Nekalosoutěžní jednání

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Nekalosoutěžní jednání Bakalářská práce

Autor:

Veronika Pesauová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Ing. Mgr. Eva Kutová

duben, 2011

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Břeclavi, dne 27. 4. 2011

Veronika Pesauová

Anotace Práce se zabývá problematikou nekalé soutěţe, tak jak je zakotvena v současné právní úpravě České republiky. Za cíl si klade její obecné vymezení, především tedy definování jejích jednotlivých subjektů a přiblíţení moţných forem nekalosoutěţního jednání včetně právních prostředků proti takovému jednání pouţitelných. Část práce je věnována také několika příkladům z praxe.

Annotation The work deals with unfair competition, as it is firmly seated in the current legislation of the Czech Republic. Its objective is the general definition, thus defining of the particular subjects and their approaches of the possible forms of unfair competition, including the legal instruments, which are against such acts applicable. Part of the work is devoted to a few examples from practice.

OBSAH 1

Úvod ......................................................................................................................................................... 6

2

Obecné vymezení nekalé soutěže ........................................................................................................... 7 2.1 2.1.1

3

4

Hospodářská soutěţ ......................................................................................................................... 7 Právo hospodářské soutěţe...................................................................................................... 7

2.2

Nekalá soutěţ ................................................................................................................................... 9

2.3

Subjekty právních vztahů vznikající v hospodářské soutěţi .......................................................... 10

2.3.1

Soutěţitelé ............................................................................................................................. 10

2.3.2

Osoby pomocné ..................................................................................................................... 11

2.3.3

Spotřebitelé ........................................................................................................................... 12

2.3.4

Další zákazníci ...................................................................................................................... 12

2.3.5

Jiné osoby .............................................................................................................................. 13

2.3.6

Právnické osoby oprávněné hájit zájmy soutěţitelů nebo spotřebitelů ................................. 13

Generální klauzule proti nekalé soutěži .............................................................................................. 14 3.1

Význam generální klauzule při postihu nekalé soutěţe ................................................................. 14

3.2

Znaky nekalé soutěţe dle generální klauzule ................................................................................. 15

3.2.1

Jednání v hospodářské soutěţi nebo v hospodářském styku ................................................. 15

3.2.2

Rozpor s dobrými mravy soutěţe .......................................................................................... 15

3.2.3

Způsobilost přivodit újmu ..................................................................................................... 16

Vybrané speciální skutkové podstaty .................................................................................................. 17 4.1

Klamavá reklama ........................................................................................................................... 18

4.1.1

Reklama ................................................................................................................................ 18

4.1.2

Veřejnoprávní regulace reklamy ........................................................................................... 18

4.1.3

Klamavá a nekalá reklama .................................................................................................... 19

4.1.4

Skutková podstata klamavé reklamy ..................................................................................... 20

4.2

Klamavé označení zboţí a sluţeb .................................................................................................. 22

4.3

Vyvolání nebezpečí záměny .......................................................................................................... 24

4.4

Parazitování na pověsti .................................................................................................................. 25

4.5

Nekalosoutěţní podplácení ............................................................................................................ 26

4

5

6

4.6

Zlehčování ..................................................................................................................................... 27

4.7

Srovnávací reklama ........................................................................................................................ 28

4.8

Porušení obchodního tajemství ...................................................................................................... 29

4.9

Ohroţování zdraví a ţivotního prostředí ........................................................................................ 30

Příklady nekalosoutěžního jednání v praxi ........................................................................................ 31 5.1

„BOHEMKA“ ................................................................................................................................ 31

5.2

„Recycling - kovové odpady, a.s. vs. Recycling Doubek Hostivice, s.r.o.“.................................. 32

5.3

„MISS“........................................................................................................................................... 33

5.4

„Hodinky PRIM“ ........................................................................................................................... 35

Právní prostředky ochrany proti nekalé soutěži – praktické aspekty.............................................. 36 6.1

Prostředky vyplývající z obchodního zákoníku ............................................................................. 36

6.1.1

Zdrţení se závadného jednání ............................................................................................... 37

6.1.2

Odstranění závadného stavu .................................................................................................. 38

6.1.3

Přiměřené zadostiučinění ...................................................................................................... 39

6.1.4

Náhrada škody ....................................................................................................................... 40

6.1.5

Vydání bezdůvodného obohacení ......................................................................................... 41

6.2

Občanský soudní řád ...................................................................................................................... 42

6.2.1

Uveřejnění rozsudku ............................................................................................................. 42

6.2.2

Předběţná opatření ................................................................................................................ 43

6.3

Mimosoudní prostředky ................................................................................................................. 44

6.3.1

Zásah do pokojného stavu ..................................................................................................... 44

6.3.2

Svépomoc .............................................................................................................................. 45

6.3.3

Nutná a oprávněná obrana ..................................................................................................... 46

6.4

Veřejnoprávní prostředky .............................................................................................................. 47

7

Závěr ...................................................................................................................................................... 50

8

Seznam použitých zkratek ................................................................................................................... 51

9

Seznam použitých pramenů a literatury............................................................................................. 51 9.1

Kniţní zdroje.................................................................................................................................. 51

9.2

Právní předpisy a judikatura .......................................................................................................... 52

9.3

Internetové zdroje .......................................................................................................................... 52

5

1 Úvod Dle zadání je cílem této bakalářské práce přiblíţení problematiky nekalé soutěţe a její právní úpravy v České republice. V první části práce se zabývám především obecným vymezením hospodářské soutěţe a otázkou její regulace. V právních vztazích vznikajících na poli hospodářského soutěţení můţeme rozlišovat hned několik typů jednotlivých subjektů, které je potřeba správně definovat a rozlišovat. Stejná kapitola tedy zároveň vysvětluje pojmy jako soutěţitel, spotřebitel, další zákazník, právnické osoby, jeţ jsou oprávněny hájit zájmy obou těchto subjektů, dále pak vymezuje osoby pomocné a jiné osoby. Základním ustanovením, jeţ v obecné rovině vymezuje nekalou soutěţ a popisuje nekalosoutěţní jednání, je generální klauzule. Takto je označováno ustanovení § 44 ObchZ a tato práce se jím zabývá v další samostatné kapitole. Ta popisuje především význam tohoto ustanovení a věnuje se charakteristice jím stanovených podmínek, jejichţ kumulativní naplnění je nutné, aby mohlo být to které jednání posuzováno jako nekalé. Generální klauzule není samozřejmě jediným ustanovením obchodního zákoníku definujícím a upravujícím nekalou soutěţ. Zákon následně v rámci ustanovení § 45 aţ § 52 ObchZ vyjmenovává jednotlivé skutkové podstaty nekalosoutěţního jednání. Bliţší popis právní úpravy (a způsobu její aplikace) těchto konkrétních typů závadného jednání v hospodářské soutěţi řeší kapitola s názvem „Vybrané speciální skutkové podstaty“. Kapitola následující je pak věnována rozboru několika konkrétních příkladů z praxe, které byly u nás v posledních několika letech více či méně medializovány. Postupy a vyjádření soudů v rámci těchto případů totiţ dle mého názoru významně napomáhá mnohem lepšímu pochopení a přiblíţení celé problematiky nekalé soutěţe. V poslední části mé práce se pak zabývám moţnými právními prostředky ochrany proti nekalosoutěţnímu jednání, primárně tedy prostředkům vyplývajícím přímo z obchodního zákoníku, dále pak ochranou dle občanského soudního řádu, mimosoudními prostředky a nakonec také ve stručnosti prostředky veřejnoprávními.

6

2 Obecné vymezení nekalé soutěže 2.1 Hospodářská soutěž Dopátrat se konkrétní definice pojmu Hospodářská soutěţ je prakticky nemoţné. Obchodní zákoník (ObchZ) ani Zákon o ochraně hospodářské soutěţe (ZOHS) tento pojem nikterak nedefinuje a teoretických vymezení se v literatuře nabízí hned několik. Všechna tato koncepční východiska jsou však více či méně omezená či jednostranná. Snad nejčastěji zmiňovaným pojetím hospodářské soutěţe je pojetí Karla Engliše; podle něj tvoří podstatu hospodářské soutěţe vzájemný zápas více osob, které ţádají nebo nabízejí totéţ.

Zároveň je k tomu potřeba: 1. Identita předmětu (soutěţe), 2. Pluralita osob

(soutěţících) a 3. Zápas mezi nimi (soutěţ) a předmět soutěţe1. Pro praktické rozhodování je však i tato definice nedostačující, nicméně můţe dobře poslouţit jako základ pro další podrobnější vymezování hospodářské soutěţe. K tomu nám dále napomáhá ustanovení § 1 ZOHS, které specifikuje oblast ochrany na „hospodářskou soutěž na trhu výrobků a služeb“. Dalšími ustanoveními přibliţujícími pojem hospodářské soutěţe jsou pak § 2 ZOHS a § 41 ObchZ, dle kterých není účast v hospodářské soutěţi omezena pouze na podnikatelské subjekty. Soutěţ pak můţeme rozdělit na dokonalou a nedokonalou. „ O dokonalé soutěži se mluví tehdy, nemůže-li žádný výrobce a žádný kupující působit svým jednáním na tržní cenu; naproti tomu tam, kde jednotlivý podnikatel může tržní cenu kontrolovat nebo ovlivňovat, se mluví o soutěži nedokonalé.“2

2.1.1 Právo hospodářské soutěže Kaţdý subjekt na trhu sleduje svůj vlastní zájem, jeho cílem je vydělat. Podnikatelé v rámci konkurenčního boje o své zákazníky a udrţení svého místa na trhu vyuţívají všemoţných prostředků, aby se právě oni stali vítězi tohoto soutěţení a dosáhli tak kýţeného výsledku. Právo na takové chování je ostatně zakotveno v ustanovení § 41

1

Hajn, P., Soutěţní chování a právo proti nekalé soutěţi, Brno: Masarykova univerzita Brno, 2000, s. 37 Eliáš, K. In Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Jeţek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěţní právo. 4. Vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 285 2

7

ObchZ, dle kterého mají soutěţitelé právo „svobodně rozvíjet svou soutěžní činnost v zájmu dosažení hospodářského prospěchu a sdružovat se k výkonu této činnosti“. Avšak jako kaţdá soutěţ, i ta hospodářská musí mít svá pravidla, aby nedocházelo k poškozování či újmě jednotlivých subjektů. Hospodářská soutěţ je tak krom samotné trţní regulace podrobena také regulaci právní. Ustanovení § 41 ObchZ tedy říká, ţe soutěţitelé jsou povinni „dbát právně závazných pravidel hospodářské soutěže a nesmějí účast v soutěži zneužívat.“ Dle ustanovení § 42 odst. 1 ObchZ je pak za zneuţití účasti povaţováno tzv. „nekalé soutěžní jednání a nedovolené omezování hospodářské soutěže“. V soutěţním právu nalezneme normy práva veřejného a soukromého, tzv. dvě větve soutěžního práva3 - soukromoprávní a veřejnoprávní. Právní normy, které postihují snahy směřující proti existenci ekonomické soutěţe jako takové, označujeme jako právo proti omezování soutěţe. Často se hovoří o tzv. antimonopolním či kartelovém právu. Tato část soutěţního práva je tedy veřejnoprávní povahy. Právo proti nekalé soutěţi pak spadá do větve soukromoprávní. Regulaci hospodářské soutěţe můţeme také rozlišovat přímou a nepřímou. V případě regulace nepřímé se jedná o otázky, které nejsou předmětem práva hospodářské soutěţe; jde o „stanovení limitů pro existenci tržního prostoru: vyloučením některých věcí a služeb extra comercium, institucionalizací zvýšeného dozoru nad obchodem s některými předměty tržní nabídky (léky, zbraně aj.) nebo nad určitými aspekty tržních aktivit (co se kvality nebo zdravotní nezávadnosti týká apod.)“4. Právo hospodářské soutěţe se zabývá regulací přímou - brání omezování samotné soutěţe a zakazuje takové jednání, které je nekalé a deformuje tak hospodářskou soutěţ. Zajímavostí soutěţního práva je pak jeho rozpor s principem neminem leadere (nikomu neškodit), který je natolik vlastní pro jakoukoliv právní úpravu. Uplatňování tohoto principu v soutěţním právu by však vedlo k zákazu konkurence vůbec, neboť podstatou hospodářského soutěţení je právě poškozování, resp. zničení konkurence. „Účel soutěžního práva spočívá tedy v tom a jen v tom, aby podnikatelé tohoto cíle dosahovali způsoby, ne-li společensky přijatelnými, pak alespoň pro společnost únosnými“5

3

Ondrejová, D., Právní prostředky ochrany proti nekalé soutěţi, 1. Vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, str.

2 4

Eliáš, K. In Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Jeţek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěţní právo. 4. Vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 285 5 Tamtéţ

8

2.2 Nekalá soutěž Pro případy vymezení pojmu „nekalá soutěţ“ je vhodné začít od obou výrazů, ze kterých toto spojení vzešlo, samostatně. Soutěţ a soutěţní chování je vlastní nejen lidem a všem oblastem jejich ţivota, ale také veškerým dalším ţivým organismům. Konkurence je zkrátka všudypřítomná, ať uţ se jedná o oblast vědy, sportu, nebo třeba obchodu. Soutěţ či konkurenční boj je pak snahou o dosaţení cíle, který nelze sdílet, snahou o získání převahy a zničení soupeře. Ve spojení se slovem „nekalá“ pak získává takový pojem jistý negativní prvek6. Význam pojmu nekalá soutěţ tak lze obecně vystihnout jako soutěţ, kterou někdo kazí; soutěţ, v níţ někdo něco zatemňuje nebo jako soutěţ, v níţ se někdo chová nepoctivě, nemravně, špatně, nečestně, nevyhovujícím způsobem.7 V takových případech je k poráţce soupeře uţíváno „nekalých“ prostředků, kterými nejčastěji můţe být např. parazitování, klamání či zlehčování. Tyto praktiky jsou upraveny v rámci jednotlivých skutkových podstat nekalé soutěţe. Důleţité je ovšem zmínit, ţe zákonnými ustanoveními je stíháno pouze takové jednání, které je objektivně nekalé. To znamená, ţe při stíhání nekalé soutěţe není zavinění a úmysl rozhodující. Můţe nastat situace, kdy se jeden ze subjektů dopustí některé z praktik zcela neúmyslně, a přesto bude toto jednání posuzováno jako „nekalé“. Platí tedy, ţe „k nekalé soutěži dochází, jakmile jsou objektivně naplněny znaky její skutkové podstaty, ať již vyjádřené obecně znaky generální klauzule nebo v detailnějších charakteristikách jejích dílčích projevů“8, přičemţ generální klauzulí v obchodním zákoníku je označováno ustanovení § 44 odst. 1, které definuje nekalou soutěţ jako jednání v hospodářské soutěţi respektive v hospodářském styku, jenţ je v rozporu s dobrými mravy soutěţe a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěţitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Přiblíţení a detailnějšímu rozboru generální klauzule platné v současné době je věnována samostatná kapitola.

