Masarykova univerzita Pedagogická fakulta
NÍZKOPRAHOVÉ KLUBY JAKO PROSTŘEDEK PREVENCE PROBLÉMŮ V CHOVÁNÍ Bakalářská práce
Brno 2006
Vedoucí práce: PhDr. Věra Vojtová, Ph.D.
Vypracovala: Zuzana Stejskalová
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval/a samostatně a použila jsem jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově universitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.
………………………. podpis
Děkuji vedoucí mé bakalářské práce PhDr. Věře Vojtové, PhD. za čas a obětavost věnovanou vedení mé práce. Dále bych chtěla poděkovat Mgr. Haně Slavíkové za cenné rady a poskytnuté materiály.
OBSAH: I ÚVOD ............................................................................................................................ 5 1 Životní situace ............................................................................................................... 6 1.1 Obtížné životní situace ........................................................................................... 6 1.2 Omezující životní podmínky .................................................................................. 6 2 Adolescence................................................................................................................... 7 2.1 Pojetí adolescence................................................................................................... 7 2.2 Dělení adolescence ................................................................................................. 8 3 Problémy v chování ....................................................................................................... 9 3.1 Poruchy chování .................................................................................................... 9 3.2 Rozdíly mezi problémem a porochou chování .................................................... 12 3.3 Příčiny rizikového chování v adolescenci ........................................................... 13 3.3.1 Vliv rodiny..................................................................................................... 13 3.3.2 Vliv vrstevníků .............................................................................................. 14 3.3.3 Vliv školy ...................................................................................................... 15 3.3.4 Vliv rodinyliv masmédií................................................................................ 16 3.4 Druhy rizikového chování ................................................................................... 17 3.5 Možnosti intervence ............................................................................................. 18 4 Nízkoprahové kluby pro děti a mládež v ČR .............................................................. 19 4.1 Mládež v České republice .................................................................................... 19 4.2 Přehled organizací pracujících s mládeží ............................................................. 20 4.3 Charakteristika nízkoprahového zařízení ............................................................. 22 4.4 Nízkoprahové kluby v systému primární prevence v ČR..................................... 24 4.5 Služby nabízené v nízkoprahovích klubech ......................................................... 26 4.5.1 Konkrétní služby ........................................................................................... 26 4.5.2 Cíle ................................................................................................................ 30 4.5.3 Personální zabezpečení.................................................................................. 31 4.6 Streetwork............................................................................................................. 32 5 Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež Jihomoravského kraje .................... ………33 5.1 Internetové adresy nízkoprahových klubů v jihomoravském kraji ...................... 37 6 Závěr................................................................................................................ ………38 SHRNUTÍ:...................................................................................................................... 39 POUŽITÁ LITERATURA:............................................................................................ 40 PŘÍLOHY....................................................................................................................... 42
Úvod Mládež je velká sociální skupina lidí se specifickou pozicí a úlohou ve společnosti. Je to nezastupitelná složka současné společnosti. Prostřednictvím mladé populace dochází k vývoji hodnotového systému společnosti. Současný stav ukazuje, že u mladé populace dochází nárůstu sociálně patologických jevů. Pro mnohé mladé lidi je nesnadné vyrovnávat se s nároky, které přináší tělesné zrání a psychické dospívání, a tak se jedinci i skupiny často ocitají v problémech, které ještě nejsou schopni řešit díky své sociální nezralosti. Pro zlepšení současného stavu má zásadní význam prevence. V této oblasti hraje nezastupitelnou roli rodina. Pokud se tak stane, že rodina neplní svou funkci tak, jak by měla, nastupují do procesu prevence další sociální instituce jako je škola a nestátní neziskové organizace pracující s dětmi a mládeží. Ve své bakalářské práci se zabývám problematikou rizikových skupin mládeže, dále obdobím dospívání. Hovořím o problematice problémů v chování a poruch chování, rozebírám možnosti řešení závažné situace v oblasti trávení volného času těchto rizikových skupin mládeže. Popisuji jednu z alternativ primární prevence sociálně patologických jevů, a to práci s dětmi a mládeží v nízkoprahových klubech v České republice. Popisuji situaci práce s neorganizovanou mládeží a věnuji se nízkoprahovým klubům v oblasti Jihomoravského kraje. Bakalářská práce vychází především z knižních zdrojů, které jsem získala na Pedagogické fakultě a Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity a dále z informací, které mi poskytli zaměstnanci nízkoprahového klubu Rachot v Šumperku. Vycházím také z informací dostupných z internetu a ze svých vlastních zkušeností, které jsem získala během odborné praxe v nízkoprahovém klubu Rachot.
5
1 Životní situace
Během života prochází člověk řadou životních situací. Ty mohou být pozitivní, nebo negativní, dlouhodobé či krátkodobé. Děti a mládež, která navštěvuje nízkoprahové kluby, jimiž se moje práce zabývá, se často mohou ocitat v obtížné životní situaci. Dle Jedličky a kol. (Jedlička a kol., 2004) nemá mladý člověk většinou dostatečné zkušenosti, aby rychle a zdařile překonal obtíže, které přicházejí. Psychické strádání či nezpracované krizové situace dlouhodobého rázu mohou vyústit nejen do neurotických či psychosomatických onemocnění, ale zrovna tak mohou končit poruchami socializace, delikvencí a nežádoucím vývojem osobnosti. Sociální prostředí přirozeně klade na člověka nároky, problémy či nerovnováha nastávají tehdy, kdy jedinec požadavky prostředí nezvládá nebo jim nedokáže vyhovět.
1.1 Obtížné životní události Jedná se o situace, které jsou těžce řešitelné vlastními silami. Mezi ně můžeme řadit například rozvod nebo partnerské problémy rodičů, potíže přicházející s volbou školy a budoucího povolání, vlastní partnerské problémy, zneužívání, těhotenství a jiné obtížné události v rodině, ve škole i mezi vrstevníky. (Herzog a kol., 2005)
1.2 Omezující životní podmínky Jedinec se ocitá v prostředí, které u něj způsobuje omezení psychosociálních dovedností. Příčinou je zejména nepříznivé rodinné a sociální prostředí. Jedná se o životní podmínky, které podporují či vytvářejí izolovanost jedince, neschopnost adaptace, neschopnost navázání vztahů, absenci citlivosti, pocit odcizení, absenci zájmů, asociální životní způsob, pasivní životní stereotypy a malé možnosti k aktivnímu uplatnění v sociálně akceptovaných činnostech. (Herzog a kol., 2005)
6
2 Adolescence
Termín adolescence je odvozen z latinského slovesa adolescere (dorůstat, dospívat, mohutnět). Toto označení vyskytující se zejména v psychologii se v českém jazyce často označuje termíny jako jsou dopívající či dorost. Pro pedagogiku a sociální vědy je typické označovat tuto věkovou skupinu termínem mládež. Vstup do fáze adolescence je biologicky ohraničen reprodukčním dozráním, tedy přibližně 15 lety věku (pohlavní dozrávání v normálním vývoji může pokračovat i v jejím průběhu). Závěr adolescence pak nastává dosažením psychické a ekonomické nezávislosti (osamostatnění). Názory na horní věkovou hranici se různí, nejčastěji se hovoří o věkovém rozmezí 20-22 let (např. u vysokoškoláků dochází k psychosociální a ekonomické nezávislosti později než u absolventů učilišť). Termín adolescence byl poprvé použit pro označení vývojového období už v 15. století. (Macek, 2003) Adolescenci chápeme jako vývojové období mezi pubertou a ranou dospělostí. „V tomto období dosahuje jedinec téměř vrcholu rozumových schopností, úroveň inteligence tohoto období překračuje v dalším životě jen výjimečně.“ (Geist, 1992: 16)
2.1 Pojetí adolescence Jedná se o období ontogenetického vývoje, v němž se mladý člověk stává dospělím. (Jedlička a kol. 2004) Adolescence se stala relativně samostatnou etapou v životě, to se projevuje v nejedné oblasti každodenního života. Mezi tyto oblasti řadíme například trávení volného času, vytváření kultury a hodnot. Odlišnost od ostatních je pro adolescenty velmi důležitým jevem. Vytváří vlastní atributy subkultury (např. oděv, účes, hudba).
7
2.2 Dělení Dnešní autoři (např. Langmaier, Krejčířová, 1998) rozdělují dospívání do dvou složek, na pubertu (11 – 15 let) a na adolescenci. Macek (2003) se přiklání k pojetí adolescence jako k období mezi dětstvím a dospělostí. Zároveň Macek adolescenci rozděluje do tří období a to na období časné, střední a pozdní. Každé z těchto období je charakteristické určitými znaky.
Časná adolescence: Období od 10 (11) do 13 let. Převažují zde pubertální změny. Typické pro toto období je např. zvýšený zájem o opačné pohlaví, ten je posilován pohlavním pudem a výskytem sekundárních pohlavních znaků. Jedinci s rizikovým chováním začínají žít sexuálním životem dříve než ostatní. Je to období emočně labilní. J. Smik (in Labáth, 2001) nazývá tuto etapu fází negativní, protože dochází k vymezení adolescenta vůči autoritám.
Střední adolescence: Období od 14 do 16 let. Pro tento věk je typická snaha odlišit se od okolí – v oblékání, preferování hudby, apod. V tomto období dochází k hledání osobní identity, tj. vlastní jedinečnosti. Je zde silné uvědomování si příslušnosti ke skupině vrstevníků. V tomto věku je charakteristická také experimentace. Dochází k dokončení vývoje abstraktního myšlení. Jedinec je schopen řešit problémy, které přicházejí a dokáže realističtěji plánovat budoucnost.
Pozdní adolescence: Období od 17 do 20 let. Tato fáze nejvíce směřuje k dospělosti. Posiluje se aspekt identity, tj. potřeba někam patřit, podílet se na něčem a něco s druhými sdílet. Daleko více se adolescent zamýšlí nad svou osobní perspektivou, uvažuje o budoucích cílech a plánech, a to nejen ve vztahu k budoucí profesi, ale i v oblasti partnerských vztahů. Myšlení je více relativní, vztahové a sebereflektivní. Průběh se může lišit podle toho, stane
–
li
se
adolescent
výdělečně
8
činným,
nebo
dále
studuje.
