Nebeskej kovboj Waldemar Matuška

Nebeskej kovboj Waldemar Matuška

Chuligán, cikán velké společnosti, enfant terrible. Těmito a jinými slovy býval označován jeden z nejpopulárnějších českých zpěváků, jenž stanul na vrcholu populární hudby. Muž, který se stal již za svého života symbolem, idolem a legendou. Prostě Walda. Zemřel 30. května 2009.

Každá generace má svého Matušku. Zpráva o jeho skonu zasáhla nejen ty generace, které spolu s ním vyrostly, ale i ty mladší, pro které byl už etablovaným zpěvákem pop-music. Odešlo s ním rebelství, nespoutaná divokost, ale i pachuť z kompromisů, které jeho život provázely. Pohřeb, nahlášený organizátory na 18. června na pražský Žofín, již nyní vyvolává velké emoce: dá se oprávněně očekávat, že bude navštíven velkým počtem jeho věrných. Kdo si dnes ještě dokáže vzpomenout na jeho začátky?

Na počátku všeho byla vzpoura. Tak alespoň popisuje nenadálý příjezd vyučeného skláře z Karlových varů do Prahy jeho souputník Jan Schneider. Podle básníka a textaře Schneidera byl vousatý muž, který v prvních letech v Praze ještě nosil brejličky a knír, doslova vtělená vzpoura. „V noci ze šestého na sedmého února roku šedesát došlo v Karlových varech k poněkud neobvyklé revoluci. V jednom baru se tam totiž v kapele vzbouřil kytarista, banjista, basista, violista, houlista a bubeník v jedné osobě, aby se definitivně rozloučil s nasládlým přítmím, cukrujícími párky a s gáží barového muzikanta," popisuje s citem pro náladu Schneider v knize Zlato pro dva slavíky, kterou v roce 1968 vydal s Libuší Jelínkovou v nakladatelství Magnet. Toho večera usedl Matuška do prvního vlaku na Prahu s jediným cílem: pražské Reduta.

Začalo to v Redutě Už několik let se sál pražské Reduty na Národní třídě stal útočištěm celé jedné generace, která se podobně jako Waldemar vzbouřila. Jejich vzpoura nebyla násilnická, šlo vlastně jenom o hudbu, a potom taky o slovo. O báseň. I když na počátku vlastně byla úplně normální a obyčejná touha mladých lidí z podniku Propagační tvorba zahrát si a zazpívat. To, co na počátku 60. let okouzlilo i novináře Picture Post Michaela Alexandera, aby o tom napsal slavný článek Czechs pull up the Curtain (Češi vytahují oponu), okouzlilo logicky i karlovarského skláře. V divadle Reduta, kde se usídlili manželé Sodomovi, Jiří Suchý, Miroslalv Horníček nebo Ivan

1/7


Vyskočil - jakýsi zárodek budoucího hnutí divadel malých forem - , se prostě objevil i náš vousatý buřič. Všichni tak nějak poslouchali zahraniční hudební rádia, toužili být svobodní a dělat si, co uznali za vhodné. Doba, která se právě vypořádávala s kultem osobnosti, se tomu zdála být nakloněna. Ale jenom trochu... Bylo mu pouhých 28 let, což ale z jeho pohledu byl už pořádný věk na to, aby se sebou konečně něco dělal. Jeho vzhled: černé kudrnaté vlasy, husté tmavé obočí, pod brýlemi uhrančivé oči, pod nosem tehdy provokativní knírek, který vzápětí vystřídali vousy, takový byl Walda na počátku své kariéry. Odkud se ten člověk, o němž později kolovaly neuvěřitelné historky, vlastně vzal? O otci patrně moc neslyšel. Jeho matka, vídeňská pěvkyně Mia Malinová, o níž se tradovalo, že byla partnerkou Leo Slezáka, co měl snad zpívat i se světovým Carusem, se zastavila 30. července 1932 v Košících. Uprostřed turné porodila dítě, jemuž dala jméno Waldemar, snad po otci nebo nějakém knížeti, jak se posléze šířil sám postižený. Ale jméno Waldemar, stejně jako exotické místo narození, patřilo k Matuškovi. Dokázal tím nejen zaujmout, ale i patřičně okouzit: ženy, ty snad nejvíce (o vztahu k ženám se věnujeme v druhém materiálu). Principál Divadla Semafor Jiří Suchý, kde se vzápětí Matuška objevil v první hře Člověk z půdy, má dosud na něj živé vzpomínky. Zachytil je jako takové v mnoha svých vzpomínkových knihách. „Když jsem mu navrhl, aby šel do Semaforu, přijal to bez váhání," vzpomíná například v té s názvem Tak nějak to bylo Suchý. „Abych u něho probudil větší zájem, začal jsem mu slibovat, že do roka bude zpívat v rozhlase a v televizi a že mu vyjdou i gramofonové desky," tvrdí Suchý v knize. Ačkoliv to dnes vypadá jako nějaká báchorka, slovo dalo slovo a to se stalo také činem. Waldemar Matuška se stal členem souboru, a působil v něm jako „jeden ze čtyř girlsáků", připomíná Suchý, který neopomene podotknout, že to bylo navzdory tomu, že měli plný stav. Hudební duo Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra právě nastupovalo svou hvězdnou dráhu.

