Nils-Olof Franzén 1968 STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ DĚTSKÉ KNIHY PRAHA

1

2

Nils-Olof Franzén

VELEDETEKTIV A G AT O N S A X

1968 STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ DĚTSKÉ KNIHY PRAHA

3

© b y Alb er t B o n ni er s F ö r la g 1 9 6 3 T r ans la tio n © Da g ma r C h vo j ko vá -P al la so vá 1 9 6 8 I ll u str at io ns © Mi lo sla v J ágr 1 9 6 8

4

AGATON SAX A ZLODĚJI BRILIANTŮ

5

1 Čistá holá pravda V sobotu 6. června 1959 kolem třetí hodiny odpolední seděl šéfredaktor Agaton Sax u svého pracovního stolu v redakci Byköpinského kurýra. Slunce svítilo na mírumilovné město, a vskutku nikdo nemohl tušit, že tímto městem, policistou Antonssonem a jinými osobami otřesou ve velmi brzké době nejneslýchanější události. Agaton Sax si s pocitem velkého blaha naplnil svou sobotní dýmku, zapálil si ji, zabafal a vytvořil tak několik uměleckých kroužků kouře směrem k červeně květované zácloně, kterou malovala vlastnoručně teta Tilda. Jak známo, je Byköpinský kurýr obzvláště skvělý časopis. Velice pravdivý je plakát, který zdobí vývěsní tabuli v západním štítu domu redakce, šikmo naproti reklamní tabuli Ústřední pekárny v podobě kulaté žemle: ČTĚTE BYKÖPINSKÉHO KURÝRA, NOVINY, KTERÉ JSOU PRVNÍ NEJLEPŠÍ NEJMENŠÍ! Žádná důležitá novinka neujde bdělému oku šéfredaktorovu. Sám pročítá všechny telegramy se zprávami, které sem přicházejí prostřednictvím onoho skvělého dálnopisu, jemuž se říká teleprinter. Někdy přijdou také zprávy od policisty Antonssona. Dnes v jedenáct patnáct takto předal Agatonu Saxovi dvanáctiletý syn Antonssonův následující strojem psané sdělení: „Policista v Byköpingu (Antonsson) stíhá dva muže, kteří včerejšího večera kolem deváté hodiny rozbili velkou výkladní skříň obchodu s textilní galantérií Žofie Almgrenové a pokoušeli se od6

cizit cívky voskovaných nití. Jeden z mužů je větší než druhý, který je o něco menší než střední výšky a běží rychleji než první, který má poněkud světlejší vlasy než druhý. Tento má možná lysinu. Oba mají dosti rovné nosy, jeden z nich má na nose malou bradavici.“ Agaton Sax přečetl netrpělivě tuto zprávu o stíhání pachatelů a pak ji hodil do redakčního koše. Potom, v jedenáct hodin dvacet pět minut, vystoupil na střechu. Tam nastartoval svůj daleko- a rychlonosný vrtulník Hermes – dar, který mu předešlé zimy slavnostně odevzdalo ústředí Svazu západoevropských spojených policejních ministrů. Stoupal kolmo vzhůru z ploché střechy Byköpinského kurýra, několik letmých okamžiků se vznášel nad malým Velkým náměstím, zatočil kolem kohouta na špičce kostelní věže jménem Fredrik, nad byköpinskou řekou sestoupil do výšky pouhých 1,7 metrů, nadzvedl tvrďáček na pozdrav obchodníkovi železářským zbožím panu Spiikovi, který seděl na břehu a lovil cejny, nato vystoupil opět kolmo vzhůru do výše 78 metrů, zamířil směrem na západ k okraji lesa a čtyři minuty kroužil nad lesem. Pak se vrátil, přistál na střeše, sešel dolů do redakce a zavolal policistovi Antonssonovi. „Všechno v pořádku,“ pravil. „Můžeš si pro ně jít.“ „Kam? Kdy? Pro koho?“ „Do lesa. Teď. Pro ty zloděje.“ „Do lesa? Lepší vrabec v hrsti než deset ptáků v lese,“ pronesl policista Antonsson, který rád v hovoru používal přísloví. „Lepší dva v lese než ani jeden v base,“ odpověděl Agaton Sax trochu nazlobeně. „Osmnáct metrů dovnitř mezi stromy, počítáno od kamene s runami. Jsou nataženi na zemi a spí. Oba mají na nose bradavici.“ Teď, o tři hodiny později, měl Agaton Sax hotovo pondělní číslo svých novin. Pomalu bafal ze své sobotní dýmčičky. Všude ticho a mír. Vtom se ozval ostrý hlas. Vycházel ze zdi za záclonou: „Je patnáct patnáct, Agatone.“ Agaton Sax se podíval na své náramkové hodinky, zabezpečené proti průstřelu – dar od Scotland Yardu. Pak odpověděl směrem ke zdi: „Ano, už jdu. Hned. Už jsem na cestě.“ „Zpozdil ses o celou čtvrthodinu,“ připomínala zeď.

7

„Nemohu přijít přesně na minutu,“ omlouval se Agaton Sax. „Proč bys nemohl,“ odpověděla zeď ostře. „Já jsem vždycky dochvilná.“ Agaton Sax vstal se slabým povzdechem a sestupoval po schodech dolů. Ve velké místnosti bylo prostřeno a na stole stály dva šálky s kávou. U jednoho šálku stála teta Tilda. Dívala se přísně na Agatona Saxe. „Mezi čtrnáct a čtrnáct patnáct jsi už zase zavřel mluvicí rouru,“ pravila s výčitkou. „Ano, teto. Musel jsem vyřešit důležitý problém.“ „Šestkrát jsem se pokoušela s tebou mluvit, ale tys neslyšel.“ „Ne, teto. Ale přesto jsem si vzal pilulky.“ „Koupila jsem ti nové. Hepafossaminalkardionkontrolinfermatolonfenomenal. Jsou mnohem menší než ty staré kaliumfosforinstalaminhistofanoralsalicylatenon.“ „To je od tebe hezké, teto!“ 8

Agaton Sax pomalu upíjel kávu. „Ale to nebylo kvůli pilulkám, že jsem zapojila mluvicí rouru a chtěla jsem s tebou hovořit,“ pokračovala teta Tilda a nalila si další šálek kávy. „Ne?“ „Ne.“ „Nýbrž?“ „Nýbrž o tomhle.“ „Co je to?“ „Expres dopis. Bezpochyby od nějakého zločince,“ pravila teta Tilda poněkud ostře a podala Agatonu Saxovi dopis s množstvím zahraničních známek. „Možná že je otrávený,“ dodala a otřela si ruce o zástěru. „Kdy přišel?“ „Ve čtrnáct patnáct. Tohle zločincování se mi nelíbí,“ pokračovala a upřela na svého synovce zrak. „Zločincování?“ opakoval Agaton Sax a podíval se tázavě na tetu. „Ano, to, že všude vždycky pochytáš spoustu zločinců. To se jim určitě nelíbí.“ „Zločincům?“ „Ne – policistům. Bezpochyby pro ně není nic příjemného, když tady chodíš a děláš detektiva.“ „Ne, teto, máš pravdu. Ale také by pro ně nebylo nic příjemného, kdybych tady chodil v úloze zločince,“ pravil Agaton Sax tuze důstojně a zvedl se. „Děkuji za kávu. Dobré odpoledne.“ „Pilulky,“ připomněla teta Tilda a přistrčila synovci malou lahvičku. Agaton Sax rychle polkl dvě pilulky. „Teď se budeš cítit mnohem lépe,“ pravila teta Tilda. „Mně je pořád dobře, teto.“ „Tak vidíš, to je tím, že užíváš ty pilulky.“ Agaton Sax chtěl odpovědět, že mu odjakživa je dobře a že zřídkakdy bere nějaké pilulky, ale nechal si to pro sebe a šel nahoru do své redakční místnosti. Rozhodným pohybem otevřel obálku a četl dopis tohoto podivného znění: „Pane šéfredaktore! Jistě jste slyšel o mých kresbách. Pakliže nikoli, jste určitě vý9

jimka. Moje kresby se nazývají Čistá holá pravda a vyjadřují vrcholně pravdivé události a vztahy nejpodivnějšího druhu. Každá kresba je doprovázena krátkým textem, který vysvětluje obsah kresby – nebo naopak, kresba může také vysvětlovat obsah textu, pakliže text je ještě pozoruhodnější než kresba. Přikládám jednu kresbu a jeden text, takže můžete sám posoudit. Protože je mi odporné jakékoli vychloubání, nebudu hovořit o tom, jak skvělé jsou moje kresby. Připomenu Vám pouze několik číslic. Ročně vytvořím 100 kreseb. Přibližně sto evropských novin mi kresby otiskuje. V průměru mají každé tyto noviny asi tak 100 000 čtenářů, včetně dětí. Jelikož kreslím už pět let, získáme tedy snadno následující rovnici: 100X100X100 000x5 = 5 000 000 000 (tj. přibl. 5 miliard). Vidíte tedy, pane šéfredaktore, že pět miliard lidí – to jest podstatně více, než kolik činí počet všeho obyvatelstva na Zemi – četlo a obdivovalo mé vždycky stejně pravdivé jako pozoruhodné pozoruhodnosti. Z nějakého důvodu 728 Čtenářů Byköpinského kurýra dosud nemělo možnost poznat mé kresby a texty. Pomoc je velmi snadná. Počínaje tímto týdnem je můžete začít zařazovat do svého jistě velmi skvělého časopisu. Byköpinský kurýr bude jedinými novinami ve Švédsku, které získají tuto výhodu. Nebudete toho litovat. Vašich 728 čtenářů se – stejně jako pět miliard ostatních – každý den na noviny jen vrhne. Dostavím se 7. června a prosím Vás, abyste mi prokázal tu čest a poskytl mi rozhovor. – S veškerou úctou Stud Slogan vynálezce Čisté holé pravdy kreslíř.“ Agaton Sax pozoroval kresbu. Pod ní byl text: „Císař Ramanamman XXXVI., který vládl v letech 1456–57, měl tak dlouhé vousy, že si je musel splést do dvou pletenců a ty pak upevnit v týlu.“ „Vskutku velice zajímavé,“ zabručel si Agaton Sax. „Tyhle kresby si objednám, není-li cena příliš vysoká.“ Opřel se dozadu v židli. V místnosti bylo teplo. Zavřel oči. Za půltřetí minuty se Agaton Sax oddával svému polednímu spánku. Probudila jej moucha, která prozkoumávala jeho elegantní knír. Odehnal ji a přitom padl jeho pohled na velkou knihovnu, která zakrývala celou zeď. Byla tam vynikající sbírka knih o zločinu a zločincích, jako na příklad: Velká kniha o zločinu, Naši nejobvyklejší 10

zločinci, a Kdo je kdo ve světě zločinu? Jeho zrak ulpěl na posléze jmenovaném svazku. Agaton Sax se vytrhl z odpočinku. Hlavou mu proletěla náhlá myšlenka. Dopis, který před chvílí četl – nebylo v něm něco, co mu připomínalo cosi jiného? Cosi, co kdysi upoutalo jeho pozornost? Agaton Sax měl vynikající paměť. Vstal ze židle a šel pomalu ke knihovně. Vyňal Kdo je kdo ve světě zločinu. Znal tuto knihu takřka zpaměti. Jeho prsty listovaly rychle v abecedním seznamu zločinců: Rubin-Jones, Rudý Slim (viz Zelený Slim), Smith-bankovkář, Slunce banditů… Slocum, Sluckers, Smutný Sam… Svensson… Švindléř… Agaton Sax knihu sklapl. Stud Slogan zde uveden nebyl. Přirozeně že ne. Ten muž se jistě Slogan nejmenuje. Jak se tedy jmenuje? A je skutečně zločinec? Jestliže ano, proč se obrátil na Agatona Saxe? Přemýšlel intenzívně, jeho krátké tělo bylo do krajnosti vypjato. Pravým ukazováčkem si pomalu hladil tenký knír. Už to má. Byl bezpochyby na správné cestě, když hledal v příručce Kdo je kdo ve světě zločinu. Ale měl hledat ve starším ročníku – mnohem starším. Tato kniha totiž vychází každoročně od r. 1880, a v každém novém ročníku se provádějí nutné změny. Agaton Sax přistoupil opět k polici s knihami. Jistým pohybem ruky vyňal knihu Kdo je kdo v temném světě zločinův, ročník 1891. Náhle si vzpomněl na jméno, které hledal: Bob Bubble. O tomto banditovi četl následující řádky: „Bubble, Bob. Taktéž nazývaný: Snubble, Stubble, Mazaný Bob, Bob Topp nebo Topp-Bob. Narozený 1846. Svou zločineckou dráhu započal v Londýně jakožto prodavač novin. Ukradl velké množství novin ve dnech, kdy byly otištěny výsledky sportovních produkcí, a pak prodával noviny, kteréž byly pokládány za vyprodané, za mnohem vyšší cenu. Pověsiv posléze toto řemeslo na hřebíček, věnoval se různým podvodům v oblasti koňských dostihův. Pak se vrhl do tzv. Velkého podvodu s papoušky. Zakoupiv velkou partii zelenožlutých martegajských papouškův, o nichž tvrdil, že dovedou kromobyčejně dobře mluvit, oklamal tímto asi osmdesát důvěřivých kupcův. Když mu před soudem byly vytýkány jeho podvody, odpovídal: ‚Je sice pravda, že moji papouškové nedovedou mluvit, ale zato dovedou přemýšlet – copak to není ještě lepší?‘ Po odpykání trestu se věnoval tzv. Perořízkovému podvodu. Prodával perořízky 11

se zárukou osmdesáti let, ukázalo se však, že tyto se rozbily už za několik měsícův. Roku 1888 započal B., kterýž byl obratný kreslíř, prodávat určitému počtu novin vlastnoručně provedené kresby s textem pod názvem Čistá holá pravda. Do textů propašoval tajné šifrované zprávy ligám zločincův po celé Evropě, kterýžto podvod byl však odhalen roku 1890. Byl uvězněn, podařilo se mu však podvodně uniknout spravedlnosti a v době, kdy jest psán tento článek, nalézá se opět na svobodě.“ Agaton Sax zaklapl knihu se zažloutlými listy. Jeho kulatý obličej nesl všechny známky nefalšovaného údivu, ba dokonce ohromení. Neboť po dobu svého mnohaletého boje proti zločinu takřka po celém civilizovaném světě dosud nikdy nemusel stanout tváří v tvář stotřináctiletému provinilci. Jaké zkušenosti, jaké znalosti jistě tento stařec nashromáždil za svou vskutku dlouhou životní dráhu!

2 Tajemné poselství Nazítří v šestnáct hodin deset minut vydal neobyčejně chytrý jezevčík Agatona Saxe Ťapka slabé zavrčení. Ťapka ležela u nohou svého pána pod redakčním stolem. Agaton Sax odložil zvětšovací sklo, pod kterým studoval několik nadmíru zajímavých otisků prstů, jež mu zaslal Scotland Yard v doporučeném dopise. Narovnal se. Jeho kulatý obličej vzal na sebe rys nepopsatelné rozhodnosti. Otočil židlí a zavolal: „Vstupte!“ Dveře se pomalu otevíraly. Stál v nich muž s přistřiženým bílým vousem, v krátkých sportovních kalhotách, dlouhých kostkovaných punčochách, tmavých brýlích, na ruce pověšenou hůl. (Jste skvěle maskován, myslil si Agaton Sax – nikdo by nevěřil, že je vám sto třináct let. Nahlas řekl:) „Ticho, Ťapko!“ (A potom anglicky:) „Jste Mr Slogan, nemýlím-li se?“ „Správně. Jsem Mr Slogan.“ „Buďte vítán. Je libo židli?“ 12

„Děkuji.“ Mr Slogan položil hůl na stůl. Za tmavými brýlemi bylo tušit pátravý hadí pohled, kterému Agaton Sax čelil klidně a pevně. Krátké, avšak intenzívní mlčení bylo přerušeno hlasem, který ohlašoval: „Už zase nemáme v domě ani kousek klobásy.“ Mr Slogan sebou trhl, pak o poznání pozvedl své husté obočí a otázal se: „Máte tady mluvicí zeď, sire?“ „Ano.“ „Nesmírně zajímavé. To bych mohl nakreslit – ve své sérii Čistá holá pravda.“ Rty Agatona Saxe se zkřivily úsměvem. 13

„Vy tedy chcete prodat svou sérii Byköpinskému kurýru. A vaše cena za tyto pravdy?“ „Libra za kus.“ (Velmi levné, myslil si Agaton Sax. Nahlas řekl:) „To je dost drahé. Ale stojí to za uváženou. Máte nějakou kresbu s sebou?“ „Samozřejmě.“ Stud Slogan podal Agatonu Saxovi kresbu. „Text je už přeložen do švédštiny,“ podotkl. „Mám zaměstnance, kteří ovládají všechny evropské jazyky.“ „A kdy vznikne další kresba?“ „Až dostanu inspiraci.“ „A kdy to bude?“ „Zítra. Každý den.“ „Výborně. Zůstanete v Byköpingu přes noc?“ Slogan vteřinu zaváhal a pak řekl, že bydlí v Algotssonově podniku Pokoje pro cestující. „Dobře,“ řekl Agaton Sax. „Musím nejdříve promluvit s redakční radou, než se rozhodnu. (Redakční rada se skládala z Agatona Saxe a – někdy – z tety Tildy.) Zítra odpoledne v patnáct hodin můžete dostat mou odpověď.“ Stud Slogan přikývl. Jeho pátravý hadí pohled se pokoušel vyzkoumat, do jaké míry redaktor hraje dvojí hru. Poněvadž nenašel známky, které by tomu nasvědčovaly, hluboce se uklonil Agatonu Saxovi, který mu otevřel dveře a potom se díval, jak nebezpečný host pomalu sestupuje po redakčních schodech, aniž se při tom drží zábradlí. Agaton Sax se postavil za záclonu v okně a díval se dolů na malé Velké náměstí. Tam bylo teď vidět stotřináctiletého muže, jak přistoupil k pumpě, vrhl opatrný pohled k okolním domům, začal pumpovat a potom se několikrát zhluboka napil. Agaton Sax se posadil k psacímu stolu. Vzal do ruky kresbu, kterou právě dostal, okamžik ji pozoroval a pak ji položil na stolek mikroskopického průzkumu – což byl skvělý vynález, který Agaton Sax sám zkonstruoval, když luštil záhadu létajících talířů, a rozsvítil vysokoreflekční 275wattovou lampu. Intenzívní zář padala téměř strašidelně ostře na kresbu Studa Slogana. Pod mikroskopem zkoumal nyní Agaton Sax na kresbě každý centimetr, ba milimetr čtvereční. Jeho pozornost byla napjata do krajnosti. Kresba představovala čtyřicet deka bonbónů a šperky ozdobenou 14

ruku, jak se natahuje k misce s bonbóny. Na jednom z bonbónů pozoroval Agaton Sax několik číslic a písmen, která si pozorně zaznamenal. Pod kresbou stál tento text: „Nezměrně bohatý mahárádža Ron-Him-Hok, který žil v letech 1632 – 1710, měl nesmírně rád určitý druh bonbónů. Tyto bylo možno koupit pouze v jistém městě jménem Kr-Djuptgirscha v zemi Hin-Drogdra, 1100 km od mahárádžova paláce. Dvě stě ozbrojených jezdců na velbloudech doprovázelo vůz s bonbóny k mahárádžovi. Cesta trvala dva měsíce. Následkem toho stály bonbóny dvě stě korun kus. V červenci 1710 velbloudi snědli všechny bonbóny. Zpráva o tom mahárádžu tak rozzlobila, že z toho měl smrt.“ Agaton Sax přemýšlel důkladně o tomto vyprávění, napohled tak nevinném. Napřáhl ruku po Velké knize kódů. V tomto tlustém svazku je značný počet číslic, tabulek, výsledků a jiných údajů. Jejich pomocí lze přečíst mnoho tajných šifrovaných sdělení. Agaton Sax je znám jako jeden z nejzdatnějších luštitelů šifer, snad nejlepší vůbec, rozhodně pokud jde o nepříjemně obtížné šifry v řeči grélské nebo brosenské, dále o některé neznámé jazyky a množství jiných. Položil si před sebe na stůl velký bílý papír, načrtl na něj několik tisíc čísel a písmen, přehazoval je, počítal dopředu, pozpátku, nahoru i dolů, srovnával s Velkou knihou kódů, počítal znovu, a po několika hodinách napsal na čtverečkovaný papír tuto řadu písmen: PNLEKVLEZOÉTJUOSÍBMAOLVERBVOUKLOČLIVDUKO Během několika minut tato písmena srovnal. Napsal slova, jež vznikla vhodným složením oněch čtyřiceti písmen: Bramborovou polévku nelze jíst velkou vidličkou. Agaton Sax upřeně civěl na slova. Pak se rychle zvedl. „Nemožné!“ zvolal. „Velká kniha kódů nestojí za nic!“ Zlobným pohybem hodil knihu na zem. „Musím vyzkoušet svůj vlastní systém,“ říkal si v duchu a posadil se znovu k psacímu stolu. „Zkusím systém 627 A-c,“ bručel si. Pak se ponořil opět do pozorování kresby a do svých číslic a písmen. Hodiny ubíhaly, jedna za druhou. Teta Tilda mluvila ze zdi, ale Agaton Sax nic neslyšel. Na Byköping se snesla tma. Všude vládlo ticho a klid, ale Agaton Sax seděl trpělivě dál u svého psacího stolu. 15

Právě když hodiny tloukly dvanáct těžkých úderů označujících půlnoc, Agaton Sax získal tato písmena: VEJTĚPCYECHVŽABYVÁNIOS Pro Agatona Saxe bylo dost snadné poznat, že oněch dvaadvacet písmen, která zdánlivě nedávají žádný smysl, ve skutečnosti znamenají zcela prostě: Sovy v bažinách. Vycpěte je. Pravým ukazováčkem si hladil svůj elegantní knír. Je to nějaká tajná zpráva? Pakliže ano, co tedy znamená? „Ne,“ vrtěl hlavou Agaton Sax, „to nemůže být správné. Systémem 627 A-c to nejde. Musím to zkusit systémem B-AC 73 D.“ Vyhledal si tento systém ve své knize šifer, sňal rovněž z přihrádky svou pondělní dýmku – nastávalo už pondělní ráno – a jal se bafat a vyfukoval velké kruhy kouře. Jeden papír po druhém se zaplňoval číslicemi. Hodiny ubíhaly. V jeho kulatém obličeji však nebylo znát únavu. Jeho obdivuhodně zkonstruovaný mozek pracoval pod vysokým tlakem až do dvou hodin čtyřiceti sedmi minut ráno, kdy z papíru před sebou četl tato písmena: DODINTIGENTEWEMORNIKSNIHOHMADTROPER V několika okamžicích srovnal písmena do anglické věty: KOH-MIH-NOR-DIAMOND IN SWEDEN. GET IT. REPORT. To znamená v překladu: Diamant Koh-Mih-Nor ve Švédsku. Seberte jej. Podejte zprávu. „Podat zprávu? Kam? Komu?“ divil se Agaton Sax. Aha, už to má. Znovu zkoumal pod mikroskopem malé číslice a písmena, kterých si všiml na jednom z bonbónů na kresbě: 2 ST 7 ENTR 2 ESEALO Dalo se poměrně snadno zjistit, že číslice a písmena – 2st7entr2 esealo – nutno číst: 227 Sloane Street. „Tak tedy Londýn,“ bručel si Agaton Sax. Pomalu se zvedl ze židle. V obličeji se mu rozhostil nepopsatelný výraz spokojenosti. Diamant Koh-Mih-Nor ve Švédsku! Sen všech zlodějů diamantů! Tomuto neobyčejně jemně broušenému diamantu – který má cenu přibližně 6,8 miliónů švédských korun, byl ukraden před deseti lety v Indii a od té doby se za ním honí policisté a detektivové na celém světě – tedy tomuto diamantu, jejž dosud nedokázal vypátrat pouze pro nedostatek času, je teď na stopě! 16

Zároveň však chápal, že mu nastává boj proti neobyčejně obratné bandě. Tato banda – jak Agaton Sax vyrozuměl – má sídlo v Londýně. Má pomocníky ve všech zemích. Jedním z nich je stotřináctiletý Stud Slogan. A patří k nejdůležitějším členům bandy, neboť pomocí jeho kreseb s tajnými šifrovanými zprávami mohou vůdcové bandy v Londýně ustavičně vysílat rozkazy všem banditům, kteří pracují v Londýně, Paříži, Římě, Stockholmu a jiných městech. Zločinci v těchto městech jsou často na cestách: proto s nimi vůdce bandy těžko může udržovat spojení dopisy či telegramy. Z toho důvodu používají tajných zpráv v novinách. A teď se pravděpodobně nějaké jiné zločinecké bandě podařilo propašovat tento démant do Švédska. Banda v Londýně se to dověděla a touto kresbou teď posílá příkaz svým mužům ve Stockholmu, ve Filipstadu či jinde. Když však Agaton Sax stál nehybně za svítání ve své pracovně v Byköpingu, ležela mu v hlavě nakonec jediná myšlenka, jediný velký otazník: Proč se Stud Slogan obrátil se svými kresbami zrovna na něj? Proč se vydává tomu strašlivému riziku, že bude odhalen Agatonem Saxem, když ve Švédsku existuje množství jiných listů, mnohem větších, jejichž šéfredaktoři však nejsou detektivy?

3 Policista Antonsson zasahuje Agaton Sax spal sedm hodin. Když se probudil, nevěděl ještě, jaké kroky podnikne. Má čekat na další kresbu Studa Slogana a tím i na další tajnou zprávu od vůdce bandy zločincům ve Švédsku? Či okamžitě letět do Londýna a tam se pustit do boje s bandou? Rozhodl se čekat na další kresbu, která měla přijít již následujícího dne. Možná že tak získá další nesmírně důležité informace. Poobědval s tetou Tildou (v pondělí dostával pokaždé jen dvě vajíčka, dva krajíčky chleba a sklenici pomerančové šťávy). Pak šel na procházku s jezevčíkem Ťapkou. Nato usedl za psací stůl a 17

čekal, až si Stud Slogan přijde pro jeho odpověď. Přitom myslil na diamant. Trhl sebou. Pokojem se rozlehlo ostré zazvonění telefonu. Vzal rychle sluchátko. „Haló!“ „Agaton Sax?“ „Ano.“ „Tady je Antonsson. Mám pro tebe novinku.“ „Něco nového?“ „Ano. Dostal jsem jednoho mezinárodního zločince.“ „Zločince? Kdo je to?“ „To nevím. Ale vypadá hrozně zločinecky. Zdá se, jako by byl maskován, ale není. To právě se mi zdá náramně podezřelé.“ „Nepochybně,“ odpověděl Agaton Sax suše. „Je to Angličan.“ „Angličan?“ hlas Agatona Saxe náhle zostřel. „Měl brýle?“ „Ano. V kapse.“ „Vousy? Sportovní kalhoty?“ „Ano. Všechno, jak říkáš.“ Agaton Sax seděl jako oněmělý. Bylo by možné, že policista Antonsson již odhalil velkého zločince Studa Slogana? Ovládl však své rozčilení a zeptal se klidně: „A proč jsi ho zatkl?“ „Pro nedovolenou rychlost jízdy.“ „Nedovolenou rychlost jízdy?“ „Ano. Hlídkoval jsem ve Velké ulici. Vtom přijížděl autem tenhle chlapík. Jel příliš rychle, a tak jsem ho zastavil. Zůstal stát a já jsem ho napomínal. Z toho, co jsem mu povídal, moc nerozuměl, takže jsem vyrozuměl, že nerozumí švédsky, a tak jsem na něj mluvil anglicky a on rozuměl trochu líp. Povídám mu jaksi žertem: ‚Uděláte nejlíp, když v tomhle městě budete jezdit opatrně, mladíku.‘“ „Tys mu řekl ‚mladíku‘?“ zvolal Agaton Sax. „‚A pročpak?‘ zeptal se. ‚No,‘ povídám, ‚protože jinak budete mít co dělat s Agatonem Saxem.‘ ‚Copak má s tímhle městem společného Agaton Sax?‘ ptá se on. ‚Hodně,‘ povídám, ‚protože je tady šéfredaktorem.‘ Podíval se na mne upřeně. ‚On je tady šéfredaktorem?‘ zeptal se a zšedl v obličeji jako popel. ‚Je šéfredaktorem Byköpinského kurýra,‘ vysvětlil jsem mu. ‚Byköpinského kurýra?‘ 18

opakoval a vous mu zbělel. ‚Tamhle vidíte redakci,‘ řekl jsem mu a ukázal jsem na budovu Byköpinského kurýra. ‚Tamhle?‘ opakoval, zuby mu jektaly a zbělely mu vlasy.“ „Pokračuj,“ pravil Agaton Sax přísně, ale s uspokojením. „‚Ano,‘ přisvědčil jsem, ale on šlápl na plyn a odsvištěl stokilometrovou rychlostí, a tak jsem si myslel, že to je zcela určitě velmi nebezpečný zločinec z povolání, sedl jsem na kolo a začal jsem ho honit a chytil jsem ho, když musel zastavit u železničního přejezdu, protože jel vlak.“ „Výborně!“ zvolal Agaton Sax. „Přijdu hned.“ Sňal rychle tvrďáček z redakčního věšáku na zdi a v rychlosti ještě zavolal do zdi: „Jdu na policii!“ a zmizel potom na schodech, nedbaje opětovných připomínek hlasu ze zdi. Trochu udýchán přišel k policistovi Antonssonovi. Velmi dlouhý a hubený byköpinský policista mu přátelsky pokynul: „Jsem si jist, že se ti můj úlovek bude líbit. V klidných vodách plují nejtučnější ryby, jak se říká.“ „Řekl ti, jak se jmenuje?“ „Ano – Stud Slogan, pakliže to je vůbec nějaké jméno. Je to blázen. Celou dobu vykládal, že je počestný kreslíř a že mě oznámí Mezinárodní policejní organizaci. Pak mě žádal, aby mohl mluvit s advokátem, protože se chce hájit, ale já jsem mu řekl, že my si v Byköpingu žádné advokáty nedržíme.“ „Dobře! Ted jde jen o to, abychom dostali od něho další kresbu.“ „Kresbu?“ Policista Antonsson vypadal jako otazník sám. „Ano, hned ti to vysvětlím,“ pravil Agaton Sax. „Je to dost zamotaná historie. Půjdeme se na něj podívat?“ Antonsson přisvědčil a vzal si svazek klíčů od cel. Agaton Sax řekl: „Dovol, abych ti blahopřál, Antonssone. Polapil jsi největšího ničemu tohoto i minulého století, obzvláště prohnaného člena bandy, který vzdoroval evropské policii osmdesát šest let.“ Antonsson se začervenal jako vlčí mák. Učinil malé rozpačité gesto svazkem klíčů a pak zasunul klíč do zámku cely. „Ach to nic, vůbec nic,“ ujišťoval Agatona Saxe. Policista Antonsson měl plnou pravdu. Nebylo tu nic, vůbec nic. Cela byla totiž prázdná. Nebyl tu ani Stud Slogan, ani nikdo jiný. 19

Oba muži se vřítili dovnitř. „Ale vždyť tu před chvilkou byl!“ zvolal policista Antonsson. Agaton Sax prohlížel mříž v okně – či lépe řečeno zbytky mříže, které tu ještě zůstaly. „Velmi jednoduché,“ poznamenal. „Obyčejný malý pilníček přeřezal tuhle rezavou mříž během sedmi minut. Jak vidím, zmizelo i jeho auto.“ „Musíme podat zprávu Scotland Yardu!“ zvolal policista Antonsson a nesmírně zbledl. „Představ si, jak se budou zlobit. To je neštěstí!“ „Klid,“ nabádal Agaton Sax. Přitom intenzívně přemýšlel. „Musí existovat nějaké východisko.“ Přešel několikrát po podlaze cely sem a tam. Pak zvedl pravý ukazováček k Antonssonovi a pravil: „Dávej dobrý pozor. Nejdůležitější právě je, aby Stud Slogan nebyl polapen.“ Antonsson nadskočil. „Ale vždyť jsi sám říkal, že je to jeden z nejnebezpečnějších zločinců v Evropě!“ zvolal. „Ano, právě proto,“ řekl Agaton Sax pevným hlasem. „Stud Slogan nesmí mít podezření, že je podezříván. Musí smět volně pokračovat v práci. Musí mít možnost dělat svoje kresby, volně rozehrávat svou fantazii, šířit plody svého ducha po všech zemích Evropy. Platí? Dobře, a já letím do Londýna.“ Policista Antonsson pozoroval s úžasem Agatona Saxe, který se rozohnil do žhavé mnohomluvnosti. Rychlým pohybem stiskl Agaton Sax policistovi Antonssonovi ruku a nato spěchal domů do redakce. Chvatně jako šíp vystřelil nahoru po redakčních schodech, vyndal si svůj malý kufřík, během čtyř minut měl sbaleno a pak zavolal směrem ke zdi: „Teto Tildo! Přijď ihned nahoru!“ „Už jdu, Agatone.“ V otázkách všedního dne vládla a pevnou rukou všechno řídila teta Tilda. Ale jakmile nastaly velké a důležité události – když Zločin vrhl na Byköping svůj mocný, osudový stín – jakmile Scotland Yard v zoufalství volal Agatona Saxe na pomoc nebo on sám vypátral nějakou neobyčejně důležitou stopu – pak převzal velení nad tetou Tildou silou nadřazené osoby Agaton Sax sám. 20

Teď stál u stolu, prsty jedné ruky zastrčeny v saku, prsty druhé ruky bubnoval o desku stolu. „Prosím, Agatone?“ pravila teta Tilda, která se ukázala ve dveřích ve své červeně květované zástěře. „Letím do Londýna, teď, ihned. Zapamatuj si důkladně toto: Za prvé: Série Studa Slogana Čistá holá pravda musí být přijata do novin. Snad tě bude zajímat, teto, že texty obsahují tajné zprávy, které je možno rozluštit pomocí mého B-systému AC 73 D. Za druhé: Kdyby sem Stud Slogan přišel osobně, tak mu řekni, že jsem byl nadmíru spokojen s jeho sérií a že se vrátím domů v pátek. Řekni, že jsem si vyjel někam na ryby. Za třetí: Nezapomeň dát ve čtvrtek Ťapce kostičku z telecího masa. Rozuměla jsi všemu, teto?“ „Ano, Agatone.“ „Dobře.“ „Nezapomeň na pilulky!“ volala teta Tilda, když Agaton Sax mocným rozmachem ruky vyzvedl zavazadlo na žebřík vedoucí k půdě. „Ne. Sbohem, teto!“ zvolal Agaton Sax a zmizel po žebříku nahoru. Za několik minut nato stál na střeše. Mohutný motor vrtulníku začal pracovat. Agaton Sax pozvedl elegantním pohybem tvrďáček na pozdrav tetě Tildě a Ťapce, které stály na dvoře a dívaly se nahoru, a pak vystoupil s vrtulníkem kolmo do výše čtyř set padesáti metrů, kde pak ihned zařadil páku pro směr přímo na jihozápad.

4 Agaton Sax koná průzkum místa zločinu Vzdálenost mezi Byköpingem a Londýnem je přesně tisíc dvě stě deset kilometrů vzdušnou čarou. Při rychlosti dvou set kilometrů v hodině ji Agaton Sax urazil za šest hodin a tři minuty. Když letěl nad londýnským letištěm, poslal rádiovou depeši personálu pod sebou: 21

„Haló, haló, tady Agaton Sax v rychlovrtulníku Hermes XP 677. Podle dohody se Scotland Yardem, hlavním šéfem pasové kontroly a jinými instancemi nemusím předkládat pas.“ Telegrafista dole na zemi vyslal v odpověď následující drzou depeši: „Jestli vy jste Agaton Sax, pak já jsem papež. Sleťte ihned dolů, povídám, a ukažte číslo té své mizerné létající židličky – jinak vás sundáme pomocí rybářské sítě.“ Agaton Sax zbledl zlobou. Pak odpověděl: „Chápu, že jste buď papež, nebo některá z jeho ovcí. Navrhuji, abyste i nadále pokračoval ve své činnosti a nepletl se do věcí, které tak říkajíc leží mimo váš obzor. Dobrý večer.“ Na toto dostal Agaton Sax následující odpověď: „Zasáhl jsem ve funkci vrchního radiotelegrafisty. Omlouvám se za politováníhodný omyl svého podřízeného, který nedovede roz22

lišit mezi papežem a sebou samým a mezi Agatonem Saxem a nějakým podvodníkem. Už nikdy se to nebude opakovat. Vítám vás do Londýna. Máte přidělenu výšku 108 metrů.“ „Díky,“ odpověděl Agaton Sax. „Buďte tak laskav a požádejte hotel Sniff, aby připravili mé přistání na střeše hotelu.“ Během následující hodiny Agaton Sax přistál, vykoupal se, napsal pohlednici tetě Tildě a udělal plán válečného tažení na zítřek. Vstal v sedm hodin ráno a pustil se do díla se svou obvyklou čilostí, která jej nikdy neopouštěla. Ze střechy mohl svým kukátkem, zabezpečeným proti průstřelu, velmi zřetelně vidět Sloane Street č. 227. Byl to zbrusu nový sedmiposchoďový dům. Agaton Sax si zamyšleně držel bradu. Jak by mohl nejrychlejším a nejjistějším způsobem zjistit, v kterém poschodí banda sídlí? Zapálil si svou úterní dýmku a mocně bafal. Zatímco velká oblaka kouře stoupala k londýnskému nebi, jeho myšlenky se vyjasnily. Věc je ve skutečnosti docela prostá. Agaton Sax se ihned ponořil do nitra vrtulníku Hermes a zkontroloval, zdali má po ruce všechny přístroje. Pak namaloval velký plakát, který pověsil na bok vrtulníku. Na plakátě bylo napsáno: Inspekce zdí, akc. spol. Pak si oblékl inspektorskou uniformu a nasadil si na obličej kyslíkovou masku, aby ho nikdo nepoznal. Potom nastartoval vrtulník. Když se blížil k velké budově, zamířil stroj přímo nad první řadu oken. Potem klesal pomalu k zemi, nato stoupal podél další řady oken, a toto stoupání a klesání podél oken, vedoucích do dvora, stále opakoval. Celou dobu si počínal krajně korektně, salutoval všem, kdo jej s překvapením nebo rozzlobeně pozorovali z bytů, a pilně si cosi poznamenával – na první pohled pro Inspekci zdí, akc. spol. Nikdo však nevěděl ani netušil, že Agaton Sax celou dobu pomocí své vlastnoručně zkonstruované miniaturní kamery filmoval všechno, co bylo k vidění v oněch pětadvaceti bytech. Již o několik hodin později seděl ve svém hotelovém pokoji s vyvolaným filmem. Pln napětí nasadil do kamery cívky, rozsvítil lampy a spustil přístroj. Agaton Sax sledoval tímto filmováním pouze jediný cíl: nikoli to, co lidé v různých místnostech dělají, nýbrž pouze jak vypadají. Nebylo nic těžkého ihned vyloučit osoby, jejichž vzhled naprosto nesvědčil o nějaké zločinnosti. 23

Tak například v pátém patře:

Nebo v prvním patře:

Či ve čtvrtém okně vlevo do dvora:

24

Jiné byly už spornější. Tak např. v druhém poschodí, kanceláře vpravo:

Nebo v nejhořejším poschodí vlevo:

Ale když Agaton Sax došel ke čtvrtému poschodí, okno do dvora, nezapochyboval ani na okamžik. Toto je určitě diamantová liga:

25

Agaton Sax dlouho studoval obrázek, který vzbuzoval všelijaké myšlenky. Svou pozornost zaměřil hlavně na jednoho z mužů. Pak zamyšleně přikývl: „Tohle je bezpochyby Octopus Scott,“ bručel si. „Jeden z nejnebezpečnějších světových banditů v současné době. V dnešní situaci snad vrcholně nebezpečný. Jaké potěšení moci jej polapit!“ Mezitím nastal už večer. Agaton Sax si vzal taxíka do Sloane Street č. 227, ale shledal, že v bytě zločinecké bandy je zhasnuto, pročež se rozhodl počkat do zítřka a pak teprve podniknout velký útok. Avšak již o chvíli později dostal geniální nápad. Zavolal hned inspektora Lispingtona ze Scotland Yardu. Když mu přednesl svou záležitost, Lispington odpověděl: „Ovšem, pane Saxi. Seženeme okamžitě několik odborníků na vrtání zdí, zesilování zvuků a podobně. Máme na to celou noc. Vždycky k vašim službám. Už šest let honíme Octopa Scotta, tu zrádnou mlhavou postavu, z níž nikdo neviděl ani stín, jejíž pouhé jméno však rozehrává všechna poplašná zařízení Scotland Yardu, Mezinárodní policejní organizace (Interpolu) a jiných.“ Inspektor Lispington by pochopitelně nejraději byl při tom, když se Agaton Sax pouští do boje s bandou. Věděl však, že švédský šéfredaktor nejraději pracuje sám, a to je nutno respektovat, protože jinak by se Scotland Yard možná otřásal až do základů. Kdo v tichých hodinách nočních pozoroval dům č. 227 v Sloane Street, mohl vidět, jak do velké budovy vchází a z ní vychází jeden odborník po druhém – všichni s velkou nebo s malou brašnou na nářadí, s projektory, měřícími přístroji, registračními kondenzátory, regulátory ladění, přístroji pro nahrávání, přehrávání, vposlouchávání, odposlouchávání, filmování, vyvolávání, zvětšování, zezřetelňování, zesilování a jiné. Mířili všichni k místnosti, která sousedila s bytem zločinců. Zde už stál Agaton Sax, přijímal odborníky a osobně řídil práce. (Nájemníci byli Scotland Yardem požádáni, aby se na několik dní odstěhovali.) Práce pokračovala rychle, tiše a nesmírně efektivně. Různé stroje, přístroje a nástroje byly pěkně a úpravně rozestavěny po podlaze, kde byly zajištěny, vyčištěny, namazány a vyzkoušeny. Do zdi, která ohraničovala pokoj bandy, byl vyvrtán maličký otvor. Do tohoto otvoru byla namontována Agatonem Saxem speciálně vynalezená filmová či lépe řečeno televizní kamera, která 26

zaznamenala všechno, co se dělo v sousední místnosti, a vrhala obraz na velké bílé plátno. Agaton Sax si mnul ruce. Byly čtyři hodiny ráno. Poděkoval odborníkům za jejich námahu a pak se s nimi rozloučil. Spal několik hodin. V devět hodin ráno slyšel, že do zámku ve dveřích k pokoji banditů někdo zasunuje klíč. Teď viděl, jak se uvnitř otevřely dveře. Objevil se muž. Byl to bezpochyby Octopus Scott. Octopus znamená sépii. O Scottovi bys opravdu mohl věřit, že má tolik ramen – osm – jako toto nebezpečné zvíře. Žádný majetek, movitý ani nemovitý, nebyl jistý před tímto zlodějem, jehož dlouhá chapadla jako by byla všude. Jak si Agaton Sax mohl domyslit, byl Octopus Scott asi mnohonásobný milionář, protože se dopustil několika nejsmělejších krádeží v historii kriminalistiky, takových, které vynesly obrovskou kořist ve zlatě a špercích. Jeho mocné čelisti, výrazné černé kníry, dlouhé šlachovité paže – všechno prozrazovalo, že to je bezohledný zločinec, kterému není žádný úkol příliš těžký. Octopus Scott posunul černý doutník do koutku úst, přistoupil k pokladně a otevřel ji, přičemž si Agaton Sax přesně poznamenal kombinaci číslic, jichž Scott použil. Zločinec vyňal z trezoru asi dvacet tisíc liber, nacpal si je do kapsy u kalhot a šel potom k oknu, jež otevřel. Podíval se nahoru, dolů, napravo i nalevo, okno zavřel, přistoupil ke stolu a posadil se k němu. Vyfukoval kouř z doutníku a bubnoval konečky prstů o desku stolu. Agaton Sax jej pozorně studoval. Jaký nebezpečný protivník! Ve Scottových zarudlých očích bylo možno vyčíst nevídanou prohnanost, smíšenou s nevšedně velkou dávkou bezohlednosti. Agaton Sax si teď vzpomněl na všechny kousky, které tento vůdce zločinecké bandy provedl k úděsu Scotland Yardu a jiných policejních organizací. Tak například obrovitou akci pašování zlata pod Britským kanálem před dvěma lety – nebo krádež celého státního dluhu Merzegoviny, který byl nedávno proplacen merzegovské státní bance. A přece – tento Octopus Scott, vůdce světa zločinu, by nikdy ani ve své nejbujnější fantazii nedokázal předvídat neslýchanou věc, že totiž jeden z nejnebezpečnějších potíratelů zločinu, ano, dnes snad vůbec nejnebezpečnější, sedí v sousední místnosti, klidně si pokuřuje dýmčičku a přitom sleduje jeho zločinné počínání! 27

5 Schůzka banditů Teď se otevřely dveře znovu. Octopus Scott vyfoukl obrovský oblak kouře. „Pánové se o deset minut opozdili,“ pravil nepříjemným tónem. „To znamená srážku z platu. Jako obvykle.“ Oba příchozí se chvatně hrnuli ke stolu a sypali ze sebe množství omluv. Octopus Scott je pozoroval zpod přivřených víček. Pak udeřil revolverem o desku stolu na znamení, že schůze je zahájena, a řekl: „Podejte zprávy! Ty začínáš, Charlie.“ Charlie byl malý, obtloustlý mužíček s ustrašeným vzezřením. Odkašlal si a řekl: „Kresba je otištěna v obvyklých evropských novinách. Zde je text: ‚Diamant Koh-Mih-Nor ve Švédsku. Seberte jej. Podejte zprávu.‘“ „Dobře,“ pravil Octopus Scott. „A kresba dnešního dne? Jak zní její text?“ Charlie si znovu odkašlal. „Nu tak?“ Charlie vytáhl pomalu z kapsy anglický raník. Přistrčil jej Scottovi. „Jaký má námět?“ tázal se Scott. „Kresba tam… tam nebyla… nebyla uveřejněna,“ řekl Charlie se slabým povzdechem. „Zdá se, že Slogan neposlal pro dnešní číslo kresbu,“ ozval se Sandy, hubený pihovatý muž asi šestatřicetiletý. „Neposlal kresbu?“ zařval Octopus Scott. „Co to znamená? Vždyť už pět let pětkrát v týdnu dělá kresby – dosud nikdy nezklamal. Jaký měl být tentokráte text?“ „Pokračujte v pátrání po diamantu ve Švédsku. Je určitě ve Starém Městě ve Stockholmu.“ „Kdy jste oznámili Sloganovi, že toto je heslo dne?“ Charlie se začal kroutit. „Volal jsem mu včera, abych mu to oznámil.“ „Nu a?“ 28

„Nezastihl jsem ho. Nebral telefon. Zvonil jsem celý den. Osmatřicet hovorů.“ „Kam?“ „Do nějakého Zapadákova jménem Byköping. Dal nám telefonní číslo, kam ho máme volat.“ „Co u všech ďasů dělá v takové díře? Hraje si na písečku?“ „To nikdo neví. Snad dostal úpal.“ „Blízko severního pólu? Blázne jeden bezmyšlenkovitá.“ Octopus Scott divoce žmoulal doutník. „Nemáme žádné zprávy od našich spolupracovníků ze Stockholmu a okolí?“ „Ne.“ Octopus Scott se otočil na své kancelářské židli. Oba muži se chvěli, protože takové otočení kolem dokolečka bývalo neklamným znamením, že jejich šéf zuří. 29

„Copak v téhle skupině není jeden jediný člověk, který by měl všech pět pohromadě?“ křičel Octopus Scott. „Máme se diamantu zmocnit my, nebo Hladký Joe a jeho banda? Ptám se vás!“ V témž okamžiku někdo zazvonil u dveří. Dovnitř vešel chlapec s telegramem. Octopus Scott roztrhl pásku. „Konečně někdo, kdo má rozum!“ zvolal. „Poslouchejte: ‚Četli jsme zprávu v Byköpinském kurýru. Jsme diamantu na stopě. Dáme o sobě vědět. Jim a Slim.‘ Tak to má být! Charlie, přines ty švédské noviny ze včerejška.“ Charlie zmizel. Následovalo napjaté ticho. Jedině bylo slyšet, jak Octopus Scott pomalu žmoulá doutník. Sandy, druhý pomocník, seděl obzvláště tiše. Aby mu ušel čas, pokoušel se dělat palci na obou rukou mlýnek, ale po několika otáčkách na něj Octopus Scott vrhl takový pohled, že Sandy ihned přestal a zastrčil si palce do kapsiček u vesty. Za půl hodiny se Charlie vrátil. Pro jistotu přivedl s sebou prodavače novin, který ubezpečoval, že prodává Byköpinského kurýra. Ke své nepopsatelné radosti viděl Agaton Sax, jak muž pokládá na stůl před Scotta výtisk jeho novin. „To je tohle?“ řekl Octopus Scott drzým tónem. „Tohle že jsou noviny? Mně se zdá, že to vypadá spíš jako vyhláška o konání dobytčího trhu. Kde je kresba? Tady!“ Pohroužil se do studování kresby. Potom noviny složil a dál žmoulal doutník. Náhle se pohled jeho zarudlých očí zastavil – či lépe řečeno strnul v led. Civěl upřeně na první stránku Byköpinského kurýra, doutník se přestal otáčet a Octopus Scott vydal strašlivý zvuk, něco mezi óóóóch! a ééééch! přičemž prodavač novin uznal za nejvhodnější rychle zmizet. Oba druzí muži napůl povstali; strach jimi lomcoval. Octopus Scott zvedl pravý ukazovák a namířil jej na řádku pod titulem novin, kde bylo možno číst tato slova: ŠÉFREDAKTOR, MAJITEL A ODPOVĚDNÝ VYDAVATEL: AGATON SAX. „Agaton Sax!“ zvolal Charlie. Okamžik mrazivého mlčení. Agaton Sax sledoval tuto dramatickou situaci s napětím, a nikoli bez pýchy. „Agaton Sax!“ vykřikl Sandy. „Pomoc!“ „Jsme ztraceni!“ naříkal Charlie. „Mlčte!“ zařval Octopus Scott a udeřil pěstí o stůl. „Teď musíme vzít rozum do hrsti. Nehulákejte – a přemýšlejte, povídám!“ 30

Bledí a jektajíce zuby jali se oba muži přemýšlet, zatímco třetí, to jest Octopus Scott, chodil sem a tam po pokoji a vyfukoval velké mraky kouře. Náhle se zastavil a pravil: „Tak, už zase můžete zavřít ty své rezavé mozkové přístroje. Nesnáším, jak to v nich skřípe a vrže. To bylo takhle: když jsem vypátral, že diamant Koh-Mih-Nor je ve Švédsku či jak se to jmenuje, dal jsem příkaz Studu Sloganovi, aby začal posílat své kresby také do nějakých švédských novin, protože tak budeme moci rychle předávat zprávy našim pomocníkům Jimovi a Slimovi ve Stockholmu, či jak se to jmenuje. Kresby Studa Slogana jsou uveřejněny vždycky jen v docela malých novinách všech zemí, protože tak budí jaksi menší pozornost. Proto si zřejmě Stud Slogan myslil, že je nejjednodušší zvolit si nejmenší noviny, jaké mají ve Švédsku, či jak se to jmenuje – a náhodou to byly právě noviny tohohle Agatona Saxe.“ „Jsme ztraceni,“ sténal Charlie. „Není žádná naděje,“ dodal a klesl nazpět do židle. „Mlč! A co se stalo pak? Nu, Stud Slogan docílil uveřejnění první kresby – to je ta, co jsme viděli. Ale co se přihodilo potom? Pokoušejte se přemýšlet sami aspoň půldruhé vteřiny. Ano, objevil najednou, že se octl v novinách Agatona Saxe, a dostal takový strach, že vzal do zaječích. To proto ti nikdo neodpovídal, Charlie, když jsi osmatřicetkrát volal. Pláchnul – je pryč. Nemůžeme tedy Jimovi ani Slimovi dát žádné příkazy pomocí Sloganových kreseb, protože se Studem Sloganem nemáme spojení. A Jima ani Slima také nezastihneme. Co budeme dělat? Přemýšlejte, povídám!“ Octopus Scott se začal zase vzrušeně procházet a mraky kouře kolem něho byly stále hustší. Charlie si rozepnul knoflík u límce a lehce se ovíval falešnou stolibrovou bankovkou. Chvílemi tlumeně zasténal. Trhl sebou a málem spadl ze židle, když Octopus Scott znovu stanul, pleskl se do čela a vydal mocné koňské zařehtání: „Haha! Jakýpak máme důvod se zneklidňovat? Stud Slogan udělal jednu ze svých obvyklých hloupostí – třiačtyřicátou během stěží jednoho roku – a co na tom? Nepotřebujeme ty jeho proklaté kresby. Obejdeme se i bez nich. A Agaton Sax – domýšlí se snad někdo, že prohlédl ty kresby a jejich význam? Jak by mohl? A i kdyby prohlédl, myslíte si, že já, Octopus Scott, bych se bál takového mizerného malého tlouštíka? Nikdy!“ 31

Vyfoukl ke stropu mohutný oblak kouře a rozmáchl se rukou s doutníkem. Agaton Sax seděl nehybně a klidně, když vyslechl tato hanlivá slova, avšak pozorný divák by byl pozoroval pod jeho pečlivě pěstěným knírem rys hluboké zloby a nepopsatelného pohrdání. Jal se pomalu bubnovat prsty o opěradlo křesla. Jak dlouho bude tohle všechno snášet? Nebylo by načase, aby zasáhl proti tomuto nesnesitelnému chlubiči? Ale Agaton Sax se rozhodl, že bude zticha. Pravý okamžik dosud nenastal. Octopus Scott si sedl na stůl. Už dopřemýšlel. Vyfoukl několik obláčků kouře proti oběma svým společníkům a řekl: „Vaše chabé mozky si pochopitelně nedokážou vypočítat, co musíme udělat? Kdepak, to vidím. Mně je ale věc naprosto jasná: poletíme do Švédska, či jak se to jmenuje. Okamžitě!“ Charlie se s chvěním zvedl. „Ale Agaton Sax… ten je přece ve Švédsku… my nemůžeme…“ V tomto okamžiku viděl Agaton Sax něco, co žádný z banditů zatím nezpozoroval: dveře do jejich pokoje se z chodby docela tichounce otevřely. Agaton Sax zíral jako očarovaný. A teď – teď viděl, jak ke třem zločincům u stolu směřovala lesklá hlaveň revolveru – pak se objevil ještě jeden revolver – ten byl namířen pomalu, ale neúprosně na Scotta, který dosud nic neviděl. Agaton Sax vstal z křesla. Jeho zrak byl jako přikován k této dramatické podívané, a na několik krátkých vteřin nastal u něho stav, jindy naprosto nevídaný – že totiž nevěděl, co má dělat, jen zatajil dech. A to ještě v této vteřině netušil, jaké neslýchané překvapení na něj čeká tak říkajíc za rohem. Octopus Scott udeřil pěstí do stolu a zvolal: „Agaton Sax? Ty se bojíš toho tlusťocha? Toho štípnu do nosu, jen co ho uvidím!“ Právě v tom okamžiku se dveře rozevřely dokořán a Octopus Scott a jeho pomocníci se dívali do hlavní dvou revolverů a přitom slyšeli hlas: „Opravdu, Mr Scotte? Chcete štípnout Agatona Saxe do nosu? Tak prosím, Mr Scotte! Štípněte si! Stojí před vámi!“

32

6 Podivuhodná dvojí hra Agaton Sax vydal slabý výkřik úžasu, když viděl tuto scénu na televizní obrazovce. Ze všech těch neslýchaných událostí, jichž byl za ta dlouhá léta účastníkem, budila tato dozajista jeho největší úžas. Jak je možné, že on, Agaton Sax, zatímco pozoruje na důvtipně zkonstruované televizní obrazovce všechno, co se děje v sousedním pokoji, najednou může vidět ve vedlejší místnosti sám sebe? Neboť nebylo nejmenších pochyb o tom, že dvěma revolvery na tři bandity míří Agaton Sax. Kdybych si nebyl jist, že stojím zde, myslil bych si, že to já stojím tam uvnitř – nebo se mi to zdá, že jsem zde, a přitom stojím tam – či se mi tam uvnitř zdá, že stojím tady, nebo…? Všechny tyto myšlenky rychlostí blesku proletěly ostrovtipným mozkem Agatona Saxe – tak rychle, že mu trvalo celou vteřinu, než pochopil, že muž, který před chvilkou vstoupil do místnosti banditů, není Agaton Sax, nýbrž neobyčejně obratný podvodník. Bez dechu sledoval Agaton Sax scénu, která se začínala odehrávat. Dvojník – tak budeme nazývat neznámého cizince – za sebou zabouchl dveře. Stál zcela nenuceně, tvrďáček trochu posunutý dozadu do týla. Byl úpravně a elegantně oblečen, v náprsní kapsičce hedvábný kapesník – přesně tak jako pravý Agaton Sax. A nedosti na tom: ovládal také, stejně tak jako Agaton Sax, aspoň částečně velmi obtížný brosenský jazyk, neboť slova, jež pronesl, byla v bezvadné brosenštině: „Tjep Oct-kantarossantarasta hep-opus latjannarossara hej!“ (Což znamená: „Vida, Octope, to je hezké, že vás vidím!“) „To je on, znám ho z policejních zpráv v novinách,“ šeptal Charlie koktavým, přidušeným hlasem. „Co jsem říkal? Jsme ztraceni!“ Tři muži se téměř přikrčili k sobě, v obličeji byli popelavě šedí a třásli se po celém těle. Octopus Scott se pokoušel udržet si nedbalý postoj, a přitom pošilhával po revolveru, který zůstal ležet na stole. Dvojník zamával lehce revolverem, který držel v levé ruce, a řekl poněkud zvýšeným hlasem: 33

