nepohřbívání

Jan Rozsypal Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou UK v Praze - Filozofická fakulta Seminář pro protohistorii 2009/2010 - zimní semestr

Projev hodnotového systému v pohřbívání/nepohřbívání Každá společnost i jednotliví jedinci se musí pro vytvoření a zachování vlastní identity vypořádat s vlivem mezních zkušeností, mezi něž patří i smrt, přičemž důležitá je pro společnost legitimizace smrti. K tomuto účelu se v historii ukázal jako velmi vhodný přístup náboženský (konec života na zemi je pouhým oddělením duše od těla atd..). Výraznou součástí legitimizace smrti jsou pohřební rituály (Nešporová 2006, 387). Mají a měly pevný řád a místo a sloužily jak mrtvým, tak pozůstalým vyrovnávat se se smrtí. Diverzita pohřebních rituálů je obrovská. Vysvětlení pohřebních praktik, které jsou odrazem hodnotového systému konkrétních komunit či jedinců, je problematické i v dobách historicky dostatečně známých; v prehistorii a protohistorii je vše navíc ztíženo faktem, že kromě hodnotového systému minulých populací (tedy motivace, k praktikování toho kterého rituálu) nemáme ani samotný rituál nikde popsaný a můžeme na něj jen usuzovat (hrob je jen výslednicí rituálů – špičkou ledovce). Jak píše Michal Lutovský, archeologie v tomto bodě nemůže pomoci. Samotný pohřeb může být pro lidskou společnost důležitější než hrob. Archeologie tuší, že existovala řada úkonů, které nelze zachytit. K dispozici je množství nearcheologických pramenů, např. starší etnografická pozorování či moderní výzkumy (POZN. Antropologie smrti se vyučuje od roku 2003 na fakultě humanitních studií UK jako volná přednáška). Pokud bychom však při využití etnologie uvažovali o celosvětovém záběru, dospěli bychom jen k obrovské informační tříšti, na jejímž základě vytvořený obraz může ukázat jediné, a to že snad neexistuje způsob, jakým se na Zemi nepohřbívalo – velká variabilita je bohužel i ve vysvětlování příčin konkrétních nakládání se zemřelým. Existují cesty, jak vztáhnout pozorování etnologů do minulosti (jak jsme slyšeli v jednom z předešlých referátů, Michal Lutovský se ve svém článku v Archeologických rozhledech zabýval vztažením pozorování etnologů z 19. a 20. stol. do raného středověku pomocí křesťanských penitenciálů z 10. stol., Lutovský 1998, 790). Já jsem si zvolil několik historických situací, kterými bych chtěl ilustrovat problematičnost projevu hodnotového systému v pohřbívání/nepohřbívání. Protože je to téma nesmírně široké a zabývat se vlivem např. 1

náboženských představ na pohřbívání není v možnostech referátu a encyklopedické zjednodušování by věci rozhodně neprospělo, zvolil jsem si dílčí část problematiky, kterou se dotknu i tématu semináře. Chtěl bych ukázat, jaká úskalí má usuzování na sociální status pohřbených, sociální rozdíly ve společnosti a význam konkrétních pohřebních praktik, který se v historii mění (pohřební praktiky ovlivňuje množství vlivů současně, je proto těžké v historii najít dvě podobné situace). Do hrobů se promítala v minulosti řada jevů vnějšího světa, odráží se to v jeho velikosti, úpravě, výbavě, uložení těla atd. (Lutovský 1998, 790). Skutečnost, že počet milodarů nebo honosnost hrobu nesignalizuje nutně sociální status jedince (jistě je i řada případů, kdy o vysokém postavení pohřbeného nelze diskutovat) už v tomto semináři byla zmíněna. Pro lepší uvědomění si tohoto tvrzení jsem vybral několik vhodných příkladů z historie i současnosti. Reagovat bych tak chtěl např. na tvrzení Josefa Bujny, které mě zaujalo v jednom z předešlých referátů a které zní: „V době laténské se vyčlenila početnější majetkově a sociálně privilegovaná vrstva, která vyrostla z dřívější společnosti. V této době už se nepohřbívalo s tak obrovskými rozdíly jako v kulturách doby halštatské. Zmizely např. tzv. knížecí hroby. Ve společnosti již nebyl tak výrazný rozdíl v majetku, který by se výrazněji projevil v hrobové výbavě.“, nebo tvrzení Michala Lutovského vztahující se k situaci v raném středověku: „Množství hrobových přídavků záleželo pochopitelně na sociálním postavení a majetnosti pozůstalých.“ (Lutovský 1996, 100). Můžeme přeci jen těžko odhadovat, jaká byla skutečná hodnota věcí vkládaných do hrobů, neznáme ani historické společenské podmínky, které mohly například vést i vysoce postavené jedince k volbě jednoduchého pohřbu (příklady zmíním). Fakt, že někdo přisuzuje věci značnou hodnotu a jiný tu samou věc hodnotí jako nevkusnou cetku, člověka provází v historii kontinuálně. Vzhledem k tomu, že událost pohřbu často bývá pro živou společnost důležitější než hrob samotný, mohla se nákladnost odrážet především v oněch rituálech, které většinou nezachytíme. V referátech již byly zmiňovány pohřební hostiny, dvojí pohřby atd. Takovým rituálem, který jistě nezachytíme, jsou například i Římany pořádané gladiátorské zápasy u pohřebních hranic (aby byla získána přízeň duší zemřelých - mánů), první se tradičně klade k roku 264 BC (Každan 1971, 256). Nejvýraznější situace, kdy po okázalém pohřbu zůstanou jen nepatrné stopy, může nastat v případě žárových pohřbů. Problém dobře vystihuje Lutovský, když říká, že téměř absolutní chudoba charakteristická pro slovanské mohylníky je pouze zdánlivá. Dodává, že prostředí bylo asi chudé, ale že předměty byly na hranici a do hrobu se nedostaly prostřednictvím symbolického výběru. Na sociální postavení mrtvého mohla poukazovat i velikost pohřební hranice ((Lutovský 1996, 101). 2

