Není hořká jako hořká

AKTUALITY

� �

Skutečnost, že se výběr domácího psího mazlíčka zpravidla řídí podobností mezi vybraným plemenem a psím pánem, se všeobecně traduje a je potvrzena i v odborné literatuře. Mohou se zde uplatňovat různé aspekty; hovoří se např. o vlivu narcizmu. Konrad Lorenz vysvětluje šlechtění plemen domácích zvířat mimo jiné uplatňováním dětského schématu (velká hlava, zaoblené tvary, plochý obličej), což lze dát do souvislosti i s výběrem psů pro chov doma.

Ve věčném souboji hostitele a parazita vítězí vždy paraziti. Není na tom nic divného. Jsou menší a žijí rychleji, hostitelé jednoduše nemají šanci. Jako nejmenší a nejrychleji se množící organizmy mají nejlépe rozdané karty bakterie. Každou chvíli nás překvapí novým kouskem ze svého repertoáru. Tým pod vedením Tobyho Gibsona z Evropské laboratoře molekulární biologie v Heidelbergu přišel s objevem, že bakterie kradou svým hostitelům jejich vlastní geny, pomocí nichž následně podvádějí obranu jejich imunitního systému. Gibsonův tým se zabýval genem pro krevní protein alfa-2-makroglobulin (α2m). Tenhle protein a další jemu blízce příbuzné nalezneme u mnoha různých živočichů a vždy ve stejné roli – brání své nositele proti útokům parazitů. Na tomtéž pracovišti se jiný tým již dříve věnoval proteinům TEP, což jsou obranné proteiny typu α2m v krvi komárů přenášejících malárii. A protože se badatelé z druhého týmu chtěli dovědět něco zajímavého o evoluci proteinů TEP, přizvali Gib-

��

��

Proč se nám podobají naši domácí psi?

Bakteriální lupiči genů

sonův tým ke spolupráci. Výsledky byly překvapující. Při hledání genů příbuzných genům pro proteiny TEP byl naprosto neočekávaně nalezen gen pro protein α2m u bakterií. Předpokládá se, že bakterie používají gen a2m v případě, že je bakteriální buněčná stěna parazita napadena imunitním systémem hostitele. Je pozoruhodné, že zmíněný gen byl nalezen pouze u živočichů a u bakterií způsobujících infekční onemocnění, nikde jinde. Podle všeho tedy bakterie tento gen ukradly a vytvořily si z něj zbraň proti původním vlastníkům. Bakterie s genem a2m pocházejí z mnoha nepříbuzných bakteriálních linií a spojuje je jen to, že moří živočichy infekcemi. Zdá se, že si mezi sebou vyměňují zajímavé geny jako děti na hřišti hračky. Podle autorů studie představuje bakteriální protein α2m zajímavý cíl pro případnou vakcínu, která by mohla pomoci proti bakteriím do chvíle, než si tihle malí podloudníci zase vymyslí něco nového. Nebude to trvat dlouho. (Genome Biology on�� line 5, 6, R38) Stanislav Mihulka

��

U některých potravin je tato chuť na závadu, u jiných jde naopak o základní charakteristiku a znak kvality. Podstatou příjemné a vyhledávané hořké a svíravé chuti kakaových bobů se zabývá současná studie chemiků z Deutsche Forschungsanstalt für Lebensmittelchemie v Garchingu. Kakaové boby byly postupně extrahovány řadou rouzpouštědel s rostoucí polaritou (nepolární rozpouštědla extrahují například tuky a podobné látky, polárnější rozpouštědla jsou potřeba pro extrakci fenolických látek, alkaloidů a glykosidů). Extrakty byly dále rozděleny chromatografickými technikami na množství frakcí. Ty po důkladném odpaření použitých rozpouštědel chuťově ohodnotila skupina dvanácti odborníků. Chuťově zajímavé frakce byly analyzovány řadou moderních instrumentálních metod. A jaké poznatky výzkum přinesl? Množství hořkých a svíravě chutnajících látek bylo obsaženo v polárních extraktech. Nepolární extrakt, jenž složením zhruba odpovídá kakaovému máslu, žádné takové látky neobsahoval. Nositeli hořké chuti jsou alkaloidy kofein a theobromin, za hořké i trpké tóny může řada flavan-3-olů a glykosidy flavonoidů kvercetinu, naringeninu, luteolinu a apigeninu. Jako spíše svíravé byly hodnoceny třísloviny a zcela nově objevená skupina sloučenin hydroxyskořicových kyselin s aminokyselinami asparagovou, glutamovou a s tyrosinem. Odstíny svíravé chuti jednotlivých látek byly popisovány stupni od hedvábné (velvety) až po ústa kroutící (puckering). Některé výše jmenované látky najdeme i v dalších potravinách charakteristických hořkou či svíravou chutí, např. v grapefruitech je naringenin, v čaji zase kofein a flavan-3-oly. (J. Agric. Food Chem. 53, 5407–5418, 2005) Oldřich Lapčík