„Nezapomeňte, Mr Scotte, že střílím levou rukou stejně dobře jako pravou. Jsem držitelem zlatých medailí z různých světových mistrovství ve střelbě levou rukou.“ „Co chcete?“ tázal se Octopus Scott a předstíral ledový chlad. „Zkontrolovat, jsou-li vaše peníze pravé nebo padělané,“ odpověděl dvojník. „Peníze? Já jsem čestný člověk a nemám žádné peníze!“ zvolal Octopus Scott. „Tím lépe! Jestliže peníze, které máte v trezoru, nejsou vaše, nemůže vám to vůbec vadit, když je dáte mně,“ pravil dvojník s vlídným úsměvem. „Ale buďte tak laskav a pospěšte si, protože mám doopravdy trochu naspěch.“ Se zasténáním přistoupil Octopus Scott k trezoru, kde se marně snažil skrýt těch deset tisíc liber před bdělými pohledy dvojníkovými. Ten pak několika rychlými pohledy odhadl, které bankovky jsou pravé a které padělané: tyto potom přistrčil přes stůl Scottovi, zatímco pravé si dal do kapsy. V zarudlých očích Scottových se objevilo cosi velmi lidského – jakýmsi podivným způsobem to připomínalo vlhký lesk slz – když viděl, jak jeden svazek pravých bankovek za druhým klouže do hlubokých kapes dvojníkových. Ten pohled byl pro Scotta téměř nesnesitelný, jeho myšlenky umdlévaly, srdce se mu málem zastavilo, když viděl, jak z jeho dohledu mizí poslední bankovka. „Tak to bychom měli,“ pravil dvojník a něžně si pohladil kapsy. „Pak je tu ještě vaše náprsní taška a zadní kapsa na kalhotách – tato má poněkud zvláštní zakřivení, Mr Scotte. Bylo by od vás velmi laskavé, kdybyste ráčil ukázat její obsah. Tak, mnohokrát děkuji, zdá se, že to je pakatel, padesát tisíc liber.“ Dvojník se rozhlédl po místnosti, uklonil se a řekl: „Děkuji vám za vaši laskavost, pánové, nemusíte se bát Scotland Yardu. Nehodlám prozradit, že jsem vás vypátral. Ale radím vám upřímně, abyste nastoupili životní dráhu čestných lidí, protože i nadále hodlám pečlivě sledovat vaše počínání a obírat vás o všechny peníze, které získáte nečestným způsobem. A ještě jednu věc: nepokoušejte se mě sledovat. A především: nestřílejte, až vás zvenčí zamknu. Vzbudilo by to příliš mnoho trapné pozornosti. Tram karrossantonnaran-Oct lantaran opus!“ (To znamená: „Na shledanou, Octope!“) 34

Okamžik nato rychle jako úhoř vyklouzl pozpátku ze dveří a ihned je za sebou zvenčí zamkl. Agaton Sax stál chvíli úplně bezradný. Má zde zůstat, nebo má podvodníka pronásledovat? Pak pochopil, že jestliže Octopus Scott je jeden z nejnebezpečnějších zločinců na světě, je tento neznámý cizinec jistě nejméně dvojnásob nebezpečný, protože pluje pod vlajkou jeho, Agatona Saxe. Rychlým skokem byl Agaton Sax u dveří a prudce je rozevřel. Na chodbě jen z dálky zahlédl svého dvojníka – tmavý oblek právě mizel za rohem. Situace byla nesmírně nebezpečná. Každou chvíli mohl Octopus Scott se svými kumpány vyletět z pokoje, a tu bylo záhodno, aby Agaton Sax za prvé nebyl na chodbě, za druhé zamkl dveře k své místnosti, protože by do ní bandité mohli vrazit a prohlédnout tak jeho počínání. Bleskurychle zamkl dveře a hnal se za tím neslýchaným podvodníkem. Dvojník právě mizel dolů výtahem, ale Agaton Sax běžel úžasnou rychlostí po schodech dolů. Podvodník však získal příliš velký náskok. Když Agaton Sax vyběhl na chodník, po dvojníkovi jako by se zem slehla. Agaton Sax se kousal do dolního rtu. Tohle bylo skutečně k zlosti – ba víc než to, bylo to dokonce nebezpečné. Co by takový podvodník nedokázal způsobit? Hluboko zabrán do myšlenek nastoupil Agaton Sax pomalu do výtahu a jel pět poschodí nahoru. Šel do svého pokoje a zjistil na televizní obrazovce, že bandité opustili svou kancelář – zcela určitě proto, aby zahájili honbu po jeho dvojníkovi. V témž okamžiku zaslechl z chodby vzrušené hlasy. Dva bandité stáli u výtahů. Oba muži obsluhující výtahy náramně živě gestikulovali. „Jel nahoru, nebo dolů?“ křičel Octopus Scott tuze rozzloben. „Nahoru!“ řekl jeden muž z výtahu. „Dolů!“ pravil druhý. „Kdy jel nahoru či dolů?“ „Před chvílí. Jel dolů mým výtahem a potom zmizel na ulici. Bylo to asi před minutou.“ „Omyl! Přišel z ulice a jel nahoru mým výtahem. Asi před minutou.“ „Kam šel potom?“ zeptal se Octopus Scott a rozzlobeným pohybem odhodil doutník. 35

„Šel vlevo tady do chodby.“ „Naopak! Přišel odleva tady z chodby.“ Teď se do rozhovoru vmísil poslíček. Naslouchal pozorně, jak muži popisovali Agatona Saxe (a jeho dvojníka) a pak vysvětloval: „On vůbec výtahem dolů nejel. On seběhl po schodech. Sám jsem ho viděl. A před desíti minutami se plížil nahoru po schodech.“ „Zcela správně!“ zvolal jeden muž z výtahu, „viděl jsem ho, jak utíká dolů po schodech.“ „Nemluv – vím určitě, že nemáš pravdu!“ křičel druhý. „Vždyť jsem ho sám vezl dolů výtahem. Takovou podobu si nikdo nemůže zmýlit.“ „Vy břídilové zaslepení!“ zařval Octopus Scott a zuřivě dupal po svém slaměném klobouku, který se tak změnil v neforemnou hromádku slámy. Nato se řítil zpátky do své kanceláře. Agaton Sax zašel rychle do svého pokoje a znovu se pohodlně usadil v křesle. Octopus Scott běhal divoce po místnosti, zvedal ruce ke stropu a klel a proklínal, ponořil hlavu do trezoru, zařval a pak se postavil k oknu, jako by z něho chtěl vyskočit. Toto truchlivé divadlo se odehrávalo dvě hodiny a Agaton Sax začínal dostávat hlad. Tu se v sousedním pokoji otevřely dveře a objevili se dva pomocníci. „Tak co?“ zvolal Octopus Scott. „Chytili jste ho?“ Potřásli hlavou. Rozhostilo se ticho nahánějící hrůzu. Co se teď stane? „Snad ho zítra najdeme, jestliže do té doby neztratíme trpělivost,“ řekl Charlie a pokusil se o chabý úsměv. Octopus Scott na něj upřeně zíral a div se nezalkl. Přerušilo jej zaklepání na dveře. Dovnitř vešel chlapec s telegramem. Octopus Scott chvějícíma se rukama přetrhl pásku. Jeho obličej zazářil jako osvícen vnitřním světlem, a zvolal: „Jsme zachráněni! Poslouchejte: ‚Zmocníme se diamantu zítra. Očekáváme další příkazy prostřednictvím Byköpinského kurýra. Jim a Slim.‘ Výborně! Skvěle! Budeme o 6,8 miliónů bohatší!“ Charlie nesměle a pomalu zvedl levou ruku. „Ale… ale my…“ pokoušel se. „Jaképak ale my?“ zařval Octopus Scott, který při tomto krajně nevhodném přerušení očividně potemněl. 36

„My… jak… ale… jak můžeme dát příkazy Jimovi a Slimovi, jestliže neseženeme Studa Slogana? Vždyť on už nedělá žádné kresby. A Jimovi a Slimovi nemůžeme telefonovat ani telegrafovat, protože nevíme, kde jsou. Naší jedinou nadějí jsou kresby v Byköpinském kurýru. O ty jsme přišli. Jsme ztraceni.“ Octopus Scott si uvědomil krutou pravdu. Získal vzezření bouřkového mraku a také se okamžitě vybil. Charlie a Sandy se krčili pod divokými blesky a údery hromu. Když nejhorší bouřka přešla, vysvětlil Octopus Scott: „Zbývá nám jen jediná věc. Musíme letět do Švédska či jak se to jmenuje a vzít věc do vlastních rukou. Vzít diamant do vlastních rukou, haha.“ Jeho smích byl kovový a téměř dutý. „Ale my nemáme žádné… nemáme žádné peníze,“ odvážil se namítnout Charlie. „Sežeňte je! A sežeňte také letadlo! Ukradněte je, postavte je, udělejte si to jak chcete, ale nejpozději zítra odpoledne poletíme! Tady je dvanáct šilinků a šest pencí. Kupte si skvělou příručku ‚Pro obratné ruce – postavte si sami letadlo!‘ Uvidíme se tu zítra v devět hodin ráno. Schůze je skončena.“

7 Scotland Yard zasáhne Téhož večera ve dvacet jednu hodinu třicet minut seděl inspektor Josuah H. Lispington ve své kanceláři na Scotland Yardu ponořen do studia obzvláště zajímavých důkazů – několika výrazných stop členů zločinecké bandy řádící v jihozápadních částech Londýna. Jeho ostře řezaný obličej neprozrazoval žádné stopy únavy po dlouhém celodenním pátrání, po práci na souhrnné zprávě a podobně. Vtom náhle zazvonil starý telefon. Lispington zvedl sluchátko: „Haló!“ „Inspektor Lispington?“ 37

„Osobně.“ „Dobrý večer, inspektore. Tady Agaton Sax.“ „No ne, podívejme, dobrý večer! Čekám právě, že se ozvete. Jak pokračuje pátrání?“ „Velmi dobře, podle plánu.“ „Můžeme je pochytat?“ „Ovšemže ano.“ „Výborně. Kdy?“ „Navrhuji zítra v sedmnáct hodin. Sloane Street číslo dvě stě dvacet sedm, čtvrté poschodí.“ „Dobrá, Mr Saxi. A kdo tam bude?“ „Charlie Barlie a Sandy Handy.“ „Hm. Dovolte mi říci, Mr Saxi, že to není mnoho. Vždyť ani skoro neznám jména.“ 38

„Chápu, inspektore Lispingtone. Ale jméno Octopus P. Scott snad znáte?“ „Octopus P. Scott! Snad nechcete říci, Mr Saxi, že vy…?“ „Ovšemže ano!“ Lispington zmlkl. Jako policista musel mít radost z této skvělé noviny: že Agaton Sax co nejdřív polapí Octopa P. Scotta, tohoto zrádného zločince, který doposud jako úhoř či sépie vždycky unikl a kterého žádný policista dokonce ani neviděl, ani jej nedovedl popsat. Bylo však trpké, že tuto zlatou rybičku či sépii nepolapil on, inspektor Lispington. „All right, Mr Saxi. Budeme tam. Spoléhejte na nás. Sejdeme se tam?“ „Ovšem. Budu na místě.“ Okamžik bylo ticho. Pak řekl inspektor Lispington: „Haló, jste tam ještě, Mr Saxi?“ „Ovšem. Přemýšlím o něčem.“ „Rozumím. Mohu vám něčím posloužit, Mr Saxi?“ „Přirozeně. Je to nesmírně důležitá věc.“ „Nu, Mr Saxi?“ „Nevím, zdali to mohu říci do telefonu…“ „Ale proč by ne, Mr Saxi? Žádní policisté nás neslyší.“ „Ne, ovšemže ne. Tak tedy dobře, inspektore Lispingtone. Řeknu vám to.“ Inspektor Lispington napjatě poslouchal. Činil si poznámky do bloku. „Chápu,“ pravil Lispington. „Ovšem… promiňte, řekl jste koník… ano, ano… ptal jsem se vás, jestli jste řekl koník, Mr Saxi? Ne, ach tak, ano… tedy dvojník… pak ovšem rozumím… hrozné… to je přece neslýchané… Jak že to…? Jak to…? Jak…? J…? Neuvěřitelné… Ale vždyť tohle je životu nebezpečné… Dva Agatoni Saxové, to jsou pak dva přespočetní… Jak? Promiňte… Ne, ne, ne, nechtěl jsem se vás dotknout, Mr Saxi… jen jsem chtěl říci, že… Ano, představte si, jaká by to byla katastrofa, kdyby… Ovšem… Ne, ne… Ano, ano… Rozhodně! Rozhodně, Mr Saxi! Ovšem! Ujišťuji vás, hahaha, Mr Saxi! Spustíme to okamžitě. Že ne? V jedenáct hodin večer? Tak dobře. Přijdeme. Hotel Sniff? Už jsem si to poznamenal. Děkuji vám. Na shledanou, Mr Saxi.“ Inspektor Lispington zavěsil sluchátko. Tohle bylo vskutku 39

pozoruhodné. Nikdy za svou dlouhou služební dráhu něco podobného nezažil. Stiskl červenožlutý knoflík pod deskou stolu. Scotland Yard se připravoval k akci.

8 Dramatická schůzka Když bandité opustili svou kancelář, Agaton Sax se dobře naobědval a napsal pohlednici tetě Tildě. Byl však tak zaujat těmi podivnými a zcela neslýchanými událostmi, jichž byl svědkem, že v roztržitosti zavolal číšníka a požádal jej, aby dal Ťapce okousanou kost od telecího masa. V deset hodin večer se vrátil do hotelu Sniff. Vrátný, který mu podával klíč od pokoje, pravil s úsměvem: „Dobrý večer, Mr Saxi. Jídlo máte na pokoji – výborné maso zapečené v těstíčku s kadeřavou kapustou, objednáno speciálně pro vás – přesně tak, jak jste si přál.“ „Výborné maso zapečené v těstíčku s kadeřavou kapustou?“ „Ano, sire, jedinečné.“ „Děkuji vám.“ Agaton Sax si pomalu přejel knír ukazováčkem a vstoupil potom do výtahu. „Dobrý večer, sire,“ řekl liftboy. „Račte dnes večer nahoru, nebo dolů, sire?“ „Dnes večer nahoru, nebo dolů? Samozřejmě že nahoru – přece snad nebydlím ve sklepě, mladý muži?“ „Jistě že ne, sire, ale já jsem si myslil… Dnes odpoledne jsme přece jeli třikrát dolů do skladiště podívat se na vaše zavazadla, Mr Saxi.“ „Jeli jsme dolů? Máte pravdu! Tak tedy dolů, prosím.“ Agaton Sax zbledl. Začínal se ho zmocňovat pocit čehosi neslýchaného. Bylo by možné, že…? Vystoupil z výtahu a kráčel rázně k skladišti zavazadel. „Kde jsou moje zavazadla?“ zeptal se ostře liftboye. „Vždyť jste si je vzal a odnesl je do auta, sire, dnes asi ve čtyři hodiny.“ 40

„Ach tak, dobře. Jedeme nahoru.“ Liftboy se začal tvářit ustrašeně. Agaton Sax vešel do svého pokoje. Maso zapečené v těstíčku stálo na stole. Agaton Sax se posadil ke stolu a velmi dlouho jídlo pozoroval. Zdálo se, že porce roste tím víc, čím déle se na ni dívá. „Neslýchané,“ bručel si. „To je drzost, která překonává všechny meze.“ Vskutku se dosud nikdy nesetkal s obratnějším protivníkem. Z prázdnoty a z ničeho se vynořil muž, tajuplná mlhavá postava, dosud neviditelný dvojník, který jeho jménem zabavil nějakých sto šedesát pět tisíc liber, všechny pravé; který si přivlastnil jeho hotelový pokoj, objednal si jeho jménem maso zapečené v těstíčku a odnesl si jeho dvě zavazadla z vepřovice a který se mu přitom podobá tak, že on, skutečný Agaton Sax, na okamžik málem věřil, že vidí sám sebe dvakrát. Špatně bychom však znali Agatona Saxe, kdybychom si myslili, že před tímto neočekávaným nebezpečím skládá zbraň. Naopak, to jej naplnilo novou silou. Jeho mozek začal opět pracovat pod vysokým tlakem, a náhle, několik minut před jedenáctou hodinou večer, prohlédl téměř celou záhadu. Pomalu si zapálil svou středeční dýmku a mocně bafal. Pokoušel se vyplnit všechna okénka v křížovce, a souhlasilo to. Jen jediné okénko zůstávalo prázdné. Zítra odpoledne je doplní, půjde-li všechno tak, jak si vypočítal. Oživen těmito myšlenkami rozhodl se Agaton Sax, že si upeče na otevřeném elektrickém ohřívači několik kaštanů. Rychle ohřívač zapnul a vysypal pytlík kaštanů na příslušný plát. Ale kaštany, které se pekou, vyvinují často velkou energii a rády vyskakují na zem. Aby se chránil, sňal Agaton Sax se zdi velký štít, který tu visel jako ozdoba. Chráněn tímto štítem mohl pak kaštany na plátu obracet bez nebezpečí, že jej některý zasáhne. Právě, když obrátil poslední, zaklepal někdo na dveře. „Ano, kdo je?“ otázal se Agaton Sax a vstal. „Inspektor Lispington ze Scotland Yardu.“ „Výborně! Račte vstoupit!“ Dveře se otevřely. Objevil se v nich Lispington a policista ve stejnokroji. Tvářili se velmi vážně. „Vy jste Agaton Sax?“ tázal se inspektor Lispington. „Co tím chcete říci? Vy se mě ptáte, jestli jsem Agaton Sax? Vždyť to musíte dobře vědět!“ 41

S krajním údivem pozoroval Agaton Sax inspektora Lispingtona a policistu, kteří postoupili o několik kroků do pokoje. „Vy nejste Agaton Sax,“ prohlásil inspektor Lispington s krajním důrazem. „Jste zcela obyčejný podvodník, abyste věděl!“ Agaton Sax na něj civěl ohromen. Avšak jeho neochvějný klid jej ani na vteřinu neopustil. „Vysvětlete mi to, sire,“ pravil velmi důstojně. „Vysvětlete mi to vy sám, sire, můžete-li,“ opáčil inspektor Lispington rozzlobeně. „Vaše přestrojení vám nepomůže. Tak například ten knír – vždyť každé malé dítě vidí už z dálky, že je zřejmě umělý.“ „Umělý, sire! To je nestydatost!“ zvolal Agaton Sax zlobně. „Tak se podívejte!“ A zatahal mocně palcem a ukazováčkem za svůj elegantní knír. Ale inspektor Lispington se tímto důkazem nedal zmást. Neochvějně pokračoval: „Jste velmi prohnaný podvodník. Připravil jste si svou falešnou hru náramně dobře – dokonce jste si dal narůst pravý knír, abyste vypadal saxovsky.“ „Poslyšte, vážený inspektore Lispingtone, včera jsme spolu hovořili telefonem, není-liž pravda?“ „Včera! Hahaha!“ smál se inspektor. „Co bych se staral o to, co se stalo včera? Volal jste mě dnes večer v půl desáté, sire?“ „Ne,“ odpověděl Agaton Sax zcela podle pravdy. „Dnes večer jsem vás nevolal.“ „Tak vidíte!“ zvolal inspektor. „Kdybyste byl Mr Sax, musel byste na tu otázku odpovědět kladně. Sám dokazujete, že nejste Mr Sax, protože tento pravý Mr Agaton Sax mě volal v půl desáté večer a řekl mi, že vy, podvodníku, jste tady. Jak tedy můžete vy být pravý Mr Sax? Proč byste volal a říkal, že jste někdo jiný? Proč byste na mně chtěl, abych sem přišel a zadržel vás, kdybyste byl Agaton Sax, a nikoli bídný podvodník? Proč byste byl tady, kdybyste byl ten pravý, a proč byste mi volal, kdybyste byl ten, kdo jste? Proč byste, zkrátka a dobře, kdybyste…“ „Dost! Dost! Tohle je nejneslýchanější věc, jakou jsem kdy zažil!“ zvolal Agaton Sax, který začínal ztrácet trpělivost. „Ano, to máte pravdu!“ vyhrkl inspektor Lispington. „Tak například, můžete mi ukázat svůj pas?“ „Prosím! Leží v aktovce tamhle na sekretáři.“ 42

Na malé znamení inspektorovo přistoupil policista k aktovce a vyňal pas. Lispington jej vzal, listoval v něm a odfoukl si. „Jak neuvěřitelně neobratné zfalšování!“ zvolal rozhořčeně. „Podívejte se! Chcete na mně, abych já, kriminální inspektor Lispington ze Scotland Yardu, po více než třiadvaceti služebních letech uznal takový bídný padělek?“ A hodil pas Agatonu Saxovi, který jej vzal do ruky – a k svému nesmírnému úžasu zjistil, že toto není jeho vlastní pas. Inspektor Lispington měl plnou pravdu – byl to velmi neobratný padělek. V tomhle má zase prsty onen dvojník! A inspektor Lispington pokračoval neochvějně: „Kdybyste byl skutečně Agaton Sax, nemohl byste vyrobit takovou mizernou napodobeninu svého vlastního pasu. To jen dvojník dovede udělat něco tak špatného.“ „V tom máte docela pravdu,“ přiznal Agaton Sax. Usilovně přemýšlel. Trvalo by mnoho hodin, snad dokonce den a noc, než by dokázal přesvědčit inspektora Lispingtona, že je Agaton Sax. Něco takového však bylo nemyslitelné, to by dokázalo ohrozit celý podnik. Proto se rozhodl, že bude jednat. V okamžení měl plán hotový. „Přiznáváte se tedy?“ pravil inspektor Lispington. „Ano.“ „Dobrá, můžeme se tedy vydat na cestu do Scotland Yardu?“ „Přirozeně. Položím jen na zem tenhle štít.“ Agaton Sax se sehnul. Na podlaze ležela šňůra k elektrické lampě – nastavená šňůra. V době kratší než zlomek vteřiny Agaton Sax vytáhl kontakt ze zdi a vzápětí se v pokoji rozhostila tma jako v pytli. Inspektor Lispington vykřikl úžasem a policejní strážník se přiřítil, aby Agatona Saxe chytil, ale ten byl tak nesmírně obratný, že v tom okamžiku byl už od strážníka vzdálen několik metrů. V téže chvíli se ozval ohlušující řinkot okna, které se roztříštilo na tisíc kousků. Způsobil to štít, jejž Agaton Sax značnou silou a po zdařilém výpočtu hodil do okna. Současně se ozvalo zřetelné volání: „Tak tedy na shledanou, inspektore Lispingtone!“ které vycházelo od okna a zdálo se, že mizí ve tmě venku. „On vyskočil z okna!“ zvolal Lispington a spolu s policejním strážníkem šmátrali k rozbitému oknu. Ale Agaton Sax stál ve skutečnosti již u dveří. V této krajně 43

nebezpečné situaci mu pomohla jeho znalost břichomluvectví – umění, jehož podstatou stručně řečeno je, že mluví-li někdo zevnitř sudu, širší roury či podobně, zní to, jako by mluvil vně sudu, roury či podobně – nebo pochopitelně obráceně. Pak Agaton Sax rychle a čile vyklouzl ze dveří, vzal s sebou klíč, dveře zamkl a běžel po schodech dolů. Vyplížil se zadním vchodem. Byl tmavý a deštivý večer. Postavil se na číhanou do postranní uličky kus od hotelu. Po pěti minutách viděl, jak se z hotelu vyřítili Lispington s policistou. Teď šlo o to, rychle jednat. Na konci ulice se každou chvilku mohly objevit policejní automobily s houkajícími sirénami. Agaton Sax běžel zpátky na hotelový dvůr a čile vyšplhal po požárním žebříku až na střechu. Tam ihned nastartoval svůj vrtulník. Letěl do jiného hotelu, kde ho dobře znali a kde doufal, že bude mít pokoj od dotěrných policistů. Elegantně se spustil s vrtulníkem k hotelu Stuff a přistál na střeše. Tam ho velmi dobře přijali. Když popil šálek čaje, rozhodl se, že zavolá inspektora Lispingtona. „Dobrý večer, inspektore Lispingtone. U telefonu Agaton Sax. Už jste toho podvodníka dostali?“ „Ne, Mr Saxi. Je to opravdu strašné. Podařilo se mu upláchnout.“ „Opravdu? Zmizel z hotelu dřív, než jste přišli?“ „Ne, byl tam, ve svém pokoji. Ale chápejte, Mr Saxi… jak vám to mám vysvětlit… pekl si zrovna kaštany…“ „On si pekl kaštany?“ Inspektor Lispington pak podal Agatonu Saxovi – nutno s politováním konstatovat – velmi zmatený popis všech událostí. „Rozumím,“ pravil Agaton Sax velmi vážně. „Rozumím.“ „To je opravdu nesmírně obratný dvojník!“ vyhrkl inspektor Lispington. „Představte si, že dokonce i jeho falešný knír je pravý!“ „Skutečně? Velice obratné,“ odvětil Agaton Sax mrzutě. „Člověk by skoro věřil, že to byl on sám, jak ho popisujete.“ „Není-liž pravda?“ opáčil inspektor Lispington horlivě. „Vždyť jste ho viděl sám dnes dopoledne na televizní obrazovce.“ „Máte pravdu. Jsem stejně ohromen jako vy. Ale neztrácejte odvahu. Však my ho dostaneme,“ ubezpečoval Agaton Sax rázným hlasem. 44

„Jistě. Tak se tedy uvidíme zítra v sedmnáct hodin.“ „V sedmnáct hodin?“ „Ano, vždyť jste mi to sám navrhl, když jste mi volal dnes v půl desáté večer. Zítra v sedmnáct hodin Sloane Street dvě stě dvacet sedm, čtvrté poschodí.“ „Ano, správně. Tak tedy na shledanou, inspektore Lispingtone!“ V témž okamžiku inspektor Lispington zbledl. „Jak jste to řekl, Mr Saxi?“ „Řekl jsem: Tak tedy na shledanou, inspektore Lispingtone!“ „Ach…“ „Stalo se něco?“ „Ne, Mr Saxi, ne, ne… Bylo to jen tak zvláštní… Zdálo se mi povědomé… že jste… Haha, to je ale hloupost. Jak jste říkal ta slova, znělo to právě tak, jako bych slyšel hlas toho dvojníka! V té chvíli, když vyskakoval z okna. Představte si, on se dokonce naučil napodobit každičký tón, každou změnu vašeho hlasu!“ „Ano, to je vskutku pozoruhodné, inspektore Lispingtone. Jestliže se teď začne vydávat také za vás, inspektore Lispingtone, tak se za chvíli v sobě navzájem nevyznáme, viďte? Mohu si být ostatně jist, že se mnou teď hovoříte vy, a ne on?“ „Já, a ne on, Mr Saxi?“ „Ovšem.“ „Ne, máte pravdu,“ odpověděl Lispington zmaten, zamyšleně pověsil sluchátko a přitom bledl čím dál víc.

9 Poslední tajná zpráva Nazítří odpoledne v patnáct hodin seděl Agaton Sax opět ve svém křesle před televizní obrazovkou. Úderem patnácté hodiny a patnácti minut vešel do kanceláře banditů Octopus Scott. Za několik minut po něm přiběhli druzí, supěli a sotva dechu popadali. „Je něco nového?“ tázal se Octopus Scott. „Kde jsou peníze a kde je letadlo?“ Charlie pomalu vyndal obálku. Bylo zřejmé, že mu je velmi 45

zatěžko se s ní rozloučit. Přistrčil ji neochotně přes stůl Scottovi, který spočítal rychle obsah. „Letadlo je připraveno,“ pokračoval Charlie. „Najali jsme je v Croydonu od jednoho penzionovaného plavce přes Kanál.“ „Najali?“ zařval Octopus Scott. „To bylo skutečně jediné východisko? A koupili jste výtisk Byköpinského kurýra či jak se to jmenuje?“ „Tady je,“ pravil Charlie a podal Scottovi noviny. Octopus Scott je Charliemu vytrhl z ruky a hned nato vykřikl úžasem, potom znovu vykřikl zděšením a konečně potřetí vykřikl nedůvěrou. Mezi těmito výkřiky říkal: „Cože? Noviny uveřejňují novou kresbu? Jak je to možné? Stud Slogan dostal správné spojení? Ale co tajná zpráva? Vždyť nevěděl, jakou zprávu má vyslat! Nebo s ním někdo z vás včera večer mluvil?“ Ostatní divoce potřásali hlavou. „Seznam kódů – podejte mi seznam kódů!“ přikázal Octopus Scott. Rychle listoval v knize, srovnával a psal, zatímco jeho obličej bral na sebe podivnou šedozelenou barvu. Nakonec četl hlasitě a zlobně: „Poslouchejte, jakou tajnou zprávu sám sesmolil: ‚Přijeďte ihned do Byköpingu a předejte diamant Studu Sloganovi.‘“ Ostatní bledli o závod, jeden víc než druhý, a museli si rozepnout límečky u krku, tak mocné bylo jejich hnutí mysli. „Ten strašlivý zločinec!“ zvolal Octopus Scott a planul rozhořčením. „On si chce zabavit diamant sám pro sebe! Jaká nesmírná drzost! Jaký zatvrzelý ničema!“ „Což jestli Stud Slogan a Agaton Sax utvořili spolu novou bandu?!“ zvolal Charlie a byl sám tou myšlenkou tak zděšen, že převrátil židli, na které seděl, a svalil se na zem. Octopus Scott kratičký okamžik o jeho slovech přemýšlel. Něco tak neslýchaného si stěží dovedl představit. Pomalu rozžvýkával doutník. Potom rozkázal: „K letadlu! Letíme do Stockholmu či jak se to jmenuje – teď hned! Máte v pořádku falešné pasy?“ Tři bandité si rychle nahrabali různé předměty ze zařízení kanceláře a spěchali potom pryč z místnosti. Agaton Sax spěšně napsal několik řádek na papír, který připevnil na televizní obrazovku: 46

„Vážený inspektore Lispingtone! Až dostanete tento dopis, budeme už v mezinárodních vodách, či lépe řečeno vysoko nad nimi. Octopus Scott a jeho banda letí do Byköpingu. Jistě snadno pochopíte, že je mou neodvratitelnou povinností je sledovat. Vám hluboce oddaný Agaton Sax.“ Pak si vzal taxík do hotelu a za půl hodiny už seděl u pák svého vrtulníku značky Hermes. V tomto skvěle zkonstruovaném stroji několikrát zakroužil nad středem světové metropole a pak zamířil směrem severovýchodním. Když letěl nad londýnským letištěm, dostal tuto rádiovou depeši: „Kdo tam?“ „Agaton Sax se strojem Hermes XP 677,“ zněla odpověď. „Kurs?“ „Severovýchod. Do Byköpingu.“ Na okamžik nastalo ticho. Pak se znovu ozval radiotelegrafista zdola: „Už zase Agaton Sax? Vždyť jste tudy letěl dnes ráno?“ „Ne. To byl podvodník. Můj dvojník. Krajně nebezpečná osoba.“ Nastalo opět ticho. Nato se tázal radiotelegrafista neochvějně: „Jak mohu vědět, že ten dvojník nejste vy?“ „To ovšem vědět nemůžete. Ale mohl byste mi říci, jaká je zpráva o počasí.“ Radiotelegrafista neochotně sděloval: „Brzy se dostanete do velmi nízkého tlaku, asi 703 milibary. Jestliže jste opravdu Agaton Sax, je mou povinností vás varovat. Jestliže jste podvodník, doufám, že vletíte do oblasti nízkého tlaku rovnýma nohama.“ „Děkuji vám. Říkal můj dvojník něco o tom, kam má namířeno?“ „Ne. Jen to, že má naspěch.“ Agaton Sax o tem hloubal, když opouštěl anglickou pevninu, která brzo za ním zmizela. Za všechna ta léta, co potíral zločinnost, se Agaton Sax něco nalétal nad pevnou zemí i nad vodami, a byl tedy zvyklý čelit nejméně očekávaným rozmarům počasí. Přesto však s určitým neklidem pozoroval, jak na obzoru vystupuje mohutná oblast nízkého tlaku, když se dostal do poloviny cesty nad mořem. Před ním se kupily těžké mraky, které se stále blížily, a po chvíli neviděl před sebe ani na šíři ruky, tím méně mohl rozeznat moře pod sebou. Rozběsnila se strašlivá bouře. Vrtulník byl pohazován ve vzduchu jako houpačka, a výkyvy byly nakonec tak 47

mocné, že si Agaton Sax musil připevnit tvrďáček gumičkou. Přesto však si celou dobu udržoval jasnou hlavu, i tehdy, když k svému překvapení zjistil, že vrtulník se v mocné bouři prakticky obrátil kolečky vzhůru, takže vrtule se dostala dolů, důsledkem čehož stroj podivuhodným způsobem stoupl šílenou rychlostí do značné výšky tří tisíc osmi set padesáti metrů nad mořem, než se Agatonu Saxovi podařilo uvést jej zase do správné polohy. Bohužel shledal Agaton Sax po půl hodině, že při onom rychlém stoupání a klesání vyteklo množství benzínu. Vypočítal si hbitě, že zbytek benzínu mu nevystačí až k západnímu pobřeží Švédska. Jediná možnost byla přistát v Dánsku. Jak si Agaton Sax v duchu řekl, tak i vykonal. Změnil směr a za hodinu přeletěl dánské pobřeží. Přistání proběhlo skvěle – na řepném poli. Pak se Agaton Sax odebral do nejbližšího hostince, kde si objednal benzín a telefonický hovor s tetou Tildou. Teta se však neozývala. Zvonil několikrát, avšak nedostával odpověď. Nakonec usnul. Nazítří letěl ihned do Malmö. V devět hodin stál na hlavním nádraží a čekal na vlak, který měl přivézt určitý počet výtisků Byköpinského kurýra. Konečně byl balík s novinami otevřen a Agaton Sax rukama chvějícíma se napětím rozevřel své skvělé noviny, které v jeho nepřítomnosti redigovali teta Tilda a sazeč Johansson. Byla v nich skutečně uveřejněna kresba Studa Slogana. Text pod kresbou zněl: „Jeden z králů Střední Severní Kombadže, Kombodža, měl velmi rád mluvící papoušky. Měl jich dvanáct a učil je přednášet oslavné básně psané na jeho počest. Pak povstala v zemi revoluce a Kombodža byl svržen. Za krále se dal provolat povstalec jménem Gam-Rumsa. Protože všichni papoušci v paláci celé dny jen brebentili oslavné básně na počest krále Kombodži a nedokázali se naučit vyslovovat jméno Gam-Rumsa. rozhodl se nový král, že změní jméno. Dal si říkat také Kombodža.“ Agaton Sax neměl po ruce Knihu kódů. Po několika minutách přemýšlení se mu však podařilo přetlumočit poslední tajnou zprávu Studa Slogana. Podle B-systému AC 73 D obsahoval text tuto tajnou zprávu Jimovi a Slimovi: ODEVZDEJTE DIAMANT SLOGANOVI V PARKU U KAŠNY V PÁTEK VE 12 HOD. Pátek, to bylo dnes. Agaton Sax pohlédl na hodinky a objednal si telefonický rozhovor s tetou Tildou. Stále se však nikdo neozýval. 48

Agaton Sax nasedl tedy do svého vrtulníku značky Hermes a odbzučel směrem k Byköpingu. Jeho nucené přenocování v Dánsku mu ve skutečnosti nijak neublížilo. Jestliže nenastane nic nepředvídaného, pak bude mít vcelku dostatek času. Minutu za minutou však hloubal nad záhadou se svým dvojníkem. Když vrtulník hrčel nad Eslövem a okolím, pleskl se Agaton Sax do čela. Teď pochopil! Vždyť je to všechno nad slunce jasné! Jak je možné, že mu tak dlouho unikala souvislost?

10 Podivuhodné zakončení školního roku v Byköpingu Navraťme se teď k Octopu Scottovi a jeho bandě. Jak se pamatujeme, tito pánové pochybné pověsti shledali vhodným setřást ze svých nohou londýnský prach, aby se místo toho pokusili o štěstí v Byköpingu. Jejich velkým životním cílem bylo vlastnit diamant Koh-Mih-Nor, drahokam, který pro svou mimořádnou vzácnost – na světě existuje pouze jediný exemplář – má hodnotu přibližně 6,8 miliónů švédských korun. Jejich přisluhovači Jim a Slim – jak si vzpomínáme – prostřednictvím tajného vzkazu v Byköpinském kurýru dostali příkaz, aby tento drahokam sebrali. To také pravděpodobně udělali. Ale Stud Slogan teď rovněž náhle odhodil masku. Přesvědčen o tom, že jeho šéf – Octopus Scott – nečte Byköpinského kurýra, zfalšoval poslední tajné zprávy, či lépe řečeno sám si je vymyslel, a touto formou dal příkaz Jimovi a Slimovi, aby předali drahocenný diamant jemu, Studu Sloganovi. A naposledy, v dnešním čísle novin, přikázal tedy oběma zlodějům ze Stockholmu, aby se dostavili do byköpinského parku ke kašně a tam mu předali ukradený diamant. Ale jak již víme, Octopus Scott četl Byköpinského kurýra. A s krajní netrpělivostí na něj čekal onoho červnového rána v devět hodin, kdy stál na hlavním nádraží ve Stockholmu a vyhlížel vlak, který měl přivézt dnešní číslo novin. To pak rval prodavači novin z rukou, přečetl si text o papoušcích, vzal si na pomoc seznam kódů a potom přeložil zprávu Charliemu a Sandymu. 49

„Za tři hodiny bude diamant náš!“ zvolal šeptem, načež se všichni tři řítili na letiště v Brommě, kde pak nastartovali své třísedadlové letadlo. Přistáli s jistou elegancí na Johanssonově louce v jedenáct třicet. Octopus Scott si měřil krajinu ostrým pohledem zpod svého ježatého obočí. Tamhle vpředu je zřejmě Byköping. Octopus Scott viděl vysokou kostelní věž a dále vlevo plošší věž radnice, která jen málo čněla nad malým Velkým náměstím. Octopus Scott si zapálil velký doutník, jehož nepříjemný zápach otravoval čistý vzduch nad Johanssonovou loukou. „Tohle že je město?“ pravil. „A k čemu je dobré?“ Charlie se však začal kroutit a zastrkávat si ukazovák mezi krk a límec. „Bude nejlepší, když odtud co nejdřív zmizíme,“ bručel a neklidně pošilhával k záhybu cesty. „Kupředu!“ poručil Octopus Scott, načež se malý, avšak nebezpečný hlouček rychle dal na pochod směrem k Byköpingu. Za deset minut vkročili svižným krokem do Velké ulice. Ta byla úplně liduprázdná až na pana Nilssona a na pana Furuhedena, kteří si vyšli v tom tichém dopoledni na procházku. „Mapu!“ pravil Octopus Scott. „Podívej se na mapu!“ poručil Charliemu, který rozložil plán města Byköpingu a na něm ukázal směr. „Třetí ulice vlevo, potom rovně podél toho žlutého domu,“ řekl a slabě se zachvěl nelibostí. Vůbec se mu nelíbila tato návštěva v domovském městě Agatona Saxe. Žlutý dům byla byköpinská škola, která se svými červenými rohy a bílým, širokým schodištěm vypadala obzvláště nápadně. „To je strašně divný dům!“ poznamenal pihovatý Sandy a ukázal na školu. „Pročpak?“ zasyčel Octopus Scott a podíval se. „Protože na schodech před vraty rostou nějaké stromy,“ vysvětloval Sandy. „Přímo z kamene, abych tak řekl. To bych rád věděl, co to je za stromy.“ Octopus Scott a Charlie pozorovali schody ke škole, které byly ozdobeny velkými krásnými břízami. Na školním dvoře byl shromážděn větší počet pěkně oblečených tatínků, maminek a dětí. „Tady je to,“ pravil Octopus Scott a ukázal na malý parčík, který viděli před sebou. Byl úplně liduprázdný. Octopus Scott se 50

podíval na své náramkové hodinky, které ukazovaly jedenáct hodin padesát minut. „Za deset minut tady budou Jim a Slim,“ poznamenal. „A – “ dodal s prohnaným a zlomyslným úsměvem – „přijde si sem pro diamant také Stud Slogan. Takže na to budeme dva, aby se tak řeklo.“ Charlie si osušil s čela krůpěj chladného potu. Okamžik nato pravil Octopus Scott: „Tiše, co je to?“ Poslouchali napjatě. Charlie se zachvěl. Zdola z Velké ulice bylo slyšet hudbu. Děti na školním dvoře se odtrhly od rodičů a běžely na ulici, aby se podívaly. Zpěv ptáků umlkl. „Hlouposti,“ zabručel Octopus Scott a znovu se podíval na hodinky. Teď se hudba blížila. Byl to Spojený dechový orchestr města Byköpingu, který pochodoval za zvuků písně Vzhůru spějme. „Jdou sem,“ upozornil Charlie chraptivě a zuby mu div necvakaly. „Mlč!“ zasyčel Octopus Scott a v témž okamžiku zpozoroval něco jiného, co ihned upoutalo jeho pozornost. Přes školní dvůr, vysypaný pískem a uhrabaný, přicházeli chvatně tři páni v černém, s šedivými kravatami a v rukou kytice květin. Horlivě komusi mávali a blížili se k parku rychlými kroky, skoro jako by poskakovali. „Komu to mávají?“ ptal se Octopus Scott zlobným tónem. „Nám,“ odpověděl Charlie, a jeho hlas byl teď už skoro nezvučný. „Blázne!“ obořil se na něj Octopus Scott šeptem. Ale zároveň lehce zbledl, neboť tři páni v černém mávali stále horlivěji a teď už napůl utíkali ke Scottovi a jeho společníkům. První z tří pánů napřahoval pravou ruku ke Scottově pravici, tiskl ji dlouho a srdečně k banditovu stále vzrůstajícímu překvapení a rozhořčení, a řekl anglicky: „Buďte srdečně vítán, pane profesore Toodleworthingtone, vy i vaši asistenti – jsou to zastupující profesoři Best a Mest, nemýlím-li se?“ (Tiskl Charliemu a Sandymu ruce, které v přítomném okamžiku byly chladné a vlhké.) „Promiňte,“ namítl Octopus Scott (bylo to ostatně poprvé v životě, kdy pronesl toto slovo), „promiňte, ale…“ 51

Chtěl říci, že tu jde určitě o nějaký omyl, ale muž v černém jej ihned přerušil: „Není na vás, pane profesore Toodleworthingtone, abyste žádal o prominutí, nýbrž na nás – na mně, starostovi, na předsedovi městského zastupitelstva a na přednostovi školské správy – neviděli jsme vás na nádraží, ale pak jsme pochopili, že jste nepřijeli vlakem. Několik dětí nás upozornilo, že jste jistě cizinci, a tak je nám zcela jasné, že jste přijeli autem, a nikoli vlakem. Ano, výborně!“ Teď připochodoval Spojený dechový orchestr až do parku, a Octopus Scott stále zuřivěji žvýkal svůj velký doutník a Charlie si zajížděl prsty mezi krk a límeček. Hudba přestala hrát, načež starosta pozvedl ruku a pravil shromážděnému davu: „Dámy a pánové! Máme potěšení uvítat do našeho města obzvláště vynikajícího amerického profesora Thomase J. Toodlewor52

thingtona a oba zastupující profesory Besta a Mesta. Přijeli do Švédska, aby zde studovali naše školy, a prokázali nám velkou laskavost, že přijeli k nám na slavnostní ukončení školního roku, které – jak víte – se koná právě v den pětadvacátého výročí otevření naší školy. Buďte srdečně vítáni!“ Starosta sám přeložil potom svůj proslov do angličtiny, čímž si Octopus Scott ujasnil situaci. Po dalším potřásání rukama a pozdravech řekl starosta: „Vy se především zabýváte otázkami počítání zpaměti, není-liž pravda, profesore Toodleworthingtone?“ „Ano, do značné míry,“ odpověděl Octopus Scott. „Rozpočty. Účty. Především vysoká čísla. To je správné.“ „A co vy, profesore Beste,“ pravil předseda městské správy, „co vy byste si především přál vidět ve švédských školách?“ Pihovatý Sandy sebou trhl. „Já?“ zeptal se. „Éééé, ano… ehm… hlavně… myslím, že hlavně čtení vět, abych tak řekl. To snad nejvíc.“ „Promiňte, nerozuměl jsem,“ otázal se předseda městského zastupitelstva. „Pan profesor Best míní snad rozbor vět?“ „Oh yes,“ odpověděl pihovatý Sandy a vysmrkal se, zatímco Octopus Scott mu uštědřil nesmírně zlobný kukuč. „A vy, profesore Meste?“ otázal se předseda školské správy Charlieho s vybranou zdvořilostí, „vyučování kterého předmětu byste se nejraději zúčastnil na švédských školách?“ „Já?“ opáčil Charlie a náramně zbledl. „Ano, ehm, já myslím… eh… že by to mohla být gymnografie. Ano, gymnografie a materika. V těch předmětech jsem byl nejlepší, když jsem chodil do první třídy.“ Octopus Scott dostal záchvat kašle a kopl Charlieho do lýtka. „Opravdu?“ zvolali současně předseda městského zastupitelstva i předseda školské správy. „Ale mě taky moc zajímají historky, všeobecné i švédské,“ pokračoval Charlie, který dostal kuráž, když se zdálo, že nejhorší nebezpečí pominulo. (Domníval se totiž zpočátku, že ti páni jsou od policie.) „Všeobecné a švédské historky?“ zvolali starosta a předseda městského zastupitelstva. „Ano, víte, historky o švédských a všeobecných králích a o válkách a přepadení a podobné věci,“ vykládal Charlie. 53

„Ovšem, profesore Meste,“ přisvědčoval předseda obecního zastupitelstva a vrhl na starostu zděšený pohled. Šest pánů teď vykročilo směrem ke škole a Octopus Scott pošilhával stále zuřivěji dozadu k parku, kde prozatím nebylo vidět ani Jima a rovněž ne Slima, přestože bylo ve skutečnosti už jedenáct hodin padesát pět minut. „Klid!“ zasyčel Charliemu, „z tohohle nemůžeme uniknout, vzbudilo by to podezření. Vrátíme se do parku později.“ Když stoupali po schodech ke škole, aby se v různých třídách zúčastnili zkoušek, pravil předseda školské správy: „Jak pánové jistě vědí, žije v našem malém městě velmi slavná osoba.“ „Ovšem, proslulá v celém světě, aspoň v jistých kruzích, možno říci,“ potvrdil starosta. „Ták?“ „Ano. Agaton Sax – potíratel zločinců,“ vysvětlil předseda městského zastupitelstva hrdě. „Opravdu?“ zabručel Octopus Scott chraptivě. „Co se vám stalo?“ zvolal vtom předseda školské správy a pevně uchopil Charlieho za pravou paži. „Není vám dobře, profesore Meste? Sklenici vody profesoru Mestovi, ale rychle, omdlévá!“ „Bohužel Agaton Sax není v přítomné době doma, zdá se, že je za nějakým posláním,“ vysvětloval starosta s významným úsměvem. „Ale kdyby byl věděl, že dnes přijdete, můžete si být jisti, že by se dostavil, aby vás tak říkajíc vřele přivítal. Hahaha!“ „To je od vás velmi laskavé,“ pronesl Octopus Scott s ledovým chladem. Napohled byl dokonale klidný. V duchu však skřípěl zuby. Vrhl ještě poslední pohled k parku a potom vešel do školní budovy, zatímco předseda školské správy podpíral Charlieho, který vzbuzoval vážné obavy, že se zřítí po schodech dolů. „Doufám, že během svého pobytu v našem městě budete mít kdy podívat se také na naše vězení,“ navrhoval starosta velmi vlídně. „Není z pochopitelných důvodů nijak velké, hm, ale je velice moderní. Podle názoru těch, kdo je vyzkoušeli, je to hotové vzorné vězení.“

54

11 Podivné vyprávění tety Tildy Abychom plně porozuměli obsahu nevšedních událostí, které se odehrály v Byköpingu mezi jedenáctou hodinou pětačtyřicátou minutou a třinácti hodinami deseti minutami onoho dne slavnostního zakončení školního roku dvanáctého června 1959, musíme sledovat činnost Agatona Saxe téhož dopoledne mezi devátou a dvanáctou hodinou. Hermes, jejž pronásledovaly či lépe řečeno stavěly se mu do cesty ustavičně protisměrné větry, potřeboval pro úsek Malmö-Byköping delší dobu, než jak bylo původně počítáno. V jedenáct pětačtyřicet však přistál Agaton Sax na Johanssonově louce. Již ze vzduchu viděl letadlo banditů. Zaparkoval svůj vrtulník hned vedle a spěchal potom domů do redakce Byköpinského kurýra. Bral redakční schody po dvou a zavolal směrem do zdi: „Teto Tildo, teto Tildo, jsi tam?“ „Tady!“ ozval se její pevný hlas. Stála za záclonou a teď vystoupila. V ruce držela velkou redakční trubici. Jak známo, bylo to velké, dlouhé kukátko, jakého používají námořní kapitáni a první kormidelníci. „Cože?“ zvolal Agaton Sax překvapeně. „Ty se díváš velkým redakčním kukátkem, teto Tildo?“ „Podívej se sám!“ vybídla jej teta Tilda a podala mu trubici. Vskutku! Když Agaton Sax zaměřil redakční kukátko k parku, viděl právě, jak páni v černém přibíhají s květinami v rukou ke třem banditům. „Ale tohle je přece neslýchané!“ zvolal Agaton Sax. „Jaký skandál! Co míní starosta tím, že vítá ty tři zločince?“ Byl nesmírně rozrušen. Pak jej náhle udeřila myšlenka. Chvatně se obrátil k tetě Tildě. „Ale proč jsi… proč tu stojíš, teto Tildo, a díváš se na ně? Jak jsi mohla vědět, že ve dvanáct hodin…“ Teta Tilda provrtávala svého synovce ostrým zrakem. Pak lehce pokrčila rameny: „Milý Agatone,“ pravila, „snad si o sobě nemyslíš, že v tomhle domě jsi jediný, kdo umí myslet? Snad si nemyslíš, že jsi jediný, 55

kdo dovede číst tajné zprávy? Vždyť jsi mi sám říkal, jakého systému se má používat. Toho systému jsem použila.“ „Dobře, tetičko, dobře, dobře… Jen jsem si myslel, že… Ale teď je tu jiná věc, teto Tildo. Řekni mi rychle: kde je Stud Slogan, ten chlapík, který vyrábí kresby a píše tajné vzkazy? Posílá kresby poštou, nebo je sem nosí sám?“ „Posílal je poštou. Ale včera večer sem přišel sám.“ „Včera večer? Povídej!“ zvolal Agaton Sax. „Co se stalo? Co říkal? Ne, počkej – kam to jdou?“ Agaton Sax namířil opět redakční kukátko k parku a viděl, že celá společnost míří ke škole. Oddychl si ulehčením. „Tak, teď povídej!“ „Včera večer v deset hodin, když jsem vypila svoje večerní heřmánkové thé,“ začala teta Tilda, „zaslechla jsem, že se něco hýbe v redakční místnosti, protože jsem měla zapojenou mluvicí rouru. – ‚Jsi tam, Agatone?‘ zeptala jsem se, protože jsem si myslela, že ses jako obvykle vrátil z ciziny, aniž jsi předem napsal nebo zatelefonoval či poslal telegram, ale když nikdo neodpovídal, bylo mi jasné, že to nejsi ty, a tak jsem si myslela, že by bylo nejlepší zavolat policistu Antonssona, a to jsem také udělala, ale on je na dovolené – představ si, jaká je to nestydatost od toho starého chlapa, vzít si dovolenou, když ve městě jsou snad mezinárodní bandité, mohl si aspoň dát službu k telefonu, jako to dělá náš zubař a naše kadeřnice – a tak jsem si myslela, že bude nejlíp, když si to vyřídím sama, ale mohl se sem vloupat opravdu nebezpečný zloděj, třeba nějaký cizinec, tak jsem musela být opatrná a rozhodla jsem se, že ho oklamu. Řekla jsem do mluvicí roury: ‚Dobře, Agatone, přinesu ti nahoru tvou večerní kávu, ale abych tě nerušila v tvé práci, postavím ji za dveře do chodby na stolek s květinami.‘ Pak jsem vzala velký kafáč a odnesla jsem mu ho.“ „Chceš říci, teto Tildo, že jsi tomu zločinci nabídla kávu v jednom ze svých velkých hrnků?“ „Ovšem, milý Agatone. Ale dřív jsem do ní hodila dvě tabletky rychle účinkujícího hyperdormatolinperfossaminalkarbonoralsomniumneralu – víš, to jsou ty tabletky pro spaní, které jsem dostala od doktora Friska, když mě bolely paty, a po nich člověk usne během dvou minut.“ „Ale jak si mohl ten zločinec myslit, teto Tildo, že věříš, že to jsem já, a nikoli on?“ 56

„Chápeš příliš pomalu, Agatone. Samozřejmě proto, že jsem mu namluvila, že špatně slyším. Řekla jsem: ‚Ano, Agatone, ty mě jistě slyšíš, ale já tebe ne, protože jsem nechala naslouchátko v ložnici. Ale tady máš svou večerní kávu na stolku s květinami. Dobrou noc, Agatone.‘ A pak jsem se postavila ke schodům tady dole a čekala jsem; on za několik minut otevřel opatrně dveře a vzal si šálek, pak jsem čekala ještě několik minut, vystoupila jsem po schodech nahoru a zaklepala jsem na dveře a ozval se vlídný hlas, který mi anglicky říkal: ‚Jen pojď, moje hodná tetičko!‘ Tak jsem vešla dovnitř a tam seděl ten Slud Stogan či jak se jmenuje ten chlapík, co tu byl a prodával ty kresby, vlídně mi pokynul rukou a řekl: ‚Dobrý večer, moje hodná tetičko!‘ a já jsem se ho ptala, jestli vypil kávu, on že ano, a já jsem mu navrhla, aby šel dolů do sklepa, on souhlasil, že mu prý bude velkým potěšením, byl hrozně milý jako každý, než po těch pilulkách usne, tak jsme šli dolů do sklepa a já jsem ho zavedla do té laboratoře, kde vždycky zkoumáš stopy, prohlížíš otisky prstů a studuješ všelijaká vodítka pod mikroskopem, tam jsem ho zavřela a on za minutu už spal.“ Agaton Sax civěl upřeně na tetu. To bylo vskutku neslýchané. Teta Tilda prokázala ostrovtip a rozhodnost, které byly hodny nejvyšší pochvaly. „A pak?“ tázal se. „Sedí tam ještě?“ Teta Tilda potřásla hlavou. „Ne, je pryč.“ „Pryč!?“ zvolal Agaton Sax v nejvyšším úžasu. „Je pryč! Ale jak…?“ „Klid,“ napomínala teta Tilda svého rozrušeného synovce. „Všechno má své vysvětlení. Nazítří v osm hodin ráno, když sazeč Johansson vysazoval článek Dobrá mrkev v Byköpingu, který jsem sama napsala, litery se mu v sázecím stroji pokazily.“ „Pokazily?“ br öp u „Ano, skákaly. Vypadalo to takhle: Do á mrk v B k in . ev y g Sazeč Johansson pochopil, že to zavinil člověk, který sedí na zemi a buší do ní.“ „Buší do země?“ „Ano, nebo do stropu. Někdo bušil do stropu ve sklepní místnosti hned pod sázecím strojem; sazeč Johansson šel tedy do sklepa 57

a naslouchal a pak slyšel, že hluk vychází z laboratoře, a tak se zeptal: ‚Je tam někdo?‘ Na to dostal odpověď, které nerozuměl, a ptal se tedy znovu: ‚Sedí tam někdo a buší do stropu?‘ a pak mu Slog Studan odpověděl anglicky, že ano, a sazeč Johansson si myslil, že to je divné, a tak otevřel dveře do laboratoře a tu Slad Stogun vyklouzl, a sazeč Johansson šel nahoru, posadil se a sázel dál, a pak mu to šlo lépe.“ „Pro všechno na světě!“ zvolal Agaton Sax. „Jeden z nejgeniálnějších zločinců tohoto století! Ale já nechápu… dnešní kresba o schůzce v parku u kašny, kdy ji Stud Slogan vyrobil, on…“ „Klid, to ti také budu vyprávět,“ pokračovala teta Tilda. „Ty jsi byl odjakživa takový netrpělivý, Agatone. Například když ti bylo čtrnáct let, nikdy jsi nedokázal sedět tiše, zatímco jsem ti vyprávěla pohádku o Palečkovi a o tom, jak víly tančily…“ „Prosím tě, teto Tildo, vždyť máme naspěch, my…“ „… ale chtěl jsi pořád ven, jezdit v speciálně zkonstruovaném sportovním autě, které sis sám postavil na dvoře. Tvoje největší chyba je odjakživa, že jsi tak netrpělivý, Agatone. Co jsem to povídala, než jsi mě přerušil? Aha, tak tedy ten Slugg Stodan vyklouzl dnes ráno kolem osmé hodiny a pak jsem ho už neviděla. Sazeč Johansson říkal, že držel v ruce malý cestovní kufřík.“ „Pro všechno na světě!“ zvolal Agaton Sax. „Jak je tohle možné? Vždyť Stud Slogan sám v dnešním poselství dal příkaz Jimovi a Slimovi, aby byli ve dvanáct hodin v parku u kašny – to znamená, že také on, Stud Slogan, si tam hodlá ve dvanáct hodin přijít pro diamant. Teď je za tři minuty dvanáct. Musím ihned pryč, abych…“ „Agatone, kresba pro dnešek je…“ Ale Agaton Sax neslyšel. Stál jako přikován k redakčnímu kukátku a pozoroval scénu, která se teď odehrávala v parku u kašny. Park byl totiž úplně prázdný od chvíle, kdy velká společnost odtáhla ke škole. Teď se za keři rododendronů vynořily dvě tenké postavy. Jejich šedivé čepice se štítky se podivně rýsovaly proti zeleni. Muži vrhali kolem sebe kradmé pohledy. Už z dálky bylo možno poznat, že to jsou oba všemi mastmi mazaní zloději diamantů Jim a Slim.