3 Problémy v chování
Problémové chování je takové chování, kdy dochází k neúmyslnému narušování norem. Jedinec o problému ví a chce ho odstranit. Porušování norem je výsledkem konfliktu mezi vnějšími požadavky a vnitřními potřebami. (Vojtová, 2005) Dospívání je období náchylné ke vzniku rizikového a problémového jednání. To se může týkat jak poškozování sebe sama (tělesného, nebo duševního zdraví), nebo také ohrožováním společnosti. Za rizikovou mládež se považují „dospívající, u kterých je, následkem spolupůsobení více faktorů zvýšená pravděpodobnost selhání v sociální a psychické oblasti.“ (Labáth a kol., 2001: 11) Tři kategorie projevů, které jsou základem jeho vřazení do role problémového žáka dle Vágnerové (1997): a) problémy v oblasti školního prospěchu – žák má horší výsledky ve školním prospěchu, než by se dalo očekávat vzhledem k jeho intelektu b) problémy v oblasti chování – žák je nápadný svým chováním, liší se ve svých projevech od ostatních nebo přímo narušuje školní normy c) problémy v oblasti citového prožívání – jde o dítě nápadně úzkostné, bázlivé, citově labilní
3.1 Poruchy chování Pojem porucha chování nebo emocí je na rozdíl od zmiňovaných problémů v chování výrazem pro postižení, kdy se chování a emocionální reakce dítěte liší od odpovídajících věkových skupin, kulturních nebo etnických norem a mají nepříznivý vliv na školní výkon včetně jeho akademických, sociálních, předprofesních a osobnostních dovedností. (Vojtová, 2005) Za nejvíce užívanou a korespondující s otázkami edukace je považována definice amerického psychologa Bowera z roku 1981. Ta byla v Americe a některých evropských státech východiskem pro popisy poruch chování a emocí a pro jejich diagnostiku. Je založena na pěti charakteristikách, které jsou typické pro jedince s poruchou chování. Pokud tedy jedinec vykazuje alespoň jednu z pěti níže uvedených charakteristik, lze v jeho případě hovořit o poruše chování. (Vojtová, 2005) 9
Jedinec s poruchami chování porušuje určité normy chování. Ty mohou být buď vrozené nebo dědičné.
5 charakteristik poruch chování podle Bowera (in: Vojtová, 2005)
1. Neschopnost učit se – pokud ji nemůžeme vysvětlit intelektovými, smyslovými nebo zdravotními problémy… 2. Neschopnost navazovat uspokojivé sociální vztahy s vrstevníky a s učiteli… 3. Nepřiměřené chování a emotivní reakce v běžných podmínkách… 4. Celkový výrazný pocit neštěstí nebo deprese. 5. Tendence vyvolávat somatické symptomy jako je bolest, strach a to ve spojení se školními problémy.
Dle intenzity problému rozlišuje Bower 5 stupňů poruch v chování (in: Vojtová, 2005)
1. Chování jedince reaguje na problémy denního života, vývoje a získávání životních zkušeností. Nad tento rámec se nevymyká. 2. Chování, nímž jedinec reaguje na krizové životní situace jako je například rozvod rodičů, smrt v blízkém sociálním okolí, narození sourozence, těžká nemoc v rodině atd. 3. Chování, kterým se jedinec vymyká očekávání. Je způsobené nedostatečnou schopností přizpůsobovat se podmínkám. Ve škole je však schopný ovládat se a přizpůsobit se. 4. Zafixované a opakované nevhodné chování, které se dá při dobré školní docházce upravit a jedinci se ještě dá pomoci navázat pozitivní sociální vztah. 5. Zafixované a opakované nevhodné chování s tak výraznými symptomy, že se jedinec nedá ovlivňovat a vzdělávat v běžném prostředí školy, ale pouze v internátní škole (instituci) nebo doma.
Populární pohledy na poruchy emocí a chování
1. poruchy emocí a chování jsou zapříčiněny stresem 2. emocionální poruchy a poruchy chování jsou reflexí nízkého sebehodnocení 10
3. chování má genetický podklad a je kontrolované biochemickými procesy biologický aspekty chování jsou významné Podle Vágnerové (2004) je charakteristickým projevem poruchového chování to, že jedinec sociální normy chápe, ale neakceptuje je, nebo je jimi nedokáže řídit. Důvodem může být jiná hodnotová hierarchie, rozdílné osobní motivy nebo neschopnost ovládat své chování, což bývá typické například pro hyperaktivní děti. Porucha chování se obvykle projeví neadekvátním chováním k lidem z okolí jedince. S tím souvisí i neschopnost navázat a udržet přijatelné sociální vztahy. Velmi závažnou překážkou je v tomto směru nedostatek empatie a značný egoismus, nadměrné zaměření na sebe a na uspokojování vlastních potřeb. Jedinci s poruchovým chováním nechápou nezbytnost přizpůsobení se normě pro uchování nezbytného pořádku. Pro tyto jedince nejsou důležitá práva druhých, mezilidské vztahy mají pouze takovou hodnotu, jaký aktuální osobní užitek jim přinášejí. Pokud porušují normu nepociťují vinu, protože svědomí těchto jedinců není dostatečně rozvinuto. Výrazným rysem je také snížení zábran a menší citovost ke zpětné vazbě. Stejně tak můžeme zmínit nižší schopnost sebeovládání, kdy snadněji dochází k různým neadekvátním reakcím, např. k výbuchům agresivity. Dochází k nim za daných okolností spíše v důsledku narušeného sebeovládaní než neschopností rozeznat nevhodnost svého jednání nebo odmítání běžně uznávaných norem chování. Co je týče inteligence, IQ není faktorem, který by významnějším způsobem ovlivňoval, do jaké míry je pravděpodobný vznik poruchy chování. Jedinci s narušeným chováním sice mívají v průměru o něco nižší inteligenci, než je průměr populace, avšak na druhou stranu se vyskytují i jedinci s asociálním chováním, kteří mají nadprůměrné schopnosti a inteligenci. Za velmi významný lze však považovat vliv sociálních faktorů, které na jedince působí. Život v nevhodném nebo nepodnětném prostředí představuje riziko ve smyslu rozvoje nežádoucích způsobů chování nebo nepříznivých osobnostních charakteristik. Nejdůležitějším sociálním prostředím je samozřejmě rodina, která poskytuje dítěti základní sociální zkušenost. Dítě si tak může pomocí nápodoby nebo identifikace s rodiči osvojit poruchové chování, přijmou odlišný normativní a hodnotový sytém nebo je může znevýhodnit zkušenost rané citové deprivace, která přispívá ke změně dětské osobnosti. Negativně však mohou působit i jiné sociální skupiny, nejčastěji se jedná o vrstevníky, zejména pokud jde o asociálně zaměřenou partu se svými specifickými normami a hodnotami. Vliv party však nemusí být tolik významný, pokud rodina představuje pro dítě přijatelné zázemí. (Vágnerová, 2004) 11
3.2 Rozdíly mezi problémem v chování a poruchou chování Pohled na rozdíly mezi žáky a problémem v chování a poruchou chování z hlediska záměru v nežádoucím chování a z hlediska časové dimenze. Možnosti nápravy, kompenzace a reedukace. (Vojtová, 2005)
Žáci s problémem v chování: •
O problému ví a chce ho odstranit,
•
normy nenarušuje úmyslně,
•
porušování norem je výsledkem konfliktu mezi vnějšími požadavky a vnitřními potřebami žáka,
•
nálepkou problémového žáka trpí a vyvolává v něm negativní emocionální zážitek,
•
problémy bývají krátkodobé,
•
mohou se projevovat v určitých periodách,
•
mívají vývojové souvislosti,
•
bývají důsledkem nezvládnutých konfliktů se sociálním okolím,
•
k nápravě vedou cílená pedagogická opatření v rámci systému a prostředí školy v systému a prostředí školy a třídy, v plánování výuky, ve využívaní rozličných pedagogických metod přímo ve výuce, kompenzace speciálně pedagogickými metodami.
Žáci s poruchou chování: •
není s danými normami v konfliktu
•
nepřijímá je, popř. je ignoruje
•
zpravidla nepociťuje vinu ve vztahu k důsledkům vlastního jednání
•
normy porušuje dlouhodobě
•
způsoby nežádoucího chování se prohlubují
•
náprava vyžaduje speciální péči
12
3.3 Příčiny rizikového chování v adolescenci Důležitým úkolem každého dítěte je zařazení se do společnosti, převzetí jejích pravidel a vzorců chování. Tento úkol se nazývá socializace. 1 Mezi její hlavní činitele patří se především rodina, škola, vrstevníci a v neposlední řadě také média. Hlavním činitelem socializace v raném dětství je rodina. V ní si dítě osvojí vzorce chování, které jsou pak velmi těžko měnitelné. Proto je vliv rodiny tak důležitý v příčinách a prevenci sociálně – patologických jevů. V dalším stádiu vývoje začíná dítě přehodnocovat informace a zkušenosti, které získalo doma s informacemi od vrstevníků, ze školy a
z médií. V období pozdního dětství a
adolescence nabývají na důležitosti sociální vztahy mimo rodinu.
3.3.1 Vliv rodiny Rodina je společenství lidí, které se v různých formách vyskytuje ve všech kulturách. Je tradičně považována za hlavního činitele, který svým selháním umožňuje u dětí vznik sociálně - patologického chování. Rodina je prostředníkem při komunikaci se společností. Funkcí výchovy je především utváření návyků, sebekontroly, učení, přijetí disciplinovaných forem jednání, očekávání odměn a trestů, apod. Dítě se učí z rodiny buď přímo, tedy nápodobou jednání rodičů, nebo nepřímo a to utvořenými normami a hodnotami. Důležité jsou názory, přesvědčení a postoje obou rodičů. Specifický význam má rodičovská tolerance k deviantnímu chování a vliv na chování dítěte. Studie delikventně jednajících mladistvých založené na jejich popisu rodinného prostředí (Matoušek, 2003) ukazují rodinné prostředí přestupníků zákonů jako chladné, s minimálním zájmem rodičů o děti. Matoušek (2003) uvádí pojem emoční zneužívání, které definuje jako „trvale nepřátelský postoj rodiče k dítěti, naprostý emoční chlad nebo využívání dítěte výhradně k plnění potřeb dospělého, který nebere v úvahu potřeby dítěte“.
1
Socializace je podle Koťi (in Jedlička a kol., 2004) v nejširším smyslu slova formování a růst osobnosti vlivem rozmanitých vnějších podnětů, včetně lidských činností, které se souborně nazývají výchovou.
