Neopomenutelný dědic

Právnická fakulta Masarykovy university Občanské právo Katedra občanského práva

Rigorózní práce

Neopomenutelný dědic

Mgr. Lucie Kocourková 2012/2013

„Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma Neopomenutelný dědic zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

…………………………………………………… Mgr. Lucie Kocourková 2

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala své rodině za podporu, pomoc a trpělivost a Mgr. Jitce Kocourkové i za vedení a vytváření odborného právního zázemí. Dále bych ráda poděkovala JUDr. Miloši Habrmanovi a prof. JUDr. Josefu Fialovi, CSc. za cenné rady.

3

Abstrakt: Práce se zabývá výčtem osob, které jsou dle aktuální právní úpravy povaţovány za neopomenutelné dědice včetně posouzení opodstatněnosti a funkcí této ochrany. Hlavní důraz je kladen na historickou a mezinárodněprávní komparaci, stejně jako na analýzu podstatných znaků institutu neopomenutelného dědice – subjektů práva neopomenutelného dědice, obsahu a rozsahu jejich práva a následků jejich opomenutí. Zabývám se rovněţ předpoklady podmiňujícími vznik subjektivního dědického práva neopomenutelného dědice a institutem nepominutelného dědice v novém občanském zákoníku. Seznam klíčových slov: neopomenutelný dědic, povinný díl, dědická posloupnost, předpoklady dědění, vydědění, nový občanský zákoník.

Abstract: The thesis applies to enumeration of the people who are considered to be forced heirs according to present legislation, including the appraisal of the legitimacy and of the functions of this protection. The emphasis in this thesis is put on historical and internationallegal comparison together with an analysis of constituent elements of institute of forced heir – subjects of the right of forced heir, content and extent of their rights and consequences of their omission. I also deal with presumptions which condition the formation of subjective right of succession of forced heir and with institute of forced heir in the new Civil Code. Keywords: forced heir, forced share, transmission by inheritance, presumptions of succession, disinheritance, new Czech Civil Code.

4

Obsah Přehled zkratek ........................................................................................................................... 8 1. Úvod ....................................................................................................................................... 9 2. Historický vývoj dědického práva descendentů zůstavitele včetně vývoje institutu neopomenutelného dědice ........................................................................................................ 13 2. 1. Římské právo ................................................................................................................ 14 2.1.1. Práva potomků zůstavitele k dědictví, garantovaná jim intestátní posloupností .... 14 2.1.2. Formální a materiální práva nepominutelných dědiců............................................ 15 2.2. Nástin vývoje dědického práva ve vybraných zemích Evropy...................................... 18 2.2.1. Germánské říše, Franská říše, Německo ................................................................. 18 2.2.2. Polsko ...................................................................................................................... 19 2.2.3. Rakousko................................................................................................................. 20 2.3 Vývoj institutu neopomenutelného dědice a práv potomků k pozůstalosti zůstavitele v dějinách českých zemí ....................................................................................................... 20 2.4. Obecný zákoník občanský ............................................................................................. 22 2.5 Vývoj institutu neopomenutelného dědice od 01.01.1951 do současnosti ..................... 28 2.6. Závěry a shrnutí historického nástinu vývoje ................................................................ 30 3. Definice institutu neopomenutelného dědice a subjekty práva neopomenutelných dědiců . 33 3.1. Subjekty práva neopomenutelných dědiců .................................................................... 35 3.1.1 Potomek, který je ze zákona na řadě ........................................................................ 35 3.1.2. Účel ochrany neopomenutelných dědiců a úvahy nad její opodstatněností ........... 36 3.1.3. Intestátní posloupnost neopomenutelných dědiců jako primární ochrana jejich dědického práva ................................................................................................................ 41 4. Obsah práva neopomenutelných dědiců ............................................................................... 42 4.1. Právo na podíl in natura ................................................................................................. 42 4.2 Povinný díl in natura či pohledávka potomka vůči těm, na které zůstavitel pamatoval? Posouzení obou koncepcí ve světle právní úpravy NOZ. ..................................................... 44 5. Rozsah práva neopomenutelných dědiců ............................................................................. 46 5.1. Zuţování rozsahu práva neopomenutelných dědiců ...................................................... 46 5.2. Výpočet povinného dílu................................................................................................. 47 5.2.1. Majetek, z něhoţ se povinný díl stanoví ................................................................. 48 5.2.2. Povinný díl vypočtený z dědického podílu v rámci první dědické skupiny ........... 49 5.2.3. Započtení na dědický podíl ..................................................................................... 55 5

6. Následky opomenutí neopomenutelného dědice .................................................................. 59 6.1. Relativní neplatnost závěti............................................................................................. 59 6.2. Obrana neopomenutelného dědice................................................................................. 61 6.3. Neopomenutelný dědic a odmítnutí dědictví ................................................................. 64 6.4. Následky opomenutí nepominutelného dědice dle NOZ ............................................... 65 7. Předpoklady podmiňující vznik subjektivního dědického práva neopomenutelného dědice ....................................................................................................................................... 67 7.1. Dědění se zaručuje ......................................................................................................... 68 7.2. Smrt, existence dědictví ................................................................................................. 70 7.2.1. Smrt ......................................................................................................................... 70 7.2.2. Existence dědictví ................................................................................................... 71 7.3. Právní důvod dědění – dědický titul .............................................................................. 72 7.4. Způsobilý dědic ............................................................................................................. 72 7.4.1. Dědická nezpůsobilost ............................................................................................ 74 7.4.2. Vydědění ................................................................................................................. 76 8. Zahraniční právní úprava institutu neopomenutelného dědice ............................................ 82 8.1. Slovenská právní úprava ................................................................................................ 82 8.2. Právní úprava španělská, italská a polská ...................................................................... 83 8.2.1. Španělská právní úprava ......................................................................................... 83 8.2.2. Italská právní úprava ............................................................................................... 86 8.2.3. Polská právní úprava ............................................................................................... 89 8.3 Obecně k právním úpravám institutu neopomenutelného dědice v jiných státech EU .. 91 8.4. Evropské tendence mající vliv na institut neopomenutelného dědice ........................... 93 9. Institut neopomenutelného dědice v NOZ ........................................................................... 95 9.1. Charakteristika NOZ, a to zejména v oblasti dědického práva ..................................... 95 9.1.1. Generální charakteristika změn, které NOZ přináší ............................................... 95 9.1.2. Hlavní změny v oblasti dědického práva ................................................................ 97 9. 2. Úprava institutu nepominutelného dědice v NOZ ...................................................... 100 9.2.1. Souhrn zásadních změn institutu nepominutelného dědice .................................. 100 9.2.2. Ostatní charakteristické znaky a změny institutu nepominutelného dědice v NOZ ............................................................................................................................. 102 9.3. Právo některých osob na zaopatření ............................................................................ 107 9.4. Náměty de lege ferenda ............................................................................................... 109 10. Závěr................................................................................................................................. 113 6

11. Summary .......................................................................................................................... 117 12. Seznam pouţitých pramenů a literatury ........................................................................... 120 12.1 Monografie a komentáře ............................................................................................. 120 12.2 Časopisecká literatura ................................................................................................. 122 12.3 Akademické práce ...................................................................................................... 122 12.4 Judikatura.................................................................................................................... 123 12.4.1 Judikatura Nejvyššího soudu ............................................................................... 123 12.4.2 Judikatura ostatních soudů ................................................................................... 123 12.5 Právní předpisy ........................................................................................................... 124 12.5.1 Zákony České republiky ...................................................................................... 124 12.5.2 Zákony ostatních zemí ......................................................................................... 125 12.5.3 Právní předpisy Evropské unie ............................................................................ 125 12.6 Překlady právních předpisů ........................................................................................ 126 12.7 Jiné prameny ............................................................................................................... 126

7

Přehled zkratek BGB

Bürgerliches Gesetzbuch

CC

Código Civil, Real decreto de 24 de julio de 1889

CCC

Codice Civile, Regio decreto 16 marzo 1942, n.262

EU

Evropská unie

KC

Ustawa z dnia 23 kwietnia 1964 r. - Kodeks cywilny

Listina

Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáţdění České a Slovenské Federativní Republiky

Nařízení

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012, ze dne 4. července 2012, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení

NOZ

zákon č. 89/2012, občanský zákoník.

OSŘ

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

OZ

zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

OZO

zákon č. 946/1811 Sb.z.s., Obecný zákoník občanský

SOZ

zákon č. 40/1964 Zb., občianský zákonník

Střední OZ

zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník

8

1. Úvod Dědické právo v objektivním slova smyslu mne jako systémová součást práva občanského jiţ v době mého magisterského studia velmi zajímalo, a to pro svou specifickou právní regulaci, celospolečenský dopad a výrazný projev soukromoprávních zásad a otázek morálky a etiky v právních normách dědického práva a jejich výkladu. Z výše uvedených důvodů jsem svou diplomovou práci věnovala dědickému právu a činím tak i u práce rigorózní, a to i přesto, ţe nevykonávám notářskou praxi, nýbrţ působím jako advokátní koncipient. I v advokacii se však člověk setká s dědickým právem, a to zejména s problematikou pořízení pro případ smrti ve vztahu k neopomenutelným dědicům1. Vzhledem k aktuálním společenským poměrům, kdy úhrnná rozvodovost v roce 2011 dosáhla 46,2 %2 a kdy není výjimkou, ţe člověk za svého ţivota uzavře dvě a více manţelství, se otázka úpravy institutu neopomenutelného dědice nezřídka objevuje i v advokátních kancelářích. Rovněţ se lze setkat i s ţádostí o právní radu při vyhotovení listiny o vydědění neopomenutelného dědice. Na základě výše nastíněných důvodů jsem tedy jako téma své rigorózní práce a předmět zkoumání zvolila právní institut neopomenutelného dědice, a to z důvodu výrazné změny v jeho právní úpravě v zákoně č. 89/2012, občanský zákoník3 (dále jen „NOZ“), který dle ust. § 3081 nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2014, a rovněţ i z důvodu značné odlišnosti jeho koncepce od úpravy tohoto institutu v jiných zemích Evropské unie. Institut neopomenutelného dědice jsem zvolila rovněţ z důvodu ingerence soukromoprávních zásad, otázce etiky, spravedlnosti a morálky v právní úpravě vztahu mezi zůstavitelem – předkem a jeho potomky v normách dědického práva. Tuto otázku povaţuji za aktuální zejména vzhledem k úpravě tohoto institutu v NOZ, která ačkoliv posiluje postavení zůstavitele, kdyţ zkracuje povinný díl nepominutelných dědiců, tento stále zachovává, coţ je zejména ve vztahu ke zletilému potomkovi a společenským podmínkám v naší zemi panujícím, mnohdy předmětem kritiky. NOZ navíc nad rámec institutu nepominutelných 1

Neopomenutelní dědicové budou v textu mé práce v souladu s právní úpravou nazýváni rovněţ nepominutelnými dědici s ohledem na pramen práva, na který bude odkazováno. Obecně však bude pouţíván pojem neopomenutelný dědic s ohledem na účinnou právní úpravu. 2 Rozvodovost. [online] Český statistický úřad [cit. 03. 07. 2012] Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/rozvodovost. 3 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 08. 07. 2012]. 9

dědiců zavádí v ust. § 1665 aţ § 1669 právo některých osob na zaopatření, které v souvislosti se změnou výše povinného dílu nepominutelných dědiců chápu naopak jako krok zpátky, případně krok k přiblíţení se právním úpravám zemí Evropské unie. Ve své práci se budu nejprve věnovat historickému vývoji institutu neopomenutelných dědiců, resp. práv descendentů zůstavitele k pozůstalosti či její hodnotě. Kapitola o historickém vývoji bude deskriptivně a komparativně popisovat práva potomků zůstavitelů, a to od dob prvních zmínek o normách dědického práva, tedy prvních právních kodifikací práva římského, přes nástin vývoje dědického práva ve vybraných zemích Evropy, vývoj českého dědického práva od doby pohusitské aţ do vydání obecného zákoníku občanského. Na rakouský obecný zákoník občanský z roku 1811 v novelizované podobě tak, jak byl přijat prvním zákonem československého státu z 28. října roku 1918, nazývaný recepční norma, tedy na úpravu občanského práva platného v době první republiky, bude kladen zvláštní důraz. Jak totiţ uvádí K. Novák, A. Švehla, J. Basch a J. Edlstein, z oboru občanského práva jest nejdůležitější občanský zákoník ze dne 1. června 1811, jímž po dlouhé době přípravné bylo na území dříve rakouském kodifikováno právo občanské. Po dobu delší než sto let přirozeně na jeho znění byly provedeny opravy, než přece toto dílo zákonodárné osvědčilo se dílem velice dobrým, což opětně bylo zdůrazněno při stoletém jeho jubileu.4 Závěr kapitoly bude věnován vývoji institutu neopomenutelných dědiců v zákoně č. 141/1950 Sb., občanský zákoník5 (dále jen „střední OZ“) a konečně rovněţ v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník6 (dále jen „OZ“ nebo téţ „občanský zákoník“) v původním znění, včetně jeho znění po nabytí účinnosti zákona č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy, a zejména zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. Kapitoly následující po nástinu vývoje institutu neopomenutelného dědice budou deskriptivně a analyticky pojednávat o aktuální úpravě institutu neopomenutelného dědice v platném znění OZ. Předmětem těchto kapitol bude zejména vymezení subjektů práva, tedy výčet neopomenutelných dědiců, dále téţ rozsahu a obsahu jejich práva, včetně důsledků

4

NOVÁK, Karel, ŠVEHLA, Antonín, BASCH, Jaromír, EDELSTEIN, Jiří. Obecný občanský zákoník platný v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se zákony doplňujícími. Praha: Spolek československých právníků „VŠEHRD“, 1926, 535 s. S. III. 5 Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 03. 1964. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 08. 07. 2012]. 6 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 08. 07. 2012]. 10

jejich opomenutí v závěti. Teoretické poznatky a analýza daného institutu budou rovněţ doplněny výňatky a odkazy na relevantní judikaturu. Dalším předmětem mého zájmu a zkoumání budou předpoklady podmiňující vznik subjektivního dědického práva neopomenutelných dědiců, tedy zejména vzhledem k předmětu mé práce, jejich dědická způsobilost. Jednotlivými předpoklady se budu zabývat nikoliv generálně, nýbrţ specificky ve vztahu k institutu neopomenutelného dědice a taktéţ ve vztahu k obsahovým změnám jednotlivých předpokladů v NOZ. Jako první nebo tzv. nultý předpoklad zařazuji odlišně od ustálené teorie předpoklad garance dědění ze strany státu, neboť jej pocitově vnímám jako předpoklad základní, ač implicitně vyjádřený obecnou závazností právních předpisů a textem ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáţdění České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějších předpisů7 (dále jen „Listina“) a zněním OZ resp. i NOZ samého. Jak je naznačeno výše, hlavní důraz v této kapitole by měl být kladen na institut dědické nezpůsobilosti a zejména na institut vydědění, který dle OZ dopadá pouze na neopomenutelné dědice. V rámci oddílu o vydědění bych ráda shrnula výsledky své diplomové práce – Vydědění neopomenutelného dědice, a to zejména co se týče vymezení jednotlivých důvodů vydědění, jako jsou trvalé neprojevování opravdového zájmu, neposkytnutí potřebné pomoci, odsouzení pro úmyslný trestný čin a nezřízený ţivot. Závěry své diplomové práce bych ráda prohloubila a zmínila tak např. i poměrně nedávný rozsudek Nejvyššího soudu vztahující se k trvalému vedení nezřízeného ţivota8. Po

kapitolách

pojednávajících

o

aktuálně

platné

právní

úpravě

institutu

neopomenutelných dědiců na našem území následuje kapitola o právní úpravě předmětného institutu ve vybraných zemích Evropské unie, a to Slovensku, Španělsku, Itálii, Polsku, Rakousku a Německu. Vzhledem k mým jazykovým schopnostem bude předmětem popisu a komparace zejména slovenská, španělská, italská a polská právní úprava, úprava rakouská a německá bude zmíněna pouze v obecné rovině. Následně se budu věnovat evropským vlivům, které se v institutu neopomenutelného dědice mohou odráţet.

7

Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáţdění České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějších předpisů. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 08. 2012]. 8 Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 190/2010. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 06. 11. 2012]. 11

Poslední tematická kapitola této práce bude věnována analýze právní úpravy institutu nepominutelného dědice v NOZ, a to zejména charakteristickým rysům dědického práva v NOZ, změnám institutu nepominutelného dědice jako je změna povahy povinného dílu a rozsahu práva nepominutelných dědiců aj., a zvláštní důraz bude kladen na analýzu nově zakotvených práv pozůstalého manţela, rodiče, těch, kteří poţívali aţ do smrti zůstavitele bezplatné zaopatření v jeho domácnosti, a toho, kdo by jinak byl nepominutelným dědicem, ale nemá právo na povinný díl, tedy práv některých osob na zaopatření. Jako cíl své práce jsem si stanovila posouzení výčtu neopomenutelných dědiců, a to ve světle studia a zkoumání historického vývoje tohoto institutu, analýzy právní úpravy de lege lata, komparace s vybranými státy Evropské unie a s místními společenskými podmínkami, s přihlédnutím k demografickému a sociálnímu vývoji společnosti. Obecným cílem této práce je posouzení povahy a důvodnosti ochrany potomků zůstavitele ve vztahu k pozůstalosti či její hodnotě. Výsledky mé práce a názory, ke kterým jsem dospěla, by měly být formulovány v závěrečné kapitole. Pro zpracování zvoleného tématu pouţiji jiţ výše zmíněnou metodu analýzy společně s metodou komparativní, deskriptivní a metodou indukce a dedukce.

12

2. Historický vývoj dědického práva descendentů zůstavitele včetně vývoje institutu neopomenutelného dědice Jako východisko pro zkoumání historického vývoje institutu tzv. neopomenutelných dědiců, resp. vývoje práv, která těm, jeţ dnes jako neopomenutelné dědice označujeme, v minulosti náleţela, je nezbytné pojem neopomenutelný dědic pro tyto účely definovat. OZ v ust. § 479 stanoví, ţe nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků. Z výše uvedené citace ustanovení zákona, jenţ v dnešní podobě zakotvuje práva neopomenutelných dědiců, je patrné, ţe tyto označuje pouze výrazy „nezletilí a zletilí potomci“. Pojem neopomenutelný dědic, jenţ v literatuře a judikatuře označuje dle účinné právní úpravy potomky zůstavitele, tak vychází z ust. § 764 zákona č.946/1811 Sb., obecný zákoník občanský9 (dále jen „OZO“).10 Právní úprava NOZ opětovně zavádí pojem nepominutelného dědice přímo do textu zákona.11 Ačkoliv jsou dle aktuální právní úpravy za neopomenutelné dědice povaţováni pouze potomci zůstavitele, podstatou tohoto institutu bez ohledu na výčet osob, kterým se v etapách dějin takového označení dostává, je ochrana osob spočívající v právu k určité části či hodnotě dědictví po zůstaviteli, a to i proti jeho vůli, kterou vyjádřil v testamentu. Předmětem historického zkoumání nebude pouze institut neopomenutelných dědiců, nýbrţ i samotný vývoj práv potomků zůstavitele k dědictví v etapách dějin, neboť není vzhledem k rozsahu a předmětu práce moţné detailní zkoumání institutu neopomenutelných dědiců v obdobích, v rámci kterých se o něm v běţně dostupných pramenech nehovoří.

9

Zákon č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících ke dni 01. 01. 1925. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 08. 2012]. 10 V ust. § 764 OZO, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících ke dni 1.1.1925, jsou osoby vymezené v ust. § 762, tedy děti zůstavitele, a není-li jich, jeho rodiče, nazvány nepominutelnými dědici. 11 Nazývá jej však nepominutelným a nikoliv neopomenutelným dědicem. 13

2. 1. Římské právo Institut neopomenutelných dědiců nachází své uplatnění tam, kde vedle posloupnosti zákonné nebo-li intestátní, existuje i posloupnost testamentární. Ačkoliv ve většině historických právních řádů otrokářského starověku či feudálního středověku byla zákonná dědická posloupnost jednoznačně starší neţ posloupnost testamentární, v římském právu jiţ v Zákoně dvanácti desek (Lex duodecim tabularum), který byl vydán kolem poloviny 5. století př. n. l., vystupují intestátní a testamentární posloupnost jako dva zcela vyvinuté a hotové jevy vedle sebe, kdy zřetelný důraz je navíc kladen na vůli zůstavitelovu, tedy testamentární posloupnost.12 Významným znakem římského dědického práva pak byla výrazná úloha práva prétorského, která vyústila dokonce ve dvojí posloupnost, a to posloupnost civilní a prétorskou, kdy obě tyto se dále dělily na intestátní a testamentární. Římské dědické právo ovládala stejně jako dnes zásada univerzální sukcese s tím rozdílem, ţe dědic ručil za závazky zůstavitele nikoliv pouze do výše nabytého dědictví, nýbrţ v plné míře. Odlišně od současné právní úpravy však byla posloupnost zaloţena na principu tzv. leţící pozůstalosti (hereditas iacens), který byl součástí našeho právního řádu aţ do 31. 12. 1950. Římské právo ve své práci zařazuji z toho důvodu, ţe poloţilo základní a neochvějné stavební kameny soukromého práva, a tedy i institutů práva dědického, jako je posloupnost zákonná a testamentární, dědické skupiny, testamentární způsobilost, neopomenutelní dědicové, vydědění aj. 2.1.1. Práva potomků zůstavitele k dědictví, garantovaná jim intestátní posloupností Potomci zůstavitele byli v římském právu ve vztahu k dědictví chráněni tak jako dnes dvojím způsobem, a to jejich zařazením do dědické skupiny při posloupnosti intestátní a existencí ochrany neopomenutelných dědiců. Vývoj intestátní posloupnosti římského práva prošel od dob vydání Zákona dvanácti desek řadou změn, kdy mezi nejvýraznější patří postupný přechod od upřednostňování příbuzenství agnátského13 k příbuzenství kognátskému nebo-li pokrevnímu a rozšiřování práv dědiců, neboť v nejstarších dobách římského práva 12

Srovnej KINCL, Jaromír, URFUS Valentin, SKŘEJPEK, Římské právo. Praha: C.H.Beck, 1995, 386 s. ISBN 80-7179-031-1. S. 266. 13 Příbuzenství agnátské představuje příbuzenství právní, odvozené od osoby muţe, jenţ uplatňoval moc otcovskou nebo manţelskou vůči všem osobám jemu podřízeným. 14

dědicové tzv. nutní neměli moţnost dědictví odmítnout, coţ za určitých okolností mohlo být i značnou měrou nevýhodné.14 Počátek uplatňování postupného nabízení pozůstalosti pokrevním příbuzným rozděleným do dědických tříd, spatřujeme v právu prétorském. Dědici, kteří byli dle prétorského práva povoláváni k dědictví, a to v první třídě dědické – děti (Unde liberi), byli jednak všichni zůstavitelovi „vlastní dědici“, tedy dědicové podle civilního práva, mající svůj základ v agnátském příbuzenství, kdy se nemuselo jednat pouze o potomky, ale rovněţ o osoby podléhající moci otcovské, resp. manţelské zůstavitele, a jednak o všechny potomky zůstavitele, kteří by dle výše uvedeného za vlastní dědice povaţováni nebyli.15 Je nezbytné říci, ţe dědicové zařazení v 1. třídě – tedy dědicové vlastní a všichni potomci zůstavitele, byli k dědictví povoláni bez ohledu na stupeň blízkosti příbuzenství, přičemţ o tom, kdo bude dědicem, rozhodoval vztah k otci, tedy příbuzenství odvislé od muţe a nikoliv od ţeny. Manţelské a nemanţelské děti po matce byly poprvé povolávány aţ ve třetí třídě pokrevní příbuzní (Unde proximi cognati). Určité pozitivní resp. pokrokové změny ve vztahu např. k posloupnosti dětí manţelských a nemanţelských po matce přineslo zákonodárství císařské, přičemţ k úplné převaze kognátské posloupnosti došlo aţ konečnou úpravou dědického práva v justiniánské novele č. 118 z roku 543 n. l., jejíţ předpisy pak byly následně ještě pozměněny novelou č. 127. Tyto změny zajistily, ţe za zákonné dědice byli povaţováni pouze dědicové kognátští bez ohledu na pohlaví a na to, zda příbuzenský vztah zprostředkuje muţ či ţena. Došlo k rozdělení dědiců do čtyř tříd, přičemţ potomci zůstavitele byli zařazeni do třídy první a vzdálenější byli povoláváni po bliţších. K výše uvedenému nástinu ochrany potomků v dědickém římském právu ve vztahu k intestátní posloupnosti je nezbytné doplnit, ţe děti narozené mimo manţelství či manţelem prokazatelně nezplozené či nelegitimované, byly děti nemanţelské. U takových dětí se mělo za to, ţe vůbec nemají otce a tím ani ţádné pokrevní příbuzné z otcovy strany.16 2.1.2. Formální a materiální práva nepominutelných dědiců Jak je řečeno výše, jiţ v Zákoně dvanácti desek, tedy v nejstarší kodifikaci římského obyčejového práva, byl kladen důraz na testamentární posloupnost, tedy testamentární volnost zůstavitele při pořizování se svým majetkem, a na postavení dědiců vlastních a nezbytných a 14

Srovnej KINCL, URFUS, SKŘEJPEK op. cit., s. 270. Mezi potomky zůstavitele, kteří by dle civilního práva nebyli povaţováni za dědice vlastní, řadíme např. ty, kteří z agnátské rodiny zůstavitelovy vystoupili, byli emancipováni. 16 KINCL, URFUS, SKŘEJPEK op. cit., s. 73. 15

15

tyto dvě protichůdné tendence se střetly v institutu nepominutelných dědiců, který uvedeným postupně zaručoval tzv. práva formální a materiální. Historicky starší bylo zakotvení tzv. formálních práv nepominutelných dědiců v římském právu, která, jak vyplývá z názvu, byla skutečně jen jakousi formalitou zavazující zůstavitele, aby tyto v testamentu jmenoval, přičemţ však jiţ nezáleţelo na tom, zda je jmenoval jako dědice k podílu odpovídajícímu jejich postavení, či pouze k podílu nepatrnému, nebo je v testamentu vydědil, aniţ by uvedl důvod. Jak uvádí V. Urfus, nepominutelnými byli jen v právě uvedeném smyslu, musili totiž být v testamentu jmenováni, uvedeni, jejich právo býti v testamentu jmenován bylo ovšem jen formální, neboť z pozůstalého majetku jim nezajišťovalo nic.17 Jak je uvedeno výše, jako nepominutelní dědicové mající formální práva byli v civilním římském právu označováni dědicové tzv. vlastní a nezbytní nebo-li nutní (heredes sui et necesarii), kdy mezi nimi hlavní místo zaujímal syn. Toto jeho zvláštní postavení se projevovalo např. v otázce vydědění, kdy na rozdíl od ostatních nepominutelných dědiců musel být vyděděn výslovně pro svou osobu a nikoliv pouze všeobecným prohlášením. Při nedodrţení formálních práv nepominutelných dědiců v testamentu ze strany zůstavitele docházelo podle civilního práva k tzv. posloupnosti proti testamentu a nepominutelní dědicové dědili spolu s testamentárním dědicem. Jak dále uvádí V. Urfus, byl-li testamentárním dědicem ten, kdo měl stejné postavení jako nepominutelný dědic, byl-li rovněž vlastním a nutným dědicem vůči zůstaviteli, obdrželi ti, které testament pominul, stejný díl s dědicem testamentárním; byl-li naopak testamentární dědic někdo jiný, obdrželi pominutí dědicové dohromady polovinu dědictví.18 Jak jiţ bylo řečeno, významným znakem římského práva byla úloha práva prétorského, jehoţ odlišná regulace, resp. aplikace přetvořených a reformovaných norem práva civilního, se projevila i v otázce formálních práv nepominutelných dědiců a s nimi související posloupnosti proti testamentu. Praetor zejména rozšiřoval okruh nepominutelných dědiců, coţ mělo vliv jak na posloupnost proti testamentu, tak na udělování drţby pozůstalosti (bonorum possessio) všem dětem zůstavitelovým a ne jen těm, kteří byli jeho dědici vlastními a nutnými. Okruh nepominutelných dědiců dle prétorského práva byl prakticky totoţný s výčtem osob, které praetor povolával jako intestátní dědice v první dědické třídě. Jak uvádí

17 18

tamtéţ, s. 289. tamtéţ, s. 290. 16

V. Urfus, prétorská posloupnost proti testamentu znamenala, že nepominutelní dědicové prétorského práva dědili podle svých intestátních podílů. Směřovala tedy proti tomu, jak byli v testamentu za dědice ustanoveni, nikoli proti vydědění, která testament obsahoval.19 Na rozdíl od formálních práv nepominutelných dědiců, jeţ mají svůj základ ve vývojově starší římské agnátské rodině, byla jejich práva materiální odrazem kognátských nebo-li pokrevních příbuzenských vztahů. Za nepominutelné dědice s materiálními právy byli označováni zůstavitelovi descendenti, ascendenti a sourozenci, ti však pouze agnátští, v justiniánském právu i kognátští. Právo na povinný díl (portio debita), jehoţ výše se ustálila na 1/4 dílu, který by byl oprávněný obdrţel jako intestátní dědic, mohl však v konkrétním případě uplatňovat pouze ten z nepominutelných dědiců, jenţ byl zkrácen jako zůstavitelův nejbliţší intestátní dědic. V justiniánském právu byla výše povinného dílu stanovena jako 1/3 nebo 1/2 zákonného dílu intestátního dědice podle toho, zda zákonný díl obsahoval 1/4 nebo méně z celé pozůstalosti.20 K povinnému dílu přitom nemusel být nepominutelný dědic povolán přímo v testamentu, postačila forma odkazu, či jiné pořízení pro případ smrti, později i poskytnutí mezi ţivými jako darování či věno.21 Co se týče procesní stránky věci, nárok na povinný díl se uplatňoval ţalobou s názvem querella inofficiosi testamenti 22, směřující proti dědici ustanovenému v testamentu, pokud se stal dědicem. Tuto bylo moţné uţít i v případě, kdy se nepominutelný dědic domáhal doplnění toho, co mu mělo být jako povinný díl zanecháno. Právo ţalovat zanikalo ve lhůtě 5-ti let nebo uznáním testamentu či uzavřením smíru s dědici. Za určitých podmínek se připouštěla i tzv. kverelární sukcese, opravňující nejbliţšího intestátního dědice nepominutelného dědice k podání kverely. Justiniánské právo, a to konkrétně novela č. 115 z roku 542 n. l. sloučila formální a materiální práva nepominutelných dědiců, vyjma sourozenců zůstavitele, pro něţ platilo dosavadní právo. Zůstavitel tedy musil, jak uvádí V. Urfus, svým ascendentům nebo descendentům, kteří byli v konkrétním případě jeho nejbližšími dědici, zanechat povinný díl a zároveň je musil ustanovit za dědice; jinak je mohl vydědit nebo pominout jen tehdy, uvedl-li výslovně důvod svého počínání.23

19

tamtéţ, s. 290. tamtéţ, s. 291. 21 tamtéţ, s. 291. 22 tamtéţ, s. 292. 23 tamtéţ, s. 292. 20

17

2.2. Nástin vývoje dědického práva ve vybraných zemích Evropy Cílem této podkapitoly je nástin vývoje dědického práva a s tím souvisejících práv potomků zůstavitele k pozůstalosti po něm zanechané v Germánské říši, Franské říši, Německu, Polsku a Rakousku. Ačkoliv je pravdou, ţe základ institutu neopomenutelného dědice nalezneme především v právu římském a následně aţ v OZO z roku 1811, ráda bych pro určitou komplexnost věnovala část práce téţ období mezi těmito zásadními historickými milníky, a to zejména v českých zemích, v této podkapitole však i v zemích sousedních, neboť jejich historický vývoj byl úzce spjat s tím naším. 2.2.1. Germánské říše, Franská říše, Německo Jak uvádí L. Vojáček, Germáni patřili do indoevropské skupiny kmenů a vyvinuli se z nich dnešní Němci, Holanďané, Vlámové, Dánové, Angličané, Norové, Švédové a Islanďané. Od konce 1. století před n. l. obývali historické území Germánie, které původně zahrnovalo prostor od Severního moře k Dunaji a od Rýna k Visle, pak i jih Skandinávie a Jutský poloostrov. V 1. a 2. století n. l. se k němu řadila též východní část dnešního Polska a území Čech a Moravy.24 Pro jednotlivé Germánské říše, které byly monarchiemi, bylo od období tzv. stěhování národů typické patrimoniální pojetí, kdy se území i jednotlivé instituce povaţovaly za osobní majetek panovníků, zaloţený na principu dědění všemi muţskými potomky. Můţeme zde tedy spatřovat typické prvky dědického práva na počátku novověku, resp. v období středověku, kdy došlo k diverzifikaci společnosti na vrstvu nobility, tvořenou především rodovou aristokracií, a ostatní obyvatelstvo a kdy byla práva těchto ostatních obyvatel ve vztahu k období starověku a aplikace římského práva zásadně potlačena, resp. zcela zrušena, dědická práva nevyjímaje. Západní Germáni, a to konkrétně rýnsko-veserské kmeny, vytvořily základ velkého kmenového svazu Franků, kteří v období 5. stol. n. l. vytvořili Franskou říši, z níţ vyrostly tři rozhodující státy v této části Evropy: Francie, Itálie a Německo.25 Pro Franskou říši byla rovněţ typická značná diverzifikace společnosti, kdy se zmínky o dědickém právu objevují vyjma dědičnosti monarchie u dědičného uţívání půdy druţiníky panovníka. Na území dnešního Německa existovala od r. 962 n. l. do roku 1806 tzv. Svatá říše římská, pro níţ byly od konce 11. století typické tzv. lenní vztahy, zaručující dědičnost úředních lén německým říšským kníţatům, jeţ vyústily v existenci tzv. celků 24

KADLECOVÁ, Marta, SCHELLE, Karel, VESELÁ, Renata, VLČEK, Eduard, VOJÁČEK, Ladislav, ŢIDLICKÁ, Michaela. Právní dějiny. II. vyd. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o., 2005, 816 s. ISBN 80-86861-18X. S. 169-170. 25 tamtéţ, s. 184. 18

teritoriální výsosti zeměpánů a jejich dědiců. Z lenní soustavy se od 12. století postupně krystalizovala typicky feudální sociální struktura dělící obyvatele na stavy a závislé venkovské obyvatelstvo. Stavy se dále dělily na říšské a zemské, kdy k říšským patřila říšská kníţata a říšská města a k zemským zemská šlechta, místní církevní autority a kníţecí města.

26

Zlatá bula Karla IV. z roku 1356 stanovila dědický řád a nedělitelnost kurfiřtství

kurfiřtům, coţ byla kníţata - velcí němečtí feudálové. V následujícím století tato práva prosadili i ostatní zeměpáni. Jen pro doplnění uvádím, ţe po zániku Svaté říše římské byl na území dnešního Německa za období Německého císařství schválen v roce 1896 německý občanský zákoník Bürgerliches Gesetzbuch. 2.2.2. Polsko Na území mezi řekami Bugem, Vislou a Odrou docházelo v 9. a 10. století k rozkladu rodové společnosti západních Slovanů a ke vzniku menších státních útvarů, zejména ve Slezsku, Velkopolsku a Malopolsku.27 Uvedený proces měl rovněţ za následek diferenciaci společnosti, udělování dočasné drţby kníţetem členům své druţiny a vytvoření rodové šlechty. Důsledkem výše uvedeného je rovněţ započetí procesu znevolňování. Jak uvádí E. Vlček, v průběhu 14. století se šlechta zformovala v politický stav, pouze šlechtic směl nabývat zemských statků, beneficia byla přeměněna na dědičné statky.28 V čele polských měst působil fojt, jehoţ úřad byl rovněţ dědičný. Dědické právo šlechty v Polsku bylo ovlivněno rozdílným historickým vývojem státního zřízení, kdy se stavovská monarchie nevyvinula do absolutní monarchie jako v jiných státech Evropy, nýbrţ do tzv. šlechtické demokracie a později šlechtické oligarchie.29 Jak dále uvádí E. Vlček, v 18. století tzv. trojím dělením Polska byl polský stát svými sousedy prakticky likvidován.30 Pro další vývoj polských zemí byla typická snaha o obnovení samostatného polského státu. Pouze pro doplnění uvádím, ţe po obnovení polského státu v roce 1918 byla úprava občanskoprávních vztahů v Polsku partikulární. Na jeho jednotlivých územích platil Napoleonův Code civile, ruské občanské právo, rakouský občanský zákoník z roku 1811 a německý občanský zákoník z roku 1896. K unifikaci vlastního občanského práva, vyjma práva závazkového, nedošlo ani při procesu unifikace civilního práva ve 20. a 30. letech.