6

Večerková, E., Nekalá soutěţ a reklama (vybrané kapitoly), 1. Vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2005, s. 35 7 Večerková, E., Nekalá soutěţ a reklama (vybrané kapitoly), 1. Vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2005, s. 36 8 Eliáš, K. In Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Jeţek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěţní právo. 4. Vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 296

9

2.3 Subjekty právních vztahů vznikající v hospodářské soutěži V rámci právních vztahů vznikajících v hospodářské, respektive nekalé soutěţi rozlišujeme několik subjektů. Můţeme je rozdělit na osoby jednající nekalosoutěţně, osoby dotčené nekalosoutěţním jednáním a osoby, které nejednají nekalosoutěţně ani nejsou nekalosoutěţním jednáním dotčeny, avšak zákon jim přiznává zvláštní postavení v oblasti

aktivní

legimitace

v nekalosoutěţních

sporech.

Mezi

osoby

jednající

nekalosoutěţně řadíme tzv. soutěţitele a osoby pomocné. Tyto subjekty v případě nekalosoutěţního jednání mohou být za takové jednání ţalovány a stíhány. Ve sporech z nekalé soutěţe jde tedy o osoby pasivně legitimované. Na straně subjektů, proti nimţ je jednání nekalé soutěţe namířeno, patří jak soutěţitelé, spotřebitelé, další zákazníci a jiné osoby dotčené nekalosoutěţním jednáním, tak právnické osoby oprávněné hájit zájmy soutěţitelů či spotřebitelů. Soutěţitele, spotřebitele, další zákazníky a jiné osoby v tomto případě označujeme jako aktivně legitimované, tedy osoby, které mohou vystupovat na straně ţalobce. Zvláštní postavení v oblasti aktivní legitimace mají pak právnické osoby hájící zájmy soutěţitelů nebo spotřebitelů.

2.3.1 Soutěžitelé Soutěţiteli dle zákona mohou být všechny osoby, které se účastní hospodářské soutěţe, a to včetně osob, které nejsou podnikateli. Za soutěţitele tak lze povaţovat: a) podnikatele ve smyslu § 2 odst. 2 ObchZ, b) nepodnikatelské subjekty, které se účastní hospodářského ţivota, ačkoli podnikateli nejsou, nebo je-li jejich podnikatelský status sporný, mezi které patří zejména: svobodně tvořící umělci; kulturní a charitativní instituce; stát a veřejnoprávní instituce.9

9

Eliáš, K. In Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Jeţek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěţní právo. 4. Vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 299

10

E. Večerková pak v rámci vysvětlení tohoto označení uvádí, ţe „pro splnění podmínek pojmu soutěžitel není rozhodující, nakolik jsou podnikatelské (hospodářské) prvky v jejich činnosti intenzivní, zda se vyskytují trvale nebo občasně, příp. jen příležitostně.“10 Aby však mohl být subjekt soutěţitelem, je nutná především existence samotného soutěţního vztahu. Ten je vztahem faktickým, nikoliv právním, ale právně relevantním a jak uvádí profesor Eliáš: „vzniká mezi těmi, kdož si hospodářsky konkurují, z ekonomických příčin“11. Pojmovými znaky takového soutěţního vztahu je pak pluralita subjektů a existence relevantního trhu. Znak plurality neboli mnohosti, je dán účastí dvou a více soutěţitelů, kteří poskytují zboţí či sluţby, jeţ jsou vzájemně nahraditelné (substituovatelné). Spotřebitel má tedy moţnost výběru mezi nimi. Pojem relevantní trh, jakoţto druhý podmiňující znak existujícího soutěţního vztahu, je vymezen v ustanovení § 2 odst. 2 ZOHS. Dle tohoto ustanovení je relevantním trhem trh zboţí, které je z hlediska jeho charakteristiky, ceny a zamýšleného pouţití shodné, porovnatelné nebo vzájemně zastupitelné, a to na území, na němţ jsou soutěţní podmínky dostatečně homogenní a zřetelně odlišitelné od sousedících území. Tento trh je vymezen věcně, územně a časově. V rámci věcného vymezení hovoříme o předmětu trhu, tedy o zboţí a sluţbách, které vzhledem ke svým vlastnostem splňuji podmínku zaměnitelnosti. Územní vymezení trhu pak znamená prostor, ve kterém je střed nabídky a poptávky daného zboţí, resp. sluţeb, realizován. V některých případech je zohledňováno také časové vymezení, neboť „v soutěžním vztahu se mohou ocitnout i potencionální soutěžitelé (např. již existující a budoucí výrobce určitého zboží).“12

2.3.2 Osoby pomocné Nekalosoutěţního jednání se mohou dopustit také osoby, které nejsou přímo soutěţiteli, avšak svým vlivem mohou jednu ze stran soutěţního vztahu zvýhodnit a druhou tím pádem poškodit. V takovém případě se jedná o osoby pomocné, nebo také tzv. vedlejší soutěţitele13. Zpravidla tyto osoby vystupují v případě podplácení a v případě porušení obchodního tajemství. V případě podplácení se jedná o členy statutárních nebo 10

Večerková, E., Nekalá soutěţ a reklama (vybrané kapitoly), 1. Vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2005, s. 58 11

Eliáš, K. In Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Jeţek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěţní právo. 4. Vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 300 12 Eliáš, K. In Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Jeţek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěţní právo. 4. Vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 301 13 Ondrejová, D., Právní prostředky ochrany proti nekalé soutěţi, 1. Vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, str. 81

11

jiných orgánů soutěţitele a osoby, které jsou vůči soutěţiteli v zaměstnaneckém nebo obdobném poměru. V případě porušení obchodního tajemství je vedlejším soutěţitelem osoba, která toto tajemství zná a neoprávněně jej sdělí někomu jinému, anebo vyuţije pro vlastní prospěch.

2.3.3 Spotřebitelé Primárně je účelem práva upravujícího ochranu před nekalou soutěţí ochrana soutěţitelů. Opomíjeni však nejsou ani spotřebitelé. V obchodním zákoníku nenalezneme přesnou definici tohoto subjektu, přestoţe je v několika ustanoveních týkajících se nekalé soutěţe zmíněn. Např. ustanovení § 44 ObchZ hovoří o újmě způsobené spotřebiteli, dle § 54 ObchZ zase můţe spotřebitel napadnout nekalosoutěţní jednání, jestliţe jeho práva byla nekalou soutěţí porušena nebo ohroţena. Více se však z obchodního zákoníku o spotřebiteli nedovíme a tak musíme pro tyto potřeby pouţít obecného předpisu prostřednictvím § 1 ods. 2 ObchZ. Ten říká, ţe jestliţe nelze některé otázky řešit podle obchodního zákoníku, řeší se podle práva občanského. Ve smyslu občanského zákoníku je pak spotřebitelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.14 Z ustanovení §51a aţ § 61 OZ můţeme tedy vyvodit, ţe spotřebitelem můţe být jak fyzická, tak právnická osoba, za předpokladu, ţe bude uzavírat spotřebitelské smlouvy, kterými jsou dle ustanovení § 52 odst. 1 smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Ochranu spotřebitele obecně upravuje zákon o ochraně spotřebitele. § 2 odst. 1 tohoto zákona vymezuje pojem spotřebitel jako fyzickou nebo právnickou osobu, která nakupuje výrobky nebo uţívá sluţby za jiným účelem neţ pro podnikání s těmito výrobky nebo sluţbami.

2.3.4 Další zákazníci Tento subjekt taktéţ nemá ţádné právní vymezení a generální klauzule byla o tento pojem rozšířena teprve nedávno, a to prostřednictvím novelizačního zákona č. 152/2010 14

§52 odst. 3 OZ

12

Sb. Ačkoliv se mohou jevit pojmy „další zákazník“ a „spotřebitel“ jako prakticky totoţné, z důvodové zprávy k tomuto zákonu vyplývá, ţe pojem „další zákazník“ je třeba chápat obecněji, neboť tak lze označit také „subjekty, kteří nejsou podnikatelé, event. podnikatelé jsou, ale mezi “katalogovou společností” a takovým subjektem neexistuje soutěžní vztah“15. Pod toto označení tedy spadají osoby, u kterých nelze jednoznačně určit, zda se jedná o soutěţitele či spotřebitele.

2.3.5 Jiné osoby Ačkoliv obchodní zákoník nikterak nevymezuje ani tento pojem, můţeme vyvodit, ţe jinými osobami jsou jakékoliv osoby (vyjma soutěţitelů a spotřebitelů), jejichţ práva byla nekalou soutěţí porušena nebo ohroţena. Mezi ty pak zpravidla patří takové osoby, jejichţ osobnostní atributy byly neoprávněně pouţity v soutěţním jednání. Můţe se jednat například o pouţití jména osoby pro reklamní účely, či pouţití něčí fotografie (podobizny) bez jeho souhlasu. Jestliţe byla práva těchto tzv. jiných osob dotčena nekalou soutěţí přímo, mohou ze zákona uplatnit veškeré ţalobní nároky stejně jako spotřebitelé nebo soutěţitelé dotčení nekalou soutěţí.

2.3.6 Právnické osoby oprávněné hájit zájmy soutěžitelů nebo spotřebitelů Dalším blíţe nespecifikovaným pojmem oblasti práva proti nekalé soutěţi jsou právnické osoby, jeţ jsou oprávněny hájit zájmy soutěţitelů, respektive spotřebitelů. Jediným ustanovením zmiňujícím tento subjekt je § 54 odst. 1 ObchZ, dle kterého můţe právo, aby se rušitel protiprávního jednání zdrţel a aby odstranil závadný stav, uplatnit také právnická osoba, která je oprávněná hájit zájmy soutěţitelů nebo spotřebitelů. Oprávnění hájit zájmy spotřebitelů nebo soutěţitelů mají zejména osoby, u nichţ ochrana hospodářských zájmů spotřebitelů nebo soutěţitelů tvoří podstatnou část jejich

15

Důvodová zpráva k zákonu č. 152/2010 Sb.

13

činnosti. Můţe jít také o právnické osoby, které se předmětnou ochranou zabývají jako vedlejší činností, která vyplývá z jejich činnosti hlavní.16

3 Generální klauzule proti nekalé soutěži Generální klauzule je abstraktní a všeobecně formulovanou normou zahrnutou v obchodním zákoníku. Konkrétně hovoříme o ustanovení § 44 odst. 1, které nekalou soutěţ zakazuje, přičemţ za nekalou soutěţ je povaţováno takové jednání, které je v rozporu s dobrými mravy soutěţe a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěţitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům.

Tato generální klauzule je pak následována

výčtem speciálních skutkových podstat.

3.1 Význam generální klauzule při postihu nekalé soutěže Vzhledem k dynamickému vývoji prostředí, v němţ hospodářská soutěţ probíhá, a s vývojem společnosti a chování samotných lidí, je velmi obtíţné, či spíše dokonce nemoţné, konkrétně a explicitně vyjmenovat veškeré typy narušení hospodářské soutěţe. Generální klauzule tedy napomáhá výkladu zvláštních skutkových podstat a zároveň ji lze pouţít zcela samostatně, pokud není moţné daný případ podřadit pod některou ze speciálních skutkových podstat uvedených v ustanovení § 45 - § 52 ObchZ. Stačí tedy, aby jednání v hospodářské soutěţi splňovalo znaky generální klauzule, a můţe tak být stíháno jako nekalosoutěţní. Zároveň platí, ţe i takový případ, kdy se jedná o konkrétně definovanou skutkovou podstatu nekalé soutěţe, musí bezpodmínečně splňovat znaky uvedené v generální klauzuli.

16

Ondrejová, D., Právní prostředky ochrany proti nekalé soutěţi, 1. Vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, str. 70

14

3.2 Znaky nekalé soutěže dle generální klauzule Aby bylo jednání kvalifikováno jako nekalosoutěţní, musí dojít ke kumulativnímu naplnění všech tří podmínek v § 44 odst. 1 obsaţených. Těmito podmínkami jsou: jednání v hospodářské soutěţi nebo v hospodářském styku rozpor s dobrými mravy soutěţe způsobilost přivodit újmu jiným soutěţitelům nebo spotřebitelům

3.2.1 Jednání v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku Tato podmínka výslovně stanovuje, ţe k nekalosoutěţnímu jednání můţe dojít pouze v hospodářské soutěţi či hospodářském styku, tedy v případě účasti alespoň dvou subjektů. U takového jednání pak rozlišujeme nekalost objektivní a subjektivní, tedy neúmyslné a úmyslné jednání. Zároveň můţe být jednání aktivní (komisivní) spočívající např. v okopírování či napodobení loga, nebo pasivní (omisivní), které spočívá v nečinnosti, respektive opomenutí17. O oblast hospodářského styku byla generální klauzule rozšířena novelizačním zákonem s účinností od 1. července 2010. Rozšíření věcné působnosti ustanovení § 44 ObchZ přímo souvisí s rozšířením osobní působnosti téhoţ ustanovení o „další zákazníky“. Dle důvodové zprávy k novelizačnímu zákonu č. 152/2010 tak bylo učiněno s ohledem na stále se zvyšující počet obětí tzv. katalogových podvodů.

3.2.2 Rozpor s dobrými mravy soutěže Zákonnou definici pojmu „dobré mravy“ bychom hledali marně, přestoţe se jedná o jednu z klíčových podmínek. Interpretace tohoto pojmu je tedy sloţitější, o to pruţnější je však jeho aplikace vzhledem k neustále probíhajícím změnám a vývoji ve společnosti. V rámci generální klauzule však nehovoříme o „dobrých mravech“ obecně, ale o „dobrých mravech soutěţe“. Rozdíl těchto dvou slovních spojení tkví především ve volnější morálce v obchodě na rozdíl od obecné morálky v běţném ţivotě. Coţ znamená, ţe to co by bylo 17

Eliáš, K. In Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Jeţek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěţní právo. 4. Vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 307

15

normálně povaţováno za nemorální či neetické, nemusí být takto povaţováno v rámci hospodářského soutěţení. To je ostatně dáno charakterem a podstatou soutěţního chování, při kterém vţdy dochází k určitým konfliktům (zničení konkurence) a je uţíváno určitého typu či stupně agrese. Ostatně jak uvádí K. Eliáš, „dobrými mravy soutěže se nerozumí a priori (nebo ex post) konstruovaná hypotetická morální pravidla, ale faktická morálka existující buď v obchodě vůbec, nebo alespoň v příslušném obchodním odvětví“.18

3.2.3 Způsobilost přivodit újmu Třetí podmínkou, jeţ musí být naplněna s dvěma předešlými je způsobilost přivodit újmu jiným soutěţitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Jiţ se samotné formulace logicky vyplívá, ţe ke vzniku újmy samotné vůbec nemusí dojít. Je plně postačující, kdyţ újma soutěţiteli, respektive spotřebiteli či dalšímu zákazníkovi pouze hrozí. Právo proti nekalé soutěţi tedy plní preventivní funkci a nekalá soutěţ jako taková se řadí do skupiny ohroţovacích deliktů. Jednotlivé trţní subjekty dnes a denně mezi sebou soupeří o lepší postavení na trhu, více zákazníků apod. a co je ztrátou pro jednoho, můţe znamenat úspěch pro druhého. Je důleţité tedy říci, ţe ne kaţdé způsobení újmy či ztráty musí být nutně klasifikováno jako nekalosoutěţní jednání. Jde především o způsob dosaţení úspěchu a o metody „poškození“ jiného subjektu. Dalo by se tedy říci, ţe v souladu s právem je „škodit druhým jen právem dovolenými

metodami“19.

