2.12.2012
1. neděle adventní
Milost vám a pokoj od toho, kterýž jest, kterýž byl a kterýž přijíti má. „Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.“ Za 9,9 Píseň 273 Zvedněte, brány, svrchků svých Modlitba: Hospodine, Pane náš, Bože světla, jímž se stavíš proti temnotám, Bože pokoje, jímž vzdoruješ našemu strachu, Bože lásky proti nenávisti, pravdy proti lhostejnosti, naděje proti zoufalství, stůj při nás, ochraňuj naše duše, posiluj naše srdce, abychom nepodléhali hříchu, hříchu nevěry, totiž nedůvěry ve Tvou moc, v sílu Tvého světla proti tmám. - Což Kristus zemřel a vstal nadarmo? V jeho jméno doufáme, jeho zvěstí se posilujeme v našich zápasech, v našich pádech a pochybnostech . . . Pane, pozvedej svým svatým Duchem ducha našeho, požehnej našemu shromáždění i všem ostatním, kdo k Tobě vzhlížejí. Amen. Čtení: Mk 11,1-10 Píseň 669 Přijď , Spasiteli Text: Mk 14,3-9 Kázání: „Chudé máte vždycky s sebou, a kdykoli budete chtít, můžete jim dobře činiti.“ - - Jak tomu mám rozumět? Evangelium připouští, že bídy a chudoby se asi nikdy nezbavíme? Z dobré zprávy, z evangelia tady promlouvá realismus hraničící s rezignací. Chudí a ubozí tady budou stále. Vždycky tu budou, nejen daleko v Africe, nýbrž i docela blízko. Někde za rohem tu jsou a vždycky budou ti, kdo padají na ústa, a i kdybyste se rozkrájeli a rozdali vše,
co máte, oni nezmizí. Ale možná tu nepromlouvá skepse, ale Ježíšův hlubší vhled do srdcí a myslí těch, kdo se tolik rozčilují nad ztrátou oleje. Mají tak jasné představy o tom, jak druhým pomoci, ale ono by to nebylo z jejich kapsy. Jak vehementně argumentují – není v tom nějaký mesiášský komplex? Neděláme náhodou právě dnes tu zkušenost, že nalévat někam peníze zdaleka nestačí a že naše představy o pomoci spolu s přezíravostí nositelů jakési pokročilejší civilizace často nepřinášejí záchranu a zlepšení, nýbrž nervozitu a konflikty? Nechte ji, vy, co víte vždycky všecko nejlíp! Ježíš je zastaví a nechá prostor té bezejmenné ženě a její intuici a vůli. Ať udělá, co chce. Nepodceňujte ji. Nejlepší věci se dějí ve svobodě. Je na nás, co s tou naší flaškou oleje uděláme. Dobrý skutek, ovšem! Ona učinila dobrý skutek – pro mne, říká Ježíš. Tak často myslíme na potřeby vzdálených a nevšimneme si slabého hned vedle sebe. V muzikálu Hair (Vlasy), zfilmovaném Milošem Formanem, zazní píseň ženy, kterou její partner a otec jejich dítěte opouští s naléhavým posláním pomoci komusi v nouzi. Žena zpívá: „Jak mohou ti, kdo se starají o cizí, kdo mluví o sociální spravedlnosti, být tak nemilosrdní ke svým přátelům? Já potřebuji přítele...“ Kolikrát ten, kdo se zdá být silný, je potřebný. Kolikrát se musím ptát: kdo je tady vlastně ten slabý a ohrožený? Často mne to napadá ve vztazích žák – rodič – učitel nebo pacient – příbuzný – zdravotník anebo v rodinnných konfliktech. Kolikrát nemusí být nejslabší ten, kdo nejvíc dává najevo svou potřebnost, kdo se cítí jako oběť, kdo se hlásí o pozornost. Jako při hromadné nehodě zkušení záchranáři vědí, že nejhůř na tom nemusí být ten, kdo nejvíc křičí... Ten, kdo se zdá být silný, může být potřebný. Ježíš, který se rozdává, uzdravuje, káže o víře a naději, možná v tuto chvíli prožívá cosi nepříjemného a ohrožujícího. Snad strach z toho, co ho čeká? Strach z odloučení, samoty, bolesti, nepochopení, zapomenutí? Ježíš v tuto chvíli o sebe nechává pečovat, vděčně přijímá dobrý skutek, který se snáší na jeho hlavu (doslova!).