Christina Payne a Klaus Jaffe z Univerzity Simona Bolívara v Caracasu popisují experiment, v němž měly pokusné osoby přiřazovat portréty psů k portrétům jejich majitelů (portréty byly jednotně upraveny a předkládány v sadách po šesti v různém uspořádání). Počet přiřazení psa k správnému pánovi byl významně vyšší než náhodné hádání simulované počítačem. Nebyl zjištěn rozdíl mezi pokusnými osobami podle věku a pohlaví. To samo o sobě není až tak překvapivé. Zajímavější je kontext, v jehož rámci badatelé své výsledky interpretují. Jsou totiž přesvědčeni, že výběr domácího psa je důsledkem obecnějšího algoritmu výběru partnera při utváření páru. Svou hypotézu o výběru domácích mazlíčků podle podobnosti postavili na výzkumech a teoretických studiích dokazujících, že se výběr partnera podle podobnosti uplatňuje jako adaptivní a stabilizující mechanizmus vedle výběru vyhýbajícího se inbrídingu. Další práce totiž poukazují jednak na podobnost obličeje rodičů a potomků, jednak na skutečnost, že utváření vzoru obličeje pro výběr partnera probíhá na základě zapamatování obličejů rodičů v raném věku dítěte (snad jde o obdobu imprintingu – vtištění). Takové vizuální paměťové schéma obličeje lze chápat i jako kritérium krásy při výběru partnera. (Journal of Ethology 23, 15–18, 2005) Vladimír Blažek

��

http://www.vesmir.cz | Vesmír 84, září 2005

INZERCE 413

Není hořká jako hořká

501

AKTUALITY

Geologický záznam evoluce obyvatel mořského dna Pro bentos, tj. organizmy lezoucí po mořském dně, popřípadě přisedlé na dně nebo obývající sediment pode dnem, je životní prostor stejně vzácný jako potravní zdroje (pro plovoucí organizmy je potrava na prvním místě). Zdá se, že soupeření bentických organizmů o prostor – ať už pasivní, tedy „uchvácení kousku dna“ larválními stadii, nebo aktivní ve smyslu přímé agrese – muselo být mocnou evoluční silou. Geologický a paleontologický výzkum však donedávna poskytoval málo dat, jimiž by bylo možné evoluční trendy doložit. Již nejméně 50 let se sleduje rozmístění organizmů přirostlých na pevných dnech. Teprve posledních 15 let je ale známo, že stopy životních strategií organizmů žijících v nepevném substrátu dna bývají zachovány v geologickém záznamu tak dobře, že se z nich dá vyčíst i hloubkové rozvrstvení životních činností: jednotlivé stopy se zpravidla nacházejí v určité specifické hloubce pode dnem. Krom toho se na základě analogií ze života žijících organizmů podařilo zpřesnit představy o etologickém významu různých biogenních textur (s větší věrohodností než dříve lze například odlišit trvalá obyd-

502

lí „filtrátorů“ od stop „projídačů“). Zkušenosti zprostředkované geologickým záznamem se samozřejmě neshodují se studiemi současných prostředí ve všem. Přesto aspoň přibližně platí, že v prostředích s běžnými parametry okysličení, rychlosti usazování a energie vlnění i proudění je četnost přisedlých organizmů omezena dostupnou plochou v prosvětlené části moře. Potravní limitace převažuje v hlubších vrstvách, kde je hlavním zdrojem živin spad hynoucího nebo uhynulého mikroplanktonu, popř. i větších plovoucích živočichů. Zdálo by se, že taková potrava bude spotřebována na povrchu dna nebo těsně pod ním. V geologickém záznamu ale nacházíme stopy projídání i hluboko (až několik decimetrů) v substrátu. Analýza výplně jednoho typu těchto textur ukázala, že v periodicky se opakujících obdobích „deště“ uhynulého planktonu sloužily tyto chodbičky jako zásobárny. Živočichové si organickou hmotu ukládali hluboko do sedimentu a v hubených obdobích své zásoby projídali. Tak vznikly mohutné útvary tvořené vrstvičkami přepracované usazeniny (viz obrázky). Jsou známé také z mořských

