(NE)OBYČEJNÉ PŘÍBĚHY NAŠICH PRARODIČŮ
(NE)OBYČEJNÉ PŘÍBĚHY NAŠICH PRARODIČŮ Taťána Šídová Jaroslav Šída Marie Pěnčíková Marie Mrázková Luisa Mátlová Richard Bezděk Marie Kaňová Anna Kašparová Libuše Sedláčková Květomila Chalupová
Tímto chci poděkovat za ochotu při spolupráci pracovníkům Domova pro seniory Mikuláškovo náměstí a Domova pro seniory Vychodilova, zvláště pak paní Báře Stežkové, dále slečně Veronice Winnigové, a také všem klientům, kteří se na spolupráci podíleli a bez kterých by tato kniha nevznikla.
Věnováno seniorům z Domova pro seniory Mikuláškovo náměstí a Domova pro seniory Vychodilova.
(NE)OBYČEJNÉ PŘÍBĚHY NAŠICH PRARODIČŮ
Kniha je praktickým výkonem diplomové práce Bc. et Bc. Lucie Řehořkové. Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez písemného souhlasu autorky.
OBSAH
ÚVODEM ....................................................................................................................................13 TAŤÁNA ŠÍDOVÁ: Dětství v cukrovaru ..............................................................................17 Kontroly na hraničním přechodě a jiné příhody z vlaku ......................28 JAROSLAV ŠÍDA: Bakov nad Jizerou ................................................................................22 Měšťanky .............................................................................................23 Život mezi lokomotivami ......................................................................25 MARIE PĚNČÍKOVÁ: Brigády za školních let .........................................................................30 Chata na Jihlavce .................................................................................32 MARIE MRÁZKOVÁ: Životní osudy .......................................................................................33 Slavnosti a vinobraní ...........................................................................35 LUISA MÁTLOVÁ: Košice a soukromá klášterní škola .......................................................37 Život a práce po válce ..........................................................................41 RICHARD BEZDĚK: Vzpomínky na dětství ..........................................................................43 Svět pod vodní hladinou .....................................................................44
Editor: Lucie Řehořková, 2015 Ilustrace str. 5 ©Taťána Šídová, 2015 Ilustrace v knize ©Taťána Šídová, 2015; ©Jaroslav Šída, 2015; ©Marie Pěnčíková, 2015; © Marie Mrázková, 2015; ©Luisa Mátlová, 2015; © Richard Bezděk 2015; © Marie Kaňová, 2015; © Anna Kašparová, 2015; ©Libuše Sedláčková, 2015; © Květomila Chalupová, 2015; .
MARIE KAŇOVÁ: Tradice rumunské svatby .....................................................................47
Kniha vznikla ve spolupráci s Domovem pro seniory Mikuláškovo náměstí, Koniklecová 442/1, 634 00 Brno a Domovem pro seniory Vychodilova, Tábor 2298/22, 616 00 Brno-Žabovřesky.
KVĚTOMILA CHALUPOVÁ: Školní léta a nucené práce v Norimberku ............................................52
ANNA KAŠPAROVÁ : Šití pod národním výborem ................................................................48 LIBUŠE SEDLÁČKOVÁ: Chata čtyř generací .............................................................................50
O AUTORECH PŘÍBĚHŮ ...................................................................................56
ÚVODEM
Život plyne velmi rychle. Tak rychle, že často ani nestačíme zaznamenávat některé změny kolem nás. Ohlédnutím do minulosti můžeme posoudit cestu, kterou jsme ušli. Mysl každého člověka je plná vzpomínek a čím jsme starší, je jich více. Vzpomínání a vzpomínky jsou nedílnou a přirozenou duševní činností každého jedince, jsou základem lidské identity. To, že si člověk dokáže vybavit znovu dřívější události a prožitky, čím byl, co v určitou dobu a na jakém místě dělal, s kým se potkal, co a koho měl rád nebo naopak nerad – to vše je součástí představy člověka o sobě samém. Život je neustále plný změn a ve starším věku zejména četných ztrát. A právě vzpomínky jsou tím, co drží identitu člověka pohromadě. Tato knížka je ohlédnutím do minulosti jednotlivých klientů žijících v domovech pro seniory - do doby jejich dětství, mládí, ale i dospělosti. Byly to časy pochopitelně zcela odlišné od současnosti. Kniha zachycuje události všedních dnů, které se v dnešní době tak všedními nezdají být, ale i neobvyklé profese a životní osudy. Dnešní, mladá generace si zcela jistě nedokáže představit, jak žili jejich prarodiče či praprarodiče. Neví, co museli a co vůbec mohli. Mým záměrem při tvorbě této knihy bylo zachycení a oživení vzpomínek, které jsou důležitým zdrojem národní kultury i rodinných tradic. Lucie Řehořková
13
(NE)OBYČEJNÉ PŘÍBĚHY NAŠICHPRARODIČŮ
DĚTSTVÍ V CUKROVARU Taťána Šídová, 89 let
Dětství jsem prožila v cukrovaru, kde pracovali moji rodiče. Vyráběl se v něm nejen cukr, ale bylo zde mnoho dalších profesí, které chod cukrovaru zajišťovaly. Cukrovar vlastnil skot a další zvířata, která byla k užitku. A pochopitelně tam bydlel taky šafář, který na všechno dohlížel. V cukrovaru byly i konírny, ale koní nebylo tolik. Těch bylo poměrně málo, ale naopak z jalovic byl užitek. Mléko potom prodávali a zkrátka mělo prvotřídní jakost. Do cukrovaru chodil také veterinář, který dohlížel, aby krávy nebyly nakažené, aby neměly tuberkulózu. A kromě toho k cukrovaru patřila cihelna, kde se vyráběly cihly ze syrové hlíny. Byly na to formy a potom se vypalovaly. A pak k cukrovaru patřil ještě tzv. statek. V něm bydleli zaměstnanci cukrovaru, kterým tam byly přiděleny byty. Zaměstnanci dostávali od cukrovaru tzv. deputát, to byly například dávky cukru, a tak ne nějak moc. Když byla tzv. kampaň a jezdili do cukrovaru sedláci a chalupníci s cukrovou řepou. Otevřela se tedy brána a oni najeli s vozem na váhu, kde náklad hlavní vážný zvážil a zapsal jeho váhu, aby za něj dostali dovozci zaplaceno a následně se mohl vyvézt do klechtů.Za cukrovarem ještě byly stavby, kde se silážovaly řízky z cukrové řepy.
Cukrovarský skot Archiv: Taťána Šídová
Mimo to byla na cukrovar napojena železnice, a tak se řepa taky dovážela vagóny. Ty taky dovážely žrádlo odněkud z okolí pro koně nebo pro voly nebo pro ty potahy. Naložené vagóny jednou branou projely do cukrovaru. Ve vlastnictví cukrovaru byla louka plná jabloní. Z tohoto sadu byl taky užitek. Do cukrovaru vedla voda, tzv. náhon z Labe. Voda byla důležitá pro řepu, kterou čistila. Voda odnášela určitý odpad - hlínu a další nečistoty, které jiným kanálem pluly do takového zařízení, kde bylo bahno. To se potom těžilo, až to sedlo, a skoro čistá voda šla zase do náhonu. Bahno tam zůstalo a po určité době se vyváželo. Součástí cukrovaru byl i tzv. dům, kde bydlelo úřednictvo. Byl tam vrátný a na druhé straně cukrovaru byl taky vrátný, takže celý areál cukrovaru byl hlídaný a žádný dovnitř neměl přístup. Byla tam různá zaměstnání jako truhlář nebo kovář a další řemeslníci. Když bylo potřeba opravit stroje a když byla nezaměstnanost, tak byl velký zájem mladých studovaných lidí, aby se dostali do cukrovaru a dělali nějaké pomocné úředníky nebo pracovali v laboratoři a podobně. V cukrovaru také byla garáž, která sloužila pouze pro pana ředitele Ing. Faltyse a pak později pro Ing. Pokorného. Měli k dispozici auto, pochopitelně takového starého typu. Jinak „Okýnko, kterým jsme po tajnu jako děcka lezly tambyl ještě kočár. do cukrovaru, abychom si tam mohly hrát.“ llustrace: Taťána Šídová Zaměstnanci, ti bydleli v tzv. statku a v cukrovaru bydlel jen pan šafář. Běžný rok byla pracovní doba do pěti hodin, mimo kampaň - to jelo i v noci, nepřetržitě včetně úředníků. Kromě laboratoře, tam byli do desíti hodin. Jinak, když bylo léto nebo čas opravy, prostě když nebyla řepa a tak, všechny stroje museli prohlédnout, a kde byly závady, tak ty 18 opravit. To skutečně byl svět sám pro sebe.
