Nemůžeš nalézt odpuštění?
Když se trochu porozhlédnu kolem sebe a mám oči otevřené, vidím v církvi spoustu bolesti, zklamání, hořkosti a zranění. Někteří křesťané cítí permanentní pocit viny, vlastní nedostatečnosti, připomínají si svá zklamání. V jejích srdcích je nevyřčená otázka: „Bože, slyšíš mne ještě? Nezapomněl jsi na mne? Máš mne ještě vůbec rád?“ Přitom všem na ně doléhají existenční, dokonce existenciální problémy, musí čelit mnoha stresům, bojům. Nedávno mi jeden kazatel řekl, že se do lékařské péče dostává stále více křesťanů, kteří mají nemocnou duši. Tito křesťané činili pokání z kdečeho, snažili se nalézt Boha, dokola jemu i lidem vyznávali své hříchy, ale nebe pro ně zůstává zavřené. Mají pocit, že se nedovolají. Bůh je kdesi daleko, ví o nich, ale mají pocit, který ani nedokážou přesně popsat. Mají podávat výkon a cítí se nedostateční. Ptají se: „co mám udělat, abych si získal Boží přízeň, aby zasáhl do mých neřešitelných problémů, aby se postaral o moji rodinu, o mé zdraví, o mé děti?“ Jak zahnat úzkost a strach? Jak se vypořádat s nevěrou Bohu? Tito křesťané vidí sami sebe jako beznadějný případ. Říkají: „Bože, už tolikrát jsi mi pomohl, ale já jsem Tě znovu zarmoutil. Nikdy nebudu moci odčinit své chyby, napravit svá chybná rozhodnutí.“ Věří, že je Bůh neustále pronásleduje výčitkami, že jdou po cestě nepožehnání, neřku-li prokletí a zoufale hledají, koho by se chytli, kdo by jim pomohl. Jiní jsou se svojí beznadějí sami a raději ani nezvedají své oči k nebi. Vím o sestře, která tajně řešila své problémy pitím, jiná se snažila najít vztah s někým, kdo by ji konečně porozuměl. Muži se snaží překonat ten pocit prázdnoty a odcizení Bohu prací nebo velkým nasazením ve službě. Další jsou zkrušeni svojí nemocí a mají strach z budoucnosti. Někteří zhřešili hříchy, kdy mají pocit, že je už nelze odpustit, natož napravit. Dříve jsem pro podobné lidi neměl mnoho pochopení. Nezdráhal jsem se opakovaně pomoci těm, kteří to potřebovali, ale některé jsem považoval za notorické stěžovatele, kteří by už dávno měli mít víru a nebyl jsem ochoten uvidět hloubku jejich zoufalství. Mezi křesťany jsou ale i smilníci, dokonce cizoložníci, lháři, zloději, kteří mají obtížené svědomí, které jim říká: “S tebou je už konec, pohrdl jsi Boží milostí. Opakovaně jsi hřešil a proto nemůžeš počítat s ničím, než s žárem Božího ohně.“ Někteří reagují tím, že se snaží zapomenout na Boha. Kdyby zjistili, že Bůh neexistuje, bylo by to pro ně vysvobozením. Kdykoli potkají na ulici křesťana, raději se mu vyhnou. Při každém pohledu na kostel nebo na kříž se jim sevře žaludek. Někdy se snaží přesvědčit sami sebe, že křesťanství prostě nemůže být pravdivé. Mám podezření, že občas tráví hodiny na diskusních fórech, aby ostatní křesťany přivedli do úzkých a utvrdili se ve svém poznání. Hledají rozpory v Bibli, aby překřičeli své svědomí. Člověk může sáhnout až k drogám, vyhledávat uvolnění ve službě 1