Dobrým příkladem pro pochopení nákladnosti žárového pohřbu a i vhodnou vsuvkou pro téma „pohřbívání/nepohřbívání“ jsou hinduistické pohřby v Indii, jejichž kontinuita trvá tisíce let. (osobně jsem se několika jako pozorovatel zúčastnil). Na konci obřadu po mrtvém zůstane jenom popel vysypaný do Gangy, který je navíc dislokován neustávajícím říčním proudem. Samotný pohřeb je ale velice nákladnou záležitostí. Většina Hinduistů touží být pohřbena (a z ryze praktických důvodů zde proto touží i zemřít) ve Varánásí. Zemřelý je zabalen do drahého roucha, nesen městem v průvodu, který doprovázejí hudebníci. Na břehu řeky je pak na některém z pohřebních ghátů postavena nevelká hranice, na níž je mrtvý zpopelněn. Pohřeb vede v ideálním případě nejstarší syn, v určitém momentě prorazí mrtvému lebku, což má být okamžik, kdy duše opouští tělo. Pozůstalí se v tomto okamžiku odeberou na očistnou koupel do řeky, mrtvý ztrácí svou identitu a o dohoření hranice a odklizení zbytků se starají profesionální spalovači, co je jen trochu jedlé, spasou přímo z doutnajících pozůstatků hranice krávy či kozy. Největší díl vynaložených nákladů připadá překvapivě na koupi dřeva. Používá se dřevo citrusového stromu, jehož výskyt je teritoriálně omezený, ubývá ho a tak i jeho cena nadále roste. Pohřeb tak přijde na 10 000 Rs1, aby spalování nezapáchalo, přidává se do hranice ještě santalové dřevo, v případě nejbohatších nebožtíků se tak cena vyšplhá až na 500 000 Rs. Některé rodiny si to nemohou dovolit, proto město postavilo elektrické krematorium, pohřeb zde stojí pouhých 500 Rs. Avšak hinduisté chtějí být pohřbíváni „tradičním" způsobem (příbuzní ho snaží nebožtíkům dopřát i kdyby kvůli tomu měli prodat dům), jistě v souladu s tvrzením, že exprese obvyklosti je základem soudržnosti a souvislosti společnosti na určitém území (Kuna 2007, 18), přestože krematorium splňuje podmínky stanovené náboženstvím, využívá jej v praxi jen město a spalují se tady bezdomovci, které najdou policisté na ulici. Celé město je natěsnané na jednom břehu Gangy a druhý břeh je úplně prázdný. Stejně jako v některých jiných kulturách je druhý břeh považován za místo duchů lidí, kteří zde byli zpopelněni. Čistě teoreticky - situace v Indii zachycená archeology by pak mohla zaniklou realitu značně zkreslit. Ve výhradně hinduistických oblastech by zcela chyběly pohřby, muslimové (případně křesťané) se svými kostrovými hroby by tak mohli být považováni za jediné obyvatelstvo; velice řídké, ale provedením výraznější židovské hřbitovy by tak mohly být chápány jako hroby vládnoucí vrstvy. Skutečnost je však taková, že židé jsou zde spíše trpěni, muslimové nejsou majoritní složkou společnosti a řadí se mezi nejchudší vrstvy, daleko nejpočetnější hinduisté, jejichž pohřby by archeologové vůbec nezachytili, pak stojí nad židy i

