebyl fae.“ Aurielin hlas zněl neutrálně. „Pach fae nepatřil,“ řekla jsem. „Někteří míšenci ale jako fae nevoní, nevím proč. A Zee je starý. Možná ho něco napadne, i kdyby to nebyl fae.“ „Řekla jsi to policii?“ Christy se na mě rozzářeně zadívala. „Že bys nedokázala určit, kdyby to byl faeský míšenec?“ „Ne,“ řekla jsem. „Proč ne?“ „Protože,“ odvětila jsem jemně, „v okolí žije spousta faeských míšenců kvůli místní rezervaci. Většina ale nemá dost magie ani na to, aby zažehla svíčku. A lidé nejsou zvyklí jednat s tvory, kterých se bojí, v rukavičkách. Bylo by nesmyslné přivodit smrt těm, kdo za nic nemohou.“ „Mercy jednala správně.“ George byl čtvrtý vlkodlak na stráži. Pracoval jako policista v Pascu, takže jeho názor měl váhu, i když

k vraždám došlo mimo jeho jurisdikci. Bylo na něm vidět, že býval mariňák, seděl totiž prkenně a i jeho nejzběžnější pohyby působily účelně. „Policie potřebuje skutečné informace, ne něco, co je donutí lovit králíky, místo aby se zaměřili na větší kořist.“ Jakmile domluvil, obrátil pozornost zpět k talíři. Při jídle nemarnil pohyby a nezvedal pohled od talíře. George stál v hierarchii smečky hodně vysoko, z vlků u stolu byl ale nadřazený jen Benovi. Bylo bezpečnější držet hlavu dole, a to taky dělal. „A co ten nový vlk?“ zeptala se Jesse. „Mohl ty lidi zabít, než se přidal ke smečce.“ Na rozdíl od policie věděla, že jakmile si vytvořil pouto se smečkou, nemohl to udělat. „První oběť mohla zemřít dřív, než Zack vstoupil do smečky,“ připustila jsem, „ostatní ale byly čerstvější.“ „Drummond není vrah,“ odpověděl jí Adam. „Zavolal jsem jeho předchozímu alfovi a ten litoval, že ho ztratil. Zack u něj zůstal asi šest měsíců, pak ale začal být neklidný. Podle Warrena je tichý a klidný jako většina submisivních vlků – rozhodně není náš vrah.“ „Sériové vrahy, kteří se hodně stěhují, je mnohem těžší dopadnout,“ namítla Jesse. Ben zavrtěl hlavou. „Včera večer jsem byl u Warrena. Kdybys Zacka znala, vůbec by tě nenapadlo označit ho za vraha.“ Zavrtěl se, pak zdráhavě řekl: „Nemůžeme pro něho něco udělat? Třeba mu najít jinou práci? Něco s budoucností?“ „Co dělá?“ zeptala se Auriel. „Myje nádobí,“ odvětila jsem. „Nádobí je hnusné,“ prohlásila Jesse procítěně. Aby si přivydělala, pracovala jako číšnice a několikrát na ni zbylo mytí nádobí, když někdo propásl směnu. „Já bych raději myl nádobí, než česal jablka,“ ozval se George skoro nostalgicky. U stolu se rozpoutala debata o nejhorších zaměstnáních. Omluvila jsem se, když se rozhovor stočil k nějaké zábavné historce, která se stala, ještě když Christy byla Adamovou ženou, dlouho předtím, než se smečka přestěhovala do Tri-Cities. Přidal se dokonce i Adam a všichni se váleli smíchy nad tím, jak se ve dvě ráno snažil najít uprostřed ničeho v Novém Mexiku otevřené záchodky pro svoji velmi těhotnou ženu. Nevadilo by mi to, kdyby se na Christy něžně

nezadíval, když zaklonila hlavu a hlasitě se rozesmála. Měla krásný smích. Vstala jsem od stolu a sebrala svůj talíř a sklenici. „Nechutnalo ti?“ zeptala se Christy, když jsem ji míjela, a přitáhla tak pozornost všech k mému skoro plnému talíři. „Měla jsem pozdní oběd.“ Pokračovala jsem do kuchyně. „A potom jsem viděla všechny ty mrtvé lidi. Je těžké dostat ten zápach z hlavy.“ To ji umlčelo. Rozhovor o mrtvolách jí asi opravdu vadil. Dovolila jsem, aby mě přiměla chovat se malicherně. Pomalými, vyrovnanými pohyby jsem seškrábala talíř do odpadků. Vložila jsem nádobí do myčky a pak jsem odměřeným krokem vyšla nahoru po schodech; to už se vyprávění ujal Darryl. Neutíkala jsem, dokonce jsem ani nepřidala do kroku, mířila jsem ale přímo do ložnice. Zavřela jsem za sebou dveře a zhluboka se nadechla. Pokud Christy její stalker brzy nezabije, možná to udělám já. V tu chvíli jsem si nebyla jistá, jestli je na vině ona nebo moje vlastní žárlivost. Nešlo o Adama, Adam patřil mně, jeho duše i vlk. A kdyby se jednalo jenom o Adama, ovládala bych se lépe. Šlo o smečku. Věděla jsem, že magie smečky je skutečná. A když dostatečně velká část smečky něco chtěla, bylo těžké tomu vzdorovat. Jednou se stalo, že několik členů smečky donutilo mě a Adama pohádat se, a já si to ani neuvědomila. Teď už by něco takového nedokázali, přesto jsem cítila, jak na mě tlačí. Tušila jsem, že kdyby se jich dost rozhodlo, že mě ve smečce nechtějí, mohli by mě z ní vytlačit. Nebyla jsem si jistá, co by to udělalo s Adamem, určitě ale nic dobrého. Přistoupila jsem ke komodě, rozepnula si řetízek na krku a odložila ho na ni, abych si ho mohla prohlédnout. Dokud jsem na krku nosila jen ovečku, byl to elegantní šperk. Dokonce i můj snubní prsten – který jsem na prstě nosila jen při formálních příležitostech, protože jsem nechtěla přijít o prst, kdyby se mi v práci o něco zachytil – byl krásný. Zásnubní prsten zdobil velký diamant ve tvaru slzy. Snubní prsten byl jednodušší, osazený jen dvěma malými žlutými topazy, které měly podle Adama stejnou barvu jako moje oči v kojotí podobě. Prstýnky zapadaly do sebe, takže topazy obklopovaly diamant. To psí známka udělala ze šperku prohlášení. Ani na začátku nebyla nijak hezká, ale po skoro čtyřiceti letech nošení byla zprohýbaná a odřená. Tu druhou nosil u sebe neustále Adam. Symboly.

Sevřela jsem v ruce psí známku zrovna ve chvíli, kdy se otevřely a zase tiše zavřely dveře ložnice. Adam mě objal zezadu pažemi a položil mi hlavu na rameno. Viděla jsem jeho obličej v zrcadle na komodě – zadíval se mému odrazu do očí. „Děkuju,“ řekl. „Za co?“ Usmál se a jeho mírumilovný výraz se potměšile rozzářil. „Že jsi zachovala mír. Myslíš, že nevím, že jsi mohla s takovou muší vahou, jako je Christy, vymést podlahu? Už v dětství jsi bojovala s Branem a vyhrála. Christy? Ta nesahá Branovi ani po kotníky.“ Odfrkla jsem si. „Nevím, odkud máš informace, já ale žádnou bitvu s naším pánem a vládcem, marokem Branem Cornickem, nevyhrála. To nikdo. Proto je marok.“ Taky si odfrkl. „Bran tvrdí něco jiného.“ „Pak k tomu má své důvody,“ ujistila jsem ho. „Nepřikládej jeho tvrzení velkou váhu. Je víc než pravděpodobné, že se tě snaží donutit udělat něco, co je ti proti srsti.“ „Burákové máslo,“ připomněl Adam s vážnou tváří. „Rozbrečel moji macechu,“ namítla jsem. „Vajíčka.“ „To zrovna dobře nevyšlo,“ opáčila jsem. „Naučila jsem se ale nedodávat nepříteli munici.“ „Boty.“ Šokovaně jsem se otočila, abych mu viděla přímo do tváře, nejen jeho odrazu. „O botách nikdo neví. Ani Bran.“ Aspoň jsem si to myslela. „Nevím, jestli o nich ví Bran,“ přiznal Adam. „Samuel tvrdil, že se s Charlesem dohodli, že nedovolí, aby Bran někdy odhalil viníka, protože ty boty ho fakt rozzuřily.“ Charles mě kryl? Věděla jsem, že mě viděl Samuel a nic neřekl – o Charlesovi jsem ale nic netušila. Abych byla upřímná, hluboko v srdci jsem se více bála Branova syna Charlese než samotného Brana. Prostě jsem nevěřila, že by mi Bran doopravdy ublížil. Charles… Charles dělal, co musel. Pořád jsem se bála Charlese víc než Brana, ale už ne tolik, protože mi záda kryl Adam. „Ty boty asi nebyly můj nejlepší nápad,“ připustila jsem. „Ale vyprovokovali mě.“

Zadívala jsem se Adamovi do očí. Asi minutu jsme na sebe hleděli, pak jsem se začala hihňat. Zasmál se a přitáhl si mě blíž. Uvolnila jsem se – možná poprvé od chvíle, co s námi začala Christy bydlet. „Boty neměly vlastně nic společného s Branem,“ řekla jsem. „Leah je jeho družka,“ pravil. „Ovšemže měly co dělat s ním. Hlavně když nedokázal zjistit, kdo jí boty krade.“ Znovu jsem se rozesmála, snažila jsem se ale přestat, když jsem řekla: „Jenom jednu botu.“ „Jednu z každého páru. Postupně. Během pěti týdnů přišla o čtyřicet tři bot. Někdy o dvě, tři denně. A nikdo na místě nenašel ani náznak pachu. Jako by je někdo odčaroval.“ Zamrkala jsem, abych potlačila slzy, a snažila jsem se přestat smát. Nebylo to tak směšné – uvolnilo to ale napětí, které se ve mně celé dny kupilo. „Vlastně si nedokážu vzpomenout, co přesně Leah provedla. Určitě to ale bylo něco horšího, než když ze mě udělala Veřejného nepřítele číslo jedna, protože jsem jí umazala ubrus.“ „Samuel říkal, že Leah vypsala za dopadení zloděje a nalezení bot odměnu.“ To mě znovu rozesmálo. „Její výraz,“ vypravila jsem ze sebe. „Kéž bych měla fotku.“ Dobře jsem si ho ale pamatovala. „Myslela jsem, že snad vybuchne, jak tam stála před námi – bosky.“ „Když mi to Samuel vyprávěl, požádal mě, abych se z tebe pokusil dostat, jak se ti podařilo nezanechat po sobě žádný pach. Říkal, že se tě ptal, ty jsi mu ale řekla, že si to tajemství necháš pro sebe pro případ, že bys totéž někdy musela provést jemu.“ „Rybářský prut a velký háček,“ přiznala jsem Adamovi, protože kdybych se někdy potřebovala pomstít jemu, sáhla bych po něčem drastičtějším. „Nejtěžší bylo zavřít skříň, aniž bych musela vejít dovnitř.“ Zvážila jsem to. „No dobrá, zavřít skříň a taky se dostat víc než čtyřicetkrát dovnitř a ven z domu, aniž by mě někdo nachytal. Díkybohu, že jsem u nich legitimně trávila spoustu času, takže stačilo nezanést svůj pach do Branovy ložnice.“ „Co jsi s těmi botami udělala? Samuel říkal, že Bran prohledal dům tvých nevlastních rodičů, ale nenašel je.“ Znovu jsem se uculila. „Prohledával ho každý den, někdy i dvakrát denně – kdykoli zmizela nějaká bota. Bryana to nakonec naštvalo, ale Evelyn se dobře bavila. Házela jsem ty boty do ledovcového jezera asi

pět kilometrů od našeho domu. Mezi jednotlivými výlety jsem je schovávala na korbě Charlesova auta, protože jsem tam nemohla chodit každý den, aniž by si toho někdo všiml.“ „Myslel jsem, že ses Charlese bála.“ Kývla jsem. „To ale i všichni ostatní. A navíc tím autem jezdil, jenom když nezbytně musel.“ „Říkáš, že jsi je všechny hodila do jezera. Neobjevila se ale jedna z těch bot o několik let později? Kam jsi ji schovala?“ Jeho oči šťastně zářily. „Hodila jsem ji do jezera spolu s ostatními.“ Instinktivně jsem se otřásla. „Potápěla jsem se v jezeře celé hodiny, než jsem jednu našla – a bylo to jezero, kam přitékala voda z ledovce. Většina bot shnila, byla mezi nimi ale lodička s ocelovým jehlovým podpatkem a drátěnou síťkou, která vypadala pořád dobře. To už Bran přestal hledat, takže jsem si nemusela dávat pozor.“ Bryan a Evelyn byli v tu dobu mrtví a já žila sama v jejich domě, kde už jsem se ale necítila doma. Nezůstali se mnou dokonce ani jejich duchové. To jsem ale Adamovi neřekla, protože byl příliš vnímavý, a já měla sklony k sebelítosti s Christy hned za stěnou naší ložnice. Odkašlala jsem si. „Dřela jsem na té pitomé botě celé měsíce, aby nevypadala, že strávila dva roky ve vodě. Ale výraz její tváře, když ji uviděla na vršku vánočního stromku, stál za to.“ „Ublížila ti,“ řekl Adam tiše a s jistotou. „Nemohla,“ opravila jsem ho rychle, i když ne pravdivě. Překvapení na stromku si vysloužila tím, že plácla něco pohrdavého o mém otčímu Bryanovi, poté co se zabil. „Rozzlobila mě.“ „Ublížila ti.“ Pokrčila jsem rameny. „Byla jsem si docela jistá, že mi po tomhle rozmlátí ciferník. Chci říct, dokonce i bez důkazů, kdo jiný to mohl být?“ „Nemohla to udělat.“ Adam se tvářil spokojeně. „Samuel říkal, že když se pokusila obvinit tě před Branem, Charles před většinou smečky odpřisáhl, že jsi byla celý den s ním, a v jediné chvíli, kdy se dala bota za hvězdu vyměnit, jste spolu pracovali na autech. Nikdo z jeho slov nevycítil lež, takže to musela nechat být nebo Charlese vyzvat.“ „Lhal?“ řekla jsem šokovaně a po krátké úvaze jsem tiše dodala: „Lhal, a nikdo to nepoznal?“

„Je to Charles,“ řekl Adam, jako by to vše vysvětlovalo – a taky ano. „Poradila sis s Branem i s Leah. Takže mi netvrď, že bys nedokázala utnout Christyiny posměšky a donutit ji, aby se do svého návratu domů chovala slušně.“ Nemyslela jsem si, že by to bylo tak snadné. Měl ale pravdu v tom, že jsem vycouvala z přímé konfrontace. „Pokud odjede dřív, než se rozhádají a porvou moje frakce a ta její, bude to pro smečku lepší.“ Můj hlas zněl tiše. „A dojde k menším škodám,“ řekl a políbil mě na nos, „se kterými se Jesse bude muset ve vztahu s matkou vypořádat. Nepotřebuje další drama. Auriel, Mary Jo – doopravdy ji neznají. A to není špatná věc.“ „Není špatný člověk,“ protestovala jsem. Krátce se usmál. „Ne. Dokáže vzbudit v ostatních dobrý pocit z toho, že ji brání, že pro ni něco dělají. Cítí se pak jako hrdinové – kdysi vzbuzovala stejný pocit i ve mně. Na tom není nic špatného.“ Políbil mě. „Já mám ale radši méně bezmocné ženy.“ Opřela jsem se o něj a dramaticky pronesla: „Jsem bezmocná vůči tvým polibkům.“ Zachechtal se jako záporák v kreslené grotesce. „Aha. Takže tak se to dělá. No, pak ti není pomoci.“ „Ne,“ hlesla jsem, zvedla paži k čelu a zaklonila se přes jeho paži v klasické póze bezmocné naivky. „Asi si se mnou opět uděláš, co budeš chtít.“ „To udělám,“ zavrčel hříšně můj muž. „Ale žádný strach. Užiješ si každou vteřinu.“ *** S velkým uspokojením jsem dokončila wasserboxer motor, který jsem restaurovala. Práce na motoru mi šla bez problémů od ruky a dvakrát rychleji než obvykle, jako by se mi někdo snažil vynahradit chaos, který panoval v mém životě. Jako gambler, který vyhrál několikrát za sebou, jsem dostala strach, že v poslední fázi všechno pokazím. Práci jsem ale dokončila naprosto bez problémů, jako bych motor skládala přímo v továrně, ne o třicet let později. Pak už mě čekala jen naléhavá oprava brzd (auto mi přivezli do garáže před čtvrt hodinou). Včera v noci, když Adam spal vedle mě a vypadal uvolněněji než v předchozích dnech, jsem se ale rozhodla,

že už znovu nepřenechám bojiště Christy – získávala příliš velkou výhodu. Brzdy budou hotové zítra do oběda, a to prostě bude muset stačit. Poplácala jsem motor, abych ho pochválila za to, jak dobrý byl pacient, a ve velké koupelně a prádelně v jednom jsem se vysoukala z kombinézy. Z ledničky jsem vytáhla plechovku limonády a v civilních šatech jsem zamířila do hlavní kanceláře. „Zavíráme.“ „To zní dobře,“ řekl Tad a vzhlédl od záznamníku, do kterého zapisoval schůzku. Gabriel se mě snažil přesvědčit, abych si práci organizovala na počítači, Tadovi ale zjevně papírový způsob nevadil. „Vypadáš unaveně, Mercy. Běž domů. Dej si něco k jídlu. Mám pocit, že jsi zhubla o dobrých pět kilo.“ „Možná bych měla sníst víc red velvet cupcakes,“ řekla jsem suše. Dneska ráno jsem přinesla dva a Tad je oba snědl. „Jenom pokud se ujistíš, že Christy ví, že jsou pro mě, nebo zkontroluješ, že v nich není arzén,“ odpověděl a spočítal na pokladně celodenní zisk. Vykulila jsem oči. „Ach, sakra. A já tě jimi prostě krmila. Cítíš se dobře?“ Úzkostně jsem se mu zadívala na rty. „Myslím, že ti modrají rty. Není ti mdlo?“ Zakřenil se. „Arzén je kov, Mercy. Copak si z chemie na střední vůbec nic nepamatuješ?“ „Metaloid,“ opravila jsem ho. „A táta je železem políbený, je mistr kovů.“ Zastrčil si palce pod imaginární límeček a zakřenil se jako kočka. „Jablko nepadá daleko od stromu, takže já jsem vůči útoku arzénem imunní.“ „Budu si to pamatovat, až ve mně příště vzbudíš vražedné sklony,“ řekla jsem. Pak jsem ale přestala žertovat a povzdychla si. „Brzo odjede domů. Potom se všichni budeme moct vrátit ke svým životům, pokud ovšem nemyslela vážně svoji hrozbu, že se sem přestěhuje.“ Dlouze jsem se napila limonády. „Je jen otázkou času, než Adam jejího stalkera najde a vyděsí ho k smrti, aby ji nechal po zbytek života na pokoji.“ Usmál se na mě, protože jsme oba dobře věděli, že je pravděpodobnější, že budeme toho muže muset zabít. Asi bych se měla cítit provinile, vyrostla jsem ale s vlkodlaky a ten neřád zapálil

dům plný nevinných lidí – čtyři lidé se nedostali ven, než se budova zřítila. „Včera večer jsem mluvil s tátou o tvých problémech s Beauclairem a Kojotem,“ řekl Tad nečekaně. „Pořád není dobrý nápad používat zrcadlo, ten starý fae má ale v rukávu několik triků, o kterých nevědí ani Šedí páni. Řekl jsem mu, že se ti zatím nepodařilo Kojota najít.“ „Měl pro mě nějakou radu?“ zeptala jsem se. Bylo nepravděpodobné, že by Zee věděl, jak se s Kojotem spojit, byla jsem ale připravena přijmout jakoukoli pomoc. Byl pátek. Zůstávaly mi dva dny. „Měl,“ odvětil Tad. „Řekl mi, že pokud do dnešního večera nepřijdeš s něčím lepším, mám ti říct, že jsi přehlédla několik možností, a to způsobem, který se ti vůbec nepodobá.“ Usmál se. „Jeho slova.“ „Co jsem přehlédla?“ Zavolala jsem všem svým kontaktům. To ráno jsem se dokonce spojila s Charlesem, který mi navrhl, abych zkusila Kojota vyhledat prostřednictvím vize, což mi právě nepomohlo. Vize vyžadovaly postění, což bych zvládla, také ale bylo zapotřebí hluboce se soustředit, a to bych s Christy v domě nedokázala. Slíbil, že se zkusí obrátit na šamany, které zná, varoval mě ale před tím, co už jsem věděla, a to, že Kojot je nepolapitelný a záludný. Hledat a volat ho může mít přesně opačný účinek, než jakého jsem se snažila docílit. Charles byl mojí poslední nadějí. „Soustředíš ses na Kojota, místo aby ses podívala na Beauclairea.“ Tad zvedl prst. „Není pravděpodobné, že by se bez tebe Beauclaire k holi ještě někdy dostal – a on to ví.“ Zvedl druhý prst. „Znamená to, že máš s čím vyjednávat a že Beauclaire prohraje, jestli se ti něco stane. Táta taky říkal, že děláš z Beauclairea darebáka, on je ale spíše hrdina. Beauclaire je čestný, aspoň tak čestný, jak může fae být, a celý svůj lidský život byl právník; pochopí nutnost kompromisu. Pokud ho přesvědčíš, že to myslíš upřímně a že mu hůl opravdu vrátíš, až zase Kojota uvidíš, patrně ti poskytne potřebný čas. Čas, který je, jak ti mám podle táty připomenout, pro Šedého pána, jako je Beauclaire, mnohem méně cenný než pro tebe.“ Čelist mi nespadla jenom proto, že jsem ji měla zaťatou. Tad se zakřenil. „Říkal, že na to určitě přijdeš sama, až budeš dostatečně zoufalá. Když jsem mu ale řekl o Christy, dal mi svolení si s tebou dnes večer promluvit, pokud ti to nedojde.“ Nevím, jak jsem se tvářila, Tadův výraz ale zjihl. „Neber si to tak. Táta Beauclairea zná, proto je ve výhodě. I tak budeš muset usilovně

a rychle vyjednávat – a být diplomatická. A ať už uděláš cokoli, táta tě varuje, aby ses nezmínila o něm, jinak jsi v háji. Beauclaire věděl, že někdo bude muset Lugha zabít. Prý se to chystal udělat sám, táta ho jenom předběhl. To ale neznamená, že mu neodpřisáhl pomstu.“ Setřásla jsem ze sebe mrzutost a udeřila pěstí do Tadovy. „Děkuju. Mám pocit, jako by mi z ramenou spadlo ocelové závaží. Budu Kojota dál hledat, jestli ale dostanu čas navíc, možná nebudu odpovědná za to, že se Columbia vylije z břehů a vymaže Tri-Cities z mapy světa.“ „Rádo se stalo,“ řekl. „A když jsem teď splnil svoji povinnost, jdu domů. Hodně štěstí s Christy a připomeň jí, že zítra pracujeme, i když je sobota, takže budeme potřebovat něco chutného, co by nám pomohlo přežít den. A měla bys začít jíst, jinak každý, kdo se ti podívá na žebra, pozná, že jenom předstíráš, že ti nevadí.“ Zamkla jsem za Tadem, nastavila Adamův bezpečnostní systém, a Tadova poslední slova mi přitom stále zvonila v uších. Chystala jsem se vytáhnout ze sejfu kabelku, zarazil jsem se ale, vrátila se zpátky do koupelny a zadívala se na sebe do zrcadla. Vypadala jsem pořád stejně. Domorodé zbarvení a z velké části evropské rysy, které jsem zdědila po matce. Když jsem teď ale věděla, co mám hledat, uvědomila jsem si, že mám stejný tvar očí jako Gary Laughingdog. Pokusila jsem se představit si Kojotovu tvář, nevěděla jsem ale jistě, jestli se mi jen nezdá, že měl stejné oči. Vlasy jsem měla stažené v copech, které jsem obvykle nosila v práci, aby se mi do nich nedostal olej, když jsem si je odhodila z tváře. A Tad měl pravdu. Mé rysy byly ostřejší. Nebylo pochyb o tom, že jsem ztrácela na váze, protože jsem nejedla Christyino jídlo. Pořád jsem se mohla podívat na ty brzdy. Kdybych práci protáhla, propásla bych večeři. To by mi poskytlo výmluvu zastavit se cestou domů na nějaké kalorické jídlo, které by nechutnalo ani nevonělo jako Christy. Nechtěla jsem, aby si Adam všiml, že hubnu, protože by ho to ranilo – můj muž se staral o lidi okolo sebe. A ani jsem nechtěla, aby si toho všimla Christy, protože by jí došlo, že se mi dostala pod kůži. Znovu jsem si oblékla kombinézu, natáhla si rukavice, ve kterých jsem se tak potila, a zvedla Passat ’94 na zdvihu, abych mohla odmontovat zadní kola a zjistit, kde je problém.

Právě jsem pracovala na brzdovém třmenu a chystala se ho nahodit, když mi zazvonil mobil. Ležel na nedalekém ponku, takže jsem nemusela odložit nářadí, abych zkontrolovala displej. Adam. Před třemi dny bych to hned zvedla, předevčírem to ale byla Christy, která chtěla, abych koupila tucet jablek a máslo. Pravé máslo, bez soli – měla jsem dohlédnout, aby to určitě nebyla slaná verze, protože všichni jedí příliš mnoho soli. Nebyl to velký problém. Zastavit se cestou domů v obchodě nebyl problém. Problém byl, že to po mně chtěla Christy. Smečka je založená na hierarchii. Věděla jsem, jak funguje, už předtím, než jsem se vdala za Adama, protože jsem ji sledovala zvenčí. I lidé mají hierarchii. Christyino chování tak bylo stejně nepřípustné, jako by nová pomocná síla v kanceláři zavolala řediteli společnosti, aby přinesl do zasedačky kávu – a udělala to před Adamem a čtyřmi vlky na stráži. Pokud o tom předtím nevěděli, poté určitě ano. Když jsem se provdala za Adama, souhlasila jsem, že se s hierarchií smečky vyrovnám, proto jsem jí věnovala pozornost, abych mu usnadnila život. Nemohla jsem s Christyiným faux pas nic udělat, aniž bych vypadala jako žárlivá, arogantní mrcha, zatímco Christy by se laskavě omlouvala, protože si neuvědomila, že udělala něco špatně – i když žila se smečkou celé roky. A tak jsem jí vyhověla, zároveň jsem ale koupila smečce dva tucty koblih Spudnut. Spudnuty byly v Tri-Cities tradicí; vyráběli je z bramborové mouky místo pšeničné. Možná jsem ztratila body v hierarchii, spudnuty jsem ale získala na svoji stranu vlky u nás doma. Určitě věděli, že si kupuju jejich náklonnost – neznamenalo to ale, že to nefungovalo. Dokonce ani Christy neodolala a jeden si vzala. Možná bych je měla kupovat každý den, hned by ztratila svoji hezky tvarovanou postavu… I když jsem ale zaplašila sny o malicherné pomstě, vyvolala ve mně takovou paranoiu, že ve mně pohled na Adamovo číslo na displeji vzbudil obezřetnost namísto radosti. Mobil zazvonil čtyřikrát, než jsem to vzdala a zvedla ho. Pokud to byla Christy, prostě odmítnu udělat cokoli, co by po mně chtěla, protože jsem musela zůstat v práci déle. „Tady je Mercy,“ řekla jsem neutrálně a obrnila se.

„Neměla bys už být pomalu doma?“ Byl to Adam. Uvolnila jsem se a cítila, jak můj výraz zjihl. „Bezpečnostní systém jsi zapnula už před hodinou, takže jsem čekal, že už budeš doma. Vidím ale, že pořád pracuješ.“ Zamávala jsem do kouta, odkud malinká kamera sledovala každý můj pohyb. Kamery přenášely záznam jak do Adamova notebooku, tak do počítače v jeho kanceláři. Ty uvnitř běžely celý den, ty venku na parkovišti a okolo garáže jen tehdy, když jsem aktivovala noční bezpečnostní systém. „Hej, krasavče. Právě končím s prací na brzdách. Nečekejte s večeří. Koupím si něco cestou.“ „Je s tebou Tad?“ zeptal se klidně. Pokud sledoval záznam, znal odpověď a věděl, že jsem porušila slib, že nebudu pracovat sama, abych ze sebe nedělala cíl pro každého, kdo by chtěl ublížit Adamovi nebo smečce. Odkašlala jsem si. „Promiň, zapomněla jsem se. Umyju se a pojedu domů.“ Čekala jsem, že se bude zase zlobit – jako když se mě Christy pokusila dostat do potíží za to, že jsem vyrazila někam sama. Měla jsem myslet na svoje bezpečí, když jsem se impulzivně rozhodla zůstat a pracovat. Věděla jsem, že neohrožuju jenom sama sebe, nýbrž svým prostřednictvím i celou smečku, protože mě mohli použít jako rukojmí. „Pokud si potřebuješ udělat na jednu noc volno,“ řekl soucitně namísto rozzlobeně, „mohla bys zajet ke Kyleovi a dělat mu společnost. Warren dneska drží stráž. Když je doma, vede si Zack dobře, protože Warren není zrovna výstřední. Podle Zacka je ale situace dost napjatá, když zůstane sám s Kylem.“ Četla jsem mezi řádky a došlo mi, že Kyle dává Zackovi pořádně zabrat, když u toho není Warren a nedohlíží na to, aby se Kyle choval slušně. Kyle totiž někdy připomínal dítě v cukrárně, líbilo se mu ztrapňovat ostatní. Díky tomu byl taky tak dobrý právník. „Nemám v úmyslu opustit tě ani na jednu noc,“ řekla jsem mu pevně. „Kyle a Zack to budou muset nějak zvládnout – Kyle umí být velmi společenský, když chce. Za půl hodiny jsem doma.“ „Napřed se ale najez,“ řekl. „Potřebuješ jíst a vidím, že s tím máš doma problémy. Uvidíme se za hodinu nebo za hodinu a půl.“ „Miluju tě,“ řekla jsem procítěně.

„No jistě,“ souhlasil nonšalantně a já s úsměvem zavěsila. Spustila jsem vůz dolů a pod zadní nápravu umístila podpěry. Zdviž nedržela úplně pevně, což nevadilo, když u ní někdo byl a pravidelně ji přizvedl, přes noc by ale spustila auto až na zem. Asi bych ji měla nechat opravit, ale garáž pro jednou nepatrně prosperovala a já se zdráhala ji znovu zadlužit. Moji pozornost upoutalo bliknutí monitoru na stěně mezi garáží a kanceláří, jak venkovní bezpečnostní kamery přeskočily z denních barev na noční černobílé snímání. Monitor seděl na polici nad působivě velkou bednou počítače – hlavním úkolem monitoru ale bylo přesvědčit případné zloděje o tom, že jde o jediný bezpečnostní systém, aby se po jeho rozbití přestali o kamery dál zajímat. No, podobně sofistikovaný bezpečnostní systém nebyl v garáži, kde jsem opravovala auta, jejichž cena byla obvykle mnohem nižší než cena systému, který mi tu Adam nainstaloval, potřeba. Adam si ale dělal starosti, a mně skoro nic nestálo nechat každých několik měsíců systém aktualizovat. Už podruhé toho dne jsem se v koupelně vysoukala z kombinézy. Zastavila jsem se před zrcadlem, povzdychla si a umyla si obličej, protože i když jsem si ruce chránila rukavicemi, tváře a ústa jsem měla stále od oleje. Přála jsem si, abych se dokázala zbavit pachu své práce stejně snadno, jako jsem si vydrhla černé šmouhy na obličeji. Christy ho necítila, vlkodlaci ale ano. Christy používala jemný parfém, který vlkodlakům hezky voněl… a mně taky. Očividně jí ho vybral Adam, dokud ještě byli manželé, a ona ho pořád používala – aspoň když nyní žila s námi. Vyšla jsem ven z koupelny a natáhla se, abych zhasla světla, když mi bezpečnostní monitor ukázal, že na parkoviště před kanceláří zajel skoro nový Chevy Malibu. To by mě nevylekalo – lidé jsou dost optimističtí a myslí si, že vždy najdou nějakého mechanika, který jim připraví auto na cestu, na kterou musí vyrazit další den v pět ráno – v tomto voze ale seděl na zadním sedadle obrovský pes. Rozhodla jsem se neriskovat. Natáhla jsem se pro telefon. „Haló,“ řekla Christy vesele. „Adamův telefon.“ „Dejte mi Adama,“ řekla jsem a sledovala, jak chevy zaparkoval a zhasl světla. Na zadním nárazníku měl nálepku s názvem půjčovny. „Bojím se…“

„To byste měla,“ řekla jsem tiše. Byla jsem hladová a unavená po dlouhé směně a měla jsem tak akorát dost jejích hloupých her, byla jsem připravena přestat hrát. „Dejte mi Adama. Hned.“ „Neštěkejte po mně,“ odsekla Christy a její veselí zmizelo. „Nebudete mě komandovat, Mercy. Na to nemáte právo.“ Muž, který otevřel dveře řidiče, nevypadal nijak děsivě; na sobě měl drahý oblek a boty s hladkou podrážkou. Pes, kterého vypustil ze zadního sedadla, ale zcela vynuloval civilizované vzezření svého pána. Pes vypadal jako presa Canario na fotkách, na mém parkovišti se ale zdál větší a zákeřnější, měl širokou hlavu a ještě širší hrudník. Podle Lucii kupírovali lidé těmto psům uši, aby vypadali děsivěji, tento to ale neměl zapotřebí. Pes ale byl jenom pes. Nezáleželo na jeho velikosti nebo divokosti, já běhala s vlkodlaky, psi mě proto neděsili. Takže jsem neměla žádný skutečný důvod bát se muže ani jeho psa. Já se ale bála. Na mysli mi neodbytně vytanul obrázek mrtvých těl na kraji louky ve Finley a já se pokusila odstrčit ho stranou. Uvědomovala jsem si, že se bojím hlavně proto, že mě v garáži znásilnili a já už se tu necítila bezpečně, a to ani s poplašným systémem. Christyina bývalého přítele nebylo radno podceňovat, byl ale člověk a já měla po ruce zbraň. Strach, ze kterého mě mrazilo u páteře, se nedal logikou potlačit. Christy mi žvanila do ucha něco o slušném chování a o tom, že pro nic za nic žárlím. „Christy,“ přerušila jsem ji a vložila jsem do svého hlasu hrozbu, protože jsem odmítla dát najevo strach, „pokud mi okamžitě nepředáte Adama, pak vás, Bůh je mi svědkem, zítra ráno vyhodím na ulici se zbytkem odpadků.“ V mobilu jsem uslyšela šokované výkřiky. Když Christy vzala telefon, v pokoji s ní očividně bylo několik vlkodlaků, kteří teď slyšeli, jak jí vyhrožuju. Určitě to později schytám. „Nezůstanu, kde mě nechtějí,“ prohlásila uplakaně. „Dokonce ani v domě, který dříve patřil mně…“ vyjekla a její hlas uťal ten Adamův. „Mercy?“ Jeho hlas byl klidný takovým tím „někdo zemře“ způsobem. Jakmile promluvil, rozhostilo se za ním ticho, protože jsem nebyla jediná, kdo ten hlas poznal. „Vidím ho na monitoru. Zůstaň na

místě a ani nedutej. Možná nezjistí, že tam jsi. Jsem na cestě. Nechoď ven a nepouštěj ho dovnitř. Zavěsím a zavolám policii a Tadovi.“ Adam byl patnáct minut daleko – Tad jenom pět. Co by se mohlo stát během pěti minut?

7.

V

práci jsem nenosila pistoli u sebe – když tu byl Tad, neměla

jsem důvod, a zbraň se jenom pletla do cesty, když jsem se plazila pod auty nebo se hrabala v motoru. Pistoli ráže 9mm jsem zamykala do sejfu spolu s kabelkou. Nemínila jsem si ale pro ni jít, protože kancelář měla velká okna, a někdo, komu nevadilo podpálit dům, ve kterém bydlely tucty nevinných lidí, by neměl nejmenší problém vytlouct několik oken. Paranoia mě ale přiměla schovat druhou zbraň do zvláštního sejfu pod deskou ponku nejblíže kanceláři. Vyťukala jsem na klávesnici kód a o půl vteřiny později jsem měla v ruce chladný, těžký Model 629 Smith & Wesson .44 Magnum. Nebyla jsem žádný Drsný Harry, z otčímova Modelu 29 jsem ale střílela, sotva jsem byla dost velká na to, abych ho udržela v ruce. Jeho .44 jsem měla doma v sejfu na zbraně, jediný rozdíl mezi ním a 629 byl v tom, že můj model byl z nerez oceli. Oba byly příliš těžké, než abych z nich pálila delší dobu, prvními dvanácti kulkami jsem ale dokázala trefit cíl na vzdálenost patnácti metrů. Zbraň patřila Adamovi, který mi navrhl, abych si pořídila další Sig Sauer 9mm, což byla má oblíbená pistole, protože byla lehčí a automatická, tudíž se rychleji nabíjela. Já opáčila, že by to bylo plýtvání penězi, když už měl tuhle. Dospěla jsem k názoru, že jde o Christyina stalkera, ne o nějakého ztraceného chudáka, který se tu zastavil, jen aby použil telefon nebo

něco takového. Nepodařilo se nám sice získat jeho fotku, kolik mužů ale cestovalo ve vypůjčeném autě se zákeřně vypadajícím psem? Znovu jsem se zadívala na černobílou obrazovku monitoru a snažila se udělat si o něm nějaký obrázek. Byl docela vysoký a měl světlé vlasy. Odpovídal Christyinu popisu, proto jsem se rozhodla, že jsem jeho nekalé úmysly odhadla správně. Pokud jsem se přece jen zmýlila, omluvím se mu. Proč přijel sem, místo aby šel rovnou po Christy? Možná to měl v úmyslu, její strážci ho ale přiměli přehodnotit plán. Možná ho napadlo, že se k Christy dostane přese mě. Anebo byl opravdu šílený – byla jsem přesvědčena, že jen šílenec by zapálil dům – a plánoval mě zabít, aby se pomstil Adamovi za to, že mu bránil v přístupu k Christy. Možná se mě chtěl jednoduše zeptat, jestli jsem ji neviděla. V chování šílených stalkerů jsem se zase tolik nevyznala. Bylo taky docela možné, že jsem reagovala přehnaně. Bolela mě hruď a cítila jsem hloupou závrať, která mě varovala, že flirtuju se záchvatem paniky. Záchvaty paniky byly nesmyslné a neefektivní, a když mě ovládly, stala jsem se bezmocná a nedokázala se bránit, dokud neodezněly. Naštěstí už mě nepřepadaly tak často jako dřív, teď ale nebyla ta pravá chvíle. Důrazně jsem si připomněla, že jsem na případný útok dobře připravená. Nachystala jsem si úkryt, do kterého jsem se mohla vmáčknout v kojotí podobě. Vzadu v garáži, na nejvyšší polici regálu sahajícího až ke stropu, stála stará dřevěná bedna – falešná bedna. Tvořily ji jen přední strana a část boční. Byly přilepené a přišroubované k polici, aby nespadly, kdybych do nich strčila. Úzký otvor v zadní části boční stěny mi umožňoval vmáčknout se dovnitř, nebyla jsem ale uvězněná, protože bedna neměla víko. Nacházela se skoro u stropu garáže vysokého asi čtyři a půl metru, což znamenalo, že nepotřebovala víko, abych se v ní schovala, a mezi horní částí bedny a stropem zůstávalo třicet centimetrů prostoru. Tak proč jsem se nezachovala chytře, neproměnila se v kojota a neschovala se? Možná věděl, kdo jsem a kde pracuju, bylo ale vysoce nepravděpodobné, že by věděl, co jsem. Na monitoru jsem sledovala, jak zkusil dveře, pak se rozhlédl po parkovišti. Kamera neměla dostatečně široký úhel, abych viděla, na co hledí, byla jsem si ale docela jistá, že se dívá na můj van. Pokud dílnu

nesledoval, nemohl vědět, že tu jsem, van by v něm ale mohl vzbudit podezření. To ovšem za předpokladu, že věděl, jakým autem jezdím, což asi nevěděl. Na druhou stranu sem sledoval Christy až z Eugene – a já věděla, že Adam udělal, co mohl, aby utajil, kam odjela. Takže si musel vyvodit, že bydlí u nás, a našel moji garáž. Nebylo tedy přehnané myslet si, že taky ví, čím jezdím. Odstoupil ode dveří a zamířil zpátky k vozu, velký pes ho přitom poslušně doprovázel, třebaže nebyl na vodítku – přesně jako Luciina fenka. Měla jsem dost času schovat se. Bezpečnostní kamera zaměřená na mě zaznamenávala každý můj pohyb. Kdybych se před tím mužem schovala, dozvěděla by se to celá smečka. Christy byla člověk, křehká, a už nebyla ženou alfy. Dalo se předpokládat, že se ocitne v potížích, ze kterých se sama nedostane. Ve vlčí smečce dominantní členové chrání – nepotřebují ochranu. Nebyla jsem jen manželka alfy, byla jsem jeho družka a patřila jsem ke smečce. Což znamenalo, že záleželo na tom, jak se zachovám, očekávalo se ode mě, že odvedu lepší práci než Adamova křehká exmanželka, která toho muže zahnala obyčejnou pánvičkou. A tak jsem stála, sledovala monitory a čekala, až se vloupá dovnitř, místo abych se schovala. Avšak vědomí, že jsem se rozhodla postavit se mu, že jsem měla na vybranou, zahnalo paniku. Sledovala jsem, jak se Christyin stalker vrátil zpátky a pustil se do vstupních dveří dílny. Ještě nenastala tma, slunce pořád viselo nízko nad obzorem. Pět minut, než dorazí pomoc. Pět minut, pokud byl Tad doma, když mu Adam zavolal. Pokud ne, Adam tu bude za patnáct. Co to vypovídalo o Christyině stalkerovi, že riskoval, že ho někdo chytí při tom, jak se za denního světla vloupává páčidlem do mé dílny? Že je hloupý? Anebo měl dost peněz, dost moci na to, aby se vykroutil z následků svých činů? Zavřela jsem oči, protáhla si krk a zatočila rameny, abych si je uvolnila. Vchodové dveře s děsivým prasknutím povolily – mám velmi citlivý sluch. Opřela jsem se o přední část passatu a pistoli si opřela o kapotu, nepustila jsem ji ale z ruky. Kdybych ji zvedla příliš brzy, unavila

bych si paže a přišla o přesnost. Jeho rychlost mi nedělala starosti, já byla stejně rychlá jako vlkodlaci – a ti byli mnohem rychlejší než lidé. Mezi chvílemi, kdy vylomil dveře a kdy vešel do samotné garáže, uplynulo patrně jen několik vteřin, mně to ale připadalo jako hodiny. Celou dobu jsem si připomínala, že nejsem omámená magickým faeským elixírem, který mi bránil vzepřít se. Že Tad je na cestě a Adam taky. Že pokud ho zastřelím, Christy bude muset odjet. Zabíjela jsem už dřív. V případě, že bych měla na vybranou, neudělala bych to. Kdyby ale ne, necítila bych žádnou vinu. Možná jsem se kvůli tomu měla cítit hůř; možná to bylo tím, že jsem byla kožoměnec nebo šelma. Nemyslela jsem si ale, že by mi vadilo zabít muže, který zavraždil čtyři nevinné lidi – pět, pokud jsem počítala Christyina přítele. Přesto jsem ho nemínila zastřelit, pokud mě k tomu nedonutí, nabádala jsem se přísně. Ani kdyby to znamenalo, že Christy vypadne z mého domu. Soustředila jsem se na zachování chladného výrazu, a když vstoupil do světla, řekla jsem: „Pan Flores, jak předpokládám?“ Zastavil se a jeho velký pes taky, plece na úrovni nohy svého pána. Pes měl v očích bystrý, inteligentní, ale primitivní pohled. Starý. Mrkla jsem a pes byl zase jenom pes. Můj první dojem patrně ovlivnil stres, hra stínů. Flores se usmál, zvedl obě ruce do výšky ramen, obrátil je dlaněmi ke mně a upustil páčidlo. Trochu jsem sebou trhla, když zařinčelo o zem. „Vidím, že jste mě čekala, paní Hauptmanová.“ Pohlédl na monitory a jeho úsměv se rozšířil. „Nejsem tu, abych ublížil vám ani vašim blízkým, váš manžel má ale něco, co patří mně, a já to chci zpátky.“ Když jsem si na světle dobře prohlédla jeho obličej, pochopila jsem, proč se s ním Christy vyspala. Adam vypadal jako filmová hvězda – tento muž jako porno hvězda. Oči měl tak tmavě modré, že musel mít kontaktní čočky, pleť buďto opálenou, nebo přirozeně středomořsky snědou, a rysy souměrné, dokonale řezané a se smyslnými podtóny. Zářivě zlaté vlasy měl na některých místech vybělené sluncem nebo šikovným kadeřníkem a sčesané z tváře v drahém sestřihu. Nejvýraznější však na něm bylo něco, o čem se Christy nikdy nezmínila, a to jeho sexualita. Každého, kdo na něj pohlédl, muselo napadnoutmuž, sex a nebezpečí.

