Návrat z Podzemí. také v tištěné verzi. Objednat můžete na

Návrat z Podzemí také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz

Doporučujeme další e-knihy v edici: R. Gordon, B. Williams – Ztracený svět v Podzemí R. Gordon, B. Williams – Hlouběji do Podzemí R. Gordon, B. Williams – Volný pád do Podzemí Roderick Gordon a Brian Williams Návrat z Podzemí – e-kniha Copyright © Fragment, 2010 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Obsah PRVNÍ ČÁST Odhalení 5 DRUHÁ ČÁST Střetnutí

127

TŘETÍ ČÁST Návrat

193

ČTVRTÁ ČÁST Útok

231

PÁTÁ ČÁST Shledání

305

Epilog Poděkování

342 347

Motáme se v kruhu a odhadujeme, ale Tajemství sedí uprostřed a ví.        Tajemství sedí, Robert Frost, 1942 Nikdy jsi mě neviděla, dá se říct, že jsi nikdy nedoufala. Nedokážeš to vysvětlit, nedokážeš to vysvětlit a já nedokážu vysvětlit tuhle bolest…        Klamu svoje přátele,        Orchestral Manoeuvres in the Dark (OMD) Am Tag aller Summierung, tragen Sie Ihren Körper vorwärts auf dem Wrack Ihrer Tage. Für Sie seien nicht, was Sie waren, aber was Sie anstrebten.        Německá knihy katastrof, neznámý autor, 17. století

PRVNÍ ČÁST

Odhalení

1.  kapitola

K

olem víří vlny bílorudých plamenů. Vlasy se škvaří a kůže se stahuje. Je slyšet kvílení smrště, která vysává veškerý kyslík, a pak šplou­ch­ nutí vody, když se Druhá Rebecca vrhá se svou sestrou do tůně. Tělo První Rebeccy je ochablé a bezvládné jako hadrová panenka. Dívka je omráčená a ani chladná voda ji nepřivádí k vědomí. Klesají pod hladinu. Z dosahu palčivého žáru. Druhá Rebecca zakrývá své sestře dlaní ústa i nos, aby do nich nevnikla voda. Pak se pokouší soustředit. Máme nanejvýš šedesát vteřin, říká si v duchu a cítí, jak se začínají bouřit její plíce. Co te? Zvedá oči k peklu nad hladinou. Od vodních vln se odrážejí šarlatové jazyky plamenů. Elliottiny nálože podpálily suchou vegetaci, která te živí ohnivou bouři a pokrývá hladinu tůně silnou vrstvou černého popela. A ještě ke všemu nahoře číhá Elliott – ta míšenecká coura! – s puškou, aby je vyřídila, jakmile se vynoří. Jak to Druhá Rebecca ví? Protože přesně totéž by v takové situaci udělala ona. Ne, nahoru nemůžou. Aspoň pokud chtějí přežít. Loví v kapse košile a vytahuje náhradní zářící kouli. Ztrácí tím několik dalších vteřin, ale potřebuje vidět, kam plave. Musím se brzy rozhodnout… vlastně hned…, dokud ještě můžu. Nemá jinou možnost, a zamíří tedy dolů, do šerého polosvitu hlubin. Sestru táhne za sebou. Vidí, že její dvojče krvácí ze zranění na břiše. Kolem ní se vznášejí pramínky krve jako tenké rudé stužky. Padesát vteřin. Točí se jí hlava. To bude první příznak, že jí schází kyslík. 6

PODZEMÍ

Ve víření bublinek a hučení vody Druhá Rebecca slyší sestřin výkřik. Nedostatek kyslíku ji probral k vědomí. V panice se zmítá a chabě se snaží vymanit ze sevření Druhé Rebeccy, ale ta jí zarývá prsty do paže. Její dvojče podle všeho chápe, zklidní se a nechává se vléct dolů. Čtyřicet vteřin. Musí bojovat s  nutkáním otevřít ústa a  nadechnout se. Ostrůvek světla vrhaný zářící koulí odhaluje svislou stěnu porostlou vodními řasami. Před nimi se míhá hejno malých rybek, jejichž kovově modré šupiny se ve světle koule duhově lesknou. Třicet vteřin. Vtom si Druhá Rebecca všímá černého otvoru. Vykopává nohama a míří i se svou sestrou přímo do něj. Při tom jí před očima probíhají vzpomínky na dřívější život, na všechny ty hodiny plavání, které absolvovala nahoře v Highfieldu. Dvacet vteřin. Je to opravdu chodba. Snad někam vede, odvažuje se doufat. Snad. Na prsou cítí stále silnější tlak – o moc déle nevydrží. Přesto plave hlouběji do tunelu a neustále se rozhlíží kolem sebe. Deset vteřin. Ztrácí orientační smysl. Už si není jistá, kde je nahoře a  kde dole. Potom ale vidí odraz. Pár metrů od ní se světlo zářící koule odráží od proměnlivého, zrcadlového povrchu. S  posledním zbytkem sil se dere k němu i se svým dvojčetem. Jejich hlavy se vynořují nad hladinu ve vzduchové kapse pod stropem chodby. Druhá Rebecca si plní bolavé plíce kyslíkem a  uvědomuje si, jaké mají št ěstí, že kapsa není plná metanu nebo jiného jedovatého plynu. Jen co přestává kašlat a prskat vodu, obrací se ke zraněné sestře. Ta sice má hlavu nad vodou, ale bezvládně jí padá na prsa. „No tak! Probu se!“ křičí Druhá Rebecca a třese s ní. Nic. Objímá jí hrudní koš pažemi a několikrát silně stiskne. Pořád nic. Svírá jí nos prsty a vdechuje jí vzduch do úst. „Dělej! Dýchej!“ křičí. Její hlas se dunivě rozléhá stísněným prosto7

Odhalení

rem. První Rebecca konečně zachraptí a z úst se jí vyřine proud vody. Nadechuje se, ale jen se začne víc dusit, protože má v plicích pořád dost vody. Zmítá se ve slepé panice. „Klid, klid,“ konejší ji Druhá Rebecca. „Už jsme v bezpečí.“ První Rebecca se postupně uklidňuje a  začíná dýchat pravidelně, i když mělce. Svírá si břicho a je zřejmé, že trpí strašnými bolestmi. Tvář má bílou jako smrt. „Neomdlíš?“ ptá se jí Druhá Rebecca ustaraně. První Rebecca neodpovídá. Dívají se na sebe. Vědí, že jsou aspoň prozatím v bezpečí. Vědí, že přežily útok. „Podívám se o kus dál,“ oznamuje jí Druhá Rebecca. První Rebecca ji sleduje prázdným pohledem. Pokouší se promluvit, ale přes veškeré úsilí se jí daří rty vytvořit pouze písmeno „P“. „Proč?“ vyslovuje Druhá Rebecca za ni. „Podívej se nad sebe,“ říká a ukazuje na to, čeho se její sestra instinktivně chytila. Ke stropu tunelu je připevněno několik tlustých kabelů – staré elektrické vedení, na řadě míst s  odloupanou izolací a  pokryté mazlavou hnědou rzí. „Jsme v nějakém dole. Možná tu je jiný východ.“ První Rebecca nepatrně přikyvuje a zavírá oči. Sotva se drží při vědomí.

8

2.  kapitola

P

o více než dvoudenní plavbě po podzemní řece Chester navedl člun k dlouhé přístavní hrázi. „Posvi si a podívej se, co tam je!“ vykřikl na Martu, aby ho slyšela přes rachot přívěsného motoru. Marta zvedla zářící kouli a namířila její paprsek k tmavým obrysům budov na konci mola. Chester ubral plyn a loka pomalu přirazila ke břehu. Stálo tu několik domů a jeřáb určený k vykládání a nakládání plavidel. Tenhle přístav byl rozhodně větší než všechny ostatní, u kterých se cestou zastavili, aby doplnili palivo a na hodinku nebo dvě si odpočinuli. Chesterovi se rozbušilo srdce, když si pomyslel, že už možná dospěli na konec cesty. Vypnul motor, Marta chytila jeden z úvazných kůlů na břehu a přehodila přes něj smyčku kotvícího lana. Pak znovu pozvedla světlo a Chester zahlédl velký, bíle natřený oblouk. Pamatoval si, co mu Will vyprávěl o zazděném vchodu do přístavu, který je dost široký, aby jím projel nákladní vůz. To je určitě ono. Byl sice mokrý jako myš a chvěl se zimou, ale to mu nemohlo pokazit radost. Dokázal jsem to, u všech hromů! Dokázal jsem to! provolával v duchu, když vystupoval s  Martou na pevnou zem. Nahlas ovšem neřekl ani slovo. Jsem zase zpátky na Povrchu! Přestože se vrátil skoro domů, jeho situace nebyla ani zdaleka růžová. Střelil pohledem po Martě, která nemotorně popošla po hrázi. Boubelatá žena zachumlaná do mnoha vrstev špinavých šatů hekala a supě9

Odhalení

la jako divoký kňour chystající se k útoku. To nebylo nic nového, protože se vždycky chovala dost nevyzpytatelně, ale te si Chester všiml, jak Marta prudce otáčí hlavu do tmy. Zaklela, jako kdyby tam někoho spatřila. Nikdo tam však nebyl. Chester si přál, aby se s ním vrátil Will. Nebo někdo jiný. Události se vyvinuly tak, že zůstal sám s  touhle bláznivou ženskou. Marta znovu zabručela, tentokrát ještě hlasitěji, a zívla tak široce, že Chester zahlédl řadu jejích zažloutlých zubů. Věděl, že jeho společnice je jistě po dlouhé cestě vyčerpaná, a navíc se museli opět vypořádat s plnou silou gravitace. I on cítil olověnou tíhu vlastního těla a těžko si dokázal představit, jaké to asi musí být pro Martu, která na něco podobného nebyla v posledních letech vůbec zvyklá. Napadlo ho, jak zvláštní pro ni tahle chvíle určitě je. Marta vyrostla v Kolonii a na Povrchu nikdy nebyla. Zakrátko poprvé uvidí slunce. Život se s  ní rozhodně nemazlil: Styxové ji i  s  manželem poslali do vy­ hnanství do Hlubin několik kilometrů pod Kolonií. Tam se Marta s manželem přidala k potulné skupině psanců, kteří měli stejnou šanci, že se pobijí navzájem, jako že podlehnou četným nástrahám nehostinného podzemí. Marta překvapivě v Hlubinách porodila syna Nathaniela, jenže její manžel se je oba pokusil zavraždit: oba je shodil do Průduchu. Pád sice přežili, ale Nathaniel později zemřel na horečnaté onemocnění a  Marta zůstala sama. Víc než dva roky žila zcela odříznutá od ostatních lidí. Zabarikádovala se ve staré chatrči a živila se lovem zvířat, kterých hluboko v podzemí kupodivu žilo velké množství. Když se na scéně objevili Chester s Willem a těžce zraněnou Elliott, Marta si oba chlapce okamžitě oblíbila, jako kdyby v nich viděla náhradníky za svého milovaného syna. Ta vazba byla dokonce natolik silná, že by klidně nechala Elliott zemřít, jen aby se oba chlapci nevystavovali nebezpečí. Tajila před nimi, že v ponorce, která se zřítila do jiného z gigantických průduchů, je zásoba moderních léků. Když ale Will odhalil pravdu, snažila se to napravit tím, že je k ponorce zavedla, a tím zachránila Elliott život. Chlapci jí pak odpustili její předchozí mlčení. To už byla minulost. Te ale Chester netušil, co by měl dělat dál. Kromě neustálé hrozby v podobě Styxů, kteří po něm půjdou, a už se na Povrchu schová kam10

