Zdeněk Miška
NEVIDĚNÉ, ….LEČ, PROŽITÉ SKUTEČNOSTI?! Duchovní miniPříběhy, mikroPovídky a pidiPohádky
O „rybách“ O „životě“ O „s…e…xu“ O „zvířátkách“
Autor:
Zdeněk Miška
Narozen:
29.10.1956
Adresa:
Březová 535 Karviná-Ráj 734 01
E-mail:
[email protected]
O „rybách“ Chtěl bych jednou napsat o každé Rybě povídku, příběh nebo pohádku, jako můj hluboký výraz úcty a obdivu všem …………němým.
JAK SE „CHYTAJ“ RYBY Byl jsem vášnivý rybář a můj syn Áda také. Já poseděl, on neposeděl. Já položil pruty do vidlí a on „tisíce náhozů“ prostě „vláčkář“ Fakt je, že za dva roky chytání – nachytal více ryb než já za celý život. Čím více jsem „studoval“ mystiku a zákonitosti vesmíru a přírody – tím více mě na rybách bavilo jen být „tady a teď“. Čím dál více mi bylo líto těch „popíchanejch“ ryb. Chodil jsem pravidelně na jedno místo a výhradně SÁM. Vždy jsem věděl, že rybu chytnu. To je CIT, kdy to prostě víte – nikdy to ovšem nefungovalo, když jsem to chtěl někomu ukázat. Chytil jsem tam všechny druhy ryb, které se tam vyskytovaly a zažíval nádherné nepopsatelné chvíle „BYTÍ“ a stavů, kterým se říká „TEĎ a TADY“. Cítil jsem je v tý vodě a připadalo mi, že jsme kamarádi. Oni tam, já tady a přesto není mezi námi rozdíl. Postupně se mi všechny ukazovaly v celé své kráse. První den, jakoby symbolicky propluly labutě tam a zpět a vždy se velmi významně koukaly a pokyvovaly hlavou. TAM jsem dokázal být naprosto nehybný, jako bych nebyl. Myšky mi chodily mezi nohama a ptáci doslova zobali z ruky. Takže nešlo o ryby, ale o souznění s přírodou.
Záběry ryb a jejich boj byl vždy mnohem intenzivnější než kdekoliv na „volné vodě“. Pamatuji jednou na večer … Pocukávání …napínání vlasce a pořád nic. „Von na tom snad leží“. Samozřejmě ležel, protože tak to dělá, je to „lenivec“, lehne a „cucá“, až zůstane prázdný háček. Je to mník – nádherné „zvíře“. Něco mezi obrovským mlokem a rybou. Nedá se skoro vytáhnout, páč je na svou velikost nesmírně těžký. Jakoby igelitový pytlík naplnění rtutí. Držíte to v ruce a nevěříte, že to tolik váží. A vzhled – nádhera – kdo neviděl – neuvěří. Oči nahoře, široká tlamička a „klape pusou“, že se leknete. Žlutočerné fleky jak mlok. Vždy jsem „dostal“ do páru, a tak vzápětí přišel i druhý. Pokud jsem to ještě neřekl, tak od začátku byla uzavřena dohoda. Všechny ryby jsem pouštěl a CÍTIL jsem, že to vědí, a proto jsem chytal, když jiní týden ani ťuk. Na „MLOKA“ jsem se nemohl vynadívat, to je Boží dílo a lituji ty, což znaj akorát kapra obaleného ve strouhance! No to jsem ale trochu odběhl. Prostě jsem pořád „šel“ a jak říkám, ne dopředu (pokrok), ale vpřed dozadu (prapůvodnost) a začal víc a víc chápat Boží zákony. Až přišel den na tý cestě zpět, kdy jsem neměl potřeby chytat dále. Jak říkám, přišlo mi hrozně líto to narušování,