„Christy nás požádala o ochranu před vámi,“ řekla jsem vyrovnaně. „Pokud víte, kam utekla a kde pracuju, pak víte i to, co Adam je. Slíbili jsme jí ochranu, Adam, já i celá smečka. Nepatří vám, je naše. Nikdy vám nepatřila. Měl byste odejít. Pokud odejdete hned, můj druh vás nezabije.“ „Nechci působit potíže,“ řekl, a lhal. Jeho pes udělal krok vpřed. Zvedla jsem velkou zbraň a zamířila na psa, než mohl udělat další krok. „Možná mi bude líto vašeho psa zastřelit, ale udělám to,“ varovala jsem Florese. Udělal gesto rukou a velký pes ustoupil zpátky. V tu chvíli naskočila klimatizace a vzduch, který je ovanul, ke mně zanesl závan magie. Slabý pach, který všechno měnil, protože jsem ho cítila už včera, když jsem hleděla na mrtvou ženu na louce. Musela jsem se velmi snažit, aby se můj výraz nezměnil. Natočila jsem tvář ke kameře. „Ve Finley jste způsobil spoustu problémů,“ řekla jsem, protože jsem věděla, že silná čočka kamery bude sledovat mé rty. Někomu určitě dojde, co jsem právě řekla, protože pokud se sem Tad nebo Adam nedostanou včas, nevyjdu z téhle šlamastyky živá. „Viděla jsem, co jste provedl. Chutná vám konina?“ Obličejem mu prokmitl zmatek, jako by se chystal tvrdit, že neví, o čem mluvím… pak se ale usmál. Narovnal se a jeho řeč těla se změnila, jako když herec odloží roli. Olízl si rty. „Konina není moje první volba, ne, ale v tu chvíli mi stačila.“ Rád mluvil rukama. „Váš muž pochopil vzkaz, který jsem mu tam na louce nechal, že? Neuznávám jeho teritorium a lovím, kde chci. Vzal mi ženu, která mi patří, a tak ho já připravím o tu jeho. Rovnováha. Teprve pak zabiju jeho – a to bude má pomsta. Nikdo není v bezpečí před mojí…“ Zastřelila jsem psa. Čistá rána do hlavy. Bez jediného zvuku se svalil na zem. V jednu chvíli žil, vzápětí byl mrtvý. Flores klopýtl o několik kroků dozadu a chytil se za hruď, jako bych střelila jeho, a ne psa. Otočil se k psovi, pak obrátil pohled ke mně a přikrčil se. V obličeji měl zuřivost. „Vy seopovažujete.“ „Je to vaše vina,“ řekla jsem chladně, mířila jsem na něj a odmítala pohlédnout na ubohého psa. „Dal jste mu znamení a on se chystal k útoku. Varovala jsem vás.“ „Moje děti jsou nesmrtelné,“ zasyčel bez dechu a s teatrálností, která patřila spíše na divadelní prkna než do obyčejného prostředí mojí

garáže. Christy měla pravdu, na jeho přízvuku bylo něco evropského, něco, co jsem doposud neslyšela. Znělo to vzdáleně latinsky, nejednalo se ale o žádný hispánský přízvuk, který bych znala. Přízvuk ještě zesílil melodrama jeho slov. „Jsou spoutané s tělem, které se dá zabít, dá se ale taky snadno nahradit. Můj syn nezemře, znovu povstane a vaše snaha porazit mě a mé blízké selže. Přesto za to budete před smrtí trpět.“ „Vaše děti jsou nesmrtelné?“ zeptala jsem se a zopakovala důležitou část jeho proslovu, aby má slova zachytila kamera. První bezpečnostní systém zaznamenával i zvuk, při aktualizaci ale Adam vyměnil zvuk za lepší obraz. „Spoutané se smrtelným tělem? Kdo jste?“ „Guayota,“ řekl. „Kojot?“ zeptala jsem se a vytřeštila oči. Nebyl Kojot. „Guayota,“ zopakoval a já slyšela zvláštní výslovnost, kterou použil Gary Laughingdog při své vidině. Nešlo o jméno Kojota vyřčené se zvláštním přízvukem, nýbrž o něco úplně jiného. „S ‚g‘,“ řekla jsem. Ale Flores, který si říkal Guayota, už nemínil dál poslouchat. „Váš manžel si myslí, že mě může připravit o slunce,“ řekl. „Bude toho litovat.“ Něco se stalo, něco, co bylo cítit hořící látkou a magií. Vykřikla jsem, když mi žár sežehl tvář. Do očí my vytryskly slzy bolesti a já vystřelila. Mířila jsem Floresovi na obličej a mačkala spoušť, dokud jsem nevyprázdnila zásobník. Jak jsem pálila, ve tváři se mu objevovaly díry po kulkách, dvě těsně vedle sebe uprostřed čela, jedna v líci. Potom jsem změnila cíl, další dvě díry se mu objevily v okolí srdce a poslední trochu níž a vpravo. Když mi došly kulky, sebrala jsem velký klíč a skočila dozadu a nahoru na kapotu passatu. Lehce se pode mnou zakolébal a já si v duchu poznamenala, že budu muset majitele upozornit na to, že by bylo dobré zkontrolovat i tlumiče. Dalším skokem jsem se přenesla na střechu vozu a získala víc prostoru. Kulky srazily Florese dozadu. Povalil regál s náhradními díly a málem ho následoval na zem, v poslední chvíli ale udržel rovnováhu. Zamrazilo mě, protože i se třemi kulkami v obličeji a se dvěma v hrudi udržel rovnováhu a zůstal stát.

Garáží se rozlehl zvláštní zvuk; bolelo mě z něj v krku a bzučelo mi v uších. Smál se. Studený, tvrdý uzlíček v břiše mi napověděl, že na tlumičích passatu asi bude pracovat někdo jiný. Díky botám s měkkou podrážkou jsem se snadno udržela na kapotě. Prázdnou zbraň jsem mohla použít už jedině jako kyj, přesto jsem si ji nechala v levé ruce a klíč v pravé. Měla jsem jen malou šanci, to ale neznamenalo, že se převalím na záda a nastavím netvorovi hrdlo. Adam se blížil a kamera natáčela. I kdyby mě zabil, čím déle si ho udržím od těla, tím víc informací bude možné ze záznamu vytáhnout. Flores se smál a jeho obličej se měnil, roztékal se, tmavl a puklinami v temné kůži prosvítalo matné rudé světlo. Já se umím proměnit téměř okamžitě, vlkodlakům, všem až na Charlese, to trvá déle. Nikdo z nás ale nezářil. Flores… Guayota pohnul se smíchem rukou a něco vylétlo mým směrem. Uhnula jsem, ta věc mi ale i tak škrtla o triko, zapálila ho a spadla na střechu passatu. Rychle jsem si přejela rukama po triku a uhasila ho, zůstaly mi ale puchýře na klíční kosti a díra v podprsence. Ustoupila jsem o krok dozadu, abych se podívala, co po mně hodil, a nemusela přitom odtrhnout oči od něj. Předmět měl velikost prstu, byl zčernalý a na jednom konci z něj něco vytékalo. Zariskovala jsem, pohlédla rychle dolů a zjistila, že ta věc nemá jen velikost prstu, nýbrž i nehet. Skoro jsem do ní strčila špičkou nohy, barva okolo ale černala a bublala a kov přímo pod ní se propadal. Četla jsem zprávu jednoho z velitelů v občanské válce, který popisoval, že viděl, jak na jednoho z jeho mužů, který ležel zraněný na zemi, letí dělová koule. Letěla tak pomalu, že se prostě natáhl, aby ji odrazil – a přišel o paži. Já se té věci nedotkla. Guayota měl zbraň, kterou mohl použít na dálku, ať už byla jakkoli děsivě divná, což znamenalo, že bylo zbytečné držet si ho od těla. Na úvahy o prstu a o tom, jak ho dokázal natolik rozžhavit, aby roztavil střechu auta, bude čas později; nyní jsem se musela soustředit na přežití. Nemohla jsem použít ani první pravidlo boje svého senseie – chytrý člověk uteče, aby mohl bojovat i zítra. Dveře garáže byly zavřené a já neměla kam utéct.

A protože jsem neměla žádnou jinou možnost, zaútočila jsem. Mezi chvílemi, kdy hodil prst a kdy já seskočila dolů z vozu, uplynul sotva zlomek vteřiny. Hořící prst znamenal, že dotknout se jeho kůže nebyl dobrý nápad. Klíč, který jsem popadla, byl obrovský 32mm; vážil skoro kilo a půl a prodloužil můj dosah o víc než půl metru. Podařilo se mi zasadit čtyři rány, tři klíčem a jednu zbraní, a přitom jsem se o něm hodně dozvěděla. Nebyl zvyklý na to, že se kořist umí bránit. Nikdy se nenaučil bojovat zblízka. Byl pomalejší než já. Ne o moc, ale stačila jsem mu zasadit čtyři rány. Byl navíc zvláštně lepkavý; o zbraň jsem přišla tak, že se mu vnořila do těla, které ji rychle pozřelo a absorbovalo. A nakonec, ať už jsem udělala cokoli, nezdálo se, že by ho to bolelo. Zatímco jsme spolu bojovali, byl čím dál žhavější, a než jsem mu mohla zasadit další ránu, obklopila ho stěna ohně, jak mu vzplál oděv a proměnil se v popel. Jeho tvář se rozplynula, zůstaly mu oči a ústa, ve zvlněné černotě jeho kůže se ale nedaly rozeznat žádné další rysy. Kromě tváře zůstalo jeho tělo tvarem lidské, na kůži však nic lidského nebylo. Byla černá jako saze a hrbolatá jako kůra. Při pohybu praskala a pukliny odhalovaly, jak jsem si všimla už předtím, něco tmavě oranžového s rudým nádechem. Vzhledem připomínal aktivní lávové toky sopek na Havaji, které jsem viděla ve filmu. Škrábl mě do boku. Plácáním jsem zadusila oheň, odmítla jsem se ale podívat dolů, protože mě pořád bolel obličej a stejně tak i kůže na klíční kosti, bok jsem ale přestala cítit. Pátý úder jsem mu zasadila do jedné z podivných puklin na kůži, tato se nacházela na levé lopatce nebo aspoň v místě, kde by lopatku měl člověk. Srazila jsem ho dopředu: nebyl imunní vůči fyzikálním zákonům. Paži a ruku mi postříkaly horké, pálící kapky. Vzpomněla jsem si na prst, který roztavil kov, a rychle ze sebe stříkance setřásla, kůže pod nimi ale vybublala v bolavé puchýře. Flores se natáhl, dosáhl mnohem dál, než měl, a chytil konec mého klíče. V místě, kde se ho dotkl, se kov do oranžova rozžhavil a zář se začala rychle šířit k mé ruce. Pustila jsem klíč, než se mohla dotknout mé kůže. Ve vzduchu se vznášel kouř – a nestoupal jen z hořící látky. Podlaha garáže byla potřísněná různými hořlavými látkami; čistila jsem je tak, že jsem na ně nasypala náplň do záchodků pro kočky a HyperSorb a následně je zametla, zůstalo tu ale dost zbytků na to, aby vzplály,

když se o ně otřel, na betonové podlaze tak zdráhavě hořelo několik ohýnků. Úzkostně a beze zbraně jsem uhýbala před jeho údery a kopanci, protože chvíli trvalo, než jsem se dostala k něčemu dalšímu, co jsem mohla použít jako zbraň. Zakopla jsem o páčidlo, které použil, ale nezvedla ho: bylo celé z kovu a já už zjistila, že potřebuju něco, co nepřenáší teplo tak snadno jako kov. Při zakopnutí jsem ale na sebe převrátila velký mop, a jak jsem se zvedala na nohy, popadla jsem ho. Dlouhá dřevěná násada se dala použít jako hůl a já si ho s ní držela od těla a zaměstnávala ho, aby si nemohl utrhnout další prst – nebo jinou část těla – a hodit ji na mě. Ze dřeva znovu a znovu vyšlehávaly plameny, já ale točila násadou dost rychle na to, abych je uhasila dřív, než ji mohly spálit. Hůl se přesto rapidně zkracovala, používala jsem proto jenom úplný konec a dloubala s ním do něj, nemávala jsem s ní jako s baseballovou pálkou. Podařilo se mi ho přimět, aby vyrazil vpřed horní částí těla, a udeřila ho koncem hole do čela. Na můj výpad by mohl být pyšný i mistr šermíř. Dřevo se mu zarazilo skoro deset centimetrů do hlavy a uvízlo v ní. Když ucukl, vytrhl mi násadu z ruky. Vyškubl si ji z hlavy, zaklonil se a zavyl tak pronikavě, až mě z toho rozbolely uši. Zlomil se v pase a části jeho těla se slepily, slinuly nebo roztavily. Zariskovala jsem, rozběhla se k jedné z velkých skříní s nářadím a sebrala z horní části asi metrové páčidlo. Mělo velkou gumovou rukojeť, která mi chránila ruce. Vyrazila jsem zpět přes garáž s páčidlem vysoko zvednutým nad ramenem, když vtom kolem proletělo něco velkého, tak velkého, že mi v poryvu větru, který předmět strhl, zavlálo triko. Ta věc zasáhla Guayotu přímo do trupu, zvedla ho ze země a odhodila dobrý metr a půl až dva metry vzad, takže přistál zčásti na zemi, zčásti na stěně. Stěnu pokrývala napůl roztříděná směs gumových hadic a řemenů. Ty, kterých se dotkl, vzplály a do vzduchu se vznesl nový, štiplavý kouř. Věc, která ho zasáhla, se z něj s tupou ranou svalila. Ukázalo se, že to byl motor z brouka ’62, který v mé kanceláři čekal na odvoz do sběru. Dorazil Adam. Motor z brouka není ve srovnání s ostatními motory nijak velký, přesto vážil skoro sto kilo. Dokonce ani já neznám mnoho lidí, kteří by dokázali házet motory jako baseballovými míčky. Neohlédla jsem

se ale, protože – jaké překvapení – ani zásah stokilovým motorem nevyřadil Guayotu ze hry. Zvedl se ze země, vykročil a setřásl ze sebe hořící řemeny a hadice. Člověka nepřipomínal už ani vzdáleně. Místo toho na sebe vzal podobu obrovského psa a vypadal tak jako ten, kterého jsem zastřelila. Měl širokou hlavu, krátký čumák a uši mu visely dolů jako slechy loveckého psa. Jeho dokořán otevřená tlama odhalovala spoustu, fakt spoustu velkých, ostrých zubů. Netvor, ve kterého se proměnil, byl větší a těžší než jakýkoli vlkodlak, kterého jsem kdy spatřila. Tohle, tohle byla bestie, která sežrala koně, psy a ženy na louce ve Finley. „Mercy je moje,“ pronesl Adam tiše těsně za mnou. „Měl bys odsud zmizet, a to hned.“ „Tvoje?“ Hlas pořád patřil Floresovi, když ale netvor podobný psovi promluvil, z tlamy mu ukápla tekutina a zasyčela na podlaze. „Vzal jsi mi tu, která mi patří. Je jenom správné, abych ti oplatil stejnou mincí.“ „Christy Hauptmanová je matka mojí dcery,“ řekl Adam. „A kdysi jsem ji miloval. Celé roky se o mě starala, a to jí dává právo požádat mě o ochranu před někým, kdo ji děsí. Nemáš na ni žádné právo, nemáš žádné právo být tady.“ Pes, jenž býval Floresem, který byl očividně i Guayotou, před nímž mě varoval můj nevlastní bratr, se zastavil a naklonil hlavu na stranu. Jeho psí kůže vypadala jako ta, která ho pokrývala v lidské podobě. Na psovi připomínala spálená, černá krusta srst, ze které kapaly na betonovou podlahu roztavené, zářící kousky. „Ne?“ řekl Guayota a jeho hlas zněl šeptavě a melodicky, bylo skoro konejšivé poslouchat ho. „Mýlíš se. Našel jsem lásku, o kterou jsem přišel, a oslavil dar slunce, jeho teplo a krásu. Dal jsem jí všechno, co jsem byl, čím jsem býval, čím bych mohl být.“ Jeho hlas přešel v syčení a já se navzdory žáru roztřásla, protože na tom zvuku bylo něco děsivého. Poté zavyl a moje kosti začaly vibrovat jako zvonkohra. Nečekaně zmlkl, já ale dál cítila, jak tlak vzduchu sílí, jako bychom byli v letadle, které příliš rychle stoupalo. „Potom odešla.“ Znělo to jako hlas muže, který přišel do mé garáže, skoro lidsky. Smutně. To ale netrvalo dlouho. „Opustila mě, i když jsem přísahal, že už se to nikdy nestane. Přísahal jsem, že až ji znovu najdu, nikdy nedopustím, aby mě opustila.“

„Volba není na tobě,“ připomněl mu Adam. „Děsíš ji a musíš ji nechat být. Já i moje smečka jsme odpřisáhli, že ji ochráníme před nebezpečím. Nechceš se mi postavit do cesty, Floresi.“ „Už se třesu,“ řekl Guayota a vycenil zuby v úsměvu, bílé v rudém žáru tlamy. „Vidíš?“ Garáží se rozlehl hluboký, dunivý zvuk, podlaha pod mýma nohama se zavlnila a já klopýtla, zůstala jsem ale stát. Beton popraskal a já uslyšela strašlivou ránu, jak zemětřesení vyvrátilo jeden z lehčích regálů v kanceláři a ten se i s náhradními díly do volkswagenů zřítil na zem. Guayota se zasmál a tentokrát nepůsobil ani vzdáleně lidsky. „Všichni se třeseme před mocí alfy vlkodlaků.“ Ozvalo se lupnutí a z jedné pukliny v zemi začala unikat pára. Netvorovi ukápla z pootevřené tlamy slina, sliny ale nespalovaly beton. Adam popadl motor, který jsem právě dala dohromady, a hodil. Wasserboxer je mnohem těžší než starý motor z brouka, a on ho tak hodil jako bowlingovou kouli, ne baseballový míček. Guayota se zvedl na zadní, připravil se na zásah a motor ho tentokrát odsunul jen asi o metr dozadu, udržel se ale na nohou a sklouzl kontrolovaně. Stejně jako moje zbraň a násada mopu i motor se do něj vnořil, uvízl v něm a kov začal žhnout. Potom jsem ucítila vlnu faeské magie a motor se přetvořil ve stříbrnou slupku. Ta se přes tvora, ve kterého se Flores proměnil, přelila, a než se stačil pohnout, celého ho pokryla. „Zee?“ zavolala jsem a rozkašlala se, protože štiplavý kouř v garáži zhoustl natolik, že se nedal ignorovat. Nespouštěla jsem oči z Guayoty, zdálo se ale, že faeská slupka vytvořená z hliníkového motoru, dokáže udržet i tvora, který uměl roztavit tvrzenou ocel. Kov se chvíli vlnil, pak ztuhl přibližně ve tvaru a velikosti tvora, ve kterého se Guayota proměnil. Nebyla jsem žádný vědátor, byla jsem si ale docela jistá, že se hliník netaví jen díky faeské magii. „Ne, jenom já,“ odvětil Tad a jeho hlas zněl trochu napjatě. „Fajn hod, Adame.“ „Díky,“ řekl Adam a sám působil lehce udýchaně. Tad vystoupil zpoza Adama – a vypadal poněkud jinak. Odstávající uši, díky nimž působil téměř komicky, měl nyní špičaté a kosti ve tváři mírně posunuté, jeho krása ale byla stejně skutečná a lidská jako ta Adamova. Avšak jeho oči… ty nebyly lidské vůbec: měly barvu

naleštěného stříbra a fialové kočičí zorničky. Byl o trochu vyšší než obvykle, o trochu statnější, ladnější a mnohem děsivější. Nebyla jsem zvyklá vnímat Tada jako děsivého. Otevřela jsem ústa, abych oběma poděkovala, ale rozkašlala jsem se. Odvrávorala jsem ke dveřím, abych je vytáhla nahoru, vyhnala ven kouř a vpustila dovnitř čerstvý vzduch. Adam sebral ze stěny hasičský přístroj a pustil se do hašení. Já i Adam jsme se štiplavým kouřem dusili, Tadovi ale vůbec nevadil. Jak ze mě odplýval adrenalin, začínala jsem cítit bolest. Musela jsem se do něčeho praštit kolenem a líce mi celá hořela, doufala jsem ale, že si to jenom představuju. Navzdory mým obavám bok jen trochu bolel. Měla jsem propálené džíny i spodní prádlo, kůže pod nimi se ale zdála v pořádku. Popáleniny na paži, ruce a klíční kosti však bolely jako čert. V dálce se ozvaly sirény. Buďto to byla policie, kterou zavolal Adam, nebo hasiči, které zavolal někdo, kdo si všiml kouře. Založila jsem si ruce v bok a zůstala stát na čerstvém vzduchu před dveřmi. „Doufám, že mi vysvětlíte, proč jste se objevili zrovna ve chvíli, kdy jsem se chystala vymést s ním podlahu. Připravili jste mě o vítězství.“ Adam uhasil poslední oheň a usmál se, jeho oči ale byly temné. Odložil hasičský přístroj na zem a zamířil ke mně. „Stížnosti, jenom samé stížnosti. Nejsi ani trochu ráda, že mě vidíš?“ Vkročila jsem mu do náruče a natočila se tak, abych se o jeho vínově červenou hedvábnou košili opřela jen nezraněnou tváří a nepopálenou klíční kostí. „Myslela jsem, že je po mně,“ přiznala jsem šeptem a on mě sevřel tak pevně, že jsem ho musela poplácat po paži. „Povol, povol, povol… lepší.“ „Jak dlouho ho udržíš?“ zeptal se Adam Tada, z náruče mě ale nepustil. „Déle než ty udržíš ji,“ řekl Tad suše. „Přestal se vzpírat – asi mu dochází vzduch. Můžu ho držet tak hodinu dvě. Jestli se ale zase začne vzpouzet, pak půl hodiny, možná o chvíli déle. S hliníkem se pracuje snadněji než s ocelí. Co s ním uděláme?“ „Vězení nepřipadá v úvahu,“ řekl Adam. „Zavolám Branovi – asi se ale budeme muset obrátit na fae.“

Tad bez nadšení zabručel. „Jestli se dozví, že nejsem tak bezmocný jako většina míšenců, budou chtít, abych se k nim připojil. Možná by mohl někdo zavolat tátovi, aby to vzal na sebe.“ Ozvalo se břinknutí, jako by něčím hodil po kokonu, který vytvořil z mého motoru. „Hej, Mercy? Víš, že na zadním sedadle passatu leží prst?“ zeptal se Tad. Vyprostila jsem se z Adamovy náruče, zašla dovnitř do garáže, abych si prohlédla passat, a přitom jsem kontrolovala škody. Budu potřebovat nový motor náhradou za ten roztavený. Že jsem přišla o motor do brouka, mi nevadilo… passat ale bude potřebovat opravit karosérii. Prst se propálil střechou i polstrováním, spadl na bílou kůži a zanechal na ní loužičku krve smíchané s černým popelem. Vypadal jako každý jiný prst. „Utrhl si ho a hodil ho po mně,“ řekla jsem Tadovi. „Víš o nějakých fae, kteří si trhají kusy těla a hází je po lidech?“ „Některé německé pohádky se zmiňují o useknutých hlavách,“ řekl nejistě. „A pak je tu Věc z Addamsovy rodiny.“ Otevřel zadní dveře auta a šťouchl do prstu. „Nehýbe se.“ Objala jsem se pažemi a bojovala s nutkáním zahihňat se. „Díkybohu za malé laskavosti.“ Adam odsunul Tada jemně stranou, vzal prst do kapesníku a přičichl k němu. „Neumím vycítit magii tak dobře jako ty, Mercy,“ řekl a vrátil prst na sedadlo. „Ten prst je ale cítit lidsky, ne jako od fae.“ „Lidské prsty ne…“ Přerušil mě Tad. Prudce se otočil ke kovové soše a bolestivě zasténal. Zavrávoral a Adam ho chytil za loket a podepřel. Tadovo čelo orosil pot, když hrdelním hlasem řekl: „Pozor. Něco se děje.“ Celá budova se otřásla. Ozvala se dunivá rána, jak z horní police regálu spadla převodovka. Adam mě vzal pevně za ruku. Byla to ta, kterou jsem si spálila, přesto jsem mu stisk oplatila. Některé věci jsou důležitější než bolest. Netrvalo to ani vteřinu, betonová podlaha dílny ale zůstala zvlněná, náhradní díly a krabice poházené všude okolo. V kanceláři začal pronikavě ječet detektor kouře. Pravidelně se spouštěl, když jsem se příliš dlouho sprchovala, nebo někdo pekl slaninu v mikrovlnce, požár

a kouř v garáži ale doposud ignoroval. Očividně se rozhodl, že má dost. Adam pustil Tada i mě, zacpal si uši a zavrčel. Věděla jsem, jak se cítí – a taky, co mám dělat. Vběhla jsem do kanceláře, vyhoupla se na pult, postavila na něj stoličku a vyšplhala na ni s rychlostí a hbitostí nabytými praxí. Natáhla jsem se a vyjmula z detektoru na stropě baterky. Rozhostilo se požehnané ticho. Relativní ticho, protože po zemi se stále kutálely věci a sirény se rychle blížily. Na parkovišti zaburácel motor a někdo vyrazil za pískání pneumatik pryč. Vyhlédla jsem z okna a viděla, jak pronajaté auto Juana Florese rychle ujíždí pryč. Tad klel v němčině. Některá slova jsem znala, ale i ta neznámá vystihovala moje rozpoložení. „Hloupý,“ řekl mi s očima vytřeštěnýma hrůzou. „Jsem tak hloupý. Er war erd und feuer.“ „Anglicky,“ zamumlal Adam. „Země a oheň,“ řekl Tad ihned. „Země a oheň – a já ho uvěznil, a zapomněl jsem, co je.“ Země. Tad zaťal ruku v pěst a potáhl za něco neviditelného takovou silou, až mu vyvstaly svaly na pažích. Hliník, kterým Florese obalil, se s téměř lidským zavřeštěním roztrhl a odhalil obrovskou díru v betonové podlaze garáže. Adam zvedl hlavu a zaposlouchal se do zvuku sirén. „Zůstaňte tady,“ řekl a seskočil do díry. Uběhla sotva minuta, a byl zpátky. Pohlédl na Tada. „Musíš odsud zmizet, než se sem dostanou. Můžeš změnit svůj vzhled tak, aby tě nikdo nepoznal?“ Tad kývl. „Tak to udělej,“ řekl Adam. „Musíš pochopit, že se neobjeví jenom policie. I ten nejhloupější polda pozná, že tu někdo použil magii. Dorazí vládní agenti, a pokud jim dojde, co dokážeš, budou tě chtít dostat. Jsi příliš mocný na to, aby ti kdokolidovolil jen tak pobíhat po svobodě: lidé, měňavci i fae. Nikdo kromě tvého otce neví, co umíš – ať to tak i zůstane.“ Tad se změnil rychle jako já – mezi dvěma nádechy. Najednou byl o trochu vyšší a ještě pohlednější. Vypadal jako ze škatulky a skutečně. Napadlo mě, jestli si svůj vzhled od někoho vypůjčil, nebo si ho nacvičil před zrcadlem.

„To je dobré,“ řekl Adam. „Běž.“ „Děkuju,“ řekla jsem mu. Zakřenil se a jeho úsměv vypadal na tváři úplného cizince divně. „Neměla bys děkovat fae, Mercy. Máš štěstí, že tě mám rád.“ Potom nedbalým krokem odešel. Adam vytáhl mobil. „Jime. Zbav se všech kopií záznamu z Mercyiny garáže počínaje okamžikem, kdy jsem trefil Florese motorem. Rozostři nebo smaž všechno, co ukazuje Mercyina pomocníka po tom, co odsud po zavírací době odešel.“ „Rozkaz.“ Zavěsil a pohlédl na mě. Pochopil rychleji než já. Tad musel být neuvěřitelně mocný, když dokázal něco takového. Byl taky mladý, a jeho otec byl zavřený v Zemi víl (což byl méně uctivý název pro faeskou rezervaci Ronald Wilson Reagan Fae Reservation), a byl tedy zranitelný: jen rodina směla vědět, co dokáže. Pohlédla jsem na zmuchlaný a potrhaný hliníkový plát. Stejnou věc mohl provést s letadlem, tankem nebo… museli jsme ho chránit. „Díra vede pod zemí ven na parkoviště.“ „Tvrdil, že se jmenuje Guayota,“ řekla jsem – a všimla si nahého muže ležícího na zemi v místě, kde měl ležet mrtvý pes. Dvakrát jsem mrkla, ale pořád tam byl, ležel na břiše s hlavou natočenou do strany, takže jsem viděla díru po kulce v jeho čele. Byla to moje práce. „Adame?“ hlesla jsem tence. Otočil se a taky ho spatřil. „Kdo je to?“ „Myslím,“ řekla jsem pomalu. „Myslím, že je to pes, kterého jsem zastřelila.“ Vzpomněla jsem si na inteligentní, starý pohled v jeho očích. „Všechno jsem sledoval na notebooku cestou sem,“ řekl Adam. „Zastřelila jsi psa.“ „Nebyl to pes.“ Napůl hystericky jsem škytla. „Zatknou mě pro vraždu.“ „Ne,“ řekl Adam. „Víš to jistě?“ Znělo to víc uboze než obvykle. Bolel mě obličej. Moje garáž byla v troskách, a to tak, že pojišťovna určitě sáhne po standardní formuli: „Akty Boží vůle nekryjeme.“ Zabila jsem psa, který se proměnil v nahého mrtvého muže, a někdo po mně hodil prst.

„Flores prakticky sežral tvoji zbraň, takže balistika nebude mít co srovnávat,“ řekl Adam. „A napadli tě ve tvé garáži.“ Víc nahlas neřekl, já ale slyšela, co si nechal pro sebe. U místní policie nebyl nikdo, kdo by neviděl záznam toho, nebo o něm aspoň neslyšel, co se mi v garáži stalo, už jen proto, že Adam následně roztrhal tělo útočníka na kusy, což udělalo velký dojem. Objal mě a společně jsme se zadívali na mrtvého muže. Vypadal jako něčí strýc nebo otec. Byl štíhlý, svalnatý jistým povědomým způsobem. Ani vlkodlaci neměli na těle tuk navíc. Spalovali kalorie při proměně ve vlka a zpátky a další při pohybu, protože vlkodlak neměl povahu na to, aby se líně válel na gauči. „Zlatíčko,“ vydechl Adam, když na parkoviště zajel první oficiálně vyhlížející vůz. „Byla to jasná sebeobrana.“ Zavřela jsem oči a opřela se o něj. „Ruce vzhůru,“ poručil roztřesený hlas. „Zvedněte je tak, abych je viděl.“ Adam mě pustil a poslechl. Já se otočila a odstoupila od Adama, aby viděli, že nejsem ozbrojená. Muž, který se k nám blížil, nebyl v uniformě, měl ale vytaženou zbraň. Nedíval se na mě, soustředil se na Adama. Nebylo zapotřebí génia, aby uhádl, kdo z nás představuje větší hrozbu. Pokud můj vzhled odpovídal tomu, jak jsem se cítila, pak jsem vypadala unavená, vyděšená a zraněná – přesto jsem zvedla ruce nad hlavu. „Pan Hauptman?“ řekl ozbrojený muž a zastavil se těsně za rolovacími dveřmi, ale uprostřed otevřeného prostoru, aby mu passat nebránil ve výhledu a mohl nás pokrýt oba. Byl mladší než já a měl na sobě plátěné kalhoty, sako a kravatu, takže vypadal ještě mladší. Mimoděk jsem si všimla, že se během krátké doby, která uplynula od chvíle, co jsem otevřela dveře, setmělo. „Adam Hauptman?“ zopakoval. Trhl sebou, protože mu přeskočil hlas. „Nechte ruce zvednuté, abych je viděl,“ ozval se další, klidnější hlas. Muž v levném obleku držel zbraň tak, jako by už v minulosti střílel po lidech. Jeho pohled jasně říkal, že klidně vystřelí, a v noci bude spát jako mimino. „Agent Dan Orton, CNTRP. To je můj partner, agent Cary Kent. Jste Adam Hauptman a jeho manželka Mercedes?“ Federálové. Cítila jsem, jak ohrnuju ret. „Správně,“ potvrdil Adam.

„Můžete mi říct, co se tu dnes večer stalo?“ „Jste tu v reakci na můj telefonát?“ zeptal se Adam místo odpovědi. „Správně.“ „Pak,“ namítl Adam jemně, „už část víte. A než budeme pokračovat, zavolám raději svému advokátovi.“ Já bych po zbytek noci donekonečna opakovala, co se stalo, lidem, kteří by chtěli znát skutečný příběh. Udělala jsem to už dřív. Tentokrát tu ale byl Adam, a protože mu nedovolili zavolat právníkovi, ani jeden z nás nic neřekl. Agent Orton z CNTRP, agentury spíše známé jako Cantrip, a agent Kent, nervózní zelenáč, nás chtěli zatknout už z principu, protože Adam byl vlkodlak a na zemi ležela mrtvola. A patrně i proto, že se jim nelíbilo, že s nimi odmítáme mluvit. Naštěstí jsme spadali do jurisdikce místní policie, i když velmi nejistě a pouze proto, že Adam původně nahlásil jen to, že se do mé garáže snaží vloupat muž podezřelý z vraždy a ze žhářství. Znamenalo to útok člověka na člověka, a třebaže jeden z nich byl ženou vlkodlaka, nestačilo to na to, aby případ převzal Cantrip. Neopravili jsme je, když začali spekulovat o tom, že útočníkem byl mrtvý muž. Neřekli jsme nic o nadpřirozeném tvorovi, který se uměl proměnit v sopečného psa a způsobil zemětřesení, protože Cantrip byl nebezpečný. Někteří lidé v Cantripu by byli nejraději, kdybychom prostě zmizeli, nejlépe do Guantanama Bay – šířily se nepodložené zvěsti o tom, že nechali postavit vězení, které mělo zadržet měňavce a fae. Možná by jednoduše nahlásili, že jsme ještě před výslechem uprchli, a ukryli by těla. Protože Adam byl netvor a já s netvory spala. Když jsem se před několika měsíci proměnila před Tonym v kojota, byl u toho i agent Cantripu jménem Armstrong. Slíbil mi, že nic neřekne, a protože o mně tihle dva nic nevěděli, očividně slib dodržel. I pro Cantrip ale pracovali dobří lidé; Armstrong byl dobrý člověk, proto jsem věděla, že to není jen pohádka – jako Santa Claus. Narůstající počet střetů mezi Cantripem a vlkodlaky nebo faeskými míšenci, kteří se museli poté, co plnokrevní fae odešli, sami bránit, ale naznačoval, že dobří agenti jsou v menšině. Hasiči dorazili těsně po federálech, pořádně se rozhlédli po ohniscích skrytého hoření (žádná nenašli), užasli nad „zatraceně velkou dírou v podlaze“ a odjeli s tím, že sem po rozednění někoho pošlou, aby všechno prošel. Záchranáři dorazili, když tu hasiči ještě pořád byli.

Jeden z nich mě posadil a prohlédl s pomocí malé baterky, zatímco mladší agent Cantripu dohlížel na to, abych neutekla. Záchranář vydal soucitný zvuk, když spatřil mé popáleniny. „Vsadím se, že to dost bolí, chica,“ řekl. „Mám pro vás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu.“ „Do toho,“ řekla jsem mu. „Dobrá zpráva je, že jde o drobné popáleniny, i když příšerně bolí.“ „A ta špatná zpráva?“ „Na tváři vám asi zůstane jizva. Je tu jistá naděje, že zmizí, máte ale snědou pleť jako já a na té jsou popáleniny hodně vidět. A navíc se s nimi nedá nic dělat. Pokud vám na nich bude vadit vzduch, můžete si je ovázat, to ale půjde snadno jenom na rukách. Jestli objevíte známky infekce, zajděte si k doktorovi.“ „S jizvami si poradím,“ řekla jsem sebevědoměji, než jsem se cítila. Kdo by byl řekl, že když půjde o můj obličej, budu ješitná? Nikdo by mě nepovažoval za krásnou, takže jsem rozhodně nečekala bolestivé bodnutí, které mi způsobilo vědomí, že si do konce životu ponesu stopy toho, co mi Guayota provedl. „Budete aspoň dělat dojem,“ ujistil mě. „Zůstane vám jenom světlá šmouha a můžete si vymyslet spoustu příběhů o tom, odkud ji máte. Může to být omrzlina z vaší třetí polární expedice. Jizva ze souboje. Ze rvačky na nože v ghettu.“ „Budu na to myslet.“ Jeho lehké vtipkování mě uklidnilo. Bylo nemožné věřit na sopečné psy, když záchranář klidně žertoval, jak se snažil vybruslit z ošemetné situace. „Než půjdu, mám pro vás ale jednu radu,“ řekl mi. „Jakou?“ „Chica,“ pravil vážně, „až po vás příště někdo začne házet hořící věci, utečte.“ „Budu se tím řídit,“ slíbila jsem mu slavnostně. Vrátil se druhý záchranář, který se byl porozhlédnout po dalších obětech. „Na zadním sedadle auta tam uvnitř leží prst,“ řekl. „Ví někdo, komu patří, a jestli ho máme dát k ledu? Možná ho bude nutné přišít. Anebo je to důkaz a mám ho nechat být?“ Jenom jsem zavrtěla hlavou, protože jsem o tom nechtěla mluvit před agentem Cantripu. Přenechala jsem záchranáře jejich debatě a zamířila zpátky k Adamovi. Nevím, na čem se záchranáři dohodli, odjeli ale dřív, než se objevila první policejní auta.

Kennewická policie dorazila, zatímco hasiči se pořád rozhlíželi kolem, jejich velká červená auta ale brzy poté odjela. Místní policie ukončila patovou situaci, ve které jsme my odmítali mluvit a agenti Cantripu nám odmítali dovolit zavolat právníkovi. Ne že bychom mluvili s místní policií, jejich přítomnost ale umlčela federály. Tony nepřijel, objevil se ale Willis. „Slyšel jsem, že to provedl stalker bývalé manželky vašeho muže,“ řekl Willis, poté co zašel dovnitř, aby se na vlastní oči podíval na díru v zemi. Oblek i ruce měl od bahna, takže asi slezl dovnitř a prošel tunelem jako předtím Adam. Působil nevrle. „Je to pravda?“ Rozhlédl se po ruinách dílny. „Použil nějakou bombu?“ Dan Orton a jeho poskok se snažili zpracovat Adama, aniž by si proti sobě poštvali policii. Mě ignorovali, protože jsem nebyla vlkodlak. Adam je nenápadně odvedl pryč, abych si mohla promluvit s Willisem. Zamyšleně jsem pohlédla na agenty Cantripu, pak na Willise. „Vzpomínáte na místo činu, které jsme včera navštívili?“ řekla jsem tiše. Zabručel, v očích ale měl ostrý pohled. „Myslím, že s ním má tento incident hodně společného. Měli byste být s Tonym zítra u toho, až budeme s Adamem vypovídat v přítomnosti našeho právníka. Kterému jsme ještě pořád nesměli zavolat.“ Dlouze a chladně se na mě zadíval. „Případ, o kterém mluvíte, oficiálně vyšetřuje Cantrip. A ani já, ani detektiv Montenegro neskáčeme, jak pískáte.“ Jeho slova byla nepřátelská, už ale nepůsobil tak nevrle jako dřív. Tentokrát jsem zabručela já. „Jak chcete.“ Neošálil mě. Když teď věděl, že spolu případy souvisejí, nikdo ho neudrží stranou ani legií superhrdinů. Poví o tom Tonymu a zítra tam oba budou. „Patří tělo s kulkou v hlavě stalkerovi?“ zeptal se. „Zítra si s vámi Adam i já rádi promluvíme,“ řekla jsem mu a odmítla cokoli dalšího vysvětlit. „Vadilo by vám, kdybych teď zavolala našemu právníkovi?“ Pohlédl na agenty Cantripu a ponuře se usmál. „Nejste zatčení. Dokud nebudeme mít důkazy o tom, že byla použita magie, nemá tu Cantrip žádnou autoritu. A já nemíním nikoho zatknout bez dalších

informací. A protože jsem vás nezatkl, nemám právo vám v čemkoli bránit.“ Můj telefon pořád fungoval, což byl malý zázrak. Willis se postavil tak, aby na mě agenti Cantripu neviděli, a já zavolala právníky smečky. Jejich telefonní systém mě přepojil na toho, který měl pohotovost. Žena, která telefon zvedla, působila uštvaně. V pozadí jsem slyšela dětský křik, protože ho ale pravidelně přerušoval smích, nedělala jsem si velké starosti. „Trevellyanová,“ řekla bez dechu. Odkašlala si a pokračovala profesionálněji, její hlas ale stále připomínal Marilyn Monroe. „Dobrý večer, paní Hauptmanová. Jak vám mohu pomoct?“ Krátce jsem shrnula situaci – stalker, vloupání, mrtvola. Neřekla jsem nic, co by Willis, který mě s ponurým pobavením sledoval, nevěděl. Pověděla jsem jí, že Adam by se odsud rád dnes večer dostal a výpověď podal až ráno. „Nic neříkejte,“ nabádala mě. „Nedovolte mluvit ani Adamovi. Hned jsem tam.“ Vkráčela na scénu jako metr padesát vysoká válečnice s ocelově šedými vlasy a jasnýma, pronikavě modrýma očima. Dobře se rozhlédla kolem, potom vyrazila rovnou ke Clayi Willisovi, o kterém zjevně usoudila, že tu velí. „Jsou moji klienti zatčeni?“ zeptala se ho. Adam se s federály v patách přiblížil právě ve chvíli, kdy Willis odpověděl: „Ne, madam.“ „Pořád máme otázky,“ namítl agent Orton. „Které vám moji klienti rádi zodpoví zítra v mé kanceláři.“ Podala jim vizitku. „Přesně v osm třicet ráno zavolejte na toto číslo a někdo vám řekne, kdy se můžete dostavit.“ Popohnala Adama i mě k Adamovu autu. „A teď utíkejte, dokud můžete,“ zamumlala. „Já udělám to samé. Babičkovská magie každou vteřinou vyprchá a někdo rozhodne, že kvůli mrtvole musí někoho zatknout. Neberte telefon, pokud nebudete znát volajícího, a zítra ráno v sedm třicet přijďte do mé kanceláře.“ „Je dobrá,“ řekla jsem. „Houževnatá, chytrá, a navíc zábavná. Zajímalo by mě, jestli opravdu používá babičkovskou magii.“ „Za to, co jí platím, by měla být dobrá,“ souhlasil Adam. „A nepotřebuje babičkovskou magii, aby donutila lidi dělat, co chce.“ Zmáčkl tlačítko na volantu a řekl: „Zavolat Warrenovi.“

Z přístrojové desky zazněl ženský hlas: „Volám.“ „Šéfe?“ ozval se Warren. „Všichni v pořádku?“ „Mercy je trochu ožehnutá, ale drží se.“ „To rád slyším. Dostal jsem pořádně vyčiněno od tvého šéfa bezpečnosti, musel totiž vymazat spoustu zajímavého materiálu.“ „Pak už většinu víš. Potřebuju, abys hned dostal všechny z domu. Christyin stalker je nějaký nadpřirozený tvor, který umí zapalovat věci.“ „Mám je vzít k sobě domů?“ zeptal se Warren. Adam se zhluboka nadechl. „Co myslíš?“ „Myslím, že se náš dům nechvalně proslavil v novinách, když odpadlí agenti unesli Kylea.“ „Návrhy?“ „Co třeba Honeyin dům? Je dost velký, aby se do něj vešli všichni, pokud nebudou trvat na vlastních ložnicích, a nebyl rozmáznutý ve všech novinách.“ Honeyin dům stál taky ve Finley. Byl podobně velký jako ten náš, nebyl ale postaven jako sídlo smečky, takže v něm sice bylo dost místa, zato málo postelí. „To zní dobře. Zavolej Honey, potom dostaň všechny ven z domu.“ „Jste vy dva v pořádku?“ Adam obrátil pohled ke mně. „Ano.“ „Před deseti minutami volal Kyle a říkal, že se u nás objevil Gary Laughingdog. Prý potřebuje mluvit v nějaké naléhavé záležitosti s Mercy.“ „Pověz mu, že jsme hned tam.“ Adam obrátil vůz do protisměru. „Přesuneme všechny do Honeyina domu. Zavolej mi, pokud by s tím Honey měla problém, a vymyslíme něco jiného.“ „Dobře. Laughingdog je ten chlápek, kterého Mercy navštívila ve vězení?“ Odpověděla jsem: „Ano.“ Nastala krátká odmlka. „Takže on utekl?“ Opět jsem odpověděla já: „Ano.“ „Kyle to neví,“ upozornil Warren. „Pokud se něco stane, pokud někdo zjistí, že u nás je, Kyle může přijít o licenci právníka.“ „Ty dostaň všechny do bezpečí,“ řekl Adam, „a já se postarám o Kylea.“ „Jdu na to, šéfe.“ Warren zavěsil.

„Myslíš, že půjde po našem domě?“ zeptala jsem se. „Mluvím o Guayotovi.“ „Nevím o něm dost na to, abych mohl předvídat, jak se zachová,“ řekl Adam. „Proč si myslíš, že věří, že je…“ Zmlkla jsem. „Co?“ „Skoro jsem to měla,“ řekla jsem, narovnala se a otočila se k Adamovi. „Jsem tak pitomá. Když mě Tony vzal na místo činu na louce, na okamžik jsem si myslela, že jedno z těl patří Christy.“ Ten duch mohl být její sestra. „Ta žena byla stejně stará, měla podobnou barvu vlasů i postavu. Myslím, že se jí podobaly všechny ty ženy – neškodilo by to ale prověřit.“ „Musíme zjistit, kdo ten chlap je,“ řekl Adam ponuře. „A taky potřebujeme najít tu hůl, aby nás Beauclaire nezabil dřív než Flores.“ „Máme jméno,“ pravila jsem. „Guayota. To by mohlo pomoct. A Tad se se mnou podělil o jisté informace o Beauclairovi, které získal od Zeeho. Zdá se, že by to nemuselo hned skončit katastrofou, kdyby se mi nepodařilo Kojota do neděle najít.“ Pohlédl na mě, pak obrátil oči zpátky k vozovce, čímž mě vyzval, abych pokračovala. A tak jsem mu vysvětlila, s čím Zee přišel. Když jsem skončila, Adam krátce kývl. „To by mohlo vyjít. Bylo by lepší získat tu hůl, ale nemůžeme být vybíraví.“ „Zeeho náhled na celý problém s Beauclairem a holí mi ukázal, že musím začít uvažovat víc nekonvenčně,“ řekla jsem. „Opravdu?“ Adam na mě pohlédl a znovu se soustředil na silnici. „Napadlo mě, že bychom mohli stejnou metodu aplikovat i na tu věc s Christyiným stalkerem.“ Skepticky se na mě podíval. „Myslím to vážně,“ řekla jsem. „Když teď víme, že Flores je zákeřný, ohnivý, super mocný, nesmrtelný démon z pekla, možná bychom mu měli Christy prostě vydat.“ Zasmál se. „Myslím to vážně,“ řekla jsem. A myslela. Opravdu. I když jenom trochu. „Jasně,“ přitakal láskyplně. „Vím přesně, jak vážně to myslíš. Máme před sebou dvacet minut cesty. Co kdybys zavřela oči a odpočinula si?“

To znělo jako dobrý plán. Bolely mě ruce a bok, tepalo mi ve tváři a někdo po mně hodil prst – a navíc jsem dneska ještě nejedla. Adam mi položil ruku na koleno, já se uvolnila a zdřímla si. Nic nebylo tak zlé, aby to Adamův dotyk nedokázal zlepšit. I když mi odmítl dovolit předhodit Christy ohnivému démonovi z pekla.

8.