58

12 Diamant Koh-Mih-Nor Vraťme se teď k slavnosti zakončení školního roku. Protože se všichni domnívali, že tři cizinci jsou Američané, bylo rozhodnuto, že vyslechnou lekci angličtiny. Posadili se vedle tabule a učitel Äppelgren se třem vznešeným hostům uklonil, přitom se však v duchu ptal, jak je možné, že tyhle osoby jsou učenými profesory. Byl však zvyklý, že ani starosta, ani předseda městského zastupitelstva či předseda školské správy ho nezasvěcovali do svých záležitostí, a proto se obrátil k žákům a řekl: „Let us all stand up and greet these very famous men. (Povstaňme všichni a pozdravme tyto velmi proslavené muže.)“ „Thank you very much (Mnohokrát vám děkuji),“ pravil Octopus Scott s těžce vydobytou vlídností. „A teď přeložíme do angličtiny první větu,“ vybídl žáky pan učitel Äppelgren. „Tak tedy: ‚Charlie je velmi zlý chlapec.‘ Bengte – jak se to řekne anglicky?“ „Charlie is a very bad boy.“ „Správně.“ Charlie zbledl a křečovitě svíral opěradlo židle. Octopus Scott natahoval krk, aby se podíval, zdali se něco neděje v parku u kašny, a pihovatý Sandy točil kloboukem mezi kostnatými prsty. Vtom se přihodilo něco, co by se právem dlouho mohlo považovat za jednu z nejpodivuhodnějších událostí v dějinách Byköpingu. Zcela neočekávaně stanul ve dveřích muž. Jeho pohled bloudil těkavě od jednoho z přítomných k druhému, jako by tu hledal oporu. Když ho spatřil pan učitel Äppelgren, jeho ústa se roztáhla v široký úsměv a zvolal (anglicky): „Ne, co to vidím!“ Muž se na něj podíval a vyslovil tuto otázku: „Where am I?“ (Kde to jsem?) Pan učitel Äppelgren se domníval, že slyšel špatně; myslil, že příchozí se žertem zeptal: „Who am I?“ (Kdo jsem?), aby on, pan učitel Äppelgren, měl možnost položit třídě otázku. Pan učitel Äppelgren se tedy bujaře zeptal třídy: 59

„Who is this man?“ (Kdo je tento muž?) A žáci odpověděli jako jedněmi ústy: „This man is Agaton Sax!“ (Tento muž je Agaton Sax!) Tři bandité zírali jako ochromeni na muže ve dveřích. Octopus Scott však nebyl z těch, kdo by hned napoprvé házeli flintu do žita. „Jen klid!“ zasyčel Charliemu a Sandymu, kteří – jak se zdálo – neměli daleko k tomu, aby omdleli a svalili se na podlahu. „Neviděl nás! Ostatně jsme tři.“ Pozorný čtenář už pochopil, že tento cizí muž byl dvojník Agatona Saxe. Pokynul dětem, pak jeho pohled pomalu a pátravě klouzal po stěnách, až padl na tři bandity vzadu u tabule. V tom okamžiku jako by byl strnul, chvíli nato se uklonil krátce a obřadně panu učiteli Äppelgrenovi a řekl: „Thank you, sir. Thank you, children.“ (Děkuji vám, sire. Děkuji vám, děti.) Pak zmizel v chodbě, tam se plácl do čela, oklepal se a nakonec vyšel na dvůr. Potom šel dál Velkou ulicí a konečně stanul před vývěskou Byköpinského kurýra před Petterssonovým obchodem s tabákem. Vtom jako by se mu vyjasnilo v hlavě, neboť se znovu plácl do čela, vešel okamžitě dovnitř a koupil si dnešní číslo novin. Ve třídě se však Octopus Scott zvedl. Nemohl již déle naslouchat této nesmyslné lekci, když ho povinnost volala jinam. Obrátil se k starostovi a k oběma předsedům a řekl jim: „Mohli byste nás na půl hodiny omluvit? Jsme po dlouhé a namáhavé cestě a potřebovali bychom si trochu odpočinout v hotelu, než si půjdeme prohlédnout lázně a vězení.“ „Přirozeně, profesore Toodleworthingtone,“ odpověděli všichni tři městští hodnostáři velmi ochotně, načež se Octopus Scott a jeho společníci s neupřímným úsměvem uklonili panu učiteli Äppelgrenovi a celé třídě a pak tři bandité vyrazili na dvůr. „Tamhle!“ zašeptal Octopus Scott. „Stojí tamhle u rodedendronů!“ Chvátali do parku ke kašně. A skutečně, tam stáli Jim a Slim. „Konečně!“ vyhrkl Octopus Scott. „Máte diamant?“ „Yes, sir, indeed, sir!“ (Ano, sire, jistěže máme, sire!) ubezpečoval Jim a tahal z kapsy malou krabičku. „Šest miliónů osm set tisíc, sire,“ řekl pyšně. „To je hezké, že sám nejvyšší Šéf si pro něj přišel. Dnes ráno bylo v novinách, že 60

máme odevzdat diamant Studu Sloganovi. Byla to snad chyba, sire?“ „Ten zrádce!“ pravil Octopus Scott ostře. „Pokoušel se mě oklamat, ale nezdařilo se to.“ Octopus Scott otevřel malou krabičku. V ní ležel démant, slavný Koh-Mih-Nor, hledaný po celém světě. Chvějícíma se rukama drahokam uchopil, držel jej mezi palcem a ukazováčkem a otáčel jím v slunečním svitu. Drahokam se třpytil nevídaným leskem (tak aspoň Scottovi připadalo). Z jeho nitra se vydral hluboký vzdech blaha. Zdálo se, jako by ani neslyšel Slimův hlas: „A teď je tady odměna. Slíbil jste nám deset procent, to by bylo šest set osmdesát tisíc. Máte je u sebe, sire?“ Octopus Scott sebou trhl. „U sebe? Ty ses zbláznil! Zítra v deset hodin dopoledne se uvidíme na hlavním nádraží ve Stockholmu, vyřídíme zaplacení a dostanete nové příkazy.“ 61

„Ou kej, sire.“ Zdálo se, že se Octopus Scott probouzí ze svého omámení štěstím. Narovnal se a kolem úst se mu usadil rys pevné rozhodnosti. Rozhlédl se kolem sebe. Stud Slogan nikde. Agaton Sax nikde. Šéf banditů si mnul ruce. „To je vynikající!“ řekl. „Agaton Sax vůbec netušil, že si tady démant vyzvedneme. Stud Slogan je pravděpodobně někde nablízku, ale neodvažuje se vystoupit. Akce se zdařila! Ale nesmíme ztrácet čas. K letadlu!“ Řítili se úzkou Pekařskou uličkou. Domnívali se, že je nikdo nevidí. Ale bylo tomu právě naopak. Jeden člověk je viděl, a tím byl Agaton Sax. Sledoval celou tuto scénu velkým redakčním kukátkem. Teď nastala pravá chvíle, aby zasáhl. Ale právě když měl zasáhnout, přihodilo se cosi naprosto neočekávaného. Na rohu Řezbářské ulice a Velké ulice se náhle vynořili tři muži. Jejich obličeje měly cílevědomý výraz a muži zamířili přímo k banditům. Jedním z tří mužů byl policejní inspektor Lispington ze Scotland Yardu, který sem zvlášť přiletěl z Londýna. Agaton Sax oněměl úžasem. Tento zásah policejního inspektora věru neočekával. Avšak také za zády banditů se děly neočekávané věci. Objevil se velký dav lidí, který horlivě pronásledoval pachatele akce s démantem. V čele davu běžela dáma, horlivě mávala deštníkem a přitom divoce křičela: „Moje nákupní taška! Vzal mi nákupní kabelu! Viděla jsem ho na vlastní oči! Byl to ten pihovatý chlapík! Ničema jeden! Chyťte ho!“ „Všechno je ztraceno!“ volal Charlie a Sandy hodil ukradenou nákupní tašku do sklepního okénka. Octopus Scott vrhal kolem sebe divoké pohledy. „Ty pitomče!“ zasyčel Sandymu. „Musíš vzít nákupní tašku za pět padesát, když máme v rukou démant Koh-Mih-Nor!“ Nebyla možnost záchrany. Ulice byla úzká a nedovolovala žádný únikový manévr; domy byly nízké a nijak nevybízely k lezení po fasádě či podobně. Navíc dav lidí v pozadí byl nesmírně rozzloben, protože okradená dáma byla v Byköpingu a v blízkém okolí velmi oblíbena. A konečně to nejdůležitější: banditům rovnou vstříc přicházeli policejní inspektor Lispington s dvěma muži, a zdálo se, že pouhý pohled na ně Charlieho i Sandyho ochromuje. 62

Ale Octopus Scott nebyl z těch, kdo by házel flintu do žita. Učinil poslední pokus, aby unikl spravedlnosti. Skokem se octl v okně v přízemí, pak se vyšvihl do prvního poschodí, šplhal podél zdi a pokoušel se přeskočit na další dům, ale oba policejní strážníci byli hned za ním a za tři minuty jej dostali dolů na ulici, kde si ho policejní inspektor Lispington chladně změřil a řekl: „A démant Koh-Mih-Nor, Mr Octope Scotte?“ „O čem to hovoříte?“ „O démantu, který máte bezpochyby u sebe.“ „Démant Koh-Mih-Nor!“ vyhrkl Octopus Scott posměšně. „Blouzníte, pane!“ „Naprosto ne. Jménem zákona vás zatýkám a okamžitě mi démant vydejte. Všecko, co říkáte, je možno použít ve váš neprospěch, sire.“ V tomto okamžiku se kupředu protlačil starosta spolu se zastupujícím policistou Rundem. Obklopili bandity. „Je to opravdu možné, že profesor Best ukradl nákupní tašku?“ tázal se starosta s krajním zděšením. Teď přispěchal k ostatním Agaton Sax. Policejní inspektor Lispington úlekem couvl a tři bandité strašlivě zbledli. „Co to vidím!“ zvolal Lispington. „Vy už jste zde, Mr Saxi?“ Pak se obličej policejního inspektora rozzářil širokým a vlídným úsměvem, ba dokonce úsměvem vítězoslavným, a Lispington řekl: „Jsem skutečně rád, že vám, Mr Saxi, mohu představit Octopa Scotta a jeho společníky. Právě jsem je dopadl. A dovolte mi také, abych vám oznámil, že jsem polapil bandu, která ukradla neocenitelný démant Koh-Mih-Nor! Octope Scotte,“ pokračoval Lispington hrozivým hlasem, „vydejte mi ihned démant!“ Rozhovor se dál v angličtině. Starosta pozoroval ohromeně tři muže. Protože angličtina nebyla zrovna jeho silnou stránkou, zvolal překvapeně: „Octopus P. Scott? Ale vždyť to je profesor Toodleworthington! On navíc ještě ukradl nákupní brašnu?“ Bledý a němý vyndal Octopus Scott diamant. Z očí mu vyhrkly slzy. Lispington drahokam vzal a podržel jej proti světlu. Zdálo se, jako by odraz světla v tomto malém kameni ozářil celý Byköping. Lispington se narovnal. Tohle byl největší okamžik v celé jeho kariéře. A jak pyšný byl na to, že konečně prokázal svou převahu 63

– v domovském městě Agatona Saxe, tak říkajíc na jeho vlastní půdě! Agaton Sax stál nehybně a mlčky. Jeho ostrý zrak pozoroval všechno. Ani jediný sval v obličeji, žádná změna v jeho pohledu neprozradily, co v tomto okamžiku cítí. Náhle se obrátil k Lispingtonovi a řekl: „Prominete mi na chvíli? Musím dohlédnout na své noviny, půjdou brzy do tisku. Budete vítán v mé redakci asi za hodinu.“ „Děkuji vám, Mr Saxi,“ odvětil Lispington s vybranou zdvořilostí a s elegantní úklonou. Agaton Sax spěchal domů. Vzal si kukátko a honem nahoru na střechu. Odtamtud viděl každou ulici, každý dům, každý malý kout v Byköpingu. Nasadil kukátko k oku. Bylo vidět velké shromáždění lidu s Lispingtonem, starostou, Octopem Scottem a jeho kumpány, a dále zastupujícího policistu Runda. Bylo zřejmé, že kolem detektivů a banditů se shrnulo celé město. Na ostatních ulicích ani človíčka. Všude pusto. Agaton Sax pozorně prohlížel každý čtvereční metr. Tamhle! Přesně tak, jak si myslil. Dva muži, kteří chvatnými kroky opouštěli město, ustavičně se rozhlíželi kolem sebe, ze strachu, zdali je někdo nepronásleduje; snad pátrali po nějakém autě nebo jízdním kole, které by mohli ukrást. Ale v Byköpingu není mnoho aut ani jízdních kol, a ty, co tam stály, byly uzamčeny. Agaton Sax pokývl. Ti dva muži byli Jim a Slim. Netroufali si čekat na vlak. Byli na cestě z města pěšky. Agaton Sax odložil velké redakční kukátko. Pak si zamnul ruce. V příští vteřině byl na cestě ze schodů dolů.

13 K čemu může být užitečná studená krupicová kaše Agaton Sax měl dva motocykly. Vzal si ten s postranním vozíkem. Elegantně na dvoře vytočil, zamířil ven do Příčné ulice a brzy svištěl Törebodskou ulicí. Teď viděl oba bandity. Měli velmi naspěch. Právě prohlíželi jízdní kolo stojící u kterési stodoly, ale ukázalo se, že mu chybí 64

zadní kolo, a tak oba bandité vyšli velmi rychle opět na silnici. Agaton Sax se blížil k banditům značnou rychlostí. Oba se obrátili. Agaton Sax jim vlídně zamával, když jel kolem nich. Zastavil motocykl a vrátil se k nim. Znovu jim pokynul. „Jsou páni snad na cestě do Törebody?“ zeptal se jich velmi vlídně. Potřásli hlavou na znamení, že nerozumí švédsky. Agaton Sax se jich tedy zeptal anglicky, a oni mu vysvětlili, že jdou do Stockholmu. „To je skvělé!“ zvolal Agaton Sax. „Já tam také jedu. Nechcete se svézt?“ Oba bandité, kteří pochopitelně Agatona Saxe nepoznali a sotva kdy o něm slyšeli mluvit, vyměnili chvatný pohled. Protože však ten malý zavalitý domorodec působil takovým neobyčejně vlídným dojmem, ihned s díky přijali, načež se poněkud krátký Jim posadil dozadu za Agatona Saxe a hodně dlouhý Slim se složil do postranního vozíku. Je zapotřebí zdůrazňovat, že Agaton Sax po několika minutách jízdy odbočil na postranní cestu vedoucí zpátky do Byköpingu? Musíme zdůrazňovat, že bandité si toho posléze všimli? „Klid, pánové!“ pravil Agaton Sax. „Musím si jen vyzvednout rezervní karburátor v Petterssonově továrně na náhradní díly k motorům, akc. spol.“ Zvýšil rychlost a vjel osmdesátkou do Velké ulice, zatímco Jim a Slim jej zahrnovali nadávkami. Když zastavil před byköpinským vězením, obrátil se k dlouhému Slimovi, namířil na něj revolver a přikázal: „Tak a teď, Slime, vyndejte ten předmět, co máte v kapse. Pospěšte si! Vy víte, co myslím. Jsem Agaton Sax.“ Vyděšený Slim uposlechl jako hypnotizován. Agaton Sax si zastrčil předmět do kapsy. Pak zavedl oba pány do vězení. Téhož odpoledne ve tři hodiny seděl Agaton Sax ve své redakční místnosti. Někdo zvonil. Dovnitř vstoupil inspektor Lispington. „Musím vám říci, že se nesmírně podobáte svému dvojníkovi, Mr Saxi,“ řekl žertovně, zatímco si sedal a natahoval své dlouhé nohy na podlaze. Agatonu Saxovi se na tváři objevil jeden z jeho mnohovýznamných úsměvů. „A kdo myslíte, že je můj dvojník?“ otázal se. 65

Lispington svraštil čelo. „Jedině ještě tato otázka mi dělá starosti,“ odpověděl. „Chytil jsem zloděje Koh-Mih-Noru – ano, pochopitelně s vaší pomocí,“ dodal se zdvořilým pohybem ruky. „Ale kdo je váš dvojník, to dosud nevím. Máte sám nějakou teorii, Mr Saxi?“ Pozoroval napjatě svého hostitele. Ten se opět usmál. „Přirozeně mám teorii,“ odpověděl Agaton Sax. „Dokonce víc než to. Já vím, kdo to je.“ „Opravdu? A kdo…“ „To se dovíte zítra,“ pravil Agaton Sax přívětivě. „Víte také… kde je?“ zeptal se Lispington opatrně. „Ovšemže ano.“ Agaton Sax pomalu bafal ze své páteční dýmčičky. Jeho velké modré oči pozorovaly dlouhé nohy Lispingtonovy. Vyprávěl mu vybrané úseky o tom, jak přišel bandě na stopu, a oba džentlmeni byli zajedno v názoru, že by se měli co nejdříve pokusit navíc vypátrat poměrně nikoli nebezpečného Studa Slogana, který se octl jistě bez zaměstnání, když jeho šéf a všichni příslušníci bandy byli polapeni. „Zítra tedy budu mít čest předat do vašich rukou svého dvojníka,“ prohlásil Agaton Sax, když se Lispington zvedl k odchodu. „Bydlíte v Algotssonově penziónu pro cestující? Dobře. A dejte pozor na briliant!“ „O tom nemusíte mít pochyb, hahaha!“ zvolal Lispington se značným uspokojením a pak se odporoučel.

Na Byköping se pomalu snášel letní večer. V deset hodin bylo tma. Agaton Sax seděl ve svém redakčním pokoji a psal. Ťukání klapek psacího stroje byl jediný zvuk, který rušil ticho. V jedenáct hodin zavolal Agaton Sax směrem ke zdi: „Teto Tildo, jsi tam?“ „Jsem zde,“ odpověděla zeď. „Teto, prosím tě, přijď sem ihned!“ Teta Tilda se objevila ve dveřích. Utírala si ruce do červeně květované zástěry. „Je dole všechno připraveno?“ zeptal se Agaton Sax. „Ano, Agatone. Kaše je hotová a chladne. Ať si ten hnusný chlap zkusí přijít, jestliže si troufne.“ 66

„Dobře.“ Agaton Sax spokojeně přikývl. Potom znovu zopakoval šest bodů pro polapení zločince. Teta Tilda pokývla hlavou. „Můžeš na mě spoléhat, Agatone,“ řekla tak pevným hlasem, že by se při jeho zvuku mnohý zločinec zachvěl hrůzou. „Výborně. Řekl bych, že tu asi za hodinu bude.“ Teta Tilda šla dolů do obývacího pokoje. Ticho přerušovalo pouze tikání hodin. V Byköpingu zhasínala světla jedno po druhém. Pouze redakční okno Agatona Saxe ustavičně svítilo. Agaton Sax seděl hluboce zabořen do svého zeleného redakčního fotelu. Přemýšlel. V třiadvacet třicet zhasil lampu. Okno bylo otevřeno. Ani vánek nepohnul záclonou. Ani jediný zvuk nepronikl naprostým tichem. Agaton Sax pozoroval okno. V jedné ruce držel revolver, v druhé velkou kapesní svítilnu. Podíval se na své náramkové hodinky, zajištěné proti průstřelu a se svítícími číslicemi. Bylo přesně třiadvacet hodin padesát osm minut. Blížila se hodina půlnoci. Teď se ozval zdola ze dvora velmi slabý zvuk. Agaton Sax ztuhl. Pomalu se zvedl z křesla. Stál naprosto tiše a napjatě naslouchal. Teď se to ozvalo znovu. Znělo to jako slabé zařinčení – či to byla zrnka písku, která skřípěla pod nohama zločince? Ano, byly to kroky. Někdo se kradl nesmírně opatrně přes dvůr a stanul před zadními dveřmi Byköpinského kurýra. Pak se rozhostilo opět ticho. Agaton Sax napínal sluch do krajnosti. Ticho bylo naprosté. Agaton Sax se plížil po místnosti a opatrně scházel dolů po schodech. Když se dostal do poloviny, zastavil se. Teď se onen zvuk tam dole ozval znovu! Zločinec zasadil do zámku paklíč a opatrně jím otočil. Dveře se otevřely. Pak znovu nastalo ticho. Agaton Sax pokračoval dále po schodech dolů. Zastavil se v hale a naslouchal. Vtom bylo ticho přerušeno pekelným hřmotem. Znělo to, jako by malý vodopád prolomil hráz, zatímco jakýsi přitlumený mužský hlas křičel zlobou a hrůzou. Ale toto volání bylo silně přehlušeno hlasem tety Tildy: „Mám ho, Agatone! Mám ho! Ničema je polapen, pospěš si!“ Agaton Sax se přiřítil s rozsvícenou kapesní svítilnou. Viděl to, co očekával: teta Tilda bušila vší silou na velký žlutý kbelík z 67

plastické hmoty. Pod tímto kbelíkem a uvnitř se skrývala hlava muže, jemuž se po šatech řinuly mohutné proudy krupicové kaše. Muž divoce šermoval rukama, aby se vyprostil zpod kbelíku z plastické hmoty, jeho výkřiky byly zpola přidušeny kaší, která nedávno kbelík naplnila – avšak nadarmo. „Výborně, teto Tildo!“ zvolal Agaton Sax. „Chytila jsi jednoho z nejnebezpečnějších zločinců na světě – mého dvojníka!“ Zpod žlutého kbelíku se vydrala zcela nesrozumitelná slova, která se však zdála být pronesena v angličtině. Zatímco Agaton Sax s napřaženým revolverem sledoval vývoj událostí, teta Tilda slavnostně pozvedla kbelík. Objevil se obličej, úplně polepený krupicovou kaší. Muž si zuřivě utíral obličej rukávem, a teď bylo zcela zřetelné, že pláče zlobou a vztekem. Agaton Sax jej chladnokrevně pozoroval. Konečně mohl rozeznat obličej. Agaton Sax vydal slabý výkřik údivu, ba dokonce úžasu. Muž pod nánosem krupičné kaše byl detektivní inspektor Josuah H. Lispington.

14 Dvojí odhalení „Cože? Vy jste tady?“ zvolal Agaton Sax. „Ano, to jsem já,“ odpověděl inspektor Lispington krajně zlobně. „A co můžete vy, Mr Saxi, uvést na svou obhajobu pro toto mírně řečeno nepříjemné uvítání?“ „Co říká ten ničema?“ křičela teta Tilda. „Chce se vymlouvat?“ A zamávala výhružně kbelíkem. „Uklidni se, teto Tildo. Chytili jsme toho nepravého. Tohle je detektivní inspektor Lispington ze Scotland Yardu.“ „Co tu má co dělat uprostřed noci!“ hřímala teta Tilda. „Já nechci, aby mi tu po domě chodili nějací dvojníci.“ „Klid, teto Tildo. Tohle není žádný dvojník. On je úplně jednoduchý,“ řekl Agaton Sax švédsky. Pak přešel do angličtiny a pokračoval: „Promiňte nám, že jsme vás pohostili kaší, inspektore Lispingtone. Čekal jsem však svého dvojníka. Bude tu co nevidět. Chcete ho polapit se mnou?“ 68

Inspektor Lispington se sebe nejprve smyl kaši a pak šel s Agatonem Saxem nahoru do redakční místnosti. Když se jeho rozhořčení uklidnilo – nadto byl přece džentlmen – vysvětlil, proč se připlížil tak potají: měl zcela jednoduše obavy o bezpečnost Agatona Saxe a chtěl být po ruce, kdyby se dvojník vynořil. „Chápu,“ řekl Agaton Sax. „Teď ale chytíme pravého dvojníka. Dávejte dobrý pozor. Nejdříve zhasnu lampu. Tak. (V místnosti se rozhostila tma a Agaton Sax ztišil hlas v takřka bezezvučný šepot.) Teď vás prosím, abyste šel ihned dolů k tetě Tildě. Já zůstanu zde. Vy si pak sednete dole a já nahoře a budeme si spolu příjemně a přirozeně povídat.“ „Příjemně a přirozeně povídat?“ zvolal Lispington šeptem. „Ale vy přece budete sedět tady nahoře a já dole?“ „Správně. Budeme však spolu mluvit zdí. Dole i nahoře jsou mikrofony. Tady, v této místnosti, to bude znít, jako bychom se spolu pěkně bavili dole.“ Agaton Sax dal potom Lispingtonovi podrobné instrukce, o čem budou hovořit. Lispington přisvědčil. Potom se vykradl dolů do přízemí, kdežto Agaton Sax se postavil za závěs k oknu. Malým otvorem v látce mohl vidět po celém pokoji. Jeho plán byl stejně prostý jako geniální. Přitom, jaký byl obratný břichomluvec, dokázal snadno změnit hlas tak, že to znělo, jako by také jeho hlas vycházel z mluvicí roury. Ten, kdo se vplíží do redakční místnosti, ji nalezne prázdnou. Zároveň však tento nezvaný host – bude-li zkoumat mluvicí zeď – bude pokládat za jisté, že oba hlasy, které slyší, vycházejí zdola z obývacího pokoje. Ano, tím se dokonce zcela uklidní a dá si pěkně načas, aby vypátral to, co hledá. Teď se z ticha cosi ozvalo. Všechno probíhalo tak, jak Agaton Sax předvídal. Po požárním žebříku nahoru se plížil nesmírně opatrně jakýsi muž. „Přirozeně,“ pravil Agaton Sax zcela nenuceným a vlídným hlasem. (Toto slovo bylo smluvené znamení pro Lispingtona, že rozhovor může začít.) „Opravdu?“ odpověděl Lispington stejně nenuceně a vlídně. „To by člověk ani nevěřil, není-liž pravda?“ Muž venku na žebříku se zastavil. Naslouchal. „Myslíte skutečně, že Stud Slogan se vrátil do Anglie?“ tázal se Lispington. 69

„Rozhodně!“ odpověděl Agaton Sax. „Odjel předevčírem. To je hloupé, že jsme ho nedostali.“ „Nu, vždyť jsme pochytali celou bandu,“ pravil Lispington. „A briliant mám v ruce!“ Agaton Sax se zasmál. Muž seděl teď v otevřeném okně. Naslouchal rozhovoru. Když viděl, že místnost je prázdná, domníval se, že hlasy přicházejí mluvicí rourou. Teď se přehoupl přes okraj okna a tichými kroky se plížil k psacímu stolu. Trochu si zaclonil kapesní svítilnu rukou a svítil si na stůl, otevřel prostřední zásuvku a podrobil ji velmi důkladné prohlídce. Celou dobu Agaton Sax a Lispington spolu vlídným tónem rozmlouvali. Muž chvílemi zbystřil pozornost a Agatonu Saxovi se dokonce zdálo, že pozoruje, jak klidný se bandita cítí u vědomí, že do pokoje zaléhají pouze hlasy z mluvicí zdi. Teď se Agaton Sax vzchopil k rozhodnému kroku. Žertovně říkal Lispingtonovi, jak jej překvapila jeho obliba krupičné kaše, ale vtom prudce a bleskurychle strhl závěs stranou, pozvedl velký revolver a svou velkou kapesní svítilnu a zvolal: „Ruce vzhůru, Stude Slogane! Prohrál jste hru!“ Stud Slogan – neboť to byl skutečně on – se zděšeně obrátil a díval se oslněn do prudkého světla kapesní svítilny. „Agaton Sax!“ zvolal a nesmírně zbledl. „Osobně! A vy – jeho dvojník! Poprvé, když jste vstoupil do této místnosti, měl jste plnovous. Podruhé, když jsem vás viděl na Sloane Street dvě stě dvacet sedm v Londýně, jste byl maskován jako Agaton Sax. Teď jste hladce oholen. Je to vaše skutečná podoba, nebo jich máte ještě víc?“ „Mnohem víc,“ odpověděl Stud Slogan s mdlým úsměvem. „Ale řekněte mi jednu věc, Mr Saxi, zcela důvěrně: kdo nakreslil obrázek do dnešních novin a zhotovil k tomu kódovou zprávu? Já jsem to nebyl, jak víte.“ „Udělala to, Mr Slogane, moje vlastní teta, miss Tilda Saxová.“ „Tomu rád věřím,“ ušklíbl se Stud Slogan. „Nemám ji rád. To ona mi tenkrát nabídla kávu. Když jsem se pak probudil dole ve vašem sklepě, byl jsem tak omámen jejím jedem, že jsem si ponechal masku Agatona Saxe a dotápal jsem do školy. Když jsem tam viděl Octopa Scotta a jeho kumpány, myslil jsem, že sním. Vyšel jsem zase ven, procitl jsem z omámení, přemaskoval jsem se. Přečetl jsem si padělanou zprávu miss Tildy Saxové, pochopil jsem, 70

že Jim a Slim mají v úmyslu dát Octopu Scottovi falešný diamant, a pak mi svitlo, že vy, Mr Saxi, jste si domyslil totéž a že jste polapil Jima a Slima a vzal jim diamant.“ „Ale řekněte mi, Mr Slogane, kde jste vzal nápad k oněm kódovým zprávám? Bylo to z anglického vydání Kdo je kdo ve světě zločinův, ročník osmnáct set devadesát jedna, není-liž pravda?“ Slogan přisvědčil. „A pak jste nabídl tuto myšlenku jedné z nejnebezpečnějších band na světě, že ano? Dobrá. Bylo mi jasné už v časném stadiu, že není možné, aby vám bylo sto třináct let.“ „Řekněte mi, Mr Saxi,“ pokračoval Stud Slogan bolestně, „jak jste mohl vědět, že se sem dnes v noci vrátím?“ „S radostí, Mr Slogane. Jste nesmírně inteligentní. Proto jste byl plně přesvědčen, že to mně se podařilo zabavit diamant 71

Koh-Mih-Nor. Pochopil jsem, že jste si tím jist. Pak nebylo nic přirozenějšího než předpokládat, že sem přijdete, abyste mi diamant ukradl.“ „Haha!“ zvolal inspektor Lispington, který v témž okamžiku vstoupil do pokoje. „On si myslil, že diamant je tady? Ne, já jej mám.“ A inspektor Lispington hrdě vyňal diamant z kapsičky u vesty. Kámen svítil a třpytil se ve svitu lampy. „Okamžik!“ pravil Agaton Sax a zvedl pravou ruku. „Byl byste, inspektore Lispingtone, tak laskav a dal tady Studa Slogana odvést?“ „Ihned, už jsou tu moji pomocníci,“ pravil inspektor Lispington. Oba strážníci-detektivové vzali Studa Slogana každý z jedné strany; Stud Slogan se zdvořile uklonil oběma svým přemožitelům a byl odveden do byköpinského vězení. A my rozestřeme závoj milosrdenství nad trpkými, ba zlobnými slovy, jimiž častovali Studa Slogana Octopus Scott, Sandy, Slim a ostatní členové bandy. „Ano, tak to bychom tedy měli,“ pravil Lispington a spokojeně si mnul ruce. „Všichni jsou pochytáni, diamant je v bezpečné úschově. Děkuji vám za dobrou spolupráci, Mr Saxi. Velká část cti padá na vaši hlavu, a já jsem přesvědčen, že obdržíte přibližně sto tisíc švédských korun od úřadů a pojišťovacích společností za svou pomoc při nalezení diamantu Koh-Mih-Nor.“ „Okamžik, inspektore Lispingtone,“ řekl Agaton Sax. „Smím si briliant prohlédnout?“ „Přirozeně. Prosím!“ Lispington podal diamant Agatonu Saxovi. Geniální šéfredaktor obrátil diamant několikrát mezi palcem a ukazováčkem. Pak přistoupil k oknu a vyhodil jej na dvůr. „Mr Saxi! Co to děláte! Cožpak jste ztratil rozum? Protestuji!“ „Klid, inspektore Lispingtone. Všechno se vysvětlí.“ „Všechno se vysvětlí?! Co tím myslíte?“ „Že diamant je falešný.“ „Falešný?!“ „Falešný. Řekl bych, že má cenu asi tak pět korun pětasedmdesát örů.“ „Tohle je přece neslýchané! Jak můžete něco takového říci?“ Inspektor Lispington zbledl a ptal se v duchu sám sebe, zdali Agaton Sax náhle nepřišel o rozum. 72

„Tak dobře poslouchejte,“ pravil Agaton Sax pevným hlasem. „Jim a Slim předali tento diamant Octopu P. Scottovi v parku u kašny. Viděl jsem to sám velkým redakčním kukátkem. Ale pochopil jsem ihned, že Jim a Slim předali falešný diamant. Proč by mu byli dávali pravý? Octopus Scott se hned nato octl v pasti. Chytili jste Scotta i jeho kumpány. Vzali jste mu diamant, o kterém jste se – stejně tak jako oni – domnívali, že je pravý. Ale Jim i Slim chvatně opustili město. Ty jsem polapil já. Zde je pravý diamant – ten, který Jim a Slim ukradli ve Stockholmu a který si chtěli nechat pro sebe. Prosím!“ A Agaton Sax vyňal z kapsičky u vesty s malým vítězoslavným gestem pravý diamant Koh-Mih-Nor. Inspektor Lispington seděl jako zasažen bleskem. „Je libo šálek kávy?“ otázal se Agaton Sax vlídně, když vtom vešla do pokoje teta Tilda s podnosem a šálky s kávou. „Rád bych vám nabídl pečené kaštany, ale bohužel žádné doma nemáme. To je moje oblíbené jídlo. Vždycky si je dělám v hotelovém pokoji, když jsem v Londýně.“ A s tím oba pány opustíme. Dodat nutno pouze to, že inspektor Lispington ještě dnes, o mnoho týdnů později, ustavičně hloubá o podivné skutečnosti, že Agaton Sax i jeho dvojník si tak rádi v hotelovém pokoji v Londýně pekou kaštany.

73

AGATON SAX A STAŘÍK S KOZÍ BRADKOU

74

1 Krutá novina Tobě, ó čtenáři, adresuji toto naléhavé varování: 1. Až příště navštívíš Scotland Yard, za každou cenu se vyvaruj vyslovit jméno „sklepní klenba č. III, vchod 2 B“. Neposlechneš-li a nevyvaruješ-li se toho, budeš ruče vyhozen či dokonce uvržen do žaláře. 2. Až se tam setkáš s vrchním detektivním inspektorem jménem Josuah H. Lispington, neptej se ho na jisté okolnosti týkající se velkého tajného seznamu zločinců, registrovaných Scotland Yardem. On by se totiž náramně rozzlobil a možná že by tě pak do toho seznamu také zapsal, což by pro tebe mělo nepříjemné důsledky v budoucnosti. 3. Můžeš-li, vyhni se ve svých rozhovorech s Lispingtonem tomu, abys vyslovil slova „kozí bradka“. Po tom, co jsem vydal tato důležitá varování, je načase, abych vylíčil ony neslýchané události, které se v rychlém sledu přihodily, jedna po druhé, v měsíci srpnu 1961, počínaje středou třiadvacátého onoho měsíce v sedmnáct hodin šestnáct minut. V té době seděl totiž šéfredaktor Agaton Sax u okna redakce Byköpinského kurýra a velkým redakčním kukátkem se vzrůstající zlobou pozoroval motorový strojek na stříhání trávy, jejž bylo zakoupilo město Byköping předchozího léta. Strojek stál na trávníku před trafikou pana Petterssona. „Vypadá to, jako by ozubená kolečka byla sloužila v pralese,“ zavrčel šéfredaktor rozhořčeně. „Musím o tom napsat do novin. Hotový skandál, že obecní strojek na stříhání trávy města Byköpingu je takhle zrezavělý, přitom jak je vysoká daň.“ Otočil se kolem dokola na své otáčivé redakční židli, přičemž Ťapka, jeho nevšedně chytrý hnědý jezevčík, pozvedla pravé obočí. Agaton Sax nasadil papír a s neobyčejnou rychlostí se jal psát na speciálním rychlopsacím stroji, jejž zkonstruoval on sám spolu s inženýrem-vynálezcem Ödmanem. 75

Sotva však začal, pronikl zdí za červeně květovanou záclonou, kterou vlastnoručně malovala teta Tilda, ostrý hlas: „Už je tady zase! Vždyť tu byl taky v pondělí!“ Agaton Sax vzhlédl, neboť nit jeho myšlenek byla přetržena. Jeho jasně modrý pohled se zakalil výrazem nespokojenosti. „Kdopak?“ zavolal směrem ke zdi. „Johanssonovic kluk, samozřejmě! Nikdo jiný tady v pondělí nebyl.“ „Copak chce?“ „Jako obvykle, odevzdat telegram!“ „Pusť ho nahoru!“ „Už je na cestě,“ odpověděla zeď zlostně. (Jistě není nutno zdůrazňovat, že hlas patřil tetě Tildě, která hovořila rourou zdola z kuchyně.) Johanssonovic chlapec vešel do pokoje. Způsobně se uklonil. 76

Agaton Sax vzal telegram, potvrdil příjem a dal chlapci třicet pět örů. „To je pětatřicet örů, sire,“ řekl Johanssonovic chlapec se slabou úklonou. „Nu a?“ „Dostávám vždycky čtyřicet örů, sire, když je to od Scotland Yardu.“ Agaton si prohlížel telegram. „Správně. Ou kej. Tady máš ještě pět örů.“ Chlapec zmizel a Agaton Sax roztrhl telegram. Oči se mu zúžily ve dvě štěrbiny. Byl to nesporně velmi krátký telegram, ale jakoby bleskem poznal Agaton Sax, že toto je jeden z nejdůležitějších telegramů v historii zločinu. Text zněl: „Šéfredaktor Agaton Sax, BYKOPRIMGSPROSTEN? BYKOPRIMG X 2 Pryl Q 6 M 2 karbonit VT 1 000 000 ben GNITPONSIL“ Agaton Sax napřáhl pomalu ruku k přihrádce s knihami a sáhl po Velké kódové knize. Dovedl sice ihned rozluštit tento šifrovaný telegram podle systému Bz 7, chtěl si však ověřit několik detailů, které se mu v tomto důležitém textu zdály poněkud zvláštní. Listoval v kódové knize, pokyvoval si sám pro sebe a potom slovo za slovem překládal do švédštiny šifrovaný text: „Pomozte stop Situace skoro životu nebezpečná stop Velký tajný seznam zločinců Scotland Yardu ukraden stop 270 detektivů a kriminální inspektoři a policejní ministři právě shromážděni ke schůzi u nás v Londýně stop Kdyby se to dověděli stop Jsem zoufalý stop Proboha přileťte letadlem z Bykoprimgu stop Co si počnu stop Na obzoru zřejmě nová neznámá mezinárodní banda stop Netroufáme si o krádeži hovořit stop Šifrovací klíč však dosud neodcizen stop Prosím přijeďte stop Noviny se o věci jistě brzy dovědí stop Jsem úplné ztracen stop Britská vláda se nesmírně zlobí stop Lispington, Scotland Yard“ „Tohle mě udivuje,“ bručel si Agaton Sax a nechal telegram klesnout do klína. Pak si zapálil svou dlouhou středeční dýmku a zahalil pokoj do hustého mraku kouře, zatímco jeho mozek se metodicky propracovával tímto vskutku neočekávaným problé77

mem. Hřálo ho poněkud u srdce, když pomyslil, že vrchní detektivní inspektor Lispington se ve své velké nouzi obrátil na něj, aby jej požádal o pomoc. Vyklepal si dýmku a náhle se zdálo, jako by jeho malé kulaté tělo rostlo. Učinil neslýchaně energický skok, v tom okamžení stál uprostřed pokoje a všichni pachatelé, zločinci a j., kteří by záhyby kouře viděli jeho neuvěřitelně mocný a energický pohled, by s chvěním vzdali hru a složili zbraně. „Šifrovací klíč,“ říkal si polohlasně a učinil několik vzrušených kroků po podlaze. „Šifrovací klíč je jádrem všeho. Kéž by si to Lispington byl uvědomil už dřív a jednal podle toho! To je neslýchané! Proč mě nezavolal už před několika hodinami?“ Agaton Sax vyňal svůj tajný poznámkový blok, rychle do něho načrtl několik krajně významných vodítek a kombinací, a potom jasně a rozkazovačně zavolal směrem ke zdi: „Teto Tildo, prosím, požádej paní Ericssonovou, aby ihned dala do pořádku helikoptéru! Za pětačtyřicet minut poletím do Göteborgu, abych to stihl na Super-jet-clipper do Londýna v devatenáct pětapadesát. S policií na celém světě se to houpe, abys věděla.“

2 Vřelé přijetí Čtyři tryskové motory o třiadvaceti tisících koňských sil Super-jet-clipperu se vznášely s měkkým, téměř hedvábným předením nad mraky, které se nakupily nad Severním mořem. Rychlost poněkud přesahovala osm set kilometrů v hodině, snad to bylo osm set patnáct. Šedesát osm cestujících, z nichž jeden byl Agaton Sax, sedělo pohodlně zakloněno v měkkých křeslech: až na jednoho žádný z nich nevěděl, že ve své blízkosti mají muže, který cestuje s obzvláště tajným posláním. Agaton Sax měl dohodu s Interpolem (mezinárodní policejní organizací), že může kdykoli vystupovat maskován a s falešným pasem – to proto, aby se zabránilo nebezpečné špionáži, tajnému sledování apod. ze strany různých zločineckých band, a proto, aby 78

jej policie nepoznala. V jeho pase byla dnes nalepena fotografie a zapsáno jméno velmi učeného profesora s dlouhým vousem a bílými, dozadu přičesanými vlasy. V této roli seděl také ve svém křesle v letadle. Nesl jméno Antonius Ams, profesor v oboru středověku. Tak to rovněž oznámil telegraficky inspektoru Lispingtonovi. Chvilku dřímal. Náhle však sebou trhl. Někdo se dotkl jeho paže. Byla to letuška, slečna Klinková. V ruce držela malý stříbrný podnos. „Pan profesor Ams?“ „Ano.“ „Telegrafista mě požádal, abych vám předala tento telegram.“ Agaton Sax přetrhl pásku na telegramu. „Antonius Ams paluba Super-jet-Clipper DB 9 PR3 Yz 15 000 000 starých bot GNITPONSIL“ Agaton Sax hbitě přeložil text: „Dva ozbrojení detektivové, Bricks a Brocks, vás očekávají na letišti stop Mají ode mne bližší instrukce stop S neklidem očekávám vaši pomoc stop Britská vláda dnes večer ještě rozhořčenější stop LISPINGTON“ Agaton Sax zastrčil telegram do kapsy u saka. Sám pro sebe pokýval hlavou. Pak vyňal svůj poznámkový blok, načrtl do něho několik závěrů a pak se znovu oddal dřímotě. Ve dvacet dvě hodiny nula nula vystoupil z letadla na letišti v Londýně. Elegantním pohybem nadzvedl svůj žlutý slamáček na pozdrav letušce slečně Klinkové a pak důstojně a roztržitě sestupoval po schodech dolů. Když prošel všemi vrchními i spodními kontrolami, rozhlížel se po obou detektivech. A skutečně! Zde stáli – dva černě odění džentlmeni v podivných staromódních černozelených tvrďáscích, které zřejmě zažily lepší časy, a každý držel v ruce hůl. Bedlivě si příchozího prohlíželi a lehce se uklonili. Vycvičeným policejním okem ihned prohlédli, že tento profesor v oboru středověku je přestrojený Agaton Sax. S předstíranou roztržitostí přistoupil Agaton Sax k oběma mužům a nadzvedl slaměný klobouk. „Mr Bricks?“ „Nikoli, sire.“ 79

„Mr Brocks?“ „Ano, sire.“ „Mr Bricks?“ „Ano, sire.“ „Dobrá.“ „A vy, sire?“ „Já?“ „Ano, sire. Kdo jste?“ „Profesor Antonius Ams.“ „A koho hledáte?“ „Pana Brickse a pana Brockse.“ „Dobrá, sire. A potom?“ „Inspektora Lispingtona.“ „Výborně, sire.“ Dále již nepromluvili ani slova a odcházeli společně k auto80

mobilu – nádhernému policejnímu autu, na jehož kapotě byla žlutě namalována písmena S. Y. „K inspektoru Lispingtonovi,“ řekl řidiči, který zasalutoval a spustil motor. Mr Brocks se posadil dopředu vedle řidiče, zatímco Mr Bricks – který byl zřejmě Brocksovým nadřízeným – dělal na zadním sedadle společníka Agatonu Saxovi. Automobil se v rychlých zatáčkách vymotal z letiště. Jeho světlomety vysílaly do noci dva mohutné proudy světla a ozařovaly tmu před nimi. Mr Bricks byl statný muž v hnědě kostkovaném obleku, s trochu vyboulenýma očima a podivně nakrátko přistřiženými vlasy. Z pravé kapsičky u vesty mu visel na krátkém řetízku policejní odznak. Auto svištělo velkou rychlostí londýnskými ulicemi. Agaton Sax se v duchu ptal, kolik toho asi tihle dva policisté vědí o senzační aféře, které se on teď má ujmout. Rozhodl se, že se pokusí věc vyzkoumat. „Kde se bude konat velký mezinárodní policejní kongres?“ zeptal se Brickse. „U nás na Scotland Yardu, sire.“ „Není to tedy žádná tajnost?“ „Ne, sire. Každý den se o tom píše v novinách, sire.“ „Rozumím. Došlo tu k nějakým závažným rozhodnutím?“ „Ano, sire. Bylo rozhodnuto, že nadále se v pátracích spisech bude používat papírů stejného formátu. Ve všech zemích.“ „Dobře.“ Rozhostilo se mlčení. Auto svištělo temnými ulicemi severozápadní části Londýna. Agaton Sax vyhlédl okénkem ven. „Už jste někdy navštívil inspektora Lispingtona?“ zeptal se Brickse. „Ano. Budeme už brzy na místě, sire. Inspektor Lispington bude mít velkou radost, až přijedete, na to bych tak říkajíc vzal jed, sire.“ O dvě minuty později řidič zabrzdil. Vyskočil a úslužně otevřel dvířka a všichni tři páni si protáhli nohy. Stranou stála vila a všechna její okna byla osvětlená. Budovu o osmi rozích obklopoval velký park s košatými duby, území bylo ohraničeno hustým živým plotem z rododendronů, v nichž tu a tam byl vystřižen kulatý nebo oválný otvor – snad proto, aby bylo vidět na ulici. Tři muži vyšli rychle po kamenných schodech a Bricks zatahal 81

za starou zlatou šňůru s třásněmi, přičemž se rozezněl zvonec v hale a vydal několik tónů, které připomínaly starou známku píseň Domove, drahý domove. Přišel velmi vysoký, starší lokaj, který z nějakého důvodu třímal v ruce sto let starou pušku, a otevřel těžká dubová vrata. „Dobrý večer, Benjamine. Inspektor Lispington nás očekává,“ pravil Mr Bricks. Bez jediného slova lokaj Benjamin nejdříve odložil pušku, pak sám ustoupil stranou, pustil pány dovnitř a zamkl dveře na zámek, přičemž staré rytířské brnění vzalo převahu a s mohutným řinčením se převrátilo na Brockse, jenž ve zmatku nadzvedl svůj tvrďáček. Bricks jej změřil pohledem, který nelze nazvat vlídným, a pak pokynul Agatonu Saxovi. „Vzhůru po velkých schodech, sire.“ „Nebylo by lepší, kdybyste nám ukazoval cestu?“ pravil Agaton Sax. „Ovšem, sire,“ souhlasil Mr Bricks a vystupoval rychlými kroky po širokých schodech, které vedly k výstupku s třemi důkladnými dveřmi: ty však byly všechny zavřeny. „Jsou to prostřední dveře,“ poznamenal Mr Bricks a zabušil na ně. Nedočkal se odpovědi. Tři muži na sebe pohlédli. „Inspektor Lispington je někdy trochu zamyšlený, jak víte, pane profesore,“ řekl Mr Bricks a znovu zabušil. Když se nedočkal odpovědi, otevřel dveře sám. Vešel dovnitř první, za ním Agaton Sax a naposledy Mr Brocks. Události pak následovaly rychle za sebou. Mr Brocks za nimi zabouchl dveře, Agaton Sax cítil, jak se mu pár šlachovitých rukou – byly to bezpochyby Brocksovy ruce – ovinul kolem pasu, zatímco Mr Bricks se k němu bleskurychle obrátil a namířil mu na prsa revolver. „Ha, ha, Agatone Saxi! Jste lapen!“ zvolal se zlomyslnou vítězoslávou v hlase. S jedinečnou rychlostí a silou pohnul však Agaton Sax své krátké zavalité tělo k nesmírně náročnému hmatu džiu-džitsu, kterému se říká nokamuru a jehož efektem je, že protivník opíše nad ramenem zápasníkovým krásný oblouk v podobě půlměsíce. Tak učinil rovněž Mr Brocks. Přitom však bohužel obě nohavice tohoto nepravého Mr Brockse uvázly v mohutné sloní čelisti, která byla při82

pevněna do zdi vysoko nad dveřmi, a důsledkem tohoto nečekaného uváznutí naneštěstí bylo, že nepravý Mr Brocks jako velké hodinové kyvadlo narazil na nepravého Mr Brickse, který opět vrazil do Agatona Saxe, a ten na okamžik ztratil rovnováhu a uklouzl na čerstvě naleštěné parketové podlaze. Toto všechno se událo závratnou rychlostí, snad během několika vteřin. Bezpochyby by Agaton Sax byl dokázal zvládnout tuto neobvyklou a obzvláště nebezpečnou situaci, kdyby z kapsy nepravého, hlavou dolů visícího Mr Brockse nebyl vypadl revolver, jejž se majiteli pravou rukou podařilo sebrat a namířit jej na Agatona Saxe, zatímco Mr Bricks znovu získal rovnováhu a rovněž namířil revolver Agatonu Saxovi doprostřed prsou. „All right, pánové, zvítězili jste,“ pravil Agaton Sax důstojně. „Můžete sundat pana Brockse, pane Bricksi. Ostatně vy vůbec nejste Mr Bricks. Jste Sycamore Flint, proslulý padělatel bankovek.“ Nepravý Mr Bricks civěl beze slova na Agatona Saxe. Nakonec ze sebe vypravil: „Jak to víte?“ „Poznal jsem to v témž okamžiku, kdy jsem uviděl vašeho ježka na hlavě. Ale bylo to ve chvíli, kdy jsem vás bohužel nemohl odhalit. Velice by mě překvapovalo, kdyby váš přítel, co visí ve vzduchu, nebyl Belisarius Mock. Můžete děkovat svému osudu, pane Mocku, že vážíte pouhých třiapadesát či čtyřiapadesát kilo,“ dodal Agaton Sax s ledově chladným úsměškem. „Sundej mě!“ sípěl Belisarius Mock. „Mlč!“ okřikl jej Sycamore Flint. „Sundám tě, až se mi bude chtít.“ „Ale já tady přece takhle nemohu viset, až přijde Šéf!“ „Proč by ne – vždyť ho neznáš! A on nezná tebe!“ „Tebe přece taky ne!“ sípěl Belisarius Mock a na hlase mu byla znát napůl potlačená zlost. „Ne, ale však on mě pozná!“ syčel Sycamore Flint a mával revolverem proti Agatonu Saxovi. Ten naslouchal zbystřeným sluchem této velmi zajímavé hádce. „Tohle přece nemůžeš starému kamarádovi udělat,“ sténal Belisarius Mock. „Udám tě policii!“ „Mlč, ty slabochu a budižkničemu! Já tě sundám, ale nejdřív musím Agatonu Saxovi svázat vzadu ruce, to je mnohem důle83

žitější. Čelem vzad!“ křikl na Agatona Saxe. „Složte ruce na zádech!“ Agaton Sax uposlechl. Sycamore Flint přistrčil svému vězni na záda revolver a pravou rukou otočil kolem jeho zápěstí kus provazu. „Tak, a teď se můžete obrátit!“ Agaton Sax se obrátil a díval se pronikavým pohledem na Sycamora Flinta. Tomu začalo nervózně cukat pravé oko. Mozek Agatona Saxe pracoval pod vysokým tlakem. Tohle byla velmi nebezpečná situace, ano, jedna z nejnebezpečnějších. V takových okamžicích je však nutno udržet si chladnou hlavu a nebát se rychlých a smělých rozhodnutí. A právě teď jako by v hlavě Agatona Saxe něco cvaklo. Jeho obočí se zdánlivě zúžilo ve dvě čárky, jeho brada získala onen výraz nezdolné vůle, která vždycky vede k vítězství, a kdo by jej důkladně pozoroval, musel by shledat, že jeho postava jako by vysoko přerůstala hlavu Flintovu. (S hlavou Belisaria Mocka nelze – s ohledem na její převrácenou polohu – činit nějaká srovnání.) „Sundej mě!“ zasyčel Belisarius Mock a učinil marný pokus mrštit tělem ke klice u dveří, kterou chtěl uchopit do pravé ruky. „Mlč, já přemýšlím!“ křikl na něj Sycamore Flint a drbal se ve svých nakrátko přistřižených vlasech. „Jak tě dostanu dolů?“ „Jak?!“ křičel Belisarius Mock, celý modrý zlobou a únavou. „S u n d e j m ě ! “ „Ale já nemohu pustit z ruky revolver,“ namítal Sycamore Flint. „Zavolej Benjamina!“ „To máš pravdu!“ souhlasil Sycamore Flint ulehčeně, neboť v jádru to nebyl špatný člověk, a šel ke dveřím. Pak zavolal směrem dolů se schodů. Napjatě poslouchal. Agaton Sax na něj zíral nehnutě. V místnosti vládlo naprosté ticho. Náhle sebou Sycamore Flint trhl a obrátil se k Belisariu Mockovi. „Slyšíš?“ „Ne.“ „Buď zticha!“ „A co má být?“ „Copak nic neslyšíš?“ „Co mám slyšet?“ „To právě nevím.“ 84

„Nic neslyším.“ „Nehýbej se!“ Teď to slyšeli oba. Jasný a zřetelný tikavý zvuk – tik, tik, tik, tik, tik – znělo to jako hodiny, které jsou posedlé velkým neklidem a pokoušejí se přivést samy sebe do taktu. Zvuk přicházel od pohovky – zpod pohovky, která stála několik metrů za zády Agatona Saxe. „Co je to? Jsem z toho nervózní!“ volal Belisarius Mock a pokoušel se prohnout v půloblouku dozadu, aby lépe viděl. Sycamore Flint naslouchal stejně napjatě. Obrátil se pomalu na Agatona Saxe a zdálo se, jako by se pokoušel jej provrtat pohledem, avšak bez úspěchu. „Co je to?“ ptal se drsně. „Odpověz, ty ničemný malý tlusťochu, ty bazilišku jeden prolhaná!“ Agaton Sax však opravdu nesmírně zbledl. Jeho dlouhý bílý vous visel bezradně na jedné straně dolů. Stál bez hnutí, jako by se bylo stalo něco strašného. „Co je to?“ zvolal Sycamore Flint a přistoupil o krok blíž k Agatonu Saxovi. „Odpověz, ty lstivý zrádče!“ Agaton Sax na něj zíral nehybným pohledem. Pak řekl chvějícím, se hlasem: „To je asi stroj.“ „Jaký stroj?“ zeptal se Sycamore Flint a v obličeji zbělel skoro jako křída. „Ano, jaký stroj?“ supěl Belisarius Mock. „Můj stroj,“ odpověděl Agaton Sax strnule. „Můj malý stroj.“ „Jaký malý stroj?“ ptal se Sycamore Flint, teď skoro bezezvučně a ustoupil o několik kroků zpět. Agaton Sax se na něj upřeně zadíval. I jeho pohled zračil hrůzu. Tik-tik-tik-tik-tik-tik. „Můj malý pekelný stroj,“ odpověděl Agaton Sax.