Vesmír 84, září 2005 | http://www.vesmir.cz

Charakteristicky uspořádané laminy – nálezy z lomu u Bzové na jižní Moravě, stáří – paleogén (starší třetihory, před 65 až 24 miliony let). Oba snímky © Radek Mikuláš.

usazenin mladších než milion let a je téměř jisté, že jsou hojné i v současných mořích. Vzhledem k velikosti a četnosti těchto textur (tedy i předpokládané velikosti a hojnosti výskytu jejich původců) bychom očekávali, že budou takové struktury v současných prostředích dobře dokumentovány. Tím spíš nás překvapí, že zatím ani nebyl odhalen původce „šroubovic“. Odběry velkých vzorků nezpevněného substrátu dna a studium textur v těchto vzorcích jsou velmi obtížné, zvláště v hlubokých mořích. Přitom pro studium týchž jevů v geologickém záznamu stačí kladivo a horninový výbrus. Tímto způsobem se dá zjistit, že se zmíněné „šroubovice“ od konce prvohor přestaly objevovat v prvních několika centimetrech substrátu podle dnem, ale zato se rozšířily v nejhlubších patrech obyvatelného sedimentu. Změnily se také tvary, četnost i hloubkové rozšíření některých dalších biogenních textur. Výzkum adaptivních strategií organizmů mořského dna by si zasloužil i přístup, v němž by se přihlédlo k aspektům geologického záznamu. S takovým výzkumem se začíná, teprve se shromažďují terénní poznatky a na jejich základě jsou formulovány první hypotézy. Shrnutí současného stavu a formulování nových hypotéz je cílem jednoho ze zasedání americké Paleontologické a geologické asociace „Habitat partitioning above, on and within the substrate“, které se uskuteční v říjnu 2005 v Salt Lake City. (http://www.geosociety.org/ meetings/2005/) Radek Mikuláš

Dá se vypočítat etika? Jakkoli se to zdá proti přírodě, je to prostě skutečnost. Když je nedostatek vakcíny na očkování proti chřipce – jako je dnes v USA – musí se rozhodnout na základě výpočtu, kdo má být očkován. Například jestli mají být v léčebně dlouhodobě nemocných očkováni všichni pacienti, nebo veškerý personál, aby virus na pacienty nepřenášel. Jádro věci je ve výsledku (kdy na chřipku zhyne méně lidí) a v nákladnosti (v dostupnosti prostředků i v dostupnosti očkovací látky). Teď je právě všude na světě nedostatek vakcíny proti běžné chřipce a proti hrozící „ptačí“ chřipce není vakcína žádná (Vesmír 84, 9, 2005/1), tudíž je vypočítávání etiky nemožné. Jediným řešením by byl dostatek vakcíny pro všechny potřebné (děti, personál léčeben i starce) a na všechny kmeny chřipkového viru, ať už se virus bude snažit přežít jakkoli – přes kachny, kuřata nebo prasata. Etiku si při tom vypočítají i farmaceutické firmy: jaké je riziko prodělku, jaká je naděje na zisk a jestli přijde ta „správná“ epidemie. Odpovědnost neleží jen na firmách, ale i na vládách. Vratislav Schreiber

Kolik je v ČR patologických hráčů? Navzdory velkému počtu osob, které trpí problémy způsobenými hazardní hrou, nemáme dosud studii zaměřenou na výskyt patologického hráčství. Rozsah problémů lze však odhadnout z jiných zdrojů, jako jsou: l Počty ústavně léčených. Odrážejí spíše ochotu patologických hráčů se léčit a dostupnost léčby. V Psychiatrické léčebně v Bohnicích vzrostl v letech 1994–2003 počet ústavně léčených pro patologické hráčství o 37 %. l Školní dotazové šetření ESPAD/NASUD (2003). Hraní na automatech převažuje výrazně u chlapců a výskyt pravidelného hraní se u nich v dospívání s věkem zvyšuje (u dívek klesá). Alespoň jednou za měsíc hrálo na automatu o peníze 6,3 % šestnáctiletých a 9,8 % osmnáctiletých chlapČs. biologická společnost pořádá

