Návrh - novostavba 1. Koncepce a architektonické řešení novostavby Řešení proluky v sousedství Muzea umění navíc v bezprostřední návaznosti na dominantu protějšího kostela Panny Marie Sněžné, je nelehkým úkolem. Jedná se o nejužší místo ve středu historické části Olomouce, které v sobě snoubí dva světy. Na jedné straně je to drobné měřítko středověké parcelace, na straně druhé zde začíná velké měřítko paláců, církevních a vojenských objektů Předhradí. Napětí z různých velikostí vyvolává řadu otázek: Jak se postavit k tomuto místu, které bylo zastavěno pěti samostatnými domy? Zopakovat situaci před stržením historických objektů v roce 1969 nebo vstoupit razantněji do tohoto prostředí a navázat naopak na reprezentační stavby? Velikost objektů a samozřejmě smysl koncepce je v takto složité situaci naprosto klíčovým momentem.
Naše koncepce se nakonec pokouší čerpat inspiraci z obou měřítek, z obou protikladných světů. Drobnější velikost se uplatňuje respektováním všech pěti parcel. Opakováním stejné výšky říms i střech u jednotlivých domů se řada sceluje a vzniká tak dojem jednoho areálu, který navazuje na přilehlý objekt Muzea umění, tedy na velké měřítko. Rozčlenění nového muzea do jednotlivých objektů není formálním aktem, jenž by pouze předstíral kulisu pěti staveb, ale díky nutnému oddělení jednotlivých funkcí jako jsou výstavní sály, knihovna, vstupní dvorana nebo knihkupectví a občerstvení se forma rozdělení nabízela automaticky. Rozdílná délka jednotlivých domů reaguje na různou velikost požadovaných funkcí.
Při pohledu na historické jádro Olomouce z výšky můžeme i dnes vysledovat řadu shluků sedlových střech. Kontextuální příbuznost novostavby s obdobně řešenými bloky není náhodná. S jistou mírou nadsázky lze vnímat příbuznost s nejstarším dochovaným vyobrazením Olomouce na zděři staré 3500 let, kde jsou vyryta roubená stavení. Gotická parcelace, ale i starší urbanizace našich měst mají vesměs obdobná uspořádání staveb s kolmo posazeným hřebenem střechy k ulici. Ustoupením jednoho z objektů z řady domů důsledně sledujících původní uliční čáru do pozadí, získáváme nástupní piazzetu, která je nezbytná pro možnost vytvoření adekvátního vstupu ve stísněných podmínkách nejužšího místa historického jádra. Ale i toto ustoupení nachází svůj precedens v nedalekém řešení prostoru hned o několik parcel směrem k Hornímu náměstí před funkcionalistickým domem č. 21.
Velmi důležitým aspektem projektu je horní osvětlení sálů. Díky odříznutí vrchní části valbových střech se do vnitřních útrob každého objektu dostává přirozené denní světlo. Zvláště v prostoru knihovny je zřejmá inspirace podobně laděnými sály ať již z nerealizovaných vizí francouzských revolučních klasicistů, jako byl Boullèe a Ledoux nebo realizovanými knihovními prostorami z 18. a 19. století. I v případech, kdy je do
jednotlivého objektu vkládáno patro, je přesto v nižším podlaží zajištěno denní osvětlení. Tento trik je uskutečněn vložením menšího domu, kolem kterého může světlo obtékat. Ve dvou případech se tak dostáváme k tématu „domu v domě“, kde jsou zajištěny vhodné podmínky k vystavování na stěnách, a přitom v obou podlažích získáváme vrchní světlo.
Duté prostory nebo prostory s „domy v domě“ získávají díky vrchnímu světlu procházejícímu úzkou štěrbinou téměř sakrální rozměr. Tento pocit je ale záměrně na několika místech rozbit umístěním oken, kterými může návštěvník muzea pozorovat atmosféru vně objektu. Stejně tak by mohlo být zajímavé sledovat dění v muzeu z ulice. Vnitřní prostor tím získává příjemnější prostředí, jež by mělo umožnit občasné nadechnutí a následně novou koncentraci na prezentované muzejní artefakty.
