Opřeme se o tuto knihu … Dnešní křížová cesta bude mít 3 části – žalm 22 (2 zastavení) – 8 zastavení, během kterých sezamyslíme nad podstatnými prvky zpráv o ukřižování – nakonec se pokusíme během tří posledních zastavení spolu s první církví vputovat k hlubší pravdě kříže, ke smyslu událostí tehdy (ale i dnes) obtížně pochopitelných. Pokud měli učedníci problém vyyrovnat se s čímsi novým, my můžeme mít jako praktikující katolíci problém onu ohromující novost zahlédnout. Mohou pomoci myšlenky Josefa Ratzingera, důležiý je ale přístup každého z nás k začínajícímu putování. Chtěl bych se zeptat, jaká si stanovíme pravidla (vtipy, plány, … každý prožíváme Velikonoce jinak a když o nich neumíme kázat, skrýváme bohatství přístupů) Nyní bych Vás rád vyzval, abychom se pro úvodní část cesty duchem přesunuli kamsi do velkopátečního rána. Abychom spolu s Petrem uslyšeli zakokrhat kohouta. Určitě máme v hlavách spousty starostí a plánů, co udělat v nejbližší budoucnosti. Ale není to svým způsobem přebývání v noci? – ve které nevidíme konce hromady práce a bezohledně třeba i odpadáme od našeho směřování k pravdě a zrazujeme tak jako Petr (poprvé proti své vůli, podruhé ze zdánlivé nutnosti, potřetí ze zvyku)? Chtěl bych, abychom každý jak tu stojíme, zkusili využít té příležitosti, že nemáme možnost zasednout k notebooku a dodělat valící se práci a poodstoupit, ohlédnout se. Nebrat toto putování jako další z výplně nezastavitelného a přes svou plnost docela prázdného času. Vystoupit od sebe a svých problémů a za pomoci ještě klidné přírody a podobně naladěných spoluputujících se setkat s Kristem. Opakuji tedy výzvu pro cestu k prvnímu křížku. Kokrhá kohout, končí noc, začíná den, představme si, že v pozici Petra potkáváme Ježíše spoutaného, odsouzeného, vedeného před Pilátův soud. Nechme, aby se náš pohled s jeho na chvíli střetl. I) Jak je možné, že se v dění zdánlivě bezesmyslném – utrpení a smrti Mistra - otevřel skutečný smysl lidského putování? Fakta nejprve nesrozumitelná vedla k novému porozumění Písmu. Proto se události Ježíšova utrpení v evangeliích prolínají s mnoha narážkami na Starý Zákon. Dnes uslyšíme při obřadech dva zásadní texty. Izaijášův text (část z něho máme na deskách oltáře) si necháme na jindy a zaměříme se na Žalm 22. Přečtu Slyšeli jste žalm rychle přečtený, rychlé čtení značí malou procítěnost. Dlouhý text není snadné uchopit Jsou ale pasáže, které člověka osloví zvláště. Nyní Vám rozdám text celého žalmu a poprosím Vás, abychom při příštím zastavení vyslovili slova žalmu lépe. Nejde o intonaci za čárkou a na konci věty. Zkuste si každý najít svůj verš. Jeden verš, který Vás momentálně nejvíce oslovuje. U dalšího křížku můžeme opět část žalmu zaznít. Nepůjde už ale o čtení, spíše o modlitbu. II) Nestačí už volání a prosby. V žalmu se kříčí – k Bohu zdánlivě nepřítomnému.Křík se ale mění ve vyznání důvěry. Církev je shromáždění slavící vyslyšení toho, který křičel. „Chudí budou jíst a nasytí se“ „všechny dálavy země se rozpomenou a vrátí se k Hospodovi“ - eucharistie a univerzalita spásy jsou tím velikým vyslyšením. To je v hutné zkratce něco z velikonočního rozměru tohoto žalmu. Vy ovšem můžete hledat i další souvislosti. Zkuste také najít vazbu mezi křikem a vyslyšením – v žalmu se jedná o lícovou a rubovou stránku... a o co se jedná ve vašem životě?