85

3 Dvanáct minut nabitých událostmi „Pomoc!“ volal Belisarius Mock a začal sebou mohutně kývat jako kyvadlo. „Pomoc, on má pekelný stroj!“ „Mlč, ty zbabělý ničemo!“ koktal Sycamore Flint, ustoupil opět o dva kroky a zuby mu při tom cvakaly. Jak couvl, kývající se Belisarius Mock jej mocně udeřil do zad. „Au, nešťouchej do mě, ty nemotoro!“ supěl Sycamore Flint. „Jaký je to pekelný stroj?“ dostal ze sebe s krajní námahou. „Rychle, zneškodni jej!“ „Vypadl mi z kapsy, jak jste se na mě vrhli,“ řekl Agaton Sax. „Pádem na podlahu se uvedl v chod.“ „Sundej mě! Rychle!“ „Mlč!“ „Bude tikat tři minuty, pak nastane – konec,“ pravil Agaton Sax tiše. „Rychle, zneškodněte jej, vy zrádče!“ zasyčel Sycamore Flint. „Já nemohu.“ „Jak to, že nemůžete?“ „Vždyť jsem spoutaný.“ „Tady, sem, tam, ne, rychle, kde je nůž?“ křičel Sycamore Flint a začal horečně hledat v kapsách Belisaria Mocka. „Tady, rychle, pojďte sem, dejte pozor, ukažte ruce, au, ne, to je přece – vždyť to je moje ruka, počkejte, honem, už řežu!“ Mocně se chvějícíma rukama přeřízl provaz. Agaton Sax stál nehybně a stroj nemilosrdně tikal dál pod pohovkou. Když provaz povolil a ruce Agatona Saxe se uvolnily, vrhl se Sycamore Flint pozpátku ke dveřím, vycouval s udivující rychlostí z místnosti, zabouchl za sebou dveře a potom pádil dolů po schodech, aby se dostal do bezpečí. „Zrádče, ty mě opouštíš?“ sténal Belisarius Mock, který právě opisoval nad podlahou kruhovitý pohyb směrem od východu k západu. Agaton Sax se vrhl pod pohovku a napřáhl paži. Chvíli hmatal rukou a vteřinu nato byl zpátky u Belisaria Mocka, který se obrátil a začal se točit od západu k východu. Rychlým a navyklým po86

hybem mu Agaton Sax vyrval revolver z jeho bezmocné ruky. Pak se sklonil na kolena a hovořil tiše Belisariu Mockovi přímo do obličeje: „Teď dobře poslouchejte, Mr Mocku. Stroj vybuchne teprve za dvanáct minut. Před chvílí jsem nemluvil pravdu. Takže tady klidně můžete zůstat viset. Ale netroufnete si ani hlesnout, rozuměl jste? Ať udělám cokoli, ani muk, protože jinak to s vámi moc špatně dopadne!“ Ochromen hrůzou Belisarius Mock pokývl hlavou v obrácené poloze. Agaton Sax pak přistoupil ke dveřím a pootevřel je. Venku bylo všude ticho, ozýval se pouze slabý, podivný zvuk, který asi vydávaly drkotající zuby Sycamora Flinta. K mnoha pozoruhodným vlastnostem šéfredaktora Byköpinského kurýra patřilo i to, že skvěle dovedl napodobovat hlasy. Teď zavolal dolů se schodů hlasem, tak podobným hlasu Belisaria Mocka, že by to zmátlo i Mockovu matku: „Přijď nahoru, Sycamore! Dostal jsem se dolů sám. Pekelný stroj je zneškodněn a já mám toho malého tlusťocha pod bezpečnou kontrolou!“ „Dobře! Výborně!“ bylo slyšet hlas Sycamora Flinta. „Hned jdu!“ Na schodech se ozvaly těžké kroky. Agaton Sax zaujal postavení za dveřmi. Belisarius Mock zíral tiše a ustrašeně na muže, který před chvílí volal jeho hlasem. Agaton Sax měl všechny svaly napjaty. Teď stanul Sycamore těsně u dveří. Těžce oddychoval a supěl. „Jsi tam, Belisarie?“ „Ano! Pojď dovnitř, všechno je ou kej,“ odpověděl Agaton Sax vypůjčeným hlasem. Otevřely se dveře, pomaloučku polehoučku, a objevila se pravá ruka Sycamora Flinta s pozdviženým revolverem. „Au!“ vykřikl, když mu Agaton Sax speciálním hmatem, tvrdým jako železo, bleskurychle vyrval revolver z ruky a vtáhl ho do místnosti takovou mohutnou silou, že Sycamore Flint div neupadl na čerstvě naleštěné podlaze. Se supěním a ustrašeným pohledem civěl potom Flint do ústí dvou revolverů. „Prohrál jste, Sycamore Flintě!“ pravil Agaton Sax klidným a pevným hlasem a zavřel za sebou dveře. „Tak. Máte se ještě hodně co učit, vy jeden břídile,“ dodal pohrdlivě. 87

„Pekelný stroj,“ ozval se Sycamore Flint chvějícím hlasem. „Je…?“ „Klid. Mám jej tady. Nemohu jej však zastavit,“ odpověděl Agaton Sax. „Vy… jej… nemůžete… zastavit…?“ „Ne. Věc musí mít svůj průběh.“ „Svůj… průběh… ? Ale pak…?“ „Ano, ovšem.“ „Ale… potom…?“ „Zbývá nám od nynějšího okamžiku ještě deset minut. Dvě minuty bude trvat, než vás spoutám, minutu, než sejmu Belisaria Mocka, za dvě minuty spoutám i jeho, další dvě minuty budu spoutávat Benjamina, tři minuty potrvá, než vás všechny zamknu. Ihned zavolejte Benjamina – ale tu dvouhlavňovou bouchačku ať laskavě nechá dole! Místo ní ať s sebou přinese dva metry provazu.“ Flint uposlechl jako náměsíčný. Mlčenlivý Benjamin vyšel nahoru, zbledl a ihned se podřídil. Spojenými silami sundali Belisaria Mocka, který si s temným žuchnutím sedl na zem a stíral si s čela studený pot. Agaton Sax se posadil na židli. Vedle sebe na stole měl malou krabičku, ne větší než krabička od zápalek. Tři muži, popelavě šedí v tváři, se s chvěním postavili čelem k Agatonu Saxovi. Ten si je volal jednoho po druhém a spoutával jim ruce za zády. „Výborně!“ bručel si mezi zuby. „Buďte klidní, vážení pánové, nic zlého se vám nestane. Jste připraveni? Dobrá! Teď půjdeme společně do sklepa!“ Agaton Sax sebral krabičku, která opět zřetelně tikala, a hlouček se dal na pochod dolů po schodech. Ve sklepě bylo množství malých místností, všechny opatřeny zámkem. „Prosím, račte tudy,“ vybídl Agaton Sax Belisaria Mocka zdvořile a pokynul mu do malé temné díry, kterou pak za ním pečlivě uzamkl. Potom přišla řada na Benjamina. „Tak co, Sycamore Flinte,“ obrátil se Agaton Sax drsně na třetího, „máte se tady zanedlouho sejít s nějakým pánem, že?“ Sycamore Flint pokývl. Ztěžka polkl. „Kdypak?“ „O půlnoci.“ „Kdo je ten muž?“ 88

„Nevím. Přísahám!“ „Rozmyslete si, co říkáte,“ pravil Agaton Sax a otáčel malou krabičkou mezi palcem a ukazováčkem. „Nu tak?“ „Nevím! Přísahám!“ sténal Sycamore Flint. „Rozumím,“ pokračoval Agaton Sax naprosto neoblomně. „Tak tedy nevíte. Zato ale jistě víte, proč se s ním máte setkat?“ „Ano, ano. Mám od něho něco dostat.“ „Něco dostat? A co?“ „Nevím. Přísahám!“ „A kdo, smím-li se tázat, má potom dostat tu věc, o které nevíte, co to je?“ „Nevím. Přísahám!“ „Zná vás ten cizí muž?“ „Ne, dostal jsem jen příkaz od Šéfa, abych tu byl a od toho chlapíka něco převzal, že mi potom řekne, komu to mám dál odevzdat. Přísahám!“ 89

„Dobrá. A kdo je to, ten Šéf?“ „Nevím.“ „Vy nevíte?“ „Přísahám! Je to tajné.“ „Tajné? Ale vy jste přece od Šéfa dostal rozkaz?“ „Ano, to bylo ale prostřednictvím tajného telefonického rozhovoru.“ „Kdo byl na druhém konci drátu?“ „Šéf.“ „A vy ho neznáte ani po hlase?“ „Ne. Je tajný. Přísahám!“ „Dobrá! Nezapomeňte na stroj!“ Agaton Sax se na něj pronikavě zadíval. Ubohý viník se chvěl po celém těle. Mluví pravdu, myslil si Agaton Sax. Teď jsem ho změkčil tak, že je z něho úplný rosol. Nahlas pak řekl: „Ještě jednu věc, Mr Flinte. Jak jste vy a Belisarius Mock mohli vystupovat jako detektivové Bricks a Brocks?“ „Dostali jsme rozkaz, abychom je přepadli. To jsme také udělali. Jsou zavřeni na Sloane Street číslo sto devatenáct, první poschodí přes dvůr. Jsou živi a zdrávi.“ „Jak jste věděli, že budu přestrojen za profesora Amse?“ „Říkal to Šéf do telefonu.“ „A co jste se mnou měli udělat?“ „Dopravit vás k Šéfovi.“ „Kam?“ „To měl vyřídit ten chlapík, co sem přijde ve dvanáct hodin v noci.“ „A heslo?“ „Měl jsem říci: Která stanice?“ „A on?“ „Příští stanice Braxington!“ „A vaše tajné jméno?“ „S. F. sedmnáct.“ „A jeho?“ „D. G. dvanáct.“ „Můžete mi říci ještě něco víc?“ „Ne. Přísahám!“ „Dobrá! Jsme hotovi, Sycamore Flinte. Buďte tak laskav a vstupte dovnitř!“ 90

Agaton Sax zamkl dveře za posledním z vězňů. Podíval se na hodinky. Byly přesně dvacet tři hodiny nula nula. Otáčel krabičkou mezi prsty. „Vážení pánové,“ řekl nahlas. „Pekelný stroj je teď až na další zneškodněn. Nevybuchne. Ale varuji vás. Ozve-li se v příštích hodinách sebemenší hluk, víte všichni, co se stane!“ Několika elegantními pohyby se sebe Agaton Sax střásl prach, upravil si nepravý vous a paruku a potom kráčel důstojně po schodech nahoru. Když přišel do haly, zamířil ke koši na odpadky. Nedbalým pohybem hodil krabičku do koše. Krabička byla prázdná. Celou dobu byla prázdná. Neobsahovala žádný pekelný stroj a také jej neobsahovala nikdy předtím. Osudné tikání celou dobu vyluzoval nesmírně obratně sám Agaton Sax, který – jak se snad někdo z vás ještě pamatuje – je mistrem v obtížném a obdivuhodném umění břichomluvectví a břichotikání.

4 Nebezpečný cizí muž Když tři rušiví bandité a malá krabička byli umlčeni, v domě se rozhostilo noční ticho. Kdo je majitelem této vily? Že tu nebydlí inspektor Lispington, to je jasné. Nikoli, vila pochopitelně náleží některému světla se štítícímu individuu, které má prsty v podnicích velké zločinecké bandy. Agaton Sax se posadil ke stolu do místnosti v těsném sousedství haly. Důkladně si zopakoval v duchu všechno, co se přihodilo během posledních hodin. A čím víc přemýšlel, tím jasnější mu bylo, že za vším stojí kromobyčejně mazaný zločinec ve velkém, mistr podsvětí, hlavní mozek obzvláště nebezpečných rozměrů. Neboť této osobě – ať už je to kdokoli – se podařilo zjistit: 1. Že Agaton Sax byl povolán do Scotland Yardu. 2. Že bude vystupovat jako profesor Antonius Ams. 3. Že mu mají přijít naproti praví pánové Bricks a Brocks. 91

Agaton Sax se trhnutím zvedl, přistoupil k telefonu a vytočil číslo Scotland Yardu. „Prosím velitele, který má právě službu!“ Čekal netrpělivě. Pak se ozval hlas: „Detektivní velitel ve službě, Scotland Yard.“ „Dobrý večer. Dávejte pozor, co vám řeknu.“ „Poslouchám. Kdo jste?“ „To se dovíte později. Poslouchejte dobře: vaši detektivové Bricks a Brocks jsou uvězněni na Sloane Street sto devatenáct, první poschodí přes dvůr. Ihned je osvoboďte. To je všechno pro dnes večer. Další příkazy později.“ „Haló! Počkejte! Zůstaňte u telefonu! Kdo jste?“ „Dobrou noc.“ Agaton Sax zavěsil sluchátko. Vyšel na ulici, vyjel s autem a zaparkoval je na zadní straně vily. Když se vrátil dovnitř, zhasl všechna světla mimo jedno. Pak přemýšlel dále o problému. Banda, které se právě nezdařilo jej polapit, je pochopitelně táž, která ukradla tajnou kartotéku Scotland Yardu. Je zřejmé, že vůdce této bandy pracuje nadmíru obratně. Jeho spolupracovníci své šéfy neznají. A tito šéfové zase neznají vrchního Šéfa. Ostatně možná že vůbec nikdo žádného nezná, s výjimkou pánů Sycamora Flinta, Belisaria Mocka a lokaje Benjamina, kteří se zřejmě vzájemně znají. Pomocí tohoto prohnaného systému dokáže Šéf pracovat tak říkajíc neviditelně, v tajnosti, pod pokličkou, a je tím více obáván u svých podřízených, kteří se chvějí před pouhým jeho jménem. Venku vládla úplná tma. Ještě před několika minutami bylo vidět bledý paprsek měsíce. Ten teď zmizel. Mohutné koruny dubů se mírně pohybovaly větrem, velké sukovité větve se napřahovaly k oknu jako hrozící temné paže. Z dálky se ozývalo ponuré, osudové houkání sovy. Agaton Sax pohlédl na své náramkové hodinky, zabezpečené proti průstřelu. Bylo přesně dvacet tři čtyřicet pět. Natáhl se a zapálil si svou středeční dýmku, toho dne poslední. Venku za oknem se ozval jakýsi zvuk. Agaton Sax pomalu obrátil tím směrem pohled a jeho rysy získaly poněkud napjatý výraz. Neprokmitl mezi větvemi obličej? Agaton Sax se zvedl, přistoupil pomalu ke zdi, šel podél ní až k oknu a vyhlédl za záclonami ven. Teď bylo slyšet slabý opako92

vaný zvuk, jako kdyby někdo neznámý tam venku v temnotě tiše klepal na okenní tabulku. Napínal zrak do krajnosti. Nakonec se mu míhalo listí před očima, jako by tisíce prstů šmátralo po okně a chtělo je otevřít. „Hlouposti,“ zabručel Agaton Sax a narovnal se. „To jsou jen větve.“ Byla to jen chvilková slabost. Teď byl opět sám sebou, rozvážně klidný, hotov pustit se v boj s kýmkoli. Zabafal z dýmky a do svého poznámkového bloku si zapsal ostrovtipnou úvahu. Sotva zaklapl zápisník, ozval se z ulice zvuk. Teď již nebylo pochyb. K vile přijelo auto, zastavilo, jeho světlomety náhle ozářily sukovitý, sedm set let starý kmen dubu před okny. Agaton Sax seděl na místě klidný, avšak s neuvěřitelnou bdělostí v pohledu. Motor zastavil, světlomety zhasly. Nastalo ticho – ale jen na kratičký okamžik. Pak zaskřípěl písek pod nohama zcela neznámého muže, který se opatrně blížil k velkému vchodu. Agaton Sax se ani nepohnul. Čekal. Muž vystupoval po schodech. Teď trhl starou žlutou šňůrou od zvonce. Zvoneček opět zacinkal křehkým hláskem Domove, ó drahý domove. Když poslední tón odumřel v tichu, Agaton Sax se zvedl. Pevnými kroky přistoupil ke dveřím. Oba muži stáli tři vteřiny mlčky proti sobě ve dveřích. Pak pronesl Agaton Sax tichým sytým hlasem: „Která stanice?“ „Příští stanice Braxington.“ „Vaše jméno?“ „D. G. dvanáct. A vaše?“ „S. F. sedmnáct. Můžete vstoupit.“ Agaton Sax otevřel dveře. Před ním stál hubený muž v modrém trenčkotu, v šedozeleně kostkované čepici se štítkem a s vyhaslým oharkem cigarety v pravém ústním koutku. Muž slabě pokývl hlavou, že to vypadalo skoro jako by se uklonil, a potom přiblížil ruku ke štítku. Nato vstoupil, střásl se sebe několik kapek rosy, které mu uvázly na čepici, upřel svůj vodově modrý pohled na Agatona Saxe a řekl poněkud omluvným tónem: „Šílená kde dálka to je leží tahle stranou vila, půl směrem hodiny jel jiným jsem. Mi prominete šéfe doufám, minuty zpozdil jsem o se dvě.“ Agaton Sax se v duchu zděsil nad těmito záhadnými slovy. 93

Neznámý je však vysypal ze sebe tak přirozeným tónem, že Agatona Saxe na okamžik napadlo, zdali snad náhle nezačal slyšet pozpátku nebo zdali tenhle cizí muž není pomatený. Ale Agaton Sax se dokonale vyzná v těžkém umění, jež slove sebeovládání. Je neobyčejně obratný znalec řečí – mimo jiné umí i latinsky – a tak si velmi rychle přeložil návštěvníkovu hatmatilku a pochopil, že muž chtěl říci: „To je šílená dálka, jak tahle vila leží stranou, půl hodiny jsem jel jiným směrem. Doufám, že mi prominete, šéfe, že jsem se o dvě minuty opozdil.“ Agaton Sax odpověděl, jako by to byla nejpřirozenější věc na světě: „Být to nechte, okolků vstupte bez, můžeme ať hovořit.“ „Šéfe, díky! Si protože nesundám musím kabát hned spěchat dále zase.“ „Docela chápu to.“ V Agatonu Saxovi znovu hrklo, když jej muž nazval šéfem. Ihned se však vpravil do situace a pokračoval: „Tajné máte sdělení s sebou?“ „Šéfe, bychom mluvit obyčejně mohli?“ „Prosím.“ „Díky, šéfe. S touhle zamotanou řečí mám vždycky potíže, když mluvím s šéfy, ale když si to nejvyšší Šéf přeje…“ Hrabal hluboko ve svém modrém trenčkotu a nakonec vylovil šedožlutou obálku. Agaton Sax se rozhodl, že si muže vyzkouší. Podíval se na něj velmi zkoumavě a řekl: „Vyřídili Sycamore jestli Flint s profesorem a Belisarius záležitost Amsem přiletěl Mock večer Antoniem víte co dnes letadlem?“ Muž na něj upřel svůj vodově modrý pohled. Pak vyňal cigaretu z ústního koutku a řekl skoro zarmouceně: „Pořád řečí mluvit zamotanou musíte? O jakém Basalariovi a Antimoniovi Sickimorovi to mluvíte, šéfe? Promiňte, ale jednomu to tak dobře nemyslí.“ „Dobrá, D. G. dvanáct. Dejte mi dopis.“ Vzal šedožlutou obálku a otevřel ji. Rychle si přečetl obsah a pak zabručel: „Výborně! Kam jedete teď, D. G. dvanáct?“ „K své rozkládací posteli.“ „Dobrá. Ale nejdříve vám něco ukáži.“ „Vy mi něco ukážete, šéfe?“ 94

„Ano. Pojďte za mnou.“ Šel napřed do sklepa a dával D. G. znamení, aby se za ním plížil pokud možno opatrně na špičkách. Když došli k dveřím, za nimiž byl zavřen Belisarius Mock, řekl Agaton Sax: „Belisarie Mocku! Slyšíte mě?“ „Ano, sire.“ „Tak dobře poslouchejte. Jděte tak daleko v místnosti, jak můžete.“ „Ano, sire. Už jdu, sire. Dál nemohu, sire. Narážím čelem o zeď, sire. Mám se přesto pokoušet jít dál, sire?“ „Ne. Výborně! D. G. dvanáct, teď uvidíte něco na výsost zajímavého.“ Otevřel dveře, pokynul D. G. dvanáct a vybídl jej, aby nahlédl dovnitř dveřmi. Ten ochotně uposlechl. Agaton Sax jej rychle strčil do malé místnosti a stejně rychle za ním zamkl dveře. Spěšně pak vyběhl po schodech nahoru, posadil se ke stolu a pozorně si přečetl dopis. Stálo tam: „Příkaz Šéfa spolupracovníkovi S. F. sedmnáct. Držte Agatona Saxe ve vile pod dozorem, pokud nepřijde další rozkaz. Mock, Benjamin a D. G. dvanáct ať ho hlídají každý s dvěma revolvery. Ani na vteřinu mu nevěřte. Je krajně nebezpečný. Pak se odeberte do Paddington Road č. 13 B. Kdosi vás tam čeká v jednu hodinu nula nula. X.“ Agaton Sax nechal dopis klesnout do klína. Stál, či lépe řečeno seděl před důležitým rozhodnutím. Co je to Paddington Road č. 13 B? Je to nejvyšší sídlo, kde Šéf podoben pavouku uprostřed sítě svírá osudné nitě zločinné činnosti? Nebo je to pouze jeden z mnoha lokálů, kam jsou komandováni členové bandy, aby zde přijímali nové rozkazy? To nemohl nikdo s určitostí vědět. Ale Agaton Sax si byl vědom, že nemá jinou volbu. Rázně se zvedl a zastrčil si dopis do kapsy. O několik minut později seděl v autě D. G. dvanáct a ujížděl plnou rychlostí od vily. Odložil podobu roztržitého profesora Antonia Amse, nasadil si elegantní zašpičatělý knírek a byl oblečen v anglický sportovní oblek. Měl s sebou také mohutnou vycházkovou hůl, v jejímž kování byl zamontován speciální revolver. 95

5 Neviditelný Šéf Dům č. 13 B v Paddington Road byl jedním z miliónů domů, které nemohou být Interpolu či Scotland Yardu podezřelé. K vratům, úhledně natřeným na zeleno, vedly malé schůdky. Byl to jediný obytný dům v ulici, kde jinak sídlily vesměs kanceláře. To byla výhoda při zločinných podnicích, protože ulice byla každý večer tichá a prázdná. Pomocí svého neklamného bystrozraku usoudil Agaton Sax, že docela klidně může vstoupit do tohoto střediska zločinců a zde vystupovat jako člen bandy. Velmi brzy se ukázalo, že situaci odhadl správně. Když zazvonil, ozval se zevnitř skřípavý hlas: „Která stanice?“ „Příští stanice Braxington!“ „Vstupte,“ zavrzal skřípavý hlas. Dveře se otevřely. Před Agatonem Saxem stál muž s černými brýlemi na nose. Bez jediného zvuku jej vpustil dovnitř. Agaton Sax šel přímo do velké haly. Panovalo zde pološero. Agaton Sax spěšně přelétl pohledem všechny stěny. Seděli tu čtyři muži, každý ponořen do obrázkového seriálu. Žádný z nich nepozvedl oči, zdálo se, jako by příchozího ani nezpozorovali. Byli velmi rozdílně oblečeni. Jeden z nich, který celou dobu žvýkal žvýkačku, svíral v pravém oku monokl a měl na sobě černé sako, šedě proužkované kalhoty a elegantní tuhý límeček. Druhý byl oblečen v širokou bundu islandského modelu, do které by se vešli dva muži, a u pasu měl malou rybářskou síť. Třetí vypadal jako opravář jízdních kol: měl na sobě pracovní kombinézu a vedle něho na zemi stála konvička s olejem. Konečně čtvrtý byl zřejmě policejní strážník. Velmi zajímavá převlečení, říkal si v duchu Agaton Sax a usadil se na volnou židli, zatímco muž, který mu otevřel, zmizel v jiné místnosti. Agaton Sax si vzal noviny, které tu volně ležely, ale sotva je rozevřel, již se rozlehl místností hlas: „Šéf mluví B dvanáct. Vrátil Ö osmnáct zpátky se?“ „Je Šéfe v pořádku všechno,“ odpověděl mechanik a vstal. 96

Tajuplný hlas vycházel z obrazu, visícího na zdi. Obraz představoval kaktus. Stačilo několik desetin vteřiny a Agaton Sax pochopil, že za obrazem kaktusu se skrývá amplión. Kde však sedí původce hlasu? Bezpochyby v některé ze sousedních místností a mluví tam do mikrofonu. „Ö osmnáct může tedy odejít,“ pravil hlas. „Zítra ráno v osm hodin se dostavte na Buddenham Place pro bližší příkazy.“ „Provedu, Šéfe,“ řekl opravář jízdních kol a odešel. Nastalo ticho, přerušené pouze tím, že muži se žvýkačkou spadl monokl na zem, jak ho přemohla dřímota. Celou hodinu se nestalo nic. Byly dvě hodiny po půlnoci. Vtom se ozval zvonek u dveří. Dovnitř vešel zápasník a zase rychle vyšel. Opět bylo ticho. Náhle o čtvrt hodiny později se ozval mezi kaktusy hlas. Tentokrát však patřil někomu jinému. Byl jasný, úsečný a rozkazovačný. Všichni čtyři sebou trhli, když hlas pravil: 97

„Nepřišel S. F. sedmnáct ještě?“ „Před Šéfe hodinou přišel jsem,“ odpověděl Agaton Sax s náramnou lehkostí a pochopitelně charakteristickým hlasem S. F. sedmnáct. „Bezpečně Antonia jste Amse zavřeli tedy?“ „Kontrolou Šéfe všechno je pod,“ odpověděl Agaton Sax neochvějně. „Dobrá. Můžete mluvit normálně,“ pokračoval chladný, ostrý a panovačný hlas, vycházející z kaktusu. „Víte, kdo je váš vězeň?“ „Ne, Šéfe.“ „Je to Agaton Sax. Říká vám to jméno něco, S. F. sedmnáct?“ „Ano, Šéfe, hodně.“ „Dobře. Proto jsem učinil svá opatření a kroky proti tomu malému tlusťochovi.“ „Ano, Šéfe.“ „Ve vile ho hlídají jen tři muži?“ „Ano, Šéfe.“ „To nestačí. Proto vám tam pošlu ještě další tři. Dostaví se k vile zítra v osm hodin ráno.“ „Mám jet zpátky k vile, Šéfe?“ „Ne. Zůstaňte tady. Mám pro vás důležitý úkol. Dnes v noci budete spát pět hodin. Včera jste spal osm hodin, mám to tady v záznamu.“ „Ano, Šéfe.“ „Zítra ráno půjdete na Scotland Yard.“ „Na Scotland Yard, Šéfe? Musím…“ „Nepřerušujte mě. Vezmete si zeleného čtyřsedadlového morrise s neprůstřelnými skly a plášti. Pojedete na Embankment u Scotland Yardu. Tam zaparkujete v devět třicet. Budete číst noviny jménem Nedělní list skotského duchovního. Noviny budou ležet na zadním sedadle. Budete převlečen za mimořádného účetního brosenského velvyslanectví v Londýně. Budete mírumilovně kouřit dýmku. Na nose budete mít brýle bez obloučků, a kdyby se vás někdo ptal po jméně, tak se jmenujete Bartolo Paragotta. Je to naprosto jasné?“ „Ano, Šéfe.“ „Dobře. V devět pětačtyřicet se něco stane. Z velké brány Scotland Yardu vychází muž. Má na sobě šedivý převlečník a černý klobouk. V pravé ruce nese velkou aktovku z vepřovice se žlutým 98

kovovým uzávěrem. Velmi vlídně zdraví stráže. Kráčí rychlými kroky k vašemu autu. Tento člověk je Stařec s kozí bradkou.“ „Stařec s kozí bradkou, Šéfe?“ zeptal se Agaton Sax s jistou dávkou překvapení, které neměl důvod skrývat před neviditelným Šéfem. „Ano. Je to Kossoparamonescono, policejní ministr Brosnie. Má černou kozí bradku. Je mu sedmdesát let. Proto mu říkají Stařec s kozí bradkou.“ „Je mi to naprosto jasné, Šéfe,“ odpověděl Agaton Sax a slabě se uklonil směrem ke kaktusu. „Dobře. Kráčí tedy rychlými kroky k autu. Ale jen zdánlivě. Ve skutečnosti nasedne do taxíku, stojícího kousek od vás. Taxík se rozjede. Vy pojedete za ním. Taxík jede vzhůru k Trafalgarskému náměstí, kolem sochy admirála Nelsona. Zastaví potom před kostelem sv. Martina v polích. Vy tam také zastavíte. Muž se kolem sebe chvíli rozhlíží. Vy vystoupíte z auta, jdete k němu a říkáte s úsměvem: – Pan policejní ministr Kossoparamonescono? On přisvědčí. Pak řeknete vy: – Jsem Bartolo Paragotta z brosenského velvyslanectví, k vašim službám, Vaše Excelence. Mám příkaz zavést Vaši Excelenci na brosenské velvyslanectví, kde by se s vámi pan velvyslanec rád setkal. Muž poděkuje a nasedne do auta. Pak přijedete sem na Paddington Road.“ „A co když Stařec s kozí bradkou zjistí, že nejedeme na velvyslanectví? Co mám dělat?“ optal se Agaton Sax; hovořil stále charakteristickým hlasem S. F. sedmnáct. Zdálo se, jako by kaktus na obraze na chvíli zaváhal, ale pak se znovu ozval ledově chladný hlas: „Nepozná to. – Ručím za to,“ dodal hlas po kratičké pauze. „Ano, Šéfe.“ „Opakujte všechno!“ poručil hlas. Agaton Sax opakoval. Když domluvil, pravil Šéfův hlas (a teď se v tom ledově studeném tónu ozvalo cosi jako náznak lidskosti): „Výborně! Řeknu podšéfovi čtyři, aby vám zvýšil plat. Osm šilinků týdně. Můžete se jít vyspat.“ „Děkuji, Šéfe.“ Agaton Sax se obrátil. Šel ke dveřím jakoby nic. Čtyři bandité seděli u zdi ochable a napolo spali. Když vyšel na ulici, stál tam čtyřsedadlový morris. Agaton Sax do něho nasedl a ihned odjel k hotelu Mock, vyběhl do svého pokoje a vytočil telefonní číslo. 99

„Haló, inspektor Lispington?“ „Dobrou noc,“ ozval se rozespalý a zmatený hlas. „Promiňte, dobré jitro – ne, chci říci haló!“ „Inspektor Lispington?“ tázal se Agaton Sax ostrým tónem. „Lispington?“ opakoval zmatený hlas. „Ne, to musí být omyl. J á jsem Lispington. Chcete se mnou mluvit? Kdo volá?“ „Agaton Sax.“ Nastalo úplné ticho. Pak bylo slyšet Lispingtonův hlas: „Vy jste… Copak jste…“ „Uklidněte se, Lispingtone. Všechno je ou kej. Co je nového? Co říká britská vláda?“ „Zlobí se čím dál víc,“ odpověděl Lispington s bolestí v hlase. „Co se přihodilo? Kde jste? Unesli vás? Získal jste nějaké stopy?“ „Klid, všechno se urovná,“ odpověděl Agaton Sax mírně. „Budu vám to vypravovat.“ „Musím s vámi ihned mluvit!“ téměř vykřikl Lispington. „Mezinárodní policejní kongres pokračuje v zasedání zítra ráno. To je strašné. Co nevidět bude kongres chtít vidět naši velkou kartotéku, o které už všichni slyšeli a která je naší velkou chloubou. Když jsme posílali pozvánky na kongres, sliboval jsem všem účastníkům, že budou moci vidět velkou kartotéku. Ale teď jim nemám co ukázat!“ „Kolik dní potrvá ještě kongres?“ „Čtyři.“ „Poslyšte, Lispingtone. Do tří dnů budete mít kartotéku v rukou. Do té doby účastníky kongresu zaměstnávejte. Zvěte je na večeře! Pronášejte proslovy! Ustavujte komise. Teď musím jít spát. Můžeme se zítra v osm hodin ráno setkat na Scotland Yardu?“ „Ano, s radostí!“ „Dobře. Budu vám vyprávět, co se přihodilo.“ „Stane se ještě dnes v noci něco nového?“ tázal se Lispington trochu ustrašeným hlasem. „Pravděpodobně ne. Ale asi zítra. A ještě jednu věc. Řekněte ihned svým lidem, aby poslali několik mužů do Bob Street číslo osmnáct. Je to osaměle stojící vila. Budou-li tam v osm hodin, mohou udělat dobrý lov. To je pro dnešek všechno. Dobrou noc, inspektore Lispingtone.“ Agaton Sax zamyšleně položil sluchátko. Byl to dnes perný den. Za tři minuty spal. 100

6 Schůzka na Scotland Yardu Bez převlečení jel nazítří v osm hodin ráno Agaton Sax ke Scotland Yardu. Kroky stejně spěšnými jako rozhodnými kráčel známými chodbami ke kanceláři inspektora Lispingtona. Ten stál u okna a nervózně si mnul ruce. Spěšně se otočil a na tvářích mu zahořel oheň naděje v podobě dvou okrouhlých červených skvrn. Skoro utíkal k Agatonu Saxovi a tiskl mu obě ruce. „Díky, drahý Mr Saxi!“ vyhrkl. „Jsem skutečně nešťasten, že vás unesli, sotva jste přicestoval do Londýna.“ „Vaši strážníci Bricks a Brocks jsou v pořádku?“ „Ano,“ přisvědčil Lispington. „Stalo se to takhle. Jeli vám naproti na letiště. Když přijeli na Pudney Road, což je tmavá příčná ulice, stáli v hluboké díře uprostřed dva cestáři. Bricks a Brocks musili zastavit. Když Bricks vyšel z auta, aby se podíval na díru, někdo do něho strčil, až do díry spadl. Když vyšel Brocks, aby se podíval, kam se Bricks poděl, kdosi ho také shodil dolů, snad tentýž člověk jako prve. Pak se oba stali snadnou kořistí obou banditů. A zbytek už znáte, Mr Saxi.“ „Ano,“ pokývl Agaton Sax a ukazováčkem si hladil knír. „Zbytek znám,“ dodal velmi zamyšleně. „Ale řekněte mi, inspektore Lispingtone, co obsahuje velká kartotéka, a jak se stalo, že byla ukradena?“ Inspektor Lispington zhluboka vzdychl a klesl do židle. Posílil se douškem jablečného moštu známé švédské značky Pozoun. „Velká kartotéka obsahuje jména několika tisíc mezinárodních zločinců, jejich popisy, fotografie, otisky prstů a tak dále, a přesný seznam všech známých přečinů, jichž se dopustili. Je tam zaneseno také množství neznámých zločinů i pachatelů.“ „Neznámých?“ „Ano. Takových, které neznáme, ale o nichž předpokládáme, že jistě existují. Myslím zločiny i pachatele.“ „Plně chápu.“ „Tento seznam je navýsost tajný,“ pokračoval Lispington. „Je to strašlivé neštěstí, že nám byl ukraden. Stovky zločinců budou 101

teď varovány tajnou zpravodajskou organizací podsvětí, ale naštěstí…“ Inspektor Lispington si dal ještě jeden doušek moštu značky Pozoun a osušil si kapesníkem pot na čele. „Co naštěstí?“ otázal se Agaton Sax napjatě. „Naštěstí je kartotéka psána šifrovaně. Nemůže ji číst nikdo, kdo nemá k šifrám klíč. Klíčem jsou tabulky, které musíme mít, abychom porozuměli šifrovanému textu.“ „A klíč?“ zeptal se Agaton Sax. „Klíč je dobře uzamčen v této budově,“ odpověděl Lispington s nepatrným gestem. „My vždycky klíče zamykáme.“ Agaton Sax zamyšleně pokyvoval hlavou. „Tak tedy,“ pravil a zvedl se, „chcete říci, že v přítomné době na celém světě není člověka, který by v kartotéce mohl číst? Vy na Scotland Yardu v ní nemůžete číst, protože máte jen klíč a chybí vám kartotéka – a ti ničemové mají sice kartotéku, ale nikoli klíč? Porozuměl jsem tomu správně?“ Inspektor Lispington přisvědčil. „Pokoušel jsem se přimět britskou vládu, aby to pochopila, ale ta se jen zlobí čím dál tím víc.“ Agaton Sax chodil v místnosti pomalu sem a tam, ruce složeny na zádech. Pak se zastavil, podíval se vážně na Lispingtona a zeptal se: „A jak se to stalo?“ „Došlo k tomu časně ráno. Přijeli čtyři muži v oblecích prádelny a odvezli si čtrnáct beden kartotéky.“ „Odvezli si je?“ „Ano. Řekli, že si jedou pro špinavé prádlo. Nikdo neví, co se stalo potom, jen to, že oněch čtrnáct beden vynesli ven. Naši policisté jim pomáhali nakládat bedny na nákladní auto s nápisem ‚Bělejší prádlo s Bělohlávkovým bělicím prostředkem!‘ A kartotéka byla fuč.“ Inspektor Lispington přimhouřil oči a opět si osušoval čelo. Agaton Sax mu poklepal na rameno. „Všechno dobře dopadne,“ zabručel ponuře, a přitom obzvláště intenzívně přemýšlel. Pak pokračoval: „Řekněte mi, inspektore Lispingtone, kdo je to Kossoparamonescono?“ „Kossoparamonescono?“ opáčil Lispington se slabým úsměvem. „Kossoparamonescono je sluneční paprsek kongresu.“ 102

„Sluneční paprsek? „Nu, šiřitel radosti, aby se tak řeklo. Je to brosenský policejní ministr. Neobyčejně příjemný ministr. Doufám, že se s ním budete moci setkat. Vy přece mluvíte brosensky, pokud se pamatuji?“ „Mluvím dobře brosensky,“ přisvědčil Agaton Sax. „Mohl bych vidět sklep, kde se krádež udála?“ Šli dolů do prvního sklepního patra. Před nimi se táhly dlouhé betonové chodby. Tu a tam bylo vidět nízké dveře. Konečně přišli ke klenutému sklepu č. III. Zde byly dveře tak nízké, že se člověk musel ohnout skoro k zemi, aby mohl vejít. Nad tímto vchodem byl nápis: POZOR! MOŽNOST ÚRAZU HLAVY! POZOR! „Tam uvnitř uchováváme klíč,“ šeptal inspektor Lispington a ukázal: „Leží v malé kovové skříňce za dalšími dveřmi.“ Agaton Sax pokývl a pozorně nahlédl dovnitř otvorem. „A tamhle,“ pokračoval inspektor Lispington a ukázal dále dozadu, „jsme měli kartotéku.“ Agaton Sax stál chvíli mlčky. Pak se obrátil k inspektoru Lispingtonovi a řekl: „Za krádeží vězí zřejmě nejbystřejší zločinecký mozek na světě. Muž, který spáchal tento zločin, má krajně nebezpečnou dvojakou povahu – dokonce snad vůbec nejnebezpečnější a nejdvojatější.“ „Rozumím,“ přisvědčil Lispington, který velmi napjatě poslouchal. „Jak vidím,“ řekl Agaton Sax, když se oba muži pomalu vraceli chodbami k Lispingtonově kanceláři, „máme tady co dělat s týmž dvojakým charakterem, který mařil všechny vaše snahy v případu Modrý pomeranč.“ „Myslíte?“ vyhrkl Lispington překvapeně a povzdechl si při té chmurné vzpomínce. „Ano. Všechno tomu nasvědčuje. A ten muž je jistě týž, kdo propašoval osmnáct diamantů hraběnky Suffolkové v kokosovém ořechu, jehož prázdné skořápky jste pak našli na hranici mezi Francií a Belgií.“ Lispington vzdychl i při této vzpomínce. „A tento muž,“ pokračoval Agaton Sax neúprosně, „je bezpochyby týž, který před pěti lety byl pouhým prvním tajemníkem Mezinárodní pašerácké společnosti. Udělal neobyčejně rychlou kariéru. Za rok nato byl jmenován místopředsedou Akciové spo103

lečnosti pro přebírání sobolích kožichů. Společnost jich ‚převzala‘ několik set. Za další rok se stal předsedou presidia Spojených tiskáren bankovek, a před dvěma roky se stal generálním ředitelem Akciové společnosti rychlých přepadů.“ „A teď?“ tázal se Lispington téměř bez dechu. „Vidíte přece sám,“ pravil Agaton Sax. „Teď ovládá celý svět zločinu – či lépe řečeno bude ovládat potom, až bude moci číst ve vaší velké kartotéce. Pak bude vědět všechno, co ví či v ě d ě l Scotland Yard – o známých i neznámých zločincích. Dokáže bezohledně využívat svých jedinečných znalostí, dovede mařit vaši námahu, vést i vládnout ve světě zločinu, umí poroučet, hrozit, podmaňovat si všechny své konkurenty. Tohle je nejnebezpečnější věc, jaká se dosud stala, inspektore Lispingtone. Ba, je to neslýchané!“ dodal Agaton Sax, který se vlastními slovy téměř rozohnil. Přecházel vzrušeně sem a tam. „Zapomínáte však, že nemá k šifrám klíč,“ ozval se Lispington slabým hlasem. „Správná poznámka. Ale nepodceňujte jeho prohnanost,“ varoval Agaton Sax. „Buďte však klidný. Jak jsem vám už řekl předtím: všechno dobře dopadne.“ „Máte nějaké nové stopy?“ tázal se Lispington, v jehož pohledu se nyní zažehl zoufalý záblesk naděje. „Ano, mám jich mnoho,“ odpověděl Agaton Sax. „Ve skutečnosti,“ dodal a ztišil hlas v šepot, „ve skutečnosti jsem mu už na stopě.“ „Povídejte!“ zasupěl Lispington a byl tak vzrušen, že si sedl. Agaton Sax si přejel prstem svůj elegantní knír. Pak řekl vážně: „Poslouchejte dobře, Lispingtone. Víte, že se na mne můžete spolehnout. Za malou chvíli budu hovořit s jedním z členů kongresu.“ „Co? S nějakým policejním ministrem nebo detektivním inspektorem? Za našimi zády?“ vyhrkl Lispington téměř rozhořčeně. „Klid. Jen na chvilku. Budu vás podrobně informovat o všem, co se stane.“ Pak vyprávěl Agaton Sax v krátkosti vybrané části o tom, co se mu přihodilo od chvíle jeho přistání v Londýně. Pochopitelně se nezmínil, že za malou chvíli se má setkat s policejním ministrem Kossoparamonesconem. Místo toho řekl: „Teď musím odejít. Mám schůzku s velmi významnou osobou.“ 104

„Chápu,“ povzdechl inspektor Lispington a vstal. „Hned zatelefonuji britské vládě,“ dodal chmurně a klesl do svého kancelářského křesla, které při jeho dopadu – jak se zdálo – zasténalo a zaúpělo ještě víc než on. „Na shledanou,“ zabručel Lispington a slabě pokynul levou rukou Agatonu Saxovi, současně pravou rukou pozvedl sklenku a posilnil se douškem jablečného moštu značky Pozoun. Agaton Sax pomalu vyšel z obrovité budovy. V několika minutách měl stanout tváří v tvář jednomu ze svých nejtěžších úkolů.

7 Stařec s kozí bradkou Jel rychle do svého hotelu. Tam se převlékl a vyplížil se pak zadním vchodem ven. V devět třicet zaparkoval auto na Embankment, což je široké nábřeží u řeky Temže, a pak vyňal Nedělní list skotského duchovního – vynikající to noviny, které si důkladně prostudoval a při tom bafal ze své čtvrteční dýmky. Doprava plynula několik metrů od něho. Z auta mohl vidět velkou bránu Scotland Yardu. Podíval se na své náramkové hodinky, zabezpečené proti průstřelu. Už za minutu! Napnul pozornost do krajnosti. Teď! Z brány vycházel drobný šlachovitý mužík. Pohyboval se rychle, docela jako lasice, a zdravil vlídně a vesele oba strážce, kteří zdvořile salutovali brosenskému policejnímu ministrovi, jenž si v Londýně během tří dnů získal velkou popularitu. V ruce skutečně nesl aktovku z vepřovice se žlutou kovovou sponou. Všechno souhlasilo. Muž nasedl do taxíku a ten jel krátký úsek cesty vzhůru ke kostelu sv. Martina v polích. Tam zastavil, Agaton Sax se držel taxíku v patách. Muž stál na náměstí a pátravě se rozhlížel. Jeho prokvetlá, velmi ostře řezaná a přistřižená bradka jako by se trochu pohnula, když upřeně pozoroval tisíce holubů, kteří poletovali nad Trafalgarským náměstím. Vyňal malý sáček z umělé hmoty, sáhl do něho rukou, vzal několik zrnek hrachu a ty pak hodil do vzduchu. 105

Agaton Sax vystoupil z auta a přidružil se k starci. S uctivým úsměvem se ho zeptal: „Pan policejní ministr Kossoparamonescono?“ „Ano.“ „Jsem Bartolo Paragotta z brosenského velvyslanectví, k vašim službám, Vaše Excelence. Mám za úkol dovézt Vaši Excelenci na brosenské velvyslanectví, kde by s vámi rád hovořil brosenský velvyslanec.“ Muž se zahleděl Agatonu Saxovi hluboko do očí a řekl: „Děkuji vám, pane Bartolo Paragotto.“ Usedl na přední sedadlo v autě, Agaton Sax zasalutoval, zabouchl dvířka, nasedl pak z druhé strany a nastartoval. Stařec s kozí bradkou tiskl aktovku pevně ke kolenům. Díval se přímo před sebe. Bylo zřejmé, že velmi pozorně sleduje, kudy Agaton Sax jede. „Je vidět, že znáte Londýn velmi dobře,“ řekl po chvíli lámanou angličtinou. 106

„Ano.“ „Velvyslanectví leží na Paddington Road, že ano?“ pokračoval Stařec s kozí bradkou a zamyšleně si soukal vousy svými dlouhými, štíhlými prsty. „Ano, prosím, Vaše Excelence.“ Nastalo opět mlčení. Agaton Sax projížděl ulicemi nahoru i dolů a jeho spolujezdec stále stejně pevně svíral aktovku. Když zabočili do příčné uličky Bluff Street, motor náhle jako by dostal záchvat kašle či jako by chraptivě oddychoval. Několikrát to v něm zaklepalo, potom slabě a podivně zasupěl a nato docela zmlkl. Oba muži se na sebe podívali. „Zastavil se?“ pravil Stařec s kozí bradkou a nervózně si bradku popotahoval. „Ano, Vaše Excelence. Myslím ale, že je to jen karburátor.“ „Trvá dlouho, než se spraví karburátor?“ „Kdepak. Tři minuty. Ráčila by se Vaše Excelence přemístit na zadní sedadlo? Možná že tu bude trochu stříkat olej a špína, až otevřu kapotu.“ Stařec s kozí bradkou se přestěhoval na zadní sedadlo. Tiše bubnoval prsty o aktovku. Chvilkami kradmo vyhlédl okénkem ven. Zdálo se, že se pokaždé trochu uklidnil. Agaton Sax sklonil hlavu k motoru. Přitáhl šroubek, který předtím uvolnil právě tak, aby se motor zastavil přibližně u Bluff Street. Za několik minut se vrátil na své místo. Vyňal dvoukilovou bonboniéru, kterou tam měl položenu – velmi krásnou brosenskou krabici s charakteristickým vzorem, připomínajícím rybí kostru, v barvě žluté a rezavě hnědé. „Musím se trochu posilnit,“ řekl se slabým ostýchavým úsměvem. „Smím nabídnout?“ Stařec s kozí bradkou vlídně přijal kousek čokolády a s požitkem ji žvýkal. Agaton Sax zmizel opět v motoru. Pak zaklapl kapotu. „Už je to v pořádku,“ řekl brosensky a spustil motor. Nechal jej několik minut běžet, než se rozjel. Vtom ucítil na rameni lehký dotek ruky. Byl to Stařec s kozí bradkou, který se naklonil vpřed a zeptal se: „Máte ještě čokoládu, strýčku?“ „Ne, už ne.“ 107

„Ale strýčku, snad bych mohl dostat ještě kousek?“ „Říkám, že už ne.“ „Jenom jeden, strýčku, pěkně prosím.“ „To už vám musí stačit,“ prohlásil Agaton Sax poněkud ostrým tónem. Stařec s kozí bradkou pokývl hlavou. Opřel se vzadu na sedadle, vlídně pokynul Agatonu Saxovi a řekl: „Stejně jste moc hodný, strýčku.“ Agaton Sax vystoupil z auta a otevřel zadní dvířka. „Proč mi sundáváte bradku, strýčku?“ ozval se Stařec s bradkou a jeho hlas zněl slabě vyčítavě. „Vrátíte mi ji, viďte? Tak dobrou noc, strýčku.“ Agaton Sax pochopil, že rychle působící, ale neškodný uspávací prostředek hypersomniumdormatolinfosforperkaminalhypnosotin, který zalil do čokolády, začal účinkovat. Aktovka Starce s kozí bradkou sklouzla na podlahu. Agaton Sax ji sebral a rychle se do ní podíval. Velmi správně! Uvnitř bylo to, co hledal. Spěšně zajel k nejbližší telefonní budce. Tam vytočil číslo inspektora Lispingtona. „Haló, je to Lispington?“ „Kdo?“ „Vy!“ „Já?“ „Ano – vy!“ „Já – totiž ano.“ „Podle hlasu se nezdá, že jste to vy, inspektore Lispingtone. Stalo se něco?“ Agaton Sax napjatě poslouchal. „Haló, Lispingtone, jste tam?“ „Jestli jsem tady?“ „Ano – jste tam?“ „Já nevím.“ „Vy nevíte?“ „Kdo je tam? Britská vláda?“ „Ne! Tady je Agaton Sax. Nepoznáváte mě po hlase?“ Poslouchal napjatě. Nic se však neozvalo. „Haló, Lispingtone, seberte se!“ téměř vykřikl Agaton Sax. „Jste přece muž!“ 108

„Ano, byl to muž,“ sténal Lispington na druhém konci drátu. „To byl on!“ „Jaký on?“ „Stařec s kozí bradkou.“ „A co měl udělat?“ „Teď… To je nepochopitelné. Vůbec tomu nerozumím. Kde jste?“ „V telefonní budce. Řekněte mi, co se stalo, zapřísahám vás!“ „Nemohu. Nevím. Zmizel, to m u s e l být on! Ale jak je to možné? Policejní ministr z Brosnie! Jak se něco takového může stát?“ „Co něco takového?“ „Přepadení.“ „Jaké přepadení?“ „Cožpak vy to nevíte?“ „Ne!“ „Krádež!“ „Krádež?“ „Klíč!“ „Nu a?“ „Je pryč!“ „Haló! Jste tam, Lispingtone?“ „Ano, jsem tady,“ bylo slyšet slabý hlas Lispingtonův. „Je pryč. Stařec s bradkou je také pryč. Za chvíli ukradnou asi také mě.“ „Vyprávějte mi teď klidně, co se stalo,“ žádal Agaton Sax pevným hlasem. (Ve skutečnosti však celou dobu věděl, oč jde.) „Ano,“ odpověděl Lispington poslušně, když se byl posilnil důkladným douškem jablečného moštu značky Pozoun. „Brzy po deváté hodině dnes ráno přišel Stařec s kozí bradkou do Scotland Yardu. Kongres měl začít o půl desáté. Stařec si získal oblibu u všech účastníků, byl dokonce, jak jsem vám už řekl, slunečním paprskem kongresu. Vlídně rozmlouval s dvěma vrchními detektivními strážníky, kteří mu již předešlého dne slíbili, že ho provedou po všech místnostech u nás. Vzali ho s sebou dolů do sklepení a tam se procházeli. Ukázali mu také malou místnost, kde jsme uchovávali klíč k šifrám velké kartotéky – neřekli mu však, že stojí právě naproti této krajně tajné skrýši. Náhle stařec vytáhl dva revolvery, donutil je k vstupu do místnosti, vzal klíč k šifrám ze skříňky, zamkl za oběma strážníky dveře a spěchal vzhůru po schodech. Sekretáři kongresu řekl, že byl náhle povolán na brosenské vel109

vyslanectví, načež klidně a chladnokrevně s aktovkou pod paží vyšel na ulici. Teprve za čtvrt hodiny jsme zjistili, co se stalo.“ Zde jako by se hlas inspektora Lispingtona roztříštil na kousky. „Haló!“ volal Agaton Sax. „Poslyšte, Lispingtone! Dávejte dobrý pozor! Mám klíč k šifrám v rukou!“ Na druhém konci drátu se ozvalo mocné žuchnuti, jako by někdo chtěl vyzkoušet pevnost podlahy. „Jste tam?“ volal Agaton Sax. „Ano, jsem na podlaze,“ odpověděl inspektor Lispington namáhavě. „Snad si ze mě netropíte šašky? Promiňte na okamžik, někdo sem jde, bylo by nevhodné, kdyby mě našel na zemi. Tak, Mr Saxi, zapřísahám vás, mluvte pravdu!“ „Ano. A mám také Starce s kozí bradkou. Věděl jsem, že se to stane, ale musím taky přiznat, že jsem měl trochu štěstí.“ Inspektor Lispington přivřel oči. „Kde jste?“ tázal se slabým hlasem. „Na Bluff Street. Poslouchejte. Zapískám teď na svou policejní píšťalku. Za chvíli tu bude policista. Řekněte mu, že s vámi spolupracuji!“ Agaton Sax třikrát zahvízdl. A skutečně, objevil se vysoký policista. Podíval se podezřívavě na Agatona Saxe. Ten mu podal telefonní sluchátko. Policejní strážník pozorně naslouchal. „Ano, sire. Ne, sire. Rozumím, sire. Provedu, sire.“ Zasalutoval Agatonu Saxovi, který opět vzal sluchátko do ruky. „Poslyšte, Lispingtone. Teď se tady ten strážník ujme Starce s bradkou. Já musím okamžitě dál. Ale nezapomeňte na jednu věc: nebezpečí ještě nepominulo. Musíme získat kartotéku. Na světě jen dva muži dokáží rozluštit záhadné šifry bez klíče. Jedním z nich jsem já.“ „A druhý?“ „Ještě nevím, kdo to je. Vím však, že žije – pravděpodobně ve Francii. Rozhodně jím není šéf téhle bandy, pak by nebyli potřebovali ukrást klíč. Ale teď už nemají klíč v rukou, jsou nuceni kousnout do kyselého jablka. Musí vyhledat muže, který dokáže rozluštit šifru. Chlapík bude vyžadovat hodně dobře zaplaceno, ale oni jsou ochotni obětovat na to celé jmění. Pamatujte si: příští počin bandy bude ten, že budou chtít opustit tuhle zemi i s kartotékou a vyhledat luštitele šifry.“ 110

„Rozumím. Dáte o sobě jistě zase slyšet?“ „Ovšem. Na shledanou, Lispingtone!“ Dal strážníkovi příkaz, aby se ujal Starce s kozí bradkou do té doby, pokud nepřijede policejní auto ze Scotland Yardu a nepřevezme muže i aktovku. O hodinu později držel Lispington aktovku v rukou. Chvěje se horlivostí ji otevřel. Div neomdlel radostí, když mohl zjistit, že obsahuje neporušený klíč. Je nutno zdůrazňovat, že Agaton Sax pochopil, už když přijal rozkaz Šéfa, aby přijel naproti Starci s kozí bradkou ke Scotland Yardu, jaký útok namířil tento mistr všech banditů na samo srdce i mozek britské policie? Spokojeně si mnul ruce a zapálil si dýmku. Pak sešlápl plyn do krajnosti a jel šílenou rychlostí k vile, kde zavřel pány Sycamora Flinta, Belisaria Mocka, lokaje Benjamina a D. G. dvanáct, kteří všichni – včetně posily, již vyslal k vile Šéf – nepochybně jsou v rukou Scotland Yardu. (Jak si jistě vzpomínáte, požádal Agaton Sax inspektora Lispingtona, aby vyslal k vile několik policistů, kteří by ty ničemy převzali.) Ale když Agaton Sax svištěl londýnskými ulicemi, očekával, že ve vile najde také jiného muže – toho, jehož zločinci bezpochyby vězní, pravděpodobně na stejném místě. Je však možné, že ho zavřeli na Paddington Road. Kdo je tento muž, to se čtenář brzy dočte. Zde je nutno pouze říci, že odhalení vrhne velmi pronikavé světlo na temné metody, na něž se mezinárodní zločinecké bandy specializovaly.