Celý projekt poměrně úzkostlivě, ale možná i naivně (naivitu v tomto případě chápeme především ve smyslu přirozené dětské představivosti), pracuje s typem domu jako s jakýmsi archetypem, který sice vychází z tradice, ale zároveň chce být moderní. Proto můžeme pozorovat dům nejen zvenčí, ale díky tomu, že objekty nejsou téměř rozděleny a veškeré sociální a technické zázemí je umístěno do dutých obvodových stěn domů, je vše ve své plné velikosti možno sledovat také zevnitř. Toto téma, které je založeno na vnímání prostorového pozitivu a negativu, zkoumal ve svých sádrových modelech v padesátých letech italský architekt Luigi Moretti.
Podstatnou součástí celkového konceptu je materiálové řešení. Tak jako se navržené objekty svou výškou římsy i velikostí střechy váží ke stejně situovaným prvkům stavby Muzea umění, tak vede dialog i materiálové řešení obou staveb. Nové objekty mají navrženu konstrukci z pohledového betonu, který je bíle probarven mramorovou drtí. Beton díky tomu získává charakter podobající se umělému kameni. Tato úprava by měla konvenovat s fasádou Muzea umění, jež by po svém očištění měla ukázat svou původní kvalitu z obdobně barevného umělého kamene.
2. Dispozice a provoz novostavby Zvolená koncepce novostavby umožnila řešit dispozici celkem samozřejmě do rozdílných provozních oddílů. Z nově vytvořené pinzety, situované u Denisovy třídy, se vstupuje do prvního objektu, navazujícího na starou budovu Muzea umění. Společně tak vytváří nástupní dvoranu, kde by měl návštěvník nalézt základní informace o Středoevropském foru s pokladnou, šatnou a toaletami. Vstupní dvorana rovněž nabízí možnost posezení na posuvném schodišti - hledišti, které by mělo sloužit i pro pořádání komorních představení nebo pro zahájování výstav. Hlediště má v tomto případě pomyslně vyjadřovat i název Středoevropského fora. Všech pět lodí je příčně propojeno komunikační osou, jež návštěvníka postupně provází všemi prostory.
půdorys 1.NP
Sousední objekt je věnován knihovně, která je koncipována jako převýšená hala se čtyřmi podlažími obíhajících ochozů s horním osvětlením. Díky bezprostřední návaznosti na vstupní dvoranu nemusí čtenář absolvovat prohlídku muzea ani procházet další části stavby a může hned spočinout a studovat v prostorách knihovny. Návštěvník je obklopen ze tří stran knihami, přičemž pouze přízemní část ze čtyř knihovních podlaží je přístupná k volnému výběru knih. Zbylá patra, která jsou také pohledově uplatněna, slouží jako dokumentační archiv. Zde by měla být především uložena sbírka výtvarné dokumentace Jiřího Hůly a knihovna Otto F. Bablera. V prostoru knihovny je také situován velký nákladní výtah propojující suterény s vrchními podlažími. Do koncového prostoru lodě, odděleného komunikační chodbou a výtahem, je vložena místnost pro ostrahu.
půdorys 2.NP
Dostáváme se do dalšího objektu, který je mimo jiné přístupný také z venkovní nástupní piazzety. Zde se nachází knihkupectví a malé občerstvení prostřednictvím samoobsluhy z automatů. Odtud má návštěvník také možnost vystoupit do zadních venkovních partií celého areálu, kde se ocitne ve dvorcích s různou výškovou úrovní, se zelení a se sochařskou expozicí. Poslední dvě lodě představují stálou expozici Středoevropského fora. Všechny prostory mají vrchní osvětlení doplněné na několika místech okny s výhledem jak do klidového prostoru zadního dvora, ale i do Denisovy ulice. Prostory u oken by měly přirozeně vytvářet odpočinkové kouty s posezením a s možností edukační činnosti. Zde se může návštěvník rozhodnout pro výstup do vyššího patra, kde se dostane do vloženého prostoru „domu v domě“ a následně pokračovat přes eskapádu sálů až do starého objektu. Anebo může návštěvu prvního patra ukončit a vrátit se stejnou trasou nazpět. Smyslem je vytvoření okruhu – trasy, která diváka provede celým areálem jak v novostavbě, tak i v rekonstruovaných prostorách Muzea umění. Nicméně návštěvník má vždy možnost svoji návštěvu ukončit nebo