PODZEMÍ

koliv, se musel starat ještě o Martu. Neměl kam jít a nemohl se ani na nikoho obrátit pro pomoc. S výjimkou Drakea. Drake představoval jeho jedinou naději, jediný záchranný kruh. Drakeu, prosím, prosím, bu tady! pomyslel si Chester, zatímco se rozhlížel v kalném šeru a přál si, aby se Drake co nevidět objevil. Chtěl na něj zavolat, ale neudělal to, protože by Marta bezpochyby těžce nesla, kdyby zjistila, že se ho potají pokusil kontaktovat. Dobře věděl, jak majetnicky a ochranářsky se k němu chová, a rozhodně nepotřeboval, aby upadla do další ze svých nabručených depresí. Navíc nemohl nijak vědět, jestli Drake obdržel vzkaz, který mu namluvil. Nebo jestli je vůbec ještě naživu. Postupovali s Martou mlčky podle Willových pokynů a vytáhli loku z vody. Natolik odvykli plné zemské tíži, že brzy oba přerývaně lapali po dechu. Marta chvíli hekala a  nadávala, ale přece jen se jim podařilo dovléct člun k jedné z opuštěných budov a opřít ho o ni. Chester se předklonil a opřel se dlaněmi o kolena, aby se vzpamatoval. Uvědomil si, že se touží podívat do Londýna na své rodiče. Bez ohledu na rizika. Třeba se jim nějak podaří tuhle zapeklitou situaci vyřešit. Třeba ho prostě někam schovají. Bylo mu to jedno, jen je prostě musel vidět, aby jim mohl říct, že je v pořádku. Druhá Rebecca rychle doplavala zpátky do vzduchové kapsy. Ulevilo se jí, když zjistila, že se její zraněná sestra dosud drží elektrických kabelů vedoucích nad hladinou. Očividně jí ale rychle ubývaly síly. Hlavu si opírala o zvednutou paži a měla pevně zavřené oči. Druhé Rebecce trvalo několik vteřin, než ji probudila. Nutně ji potřebovala přesunout někam do sucha a tepla, než upadne do šoku. „Nadechni se co nejvíc. Dostanu tě odtud,“ řekla Druhá Rebecca. „Před námi něco je.“ „A co?“ zamumlala První Rebecca neslyšně. „Plavala jsem podle úzkorozchodných kolejí na dně chodby,“ odpověděla Druhá Rebecca a sklopila pohled k hladině těsně pod svou bradou. „Vynořila jsem se v úseku chodby, který není zaplavený. Byl větší než nějaká vzduchová kap...“ „Tak do toho,“ přerušila ji První Rebecca. Zhluboka se nadechla a pustila se elektrického vedení. 11

Odhalení

Druhá Rebecca vlekla sestru za sebou až na místo, které jí popsala. První Rebecca se obrátila na záda a splývala po hladině. Druhá Rebecca ji táhla ke břehu. Zanedlouho se obě ocitly na mělčině, kterou se mohly brodit, ačkoliv Druhá Rebecca musela svou sestru při každém kroku podpírat. Doklopýtaly až na suchou zem. Druhá Rebecca si všimla, že koleje pokračují chodbou dál, a přestože chtěla co nejdřív zjistit, kam vedou, musela předtím ošetřit sestru. Položila ji na zem a jemně jí vyhrnula košili, aby prohlédla její zranění. Na boku těsně nad kyčlí měla sestra malou dírku. Rána sice na první pohled nevypadala tak vážně, ale vytékalo z ní znepokojivé množství krve, které vytvářelo na dívčině mokrém břiše průsvitnou červenou kaluž. „Jak to vypadá?“ zeptala se První Rebecca. „Obrátím tě na bok,“ varovala ji Druhá Rebecca a  opatrně sestru zvedla, aby se jí podívala i na záda. „Myslela jsem si to,“ poznamenala tiše, když spatřila druhý otvor v místě, kudy kulka vyletěla z těla. „Jak to vypadá?“ zopakovala První Rebecca s křečovitě stisknutými čelistmi. „Řekni mi pravdu.“ „Mohlo to být horší. Špatná zpráva je, že hodně krvácíš. Na druhou stranu tě kulka zasáhla jen do masité části boku…“ „Co tím myslíš, masité části? Chceš říct, že jsem tlustá?“ zavrčela První Rebecca i přes celkovou slabost rozhořčeně. „Odjakživa jsi z nás dvou byla ta ješitnější, vi? Nech mě domluvit,“ odpověděla Druhá Rebecca a pomalu sestru položila zpátky. „Kulka proletěla skrz, takže ji aspoň nebudeme muset vyndávat. Ale musím zastavit krvácení. A víš, co to znamená…“ „Ano,“ zahučela První Rebecca. Náhle se jí zmocnil nepříčetný vztek. Zaala ruce v pěst. „Pořád nedokážu uvěřit, co mi ten skřet udělal. Střelil mě! Will mě postřelil!“ běsnila. „Jak si to mohl dovolit!“ „Klid,“ chlácholila ji Druhá Rebecca a svlékla si košili. Zahryzla se do jejího lemu a táhla, dokud se jí zuby nepodařilo odtrhnout pruh látky, a pak oddělila ještě několik dalších. První Rebecca nepřestávala zuřit. „Udělal velkou chybu, že mě nedorazil, dokud měl šanci, protože já si ho najdu. A postarám se o to, aby prožil taky takovou bolest, jenže milionkrát, milionkrát horší.“ 12

PODZEMÍ

„O tom nepochybuji,“ souhlasila Druhá Rebecca, zatímco svazovala dva pruhy košile a ostatní skládala do podoby malých polštářků. „Chci toho hajzla podříznout jako podsvinče a nechat ho vykrvácet, ale pomalu… pomalinku…, aby to trvalo celé dny…, ne…, týdny,“ mumlala První Rebecca zpola v deliriu. „A sebral nám Dominium. Za to zapla…“ „Dostaneme Dominium zpátky. Te už zmlkni, ano? Musíš šetřit síly,“ napomenula ji Druhá Rebecca. „Přiložím ti k ranám obvazy, a co nejtěsněji je utáhnu.“ První Rebecca ztuhla, když jí sestra přiložila k otvorům po kulce složené pruhy látky. Druhá Rebecca pak omotala dlouhý pruh z košile kolem boku zraněné dívky a prudce zabrala. Tmavým tunelem se ozvěnou odrazil bolestný výkřik. „Pospěš si, zlatíčko,“ pobízela Marta Chestera, který se pokoušel rozhodnout, co si má vzít s sebou. Neodpověděl, ale měl co dělat, aby nevybuchl. Nech mě na pokoji, ano? Marta vážně byla jako nějaká otravná, všetečná tetička. Pořád ho obletovala a  sledovala těma velkýma očima s  pohledem raněné laně. Navíc se od chvíle, kdy vytahovali na břeh člun, potila a  Chester by přísahal, že z ní čpí kyselý zápach. „Nemá smysl tady otálet, drahoušku,“ zavrkala Marta odporně sladkým hlasem. A dost. Už nesnese, aby za ním takhle postávala. Držela se těsně u něj a Chester z toho byl celý nesvůj. Popadl nazdařbůh několik věcí, nacpal je na spacák ve svém batohu a zavázal ho. „Hotovo,“ oznámil a schválně si hodil batoh na záda širokým obloukem, aby Marta musela ustoupit. Pak rychle vyrazil po molu pryč od ní. Během pár vteřin ho ale dohonila, jako nějaký neodbytný toulavý pes. „Kde to tedy je?“ zeptala se, zatímco si Chester pokoušel vybavit Willovy instrukce. Slyšel, jak Marta hlasitě supí, jako kdyby jí lezl na nervy on nebo vůbec celá situace, v níž se ocitla. Jakkoliv Martino chování obecně Chestera dráždilo, čas od času se všechno ještě zhoršilo, když Marta téměř bez varování vybuchla a říkala 13

Odhalení

odporné věci. Chester byl při takových příležitostech vždycky docela vyděšený. „Nevím,“ odpověděl proto co nejklidněji, „ale když Will říkal, že je to tady, někde to tady bude.“ Nahlíželi mezi přízemní betonové budovy bez oken. Nedalo se nijak odhadnout, jakému účelu stavby sloužily – kromě velkých bílých čísel jim chyběla jakákoliv označení. Chesterovi z  nich běhal mráz po zádech. Uvažoval, jestli v nich někdy v minulosti byli ubytováni vojáci, kteří museli sloužit ve věčné tmě a izolaci podzemí. Te však v budovách zbyly jen sutiny a pokřivené kusy kovu. Marta oddechovala čím dál hlasitěji, což naznačovalo, že co nevidět začne zase reptat, ale Chesterovo světlo konečně dopadlo na otvor, který hledali. „Aha! Tady to je!“ ohlásil rychle v naději, že odvrátí Martin záchvat. Oba se podívali do chodby za probouranou cihlovou stěnou. „Hm,“ přikývla Marta chladně. Chester měl dojem, že je zklamaná. Pozvedla kuši, jako kdyby očekávala nepřátelský útok, a  prolezla otvorem jako první. Chester zavrtěl hlavou a chvíli počkal, než se vydal za ní. Za zdí se museli brodit hnijící vodou, jejíž zápach ještě zesílil poté, co ji rozvířily jejich kroky. „Fuj,“ odfrkl si. Utěšoval se jenom tím, že už aspoň necítí Martu. Ko­ lem  sebe viděl zpola ponořená prkna a  několik zrezivělých sudů. Jeden z nich byl prázdný a líně se pohupoval na hladině. Narážel přitom do stěny, takže vydával dutý kovový zvuk, jako když někde v dálce zvoní zvon. Ozývalo se tu ale ještě něco jiného – nějaké pravidelné ukání. Vzápětí Chester spatřil prázdnou plechovku od koly, která klepala do boku sudu. Uchváceně zíral na její červené a stříbrné nápisy, tak jasné, ostré a moderní… Jeho nálada rázem vzlétla do nebeských výšin. Plechovka nepochybně pocházela z  Povrchu a  pro Chestera představovala něco z jeho světa. Uvažoval, jestli ji tu neodhodil Will, když se s doktorem Burrowsem vracel k podzemnímu přístavu, odkud pokračoval do hlubin Země. Vychutnával si pomyšlení, že ho plechovka jakýmsi způsobem spojuje s jeho kamarádem. Marta si všimla, že se Chester zastavil, a netrpělivě na něj zabručela. Kola pro ni nic neznamenala. Prošli do následující místnosti s kovovými 14