26

Srovnej tamtéţ, s. 198-199. Srovnej tamtéţ, s. 594. 28 tamtéţ, s. 597. 29 Srovnej tamtéţ, s. 598. 30 tamtéţ, s. 602. 27

19

2.2.3. Rakousko Počátek historie Rakouska se váţe k 10. století, kdy byla markraběti Leopoldu Babenberkovi udělena vévody bavorskými země v léno. O Rakousku se zmiňuji z toho důvodu, ţe, jak uvádí E. Vlček, v 16. století vznikl ve Střední Evropě z Království českého, z Království uherského a ze zemí rakouských významný politický útvar.31 Dějiny rakouských zemí byly často spjaty s dějinami Německa, a to proto, ţe rakouští vládcové byli i císaři německými. Dalším typickým znakem rakouských dějin je, jak dále uvádí E. Vlček, ţe Rakousko nikdy netvořilo samostatný stát, vždy bylo, byť rozhodující, součástí různých státních a nadstátních útvarů ve střední a středovýchodní Evropě.32 Zásadním momentem v historii Rakouska je z hlediska dědického práva a institutu neopomenutelných dědiců vydání Všeobecného občanského zákoníku, jeţ bude v následujících podkapitolách předmětem analýzy a zkoumání. Tento byl vydán za vlády císaře Josefa II. a jeho autorem byl Horten, na dalších kodifikačních pracích se podíleli Martini a Zeiller.33

2.3

Vývoj

institutu

neopomenutelného

dědice

a

práv

potomků

k pozůstalosti zůstavitele v dějinách českých zemí Rozvoj dědického práva v českých zemích je třeba klást aţ do období tzv. Stavovského státu a práva, které trvalo od roku 1434 do roku 1620. Přesto uţ v období rozvinutého feudalismu, tedy od 11. století, spatřujeme počátek lenních vztahů. Drţba výsluh, které panovník uděloval druţiníkům, se postupem doby stala dědičnou a tím se změnila v léna, která se souhlasem seniora přecházela na muţské potomky vazala.34 Léno přitom obvykle definujeme, jak uvádí E. Vlček, jako doživotní a dědičné propůjčení půdy či jiného majetkového objektu (např. důchodu, úřadu apod.) se závazkem věrnosti a všestranné pomoci.35 Vzhledem k vojenské povaze závazků vazala vůči seniorovi byla dědičnost lén vyhrazena pouze dědicům muţského pohlaví, v pozdějších dobách výjimečně i ţenám. Od 13. století se pro vlastnická práva šlechty uplatňovala tzv. forma nedílu, spočívající v majetkovém společenství pokrevně příbuzných, kdy pojem dědictví nabýval významu vlastnictví, neboť

31

Srovnej tamtéţ, s. 615. tamtéţ, s. 616. 33 Srovnej MALÝ, Karel a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3 vyd. Praha: LINDE PRAHA, a.s., 2003, 680 s., ISBN 80-7201-433-1. S. 201-202. 34 Srovnej tamtéţ, s. 44. 35 KADLECOVÁ, Marta, SCHELLE, Karel, VESELÁ, Renata, VLČEK, Eduard. Vývoj českého soukromého práva. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o., 2004, 216 s. ISBN 80-86432-83-1. S. 59. 32

20

jako svobodné vlastnictví bylo chápáno to, co se dědilo a nevracelo se panovníkovi.36 Rodinný nedíl však svou podstatou vylučoval moţnost individuálně určeného dědice k věcem nemovitým. Vedle rodinného nedílu se rozvinulo i spoluvlastnictví k ruce společné a spoluvlastnictví podílové. Pro přechod od lenní drţby ke svobodnému vlastnictví a tedy i uplatňování instituce nedílu ve vztahu ke šlechtickým rodinám byla zásadní tzv. Statuta Konrádova. Od jejich vyhlášení ve 12. století nabývají dědické právo i dcery a nejbliţší příbuzní zůstavitele. Instituce rodinného nedílu pak zanikla v roce 1627.37 Rovněţ v právu poddaných k půdě lze spatřovat prvky dědického práva, a to na základě tzv. ius theutonicum (právo německé), které se uplatňovalo od 13. století a které odráţelo smluvní vztah mezi pánem půdy a sedlákem, jemu zaručujícím při plnění řady poddanských dávek drţbu půdy dědičně.38 Tato selská drţba byla jinak nazývána i jako dědičný pacht a svou koncepcí byla obdobná právu lennímu. Ze shora uvedených důvodů a jejich příčiny, tedy existence odúmrtního práva panovníka, se instituce dědického práva v době předhusitské nerozvinula. Jak uvádí K. Malý, omezením odúmrtního práva panovníka a posléze jeho zrušením tím, že se ho král Vladislav II. v roce 1497 vzdal za sebe i své nástupce pro Čechy a Rudolf II. r. 1587 pro Moravu, začaly se ovšem i mezi šlechtou uplatňovat zásady dědického práva ze závěti, i ze zákona.39 Ve vztahu ke šlechtě stojí za zmínku i institut tzv. fidejkomisu, česky svěřenectví, který se uplatňoval od 17. století a umoţňoval šlechtě vázat rodové jmění s podmínkou královského souhlasu. Fidejkomisní jmění bylo svou povahou nezcizitelné, nejbliţší dědic měl právo v případě jeho zcizení bránit se revokační ţalobou. Sukcese dědiců se řídila vůlí zakladatele, nezbytné však bylo šlechtictví, sourodé manţelství a náboţenské vyznání.40 Pro určení dědiců zůstavitele byl důleţitý přechod od agnátského pojetí, tedy odvozování původu od společného muţského předka, k pojetí agnátsko-kognátskému, tedy původu odvozeného od rodičovské dvojice. Rozvoj dědického práva na našem území v období středověku spatřujeme, jak výše uvedeno, od období Stavovského státu a práva, tedy od 15. století, a to zejména v právu městském. Vlivem práva římského se v právu městském upevnila přesná pravidla dědění, včetně konkrétních pravidel pro pořízení závěti nebo-li kšaftu. Pro téma práce je podstatné, ţe, jak uvádí K. Malý, pro měšťany platila obecně 36

Srovnej tamtéţ, s. 49. Srovnej MALÝ op. cit., s. 127-129. 38 Srovnej tamtéţ, s. 130. 39 tamtéţ, s. 138. 40 Srovnej KADLECOVÁ, SCHELLE, VESELÁ, VLČEK op. cit., s. 53. 37

21

svoboda testovací s tím, že jen za určitých okolností mohli vydědit své děti, které jinak patřily mezi nepominutelné dědice (městské právo uvádí 14 důvodů vydědění: kupř. zlé zacházení s rodiči, spáchání trestného činu, pokus o zabití rodičů, cizoložství s macechou, zrada rodičů atd.)41 Vedle testamentární posloupnosti uplatňované na základě pořízeného kšaftu znalo městské právo i posloupnost zákonnou nebo-li intestátní. Z hlediska práv potomků k pozůstalosti zůstavitele na základě intestátní posloupnosti je významné, ţe descendenti, jak je v dědickém právu pravidlem, měli přednost před ascendenty, dcery i synové dědili stejným dílem a zejména, ţe vnuci dědili jen tolik, kolik připadlo na jejich otce či matku dle starořímské zásady non in capita sed stirpes. Tyto zásady ovládaly městské právo prakticky aţ do vydání Všeobecného občanského zákoníku.42 Na závěr této podkapitoly si dovolím uvést latinské právní pravidlo, které, jak uvádí J. Kincl, bylo zásadou středověkého lenního práva, platnou např. i v zemském právu českém, a to HEREDITAS NUMQUAM ASCENDIT (Pozůstalost nejde nikdy vzhůru), tj. po vzestupné linii, předkové nedědí.43

2.4. Obecný zákoník občanský V Císařském patentu ze dne 1. června 1811, č. 946 sb. z. s.., podepsaném císařem Františkem I. se stanoví: „Když takto zhodnoceny byly názory odborníků, a zkušenosti nabyté z praxe k úpravě tohoto tak důležitého oboru zákonodárného, rozhodli jsme se, vyhlásiti tento všeobecný občanský zákoník pro všechny německé dědičné země a naříditi, aby nabyl platnosti dnem 1. ledna 1812.“44 Všeobecný občanský zákoník, po jeho převzetí do právního řádu Československa prostřednictvím recepční normy ze dne 28. 10. 1918, nazývaný jako Obecný zákoník občanský, v mé práci zavedenou zkratkou OZO, je povaţován za vynikající právní dílo, a to zejména pro svou všeobecnost a návaznost na tradiční římské právo. Dědické právo bylo zařazeno do prvního oddílu druhého dílu. Jako předmět zkoumání jsem zvolila jiţ recepční normou převzatý Obecný zákoník občanský, a to v jeho znění do 15. 04. 1928. Právo dědické upravuje OZO v hlavě osmé aţ patnácté prvního oddílu druhého dílu, v ust. § 531 aţ 824. Institut nepominutelných dědiců a pravidla pro výpočet jejich povinného dílu jsou zařazeny v hlavě čtrnácté s názvem 41

MALÝ op. cit., s. 139. tamtéţ, s. 139. 43 KINCL, URFUS, SKŘEJPEK op. cit., s. 349. 44 NOVÁK, ŠVEHLA, BASCH, EDELSTEIN op. cit., s. 1. 42

22

O povinném dílu a o vpočtení do povinného nebo dědického dílu, v ust. § 762 aţ 796. V ust. § 762 OZO se stanoví: „Osobami, na něž zůstavitel v posledním pořízení musí pamatovati dědickým podílem, jsou jeho děti a není-li jich, jeho rodiče.“ Osoby, na něţ předmětné ustanovení dopadá, jsou v ust. § 764 OZO výslovně označeny jako nepominutelní dědicové, přičemţ ust. § 763 OZO dále stanoví: „Dětmi rozumějí se podle obecného pravidla také vnuci a pravnuci; rodiči pak všichni přímí předkové. Není rozdílu mezi muži a ženami ani mezi původem manželským a nemanželským, jakmile by pro tyto osoby vznikly právo a pořad zákonné posloupnosti dědické.“ Ačkoliv to není v textu zákona přímo stanoveno, z ust. § 732, § 773 a § 780 OZO vyplývá, ţe rovněţ jako dnes byl za nepominutelného dědice v konkrétním případě povaţován pouze ten nejbliţší dědic v širokém slova smyslu, který by byl na řadě.45 OZO narozdíl od dnešní právní úpravy, kdyţ odhlédneme od norem NOZ, upravoval institut nepominutelného dědice a zejména výši jeho povinného dílu velmi podrobně. Zásadním rozdílem mezi aktuální úpravou institutu neopomenutelného dědice a právní úpravou OZO, je nejen odlišný výčet osob, jeţ byly v minulosti za nepominutelné dědice povaţovány, nýbrţ i výše jejich povinného dílu a zejména nerozlišení výše podílů u dědiců zletilých a nezletilých. Z ustanovení upravujících dědické právo v rámci OZO je zřejmé, ţe ačkoliv jsou za dědice nepominutelné mimo dětí zůstavitele, resp. vnuků a pravnuků, označeni téţ jeho rodiče, resp. všichni přímí předkové, tito přijdou na řadu teprve tehdy, nejsou-li zde první jmenovaní. Z uvedeného vyplývá, ţe ohledně výčtu nepominutelných dědiců nebyl zřejmě v praxi v konkrétních případech aţ tak zásadní rozdíl mezi úpravou aktuální a úpravou dle OZO, kdyţ jistě nebylo časté, aby zůstavitel neměl descendenty, resp. tito byli všichni vyděděni, dědicky nezpůsobilí, či se dědického práva platně zřekli. Právo ascendentů, resp. rodičů a všech přímých předků jako nepominutelných dědiců však nelze přehlédnouti, zvláště v případě, kdy jim zákon v ust. § 766 OZO zaručoval povinný díl ve výši celé 1/3 toho, co by byli dostali při zákonné posloupnosti dědické. Jsem toho názoru, ţe pojetí výčtu nepominutelných dědiců dle OZO přesně vyjadřuje dříve panující společenské poměry, a tedy snahu o zachování alespoň části majetku v rodině zůstavitele. Ochrana ascendentů jako nepominutelných dědiců totiţ není primárně určená k jejich zabezpečení, jako je tomu u 45

Část znění ust. § 732 OZO: „ Vnuci z dětí dosud žijících a pravnuci z vnuků dosud žijících nemají práva na dědickou posloupnost.“ Znění ust. § 773 OZO: „Je-li při dědici nepominutelném velmi zadluženém nebo marnotratném pravděpodobná obava, že povinný díl, který mu přináleží, ujde zcela, nebo z největší části jeho dětem, může mu býti zůstavitelem povinný díl odňat, ale jen tak, že bude zůstaven dětem tohoto nepominutelného dědice.“ Znění § 780 OZO: „ Potomci vyděděného dítěte mohou žádat pouze povinný díl, to však i tehdy, když vyděděný přežil zůstavitele.“ 23

zůstavitelových potomků, a to zejména těch nezletilých, nýbrţ skutečně pouze vyjadřuje pravidlo, aby v případě, ţe se část majetku nezachová pro potomky, zachovala se alespoň pro předky. Nikoliv pouze zabezpečení členů rodiny, nýbrţ rodina sama a zejména majetek je tímto chráněn. Jak je uvedeno výše, dalším rozdílem mezi dnešní právní úpravou dané problematiky a úpravou dle OZO je nerozlišování mezi potomky zletilými a nezletilými, kdy dle ust. § 765 OZO jako povinný díl stanoví zákon každému dítěti polovinu toho, co by mu připadlo podle zákonné posloupnosti dědické. Dle zákonné posloupnosti dědické jsou pak manţelské děti a jejich potomstvo zařazeny do první dědické třídy. Ustanovení § 732 OZO stanoví, ţe má-li zůstavitel manželské děti prvého stupně, připadne jim celé dědictví, ať jsou rodu mužského nebo ženského, ať se narodily za života zůstavitele nebo po jeho smrti. Mezi několik dětí rozdělí se dědictví podle jejich počtu rovným dílem. Ze shora uvedeného je patrné, jaký důraz byl kladen z hlediska dědického práva na děti zůstavitele, které se narodily v manţelství, a to ať zletilé či nezletilé. Při porovnání práv neopomenutelného dědice – zletilého potomka zůstavitele narozeného z manţelství v právní úpravě dle OZO a dnešní právní úpravě dojdeme při pouţití praktického příkladu k velmi rozdílným výsledkům.46 I přes výrazně silnější postavení potomků zůstavitele v normách dědického práva OZO se přesto dle judikatury při výpočtu povinného dílu descendenta přihlíţelo k zákonnému dědickému podílu pozůstalého manţela.47 Z uvedeného rovněţ vyplývá, nakolik měla posuzovaná právní úprava chránit zejména majetek a utuţovat rodinné vztahy, jakoţto vztahy mezi nejbliţšími účastníky ţivota, přičemţ funkce zaopatřovací a výchovná institutu neopomenutelného dědice byla méně patrná. Jsem toho názoru, ţe pojetí tohoto institutu v rámci OZO bylo ve své době aktuální a odráţelo celospolečenské poměry. Chápu jej jako adekvátní pro dobu, ve které se aplikoval, nicméně vzhledem ke smyslu a účelu tohoto institutu v uvedené právní úpravě jsem toho názoru, ţe měla být jako nepominutelný dědic zařazena rovněţ manţelka, a to v případě, ţe nebylo potomků, tedy v obdobném postavení jako rodiče, resp. ascendenti. Má-li totiţ pozůstalé 46

Např. kdyţ vezmeme v úvahu nejuţší okruh rodiny zůstavitele sestávající z manţelky, zletilého syna a nezletilé dcery, obě děti narozené z manţelství. Celkový majetek zůstavitele (odhlédneme-li od sjm a nebyl-li pořízen testament) představuje rodinný dům a finanční hotovost ve výši 600 000,- Kč. Dle aktuální právní úpravy by zletilý syn měl nárok na povinný díl ve výši 1/6 rodinného domu a částky 100 000,- Kč. Dle OZO by tento syn měl nárok na povinný díl ve výši ¼ z majetku zůstavitele. (Pro srovnání by dle NOZ zletilému synovi připadl podíl ve výši 1/12 z hodnoty majetku zůstavitele). 47 ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl třetí. Praha: CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. 680 s. ISBN 80-85963-74-4. S. 431. 24

jmění spravedlivě připadnout těm, kteří měli se zůstavitelem úzké vztahy příbuzenství a lásky, těm, kteří měli zásadní vliv na jeho ţivot, měla by mezi ně být nepochybně zařazena i manţelka resp. manţel. Souhlasím tak s E. Svobodou, který uvádí, ţe totéž právo jako rodičům zůstavitele mělo by náležeti také jeho manželce, ano, že manželčino právo nepominutelné je spravedlivější požadavek než právo rodičů, kteří jsou přece obyčejně sociálně zabezpečeni v době a okolnostech, kdy dítě po sobě zanechává jmění. 48 Vymezení potomků zůstavitele jako nepominutelných dědiců vyjadřuje zaopatřovací funkci tohoto institutu, a to zcela vzhledem k potomkům nezletilým, částečně i zletilým. Vymezení ascendentů zůstavitele jako nepominutelných dědiců vyjadřuje snahu o zachování alespoň části majetku zůstavitele v rodině, a to pro případ, ţe by zůstavitel neměl potomků. Rovněţ v tom lze spatřovat jakýsi návrat pomoci, majetku, zaopatření, který ascendenti zůstaviteli za jeho ţivota předali, aby mu pomohli, aby jej vychovali, připravili ho do ţivota. V daném případě však nelze pominout, ţe téţ manţel v převáţné většině případů pomáhal zůstaviteli, aby nabyl svůj majetek, a to jak samotnou prací, tak vytvořením podmínek pro rozmnoţování zůstavitelova majetku, péčí, podporou atd. Navíc to byla v té době s výjimkami právě manţelka, která byla vedle výše uvedené podpory a pomoci, namísto rodičů zůstavitele, odkázaná na něj výţivou a tedy její ustanovení jako nepominutelného dědice by naplňovalo zaopatřovací funkci tohoto institutu, kterou vnímám jako zásadní. Jak dále vyplývá z výše citovaného ustanovení § 732 OZO, celé dědictví připadá pouze dětem manţelským. Děti nemanţelské při dědění po matce a jejich příbuzných však byly postaveny dle ust. § 754 OZO dětem manţelským na roveň. Zákon tehdy ještě rozlišoval mezi dětmi narozenými v manţelství, dětmi legitimovanými, nemanţelskými a osvojenými. Pouze děti manţelské byly principiálně povolávány k dědictví jako dědicové 1. třídy. U ostatních to bylo za určitých podmínek, přičemţ děti nemanţelské neměly dle ust. § 754 OZO k pozůstalosti otcově a jeho příbuzných vůbec zákonného práva dědického. Je paradoxem, ţe děti osvojené měly vůči svému otci, v případě, ţe byl jejich osvojenec, stejné právo jako manţelské děti, přičemţ děti nemanţelské neměly dědické právo vůbec, pokud v jejich prospěch nebylo pořízeno testamentem. Za zmínku dále stojí skutečnost, ţe pozůstalý manţel/manţelka nebyl zařazen do dědických tříd, kdyţ do třídy první patřily děti, do třídy druhé rodiče a jejich potomci, do třídy třetí dědové, báby a jejich potomstvo a do třídy čtvrté prarodiče. Zákonné dědické právo 48

SVOBODA, Emil. Dědické právo. 3. vyd. Praha: Československý kompas., 1946, 86 s. ISBN 39,00. S. 8, 9. 25

manţela bylo zvlášť řazeno do ust. § 757 aţ 759 OZO, kdy se v ust. § 757 mj. stanovilo, ţe pozůstalý manžel zůstavitelův jest zákonným dědicem čtvrtiny pozůstalosti vedle zůstavitelových dětí a jejich potomků, poloviny pozůstalosti vedle zůstavitelových rodičů a jejich potomků nebo vedle jeho děda a báby. Ve všech případech vpočte se do manželova podílu, co mu připadne ze jmění zůstavitelova podle svatebních smluv nebo podle dědické smlouvy. Není – li ani zákonných dědiců prvé a druhé třídy ani dědů a báby zůstavitelových, obdrží pozůstalý manžel celou pozůstalost. Co se týče moţnosti vydědění nepominutelných dědiců, resp. jejich nedědění z důvodu nezpůsobilosti a nehodnosti dědické, tyto dva instituty byly v rámci OZO rovněţ upraveny, přičemţ vydědit mohl i potomek své přímé předky, a to např. i vedle tradičních důvodů jako je vedení trvale nezřízeného ţivota49, z důvodu úplného zanedbání výchovy dítěte. Mezi příčinami nezpůsobilosti a nehodnosti dědické byl vedle tradičních dvou důvodů s určitými modifikacemi od dnešní právní úpravy uveden jiţ historicky překonaný důvod stanovený v ust. § 543 OZO, a to vzájemné vyloučení z dědického práva z posledního pořízení těch, kdo soudně se doznali k cizoloţství nebo krvesmilstvu nebo z toho byli usvědčeni. Z existence institutu vydědění v rámci OZO vyplývá, ţe ačkoliv tehdy panovaly jiné společenské poměry a byla výrazně niţší rozvodovost, i přesto bylo moţné vydědit potomka z důvodu „méně závaţného protispolečenského jednání“, ve srovnání např. s právní úpravou některých katolických zemí, jako je vytrvalé vedení ţivota, který se příčí veřejné mravnosti. Dle rozhodnutí nejvyššího soudu té doby navíc ustanovením § 768, č. 4 ob. z. obč. není snad míněn způsob života, jímž bylo skutečně veřejné pohoršení způsobeno, nýbrž stačí k vydědění, že takový způsob života dotčené osoby jest způsobilý, je vzbuditi, a možnost tu byla. Zda způsob života se příčí veřejné mravnosti, jest posouditi podle všeobecně platného mínění, nikoliv podle ustanovení trestního zákona. Důvodem vydědění podle § 768, č. 4 ob. z. obč. jest způsob života vyděděného, příčící se podle všeobecných názorů dobrým mravům, aniž třeba, aby způsob života vyvolal opravdu veřejné pohoršení.50 Otázkou však zůstává praktická stránka věci, tedy nakolik se vytrvalé vedení ţivota, které se příčí veřejné mravnosti, neslučovalo spíše s váţnějšími společenskými prohřešky neţ nezřízeným ţivotem tak, jak jej chápeme dnes. Rovněţ je třeba přihlédnout k tomu, ţe pravidla etiky a morálky byla v tehdejší společnosti částečně odlišná, a proto chování, které se nám dnes můţe zdát ještě společensky přijatelným, by v tehdejší společnosti neobstálo.

49 50

Tehdy v ust. § 768 odst. 4 OZO – vede-li vytrvale ţivot, který se příčí veřejné mravnosti. ROUČEK, SEDLÁČEK a kol. op.cit., s. 435. 26

Co se týká účinků opomenutí nepominutelného dědice v testamentu, OZO rozlišoval, zda-li se jednalo o dítě, o kterém zůstavitel věděl, ţe je naţivu, o dítě, o němţ to nevěděl, případně o dítě, které opomenul omylem, či úmyslně. Jejich práva na výši povinného dílu pak byla dle výše uvedeného dělení rozlišena. Ustanovení § 782 OZO dokonce připouštělo moţnost dědice dokázat, ţe nepominutelný dědic, který byl mlčky opomenut, se provinil některým z důvodů vydědění a je tedy právoplatně vyděděn mlčky. Domnívám se, ţe takováto úprava vydědění mlčky, k níţ se vrací NOZ v ust. § 1651 odst. 2, částečně narušuje princip právní jistoty, ale zejména měla a bude mít značně negativní projevy po smrti zůstavitele, kdy jeden dědic bude dokazovat, ţe druhý se provinil některým z důvodů vydědění. Mezilidské vztahy jsou vnímány tak subjektivně, ţe bude těţké prokázat, zda-li se skutečně o vydědění jednalo či nikoliv. V této souvislosti bych ráda citovala E. Svobodu, který uvedl: „A přece je zájmem zcela mimořádné hodnoty mravní, aby smrt člověka nebyla doprovázena úpornými zápasy, nenávistí a zlobou mezi příbuznými. Ten, kdo by mohl zasáhnouti – je mrtev.“51 K této otázce se vrátím v rámci samostatné kapitoly zabývající se právní úpravou institutu nepominutelného dědice v NOZ, přesto si ještě v této souvislosti dovolím odkázat na římskoprávní rčení: „EXHEREDATIONES NON SUNT ADIUVANDAE (vydědění se nemá podporovat)“52, které, ačkoliv se vztahuje spíše k restriktivnímu výkladu jednotlivých důvodů pro vydědění, vyjadřuje můj právní názor v otázce umoţnění vydědění mlčky. OZO upravuje poměrně podrobně rovněţ způsob vyměření a výpočtu povinného dílu nepominutelných dědiců včetně pravidel pro vpočtení do povinného dílu. Dle ust. § 774 OZO povinný díl mohl být stanoven jako dědický podíl nebo odkaz i bez výslovného pojmenování jako povinný díl, musel však zůstat zcela volný. Z hlediska obsahu práva na povinný díl je nezbytné uvést, ţe, jak vyplývá z ust. § 783 OZO53, toto bylo chápáno jako pohledávka nepominutelného dědice, nikoli právo na dědictví, obdobně jako dle NOZ. Na závěr povaţuji za důleţité zmínit, ţe v rámci OZO byl stejně jako je tomu v NOZ upraven nárok na zaopatření, a to v ust. § 795 a 796 OZO, kdy uvedené právo nepominutelnému dědici náleţelo, i kdyţ byl po právu vyloučen z povinného dílu. Manţelu náleţelo slušné zaopatření jemu scházející, dokud nevstoupil podruhé do manţelství, pokud 51

SVOBODA op. cit., s. 11. KINCL, URFUS, SKŘEJPEK op. cit., s. 349. 53 Znění ust. § 783 OZO: „Ve všech případech, kdy nepominutelnému dědici dědický podíl nebo povinný díl nebyl vyměřen buď vůbec nebo nikoli úplně, jsou povinni jak ustanovení dědicové, tak i odkazovníci, přispěti poměrně k jeho úplnému vyrovnání.“ 52

27

nebylo uhrazeno jeho zákonným dílem dědickým nebo zaopatřením, vymíněným pro případ přeţití anebo přiřčeným v posledním pořízení. Otázkou institutu zaopatření se budu zabývat rovněţ v kapitole pojednávající o právní úpravě institutu nepominutelného dědice v NOZ. Co se týká OZO, domnívám se, ţe vzhledem k tehdejším společenským poměrům by, jak uvedeno výše, určení manţela jako nepominutelného dědice k alespoň části majetku bylo ku prospěchu, a to i přesto, ţe funkci zaopatřovací naplňoval tento institut.

2.5 Vývoj institutu neopomenutelného dědice od 01.01.1951 do současnosti Z hlediska vývoje institutu neopomenutelného dědice v právním řádu na našem území vnímám jako nejvýznamnější pramen práva právě OZO, a to i pro jeho patrný odraz v NOZ, jenţ má nabýt účinnosti dne 01. 01. 2014. I přesto je však třeba pro doplnění a komplexnost celé této obsáhlé kapitoly o vývoji institutu neopomenutelného dědice, resp. v období mezi Starověkým Římem a 19. stoletím o právech potomků k dědictví po zůstaviteli, uvést i změny, kterými tento institut prošel od zrušení OZO dodnes. Je třeba poznamenat, ţe ačkoliv jsem výše vycházela ze znění OZO účinného do 15. 04. 1928, institut nepominutelného dědice zůstal beze změn aţ do zrušení tohoto zákona ke dni 31. 01. 1950. Rozlišení dětí manţelských a nemanţelských, které je pro institut nepominutelného dědice rovněţ významné, bylo novelou OZO zrušeno s účinností od 01. 01. 1950. Od 01. 01. 1951 do 31. 03. 1964 byl na našem území v účinnosti zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, dle v práci zavedené zkratky střední OZ. Právní úprava středního OZ byla vůči předchozímu OZO stručnější a v mnohém zjednodušena, neboť, jak uvádí P. Bílek a M. Šešina, tím, že došlo k rozsáhlému znárodnění majetku a k jiným způsobům jeho odnětí, přicházel do dědictví pouze tzv. osobní majetek menšího rozsahu, jehož nabývání a správa podle mínění zákonodárce nevyžadovaly rozsáhlejší právní úpravu.54 Střední OZ přinesl, co se týče dědického práva, mnoho změn, kdy zejména zrušil instituty jako je leţící pozůstalost a dědická smlouva a dále svými ustanoveními učinil určitý krok směrem k preferenci zákona vůči testamentu. Zásadním ustanovením týkajícím se institutu neopomenutelných dědiců je ust. § 551 středního OZ, který stanovil, ţe závěť je neplatná potud, pokud pořizovatel nezůstavil svým nezletilým potomkům tolik, kolik činí cena celého jejich zákonného podílu, anebo pokud nezůstavil jiným svým potomkům nebo tomu z rodičů anebo ze starých rodičů, 54

BÍLEK, Petr, ŠEŠINA, Martin. Dědické právo v předpisech let 1925 - 2001. Praha: C.H. Beck, 2001, 507 s.

ISBN 80-7179-590-9. S 106. 28

který je v době zůstavitelova úmrtí v nouzi a už práce neschopný, tolik, kolik činí cena tří čtvrtin podílu, který by jim náležel podle ustanovení o dědění ze zákona. Z citovaného ustanovení je patrné, ţe zákon jiţ zavedl rozlišování výše povinného dílu u potomků zletilých a nezletilých, přičemţ za neopomenutelné dědice stále ještě povaţoval rodiče, resp. ascendenty v linii přímé, tyto však jiţ jen za podmínky, ţe byli v nouzi či práce neschopní. Ve vztahu k ascendentům zůstavitele tedy jakási funkce ochrany majetku tohoto institutu ustoupila do pozadí a nahradila ji funkce zaopatřovací. Z hlediska obsahu práva na povinný díl měl neopomenutelný dědic dle středního OZ nárok na dědictví in natura, tedy jiţ nikoli pouze na peněţitou úhradu podílu.55 Právní úprava dědického práva v rámci středního OZ se svými formulacemi, stručností a obsahem právních institutů, kdyţ odhlédneme od některých typicky socialistických prvků, značně přiblíţila právní úpravě aktuální. Vzhledem k tématu této práce je relevantní uvést, ţe institut dědické nezpůsobilosti byl tímto zákonem aţ na drobné terminologické odchylky upraven shodně jako dnes a v rámci dědických skupin jiţ byly do první skupiny řazeny společně zůstavitelovy děti a pozůstalý manţel, kdy tito dědili rovným dílem. Odlišně od aktuální úpravy byl však stále koncipován institut vydědění. Mezi důvody pro vydědění dle ust. § 552 středního OZ patřilo opuštění zůstavitele v nouzi, odsouzení pro úmyslný trestný čin nebo trvalé odpírání pracovat. Střední OZ přitom jiţ nepřipouštěl vydědění mlčky. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dle zavedené zkratky OZ, jenţ nabyl účinnosti dne 01. 04. 1964, platí v novelizovaném znění dodnes. Ačkoliv je jiţ po mnoho desetiletí základním pramenem občanského práva u nás, měl by se stát i on sám ke dni 01. 01. 2014 jiţ pramenem historickým. Jak vyplývá z textu NOZ, při zjednodušení lze říci, ţe v mnohých ohledech dojde k velkému návratu právních norem dědického práva OZO. Vzhledem k tomu, kolik let je jiţ OZ součástí našeho právního řádu a jakými společenskými změnami v průběhu jeho účinnosti náš stát a společnost vůbec prošla, i v jeho normách upravujících dědické právo se odráţí určitý vývoj. OZ předně, jiţ od doby, kdy nabyl účinnosti, povaţoval za neopomenutelné dědice pouze potomky, přičemţ výši jejich povinného dílu stanovil jako celý dědický podíl ze zákona u nezletilých potomků a 3/4 dědického podílu ze zákona u potomků zletilých. K tomu je však třeba podotknout, ţe ačkoliv byla vůle zůstavitele uvolněna směrem k jiným osobám,

55

Srovnej MUZIKÁŘ, Ladislav IN: ELIÁŠ, Karel. a kol. OBČANSKÝ ZÁKONÍK. Velký akademický komentář úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 1 svazek. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, 1392 s. ISBN 978-80-7201-687-7. S. 1287. 29

které dříve byly za neopomenutelné dědice povaţovány, zákon rovněţ zcela zrušil institut vydědění a v tomto směru vůli zůstavitele jinak, avšak přesto, značně omezil. Neopomenutelní dědicové tak mohli být z dědictví vyloučeni pouze v případě jejich dědické nezpůsobilosti, případně pokud oni sami dědictví odmítli. Novelou OZ, k níţ došlo přijetím zákona č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy, došlo k znovuzavedení institutu vydědění do občanského práva, a to přijetím ust. § 469a OZ, jehoţ znění první věty bylo aţ do 31. 12. 1991 následující: „Zůstavitel může vydědit potomka, protože v rozporu s pravidly socialistického soužití neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech.“ V textu předmětného ustanovení je opět znatelný vliv tehdejších socialistických společenských poměrů. V rámci tohoto ustanovení došlo k zakotvení povinnosti uvádět v listině o vydědění důvod vydědění, coţ vnímám jako pozitivní krok posilující právní jistotu účastníků občanskoprávních vztahů. K ustálení institutu vydědění v té podobě, jak jej známe dnes, došlo přijetím zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, a to s účinností od 01. 01. 1992. Touto novelou došlo mj. rovněţ ke zkrácení povinného dílu zletilých potomků zůstavitele na aktuální 1/2 dědického podílu ze zákona. Od 01. 01. 1992 zůstává právní úprava pro tuto práci relevantní, tedy institut neopomenutelných dědiců, vydědění, dědické nezpůsobilosti a první dědické skupiny beze změny, kterou lze v zásadní a rozsáhlé podobě očekávat k 01. 01. 2014.

2.6. Závěry a shrnutí historického nástinu vývoje Takto

rozsáhlým

zpracováním

kapitoly

o

historickém

vývoji

institutu

neopomenutelného dědice, resp. práv potomků zůstavitele k pozůstalosti či její hodnotě, jsem chtěla komplexně a komparativně poukázat na skutečnost, ţe se jedná o právní institut, který významnou měrou odráţí problematiku morálky a etiky a zejména aktuální společenské poměry, v nichţ dochází k jeho aplikaci. Právní úprava tohoto institutu je odrazem aktuálního stavu společnosti, vývojem toho, co je povaţováno za správné a běţné a co jiţ nikoliv. Jsem toho názoru, ţe pro posouzení právní úvahy de lege lata, včetně hodnocení textu NOZ a formulací návrhů de lege ferenda, je více neţ komparace s vybranými zeměmi EU nezbytná komparace historická, a to s ohledem právě na ty historické společenské poměry, v nichţ se daný institut uplatňoval. 30

Jak vyplývá z této kapitoly, původ institutu neopomenutelného dědice spadá do období římského státu a práva, coţ nepřekvapí s ohledem na význam římského práva, který lze spatřovat především v zakotvení soukromoprávních vztahů takovým zobecňujícím způsobem, ţe toto právo bylo pouţitelné pro kaţdou další historickou společenskou formaci, či bylo zdrojem inspirace a východisek.56 Římské právo, jak uvádí E. Vlček, svým významem překročilo časové hranice epochy, ve které vzniklo a k níž patřilo. Stalo se trvalou součástí právnické vzdělanosti.57 Římské dědické právo tak chránilo osoby zůstaviteli nejbliţší i proti jeho vůli, a to jeho descendenty a ascendenty. Ačkoliv obdobně jako dle OZO byl zpočátku kladen důraz na právní a nikoliv pokrevní příbuzenství, postupně tyto tendence pozvolna ustupovaly. Jsem přesvědčena, ţe vedle funkce ekonomické, resp. zaopatřovací, byla smyslem uvedeného i ochrana majetku tak, aby se zachoval pro zůstavitelovu rodinu. Zpracovaný nástin vývoje dědického práva ve vybraných zemích Evropy a na našem území v období středověku doplňuje celistvé pojetí této kapitoly, kdy ačkoliv dostupnost pramenů a rozsah této práce neumoţňuje podrobnější a konkrétnější zpracování, bylo mou snahou tzv. „nepřeskočit“ období téměř 1500 let a navázat aţ v 19. století bez jakéhokoliv vysvětlení či alespoň částečného popisu předmětných práv té doby. Z popsaného nástinu vývoje soukromoprávních vztahů v oblasti přechodu majetku zůstavitele na dědice v období středověku je patrné, ţe tyto byly ve středověku upraveny zejména ve vztahu ke šlechtě, tedy velice úzkému okruhu obyvatelstva. Zpočátku se jednalo o právo obyčejové, často téţ o normy v podobě určitých privilegií. Po komplexní, detailní a propracované úpravě starověkého dědického římského práva nastalo období nevolnictví a diskriminace ve vztahu k širšímu okruhu obyvatelstva neţ tomu bylo za období Starověkého Říma. Zásadním historickým milníkem bylo přijetí OZO, který jako nepominutelné dědice chránil nikoliv pouze potomky, nýbrţ i předky zůstavitele. Smyslem této úpravy však bylo dle mého názoru zejména chránit majetek, coţ dovozuji z toho, ţe nemanţelským dětem uvedená ochrana zaručena nebyla. Funkce zaopatřovací a etická byla v pozadí, ochrana majetku a jeho zachování pro rodinu bylo přednější. Tehdy však nebylo výjimkou, ţe prarodiče, rodiče a děti ţili společně, i míra rozvodovosti a náboţenského vyznání byla odlišná od dnešní. Přijetím středního OZ došlo k vyjádření funkce zaopatřovací a etické tohoto institutu, a to jak rozlišením povinného dílu potomků zletilých a nezletilých, tak účelem ochrany rodičů zůstavitele jako neopomenutelných dědiců. 56 57

Srovnej KADLECOVÁ, SCHELLE, VESELÁ, VLČEK op.cit., s. 11. tamtéţ, s. 12. 31

Na závěr kapitoly je třeba konstatovat, ţe zásadním pramenem komparace je OZO, a to zejména pro jeho „návrat“ v podobě NOZ. Vzhledem k tomu, ţe do účinnosti NOZ zbývá v době odevzdání mé práce méně neţ rok, je tato otázka více neţ aktuální. Posouzení právní úpravy v NOZ přinese totiţ mj. srovnání společenských podmínek, ve kterých ţijeme nyní, a těch, které zde byly před šedesáti aţ dvěma sty lety. Jen tak se lze totiţ pokusit najít odpověď na otázku, komu má pozůstalé jmění spravedlivě připadnout a jakou funkci by institut neopomenutelného dědice měl mít a má, stejně jako zodpovědět otázku, zda-li nyní jeho zařazení v občanském právu není pouze přeţitek a pro případ, ţe ne, nakolik je jeho právní úprava v OZ a zejména v NOZ vyhovující či nikoliv.

32

3. Definice institutu neopomenutelného dědice a subjekty práva neopomenutelných dědiců Institut neopomenutelného dědice, jak dokládá předchozí kapitola, lze bezesporu označit za tradiční institut moderních právních řádů, s tisíciletou tradicí mající svůj původ jiţ v právu římském. Jak však institut neopomenutelného dědice definovat a vyhnout se přitom citaci zákona, ať uţ aktuálně účinného či zrušeného, českého či zahraničního? Jsem toho názoru, ţe ať uţ se jedná o ustanovení OZO, OZ nebo NOZ, lze říci, ţe je to právní institut směřující k ochraně určitých osob v blízkém rodinně-právním vztahu k zůstaviteli tím, ţe jim garantuje právo podílet se v zákonem vymezeném rozsahu na jím zanechané pozůstalosti či její hodnotě, a to i proti zůstavitelově vůli. Tato ochrana má přitom své hranice v podobě předpokladů, které pro vznik shora specifikovaného práva musí nastat, přičemţ negativním kritériem bývá závadné chování těchto osob či jejich předků, a to soudě dle práva či morálky. Jak jsem se okrajově zmínila jiţ v předešlé kapitole, pojem neopomenutelný, resp. nepominutelný dědic má svůj původ v OZO, a to konkrétně v jeho ust. § 764. Ačkoliv aktuálně účinný OZ pojem neopomenutelný dědic výslovně neuvádí, literatura i judikatura subjekty a jim stanovená v práva v ust. § 479 OZ tímto pojmem označuje. Vzhledem k rozsáhlosti a často velmi podrobnému zákonnému obsahu mnoha právních institutů v NOZ včetně znovuobjevení, případně převzetí i mnoha institutů pro dnešní OZ neznámých nepřekvapí, ţe NOZ v ust. § 1642, 1643, 1644, 1646, 1647 a násl. pojem nepominutelný dědic výslovně stanoví. V návaznosti na výše uvedené poznatky povaţuji za nezbytné definovat samotný pojem „dědic“. Pojem dědic nabývá v objektivním dědickém právu trojího významu, kdy v širším slova smyslu za něj lze označit toho, komu svědčí některý z právních důvodů dědění (dědický titul) a který má právo dědictví odmítnout. V uţším slova smyslu pojem dědic označuje toho, kdo jiţ dal výslovně či mlčky najevo, ţe dědictví neodmítá a v nejuţším slova smyslu pak toho, kdo dědictví neodmítl a zároveň z něj určitou část nabyl.58 Pouze dědic v nejuţším slova smyslu je skutečným právním nástupcem zůstavitele a na základě zásady

58

Srovnej KORECKÁ, Věra IN: FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2002, 436 s. ISBN 80-210-2793-2. S. 391. 33

tzv. univerzální sukcese vstupuje do majetkoprávních poměrů svého předchůdce v celé jejich šíři a ve všech jejich sloţkách, to však poměrně vzhledem k podílu, který dědický titul určí. Ze shora nastíněného vymezení pojmu „dědic“ vyplývá, ţe samotná ochrana neopomenutelného dědice zakotvená v ust. § 479 OZ z něho automaticky nečiní ani dědice v širším slova smyslu, to však odhlédneme-li od situace, kdy by neopomenutelný dědic (potomek) byl povolán k dědictví přímo některým z právních titulů. Jak totiţ bude předmětem dalšího výkladu, nerespektování ust. § 479 OZ je stiţeno pouze relativní neplatností a pro případ jejího nedovolání se nesvědčí potenciálnímu neopomenutelnému dědicovi ţádný právní titul a tudíţ ani právo dědictví odmítnout. V případě, ţe se potencionální neopomenutelný dědic úspěšně relativní neplatnosti dovolá, stává se současně dědicem v širším i uţším slova smyslu, neboť její dovolání se je chápáno jako počínání, kterým dá dědic najevo, ţe dědictví odmítnout nechce.59 Titul, který při úspěšném napadení závěti neopomenutelnému dědici svědčí, je zákon60, a to pouze v ust. § 479 OZ stanoveném rozsahu. Po obecném vymezení institutu neopomenutelného dědice a definice pojmu neopomenutelný dědic, resp. dědic v širším, uţším a nejuţším slova smyslu, nezbývá neţ vymezit předmět zkoumání této a následujících kapitol, odvíjející se od ust. § 479 OZ, jehoţ znění je, jak jiţ bylo uvedeno, následující: „Nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků.“ Věta první posuzovaného zákonného ustanovení uvádí podstatné znaky institutu neopomenutelného dědice, a to výslovně subjekty – nezletilé a zletilé potomky, obsah – dědický podíl ze zákona potomků zůstavitele, a rozsah – celý dědický podíl ze zákona u nezletilých potomků a jedna polovina dědického podílu ze zákona u potomků zletilých. Jako čtvrtý podstatný znak institutu neopomenutelného dědice, jak vyplývá z druhé věty posuzovaného ustanovení, lze označit následky jeho opomenutí v závěti, zahrnující v sobě i právní prostředky jeho obrany. Předmětem následující podkapitoly bude zkoumání subjektů práva neopomenutelných dědiců, a to z pohledu odlišnosti jejich postavení, zejména ve vztahu k účelu jejich ochrany v rámci institutu neopomenutelného dědice, včetně úvah nad moţným rozšířením či zúţením jejich výčtu. Obsah, rozsah práva neopomenutelných dědiců a následky jejich opomenutí, 59

Srovnej KITTEL, David. Neopomenutelný dědic není dědic. Ad Notam. 2011, roč. 17, č. 2, s. 14-16. ISSN 1211-0558. S. 15. 60 Uvedené platí pouze při plném opomenutí neopomenutelného dědice v závěti. 34

budou předmětem kapitol následujících, kdy jsou tyto takto rozděleny s ohledem na jejich rozsah a zejména jejich význam z hlediska zaměření mé práce.