13
Ty děti, jenž rodinné prostředí nepoznaly vůbec, mají nejen oslabenou schopnost navazovat vztahy a nalézat v nich uspokojení, ale mají také malý smysl pro civilní realitu. To znamená, že jejich delikventní chování může být výrazem zkresleného vidění světa.
3.3.2 Vliv vrstevníků V průběhu adolescence se výrazně zvyšuje vliv vrstevníků jako činitelů socializace. Prioritním se stává ocenění druhých. Právě na tomto hodnocení sebehodnocení. Adolescenční jedinec
pak závisí jejich
však nezůstává rodině odcizený. Důležitým
pojmem v adolescenci je referenční skupina. Je „výrazem pro skupinu či sociální vrstvu, užívanou jedinci jako průvodce vývojem vlastních hodnot.“2 (Jedlička, 2004: 37) Je tedy velice důležité, jakou referenční skupinu si jedinec zvolí, bude-li se realizovat mezi sportovci, umělci, skauty nebo naopak narkomany, sprejery apod.). Jak bylo již výše zmíněno, mládež tvoří vlastní kulturu. Ta plní dvě funkce: usnadňuje adaptaci mladých na svět dospělých a je ventilem napětí a odporu.“ ( Koťa, 2002). O subkultuře hovoříme tehdy, jestliže se skupina mladých zásadně liší
i od
ostatních vrstevníků. Je to například skupina jako sportovní fanoušci, obdivovatelé některých hudebních skupin, trampové nebo náboženské skupiny. Bohužel se u nich často objevují sociální deviace jako jsou drogy, odpor k práci, vandalismus, rasová a národností nesnášenlivost atd. Neméně zajímavé jsou výzkumy hodnot dětí a mládeže provedené P. Sakem (2000). Ten provedl výzkum hodnotových preferencí mládeže. Překvapivě stály na prvních místech klasické hodnoty jako zdraví a mír, následovala láska a životní partner. Na vyšší stupeň žebříčku hodnot řadí adolescenti oproti ostatním věkovým skupinám majetek, prestiž a hédonismus - možnost „užívat si“. Zřejmá je také tendence touhy po svobodném životě a po životě bez závazků.
2
Referenční skupiny mohou mít srovnávací, nebo normativní funkci. Pojímá-li jedinec vybranou skupinu jako orientující a řídící i v situacích, kdy si není jistý pak hovoříme o normativní funkci. Lidé používají komparativní funkci těchto skupin při hodnocení vlastního chování a výkonu jiných osob a srovnávají ho s tím svým. Referenční skupiny rozlišujeme také jako pozitivní – ty ke kterým by jedinec chtěl patřit a negativní – které jedinec odmítá a v budoucnosti by k nim nechtěl patřit.
14
3.3.3 Vliv školy Vstup do školy je pro dítě něčím zcela novým. Dítě je nuceno přizpůsobit novému životnímu rytmu. Škola je poskytovatelem široké palety podnětů a informací. Dítě se zde může setkal nejen s pozitivními, ale i s mnoha negativními jevy jako jsou šikana, násilí, sexuální zneužívání, záškoláctví a právě zde má také možnost účastnit se jich. Škola dítě připravuje na přijetí norem uznávaných společností, a tak mu dává jakási měřítka, podle kterých bude hodnotit každodenní události. Můžeme ji tedy chápat jako prostor pro setkávání s vrstevníky a také jako zprostředkovatele nejrůznějších zájmových aktivit.3. Škola má přirozenou tendenci rozdělit skupinu na úspěšné a méně šikovné děti. To může být pro některé z nich, zejména pak pro ty hůře hodnocené, impuls pro následnou ztrátou motivace, což může být rizikovým faktorem pro vznik sociálně – patologického chování. Zde se stává velmi důležitou postava učitele, který právě svým jednáním může silně ovlivnit jednání žáků. Učitel by měl být profesionál s citlivým přístupem k žákům a měl by umět rozpoznat, kdy nastalá situace překročila míru únosnosti a je potřeba aktivního zásahu. Při vzniklých potížích by měl být schopen dát dětem a jejich rodičům doporučení, jak danou situaci řešit, případně doporučit kam jinam se mohou obrátit. Zkušenost se školní docházkou je velmi důležitou formou socializace.
3
Havlík a Koťa (2002) uvádí funkce školy: • funkce výchovná – převod kulturních vzorců chování a hodnot z jedné generace na druhou • funkce vzdělávací – představuje vědomosti a učí děti je používat, za důležité se považuje přechod od výchovy k sebevýchově a od vzdělání spíše k tomu, aby byl člověk schopen se sám učit • funkce kvalifikační – získání potřebných znalostí a rozvíjení schopností a dovedností požadovaných pro výkon v zaměstnání • funkce integrační – podporuje vytváření postojů a dovedností, umožňujících sociální styk a komunikaci nejen uvnitř školy, ale i v sociálním životě širšího společenství, žáci se učí respektu k odlišnostem a individualitě různých lidí, učí se druhým rozumět, navazovat s nimi vztahy, komunikovat • funkce selektivní – jedná se o funkci vysoce kontroverzní, selekce je prováděna na mnohých úrovních. Příklady selekce jsou např. přijímací zkoušky, vysvědčení a známkování všeobecně. • speciální funkce a) ochranná – přestupky dětí vyvolávají okamžité sankce a odezvy, některé školy fungují jako speciální ochranná zařízení pro mládež s vrozenými, nebo získanými vadami, nebo obtížemi. b) resocializační (nápravná) – jako hlavní náplň tuto funkci mají některá speciální školská zařízení vznikající např. při věznicích pro mladistvé, nemocnicích atd.
15
3.3.4 Vliv masmédií Dalším rizikovým faktorem je nepochybně vliv masmédií, a to zejména televize. Za znepokojivé je považováno především to, že mnoho dětí tráví u televize dvě až tři hodiny denně, některé i více. V česku můžeme najít mezi odborníky z řad pedagogů, sociologů a psychologů celou řadu názorů na televizi, a to od odmítavých až po zcela pozitivní. Sledování televize na nás má bezpochyby nějaké, jak už pozitivní tak negativní, účinky. 4 Televize se stala neprostým standardem a převážná část dnešní populace si bez ní svůj život nedokáže představit. Problém spočívá podle Jedličky a Koťi (1998) v tom, že dospělý člověk disponuje zkušenostmi z reálného života a má tedy srovnání mezi tím, co vidí v televizi a realitou. Tuto výhodu však dítě nemá. Proto může špatně rozumět tomu, co jim televize nabízí. Děti jsou v televizi vystavování násilí nejen v akčních filmech, ale i v kreslených pohádkách. Studie zabývající se vlivem televize na chování dětí dokládají, že již velmi malé děti, dokáží napodobovat to, co viděly v televizi. Agrese v televizním pořadů pak může sloužit jako vzor hodný napodobení. Mnohé výzkumy také prokázaly, že ty děti, které se projevují násilně, si sami vybírají v televizních programech pořady s vysokou mírou brutality. Zdůrazňuje se však také pozitivní vliv televize na chování dnešních dětí. Pro děti pocházejících z nižších socioekonomických vrstev a pro jedince s nižším
stupněm
inteligence může být televize přínosem pro jejich rozumový rozvoj a pro rozvíjení jejich schopnosti učit se. Jako pozitivní vliv můžeme chápat také to, že umožňuje dětem poznávání rozličných kultur a jiných národností. Taky poznávají různé lidské trápení s nimiž se v životě budou setkávat a mezi než patří například nemoci, stáří, neštěstí a smrt. Matějček (2000) uvádí, že dítě, které se nedívá na televizi se může cítit odstrčené a vyřazené z kolektivu.
4
Jirák a Köpplová (2003) uvádí záměrné a nezáměrné účinky televize. Mezi záměrné se zařazují účinky reklamy, účinky politických kampaní na volební chování, účinky mediálních rituálů na sociální kontrolu a účinky na zvýšení solidárního chování ve společnosti. Jako nezáměrné jsou uváděny účinky na agresivní chování, účinky na stereotypizaci, účinky erotických a sexuálně explicitních obsahů na postoje a jednání a ovlivnění poznávací činnosti, životního stylu a vkusu.
16
Je tedy důležité, aby rodiče, učitelé a vychovatelé s dětmi o pořadech diskutovali a pomohli jim tak utvořit si pevné názory. Fenoménem posledních let je stále větší využívání počítačů dětmi a dospívajícími. Ti jsou často schopny strávit u počítače celé hodiny a to bez jakékoli interakce s nejbližším okolím. Prostřednictvím počítače, potažmo internetu, hledají mladí lidé přátele s podobnými zájmy, vyhledávají informace a mají možnost se do hloubky zabývat tématem, které jejich zájmu. Rozhovory s různými lidmi mohou zlepšovat své sociální dovednosti a mohou hovořit i o tom, o čem by se v „reálném“ životě nedokázali bavit. (Šmahel, 2002) Velkým problémem je ale stále otázka cenzury. Dosud nebyl nalezen uspokojivý způsob cenzury informací, takže i malé dítě se může dostat prakticky ke všem tématům, která dnešní svět nabízí. Nebezpečnou se může jevit skutečnost, že mladí lidé trávící převážnou část svého volného času na počítači, nemají zábrany a těžko si stanoví hranice, kam až zajít. Může dojít například až ke zneužívání přes internet.
3.3 Druhy rizikového chování Mezi oblasti nejčastějšího rizikového chování adolescentů se řadí nejčastěji: • drogová závislost, alkoholismus a kouření, • kriminalita a delikvence, • patologické hráčství (gambling), • virtuální drogy (počítače, televize, video a DVD přehrávače), • šikanování, vandalismus a jiné formy násilného chování, • xenofobie, rasismus, intolerance a antisemitismus, • záškoláctví, • poruchy příjmu potravy, • sexuální rizikové chování (včetně předčasného mateřství a rodičovství), • sebevražedné pokusy a dokonané sebevraždy. K těmto oblastem a formám rizikového chování se nově zařazují také rizikové sporty a rizikové chování adolescentů při řízení vozidel. Každý z okruhů problémového chování má svá specifika, svoje příčiny a genezi. 17
Zjišťování a hodnocení patologického jednání je obtížné, protože je často skryté (například šikana, která je často bagatelizovaná; její odhalování, dokumentování a prokazování je poměrně obtížné, dále také například drobné krádeže v obchodech i na ulici atd.). Jejich počty jsou pouze odhady. K těmto oblastem se v poslední době i nově řadí rizikové sporty. Každý s uvedených okruhů problémového chování má své příčiny, specifika a genezi.