1

Rs – zkratka plurálu INR (indická rupie); pro představu směnný kurz ke dni 27.1.2010 – 1 INR = 0,4 CZK

3

muslimy. Vedle dalších náboženství a etnických skupin žijí v Indii například také Pársové, což jsou Peršané, kteří nepřijali Islám a zůstali věrní zoroastrismu. Ti jsou v odstraňování pozůstatků zemřelých nejdůslednější. Těla mrtvých jsou umístěna na střechu tzv. Věže mlčení a ponechána počasí a dravým ptákům. Vybělené kosti se posbírají a pomocí vápna se rozkládají. Rozložená směs se potom ještě dále filtruje, než je odklizena. Kostrové hroby také mohou působit chudým dojmem i v případech, kdy šlo o významného jedince. Důvody mohou být různé. Třeba nařízení, které bylo nutno dodržovat. Například v Římě ve druhém století našeho letopočtu platil zákaz nechávat se pohřbívat se zlatem, výjimku tvořily jen zlaté zuby. Dalším takovým důvodem mohl být nový trend, který se ujal i v dlouhodobější tradici - francouzští Bourbonové si nebudovali královské hrobky, jejich rakve se odkládaly v podzemí kostela Saint-Denis (podobně k pohřbívání přistupovali i Habsburkové, pohřbívání v kapucínské hrobce ve Vídni, jejich sarkofágy jsou však o poznání honosnější). Králové šli příkladem a zavedli novou módu, to sice neznamenalo, že se přestaly stavět nádherné a složité hroby (papežské nebo různých evropských rodů), ale obecné mentalitě 17. a 18. stol se to již odcizilo. Mnozí vysoce postavení lidé, co by se v 16. století nechali pohřbít v kostele, na přelomu 16. a 17. století zvolili pohřeb na hřbitově pod širým nebem, jako důvod uváděli pokoru nebo občanskou uvědomělost. Nejvíce se tento psychologický sklon vyvinul v Anglii, odkud to osadníci přenesli do Ameriky. (Ariès 2000, 53-59) Nutno říci, že ani vysvětlení změn v pohřebních zvyklostech v novověku, ke kterému máme dostatek písemných pramenů, nebývá jednoznačné. Příkladem může být přemístění pařížských hřbitovů, k němuž došlo v 16. a 17. Stol. Důvodem byly, jak uvádí v práci Vysvěcené hřbitovy v roce 1598 biskup Jindřich ze Sponde, spory katolíků a protestantů jednak náboženské války, pak následné tahanice o vysvěcenou katolickou půdu. Novější názor tvrdí, že přemístění hřbitovů souviselo se stavebními úpravami kostelů, jejichž kapacita již nedostačovala. Musely se zvětšit, aby se do praxe mohly uvést nové liturgické úkony stanovené tridentským koncilem (Ariès 2000, 36). Podíl na přemístění hřbitovů měla nejspíše kombinace obou faktorů. Vliv nových myšlenkových proudů na pohřbívání v novověku je dobře zaznamenaný a i když ve společnosti dnes panují rozdílné podmínky, myslím, že je dobré uvést i něco z této oblasti. Je jasné, že význam pohřebních zvyklostí se během staletí změnil. Řada úkonů se v novověku činí z neidentifikovatelné zděděné nutnosti (např. moderní milodary z 19. stol. jako hračka, dýmka, hřeben, láhev pálenky atd. mají dnes jiný význam, v minulosti byla milodaru přiřknuta symboličnost, v 19. stol. spíše reálná představa o užívaném předmětu) 4