K

yle nás pustil dovnitř s upřímnou, procítěnou vděčností, která

nehovořila zrovna dobře o jeho hostech. Zamračil se na můj obličej. „Podle záchranáře mi pravděpodobně zůstane jizva, ale ani kdybych si ránu něčím namazala, nepomůže to,“ řekla jsem. „Taky mi poradil, abych se vyhýbala bitkám, ve kterých jedna strana používá oheň.“ „Vím o něčem, co by mohlo pomoct,“ řekl Kyle. „Promluvím se svým holičem, možná ti něco sežene. Jestli se ale nepřestaneš rvát s lidmi, kteří po tobě budou házet ohněm, z dlouhodobého hlediska to nepomůže.“ „Napřed vyřešíme tu věc s Garym Laughingdogem,“ řekl Adam. „Pak ti povím, co se stalo v Mercyině garáži.“ „Většinu už vím,“ ujistil ho Kyle. „Před chvílí volal Warren a všechno mi shrnul. Mluvil jsem s ním ale v ložnici a ostatním jsem ještě nic neřekl.“ Zavedl nás do obýváku v přízemí a Adam ihned zbystřil, protože náš nejnovější vlk zaujal obranné postavení. Zack se vmáčkl tak hluboko do kouta gauče, jak jen mohl. Na opěradle stejného gauče, přímo uprostřed, seděl Gary Laughingdog, bosý a jen v džínách a špinavém bílém triku. Nakláněl se k Zackovi a řečí těla na vlka dotíral. „Tak,“ říkal Laughingdog, když jsme vešli do pokoje, „máš stejné záliby jako náš hostitel, Zacku? Já jsem obvykle na ženy, ale ty jsi dost roztomilý na to, abych to zkusil i s tebou, kdybys chtěl.“

„Ne,“ řekl Adam, neodpovídal ale na otázku, kterou Gary položil. Laughingdog se otočil k Adamovi a uvolnil se. Věděl, že přicházíme, a na Zacka vyvinul tlak jen proto, aby zjistil, jak se zachováme. Při pohledu na Adama vykulil oči. „S tebou bych se vyspal taky.“ Nelhal. „Skoro-sestro, ulovila jsi pěkný kus.“ „Já ulovil ji,“ řekl Adam tiše. „Trvalo to roky. A ne, nemám zájem a Zack taky ne. Jestli ho nenecháš být, možná nikdy nezjistíme, co jsi chtěl mojí manželce říct. A to by byla škoda.“ „Zackovi nevadím,“ prohlásil Laughingdog s falešným úsměvem, který použil i na mě. „Že ne, Zacku?“ „Jedna,“ řekl Adam chladně. „Budeš počítat do tří? Opravdu? Jak starý podle tebe jsem?“ Kyle přikročil ke gauči, popadl Laughingdoga zezadu za triko a strhl ho na zem. Myslela bych si, že takové násilí je pro Kylea zcela netypické, jeho reakce se ale zdála přirozená. Možná měl Gary Laughingdog na lidi podobný vliv jako občas já. „Do prdele, řekl jsem ti, ať si dáš pohov,“ zavrčel Kyle. „Jsi hostem v mém domě a já už tě mám po krk.“ Laughingdog ležel na zemi, ale nezdál se vůbec znepokojený. „Promiň,“ řekl bez lítosti. „Nemůžu si pomoct, když se lidi svíjejí, mám potřebu do nich šťourat.“ „Ztrapňovat je jedna věc,“ řekl Kyle, který do lidí taky rád šťoural. „Děsit něco úplně jiného.“ Laughingdog strnul a pohlédl na Zacka, který se ani nepohnul a na nikoho se nedíval. Vlastně sotva dýchal. Submisivní vlci se před ostatními nekrčí. Peter, Honeyin druh, byl dobrý bojovník. Být submisivní znamenalo jen necítit potřebu ujmout se velení. „Ach, sakra,“ řekl Laughingdog a posadil se. „Nevšiml jsem si. Někdy je snadné dát se unést a nevšimnout si toho, co mi říká nos. Vím, co znamená ‚ne‘, chlapče. Ne je vždycky ne.“ „Mercy,“ řekl Adam. „Někam Laughingdoga s Kylem odveďte, abych si mohl promluvit se Zackem. ‚Ne‘ očividně neznamená vždycky ‚ne‘.“ To Zacka zburcovalo. „Jsem v pořádku,“ řekl rychle. „Ne,“ odvětil Laughingdog tiše. Odplazil se po zemi na opačnou stranu pokoje, co nejdál od gauče. „To si nemyslím, chlapče. Tady ti ale nikdo neublíží, že?“ Adam pohlédl na Zacka, pak na mě. „Co myslíš?“

„Myslím, že jsem zareagoval přehnaně,“ řekl Zack, než jsem mohla odpovědět. Znělo to zahanbeně. „Omlouvám se.“ „Ale ne, chlapče,“ řekl Laughingdog. „Nebyla to přehnaná reakce, protože mě neznáš. Někdo tě ale musí naučit reagovat důrazněji, ne se jen uzavřít do sebe.“ Zamračil se na mě. Očividně to byla moje vina, že vyděsil Zacka. Kyle se posadil na opačný konec gauče. „Dejte mu prostor a nechte ho být,“ pravil. Kyle byl rozvodový právník; měl zkušenosti se zlomenými lidmi. Já jenom byla zlomená, takže bylo lepší řídit se Kyleovou radou. Kývla jsem na Kylea na znamení, že souhlasím. Adam se rozhlédl, pak si přitáhl blíž ušák a přistrčil ho opěradlem k přední části gauče. Když se do něj posadil, ocitl se mezi Zackem a ostatními v pokoji a zároveň vytvořil mezi sebou a Zackem bariéru. Já si sedla na područku křesla. Laughingdog se usadil na židli na opačné straně pokoje, aby na něj Zack dobře viděl. Pohlédl na Kylea. „Víš,“ řekl, „umím být hrubý, pokud se ti to líbí – a vypadáš na někoho, kdo má radši kluky než holky.“ „Nemám zájem,“ prohlásil Kyle úsečně. „Vidíte?“ řekl Laughingdog všem, nebylo ale pochyb o tom, komu jeho slova patří. „Tak se to dělá. ‚Běž se vykoupat v oleji a škrtni sirkou‘ ve dvou slovech.“ „O čem jsi se mnou chtěl mluvit, Gary?“ zeptala jsem se. Pokud nepřestane Laughingdog plácat nesmysly, někdo přijde k úrazu. Pohlédl na popáleninu na mé tváři. „Myslím, že už ses setkala s chlapíkem, před kterým jsem tě přišel varovat. Namaž si to mastí Bag Balm a hned ti bude líp. Možná ti ani nezůstane jizva. Doufal jsem, že tě najdu dřív než on, ale zavolat z…“ Pohlédl na Kylea. „Zavolat někomu, že po něm jde vzteklý bůh sopek, je těžké, i když ho znáš dost dobře na to, abys měl jeho telefonní číslo. A taky chvíli trvá, než se vzpamatuju z vidění, jaké mě zasáhlo, když jsi mě přijela navštívit. Navíc jsem si musel rozmyslet, jestli se vůbec cítím povinován varovat tě. Dostat se sem… no, pro někoho, jako jsme my dva, to není tak těžké, přece jen to ale trvá.“ Neříkej právníku Kyleovi, že muž, který s námi hovoří, právě utekl z vězení. Došlo mi to, i když jsem varování nepotřebovala. Než jsme

sem dorazili, Adam rozhodl, že Kyleovou nejlepší obranou bude, když se nedozví, že Laughingdog je uprchlý trestanec. „Co víš o tom ‚vzteklém bohovi sopek‘?“ zeptal se Adam pomalu. „Nic moc. Vlastně málo, ale možná dost na to, abyste mohli zjistit víc. Mám několik útržků informací. Ví někdo, co znamená ‚El Teide‘?“ Kyle se zamračil. „V jaké souvislosti?“ „S Guayotou,“ řekl Laughingdog. „S Kojotem?“ zeptal se Zack. „Ne. S Guayotou,“ opravil ho Kyle. „S ‚g‘ na začátku. Je to jméno jednoho z bohů Tenerife.“ „Tenerife?“ ozvala jsem se. „Jednoho z Kanárských ostrovů?“ zeptal se Adam. „Tenerife je jeden z největších Kanárských ostrovů, že?“ Studovala jsem dějiny, takže jakmile Adam nakopl moji paměť, vydolovala jsem z ní několik nahodilých fakt – nepodstatná historická data hromadím jako straka. Španělsko dobylo ostrovy u afrického pobřeží během jednoho století, akorát včas na to, aby se daly využít jako zásobovací zastávka pro Kolumba a většinu španělských průzkumníků, kteří se vydali do Nového světa. Věděla jsem i další nahodilé věci. Za prvé, podle příkazu španělského krále obsadili obyvatelé Kanárských ostrovů místo, ze kterého se později stalo San Antonio, a zřídili první oficiální vládu v Texasu. Za druhé, původní ostrovní domorodci nebyli afrického fenotypu. Tento fakt a místní legenda o existenci tajemného ostrova mezi Kanáry, který mizel a zase se objevoval, stály u zrodu zvěstí o Atlantidě. Nic z toho se ale nedalo využít v naší současné situaci, proto jsem zůstala mlčet. „Správně,“ řekl Kyle. „Rodiče tam každý rok jezdili na dovolenou – možná pořád jezdí, co já vím. Nemluvil jsem s nimi od chvíle, co… no, dlouho. Každopádně…“ Mluvil rychle, aby odvedl pozornost od věcí, které ho stále bolely. Kyle mluvil jen zřídkakdy o své rodině, která ho vydělila, když jí oznámil, že je gay. „V oblíbeném hotelu mých rodičů pracovala stará žena, která dohlížela na děti, aby si dospělí mohli vyrazit. Rodilí obyvatelé Kanárů, kteří v hotelu pracovali, přísahali, že je čarodějnice – na Kanárských ostrovech jich žije hodně. Než jsem poznal Warrena, považoval jsem to za pověry,

ale teď… no, příběh o Guayotovi patřil každopádně k jejím oblíbeným. Během jedné pekelné dovolené jsem ho slyšel za tři týdny pětkrát.“ Zamračil se. „Nikdo jiný mi ho nevyprávěl, takže byste si ho měli raději ověřit ještě někde jinde. Jsem si docela jistý, že si některé části vymyslela.“ „Pokračuj,“ pobídla jsem ho. „S Wikipedií a s knihovnou se poradíme později. Slibuju.“ „Bylo by fajn slyšet něco, co by mi umožnilo zasadit to, co vím, do kontextu,“ řekl Laughingdog procítěně. „Možná by se pak něco z toho dalo i použít. Prosím, pověz nám příběh o Guayotovi.“ „Dobrá,“ řekl Kyle. „Dobrá. Povím vám, co vím.“ Předklonil se a nevím, jak to udělal, trochu ale pozměnil držení těla, hlas mu lehce ochraptěl a najednou připomínal drobnou starou paní. Vždycky jsem si myslela, že musel studovat herectví. „Na Tenerife se nachází obrovská stará sopka, které se říká El Teide. Je to nejvyšší hora Španělska a jedna z nejvyšších sopek na světě. Staří lidé, kteří dříve na ostrově žili, jí říkali Echeyde, což znamená ‚peklo‘ nebo ‚brány pekla‘, záleží na tom, koho se ptáte. Guayota žil právě v El Teide, a buďto střežil bránu, nebo odtamtud vládl, případně obojí. Jen staří to věděli jistě a ti už jsou hodně, hodně dlouho mrtví.“ Jeho hlas při vyprávění zjemněl, jak z paměti vydoloval ženin přízvuk a připojil ho k příběhu. Područka, na které jsem seděla, nebyla pohodlná, proto jsem se svezla na zem. Podlaha byla lepší, hlavně poté, co jsem se opřela zády o křeslo a hlavou o područku. Třasu, který mě ovládl po každé nebezpečné situaci, jsem se zbavila už během čekání na to, až agentům Cantripu dojde, že s nimi Adam nebude mluvit, dokud nebude připravený. Teď jsem byla prostě unavená. Zdřímnutí v autě všechno jen zhoršilo, začaly se mi proto zavírat oči. „Guayota byl podobně jako řečtí Titáni krutý a zbrklý a vládl velkou mocí. Toulal se po svazích hory v podobě obrovského černého chlupatého psa s rudýma očima a každého, na koho narazil, sežral. Děti na jedno sousto, matky na dvě a velké válečníky, kteří s ním přišli bojovat, na tři.“ Chlupatý? Zvážila jsem to. Kůže mu praskala a kapala, což asi připomínalo chlupatou srst, anebo měl možná ještě jinou podobu. „Kouzelný příběh pro děti,“ podotkl Laughingdog.

„Taky jsem si to myslel,“ souhlasil Kyle vesele a pak se zarazil, protože si vzpomněl, že si Laughingdog veselou odpověď nezaslouží. Ostražitěji pokračoval. „Moje nejmladší sestra z toho měla noční můry. A když rodiče zaplatili výlet nahoru na starý vulkán, nemohli pochopit, proč odmítla jet.“ Kyle se opět ponořil do osoby staré ženy a pokračoval: „Guayota byl děsivý, ale taky osamělý. Každý den sledoval, jak po nebi putuje Magec, slunce. Zdála se mu krásná a úžasná a on si připadal tak sám a nešťastný. A proto starý Guayota vymyslel plán, jak ji získat.“ Nezmínil se Guayota o slunci, když mluvil o Christy? Snažila jsem se představit si Kyleův příběh, vidět Florese na místě Guayoty, viděla jsem ale jen prošedivělou, starou čarodějnici, která se pokoušela vyděsit pokoj plný dětí. Čarodějnice se živí bolestí jiných; napadlo mě, jestli je to stejné i s hrůzou. „A tak jednoho dne ten starý ďábel vyskočil z El Teide do vzduchu a uchvátil ji pro sebe. Hlasitě křičela a usilovně bojovala, ale starého Guayotu nedokázala porazit. Nemohla ho spálit, protože ona byla ohněm dne a on ohněm země, který hoří ještě žhavěji než samotné slunce. Ani ho nedokázala oslepit svojí krásou, protože jeho oči byly přivyklé roztavené skále jeho domoviny. A když se příliš rozžhavila i pro oči toho starého psa, prostě je zavřel a použil uši a čenich, které měl stejně ostré jako ovčácký pes. Vzal ji s sebou domů a uvěznil ji uvnitř sopky. Nebe na celé týdny ztmavlo a vzduch naplnil kouř. Tehdy se narodily Guayotovy děti, když věznil Magec ve svých jeskyních. Říkalo se jim tibicenas a byli to divocí, chlupatí černí psi, kteří ve dnech, kdy Guayota držel Magec v zajetí, vyráželi ven z hory. Tenerife tak ozařovalo jenom Magecino světlo, které tu a tam pronikalo ven z jeskyní starého vulkánu, a zář očí tibicenas. Lidi na ostrově ale vyděsilo, když přišli o slunce. Začali proto volat Achamána, který stvořil svět, a modlili se k němu. Achamán jejich křik vyslyšel a sestoupil do sopky, aby Magec osvobodil. Guayota zuřivě bojoval, protože se nechtěl Magec vzdát. Sopka začala chrlit oheň a kamení a mnoho lidí zemřelo, zatímco spolu bohové bojovali. Guayota nakonec pochopil, že nemůže zvítězit, povolal proto ohně země, aby spolkly ostrov i Magec, protože když ji nemohl mít on, neměl ji mít ani nikdo jiný.

Achamán Guayotu popadl a nacpal ho do sopky, čímž zastavil oheň a kouř a zachránil lid na ostrově. Osvobodil Magec a vrátil ji zpátky na nebe, aby jasně a silně zářila, jak měla. Avšak pokaždé, když letí nad vrcholkem El Teide, dává si dobrý pozor, aby ji starý Guayota opět nechytil.“ Kyle zmlkl a usmál se. „Jednou jsem ten příběh vyprávěl tátovi. Řekl mi, že jde o primitivní pokus vysvětlit vulkanické erupce. El Teide je aktivní sopka, která naposledy vybuchla před dvěma sty lety. Taky podotkl, že povrch slunce je žhavější než sopečné magma.“ Rozhovor se obrátil k našemu nočnímu dobrodružství, které Adam umně převyprávěl. Já usnula a zdál se mi sen o čarodějnici, která měnila děti ve velké, chlupaté černé psy, kteří vypadali jako dlouhosrsté verze toho, kterého jsem zastřelila a který se proměnil v člověka. Mrtvý muž zvedl hlavu a zadíval se mi do očí. Měly barvu lávy. „Mercy,“ řekl. „Kde je moje slunce?“ „Mercy, vstávej,“ pravil Adam. Vyskočila jsem jako opařená kočka a trhla sebou, protože mě všechno zabolelo – hlavně popálenina na tváři. „Dobrá,“ řekl Laughingdog. „Adam nám popsal, co se vám dnes v noci stalo. Byla jsi vzhůru, když Kyle vyprávěl svůj příběh?“ Zívla jsem. „Jo. Neusnula jsem, dokud jsme se nedostali k našim zážitkům. Promiňte. Mám za sebou dlouhý den.“ „Fajn.“ Laughingdog se rozvalil na židli, jednu nohu si o ni opřel, druhou neklidně podupával na zemi. „Po Kyleově příběhu jsem si jistý, že Guayota je jedním z velkých manitou.“ Zamračila jsem se na něj. „Manitou“ byl algonkinský název pro ducha, který žije ve všech věcech: v kamení, v řekách, v horách. Velký manitou… Udělala jsem velký skok v logice. „Velkými manitou myslíš tvory, jako je Kojot?“ „Správně. Víceméně. Ne.“ Vydal frustrovaný zvuk. „Kojot, Havran, Vlk nejsou manitou. Kojot je duch šibalství, druhých šancí, adaptace – archetyp kojota. Je pravda, že sdílí jisté charakteristiky s velkými manitou. Stejně jako on dokážou převzít podobu člověka, nejsou to ale lidé. Jsou mocní ve své sféře vlivu. Velcí manitou nás z velké části ignorují a soustředí se jen na věci, které jsou pro ně důležité. Řeka Columbia má velkého manitou,

kterého občas cítím, nikdy jsem ho ale neviděl, dokonce jsem ani neslyšel, že by se někdy objevil.“ „Takže si myslíš, že Guayota je velký manitou, duch sopky,“ řekla jsem. „Něco jako Pele na Havaji?“ Kývl. „Tak co chce tady? Neměl by být někde mnohem blíž domovu?“ „Nevím. Možná se začal nudit.“ Pokrčil rameny. „Kdyby byl Kojot, přesně proto by to udělal, že ano? Možná začal být Guayota osamělý. Vím jenom to, že i když mohou velcí manitou cestovat, potřebují silné spojení se svým duchovním domovem. Bez takového spojení se vrátí do původní podoby a jsou odtaženi zpátky domů.“ „Takže musíme zjistit, o jaké spojení se jedná,“ řekl Adam. „Přesně,“ souhlasil Laughingdog. „Je tu ale věc, která mě donutila…“ Řekl „najít tě“ namísto „utéct z vězení“. Měl by být mnohem opatrnější, pokud nechtěl, aby si Kyle všiml, že je něco v nepořádku. Aspoň si ale dal pozor a hleděl na mě, když pozměnil svá slova, ne na Kylea. Kdyby se podíval na něj, prozradil by se. „Měl jsem několik snů, které nic moc neznamenaly, dokud ses neobjevila ty a nezasáhlo mě to děsivé, příšerné vidění. Nechal bych to být, měl jsem ale ještě horší sen.“ „Jaký?“ zajímala jsem se. „Musíš o mém ‚daru‘ něco vědět,“ řekl a načrtl prsty do vzduchu uvozovky, takže jsem pochopila, co si o daru od Kojota myslí. „Dobře.“ „Za prvé. Obyčejně jde jen o sny nebo útržky, velké viděnínení zrovna obvyklé. Za druhé. Někdy vidím budoucnost, někdy minulost, většinou ale přítomnost, která se odehrává někde jinde, kde s tím zatraceně nemůžu nic udělat.“ Kývla jsem. „A nakonec. Když už vidím budoucnost, stále je možné ji změnit, já ji ale vidím proto, že se stala nejpravděpodobnějším scénářem a je prakticky vytesaná v kameni.“ „Tak co se ti zdálo?“ „Viděl jsem pokoj s texaskou vlajkou a s obrazy psů na stěně. Na podlaze ležela mrtvá žena. Napřed jsem si myslel, že jsi to ty. Na podlaze vedle ní ležel bílý pitbul s roztrženým hrdlem.“ Prudce jsem zvedla hlavu. „Je ta žena malá hispánka?“

„Byla mrtvá, Mercy, a ležela na zemi. Neměl jsem po ruce metr. Mohla být hispánka anebo indiánka, proto jsem si původně myslel, že jsi to ty. Otevřela oči, vyslovila tvoje jméno a zase zemřela.“ „Ty víš, kdo to je,“ uhádl Adam. Vstala jsem. „Nemohl jsi mi to říct před hodinou? Adame, to je Joelova žena, ta, která mluvila s Christy o psech. Musíme jít, hned teď.“ Postavil se a rozhlédl se po pokoji. „Ty půjdeš s námi, Laughingdogu. Přes noc tě necháme u nás a zítra ti pomůžeme dostat se, kam budeš chtít.“ „Fajn,“ řekl Gary neochotně. Myslím, že když nám teď předal informace, do ničeho jiného se mu nechtělo. „Zacku?“ řekl Adam. „Ano, pane?“ „Pokud tě bude někdo obtěžovat, povíš to mně nebo Warrenovi. Anebo Kyleovi a ten to řekne nám.“ Adam vyjmenoval lidi, které Zack nejlépe znal. „My se o všechno postaráme, dobře? Tady jsi v bezpečí.“ Submisivní vlk se odvrátil a svěsil koutky úst. Adam se chystal opustit pokoj, když ale Zack neodpověděl, otočil se zpátky. „Povíš nám to.“ Byl to rozkaz; cítila jsem ve vzduchu magii smečky. Zack vztekle pohodil hlavou. „Fajn.“ Adam kývl a vyběhl z domu. Zastavil se u dveří. „Kyle? Sbalte si se Zackem věci na přespání a jeďte k Honey. Tohle místo bylo ve všech novinách ve spojení s Mercy a se smečkou, takže je příliš snadné ho najít.“ „Dobře,“ řekl Kyle. „Asi vím, kde Honey bydlí. Kdybych se ztratil, zavolám Warrenovi.“ „Musíme do Jižního Kennewicku,“ řekla jsem Adamovi, když jsme nasedli do jeho SUV. „Kousek od Olympie.“ „Presa Canario,“ řekl, když jsme vyjeli. „Warren říkal, že to plemeno pochází z Kanárských ostrovů.“ „Kam jedeme a proč jedu s vámi?“ zeptal se Laughingdog. „Lucia je kamarádka. Má velkého bílého stafordširského teriéra.“ Ohlédla jsem se přes rameno po Laughingdogovi. „Pro laiky pitbula. Nezdálo se ti o ní, dokud jsme za tebou nebyly ve vězení?“ „Správně.“

„Po návštěvě u tebe jsme jely k ní.“ Pokud se Lucie něco stane, bude to moje vina. Proč by se o ni jinak Flores zajímal? „A mě berete s sebou proč?“ zeptal se znovu. „Protože Kyle je právník a mohl by přijít o licenci, kdyby se ukázalo, že jsi byl v jeho domě,“ řekl Adam. „A já slíbil jeho partnerovi, že se o něj postarám.“ „Partnerovi,“ řekl Laughingdog zamyšleně. „Warrenovi, že? To je ten druhý muž, o kterém ses zmínil. Věděl jsem, že Kyle Brooks je nějak spojený se smečkou, když jsem si přečetl o skupině agentů, která ho před několika měsíci přepadla. Proto jsem šel k němu. Ztratil jsem se, a když jsem se konečně zorientoval, měl jsem to mnohem blíž k němu než k vám a běžel jsem po svých. Po čtyřech. Myslel jsem, že bude vlkodlak, jakmile ale otevřel dveře, poznal jsem, že není. Zaujalo mě to.“ Adamův hlas byl jako smirkový papír, když řekl: „Členové mojí smečky můžou chodit, s kým chtějí.“ „Hej, já na nikoho neukazuju prstem,“ řekl Laughingdog. „Jenom vysvětluju, proč jsem se zaměřil na Zacka, i slepý a hluchý by ale poznal, že mezi nimi nic není. Takže jeho partner je ten druhý vlkodlak.“ Pobaveně zafuněl. „Teplý vlkodlak. Nikdy bych si nemyslel, že se dožiju dne, kdy smečka nechá žít vlkodlaka, který je gay.“ „Gary,“ řekla jsem, „sklapni, než ti někdo ublíží.“ „Warren,“ ozval se Adam zároveň, „přežil spoustu idiotů se stejným názorem.“ Odmlčel se. „A měl bys poslechnout Mercyinu radu.“ Asi dvacet minut po odjezdu z Kyleova domu jsme dorazili k Joelovi a Lucie – většinu cesty jsme mlčeli. Ráda bych si myslela, že jsme Garyho zkrotili, jeho mlčení ale bylo prodchnuté pobavením, které bylo doslova cítit. Sotva jsme zajeli na příjezdovou cestu, poznala jsem, že něco není v pořádku – psi neštěkali. S muži za zády jsem zaklepala na dveře. Když se otevřely a vykoukla z nich Lucia, vydechla jsem ostře úlevou. „Mercy?“ zeptala se. Působila rozrušeně a ustaraně. Kývla jsem. „Ano. Omlouvám se, že jsme dorazili tak pozdě a bez varování, jedná se ale o naléhavou věc. Myslím, že Christyin stalker je trochu nebezpečnější, než jsme si mysleli – a já ho mohla zavést rovnou k vám. Vím, že je pozdě, ale mohli bychom si promluvit?“ Obezřetně se zadívala na muže za mnou.

„Tohle je Gary Laughingdog,“ řekla jsem. „Můj nevlastní bratr.“ Bylo to nejjednodušší vysvětlení jeho přítomnosti, na které jsem dokázala na místě přijít, a navíc to byla pravda. Cítila jsem, jak mi zabodává oči do zad, nic ale neřekl. „A to je můj manžel Adam.“ „Vlkodlak,“ řekl – a byla to přesně ta správná věc, protože se pousmála. „Váš muž pro mě několikrát pracoval.“ „Zdál jste se mi povědomý. Jistě, pojďte dovnitř.“ Otevřela dveře a my za ní vešli. Všimla si, že se rozhlížím. „Psi večeří v kotcích. Za hodinu vezmu Arubu domů na noc. Ostatní přespí v kotcích venku.“ „Proč neštěkají?“ zeptala jsem se. „Bála jsem se, že se vám něco stalo.“ S úsměvem nás zavedla do obýváku, kolem očí ale měla napětí. „Učíme je, aby v noci neštěkali, pokud nejsou na stráži. Sousedé si tak nemůžou na psy stěžovat.“ „Kde je Joel?“ zeptala jsem se, když jsem se posadila na stejný gauč jako posledně. Zavrtěla hlavou a já si uvědomila, že jí starosti dělá právě Joel, ne my. „Někde se zdržel.“ Otevřela jsem ústa, abych se ji pokusila uklidnit, což s ohledem na to, že jsem netušila, proč se zdržel, nebylo snadné, vtom mi ale oči padly na vlajku na protější stěně. Na vlajku, kterou Gary spatřil ve své vidině. „Joel je z Texasu,“ řekla jsem s pohledem upřeným na vlajku a říkala si, že to, co mě napadlo, je naprosto směšné. Hloupé. Důkaz jsem ale měla přímo před očima, proto jsem se musela zeptat. „Nepochází jeho rodina náhodou ze San Antonia?“ Kývla. „Máte pravdu. Ze San Antonia. Když jsme se seznámili, byl tu na návštěvě u bratranců. Přestěhovali jsme se do Texasu, mně se pak ale začalo stýskat, proto jsme se vrátili zpátky do Tri-Cities.“ Před třemi sty lety poslal španělský král z Kanárských ostrovů hrstku rodin do Texasu. Imigrace měla pokračovat, celý plán se ale zadrhl kvůli něčemu, co mé stračí sbírce historických fakt uniklo. Tři staletí byla dlouhá doba a San Antonio bylo obrovské město. Pokud Gary říkal pravdu a Guayota byl manitou, duch sopky, pak potřeboval mít u sebe něco, co by ho vázalo ke Kanárským ostrovům. Tvrdil, že pes, kterého jsem zabila, byl jeho nesmrtelné „dítě“. Svázané se smrtelným tělem. A když Guayota odešel, pes se proměnil zpátky v člověka. Kyle mluvil o tibicenas, o černých psech, kteří byli

Guayotovými dětmi. Co když právě tibicenas vázali Guayotu k vulkánu? Já zabila „smrtelné tělo“, se kterým byl jeho tibicena svázaný. Co když potřeboval najít jiného muže, ke kterému by tibicenu připoutal? Co když musel ten muž být potomkem obyvatel Kanárských ostrovů? Možná se Lucia a Joel nedostali do problémů proto, že jsem je požádala o pomoc. „Nevíte náhodou,“ řekla jsem opatrně, „jestli není Joel jedním z Canarios?“ Adam na mě ostře pohlédl. „Potomkem přistěhovalců z Kanárských ostrovů, kteří se usadili v Texasu?“ Zdráhavě se usmála. „Jeho matka nikdy nedovolí, aby na to někdo zapomněl. Je to hrdá žena a přísahá, že nejsou jen Canarios, ale Guanche, potomky původních obyvatel, kteří žili na ostrovech ještě předtím, než je Španělé před sedmi sty lety dobyli.“ Její úsměv se rozšířil. „Mluví o tom, že by se tam jednoho dne vrátila. Doufám, že to udělá. Mohli bychom jezdit na dovolenou do tropů a taky ji tak často nevídat. Bylo by to jenom dobře.“ „Měli bychom odsud vypadnout,“ řekl Gary nervózně s pohledem upřeným na vlajku. Podíval se na Luciu a zdálo se, že se vzchopil. „Madam, Mercy nás sem přivedla, protože se bojí, že by Christyin stalker mohl jít po vás, protože jste jí pomohla.“ „To je trochu přehnané,“ namítla Lucia. Adam pohlédl na Garyho a řekl: „Co kdybychom vás vzali na večeři, povyprávěli vám nějaké legendy, a vy se pak rozhodnete, jestli nám uvěříte nebo ne? Vyberete restauraci, pojedete vlastním autem a necháte vzkaz muži. Myslím, že nám všem bude líp na neutrálním místě.“ Hleděla na Adama, protože to lidi prostě dělají. Lidé nejsou imunní vůči jistotě, která ho obklopovala jako neviditelný plášť; zčásti to bylo tím, že byl alfa, zčásti tím, že byl Adam. „Myslím,“ řekl můj manžel a zamyšleně pohlédl na vlajku Texasu, „že vyjít si by byl velice dobrý nápad.“ *** Vzala nás do rodinné mexické restaurace kousek od silnice 395, kde v devět večer byla spousta lidí. Nikdo nic neřekl, dokud jsme si všichni neobjednali a číšník nepřinesl pití.

Gary pohlédl na mě, aby zjistil, jestli chci začít. Já si vzala brambůrek, namočila ho do salsy a podívala se na Adama. Když jí to poví Adam, patrně mu uvěří. Bylo to jeho aurou autority, která nepřipouštěla žádné nesmysly. Zvedl obočí a já kývla. „Pověz jí to ty,“ řekla jsem. „Z tvých úst to nebude znít jako totální hloupost.“ A tak zatímco já se krmila chipsy, jako bych celé dny nejedla – což vlastně byla pravda – Adam vyprávěl Lucie o tom, jak se Christyin stalker vloupal do mé garáže a proměnil se v ohnivého démonského psa z Kanárských ostrovů. Připojil i příběh, který nám později vyprávěl Kyle, a nějak se mu podařilo, že to znělo smysluplně. Vynechal jenom to, že Gary utekl z vězení. Adam ještě neskončil, když nám donesli jídlo, a já se do něj rychle pustila, protože jsem dobře věděla, že večeře může skončit dřív, než budu hotová. Možná odsud Lucia vypochoduje s tím, že jsme se všichni zbláznili. Anebo se pokusí ihned najít Joela. Museli bychom ji kvůli jejímu vlastnímu bezpečí zastavit – a pak by nás čekaly naléhavější věci než jídlo. Gary se ládoval stejně jako já, možná i ze stejných důvodů. „Takže,“ řekla opatrně, „Juan Flores je ve skutečnosti bůh sopek jménem Guayota, který si myslí, že vaše bývalá žena Christy je – co? – reinkarnací bohyně slunce, kterou zajal a znásilnil před tisíci lety?“ „Já vím, jak to zní,“ ujistila jsem ji a rychle polkla. „Já tomu taky nemohla uvěřit. Pak po mně ale hodil prst a ten se propálil kapotou passatu, na kterém jsem stála.“ Chvíli mlčela a hleděla na popáleninu na mé tváři. Možná jsem se neměla zmiňovat o prstu, ta vzpomínka se mi ale neustále vracela. Ještě nikdo po mně nikdy nehodil prst. Nový, vylepšený přírůstek k děsivé sbírce mých nočních můr. „A vy si myslíte, že když jsem vám trochu pomohla,“ palcem a ukazovákem naznačila jak málo, „půjde po mně? Protože tenhle,“ bradou ukázala na Laughingdoga, „měl sen?“ „To mě napadlo, když nám Gary pověděl o svém snu,“ řekla jsem a odložila vidličku. Přešel mě hlad. „Že po vás Guayota půjde, protože jste nám pomohla. Teď si ale myslím, že bude potřebovat nového člověka, protože jsem zabila toho, ke kterému byl připoutaný jeden z jeho tibicenas.“ Nesmrtelný tibicena svázaný se smrtelníkem, který pocházel z ostrova, kde jeho sopka hnojila půdu, která živila lidi.

„Pokud chápu správně, co Guayota je, duch sopky na Kanárských ostrovech, potřeboval najít potomka lidu z Kanárských ostrovů, aby dal svému tibicenovi novou fyzickou podobu. Myslím, že si vybral Joela, protože jeho rodina pochází z Kanárů, odkud je i Guayota.“ Ještě neutekla. Adam na mě zamyšleně hleděl, jako by říkal: „Kdy jsi přišla na tohle?“ „Možná po vás opravdu půjde proto, že jste nám pomohla,“ řekla jsem. „Nemůžete se ale spojit s Joelem a Guayota je duch, bůh, démon, nebo já nevím co, z Kanárských ostrovů. Možná jde o shodu náhod. Tady můj bratr ví něco o duších, kteří obývají hory.“ Gary zareagoval pokaždé, když jsem ho označila za svého příbuzného. Nevěděla jsem, jestli z toho má radost, jestli mu to vadí, nebo je prostě překvapený. Já ho ignorovala a pokračovala jsem: „Řekl nám, že Guayota potřebuje nějaké spojení s domovem, aby tady mohl fungovat. Myslím, že tím poutem jsou právě jeho psi. Když teď jeden z nich zemřel, potřebuje za něj náhradu. Myslím, že je to jen shoda náhod, že jsem se na psy přišla zeptat právě vás.“ Jestli opravdu existovalo hlubší spojení mezi Joelem a Guayotou, možná nebylo tak zvláštní, že Joel pracoval se psy. „Myslím, věřím, že váš muž odpovídá Guayotově představě o člověku s původem z ostrovů – a v Tri-Cities asi nežije mnoho lidí s kořeny na Kanárských ostrovech. Myslím, že vašeho manžela unesl a nutí ho, aby se stal jedním z jeho tibicenas.“ Zbledla, vytáhla mobil a vytočila číslo. Namísto zprávy od Joela, ve které by žádal, aby mu nechala vzkaz, jsme všichni slyšeli oznámení, že zákazník, jehož číslo vytočila, není právě dostupný. Buďto svůj mobil vypnul, vybila se mu baterie, nebo ho zničil. „Vyprávěli jsme vám dost šokující příběh,“ řekla jsem Lucie. „Přísahám, že hrozba je skutečná. Pokud nechcete, abychom se postarali o vaše bezpečí, pochopím to. Pokud nám nevěříte, pochopím i to. Myslím ale, že byste si měla najít bezpečný úkryt, dokud Guayotu nezničíme.“ „Nevím jistě, jestli je to možné,“ zamumlal Laughingdog a já ho pod stolem nakopla, i když jsem si nemyslela, že by ho Lucia slyšela. Třesoucíma se rukama vrátila mobil do kabelky. „Žiju ve městě s vlkodlaky a fae. Proč bych neměla uvěřit v bohy sopek?“ Promnula si obličej a já si všimla, že si utírá kůži pod očima. „Moji psi vás mají rádi.“ Nebyla to tak nečekaná poznámka, jak se mohlo

zdát. „Nechci vám věřit. Pokud vám uvěřím, bude to znamenat, že ten… tvor má mého muže.“ Krátce a napjatě se na mě usmála a hlas měla plný bolesti, když se zeptala: „Jak mu můžu pomoct?“ „Nevíme,“ přiznal Adam. „Pracujeme na tom. Rádi bychom vás ale odvezli do bezpečí.“ Chvíli studovala jeho tvář, pak pohlédla na mě. „Dobrá,“ řekla. „Zastavím se doma, dám psům žrádlo navíc a sbalím si několik věcí. Ráno se budu muset vrátit, abych je nakrmila. I kdybych našla někoho, kdo by je byl ochotný krmit – a v rehabilitačním kotci máme skutečného šílence – nemohla bych po nikom chtít, aby šel ke mně domů, když po nás jde něco tak nebezpečného.“ „To bude stačit,“ řekl Adam. *** Když jsme zastavili před Luciiným a Joelovým domem, psi opět mlčeli. Už vysedla z vozu, když za ní Adam zaparkoval SUV. Vyskočila jsem, aby nešla dovnitř sama, a vtom jsem to ucítila. „Krev,“ řekla jsem tiše Adamovi, zabouchla dveře SUV a rozběhla se za Luciou. „Stůjte.“ Chytila jsem ji za paži a zastavila ji kus ode dveří. „Tiše.“ Nic jsem neslyšela, věděla jsem ale, že tu byl on. Kromě krve jsem cítila i jeho magii a slabou spáleninu připomínající sežehnuté vlasy. „Co se děje?“ zašeptala. „Nevím,“ zalhala jsem, protože pokud byla jako Joel, musela bych si na ni sednout, abych ji udržela venku, kdyby zjistila, že její psi můžou být v ohrožení. „Počkáme na Adama. Mění se, což bude chvíli trvat, takže musíme být trpělivé. Možná plaším kvůli ničemu a pak na tom nesejde, pokud tu ale něco je, radši se tomu postavím s vlkodlakem po boku.“ „Mění se. Chcete říct ve vlkodlaka?“ „Správně.“ Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že to vím díky poutu druhů. Nic mi neřekl, než jsem vyrazila za Luciou. „Jestli chcete, můžete počkat v autě.“ Nemyslela jsem si, že to udělá, ale musela jsem to zkusit. V autě by měla šanci dostat se odsud, kdyby se něco pokazilo. „Je to proto, že váš bratr je domorodý Američan?“ zajímala se.

Mám dobré noční vidění a hleděla jsem do tmy tak upřeně, až mě rozbolely oči, viděla jsem ale jenom několik netopýrů a veverku. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že nemám nejmenší tušení, o čem mluví. „Je co proto, že je domorodý Američan?“ zeptala jsem se. „Promiňte,“ řekla. „Když jsem nervózní, mluvím nesouvisle. Umí věštit proto, že je domorodý Američan?“ „Pokud vím, není mezi domorodými Američany o nic víc médií než u ostatních ras,“ řekla jsem. „Můj otec byl…“ Co? Kojot? „Rodeový jezdec, ve volném čase ale lovil,“ upíry, „démony. Byl tak trochu šaman a jeho děti část jeho talentu zdědily.“ „Vy vidiny nemáte?“ „Ne.“ Já se měnila v kojota a viděla duchy. „Mluvíte o něm v minulém čase,“ podotkla. Pochopila jsem, že když je Lucia nervózní, klade spoustu otázek, já to taky občas dělala. Častěji jsem ale žvanila nesmysly. Někdy jsem se smála. Bylo to lepší než brečet a vypadala jsem pak statečněji. Kývla jsem. „Můj otec zemřel. Dostali ho darebáci.“ Kojot žil. Kojot vždycky přežil. Lidský převlek, který přijal, protože se nudil, muž, do kterého se zamilovala moje matka, ten zemřel. Dveře SUV se otevřely, na Adama ale příliš brzy. „Radši budu riskovat tady venku,“ řekl Gary Laughingdog. „Proti vlkodlakům nic nemám, když se ale mění…“ „Máš pravdu,“ řekla jsem mu. „Jsou pak dost nevrlí.“ Gary zvedl hlavu a zavětřil. Pohlédl na mě a já kývla, protože jsem věděla, že poprvé ucítil Guayotu. Zašklebil se. „Jedno bys měla vědět, děvče,“ řekl mi. „Když se začnou dít špatné věci, obyčejně se dám na útěk.“ „Já taky,“ řekla Lucia a Gary a já jsme se na sebe zakřenili, protože lhala. Znovu se otevřely dveře SUV a všichni jsme se otočili. Adam byl stejně krásný ve vlčí podobě jako v lidské. Jeho vlk nebyl obrovský, ne jako Samuelův nebo Charlesův, byl ale statný a elegantní. Naprosto bezhlesně vyskočil z vozu, modrošedý vlk s černými šmouhami. Zvedl hlavu a zadíval se na dům. „Dobrá,“ řekla jsem. „Jdeme dovnitř. Adam v čele, já za ním a Lucia a Gary jako poslední.“ „Slyšela jsi, co jsem říkal, že?“ připomněl Gary.

„Proto půjdeš jako poslední,“ opáčila jsem. „Až tě darebáci sežerou, budeme varováni.“ Zasmál se, dobře si prohlédl dveře a zastavil se. „Někdo byl uvnitř,“ pravil. Před odjezdem do restaurace Lucia zamkla, to ale vetřelce nezastavilo. Někdo dveře vylomil. Většina škod byla na vnitřní straně, což se stávalo, když se do dveří někdo pořádně opřel. Adam strčil do dveří ramenem, zastavil se a opět vykročil. Následovala jsem ho a litovala, že u sebe nemám zbraň, sig sauer jsem ale nechala v sejfu v práci a .44 S&W doma. Nechtěla jsem si brát zbraň, když kolem pobíhali policisté a agenti Cantripu. Možná začnu nechávat zbraň i v každém autě. Hned za dveřmi jsem pochopila, proč se Adam zastavil. Něco si označkovalo dům jako své teritorium. Ohrnula jsem nos. Nebyl to pes. A ani člověk, protože jsem si vzpomněla na to, jak si Zack stěžoval, že se někdo vymočil do kouta jeho hotelového pokoje. „Pokud to udělal Guayota, budu muset kompletně přehodnotit svůj názor na chování primitivních bohů,“ zašeptal Gary. „Slyšel jsi některé příběhy o Kojotovi, že ano?“ zeptala jsem se. Pravda, v žádném si sice své území neznačkoval, spousta příběhů o něm ale zněla jako něco, co si vymyslela banda nadržených kluků v šatně. Vsadila bych se, že právě ty měl Kojot nejraději. Možná byly všechny pravdivé. Adam se po nás vyčítavě ohlédl. On prázdně netlachal, když byl vyděšený. Adam byl muž, který tu velel. Tedy, vlk. A pokud potřeboval ticho, měli bychom mu ho raději poskytnout. V domě pach krve ustoupil – takže tady nic nezemřelo. Aspoň jsem si to nemyslela. Páchlo to tu ale tak příšerně močí – Lucia se rozkašlala – že jsem si tím nemohla být jistá. Není tu nic naživu. Pověz jí, ať si sbalí, a půjdeme se podívat dozadu do kotců. Adamův hlas protekl mojí myslí jako teplý med. Nikdy jsem mu neřekla, jak to mám ráda, protože by to bylo stejné jako říct mu, že vypadá sexy, když dělá sklapovačky a já můžu sledovat jeho nahé břicho; jakmile bych to jednou řekla, nemohla bych to vzít zpátky. Už tak nade mnou měl velkou moc. Nepotřeboval vědět, jak jsem slabá. Taky miluju, když se mnou mluvíš tímto způsobem, řekl mi Adam.

„Adam říká, že ať už se sem vloupal kdokoli, je pryč,“ řekla jsem a snažila se neusmívat, protože by to bylo nevhodné. „Sbalíte si věci, potom zkontrolujeme psy.“ Neřekla jsem jí, že se bojím toho, co v kotcích najdeme. Kdyby mohli utéct, možná by měli proti tomu, s čím jsem bojovala v garáži, šanci. Oni ale utéct nemohli. „Kde máte ložnici?“ „Druhé dveře vlevo,“ řekla. Byly zavřené. Otevřela jsem je já, protože kdyby to udělal Adam, nejspíše by je poškodil. Vlkodlaci věci, jako byly kliky, lámou. Sotva jsem je otevřela, pach moče a pižma se znásobil. Nahlédla jsem dovnitř. Vypadalo to, jako by celý pokoj rozcupoval obrovský pes, pak všechno nakupil na postel a počůral to. Což se patrně taky stalo. Rychle jsem zavřela. „Tuto část plánu přeskočíme,“ řekla jsem. „Najdeme vám nějaké šaty u Honey.“ Není zábavné sledovat, jak je něčí život trhán na kusy. Lucia se nezeptala, co jsem v ložnici viděla – prozradil jí to nos, třebaže byl lidský. Prostě vystrčila bradu a otočila se. Zpátky domem nás vedl Gary, který klopil zrak a dával si pozor, aby nepohlédl na mě ani na Adama. Napadlo mě, co bych asi v jeho očích spatřila, kdyby se na mě podíval. Neodvracel by se jenom proto, aby někoho neurazil; kojoti takto neutíkají. Jakmile jsme se ocitli venku, Adam se ihned přesunul do čela našeho malého průvodu. Obešel dům k brance, kterou někdo vytrhl z pantů a odhodil stranou. Přes hustý živý plot se nedalo říct, co na zadním dvorku najdeme, dokud jsme se neocitli přímo na něm. Gary vydal zvuk, Lucia ale zamířila přímo doprostřed krvavého masakru, klekla si vedle svého bílého stafordširského teriéra a zatlačila mrtvé fence oči. Polovinu dvorku zabíralo deset kotců z pletiva. Každý měl vlastní psí boudu a prodlouženou střechu, aby psi mohli trávit čas venku, a přesto být částečně chránění před počasím. Druhou půlku dvora tvořil trávník posekaný jako golfové hřiště. Dvůr musel být úhledný a upravený, dokonce hezký, než na něm někdo pozabíjel psy a utekl. Branky osmi kotců byly vytržené z pantů a rozházené kolem. U některých by možná stačilo jenom vyměnit panty, jiné ale byly příliš poničené. Jedna byla zmuchlaná do klubíčka.

Před kotci leželo na boku osm psů. Každý měl jedinou ranou rozervané hrdlo. Poznala jsem psa, který si položil hlavu na mé koleno, a zamrkala jsem, abych potlačila slzy. „Nenávidím, když pes na konci příběhu zemře,“ řekl Gary napjatě. Udeřil do pletiva jednoho z kotců. „Roztrhal jsem a zahodil svoji kopii Zrzouna.“ Lucia sebou při úderu ani netrhla a dál hladila mrtvou fenu po nekupírovaných uších. Adam na mě ostře pohlédl, jako bych si něčeho nevšimla. Znovu jsem se rozhlédla a nadechla se. Psi byli vystavení na odiv stejně jako ženy, které zabil Guayota. Ale ne pro nás, celá scéna působila formálně, každý pes před svým kotcem. Nevinné oběti. Vytočila jsem Kyleovo číslo. „Co?“ ozval se. Nejisté spojení mi prozradilo, že je na Bluetoothu a řídí. Už měl být u Honey. „Obětovali lidé z Kanárských ostrovů Guayotovi psi?“ zeptala jsem se. „A proč ještě nejsi u Honey?“ Mrtví psi a stav Luciiny ložnice mě donutili uhodit na něj ostřeji, než jsem měla. „Za prvé,“ odpověděl Kyle nevrle, „už jsme skoro u Honey. Odjeli bychom dřív, kdybych nemusel obrazně řečeno držet za ruku svého klienta, kterému jeho budoucí bývalá zavolala s tím, že je jí líto, že spala s jinými, a jestli by to spolu nemohli ještě zkusit. Odpověď byla mimochodem ne, protože ho málem dohnala k sebevraždě a je to dobrý člověk, který si zaslouží něco lepšího.“ „Dobrá,“ řekla jsem. „A co ti psi?“ „Vím, že Achamánovi obětovali kozy,“ řekl. „Zmínil se o tom průvodce na exkurzi. Víc nevím.“ „Děkuju,“ řekla jsem. „Uvidíme vás oba u Honey.“ Znovu jsem se zadívala na mrtvé psy. Pořád mi připomínali oběti. Čarodějové čerpali moc z bolesti a utrpení, ale taky ze smrti. Gary tvrdil, že Guayota potřebuje zdroj moci. I mezi těly ve Finley byli psi. Nemyslela jsem si ale, že by je Guayota obětoval sám. Nemínila jsem se o tom zmínit před Luciou, byla jsem si ale docela jistá, že psy nezabil Guayota. Mohl to udělat, mohl zkroutit i branky a vyrvat je z pantů. Na zkáze v Luciině a Joelově ložnici ale bylo něco majetnického a teritoriálního – ať už to provedlo cokoli, označilo si to své území. A žádný z psů se nebránil.