PODZEMÍ

skříňkami. Přesně jak Will popsal, v malé sousední místnůstce našli žebřík, po němž mohli vyšplhat do světa na Povrchu. Marta vyzkoušela, jestli je žebřík přidělaný ke stěně dostatečně pevně a neobratně po něm začala stoupat. Doopravdy jsem tu? Já tomu nemůžu uvěřit! opakoval si v duchu Chester a šplhal za Martou ke světlu. Ačkoliv si stínil oči, jasná záře oblohy ho oslepovala. Nemotorně vylezl ven, padl na všechny čtyři a zalezl za keř, kde se už schovávala Marta. Oba zůstávali v úkrytu, dokud si Chester postupně nezvykl na denní světlo. Vlastně ani nebylo nijak silné: blížil se večer a oblohu zakrývala vrstva mraků. „Tak jsme tady, drahoušku,“ pravila Marta bezvýrazně. Jestli se mělo jednat o Chesterův velký okamžik, o chvíli triumfálního návratu ze zemských hlubin po měsících neskutečných útrap, pak je nutno říct, že Chester cítil jisté rozčarování. „Kraj proradných Površáků,“ dodala Marta opovržlivě, omotala si kolem hlavy špinavý šátek a  nechala si jen úzkou škvírku pro oči. Když Chester viděl, jak na něj uslzeně mžourá, uvědomil si, že jí bude trvat hodně dlouho, než si zvykne na zdejší světlo. Napadlo ho i něco dalšího. Můžu jí utéct! Měl by se o to pokusit? Vzhledem k tomu, jak ji denní světlo zatím oslepuje, by ho patrně nedokázala chytit. Te máš šanci, říkal si, když tu Marta hlasitě popotáhla. Zvedla si šátek z obličeje a začala si vymačkávat hlen z nosu, úplně stejně, jako kdyby se pokoušela dobýt poslední zbytek pasty z tuby. Chester si připomněl okamžik, kdy s Willem a Calem dorazili na Důlní nádraží v Hlubinách a on udělal něco podobně nechutného. Nebo to aspoň přišlo nechutné Willovi. Znovu si vzpomněl na svého kamaráda a na dobré i špatné chvíle, které spolu prožili, a uvědomil si, že se na něj už nedokáže zlobit. Netušil, jestli Will přežil skok do propasti zvané Šlukující Jane, kam se předtím vrhl jeho otec. Ani jestli přežila Elliott, když se je rozhodla následovat. Zachvěl se. Všichni zmizeli a dost možná jsou po smrti, takže se s nimi už nikdy nesetká. Nebo naopak pokračují ve velkém dobrodružství, do něhož se 15

Odhalení

s Willem pustil toho dne ve sklepení domu Burrowsových, když společně vyrazili podzemní chodbou do neznáma. Chester dokonce trochu litoval, že mu možná právě te uniká nové dějství neuvěřitelných prožitků. Představil si, jak ti tři podnikají další mimořádné věci – Will, doktor Burrows a Elliott… Elliott… Elliott… Zjevila se mu tak jasně, jako kdyby stála těsně před ním… jako ve chvíli, kdy vypila tekutinu z vlčího oka. Viděl její rošácký, uličnický úsměv, když se k němu otočila a nabídla mu, a také ochutná. Musel ji obdivovat, protože její schopnosti jim pomáhaly přežít i ve zdánlivě bezvýchodných situacích. Především mu ale ve vzpomínkách zůstal její úsměv, který v něm vyvolával smutek a stesk. S povzdechem si připomněl, že tady nahoře by na tom měl být určitě líp. V poslední době unikl tolikrát jisté smrti, že by to normálnímu člověku vystačilo na několik životů… Musí tu být ve větším bezpečí. Přesvědčoval se o  tom, než Marta vydolovala z  nosní dírky dlouhé přadeno šedého hlenu a otřela si ho o už tak děsivě špinavý kabát. Proboha, pomyslel si. Nedostal snad na výběr? Nevybral si dobrovolně místo Elliott tuhle… nechutnou stařenu? „Ano, jsme tady,“ odpověděl konečně a  odvrátil pohled od Marty. „Jsme na Povrchu.“ Světla s padajícím soumrakem valem ubývalo a Martin zrak se zlepšoval. Ze svého úkrytu viděli několik hranatých, stroze účelných budov. Když se po několika hodinách úplně setmělo, konečně se odhodlali vylézt z křoví. Opatrně se plížili mezi opuštěnými budovami starého letiště. Will Chesterovi řekl, že na Povrch vylezou v Norfolku, dobrých sto padesát kilometrů od Londýna. Prošli přes betonovou plochu bývalého cvičiště, kde z puklin vyrážel plevel, a kolem nákladního vozu s otevřenou korbou, který podle Chesterova odhadu patřil nějakým stavebníkům. Jeho domněnka se vzápětí potvrdila, když si všiml lešení kolem jedné budovy. Od poslední návštěvy Willa a doktora Burrowse se tu očividně dost změnilo. Pak v dálce uviděl obytnou buňku. V jejích oknech se svítilo a vedle parkoval land rover. Will Chestera varoval, že po letišti chodí hlídky, a tohle byla jistě jejich centrála. Chester zaslechl vzdálený smích a lidské hlasy. 16

PODZEMÍ

„Mohli bychom je požádat o pomoc,“ navrhl. „Ne,“ odmítla Marta příkře. Neobtěžoval se tím, aby se s ní dohadoval, ale když se od obytné buňky trochu vzdálili, najednou ho popadla a zatřásla s ním. „Nikdy nebudeme žádat o pomoc pohany!“ zasyčela. „Površáci jsou zlí!“ „Dobře…, jasně, jasně,“ vykoktal, šokovaný její prudkou reakcí. Martin vztek se rozplynul právě tak rychle, jako se objevil, a po její baculaté tváři se znovu rozlil podlézavý úsměv. Chester si nedokázal vybrat, čeho se bojí víc. Rozhodně si odte bude dávat mnohem lepší pozor na jazyk. Druhá Rebecca kráčela stoupající chodbou, sestru nesla na zádech a v duchu děkovala za zdejší slabou gravitaci. Zraněná dívka sice opět ztratila vědomí, ale Druhá Rebecca na ni nepřestávala mluvit. „Na něco přijdeme. Uvidíš, budeš v pořádku,“ říkala. Popravdě jí ale sestřin stav dělal vážné starosti. Provizorní obvaz splnil svůj účel a zpomalil krvácení, ale První Rebecca ztratila hodně krve. Nevypadalo to s ní dobře. Druhá Rebecca však zatím nepřestávala doufat a vlekla svoje břemeno kilometr za kilometrem v prachu mezi zrezivělými kolejnicemi opuštěného dolu. Míjela sice ústí dalších chodeb, ale držela se tratě v hlavním tunelu, protože předpokládala, že ji dovede ven. Cestou viděla kusy starých strojů, jež představovaly další památky po civilizaci, která vytvořila tuhle podzemní sí chodeb. Nezastavovala se, aby stroje zkoumala, ale podle zběžného pohledu odhadovala, že to jsou pumpy a  generátory. I  když vypadaly poněkud zastarale, podobaly se površácké technice používané v hlubokých dolech. Čas od času narážela na opřené krumpáče, lopaty a zapomenuté přilby. V  první řadě se potřebovaly dostat zpátky do otevřeného prostoru, protože se jí začínala z nedostatku jídla a pití točit hlava. Také chtěla co nejdřív vyměnit sestřin provizorní obvaz za něco účinnějšího. V duchu zaklela, když si vzpomněla na obvazy ve vojenské bundě, kterou musela nechat v té roklině, když je Will s Elliott přepadli. Několik dalších kilometrů jí dělalo společnost jen pravidelné křupání kamínků pod podrážkami bot, ale pak postřehla jiný zvuk. „Slyšíš to?“ zeptala se, aniž by čekala odpově. Zastavila se a poslou17

Odhalení

chala. Zvuk se neozýval souvisle, ale měla dojem, že jde o jakési vzdálené kvílení. Opět vykročila a za další zatáčkou chodby ucítila na tváři závan větru. Čerstvý vzduch jí dodal síly, takže přidala do kroku. Kvílení sílilo, stejně jako poryvy průvanu, a brzy v dálce před sebou spatřila matnou záři. „Denní světlo… To bude určitě ono,“ zamručela. Stoupala mezi kolejnicemi do ještě příkřejšího svahu a zanedlouho měla zdroj světla kousek od sebe. Tra pokračovala dál, ale ze strany tunelu ji zalévala oslepující záře. Podle dívčina odhadu se nejednalo o umělý zdroj, ale po tolika hodinách v temnotě potlačované jen nazelenalým světlem zářící koule tam nemohla pořádně pohledět. „Na chviličku tě tu nechám,“ řekla a opatrně položila sestru na zem. Zastínila si oči dlaní a vydala se ke světlu. Vítr tu vál s takovou silou, že ji srážel zpátky. Opakovala si, že musí počkat, dokud si její oči nepřivyknou, a  za chvíli z nich skutečně mohla spustit ruku. Nepravidelným otvorem ve skále viděla bílé nebe, které v  kombinaci s  větrem budilo dojem, že Druhá Rebecca stojí někde hodně vysoko, jen kousek pod mraky, kdyby tu nějaké byly. „Copak jsem celou dobu stoupala nitrem hory?“ zeptala se sama sebe. Pokrčila rameny a přiblížila se k otvoru. Užasle vyjekla. „Tohle musíš vidět! Bude se ti to moc líbit!“ zavolala na svou bezvládnou sestru. Hluboko pod nimi se rozkládalo město, jehož středem protékala řeka, která se vlévala do vodní plochy táhnoucí se až k obzoru. „Oceán?“ podivila se Druhá Rebecca. Úžasem ji ale plnilo hlavně město. Nebylo pouze rozlehlé; i jednotlivé budovy dosahovaly podobně obřích rozměrů. I na takovou vzdálenost dokázala rozeznat ohromný oblouk, podobný Vítěznému oblouku v  Paříži, od něhož se paprskovitě rozbíhaly široké třídy. Oblouk sice představoval ústřední prvek města, ale v pravidelných blocích tu stála řada dalších budov. Dál od centra následovaly menší domy, o  nichž Druhá Rebecca usoudila, že se jedná o rodinná obydlí. 18

PODZEMÍ

A rozhodně nešlo o žádné opuštěné město duchů. Když se opravdu soustředila, měla dojem, že vidí, jak se po ulicích pohybují auta, na tak velkou vzdálenost menší než blechy. Vtom zaslechla pravidelné tepání motoru a uviděla vrtulník, který se vznášel nad městem. Nepodobal se však helikoptérám, jaké znala z Povrchu, protože měl vrtule spíš na bocích trupu než na koncích. „Co je tohle?“ zahučela. Upřela pozornost k oceánu za městem. Když si zastínila oči, rozeznala na hladině všemožné lodě a čluny. Největší dojem na ni ale udělala atmosféra pořádku a  moci, která z města vyzařovala. Souhlasně přikývla. „Místo podle mého gusta,“ zašeptala.