prostitutek, propadnout hazardu… A to jen proto, že jeho srdce zoufale křičí: „Bože, já Tě potřebuji. Toužím po Tobě. Ale nemohou najít pokoj“. Zapletli se do ďáblových okovů a mají rozedraná zápěstí, jak se snaží vyprostit. Jsou jako zvířata, která znovu a znovu narážejí do klece, až padnou vysílením. Touží po svobodě, ale jejich hřích je znovu a znovu uvádí do naprosto bezvýchodné reality. Pokud tito lidé slyší zvěst evangelia, dohání je to až k zuřivosti. Často se z těchto lidí pak stávají až fanatičtí pronásledovatelé křesťanů. Církev a vše, co s ní souvisí, jim bytostně připomíná existenci Boží, kterou se snaží marně vygumovat ze své mysli. Přesně takto jedná ďábel, který věří v Boha, ale třese se před tím. Nyní chce dělat Bohu bolest a snaží se jeho děti polapit do stejně bezvýchodné situace a používat si je k boji proti Bohu. Stejně tak, jako satan stál Bohu po boku a nyní beznadějně a zarputile proti Bohu bojuje, tak tito lidé vedou boj proti všemu, co s Bohem souvisí. Marně, jako kdysi Saul, se však vzpínají proti ostnům, které je stále drásají. Někteří si ve své bezvýchodné situaci, jako Achítofel, Saul nebo Zimrí, nakonec sáhnou až na život. Pokud náhodou patříš do kterékoliv skupiny těchto lidí, co zoufale touží po Bohu, ale nevědí jak a vyzkoušeli už všechny cesty, pak ti jednoduše nenabízím jednoduché řešení. Nenabízím ti instantní cestu a lacinou radu. Vím, že je to nad tvé síly a vyzkoušel jsi již mnoho dobrých rad, které tě nikam nepřivedly. Možná tvůj zápas trvá dny, týdny nebo i desetiletí. Přesto si dovolím ukázat ti na jeden biblický příběh krále, který byl zřejmě mnohem více ve svém hříchu než ty. Když se vyslovilo jeho jméno, pro Izraelitu to bylo synonymem rouhačství, vražd a prolité nevinné krve. Když bibličtí opisovači chtěli zdůraznit bezbožnost, pak ve slově napsali velké „M“, které znamenalo Menaše. Co tento král učinil? Druhá kniha Královská nám o jeho životě mnohé napovídá. Menaše povstal po jednom z nejzbožnějších králů, milovníkovi Božího Zákona. Menaše začal kralovat, když mu bylo dvanáct let a kraloval dlouhých padesát pět let. Bylo to jedno z nejhorších období v životě Izraele. Již od počátku obnovil modloslužbu těch nejobludnějších rozměrů. „Znovu vybudoval posvátná návrší, která jeho otec Chizkijáš zničil, nastavěl oltáře Baalovi a udělal posvátný kůl, jak to činil Achab, král izraelský. Klaněl se veškerému nebeskému zástupu a sloužil mu. Zbudoval oltáře v Hospodinově domě, o němž Hospodin řekl: "V Jeruzalémě dám spočinout svému jménu.“ Na obou nádvořích Hospodinova domu nastavěl oltáře veškerému nebeskému zástupu." (2Kr 21,–5) To vše mu bylo málo. Když se mu narodil prvorozený syn, neváhal jej ohnivě obětovat de facto satanu a ke své vládě hojně užíval moci, která měla původ přímo v pekle. Tímto způsobem nesmírně zraňoval a urážel svatého Boha. „Svého syna provedl ohněm, věštil z oblaků a obíral se hadačstvím, ustanovil vyvolávače duchů a jasnovidce; dopouštěl se mnohého, co je zlé v očích Hospodina, a tak ho urážel.“ (2Kr 21,6) A nestačilo mu to, do Božího domu dokonce umístil sochu démona, kterému říkali Aštoreta. Ale ani zde ještě nebylo Menašeho hříchu konce. Svedl nejen Izrael, ale i Judu, kde Hospodin Davidovi přislíbil věčnou svatou linii, z které pochází Kristus. Své řádění Menaše zakončil tím, že začal vraždit obyvatele Jeruzaléma. Bible říká, že Jeruzalém přetékal krví, kterou Menaše naplnil jeho ulice. „Také nevinné krve prolil Menaše velice mnoho, až jí naplnil Jeruzalém od jednoho konce k druhému.“ (2Kr 21,16) Vidíme, že se zde již jako malý chlapec zcela a bez výhrad vydal satanu a ten skrze něho vykonal to nejhorší zlo, které snad v Izraeli kdy bylo spácháno. Jako jediný král se dopustil genocidy na vlastním národu. Stejně jako později Stalin nebo Hitler se nechal vést temnými 2