Možná uměl Guayota ovládat psy stejně, jako ovládal tibicenu v mé garáži. Kdyby se ale chystal někoho zabít, neudělal by to nožem – použil by oheň. Nikdo se mi nedíval do tváře, proto jsem pohnula rty a bezhlesně Adamovi řekla: „Joel.“ Kývl čenichem. Souhlasil. Guayota tady byl, jasně to dokazoval jeho pach, byl to ale Joel, kdo zabil psy a znesvětil vlastní dům. Adam si všiml, že jeden ze zbývajících dvou kotců, není prázdný. Přitáhl moji pozornost ke kotci na konci řady, který od mrtvých psů odděloval jeden prázdný. Položila jsem ruku na zástrčku a v boudě něco zavrčelo. „Neotvírejte to,“ řekla Lucia a její hlas zněl chraplavě, jako by plakala, třebaže její tváře byly suché. „Cookie ještě nemá k lidem přátelský vztah.“ Odtáhla jsem ruku. „Cookie, no tak,“ řekla. „Hodná holka.“ Fenka se pohnula, nevylezla ale z boudy, a její vrčení zesílilo a znělo ještě nešťastněji. Lidem, kteří se nemění v kojoty, zní asi každé vrčení stejně. Mně ale ne. Toto vrčení říkalo: „Jsem vyděšená a zabiju vás, protože jsem přesvědčená, že mi ublížíte.“ Zvedla jsem obočí a pohlédla na Adama. Tiše zakňoural, aby fence řekl, že jí nikdo neublíží. Znělo by to asi přesvědčivěji nebýt mrtvých psů okolo. „Musíme odsud,“ řekl Laughingdog a nervózně se zhoupl na špičkách. „Jestli se vrátí, mohl by práci dokončit.“ Pohlédl na mě a já poznala, že po ničem netoužil víc než zmizet odsud, nechat nás tu a už se nikdy nevrátit. Nebyl zbabělý, stejně jako fenka, která se schovávala v boudě, nebyla zbabělá. Jeho výraz mluvil o zkušenosti – věděl, že se tu staly zlé věci, a nejlepší způsob jak přežít byl co nejrychleji odsud zmizet. Nevěděla jsem, co se mu v životě stalo, že se takto tvářil, cítila jsem ale, že už se dlouho neudrží. „Nemůžeme tu nechat žádné nevinné,“ namítla jsem. „To by bylo špatné. A i kdyby nebylo, bylo by to hloupé. Myslím, že smrt těch psů dodala Guayotovi sílu. Nemělo by smysl nechat mu tu dalšího psa na zabití.“

„Nevyleze,“ řekla Lucia a vstala. „Přivedli nám ji teprve před třemi dny. K ochráncům zvířat se dostala proto, že soused udal jejího majitele kvůli bití psa.“ Zasmála se, smutně a zlomeně, a pohlédla dolů na svoji fenku. „Po tom, co jsem ji uviděla, jsem se dobrou hodinu vztekala. Přísahala jsem, že kdybych mohla zmáčknout knoflík a zničit celou lidskou rasu, bez váhání bych to udělala. Víte, co řekl Joel? Řekl: ‚Niña, většina lidí je dobrá. Podívej se na tu fenku. Spousta dobrých lidí se nadřela, aby ji zachránila. Lidé si jí všimli a zavolali policii. Policie zavolala ochránce zvířat a ti si ji vzali a riskovali, že je pokouše, jen aby mohla žít lepší život. Spousta lidí udělala, co mohla, aby napravila práci jednoho parchanta. Víš, co to znamená? Že na světě je mnohem víc dobrých lidí než špatných.‘“ „Taky to ale znamená, že špatní lidé jsou silnější než ti dobří,“ zamumlal Gary, udělal to ale tiše. Myslím, že ho Lucia neslyšela. Zatímco lidé mluvili, mluvil i Adam. Fenka, Cookie, se ztišila a její vrčení přešlo v kňučení. Rozhodla jsem se, že Laughingdog měl pravdu, měli bychom odsud zmizet, a Adam udělal, co mohl, aby nám to umožnil. Otevřela jsem kotec a z háčku před ním sebrala vodítko a obojek. Posadila jsem se na zem před boudou. „Dobře, Adame. Dostaň ji ven.“ Znovu zakňoural, pak štěkl, jak nejlépe jako vlkodlak mohl. Vyplazila se z boudy a já soucitně zakňučela. Rozhodně nevyhraje žádné přehlídky, nevyhrála by je ani předtím, než ji někdo praštil tak, že ji na jedno oko oslepil. Byla vořech. Hlava ukazovala na německého ovčáka, tělo ale bylo příliš objemné. Možná byla spřízněná s malamutem. Možná dokonce i s vlkem. Hlavu měla kvůli slepému oku nakloněnou, jak se snažila získat jedním okem všechny informace, které by jí jinak poskytly dvě. Ocas měla svěšený, i když ne stažený mezi nohama, a tiše, úzkostně vrčela, dokud mě nespatřila. Pak štěkla a vycenila zuby. Zůstala jsem na místě. Poznala jsem, kdy jí čenich prozradil, že je na mně něco divného. Strnula a vrčení jí uvízlo v krku. Vtom se pohnul Adam a dotkl se čenichem jejího. Skutečný vlk ani člověk by něco takového neudělal. Použil magii smečky a dal jí pocítit tíhu své autority a ochranu, kterou představovala. Opřela se o něj a oddychla si.

Vstala jsem, nasadila jí obojek a vodítko, a ona mi nedělala žádné problémy, i když se snažila nedívat se na mě víc, než musela. Adam zůstal s ní. Pohlédla jsem na Garyho, pak dolů na Luciu, a on kývl, vzal ji za paži a pomohl jí na nohy. Psí těla jsme nechali na místě, protože jsme neměli čas pohřbít je, přesto jsem měla pocit, že jsme měli něco udělat. V časech války ale přežití převažuje nad nutností postarat se o mrtvé. Otevřela jsem zadní dveře SUV, Adam si naskočil do vozu a fenka ho následovala. Jakmile byla uvnitř, pustila jsem vodítko, dala jsem ale dobrý pozor, aby se nikde nezachytilo, dokud se neuloží. Adam přeskočil zadní sedadlo a natáhl se v zavazadlovém prostoru. Zbitá fenka ho následovala a stočila se do klubíčka na opačné straně SUV. Složila hlavu na podlahu, vydechla a já zavřela dveře. Gary vzal Luciu k jejímu vozu. Natáhl ruku a ona mu do ní vložila klíčky se stejně odevzdaným povzdychnutím, jaké vydala i Cookie. Pohlédl na mě. „Pojedeme za vámi.“ Lucia zrovna otvírala dveře, takže jsem pohnula rty a bezhlesně se zeptala: Máš vůbec řidičák? Jenom na mě mrkl, lstivě se usmál a vsoukal se za volant Luciina vozu.

9.

H

oneyin dům ležel dál než ten můj a Adamův. A možná byl

i o trochu větší. Na klišé, že starší nesmrtelní tvorové jsou bohatí, něco je. Samozřejmě ne vždy. Warrenovi bylo skoro dvě stě let, a když jsem se s ním seznámila, pracoval ve večerce a neměl skoro ani na chleba. Nevěděla jsem, jak stará je Honey – nikdy jsme si nebyly tak blízké – ale Peter měl za sebou přinejmenším dvě staletí, ne-li víc, a nahromadil pořádné bohatství. Posledních dvacet nebo třicet let pracoval jako instalatér a tím si taky nijak nepohoršil. Po jeho smrti Honey firmu prodala a zmínila se o tom, že by se ráda vrátila do školy. Nemusela pracovat, aby si vydělala na živobytí, potřebovala ale něco dělat – něco víc než jen se mnou občas zaskočit do vězení. Zajela jsem na její příjezdovou cestu, kde už stálo pět nebo šest aut, a to včetně Kyleova nového jaguára, proto jsem zamířila dozadu za dům a zaparkovala u pastviny. Peter býval důstojníkem u kavalérie a zachoval si lásku ke koním. V ohradě byli dva. Jeden zvedl hlavu a díval se, jak parkuju, druhý se ale neobtěžoval a dál škubal trávu tak rychle, jak jen mohl. Pustila jsem Adama a Cookie z vozu, a když fenka vyskočila ven, chytila jsem její vodítko. Vypadala teď spíše vyčerpaně než agresivně a čekala po mém boku, zatímco Gary parkoval vedle mě. Adam na mě

pohlédl a naskočil si zpátky do SUV. Vysedl, aby dostal ven Cookie, plánoval ale proměnit se zpátky v člověka, než se vydá do domu. Lucia se zdála na pokraji sil, proto jsem se rozhodla nechat Adama být. „Pojďte dovnitř,“ řekla jsem jim. „Adam se k nám za minutu připojí.“ Honeyin dům byl zkrášlený štukem jako většina drahých sídel v TriCities. Ve tmě vypadal bílý, já ale věděla, že je světle šedý s tmavě šedým zdobením. Na zadní verandě se svítilo, proto jsem v čele malého průvodu zamířila právě tam a dveřmi do předsíňky. Skopla jsem si z nohou boty, a Lucia taky, měla totiž jenom sandály. Vypadala, jako by ji mohl porazit silný poryv větru. Fenka se chovala krotce a já doufala, že taková i zůstane, dokud se Adam nepromění. „Oba tu na chvíli zůstaňte a vezměte si ji.“ Podala jsem vodítko Lucie. „Půjdu najít Honey a zjistím, jestli by pro vás nenašla pokoj. Nemá smysl předhodit vás dneska večer vlkům.“ „Joel se nevrátí.“ Luciin hlas zněl drsně. „Na podobné soudy je příliš brzy,“ namítl Gary. „Nevypadá to dobře, ale říct, že je po všem, i když ještě není, jen pojistí špatný konec.“ Vypadalo to, že má vše pod kontrolou, proto jsem šla najít Honey. Zamířila jsem do obýváku, zvuky se ale nesly shora; zněly jako jásot. Celé horní patro Honeyina domu zabíral jeden velký pokoj, kde s Peterem pořádali večírky. Jednu stěnu pokrývalo promítací plátno, takže se místnost dala použít i jako kino. Podle zvuků, které jsem slyšela, musela pustit nějaký film nebo něco takového… Neslyšela jsem sice žádnou hudbu, členové smečky ale vykřikovali věci jako „podívejte na ten skok, ani špetka síly nazbyt“ a „trojí dupnutí, dvojí dupnutí, a hop“. Právě poslední věta, kterou pronesl Darryl drsným hlasem plným uspokojení, ve mně vzbudila nervozitu. Vešla jsem do pokoje, kde se rozvalovalo asi tucet lidí, právě když Auriel říkala: „Křehká, to určitě. Jak se vyhnula jeho úderu, a navíc ho praštila pistolí? Škoda, že to kamera nezabrala z trochu jiného úhlu.“ „Zabrala,“ řekl Ben. „Máme čtyři disky. Tohle je Garážová kamera jedna. Máme i Venkovní kameru jedna, Kancelářskou kameru jedna a Garážovou kameru dvě.“ Pouštěli si na Honeyině projektoru záznam mojí bitky s Guayotou; plátno bylo větší, než jsem si pamatovala. Obraz byl trochu zrnitý,

viděl jsem ale, jak mé já v nadživotní velikosti zakoplo o páčidlo a přistálo na zadku. Pes v pozadí se už proměnil v člověka. Byla tu většina smečky. Spatřila jsem Christy, Auriel, Darryla, Warrena, Kylea, Bena, Zacka, Jesse, Mary Jo a Honey. Většina se tak soustředila na plátno, že si mého příchodu ani nevšimla. Christy, která byla napůl odvrácená od plátna, mě sice viděla, z její tváře jsem ale nic nevyčetla. Plátno zčernalo a všichni společně zasténali. „Pusť to znovu.“ Hlas Mary Jo zněl drsně. „Chci vidět tu první část zpomaleně. Okamžik, kdy si uvědomí, že ten chlap není člověk.“ Odkašlala jsem si a celá místnost ztichla. „Honey? Máš volnou ložnici, kde bych mohla uložit Luciu? Guayota k ní zaskočil na návštěvu a ona je na tom dost zle. Vzali jsme ji sem, aby byla v bezpečí.“ „Lucia?“ Honey vstala z jednoho z gaučů, které byly rozestavěné po pokoji a víceméně natočené k promítacímu plátnu na stěně. „To je ta žena, která nám vyprávěla o psech, že?“ Kývla jsem a o půl kroku couvla, jakmile jsem totiž promluvila, všichni se ke mně otočili a upřeně se na mě zahleděli. Honey jsem řekla: „Její psi jsou mrtví a její manžel zmizel – potřebuje čas a bezpečné místo, aby se mohla vzchopit, proto jsme ji vzali sem. A bylo by fajn, kdybys jí sehnala nějaké věci na spaní a něco, co by si mohla vzít na sebe zítra.“ „Sakra, dámo,“ řekl Zack a koutkem oka na mě pohlédl. „Vy fakt nevíte, kdy to vzdát.“ „Srazíš ji k zemi, a zase vstane,“ ozval se Warren. „To je naše Mercy.“ Christyina tvář byla stále nečitelná, sledovala mě ale s napjatými rameny. Na okamžik mi pohlédla do očí a já v těch jejích zahlédla záblesk hanby, než je sklopila a odvrátila se. „Proč jsi neutekla?“ zeptala se Mary Jo a odtrhla moji pozornost od Christy. „Mohla ses dostat pryč.“ „Protože jsem si myslela, že je člověk,“ odpověděla jsem a ošila se. Měla jsem pocit, jako by mě viděli nahou, i když jenom sledovali záznam, o kterém jsem věděla, když jsem s Guayotou bojovala. Toužila jsem odtamtud vypadnout, Mary Jo ale čekala na lepší odpověď. „Když jsem zjistila, že neníčlověk, bylo příliš pozdě a já byla chycená v garáži. Odkud ten disk vlastně máte?“

„Přinesl ho muž z Adamova bezpečnostního týmu,“ řekla Honey. „Napadlo mě, že by bylo dobré vidět toho chlapa v akci, než se mu postavíme.“ Honey zamířila k projektoru. Myslela jsem, že ho vypne, ona ale zmáčkla REPLAY, potom mě vzala za paži a pobídla mě dolů ze schodů, zatímco mé já v nadlidské velikosti vytáhlo zpod ponku pistoli a čekalo na Guayotu. „Udělá jim dobře, když to uvidí znovu,“ řekla Honey, když jsme zamířily dolů. „Někteří tě mají za přítěž. Jenom ať tě vidí bojovat.“ „Prohrála bych, kdyby se neobjevili Adam a Tad,“ namítla jsem. „Většina z těch nahoře by prohrála, už když zaútočil jeho pes,“ opáčila klidně a vesele na mě pohlédla. „Čeho fakt lituju, je to, že nemáte kamery u vás doma a chybí tak záznam toho, jak Adam seřval Christy za to, že marnila čas hloupými řečmi, když jsi volala o pomoc. Zaplatila bych za to, abych to mohla vidět.“ „Pomohla by mi, kdyby věděla, že jsem v nebezpečí,“ řekla jsem – bylo divné bránit Christy. „Možná,“ připustila Honey, „rozhodně bych ale bývala ráda při tom, když se do ní Adam obul. To nikdy dřív neudělal, Christy totiž umí mistrně svalovat vinu na ostatní.“ Vešly jsme do kuchyně a Honey vykulila oči na Garyho. „Myslela jsem, že jsi ve…“ Honey u toho nebyla, když jsme mluvili o jeho útěku z vězení a o tom, že jsem ho viděla na místě činu ve Finley. A nikdo se jí o tom očividně nezmínil. „Rozhodl jsem se tě najít,“ přerušil ji s rošťáckým úsměvem, než mohla pronést „vězení“. „Jsi ta nejzajímavější a nejkrásnější žena, jakou jsem kdy spatřil. Napadlo mě, že bude stačit, když na mě jen pohlédneš, a už nikdy nebudu potřebovat jíst, protože mě tvůj pohled bude živit do konce života.“ „Tyhle řeči fakt fungují?“ zeptala se Honey chladně, když se vzpamatovala z překvapení. Pohlédla na Luciu, zjihla a tajně na nás kývla. Před nikým se nezmíní o tom, že Gary uprchl z vězení. „Lucio, pojďte se mnou, někam vás uložím.“ „A co bude s Cookie?“ Když se Honey zatvářila nechápavě, Lucia vysvětlila: „Se psem?“ Honey pohlédla na zbitou fenku, na mě, pak přikročila ke kredenci a vytáhla z něj misku. „Zítra ráno pošleme někoho pro psí žrádlo. Vaše ložnice má vlastní koupelnu, tam jí nalijeme vodu.“

Společně odešly a já chytila Garyho za paži, než je mohl následovat. „Raději zařaď zpátečku,“ nabádala jsem ho. Třebaže Honey přerušil, aby neprozradila, kde ho viděla naposledy, své flirtování myslel vážně – na rozdíl od škádlení Kylea a Zacka. „Honey s tebou vymete podlahu.“ Přivřel oči a potěšeně se mu prohloubil hlas. „Já vím.“ Rozhodila jsem rukama. „Varovala jsem tě. U mě potom soucit nehledej.“ Otevřely se dveře a dovnitř vešel Adam. Pomalu a s rozmyslem zadupal nohama na rohoži v předsíni, aby dostal z bot špínu. Poznala jsem, že se pohybuje opatrně, aby uklidnil svého stále rozčileného vlka. Ze stejného důvodu se choval klidně i vzadu v SUV: jeho vlkovi se nelíbilo být bezmocný, když měl někdo, za koho se cítil odpovědný, potíže. Joel pro Adama několikrát pracoval, a to stačilo, aby za něj Adam přijal odpovědnost. Opřela jsem se o pult a co nejvíce se uvolnila. Gary zvedl obočí a pohlédl do předsíně. Potom dokázal, že se v lidech vyzná lépe, než předstíral, a zaujal stejnou pozici na opačné straně kuchyně, co nejdále od předsíně. Nechal mezi nimi spoustu prostoru. Adam vešel do kuchyně, teprve až byl spokojen se stavem svých bot. Když uviděl Garyho a mě, přikročil k nám, taky se opřel o pult a z boku se ke mně přitiskl. Pohled upřel na protější stěnu, na kredenc s vystaveným starožitným nádobím, a pečlivě nevěnoval pozornost Garymu po mém druhém boku. Přerušila jsem ticho. „Tad,“ řekla jsem. Mělo mě napadnout dřív varovat ho. „Volal jsem mu, než jsem šel dovnitř. Říkal, že využije příležitosti a navštíví otce,“ odvětil Adam. „Jen ať se ho Guayota pokusí najít v Zemi víl.“ Zamračil se. „Nejsem si jistý, jak moc byl jeho odchod dobrovolný; znělo to, jako by si někdo všiml, že použil magii, a on teď musí jít a promluvit si s nimi.“ „Dostane se zase ven?“ Nesnažila jsem se skrýt úzkost. „Tad si nemyslel, že by mu chtěli dělat problémy, ne když u toho bude jeho otec. Pokud se prý ale do týdne neobjeví, možná bychom mohli vymyslet nějaký plán a osvobodit ho.“

Udržet Zeeho tam, kde by nechtěl být, by bylo dost těžké. Do rezervace odešel dobrovolně – sice nerad, přesto dobrovolně. „Možná to nebude potřeba,“ řekla jsem. Opět jsme zmlkli. Poté Adam řekl: „Guayota má Joela. Jenom člověk, kterému ti psi věřili, by je dokázal takto zabít a obětovat je jednoho po druhém, aniž by se bránili.“ „Já vím,“ potvrdila jsem. „Myslíš si, že našel způsob, jak proměnit Joela v jednoho ze svých psů, v tibicenu, jako byl ten, kterého jsi zastřelila a který se následně proměnil zpátky v člověka.“ „Ano.“ Sklonil hlavu a zavrčel. Chvíli trvalo, než opět mohl promluvit. „Joel je dobrý člověk. Nikdy by své psy nezabil, neobětoval by je, kdyby měl na výběr. Raději by zabil člověka než psa.“ „Souhlasím.“ Věděl to každý, kdo kdy mluvil s Joelem o jeho psech. „Šli jsme po Joelových stopách opačným směrem,“ řekl Adam. „Joel a Guayota zamířili napřed ke kotcům. Joel zabil psy, pak v podobě tibiceny zdemoloval ložnici.“ „Ano,“ souhlasila jsem. Dům neponičil Guayota. Kdyby měl takový vztek jako zvíře, které zničilo ložnici, spálil by to místo na popel. „Šel po své ženě a ta tam nebyla. Zareagoval jako rozzuřené teritoriální zvíře.“ Měl vztek na Guayotu a obrátil ho proti věcem, které miloval. Zamrkala jsem a potlačila slzy nad špatností celé věci. „Některé oběti mají větší cenu než jiné,“ řekl Gary. Adam na Garyho stále nepohlédl, ale kývl. „Tvor, který zpustošil ložnici, byl mnohem nebezpečnější než pes, kterého jsi zastřelila. A větší.“ „Byl to kožoměnec jako Guayota.“ Nehádala jsem. Viděla jsem stopy po drápech na stěnách. „Joela pravděpodobně zpátky nedostaneme,“ pravil Adam. Slyšela jsem vinu v jeho hlase a věděla jsem, že to mu vadí nejvíce. Přimhouřila jsem oči a pohlédla na něj. Mohla bych se s ním celou noc hádat, že nemá důvod cítit se kvůli Joelovi provinile a že o Guayotovi nevíme dost na to, abychom prohlásili Joela za ztraceného. Mohli jsme vyzkoušet mnoho alternativ, než to vzdáme. Někdy ale bylo lepší vydat se jinou cestou.

„Kdybych nezabila tibicenu, nepotřeboval by náhradu. Kdybych nezašla za Luciou, možná by Joela nevystopoval.“ Pokud ovšem nepřišel na způsob, jak vypátrat lidi spojené s Kanárskými ostrovy. „Pokud jste se mnou skončili,“ ozval se Gary, „půjdu.“ Adam na něj pohlédl. „Ještě počkej.“ Mně řekl: „Víš, že to není tvoje vina.“ „Vím,“ přitakala jsem. „Pokud si ale máme sypat popel na hlavu, pak nesu větší podíl viny.“ Podrážděně zabručel. „Fajn.“ „Fajn.“ Adam se zhluboka nadechl a já cítila, jak zahalil pláštěm civilizace bestii, která toužila něco, cokoli zabít, protože Adam a jeho vlk byli zajedno ve své oddanosti vůči spravedlnosti, a její porážka je dokázala rozzuřit. Nadechl se podruhé a plášť se usadil pevněji na místě. Garymu řekl: „Moc jsi nám pomohl. Ovšemže můžeš jít, kdykoli budeš chtít. Máš kam?“ Gary rozpřáhl ruce a zavrtěl hlavou. „Já jsem v pohodě, chlape. Jsem zvyklý toulat se sám. Bez urážky, vy dva máte v patách potíže a já bych byl raději co nejdál.“ „Zůstaň přes noc.“ Adam vypadal unaveně. Nebylo zas tak pozdě – jen něco po půlnoci – mohli za to mrtví psi, zbytečná vina a boj o sebekontrolu. „Zítra ráno ti seženeme peníze a možná i nějaký dopravní prostředek. Být na útěku je těžké. Využij úkryt, když ti ho nabízíme.“ „Nechcete mě tady,“ namítl Gary. „Máte potíže a já působím další.“ „Za patnáct minut dorazí pizza,“ řekla Honey bryskně, když se vrátila do kuchyně. Určitě Garyho slyšela a možná i Adama. „Najez se. Zůstaň přes noc – a pak už ti nikdo nebude bránit v tom utéct tak daleko a tak rychle, jak jenom budeš chtít.“ „Nejsem zbabělec,“ bránil se. „Jenom jednám chytře.“ Nezajímalo ho, co si o něm myslíme já s Adamem. Honey zvedla obočí. „To jsem ani netvrdila. A ani si nemyslím, že jsi hloupý. Najez se. Vyspi se. Uteč. V tomhle pořadí, protože s plným žaludkem a po dobrém spánku se utíká rychleji.“ „Dobrá,“ řekl. „Dobrá. Odejdu zítra, děkuju.“ Uvědomila jsem si, že to Honey ho přiměla zůstat. Byla příliš chytrá, než aby to nepochopila, rozhodla se to ale ignorovat.

Raději se obrátila na Adama. „Warren nám řekl, co se dneska večer stalo u Mercy v garáži, potom jsme se podívali na video.“ Pohlédla na mě a usmála se, dál ale hovořila s Adamem. „Když ti sem muž z tvého bezpečnostního týmu hodil disk se záznamem Mercyina boje s Guayotou, napadlo mě, že by bylo užitečné vidět, proti čemu stojíme. Mám to nahoře, pokud se chceš znovu podívat.“ „Zítra,“ řekl. „Zčásti jsem byl u toho. Stačí, když se na to podívám zítra.“ Honey pohlédla na mě, mluvila ale s Adamem. „Na křehkého skoročlověka si nevedla zle.“ „Každý boj, který přežiješ, je dobrý boj,“ pravil Gary. „Přesto asi zajdu nahoru a podívám se, před čím vlastně utíkám.“ V hlase měl náznak hořkosti a Honey na něj pohlédla. Zvedl ruce na znamení, že se vzdává, a zakřenil se. „Zítra. Před čím zítra uteču. Dneska mám náladu na film.“ Otočil se, mrkl na mě a zamířil ke schodům. Vrazil přitom málem do Christy, která zrovna vcházela do kuchyně. „Hej, krasavice,“ řekl a zastavil se, když ho ale nevzala na vědomí, zakřenil se a šel dál. Christy zamířila k Adamovi, jako by tam nikdo jiný nebyl. „Je to tvoje vina,“ prohlásila záštiplně. „Cítila jsem se hrozně, protože jsem sem přitáhla své potíže, a byla to tvoje vina.“ „Opatrně,“ zamumlala jsem, ona mi ale nevěnovala pozornost – což bylo hloupé. „Měla jsem to vědět, když zemřel Troy.“ Chvíli trvalo, než mi došlo, kdo Troy je, nikdy jsem jméno jejího zavražděného přítele neslyšela. „Těla se kolem mě kupí jenom tehdy, když jsou do toho nějak zapletení vlkodlaci,“ pokračovala. „Juan Flores není vlkodlak,“ namítla jsem zase tiše a opět se zdálo, že mě neslyšela. Adam mlčel. Zhluboka se nadechl a prostě akceptoval její slova. Poprvé jsem na vlastní oči viděla jejich hádku. Sledovala jsem, jak ho zahrnuje vinou, a pochopila jsem, že naše hádky si Adam užívá skoro stejně jako já. Když jsme se hádali my, řval a pronásledoval mě a bránil se. Netvářil se netečně a nečekal na další ránu. Přijetí odpovědnosti za životy jiných bylo součástí alfova bytí, Adamovou součástí, a ona to uměla velice, velice dobře využít proti němu.

Po tvářích se jí téměř umělecky kutálely slzy. „Snažila jsem se, opravdu, přesto jsem nakonec musela utéct. Nemůžu se tě ale zbavit, zbavit se netvorů. Pronásledují mě, kamkoli jdu, a je to tvoje vina.“ Adam se odmítal bránit. Honey se objala pažemi a odvrátila se. I Honey věřila, že je netvor, proto Christyin jed trávil i ji. Dost. „Adam tě nenutil vyspat se úplně cizím chlapem jenom proto, že byl krásný a bohatý,“ řekla jsem chladně a tentokrát nahlas. V domě nebyl jediný vlk, který by Christy neslyšel, takže si mohli poslechnout i mě. „Nepleť se do toho,“ vyštěkla na mě a marně si utírala tváře. „Nic ti do toho není.“ „Když obviňuješ Adama, který se podle mě provinil jenom nedostatkem vkusu, když jde o ženy, pak to moje věc je,“ odpověděla jsem. Honey si odkašlala. „Uvědomuješ si, že jsi taky jeho žena, že ano?“ Zvedla jsem obočí. „V mém případě naštěstí netuší, jak přestřelil – a pokud tomu budu moct zabránit, ani to nikdy nezjistí.“ Adamovi se do očí vrátil život, potměšilý lesk, a já spatřila první náznak dolíčku. Lepší, pomyslela jsem si, lepší. Christy věděla, že ztratila kontrolu. Přimhouřila oči a slzy zmizely. „Juan po mně šel kvůli Adamovi.“ „Vyspala ses s úplným cizincem,“ odsekla jsem. „Není to Adamova vina, že jsi,“ Jesse, Ben a Darryl sešli dolů ze schodů, proto jsem ji nenazvala děvkou, „hloupá.“ „Byl přítel mojí nejlepší kamarádky,“ namítla. „Bohatý, šarmantní a pohledný, nebyl ‚úplný cizinec‘. Nemohla jsem vědět, že je netvor.“ „Nevěděla jsi o něm ani tolik, aby ho Warren mohl najít. Nevěděla jsi, kde žije ani ze které země pochází. Vsadím se, že ses ani nezeptala, jestli je ženatý, než ses za ním pustila. Jak dlouho jsi ho znala, než jsi s ním skončila v posteli? Hodinu?“ Asi nebylo fér použít proti ní to, co mi Jesse řekla o její zálibě v mužích, ani ona ale nejednala fér. Její slzy byly švindl, a až si uvědomí, kolik členů smečky postává v kuchyni za ní, určitě je znovu použije. „On oslovil mě,“ bránila se – ale lhala. „Jsi úplně pitomá? Jak dlouho jsi žila s vlky?“ zeptala jsem se nevěřícně. „Uvědomuješ si, že většina lidí v téhle místností ví, že lžeš, že ano?“

Pitomá. Nebyla pitomá, jenom zahleděná do sebe a nerozvážná. Nechtěla, aby o ní lidé smýšleli ve zlém, proto lhala. Odstoupila jsem od ní, protože mě dráždilo, že velká část mě pořád toužila hrát fér, místo aby ji roztrhala na kusy za to, jak se navezla do Adama. Cítila jsem, že je to neloajální k Adamovi. Cítila jsem, že se od ní nechávám zmanipulovat, abych ji litovala. Když jsem se otočila zpátky ke Christy, uviděla jsem za ní stát Jesse. Byla Christyina dcera a já bych neudělala nic, čím bych jí ublížila. Když jsem teď měla dobrý důvod svoji sokyni nezničit, vrátila jsem se zpátky a zastavila se přímo před ní. „Podívej.“ Snažila jsem se, aby to znělo jemně. „Nikoho nezajímá, jestli se vyspíš s celým fotbalovým týmem, i když žádného z hráčů neznáš a všichni jsou o polovinu mladší.“ Zopakovala jsem svá slova, aby v nich slyšela pravdu: „Nás to nezajímá.“ Christy zbledla, jako bych ji upřímně ranila, a já si přebrala, co jsem řekla. „To ale neznamená, že nás nezajímá, když ti některý z nich ublíží. To je něco úplně jiného. Zavolej, a my se o něj postaráme. Musíš ale přestat svalovat vinu na ostatní.“ „Nebyla to moje vina,“ řekla tiše a naprosto tomu věřila. Potom ale zaměřila svůj jed na mě a zvýšila hlas. „Nebyla to moje vina. Nebyla.“ „Juan po tobě jde, protože ses s ním vyspala a pak jsi utekla,“ řekla jsem, potom jsem ale začala přemýšlet o tom, co to znamená. „Kdybys mu na rovinu řekla, že o něj nemáš zájem, možná by tě nechal na pokoji.“ Uvažovala jsem. „Kdyby po sobě všude nechával těla, Warren by na to přišel. Nikdo ale nezemřel a nic neshořelo, dokud jsi neutekla.“ Věděla jsem, že žádná těla neexistovala, protože Warren pátral po obětech podobných těm v Tri-Cities. Proč tomu tak asi bylo? „Není to tvoje vina,“ řekla jsem jí, „je to ale zajímavé.“ Zírala na mě se zaťatými pěstmi. „Vyspala se s ním i tvoje kamarádka?“ zeptala jsem se. Christy byla soutěživá. Věděla jsem to, protože Jesse tvrdila, že se Christy vyspala s mužem své nejlepší kamarádky, jen aby dokázala, že může. Možná provedla totéž s milencem své nejlepší kamarádky, tedy za předpokladu, že Flores byl jejím milencem. Bylo mi to ukradené. Jenom jsem potřebovala vědět, jestli spal Flores i s jinými ženami než s Christy.

Christy neodpověděla, zrůžověly jí ale tváře, což mi prozradilo, že jsem trefila do černého. Ve všech ohledech. „A ji nepronásledoval?“ „Ne,“ zašeptala. „Nepronásledoval. Po jedné noci s ní skončil. Byla kvůli tomu dost zahořklá. Ona ale nemá bývalého manžela, který je vlkodlak.“ Nezdálo se mi, že by Guayotu zajímalo, že Adam je vlkodlak, prostě chtěl Christy zpátky. Proč ale pronásledoval Christy, a ne její kamarádku? Co bylo na Christy jiného? Ta otázka se mi rozléhala hlavou, když jsem odpovídala na její poslední štiplavou poznámku. „Adam má s celou věcí společného jen to, že ses před Juanem chlubila, že jsi bývala ženou alfy, abys ho upoutala.“ Juan věděl, že Adam je vlkodlak a Christyin bývalý muž. Možná si ho prověřil, ale na tom, jak se Adamovi postavil, bylo něco soutěživého. Takovou soutěživost obyčejně vyvolá jen to, když se žena chvástá před svým současným milencem tím bývalým. Neodpověděla, takže jsem věděla, že i tentokrát jsem trefila do černého. „Tomu chlapovi o vlkodlaky vůbec nejde,“ řekla jsem. Guayotu nezajímalo, co Adam je, nezajímal ho vůbec, šlo mu jen o to, že stojí mezi Christy a jím a že býval Christyin muž. „Blahopřeju, Christy. Narazila jsi na jednu z podivností, které úhledně nezapadají do kategorie fae ani vlkodlaků.“ „Divných jako ty,“ prohlásila Christy. „No, ano,“ souhlasila jsem. „To je snad samozřejmé. Na jednu z podivností, jako jsem já.“ „A co vlastně jsi?“ Netušila jsem, že to neví, nemínila jsem ale dovolit, aby změnila téma rozhovoru. Ne, když jsem získávala zajímavé informace o Guayotovi, a ne, když se Christy pořád snažila svalit vinu na někoho jiného, na Adama. „O mě tady nejde,“ opáčila jsem. „Zeptej se mě někdy jindy a já ti to povím. Takže jsi Juana zaujala, protože si ale umíš všímat divných věcí a nepovažuješ je za nemožné jako někdo, kdo nebyl vdaný za vlkodlaka, asi sis uvědomila, že Juan není jenom bohatý mužský, ale že vůbec není člověk. Děsil tě – ale ne svojí majetnickostí. Děsil tě stejně, jako tě předtím děsil Adam. Kdyby byl Juan Flores přesně tím, za koho se vydával – znuděným mladým obchodníkem, který spal

s každou hezkou ženskou, která se mu vrhla do cesty – bylo by to v pořádku. Místo toho ses dala dohromady s mužem, který byl něčím mnohem víc, než se na první pohled zdálo. To tě vylekalo, a proto ses dala na útěk.“ „Řízl se do ruky,“ řekla tiše. „Rána se zahojila jako Adamovy šrámy a modřiny.“ Zavřela jsem oči. Věděla, že není člověk, věděla to, a nevarovala nás. „Proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se Adam a jeho slova zněla ublíženě. „Myslela sis, že bychom ti nepomohli?“ Já se ublíženě necítila. Zaťala jsem ruce v pěst, protože jsem ji toužila praštit za to, že nás ohrozila – a neřekla nám všechno, co věděla. „Nevěděla jsem, že existují ještě jiní tvorové,“ řekla. „Fae jsou zavření tam, kam patří. Upír nebyl. Proto jsem si myslela, že je vlkodlak.“ „Tak proč jsi nám to neřekla?“ ozvala se Mary Jo ze dveří kuchyně. Christy se otočila a uvědomila si, že ji neposloucháme jenom Adam, Honey a já. Jesse, Ben, Darryl a Auriel stáli v kuchyni a za nimi, ve dveřích, v chodbičce a na schodišti, se shlukl zbytek vlků. Mlčky poslouchali, dokud Mary Jo nepromluvila. „Protože by to znamenalo, že si za to může sama,“ řekla jsem Mary Jo a všem ostatním. „Protože dokud neviděla video, opravdu si myslela, že je vlkodlak a po ní jde, protože se před ním chvástala tím, že jejím bývalým je Adam, slavný vlkodlak. Věřila, že právě její řeči o Adamovi ho přiměly pronásledovat ji – aby se pomstil alfovi Smečky columbijského poříčí. Myslela si, že kdyby mu neřekla o Adamovi, nešel by po ní. Myslela si, že je to její vina, že Juan ví o jejím spojení s Adamem, a nechtěla, aby to někdo věděl.“ A taky si myslela, že nebýt Adama, Juan Flores by ji prostě nechal jít – což by znamenalo, že by to opět byla Adamova vina. Věřila, že za všechno může Adam, jinak by totiž musela přiznat svoji chybu. „On ale není vlkodlak,“ řekla Christy. „Takže nemůžu za to, že zabil Troye, spálil můj dům a zabil všechny ty ženy tady.“ „Ne,“ řekla jsem unaveně. „Není to ničí vina, Christy. Svým vzhledem a následným útěkem jsi v něm spustila nějakou psychotickou epizodu. Zasedl si na tebe a začal tě pronásledovat. Není to tvoje vina.“ Hleděla jsem na ni, dokud nesklopila oči. „Ale ani Adamova.“

Auriel ke Christy přikročila a objala ji kolem ramen. „Je dobře, že jsi mohla přijít za námi,“ řekla. „Jiná žena by takové štěstí neměla.“ „Je to moje vina,“ prohlásila Christy a věřila tomu, protože věděla, že si tímto přístupem získá nejvíce lidí. To byl jeden z Christyiných darů, schopnost změnit postoj, kdykoli z toho mohla něco vytěžit. Zabořila hlavu do Aurielina ramene a hlasitě se rozplakala. „Byla jsem tak hloupá, že jsem mu věřila.“ Zastřelte mě někdo, pomyslela jsem si. Věděla jsem, že jakmile bude mít publikum, spustí vodopád slz. Jesse se na mě napjatě usmála a vyklouzla z kuchyně, aby unikla matčiným teatrálním výstupům. Vyhledala jsem Adama. „Já si taky myslím, že za to může,“ zamumlala jsem nevrle a tiše, ale zase ne tak tiše, aby má slova unikla vlčím uším. Žádný z vlků, kteří se shlukli okolo Christy, ale mým směrem nepohlédl – i s dobrým sluchem musíte napřed poslouchat. Adam mě políbil na hlavu a přitáhl si mě blíž, až jsem se mu zády opírala o hrudník. Přiblížil ústa k mému uchu. „Dobrá. Pokud si budeš pamatovat, že to neznamená, že to je její vina.“ Přestože měl ústa těsně u mého ucha, neobtěžoval se šeptat. „Pokud si ty budeš pamatovat, že i když se snaží falešným pocitem viny vyždímat z ostatních soucit – doopravdy žádnou odpovědnost necítí,“ řekla jsem. „Jen v tuto chvíli.“ „Zní to, jako bys znala naši Christy stejně dobře jako ti, kdo s ní žili,“ řekla Honey a v gestu solidarity se o nás lehce opřela ramenem. Zadívala se na smečku a řekla: „Aspoň někteří.“ Ben stojící na opačné straně smečky, která chlácholila Christy, se cynicky usmál. Ani on se nesnažil Christy utěšit. Po chvíli dorazila pizza a ukončila konejšení ubohé Christy. Pizzerie obvykle tak daleko na předměstí nerozváží, ukázalo se ale, že Honey měla dohodu s jednou restaurací v Kennewicku – dohodu, jejíž součástí byl příplatek za pizzu a velké spropitné pro řidiče. Jídlo bylo večerkou, a jakmile byl spořádán poslední kousek pizzy, všichni šli na kutě na místa, která jim Honey přidělila. Adam a já jsme se uložili v obýváku. Jesse zůstala s matkou v obrovském pokoji nahoře, kde se rozhodly podívat na nějaký katastrofický film ze sedmdesátých let, který právě vyšel na DVD.

„Má to i svoji dobrou stránku,“ prohlásil Adam, když jsme spolu stáli nad nafukovací matrací opatřenou napínací plachtou, polštáři a přikrývkou. „Máme pokoj jenom pro sebe.“ Posadila jsem se na matraci a pohlédla na něj. „Nejsou tu dveře, takže žádná zábava nebude.“ Zvuky filmu se nesly dolů do pokoje. Všichni nahoře, tedy aspoň všichni, kdo nebyli lidmi, uslyší všechno, co tady dole řekneme – nebo uděláme. Adam se usmál a plácl sebou vedle mě. Nafukovací matrace pod jeho tíhou nadskočila a pokusila se mě shodit, proto jsem se natáhla, abych udržela stabilitu. „Stejně jsem příliš utahaný, než abych se o cokoli pokoušel,“ přiznal, lehl si vedle mě a vzal mě za ruku. „Jestli tě to utěší, moc toho nenaspíme. Musíme brzo vstát a navštívit naši právničku.“ „Na to jsem úplně zapomněla,“ řekla. „Připadá mi to, jako by od té chvíle uplynula už celá věčnost.“ Sevřel mi ruku tak pevně, až to zabolelo, pak stisk polevil. „Bál jsem se, že tě zabije, než se tam dostanu,“ řekl. „Jo,“ souhlasila jsem, zároveň jsem se ale snažila, aby to znělo, jako by o nic nešlo. „Já taky.“ „Už to znovu nedělej.“ „Dobře,“ potvrdila jsem ochotně. „Jak často se může stát, že mě v dílně napadne bůh sopek?“ Zasténala jsem. „Ne že by toho z mojí dílny moc zůstalo.“ „Jsi pojištěná,“ řekl Adam. Povzdychla jsem si. „Akt boží vůle pojištění nekryje,“ namítla jsem. „Jsem zvědavá, jestli se pokusí najít způsob, jak tu formuli o Bohu jako Bohu aplikovat i na boha sopek.“ „O Bohu jako Bohu,“ řekl Adam pobaveně. „To si musím zapamatovat. Když už mluvíme o věcech k zapamatování.“ Už nepůsobil vůbec pobaveně. „Líbí se mi, když mě bráníš. To se mi zatím často nestávalo.“ „Tvůj hlas,“ řekla jsem a on se šťastně zasmál, i jeho smích ale měl drsný sexuální podtón. Překulil se na mě a začal mi okusovat čelist. „Máš ráda moje tělo,“ řekl mi, „máš mě ráda zpoceného a ráda sleduješ moje břicho, když dělám sklapovačky.“ „Hej,“ obořila jsem se na něj a snažila se, aby to vyznělo uraženě, „to jsem ti nikdy neřekla.“

Znovu se zasmál. „Zlatíčko, tvoje oči to říkají pokaždé, když je ode mě nedokážeš odtrhnout, a ty to víš. Ale,“ opět se zasmál a hlubokým, vrčivým hlasem, který byl jeho tajnou zbraní, dodal: „Fakt se ti líbí, když mluvím takhle.“ „Nejsou tu dveře,“ vyjekla jsem. „Určitě sem vpochoduje, a navíc s sebou vezme Jesse.“ Adam strnul a doopravdy zavrčel. „Máš pravdu. Máš pravdu. A mě to skoro nezajímá.“ „Jesse,“ připomněla jsem. „Jesse,“ souhlasil, zasténal, překulil se – břišní svaly se mu přitom hezky zavlnily – a zvedl se na nohy. Začal se svlékat a ani se neobtěžoval skrýt své vzrušení. Pokud sem Christy vejde, bude ji čekat pěkná ukázka toho, co zahodila. „Klidně se připrav na spaní,“ řekl mi nabručeně. „Brzy bude ráno.“ „Zůstanu oblečená,“ odpověděla jsem podobně nabručeně. „Nejsou tu dveře, takže každý bude mít pocit, že sem může prostě nakráčet a otravovat tě.“ Tím všichni jsem myslela Christy. „Nemíním riskovat.“ „Pokud sem vlezou, pak si zaslouží vidět, co uvidí,“ řekl Adam, když byl nahý, a přehodil přikrývku přes matraci a přese mě. Házel jsem sebou, až jsem ležela správně otočená. Potom jsem si stáhla deku z obličeje, zatímco on si pod ni vlezl. Přitulil se ke mně a oba nás obklopil jeho pach. Už jsem napůl spala, když mě něco napadlo. „Je zlomený,“ řekla jsem Adamovi. Adam zabručel. Když jsem nic víc neřekla, zasmál se. „Dobrá, Mercy. Kdo je zlomený?“ „Guayota, Flores, ať už se jmenuje jakkoli,“ řekla jsem. „Dokud nenarazil na Christy, žil si v moderním světě úplně normálně. Než mu připomněla někoho, koho kdysi dávno ztratil.“ Adam chvíli zamyšleně mlčel. „Protože jsme neobjevili žádná další těla.“ „Warren by je určitě našel, kdyby existovala, ne?“ zeptala jsem se. „Warren nebo kamarádi v DEA,“ přitakal. „Ženy, co zabil, které mi ukázal Tony, všechny vypadaly jako Christy,“ vysvětlila jsem. „Věříš v reinkarnaci?“

Adam napřáhl ruku a přitáhl si mě blíž. „Věřím, že Guayota je velice starý a Christy v něm něco spustila. Sama nejlíp víš, jak to chodí se starými vlky. Jsou v pořádku – a najednou se zblázní.“ „Pořád si myslím, že bychom mu měli Christy prostě vydat,“ pravila jsem. „Ne, nemyslíš,“ řekl mi pevně. „Byl jsem u tvého proslovu v kuchyni, pamatuješ?“ „Kdybychom mu Christy vydali,“ přemlouvala jsem ho, „mohli bychom je navštěvovat na Kanárských ostrovech.“ „Jako chce Lucia navštěvovat Joelovu matku?“ zeptal se. „Když mu Christy dáme, nic to nevyřeší, Mercy. Se starými, zlomenými tvory se nedá rozumně vyjednávat. Jakmile začal jednou zabíjet, nepřestane s tím. A pak je tu Joel.“ Povzdychla jsem si. „Asi máš pravdu. Myslím ale, že budeme litovat, že Tad nešel s námi namísto do Země víl.“ „Tad neměl moc na vybranou,“ opáčil Adam. „Něco už vymyslíme.“ Což znamenalo, že taky nevěděl, jak Guayotu zabít, to ho ale nezastaví. Věděla jsem, že se nás Christy pokusí rozdělit, ani mě ale nenapadlo, že by při tom mohla Adamovi přivodit smrt. Ležela jsem celá napjatá vedle něj a cítila se mizerně. Třebaže jsem chtěla, nemohla jsem obviňovat Christy. Prostě jsme všichni měli smůlu. „Takže,“ prohodil Adam vesele, aby změnil téma, „už víš, co řekneš Beauclaireovi, až si za dvě noci přijde pro hůl?“ „Ano,“ odpověděla jsem. „Povím mu, že klidně může srovnat TriCities se zemí, když přitom dostane i Guayotu. Ty, Jesse a já potom můžeme vyrazit na výlet do Portlandu a překvapit moji mámu.“ „Mercy,“ řekl káravě. „Dobrá,“ pravila jsem. „Za mámou nemusíme. Můžeme jet do Montany.“ „Mercy,“ zopakoval. „Byli jsme v průšvihu už dřív. Dopadne to dobře. Jsi unavená, jinak bys nebyla tak rozrušená.“ Přitáhl si mě na sebe a trpělivě čekal, dokud jsem se neuvelebila. „Běž spát,“ řekl. „Zítra ráno bude všechno vypadat líp.“ Už jsem skoro spala, když zamumlal: „A pokud ne, pozveme sem tvoji mámu, aby se vypořádala s Guayotou i s Beauclairem.“ ***

Někdy v průběhu noci jsem se svalila z Adama i z matrace na podlahu. Možná jsem se právě proto vzbudila. Možná proto, že se mi zdál sen, ve kterém jedl Guayota u stolu v mé kuchyni spolu s Christy a mojí mámou. Mluvili o květinové zahradě a jedli avokádový salát, takže nevím, proč mě to vyděsilo, když jsem se ale vzbudila, srdce mi bušilo a byla jsem trochu zpocená. Posadila jsem se a promnula si zátylek, abych se zbavila napětí ze snu – a taky bolesti z toho, jak jsem se praštila hlavou o dřevěnou podlahu. „Mercy?“ Adamův hlas mě uvolnil víc než masáž a zahřál mě jako teplý kabát za chladné noci. „Špatné sny.“ Měla jsem sucho v krku. „Chceš si o tom promluvit?“ Překulila jsem se na všechny čtyři, sklonila se k němu a políbila ho. Pak jsem zaváhala a políbila ho ještě jednou. Adamovy polibky vždycky stály za opakování. Kdyby mezi námi a Christy byly dveře… Trochu udýchaně jsem odpověděla: „Není potřeba. Zajdu si pro sklenici vody a hned jsem zpátky.“ Hovořila jsem šeptem, abych nikoho neprobudila. Kývl, zabořil mi ruku do vlasů a přitáhl si mě blíž ke třetímu polibku. Potom se usmál, pustil mě a zavřel oči. Fakt, fakt moc jsem si přála, abychom byli za zavřenými dveřmi – anebo abych byla větší exhibicionista. Pořád jsem byla oblečená – bez soukromí jsem se nemínila svléknout a dát Christy šanci říct něco, čeho bychom později obě litovaly. Stačilo zapnout si džíny a byla jsem připravená čelit každému, kdo by se v tuto noční dobu toulal domem. V kuchyni jsem se napila vody, vyhlédla z okna – a strnula jsem. Na střeše Adamova SUV seděl muž, zakláněl hlavu a pil z lahve. Na sobě měl otrhané džíny, kovbojské boty a bílé triko. Byl příliš daleko, než abych ho viděla polykat, láhev ale držel nějaký čas zvednutou. Podle toho, jak si ji odtáhl od rtů, jsem poznala, že ji celou vypil. Utřel si ústa hřbetem ruky, pohlédl mým směrem a nedbale mi lahví zasalutoval. Měsíc měl za zády, takže mě za oknem v tmavé kuchyni neměl vůbec vidět. Vylila jsem zbytek vody ze sklenice a postavila ji do dřezu. Moje boty stály pořád v předsíni, kde jsem je nechala. Vklouzla jsem do nich a šla si promluvit s Kojotem.