8 Šéf Závratnou rychlostí – ovšem pokud možno ve vyznačených hranicích předpisů o rychlosti jízdy – uháněl tedy Agaton Sax k vile, kde byli uvězněni oni bandité. Všude vládlo ticho, když zabrzdil. Na ulici parkovalo auto. Patří bezpochyby policistům ze Scotland Yardu, říkal si v duchu Agaton Sax. Avšak mnoholetá zkušenost ze světa temných živlů naučila Agatona Saxe ustavičné opatrnosti a 111

nedůvěřivosti. Proto postavil auto kus od vily a blížil se tiše od zadní strany. Prolezl jedním z okrouhlých otvorů hustého živého plotu, který se zdál jako dělaný pro jeho oblé tělo. Pomalu a neslyšně šel přes trávník. Malý ptáček mu ustrašeně zašvitořil nad hlavou. Právě v té chvíli se slunce schovalo za mrak – za těžký bouřkový mrak, který náhle vrhl temný a jakoby osudný stín na vilu a na velký park. Agatona Saxe pojednou zachvátil pocit, že všechno není v pravém pořádku. Jeho pohyby ovládla nesmírná bdělost. Dvojice oken v přízemí byla pootevřená. Zevnitř se ozývaly hlasy. Velmi opatrně se Agaton Sax blížil ke zdi, přitiskl se k ní a sunul se stále blíž k oknu. Tento hlas poznával. Byl úsečný, kovový, osudový, ledově chladný a rozkazovačný. Jinými slovy byl to hlas Šéfův. Agaton Sax naslouchal se sluchem do krajnosti nastraženým. Šéf zřejmě právě před chvílí přišel. Ale co se stalo? Kde jsou strážníci, které sem vyslal Scotland Yard? Odpověď na tyto otázky a ještě na řadu dalších měl získat Agaton Sax vzápětí. „Scotland jsou z Yardu muži kontrolou pod?“ bylo slyšet Šéfův hlas. „Šéfe ano, minutami skřípli je třemi jsme před, ve sedí sklepě teď dole zamčeni,“ odpověděl hlas, který patřil zřejmě Sycamoru Flintovi, pakliže to nebyl hlas Belisaria Mocka. „Dobrou udělali práci jste,“ řekl Šéf a kovový zvuk v jeho hlase měl poněkud měkčí tón. „Nemusíte dále zamotanou už hovořit řečí,“ pokračoval. „Děkujeme, Šéfe,“ ozvalo se několik drsných hlasů. Zdálo se, že si je Šéf prohlíží. „Kdo jsi ty?“ zeptal se. „Sycamore Flint, vždycky Šéfovi k službám.“ „A ty?“ „D. G. dvanáct, Šéfe.“ „A ty?“ „Belisarius Mock, Šéfovi stále k dispozici.“ „Belisarius Mock? Chtěl jsem vědět tvé pravé jméno.“ „To je moje opravdové jméno, Šéfe. Tak je to zapsáno v policejním rejstříku.“ 112

„Hahaha!“ zasmál se Šéf krátce a zcela bezezvučně. „V rejstříku! – A ty?“ „Benjamin, Šéfe. Říkají mi také Ben-Janne nebo P. třináct.“ „Dobrá.“ Bylo tomu tedy přesně tak, jak hádal Agaton Sax. Šéf a jeho spolupracovníci se dosud nikdy neviděli. Ďábelsky vychytralý Šéf zůstával svým kumpánům neznám, stejně tak jako oni jemu. Všechno fungovalo prostřednictvím tajných rozkazů, které Šéf posílal podšéfům, ti pak druhým podšéfům až k obyčejným prostým členům bandy. A Agaton Sax věděl, jak stál pod oknem a bohužel nemohl Šéfa vidět, že ten teď určitě vystupuje s neproniknutelnou černou maskou na obličeji. Zdálo se, jako by Šéf učinil několik kroků po místnosti. Pak pokračoval: „Teď dobře poslouchejte. Provedli jsme obrovitou akci. Pravděpodobně největší krádež na světě. Co pro nás znamená, vám nemohu dnes říci. Vám všem však získá čest a bohatství. Scotland Yard je ochromen! Právě v této minutě mu byla zasazena zdrcující rána. Nepřítel zakolísal již před dvěma dny, kdy jsem mu uštědřil první úder. Teď je poražen, zneškodněn. Za chvíli se všichni sejdeme na Paddington Road číslo třináct B. Všichni podšéfové a veškeré mužstvo jsou tam povoláni na jedenáctou hodinu. Varuji vás, abyste třeba sebeméně…“ Zde se Šéf přerušil a náhle se rozhostilo v místnosti napjaté ticho. „Co je to!“ pronesl Šéf hlasem, který prosekl ticho jako švihnutí bičem, ano, pronikl až do morku kostí. „Co má být, Šéfe?“ „Copak neslyšíte?“ Všichni poslouchali, dokonce i Agaton Sax. A opravdu. Venku z ulice bylo slušet hrčení auta, které zatáčelo k vile. Šéf se přiřítil k otevřenému oknu. Agaton Sax se bleskurychle stáhl a skryl se pod převislou větví. Zatajil dech. V místnosti se znovu rozhostilo osudové ticho. Venku na ulici však auto prudce zabrzdilo, brzdy zaskřípěly, vyskočil muž a řítil se šílenou rychlostí ke vchodu do vily. Všichni muži uvnitř sáhli po revolverech. Šéf stál nehybně a upřeně se díval ke dveřím. Teď se ozvalo divoké bušení na dveře. 113

„Dveře rychle otevřít, rychle dveře otevřít, otevřte rychle dveře!“ supěl muž a zoufale se namáhal dbát zamotaného jazyka v této situaci zřejmě po okraj naplněné nebezpečím. Pak se dveře otevřely a Agaton Sax slyšel, že se muž jako by vpotácel dovnitř a upadl na podlahu. Přitom se mu z úst řinul proud nejzamotanější zmatené řeči, muž supěl a pokoušel se postavit. „Tady brýle seděl chlapík s kozí bradkou, strčil auta do poldovi, předal ho. Chrápal ten s kozí bradkou zdálo se a…“ „Zrádče!“ zařval Šéf nasupený zuřivostí, „mluv normálně!“ „Děkuji, Šéfe! Ano, povídám, že ten chlapík s brýlemi, co seděl v autě, strhl tomu druhému kozí bradku a předal ho pak poldovi, Šéfe. A vypadalo to, jako že chlapík s kozí bradkou v autě chrápe a…“ 114

Šéf stál oněmělý. Na okamžik se zdálo, že se zuřivostí zadusí, ale potom s neslýchaným vypětím vůle nabral za svou černou maskou dechu a řekl ledově: „To další už neopakuj! Kde je aktovka z vepřovice?“ „Tu vzal chlapík s brýlemi.“ „On ji vzal?“ „Ano. Když strhl kozí bradku chlapíkovi s kozí bradkou, šel do budky a telefonoval, pak vzal aktovku a chlupatej sebral chlapíka s kozí bradkou.“ „Kde je S. F. sedmnáct?“ zařval Šéf strašlivým hlasem. Ubohému muži se tak roztřásla kolena, že se až svalil. „S. F. sedmnáct, Šéfe?“ „Ano – ten s brýlemi! Ten co vzal bradku a aktovku!“ „To nevím, já jsem to nebyl, Šéfe. Ujel autem.“ „Ujel?! Ale kam? Proč jsi ho nechal upláchnout?“ křičel Šéf, jehož zuřivost nabyla teď zřejmě zcela nevídaných rozměrů. „Nedostihl jsem ho, Šéfe. Ztratil jsem ho z dohledu. Následoval jsem ho celou dobu, přesně tak jak mi bylo přikázáno, aby všechno klapalo a aby ho nikdo nepřepadl. Ale…“ Šéf stál mlčky a všichni muži před ním se třásli jako osikové listí. Šéf pokračoval neoblomně: „Kdo zná S. F. sedmnáct? Viděl ho někdo z vás?“ „Já, Šéfe,“ odpověděl D. G. dvanáct chvějícím se hlasem. „A možná že já,“ dodal Sycamore Flint ještě více se třesoucím hlasem, zatímco Belisarius Mock a Ben-Janne stáli mlčky. „Nu tak? Kde je? Je to ten, který vás všechny přelstil a přemohl? Odpovězte! Je to on?“ Do místnosti se vkradlo nejustrašenější ticho. Pak bylo slyšet, jak si Šéf pleská do čela a jak si ve výbuchu bezmocného vzteku rve vlasy. „Agaton Sax!“ volal přidušeným hlasem, při čemž Agaton Sax užuž chtěl křiknout: „Ano, zde jsem.“ – „To byl Agaton Sax!“ pokračoval Šéf. „To je ten, který oklamal mě, Šéfa, že je S. F. sedmnáct. To on ukradl klíč k šifrám našemu nepravému Starci s kozí bradkou! Ale však já ho dostanu – jako že tu stojím! Teď jedeme okamžitě na Paddington Road číslo třináct B. Ale počkat, musíme s sebou vzít strážníky ze Scotland Yardu. Vyveďte je ihned ze sklepa!“ 115

Agaton Sax zlomek vteřiny přemýšlel. Pak věděl jasně, co má dělat. Muž, kterého chtěl osvobodit, nemůže být zavřený v téhle vile, protože jinak by byl Šéf přikázal, aby také tohoto vězně vzali s sebou. Vězeň tedy sedí na Paddington Road. Hbitě jako lasice, ba dokonce ještě hbitěji se Agaton Sax protáhl otvorem v živém plotu a vrhl se do auta. Byl to neobyčejně rychlý vůz. „Mám náskok nejméně šest minut,“ říkal si v duchu, když zabrzdil v příčné ulici v blízkosti hlavního stanu banditů. Zabušil na vrata. „Která stanice?“ tázal se hrubý hlas uvnitř. „Příští stanice Braxington.“ Dveře se otevřely s ponurým zaskřípěním. „Příkaz od Šéfa: dejte mi klíč k vězeňské cele,“ pravil Agaton Sax. „Prosím,“ řekl muž v černých brýlích a dal Agatonu Saxovi velký klíč. „Víte, kudy se tam jde?“ „Ne.“ „Tamhle po schodech dolů a potom druhé dveře vpravo.“ „Děkuji.“ Agaton Sax sestupoval ráznými kroky dolů po schodech. Dole byla tmavá chodba. Blížil se opatrně k druhým dveřím vpravo a zaklepal na ně. Pak řekl velmi tiše: „Takamossopontorastan Kossoparamonescono ministropolissoro?“ To je brosensky a znamená to doslovně: Jste policejní ministr Kossoparamonescono? Odpověděl mu ihned nesmírně rozzlobený hlas: „Tompokorontossari podaministratossoro polis!“ (Ano, ovšemže jsem policejní ministr!) „Sax – talarmissontorkoro h’Agaton, Korintissimo.“ (Jsem Agaton Sax a otevřu vám dveře.) „Prodonessarantara agate Agaton Mr Sax.“ (Velmi mě těší, Mr Agatone Saxi.) Agaton Sax rychle odemkl dveře. Před ním stál Stařec s kozí bradkou. Vteřinu se upřeně díval na Agatona Saxe, potom jej s jihozemskou vřelostí objal, políbil jej na obě tváře a vyhrkl: „Herokossomostratos p’!“ (Můj hrdinný zachránče!) 116

„Ssss!“ pravil Agaton Sax anglicky. „Jsme tu ve lvím doupěti. Brzy se nahoře sejde celá banda. Hned vám všechno vysvětlím. Tiše tady počkejte, ve chvilce se vrátím.“ Spěchal nahoru k strážci a řekl mu: „Tady je klíč. Všude klid. Mám příkaz hlídat tamtoho dole.“ Pak seběhl znovu po schodech. Spolu s pravým Starcem s kozí bradkou provedli pak rychlou prohlídku sklepů a zjistili brzy, že v případě potřeby je možno uniknout zadní stranou úzkými dveřmi, jejichž zámek Agaton Sax spolu s policejním ministrem díky svým mnohaletým zkušenostem snadno dokázali paklíčem otevřít. „Pojďte, Kossoparamonescono,“ zašeptal a táhl osvobozeného vězně s sebou nahoru po schodech. Bylo velmi dobře možné stát neviděn těsně za dveřmi, které vedly do místnosti s ampliónem, a poslouchat. „Už je slyším venku na ulici,“ zašeptal Agaton Sax a lehce uchopil policejního ministra za paži.

9 Podivný inzerát Agaton Sax se nemýlil. Teď se přihnala dovnitř celá banda, s maskovaným Šéfem v čele. Ten dal několik krátkých příkazů hlasem, který připomínal švihání bičem, a pak odešel rychlými kroky do své tajné místnosti s mikrofonem, odkud vždycky udílel své neslýchané rozkazy. Členové bandy stáli tiše ve velké místnosti a čekali. Chvílemi bylo možno zaslechnout pouze několik ustrašených slov. Ta slova zněla „Agaton Sax“. Teď se ozval z ampliónu kovový hlas. „Pozor! Dobře poslouchejte! Do našeho kruhu se vloudil zrádce. Všichni znáte jeho nenáviděné jméno – Agaton Sax. Bude zneškodněn. Nejdřív ho však oklameme. Zároveň provedeme Útok století. Můj plán je jasný. Moje rozkazy teď platí pro všechny členy ligy. Vám, kdo jste přítomni, říkám toto: dnes ve čtrnáct hodin se 117

všichni dostavíte do Brightonu, Vila Fregata. Adresa je Příčná číslo tři. Tam dostanete ode mne bližší příkazy. Dříve si však půjdete koupit obleky a jiné předměty, udané na seznamu, který ode mne každý za chvíli dostanete. Pravé peníze vám vydá ihned podšéf C. Každý musí jet do Brightonu sám, nesmíme tam jet společně. A teď přijde něco velmi důležitého: Navzájem se vůbec neznáte! Nezapomeňte na to! Všichni jste námořníci. Každý z vás dostane padělanou námořnickou knížku. Jsou už hotovy. Vyzvednete si je u podšéfa D.“ „Co je to námořnická knížka, Šéfe?“ otázal se jeden z členů ligy. „Námořnická knížka, ty zabedněnče, je průkaz, který musí mít každý námořník. Máte všichni ve svých knížkách zapsáno nejlepší vysvědčení, ty taky, hlupáku.“ „Děkuji, Šéfe!“ „Všechno jasné?“ „Ano, Šéfe,“ odpověděli muži sborově. „Dobrá. Proveďte ihned!“ Stařec s kozí bradkou civěl užasle na Agatona Saxe. Ten zamyšleně pokývl. „Chcete se účastnit lovu na tuhle bandu?“ tázal se šeptem. „Nic jiného si nepřeji víc než to, pane Saxi,“ odpověděl Stařec s kozí bradkou. „Pojďte, pospěšme si ihned na Scotland Yard!“ „Ne, ne, to bychom všechno zkazili,“ šeptal v odpověď Agaton Sax. „Banda ještě nesmí být polapena. Musíme je nechat ještě nějakou dobu v činnosti. Pak udeříme my a uděláme tím lepší lov. Nechte to na mně. Pojďte!“ Vyplížili se rychle zadními dveřmi. „Poslouchejte dobře,“ šeptal Agaton Sax. „Vybereme si každý jednoho z těch banditů, kteří nám budou podobni – vy si vyberte toho, který je podoben vám, a já si vyberu toho, který vypadá jako já. Ne naopak. Je vám to jasné? Dobře. Sledujte toho svého. Nepouštějte ho z dohledu. Jděte za ním do obchodu, kde si bude kupovat oblek. Následujte ho, až vyjde ven. Přepadněte ho, zatkněte ho, rychle ho předejte Scotland Yardu, ale neříkejte nic o tom, co zamýšlíte dělat potom. Oblečte si jeho šaty a oholte si kozí bradku.“ „Pipobarbarossara rassakarantosono he?!“ zvolal policejní ministr velmi vzrušeně. (Oholit si kozí bradku? Nikdy!) 118

„Ale uvědomte si, že žádný z těch banditů nemá kozí bradku!“ „To by tak ještě scházelo! Jen ať se opováží!“ „Ale takhle by vás poznali! Prosím vás! Vždyť se musíte maskovat za muže, kterého jste předtím zatkl.“ Se slabým gestem nevole Stařec s kozí bradkou přistoupil na tento obzvláště nepříjemný příkaz. „Dobře,“ pokračoval Agaton Sax. „Pak pojedete do Brightonu, Vila Fregata. Já tam budu také.“ „A pak?“ „Potom se stane něco zajímavého.“ Agaton Sax informoval policejního ministra několika krátkými větami. Stařec horlivě přikyvoval. „Nerozmyslíte si to?“ tázal se Agaton Sax. „Já?! Nikdy! Zdrtím ty ničemy, kteří mě přepadli a věznili.“ S bdělým pohledem na ulici, která byla dosud prázdná, zeptal se Agaton Sax: „Ale jak se to vlastně zběhlo? Jak vás mohli polapit?“ „Když jsem přicestoval letadlem v předvečer zahájení kongresu, přijeli mi naproti autem na letiště dva detektivové ze Scotland Yardu. Nic zlého netuše jsem jel s nimi. Ale nebyli to žádní detektivové – jen dva neslýchaní ničemové, kteří se na mě vrhli a zavřeli mě do sklepa!“ „A Šéf vyslal na kongres jiného policejního ministra,“ doplnil Agaton Sax. „Jiného? Co tím chcete říci?“ Starci se kozí bradka rozčileně natřásala. Agaton Sax pokračoval: „Přestrojili muže, který vám byl podoben a hovořil brosensky, a poslali jej na Scotland Yard. Poněvadž na Scotland Yardu vás dosud nikdo neznal osobně, jen viděli vaši fotografii v novinách, uvěřili všichni, že to jste vy.“ Policejní ministr zalapal po dechu. „Ale…? A co potom?“ zasupěl. „Pak si získal onen nepravý policejní ministr u všech účastníků kongresu velkou oblibu. Říkali mu všeobecně Stařec s kozí bradkou, což byla přezdívka, která se mu velmi líbila.“ „Stařec s kozí bradkou! To je nejneslýchanější drzost, jakou jsem kdy slyšel! A potom?“ „Pak se podařilo nepravému Starci s kozí bradkou ukradnout 119

nejdůležitější spisy Scotland Yardu. Ale už jsem ho polapil.“ „Opravdu? Toho ničemu bych chtěl vidět.“ „Klid! Tiše, už jdou! Vyberte si jednoho z nich – nezapomeňte: stejná výška, stejná tloušťka jako vy. Nepouštějte ho z dohledu!“ Usilovně hledali a brzy našli každý svého. Pak se kývnutím hlavy rozloučili. Agaton Sax sledoval z odstupu několika kroků malého obtloustlého banditu, který poněkud dýchavičně spěchal k nejbližší stanici autobusů. Agaton Sax mu byl v patách. Muž vystoupil u velkého a známého obchodního domu Bledé plátno a spěchal do oddělení „slavnostní maškarády“. Nahlédl do svého seznamu, pak přistoupil k pultu a začal vybírat jeden pestrobarevný kus oděvu za druhým. Agaton Sax se postavil vedle něho, také on držel v ruce malý papírek. Malý přitloustlý bandita na něj civěl. „B dvanáct jsem já, příští stanice Braxington,“ šeptal Agaton Sax. „Šaty také koupit mám.“ „C čtyři jsem já,“ zahučel muž. „Zmatená nestačí jen řeč – začneme my zmatenými šaty také teď?“ „To plán je Šéfa velkého,“ šeptal Agaton Sax. „Vezmeme auto napůl si?“ „Samozřejmě – totiž zřejměsamo.“ Dostali každý svůj balíček, zaplatili a vyšli na ulici, kde se s hukotem valila doprava jako široká řeka. Agaton Sax zavolal taxík a oba muži nasedli. „Brighton, Příčná číslo tři,“ řekl Agaton Sax. „Počkat!“ pravil malý bandita. „Copak je?“ „Zapomněl jsem na pultě náprsní tašku! Hned se vrátím!“ V témž okamžiku úžasnou rychlostí vyběhl z auta, ale Agaton Sax ihned pochopil, že muž nemluvil pravdu, nýbrž že zcela jednoduše tímto příliš prostým manévrem chce upláchnout. Ještě rychleji se však Agaton Sax pustil za chlapíkem, který v témž okamžiku spatřil dvacet metrů před sebou policistu. V této zoufalé situaci neměl volbu: vřítil se nazpátek do obchodního domu, pronikl jako torpédo davem uvnitř, dospěl k prázdnému výtahu, otevřel dveře a stiskl knoflík do nejvyššího patra v téže vteřině, kdy k výtahu doběhl Agaton Sax. Ten se s neslýchanou rychlostí pustil nahoru po schodech, ale brzy zpozoroval, že chlapík stiskl knoflík zpátky a jede dolů. V příštím okamžiku byl však opět na cestě vzhůru. 120

Když bandita pošesté stiskl knoflík pro jízdu nahoru, vytáhl Agaton Sax velký elektrický vypínač, čímž byl přerušen přívod proudu do celého obchodního domu a výtah zůstal viset mezi třetím a čtvrtým poschodím. Agaton Sax šel klidně k řediteli obchodního domu, který si s velkou kapesní svítilnou v ruce razil cestu rozrušeným, zmateným či zoufalým davem lidí. „To vy, pane, jste stiskl knoflík?“ tázal se ředitel obchodního domu s neskrývanou zuřivostí a zároveň zahvízdal na píšťalku, načež sem přiběhli všichni detektivové obchodního domu. „Zadržte tohoto muže!“ poručil ředitel obchodního domu a ukázal na Agatona Saxe. „Okamžik, pane řediteli,“ pravil Agaton Sax velice důstojně. „Prosím, čtěte!“ 121

Podal řediteli papír a ředitel hned začal střídavě rudnout a blednout. Na papíře bylo napsáno: VŠEM, KDO TENTO LIST ČTOU. MAJITEL TOHOTO LISTU JE AGATON SAX. JE ZA VŠECH OKOLNOSTÍ ZÁSTUPCEM SCOTLAND YARDU A INTERPOLU (MEZINÁRODNÍ POLICEJNÍ ORGANIZACE). VŠICHNI, JEŽ ZADRŽÍ NEBO ZATKNE, JSOU ZADRŽENI NEBO ZATČENI (I KDYBYSTE JEDNÍM Z NICH BYL I VY). NESTAVTE SE MU NIKDY NA ODPOR. SCOTLAND YARD DNE 22. 8. 1960. LISPINGTON SÁM OSOBNĚ. „K vašim službám, sire,“ pravil ředitel obchodního domu s velmi zdvořilou úklonou. „Koho si tu přejete zadržet nebo zatknout?“ A ředitel učinil rukou tázavý pohyb kolem sebe, kde se detektivové i zákazníci tísnili jeden přes druhého. „Tamtoho muže,“ pravil Agaton Sax a ukázal na výtah. „Kromě toho potřebuji balík, který má v ruce.“ C čtyři byl zatčen policisty, kteří sem přispěchali, načež se Agaton Sax zdvořile rozloučil s ředitelem obchodního domu a rychle se odebral do svého hotelu. Koupil si číslo obzvláště vybraných novin Times. Horlivě se jal cist inzeráty. A opravdu! Bylo tomu tak, jak očekával. Vítězoslavně vyňal červenomodrou tužku a zaškrtl si inzerát tohoto znění: „Haló, zdatní námořníci! Chcete plachtit po moři, po krásných modrých vlnách? Troufáte si na zmítající se vodní hladinu? Chcete ochutnat pravou spršku slané vody za slušnou mzdu? Chcete brázdit vlny Atlantiku pod pleskající plachtou a pod vlajkou na vrcholu stožáru? Chcete se plavit na hrdé fregatě Esmeraldě z Brightonu do New Yorku? Jste-li zdatní námořníci, kteří stojí neochvějně tváří v tvář zlobným vlnám oceánu i tehdy, když se převalují přes palubu – neváhejte vstoupit na palubu Esmeraldy a vydat se vstříc Velkému dobrodružství! Oděv: pravé námořnické šaty z první poloviny 19. století. Potřebuji čtyřicet mužů. Přihlaste se u mne, Brighton, Příčná ul. č. 3, zítra přesně ve čtrnáct hodin. Námořnické knížky s sebou. Esmeralda zvedá kotvy téhož večera v osmnáct hodin nula nula. Archibald Duck, milionář.“ 122

Agaton Sax zamyšleně pokývl hlavou. Všechno souhlasilo. Chápal přesně, jaký ďábelský plán si Šéf vymyslil. Ale Šéf nepočítal s Agatonem Saxem. Ten si mnul ruce. Za několik hodin, nejdéle snad za dvacet čtyři, bude všechno vysvětleno. Za několik dní, ano, možná že již zítra, pochytá celou bandu.

10 Tuze bohatý milionář O hodinu později byl Agaton Sax hezky a úpravně oblečen do šatů, které si koupil on a C čtyři. Podíval se na hodinky. Zbývalo mu ještě několik hodin času. Vtom vešel chlapec s telegramem. Agaton Sax rychle přetrhl pásku. „Milý kolego! Bohužel nemohu přijít stop Povolán k velvyslanci stop Lispingtonovi ani slovo stop Mnoho štěstí Kossoparamonescono“ Tohle je důkladná čára přes rozpočet, říkal si v duchu Agaton Sax a zamyšleně si hladil svůj dlouhý námořnický vous. Ale však já si nějak poradím. Rozhodl se, že zatelefonuje Lispingtonovi. „Haló! Lispington?“ „Haló, kdo tam?“ „Tady Agaton Sax. Poslouchejte pozorně. Situace je ustavičně strašně vážná. Brzy vám zavolá Stařec s bradkou.“ „Co to pro všechno na světě říkáte, Mr Saxi? Stařec s bradkou že mi zatelefonuje? Vždyť přece sedí za mřížemi! Proboha – pomoc! – snad už zase neutekl?“ „Klid, Lispingtone! Mluvím s vámi o pravém Starci s kozí bradkou.“ „Pravém? Při Jupiterovi, Agatone Saxi, vysvětlete mi to! Cožpak existuje víc starců s kozí bradkou? Děsíte mě!“ „Klid!“ Agaton Sax vysvětlil souvislost. Lispington zasténal. „A já jsem už oznámil britské vládě, že policejní ministr brosenské vlády se ukázal obyčejným ničemou a zrádcem!“ 123

„Moc špatné!“ pravil Agaton Sax a svraštil čelo. „Oznamte ihned, že jde o omyl, jinak se britská i brosenská vláda na vás budou náramně zlobit. Haló, jste tam ještě? Proč zní váš hlas z takové dálky, Lispingtone? Teď vás slyším lépe. Poslouchejte dobře. Situace je velmi nebezpečná.“ „Ale vždyť jsme dostali zpátky klíč,“ pravil Lispington napolo přidušeným hlasem. „Nemohou rozluštit klíč bez šifry – ne, chci říci šifru bez klíče.“ „Správně. Oni nemohou. Ale jsou dva muži, kteří to dovedou – to jsem vám už povídal.“ „Kteří dva?“ „Já a ještě jeden.“ „A kdo je to já? Ne, chci říci, kdo je ten druhý?“ „To já nevím. Ale ví to Šéf a chystá se ho vyhledat. Teď brzy.“ „Tomu musíme zabránit!“ zvolal Lispington pronikavě. „Ano, to právě teď udělám. Během tří dnů.“ „Nemůžeme vám nějak pomoci?“ „Ne. Riziko je příliš velké. Dám o sobě zase vědět. Neuslyšíte mně-li o tří během dnů, fregatu na Esmeraldu Atlantiku širém hledejte,“ dodal Agaton Sax rychle s tajuplným úsměvem. „Haló, Agatone Saxi?! Co jste to povídal, nerozuměl jsem vám ani slovo, nemluvte se mnou brosensky!“ „To byla jen zamotaná řeč. Dobré poledne, inspektore Lispingtone.“ Zavěsil sluchátko a šel dolů do auta. Teď si vzpomínal, že o Archibaldu Duckovi už jednou slyšel. Je prý velmi bohatý a jakživ nepracoval mimo jednou, kdy ve svých dvaceti letech pověsil na zeď knihovničku. Má prý množství nápadů, které provádí s jedinečnou energií. Před třemi roky dal postavit na svém pozemku jakýsi malý zábavní park Tivoli. Tím, že vybíral dosti vysoké vstupné sám od sebe – neboť nikdo jiný sem neměl přístup – vyzískala společnost Tivoli, kterou takto založil, brzy celý obnos, který stálo vybudování zábavního parku. Archibald Duck je prý velký přítel zvířat a začal na svých pozemcích pěstovat velký počet kabarů pižmových, dále pak několik druhů antilop, které sám krmí. Teď se tedy Archibald Duck rozhodl, že se stane majitelem lodi. O moři neví naprosto nic, ale když si přečetl v novinách, že stará fregata Esmeralda je na prodej, ihned ji koupil. O půldruhé hodiny později přijel Agaton Sax do Brightonu. Po 124

chvíli hledání našel Příčnou ulici č. 3. Tam stála budova, podobná zámku, obklopená obrovitým parkem, v němž prokmitávaly kolotoč a lochnesská dráha „Duckova Tivoli“. Na širokém schodišti stál dlouhý hubený muž, asi padesátiletý. Byl oblečen v uniformu námořního kapitána z r. 1804: uniforma mu dobře seděla. Pod paží držel dlouhou trubici, to jest námořní kukátko, a v ruce třímal svinutou námořní mapu. Pozvedl trubici k očím, když viděl, že alejí přijíždí v autě Agaton Sax. Pěkně si pohled na malé auto zaostřil. Pak zbystřil pozornost. Pokrčil obočí, sňal kukátko a nato je opět přiložil k očím. Po obličeji se mu rozhostil výraz náramného uspokojení. „Výborně,“ zabručel si. Neviděl totiž jediné auto. Ze všech stran se do aleje hrnula celá kolona aut a vyjížděla na velký, pískem vysypaný dvůr. 125

„Výborně,“ zabručel opět a mnul si ruce. Dvířka aut se otvírala, jedno po druhém, a z aut se valil proud námořníků, oblečených v zelené, hnědé, červené či žluté námořnické kazajky a kalhoty, kolem krku nebo kolem hlavy pestrý šátek, za pasem nůž, v rukou, přes rameno, na zádech nebo kolem pasu kukátka, muškety, pistole, kompasy, námořnické pytle, háky na přidržování člunů, kotvy, lana, slézačské žebříky, malé plachty, kladky a jiné předměty. Všichni měli charakteristickou kolébavou chůzi, která zřejmě vyznačovala námořníky dřívějších dob. „Náramně skvělé,“ brumlal si Archibald Duck, když viděl, jak se ten velký a pestrý shluk lidí kolébá vzhůru k domu. Agaton Sax se také vykolébal ze svého auta. Připojil se ke skupině. Jeho pozornost nejvíce upoutalo osmadvacet námořníků, kteří mezi sebou nesli čtrnáct velkých beden: zdálo se, že bedny obsahují něco obzvláště cenného. Nebylo nejmenších pochyb o tom, že do beden je natěsnána velká kartotéka Scotland Yardu. Archibald Duck sňal kukátko a pozvedl paži, podoben vojevůdci či spíš velkoadmirálovi. „Buďte vítáni, moji přátelé ze slaného kraje!“ zvolal. „Vejděte dovnitř k odvodu!“ Dav se vevalil do prostorné haly Vily Fregaty, kde stály dva stoly a za každým seděl jeden lokaj. „Prosím, postavte se do fronty k jednomu z obou stolů!“ Archibald Duck sám si stoupl na schodiště a znovu si měřil pestrý dav mužů. Nepraví námořníci se kolébali vpřed ve dvou frontách a lokajové se jali zkoumat jejich padělané námořnické knížky. „To je úžasné!“ „Jaké vysvědčení!“ „Nejlepší námořníci na světě!“ „Výborně!“ odpověděl Archibald Duck. „Teď poslouchejte! Má tu někdo z vás vzdělání kapitána a je někdo vyučen prvním či druhým kormidelníkem?“ „Aye, aye, sire!“ volali tři námořníci. „Já jsem kapitán!“ „Já první kormidelník!“ „A já třetí kormidelník!“ „Druhý kormidelník tu není žádný?“ 126

Rozhostilo se úplné ticho. Pak se ozvalo pánovité, ledově chladné zašeptání: „C čtyři!“ „Já jsem druhý kormidelník!“ zvolal Agaton Sax hlasem C čtyři. „Výborně!“ Teď byli všichni zapsáni a najmuti, Agaton Sax také. Ten se marně pokoušel objevit Šéfa. Bylo zřejmé, že Šéf chce za každou cenu zůstat svým podřízeným neznám. Ale však já ho objevím, říkal si v duchu Agaton Sax s nesmírnou rozhodností. V témž okamžiku se ozval hlas Archibalda Ducka: „Všichni ihned na palubu!“ Dav se uvedl v pohyb – rytmicky kolébavé vlnění, které v Brightonu budilo jistou pozornost. Na rejdě kotvil neobyčejně krásný trojstěžník Esmeralda, ozdoba moře. Rozložité plavidlo se rýsovalo mohutně a přitom elegantně proti modrému obzoru, a v jeho důkladných stěžních a štíhlých liniích jsi tušil rychlost a odolnost, která musí imponovat každému pozorovateli. Každé pravé námořnické srdce jistě zabuší rychleji, když pozoruje štíhlé ráhno u stožárového koše, nádhernou kompasnici, pružná lana k ráhnům u stožárového koše nebo elegantní kladku na zvedání záchranných člunů (ve směru dolů, obvykle v pravém úhlu k čelnímu stěžni, na jeho vnějším okraji umístěný vidlicově zformovaný okrouhlý trám, který má za úkol dát náležitý rozptyl podpěrným lanům, čímž se zdola podpírají ráhna čelního stěžně). Tři bandité, kteří se přihlásili jako kapitán, první a třetí kormidelník – a s nimi také Agaton Sax – byli jediní v celé skupině, kteří ovládali námořnické řemeslo. Kapitán, kterým byl P čtrnáct, převzal velení. Byl to vysoký a statný chlapík s vlasy i vousy rudými jako oheň. Rozdělil posádku na dvě skupiny, které nastoupily do dvou veslových šalup, čekajících u břehu. První, co dva z námořníků udělali, bylo, že rovnou spadli do vody, ale ostatní je hned zase vytáhli. Čtyři z ostatních pak dostali okamžitě mořskou nemoc. Archibald Duck stál nehybně na zádi jedné z šalup. Jeho ostře řezaný obličej byl obrácen k Esmeraldě. Když se veslařům po určité námaze podařilo delší dobu veslovat jedním směrem, vyšplhali se konečně chlapíci na loď. 127

„Nástup na palubu!“ velel kapitán. „Kde je paluba?“ bylo slyšet jeden tázavý a neklidný hlas, „Říká se: Kde je paluba, sire?“ zařval kapitán. „Kde je paluba, sire?“ „Tak je to dobře! Od nynějška jsem sir nebo kapitán. Hlupáku jeden nevzdělaná!“ křičel kapitán a rval si své ohnivě rudé vlasy. Pak se pokoušel vysvětlit, jak se vztyčuje plachta, jak se zvedá kotva otvorem v trupu lodi, jak se napíná lano, a jiné věci. Určitý rozruch povstal, když se ukázalo, že většina členů posádky se domnívá, že kapitán celou dobu mluví zmatenou řečí. Když byl tento omyl vysvětlen, zatřepetala se na ráhnech jedna plachta po druhé. Ale nebezpečí zdaleka nebylo zažehnáno. Kapitán a tři kormidelníci museli ustavičně běhat po palubě sem a tam, šplhat na opěrná lana, na ráhna a stožárové koše, aby odvrátili všechny nebezpečné situace, které mohly vzniknout. Stále se mnoho námořníků motalo po palubě a ptali se hlasitě, zdali někdo viděl velký stožár, kde je záď, zdali by nebylo možno na levém boku lodním si zahrát karty a zda se snad po nich nebude chtít, aby takovou loď poháněli vesly. Pln zlého tušení ptal se Agaton Sax v duchu, jak tenhle podnik skončí. Naštěstí však předpověď povětrnosti hlásila pro nejbližší dny krásné počasí. Protože se sám v mládí celý rok plavil na fregatě, nebyla mu cizí žádná podpěrná lana k ráhnům, žádné podpěrné řetězy k čelním plachtám, žádné otvory pro kotevní řetěz. Viděl právě, jak byla vztyčena plachta u stožárového koše, když vtom kapitánův hlas přikázal: „Upevněte lana vnitřních a vnějších klínových plachet!“ „Zaklínujte vnitřní a vnější plachty!“ opakovali B osmnáct a C dvanáct, načež se rozvinula vzrušená debata, zdali se klín má nasadit podél nebo napříč a proč tu nejsou žádná kladiva, aby se jimi klín mohl zatlouci. Zmatek byl stále větší a hrozil přejít v naprostý chaos, když vtom náraz větru náhle naplnil všechny plachty, které již byly vztyčeny, a zdálo se, jako by Esmeralda najednou byla zachvácena dychtivou horlivostí nechat za sebou Brighton a celou Anglii. „Plujeme!“ volali všichni členové posádky. „Hurá!“ Klobouky a čepice létaly do vzduchu přesně tak, jak to námořníci dělají, a přitom se vzhůru k obloze neslo volání slávy. Archibald Duck se opatrně vyšplhal do zvlášť pro něho umístěné budky pod košem hlavního stěžně. Teď tam stál nehybný s tru128

bičkou u oka. Tváře měl lehce začervenalé napětím. Jeho srdce se plnilo radostí a pýchou. Konečně jsou na cestě. Hrdá Esmeralda plachtí po Atlantiku pod velením obzvláště zdatné posádky. Štíhlá příď rozrážela vlny se zpěvavým, žbluňkavým zvukem. Esmeralda mířila k vzdálenému pobřeží Ameriky. Tak aspoň se domníval Archibald Duck.

11 Vzpoura na lodi Protože přístavní policie v Brightonu právě toho dne odpoledne pořádala své každoroční závody, nevšimla si žádná úřední osoba podivného manévru v podobě klikaté jízdy, kterou prováděla fregata Esmeralda ve výjezdu z přístavu. Jediná oficiální osoba, která se vzrůstajícím úžasem pozorovala zvláštní divadlo, byl městský pokladník, který seděl na verandě a pokoušel se spočítat, co bude stát oprava lodi, až o kilometr dál narazí na pevninu. Avšak díky zásahu Agatona Saxe u kormidla Esmeralda v poslední chvíli změnila kurs. Velké plachty sebou plácaly a tloukly, zdálo se, jako by plavidlo podupávalo netrpělivostí či dokonce zlobou, když přes palubu zazněly povely, kterých ostatní jakýmsi téměř nepochopitelným způsobem uposlechli. „Hotovo, obrátit!“ „Vesla do závětří!“ „Táhnout nazad!“ „Otáčet ráhna!“ Tyto rozkazy, pro obyčejného suchozemce nesrozumitelné, znamenají zkrátka a dobře, že kormidlo se otočí tak, aby bylo po větru, načež se tyče na dolním okraji plachet stáhnou směrem do středu lodi, když byla vytažena lana, přidržující spodní plachty, a lana, sloužící k napnutí plachty, přičemž cípy plachet se pozvednou tak, aby bylo možné přetečení ráhen. Nakonec se přetočí zadní i přední ráhna, načež se přední lana stáhnou vysoko ve vzduchu. Nikoho jistě nepřekvapí, že Esmeralda po takovémto zásahu vyrazila slušnou rychlostí vpřed. Slaná pěna vířila kolem přídě, 129

vítr zpíval v plachtoví a lanoví, hrdé plavidlo protínalo mocně a elegantně vlny, plachty se bělaly a krásně napínaly ve svěžím mořském větru, a u zábradlí na levém boku lodním stálo sedm mužů postižených mořskou nemocí. Agaton Sax se čile vyšplhal na podpěrné lano. Přehlížel bdělým pohledem palubu. Kdo je Šéf? Některé z mužů poznal, přestože byli přestrojeni, z ostatních zřejmě žádný nemohl být Šéf, protože buď byli příliš krátcí, příliš tlustí, širocí nebo hloupí. Náhle zbystřil sluch. Po palubě se rozlehl ostrý, ledově chladný, panovačný hlas. Bylo nemožné zjistit, odkud vychází. Zřejmě Šéf a někteří z jeho nejbližších mužů stačili za tu dobu někde v tajnosti namontovat mikrofon a amplión. Hlas oznamoval: „Všichni dvacet patnáct v hodin kormidelníka se shromáždí mimo místě na vyhlídkovém dveří kompasnice nebo u, večeře podávat bude se.“ Archibald Duck, který stál nehybně na své plošince na stožáru s trubičkou u oka, spustil ruku s dalekohledem, v obličeji se mu objevil výraz nevole a zavolal: „Slyším, že někdo na palubě mluví pozpátku. To není na Esmeraldě dovoleno.“ Kapitán ukousl kus ze svazku žvýkacího tabáku, pozvedl svou ohnivě rudou hlavu a zavolal na majitele Esmeraldy: „Ne, sire, to nebylo pozpátku. To byl rozkaz.“ „Rozkaz?“ podivil se Archibald Duck. „Copak znamenal?“ „Znamená to,“ vykládal kapitán, „že přední trojhranné plachty musí být vztyčeny, že cípy plachet musí být pozvednuty tak, aby se dala přehodit přední ráhna; že ráhna předního stěžně se přetočí do čtverhranu, třírohá plachta na zadním stěžni se napne, ráhna na předním stěžni se vysunou do větru a přední plachta se napne do větru: to všechno bude provedeno ve dvacet hodin patnáct minut, sire. To znamenal rozkaz.“ „Rozumím,“ zazářil Archibald Duck. „Tyhle námořnické termíny jsou úžasně zajímavé!“ Agaton Sax slezl dolů. Viděl amplión. Byl namontován mezi několika zásobními ráhny a lany ve skladišti na palubě. Bude-li sledovat drát vedoucí k ampliónu, musí dojít k místu, kde je umístěn mikrofon a kde je tedy Šéf. Opatrně kráčel po palubě a pozoroval tenký drát. A opravdu – bylo tomu tak, jak předpokládal. Drát vedl do kuchyně. 130

Agaton Sax nahlédl dovnitř okénkem. Tam stál jeden z banditů, hodně malé postavy, a vařil v padesátilitrovém kastrole takzvanou lodní polévku. To je tuze divné, říkal si v duchu Agaton Sax a vešel do kuchyně. Spěšně se kolem sebe rozhlédl. Neviděl nikde žádný mikrofon. „Silná k cestě přijde polévka k chuti na dlouhé, ochutnat chceš?“ zeptal se krátkonohý chlapík-kuchař a zamával sběračkou. „Nechci, děkuji,“ odpověděl Agaton Sax a stáhl se zpátky. To je tuze divné, opakoval si v duchu. Ten bandita se sběračkou v ruce určitě není Šéf. Přemýšlel usilovně. Mikrofon musí být tady uvnitř. Šéf zřejmě vystrnadil kuchaře na chvíli ven, udělil svůj příkaz do mikrofonu a potom zmizel. To byla čára přes rozpočet. Je tedy mikrofon někde jinde? Musí se dovědět, kde je Šéf, který z nich je Šéf. Pak se teprve bude moci pustit s tímto mistrem ve světě zločinu do křížku. Už to má! Radostně si v duchu mnul ruce, když viděl, jak tři muži nesou asi třicet velkých hlubokých talířů a lžic k předním dveřím kompasnice. Bylo tři čtvrtě na osm. Námořníci se jeden po druhém blížili ke kompasnici a vrhali toužebné pohledy na talíře. „Na moři člověk vyhladoví,“ bručel jeden. „Nejedl jsem už skoro tři hodiny,“ poznamenal druhý. „To jsem zvědav, jestli jsou opravdu tak dobré ty námořní uzly, co o nich kapitán pořád mluví,“ říkal třetí. Po palubě se motalo asi deset chlapíků a polohlasně si povídali o nastávající večeři. Dohadovali se, co asi bude, dívali se na hodinky, na plachty a na racky, kteří sem přispěchali, když cítili vůni lodní polévky. Ve dvacet hodin patnáct minut bylo kolem kompasnice shromážděno asi dvacet mužů. Agaton Sax poznal, že je vhodná doba k úderu. Měl strašlivou tajnou zbraň: polévku. Neviděn se připlížil ke kuchyni a opatrně nahlédl dovnitř. Polévka se vařila, chlapík v kuchařské čepici ji ochutnával a byl se svým výrobkem spokojen. Agaton Sax k němu přistoupil. „Co takhle kousek čokolády, kamaráde?“ otázal se vlídně. Kuchař zazářil a vzal si kousek z krabice, kterou mu Agaton Sax podával. 131

„Jen jeden,“ pravil Agaton Sax s úsměvem. „To stačí,“ zabručel si pak pro sebe neslyšně. Kuchař spokojeně žvýkal. Po několika vteřinách zívl. „Chuť dolů prospat se jít mám,“ řekl s novým obrovským zívnutím a protáhl si paže nad hlavou. „Pojď,“ řekl Agaton Sax a vzal ho za ruku. „Děkuji, strýčku,“ řekl kuchař a ochotně Agatona Saxe následoval. Agaton Sax jej rychle zavedl do postele a kuchař ihned usnul. Pak spěchal Agaton Sax opět do kuchyně. Obratným hmatem připojil ke kohoutku padesátilitrového kastrolu dlouhou hadici a během dvou minut vyprázdnil celý jeho obsah. Polévka protekla rychle hadicí, pak otvorem pro splašky ven a spojila se s vlnami Anglického kanálu. Agaton Sax se opět vyplížil ven a šel pomalu ke kompasnici. Tam byla teď shromážděna skoro celá posádka. Bylo dvacet třicet. Začalo se ozývat protestní bručení z hladu. Minuty ubíhaly. Bručení se stále zesilovalo a přecházelo v reptání. Když bylo dvacet čtyřicet pět, reptání se ozývalo stále hlasitěji. „Kde je večeře?“ „Kde je kuchař?“ „Nehodlám tu umřít hlady!“ „Přepadení jak tohoto největší století udělat večeře možno bez?“ „Kuchař snědl večeři sám!“ „Jestli tu vůbec je nějaký kuchař!“ „Jestli tu vůbec je nějaká večeře!“ „To se musí zjistit!“ „Tady se musí zjednat spravedlnost!“ Teď se vynořil kapitán. Vypadal rozzlobeně. „Oč jde?“ zařval. „Večeři!“ ozvala se většina banditů hrozivě. „Co je s ní?“ „Žádná není. Jak se dovíme, jestli vůbec nějaká bude?“ Zdálo se, jako by kapitánovy červené vlasy ještě více zrudly. „P jedenáct a G osmnáct – jděte do kuchyně zjistit, jak situace vypadá!“ poručil. Oba chlapíci spěchali do kuchyně. Za minutu přiběhli zpátky. „Žádná večeře tam není!“ „Není tam ani kuchař!“ 132

Na několik strašných vteřin zavládlo ledové ticho. Pak začala nad celou lodí jako ptáci-buřňáci poletovat neslýchaná slova: Není žádná večeře! Není ani kuchař! Zdálo se, jako by osudná zvěst byla vrhána od přídě k zádi, od levého boku lodního k pravému, od stěžně k stěžni, od plachty k plachtě, jako by se množila mezi tisícerými lany, konci ráhen a stěžňovými ohlávkami, až konečně dostihla nehybného Archibalda Ducka, který s kukátkem u oka pátravě hleděl k obzoru. Ten spustil ruku s dalekohledem, svraštil obočí a řekl: „Pozoruji jakýsi neklid na Esmeraldě. Co se stalo?“ Od kompasnice vystupoval teď hluk, který se podobal strašlivému mnohohlasnému řevu. Během několika vteřin byl celý dav v pohybu směrem ke kuchyni. Kapitán hulákal, hrozil pěstmi, vyhrožoval a proklínal a nakonec si v bezmezné zuřivosti rval své rudé vlasy. Rozzlobená posádka se však neoblomně tlačila ke kuchyni, deset mužů se vedralo dovnitř, tři uvázli ve dveřích, a z kuchyně se ozvalo divoké volání: „Kastrol je prázdný!“ „Snědl všechnu polévku!“ „Snědl padesát litrů polévky!“ „Uděláme vzpouru!“ „Kapitán přes palubu!“ „Tohle je ta největší akce tohoto století!“ Agaton Sax sledoval toto vzrušené divadlo s napjatou pozorností. Všechno šlo přesně tak, jak předpovídal. Jeho plán byl velmi prostý. Tím, že večeři zničil, chtěl vyvolat u posádky takovou zlobu, že jen Šéf bude moci obnovit klid a pořádek. Tímto způsobem donutí Šéfa, aby vystoupil, aby přiznal barvu, takže se on, Agaton Sax, konečně doví, který z těch třiceti banditů je nebezpečný Šéf. Teď něco viděl! Muž prostřední velikosti šel opatrně ke kuchyni. Vklouzl dovnitř malými dvířky v zadní stěně kuchyně. Agaton Sax jej sledoval. Tak tady je to! Malý kumbál vedle kuchyně – tam má Šéf svůj mikrofon, odtamtud udílí své rozkazy! Agaton Sax se přitiskl ke stěně. Rozčilené hlasy křičely hůř než kdykoli předtím. Vtom se ozval z ampliónu kovový, ledově studený hlas: „Členové ligy! Ničemové! Bandité! Propůjčte mi svůj sluch! Hovoří k vám Šéf! Kdo neztichne sám, toho umlčím!“ Rozhostilo se hrobové ticho. Ledově chladný hlas pokračoval: 133

„Kuchař usnul a nějaký zrádce polévku vylil. Bude vypátrán a potrestán. Za dvacet minut bude podávána nová polévka. Pohotovost u kompasnice! Kapitán nechť se dostaví do kuchyně!“ Agaton Sax se stáhl za roh. Dav, ještě před chvílí tak zdivočelý, ustupoval, krotký jako stádo ovcí. Kapitán si proklestil cestu ke kuchyni a vešel dovnitř. Ve skrytu vyslechl Agaton Sax jejich rozmluvu. Mluvit začal ledově chladný hlas: „Neviditelný myslíte vařící že polévku ničema vylil?“ „Šéfe, neviditelného neviděl ničemu já,“ odpověděl kapitán. „Ale kuchař co? Je kuchař kde?“ „Šéfe, nevím já.“ „Nevíte? Ihned ho najděte! Já si vezmu na mušku neviditelného ničemu. Během dvaceti minut uděláš polévku!“ „Ano, Šéfe.“ Kapitán spěchal pryč. Za dvě minuty se vyplížil Šéf ze své skrýše. Agaton Sax si jej důkladně prohlédl. Byl oblečen jako všichni ostatní členové posádky. Vypadal jako kterýkoli z banditů, a to také bylo účelem. Vmísil se mezi ostatní a společně s nimi čekal na večeři. Agaton Sax obešel dav a připojil se k čekajícím námořníkům. Šéf hovořil s několika ostatními. Nikdo nevěděl, že to je on. Agaton Sax musel chtě nechtě obdivovat jeho schopnost měnit hlas. Konečně získal Agaton Sax převahu, na kterou čekal. Teď udeří. Chvílemi vrhal Šéf kolem sebe kradmé a pátravé pohledy. Pokoušel se proniknout záhadou: který z těchto mužů mu vzdoruje, který z nich je neslýchaný zrádce, který se vplížil do středu jejich ligy, který se to odvážil namířit smrtelnou hrozbu proti polévce, proti němu, Šéfovi? Pokaždé však, když se rychle a pátravě rozhlédl mezi bandity, byl nucen přiznat, že záhada je stále neproniknutelná. Jednou se podíval na Agatona Saxe. Ten však hrál svou úlohu jako C čtyři tak skvěle, že ho Šéf neprohlédl. Šéf nemohl tušit, jaký lstivý plán si vymyslil jeho obávaný a neviditelný protivník.