{youtube}5NfJijz5crQ{/youtube}

Za oponou, pod oponou Přijetí do stavu Semaforu, a to jako pracovník techniky, kulisák a rekvizitář, bylo pro mladého muže doslova a do písmene existenční nutností. V Praze neměl stálé bydliště, a když večer skončil za oponou, místo toho, aby šel domů, v divadle přespával. Tou samou oponou, za kterou končil, se také přikrýval. Divadlo se mu stalo domovem. A před pražským publikem vystupuje v roli Přemysla a vzápětí i jako sólista v dalším kusu: Zuzana je sama doma. Písní s lakonickým názvem To všechno vodnes čas se zapisuje do srdcí a mysli posluchačů, kteří ho

2/7


začínají vyhledávat.

Walda okouzluje publikum drsným zjevem, táhlým zpěvem, ale i schopností hrát doslova na všechno: sám si dokonce vyrobil housle z několika krabic na doutníky. „Má sexappeal a i křišťálovou duši vousatého dítěte. Dovede se rozplakat i rozplakat druhé. Ale umí se i vysmívat a dokáže si udělat legraci i sám ze sebe," popisuje jeho charakter textař Schneider, který začal Waldovi psát texty. Jsou to písně, s nimiž se dokáže mladý zpěvák identifikovat, které mají tu potřebnou „lidštinu", jak rád opakuje. Waldemar nosí texasky a červený svetr, a začíná být opravdu populární. V roce 1962, kdy vznikla v časopise Mladý svět posléze velmi populární soutěž Zlatý slavík, ji jako první historicky získává právě on. Ne všichni ale byli tomuto enfant terrible české vznikající pop music nakloněni. Překvapivě se nepohodl ani v Semaforu. První konflikt mezi Jiřím Suchým a Waldemarem Matuškou je možná konfliktem dvou rozdílných osobností: možná i konfliktem životního stylu. O Waldovi se totiž začíná povídat, že je velký bohém, nechodí na zkoušky a není na něj spolehnutí. Tak vysvětluje Matuškův odchod Jiří Suchý. Jiného mínění je Jan Schneider: Walda odchod od Suchého doslova odstonal. Ke konci sezóny se nervově zhroutil a jeho pobyt v nemocnici se stal předmětem nechutných pomluv z oficiálních zdrojů. S Matuškou odchází ze solidarity i Eva Pilarová a Karel Štědrý, a to rovnou přes ulici, do Divadla Rokoko, kde se nově přišedší trojice stává u ředitele Darka Vostřela vítanou akvizicí.

Ne všichni mluvili o Matuškovi dobře, někteří to i psali. Ani Literární noviny nebyly výjimkou. Redaktor Milan Schulz, pozdější velký propagátor malých scén, napsal dokonce 22. září 1962 článek s názvem Učitelé a žáci, kde o Matuškovi stojí psáno: „Zevnějškem ležérním - nechť mi ženy prominou - vzrušujícím jistě i první signální soustavou. Matuška toto všechno ví. A bohužel podléhá tlaku těch nejméně přemýšlivých obdivovatelů a prodává, i když občas se zjevným nezájmem vše, co jde na odbyt - svou čistou, sladkou kantilénu, svůj rytmus, svůj zjev. Útočí za podpory inscenátorů - právě na první člověčí signální soustavu, která registruje prosté vjemy a nezajímá se o osudy rozumu..." Všichni ti bystří mladí muži a ženy Divadlo Rokoko je synonymem největší popularity zpěváka, kterého brzy začal zajímat i film. Filmografie mluví za všechno. Především ten první a legendární film z dílny Vladimíra Svitáčka a Jána Roháče: Kdyby tisíc klarinetů (1964) je doslova napěchován elitou tehdejší československé populární kultury, jaká se nejprve zrodila na prknech Divadla Semafor, a která tyto prkna brzy opustila na samostatnou hvězdnou dráhu. Podobenství o proměně zbraní v hudební nástroje, na které začnou hrát vojáci na estrádě je nesmírně silné i po letech. Ve filmu nechybí téměř nikdo, kdo něco znamenal.