19

3.  kapitola

I

 když byli Chester s Martou unavení, šli celou noc přes nespočetná pole a širokými oblouky se vyhýbali všem obydleným domům a silnicím. Marta trvala na tom, že půjde v  čele, ačkoliv Chester věděl, že nemůže mít sebemenší tušení, kam je vede. On to sice také nevěděl, ale usoudil, že ji zatím bude následovat. Momentálně stejně neměl žádný jiný plán, zvláš když musel počítat s Martou. Cestou myslel na Drakea a rozhodl se, že mu zkusí nechat další vzkaz. Jestli se mu nepodaří s ním spojit, riskne to a zavolá rodičům. K tomu ale potřeboval telefon a v duchu se smiřoval s tím, že bude muset počkat, dokud na nějaký nenarazí. Marta mu určitě bude ze všech sil bránit v  hovoru s  „proradnými Površáky“, takže jí nějak bude muset vyklouznout. Těšil se, až se té ženské zbaví. Při prvních známkách svítání se zastavili na mýtině uprostřed lesíka obklopeného ze všech stran poli. V  korunách začínali zpívat ptáci a Chester nedokázal uvěřit, kolik jich tu bylo a jaký dělali randál. Štěbetání se ozývalo úplně odevšad. Byl to takový rozdíl ve srovnání s tichem podzemního světa, na nějž si Chester postupně zvykl. V podzemí platilo, že pokud se člověku ukázalo nějaké zvíře, bu se ho hned pokusilo sežrat, nebo mohlo samo posloužit jako potrava. A Chester rozhodně nikdy neviděl tolik ptáků ani v Highfieldu. Jsem holt městský kluk, pomyslel si, zatímco poslouchal nelibozvučné hvízdání. Pak se ale v duchu opravil. V Highfieldu žil před tak dávnou dobou, že už ani nevěděl, kým vlastně je. Marta na kraji mýtiny zručně lámala větve a stavěla z nich dva pří20

PODZEMÍ

střešky po stranách jasanového mlází. Přístřešky byly na Chesterův vkus příliš blízko u sebe, ale nemohl to nijak ovlivnit. Kromě toho byl totálně vyčerpaný a jeho jedinou touhou te bylo zalehnout a vyspal se. Oba si vzali spací pytle ze zásob proviantu, které byly v  podzemním krytu, a právě když si Chester rozkládal svůj, zaslechl syknutí. „To jsi byla ty?“ zeptal se unaveně, aniž by se obtěžoval zvednout pohled. „Ticho!“ přikázala mu Marta tiše a připlížila se k němu. „Co jsi říkala?“ podivil se Chester. Zrovna se otáčel, aby se podíval, co se děje, když ho srazila k zemi. „Ticho. Ticho. Ticho,“ opakovala, lehla si na něj a pokusila se mu zakrýt ústa dlaní. Obličej měla jen pár centimetrů od jeho a  Chester ve světle zářící koule viděl do nejmenších detailů stočené zrzavé chloupky, které jí vyrůstaly z brady. „Ne!“ zaječel a podařilo se mu ji ze sebe shodit. Te leželi vedle sebe, ale Marta ho pořád odmítala pustit a pokoušela se ho umlčet. Odstrkoval ji a oba odfukovali námahou. Chestera překvapilo, jak je silná. Začali se fackovat a převalovali se po lesní půdě, spadaných větvičkách a rozkládajících se listech. „Tak už toho nech!“ vykřikl. Napřáhl pěst, aby ji udeřil, ale jeho panika na zlomek vteřiny ustoupila. Vzpomněl si na otcova slova. Nikdy nesmíš uhodit dámu. Zaváhal. „Dámu?“ zamumlal. Uvažoval, jestli Marta spadá do takové kategorie. Musel ale ten směšný zápas nějak zastavit. Ohnal se a zasáhl ji do čelisti. Úder jí zvrátil hlavu dozadu a Marta ho okamžitě pustila. Chester se horečně pokoušel vyhrabat na nohy a vzdálit se z jejího dosahu. „Co to s tebou sakra je?“ zaječel z okraje mýtiny. Bál se, že se na něj zase vrhne. Sotva popadal dech a měl co dělat, aby dokázal promluvit. „Copak ti úplně přeskočilo?“ Začala se k němu plazit, ale pak se zvedla na kolena. Zřejmě se na něj nezlobila. V očích jí svítila hrůza, držela si bradu a rozhlížela se po vrcholech stromů kolem mýtiny. 21

Odhalení

„Slyšel jsi to?“ zašeptala naléhavě. „A  co?“ zeptal se Chester. Byl připravený utéct, pokud se k  němu ještě přiblíží. „Ten hluk,“ odpověděla. Chester se zaposlouchal. „Slyším jenom ptáky – těch šmejdů tu jsou snad miliony. Nic jinýho.“ „To nebyl pták,“ vykoktala Marta ustrašeně a pořád se dívala k výseku šedého nebe mezi stromy. „Byl to jasoň. Slyšela jsem, jak pleská křídly. Jeden z nich nás sledoval až sem nahoru. To oni dělají. Říkala jsem ti, že mě pronásledoval v Hlubinách. Jakmile se na tebe zaměří, nikdy se nevzda…“ „Jasoň? To je úplný nesmysl!“ přerušil ji Chester vztekle. „Slyšela jsi, jak nad námi přeletěl nějaký holub nebo vrabec. Tady nejsou žádní jasoňové, ty pošuku.“ Měl už těch nesmyslů až po krk. Jasoňové byli velcí dravci podobní motýlům, kteří měli ve zvláštní oblibě lidské maso. V hlubinách Země, kde žila Marta, představovali jednu z největších hrozeb. Chester rozhodně nevěřil takovému nesmyslu, že by je některý z nich mohl pronásledovat celou cestu až na Povrch. „Je to s tebou čím dál horší!“ zaječel na ni. Pořád si mnula bradu, kam ji udeřil. „Jenom jsem se tě snažila zachránit, Chestere,“ odpověděla pokorně. „Snažila jsem se tě chránit, aby si vzal mě, a ne tebe.“ Chester nevěděl, co si o tom má myslet. Litoval té rány, pokud Marta opravdu věřila, že se na ně chystá vrhnout jasoň. Chápal, proč jednala právě takhle, a měl by jí být vděčný. Ale jak by tu mohl být jasoň? Marta byla zjevně přesvědčená, že nějakého slyšela, ale také podle všeho nebyla duševně úplně v  pořádku. Tvář měla staženou úzkostí a chovala se čím dál zvláštněji. Neustále těkala očima po korunách stromů, jako kdyby tam něco viděla. Po chvíli se zvedla na nohy a šla dokončit přístřešky. Pak připravila jídlo. Chester si ho vzal bez jediného slova. Byl příliš hladový a utahaný, než aby se s  ní dohadoval. Zatímco mlčky jedli, pořád si v  hlavě promítal celý incident. Jasoň sem nebo tam, rozhodně s  Martou nehodlal trávit ani o  vteřinu déle, než bude nutné. Musí se co nejdřív pokusit o útěk. 22

PODZEMÍ

Druhá Rebecca se vypotácela na sluneční světlo. Neodnesla sem zatím svou sestru, protože se napřed chtěla rozhlédnout po okolí. Před ní se táhla úzká kamenitá plošina, vlevo ohraničená řadou rozeklaných skal. Ty skály byly příliš strmé, než aby se na ně dalo vyšplhat, ale orientační smysl Druhé Rebecce napovídal, že město leží právě za nimi. Koleje pokračovaly ještě několik set metrů a náhle končily u nějaké nízké budovy, ke které z  druhé strany vedla prašná cesta. Druhá Rebecca uvažovala, jestli to je silnice k městu. Poryv větru jí zvedl dlouhé vlasy do obličeje a styxská dívka se otočila doprava. „Opravdu jsem vylezla na horu,“ poznamenala a rozhlédla se po korunách obřích stromů, které se táhly až k vzdálenému horizontu. „Jsme na plošině nad pralesem,“ oznámila bezvědomé sestře, když ji zvedla do náruče. Nijak zvláš ji to nepřekvapilo. Od toho velkolepého výhledu na město pořád stoupala a už tehdy byly hodně vysoko. „Musíme asi pokračovat po té silnici,“ povzdechla si. Cítila, jak jí do kůže praží slunce. Vykročila podle tratě z mírného svahu k budově. Plošina byla plně vystavena slunečním paprskům a nerostla tu ani žádná vegetace. „Musím tě dostat do stínu,“ řekla sestře. První Rebecca slabě zasténala. Budova byla jen obyčejná bouda ze sluncem vybělených prken a zprohýbaného plechu, ale aspoň poskytovala ochranu před sluncem. Jakmile Druhá Rebecca položila zraněnou sestru na zem, pustila se do průzkumu okolí. V koutě stálo několik železničních vozíků a Druhá Rebecca nabrala plnou hrst materiálu z nejbližšího z nich. „Hlušina,“ řekla a promnula mezi prsty kousky kamenů. Ve vozících dřív očividně vyváželi natěženou horninu z útrob hory. Rychle prohledala zbytek budovy, ale nenašla nic užitečného. U dveří v zadní části stavby omylem kopla do prázdných lahví od piva, které se odkutálely pryč. „Stačila by mi voda,“ zahučela, když se lahve na betonové podlaze konečně zastavily. Vyšla na otevřené prostranství, kde objevila starý náklaák se zpuchřelými pneumatikami, z nichž zbývaly jen černé hromádky prachu kolem prázdných ojnic. Dotkla se znaku na zprohýbané chladicí mřížce motoru. Byl sice poškozený, ale pořád se na něm dala rozeznat část 23

Odhalení

jména výrobce a jeho symbol, který připomínal staromódní vesmírnou raketu. „BLIT…?“ přečetla nahlas, ale zbytek písmen chyběl. Vedle nákladního vozu stály velké nádrže s objemem stovek litrů. „Benzin,“ usoudila Druhá Rebecca, když k nim přičichla. Podívala se k  nejbližší zatáčce prašné cesty. „Takže dolů musíme tudy,“ řekla. Nemýlila se tedy v prvním odhadu: Evidentně šlo o jedinou silnici, která z hory vedla. Závan větru k ní donesl sestřino volání. Obě trpěly žízní a naléhavě se potřebovaly napít, ale První Rebecca navíc bezodkladně potřebovala lékařskou pomoc. Druhá Rebecca si nedělala žádné iluze: Jinak bude krajně nejisté, jestli její dvojče vůbec přežije. Zrovna se otáčela zpátky k  budově, když koutkem oka zahlédla záblesk a znehybněla. Nad stromy kolmo k nebi stoupala světlice, která protínala dokonalou bělost oblohy tenkou šarlatovou linkou, připomínající první řez chirurgova skalpelu do mladičké kůže. Nešlo pouze o známku toho, že tu jsou další lidé – pro styxskou dívku byla především zásadně důležitá barva světlice. „Ano!“ Její popraskané rty se roztáhly do úsměvu. „Tři, dva,“ odpočítávala vteřiny a vzrušením dokázala sotva dýchat. „Jedna!“ vykřikla. Světlice pokračovala v letu, ale její linka náhle ztmavla do toho nejčistšího černého odstínu. Vzápětí světlice vybuchla a vytvořila kruhový oblak, který se v mžiku rozplynul. „Červená a černá,“ vydechla Druhá Rebecca a tleskla dlaněmi. „Díky bohu za manuál.“ Narážela na sbírku Standardních operačních procedur likvidátorů. Právě zahlédla jedno z jejich znamení. Široce se usmála. Někde v pralese se s největší pravděpodobností vyskytoval přinejmenším jeden z jejích špičkově vycvičených vojáků, který se pokoušel navázat spojení s dalšími Styxy v oblasti. Likvidátoři obvykle pracovali diskrétně a nikdy by je ani nenapadlo odhalovat svou přítomnost, pokud nenastaly naprosto výjimečné okolnosti. A  tohle je určitě ten případ. Druhá Rebecca nepochybovala, že signál byl určen pro ni a její sestru. 24