3.1. Subjekty práva neopomenutelných dědiců Subjekty práva neopomenutelných dědiců lze definovat jako výčet osob, z povahy věci osob fyzických, jimţ jsou garantována práva, jak výše uvedeno, podílet se v zákonem vymezeném rozsahu na zůstavitelem zanechané pozůstalosti či její hodnotě, a to i proti jeho vůli. Dle aktuální právní úpravy jsou takto privilegováni pouze potomci zůstavitele, coţ se nezmění ani s účinností NOZ. Právě otázka výčtu osob, jimţ uvedená práva náleţí, je často předmětem diskusí a mnohdy i kritiky směřující k jeho rozšíření a přiblíţení se tak většině právních úprav států Evropské unie. I v našem právním řádu v dobách minulých, jak vyplývá z předchozí kapitoly, byl původně výčet neopomenutelných dědiců širší, kdyţ např. OZO takto chránil i zůstavitelovy rodiče, nebylo-li jeho dětí, přičemţ rodiči se rozuměli všichni přímí předkové. Postupem vývoje se však od širšího výčtu upustilo, a ačkoliv je v posledních téměř 50-ti letech neměnný, kdy trvale pamatuje pouze jiţ na potomky zletilé a nezletilé, právní úprava směřuje alespoň ke zúţení rozsahu jejich práv ve formě výše povinného dílu. Předmětem této podkapitoly je analýza současného pojetí výčtu neopomenutelných dědiců, a to zejména s ohledem na jeho účel a pozitiva a negativa, která toto pojetí můţe přinášet. 3.1.1 Potomek, který je ze zákona na řadě Jak jiţ bylo opakovaně uvedeno, neopomenutelnými dědici jsou v našem právním řádu pouze zletilí a nezletilí potomci zůstavitele. Z hlediska rozlišení potomků na zletilé a nezletilé je třeba vycházet z ust. § 8 odst. 2 OZ, kde se stanoví: „Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku. Před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství. Takto nabytá zletilost se neztrácí ani zánikem manželství ani prohlášením manželství za neplatné.“ Z hlediska výše povinného dílu, nikoliv zařazení do výčtu neopomenutelných dědiců, je zásadní okamţik úmrtí zůstavitele, resp. věk potomka v této době, neboť jak uvádí L. Muzikář, byl-li tedy potomek v době sepsání závěti nezletilý, ale v době úmrtí zůstavitele je

35

již zletilý, je závěť neplatná jen potud, pokud se mu podle ní nedostává tolik, kolik náleží potomkovi zletilému.61 Co se týče statusu potomka zůstavitele, nezáleţí na tom, zda se jedná o potomka manţelského či nemanţelského, stejně tak jako ţil-li v den smrti se zůstavitelem ve společné domácnosti či nikoliv. Jak uvádí V. Korecká, dítětem ženy – zůstavitelky se rozumí dítě, které tato žena porodila, a pokud jde o muže – zůstavitele, je třeba, aby mu svědčila některá ze zákonných domněnek otcovství stanovená zákonem o rodině v ustanoveních § 51 an.62 Subjektem práva neopomenutelného dědice jsou i děti, resp. jejich potomci, zůstavitelem osvojení, stejně jako nasciturus, narodí-li se ţivý. Ačkoliv ust. § 479 OZ uvádí bez bliţší specifikace potomky zletilé a nezletilé, je třeba říci, ţe práva neopomenutelných dědiců primárně náleţí jen těm potomkům, kteří by byli jako dědici ze zákona na řadě. Ze zákona na řadě je pak zásadně bliţší potomek zůstavitele, a to z hlediska počtu narození. Pouze ten potomek, který je jako dědic ze zákona na řadě, má právo relativní neplatnost závěti namítat. Od neopomenutelného dědice, který by byl jinak na řadě, se rovněţ odvozuje i rozsah povinného dílu pro případ, ţe by tento dědictví nenabyl z důvodu vydědění či odmítnutí dědictví. Z uvedeného vyplývá, ţe nenabyl-li by zůstavitelův zletilý potomek dědictví např. z důvodu jeho odmítnutí, jeho nezletilý syn, tedy zůstavitelův vnuk, by měl nárok pouze na 1/2 dědického podílu ze zákona a nikoliv na celý povinný díl, který nezletilým potomkům jako neopomenutelným dědicům dle ust. § 479 OZ jinak náleţí. Ona 1/2 se odvozuje od výše povinného dílu otce, neboť kdyby měl vnuk zůstavitele sestru, byla by to pouze 1/4. Uvedené pravidlo o neopomenutelných právech pouze toho potomka, který by byl ze zákona na řadě, NOZ přebírá přímo do textu zákona, kdyţ v ust. § 1643 odst. 1 uvádí, ţe nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci. 3.1.2. Účel ochrany neopomenutelných dědiců a úvahy nad její opodstatněností Z hlediska aktuálního vymezení subjektů práva neopomenutelných dědiců je pro účely vytvoření si závěrů a názoru ohledně opodstatněnosti jejich omezeného výčtu, resp. opodstatněnosti zachování tohoto institutu v našem právním řádu, nezbytné pokusit se rozlišit 61 62

MUZIKÁŘ IN: ELIÁŠ a kol. op. cit., s. 1290. KORECKÁ IN: FIALA a kol. op. cit., s. 401-402. 36

účel jejich ochrany a zejména rozdíly v jejich postavení. Jak uvádí K. Hejtmánková, ochranou neopomenutelných dědiců se prosazuje nejvýrazněji princip familiarizace v dědickém právu na úkor testovací volnosti, kdy z důvodu etických i ekonomických zde zákonodárce preferuje zákonnou dědickou posloupnost, která se uplatní i proti vůli zůstavitele.63 Jak dále uvádí M. Říha a P. Šolcová, opodstatnění této paternalistické ochrany potomků je spatřováno jednak v příbuzenské blízkosti mezi potomkem a zůstavitelem a ve (více či méně pravděpodobném) předpokladu, že tito příbuzní již za života zůstavitele pomáhají (případně finančně) se správou zůstavitelova majetku, což jim dává určitý morální nárok na podíl budoucího dědictví.64 Jsou však důvody etické a ekonomické u potomků zletilých a nezletilých stejné, kdyţ odhlédneme od výše jejich nároku, ale nikoliv od jeho opodstatněnosti? Tvrdím, ţe nikoliv, kdyţ děti nezletilé pojí k zůstaviteli zásadní ekonomická závislost, resp. zůstavitele k nezletilému potomkovi odpovědnost, vyjádřená v rodinném právu ve formě vyţivovací povinnosti.65 Otázkou tedy pak zůstává, nakolik připustit rozšíření výčtu neopomenutelných dědiců či zachovat práva neopomenutelných dědiců zletilým potomkům s ohledem na důvody převáţně etické, a to v dnešní společnosti, která od dob účinnosti OZO prošla zásadním celospolečenským vývojem, majícím svůj odraz mimo oblasti kulturní, demografické a ekonomické i v otázkách morálky a etiky samotné. Pro nerozšiřování výčtu neopomenutelných dědiců, resp. i pro zúţení jejich výčtu pouze na nezletilé potomky zůstavitele svědčí sama skutečnost, ţe institut neopomenutelných dědiců nelze chápat jako jedinou garanci práv těchto osob včetně manţela či rodičů na dědictví po zůstaviteli. Naopak se jedná o institut podpůrný, slouţící pouze pro ty případy, kdy zůstavitel přistoupil k sepsání závěti a osoby jemu dle obecné lidské zkušenosti nejbliţší v ní opomenul. Dá se přitom předpokládat, ţe tyto opomenul vědomě, nepůjde-li o případ, kdy o jejich existenci zůstavitel v době pořízení závěti ani nevěděl. Rovněţ se dá předpokládat, ţe většinou k takovéto situaci dojde při velmi narušených rodinných vztazích, absenci kontaktu, rodinných křivdách a odcizení. Tyto skutečnosti i s ohledem na shora uvedený vývoj společnosti, a to jak v oblasti kulturní, demografické a ekonomické, tak i z hlediska odlišného posuzování a vývoje otázky etiky a morálky mohou svědčit ve prospěch nerozšiřování výčtu

63

HEJTMÁNKOVÁ, Klára IN: SCHELLEOVÁ, Ilona a kol. Dědictví a dědické právo. Brno: Computer Press a.s., 2007. 234 s. ISBN 978-80-251-1659-3. S. 63. 64 ŘÍHA, Martin, ŠOLCOVÁ, Pavla. Povinný podíl potomka podle § 479 občanského zákoníku. Ad Notam. 2011, roč. 17., č. 2, s. 7-13. ISSN 1211-0558. S. 10. 65 Odhlédneme–li od skutečnosti, ţe zvláště v dnešní době trvá vyţivovací povinnost zůstavitele k potomkům mnohdy skutečně aţ do věku 25 či 26 let, někdy i déle, není-li to v rozporu s dobrými mravy. 37

neopomenutelných dědiců, narozdíl od právních úprav většiny států Evropské unie66, o nichţ bude podrobně pojednáno v samostatné kapitole. Shora uvedené skutečnosti mohou poslouţit jako argumenty pro další zúţení výčtu neopomenutelných dědiců, a to buď zcela, či zachováním jejich práv pouze pro potomky nezletilé. Na druhé straně však můţe stát argument z pozice zletilého potomka zůstavitele, jehoţ matku opustil otec, kdyţ byl potomek v raném věku, a s ohledem na zaloţení nové rodiny odkázal všechen majetek nemalé hodnoty svým zletilým dětem z druhého manţelství. Dle aktuální právní úpravy by byla takováto závět stiţena relativní neplatností a zůstavitelův prvorozený syn by byl pro tyto případy chráněn.67 Jistě by mu nebylo moţné upřít, kdyţ by povaţoval za nespravedlivé, aby on, kterého otec navíc opustil, neměl mít ničehoţ z jeho majetku, ačkoliv je jeho dítětem stejně jako ostatní, a to navíc dítětem prvorozeným. Takovéto případy se totiţ v dnešní společnosti vyskytují a budou vyskytovat běţně. Není výjimkou, ţe pod vlivem nové rodiny dojde k ochladnutí vztahů k původní rodině, méně častému styku a moţným konfliktům, přičemţ se nelze divit, ţe se nová rodina bude snaţit majetek pro sebe zachovat. A co teprve kdyţ zůstavitel uzavře více neţ dvě manţelství, či zplodí potomky s několika druţkami.68 Jako by se zde setkávalo více právních zásad vedle sebe a vzájemně si konkurovaly. Otázka právní jistoty z pozice rodiny, v níţ zůstavitel zemře a v níţ, předpokládejme, posledních několik desítek let ţil, a vedle toho otázka ekvity a spravedlnosti u dříve narozených dětí zůstavitele, které by snad z toho důvodu měly vedle ztráty rodiče v raném věku přijít i o majetková práva na dědictví po něm zanechané? A naopak při zanechání neopomenutelných práv zletilého potomka přináší aktuální pojetí občanského zákoníku, tedy právo na ideální podíl z dědictví a nikoliv právo na výplatu (doplnění) podílu v penězích, skutečně spravedlivé a ţádoucí řešení? Ze studia odborné literatury, mé koncipientské praxe a dle mých konzultací, i z praxe notářské vyplývá, ţe takovéto řešení s sebou můţe po smrti zůstavitele přinést řadu komplikací.69 Na tomto místě si dovoluji citovat E. Svobodu, jenţ napsal: „Proto je třeba zachovat i dědické právo, aby nebylo sporů mezi dědici – sporů 66

Např. právní úprava španělská, italská, polská, německá, rakouská viz. kapitola 8. Uvedené platí pouze v případě, pokud by zde nebyly okolnosti zakládající dědickou nezpůsobilost či vydědění. 68 Hovořím o druţkách, neboť je ve společnosti obvyklé, ţe děti bývají převáţně svěřeny do výchovy matky, pokud je vůbec ve věci výchovy a výţivy soudně rozhodováno (při neuzavření manţelství). Je to tedy většinou otec, kdo od rodiny (potomků) odejde a zakládá novou rodinu. 69 Jistě lze namítat, ţe k vyloučení komplikací můţe dojít uzavřením dohody o vypořádání dědictví, podle které bude podíl neopomenutelného dědice uspokojen nebo doplněn výplatou peněţité částky či přikázáním konkrétní věci. I uzavření dohody však, jak název napovídá, předpokládá schopnost se domluvit, coţ můţe být někdy v praxi problém. 67

38

budících odpor a hnus jako máloco v sociálním dění na světě.“

70

Ačkoliv se citace týká

otázky existence dědického práva v našem právním řádu, zcela se ztotoţňuji s její druhou částí a jsem toho názoru, ţe je třeba moţnost dědických sporů do budoucna vţdy spíše eliminovat. Aktuální pojetí institutu neopomenutelného dědice navíc způsobuje vedle moţných dědických sporů často téţ zásadní deformaci zůstavitelovy vůle vyjádřené v závěti. Výše jsem se zabývala pouze zúţením výčtu neopomenutelných dědiců oproti OZ, resp. NOZ a nikoliv skutečností, ţe stávající výčet je ve své podstatě zúţením oproti úpravám historickým či úpravám jiných států Evropské unie. Je realitou, ţe i manţel či manţelka můţe po smrti zůstavitele, který veškerý majetek odkázal svým dětem či třetí osobě, ať uţ fyzické či právnické, argumentovat ve prospěch svého povinného dílu tak, ţe se po celý ţivot spolupodílel na tvorbě a zachování tohoto majetku tím, ţe manţela podporoval, pomáhal mu, umoţnil mu podmínky pro jeho kariéru, pečoval o děti, staral se o něho v nemoci atd. Nenahrazuje zde však ekonomickou funkci institutu neopomenutelných dědiců částečně institut společného jmění manţelů? A od jeho povahy odvislé právo pozůstalého manţela na polovinu majetku do společného jmění manţelů spadajícího? Otázka morálky a etiky je pak dle mého názoru u potomků zůstavitele jednoznačně silnější neţ u pozůstalého manţela. Co se týká rodičů zůstavitele, zde zajisté stojí v popředí právě ona otázka etická, z hlediska výše důchodu, existence nemocí a absence úspor moţná i otázka ekonomická. Z povahy, smyslu a zejména účelu institutu neopomenutelných dědiců a dědického práva vůbec, tedy zachování majetku po smrti zůstavitele příštím pokolením tak, aby zůstal osobám zůstaviteli nejbliţším, je zřejmé, ţe v obecné většině případů by existence povinného dílu rodičů představovala pouze dočasné řešení, kdy je otázkou, kam by tento majetek směřoval po jejich smrti. Je lepším řešením za účelem dodrţení principů „spravedlnosti, morálky a etiky“ rozdrobit majetek na několik povinných dílů potomků, manţela a rodičů zůstavitele? Z hlediska aktuální právní úpravy je tak určit v konkrétním případě dědicem poměrné části nemovitosti, o kterou se v dědictví většinou jedná, nebo dle NOZ stanovit povinnost ostatním dědicům tyto vyplatit? A budou na to mít finanční prostředky v případě, ţe si budou chtít nemovitost ponechat? Je realitou, ţe tato otázka vyvstane i při zákonné dědické posloupnosti, nicméně právě k zabránění budoucích sporů by měl slouţit institut testamentu, jímţ zůstavitel

70

SVOBODA op. cit., s. 5. 39

pořídí dle svého nejlepšího svědomí, při vědomí o kvalitě a povaze rodinných vztahů a účelného vyuţití majetku. Je skutečností, ţe je to právě zůstavitel, který ať uţ za pomoci své rodiny, podpory nejbliţších či shodě šťastných okolností nashromáţdil majetek, o něhoţ se při posloupnosti dědické jedná. Aţ do své smrti má právo s majetkem libovolně naloţit, a to třeba jej i zničit, opustit či převést na třetí, od rodiny a přátel odlišnou osobu. Za situace, kdy ţijeme ve svobodné společnosti a soukromé právo je ovládáno zásadou autonomie vůle a kdy, opomineme-li ustanovení chránící slabší stranu, řada norem je dispozitivního charakteru, kladu si otázku, zda je správné zůstavitele takto omezovat. Zůstavitel přece můţe toto ustanovení obejít a v konkrétním případě na své děti z druhého manţelství majetek převést ještě za svého ţivota. Má pak toto ustanovení vůbec smysl? Chce-li zůstavitel, aby veškerý majetek zůstal jeho potomkům z druhého manţelství, po poradě s advokátem můţe uvedený právní úkon učinit a pořídí-li tak s převáţnou většinou svého majetku, ani institut započtení prvorozené děti neochrání. Pokud naopak rodinné vztahy fungují a zůstavitel má kladný vztah ke všem svým potomkům, můţe dědictví ponechat na intestátní posloupnosti, či by měl mít moţnost pro případ zabránění konfliktů dědiců po své smrti pořídit o majetku závěť, a to bez zásadních omezení, které tyto konflikty mohou spíše prohloubit. Na tomto místě si dovolím odkázat na další římsko-právní rčení, jeţ dle mého názoru shora zmíněné úvahy zcela vystihuje: „TESTATOR NON

PRAESUMITUR FRUSTRA TESTARI VOLUISSE (O

testátorovi se nepředpokládá, že by chtěl testovat zbytečně).71 Testamentární posloupnost má přednost před posloupností intestátní, coţ je odrazem obsahu vlastnického práva a od něho odvislého práva zůstavitele podle své vůle se svým majetkem disponovat nejen během ţivota, ale i pro případ své smrti. Vyuţití práva učinit testament, coţ je jednou z forem realizace vlastnického práva, by však mělo být účelné a přinést takové následky, jaké zůstavitel zamýšlel. Domnívám se přitom, ţe nadměrné omezení zůstavitele zatíţením pozůstalosti řadou povinných dílů nemusí přinést kýţený výsledek, a to ať uţ budoucími spoluvlastnickými spory či zadluţením při nemoţnosti ostatní dědice vyplatit. V neposlední řadě pak zásadní deformací zůstavitelovy vůle. I vůči výše uvedeným argumentům proti omezení zůstavitelovy testamentární volnosti však lze oprávněně namítat, ţe v konkrétním případě by bylo takové řešení nespravedlivé, neboť nelze jednou právní normou postihnout povahu všech rodinných vztahů a sloţitých 71

KINCL, URFUS, SKŘEJPEK op. cit., s. 363. 40

lidských citů. Hlavním kritériem pro posouzení oprávněnosti výčtu neopomenutelných dědiců je dle mého názoru schopnost zodpovědět otázku, zda míra konfliktů a závadných společenských a majetkových vztahů, jeţ existence komplikovaných spoluvlastnických vztahů a majetkových vypořádání pramenících z povinných dílů vytváří, je závadnější, neţ v některých konkrétních případech moţné porušení principů etiky, morálky a spravedlnosti. Rovněţ tak, zda je opodstatněnost této ochrany silnějším argumentem neţ snaha o respektování zůstavitelovy vůle. Svůj úhel pohledu na tuto problematiku se pokusím zodpovědět v závěrečné kapitole své práce po adekvátní komparaci a analýze institutu neopomenutelných dědiců v následujících kapitolách. 3.1.3. Intestátní posloupnost neopomenutelných dědiců jako primární ochrana jejich dědického práva Jak bylo výše řečeno, institut neopomenutelných dědiců slouţí spíše jako podpůrný institut pro případ, kdy se zůstavitel rozhodne neponechat své dědictví na posloupnosti intestátní a rozhodne se o něm pořídit testamentem jinak, a to odlišně od obecné lidské zkušenosti zanechat jej osobám v rodinně-právním vztahu k němu nejbliţším, tedy dětem. Osoby, které jsou dle aktuální právní úpravy za neopomenutelné dědice povaţovány, tedy potomci zůstavitele, jsou z hlediska dědického práva významně chráněni jiţ v rámci posloupnosti intestátní. Jejich ochrana nespočívá pouze v samotném jejich zařazení do první skupiny, dle NOZ dědické třídy, nýbrţ i v tom, ţe není-li manţela či partnera, nabývají celé dědictví pouze potomci, a to i je-li třeba jen jediného takového dítěte. Zároveň je s jejich děděním dle intestátní posloupnosti spojená i zásada akrescence, nebo-li přirůstání dědického podílu, a zvlášť jim přiznané reprezentační právo, o němţ bude pojednáno v následujících kapitolách. Zákon přitom v rámci zákonné dědické posloupnosti nerozlišuje, zda se jedná o potomka zletilého či nezletilého. Je-li předmětem této kapitoly subjekt práv neopomenutelných dědiců, je nezbytné na závěr doplnit, ţe takovým subjektem můţe v konkrétním případě být jen ten, který má tzv. dědickou způsobilost, tedy způsobilost k právům a povinnostem, dle NOZ tzv. právní osobnost. Způsobilost k právním úkonům, dle NOZ tzv. svéprávnost, přitom není pro nabytí dědictví a potaţmo s tím i práv neopomenutelných dědiců relevantní, to však pouze dle práva hmotného, kdy z hlediska práva procesního nedostatek způsobilosti jiţ právní relevanci má, a to zejména ve vztahu k subjektu, který je oprávněn relativní neplatnost závěti namítat, o čemţ bude pojednáno v kapitole o následcích opomenutí neopomenutelného dědice. 41

4. Obsah práva neopomenutelných dědiců Předmětem předchozí kapitoly byl výčet subjektů práv neopomenutelných dědiců, včetně jejich postavení a důvodů jejich ochrany. V rámci této kapitoly se budu zabývat právem neopomenutelných dědiců samotným, tedy jeho obsahem, resp. povahou tohoto práva, jejíţ koncepce je v některých zemích Evropské unie odlišná od naší aktuální právní úpravy v rámci OZ a k jejíţ změně by mělo dojít od 01. 01. 2014 se vstupem NOZ v účinnost. Obsahem práva neopomenutelných dědiců je jejich nárok na ideální podíl na dědictví po zůstaviteli, tedy podíl na kaţdé jednotlivé majetkové hodnotě72, přičemţ jeho výše je poměrně stanovena zákonem. Obsahem jejich práva je rovněţ moţnost napadnout závěť, která jim i při zohlednění majetku, o němţ se nepořizuje závětí, uvedený nárok odpírá, a postihnout ji tak relativní neplatností. Citované právo neopomenutelných dědiců je v literatuře pojmenováno různými označeními73, pro svou práci budu dále pouţívat jen termín „povinný díl“. Předmětem této kapitoly je obsah, nikoli rozsah povinného dílu, proto se nebudu zabývat jeho výší a výpočtem, nýbrţ jeho povahou. Jak jsem zmínila jiţ v předchozích kapitolách, z hlediska obsahu povinného dílu je zásadní ta skutečnost, ţe se dle OZ nejedná o právo na výplatu (doplnění) podílu v penězích, tedy pohledávku potomka proti závětním dědicům, nýbrţ přímo o podíl na dědictví. Takovéto pojetí povinného dílu, které je v našem právním řádu zakotveno od účinnosti středního OZ, tedy od 01. 01. 1951, a od něhoţ NOZ upustil, kdyţ se vrací k právní úpravě OZO a přibliţuje se tak i právním úpravám sousedních států, jako je např. úprava rakouská a německá, je jinak označováno jako právo na podíl in natura74. Povaha povinného dílu není předmětem pouze odborné právní literatury, neboť se k ní vyjádřil i Nejvyšší soud, kdyţ uvedl, ţe nároky neopomenutelných dědiců nejsou nároky na peněžitou úhradu jejich podílu vůči dědici ze závěti, nýbrž jsou nárokem na příslušný díl majetku zanechaného zůstavitelem.75

4.1. Právo na podíl in natura Aktuální pojetí povinného dílu jako práva na podíl in natura je častým předmětem kritiky, zejména ze strany notářů jako soudních komisařů, kteří se denně setkávají 72

Srovnej HEJTMÁNKOVÁ IN: SCHELLEOVÁ, op. cit., s. 63. Lze se setkat s označeními jako jsou povinný podíl, neopomenutelný podíl a povinný díl. 74 Srovnej např. MUZIKÁŘ IN: ELIÁŠ a kol. op. cit., s. 1291. 75 Rozsudek Nejvyššího soudu (bývalý) ze dne 25. 05. 1979, sp. zn. 4 Cz 7/79. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 05. 01. 2013]. 73

42

s dědickými spory z toho pramenícími. Jak uvádí M. Říha a P. Šolcová, místo toho, aby se spory mezi dědici, kteří se evidentně nejsou schopni na čemkoli domluvit, eliminací podílového spoluvlastnictví minimalizovaly, dochází při potvrzení podle dědických podílů podle § 484 ObčZ k nekontrolovanému vytváření budoucích potenciálních sporů či alespoň k příležitostem pro jejich vypuknutí. 76 Neopomenutelný dědic dle aktuálního pojetí v případě úspěšného namítnutí relativní neplatnosti závěti nemá primárně právo na určitý finanční obnos, nýbrţ na příslušnou část majetku, o kterém bylo závětí neplatně pořízeno. V části tedy můţe jít i o podíl na finančním obnosu, tedy peněţnímu plnění, v části pak v konkrétních případech o podíl na nemovitostech, bytovém zařízení, automobilech, cenných papírech aj. Jak jsem jiţ uvedla, současná právní úprava povahy povinného dílu in natura je částí odborné veřejnosti kritizována, neboť v praxi mezi dědici můţe vyvolávat rozpory a výsledkem dědického řízení je tak někdy i právní uspořádání, které nejenţe zůstavitel nezamýšlel, nýbrţ by moţná i od sepisu závěti upustil, býval-li by takový výsledek předvídal. V uvedeném je spatřováno tedy i omezení pořizovací volnosti zůstavitele, neboť neopomenutelný dědic v případě úspěšného napadení závěti nemá nárok na peněţitou úhradu jeho podílu vůči dědicům závětním, ani na nabytí konkrétních věcí či práv, jejichţ cena odpovídá výši povinného dílu, nýbrţ na ideální podíl na dědictví jako celku, čímţ v mnohých případech dochází k zcela odlišnému výsledku, neţ jaký zůstavitel chtěl a pro něhoţ závětí pořídil. Je však samozřejmostí, ţe část negativních důsledků této právní úpravy stejně jako následků aplikace posloupnosti intestátní lze vyloučit uzavřením dědické dohody, která můţe vyloučit zejména zaloţení komplikovaných spoluvlastnických vztahů. Dá se předpokládat, ţe pořídí-li zůstavitel závětí, odkáţe zejména svým potomkům značnou část svého majetku. Vydá-li se však ať uţ z různých důvodů cestou opačnou, jak má nejlépe závěť koncipovat, aby následně jeho právní úkon nevyšel vniveč a nenapáchal více škody neţ uţitku? To při opomenutí moţnosti převést veškerý svůj majetek jiţ za ţivota, čímţ by se sice těmto nepříznivým následkům vyhnul, nicméně by mohl být konfrontován s následky jinými, moţná i tíţivějšími, kdyţ by ve stáří zůstal zcela bez prostředků a po převodu majetku, v dnešní době v některých případech, moţná uţ i bez podpory rodiny. Je skutečností, ţe mnoho osob ve stáří převádí své nemovitosti na své potomky se zřízením práva věcného břemene doţivotního uţívání, nicméně ptám se, je smyslem dědického práva 76

Srovnej ŘÍHA, ŠOLCOVÁ, op.cit., s. 8. 43

zbavit se jiţ za ţivota veškerého majetku? Jaký by pak měly účel normy dědického práva a zvlášť institut závěti, v němţ se odráţí mnoho soukromoprávních zásad a jenţ má tisíciletou tradici? Pokud se tedy zůstavitel nerozhodne převést svůj majetek jiţ za ţivota, avšak přesto chce neopomenutelným dědicům odkázat jen nezbytnou část dědictví v rozsahu jim náleţejícího povinného dílu tak, aby se vyhnul relativní neplatnosti závěti, lze doporučit, jak uvádí K. Hejtmánková, aby zůstavitel povolal neopomenutelného dědice k peněžní částce, která bude v době smrti zůstavitele odpovídat jeho neopomenutelnému podílu.77 Nicméně i přesto mám za to, ţe takto lze závěť za současného stavu koncipovat pouze v tom případě, kdy obsahem zůstavitelova dědictví je skutečně určitý finanční obnos, a to ať uţ ve formě hotovosti či úspor na účtech, a nikoliv pokud finanční obnos o výši povinného dílu součástí dědictví není. Nelze totiţ pořídit závětí tak, aby neopomenutelný dědic neměl právo na určitou část dědictví, nýbrţ pohledávku ve výši finančního obnosu vůči dědici, který něco z dědictví nabyl. Pohledávka mezi dědici můţe vzniknout aţ na základě jejich dohody v rámci dědického řízení z titulu pravomocného usnesení.

4.2 Povinný díl in natura či pohledávka potomka vůči těm, na které zůstavitel pamatoval? Posouzení obou koncepcí ve světle právní úpravy NOZ. Povaha povinného dílu, ať uţ ve formě povinného dílu in natura či pohledávky potomka vůči závětním dědicům bude v praxi vţdy problematická, neboť obě její polohy přináší specifické problémy. S povinným dílem in natura je spojeno zakládání jiţ z počátku narušených spoluvlastnických vztahů, které do budoucna z právního hlediska přinášejí spory a ztíţené nakládání zejména s nemovitostmi. U povinného dílu ve formě pohledávky potomka vůči závětním dědicům zase vyvstává otázka, zda-li závětní dědicové budou mít neopomenutelného dědice z čeho tzv. vyplatit. Obojí koncepce tedy v budoucnu můţe přinést majetkové a finanční problémy a z toho mnohdy odvozené ještě hlubší ochladnutí rodinných vztahů. Jsem však toho názoru, ţe problémy přináší, odhlédneme-li od pozitiv institutu neopomenutelného dědice, zejména rozsah výčtu neopomenutelných dědiců a jejich povinného dílu, nikoli povaha povinného dílu samotná, která je pouze jejich odrazem.

77

HEJTMÁNKOVÁ IN : SCHELLEOVÁ, op. cit., s. 65. 44

Na základě nastínění obou shora uvedených koncepcí se však přikláním k formě povinného dílu jako pohledávky potomka vůči závětním dědicům, resp. dědicům ze závěti, dědické smlouvy a odkazovníkům, tedy v tomto bodě souhlasím s NOZ, neboť jsem přesvědčena o tom, ţe negativa spojená s touto úpravou jsou o něco méně závaţná neţ problematické právní vztahy spoluvlastnické mezi dědici. Rovněţ lze uvedenou změnou přispět k většímu respektování zůstavitelovy vůle, kterou vyjádřil v závěti. Na závěr je třeba říci, ţe se NOZ snaţí zmírnit negativa jím zakotvené právní úpravy, kdyţ v ust. § 1654 odst. 1 a 2 mj. stanoví, ţe: „Jsou-li pro to na straně dědiců zvlášť závažné důvody a lze-li to na nepominutelném dědici rozumně požadovat, může soud povolit splátky na povinný díl nebo odklad jeho splatnosti; pohledávka se však úročí ode dne, kdy byla původně splatná. Ustanovení odstavce 1 nebrání, aby se nepominutelný dědic dohodl s dědici ze závěti nebo z dědické smlouvy jinak; zkrátí–li se tím však práva dalších věřitelů, je dohoda vůči nim neúčinná.“ Předmětné ustanovení NOZ dále v rámci odlišné dohody nepominutelného dědice se závětními dědici resp. dědici z dědické smlouvy upravuje moţnost nepominutelného dědice nabýt určitou věc z pozůstalosti namísto zaplacení svého povinného dílu, a to i věc zapsanou do veřejného seznamu. Uvedené ustanovení bylo do NOZ včleněno aţ následně, tedy nikoli od prvopočátku, coţ je zřejmé nejen z původních návrhů zákona, nýbrţ např. i z diskusí ohledně návrhu NOZ.78 Domnívám se, ţe shora citovaný text zákona skutečně zmírňuje moţné negativní následky takto koncipované formy povinného dílu, tedy finanční problémy pramenící z neschopnosti dědiců nepominutelného dědice vyplatit, nicméně pouze praxe a judikatura ukáţe, jaké další problémy s tím budou spojeny. Blíţe bude o koncepci povahy povinného dílu jako pohledávky nepominutelného dědice ještě pojednáno v rámci kapitoly o institutu nepominutelného dědice v NOZ.

78

Srovnej ŠEŠINA, Martin. Diskuse o návrhu nového občanského zákonku IV. Ad Notam. 2006, č. 1, roč. 12., s. 12-17. ISSN 1211-0558. 45

5. Rozsah práva neopomenutelných dědiců V předchozí kapitole bylo uvedeno, ţe obsahem práva neopomenutelných dědiců je nárok na ideální podíl na dědictví po zůstaviteli, jehoţ výše je poměrně stanovena zákonem. Tento nárok má přitom dle aktuálního pojetí povahu tzv. povinného dílu in natura, přičemţ s účinností NOZ by měl mít povahu pohledávky potomka vůči závětním dědicům, resp. dědicům dle dědické smlouvy či odkazovníkům, tedy práva na výplatu podílu v penězích, nebude-li odlišné dohody. V této kapitole se budu zabývat rozsahem tohoto nároku včetně pravidel výpočtu povinných dílů, a to i ve světle příslušné judikatury.

5.1. Zužování rozsahu práva neopomenutelných dědiců Budeme-li se zabývat pouze potomky zůstavitele jako neopomenutelnými dědici, zjistíme, ţe stejně jako v průběhu vývoje právní úpravy došlo ke zúţení výčtu osob, jeţ jsou za neopomenutelné dědice povaţovány, tak postupně od 90. let dochází i ke zúţení rozsahu povinného dílu zůstavitelových potomků. Zatímco dle OZO představoval povinný díl ½ toho, co by připadlo dle zákonné posloupnosti dědické potomkům zletilým i nezletilým, s přijetím OBZ a s ním i zrušením rozlišování potomků na manţelské a nemanţelské došlo k diferenciaci potomků zletilých a nezletilých, kdy aţ do 31. 12. 1991 bylo zakotveno právo potomků nezletilých na celý podíl, který by jim náleţel podle ustanovení o dědění ze zákona a potomků zletilých na jeho 3/4. S účinností od 01. 01. 1992 zůstává právní úprava neměnná, kdyţ nezletilým potomkům přiznává právo na celý jejich dědický podíl ze zákona, kdeţto potomkům zletilým na jeho 1/2. Od 01. 01. 2014 by pak, jak jiţ bylo předznamenáno, mělo dojít k dalšímu zásadnímu zúţení rozsahu práva neopomenutelných dědiců, kdyţ se dědici nezletilému má dle ust. § 1643 odst. 2 NOZ dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu a dědici zletilému alespoň tolik, kolik činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu. Vlivem změny společenských vztahů tedy dochází k postupnému zuţování povinného dílu a oslabování institutu neopomenutelného dědice, jehoţ funkcí by měl být jakýsi spravedlivý korektiv mezi posloupností intestátní a testamentární, a to směrem k větší volnosti zůstavitele a silnější převahy testamentu jako dědického titulu. Je pak opět otázkou, jak zásadní ochrannou funkci plní např. ono zachování pouhé 1/4 zákonného dědického podílu zletilého potomka zůstavitele a zda-li tato mnohdy symbolická 46

1

/4 převáţí negativa

představující moţné budoucí spory mezi dědici. Neboť zuţujeme-li neustále rozsah povinného dílu, přičemţ jej však ve vztahu k určitému okruhu osob stále zachováváme, sporům mezi dědici tak nezabráníme a jeho mnohdy ochráníme pouze symbolicky. Převáţí mnohdy symbolická ochrana budoucí spory, kdyţ tyto na rozdíl od ní nelze kvantifikovat? Na druhou stranu je skutečností, ţe nebyla-li by zde záruka práv zletilých potomků jako neopomenutelných dědiců, tito by se často ani o smrti zůstavitele nemuseli dozvědět. Ale opět, je vědomost o smrti svého předka více neţ právo zůstavitele dle své vůle naloţit se svým majetkem, který celý ţivot shromaţďoval? A je morální přijmout dědictví po někom, kdo o vás, či vy o něho nestál, a to v rozporu s jeho přáním a přáním jeho nejbliţší rodiny? Na tuto otázku dle mého názoru nelze odpovědět ne, neboť sloţitost lidských vztahů je v této oblasti práva nedozírná a nepřísluší nikomu ji posuzovat, nicméně jako argument k posouzení výčtu neopomenutelných dědiců a rozsahu jejich práv stojí k zamyšlení.

5.2. Výpočet povinného dílu Pro správný výpočet povinného dílu je nezbytná znalost několika pravidel a správného výkladu některých otázek povinného dílu se týkajících, jeţ budou předmětem této podkapitoly. Je skutečností, ţe tato pravidla jsou poměrně sloţitá a, jak bude dále uvedeno, jejich výklad je mnohdy i mezi odbornou veřejností rozporován. Přitom při kaţdém přistoupení k vyhotovení závěti ze stran zůstavitelů, pokud jsou tito rodiči, dochází k výrazné limitaci jejich svobodného pořízení pro případ smrti, a pokud tito nejsou znalí zmíněných pravidel, jen stěţí mohou správně odhadnout výši povinného dílu, a tím si i zaručit, ţe s jejich majetkem bude naloţeno tak, jak zamýšleli, a proč k sepisu závěti přistoupili. Ona pravidla jsou přitom pravidly výkladovými a v rámci OZ nejsou převzata do textu právních norem, k čemuţ však v některých případech dojde s účinností NOZ. Jsem však přesvědčena, ţe převzetí shora uvedených pravidel do textu zákona situaci nezmění, neboť sama formulace pravidel je opět poměrně sloţitá a laická veřejnost má mnohdy i mylné představy ohledně samotných dědických skupin, subjektů práv neopomenutelných dědiců a zejména jejich vydědění. Skutečností tak zůstává, ţe pokud zůstavitel pořizuje závětí tak, ţe svým potomkům nemá v úmyslu zanechat většinu svého majetku, jak bývá zvykem, a naopak se je snaţí limitovat aţ na výši jejich povinného dílu, nezbývá mu neţ navštívit advokáta či notáře, k čemuţ zpravidla dochází. V kapitole pojednávající o subjektech práva neopomenutelných dědiců jiţ bylo okrajově zmíněno a bude blíţe rozvedeno v této podkapitole, ţe rozsah povinného dílu se 47

odvozuje od bliţšího potomka zůstavitele, odmítl-li tento dědictví, či byl-li vyděděn, nevztahují-li se přitom důsledky vydědění i na jeho potomky. Naopak platí, ţe nedoţil-li se bliţší potomek smrti zůstavitele, či je nezpůsobilý dědit, pohlíţí se na něho jako by vůbec nebyl a rozsah povinného dílu jeho potomků se odvozuje přímo od jejich zletilosti resp. nezletilosti.79 Uvedený závěr však není všeobecně přijímán, kdy se lze setkat s názory ze strany odborné veřejnosti, ţe se rozsah povinného dílu odvozuje vţdy od bliţšího předka, a to nezávisle na tom, zda zemřel před zůstavitelem, byl vyděděn, odmítl dědictví, či je dědicky nezpůsobilý.80 V předchozích kapitolách bylo rovněţ jiţ uvedeno, ţe otázka zletilosti se posuzuje ke dni smrti zůstavitele dle příslušných ustanovení OZ. V následující části mé práce bude pojednáno o specifických otázkách spojených s výpočtem povinného dílu, které jsou předmětem judikatury a odborné právní literatury a jsou pro správný výpočet jeho výše určující. 5.2.1. Majetek, z něhož se povinný díl stanoví Jak uvádí L. Muzikář, podíl, který se musí dostat potomkům, nelze ztotožňovat s jejich podílem na majetku, o kterém zůstavitel pořídil závětí.81 Pro výpočet povinného dílu je tedy nezbytné zohlednit dědictví jako celek a do povinného dílu neopomenutelného dědice započíst veškerý majetek, který tento nabývá, ať jiţ podle zákona či závěti. V konkrétních případech tedy zůstavitel můţe pořídit závětí, aniţ by v ní neopomenutelného dědice jmenoval, a ta přesto bude platnou, neboť stále zůstane adekvátní část majetku, o níţ zůstavitel nepořídí. V uvedenému smyslu se vyjádřil i Nejvyšší soud, kdyţ uvedl, ţe dědickým podílem ze zákona ve smyslu ustanovení § 479 obč. zák. je podíl vypočtený z celého dědictví a nikoli jen z té části dědictví, která se v konkrétním případě dědí ze závěti, tedy z té části dědictví, o které zůstavitel pořídil závětí.82 Totoţný názor pak vyslovil i Městský soud v Praze, kdyţ uvedl, ţe do neopomenutelného podílu, na který má dědic uvedený v § 479 ObčZ právo, je nutno započítat veškerý majetek, který z jakéhokoli titulu po zůstaviteli dědí (ze zákona nebo podle některého ustanovení závěti).83 Z uvedeného je tedy zřejmé, ţe pro

79

Srovnej MUZIKÁŘ IN: ELIÁŠ a kol. op. cit., s. 1289. Srovnej např. HEJTMÁNKOVÁ IN : SCHELLEOVÁ, op. cit., s. 66-67. 81 MUZIKÁŘ IN: ELIÁŠ a kol. op. cit., s. 1290. 82 Rozsudek Nejvyššího soudu (bývalý) ze dne 30. 06. 1988, sp.zn. 4 Cz 43/88. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 02. 2013]. 83 Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 09. 1996, sp.zn. 24 Co 184/96. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 02. 2013]. 80

48

určení výše povinného dílu je nejprve nezbytné stanovit, co je předmětem dědictví, tedy jaké konkrétní věci, práva, jiné majetkové hodnoty a rovněţ i závazky do dědictví spadají. Teprve při zhodnocení veškerého majetku zůstavitele, nikoli pouze toho, jímţ se pořizuje závětí, lze výši povinného dílu neopomenutelného dědice zjistit, a tím tak i zda -li závěť vůbec a v jakém rozsahu tohoto potomka zkracuje, coţ ji činí relativně neplatnou. Shora uvedené pravidlo platí i pro případ, kdy zůstavitel odkáţe neopomenutelnému dědici v závěti část dědictví, nicméně tato bude niţší hodnoty neţ vypočtený povinný díl, pokud zbývající část do nabytí plné výše povinného dílu zdědí neopomenutelný dědic v rámci intestátní posloupnosti. Uvedené pravidlo koresponduje s ust. § 461 OZ, kde se v odst. 1 stanoví: „Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů.“ a v odst. 2: „Nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona. Nabude-li se ze závěti jen část dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona.“ V rámci zjišťování hodnoty majetku je tak notář jako soudní komisař povinen sepsat a ocenit pasiva a aktiva pozůstalosti a v rámci nich pak např. pojistná plnění, mzdu, nájem, nemovitosti, motorová vozidla, finanční prostředky, práva spojená s členstvím zůstavitele v obchodních společnostech, bytových druţstvech, práva a povinnosti zůstavitele podnikatele či ţivnostníka spojená s jeho podnikáním, instituty v oblasti stavebního spoření, důchodového připojištění, sociálních, nemocenských a důchodových dávek, autorských práv atd.84 Teprve na základě ocenění pasiv a aktiv dědictví lze s určitostí stanovit, zda byl neopomenutelný dědic zkrácen a můţe se relativní neplatnosti závěti domáhat či nikoliv. 5.2.2. Povinný díl vypočtený z dědického podílu v rámci první dědické skupiny Výše bylo uvedeno, z jaké masy majetku se povinný díl neopomenutelného dědice určuje, nikoliv však, jaká je v konkrétním případě skutečná výše tohoto dílu. Zákon stanoví, ţe nezletilému se má dostat tolik, kolik činí celý jeho dědický podíl ze zákona, a zletilému jeho polovina. Jak se však v konkrétním případě tento celý podíl resp. jeho polovina určí? Vzhledem k tomu, ţe za neopomenutelné dědice jsou v našem právním řádu povaţováni pouze potomci zůstavitele, tedy jeho děti, resp. vnuci a pravnuci, dle toho, kdo z nich je tzv. na řadě, připadá pro výpočet dědického podílu ze zákona v úvahu tzv. první dědická skupina. Jiná neţ první dědická skupina není pro výpočet povinného dílu relevantní i z toho důvodu, ţe na rozdíl od manţela či partnera zůstavitele, potomci zůstavitele mohou v první dědické 84

