16.2.2014
Neděle Septuagesimae
Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží, dar a přítomnost Ducha svatého se všemi námi! Amen. „Hospodine, jsi nejvyšší nad celou zemí, neskonale převyšuješ všechny bohy. Vy, kdo milujete Hospodina, mějte v nenávisti zlo, on střeží duše svých věrných...“ Ž 97,9-10 Píseň 96 Píseň novou Pánu zpívejte Modlitba: Hospodine, tak často a rádi ti navrhujeme, co všechno bys měl dělat. Kde zasáhnout, komu zacpat lživá ústa, kde na kolena srazit násilníka, zesměšnit pyšného, obhájit nevinného, podepřít neprávem ožebračeného... proč nic nepodnikneš? Máš přece neomezené možnosti... Jestli jsi Bohem, jsi za vše zodpovědný! A co chceš po nás? Jako bys neznal naši slabost a chatrnost! Nás vynech! - - Nebo se jen vymlouváme? Ustrašeně staženi do sebe lžeme sobě i druhým, směšní i pyšní zároveň, dáváme prostor násilí, dojímáme se nad cizí bídou, neschopni činu, vyznáváme se ze svých vin, abychom jen ohlušili oprávněný hlas svědomí... a přitom jsme slyšeli Tvé slovo zvoucí k odvaze, k pravému životu víry, naděje a lásky. Slyšeli. Slyšíme. A zas uslyšíme. Pane, bude nám zas jen stydno anebo se posuneme o krůček blíž ke svobodě tvých dětí? Duchu svatý, božský posunovači našich zarezlých vagónů, na tebe čekáme! Amen. Čtení: Žalm 44,10-27 Píseň 42 Jako jelen mučen žízní Text: Mk 15,29-32 + Krédo: „Věřím v Boha Všemohoucího“ Kázání: Co dělá Boha Bohem? - Absolutní moc. Všemohoucnost. Může cokoli. Přesahuje myšlení člověka. Naše omezené
představy. I představy o tom, co je a co není možné. Kdybychom nevěřili v Boží moc, k čemu by nám Bůh byl? Proč bychom se k němu měli modlit? Proč mu naslouchat? Sloužit? Sklánět se před ním? Proč by měl být pro nás autoritou (kdyby nebyl všemocný)? Kdysi na střední škole, za hlubokého socialismu, ocitla se na nástěnce na chodbě výsměšná otázka: „Jestliže je Bůh všemohoucí, může stvořit tak velký kámen, že jej nemůže uzvednout?“ Zíral jsem na tu otázku a věděl jsem, že je hloupá, zároveň však tak chytrá, že na ni nedokážu reagovat. Zahnaný do kouta jsem si jen pomyslel: ha, ale až vám posměváčkům bude úzko, nebudete náhodou volat „Ježíšmarjá, pomóc!“? Dodnes nedovedu přemýšlet a mluvit o Boží všemohoucnosti s chladnou hlavou. To přece není téma k vtipným úvahám ani duchaplným diskusím – vždyť jde o naši poslední naději ve všelikém ohrožení! Když jsme v tísni, ptáme se: můžeš nás, Bože, zachránit? Můžeš? Dokážeš? Sahá tvoje moc až do našeho příběhu? Vždyť pokud na to nestačíš, nezbývá nám než se propadnout do beznaděje a zoufalství. Ale nejde jen o nás a náš malý příběh – neupínají-li se snad naděje celého světa k Boží moci jako k té rozhodující síle a k poslednímu dobrému, záchrannému slovu a činu? Čert vzal nějaké posměváčky! Malicherné hlouposti s kamenem! Co moje víra? Naše víra? A naše pochybnosti, jak je tomu s Boží mocí, s nadějí na Boží záchranu tváří v tvář tolikerému ohrožení, tváří v tvář nemoci, násilí, smrti, nesmyslnosti? Prolistoval jsem biblický žaltář a shledal, že většina žalmů vyjadřuje víru, že se Bůh svých zastane, spravedlivého zachrání, nevinného a bezúhonného nenechá padnout. Některé žalmy mluví o tom, jak na Boží lid dopadají těžké rány a Hospodin se jich nezastane – ovšem, žalmista v tom vidí zasloužený trest za hříchy lidu. (Ano – všimneme si, že je tu kolektivní vina; nerozlišují se jedinci lepší a horší, celé společenství nese následky nepravosti vůdců, nepravosti, která samozřejmě prosakuje i do nižších pater.) Je jen málo míst ve Starém Zákoně, kde se zdá, že se
Hospodin nezastane nebo se svou záchranou bezdůvodně váhá. Výjimečně je někdo překvapen jako žalmista (Ž 44,18): „To všechno nás postihlo, ač na tebe jsme nezapomínali, nezradili jsme tvou smlouvu.“ Proč Bůh nezasáhne, když máme trápení? Zdá se, že nejčastější odpovědí bývá, že nás tím trestá či vychovává. Další variantou je, že prostě nevíme a nerozumíme tomu. A nejsme tu od toho, abychom to posuzovali. I když smíme naříkat, úpěnlivě volat a Pánu Bohu vyčítat, že nás nechává zlému napospas, přece zbožný člověk hledá především chybu v sobě, pokorně vše přijímá a o Bohu nepochybuje. Ani neuvažuje o tom, že Bůh zasáhnout nemůže nebo nechce. (Což mne tedy co chvíli napadá... Nechce? Nemůže?) Jako děti se ztotožňujeme s biblickými hrdiny a spoluprožíváme jejich příběhy. Boží mocí jsou zachráněni tři mládenci z pece ohnivé, Daniel ze lví jámy, Josef z doživotního žaláře (a je to tak dobře!). Pozdější naše zkušenosti nás však začnou znejišťovat, neboť s mnoha dobrými a spravedlivými lidmi to tak šťastně nekončí. Pokud nezahodíme biblické příběhy jako pohádky, všimneme si možná vyznání tří mládenců, kterým odpovídají na mocnářovy hrozby: „Jestliže nás náš Bůh bude chtít vysvobodit, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, tvé bohy uctívat nebudeme a před tvou zlatou sochou se nepokloníme...