PODZEMÍ

Nějak na něj musí odpovědět. Musí jim oznámit svoji polohu. Zoufale se rozhlížela, dokud jí zrak nepadl na nádrže s benzinem. „To je ono,“ zašeptala chraptivě. Stálo to za pokus. Nad pralesem se zvedalo několik bílých sloupů dýmu z běžných ohňů, ale ty byly hodně daleko. Pokud se jí podaří rozdělat oheň, může vyslat vlastní signál. Pak si však uvědomila, že s sebou nic nemá. I kdyby v nádržích zbývalo palivo, jak by ho mohla zapálit? „Mysli, mysli, mysli!“ povzbuzovala se. Vzhlédla ke slunci a něco ji opravdu napadlo. „Sklo! Ty lahve!“ zvolala. Vběhla do budovy. „Musím tě dopravit do bezpečí,“ řekla sestře a  spěšně ji odnesla zpátky ke vchodu do štoly. Vrátila se k  budově a  zvedla jednu z  lahví od piva, které předtím shodila. Vyšla s  ní ven a pozorně si prohlédla nádrže. K benzinu se mohla dostat jedině přes doplňovací otvory nahoře. Vybavila se kusem dřeva a vylezla na první nádrž. Kov pod její váhou zavrzal a sotva ji unesl. Rez prožrala do kovové stěny nepravidelné otvory a Druhá Rebecca nahlédla dovnitř. Všechen benzin se už dávno vypařil. Zaklela. Přeskočila na sousední nádrž. Ta byla v daleko lepším stavu a po dívčině doskoku zvučně zazvonila. Druhá Rebecca se pokusila odšroubovat víčko, ale nedokázala s ním pohnout. „No tak!“ vykřikla. Tlačil ji čas, protože musela vyslat signál co nejdřív. Několikrát udeřila do víčka, aby ho uvolnila, a zkusila to znovu. Po usilovné snaze se nakonec pohnulo. Ozvalo se zasyčení vzduchu, které znamenalo, že v nádrži byl větší tlak než venku. Ovanuly ji výpary benzinu a nakrčila nos. „Výborně,“ vydechla a zasunula dřevo dovnitř. Když ho vytáhla, odkapával z něj benzin. Nádrž byla tedy našt ěstí skoro plná. Několikrát ponořila prkno do nádrže a rozlévala kapalinu kolem otvoru. Pak rychle seskočila. Na zemi roztříštila lahev o kámen a vybrala si vhodný střep – vypouklý úlomek skla ze dna. Očistila ho o košili a klekla si. Touto provizorní lupou soustředila sluneční paprsky přímo na dřevo nasáklé benzinem. Slunce zářilo tak silně, že se benzin zapálil během několika vteřin. Vyskočila, přesvědčila se, že její pochodeň pořád hoří, a  připravila se 25

Odhalení

k hodu. Nesměla minout. Zamířila a rozmáchla se. Už když dřevo letělo vzduchem, otočila se a co nejrychleji utíkala pryč. Neurazila ani dvacet metrů, když benzin s hlasitým zahučením vzplanul. O zlomek vteřiny později se ozvala ohlušující exploze. Výbuch odtrhl celou horní polovinu nádrže a katapultoval ji vzhůru. Tlaková vlna ji srazila na kolena. Cítila na zátylku žhavé horko, ale lezla pořád dál. Za několik vteřin téměř současně vybuchly i  obě sousední nádrže a  plamenné jazyky vyšlehly k náklaáku a k budově. Než se Druhá Rebecca stačila vrátit k sestře, nákladní vůz i dřevěná budova se ocitly v plamenech a k obloze se začínaly valit sloupce hustého černého dýmu, zcela odlišného od kouře ohňů v džungli. První Rebeccu vzbudil hluk explozí. „Co se děje?“ zeptala se a snažila se soustředit na požár. „Posily,“ odpověděla Druhá Rebecca. „Cože?“ zamumlala její sestra. „Naši lidé vědí, že tu jsme, a poslali nám pomoc,“ vysvětlila Druhá Rebecca vesele. „Máme nové likvidátory!“ Tři likvidátoři, kteří vyšplhali hlídkovat do korun pralesních stromů, ihned spatřili kouř stoupající po nebi ze vzdáleného horského hřebene. Připomínal tmavý šrám, který se nedal přehlédnout, zvláš s jejich účinnými dalekohledy. Likvidátoři nezavolali dolů na své spolubojovníky, ale ještě několik vteřin pozorovali zdroj dýmu, aby se ujistili, že jde o znamení. Na tak velkou vzdálenost se nedalo určit, kdo ten oheň zapálil, ale kouře přibývalo, jako kdyby požár teprve začínal. Vojáci dali znamení jeden druhému a rychle sklouzli na zem, kde čekal zbytek jednotky. Nikdo nepromluvil. Odvázali od stromů na kraji mýtiny stopaře a celý padesátičlenný vojenský oddíl se vydal přes louku směrem k horám. Zatím neměli štěstí. Nikde v pralese se jim nepodařilo najít pachovou stopu dvojčat. Když te ale zaznamenali odpově na svůj signál, půjdou až k horám a ke zdroji dýmu. V případě nutnosti i dál. Nic je nezastaví. Kdyby je v tu chvíli někdo viděl, mohl by si je splést s letícím stínem hrozivého bouřkového mraku, který se rychle přesunoval po trávě. 26

4.  kapitola

K

am to zatracené město zmizelo?“ zabručela Druhá Rebecca. „ Odhadovala, že urazila nejméně pět kilometrů, ale prašná cesta vedla po dně rokliny s příkrými stěnami, které jí už dlouho bránily ve výhledu na prales i v tom, aby mohla zjistit, jak dlouhý sestup ji ještě čeká a jak blízko je městu. Nepolevující vedro společně s tíhou její sestry z ní navíc rychle vysávalo poslední zbytky sil. Zrovna myslela na to, jak zoufale potřebují vodu, když si všimla, že silnice před ní přestává klesat, a dokonce začíná znovu stoupat. „Ale no tak, to nemyslíte vážně!“ vykřikla podrážděně. Zřejmě tím zahrála na správnou strunu První Rebecce, která opakovaně upadala do bezvědomí a zase se z něj probírala. „Will,“ zachraptěla. „Uškrtím ho. Zabiju ho.“ „Správně, jen se drž těchhle pozitivních myšlenek,“ pochválila ji Druhá Rebecca. Obvaz sice krvácení výrazně zpomalil, ale nezastavil ho úplně. „Už to není daleko. Vedeš si skvěle,“ lhala Druhá Rebecca, ačkoliv si dobře uvědomovala lepkavou vlhkost, která prosakovala i její košilí. Za několika ostrými zatáčkami Druhá Rebecca s nevýslovnou úlevou spatřila, že silnice opět klesá, a po několika minutách se konečně vynořily z rokliny. Te už se mohla rozhlédnout po okolí. Najednou se zarazila a zamrkala, aby si odstranila pot z očí. „Podívej se na to!“ Ocitly se na rovině, ale to ji samo o sobě tak nepotěšilo. Před ní vedla silnice – opravdová silnice, která probíhala podél vysoké zdi korunované spirálou z  ostnatého drátu. A  Druhá Rebecca si 27

Odhalení

všimla ještě něčeho významnějšího. Za zdí se tyčila řada obrovských továrních komínů, hranatých a velice pravidelných, a pokračovala poměrně dlouhou dobu. „To musíš vidět,“ naléhala na svou sestru. „Jsme na dobré cestě!“ První Rebecca se zasténáním zvedla hlavu ze sestřiny hrudi a vší silou se pokusila soustředit. „Civilizace,“ zašeptala. „Ano. Ale jaká?“ odpověděla Druhá Rebecca, která pořád žasla nad rozměry komínů. „To je jedno… Pospěš si, prosím,“ vydechla její sestra. „Je mi hrozně.“ „Promiň,“ omluvila se Druhá Rebecca a vykročila po silnici. Nebyla z asfaltu, protože ten by pod zdejším sluncem změkl nebo se úplně roztekl, ale ze světlého betonu, který připomínal hladkou křídu a byl dokonale rovný. Šlo sice asi jen o vedlejší komunikaci po obvodu průmyslové zóny, ale někdo ji zjevně udržoval s  příkladnou pečlivostí. Někdo byl očividně hrdý na svou práci a měl rád pořádek. Druhá Rebecca v dálce zpozorovala další komíny a o dvacet minut později spatřila další továrnu. Sluneční záře se odrážela od baňatých staveb z nerezové oceli, mezi nimiž se tyčily štíhlejší sloupy a sple potrubí ze stejného materiálu. Z řady ventilů s ostrým sykotem stoupaly obláčky vodní páry nebo bílého kouře. Po betonové silnici mohla Druhá Rebecca kráčet o něco rychleji a za chvíli už viděla, že ze končí těsně před novým továrním komplexem. Na rohu pak zjistila, že doleva vede mnohem širší silnice. Byla to dvouproudá vozovka, mezi jejímiž pruhy uprostřed rostla řada palem. Přehřátý vzduch těsně nad křídově bílou silnicí připomínal mihotavou tůni rtuti. A napínala zrak sebevíc, nikde neviděla žádné lidi, jen osamělé vozidlo zaparkované kus před ní. Rychle k němu vyrazila. Silnice i  prostřední pruh s  palmami byly udržovány v  bezvadném stavu, což znamenalo, že zanedlouho musejí narazit na nějaké lidi. A ti poskytnou pomoc její sestře. „Je to opravdu auto,“ řekla Druhá Rebecca, když dospěla k  vozu. „Ale co to je za model?“ Položila sestru opatrně na chodník a prohlédla si ho. „Vypadá trochu jako Brouk,“ uvažovala. Vůz byl nicméně větší a hranatější než všechny volkswageny, jaké kdy viděla na Povrchu, a měl mnohem širší kola. Byl 28