Generální

klauzule

tak

stanovuje

rámec

„férového“

konkurenčního boje. Dále je důleţité zmínit, ţe zákon v ustanovení § 44 odst. 1 ObchZ hovoří o „újmě“, nikoliv o „škodě“. Pojem „škoda“ je na rozdíl od „újmy“ pojmem velmi úzkým a vyjadřuje v podstatě škodu majetkového charakteru. Vzhledem k povaze obchodního práva je pouţití termínu „újma“ mnohem vhodnější, neboť v sobě zahrnuje jak materiální postiţení, tak ohroţení tzv. ideálních statků20 soutěţitelů. Nejčastěji se tak můţe jednat například o poškození dobrého jména nebo pověsti firmy, či jejího zboţí (resp. sluţeb). Ustanovení § 44 odst. 1 ObchZ také stanoví subjekty, kterým můţe být „újma“ způsobena. Jedná se o

18

Eliáš, K. In Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Jeţek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěţní právo. 4. Vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 308 19 Hajn, P., Soutěţní chování a právo proti nekalé soutěţi, Brno: Masarykova univerzita Brno, 2000, s. 127 20 Eliáš, K. In Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Jeţek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěţní právo. 4. Vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 308

16

soutěţitele, spotřebitele a další zákazníky. Zákonodárce v tomto případě uţil mnoţného čísla, avšak pro naplnění této podmínky generální klauzule stačí, kdyţ bude újma způsobena byť jen jedinému soutěţiteli nebo spotřebiteli, respektive dalšímu zákazníkovi. Takové případy jsou v praxi časté a tak musí gramatický výklad ustoupit výkladu logickému a systematickému21.

4 Vybrané speciální skutkové podstaty Nejen generální klauzule upravuje nekalou soutěţ. Obchodní zákoník v ustanovení § 44 odst. 2 vyjmenovává jednotlivé skutkové podstaty nekalosoutěţních deliktů, které jsou dále podrobněji upraveny v ustanovení § 45 - § 52 ObchZ. V devíti konkrétně vyjmenovaných zákazech nekalé soutěţe však můţeme rozlišit tři základní typy nekalosoutěţního jednání: a) uvádění klamavých údajů – soutěţitel propaguje sám sebe nebo své zboţí způsobem vyvolávajícím ve veřejnosti omyl; b) zlehčování – soutěţitel se snaţí dosáhnout přednosti v hospodářské soutěţi a to šířením údajů o jiných soutěţitelích s cílem poškodit je; c) vyvolání nebezpečí záměny – soutěţitel parazituje na konkurenčních výhodách, jeţ dosáhl jiný soutěţitel.22 Konkrétní zákonem pojmenované skutkové podstaty jsou pak následující: §45 Klamavá reklama § 46 Klamavé označení zboţí a sluţeb § 47 Vyvolání nebezpečí záměny § 48 Parazitování na pověsti § 49 Podplácení § 50 Zlehčování § 50a Srovnávací reklama § 51 Porušení obchodního tajemství § 52 Ohroţování zdraví a ţivotního prostředí 21

Eliáš, K. In Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Jeţek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěţní právo. 4. Vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 309 22 Eliáš, K. In Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Jeţek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěţní právo. 4. Vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 311

17

4.1 Klamavá reklama 4.1.1 Reklama Reklama je stará jako samotné obchodování. Jiţ v dávných dobách na trhu lidé vykřikovali a vychvalovali své zboţí, aby právě oni upoutali pozornost a nejvíce vydělali. Tak ostatně činí i dnes, avšak uţívají k tomu mnohem rafinovanějších taktik a způsobů. Slovo reklama ostatně pochází z latinského výrazu reclamare, coţ znamená vyvolávat (či spíše znovu volat). Dříve byla povaţována za něco nepoctivého a nedůstojného. Dnes je však jiţ neodmyslitelnou součástí vlastního prosazování a jedním z nejčastějších nástrojů kaţdodenního a pokud moţno úspěšného konkurenčního boje. Obecně je dnes pojem reklama chápan jako jakákoliv placená forma propagace ať uţ zboţí, sluţeb, podniku nebo značky. Nejčastějším (avšak ne jediným) cílem reklamy je zvýšení poptávky a prodeje. S tím jde však také ruku v ruce podpora značky, vytváření pozitivní image nebo také motivace vlastních pracovníků. Základní funkcí reklamy je tedy přinášení informací o svém objektu (výrobku, sluţbách, podniku, atp.), druhou funkcí je funkce přesvědčovací a např. při jiţ „zaběhnutém“ produktu plní také funkci připomínací.

4.1.2 Veřejnoprávní regulace reklamy Základními veřejnoprávními omezeními reklamy je u nás zákon o regulaci reklamy (RekZ) a Zákon o ochraně spotřebitele.

Zákon o reklamě ve svém ustanovení § 2

vymezuje především 3 obecné zákazy ve vztahu k reklamě: 1) zapovídá nabízet zboţí extra commercium23; 2) zákaz uvádět v reklamě nepravdivé údaje – zejm. uráţení rasy, náboţenství, propagace násilí či uţití prvku strachu; 3) zákaz skryté reklamy a reklamy zaloţené na podprahovém vnímání. Dle tohoto zákona dále nesmí reklama určená dětem pod 15 let podporovat chování ohroţující zdraví nebo psychický či morální vývoj těchto osob (§ 2c RekZ)24 . Další 23

Reklama zboţí, sluţeb nebo jiných výkonů či hodnot, jejichţ prodej, poskytování nebo šíření je v rozporu s právními předpisy 24 Reklama nesmí, pokud jde o osoby mladší 18 let, a) podporovat chování ohroţující jejich zdraví, psychický nebo morální vývoj, b) doporučovat ke koupi výrobky nebo sluţby s vyuţitím jejich nezkušenosti

18

omezení stanovená v zákoně o regulaci reklamy se týkají například alkoholických (§ 4 RekZ) a tabákových výrobků (§ 3 RekZ) a zboţí zvláštní povahy jako jsou například léčiva nebo zbraně. Dalším významným omezením je Zákon na ochranu spotřebitele. Obsahuje generální zákaz klamání spotřebitele, který je zakotven v § 4 a § 5. Tato ustanovení podrobně definují nekalé obchodní praktiky a detailně vymezují dva nejběţnější typy nekalých obchodních praktik, tj. klamavé obchodní praktiky a agresivní obchodní praktiky, a vymezuje jejich základní znaky. Překročení těchto veřejnoprávních zákazů zakládá skutkovou podstatu správního deliktu a je pokutováno.

4.1.3 Klamavá a nekalá reklama V rámci hospodářské soutěţe je klamání asi tím nejjednodušším a nejčastěji uţívaným způsobem ovlivňování výsledku ve prospěch jednoho či více soutěţitelů. Ostatně takové chování je i pro lidi nejvíce přirozené. A v případě, ţe klamat je lidské, “pak právní úprava reklamy musí jistou dávku klamání dovolit, aby vůbec byl umožněn jeden ze způsobů, jimiž se řeší zájmové střety a jimiž jedni získávají určité výhody proti druhým. Právo zejména musí dovolit onen druh klamání, který si zaslouží spíše být označen jako lákání“25. Cílem právní úpravy tedy není potírání klamání jako takového, ale určení hranic a podmínek, v rámci kterých pak klamání můţe být označeno za nekalé jednání, respektive za nekalou reklamu. Je tedy namístě odlišit od sebe reklamu klamavou a reklamu nekalou - klamavá reklama je první zmíněnou skutkovou podstatou nekalé soutěţe v Obchodním zákoníku a má mnohem uţší pojetí neţ nekalá reklama. Dřívější zákon č. 111/1927 Sb. o ochraně proti nekalé soutěţi obsahoval toto označení „nekalá reklama“ a zahrnoval takové jednání, které je v současnosti upraveno v § 45 a § 46. Při nekalé soutěţi však můţe docházet ke zlehčování soutěţitele či k parazitování na jeho pověsti, případně můţe také vést k nebezpečí záměny. To je v současné právní úpravě obsaţeno v § 47, § 48 a § 50 ObchZ.

nebo důvěřivosti, c) nabádat, aby přemlouvaly své rodiče nebo zákonné zástupce nebo jiné osoby ke koupi výrobků nebo sluţeb, d) vyuţívat jejich zvláštní důvěry vůči jejich rodičům nebo zákonným zástupcům nebo jiným osobám, e) nevhodným způsobem je ukazovat v nebezpečných situacích. 25

Hajn, P., Soutěţní chování a právo proti nekalé soutěţi, Brno: Masarykova univerzita Brno, 2000, s. 141

19

Dá se tedy říci, ţe nekalá reklama je jakákoliv reklama splňující znaky nekalé soutěţe26, přičemţ zahrnutí konkrétních případů nekalé reklamy do některé ze skutkových podstat není mnohdy jednoduché. Vzhledem k tomu, ţe v naší právní úpravě je nutné nejprve kumulativní naplnění základních podmínek generální klauzule a aţ poté je moţné dané jednání podřadit pod zvláštní skutkovou podstatu, vyvstávají pak dle E. Večerkové tři moţné případy nekalosoutěţní reklamy: 1) reklama splňuje podmínky generální klauzule a současně také všechny podmínky zvláštní skutkové podstaty klamavé reklamy. Taková reklama můţe být podřazena pod skutkovou podstatu klamavé reklamy; 2) konkrétní srovnávací reklama splňuje podmínky generální klauzule, avšak nesplňuje všechny podmínky přípustnosti srovnávací reklamy dle ustanovení § 50a odst. 2 ObchZ, můţe být označena jako nekalá srovnávací reklama (tj. nepřípustná); 3) nebo splňuje-li určitá reklama podmínky generální klauzule, ale nesplňuje podmínky zvláštní skutkové podstaty nekalé soutěţe (např. klamavé reklamy), můţe být podřazena pouze pod generální klauzuli a bude se tak jednat o případ nekalé reklamy (tj. odlišné od klamavé reklamy a od nekalé srovnávací reklamy)27.

4.1.4 Skutková podstata klamavé reklamy Klamavá reklama je v § 45 odst. 1 ObchZ definována jako šíření údajů o vlastním nebo cizím podniku, jeho výrobcích či výkonech, které je způsobilé vyvolat klamnou představu a zjednat tím vlastnímu nebo cizímu podniku v hospodářském styku prospěch na úkor jiných soutěţitelů či zákazníků. Následující odstavec § 45 ObchZ pak obsahuje moţnosti šíření údajů; konkrétně jde o sdělení: mluveným nebo psaným slovem 26

Večerková, E., Nekalá soutěţ a reklama (vybrané kapitoly), 1. Vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2005, s. 226 27 Večerková, E., Nekalá soutěţ a reklama (vybrané kapitoly), 1. Vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2005, s. 227

20

tiskem, vyobrazením, fotografií, rozhlasem, televizí, jiným sdělovacím prostředkem. Jedná se o uzavřený výčet forem šíření takových údajů. Dle P. Hajna však není logicky zcela přesný, neboť „jsou v něm do jedné řady stavěny některé obecnější prostředky lidského chování (mluvené nebo psané slovo, tisk, vyobrazení, fotografie) a některé komunikační media (tisk, rozhlas, televize). Není pak jasné, kam v tomto výčtu řadit a jaký obsah dávat slovům jiný sdělovací prostředek.“28 Tento jiný sdělovací prostředek tedy patrně slouţí pro doplnění rozhlasu a televize a jim podobné sdělovací prostředky. Údaji, které má zákon na mysli, mohou být např. údaje o majetkových poměrech podniku, solventnosti podnikatele, jakosti výrobků či úrovni poskytovaných sluţeb apod. Vţdy však musí jít o údaje, které vedou k vyvolání klamné představy jak o vlastním podniku a obchodování (zpravidla půjde o údaje pozitivního vyznění), tak o podniku a obchodování cizího subjektu (údaje negativní povahy). Nemusí jít přitom pouze o údaj smyšlený, zkreslený, lţivý. Poslední odstavec § 45 ObchZ totiţ povaţuje údaj za klamavý, i kdyţ je sice sám o sobě pravdivý, avšak vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichţ byl šířen, můţe uvést v omyl. Jasnou specifikaci pojmu „údaj“ však v ustanovení § 45 ObchZ nenajdeme. Obecně můţeme říci, ţe se údajem rozumí „vše co lez smysly postřehnout“29 Přesněji řečeno, „údajem se rozumí každý projev nebo prohlášení vnímatelné smysly (zrakem a sluchem)“30. Můţe jít tedy nejen o slovní či písemné vyjádření, ale také o symbolické údaje, ochranné známky, vytrţení a sestavení jednotlivých vět nebo slov v určitý, klamavý smysl, a také například osobní názory a kritiky. Jak jiţ bylo zmíněno výše, není rozhodující, zda je údaj pravdivý nebo ne. Údaj nesmí být klamavý. Velmi často uváděným příkladem je reklama na čokoládu Milka, 28

Hajn, P., Soutěţní chování a právo proti nekalé soutěţi, Brno: Masarykova univerzita Brno, 2000, s. 143 Tamtéţ 30 Večerková, E., Nekalá soutěţ a reklama (vybrané kapitoly), 1. Vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2005, s. 231 29

21

s kterou si kaţdý spojí vyobrazení fialové krávy. Takový údaj je nepravdivý, avšak nikdo neţije v domnění, ţe jsou krávy fialové. Nepravdivé informace v reklamě tedy mají nejčastěji podobu právě takové nadsázky či přehánění. Takové údaje nemají onu schopnost vyvolat klamnou představu. Způsobilost ke klamání je totiţ posuzována podle hlediska tzv. průměrného zákazníka, tedy rozhodující je, zda by daným údajem mohl být oklamán průměrně pozorný člověk. V případě pravdivých, přesto klamavých údajů jde pak zejména o celkový dojem reklamy, neboť i pravdivé sdělení se dá poupravit a uzpůsobit tak, aby budilo ţádoucí a zpravidla jiný dojem, neţ jaký je jeho skutečný obsah. Klamání pomocí pravdivých avšak ne zcela úplných informací je poměrně častým jevem.