I ten, kdo se zdá být silný, je potřebný. K biblické tradici patří výzva „žehnejte“. Většinou máme dojem, že se žehná směrem shora dolů. Pán Bůh žehná svému lidu, celému stvoření. Ale méně možná víme a konáme, co je Bohem chváleno a očekáváno – žehnat si navzájem ba dokonce i jaksi směrem nahoru: žehnejte, dobrořečte a dobře čiňte všechněm. I ten, kdo se zdá být silný a rozdávající, může být potřebný, žehnáníhodný. Žena vylila džbán oleje na Ježíšovu hlavu. Musím se trochu bránit nelibým pocitům při představě mastných vlasů a porozumět tomu z hlediska jejich kultury. Je to dobrý skutek. Pomazání má blízko k požehnání. Jako když přichází vzácný host a hostitel mu s úctou a péčí umyje a namaže nohy chladivou léčivou mastí. Anebo když je olej vylit na hlavu budoucího krále či velekněze, olej, který symbolizuje vylití Ducha svatého na zvolenou a úřadu se ujímající autoritu. Takový král či kněz je Pomazaný čili Mesiáš, Kristus. Jenže takové pomazání by mělo proběhnout v nějakou oficiální chvíli a měla by ho provést osoba k tomu oprávněná. - - Tak co vlastně dělá ta žena? Vysvětlení nabídne Ježíš: „Už napřed pomazala mé tělo k pohřbu.“ Výborně, ano, pomazat ho k pohřbu může žena, která má úctu k zesnulému. Jenže Ježíš je ještě živ. Je to absurdní. Copak se něco takového dá udělat předem? Nedá. Jako když rodina omývá a obléká tělo svého zesnulého, nedá se to srovnat s žádným mytím a oblékáním za jeho života. Je to jiné. Jenže zase – tímhle příběhem jsme přece v jiné kultuře, která rozumí gestům a prorockým znamením (jako třeba, když někdo vjíždí do bran svého města na oslátku!). Všichni vědí, že se jim tímto činem cosi podstatného sděluje, díky prorockému činu jim naplno dochází váha slov: „Mne nemáte vždycky.“ (Tohle ovšem může říci každý z nás svým blízkým. Neříkáme to však – protože je to tak samozřejmé? Anebo tak těžké říci, těžké slyšet, těžké vůbec pomyslet...) „Mne nemáte vždycky,“ říká Ježíš svým blízkým, učedníkům i nám. Právě v tuto chvíli. Společně stolují v Betanii, na úbočí Olivové hory, odkud má přijít do svatého města Mesiáš. A před
několika dny vítali Ježíše přijíždějícího na oslátku jako přicházejícího krále. Ale Ježíš mluví o svém pohřbu. Už je dokonce k pohřbu pomazán. Je to zvláštní čas. Ježíš chodívá učit do chrámu. Vypráskal odtamtud směnárníky a prodavače obětního zvířectva, v řadě polemik se obhájil před zákoníky a farizeji, získal mnoho sympatizantů pro své učení. K vrcholu a vítězství je jen krůček. Ale Ježíš opakovaně promlouvá o svém utrpení a smrti. Je to zvláštní čas a ten čas končí. Mne nemáte stále. Olej z nardu je pravý a vzácný, tak jako tento čas a tento Ježíš je pravý a vzácný, požehnaný. A stojí za to, si ho povšimnout a soustředit se na něj i za tu cenu, že jiné věci naléhavé a potřebné počkají... „Mne nemáte stále.“ Jeho nejbližší očekávají, že se Ježíš jakožto Mesiáš, Kristus konečně projeví naplno – přijde s velikou mocí a slávou, ale najednou před vrcholem přichází zvláštní sešup – dolů, do smrti, do hrobu. Do nicoty a zapomnění? Ježíš své blízké připravuje na tyto události, aby je dokázali přijmout a porozumět jim. Žádný vysvoboditel shůry, žádné zázraky. Mesiášská je právě tahle cesta solidarity a ponížení, cesta lásky, víry a naděje až do konce. „Kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku o tom, co ona učinila.“ Zvěstování skutečného evangelia, té dobré zprávy bude vždycky spojeno s pašijemi, s příběhem Ježíšova utrpení, obětování, smrti. To dobré, to, co svědčí životu, je totiž skryto, obsaženo právě v tomto příběhu, na této cestě. Můžeme dát materiální pomoc, almužnu, kdykoli budeme chtít. Co však jde hlouběji a podstatněji, zájem o duši a ducha, sdílení víry, naděje a lásky, to možná nemáme vždycky po ruce. O víru, naději a lásku, jejichž ztělesněním a zdrojem je Ježíš, prosíme, vyhlížíme a očekáváme, že vstoupí i do našeho života. Pane, přijď. Amen. Píseň 640 Noc odchází a svítá den (s pěveckým sborem) Křest Antonie Vondráškové
Píseň 636 Z tvé ruky, Pane můj Večeře Páně Přímluvná modlitba + Otče náš Ohlášky + sbírka Píseň 622 Zůstaň s námi Poslání: „Máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista.“ Fp 3,20 Požehnání Píseň 489 Tvé požehnání