XVIII. biologické dny společně s mezinárodním sympoziem

Cells VI v Českých Budějovicích 24.–26. října 2005 podrobnosti na www.vesmir.cz v rubrice „Přednášky, semináře“

ců, alespoň jednou týdně hrálo 2,7 % šestnáctiletých a 4 % osmnáctiletých chlapců. Znedbatelné ostatně nejsou ani počty dívek hrajících aspoň jednou týdně (0,6 % šestnáctiletých a 0,4 % osmnáctiletých). l Údaje o rozšířenosti hazardních her. Průmysl hazardních her vykazuje v ČR stoupající zisky. Počet automatů má letos přesáhnout 50 000 kusů (tj. přibližně l kus na 200 obyvatel). V roce 2004 u nás vzrostl objem peněz vsazených do hazardních her o 8,5 %. Výskyt patologického hráčství patrně není v ČR nižší než 0,5 až 1 % populace (nejméně 50 až 100 tisíc osob). Mnohonásobně vyšší je počet těch, kteří jsou zatím „jen“ problémoví, a také těch, kteří trpí hazardními hrami druhotně (rodiny hráčů). A kdo vlastně je patologickým hráčem? E. E. Johnson a spol. doporučují dvě kontrolní otázky: Cítil jste někdy potřebu vyhrávat více a více peněz? Musel jste někdy lidem, kteří jsou pro vás důležití, kvůli hazardní hře lhát? Obě odpovědi kladné pravděpodobně znamenají patologické hráčství. /Redakčně kráceno/ Karel Nešpor, Ladislav Csémy

Vymřelý novozélandský orel nalezl své příbuzné Ještě ve 13. století dominoval novozélandské obloze obří orel Harpagornis moorei. Se svými 10–14 kg a rozpětím křídel 2–3 metry byl vrcholem potravní pyramidy a jeho hlavní kořist představovali ptáci moa. Z kosterních zbytků se podařilo získat DNA a výsledky jejího porovnání s dalšími 16 druhy orlů jsou natolik překvapující, že to odborníkům přišlo zpočátku až k neuvěření. Obří orel Harpagornis je totiž z těchto orlů nejpříbuznější orlu malému (Hieraaetus morphnoides) a orlu nejmenšímu (H. pennatus), tedy orlím trpaslíkům (vážícím kolem 1 kg a s rozpětím křídel 1,2 m). Jejich společný předek žil před 0,7–1,8 milionu let a byl malého vzrůstu. Jeho přílet na Nový Zéland mu nabídl volnou potravní niku, kde mohl poměrně rychle zvětšit svou velikost 10–15krát. Autoři uplatnili závěr fylogenetických analýz též do formální taxonomické klasifikace – obří orel by měl být vědecky nazýván Hieraaetus moorei. Devastace přírody člověkem (od 13. století) postoupila natolik, že tento obří orel po dvou staletích koexistence s člověkem vymřel – věčná škoda! (PLoS Biology 3, 1–3, 2005/1; http://news.bbc.co.uk/1/hi/ sci/tech/4138147.stm) Jan Robovský