silami, věřil věštbám, čehož výsledkem zpravidla býval v historii antisemitismus a genocida Židů. Avšak zatím tomu nikdy nebylo z rukou vlastního krále. Máme tak před sebou vraha vlastního syna, vraha vlastního národa a náruživého milovníka démonských praktik a – snad aniž by to tušil – uctívače jeho andělů. Opakuji, že se jednalo o krále Izraele. Ač to zní tvrdě, Menaše se tak otevřel stejnému duchu, jako mnoho křesťanů v dnešní době. Přesto jsem přesvědčen, že ve svém srdci Menaše toužil po pravém Bohu Izraele a vím, že i ta nejhorší zrůda, která kdysi byla znovuzrozena z Božího Ducha, je stále člověkem stvořeným k Božímu obrazu a je Bohem nesmírně milována a Bůh přes všechna její zvěrstva po ní nesmírně touží. Co mne k takto smělé hypotéze vede? Přečtěme si něco dále z druhé knihy Paralipomenon, která měla být nadějí Izraelcům v době vyjití z Babylonského zajetí. Dozvíme se z ní, že z Menašeho se opět stal Boží služebník. Zdá se vám to neuvěřitelné? Přes to všechno měl Bůh s Menašem soucit a po tom všem byl ochoten jej volat k pokání a odpustit mu. „Hospodin mluvil k Menašemu a jeho lidu, ale ti mu nevěnovali pozornost.“ (2Pa 33,10) Jeho uši však byly příliš oslepeny satanským duchem, než aby vnímal Hospodina. Pak Bůh ve své milosti s králem jednal. „Proto na ně Hospodin přivedl velitele vojska asyrského krále. Menašeho lapili, provlékli mu chřípím hák, spoutali ho bronzovými řetězy a odvedli do Babylóna.“ (2Pa 33,11) Nevíme, jak dlouho byl Menaše spoután, jeho chřípím byl bolestivě a bez umrtvení protažen hák. Pokud chce toreador pokořit býka, provlékne mu chřípím kroužek. Jen nepatrné zatočení tímto kroužkem činí zvířeti takovou bolest, že je možné jej ovládat dvěma prsty. Stejně tak Menaše, nezkrotný král, má provlečen chřípím hák. Kdykoliv jej chce někdo pokořit, stačí lehké zatahání a Menaše se kroutí bolestí, je sražen na kolena, zmítá se strachy a zřejmě omdlívá pod nesnesitelným jhem. Stalo se mu to, co říká kniha Jób, že Hospodin v utrpení otevírá uši synům lidským. Myslím, že Menašemu Duch svatý ve dne v noci připomínal slova proroků, že se mu bolestivě vybavovalo každé varování. Krev spravedlivých, kterým předčasně pomohl na věčnost, mu nesnesitelně vyvstávala v mysli. Věřím, že i dnešní křesťané, kteří se stali Božími nepřáteli, mají protkáno svědomí bolestivým hákem. Stačí jen přečíst verš z Bible, připomenout něco z minulosti a oni se svíjí v nepopsatelné bolesti a nemohou se zbavit háku ve svém chřípí. Vím o křesťanovi, který odešel od Boha a jen zmínka o Bibli jej rozzuřila natolik, že vyrazil zlostí dveře. Nevíme, jak dlouho to trvalo u Menašeho, ale můžeme vidět, že udělal něco, co jediné mohl. Začal volat k Bohu. Nemůžeme říci jak dlouho, ale věřím, že vytrvale a hluboce. „V nouzi prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost a hluboce se před Bohem svých otců pokořil.“ (2Pa 33,12) Není v Písmu zas až tak mnoho beznadějných situací, kdy král je v nepřátelském táboře, spoután, mučen, má na kontě vraždy a modloslužbu… A přece, pro Menašeho je tu naděje. Chci na následujících verších zdůraznit, že pro Boha není nic nemožného. „Modlil se k němu a on přijal a vyslyšel jeho prosbu a přivedl jej zpět do Jeruzaléma, aby dál kraloval. Tak poznal Menaše, že jenom Hospodin je Bůh.“ (2Pa 33,13) Zde se píše o něčem, co nedovedu pochopit. Bůh tohoto ničemníka, vraha dětí, žen, starců, uctívače model, nezavrhl, nezabil, neposlal do horoucích pekel. Vzal nejen vážně jeho pokání, ale dokonce jej vrátil na jeho královský trůn. A teď dobře poslouchej! Pro Boha není ve tvém stavu důležité, jakou máš jako křesťan minulost! Boha zajímá, jaká je tvoje současnost, 3