ty železné háčky – chlubení. Napadlo mě, co tak „krmit SUMCE“. Toho jsem ještě nechytil a vzdal se té „potřeby“. A tak jsem vyšel na „své“ (nic není naše) místo bez prutů, jen s krmením. Bylo to úžasné místo, kde ryby braly 30 cm od břehu, a vždy jsem si jen představoval tu hloubku pod břehem a často „býval rybou“ a projížděl to s nimi. Zkrátím to - POVEDLO SE! Žral mi z ruky a dokonce se nechal pohladit a při odjezdu se celý vyvalil, aby se mi v celé kráse ukázal. V řece na 4. metry široké se vyvalil, měl skoro na 2. metry. Nemohl jsem v tu chvíli ani pochopit, jak se tam vůbec vleze. Syn už se mi delší dobu „posmíval“, že nic nechytám. Mě však bylo tak krásně, jak nikdy – a těžko se to vysvětluje. Dával jsem mu to pomalu. Děti se nemají zatěžovat duchovními poznatky – oni žijí svůj život, kdy prvně zažívají hmotu a v ní SEBE, coby krále hmoty. Postupně a pomalu jsem ho vedl k vyššímu poznání. Už v té době se naučil souznít a měl velké úspěchy – profík - ve 14 letech ho obdivovali, protože vždy věděl, co má udělat. Dlouhé hodiny trávil u vody v samotě, sám se sebou. Vztekal se, trhal, nic nechytil a zrál. Sledoval jsem s dychtivostí jeho „pouť“ a zažíval nádherné chvíle jeho zrání. SÁM začal
pouštět ryby, SÁM si s nimi začal povídat, SÁM je zdravil, SÁM na vše přicházel. Přesto jsem neměl odvahu mu říct můj zážitek se SUMCEM. Až jednou večer u ohně – kdy do mě zase šťouchal. Tenkrát kupodivu poslouchal. Dlouho nic neříkal …tati, ty bys měl být spisovatel – to je fakt dobrý …ale měl v sobě mír – bral mě, přece jen jsme dobří kamarádi. Na druhý večer hrozně pršelo a on se dlouho nevracel. Bylo normálně zvykem, že chytal v dešti za každého počasí - je to přeci profík - pak jen sděloval, kolik a jak probíhal boj a jak to udělá příště a kde našel nové místo. Prostě kulomet a já jako hodný táta zasypán kulkami informací, nedostaje se ke slovu, jen kýval. Už byla tma a přece jen je to dítě a nám rodičům byl dán CIT, a tak jsem věděl, že bude v místě mého příběhu. Jdu se podívat, jdu ho pohlídat. Mírně foukalo a lilo jak z konve. Ač „starý“, zkusil jsem to bez deštníku, abych prožil, co prožívá on. Připlížil jsem se v nejvyšší tichosti a on tam fakt byl.
Prut na zemi a čupačky nad vodou. Divně se kýval tam a zpět, až jsem měl strach, že tam spadne. Srdce v krku, stál jsem opodál, zamaskovaný v křoví a koukal, co že to dělá. Že by byl až takový blázen, asi jsem mu to neměl přece jen říkat. Teď ho musím pohlídat. Najednou vyjela štika jak noha a „přistála“ vedle něj na břehu. Myslel jsem, že se ……. úlekem a on NIC. Pořád se jen houpal. Bez hnutí hlavy, jen položil ruku na štiku a přestal se houpat. Ona sama pomalu, po milimetrech zajížděla zpět do vody. Nedýchal jsem, …………zřejmě už dlouho neprší a vítr přestal foukat, ……a přesto mám mokré oči. Vstal a s upřeným pohledem na vodu říká:
………. „Ahoj štiko“
…..…………a bez otočení….…….....“Ahoj tati“.
O „životě“ Život a Smrt je de-fakto JEDNO* To co se nazývá Smrtí, je jen přechod k ŽIVOTU. Život je jen velmi krátká část našeho ŽIVOTA. Život je součástí ŽIVOTA* Tak jako realita je součástí REALITY*
Můžeš být slepý ………a přesto vidět. Můžeš vidět ……a přesto žít v temnotě. Můžeš být slepý, nebo vidět …..a nemít …nebo MÍT Srdce. Rozhodni se Člověče!