Nechybí tu Karel Gott, Eva Pilarová, Hana Hegerová, Karel Hála, samozřejmě Jiří Suchý a Jiří Šlitr, Karel Štědrý, Karel Krautgartner, Pavel Sedláček, Luděk Hulan, Ladislav Štaidl, ale i Jiří

3/7


Jelínek nebo Miroslav Moravec. Hrály tu i mladé naděje, jakými byly například Naďa Urbánková, Jitka Zelenohorská, Pavlína Filipovská nebo Evelyna Steimarová, Klára Jerneková a největší česká star Jana Brejchová. Byla to velká éra, která se už neměla opakovat: vyrostla v ní ale generace, kterou později spisovatel Josef Škvorecký opěvoval ve zvláštní knize: Všichni ti bystří mladí muži a ženy (1991).

Písně z filmů si zpívala mládež, ale i dospělí, ba i starší a pokročilí: Babetta, Dotýkat se hvězd, V opeře, Motýl, Tereza, Kapitáne, kam s tou lodí. Pěvecky to byl velký koncert, v němž se hvězdou trojicí stali zejména: Matuška-Gott-Pilarová. Z další filmy, neméně populární, následovaly: Limonádový Joe (1964), Fantom Morrisvillu (1966), Ta naše písnička česká (1967), Všichni dobří rodáci (1968). Co film, to triumf pro Matušku. A českou a slovenskou kulturu, která se zvolna blížila ke svému vrcholu.

JO-HO-HO: doba kompromisů a KTO Konec obrodného procesu ve straně a společnosti přinesl Waldemaru Matuškovi samostatnou existenci, úměrně ale s novým politickým režimem začínala i jemu éra kompromisů, které se nedaly srovnat s těmi ze 60. letech, kdy měl na jednu chvíli také zákaz vystupování. V roce 1969 končí v Divadle Rokoko, jde na volnou nohu, a jeho exkluzivním orchestrem se stává Orchestr Václava Hybše. Stále hraje a zpívá, i ve filmu a televizi: Svatby pana Voka, 1970; Noc na Karlštejně, 1973; Dobrý večer s Waldemarem, 1974. A začíná točit desky, kde se to začíná hemžit urostlými chlapáky, vousatými námořníky až nakonec skončil u táborového ohně.

Náš zpěvák koncertuje, a v paměti zůstávají například silvestrovské árije z Prodané nevěsty, kde se Matuška se svým typově protichůdným Karlem Gottem snaží uprostřed normalizace roku 1974 lid televizní alespoň pobavit na účet národního klasika, tolik prosazovaného Bedřicha Smetany. Nazpívá titulní píseň do seriálu Chalupáři (1975). O rok později si bere za ženu zpěvačku Olgu Blechovou, na svět přichází o rok později jejich syn Waldemar. Podepisuje antichartu. Jeho život se usazuje, i když v bahnu režimu, který musel nenávidět: už si ale dávno zvykl na to, že mu slouží. V roce 1980 získává titul zasloužilý umělec. Nejčastěji je ho vidět ve společnosti se skupinou kamarádů táborových ohňů (K. T. O), kde zpívá duety se svou ženou.

Poslední vzpoura bývalého bouřliváka přichází v roce 1986. Nečekaně emigruje se svou ženou do Spojených států amerických. Režim ho chtěl vymazat z paměti, ale to se mu nikdy nepodařilo. Šrámy na duši ale zůstaly: jemu, i těm, kteří ho v 60. letech i později tolik milovali.

4/7


Na věčnost ale neodešel hříšník, nýbrž zpěvák své doby, pro někoho rebel, nebeský kovboj, jak jsme si ho vždycky přáli vidět.

Nebeskej kovboj

Text: Jan Shneider

Jou, jupi-jou, jupi-jou, jupi-jou, jupi-jou, jupi-jou, jupi-jou, jupi-jou. Osedlám si vítr místo koně, pobídnu ho ostruhama hvězd, vyhoupnu se vzhůru nad jabloně do cesty se ptákům budu plést. Jupi-jou, jupi-jou, ať uhodí do mě třeba blesk, jupi-jou jupi-jou, dole občas ňakej výstřel třesk. Pak poženu stádo černejch mraků ať maj dole koně něco pít dokavaď se nedá do slejváku musím celý nebe oplotit. Jupi-jou, jupi-jou ať uhodí do mě třeba blesk, jupi-jou jupi-jou dole občas ňakej výstřel třesk. Nesmí se mi ztratit ani mráček tak vypálím sluncem mrakům cejch na tuhletu dřinu za pár kaček zvyk si každej kovboj nebeskej. Jupi-jou, jupi-jou

5/7


ať uhodí do mě třeba blesk, jupi-jou jupi-jou když ti dole správnej výstřel třesk.

Waldemarovy osudové ženy Bylo jich mnoho, ne každá se k tomu ale přiznala. Přesto zejména tři ženy byly pro Waldemara Matušku doslova osudové: Eva Pilarová, Jitka Zelenohorská a Eva Blechová. Každá na něho vzpomíná jinak, úměrně vztahu k němu.