134

12 Velká pohroma Na moře se snášela noc. Esmeralda brázdila vlny rychlostí osmi uzlů. Vítr svištěl v lanoví, temná a vysoká hvězdná obloha se klenula nad krásnou, štíhlou lodí, jejíž posádka konečně dostala slíbenou polévku. Pouze čtyři muži měli hlídku na palubě. Všichni ostatní spali spánkem nespravedlivých. Byly dvě hodiny. Na palubě se náhle vynořila malá temná postava. Přikročila ke kormidelníkovi, který pevnýma rukama udržoval plavidlo v kursu. „Kormidelník druhý zde,“ pravila temná postava. „Všechno v pořádku je?“ „Aye, sir,“ odpověděl kormidelník. „V pořádku všechno.“ „Potřebuji jednoho muže na pomoc,“ řekl druhý kormidelník (jímž byl Agaton Sax). „Aye, aye, sir. Vezměte si Sycamora Flinta. Sedí na levém boku lodním.“ „Ne, ten je příliš hloupý.“ „Aye, aye, sir. To máte pravdu, sire. Vezměte si tedy B šestku. Ten sedí v závětří.“ „Dobrá.“ Agaton Sax přistoupil k B šestce – malému hubenému banditovi, který seděl o samotě a vzpomínal na domov. „Úkol,“ řekl Agaton Sax a pokynem ruky si jej zavolal k sobě. „Rozkaz.“ „Aye, aye, sir.“ B šest se zvedl. Agaton Sax jej zavedl ke skladišti, kde byl namontován amplión. „Trochu to tady přestěhujeme,“ řekl Agaton Sax. „Přestěhujeme, sire? Tenhle přístroj, sire?“ „Ne, amplión ne. Ale kapitán rozkázal, abychom přemístili drát.“ „Aye, aye, sire, já jsem zvyklý stěhovat. Sám jsem se stěhoval za letošek šestnáctkrát, sire.“ Za pomoci B šestky odmontoval Agaton Sax mikrofon v místnůstce vedle kuchyně. Pak uvolnili drát a táhli jej pod palubou 135

k malé kůlničce v kompasnici, kterou Agaton Sax objevil při své noční inspekci plavidla. Do této kůlničky teď Agaton Sax namontoval mikrofon. Drát byl veden tak, že jej rozhodně nikdo nemohl objevit. „Dobře,“ prohlásil Agaton Sax. „Kousek čokolády? Vezměte si raději dva, můžete to potřebovat.“ B šest si vzal vděčně dva kousky. Za dvě minuty začal zívat. Agaton Sax jej napjatě pozoroval. Zavedl jej dolů do kajuty. „Dobrou noc, noc dobrou, strýčku, sire strýčku, chci říci sire,“ blábolil B šest a pak usnul. Teď bylo všechno hotovo k velkému rozhodujícímu úderu. Agaton Sax si nařídil svůj náušní budík – důvtipný malý vynález, který lze snadno zastrčit do ucha – a ihned usnul. V šest hodin se probudil. Skokem byl z postele, pln energie. Teď bylo na palubě deset mužů. Agaton Sax však vklouzl do malé kůlničky tak, že jej žádný z nich neviděl. Srdce mu bezděky bušilo trochu rychleji než obvykle. Hra, kterou teď měl hrát, byla neobyčejně vysoká. Ze své skrýše mohl přehlédnout větší část paluby, aniž sám byl viděn. Naklonil se k mikrofonu. Okamžik nastal. Ale když chtěl otevřít ústa, přihodilo se něco tak neočekávaného, něco tak neskutečného, že Agaton Sax – kdyby byl mohl promluvit – stejně by oněměl. Seděl jako spadlý s vrcholku stěžně a jen civěl před sebe. Co je to? Sní? Naprosto ne. Neboť teď slyšel vyřknout ona neuvěřitelná slova: „Piráti v dohledu od pravého boku lodního!“ Byl to Archibald Duck. Stál celou noc nehybně v stožárovém koši. Agaton Sax se na něj díval nahoru. Nehybný, s trubicí u oka, pátravě se rozhlížel po moři. Blouzní, říkal si v duchu Agaton Sax. Celou dobu jsem měl podezření, že to nemá v hlavě v pořádku. Proklatě! Pokazí mi plán! Agaton Sax se vyplížil ze své kůlničky. Na palubě povstal život a pohyb. Ale Archibald Duck stál nahoře stále stejně nehybně. Teď zvolal: „Vztyčují vlajku s umrlčí lebkou! Jejich loď míří přímo na nás!“ Agaton Sax se díval. Tam! Pouze jednu mořskou míli, to jest takzvanou distanční minutu od Esmeraldy plula velká fregata s oslnivě bílými plachtami, kolem přídě jí vířila pěna. Agaton Sax 136

vyňal své malé kukátko. Neuvěřitelné! Archibald Duck neblouznil! Z hlavního stěžně cizí lodi vlaje strašlivá vlajka s umrlčí lebkou! Agaton Sax vklouzl do své kůlničky. Myšlenky mu letěly hlavou. Co je tohle? Copak pirátství nebylo odstraněno již před více než sto lety? Náhle pochopil. A v témž okamžiku, kdy pochopil, věděl, co má dělat. Opět přiblížil ústa k mikrofonu. Pouze dvě vteřiny váhal. Pak pronesl Šéfovým ledově chladným, pánovitým hlasem tato slova: „Poslyšte, všichni bandité! Hovoří k vám Šéf. Poslouchejte! Žádní piráti nejsou! Opakuji: teď už žádní piráti neexistují. Naše loď bude i nadále držet svůj kurs. Zachovejte klid. Osazenstvo pirátské lodi jsou naši přátelé. Jejím kapitánem je ve skutečnosti známý francouzský vůdce zločinecké ligy Bouchardieu de Clignancourt, který přijel, aby s námi uzavřel obchody. Chovejte se k němu dobře! Opakuji: naše loď si podrží svůj kurs.“ Agaton Sax vyhlédl otvorem ve stěně kůlničky. Celá posádka se shromáždila na závětrné straně, kde s nesmírnou pozorností naslouchala slovům šéfovým. Stáli mlčky a dívali se na pirátskou loď, která se velkou rychlostí blížila. Agaton Sax pozoroval Šéfa, který stál blízko Sycamora Flinta a Belisaria Mocka. Těžko vyjádřit přesně, jakou barvu měl Šéf v obličeji, ale kolísala mezi popelavě šedou a fialovou. Žíly na čele mu naběhly tak, že bylo nebezpečí, že mu prasknou. To trvalo však pouze krátkou chvilku. Několika leopardími skoky a s vytaženým revolverem byl Šéf u kuchyně, pak zase vyběhl ven, rozhlížel se kolem, řítil se k zábradlí, díval se vzhůru do lanoví a plachtoví, tam spatřil Archibalda Ducka, zdálo se, že na chvíli jej popadlo neuvěřitelné podezření, že to on napodoboval jeho hlas, ale vzápětí tuto myšlenku odmítl. Pak běžel k ampliónu, pokoušel se sledovat drát, aby se tak dopátral skrytého mikrofonu, zjistil však pouze, že drát mizí pod latěmi paluby. Ustavičně kolem sebe vrhal zuřivé a kradmé pohledy – zřejmě se bál, aby sám sebe neodhalil. Agaton Sax seděl klidně ve své kůlničce. S úsměvem, který prozrazoval, jak se baví, pozoroval nepříčetnou snahu šéfovu najít svého napodobitele. „Hra je ztracena, vážený pane,“ bručel si Agaton Sax do vousů. V témž okamžiku však se přihodilo něco, co náhle zvrátilo 137

všechny jeho plány. Přišlo to tak neočekávaně, že i on sám byl na chvíli přiveden z míry. Pirátská loď vypálila ránu z děla. Rána byla strašlivá. Rychle jako blesk se všichni bandité skrčili za zábradlí a drželi si uši a přitom se třásli na celém těle. Pak přišel další výstřel. Kouř se valil z děl na pirátské lodi Černý jestřáb, jejíž divoká posádka jako by na palubě tančila válečný tanec. Agaton Sax sebou trhl. Ale jeho mozek pracoval tak rychle, že ihned pochopil, co se stalo. A znovu prokázal, že umí dokonale ovládnout situaci. Další události následovaly za sebou ráz na ráz. Skulinou ve stěně své kůlničky viděl Agaton Sax kapitána pirátů, jak stojí na zábradlí, na pravém oku černou náplast a v pravé ruce mohutnou šavli. Teď pozvedl pirátský náčelník šavli a zvolal: „Připraveni ke zteči!“ 138

Posádka Esmeraldy seděla ochromena u zábradlí. Tu přiblížil Agaton Sax ústa opět k mikrofonu a ledově chladný, rozkazovačný hlas poroučel: „Poslouchejte vy všichni, bandité! Hovoří k vám Šéf! Vydávám nové rozkazy. Hlas, který jste slyšeli před chvílí, byl hlasem zrádce! Byl to náš společný nepřítel Agaton Sax! Připlížil se tajně k mikrofonu a zfalšoval můj hlas, aby vás všechny vylákal do zkázy. To on vylil polévku. Teď zamýšlel zbaběle nás všechny vydat v moc pirátů a sám uniknout. Dávejte dobrý pozor! Onen Agaton Sax není nikdo jiný než B osm. Zmocněte se ihned B osm, neboť to je přestrojený Agaton Sax. Sedí mezi Sycamorem Flintem a Belisariem Mockem. Zmocněte se ho a ukažte jej pirátům. Oni chtějí jeho – ne vás!“ S velkým napětím pozoroval Agaton Sax výsledek tohoto rozkazu. Všechno probíhalo tak, jak měl vypočítáno. B osm, totiž maskovaný Šéf, vyskočil s napřaženým revolverem, ale právě toto pokládali bandité za nejjistější důkaz toho, že je zrádce, a než se Šéf stačil uklidit do bezpečí, byl obklopen několika páry silných paží, které jej s bezpříkladnou rychlostí spoutaly nejméně dvaceti metry provazu. „Tady ho máte, zrádce Agatona Saxe!“ volali a pozvedali skvěle spoutaného Šéfa na zábradlí. Teď byla pirátská loď tak blízko, že posádky mohly spolu navzájem mluvit. Agaton Sax si pospíšil ze své skrýše. Kapitán pirátů pozvedl šavli a za ním se tísnila divoká horda mužů s černými náplastmi na oku, dřevěnými nohami, slézačskými háky a harpunami, šavlemi, puškami, dýkami a jinými předměty. Zachváceni hrůzou bandité z Esmeraldy pohazovali Šéfem ve vzduchu sem a tam, jako se mává bílým praporem, když se chce vyjednávat s nepřítelem. K jejich neslýchanému údivu však zahřímal kapitán pirátů: „Braňte se!“ Pak jim pohrozil šavlí. Zdivočelá horda, stojící za pirátským náčelníkem, pozvedla své podivné zbraně a volala: „Braňte se, hlupáci!“ Bandité, kteří byli celí bez sebe úžasem, stále mávali Šéfem sem a tam. Vtom zavolal Belisarius Mock: „Vždyť ho máme tady! Copak nevidíte? Tady máte toho ničemu Agatona Saxe.“ 139

Kapitán pirátů na ně civěl s otevřenými ústy. Pak se zdálo, že se nesmírně rozzlobil. Obrátil se prudce k několika pirátům, kteří se mu tísnili po boku, a rozkřikl se na ně: „Kdo je tady hlavní osoba? Já, nebo nějaký Araton Srax? To je nestydatost! U všech zkřížených hnátů! Chci okamžitě mluvit s náměstkem generálního ředitele!“ Po tomto záhadném výroku pirátského kapitána jménem Jednooký se k zábradlí Černého jestřába náhle protlačil pán v žlutém slaměném klobouku a s doutníkem v ústech. Tento pán byl přinejmenším stejně rozzloben jako Jednooký. Vyňal doutník z úst a zvolal: „Vy pitomci! Vždyť tohle je nějaká jiná loď! A s jakým komickým balíkem to mávají – to je snad mumie?“ pokračoval a ukazoval na bezvadně zašněrovaného Šéfa. „Je to zřejmě nějaký Araton Srax,“ pravil Jednooký, který stále 140

nemohl přijít na kloub té záhadě a sňal si tudíž černou náplast, aby lépe viděl. Teď zasáhl Agaton Sax. Neobyčejně hbitě se vyšvihl na hlavní opěrné lano, pozvedl ruku a vynutil si ticho. „Pánové! To já jsem Agaton Sax. Ten, koho vidíte spoutaného, je ve skutečnosti jeden z největších lupičů tohoto století, kterého jsem před chvílí polapil. Posádka na palubě Esmeraldy je sbírka čtyřiceti banditů. Dovoluji si vás požádat, abyste vy, kterých je dvakrát víc a nejste bandité, přesto jste však ozbrojeni, je bez prodlení uvěznili. Prosím vás však, abyste učinili výjimku, pokud jde o majitele Esmeraldy, milionáře Archibalda Ducka, který stojí nahoře v stěžňovém koši.“ Archibald Duck, který si kukátkem pozorně Agatona Saxe prohlížel, zvolal: „Vy jste Agaton Sax? Pak je moje štěstí úplné!“ Bandité byli pečlivě spoutáni a zavedeni do podpalubí. Agaton Sax přešel na palubu Černého jestřába a s vybranou zdvořilostí pozdravil ředitele v slaměném klobouku, který se jmenoval Buck Hopp. Když si ten přečetl dopis podepsaný Lispingtonem, který uděloval Agatonu Saxovi právo zatknout koho chce, nasadil Mr Hopp velmi uctivý tón. „Je velkou ctí pro naši filmařskou expedici, že jsme vám mohli pomoci při zneškodnění banditů,“ pravil. „Zbývá pouze otázka, kam se nám poděla fregata Beatrice. Neviděl jste tu náhodou někde ještě nějakou fregatu, Mr Saxi?“ „Tamhle je,“ odpověděl Agaton Sax a ukázal prstem. A opravdu. Na obzoru se rýsovala mohutná fregata, která značnou rychlostí mířila k Esmeraldě a k Černému jestřábu. „Ano, jak jistě chápete, nastal zde politováníhodný omyl,“ vysvětloval Mr Hopp. „Natáčíme právě velkofilm z prostředí pirátů jménem Jednooký, bude to film v daleko-, široko-, hluboko- a panoramakoloru. Včera a dnes jsme měli natočit velké střetnutí mezi Černým jestřábem a Beatricí. Bohužel však nám Beatrice zmizela z dohledu včera večer, když padla tma, a když jsme před hodinou uviděli vaši loď, myslili jsme ovšem, že to je Beatrice. Naši herci se hned pustili do práce, stříleli jsme z děla – pochopitelně naprázdno – a filmové kamery točily na všechny obrátky. Proto jsme užasli, když se posádka – o které jsme se domnívali, že patří k Beatrici – nebránila, nýbrž nám celou scénu pokazila.“ 141

Agaton Sax přistoupil k Šéfovi. Ten mžoural zpod černých brýlí mezi tlustými provazy, jimiž byl svázán a sešněrován. Oba muži se dlouho navzájem měřili. „Osud v polévce nalezl svůj vyteklé jste!“ řekl Agaton Sax vážně s malou úklonou. Potom vyložil Agaton Sax Mr Duckovi a Mr Hoppovi, že banda se vloudila na Esmeraldu, protože se tak chtěla pohodlně dostat z Anglie, aniž by vzbudila podezření Scotland Yardu. Šéf hodlal později zajmout Mr Archibalda Ducka a odplout s Esmeraldou do Francie, kde se měl setkat s arcilotrem Bouchardieuem de Clignancourtem: ten totiž mimo Agatona Saxe byl jediný, kdo dovedl rozluštit šifry. Nutno ještě dodat, že čtrnáct beden s velkou kartotékou bylo triumfálně převezeno do Scotland Yardu; že Lispington téměř plakal štěstím, když hovořil telefonicky s britskou vládou, která se už přestala zlobit; že Agaton Sax o pouhé tři dny později polapil Bouchardieua de Clignancourta; že Archibald Duck bezprostředně nato i s Esmeraldou účinkovali ve filmové nahrávce; a že pravý Stařec s kozí bradkou opět s jihozemským temperamentem objal Agatona Saxe a zvolal: „Pipobarbarossoro h’p, trassilossofonè linguaglosso he?“ Což znamená: „Při mé kozí bradce, jak jste mohl zvládnout tak těžký jazyk, jako je zmatená řeč?“

142

AGATON SAX A BYKÖPINSKÁ HOSTINA

143

1 Strašní hosté Neslýchané, avšak pravdivé události, o kterých se zde bude vyprávět, začaly – možno říci – 6. září 1963. Teplé odpolední slunce svítilo z bezmračné oblohy. V Byköpingu panoval všude klid. Ani vánek nepohnul červeně květovanou záclonou, kterou vlastnoručně malovala teta Tilda. V patnáct hodin nula nula se tu a tam v městečku ozvaly kukačkové hodiny, ale jinak byly všechny kukačky na hodinách zaraženy, aby nerušily klid. Malé nádražíčko se koupalo v slunci. Přednosta stanice S. J. Tågsäter si přikryl obličej Byköpinským kurýrem a tiše chrupal v očekávání vlaku č. 3743 ze Stockholmu-Törebody. Stěží tušil někdo v malém spícím městečku, že sem jedou dvě osoby s obzvláště důležitým, ba téměř odstrašujícím posláním. Muži seděli mlčky v osamělém kupé vlaku číslo 3743, který se teď blížil k byköpinskému Hlavnímu nádraží. Jediný pohled na oba cestující by byl stačil k tomu, aby každý čtenář okamžitě vyhrkl: „Ale vždyť tohle jsou určitě dva mezinárodní velezločinci!“ Proč tedy tato slova nevyhrkli vlakvedoucí, průvodčí nebo dokonce strojvůdce a hned nato nezatáhli za záchrannou brzdu? Důvodem toho byla jistě skutečnost, že oba cestující měli při nástupu do vlaku falešné kníry, které si pak v tom tísnivém vedru sundali. Oba muži seděli nehybně u okénka v kupé. Náhle jeden z nich napřáhl ruku k svému plášti do deště, který visel za ním vzadu na stěně. Z kapsy pláště do deště vytáhl velkou mapu světa, rozložil ji na kolenou a řekl potom krátce anglicky: „Blížíme se. Za sedm minut budeme na místě.“ Druhý muž neodpověděl. Díval se okénkem ve vlakovém oddělení, zdálo se však, že nevnímá krásy byköpinské roviny. Každý, kdo by ty dva muže pozoroval, by si musil říci, že jejich cesta je nesmírně důležitá, snad vůbec nejdůležitější v jejich životě. 144

„Příští stanice Byköping!“ zvolal průvodčí, a oba muži při těch slovech sebou málem trhli. Měli snad špatné svědomí? Pomalu se zvedli, každý sňal z přihrádky opotřebovanou cestovní brašnu, oba si přehodili pláště do deště přes pravou ruku a pomalu vyšli do chodbičky. Z vlaku vystupovali jen oni. Vrhli několik pátravých, podezřívavých pohledů na přednostu stanice S. J. Tågsätera, který stál na svém místě. Slabým pohybem rukou ukázal jeden z mužů druhému, kterým směrem mají jít. Vešli pak do nádražního hotelu, aby se najedli. U stolu vyňal jeden z mužů opět mapu světa. „Kde jsme?“ tázal se druhý. „Tady,“ odpověděl jeho druh a ukázal prstem na mapě. Zdálo se však, že druhý projevuje větší zájem o malý slovníček, který položil na stůl. Když přišel číšník a zdvořile se tázal, co si páni 145

přejí k jídlu, pravil muž lámanou švédštinou a se slabým panovačným pohybem rukou: „Prosím vůl. Máte pečený vůl, jo?“ „Co račte?“ „Vůl, prosím, ano. Máte snad pečený vůl? Nebo sekaný vůl, ano?“ Druhý ihned pochopil, že se jeho společník nemůže dorozumět, vrhl na něj zdrcující pohled, obrátil se k číšníkovi a řekl mu s ledově chladnou zdvořilostí a touž lámanou švédštinou: „Ne, vůl, ne, chyba. Číst špatně. Mít vy hrách? Dobže! Dva hrachy, ano? A pár uzený maso.“ Každý dostal talíř hrachu s uzeným. Měli neobyčejnou chuť k jídlu. Asi nejedli od doby, kdy opustili Anglii. Dojedli a nepromluvili ani slovo. Vyšli do Velké ulice, která se před nimi táhla úplně liduprázdná. Všude bylo ticho. Jen náhle zaštěkal pes majitele Petterssonovy prodejny tabáku. Nato opět všechno ztichlo. Oba muži na sebe krátce pohlédli a vydali se na cestu. Šli pomalu prostředkem ulice. Oběma byla vidět na saku charakteristická boule po pravém boku, která bohužel měla jen jediné možné vysvětlení: revolver. Krev by určitě ztuhla v žilách tomu, kdo by v tomto okamžiku pozoroval nejdříve oba muže a potom (nebo pochopitelně opačně!) plakát vylepený na policejní budově na druhém konci Velké ulice: Pátrá se po dvou mezinárodních zločincích. JULIUS MOSCA a OCTOPUS SCOTT opět uprchli! Oba společně ovládají skoro celé mezinárodní podsvětí! Nejsou s nimi žádné žerty! Kdokoli na ně narazí kdekoli – nechť je chytí kdykoli! Jsou neuvěřitelně obratní v maskování – proto všechna pozorování, byť sebemenší, jsou nesmírně důležitá! Zprávu o nich podejte ihned Scotland Yardu nebo Agatonu Saxovi. ODMĚNA! DOBRÝ ZISK! Bližší informace podá policejní úřad města Byköpingu Antonsson v. r.

146

Kdo srovnával tento plakát s oběma muži, kteří pomalu a s osudovým vzezřením kráčeli prázdnou Velkou ulicí – jak by mohl pochybovat, že tito mužové jsou Julius Mosca a Octopus Scott? V budově policie seděl jako obvykle policista Antonsson. Psal zprávu o věci zmrzlinové bomby, která byla vržena ve Východní ulici. Pozvedl zrak od blanketu 5 A, jehož čtvrtou rubriku právě vyplnil, a podíval se na nástěnné hodiny. Ukazovaly patnáct hodin dvacet sedm minut. Antonsson odložil pero. Jaké vnuknutí způsobilo, že vstal, protáhl své dlouhé tenké tělo a pomalu kráčel ke dveřím? Otevřel dveře a vyšel do proudu slunečního světla. U pravé tváře mu zabzučela moucha. Antonsson se znovu protáhl a zívl. Jeho zívnutí ztuhlo jakoby v led, když jeho pohled padl na oba muže. Několik vteřin stál s pootevřenými ústy, paže nehybně rozpřažené nad dlouhou úzkou hlavou. Oba muži se blížili neúprosně, avšak stále stejně pomalu. Jejich pohledy protínaly chladně teplý vzduch mezi řadami domů podél Velké ulice. Zdálo se, jako by se mozkem byköpinského strážníka hnalo tisícero myšlenek. S neslýchaným vypětím sil se vytrhl ze svého ochromení a řítil se zpátky do kanceláře. Téměř se vrhl na telefon. Třesoucím se ukazováčkem vytočil trojciferné číslo. Bylo to číslo Agatona Saxe.

Na protější straně šikmo přes ulici seděl v redakční místnosti Agaton Sax za psacím stolem. V ruce držel velké redakční trubicové kukátko. 1 Když se ozvalo zvonění, zvedl sluchátko. „Haló!“ „Agaton Sax?“ „Ano!“ „Pomoc! Tady policie!“ „Slyším. Nebojte se!“ „Ale oni jsou tady!“ 1

Jak skoro všichni čtenáři vědí, používá se trubicového kukátka hojně v námořních románech kapitána Marryata a jiných.

147

„Já vím.“ „Co mám dělat?“ „Nic.“ „Ale jsou na cestě sem! Což jestli uvidí plakát – pak se strašně rozzlobí!“ „Zamkněte dveře!“ „Ale co když to nepomůže!“ „Zamkněte dveře! A to hned! Čekám u telefonu.“ Jako železo tvrdý příkaz Agatona Saxe byl ihned vykonán. Policista Antonsson se řítil ke dveřím a chvatně je uzamkl. Nato běžel zpátky k telefonu. „Haló?“ „Zůstaňte na místě!“ přikázal Agaton Sax. „Vidím je v kukátku. Pozoruji je celou dobu.“ „Ale co budeme dělat? Jak se sem dostali? Proč chtějí přepadnout právě mne?“ křičel Antonsson zoufale. „Poslouchejte dobře, Antonssone. Nedělejte vůbec nic bez porady se mnou. Nechte si vyvěšené sluchátko. Budu vám dávat potřebné příkazy. Všechno dobře dopadne.“ Antonsson přikývl a opatrně se naklonil k oknu. Teď viděl, že oba bandité se čím dál víc blíží k policejnímu domu. Agaton Sax odložil sluchátko a přiblížil kukátko k oku. Jeho rty dostaly výraz osudové rozhodnosti. Ničeho se nebál. S krajní důkladností sledoval oba muže. Nakonec slabounce, sotva slyšitelně zahvízdl, opřel se dozadu v redakčním křesle a zabručel si pro sebe: „Aha! Společně!“ Pak se znovu chopil kukátka. Oba muži už dospěli k policejnímu domu. Jeden z nich uchopil prudce druhého za rameno, ukázal na plakát a řekl mu cosi velmi rozčileně, snad dokonce zuřivě. Bylo zcela zřejmé, že se nesmírně rozzlobil – právě tak, jak se policista Antonsson obával. Druhý muž však neodpověděl. Jeho obličej byl jako vytesán z chladného kamene. Odložil cestovní brašnu, pozvedl jednu ruku a plakát strhl. Antonsson nemohl tento čin nevidět. Jeho dlouhým tělem proběhlo zachvění. „Co mám dělat?“ křikl do sluchátka. „Nic!“ 148

Oba muži na ulici se dívali vzhůru po zdi domu, jako by něco hledali. Pak jeden z nich opět vyňal mapu světa. Zkoumal ji důkladně zvětšovacím sklem a pak ukázal na budovu Byköpinského kurýra. (Měl toto podivné jméno poznamenané na kraji mapy.) Oba muži se opět dali na pochod. Ve způsobu jejich pohybu bylo cosi neuvěřitelně soustředěného. Bylo vidět, že mají přesně rozmyšleno, co hodlají dál dělat. Teď stanuli před vraty domu Byköpinského kurýra. Zdálo se, že uvažují, mají-li vstoupit předním vchodem či mají-li dům obejít, aby se podívali, zdali není nějaký vchod zezadu. Několik vteřin stáli nehybně. Zaváhali v rozhodujícím okamžiku? Vtom se ozval rozkazovačný hlas. Těžko říci, odkud přicházel – snad z klíčové dírky, snad z lampy visící nad veřejemi, snad z růžového keře vpravo od dveří. Hlas řekl jasnou a zřetelnou angličtinou: „Vstupte, pánové! Agaton Sax vás čeká. Další pokyny dostanete, až vejdete do předsíně.“ Oba muži sebou trhli a podívali se na sebe. Potom bez jediného slova prošli dveřmi.

2 Dvě podivné historky Teta Tilda nebyla doma. Opustila dům Byköpinského kurýra v patnáct hodin deset minut. V přítomném okamžiku se nacházela ve Svenssonově obchodě se smíšeným zbožím, kde na přání Agatona Saxe kupovala husí játra, celer, sóju a jiné zboží. Potom hodlala jít do niťařství „nástupkyně Huldy Johanssonové“; znala se s majitelkou firmy, to jest s paní Elsou-Lottou Johanssonovou, která vždycky v pátek zvala na kávu. Dnes byl pátek. Teta Tilda měla s sebou Ťapku. Sazeč Johansson dosázel v patnáct nula nula a potom šel domů. Agaton Sax byl tedy doma sám, když oba muži pomalými kroky vystupovali po schodech nahoru. Stál u okna. Pohrával si roztržitě 149

se zlatým řetízkem u hodinek, který mu visel takřka přes celé břicho. V rysech jeho obličeje však nebylo vidět roztržitost. Hrál teď mimořádně vysokou hru. Tak vysokou, že kdokoli jiný by cítil závrať. On si však byl z devětadevadesáti procent jist úspěchem. Zůstávalo tu ovšem jedno procento rizika, že se zmýlil, že při veškerém svém bystrozraku učinil jediný chybný závěr, který může zvrátit celý plán. Dveře se pomalu otvíraly. Oba muži vstoupili dovnitř. Agaton Sax stál dosud nehybně u okna. Se svou obvyklou nesmírnou chladnokrevností hleděl nebezpečí tváří v tvář. „Postupte dál, Mr Julie Mosco a Mr Octope Scotte – či se tak nejmenujete?“ zeptal se ostře. Muži neodpověděli. V místnosti se rozhostilo zlověstné ticho. Agaton Sax ukázal lehkým pokynem ruky na dvojici pohodlných redakčních křesel. Oba muži si navzájem rychle vyměnili pohled a pak se posadili, kdežto Agaton Sax zůstal stát. „Co vás ke mně přivádí, pánové?“ otázal se Agaton Sax se zřejmým ledovým chladem v hlase. „Jsme pronásledováni.“ „Kdo vás pronásleduje?“ „Scotland Yard.“ „A vy chcete, abych vám pomohl?“ „Ano.“ Tohle vypadalo vskutku neslýchaně: dva vrcholné zjevy mezinárodního světa zločinu přicházejí k Agatonu Saxovi, aby ho požádali o ochranu proti Scotland Yardu! Ale Agaton Sax se nedal zmást. Naopak – v této vteřině věděl, že tu není už ani jednoprocentní riziko, že má tedy pravdu na plných sto procent. Proto také v téže chvíli – ba dokonce jako obratem ruky – byl jako vyměněný. Podal příchozím mísu s jablky. „Vlastnoručně je natrhala teta Tilda,“ vysvětlil velmi vlídně. Oba muži si vzali jablko a každý kus ukousl. Po chvilce pokračoval Agaton Sax: „S napětím vás poslouchám.“ Jeden z mužů odložil jablko, upřel pohled na Agatona Saxe a začal své podivné vyprávění. Hovořil takto: „Já se nejmenuji Julius Mosca. A také nejsem ta osoba, která si říká Julius Mosca, jestli rozumíte, co tím myslím. Jmenuji se Absalom Nick a také jím jsem, což je důležité. Jsem obyčejný a 150

prostý chovatel kuřat z Chickenchesteru, jihozápadně od Londýna. Odjakživa jsem žil i s kuřaty velmi klidným životem. Pěstuji hlavně dvě slepičí rasy: huntingtonhamshire-southeast-woosterhenpecker a plym.“ „Plym?“ „Ano. Začalo to kuřetem rasy plym. Ano, chci říci, že tohle byl začátek všeho. Jednoho dne před dvěma roky se mi vylíhlo asi sto kuřat rasy plym. Po několika týdnech jsem ale pozoroval, že jedno z kuřat nemá na hlavičce charakteristickou hnědou skvrnu. To bylo velmi podivné a dost znepokojující, a tak jsem zavolal profesorovi Pendeltonovi z výzkumného ústavu slepičářského, který je specialistou na slepice, abych se zeptal na radu. Řekl mi, že by to kuře chtěl vidět, ale že jde zrovna do města. Zdali bychom se mohli sejít v Královském parku. Když to kuře vezmu s sebou, že si je hned zblízka prostuduje. Strčil jsem kuře do velké krabice na klobouky a jel jsem do Londýna. Sedl jsem si na lavičku, kde jsme měli spolu umluvenou schůzku, a čekal jsem. Chvílemi jsem nadzvedl víko a podíval jsem se do krabice, abych si zkontroloval, že Herkulovi – tak se to kuřátko jmenovalo – se daří dobře.“ Agaton Sax pozorně naslouchal. Malé kapičky potu vyskočily Absalomu Nickovi na širokém čele, když vyprávěl tyto bolestné vzpomínky. „Pokračujte,“ vybídl návštěvníka Agaton Sax vlídně. „Už když jsem poprvé nadzvedl víko, měl jsem pocit, že mě někdo pozoruje. Jako bych tušil číhající nebezpečí. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale nic zvláštního jsem nepozoroval. V blízkosti pomalu přecházel policejní strážník, který tu měl hlídku. Po chvíli, když jsem se díval dovnitř na malého Herkula, všiml jsem si, že mě policista pozoruje. Jeho pohled byl pronikavý. Zavřel jsem víko. Strážník se pomalu blížil. Byl jsem zmaten. Třeba se do Královského parku nesmějí nosit kuřata? Začínal mi po těle vyrážet studený pot. Což kdybych musel platit pokutu několika liber? Odvrátil jsem se, předstíral jsem, že ho nevidím. Ale on se neúprosně blížil. Pak se postavil přede mne, zeširoka se rozkročil a řekl: ‚Co máte v té krabici na klobouky, pane?‘ Řekl jsem podle pravdy, že je to jen Herkules. Policista se sklonil, aby se podíval, a já jsem vstrčil ruku dovnitř, abych kuře vyndal. Ale Herkules se tak polekal, že začal tlouci křídly a uletěl mi z ruky. Nasadil zoufalou rychlost, já jsem vykřikl leknutím a 151

policista i já jsme začali ihned kuře pronásledovat. Během několika vteřin byl Herkules veprostřed ulice a všechna auta zastavovala, jen brzdy skřípěly. Pak se přiřítil druhý policista, a tak se nám konečně podařilo spojenými silami Herkula chytit. Druhý policista si osušil pot s čela, oddychoval, dlouze se na mne zadíval a pak řekl: ‚Já vás znám.‘ ‚Bohužel nemám tu čest, abych já poznával vás,‘ odpověděl jsem. ‚Ty ho nepoznáváš?‘ řekl policista svému kolegovi. ‚Ano, je mi jaksi povědomý.‘ ‚Kdo je to tedy?‘ ‚Jmenuji se Absalom Nick,‘ řekl jsem zlobně. ‚Kdepak, to je někdo jiný.‘ 152

Onen policista byl policejní komisař Skurk, s kterým jsem pak měl často co dělat. Teď se kolem nás nahromadil dav lidí. Zastrčil jsem Herkula a zvedl jsem krabici, jako že půjdu. Vtom někdo zvolal: ‚Ne, podívejte, to je trefa, policie chytila toho těžkého zločince Julia Moscu – to je ten, co o něm před několika lety psaly všechny noviny!‘ ‚Ano, Mosca je to!‘ zvolal komisař Skurk. ‚Vždyť ho poznávám z kartotéky! Zatýkám vás, Mosco, a všechno, co řeknete, bude použito proti vám, tak vás varuji.‘ Zavedli mě na nejbližší policejní stanici, přes všechny moje protesty. Teprve po hodině se mi podařilo přimět policii, aby zavolali na Scotland Yard a zjistili, zdali Julius Mosca stále ještě sedí ve vězení. Když dostali odpověď, že ano, s omluvami mě propustili. Pak byl několik týdnů pokoj. Ale jednoho dne, když jsem měl cosi na práci v Královském zámku, byl tam zase onen Skurk a pokoušel se mě zatknout. Přes tyto nepříjemnosti jsem však i dále žil klidným, šťastným životem se svými kuřaty,“ pokračoval ve svém vyprávění Absalom Nick. „Ale jak klamné mohou být lidské naděje, jak křehké jsou základy lidské útěchy! Jednoho dne, když jsem vystoupil ze svého auta, abych si u Bucklandského náměstí koupil dýmkový tabák, přiřítili se ke mně dva policisté a zadrželi mě. K svému zděšení jsem se dověděl, že Julius Mosca uprchl z vězení! Od toho dne jsem býval zadržen několikrát týdně, obzvláště v úterý a v pátek, kdy jsem jezdíval do Londýna. Tak například mě zadrželi, když jsem seděl v autě, v autobusu, obzvláště však u vchodů a východů z podzemní dráhy, kde stáli detektivové a číhali na mne. Zvlášť nepříjemné to bývalo v biografu, kde se často vynořil nějaký detektiv v civilu a opatrně mi zašeptal do ucha, že udělám nejlépe, když půjdu s ním, ale tak, abych nerušil diváky. Také mi bylo dost nemilé, když mě zadrželi a odvedli v neděli dopoledne z kostela. Zpočátku mi trvalo několik hodin, než se mi podařilo dokázat, kdo jsem, ale postupně si opatřila každá policejní stanice otisky prstů moje a Moscovy, takže si snadno mohla ověřit, že to jsem já. Po několika měsících jsem začal požadovat odškodnění za každé zadržení. Bylo stanoveno, že vždycky dostanu jednu libru. Když jsem chodil pro peníze na poštu, zpravidla jsem byl zadržen, ale 153

pak stačilo jen ukázat poštovní poukázku a pustili mě. Za tato zadržení na poštovních úřadech jsem dostával jen poloviční odškodné, protože mě nevodili na nejbližší policejní stanici. Po roce jsem požadoval drahotní přídavek. Chtěl jsem pět procent a kromě toho jsem chtěl dostat se zpětnou platností zaplaceno za zadržení, jimž jsem byl vystaven v prvních týdnech. To mi nikdy nedali, přestože jsem to ustavičně vymáhal. Vedli jsme dlouhá jednání, která skončila tím, že jsem dostal šestiprocentní zvýšení odškodného od prvního zadržení v druhém čtvrtletí roku 1962. Zároveň mi napsal vrchní šéf Scotland Yardu dopis a navrhoval mi, abych nosil paruku a dal si narůst vous. Scotland Yard prý přirozeně zažádá u ministerstva policie o zvláštní příděl prostředků k tomuto účelu. Kdybych nechtěl nosit paruku a vous, dalo by se uvažovat o tom, abych nosil vlasy zastřiženy do výšky jednoho milimetru, ale v tom případě bych nemohl počítat s nějakým příspěvkem. Odmítl jsem všechny tyto návrhy týkající se mého zevnějšku, protože jsem byl toho názoru, že do toho Scotland Yardu nic není. Byl bych však určitě přistoupil na jejich návrh, kdybych byl tušil, co se přihodí vzápětí.“ Absalom Nick hlasitě povzdechl a obrátil zraky na druhého muže. Agaton Sax poslouchal velmi pozorně. Nic jej však nepřekvapovalo, protože znal různé metody i hlediska jak mezinárodního světa zločinu, tak i Scotland Yardu. „Pokračujte!“ vybídl Absaloma Nicka. „Nemohl jsem tušit, že jeden z nejnešťastnějších dnů mého života se blíží, abych tak řekl, mílovými kroky,“ pokračoval Absalom Nick zarmouceně. „Totiž ten den, kdy jsem poprvé potkal muže jménem Charlie MacSnuff.“ Druhý muž souhlasně přikývl. „Máme shodný názor, že toto byl pro nás oba nesmírně smutný den,“ řekl. „Teď pokračujte,“ vyzval Absalom Nick MacSnuffa a učinil přitom pohyb rukou. „Jak si přejete,“ řekl muž. „Já se nejmenuji Octopus Scott. Jmenuji se Charlie MacSnuff a mám tu smůlu, že jsem podobný Octopu Scottovi, stejně jako Mr Absalom Nick se podobá Juliu Moscovi. Jsem obyčejný poctivý majitel firmy na čištění oken v Brixhamu. Moje firma se jmenuje Charlie čistí okna a požaduji velmi mírné ceny za prvotřídní práci. Tady je moje navštívenka, kdybyste se 154

na mne chtěl obrátit, Mr Saxi. Předtím jsem nikdy nic s policií neměl, mimo to, že moje sestra má švagrovou, která byla před dávnými lety zasnoubena s policistou, a ten potom emigroval do Austrálie, jestli víte, co tím myslím. A tak jsem loni jednoho dne v létě měl čistit okna u firmy Čokoládové pralinky, akc. spol. – víte, to je ten vysoký dům, co jsou tam kanceláře, na Mock Street. Stál jsem jako obvykle ve svém visutém koši, který mi ze střechy vždycky pomalu spouští můj pomocník Jack. Když jsem se dostal k sedmému poschodí a smekl jsem klobouk před dámou, která seděla uvnitř u okna a já jsem to okno právě měl čistit, ta dáma se na mne na chvíli zadívala, pak nahlédla do ranních novin, které zrovna četla, znovu upřela na mne oči, které jí málem vylézaly z důlků, nato divoce vykřikla a vyřítila se z místnosti. Za čtyři minuty tam byla policie. To bylo poprvé. Jsem tak podobný Octopu Scottovi,“ pokračoval MacSnuff, „že policie některé dny dostala na mne dvacet oznámení a nejméně dvakrát mě zadržela. Musel jsem skoro přestat sám čistit okna. Byl jsem nucen přenechat to Jackovi a Jimovi. Hlavně jsem odmítal zakázky bankám, poštovním úřadům a domům v blízkosti policejních stanic. Školy jsem vůbec nemohl brát, protože děti mě ihned poznaly a chytily mě. Spoutaly mi ruce vzadu a triumfálně mě vedly na nejbližší policejní stanici. Obzvláště těžké bylo pochopitelně také čistit okna v bankách, kde jsou zvyklí zvýšené pozornosti. I s pojišťovnami proti požáru byly potíže. Jednoho dne jsem měl čistit okna u pojišťovací společnosti Není kouře bez ohně. Vzal jsem si falešné vousy, ale ty mi naneštěstí uvízly v okenní štěrbině a spadly mi. V témž okamžiku začal někdo křičet: ‚Tohle je Octopus Scott – je maskovaný!‘ Nejhorší bylo, že Octopus Scott byl po celou dobu na svobodě. Já jsem bohužel nebyl tak chytrý jako Mr Nick, abych žádal hned od začátku odškodnění. Nakonec jsem je pak pokaždé dostal, ale o nějakém šestiprocentním zvýšení nebylo ani řeči.“ „To je asi tím, že mě zadržují už dva roky, zatímco vy, Mr MacSnuffe, sloužíte – aby se tak řeklo – jenom rok,“ vysvětlil Absalom Nick. „Buď jak buď,“ pokračoval MacSnuff, „já jsem také prožil nejnešťastnější den svého života – když jsem potkal Mr Nicka. Měl jsem tehdy hodinu volnou, a tak jsem se posadil na lavičku v Hyde Parku v Londýně. Vedle mě seděl muž, kterého jsem předtím jakživ 155

neviděl. Ten muž najednou zvedl klobouk a zeptal se mě, zdali nemám zápalku. Měl jsem, a tak jsem mu ji dal. Muž si zapálil dýmku a pustil se do čtení novin. Po několika minutách noviny položil a řekl: ‚Tady je zřejmě nějaké velké policejní shromáždění – či snad tu bude zpívat Spojené pěvecké sdružení policejních sborů Velké Británie? Čítá prý na tři tisíce policistů.‘ ‚Myslíte?‘ zeptal jsem se a rozhlédl jsem se kolem sebe. Málokdy se mi stává, že bych se tak rozzlobil jako tenkrát. ‚Kdepak, pane,‘ namítl jsem, ‚však já vím, proč tu jsou. Vidíte tamhle vzadu těch sedm policejních aut? To jsou auta Scotland Yardu. A vidíte ty čtyři černě oblečené muže, kteří stojí v kruhu tamhle kolem lucerny a pozorují nás – či lépe řečeno mě? To jsou detektivové. Vidíte toho dlouhého hubeného nesympatického muže s koňským obličejem a v kostkovaném obleku? To je vrchní detektivní inspektor Josuah H. Lispington. Však já ho poznávám!‘ Můj soused na lavičce strašlivě zbledl. Zaťal pěsti a řekl: ‚Ano, pane, vím! Jdou po mně!‘ ‚Po vás?‘ zvolal jsem užasle. ‚Opravdu? Copak jste zločinec? Vždyť na to nevypadáte!‘ ‚Tak počkejte, uvidíte!‘ řekl a zesinal zlostí. Za minutu stálo kolem nás dvacet policistů, z hloučku vystoupil vrchní detektivní inspektor Lispington, zvedl ruku ke klobouku a řekl: ‚Hra je ztracena, pánové! Buďte tak laskavi a vzdejte se!‘ Mezi těmi devíti milióny sedmi sty osmdesáti šesti tisíci třemi sty padesáti čtyřmi lidmi, kteří podle sčítání lidu roku 1960 žijí v Londýně, jsem tedy já jediný měl tu kardinální smůlu, že jsem si sedl na stejnou lavičku jako Mr Absalom Nick. Vy, Mr Saxi, který jste sám detektivem, si jistě snadno dovedete představit, jaký velepoplach propukl na Scotland Yardu, když policie dostala zprávu, že Julius Mosca a Octopus Scott sedí spolu na jedné lavičce v Hyde Parku a kují pikle. Přestože se naše otisky prstů lišily od Moscových a Scottových, vyslýchali nás celý den.“ Mr MacSnuff si osušil pot s čela. Ty vzpomínky byly zřejmě velmi nepříjemné. Agaton Sax seděl, špičky prstů opřeny o sebe, a naslouchal s výrazem napětí v obličeji. „Pozoruhodné, nesmírně pozoruhodné,“ bručel si a přitom velmi 156

intenzívně přemýšlel. „A co se stalo potom?“ otázal se a opřel se dozadu v redakční židli. „Pak se stala ta záležitost s bedýnkou,“ ujal se opět slova Absalom Nick a při vzpomínce na to si povzdechl. „S bedýnkou?“ opakoval Agaton Sax s úžasem a zaraženě. „Ano. S tajuplnou bedýnkou. Proto jsme k vám přišli, Mr Saxi.“ „Chápu. Pokračujte.“ „Jednoho dne minulý měsíc jsem byl na cestě z Londýna domů,“ vyprávěl Absalom Nick. „Sestoupil jsem dolů do podzemní dráhy na stanici Uxbridge. Na schodech bylo zrovna dost málo lidí. Vtom ke mně šikmo zezadu přistoupil nějaký chlapík, lehce se dotkl mého ramene a zašeptal mi: ‚Šéfe, jsem Líný vůl, jestli se račte upamatovat. Mně jenom tak říkají, račte rozumět, Šéfe. Tenhle krám vám posílá strýček Nisse.‘ ‚Jaký krám?‘ opáčil jsem překvapeně a byl jsem dost zneklidněn, protože mi hned bylo jasné, že tohle nemůže být žádný tajný detektiv ze Scotland Yardu. ‚To je ten krám, co si směl od vás vypůjčit strýček Nisse, Šéfe,‘ vysvětloval muž. Vtom jsem pochopil – a po zádech mi přeběhl mráz. Tak teď si mne a Julia Moscu neplete jenom Scotland Yard. Zaměňují nás už sami členové zločinecké bandy, a tenhle lotr zde čekal na Moscu, ale já jsem přišel dřív. Moje první myšlenka byla, že zavolám policii, ale uvědomil jsem si, že bych byl ihned zadržen. Tak jsem tedy předstíral, že jsem Mosca. ‚Pojď,‘ zašeptal jsem, ‚půjdeme tamhle za krámek čističe bot.‘ Šli jsme tam a on vyhrabal z pláště do deště malý čtyřhranný balíček. ‚Kde je Mosca?‘ otázal jsem se šeptem, když jsem balíček přijal. ‚Mosca, Šéfe?‘ ‚Ano, Mosca! Kde je?‘ ‚Ale vždyť Mosca jste přece vy, Šéfe!‘ řekl a obličej se mu začal chvět. ‚Nebo to nejste vy, Šéfe?‘ Udělal jsem hloupost. Když jsem si uvědomil, že snad konečně budu moci polapit toho ničemu, s kterým si mě ustavičně pletou, rozohnil jsem se tak, až jsem zapomněl, že mě pokládají za Moscu. Bleskurychle jsem si vymyslil způsob, jak se dostat z té strašné bryndy. ‚Mosca, závodní kůň, ty troubo!‘ odsekl jsem mu zlostně. 157

‚Závodní kůň, Šéfe?‘ ‚Ano! Copak ty nevíš, že mám závodního koně, který se jmenuje Mosca a vyhraje každý běh?‘ ‚Ne, Šéfe, nevím nic. Totiž o koních.‘ ‚Kde je strýček Nisse?‘ zeptal jsem se. ‚Na obvyklém místě, Šéfe.‘ Bohužel jsem se už nemohl ptát víc. Přikývl jsem a zastrčil jsem si balíček pod kabát. ‚Už nic nechcete, Šéfe?‘ ‚Ne.‘ Chlapík zmizel a já jsem spěchal s balíčkem domů,“ pokračoval Mr Nick. „Když jsem balíček otevřel, viděl jsem, že to je něco jako fotografický aparát. Převracel jsem to na všechny strany a nakonec jsem zatelefonoval Mr MacSnuffovi. Přišel ke mně domů nezpozorován policií a spolu jsme pak aparát prohlíželi znovu. Přitom jsme si všimli, že aparát je označen.“ „Označen?“ opakoval Agaton Sax a v očích mu zakmitl malý nebezpečný plamének. „Ano, proto jsme sem přišli, Mr Saxi,“ pravil MacSnuff smrtelně vážně. „Na spodní straně aparátu stálo: Konstruktér a majitel: Agaton Sax.“ Agaton Sax vyskočil, jako by jej uštkl chřestýš. „Máte ještě ten přístroj?“ zvolal. „Ano. Mr MacSnuff a já jsme se tak rozzlobili na Scotland Yard, že jsme se rozhodli vyhledat vás a aparát vám vrátit – a pak jsme si myslili, že byste snad mohl konečně pány Moscu a Scotta polapit, abychom už jednou měli pokoj.“ „Dobrá!“ zvolal Agaton Sax. Zdálo se, jako by se nadýmal pýchou, dokonce sis mohl myslit, že se lehounce jako balónek vznese k stropu, jen když rozpřáhne ruce. On to však neudělal, řekl jen krátce, ale vlídně: „Teď vás, pánové, prosím, abyste mi vydali aparát, jak tomu říkáte, a pak budou Mosca i Scott brzy zase polapeni.“ Mr Nick se shýbl, aby otevřel svou cestovní brašnu a aparát vyňal. V témž okamžiku se ozvalo tvrdé, jakoby osudové zaklepání na dveře a po něm následovala asi dvouvteřinová přestávka. Nato se dveře rozlétly a na prahu stanul dlouhý hubený muž v kostkovaném obleku. Panovačným hlasem zvolal anglicky: 158

„Jménem Jejího Veličenstva britské královny vás zatýkám, Julie Mosco a Octope Scotte!“ Byl to, jak jste jistě všichni pochopili, vrchní detektivní inspektor Josuah H. Lispington. Za ním stál byköpinský policista Antonsson.

3 Agaton Sax předvádí dva bandity „Pěkně vítám do Byköpingu!“ zvolal Agaton Sax a vykročil vstříc Lispingtonovi, který důstojně přijal jeho napřaženou ruku. „Jsem rád, že jsme konečně polapili tyhle dva velezločince!“ pravil Lispington. „Již příliš dlouho vzdorovali našim snahám.“ „Nejdříve si zkontrolujte naše otisky prstů a pak buďte rád!“ zvolal MacSnuff rozzlobeně. „Ha, ha!“ zasmál se Lispington povýšeně. „Myslíte si, že jsem vás nepoznal, Julie Mosco a Octope Scotte, když jste jeli sem do Byköpingu? Myslíte si, že bych vás sledoval až sem, kdybyste byli Absalom Nick a Charlie MacSnuff? Myslíte si zkrátka a dobře, že mě můžete tak snadno oklamat – mě, který mám za sebou sedmatřicet let služby, z toho třiadvacet jako řádný a čtrnáct jako vrchní detektivní inspektor první třídy! Nemám s sebou otisky prstů ani vaše, ani Nickovy či MacSnuffovy.“ „Okamžik!“ pravil Agaton Sax a učinil odmítavý pohyb rukou. „Pojďte dál a sedněte si, Mr Lispingtone. Tihle pánové neutečou. Než budeme pokračovat v našem průzkumu, mohl byste mi laskavě říci, inspektore Lispingtone, kde se v přítomné době nachází můj detektorový registrátor?“ „Ale vždyť to přece víte!“ zvolal Lispington dotčeně. „Přijel jste s ním osobně do Londýna minulý měsíc a laskavě jste jej zapůjčil na dobu šesti měsíců Scotland Yardu!“ „A kde je přístroj teď?“ „Je pod zámkem ve východním klenutí nejnižšího sklepního poschodí Scotland Yardu.“ „A jste si jist, že jej neukradly nebo si jej nevypůjčily bandy Moscova či Scottova?“ 159

„To je nemožné! Naprosto vyloučené!“ „Nepokládáte tedy za možné, že by jej měli u sebe tito dva džentlmeni?“ „Jelikož tito dva džentlmeni, jak je nazýváte, jsou Mosca a Scott, je to naprosto nemožné!“ Agaton Sax přistoupil k Absalomu Nickovi a ukázal na jeho hnědě kostkovanou cestovní brašnu. „Buďte tak laskav a vyndejte ten přístroj,“ požádal jej. Absalom Nick si k brašně klekl a Lispington jej se vzrušeným údivem pozoroval. Muž vyňal klíček k zámku brašny. Zámek vydal slabé cvaknutí a otevřel se. Absalom Nick zvedl malý čtyřhranný hnědý balíček, velký přibližně jako třetina cihly. Strhl papír. Všichni se upřeně dívali. On to totiž byl kus cihly – snad ještě o něco menší než třetina. Každý, komu trhali stoličku nebo zub moudrosti, si snad dovede představit, jaké pocity měl Agaton Sax v tomto osudném okamžiku. 160

„Můj detektorový registrátor! Dal jste si ukrást můj detektorový registrátor – nejpozoruhodnější přístroj na světě!“ zvolal obrácen k Lispingtonovi. „To je přece úplně neslýchané!“ Lispington zíral na Agatona Saxe strnulým pohledem, pak vzal do ruky třetinu cihly, prohlížel si ji a posléze řekl pomalu a bezezvučně: „Z tohohle vůbec ničemu nerozumím, Mr Saxi. Tady je muž, který tvrdí, že není Mosca a že získal přístroj, o kterém vím, že je ve východním klenutí – a na důkaz toho, že má tento aparát v rukou, nám ukazuje kus cihly. To je přece zcela neslýchané! Kdyby již nebyl zatčen, okamžitě bych jej uvěznil!“ Lispington byl velmi rozzloben, dokonce bušil pěstí do stolu. Agaton Sax jej pozoroval s chladným klidem. Pak se obrátil k Mr MacSnuffovi. „Mr MacSnuffe,“ řekl a jeho hlas zněl ostře a pronikavě. „Vy máte také cestovní brašnu, není-liž pravda?“ „Ano, Mr Saxi.“ „Buďte tak laskav a otevřte ji!“ přikázal Agaton Sax. MacSnuff vyňal klíček a otevřel brašnu. Zarazil se a couvl, jako by z brašny byl vyskočil nebezpečný had. „Co je to? Nerozumím tomu. Přístroj je zde!“ zvolal. Agaton Sax vzal svůj pozoruhodný vynález do ruky, velmi pečlivě si jej prohlížel a stiskl několik knoflíků, načež se ozvalo slabé bzučení. Lispington v obličeji úplně zpopelavěl a musel se honem posadit na židli. „Tak tedy ve východním klenutí,“ zabručel Agaton Sax roztrpčeně. „Když jsem svůj detektorový registrátor zapůjčil Scotland Yardu, nebylo to proto, aby jej mohl ukrást Julius Mosca. Naštěstí, jak jste slyšel, se přístroj dostal do vlastnictví Mr Nicka – ale proč jste jej vzal vy, Mr MacSnuffe, a položil jste si jej do své cestovní brašny?“ Provrtával MacSnuffa pohledem. Muž ihned změkl. „Přiznávám se, Mr Saxi. Byl jsem hrozně rozzloben na Mr Nicka, protože dostával vyšší odškodné než já. Proto jsem ho chtěl vypéci. Bylo to na nádraží tady ve Švédsku, jmenuje se to Sodurtalje nebo tak nějak. Vystoupili jsme z vlaku, abychom si koupili preclíky – a vtom jsem viděl malý kus cihly, právě tak velký jako ten váš přístroj. Protože brašna Mr Nicka nebyla uzamčena, otevřel jsem ji, přístroj jsem vyndal a místo něho jsem tam položil cihlu. 161

Bylo to ode mne moc ošklivé, ale chtěl jsem nejdříve Mr Nicka postrašit a potom vám ten aparát vrátit. Promiňte mi, Mr Saxi a Mr Nicku!“ Všichni si dojatě tiskli ruce. „A já jsem se divil, proč jste si žádné preclíky nekoupil!“ zvolal Mr Nick. Agaton Sax se usmál. Pak se znovu obrátil k inspektoru Lispingtonovi, který pozoroval tři muže se strnulým výrazem v obličeji. „A vy, inspektore Lispingtone, jste sledoval oba tyto muže až sem do Byköpingu?“ „Seděl jsem ve stejném vlaku,“ odpověděl Lispington bezezvučně. „Také jsem si chtěl koupit v Sodurtalje preclíky, ale netroufal jsem si ukázat se.“ „Viděl jsem pana inspektora přicházet,“ ozval se Antonsson s určitou pýchou. „A tak jsem ho doprovodil sem, protože anglická policie nesmí zde ve Švédsku nikoho zadržet bez mého svolení – chci říci bez svolení naší policie.“ Agaton Sax se jal přecházet sem a tam po pokoji. Ruce měl složeny na zádech a díval se do podlahy. Bylo vidět, že v jeho hlavě probíhá intenzívní myšlenková činnost. Ostatní čekali za napjatého mlčení. Náhle stanul, pozvedl pravý ukazováček do vzduchu a řekl: „Teď musíme postupovat s naprostou rozhodností, inspektore Lispingtone. Tito dva džentlmeni, jak jistě chápete, nejsou Mosca ani Scott. Jsou to Mr Nick a Mr MacSnuff a pomohou nám polapit oba světové zločince. Uvědomte si, Lispingtone, že Mosca a Scott jakživi nepracovali spolu, až teprve teď. Podali si ty své špinavé pracky, aby nás zdrtili – především mě, Agatona Saxe – a já vás mohu ujistit, že to bude tvrdý boj. Musíte všichni dělat to, co vám řeknu.“ „Ale co je to ten váš detektorový registrátor?“ otázal se Mr Nick. „Musíme to vědět.“ „Velmi správná připomínka,“ přiznal Agaton Sax. „Je to můj snad nejgeniálnější vynález, a to už napovídá dost. Filmuje a zároveň natáčí zvuk. Ale nedosti na tom. Přístroj si odfiltruje nevhodné překážky, takže je-li ukryt za kabátem, za županem, plovací vestou či podobně, přesto může nafilmovat cokoli. Má tedy jakési rentgenové oko. Ale to ještě není všechno. Na základě velmi dů162

vtipného zařízení filmuje pouze to, co je v pohybu. Jakmile se předmět, který kamera ‚vidí‘, octne v klidu a přestane se pohybovat, stroj se zastaví. Tedy: jestliže teď stisknu v přístroji určitý knoflík, začne filmovat všechny naše pohyby a nahrávat všechny zvuky v místnosti. Ale budeme-li sedět naprosto tiše a nehybně, stroj se sám od sebe zastaví. Jakmile však někdo vstoupí do místnosti, uvede se přístroj zase sám od sebe do chodu. A tak dále. Chápete?“ Všichni přisvědčili, oněmělí úžasem. Opět se zdálo, jako by se Agaton Sax nafoukl jako balónek. „A teď, pánové!“ zvolal s určitou dávkou nadšení, „teď se podívejme, co můj detektorový registrátor vykonal za svého pobytu v Anglii. Zapomněl jsem vám říci, že díky mému zvláštnímu vynálezu je to zároveň mikrofilmovací přístroj, to jest že filmuje na velmi malé filmové obrázky, ba nejmenší na světě. Může tedy filmovat celkem tři hodiny, než je nutno vyměnit kotouč filmu. Ale teď do práce! Promiňte mi, jestliže vás na několik minut opustím!“ Agaton Sax zmizel v malé temné místnůstce a tam se rychle ponořil do nitra detektorového registrátoru. Vyňal odtamtud nesmírně úzký film a ten si pak prohlížel pomocí speciálně namontovaného zvětšovacího skla. Vrchní detektivní inspektor Lispington stál s rukama na zádech a vyhlížel na malé Velké náměstí. Hryzlo jej, že nemůže dokázat, že pánové Nick a MacSnuff jsou Mosca a Scott. Byl totiž stále ještě pevně přesvědčen, že tito dva zločinci světového formátu sedí tři metry za ním. Po chvilce vyběhl Agaton Sax z temné místnosti. „Pánové!“ pravil slavnostně. „To, co teď uvidíte, bylo pravděpodobně natočeno v tajném zločineckém doupěti Julia Moscy, to jest v kanceláři jeho bandy.“ Přinesl filmové plátno velikosti 150x130 cm, pověsil je na zeď, nařídil detektorový registrátor a potom zhasil stropní lampu. V redakční místnosti se rozhostilo nesnesitelné napětí. Lispington celou dobu otáčel kouskem papíru mezi palcem a ukazováčkem. Oba dvojníci seděli nehybně, jejich obličeje byly strnulé jako masky. Antonsson stál u dveří, vzpřímený jako tyč. Teď se ozvalo slabé cvaknutí. Agaton Sax spustil přístroj. Bílý kužel světla dopadl na plátno. Pak, náhle a brutálně, jako bys 163

dostal políček, se obraz zaplnil neobyčejně zlomyslnou postavou: patřila muži, který nemohl být nikdo jiný než zlovolný a proslulý šéf zločinecké bandy Julius Mosca, obávaný policií v dlouhé řadě velkoměst i jinde, pronásledovaný a honěný a přitom stále unikající – postrach všech mimo Agatona Saxe, jediného, jenž nad ním zvítězil. Pochopitelně že všichni sebou trhli při tomto strašlivém pohledu – nejméně Agaton Sax, nejvíce Mr Absalom Nick, který měl nepříjemný pocit, jako by byl vržen tváří v tvář svému vlastnímu obrazu. Teď zvedl Mosca ukazováček a jeho kruté rty se zkřivily v neobyčejně zlý úsměšek. „Tohle je zkouška!“ pravil Mosca. „Zkouška je určena pro mého ničemného a věrného pomocníka strýčka Nisse, který tedy jako první film uvidí, poněvadž si myslil, že tenhle aparát je ‚ňákej podvod‘, jak se vyjádřil. Přístroj jsem si, ehm, vypůjčil od Scotland Yardu. Vyrobil jej ten malý odporný tlusťoch Agaton Sax, můj největší nepřítel. Ta hnusná osoba, která je skutečnou hanbou pro celý kriminální svět, je bohužel krajně nebezpečným a obratným zrádcem, pokud se volně pohybuje.“ Agaton Sax naslouchal těmto neslýchaným a hanlivým přízviskům s naprostým klidem. V nitru však byl blízek bodu varu. Přesto ovšem – jaké to bylo uspokojení slyšet, když Julius Mosca přiznával svůj strach před ním! Teď udeřil Mosca pěstí do stolu. „Už to nehodlám déle snášet!“ hřímal. „Jak nebezpečný je ten policejní zrádce, to pochopíš, strýčku Nisse, když ti řeknu, že ten přístroj, který mě právě teď filmuje a natáčí můj hlas, stojí schován za knihami na polici! Filmuje mě skrze díla Sedmdesát let ve službách zločinu a Některé z nejsilnějších vězeňských zdí na světě a jak se z nich dostat. Chceš jistě vědět, strýčku Nisse, jak jsem, ehm, přišel k tomu přístroji. Velmi jednoduše, milý strýčku. Nic není snadnější než oklamat Scotland Yard. Prostřednictvím svých zvědů jsem se dověděl, že Scotland Yard má podivnou věcičku, která dokáže jakýmsi zvláštním způsobem fotografovat nebo filmovat. Vzal jsem sluchátko a zavolal jsem tomu proslulému vrchnímu detektivnímu inspektorovi Lispingtonovi – víš, to je ten, co nedovede rozeznat od sebe mě a toho slepičáře Absaloma Nicka. ‚Dobré jitro, Mr Lispingtone,‘ povídám. Jmenuji se Oscar – 164