Tak nádherně se smála Brzoranní sen. Velké oparové nic a z dáli se přibližuje nádherná antická tvář a nádherně se směje. Anděl říkám, když mi prvně píp, píp, píp …mobilový budík a hned ho přerušuji a vracím se zpět do snu. Chvála Bohu je tu a pořád se přibližuje, přímo na mě letí a tak nádherně, přenádherně se směje, beze zvuku, úsměv, co jaktěživ jsem neviděl. Několikrát odkládám vstávání, nemohu se nabažit té nádherné Andělské tváře. Už se směji a šťuřím i já. Nádherné prodloužené vstávání, tak tak, že stíhám vlak. Tudum, tudum podřimuji ve vlaku cestou TAM. V polospánku polodospávání cítím, jak jede rychle. Až to háže po kolejích a …stojíme! Obec Chropyně? – tu přeci rychlík nestaví! Vypíná se topení, motor mašiny a ticho ………………zkrátím to…………… PŘIBRALI JSEM NA PŘEJEZDU AUTO. Tyyýý brďo ….taková dálka, jsem 400 m od přejezdu a to jsem v posledním vagóně. Po hodině nás odváží osobák. Nikomu ve vlaku to nedalo a všichni se namačkali na
stranu odkud brzy uvidíme co se vlastně přesně stalo………….??? Na mašině nalepená „konzerva“ tmavě modrého auta … nějakého osobního. Řádně prostříhané od hasičů. Vedle kolejí připravený pytel a z auta visí půl mladé ženy v béžovém roláku a plavými středně dlouhými vlasy. Náhle se mi zjevila ona andělská tvář z poranního snu. Zatočilo se mi v hlavě a tak vrávoravě sedám na protější stranu, na mé místo. Všichni ve vlaku jsou na sebe tak hodní až málem si navzájem utírají malé krůpějky slz a zvlhlýma očima, beze slov jen tak, pokrčují bradou. Soudě podle sebe se jim honí ono „co v životě se vlastně počítá“. Před chvílí byla tam na přejezdu a teď je tady v konzervě …tedy vlastně …v nebíčku. Vteřina a vše je jinak. Mobily pípají a zvoní. Náhle cítím, jak jsme všichni jedno …jak všichni přehodnocují a přepracovávají své plány a priority dne. Paní vedle telefonuje: „A hlavně Eričko, dcerunko, žádný spěch …dneska tu práci necháme být, zajdem do přírody, už dlouho jsem si chtěla s tebou popovídat – nemáme na
sebe vůbec čas. Jó tak pá,pá …vlak je asi hoďku zpožděn, takže mě čekej dýl …pá Eričko …pa,pa …pa“ Takový krásný den, sice zima a mráz, ale sluníčko jak na jaře. U maminky jsem už za tmy. Pořád mě to nechce pustit. Až ve sprše před spaním mi došlo, že ji to nebolelo…nemohlo! Jeli jsme 120 km. Velice mě to uklidnilo a tak jsem blaženě usnul, jak jinak, když se spí a maminky ve voňavých peřinkách co připomínají vše když jsem byl malý. Doba se za posledních pár let tak změnila, že jsem raději ten malý kluk – ještě že si mohu aspoň před spaním a ve snu sám vybrat. Cesta na otočku a tudum, tudum jedu ZPĚT. Tentokrát v prvním vagóně za mašinou. Podřimuji a náhle bůůům …..a kopnu tikem souseda do píšťale. Ježda mane a vcucnu visící slinu, …..ježda mane ještě, že to byl sen. Fúúj …á Chropyně a tentokrát jede krokem a houká. Stahuji okýnko, abych se podíval na ten přejezd. Do očí mi svítí zimní slunce – je velmi nízko - skoro na horizontu. Žádné auto…… jen ono, cink, cink, cink, cink, zvuku přejezdu se blíží.
Před září toho slunce stojí mladá žena v béžovém roláku a plavými vlasy. Mává a z její antické tváře na mě letí ….nádherný Andělský úsměv.