Srovnej KUČERA, R. Dědictví. Praha: Linde Praha, a.s., 2001, 280 s. ISBN 80-7201-271-1. S.11. 49

skupině dědit sami celý jeho majetek, a to i bude-li pouze jednoho takovéhoto potomka. Nebude-li tedy zůstavitelova potomka, nebude ani neopomenutelného dědice a naopak, budeli neopomenutelného dědice, nebude zde důvodu, aby se v rámci výpočtu zohlednila i dědická skupina druhá, případně další. Dle ust. § 473 odst. 1 OZ, dědí v první skupině zůstavitelovy děti a manžel nebo partner, každý z nich stejným dílem. Pro správný výpočet povinného dílu je nezbytným předpokladem znalost všech zásad a pravidel, které se k dědění dle první dědické skupiny vztahují. V souvislosti s výpočtem povinného dílu je podstatné, ţe co se týká velikosti dědických podílů dědiců první skupiny, kaţdý z dědiců dědí stejným dílem, neboť se zde uplatní zásada rovnosti dědických podílů. Dalším pravidlem výpočtu dědického podílu dědiců první skupiny je tzv. zásada akrescence, nebo-li přírůstku podílů, coţ v praxi znamená, jak uvádí R. Fiala a J. Mikeš, ţe o podíl, který nenabude některý z dědiců první skupiny, se zvětší podíly ostatních dědiců.85 Uvedené pravidlo však platí bez výjimky pouze v případě, nedědí-li manţel či partner zůstavitele, neboť nedědí-li některé dítě, akrescenci můţe vyloučit uplatnění tzv. reprezentačního práva, které upravuje ust. § 473 odst. 2 OZ, kdyţ stanoví, ţe: „Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jeho potomci.“ V konkrétním případě je třeba rozlišit, zda-li je výše povinného dílu odvozena od výše povinného dílu nejbliţšího potomka zůstavitele, či se stanoví nezávisle na něm. V dané věci se ztotoţňuji s názorem L. Muzikáře, ţe rozsah povinného dílu se odvozuje od bliţšího potomka zůstavitele, odmítl-li tento dědictví, či byl vyděděn, a naopak nedoţil-li se bliţší potomek smrti zůstavitele, či je nezpůsobilý dědit, pohlíţí se na něj, jako by vůbec nebyl a rozsah povinného dílu jeho potomků se odvozuje přímo od jejich zletilosti resp. nezletilosti. 86 Ačkoliv je v neprospěch tohoto závěru argumentováno shora citovaným zněním ust. § 473 odst. 2 OZ87, jsem přesvědčena o tom, ţe L. Muzikářem tvrzené pravidlo nelze vnímat jako výjimku z principu reprezentačního práva. Jsem totiţ toho názoru, ţe je v tomto případě nezbytné rozlišit dvě skutečnosti, a to výši zákonného dědického podílu nejbliţšího potomka zůstavitele, od níţ se dle pravidla reprezentačního práva skutečně odvozuje výše zákonného dědického podílu jeho potomků v případě, ţe tento nedědí, a otázka podílu z tohoto podílu, 85

FIALA, Roman, MIKEŠ, Jiří IN: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník II. § 460-880. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1114 s. ISBN 978-80-7400108-6. S. 1435. 86 Srovnej MUZIKÁŘ IN: ELIÁŠ a kol. op. cit., s. 1289. 87 Srovnej HEJTMÁNKOVÁ IN : SCHELLEOVÁ, op. cit., s. 66-67. 50

tedy povinného dílu, jehoţ výše závisí na zletilosti nebo nezletilosti neopomenutelného dědice. Výše zákonného dědického podílu, z něhoţ se povinný díl vypočítává, skutečně vychází z reprezentačního práva. Výše povinného dílu, která bezprostředně souvisí se zletilostí či nezletilostí neopomenutelného dědice se však od zletilosti nejbliţšího potomka zůstavitele vţdy odvíjet nemusí, coţ dle mého názoru nesouvisí s reprezentačním právem, ačkoliv můţe činit problémy tyto dvě skutečnosti odlišit. Domnívám se, ţe zákonný dědický podíl bliţšího potomka zůstavitele je předmětem reprezentačního práva v celé jeho výši. Povinný díl, který je jeho poměrnou částí, se však odvozuje dle pravidla uvedeného L. Muzikářem od zletilosti bliţšího potomka zůstavitele, nebo od jeho potomků. Dělení důvodů pro nenabytí dědictví dle L. Muzikáře má přitom dle mého názoru své opodstatnění, ačkoliv mezi vyděděním a dědickou nezpůsobilostí je hranice jejich odlišnosti pro účely řešení této právní otázky velice nepatrná. V dané věci je zajímavá ještě otázka odmítnutí dědictví neopomenutelným dědicem, která bude podrobněji předmětem následující kapitoly o následcích jeho opomenutí. Shora bylo uvedeno, ţe rozsah povinného dílu se odvozuje od bliţšího potomka zůstavitele, odmítlli tento dědictví. Uvedené pravidlo však platí pouze v případě, ţe na odmítnuvšího dědice bylo závětí pamatováno, případně mu část majetku náleţela dle intestátní posloupnosti a tento by se nedovolával relativní neplatnosti závěti. Jak bude dále blíţe popsáno, neopomenutelný dědic, který se domáhá relativní neplatnosti závěti, jiţ nemůţe dědictví odmítnout tak, aby jej nabyli jeho potomci. Z výše uvedeného je patrné, ţe pro výpočet povinného dílu bude vedle určení hodnoty dědictví na základě soupisu jeho aktiv a pasiv a rozlišení zletilosti resp. nezletilosti neopomenutelných dědiců, mít zásadní význam i zásada rovnosti podílů dědiců první dědické skupiny, zásada akrescence a reprezentačního práva, resp. jeho odlišení od pravidel výpočtu povinného dílu reprezentačnímu právu podobnému. I při znalosti výše uvedených pravidel můţe dojít k chybnému výpočtu povinného dílu, coţ demonstruji na následujícím příkladu převzatém od M. Říhy a P. Šolcové: „Zůstavitel byl ženatý, ve společné domácnosti žil se svou přítelkyní. Před odchodem od rodiny si však se svou manželkou pořídil dvě děti, které jsou v době jeho smrti stále nezletilé. O svém majetku pořídil závěť, podle níž vše odkázal své družce. Manželka nemůže přenést přes srdce, že po jejím manželovi bude dědit osoba, která podle ní byla příčinou rozvratu jejich manželství, a proto po poučení o dědickém právu dědictví odmítne, za své nezletilé děti 51

dědictví neodmítne a jako jejich zákonná zástupkyně namítne relativní neplatnost závěti. Podle jejího názoru jsou v tomto případě zůstavitelovými dědici ze zákona pouze jeho dvě nezletilé děti (manželka dědictví odmítla), jejichž zákonný dědický podíl činí u obou jednu polovinu a jako nezletilí potomci musí dostat z tohoto podílu 100%. Čili závěť je dle jejího názoru relativně neplatná v plném rozsahu a družku zůstavitele z dědění zcela vylučuje.“88 Uvedený příklad názorně představuje další právně-teoretickou otázku výpočtu povinného dílu se týkající, a to s kým z okruhu jinak potencionálních zůstavitelových dědiců se při výpočtu povinného dílu počítá, resp. jejichţ podíl je při výpočtu povinného dílu zohledněn. Koncepce řešení této otázky se nabízí dvě, a to v prvním případě, ţe je výše povinného dílu neopomenutelných dědiců odvozena pouze od těch osob, které jsou v řízení o dědictví povolány k dědictví, a které současně dědictví neodmítnou a nejsou z jiného důvodu z dědictví vyloučeny, např. pro dědickou nezpůsobilost či vydědění, tedy od těch, kdo po zůstaviteli skutečně něčeho z dědictví nabydou. A v druhém případě, ţe se výše povinného dílu stanoví s ohledem na ty osoby, které by po zůstaviteli přicházely v úvahu jako dědicové ze zákona, pokud by zůstavitel nepořídil závětí, přičemţ není relevantní, ţe tito nedědí, ať uţ pro vydědění, dědickou nezpůsobilost, odmítnutí dědictví či zápočtu na celý dědický podíl.89 Autoři M. Říha a P. Šolcová ve svém článku „Povinný podíl potomka podle § 479 občanského zákoníku“ uvádí, ţe se přiklání ke druhé koncepci, která byla jiţ dříve prohlášena za určující pro výpočet povinného dílu ze strany J. Mikeše a L. Muzikáře, kdyţ tito uvedli, ţe k určení výše povinného dílu je východiskem představa o tom, co by každému z těchto dědiců připadlo při dědění ze zákona, kdyby zůstavitel o zanechaném majetku nebo o jeho části platně nepořídil závětí. Přihlíží se přitom k těm, co by ze zákona nabyli dědictví, dále i k těm, co dědictví odmítli, jakož i k těm, co nebyli způsobilí dědit, dále také k těm, co byli platně vyděděni, anebo i k těm, kterým se v důsledku započtení s ohledem na výši daru překračujícího jeho účast na rozvrhu zanechaného majetku nic nedostane.90 Odlišné stanovisko pak zaujímá J. Bartoš, kdyţ s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. Cz 139/54 konstatuje, ţe dle jeho názoru se přihlédne pouze k tomu, kdo odmítl dědictví, či k tomu, kdo z dědictví nic nezískal v důsledku započtení daru na celý dědický podíl a nikoliv

88

ŘÍHA, ŠOLCOVÁ, op.cit., s. 8. Srovnej tamtéţ, s. 8-9. 90 MIKEŠ, Jiří, MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. akt. vyd. Praha:Linde Praha, a.s., 2007, 352 s. ISBN 978-80-7201-674-7. S. 83. 89

52

k těm, u nichţ důvod pro nenabytí dědictví nastal ještě za ţivota zůstavitele, tedy k vyděděným a dědicky nezpůsobilým.91 S uvedeným právním názorem J. Bartoše nemohu souhlasit, a to z několika důvodů. Autor zřejmě chybně odkazuje na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. Cz 139/54, kdyţ jím v jeho článku uvedená právní věta je součástí judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. Cz 128/54, v rámci něhoţ se mj. stanoví, ţe: „Dědickými podíly neopominutelných dědiců ve smyslu § 551 obč. zák. možno rozumět jen podíly, jak se mohly jevit zůstaviteli v době jeho úmrtí.“92 a dále: „Dědickým podílem zaručeným neopominutelnému dědici ustanovením § 551 obč. zák. není dědický podíl, který by mu podle zákona připadl v případě, že spoludědic ze zákona dědictví odmítne.“93 J. Bartoš pak rozporuje názor M. Říhy a P. Šolcové z toho důvodu, ţe jimi v jejich článku uvedený a shora citovaný judikát sp.zn. Cz 128/54, jehoţ spisovou značku J. Bartoš zřejmě zaměnil, se vztahuje pouze k odmítnutí dědictví a ţe z první citované právní věty rozsudku94 vyplývá, ţe k osobám dědicky nezpůsobilým a vyděděným nelze přihlíţet, neboť jsou z dědění vyloučeni na základě právních skutečností, které nastaly ještě za ţivota zůstavitele.95 Jsem přesvědčena, ţe takový právní názor nelze akceptovat, a to nejen z důvodu, ţe tento vychází pouze ze skutečnosti, ţe citovaný judikát se vztahuje jen k odmítnutí dědictví a tím se a priori nemůţe týkat vydědění a dědické nezpůsobilosti, nýbrţ i z výkladu právní věty o podílech, jak se mohly jevit zůstaviteli v době jeho úmrtí, bez jakékoliv bliţší interpretace. Daná otázka je navíc jiţ právně-teoreticky vyřešena, neboť jednoznačnou odpověď na ni lze nalézt ve výše citované knize Dědické právo autorů J. Mikeše a L. Muzikáře. Rovněţ se k předmětné problematice vyjádřil Nejvyšší soud, kdyţ uvedl tento právní závěr: „Při určení výše dědického podílu dědice neopomenutelného podle ust. § 479 obč. zák. se vychází z počtu dědiců, kteří tvořili v době smrti zůstavitele první dědickou skupinu (§ 473 obč. zák.) a kterým by dědictví připadlo, kdyby zůstavitel nepořídil závěť; to platí i tehdy odmítnou-li dědictví, nepřihlíží-li se k nim vzhledem k neznámému místu jejich pobytu, jsou-li dědicky nezpůsobilí, byli-li (platně) vyděděni nebo postupuje-li soud v řízení o dědictví bez zřetele na tyto

91

Srovnej BARTOŠ, Jiří. Krátce k výpočtu povinného dílu neopominutelných dědiců a k pojmu dědic. .Ad Notam. 2011, č. 3, roč. 17., s. 22-23. ISSN 1211-0558. S. 23. 92 Rozhodnutí Nejvyššího soudu (bývalý) ze dne 06. 09. 1954, sp.zn. Cz 128/54. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 02. 2013]. 93 tamtéţ. 94 „Dědickými podíly neopominutelných dědiců ve smyslu § 551 obč. zák. moţno rozumět jen podíly, jak se mohly jevit zůstaviteli v době jeho úmrtí.“ 95 Srovnej BARTOŠ, op. cit., s. 22-23. 53

dědice.“96 Navíc lze napadnout názor J. Bartoše o tom, ţe k dědicky nezpůsobilým nelze přihlíţet, neboť jsou z dědění vyloučeni na základě skutečností nastalých ještě za ţivota zůstavitele, a to proto, ţe zavrţeníhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy můţe často nastat právě aţ po jeho smrti. Uvedené právní pravidlo, jehoţ platnost popírá J. Bartoš, se navíc s účinností od 01. 01. 2014 stane obsahem právní normy, kdyţ ustanovení § 1645 NOZ stanoví, že kdo se zřekl dědictví nebo povinného dílu, kdo je nezpůsobilý dědit nebo kdo byl zůstavitelem vyděděn, právo na povinný díl nemá, ale při výpočtu povinných dílů ostatních dědiců se k němu hledí právě tak, jako by z dědického práva nebyl vyloučen. Ke shora uvedené otázce výčtu subjektů, k nimţ se při výpočtu povinného dílu neopominutelných dědiců přihlíţí, je třeba doplnit, ţe dle rakouského práva, a to konkrétně ust. § 767 ABGB, jsou na rozdíl od naší právní úpravy z výpočtu povinného dílu mj. vyloučeny osoby, které jsou dědicky nezpůsobilé či vyděděné.97 Německá právní úprava je v této otázce v souladu s naší právní úpravou, kdyţ při výpočtu povinného dílu k osobám vyděděným i dědicky nezpůsobilým přihlíţí.98 Obě formy právní úpravy této otázky jsou jistě zdůvodnitelné, kdy je skutečností, ţe pro podporu právní úpravy rakouské svědčí vědomost zůstavitele o vydědění neopomenutelného dědice či jeho dědické nezpůsobilosti v některých případech jiţ za jeho ţivota a můţe s tím tak při sepisu závěti počítat. Nicméně jsem přesvědčena, ţe pro naši právní úpravu a právní úpravu německou svědčí ta skutečnost, ţe minimálně některé případy dědické nezpůsobilosti nastanou aţ po smrti zůstavitele a ten ji tak nemůţe zohlednit při sepisu závěti a dále, ţe se rakouskou právní úpravou ještě více omezuje testovací volnost zůstavitele, kdyţ rozšiřuje práva jednoho neopomenutelného dědice tím, ţe mu v některých případech fakticky zvětší povinný díl z důvodu, ţe nebere v potaz podíl jiného

vyděděného

či

dědicky

nezpůsobilého

dědice.

Zvětšení

povinného

dílu

neopomenutelného dědice jistě nelze obecně brát jako negativní argument, nicméně vzhledem k tendencím úpravy tohoto institutu v našem právním řádu jsem toho názoru, ţe by bylo proti smyslu zákona zůstavitele takto dále omezovat. Na závěr této problematiky je třeba poznamenat, ačkoliv se to můţe jevit jako zcela evidentní, ţe se při výpočtu povinného dílu vţdy přihlíţí i k těm osobám, které by jinak dědily 96

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp.zn. 21 Cdo 3977/2010. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 05. 2013]. 97 Srovnej ŘÍHA, ŠOLCOVÁ, op. cit. s. 11. 98 Srovnej tamtéţ, s. 12. 54

v rámci dědických skupin a které nedědí, tedy ani nemají moţnost dědictví odmítnout, protoţe na ně nebylo pamatováno závětí, ţádný jiný majetek, o kterém nebylo pořízeno závětí, zde jiţ není a samy nejsou neopomenutelnými dědici, tedy dle našeho právního řádu manţel a partner. 5.2.3. Započtení na dědický podíl V ust. § 484 OZ se mj. stanoví, ţe při dědění ze zákona se dědici na jeho podíl započte to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování. Při dědění ze závěti je třeba toto započtení provést, jestliže k němu dal zůstavitel příkaz anebo jestliže by jinak obdarovaný dědic byl proti dědici uvedenému v ustanovení § 479 neodůvodněně zvýhodněn. Jak shodně uvádí K. Hejtmánková a J. Mikeš a L. Muzikář, právo na povinný díl můţe zůstavitel potomkovi odejmout případně zkrátit pouze dvěma způsoby, a to platným vyděděním svého neopomenutelného dědice, či příkazem k započtení toho, co tento od něho za zůstavitelova ţivota bezplatně obdrţel, nejde-li o obvyklá darování, tedy jinými slovy započtením darování, které nelze povaţovat za obvyklé a kterého se obdarovanému potomkovi dostalo za ţivota zůstavitele.99 Tyto dvě moţnosti jsou totiţ na rozdíl od dědické nezpůsobilosti, která rovněţ vylučuje neopomenutelného dědice z dědění po zůstaviteli, v dispozici zůstavitele a záleţí tak pouze na něm, zda jich, pokud můţe, vyuţije. Na rozdíl od započtení je však vydědění, jak bude dále uvedeno v rámci kapitoly pojednávající o předpokladech podmiňujících vznik subjektivního dědického práva, institutem značně nejistým, kdy platnost vydědění předpokládá skutečně závaţné důvody stanovené v ust. § 469a OZ a zejména jejich správný výklad při znalosti aktuální judikatury a při zohlednění vlastního chování zůstavitele k potomkovi, které se odráţí na chování tohoto potomka a které můţe mít určující význam při prohlášení vydědění za neplatné. Navíc je skutečností, ţe z hlediska budoucích rodinných vztahů mezi příbuznými zůstavitele se jeví býti vhodnější zkrácení potomka započtením neţ jeho vyděděním a s ním spojeným, pokud se potomek bude bránit, soudním sporem, v rámci kterého budou vyplývat na povrch skutečnosti, o kterých by se moţná po smrti zůstavitele z hlediska etického a morálního jiţ ani nemělo mluvit a které s vysokou pravděpodobností mohou navţdy zničit vztahy i v rámci rodiny. Shora uvedenou

99

Srovnej MIKEŠ, MUZIKÁŘ, op. cit., s. 83. Srovnej HEJTMÁNKOVÁ IN: SCHELLEOVÁ a kol. op. cit., s. 63-64.

55

větu o etice a morálce bych však rozhodně nechtěla zobecňovat, neboť je jistě mnoho případů, kdy lze obranu vyděděného povaţovat za oprávněnou, spravedlivou a ţádoucí. S ohledem na vše výše uvedené lze tak započtení na povinný díl povaţovat za určitý kompromis mezi pokusem potomka vydědit, pokud jeho vydědění je alespoň potenciálně moţné, či jej v závěti opomenout, a tím ji tak vystavit riziku neplatnosti, a zanecháním potomkovi proti vůli zůstavitele toho, co mu dle zákona náleţí. Vzhledem k moţnosti zůstavitele vědomě omezit povinný díl neopomenutelného dědice příkazem k započtení, budu se pro tyto účely zabývat druhou částí ust. § 484 OZ pojednávající o dědění ze závěti, v níţ se stanoví, ţe je třeba započtení provést, jen jestliţe k němu dal zůstavitel příkaz. Druhá část citované věty, jeţ ukládá povinnost započtení provést, jestliţe by jinak obdarovaný dědic byl proti dědici neopomenutelnému neodůvodněně zvýhodněn, naopak zvyšuje neopomenutelnému dědici ochranu na úkor závětních dědiců a zejména vůle zůstavitele a netýká se krácení povinného dílu potomka, jímţ se budu dále zabývat. Účelem započtení nebo-li kolace je dle V. Korecké zajistit spravedlivé rozdělení majetkových hodnot náležejících do dědictví s přihlédnutím k majetkovému plnění, které dědic obdržel od zůstavitele bezúplatně ještě za jeho života.100 Uvedené jistě platí i ve vztahu k příkazu započtení na povinný díl neopomenutelného dědice, přičemţ chrání se zde nikoliv pouze ostatní dědici zůstavitele, nýbrţ i on sám, a to tím, ţe jeho pořizovací svoboda je díky tomuto ustanovení širší a skutečné dědické vztahy tak mohou lépe odpovídat jeho vůli. Skutečností je, ţe aby mohlo dojít k započtení, musí zde být nějaké plnění ze strany zůstavitele, které započíst lze, přičemţ za takovéto se nepovaţuje obvyklé darování, jako jsou dárky k narozeninám, jmeninám, Vánocům, rodinným výročím, ukončení studia, svatbě, narození dítěte atd.101 Předmětem zápočtu rovněţ nemůţe být to, co byl zůstavitel povinen vůči neopomenutelnému dědici plnit, jako např. výţivné.102 V praxi si lze představit, ţe se bude jednat zejména o věci vyšší hodnoty jako je např. automobil, byt, pozemek, garáţ, chata apod. Vzácněji téţ, jak uvádí J. Koţiak a H. Koţiaková, akcie a podíly na obchodních

100

KORECKÁ IN: FIALA a kol. op. cit., s. 422. Srovnej Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 07. 2003, sp.zn. 30 Cdo 889/2002. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 03. 2013]. 102 Srovnej KORECKÁ IN: FIALA a kol. op. cit., s. 422. 101

56

společnostech.103 Uvedené však nebude pravidlem, a to vzhledem k tomu, ţe obvyklost resp. přiměřenost takového darování je nezbytné posuzovat s ohledem na majetkové poměry dárce. Tento závěr potvrzuje i Nejvyšší soud, kdyţ v odůvodnění rozsudku sp. zn. 30 Cdo 889/2002 uvádí, že jako předmět zápočtu má zákon na zřeteli věnování bez odpovídajícího případného protiplnění ze strany pozdějšího dědice, přičemž takovéto darování svou povahou a výší překračuje obvyklá darování odpovídající výdělkovým a majetkovým poměrům dárce. 104 Z hlediska darování je pak zásadní obsah, nebo-li povaha právního úkonu darování a nikoliv jeho forma, coţ potvrdil Městský soud v Praze, kdyţ uvedl: „I když smlouva, podle které nabyl dědic od zůstavitele za jeho života majetek, byla označena jako smlouva kupní, může být takové nabytí majetku důvodem pro započtení na dědický podíl, je-li prokázáno, že ve skutečnosti zůstavitel od nabyvatele žádné plnění nepožadoval (tj. že šlo o dissimulovaný právní úkon - darovací smlouvu, nebo že zůstavitel zaplacení kupní ceny nabyvateli prominul.).“105 Od uvedeného je třeba odlišit kupní smlouvu, v níţ bude patrný významný rozdíl mezi kupní cenou a skutečnou hodnotou prodávané věci. V takovém případě, bude-li rozdíl významný, je za bezúplatné nabytí třeba povaţovat právě onen rozdíl mezi kupní cenou a skutečnou hodnotou prodávané věci v době jejího nabytí. 106 Z hlediska započtení je rovněţ zásadní, aby dar obdarovaný skutečně nabyl a aby jej zůstaviteli nevrátil, resp. nepřevedl na něho zpět.107 Započítává se přitom hodnota daru v okamţiku jeho darování, coţ konstatoval Městský soud v Brně, kdyţ uvedl, ţe při započtení na dědický podíl dle ust. § 484 ObčZ se započítává dar v té ceně, kterou měl v době darování a nikoli v té ceně, kterou by měl či mohl mít v době úmrtí zůstavitele.108 Totoţným usnesením bylo vyjádřeno další pravidlo započtení, a to ţe moţnost započtení přichází v úvahu jen v průběhu dědického řízení, kdyţ bylo konstatováno, ţe platná právní úprava nepřipouští, aby budoucí dědic a zůstavitel uzavřeli dohodu, podle které dědic obdrží za života zůstavitele svůj „dědický podíl“ a po jeho úmrtí již 103

KOŢIAK, Jaromír, KOŢIAKOVÁ, Hana. Započtení na dědický podíl v judikatuře. Ad Notam. 2007, č. 6, roč. 13, s. 170-173. ISSN 1211-0558. S. 171. 104 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 07. 2003, sp.zn. 30 Cdo 889/2002, op.cit. 105 Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.12.1997, sp.zn. 24 Co 315/97. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 03. 2013]. 106 Srovnej KOŢIAK, KOŢIAKOVÁ, op. cit., s. 171. 107 Krajský soud v Brně v usnesení sp. zn. 18 Co 411/94 ze dne 22. 05. 1995 uvedl, ţe jestliže dědic od zůstavitele obdržel bezplatně nemovitosti, avšak tyto nemovitosti ve stejném rozsahu převedl bezplatně zpět na zůstavitele ještě za jeho života, nejsou dány podmínky pro započtení na dědický podíl tohoto dědice dle § 484 OZ. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22.05.1995, sp.zn. 18 Co 411/94. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 03. 2013]. 108 Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 03.09.1998, sp.zn. 24 Co 201/98. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 03. 2013]. 57

nebude mít nárok na dědictví.109 Pokud pak hodnota daru, který je započítáván na povinný díl, dosáhne alespoň hodnoty jeho povinného dílu, ztrácí neopomenutelný dědic v důsledku jeho započtení na povinný díl nárok. Naopak platí, jak dále uvádí V. Korecká, ţe je-li hodnota daru vyšší než dědický podíl, nemusí obdarovaný dědic do dědictví nic vracet, ovšem na dědění se již nepodílí.110 Z hlediska procesního je pak podstatné, ţe spor mezi dědici o skutečnostech rozhodných pro započtení daru na povinný díl není sporem o dědické právo. Otázku započtení daru na povinný díl (dědický podíl) řeší soud v řízení o dědictví, stejně tak jako spor mezi dědici o stanovení ceny daru.111 Na základě výše uvedeného je patrné, ţe příkaz k započtení ze strany zůstavitele můţe být určitým korektivem ke spravedlivému rozdělení majetku mezi neopomenutelné dědice, resp. i jiné dědice zůstavitele, kdy neopomenutelný dědic či některý z nich např. mohl být jiţ za ţivota zůstavitele na úkor ostatních finančně více neţ nepatrně zvýhodněn, coţ umoţňuje zůstaviteli zcela nebo částečně krátit jeho povinný díl na dědictví a naloţit tak se svým majetkem více dle svého uváţení. Na druhou stranu však příkaz k započtení neřeší situaci, kdy zůstavitel chce takto zkrátit svého neopomenutelného dědice proto, ţe s tímto nemá ţádný vztah, nestýkají se apod., kdy bude často pravidlem, ţe v tomto případě zde mimo např. výţivné, které se nezapočítává, nebude co započíst.

109

tamtéţ. KORECKÁ IN: FIALA a kol. op. cit., s. 422. 111 Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.07.2003, sp.zn. 30 Cdo 889/2002 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 03.09.1998, sp.zn. 24 Co 201/98. 110

58

6. Následky opomenutí neopomenutelného dědice Opomenutí neopomenutelných dědiců v závěti zůstavitelem, a to ať jiţ opomenutí částečné, či úplné, činí závěť v uvedeném rozsahu relativně neplatnou, coţ vyplývá z ust. § 40a OZ ve spojení s ust. § 479 OZ. Relativní neplatnost je následkem jednostranného neadresovaného právního úkonu – závěti, která nerespektuje pravidla upravená ust. § 479 OZ, případně ačkoliv tato zůstavitel v době sepisu závěti vzal v potaz a dle svého nejlepšího přesvědčení v souladu s nimi závětí pořídil, ke dni smrti zůstavitele, k níţ se platnost závěti posuzuje, je závěť s uvedenými pravidly, tedy povinností zanechat nezletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona, v rozporu.

6.1. Relativní neplatnost závěti Jak

je

uvedeno

výše,

relativní

neplatnost

závěti

v případě

opomenutí

neopomenutelného dědice upravuje ust. § 40a ve spojení s ust. § 479 OZ. Jak uvádí J. Fiala, podstatou relativní neplatnosti je skutečnost, že právní úkon, který se považuje za platný, vyvolá právní následky a je platný až do té doby, než je jeho neplatnost namítnuta nebo prohlášena příslušným orgánem. K relativní neplatnosti se přihlíží pouze po návrhu oprávněného subjektu. Podle obč. zákoníku je jím ten, kdo je takovým úkonem dotčen.112 Z hlediska doby relativní neplatnosti je třeba říci, ţe tato působí ex tunc. Relativní neplatnost závěti můţe být úplná, případně částečná, a to vzhledem k výši povinného dílu, který by měl neopomenutelnému dědici náleţet.113 Jak uvádí K. Hejtmánková, neopomenutelný dědic má v případě, že mu bylo zůstavitelem v závěti zanecháno méně, než kolik činí jeho zákonem stanovený neopomenutelný podíl, postavení dědice ze závěti ohledně toho, co mu bylo závětí zanecháno, a dědice ze zákona, pokud jde o chybějící zbytek do jeho zákonného podílu.114 Relativní neplatnost závěti z důvodu opomenutí neopomenutelných dědiců má však i svá specifika, a to zejména otázku promlčení práva neopomenutelného dědice se této dovolat. Jak totiţ uvádí J. Mikeš a L. Muzikář, prohlášení neopomenutelného dědice v rámci řízení o dědictví o tom, že se nedovolává relativní neplatnosti závěti, zbavuje jej možnosti, aby po 112

FIALA a kol. op. cit., s. 47. V případě, ţe je zůstavitel rozvedený, má jediného nezletilého syna a celý svůj majetek odkáţe své druţce, relativní neplatnost závěti zde bude úplná, neboť synův povinný díl představuje celé dědictví po zůstaviteli. 114 HEJTMÁNKOVÁ IN: SCHELLEOVÁ a kol. op. cit., s. 68. 113

59

pravomocném skončení řízení o dědictví se domáhal svého práva žalobou dle ust. § 485 an. o. z.115 Prohlášení neopomenutelného dědice o tom, ţe se nedovolává relativní neplatnosti závěti, resp. jeho uznání závěti za pravou a platnou, však není neodvolatelným právním úkonem a zásadním způsobem se odlišuje od odmítnutí dědictví ze strany neopomenutelného dědice. Jak se totiţ vyjádřil Městský soud v Praze ve svém usnesení, uznání závěti za pravou a platnou není neodvolatelným právním úkonem. Dokud nebylo pravomocně rozhodnuto o osobě dědice (ať již mezitímním samostatným rozhodnutím nebo v usnesení o dědictví), může ten, kdo by při neplatnosti závěti přicházel v úvahu jako dědic, změnit své původní stanovisko (uznání závěti) a pravost a platnost závěti zpochybnit. Jestliže to učiní před právní mocí rozhodnutí o osobě dědice, je nutno s ním od tohoto okamžiku znovu jednat jako s účastníkem dědického řízení.116 Dalším rozdílem mezi prohlášením o nedovolání se relativní neplatnosti závěti, resp. jejím uznáním za platnou, a odmítnutím dědictví neopomenutelným dědicem, je v případě prvního z nich moţnost neopomenutelného dědice nabýt dědictví po zůstaviteli aţ do výše jeho povinného dílu nad rámec závěti, jíţ byl neopomenutelný dědic zcela či částečně opomenut, a to v případě, objeví-li se po skončení řízení další majetek, ohledně něhoţ by došlo k tzv. dodatečnému řízení o dědictví podle ust. § 175x zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád117

(dále

jen

„OSŘ“).118

Na

druhou

stranu,

opominul-li

zůstavitel

neopomenutelného dědice v závěti zcela a tento prohlásil, ţe se relativní neplatnosti závěti nedomáhá, příp. ţe závět uznává, nestal se neopomenutelný dědic dědicem a pak by nemohl dědit ani v dodatečném řízení o dědictví, neboť v tomto notář jako soudní komisař nemůţe určovat okruh dědiců odchylně od původního řízení, vyjma právních nástupců po účastnících původního řízení, které po jeho skončení zemřeli. Aby byly právní účinky v této otázce odchylné od odmítnutí dědictví, je tedy nezbytné, aby zůstavitel povolal neopomenutelného dědice v závěti k taxativně určeným věcem, právům či podílu, případně, aby vedle majetku, o němţ bylo pořízeno závětí, existoval další majetek, u něhoţ se uplatní posloupnost intestátní.

115

MIKEŠ, MUZIKÁŘ, op. cit., s. 86. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.06.1996, sp.zn. 24 Co 160/96. In:Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 10. 06. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/. 117 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 08. 08. 2012]. 118 Srovnej MIKEŠ, MUZIKÁŘ, op. cit., s. 86. 116

60

6.2. Obrana neopomenutelného dědice Kdyţ zůstavitel zemře a jeho vztahy s neopomenutelnými dědici nebo některými z nich nejsou zrovna ideální, tedy např. se tito v posledních letech před smrtí zůstavitele nestýkali a nebyli v kontaktu, je moţné, ţe se neopomenutelní dědicové o smrti zůstavitele bezprostředně ani nedozví. Pokud navíc zůstavitel pořídí závětí, která můţe být buď evidována v samotné Centrální evidenci závětí, vedené Notářskou komorou České republiky, nebo o ní bude vědět např. manţelka či druţka zůstavitele, se zůstavitelem v době jeho smrti ţijící, a zůstavitel v této závěti všechny nebo některé ze svých potomků zcela opomene, je třeba uvést, jak se tito vůbec mohou svého práva domoci. I pokud dojde k výše uvedenému, jak uvádí J. Mikeš a L. Muzikář, neopomenutelný dědic, i když nebyl v zůstavitelově závěti obmyšlen, je nepochybně účastníkem řízení o dědictví. Musí mu být jako každému jinému, kdo by nebýt závěti přicházel v úvahu jako dědic ze zákona, dána možnost vyjádřit se k otázce pravosti, popřípadě platnosti závěti.119 V rámci řízení o dědictví je pak neopomenutelný dědic ze strany soudu, resp. notáře jako soudního komisaře, seznámen se závětí a poučen o moţnosti domáhat se její relativní neplatnosti na základě ust. § 479 OZ. Uvedené však předvídá situaci, kdy se notář dozvěděl o existenci a rovněţ pobytu takového neopomenutelného dědice a kdy jej mohl o smrti zůstavitele a existenci závěti vyrozumět a o uvedeném právu jej poučit. V opačném případě není vyloučeno a naopak je to rovněţ právem neopomenutelného dědice, aby se domáhal vydání povinného dílu i po skončení dědického řízení prostřednictvím ţaloby v občanském soudním řízení, a to na základě ust. § 485 OZ, v souladu se zásadou ochrany oprávněného dědice.120 Jak bylo zmíněno v předchozí podkapitole, uvedené platí i v opačném slova smyslu, tedy pokud neopomenutelný dědic byl účastníkem řízení o dědictví a relativní neplatnost závěti nenamítl, zbavuje jej to moţnosti, aby se svého práva po pravomocném skončení řízení o dědictví ţalobou dle ust. § 485 OZ úspěšně domáhal. Výjimkou by byl případ, kdy by zde byly důvody ţaloby pro zmatečnost.121 Uvedené pravidlo podporuje princip právní jistoty, aby nástupnické vztahy k zůstavitelem zanechanému majetku nebyly po celou promlčecí dobu nejisté, kdyţ neopomenutelný dědic o svém právu byl včas poučen a nevyuţil jej aţ do právní moci rozhodnutí o osobě dědice. Pokud se tedy neopomenutelný dědic nestane účastníkem řízení o 119

tamtéţ. Srovnej HEJTMÁNKOVÁ IN: SCHELLEOVÁ a kol., op. cit., s. 69. 121 Srovnej MUZIKÁŘ IN ELIÁŠ a kol., op. cit., s. 1293. 120

61

dědictví, můţe se relativní neplatnosti závěti dovolat v obecné tříleté promlčecí lhůtě, jejíţ počátek je určen dnem úmrtí zůstavitele, neboť tímto dnem mohlo být právo namítnout relativní neplatnost závěti vykonáno poprvé.122 Právo neopomenutelného dědice domáhat se vydání povinného dílu z titulu ochrany oprávněného dědice se promlčí rovněţ v obecné tříleté promlčecí lhůtě, přičemţ její počátek je určen pravomocným skončením dědického řízení. Z hlediska neopomenutelného dědice je však podstatný běh první z uvedených promlčecích lhůt, a to vzhledem ke skutečnosti, ţe můţe dojít k situaci, kdy by se neopomenutelný dědic sice ještě mohl domáhat vydání povinného dílu na základě ochrany oprávněného dědice, ale nebude tak moci učinit pro uplynutí promlčecí lhůty k uplatnění relativní neplatnosti závěti.123 Uvedené promlčecí lhůty se však uplatní pouze v případě, kdy neopomenutelný dědic nebude účastníkem řízení o dědictví a nebude tak mít moţnost relativní neplatnost závěti namítnout, tedy v situaci, kdy se notář o tomto potomkovi zůstavitele např. nedozví. K zjišťování okruhu dědiců ze strany notáře přitom dochází v rámci tzv. předběţného šetření, které spadá do počáteční fáze řízení o dědictví. V rámci této fáze řízení se notář informuje zejména o osobách dědiců a jejich dědickém titulu, kdy vychází zejména z údajů osoby, která vypravila pohřeb zůstavitele.124 Pokud se notář jako soudní komisař o neopomenutelném dědicovi dozví a tento se stane účastníkem dědického řízení, vznikne mu v případě existence závěti, která zkracuje jeho povinný díl, právo dovolat se její relativní neplatnosti. Uvedené platí, je-li neopomenutelný dědic z hlediska svého povinného dílu zkrácen při zohlednění veškerého majetku zůstavitele, tedy nikoliv jen toho, o němţ bylo pořízeno závětí. Jak rozhodl Krajský soud v Brně, dovolání se neplatnosti závěti jako právního úkonu ve smyslu ust. § 40a ObčZ se vztahuje ke konkrétní závěti zůstavitele. Pokud zůstavitel zanechal více závětí, je možno, aby se neopomenutelný dědic dovolal neplatnosti všech závětí, nebo jen některé z nich.125 Notář jako soudní komisař vyrozumí na základě ust. § 175i OSŘ o jejich dědickém právu ty, o nichţ lze mít důvodně za to, ţe jsou dědici. Pokud zůstavitel neopomenutelné dědice v závěti zcela opomenul a zároveň závětí pořídil celým svým majetkem, nesvědčí v této fázi neopomenutelným dědicům ţádný dědický titul, a proto uvedený úkon vůči nim notář učiní specificky, a to tak, ţe je vyrozumí o smrti zůstavitele a o tom, ţe tento pořídil o 122

Srovnej HEJTMÁNKOVÁ IN: SCHELLEOVÁ a kol. op.cit., s. 69. Srovnej tamtéţ. 124 Srovnej KUČERA op.cit., s. 35. 125 Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17.10.1997, sp.zn. 18 Co 171/97. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 03. 2013]. 123

62

svém majetku závěť, která ve smyslu ust. § 479 OZ odporuje právu potomka zůstavitele na povinný díl, a ţe je v takto odporující části neplatná, to však pouze v případě, ţe se tento potomek jako neopomenutelný dědic její neplatnosti na základě ust. § 40a OZ dovolá. Notář rovněţ neopomenutelného potomka vyzve, aby se v soudem určené lhůtě relativní neplatnosti závěti dovolal, případně uznal závěť za platnou, přičemţ jej poučí o následcích a náleţitostech uvedených úkonů. Nevyjádří-li se neopomenutelný dědic ve stanovené lhůtě a opomenul-li jej zůstavitel závětí zcela, kdy navíc pořídil závětí celým svým majetkem, přestane notář jako soudní komisař s tímto potomkem jako s účastníkem řízení jednat. To však nebrání tomu, aby se neopomenutelný dědic aţ do pravomocného rozhodnutí o dědictví neplatnosti závěti dovolal. Zásada arbitrárního pořádku tedy převaţuje nad zásadou legálního pořádku – koncentrace řízení. Z hlediska uplatnění práva dovolání se relativní neplatnosti závěti je podstatné, zda-li se jedná o potomka zletilého nebo nezletilého, případně způsobilého k právním úkonům či nikoliv. Jak je totiţ uvedeno ve stanovisku Nejvyššího soudu, prohlášení o tom, že se neuplatňuje právo dovolat se neplatnosti (§ 40a odst. 1 obč. zák.) závěti pro její rozpor s ustanovením § 479 obč. zák., učiněné zákonným zástupcem nezletilce nebo jiného opatrovance v řízení před státním notářstvím, musí být schváleno soudem péče o nezletilé děti nebo opatrovnickým soudem (§ 28 obč. zák. a § 176 odst. 1 a 2 o.s.ř. i § 193 o.s.ř.).126 K uvedenému dospěl Nejvyšší soud na základě toho, ţe se dědictví nabývá jiţ smrtí zůstavitele a ţe pokud by byla relativní neplatnost namítnuta, toto by mělo účinky ex tunc, tzn. ţe ze strany zákonného zástupce nezletilého dědice dochází k nakládání s částí majetku nezletilce, kterou by jinak nezletilec nabyl ke dni smrti zůstavitele, a ţe toto nakládání nelze povaţovat za běţnou záleţitost nezletilého neopomenutelného dědice.127 V předchozí podkapitole bylo uvedeno, ţe neopomenutelný dědic se můţe relativní neplatnosti závěti dovolat aţ do pravomocného rozhodnutí o dědictví, přičemţ můţe i v této době odvolat své uznání závěti za platnou. V kaţdém případě, pokud tak učiní či nikoliv, za předpokladu, ţe nabude část dědictví po zůstaviteli alespoň jako intestátní dědic, či v části i jako dědic testamentární, můţe tento uzavřít dohodu s ostatními dědici.128 Jak uvádí L. 126

R 31/1990 z FIALA, Roman. Přehled judikatury ve věcech dědických. Praha: ASPI, a.s., 2006, 496 s., ISBN 80-7357-182-X, s. 380-381. Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 27.06.1990, Cpjf 90/89. In:Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 10. 06. 2013]. Dostupné z: http://www.beckonline.cz/. 127 Srovnej R 31/1990 z FIALA, R. op. cit., s. 380-383. 128 Srovnej R 34/1976 z FIALA, R. op.cit., s. 200. 63

Muzikář, stejně jako jiný dědic je oprávněn v rámci dohody o vypořádání dědictví se svým podílem disponovat a může uzavřít i takovou dohodu, podle které z dědictví nic nenabude.129 Pokud však k uzavření dohody mezi dědici nedojde, potvrdí soud nabytí dědictví podle jejich dědických podílů dle ust. § 484 OZ.130 Na závěr povaţuji za nezbytné doplnit, ţe i při vydání dědictví dědici ze závěti, která byla nalezena aţ po skončení dědického řízení, je nezbytné respektovat povinný díl neopomenutelných dědiců.131

6.3. Neopomenutelný dědic a odmítnutí dědictví Shora bylo uvedeno, ţe existuje rozdíl mezi vyjádřením vůle neopomenutelného dědice dědictví odmítnout a nedomoci se relativní neplatnosti závěti. Otázka odmítnutí dědictví ze strany neopomenutelného dědice však na sebe váţe řadu dílčích otázek s tímto právním úkonem spojených. V prvé řadě je skutečností, ţe v případě, ţe potomek zůstavitele nedědí, a to právě např. z důvodu odmítnutí dědictví, nastupují na jeho místo na základě reprezentačního práva jeho děti. Tyto děti přitom vstupují do jeho postavení, tzn. výše jejich povinného dílu není odvozena od jejich zletilosti, resp. nezletilosti, coţ by někdy pro potomky zůstavitele mohlo být výhodné, nýbrţ je odvozena od povinného dílu potomka zůstaviteli bliţšímu. Neopomenutelný dědic, na kterého nebylo v závěti pamatováno, kdyţ přitom závětí bylo pořízeno o celém majetku zůstavitele, pak nemá vůbec moţnost odmítnout dědictví tak, aby uvolnil postavení účastníka řízení pro svého potomka, protoţe mu nesvědčí ţádný dědický titul. Nemůţe se však ani relativní neplatnosti dovolat a následně dědictví odmítnout. Dědic, který se totiţ dovolá relativní neplatnosti závěti, dává tímto počínáním najevo, ţe dědictví odmítnout nechce. Uvedené potvrzuje usnesení Krajského soudu v Brně, kde se stanoví, ţe dovolal-li se potomek relativní neplatnosti závěti, dal tím najevo, že chce dědit, a proto již nemůže dědictví odmítnout.132 Vezmeme-li v potaz situaci, kdy se neopomenutelnému dědici něco z dědictví zůstavitele dostává, ačkoliv toto není v plné výši jeho povinného dílu, je třeba říci, ţe 129

MUZIKÁŘ IN: ELIÁŠ a kol. op.cit., s. 1293. Srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 05. 2009, sp. zn. 21 Cdo 427/2008. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 05. 2013]. 131 Komentář k ust. § 479 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 08. 02. 2013]. 132 Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19.2.1996, sp.zn. 18 Co 324/95. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 03. 2013]. 130

64

odmítnutí dědictví je z jeho strany na rozdíl od uznání závěti za platnou neodvolatelným právním úkonem. Jak bylo rovněţ uvedeno v předchozích podkapitolách, odmítnutí dědictví ze strany neopomenutelného dědice a neuplatnění námitky relativní neplatnosti můţe mít odlišné důsledky v situaci, kdy se po pravomocném skončení řízení o dědictví objeví další majetek zůstavitele. Pokud se neopomenutelnému dědicovi dostalo alespoň části dědictví, případně uzavřel s ostatními dědici dohodu o tom, ţe mu ničeho nepřipadne, přičemţ mu však svědčil některý z dědických titulů, jsem toho názoru, ţe můţe být jeho povinný díl uspokojen v rámci dodatečného řízení o dědictví, a to i při situaci, ţe se relativní neplatnosti závěti nedovolal. Pokud však odmítl dědictví, uvedené právo mu nenáleţí.