III) Následující zastavení by měla již být stručnější - vždy krátce uvedu několik myšlenek z knihy Josefa Ratzingera. Byl bych rád, kdybychom se nadhozeného ve vlastním přemýšlení drželi, případně také diskutovali v menších skupinkách po cestě. Bylo by hezké, kdyby vždy před uvedením nového tématu zanělo u křížku i něco z toho, na co jsme přišli cestou, co může i druhé jistě obohatit. Také nabízím nahlédnutí do knihy, protože.. První slova na kříži: „Otče, odpusť jim“ Neznat nenávist. Ale soustřeďme se spíše na onu část „vždyť nevědí, co činí“. Také apoštol Pavel vícekrát mluví o „vědění“ a „nevědění“. Říká, že byl dříve rouhač, pronásledovatel a násilník, ale dostalo se mu milosrdentví, protože to dělal z nevědomosti ve své nevěře. A přitom se jednalo o opravdového znalce Písma. Vědění nemusí vždy dosáhnout pravdy samé. Podobně mudrci od Východu poznali Krista, ale vědoucí Velekněží a učitelé zákona, kteří přesně věděli, kde se Mesiáš narodí Krista nepoznají. Nejsme i my v lecčems „slepí vědoucí“? Nebrání nám naše poznání (myšlenkové konsttrukce) v poznání pravdy? Nevědomost zmírňuje vinu, ale přece jen prozrazuje otupělost srdce uhýbajícípřed nárokem pravdy. A přece je nadějí, že nevědomost ať už „nevědomá“ (jako ta u Ježíšových katů) či „vědomá“ (jako u těch, kteří ho odsoudili) zůstává nezavřenými dveřmi, za kterými může následovat obrácení.
IV) Výsměch ukřižovanému Tři skupiny posměvačů. Jedni volají: „Hleďme chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět! Zachraň sám sebe a sestup z kříže!.“ Při pohrdání bezmocným nevědí, že se děje přesně co říkají. Trhá se chrámová opona – to není příležitost pro efektní triky filmařů, ale důležitý symbol. Evangelisté patrně myslí vnitřní chrámovou oponu, která brání lidem přístupu ke svatostánku (pouze jednou v roce skrze ni vstupuje před tvář Nejvyššího a vyslovuje jeho svaté jméno). Na místo chrámu s jeho obětinami a rituály ukazujícími do budoucna vstupuje sám Ježíš smiřující nás s Otcem. Bůh odhalil oponu, ukázal se v Ukřižovaném jako ten, který miluje až do krajinosti. Přístup k Bohu je volný. Posmívají se členové velerady. Mají jiné představy o Boží záchraně. „Sestup z kříže“. Ani Pilát nechápe, že cedulka s nápisem INRI (možná odlišující Ježíše od protiřímských povstalců) je skutečností. Kříž je Ježíšovým trůnem, z něhož k sobě přitahuje svět. Z místa nejzazšího sebevydání panuje pravý král. Posměchu nepřizvukuje „dobrý lotr“. Ježíš v odpovědi ukazuje spolubytí s Bohem jako pravou spásu člověka. Ani po pochybném životě není prosba o Boží dobrotivost marná. Důležité je „dnes“. V Dies irae zní: Lotr hříšníkem již není, já též čekám vykoupení.
V) Ježíšovo volání v opuštěnosti Bože můj, Bože mů, … Lze spekulovat o tom, jaká reálně zněla slova ukřižovaného, ale věřící obec pochopila výkřik jako počáteční slova žalmu 22. Proto to není „nějaký“ výkřik opuštěného člověka. Ježíš se modlí velký žalm trpícího Izraele a pojímá tak do sebe nejen celé utrpení Izraele, ale všech lidí tohoto světa, trpících skrytostí Boha. Vše pojímá, tím proměňuje. My ale známe celý žalm 22 – a je v něm popsáno mnoho z reálného utrpení Ježíše, ale zároveň jisota Boží odpovědi. A to nejen pro Ježíše, ale pro „mnohé“. Kristus se modlí jako hlava, ale i jako tělo – je v tom přítomen veškerý náš zápas, hlasy, bída, naděje. Žalmy jsou silnou modlitbou zároveň zcela osobní a zároveň pojímající celé společenství, minulost, přítomnost i budoucnost. Jsme znovu v a znovu v dnešku utrpení, zároveň je zde ale i dnešek zmrtvýchvstání a nasycení chudých.
VI) Losování o Ježíšův oděv Zmínka o bezešvé suknici je podána příliš obezřetně, než aby šlo o náhodný detail. Existují minimálně dvě interpretace. Chiton , bezešvá suknice, byl také šat velekněze. V Janově teologii důkladně rozpracované v Ježíšově velekněžské modlitbě není ten, který umírá, jen pravým králem Izraele. Je i veleknězem konající právě v hodině nejzazšího potupení svoji velekněžkou službu. Církevní otcové oproti tomu viděli v textu něco jiného: v nesešívané suknici, kterou ani vojáci nechtějí kouskovat spatřují obraz nezničitelné jednoty církve. To se nám ostatně slučuje s Janovým vyzdvižením velekněžství Ježíše – ve velekněžské modlitbě k sobě neodlučitelně patří Ježíšovo kněžství a jednota jeho lidí.