O „s…e…xu“ Smíchal bych na Tvém těle červené a bílé vína ……………a celou Tě vypil Smíchal bych na Tvém těle čokoládu se šlehačkou ……………a celou tě snědl Smíchal bych na Tvém těle ………mé tělo……… Vzal Duši Tvou za ruku a potem odplul ………………do věčnosti aspoň na tu chvíli, co na zemi se zeve s…e…x. Pak vrátím tě zpět do Tvého těla, abys už navždy věděla, ...že to je VÁŠEŇ*
Ženo Už včera jsem cítil, jen jedno – MILOVAT TĚ! Byli jsme nahatí a tanečním krokem vešli mezi tisíce živých květů. Udivilo mě, že onen čtyřlístek, co spatřoval jsem ve středu dvojrozměrného obrazu, je teď, když můžeme vnímat i třetí rozměr, obrovská květina, která nad loukou trčí pět metrů vysoko. Vrhá na louku květin stín ve tvaru kříže a tak jsem tě do toho stínu položil a zašeptal „neboj se DRAHÁ“. Položil jsem Tě na bříško do chladivě šimrajících květinek. Roztáhla si ruce jak anděl a nožky také. Stín byl kříž a ty anděl na kříži. Slunce ti zalévalo ručičky které vypadali jako křídla. Dlaně si vytočila proti slunci a čekala na mé. Ve středu květu prošlo světlo na tvůj kvíteček Lotosový a perlivě zlatavě se mihotal jak odlesk od zrcátka. Chtěl bych se koukat na tu nádheru coby duše, ale nešlo odolat tvému nádhernému tělu a volajícímu kvítečku. A tak jsem celý rozechvělý na tě ulehl a vložil své pěsti ve tvé dlaně. Vsála si mi tykadélko až ke svému srdci a začal tak ŠÍLENÝ REJ miliónů milenců. Na tom
„kříži“ jsem tě milovat až jsem omdléval a plakal štěstím a křičel bolestí a Ty jsi „DRŽELA“ – UMŘELA BYS PRO MĚ!! Je to největší „ČEST“, která se mi kdy dostala naprostá nesobeckost a oddání se a zároveň totální důvěra odevzdat mi svůj život. Vzpomněl jsem si jak si náhle řekla: „tak se roztrhnu – no a co“. Nohy jsem měl obtočené kolem Tvých, až jsem omdlel slastí – vystřelil jsem do Tebe a našel se až za chvíli, jak ležím „mrtvý“ a ty ve své ručičce mé znavené tykadélko. JEN VE TVÉ RUCE – JE TAK KRÁSNÝ. Nicméně to bylo vše co s posledních tvých sil si dokázala a pak si umdlela únavou. Tryskaly z tebe vodopádky a já se k smrti o tě bál a tak mě napadla jediná věc. Vzal jsem ti tvou ručičku, co tak láskyplně mi držela mé unavené tykadélko, a hledal tep srdce, a a našel. Žije …….štěstím jsem plakal, ale spěchal, aby nebylo pozdě a tak jak Tarzan šplhal po stonku čtyřlístku nahoru do květu a vlékl tě za sebou naprosto bez vlády. Držel jsem tě jen za zápěstí a čím jsem byl výše, tím více se bál,
že musím, protože pád dolů – ani pomyslet! A tak jakmile jsem tě překulil od květu, věděl jsem, že je vyhráno. Vnitřní kalíšek byl hluboký, jak MY i prostor pro DVA. Byla jsi pořád bez vlády a jen si se pořád snažila, chuďátko moje – zlatíčko – tak moc jsem tě litoval jen si se snažila ručičkou se zachytit za mé tykadélko. Posadil jsem tě do středu a nohy v turka a tělo bezvládné a hlavička ti visela jako Kristu na kříži. Viděl jsem ve středu kalichu BÍLÉ PRUSVITNÉ tykadélko (PESTÍČEK) a posadil tě na něj. Byla to přesná kopie mého tykadélka a ty jsi se prvně narovnala jako když mráz ti přejede po zádech. Pestíček byl v Tvém kvítečku. Držel jsem ti ještě bezvládnou hlavičku i rtíčky se už usmívaly a tvá ručička konečně nalezla mé živé tykadélko a tak si „zespod“ měla v sobě to tykadélko čtyřlístku a pusinkou mi sála mé. Pila a sála si spodem i vrchem jak miminko, co dlouho nechali o hladu. Začala si dostávat sílu, což jsem poznal záhy na sobě - až to bolelo - jak maminku prs – když „HLADOVEC“ saje – ale krásná bolest!!!