Julius Oscar. Máte u vás zamčenou takovou věcičku – vynález, aby se tak řeklo.‘ ‚O čem to mluvíte?‘ řekl Lispington a jeho hlas zněl hrozně ustrašeně. ‚Ech, nedělejte, jako byste nic nevěděl,‘ povídám já. ‚Však já vím, že máte u sebe hezkou věcičku. Ale dejte si pozor, Mr Lispingtone! Chci vás jen v dobrém úmyslu varovat. Jsou lidé, kteří mají na tu bedýnku spadeno!‘ ‚Co tím chcete říci?‘ zvolal Lispington. ‚Myslím tím to, co povídám,‘ řekl jsem mu. ‚Tak například zrovna teď možná někdo čenichá ve skrýši, kde tu věcičku máte. Dejte si pozor, Lispingtone, vymněte si spánek z očí!‘ Pak jsem položil sluchátko. Hodinu před tím, než jsem volal Lispingtonovi, jsem poslal na Scotland Yard Francouzskou vránu a Španělského Ježíška. Byli převlečeni za uklízeče. Francouzská vrána se postavil do chodby před Lispingtonovy dveře a Španělský Ježíšek hlídkoval v chodbě přede dveřmi místnosti, kde sedí nejbližší Lispingtonův spolupracovník, inspektor Briggs. Vypočítal jsem si, že sotva Lispington skončí telefonický rozhovor se mnou, poletí k Briggsovi a oba společně se pak poženou k místu, kde je ten tajný předmět uschován, aby se ujistili, že tam stále ještě je. A opravdu! Takhle jsem se dověděl, kde ten krám je – tedy ve východním klenutí. Pak už nebylo nic těžkého, ehm, vypůjčit si to od Scotland Yardu.“ Lispington, který donedávna byl v obličeji šedivý, teď změnil barvu na bílou. Dokonce se zvedl a málem vyjel se strašnými hrozbami na postavu na bílém plátně, ale pak se ovládl a klesl zpátky na židli. Filmové předvádění pokračovalo. „Teď tedy sedím zde a kamera je skryta za knihami,“ pokračoval Mosca ve svém poselství strýčkovi Nissovi. „Za minutu čekám hosta – velmi zajímavého hosta, strýčku Nisse. Ten nemá ani potuchy, že kamera je skryta za knihami. Neuslyší ji – protože ji vůbec není slyšet. Celý náš rozhovor bude nafilmován a nahrán bez jeho vědomí. Nafilmuji rozhovor, aby sis ty, strýčku Nisse, uvědomil, jaký fantastický vynález ten odporný malý tlusťoch z Byköpingu učinil. Až film zhlédneš, pošleš mi jej pak zpátky po Líném volovi. Ten na mě bude čekat u vchodu do podzemní dráhy poblíž Uxbridgeského náměstí ve středu v 16 hodin. Půjdu tou dobou 165

kolem a on mi předá balíček s kamerou a s tímhle filmem. Rozuměl jsi? Dobře!“ Julius Mosca zúžil oči ve dvě úzké štěrbiny. Opřel se dozadu ve své zlatem zdobené židli a zhluboka do sebe sál kouř obrovitého doutníku. Kdo viděl tohoto obra ve světě zločinu, jak má nohu přehozenu přes nohu a jak si ji kolébá, pochopil s prudkým pocitem děsu, že chystá neslýchanou akci. Agaton Sax seděl neochvějně klidně. Věděl, že pouze on, Agaton Sax, je mocen pustit se do boje s tímto nekorunovaným králem všech zločinců – pakliže toto přízvisko nepatří spíš tomu druhému, a tím je Octopus Scott. Teď se ozvalo zaklepání na dveře Moscova pokoje. Mezinárodní zločinec sklepl popel doutníku, vstal a přitom řekl směrem ke kameře: „Teď, strýčku Nisse, zažiješ největší překvapení svého života. Dívej se pořádně, až otevřu dveře.“ Mosca přistoupil ke dveřím. Kamera se skvělým zaostřením zaznamenala každý pohyb, každý zvuk, Julius Mosca vzal pomalu za kliku. Pak otevřel dveře. Do místnosti nevešel nikdo menší než Octopus Scott – ten neobyčejně obratný organizátor zločinu, mistr v pavoučí síti mezinárodní zločinnosti. Oba páni se několik vteřin pozorovali, každý s úsměvem, naveskrz ledovým. Jako by si vzájemně položili do rukou velké kusy ledu, když se zdravili. „Pěkně vítám, Mr Scotte,“ pravil Mosca. „Dosud jsem neměl tu čest se s vámi setkat, ale poznávám vás z mezinárodní kartotéky zločinců,“ dodal s roztomilým úsměvem. „Těší mě, že tuto kartotéku čtete, takže víte, kteří odborníci ve světě zločinu něco znamenají,“ pravil Octopus Scott se stejně ledově roztomilým úsměvem. Zároveň vrhl kolem sebe pohled, aby se přesvědčil, zdali tu nejsou nějaké závěsy či tajné dveře, za nimiž by se mohli skrývat ozbrojení muži. „Neposadíte se?“ „Děkuji!“ „Chtěl bych udělat obchod, Mr Octope Scotte!“ „Se mnou?“ „Ano.“ „Víte, že ovládám víc než polovinu světa zločinu, vlastně zhruba vzato dvě třetiny,“ pravil Octopus Scott s povýšenou zlobou. 166

„Haha! Přeháníte, Mr Scotte! Na vás připadá takových pětatřicet procent. Já ovládám nejméně pětašedesát procent.“ „Pozval jste mě sem, abyste mě zahrnul lžemi?“ zvolal Octopus Scott, který se velmi rozzlobil a teď se zvedl k odchodu. „Vždyť tohle jsou hotové policejní metody!“ „Klid! Prosím vás. Posaďte se zase, Mr Scotte. Půjdu rovnou k věci. Znáte pány Absaloma Nicka a Charlieho MacSnuffa. Pochopitelně. Teď jsem se dověděl, že oba tito pánové byli společně uvězněni, a tak jsem se zeptal sám sebe, zdali bychom i my nemohli…“ „Být uvězněni společně? Za nic na světě! Vás ať si Scotland Yard pro mne za mne vsadí za mříže, Mr Mosco – ale mne, Octopa Scotta, mne nikdy nedostanou, na to můžete dát krk!“ „Klid, klid! Vy mi nerozumíte. Chtěl jsem říci toto: jestliže Mr Nick a Mr MacSnuff, kteří se nám podobají jako vejce vejci, začali 167

pracovat společně, proč bychom také my dva nemohli spolupracovat? Rozumíte mi?“ Octopus Scott se na něj podíval s ledovým chladem. Opřel prsty na rukou o sebe, zaklonil se v křesle pro hosty a řekl pomalu: „Nezapomeňte, Mr Mosco, že my dva jsme si úhlavní nepřátelé!“ Ukousl velký kus doutníku, který mu Julius Mosca nabídl. „Vy používáte stále tu svou starou prohnilou grélštinu,“ pokračoval. „Ysh bull-Ghoshin? Taghlodden? To znamená: Myslíte si, že se můžete ohánět s takovým starým krámem v moderním světě zločinu? Pak jste hloupější, než jsem myslil! Fuj!“ „Mýlíte se!“ zvolal Mosca, který zřejmě div nevybuchl nepříčetnou zlobou, když slyšel tato hanlivá slova v grélštině. Uvědomil si však, že se musí ovládat. Proto zkřivil rty v nový úsměv a pokračoval: „Dokáži vám, že se mýlíte, Mr Scotte!“ „Opravdu?“ opáčil Octopus Scott s týmž ledovým chladem. „Řekněte mi tedy, proč se pokoušíte zabránit mi v tom, abych natiskl deset tisíc falešných tisícilibrových bankovek!“ „Protože váš tiskařský stroj je k ničemu! Vystavujete nás všechny nesmírnému nebezpečí! Jednoho dne budu možná já, Julius Mosca, zatčen pro falešné bankovky, které jste natiskl vy! A vy si myslíte, že by to bylo čestné?“ „Hahaha!“ zasmál se Octopus Scott. „Hahaha? To není nic k hahování! Dávejte si pozor na jazyk, pane!“ „Vy si dávejte pozor!“ „Pastináky z Johanssonova obchodu s potravinami jsou samá hlína!“

4 Agaton Sax se připravuje Všichni přítomní sebou trhli ohromením nad těmito záhadnými slovy, která, jak se zdálo, byla vyřčena jen tak do vzduchu. Všichni mimo Agatona Saxe, který při svém obvyklém bleskurychlém 168

chápání poznal, že to mluví zeď v redakčním pokoji – to jest, že dole v kuchyni hovoří do mluvicí roury teta Tilda a je to slyšet v pokoji u Agatona Saxe. „Uklidněte se, pánové!“ zvolal a rychle uzavřel otvor do zdi. Film pokračoval. Oba bandité stáli hrozivě tváří v tvář. Zdálo se, že hostitel – Julius Mosca – je připraven vyhodit svého hosta, kterého si pozval, a host se již rukou přesvědčoval, má-li nabitý revolver, a pak si nasadil svůj černý klobouk. V prsou Julia Mosca však převládly teď zřejmě lidštější city. Rozhodil paže a jeho obličej se rozdělil vedví širokým úsměvem. „Nu tak, Octope Scotte, promiňte mi! Přece se nebudeme hádat o několik miliónů liber – a ještě ke všemu falešných! Vždyť jste dosud ani nevyslechl můj návrh!“ „Sem s ním!“ „Je to obrovitý plán – smělý, velkolepý, nepřekonatelný!“ Zdálo se, že tato slova polechtala zvědavost Octopa Scotta. V obou jeho očích vzplála nebezpečná jiskra chtivé vypočítavosti a hladu po penězích. Zřejmě se zachvěl hrůzou při pomyšlení, že by tak velký plán měl provést Julius Mosca sám a tím by snad ovládl ještě větší část podsvětí. „All right, pozorně naslouchám,“ pravil a znovu se posadil. Julius Mosca se opřel dozadu ve své zlatem zdobené kancelářské židli, mocně nasál dým z doutníku a řekl: „Jde o to, rychle udeřit. Rychlost je právě mou nejsilnější zbraní. Tak tedy…“ V témž okamžiku však došel film. Detektorový registrátor víc nezaznamenal. Obličeje všech přítomných se protáhly mimo obličej Agatona Saxe, který zůstal stejně kulatý jako vždycky. „Ale s tímhle přece něco musíme udělat!“ zvolal strážník Antonsson zlobně i zděšeně. „Proklatě!“ bručel Lispington svou perfektní angličtinou. Rozpačitě si okousával nehet na ukazováčku. „Nu, Mr Saxi, co z toho vyvozujete?“ zeptal se. Agaton Sax se povýšeně usmál. „Věc je mi naprosto jasná,“ řekl, učinil nepatrné gesto rukou a zvedl se. „Co tedy?“ tázal se Lispington netrpělivě. „Existují pouze dvě možnosti,“ vysvětloval Agaton Sax lehkým 169

tónem. „Musíme volit mezi jednou a druhou – nebo pochopitelně přijmout obě!“ Lispington civěl na Agatona Saxe. Tváře mu zahořely lehce žlutočervenou barvou a málem by byl vyhrkl nějakou nadávku, ale ovládl se. „Vážení pánové,“ řekl Agaton Sax velmi srdečně. „Brzy vám povím, co myslím, že oba velebandité – ti giganti ve světě zločinu – mají za lubem. Teď jen konstatuji, že Julius Mosca nechtěl rozhovor natočit, když došlo na velký plán. Zdálo se mu to příliš nebezpečné. Chtěl jen dokázat strýčkovi Nissovi, svému hlavnímu pomocníkovi, jak skvělý je můj detektorový registrátor. Když Octopus Scott odešel, Mosca film vyvolal – což je dílo několika minut díky mému zvláštnímu vynálezu – a poslal kameru i film strýčkovi Nissovi. Když ten film zhlédl, poslal kameru s filmem zpátky Moscovi po poslovi jménem Líný vůl. A právě tehdy Líný vůl zaměnil osoby a místo Moscovi odevzdal tu kameru vám, Mr Nicku.“ Oba dvojníci zločinců vážně pokývli hlavami a ztěžka si povzdechli. „Ještě tomu není konec?“ otázal se MacSnuff a upřel na Agatona Saxe zarmoucený pohled. „Bohužel nikoli!“ zvolal Agaton Sax. „Ale spoléhejte na mě! Já, Agaton Sax, si už budu vedet rady, jak je rozdrtit!“ Pohled na něj budil hrůzu. Z očí mu sršely blesky a ostatní jako by se stahovali zpátky, ba dokonce jako by se chtěli před jeho zlobou udělat co nejmenšími. Učinil několik vzrušených kroků. Ruce měl složeny na zádech a díval se upřeně do podlahy. Nacházel se ve stavu nejvyšší soustředěnosti. „Ne, teď už dost! Zeď je už zase uzavřená, jen pro ty tvoje honičky po zločincích!“ Byla to teta Tilda. Bušila mocně na dveře. Byla velmi rozzlobena. „Lidé k nám telefonují a ptají se, jestli já jsem Rokenrolová Vira!“ Agaton Sax se prudce zastavil při těchto podivných slovech, která vyřkla jeho vlastní teta. „Co to u všech všudy povídáš, teto Tildo? Proč bys měla být Rokenrolová Vira?“ „Vždyť přece já nic neroluji, to víš dobře, Agatone.“ 170

„Rokenrolová Vira! To je zpěvačka, rozumíš, teto Tildo? Zpěvačka, která zpívá rokenrol nebo ho dokonce tančí.“ „Ale já to nejsem!“ zvolala teta Tilda ještě zlobněji. „Ne, a kdo ti to pro všechno na světě řekl?“ Agaton Sax už také křičel, skoro stejně rozzlobeně. „Volal nějaký hloupý mužský a říkal: ‚Poslouchala, slečinko, je to pravda, že se Rokenrolová Vira ztratila?‘ – ‚Co to pletete dohromady?‘ povídám. – ‚Ptám se jenom, jestli je to pravda, že se Rokenrolová Vira ztratila. Měla dnes večer zpívat na banketu, ale nikdo ji dnes večer ještě neviděl.‘ – ‚Co s tím já mám společného?‘ ptala jsem se. – ‚Nu, já jsem si myslil, jestli Agaton Sax Rokenrolovou Viru nenajde, tak že by se za ni mohla přestrojit teta Tilda,‘ povídá ten mužský.“ „To je nejnestydatější drzost, jakou jsem kdy uslyšel!“ zvolal Agaton Sax. „Co mám tedy teď dělat?“ tázala se teta Tilda. „Nic! Tohle je přece neslýchané!“ Agaton Sax se obrátil k ostatním. Trochu si ulevil povzdechem, pak opět ovládl rysy svého obličeje a řekl svou perfektní angličtinou: „Teď jste tedy slyšeli, co se bude konat dnes večer v Byköpingu, přestože nerozumíte obtížnému švédskému jazyku. Bude tu velký banket, slavnost, nejvelkolepější v historii města. Pořádá se na počest otevření nového byköpinského mrakodrapu, který je šestnáct poschodí vysoký, pod zemí má čtyři patra a kromě toho na střeše dětské hřiště. Protože jsem předsedou slavnostního výboru, srdečně zvu všechny zde přítomné k účasti na banketu jako čestné hosty města. Starosta pronese proslov a bude postaráno také o jinou zábavu – tak například má zpívat Rokenrolová Vira, jestli se najde, a hrát bude skupina Strutty Struttera.“ „Slyšte, slyšte!“ zvolali tři Angličané s obdivem, ale Agaton Sax opět svraštil čelo do hlubokých vrásek. Hlavou mu probíhaly nesmírně soustředěné myšlenky. Na několik okamžiků jako by zmizel, octl se daleko pryč, hluboko ve svých tichých, plodných úvahách a závěrech. V tom všem bylo něco, co jej naplňovalo jistým neklidem, něco mu jaksi nehrálo, cosi tam… Ostatní jej pozorovali beze slova. Po chvíli si vrchní detektivní inspektor Lispington odkašlal. 171

„Mr Saxi,“ řekl tiše. Žádná odpověď. „Mr Saxi, já…“ Stále ticho. Zdálo se, jako by Agaton Sax byl odtud vzdálen tisíce mil – nebo snad ještě víc. „Mr Saxi…“ Když Lispington stále nedostával odpověď, jeho jakoby vytesaným koňským obličejem přeletěl jemný úsměv a Lispington řekl hlasitě: „Saxi Mr, ne byste vyprávět víc chtěl trochu slavnosti Viře Rokenrolové o skupině a Strutty Strutters?“ Agaton Sax sebou trhl, jako by dostal ránu bičem. Odpověděl ihned mechanicky, ba s pohledem téměř skleněným: „Hovor zneklidňuje právě telefonický o mě Viře Rokenrolové nepochopitelný.“ Narovnal se. V jeho hlavě jako by se něco zapojilo. Zrodila se důležitá myšlenka. „Pánové!“ řekl pevně. „Banket začíná ve dvacet hodin, to jest za čtyři hodiny. Objednám pro vás všechny pokoje v Městském hotelu. S vámi, Mr Lispingtone, bych rád hovořil trochu později odpoledne. Myslím, že je nutno jednat rychle.“ „Chcete říci, že bychom měli ihned odcestovat do Londýna?“ „Nejsem si tím úplně jist.“ „Domníváte se, že připravují akci někde jinde? V Lisabonu? V západní Africe?“ „Těžko vědět!“ „Ale při Jupiterovi, Mr Saxi! Řekněte něco!“ zvolal Lispington. „Udržujete mě v nesnesitelném napětí. Jen si pomyslete, co kdyby napadli sám Scotland Yard!“ „Dost možná! Jejich metody jsou ďábelské. Člověk nikdy neví, odkud přijde úder.“ Lispington začal přecházet sem a tam po pokoji; připomínal trochu neklidného losa. „My musíme udeřit první!“ zabručel a udeřil pěstí jedné ruky do dlaně druhé ruky. „Správně!“ souhlasil Agaton Sax. „Mohl byste se sem vrátit v sedmnáct hodin, Lispingtone?“ Všichni odešli. Agaton Sax přistoupil k oknu. Viděl je, jak vyšli na Velkou ulici: Lispington s Antonssonem první, za nimi Mr Nick 172

a Mr MacSnuff. Oba první spolu hovořili bez větších nesnází anglicky, neboť znalosti anglického jazyka byköpinské policie se značně zlepšily od dob, kdy Agaton Sax začal spolupracovat se Scotland Yardem. Mr Nick a Mr MacSnuff však kráčeli mlčky bok po boku; zdálo se, že se vyhýbají tomu, aby spolu hovořili, neboť oba byli toho názoru – a právem – že den, kdy se setkali na lavičce v londýnském parku, byl nejnešťastnějším dnem jejich života. Agaton Sax pomalu přiložil redakční kukátko k oku. Pozoroval oba dvojníky s krajní důkladností. Pro šéfredaktora a potíratele zločinců takového formátu jako Agaton Sax nemohou být žádné myšlenky ani nápady příliš fantastické. Již hodinu se zabýval jeho fenomenální mozek krajně podivuhodnou myšlenkou. Opakoval si ji ještě jednou: Mohli by oba dvojníci, kteří předstírají, že jsou Absalom Nick a Charlie MacSnuff, být ve skutečnosti Julius Mosca a Octopus Scott? Ruka s kukátkem klesla. Ne. Teď si byl Agaton Sax naprosto jist svou věcí. Nikoli, pánové Nick a MacSnuff jsou praví. Zneklidňovala jej však v celé záležitosti tak hluboce právě tato otázka? Agaton Sax pomalu přistoupil k psacímu stolu. Celou hodinu seděl ve své redakční židli a vykouřil nesmírný počet dýmek, a přitom si bod za bodem opakoval, co se dosud dověděl v této hrůzyplné aféře, která jistojistě otřese celým kriminálním světem a neméně tak světem mezinárodní policie. Několika kroky byl opět u okna. Postál tam několik okamžiků, jako by váhal, pak se rychle vrátil k psacímu stolu a k telefonu. Vytočil číslo svého dobrého přítele, pivovarnického mistra Johanssona: „Haló, tady Agaton Sax!“ „Ne, dobrý den, Agatone! Nějaké nové zločiny?“ „Dosud ne. Ale něco zcela určitě bude!“ „Cože? Ty žertuješ?“ „Snad.“ „A zrovna dnes! Nezapomeň, že máme velký banket. Nesmíš teď odjet na Scotland Yard!“ „Neboj se! Poslyš, Johanssone, kvůli tomu banketu tě právě volám,“ pravil Agaton Sax a trochu ztišil hlas. Tón jeho hlasu byl tak osudový, že se mistr pivovarnický v nitru téměř zachvěl. 173

„Snad se v souvislosti s banketem něco neděje, Agatone?“ „Nevím. Ale teď jde o Rokenrolovou Viru.“ „Rokenrolovou Viru?“ „Ano.“ „Nu a?“ „Znáš ji?“ „Já?“ Mistr pivovarnický se zařehtal. „Kdepak, Agatone, neznám.“ „Ale ty jsi ji přece pozval, aby tu… zpívala. Má zde snad zpívat?“ 174

„Ano, zpívat nebo vřískat, to dobře nevím. Ne, počkej, už si vzpomínám: říká se tomu provozovat rokenrol.“ „Kde jsi ji sehnal?“ „Počkej, musím si vzpomenout. Ano, prostřednictvím Ústředí zábavních podniků. Zavolal jsem tam a řekl jsem jim, že chceme něco veselého po starostově proslovu. Tak mi dali číslo telefonu Rokenrolové Viry a já jsem jí zavolal.“ „Kde bydlí?“ „V Östlöse.“ „A orchestr – jmenuje se to myslím skupina Strutty Struttera?“ „Ten patří k tomu. Když si od Rokenrolové Viry objednáš zpěv nebo rokenrol, tak skupina Strutty Struttera jde automaticky s sebou.“ „Už přijeli do Byköpingu?“ „Určitě. Slavnost začíná přece za několik hodin. Mají bydlit v Městském hotelu.“ Agaton Sax domluvil a položil sluchátko. Potom hned zavolal do Městského hotelu. Ale Rokenrolová Vira ani její skupina tam ještě nebyli. Někdo tam prý telefonoval a vyřizoval, že přijdou na slavnost v Mrakodrapu rovnou od vlaku. Agaton Sax si hladil svůj elegantní knír. Všechno teď spočívá na něm. Nikdo v tomto městě netuší, jaké světové zločiny se právě v této chvíli připravují – nikdo mimo Agatona Saxe. Možná že všechno bude probíhat mnohem rychleji, než jak se obával. Možná že… Agaton Sax přistoupil vzrušeně k zácloně a zavolal: „Tady jde o nebezpečné věci, teto Tildo! Přijď ihned ke mně nahoru!“ O minutu později stála před ním teta Tilda s blokem a tužkou v ruce. Ve všedních věcech rozhodovala pochopitelně o všem ona: zda Agaton může jíst kotlety či hovězí žebro, kolik smí vypít šťávy značky Pozoun, mnoho-li tabletek má užívat a kolikrát denně, jaké množství spodního prádla a jak tlusté ponožky musí nosit v době mezi patnáctým listopadem a dvacátým dubnem. Ale někdy, především ve velmi nebezpečných situacích, ukázal Agaton Sax svou nesmírnou pevnost, před kterou se teta Tilda chvěla. Tak tomu bylo i v tomto okamžiku. Téměř třesoucí se rukou si zapisovala do bloku příkazy, které jí Agaton Sax rozkazovačným tónem diktoval. 175

„Dobře!“ zvolal Agaton Sax, když dodiktoval. „A teď spoléhám na tebe, teto Tildo, že splníš dané pokyny do posledního puntíku!“ V téže chvíli vstoupil do místnosti Lispington. „Výborně! Dejme se ihned do díla!“ zvolal Agaton Sax. Několika stručnými větami vysvětlil Lispingtonovi svůj plán. Pak vzal detektorový registrátor. „Hra může začít, Lispingtone!“

5 Rokenrolová Vira dozpívá do konce Každý jistě pochopí, že otevření nejvyššího domu města Byköpingu, takzvaného Mrakodrapu, byla velká událost. V tomto pozoruhodném domě bylo již z přízemí možno přehlédnout celé malé Velké náměstí, z prvního patra bylo vidět Velkou ulici a několik menších ulic, z druhého polovinu Byköpingu, Z třetího celý Byköping atd. Městské zastupitelstvo uspořádalo tedy velkou slavnost, takzvanou byköpinskou hostinu. Celkem bylo pozváno již celý měsíc třiasedmdesát osob, k nimž teď na poslední chvíli přibyli Lispington a oba dvojníci. Teta Tilda byla také pozvána, ale pozvání odmítla, protože dnes byl její látací a pletací večer (to jest večer, kdy látala Agatonovy ponožky nebo mu pletla nové). Až do patnácti hodin se Agaton Sax na velkou slavnost těšil. Ale teď, v devatenáct čtyřicet pět, na krátkém úseku cesty mezi redakcí a Mrakodrapem, byl ponořen v hluboké, vážné a geniální myšlenky. Byl teplý, krásný večer. Jeden byköpinský občan za druhým proudili do Mrakodrapu a používali některého z výtahů k dopravě do dvanáctého poschodí, kde byl umístěn slavnostní sál. Musím se ovládat, říkal si v duchu Agaton Sax. Kdyby lidé viděli, že vypadám ustaraně, měli by podezření. Ale mám strach z Antonssona. Aby se nezačal chlubit. Agaton Sax se narovnal, pozvedl zdvořile tvrďáček na pozdrav několika hostům a laskavě se usmál. V nitru však cítil napětí jako dosud nikdy. 176

Když vstoupil do velkého slavnostního sálu, klouzal jeho pátravý, pronikavý pohled kolem dokola po všech, kdo proudili dovnitř. S úsměvem pozdravil starostu, předsedu a místopředsedu obecního zastupitelstva, předsedu finančního výboru a ještě několik jiných předsedů, a teď stál v rohu slavnostního sálu a předstíral, že obdivuje vyhlídku. Ve skutečnosti však intenzívně pátral po každé známce něčeho neobvyklého či nebezpečného. Nemohl nic zjistit. Všechno bylo zřejmě neobyčejně dobře připraveno. Ale Agaton Sax byl také připraven! Přistoupil k jednomu z číšníků. „Už přišla Rokenrolová Vira se svou skupinou?“ zeptal se s neznatelným úsměvem. „Ne, pane šéfredaktore, ale jsou už na cestě. Berou to asi piano, hahaha! Před chvílí sem volal vrátný z hotelu, že právě odtamtud odešli.“ „Dobře!“ Ještě nikdy se Agaton Sax nezajímal tolik o hudbu jako dnes. Někdo zatleskal. Všichni šli ke stolu. Agaton Sax jakožto jeden z čestných hostí seděl po starostově levici. Po jeho pravici měl sedět vrchní detektivní inspektor Lispington. Dosud však nepřišel. Bystrozrak Agatona Saxe objevil, že zde chybí rovněž policista Antonsson. To jej naplňovalo jistým neklidem. Vlídně však pokynul Mr Nickovi a Mr MacSnuffovi, kteří žádali, aby směli sedět vedle sebe. Banket byl zahájen bez Lispingtona a Antonssona. (Všechny výtahy byly důkladně prohledány a volalo se i dole ve sklepě.) Starosta zacinkal na skleničku, neboť chtěl pronést řeč. Byl to krátký a hezký proslov, který končil těmito slovy: „A teď, dámy a pánové, srdečně uvítáme Rokenrolovou Viru a její skupinu. Zahrají a zazpívají nám při večeři nějaké písně školní mládeže.“ V témž okamžiku se na zadním konci sálu otevřely dveře a ohlušující hřmot pohltil všechna slova, která byla pronesena nebo měla být pronesena kolem dlouhého slavnostního stolu. Rokenrolová Vira a její banda vtáhli dovnitř, hudební nástroje v pohotovosti, a obsadili estrádu. Starosta zbledl, obrátil se k Agatonu Saxovi a řekl: „Tady vidíte tu dnešní mládež – já jsem myslel, že tahle skupina bude vystupovat přirozeněji, než…“ 177

Co si starosta myslil, to pohltil zvuk pronikavě vřeštící trubky a explodujících bicích nástrojů, přičemž Rokenrolová Vira učinila táhlý pohyb svými dlouhými pažemi a jala se hulákat: „Yeppe-yeppe do I love You so!“ Každému, kdo aspoň jednou v životě slyšel na vlastní uši – nebo aspoň o tom slyšel mluvit – taneční či džezový orchestr, bylo naprosto jasné, že skupina Rokenrolové Viry se skládá ze šesti osob, které v životě hrály na nějaký hudební nástroj celkem jen několik málo hodin. Ano, mohl by ses ptát, zdali trumpetista vůbec ví, že trubka je určitý druh dechového nástroje. „Tohle je přece hotový podvod – vždyť chtěli tisíc padesát korun za osm písniček – to znamená sto třicet jednu korunu za jednu píseň!“ zvolal městský pokladník, který už slyšel v rádiu hodně hudby; nikdo mu však nerozuměl, co říká. 178

Přesto však přirozeně většina přítomných tleskala, když Rokenrolová Vira a její skupina zakončili své první číslo. Hudebníci, převlečení za Mexičany či Portoričany, se s úsměvem ukláněli a činili hrozivé přípravy, jako že hodlají pokračovat ve hře, ale pivovarnický mistr Johansson jim dal na srozuměnou, že by mohli udělat na chvíli přestávku. Kdo v těchto vzrušených minutách pozoroval Agatona Saxe, byl svědkem jeho podivné změny. Jeho obavy se splnily. Osoba Agatona Saxe se naplnila mocnou činorodou silou. Jeho pohled se prohloubil a úžasně zaostřil. Bylo mu všechno jasné již v okamžiku, kdy do slavnostního sálu vtrhla Rokenrolová Vira se svou bandou. Za několik málo okamžiků bude možná stát či sedět tváří v tvář oběma světovým zločincům Moscovi a Scottovi! Pokud ovšem… Neslýchaná pravda byla, že Rokenrolová Vira vůbec nebyla Rokenrolová Vira, nýbrž krajně obávaná Ostrá Gulla – jedna z nejnebezpečnějších žen mezinárodního světa zločinců, ženské vydání Julia Moscy či Octopa Scotta. Tohle mohlo znamenat pouze jedno: špičky podsvětí (a jeden z jejich pohlavárů) zaranžovaly strašlivé spiknutí. Účel byl až příliš jasný: zneškodnit Agatona Saxe. To byl plán, který Julius Mosca předložil Octopu Scottovi na schůzce, která byla nafilmována. Ostrá Gulla se nepochybně velmi namáhala, aby skryla své pravé vzezření, jež bylo zvěčněno ve velké kartotéce zločinců ve Scotland Yardu. Ale Agaton Sax svým nesmírným ostrovtipem prohlédl celý plán již před několika málo hodinami, když se dověděl, že Rokenrolová Vira zmizela. Není snad nutné zdůrazňovat, že v mexických či portorických hudebnících poznal Agaton Sax Francouzskou vránu, Běžícího lamače, Segatona Daxe („Dědka nezmara“) a především strýčka Nisse, kterýžto posléze jmenovaný neuvěřitelně funěl či řval do klarinetu. Pouze jediné vysvětlení bylo možné: ti ničemové, kteří předstírali, že hrají – se strýčkem Nissem a Ostrou Gullou v čele – unesli Rokenrolovou Viru i s její skupinou, zavřeli je a jejich míst se zmocnili sami. Zároveň tu však byla otázka důležitější než všechny ostatní: Vynoří se také Mosca a Scott? 179

Šlo to rychleji, než dokonce sám Agaton Sax mohl tušit. Dveře k slavnostnímu sálu se rozletěly a oba zločinci světového formátu se nesmírnou rychlostí vřítili dovnitř, v patách pronásledováni Lispingtonem a Antonssonem, kteří se pokoušeli chytit je za kabáty a při tom volali: „Chyťte je! Zastavte je! Chystají ďábelské přepadení!“ Ale oba zločinci měli ještě tu drzost, že si hráli na nevinné. Zatímco závratným tempem rychlovlaku pobíhali kolem velkého stolu se slavnostní večeří, křičeli zuřivě jeden přes druhého anglicky: „Zastavte ty šílence! Chyťte Lispingtona – jak dlouho ještě ten trouba bude smět chodit nebo běhat po celé Evropě? Pane starosto! Pane předsedo a pane místopředsedo městského zastupitelstva! Pane Saxi! Ve jménu zákona a spravedlnosti: zastavte Lispingtona a toho druhého!“ Tři páni a jedna dáma omdleli, když viděli, že titíž Angličané, kteří celou dobu večer seděli u stolu, se teď náhle vřítili dovnitř, a přesto zůstali sedět na svých místech. Ale Lispington i Antonsson byli nesmírně rozzlobeni a nehodlali se vzdát, pokud nepochytají ty velezločince. Když všichni oběhli dvakrát kolem slavnostního stolu, pronásledovaní uznali, že nemá smysl oběhnout stůl ještě víckrát, a tak zmizeli dveřmi s Lispingtonem a Antonssonem v patách. Agaton Sax se při té divoké honbě pozvedl od stolu. Okamžik váhal. Pak požádal své čtyři sousedy u stolu o prominutí a chvátal ven. Viděl čtyři muže, jak mizí po schodech dolů. Za půl minuty slyšel, že honba je u konce. Oba policisté zřejmě polapili svou kořist. Nebo…? Chvíli stál tiše a zamyšleně. Dole, v jedenáctém a desátém poschodí, viděl stát nehybně celkem šest mužů. Když Lispington a Antonsson šílenou rychlostí pronásledovali oba světové bandity, šest mužů se dalo na pochod ze schodů dolů. Bezpochyby pronásledovali policisty i jejich vězně. Agaton Sax je viděl, jak zmizeli v šestém poschodí. Narovnal se. Teď věděl všechno. Na jeho kulatý obličej jako by padlo světlo; vrátil se rychle zase do sálu. Zamířil rovnou k Mr Nickovi a Mr MacSnuffovi, kteří právě vykládali svým sousedům u stolu, jak se to všechno zběhlo. „Pánové,“ oslovil je Agaton Sax velmi srdečně. „Blahopřeji vám! Konečně jsme chytili pány Moscu a Scotta! Lispingtonův a 180

můj plán se zdařily na sto procent, ba ještě víc. Prosím, abyste po večeři přišli ke mně domů, budu vám vyprávět, jak se to všechno stalo. Teď konečně budete mít od Scotland Yardu pokoj!“ Tiskl jim ruce a oni se dívali přešťastně na sebe i na něj. Agaton Sax šel zpátky na své místo, zacinkal na skleničku, zvedl se a pravil: „Dámy a pánové! Byli jste právě svědky jednoho z nejdramatičtějších bojů mezi spravedlností a podsvětím. Nemusím ani říkat, že zvítězila spravedlnost. Scotland Yard a byköpinská policie, to jest pan Antonsson, právě chytili dva z předních světových zločinců – Julia Moscu a Octopa Scotta, které jsem polapil už kdysi já. Prosím, abyste si zapamatovali jejich jména, zítra budou na prvních stránkách světového tisku – v Timesu, v New York Timesu, ba dokonce i v Byköpinském kurýru. Zde v našem kruhu, u tohoto stolu, sedí dva Angličané, Mr Absalom Nick a Mr Charlie MacSnuff, poctiví Angličané, jejichž velkým neštěstím v životě bylo, že se podobají pánům Moscovi a Scottovi jako vejce vejci. Za malou chvilku vám budu vyprávět zábavnou historku o těchto dvou pánech a o honbě na Scotta a Moscu – ale teď, dámy a pánové, prosím nejdříve Rokenrolovou Viru a její skupinu, ať nám něco veselého zahrají a zazpívají, abychom se zase mohli s radostí pustit do jídla! A tím zároveň prosím o přídavek na talíř a do skleniček!“ Tato mužná slova byla následována mohutným potleskem. Všichni si připíjeli na zdraví, pánové Nick a MacSnuff zářili a uculovali se a Rokenrolová Vira (tj. Ostrá Gulla) a její skupina zanotovali starou známou líbeznou melodii: „Happa-do-di-do-di Gonna see the doo-dee?“ Za tohoto neslýchaného rámusu nemohl nikdo s nikým hovořit, ale když Rokenrolová Vira a její skupina náhle udělali přestávku, to jest když všichni hudebníci zvláštní shodou okolností najednou přestali hrát, ozval se hlas, který zřetelně volal: „Ta ženská, co zpívá, je asi máma Rokenrolové Viry!“ Agaton Sax viděl a slyšel prakticky všechno. Teď vešli dovnitř číšníci, naložili hostům na talíře víc jídla a naplnili jejich sklenice. Hosté po těch dramatických událostech, které se odehrály, dostali 181

nesmírný hlad – především však asi z toho ustavičného pokřikování, aby je vůbec bylo slyšet. Všichni jedli a pili, co hrdlo ráčilo. Ale ten, kdo mohl blíže pozorovat Agatona Saxe, by byl k svému velkému překvapení viděl, že neuvěřitelně skvělým a obratným způsobem dal všemu jídlu i pití zmizet v rukávech, kde uchovával několik elastických sáčků z PVC, které on sám speciálně zkonstruoval a které se automaticky uzavřely pokaždé, když do nich propašoval bramboru nebo kus masa. Byl Agaton Sax taková držgrešle, že si chtěl jídlo i pití vzít s sebou domů? Nikoli, ujišťujeme čtenáře, že nebyl. Když Rokenrolová Vira a její hudebníci přestali hrát, zaťukal Agaton Sax ještě jednou na skleničku. Nastalo úplné ticho. Agaton Sax vstal. „Dámy a pánové! Je mi líto, že vás musím rušit, ale chci vám ještě říci několik slov.“ „Ať žije Agaton Sax!“ zvolal Tjatte Gustafsson (řečený Bochník), kdysi pravá spojka mužstva města Byköpingu. Agaton Sax pozvedl ruku, aby si zjednal ticho. Jako starého fotbalového rozhodčího jej ihned uposlechl i Bochník. „Nenaskýtá se nám každý den radost a čest, abychom mohli zde v Byköpingu otvírat takhle vysoký mrakodrap. Jsem si jist, že vy všichni budete vzpomínat na tento den jako na jeden z nejpozoruhodnějších ve svém životě.“ Když Agaton Sax pronášel tato slavnostní a pádná slova, pozoroval při tom paní starostovou. Ta si v té chvíli právě zeširoka zívla a opřela se dozadu v židli. „Tak se mi zdá, že paní starostová je ještě ospalejší než já,“ zašeptal mistr pivovarnický Johansson a potlačil mohutné zívnutí. „Ujišťuji vás, že nebudu hovořit tak dlouho, abyste při tom stačili usnout,“ pravil Agaton Sax s úsměvem, laskavým a trpkým zároveň. „Chci vám teď jenom říci, že…“ Položil si ruku před ústa, aby skryl zívnutí. Starosta vlídně pokynul své spící choti a řekl: „Spinkej dobře, maličká!“ Nato se zaklonil dozadu v židli a oddal se lehkému, diskrétnímu chrupání. Agaton Sax se vytrhl, ale jeho před chvílí tak pronikavý pohled se náhle zdál těžký a zastřený. 182

„Chtěl jsem vám jen říci to, že dosud nikdo… Že, jak jsem už povídal, Byköpingu večer obzvláště událost v tato častá paměť vstoupí. Mohl deseti pouze roky před, klempíř když Bengtsson místo našel vhodné, nejpozoruhodnější tyčit středního Švédska bude stavba se zde? Nenastal jaký pokrok zde…“ Za normálních okolností by tento slavnostní proslov zamotanou řečí přirozeně vzbudil úžas, ba dokonce snad nelibost u všech shromážděných, ale těch několik slov se ve skutečnosti zdálo tak nesmírně nudných – na rozdíl od všech ostatních proslovů toho večera – že hosté u dlouhého slavnostního stolu jeden po druhém usínali již při prvních větách. Agaton Sax zavřel oči. Potom je znovu otevřel a pokračoval ve svém slavnostním proslovu zmatenou grélštinou: „Holl-tyshen-gall, tall-hollen llan, fryl…“ Potom klesl do židle. Nastala několikavteřinová osudová přestávka a pak se ozval zlý hlas volající anglicky: „Spí!“ Byl to Mr Nick. Spolu s Mr MacSnuffem seděl jako napjatý luk a sledoval každou změnu v obličeji Agatona Saxe. Když šéfredaktor najednou začal mluvit zmatenou řečí, vkradl se na rty Mr Nicka tajuplný úsměv a muž zašeptal Mr MacSnuffovi: „Teď je v pasti! Začíná už mluvit ze spaní!“ S nesmírně zlým úsměvem se vyřítili Nick a MacSnuff od stolu v témž okamžiku, kdy se Agaton Sax posadil. „Ostrá Gullo! Strýčku Nisse!“ volali. „Hra může začít!“ Strašlivá pravda, kterou teď musíme odhalit, byla, že u slavnostního stolu celou dobu seděli oba ničemové světového řádu Mosca a Scott, a že Lispington a Antonsson hnali dvakrát kolem stolu nevinné dvojníky Nicka a MacSnuffa. Každý si pak také snadno může spočítat, že pět číšníků, kteří nosili jídlo a pití, byli ve skutečnosti převlečení členové bandy, mezi nimi takoví zločinci jako Neviditelný Jackson, Plíživý Potts, „Nedělní bandita“ Slim, Nebezpečný Fix a pan Gustafsson. Vplížili se do kuchyně, pochytali a pozavírali všechen zdatný kuchyňský personál a pak se převlékli. Nato nasypali do jídla i do nápojů bílý prášek. Nikoho jistě nepřekvapí, že tento bílý prášek byl právě onen nesmírně rychle působící, avšak neškodný uspávací prostředek hypnodiafragmasomniumperkominalmultidormatolinfermatolan. 183

6 Byköping v nebezpečí Když se Agaton Sax odebral k banketu (na byköpinskou hostinu), mohl takřka se stoprocentní jistotou říci, co se stane: že Mosca a Scott se vynoří se slušným hloučkem pomocníků; že Rokenrolová Vira a džezová skupina jsou maskovaní členové zločinecké bandy; že oba bandité světového formátu se pokusí uspat všechny hosty a potom ukradnou detektorový registrátor, zmocní se Agatona Saxe a Lispingtona, unesou jej a nakonec budou žádat dva milióny liber (pravých) za to, aby je opět pustili na svobodu. Jediné, co Agatona Saxe skutečně překvapilo, bylo to, že Lispington a Antonsson honili dvakrát kolem stolu Mr Nicka a Mr MacSnuffa. Musíme teď podrobně a pravdivě vylíčit, co se udalo v Byköpingu několik hodin před započetím slavnosti – tedy právě v těch hodinách, kdy Agaton Sax konal svou velkou schůzku s Angličany a potom prováděl své tajné přípravy na přepadení ze strany banditů. Ve skutečnosti zvědové Moscovi a Scottovi již o den dříve zjistili, že Mr Nick a Mr MacSnuff hodlají jet do Švédska. Oba světoví lupiči bleskurychle pochopili, že dvojníci chtějí navštívit Agatona Saxe. Rozhodli se k okamžité akci. Jeden z nejhorších banditů, pan Gustafsson, byl vyslán ve sportovním letadle, aby dělal v Byköpingu zvěda a aby připravil obrovitou akci: polapení Agatona Saxe. Pan Gustafsson byl čistokrevný Mexičan z města Chihuahua. Říkali mu pan Gustafsson, protože se v mládí – pochopitelně v zločinném úmyslu – naučil mluvit švédsky jako rodilý Švéd. Ten tedy ihned vypátral většinu okolností kolem velké slavnosti a Rokenrolové Viry. Odpoledne přistáli Mosca a Scott, každý ve svém velkém vrtulníku, na Johanssonově louce hned za městem. Všichni bandité se odebrali spěšně do Městského hotelu, kde najali osm pokojů. Když do hotelu přijela autem z Östlösy Rokenrolová Vira se svou skupinou, vlákali je bandité do jednoho pokoje pod záminkou, že jsou ředitelé gramofonových společností, kteří nahrávají desky se slavnými švédskými zpěvačkami rokenrolu a hudebníky. Ban184

dité spoutali Viru i členy skupiny, nasadili jim roubíky na ústa a pak je odnesli do sklepa, kde je zamkli. Mosca a Scott potom s deseti členy bandy konali schůzi. Ta se odbývala v prvním poschodí v Moscově hotelovém pokoji. U okna stáli Španělský Ježíšek a Běhající lamač (Lambert Ruskington) na stráži, aby se snad po zdi k nim nevyšplhali policisté. „Bandité! Tímto zahajuji schůzi!“ řekl Mosca a udeřil revolverem o stůl. „První bod programu: Chybí některý bandita?“ „Ano!“ zvolal Starý vraník, který byl vrchním dozorcem. „Chybí Neviditelný Jackson.“ „Dobře!“ zvolal Mosca. „Dobře, sire?“ podivil se Starý vraník. „Ano, vždyť ho přece nesmí být vidět, ty troubo! Jacksone, předstup!“ zvolal Mosca. Neviditelný Jackson, neobyčejně obratný spoluhráč, se náhle objevil. Skrýval se za tlustým závěsem. Mosca znovu udeřil revolverem o stůl. „Vy všichni, kdo budete hrát místo Rokenrolové Viry a její bandy – cvičili jste se ve hře?“ „Ano, sire!“ zvolali téměř všichni, s Ostrou Gullou v čele. „Na jaké nástroje hrajete?“ tázal se Mosca stále stejně hrozivým tónem. „Já šmidlám housle!“ odpověděl bývalý mazač tiskařského stroje na bankovky Nádherný John. „Brácha mojí sestřenice měl housle, a jednou jsem se směl dívat, jak hraje, takže vím přesně, jak se to dělá.“ „A ty, Francouzská vráno?“ „Já Agatonu Saxovi zafoukám na saxofon! Hahaha!“ odpověděl Francouzská vrána, který rád dělal vtipy. „Mlč!“ zvolal Mosca zuřivě. „A ty, Strašlivý Mikuláši?“ „Na podlahové housle.“ „A já foukám na tahací harmoniku!“ „A já na králinet!“ Julius Mosca, muž s nesmírnými znalostmi, přímo jako by vřel zuřivostí nad bídnou nevědomostí těchhle fušérů a jejich nedostatkem kultury. „Llan-ysh!“ procedil grélsky mezi zuby. (To znamená: Vy ničemové, pro které nemám pojmenování a kteří se nedovedou naučit ani nejjednodušším věcem! Už to s vámi není k vydržení!) 185

„Rokenrolová Viro!“ zvolal anglicky. „Seber je a půl hodiny se spolu cvičte ve hře. Teď všichni dobře poslouchejte. Večeře začne v osm hodin. Rokenrolová Vira a její skupina přijdou do Mrakodrapu deset minut před osmou. Vlastně to bude Ostrá Gulla a její hudebníci, tak. Sedm mužů s Bratříčkem v čele se ujme kuchyňského personálu a uspí jej. Šest mužů bude hlídat schodiště a všechny východy. Octopus Scott a já…“ V tom okamžiku jej však přerušil Běhající lamač (Lambert Ruskington), který volal: „Nebezpečí na obzoru! Lispington a oba dvojníci jdou k hotelu!“ Mosca a Scott se řítili k oknu. Mosca si blaženě mnul ruce a v zarudlých očích Octopa Scotta se zažehla obzvláště nebezpečná jiskra. „Výborně!“ bručel si Mosca. „Zbytek plánu je hotov.“ Dole na ulici se Mr Nick a Mr MacSnuff chladně rozloučili s Lispingtonem. Odešli do hotelu, zatímco Lispington zmizel směrem dolů po ulici. Ve čtvrthodině byli oba dvojníci uvězněni a uzavřeni. Pak se konala ještě jedna schůzka v Moscově pokoji a bylo za dvacet minut osm. Všichni bandité se odebrali do Mrakodrapu. Opatrně a pátravě se rozhlíželi na všechny strany a ulehčené si oddychli, když Agatona Saxe nebylo nikde vidět. Pak tedy došlo k následujícím událostem. Nepraví hudebníci a nepraví číšníci zahráli své úlohy tak, jak už víme. Mosca a Scott – kteří se již v Londýně oblékli přesně tak jako oba jejich dvojníci – se posadili ke stolu a předstírali, že jsou Mr Nick a Mr MacSnuff. Všichni se dali oklamat – dokonce na několik krátkých minut i sám Agaton Sax. Ale venku na ulici se udály pozoruhodné věci, právě když měla začít večeře. Lispington šel deset minut před osmou na policejní stanici pro Antonssona. Byli dohodnuti, že půjdou na slavnost společně. Když Lispington spatřil rybářskou šňůru, visící na zdi, ptal se zvědavě, proč tam visí. Policista Antonsson vysvětlil, že je to ve skutečnosti jen kus dlouhatánské šňůry, která má svou velmi napínavou a zamotanou historii. Aby ji mohl vyprávět Lispingtonovi, který byl náruživý rybář, musel Antonsson přinést celou šňůru a ukázat, jak se to všechno zběhlo. Nedopadlo to o nic lépe, než že Antonsson nešťastnou náhodou 186

Lispingtona do dlouhé šňůry zamotal. Nemohl ji zničit tím, že by ji přestřihl, a tak bylo osm a deset minut, než byl Lispington osvobozen. „Při Jupiterovi!“ zvolal Lispington, „polévka nám vystydne!“ Vykročili do malé Velké ulice. Vtom za sebou uslyšeli chvatné kroky. Lispington se domníval s určitostí – přesto že jej to udivovalo – že utíkající mužové jsou Mosca a Scott. „To jsou bandité!“ zvolal. „Ale mohou to být dvojníci!“ varoval Lispingtona Antonsson při své chvályhodné rozvaze. „Kdepak, to není možné, vždyť jsem před chvílí dvojníky viděl, jak jdou od Agatona Saxe,“ zvolal Lispington s rozhodností tvrdou jako železo. „Chyťme ty bandity! Pravý okamžik nastal!“ Byli to ovsem pánové Nick a MacSnuff. Podařilo se jim osvobodit z uvěznění v hotelu a hned nato se řítili k Mrakodrapu. Dovedeme si však snadno představit jejich zlobu, když náhle objevili Lispingtona. Všechen jejich strach před tímto tvrdošíjným pronásledovatelem vzplál znovu, a oba se v nerozvážné hrůze hnali k Mrakodrapu, aby unikli Lispingtonovi. Lispington a policista Antonsson přirozeně pokládali jejich útěk za důkaz toho, že to jsou bandité Mosca a Scott, kteří před nimi prchají. O divoké honbě v slavnostním sále jsme již hovořili. Ale co se stalo potom? Jak si čtenáři snad vzpomínají, vyšel Agaton Sax na schody, když Lispington a Antonsson prohnali dvojníky dvakrát kolem stolu. Viděl, jak tam dole všichni čtyři zmizeli. Viděl také šest zločineckých postav, které se ihned pustily za čtyřmi běžícími muži. Ale Lispington s Antonssonem ve skutečnosti nikdy oba dvojníky nedohonili. Ti se zachránili na ulici, a po několikavteřinovém váhání zamířili ihned k domu Byköpinského kurýra – bylo to jediné místo, které ve městě znali mimo hotel a Mrakodrap. Lispington a Antonsson viděli právě záda obou dvojníků, kteří vběhli do dvora Byköpinského kurýra. Ale právě když oba policisté chtěli běžet za prchajícími, seběhlo šest banditů nehlučně po schodech. Antonsson je spatřil a zavolal na Lispingtona, aby jej varoval. Teď nebylo kdy pronásledovat oba mezinárodní bandity. Šlo o to, zachránit holou kůži před bandou, která zřejmě obkličo187

vala celý Byköping, ba dokonce snad vůbec některé jižní části středního Švédska. „Pojďte!“ volal Antonsson a řítil se podél chodníku, těsně následován Lispingtonem, který v mladých letech býval zdatným běžcem na dvě stě yardů. Oba policisté zmizeli bleskurychle za prvním rohem, ale šest banditů je již vidělo a pustilo se za nimi s fenomenální rychlostí. Ulice byly liduprázdné. Antonsson si hbitě vymyslil plán. O kus dál stála novostavba, dosud ještě nehotová. Kdyby tam stačili doběhnout, měli by možnost zmizet ve tmě budovy. Plán se zdařil. Oba muži vyběhli po úzkých dřevěných schůdcích a vklouzli dovnitř dveřním otvorem, který byl zavěšen několika prázdnými pytli od brambor. „Nekašlete!“ varoval Antonsson Lispingtona v témž okamžiku, kdy se šest pronásledovatelů vynořilo několik desítek metrů odtud. Členové bandy ihned pojali podezření. Zmírnili rychlost. Někteří z nich si zapálili doutník. Pomalu se procházeli temnou ulicí. Jejich pozornost však byla ustavičně napjata. Kde jsou oba ti dlouzí policisté? Přirozeně že v novostavbě! Ale novostavby jsou nebezpečné – obzvláště ty cizí. Nikdy nevíš, co číhá za nehotovými zdmi, pod mlčenlivými pytli s cementem, v temných koutech. Bandité váhali. Zastavili se. Čtyři z nich teď bafali z doutníků, aby je náhodní večerní chodci pokládali za ředitele, kteří konají na ulici velmi důležitou schůzi stavební společnosti. Přecházeli zvolna sem a tam po chodníku. Netroufali si vstoupit do novostavby. Lispington a Antonsson si netroufali z novostavby vylézt. Jak Lispington stál uvnitř ve tmě za pytli od brambor a naslouchal tichým, pomalým kročejům banditů, začal se ho zmocňovat nepříjemný pocit. Což jestli společně s Antonssonem skutečně honili kolem stolu nevinné dvojníky Nicka a MacSnuffa? Úplně ho zamrazilo. Po chvíli si byl zcela jist. Vždyť ve skutečnosti – podle jeho mínění – tu nebyl žádný důvod k domněnce, že Mosca a Scott jsou zde v Byköpingu! Pochopitelně že jsou v Londýně! (Musíme si uvědomit, že ani Lispington ani Antonsson neviděli Moscu a Scotta u slavnostní tabule. Na to neměli čas, když obíhali dvakrát kolem stolu – a kdo by také v jejich situaci ten čas měl?) „Antonssone,“ zašeptal, „já…“ 188

„Pssst,“ varoval Antonsson a položil ukazováček na ústa. Lispington umlkl na rozkaz byköpinského strážníka. Teď však věděl naprosto bezpečně: muži, kteří vběhli do dvora Byköpinského kurýra, byli skutečně Nick a MacSnuff. Přesto že venku ve tmě stálo šest banditů, Lispington se cítil mnohem klidnější. Však on za chvíli… Co za chvíli? Lispington se kousl do rtu. A tak ho opustíme.