PODZEMÍ

nalakovaný na bílo, a ačkoliv na něm neviděla ani kousíček rzi, nevypadal nijak nový. Zastínila si oči a podívala se tmavými okny dovnitř. Interiér vozu vypadal docela primitivně: Byla tu kovová palubní deska s  obvyklými ukazateli a  tachometrem. Zkusila otevřít dveře, ale byly zamčené. Zastavila se u přední kapoty. „Přece jenom to je volkswagen,“ poznamenala při pohledu na chromovaný znak. „Ale tenhle model jsem ještě neviděla.“ Vtom zaslechla hučení a otočila se k silnici před sebou. Přes vrstvu rozpáleného vzduchu rozeznala velké vozidlo, patrně nákladní, jehož řidič právě přeřadil na vyšší rychlostní stupeň a  přidal plyn u  nějaké křižovatky. „Tak poj,“ povzdychla si a  zvedla svou sestru. První Rebecca zamumlala cosi nesrozumitelného. Bylo jí tak zle, že ji nezajímalo zvláštní okolí, a v bílém obličeji se jí rýsovaly tmavé kruhy pod očima. „Už to není daleko. Ještě chvíli vydrž,“ povzbuzovala ji Druhá Rebecca. Cestou ke křižovatce se modlila, aby našly pomoc. A to co nejdřív. Chester pomalu povylezl ze spacího pytle. Už vyšlo slunce, ale netušil, kolik je hodin. Vyhlédl mezi větvemi svého přístřešku a měl pocit, že vidí v sousedním spacáku Martin obrys připomínající hromadu špinavého prádla, což nebylo tak daleko od toho, co si o  ní opravdu myslel. Několik minut ji jen tiše sledoval a čekal na nějaký náznak pohybu. Ta praštěná ježibaba je pořád v limbu. Je na čase zdrhnout, řekl si nakonec. Až příliš živě si pamatoval, jak se na něj vrhla pod záminkou, že jim hrozí útok jasoně. To byla opravdu poslední kapka a on nehodlal čekat na další nevyzpytatelné záchvaty. Nic jí přece nedlužím, zopakoval si několikrát, a co nejtišeji se vysunul celým tělem ze spacáku. Nepotřebuje mě tady. Postará se sama o sebe. Ještě jednou se podíval na Martu. Jeho plán byl jednoduchý. Vrátí se domů do Londýna, i kdyby měl jít celou cestu pěšky. A vzhledem k tomu, že neměl peníze, mu nic jiného nezbývalo, jedině se svézt stopem. Nebo se ohlásit místní policii, což ale vlastně nemohl, protože ho Will varoval, že Styxové mají svoje zvědy všude. Budoucnost vypadala docela bezútěšně a nejistě, ale cokoliv bylo lepší než zůstávat se šílenou Martou. Hodil si batoh na záda a dolezl po všech čtyřech ke kraji mýtiny. Měl 29

Odhalení

ztuhlé klouby a podrážděně se zašklebil, když mu pod rukama a koleny zašustily suché listy. Už byl pár metrů od přístřešků, když se naposledy ohlédl přes rameno, aby se ujistil, že se Marta nehýbá. „Vyspal ses dobře?“ oslovila ho vesele. Otočil se tak prudce, až mu podjely dlaně a  málem padl přímo na obličej. Podíval se do stínů nízkých větví bezinkového keře. Na zemi kolem ní si vánek pohrával s ptačími pírky a o kousek dál ležela tři oškubaná ptačí těla vyrovnaná do řady. Marta seděla s roztaženýma nohama a oškubávala čtvrtou ptačí mrtvolku. Připomínala oplzle přerostlé batole, které si hraje se strašidelnou hračkou. Podle velikosti těla Chester odhadoval, že se jednalo o holuba. „Ehm…, ano,“ vykoktal a sledoval, jak Marta vytrhává z ochablého těla poslední pírka. „Tahle hloupá površácká zvířata se chytají jako nic,“ poznamenala dobrosrdečně a  položila holuba k  ostatním. „Taky jsem našla pěknou úrodu hub,“ dodala a ukázala na hromádku vedle ptáků. Když zapálila oheň a začala opékat úlovek, Chester viděl, že Martě nečiní žádné potíže přizpůsobit se novému prostředí. A uvažoval, jestli jí došlo, že se jí právě chystal utéct. Druhá Rebecca pokračovala průmyslovou zónou, dokud nedorazila k  otevřené bráně v  další zdi. Dvouproudá vozovka tu nekončila, ale táhla se pořád dál a Druhá Rebecca si byla jistá, že na jejím konci občas zahlédne kousky obrovského oblouku, i když kvůli tetelení přehřátého vzduchu nebylo dobře vidět. Prošla bránou. Zaburácel hrom a spustil se déš. Druhá Rebecca slyšela, jak kapky po dopadu na rozpálený beton syčí. Její sestra pohnula rukou. „To je příjemné,“ zašeptala zraněná dívka, zatímco jí déš omýval tvář. Otevřela pusu, jako kdyby se snažila zachytávat jednotlivé kapky. Druhá Rebecca ale déš sotva vnímala, ačkoliv se rychle měnil v prudký liják. Stála uprostřed brány a civěla na scénu před sebou. Řady domů. 30

PODZEMÍ

Auta. Lidé. „Pane bože,“ vydechla. Takhle nějak mohlo vypadat jakékoliv evropské město. Sice se tu nedalo zrovna mluvit o moderní architektuře, ale obytné domy i obchody po obou stranách ulice byly čisté a dobře udržované. Druhá Rebecca se vydala i se sestrou v náručí středem široké třídy a rozhlížela se kolem sebe. Odněkud k ní doléhala operní hudba, která zněla tence a příliš řezavě, jako kdyby vyhrávaly samé flétny. Podle všeho vycházela z otevřeného okna o kousek dál. „Žádná světla,“ řekla polohlasně, když si uvědomila, že lampy pouličního osvětlení jsou v tomhle světě věčného dne zbytečné. Přistoupila k nejbližší budově. Podle jejího vzhledu usuzovala, že jde o  nějaký úřad. Ve všech oknech byly zatažené žaluzie. U  dveří visela měděná tabulka se jménem a dalším nápisem. „Schmidts,“ přečetla. „Zahnärzte. Nach Verabredung.“ „To je německy… Zubař,“ zašeptala První Rebecca a pootevřela oči. „Spraví mi zuby.“ Druhá Rebecca už se chystala odpovědět, ale když se otočila, přímo před sebou někoho uviděla. Z  vedlejšího domu vyšla žena se dvěma malými chlapci. Couvala ze schodů a snažila se nad dětmi držet deštník. Na sobě měla smetanovou blůzu, šedou sukni k  lýtkům a  klobouk se širokou krempou. Vypadala, jako kdyby vystoupila z  půl století staré zpravodajské relace. To není zrovna současná móda, pomyslela si Druhá Rebecca. Chlapcům nebylo víc než šest nebo sedm let a oba byli oblečeni do totožných světle hnědých bund a krátkých kalhot stejné barvy. „Ehm…, dobrý den,“ pozdravila Druhá Rebecca mile. „Potřebuji vaši pomoc.“ Žena se prudce ohlédla. Chvíli na obě dívky zírala s otevřenými ústy a v očích se jí zračila hrůza. Pak zaječela a upustila deštník, který hned zachytil poryv větru a odvál ho ulicí pryč. Žena popadla chlapce za ruce, vyběhla ulicí a vlekla je za sebou. Pořád polekaně vřískala, ale děti se ohlížely přes rameno s očima vykulenýma úžasem. „Asi nejsme správně oblečené,“ poznamenala Druhá Rebecca. Uvědomila si, že musejí se sestrou vypadat dost podivně. Obličeje jim po31

Odhalení

krývala vrstva špíny a popálené, roztrhané šaty měly navíc umazané od bahna a krve. „Co se děje? Sháníš mi pomoc?“ zeptala se První Rebecca slabě, když ji její sestra posadila na dolní schod domu, z něhož před chvilkou vyšla ta žena. „Chvilku strpení,“ odpověděla Druhá Rebecca. Opřela sestru o  zábradlí a zastavila se u obrubníku. Podívala se na stružku, kterou odtékala dešová voda do kanálu. „Nepotrvá dlouho a někdo nám bude věnovat pozornost,“ dodala a odhrnula si promoklé vlasy z čela. A opravdu, za necelých třicet vteřin se městem rozezněly sirény, jejichž hluboké kvílení se odráželo ozvěnou mezi domy. Na opačném rohu ulice se shromáždil hlouček lidí. Všichni sledovali obě Rebeccy, ale drželi se v uctivé vzdálenosti. Po mokré ulici přisvištěl vojenský nákladní vůz a zastavil smykem přímo u nich. Otevřela se zadní postranice a z korby na ulici vyskákal oddíl vojáků s puškami. Druhá Rebecca odhadovala, že jich je zhruba dvacet. Další voják vystoupil z kabiny a přiblížil se k ní. Pistolí mířil přímo na ni. „Wer sind Sie?“ vyštěkl mladý voják. „Ptá se, kdo jsme,“ zamumlala První Rebecca. „Mluví docela nervózně.“ „Ano, já vím. Umím německy jako ty,“ odpověděla Druhá Rebecca. „Wer sind Sie?“ zopakoval voják a tentokrát každé slovo zdůraznil trhnutím zbraní. Druhá Rebecca se k němu otočila čelem. Patrně šlo o velitele celého oddílu. Prohlédla si jeho pískově žlutou uniformu, která postupně tmavla, jak ji promáčely provazce lijáku. „Meine Schwester braucht einen Arzt!“ vyslovila bezchybně. „Ano…, potřebuji doktora,“ zahučela První Rebecca. Vojáka dívčina slova patrně překvapila a v první chvíli neodpověděl. Vydal rozkaz svým mužům, kteří se za ním vyrovnali do řady s puškami namířenými na obě sestry a všichni naráz vykročili kupředu. Vyšlehl oslepující blesk následovaný dalším zahřměním. Náhle se vojáci zastavili. Druhá Rebecca si uvědomila, že už neslyší operní hudbu. Jestliže už dřív četla z velitelovy tváře obavy, nyní to byl strach. A to platilo pro všechny vojáky. 32

PODZEMÍ

Opravdový, ochromující strach. „Einen Arzt,“ zopakovala a  uvažovala, co vojáky tak polekalo. Zaslechla tiché vrčení a  otočila se. Jako kdyby se ti muži zhmotňovali z deště – jejich šedohnědé maskovací oděvy dokonale splývaly s průtrží mračen, takže připomínali spíš jen pohyblivé lidské stíny. „Bezchybné načasování,“ podotkla Druhá Rebecca, když se rojnice čtyřiceti likvidátorů naráz zastavila. Přehradili celou šířku ulice a mířili puškami na německé vojáky. V pravidelných rozestupech stáli psovodi, kteří měli plné ruce práce s tím, aby udrželi své svěřence pod kontrolou. Stopaři vyluzovali děsivé skučení, které jim vibrovalo hluboko v  hrdlech, cenili tesáky a chvěli se rozrušením. Mladý velitel a ostatní vojáci se však nedívali na psy. Civěli do tváří likvidátorů připomínajících lebky, s očima černýma jako otvory vyvrtané do nejtemnější noci. Nikdo se nehýbal. S výjimkou deště se zdálo, že celá scéna zamrzla. Druhá Rebecca vykročila doprostřed ulice a zastavila se mezi oběma liniemi. „Offizier?“ oslovila německého vojáka. Chovala se se sebevědomým klidem, jako kdyby se ptala površáckého policisty na cestu. Velitel odtrhl pohled od likvidátorů, podíval se na štíhlou dívku v roztrhaných šatech a němě přikývl. „Ich…,“ začala. „Já umím anglicky,“ přerušil ji se stopou cizího přízvuku. „Dobře, v tom případě potřebuji…,“ navázala. „Řekněte těm vojákům, a složí zbraně,“ skočil jí do řeči. Druhá Rebecca hned neodpověděla. Založila si ruce na prsou a neústupně se dívala na důstojníka. „To neudělám,“ oznámila mu rozhodně. „Nemáte tušení, proti čemu stojíte. Tihle vojáci jsou likvidátoři. Poslechnou mě na slovo. A ačkoliv je možná nevidíte, na okolních střechách jsou rozmístěni odstřelovači. Jestli vás nebo vaše muže třeba jen napadne vystřelit…“ Neobtěžovala se s  dokončením věty, ale postřehla, jak se mladému důstojníkovi zachvěla ruka s pistolí, kterou jí mířil na hru. „Povolám sem dva muže,“ pokračovala. „Jeden je zdravotník. Ošetří mou sestru, která umírá na průstřel břicha. Nejde o  akt agrese, tak řekněte svým mužům, a nestřílejí.“ 33