10.

„

G

ary Laughingdog se zmínil o tom, že bych měla zkusit být

zajímavá, pokud tě chci vidět,“ řekla jsem Kojotovi, když jsem se přiblížila na rozumnou vzdálenost k SUV. Kojot se zasmál. „Ten se mi snaží celý život vyhýbat.“ Bílé triko ostře kontrastovalo s jeho dlouhým černým copem staženým růžovou gumičkou. „Možná kdyby po tvojí návštěvě neskončil ve vězení, měl by větší zájem o to vidět tě,“ nadhodila jsem a snažila se necivět na gumičku. Visela z ní na řetízku bílá ovečka a já si byla docela jistá, že si ji vzal jenom kvůli mně. Nezvedla jsem ruku a nedotkla se té, která visela na mém krku. „Gary potřebuje, aby mu někdo občas obrátil život vzhůru nohama,“ řekl Kojot a pak říhl tak dlouze a hlasitě, jako by mu bylo třináct a snažil se udělat dojem na třídu plnou holek. „Pokud kvůli tobě já nebo někdo z mých blízkých skončíme ve vězení, zaplatíš za to,“ varovala jsem ho vážně. Zakřenil se, napůl sjel, napůl slezl dolů z SUV a postavil se na nohy. Prázdnou láhev nechal na střeše vozu. Bryskně vykročil pryč po příjezdové cestě. Když jsem se nevydala za ním, otočil se, šel pozpátku a mávl na mě, abych se k němu připojila. Jak se otočil, zhoupl se mu cop a malá ovečka s jeho pohyby poskakovala. Nemínila jsem se o té pitomé ovci zmínit, protože jsem si byla jistá, že chtěl, abych se o té pitomé ovci zmínila.

„Pojď. Pojď,“ řekl. „Pojď se se mnou projít.“ Kdybych od něj nepotřebovala laskavost, možná bych zůstala na místě. Něco jsem od něj ale chtěla – a nebyla jsem proti trochu se protáhnout a setřást ze sebe strach a zoufalství, které ve mně zanechala noční můra. Naše kroky křupaly na suché hlíně a štěrku. „Nechápu, proč jsi tak odhodlaná tahat se s vlkodlaky. Mají tolik pravidel. A ty,“ střelil po mně rozesmátým pohledem, „je stejně jako já nejraději porušuješ.“ Procházka po opuštěné silnici ve tmě nutila k zamyšlení. Obzvláště když ona opuštěná silnice byla příliš dlouhá, příliš neznámá, a dokonce i v tuto noční hodinu příliš opuštěná. Což byla patrně Kojotova vina. Nakonec jsem řekla: „Já nevím. Cílem pravidel, která vlkodlaci dodržují, je ochránit lidi.“ „Ochránit.“ Ochutnal to slovo. „Ochránit.“ Nakrčil nos. „Kdo chce žít v bezpečí? Nevšiml jsem si, že bys ty utíkala do bezpečí.“ Kousla jsem se do jazyka. Já měla ráda bezpečí. Být v Adamově náruči znamenalo být v bezpečí. Mluvit s Kojotem bezpečné nebylo – a kde jsem byla? No, asi měl pravdu. „Bezpečí je dobré,“ opáčila jsem. „Ne vždycky, ne. Ale někdy je lepší než voda v poušti.“ Hrubě si odfrkl. Přemýšlela jsem o pravidlech a vlkodlacích. Ohlédla jsem se přes rameno, Honeyin dům jsem ale neviděla – vlastně žádný dům. Kojot rozhodně něco dělal. Doufala jsem, že Adam hned zase usnul a neslyšel mě otevřít zadní dveře. Dělal by si starosti. „Pravidla chrání lidi, které mám ráda,“ řekla jsem a stále přemýšlela o Adamovi. „Pro mě je důležité, aby oni byli v bezpečí.“ Kývl, jako bych řekla něco chytrého. Potom pravil: „A když je pravidla ochránit nedokážou, porušíme je.“ S tím jsem mohla souhlasit – a skoro jsem souhlasila. Kdyby se netvářil tak samolibě, udělala bych to. Napadlo mě, jaká pravidla se chystal porušit on. „Přiznej to,“ řekl, když jsem neodpověděla. „Přiznej. Dodržovat všechna pravidla je nudné. Pověz mi, že nechceš Christy potají ukrást deku – přilít projímadlo do jejího až příliš chutného jídla.“ „Nejsem dětinská,“ opáčila jsem. „Ani malicherná.“ „Ne,“ souhlasil smutně. „Což je škoda.“

„A odkud víš, jak dobré její jídlo je?“ Jen se usmál a šel dál. Zhluboka jsem se nadechla. Nadešel čas zeptat se na hůl. Dala jsem mu ji jako dar a on si ji vzal jako laskavost. Nevěděla jsem, jak zareaguje, když ho požádám, aby mi ji vrátil. „Tady je,“ zajásal Kojot, rozběhl se a ta pitomá ovce s každým jeho krokem poskakovala. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla, Kojot se ale držel přede mnou. Nevěděla jsem, o kom mluví, nijak mě ale nepřekvapilo, když asi po minutě nebo dvou silnice zahnula a přímo uprostřed ní najednou seděl zády k nám Gary Laughingdog. Zastavila jsem se vedle něj, Kojot ho ale obešel, aby na něj Gary musel pohlédnout. „Nenávidím tě,“ řekl Gary procítěně. Sebral malý kámen a trefil jím sloupek u silnice. Zvedl další, vyhodil ho do vzduchu a opět ho chytil. Kojot zaklonil hlavu a rozesmál se. „Přemýšlel jsem, jak dlouho v té šedé krabici zůstaneš. Dříve jsi jim nedovolil, aby tě drželi takovou dobu.“ „Věděl jsem, že jsem tam před tebou v bezpečí,“ řekl a se sotva kontrolovaným násilím hodil kamenem, „proto jsem plánoval zůstat tam, dokud to půjde. Vyhnalo mě odtamtud svědomí.“ „Svědomí,“ pronesl Kojot. On a Gary Laughingdog vypadali skoro stejně. „Zajímalo by mě, odkud ho máš.“ „Přestaň ho trápit,“ udeřila jsem na něj přísně. Gary se pootočil a pohlédl na mě. „Pověz slunci, ať přestane vycházet.“ Postavil se a oprášil si zadní část džínů. „Vypadá to, že ses stala zajímavou, Mercy. Musela jsi ho ale nechat, aby do celé věci zatáhl i mě?“ „Mám pro vás dárek,“ prohlásil Kojot vznosně. „Pojďte, děti.“ Vydal se pryč po silnici. „Raději bychom měli poslechnout,“ řekl Gary hlasem prosáknutým zkušeností. „Když to neuděláme, ze tmy vyrazí něco strašného a začne nás to honit. Buďto skončíme mrtví, nebo tak jako tak uděláme, co chce. Spoluprací si ušetříme spoustu problémů.“ Kojot se zahihňal. „Co?“ obořil se na něj Gary podrážděně. Kojot se otočil a šel pozpátku. Zvedl ruku. „Ty.“ Zvedl druhou a podržel ji tak daleko od té první, jak jen mohl. „Spolupráce.“

Gary se na něj zašklebil. Kojot mu oplatil stejným a já si všimla, že jejich oči mají totožný tvar. Potom se Kojot opět otočil směrem, kterým šel. Gary se ho chystal následovat, já mu ale zastoupila cestu a zavrtěla jsem hlavou. Počkala jsem, dokud se Kojot nevzdálil natolik, abychom si mohli promluvit v relativním soukromí, teprve pak jsme vykročili. Relativním proto, že jsem si byla jistá, že nás Kojot pořád slyší; nebyl zas tak daleko. „Proč nespíš?“ zeptala jsem se Garyho. „Protože utíkám před zákonem a v pokoji se mnou spal právník,“ řekl procítěně. „Kyle by tě neudal.“ Gary zavrtěl hlavou. „Nakonec zjistí, kdo jsem, a jestli nebude chtít přijít o licenci, bude mě muset udat.“ Chvíli šel, pak řekl: „Nechci, aby se kdokoli z vás dostal do problémů kvůli tomu, že ukrýval uprchlého trestance. Udělal jsem, co jsem musel, řekl vám všechno, co jsem věděl. Nadešel čas vypadnout. Není to poprvé, co jsem na útěku před zákonem.“ Sklopil oči ke svým nohám a nešťastně se usmál. „Většinou jsem si to ale zasloužil víc. Můžu se schovat v jedné z montanských rezervací. Dovolí mi tam zůstat, dokud se stát Washington nerozhodne, že nemíní ztrácet čas pátráním po nějakém idiotovi, kterého zavřeli za nenásilný trestný čin. Kdybych utekl v podmínce, možná by mě ani nehledali. Až se usadí prach, seženu si falešný průkaz a objevím se někde jinde jako někdo jiný. Stejně už se blížil čas udělat to.“ „To všechno byla pravda, už když jsi nám řekl, že zůstaneš přes noc,“ namítla jsem. Pohlédl na mě, pak se odvrátil. „Jeden z vlků si všiml, že okukuju Honey, a řekl mi o jejím manželovi. To on ji všude doprovází, že? Nebude schopná se s nikým vídat, dokud ho nenechá jít.“ I mě napadlo, že to Honey může za to, že tu Peterův stín zůstává. „Patrně ne,“ připustila jsem. „Zemřel nedávno.“ „Zajímám ji,“ řekl a zakřenil se, já si ale všimla, jak osamělý doopravdy je. „Nemluví ze mě jenom ješitnost, i když i té mám na rozdávání. Ale bolí ji, že jsem ji zaujal, a já si myslím, že už trpěla dost. Nadešel čas odejít.“ Kojot si pískal melodii, která zněla podezřele jako „London Bridge is Falling Down“.

„Jdi do háje,“ zakřičel na něj Gary a Kojot se zasmál. Mně Gary řekl: „Takže půjdu. Stanu se někým jiným a možná se ukážu za několik let.“ Poslední část nemyslel vážně, oba jsme to věděli – takže lhal sám sobě. „Otisky prstů?“ řekla jsem. „DNA? Software na rozpoznávání tváří? V dnešní době je těžké ztratit se.“ Byl to jeden z důvodů, proč vlkodlaci vystoupili na veřejnost. Zvedl obočí. „Chceš říct, že ty nevíš, jak je obejít?“ Pokrčil rameny a ukázal bradou na Kojota. „Naučil mě pár triků. Může je naučit i tebe. Gary Laughingdog už není. Zvolím si jiné jméno a stanu se někým jiným.“ „To zní osaměle,“ namítla jsem. Znovu pokrčil rameny. Všimla jsem si plechovky od piva, která vypadala jako ta, kolem které jsme už jednou prošli. Lehce jsem do ní kopla, až se odkutálela ke kraji silnice. „Kdybys mě probudil, mohla jsem tě vzít na autobusové nádraží a koupit ti lístek.“ „Stopování je bezpečnější.“ Pohlédl na Kojota. „Obyčejně. Kdyby Honey nebydlela uprostřed ničeho. Vydal jsem se najít trochu rušnější oblast, kde by někdo vzal stopaře…“ Kojot si na okamžik přestal pískat a řekl: „Nebo kde bys mohl ukrást auto.“ Gary zaťal čelist. „Nebo kde bych mohl ukrást auto,“ souhlasil. Zaťatá čelist mi prozradila, že mu vadilo krást – ale že by to v případě nutnosti udělal. Zvláštní bylo, že jsem ho díky tomu měla ještě radši. I já jsem dělala z nezbytnosti špatné věci. „Kdybych vyrazil dřív nebo nemusel jít tak daleko, možná by mě někdo svezl, místo abych procházel pořád znovu a znovu stejný kilometr cesty, než jsem pochopil, že silnice nevypadá stejně proto, že by spousta zdejších silnic vypadala stejně. Byl jsem na cestě asi dvě hodiny, než jsem si to uvědomil. S divnými úkazy mám své zkušenosti; obyčejně to znamená, že věci jsou mimo moji kontrolu. Zase. A tak jsem se posadil a čekal, až se objeví Kojot.“ Soucit mi nepřipadal jako správná reakce, a tak jsem šla prostě dál. Nakonec se mu uvolnila ramena a zdálo se, že trochu zjihl. „Měla jsi šanci zeptat se ho na ten faeský artefakt, který od něj potřebuješ?“ „Ne,“ odpověděla jsem.

„Tiše,“ ozval se Kojot a vrátil se k nám. „Nastal čas zmlknout. Tudy. Pojďte se mnou.“ Sešel z cesty a zamířil do tmy. Vyšplhali jsme na malý kopec – kterého jsem si nevšimla, dokud nás Kojot nesvedl ze silnice. Jako většina neobydlených míst v okolí TriCities byl plný kamení a pelyňku. Vylezli jsme na vrchol, potom sestoupili po stezce do hluboké rokle. Na dně rostlo husté křoví, kterému se daří v okolí zřídel, která se čas od času dají najít v hlubokých stržích v okolí. Křoví zarůstalo pěšinu, po které jsme šli. Kojot klesl na všechny čtyři a prolezl jím. Po hlubokém nádechu, jako by se chystal skočit do hluboké vody, ne vlézt do listí, udělal Gary to samé. Následovala jsem je. Půda pod mými koleny byla měkčí, než jsem čekala. Žádné kamení, kořeny, bažina ani nic lepkavého – ne že bych si stěžovala. Kdybych si tak jako tak nebyla jistá, že Kojot manipuluje krajinou, nepřítomnost protivného rostlinstva by mi to dokázala. Nebyly tu žádné známky lidí ani zvířat, třebaže pěšina vypadala, jako by ji běžně používali kojoti nebo mývalové. Noční ticho prolomilo tenké, kvílivé vytí, po kterém mě ovládla nečekaná, neforemná hrůza a já zůstala nehybně dřepět v křoví jako králík schovávající se před liškou. Na první zavytí odpovědělo druhé. Nebyla jsem jediná, kdo strnul; i Gary se zastavil. Kojot se posadil a otočil se k nám. „Jeho děti trhají noc na kusy hladovým křikem,“ řekl Kojot. „Skutečnost, že je slyšíme tady, v mé zemi, znamená, že dnes v noci vyrazili na lov a další lidé se vydali na cestu na druhou stranu.“ „Jsou mrtví,“ řekl Gary. „Chceš říct, že Guayota zabil další lidi.“ Kojot kývl a tvářil se vážněji než kdy dřív. „Jedno musíte oba pochopit. Jakmile Guayota začal zabíjet, nemůže přestat. Bude zabíjet a zabíjet stejně jako wendigo, protože trpí strašlivým hladem, který nedokáže ukojit žádné množství mrtvých.“ Zvedl hlavu a zavřel oči. „Teď mlčí. Musíme jít dál.“ Pěšina začala stoupat, stále příkřeji a příkřeji, až jsem nakonec šplhala po skále. Neviděla jsem Kojota ani Garyho a mohla jsem jen doufat, že jsou pořád přede mnou. Zarývala jsem do skály nehty a špičky bot a sunula se nahoru. Pot se mi sbíral v místech, kde se pot obyčejně sbírá, ve slaných stružkách mi stékal po popáleninách, které mi způsobil Guayota.

Nakonec jsem se vysoukala přes okraj útesu a překulila se na… trávník. Přímo před sebou jsem měla živý plot, pod kterým leželi bok po boku Kojot a Gary. Nechali mi mezi sebou místo, proto jsem se vplazila po loktech mezi ně a taky se schovala pod plot. Za ním se rozkládal pečlivě zastřižený trávník podobný tomu, přes který jsem se připlazila. Okraj útesu představoval hranici mezi Kojotovou zemí a skutečným světem. Cestou jsem si přechodu nevšimla, jak jsem teď ale ležela pod živým plotem, moje smysly zahltily informace, které jsem předtím neměla k dispozici – zvuky nočního hmyzu a vůně raných jarních květin. Kojotova silnice vypadala a byla cítit přesně tak, jak jsem očekávala – skutečný život ale takový není. Skutečný život je plný překvapení, velkých i malých. Až se příště Kojot objeví, dám si na to pozor. Opustili jsme Kojotovu zem, takže živý plot, pod nímž jsme leželi, stejně jako dvůr a dům, který obklopoval, byly skutečné. Zadní část domu byla jasně osvětlená. Viděla jsem obrysy stromů a keřů. Mezi námi a domem se nacházel bazén ve tvaru ledviny, obehnaný betonovým chodníkem. Byla noc a světla mi svítila přímo do očí, takže se voda v něm zdála černá jako inkoust. Dům patřil někomu z vyšší třídy, ne někomu opravdu bohatému, z platu automechanika bych si ho ale nemohla ani zdaleka dovolit. Průčelí možná mělo nějaké výrazné rysy – jako třeba adresu. Z mého úhlu pohledu ale dům vypadal jako stovky jiných drahých sídel. Terasa, která ve výšce jednoho metru vyčnívala asi pět až šesti metrů z domu, byla jeho nejvýraznějším rysem. Terasa a psi. Byli uvázaní na řetězu, každý na jednom konci terasy, a ohryzávali kosti z buvolí kůže dlouhé jako moje lýtko. Aspoň jsem doufala, že byly z buvolí kůže. Kojot mi strčil něco do ruky. Nemusela jsem se podívat dolů, abych věděla, že držím hůl, přesto jsem to udělala. Vypadala úplně stejně, jako když jsem ji viděla naposledy: měla asi metr dvacet, byla zkroucená, z dubového dřeva a měla našedivělou barvu a stříbrný hrot. Stříbrnou čepičku, která se občas proměnila v oštěp, zdobily keltské vzory. Vypadala jako něco, co bych si mohla pořídit za pár set dolarů na místní pouti.

Když jsem ji posledně držela v ruce, cítila jsem, jak žízní po krvi, a její magie mi vibrovala kostmi. Teď bylo její dřevo na omak studené a mělo v sobě asi tolik magie jako něco z místního Walmartu. „Teď už se umí lépe schovávat,“ zamumlal Kojot jako hrdý rodič. Pohlédla jsem na psy, nezdálo se ale, že by ho slyšeli, když pokračoval: „Naučil jsem ji několik triků a taky slušnosti. Párkrát mi pomohla z úzkých.“ Budu ji muset vrátit Lughovu synovi a říct mu, že ji Kojot naučil několik triků. Proč jsem si myslela, že to nepřijme dobře? „Víš, jaká byla původní magie té hole?“ zeptal se Kojot. „Ovce díky ní vrhaly dvojčata,“ řekla jsem. Psi nereagovali ani na můj hlas. „A?“ „To je všechno,“ řekla jsem. „Lugh vyrobil tři hole. Tahle přivádí na svět jehněčí dvojčata. Druhá pomáhá vždycky najít cestu domů a třetí umožňuje vidět lidi takové, jací doopravdy jsou.“ „Hm,“ řekl Kojot. „Jsou ty informace ze spolehlivého zdroje?“ „Ano,“ odvětila jsem. „Myslím,“ řekl Kojot, „že by sis měla svůj zdroj raději prověřit. Možná existovaly tři hole, které dělaly stejnou věc, možná existovala jenom jedna. Anebo,“ lstivě na mě pohlédl, „jsem ji prostě naučil jak napodobit sourozence. Asi na tom ale nesejde. Podívej se na psy.“ Sevřela jsem hůl v ruce pevně a podívala se. „Kvůli těm pitomým světlům nic nevidím,“ postěžovala jsem si. Kojot pohlédl na mě, pak na Garyho. „Dobrá. Ale podívej se rychle.“ Zamračila jsem se na něj – a Gary si povzdychl a zvedl se na kolena. V rukách obracel dva malé kameny, které se podobaly těm, s nimiž si hrál, když jsme na něj s Kojotem narazili. Hodil je, jeden po druhém, a rozbil velká světla. Oba psi vyskočili na nohy, pohlédli na světla a pak přímo do míst, kde jsme se krčili. „Gary,“ řekl Kojot konverzačně, otočil se a zvedl zadek do vzduchu jako běžec ve startovním bloku na olympiádě. „Měl bys zůstat až do konce příběhu. Konec dobrodružství je někdy mnohem lepší než jeho začátek. A co víc, pokud zůstaneš, můžeš pomoct víc, než si myslíš.“ Gary něco odpověděl, já si ale konečně vzpomněla, že se mám dívat na psy. Hůl v mojí ruce se zahřála a já pochopila, že se raduje z toho, že je opět se mnou. Potom jsem se podívala, skutečně podívala na psy,

a rázem jsem zapomněla jak na náklonnost hole, tak na Garyho a Kojota. Nejbližší pes byla žena; viděla jsem její tělo uvnitř psího, jako by byla masem většího zvířete obalená. Její ženské tělo bylo nahé a díky psí hlavě, která byla zmenšeninou té psa, ve kterém vězela, vypadalo znepokojivě. Od kotníků dolů měla místo rukou pracky. Dřepěla na všech čtyřech. Od hlavy až po konec běhů byla omotaná magií jako třpytivou růžovou látkou – od chvíle, co jsem se připojila ke smečce, jsem se naučila magii rozpoznávat. Pouta smečky byla nyní součástí mého života a magie, která svazovala ji, se jim dost podobala, nebyla ale úplně stejná. Pouta smečky připomínala řetěz upletený z vláken pavučiny, ta její magie spíše háv mandarína použitý jako svěrací kazajka. To ale nebylo všechno, moje vidění se totiž neomezovalo pouze na oči. Stará. Fena byla tak stará. Starší než cokoli kolem ní o dobrou tisícovku let, ne-li o víc. Její oči se ve tmě rudě leskly a upíraly se na nás. Otevřela tlamu a odhalila zuby, kterých bylo příliš mnoho a byly příliš velké, než aby se všechny vešly dovnitř. Štěkla po nás a zvuk, který vydala, byl hlasitější, než měl být, a zvláštně sípavý, až jsem si zatoužila zakrýt uši – nebyl to nadpozemský, strašlivý zvuk, který podle Kojota vydávali tibicenas, dost se mu ale podobal. Na tibiceně bylo všechno větší a mocnější než to, co ukazovala světu. Druhý pes… druhý pes byl Joel. Ženina magická pouta se podobala šatům, ta jeho hedvábným kravatám. Pevně ho svazovaly, nebyl jimi ale celý obalený. Ještě nebyly jeho součástí. Stejně jako žena i on nás uviděl. Pes, ve kterém vězel, stál na terase a sledoval nás, ale mlčky. Vypadal nehybně, Joel však nehybný nebyl. Škubal za pouta, strhával je ze sebe a odhaloval otevřené, krvácející rány. Jakmile se části zbavil a pustil se do dalších, pouta narostla zpátky. Napadlo mě, jak starý byl muž, kterého jsem zabila, když jsem zastřelila psa Juana Florese. Kojot se naklonil blíž a pošeptal mi do ucha: „Když tibicena vypadá jako smrtelný tvor, je smrtelný a dá se zabít jako kterýkoli jiný smrtelník. Ve vlastní podobě ale tibicenu žádný pozemský nástroj zabít nemůže.“

Když vyřkl slovo „tibicena“, hrot hole se proměnil v ostrý oštěp. Zároveň se mi zostřil zrak a já zjistila, že existuje ještě třetí vrstva, které jsem si předtím nevšimla. Každého psa halil stín, který zhoustl, když jsem pevněji sevřela Lughovu hůl, chlupatý stín s rudýma očima jako z příběhu, který nám vyprávěl Kyle. Obrovský stín – obrovský jako lední medvěd. Čtyřikrát nebo pětkrát větší než všichni vlkodlaci, které jsem kdy spatřila. Menší podoby psů postupně mizely v nitru těch obrovitých – a oba hleděli přímo na mě. Kojot se začal plížit pryč, chytil mě za kotník a táhl mě zpátky, zpod živého plotu, jako bych byla králík, kterého chytil. Když mě dostal ven, pustil můj kotník, vzal mě za loket a zvedl mě na nohy. Než jsem se stačila vzpamatovat, doslova mě shodil dolů z útesu, po kterém jsme vyšplhali. Podařilo se mi udržet se na nohou, podrážky bot jsem použila jako lyže, opřela se o hůl, abych udržela rovnováhu, a klouzala dolů po skále. Jako dítě jsem sjížděla dolů po strmých, zasněžených svazích hor, což bylo obtížnější a zábavnější než obyčejné sáňkování. „Zábavou“ bych ale rozhodně nenazvala to, že jsem nyní svištěla dolů po útesu beze sněhu, který by případně zbrzdil můj pád, a s pomocí starobylého artefaktu, který se mohl kdykoli zlomit – a nebyla to krásná myšlenka? Uměla jsem si docela dobře představit, co by se stalo, kdybych faeský artefakt zničila. Aspoň že se oštěp proměnil zpátky v hůl, takže nehrozilo, že bych se navíc probodla. Upadla jsem, až když jsem byla skoro dole. Přistála jsem na neskutečně měkké zemi a skoro nic se mi tak nestalo. Gary doskočil na nohy vedle mě a po mém druhém boku přistál Kojot, který mě opět chytil za paži – přesně na stejném místě, kde mě drapl už dřív, takže mi určitě zůstanou modřiny – a postavil mě. „Utíkejte,“ řekl. Gary mě uchopil za ruku, rozběhl se a vlekl mě za sebou. Pěšinu stále zakrývala zeleň, listí a stonky, avšak nyní v takové výšce, že jsme mohli utíkat vestoje. Jakmile jsem se rozběhla plnou rychlostí, Gary mě pustil. Hůl jsem si strčila pod paži, sklonila jsem hlavu a prchala, zatímco vytí přešlo ve štěkot, ke kterému se přidal i druhý pes. Joel očividně prohrál boj o nadvládu – a Kojotův trik s krajinou nezabránil psům v tom, aby nás pronásledovali.

A co se týkalo Kojota… ohlédla jsem se přes rameno a spatřila, že uprostřed pěšiny zůstal stát čtyřnohý kojot. Byl o trochu větší, než kojoti obvykle bývali, kdybych ho ale zahlédla z okna, nepozastavila bych se nad ním. Zakřenil se na mě, mávl ocasem a vyrazil pryč opačným směrem. „Pitomý, pitomý, pitomý,“ zlobil se Gary za běhu. „Zatracený, pitomý Kojot. Vždycky mě dostane do průšvihu.“ Strčila jsem do něj ramenem. „Přijmi aspoň nějakou odpovědnost za svůj život,“ vydechla jsem. „Mohl jsi zůstat sedět uprostřed silnice. Rozhodl ses jít s námi.“ Gary na mě podrážděně pohlédl. „Na čí straně jsi?“ „Nevěděla jsem, že si musím vybrat,“ zabručela jsem. Pořád jsem slyšela psy. Ne, psy ne. Vzpomněla jsem si na obrovské tvory, kterým podle Kojota nemohly žádné pozemské zbraně ublížit. Byly to Guayotovy děti. Tibicenas. „Zní to, jako by se blížili,“ řekl Gary. Přála jsem si, aby to neudělal, protože mě napadla stejná věc. „Myslela jsem, že je Kojot svede z naší stopy.“ Můj hlas zněl sípavě, protože jsem neměla dechu nazbyt. „Jasně,“ řekl Gary. „Stejně jako svedl z mojí stopy policii, když jsem skončil ve vězení. Myslím, že to my máme odvést pozornost od něj.“ „Shodil mě do řeky, ve které žilo vraždící monstrum,“ připustila jsem. „Tak vidíš. To je Kojot, kterého znám a nenávidím.“ Les a křoví prořídly a my běželi dolů z kopce a ke štěrkové silnici, po které jsme předtím šli. „Kudy?“ řekl Gary. Zoufale jsem se rozhlédla, nebylo tu ale nic, podle čeho by se dal určit směr. Když jsme vlezli do křoví, na nebi svítil měsíc, teď tam ale nebyl. Sáhla jsem po poutech smečky a po svazku s Adamem. Vycítila jsem, že jsou někde, nedokázala jsem ale říct, kterým směrem ode mě se nacházejí. Spojení bylo mlhavé, jako by byli mnohem dál než hodinu chůze odsud. „Rozhodni ty,“ řekla jsem, když jsme se dostali pod kopec. Vzal mě za ruku a zahnul doprava. Udělala jsem chybu, ohlédla se a spatřila, jak se nahoře na kopci objevil jeden z tibicenas – fena. Když nás uviděla, dvakrát štěkla a vrhla se za námi ze svahu. Přestala jsem se ohlížet a soustředila se

na běh – a doufala jsem, že nevyrazí ryk, který jsme slyšeli předtím a který mě přimrazil na místě. „Nemá tě ta hůl vzít domů?“ zeptal se Gary. „Proč nepoužiješ zaklínadlo? ‚Žádné místo není jako domov. Žádné místo není jako domov.‘“ Kde bral dech na to být uštěpačný? A pokud uštěpačný nebyl, pak neznal faeské artefakty tak dobře jako já. „Nejsou to Dorotčiny červené střevíčky,“ odvětila jsem. „Faeské artefakty mají vlastní hlavu a tenhle konkrétní je dost paličatý.“ Otočila jsem hlavu, abych na něj pohlédla, a v dálce jsem si všimla domu – prvního domu za celou noc. „Podívej, Gar…“ Tryskem jsem vrazila do něčeho pevného, co se znenadání ocitlo přímo přede mnou. Ztratila jsem rovnováhu, sklouzla stranou a podrazila nohy Garymu. Všichni jsme upadli a začali se válet po štěrkové příjezdové cestě, protože jsme s Garym běželi fakt rychle. A ta pevná věc, do které jsem naběhla, nebyl strom, jak jsem si myslela, nýbrž Adam. „Ahoj,“ vypravila jsem ze sebe, natažená na manželovi, který se zachoval jako kavalír a ochránil mě před pádem. „Když jsem si šla pro vodu, stala se divná věc.“ Voněl tak dobře, teple a bezpečně, a jako Adam. Kojot nás s Garym přenesl zpátky před Honeyin dům, přímo tam, kde stál můj manžel… tedy stával, než jsem do něj zcela nečekaně plnou rychlostí vrazila. Adam vleže pohlédl na hůl, která minula jeho hlavu jen o centimetry, možná i o míň. Kojot hůl tak úplně nespravil, možná vůbec, protože jsem nabyla výrazného dojmu, že chtěla Adamovi ublížit, ale nepodařilo se jí to. Sevřela jsem ji pevněji, dojem opadl a z hole byla opět jenom hůl. Adam na mě měl takový vliv, že jsem si až dodatečně vzpomněla, že bych se měla bát. Zvedla jsem hlavu a úporně se zaposlouchala. Už jsem je ale neslyšela. „Pořád nás sledují?“ zeptala jsem se naléhavě. „Nejsme mrtví,“ řekl Gary, který pořád ležel na zemi. „Takže jsme je asi ztratili, když jsme se přenesli zpátky sem. Nezašel bych tak daleko, abych tvrdil, že jsme v bezpečí, ne když je On poblíž – ale prozatím nám nic nehrozí.“

„Jestli to chápu dobře, sešli jste se s Kojotem?“ zeptal se Adam zdvořile, když se posadil, takže jsem na něm jen seděla, ne ležela, a pohlédl na Garyho. „Oba dva?“ Gary vstal a začal si vytahovat z paže trny. „Nenávidím Kojota,“ prohlásil nazdařbůh. Ignorovala jsem ho a odpověděla Adamovi: „Prozradila ti to hůl?“ Má falešná nonšalance by asi zabrala víc, kdybych se pořád nesnažila popadnout dech. Srdce mi bušilo tak silně, že to skoro bolelo. „Ne, došlo mi to, když tvoje pachová stopa naráz zmizela. Tedy, z velké části. Hůl prostě potvrdila moje tušení.“ Adam mi stiskl rameno, pevně, ale ne tak pevně, aby mi ublížil. „Už to víckrát nedělej,“ řekl. „Moje srdce to nesnese.“ „Já to neudělala schválně,“ zakňourala jsem napůl. Zakňourala bych úplně, ale najednou se mi zdálo, že by mě to stálo příliš mnoho sil. Jak to, že jsem mohla utíkat a utíkat, sotva jsem se ale zastavila, nedokázala jsem popadnout dech? S radostí bych zůstala v bezpečí Adamovy náruče celou noc, byla jsem ale zpocená a potřebovala jsem dát své bránici šanci donutit mé plíce pracovat, jak měly. Vstala jsem, Adam uvolnil sevření, sjel mi rukou dolů po paži a vzal mě za ruku. „Určitě se ale zkusím nezatoulat víckrát nikam s Kojotem, aniž bych ti napřed dala vědět. Opravdu to ale můžu jenom ‚zkusit‘,“ řekla jsem, když jsem znovu popadla dech. Vzhlédl ke mně. V očích měl žár – kdykoli na mě Adam pohlédl, měl v očích jiskru, existovala ale i hlubší potřeba než ta sexuální. Viděla jsem v nich stín vržený obavami a majetnickostí i zranitelnost, která alfa vlkovi dovolila zůstat sedět, třebaže já stála. Ona zranitelnost (a majetnickost) znamenala, že mě Adam nikdy nenechá jít, jako nechal jít Christy. Nelíbilo se mi vidět ho zranitelného, ani vůči mně. Zatáhla jsem za jeho ruku a donutila ho vstát. „Taky tě miluju,“ řekla jsem a on se usmál, protože mi odhalil své city. Odkašlala jsem si. „Myslím, že se nám Kojot snažil pomoct.“ Gary si pohrdavě odfrkl. Když jsem na něj pohlédla, zíral na silnici. Nevěřil, že je v bezpečí, i když hrozbu neslyšel ani necítil. Napadlo mě, jestli chtěl být v bezpečí, nebo byl spíše jako Kojot. Byl stejně

zpocený jako já, ale méně udýchaný. I ve vězení se asi udržoval v kondici. „Kam vás Kojot vzal?“ zeptal se Adam. Pořád mě držel za ruku. „Pojďme se někam posadit,“ řekla jsem. Sprchu jsem potřebovala víc než spánek – ale i toho se mi nedostávalo, hlavně teď, když ze mě začal odplývat adrenalin. Potřebovala jsem spát stejně, jako včela potřebuje květiny. Honey měla na zadním dvorku piknikový stůl. Posadili jsme se na něj a spolu s Garym jsme Adamovi střídavě vyprávěli, co se stalo. Nevěděla jsem, proč si na stůl sedl Gary, já ale byla tak nesvá, že jsem nechtěla riskovat, že si nohy uvězním pod stolem, kdybych se musela dát znovu na útěk. Adam přecházel sem a tam. Záviděla jsem mu jeho energii: celou noc se nehonil za Kojotem. Krátce poté, co jsme se pustili do vyprávění, se k nám připojil Darryl a pak i Mary Jo. Ta mi přinesla sklenici vody. Půlku jsem vypila, druhou si vylila na hlavu, abych ze sebe smyla pot, který mě stále štípal v očích. Voda pomohla mým očím, ale ne mé zraněné tváři. „Během jediného nádechu se můžeš proměnit v kojota,“ ozvala se Mary Jo, když jsme se dostali k útěku před tibicenas. „Viděla jsem tě. Jsi pak rychlejší. Tak proč ses neproměnila, když vás tibicenas začali pronásledovat?“ „Šaty,“ řekl Gary. „Když se proměníš oblečená, určitě se zamotáš do džínů.“ „Ty aspoň nemáš podprsenku,“ opáčila jsem trpce. „Zatímco jsi pobíhala tam venku, obdržela jsi zajímavý telefonát,“ řekl mi Adam a ze zadní kapsy vytáhl můj mobil. Zmáčkl tlačítko. „Chce s tebou mluvit Wulfe.“ Přitiskla jsem si mobil k uchu. Kdyby to řekl dřív, než vytočil jeho číslo, odmítla bych. S Wulfem, pravou rukou upírky Marsilie, nebylo moudré mluvit, když byl člověk nervózní a vyčerpaný. Během našeho posledního setkání se mě snažil zabít – a Marsilii, vládkyni upírů v Tri-Cities, taky. Existovala jistá šance, že se Wulfe ve skutečnosti snažil Marsilii chránit, neměla bych ale problém obsadit ho do role darebáka, která mu dokonale padla – vlastně líp. „Mercy?“ Wulfeho hlas mě zcela probudil. „Chtěl jsi se mnou mluvit?“ Litovala jsem, že jsem si nenechala trochu vody, kterou mi přinesla Mary Jo.

„Mercy,“ zašeptal. „Mercy. Pořád cítím tvoji chuť v ústech.“ Odtáhla jsem mobil od ucha, protože jsem nechtěla slyšet jeho hlas z takové blízkosti. „Toužím zase okusit tvoji krev, kojotí děvče.“ Strašidelné. Ze všech děsivých lidí a netvorů, které jsem kdy poznala – a spousta netvorů je fakt děsivých – se mi Wulfe uměl nejvíce dostat pod kůži. Asi proto, že mě nejvíce děsil. Napadlo mě, že bych se potřebovala napít, a on začal mluvit o pití, jako by mi četl myšlenky. Takové věci dělá často. Ví, že mi to vadí, a právě proto to dělá. „A já toužím vidět, jak se uprostřed horkého odpoledne měníš na slunci v prach,“ odpověděla jsem a snažila se, aby to znělo znuděně. Odvedla jsem docela dobrou práci. Vyčerpání a nuda zní skoro stejně. „Pokud se splní sen tobě, měl by se splnit i ten můj.“ „Život není fér, Mercy,“ řekl a v pozadí se něco ozvalo. Nebyl sám. Každý dospělý člověk, který se kdy díval na porno, by ten zvuk poznal. Lidé podobné zvuky nevydávali, pokud něco nepředstírali. „Pokud jsi volal jenom proto, aby sis zaflirtoval, zavěsím.“ Roztřeseně se nadechl, pak zasténal. Zavěsila jsem. „Kdo to byl a proč s tebou provozoval sex po telefonu?“ zeptal se Gary. „Potřebuju si vymýt mozek,“ zabrblal Darryl. „Až toho upíra příště uvidím, rozmáčknu ho jako brouka.“ „Cítím se znásilněná,“ řekla jsem napůl vážně. Mobil zazvonil a já ho odložila na stůl. Zazvonil znovu a my na něj všichni pohlédli. Adam ho zvedl a zmáčkl zelené tlačítko na displeji. „Mercy, kazíš mi zábavu,“ řekl Wulfe a tentokrát to znělo spíše trucovitě než šíleně. „Zabíjíš mi hračky. Bylo by jen spravedlivé, abys zaujala jejich místo.“ Nevěděla jsem, o jaké hračce mluvil. O Andrem? O Frostovi? Frost byl poslední upír, kterého jsem zabila. „Ne,“ řekl Adam, jako by Wulfe položil otázku. „Řekl jsem ti, že budu mluvit jenom s Mercy,“ zanotoval Wulfe. „Vím něco, co vy nevíte.“ „Co?“ zeptal se Adam. „Mám zprávy o muži, který tento týden hledal dům s výběhem pro psy. Platil hotově. Spoustu peněz.“ „Kde?“ zeptal se Adam.

„Ach, drahý,“ řekl Wulfe. „Přece si nemyslíš, že to povímtobě, že ne? Tobě jsem to mohl říct už před hodinou.“ Adam pohlédl na mě. Vzala jsem si od něj telefon. Kojot říkal, že Guayota a jeho psi dnes v noci znovu zabíjeli. Už nešlo jenom o Christy. Museli jsme Guayotu zastavit. „Jsem tu,“ řekla jsem. „Pokud si ale s námi nepřestaneš zahrávat, zavolám Stefanovi a uvidíme, jestli z tebe nedokáže dostat informace on.“ Marsilie, paní místního upírského klanu, se dvořila Stefanovi stejně delikátně jako viktoriánský džentlmen dámě svého srdce. Celá staletí byl jejím nejvěrnějším zastáncem, ona ale s brutální důkladností zpřetrhala všechna jejich pouta, aby si zachovala kontrolu nad klanem. Když s ní teď opět začal mluvit, určitě by mu dala jakékoli informace, o které by požádal. I kdyby byly pro mě. V telefonu se rozhostilo ticho. Když se Wulfe opět ozval, zněl ublíženě, což bylo absurdní. „Nemám důvod pomáhat ti, Mercy. Jedna z mých ovcí mi ale prozradila něco, co by tě mohlo zajímat. Pokud na mě ale nebudeš hodná, nic ti nepovím.“ Upíři. „Jak hodná?“ zeptala jsem se. „Přijď dneska v noci ke mně domů,“ zavrněl. „Pamatuješ si, kde bydlím, že? Když sehraješ dobrou hru, dám ti ty informace.“ „Nepůjde sama,“ řekl Adam. „To jistě,“ souhlasil Wulfe. „Bez vlkodlačího alfy by to nebyla zábava. Ale jenom vy dva.“ Zítra na schůzce s právničkou a s policajty ze mě bude zombie. Mluvit bude muset Adam – spal asi o deset minut déle než já. Pokud ale Wulfe věděl něco, cokoli, co by nám poskytlo výhodu nad Guayotou, museli jsme zjistit, o co jde. Podle oficiální zprávy, kterou Adam získal od soukromého vyšetřovatele v Eugene, zemřeli při požáru, který Guayota založil v Christyině bytě, čtyři lidé. Pak tu byly ženy na louce ve Finley, a kdovíkolik lidí zabil dneska v noci. Kojot tvrdil, že Guayota toho nenechá, dokud ho někdo nezastaví. „Dobrá,“ řekla jsem. „Osprchuju se a přijedeme.“ Zavěsila jsem a pohlédla na hodiny. „Kdy se rozední?“ zeptala jsem se. „Asi za tři hodiny,“ řekl Adam. „Půl hodinu před naší schůzkou s advokátkou.“

„Mohla bych si s sebou vzít Warrena nebo Darryla,“ řekla jsem. „Ty by ses mohl vyspat a zajít za právníky. Připojila bych se k tobě na schůzce s poldy a držela jazyk za zuby. Možná bych ti mohla i slintat na rameno a chrápat do ucha.“ Zavrtěl hlavou. „Ne. Já budu taky slintat a chrápat. Nepřipadá ale v úvahu, abys navštívila dvorního šaška zlých nemrtvých sama.“

11.

W

ulfeho dům byl součástí zástavby v místech, kde se ještě

před deseti lety rozkládal sad. Zdejším domům se téměř podařilo uniknout jednotvárnosti, která říkala: „Všechny nás navrhl stejný architekt a můžete si vybrat ze tří různých prototypů.“ Stál tu dost dlouho na to, aby obrostl zelení a keři, ale ne vzrostlými stromy. Jednalo se o čtvrť střední třídy, kde na příjezdových cestách před garážemi stály mobilní basketbalové koše a vzadu na dvorcích houpačky. Wulfeho sousedi si pro děti pořídili celou cedrovou prolézačku a vedle domu si postavili nadzemní bazén. Hned vedle Wulfeho domu. Při mé poslední návštěvě tu nic z toho nebylo. Wulfeho sousedi měli uštěkaného malého psa, který spustil, sotva jsme zajeli na příjezdovou cestu k Wulfeho domu. V domě se nerozsvítila žádná světla, takže bych se vsadila, že pes ňafá na všechna auta, která jedou kolem, na kočky, které mu vlezou na dvorek, i na hmyz poletující kolem okna. Není nic zbytečnějšího než hlídací pes, který štěká na naprosto obyčejné věci stejně jako na zloděje u dveří. „Tady žije Wulfe?“ zeptal se Adam, když vypnul motor. „Já vím,“ pravila jsem. „Taky jsem tomu nemohla uvěřit.“ Zadíval se na bazén. „Mám pocit, že bych před ním měl varovat sousedy.“ „Pokud to pomůže,“ řekla jsem, „hrozí jim patrně mnohem menší nebezpečí než ostatním v Tri-Cities. Tak blízko u domu potravu hledat

nebude – a můžeš se vsadit, že to nedovolí ani nikomu jinému. Pokud ho ovšem k šílenství nedožene ta uštěkaná potvora; pak bych na nic nesázela.“ Adam zavrtěl hlavou a vyskočil ze SUV. Já taky vysedla. Neviděla jsem žádné duchy. Upíří doupata jich byla plná, zjevovali se ale jen tehdy, když upíři spali. Cítila jsem je, jako by mě ze stínů sledoval tucet párů očí. Setkala jsem se s Adamem před domem a nechala ho zaklepat, zatímco já hlídala prostor za námi, aby nám nikdo nemohl vpadnout do zad. Muž, který otevřel dveře, měl na krku řadu velkých cucfleků a na sobě pouze džíny. Adam vypadal jen v džínech sexy; u toho muže mi to vadilo. Nebyl tlustý, na měkkém těle mu ale plandala kůže, jako by z něj někdo vysál svaly a on… umíral. Oči už měl mrtvé. Vlastně se na nás nedíval. Hleděl sice naším směrem, pozornost ale upíral za sebe. „Můj pán říká, že mě máte následovat,“ řekl nám. Vešli jsme do domu. Přestože byl dokonale čistý, páchl. Vzpomněla jsem si, že při mé poslední návštěvě to bylo stejné, tentokrát se mi ale puch zdál silnější, jako by ho předtím filtrovaly vzpomínky. Můj čich zachytil márniční pachy krve, masa, výkalů, moči a zvláštní odér vnitřních orgánů. A pod tím vším jsem cítila vtíravý puch hniloby. Adam šel první, já ho následovala a stejně jako venku jsem nám hlídala záda. Wulfeho ovce nás zavedla do kuchyně, kde jsme našli Wulfeho ležet na stole ze zeleného umakartu a chromu z padesátých let. Ke stolu patřily tři židle: dvě byly převržené, třetí zasunutá na místo u Wulfeho hlavy. Stejně jako muž, který nás vzal dovnitř, i Wulfe byl do půl pasu nahý. Wulfemu mohlo být patnáct, když ho proměnili v upíra, byl tak dost starý na to, aby na něm byly vidět zárodky muže, kterým se nikdy nestane. Vystupovala mu žebra a kůži měl pudrově bílou, o odstín světlejší než vlasy. Když jsem ho viděla posledně, měl vojenský sestřih, mezitím mu ale vlasy povyrostly a měl je profesionálně upravené. Ležel na zádech, která měl lehce prohnutá, a oči nechal zavřené. Jednu nohu ve fialové tenisce měl položenou na stole a koleno pokrčené. Druhou měl narovnanou a bosou nohu protahoval do špičky jako tanečník baletu. Nehty u nohou si nalakoval zeleně a barva odpovídala umakartu na stole. Nevěděla jsem, jestli to udělal úmyslně, nebo ne.