Cukrovar a sad Archiv: Taťána Šídová
A tak můj tatínek právě říkal, že když byla nezaměstnanost, co měli uchazečů. On totiž přijímal pracovníky. Byla velká škoda, že ten cukrovar později zničili. V cukrovaru byl také cukrovarský komín, do kterého práskaly blesky a sjížděly dolů. To jsem nerada viděla, bála jsem se toho. Taky jednou za války se toho komína dotklo německé letadlo. Ten komín to vydržel, nestalo se mu nic, ale ten mladý pilot skončil s letadlem v náhonu. Viděla jsem to, když jsem šla od kamarádky. Měla jsem na sobě plavky a takové šaty přes ně. Oni vyzývali, kdo jako tam může pomoci, jenže k tomu se nikdo neměl, ve jménu vlastenectví se tam každý bál jít. Tak se lidé jenom dívali a Němci to potom zařídili sami. Já jsem odtud pak odešla, tak nevím, jak to dopadlo s pilotem. Ale jistá věc je, že další dny na tom letadle nezbylo prakticky nic, co se dalo odnést, včetně padáku a těch přístrojů. Takže všechno dostalo nohy a odešlo. 19
V nedalekých Předměřicích byla také mlékárna, kde se prodávalo mléko, byl tam sedlář, řemeslníci, koželužna a byly tam uhelné sklady a takový obchod, který byl větší než třeba pekařství. Ve vesnici byla i zvonička, hostinec, sady, pořádalo se tam ledacos, jenom tam nebyl kostel a hřbitov. Mohlo to být městysem, ale oni to nechtěli, že by byly větší daně. Vesnice měla elektrárnu, která teda bohužel spadla. To tenkrát bylo ve všech novinách. A mlýny - Voženílkovy. Mouka Voženílkova se dostane i teď. S tím jedním jejich synem - Honzou jsem chodila do školy. Voženílkovi měli tři děti, nejstarší byla Věra, pak byl Honza - ten byl o rok starší, ale chodil se mnou a pak byla nejmladší, Eva. Měli vychovatelku, ale nikdo by byl nepoznal, jak jsem říkala, že jsou to děti milionářů, protože se s nima tenkrát zacházelo jako s každým jiným. Železnice napojedná na cukrovar Archiv: Taťána Šídová
Cihelna cukrovaru „Společný rolnický cukrovar v Předměricích“ Archiv: Taťána Šídová
21
BAKOV NAD JIZEROU Jaroslav Šída, 90 let
Pocházím od Mladé Boleslavi, kousek od Bakova nad Jizerou. A ten Bakov nad Jizerou byl pověstenej tzv. rákosovým průmyslem. Rákos se tam dovážel a zpracovával, např. v té vesnici, vodkud já pocházím, taková vesnička, která měla vosumdesát domků, asi 400 obyvatel celkově. Tak tam byly dvě dílny na ten rákos, ale hlavní středisko bylo v Bakově. Z toho rákosu se vyráběly nákupní tašky, třeba ještě kabelky nebo pantofle. No, všechno možný a celkově to bylo praktický a moderní na tehdejší dobu. Dokonce to i vyváželi za hranice. Byl to průmysl, kterej byl jednak dílenskej a jednak domáckej. Právě každá dílna měla nějaký ty pracovníky, kteří dělali po domácku. No a jedním z nich byla i moje maminka. Ta si přivydělávala, poněvadž my jsme byli celkem početná rodina 4 děti - 4 kluci. Otec, ten byl na dráze tzv. dílenským. Vydělával tehdy 1000 korun měsíčně. Což bylo na dobu první republiky hodně. Byla to malá vesnička, a přitom tam byla škrobárna, byli tam dva oficiální stavitelé, kteří stavěli domky. Byly tam taky dva obchody vedle sebe, dva pekaři a i tehdy se v tak malé vesnici uživili všichni. Jak sám název vesnice říká, Bakovem protéká Jizera. Jizera, která byla poměrně pověstná tím, že byla jednak studená a jednak tím, že se rozlévala. Jak vycházela z Jizerských hor, tak vždycky po zimě byla velká voda. Ta Jizera byla právě mezi Bakovem a Velkou Vsí. Byl tam jez a ten se musel vypustit. Voda se rozlila po lukách až k té Nové Vsi, Malé Bělé a Podhradí, a tak dále. My jsme chodili do školy do Bakova, tak jsme museli chodit obloukem až do Bakovského nádraží, Dům, ve kterém v Bakově pan Šída bydlel. Archiv: Jaroslav Šída které bylo mimo Bakov přes tzv. Železný most. To bylo asi tak 2 km z té Nové Vsi do Bakova do školy. A museli jsme to chodit denně. 22
MĚŠŤANKY
Jaroslav Šída, 90 let
Do školy jsme chodili v Bakově nad Jizerou, kde byla obecná a měšťan-
ská škola. Já jsem chodil pochopitelně do obojí, už i moji rodiče tam kdysi chodili. Ta škola začala už za starýho Rakouska, a rodiče ji právě vychodili za starýho Rakouska. Otec se narodil roku 1896 a maminka 1898. A protože měl otec tři měšťanky, tak se nakonec dostal na tu dráhu, ale to až po válce, kde byl italským legionářem, tak měl jakousi protekci tehdy u drah. Chtěl být tenkrát strojvedoucím, ale protože měl špatný zrak, tak byl jenom záložníkem, dílenským - opravoval lokomotivy. V Bakově byla taková dílnička na nádraží a on tam byl jako vedoucí. Byli tam dva - oba dva legionáři, ten jeden byl starší, tak šel potom do penze a otec tam zůstal sám. Lokomotivy dojížděli z České Lípy, v Bakově byla konečná stanice. Kolikrát musel nastoupit i v noci, aby opravil parní lokomotivu. Vím, že mě tehdy bral dokonce s sebou jako malého kluka, abych mu jako pomáhal. To byl takový můj začátek u lokomotiv. Později jsem se totiž taky dostal na dráhu, až jsem vyštudoval průmyslovou školu. Když jsem chodil do měšťanky, tak dobře vzpomínám na dva učitele, kteří tam učili. Na češtináře a matematikáře. Tehdy se matematice říkalo počty. Ten češtinář byl aji spisovatel, vydal jednu knížku, jmenovala se Stezka. Ten nás opravdu něco naučil. Češtinu, tu já jsem miloval, takže jsem v tom celkem aji vynikal. V matematice to bylo potom ve 3. a 4. měšťance a ten druhej učitel nás zase naučil dobře ty počty. To mně potom všechno pomohlo dostat se na střední, na tu průmyslovku a pak na vysokou školu. Ten počtář nás dokonce ještě učil zpěv, uměl hrát na housle. V tom zpěvu byla taky nauka o zpěvu a hudbě vůbec. Díky tomu jsem potom začal mít rád opery. A jako třetí předmět nás ten počtář učil francouzštinu. To bylo taky ve 3. a 4. měšťance. My jsme byli jako chlapecká škola a v té 4. měšťance docházela děvčata z dívčí školy v Bakově na francouzštinu. Tak jsme měli nějaké ty zárodky franštiny. Škoda, že to bylo za Protektorátu, takže jsme to potom dál nerozvíjeli. Nebyl na to čas, ani kantora, a navíc to potom nešlo, protože to bylo za Němců. Bakov byl pověstenej tím, že tam byl taky učitel Jiří Ignác Hynek, který byl hudebník podobnej velikánům, jako byl Mysliveček a podobně. To byli ti staří kantoři, kteří něco naučili jako třeba Rais. A Raise, toho miloval můj češtinář a žáci si od něho museli přečíst nějakou knížku a pak o něm přednášet. A mě právě určil od Raise Zapadlý vlastence. Tu knížku jsem si pochopitelně přečetl a moc mě zaujala. 23 Miloval jsem ji a i ty jeho další knížky jako Pantáta Bezoušek a podobně.