Odhalení

Mladík zaváhal a podíval se na První Rebeccu, která zhrouceně seděla na schodech. Sám vypadal jako prototyp zdravého muže, měl plavé vlasy, jasně modré oči a opálenou tvář i předloktí pod vyhrnutými rukávy košile. „Dobrá,“ zahučel a tlumočil pokyny své jednotce. „Děkuji,“ usmála se Druhá Rebecca velkodušně, zvedla ruku a promluvila styxským jazykem. Z  řady vystoupili dva likvidátoři. Jeden se vydal k  První Rebecce a zvedl ji ze schodů, aby ji mohl ošetřit. Druhý se zastavil dva kroky za  Druhou Rebeccou, kde vyčkával na další rozkazy. Byl to generál, nejstarší a nejvýše postavený likvidátor ze zdejšího oddílu, s jasně viditelnou jizvou ve tvaru písmene S přes tvář a prošedivělými vlasy na spáncích. Druhá Rebecca se na něj ani nepodívala a znovu oslovila německého důstojníka. „Povězte mi, jak se jmenuje tohle město?“ „Nová Germánie,“ odpověděl mladík a  přejel pohledem likvidátorského generála. „A  v  kterém roce jste sem přišli?“ pokračovala Druhá Rebecca ve vyptávání. Němec se zamračil. „Poslední z nás se tu usadili v roce… neunzehn… vierzig…,“ zakoktal se a hledal správné anglické číslovky. Jeden z vojáků jeho oddílu mu pomohl. „Devatenáct set čtyřicet čtyři,“ řekl. „Před koncem války. Myslela jsem si to,“ přikývla Druhá Rebecca. „Víme o expedicích Třetí říše k pólům, kde měly prověřit teorii duté Země. Netušili jsme, že ty výpravy uspěly.“ „My nejsme Třetí říše,“ prohlásil německý důstojník kategoricky a přes nebezpečnou situaci se očividně rozhněval. Druhá Rebecca si toho nevšímala. „A už jste kdokoliv, předpokládám, že v tom autě máte vysílačku nebo nějaký jiný komunikační nástroj. A pokud se odsud chcete i se svými muži dostat živí, jděte si promluvit s nadřízeným. Zeptejte se ho, jestli neví něco o...“ Teprve te se ohlédla na likvidátorského generála, který za ní klidně stál s  puškou opřenou v  dlani. „O  dodatku šedesát šest Unternehmen Seelöwe, operace Lvoun. Šlo o nacistický plán invaze do Anglie, připravený v letech 1938 až 1940.“ 34

PODZEMÍ

Německý důstojník neodpověděl a  zastavil se pohledem na dlouhé pušce s hledáčkem likvidátorského generála. „Říká vám něco jméno velkoadmirál Erich Raeder?“ zeptal se ho generál. „Ano,“ přikývl Němec. „Je v tomhle městě někdo z jeho lidí, nebo někdo s přístupem k záznamům o jeho činnosti ve zmíněném období?“ Německý důstojník si otřel kapky deště z obličeje, jako kdyby potřeboval získat čas. Začínalo toho na něj být moc. „Poslouchejte mě pozorně – je to důležité,“ vyštěkl likvidátorský generál. Mluvil s  německým vojákem jako s  jedním ze svých vlastních mužů. „Zeptejte se svých nadřízených na dodatek číslo šedesát šest v plánu invaze. Bude v něm zmiňováno kódové označení Mefistofeles.“ „To jsme byli my: Mefistofeles označoval naše lidi, Styxe,“ doplnila Druhá Rebecca. „Styxské buňky v Anglii a Německu s vámi spolupracovaly – byli jsme německými spojenci a jsme vašimi spojenci i te.“ Likvidátorský generál máchl rukou k nákladnímu vozu. „Tak pohyb. Najděte někoho, kdo zná operaci Lvoun a její dodatek.“ „Musíme tuhle situaci vyřešit, než vy a vaši muži zbytečně zemřete,“ řekla Druhá Rebecca. Podívala se na svou sestru, kterou likvidátorský zdravotník právě pokládal na deku rozprostřenou na chodníku. Už zraněné dívce zavedl kanylu a doplňoval jí krevní plazmu, ale Druhá Rebecca si dobře uvědomovala, že její sestra potřebuje do nemocnice. „Pospěšte si. Kvůli mé sestře.“ Německý důstojník účastně přikývl, znovu promluvil na své muže a odběhl k autu. Druhá Rebecca se usmála. „Vždycky je příjemné, když člověk potká staré přátele, vite?“ obrátila se k likvidátorskému generálovi. Chester spal teprve krátce, když ho vzbudily silné křeče v břiše. Nejdřív zůstal ležet a doufal, že brzy přejdou, jenže bolest se zhoršovala, až nakonec musel vylézt ze spacáku a  odběhnout mezi stromy. Dávil se a zvracel, dokud neměl úplně prázdný žaludek, ale křeče neustávaly. Když se konečně s popelavou tváří a zpocený odpotácel zpátky k přístřešku, Marta už na něj čekala. „Žaludeční potíže? Já je mám taky. Chceš na ně něco?“ zeptala se 35

Odhalení

a hned dodala, aniž by čekala na odpově: „Uvařím trochu čaje. Ten by ti měl pomoct.“ Sedli si k ohni a Chester s krajním úsilím srkal vlažnou tekutinu. Křeče najednou propukly nanovo. Opět vyběhl mezi stromy, ale tentokrát se ke zvracení přidal ještě průjem. Z posledních sil se dovlekl zpátky k ohni. Marta u něj pořád seděla. „Je mi fakt mizerně,“ zasténal. „Jdi se vyspat. Asi jsi jenom chytil nějaký bacil,“ odpověděla. „Odpočinek a dostatek tekutin tě brzy postaví na nohy.“ Nakonec trvalo skoro dva dny, než se Chester trochu zotavil. Myšlenky na útěk odsunul stranou – v  tomhle stavu by se nedostal daleko. Střídavě spal horečnatým spánkem a blouznil. Proklínal se za to, že je zcela odkázaný na Martu, ale neměl na výběr. Jakmile v sobě dokázal udržet trochu jídla a získal pocit, že se mu začínají vracet síly, připravili se na další bezcílné putování. „Marto, nemůžeme jen tak bloudit sem a  tam. Co budeme dělat?“ zeptal se. „A taky už mi lezou krkem ti zatracení ptáci, co chytáš. Vlastně mám dojem, že mi bylo tak zle právě z nich.“ „Nemůžeme si poroučet,“ pokrčila rameny. „A mně po nich taky není dobře.“ Chester se po ní pochybovačně ohlédl. Nevybavoval si, že by ji viděl, jak utíká mezi stromy, nebo že by slyšel, jak si stěžuje na bolesti břicha. Na druhou stranu toho však v posledních dnech moc nevnímal. Po západu slunce si sbalili věci a vydali se zase na cestu, ale Chester byl pořád zesláblý a nedokázal jít celou noc. A tak se utábořili v dalším lesíku několik hodin před rozedněním. Necelou půlhodinu po jídle se však Chesterovi vrátily potíže a žaludeční křeče, tentokrát ještě horší. Marta mu pomohla od táborového ohně mezi stromy, kde měl trochu soukromí, aby si znovu bolestně ulevil. V  následujících dnech ho Marta krmila lžící, protože se mu příliš chvěly ruce, než aby se najedl sám. Ztratil přehled o čase a nedostatkem výživy čím dál víc malátněl, ale jedné noci ho Marta vzbudila. Na první pohled byla nervózní a drmolila něco o tom, že musejí jít dál. Když se jí Chester pokusil zeptat na důvody, žádné mu neřekla. Možná znovu uslyšela toho údajného jasoně. 36

PODZEMÍ

Zjistil ovšem, že se vzpamatoval dost na to, aby vydržel několikahodinovou chůzi. Za mrholení obcházeli jedno pole za druhým, dokud nenarazili na polorozpadlou stodolu. Ve střeše chybělo pár tašek a vnitřek byl plný zrezivělých zemědělských strojů, ale Marta jeden kout vyklidila. Aspoň tu byli chráněni před nepřízní počasí a mohli se usušit. Kromě neodbytných žaludečních a střevních problémů měl už Chester plné zuby i vlhka. Nohavice se mu lepily na stehna a kůže mezi prsty na nohou mu zbělala a začala se loupat. Oba se potřebovali převléknout do čistých šatů a pořádně se umýt – Chester si uvědomil, že v posledních dnech mu Marta tolik nepáchne nejspíš proto, že jeho vlastní pach přebíjel její. Seděli v  rohu stodoly zachumlaní do spacích pytlů. Chester byl na konci svých sil. „Víc toho nezvládnu,“ hlesl dutě. Spacák si přidržoval špinavými prsty těsně u krku. „Ještě nikdy mi nebylo tak mizerně a bojím se, že se to ještě zhorší. Marto, už toho moc nevydržím.“ Zajíkl se a polkl slzy. Nijak nepřeháněl, když říkal, že takhle nemůže dál pokračovat. „Co když jsem vážně nemocný a  potřebuji doktora? Necháš mě k  nějakému zajít? A taky nevíme, kam jdeme, vi? Nemáme žádný plán.“ Ve skutečnosti měl Chester silné podezření, že chodí v kruhu, ale nemohl to nijak dokázat. Marta chvíli mlčela a potom přikývla. Vzhlédla k poškozené střeše. „Zítra,“ řekla. „Vyřídíme to zítra.“ Tik v jejím oku se zhoršil. Chester netušil, co tím myslí, ale po dni stráveném ve stodole večer znovu vyrazili. Tentokrát nepršelo, což mu výrazně zvedlo náladu. Odhadoval, že se blíží k pobřeží, protože ve vzduchu cítil vůni soli a nad hlavou jim občas s křikem přeletěl racek. Připomínalo mu to prázdniny s rodiči a čím dál víc myslel na to, že by se měl konečně odtrhnout od Marty a vrátit se k rodičům. Kráčeli průzračně čistou nocí. Chester se právě díval na vrchol kopce a na tisíce hvězd, které visely nad ním jako nějaký překrásný třpytivý gobelín, když tu narazil přímo do živého plotu. Ztratil Martu z očí, ale pak ho popadla a protáhla ho plotem na druhou stranu. Odpotácel se o pár kroků dál, než našel ztracenou rovnováhu. Okamžitě jej uhodila do očí ta náhlá změna. Už týdny kolem sebe viděl jen 37