6.4. Následky opomenutí nepominutelného dědice dle NOZ Ačkoliv bude právní úprava institutu nepominutelného dědice v rámci NOZ ve svém souhrnu předmětem zvláštní kapitoly, vzhledem k zásadnímu a zcela odlišnému následku opomenutí si dovolím na tomto místě na tuto problematiku poukázat. Změna následku opomenutí nepominutelného dědice úzce souvisí se změnou povahy povinného dílu in natura na právo na jeho vyplacení v penězích, resp. právo na pohledávku vůči dědicům ze závěti, dědické smlouvy a odkazovníkům. S ohledem na tuto změnu tak jiţ nebude následkem opomenutí potomka částečná, případně úplná relativní neplatnost závěti, nýbrţ vznik pohledávky tohoto potomka vůči shora uvedeným na výplatu jeho povinného dílu. Vzhledem k tomu, ţe změnu povahy povinného dílu in natura směrem k pohledávce potomka vůči těm, na které zůstavitel pamatoval, vnímám jako změnu pozitivní, a to zejména proto, ţe závěť spíše vyvolá následky zůstavitelem zamýšlené a rovněţ nebude docházet k vytváření sloţitých spoluvlastnických vztahů, je i změna následků opomenutí nepominutelného dědice jejím logickým a pozitivním vyústěním. Na druhou stranu však bude spojena s povinností dědiců ze závěti, dědické smlouvy a odkazovníků, nepominutelného dědice vyplatit, kdy tito pro splnění své povinnosti v mnohých případech nebudou mít finanční prostředky. Jsem přesvědčena o tom, ţe ačkoliv jiţ nebude nutné pro nabytí plné výše povinného dílu namítnout relativní neplatnost závěti, přesto nebude vznikat nárok na peněţitou pohledávku ve výši povinného dílu automaticky. Uvedené dovozuji z judikatury z období účinnosti OZO, kdy tehdejší Nejvyšší soud stanovil, ţe od oprávnění požadovati povinný díl

65

jest rozeznávati nárok na povinný díl, jenž vzniká teprve tou skutečností, že jej nepominutelný dědic uplatnil.133 V obou koncepcích vnímám určitý rozdíl morální, kdy se jiţ nebude jednat tolik o vztah mezi zůstavitelem a jeho neopomenutelným dědicem, nýbrţ mezi neopomenutelným dědicem a závětními dědici, resp. dědici z dědické smlouvy a odkazovníky. Ačkoliv i dle dnešní právní úpravy je v době projednávání dědictví zůstavitel mrtev a „boj“ o dědictví je tak veden mezi závětními dědici zůstavitele a neopomenutelnými dědici, přesto si myslím, ţe otázku, zda se domoci či nikoliv relativní neplatnosti závěti, posuzuje v mnohém tento potomek s ohledem na svůj vztah vůči zůstaviteli a zda tak bude jeho vůli respektovat, či jím vyhotovenou závěť napadne a nebude s ní souhlasit. V těchto případech se domnívám, ţe často závisí na důvodu opomenutí a na ekonomické situaci potomka, nicméně si myslím, ţe se najdou i případy, kdy potomek nebude chtít z morálního hlediska po zůstaviteli něčeho nabýt, a to zvlášť tehdy, musel-li by se dovolat relativní neplatnosti závěti a stát se tak spoluvlastníkem určitých movitých či nemovitých věcí spolu se závětními dědici, případně se s nimi muset dohodnout na jiném řešení dědictví v rámci dohody o vypořádání. Jsem toho názoru, ţe pro některé potomky zůstavitele můţe povinnost domoci se relativní neplatnosti závěti představovat morální problém, a proto uznají závěť za platnou, případně se k ní nevyjádří vůbec. Dle nové právní úpravy jim však tato povinnost odpadne stejně jako obava z moţného vzniku sloţitých spoluvlastnických vztahů a na základě uplatnění jejich práva, coţ má jiný charakter neţ namítnutí relativní neplatnosti závěti, jim vznikne právo na výplatu celé výše jejich povinného dílu v penězích. Budou mít tak de facto z hlediska ekonomického i existenčního výrazně výhodnější postavení, odhlédneme-li teď od zúţení rozsahu jejich povinného dílu.

133

Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 27.6.1944, sp.zn. Rv II 488/43. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 01. 06. 2013]. 66

7. Předpoklady podmiňující vznik subjektivního dědického práva neopomenutelného dědice S ohledem na to, ţe předmětem mé práce je institut neopomenutelného dědice, povaţuji za nezbytné se alespoň částečně předpoklady podmiňujícími vznik jeho subjektivního dědického práva zabývat, a to vzhledem k tomu, ţe jsou k tomu, aby se skutečně stal dědicem, resp. aby měl moţnost namítnout relativní neplatnost závěti, určující. Z hlediska jeho postavení je z předpokladů podmiňujících vznik subjektivního dědického práva významný předpoklad způsobilého dědice a v jeho rámci s neopomenutelným dědicem spojený institut vydědění, který byl předmětem mé diplomové práce a o němţ bych v rámci jednoho oddílu ráda pojednala a shrnula tak výsledky svého zkoumání. Pro vymezení předpokladů podmiňujících vznik subjektivního dědického práva je nezbytné definovat, co se termínem subjektivní, resp. objektivní dědické právo rozumí. Jako dědické právo v objektivním slova smyslu lze chápat souhrn právních norem upravujících právní následky smrti fyzické osoby v souvislosti se zánikem její právní subjektivity, dle NOZ právní osobnosti. Dědické právo v subjektivním slova smyslu, jak uvádí V. Korecká, je oprávnění určitého subjektu stát se dědicem po zemřelé fyzické osobě. Jde o právo majetkové, absolutní povahy, které působí proti všem (erga omnes). Povinnost ostatních subjektů spočívá v nezasahování do tohoto subjektivního dědického práva. Nositelem subjektivního dědického práva je dědic.134 Aby mohlo dojít ke vzniku subjektivního dědického práva, musí být splněny určité předpoklady, nazývané jako předpoklady dědění, které se vztahují i k nabytí subjektivního dědického práva neopomenutelného dědice. K předpokladům dědění tradičně řadíme smrt zůstavitele, existenci dědictví, dědický titul a způsobilého dědice.135 Právě předpoklady dědění jako jsou dědický titul a zejména způsobilý dědic nabývají v případě neopomenutelného dědice částečně jiného významu neţ u dědiců ostatních. Ačkoliv je některými autory jako předpoklad dědění označována i skutečnost, ţe dědic neodmítl dědictví, případně neexistence listiny o vydědění, přikláním se k tradičnímu vymezení předpokladů dědění, kdy se domnívám, ţe listina o vydědění spadá do problematiky způsobilého dědice a odmítnutí dědictví je jiţ ve vlastní dispozici dědice v širším slova 134 135

KORECKÁ IN: FIALA a kol. op.cit., s. 390-391. Srovnej tamtéţ, s. 393. 67

smyslu v případě, kdy jsou výše uvedené předpoklady, které zpravidla nelze ovlivnit, odhlédneme-li od dědické způsobilosti, splněny. Na úvod jsem zcela netradičně zařadila předpoklad dědění „Dědění se zaručuje“, který logicky není jako předpoklad dědění uváděn, a to z toho důvodu, ţe je implicitně předvídán jiţ samotnou právní úpravou dědění. S ohledem na historické pojednání v úvodu své práce a na vývoj dědického práva vůbec však povaţuji za vhodné se mu věnovat a kapitolu o předpokladech podmiňujících vznik subjektivního dědického práva neopomenutelného dědice jím tak započít.

7.1. Dědění se zaručuje Listina základních práv a svobod garantuje právo vlastnit majetek. V čl. 11 odst. 1 Listiny se stanoví, ţe: „Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.“136 Dědické právo, a to jak v objektivním, tak v subjektivním slova smyslu, tedy odvozujeme od práva vlastnického, jeţ je jedním ze základních práv a svobod. Právo vlastnit majetek lze zařadit mezi tradiční individuální liberální práva a svobody, přičemţ ochrana vlastnictví má v novodobých právních řádech svůj základ jiţ ve francouzském Prohlášení práv člověka a občana z roku 1789.137 Vlastnické právo je právem nezadatelným, nezcizitelným, nepromlčitelným, nezrušitelným a je rovněţ chápáno jako právo přirozené. I přes proklamovanou přirozenost, nedotknutelnost a neporušitelnost se vţdy připouštělo, ţe vlastnické právo není právem absolutním a ţe je moţné omezit jej veřejnou mocí pro oprávněné účely. I tato omezení se povaţovala za přirozená.138 Listina stanoví, ţe právo vlastnit majetek má kaţdý, tedy jak osoby fyzické, tak právnické. Se stejnou ochranou a stejným zákonným obsahem vlastnického práva všech vlastníků bezprostředně souvisí i záruka dědění. Ochranu majetku garantuje rovněţ Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, a to v protokolu č. 1 k této úmluvě v čl. 1 – Ochrana majetku.139

136

Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáţdění České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějších předpisů. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 09. 2012]. 137 Srovnej PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda. II. díl Ústavní právo České republiky. Část 2. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, 248 s. ISBN 80-7201-472-2. S. 102. 138 Srovnej tamtéţ. 139 Srovnej Česká advokátní komora v Praze. Stručná rukojeť českého advokáta k Evropské úmluvě o lidských právech. Bulletin advokacie. 2013, zvláštní číslo, 256 s., ISSN 1210-6348. S. 159. 68

Nedodrţení garance dědění ze strany státu by mělo negativní důsledky nejen na vztahy ekonomické, ale rovněţ na vztahy rodinné a společenské. Ačkoliv v období let 1948 – 1989 bylo dědické právo součástí našeho právního řádu, přesto však bylo omezeno, a to nikoliv proto, ţe by nebylo garantováno, nýbrţ nepřímo samotným omezením vlastnického práva. Jak jsem uvedla výše, základním lidským právem, tedy nárokem vůči státu, který má toto právo zaručit a blíţe upravit, je právo vlastnit majetek. Obsahem vlastnického práva je dle ust. § 123 OZ tzv. vlastnická triáda, tedy v mezích zákona právo předmět svého vlastnictví uţívat a poţívat jeho plody a uţitky (ius utendi et fruendi), nakládat s ním (ius disponendi) a drţet jej (ius possidendi).140 Právní normy dědického práva tedy odvozují svůj smysl, účel a podstatu od práva vlastnického, kdyţ umoţňují vlastníkovi s předmětem svého vlastnického práva nakládat a zároveň jinému subjektu, a to jak osobě fyzické, právnické či státu, stát se za podmínek daných zákonem, tedy při splnění určitých předpokladů, nositelem subjektivního dědického práva. Tím, ţe Listina zaručuje dědění, dává moţnost vlastníkovi s předmětem svého vlastnictví pro případ smrti libovolně naloţit, to však v mezích zákona, a tím i otevírá moţnost vzniku subjektivních dědických práv. V případě, ţe by dědění garantováno nebylo, mělo by to jistě závaţné celospolečenské důsledky, neboť by zde nebyl prostor pro dostatečnou motivaci k pořizování si majetkových hodnot jako jsou stavby, parcely aj. do osobního vlastnictví, přičemţ by to rovněţ nevedlo k dobrému nakládání s majetkem a zachovávání hodnot obecně. Garanci dědění ze strany státu vnímám jako nejobecnější a základní předpoklad podmiňující vznik subjektivního dědického práva neopomenutelného dědice, zvláště s odkazem na historické srovnání ve druhé kapitole této práce, a proto jsem jako úvodní předpoklad dědění netradičně zařadila nástin lidsko-právní ochrany vlastnického práva a potaţmo s ním i práva dědického. Bez garance dědického práva v našem právním řádu by nemělo valného významu zabývat se institutem neopomenutelného dědice, neboť by nebyla respektována zásada nedotknutelnosti vlastnictví v té podobě, jak ji dnes chápeme, a v souvislosti s tímto i ochrana nabytých práv a právní jistota. Na závěr této podkapitoly si dovoluji citovat E. Svobodu, který uvedl: „Proto dědické právo nesmí přehlédnouti, že člověk zpravidla proto pracuje, proto se namáhá, aby získal hmotné odměny, a aby hodnoty nastřádané odevzdal těm, ke kterým má užší vztahy příbuzenství, přátelství, lásky. Zrušení dědického práva za dnešní úrovně občanského ducha, 140

Srovnej FIALA a kol. op.cit., s. 107. 69

znamenalo by z části vydání zákona, který by s odvahou nejvyšších nebezpečí byl obcházen, z části zákona, který by vydal v těžké nebezpečí hospodářskou budoucnost národa a republiky.“141

7.2. Smrt, existence dědictví 7.2.1. Smrt Smyslem právních norem dědického práva je upravit právní následky smrti lidského jedince, fyzické osoby. Smrt fyzické osoby je tedy základním předpokladem aplikování norem dědického práva a vzniku subjektivního dědického práva vůbec. Ačkoliv smrt není předpokladem jediným, bez ní jako objektivní právní skutečnosti, ať uţ relativní či absolutní, by k uplatnění norem dědického práva vůbec nedošlo, jedná se tedy o tzv. conditione sine qua non. Následkem smrti je zánik způsobilosti k právům a povinnostem fyzické osoby a s tím spojený přechod většiny majetkových práv a povinností na dědice. Smrt je nezbytné prokázat určitě, nade vší pochybnost, a to předepsaným postupem, který upravuje zákon č. 285/2002 Sb., transplantační zákon, v ust. § 10 odst. 3.142 Smrt se zaznamená na základě listu o prohlídce mrtvého, nebo na základě pravomocného rozhodnutí soudu o prohlášení fyzické osoby za mrtvou do matriky, a to do knihy úmrtí. V dědickém právu je okamţik smrti důleţitý nejen z hlediska práv a povinností, které smrtí zůstavitele přecházejí a které zde k tomuto okamţiku existují, nýbrţ i s ohledem na okruh potencionálních dědiců, kteří v okamţiku smrti jako dědicové přicházejí v úvahu, a to ať jiţ na základě závěti či zákona. Důleţitá je nejen jejich samotná existence v tomto okamţiku, byť i jako nasciturus, ale u neopomenutelných dědiců rovněţ i jejich zletilost resp. nezletilost, od které se odvozuje velikost jejich povinného dílu. V předchozích kapitolách bylo uvedeno, ţe nedědí-li bliţší potomek zůstavitele, nastupují na jeho místo jeho potomci, kteří v případě, kdy tento odmítne dědictví nebo je vyděděn, vstupují přímo do jeho povinného dílu. Uvedené však neplatí, předchází-li smrt potomka smrti zůstavitele. Jak je tomu však, kdyţ zemřou oba zároveň, resp. kdy nelze určit, který z nich zemřel první, k čemuţ můţe dojít např. při dopravních nehodách? Pro tento případ nastupuje skutková

141

SVOBODA, E. op. cit., s. 8, 9. Zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 02. 2013]. 142

70

domněnka, ţe obě osoby zemřely v jednom okamţiku a ţe tak jedna po druhé nemohla nabýt dědictví.143 7.2.2. Existence dědictví Dalším nezbytným předpokladem dědění je vedle smrti samotná existence dědictví, bez níţ by nemohlo dojít ke vstupu dědiců jako právních nástupců do práv a povinností zůstavitele a subjektivní dědické právo by tak nevzniklo. Ne všechna práva a povinnosti, které zůstavitel během svého ţivota nabyl, jeho smrtí přecházejí na dědice. Není tomu tak zejména u práv osobních a osobnostních, ale i u některých práv majetkových. Mezi osobní práva lze zařadit některá práva upravená zákonem o rodině, případně práva plynoucí ze zastoupení. Práva osobnostní upravuje ust. § 11 a násl. OZ, mezi něţ náleţí např. právo na zdraví, občanskou čest či lidskou důstojnost. Tzv. postmortální ochrana osobnosti upravená v ust. § 15 OZ není totoţná s dědickou sukcesí, nýbrţ se jedná o originárně nabyté právo a právní nástupnictví sui generis.144 Pro dědění jsou tedy podstatná práva majetková, resp. majetek zůstavitele, a to zejména jeho aktiva, která jsou nezbytným předpokladem vzniku subjektivního dědického práva. Majetková práva a povinnosti jsou zásadně předmětem dědické posloupnosti aţ na některé výjimky, neboť jsou rovněţ práva a povinnosti, které smrtí zanikají145 a dále majetková práva, která po smrti zůstavitele přecházejí na jiné subjekty na základě zvláštního právního reţimu.146 Z hlediska existence dědictví je podstatné, ţe dle současného pojetí OZ nabývá neopomenutelný dědic, opomine-li jej zůstavitel a namítne-li tento úspěšně relativní neplatnost, podíl na dědictví, tedy podíl na konkrétních majetkových hodnotách do dědictví spadajících, nedohodne-li se s ostatními dědici jinak. Dle NOZ, bude-li nepominutelný dědic v závěti opominut, nebude z hlediska jeho postavení záleţet v takové míře na obsahu dědictví, nýbrţ na jeho hodnotě, a to s ohledem na změnu povahy povinného dílu.

143

Srovnej KORECKÁ IN: FIALA a kol. op. cit., s. 394. Srovnej ADÁMKOVÁ, Kateřina IN: FIALA a kol. op. cit., s. 85. 145 V rámci OZ např. ust. § 579 – zánik majetkové povinnosti, která měla být plněna přímo zůstavitelem či zánik majetkového práva, které mělo být plněno pouze zůstaviteli a zánik majetkového práva věřitele na bolestné a na náhradu za ztíţení společenského uplatnění, ust. § 151 p odst. 4 OZ – zánik práva věcného břemene, ust. § 149 OZ – zánik SJM. 146 např. pojistné plnění z pojištění osob. 144

71

7.3. Právní důvod dědění – dědický titul Od 01. 01. 1951 a zároveň aţ do 01. 01. 2014 existují v našem právním řádu pouze dva právní důvody dědění – dědické tituly, a to zákon a závěť, resp. posloupnost intestátní a testamentární. Od 01. 01. 2014 nově, resp. staronově se počet dědických titulů rozšíří o dědickou smlouvu. Jak bylo uvedeno v předchozích kapitolách, zákon a závěť se vzájemně nevylučují a v konkrétních případech můţe dědic dědit jak ze zákona, tak ze závěti, případně mohou být k dědictví povoláni vedle sebe dědici testamentární a intestátní. Obecně platí preference testamentární posloupnosti vůči posloupnosti intestátní na rozdíl od nejstarších právních systémů, kdy předcházel princip familiarizace principu individualizace a tedy posloupnost intestátní posloupnosti testamentární.147 Z hlediska neopomenutelných dědiců je relevantní, ţe tito mohou nabýt dědictví jak na základě závěti, tak na základě zákona, kdy jsou právě a pouze oni chráněni následkem relativní neplatnosti závěti zůstavitele v případě, ţe je tento v závěti opomene a jim se tak ani z majetku, o němţ nebylo závětí pořízeno, nedostane celé výše jejich povinného dílu dle ust. § 479 OZ. Takto můţe být závěť postihnuta zcela, případně pouze zčásti, to vţdy s ohledem na rozsah a hodnotu majetku, o němţ bylo závětí pořízeno, hodnotu majetku, který byl ze závěti či ze zákona odkázán neopomenutelným dědicům, okruh dědiců, které je třeba vzít v potaz, a zletilost resp. nezletilost neopomenutelných dědiců. V rámci posloupnosti intestátní je u neopomenutelných dědiců podstatná pouze 1. dědická skupina, neboť neopomenutelní dědicové, tedy potomci zůstavitele, nabývají dědictví jiţ v rámci 1. dědické skupiny, a to i kdyţ zde není manţela zůstavitele, a dokonce bude-li zde pouze jednoho takového potomka. U posloupnosti testamentární se ve vztahu k potomkům zůstavitele neuplatní ţádná zvláštní pravidla vyjma ochrany neopomenutelných dědiců, která je sama o sobě předmětem této práce.

7.4. Způsobilý dědic Výčet předpokladů dědění uzavírá existence způsobilého dědice, který, jak napovídá název, je vedle toho, ţe mu svědčí některý dědický titul, způsobilý být subjektem dědického práva. Tzv. dědická způsobilost148 v sobě zahrnuje jak stránku objektivní, tak subjektivní. 147

Srovnej MIKEŠ, Jiří. Dědictví a právo (právní poradce pro každého). Praha: Nakladatelské druţstvo Informatorium, 1993, 176 s. ISBN 80-85427-10-9. S. 34. 148 Není pojmovým opakem dědické nezpůsobilosti, i kdyţ se tyto vzájemně vylučují. 72

Objektivní stránka představuje způsobilost fyzické nebo právnické osoby mít práva a povinnosti, nebo-li mít právní subjektivitu, resp. právní osobnost dle NOZ. Vzhledem k předmětu své práce se budu tímto předpokladem zabývat ve vztahu k neopomenutelným dědicům, tedy fyzickým osobám. Fyzická osoba má právní subjektivitu jiţ od narození, resp. od svého početí, narodí-li se ţivá, tedy jiţ jako nasciturus. Otázka právní subjektivity nascitura je v této věci relevantní, neboť právě nasciturus, pokud bude potomkem zůstavitele, ať uţ v prvním stupni, tedy jako syn či dcera, či jako potomek vzdálenější, bude povaţován za neopomenutelného dědice, pokud bude ke dni smrti zůstavitele tzv. na řadě. V určitých případech, tedy např. kdyţ rodič nascitura, který je nejbliţším potomkem zůstavitele, zemře dříve neţ zůstavitel, bude pro výši povinného dílu rozhodující i nezletilost nascitura, ačkoliv se tento ještě nenarodil. Na rozdíl od právní subjektivity není pro vznik subjektivního dědického práva rozhodující, zda fyzická osoba, která by připadala v úvahu jako dědic, je způsobilá k právním úkonům. Ačkoliv tedy od smrti zůstavitele do vydání rozhodnutí o dědictví uplyne určitý čas, platí, ţe k nabytí dědictví dochází přímo ze zákona a ţe tedy k jeho nabytí není třeba ţádného právního úkonu. Pro právní úkony, které zákon předvídá pro průběh řízení o dědictví, je třeba, aby takovýto subjekt, jenţ je ve způsobilosti k právním úkonům omezen, případně je jí zcela zbaven, byl zastoupen opatrovníkem. Shora bylo uvedeno, ţe dědická způsobilost v sobě zahrnuje stránku objektivní a stránku subjektivní. Subjektivní stránka způsobilosti dědice představuje vlastní jednání fyzické osoby, kterým se vůči zůstaviteli případně jeho manţelovi, rodičům a dětem projevila, a ačkoliv je jinak objektivně dědicky způsobilá, tento její projev, v některých případech vyjádřen i ve formě opomenutí, způsobí její nemoţnost nabýt dědictví.149 V některých případech dokonce k tomuto projevu nemusí dojít ze strany fyzické osoby samotné, nýbrţ pouze ze strany jejích předků, kdyţ zůstavitel vztáhne vydědění i na potomky vyděděného. Rovněţ se ne vţdy musí jednat o jednání, které má k zůstaviteli či jeho blízkým bezprostřední vztah. Dědicky nezpůsobilý ze subjektivního hlediska, coţ zakládá nesplnění předpokladu způsobilého dědice k jeho osobě, a tedy jeho nemoţnost nabýt subjektivního dědického práva, je dle současné právní úpravy ten, kdo byl platně vyděděn na základě ust. § 469a OZ, či stiţen dědickou nezpůsobilostí dle ust. § 469 OZ.

149

Je třeba rozlišovat nezpůsobilého dědice, který není dědicky způsobilý, a institut dědické nezpůsobilosti. 73

7.4.1. Dědická nezpůsobilost Dědickou nezpůsobilost upravuje OZ v ust. § 469 systematicky na stejném místě jako institut vydědění, který je upraven hned v následujícím ustanovení § 469a OZ, kdy po sobě jdoucí úprava, a dokonce i shodné číselné označení ustanovení dle mého názoru vyjadřuje jejich obdobnou povahu, tedy subjektivní stránku dědické způsobilosti, resp. nezpůsobilosti. Zařazení vydědění za dědickou nezpůsobilost pak, dle mého názoru, vyjadřuje speciální úpravu vydědění, které na rozdíl od dědické nezpůsobilosti nedopadá na všechny potencionální dědice, nýbrţ pouze na dědice neopomenutelné. NOZ od uvedené systematiky upouští, kdyţ dědickou nezpůsobilost zařazuje v ust. § 1481 vedle zřeknutí se dědického práva a odmítnutí a vzdání se dědictví, zatímco vydědění je řazeno v ust. § 1646 ve zvláštním dílu upravujícím povinný díl a započtení na něho a na dědický podíl. Dle mého názoru uvedená systematika, ačkoliv vedle sebe řadí důvody pro nenabytí dědictví, částečně popírá systematiku předpokladů dědění u způsobilého dědice, tedy právě negativní subjektivní stránku dědické způsobilosti, kam řadíme dědickou nezpůsobilost a vydědění, a to i s ohledem na moţnost vydědit i dědicky nezpůsobilého dle ust. § 1646 odst. 2 NOZ a institut negativní závěti dle ust. § 1649 odst. 2 NOZ. Vztah dědické nezpůsobilosti a vydědění přesto nelze chápat jako vztah obecného a zvláštního, kdy, ačkoliv dědická nezpůsobilost dopadá na všechny potencionální dědice a nikoliv pouze na dědice neopomenutelné, tak jako vydědění, jedná se o instituty postihující odlišné negativní subjektivní jednání osob. Dalším rozdílem vedle výčtu osob, na něţ oba instituty dopadají, jsou jejich právní účinky, kdy dědická nezpůsobilost nastává ex lege a není jiţ třeba dalšího projevu zůstavitele, tak jako při sepsání listiny o vydědění. Zatímco u dědické nezpůsobilosti nemůţe potencionální dědic nabýt dědictví, zachová-li se zůstavitel pasivně, tedy neodpustí-li mu jeho jednání150, u vydědění se naopak zůstavitel musí zachovat aktivně, aby neopomenutelného dědice z dědění vyloučil.151 Samotné důvody dědické nezpůsobilosti, tedy dle ust. § 469 OZ dopuštění se úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manţelu, dětem nebo rodičům anebo zavrţeníhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy, vnímám jako skutečně závaţnější důvody pro vyloučení z dědictví neţ důvody pro vydědění, a to zejména pro uţší

150

Dle ust. § 1481 NOZ pokud mu tento čin výslovně nepromine. Srovnej KRÁLOVÁ, Jitka, ECK, Lothar. Dědická nezpůsobilost. Ad Notam. 2004, č. 2, roč. 10, s. 34-38. ISSN 1211-0558. S. 35. 151

74

vztah negativního jednání potencionálního dědice k zůstaviteli. I z toho důvodu souhlasím s nastoupením jeho účinků ex lege. S ohledem na moţný problematičtější výklad prvního z důvodů dědické nezpůsobilosti se tímto budu krátce zabývat. Dědicky nezpůsobilým je ten, kdo se pouze dopustil úmyslného trestného činu na rozdíl od třetího z důvodů vydědění, u něhoţ se vyţaduje přímo odsouzení pro úmyslný trestný čin. Z hlediska předmětu útoku trestného činu tento u dědické nezpůsobilosti musí směřovat přímo proti zůstaviteli, případně přesně vymezeným členům jeho rodiny, u vydědění se můţe jednat o jakýkoliv úmyslný trestný čin, kdy je podstatný pouze trest, který byl za pravomocné odsouzení potencionálního dědice uloţen. Dle aktuální právní úpravy je třeba, aby se potencionální dědic trestného činu dle ust. § 469 OZ dopustil, není však nezbytné, aby pro tento byl jiţ odsouzen, dokonce ani aby pro podezření ze spáchání úmyslného trestného činu bylo v době smrti zůstavitele zahájeno trestní stíhání.152 M. Karhanová uvádí, ţe dojde-li v průběhu dědického řízení notářem – soudním komisařem ke zjištění, že osoba, která by mohla či měla být dědicem, se dopustila trestného činu, ačkoli o takovém činu nebylo doposud vedeno trestní řízení, soudní komisař je oprávněn posoudit si toto jednání v rámci řešení předběžných otázek a na základě vlastního posouzení může vůči této osobě postupovat ve smyslu ust. § 469 občanského zákoníku. Je samozřejmě možné, že v rámci oznamovací povinnosti soudní komisař podá trestní oznámení (ať již na konkrétní osobu či na neznámého pachatele) a přeruší podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu dědické řízení do doby, než dojde k pravomocnému skončení trestního řízení, k němuž podal podnět.153 S uvedeným právním názorem M. Karhanové však nelze souhlasit, a to vzhledem ke skutečnosti, ţe otázku, zda byl trestný čin spáchán, nelze řešit jako otázku předběţnou vzhledem k ust. § 135 odst. 1 OSŘ, kde se stanoví, ţe soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, ţe byl spáchán trestný čin, v souvislosti s ust. § 2 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, kde je uvedeno, ţe dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět jako by byl

152

Srovnej KARHANOVÁ, Martina. Dědická nezpůsobilost a vydědění vs. přečiny a zločiny. Ad Notam. 2011, č. 4, roč. 10, s. 7-11. ISSN 1211-0558. S. 11. 153 tamtéţ, s. 11. 75

vinen.

154

Otázku spáchání trestného činu nelze hodnotit jako předběţnou, je však moţné

hodnotit, zda znaky trestného činu určité jednání naplnilo.155 S ohledem na výklad současné právní úpravy dědické nezpůsobilosti v této právní otázce, jsem toho názoru, ţe NOZ upravuje uvedenou problematiku vhodněji, kdyţ v ust. § 1481 mj. stanoví, ţe z dědického práva je vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku, nebo manželu. Smyslem změny právní úpravy je přitom moţnost postihnout dědickou nezpůsobilostí i ty potencionální dědice, kteří jsou osobami trestně neodpovědnými.156 Rovněţ vítám rozšíření výčtu osob, vůči nimţ čin povahy úmyslného trestného činu směřuje, z rodičů a dětí zůstavitele na jeho předky a potomky. Ke druhému z důvodů dědické nezpůsobilosti je třeba pouze říci, ţe tento můţe nastat i po smrti zůstavitele a ţe se nemusí nutně jednat o zavrţeníhodné jednání proti závěti, nýbrţ např. i proti listině o vydědění, či listinám zrušujícím tato pořízení. Tak by byl např. dědicky nezpůsobilým neopomenutelný dědic, který by zničil či se pokusil zatajit listinu o svém vydědění vyhotovenou ze strany zůstavitele, případně k jejímu zničení na základě psychického či fyzického nátlaku zůstavitele nutil. Otázkou pak samozřejmě zůstává, nakolik by se v praxi podařilo tyto skutečnosti prokázat a zda by se o nich notář měl moţnost dozvědět. 7.4.2. Vydědění Jak bylo uvedeno výše, vydědění stíhá subjektivní negativní jednání potencionálního dědice a činí jej tak z hlediska nabytí dědictví dědicky nezpůsobilým. Vydědění však na rozdíl od dědické nezpůsobilosti postihuje pouze neopomenutelné dědice zůstavitele, resp. jejich potomky, vztáhne-li zůstavitel vydědění i na ně dle ust. § 469a odst. 2 OZ157, a musí být zůstavitelem výslovně učiněno vyhotovením listiny o vydědění, případně jejím obsaţením v závěti. Vydědění tak nenastává přímo ze zákona a bez výslovné vůle zůstavitele svého 154

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 08. 02. 2013]. 155 Srovnej HOLUB, Milan, FIALA, Josef, BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou. 10. akt. a dopln. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, 856 s. ISBN 80-7201-526-5. S. 400. 156 Srovnej Důvodová zpráva ze dne 03. 02. 2012, s. 362. [online] Ministerstvo spravedlnosti ČR [cit. 18.03.2013] Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZkonsolidovana-verze.pdf. 157 NOZ upravuje tuto právní otázku odlišně, kdyţ v ust. § 1646 odst. 3 stanoví, ţe přežije-li vyděděný potomek zůstavitele, nedědí ani potomci vyděděného potomka, ledaže zůstavitel projeví jinou vůli. Nedožije-li se vyděděný potomek smrti zůstavitele, pak jeho potomci dědí vyjma těch, kteří jsou samostatně vyloučeni z práva dědického. 76

potomka vydědit bude i závaţné protispolečenské jednání, předvídané v ust. § 469a OZ v rámci jednotlivých důvodů vydědění, ve sféře dědického práva bez právních následků. Nezbytným předpokladem platného vydědění je dle ust. § 469a OZ uvedení důvodu vydědění, za který lze označit pouze jednání uvedené v ust. § 469a odst. 1 písm. a) aţ d) OZ.158 Zůstavitel může vydědit potomka dle ust. § 469a odst. 1 OZ, jestliže a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, b) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, d) trvale vede nezřízený život. Vzhledem k tomu, ţe institut vydědění byl předmětem mé diplomové práce159, pokusím se pouze shrnout výsledky svého předchozího zkoumání s přihlédnutím k nejnovější judikatuře v otázce trvalého vedení nezřízeného ţivota a některým svým novým poznatkům v oblasti třetího důvodu k vydědění – odsouzení pro úmyslný trestný čin. V rámci určité kategorizace jednotlivých důvodů vydědění souhlasím s J. Mikešem a L. Muzikářem, kteří uvádí, ţe při porovnání důvodů vydědění je lze rozvrhnout do dvou skupin. Zatímco u důvodů uváděných pod písm. a), b) jde o jakousi netečnost ze strany potomka vůči svému předkovi, u důvodů pod písm. c) a d) jde o dopady do vážnosti rodiny v daném společenském prostředí.160 Jako první důvod k vydědění zákon stanoví tzv. neposkytnutí potřebné pomoci v nemoci, ve stáří anebo v jiných závaţných případech. Jsem toho názoru, ţe tento důvod vydědění je, co se týká svého abstraktního vymezení a zejména obtíţeného prokazování při zohlednění všech konkrétních okolností a subjektivně vnímaných rodinných vztahů, druhým interpretačně a aplikačně nejobtíţnějším. Týká se tedy neposkytnutí potřebné pomoci, kdy její potřebnost je třeba vţdy posuzovat na základě subjektivních potřeb zůstavitele při zohlednění objektivního korektivu dobrých mravů a objektivní moţnosti potomka pomoc poskytnout, a to při nemoci nebo stáří zůstavitele anebo jiných závaţných případech, jako je např. přírodní katastrofa, poţár, případně povodeň.161 Pod jiný závaţný případ lze jistě zahrnout i případy nutné finanční pomoci zůstaviteli v jeho materiální nouzi. Termín potřebná pomoc nelze 158

Dle NOZ jiţ nebude mít opomenutí důvodu vydědění za následek neplatnost tohoto úkonu, jestliţe se proti takovému nepominutelnému dědici prokáţe zákonný důvod vydědění dle ust. § 1648 v souvislosti s ust. § 1646. 159 Srovnej KOCOURKOVÁ, Lucie. Vydědění neopomenutelného dědice. 2011. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Katedra občanského práva. 87 s. 160 MIKEŠ, MUZIKÁŘ, op.cit., s. 89. 161 Srovnej Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 07. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3772/2007. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 03. 2013].