Až jsem vychodil měšťanku, rozhodl jsem se pro průmyslovku. A tehdá to bylo tak, že když měl někdo praxi, tu strojírenskou, třeba rok, tak u přijímacích zkoušek odepsali tzv. dva body. A čtyři body bylo to nejlepší, co se dostalo. Přijímací zkoušky byly na matematiku a češtinu. A já jsem na rok přerušil školu, a tak otec poprosil ty kantory před přijímacíma zkouškama, aby mě doplnili, co jsem zapomněl. Tak jsem chodil o prázdninách na konzultace a pak jsem dělal zkoušky a udělal jsem je výborně. Udělal jsem je jako nejlepší. Vzpomínám na ně na oba, jak mi pomohli. Průmyslovku jsem vychodil a pak jsme dělali tzv. válečnou maturitu v 45. roce v lednu, protože Němci nás chtěli válečně nasadit. Už dokonce se nám stalo to, že když jsem byl ve 42. roce v druhém ročníku, tak jsem tehdy onemocněl na zánět středního ucha. Byl jsem tedy na operaci a to mě zachránilo od toho, že jsem nebyl nasazen už v tom 42. roce do Berlína. Asi 2/3 mých spolužáků byly právě nasazeny do Berlína a jinde v Německu na půl roku. Po půl roce se potom vrátili a my jsme chodili do školy dál. Ale byl jsem nasazenej po tom 45. roce na ten zbytek do toho května a to jsme se naštěstí dostali na tzv. prodlužování Bakovského nádraží. Tam byl traťmistrem můj bratranec. Ten mě tam přijal, že jsem byl v jeho kanceláři. Tak jsem se tomu taky jaksi vyhnul. Po té průmyslovce jsem na dráhu jako tzv. „ELF“. Byli jsme jako technici, ale nejdřív v praxi. Parní lokomotiva šlechtična Archiv: Jaroslav Šída
ŽIVOT MEZI LOKOMOTIVAMI Jaroslav Šída, 90 let
Po škole jsem dostal práci v Turnově na výtopně a tam byl taky nespočet parních lokomotiv. Pak jsem šel na dva roky na vojnu a potom, když jsem přišel z vojny, tak to moje místo v Turnově obsadil jeden můj spolužák a mě přeložili do Liberce. V Liberci jsem se trochu vypracoval a seznámil jsem se s manželkou. Ona byla úřednicí ve výtopně - teďka to je lokomotivní depo. Tak jsme se tam seznámili a nakonec se vzali. A potom, když se nám narodil synáček, tak v 54. roce byl nedostatek inženýrů na dráze. Tak nás, průmyslováky, verbovali, jestli bysme šli študovat ještě vysokou školu. Manželka mě v tom směru podpořila, když jsem podal přihlášku, byl jsem přijat na vysokou školu železniční do Prahy. A tam jsem za čtyři roky vyštudoval. Bylo to deset semestrů a my jsme měli tzv. trimestry, že jsme neměli prázdniny. A když jsem vyštudoval - to bylo na konci 57. roku, tak nás nasadili už prakticky jako inženýry do lokomotivních dep. A protože jsme měli dostat nějaká vyšší místa v depech, tak mě přeložili do Břeclavi. Tak to jsem se dostal na Moravu. To bylo „Aby vyfukující kouř u parních lokomotiv v 58. roce. cestující neobtěžoval, byl u novějších lokomotiv namontován tzv. usměrňovač V Břeclavi jsem dělal náměstka kouře. Nejstarší nazvali strojvedoucí Ušatou podle tvaru usměrňovače.“ lokomotivního depa, tak to byla taková Ilustrace: Jaroslav Šída vysoká funkce na počátek. Vypracoval jsem se tam a v 65. roce jsem dělal vedoucí funkci, dneska se tomu říká přednosta. Pochopitelně tehdy byly stranický organizace, který pracovaly takovým způsobem, že kdo byl proti nim, tak ho hleděly odstranit. Jim se tedy podařilo v 70. roce zbavit mě místa. Udělaly ze mě normálního technickýho úředníka a přeložily mě do Brna do lokomotivního depa. V Brně jsem dělal ve správkárně inženýra pro opravy a pak inženýra pro provoz. Pak mě dokonce dali na vedoucího ekonoma. A zase jenom určitou dobu. 25 Jakmile se to dozvěděl vedoucí komunista z Břeclavi, tak se zasadil o to, že mě té
funkce zbavili. No, tak jsem byl zase zkrátka zpátky jako inženýr pro opravy. Ale nakonec jsem se dostal do správkárny, kde jsme byli výborná parta. Zůstal jsem tam až do penze. Dělal jsem pak ještě postgraduální studium na pedagogické fakultě, abych mohl přednášet strojvedoucím. To bylo v Břeclavi, když jsem dělal toho náčelníka, tak to už byl prakticky konec parních lokomotiv. Měli jsme jich tam hodně, asi 50 a jezdili až do České Třebové nebo do Bratislavy. V 65. roce začala éra dieselových lokomotiv a my jsme je taky dostali. Jednak naše, jednak ruský. Na vysoké škole jsme tehdy měli i ty dieselové lokomotivy. A proto, že jsem ovládal teorii, musel jsem školit břeclavský strojvedoucí, aby mohli jezdit. Na to jsem si musel udělat pedagogickej institut - pajdák tady v Brně. To byl tehdá asi dvouroční kurz a musel jsem ho mít, abych mohl školit. To jsem pak školil i tady v Brně nebo různý podniky, který měly dieselový lokomotivy, např. ve Šlapanicích nebo Šmeralovy závody. Tak jsem si přivydělával, protože jsem měl menší plat. Měl jsem známý na drážním úřadě, takže mě to školení umožnili.
Poněvadž jsem byl jako praktik na parní lokomotivy, tak jsem ještě asi 5 roků pomáhal i v důchodě. Byl jsem tam v tom lokomotivním depu až do roku 1995. Ale to už jsem byl jako brigádník. V té době už nebyly parní lokomotivy. Tak jsme dál opravovali lokomotivy a jezdili na zkušební jízdy. Jezdil jsem se slavnou lokomotivou, která udělala 160 km/ h, byla to 498/ 1. Ta lokomotiva šla na důchod a my jsme si ji vzali do Brna a opravili ji a ten vlastní kotel nám opravili v Českých Velenicích. Jezdili jsme s ní do Vídně, samozřejmě až po roce 90 až do roku 92. Byl tam zvláštní vlak, který tahala právě tady ta lokomotiva. A Rakušáci se mohli udivit. To byla ohromná fešanda. V Bratislavě ji mají taky. Udělala 120 km/ h a my, když jsme ji tady opravili, tak musela udělat komisionální jízdu a to se muselo udělat na to, aby dala o 12 km víc. Takže jsme s ní museli udělat 132 km/ h, ale to se udělalo jenom na krátký trati. To se dělalo tady z Brna do Rajhradu. A jmenovala se Albatros. Parní lokomotiva Albatros Archiv: Jaroslav Šída
KONTROLY NA HRANIČNÍM PŘECHODĚ A JINÉ PŘÍHODY Z VLAKU Taťána Šídová, 89 let
Na
hraničním přechodě v Břeclavi, kde pracoval můj manžel, jezdilo mnoho vlaků a taky tam bylo plno celníků. A já jsem jednou pekla neteři do Švédska cukroví, sestřenici a její rodině. Tak jsem šla tam na tu celnici a řekla jsem: „Prosím vás, já bych vám to tady dala, ty balíčky.“ Protože by se to nemuselo kontrolovat jinde. A ten celník říkal: „Paní, to bych musel jednotlivě ochutnávat. Tak to zabalte a třeba to projde.“ Protože já jsem věděla, jak to jde, že do toho třeba kopou. A to cukroví došlo, ale musela jsem to poslat normálně, když mě takhle upozornil. Tak to neteř dostala na cimpr campr, ale zabalila jsem to, jak to šlo. Takže jí to chutnalo a byli rádi. Ale byly to rohlíčky, hvězdy, všechno v jednom jako drobenka. A rakouští celníci zase, když někdo jel do Vídně, tak chodili, jestli něco nemá. Že jo, i naši. Manžel, když tam jel, tak mu nedali skoro žádné šilinky. Ale jel tam třeba zaměstnanec železnice a vezl s sebou třeba broušené sklo, protože tam měli příbuzné, když to bylo blízko, že. To normálně byli taky Němci v Břeclavi. A tak ten celník říkal, že to není možné províst, a že to musej zabavit. A on prostě tu vázu skleněnou vzal. Později mi to vypravoval, protože byl zaměstnanec železničního depa a znali jsme se. Takže manželce povídal: „Daj to sem, já s tím pleštím a bude.“ A ten celník moc nerozuměl a viděl ho, jak je prostě celý rozčílený, tak přivedl ještě jednoho a povolili mu, že to jako provezou. 28
Strojvedoucí byli na vlaky pyšní a čistili je. A ty vlaky byly čisté, kromě cikánského rychlíku, kterým jezdili na Slovensko, někde zatáhli za brzdu a vyskočili s kradeným zbožím. To jsme šli jednou do kupé, ve kterém seděl Němec, a já viděla, že jako četl německý časopis. Tak jsem to manželovi překládala, co jsem jako dohlédla, a on viděl, že tomu rozumím. Tak se na mě obrátil a já povídám, že jsem toho víc zapomněla, než když jsem mluvila dobře. Tak se dovolil a šel se najíst. Ale řekla jsem mu: „Přijďte rozhodně dřív, protože my musíme v Brně vystoupit. Tak se vraťte, abyste tady byl předtím.“ Bál se.
Cukroví Ilustrace: Taťána Šídová
29
BRIGÁDA ZA ŠKOLNÍCH LET Marie Pěnčíková, 88 let
Veškeré dějiny v našem věku, které byly, byly de facto zapomenuty. Školu jsem vychodila do svých 19 let, kdy vlastně skončila válka. Takže to nejlepší jsme prožili, tak říkajíc, nic moc, ta naše generace. Byla jsem ráda, že jsme měli jedny taneční, jinak nic dalšího nebylo. Chodili jsme ze školy, byla tma, zatemnění, nikam jsme se nedostali. Ve škole jsme mívali uhelný prázdniny. To byly celostátní prázdniny, protože když byla zima, tak se netopilo. Tak jsme akorát přišli do školy, nadiktovali nám nějaké úkoly a jeli jsme domů. To bylo v době, kdy byly velký zimy a nedalo se být ve škole. Neříkám, nebylo to každý rok, ale bývalo to. České dějiny se ve škole neučily, prostě jakoby neexistovaly, protože jsme se učili o Velkoněmecké říši. Pokud jsme měli zájem, tak jsme si to samozřejmě mohli zjistit, ale jako ve škole toto v podstatě nebylo. Taky jsme museli chodit na různé brigády. Třeba vybírat brambory, sázet brambory nebo set kukuřici. Tady tyto různé brigády potom pokračovaly dál a dál. Začaly vlastně za Protektorátu. Na střední škole jsme chodili i na chmel. To byli soukromí zemědělci, takže jsme šli za tím, kterej si objednal pomocnou sílu. Já jsem bydlela v Třebíči a tam byli dva statkáři, tak jsme pravidelně chodili k tomu jednomu. Vždycky na jaře jsme sázeli brambory, potom jsme vybírali, takže jsme i sem tam něco zašlapali, abychom nemuseli dělat 30 vše, protože jsme do toho byli nuceni, že. V podstatě, když je člověk mladej, tak jsme to brali svým způsobem úplně jinak, jako když už potom nabydete více rozumu.