“ (Dn 3,17-18) Není Boží moc přítomna už tady v této vnitřní svobodě mládenců dříve než v jejich zázračné záchraně? Často říkáme, že Starý Zákon je nemilosrdný a Nový je plný lásky. Při úvaze o Boží všemohoucnosti se mi zdá, že zatímco Starý Zákon může docela dobře vzbuzovat klamné naděje (totiž, obraz Boha zázračně zasahujícího ve prospěch svého lidu), Nový je realistický. Přibývá mučedníků, po bok Štěpána se řadí zástupy mnoha dalších v Apokalypse – a poctivě viděno, takhle to dodnes na světě chodí. Rabbi Kushner říká, že Bůh nemůže být současně všemohoucí, spravedlivý a milující. Tváří v tvář našim zkušenostem je tahle představa neudržitelná. Jakého přívlastku
budeme nejspíš ochotni se vzdát? Boží všemohoucnosti? Zdá se mi, že bude třeba, abychom se vzdali všech Božích přívlastků a charakteristik – pokud jim chceme dávat svůj vlastní obsah. Určujícím svědectvím o Bohu (Hospodinu) je pro nás křesťany přece příběh Kristův. Boží všemohoucnost (a právě tak spravedlnost a lásku) se pokoušíme nahlédnout a porozumět jim v souvislosti s Ježíšovou cestou – jeho vírou, jeho vztahem k Bohu i k lidem. Boží všemohoucnost se tedy neřídí tím, jak si my lidé představujeme, že by Bůh měl jednat. Kristovo evangelium – zvláště pašijní příběh – znamená konec našich představ o Bohu jakožto všemohoucím zachránci, který zasahuje jakoby zvenčí, viditelnými, mimořádnými prostředky (jako když mládenec vystoupí nezraněn z ohnivé pece, tak že by křižovaný sestoupil z kříže). Posměšné hlasy na adresu ukřižovaného netuší, jak hlubokou pravdu vyslovují: „Ty, který chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, zachraň sám sebe a sestup z kříže!...Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže.“ Zbořený chrám je možná obrazem zbořené, zanikající naivní víry, toho očekávání zaměřeného na vnější projevy moci. Nový chrám si postaví Bůh Kristovým vzkříšením – Bůh Ježíše nesejme z kříže, nezachrání ho před fyzickým utrpením a smrtí, ale potvrdí jeho cestu jako cestu věčného života, cestu hodnou vší důvěry a následování. „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže.“ Tohle „nemůže“ vyjadřuje Boží volbu ze svobody, nikoli z nouze. Bůh nemůže a nechce zasahovat, protože skutečná moc není vnější, přesvědčující a usvědčující, nýbrž jedině moc Ducha, moc lásky, milujícího vztahu, který není účelový, vypočítavý. Bůh nemohl, nechtěl Ježíše zachránit, aby ukázal, co skutečně zachraňuje a má zaslíbení věčného života. (Biblické příběhy o záchraně jsou pravdivé – jen dostávají jiný rozměr...) Věříme v Boha Všemohoucího – v Otce Ježíše Krista, který je mocen odpustit hřích (sebezáchovy, lpění na sobě) a zachránit z věčné smrti, osvobodit z poslední úzkosti, nesmyslnosti a nicoty. Tahle víra dodává sílu čelit nepřízni osudu, nalézt vnitřní svobodu a odvahu k pravdě a spravedlnosti,
přijmout i vlastní omezení a konečnost. Pane, v tvou zázračnou moc věříme - daruj nám a v nás rozmnožuj Ducha kristovské lásky. Amen. Píseň (Svítá) 143 Kde, Pane jsi Večeře Páně (písně 308, 309) propouštění: - „O Elijášovi stojí psáno: Vstal, pojedl, napil se a šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorébu. - Tak jděte nyní i vy - v pokoji a v síle Ducha svatého.“ 1 Kr 19,8 - „O Ježíšovi stojí psáno: Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním. - Tak ať rostete nyní i vy – v síle a moudrosti z milosti Kristovy. Jděte v pokoji.“ L 2,40 - Apoštol Pavel píše: Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. - Tak povstaňte nyní i vy – v moci Ducha svatého. Jděte v pokoji.“ 1 K 15,43 Přímluvná modlitba + Otče náš Ohlášky Píseň (Svítá) 318 Vinný kmen Poslání: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jisti tím, co nevidíme.“ Žd 11,1 Požehnání Píseň 163 Hospodin sám národů Bůh