3.4 Možnosti intervence Existuje celá řada řešení právě takovýchto projevů rizikového chování. V méně závažných případech mohou jedinci s rodinnými příslušníky navštěvovat pedagogicko psychologické poradny5, k dispozici jsou rodičům i dětem také poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy6. Pro ohrožené děti a mládež je ve větších městech možné najít pomoc i u některých občanských sdružení, obecně prospěšných organizací apod., které poskytují služby např. v rámci nízkoprahových zařízení a terapeutických komunit, a právě nízkoprahové kluby pro děti a mládež budou tématem následujících kapitol.
5
Zabývají takovými problémy jako je zralost dítěte pro vstup do školy, zjišťování neúspěchů dětí ve škole, pomáhají při volbě povolání atd. 6 Pomáhají v partnerských vztazích, radí s výchovou dítěte, pomáhají řešit neshody a krize, zabývají se rozvodem.
18
4. Nízkoprahové kluby pro děti a mládež v ČR Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež7 spadají do systému sociálních služeb. Zařízení tohoto typu nemají v České republice příliš dlouhou tradici. Začali vznikat jako novodobý fenomén až na počátku 90. let 20. století. Začali vznikat jako reakce na celkový rozvoj nestátních neziskových organizací po roce 1989. V 90. letech vzniká ČAS – Česká asociace streetwork8, která sdružuje nízkoprahové sociální služby, jako reakce na nutnost zprofesionalizovat stávající nabídku služeb. Ta byla do té doby poskytována především mladými lidmi, kteří neměli k provozování této praxe jak příslušné vzdělání, tak dostatek zkušeností.
4.1 Mládež v České republice V České republice tvoří mládež početnou skupinu obyvatelstva. Ve statistické ročenka České republiky (2005) se můžeme dočíst, že počet dětí a mládeže od narození do 26 let tvoří více jak 32 % celkového obyvatelstva v České republice.
Dnešní dospívající v České republice se od generací předchozích výrazně liší, a to zejména zcela odlišnou osobní zkušeností. To, co bylo na počátku devadesátých let mladými lidmi oceňováno jako nové možnosti – např. svoboda názorů a postojů, možnost kvalitního vzdělání, cestování do zahraničí, prostor pro seberealizaci, je současnou mladou populací vnímáno jako samozřejmá realita. Běžnými atributy jejich života se také stávají charakteristiky, které nově provázejí život v současné Evropě (rozvoj informačních technologií, globalizace kultury, relativizace tradičních hodnot, 7
Dále budu v textu používám zkratku NZDM. Pro nízkoprahová zařízení pro děti a mládež je v praxi používána tato zkratka. 8
Česká asociace streetwork sdružující nízkoprahové sociální služby (ČAS) je profesní organizace zastupující fyzické i právnické osoby působící v oblasti nízkoprahových sociálních služeb, tedy především terénní programy (pro různé cílové skupiny), nízkoprahová zařízení pro děti a mládež (NZDM), kontaktní centra pro uživatele drog, další stacionární nízkoprahové programy a pracovníky takovýchto programů, pokud jsou individuálními nebo skupinovými členy asociace. Hlavním cílem je zvyšování kvality práce v oblasti nízkoprahových sociálních služeb, a to zejména prostřednictvím vytváření klimatu pro práci v oboru, vytváření metodických nástrojů a tvorba know-how pro profesionalizaci oboru, realizace projektů určených pro setkávání a vzdělávání odborné veřejnosti. (http://www.streetwork.ecn.cz/asociace.php?obsah=co-je-cas)
19
odklad rodičovství atd.). Styl života současné mládeže rovněž charakterizuje relativně vysoká míra individuální svobodné volby, je však také doprovázena vyšší mírou osobní a sociální nejistoty. (Macek, 2003)
4.2 Přehled organizací pracujících s mládeží Organizací, které pracují s mládeží je v naší zemi celá řada. Státní organizace, které se zabývají mládeží, spadají pod různé gesce ministerstev
Státními organizacemi jsou: •
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy zajišťuje zájmové vzdělávání pro děti a mládež v rámci středisek volného času, školní družiny a školního klubu. Dle vyhlášky č. 74/2005 se činnost střediska volného času uskutečňuje ve více oblastech zájmového vzdělávání nebo se zaměřuje na konkrétní oblast zájmového vzdělávání. Středisko zpravidla vykonává činnost po celý rok, a to i ve dnech, kdy neprobíhá školní vyučování.
Středisko volného času má tyto dva typy:
a) Dům dětí a mládeže (DDM), který uskutečňuje činnost ve více oblastech zájmového vzdělávání Vyhláška upravující práci DDM, vymezuje
v zásadě sedm typů činností,
kterými se tato instituce zabývá: pravidelné zájmové kroužky, příležitostné akce, organizace spontánních aktivit, táborová činnost, příprava soutěží, metodická práce a spolupráce s neziskovými organizacemi a školami a v neposlední řadě výukové kurzy. V dnešní době téměř každý Dům dětí a mládeže v ČR obsáhne v nějaké míře všechny z nich. Jejich konkrétní rozsah pak záleží na místních podmínkách a bohužel také na finančních možnostech. (Kukal, 2002) Domy dětí a mládeže nabízí nepřeberné množství nejrůznějších zájmových kroužků. Ty však oslovuji především děti ve věku 12 až 13 let. Pro adolescenty však z pravidla nebývají nijak atraktivní. Děti a mladiství v této životní etapě
20
mají více volného času a DDM je není schopen zaujmout na celé odpoledne, popř. večer;
b) Stanice zájmových činností zaměřená na jednu oblast zájmového vzdělávání Školní klub poskytuje zájmové vzdělávaní žákům jedné školy nebo několika škol. Klub vykonává činnost ve dnech školního vyučování, ale může i ve dnech, kdy školní vyučování neprobíhá. Činnost školní družiny je určena přednostně žákům prvního stupně základní školy. •
Ministerstvo vnitra
má zájem na prevenci sociálně patologických jevů a
podporuje nestátní neziskové organizace prostřednictvím grantové politiky. •
Dalšími státními institucemi zabývajícími se problematikou spojenou s mládeží jsou i ministerstvo práce a ministerstvo zdravotnictví
•
Zakládání organizací pro mládež mají v rámci samosprávy na starost obce a kraje. Právě ti bývají zřizovateli středisek volného času pro děti a mládež a školních družin.
Nezastupitelnou roli při organizované práci s dětmi a mládeží mají bezpochybně tzv. nestátní neziskové organizace. Ty se rozdělují podle charakteru činností a práce, kterou organizují na organizace dětí a mládeže a na organizace pracující a dětmi a mládeží. V obou dvou případech se setkáváme s třemi možnými právními formami: 1. občanské sdružení podle zákona č.83/1990 Sb. 2. obecně prospěšná společnost podle zákona č. 248/1995 Sb. 3. účelové zařízení církve podle zákona č.3/2002 Sb. (Strategie podpory, 2005). Systematickou práci s mladou populací v České republice nabízejí převážně nízkoprahové kluby.
21
4.3 Charakteristika nízkoprahového zařízení Pojem nízkoprahovost obvykle znamená, že poskytovatel služby, v našem případě je jedná především o péči, pomoc a intervenci, organizuje a uspořádá službu tak, aby byla umožněna její maximální přístupnost a fyzická dostupnost. (Klíma, 2004)
Principy nízkoprahovosti podle Herzoga (2004) • zařízení vytváří prostředí, které je svým charakterem a umístěním blízké přirozenému prostředí cílové skupiny • pro omezení přístupu klienta ke službě není důvodem pasivita či názorová odlišnost • klient má možnost zůstat v anonymitě. Jakákoliv dokumentace obsahující osobní údaje klienta musí být vedena s klientovým souhlasem a s právem do ní nahlížet. Zařízení získává jen ty údaje klienta, které jsou stanoveny jako nezbytné pro poskytování odborných a kvalitních služeb • pro užívání služby není podmínkou členství ani jiná forma registrace. Pravidelná docházka do zařízení není podmínkou užívání služby. Klienti mohou přicházet a odcházet v rámci otevírací doby zařízení podle svého uvážení. Klient není povinen zapojit se do připravených činností • služby sociálního charakteru jsou poskytovány bezplatně • provozní doba služby odpovídá potřebám klienta. Je otevřeno v době, kdy klient má podmínky přijít do zařízení (jak z hlediska dne, tak měsíce a roku). Zároveň je provozní doba služby stabilní a nedochází k jejím náhlým výpadkům •
službu může využít kdokoliv z cílové skupiny bez omezení, pokud svým chováním a jednáním neomezuje a neohrožuje sám sebe, ostatní klienty, pracovníky či efektivitu služby
NZDM tedy realizují nabízené služby právě tak, aby byla umožněna maximální přístupnost. Snahou je odstranit časové, prostorové, psychologické a finanční bariéry, které by bránily cílové skupině vyhledat prostory zařízení či využit nabídky poskytovaných služeb.
22
Služba je určena dětem a mládeži, které se ocitly v obtížné životní situaci nebo jsou jí ohroženy. Dále je určena těm, kteří nemají chuť k vyhledání standardní formy institucionalizované pomoci a péče. Jde zde o navazování kontaktu, poskytování informací, odbornou pomoc, podporu a vytváření podmínek pro sociální začlenění, případně o pozitivní změnu v způsobu života. Jedná se o stacionární formu sociální služby nízkoprahového charakteru. Cílem je minimalizovat možná rizika související s jejich způsobem života, umožnit jim lépe se orientovat v jejich sociálním prostředí a vytvářet podmínky, aby v případě zájmu mohli řešit svoji nepříznivou sociální situaci. (Herzog, 2004) Herzog (2003) také uvádí, že NZDM jsou zařízeními s nízkoprahovým režimem, což znamená, že poskytují veřejně prospěšné služby zaměřené na cílovou skupinu neorganizovaných dětí a mládeže formami kontaktní práce, sociální pomoci a psychosociální podpory, které jsou kombinovány s nabídkou volnočasových aktivit.