Brigády na chmel začaly Protektorátem, protože nepamatuju, že by dřív musely děcka jezdit na chmel. Museli jsme na ně jezdit do zabranýho území. Rodiče to snášeli těžce, my jsme z toho měli legraci. A to bylo už na střední škole. Trvalo to asi 14 dní, než se všechen chmel sklidil. Chmel se tahal dolů, strhával se ručně a obíraly se plody, které se dávaly do věrtelů. Já jsem byla na chmelové brigádě u Žatce, to už bylo zabraný jako Sudety. Měli jsme s sebou dozorkyni z SSA, která tam měla svého milence. Taky tam byli ruští zajatci, kteří na tom teda nebyli zrovna nejlíp. My jsme byli naštěstí zásobení z domů jídlem, protože rodiče měli strach, abychom jim tam nepomřeli hlady. To, co jsme nesnědli, tak jsme tajně někde odložili pro Rusy, kteří byli rádi, že něco mají. Byli jsme tam maximálně 14 dnů, protože chmel se sklízí rychle. A ti Rusové, to byli pravděpodobně Ukrajinci, kteří pocházeli ze zabranýho území SSSR.
Chmel Ilustrace: Marie Pěnčíková
31
CHATA NA JIHLAVCE Marie Pěnčíková, 88 let
Dříve jsme měli chatu na Jihlavce, ale dneska je tam přehrada. Ta chata byla naproti skále, která se jmenovala Halířka. To Pojihlaví bylo krásný. Na řece bylo nespočet mlýnů. Ale se zatopením údolí bohužel chatové oblasti zmizely. Naše chata stála v lese na pronajatým pozemku sedláka z vesnice. A jemu to potom zabavili všecko. Skončilo to tak, že nám nabízeli pozemek, kde jsme si mohli postavit jinou chatu. My bysme tenkrát mohli dostat pozemek na druhé straně, na té koněšínské, ale tam to bylo jenom 400 m a pozemky hned vedle sebe. Na chatku vedle chatky jsme nebyli tak dalece zvědaví a v tu dobu už nežili ani rodiče. Tak jsme od toho upustili. Konvalinka od Jihlavky Ta koněšínská strana by bývala byla z Brna výhodnější, Archiv: Marie Pěnčíková protože se to nemuselo objíždět. Pod tou Halířkou byla velká voda. Já jsem se tam dokonce jednou topila, protože tam byly víry a nic netušíc jsem tam plavala. Ten vír mě sebral a zpanikařila jsem. Nakonec mě vytáhl manžel. To jsme měli malýho kluka, kterýho musel nechat na břehu, aby mě vytáhl. Pak jsem si dávala pozor, abych byla tam, kde stoupnu. Už to nebylo ono. Ale jinak na plavání tam byly jenom takové úseky. Navíc v nedaleké Vladislavi byla klihárna. Kolikrát se stalo, že třeba jak to vypustili, tak plavaly po řece velký mrtvý štiky. Ale tak v podstatě to tam běžně nebylo. Chlapi na Jihlavku jezdili hlavně kvůli rybaření. Chata na Jihlavce Manželův otec byl dokon- 32 Archiv: Marie Pěnčíková ce porybný a hlídal rybáře.
ŽIVOTNÍ OSUDY Marie Mrázková, 88 let
Když jsem byla malá, tak jsme žili na statku. Dříve se oralo s koňma a pluhem nebo někdo i s kravama. Moji rodiče později, když už byl tatínek starší, než jim komunisti statek sebrali, tak už potom neorali. Kdo na práci nestačil, tak si zavolal pomocníky. A to bylo, když byly sezónní práce - třeba když se kopala řepa anebo když bylo vinobraní. My jsme měli tři vinohrady. To bylo práce! Ono to vynášelo, ale jen tomu, kdo na tom poctivě pracoval. Měla jsem tři sourozence, dva bratry a jednu sestru, kteří studovali v Kyjově na gymnáziu. A bratři, když odmaturovali, tak museli jít pracovat na silnicu, protože pro ně nebylo místo. Přišel Hitler a byli všichni nasazeni. Sestra učila zadarmo. Nemusela, ale chtěla. Potom se pan farář nad ní smiloval a vzal ji do kanceláře a dával jí 300 korun za měsíc. To bylo jenom, aby měla kapesné. Ona víc nepotřebovala. My jsme měli jídlo doma, co jsme si vypěstovali, a peníze z toho, co jsme prodali. Rodiče jsme měli hodné, starostlivé. Starali se o všechna zvířata, měli jsme 4 krávy a ještě nějaká další zvířata. Moji sourozenci vystudovali a Hitler zavřel vysoké školy. Moje sestra učila tři řeči. Po Hitlerovi přišli komunisti. Jeden bratr studoval práva a druhý byl letec, chtěl lítat, ale maminka chtěla, aby studoval medicínu, ale on nechtěl. Sestra tedy po maturitě studovala pedagogickou a učila. Oni to ale zavřeli, tak si musela dva ročníky dodělat po válce. Když přišli komunisti, vybavuji si, jak si stoupli do dvora a obstoupili tatínka. A řekli: „Konečný, dověděli jsme se, že máte zbraň!“ Tatínek řekl: „Já to nevím. Můžete si prohlédnout celý dům, a když to najdete - prosím, tak je to vaše.“ A víc jim neřekl. To bylo dost šokující, protože jsem byla ještě holka a dost to na mě zapůsobilo. Já jsem teda už nestudovala na gymnáziu, protože naši byli už dost staří a nechtěli, abych šla pryč. Ale taky jsem chtěla studovat tu pedagogickou, ale rodiče mě na ni nepustili. Tak jsem šla na pedagogickou, na školky. Když jsem pracovala jako učitelka v mateřské škole, tak na mě jedna komunistka žalovala, že učím děti se modlit. Tak jsem musela jít pryč. Tak jsem pak pracovala u Vsetína s řeckými dětmi. Nejdřív jsme si vůbec nerozuměli, ale oni mi dali slovníky. A tak jsem se učila řecky. A pak jsme se pomalu domluvili. A v této školce jsem taky učila děti modlit se. 33
Tak jsem říkala právě tomu správci: „No, já tu dlouho nebudu, protože uvidíte, že někdo přijde a řekne: „Konečná, nemáte tu co dělat.“ Naštěstí nikdo nepřišel. Řekli mi, že nejsou udavači. Manžel tam potom taky přijel, a když to viděl, tak řekl: „Nic, půjdeš do Brna, vezmeme se a bude to.“ Tak jsem byla potom doma a měli jsme dcery. Až dcery odmaturovaly a chtěly se dostat na vysokou školu, byl to za komunistů problém. Zase zasáhli faráři. S děkanem chodil pan farář do brněnského gymnázia. A já jsem byla v klubu vinařů a faráři tam byli taky, protože mají vinice. No a tak jsem jim to tak jednou vykládala a oni řekli: „Jeďte do Olomouce a řekněte, že vás posíláme a hotovo.“ Jedna dcera studovala v Olomouci a druhá v Brně. Právnickou fakultu zabrali, museli to opustit a šli tam vojáci. A je dali na Cyrilo-metodějskou záložnu na Zelném trhu.
34
SLAVNOSTI A VINOBRANÍ Marie Mrázková, 88 let
V našem kraji se slavilo vinobraní. Když přišla válka, tak se vinobraní neslavilo, ale po válce pak zase začalo. Vinobraní předcházela velká námaha ve vinohradě, která se musí přesně dodržovat jako třeba postřiky. To kdyby se nedodržovalo celé ošetřování révy, tak by z toho nic nebylo. Až to všechno uzraje, tak je na konci léta (srpen - září) vinobraní, které se slaví velice. Vinobraní začíná tedy tehdy, jak začnou hrozny dozrávat. Jak jsou zralé, tak to už je vinobraní tam v té dědině a v sousední taky. U nás, Krojované vinobraní v Mutěnicích u Hodonína, bylo Archiv: Marie Mrázková vždycky koncem srpna nebo začátkem září. Nejdřív se dá víno do kádí a pak se stáčí. Bílé tedy ne, to se musí hned vylisovat, protože to by se zabarvilo. A potom je tmavomodré víno a to je to červené. Já jsem naše vinice držela do 70 let, protože dcery studovaly a potřebovali jsme pro ně peníze. Po vylisování se víno uskladní do sudů, kde pracuje. A začátkem února, o fašanku, se stáčí, a sice aby ty kvasnice to nekalily. Tak se ty kvasnice už oddělají a někteří vinaři, to je ale většina, prostě používají kvasnice na tzv. polovíno. Když totiž lidé pracují na vinici, tak by při práci nemohli pít pravé víno. Něco se tam ale musí pít. Tady se pije limonáda a my jsme pili odmalička polovíno. Ke svačině se jedl chleba a špek a k tomu to polovíno.