77

chápat jako pomoc pouze nezbytnou, nýbrţ jako pomoc skutečně potřebnou dle konkrétní situace s přihlédnutím k dobrým mravům. Neposkytnutí potřebné pomoci pak nebude důvodem k vydědění, zajistí-li si ji zůstavitel sám či prostřednictvím jiné osoby, a to např. příbuzného, souseda nebo vhodného ústavu, i zde však s ohledem na dobré mravy. K tomuto důvodu uvedl Nejvyšší soud následující: „Pro platnost vydědění z důvodu uvedeného v § 469a odst. 1 písm. a/ obč. zák. je nezbytné, aby se zůstavitel ocitl v situaci, kdy pro zdravotní či jiné potíže nastalé v důsledku onemocnění či věku, případně pro potíže způsobené jinými okolnostmi (např. přírodní katastrofou, požárem, povodní) potřebuje pomoc; kdy není schopen sám si, bez cizí pomoci, obstarat své základní životní potřeby (zdravotní, hygienické aj.). Současně musí jít o situaci, kdy o uvedené potřeby zůstavitele není postaráno jinak.“162 NOZ uvedený důvod vydědění zachoval, pouze jej nahradil termínem potřebná pomoc v nouzi, coţ se domnívám, ţe současné interpretační a aplikační problémy nevyřeší, spíše naopak. Druhým důvodem k vydědění je tzv. „trvalé neprojevování opravdového zájmu“, které je z hlediska své interpretace důvodem nejvíce abstraktním a paradoxně i důvodem nejvíce zůstaviteli pouţívaným, pro coţ je jeho výklad i předmětem mnoha soudních rozhodnutí. Právě tím, ţe se jedná o důvod nejvíce abstraktní a tím i obtíţně definovatelný, je zřejmě tak často jako důvod vydědění uváděn, neboť v situaci, kdy zůstavitel není objektivně schopen podřadit potomkovo jednání pod jiný ze zákonem uvedených důvodů, často pouhou absenci či nedostatek zájmu svého potomka si zůstavitel pod tímto termínem představuje. Pro vymezení situací, na něţ uvedená právní norma dopadá, je nezbytné nejprve definovat samotný pojem zájem. Jako zájem si lze představit osobní nebo písemný kontakt se zůstavitelem, kdy pod osobní kontakt lze podřadit i telefonické hovory a v dnešní době např. tolik oblíbenou komunikaci přes skype při velké vzdálenosti bydliště zůstavitele a potomka či při dlouhodobém pobytu jednoho z nich v zahraničí. Dostatečnost, kvalitu a oprávněnost takového zájmu je třeba vţdy posuzovat s ohledem na tři významné faktory. 163 Prvním z těchto faktorů je reálná moţnost potomka zůstaviteli opravdový zájem projevovat. Je zde třeba zohlednit jak místo bydliště potomka a zůstavitele, tak i druh a povahu jejich práce, nemoc tohoto potomka či jeho bliţních, stejně jako zvyky, které v rodině zůstavitele a potomka panují. Druhým faktorem je pak samotný zájem zůstavitele o potomka, 162

tamtéţ. Srovnej KOCOURKOVÁ, Lucie. Trvalé neprojevování opravdového zájmu. [online]. 2013. epravo.cz [cit. 06.05.2013] Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/trvale-neprojevovani-opravdoveho-zajmu90322.html. 163

78

jenţ byl předmětem mnoha soudních rozhodnutí a jenţ je často důvodem pro neplatnost zůstavitelem sepsané listiny o vydědění. Dle judikatury tak bude neplatné vydědění potomka, pokud se zůstavitel sám zapříčinil o to, ţe potomek o něho zájem neprojevoval. Přelomové je v této věci rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, kde se uvádí následující: „Pro posouzení důvodů vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku je třeba rovněž zjišťovat, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s dítětem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy.“164 Uvedený závěr je někdy vykládán i extenzivně, kdy i neprojevování zájmu o potomka pouze v období jeho dětství resp. nezletilosti můţe zapříčinit nemoţnost vydědit potomka z důvodu neprojevování opravdového zájmu.165 Z hlediska tohoto faktoru je třeba zkoumat, kdo se zapříčinil o nedostatek zájmu mezi zůstavitelem a potomkem, nicméně, jak se vyjádřil Nejvyšší soud, je to zpravidla nezájem rodiče o dítě, který je příčinou nezájmu dítěte o rodiče. Proto nelze klást na roveň chování rodiče, který o dítě neprojevuje zájem prakticky od samého dětství, a chování dítěte, které v důsledku toho neprojevuje zájem o rodiče.166 Třetím faktorem, který je nezbytné z hlediska projevování zájmu posuzovat, je jeho opravdovost, tedy zda je zůstaviteli projevován z lásky a úcty, nebo i z pouhé morální povinnosti se o něho postarat a občasně se s ním stýkat. Za opravdový jistě nelze označit zájem, který trvale překračuje zásady společenské slušnosti.167 Opravdovým zájmem tak zcela jistě nebude tzv. šikanózní jednání potomka, který o zůstavitele sice zájem projevuje, avšak takovým způsobem, ţe mu ztěţuje ţivotní podmínky, ubliţuje mu, případně jej jinými způsoby v jeho ţivotě zásadně omezuje, kdy takový zájem a takové jednání zcela jistě není v souladu s dobrými mravy. S ohledem na to, komu je tato právní norma adresována, a právní zásadu „vigilantibus iura scripta sunt“ jsem toho názoru, ţe částečně popírá princip právní jistoty, kdyţ samotný logický a gramatický výklad této právní normy bez znalosti odpovídající judikatury k sepisu

164

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 09. 08. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 03. 2013]. 165 Srovnej Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2009, sp.zn. 21 Cdo 3992/2008. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 03. 2013]. 166 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 09. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 03. 2013]. 167 Srovnej Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.05.2007, sp.zn. 21 Cdo 688/2006. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 03. 2013]. 79

platné listiny o vydědění na základě tohoto důvodu zjevně nestačí, coţ se nezmění ani s účinností NOZ, kdyţ tento uvedený důvod vydědění ve své podobě zachoval.168 Třetím důvodem k vydědění je odsouzení potomka pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku. O uvedeném důvodu vydědění a zejména jeho odlišnostech od dědické nezpůsobilosti bylo částečně pojednáno v rámci předchozího oddílu. Interpretace tohoto důvodu k vydědění je na rozdíl od ostatních důvodů jednoznačná a není tak předmětem mnoha soudních rozhodnutí. Zásadním faktorem, který je třeba posuzovat, je trest, který je za ten který úmyslný trestný čin uloţen, kdy je však irelevantní, zda se jedná o trest nepodmíněný či nikoliv. Jsem toho názoru, ţe zakotvení uvedeného důvodu vydědění má svůj smysl, neboť je jeho účel odlišný od obdobného důvodu pro dědickou nezpůsobilost. Domnívám se však, ţe je jeho vymezení poněkud striktní a dopadá tak i na situace, kdy má potomek zůstavitele rád, stará se o něho a projevuje mu svůj zájem, nicméně se během svého ţivota dostane na „zcestí“ a můţe mu tak být pro úmyslný trestný čin uloţen např. pouze trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem. Jsou zde pak z morálního hlediska skutečně důvody pro jeho vydědění? Uvedenou kolizi částečně řeší NOZ, kdyţ v ust. § 1646 odst. 1 písm. c) mění znění uvedeného důvodu k vydědění tak, ţe zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze. Zvrhlá povaha snad skutečně vystihuje onen morální problém, kdy se jedná o skutečně závaţný trestný čin, jenţ se má odráţet v moţnosti vydědění a má pro něho být dána zůstaviteli moţnost se od tohoto potomka pro významný zásah do potomkova morálního profilu a společenského postavení rodiny distancovat a kdy nikoliv. Obecně s úmyslem, pro něhoţ byl termín zvrhlá povaha uţit, souhlasím, nikoliv však s termínem samotným. Nejenţe bude interpretačně obtíţný, ale zejména si kladu otázku, zda je v souladu s morálkou a etickými pravidly současné společnosti hovořit o někom jako o zvrhlé povaze zcela veřejně, a to dokonce v zákoně, případně i v soudních rozhodnutích? Uvádí-li důvodová zpráva jako příklad zvrhlé povahy např. chladnokrevnou loupeţ, ptám se, co znamená pojem chladnokrevná? A pokud někdo spáchá loupeţ, lze ho beze všeho označit za zvrhlou povahu?169 Se zavedením termínu „zvrhlá povaha“ rovněţ přicházíme o poslední bezpečný důvod jak potomka vydědit, chápáno tak, ţe se v současné době jedná o jediný určitý a bez znalosti patřičné literatury a judikatury poměrně snadno interpretačně vyloţitelný důvod k vydědění. 168

NOZ pouze vypustil pojem „trvalý“, kdyţ v ust. § 1646 odst. 1 písm. b) stanoví: „Zůstavitel může vydědit neopomenutelného dědice, který o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl“. 169 Srovnej Důvodová zpráva ze dne 03. 02. 2012, op.cit., s. 408-409. 80

Čtvrtým důvodem k vydědění je tzv. trvalé vedení nezřízeného ţivota, kdy tento termín beze změny převzal i NOZ. Dle poměrně nedávného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se k této právní otázce vyjádřil snad vůbec poprvé, lze za vedení nezřízeného života označit takové chování, které evidentně vybočuje z rámce obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy, zejména závislost na alkoholu, drogách nebo hazardních hrách, zanedbání povinné výživy, zadlužování bez zjevné možnosti dluhy splácet, opatřování prostředků k životu nekalým způsobem, vyhýbání se práci či promrhávání rodinného majetku apod. O trvalé vedení nezřízeného života pak půjde v takových případech, kdy chování vyděděného bude vykazovat známky kontinuálnosti (tedy nikoli jen nahodilosti či ojedinělosti) a dlouhodobosti, kdy již zpravidla nebude možné očekávat návrat k běžnému způsobu života tak, jak je vnímán většinovou společností.170 Důleţité je, ţe při posuzování výše uvedeného chování není podstatné zavinění potomka.171 Dle mého názoru by ona trvalost a kontinuálnost měla být posuzována s ohledem na datování listiny o vydědění a konkrétní zůstavitelem tvrzený nezřízený ţivot poměřen objektivním kritériem dobrých mravů. Důleţité je přitom objektivní a nikoliv subjektivní hledisko posouzení konkrétního protispolečenského jednání. Nová právní úprava institutu vydědění v rámci NOZ přináší řadu dalších změn, kdyţ např. rozšiřuje důvody vydědění nebo zavádí institut tzv. negativní závěti, kdy zůstavitel může dle ust. § 1649 odst. 2 NOZ stejným způsobem prohlásit o některém z dědiců nikoli nepominutelných, jemuž svědčí zákonná dědická posloupnost, že pozůstalosti nenabude. Zásadní problém právní úpravy institutu vydědění v rámci NOZ spatřuji v nevypořádání se s pojmem „trvalé neprojevování opravdového zájmu“ a ve zrušení povinnosti uvádět v listině o vydědění jeho důvod. Absence uvedení důvodu vydědění v listině, dle mého názoru, poškozuje vyděděného, kdyţ zůstaviteli dává prostor k libovůli, a na druhé straně poškozuje i zůstavitele, kdyţ v době posuzování platnosti listiny o vydědění bude jiţ po smrti a ztratí tak moţnost se jako korunní svědek k rozhodným skutečnostem vyjádřit. Jsem toho názoru, ţe negativa této změny jednoznačně převáţí její tvrzená pozitiva spatřovaná dle důvodové zprávy v tom, ţe není nutné důvod vydědění zveřejňovat, kdyţ by mělo být účelem vydědění zbavit neopomenutelného dědice jeho práva na povinný díl a nikoliv ho denunciovat.172

170

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 190/2010. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 06. 11. 2012]. 171 Srovnej MIKEŠ, MUZIKÁŘ, op.cit., s. 89. 172 Srovnej Důvodová zpráva ze dne 03. 02. 2012, op.cit., s. 409. 81

8. Zahraniční právní úprava institutu neopomenutelného dědice Jsem přesvědčena o tom, ţe pro relevantní posouzení oprávněnosti aktuálního resp. i budoucího výčtu osob, které jsou v našem právním řádu povaţovány za neopomenutelné dědice, a to jak směrem k jeho rozšíření, tak zúţení, je nezbytná nejen komparace historická a vzetí v potaz aktuálních společenských, kulturních a demografických podmínek, nýbrţ i adekvátní komparace mezinárodněprávní. S ohledem na tuto skutečnost se budu institutem neopomenutelného dědice zabývat i v mezinárodních souvislostech. Nejprve se budu věnovat právní úpravě slovenské, a to nejen z důvodu společných hranic, nýbrţ zejména pro obdobnou politickou a historickou zkušenost a s tím související i obdobné společenské podmínky, coţ však rozhodně nelze zobecňovat. Dále se budu věnovat institutu neopomenutelného dědice v právních řádech tří zemí – Španělska, Itálie a Polska, kdy jejich výběr není náhodný, neboť jsou to země, o kterých jsme přesvědčena, ţe je charakterizuje vysoká rodinná soudrţnost mající své kořeny zřejmě v náboţenství, protoţe ve všech těchto zemích je vysoké procento věřících obyvatel, čímţ se zásadně liší od České republiky. V rámci jedné podkapitoly se budu rovněţ obecně zabývat institutem neopomenutelného dědice v právním řádu Rakouska a Německa, to však jiţ s vyuţitím pouze českých pramenů. Na závěr bude nastíněn moţný evropský rozměr problematiky institutu neopomenutelného dědice.

8.1. Slovenská právní úprava Institut neopomenutelného dědice, ve slovenském právním řádu nazvaným „neopomenutel´ny dedič“, upravuje zákon č. 40/1964 Zb., občianský zákonník, v platném znění (dále jen „SOZ“). S ohledem na politicko-historický vývoj nepřekvapí, ţe dědické právo v rámci SOZ odpovídá naší aktuální právní úpravě v OZ. Tak se v ust. § 479 SOZ stanoví, ţe maloletým potomkom sa musí dostať aspoň toľko, koľko robí ich dedičský podiel zo zákona, a plnoletým potomkom aspoň toľko, koľko robí jedna polovica ich dedičského podielu zo zákona. Pokiaľ tomu závet odporuje, je v tejto časti neplatný, ak nedošlo k vydedeniu uvedených potomkov.173 V ust. § 473 odst. 1 SOZ se přitom stanoví, ţe v prvej 173

Slovenská republika. Zákon. č. 40/1964 Zb., občianský zákonník. [online] Zákony pre l´udí.sk. [cit.20.03.2013] Dostupné z: http://www.zakonypreludi.sk/zz/1964-40#f4239081. 82

skupine dedia poručiteľove deti a manžel, každý z nich rovnakým dielom. Z uvedeného je zřejmé, ţe právní úprava našeho OZ a slovenského SOZ je v této otázce totoţná, a není tak co srovnávat, neboť lze odkázat na analýzu současného pojetí institutu neopomenutelného dědice dle OZ v jednotlivých kapitolách této práce. SOZ koresponduje s OZ nejen, co se týká výčtu subjektů, ale i jejich dělení na zletilé a nezletilé, obsahu a rozsahu jejich práva, včetně následku jejich opomenutí – relativní neplatnosti závěti.174 I dle SOZ je moţné neopomenutelného dědice vydědit, a to dle ust. § 469a, které je rovněţ koncipováno shodně s naší právní úpravou.175 Téţ v období před nástupem komunistického reţimu odpovídala slovenská úprava svou koncepcí institutu neopomenutelného dědice s četnými výjimkami, např. v oblasti vydědění, té naší.176

8.2. Právní úprava španělská, italská a polská Právní úpravu španělskou, italskou a polskou jsem, jak výše uvedeno, zvolila z důvodu jejich, dle mého názoru, částečně obdobného společensko – kulturního prostředí, jeţ má svůj odraz ve vysoké míře věřících obyvatel v těchto zemích a s tím spojené vyšší soudrţnosti rodinných vztahů. S ohledem na své studium v zahraničí, a to ve Španělském království, jsem poznala kulturní prostředí jak v této zemi, tak díky kontaktům zvláště i v Itálii, a zjistila jsem, ţe pro tyto země není neobvyklé, kdyţ je ţena v domácnosti a potomci se svými rodiči, a to zejména v Itálii, trvale bydlí, či v období kolem 35-40 let z domova odcházejí. Většinou však nikoliv daleko a jsou trvale se svými rodiči v blízkém kontaktu. 8.2.1. Španělská právní úprava Institut neopomenutelného dědice upravuje španělský Código Civil, Real decreto de 24 de julio de 1889 (dále jen „ CC“) v čl. 806 a následujících tak, ţe dle čl. 807 jsou neopomenutelnými dědici, španělsky „herederos forzosos“, děti a potomci zůstavitele, a pokud tito nejsou, rodiče a předci, a dále za určitých okolností vdova a vdovec.177 Uvedené ustanovení prošlo od doby vydání CC v roce 1889 dvěma novelami, kdy na počátku, obdobně jako v našem právním řádu, byly mj. jako neopomenutelní dědicové označovány pouze děti

174

Srovnej GANDŢALOVÁ, Daniela. Dedičské právo. Banská Bystrica: Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici, 2006. 320 s. ISBN 80-8083-347-8. S. 184-185. 175 Srovnej PASTVOVÁ, Ivana. Dedenie. [online].2010.e-pravo.sk.[cit. 05.03.2013] Dostupné z: http://www.epravo.sk/articles/view/65/dedenie. 176 Srovnej ROUČEK, SEDLÁČEK a kol. op.cit. s. 413-487. 177 Srovnej Španělské království. Código Civil, Real Decreto de 24 de julio de 1889. [online] Noticias juridicas [cit. 10.05.2013] Dostupné z: http://noticias.juridicas.com/base_datos/Privado/cc.html. 83

manţelské resp. legitimní, a dále rodiče, jejichţ byl zůstavitel legitimním dítětem. Od 08. 06. 1981 je však podoba výčtu neopomenutelných dědiců neměnná.178 S ohledem na to, ţe i v rámci španělského práva je vyjádřena přednost testamentu nad posloupností zákonnou, a to v čl. 658 CC, kde se zároveň stanoví, ţe lze dědit z obou těchto důvodů rovněţ jako u nás, má i v rámci španělského dědického práva institut neopomenutelného dědice své místo. Španělské právo je v případě dědiců, nikoliv odkazovníků, rovněţ zaloţeno na principu univerzální sukcese.179 CC upravuje institut neopomenutelného dědice na rozdíl od naší stávající právní úpravy dosti podrobně, a to v čl. 806 aţ 822. Čl. 806 CC stanoví, ţe povinný díl, španělsky „legítima“, je část majetku, kterou zůstavitel nemůţe disponovat180, aby ji mohl zanechat neopomenutelným dědicům. Dle čl. 815 CC neopomenutelný dědic, kterému zůstavitel zanechal z jakéhokoliv důvodu méně než povinný díl, který mu náleží, může žádat doplnění tohoto dílu. Rozsah povinného dílu představuje dle čl. 808 a 809 CC v případě dětí a potomků dvě třetiny, které by dědily po otci a matce, a v případě rodičů a předků polovinu, kterou by dědili po dětech a potomcích, samozřejmě s výjimkami. Zvláštním institutem, který náš právní řád nezná, je tzv. mejora181, která opravňuje zůstavitele, aby disponoval ½ povinného dílu tak, ţe jej na základě čl. 808 v souvislosti s čl. 823 a násl. CC, můţe odkázat svým dětem nebo potomkům. Jako mejora můţe být dle čl. 829 CC určena i konkrétní věc. Španělské dědické právo tím dává zůstaviteli moţnost disponovat částí povinného dílu ve prospěch jiného dítěte nebo potomka. Jak uvádí E. A. Varó, zjednodušeně řečeno lze říci, že dědictví se dělí na tři stejné části: a) povinný díl, což je třetina, kterou zákon přiděluje neopomenutelným dědicům a dělí se rovnoměrně mezi ně; b) třetina - mejora, což je třetina majetku, kterou musí zůstavitel nechat mezi neopomenutelnými dědici, ale tentokrát ji rozdělit, jak si přeje; c) třetina volné dispozice, což je část, kterou může přenechat, komu si přeje, ať je nebo není potomek nebo předek.182

178

Srovnej Španělské království. Legislación consolidada Real decreto de 24 de julio de 1889 por el que se publica el Código civil. [online] Agencia Estatal Boletín Oficial del Estado [cit. 01.05.2013] Dostupné z: http://boe.es/buscar/act.php?id=BOE-A-1889-4763&tn=1&vd=&p=20121114. 179 Srovnej čl. 660, Código Civil, Real Decreto de 24 de julio de 1889. 180 Chápáno pořízením pro případ smrti. 181 Česky lze přeloţit jako přilepšení. 182 Srovnej VARÓ, Enrique Alcaraz, HUGHES, Brian. El espaňol jurídico. Barcelona: Editorial Ariel S.A., 2008. 352 s. ISBN 978-84-344-3220-8. S. 205. 84

Práva manţela – vdovce, jsou upravena v rámci CC v čl. 834 a násl., přičemţ ačkoliv je manţel označen jako neopomenutelný dědic, obsah a forma jeho práva je stanovena odlišně, kdyţ se mu dle čl. 834, pokud se nerozvedl, nebo se fakticky neodloučil a účastní se na dědictví s dětmi nebo potomky, přiznává uţívací právo třetiny pozůstalosti, určené jako mejora. Uvedené koresponduje s čl. 807 CC, kde se mj. stanoví, ţe vdovec a vdova jsou neopomenutelnými dědici ve formě a způsobem, který stanoví tento zákon. Dle čl. 809 CC přitom nejsou-li zde potomci, kteří dědí, coţ zakládá povinný díl předků zůstavitele, je třeba i zde, aby měl pozůstalý manţel právo na jednu třetinu dědictví. Pro stanovení výše povinného dílu je rovněţ nezbytná znalost pravidel pro vypočtení dědického podílu dle posloupnosti zákonné, kterou upravuje čl. 912 a násl. CC. Dle čl. 931 CC dědí děti a jejich potomci po svých rodičích a ostatních předcích bez rozdílu pohlaví, věku anebo původu, a to dle čl. 932 CC rovným dílem. S ohledem na úpravu reprezentačního práva i v rámci španělského dědického práva je samozřejmě třeba vţdy zohlednit potomky bliţší v souladu s čl. 933 CC. Dle čl. 935 CC, pokud zde nejsou děti a potomci, dědí po zůstaviteli jeho předci, přičemţ tito dědí rovným dílem. Opět existence předků bliţších, byť jen jednoho z nich, vylučuje z dědění předky vzdálenější. Dle čl. 943 CC, pokud chybí osoby shora uvedené, bude dědit manţel a ostatní příbuzní, přičemţ však dle čl. 944 před příbuznými dědí všechno přeţivší manţel. Z ostatních příbuzných pak zákon jmenuje sourozence a děti sourozenců, bratrance a sestřenice aj. Z hlediska povinného dílu zákon dále blíţe upravuje, komu náleţí povinný díl v případě, ţe je zde jen jeden předek zůstavitele, a to obdobně jako v případě zákonné posloupnosti. Zásadní význam má čl. 813 CC, který částečně koresponduje s ust. § 1644 odst. 1 NOZ, kdyţ stanoví, ţe zůstavitel nemůţe povinný díl zatíţit, ani podmínit, ani ţádným způsobem nahradit vyjma práva manţela – vdovce a dětí nebo potomků právně nezpůsobilých, u nichţ lze na základě čl. 808 CC za určitých podmínek zřídit svěřenské nástupnictví. Povaha povinného dílu se blíţí spíše naší současné koncepci dle OZ, kdyţ se v čl. 814 CC stanoví, ţe opomenutí neopomenutelného dědice nebude na újmu povinného dílu. Nejprve se omezí ustanovení dědiců před odkazovníky, mejorou a dalšími dispozicemi v závěti. Zákon přitom

za

určitých

okolností

počítá

s neplatností

neopomenutelných dědiců.

85

závěti

z důvodu

opomenutí

Španělský CC rovněţ upravuje institut započtení na povinný díl, do něhoţ se však nezapočítává výše uvedená tzv. mejora. Neopomenutelní dědicové dle španělského práva nemají právo na povinný díl, jsou-li dědicky nezpůsobilí nebo vydědění. Dědickou nezpůsobilost upravuje CC v čl. 756-762, kdy na rozdíl od naší právní úpravy jmenuje celkem sedm důvodů, z nichţ za zmínku stojí např. dědická nezpůsobilost toho, kdo se jako zletilý dozvěděl o násilné smrti zůstavitele a neoznámil to, pokud uvedené jiţ nebylo zjištěno z moci úřední. Vydědění je upraveno v čl. 848-857 CC a pro jeho platnost je na rozdíl od NOZ nutné uvedení důvodu. Mimo specifické důvody k vydědění má zůstavitel moţnost vydědit i na základě důvodů zakládajících dědickou nezpůsobilost, coţ je našemu OZ neznámé, ale NOZ obdobné řešení upravuje v ust. § 1646 odst. 2. Koncepce důvodů k vydědění dle španělského práva dopadá na mnohem závaţnější protispolečenské jednání, neţ je tomu u nás, kdyţ jako důvody k vydědění uvádí např. fyzické týrání, váţnou uráţku, neplnění vyţivovací povinnosti aj. Ačkoliv španělské občanské právo označuje za neopomenutelné dědice potomky, manţela i rodiče zůstavitele, je třeba říci, ţe rodiče zůstavitele nabývají práva povinného dílu, teprve nejsou-li zde potomci, kterým je určeno principiálně. Manţel je přitom chráněn jak vedle potomků, tak předků zůstavitele. To, ţe dle španělského práva nejsou rozlišována práva neopomenutelných dědiců u potomků zletilých a nezletilých, vyjadřuje dle mého názoru, ţe smysl této právní úpravy nespočívá tak jako u nás v důvodech ekonomických, resp. funkci zaopatřovací, nýbrţ zejména na rodinných tradicích silně ovlivněných historií a náboţenstvím. 8.2.2. Italská právní úprava Rovněţ v italském právním řádu má institut neopomenutelných dědiců, označených jako „legittimari“, své místo, a to konkrétně v čl. 536 a násl. italského Codice Civile, Regio decreto 16 marzo 1942, n.262 (dále jen „CCC“). Za neopomenutelné dědice jsou dle CCC povaţovány děti zůstavitele, a to ať jiţ legitimní či nikoliv, manţel a legitimní předci. Potomci dětí mají přitom stejná práva, pokud dědí na jejich místě.183 Je minimálně neobvyklé, ţe CCC stále zachovává dělení na potomky legitimní a nikoliv, lze se domnívat, ţe je to zejména vlivem náboţenství a Vatikánu, jehoţ blízkost je v Itálii v určitých otázkách, jak právních, tak morálních, patrná. Dle odborné literatury je institut slouţící k ochraně 183

Srovnej Itálie. Codice Civile, Regio decreto 16 marzo 1942, n.262. [online] Altalex [cit. 05.05.2013] Dostupné z: http://www.altalex.com/index.php?idnot=34794. 86

neopomenutelných dědiců nazván jako tzv. successione necessaria, nebo-li nutná posloupnost, pod čímţ jsou společně chápány normy, které zaručují nejbližším příbuzným právo ujmout se dědictví alespoň v určité části jmění zůstavitele i proti jeho vůli.

184

Osoby, kterým uvedené

právo náleţí, se tedy, jak výše uvedeno, nazývají „legittimari“ a jejich povinný díl tzv. „legittima“. Z hlediska výše povinného dílu je italská právní úprava koncipována odlišně jak od naší právní úpravy, tak od právní úpravy španělské, logicky i slovenské. Uvedená změna spočívá v tom, ţe výše povinného dílu není stanovena s odkazem na intestátní posloupnost, slovy OZ, dědickým podílem ze zákona a dle CC např. u descendentů, dvěma třetinami, které by dědili po otci a matce, nýbrţ se v čl. 537 CCC u potomků stanoví, ţe jestliţe rodič zanechá jedno dítě, přenechá se mu polovina jmění, a jestliţe bude dětí více, přenechají se jim dvě třetiny, aby si je mezi sebou rovnoměrně rozdělily, a to jak děti legitimní, tak nelegitimní. Obdobné je to u předků zůstavitele, avšak pouze legitimních, kteří však dle čl. 538 CCC mají právo na povinný díl, pouze kdyţ zůstavitel nezanechá děti, přičemţ mají právo na třetinu dědictví. Pokud bude předků více, polovina připadne předkům po linii mateřské a polovina po otcovské v souladu s čl. 569 CCC. Manţelovi dle čl. 540 CCC v případě, ţe nekonkuruje v dědictví svým potomkům, náleţí polovina pozůstalosti druhého manţela. I pro případ, ţe by těmto konkuroval, mu náleţí právo bydlení v rodinné residenci a uţívání nábytku. Jsem přesvědčena o tom, ţe tato právní norma plně respektuje společenské poměry v Itálii, kde je zvykem, ţe více generací bydlí společně po celý ţivot v jednom domě a ţe jsou k rodinné residenci hluboce poutáni, dle mého názoru, v mnohem větší míře, neţ je tomu u nás. Uvedené neopomenutelné právo manţela k nábytku v domě částečně odpovídá nově zavedenému právu manţela na zaopatření k základnímu vybavení rodinné domácnosti dle ust. § 1667 NOZ. CCC rovněţ jednoznačně stanoví pravidla výpočtu povinného dílu pro případ, ţe po sobě zůstavitel zanechá jak děti, tak i manţela. V čl. 542 CCC se totiţ mj. uvádí, ţe pokud zanechá pouze jedno dítě, třetina majetku připadne tomuto dítěti a třetina majetku manţelovi. Pokud však zanechá více dětí, připadne dětem polovina jmění a manţelovi 1/4. Pokud naopak zůstavitel nezanechá ţádné děti, avšak předky a manţela ano, dědí polovinu jmění manţel a 1

/4 předkové zůstavitele. Italská právní úprava je přitom z hlediska rozvodu manţelství vůči

rozvedenému manţelovi zůstavitele mnohem benevolentnější neţ naše, neboť mu přiznává, 184

ZAGREBELSKY, Gustavo, OBERTO, Giacomo, STALLA, Giacomo, TRUCCO, Christina. Diritto civile. 6. vyd. Florencie: S.p.A. Armando Paoletti, 1995. 444 s. ISBN 88-00-49826-4. S. 368. 87

pokud se o rozvod nezaslouţil, stejná práva neopomenutelného dědice, jako kdyby manţelem stále byl. V čl. 549 CCC se obdobně jako v čl. 813 CC a ust. § 1644 odst. 1 NOZ stanoví, ţe zůstavitel nemůţe zatíţit nebo podmínit povinný díl neopomenutelných dědiců, vyjma případů týkajících se např. rozdělení dědictví. Pro stanovení povinného dílu je nezbytné zohlednit hodnotu celkového jmění zanechaného zůstavitelem v době smrti, dále odečíst dluhy k získání hodnoty čistého jmění a přičíst hodnotu darování učiněných za ţivota zůstavitele. Jedná se o početní operaci ke zjištění, zda neopomenutelný dědic ve svém povinném dílu byl nebo nebyl zkrácen.185 Z hlediska povahy povinného dílu vychází CCC, obdobně jako CC, OZ a SOZ, z povahy povinného dílu in natura, coţ vyplývá např. z čl. 553 a 554 CCC. Uvedené potvrzuje i G. Zagrebelsky, G. Oberto, G. Stalla a C. Trucco, kdyţ uvádí, ţe tzv. l´azione di riduzione, nebo-li ţaloba ke krácení, je soudní proces vedený ze strany neopomenutelného dědice, kterému bylo určeno méně než povinný díl. Nazývá se tak, protože je určena k omezení dispozic, které jej poškodily a obnovení dílu, který mu je vyhrazen.186 Ţaloba směřuje proti dispozicím zůstavitele v závěti a proti darováním s tím, ţe nejprve dojde k rovnoměrnému omezení závětních dispozic – tedy dědických podílů včetně odkazů, určených v pořízení pro případ smrti a dále, pokud uvedené nestačí, i k omezení darování, které zůstavitel učinil ještě za svého ţivota, a to od posledního v pořadí.187 Uvedené je rovněţ upraveno v čl. 558 a 559 CCC. Subjekty, které se mohou dovolávat tohoto omezení, jsou dle čl. 557 CCC neopomenutelní dědicové a jejich dědicové. Neopomenutelní dědicové nedědí, jsou-li dědicky nezpůsobilí – tzv. indegnitá dle čl. 463 a násl. CCC. Důvody pro dědickou nezpůsobilost lze rozdělit obdobně jako dle OZ či NOZ na taková jednání dědicky nezpůsobilého, která mají charakter spáchání trestného činu proti zůstaviteli, jeho manţelu, potomkovi nebo předkovi, přičemţ CCC jmenuje zejména vraţdu, pokus o vraţdu atd. a dále jednání, která směřují proti poslednímu pořízení zůstavitele. Dědicky nezpůsobilý přesto můţe dědit, odpustí-li mu zůstavitel, a to buď úplně ve formě veřejné listiny nebo závěti, nebo částečně tím, ţe mu výslovně neodpustí, avšak

185

Srovnej tamtéţ, s. 369. tamtéţ s. 369-370. 187 Srovnej tamtéţ s. 370. 186

88

ačkoliv ví o důvodu zakládajícím dědickou nezpůsobilost, povolá jinak dědicky nezpůsobilého v závěti k určité části dědictví.188 Na rozdíl od dědické nezpůsobilosti CCC neupravuje institut vydědění, přičemţ jsem přesvědčena o tom, ţe je to právě odrazem společenských poměrů v Itálii, soudrţnosti rodinných vztahů, skutečnosti, ţe je pro Itálii typické souţití více generací v jednom domě, a výrazné podpory dětí ze strany jejich rodičů mnohdy aţ do 40- ti let a více. Je otázkou, nakolik je uvedené historicky a společensky podmíněno i blízkostí Vatikánu. Na závěr si dovolím tvrdit, s ohledem na vlastní zkušenosti, ţe vymahatelnost práva v Itálii je výrazně obtíţnější neţ u nás, neboť i některé běţné občanskoprávní spory jsou před italskými soudy projednávány několik let. 8.2.3. Polská právní úprava Rovněţ polské občanské právo upravuje institut neopomenutelného dědice, a to v čl. 991 - 1011 Ustawy z dnia 23 kwietnia 1964 r. - Kodeks cywilny189 (dále jen „KC“). Neopomenutelní dědicové, polsky „zachowek“, jsou dle čl. 991 KC potomci, manţel a rodiče zůstavitele, kteří by byli povoláni k dědění podle zákona, pokud jsou trvale neschopni pracovat nebo jsou nezletilí ve výši dvou třetin jejich dědického podílu ze zákona a v ostatních případech jedné poloviny jejich dědického podílu ze zákona.190 Výši dědického podílu ze zákona upravuje čl. 931 a násl. KC tak, ţe v první dědické skupině dědí děti a manţel zůstavitele, a to rovným dílem. Část připadající na manţela však nesmí být niţší neţ 1

/4 celé pozůstalosti. Odst. 2 čl. 931 KC stanoví reprezentační právo potomků dítěte

zůstavitele. Ve druhé dědické skupině dle čl. 933 KC dědí manţel s rodiči zůstavitele a sourozenci. Manţel však vţdy ve druhé skupině dědí polovinu dědictví. Dle čl. 933 odst. 1 KC pak kaţdý z rodičů dědí čtvrtinu toho, co připadá na ně a na sourozence zůstavitele. V následujících článcích jsou dále podrobně upraveny další pravidla dědické intestátní posloupnosti.

188

Srovnej tamtéţ, s. 353. Kodeks cywilny –Ksiega Pierwsza, tytuly I. II. III. IV. [online] Kodeks cywilny.pl [cit. 15.05.2013] Dostupné z: http://www.kodeks-cywilny.pl/. 190 Srovnej KIERZKOWSKA, Danuta, MILER, Joanna, WISNIEWSKI, Andrzej W., BUSCHARDTPISARCZYK, Karen, WOJTASIEWICZ, Olgierd A. The polish civil code. Warsaw: TEPIS PUBLISHING HOUSE of the Polish Society of Economic, Legal and Court Translators, 1997. 194 s. ISBN 83-85430-35-0. S. 179. 189

89

Dle čl. 991 odst. 2 KC, jestliţe oprávněný neopomenutelný dědic neobdrţel povinný díl, který mu náleţí, ať uţ ve formě darování od zůstavitele, nebo povolání k dědictví nebo k odkazu, můţe dědice ţalovat na zaplacení částky, která představuje povinný díl, nebo jej do jeho výše doplňuje. Z uvedeného je zřejmé, ţe polská koncepce povinného dílu odpovídá koncepci dle NOZ, neboť se jedná o pohledávku neopomenutelného dědice vůči těm, na které zůstavitel pamatoval a nikoliv o povinný díl in natura, jak je koncipován v naší současné právní úpravě i v úpravě španělské, italské a slovenské. Dle odborné literatury se jedná o pozůstalostní dluh.191 KC přitom přímo v úpravě institutu neopomenutelného dědice v čl. 1007 odst. 1 mj. uvádí, ţe ţalovat ze strany neopomenutelných dědiců lze ve lhůtě tří let od zveřejnění testamentu. Čl. 992 KC obdobně jako NOZ stanoví, ke kterým osobám je třeba při výpočtu povinného dílu přihlíţet, to však odlišně neţ NOZ, kdyţ uvádí, ţe osoby, které odmítly dědictví, nebo jsou dědicky nezpůsobilé, je třeba vzít v potaz, nikoliv však osoby, které se jej zřekly, nebo byly vyděděny. Zákon dále podrobně upravuje započtení, a to v čl. 994 - 997 KC, přičemţ se rovněţ jako u nás nepřihlíţí k obvyklým darováním. V čl. 998 KC je shodně jako v ust. § 1644 NOZ upraveno, ţe k podmínkám, příkazům aj., které zatěţují povinný díl, se nepřihlíţí, pokud tyto nezatěţují část, která přesahuje hodnotu povinného dílu. V čl. 1008 KC se stanoví, ţe zůstavitel může v jeho závěti zbavit své potomky, manžela a rodiče jejich povinného dílu (vydědit je), když osoba, která by jinak byla oprávněna k nabytí povinného dílu 1) se proti zůstavitelově vůli trvale chová v rozporu se zásadami občanského soužití, 2) se dopustila ve vztahu k zůstaviteli nebo některé z osob jemu blízkých spáchání úmyslného trestného činu proti životu, zdraví, nebo svobodě, nebo těžké urážky na cti, 3) trvale zanedbává rodinné povinnosti k zůstaviteli.192 Jako první z uvedených důvodů k vydědění lze označit takový způsob ţivota, jako je páchání trestné činnosti, kdy zdrojem příjmů jsou podvody nebo krádeţe. Dále je to jiné nemorální chování, které není trestné, jako např. zneuţívání alkoholu, omamných látek, odmítání pracovat aj.193 V obou případech je nezbytné, aby se uvedeného jednání neopomenutelný dědic dopouštěl proti vůli zůstavitele. Třetí důvod k vydědění, zanedbávání rodinných povinností, představuje např. neplnění 191

Srovnej KORDASIEWICZ, Bogudar a kol. Prawo spadkowe. Warszawa: C. H. Beck, 2009. 960 s. ISBN 978-83-255-0251-5. S. 884. 192 Srovnej KIERZKOWSKA, MILER, WISNIEWSKI, BUSCHARDT-PISARCZYK, WOJTASIEWICZ, op. cit., s. 182. 193 Srovnej KORDASIEWICZ a kol., op.cit., s. 847. 90

vyţivovací povinnosti.194 V souladu s naší dnešní právní úpravou a na rozdíl od NOZ musí být důvod vydědění dle čl. 1099 zřejmý z textu závěti. V čl. 928 aţ 930 KC je upraven institut dědické nezpůsobilosti. Důvody dědické nezpůsobilosti lze opět rozdělit na 1) spáchání úmyslného trestného činu proti zůstaviteli a 2) jednání proti projevu zůstavitelovy poslední vůle jako např. její zničení. Dle čl. 928 odst. 2 KC se na dědicky nezpůsobilého hledí, jako by se nedoţil smrti zůstavitele. Z polské právní úpravy institutu neopomenutelného dědice je patrné, ţe stejně jako naše právní úprava, a to jak dle OZ, tak NOZ, rozlišuje z hlediska výše povinného dílu potomky zletilé a nezletilé, coţ dle mého názoru správně odráţí i zaopatřovací funkci tohoto institutu. Na rozdíl od současného OZ shodně jako NOZ upravuje KC povahu povinného dílu nikoliv ve formě in natura, nýbrţ jako pohledávku neopomenutelného dědice vůči těm, na které zůstavitel pamatoval, coţ vnímám jako pozitivní. Konstrukce výše povinného dílu je obdobně jako u nás stanovena odkazem na intestátní posloupnost. Koncepce vydědění dle KC je obdobná jako naše, coţ mne osobně překvapuje, kdyţ katolická země jako je Polsko umoţňuje zůstaviteli vydědit neopomenutelné dědice i pro takové důvody jako je např. zanedbávání rodinných povinností.