O čem psal před lety Konec snu o meziplanetárních letech? H. T. Stetson zjistil slapové zjevy v ionosféře, způsobené Měsícem. Profesor Appleton z londýnské university, který zkoumal vlastnosti svrchních poloh ionosféry, přišel k názoru, že mají ve výši asi 250 km teplotu značně nad 1000 °C. Jinými slovy: ukazuje se, že Země je obklopena ohnivým obalem, který snad navždy zabrání lidstvu, aby mohlo se pustit na meziplanetární lety, o nichž se tolik sní. — Zkoumáme stratosféru, bude třeba studovat i vyšší obal, ionosféru. Vesmír 14, 162, 1936/6 Televise je jednou označována za věc vyřešenou, jindy za otázku prakticky nezralou. V každém případě je vhodným agitačním prostředkem. Fakt ovšem jest, že i Amerika slibuje televisi z Empire State Building pro obecenstvo teprve na podzim, přes to, že mají takové zkušenosti s pokusy. Anglie dosud vysílala televisi, na niž dívat se půl hodiny mohl jen opravdový nadšenec, nechtěl-li si úplně zkazit oči (a shledával-li zajímavé, dívat se na otvírající a zavírající se ústa zpěváků, t. j. většinu programu). Teprve nyní dojde k vysílání podstatně dokonalejšímu, i když nesnese srovnání s biografem. Vysílání je mimo to viditelno většinou jen na velmi malou vzdálenost. Pro nás je stále ještě rozumnější počkat, ale sledovat už pilně zkušenosti jak technické, tak programové, abychom nebyli nepřipraveni, až budeme moci začít sami. Vesmír 14, 162, 1936/6 Včely v Americe. Když přišli Španělé do Ameriky, nebylo tam naší včely. Tu přivezli teprve pozdější zemědělští kolonisté a s těmi se šířila včela dál a dále po území Spoj. států a Kanady. Nyní je ve Spoj. státech asi 800.000 včelařů a včely dávají ročně asi 100.000 tun medu. Indiáni nazvali včelu mouchou bledé tváře. Vesmír 14, 161, 1936/6


503

JAZYKOVÝ KOUTEK

Jména

posvátných hor v Čechách

Rozhlédněme se třeba z Ještědu! Přecházíme od zábradlí k zábradlí a podle charakteristických tvarů postupně určujeme Trosky, Mužský, Ralsko, Bezděz, Říp, Milešovku, Klíč, Sněžku – ani nepotřebujeme mapu. Není divu, že karavanám putujícím po obchodních stezkách sloužily kopce odpradávna jako orientační body. Všechny nápadné vyvýšeniny jistě měly předslovanská jména, ta však byla buď nahrazena, nebo postupně zkomolena. Výstup vzhůru je tradičně spojován s duchovním povznesením. Vyjdete na Petřín – a spatříte kostel sv. Vavřince. Na Vyšehradě stojí rotunda sv. Jana Evangelisty a kostel zasvěcený sv. Petru a Pavlu, na Hradčanech bazilika sv. Jiří a Chrám sv. Víta. Vylezete na Říp – a ejhle, rotunda sv. Jiří! Vyjedete lanovkou na Sněžku – a je tam kaple sv. Vavřince. Na Svaté hoře u Příbrami, Svatém Hostýně na Vsetínsku, Křemešníku na Pelhřimovsku a leckde jinde byly vystavěny rozlehlé poutní komplexy. U Olomouce se tyčí Svatý kopeček (dříve Svatá hora) s kostelem navštívení Panny Marie. Na turistických mapách se vyskytují jména jako Mariánský vrch, Vrch Anděla strážce, Kostelní vrch apod. To vše je spojeno s katolicizmem. Protestantizmu lze přičíst např. biblická jména hor: Tábor u Sezimova Ústí pojmenovali r. 1420 husitští kněží podle hory Thabor u Nazaretu, třebechovický Oreb téhož roku nazvali podle Chorébu v pohoří Sínaj. Nejedno z křesťanských posvátných míst navazovalo na nějaký pohanský kult, povědomí o něm se však prolíná s folklorem. Hostýn, spojovaný dnes s kultem mariánským, je opředen pověstmi o obětech bohu Radegastovi, ale i o sněmech čarodějnic. Jisto je, že na vrcholu jsou zbytky hradiště z konce doby bronzové a starší doby železné (do r. 500 př. Kr.), které pak v době laténské obývali Keltové. Jméno Hostýn, resp. Hostejn, je nejasné. Mluvívalo se sice o přenesení názvu Hoštejna na Zábřežsku, ale neexistuje o tom žádný písemný doklad, tím méně vysvětlení. Podle obecného trendu se uvádí, že šlo nejspíš o „Hostův vrch“, přičemž „hosta“, v toponymech hojného (Hostinné, Hostivař, Hostouň), nutno chápat ve starším významu slova jako „cizince“. Podle lidové pověsti bylo Radegastovo obětiště také na Radhošti, kde dnes stojí jeho socha. Tenhle Radegast je ale čistě „folklorním duchem“ Beskyd (jako Krakonoš v Krkonoších) a k bohu kmene Luticů, jehož jméno ostatně znělo Redigost, má daleko. Opět nevíme nic víc, než že Radhošť je „Radhostova hora“. Záhadou asi zůstane, proč má tolik hor název vytvořený z osobního jména na -host starobylou příponou -j s měkkým jerem, která měkčí -st na -šť (Tuhošť, Vidhošť, Úhošť, Varhošť, Vlhošť ). Hypotetickým „majitelem“ dejme tomu „Vlhostova vrchu“ jistě nebyl žádný měštěnín z nedalekého Úštěku, nýbrž nějaký praslovanský Vělgost, jak nasvědčuje rozptýlení jména po slovanském světě (Velgoště, Velegošči, Wolgast, Wilgoszcza). Námětem k zamyšlení budiž Varhošť, „vrch Varhostův“, jehož jméno budí asociaci s „vartováním“. (Koho hlídal a před čím?) Předslovanská jména hor, která jsme schopni rekonstruovat, nám o eventuálním posvátném významu lokality nic neprozradí. Jméno tajemného Oškobrhu (východně od Poděbrad) s hradištěm z mladší doby halštatské se patrně odvíjí z germánských slov aska (jasan) a berg (hora). Od spojení ask-ket (jasanový les) bývá poněkud složitě odvozován i Ještěd. „Národní“ hora Říp má původ v germánském rip – hora. „Olymp brdského kraje“, který měl koncem doby bronzové obrovský kultovní význam, svá stará jména poztrácel a jmenuje se podle holého vršku Plešivec. Slibný Donnersberg (Hromová hora), jak Němci nazývali Milešovku, je doložen až z 18. století, tudíž o předslovanském „vládci hromů“ nemá smysl uvažovat. Jste zklamáni? Asi ano, ale přece vám tu nebudu vyprávět pohádky… Pavla Loucká