Nízkoprahové kluby jsou v převážné většině případů nestátními
neziskovými
organizacemi, které se věnují práci s mládeží v jejím volném čase a tím se snaží předcházet sociopatologickým jevům. V rámci dané lokality se nízkoprahové kluby specializují a zaměřují na stanovenou cílovou skupinu a to samozřejmě s ohledem na vlastní možnosti.
Cílovou skupinou NZDM jsou podle Herzoga (2004) děti a mládež:
a) zažívající nepříznivé sociální situace jako jsou:
konfliktní společenské situace
obtížné životní události
omezující životní podmínky
b) ve věkových skupinách:
od 6 do 12 let
od 13 do 18 let
od 19 do 26 let
c) žijící nebo se pohybující v konkrétní lokalitě, kterou lze vymezit:
sociálně
geograficky
d) vztahují se k nim další (doplňkové) charakteristiky: 23
nemohou nebo nechtějí se zapojit do standardních volnočasových aktivit
vyhýbají se standardním formám institucionalizované pomoci a péče
dávají přednost pasivnímu trávení volného času
dávají přednost trávení volného času mimo domov
mají vyhraněný životní styl.
Proto můžeme nízkoprahová zařízení chápat jako jistou sociální službu. Tímto celkem označujeme zájem společnosti (státu, obce, kraje) na pomoci, podpoře a péči lidem, kteří se ocitají v obtížných životních situacích.
4.4 Nízkoprahové kluby v systému primární prevence v ČR Primární prevencí rozumíme veškeré konkrétní aktivity realizované s cílem předejít problémům a následkům spojeným se sociálně patologickými jevy, případně minimalizovat jejich dopad a zamezit jejich rozšíření. (Strategie prevence, 2005)
Strategie prevence sociálně patologických jevů (2005) rozděluje primární prevenci na: • specifickou primární prevenci: tj. systém aktivit a služeb, které se zaměřují na práci s populací, u níž lze v případě jejich absence předpokládat další negativní vývoj, a který se snaží předcházet nebo omezovat nárůst jeho výskytu. Součástí systému jsou Standardy primární prevence, od jejichž naplňování při preventivních aktivitách se očekává dodržení potřebné úrovně a kvality daných aktivit. Specifické primárně-preventivní programy v oblasti prevence jsou tedy programy, které se explicitně zaměřují na určité cílové skupiny a snaží se hledat způsoby, jak předcházet vzniku a rozvoji sociálně patologických jevů. Specifičnost programů je dána nutností zaměřit se
na určitou cílovou
skupinu, jevící se jako ohroženější či rizikovější, než skupiny jiné. Programy 24
specifické primární prevence jsou všechny takové programy, které by neexistovaly, kdyby neexistoval problém sociálně patologických jevů, tj. tyto programy by za neexistence fenoménu sociální patologie nevznikaly a nebyly rozvíjeny; • nespecifickou primární prevenci: tou se rozumí aktivity, které tvoří nedílnou součást primární prevence a jejímž obsahem jsou všechny metody a přístupy umožňující rozvoj harmonické osobnosti, včetně možnosti rozvíjení nadání, zájmů a pohybových a sportovních aktivit. Programy nespecifické prevence (např. různé volnočasové aktivity) by existovaly a byly žádoucí i v případě, že by neexistovaly sociálně patologické jevy, tj. bylo by i v takovém případě smysluplné tyto programy rozvíjet a podporovat. Jako primární prevence jsou s úmyslem získání finančního příspěvku velmi často prezentovány nejrůznější volnočasové aktivity.
Institucí zabývající se primární prevencí v České republice je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. To může na různých úrovních spolupracovat s příslušnými resorty Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva vnitra, Ministerstva práce a sociálních věcí či s Ministerstvem obrany a nadresortními orgány (Rada vlády pro koordinaci protidrogové politiky při Úřadu vlády a Republikový výbor prevence kriminality při Ministerstvu vnitra – v těchto orgánech jsou zastoupeny všechny věcně příslušné resorty). Meziresortní spolupráce bude rozšířena v letošním roce o Ministerstvo financí a Ministerstvo spravedlnosti. Na vertikální úrovni ministerstvo metodicky vede a koordinuje síť koordinátorů, tvořenou krajskými školskými koordinátory prevence (pracovníci odborů školství, mládeže a tělovýchovy krajských úřadů), metodiky prevence (pracovníci pedagogicko-psychologických poraden) a školními metodiky prevence (vybraní pedagogové ve školách a školských zařízeních). (Strategie prevence, 2005) NZDM se tedy snaží v rámci primární prevence provázet děti a mládež v období jejich dospívání a pomáhá jim poznání sebe sama, dále nabízí pomoc v oblasti rodinných vztahů, ve škole a v oblasti kamarádských vztahů.
25
4.5 Služby nabízené v nízkoprahovích klubech Nízkoprahově nabízené služby zahrnují
rozsáhlý rejstřík metod, přístupů a
strategií. Nejznámějšími z nich jsou terénní práce – streetworku, která pracuje s cílovou skupinou v jejím prostředí a kontaktní centra pracující především s drogově závislými nebo mladými prostituty a v neposlední řadě také preventivně orientovaná nízkoprahová
„volnočasová“
zařízení
či
komunitní
centra,
která
pracují
s neorganizovanou mládeží. (Klíma 2004) Služby nabízené v nízkoprahových klubech jsou dětem a mládeži poskytovány zcela zdarma.
Nízkoprahové služby se podle Klímy (2004) od standardních služeb liší především ve tří různých úhlech:
1) Z hlediska zamýšlených cílů – ty bývají formulovány pragmatičtěji, než je tomu u jiných výchovně vzdělávacích nebo sociálních aktivit 2) Z hlediska dostupnosti služby – snaží se co nejvíce přiblížit uživateli 3) Z hlediska specifického přístupu pracovníků ke klientům jejich problémům
4.5.1 Konkrétní služby Nízkoprahové kluby poskytují dle Herzoga (2004) jistý typ sociálních služeb, mezi tyto služby patří: • Kontaktní práce Jde o vytvoření základního pracovního rámce potřebného pro realizaci konkrétní služby. Jedná se o specifický druh kontaktu s klientem, který má za cíl vytvořit dostatečnou vzájemnou důvěru a podmínky, potřebné pro rozvíjení kontaktu a poskytování dalších služeb. Součástí kontaktní práce je hledání a upevňování hranic komunikace s klientem a kultivování jeho schopnosti vyjádřit své potřeby a naučit se využívat existující nabídky služeb. Kontaktní práce má nejčastěji podobu rozhovoru v kontaktní místnosti. Lze dělit na: 26
-
kontaktní práce v kontaktní místnosti
-
kontaktní práce v klubu
-
navázání prvního kontaktu
-
kontaktní práce na ulici
• Situační intervence Sociálně pedagogická práce v situacích s výchovným obsahem, které vznikají v prostoru zařízení. Pracovník při nich vstupuje do interakcí, které nastávají mezi uživateli služby, přináší podněty, reflektuje situaci a používá další techniky, které vytváří či zvýrazní výchovný efekt situace. • Informační servis klientovi Poskytování specifických informací pracovníkem klientovi, nejlépe v kontaktní místnosti. Informační servis je prováděn ústní formou, může být doplněn také písemnou formou – letáky, vytištění údajů. Tématicky mohou být informace zaměřeny na základní instrumentální témata (např. škola, rodina, shánění brigády, vztahy), sociálně právní a zdravotní témata (právní normy, bezpečný sex, rizika užívání návykových látek) nebo specifická témata – dle dohody s klientem. • Poradenství Odehrává se formou rozhovoru s klientem nejlépe v samostatné místnosti, obsahuje vyhodnocení situace, nabídku rady, informací a řešení vedoucí k odstranění obtíží. Jde o řešení aktuálních problémů a zvyšování kompetence klienta tyto problémy řešit. Poradenství v NZDM se nejvíce zaměřuje na záležitosti vztahů, rodiny, sexu, návykových látek, školy, volného času, sociálně právní a jiné. • Krizová intervence / Pomoc v krizi Řešení krizové situace, vzniklé v životě klienta. Jde o diagnosticko-terapeutický přístup přispívající ke zvládnutí psychické krize. Může jít o pozorování chování klienta s důrazem na posouzení aktuálního psychického stavu, rozhovor směrovaný k základní orientaci v příčinách krizového stavu, cílenou intervenci zaměřenou na zvládnutí potíží. Intervence obsahuje také návrh opatření. Rozsah intervence závisí na tom, zda pracovník je kvalifikován pro krizovou intervenci. Pracovník bez kvalifikace poskytne
27
klientovi v krizi pomoc pouze v rozsahu akutní intervence s odkázáním na odborníka (eventuelně doprovodem). • Zprostředkování dalších služeb Jedná se o dojednání návazné služby v zařízeních návazné péče, fyzický doprovod do těchto zařízení a asistenci při jednáních v těchto zařízeních. • Kontakt s institucemi ve prospěch klienta jedná se intervence realizované pracovníkem (ústně, telefonicky, písemně) u institucí návazné péče nebo dalších institucí, které ovlivňují klientův život. Kontakt je realizován se souhlasem a vědomím klienta (nejlépe za jeho přítomnosti). • Případová práce - dlouhodobá individuální práce. Případová práce se děje plánovaně, při zachování tohoto postupu: 1) společné vydefinování kontraktu 2) vytvoření individuálního plánu a stanovení podmínek kontraktu, 3) vedení dokumentace, s kterou je klient obeznámen 4) pravidelné revize kontraktu s klientem (zda se naplňuje kontrakt) 5) práce je časově ohraničená, je stanoven její začátek a konec 6) konzultace vedení případu klienta na intervizních a supervizních setkáních týmu 7) pravidelná reflexe • Skupinová práce / práce se skupinou cílená aktivita poskytovaná skupině klientů, zaměřená na rozvoj psychosociálních dovedností, časově (prostorově) ohraničená • Práce s blízkými osobami poradenství, informační servis poskytované blízkým osobám klienta (rodiče, přátelé, kamarádi …), realizované pouze se souhlasem klienta.