Potom víno vykvasí a může se prodávat. Tatínek vždycky říkal, že: „Ani v bečce není víno stoprocentně v klidu.“ Může se stát všechno, třeba praskne obruč a víno může vytéct. A slavnost vinobraní se slavila v sobotu a neděli. Začalo to průvodem z hlavní ulice, kde byl tzv. liďák, to si postavili ještě lidovci před válkou. Šlo se tedy odsud. V průvodu šli krojovaní a nekrojovaní. Mladí byli většinou krojovaní a ti starší, ti už samozřejmě ne. Z těch starších někdo šel v panském, tzn. v obleku nebo v polokroji. Ty polokroje neměly kasanice, věrtoch anebo vyšívané a malované zástěry. Zástěry malovala jedna určitá malérečka, ona ještě žije, dělala třeba i šátečky. A tím to tedy vinobraní skončilo. Ty kroje byly překrásné. Šátky se dovážely taky i z Turecka. Kroje, ty se vyšívaly, ale šátek, ten byl natištěný. Z dalších slavností se pak slavil fašank a Velikonoce, tzv. šlahačka. Vždycky se sešlo pár mládenců a každý držel v ruce flašku. No, všelicos se dělalo. Stavěla se třeba i mája. A v únoru byly hlavně svatby a plesy, to zůstalo. Vinobraní v Mutěnicích Archiv: Marie Mrázková
KOŠICE A SOUKROMÁ KLÁŠTĚRNÍ ŠKOLA Luisa Mátlová, 98 let
Za mého dětství nebyl rozhlas, televize, ta byla až po druhé světové válce.
A vůbec se necestovalo letadly jako dnes, kdy už nikdo nechce jezdit ani vlakem. Necestovalo se ven na dovolenou a ani tolik chat nebylo. Tu si mohl dovolit postavit jenom málokdo. A vůbec nebyla auta. Pamatuju se na první, které se objevily. To byl jen jeden člověk, který je měl a to byl baron. A v Košicích bylo jen jedno nebo dvě auta. Spíš byly koňský fijákry, který stály na stanicích jako taxíky. Mohlo se jet s bílýma koňma nebo jenom s jedním koněm, to bylo lacinější. Vůbec jsme nevěděli, že existujou nějaké výtahy a vůbec nikde nebyla podzemní dráha. To jsem jela podzemní dráhou poprvé v Budapešti, kde jsem měla strýčka. Jezdili jsme tam s maminkou nakupovat šatstvo - krásné svetry, protože u nás nic takového vůbec nebylo. V Košicích jsme bydleli na druhé hlavní ulici ve středu města a do školy jsme chodili pěšky. Kolem Košic byly lesy jako kolem Brna. Ale taky jezdila elektrika a tou jsme se mohli nechat vyvézt k nějakému tomu lesíku například do kavárny. A v létě odpoledne se v kavárně na venkovní terase pila káva. Jezdívali jsme do Čermel - tak se jmenovala kavárna u lesíka a byl tam taky velký hotel, kde se v sobotu a v neděli večeřelo nebo obědvalo. Obchodníci tam jezdili většinou v neděli, protože v sobotu ještě pracovali. Pánové tam pili pivo nebo víno a dámy jedly zmrzlinu se šlehačkou. A my, děcka, jsme si tam hrály v lese. Košice byly nádherný, byla to metropole Slovenska, ale Bratislava vůbec ne. Byla tam polovička Slováků a polovička Maďarů. U nás doma se mluvilo ve třech jazycích - tatínek byl čistokrevný Slovák z Ružomberoka, kde se mluví krásnou, čistou slovenštinou. Moje maminka pocházela z tehdejší Jugoslávie, chodila do německé školy, takže další jazyk byla němčina. A já jsem chodila do maďarské školy. Tehdy měly jako ty lepší rodiny doma někoho na výpomoc. Aj, když ta žena nepracovala, seděla doma, ale služku měli. A to byly děvčata z venkova. Chodily nakupovat do obchodu, pak umyly nádobí, uklízely a tak to bylo u nás. Tatínek se naučil maďarštinu, protože jsme měli obchod a tam musel mluvit jak slovensky, tak maďarsky. Německy taky věděl, protože se ji učil ve škole. Naše rodina byla velmi malá. V Košicích žil i maminčin mladší bratr, který byl ředitelem košických novin, to byly tenkrát největší noviny na Slovensku. 37
Já jsem tedy byla vychovaná v Košicích a tehdá se žilo úplně jinak. Chodila jsem do soukromé školy, protože když jsem začala chodit do školy, tak bylo po první světové válce a do Košic se nastěhovalo spoustu lidí. A bylo to strašně namíchaný, slovensko-maďarský. A Židi, kteří žili v Košicích, mezi sebou mluvili jenom německy. Moje maminka mluvila jenom německy, slovensky se nikdy nenaučila. Otec byl Slovák, tak co bylo potřeba, vše vždycky vyřídil. Tak v tom sem já vyrostla. Chodila jsem tedy na soukromou školu, která byla v klášteře a byla jenom maďarská. A ty sestřičky, co tam učily, byly příslušnice silného řádu Uršuly a nemohly ven. Ale byly báječný. Slovensky jsme se tam učili každý den jednu hodinu. Tak jsem tam chodila osm let. A chodili jsme tam všichni z lepších rodin. Škola se platila. Kdo měl jedničku, tak Masaryk ještě tehdá posílal za vysvědčení buď stovku, nebo padesát korun jako odměnu. A až jsem tuto školu vychodila, tak jsem šla do rodinné školy. Ta už byla slovenská a byla na tři léta. Už jsem byla slečna a Košice byly úžasné město. To byly korza. Košice měly nádherný, hlavní třídy byly dlouhý, široký a mezi nima byl park a divadlo. Košice byly nádherný jak Vídeň, která měla taky spoustu kaváren. V centru byly velkoobchody. Bohatí lidi měli svoje továrny, takže látky, sklo, porcelán se vyráběly v Košicích. A právě ty továrny a velkoobchody měli Židi, protože byli bohatí. V Košicích byl nádherný kostel s obrazy. Židi kupovali do synagog něco vzácného, třeba perský koberec a darovali ho kostelu. A v Košicích byl taky nádherný kostel, z kterého potom udělali koncertní sál. Jejich ženy taky nepracovaly, i kdyby byl úplně chudý Žid. Židi měli tři druhy náboženství - jedni byli moderní, potom střední a nakonec velmi, velmi silně věřící Židi - ti nosili stejnokroj, vždycky, aji doma. Ten stejnokroj, to byl dlouhý černý kaftan, nosili klobouky, pejzy, bílý ponožky a černý boty. A služky Židů měly takové malé vozíky a jezdily s nimi po vesnicích a odkupovaly od vesničanů králičí kožešinu nebo kůži z ovcí. A jejich továrny z toho dělaly kožichy a kožešinový límce. Šily taky lišku jako krásné boa, já jsem jedno taky nosila. Takhle si vydělaly peníze, žily skromně, ale žena nedělala doma nic. Košice byly ohromně velký, skoro na hranicích s Maďarskem a Ukrajinou, a proto tam bylo obrovský vojsko. My jsme měli dům na druhé hlavní ulici (ta byla dlouhá asi dva kilometry). V Košicích byly tři kostely, velký park, řeka, a všechno bylo velmi pěkný. A na druhé hlavní třídě - ta byla taková obyčejnější, tak tam byly byty a taky služky a tam chodili jenom obyčejní vojáci na korzo nahoru, dolů. A ty služtičky večer nosily šátečky. Dostaly peníze a seznam, co měly nakoupit. A po večeři měly volno. A večer byly otevřený vrata a kolem chodili vojáci nahoru, dolů 38 z kasáren a bavili se s těma holkama a namlouvali si je.