Nad jídelním stolem svítil lustr, do kterého někdo našrouboval žárovky imitující denní světlo, stůl tak vypadal spíše jako operační než ten, u kterého se měla jíst snídaně. „Wulfe,“ řekl Adam suše. „To bude k večeři.“* „Ano!“ zvolal Wulfe, zprudka se zvedl do tureckého sedu a obrátil se k nám. „Vidíš, Bryane? Říkal jsem ti, že to pochopí.“ „Vlastně jste říkal, že to pochopí ona, pane,“ opravil ho muž, který nás uvedl dovnitř. Wulfe na něj zamyšleně pohlédl. „Pořád ti dovoluju mít vlastní názor?“ Muž na něj mrkl. „Bryane, jak dlouho už mi patříš?“ Můj otčím se jmenoval Bryan. Existovala spousta lidí jménem Bryan. Nemělo mi vadit, že upírova oběť sdílela jméno s mým nevlastním otcem. „Dva dny?“ odpověděl Bryan nejistě. „Správně,“ řekl Wulfe. „Dovolím ti přemýšlet až do třetí noci. Co se stane pak, Bryane?“ Bryanovi se rozbušilo srdce. Na okamžik jsem si myslela, že strachy, pak jsem ale ucítila jeho vzrušení. „Vypijete mě dosucha,“ vydechl, jako když šestileté dítě mluví o Vánocích. „Běž pryč, Bryane,“ řekl Wulfe. „Běž si lehnout a spi až do zítřka.“ „Do zítřka,“ potvrdil Bryan a dychtivě se protáhl kolem Adama a mě. Po chvíli jsme uslyšeli bouchnout dveře ložnice. „Lituješ ho,“ uhodil na mě Wulfe. „Chtěl jsi, abych ho litovala,“ namítla jsem. „Úkol splněn. Co chceš výměnou za tu adresu?“ Nemohla jsem zachránit jeho oběti, aniž bych rozpoutala válku, a pro Bryana bylo už stejně pozdě. Kdybych si byla jistá, že se válka omezí jenom na Marsiliin klan a naši smečku, možná bych to zkusila – já ale byla napojená na Brana a Marsilie na Pána noci, který vládl upírům stejně jako Bran vlkodlakům, takže by celá věc mohla nebezpečně eskalovat. A kdyby se mezi vlkodlaky a upíry rozpoutala válka, prohráli by všichni. Přesto, kdyby mě některá z obětí požádala o pomoc… Wulfe sklopil upejpavě oči. „Chci se napít, Mercy. Jen si trochu cucnout.“ „Ne,“ řekl Adam a jeho odmítnutí potvrdila ozvěna v mé hlavě – Stefanův hlas.

Kdysi jsem Stefanovi dovolila, aby mě k sobě připoutal, protože mi pil krev jiný upír, a tomu jsem rozhodně patřit nechtěla. Patřit upírovi bylo zlé – stačilo se podívat na Wulfeho oběť, na Bryana, a bylo to všem jasné. Patřit upírovi, kterého ostatní upíři nazývali Netvorem, by bylo ještě horší, proto jsem požádala Stefana o pomoc a on udělal, co mohl. Netvor ale Stefanovo pouto zlomil, když si mě opět vzal. Po jeho smrti se všechna pouta mezi upíry a mnou přerušila. Řekl mi to Stefan. Znala jsem ho už hodně dlouho, déle než deset let. Do tohoto okamžiku bych přísahala, že by mi nikdy nelhal. Chtěla jsem být šokovaná důkazem jeho lži – ale… slyšela jsem jeho hlas ve své hlavě už před několika měsíci, když jsem bojovala s upírem jménem Frost, který chtěl ukrást Marsilii město. Doufala jsem, že šlo jen o zbytkový efekt, o zkrat, o něco, co už se znovu nestane, proto jsem se o tom nezmínila ani jemu, ani Adamovi. Když se nic dalšího nestalo, dospěla jsem k názoru, že si s tím nemusím dělat starosti. Očividně jsem se mýlila. I Adam slyšel ono druhé ne, protože na mě pohlédl a vytřeštil oči. Než ale mohl cokoli říct, zjevil se v kuchyni Stefan, přímo mezi námi a upírem na stole. Některé schopnosti byly společné všem upírům. Jiné získali jen někteří z nich s věkem. Stefan se uměl teleportovat. Pokud jsem věděla, dokázali to jenom on a Marsilie. Od chvíle, kdy jsem ho viděla naposledy, což bylo asi před měsícem při jedné z nocí špatných filmů, které pořádali Kyle s Warrenem, přibral. Pořád sice nevypadal tak jako předtím, než ho Marsilie málem zlomila, už se tomu ale blížil. Oblékl si tmavě modré triko a seprané džíny. Wulfe se začal hihňat, když ho Stefan popadl pod krkem a zavrčel: „Mercy se ani nedotkneš.“ Cítila jsem chvění u páteře a zeslábla mi kolena. Stefan nás celou dobu poslouchal. Mohl mě k sobě taky přivolat? Donutit mě přijít bez ohledu na to, co jsem chtěla? „Můžu si s ní dělat, co budu chtít,“ prohlásil Wulfe vítězoslavně. Skutečnost, že ho Stefan držel pod krkem, mu při mluvení zjevně nevadila. „A ty taky, že ano?“ „Vaše pouto nebylo zlomeno,“ řekl Adam.

„Muselo být hodně silné,“ řekl Wulfe a ochable visel Stefanovi v rukách. „Opravdu silné, když ho nezlomil ani Netvor. Hodně lidí ale našeho Vojáka, našeho Stefana, podceňuje. Přesto by měl upír silnější než on být schopen pokrevní pouto, které s tebou má, přebít, Mercy – mohli bychom to spravit. Komu bys raději sloužila, Mercy – Marsilii, nebo mně?“ Wulfe se znovu zahihňal. „Stefane?“ zeptala jsem se. Chtěla jsem, aby Wulfe o poutu mezi mnou a Stefanem lhal, důkazy ale hovořily o něčem jiném. Stefan stál zády k nám. Položil Wulfeho na stůl. Jakmile byl Wulfe volný, přestal se smát. S tváří bez výrazu se Stefanovi vzepřel. „Myslel sis, že jí to nepovím? Chceš si ji nechat, a proto se odmítáš znovu přidat k Marsilii, protože by skrz tebe získala přístup k Mercy.“ Adam mě objal a přitáhl si mě blíž, zatímco já se snažila vstřebat, co Wulfe právě řekl – a že Stefan neprotestoval. Proto Wulfe trval na tom, abychom přišli sem – chtěl konfrontovat Stefana. Neuniklo mi, že Wulfe sleduje mě stejně jako Stefana. Taky chtěl, abych na Stefana uhodila za to, že mi lhal – aby Stefanovi nezůstal nikdo kromě Marsilie. „Nezradím ji,“ zašeptal Stefan s očima upřenýma na Adama. „To víme,“ řekl Wulfe. Díval se na mě, když Stefan promluvil, myslel si proto, že hovoří o Marsilii, Stefan ale hleděl na Adama. Mluvil o mně. „No tak, Stefane. Když vstoupíš zpátky do klanu, Marsilie bude bojovat, aby Mercy ochránila, protože tě jejím prostřednictvím bude kontrolovat. Byl jsi Marsiliiným Vojákem čtyři století a víc. Marsilie tě potřebuje. Tajil jsi před kojotí holkou vaše pouto. Když teď o něm ví, už nemáš co skrývat. Marsilie odpřisáhne, že se tvého pouta s Mercy ani nedotkne, že se nepokusí převzít nad ní moc – bez ohledu na to, jak užitečný by zkrocený kožoměnec mohl být.“ „Nebudu to riskovat,“ řekl Stefan. Zvedl hlavu a pohlédl mi do očí. „Mercy,“ řekl. „Pokud tě Wulfe někdy požádá, jestli by tě mohl kousnout, nepřistup na to. Otevřel by tak dveře, které nechceš otevřít. Omlouvám se, že jsem ti neřekl, že pokrevní pouto mezi námi stále existuje. Nechtěl jsem ti to říct, protože jsem věděl, že by ti to vadilo. Pokud ho nedokázal zlomit Netvor, existuje dobrá šance, že se to nepovede ani Wulfemu a Marsilii. Jak ale Wulfe říkal, mohli by mi ho pravděpodobně vzít a připoutat tě k sobě.“ Zaváhal, pak řekl: „Když jsi ke mně připoutaná, Marsilie se patrně neodváží tě zabít, protože už

svými činy ublížila tolika lidem, které jsem se snažil ochránit – zabil bych ji, nebo by ona byla nucena zabít mě.“ „Jsou to ovce, Vojáku,“ prohlásil Wulfe pohrdavě. „Ovce se mají využívat.“ Zvedl ruku a já cítila, jak se ve vzduchu sbírá magie. Potom se Stefan pohnul, odněkud vytáhl nůž a usekl Wulfemu ruku zespodu v zápěstí. Uťatá ruka pleskla o zem. „To nedovolím,“ řekl Stefan. „Sakra,“ hlesl Wulfe mírně, pohlédl na useknutou ruku a druhou se chytil za pahýl. Stiskl ho, aby zpomalil krvácení. „Podívej, co jsi provedl. Bude trvat celý den, než dostanou krev z podlahy.“ „Jak tě sem vylákal?“ zeptal se Stefan. Neposlouchám tě pořád, řekl mi v hlavě. Wulfe mi před pěti minutami volal a oznámil mi, že jsi v průšvihu. Zdálo se, jako by vycítil, co mi vadilo nejvíc – a měl pravdu. Necítila jsem se kvůli tomu ale líp, což nebylo nijak překvapující. „Wulfe nám slíbil informace,“ zavrčel Adam a potřásl hlavou, jako by taky slyšel zprávu od Stefana. „Potřebujeme adresu.“ „Získám ji,“ slíbil Stefan. „Měl jsem tě za přítele,“ řekl Adam ledově. „Jsem tvůj přítel,“ ujistil ho Stefan. „Promluvíme si později.“ „Ano,“ řekl Adam. „Promluvíme. Existuje jeden způsob, jak takové pouto ukončit.“ „Ne,“ řekl Stefan smutně. „Neexistuje. Kdybys mě zabil, vzal bych ji teď už s sebou. Přijala pouto dobrovolně, což ho dělá mnohem silnějším, než když ho někomu vnutíš. Běžte, Adame. Blíží se ráno. Večer za vámi zajdu a promluvíme si.“ S Adamem na sebe hleděli. Adam byl na pokraji výbuchu, Stefan se tvářil trpělivě. Jestli říkal pravdu, pak jsem skoro chápala, proč mi lhal, protože měl pravdu: vědomí, že jsme spojení, mi bude hodně vadit. *** „Připoutala jsem smečku k upírovi,“ řekla jsem tupě, když nás Adam vezl zpátky k Honey. „Ne,“ řekl Adam. „Mě tvým prostřednictvím ovládnout nemůže. Pouta smečky to nedovolí.“ Pohlédl na mě, pak se otočil zpátky k silnici, vzal mě ale za ruku. „V tom ti kryju záda, lásko.“

Zabručela jsem. Adam se zasmál. Zamračila jsem se na něj a on řekl: „Promiň. Ukradla jsi mi bručení. Přemýšlel jsem, a ty bys měla taky. Pokud říkal Wulfe pravdu, a já nevidím důvod o jeho slovech pochybovat, pak pouto mezi tebou a Stefanem existuje už hodně dlouho. A nikdy ho nepoužil – tedy jen jednou, a to aby tě ochránil.“ Dvakrát. Použil ho dvakrát. „Stefan se snaží jednat čestně, tak čestně, jak jen mu jeho stav umožňuje.“ „Stav?“ řekla jsem uštěpačně. „Zní to, jako by měl vzteklinu nebo psinku.“ „Vzteklina má hodně společného s upírstvím,“ namítl Adam. Znovu jsem zabručela. Po tom, jak vrčel na Stefana, to najednou bral až příliš klidně. „Tys to věděl,“ řekla jsem. „Tys věděl, že pouto pořád existuje.“ Adam chvíli mlčel, pak řekl: „Ano. Jsem o trochu starší než ty a mám víc zkušeností s upíry.“ Pohlédl na mě, pak se odvrátil. „A občas ho z tebe cítím, závan jeho pachu, i když vím, že jsi ho celé dny nebo týdny neviděla.“ Chvíli jsem o tom přemýšlela. „A neřekl jsi mi to?“ Pokrčil rameny. „K čemu by to bylo? Stefan je do tebe víc než trochu zamilovaný, to přece víš, ne? Proto tě Marsilie tak nenávidí. Kdyby znal způsob, jak vaše pouto zlomit, myslím, že by ti to řekl. Vím, že se takové věci jen těžko ničí – a kdyby tě Netvor opravdu kontroloval, byla bys po jeho smrti v mnohem horším stavu.“ Adam měl pravdu. Stefan používal naše pouto jen k jednomu účelu, a to aby mi pomohl, už dvakrát. Ale i Stefan měl pravdu. Vědomí, že pouto pořád existuje, mi vadilo. Skutečnost, že o něm věděl Adam a nic mi neřekl… mi vadila ještě víc. *** Naše advokátka, paní Trevellyanová, která chtěla, abychom jí říkali Jenny, sledovala záznam na disku, který jí Adam dodal. Byl z kamery číslo dvě v garáži a ukazoval víceméně všechno, co jsem viděla, když Guayota zaskočil na návštěvu. K mé úlevě ukázal i to, jak se pes v pozadí proměnil v člověka, zatímco já bojovala s Guayotou. S naprosto nečitelným výrazem si prohlédla záznam od začátku až do konce. Kdybych si nebyla jistá, že tomu tak není, řekla bych, že

sleduje bitky mezi bohy sopek a mechaniky každý den. Její asistentka byla mladá a nadšená a ještě si nevypěstovala masku, která by skryla její uchvácení. „To bylo dobré,“ vydechla asistentka, když jsem protivníkovi zabodla násadu mopu do hlavy. Na obrazovce to vypadalo odporněji než ve skutečnosti. V tu dobu jsem si dělala hlavu hlavně s tím, abych přežila, než aby se mi převrátil žaludek. Když záznam skončil, dodala: „Máte za sebou dlouhý výcvik karate, je to tak? Vypadalo to jako záznam z nějaké staré přehlídky bojového umění – než naučili herce zpomalit pohyby, aby diváci viděli, co se vlastně děje.“ Jenny Trevellyanová si odkašlala. Jemně. Asistentka se lehce začervenala. Nezapamatovala jsem si její jméno a teď jsem toho litovala, protože se mi líbila. „Promiňte. Máte ale štěstí, že jste přežila. Vážně, ten chlap byl děsivý.“ Jenny sepnula ruce a zadívala se na Adama. „Dobrá. Co se stalo potom, že chybí konec záznamu?“ „Bohužel došlo ke zkratu v systému,“ zamumlal Adam. „Máme tři disky ze tří různých kamer, ale něco, patrně nadměrný žár, způsobilo, že všechny přestaly nahrávat ve stejný okamžik.“ Asistentka, která si dělala poznámky, se rozzářila. „Magie prý umí ovlivnit elektřinu. Četla jsem, že čarodějové nemůžou být ve stejné místnosti s věcmi, jakou jsou počítače a podobně.“ Věděla jsem, odkud to má. Kousla jsem se do rtu. Bylo ku prospěchu vypustit do světa trochu falešných informací. „To je sice pohodlné vysvětlení,“ řekla Jenny suše, „ráda bych ale znala pravdu pro případ, že by Cantrip magicky objevil, co by kamery ukázaly, kdyby nedošlo ke… zkratu. Jsem vaše advokátka; nemůžu vám pomoct, když neznám pravdu.“ „Někdo přišel s Adamem a zachránil mi kůži,“ přiznala jsem. „Způsob, jakým to ta osoba udělala, by byl velmi cenný pro armádu nebo jiné, pochybné organizace, které by se mohly uchýlit k únosu, aby takovou moc dostaly pod kontrolu. Já jsem prostě ráda, že ke zkratu došlo ve chvíli, kdy k němu došlo. Takto si může všechny zásluhy připsat můj muž a jistý dobrý samaritán zároveň nebude trpět kvůli tomu, že mi zachránil zadek. Rádi bychom z toho tu osobu úplně vynechali.“

„Dobrá,“ řekla. „Můžu Cantripu případně připomenout, že existuje už jeden záznam, který ukazuje, čeho je Adam schopen.“ Nedívala se na mě a já byla ráda. Adam velmi názorným způsobem zničil tělo muže, který mě znásilnil. Záznam celé scény byl vypuštěn do oběhu, abychom ani já, ani Adam nemohli být obviněni z vraždy. Měly ho vidět jen jisté osoby, dostal se ale do mnohem širšího oběhu. „A,“ dodala, „že druhá ukázka není nutná. Nikdo tak nebude pátrat po jiném důvodu pro onen zkrat. Je to přijatelné?“ „Ano,“ řekl Adam. „Než jsme se podívali na záznam, všechno jste mi krátce shrnuli. Teď mi znovu povězte, kdo se do garáže vloupal a proč zaútočil na Mercy.“ Zatímco Adam mluvil, zkřížila jsem paže na stole a složila na ně hlavu. Další, co jsem vnímala, bylo, že mi Adam odhrnul vlasy z obličeje a natočil mi hlavu na stranu. Mrkla jsem. „Potřebuje vidět popáleninu na tvé tváři,“ vysvětlil. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, o čem mluví, pak jsem se posadila a ukázala ji Jenny sama. Ukázala jsem jí taky popáleniny na rukách, pažích a tu na žebrech. Natřela jsem si je mastí Bag Balm a cítila se líp bez ohledu na to, co tvrdil záchranář. „Napřed jste zastřelila psa,“ řekla Jenny, „toho, který se… no… proměnil v člověka? On po vás potom mrštil nějakou ohňovou magii a popálil vás na tváři – není to na disku, který jsem viděla, podle Adama to ale ukazuje jiný. Poté jste na něj pětkrát vystřelila, třikrát jste ho zasáhla do hlavy, dvakrát do hrudi. Vyskočila jste na auto a snažila se najít cestu ven, když se ale ukázalo, že žádná neexistuje, pustila jste se do boje s Juanem Floresem, který je očividně Guayota, bůh sopek z Kanárských ostrovů?“ Byla děsivě dobrá. Poslední větu vyslovila bez sebemenší uštěpačnosti. „Skoro,“ řekl Adam. „On se napřed s pomocí páčidla vloupal do její garáže. To ukazuje záznam venkovní kamery.“ Kývla. „Dobře, ráda bych počkala, dokud si neprohlédnu veškeré záznamy, které mám k dispozici, jak jste ale sami podotkli, existuje obava, že na něj náhodou narazí nějaký chudák policista, aniž by věděl, o koho jde. Musíme dát vědět všem orgánům, s kým máme co do činění. S ohledem na to a s vaším svolením bych poslala kopie těch disků ihned policii.“

„A,“ dodala jsem, protože mi to připadalo důležité, „přiznal se mi, že zabil sedm žen, jejichž těla objevila včera… ne, promiňte.“ To, že jsem nespala, neznamenalo, že se čas zastavil. Asistentka mi podala ledově chladnou láhev s vodou. Vzala jsem si ji a čtvrtinu vypila. „Předevčírem, ve čtvrtek. Policie mě vzala na místo činu, aby zjistila, jestli za ten masakr nenesou odpovědnost vlkodlaci.“ Zacukalo jí pravé oční víčko. „To je poprvé, co o tom slyším. Kdy se k tomu přiznal? Neviděla jsem to.“ „To jsou ty ‚problémy ve Finley‘, o kterých jsem mluvila,“ řekla jsem jí. Zhluboka se nadechla a přiměla mě povědět jí všechno, co jsem věděla o sedmi ženách, koních a psech, které Guayota zabil u louky ve Finley. V jednu chvíli mi začala klást otázky její asistentka, i když nevím, jestli měla. „Chcete říct, že všechny mrtvé vypadaly jako bývalá žena pana Hauptmana? To je… jako z příručky kriminálního psychologa.“ Jenny vyprskla kávu, utřela si nos a zpražila asistentku pohledem. „Měla byste trochu krotit své nadšení ze smrti sedmi žen, Andreo. Není to zrovna vhodné.“ „Chudinky,“ řekla Andrea poslušně. „Mám ale pocit, jako bych se ocitla v epizodě seriálu Myšlenky zločince.“ Odmlčela se. „Dobrá. To zní hloupě. Promiňte. Většina našich případů se týká toho, že se něčí dítě opilo, zdemolovalo někomu plot a rádo by zaplatilo škody, ale nechalo si řidičák. Jediné vraždy, se kterými jsme zatím měli co do činění, byly ty, kde ‚všichni ví, kdo to udělal‘ a naším úkolem je vybojovat pro klienta co nejnižší trest… a já moc mluvím.“ Zamrkala na nás. „Jde ale o to, že jsem se sem přestěhovala v naději, že uvidím nějakého fae, protože rezervace je jen kousek odsud, ve Walla Walla. A teď tady mluvím s vlkodlakem o ohňovém démonovi, který zabíjí lidi a podpaluje budovy.“ Jenny si zakryla ústa, a když ruku sundala, opět se tvářila přísně. „U soudu je fakt, fakt dobrá.“ Pak suše pokračovala: „Vůbec byste ji nepoznali. A nemusíte se bát, na veřejnosti nevypustí z úst nic, co by nechtěla.“ „Jsem diskrétní,“ přitakala Andrea. „Tak,“ řekla Jenny tónem, který naznačoval, že se vrací zpátky k tématu, „chcete, abych zařídila schůzku s Cantripem a policií.“ „Správně,“ potvrdil Adam.

„Dobrá. Bude dnes odpoledne. Doufám, že tady, ale spíše na policejní stanici v Kennewicku.“ Pohlédla na nás a usmála se. „Navrhovala bych, abyste se zatím šli vyspat.“ *** Nakonec jsme si zaplatili pokoj v hotelu. Honeyin dům se rapidně plnil dalšími členy smečky, jak se zprávy o událostech předchozí noci šířily. Nepřipadalo v úvahu, že bychom si tam přes den mohli zdřímnout. Adam nás zapsal v hotelu u letiště. Pokoj byl čistý a tichý a na těch několik hodin, které jsme tam hodlali strávit spánkem, byl přímo dokonalý. No, potom, co jsme si vzpomněli pověsit na dveře ceduli NERUŠIT, a poté co jsem k smrti vyděsila druhou pokojskou, která očividně neuměla číst. Nebyla jsem právě čiperná, když jsme odpoledne zamířili na schůzku s Cantripem a policií, napřed jsme se ale rychle zastavili v obchodním centru a koupili si čisté a vhodné oblečení. Cantrip se očividně pořád snažil prosadit a bojoval s místní policií, proto byla kancelář naší advokátky prohlášena za přijatelné neutrální území. Agenti Cantripu, Orton a Kent, už na nás čekali a čišela z nich samolibost. Jenny a její asistentce Andrei dělal společnost muž s řídnoucími, šedivými vlasy, který byl tak štíhlý a fit, že se musel aktivně udržovat v kondici. Dalo se to jen těžko odhadnout, řekla bych ale, že byl asi o dvacet let starší než naše právnička, což znamenalo, že mu mohlo být kolem sedmdesáti, možná i víc. Jeho tvář mi připadala lehce povědomá a vyměnil si zdvořilé kývnutí s Adamem, takže jsem předpokládala, že jde o někoho z firmy, koho Adam znal. Jenny ho nepředstavila, řekla nám pouze jeho jméno: Larry Torbett. Jenny nám věnovala malý, kontrolovaný úsměv. „Navrhuju, abychom začali. Mám pro vás originály tří disků z bezpečnostních kamer v Mercyině garáži z dané noci, pánové. Samozřejmě jsem si udělala vlastní kopie a další jsem poslala policii. Detektiv Willis mi zavolal a oznámil, že považují video za velmi informativní, bohužel ale přijdou později. Venkovní kamera jasně ukazuje, jak se pan Flores, hledaný v souvislosti s vraždou a žhářstvím v Eugene, vloupává s pomocí páčidla do garáže po zavírací době, kdy uvnitř byla jen paní

Hauptmanová. Zbývající dva jsou z kamer uvnitř garáže. Jeden záznam vám pustím, a to ten, který ukazuje události víceméně z úhlu pohledu paní Hauptmanové. Poslední kamera zachytila její činy nejlépe. Všechny záznamy jsou opatřeny časovým kódem.“ Když záznam skončil, Orton se tvářil ponuře a spokojeně a mladší agent Cantripu, Kent, pak vítězoslavně (asi proto, že díky bitce mezi manželkou vlkodlačího alfy a ohňovým démonem spadal celý případ do jejich pravomoci). „No,“ řekl Larry Torbett, „je to všechno, co jsi chtěla agentům předat, Jenny?“ „Je toho víc,“ řekla. „Záznam je beze zvuku a paní Hauptmanová má spoustu velmi důležitých informací, které nejsou na videu vidět. Paní Hauptmanová?“ V tu dobu už bych dokázala celý příběh odříkat i ve spaní, čtyři hodiny spánku mě však toho pokušení zbavily. Převyprávěla jsem jim všechno od začátku až do konce. Agenti Cantripu nepožádali o žádné vysvětlení, což mě zarazilo. Ozvali se, až když jsem skončila. „Paní Hauptmanová,“ řekl agent Kent vlídně, „vím, že jste několikrát veřejně prohlásila, že nejste vlkodlak.“ Přimhouřila jsem oči. „Správně.“ Poklepal na disky. „Jste člověk?“ „A vy?“ opáčila jsem. „Na člověka se pohybujete velmi rychle,“ ozval se agent Kent, který toho dne nepůsobil jako nervózní zelenáč. Změna byla tak výrazná, že mě napadlo, jestli se za nováčka nevydával schválně. „Děkuju,“ odvětila jsem. „Povím senseiovi, že jsem na vás udělala dojem.“ „Moje manželka dostává lekce v shi sei kai kan. Navíc několikrát týdně trénujeme různé bojové styly. Nemíním dovolit, aby Mercedes ještě někdy někdo ublížil.“ Adamův tón byl chladný a varování v jeho poslední větě slyšeli všichni, kdo poslouchali. „Víme o… takzvaném znásilnění,“ řekl agent Orton. „Viděli jste jeho záznam z bezpečnostní kamery?“ zeptal se Torbett, než se mohl Adam ozvat. Dupla jsem Adamovi na nohu, už se ale zklidnil a mračil se na Torbetta. „Ne,“ řekl Orton. „Ale…“

„Já ano.“ Hlas staršího muže byl ledový. „Mohu vás ujistit, že ke znásilnění došlo a ten parchant dostal, co si zasloužil.“ Bylo hezké, že souhlasil s tím, že jsem byla znásilněná, existoval ale někdo, kdo to neviděl? Tedy kromě Ortona. Možná bychom měli celý záznam jednoduše umístit na YouTube. Uvědomila jsem si, že zatínám ruce v pěst, proto jsem se donutila je rozevřít, než si toho někdo všimne. „Otázka zůstává,“ řekl Kent, který se ujal slova, když starší agent zmlkl. „Paní Hauptmanová, jsem přesvědčen, že jste nebyla zcela upřímná o tom, jestli jste člověk nebo ne.“ „A vy?“ zeptala jsem se znovu. Čich mi totiž prozradil, že není. „Ano,“ řekl Kent a opravdu věřil, že je to pravda. „A co vy, paní Hauptmanová?“ „Ne, nejste,“ pronesl Adam zaujatě. Naklonil hlavu na stranu a zhluboka se nadechl, aby všem ukázal, který smysl použil. „Fae. Ale ne čistokrevný. Možná jeden z vašich rodičů?“ Agent Kent na něj zíral. „Zeptejte se jich a uvidíte,“ navrhla jsem. „Máte problém s kovy?“ „Jsem alergický na nikl,“ bránil se. „Nejde tu o agenta Kenta.“ Orton získal čas vzpamatovat se. „Rozhodli jsme, že paní Hauptmanová představuje potenciální hrozbu pro veřejnost a zatýkáme ji jako podezřelou z vraždy. A protože má nadpřirozené schopnosti, je příliš nebezpečná, než aby byla uvězněna obvyklým způsobem.“ „Na základě čeho?“ zeptala se Jenny. „Na základě lidského zákona, který zřídil agenturu, pro kterou pracuju, paní Trevellyanová, a dále na základě ustanovení o nezávazné vazbě uvedené ve vlasteneckém zákoně. Můžeme paní Hauptmanovou věznit neomezeně jako možnou teroristku.“ Ortonův hlas zněl samolibě. Nebála jsem se, že mě odvedou. Děsila jsem se ale toho, co může udělat Adam, aby tomu zabránil. Adam ale nebyl vůbec napjatý. Zamračila jsem se na něj. Proč ho to nerozčílilo? „Jednáte sám za sebe, pane?“ zeptal se Larry Torbett. „Mám své rozkazy,“ utrhl se na něj Orton. „Paní Hauptmanová, nebudete dělat potíže, že ne?“ „Nebudu,“ řekla jsem s pohledem upřeným na svého manžela, který se zdál potěšený. „Neměl byste ale počítat své vězně, dokud je nemáte bezpečně zamčené v cele.“

Larry Torbett se na mě usmál. „Dobře řečeno, paní Hauptmanová. Pane Hauptmane, měl byste vědět, že mám v rukou dokumenty, které potvrzují, že jistá vysoce postavená osoba by ráda měla vlastního vlkodlaka a nezdráhala se uchýlit k únosu, aby si přání vyplnila. Je velmi arogantní snažit se toho dosáhnout zneužitím zákona. Kdo je váš nadřízený, agente Ortone?“ Orton se zamračil. „Agent Donald Kerrigan. Paní Hauptmanová, radil bych vám, abyste se nebránila zatčení. Jen vám to přitíží.“ „Než věci zajdou ještě dál, dovolte, abych vám něco objasnila, pánové,“ řekla Jenny. „Agente Ortone, agente Kente, pane a paní Hauptmanovi, toto je Larry Torbett, Ph.D. Doktor Torbett vyučuje čtyřdenní seminář na WSU Tri-Cities o faesko-lidských vztazích. Ještě před dvěma lety, než odešel na odpočinek, pracoval pro vládní agenturu ve Washingtonu D. C., prezident ho ale povolal zpátky do služby, aby mu pomohl vyřešit problémy, které nastaly loni, když se fae stáhli do rezervací. Byl také mým profesorem práva, proto se o tomto případu dozvěděl. Požádal mě, jestli by se k nám mohl připojit. Tuším, že byl zvědavý a nudil se.“ Usmála se, protože jsme na ni všichni dál nechápavě hleděli. „Laikové ho ale asi budou znát lépe pod jménem L. J. Torbett, je redaktorem Watchdog Times.“ Watchdog Times byl vlivný internetový časopis, který psal a dával do oběhu články o vládních nepravostech. V poslední době stál za vynuceným penzionováním jednoho soudce v Pensylvánii, který vynášel vysoké tresty výměnou za úplatky ze soukromých věznic, a byl rovněž odpovědný za silně zmedializovaný soud s jistým federálním úředníkem, který nyní trávil deset let ve vězení místo v útulné vile na Bahamách, kterou si pořídil za peníze daňových poplatníků. Watchdog Times také očistil konzervativního senátora obviněného ze sexu s nezletilým. Manželství mu sice nezachránili, kariéru ale ano, aspoň z velké části, a rozhodně ho uchránili vězení, když dokázali, že celou věc narafičil jeho politický sok – a že řečený chlapec byl velmi pohledný třiadvacetiletý mladík, který dostal za svoji roli dobře zaplaceno. Pokud L. J. Torbett tvrdil, že má v rukou dokumenty, pak je skutečně měl. „Spala jsi, když se mě Jenny zeptala, jestli by mi vadilo, kdyby se k nám připojil její starý známý,“ pošeptal mi Adam. „Podle Jenny se

mu zdálo divné, že agenti Cantripu dorazili na scénu první, a požádal ji, jestli by ji nemohl dnes odpoledne doprovodit.“ Opřela jsem se o něj a sledovala, jak starý právník, ze kterého se stal novinář, vymetl s agenty Cantripu podlahu. „Toto je hanebné,“ prohlásil. „A že se vládní agenti, kteří by měli stát zcela nad věcí, propůjčují k podobným špinavostem, je naprosto šokující.“ „Můžete si říkat, co chcete,“ opáčil Orton důstojně. „Na mých rozkazech to nic nemění.“ „Ale ano,“ řekl agent Kent těžce. „Mění. Pokud nechceš po zbytek kariéry u Cantripu pucovat záchody, pak to mění všechno. Kerrigan je politická krysa, a pokud je za tím on, bez výčitek nás předhodí vlkům. A jestli není a rozkazy přišly od někoho ještě výš, prodá nás ještě rychleji.“ Torbett na mladšího agenta kývl, hleděl ale na Ortona, když pokračoval: „A jde tu i o něco většího, pánové. Víte, že fae jednají s vlkodlaky a snaží se získat jejich podporu pro alianci proti vládě USA?“ Orton úsečně kývl. Nebylo to žádné tajemství. Torbett řekl: „Co myslíte, že se stane, když donutíte alfu Smečky columbijského poříčí, jedné z nejprominentnějších smeček v USA,“ o kterých lidé věděli, „aby bránil svoji manželku před vládními agenty? Muž, který vám dal rozkazy, netuší, s čím si zahrává. Muž jako Hauptman, vlkodlak, zemře, aby ochránil svoji družku. Nikdy by vám nedovolil s ní odejít. Snažil se vám to říct. Unikla vám snad ta část, kdy vás pan Hauptman varoval, že nedovolí, aby kdokoli ublížil jeho ženě?“ Počkal, dokud si to nepřebrali, pak řekl: „Chcete být slavní, pánové? Mohu vás ujistit, že byste se v knihách dějepisu proslavili jako ti idioti, kteří donutili vlkodlaky konfrontovat federální vládu.“ Předklonil se. „Víte, že Hauptman dělá, co může, aby naše vztahy s vlkodlaky nevybuchly podobně jako ty s fae?“ „Myslím, že budeme litovat, že jsme vlkodlaky nevyhladili, dokud to šlo,“ prohlásil agent Kent. Vzpomněla jsem si na Brana a přemýšlela, proč si agent Kent myslí, že vůbec kdy měli šanci vlkodlaky eliminovat. „Ať už si myslíte o legalitě podobného kroku cokoli, doktore Torbette, já věřím, že je to otázka přežití. Kdybychom dostali

Hauptmana a jeho smečku pod kontrolu, bylo by to to nejlepší pro všechny – a to i pro vlky,“ řekl Kent těžce. „Pod čí kontrolu?“ zeptal se Torbett vlídně. „A víte, co plánovali s vlkodlaky udělat? Já ano. Mám,“ usmál se, „zajímavé dokumenty, které nakonec dostanou několik úředníků a jistého politika do vězení.“ „Zní to, jako by se nás pan Hauptman snažil vydírat,“ řekl agent Orton drsně. „Nemůžeme odvést jeho ženu, protože jinak rozpoutá válku?“ „Je to vydírání, když řeknete dítěti, že pokud strčí ruku do ohně, spálí se, agente Ortone?“ zeptala se Jenny. „Myslím, že tady jde o stejnou věc.“ „Ortone,“ řekl Kent unaveně, „skončili jsme tu.“ „Máme své rozkazy,“ trval na svém starší agent. „Ne,“ odmítl Kent. „Nejsme v armádě. Dostali jsme instrukce a nové informace, které se nám podařilo získat, ukázaly, že instrukce nebyly moudré.“ „Pánové,“ řekla Jenny, „věřím, že jsme tady skončili. Pokud budete mít nějaké další otázky, zavolejte, prosím, mně a neobtěžujte Hauptmanovy.“ V tu chvíli vpadl dovnitř detektiv Willis. Vypadal unaveně. „Omlouvám se, že jdu pozdě. Objevili jsme další tři ženy a všechno se provalilo novinářům.“ Pohlédl na Adama. „Viděli jsme video a přečetli si dopis, který k němu paní Trevellyanová přiložila. Akceptujeme, že naším vrahem je Juan Flores, ať už je cokoli. Mám vám říct, že pokud máte ještě nějaké informace, rádi si je poslechneme, a to včetně toho, kde bychom ho mohli najít. Sám za sebe doufám, že máte lepší představu než my, jak toho netvora zastavit, než znovu někoho zabije.“

12.

C

estou k Honey jsme se rozhodli podívat domů, zkontrolovat

kočku a vyzvednout si šaty na převlečení. Warren nechal Médei misku plnou žrádla a další s vodou, protože ji nemohli nikde najít, i když ji skoro hodinu hledali. Řekl si, že když ji nenašel on, nenajde ji patrně ani Guayota. V domě byla dvířka pro kočku, takže Médea mohla přicházet a odcházet, jak se jí zlíbilo. Kdyby se Guayota objevil a dům podpálil, snad by dokázala uniknout. Přesto jsem byla odhodlaná strčit její vzpurný zadek do přepravky pro kočky a vzít ji s sebou. Nemínila jsem riskovat a nechat ji zranitelnou. Jakmile jsem ale spatřila auto stojící před domem, rázem jsem na kočku zapomněla. Šedá Acura RLX, luxusní sedan s obrovským množstvím koňských sil, stála na místě, kde obvykle parkoval Adam. Adam zpomalil. „Znáš to auto?“ Začala jsem vrtět hlavou, pak jsem změnila názor. „Ne. Ale vsadím se, že patří Beauclaireovi. Neviděla jsem, čím přijel, ale motor, který jsem slyšela, by odpovídal RLX.“ SUV znovu zrychlilo. „Je tu brzy a ty jsi nechala hůl u Honey.“ „Může jet za námi k Honey…“ „Nevezmu ho k Honey domů,“ odmítl Adam. „Odhalili jsme ji dost už tím, že jsme k ní nastěhovali celou smečku.“ „Dobrá. Můžeme se s ním sejít za hodinu na místě, které si zvolí.“

Beauclaire se opíral o vchodové dveře a četl si knihu. Oškubaný výtisk Tři muži ve člunu; musela jsem ji číst na vysoké. Dvakrát. Nemohla jsem si ale vzpomenout, jestli se mi líbila, nebo ne. Když jsme zajeli před dům, Beauclaire vzhlédl. „Nech mě si s ním promluvit,“ řekl Adam. Nemyslel to stylem Johna Waynea, abych to nechala na mužském. Adamův hlas připomínal smirkový papír, protože ho pořád zlobilo, že ho fae uspal a vnikl mu do domu. Chtěl znovu prosadit svoji dominanci. Vůči Lughovu synovi. To byl fakt chytrý nápad. Zatímco já přemýšlela, Adam vysedl. Rozrazila jsem dveře a vyskočila ven, přičemž jsem málem zakopla o hůl, která z vozu vypadla, jako by tam byla po celou dobu a já ji při vystupování nakopla. Což jsem neudělala a ona tam nebyla. „Adame,“ řekla jsem. „Mám tu hůl.“ Zastavil se v půli cesty k domu. Ohlédl se po mně a já k němu přiklusala a ukázala mu ji. Beauclaire se narovnal a schoval knížku do kapsy, na saku se mu ale neudělala žádná boule. Buďto použil maskovací kouzlo, nebo byl oblek opravdu tak drahý, jak vypadal. Když jsem Adama míjela, položil mi ruku na záda, čímž mě mlčky požádal, abych zůstala stát vedle něj. Beauclaire sestoupil dolů po schodech a jeho pohyby byly tak ladné, až mě napadlo, jak se mohl celé roky vydávat za člověka. Mně ani Adamovi prakticky nevěnoval pozornost. Oči upíral na hůl. Nedokázala jsem určit, co cítí, i když jsem si předtím myslela, že to bude snadné. Čekala jsem, že bude… čitelnější. Zastavil se asi metr od nás a poprvé na nás pohlédl. Na Adama. „Nebudu se omlouvat za to, že jsem přišel do vašeho domu a donutil ji získat zpátky hůl svého otce,“ řekl. „Bylo to nezbytné.“ „Kdybyste,“ namítl Adam, „kdybyste přišel a slušně zaklepal, Mercy by i tak udělala všechno, co by mohla, aby Kojota našla a získala od něj zpět vaši hůl. Jako Lughův syn máte na ten artefakt právoplatný nárok. Kdybyste to udělal, byli bychom si rovni.“ „Ne,“ řekl Beauclaire. „Dlužil bych vám za prokázanou službu. A já odmítám cokoli dlužit člověku.“ Kdyby namísto „člověku“ řekl „slizké ropuše“, vyznělo by to stejně. „Ani moje družka, ani já nejsme striktně řečeno lidé,“ opáčil Adam. „Vy jste se ale tak rozhodl. A to bude mít jednou následky.“

Beauclaire se uklonil, aniž by sklopil pohled nebo odtrhl oči od Adama. Jeho úklona byla ve všem, co říkala i neříkala, téměř japonská. Akceptuji, že mezi námi budou potíže, nebudu je ale vyhledávat o nic víc než doposud. Schválně jsem narušil váš klid a přijímám následky. Na tak jednoduché gesto to byla dlouhá konzervace. Podala jsem mu hůl. „Tady. Kojot říkal, že ji naučil pár kousků.“ Beauclaire na mě pohlédl. „Kojota neznám,“ řekl. „Možná to budu muset změnit.“ Adam ohrnul spokojeně rty. „Zaplatil bych, abych mohl být u toho,“ řekl. Beauclaire, který se ještě pořád nenatáhl pro hůl, přimhouřil oči a upřel je na mého druha. „Ach?“ „U Kojota nikdy nevíte, co můžete očekávat,“ vysvětlila jsem. „Tentokrát nám byl nesmírně nápomocný, takže očekávám, že se v nejbližší době přihodí něco strašlivého.“ Sotva jsem to řekla, zalitovala jsem. Věděla jsem, že se blíží něco strašlivého. Zamávala jsem holí. „Vezmete si ji konečně?“ „Dáváte mi ji dobrovolně?“ zeptal se. Protočila jsem očima, ale zopakovala frázi. „Dobrovolně vám dávám tuto hůl,“ a pokračovala jsem, třebaže jsem předtím, kdykoli jsem se snažila hůl vrátit, v tom bodě přestala, „vyrobenou Lughem, probuzenou dubovým mužem a změněnou krví, změněnou smrtí, změněnou duchem. Všechny věci se mění až do poslední a největší ze všech změn, kterou je smrt. Tímto ji svěřuji do vaší péče.“ Předstírala jsem, že jsem přesně to zamýšlela od začátku říct, a snažila se ignorovat, že se hůl v mých rukách zahřála, jako by se už nemohla dočkat, až se dostane k Lughovu synovi. Adam věděl, že hraju, poznala jsem to podle toho, jak se změnil tlak jeho ruky na mých zádech. Beauclaire na mě ostře pohlédl, nezdálo se ale, že by slyšel něco jiného, než očekával. Ráda bych věděla, jestli mi ta slova vložila do úst samotná hůl nebo Kojot. Klidně to mohl být i Stefan, ten ale měl v tuto denní dobu spát, a navíc to neznělo jako něco, co by řekl. Beauclaire si hůl vzal, zavřel oči a zamračil se. „Je falešná.“

„Ne,“ odmítla jsem. Kojot mi mohl dát falešnou hůl, měl to v povaze. Ta by ale zůstala v bezpečí u Honey, schovaná v sedlovně ve stodole, kde jsem ji nechala. Tvář se mu rozpálila vzteky, následně po mně holí hodil. Nechtěl mi ublížit, nepoužil ji jako zbraň. Patrně bych ji dokázala chytit – udělal to ale Adam. „Tvrdíte, že vám lžeme?“ zeptal se Adam jemně a zatočil holí jako obuškem. Dotkla jsem se jeho ruky, abych ho zastavila. „Děkuju,“ řekla jsem, když mi to dovolil. „Hůl v poslední době až příliš ráda ubližuje lidem.“ Když jsem mu ji vzala z rukou, ostře se nadechl a několikrát zaťal ruce v pěst. Pohlédl na nebe. „Do úplňku zbývá ještě několik dní,“ pravil. Vlkodlaci byli kolem úplňku podráždění. No, podrážděnější. Mimoděk mě napadlo, jestli hůl jeho zlost nepopíchla. „Pane Beauclaire,“ řekla jsem. „Toto je hůl, kterou mi Kojot dal po tom, co ji naučil, jak se lépe skrývat. Dneska ráno jsem ji nechala na bezpečném, zamčeném místě kilometry odsud. A přesto nám před chvílí vypadla z auta.“ Znovu jsem mu ji podala, nezdálo se ale, že by z toho tentokrát měla radost. Cítila se odmítnutá. Trucovala. „Chovej se slušně,“ řekla jsem jí. Adam na mě pohlédl. Beauclaire ji obrátil v rukách a prsty přejel po stříbrném knoflíku, pak i po samotné holi. Přivřel oči a udělal to znovu. Poté na nás upřel jeden ze svých nerozluštitelných pohledů. „Řekl jsem vám, že se nebudu omlouvat, to ale bylo předtím, než jsem odmítl dar, pro který jsem vás poslal. Je to hůl mého otce, od doby, kdy jsem ji držel v rukách naposledy, což bylo asi před tisíci lety, se ale změnila. Nečekal jsem to. Jeho drobné magické předměty bývaly doposud adaptabilnější než ty velké.“ Pohlédl mi do očí. „Mercedes Atheno Thompsonová.“ „Hauptmanová,“ dodal Adam. „Hauptmanová. Omlouvám se za to, že jsem vám nevěřil. Omlouvám se za to, že jsem nepoznal pravdu. Omlouvám se za to, že jsem neposlouchal.“ Odmlčel se, znovu pohlédl na hůl a zvedl obočí, jako by mu něco řekla.