8.3 Obecně k právním úpravám institutu neopomenutelného dědice v jiných státech EU V důvodové zprávě k NOZ, a to konkrétně k ust. § 1642 aţ 1644 se uvádí, ţe standartním občanskoprávním úpravám odpovídá institucionalizace nepominutelných nároků – kromě dětí zůstavitele a případně i jejich potomků – alespoň ještě ve vztahu k manželovi a rodičům zůstavitele (poukázat lze na úpravu rakouskou, švýcarskou, polskou, německou atd.)195 Z uvedeného vyplývá, ţe rovněţ i rakouská, německá a švýcarská právní úprava je z hlediska výčtu subjektů práva neopomenutelných dědiců širší neţ naše, coţ se nezmění ani s přijetím NOZ. Dle konzultace s maďarským právníkem pak i dle jejich právní úpravy jsou za neopomenutelné dědice povaţováni vedle potomků zůstavitele, i jeho manţel a rodiče. Co se týče právní úpravy německé, německé občanské právo upravuje jiţ od 18. 08. 1896 Bürgerliches Gesetzbuch (dále jen „BGB“), který však od doby vydání prošel řadou novel. S ohledem na to, ţe Německo nesdílí stejnou historickou zkušenost v podobě 194 195

Srovnej tamtéţ, s. 848. Důvodová zpráva ze dne 03. 02. 2012, op.cit., s. 405. 91

komunistického reţimu jako Česká republika a Slovensko, zůstaly v něm zachovány všechny tradiční instituty dědického práva.196 Jak uvádí V. Bednář, právo na povinný díl mají podle německého práva zůstavitelovi potomci, rodiče, manžel nebo zapsaný životní partner.197 Rodičům však vzniká právo na povinný díl, pouze nezanechal-li zůstavitel potomky.198 Z hlediska povinného dílu je podstatné, ţe se stanoví rovněţ odkazem na dědický podíl ze zákona, přičemţ jeho výše je pro všechny subjekty práva neopomenutelných dědiců stejná – 1

/2 dědického podílu ze zákona. Na rozdíl od naší, polské nebo slovenské právní úpravy je

tedy nerozhodné, zda se jedná o potomky zletilé či nezletilé. Povaha povinného dílu dle BGB přitom odpovídá NOZ, neboť se nejedná o podíl na dědictví, nýbrţ pohledávku neopomenutelných dědiců vůči těm, na které zůstavitel pamatoval.199 Odlišně od ust. § 1645 NOZ upravuje BGB výčet osob, které nedědí, avšak při výpočtu povinného dílu se k nim přihlíţí, kdyţ mezi tyto nepočítá osoby, které se dědictví zřekly.200 Jak uvádí V. Bednář, v případě německého práva je třeba rozlišovat mezi vyděděním a odnětím povinného dílu.201 Institut vydědění dle našeho právního řádu svou povahou totiţ odpovídá institutu odnětí povinného dílu dle BGB. Zákon přitom odnětí povinného dílu umoţňuje pouze z taxativních důvodů, kdy tyto se odlišují u jednotlivých subjektů práva neopomenutelných dědiců. Zásadní je z mého pohledu ta skutečnost, ţe dle BGB je nezbytné uvést v rámci odnětí povinného dílu jeho důvod, který musí existovat v okamţiku sepsání poslední vůle, coţ vylučuje vydědění podmínečné. 202 Dle rakouské právní úpravy, kde stále platí OZO, v Rakousku označen zkratkou ABGB, jsou za neopomenutelné dědice povaţovány děti zůstavitele (případně další potomci těchto dětí) a pozůstalý manţel, a nedědí-li po zůstaviteli ţádní potomci, pak i rodiče, resp. předci rodičů zůstavitele.203 Rovněţ dle právní úpravy rakouské není podstatné, zda-li je potomek zůstavitele zletilý či nikoliv, kdyţ všem potomkům stejně jako pozůstalému manţelovi přiznává právo na 1/2 jejich zákonného dědického podílu a rodičům, resp. předkům na jeho 1/3. Rovněţ rakouské právo upravuje povahu povinného dílu jako pohledávku

196

Srovnej BEDNÁŘ, Václav. Testamentární dědická posloupnost. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011. 301 s. ISBN 97880-7380-292-9. S. 114. 197 tamtéţ, s. 124. 198 Srovnej ŘÍHA, ŠOLCOVÁ op.cit., s. 12. 199 Srovnej tamtéţ 200 Srovnej tamtéţ. 201 BEDNÁŘ op.cit., s. 124. 202 Srovnej tamtéţ, s. 126. 203 Srovnej ŘÍHA, ŠOLCOVÁ op. cit., s. 11. 92

neopomenutelného dědice vůči ostatním dědicům, přičemţ toto právo se promlčuje v tříleté lhůtě, která počíná běţet publikací závěti obdobně jako v právu polském.204

8.4. Evropské tendence mající vliv na institut neopomenutelného dědice V oblasti dědického práva nabylo loňského roku platnosti Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012, ze dne 4. července 2012, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (dále jen „nařízení“), které se však dle jeho čl. 84 pouţije s výjimkou ustanovení 77, 78, 79, 80 a 81 aţ od 17. 08. 2015.205 Dle čl. 83 odst. 1 – Přechodná ustanovení, se toto nařízení pouţije na dědictví osob, které zemřely 17. srpna 2015 nebo později. Nařízení upravuje zejména otázky příslušnosti, rozhodného práva, uznávání rozhodnutí, vykonatelnosti a výkonu rozhodnutí, veřejných listin a soudních smírů a vytvoření evropského dědického osvědčení, a to s ohledem na volný pohyb osob v rámci EU. Nařízení tak dopadá na situace, kdy se dědictví po zůstaviteli dotýká více národních právních úprav členských států EU. Jak uvádí M. Tomášek, podle zpravodajské zprávy představují přeshraniční dědická řízení až 10% všech dědictví v EU, tj. téměř 450 000 za rok, a jejich hodnota je skoro 123 miliard eur.206 Otázka povinného dílu, resp. povinného dědického podílu je v nařízení zmíněna např. v čl. 13 upravujícím příslušnost soudu. Problematika vydědění je zmíněna zároveň s povinnými podíly v čl. 23 odst. 2 v rámci působnosti rozhodného práva. Uvedené nařízení zejména zavedením institutu evropského dědického osvědčení, které však dle čl. 62 odst. 2 nebude povinné, upraví a zjednoduší postup pro řízení o dědictví a uznávání a výkonu rozhodnutí v rámci EU. Jiţ několik let se v rámci Evropské unie hovoří o moţné unifikaci soukromého práva v podobě jednotného Evropského občanského zákoníku, kdy však ani shora uvedené nařízení, ani přijetí našeho NOZ a modernizace některých občanských zákoníků států EU207 zřejmě k zásadnějšímu sjednocení úpravy dědického práva nepřispěje, a to nejméně v nejbliţších několika letech. Dědické právo je totiţ, jak vyplývá i z této práce, značně podmíněno historickými tradicemi a společenským a kulturním prostředím té které země. Zvláště u 204

Srovnej tamtéţ. Srovnej Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012, ze dne 4. července 2012, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení. [online] Úřední věstník Evropské unie. [cit. 22. 05. 2013] Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2012:201:0107:0134:CS:PDF. 206 TOMÁŠEK, Michal. Občanský zákoník a “evropské dědění”. [online] FinančníNoviny.cz, 2012 [cit. 20.05.2013] Dostupné z: http://www.financninoviny.cz/zpravy/obcansky-zakonik-a-evropske-dedeni/772128. 207 Srovnej tamtéţ. 205

93

institutu neopomenutelného dědice s ohledem na jeho odlišnou právní úpravu v rámci právního řádu České republiky a Slovenska od většiny ostatních zemí EU si jeho unifikaci v současné době neumím představit.

94

9. Institut neopomenutelného dědice v NOZ S ohledem na skutečnost, ţe, jak bylo opakovaně konstatováno, od 01. 01. 2014 by měl vstoupit v účinnost NOZ, bude v době odevzdání mé práce aktuálně účinná právní úprava relevantní zřejmě jiţ ani ne sedm měsíců. NOZ přinese řadu zásadních změn, zavedení nových resp. i některých staronových právních institutů, změnu názvu některých termínů a rovněţ i převzetí některých výkladových pravidel do textu zákona. Účinnost nového zákona s sebou přinese i částečnou změnu právních zásad, resp. jejich váhy či poměru, jak se v občanském právu projevují. I pojetí institutu neopomenutelného dědice je stiţeno velkým mnoţstvím změn, jak jiţ bylo v jednotlivých kapitolách u konkrétních právních otázek uvedeno. V rámci této kapitoly se pokusím nejdůleţitější změny zákona shrnout a analyzovat, přičemţ si na závěr dovolím formulovat některé své náměty de lege ferenda.

9.1. Charakteristika NOZ, a to zejména v oblasti dědického práva 9.1.1. Generální charakteristika změn, které NOZ přináší Přijetí NOZ s sebou nese řadu protichůdných názorů. V jeho prospěch svědčí argumenty, jako je zastaralost a přílišné zjednodušení textu OZ, komplikace vyvolané dualitou občanského a obchodního práva nebo např. existencí priority absolutní neplatnosti právních úkonů.208 Zastánci NOZ jeho potřebnost odůvodňují skutečností, ţe lidé jsou schopni si sami upravit vztahy, aniţ by jim je někdo direktivně stanovil pravidlem, a ţe je Česká republika malou zemí a je lepším řešením přizpůsobit se okolním zemím a přiblíţit se tak jejich právním úpravám, jako je např. polská, ruská, italská, nizozemská aj. Jako další argument ve prospěch NOZ je uváděna jeho integrace, kdy mnoţství právních otázek občanského práva je nyní upraveno řadou zvláštních právních předpisů. Základní myšlenkou a zásadou, ze které NOZ vychází, je autonomie vůle, coţ je dle mého názoru částečně i důsledkem rozvoje řady osobních a osobnostních práv v posledních 20 letech. Princip autonomie vůle se přitom výrazně projevuje i v dědickém právu, a to např. s přihlédnutím k tématu práce mj. ve změně povahy povinného dílu nebo zúţení rozsahu práva nepominutelných dědiců.

208

Srovnej ELIÁŠ, Karel. Školení pro Českou advokátní komoru. Nový občanský zákoník. Praha. 10. 01. 2013. 95

Stejně tak, jako lze nalézt mnoţství argumentů ve prospěch NOZ, existuje také mnoho argumentů proti jím koncipované právní úpravě, a to v obecné rovině, nikoliv na úrovni dědického práva, zejména připomínky k rozsahu, a tím i přehlednosti NOZ, ke změně pojmosloví, k převzetí výkladu právních norem do textu zákona, k abstraktnosti některých pojmů, a tím spolu se značným posílením zásady autonomie vůle i k oslabení principu právní jistoty. Jsem přesvědčena o tom, ţe by zákon měl být zejména přehledný a srozumitelný, tak aby mohl slouţit nikoliv pouze právníkům, ale i laické veřejnosti, a to při naplňování zásad vigilantibus iura scripta sunt a právní jistoty. Jak totiţ uvedl sám Seneca, LEGEM BREVE ESSE OPORTET, QUO FACILIUS AB IMPERITIS TENEATUR (Zákon musí být stručný, aby si jej nezkušení snadněji zapamatovali).209 V této otázce se ztotoţňuji s názorem J. Vlastníka, který uvádí, ţe je nezbytné u jednotlivých institutů dobře vážit, zda jejich úprava má v kodexu soukromého práva místo, nebo ji lze přenechat zvláštním právním předpisům. Je přitom zřejmé, že žádný kodex soukromého práva komplexní soukromoprávní úpravu obsahovat nemůže, ale stanoví vždy pouze její (podstatný) základ, z něhož se odvíjí zvláštní právní úprava, kterou není nutné nebo vhodné upravovat v kodexu, např. z důvodu její přehlednosti nebo systematiky.210 Je skutečností, ţe ačkoliv si NOZ klade ambice integrovat veškerou úpravu občanského resp. soukromého práva vůbec, u několika právních vztahů uvedený cíl stejně nenaplní, a to např. u registrovaného partnerství či obchodních korporací. NOZ je v této souvislosti vytýkána i tzv. mozaikovitost, kdy přebírá mnoţství ustanovení právních řádů různých zemí, někdy i bez patřičné argumentace, východiska z historických tradic a zohlednění vývoje společnosti. Nelze neţ souhlasit se závěrem J. Vlastníka, ţe síla nového občanského zákoníku by neměla spočívat v jeho komplexnosti a rozsáhlosti, ale v jednoduchosti, srozumitelnosti a koncepčnosti právní úpravy.211 Dalším argumentem proti NOZ je, jak výše uvedeno, změna některých termínů, kdyţ tento opouští některé vţité výrazy a naopak zavádí termíny, které jsou jiţ zastaralé, vyšly z uţívání a praxe, a leckdy i povědomí laické veřejnosti. K tomu navíc NOZ obsahuje termíny, které zřejmě příklonem k přirozenoprávnímu pojetí práva jsou svým obsahem na pomezí morálky, etiky a práva, jako např. zvrhlá povaha u vydědění, zásady slušnosti, obyčejné lidské cítění, přirozené právo brát se o vlastní štěstí, zvyklosti soukromého ţivota, dobré uspořádání práv a povinností aj., které jsou dle mého přesvědčení poměrně abstraktní a s ohledem na jejich počet mohou způsobovat značné interpretační obtíţe a, jak uvádí 209

KINCL, URFUS, SKŘEJPEK op. cit., s. 352. VLASTNÍK, Jiří. Některé připomínky k návrhu občanského zákoníku. Bulletin advokacie. 2011, č. 11, roč. 2011 , s. 30-36. ISSN 1210-6348. S. 30. 211 tamtéţ, s. 31. 210

96

J. Vlastník, mohou vést k tendenci upřednostňovat při výkladu ustanovení soukromého práva oproti jejich jazykovému a logickému výkladu a priori především výklad teleologický, opět na újmu předvídatelnosti práva.212 Tak jako dnes máme institut dobrých mravů, který zůstane i nadále zachován, a jehoţ výklad je dán vývojem právní vědy a judikatury, jsem přesvědčena, ţe i ostatní výše uvedené pojmy, tak aby nebyly jednotlivými stranami sporu vykládány libovolně a pouţívány účelově, bude třeba judikaturou a právní vědou definovat a vymezit jejich hranice, neboť se přijetím NOZ otevírá jednotlivým stranám sporu, dle mého názoru, poměrně široký prostor pro argumentaci, se kterou se bude muset soud vypořádat a která moţná skutečně s ohledem na mnoţství těchto abstraktních termínů bude pro meritum věci nadbytečná a zavádějící. Je podstatné, aby s ohledem na to, ţe NOZ odkazuje v ust. § 2 odst. 2 na jasný úmysl zákonodárce, tento byl skutečně zřejmý a přístupný. Je tomu tak u termínu „zvrhlá povaha“, ačkoliv s jeho zněním nesouhlasím, neboť jsem přesvědčena, ţe takovéto označení svým způsobem odporuje některým pravidlům morálky a etiky ve společnosti. U tohoto pojmu je však důvodová zpráva k NOZ poměrně výstiţná a dává zřejmé vodítko, jak má být interpretován. Není tomu tak bohuţel u všech těchto abstraktních termínů. Jsem toho názoru, jak bude dále uvedeno, ţe NOZ přináší řadu pozitivních změn, a to dle předmětu práce i v rámci institutu neopomenutelného dědice, nicméně obecně jeho nedostatky spatřuji zejména v abstraktnosti a s tím související obtíţné interpretaci některých pojmů, určité relativizaci normativního obsahu zákona a dále posílení zásady autonomie vůle někdy i na úkor právní jistoty a tím i předvídatelnosti práva. Ačkoliv ono oslabení právní jistoty prolamuje ust. §13 NOZ213, teprve praxe ukáţe, nakolik ony abstraktní termíny bude moţné vykládat jednotně. 9.1.2. Hlavní změny v oblasti dědického práva Normy dědického práva jsou řazeny do hlavy třetí části třetí NOZ. Důvod pro uvedené je dle K. Eliáše ten, ţe věcná práva jsou, stejně jako právo dědické, shrnuta do obecné kategorie absolutních majetkových práv.214 Pro oblast dědického práva v rámci NOZ je rovněţ příznačná značná rozsáhlost právní úpravy ve srovnání s účinným OZ. Dědické právo

212

tamtéţ, s. 32. Znění ust. § 13 NOZ: “Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.“ 214 ELIÁŠ, Karel. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník. Ad notam. 2003, č. 5, roč. 9, s. 97-104. ISSN 1211-0558. S. 100. 213

97

je obohaceno mnoţstvím nových a staronových institutů, jako je např. svěřenské nástupnictví, dědická smlouva, odkazy, právo některých osob na zaopatření aj. Některé z nich lze zajisté označit jako přínosné, a to např. právo některých osob na zaopatření, moţnost zřeknutí se dědického práva a výslovnou úpravu náhradnictví. Část nových ustanovení se mi však jeví z praktického hlediska poněkud komplikovaných, a to např. některé právní normy upravující svěřenské nástupnictví, vedlejší doloţky v závěti a z mého pohledu částečně i institut nepominutelného dědice. Musím v této věci souhlasit s názorem J. Tiché, která uvádí následující: „Jako notářka, která v praxi projednává dědictví cca 25 let, se nemohu zbavit dojmu, že návrh nového občanského zákoníku v oblasti dědického práva je předimenzován. Možná se mýlím, ale občané prozatím nejsou připraveni projevovat takto složitě svou poslední vůli, nemluvě o tom, že bohužel řada z nich stále píše závěti kverulantským nebo laickým způsobem. Skutečně náročné závěti u dědiců, kteří nemají děti se složitými odkazy poměrů majetku rozdělením věcí a výplatami, se vyskytují opravdu ojediněle.“215 Jak jiţ bylo uvedeno, řadu ustanovení vnímám pozitivně, a to i v rámci institutu nepominutelného dědice, jak bude předmětem další podkapitoly. Jsem přesvědčena o tom, ţe právní úprava účinného OZ v oblasti dědického práva je skutečně velmi úzká, coţ je evidentně odrazem bývalého politického reţimu, s tím souvisejícího omezení vlastnického práva, a tím i vůle zůstavitele. I přesto si však myslím, ţe rozsah právní úpravy, kterou přináší NOZ je skutečně příliš obsáhlý, a to nikoliv soudě dle počtu ustanovení, a ţe vůle zůstavitele je tímto tak posílena, ţe ji v celé šíři s ohledem na reálnou praxi při pořizování závěti nelze ani vyuţít a můţe být spíše opět zdrojem řady problémů, a to zejména ve fázi, kdy bude projednáváno dědictví po smrti zůstavitele a dále do budoucna s ohledem na podmínky, příkazy, doloţení času, svěřenské nástupnictví atd. Ono značné posílení vůle zůstavitele je patrné zejména z ust. § 1690 - § 1693 NOZ – Oddíl třetí, Potvrzení dědictví a z ust. § 1694 - § 1700 – Oddíl čtvrtý, Rozdělení pozůstalosti. Tak je např. v ust. § 1693 odst. 2 NOZ upraveno následující: „Dědí-li se na základě pořízení pro případ smrti, mohou si dědici dohodnout jinou výši dědických podílů, než jakou jim zůstavitel vyměřil, pokud to zůstavitel výslovně připustil.“ V ust. § 1690 NOZ se dále mj. uvádí, ţe soud potvrdí dědictví poté, co je zabezpečeno, že vůle zůstavitele bude náležitě splněna. U rozdělení pozůstalosti je významné ust. § 1694 odst. 1 NOZ, kde se stanoví, ţe pořídil-li zůstavitel pro případ smrti, rozdělí se pozůstalost podle jeho vůle. Dědici se mohou 215

TICHÁ, J. Několik poznámek k návrhu občanského zákoníku – III. části. Ad notam. 2006, č. 1, roč. 12, s. 1718. ISSN 1211-0558. S. 17. 98

před soudem dohodnout, že si pozůstalost zcela nebo zčásti rozdělí i jinak, pokud to zůstavitel výslovně připustil. Ust. § 1696 odst. 1 NOZ mj. upravuje, ţe soud dohodu dědiců o rozdělení schválí, neodporuje-li vůli zůstavitele a v jejích mezích ani zájmům osob pod zvláštní ochranou. V neposlední řadě se pak v ust. § 1697 odst. 1 NOZ mj. uvádí, ţe soud rozdělí pozůstalost podle nařízení zůstavitele. Jsem přesvědčena o tom, ţe takováto úprava, která oslabí moţnost dědiců upravit dohodou dědictví odlišně od vůle zůstavitele, můţe v praxi přinášet problémy obdobného rázu jako povinný díl in natura při postupu dle ust. § 484 OZ. Je však skutečností, ţe by tomu tak mělo být v minimálním měřítku, neboť v těchto případech zůstavitel pořizuje dle své vůle a měl by tak sám nejlépe vědět, jak dědictví upravit, aby ke konfliktům po jeho smrti nedocházelo. Případně budou dědici nuceni po ukončení dědického řízení, nebude-li se to příčit vedlejším doloţkám závěti, znovu vyhledat právníka a právní vztahy si dle jejich vůle narovnat. Jen z uvedeného je patrné významné posílení vůle zůstavitele na úkor jednotlivých dědiců, a to odhlédneme-li právě od problematiky vedlejších doloţek v závěti, jako jsou např. podmínky. Souhlasím totiţ s názorem M. Šešiny, který uvádí následující: „U podmínek a různých příkazů je třeba myslet také na to, jaké budou podmínky v době úmrtí zůstavitele a také v době následující. A ty mohou být různé, zůstavitel je ani třeba nebude moci předpokládat a jeho příkazy a podmínky v závěti vyslovené se mohou stát vysloveně škodlivými nejen pro dědice, ale i pro majetek podrobený režimu, který zůstavitel nařídil v závěti.“216 Na jedné straně je vůle zůstavitele takto zásadně posilována, dle mého názoru, někdy i na úkor praktické stránky věci a na druhé straně zůstává zachován institut nepominutelného dědice a vytváří se zde právo některých osob na zaopatření, které společně vůli zůstavitele oslabují. Posilujeme-li takto významně vůli zůstavitele, proč zachovávat institut nepominutelného dědice, který ji zásadně oslabuje? Pokud je to zejména s ohledem k historickým tradicím a zahraničnímu srovnání, jsem přesvědčena o tom, ţe, co se týká historických tradic, máme zde zcela jiné společenské prostředí, neţ tomu bylo před více neţ šedesáti lety. Ve vztahu k zahraničnímu srovnání je evidentní, ţe ačkoliv jsme řadu právních institutů převzali z právních řádů okolních států EU, v rámci institutu nepominutelného dědice jsme se, dle mého názoru správně, neinspirovali. Přitom je zřejmé, ţe se v jeho koncepci od jiných úprav států EU odlišujeme. 216

ŠEŠINA, Martin. Úvaha nad návrhem úpravy dědění v novém občanském zákoníku. Ad notam. 2004, č. 2, roč. 10, s. 45-47. ISSN 1211-0558. S. 47. 99

Na závěr tohoto oddílu povaţuji za nezbytné uvést pořadí, resp. preferenci jednotlivých dědických titulů, kterou upravuje ust. § 1633 odst. 1 NOZ následovně: „Kde nedojde k posloupnosti podle dědické smlouvy nebo podle závěti, nastane zákonná dědická posloupnost k pozůstalosti nebo k její části. Není-li zákonný dědic, nebo nenabude-li dědictví, stávají se dědici odkazovníci podle poměru hodnoty svých odkazů.“ Uvedené platí, ačkoliv ust. § 1477 odst. 3 NOZ stanoví, ţe odkazovník není dědicem.

9. 2. Úprava institutu nepominutelného dědice v NOZ Institut nepominutelného dědice je logicky upraven v rámci dědického práva, tedy v hlavě třetí části třetí NOZ, a to konkrétně v dílu pátém – Povinný díl, Započtení na povinný díl a na dědický podíl. Díl pátý je rozdělen na pět oddílů nesoucí názvy nepominutelný dědic, vydědění, ochrana nepominutelného dědice, výpočet povinného dílu a započtení na povinný díl a na dědický podíl. Uvedená problematika je tak v rámci NOZ upravena dvaceti ustanoveními, a ani tímto se nevyčerpává, neboť otázky týkající se nepominutelného dědice nacházíme např. i v ust. § 1490 odst. 1, ust. § 1492 aj. Na rozdíl od účinného OZ, který pojem nepominutelný, resp. neopomenutelný dědic vůbec neuvádí a který se z hlediska úpravy vyčerpává pouze ust. § 479 OZ, kdy navíc problematiku započtení a vydědění upravuje zvlášť, NOZ obsahuje úpravu značně rozsáhlou, a to nikoliv pouze převzetím některých výkladových otázek do textu zákona, nýbrţ i zavedením některých nových pravidel. Jak výše uvedeno, vydědění upravuje NOZ v rámci dílu pátého o povinném dílu a nikoliv, jako tomu bylo doposud, vedle institutu dědické nezpůsobilosti, která je spolu s vyděděním jednou z negativních podmínek dědické způsobilosti ze subjektivního hlediska. Jak jiţ bylo v této práci uvedeno217, domnívám se, ţe uvedená úprava není zcela systematicky správná, a to i s ohledem na moţnost zřízení tzv. negativní závěti a vydědění i dědicky nezpůsobilých. 9.2.1. Souhrn zásadních změn institutu nepominutelného dědice Ačkoliv je institut nepominutelného dědice upraven v rámci NOZ skutečně poměrně podrobně, jsem přesvědčena o tom, ţe nejvýraznější změny, které NOZ zavádí, jsou dvě. První z těchto změn je, jak bylo podrobně uvedeno v kapitole č. 4 – Obsah práva neopomenutelných dědiců, změna povahy povinného dílu od povinného dílu in natura k povinnému dílu ve formě pohledávky vůči dědicům ze závěti, dědické smlouvy a 217

Srovnej oddíl 7.4.1. 100

odkazovníkům. Povahu povinného dílu upravuje NOZ v rámci ust. § 1654. Uvedenou změnu, ač s touto úpravou rovněţ budou spojeny problémy, a to nikoliv z důvodu jí samotné, nýbrţ na základě zachování ochrany nepominutelného dědice, vnímám jako pozitivní. Jsem přesvědčena o tom, ţe částečně zmírní problémy, které jsou v současné době s institutem neopomenutelného dědice spojeny, a to ve formě komplikovaných spoluvlastnických vztahů. Z hlediska autonomie zůstavitelovy vůle je podstatné, ţe tato bude i změnou povahy povinného dílu mnohem více respektována, na rozdíl od dnešní právní úpravy dle ust. § 479 ve spojení s ust. § 482 a 484 OZ. S ohledem na změnu povahy povinného dílu se však můţe stát, ţe v konkrétním případě nepominutelný dědic ani nebude dědicem, nýbrţ pouze věřitelem osob, na něţ zůstavitel pamatoval. Pozitivně rovněţ vnímám moţnost sjednání splátek na povinný díl nebo odklad jeho splatnosti dle ust. § 1654 odst. 1 NOZ, neboť i tímto lze částečně předejít problémům, a to nemoţností nepominutelné dědice z jejich povinného dílu tzv. vyplatit. Otázkou je, nakolik bude v praxi realizovatelné ust. § 1654 odst. 2 NOZ o moţnosti sjednání jiné dohody, kdyţ bude třeba respektovat ustanovení o potvrzení dědictví a rozdělení pozůstalosti. Vše výše uvedené samozřejmě neplatí, nevzniknou-li zde podmínky, aby nepominutelný dědic uplatnil své právo vůči dědicům ze závěti, dědické smlouvy a odkazovníkům, tedy např. v případě, kdy zůstavitel nepořídí závětí a nepominutelný dědic bude dědit na základě zákonné posloupnosti, případně, kdy jej za dědice zůstavitel v závěti povolá. Rovněţ se ochrana nepominutelných dědiců neuplatní, stane-li se nepominutelný dědic odkazovníkem ve výši svého povinného dílu. Totéţ platí pro vydědění, dědickou nezpůsobilost, aj. Se změnou povahy nároku nepominutelného dědice souvisí i změna následků jeho opomenutí, a to ať jiţ úplného nebo částečného. Jak jiţ bylo konstatováno a jak je rovněţ uvedeno v důvodové zprávě, následkem preterice nepominutelného dědice není neplatnost závěti, nýbrž vznik obligačního nároku tohoto dědice vůči závětním dědicům (popř. vůči dědici povolanému dědickou smlouvou) a odkazovníkům spočívajícího v pohledávce na vyplacení povinného dílu.218 Uvedené je rovněţ projevem tendence NOZ, kterou je oslabení moţné neplatnosti právních úkonů. Druhou nejvýznamnější změnou je, dle mého názoru, zúţení rozsahu práva nepominutelných dědiců, a to jak u potomků zletilých, tak nezletilých o 1/4 jejich zákonného 218

Důvodová zpráva ze dne 03. 02. 2012, op.cit., s. 412. 101

dědického podílu. S uvedenou změnou rovněţ souhlasím, nicméně nejsem zcela přesvědčena o nutnosti a zejména opodstatněnosti zachování povinného dílu zletilému potomkovi, zvláště kdyţ se omezuje na pouhou 1/4. Pro zachování povinného dílu zletilému potomkovi, případně pro zúţení jeho povinného dílu na 1/4 nelze najít v důvodové zprávě ţádné argumenty. Pouze je zde zmiňována zahraniční úprava, v rámci níţ mají nepominutelné nároky i manţel a rodiče zůstavitele.219 Podstatnou změnou institutu nepominutelného dědice, která však nemá většího aplikačního významu, nicméně je patrná na první pohled a lze ji tedy povaţovat za určitý znak změny právní úpravy, je rozsáhlost úpravy, zavedení některých pojmů, které byly dosud předmětem literatury, a to zejména termínu nepominutelný dědic, a převzetí některých výkladových pravidel do textu zákona, jako je např. ust. § 1645 NOZ, pojednávající o osobách, ke kterým se při výpočtu povinného dílu přihlíţí.220 Zásadní změnou, kterou NOZ přináší a která souvisí s ochranou nepominutelných dědiců, je dle mého názoru zavedení práva některých osob na zaopatření, které je řazeno v dílu šestém, přímo za díl pátý - Povinný díl, Započtení na povinný díl a na dědický podíl. O uvedeném právu bude v této kapitole rovněţ pojednáno. 9.2.2. Ostatní charakteristické znaky a změny institutu nepominutelného dědice v NOZ Jsem přesvědčena o tom, ţe základem institutu nepominutelného dědice v rámci NOZ je ust. § 1492, a to ačkoliv není řazeno do dílu pátého – Povinný díl. V ust. § 1492 se stanoví, ţe pořízením pro případ smrti nelze zkrátit povinný díl nepominutelného dědice, který se práva na povinný díl nezřekl a nedošlo-li ani k vydědění. Pokud tomu pořízení pro případ smrti odporuje, náleží nepominutelnému dědici povinný díl.

Z uvedeného ustanovení

vyplývá, ţe se lze práva na povinný díl smlouvou uzavřenou se zůstavitelem dle ust. § 1484 NOZ i zřeknout, coţ je rovněţ novinkou proti stávající právní úpravě. V uvedeném ust. § 1492 však dle mého názoru chybí: „a není-li dědicky nezpůsobilý“. Dle NOZ rovněţ jako dle aktuálně účinné právní úpravy, ačkoliv to není výslovně stanoveno v rámci OZ, jsou za nepominutelné dědice označeny děti zůstavitele, a nedědí-li, tak jejich potomci. NOZ jim výslovně v ust. § 1642 přiznává právo na povinný díl. Z hlediska vedlejších doloţek v závěti je podstatné, ţe dle ust. § 1644 odst. 1 NOZ může být povinný díl 219 220

Srovnej tamtéţ, s. 405. Srovnej oddíl 5.2.2. Povinný díl vypočtený z dědického podílu v rámci první dědické skupiny. 102

zůstaven v podobě dědického podílu nebo odkazu, ale musí zůstat nepominutelnému dědici zcela nezatížen. Dle odst. 2 předmětného ustanovení však můţe zůstavitel učinit nařízení vztahující se na část, která přesahuje hodnotu povinného dílu, k nařízením omezujícím povinný díl se však nepřihlíţí. Za zmínku stojí rovněţ odst. 3 uvedeného ustanovení, dle kterého zůstavitel můţe nepominutelnému dědici uloţit, aby dle své vůle buď převzal, co je mu zůstaveno s omezeními, anebo aby poţadoval povinný díl. S ohledem na značnou provázanost oddílu druhého – Vydědění a oddílu třetího – Ochrana nepominutelného dědice, dílu pátého – Povinný díl se budu na tomto místě problematikou vydědění rovněţ zabývat. Dle ust. § 1646 odst. 1 NOZ lze vyděděním nepominutelného dědice z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Není účelem se v rámci této práce podrobně zabývat otázkou vydědění, proto se o uvedené problematice zmíním pouze okrajově. Za zásadní nedostatek úpravy vydědění v NOZ povaţuji zachování důvodu uvedeného v ust. § 1646 odst. 1 písm. b) – trvalé neprojevování opravdového zájmu, k jehoţ nedostatkům jsem se vyjádřila jiţ v oddílu 7.4.2. Rovněţ se neztotoţňuji se zavedením termínu zvrhlá povaha v rámci ust. § 1646 odst. 1 písm. c) NOZ. Za zásadní negativum povaţuji zrušení povinnosti uvádět důvod vydědění v listině o vydědění, resp. v prohlášení o vydědění dle ust. § 1649 odst. 1 NOZ. Jako pozitivní změnu vnímám v ust. § 1647 NOZ zavedenou moţnost vydědění nepominutelného dědice, který je tak zadlužen nebo si počíná tak marnotratně, že tu je obava, že se pro jeho potomky nezachová povinný díl. V tomto případě však zůstavitel musí povinný díl zůstavit dětem tohoto potomka nebo, není-li jich, jejich potomkům. V uvedeném ustanovení jsou i přes podobnost patrné odlišnosti od důvodu trvalého vedení nezřízeného ţivota, a to jak v rovině etické, tak ekonomické. V rámci oddílu upravujícího vydědění dále nelze přehlédnout institut negativní závěti, ač tak výslovně nepojmenovaný, dále moţnost vydědit i potomka dědicky nezpůsobilého, či oslabení postavení potomků vyděděných osob, kteří dle ust. § 1646 odst. 3 NOZ nedědí, ledaţe zůstavitel projeví jinou vůli, a to na rozdíl od dnešní právní úpravy. S vyděděním souvisí i ust. § 1651 odst. 2 NOZ, kde se stanoví: „Dopustil-li se ten, kdo byl opominut nikoli omylem, něčeho, co naplňuje zákonný důvod vydědění, hledí se na toto opominutí jako na vydědění učiněné mlčky a po právu.“ Takové vydědění lze dle mého názoru označit za konkludentní, nicméně s jeho úpravou nesouhlasím, neboť se domnívám, ţe můţe být zdrojem sporů, a to nejen pro svou neurčitost, nýbrţ i z toho důvodu, ţe zůstavitel neprojeví

103

svůj názor, a v době, kdy tento bude určující, bude zůstavitel jiţ po smrti. Uvedené částečně popírá, dle mého názoru, princip právní jistoty. V ust. § 1650 NOZ se stanoví, ţe nepominutelný dědic vyděděný neplatně má právo na povinný díl; byl-li zkrácen na čisté hodnotě povinného dílu, má právo na jeho doplnění. Uvedené ustanovení se mi jeví být částečně nesystematické, a to s ohledem na ust. § 1492 NOZ a rovněţ i na jeho zařazení, kdy je, dle mého názoru, dle logického a gramatického výkladu obtíţné správně vyloţit, na co se vztahuje jeho druhá věta o zkrácení na čisté hodnotě. V důvodové zprávě je však podáno náleţité vysvětlení, kdyţ se k uvedenému ustanovení uvádí, ţe při neplatném vydědění stejně jako při jiném nezákonném opominutí takového dědice je potřebné mu poskytnout ochranu.221 Ust. § 1492 a § 1650 NOZ tak představuje určitou duplicitu, coţ, dle mého názoru, stejně jako formulace ust. § 1650, není zcela systematické. NOZ nově zavádí rozlišování opominutí (preterice) na vědomé, tedy úmyslné, a nevědomé, tedy na základě omylu.222 Jistě bude pravidlem, ţe zůstavitel svého potomka omylem nepomine. Pokud se tak stane, bude to zpravidla na základě toho, ţe o něm vůbec neví, případně ţe se s ním řadu let zcela nestýká, či skutečně pouhým omylem, coţ bude zřejmě výjimečné. S ohledem na to, ţe NOZ zavádí v ust. § 1651 odst. 2 moţnost konkludentního vydědění, tedy vydědění nejen bez uvedení důvodu, nýbrţ i bez nutné formulace o vydědění konkrétního potomka, kdy tento způsob vydědění můţe slouţit i jako vydědění podmínečné223, má v rámci NOZ shora uvedené rozlišení opominutí zásadní význam. Potomka opominutého nikoli omylem lze tímto úkonem zůstavitele za splnění předpokladů uvedených v ust. § 1651 odst. 2 NOZ vydědit jak zcela mlčky, tak podmínečně. Potomka, který je opominut omylem, naopak takto vydědit nelze. Jak ale rozlišit, zda je potomek opominut omylem či nikoliv? Z důvodové zprávy vyplývá, ţe potomek je opominut omylem, kdyţ zůstavitel o existenci potomka neví, např. protože vůbec nevěděl o jeho narození, protože jej pokládal za mrtvého, anebo protože měl za to, že se nejedná o jeho potomka.224 Co kdyţ ale zůstavitel opomine potomka skutečně omylem, ačkoliv o něm ví? Je zřejmé, ţe takovéto případy budou výjimečné a ţe k platnému vydědění bude navíc vyţadováno, aby takto omylem vyděděný některý z důvodů vydědění před smrtí zůstavitele naplnil a dědic povolaný pro případ smrti jej proti němu prokázal. S ohledem na abstraktnost 221

Důvodová zpráva ze dne 03. 02. 2012, op.cit., s. 411. Srovnej ŠEŠINA 2006 op. cit., s. 15. 223 Srovnej Důvodová zpráva ze dne 03. 02. 2012, op.cit., s. 409-410. 224 tamtéţ, s. 411. 222

104

některých důvodů vydědění, skutečnost, ţe zůstavitel jako hlavní svědek bude v době jejich prokazování jiţ po smrti, a zásadu „vydědění se nemá podporovat“, však s touto právní konstrukcí nesouhlasím. Ve výše uvedeném spatřuji rovněţ nerovné postavení před zákonem potomka, o němţ zůstavitel ví, a toho, o němţ neví, neboť u toho, o kterém ví, se automaticky stanoví, ţe jej zůstavitel neopominul omylem. Pokud potomek, o němţ zůstavitel neví, naplní některý z důvodů vydědění, vyděděn takto nebude.225 Potomek, o kterém zůstavitel ví, však za stejných okolností vyděděn bude, ačkoliv to třeba zůstavitel nezamýšlel a skutečně jej opominul pouze omylem. V souladu se změnou povahy povinného dílu se v ust. § 1653 NOZ stanoví, ţe byl-li nepominutelný dědic zkrácen nebo opominut, přispějí dědici i odkazovníci k vyrovnání jeho práva poměrně. Uvedené vyjadřuje změnu následku opominutí, kterým jiţ není neplatnost závěti, a kterou povaţuji za přínosnou, ačkoliv ve shora uvedeném ustanovení lze mít připomínky k pouţití termínu „ přispějí“. Oddíl čtvrtý – Výpočet povinného dílu, dílu pátého – Povinný díl, Započtení na povinný díl a na dědický podíl, upravuje pravidla pro výpočet povinného dílu nepominutelného dědice, a to v ust. § 1655 NOZ majetek, z něhoţ se výše povinného dílu stanoví, a v ust. § 1654, jak bylo v předchozím oddíle uvedeno, povahu povinného dílu a moţnost jeho zaplacení formou splátek a případně moţnost odlišné dohody nepominutelného dědice s ostatními dědici, to však s omezením respektování zůstavitelovy vůle. V ust. § 1654 odst. 2 NOZ se mj. stanoví, ţe bude-li v průběhu řízení o dědictví ujednáno, že se nepominutelnému dědici namísto zaplacení vydá z pozůstalosti věc zapsaná do veřejného seznamu, zapíše se nepominutelný dědic do veřejného seznamu přímo po zůstaviteli. Dle ust. § 1656 NOZ se povinný díl stanoví mj. bez zřetele na odkazy, coţ má ten účinek, ţe při sečtení aktiv a od nich odečtení pasiv pozůstalosti se k odkazům jako k pasivům nepřihlíţí. Nepominutelný dědic tak nemůţe být zřízením odkazů ve svém povinném dílu ohroţen. NOZ upravuje v rámci ust. § 1657 moţnost, aby se dědicové, na něţ zůstavitel pamatoval, a dědic nepominutelný dohodli na tzv. odbytném, přičemţ tuto dohodu musí schválit soud. Pokud bude soudem dohoda schválena, povinný díl bude uspokojen právě z odbytného a nebude tak nutné podstoupit inventarizaci a odhad aktiv a pasiv pozůstalosti.226 225

Srovnej ust. § 1652 NOZ: „Dokáže-li nepominutelný dědic, že jeho opominutí pochází jen z toho, že zůstavitel při pořízení pro případ smrti o něm nevěděl, má takový dědic právo na povinný díl, jaký mu náleží podle zákona.“ 226 Srovnej Důvodová zpráva ze dne 03. 02. 2012, op.cit., s. 413. 105

Tuto změnu vnímám jako pozitivní, neboť jsem přesvědčena, ţe z praktického hlediska můţe v konkrétních případech najít své uplatnění. Oddíl pátý dílu pátého upravuje započtení na povinný díl a na dědický podíl. Ust. § 1658 a § 1659 NOZ představují obecná pravidla, vztahující se jak k započtení na povinný díl, tak k započtení na dědický podíl. Shodně jako dle účinné právní úpravy platí, ţe při započtení se počítá aţ na výjimky hodnota toho, co bylo poskytnuto podle doby odevzdání. Započtení dále nezakládá povinnost něco vydat vyjma moţnosti odvolání daru na základě ust. § 1658 v souvislosti s ust. § 2072 NOZ.227 Institut započtení v dědickém právu v NOZ se od současného pojetí značně odlišuje, a to zejména ve vůli zůstavitele nechat započtení učinit. Dle stávající úpravy, jak jiţ bylo uvedeno, se v případě dědění ze zákona započte to, co za ţivota zůstavitele dědic od něho bezplatně obdrţel, pokud nejde o obvyklá darování, a při dědění ze závěti se započte jen tehdy, jestliţe k němu dal zůstavitel příkaz anebo jestliţe by jinak obdarovaný dědic byl proti neopomenutelnému dědici neodůvodněně zvýhodněn.228 Dle NOZ, a to ust. § 1660 a § 1661 v souvislosti s ust. § 1655 odst. 1, se na povinný díl započte vedle toho, co nepominutelný dědic nabyde z pozůstalosti, a to i ve formě odkazů, to, co nepominutelný dědic od zůstavitele bezplatně obdrţel v posledních třech letech před jeho smrtí vyjma obvyklých darování, a to, co mu zůstavitel dal za svého ţivota na úlevu v nákladech spojených se zaloţením samostatné domácnosti, se zaloţením manţelského či obdobného souţití nebo s nástupem povolání či se započetím podnikání, a to, co zůstavitel pouţil na úhradu dluhů zletilého potomka, vše rovněţ v období za poslední tři roky před zůstavitelovou smrtí. Pokud k uvedeným plněním došlo dříve neţ v posledních třech letech před zůstavitelovou smrtí, je zde odlišný reţim pro plnění dle ust. § 1660 odst. 2 NOZ, kdy se započte jen, pokud to zůstavitel přikáţe, a dle ust. § 1661 odst. 1 NOZ, kdy se započte, pokud zůstavitel neprojeví opačnou vůli. Ač se můţe jevit, ţe zůstavitel nemá moţnost započtení vyloučit, dle důvodové zprávy ovšem zůstavitel může přikázat i to, že se k započtení přistoupit vůbec nemá nebo že se započtou plnění poskytnutá nebo že se má provést započtení za dobu kratší než tříletou.229

227

Dle ust. § 2072 odst. 1 NOZ, ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému, od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit. Byl-li dar již odevzdán, má dárce právo požadovat vydáni celého daru, a není-li to možné, zaplacení jeho obvyklé ceny. Uvedené právo přitom za určitých okolností přechází na dědice dárce. 228 Srovnej ust. § 484 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 229 Důvodová zpráva ze dne 03. 02. 2012, op.cit., s. 414. 106

Změnu institutu započtení povaţuji spíše za pozitivní, a to z toho důvodu, ţe jiţ samotným zněním předmětných ustanovení se poskytuje jakési spravedlivé vodítko jak jej provést. Zvlášť pozitivně hodnotím ust. § 1661 odst. 1 NOZ, ačkoliv je pravdou, ţe reálná hodnota poskytnutých plnění se můţe v průběhu času zásadně měnit. V ust. § 1660 odst. 1 NOZ bych namísto tří let navrhovala dobu pěti let, a to s ohledem na ochranu zůstavitelovy vůle a zejména těch, na které pamatoval vůči nepominutelným dědicům.