4.2 Klamavé označení zboží a služeb Druhou skutkovou podstatou uvedenou v obchodním zákoníku (§ 46) je klamavé označení zboţí a sluţeb. To má svou právní úpravou velmi blízko k předcházející klamavé reklamě. Na rozdíl od klamavé reklamy, která znamená šíření určitých údajů, jeţ jsou způsobilé vyvolat klamnou představu, znamená klamavé označení takové označení, které je způsobilé vyvolat v hospodářském styku mylnou domněnku, ţe jím označené zboţí nebo sluţby pocházejí z určitého státu, určité oblasti či místa nebo od určitého výrobce, anebo ţe vykazují zvláštní jakost. Další odlišení klamavého označení od klamavé reklamy představuje způsobilost ke zjednání prospěchu na úkor jiných spotřebitelů či soutěţitelů. U klamavého označení taková způsobilost nemusí být zadána a postačující je zde pouhá způsobilost klamavého označení přivodit újmu. P. Hajn se pozastavuje nad tím, jak termín „označení“ interpretovat. Zda jako název či pojmenování, případně jako opatření zboţí značkou, která jej odliší od jiného zboţí, nebo zda tento termín chápat jako opatření zboţí názvem, značkou, nebo jiným údajem o jeho vlastnostech. Dle ustanovení § 46 odst. 1 ObchZ však platí, ţe „je nerozhodné, zda označení bylo uvedeno bezprostředně na zboží, obalech, obchodních písemnostech apod. Rovněž je nerozhodné, zda ke klamavému označení došlo přímo nebo nepřímo a jakým prostředkem se tak stalo.“ Dle tohoto ustanovení pak bude vhodnější druhé zmíněné pojetí termínu „označení“.

22

Vyvolat mylnou domněnku o původu a znacích zboţí nebo sluţeb můţe i takové označení, které obsahuje údaj sice pravdivý, přesto však způsobilý uvést v omyl. Můţe jít například o opatření obalu výrobku cizojazyčným textem, který ve spotřebiteli vzbuzuje dojem, ţe daný výrobek pochází z jiné země. „Spotřebitelé mohou – i z důvodů nepříliš racionálních – přijímat či odmítat spotřební statky pocházející z určitého místa (zdroje) a nemají být proto ohledně tohoto místa klamání.“31 Zákon dle ustanovení § 46 odst. 2 povaţuje za klamavé i takové nesprávné označení zboţí nebo sluţeb, k němuţ je připojen dodatek slouţící k odlišení od pravého původu (jako jsou výrazy „druh”, „typ”, „způsob”), protoţe i přes jejich existenci můţe dojít k vyvolání mylné domněnky o původu nebo povaze daného zboţí či sluţeb. Toto je uplatňováno v nezřídka se objevujících případech, ve kterých je takový dodatek napsán velmi malým písmem (na rozdíl od stěţejního označení). Na druhé straně nelze povaţovat za klamavé označení uvedení názvu, který se v hospodářském styku jiţ všeobecně vţil a zobecněl jako druhové označení nebo jako údaj slouţící k označení jakosti zboţí. Klamavým označením se však takový název můţe stát, bude-li k němu připojen dodatek způsobilý klamat o původu (např. „pravý”, „původní”, „originální“ apod.). Za klamavé také nelze povaţovat označení natolik zjevně nadsazené či nepravdivé, ţe to vylučuje moţnost oklamání soutěţitelů či spotřebitelů. Tímto nekalosoutěţním jednáním, tedy klamavým označováním zboţí a sluţeb, můţe dojít k souběhu s porušením práv k ochranné známce, která pouţívají absolutní ochranu podle zákona o ochranných známkách. Dle ustanovení § 46 odst. 4 ObchZ nejsou úpravou klamavého označení dotčena práva a povinnosti ze zapsaného označení původu výrobků, ochranných známek, chráněných odrůd rostlin a plemen zvířat, která jsou stanovená zvláštními zákony. Tato zvláštní ochrana je důraznější a širší neţ zákaz nekalé soutěţe, neboť ji lze uplatnit i v případech, kdy mezi porušitelem a poškozeným není soutěţní vztah. „Proto musí například přihlašovatel ochranné známky, chce-li se vyvarovat právních komplikací, vyhovět nejen zákonu o ochranných známkách, ale i předpisům soutěžního práva.“32

31

Hajn, P., Soutěţní chování a právo proti nekalé soutěţi, Brno: Masarykova univerzita Brno, 2000, s. 167 Eliáš, K. In Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Jeţek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěţní právo. 4. Vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 320 32

23

4.3 Vyvolání nebezpečí záměny Stejně jako právní úpravy předchozích skutkových podstat, i tato brání veřejnost před oklamáním a současně chrání soutěţitele, kteří by mohli být vznikem zaměnitelnosti nějakým způsobem dotčeni. Společně s nebezpečím vyvolání záměny jde také velmi často ruku v ruce také parazitování na jiných subjektech, resp. na jejich výkonech, a neméně často také současně dochází ke klamavé reklamě. Právní úpravu této skutkové podstaty nalezneme v ustanovení § 47 ObchZ. Dle tohoto ustanovení jsou vyvoláním nebezpečí záměny níţe uvedená jednání, a to za předpokladu, ţe jsou způsobilá vyvolat nebezpečí záměny nebo klamnou představu o spojení s podnikem, firmou, zvláštním označením nebo výrobky anebo výkony jiného soutěţitele. Konkrétně je takovým jednáním: a) uţití firmy nebo názvu osoby nebo zvláštního označení podniku uţívaného jiţ po právu jiným soutěţitelem, b) uţití zvláštních označení podniku nebo zvláštních označení či úpravy výrobků, výkonů anebo obchodních materiálů podniku, které v zákaznických kruzích platí pro určitý podnik nebo závod za příznačné (např. i označení obalů, tiskopisů, katalogů, reklamních prostředků), c) napodobení cizích výrobků, jejich obalů nebo výkonů, ledaţe by šlo o napodobení v prvcích, které jsou jiţ z povahy výrobku funkčně, technicky nebo esteticky předurčeny, a napodobitel učinil veškerá opatření, která od něho lze poţadovat, aby nebezpečí záměny vyloučil nebo alespoň podstatně omezil. Společným znakem je tedy vznik nebezpečí záměny nebo klamné představy, přičemţ zaměnitelnost má v tomto případě objektivní povahu. Nezáleţí tedy na tom, zda byla vyvolána úmyslně či nevědomě. Co je však důleţité, mezi napodobitelem a napodobovaným subjektem musí existovat soutěţní vztah, který se zároveň odehrává na relevantním trhu. K záměně samotné nemusí přímo dojít. I v případě této skutkové podstaty je postačující potenciální hrozba vyvolání záměny a díky tomu je tedy moţné vcelku přísně aplikovat dané ustanovení. Je potřeba také brát v úvahu typ spotřebitele, u kterého má být zaměnitelnost vyvolána. Dle naší právní úpravy musíme při posuzování hrozby 24

zaměnitelnosti vycházet zejména z celkového dojmu, který vzniká u „průměrného spotřebitele“. Vyvoláním nebezpečí záměny není pouhá shoda s druhovým označením nebo s vlastnostmi společnými určitému druhu výrobků, výkonů či obchodních materiálů. Zákon rovněţ vylučuje, aby jako nekalosoutěţní bylo kvalifikováno napodobení v prvcích, které jsou jiţ z povahy výrobku funkčně, technicky nebo esteticky předurčeny, a napodobitel učinil veškerá opatření, která od něho lze poţadovat, aby nebezpečí záměny vyloučil nebo alespoň podstatně omezil. Vyvolání nebezpečí záměny se často týká i nehmotných majetkových práv (průmyslových vzorů a vynálezů, uţitných vzorů) či autorských děl. V těchto případech můţe dojít k souběhu s absolutní ochranou poskytovanou příslušnými zákony.

4.4 Parazitování na pověsti Jako parazitování na pověsti se dle § 48 ObchZ hodnotí vyuţívání pověsti podniku, výrobků nebo sluţeb jiného soutěţitele s cílem získat pro výsledky vlastního nebo cizího podnikání prospěch, jehoţ by soutěţitel jinak nedosáhl. Jde tedy o jednání, kterým, soutěţitel porušuje pravidla hospodářské soutěţe tím, ţe těţí z úsilí a z jeho výsledků jiného soutěţitele. Ustanovení § 48 však není jediným, které řeší a postihuje parazitní soutěţ. „Svou podstatou více či méně parazitní postupy postihují i některé další konkrétní podstaty nekalé soutěže. Jedná se především o ustanovení § 46 ObchZ (klamavé označení zboží a služeb) a § 47 ObchZ (vyvolání nebezpečí záměny). V těchto případech musí být dán znak klamavosti resp. zaměnitelnosti.“33 Chráněným objektem je tedy pověst určitého soutěţitele, jeho podniku, výrobků či sluţeb, přičemţ parazitující subjekt a subjekt, na němţ je parazitováno, nemusí v tomto případě působit ve stejném či zaměnitelném hospodářském oboru. Nemusí si tedy vzájemně nijak konkurovat, avšak jeden můţe těţit např. z rozšířeného a obecně známého jména toho druhého s cílem upozornit na sebe a získat tak prospěch s méně vynaloţeným úsilím. Je tedy zákonem vyţadováno, pro splnění skutkové podstaty parazitování na pověsti, aby takové jednání mělo za cíl získání prospěchu v hospodářském styku (samozřejmě společně s kumulativním naplněním podmínek generální klauzule).

33

Hajn, P., Soutěţní chování a právo proti nekalé soutěţi, Brno: Masarykova univerzita Brno, 2000, s. 185

25

Parazitování nemusí mít pouze podobu vyvolání dojmu zaměnitelnosti s jiným podnikem. Můţe jít také o vytvoření dojmu kapitálového či jiného spojení s jiným subjektem výrazné pověsti. Parazituje se také na pověsti výrobků a sluţeb prostřednictvím úpravy vlastních reklamních materiálů či obalů výrobků, případně i výrobků samotných. Jak z ustanovení vyplývá, aby mohla být daná situace dle tohoto ustanovení posuzována, musí být tím, na kom je parazitováno, jiný soutěţitel. V případě, ţe poškozeným parazitujícím jednáním není soutěţitel, ale někdo jiný, postupuje se zejména podle ustanovení § 1334, § 1535 a § 19b odst. 336 OZ.

4.5 Nekalosoutěžní podplácení Skutkovou podstatou podplácení ve smyslu obchodního zákoníku se zabývá ustanovení § 49. Základním principem podplácení dle tohoto ustanovení je nabídka, slib či poskytnutí prospěchu za účelem získání přednosti nebo jiné neoprávněné výhody v soutěţi na úkor jiných soutěţitelů. Toto ustanovení rozlišuje podplácení aktivní [písm. a)] a podplácení pasivní [písm. b)]. O pasivním podplácení mluvíme v případě, kdy osoba (člen orgánu jiného soutěţitele, jeho zaměstnanec, pracovník) ţádá, dá si slíbit, nebo přijme prospěch za výše uvedeným účelem. Podplácení je upravováno také na veřejnoprávní úrovni, a to prostřednictvím trestního zákoníku (TZ). Mezi těmito dvěma koncepty však existují 3 podstatné rozdíly: 1) V případě nekalosoutěţního podplácení, můţe být sankcionována jak fyzická, tak právnická osoba. Naproti tomu podplácení jako trestného činu se můţe dopustit pouze osoba fyzická. 2) Postih podplácení jakoţto jedné ze skutkových podstat nekalé soutěţe je věcí soukromoprávní iniciativy dotčených subjektů. Trestné činy podplácení jsou stíhány veřejnoprávním orgánem.

34

Ustanovení týkající se ochrany osobnosti, dle kterého má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. 35 Taktéţ ustanovení týkající se ochrany osobnosti, dle kterého přísluší po smrti fyzické osoby uplatňovat právo na ochranu její osobnosti manţelu nebo partnerovi a dětem, případně jejím rodičům. 36 Ustanovení týkající se právnických osob, dle kterého se můţe PO při neoprávněném pouţití jejího názvu domáhat u soudu, aby se neoprávněný uţivatel takového uţívání zdrţel a odstranil závadný stav.

26

3) Podplácení ve smyslu trestního zákoníku se týká veřejného zájmu. Obchodní zákoník však primárně chrání férovost vztahů v rámci hospodářské soutěţe. Ustanovení § 49 písm. a) ObchZ taxativně vyjmenovává osoby, jeţ mohou být příjemci úplatku. Jedná se o osoby, které jsou členy statutárního nebo jiného orgánu jiného soutěţitele nebo jsou v pracovním či jiném obdobném poměru k jinému soutěţiteli, přičemţ úplatek jim můţe být nabídnut (slíben, poskytnut) přímo či nepřímo. Tento obrat „přímo či nepřímo“ se pak týká jak způsobu, jímţ je jednáno, tak osoby, jeţ má být podplacena.37 Je důleţité zmínit, ţe v ţádném případě nezáleţí na tom, zda podplácející skutečně získal přednost či výhodu v soutěţi. S jejím dosaţením na úkor jiných soutěţitelů počítal a s tímto úmyslem také cíleně jednal. Stíhán tedy můţe být i při pouhém pokusu. Úplatkem je pak ve smyslu tohoto ustanovení myšlen jakýkoliv prospěch. Zpravidla tedy bude mít finanční či materiální charakter, avšak můţe být také imateriální povahy38. „Aby však šlo o podplácení ve smyslu předmětného ustanovení, musí tak jednající činit v souvislosti se soutěží a s cílem získat přednost nebo jinou neoprávněnou výhodu“39. Podplácením však nejsou drobné dárky či reklamní předměty.