504

Vesmír 84, září 2005 | http://www.vesmir.cz

Speciace přistižená při činu Pestrost života je i přes veškeré katastrofické scénáře zelených skeptiků nesmírná. Jsme obklopeni záplavou různých druhů. Většina lidí asi bude souhlasit s tím, že tyto druhy nějak musely vzniknout. Málokdo však může říct, že byl u toho. Mezi ty šťastné se může počítat studentka Arizonské univerzity Laura K. Reedová a její školitelka Therese Markowová, které se zabývají studiem sexuálních vztahů mezi pouštními octomilkami z hnijících kaktusů amerického jihozápadu. Středem jejich zájmu jsou populace pojmenované Drosophila mojavensis a Drosophila arizonae, o něž se vede letitý spor, zda jde o jeden druh či druhy dva. Známe nepřeberné množství doložených případů vzniku nových druhů neboli speciace. Až dosud však nikdo nechytil speciaci přímo při činu. Již dříve se podařilo identifikovat mutace genů octomilek, které jim zabraňují úspěšně se rozmnožit s partnerem z jiného, blízce příbuzného druhu, vždy ale až velmi dlouho po vzniku příslušných druhů. Proto nebylo možné zjistit, zda některá z objevených mutací opravdu odpovídá za odštěpení nových druhů z původní populace předka, nebo zda jde o nějakou náhodnou změnu, ke které došlo až po vzniku nových druhů. Reedová s Markowovou zjistily, že se D. mojavensis a D. arizonae vzájemně kříží jen velmi vzácně, přestože k tomu mají dobrou příležitost – společně se vyskytují v širokém pásu podél pobřeží severního Mexika. V laboratoři je lze k sexu rafinovaným nátlakem přinutit, ukázalo se však, že přesto není vše, jak má být. Samičky D. mojavensis se samečky D. arizonae obvykle zplodí zdravé potomstvo, když se ale spáří samičky D. arizonae se samečky D. mojavensis, jejich synové jsou sterilní. Navíc se již dříve ukázalo, že v případě populací ostrova Catalina u jihokalifornského pobřeží obvykle zplodí sterilní syny i samičky D. mojavensis se samečky D. arizonae. Podle badatelek je pravděpodobné, že pozorujeme D. mojavensis a D. arizonae právě v okamžiku vzniku dvou nových druhů z jednoho původního předka. Pozorovaný sklon k tvorbě sterilních synů se samečky D. arizonae je v populacích D. mojavensis znakem děděným po mateřské linii. Podrobnější průzkum populace na ostrově Catalina ukázal, že tento znak nese jen asi polovina samiček D. mojavensis, a naopak v určité frekvenci byl tento