28
• Pobyt v zařízení rozumí se jím pobyt klienta bez čerpání dalších služeb. Klientovi je poskytováno, teplo, světlo, místo k sezení a odpočinku, základní zázemí, sociální zařízení, eventuelně občerstvení. Zároveň je klientovi umožněna realizace osobních aktivit. • Volnočasové aktivity Jde o aktivity, poskytující náplň volného času klientů, které nespadají do jiných výkonů NZDM. Existuje tato hierarchie aktivit:
a) Základní jednoduché instrumentální aktivity, které klient realizuje z vlastní vůle a vlastní aktivitou, pracovníci je pouze zprostředkovávají (např. zapůjčí vybavení). Jedná se např. o poslech hudby, kreslení v běžných prostorách klubu, pouštění filmu, který si klienti sami vybrali. b) Složitější volnočasové aktivity, které realizuje klient z vlastní vůle a vlastní silou. Pracovníci je pouze zprostředkují nebo poskytnou podporu (návodnou pomoc), aby je klient mohl smysluplně využívat. Tyto aktivity jsou vytvářeny na základě zájmu a potřeb klientů a s jejich spoluúčastí. Jedná se například o hudební zkušebnu, výtvarnou dílnu,
počítačovou místnost.
Tyto aktivity
mohou klienti vykonávat samostatně, bez instruktáže pracovníka. c) Akce, které iniciovali sami klienti, a u jejich realizace dochází ke kooperaci mezi klienty a pracovníky. Pracovníci usilují o zvýšení organizačních dovednosti klientů a jejich seberealizaci. d) Akce, které slouží k propagaci zařízení nebo zpestření rutiny (každodennosti) klubu – koncerty, turnaje atd. Připravují je sami pracovníci klubu a pokud je to možné, zapojují do realizace klienty e) Dílny – pravidelné či nepravidelné akce, na nichž je zajištěn lektor (interní nebo externí) pracovník. Klient může dílnu vyhledat a volně se zapojit do nabízených aktivit. f) Preventivní, výchovné a pedagogické programy - jde o speciální programy vytvořené dle specifických potřeb cílové skupiny a dané lokality. Preventivními programy jsou myšleny tzv. programy specifické prevence. Jedná se o: - Jednorázové či příležitostné programy Diskuse, beseda, komponovaný pořad a podobné aktivity realizované v zařízení buď interními nebo externími pracovníky. 29
- Dlouhodobé programy Programy především obsahují předávání specifických znalostí, nácvik specifických dovedností a chování. Jejich uplatňování probíhá prostřednictvím standardních výkonů NZDM, především: kontaktní práce, situační intervence, informační servis klientovi, poradenství, besedy, diskuse, komponované pořady. Tyto složky jsou vzájemně provázány. Součástí je evaluace výsledků. - Doučování Doučování školní či mimoškolní látky, eventuelně některých osobních či společenských návyků (např. hygiena, schopnost hospodařit s penězi apod.). Základní formou je doučování individuální. Doučování skupiny lze realizovat pouze na základě velmi specifických potřeb cílové skupiny a lokality (např. v sociálně vyloučených lokalitách, kde chybí další zařízení v rámci sítě služeb). Doučování může být dlouhodobé (např. pravidelná pomoc s přípravou na reparát) nebo krátkodobé (asistence s domácí úlohou).
4.5.2 Cíle Cílem NZDM je podle Herzoga (2004) dětem a mládeži zabezpečit: -
podporu pro zvládnutí obtížných životních událostí
-
snížení sociálních rizik vyplývajících z konfliktních společenských situací, životního způsobu a rizikového chování
-
zvýšení sociálních schopností a dovedností
-
podporu sociálního začlenění do skupiny vrstevníků i do společnosti, včetně zapojení do dění místní komunity
-
nezbytnou psychickou, fyzickou, právní a sociální ochranu během pobytu v zařízení a podmínky pro realizaci osobních aktivit.
Cílem je tedy zkvalitnění způsobu trávení volného času dětí a mládeže, které nemají zájem o členství v jakékoli z organizací nabízejících programy pro volný čas a ani se nechtějí vědomě zapojovat do činností, které mají charakter pravidelných setkání. Jde zejména o to, nenásilnou formou tyto děti naučit, jak co nejefektivněji nakládat se svým volným časem, předcházet a zmírnit rizikové chování mladých lidí a rozvíjet jejich sociální dovednosti podporující zdravý způsob života.
30
4.5.3 Personální zabezpečení Zaměstnanci tvořící tým nízkoprahového klubu bývají především lidé ve věkové hranici mezi 22 až 30 lety. Je to z důvodu toho, aby k sobě klienti a pracovníci klubu měli nejen věkově, ale i názorově blízko. V týmu zpravidla působí vedoucí zařízení, kontaktní pracovníci klubu a terénní sociální pracovníci (streetworkwer). Každý pracovník by měl mít odpovídající vzdělání k vykonávání dané profese. Úroveň vzdělání určují jak standardy NZDM, tak i samotní zřizovatelé jednotlivých NZDM.
Možnosti vzdělávání kontaktních pracovníků a terénních sociálních pracovníků: • pregraduální vzdělávání: -
studium na Středních pedagogických školách,
-
studium na Vyšších odborných školách,
-
studium na Vysokých školách v oborech: Pedagogika, Speciální pedagogika, Sociální pedagogika, Sociální práce a příbuzných oborech.
• specializované vzdělávání: -
absolvování specializovaných akreditovaných kurzů,
-
rekvalifikace prostřednictvím Úřadů práce,
-
odborné stáže,
-
vyškolování pracovníků.
Po roce 1989, jak se zmiňuji na začátku této kapitoly, nebyl na vzdělání pracovníků NZDM kladen příliš velký důraz. To však v 90. letech - vzniká ČAS, nabralo zlepšující se tendenci. Organizace NZDM v současné době po svých pracovnících vyžadují odpovídající úroveň vzdělání. Důležitou roli v oblasti pracovního týmu zde hraje supervize. Jedná se o formu odborné přípravy na určitá povolání, kdy adept nebo začátečník pracuje v reálných podmínkách pod dohledem, popř. vedením zkušenější osoby. (Kopřiva, 1997)
31
4.6 Streetwork Jedná se o specifickou metodu práce s klientem, o takzvanou práci na ulici, která rovněž spadá do oblasti nízkoprahových programů a tedy nabízí své služby v terénu to znamená na místech, kde se mládež setkává. Metodu terénní sociální práce lze tedy zařadit zejména mezi služby sociální prevence.
Streetwork je v České republice víceméně novou formou práce s rizikovou mládeží. V USA se praktikuje již desítky let a v západní Evropě od šedesátých let našeho století. Vznikla a rozšířila se jako reakce na úpadek velkoměstských čtvrtí a související nárůst delikvence mládeže, kterou se nepodařilo běžnými způsoby represivních zásahů ani způsoby sociální práce regulovat. Zpočátku byly předmětem zájmu pouličních sociálních pracovníků gangy mládeže páchající trestnou činnost. S rozvíjením této formy práce se v USA a západní Evropě okruh cílových skupin postupně rozšiřoval i na skupiny dětí a mládeže pouze potenciálně rizikové, na bezdomovce, uživatele drog a prostitutky, resp. prostituty. Sociální pracovníci vycházejí do ulic z důvodu, aby svým klientům poskytli informace, služby, přímou pomoc nebo jim zprostředkovali spojení s institucemi působícími v jejich městě. (Matoušek, Kroftová 1998) Streetworker9 pracující v rámci NZDM a má za úkol nabízet své služby v prostoru, kde se sdružují subkultury mládeže jako jsou ulice, parky, kluby, herny, nádraží apod. Úkolem streetworkera je vyhledávání a následný kontakt se skupinou a jednotlivcem, kteří jsou způsobem trávení svého volného času více ohroženi negativními sociálními jevy a následné nabídnutí, nebo zprostředkovaní pomoci.
Podle České asociace streetwork (2006) se u neorganizovaných dětí a mládeže streetworker setkává s velkým spektrem problémů jimiž jsou pasivním trávením volného času, s experimentováním s drogami, trestnou činností a vandalismem, psychickými a sociálními problémy spojenými s dospíváním, s problémy v rodině a ve škole nebo záškoláctvím. Streetworker také pracuje často s mladými lidmi, kteří se hlásí k některé vyhraněné subkultuře. Těmto lidem streetworker nabízí poradenství přímo v terénu, instrumentální 9
Streetworker: sociální pracovník pracující na ulici.
32
pomoc s jejich problémy (např. doprovod na úřady, zprostředkování další odborné pomoci), nebo asistenci při realizaci jejich vlastních nápadů a akcí.
Od roku 1994 působí při městských a okresních úřadech pouliční sociální pracovníci, kteří jsou metodicky řízení Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR (čili sociální asistenti). Jsou tam podřízeni přímo přednostovi úřadu, nebo vedoucímu referátu sociálních věcí. Sociální asistenti pracují ve sféře státní správy se zatím nezabývají skupinami s pevnou strukturou, jako jsou například skinheads, nezabývají se ani drogově závislými, prostitutkami a skupinami romských dětí. Streetworkeři nestátních organizací se pokoušejí pracovat i s některými s těchto nejhůře ovlivnitelných skupin. (Matoušek, Kroftová 1998)
5 Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež Jihomoravského kraje V oblasti Jihomoravského kraje najdeme hned několik organizací, které se v rámci nízkoprahových klubů věnují práci s neorganizovanou mládeží: • DROM, romské středisko Nízkoprahová klubovna patří k nejstarším aktivitám střediska Drom. Klubovna denně nabízí volný vstup dětem bez rozdílu věku a zájmu, zpravidla ji navštěvují děti ve věku od 3 do 17 let Klubovna je vybavena množstvím hraček, her, výukových materiálů, didaktických pomůcek, maňásků, školních pomůcek, výtvarných potřeb atd., které pokrývají různorodost
zájmů a schopností návštěvníků klubovny. Průměrná denní
návštěvnost klubovny je asi 50 dětí a mladistvích. Na pravidelnou každodenní činnost klubovny navazují jednorázové či nepravidelné akce: výjezdové aktivity, návštěvy kulturních a sportovních akcí, tábor, oslava Mezinárodního dne dětí, oslava Mezinárodního dne Romů, Husovický skřivánek a Mikulášská besídka. Klubovna sídlící na Bratislavské ulici v Brně je otevřena každý všední den a to od 14 do 17 hodin.