Rovnaly se ti záda a hlavička už
pevně držela na krku. Já bolestí i slastí se musel zaťatými prsty držet okraje kalichu. Věděl jsem, že to musím vydržet – pro Tebe bych umřel – JEN ABYS ŽILA – TOLIK JSEM ti UBLÍŽIL. A představ si ŽENO - lásko má, že i v tom stavu jsem nepopřel štíří mikro žárlivost a malilinko jsem žárlil na krásný průhledný pestíček a zároveň ti TO MOC a MOC PŘÁL. Byla to asi největší zkouška. Ty jsi rychle rostla a přiváděla mě do šílenství. Střídavě jsi mě pila přes tykadélko, vrtěla zadečkem a nadechovala se nad hladinou, aby si se vzápětí zase vnořila do nepopsatelné rozkoše. Tak dlouho, že náhle si začala vzlykat a plakat a já pochopil, že mě miluješ s BOHEM. V tu chvíli jsem odprosil BOHA za to, že malinko i více jsem žárlil. Zalilo nás slunce a teplo a pestíček se stáhl do květu. Sedl jsem si k tobě blaženě a objal tě nohama – ty vše si mi hned opakovaně vracela a šeptala: „DÉKUJI MUŽI“. A tak jsme se i fyzicky spojili s takovou samozřejmostí, že jsme tomuto vůbec nevěnovali pozornost a jen se dívali do očí a hladili si beze slov tvářičky od slz.
Položily si hlavičky na ramena a v „turku“ spočívaly. A mezi našimi bříšky …..prostor …..a v něm zářilo velikánské ZLATÉ VAJÍČKO. *NARODILY JSME SE*
O „zvířátkách“ Zvířátka žijí plně v Boží Vůli, jako celá příroda, jako celé Stvoření. Jen Člověk má ve Stvoření Svobodnou vůli. Bohu-žel se Boží Vůli vymaňuje a volí raději cestu do temnot, místo ke Světlu??? Podobá se tak zvířeti co právě se naučilo mluvit a to si teď nejsme jisti koho jsem tímto urazili? Hi hi hi, berte to s humorem a a a……… Učte se od Zvířátek pochopit Boží Vůli. ŽIJTE v NÍ* svobodně s plným Vědomím Sebe. Jako duchovní bytost zvaná Člověk* Máme Vás Rádi* Vaše Zvířátka.
Pohádka na bolavé Bříško* Starý Žabák slupnul Mušku. Letěla si tak kolem v parném létě a chtěla se ochladit u vody. Ale pánem této kaluže byl veliký Žabák. Vyplázl jazýček a lepidýlko, které na něm má, si přilepilo Mušku a sssslup už ju měl v Bříšku. Táááák celý spokojený, kvak, kvak, s dobré večeře, si zakváknul a vnořil se zpět do kaluže ...jen očíčka jak periskopy mu vyčnívaly(i). Ale Muška se jen tak nedala a začala mu bzučet v Bříšku a lítala mu sem a tam až to Žabáka lechtalo ...ale i bolelo. Muška bzzzz vrzzzz v Bříšku, tak dlouho až to Žabáka prostě položilo na záda. Bříško měl nafouklé jak balónek s pouti a plaval po vodě jak ztracený tenisák co padl do kaluže. Bolestí bušil blankotlapkama do Bříška jak na buben ...a tak vlastně nechtěně svolal tři Žáby rádkyně. První zelená Rosnička malinká říká: „kuňk ...kuňk, hlaď si Bříško, máš v ručičce plamínek zelený a
léčivý. Kruž ručičkou na Bříšku a plamínek uvnitř Bříška vše špatné spálí“. Druhá ...hnědá Skokanka říká: „dej si trochu hnědé kávy pana Turka. Ta ti pročistí střívka“. A ta třetí ...Ropuška Maruška neříkala nic a rovnou skočila na Žabákovo Bříško všemi čtyřmi. A co se neeeestalo – stalóóó ...prrrrrddd hihihi ...až bublinky zabublinkovali celou kaluž a s prdélky Žabáka vyletěla Muška a bzzzz zmateně narazila tu do Skokanky ...tu do Rosničky a od Ropušky Marušky se odrazila naposled a odletěla proti zapadajícímu Sluníčku otravovat zase nějaké jiné Bříško hihihi. Milé Děti ...s toho plyne ponaučení ...nejezte Mouchy hihi. Já vím že je nejíte, ale kdyby Vás někdy bolelo Bříško tak si vzpomeňte na tři Žabky rádkyně a jejich rady. Na Bříško si nenechejte nikoho skákat!!! ...ale udělejte pár dřepů a Žabích skoků a možná se ozve ono prrrrr…dddd a bude po bolesti.