7 Životu nebezpečné napětí Když Agaton Sax po svém proslovu zmatenou řečí klesl na židli, odsunul unavenou rukou talíř a opřel se čelem o stůl. Chrápal, až se otřásal. Bandité se domnívali, že spí. Myslili, že také on pozřel bílý prášek. Bedlivě jej pozorovali a viděli – tak si aspoň myslili – že jí a pije jako druzí. Nevěděli však o jeho sáčcích z umělé hmoty. Málokdy předtím byl Agaton Sax bdělejší než teď. Nepožil ani miligram prášku. Všechno dohromady byla hra – nesmírně obratná hra, kterou žádný ze švédských hostů u stolu nemohl prohlédnout, i kdyby nespali. Když se Agaton Sax opřel čelem o stůl a ústa a brada se mu tak dostaly pod desku stolu, jeho rty se začaly pohybovat a vyslovovaly tiše, avšak velmi zřetelně: „Teto Tildo! Volám tetu Tildu! Platí plán 2 B. Opakuji: platí plán 2 B. Všechno probíhá podle výpočtů. Přijdu brzy! Platí plán 2 B!“ Ve slavnostním sále nikdo tato slova neslyšel, protože bandité pobíhali teď sem a tam jako divocí Indiáni. „Zmocnili jsme se Byköpingu!“ „Polapili jsme toho malého tlusťocha!“ „Vyděláme dva milióny liber, nefalšovaných!“ „Ať žije Lispington, náš největší pomocník!“ 189

„Mlčte, bandité!“ zvolali Mosca a Scott. „Teď jde o to, udržet si hlavy chladné!“ Agaton Sax znovu opakoval slova, která pronesl před chvílí. Uvnitř v kravatě měl totiž neviditelný malý mikrofon, zapojený na miniaturní rádiový vysílač, který byl namontován na jeho kuličkovém peru. V redakci Byköpinského kurýra seděla v této chvíli teta Tilda, vyzbrojená speciálně zkonstruovaným rádiovým přijímačem. Slyšela rozkaz Agatona Saxe a jala se ihned uskutečňovat Agatonův plán 2 B. Bandité obklopili Agatona Saxe. Odnesli jej do salónku místopředsedy obecního zastupitelstva a tam ho položili na otoman. Zdálo se, že spí obzvláště hluboce. Julius Mosca a Octopus Scott se vítězoslavně zasmáli. „Fantastické! Ten malý tlusťoch nám vběhl do pasti!“ křičel Mosca. „Přísahám při všem, co je mi svaté, to jest při všech pravých penězích, že na téhle akci vyděláme dva milióny – a nadto ještě kameru toho tlusťocha. A teď do redakce! Pět mužů bude hlídat všechny spáče v jídelně a v kuchyni, tři budou hlídat všechny vchody a dva budou střežit Agatona Saxe tady uvnitř. Ale kde je náš nejlepší pomocník?“ „Zde!“ hlásil se strýček Nisse, kterému se mezitím podařilo zlomit klarinet. „Troubo! Tebe nemyslím, nýbrž Lispingtona. Kde je?“ Povstala zmatená hádka. Skončila tím, že dva muži byli vysláni, aby hledali zmizelé. Nato se vyřítili Mosca, Scott, strýček Nisse, Starý vraník, Běhající lamač a pan Gustafsson k budově Byköpinského kurýra. „Vpřed!“ zvolal Mosca. Budova redakce byla v podzimním večeru mlčenlivá a tichá. V okně Agatona Saxe v poschodí se svítilo. Bandité se zarazili před vraty. Mosca uchopil Scotta za rameno. „Podívej se!“ řekl. „Co je to tady?“ Chladný sépií pohled Octopa Scotta se upřel na velký plakát, či lépe řečeno vývěsku, vylepenou na zdi. „Pane Gustafssone!“ poručil Mosca. „Přelož nám tohle do angličtiny!“ Pan Gustafsson vyňal brýle v kostěných obroučkách a četl: Zvláštní vydání – zvláštní vydání! Expresní výtisk! Stop! 190

Jakožto první noviny na světě může Byköpinský kurýr oznámit, že v redakci tohoto listu se dnes odpoledne přihodila nesmírně senzační událost. Na skvělé slavnosti šéfredaktor našeho listu, velmi proslulý potíratel zločinců Agaton Sax, obdržel z rukou vrchního detektivního inspektora J. H. Lispingtona ze Scotland Yardu obnos patnácti tisíc liber ve zlatě jakožto projev díků britské vlády za pomoc. Obnos odpovídá přesně patnácti tisícům zlatých liber (pravých), které proslulý mezinárodní zločinec Octopus Scott zakopal do záhonu s rododendrony, když jej Agaton Sax polapil zde v Byköpingu před čtyřmi roky. O všem se dočtete v zítřejším čísle Byköpinského kurýra! Kupte si noviny hned zítra ráno – vyjdou v nákladu pouhých 814 výtisků. Octopus Scott střídavě bledl a rudl. Zuřil, že mu Scotland Yard ukradl peníze a věnoval je Agatonu Saxovi, ale zároveň měl nesmírnou radost při pomyšlení, že teď svých patnáct tisíc zlatých liber dostane zpátky. „Výborně!“ zvolal. „Dostanu nazpět své ukradené peníze! Spravedlnost zvítězila!“ „Okamžik!“ ozval se Mosca, který celou dobu jen skřípěl zuby. „Tohle může být podvod. Jak víte, že to je právě vašich patnáct tisíc liber, které dostal Agaton Sax?“ „Vždyť je to napsáno na plakátě!“ křičel Scott. „Na plakátě! Hahaha!“ posmíval se Mosca. „To může být přece pustá lež!“ „Cože?“ opáčil Octopus Scott. „Vy obviňujete Scotland Yard z podvodu? To je přece neslýchané!“ „Nezapomeňte, že Scotland Yard mi vzal před několika lety třiadvacet tisíc čtyři sta korun, pravých!“ připomněl Mosca, jehož oči se téměř zalily slzami při této strašlivé vzpomínce. „A ostatně,“ dodal se zlověstným přízvukem v hlase, „kdo je tady vlastně šéfem?“ Ostatní bandité bručeli na souhlas, přičemž Octopus Scott tlumil svou bezmocnou zuřivost. „Pane Gustafssone!“ zvolal Mosca. „Ukažte nám cestu!“ Opatrně se cpali do domu. Všude bylo ticho a klid. „Je to tady?“ tázal se Mosca a ukazoval na dveře s velkým žlutým štítkem. 191

„Ne, ne!“ varoval Pan Gustafsson. „Tam nesmíme jít.“ Ukázal na štítek a přeložil nápis: Vysoké napětí! Životu nebezpečno! Přístup rozhodně zakázán a životu nebezpečný všem mimo Agatona Saxe a tetu Tildu. Pan Gustafsson šel v čele hloučku po úzkých schodech, které z předsíně vedly do poschodí: tam byla umístěna redakční místnost Agatona Saxe. Opatrně otevřeli dveře – všichni třímali v ruce revolver, Mosca dokonce v každé ruce jeden. Pokoj byl prázdný. Na stěně viselo malé filmové plátno. Na květinovém stolku stál detektorový registrátor. „Výborně!“ zvolal Mosca. „Spusťme si přístroj! Třeba nám poskytne nějaké vodítko.“ Několika rychlými hmaty uvedl v chod geniálně zkonstruovaný vynález. Přetočil film několikrát zpátky a konečně se dostal na správné místo. Na plátně se ukázal Agaton Sax. Seděl ve své redakční židli, zády obrácen k psacímu stolu. Před ním stála teta v puntíkované zástěře a s velkým oprašovačem v ruce. Namířila oprašovač hodně rozzlobeně proti Agatonu Saxovi. Všichni bandité se při tom pohledu hlasitě a posměšně zachechtali. „V tomhle domě se nebudou konat žádné lotroviny,“ prohlásila teta Tilda. „Ale vždyť ti povídám, že sem nepřijdou žádní lotři. Mluvím o Scotland Yardu.“ „To je totéž.“ „Ale vždyť jde o samého Lispingtona!“ „Ano, to on mě donutil, abych uvařila celý kbelík krupičné kaše, když jsme ho tady před několika lety chytili!“ vyhrkla teta Tilda ještě rozzlobeněji. „Ano, ale tentokrát přijde s penězi,“ pravil Agaton Sax. „S penězi?“ „Ano, s patnácti tisíci zlatými librami, pravými.“ „A načpak?“ „Protože… Ale tamhle už jde!“ Bylo vidět, jak se dveře rozlétly, dovnitř vešel dlouhými kroky 192

vrchní detektivní inspektor Lispington a hned za ním Antonsson. „Odporné!“ zvolal strýček Nisse. „Zavři to!“ vrčel Běhající lamač. „Mlč!“ okřikl ho Mosca. „Měj úctu před nepřítelem!“ Lispington držel v ruce obrovitou aktovku. Pronesl pak k Agatonu Saxovi krásnou řeč a nato otevřel aktovku, která mezitím stála na zemi. Agaton Sax nahlédl do aktovky. Začervenal se spokojeností. (Nebo aspoň sis to mohl domyslet. Film byl černobílý.) „Děkuji vám,“ pravil vroucně. „Tyto peníze se mi budou hodit, až pojedu teď do Londýna, abych vám pomohl znovu polapit Moscu a Scotta. Protože jsem peníze sebral Octopovi Scottovi, když jsem ho chytil, bude víc než správné, když jich použiji k tomu, abych ho znovu polapil.“ „Výborně!“ vyhrkl Lispington. „Ten zrádce!“ procedil Julius Mosca mezi zuby, když zhlédl tento úsek filmu – nebylo však jasné, zdali tím míní Lispingtona nebo Octopa Scotta. „Máte nějaký trezor, Mr Saxi?“ tázal se Lispington. „Ovšem! Mám celé pokladní sklepení, místnost o velikosti 4,6 x3,5 metru, kde uchovávám všechny svoje zloči… chci říci všechny kartotéky, průkazní materiál, fotografie, veškeré stopy, otisky prstů a tak dále. Pojďte, odneseme tam aktovku.“ Bylo vidět, jak Agaton Sax s Lispingtonem procházejí dveřmi u přihrádky s knihami. Tam film skončil. Mosca a Scott se vyřítili k těmto dveřím oba současně. „Šéf má přednost!“ rozhodl Mosca a protlačil se vedle Scotta. Za dveřmi byla malá úzká chodba. Vedla k těžkým železným dveřím. Byly zamčeny na patentní zámek. „Pane Gustafssone!“ přikázal Mosca. „Otevřte ihned dveře!“ Strýček Nisse mu posvítil kapesní svítilnou. Pan Gustafsson, mimořádný mechanicko-matematický génius prvního řádu, ba co dím světové úrovně, si nasadil brýle s kostěnou obroučkou a ve třech minutách byl zámek otevřen. Mosca a Scott se vřítili do místnosti: bylo to jakési velké bankovní sklepení, na policích množství knih a zajímavých předmětů. A tam, uprostřed místnosti, stála velká aktovka. S přidušeným rykem chtivosti se vrhl Mosca na aktovku. Mocným trhnutím ji otevřel. Ostatní bandité, kteří stáli za dveřmi, se zvědavě trousili dovnitř. 193

V redakčním pokoji Agatona Saxe zůstal pouze pan Gustafsson, který pozorně naslouchal podezřelým zvukům. Julius Mosca, nesmírně obávaný šéf ligy, se chvěl napětím, když se díval do aktovky. Byla prázdná. Při tomto strašlivém pohledu jako by bandité v klenutém sklepem byli zasaženi elektrickou ránou velkého napětí. Všichni se začali chvět – dokonce i taková krajně otrlá čísla jako strýček Nisse a Octopus Scott. Dříve však, než mohla explodovat zloba Julia Moscy, přihodilo se něco ještě dramatičtějšího. Mocnou ranou, jakoby vedeny neviditelnou rukou – za kterou však bylo možno tušit mozek Agatona Saxe! – se těžké železné dveře ke sklepení opět zavřely. Julius Mosca, Octopus Scott a tři z jejich pomocníků byli polapeni jako myši v pasti. Rozumová převaha Agatona Saxe zvítězila. Pan Gustafsson však 194

unikl osudu ostatních. Vrhl kolem sebe několik rychlých, pátravých pohledů a pak bezhlučně zmizel po schodech dolů. Za dveřmi s nápisem Vysoké napětí! Životu nebezpečno, seděla teta Tilda a pletla. Ve skutečnosti to byl její látací a pletací pokoj – útulný kout s teplou, žlutě natřenou houpací židlí, starým rádiem a dvaceti květináči. V místnosti však bylo také ještě něco jiného. U zdi stál sedmnácticoulový televizní aparát. Nahoře v pokoji Agatona Saxe byla televizní kamera a mikrofon, oboje skrytě namontováno za velkým obrazem. Kamera a mikrofon vysílaly obraz a zvuk do televizního přístroje tety Tildy. Teta Tilda slyšela a viděla tedy všechno, co dělají bandité nahoře v redakčním pokoji. V pravý okamžik teta Tilda klidně stiskla knoflík, načež se železné dveře k velkému pokladnímu sklepení ihned uzavřely a uvěznily bandity uvnitř. „Pro pána krále, jeden tam zůstal!“ zvolala, když viděla, že pan Gustafsson zůstal na svobodě. V příštím okamžiku však pan Gustafsson zmizel. „Nesmím teď Agatona volat,“ říkala si potichu a zašilhala po malém mikrofonu, stojícím vedle rádia. Vtom se ozval z rádia tichý rozkazovačný hlas. „Teto Tildo, přistup blíž!“ „Zde teta Tilda! Nestalo se ti nic, Agatone?“ „Ne.“ „Kde jsi?“ „Je po večeři. Všichni spí. Jsem teď v salónku místopředsedy obecního zastupitelstva. Podej mi zprávu!“ „První etapa podle plánu 2 B je skončena,“ pravila teta Tilda. „Vylepila jsem velký plakát ven na zeď.“ „Dobře. A etapa 2?“ „Hotovo. Postavila jsem dovnitř prázdnou aktovku a nařídila jsem traktorový režisér do…“ „Tomu se říká detektorový registrátor, teto Tildo!“ „Ať se tomu říká jak chce, zkrátka jsem jej nařídila.“ „Dobře. A pak?“ „Potom sem přišli ti dva Angličané, co tu byli dnes dopoledne, a…“ „To nebyli titíž Angličané, co tu byli dnes odpoledne,“ poučil tetu Tildu Agaton Sax. „To byli jejich dvojníci.“ „Co vidím, to vidím, Agatone! Byli to ti dva, co sem přišli dnes 195

odpoledne – Mr MacSniff a Mr Nick. A pak ještě čtyři další.“ „Mýlíš se, teto, ale to už je jedno. A co dál?“ „Dívali se na film, který jsi nahrál dnes odpoledne s tím nesnesitelným dlouhánem, a pak se hnali do pokladního sklepení. Potom jsem stiskla knoflík a teď jsou tam zavřeni.“ „Výborně! To je všechno?“ „Ne, jeden z nich unikl. Pláchl po schodech dolů.“ „Který to byl?“ „To já nevím. Ale nebyl to žádný z těch dvou, co tu byli dnes odpoledne.“ „Dobře! Přijdu za chvilku.“ „Co mám teď dělat, Agatone?“ „Nic!“ „Ale já něco slyším.“ „Co slyšíš, teto Tildo?“ „Hlasy.“ „Jaképak hlasy?“ „To nevím.“ „Že by snad ti ničemové ze sklepa unikli?“ „Teď mluvíš hloupě, Agatone! Z té místnosti nikdo neunikne. Už slyším lépe. Hlas patří asi někomu, kdo jde Velkou ulicí nebo po Velkém náměstí.“ „Seď úplně tiše, teto!“ „Sedím úplně tiše. Teď se blíží. Hlasy mluví anglicky. Ano, už ho poznávám! To je určitě ten nesnesitelný dlouhán z Anglie.“ „Lispington?“ „Ano, ten, co dostal kaší po hlavě.“ „Pro všechno na světě!“ zvolal Agaton Sax. „Buď opatrná, teto!“ „Teď vystupuje po schodech. Má někoho s sebou. To nemůže být nikdo jiný než Antonsson.“ „Ale tohle je přece strašně nebezpečné, teto! Nikdo neví, co ty dva může napadnout!“ „Co mám dělat, Agatone?“ „Musíš, teto… Okamžik… Já…“ Amplión u tety Tildy se odmlčel. Rádiové spojení mezi tetou Tildou a Agatonem Saxem bylo přerušeno.

196

8 Teta Tilda na stráži Když teta Tilda už neslyšela hlas Agatona Saxe, rozhodla se, že se dá znovu do pletení. Byla ve skutečnosti úplně chladná jako led. Vůbec se banditů nebála, protože ani nevěřila, že jsou bandité. Nikdy tomu nevěřila. Zato však neměla ráda oba dlouhé policisty. A ti právě spěšnými, cílevědomými kroky chvátali vzhůru po schodech k domu. Bandity u novostavby nakonec omrzelo čekání, a vrátili se proto k Mrakodrapu. Toho využili Lispington s Antonssonem a vyplížili se na ulici. Tiskli se ke zdem domů tichého Byköpingu a takřka neviděni se dostali až k budově Byköpinského kurýra. Lispington si byl naprosto jist svou věcí, totiž že spolu s Antonssonem honili kolem stolu nevinné dvojníky, které pak viděli zmizet ve dvoře budovy Byköpinského kurýra. A měl pravdu, neboť oba policisté skutečně pronásledovali Nicka a MacSnuffa. Když teta Tilda slyšela, jak policisté chvatně přecházejí kolem jejích zamčených dveří, okamžik váhala. Měla by…? Ano, to bude jistě nejlepší. Otevřela dveře. „Antonssone!“ zavolala. Antonsson a Lispington se prudce zarazili na schodech. „Ano?“ „To jsem já!“ zvolala teta Tilda a mávala jehlicí na pletení. „Co tu u všech všudy děláte, teto Tildo?“ „Pletu punčochy, samozřejmě.“ „Pletete punčochy? A pročpak?“ „Protože Agaton má punčochy už roztrhané.“ „Copak je nemůžete, teto Tildo, koupit na rohu u Olssonů?“ „Ne, punčochy zdražily o patnáct örů na páru.“ „Ale vždyť jsem si tam včera jedny koupil, a ty byly jen o pět örů dražší než loni.“ „Ano, ale Olsson zrušil výplatu procent počínaje pětadvacátým srpnem, takže to vyjde ne na pět, ale na patnáct örů.“ „To nemůže být správné, protože se vyplácela jen dvě procenta, jestliže nákup činil víc než sedm set korun za rok.“ 197

„O čem to tady pro všechno na světě mluvíte?“ zvolal Lispington netrpělivě anglicky. „Ostatně varuji vás před touhle tetou, Antonssone!“ dodal zlobně. „Nikdo neví, jaké si může vymyslet špatnosti.“ „Co vám chce, Antonssone, ten nesnesitelný dloubán?“ ptala se teta Tilda. „Ptá se, jestli jste, teto Tildo, neviděla ty dva Angličany, co tu byli dnes odpoledne?“ „Sniffa a Snuffa?“ „Ano, ty!“ „Ale ovšem, jsou zavřeni, zrovna tak, jak to Agaton chtěl.“ „Co to povídáte, teto?“ „Co říká ta tetka?“ ptal se Lispington rozzlobeně. Antonsson mu vyložil, oč jde. Lispington okamžitě zbledl a zvolal: „Zavřeni? U všech ďasů – teď dostane Scotland Yard zase nos! Tohle je krajně nepříjemné, Mr Antonssone! Mr Nick a Mr MacSnuff zase budou psát kanceláři ministra spravedlnosti v Londýně a stěžovat si na mne! To je velmi nepříjemné! Okamžitě je musíme pustit na svobodu a požádat je za prominutí!“ Vzal schody nahoru několika dlouhými energickými kroky a vřítil se do redakčního pokoje Agatona Saxe. „Kde jsou zavřeni?“ křičel a rozhlížel se kolem dokola. „Tamhle!“ ukazoval Antonsson, který všecek udýchán přiběhl za Lispingtonem. „Sem s paklíčem!“ zvolal Lispington a vytáhl skvělý paklíč, načež se oba hnali do chodby. Uvnitř v pokladním sklepení panovalo zlověstné ticho. „Haló! Mr Nicku! Mr MacSnuffe!“ Zevnitř se ozvalo několikeré zachrochtání. „Dobře! Brzy budete na svobodě!“ volal Lispington, aby je uklidnil. „Dovolím si říci, že to je velmi politováníhodný omyl. Tuze prosím o prominutí. Ale tady mám paklíč. To vás zavřela ta zlá teta, rozumíte, ne já. Já za to nemohu. To je úplně nemožná ženská. Ta necouvne před ničím. Tohle zavírání je hrozně trapné. Už se to nebude opakovat. Jste tam?“ Ozvalo se nové zachrochtání. Lispington energicky pracoval s paklíčem. „Dobře! Už to brzy bude. Neztrácejte odvahu! Vy už jste na to zvyklí, že sedíte za mřížemi, aby se tak řeklo, hehehe. Dostanete 198

odškodnění, přestože jste nebyli vězněni na území Jejího královského Veličenstva.“ Cvak! Dveře se otevřely. S širokým, srdečným úsměvem podával Lispington ruku muži, o němž se domníval, že to je Mr Nick, který však ve skutečnosti byl Julius Mosca. „Promiňte, Mr Nicku!“ říkal a upřímně potřásal Moscovi rukou. „Ovšem! S radostí!“ křičel Mosca s mimořádnou zuřivostí a mocným trhnutím vtáhl Lispingtona do místnosti, načež se ostatní bandité vrhli na Antonssona. Během dvou minut byli oba poctiví policisté spoutáni na rukou. Pozdě zjistil Lispington svůj velký omyl. Honil sice kolem stolu pány MacSnuffa a Nicka, a také to byli ti dva, které viděl vběhnout do dvora budovy Byköpinského kurýra. Nevěděl však, že oba 199

tito pánové se skryli ve sklepě Agatona Saxe a tam teď hrají nebe-peklo-ráj v očekávání, že buď je někdo zase uvězní nebo naopak pustí na svobodu. Mosca si oprášil ruce, zabodl pohled do Lispingtona a řekl: „A teď vás, vážený pane policejní zrádče, dopravíme spolu s tím malým tlusťochem do Anglie, kde vás britská vláda musí vykoupit dvěma milióny liber, nefalšovaných, abychom vás zase propustili. Ale nemyslete si, že vy máte cenu poloviny těch dvou miliónů. Kdepak, za vás budeme žádat sedmdesát tisíc a za toho tlusťocha milión devět set třicet tisíc.“ Pak vydal množství příkazů, které dopadaly na bandity jako švihnutí bičem. Ale právě když oba mezinárodní zločinci Mosca a Octopus Scott chtěli opustit místnost, aby se odebrali do Mrakodrapu, ozval se na redakčním stole Agatona Saxe telefon.

Musíme se teď vrátit k Agatonu Saxovi a tím také přibližně o třicet sedm minut zpět. Co se přihodilo, mezitím co bandité odešli do budovy Byköpinského kurýra a tam zůstali zavřeni? Jak si vzpomínáme, Agatona Saxe odnesli do salónku místopředsedy obecního zastupitelstva a zde zůstal pod dozorem dvou banditů. Předstíral hluboký spánek. Pouhé jeho jméno bylo však tak obáváno v celém mezinárodním podsvětí, že ho bandité považovali za velmi nebezpečného a nespolehlivého i tehdy, když spí. Naprosto právem – tím spíše, že Agaton Sax vůbec nespal! Jeden ze strážců, třicetiletý synovec Bratříčkův, se postavil ke dveřím. Druhý, Nebezpečný Fix, si sedl na židli k užší zdi. Oba ani na vteřinu nespustili pohled z Agatona Saxe, který ležel natažen na otomanu. Věděli, že Mosca a Scott a s nimi většina členů bandy se za chvíli vrátí. S jistým ulehčením si v duchu říkali, že nebudou musit střežit Agatona Saxe déle než dvacet či třicet minut. Synovec Bratříčkův přešlápl na druhou nohu. Nebezpečný Fix si přehodil levou nohu přes pravou. Podíval se na hodinky. „Kolik?“ otázal se Bratříčkův synovec. „Teprve čtyři minuty.“ „Že se tak dlouho nevracejí!“ „Tak jen klid, jen klid!“ 200

„Tobě se to říká, když sedíš!“ Bratříčkův synovec začal bubnovat prsty o veřej dveří. Pak si zapálil cigaretu. Nebezpečný Fix neklidně zavětřil. „Co to kouříš?“ zeptal se. „London Bridge,“ odpověděl synovec Bratříčkův. „Proč se ptáš?“ „Je to cítit, jako když se pálí fermež.“ „Pálí fermež? Už jsi někdy slyšel o nějakém britském občanovi, že by kouřil pálenou fermež?“ zvolal synovec Bratříčkův nazuřeně. „Říkám jen, že je to tak cítit!“ Nebezpečný Fix opět zavětřil, tentokráte ještě silněji. „Tohle není v pořádku!“ řekl. „Uhas ten svůj London Bridge!“ „A proč?“ „Protože tady v místnosti hoří něco jiného!“ „Hoří?“ „Ano – přesvědč se sám!“ Bratříčkův synovec zbledl. Uhasil cigaretu a zvedl nos do výšky. „Tam!“ zvolal náhle Nebezpečný Fix a ukázal prstem, a zároveň vyskočil ze židle. Oba bandité viděli, jak náhle v opačném rohu pokoje vyrazil malý obláček kouře. Byl to bílý, hustý kouř, který se valil tak rychle, že to nahánělo hrůzu. „Pomoc! Policie! Hasiči!“ volal synovec Bratříčkův a divoce šermoval rukama. „Odemkni dveře, musíme se odtud dostat!“ volal Nebezpečný Fix a řítil se ke dveřím. Ale Bratříčkův synovec měl tentýž nápad, a tak se oba bandité s mocným žuchnutím srazili. Zároveň se začal bílý kouř valit tak silně, že ležel jako bílá mlha mezi bandity a Agatonem Saxem. „Vždyť není vidět ani na krok – nevidím si ani ruku!“ křičel Nebezpečný Fix a divoce trhal klikou, zatímco synovec Bratříčkův se pokoušel otevřít patentní zámek. Konečně se jim podařilo dveře otevřít a oba vyklopýtali s kašláním a se svědícíma očima z pokoje. Za clonou hustého bílého kouře však Agaton Sax se svou obvyklou rychlostí vytáhl z kapsy malou protiplynovou masku. Přirozeně že to on a nikdo jiný nepozorovaně hodil malou kouřovou bombičku do jednoho rohu pokoje několik minut po tom, co jej bandité přinesli dovnitř a položili jej na pohovku. Tato kouřová bombička 201

nebyla větší než zrnko hrachu nebo leda jako zrnko kávy, takže byla prakticky neviditelná. Kromě toho byla tak zkonstruovaná, že začala vyvíjet kouř, teprve když ji Agaton Sax zbavil tenkého obalu z plastické hmoty. Celý salónek byl teď naplněn bílým kouřem, a Agaton Sax pochopil, že bandité se venku horečně radí, co mají dělat s uvězněným a spícím malým tlusťochem. Vyskočil z pohovky a rychle šmátral k druhým dveřím. Nebyly zamčeny. Opatrně je otevřel a vyhlédl ven. Chodba byla prázdná. Několika kroky se Agaton Sax octl v malé konferenční místnosti, kde pomocí svého malého mikrofonu ihned zavolal tetu Tildu. Tento rozhovor jsme otiskli v přesném znění výše, a proto jej už na tomto místě nebudeme opakovat. Když Agaton Sax slyšel tetu Tildu říkat, že Lispington a Antonsson jsou na cestě do redakční budovy, velice zneklidněl. Otázka je, nebyla-li tato událost vůbec nejvíce zneklidňující od doby, kdy bandité dorazili do Byköpingu. Agaton Sax viděl v duchu oba dlouhé muže, jak nesmírně cílevědomými kroky stoupají po schodech nahoru, a potom… „Musíš, teto,“ řekl, „… okamžik!“ Zaslechl totiž přede dveřmi do konferenční místnosti hluk. Musel být naprosto zticha. Umlkl tedy, ale bohužel zapomněl uzavřít malý rádiový přijímač, pomocí kterého slyšel odpověď tety Tildy. Měl přijímač vmontován do svých náramkových hodinek. A jak zde stál se zatajeným dechem a naslouchal krokům venku, ozval se jasně a zřetelně hlas tety Tildy: „Půjdu zase postavit na kaši, Agatone!“ Agaton Sax okamžitě umlčel tetu Tildu tím, že stiskl malý knoflík na hodinkách. Ale bandita venku přece jen zaslechl něco podezřelého. Hrozivý hlas, který bezpochyby náležel synovci Bratříčkovu, pravil anglicky: „Kdo je tam?“ „Já, Běhající lamač,“ odpověděl Agaton Sax banditovým chraplavým, nesmírně charakteristickým hlasem. „To jsi ty? Myslil jsem, že jsi sel s Šéfem.“ „Ne, víš, já jsem sbalil tu krysu Agatona Saxe, když se vymotal z kuřáckého salónu tady vedle,“ odpověděl Agaton Sax chraptivým hlasem Běhajícího lamače. 202

„Tos udělal dobře.“ „Pojď sem!“ vyzval jej Agaton Sax se lstivým úsměvem a postavil se vedle dveří. „Pojď, Nebezpečný Fixi!“ zavolal synovec Bratříčkův a za několik okamžiků nato se otevřely dveře a oba bandité nic zlého netušíce vešli dovnitř. Avšak Agaton Sax jim ze své skrýše oběma dal zezadu neobyčejně rychlý žďuchanec, střelhbitě je postrčil dovnitř, potom rychlostí blesku vyklouzl ven a zamkl dveře zvenčí. „Zrádče! Tohle ti nedarujeme!“ křičeli oba bandité zuřivě a bušili pěstmi do dveří. Ale nadarmo! Agaton Sax běžel do jiné místnosti a vyňal svůj malý rádiový vysílač. „Haló, teto Tildo! Jsi tam?“ „Jsem zde.“ „Dobře. Co se přihodilo?“ „Utekla mi dvě očka při pletení. Nemohu v tomhle hluku plést!“ stěžovala si teta Tilda zlostně. „Lidé u nás běhají po schodech nahoru a po schodech dolů, jedněmi dveřmi dovnitř a druhými ven, je to samý Snick a Snack, pak ten nesnesitelný dlouhán a potom…“ „Ale ty musíš, teto…“ „… a potom Antonsson a spousta cizinců a všichni drmolí a brebentí, a pak nějaký, co mu říkají pan Gustafsson, a potom…“ „To je nesmírně nebezpečná osoba!“ zvolal Agaton Sax. „Nevadí, protože už stejně odešel.“ „Odešel? Co to říkáš, teto? Cožpak není zavřen spolu s ostatními?“ „Ne, šel do města.“ „Ale co Antonsson a Lispington?“ „Ti přišli, jak jsem ti říkala.“ „Dobře, ale co se stalo potom?“ „Šli do redakčního pokoje.“ „A dál?“ „To nevím. Vždyť jsem ti už řekla, že tu sedím a pletu.“ „Ale kde jsou teď?“ „Jsou samozřejmě nahoře.“ „Co tam dělají? Copak je není vidět na televizní obrazovce?“ „Ale ano, už je vidím. Otvírají dveře k velkému sklepení.“ 203

„Pro všechno na světě!“ zvolal Agaton Sax. „To je přece neslýchané! Zaraž je!“ „To nemohu, protože by mi uteklo ještě víc ok.“ „Tak co teď dělají?“ „Teď pouštějí toho Snippa a Snappa. A teď – no ne, co to vidím!“ „Co se děje, teto Tildo?“ „Teď ty dva policisty spoutávají! Vrhli se na ně a spoutávají je!“ „Kdo? Koho?“ „Snick a Snack spoutávají Antonssona a toho nesnesitelného dlouhána! To přece není dobře, viď? A teď je zavřeli dovnitř!“ „Seď tiše, teto. Tohle je nebezpečná situace. Ale všechno dobře dopadne. Podívej se, co se tam děje!“ Zatímco teta Tilda vyprávěla, Agaton Sax byl napjat do krajnosti. Jeho mozek pracoval s fenomenálním ledovým chladem. Jako ozářen bleskem viděl v duchu, co se má dělat. Vzal telefonní sluchátko a vytočil své číslo v redakci Byköpinského kurýra. „Teď zvoní nahoře v tvém redakčním pokoji telefon,“ oznamovala teta Tilda do mikrofonu. „Ano, to volám já,“ vysvětlil Agaton Sax. „Teď musím hovořit do telefonu, přerušuji rádiové spojení.“ Telefonní signál prořízl redakční místnost jako ostrý nůž.

9 Pan Gustafsson je povýšen Všichni bandité se zarazili a stáli nehybně jako sochy. Mosca se podíval na Octopa Scotta a ten zase na Moscu. „Já to vezmu,“ pravil Octopus Scott. „Ne, já!“ prohlásil Mosca s chladnou převahou. Zvedl sluchátko. „Haló!“ „Haló!“ ozval se Agaton Sax hlasem pana Gustafssona. 204

„Kdo je tam?“ zeptal se Mosca podezřívavě. „Já, pan Gustafsson. To jsem rád, že jsem vás zastihl – to je jistě Julius Mosca, šéf?“ „Ano.“ „Kdo je to?“ zašeptal Octopus Scott. „Nedejte se oklamat, může to být zrada!“ „Poznávám hlas,“ odpovídal Mosca šeptem s rukou položenou na mluvítku. „Haló, pane Gustafssone – kam jste se ztratil? Vždyť jste byl s námi ostatními, když nás to zavřelo dole ve sklepě.“ „Měl jsem kliku! Stál jsem náhodou přede dveřmi klenutí, když zabouchly železné dveře. Už jste na svobodě?“ „To bych řekl! Kde jste vy, pane Gustafssone?“ „V Mrakodrapu. Ale mám zneklidňující zprávy. Proto vás volám, Šéfe. Musím vás varovat.“ „Co to říkáte?“ vyhrkl Mosca a nesmírně zbledl. „Snad nám Agaton Sax neupláchl?“ „Ne, bohudíky, tak nebezpečné to není,“ odpovídal Agaton Sax ustavičně hlasem pana Gustafssona, přitom však skrýval pod svým elegantním knírem povýšený úsměv. „Ne,“ pokračoval, „to by byla katastrofa! Ale je tu něco jiného.“ „Co tedy?“ „Zrada!“ „Cože? To je neslýchané!“ „Odhalil jsem zrádce.“ „Co říkáte, pane Gustafssone!“ Mosca se chvěl zlobou. „Jak se to stalo?“ „Takhle, šéfe. Když za vámi zapadly dveře a já jsem vám nemohl pomoci, odešel jsem hned sem do Mrakodrapu. V jedné místnosti dole ve sklepě jsem k svému překvapení našel Ostrou Gullu. Představte si, jak jsem užasl, Šéfe, když jsem ji tam viděl sedět v polotmě a počítat…“ „Co počítat?“ „Peníze. „Ha!“ „Přepočítávala patnáct tisíc liber ve zlatě, pravých.“ „Strašné!“ „Neviděla mě a já jsem zase nepozorovaně zmizel. Vy víte velmi dobře, šéfe, že Ostrá Gulla je tajnou pomocnicí Octopa Scotta. Víte 205

také, že Octopus Scott je toho mínění, že oněch patnáct tisíc liber ve zlatě, pravých, patří jemu a nikomu jinému. Pak snadno pochopíte, že Octopus Scott vyčenichal, že Lispington chce odevzdat ty peníze Agatonu Saxovi, dal Ostré Gulle příkaz, aby běžela před námi do redakce a tam ukradla peníze z aktovky. Chápete?“ Julius Mosca se musil chytit desky stolu, aby se nezhroutil na zem v křečovitém záchvatu zuřivosti. „Jaká neslýchaná zrada! Jaká ukrutná ničemnost!“ cedil nesrozumitelně mezi zuby. Nahlas řekl do telefonu: „Rozumím! Dobře!“ „Haló!“ ozval se Agaton Sax, „jste tam ještě, Šéfe?“ „Dobře.“ „Žádám pět tisíc liber ve zlatě, pravých.“ „Cože? Vy jste…“ „Klid, Šéfe. Buď dostanu pět tisíc, nebo to seberu všechno a uteču s tím. Nezapomeňte, že mám trumfy v ruce, Šéfe. Mohu vzít Ostré Gulle peníze teď okamžitě, a pak už mě jakživ neuvidíte, Šéfe! Ale jsem čestný člověk, nepoužívám policejních metod Octopa Scotta. Tak tedy pět tisíc a deset tisíc vám odevzdám. Potom společně vydáme Octopa Scotta Scotland Yardu.“ „Dobrá. Co budeme teď dělat?“ „Dobře poslouchejte, Šéfe.“ „O čem to tady žvaníte?“ zvolal Octopus Scott, který začínal mít jakési podezření. „Mlčte!“ poručil Mosca. „Tohle je pan Gustafsson, má nesmírně důležité zprávy.“ „Haló!“ ozval se Agaton Sax, „jste tam ještě, Šéfe?“ „Ano, poslouchám,“ odpověděl Mosca. „Tak tedy.“ (Agaton Sax ztišil hlas do gustafssonovského šepotu.) „Řekněte Octopu Scottovi a těm druhým, že peníze jsou ukryty ve sklepení až vzadu u zdi v bedně. Potom dveře zamkněte. Jděte to udělat a potom se vraťte k telefonu.“ „Výborně!“ zvolal Mosca a položil sluchátko. Záře radostí se obrátil k Octopu Scottovi a ostatním a řekl: „Hurá, přátelé! Pan Gustafsson říká, že těch patnáct tisíc liber ve zlatě, pravých, leží v bedně dole ve sklepě u zdi.“ „Moje peníze!“ zvolal Octopus Scott hlasem přitlumeným chtivostí a jako posedlý se vrhl na zámek. „Paklíč!“ křičel. „Království za paklíč!“ 206

Dostal paklíč, po dvou minutách se dveře rozletěly a uvěznění Lispington a Antonsson viděli k svému zděšení, jak se do sklepa řítí bandité za pokřiku: „Ať žijí peníze!“ „Ať žije pan Gustafsson!“ První mezi těmi, kdo se řítili do pasti, byl Octopus Scott. Julius Mosca tu stál jako pardál, který sbírá síly k rozhodujícímu skoku. Jeho zlomyslný obličej vyjadřoval téměř nevýslovné štěstí, když viděl, jak záda banditů mizí ve sklepě. Pak provedl skok. S neuvěřitelnou rychlostí zabouchl dveře. Oklamal je! A teď přišla řada na pana Gustafssona! Mosca přistoupil k telefonu. „Haló! Tak to bychom měli!“ „Všichni jsou tam zavřeni?“ „Ano! Bylo to hotovo ve vteřině!“ řekl Mosca pyšně. „A teď jdu!“ „Výborně!“ odpověděl Agaton Sax. „Jsem v poschodí požární stanice, hned vedle místnosti, kde sedí Ostrá Gulla a přepočítává peníze. Počítá každou minci zvlášť, takže jí to potrvá ještě několik minut. Ale jestliže se pokusí o útěk, tak ji chytím. Přijďte hned! Až vejdete hlavním vchodem, Šéfe, sestupte o půl poschodí dolů, jděte pět metrů chodbou a pak uhněte vpravo. Tam budu stát a čekat na vás.“ „Dobře!“ zvolal Mosca, odhodil sluchátko a vyřítil se z pokoje. Chvěl se horlivostí a lačností. Agaton Sax si mnul ruce. Pohlédl oknem ven. Viděl, jak se Julius Mosca vyřítil z budovy redakce a zamířil k Mrakodrapu. Během půl minuty byl Agaton Sax dole ve sklepě, kde byla umístěna požární stanice. Výjezdem na zadní straně Mrakodrapu mohlo vyjíždět požární auto. Agaton Sax se postavil do chodby na místo, které udal Moscovi. Čekal se zatajeným dechem. Blížilo se velké zúčtování. Za tři minuty zde mohl být. (Není jistě nutné říkat, že Ostrá Gulla vůbec nikde nepřepočítávala řečených patnáct tisíc liber ve zlatě, které ostatně nikdy v Byköpingu nebyly, nýbrž ležely zamčeny v Lispingtonově šatníku na Scotland Yardu.) Agatonu Saxovi bylo jasné, že Mosca přijde ozbrojen. Má zcela určitě v úmyslu pana Gustafssona přepadnout a zmocnit se peněz sám. 207

Teď bylo slyšet nahoře kroky. Blížily se. Byl to Mosca. Sešel pomalu půl poschodí, pak kráčel chodbou, zastavil se a okamžik váhal. Agaton Sax nepochyboval, že má zlé úmysly. „Tady!“ zvolal Agaton Sax hlasem pana Gustafssona. „Jsem u Ostré Gully, kterou jsem odzbrojil. Vejděte dovnitř, první dveře vlevo. Nechci vám chodit naproti, protože si netroufám ani na vteřinu nechat Ostrou Gullu o samotě.“ „Dobře!“ zavolal Mosca v odpověď. Mosca ovšem neměl důvod k obavám, že by jej snad pan Gustafsson chtěl oklamat: proč by ho byl sem volal a nabízel mu deset tisíc z patnácti tisíc liber ve zlatě? „Už jdu!“ řekl a šel čile ke dveřím. Vešel do místnosti, kde nebyl žádný nábytek. V jedné zdi byly otevřené dveře. „Jsme tady, ve vnitřní místnosti!“ volal hlas pana Gustafssona. „Dobře!“ Mosca kráčel k vnitřním dveřím. Vtom však uslyšel za sebou mocné zabouchnutí. Trhl sebou, obrátil se a zároveň vytáhl revolver. „Kdo je tam?“ zvolal. „Agaton Sax!“ odpověděl Agaton Sax svým přirozeným hlasem z chodby. „Agaton Sax?“ „Osobně!“ „Pomoc!“ Mosca byl lapen. Zuřivě se vrhl na uzamčené dveře, ale marně! Agaton Sax znovu prokázal svou nesmírnou obratnost jako břichomluvec. Oprášil si několik zrníček prachu ze saka, osušil si čelo jemným hedvábným kapesníčkem a vrátil se pak klidně do mezipatra. Vtom se ozval strašlivý rámus. Rozčilené hlasy na sebe pokřikovaly, mezi zdmi chodeb a na schodech se rozléhaly spěšné kroky, zdálo se, jako by se všech zmocnila panika. „Agaton Sax! Unikl nám! Pomoc! Musíme uprchnout! Je pryč! Mosca je pryč! Octopus Scott a strýček Nisse jsou pryč! Kde je Nebezpečný Fix?“ Byli to bandité, kteří hlídkovali v Mrakodrapu. Panika vypukla náhle, když tři bandité, mezi nimi Ostrá Gulla, zjistili, že salónek, kde ležel zajatý Agaton Sax, je plný kouře, ale Agaton Sax 208

tam není. Kromě toho bylo slyšet bušení a rozčilené hlasy z jedné místnosti, kde byli zřejmě zavřeni dva z jejich kamarádů. „K vrtulníkům!“ zvolal někdo náhle. „Ano, k vrtulníkům!“ volalo jich hned několik a všichni se jako šílení řítili dolů po schodech, pak dál chodbou a ven na ulici. Všechno probíhalo závratně rychle. Bandité se vrhli do jednoho neuzamčeného auta, které parkovalo před Mrakodrapem. „Já řídím!“ volala Ostrá Gulla a vtiskla se za volant. Druzí naskákali jeden přes druhého dozadu nebo viseli zvenku na autě. Agaton Sax tiše naslouchal hluku. Váhal, ale jen několik vteřin. Zbývalo pouze jediné. Vedle v garáži stálo nové krásné požární auto města Byköpingu s požárním žebříkem, sedmnáct metrů dlouhým. Agaton Sax se zúčastnil sám jako odborník zakoupení vozu, a znal proto každý detail jeho konstrukce. Chvátal do garáže. Stiskl knoflík poplašného zařízení, aby tak přivolal k stanici všechny dobrovolné požárníky. Pak se posadil na místo řidiče. 209

O půl minuty později vyjelo požární auto na ulici. V dálce zahlédl vůz, v němž ujížděli bandité! Projížděl šílenou rychlostí ulicemi Byköpingu. Ostrá Gulla jej řídila s jedinečnou jistotou. Její žlutý šál vál ve větru jako velký plamen. Budila strašný dojem ve své bezohledné rozhodnosti – a to ji Agaton Sax viděl jen zezadu. Kdo by ji viděl odpředu, s hrůzou by byl před ní uhnul – každý mimo Agatona Saxe. Agaton Sax měl plán hotový. Požární auto bylo nejrychlejší a nejmodernější z celého Švédska. A Agaton Sax byl jeden z nejobratnějších řidičů severní Evropy. Kromě toho se vyznal ve všech knoflících a pákách. Když teď sešlápl plyn, pohrával na jeho rtech slabý vítězoslavný úsměv. Ručička tachometru ustavičně stoupala – 80, 90, 100, 110, 120. Požární vůz se neúprosně blížil autu s bandity. Ti začali křičet a panicky mávat rukama. „Přidej plyn, Gullo!“ „To je Agaton Sax!“ „Pomoc!“ „Jsme ztraceni!“ Ale Ostrá Gulla zaťala zuby a svírala volant, až jí nehty pod nánosem laku zbělely. „Ničema jeden, však my na něj vyzrajeme!“ zasyčela mezi stisknutými zuby a ještě více sešlápla plyn. Obě auta nechala už Byköping za sebou a octla se na silnici k Höstlöse. Kilometr odtud se rozkládala Johanssonova louka a na ní stály oba vrtulníky. Agaton Sax se připravoval k zničující ráně, kterou banditům zasadí. Všechno záleželo na jeho duchapřítomnosti a krajní přesnosti. Když vzdálenost mezi auty činila 23 metry, auto banditů ujíždělo rychlostí 120 km/hod. Trhnutím zvýšil Agaton Sax rychlost na 170 km/hod. Když byl čtyři metry za autem banditů, Agaton Sax zatočil požární vůz a octl se vedle. Zděšení a téměř zkamenělí pozorovali bandité, jak se Agaton Sax s požárním vozem blíží. Ostrá Gulla skřípěla zuby a nakláněla se nad volant jakoby v posledním pokusu o únik. Vtom se náhle bandité octli v přívalu vody. Bylo to jako exploze, a ta přišla tak neočekávaně, že nikdo z nich nechápal, co se stalo. „Sjeli jsme do rybníka!“ 210

„Pomoc, já neumím plavat!“ Voda se na ně valila, stékala jim do očí, takže poloslepí šmátrali po deštnících nebo po pláštích do deště. Ale Ostrá Gulla si konečně uvědomila, že hra je ztracena, zmírnila rychlost, a obě auta posléze zastavila těsně u Johanssonovy louky. Voda však ustavičně proudila z hadice požárního auta, a Agaton Sax díky geniálnímu mechanismu mohl proud vody zcela snadno usměrňovat. Požární vůz byl totiž vybaven vlastní nádrží vody, aby bylo možno rychle uhasit malý oheň, který vznikl třeba na ulici nebo na samotném požárním voze. „Vzdáváme se!“ „Držte se na zádi!“ „Ohromná vlna u přídě!“ „Potápíme se!“ „Hoďte mi záchranný pás!“ „Země v dohledu!“ „Kde je člun?“ Bandité se stále domnívali, že se octli v rybníce. Elegantním pohybem ruky Agaton Sax uzavřel proud vody. Naklonil se dozadu na místě řidiče a pozoroval bandity. Třásli se a cvakali zuby, a zdálo se, že teprve teď si uvědomují, co se stalo. Přední dvířka auta se otevřela a ven se vypotácela Ostrá Gulla. „Ničemo jeden bídný! Úplně jste mi zničil moje nejlepší cestovní šaty! Co si teď vezmu na sebe? Nevozím vždycky s sebou něco na převlečení. Budu vás žalovat, chlape jeden nestydatá!“ Usedavě plačíc klesla chudinka Ostrá Gulla na kraj příkopu a několik banditů se pokoušelo ji utěšovat. Ale Agaton Sax byl neoblomný. Zapálil si doutník a řekl tvrdým, rozhodným hlasem: „Sedněte okamžitě do auta a jeďte přede mnou k betonovému skladišti tři sta metrů odtud, hned za ohybem silnice.“ Otřesení bandité nasedli do auta a učinili, jak jim bylo přikázáno. Agaton Sax jel několik metrů za nimi s požárním vozem. Věděl, že žádný z nich si netroufá hnout ani prstem či rukou na odpor. Dojeli k betonovému skladišti. Dveře byly otevřeny. Skladiště však patřilo Agatonu Saxovi, a proto měl od něho klíč. V zimě tu přechovával svůj vrtulník. „Jděte dovnitř!“ přikázal. Za minutu byli bandité uvězněni. 211

Agaton Sax si smetl prach z límce kabátu. Zhluboka nasál do sebe kouř z doutníku a zamyšleně pozoroval světla Byköpingu, která se třpytila několik kilometrů před ním. Všichni bandité jsou pochytáni. Všichni mimo jednoho. Agaton Sax svraštil čelo. Je to velmi nebezpečný zločinec, dokonce jeden z nejnebezpečnějších v kartotéce: bandita světového formátu. Bylo by krajně nebezpečné, kdyby unikl. „Do práce!“ řekl si Agaton Sax a posadil se rychle na řidičské místo požárního vozu. Právě když chtěl nastartovat, ozval se za ním hlas. Klidný, inteligentní hlas, který však v sobě skrýval značný stupeň nebezpečí. „Agaton Sax, nemýlím-li se?“ Agaton Sax sebou trhl. Přestože věc vypadala nepochopitelně, ujasnil si ihned, co se stalo. Jeho pohled hledal rychle zpětné zrcátko. Zcela správně. Obličej, který spatřil, mu byl dobře známý. Byl to pan Gustafsson. „Ano, jsem Agaton Sax,“ odpověděl Agaton Sax s povýšeným klidem. „Tak tedy, pane Saxi, prohrál jste hru,“ pravil pan Gustafsson s nezměněnou zdvořilostí, avšak se stejně nezměněným nebezpečím v hlase. „Myslíte?“ opáčil Agaton Sax se slabým úsměvem. „Ano. Nemůžete nevidět, že držím v ruce revolver.“ „To vidím.“ „Spoléhám však, že teď uděláte, co vám řeknu,“ pokračoval pan Gustafsson. „Opravdu?“ „Ano. Máte cenu asi tak milión devět set třicet tisíc liber, pravých. Potřebuji je.“ „To věřím,“ pravil Agaton Sax. „Musíte tedy udělat to, co vám přikáži,“ pokračoval pan Gustafsson. „Rozumím.“ Pan Gustafsson seděl těsně za Agatonem Saxem. „Jak snad chápete, pane Saxi, seděl jsem celou dobu za vámi,“ řekl pan Gustafsson. „To je mi jasné.“ „Stěží jsem se zdržel smíchu, když jste lil proudem vodu na bandity.“ 212

„Tak?“ „Počínal jste si velmi obratně, pane Saxi.“ „To je přece samozřejmé!“ „Ale každý jednou potká někoho, kdo je silnější,“ pokračoval pan Gustafsson. „Každý mimo mne – vás nevyjímaje!“ „Ne!“ přisvědčil Agaton Sax. Pan Gustafsson sebou trhl. Cosi v hlasu Agatona Saxe budilo jeho podezření. Rychle se rozhlédl kolem sebe. Ale nezdálo se, že by odněkud hrozilo nebezpečí. „Jste připraven?“ otázal se. „Ano!“ „Dobře.“ Jak se však pan Gustafsson mohl domnívat, že přelstí Agatona Saxe? O této své lehkovážnosti pak hloubal mnoho let, aniž by byl došel k nějaké uspokojivé odpovědi. Možno však říci, že o tom začal přemýšlet již v přítomném okamžiku, neboť k svému nevídanému, závratnému úžasu se najednou vysunul takřka kolmo do výšky rychlostí osmi metrů za vteřinu. Pan Gustafsson totiž – pochopitelně aniž o tom věděl – seděl na žebříku z lehkého kovu, který zvlášť zkonstruoval sám Agaton Sax a který, když byl složený, byl tak malý, že byl sotva vidět, avšak prostým hmatem ruky náhle dovedl vystřelit do výšky sedmnácti metrů. A tento hmat rukou Agaton Sax nepozorovaně a obratně učinil. „Prohrál jste hru, pane Gustafssone!“ volal na něj Agaton Sax. „Na vás jsem si nepřišel!“ zavolal pan Gustafsson v odpověď a velmi zdvořile pozvedl svůj černý tvrďáček. „Držte se pevně, protože teď nastartuji!“ křičel Agaton Sax. „Děkuji za upozornění!“ Agaton Sax se vrátil do Byköpingu rychlostí pouhých třiceti kilometrů, aby pan Gustafsson nespadl. Mezitím vyrukovali členové dobrovolného požárního sboru a zajistili všechny bandity. Zároveň se začali probouzet někteří z hostů na slavnosti a tázali se, nebude-li se brzy podávat moučník. Čtyři požárníci se ujali pana Gustafssona, který jim svým obvyklým zdvořilým způsobem poděkoval za laskavost. Agaton Sax zajel pak k budově Byköpinského kurýra, běžel nahoru po schodech a přitom volal: „Teto Tildo! Je všechno v pořádku?“ 213

„Kdepak, uteklo mi několik ok!“ ozval se zlobný hlas tety Tildy za dveřmi s nápisem „Vysoké napětí – životu nebezpečno“. „Ale co bandité – a Antonsson s Lispingtonem?“ „Jsou ještě nahoře!“ Agaton Sax bral schody po třech. Vřítil se do svého redakčního pokoje a křičel: „Haló! Jste tam, Antonssone a Lispingtone?“ „Ano! Je tady také Mr MacSnuff.“ „Co to říkáte?“ tázal se Agaton Sax ohromen. „Ovšem. Před chvílí ho sem vstrčil Julius Mosca. Nejdříve jsem myslil, že to je Octopus Scott, ale on o sobě říkal, že je MacSnuff, a já chápu, že mluví pravdu, protože proč by sem Mosca zavíral Octopa Scotta?“ 214

„Nevěřte mu!“ varoval jej Agaton Sax, řítil se k oknu a volal na požárníky. K domu přijel požární vůz, který vysunul žebřík do úrovně redakčního okna. Úplně nahoře stál požárník s hadicí v ruce. Nato otevřel Agaton Sax dveře k sklepení. „Varuji vás, bandité!“ volal dovnitř. Vteřinu nato spolu s Lispingtonem a Antonssonem odzbrojili všechny bandity s Octopem Scottem v čele. Ten skřípěl zuby vztekem, když pochopil, že jakýkoli odpor je marný. „Však jednou udeří hodina pomsty!“ zvolal a zaťal pěst, ale v témž okamžiku se objevil ve dveřích Mr Nick. Octopus Scott se domníval, že je to jeho nenáviděný nepřítel Julius Mosca, zařval a pokoušel se vrhnout na nevinného Mr Nicka. Toho však bránil Lispington a křičel při tom: „Ne, počkejte, to je můj vězeň! Zatýkám vás, Julie Mosco!“ pravil slavnostně a položil ruku Mr Nickovi na rameno. Avšak i tento omyl se vysvětlil a Mr Nick si mohl vyzvednout obnos, na který měl právo při každém neoprávněném zadržení. Ve dvacet tři hodiny večer byli všichni hosté banketu čilí a veselí, Rokenrolová Vira a její skupina osvobozeni, všichni bandité pěkně a řádně uvězněni, požární vůz v garáži a v redakčním pokoji Agatona Saxe prostřeno, na stole káva a zákusky. Mimo Agatona Saxe tu byli pánové Nick a MacSnuff a Lispington s Antonssonem. Byla to příjemná chvíle u kávy. Avšak právě v okamžiku, kdy si Agaton Sax nacpal poslední dýmku toho dne, ozval se ze zdi hlas: „Už zase nějaké skopičiny!“ „Co říkáš, teto Tildo?“ zavolal na ni Agaton Sax a lehce zbledl. „Ano, přišel Petterssonovic chlapec s telegramem. Je to z Londýna.“ „Řekni mu, ať jde nahoru!“ Petterssonovic chlapec odevzdal telegram a jako obvykle dostal třicet örů. Agaton Sax si prohlížel telegram. „Ale vždyť není adresován mně!“ zvolal. „Je to pro vás, pane detektivní inspektore Lispingtone!“ „Co to říkáte?“ podivil se Lispington a vzal telegram do ruky. Roztrhl pásku a přečetl si text. Jeho elegantně vytesaný koňský obličej se zachmuřil mrakem starostí. 215

„Proklatě!“ zabručel. „Třikrát proklatě!“ „Copak je? Nějaké nepříjemnosti?“ tázal se Agaton Sax účastně. „Čtěte sám!“ řekl Lispington a podal Agatonu Saxovi telegram. Agaton Sax četl: Vrchní detektivní inspektor Josuah H. Lispington, u Agatona Saxe, Bykroprimgs-Prosten, Bykroprimg stop OBJEVILI JSME ŽE MÁTE DVOJNÍKA LISPINGTONE STOP CO MÁME DĚLAT SMITH SCOTLAND YARD

216

OBSAH

AGATON SAX A ZLODĚJI BRILIANTŮ 1 Čistá holá pravda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 2 Tajemné poselství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 3 Policista Antonsson zasahuje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 4 Agaton Sax koná průzkum místa zločinu . . . . . . . . . . . . . 22 5 Schůzka banditů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 6 Podivuhodná dvojí hra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 7 Scotland Yard zasáhne . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 8 Dramatická schůzka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 9 Poslední tajná zpráva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 10 Podivuhodné zakončení školního roku v Byköpingu . . . 50 11 Podivné vyprávění tety Tildy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 12 Diamant Koh-Mih-Nor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 13 K čemu může být užitečná studená krupicová kaše . . . . 65 14 Dvojí odhalení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69

AGATON SAX A STAŘÍK S KOZÍ BRADKOU 1 Krutá novina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 2 Vřelé přijetí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 3 Dvanáct minut nabitých událostmi . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 4 Nebezpečný cizí muž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 5 Neviditelný Šéf . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 6 Schůzka na Scotland Yardu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 7 Stařec s kozí bradkou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 8 Šéf . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 9 Podivný inzerát . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 10 Tuze bohatý milionář . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 11 Vzpoura na lodi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 12 Velká pohroma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137

217

AGATON SAX A BYKÖPINSKÁ HOSTINA 1 Strašní hosté . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 2 Dvě podivné historky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 3 Agaton Sax předvádí dva bandity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 4 Agaton Sax se připravuje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 5 Rokenrolová Vira dozpívá do konce . . . . . . . . . . . . . . . . 179 6 Byköping v nebezpečí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187 7 Životu nebezpečné napětí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192 8 Teta Tilda na stráži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 9 Pan Gustafsson je povýšen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207

218

KNIHY ODVAHY A DOBRODRUŽSTVÍ Řídí Ivo Vaculín Svazek 104 Nils-Olof Franzén VELEDETEKTIV AGATON SAX Z původního švédského vydání Agaton Sax och de slipade diamanttjuvarna, Agaton Sax och det Gamla Pipskägget, a Agaton Sax och Byköpings Gästabud, vydaného nakladatelstvím Albert Bonniers Förlag ve Stockholmu roku 1963, přeložila Dagmar Chvojková-Pallasová. Ilustroval Miloslav Jágr. Vydalo jako svou 3367. publikaci Státní nakladatelství dětské knihy, n. p., v Praze roku 1968. První vydání. Odpovědná redaktorka Tamara Sýkorová. Výtvarný redaktor Jan Žbánek. Z nové sazby písma Kolektiv vysadila a s 34 ilustracemi v textu vytiskla Stráž, tiskařské závody, n. p., Vimperk. 13,81 AA (text 12.39, ilustr. 1,42), 13,86 VA. Náklad 20 000 výtisků. Brožovaný výtisk 17,70 Kčs. 13-075-68 14/65 Vázaný výtisk 22,- Kčs 305/14/8,6-5

219