Ironicky se pousmál. „Děkuji vám, že jste tento artefakt vyzvedla z,“ odmlčel se, „útočiště, které jste pro něj našla. Dlužím vám laskavost podle vaší volby.“ „Ne,“ řekla jsem. „Ne, nedlužíte. Vím, jak to chodí s fae a laskavostmi.“ „Nezáleží na tom, jestli přijmete nebo odmítnete,“ namítl prostě. „Pak chci informace,“ řekla jsem. „Víte něco o Guayotovi?“ Zavrtěl hlavou. „Slyšel jsem o vašich potížích. Fae na Kanárských ostrovech nežijí a o něm vím pouze to, že je to duch vulkánu a přijal lidskou podobu. Myslím, že se na něj ptal už Zeeho syn, a marně.“ Zaváhal. Pohled, který na mě upřel, říkal: Je tu jiná otázka, kterou byste mi měla položit. Sám od sebe vám nemůžu nic říct, musíte se zeptat. Něco o Tadovi. „A co kdybych vás požádala, abyste nám pomohl Guayotu porazit?“ Ponuře se usmál. „Kdybych byl Temný kovář z Drontheimu, nabídl bych vám pomoc a vy byste se mi zadlužila natolik, že byste byla až do konce svých dní mojí loutkou.“ „To jsem si myslela,“ povzdychla jsem si. „Musela jsem se ale zeptat.“ „Informace by nastolily rozumnou rovnováhu,“ řekl mi. „Víte, že Kovářův syn byl předvolán a musí předstoupit před faeský dvůr v rezervaci. To by pro vás nebylo nic nového.“ Informace o existenci faeského dvora nová byla. Přemýšlela jsem, jestli jde o soudní dvůr, nebo ten tradičnější. A co by mohla odpověď na tuto otázku znamenat pro budoucnost. Dal mi ale všechny informace, které mi byl o této věci ochotný poskytnout. „Laskavost, kterou mi dlužíte, splatíte odpovědí na tuto otázku: Drží Tada v zajetí?“ Usmál se, jako bych udělala něco chytrého. „Byl jsem požádán, abych o tom s vámi nemluvil, ale protože vám dlužím laskavost, mohu předchozí žádosti nevyhovět. Tad je nešťastný a ti, kdo ho vězní, odmítají poslouchat. Je držen proti své vůli, jeho věznitelé ale neznají Siebolda Adelbertsmitera tak jako já.“ Pronesl Zeeho jméno s nechutí. „Možná ho nemám rád, nikdo ale nemůže držet někoho, jako je Temný kovář z Drontheimu, v zajetí. Příliš mnoho starých fae zapomnělo a vidí jen starého, uhádaného muže, za kterého se vydává. Záchrana nebude nutná, vlastně by asi způsobila jenom potíže. Dokud ale vše neskončí, nebudete se s nimi moct spojit.“ Zvedl obočí.

„Věřím, že jsem mezi námi opět nastolil rovnováhu. K naší dohodě ale přidám toto: pokud do dvou měsíců o Kovářově synovi nic neuslyšíte, zakřičte jméno, pod kterým mě znáte, a já se objevím a povím vám, jak se věci mají. Nepřekvapilo by mě, kdyby to trvalo přinejmenším tak dlouho.“ Potom s holí ruce uctivě kývl na Adama, nasedl do vozu a odjel. Zhluboka jsem se nadechla. „Tak, to by bylo.“ Adam zavrtěl hlavou. „Doufejme.“ Sbalili jsme si oblečení, nějaký čas ale trvalo, než jsme našli Médeu. Vystopovat kočku na louce? Žádný problém. V domě, kde žila? Zatraceně těžké – a navíc jsem při prohlídce naší koupelny našla ve sprše Christyin šampón a kondicionér. Aspoň ale nevrátila zpátky svůj make-up. Možná proto, že si ho vzala s sebou do Honeyina domu. Kočku nakonec našel Adam, a to na knihovničce v obýváku, odkud sledovala, jak ji hledáme. Dřepěla za velkou měděnou vázou s hedvábným kvítím, takže skoro nebyla vidět. Záštiplně jsem se na květiny zadívala, na krásné, zaprášené šedomodré květy, které se vším v pokoji zároveň kontrastovaly i naprosto dokonale ladily. „Ano,“ řekl Adam, držel kočku v náručí jako dítě a hladil ji. Chytila ho za ruce a zaryla do nich drápky, pak zdvojnásobila své předení a přitulila se k němu ještě blíž. „Ano, co?“ zeptala jsem se. „Ano, ty kytky vybrala Christy. Váza ale patřila mojí matce. Klidně do ní strč něco jiného. Když ji necháš prázdnou, jenom se v ní nahromadí prach a mrtví pavouci.“ Jeho hlas zněl tak trpělivě, až jsem pochopila, že si ze mě utahuje. Naše pouto obvykle dost kolísalo a množství informací, které jsem skrze ně získávala, se během dne dost měnilo. Změna ale mohla nastat i v průběhu několika minut, jako na houpačce. V jednu chvíli jsem byla nabručená z toho, že se mi smál, vzápětí mě zahltily něha, láska a pobavení, které se smíchaly v mocnou směs zvanou štěstí. To pak bylo těžké zůstat nevrlá. Jeho úsměv se rozšířil, ve tváři se mu objevil dolíček… a já ho políbila. Opřela jsem se o něj, bokem, abych nezmáčkla kočku, a pomyslela si: Tady je moje štěstí. Tady je důvod, proč přežívám. Tady je můj domov. „Nikdy nezapomínám,“ zamumlala jsem, když jsem mohla.

„Nezapomínáš?“ „Nezapomínám, co pro mě znamenáš,“ řekla jsem a pohladila ho špičkami prstů, protože byl můj. „Zlobím se na Christy, dělám si starosti se smečkou, doufám, že Christy zakopne a rozlije svoje cardaykdovíjaké dušené…“ „Carbonnade à la flamande,“ opravil mě Adam. „…po podlaze, a pak se podívám na tebe.“ „Hm?“ „Jo,“ řekla jsem, opřela se o něj nosem a vdechla jeho vůni. „Hmmm.“ Právě jsem přemýšlela o prázdné ložnici nahoře a zvažovala, jestli zariskovat, že by Guayota mohl zrovna v tu chvíli zaútočit, když někdo zaklepal na dveře. Odstoupili jsme od sebe. „Ty držíš kočku,“ řekla jsem. „Nechci ji další hodinu hledat. Půjdu otevřít.“ „Buď opatrná,“ pravil Adam jen. Vyhlédla jsem ven kukátkem, opatrně, protože během noci špatných filmů jsem v jednom viděla scénu, kde zabili člověka, právě když hleděl kukátkem, darebák mu jednoduše vrazil kord rovnou do oka. Zastavili jsme film a pohádali se o to, jestli to je možné nebo ne – a já si z té scény odnesla hluboké jizvy. Za dveřmi stála Rachel, jedna ze Stefanových ovcí. Stefan se k lidem, jejichž krev pil, choval mnohem něžněji než ostatní upíři, se kterými jsem přišla do styku. Hledal zlomené lidi nebo ty, kdo od něj něco potřebovali, takže výměna – jejich krev a způsob života za to, co jim mohl on jako upír poskytnout – byla trochu víc, když už ne úplně, férová. Většina lidí v upírských zvěřincích pomalu umírala, ale Stefanovi lidé v jeho péči převážně vzkvétali. Aspoň dokud nepotkali Marsilii. Otevřela jsem dveře. Rachel stejně jako Stefan trochu přibrala. Už nevypadala jako závislá na cracku, ještě pořád ale nepůsobila zdravě. Kůži měla bledou, pod očima stíny, a ztratila mladistvý vzhled – a to byla stejně stará jako Jesse. Byla ale zpátky v oděvu gotičky – v černém krajkovém topu, černých džínech a dlouhých černých rukavicích, které maskovaly, že jí Marsilie – nebo Wulfe – usekla dva prsty na pravé ruce.

„Ahoj, Mercy,“ řekla. „Všude jsem tě hledala – asi víš, že se ti někdo pokusil vyhodit do vzduchu garáž, že? Kolem poledne jsem to vzdala, jela nakoupit a něco zařídit s tím, že se tě znovu pokusím najít až před cestou domů. Tohle je pro tebe.“ Podala mi obálku, na které bylo elegantním písmem napsáno moje jméno. Otevřela jsem ji a uvnitř našla linkovanou kartičku s adresou: 21980 Harbor Landing Road, Pasco. A pod ní stálo stejně květnatým písmem: Promiň. „Ahoj, krasavče,“ zavrněla Rachel. „Chlap s kočkou je jedna z mých fantazií.“ Nevzhlédla jsem. „Promiň, je zadaný, Rachel. Ona je nezletilá, Adame, a – jsi zadaný. Rachel, to je můj manžel Adam. Adame, tohle je Stefanova…“ Co? Slovem „ovce“ bych nikdy nenazvala někoho, koho jsem měla ráda, a to bez ohledu na to, jak přesný popis to byl. „Je Stefanova.“ „Myslím, že slovo, které hledáš, je ‚ovce‘,“ řekla Rachel. „Raději bych měla jít, než se mi roztopí zmrzlina. Pa, Mercy. Pa, Mercyin manželi.“ Otočila se a odklusala ke svému autu, nevýraznému malému fordu, který jsem nikdy dřív neviděla. Zamávala nám, za hvízdání pneumatik a rachocení štěrku vystřelila a já sebou trhla, když kamínky zasypaly naše SUV. Zatočila jsem kartičkou v prstech, pak jsem ji neochotně podala Adamovi. „Tady,“ řekla jsem klidněji, než jsem se cítila. „Asi bychom měli raději zavolat Arianě a Elizavetě, nemyslíš? Někdo musí vědět, jak udělat vlkodlaky nehořlavé.“ *** Warren na nás čekal u dveří Honeyina domu. „Hej, šéfe,“ řekl. Protáhl svá slova, jako by se nic nedělo, já ale podle napětí v jeho ramenou poznala, že je rozčilený. „Vezli jsme Garyho Laughingdoga na autobusové nádraží, jak jsi chtěl – mám ti od Kylea vyřídit dík za to, že jsi ho přiměl pomoct uprchlému trestanci – když na zadním sedadle dostal záchvat. Zastavili jsme, upadl ale do bezvědomí, tak jsme ho vzali zpátky. Od té doby je mimo a Kyle už se víceméně smířil s tím, že přijde o licenci právníka.“

Podala jsem kočičí přepravku Adamovi a odložila na zem tašku s Médeinými věcmi. Kočičí záchodek i s náplní byl pořád ve voze a stejně tak i moje .44 S&W, kterou jsem si vyzvedla doma. „Tady. Ty se postarej o kočku a o Warrena. Já si vezmu na starost Kylea,“ řekla jsem. Adam na mě pohlédl. „Promiň, ty velký, děsivý alfo,“ omluvila jsem se. „Příště nechám rozhodnutí na tobě. Dobře ale víš, že mám pravdu. Kyle tě úmyslně rozzuří – a od tebe přijme Warren kázání o vztazích lépe než ode mě, protože přede mnou by bez problémů utekl, kdybych řekla něco, co by nechtěl slyšet. Kde je Kyle?“ Otázku jsem položila Warrenovi. „Chodbou a třetí ložnice nalevo. Dohlíží na Laughingdoga, který je pořád v bezvědomí.“ Zamračil se na mě. „Než se objevila Christy, nikdy jsem si neuvědomil, jak manipuluješ lidmi okolo sebe – u tebe to jako manipulace nevypadá.“ „Rozdíl je v tom,“ odvětila jsem, „že já vás mám ráda a chci, abyste byli šťastní. A,“ zvedla jsem prst, „já vím, co je pro vás nejlepší.“ „A navíc,“ dodal Adam, „Mercy nedělá nic skrytě. Když s tebou manipuluje, chce, abys věděl, že s tebou manipuluje.“ Já už mezitím prošla obývákem a mířila ke křídlu s ložnicemi, nyní jsem se ale otočila a vyplázla jsem na Adama jazyk. „Nevystrkuj ho, pokud se nechystáš ho použít,“ řekl. Usmívala jsem se, dokud jsem se neocitla z dohledu. Dveře ložnice, o které Warren mluvil, byly zavřené, proto jsem zaklepala. Otevřel je Kyle. Už v minulosti jsem ho viděla naštvaného. Takhle ale asi ještě ne. Možná proto, že se zlobil na mě. Vklouzla jsem dovnitř, přestože jsem si byla docela jistá, že se mě chystal poslat pryč. Jsem ale fakt dobrá ve strkání nosu do věcí, do kterých mi nic není. Pokoj patřil k ložnicím, které architekti strkali do velkých domů, protože věděli, že až budou rodiče kupovat dům, děti v potaz brát nebudou. Honeyin dům byl obrovský. Tato ložnice ale měřila asi třikrát tři metry. Sotva se do ní vešla postel a komoda. Honeyin pokoj jsem neviděla, vsadila bych se ale, že rozhodně neměla třikrát tři metry.

Postel, do které Garyho uložili, byla manželská, což znamenalo, že tu pro komodu nezůstalo moc místa a já a Kyle jsme tak stáli velmi blízko u sebe. Kdyby byl vlkodlak, dělalo by mi to starosti. „Tak,“ řekl Kyle mírně, když zavřel dveře. „Vezeme na autobusové nádraží v Pascu chlapíka, který tě hledal u mě doma. Chci, abys věděla, že mi Warren řekl, že je to tvůj vzdálený příbuzný. Nevím, jestli je to pravda – a zrovna teď mě to ani nezajímá. Ale odbočuju. Důležité je, že vezeme Garyho na autobusové nádraží a já pořád věřím, že mi Warren říká pravdu. Začínám ale mít nepříjemný pocit, protože nedokážu pochopit, proč si Warren dělá hlavu s doklady. Ty potřebuješ dokonce i při cestě autobusem, Mercy, doklady ale mají všichni. Proč si tedy dělá Warren takové starosti, pokud je tenhle chlapík – však víš, tvůj příbuzný – má? Přejedu most, když vtom mi Gary zaječí do ucha jako Dívka číslo dvě v nějakém laciném hororu. Zní to, jako by umíral, proto zastavím u krajnice, místo abych šlápl na plyn a nabral auto před sebou, což je moje první reakce, když mi někdo zařve do ucha.“ Odmlčel se a pohlédl na mě. Došlo mi, že jen naprostý hlupák by se ozval dřív, než se vymluví, proto jsem mlčela a snažila se tvářit soucitně. Kyle rychle podupával nohou a čekal na odpověď. Nakonec řekl: „Warren vystoupí, otevře zadní dveře a vůbec se nezdá překvapený. Jako by očekával, že Gary Laughingdog,“ vyštěkl Garyho jméno se zvláštním důrazem, přičemž „Laughing“ a „dog“ rozdělil, „začne každou chvíli vřískat. Warren si vytáhne pásek a strčí ho Garymu mezi zuby, protože tvůj příbuzný, Mercy, kterého jsme se právě chystali posadit na autobus, má epileptický záchvat. A já tam stojím a dělá mi starosti, s jakými lidmi se to stýkám, že jen tak vyšoupnou svého příbuzného z domu, i když má záchvaty tak často, že to nepřekvapí ani mého partnera – když si vzpomenu na to, co jsem právě slyšel v rádiu. Umíš si představit můj úžas nad tím, že jistý Gary Laughingdog uprchl z Coyote Ridge Corretions Center? Po celou dobu jsem si myslel, že eskortuju tvého příbuzného, ve skutečnosti jsem ale ukrýval uprchlého trestance.“ Znovu se odmlčel, já se ale nedala nachytat. Zhoupl se dopředu, jako by toužil pochodovat sem a tam, ale prostě tu nebylo dost místa. „Vyletím na svého partnera, protože mi dojde, že ty i Adam jste museli vědět, odkud přišel – protože jsi s ním mluvila,

než se objevil u mě doma. Představ si mé překvapení z toho, že to věděl i Warren. Byl jsem jediný, komu jste se neobtěžovali sdělit, že ten chlap je uprchlý trestanec!“ Když teď vyložil svůj problém, mohla jsem promluvit, on mě ale nepustil ke slovu a nedovolil mi celou věc vysvětlit. „Už když mi Warren zalhal o tom, co je, varoval jsem ho, že nemám rád lži,“ řekl. „Lhářům se nedá věřit. Slíbil mi, že už mi nikdy nezalže.“ Zmlkl, ale já nevěděla co říct. Zapomněla jsem. Zapomněla jsem, jak moc nenáviděl, když se mu lhalo. Jak jsem mohla zapomenout, když to byla příčina jeho rozchodu s Warrenem? Ne to, že Warren byl vlkodlak, nýbrž fakt, že to Kyleovi neřekl. Dali se zpátky dohromady, ale bylo to těžké. Gary si zakryl oči paží. „Drama, drama, drama,“ zašeptal. „Ty sklapni,“ vyštěkla jsem. Warren a Kyle se rozejdou, a bude to moje vina. „Vy přestaňte ječet, když jste v pokoji s někým, kdo má migrénu,“ odsekl Gary. „Podívej, Kyle. Chápu tě. Snažili jsme se před tebou zatajit, že jsem utekl z vězení – abys případně mohl prohlásit, že jsi o ničem nevěděl – všechno se ale očividně provalilo. Běž zavolat policii, pověz jim, že jsi mě našel, a já s nimi klidně půjdu. Zůstane ti licence – protože jsi je zavolal hned, jakmile jsi zjistil pravdu, a my to všichni potvrdíme. Ale pokud to uděláš, musíš vědět, že Warren a Adam zemřou.“ Kyle se otočil k muži na posteli. „Cože?“ „Jestli u toho nebudu, až se smečka postaví Guayotovi,“ řekl Gary velmi pomalu a zřetelně vyslovoval, jako když lidé mluví s malými dětmi nebo s někým, kdo neumí anglicky, „pak Guayota všechny vlky zabije a zvítězí. To mi řeklo moje poslední vidění.“ Sundal si paži z očí a zamžoural na mě. „Ber to jako lekci, štěně. Drž se od Kojota dál. Vždycky tě převeze. Mít tohle vidění ve vězení, nechal bych všechny zemřít, protože, hej, co je mi do ostatních, že? No tak zařve nějaká tlupa vlkodlaků, a co? Kojot ale vždycky počká, dokud všechny nepoznám. Mám Adama rád. Takoví by měli být všichni alfové, často ale nebývají. Mám rád i Warrena, a Honey je fakt, fakt velká kočka. Nemůžu se prostě vrátit do vězení – i když bych tam byl v bezpečí před Kojotem – a nechat všechny zemřít.“ „Kojot?“ zeptal se Kyle. Pohlédl na mě a zamračil se.

„Starý dobrý tatík,“ řekl Gary. „Můj a její. Proto jsme příbuzní.“ „Můj ne,“ vyštěkla jsem. „Můj otec byl Joe Starý kojot, který jezdil na býcích a zabíjel upíry. Ti ho zavraždili a narafičili jeho smrt jako autonehodu. Kdyby můj otec byl Kojot, znamenalo by to, že opustil moji matku, šestnáctiletou a těhotnou. Kdyby můj otec byl Kojot, našla bych ho a zabila.“ Můj otec byl Joe Starý kojot, který zemřel na silnici uprostřed ničeho v Montaně ještě před mým narozením. Nevěděl, že je jenom slupkou, kterou Kojot přijal, protože se začal nudit. Neopustil by nás, kdyby nemusel. Po jeho smrti mě matka musela nechat u vlkodlaků, protože si se mnou nevěděla rady a protože byla příliš mladá, než aby pracovala ve většině zaměstnání na plný úvazek. Proto mě opustila. A já byla zatraceně dospělá a měla bych se s tím umět vypořádat. Byla jsem šťastná. Moje matka byla šťastná. A můj otec byl mrtvý. A pokud můj otec byl Joe Starý kojot, nemusela jsem ho zabít. Gary s Kylem na mě divně civěli a já si uvědomila, že jsem všechno řekla nahlas. Odkašlala jsem si. „Takže ano, máme problémy s tátou. Oba, Kyle. Gary skončil v base proto, že Kojot narafičil všechno tak, aby porušil zákon, a pak ho nechal sebrat policií.“ Pohlédla jsem na Garyho. „Víš, kdybys byl fakt paranoidní, mohlo by tě napadnout, že Kojot neměl žádnou radost z toho, že se mu Guayota courá po teritoriu. Že jsi skončil v base proto, abys byl po ruce, až bych potřebovala najít někoho, kdo by se uměl s Kojotem spojit.“ Zavřel oči a kývl. „To už mě taky napadlo. Nepřišla jsi ale za mnou proto, že nějaký faeský chlápek chtěl zpátky hůl, kterou jsi dala Kojotovi? Musel by zmanipulovat i jeho.“ Dosedla jsem na zem, protože to bylo klidně možné. A já si celou dobu stěžovala na Christy. Ve srovnání s Kojotem byla žabař. „Nemusel by se moc snažit, že?“ uvažovala jsem. „Beauclaire nemá rád lidi. A já, kterou bere jako člověka, měla u sebe artefakt jeho otce, třebaže se mi ho fae pokusili už několikrát vzít. Vím jistě, že Kojot zná nějaké fae, kteří by to mohli pošeptat Beauclaireovi.“ Pohlédla jsem na Garyho. „Pověz mi, že jsem paranoidní?“ „Měla by sis položit jinou otázku,“ řekl Gary. „Chce se Kojot zbavit Guayoty, nebo nás? Můžu ti říct, že mu nebude vadit, když zemřeme. Smrt pro něj neznamená to samé co pro nás. Možná jde o zkoušku síly. Přežití je jako Hlava XXII. Když přežiješ nějakou z Kojotových

her, nadchne ho to, protože tě pak může zaplést do něčeho ještě nebezpečnějšího. Jak o tom tak přemýšlím,“ otevřel oči a pohlédl na Kylea, „prosím, zavolej poldy.“ „Proč jsi byl ve vězení?“ zeptal se Kyle. „Vážně? Víš, kolik je ve vězení viníků? Žádný.“ Gary ztenčil hlas do ženského. „Opravdu. Nezabila jsem ho. Spadl mi na nůž. Desetkrát.“ „Viděl jsem Chicago,“ řekl Kyle. „Nezalžeš mi, protože to Mercy pozná. A já jsem právník a bez ohledu na současné okolnosti i já umím docela dobře poznat lež.“ Gary na něj chvíli upřeně hleděl, pak pokrčil rameny a z těla mu odplynulo napětí. „Mně na tom nesejde. Mohl bych ti říct, že jsem byl opilý a ukradl jsem auto – vím sice docela jistě, že to udělal Kojot, byl jsem ale opilý, takže kdo ví. Pak jsem ukradl čtyři bedny dvousetdolarové skotské – i to určitě udělal Kojot, pamatuju si ale jenom to, jak otvíral jednu z lahví. Nakonec jsem zaparkoval před policejní stanicí a usnul se všemi lahvemi skotské až na jednu na zadním sedadle, kde mě následující ráno našla policie. Za to mohl stoprocentně Kojot. Kdybych ti řekl tohle všechno, byla by to pravda.“ Zadíval se na Kylea, a podle toho, jak mhouřil oči, jsem poznala, že ho pořád bolí hlava. „Ale skutečný důvod, proč jsem skončil ve vězení, byl ten, že několik měsíců předtím, než jsem se probudil před policejní stanicí, jsem spal s manželkou muže, kterého mi pak stát přidělil jako právníka. Já nevěděl, že on ví, že jsem mu spal se ženou, to jsem zjistil až v base, kde mi to s radostí oznámil další z jeho klientů.“ Gary zavřel oči. „A navíc bylo auto, které jsem ukradl, policejní, což taky nepomohlo.“ Gary se zasmál, trhl sebou a řekl: „Legrační je, že jsem nepil od chvíle, co jsem v roce 1917 vyrazil na pětidenní flám, po kterém jsem zjistil, že jsem dobrovolně vstoupil do armády.“ Usmál se a zakryl si oči paží. „Není bezpečné opít se, když se Kojot může dívat.“ „Říká pravdu,“ potvrdila jsem, když Gary domluvil. „A utekl jsi proto, že jsi věděl, že nás čeká bitva se sopečným bohem, zatímco my očekávali jen pana Florese, lidského stalkera,“ řekl Kyle. Gary zabručel. „O Floresovi jsem neměl tušení. Věděl jsem jen to, že se Mercy snažila získat od Kojota zpátky nějaký artefakt. Pak se ale objevil ten sopečný manitou a někoho zabil, a já věděl, že to má co

dělat s Mercy.“ Pohlédl na mě, pak se odvrátil. „A Mercy je moje sestra.“ Kyle si promnul obličej, nadechl se a zadíval se na závěs na okně. Potom si povzdychl a řekl: „Měl jsem mít možnost všechno věrohodně popřít, co?“ „Kdybys nevěděl, že Gary utekl z vězení, nemohli by tě hnát k odpovědnosti,“ řekla jsem. „Warren se na nás pořádně naštval za to, že jsme tě dostali do situace, která ti mohla ublížit. Adam prohlásil, že se o všechno postará a dohlédne na to, aby se ti nic nestalo.“ „A pokud půjdeš se smečkou, až vyrazí na Guayotu,“ řekl Kyle Garymu, „Warren přežije.“ Gary pomalu zavrtěl bolavou hlavou. „Tak to nefunguje. Vím jenom, že když s nimi nepůjdu, všichni zemřou. Když s nimi půjdu, možná to dopadne ještě hůř.“ Odsunul stranou paži a ušklíbl se na Kylea. „Ano. Ten výraz znám. Každý, kdo pozná Kojota, se dřív nebo později takhle tváří. A ne, netuším, proč moje přítomnost něco změní.“ Kyle si protáhl krk, aby se zbavil napětí, a zoufale se zasmál. „No, když ve mně už jen možnost, že by Warren zemřel, vyvolává tyhle pocity, možná bych mu měl dát šanci, co?“ „Lidé dělají chyby,“ řekla jsem. „Dokonce i ti, které milujeme.“ „K čertu s tím, já vlastně ani nevím, o jaké chybě tu mluvíme,“ přiznal Kyle. „Že jsem Kojota nezabil hned, když jsem ho poprvé uviděl,“ řekl Gary. „Nezůstal by sice mrtvý, zbytek mého života by ale byl díky tomu požitku snesitelnější.“ „Kyle,“ řekla jsem. „Miluju tě jako bratra. Jdi a usmiř se s Warrenem, než vyrazí nechat se zabít.“ *** Christy připravila s Luciinou a Darrylovou pomocí večeři: nadívané kuře obalené v mouce a bylinkách. Snědla jsem celou porci a přidala si. Bylo to velice dobré – a já byla příliš vyděšená, než abych žárlila. Honey neměla dost velký stůl na to, aby u něj usadila celou smečku – a Adam ji svolal opravdu celou. Samuel a Ariana dorazili, když už bylo téměř po večeři. Elizaveta mohla udělat jednoho vlka odolným vůči Guayotově živelné ohňové magii – její slova, ne moje – potřebovala by k tomu

ale pramínek jeho vlasů nebo nehty. Kdybych si strčila do kapsy Guayotův prst, mohla ho použít, pochybovala jsem ale, že by se nám podařilo dostat ho zpátky od policie. Ariana řekla, že nám může pomoct. S ohnivzdorností, ne s krádeží prstů. Všichni jsme se usadili ve velkém pokoji nahoře, abychom zjistili, co nám může nabídnout. Ariana se Samuelem stáli před velkou televizní obrazovkou. Doktor Samuel Cornick byl vysoký a působivý, třebaže ne pohledný, a když mi bylo šestnáct, byla jsem si jistá, že je láskou mého života. On ve mně viděl někoho, kdo mu mohl dát děti, které by přežily. Takový vztah by žádného z nás neudělal šťastným a jeho otec, marok, si to uvědomil dřív, než jsme se k té tragédii zavázali, proto mě poslal pryč. Dlouho jsem srovnávala všechny muže právě se Samuelem – jen Adam srovnání ustál. Samuelova družka Ariana stála v jeho stínu. On poutal pozornost všech i v přecpané místnosti, ona dokázala zůstat bez povšimnutí. Měla blond vlasy, šedé oči a čistou pleť, celkově ale na ní nebylo nic, co by stálo za pozornost. Tak už to u fae chodilo. Být příliš krásný nebo příliš škaredý znamenalo být zajímavý, a fae si většinou přáli splynout. Viděla jsem, jak vypadá ve skutečnosti, pod maskovacím kouzlem, a byla skutečně nádherná. „Dobrá,“ řekla, když se všichni usadili. Držela se Samuelovy ruky tak pevně, až jí zbělely klouby, protože se nás bála všech. Říct, že měla strach ze psů, by bylo mistrné podcenění situace. „Ovládám zemi, vzduch, oheň i vodu – i když už ne tak dobře jako dřív. Moc nad ohněm znamená, že vás, aspoň některé z vás, můžu před tím démonským bohem ochránit. Nevím, kolik vás dokážu očarovat. Víc než deset asi nezvládnu, minimálně ale pět. Adame, zvolte si ty, které si s sebou vezmete, na základě jejich užitečnosti v bitvě.“ Adam kývl a vstal, než ale mohl promluvit, Samuel řekl: „Jdu taky, a čáry už vyzkoušela na mně.“ Adam na něj pohlédl. „Nepatřím ke smečce,“ odpověděl Samuel na Adamovu nevyslovenou námitku. „Mercy ale patří do rodiny, a to znamená, že ty jsi takříkajíc můj švagr. Jdu. V tom nemáš na vybranou.“ Takže za strach, který jsem viděla v Arianiných očích, nemohl jen pokoj plný vlkodlaků.

Adam řekl: „Nepožádal bych tě o pomoc, jsem ale velmi rád, že jsi na naší straně.“ Potom se rozhlédl po místnosti a na každém z nás spočinul pohledem. „Guayota je náš nepřítel. Ne proto, že ublížil jednomu z nás, i když to udělal. Ne proto, že bez pozvání vstoupil na naše území, i když to udělal. Ne proto, že zaútočil na moji družku. A ani ne proto, že je zlý. Je naším nepřítelem, protože zabíjí ty, kdo se nedokážou bránit. Protože toho nenechá, dokud ho někdo nezastaví.“ Odmlčel se a zhluboka se nadechl. „Viděl jsem ho bojovat – a vy taky. Nejsem si jistý, jestli boj s ním můžeme vyhrát. Jednu věc ale vím jistě, a to, že nemůžeme, nebudeme čekat na to, až zabije dalšího nevinného člověka. Možná v boji s ním padneme, pokud se ho ale ani nepokusíme zastavit, jsme tak jako tak poraženi.“ V pokoji panovalo ticho, zároveň se jím ale nesla ozvěna moci jeho slov. Pohlédl na Darryla. „Naše názory se občas různí, vždy jsi ale kladl smečku na první místo. Bojoval jsem s Guayotou a na rovinu přiznávám, že nebýt Tada, byl by mě porazil. Ariana nás dokáže ochránit před jeho ohněm – viděl jsi ale video. Nevím, jestli se dá zabít, a pokud ano, netuším jak. Mluvil jsem s Branem, a pokud dnes večer selžeme, pošle Charlese. Guayota ale vpadl na mé území. Je to můj boj. Taky bys měl vědět, že mi Ariana řekla, co může a nemůže udělat, a já měl čas přemýšlet. Darryle, potřebuju, abys ochránil smečku, pokud boj neskončí dobře.“ Rozhlédl se po pokoji a my mlčeli, dokonce i Lucia, Jesse a Christy, které nepatřily ke smečce, dokonce i Darryl, který chtěl protestovat. Mlčeli jsme, protože to chtěl a protože byl alfa. Upřel pohled na mě, a pokud jsem v jeho očích viděla žal, umožnilo mi ho spatřit pouze naše pouto druhů. Nemyslel si, že bitvu přežije – jinak by s sebou vzal Darryla. „Vezmu s sebou kožoměnce Garyho Laughingdoga, který tvrdí, že podle vidiny s námi musí jít,“ pronesl Adam do ticha. „Ostatní budou dobrovolníci. Můžete klidně odmítnout, protože Ariana odhadla, že dokáže očarovat šest vlků. Pokud byste raději dnes večer nezemřeli nebo počkali na jinou noc, není to ostuda. Warrene?“ Warren bez váhání líně odpověděl: „Ano, šéfe.“ Vlci se pohnuli a zavyli. Z lidských hrdel to nebyl tak čistý, pronikavý zvuk, jako když vyli skuteční vlci, zaznívaly v něm ale

stejné emoce. Respekt a oslava toho, že se mu dostalo cti bojovat po alfově boku a on odvážně přijal. Warrena to zaskočilo. Chytil Kylea pevně za ruku a oči se mu zaleskly slzami, které hrozily přetéct. Většinu svého dlouhého života strávil Warren sám, vlci ale mají žít ve smečkách. Když jsem se s ním seznámila, pracoval na čerpací stanici nedaleko odsud. Představila jsem ho Adamovi – kterého jsem v té době nesnášela, sobě navzdory jsem si ho ale vážila. Jak říkal Gary, všichni alfové by měli být jako Adam, a já to věděla. Adam Warrena přijal, smečka na něj ale zareagovala se smíšenými pocity. Jejich podpora znamenala, že už k němu nikdo smíšené pocity nechová. Aspoň ne teď. Když vytí utichlo, Adam řekl: „Honey?“ Smečka se opět zavrtěla; tentokrát spíše šokem než souhlasem. Ženy nikdy nebojovaly, ne v tradičních smečkách. Honey byla nyní bez druha, což znamenalo, že měla mít nejnižší postavení ve smečce, dokonce nižší než Zack, náš nový submisivní vlk. Honey ale submisivní nebyla, ani zdaleka. Honey ale jejich souhlas nepotřebovala. Vystrčila bradu a pohlédla na mě – za Adamovou volbou jsem totiž stála stejně tak já jako smečka. Nesnášela, že jsem odmítla respektovat tradiční ženské role. Líbilo se jí být vdaná za Petera, protože to znamenalo, že zastávala nízké postavení. Divoce se usmála napřed na mě, pak na Warrena, pro kterého vždy měla slabost. „Ano, šéfe,“ řekla. Mě. Úporně jsem se soustředila na Adama – a věděla jsem, že mě slyšel. Vyber si mě. Pokud všichni stejně zemřou, proč nevezmeš s sebou mě? Potřebuju, abys přežila, odpověděl v duchu, aniž by na mě pohlédl. Potřebuju vědět, že přežiješ. A já potřebuju, abys přežil ty, pomyslela jsem si, nepokusila jsem se mu ale myšlenku poslat. Bylo nepravděpodobné, že by mě poslechl – a co když jeden vlkodlak navíc namísto kojota mohl všechno změnit? Co kdyby to byla moje vina, že zemře? Proto jsem mlčela. „Omlouvám se,“ řekla Christy najednou, než mohl Adam jmenovat někoho dalšího.

Adam jí věnoval něžný pohled, který si nezasloužila. Bůh nás ochraňuj a střež před tím, co si zasloužíme – bylo to oblíbené rčení mého otčíma Bryana. „Není to tvoje vina,“ řekl Adam. „Prostě jsi byla ve špatný čas na špatném místě.“ Vstala z gauče, kde seděla vedle Auriel. „Ne. To ne, Adame. Omlouvám se, že jsem nebyla dost silná na to, abych žila tvůj život. Opustila jsem tě – ty bys mě ale nikdy neopustil.“ Podívala se na mě, pak se odvrátila. Slzy na její tváři nebyly krokodýlí, brečela doopravdy, neatraktivně, a teklo jí z nosu. Přesto byla krásná. „Kvůli tobě jsem ráda, že jsem odešla. Nemohla jsem žít s tím, co jsi, ale to je můj problém, ne tvůj.“ Sklopila pohled a pak se mu zadívala zpříma do očí. „Miluju tě.“ Nebýt té poslední části políbila bych ji – obrazně řečeno – a na všechno zapomněla. Existují ale věci, které poctiví, čestní lidé svým milovaným nikdy neudělají. Nepožádají je o ruku v televizi. Nepřinesou domů malá, roztomilá zvířátka, aniž by se napřed poradili se svými partnery. A nepřiznají bývalému manželovi, že ho milují, před davem, jehož součástí je jejich dcera a jeho současná manželka, a to těsně předtím, než vyrazí na téměř jistou smrt. Nepomohlo, že většina z nás věděla, že nelže. Adam odpověděl: „Děkuju.“ Jako by mu dala velký dar. Neřekl jí ale, za co jí děkuje. Všimla si toho. Nešťastně se na něj usmála a posadila se. Auriel ji pevně objala. Přitáhla jsem si nohy k hrudi a objala je pažemi. Možná nezemřou, pomyslela jsem si. Možná je Gary nějak zachrání. Po celou dobu od chvíle, kdy mě Adam poprvé políbil, mi dělalo starosti, že zestárnu a Adam zůstane sám. A ukázalo se, že to bude přesně naopak. „Paule,“ řekl Adam. Paulovo jméno nikoho nepřekvapilo, ne jako Honeyino. Paul kývl, pohlédl na Warrena, zavrtěl hlavou a řekl: „Ano, šéfe.“ Šibeniční humor. Paul se jednou pokusil Warrena zabít, protože Warren stál v hierarchii přímo nad ním a byl gay. Teď se chystal jít do bitvy, o které Adam nepředpokládal, že ji přežijí, a stejně jako Honey Warrenovi říkal, že mu bude krýt záda. Lidi se mění. „Georgi.“

„Ano, šéfe,“ řekl tichý policista. Možná jsem si měla nechat hůl. Zabrala proti upírovi i proti říční ďáblici – a ta byla určitě stejně mocná, ne-li mocnější, protože uměla měnit svět, a byla to právě hůl, co ji zabilo. „Mary Jo?“ zeptal se. „Bojovat s ohněm umím dokonale,“ odvětila. „Ano, šéfe.“ I Mary Jo milovala mého druha. Ochrání ho, pokud bude moct. Byla jsem ráda, že jde s ním. Můj žal byl tak velký, že ve mně nezůstalo místo pro žárlivost. Hůl… byla ze dřeva a ze stříbra, a bez ohledu na to, jak byla magická, dřevo bylo dřevo. Byla jsem si jistá, že kdyby ji někdo hodil do táboráku, ani by ji neožehl, ale táborák nebyla sopka. Kdyby hůl byla schopná velké magie, kdyby dokázala zabít ohnivý živel, jakým byl Guayota, Kojot by mi to řekl. Byla jsem si skoro jistá, že by to udělal. „Alecu?“ Aleca jsem neznala tak dobře jako jiné vlky. Byl Paulův přítel a Paul mě neměl moc rád. Možná by mi to Kojot řekl, kdyby hůl dokázala Guayotu zabít. Prozradil mi, že žádná pozemská zbraň nedokáže tibicenas v jejich přirozené podobě ublížit. Myslel tím, že hůl to dokáže? „Ano, šéfe.“ Byla jsem si docela jistá, že hůl podle Kojota splnila svůj účel, když mi ukázala, co se v tibicenas ukrývá. Kdyby proti nim mohla efektivně zasáhnout, řekl by mi to – anebo by svoji radu zabalil do hádanky, kterou bych se snažila rozluštit, ještě když by mě tibicenas zabíjeli. „To stačí,“ řekl Adam. „Pokud Arianě zůstane po tom, co nás očaruje, ještě nějaká magie, povolám další dobrovolníky.“ *** Kvůli strachu z vlků na nich Ariana pracovala po jednom v kuchyni. Myslela jsem si, že ji Samuel doprovodí, místo toho se ale posadil vedle mě. „Nemáme nejmenší tušení, jak toho netvora zabít,“ řekl Samuel. „Ariana říká, že zná jediný způsob, jak zabít primitivní živel, jako je Guayota, a to zničit jeho sopku, i pak by ale trvalo celá staletí, než by zemřel.“

„El Teide je třetí nejvyšší sopka na světě,“ odpověděla jsem a položila si tvář na kolena. Popálenina na líci mi připomněla, že by bývalo chytřejší otočit hlavu opačným směrem. „Myslím, že to bychom nezvládli. Možná bude stačit, když zabijete tibicenas, jeho dva obrovské psy. Můžete ale zabít jenom jejich smrtelná těla, a to pouze tehdy, když vypadají jako skuteční psi, ne monstra o velikosti ledního medvěda. A tuším, že ve smrtelné podobě se vlkodlakům nepostaví.“ „Ariana by mohla jít s námi,“ řekl mi, „už ale nemá moc, kterou dříve vládla, ani její desetinu. A ohniví psi se příliš podobají jejím nočním můrám; mohla by nakonec ublížit stejně tak nám jako Guayotovi a jeho stvůrám.“ „Šla bych s vámi,“ řekla jsem, „Adam ale nechce, abych zemřela, a z nějakého důvodu si myslí, že rozhodnutí je na něm.“ Samuel mě objal. „Netruchli nad námi, dokud nejsme mrtví,“ řekl. „Plivnu vám na hroby,“ odsekla jsem a on se zasmál, ten prevít. „Hezké,“ řekl Adam a dřepl si přede mě. „Já se musel dívat, jak bojuješ s říčním ďáblem.“ „To bylo taky děsné,“ připustila jsem, aniž bych vzhlédla. „Aspoň jsme ale měli plán.“ „Vycházel z legendy,“ připomněl drsně. „Nebyl to plán; byla to sebevražedná mise.“ Vzhlédla jsem a zadívala se mu do očí. Neřekla jsem: To je i tato. Věděl to; měla jsem to v očích. „Honey nám přenechala své pokoje,“ řekl. „Půjdeš se mnou?“ Rozevřela jsem prsty, spustila paže z kolen, zvedla se ze Samuelovy náruče a vstoupila do té Adamovy. „Ano, prosím,“ zašeptala jsem. Nikdo nepromluvil, všichni se ale za námi dívali a věděli, kam jdeme, mě to však nezajímalo. Honeyiny pokoje tvořila ložnice, pracovna a koupelna, vše v odstínech chladné šedi. Překvapilo mě to, pak jsem si ale vzpomněla, že to byly i Peterovy pokoje. Šedá odpovídala muži, jímž byl. Nemluvili jsme. Všechno, co jsme chtěli říct, už bylo řečeno. Když mě svlékl, všimla jsem si, že v Honeyině domě panuje větší chlad než v tom našem, protože mi byla zima – anebo za to mohl prostě strach.

Nahá jsem svlékla Adama, poskládala jeho šaty a odložila je stranou, jako bych mu péčí o jeho oděv mohla ukázat, jak moc toužím pečovat o něj. Nezvyklé bylo, že se jeho tělo probouzelo pomalu, a stejně tak i mé – to ale bylo v pořádku, protože jsme si dávali sbohem. Chtěla jsem, aby jeho pach vsákl do mé kůže, abych ho měla u sebe i po tom, co tu nebude. Chtěla jsem si přesně – přesně – zapamatovat, jaká byla na dotyk, pod mými prsty i rty, hebká kůže na jeho boku. Bylo to o lásce, ztrátě a nesnesitelném vědomí, že to může být naposledy. Patrně to bylo naposledy. Cítila jsem z něj Arianinu magii a doufala jsem, že ho dokáže ochránit. Lehl si na záda na Honeyinu postel a stáhl mě dolů na sebe, jako když jsme se poprvé milovali. Dovolil mi, abych se ho dotýkala, dokud se celý netřásl a čelo mu neorosil pot. Přitáhl si moji tvář blíž, a navzdory tomu, jak rychle mu tlouklo srdce, mě něžně políbil. „Teď jsem na řadě já,“ zašeptal. Kývla jsem a on mě přetočil pod sebe a oplatil mi stejným, vyhledal svá oblíbená místa i ta, kde jsem byla nejcitlivější. Přivedl mě k vyvrcholení, potom si položil hlavu na mé břicho a objal mě pažemi, popadl dech a začal znovu zvyšovat tempo. Skončili jsme tak, jak jsme začali, se mnou nahoře. Sledovala jsem jeho tvář, pohybovala se na něm a on ve mně. Jeho výrazy mi říkaly, kdy zrychlit a kdy zpomalit, dokud neotevřel své jasně žluté oči dokořán, nechytil mě za boky a nepomohl nám oběma dostat se tam, kam jsme směřovali. Lehla jsem si na něj, zabořila mu tvář do krku, a pokud jsem prolila slzy, skryla jsem je před ním. Přejížděl mi rukama po zádech, dokud jsem nedokázala předstírat, že jsem neplakala. „Tohle mi fakt nejde,“ řekla jsem mu. „Nikdy netuším co říct, když na tom fakt záleží.“ Usmál se na mě. „Já vím.“ „Chápu to,“ pravila jsem. „Chápu, proč ty musíš jít, a já musím zůstat. Myslím, že děláš správnou věc, tu jedinou, jakou můžeš udělat. Jenom si přeju…“ Bolel mě žaludek. Bylo by od něj milosrdné, kdyby mě zbavil utrpení, to jsem mu ale nemínila říct. Já vím, pověděl mi. „To jsi neměl slyšet,“ postěžovala jsem si.

„To vím taky,“ řekl něžně. „Už bys měla vědět, že přede mnou nemůžeš nic utajit.“ „Dobře,“ řekla jsem prudce. „Dobře. Pak víš, víš, že tě miluju.“ Mlčky jsme si osprchovali svá zpocená těla v Honeyině sprše. Jeho ruce byly teplé a trpělivě snášel moji potřebu dotýkat se a dotýkat. Marně jsem si přála, aby ten okamžik trval věčně, nakonec ale zastavil vodu a oblékli jsme se. „Willis chtěl, abys zavolal policii, až zjistíš, kde Juana Florese najdeš,“ řekla jsem, zatímco jsem si prudce česala vlasy. Adam mi vzal hřeben z ruky a ujal se česání sám. Dotýkal se mě něžně a pomalu, jako by měl všechen čas na světě na to, aby to udělal pořádně. Jako by bylo důležité, abych neměla rozcuchané vlasy. „Chtěl,“ potvrdil Adam. „A já zažil dost masakrů ve Vietnamu, aby mi to vydrželo pro zbytek života.“ Všiml si, že jsem sebou trhla, proto mě přestal česat a políbil mě. Ani jeden z nás znovu nepromluvil, dokud neodložil hřeben. „Miluju tě,“ řekla jsem mu chraplavě. „A jestli se mi nevrátíš,opravdu ti plivnu na hrob.“ Usmál se, dolíček se mu ale ve tváři neobjevil. „Vím, že ano, a vím, že to uděláš. Mercedes Atheno Thompsonová Hauptmanová, pokud jsem ti to ještě neřekl, měla bys vědět, že jsi mi vnesla do života radost v době, kdy jsem si myslel, že už na světě žádná nezůstala.“ „Nech toho,“ řekla jsem a začala si zběsile utírat slzy, které mi tekly po tvářích. „Neříkej takové věci, když tě budu muset nechat jít bojovat. Nenuť mě brečet.“ Už zase. Usmál se, tentokrát s dolíčkem, a utřel mi obličej trikem, které si ještě neoblékl. „Jsi houževnatá, zvládneš to,“ řekl. „A aspoň jsem ti nenechal dopis.“

13.