v jakém stavu je nyní tvoje srdce. „Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“ (Ž 51,19) Máš trvalou bolest, beznaděj? Jsi v situaci vraha, cizoložníka, rouhače, opilce nebo narkomana? Jsi rozveden? Jsi přesvědčen, že už proto Tebe není naděje? Nenávidíš církev a ty pokrytce v ní? Je to zlé, máš návyk na drogu? Jsi v zajetí hracích automatů? Jestliže si myslíš, že proto Tebe opravdu není žádná naděje, pak ovšem nevěř ani tomuto příběhu. Ale, příteli, je to slovo živého Boha. Bůh nás nepodvádí smyšlenými příběhy. Menaše žil, zabíjel a kraloval. Byl mučen, vězněn a Bůh jej v jeho beznaději vyslyšel. Věříš tomu? Jestli ano, pak i ty máš naději. Není na světě skutek, který by tě mohl vzdálit od Boha! A to ještě není vše. „Potom Menaše vystavěl vnější hradební zeď Města Davidova v úvalu západně od Gíchónu směrem k Rybné bráně a dál kolem Ófelu a zvedl ji velmi vysoko. Ve všech opevněných městech v Judsku ustanovil velitele vojsk. Odstranil z Hospodinova domu všechny cizí bohy a sochy, též všechny oltáře, které nastavěl na hoře Hospodinova domu a v Jeruzalémě; vyházel je z města ven. Opravil Hospodinův oltář a obětoval na něm oběti pokojné a oběť díků. Nařídil Judovi, aby sloužil Hospodinu, Bohu Izraele.“ (2Pa 33,14–16) Tento král se natolik proměnil, že se stal horlivým ctitelem Božím. Vše, co budoval, byl ochoten zničit. Prostředky, které investoval do modloslužby, sochy bohů, vše nemilosrdně zničil a obnovil to, co celý život pronásledoval. Tento příběh je proto pro mne jedním z nemocnějších v Bibli. Menaše by toho nikdy nebyl schopen, pokud by neuvěřil v Boží odpuštění. Ať jsi třeba viníkem autonehody, kde zahynuly děti, ať jsi zabil příbuzného, třeba své dítě potratem, ať jsi udělal cokoliv, musíš udělat jediné. Neutíkej před Bohem jako Adam. Doznej před ním plně svůj hřích! Neuhýbej před Ním. Pros ho, ať ti zjeví všechna zákoutí tvé duše. Nebudeš možná schopen to unést, ale věř, On nesl všechny tvoje hříchy. Tam na kříži, když volal „Otče, proč jsi mne opustil“ byl souzen i tvůj hřích. Tam byl souzen i hřích Menašeho. Věříš ještě, že ti může být odpuštěno? Věříš, že Bůh ti touží odpustit, že tě neodsuzuje? Věříš, že tě opravdu miluje? Stejně jako rozlomil okovy Menašeho, on rozláme i tvé okovy a z tvé mysli vyjme ten hrozný a bolestivý hák, jehož pouhé pootočení tě vedlo do této chvíle k rouhání. „Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.“ (1J 1,7) Stačí se upřímně postavit Bohu. V jedné křesťanské písni o marnotratném synu se zpívá: „všechno mu povím, kdo by se Otce bál.