Pamětnící se při vyslovení Matuškova vztahu k ženám rvou vlasy. Walda a ženy? To se jaksi rýmovalo samo sebou. Dosud se najde dost těch, kteří si pamatují, jak se mladý zpěvák dobýval do ženských internátů (na Újezdě nebo ve Smečkách). Jeho nejbližší ale tvrdili, že tomu bylo jinak. „Bezduché ctitelky málem nenáviděl. A někdy si z nich obrovsky utahoval," zmiňuje se Jan Schneider. Přesto i on se nemůže tématu vyhnout, když popisuje, že některé měly i zvláštní přezdívky: říkalo se jim třeba Sněhurky. Patrně roztávaly velmi rychle...

I když mu mnozí vyčítali jeho bohémský život, dokázal se s osudem i s obdivem obstojně prát. „Pamatuju se, jak jedna zvlášť zběsilá fanynka šla na Waldu s nůžkami a ustřihla si na památku kus jeho kravaty. Dodnes slyším, jak Waldemar říká: ´Holky, holky, běžte domů. Maminka vaří psí nohu!´ glosuje textař Schneider další situaci ve své knize Zlato pro dva slavíky.

Duo Walda a Fitzpilarka Jeho nejvěrnější jevištní partnerka 60. let Eva Pilarová, které spisovatel Josef Škvorecký říkal Fitz-Pilarka (a dokonce napsal i báseň Ódu na Evu Fitz-Pilarovou), v narážce na černoškou zpěvačku Ellu Fizgeraldovou. „Kdykoliv spolu vystupovali, byli ideálními partnery. (...) Později v těch duetech Eva vedle Matušky určitě chyběla, po jejím odchodu už v divadle takovou partnerku neměl, především ty barvy jejich hlasů patří k sobě málem bych řek´ zákonitě," popisoval ředitel Rokoka Darek Vostřel jejich vzájemný vztah. Zpěvačka Pilarová sama ale popisuje jejich vztah jako ryze kamarádský. „S Waldou jsme spolu

6/7


nijak moc nemluvili asi půl roku. Zvlášť v lásce mě neměl, ale mě to zase nijak zvlášť nevadilo. Říkala jsem si - co tady ten vlasatá, fósaté." Ledy ale zvolna tály a při společné písni se, zdá se, prolomily doslova i do písmene. „Když nám potom dali zpívat Lásku nebeskou, kterou měl původně zpívat s Hegerovou, oba jsme přišli na to, že stejně dýcháme, stejně děláme glizanda, prostě jsme tu písničku ani nemuseli dlouho zkoušet," vzpomíná po letech Pilarová. Odmítá ale, že by jejich vztah byl milenecký. „Mezi námi nebyl nikdy milenecký vztah. Ale byli jsme fajn kamarádi. My jsme se dokonce jednou poprali. V divadle." Měli spolu i zážitky nad rámec běžné produkce. Během natáčení filmu Kdyby tisíc klarinetů (1964) se měli v Mariánských lázních opít do té míry, že potom oba močili z balkonu na delegaci. Eva Pilarová to dlouho popírala. Až minulý týden řekla při reminiscenci na tu dobu a památnou scénku deníku Blesk: „To vypadá, že to schválně přiživuju, aby se o tom mluvilo. Pořád dokola! Prý jsme to dělali v Karlových Varech, Mariánských Lázních, pak ve Františkových Lázních, v Lázních Kynžvart. Budu mluvit Waldovým jazykem: To byly samé pomluvy a kecy. Já bych už se na to vybodla! Tak jsme čurali a co?" To se ale mělo brzy změnit. Zatímco Eva Pilarová, která se proslavila u lidu obecného ještě překupnictvím (koupila si 50 dolarů a byla za to popotahována v době, kdy to bylo nemyslitelné), tehdejší přítelkyně Jitka Zelenohorská byla Waldemarovou skutečnou partnerkou životní a velkou láskou „Vztah Waldemara k ženám je zajímavý, není povrchní. Když v životě měl někoho rád a žil s ním, bylo to z opravdový lásky. Takže ta děvčátka, která se snažila o jeho přízeň, neměla mnoho naděje na úspěch. A myslím, že nyní našel životní partnerku, která mu vyhovuje," psal v roce 1968 jeho přítel Jan Schneider. V loňském pořadu 13. komnata na to ale ani po letech Jitka Zelenohorská, která nyní žije mezi Berlínem a Prahou, nevzpomíná právě s radostí v hlase. Walda ji měl opustil, sotva pár dní po okupaci vojsky Varšavské smlouvy, a tou vyvolenou se už navždy stala Olga Blechová.

7/7

Nebeskej kovboj Waldemar Matuška

Recommend Documents