4.6 Zlehčování Další z významných a nikoliv ojedinělých skutkových podstat nekalé soutěţe je zlehčování, jehoţ právní úpravu nalezneme v ustanovení § 50 ObchZ. To je sloţeno ze dvou odstavců, přičemţ kaţdý z nich můţeme v podstatě povaţovat za samostatnou skutkovou podstatu. Dle prvního odstavce je zlehčováním jednání, jímž soutěžitel uvede nebo rozšiřuje o poměrech, výrobcích nebo výkonech jiného soutěžitele nepravdivé údaje způsobilé tomuto soutěžiteli přivodit újmu. Dle druhého odstavce tohoto ustanovení je pak zlehčováním také „uvedení a rozšiřování pravdivých údajů o poměrech, výrobcích či výkonech jiného soutěžitele, pokud jsou způsobilé tomuto soutěžiteli přivodit újmu.“ Jak ze znění ustanovení vyplívá, první odstavec se týká zlehčování ve formě šíření nepravdivých údajů, přičemţ jejich šiřitel o jejich nepravdivosti nemusí mít ani ponětí. 37

Eliáš, K. In Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Jeţek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěţní právo. 4. Vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 332 38 Např. přislíbení určitého kariérního postupu apod. 39 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.:Obchodní zákoník. Komentár. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 190

27

Není tedy potřeba zavinění, aby mohla být naplněna skutková podstata ve smyslu tohoto ustanovení. Druhý odstavec § 50 naproti tomu hovoří o zlehčování prostřednictvím pravdivých údajů. Dalším rozdílem mezi těmito dvěma formami zlehčování je také fakt, ţe v případě nepravdivých údajů postačí k naplnění skutkové podstaty pouze jejich uvedení, které (na rozdíl od zlehčování prostřednictvím pravdivých údajů) nemusí být nutně doprovázeno (respektive následováno) jejich rozšiřováním. V případě, který by byl posuzován dle ustanovení § 50 odst. 2, je vyţadováno, aby uváděné (případně rozšiřované) pravdivé údaje byly nejen způsobilé přivodit jinému soutěţiteli újmu, ale zároveň nesmí být soutěţitel, který údaje uvádí (rozšiřuje), k takovému jednání okolnostmi donucen. V případě, ţe by byl donucen okolnostmi, nejedná se o nekalou soutěţ (přestoţe mohlo dojít k naplnění skutkové podstaty zlehčování) ale o oprávněnou obranu. Subjektem zlehčujícím i subjektem zlehčovaným můţe být pouze a jen soutěţitel, V obou případech musí být však jasně identifikovatelný, přestoţe nemusí být výslovně označen.

4.7 Srovnávací reklama S novelou obchodního zákoníku z roku 2001 byla mezi skutkové podstaty nekalé soutěţe začleněna také otázka srovnávací reklamy, respektive nedovolené srovnávací reklamy. Ustanovení § 50a ObchZ kromě vymezení srovnávací reklamy jako takové, stanovuje také podmínky, za kterých lze takovou reklamu pouţít. Ve své první části definuje toto ustanovení srovnávací reklamu jako jakoukoliv reklamu, která, ať uţ výslovně či nepřímo, identifikuje jiného soutěţitele nebo jiné zboţí či sluţby nabízené jiným soutěţitelem. Druhý odstavec pak stanovuje podmínky, které musí být současně splněny, aby byla srovnávací reklama přípustná. V případě nesplnění byť jen jedné z nich se pak jedná o nedovolenou srovnávací reklamu. Srovnávací reklama v prvé řadě nesmí být klamavá a musí srovnávat pouze zboţí (nebo sluţby) určené ke stejnému účelu. Důleţitá je také objektivnost daného srovnání. Logicky a v souladu s ostatními skutkovými podstatami nekalosoutěţního jednání také nesmí srovnávací reklama vést k vyvolání nebezpečí záměny, zlehčovat jiné soutěţitele či jejich výrobky, ani nepoctivě těţit z dobré pověsti „spjaté s ochrannou známkou soutěžitele, jeho firmou či jinými zvláštními označeními, která se pro něj stala příznačnými,

28

anebo z dobré pověsti spjaté s označením původu konkurenčního zboží“40. Srovnávací reklama není dovolena ani v případě, kdy nabízí zboţí nebo sluţby, které napodobují nebo reprodukují jiné zboţí či sluţby označené ochrannou známkou nebo obchodním jménem či firmou. Poslední odstavec ustanovení § 50a pak řeší zvláštní podmínku, která se týká srovnání odkazujících na zvláštní nabídku. Takové srovnání je přípustné pouze tehdy, uvádí-li jasně a jednoznačně datum, ke kterému taková nabídka končí, případně uvádí, ţe bude ukončena v závislosti na vyčerpání zásob nabízeného zboţí nebo sluţeb. V případě, ţe zvláštní nabídka ještě nezačala působit, musí soutěţitel také uvést datum, jímţ začíná období, ve kterém se uplatní zvláštní cena nebo jiné zvláštní podmínky. Je důleţité zmínit, ţe při posuzování přípustnosti srovnávací reklamy je nutné ze všeho nejdříve zjistit, zda určitá reklama vůbec splňuje stanovenou definici srovnávací reklamy. V případě, ţe ano, teprve poté se můţe soud zabývat tím, zda je daná reklama nedovolaná nebo naopak splňuje všechny poţadavky kladené obchodním zákoníkem a je tím pádem zcela přípustná.

4.8 Porušení obchodního tajemství Tato speciální skutková podstata nekalé soutěţe je upravena ustanovením § 51 ObchZ společně s ustanoveními §17 - § 20 ObchZ, na které se výslovně odkazuje. Dle § 51 je za porušování obchodního tajemství povaţováno takové jednání, kterým jednající neoprávněně sdělí či zpřístupní obchodní tajemství, které můţe být v soutěţi vyuţito a o němţ se dověděl, někomu jinému, případně toto tajemství pro sebe či pro jinou osobu vyuţije. K vymezení pojmu „obchodní tajemství“ slouţí jiţ zmiňovaná ustanovení §17 aţ §20 ObchZ - obchodní tajemství je předmětem práv, jeţ náleţí k podniku a skutečnosti, které tvoří obsah tohoto obchodního tajemství, musí dle § 17 splňovat následující podmínky: 1) musí být obchodní, výrobní či technické povahy, 2) musí souviset s podnikem, 3) mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, 4) nejsou v příslušných obchodních kruzích běţně dostupné, 40

§50a ObchZ odst. (2) písm. g)

29

5) dle vůle podnikatele mají být utajeny, 6) a podnikatel jejich utajení zajišťuje odpovídajícím způsobem. Aby tedy určitá skutečnost byla předmětem ochrany, musí kumulativně splňovat všechna tato kritéria a aby byla předmětem nekalosoutěţní ochrany, musí být navíc vyuţitelná v hospodářské soutěţi41. Osoby způsobilé dopustit se nekalosoutěţního jednání ve smyslu ustanovení § 51 ObchZ pak mohou být osoby, jeţ jsou v pracovním či jiném vztahu k soutěţiteli nebo také osoby vykonávající funkci, ke které byly soudem či jiným orgánem povolány [§51 písm. a)], nicméně tohoto deliktu se mohou dopustit také jakékoliv jiné osoby, které se toto tajemství dozví vlastním či cizím jednáním příčícím se zákonu [§51 písm. b)]. Z toho vyplývá, ţe ani u této skutkové podstaty není vyţadováno zavinění ani důvod, ani zda k porušení obchodního tajemství došlo za úplatu či nikoliv.

4.9 Ohrožování zdraví a životního prostředí Stát má zájem na ochraně ţivotního prostředí a činí tak prostřednictvím zákona č. 17/1992 Sb. o ţivotním prostředí a také prostřednictvím zákona č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví. Vzhledem ke stále narůstajícím trendům ve společnosti, které propagují zdravý ţivotní styl a kladou nemalý důraz na ochranu ţivotního prostředí, je vcelku logické, ţe zákonodárce zakotvil ohroţování těchto zájmů také do obchodního zákoníku jakoţto jednu ze skutkových podstat nekalosoutěţního jednání. V této oblasti tedy dochází k pronikání veřejného práva a práva soukromého, přičemţ ustanovení § 52 ObchZ zde má jen doplňující povahu. Ve smyslu tohoto ustanovení je pak podstatou takového jednání zkreslování podmínek hospodářské soutěţe, a to takovým způsobem, ţe soutěţitel provozuje výrobu, uvádí na trh výrobky nebo provádí výkony, které ohroţují zájmy ochrany zdraví anebo ţivotního prostředí. Z ustanovení také přímo vyplívá, ţe se musí jednat o takové zájmy, které jsou jiţ chráněny zákonem, přičemţ ani nemusí dojít přímo ke skutečné újmě na nich; postačí i jejich pouhé ohroţení. Aby se jednalo o nekalou soutěţ ve smyslu ustanovení § 52 ObchZ, musí také být objektivním účelem takového jednání získání 41

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.:Obchodní zákoník. Komentár. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 196

30

konkurenční výhody na úkor jiných soutěţitelů nebo spotřebitelů. Vzhledem k tomu, ţe v zákoně nalezneme uţití sloves v nedokonavých tvarech (např. zkresluje, provozuje), můţeme z toho odvozovat, ţe ojedinělé překročení této normy nebude povaţováno za nekalosoutěţní jednání a bude pravděpodobně stíháno veřejnoprávní sankcí.

5 Příklady nekalosoutěžního jednání v praxi Cílem této kapitoly je uvést a přiblíţit několik konkrétních sporů týkajících se nekalé soutěţe, které byly u nás v několika uplynutých letech řešeny. Přestoţe se tato kapitola nazývá „příklady nekalosoutěţního jednání v praxi“, ne ve všech uvedených příkladech bylo toto jednání skutečně prokázáno. Kaţdopádně se jedná o mediálně více či méně známé spory, které se nekalé soutěţe týkají a vyjádření soudů v rámci těchto případů jsou jistě pro účel této práce zajímavé a přínosné.

5.1 „BOHEMKA“ Jako první příklad nekalosoutěţního jednání v praxi můţeme uvést spor společnosti BOHEMIA SEKT, a.s. ze Starého Plzence, jednoho z největších producentů vín u nás, s Jabloneckou společností BOHEMKA s.r.o. Druhá jmenovaná společnost vyráběla a prodávala šumivé víno pod označením „BOHEMKA“, coţ je zároveň vţité hovorové označení Bohemia Sektu, kvalitního a oblíbeného šumivého vína u nás. Společnost BOHEMIA SEKT tak podala na společnost „BOHEMKA“ ţalobu. Označení obou druhů šumivého vína si bylo velice podobné a tudíţ snadno zaměnitelné a to včetně vzhledu lahve a etikety. V úvahu byl brán také fakt, ţe dle výzkumu veřejného mínění, si s pojmem „BOHEMKA“ většina dospělé populace vybaví šumivé víno společnosti BOHEMIA SEKT. Soud prvního stupně tak došel k závěru, ţe ţalovaná firma byla zaloţena s úmyslem parazitovat a těţit z pověsti úspěšného BOHEMIA SEKTU. Zároveň usoudil, ţe jde o jednání v hospodářské soutěţi, jenţ je způsobilé přivodit újmu, a to jak samotné společnosti BOHEMIA SEKT, tak také spotřebitelům. Takové chování je samozřejmě také v rozporu s dobrými mravy soutěţe a splňuje všechny znaky generální 31

klauzule včetně zvláštních skutkových podstat nekalé soutěţe, konkrétně klamavého označování výrobků a sluţeb, vyvolání nebezpečí záměny a parazitování na pověsti. Ţalovaná společnost „BOHEMKA“ se snaţila dovolat u Nejvyššího soudu s argumentem, ţe její firma není „foneticky, významově ani jinak zaměnitelná s nynější firmou žalobkyně“42, a ţe podobnost je dána čistě shodou okolností, neboť v době jejího vzniku byly v obchodním rejstříku desítky firem se slovním základem „bohemia“ nebo „bohemus“ ve svém názvu. Zároveň označila ţalobu za účelovou, neboť byla podána aţ v době, kdy byla firma několik let zavedená a začala sektu ze Starého Plzence úspěšně konkurovat. S touto argumentací však neuspěla, neboť dle vyjádření Nejvyššího soudu: „Nekalou soutěží je jen takové jednání, jež je jednáním v hospodářské soutěži (jednáním konkurenčním) a jež je způsobilé přivodit újmu (mimo jiné) jiným soutěžitelům; dokud nebyly též tyto znaky naplněny (spolu s rozporem s dobrými mravy soutěže), byla by žaloba nedůvodná“43.

Nejvyšší soud tak definitivně potvrdil, ţe společnost „BOHEMKA“

parazitovala na pověsti společnosti BOHEMIA SEKT a zamítl tak dovolání ţalované strany.

5.2 „Recycling - kovové odpady, a.s. vs. Recycling Doubek Hostivice, s.r.o.“ Dalším případem zabývajícím parazitováním na pověsti a vyvoláním nebezpečí záměny je spor ţalující Recycling – kovové odpady, a.s. a ţalované Recycling Doubek Hostovice, s.r.o. uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007. Ţalující strana, zabývající se výkupem sběrných surovin, poţadovala změnu zaměnitelné firmy Recycling Doubek Hostovice, s.r.o., která se měla dopustit nekalosoutěţního jednání právě ve smyslu ustanovení § 44 odst. 1 a zároveň také ve smyslu § 47 a § 48 ObchZ. V celé věci šlo o to, ţe bývalý zaměstnanec, dříve pracující jako vedoucí provozovny ţalující Recycling – kovové odpady, a.s. si zaloţil společnost podnikající ve stejném oboru a pro svoji firmu zvolil obdodobný název. Ačkoliv soud prvního stupně ţalobě vyhověl a uloţil ţalované povinnost změnit obchodní firmu, odvolací soud na základě odvolání ţalované strany ţalobu zamítl. Dle odvolacího soudu 42

Citováno z Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo4933/2009 [citováno dne 24. 3. 2011] 43 Citováno z Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo4933/2009 [citováno dne 24. 3. 2011]

32

totiţ není takové jednání v rozporu s dobrými mravy soutěţe a ani není sto způsobit ţalované straně újmu. Podle vyjádření tohoto odvolacího soudu tedy „není z hlediska rozhodování průměrného zákazníka tím nejdůležitějším faktorem označení firmy žalované, neboť průměrný zákazník je při svém rozhodování ovlivněn jinými faktory, především umístěním provozovny a podmínkami pro výkup kovového odpadu…“44 Tento rozsudek však ţalující Recycling – kovové odpady, a.s. následně napadla u dovolacího soudu s výtkou, ţe rozhodnutí odvolacího soudu vzniklo čistě na základě spekulativní úvahy. Obě společnosti totiţ odváţejí kovový odpad přímo od svých zákazníků a umístění provozovny je tedy v tomto zcela irelevantní. S rozhodnutím odvolacího soudu se následně neztotoţnil ani Nejvyšší soud, dle kterého jednání ţalovaného naplňuje veškeré podmínky generální klauzule a také v posuzovaném případě mohlo dojít k vyvolání nebezpečí záměny dle ustanovení § 47 ObchZ a k vyuţívání pověsti podniku dle ustanovení §48 ObchZ. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil celou věc k dalšímu řízení, přičemţ pro odvolací soud (prvního stupně) je závazným právní názor Nejvyššího soudu, ţe „majíli obchodní společnosti shodný předmět podnikání a shodný kmen obchodní firmy, a nachází-li se provozovna první společnosti na adrese bývalé provozovny druhé společnosti, kterou dříve dlouhodobě vedl společník první společnosti, jsou znaky nekalé soutěže naplněny i tehdy, je-li kmen obchodní firmy první společnosti doplněn o označení obce a o příjmení onoho společníka.“45