Kluci byli taky z venkova. V jedné úzké uličce nedaleko hlavní třídy bylo gymnázium, tehdá v Košicích vysoká škola ještě nebyla. Za hlavníma ulicema byla dělostřelecká kasárna. No, tak ty mladý služky chodily odpoledne s kočárkama do parku a maminka chodila třeba někam s kamarádkama si sednout. Služtičky večer, když už bylo po večeři a měly volno, randily s obyčejnými vojáky. A taky chodily pro droždí, ale než došly domů, tak polovičku snědly. Ony na to byly z venkova zvyklý. Tehdá nebyly kvasnice balený, to byla cihla a z toho za třicet haléřů tři deka. Ona si vzala padesát deka za padesát halířů, ale když přišla domů, tak ta paní z toho nemohla nic upíct, protože toho polovičku snědla. Tak si k nám do obchodu chodili stěžovat, že to droždí neodpovídá. Košice - divadlo, po obou jeho stranách široké ulice, kde se korzovalo. Archiv: Luisa Mátlová
Na hlavní ulici bylo korzo a velké obchody. To bylo takových dvě stě metrů, kde se korzovalo - chodilo nahoru, dolů. Odpoledne a v neděli pak i od dopoledne od deseti. Všichni se krásně vždy nastrojili. My jsme na to korzo vyšly s kamarádkou z baráku kolem šesté a tam chodili ti študáci, tak se vždycky přidali. Zeptali se: „Můžeme k vám? Nečekáte někoho?“ Tak se k nám připojili, vykládali jsme a chodili nahoru a dolů. Nosily se krásné klobouky, vzaly jsme si letní šatečky. No, to muselo být - ke každým šatům byly klobouky. Kavárny měly velká okna a sedávali tam po práci důstojníci u důstojnického stolu. Koukali, jak tam chodíme nahoru - dolů a kritizovali. No a jak se tam chodilo, tak se udělala aji známost. Ženy chodily všechny do kavárny na kafíčko, mohly si to dovolit, protože měly prostě tu služku. Byly tam velký kavárny jako Andráši nebo Slávia. A pak tam byly obrovské obchody s výkladama a tam byly vystaveny letní šaty a kostýmky. A já, když jsem se provdala, tak jsem nesměla být zaměstnaná. Manžel byl důstojník, žena seděla doma. Ale ta žena musela být zajištěná. On neměl takovej plat. Ženy musely mít výbavu, jinak by ministerstvo tu svatbu nepovolilo. Muž si musel zažádat a ženit se mohl, když měl 27 let. A to byl můj případ.
40
Tehdejší móda klobouků a účesů Ilustrace: Luisa Mátlová
ŽIVOT A PRÁCE PO VÁLCE Luisa Mátlová, 98 let
Já jsem chodila do práce
až po válce, když jsme se vrátili z Anglie. A to měla dcera už čtyři roky. No a najednou manžel přišel z akademie domů, on byl velitel v Brně na Úvoze na tankové fakultě. A jednou přišel domů s tím, že komunisti přišli, a že co budu dělat. Tak já jsem říkala, že mám rodinnou školu, proto jsem do ní šla, abych uměla vést domácnost a vychovat děti. Svoboda byl velmi chytrý a protože byl velitelem, tak hned, jak bylo po válce a můj manžel se dostal z Anglie na ruskou frontu, tak si ho vzal k sobě do štábu a učil ho taky na důstojníka ve vojenské akademii. A Svoboda, když přijel do Tehdejší dámy Prahy, tak nařídil, že všechny ženy Ilustrace: Luisa Mátlová vojáků musej chodit do zdravotnických kurzů. Přišel na to, že kdyby byla nějaká další válka, aby žena důstojníka uměla léčit nemocný vojáky. A ohromně mu děkuju, protože jsme pak chodily do školy, doma bylo postaráno a na kurzu ve vojenské nemocnici v Praze jsme byly celý den. A když manžel přišel domů, říká mi: „Tak, musíš chodit do práce, komunisti řekli, že všechny ženy důstojníků musej chodit do práce, co budeš dělat?“. Tak jsem říkala, že mám vysvědčení jako zdravotní sestra. Tak jsem nastoupila do akademie a to byly moje nejkrásnější roky. My jsme třeba i vyvařovaly jehly - to ještě nebyly hotový injekce. Měly jsme hodně práce, ale bylo to krásný. Byly jsme tam všechny sestry a všechny mladý. 41
A jednou přišla třída a dávaly jsme jim injekce do zadku. Měli jenom ponožky a spodky nebo dlouhý kalhoty a ty se nosily na šňůru zavázat kolem krku. Tak přišel první a měl krátký červený spodky. Tak jsme mu píchly injekci. Přišel druhý. Měl taky krátký červený spodky. Čtvrtý, pátý, desátý. Tak mě už to bylo divné. Oni byli venku na chodbě a jeden měl červený krátký, a aby nechodili v těch dlouhých gatích, tak si ty jedny spodky půjčovali. A můj manžel byl voják, důstojník, a byl dragoun (v Košicích byli ještě dělostřelci). Dělostřelecká kasárna byla za parkem. A já jsem si nenamluvila dělostřelce, kteří chodili kolem a klepali mi na okno, ale namluvila jsem si dragouna, kteří kolem jezdili na koních, když jezdili cvičit na louky. Byl tam jezdecký klub, kde jezdili i vojáci přes překážky.
42
VZPOMÍNKY NA DĚTSTVÍ Richard Bezděk, 93 let
Mám vzpomínky na dětství, který ve mně zanechaly na celej život odpor ke komunistům. Narodil jsem se v Židenicích, a když mě bylo tak 6 let, tak vždycky když byl první máj, to bylo slávy. Po té ulici Táborské z Juliánova od dělnického domu šly do města průvody politických stran a hnutí a řemesla – kominíci, řezníci v jejich krojích. Ulice byla škvárová s příkopama, žádná kanalizace, nic. A když šly ty průvody, tak měly bicykle navěnčený papírama příslušné strany té barvy a hrála muzika. To šli všichni ven, poněvadž tenkrát, když zazněla hudba, to byla vzácná věc, poněvadž nebylo rádio. Většinou hrála dechovka. A když šly ty průvody, tak najednou matka říká: „Tak, teď jdem dom, teď půjdou komunisti a budou se rvát.“ Já jsem si je od té doby představoval jako zločince a ono to pak v dějinách tak dopadlo. Ze stejného roku mám zážitek, kdy byla výstava srubové kultury, první velká výstava v Brně. A v pavilonu A byla socha Masaryka z bílýho mramoru. A náhodou jsem tam byl s otcem a říká mi: „Podívej se, ta socha, to je prezident republiky – Masaryk. A podívej, ten pán, co stojí pod ní v tom bílým klobouku, to je on – Masaryk.“ Tak to jsou moje nejsilnější vzpomínky z dětství.
„Koloběh života“ Ilustrace: Richard Bezděk
43
SVĚT POD VODNÍ HLADINOU Richard Bezděk, 93 let
Já jsem jel na svatební cestu s manželkou do Jugoslávie vlakem. Byli tam Švédi a měli potápěčský brejle. A já jsem vždycky obdivoval ty fotky zpod vody v novinách. Já jsem bejvalej plavec. A ten Švéd se vynořil celej udýchanej a červenej a křičel: „Sterne, sterne!“ a já povídám: „Ajo, tam jsou hvězdnice.“ Tak jsem za nima šel, aby mně ty brejle půjčili. Tak za prvé jsem odkoukal, že oni do toho vždycky plivli, aby se to nemlžilo. Tak jsem tam vlítl. To bylo ve čtyřech metrech a pro mě to nic nebylo, že. Tak jsem fukl dolů, tam bylo života! Barevný – sumýši, sasanky, hvězdice, krabové, poustevníci, všelijaký lastury. Viděl jsem ty červený hvězdice, tak jsem je nebral do ruky. A oni byli šťastní! A já jsem propadl potápění. A od tý doby jsem se o potápění začal zajímat. Začal jsem studovat knížky a pak přišly nějaký filmy. A já jsem v Brně hledal potápěčskej klub. A dozvěděl jsem se, že jsou potápěči ve zbrojovce, ovšem to byli laici. Chodili se potápět a dejchali z termoforu vzduch a nemohli se potopit. Tak já jsem začal študovat dostupnou německou literaturu no a postupně jsem tam chodil. Nakonec jsme se dozvěděli všechno. Přišli tam taky kamarádi z plaveckýho klubu a už to dostalo jinej směr. Nakonec se to probojovalo až k dýchacím přístrojům, aji naši kluci vymysleli přímo scuba systém u pusy, ten dávkovač, dřív to bylo za hlavou. Hledali jsme čistý vody, protože tady na přehradě jsem to prolezl celý. A je tam tma. Na Vranovské přehradě jsem na dně narazil dokonce na sumce, ale tady nic, tady jsem jednou lozil pod vodou a praštil jsem se do hlavy. Tak jsem šel po té tyči a byla to cedula ještě z časů, kdy jsme jako kluci chodili kolem řeky až do rokle suchou nohou. A byla to cedule „Zakázaná cesta“. Komunisti ten rozvoj brzdili. Muselo se jezdit na divizový přísliby. Manželka byla zaměstnaná u Čedoku, a kde jsme mohli, tak jsme za bolševíků jeli ven. Ale to bylo většinou organizovaný, vždycky tam byl dohled STB. A pak, když se to uvolnilo, tak jsme jezdili každej rok. Byl jsem v Japonsku, Brazílii, … Filmoval jsem pod vodou a až komunisti uvolnili hranice, pak to bylo zajímavý. U nás bylo těžký hledat čistou vodu, ale podařilo se mě na Slovensku na slepým rameni Dunaje udělat film. No a v Paříži se divili, že je možný udělat barevnej zvukovej film ve sladký vodě. Oni 44 natáčeli všecko v moři. Tak jsem svoji kategorii tenkrát vyhrál. Já jsem byl jedinej kameraman pod vodou tady v republice. Já jsem si udělal kvalitní kameru.