33
• Klub Labyrint Cílem činností tohoto klubu je rozvíjet tvůrčí potenciál neorganizovaných dětí a mládeže, asistovat při realizaci aktivit vycházejících z nápadů dětí a mládeže. Nízkoprahovým způsobem poskytovat potřebným dětem a mládeži pomoc v krizovém období dospívání a zprostředkovat řešení jejich problémů. Klub se sídlem na Švermově ulici v Brně je určen dětem a mládeži ve věku od 12 do 20 let a je otevřený od pondělí do čtvrtku v době od 14 do 20 hodin. • Klub pohoda P- centrum je jediným zařízením v Hodoníně a jeho okolí, které se zaměřuje na neorganizovanou a nabízí jí alternativní způsoby trávení volného času. Pracuje s dětmi a mládeží všech etických skupin a národností, zejména s takovými, kteří jsou nějakým způsobem ohroženi ve svém vývoji a projevují poruchy chování. Klub je určen dětem a mládeži ve věku 13 – 21 let. Klientům je k dispozici netradiční výtvarná dílna, hudební zkušebna, tancování, keramická dílna, sportovní aktivity, videopárty, spol. hra Dračí doupě, volnočasové aktivity- elektronické šipky, stolní fotbal,kulečník,stolní tenis, stolní hry. • Nízkoprahové centrum Jonáš Projekt Jonáš je určen neorganizovaným dětem a mládeži ve věku 12-18 let. Prostřednictvím svých programů nabízí brněnským dětem a mládeži prostřednictvím svých programů nabízí smysluplné využití volného času. V klubovně je klintům k dispozici ping-pongový stůl, stolní fotbal, kulečník, elektronické šipky, rotoped, různé stolní hry a sportovní pomůcky. Využíváme také přilehlé hřiště, které je dostatečě vybaveno k provozování většiny míčových her. Kromě sportovního vyžití nabízíme také kulturní programy - pořádáme diskotéky, koncerty hudebních skupin, videoprojekce, výtvarné a rukodělné aktivity. Klub k dispozici od pondělí do pátku a je určený pro děti a mládež od 9 - 20 let. • Pavlač Nízkoprahový klub Pavlač usiluje o zlepšení kvality života dětí a mládeže, kteří se nacházejí v nepříznivé sociální situaci a žijí v pavlačovém domě, kde se klub nachází
34
nebo v jeho blízkém okolí. Těmto dětem a mladým lidem klub nabízí bezpečné místo pro trávení volného času a zároveň podporu a odbornou pomoc s problémy. Cílovou skupinu klubu tvoří děti a mládež ze sociálně a ekonomicky znevýhodněného prostředí ve věku 3 - 18 let, kteří žijí v pavlačových domech na ulici M. Horákové 19 a 17 a v Brně a také v jejich blízkém okolí. V zhledem k umístění klubu tvoří převážnou část klientely děti a mládež romského etnika, pro které je klub často jedinou alternativou trávení volného času. • Likusák Nízkoprahový klub Likusák je stejně jako výše zmíněný klub Pavlač jedním s programů občanského sdružení Ratolest. Cílem programu je působit preventivně a snižovat negativní následky komplikovaných situací v období dospívání a tak přispět ke zkvalitnění života těchto mladých lidí. NZDM Likusák je nízkoprahovou sociální službou pro neorganizované děti a mládež ve věku 13 až 21 let, žijících anebo se pohybujících v lokalitách Brno Vinohrady a Líšeň. Klienti jej mohou navštěvovat od pondělí do pátku od 16 do 20 hodin. Prostory klubu jsou vybaveny základním vybavením ke trávení volného času. Jde zejména o stolní fotbal, šipky, hry, hakis, časopisy, bonga, míče apod. Na stěnách klubu je možné po domluvě dělat legální graffiti anebo malovat. • Čajo klub Wu – Wej Klub nabízí mladým lidem jak bezpečný a otevřený prostor s volným vstupem a minimálními vstupními pravidly k neformálnímu setkávání a posezení u čaje (a jiných nealko nápojů), tak možnosti aktivního trávení volného času (keramika, výtvarné dílny, přednášky, výstavy, koncerty atd.). Svým působením pomáhá nízkoprahový klub mladým lidem na cestě k dospělosti a přispívá k jejich lepší orientaci v sobě samých, v blízkém okolí i v širší společnosti. Tím působí také v oblasti snížení rizik sociálněpatologických jevů. V klubu je k dispozici čajovna, zájmové aktivity jako je šerm, keramika,tvořivé dílny, půjčování hudebních nástrojů, petanque, ping-pong aj. Klub má sídlo v Kyjově na ulici Svatopluka Čecha a je pro své klienty otevřen v odpoledních hodinách od pondělí do soboty. • Pestrá klubovna Nízkoprahová Pestrá klubovna byla otevřena v červnu 2004 je otevřena především romským dětem, ti se nemusí předem nahlašovat, stačí jen přijít ve stanovený čas. 35
Klubovna nabízí každý den jiný program s jiným. Předškoláci se zde učí základům práce s barvami, nůžkami apod. Starší děti se cvičí v dovednostech, které potřebují ve škole a to formou různých soutěží a úkolů, které zkouší splnit. V současné době Klubovna nabízí kroužky hip-hopu, karate, romských tanců, děti společně hrají společenské hry a jsou vedeny k výtvarným aktivitám s prvky arteterapie. Dále Klubovna nabízí zábavné a poznávací akce např. výlety po Brně a okolí, návštěvy kulturních zařízení, oslavy spojené s aktuálními událostmi a výročími. Nachází se na Václavské ulici v Brně a je otevřena od pondělí do čtvrtka a to mezi 14 a 17 hodinou. • Petrov Jedná se o občanské sdružení pro práci s dětmi a mládeží brněnské diecéze. Hlavním cílem pravidelné činnosti je vytváření nabídky volnočasových a vybraných cílených aktivit pro organizované i neorganizované děti a mládež. Cílem je také rozšiřování nabídky neformálních a zájmových aktivit. Cílovou skupinou jsou v zásadě děti a mládež 6 – 26 let. Vedení jednotlivých skupinek a kroužků je zajištěno dobrovolníky z řad středoškolské a vysokoškolské mládeže, převážně pedagogického a humanitního zaměření. V provozu je klub od pondělí do soboty od 13 do 17 hodin. • PVC Blansko Nízkoprahový klub PVC poskytuje zázemí, podporu a odbornou pomoc dospívajícím v obtížné životní situaci z města Blanska a spádové oblasti. Cílovou skupinou jsou dospívající ve věku 13 až 20. V klubu jsou k dispozici hlavní místnost, která je největší místností v klubu, je v ní umístěn velký air hokej, elektronické šipky, stolní hry, knihy. V místnosti je patro na poklidnější sezení. Využívá se pro všechny akce - např. videoprojekce, diskuze, taneční akce. Dále je k dispozici herna, fotokomora, zkušebna, počítače, půjčovna sportovního a kulturního vybavení, výtvarná a keramická dílna, ping - pongová místnost. Klub je otevřen denně od 14 do 20 hodin. • Zlatá zastávka Zřizovatelem NZDM je oblastí charita Blansko. Základním cílem projektu je ochrana mládeže města Adamov před vznikem, rozvíjením a prohlubováním nežádoucích sociálních jevů a patologií. Celkový počet klientů NZDM je asi 100. Jedná se o mládež od 10 do 24 let. Většina klientů jsou chlapci, dívek je přibližně 15. Je to buď mládež bezproblémová nebo problémová neorganizovaná mládež, tzv. "děti ulice" a v poslední 36
řadě i uživatelé drog a starší problémoví klienti (nad 20 let věku). Zařízení může navštívit kdokoliv bez rozdílu věku, pohlaví, náboženského vyznání atd. Zařízení je vybudováno jako klub pro mládež, dvě velké místnosti, jeden velký sál, toalety, sprcha. Pro volnočasové a zájmové aktivity klub nabízí například filmové videoprojekce, hudební akce a vyžití, společenské hry, stolní fotbal, ping pong, šipky, výtvarné a pracovní činnosti, besedy na různá témata, sportovní činnosti na hřišti nebo v hale, posilovna, návštěva bazénu, soutěže, práce a obsluha počítače, počítačové hry, doučování do školy, plnění školních domácích úloh atd. Vše záleží na zájmu klientů.
5.1 Internetové adresy nízkoprahových klubů v Jihomoravském kraji http://www.drom.cz - Drom - romské středisko http://labyrint.luzanky.cz/ - Klub Labyrint http://www.hodonin.caritas.cz - klub Pohoda http://www.armadaspasy.cz/ - Nízkoprahové centrum Jonáš http://www.ratolest.cz/ - Nízkoprahový klub Likusák, Nízkoprahový klub Pavlač http://www.kyjov.caritas.cz/ - Nízkoprahový klub Wu-Wej http://www.pestouni.cz/ - Pestrá klubovna http://www.sdruzenipetrov.cz/ - Petrov http://pvcklub.unas.cz/ - PVC Blansko http://blansko.caritas.cz/?kapitola=zastavka - Zlatá zastávka
37
Závěr
Záměrem mojí práce bylo prozkoumat oblast nízkoprahových klubů. Zařízení tohoto typu fenoménem poslední doby a tak mě zajímalo, jak vysoká je jejich úroveň a jsou-li vhodným prostředkem prevence sociálně - patologických jevů. Projevy poruch a problémů v chování lze ze sociálního hlediska charakterizovat jako projevy rizikového chování. Zaměřila jsem se na zkoumání činitelů, které jsou nejčastěji popisovány v publikacích, které se zabývají problematikou rizikové mládeže. Těmito faktory jsou zejména rodinné prostředí, vztahy s vrstevníky, školní prostředí, média, dědičnost a biologické vlivy. Mezi nejčastější oblasti rizikového chování patří např. drogová závislost, alkoholismus a kouření, kriminalita a delikvence, virtuální drogy (počítače, televize, video a DVD přehrávače), šikanování, vandalismus a jiné formy násilného chování, záškoláctví, poruchy příjmu potravy,sexuální rizikové chování (včetně předčasného mateřství a rodičovství), sebevražedné pokusy a dokonané sebevraždy. Existuje široká paleta řešení právě takovýchto projevů rizikového chování. Pro ohrožené děti a mládež je ve větších městech možné najít pomoc i u některých občanských sdružení, obecně prospěšných organizací apod., které poskytují služby v rámci nízkoprahových zařízení. Také se ukazuje, že nízkoprahové aktivity – ačkoliv se v českém prostředí rozvíjí pouze patnáct let – jsou na vysoké úrovni. I přes svou krátkou historii nízkoprahové kluby ukazují, že jejich fungování je v současné době nezbytné. Tyto kluby zaplňují prázdné místo v oblasti práce s mládeží, kdy státní organizace nejsou schopné svou nabídkou mládež zaujmout. Nízkoprahové aktivity se lépe přizpůsobují dané cílové skupině, dokážou klienta svou nabídkou oslovit a zaujmout, a hlavně mu pomoci v té chvíli, kdy to nejvíce potřebuje. Mládež má nezastupitelné místo ve společnosti a proto by této problematice měla být věnována velká pozornost. Za velmi pozitivní považuji také vysokou úroveň erudovanosti pracovníku v oblasti sociální práce. Zlepšení práce s rizikovou mládeží je investicí do budoucnosti, kdy může dojít ke snižování výskytu sociálně – patologických jevů v celé společnosti.