přerušit, aniž by bezpodmínečně musel absolvovat celou zpáteční trasu znovu. Specifickým světem jsou dvě podzemní podlaží, kam nemají návštěvníci muzea přístup. Obě patra představují provozní zázemí. Díky převýšení mezi Denisovou ulicí a hradbou na hranici pozemku o více než 6 metrů bylo možné situovat služební vjezd a zásobování z ulice Kačení. U vjezdu je také umístěna trafostanice pro celý areál Středoevropského fora. Oba suterény sledují konstrukční rozvržení novostavby nad povrchem s výjimkou přední části u Denisovy ulice, kde ustupují stejně jako podzemní podlaží Muzea umění. V těchto partiích se nachází sklepení původních historických domů, která zůstanou zachována. Ve druhém podzemním podlaží jsou situovány do jednotlivých sekcí sklady a depozitáře jako jsou: transportní depozitář, sklad výtisků muzea, archiv, centrální depozitář nábytku, centrální depozitář obrazů, tisků a soch. V tomto podlaží je také umístěn fotoateliér prostupující dvě patra, tedy zasahující i do prvního podzemního podlaží. V obou podzemních patrech se nachází badatelna přístupná vždy z komunikace propojující příčně všechny podzemní prostory. Chodba je zakončena vstupy do nově vytvořené kotelny a rozvodny VN a NN. První podzemní podlaží má podobné dispoziční uspořádání jako druhý suterén s tím rozdílem, že jsou zde kanceláře knihovny a prostory pro přípravu výstav, osvětlené a větrané přes anglický dvorek. Chodba je v tomto patře zakončena restaurátorskou dílnou a vchodem do služební části ve sklepení starého objektu. Celý objekt je řešen bezbariérově v návaznosti na provozní výtah, který zajišťuje transport výstavních artefaktů ze suterénních prostor a na výtah pro invalidy procházející všemi podlažími ve starém objektu muzea. Z tohoto hlediska je v novostavbě vytvořena provozní spojovací lávka ve třetím podlaží, propojující transportní výtah s výstavními sály ve staré budově. Tento prostor není, stejně jako suterény, přístupný veřejnosti.
půdorys 3.NP
3. Konstrukce a materiálové řešení Novostavba je kompletně celá pojata jako odlitek z monolitického železobetonu se specifickým otiskem bednících dílců. Vzhledem k tomu, že všech pět objektů důsledně kopíruje parcelaci původní zástavby, bude velmi obtížné sestavit atypické bednění. Stejně tak bude náročné vybetonovat místa zaoblených hran a rohů, která tvoří nedílnou součást autorského návrhu. Pohledový beton bude promíchán s bílou mramorovou drtí, z důvodu vytvoření světlého, téměř bílého pohledového betonu. Kvůli získání otisků v betonu budou použita nehoblovaná prkna nestejné tloušťky. Samostatnou problematikou bude vrchní světlík, umožňující přístup denního světla. V tomto místě bude také umístěno umělé osvětlení. Z toho důvodu bude nezbytně nutné vytvořit pojízdnou provozní lávku, která zajistí obsluhovatelnost při opravách a montáži reflektorů, tak i možnost údržby skel a zastínění světlíku. Vrchní osvětlení je doplněno několika okny umožňujících propojení exteriéru a interiéru. Formát těchto otvorů je volen 3 x 3 m a 6 x 3 m, přičemž jejich výplní bude nedělené izolační sklo. Doplňky interiérů budou řešeny z prken a z fošen, které budou bíle mořeny. Jedná se o dveře, police, regály, stoly a židle nebo pojízdné schodiště umístěné ve vstupní dvoraně. Všechny prostory včetně nábytku by měli působit neutrálně, jako pozadí pro vystavené artefakty. 4.
Zásady návrhu 1. Navázání na oba olomoucké světy, jak na monumentálnost Předhradí, tak na drobné měřítko vlastního města 2. Respektování všech pěti původních parcel 3. Výška římsy i hřebene střechy je shodná s Muzeem umění 4. Ve všech prostorech novostavby je vrchní denní osvětlení 5. Materiálová provázanost s Muzeem umění. Beton probarvený mramorovou drtí – světlý umělý kámen 6. Světlá barva všech interiérů jako neutrální pozadí pro vystavené artefakty 7. Nenáročný provoz - dobrý poměr mezi prosklenými otvory a plnými stěnami, vyloučení klimatizace 8. Bezbariérovost
POHLED, DENISOVA - NÁVRH
ŘEZOPOHLED O-O´ - NÁVRH