O

djeli za soumraku. Poslední vlkodlak, kterého Ariana zvládla

očarovat, byla Mary Jo, takže Alec zůstal s námi a vyprovodil je. Po jejich odjezdu odešla většina smečky domů. Lucia se zaměstnala úklidem nepořádku, který jsme nadělali v Honeyině domě, a Christy s Jesse jí pomáhaly. Chápala jsem jejich potřebu něco dělat. „Mercy.“ Byla to Ariana, její hlas ale zněl zvláštně, proto jsem se opatrně otočila. „Musím jít,“ řekla. „Přála bych si… ale nemůžu zůstat bez magie a s tolika vlky okolo.“ Objala jsem se pažemi. „Rozumím. Děkuju, Ariano. Dala jsi jim šanci.“ Sklopila oči. „To doufám,“ řekla tiše. „To doufám.“ Nevěděla jsem, co na její obavy říct, ne když mi mé vlastní srdce pádilo strachy. A tak jsem sledovala, jak nasedla do Samuelova auta a odjela, a snažila se nemyslet na to, že vím, kam jeli. Do domu jsem se vrátila zadními dveřmi. Christy s Luciou a Auriel vařily. Vypadalo to, jako by chystaly jídlo pro celou armádu, i když všichni byli pryč. „Kde je Jesse?“ zeptala jsem se. „Nahoře s Darrylem,“ odvětila Christy. „Se mnou mluvit nechce, ty ale možná budeš mít víc štěstí.“ Christy vypadala unaveně a ustaraně. Měla zarudlé oči. Doufala jsem, že já ne. „Kdybych zůstala tady, kde mě potřebovali, všichni by teď byli v bezpečí.“

Promnula jsem si rukama obličej, abych skryla svůj výraz, ať už byl jakýkoli. Nesnažila se mě vytěsnit, chtěla zachránit Adama a ostatní. „Kdybych se já provdala za doktora, jak chtěla moje matka, netruchlila bych teď pro Joela,“ řekla Lucia nečekaně. Uměla být dokonale tichá a nevtíravá. „A to by byla škoda. Kdybyste zůstala, možná by se nic z toho nestalo, možná byste ale měla autonehodu a zemřela.“ Pokrčila rameny. „Je zbytečné říkat si ‚co kdyby‘.“ „Moudrá slova,“ pochválila ji Auriel. „Táta vždycky tvrdil: ‚Hraj s kartami, které jsi dostala.‘“ Přenechala jsem je jejich rozhovoru a vyběhla nahoru do patra, kde jsem slyšela tiše běžet film. Darryl seděl na konci gauče nejblíže televizi, Jesse na tom druhém. Já se posadila doprostřed. „Tak,“ řekla jsem Darrylovi, „myslíš, že Korra bude stejně dobrý avatar jako Aang?“ „Kdo je Aang?“ zeptal se. „Ty jsi mu pustila napřed Legendu Korry?“ obvinila jsem Jesse. „Tak to nejde. Je to jako přečíst si napřed poslední kapitolu knihy.“ „Honey Posledního vládce větru nemá,“ řekla Jesse tiše. „Takže to byla Korra, nebo nic.“ „Myslím, že se zajdu podívat na naše kuchařky,“ řekl Darryl a zbaběle utekl. Natáhla jsem se a zesílila zvuk, až jsem si byla docela jistá, že máme soukromí. „Mám ráda Korru,“ řekla mi Jesse melancholicky. „Není dokonalá, ale snaží se.“ „Jako tvoje máma,“ pravila jsem. Kývla. „Mám ji ráda.“ „A ona tebe,“ ujistila jsem ji. Kývla. „Má. Není dokonalá, je to ale moje máma, víš?“ „Znáš moji mámu,“ připomněla jsem jí a ona se zasmála. Já svoji matku taky milovala, byla jsem ale velice ráda, že žije v Portlandu. „Jsem ráda, že mám tebe a tátu,“ přiznala. „Proto je v pořádku, že je máma…“ Přelétavá? Sobecká? Strašná? „Máma,“ dokončila. Chvíli jsme sledovaly Korru. Jakmile jsme ztišily zvuk, připojil se k nám znovu Darryl.

„V kuchyni mě nechtějí,“ postěžoval si. Darryl miloval vaření. „Christy tvrdí, že muži neumí vařit.“ „Ty vaříš výborně,“ hájila ho Jesse. Usmál se na ni a byl to něžný úsměv, který si schovával jen pro Auriel a Jesse. „Já vím. Vařím líp než kterákoli z nich, ale nemíní mě poslouchat.“ „Myslím, že mám radši Korru než Aanga,“ řekla jsem po dalších pěti minutách. „Dělá věci, nečeká jenom na ostatní.“ „Souhlasím,“ přitakal Darryl. „Půjdu zkontrolovat Médeu,“ řekla jsem. Protože Luciin velký pes zůstával v domě, zavřeli jsme Médeu do sedlovny ve stodole. Koně na pastvině na mě ržáli, když jsem šla kolem. Hodila jsem jim několik hrstí vojtěšky, i když na pastvině měli trávy víc než dost. Trocha navíc jim neuškodí. Médea mě uvítala zběsilým předením. Posadila jsem se na dřevěnou podlahu vedle ní, hladila ji a snažila se na nic nemyslet. Na dřevěném stojanu visela dvě westernová sedla zdobená stříbrem a na dalším dvě běžná jezdecká. Na jedné stěně byly modré stužky a velké, pestrobarevné ceny. Vše pokrývala vrstva prachu, jako by ani na koně, ani na nic z těchto věcí od Peterovy smrti nikdo nesáhl. Nakonec si přišel promluvit Darryl. „Hej, holka,“ řekl ode dveří. „Hej.“ „Jesse byla pozvána do kuchyně jako ochutnávačka,“ řekl. „Už budou u domu, patrně se právě mění.“ Adam plánoval, že si najdou tiché místo poblíž Guayotova sídla a promění se. Potom počkají na noc a využijí momentu překvapení i všech výhod, které nabízela. I já sledovala čas. „Dám ti vědět, pokud mi pouto druhů něco prozradí,“ slíbila jsem a soustředila se na to, jak se mi pod prsty vlnila Médeina srst, hebká jako králičí. „Všichni ucítíme, pokud někdo zemře,“ řekl Darryl po dlouhé odmlce. „Co kdyby ses vrátila zpátky dovnitř? Postarám se, aby se Christy chovala slušně.“ Pohlédla jsem na něj a zvedla obočí. Zahanbeně se usmál. „No dobrá. Před ostatními snad ale nic neprovede.“ „Nejde o Christy,“ ujistila jsem ho. „Prostě ve mně nezůstala žádná útěcha, Darryle. A pokud se na mě někdo jenom soucitně podívá… ne. Ještě chvíli počkám tady.“

Zaváhal. „Slíbil jsem, že se o tebe postarám.“ Jeho hlas zněl měkce, měkčeji než kdy dřív. Rozzlobeně jsem si utřela oči, ale podařilo se mi zasmát se. „Sklapni. Samuel říkal, že nemám truchlit, dokud k tomu není důvod.“ „Jo,“ řekl Darryl tiše. „Jo.“ Opřel se o zárubeň a ještě několik minut mi dělal společnost, pak se vrátil do domu. Bude trvat hodiny, než se něco, cokoli dozvíme. Tibicenas se dají zabít, aspoň dočasně, pokud je zastihnou v psí podobě. Pokusí se jich zbavit hned na začátku, a pokud to Guayotu nezničí nebo ho to aspoň nepošle zpátky tam, odkud přišel, zaměří se na něj. Sedm vlkodlaků a kožoměnec proti bohu. Stočila jsem se kolem Médey a modlila se jako nikdy dřív. Věřila jsem, že to pomůže. Smrt ale není tragédií pro Boha, jen pro pozůstalé. Když jsem skončila, zjistila jsem, že na opačném konci uličky ve stáji sedí na balíku sena Stefan a hledí na mě otevřenými dveřmi sedlovny. „Nechtěl jsem rušit,“ řekl. „Slíbil jsem, že si dnes večer promluvíme, měl jsem ale problém tě najít.“ Odmlčel se. „Mluvil jsem v domě s Darrylem. Pověděl mi, co se děje. Bůh sopek, co? Kdybych věděl, co přesně ta adresa znamená… nejsem si jistý, jestli bych vám ji sehnal.“ Odvrátil se. „Rozhovor, který jsem ti slíbil, by asi měl počkat na… na později.“ Úplně jsem zapomněla. Nějak mi nepřipadalo důležité dělat cavyky kvůli něčemu, s čím stejně nic nezmohl. Kdykoli jindy bych mu asi pořádně vynadala. Musela jsem se opravdu snažit, abych nešílela z pout, která mě vázala k Adamovi a ke smečce. Nebyla jsem si jistá, jestli bych dokázala s klidem přijmout pouto s upírem, i když jsem ho měla ráda. Dneska jsem ale v sobě nedokázala najít dost energie na to, abych samu sebe přesvědčila, že když obviním z celé téhle zpackané věci Stefana, budu se cítit líp. „To je v pořádku,“ ujistila jsem ho. „Nemůžeš za to. Chápu, proč jsi mi neřekl, že pouto pořád existuje. Přistoupila jsem na ně a udělala bych to znovu, i kdybych znala následky. Lži vždy jenom neničí, že? Někdy jich trocha nikomu neublíží. Nemáš se za co omlouvat a já nemám důvod zlobit se.“

Poplácal balík sena vedle sebe. Vzala jsem do náruče Médeu, vstala a prošla uličkou ve stáji. Voněl po popcornu, a to mě trochu uklidnilo. Posadila jsem se vedle něj a Médea si hned přelezla na jeho klín. Prsty našel její oblíbené místo pod uchem a ona zavřela oči a začala příst. Opřela jsem se o něj ramenem a společně jsme čekali. Stodola byla tmavá, jediné světlo vrhala holá žárovka v sedlovně. Vonělo to tu kůží, senem a koňmi. Slyšela jsem, jak koně venku žerou a Médea přede. Někde opodál zahoukala sova. Daleko, hodně daleko jsem slyšela motor auta. Někdo se vracel domů ze sobotních nákupů nebo z brzkého promítání filmu. Zavřela jsem oči. Stefanova paže se pod mým spánkem napínala a uvolňovala, jak hladil Médeu. Nemohla jsem slyšet jeho tep ani dech. Obyčejně, když zapomněl předstírat, že je člověk, to bylo divné a nepříjemné, dnes večer mi to přinášelo mír. Chtěla jsem pod uchem cítit jen jediné srdce. Adamovo. Koně vyrazili pryč a jejich kopyta rychle duněla nocí. Zvedla jsem hlavu ze Stefanova ramene, abych zjistila, co je vylekalo. „Obrátil se vítr a ucítili mě,“ vysvětlil Stefan. „To je všechno. Za několik minut budou zpátky, protože se doopravdy nebojí.“ Opřel si hlavu o stěnu. „Vzpomínám si na dobu, kdy jsem ze všeho nejvíc toužil projet se na koni. V dětství jsme měli doma čtyři. Dva tažné a jednoho poníka, na kterém matka jezdila na trh. Čtvrtý byl jezdecký a prostě se jednou objevil se zbytkem sedla na hřbetu. Měl oteklé koleno a celé měsíce na tu nohu napadal. Otok nikdy úplně neopadl, po odpočinku mu už ale tolik nevadil. Čekali jsme, že si pro něj někdo přijde, nikdo se ale neobjevil. Naučil jsem se na něm jezdit.“ Auto se blížilo, pořád ale bylo několik kilometrů daleko. Něco na jeho zvuku mě znervóznilo – vstala jsem. Znělo jako auto, které řídil Juan Flores, když se vloupal do mojí garáže. „Stefane,“ řekla jsem. „Kolik lidí bys dokázal teleportovat, kdyby šlo jen o vzdálenost několika kilometrů?“ „Čtyři. Možná pět, pak bych ale upadl do bezvědomí. Potřebuješ někam přenést?“ „Já ne,“ řekla jsem. „U této silnice stojí jenom tři další domy, zbytek krajiny pak tvoří pole. Během doby, co tu jsem, jsem slyšela Toyotu V6, dva různé pick-upy chevy, pick-up ford a mercedes. Právě teď se

k nám ale blíží Chevy Malibu, které řídil Guayota, když zaútočil na moji garáž.“ „Myslíš, že Guayota jede sem,“ pravil Stefan. „Ano, myslím.“ Pokud odsud Stefan dostane Jesse, Luciu a Christy, mohly by přežít. Nemyslela jsem si, že bych dokázala k odchodu přimět Darryla. Nebo Auriel. Postavila jsem Médeu na zem. Kdyby došlo na nejhorší, nechtěla jsem, aby zůstala uvězněná ve stáji. Chopila jsem se vidlí opřených o stěnu a bryskně vyrazila k Adamovu SUV, přitom jsem poslouchala vůz v dálce. „Vzal bys odsud čtyři lidi…“ Kam? „Ke mně domů?“ Vanagon zůstal u ruiny garáže, ale Jessino auto bude doma. „Až je tam dostaneš, zavolej Adamovi na mobil. Pravděpodobně se ti ozve muž jménem Gary. Pověz mu, co se stalo. Pak posaď všechny do Jessina auta a jeďte pryč.“ Otevřela jsem dveře na straně pasažéra a vytáhla zpod předního sedadla S&W 29 a krabičku s náboji. Auto se pořád blížilo, proto jsem se rozběhla k domu. Stefan se držel vedle mě. „Mohl bych odsud dostat tebe.“ „Udělej to, a nikdy ti neodpustím.“ Otevřela jsem dveře, ale nevešla dovnitř. „Jsem druhá ve smečce, Stefane. To znamená, že nikoho neopustím. Pokud odsud dostaneš lidi, budu ti vděčná do konce života. A Auriel, pokud půjde.“ Zadíval se na mě, pak udělal tu nejdivnější věc. Políbil mě. Byl to krátký, lehounký polibek, na který jsem nedostala šanci zareagovat. „Udělám, co budu moct, abych ohlídal tvoje jehňátka, Mercy. Pokud se mi podaří dostat je všechny do bezpečí, vrátím se.“ „Ne,“ řekla jsem. „Upíři a oheň si navzájem nesedí. Nezahazuj svůj život, Stefane. Dej vědět Adamovi, že Guayota je na cestě sem – Ariana jeho a několik dalších vlků očarovala, takže jim oheň neublíží. Dostanou se sem tak rychle, jak jenom budou moct.“ *** Vidle byly zbraní poslední záchrany a já je schovala do křoví, odkud je snad budu moct rychle vytáhnout a kde si jich darebáci nevšimnou. Nechala jsem Darryla a Christy hádat se s Auriel, Jesse a Lucia už ale byly v bezpečí.

Nestála jsem před domem dlouho, když ven vyšel Darryl a zhasl světla na terase a na dvoře. Zamířil ke mně a naslouchal blížícímu se autu. Řidič chvíli jezdil sem a tam. Venkovské silnice dokážou způsobit dost problémů, když znáte cestu k cíli jenom vzdušnou čarou – sledoval Guayota nějak Christy? „Jsi si jistá, že je to Guayota?“ zeptal se Darryl. Zavrtěla jsem hlavou. „Mohl by to být ztracený turista. Děcka, která se vydala na průzkum. Nebo třeba soused, který si pořídil nové auto. Přemluvil jsi Auriel k odchodu?“ „Ne,“ řekl Darryl. „Udělala to Christy.“ Začal se svlékat a měnit. Poznala jsem to podle jiskřivé magie, která obklopovala všechny vlkodlaky. Dneska večer jsem ji ale vnímala mimořádně silně, jako by všechny mé smysly byly vyostřené. „Nikdy bych si nepomyslel, že budu vděčný za to, jak Christy dokáže vodit lidi za nos. Tvůj ochočený upír odnesl Christy a slíbil, že se vrátí pro Auriel. Jsem fakt rád, že se podobně neumí teleportovat všichni upíři. Jinak by určitě ovládli celý svět.“ Darryl odhodil na zem košili a začal si sundávat náramkové hodinky a prsteny. „Jestli to je Guayota, pak nemáme nejmenší šanci.“ „Já vím.“ Celý den jsem měla pocit, že se blíží katastrofa. Obvykle jsem optimistka, dnes to ale bylo jiné. „Bude trvat nejméně dvanáct minut, než se proměním, a to když si hodně pospíším. Ať už se blíží kdokoli, bude tu za dvě. Zkusil jsem volat Adamovi, ale nikdo to nebral. Zrovna teď jsou asi uprostřed proměny a nikdo si tak neposlechne můj vzkaz. Od Stefana ti mám vyřídit, že to bude zkoušet, dokud se mu někdo neozve. Říkal, že pokud mu zůstanou síly, vrátí se a pomůže nám. Ale podle toho, jak vypadal, když mizel s Christy, mu to bude chvíli trvat. Jestli v tom autě sedí Guayota, pro nás dva bude příliš pozdě. Viděl jsem bitvu v garáži a Adam říkal, že nebýt Tada, byly by z vás topinky.“ „Ano,“ řekla jsem. „Škoda, že je Tad zavřený v Zemi víl.“ „Mohli bychom utéct,“ navrhl Darryl. „Ne,“ řekla jsem. „Tibicenas jsou rychlejší než my. S Garym jsme se před nimi dali na útěk, a kdyby Kojot nepoužil poslední trik, dostali by nás. Tohle je území smečky…“ Poklepala jsem špičkou nohy na zem. „V boji to pomůže.“ Ne moc, budeme ale potřebovat veškerou pomoc.

„Dokončím proměnu ve stodole. Bezpečnější bude, když budu mít pár vteřin sám pro sebe, abych se mohl zorientovat. Můj vlk je po proměně dost agresivní.“ Skopl si z nohou boty a svlékl si kalhoty. „Přijdu ti na pomoc hned, jak to půjde.“ „Kdyby…“ řekla jsem. „Kdyby to mělo být zbytečné, uteč, dobře?“ Darryl zavrtěl hlavou a jeho oči byly v měsíčním světle zářivě zlaté. Zuby měl ostřejší než před chvílí. „Můj vlk tě neopustí, Mercy.“ Odešel, stal se tmavým stínem mezi tmavšími stíny, skoro neviditelným, slyšela jsem ale jeho rychlé kroky, jak se rozběhl ke stodole. Světla blížícího se auta jsem zahlédla okamžik předtím, než motor ztichl, a o chvíli později zhasly i světlomety. Noc je zřídkakdy doopravdy tichá. Ve větvích stromů na dvoře a v trávě na polích opodál šustil vítr. Žáby kvákaly a svůj křik k nim přidali noční dravci. Tyto zvuky ale postupně utichly, až zůstalo jen ševelení větru. Teď už bylo zcela jisté, že auto patří Guayotovi. Naší nejlepší šancí bylo, že se mi podaří zabít tibicenas, jedním z nich přitom byl můj přítel, a udržet si Guayotu od těla, dokud se někdo nějak nespojí s Adamem. Telefon by mohl zvednout Gary. Možná proto musel jít s nimi. Možná se Guayota zbaví Darryla a mě a zamíří zpátky domů, kde už na něj budou čekat Adam a ostatní. Možná vypátrá Christy, pokud nás našel právě skrze ni. Nemohla to ale být dokonalá metoda, protože byla už dávno pryč a on se stále blížil. Anebo nás Guayota možná všechny prostě zabije – připadalo mi to jako jedna z těch nocí. Z domu jsem uslyšela Cookiin varovný štěkot. Odpovědělo jí dvojí lovecké zavytí, vysoké a hladové, po každé mé straně jedno. Z toho, co jsem se dozvěděla, když nás s Garym tibicenas honili, jsem hádala, že jsou asi sto metrů od sebe. Nevydávali ale zvuk, ze kterého mi ztuhla krev v žilách, když nás s Garym vzal Kojot na výlet. Možná to znamenalo, že jsou pořád ve své zranitelné podobě a budu je moct zabít. V místě, kde předtím nic nebylo, jsem zahlédla pohyb a ze stínů vystoupil Juan Flores, Guayota. Neobtěžovala jsem se na něj zamířit zbraní, i když jsem si pamatovala, že zavrávoral, jakmile jsem ho postřelila. Zastavil se na okraji trávníku. „Kde je?“ zeptal se. „Kam jste ji schovali?“

Působil tak lidsky – ale to asi i já. „Není tu,“ odvětila jsem. „Poslali jsme ji pryč, když jsme uslyšeli vaše auto.“ „Nerozumím,“ řekl a lehce se zamračil. „Já vím,“ pravila jsem. Na okamžik jsem nebyla vyděšená, jen smutná. Byl tak ztracený. „Není, za koho ji považujete.“ „Ano,“ řekl a jeho hlas v tu chvíli odrážel smutek, který jsem cítila. „Ano, je. Myslíte si, že bych nepoznal tvář své milované? Podíval jsem se přes místnost, a byla tam – i ona to věděla. Přicházím k vám dnes v noci posílen novou horkou krví, ale potřebuji ji, abych se cítil úplný. Bez ní po svém boku jsem neustále hladový.“ Někde tě čekají další těla, Tony, pomyslela jsem si. „Jsme připraveni vyrazit znovu na lov, přede mnou ji neschováte,“ pokračoval Flores děsivě rozumným hlasem, který jsem si pamatovala z dřívějška. „Může ale přijít k úhoně, pokud ji budeme nuceni dál pronásledovat, taková už je povaha lovu. Nechci jí ublížit. Když mi povíte, kde je, neublížím jí.“ Byl upřímný. Nechtěl jí ublížit. Vzpomněla jsem si na Kyleův příběh a napadlo mě, že možná nechtěl ublížit ani bohyni, kterou unesl a znásilnil. Úmysly a výsledky se někdy naprosto liší. „Ne,“ řekla jsem. Sotva jsem odmítla, Floresovy oči se rudě rozzářily a jeho tvář, přestože byla pořád lidská, ztratila veškerý lidský výraz. „Je vaše,“ řekl. Ve tmě se pohnulo něco tmavého a žhavého. Zvedla jsem zbraň a začala co nejrychleji pálit po tibicenovi, který se blížil zprava, i když jsem ani se svým nočním viděním nerozeznala víc než jeho červené oči, jako by se halil do tmy jako do pláště. Tohle nebyl pes, kterého jsem zabila v garáži; byla to větší, rychlejší verze, jejíž příslib jsem viděla, když mě Kojot vzal na návštěvu do Guayotova domu. Přesně jak Kojot říkal, kulky tibicenu ani nezpomalily – a podle jasně červených skvrn, které se mu objevovaly na těle a zase mizely, jsem rozhodně zasáhla cíl. Když jsem ucítila jeho příliš horký dech, odhodila jsem zbraň a vrhla se po vidlích. A pak jsme začali tančit. Nemohla jsem věřit svým očím, že mi prozradí, kde tibicena je, kojotka to ale věděla, a já ji nechala vést své kroky. Vidle byly proti tibicenovi lepší zbraní než mop, páčidlo nebo klíč proti Guayotovi.

Dlouhá dřevěná násada se nerozžhavila a kovové hroty nezačaly hořet, pokud jsem je nenechala v tibicenovi příliš dlouho, brzy se totiž ukázalo, že tibicena je stejně jako Guayota stvoření ohně, sopky, ze které se zrodil. Na zkoušku jsem netvora udeřila tak silně, jak jen to šlo, zabořila mu hroty vidlí několik centimetrů do těla a zase je vyškubla. Rány se rudě rozzářily a něco z nich vybublalo, trvalo ale sotva dvě vteřiny – počítala jsem to – než se rány opět zacelily. Neodvažovala jsem se bodnout silněji, abych nepřišla o zbraň. Rány taky zlomily čáry, které mi bránily tibicenu vidět, a já spatřila, jak je obrovský a chlupatý. Guayota se pomalu točil v kruhu, ignoroval moji rvačku s tibicenou a po něčem pátral – po Christy. Tančila jsem rychleji. Na několik minut zavládla mezi mnou a tibicenou patová situace. Nemohla jsem mu ublížit, pohybovala jsem se ale příliš rychle, než aby on dostal mě. Pokud se mi podaří zachovat si rychlost a moje kojotka dokáže vycítit jeho útoky, budu v pořádku. Několik minut je v boji hodně dlouhá doba – a já potřebovala vydržet jen tak dlouho, dokud se neobjeví Darryl. Tibicenas ale byli dva. Druhého jsem zahlédla až ve chvíli, kdy mě udeřil tlapou do hlavy. *** Ocitla jsem se na popraskaném asfaltu školního dvora. Přede mnou stála houpačka a na jediném sedátku seděl Kojot a pohyboval se vpřed a vzad tak, že zarýval bosé prsty u nohou do země. Byla to jedna z těch houpaček, jaké se dají najít v parcích a ve školách, řetězy a na nich silný, rovný kus pryže. Cop měl tentokrát stažený kouskem bílé kůže, ne růžovou gumičkou. „Sním,“ řekla jsem mdle. „Umíráš,“ opravil mě Kojot a zvedl hlavu. Doposud si hleděl na nohy, teď se mi ale zadíval do očí. „Máš zlomený vaz. Cítíš se jinak? Vždycky mě zajímalo, jak cítí smrt ostatní. V mém případě to obvykle vypadá takhle…“ Pustil se řetězů a tleskl. „A jsem stejný jako dřív, jenom někde úplně jinde.“ „Jak zabiju Guayotu?“

Zavrtěl hlavou, pomalu couval a nechal houpačku, aby mu vyjela nahoru po zádech. „Nemůžeš. Nejde to. A navíc umíráš.“ Nezdálo se, že by mu moje smrt vadila. Naklonil hlavu na stranu a řekl: „Víš, že popálenina na tvé tváři vypadá jako válečné barvy?“ „Gary si myslí, že si s námi zahráváš,“ řekla jsem mu. Kojot vážně kývl, poté ladně vyskočil na houpačku a nechal se jí kolébat. „Má k tomu důvod, nepřemýšlí ale jako ty. Myslí si: Kojot mě nenávidí, proto mě poslal do vězení.“ Opřel se do houpačky nohama a zády, aby zrychlil svoji setrvačnost. „Tebe napadne: proč skončil Gary Laughingdog s věšteckým darem, který tolik nenávidí, ve vězení? Není třeba možné, jenom možné, že obě Kojotovy děti můžou přežít, když budou spolupracovat?“ Lstivě na mě pohlédl. „Ne, že by nebylo zábavné sledovat jeho výraz, když si uvědomil, že jsme ukradli policejní vůz a on s ním parkuje před policejní stanicí.“ Zvážila jsem, co řekl. „Proč jsi mi ukázal tibicenas?“ „Nechtěla jsi zachránit svého přítele Joela?“ „Na spoustu otázek odpovídáš otázkami.“ „Opravdu?“ Samolibě se usmál, seskočil z houpačky, dopadl na nohy, převrátil se ale dopředu a lehce přistál na rukách. Přimhouřil oči a najednou na něm nebylo nic veselého, nic zábavného, jen prvotní divokost, ze které mě pálilo u páteře. „Takže ještě nejsi mrtvá, co?“ zašeptal, jeho slova mě opředla a zatmělo se mi před očima. „Je dobře, že se kojoti dají tak těžko zabít.“ *** Otevřela jsem oči a uvědomila si, že ležím na studené, vlhké trávě, nade mnou dřepí tibicena a olizuje mi dlouhou ránu na paži. Nemohla jsem se pohnout. Moje tělo vědělo, že pohyb bude bolet, a odmítalo poslechnout moje naléhavé povely. Slyšela jsem zvuky boje, ale až Aurielin bojový výkřik mě donutil odtrhnout oči od tibiceny, který mě střežil. Ještě nikdy jsem neviděla Darryla a Auriel bojovat bok po boku, a byla to nádhera. Poprvé v životě jsem litovala, že nejsem bard jako marok a jeho synové, protože jen hudba by jim vytvořila odpovídající kulisu.

Auriel byla pořád v lidské podobě a v rukou držela moje vidle. Šaty měla sežehnuté a já si uměla představit, že noc halí popáleniny na její kůži. Byla samý sval, ladnost a rychlost, jak bodala a točila se, skákala a uhýbala kolem svého manžela. Darryl měl žíhaný kožich, takže sledovat ho bylo skoro stejně těžké jako tibicenas, které halila magie. Většina vlků bojuje instinktivně. Někteří, jako já dneska večer, se spoléhají na instinkty a na výcvik. Jen málokterý vlk si ale umí zachovat dost lidskosti na to, aby uplatnil strategii. A právě díky strategii byli Darryl a Auriel tak působiví. On útočil a skákal, ona bodala a točila se, a ani jeden nebyl tam, kam se druhý tibicena vyřítil, takže vrazil přímo do Guayoty. Kdyby bojovali jen s tibicenou, nedělala bych si starosti. Guayota nebyl ani v podobě ohnivého psa tak velký jako tibicena, nebylo ale pochyb o tom, kdo je větší predátor. Tibicena, Darryl a Auriel vložili do boje všechny síly, Guayota si ale jenom hrál. Darryl krvácel z tuctu malých ran a já viděla, jak Guayota znovu udeřil a způsobil Darrylovi dlouhý, mělký šrám, který se mu táhl od ramene po bok. Škrábl ho pouze drápem, bez žáru, který dokázal vygenerovat, vlhká tráva mu ale pod tlapami kouřila, a když zůstal stát na jednom místě déle než na jeden nádech, zanechal po sobě na zemi zčernalá místa. Budeš se jenom dívat a necháš je zemřít? Nepoznala jsem, jestli hlas patřil mně, nebo Kojotovi. Moje svaly se odmítaly pohnout. Namáhala jsem se jako kulturista, který se snaží zvednout činky o padesát kilo těžší, než by měly být. Z hrudi a z hrdla se mi vydralo vrčení. Tibicena mi přestal olizovat paži a taky zavrčel. Přestala jsem se vzpírat, krátce jsem mu pohlédla do očí a spatřila v nich Joela. Tibicena zatřásl hlavou a dlouhé, krápníkům podobné chlupy na šíji zachrastily. Pouto mezi námi se přerušilo a on se vrátil zpátky k mé paži. Podařilo se mu uvolnit kus kůže, trhal ji a polykal. Dostala jsem děsný, nádherný nápad. „Joeli,“ řekla jsem a jazyk, který mi olizoval paži, strnul. Opět mi pohlédl do očí a ty jeho byly tmavé, zarputile rudé, takže se podobaly spíše granátům než rubínům. Nechtěla jsi zachránit svého přítele Joela? Na to se mě zeptal Kojot, když jsem mu položila otázku, proč mi ukázal, co jsou tibicenas zač.

A já si všimla, že čáry, které vázaly Joela ke Guayotovu nesmrtelnému dítěti, se velmi podobaly poutům smečky. Neměla jsem u sebe hůl, přesto jsem viděla, že se Joel stále vzpírá. Stefan hovořil o poutech, když se mi omlouval za to, že nepřerušil spojení mezi námi. Naznačil, že dobrovolné pouto je silnější než vnucené. „Odpověz na otázky, které ti položím, a já ti pomůžu,“ řekla jsem. Jazyk v ústech jsem měla úplně oteklý. Už dříve jsem si vypůjčila moc svého druha, a když jsem se jí nyní obklopila, zjistila jsem, že mi dokáže dodat trochu síly. To bylo užitečné, důležitější ale bylo, že jsem si spolu s Adamovou mocí mohla vypůjčit i jeho autoritu. „Nemusíš odpovídat nahlas. Joeli Arocho, vidím tě.“ Granátově rudé oči se zatřpytily cizím světlem. „Připojíš se k nám, ke Smečce columbijského poříčí, a budeš s námi lovit, bojovat, žít a běhat za úplňku?“ Existovala přesná, rituální slova, jak jsem se ale naučila, ve vlkodlačí magii jde hlavně o úmysl, o rituál už méně. Představila jsem si Joela – houževnatého, hloubavého a s velkým srdcem – a přivítala ho do rodiny. Odmlčela jsem se, ale dál jsem mu hleděla do očí. „Přijímám tě mezi nás,“ řekla jsem a cítila, jak se ve mně sbírá magie smečky, až mě pálila v hrdle. Další slova určila spíše ona než já. „Přijímáme tě mezi sebe, Joeli Arocho, synu Texasu, synu Kanárských ostrovů, strážce čtyřnohých bratranců. Naše pouto je zpečetěno mým masem a krví, které patří i alfovi Smečky columbijského poříčí. Od tohoto dne navěky patříš mně a mým.“ Pouta smečky, pouta druhů, nezlomila spojení mezi Stefanem a mnou, protože se jednalo o dva různé druhy magie: upíří a vlkodlačí. Ale čáry, kterými byl, jak jsem viděla, opředený Joel, se podobaly poutům smečky. První známkou toho, že jsem uspěla, bylo již známé pálení v hrudi, které znamenalo, že smečka přijala dalšího člena. Joel zavrávoral a na okamžik mě zalehl, což bylo nesnesitelné. Asi jsem omdlela, protože můj zrak divně poskočil, v jednu chvíli jsem civěla na jednu věc, vzápětí jsem hleděla na něco jiného, nevzpomínala jsem si ale, že bych pohnula očima. Tibicena Joel už nestál nade mnou, nýbrž se pustil do boje s druhou tibicenou. Darryla jsem nikde neviděla, ale Auriel ležela na zemi s kolenem ohnutým špatným směrem a nehýbala se.

„Co jsi udělala?“ Guayotův hlas zvláštně splýval, zněl ale vztekle. Nedokázala jsem pohnout hlavou, Guayota se však objevil v mém zorném poli. Obrovský ohňový pes, v něhož se Guayota proměnil, vypadal zvláštně nesouměrně. Jeho levá strana byla přesně taková, jak jsem si ji pamatovala. Zářící rudé oko, popraskaná kůže a těsně pod povrchem tekutá, roztavená hmota. Jeho druhá strana ale byla tmavá, záře pod ní zhasla, a jak napůl klopýtal, napůl se vlekl k místu, kde jsem ležela, povrch jeho mrtvé strany začal světlat a při jeho pohybu se drolil. „Jak jsi ukradla…“ řekl Guayota – najednou tu ale byl Adam, velký, modrostříbrný vlk. Adam, Warren a Honey se na něj společně vrhli a jejich zuřivost zářila stejně jasně jako předtím Guayota. „No to mě podrž.“ V uchu jsem slyšela Garyho hlas. „Myslím, že je mrtvá. Jak by mohla být tak strašně popálená, a nebýt mrtvá?“ Uvědomila jsem si, že mluví o mně, nepamatovala jsem si ale, že bych se popálila. Kojot říkal, že mám zlomený vaz. Gary pořád mluvil. „Odmítl jsem steaky, které byly takhle propečené. Mercy?“ V pozadí jsem slyšela další zvuky: vrčení, vytí a výkřiky bolesti. „Nejsem mrtvá,“ řekla jsem Garymu. Musela jsem to zopakovat, aby pochopil. Pousmál se a zafuněl. „Konečně jsem našel sourozence, se kterým dokážu vyjít, a…“ Nedokončil větu. „Musím ti říct, Mercy, že vypadáš fakt špatně.“ Olízla jsem si rty. Popraskaly, přesto jsem promluvila: „Dřív, než jsem si myslela. Jste tady. Volali vám?“ Byl tu Adam? Pokud ano, byla jsem v bezpečí. Ale to nebyla pravda, že? Kojot tvrdil, že umírám. „Ne, ale někomu neustále vyzváněl mobil, dokud ho jeden z vlkodlaků nerozdrtil. Prosím, už nikdy nedovol, abych zůstal zavřený v jednom autě s tolika namíchnutými vlkodlaky. Všichni byli už z velké části proměnění, když jsem měl vidění, jedno z těch velkých. Viděl jsem, jak spolu se dvěma vlkodlaky bojuješ před Honeyiným domem s Guayotou, a uvědomil jsem si, proč jsem musel jet s vlky. Chvíli trvalo, než jsem jim to vysvětlil. Když konečně pochopili, musel jsem řídit, protože už byli příliš zvlčení – a jedno ti povím, světla aut v protisměru nejsou vůbec zábavná, když máš migrénu.“

Výkřik, stejný výkřik, jaký jsme s Garym už jednou slyšeli a ze kterého mrazilo až do morku kostí, prořízl jako nůž zvuky bitvy i Garyho konejšivý hlas. Gary se ohlédl a já spatřila, jak se jeden z tibicenas zakousl do druhého a třásl s ním, dokud se ten neproměnil v mnohem menšího tvora. Poznala jsem zmutovanou ženu, kterou mi předtím ukázala hůl. Joel, tibicena Joel, ji odhodil na zem. Křečovitě se zazmítal a zůstala nehybně ležet. „Podívejte,“ řekla Auriel a já měla radost, že není mrtvá. „Podívejte na Guayotu.“ Obrátila jsem oči co nejvíce do strany a viděla jsem, jak vlci odskakují od tvora, který býval Guayotou. Jedním z nich byl i Adam. Něco v mém nitru se uvolnilo. Adam žil. Guayotova psí podoba se rozplynula a zůstal jen muž, kterého Christy znala jako Juana Florese. Přestože byl obklíčený vlky, vyhledal Guayota mé oči. „Mám takový hlad,“ řekl. „Kde je? Měla tu být.“ A pak zmizel. Vůbec nic po něm nezůstalo. Ani kousek oděvu, ani smítko prachu či popela. Prostě byl ten tam. Adam se otočil ke mně a já se pokusila posadit. Při pohybu mi ale před očima vybuchly jiskry a já se propadla do tmy. *** Krátce mě probudil pach dezinfekce. „…zlomený vaz, bla bla bla.“ Vypadalo to na Samuela, s jeho hlasem ale bylo něco v nepořádku. Zněl tak smutně, proto jsem se snažila poslouchat. Možná bych ho mohla nějak rozveselit. „A popáleniny… je mi to líto, Adame…“ Adam něco řekl a já se ponořila do jeho hlasu jako do teplého moře. „Bude asi lepší, když budeš mluvit se mnou a ničeho jiného si nebudeš všímat,“ řekl Kojot. Ležela jsem na tlusté vrstvě čerstvě pokosené trávy, která voněla mnohem líp než dezinfekce. Hleděla jsem na nebe, po kterém se jako kachničky honily malé chuchvalce mračen. „Hm,“ řekla jsem zasněně. Kojot se zachechtal. „Dali ti fakt silné léky. Tohle si ale budeš pamatovat. Guayota není mrtvý. Stvoření jako on se nedají zabít, pokud nezničíš to, co představují. S tím si ale nemusíš dělat starosti –

být však tebou, nějaký čas bych nenavštěvoval Kanárské ostrovy. Za několik let zapomene. Neměl tak dlouho žít v lidském převleku.“ „Jako ty, když ses stal Joem Starým kojotem,“ nadhodila jsem. „Vůbec ne,“ řekl pobouřeně. „Ten mrak vypadá jako já, nemyslíš?“ „Ten velký?“ zeptala jsem se. „Ano, ten, který vypadá, jako by chtěl sežrat vajíčko.“ „Ne. To je králík.“ „Králík,“ vyprskl uraženě. „To je kojot.“ Zasmála jsem se, ale byla to chyba. Na několik minut se mi zatmělo před očima, pak se nebe, mračna a tráva pomalu vrátily. „Nedělej to,“ pokáral mě Kojot. „Je pak těžké udržet tě tady. Ničím věci, spoustu věcí, nechci ale, abys byla jednou z nich. Takže si tu odpočiň.“ „A co…“ Bylo těžké dělat si starosti; větší část mě chtěla prostě pozorovat plující oblaka. „Nech mluvit mě,“ přerušil mě Kojot. „Nevíš, jaké otázky položit. Nezvyklé rozhodnutí, přijmout Joela do smečky. Klidně jsi mohla holí prostě přeseknout vlákna Guayotových čar, a výsledek by byl stejný.“ Odmlčel se. „Možná. Možná by ale hůl shořela na popel. Nevím. Bude zajímavé sledovat, co se stane se smečkou, když je teď její součástí tibicena.“ „Neměla jsem na vybranou,“ řekla jsem mu. „Vrátila jsem hůl Beauclaireovi.“ „Opravdu?“ řekl Kojot. „Hm. Každopádně, Guayota byl odtržen od zdroje své životní síly – od sopky – proto potřeboval dvě kotvy, které mu umožnily zachovat si lidský vzhled, a přitom používat moc. Dvě kotvy, které ho spojovaly s jeho ostrovem. Proč dvě? Proč muže a ženu? Kdo ví. Určitě pro to existoval důvod, a pokud se s ním ještě někdy setkáš, můžeš se ho zeptat, protože by mě zajímala odpověď.“ „Nikdy,“ pravila jsem. „Nikdy nepojedu na Kanárské ostrovy.“ Na okamžik se rozhostilo ticho a já si uvědomila, že i on leží na trávě. „Na Kanárech je prý nádherně,“ řekl trochu teskně. „V podzemí je tam jeskyně osvětlená pochodněmi…“ „Ne,“ prohlásila jsem. „Možná se tam podívá Gary,“ uvažoval Kojot. „Každopádně, když jsi přijala Joela i s jeho tibicenou do smečky, narušilo to magii, která dovolovala Guayotovi žít daleko od ostrova, a ta se zhroutila.“ „Takže Joel je zase člověk?“ zeptala jsem se.

„To záleží,“ odpověděl Kojot. „Na čem?“ otočila jsem hlavou a zahlédla jeho tvář, poté můj svět opět zčernal. *** „Proč prostě neumřeš?“ zasyčel mi někdo do ucha. Po chvíli jsem si uvědomila, že to byla Christy. „Vím, že jsi to byla ty. Vím to. A já teď vypadám jako blázen.“ Něco mi ukáplo na tvář a na rtech jsem ucítila sůl. „Mami!“ řekla Jesse. Její hlas zněl šokovaně a… pobaveně. „Je zákeřná a pomstychtivá,“ prohlásila Christy. „Všichni si o ní myslí, že prdí duhu – a podívej, co udělala mně. Jsemmodrá,“ zakvílela. Christy použila šampón, který nechala u mě v koupelně. Doufala jsem, že barva neušpinila kachličky, ale i kdyby ano, stálo by to za to. Ozvaly se nějaké zvuky, pak mi ucho ovanul Jessin teplý dech. „Šla pro kávu, Mercy,“ řekla mi. „Mám ji ráda, ale… ta barva byla úžasný nápad.“ Zahihňala se. „Jsi děsivá. Nemůžu uvěřit, že jsi ji dostala, i když jsi…“ Odkašlala si. „I když jsi v nemocnici.“ Opět se zasmála. „Řekla jsem jí, ať si tu barvu nechá. Mohla jsem si znovu obarvit vlasy namodro, a vypadaly bychom jako dvojčata. Dokonce i Auriel se jejímu výrazu zasmála, otočila se ale, aby ji máma neviděla.“ Rozhostilo se dlouhé, mírumilovné ticho, potom Jesse řekla: „Tak strašně chci, aby byla šťastná. Já ji ale šťastnou udělat nemůžu. Můžu ji jenom milovat. Myslíš, že to stačí?“ Poplácala polštář u mojí hlavy. „Musíš se ale brzy probudit. Táta tě potřebuje. A já taky.“ *** Povlečení bylo bílé a škrábavé a deka příliš tenká. Zábly mě prsty u nohou a ležela jsem na boku. Zavrtěla jsem se a pokusila se přitáhnout si nohy blíž, abych se zahřála. „Mercy?“ řekl Adam. „Potřebujeme novou deku,“ oznámila jsem mu a on se zasmál. „Cokoli budeš chtít, zlatíčko.“

Zhluboka jsem se nadechla a uvědomila si, že jsem doopravdy vzhůru, protože to bolelo. Slunce svítilo, klimatizace jela až příliš a já ležela v nemocniční posteli. Adam se předklonil a políbil mě. Potom já políbila jeho. S přídavkem. Zasmál se, opřel se čelem o mé a já ucítila, jak se celé jeho tělo uvolnilo. „Jsi úplně zdrogovaná, kotě,“ řekl. „Jsem spálená?“ zeptala jsem se. „Cože?“ Pootočil hlavou, aby mi viděl do obličeje. „Spálená jako steak,“ vysvětlila jsem. „Ne. Není to tak zlé, jak by mohlo být.“ Zaváhal. „Spíše bych měl říct, že to není tak zlé jako předtím. K popálenině na tváři ti přibyla další na předloktí a obávám se, že jizvy po brocích budou mít společnost. Bude nějaký čas trvat, než se postavíš na levou nohu, tam jsi ale měla jenom puchýře a podle Sama by ti neměly zůstat žádné jizvy.“ „Modelka ze mě nebude,“ posteskla jsem si. „Ne, tahle kariéra pro tebe není,“ řekl a jeho dolíček se mnou flirtoval. „Budeš si muset vystačit se mnou.“ „Kojot tvrdil, že jsem umírala,“ řekla jsem mu. „A Christy mě chtěla vidět mrtvou.“ „Kojot, co?“ Zvláštně se usmál. „První noc, co jsi tady byla, jsem si skočil pro kávu, a když jsem se vrátil, seděl na kraji tvojí postele. V kojotí podobě.“ Promnul si obličej a zhluboka se nadechl. „Podle Samuela první rentgeny ukázaly, že máš zlomený vaz. Neviděl to… optimisticky. Ale po Kojotově návštěvě se tvůj stav zlepšil. A co se týká Christy…“ Tvář mu na okamžik zrudla a oči zesvětlaly do jantarově žluté. „Christy vyhodili z nemocnice. Zůstane u Auriel, dokud se nerozhodne, jestli se přestěhuje zpátky do Eugene, nebo se pokusí najít si práci tady. Podařilo se jim dostat jí modrou barvu z kůže, vlasy si ale musela obarvit načerno. Nepatříš k jejím oblíbencům.“ „Auriel je v pořádku?“ zeptala jsem se najednou plná úzkosti. „Tiše,“ řekl. „Auriel je vlkodlak. Pár dnů byla mimo, ale od včerejška je v pořádku.“ Otupělost ustupovala. „Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?“ „Tři dny,“ odvětil. „A v bezvědomí jsi nebyla pořád. Podle Samuela si ale nebudeš skoro nic pamatovat. Taky říkal, že tě zítra ráno

pravděpodobně pustí domů. Nemůžou totiž najít ani stopu po tom, že jsi kdy měla zlomený vaz.“ „Joel?“ Zasmál se a byl to šťastný, nekomplikovaný smích. „A to jsem si myslel, že jsem já vpustil lišku do kurníku, když jsem přivedl do smečky tebe. Joel je… včera se mu podařilo zůstat člověkem skoro hodinu.“ „Kojot se o Joelovi zmínil.“ Ale ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem si vzpomenout, co říkal. „A taky mě varoval, abychom se několik let vyhýbali Kanárským ostrovům.“ „Budu si to pamatovat.“ Chvíli mlčel a horní polovinou těla ležel vedle mě. Nakonec se posadil. „Jestli nezůstanu v pohybu, usnu,“ řekl. Vypadal unaveně. Krásně, ale unaveně. „Půjdu se podívat po něčem k snědku a taky ti něco přinesu, dobře?“ „Jasně.“ „Nedělej potíže.“ „Já?“ Znovu se objevil jeho dolíček. „Brzy se vrátím.“ Jakmile odešel, posadila jsem se a začala se odpojovat od přístrojů. Potřebovala jsem čůrat a nemínila jsem dovolit, aby se z mých záchodových aktivit ještě někdy stala veřejná záležitost. Nebyla jsem na tom tak špatně jako po boji s říční ďáblicí. Dokud jsem nepotřebovala kolečkové křeslo, všechno ostatní se dalo snést. Obrátila jsem se a spustila nohy z postele – a zjistila jsem, že Adam se při vyjmenovávání mých zranění omezil jen na popáleniny. Moje levá noha trčela od prstů až nad koleno v sádře. Pravé předloktí jsem měla ovázané a levý loket znehybněný něčím pevnějším. Skutečnost, že jsem nic z toho necítila, mi napověděla, že mám v sobě víc drog, než jsem si myslela. S respektem jsem se zadívala na kapačku napojenou na moji pravou ruku a rozhodla se hadičku nevytáhnout, jak jsem zamýšlela. Stojan měl kolečka – mohl jít se mnou. Sklouzla jsem z postele, už po dvou metrech mě ale napadlo, že to možná nebyl dobrý nápad. Zavrávorala jsem, vzpamatovala se, znovu zavrávorala, a byla bych upadla nebýt vycházkové hole, která se mi na poslední chvíli zničehonic objevila v ruce. „No, ahoj,“ řekla jsem jí. „Tebe jsem tady nečekala.“

* Americký slogan „Beef. It’s What’s For Dinner.“ – „Hovězí. To bude k večeři.“ – propagoval hovězí maso jako součást zdravé stravy (pozn. překl.).