9.3. Právo některých osob na zaopatření NOZ zavádí současné právní úpravě neznámé právo některých osob na zaopatření, které, ač s děděním úzce souvisí, nepředstavuje dědickou sukcesi, neboť, kdo má právo na zaopatření, není dědicem a uvedené právo nabývá přímo ze zákona.230 Dle důvodové zprávy, ustanovení o zaopatření některých osob pamatují na případy, kdy zůstavitel pominul výslovně některé osoby, které na něho byly odkázány výživou, ač by vůči nim byl zůstavitel byl za svého života k takové výživě povinen, nebo se zřetelem k hledisku slušnosti.231 Zákon pamatuje zejména na potomky zůstavitele, jeho manţela a rodiče. Uvedeným příbuzným zůstavitele vzniká dle důvodové zprávy právo na zaopatření, pokud nebyli náležitě zabezpečeni poskytnutím majetkového prospěchu z pozůstalosti, nejsou schopni sami se živit a nedostává se jim nutné výživy jinak. Nenastupuje tedy právo na zaopatření zejména za té situace, kde je po smrti zůstavitele někdo další, kdo má povinnost nutnou výživu hradit a v tom rozsahu, jakou má možnost ji hradit.232 V prvé řadě je dle ust. § 1665 NOZ chráněn ten, kdo by byl jinak nepominutelným dědicem, ale nemá právo na povinný díl. Jeho právo na zaopatření je limitováno výší povinného dílu, který by mu jinak náleţel. Právem na zaopatření lze v jeho případě rozumět právo na nutnou výţivu, a to jak výše uvedeno, pouze pokud se mu jí nedostává a není schopen sám se ţivit. Pokud navíc na místo takového potomka dědí jeho potomci, uvedené právo mu nenáleţí. Osobou, které je právo na zaopatření zejména adresováno, je pozůstalý manţel. Ten, pokud se zůstavitelem sdílel rodinnou domácnost, případně ji nesdílel z váţných důvodů, nabývá dle ust. § 1667 NOZ vlastnické právo k movitým věcem, které tvoří základní vybavení rodinné domácnosti, i když není dědicem. Jedná se však pouze o vybavení základní a nikoliv 230

Srovnej tamtéţ, s. 415. tamtéţ, s. 416. 232 tamtéţ, s. 416. 231

107

obvyklé, coţ vylučuje, aby pozůstalý manţel nabyl takto např. i osobní automobil. Uvedené ustanovení dle důvodové zprávy zakládá pozůstalému manželu zvláštní nabývací titul mimo vlastní dědění.233 Pozůstalý manţel má dále dle ust. § 1666 NOZ právo na slušnou výživu z pozůstalosti po dobu šesti týdnů po smrti manžela. Těhotné vdově či neprovdané matce uvedené právo náleţí aţ do konce šestého týdne po porodu. Jak je uvedeno v ust. § 1666 odst. 2 NOZ, byl-li pozůstalému manželu zákonný dědický podíl odepřen nebo zkrácen, má pozůstalý manžel právo na nutné zaopatření až do uzavření nového manželství, pokud se mu takového zaopatření jinak nedostává a pokud není schopen sám se živit. Uvedené právo je limitováno do výše 1/2 zákonného dědického podílu, přičemţ se stanoví okolnosti, za nichţ, i při splnění výše uvedeného, manţelovi toto právo nenáleţí. Jednotlivá práva manţela náleţející mu z titulu práva na zaopatření, jsou, jak výše uvedeno, odvislá od skutečnosti, zda manţel ţil v době smrti se zůstavitelem v rodinné domácnosti, zda je schopen sám se ţivit, zda je vdova či neprovdaná matka v době smrti zůstavitele těhotná aj. Zákon přitom rozlišuje nárok na slušnou výţivu a na nutné zaopatření a dále právo k movitým věcem, které tvoří základní vybavení rodinné domácnosti. Další osobou, na kterou NOZ prostřednictvím práva na zaopatření pamatuje, je pozůstalý rodič, a to obdobně jako u pozůstalého manţela právem na nutné zaopatření, pokud byl dle ust. § 1668 odst. 1 NOZ pozůstalému rodiči zákonný dědický podíl odepřen nebo zkrácen, pokud se mu takového zaopatření jinak nedostává a pokud není schopen sám se ţivit. Rozsah práva pozůstalého rodiče je limitován výší 1/3 jeho zákonného dědického podílu, přičemţ zákon obdobně jako u pozůstalého manţela stanoví okolnosti, za nichţ i při splnění výše uvedeného rodičovi toto právo nenáleţí. U pozůstalého rodiče i pozůstalého manţela je vyjádřena preference ve vztahu k nutné výţivě jinak nepominutelného dědice, a to na úkor práva na nutné zaopatření. Vyjma shora uvedené skupiny osob, které jsou ve vztahu příbuzenském k zůstaviteli, pamatuje NOZ ještě na osoby, které nutně ve vztahu příbuzenském k zůstaviteli být nemusí a které poţívaly aţ do smrti zůstavitele bezplatné zaopatření v jeho domácnosti. Těmto náleţí dle ust. § 1669 NOZ stejné zaopatření ještě tři týdny po smrti zůstavitele. Dle gramatického a logického výkladu se zdá, ţe právo na zaopatření ve formě práva manţela na slušnou výţivu a na nabytí vlastnického práva k některým movitým věcem vzniká zásadně vţdy po smrti zůstavitele, a tedy nikoliv pouze tehdy, kdy zůstavitel manţela v závěti 233

tamtéţ, s. 416. 108

opomine, popř. neuzavře v jeho prospěch dědickou smlouvu, pozůstalý manţel není schopen sám se ţivit a nedostává se mu výţivy jinak. S ohledem na to, ţe uvedené není v zákoně blíţe specifikováno, neboť zde absentují obecná ustanovení a ţe důvodová zpráva je dle mého názoru v této otázce nejednoznačná, přikláním se k závěru, ţe nabytí vlastnického práva k některým movitým věcem vzniká při splnění podmínek dle ust. § 1667 NOZ vţdy, právo na slušnou výţivu pak pouze za předpokladu shora uvedeného, tedy kdyţ zůstavitel manţela v závěti opomine, popř. neuzavře v jeho prospěch dědickou smlouvu, pozůstalý manţel není schopen sám se ţivit a nedostává se mu výţivy jinak. Ačkoliv můj názor nemá oporu v textu zákona, dle mého názoru vyplývá ze smyslu tohoto institutu a odůvodnění jeho účelu v důvodové zprávě.234 V této věci lze předpokládat, ţe závazné stanovisko a výklad určí aţ judikatura, případně odborná literatura. Právo některých osob na zaopatření vnímám jako přínos a pozitivní změnu, neboť za určitých výjimečných a odůvodnitelných okolností přiznává ochranu osobám, které jsou běţně v cizích právních řádech označeny za neopomenutelné dědice. Zůstavitelova vůle tak tímto není omezována pro kaţdý případ, nýbrţ je modifikována ekonomicko-etickým korektivem ve výjimečných případech. Pozitivně se k tomuto institutu vyjádřil např. i M. Šešina.235 Jsem však přesvědčena, ačkoliv to v dílu šestém – Právo některých osob na zaopatření není výslovně zdůrazněno, ţe je právo konkrétních osob na zaopatření vţdy třeba posuzovat s ohledem na dobré mravy, coţ vyplývá z obecné části NOZ.

9.4. Náměty de lege ferenda Jak jiţ bylo uvedeno v mé práci a jak uvádí např. i A. J. Bělohlávek, F. Černý, M. Jungwirthová, P. Klíma, T. Profeldová a E. Šrotová, shrnutí rozdílu mezi OZ a NOZ je následující: „Rozvedena úprava nepominutelného dědice; sníženy povinné díly - u nezletilého nepominutelného dědice z celého podílu na tři čtvrtiny; u zletilého z jedné poloviny na jednu čtvrtinu. Nově není závěť nepamatující na nepominutelného dědice neplatná; místo toho nepominutelnému dědici vzniká nárok na vypořádání vůči dědicům ze závěti.“236

234

tamtéţ, s. 416. Srovnej ŠEŠINA 2004 op.cit., s. 45. 236 BĚLOHLÁVEK, Alexander J., ČERNÝ, Filip, JUNGWIRTHOVÁ, Marianna, KLÍMA, Pavel, PROFELDOVÁ, Tereza, ŠROTOVÁ, Eliška. Nový občanský zákoník. Srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, 830 s. ISBN 978-80-7380-4138. s. 494. 235

109

Musím opakovaně konstatovat, ţe obecně povaţuji za velmi přínosnou změnu povahy povinného dílu, zavedení práva některých osob na zaopatření, zavedení důvodu vydědění dle ust. § 1647 NOZ – tzv. exheredatio bona mente facta nebo např. změnu úpravy započtení ve vztahu k nepominutelným dědicům. Negativa nové právní úpravy spatřuji zejména ve zrušení povinnosti uvádět v prohlášení o vydědění jeho důvod, v moţnosti vydědit potomka podmínečně a téţ v moţnosti učinit vydědění zcela mlčky, s čímţ souvisí dle mého názoru i nerovné postavení před zákonem potomka, o němţ zůstavitel v době vyhotovení závěti věděl a o kterém nikoliv. Z hlediska vydědění pak nesouhlasím se zachováním důvodu vydědění dle ust. § 1646 odst. 1 písm. b) NOZ, tedy neprojevováním opravdového zájmu, naopak bych se přikláněla k úplnému zrušení tohoto důvodu, neboť jeho účel dle mého názoru supluje ust. § 1646 odst. 1 písm. a), neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi. Rovněţ nesouhlasím se zavedením termínu „zvrhlá povaha“ do textu ust. § 1646 odst. 1 písm. c) NOZ, jenţ by se, dle mého názoru, dal nahradit buď zvýšením doby trvání trestu nepodmíněného odnětí svobody u úmyslných trestných činů, případně ještě s korektivem uvedení skupiny trestných činů dle jednotlivých hlav a dílů zvláštní části zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Obecně si myslím, ţe úprava vydědění v rámci NOZ nerespektuje zásadu exheredationes non sunt adiuvandae (vydědění se nemá podporovat). K institutu nepominutelného dědice obecně lze mít nad rámec výše uvedeného výhrady k systematice jednotlivých ustanovení, jak jsem jiţ konkrétně uvedla v této kapitole. Jako hlavní nedostatek úpravy s ohledem na historickou a mezinárodně právní komparaci a na analýzu institutu neopomenutelného dědice jak v rámci OZ, tak NOZ pak vnímám zachování práv nepominutelného dědice u zletilého potomka. Ačkoliv obecně vítám zúţení rozsahu práv nepominutelných dědiců, jsem přesvědčena, ţe je 1/4 dědického podílu zletilého potomka mnohdy pouze symbolická a ţe ochranu tohoto potomka by bylo moţné suplovat jeho právem na zaopatření, pokud by bylo v jeho prospěch konstruováno, ačkoliv by nebyl nepominutelným dědicem. NOZ totiţ na jednu stranu značně posiluje vůli zůstavitele, coţ je patrné např. ze znovuzavedení vedlejších doloţek v závěti, a na druhou stranu stále zachovává právo nepominutelného dědice zletilému potomkovi, coţ ani důvodová zpráva nijak neodůvodňuje237, kdyţ zde navíc pro uvedené řešení, dle mého názoru, není důvod ekonomický a mnohdy ani etický. U zletilých potomků, kteří by se např. ještě soustavně připravovali na povolání, by, dle mého názoru, bylo moţné suplovat funkci ekonomickou institutu nepominutelného dědice patřičnou konstrukcí jejich dočasného práva na zaopatření. 237

Srovnej Důvodová zpráva ze dne 03. 02. 2012, op.cit., s. 405. 110

Jsem však přesvědčena, ţe i tak by v těchto situacích bylo spíše výjimečné, aby zůstavitel na své potomky závětí nepamatoval, pokud by ji vůbec činil. V tomto ohledu souhlasím s R. Medunovou, která uvádí, ţe jsou i situace, kdy zákon svou úpravou rodině s neproblematickými vztahy dědické řízení spíše komplikuje.238 A dále, ţe je možná překvapivé, že na neopomenutelná práva potomků vůbec nový zákoník i přes uvedenou zásadu, kterou je nadán, pamatuje.239 Je realitou, ţe v případě, kdy by bylo zrušeno nepominutelné právo zletilého potomka, omezil by se i význam a pouţití institutu vydědění. Jsem přesvědčena o tom, ţe zrušení ochrany zletilého potomka zůstavitele jako nepominutelného dědice není nerealizovatelné, a to s ohledem na to, ţe v rámci NOZ garantovaná ochrana ve výši 1/4 zákonného dědického podílu je skutečně mnohdy pouze symbolická a jsou zde zjevné tendence k stále většímu omezování jeho práva. Argumentace zahraniční úpravou, dle mého názoru, neobstojí, zvláště kdyţ s účinností nového zákona se s touto stále více rozcházíme. Zúţení rozsahu práv nepominutelných dědiců stejně jako nerozšíření výčtu osob, které jsou za nepominutelné dědice povaţovány, jistě není odpovídající právním úpravám ostatních států EU. Důvodová zpráva přitom v této otázce nepodává ţádné bliţší vysvětlení ani argumentaci pro uvedený stav. Navrhovaná změna, tedy zrušení ochrany zletilého potomka, by zajisté přinesla pozitivní tendence v oblasti naplňování zásady, ţe vydědění se nemá podporovat, ačkoliv její smysl je jiný a mnou vyjádřený názor je poměrně extensivní. Jsem si vědoma skutečnosti, ţe odlišování ochrany dovršením zletilosti je hranice nereflektující aktuální společenský stav, kdy jsou potomci na svých rodičích mnohdy ekonomicky závislí aţ třeba do 25 let. Z uvedeného důvodu by bylo nezbytné při zrušení ochrany zletilého potomka jako nepominutelného dědice, zavést jeho právo na zaopatření korespondující vyţivovací povinnosti dle rodinného práva. Rovněţ bych se přikláněla k jejich právu na zaopatření ve formě nutné výţivy, obdobně jako dle NOZ u rodičů a manţela zůstavitele, vţdy však s přihlédnutím k dobrým mravům. K právní úpravě NOZ si dovoluji ještě poznamenat, ţe ačkoliv vítám zavedení práva některých osob na zaopatření, schází mi v jeho úpravě obecná ustanovení, která by jednoznačně stanovila, v jakých případech má pozůstalý manţel nárok na slušnou výţivu a právo k movitým věcem, případně má-li je vţdy. Ačkoliv je totiţ NOZ v oblasti dědického práva poměrně obsáhlý, na uvedenou otázku nelze nalézt odpověď, pokud si ji nezodpovím

238

MEDUNOVÁ, Renata. Dědic, který nemá být opomenut. Ad notam. 2009, č. 5, roč. 15, s. 169-172. ISSN 1211-0558. S. 171. 239 tamtéţ. 111

tak, ţe např. právo na slušnou výţivu náleţí vţdy, coţ je dle mého názoru v rozporu se smyslem a účelem tohoto institutu tak, jak je popsán v důvodové zprávě. 240 V otázce započtení na povinný díl bych, jak jsem jiţ uváděla, na místo tří let v ust. § 1660 odst. 2 NOZ navrhovala dobu pěti let, a to s ohledem na zůstavitelovu vůli a ochranu těch na které pamatoval, a které by zajisté nechtěl znevýhodnit. Pokud totiţ zůstavitel bude chtít svého potomka v jeho nároku omezit a pro svoji nevědomost nepřikáţe, aby se započtení provedlo za delší dobu, jsem přesvědčena o tom, ţe doba tří let je příliš krátká.

240

Srovnej Důvodová zpráva ze dne 03. 02. 2012, op.cit., s. 416. 112

10. Závěr Občanskoprávní institut neopomenutelného dědice má tisíciletou tradici, kdy byl znám jiţ ve starověkém Římě, a přijetím OZO resp. i kodifikací jiných evropských občanských zákoníků se stal opětovně tradiční součástí moderních právních řadů Evropy. Ačkoliv tento institut v právním řádu platném na našem území prošel od doby přijetí OZO řadou změn, je vnímán jako nezbytná součást dědického práva vyjadřující protipól principu testamentární volnosti zůstavitele ve prospěch osob příbuzensky mu nejbliţších. Posloupnost testamentární převáţila nad posloupností intestátní z hlediska její preference jiţ v období římského práva. Institut neopomenutelných dědiců přitom představuje jakýsi kompromis, kdyţ chrání osoby, k nimţ má zůstavitel obvykle určitou povinnost jak ekonomickou, tak etickou. Rovněţ je ve prospěch zkoumaného institutu často argumentováno tím, ţe na pozůstalosti samotné se vedle zůstavitele podílely i osoby mu nejbliţší tím, ţe jej podporovaly, pomáhaly mu, pečovaly o něho v nouzi a jiným svým jednáním se o rozšiřování a zachování jeho majetku zasadily. Je skutečností, ţe ve většině právních řádů států Evropské unie jsou za neopomenutelné dědice povaţovány nejen děti, resp. potomci zůstavitele, nýbrţ i jeho manţel a rodiče. V této otázce jsme společně se Slovenskem skutečnou výjimkou, kdyţ za neopomenutelné dědice označujeme pouze potomky zůstavitele, jejichţ práva, coţ je rovněţ pro většinu států netypické, rozlišujeme z hlediska jejich zletilosti. Jsem přesvědčena o tom, ţe nelze přehlíţet řadu společenských změn, kterými od dob přijetí OZO společnost, a zejména rodina, prošla. Budu-li se zabývat Českou republikou, ač nejsem sociolog, ani demograf, je, dle mého názoru, zcela evidentní, ţe v dnešní době není ničím neobvyklým rozvod manţelství, zaloţení rodiny bez uzavření manţelství, ateismus, migrace obyvatelstva do velkých měst nebo dlouhodobý či trvalý pobyt v zahraničí. K tomu je třeba připočíst průměrnou délku ţivota obyvatel dnešní doby. Na základě uvedených faktorů jsem přesvědčena o tom, ţe zachování institutu neopomenutelného dědice v dnešní společnosti nelze plně obhájit pouze s odkazem na historické tradice a zahraniční srovnání bez odpovědi na otázku, jaké jsou jeho funkce a jaké mají tyto v současné době opodstatnění. Je třeba říci, ţe institut neopomenutelného dědice dle současného pojetí v rámci OZ v praktickém ţivotě přináší zůstavitelům řadu komplikací. Je-li rodina plně funkční a 113

zůstavitel má společensky ţádoucí a obvyklý vztah ke svým potomkům, často buď vůbec nezřizuje závěť, případně ji zřídí, aby se pokusil vlastnické poměry upravit tak, ţe budou co nejlépe korespondovat předvídatelnému budoucímu stavu, zejména co se týče vztahu k nemovitostem. Je totiţ skutečností, ţe často jsou to právě nemovitosti, které tvoří podstatnou část pozůstalosti. Uzavřel-li však zůstavitel za ţivota více manţelství, případně se třeba se svými zletilými potomky vůbec nestýká, ať uţ z jakéhokoliv důvodu, často představuje povinný díl neopomenutelných dědiců ve své současné podobě in natura skutečný problém, který je zůstavitel ve stáří nucen řešit. S ohledem na to, ţe přesnou výši povinného dílu nelze s určitostí v době sepisu závěti stanovit, mnohdy zůstavitelé přistupují k převodu svého majetku jiţ za ţivota, aby si zajistili, ţe zejména nemovitosti budou po jejich smrti v rukou osob jim skutečně nejbliţších a ţe tyto osoby nebudou vystaveny riziku komplikovaných spoluvlastnických vztahů, či povinností vyplatit neopomenutelné dědice. Tím však dochází k obcházení norem dědického práva, ačkoliv nikoliv v rozporu se zákonem, coţ zajisté není společenský ţádoucí, i s ohledem na to, ţe se tak zůstavitel ve stáří dostává do nejistého postavení. Z hlediska funkcí institutu neopomenutelného dědice jsem přesvědčena o tom, ţe právo neopomenutelného dědice u manţela zůstavitele je částečně suplováno institutem společného jmění manţelů a dále dle NOZ jeho právem na zaopatření. Se zahrnutím rodičů zůstavitele do výčtu subjektů práva neopomenutelných dědiců nesouhlasím z toho důvodu, ţe se domnívám, ţe dědické právo slouţí zejména k zachovávání a přechodu hodnot na budoucí generace, kdy nelze předvídat, jaké by bylo určení majetku zůstavitele po smrti jeho rodičů. Rovněţ u nich však plně souhlasím se zavedením jejich práva na zaopatření v rámci NOZ. U potomků zůstavitele je, dle mého názoru, třeba se zabývat funkcí jejich ochrany, která jejich zahrnutí do výčtu neopomenutelných dědiců opodstatňuje či nikoliv. U nezletilých potomků je zřejmá ekonomická funkce jejich ochrany, kdyţ tito se ve většině případů nejsou schopni sami ţivit, nemají plnou způsobilost k právním úkonům a rodiče mají vůči nim z uvedených důvodů i vyţivovací povinnost. I význam funkce etické se můţe jevit silnější neţ u potomků zletilých, kdyţ je realitou, ţe nezletilé dítě často nemá tolik prostoru projevit nějaké negativní jednání vůči zůstaviteli, případně je toto omlouváno jeho nevyzrálostí a věkem. Se zachováním práva neopomenutelného dědice u nezletilých potomků proto souhlasím, a to včetně zúţení jeho rozsahu v rámci NOZ.

114

U potomků zletilých je situace problematičtější, kdyţ u těchto funkce ekonomická často ztrácí na významu a případná hypotetická ekonomická podpora ze strany zůstavitele za jeho ţivota by v některých případech mohla být vnímána jako v rozporu s dobrými mravy. I funkce etická není dle mého názoru tak zásadní jako u potomků nezletilých, i kdyţ samozřejmě vţdy záleţí na konkrétním případu. Problematickou otázkou je ona hranice zletilosti a nezletilosti, kdy nelze říci, ţe od osmnáctého roku jiţ potomek zůstavitele není na jeho podpoře ekonomicky závislý. Naopak vyţivovací povinnost k potomkům často trvá, zvláště v dnešní době, ještě mnohdy pět a více let po dovršení jejich zletilosti. Uvedený problém by však, dle mého názoru, bylo moţno částečně vyřešit jejich právem na zaopatření pro tyto případy. Obecně bych se dále přikláněla k zavedení práva na zaopatření zletilých potomků zůstavitele, pokud by tito nebyli neopomenutelnými dědici, za splnění obdobných předpokladů jako u nutného zaopatření manţela či rodičů v NOZ a při poměření kritériem dobrých mravů. Jsem si vědoma toho, ţe pokud uvádím, jak rovněţ vyplývá z mé práce, ţe právo na 1/4 dědického podílu ze zákona u zletilých potomků je mnohdy pouze symbolické a ţe jeho zachování můţe stále přinášet více negativ neţ pozitiv, najdou se zcela jistě případy, kdy bude třeba dát za pravdu zletilým potomkům, kterým by se takové řešení mohlo jevit neetické a nespravedlivé. I přesto se však přikláním ke zrušení jejich povinného dílu, a to z toho důvodu, ţe zůstavitel stejně vţdy můţe převést majetek ještě za svého ţivota a výsledek bude pro zletilé potomky stejný. Nelze je totiţ ochránit absolutně pro všechny případy. Pokud zůstavitel bude chtít, v jejich právu je stejně omezí, čímţ však dojde k oslabení funkcí norem dědického práva a k oslabení jeho postavení v okamţiku, kdy tento za ţivota bývá nejzranitelnější. NOZ jistě přináší řadu pozitivních změn, kdy jednou z nejvýznamnějších je změna povahy povinného dílu. Změna povahy povinného dílu přitom chrání zejména vůli zůstavitele, coţ je smyslem a účelem NOZ. I uvedené řešení však bude přinášet komplikace, a to zejména finančního a ekonomického charakteru, kterým by se dalo částečně vyhnout zrušením povinného dílu u zletilého potomka zůstavitele. Rovněţ vydědění by bylo méně časté, coţ by bylo jistě společensky ţádoucí. V ţádném případě totiţ nesouhlasím se zrušením povinnosti uvádět důvod vydědění, jak upravuje NOZ, neboť taková právní úprava moţnost vydědění spíše podporuje, coţ je v rozporu se zásadou vydědění se nemá podporovat, která dle mého názoru najde uplatnění a odůvodnění v kaţdé době.

115

Jsem přesvědčena o tom, ţe závěr o opodstatněnosti zachování institutu neopomenutelného dědice, resp. vymezení výčtu osob, které jsou takto chráněny, nelze učinit pouze odkazem na historické a mezinárodní kodifikace, a to zvláště ne v této otázce, která je skutečně odrazem stavu společnosti, toho, co je v ní v posuzované době povaţováno za běţné a obvyklé, toho, jak dnes vypadají společenské a rodinné vztahy. Je-li hlavním cílem dědického práva NOZ posílení autonomie vůle zůstavitele, a to, dle mého názoru, někdy skutečně aţ předimenzovaně, a tak, ţe moţností, které mu NOZ dává, nemůţe tento v plné míře ani vyuţít, pak je, dle mého názoru, s ohledem na shora uvedené, neodůvodněné zachování práv neopomenutelného dědice u zletilého potomka. Je realitou, ţe ani v rámci důvodové zprávy není uveden jiný důvod jejich zachování neţ odkaz na zahraniční právní úpravy. Je třeba vycházet z toho, ţe pokud zůstavitel zřizuje testament, ví, proč tak činí, a pokud některého zletilého potomka opomine, ví asi i proč. Není-li tomu tak, případně není-li jeho počínání ve vztahu ke zletilému potomkovi spravedlivé, nelze přehlíţet, ţe zůstavitel má vţdy moţnost převést majetek za svého ţivota a ţe tak absolutní spravedlnosti nikdy nebude moţné dostát.

116

11. Summary The subject of my thesis is an institute of forced heir. Considering the fact that since the eldest legal orders it is possible to inherit by law, by will or by both of these reasons, the lawmaker regulate the institute of forced heir to protect testator closest relatives even against testator´s will. The law gives the right to the part of inheritance or its value to the relatives if the testator decides to bequeath his property otherwise than in benefit of people who should be closest to him by general human experience and who often contribute to the creation and maintenance of this property. According to effective legal regulation, law number 40/1968 of the Collection of Laws of the Czech Republic, the Civil Code, determines as forced heir only descendants of testator, and the extent of their right differs whether they are full-aged or not. The right that belongs to them is determine by regulations of legal transmission by inheritance as follows: to under-aged descendants belongs as much as what is their share of inheritance by law and to full-aged as much as one half of their share of inheritance by law. If the will is opposed to this, it is relatively invalid in that part. The goal of my thesis is to evaluate an enumeration of forced heirs regarding the fact that historical sources and legal orders of most of European states include within forced heirs also parents and husband/wife of testator. Law number 89/2012 of the Collection of Laws of the Czech Republic, the Civil Code, which will become effective the 1st of January 2014, preserves the rights of forced heirs only to descendants of testator and also decreases their extent of forced share. Taking this into consideration the goal of this thesis is also the evaluation of efficiency or legitimacy of preservation of rights of full-aged descendant as forced heirs and the evaluation of character and function of protection of these people. The thesis is divided into several thematic chapters. First chapter describes the historical evolution of institute of forced heir and the rights of descendant to inherit after testator since the period of Roman law when main emphasis is put on the General civil code from 1811. Following chapters discuss present conception of institute of forced heirs, separately about subjects of law of forced heirs, of content and extent of their rights and consequences of omission of forced heirs in testament. The object of the chapter about subjects of the rights of forced heirs is especially an evaluation of function of their protection in relation to their present enumeration and in relation to parents and husband/wife of testator. The chapter related to content of right of forced heirs describes the character of the right, which the law 117

adjudges to forced heir considering the fact that according to new Civil Code, the omission of forced heir in the testament, will no longer cause its relative invalidity but forced heir will have the right to receive his share in cash. The right will be modified from the right to part of inheritance after testator to formation of the right to payment against people who testator included in his will. The chapter about extent of rights of forced heir discusses the rules of calculation of their forced share. These rules have their origin in rules of legal transmission by inheritance as per the first group of heirs. The object of this chapter is also an institute of collation. In the terms of extent of the right it is important that the extent is still being decreased although it still remains preserved even when the protection of full-aged descendant can be in many cases only symbolic. The chapter concerning the consequences of omission of forced heirs discusses relative invalidity of the will and of means of defense of forced heirs. In the terms of omission of forced heirs it is important that according to new Civil Code, regarding the change of character of forced share, the omission of forced heir will no longer cause relative invalidity of the will. The next chapter applies to presumptions which condition the formation of subjective right of succession of forced heir, such as death, existence of inheritance, legal title to succeed and competent heir. Special emphasis is put on institute of competent heir and within that on disinheritance, which according to present legislation concerns only forced heir. The next chapter describes international-legal comparison of regulation of institute of forced heir in Slovak, Spanish, Italian and Polish legislation and marginally also in Austrian and German legislation. Except the Slovak legislation it is obvious that we are real exception within the European Union as we only consider the descendants of the testator as the forced heirs. The end of this chapter discusses possible influence of European legislation on the institute of forced heir. The last thematic chapter deals with changes of institute of forced heir in the new Civil Code. The chapter generally applies to main changes in conception of the legislation, especially in the Law of inheritance and then to the most important changes of the institute of forced heir regulated in the new Civil Code such as extensiveness of the regulation, the change of the character of forced share and decreasing of the extent of the rights of forced heirs. Further there are discussed all other changes of institute of forced heirs regulated in new Civil Code. In this chapter there is also analysed the right of some people to provision which

118

is related to the institute of forced heirs. The conclusion of the chapter contains some proposals de lege ferenda. In the final chapter there is a summarization of opinions which I have reached, especially an agreement with non-enlargement of the enumeration of forced heirs. Considering the function of this institute I tend towards cancellation of protection of full-aged descendant as forced heir. As for the new Civil Code I agree with the change of the character of forced share and implementation of the right of some people to provision. I radically disagree with the cancelation of the duty to mention the reason for disinheritance of forced heirs in the deed of disinheritance and with the possibility of conditional disinheritance.

119

12. Seznam použitých pramenů a literatury 12.1 Monografie a komentáře BEDNÁŘ, Václav. Testamentární dědická posloupnost. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011. 301 s. ISBN 978-80-7380-292-9. BĚLOHLÁVEK, Alexander J., ČERNÝ, Filip, JUNGWIRTHOVÁ, Marianna, KLÍMA, Pavel, PROFELDOVÁ, Tereza, ŠROTOVÁ, Eliška. Nový občanský zákoník. Srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, 830 s. ISBN 978-80-7380-413-8. BÍLEK, Petr, ŠEŠINA, Martin. Dědické právo v předpisech let 1925 - 2001. Praha : C.H. Beck, 2001, 507 s. ISBN 80-7179-590-9. ELIÁŠ, Karel. a kol. OBČANSKÝ ZÁKONÍK. Velký akademický komentář úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 1 svazek. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, 1392 s. ISBN 978-80-7201-687-7. FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2002, 436 s. ISBN 80-210-2793-2. FIALA, Roman. Přehled judikatury ve věcech dědických. Praha: ASPI, a.s., 2006, 496 s., ISBN 80-7357-182-X. GANDŢALOVÁ, Daniela. Dedičské právo. Banská Bystrica: Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici, 2006. 320 s. ISBN 80-8083-347-8. HOLUB, Milan, FIALA, Josef, BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou. 10. akt. a dopln. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, 856 s. ISBN 80-7201-526-5 KADLECOVÁ, Marta, SCHELLE, Karel, VESELÁ, Renata, VLČEK, Eduard. Vývoj českého soukromého práva. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o., 2004, 216 s. ISBN 8086432-83-1. KADLECOVÁ, Marta, SCHELLE, Karel, VESELÁ, Renata, VLČEK, Eduard, VOJÁČEK, Ladislav, ŢIDLICKÁ, Michaela. Právní dějiny. II. vyd. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o., 2005, 816 s. ISBN 80-86861-18-X. KINCL, Jaromír, URFUS Valentin, SKŘEJPEK, Římské právo. Praha: C.H.Beck, 1995, 386 s. ISBN 80-7179-031-1.

120

KORDASIEWICZ, Bogudar a kol. Prawo spadkowe. Warszawa: C. H. Beck, 2009. 960 s. ISBN 978-83-255-0251-5. KUČERA, R. Dědictví. Praha: Linde Praha, a.s., 2001, 280 s. ISBN 80-7201-271-1. MALÝ, Karel a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3 vyd. Praha: LINDE PRAHA, a.s., 2003, 680 s., ISBN 80-7201-433-1. MIKEŠ, Jiří. Dědictví a právo (právní poradce pro každého). Praha: Nakladatelské druţstvo Informatorium, 1993, 176 s. ISBN 80-85427-10-9. MIKEŠ, Jiří, MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. akt. vyd. Praha:Linde Praha, a.s., 2007, 352 s. ISBN 978-80-7201-674-7. NOVÁK, Karel, ŠVEHLA, Antonín, BASCH, Jaromír, EDELSTEIN, Jiří. Obecný občanský zákoník platný v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se zákony doplňujícími. Praha: Spolek československých právníků „VŠEHRD“, 1926, 535 s. PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda. II. díl Ústavní právo České republiky. Část 2. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, 248 s. ISBN 80-7201-472-2. ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl třetí. Praha: CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. 680 s. ISBN 8085963-74-4. SCHELLEOVÁ, Ilona a kol. Dědictví a dědické právo. Brno: Computer Press a.s., 2007. 234 s. ISBN 978-80-251-1659-3. SVOBODA, Emil. Dědické právo. 3. vyd. Praha: Československý kompas., 1946, 86 s. ISBN 39,00. ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník II. § 460-880. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1114 s. ISBN 978-80-7400-108-6. VARÓ, Enrique Alcaraz, HUGHES, Brian. El espaňol jurídico. Barcelona: Editorial Ariel S.A., 2008. 352 s. ISBN 978-84-344-3220-8. ZAGREBELSKY, Gustavo, OBERTO, Giacomo, STALLA, Giacomo, TRUCCO, Christina. Diritto civile. 6. vyd. Florencie: S.p.A. Armando Paoletti, 1995. 444 s. ISBN 88-00-49826-4.

121

12.2 Časopisecká literatura BARTOŠ, Jiří. Krátce k výpočtu povinného dílu neopominutelných dědiců a k pojmu dědic. .Ad Notam. 2011, č. 3, roč. 17., s. 22-23. ISSN 1211-0558. Česká advokátní komora v Praze. Stručná rukojeť českého advokáta k Evropské úmluvě o lidských právech. Bulletin advokacie. 2013, zvláštní číslo, 256 s., ISSN 1210-6348. ELIÁŠ, Karel. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník. Ad notam. 2003, č. 5, roč. 9, s. 97-104. ISSN 1211-0558. KARHANOVÁ, Martina. Dědická nezpůsobilost a vydědění vs. přečiny a zločiny. Ad Notam. 2011, č. 4, roč. 10, s. 7-11. ISSN 1211-0558. KITTEL, David. Neopomenutelný dědic není dědic. Ad Notam. 2011, roč. 17, č. 2, s. 14-16. ISSN 1211-0558. KOŢIAK, Jaromír, KOŢIAKOVÁ, Hana. Započtení na dědický podíl v judikatuře. Ad Notam. 2007, č. 6, roč. 13, s. 170-173. ISSN 1211-0558. KRÁLOVÁ, Jitka, ECK, Lothar. Dědická nezpůsobilost. Ad Notam. 2004, č. 2, roč. 10, s. 3438. ISSN 1211-0558.

MEDUNOVÁ, Renata. Dědic, který nemá být opomenut. Ad notam. 2009, č. 5, roč. 15, s. 169-172. ISSN 1211-0558. ŘÍHA, Martin, ŠOLCOVÁ, Pavla. Povinný podíl potomka podle § 479 občanského zákoníku. Ad Notam. 2011, roč. 17., č. 2, s. 7-13. ISSN 1211-0558. ŠEŠINA, Martin. Diskuse o návrhu nového občanského zákonku IV. Ad Notam. 2006, č. 1, roč. 12., s. 12-17. ISSN 1211-0558. ŠEŠINA, Martin. Úvaha nad návrhem úpravy dědění v novém občanském zákoníku. Ad notam. 2004, č. 2, roč. 10, s. 45-47. ISSN 1211-0558. TICHÁ, J. Několik poznámek k návrhu občanského zákoníku – III. části. Ad notam. 2006, č. 1, roč. 12, s. 17-18. ISSN 1211-0558. VLASTNÍK, Jiří. Některé připomínky k návrhu občanského zákoníku. Bulletin advokacie. 2011, č. 11, roč. 2011 , s. 30-36. ISSN 1210-6348.

12.3 Akademické práce KOCOURKOVÁ, Lucie. Vydědění neopomenutelného dědice. 2011. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Katedra občanského práva. 87 s. 122

12.4 Judikatura 12.4.1 Judikatura Nejvyššího soudu Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp.zn. 21 Cdo 3977/2010. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 05. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 190/2010. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 06. 11. 2012]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2009, sp.zn. 21 Cdo 3992/2008. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 03. 2013]. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 05. 2009, sp. zn. 21 Cdo 427/2008. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 05. 2013]. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 07. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3772/2007. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 03. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.05.2007, sp.zn. 21 Cdo 688/2006. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 03. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 07. 2003, sp.zn. 30 Cdo 889/2002. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 03. 2013]. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 09. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 03. 2013]. Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 27.06.1990, Cpjf 90/89. In:Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 10. 06. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/. Rozsudek Nejvyššího soudu (bývalý) ze dne 30. 06. 1988, sp.zn. 4 Cz 43/88. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 02. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu (bývalý) ze dne 25. 05. 1979, sp. zn. 4 Cz 7/79. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 05. 01. 2013]. Rozhodnutí Nejvyššího soudu (bývalý) ze dne 06. 09. 1954, sp.zn. Cz 128/54. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 02. 2013]. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 27.6.1944, sp.zn. Rv II 488/43. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 01. 06. 2013].

12.4.2 Judikatura ostatních soudů Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 03.09.1998, sp.zn. 24 Co 201/98. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 03. 2013]. 123

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.12.1997, sp.zn. 24 Co 315/97. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 03. 2013]. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17.10.1997, sp.zn. 18 Co 171/97. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 03. 2013]. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 09. 1996, sp.zn. 24 Co 184/96. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 02. 2013]. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 09. 08. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 03. 2013]. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.06.1996, sp.zn. 24 Co 160/96. In:Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 10. 06. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19.2.1996, sp.zn. 18 Co 324/95. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 03. 2013]. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22.05.1995, sp.zn. 18 Co 411/94. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 03. 2013].

12.5 Právní předpisy 12.5.1 Zákony České republiky Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 08. 07. 2012]. Zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 02. 2013]. Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáţdění České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějších předpisů. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 09. 2012]. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 08. 07. 2012]. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 08. 08. 2012]. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 08. 02. 2013]. 124

Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 03. 1964. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 08. 07. 2012]. Zákon č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících ke dni

01. 01. 1925. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters

Kluwer ČR [cit. 15. 08. 2012].

12.5.2 Zákony ostatních zemí Itálie. Codice Civile, Regio decreto 16 marzo 1942, n.262. [online] Altalex [cit. 05.05.2013] Dostupné z: http://www.altalex.com/index.php?idnot=34794. Polsko. Kodeks cywilny –Ksiega Pierwsza, tytuly I. II. III. IV. [online] Kodeks cywilny.pl [cit. 15.05.2013] Dostupné z: http://www.kodeks-cywilny.pl/. Slovenská republika. Zákon. č. 40/1964 Zb., občianský zákonník. [online] Zákony pre l´udí.sk.

[cit.20.03.2013]

Dostupné

z:

http://www.zakonypreludi.sk/zz/1964-

40#f4239081. Španělské království. Código Civil, Real Decreto de 24 de julio de 1889. [online] Noticias

juridicas

[cit.

10.05.2013]

Dostupné

z:

http://noticias.juridicas.com/base_datos/Privado/cc.html. Španělské království. Legislación consolidada Real decreto de 24 de julio de 1889 por el que se publica el Código civil. [online] Agencia Estatal Boletín Oficial del Estado [cit.

01.05.2013]

Dostupné

z:

http://boe.es/buscar/act.php?id=BOE-A-1889-

4763&tn=1&vd=&p=20121114. 12.5.3 Právní předpisy Evropské unie Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012, ze dne 4. července 2012, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení. [online] Úřední věstník Evropské unie. [cit. 22. 05. 2013] Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2012:201:0107:0134:CS:PDF.

125

12.6 Překlady právních předpisů KIERZKOWSKA,

Danuta,

MILER,

Joanna,

WISNIEWSKI,

Andrzej

W.,

BUSCHARDT-PISARCZYK, Karen, WOJTASIEWICZ, Olgierd A. The polish civil code. Warsaw: TEPIS PUBLISHING HOUSE of the Polish Society of Economic, Legal and Court Translators, 1997. 194 s. ISBN 83-85430-35-0.

12.7 Jiné prameny Důvodová zpráva ze dne 03. 02. 2012. [online] Ministerstvo spravedlnosti ČR [cit. 18.03.2013] Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf. ELIÁŠ, Karel. Školení pro Českou advokátní komoru. Nový občanský zákoník. Praha. 10. 01. 2013. KOCOURKOVÁ, Lucie. Trvalé neprojevování opravdového zájmu. [online]. 2013.epravo.cz [cit. 06.05.2013] Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/trvaleneprojevovani-opravdoveho-zajmu-90322.html. Komentář k ust. § 479 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 08. 02. 2013]. PASTVOVÁ, Ivana. Dedenie. [online].2010.e-pravo.sk.[cit. 05.03.2013] Dostupné z: http://www.e-pravo.sk/articles/view/65/dedenie. Rozvodovost. [online] Český statistický úřad [cit. 03. 09. 2012] Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/rozvodovost. TOMÁŠEK, Michal. Občanský zákoník a “evropské dědění”. [online] FinančníNoviny.cz, 2012 [cit. 20.05.2013] Dostupné z: http://www.financninoviny.cz/zpravy/obcansky-zakonik-a-evropske-dedeni/772128.

126