(Lutovský 1998, 790). V 17. století například znovu vyvstává představa, že nebožtík (jeho fyzické tělo) má své vlastní bytí, že v něm něco přetrvává a je nutné ho zachovat, či dokonce vystavit lidským pohledům. Vznikaly potom až do 19. stol. tzv. hřbitovy mumií, zvláště v Evropském Středomoří a v Latinské Americe (mumifikačními praktikami prosluli především františkáni), některá taková pohřebiště přežila dodnes (Palermo, Řím). Vyskytly se i spousty případů, kdy jedinec nebyl pohřben a stala se z něj domácí mumie, se kterou pozůstalí rozmlouvali (Ariès 2000, 106-111). Stále však šlo v celospolečenském měřítku spíše o výjimky. Až do 19. století bylo v rámci obecné mentality nemyslitelné, že by tělo křesťana mohlo být po smrti spáleno (ojedinělé případy v romantismu byly opět pouze výjimkami). První krematorium bylo v Evropě otevřeno roku 1869 v Miláně. Podnětem prý bylo zpopelnění indického mahárádži, který zemřel ve Florencii a byl zpopelněn v městských sadech. Rakousko-uherské úřady kremaci nedovolily, u nás se proto v moderní historii do roku 1918 nevyskytla. Stavba krematoria byla paradoxně povolena a dva dny po vzniku Československa se mohla uskutečnit v krematoriu v Liberci první novodobá kremace (Lutovský 1996, 88). Dnes má již v západní společnosti kremace převahu nad pohřbíváním nespálených těl, k jejímu rozšíření přispělo mimo jiné i schvalování jednotlivých církví, římskokatolická např. akceptovala pohřeb žehem jako alternativní k tradičnímu způsobu na 2. vatikánském koncilu v roce 1963. V Anglii v roce 1919 bylo 99% pohřbů uloženo do země, v roce 1998 již jen 28%, v ostatních případech je popel po kremaci rozptýlen. V ČR je v současnosti sice 80% pohřbů kremačních, ale popel je ukládán do hrobu nebo kolumbária na hřbitově. V porovnání s ostatními státy je u nás více rozšířena praxe pohřbu bez obřadu, jako důvod se uvádějí ekonomické motivy, protože příbuzní tuto variantu volí bez ohledu na přání zemřelého (někdy ovšem sám zemřelý nechce obřad, aby nezatěžoval, Nešporová 2006, 399). V Praze dnes věnuje poslední rozloučení nebožtíkům jen 50 % lidí, představitel Sdružení pohřebnictví v ČR to komentuje: „Nechtějí utrácet peníze za pohřeb.“ (Maiello 2005, 47).

Závěr: Snaha o identifikaci důvodů k praktikování konkrétního pohřebního ritu je tedy značně komplikovaná. Vedle náboženských představ, sociální stratifikace, nových myšlenkových proudů, demografické situaci2 a síle tradice je vzhledem k situaci v České republice v současnosti patrný i další faktor, zrcadlící se v pohřbívání, a to vnímání starých lidí ostatní 2

Zajímavost z oblasti demografického vlivu na pohřbívání - extravagantní případ z japonské současnosti http://www.novinky.cz/koktejl/188425-supermoderni-hrbitovy-v-japonsku-pusobi-jako-z-jineho-sveta.html

5

částí populace. S tím, jak se v novověku prodloužil průměrný věk populace, prodloužila se i etapa stáří, během níž jsou lidé stále více odcizováni potomkům a často trpí nemocemi. Příznaky tohoto vývoje lze pozorovat už v 17. stol., kdy spisovatel Jeremy Taylor v Anglii považuje blouznění na smrtelném loži (které mělo ve středověku značnou váhu) za Satanovy fantasmagorie a přeludy deprimovaných nemocných (Ariès 2000). 18. století již plně charakterizuje tvrzení, že pominul čas starců s prokvetlým plnovousem, kteří své nepřátele roztínali ve dví, veleli ve velkých bitvách a moudře řídili své dvory. Poslední místa v tehdy oblíbených rytinách věků života obsadili ospalí chromí senilní nevábní lidé. V literárním duchu tak zároveň zakončuji svůj referát. Děkuji za pozornost/čas strávený čtením.

Literatura: Ariès, P. 2000: Dějiny smrti II. Praha: Nakl. Argo. Bauman, Z. 2004: Individualizovaná společnost. Praha: Nakl. Mladá fronta. Filip, J. 1996: Keltská civilizace a její dědictví. Praha. Golec, M. 2003: O konci bohatých horákovských hrobů a datování Býčí skály podle keramiky. Archeologické rozhledy 55, 695-717.

Každan, A. P. 1971: Náboženství a ateismus ve starověku. Praha: Nakl. Orbis. Kuna, M. (ed) 2007: Archeologie pravěkých Čech/ 1. Pravěký svět a jeho poznání. Praha. Lutovský, M. 1996: Hroby předků. Praha. Lutovský, M. 1998: Dvacet džbánů medoviny a bezbožné kratochvíle. O pohřbívání trochu jinak. Archeologické rozhledy 50, 790-800. Maiello, G. 2005: Současné pohřební rituály v českých zemích na příkladu krematorií v Praze – Strašnicích, Zlíně a Plzni. Český lid 92, č. 1, 35–48. Nešporová, O. 2006: Preferenční způsoby pohřbu. Český lid 93, č. 4, 387–404. Senyak, Z. 2005: Hebrejská kniha mrtvých. Praha: Nakl. Eminent. Waterstone, R. 1996: Duchovní svět Indie. Praha: Nakl. Knižní klub.

6