Oni mě zavolali, jak našli ty bedny na Šumavě, tak jsem to musel nafilmovat. Byla tam krásná voda jak v moři, měla jenom čtyři stupně, byla studená. Ale briliant, bylo vidět 20 metrů. Ale já jsem měl neopren, takže to šlo. Když jsem byl na té Šumavě a ponořil jsem se tam ve volné chvíli, tak to bylo krásný. Tam jsou popadaný stromy a ten vodní filtr - to je pohádková krajina. Pod vodou je takovej pohádkovej svět. Ta voda vytvoří takovou mlhavou clonu, takže jsou tam romantický krajiny, zvláště u nás. Kdežto v moři záleží na čistotě vody a ty korály jsou některý červený, ty jelení korály. Jedny jsou červený, jedny žlutý, jedny zelený a ryby jsou tam neskutečně barevný tak jako naši motýli. A jsou krásný proto, že mají sametovou barvu. A ony nemají perleť, proto jsou krásný a sladkovodní, ty mají perleť, a proto jsou méně barevný. Článek z novin Autor: Richard Bezděk Archiv: viz. autor
Já jsem se potápěl taky pod ledem tady na přehradě. Vyřezali mně led a on mě měl jistit špagátem. Ale když jste pod vodou, tu díru nevidíte, to je jako bílý všechno. Na znamení zacukat, že mě vytáhne a ono nic. On to klubo pustil do vody. Akorát předtím jsem se díval na rakouskou televizi, tam zahynul potápěč pod ledem - mával na lidi, ale došel mu vzduch dřív, než ho stačili zachránit. Tak já povídám, teď jsme v takové situaci. No tak jsem měl zkušenosti, dejchal jsem pomalu a pomalu šel po tom provazu. A tady je kamenitý dno, takže to klubko určitě spadlo pomalu, ono trošku při dopadu odskočí a převalí se a kameny ho zastaví. Tak jsem to klubko našel, šel jsem po tom špagátě asi 1,5 m. Tak jsem se podíval nahoru a uviděl jsem takovej pásek. Tak jsem mu vynadal. Mohl jsem se utopit taky v Brazílii. Při odlivu jsem plaval daleko do moře a pak jsem měl co dělat. Díky tomu, že jsem závodil v plavání, tak jsem se zachránil. To byl obrovskej odliv. To, že jsem si uvědomil, že tam vzadu jsou žraloci, tak to mě pomohlo. V tom Karibiku jsou různé druhy ryb a musíte dávat pozor, aji ty baracudy, nic lesklýho na sobě nemít a tak. Oni útočí hromadně a když mají hlad. Ale ony tam mají tolik ryb, že jsou přežraný. Když jsem proplaval tou bariérou korálů na otevřený moře, tak jsem je viděl. To jsou překrásný ryby, to jsou letadla. Plaval jsem od nich asi 8 metrů. Jsou ohromný a pod vodou je všechno o 1/3 větší.
TRADICE RUMUNSKÉ SVATBY Marie Kaňová, 86 let
Když jsem se v Rumunsku vdávala, tak jsem si na svatbu vyšila takové
plátno. Byl to zvyk, ale nemusela ho mít každá nevěsta. Podle té výšivky se poznalo, jak byla nevěsta šikovná, co uměla. Já jsem se ráda chodila dívat na svatby. A jak byla svatba, tak se ráno nevěstě připravila postel, která se dala na vůz a táhli ji koně. Na posteli byly peřiny, byla ustlaná a svátečně povlíklá. A potom, když jsme vyšli z kostela, tak jsme šli k mému muži. No a ta výšivka byla přehozená přes postel. Peřiny jsem měla červený. Červená nemusela být vždycky, to bylo, jak kdo chtěl. A ještě na té posteli byly tři vyšité polštáře stejným vzorkem. A ten vůz dojel až tam, kam šla nevěsta. A z kostela jsme šli k mému muži do domu přes celou dědinu, kde jsme se všichni znali. Každý byl zvědavý, tak se všichni přišli podívat. A jak jsme jeli, tak tu postel drželi - dva muži a jedna žena, aby se nepřevrátila, a když jsme dojeli, tak tu postel sundali a už jsem tam zůstala. A výšivku jsem si vyšila sama, chtěla jsem. Vyšívala jsem ji, když mi bylo tak 12 nebo 13 a v 16 letech jsem se vdávala. Potom večer začepili nevěstu. Měla jsem krásné, dlouhé vlasy a oni mi udělali takový účes na stranu, koňťa se tomu říkalo, a dali mi krásný vyšívaný čepec. Vyšívané plátno Archiv: Marie Kaňová
46
47
ŠITÍ POD NÁRODNÍM VÝBOREM Anna Kašparová, 89 let
Bydlela jsem na vesnici, Holubice se to jmenovalo. To je kousek od Hodonína a Rousínova. V 51. roce jsem se vdala. V 52. roce jsem měla dceru a v 53. byla měnová reforma. A najednou jsme neměli nic. Můj muž jezdil po montážích a vydělával pěkný peníze. Měli jsme už koupený stavební místo a plány. Vozily se cihle a další materiál. Už se rýsovala zahrada, měli jsme tam zasázený stromy. A najednou jsme neměli nic. To všecko padlo. A ohledně té zahrady mě nedávno upozorňovali na to, že tam máme stavební místo. Já už jsem na to dávno zapomněla. Říkala jsem, ať si s tím obec udělá, co chce. A když jsme o všechno přišli, tak že to teda prodáme, ale už tam nemohl být ten materiál, tak jsme ho někomu dali zadarmo, jenom aby byl pryč. Měli jsme pár korun a za to jsme se nemohli pustit do stavby. A to už jsme měli malou dceru. Já jsem nedodělala Vesnu (rodinnou školu), protože ji Němci zavřeli. Já jsem měla nadání pro šití, pro ruční práce a takový věci. Tak jsme se přestěhovali do Brna a bydleli v Králově poli. Když teda jsme o všecko přišli, tak jsem šila pod národním výborem, měla jsem firmu. A to šití mě moc pomohlo, protože jsme měli malou dceru a já jsem nikam nemohla. Ale to bylo hrozný, pro mě den a noc neznamenalo nic, to mi splývalo. Když byla třeba svatba nebo pohřeb, tak to jsem měla moc práce. A když byly bály, tak to vůbec nebyl čas. To můj muž třeba vzal i dcery a jel s nima na hory, aby byly pryč, abych kolem nich nemusela chodit. Já jsem šila ve dne, v noci. Ani jsem se nevyslíkala. Jenom jsem si zdřímla a zase jsem potom pokračovala. To bylo tak, že dámy v šatech, co byly loni, nemohly jít. To mě moc pomohlo, to šití pod národním výborem, protože když jsem měla 55, tak jsem měla odpracovaný léta. Ale oni mě tam chtěli, vždycky když někdo onemocněl, tak mě zavolali. A já jsem tam chodila ráda. A tak jsem vypomáhala až do roku 1993. „Móda se vrací! Tak jsem šila v padesátých letech Důležitý byl materiál a věk zákaznice. „ Ilustrace: Anna Kašparová
48
49
CHATA ČTYŘ GENERACÍ Libuše Sedláčková, 81 let
50
Léto jsme vždycky trávili na chatě a tak jsme se vyžívali. Celý léta jsme
tam trávili po čtyři generace - moji rodiče, já a pak dcera a její dět. Prožili jsme tam hodně. Tu chatu jsme postavili z ničeho, voda ani elektřina tam nebyla. Pro vodu jsme chodili ke studánce do lesa. Na chatě byl aktivní odpočinek. Chodili jsme do zaměstnání a tam jsme jezdili na víkendy. Chata byla tady hned u Brna, za Ivanovicemi na takovým pahorku. Měli jsme tam zahrádku 500 metrů a nám to stačilo, poněvadž pro pěstování zeleniny pro nás to bylo plně dostačující. Mimo zeleninu jsme tam měli taky stromy a květiny. Při té stavbě, to bylo nádherný, to se vyťukávaly ve skále nádrže na vodu, poněvadž tam voda nebyla, tak co nám Pán Bůh dal, co nám napršelo, tak jsme měli. To se všechno dělalo ručně, bez strojů. To tenkrát nešly objednat cihle. Ale sehnali jsme je v Židenicích, protože tam bourali nějakou starou kovárnu. Tak jsme tu kovárnu museli bourat a cihle oťukávat, odvézt na to naše místo. A pak jsme pomalinku stavěli. Můj otec byl velký lidumil a viděl moře cihel, tak mu někdo říkal.: „Ty, Ludvo, já bych potřeboval pár cihel na komín nebo na kůlnu…“ Tak tatínek jim to tam poslal a rozdával. My jsme si s manželem vzali dovolenou a bourali jsme to a teď jsme přišli na chatu a manžel říká: „No, dědo, a kde jsou ty cihle? Dyť to už byly tři fůry.“ A cihle nikde. A tatínek říkal: „No víš, ten potřeboval…“ Tak nakonec jsme museli stavět úplně jinou sílu zdí, poněvadž se to muselo udělat úsporně. A děda ty cihle ani neprodával, on je dával zadarmo!