VII) „Žízním“ Opět nacházíme propletení biblických slov s reálnými událostmi (na vrcholu utrpení v žáru poledního slunce podávají vojáci trochu kyselého vína, které bylo rozšířené mezi chudými a říkalo se mu též ocet). Kromě realismu scény zaznívá žalm 69 (v mé žizni mě napájeli octem). Ježíš je v oplnosti trpícím spravedlivým. Utrpení spravedlivého je v Písmu obsaženo z velké zkušenosti modlícíh se trpitelů. Pak nelze nepomyslet na Izaijášovu píseň o vinici. Bůh očekával krásné hrozny, ona vydala pláňata. - kyselá pláňata člověka, který má starost jen sám o sebe. Místo vína, ocet. Ve chvíli na kříži se stížnost konkretizuje..I my, dnes, mámečasto kyselé srdce, které nechce vnímat Boží starostlivou lásku. Ježíšovo Žíním se obrací ke každému z nás.
VIII) Ženy pod křížem – Ježíšova matka Evangelia nic neříkají o ohromení a zármutku žen stojících pod křížem (Marie a Salome), můžem tento nicméně vycítit z pohé informace o jejich přítomnosti. Drastická scéna pokojně doznívá, blížíme se k hrobu a zmrtvýchvstání. Jsou zde ženy, které zůstaly všrné, jejich soucit, láska. Nabízí se několik pasáži ze Zachariáše. „Nad tím, kterého probodli budou naříkat... Toho dne bude pro Davida a pro jeruzalémské obyvatele otevřen pramen, aby se smyly hříchy a poskvrna“ Už pohlížení na Probodeného a soucit jsou pramenem očištění. Začíná působit proměňující síla Ježíšova utrpení. Pak je tu ovšem akt adopce u Jana. Zcela lidské gesto loučícího se Vykupitele. Ale Janovi jde vždy víc než o pouhá fakta. Objevuje se stejné oslovení Marie, jako v Káně: „Ženo“. Kána byla předzvěstí, která se stává skutečností nového vína, které Pán chce darovat. Zároveň je tu příběh o Adamovi a dále znamení ženy v apokalypse (církev musí neustále rodit Krista v bolestech). V ženě lze poznávat osobně Marii a zároveň i církev, nevěstu a matku. Jako Maria, je i milovaný učedník současně konkrétní postava i typus učednictví, jaký vždy bude existovat, a také musí. Žena, Maria – církev, je dána v ochranu učedníkovi, který je učedníkem opravdově, v milujícím společenství s Pánem.
IX) Ježíš umírá na kříži Podle Jana zní poslední Ježíšova slova na kříži Dokonáno je. V řeckém výraz se zde ozývá okamžik mytí nohou, kde evangelista zdůrazňuje, že Ježíš miloval své „až do konce“. Láska až do krajnosti. Nyní došel na hranici, za ni. Ježíš dal sebe – cele naplnil lásku. Zmíněné řecké slovo má ještě jiný význam a to zasvěcení vysvěcení na kněžskou hodnost, dokonalé odevzdání se Bohu. Prosvítá tu veliké tajemství kříže – nová kosmická liturgie – jediná skutečná oslava Boha, ve které jde o dar lásky, kterou táhne k sobě. Synoptická evangelia dávají události kosmický aspekt (slunce se zatmívá, země se chvěje). Důležitější než znamení kosmická je ale proces víry. Římský setník vaznává Ježíše jako Božího syna. V hodině, kdy se porážejí velikonoční beránci přichází vojáci, aby přerazili nohy ukřižovaným. Beránkům nesmí být zlomena žádná kost. Vojáci vidí, že Ježíš zemřel a nohy mu nepřerážejí. Ježíš se jeví jako pravý beránek – pravá pascha, čistý a neporušený. Tiše se nám odkazuje zpět k provolání Jana Křitele. Hle, beránek Boží..Na kříži nese a odnáší hříchy světa. Lze ještě spatřit zmínku žalmu 34 Mnoho zla doléhá na spravedlivého, Hospodin ho však ze všeho vysvobodí . Ochraňuje všechny jeho kosti“. Pán, skutečně mnoho vytrpěl, a přece ho Bůh ochraňuje. Co krev a voda? Existovalo hnutí, které odsouvalo stranou Kristův kříž a kladlo důraz jen na učení. Křesťanství však není pouhá ideologie, obsahuje realitu těla – oběti a svátosti. Otcové v krvi a vodě spatřují obraz eucharistie a křtu. Takový proud vytváří církev a obnovuje lidi. A také lze vidět otevření boku „adama“ a počátek Evy – církve.