znak objeven u každé další populace D. mojavensis. Každá dosud studovaná populace D. mojavensis tedy byla v tomto znaku polymorfní. Další experimenty naznačily, že za pozorovanou sterilitou synů hybridních párů stojí ne jeden, ale zřejmě 4–5 genů. Bude zajímavé zjistit, jaké faktory ovlivňují výskyt zmíněného sklonu k tvorbě sterilních synů, a něco nového studie jistě přinese i k rozsáhlé debatě o původu pestrosti života – jakou část diverzity generují adaptace prostřednictvím přírodního výběr a jak moc se na tom podílí náhoda čili genetický drift. (PNAS 101, 9009–9012, 2004/24) Stanislav Mihulka

Úloha feromónov v rozpoznávaní sexuálneho partnera Pri rozpoznávaní sexuálneho partnera hrajú kľúčovú rolu rôzne faktory. Ak je na rozpoznanie samičky pri niektorých druhoch chrobákov [z čeľade fúzačovitých – česky tesaříkovitých (Coleoptera: Cerambycidae)] najdôležitejší chemický signál, resp. tento signál je dôležitejší ako vizuálne podnety (sfarbenie samičky, jej správanie a pod.), mali by samčeky pri kontakte so samičkami najskôr používať tykadlá, genitálny kontakt by nemal nastať ešte predtým. Mali by sa zaujímať aj o nehybné samičky, ktoré sú však chemicky intaktné (ich feromóny sa zachovali). Nehybné samičky bez chemických signálov by mali ignorovať. Nehybné samičky s umelo aplikovanými feromónmi by mali byť pre ne sexuálne atraktívne. Pri všetkých štyroch testovaných druhoch sa samčeky najprv tykadlami dotýkali samíc, až potom kopulovali. Dôkazom významu chemickej komunikácie sú aj dlhšie tykadlá samcov v porovnaní so samicami. Niektoré samičky boli v experimente zmrazené, ale chemicky intaktné. Samce sa pokúšali páriť aj s mŕtvymi samičkami (usmrtenými zmrazením), akoby boli živé. Ak však boli mŕtve samičky chemicky zbavené feromónov, samce o ne nejavili záujem. Naopak, ak boli na „umyté“ samičky aplikované extrahované feromóny, boli pre samce znova atraktívne. Výsledky teda potvrdzujú význam olfaktorickej komunikácie a evolúciu dlhších tykadiel v reprodukčnom procese fúzačovitých. (J. Ins. Behav. 16, 181– 187, 2003) Pavol Prokop

Kozlíček druhu Morimus funereus, Snímek © Stanislav Vaněk.

Xenopus Přednáškový cyklus

od 17 hodin ve Faustově domě v Praze 2 na Karlově náměstí 502/40

• Pořádá Vesmír a Akademický klub 1. LF UK • Pravidelně každý druhý čtvrtek v měsíci • Zveme všechny, kteří se chtějí setkat s autory Vesmíru a diskutovat s nimi

13. října 2005

Eduard Bakalář

Podjatost na základě pohlaví Přednáška poukazuje na dosud málo uvažovaný, nicméně z hlediska možných důsledků velmi významný problém současné psychologie. Na základě dobře dokumentovaných příkladů ilustruje skutečnost, že téměř ve všech oblastech společenské praxe jsou posuzovateli (v nejširším slova smyslu, tj. soudci, politiky, úředníky apod.) jednoznačně zvýhodňované ženy před muži. Tento postoj je dán do souvislosti s mechanizmy evoluce, resp. fylogeneze lidského druhu, kde se přednost dávaná zájmům žen-matek jevila jako výhodná reprodukční strategie. Autor při tom poukazuje na škodlivost patologicky přebujelé (zbytnělé) podjatosti ve prospěch žen, kdy opět na příkladech ukazuje její negativní společenské, a dokonce i ekonomické důsledky.


505

Není hořká jako hořká

Recommend Documents