Studánka byla kousek od trati a chodili jsme tam leta letoucí. Potom nějaký „umělec“ tu lesní studánku chtěl vybudovat. Udělal všechno betonový a to byl konec. Voda se pochopitelně ztratila. My jsme tam chodili vlastně všichni z těch chat. Když jsme stavěli, tak jsme tam chodili pro vodu. Večer jsme si vždycky dělali táborák a povídali jsme si a hráli různý hry, děcka soutěžily třeba v hodu koulí a podobně. Každou sobotu a nedělu jsme chodili do lesíka pro houby pro naši potřebu a bylo tam pořád pro všechny okolo. Ale byl tam krásnej kolektivní život se sousedama. Sedávali jsme na kafíčku pod takovým starým velkým ořechem.
Nezbytné vybavení chaty Ilustrace: Libuše Sedláčková
51
ŠKOLNÍ LÉTA A NUCENÉ PRÁCE V NORIMBERKU Květomila Chalupová, 95 let
Já jsem vyštudovala reálné gymnázium v Hustopečích. Němci potom zabrali celý pohraničí a i ty Hustopeče. My jsme byli maturitní ročník a nevěděli jsme, co s náma bude. Nakonec pro nás opatřili měšťanskou školu v Židlochovicích a tam jsme teda dostudovali a na židlochovským zámku jsme odmaturovali a pak jsme se chystali na vysokou. Jenže vysoká nebyla. Vysokou školu zavřeli a mě tenkrát nezbylo nic jinýho než si dodělat vzdělání, abych ho mohla uplatnit v životě. Tak jsem chodila na Obchodní akademii v Uherským Hradišti. Ale oni byli hodní, vzali každýho, protože nikdo nic jinýho neměl než to gymnázium a s tím se nedalo nikde pracovat. Po mnoha letech jsem se chtěla vrátit k tomu, co jsme studovali na gymnáziu a zdálo se mi, že chemie by byla nejsnadněji zopakovatelná. Ta vysoká škola byla v Brně, ale oni ji přesunuli do Bratislavy a někam do Čech. A protože jsem později dělala v elektromontážních závodech, kde vyžadovali technický vzdělání, tak jsem si je musela dodělat, takže mám tři maturity. Spolužák mě tady tehdy našel zaměstnání v Líšeňce. Oni mě sice vzali a poslali mě na pracovní úřad, aby mě to potvrdil. Ale pracák mě místo toho, aby mě poslal do Líšně, tak mě poslal do Norimberka. Dělal se totiž nábor dělníků do muniční továrny. Byla jsem tam půl druhýho roku. Bylo nás dvacet na pokoji, všechno Česky a jenom ženy. Ukrajinky, ty měly zvláštní tábor a nesměly ven, my jsme měly aspoň tu výhodu, že jsme se mohly pohybovat po Norimberku jakkoliv. Ukrajinky, ty mohly do města jen s doprovodem z tábora. Byly jsme tam holky z Moravy a z Čech, hlavně z Kladna a z té strany. A dělaly jsme dvanáctky ve dne nebo i v noci. Vyráběly jsme tedy munici. A když jsme přišly a provázeli nás tím prostorem, tak řekli: „Kdo má dobrej zrak?“ A já jsem se chtěla přihlásit, jenže pak jsem si řekla, nebudu se nikam hlásit, ať to dopadne jakkoliv. Tak jsem nakonec byla v dílně, kde se kontrolovaly prázdný kapsle, čili tam celkem nehrozilo žádný velký nebezpečí. Ale dílna, která byla hned za náma, ta vybuchla. Zůstala tam jedna Češka, ta holčina byla tady z Pohořelic a dvě děvčata byla raněna. Ty, jak někde 52 slyšely nějaký výbuch, tak hned utíkaly, protože se bály.
Norimberk „Po týdenné dříně příjemný odpočinek.“ Archiv: Květomila Chalupová
Hlad jsme tam neměly, protože jsme byly dlouho pracující. Takže nám dali potravinový lístky pro dlouho pracující, tak se to dalo vydržet. V Norimberku jsem chodila do města na procházky a docela ráda. A já jsem tam s sebou měla svéráz - takový polo národní kroj. Bílé bolerko a červená nabíraná sukně. A šly jsme takhle jednou po Norimberku s kamarádkou a já jsem si tam svéráz oblékla a šel proti nám pán a ona mu říká: „Líbíme se ti, dědečku?“ On na to: „To víte, děvčata!“ On to byl Čech. No a v lágru, jak jsme říkaly, jsme měly udělanej příkop proti střepinám. To byl náš kryt normálně na volném prostranství, byl to hlubší příkop se stříškou ze dřeva. A to bývalo často v noci, že jsme tam musely při náletech. V Norimberku jsem si našla manžela. On tam byl zavřenej. Prostě tady doma na školení řekl něco o Hitlerovi a oni ho zavřeli, a tak tam byl čtyři roky. A protože byl ze stejné vesnice jako já, já jsem se s ním předtím nestýkala, ale pak jsme si začali v Norimberku dopisovat.
Na práci tam chodil českej chlapec a nosil nám ty dopisy. A jeho pak přeložili, tak se našel jeden Němec, kterej nám ty dopisy nosil. Vězni chodili pomáhat k jednomu architektovi do zahrady. Tak jsem začala chodit k té zahradě a nakonec to dopadlo tak, že se jednou ti němečtí dozorci slitovali a pustili mě dovnitř a můj nejstarší syn je tam odtud. Oni nás z těch nucených prací nepropustili. Nakonec jsem normálně utekla s tím známým, co nám nosil dopisy. On byl ze Sušic, takže pohraničí znal. Šli jsme v noci ze Železné Rudy do Sušic. Tak jsem se odtud dostala. Kdybych ale byla tehdy věděla, že když jsem těhotná, že se nemusím vracet…. Ale já jsem to bohužel nevěděla. Ale naši četníci tady na Moravě, když jsem dostala předvolání, abych se ihned dostavila, tak mi řekli: „Kam bys chodila, my tě přeci nikdy nenajdeme.“ Takže jsem se nevrátila. A mého manžela po těch čtyřech letech propustili a vzali jsme se. Oslava 24. narozenin v Norimberku Archiv: Květomila Chalupová
O AUTORECH PŘÍBĚHŮ:
TAŤÁNA ŠÍDOVÁ A JAROSLAV ŠÍDA, 89 A 90 LET
ANNA KAŠPAROVÁ, 89 LET
Paní Šídová pochází z Příměřic nad Labem, část dětství pro žila také v Hradci Králové u své tety. Pan Šída pochází z Nové Vsi u Bakova nad Jizerou. Potkali se v Liberci, kde oba pracovali v železničním depu. Práce pana Šídy u dráhy ovlivnila celý jejich život, byl přeložen do Břeclavi a poté do Brna. V domově pro seniory Mikuláškovovo náměstí žijí od podzimu minulého roku.
Paní Kašparová pochází z Holubic, ale převážnou část svého života prožila v Brně. Díky své zručnosti a zálibě v ručních pracích šila pod národním výborem. V domově pro seniory Mikuláškovo náměstí žije přes dva roky. LIBUŠE SEDLÁČKOVÁ, 81 LET
MARIE PĚNČÍKOVÁ, 88 LET
Paní Sedláčková prožila celý život v Brně, v současné době žije v Domově pro seniory Vychodilova.
Paní Pěnčíková žije v Domově pro seniory Vychodilova, kam se nastěhovala před 12 roky s manželem. Dětství prožila v Třebíči na Vysočině.
KVĚTOMILA CHALUPOVÁ, 95 LET
MARIE MRÁZKOVÁ, 88 LET
Paní Chalupová žije v Domově pro seniory Mikuláškovo náměstí teprve krátce, přibližně rok. Zásadním obdobím jejího života byl pobyt v Norimberku, kde potkala svého manžela. Od návratu do své vlasti žije v Brně.
Paní Mrázková pochází z jižní Moravy. Několikrát týdně už půl druhého navštěvuje denní centrum v domově pro seniory Mikuláškovo náměstí. LUISA MÁTLOVÁ, 98 LET Paní Mátlová pochází ze Slovenska, z Košic, kde strávila dětství a také poznala svého manžela. Za války musela emigrovat do Anglie, kde prožila několik let. Poté se zpět i se svojí dcerou vrátila do Brna, kde pracovala ona i její manžel, armádní generál. Nyní žije v Domově pro seniory Vychodilova. RICHARD BEZDĚK, 93 LET Pan Richard Bezděk byl architektem. Věnoval se také malbě, která ho provází celým životem. V současné době je výtvarně velmi aktivní a po celém Domově pro seniory Vychodilova jsou k vidění jeho obrazy. Pan Bezděk byl také vášnivým potápěčem a procestoval mnoho zemí. MARIE KAŇOVÁ, 86 LET Paní Kaňová pochází i se svým manželem z Rumunska a v Domově pro seniory Mikuláškovo žijí přibližně dva roky. Do ČSR přišli za prací v roce 1952 a v minulém 56 roce oslavili 70 let od svatby.
57
DODATEK: Ilustrace a fotografie byly v knížce použity a laskavým svolením klientů, kteří je autorce zapůjčili či darovali. Všechny fotografie a ilustrace osobně nafotila autorka a jsou v jejím archívu.
(NE)OBYČEJNÉ PŘÍBĚHY NAŠICH PRARODIČŮ
V Brně roku 2015. Grafická úprava: Lucie Řehořková