5.3 „MISS“ Mediálně velmi známým se stal spor mezi Michaelou Maláčovou a Miloslavem Zapletalem, respektive spor mezi společnostmi ART Production K./2 (ţalující) a MISS Marketing, s.r.o. (ţalovaná). Miloslav Zapletal byl od roku 1995 pořadatelem známé soutěţe krásy pod označením Miss České republiky. V roce 2004 vstoupila na trh společnost Miss Marketing s.r.o. s další verzí soutěţe krásy s názvem „Česká Miss“. Ţalující toto povaţoval za nekalosoutěţní jednání formou parazitování na úspěchu jeho projektu a ve své ţalobě poţadoval (mimo jiné), aby se ţalovaná při organizování soutěţe krásy zdrţela označení 44

Citováno z Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 32 ODO 1125/2006 [citováno dne 24. 3. 2011] 45 Citováno z Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 32 ODO 1125/2006 [citováno dne 24. 3. 2011]

33

„Česká Miss“ a aby byla povinna změnit svoji obchodní firmu tak, aby neobsahovala spojení „Česká Miss“. Soud prvního stupně ovšem neshledal ţalobu jako důvodnou a proto ji zamítl. Ţalující společnosti ART Production K./2 pak na tento rozsudek reagovala odvoláním, nicméně odvolací soud opět vydaný rozsudek potvrdil. Dovodil, ţe uţívání označení „Česká Miss“ není ani v rozporu s dobrými mravy ani není způsobilé přivodit újmu jiným soutěţitelům nebo spotřebitelům a tudíţ ani nesplňuje dvě ze tří základních podmínek generální klauzule – nejedná se o nekalou soutěţ. Podle vyjádření odvolacího soudu je toto označení tvořeno naprosto obecnými výrazy vztahujícími se k účelu a územnímu vymezení soutěţe a jde o označení „do takové míry obecné, že nemůže získat příznačnost samo o sobě, ani v různých modifikacích“46. Rozsudek soudu prvního stupně tak byl odvolacím soudem potvrzen. Reakcí ţalující společnosti bylo následné podání dovolání k Nejvyššímu soudu s návrhem na zrušení rozhodnutí a vrácení k dalšímu řízení. Nadále trvala na argumentu klamnosti a vzájemné zaměnitelnosti obou soutěţí, společně s vyvoláním nebezpečí ztráty marketingové a reklamní hodnoty jejího vlastního (a staršího) projektu. Ţalující se totiţ domnívala, ţe ačkoliv se jedná o obecné označení, můţe toto označení nabýt rozlišovací schopnosti a být tak způsobilým předmětem ochrany proti nekalosoutěţnímu jednání, dlouhodobým uţíváním v hospodářské soutěţi. Ţalující tento svůj názor také podpírá odkazem na odbornou literaturu (Obchodní zákoník, komentář, C.H.Beck, Štenglová a kol. 11. Vydání, 2006). Dovolací soud však (stejně jako soud prvního stupně a soud odvolací) došel k závěru, ţe „samotné označení „miss“ (ani ve spojení s označením státu) není zvláštním označením podniku či úpravy výrobků, výkonů anebo obchodních materiálů podniku ve smyslu ustanovení § 47 písm b) ObchZ, nýbrž je obecně (nejen v České republice, ale i celosvětově) chápaným označením pro vítězku soutěží krásy, případně označením soutěže krásy jako takové.“47 Nejvyšší soud tak definitivně potvrdil jiţ dříve vynesené rozsudky a ţalovaná společnost Miss Marketing s.r.o. (nyní M Marketing s.r.o.) můţe nadále pouţívat označení „Česká Miss“.

46

K ochraně druhového a generického označení proti nekalosoutěţnímu jednání. [online], vydáno 24.3.2009 [citováno dne 24.3.2011] Dostupné z: 47 Tamtéţ

34

5.4 „Hodinky PRIM“ Spor o jednu z nejznámějších značek českých hodinek jiţ několik let vedou dvě společnosti – společnost ELTON hodinářská, a.s. a společnost MPM-QUALITY v.o.s. Ţalující je v tomto případě ELTON hodinářská. Tato firma vyrábí v Novém Městě nad Metují luxusní hodinky pod značkou PRIM jiţ od roku 1949. Ţalovaná společnost MPMQUALITY naproti tomu hodinky „pouze“ sestavuje ze součástek vyrobených v zahraničí a dále je prodává za podstatně niţší ceny. Nicméně i výrobky této společnosti nesou označení PRIM. Tato shoda však není vůbec náhodná a je dána především společnou minulostí obou společností. ELTON hodinářská je totiţ nástupnickým závodem závodu ETLON v Novém Městě nad Metují. Tato společnost má u Evropského patentového úřadu zaregistrovanou značku Prim Manufacture 1949. Společnost MPM-QUALITY značku PRIM odkoupila v roce 2001 od nástupnické firmy Chronotechna - od společnosti EUTECH. Odštěpným závodem Chronotechny byl od roku 1949 zmíněný ELTON, který se pak o dvacet let později stal samostatným závodem. Ačkoliv tedy obě tyto společnosti uţívají toto označení právem, ELTON hodinářská ve svém úsilí o výhradní nárok na tuto značku, podala ţalobu domáhajíc se tak ochrany proti nekalosoutěţnímu jednání. Podle ţalující totiţ společnost MPM-QUALITY svým jednáním naplňuje veškeré podmínky obsaţené v generální klauzuli včetně podmínek skutkové podstaty klamavého označení zboţí a sluţeb, vyvolání nebezpečí záměny a parazitování na pověsti. Uţívání značky PRIM společnosti MPM-QUALITY je dle názoru ţalující v rozporu s dobrými mravy soutěţe „a to s ohledem na neznámý původ hodinek dodávaných na trh v České republice a s ohledem, na jaký účel zakoupila ochrannou známku, čímž způsobuje žalobkyni jako soutěžiteli újmu“48. Ostravský krajský soud, jakoţto soud prvního stupně, však ţalobu zamítl a jeho rozsudek nakonec potvrdil i soud odvolací s odůvodněním, ţe ţalovaná společnost je řádným vlastníkem ochranné známky „PRIM“ a je tedy oprávněna tuto známku uţívat k označování výrobků, pro které je zapsána v registru ochranných známek. Vzhledem k mnohaleté tradici a exkluzivitě svých výrobků však ELTON hodinářská nadále o nárok na značku usiluje. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání. Dovolací soud nicméně toto dovolání zamítl a ztotoţnil se také se závěrem obou soudů niţších instancí, ţe se nejedná o jednání v rozporu s dobrými mravy soutěţe a ani toto jednání není způsobilé přivodit ţalující firmě či spotřebiteli újmu. 48

Citováno z Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4321/2009 [citováno dne 24. 3. 2011]

35

Nejvyšší soud také potvrdil správnost posouzení obou soudů, které vzaly v potaz hledisko průměrného spotřebitele, v tomto konkrétním případě tedy takového spotřebitele, který se při nákupu hodinek orientuje podle značky a především také podle kvality daného výrobku, a „který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory“49. Soudy všech instancí tedy v tomto případě rozhodly, ţe se o nekalou soutěţ nejedná.

6 Právní prostředky ochrany proti nekalé soutěži – praktické aspekty Bez existence procesněprávních norem by hmotněprávní ustanovení byla pouhým výčtem práv a povinností. Proto je zapotřebí mít v rámci právní regulace hospodářské soutěţe (a samozřejmě nejen v ní) k dispozici také efektivní prostředky k jejímu vynucování. Takové právní prostředky ochrany proti nekalé soutěţi mají hned několik funkcí. Primární je funkce preventivní, jejímţ cílem je především odrazení od porušování pravidel soutěţe, které by mohlo v budoucnu nastat. V případě, ţe jiţ k takovému porušení pravidel došlo, plní tzv. represivní funkci, tedy brání v pokračování takového jednání a taktéţ jeho opakování. Úkolem právních prostředků proti nekalé soutěţi je také sankcionovat případné nedovolené jednání (funkce sankční) nebo také poskytnout satisfakci aktivně legitimované osobě ve sporu z nekalé soutěţe (funkce satisfakční). Další funkcí můţe být ještě také funkce reparační, jejímţ smyslem je obnovit původní stav, který byl narušen nekalou soutěţí.

6.1 Prostředky vyplývající z obchodního zákoníku Právní prostředky ochrany proti nekalé soutěţi obsaţené v obchodním zákoníku můţeme povaţovat za ty základní. Konkrétně jsou upraveny v rámci ustanovení § 53 a § 54, přičemţ první zmiňované ustanovení vyjmenovává konkrétní nároky osob, jejichţ

49

Tamtéţ

36

práva byla nekalou soutěţí porušena nebo ohroţena.

Nároky těchto osob jsou dle

ustanovení §53 ObchZ následující: nárok na zdrţení se závadného (nekalosoutěţního) jednání, nárok na odstranění závadného stavu, nárok na přiměřené zadostiučinění, nárok na náhradu škody, nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Druhé zmiňované ustanovení pak řeší postavení právnických osob oprávněných hájit zájmy soutěţitelů nebo spotřebitelů (první odstavec) a zároveň upravuje problematiku obrácení důkazního břemene (druhý odstavec).

6.1.1 Zdržení se závadného jednání Nároku na zdrţení se závadného (nekalosoutěţního) jednání se ţalobce domáhá tzv. zápůrčí ţalobou. Ta se uplatňuje hlavně v situacích, kdy takové jednání probíhá a případně hrozí jeho trvání či opakování v budoucnosti. Její pouţití je moţné také v případě, kdy nekalosoutěţní jednání pouze hrozí, ovšem v takovém případě je nutné takovou hrozbu patřičně prokázat. V případě, ţe rušitel zanechal takového jednání a ani nehrozí, ţe by k němu mohlo v budoucnosti dojít, nelze zdrţovací nárok úspěšně podat.

Nároku na

zdrţení se určitého jednání nemusí být dosáhnutou čistě zákazem takového jednání. Povinnost zdrţet se závadného jednání můţe mít také podobu povinnosti k aktivnímu jednání. Příkladem můţe být zamlčování určitých důleţitých údajů v reklamě. Takovým jednáním dochází ke klamání spotřebitele a je moţné takovému soutěţiteli uloţit povinnost, aby tyto údaje v reklamě uváděl. Je důleţité upozornit také na úskalí formulace ţalobních petitů, tedy poţadavků na zdrţení se závadného jednání. Petit by neměl být pojat příliš abstraktně, tedy takovým způsobem, ţe by v podstatě pouze opakoval zákonný zákaz. Zároveň by ale neměl být ani příliš úzký a konkrétní, „neboť by mohlo docházet jen k drobným obměnám v jednání, které by pod příliš konkrétní vymezení v žalobě nespadalo a takovéto jednání by si vyžádalo novou žalobu“50. Jestliţe se například někdo dopustil klamavé reklamy 50

Ondrejová, D., Právní prostředky ochrany proti nekalé soutěţi, 1. Vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, str. 92

37

v novinách, lze po něm poţadovat, aby se zdrţel uveřejňování takové reklamy i v jiných médiích. Ve všech skutkových podstatách nekalé soutěţe se můţe domáhat zdrţení závadného jednání pouze soutěţitel. Spotřebitel tak můţe činit pouze v některých skutkových podstatách, zejména v případech klamavé či nedovolené srovnávací reklamy, klamavého označení zboţí a sluţeb, vyvolání nebezpečí záměny nebo skutkové podstaty ohroţování zdraví a ţivotního prostředí a také v některých případech spadajících pouze pod generální klauzuli. V případech, kdy se nároku na zdrţení nekalosoutěţního jednání domáhá spotřebitel, je na rušiteli, aby prokázal, ţe se závadného jednání nedopustil. Domáhat se tohoto nároku mohou také právnické osoby, které jsou oprávněny hájit zájmy soutěţitelů nebo spotřebitelů.

6.1.2 Odstranění závadného stavu Jestliţe nárok na zdrţení se nekalosoutěţního jednání je nárokem preventivní povahy a řeší tedy nastalou situaci, pak nárok na odstranění závadného stavu je nárokem reparačním a orientovaným do minulosti. Velmi často jde nicméně ruku v ruce právě se zmiňovaným nárokem na zdrţení se nekalosoutěţního jednání a dochází tak nezřídka k jejich vzájemnému splývání. Ţaloba, kterou se ţalobce domáhá odstranění závadného stavu, je označována jako odstraňovací respektive restituční. Opatření směřující k odstranění závadného stavu mohou být nejrůznějšího druhu. Můţe jít například o povinnost změnit obchodní jméno, které můţe být zaměnitelné s obchodním jménem jiného soutěţitele, o opravu zveřejněných zlehčujících či dokonce nepravdivých údajů, staţení klamavé reklamy či likvidaci jiných reklamních prostředků apod. Mohlo by se zdát, ţe nárok na odstranění závadného stavu je totoţný s nárokem na náhradu škody. Vzhledem k tomu, ţe náhrada škody bývá uplatňována v situacích, kdy došlo k újmě na nehmotných hodnotách, je třeba tyto dva nároky od sebe důsledně odlišovat, stejně tak jako nesmíme zaměňovat nárok na odstranění závadného stavu s nárokem na navrácení v předešlý stav. „Podstata odstranění závadného stavu totiž spočívá především v odstranění příčin a nikoliv následků nekalosoutěžního jednání.“51 51

Ondrejová, D., Právní prostředky ochrany proti nekalé soutěţi, 1. Vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, str. 98

38

6.1.3 Přiměřené zadostiučinění Funkcí ţaloby, prostřednictvím které je moţné domáhat se přiměřeného zadostiučinění, je poskytnutí určité satisfakce ţalující straně, která byla poškozena určitým nekalosoutěţním jednáním. Z opačné strany pak můţeme tuto funkci chápat téţ jako sankční, a to směrem ke straně ţalované, jeţ se takového jednání dopustila a způsobila tak jinému soutěţiteli újmu.