“ Bázeň není strach. Postav se před Něho a všechno mu na sebe řekni. Nezaslibuji ti osvobození v pěti minutách, avšak garantuji ti, že tě uslyší a on bude jednat. Možná jsi někdo, kdo ztratil své povolání, ztratil jsi cestu a zoufale hledáš směr. Netvrdím, že to zvládneš sám, ale to první je, aby ses postavil před Boha a upřímně mu vylil své srdce. Menaše neměl po ruce žádného zpovědníka. Vyznal vše Bohu. Bůh se má k upřímnému upřímně. Zkus to, vyzkoušej ho, pros ho o milost k pokání. A jestliže nemůžeš stále nalézt klid a stále prožíváš výčitky, pak to není On. Jestliže odpustil Menašemu, věř, že nejsi více beznadějný případ. A i kdybys měl ještě nějaký čas strávit ve výhni zkoušky, spolehni se, že On tě provede. On je věrný a i když my jsme nevěrní, On nemůže zapřít sám sebe. Je zde ale ještě mnohem zákeřnější hřích než učinil Menaše, a to je nevěra. Menaše přes všechny své hříchy dokázal přijmout Boží odpuštění. Jsou však křesťané, kteří mají tak zkreslený pohled na Boha, že přijmout odpuštění je pro ně takřka nemožné. Stále jsou ochotni naslouchat satanu, který jim říká: „to není pro tebe, ty už jsi zašel příliš, nikdy neodčiníš, co jsi způsobil, nemůžeš zabránit následkům svých špatných rozhodnutí.“ Právě pro ty mám 4
velmi vážné napomenutí. Tím, že říkáš, že ti Bůh nemůže odpustit, bereš za nic krev jeho smlouvy, která tekla právě za tebe. O takovém postoji Písmo, i když v jiném smyslu, ale v principu říká: Pomyslete, oč hroznějšího trestu si zaslouží ten, kdo zneuctí Božího Syna a za nic nemá krev smlouvy, jíž byl posvěcen, a tak se vysmívá Duchu milosti. (Žd 10,29) Jestliže pravíš, odpuštění již není pro mne, pak vlastně říkáš: lžeš, Bože! Když já jsem nevěrný, i Ty mne opouštíš, dolomíš nalomenou větev a uhasíš plamen plápolající. Zemřel jsi zcela zbytečně. Zde je něco, na co prostě nemáš ani Ty. Není pro mne návratu. Tak se činíš spravedlivější než Bůh a demonstruješ svoji nevěru. V tomto postoji opravdu nemůžeš počítat s Božím odpuštěním a pramen vody živé ti zůstává uzamčen. Pocit viny a neodpuštění není pokora. Je to pýcha. Připadáš si lepší a Boží měřítka se ti zdají tebe nehodná. Jsi podoben Izraelcům, kteří se bojí obrů více než Boha. Věříš víc tomu, co vidíš, než tomu, co řekl Bůh. Ale jakýkoliv obr ve formě hříchu musí padnout jediným vržením oblázku z Davidova praku, jediným slovem vyřčeným živým Bohem k tvému srdci. Dovol mu to. Bůh je větší než tvé srdce, ať tě obviňuje z čehokoliv! Nemáš-li jistotu, pak se vírou upni k verši: Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. (F 4,6–7) Ďábel je mistrem katastrofických scénářů, vždy bude k Tvému vyznání nějaké „ALE…“! Svoji starost však můžeš vložit na Krista, záleží mu na tobě, ať jsi učinil cokoliv. Jako křesťan nemáš možnost nevěřit tomuto verši. Jestliže On žádá nést tvé břemeno, pak je hříchem se je snažit vléci sám. „Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat.“ (Ž 37,5) To není Boží nabídka, to je příkaz! Nemáš jakoukoliv možnost pochybovat, že vskutku jednat bude. Bohu na tobě záleží. Všechny tvé vlasy jsou spočteny. Nemusíš žít zbytek života v úzkosti, že On neslyší, že nakonec cukne. Že řekne „skoč“ a pak tě nechytí. Nikdy jsem nikoho takového neviděl ani neslyšel o tom, že ten, kdo složil naději v Boha, byl zahanben. Chce to jen víru. Jsi-li křesťan, není tvá volba mu věřit. Je to tvoje povinnost! A nevěra je hřích, který vede k smrti. A tak nakonec uvedu starý, mnohdy obehraný a přesto mocný verš, který platil jak za Davida, tak za doby Krista: „Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování.“ (Př 28,13)
5