38
Shrnutí Tato práce pojednává o nízkoprahových klubech jako součásti primární prevence v ČR. Poskytuje přehled organizací pracujících s mládeží. Poukazuje na příčiny vzniku rizikového chování v adolescenci. Zachycuje nejčastější problémy u dětí, které tyto nízkoprahové kluby navštěvují. Zmiňuje se také o způsobech práce nízkoprahového klubu s dětmi a mládeží. Popisuje průběh konání volnočasových aktivit i samotný princip nízkoprahovosti. V poslední kapitole nabízí přehled nízkoprahových zařízení v rámci Jihomoravského kraje.
Summary This thesis deals with Youth Clubs as an element of the primary prevention in the Czech Republic. It provides the summary of the organisations that work with the youth. It points out the reasons of the origin of malicious behaviour in adolescence. It detects the most frequent problems of the children which visit Youth Clubs. The thesis also mentions the ways of work of Youth Clubs with children and adolescent. It describes course of leisure activities and the principle of Youth Clubs. In the last chapter the thesis provides the list of Youth Clubs and similar organisations in Southern Moravia.
39
POUŽITÁ LITERATURA:
GEIST, B. Sociologický slovník. Praha: Victoria Publishing, 1992. ISBN 80-85605-28-7
HAVLÍK, R., KOŤA, J. Sociologie výchovy a školy. Praha: Portál, 2002. ISBN 807178-635-7
HERZOG, Aleš. Pojmosloví Nízkoprahových zařízení pro děti a mládež [online]. Praha: Česká asociace streetwork, 2004 Dostupný z <www.streetwork.ecn.cz>
JEDLIČKA R. a kol. Děti a mládež v obtížných životních situacích. Praha: Themis, 2004. ISBN 80-7312-038-0.
JEDLIČKA, R., KOŤA, J. Analýza a prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže. Praha: KAROLINUM, 1998. ISBN 382-233-97
JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B. Média a společnost. Praha: Portál, 2003. 80-7178-697-7
KUKAL, Petr. Čím je, má a může být Dům dětí a mládeže. In DĚTI A MY – časopis pro rodiče, učitele a pracovníky pomáhajících profesí [online]. Praha: Portál, 2002. Dostupný z
LABÁTH, V. a kol. 2001 Riziková mládež. Praha: SLON, 2001. ISBN 80-85850-66-4
LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing, 1998. 80-7169-195-X
MACEK, P. Adolescence. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-747-7
40
MATĚJČEK, Z. Co, kdy a jak ve výchově dětí. Praha: Portál, 2000. ISBN: 80-7178494-X
MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A. Mládež a delikvence, Praha: Portál, 2003. ISBN 807178-226-2
PRUCHA, Jan. WALTEROVÁ, Eliška. MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-579-2
SAK, P. Proměny české mládeže. Česká mládež v pohledu sociologických výzkumů. Praha: Petrklíč, 2000. ISBN 80-7229-042-8
Strategie prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže v působnosti resortu školství, mládeže a tělovýchovy na období 2005 – 2008 [online]. Praha: Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy, 2005. Dostupný z http://www.msmt.cz/Files/HTM/MBSTRATEGIE2005_2008web.htm
ŠMAHEL, D. Poslední revize: 17.11.2002. Mladí ve světě počítačů. 2002. Dostupný z
VÁGNEROVÁ, M. Patopsychologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-678-0
VOJTOVÁ, V. Přístupy k poruchám emocí a chování v současnosti. Brno: Masarykova universita, 2005. ISBN 80-210-3532-3
Vyhláška č. 74/2005. In Sbírka zákonů Česká republika – Částka 20 [online]. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky, 2005. 32 s. [cit. 2005-04-07] Dostupný z
41
Příloha č. 1: Přehled možností řešení obtížných životních situací dětí a mládeže v ČR:
Pedagogicko – psychologické poradenství Poradenské a preventivní služby a pomoc při vzdělání jsou součástí podpůrných systémů působících v regionálním školství (základní školy, střední školy, vyšší odborné školy, předškolní a školská zařízení). Speciálně pedagogická centra poskytují psychologickou pomoc dětem s určitým handikepem.
Střediska výchovné péče Spolupracuje na zpracování plánů aktivit prevence sociálně – patologických jevů a drogových závislostí na území své působnosti a koordinuje jejich realizaci.
Pedagogická rehabilitace Soubor speciálně – pedagogických postupů, kterými se upravují společenské vztahy, obnovují narušené praktické dovednosti i seberealizace postiženého jedince.
Diagnostický ústav Podle zákona 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy diagnostický ústav plní úkoly diagnostické, výchovně – vzdělávací, terapeutické (v oblasti psychologické, pedagogické), organizační, metodické a koncepční. Má ministerstvem určenou oblast působnosti. Diagnostický ústav poskytuje po dobu nezbytně nutnou, nejdéle však po dobu tří pracovních dnů, péči dětem a mladistvým s nařízenou ústavní výchovou nebo uloženou ochrannou výchovou, zadrženým na útěku, z jiných zařízení, popřípadě z místa dočasného pobytu, či podmíněného umístění. Člení se vnitřně na čtyři pracoviště: diagnostické, výchovně – vzdělávací, sociální práce a záchytné. Diagnostické ústavy jsou dále rozlišeny podle věku
Dětský domov Zajišťuje výkon ústavní výchovy svěřenců bez vážných poruch chování
Výchovný ústav Zajišťuje výkon ústavní výchovy dětí zpravidla starších deseti let s vážnými poruchami chování nebo výkon ochranné výchovy. Děti jsou rozděleny do výchovných skupin.
Preventivně – výchovná péče ve školských zařízeních Probíhá ve střediscích výchovné péče pro děti a mládež, která jsou organizační součástí diagnostických ústavů či výchovných ústavů, nebo mohou být zřizována i samostatně.
Nízkoprahově organizovaná výchovná a sociální práce (kontaktní práce) Jedná se zejména o kontaktní centra, terénní programy a nízkoprahová zařízení pro mládež. Cílovou skupinou jsou neorganizované a sociálně ohrožené děti a mládež. Nízkoprahovost vyjadřuje, že poskytovatel organizuje a uspořádá službu (péči, pomoc, intervenci) tak, aby byla umožněna její maximální přístupnost a fyzická dostupnost.
Jedlička, 2004
42
Příloha č. 2: Medicínské hledisko klasifikace poruch emocí nebo chování Klasifikace vychází z MKN 10.revize z roku 1993
hyperkinetické poruchy F90 poruchy chování F91
-
smíšené poruchy chování a emocí F92
-
emoční poruchy F93
-
poruchy sociálních funkcí F94
-
porucha aktivity a pozornosti hyperkinetická porucha chování jiné hyperkinetické poruchy porucha chování vázaná na vztahy v nesocializovaná porucha chování porucha chování samotářského typu o nesocializovaná agresivní porucha chování opoziční vzdorovité chování socializovaná porucha chování o porucha chování skupinového typu o skupinová delikvence o poklesky v souvislosti s členstvím v gangu o krádež s partou jiné poruchy chování nespecifikované poruchy chování depresivní poruchy smíšené poruchy chování a emocí o porucha chování spojená s emoční poruchou F93 (úzkostná porucha apod.) o porucha chování spojená s neurotickou poruchou smíšená porucha chování a emocí nespecifikovaná separační úzkostná porucha v dětství fobická anxiozní porucha v dětství sociální anxiozní porucha v dětství porucha sourozenecké rivality jiné dětské emoční poruchy o porucha identity o nadměrně úzkostná porucha o dětská emoční porucha dětské emoční poruchy nespecifikované elektivní mutismus o selektivní mutismus reaktivní porucha příchylnosti dětí porucha desinhibovaných vztahů a dětí o citově chladná psychopatie o syndrom ústavního dítěte jiné dětské poruchy sociálních funkcí porucha dětských sociálních funkcí nespecifikovaná
Vojtová, 2005
43
Příloha č. 3: Diagnostická kritéria poruch chování Během uplynulého roku musí být přítomny tři, nebo více symptomů s jedním symptomem trvale přítomným v posledním půlroce. Mezi symptomy se zahrnuje následující chování: Agrese k lidem a ke zvířatům: - často šikanuje, vyhrožuje, nebo zastrašuje druhé; - často začíná pranice, bitky; - jako zbraň používá předměty, které mohou těžce zranit druhé (např. cihly, nože, rozbité láhve...); - projevuje fyzickou agresi a hrubost k lidem; - projevuje fyzickou agresi a hrubost ke zvířatům; - krade způsobem, při němž dochází ke střetu s obětí (např. loupežná přepadení, vydírání...); - vynucuje si na druhém sexuální aktivitu. Destrukce majetku a vlastnictví: - zakládá ohně se záměrem vážného poškození - ničí majetek druhých Nepoctivost nebo krádeže: - vloupává se do domů, budov a aut; - často lže, aby získal prospěch nebo výhody nebo aby se vyhnul povinnostem, závazkům; - krádeže bez konfrontace s obětí (např. v samoobsluze, padělání peněz, listin...) Vážné násilné porušování pravidel: - před třináctým rokem opakovaně zůstává přes zákazy rodičů celé noci venku; - utíká z domova, ačkoli bydlí v domě rodičů nebo jejich zástupců (nejméně dvakrát) nebo se nevrací po dlouhou dobu; - časté záškoláctví před třináctým rokem. Hort a kol., 2000, str. 316, 317
44