Aby však mohl být poskytnut nárok na toto přiměřené

zadostiučinění, musí se jednat o újmu imateriálního charakteru, ačkoliv toto zadostiučinění můţe být přiznáno jak ve formě peněţní, tak ve formě nepeněţní, případně také v obou uvedených najednou. Takovou imateriální újmou můţe být například ztráta rozlišovací způsobilosti či poškození dobré pověsti soutěţitele. V případě peněţního nároku zákon nestanovuje ţádné konkrétní sazby a jako hodnotící kritérium zde funguje přiměřenost. Je tedy čistě na úvaze samotného soudu, jaká bude výše peněţního zadostiučinění. Návrh na poskytnutí zadostiučinění podávaný ţalobcem musí obsahovat jak důvody, pro které je toto zadostiučinění poţadováno, tak formu zadostiučinění (materiální nebo nemateriální) a její zdůvodnění. V případě poţadování zadostiučinění v penězích musí ţalobce určit také jeho výši, přičemţ právě soud je pak takovou částkou vázán jakoţto horní hranicí pro své rozhodnutí. Soud tedy nemusí návrhu vyhovět vůbec, či můţe nárok přiznat v niţší míře, avšak nemůţe ţalobcem poţadovanou výši překročit. Nutno také podotknout, ţe soud se v takovém případě řídí zásadou přiměřenosti nejen ve smyslu zadostiučinění respektive satisfakce, ale také ve smyslu sankce. To znamená, ţe finanční postih „musí být znatelný v majetkové sféře delikventa, tedy být nikoli pro něho zanedbatelný, a nutně tak musí v sobě obsahovat i represivní složku, nesmí být však pro tuto osobu likvidační“52. V případech, kdy je ţalobcem poţadována satisfakce nemateriální, zpravidla má podobu omluvy (ať uţ veřejné či neveřejné), nebo také například nějakého prohlášení apod. Tato forma přiměřeného zadostiučinění má ostatně přednost před formou materiální. Inspirativním v tomto případě je dle D. Ondrejové rozsudek Nejvyššího soudu ČR53, který říká, ţe „již ze samotné formulace ustanovení §53 obchodního zákoníku nepochybně vyplývá, že zákon upřednostňuje při nápravě nekalosoutěžního jednání nemateriální 52

Ondrejová, D., Právní prostředky ochrany proti nekalé soutěţi, 1. Vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, str. 112 53 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.5.2006, sp. Zn. 32 Odo 511/2006

39

satisfakci, avšak pro zcela specifické a výjimečné případy umožňuje zadostiučinění i ve formě peněžní“.

6.1.4 Náhrada škody Jak bylo zmíněno v předešlé části, v případě imateriální újmy se můţe poškozená strana doţadovat přiměřeného zadostiučinění. V případě újmy materiální pak můţe vyuţít ţaloby na náhradu škody. Vzhledem k tomu, ţe obchodní zákoník neobsahuje ţádnou zvláštní právní úpravu tohoto nároku na náhradu škody z nekalé soutěţe, je nutné postupovat dle ustanovení § 373 a násl. ObchZ, na které se odkazuje ustanovení § 757 ObchZ. Dle zmíněného ustanovení § 373 ObchZ platí, ţe ten „kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost“. V souladu s ustanoveními §373 a násl. můţeme dále vyvodit určité předpoklady, jejichţ splnění je nutné pro uloţení povinnosti k náhradě škody. V prvé řadě tedy musí jít o nekalosoutěţní (protiprávní) jednání, druhým předpokladem je samotná existence škody, jakoţto důsledku nekalého jednání, a následná příčinná souvislost mezi tímto jednáním a vzniklou škodou. O takové příčinné souvislosti hovoříme tehdy, jestliţe škoda vznikla „v důsledku protiprávního jednání, přičemž protiprávnost nemůže být pouze vedlejší příčinou škody, nýbrž musí být alespoň jednou z hlavních příčin“54. Jak je výslovně stanoveno v § 378 ObchZ, náhrada škody je přiznávána v prvé řadě v penězích, avšak moţná je také náhrada formou uvedení do předešlého stavu. Obsahem vzniklé škody pak můţe být jak škoda skutečná, tak ušlý zisk. Skutečná škoda představuje zmenšení existujícího majetku poškozeného ve srovnání se stavem před vznikem škody. Naproti tomu ušlý zisk znamená pro poškozeného ztrátu jím očekávaných přínosů, tedy spočívá v „nerozmnoţení“ majetku, které by bylo moţno očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Z praktického hlediska není příliš obvyklé uplatnění tohoto nároku, neboť dokázání příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou (a také jejím rozsahem) a nekalosoutěţním jednáním je poměrně obtíţné. Stejně tak obtíţné je pak dosáhnout úspěchu ve sporu o 54

Ondrejová, D., Právní prostředky ochrany proti nekalé soutěţi, 1. Vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, str. 117

40

přiznání tohoto nároku. Vhodnějším se tedy jeví pouţití jiného prostředku, konkrétně tedy přiměřeného zadostiučinění; samozřejmě za předpokladu, ţe způsobená újma je nehmotné povahy. Vzhledem k faktu, ţe prakticky kaţdým závadným jednáním je vedle případné materiální újmy současně způsobena také újma nemateriální, není v praxi těţké tuto nehmotnou újmu prokázat.

6.1.5 Vydání bezdůvodného obohacení Posledním prostředkem ochrany proti nekalé soutěţi zmíněným v obchodním zákoníku je nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, ţe obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení nijak dále nespecifikuje a neřeší, je třeba postupovat v souladu s ustanovením § 1 odst. 2 ObchZ, které v takových případech odkazuje na předpisy práva občanského. Občanský zákoník pak problematiku bezdůvodného obohacení upravuje v rámci ustanovení § 451 aţ 459. Bezdůvodným obohacením je dle ustanovení § 451 odst. 2 takový majetkový prospěch, jenţ byl nabyt: plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu, plněním z právního důvodu, který odpadl, z nepoctivých zdrojů. Jelikoţ se jedná o taxativní výčet, pouze a jen tyto uvedené skutečnosti mohou být dle občanského zákoníku povaţovány za bezdůvodné obohacení. Případy bezdůvodného obohacení nekalosoutěţním jednáním budou zpravidla kvalifikovány jako prospěch z nepoctivých zdrojů, přičemţ pojem nepoctivé zdroje je chápán „jako synonymum pro výraz právem nedovolené zdroje“55 V praxi je u nároku na vydání bezdůvodného obohacení, stejně jako například u nároku na náhradu škody, velmi obtíţné prokazování příčinné souvislosti mezi vznikem majetkového prospěchu a nekalosoutěţním jednáním. Stejně tak je poměrně dosti těţké přesně vyčíslit výši samotného bezdůvodného obohacení. Praktickým příkladem bezdůvodného obohacení můţe být situace, kdy soutěţitel napodobí určitý výrobek jiného 55

Hajn, P., Soutěţní chování a právo proti nekalé soutěţi, Brno: Masarykova univerzita Brno, 2000, s. 245

41

soutěţitele a vyvolá tak nebezpečí záměny. V tomto případě je pak bezdůvodným obohacením částka, kterou by musel soutěţitel vynaloţit, kdyby si nechal navrhnout vlastní obal svého výrobku.

6.2 Občanský soudní řád 6.2.1 Uveřejnění rozsudku Od 1. ledna 2003 byl institut uveřejnění rozsudku přesunut z obchodního zákoníku do občanského soudního řádu. Konkrétně pod ustanovení § 155 odst. 4 OSŘ. Dle tohoto ustanovení můţe soud ve věcech ochrany práv porušených nebo ohroţených nekalosoutěţním jednáním, ochrany práv z duševního vlastnictví a ve věcech ochrany práv spotřebitelů, přiznat na návrh účastníka, jehoţ ţalobě vyhověl, právo rozsudek uveřejnit na náklady účastníka, který ve sporu neuspěl. V závislosti na okolnostech případu pak soud stanoví téţ rozsah, formu a způsob takového uveřejnění. Jednou z hlavních funkcí tohoto právního prostředku ochrany je informování ostatních soutěţitelů a spotřebitelů o sporech v nekalé soutěţi. S tím také úzce souvisí funkce satisfakční, která pro poškozenou stranu v takovém sporu bude spočívat zejména v doplnění či případném nahrazení přiměřeného zadostiučinění. Stejně jako u ostatních právních prostředků ochrany proti nekalé soutěţi, i v tomto případě je pro soud při rozhodování o uveřejnění či neuveřejnění rozsudku důleţité kritérium přiměřenosti. Takové uveřejnění totiţ nemůţe vést k nepoměrnému zvýhodnění či znevýhodnění jedné ze stran sporu. Vzhledem k tomu, ţe rozsudek můţe být zveřejněn logicky aţ po jeho vynesení, a s ohledem na častou vleklost soudních sporů, nemusí mít jiţ uveřejnění rozsudku pro vítěznou stranu pozitivní resp. satisfakční efekt. Zároveň by tím mohla být poškozena pověst účastníka, který se jiţ nekalosoutěţního jednání dávno nedopouští. Uveřejnění rozsudku není pro ţalující stranu nárokem. Ţalující můţe ještě před vyhlášením samotného rozsudku podat návrh na jeho zveřejnění, nicméně záleţí na úvaze samotného soudu, zda tomuto návrhu vyhoví. Jak přímo vyplívá z jiţ zmíněného ustanovení § 155 odst. 4 OSŘ, návrh na uveřejnění rozsudku nemůţe podat ţalovaná strana, byť by byl celý spor nakonec vyřešen v její prospěch. Také samozřejmě platí, ţe

42

uveřejnění rozsudku bez souhlasu soudu je zcela nepřípustné a takové jednání by pak mohlo být samo povaţováno jako nekalé.

6.2.2 Předběžná opatření Ačkoliv je institut předběţného opatření poměrně častým prostředkem ochrany proti nekalosoutěţnímu jednání, a to dokonce i častějším neţ je tomu v jiných oblastech soudních sporů, obchodní zákoník jej nikterak neupravuje. Právní úpravu předběţného opatření tak nalezneme v ustanovení § 74 a násl. OSŘ (v případech předběţného opatření před zahájením řízení) a v ustanovení § 102 OSŘ (v případech předběţného opatření po zahájení řízení). Pro problematiku předběţného opatření ve věcech nekalé soutěţe je nejvýznamnější ustanovení § 76 odst. 1 písm. f), dle kterého můţe být formou předběţného opatření rušiteli uloţeno, aby něco vykonal, něčeho se zdrţel nebo něco snášel. Účelem předběţného opatření není zajištění „lepšího práva“ a rozhodnutí, zda dané jednání je či není nekalosoutěţní. Cílem je co nejrychleji zamezit spornému chování, které jiţ nastalo, nebo existuje-li jeho reálná hrozba. Vzhledem k tomu, ţe pro potřeby rozhodnutí o předběţném opatření není nutné ţádné dokazování, či výslech účastníků, ale pouhé osvědčení rozhodných skutečností navrhovatelem, jeví se tento prostředek ochrany jako velmi efektivní. Také dle ustanovení § 75c odst. 2 musí být o návrhu rozhodnuto bezodkladně, nejpozději však do 7 dnů od podání návrhu. Samotný návrh pak musí dle zákona obsahovat veškeré potřebné náleţitosti a musí být srozumitelný a určitý. V opačném případě můţe být návrh odmítnut, jestliţe pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení56. Charakteristickým rysem předběţného opatření je jeho dočasnost a rozhodně tak neznamená pro účastníky rozhodnutí ve věci samé. Jak uvádí K. Eliáš, jedná se o řešení „předcházející budoucímu konečnému rozhodnutí ve věci a vycházející z ještě nikoliv prokázaného porušení či ohrožení práv oprávněné osoby“57. Dočasnost předběţného opatření je ostatně také dána ustanovením § 77 odst. 1 OSŘ, dle kterého předběţné opatření zaniká, jestliţe:

56

§ 75a odst. 1 OSŘ Eliáš, K. In Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Jeţek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěţní právo. 4. Vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 385 57

43

navrhovatel nepodal v zákonné lhůtě nebo ve lhůtě soudem určené návrh na zahájení řízení, nebylo návrhu ve věci samé vyhověno, bylo návrhu ve věci samé vyhověno a uplynulo patnáct dní od vykonatelnosti rozhodnutí o věci, uplynula určená doba, po kterou mělo trvat. Jak jiţ bylo zmíněno, institutu předběţného opatření je v praxi nekalosoutěţních sporů vyuţíváno poměrně často. A to i přesto, ţe pro samotného navrhovatele předběţného opatření můţe znamenat určitá rizika. Totiţ zaniklo-li nebo bylo-li zrušeno předběžné opatření z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, je navrhovatel povinen nahradit újmy tomu, komu předběžným opatřením vznikly.58

6.3 Mimosoudní prostředky Ač je v mnoha případech soudní ochrana před nekalou soutěţí jediným účinným prostředkem, tak jako tak představuje pro účastníky sporu nemalé riziko spojené především s jeho dosti velkou finanční i časovou náročností. Proto se také jako primární řešení můţe v mnoha situacích nabízet mimosoudní vyřešení sporu. Některé mimosoudní prostředky ochrany nalezneme v občanském zákoníku. Jedná se například o ochranu proti zásahu do pokojného stavu dle ustanovení § 5 OZ, svépomocná opatření obsaţená v ustanovení § 6 OZ nebo také institut nutné obrany, tak jak jej řeší ustanovení § 418 odst. 2 OZ. Jako mimosoudní řešení můţeme brát v úvahu také vzájemnou dohodu mezi soutěţiteli, přestoţe v českém právním řádu nemá ţádnou výslovnou oporu.

6.3.1 Zásah do pokojného stavu Česká právní úprava poskytuje dotčenému subjektu moţnost domáhat se ochrany svých práv také u některého z orgánů státní správy. To je ostatně zakotveno v samotném ustanovení § 5 OZ, dle kterého platí, ţe „ došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, 58

§ 77 odst. 3 OSŘ

44

lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy. Ten může předběžně zásah zakázat nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Tím není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu.“ Moţnost pouţití tohoto ustanovení také v problematice nekalé soutěţe je dána obecným poměrem generality a speciality mezi občanským a obchodním zákoníkem a také zněním ustanovení § 53 ObchZ, které přiznává, osobám dotčeným nekalým jednáním v hospodářské soutěţi, právo domáhat se po rušiteli „aby se tohoto jednání zdržel a odstranil závadný stav…“ nicméně nikterak nestanovuje, ţe se tak můţe dít pouze soudní cestou. Institut zákazu zásahu do pokojného stavu můţe v praxi nalézt uplatnění v případě některé z forem tzv. zabraňovací soutěţe, kterou můţe být například přelepování reklamních plakátů konkurence. V souvislosti s tímto je však nutné dodat, ţe takovým pokojným stavem, jeţ je ustanovením § 5 OZ chráněn, nemusí být nutně stav, který je v souladu s právem. Vhodný příklad uvádí P. Hajn: „Představme si provozovatele pohostinského zařízení, který část svých venkovních stolečků a židlí umisťoval dlouhodobě i na části sousedního pozemku, aniž to naráželo na odpor vlastníka. Pokud by vlastník onoho sousedního pozemku náhle začal silou přemisťovat toto restaurační zařízení, jednalo by se o zřejmý zásah do pokojného stavu, byť tento stav neměl oporu v právu.“59 Zásah do pokojného by měl být v kaţdém případě přiměřený konkrétní situaci a zároveň by měl být na první pohled znatelný. K poskytnutí ochrany je podstatná zejména samotná existence pokojného stavu a jeho zřejmé porušení. Kumulativní naplnění těchto podmínek pak zkoumá příslušný orgán státní správy.