X) Ježíšův pohřeb Zatímco Římané přenechávali mrtvá těla ukřižovaných supům, Židům záleželo na tom, aby byla pohřebena – takovýmto právním zvyklostem odpovídá prosba Josefa z Arimatie. Zatímco za Ježíšova života poznávají v Ježíšově působení vpád Božího království především prostí lidé, nyní se setkáváme se dvěma váženými muži ze vzdělaných vrstev – Josefem a Nikodémem. Josef nechává položit Pánovo tělo do nového hrobu, což vyjadřuje úctu, podobně na květnou neděli vsedl Ježíš na oslátko, na němž nikdo neseděl. Dále se nám praví o směsi myrhy a aloe – asi sto liber je přesažení jakékoli běžné míry – jedná se o královský pohřeb. Viděli jsme Ježíše při losování o suknici jako velekněze, podle způsobu pohřbívání máme před sebou krále. Ve chvíli zdánlivého konce, tajemně vystupuje Jeho sláva.
XI) Nyní se dostáváme k části věnující se pochopení všech těch událostí první církví. Překvapivé je, že od počátku bylo jasné, že kristovým křížem jsou definitivně překonány chrámové oběti. Událo se nové očekávané – ne krví kozlů a býků, ale Ježíšovým křížem je svět zproštěn vin. Hříchem lidí narušený vztah Boha ke světu byl obnoven. Smíření. Co je to, ale za Boha, který vyžaduje nekonečné očišťování vin? Reálné odpuštění skrze kříž se ale děje opačně. Realita zla znetvořující svět je tu, skrze naše hříchy. To nelze ignorovat. Ne že by Bůh žádal oběti – sám se daruje, bere utrrpení na sebe, nekonečně Čistý vítězí. V tomto dotyku špína světa vyprchá, pozbude platnosti, proměněna v bolest nekonečné lásky. Protože s člověkem Ježíšem je tu nekonečné dobro, je teď v dějinách světa přítomna síla, která působí proti veškerému zlu, a dobro je pořád nekonečně větší než celá sebehrůznější masa zla.
XII) Existuje třístupňový vývoj v teologii kultu. Místo chrámových obětních zvířat volají proroci po otevření uší – život z Božího slova (existence odpovídáním Bohu, modlitbou) je pravým způsobem uctívání. V Novém zákoně pak nacházíme nejvyšší stupeň. Při uctívání slovem cítíme jistou nedostatečnost. Máme touhu, aby Bohu bylo dáno, co mu dát neumíme, a aby to přesto byl náš dar. Je to Syn, který se stal tělem, který nás všechny v sobě nese a tím daruje, co bychom my sami darovat nemohli. „Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo“ Proto žijeme svátosti křtu (přivtělení) i eucharistie (darování). A nejedná se jen o pasivní účast. Uvažování o tom, jaký je vztah člověka a Boha. Existenciální dimenze je obsažena: Co to znamená pro mě? Pro moji cestu? To pojetí Kristem znamená naši aktivní účast. „Pro Boží milosrdenství Vás, bratři, vybízím? Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba!“ Celé naše zaměření, celá naše existence včetně dimenze tělesnosti má být darem Bohu. Ovšem jen úři účasti na ztělesněné lásce Ježíše Krista, která všechnu naši nedostatečnost překonává mocí své svatosti.
XIII) Skutečný kult je živý člověk. Nemluvíme alegoricky, kult je cosi opravdového, co má zásadní význam pro náš život. Tak to viděl Pavel a stará církev – věcné oběti byly oběťmi a kultem v nevlastním smyslu – jen snahou dosáhnout na něco, co uskutečnit nemohly. Skutečný kult je živý člověk, který se cele stává odpvoědí Bohu. Kněžství proměňuje lidi v dar Bohu a kosmos ve chválu Stvořitele a Vykupitele. Kristus je pravý velekněz – jeho dar sebe sama je pravým kultem, obětí. Vcházení do tajemství kříže, eucharistie, je středobod křesťanského kultu, má nezrušitelný rozsah vtahující každého jednotlivce. Křesťanské mučednictví získává smysl. Ve smrti svatého Vavřince neviděli římští křesťané jen dokonalé sjednocení s tajemstvím Krista, který se skrze martyrium stal chlebem pro nás, nýbrž i obraz křesťanské existence vůbec: v útrapách života jsme pomalu čištěni ohněm a stáváme se takříkajíc chlebem tou měrou, jakou se v našem životě a utrpení sděluje Kristovo tajemství a jakou nás jeho láska činí darem Bohu i lidem. Kříž zůstává tajemstvím – setkání nelogičnosti a temna hříchu s oslňujícím Božím jasem přesahuje naši logiku. Přece však v životech svatých, svědectví církve a třeba i naší dnešní...