6.3.2 Svépomoc Na obranu svých práv v konkurenčním boji lze uplatnit také svépomocného opatření, jehoţ právní úprava je obsaţena v ustanovení § 6 OZ. Dle tohoto ustanovení můţe ten, jemuţ hrozí neoprávněný zásah do jeho práv, vlastními silami takovou hrozbu odvrátit. Z jiţ zmíněného ustanovení také vyplývají následující podmínky, jejichţ kumulativní splnění je vyţadováno, aby byl takový zásah přípustný: hrozba zásahu do práva, zásah do práva musí být neoprávněný, 59

Hajn, P., Soutěţní chování a právo proti nekalé soutěţi, Brno: Masarykova univerzita Brno, 2000, s. 249

45

zásah hrozí bezprostředně, odvrátit hrozbu můţe pouze ohroţený (resp. jeho zákonný zástupce nebo zmocněnec), odvrácení hrozby musí být zásadně přiměřené jejímu způsobu, okolnostem a intenzitě (tzv. zásada proporcionality). V případě, ţe by tyto podmínky splněny nebyly, nejednalo by se o svépomoc, ale o tzv. exces, který by byl nutně spjat s příslušnými právními důsledky, například s povinností k náhradě škody dle ustanovení § 420 a násl. OZ. K svépomocnému opatření se můţe v případě ohroţení práv uchýlit jak soutěţitel, tak také spotřebitel. Typickým praktickým příkladem svépomoci můţe být například situace s neodbytným obchodním zástupcem, který nám zazvoní u dveří se snahou prodat nám za kaţdou cenu svůj produkt. V případě, ţe se tento obchodník nemá k odchodu i přes naše důrazné výzvy, můţeme jej přiměřeným způsobem z bytu „vytlačit“. Dále můţeme uvést také případ, kdy jeden soutěţitel rozdává své vlastní propagační materiály před prodejnou svého přímého konkurenta; ten v takové situaci můţe daného soutěţitele z tohoto místa přiměřeně důrazným způsobem vykázat60. Vzhledem k tomu, ţe v mnoha případech je však dosti obtíţné rozeznat co skutečně je a co není nekalou soutěţí, měla by být svépomocná opatření vyuţívána velmi obezřetně a opatrně.

6.3.3 Nutná a oprávněná obrana Svépomocná opatření mohou mít také podobu nutné obrany, jak vyplývá z ustanovení § 418 odst. 2 OZ, dle kterého „neodpovídá za škodu, kdo ji způsobil v nutné obraně proti hrozícímu nebo trvajícímu útoku“. Dále toto ustanovení formou negativního vymezení stanovuje, co lze za nutnou obranu povaţovat, respektive ţe: „o nutnou obranu nejde, byla-li zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku“. Hrozící či trvající útok musí být protiprávní, tedy musí odporovat objektivnímu právu. Z toho vyplývá, ţe nutná obrana není přípustná např. proti dovolené svépomoci nebo výkonu zadrţovacího práva.

60

Ondrejová, D., Právní prostředky ochrany proti nekalé soutěţi, 1. Vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, str. 149

46

„Ve věcech nekalé soutěže se § 418 ods. 2 OZ uplatní např. v situacích, za nichž svépomoc bude spočívat ve fyzickém bránění určitým aktivitám soutěžitele.“61 Podobnost nutné obrany lze do jisté míry spatřovat v tzv. oprávněné obraně, o které hovoří obchodní zákoník v souvislosti se zlehčováním jiného soutěţitele, tedy v ustanovení § 50 ObchZ, dle kterého „nekalou soutěží však není, byl-li soutěžitel takovému jednání okolnostmi donucen (oprávněná obrana)“. Tedy uvedení a rozšiřování pravdivých údajů o poměrech, výrobcích či výkonech jiného soutěţitele, jeţ jsou způsobilé tomuto soutěţiteli přivodit újmu, není nekalou soutěţí ale oprávněnou obranou v případě, ţe jde pouze o vynucenou reakci na okolnosti nezávisející na vůli „bránícího se“ soutěţitele. Přestoţe je pojem nutné obrany řešen v rámci skutkové podstaty zlehčování, je moţné tento institut vyuţít také v jiných skutkových podstatách nekalé soutěţe. Základním rozdílem mezi nutnou a oprávněnou obranou je naléhavost takového opatření. Tedy nutná obrana musí být bezprostřední reakcí na hrozící či trvající útok, přičemţ obrana oprávněná můţe být uskutečněna i s určitým časovým odstupem. Další rozdíl spočívá také v pouţití nutné respektive oprávněné obrany. Zatímco u nutné obrany je důleţitý trvající či hrozící útok, u obrany oprávněné je postačující, aby k ní byl bránící se subjekt okolnostmi donucen.

6.4 Veřejnoprávní prostředky Ačkoliv nekalosoutěţní jednání je primárně řešeno obchodním zákoníkem, normou soukromoprávní a mimotrestní, ochrana před takovým jednáním nemusí být pouze této povahy. Osoby, jejichţ práva byla nekalosoutěţním jednáním porušena či ohroţena, mohou vyuţít také práva veřejného. Veřejnoprávní sankce však nastupují primárně v případech, kdy byl ohroţen zájem veřejný. Soukromý zájem jednotlivce a uspokojení jeho subjektivních práv je v případě veřejného práva druhotné. I přesto však můţe být vyuţití ochrany prostřednictvím veřejnoprávních předpisů pro poškozenou osobu v mnoha směrech výhodné. Zahájení řízení nevyţaduje v podstatě ţádnou iniciativu dotčené osoby, neznamená pro tuto osobu ţádné finanční náklady ani vynakládání jakéhokoliv úsilí při prokazování protiprávnosti jednání. To je ostatně dáno tím, ţe orgány veřejné moci samy mají povinnost vykonávat nad dodrţováním veřejnoprávních norem dohled a jejich 61

Eliáš, K. In Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Jeţek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěţní právo. 4. Vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 382

47

případné porušení pak sankcionovat. Souběh veřejnoprávních a soukromoprávních prostředků ochrany proti nekalé soutěţi je tedy moţný a v praxi nikoliv ojedinělý. Typickým veřejnoprávním předpisem, jenţ řeší problematiku nekalé soutěţe, je trestní zákoník. Trestní právo však do právních vztahů vstupuje aţ v případě, kdy pouţití primárních norem (obchodního či občanského práva apod.) pro úpravu společenských vztahů nedostačuje a je ve veřejném zájmu uţití represivních prostředků. Skutková podstata trestného činu nekalé soutěţe je v trestním zákoníku zařazena pod ustanovení § 248. Dle odst. 1 tohoto ustanovení bude sankcionován ten, „kdo poruší jiný právní předpis o nekalé soutěži tím, že se při účasti v hospodářské soutěži dopustí: klamavé reklamy, klamavého označování zboží a služeb, vyvolávání nebezpečí záměny, parazitování na pověsti podniku, výrobků či služeb jiného soutěžitele, podplácení, zlehčování, srovnávací reklamy, porušování obchodního tajemství, nebo ohrožování zdraví spotřebitelů a životního prostředí, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody“. Jak je patrné, jedná se o taxativní vyjmenování jednotlivých skutkových podstat jiţ obsaţených v § 45 - § 52 ObchZ. Dle ustanovení § 248 TZ pak za takové porušení právního předpisu o nekalé soutěţi hrozí sankce ve formě odnětí svobody aţ 3 roky, zákazu činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. Výše trestu také závisí na tom, zda se dopustí trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěţe jako člen organizované skupiny, opětovně, způsobí-li takovým činem značnou škodu, nebo dosáhne-li takovým činem značného prospěchu ať uţ pro sebe či pro někoho jiného62. Ještě přísnější trest ve formě odnětí svobody na dva aţ osm let můţe být udělen, způsobí-li pachatel svým jednáním škodu velkého rozsahu, získá-li pro sebe či někoho jiného svým činem prospěch velkého rozsahu, nebo také v případě, ţe svým činem způsobí jinému úpadek63. Trestní zákoník však není jediným předpisem veřejného práva, jenţ se můţe podílet na ochraně proti nekalé soutěţi. Dalším takovým veřejnoprávním předpisem je například Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, který definuje reklamu jako takovou, klade na ni a na formy jejího šíření určité poţadavky, udává pravidla její přípustnosti a stanovuje omezení pro některé speciální komodity (např. tabákové výrobky, alkoholické nápoje, střelné zbraně a střelivo, aj.). Obsahem tohoto zákona je pak také například vymezení orgánů zodpovědných za dohled nad jeho dodrţováním. 62 63

§ 248 odst. 3 TZ § 248 odst. 4 TZ

48

Jako další můţeme uvést zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů, tzv. tiskový zákon nebo zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. První z těchto dvou zmíněných právních předpisů upravuje některá práva a povinnosti v souvislosti s vydáváním periodického tisku v rámci ČR a taktéţ stanovuje krajské úřady jakoţto orgány vykonávajícími nad dodrţováním tohoto zákona dohled. Předmětem úpravy druhého zákona jsou „práva a povinnosti právnických a fyzických osob při provozování rozhlasového a televizního vysílání“64. Veřejnoprávní regulaci nekalé soutěţe představuje také zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, který je významným předpisem chránícím zájmy spotřebitele jakoţto slabšího subjektu na trhu. Tento zákon například stanovuje povinnosti prodávajících při prodeji výrobků nebo poskytování sluţeb, nebo zakazuje nekalé chování vůči spotřebiteli ve formě jeho klamání či diskriminace. Z dalších zvláštních zákonů pak můţeme jmenovat třeba zákon č. 273/1993 Sb., o podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl nebo také dokonce zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, který ve svém ustanovení § 2 odst. 2 zakazuje všechny formy propagace týrání zvířat.

64

§ 1 ZPRTV

49

7 Závěr Téma nekalé soutěţe je tématem zajímavým a také čím dál více aktuálním a neustále se rozvíjejícím. Poslední z právě jmenovaných přívlastků je dán především silou lidské vynalézavosti, která se na poli hospodářského soutěţení projevuje velmi intenzivně. Toto téma je kaţdopádně také velice obsáhlé a věnovat se kaţdé jeho oblasti do úplné podrobnosti by nemálo překročilo rozsah a cíl této bakalářské práce. Uţ jen samotná generální klauzule, či skutkové podstaty samostatně mohou (a vlastně také jsou) být náměty samostatných knih či rozsáhlých prací. Při psaní této práce bylo mou snahou především obecné, avšak podrobnější a systematické popsání problematiky nekalé soutěţe v naší právní úpravě, neboť ta je dle mého názoru v současné době poměrně neucelená a nepřehledná. Oblast hospodářské a tedy i nekalé soutěţe obsahuje jak prvky soukromoprávní, tak prvky veřejnoprávní a roztříštěnost právní úpravy mezi obchodní zákoník, jakoţto základní soukromoprávní normu řešící nekalou soutěţ, a poměrně velké mnoţství dalších jiných předpisů, není zcela ideální. Sama bych se tedy přikláněla k vytvoření nějakého samostatného a uceleného zákona, jeţ by problematiku nekalé soutěţe kompletně upravoval a v neposlední řadě sjednotil. Jedním z významných přínosů takového řešení by byla, dle mého názoru, zejména dostupnost všech zásadních opatření řešících téma nekalosoutěţního jednání v jednom zákoně a rovněţ by tak byl dán prostor pro začlenění všech případných budoucích úprav do jednoho celku. Takové komplexní řešení tu ostatně jiţ bylo; prvorepublikový zákon č. 111/1927 Sb., proti nekalé soutěţi řešil nejen nekalou soutěţ jako takovou, ale také civilněprávní prostředky ochrany proti nekalému jednání a současně také upravoval ochranu nekalé soutěţe prostředky práva trestního. Přestoţe bych tedy zákonodárci navrhovala zamyšlení se nad jednodušším a přehlednějším řešením, musím na druhou stranu říci, ţe i přes zmíněné koncepční nedostatky poskytuje současná česká právní úprava nekalé soutěţe relativně dostatečnou ochranu před takovým závadným jednáním a je tak díky ní moţné se ochrany svých práv vcelku efektivně domáhat.

50

8 Seznam použitých zkratek ObchZ

zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

OZ

zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

ZOHS

zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele

TZ

zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

RekZ

zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy

OSŘ

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

ZPRTV

zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání

9 Seznam použitých pramenů a literatury 9.1 Knižní zdroje 1. Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Jeţek, J. a kolektiv: Kurz obchodního práva. Obecná část. Soutěţní právo. 4. vydání, Praha, C-H-Beck, 2004 2. FALDYNA, F. a kol. Obchodní právo. Praha : ASPI, 2005. 1386 s. ISBN 80-8639590-1. 3. Hajn, P.: Soutěţní chování a právo proti nekalé soutěţi, Brno, Masarykova univerzita v Brně, 2000 4. Ondrejová, D., Právní prostředky ochrany proti nekalé soutěţi, 1. Vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010 5. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.:Obchodní zákoník. Komentár. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010 6. Večerková, E.: Nekalá soutěţ a reklama (vybrané kapitoly), Brno, Masarykova univerzita v Brně, 2005 7. WINTER, Filip., Právo a reklama v praxi, Praha : Linde, 2007

51

9.2 Právní předpisy a judikatura 1. Zákon č. 153/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů 2. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů 3. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 4. Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů 5. Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů 6. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů 7. Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů 8. Zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů 9. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 5. 2006, sp. Zn. 32 Odo 511/2006 10. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4321/2009 11. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 32 ODO 1125/2006 12. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo4933/2009

9.3 Internetové zdroje http://server.juristic.cz http://www.epravo.cz http://www.pravnipraxe.com http://www.pravnik.cz http://www.prim.cz http://www.nsoud.cz http://www.elaw.cz

Důvodová zpráva k zákonu č. 152/2010 Sb. < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=990&CT1=0> Nejvyšší soud: Název Bohemka parazituje na Bohemia Sektu 52

Hodinky s označením Prim mohou vyrábět dvě firmy, potvrdil soud Spor o miss, nejvyšší soud rozhodl ve prospěch Maláčové. K ochraně druhového a generického označení proti nekalosoutěţnímu jednání.

53