Odhalení

nekonečné lány obilí a pastviny, ale te stál na udržovaném trávníku, který v měsíčním světle připomínal koberec z tmavé plsti. Rozhlédl se po záhonech květin. Marta na něj sykla, a jde za ní, a společně se proplížili po okraji zahrady, kolem skleníku a poté kolem velké kůlny, před níž stály dřevěné židle a stůl. Marta najednou změnila směr a Chester zjistil, že se ocitli v uličce mezi dvěma řadami jehličnatých stromů, na jejímž konci spatřil malou branku. Vydali se k ní. Když Chester procházel brankou, sehnutý pod větvemi smuteční vrby, zrak mu padl na tmavý obrys budovy. „To je venkovská chata,“ zašeptal a zastavil se. Zdála se být udržovaná, ale Chester neviděl žádné známky přítomnosti lidí. Uvnitř se nesvítilo a závěsy ve všech oknech byly roztažené do stran. Když stavení obešli z  přední strany, objevila se veranda porostlá popínavými růžemi a štěrková příjezdová cesta, na které neparkovalo žádné auto. Chester se nepokoušel odporovat, když mu Marta oznámila, že se vlou­ pe dovnitř. Chata stála na odlehlém místě a podle všeho tu nebyl nainstalovaný ani poplašný systém proti zlodějům. Vrátili se dozadu, kde Marta rozbila okenní tabulku, odsunula petlici a otevřela okno. Chester vlezl dovnitř hned za ní. Cítil se sice trochu provinile, ale spaní pod širákem si užil až dost. A a už si to oba uvědomovali, nebo ne, pořád na ně působily účinky normální zemské gravitace – zvláš na Martu. Potřebovali si najít nějaký úkryt, kde si budou moct pořádně odpočinout. Když zjistil, že tu je dobře vybavená spižírna a lednice, odmítl Martinu nabídku, že mu připraví něco k jídlu. Místo toho si vzal konzervu pečených fazolí, které zhltl jen tak zastudena. Toužebně se podíval na ustlané postele s  bělostným povlečením v  pokojích v  prvním patře, a jakmile se mu podařilo zapnout bojler, rychle se osprchoval. Překvapilo ho, jak to bolí, když z něj voda odlupuje vrstvy špíny nahromaděné za mnoho měsíců. Když pak jeho kůže opět přivykla čistotě, zůstal stát pod sprchou a vychutnával si proud teplé vody. Postupně se uvolňoval, jako kdyby voda neodplavila jen špínu, ale také všechny problémy. Usušil se a z jedné skříně ukořistil džíny a tričko. Oblečení mu dokonce docela padlo. Přistihl se, jak civí do spodní zásuvky. „Ponožky. Jsou to jenom ponožky,“ napomenul se se smíchem. Když si ale sedl na postel a jedny si natáhl, po rtech se mu rozlil široký úsměv. 38

PODZEMÍ

Spokojeně zahýbal prsty na nohou. Cítil se o sto procent líp. Byl připravený čelit jakýmkoliv výzvám. „Jo! Není nad suchý fusekle!“ zvolal a postavil se. Sešel dolů, aby oznámil Martě, že si chce zdřímnout. Vstoupil do obývacího pokoje a okamžitě znehybněl. Na stolku si všiml telefonu. To je ono. Příležitost, na jakou čekal. Mohl znovu zavolat Drakeovi, nebo třeba i rodičům. Pomyslel na tátu a mamku. Musí jim dát vědět, že je naživu a v pořádku. Nemluvil s nimi celé měsíce od chvíle, kdy se toho osudového večera s Willem vydal do podzemní chodby pod domem Burrowsových. Se zatajeným dechem zvedl sluchátko a zaposlouchal se do oznamovacího tónu. Dokázal sotva potlačit vzrušení, když začal vytáčet číslo. Nemohl se dočkat, až se ozve rodičům. „Ahoj tati, ahoj mami,“ zkoušel si potichu a modlil se, aby nebyli někde pryč, nebo aby se dokonce neodstěhovali. Ne, napomenul se v duchu. Mysli pozitivně. Chesterovi se podařilo vytočit jen několik číslic, než mu sluchátko vypadlo z prstů a zhroutil se k zemi, omráčený ranou do týla.

39

5.  kapitola

D

rake otevřel oči a v mžiku se vymrštil z postele. Byl v tmavé místnosti, kterou vůbec neznal. Ačkoliv byl zvyklý, že se každé ráno probouzí v  novém prostředí, nedokázal si vzpomenout, jak se sem u všech všudy dostal. Místnost byla čistá a vzdušná a zaslechl hučení klimatizace. Hlava ho bolela jako střep. Sevřel si rukama čelo a odpotácel se zpátky do postele. Tehdy mu došlo, že je sice oblečený, ale nemá ponožky ani boty. A pod chodidly vnímal něco jako přepychově tlustý koberec. „Kristepane, kde to jsem?“ Vůbec to nepřipomínalo opuštěné domy a chatrče, v nichž obvykle nocoval. Vedle postele poslepu narazil do nočního stolku a shodil z něj lampičku. Klekl si, aby ji zase zvedl, a nahmatal vypínač. Když mu tvář zalilo světlo, zasténal a několikrát zamrkal. Will a Elliott by nad jeho vzhledem užasli a možná by ho skoro ani nepoznali. Týden se neholil, měl opuchlou tvář a tmavé kruhy pod krvavýma očima. I obvykle nakrátko ostříhané vlasy mu povyrostly a na jedné straně je měl připlácnuté k hlavě, jak si je přeležel. S  lampičkou v  ruce nahmatal okraj postele a  ztěžka na něj dosedl. Přejel si jazykem po vyschlých, okoralých rtech. Ucítil zbytkovou pachu alkoholu. „Vodka?“ zachraptěl a málem se mu zvedl žaludek. „Co jsem dělal?“ pokračoval další otázkou, zatímco se pokoušel rozpomenout na události posledního večera. Matně si pamatoval, že šel do baru, možná v Soho, 40

PODZEMÍ

s cílem vypít všechen alkohol, který tam budou mít. To dávalo smysl. Hlava mu třeštila, jako kdyby se měla každou chvíli rozskočit. Kocovina se ale vůbec nedala srovnávat s prázdnotou, která vyplňovala jeho nitro, s prázdnotou, kterou se stal jeho život. Poprvé za velice dlouhou dobu vůbec netušil, jak dál. Neměl cíl ani plán, na němž by pracoval. Před řadou let ho najala tajná organizace bojující proti takzvaným Styxům, kteří se skrývali pod Londýnem v podzemním městě jménem Kolonie. Vliv Styxů ale sahal daleko za hranice podzemní základny a  jejich nekalé úmysly prorůstaly lidskou společ­ ností na Povrchu jako vlákna jedovaté houby živnou půdou. Celá staletí se Styxové snažili narušit zavedený pořádek, aby se mohli jednoho dne chopit vlády. Poslední Drakeova akce proti nim skončila naprostým fiaskem. Předstíral, že má u  sebe jedinou existující lahvičku jejich smrtícího viru nazývaného Dominium, a hodlal vylákat jednoho z nejvýše postavených Styxů na schůzku, aby ho mohl unést. Předání viru mělo proběhnout v highfieldském parku a jako návnada dodávající celé operaci na důvěryhodnosti posloužila Willova matka, paní Burrowsová. Styxové se ale nenechali zaskočit a sami připravili past. Zneškodnili Drakea, jeho pravou ruku Kožeňáka a zbytek najatých mužů nějakou zvláštní zvukovou zbraní. Drake silně pochyboval, že zajetí někdo přežil. Styxové neznali slitování a neodpouštěli těm, kdo se jim odvážili postavit. Zmocnili se i paní Burrowsové. Drake předpokládal, že bude také po smrti. Pokud věděl, on sám přežil útok jako jediný, když se dočkal pomoci z té nejpřekvapivější strany. „Napít… Potřebuji se napít,“ zamumlal a snažil se vytěsnit všechny podobné myšlenky z hlavy. Měl pocit, že si nezaslouží žít. Smrt tolika lidí, za něž byl osobně odpovědný, ho zdrtila. Stiskl rty, položil lampičku na stolek a přešoural se k oknu neznámého pokoje. „Co to k čertu je?“ zaláteřil, když vytáhl žaluzie. Zastínil si oči, protože denní světlo proudící do pokoje zhoršovalo jeho bolest hlavy. Výhled ho zcela ohromil. Z výšky třetího nebo čtvrtého poschodí se díval přímo na Temži, zatímco v dálce viselo jasné slunce nad finančním centrem Canary Wharf v bývalých londýnských docích. 41

Odhalení

Otočil se, aby si prohlédl místnost. Nacházel se v  rozlehlém pokoji s červenými stěnami ozdobenými reprodukcemi starých vojenských rytin v pozlacených rámech. Na většině obrazů byli vojáci z krymské války. Kromě manželské postele tu stál stůl a skříň, vše z tmavého dřeva, dost možná mahagonu. Celkově vypadala místnost jako hotelový pokoj, a to docela luxusní. „Asi jsem umřel a místo do nebe jsem se dostal do Hiltonu,“ zahučel si pro sebe a uvažoval, jestli tu někde v rohu nenajde minibar. Potřeboval si dát panáka, aby si umrtvil mozek a zarazil hlodající výčitky svědomí kvůli tomu, že zklamal svoje lidi. Podíval se na zavřené dveře, ale nevykročil k  nim. Místo toho se otočil zpátky k  oknu a  opřel si čelo o chladné sklo. Zhluboka se nadechl a malátně sledoval policejní člun, který plul proti proudu směrem k Tower Bridge. Někdo zaklepal na dveře. Drake se narovnal. Dveře se otevřely a se sklenkou v ruce vstoupil dovnitř jeho zachránce z highfieldského parku. Po úniku před Styxy řekl Drakeovi, že je bývalý likvidátor, jeden z vojáků elitního styxského oddílu, o němž kolovaly pověsti, že se jeho členové bez mrknutí dopouštějí nemilosrdných krutostí. Bylo zvláštní vidět jednoho z  těch šlachovitých, štíhlých zabijáků v úplně jiném prostředí, oblečeného do šedého sportovního saka, flanelových kalhot a  s  hnědými botami na nohách. Drakeovi se podařilo vykouzlit úsměv. „Á, můj osobní Styx,“ řekl a mávl rukou kolem sebe. „Máte tu prima bejvák.“ Likvidátor odpověděl nosovým hlasem. „Ano, mám v Londýně několik domů, ale nejraději trávím své dny zde.“ Mluvil spisovně a s pečlivou výslovností. Drake se znovu ohlédl k oknu. „Vsadím se, že ostatní nemají takový výhled.“ Na vteřinu se odmlčel a otočil se k likvidátorovi. „Takhle jsem se sem tedy dostal. Odvedl jste mě včera v noci z toho baru. Považujete se za mého strážného anděla nebo tak něco?“ Likvidátor beze slova podal Drakeovi sklenici a Drake si k ní přičichl. „Neředěná pomerančová šáva?“ zeptal se se stopou zklamání a napil se. „Ale je dobrá,“ vydechl, když se nápoj přelil přes jeho chuové pohárky. „A čerstvá,“ dodal likvidátor. 42

PODZEMÍ

Drake si promnul kořen nosu a pokoušel se utřídit svoje myšlenky. „Já vím, že se považujete za mého dlužníka, protože jsem se staral o Elliott, ale te už jsme si vážně kvit. V tom parku jste mi zachránil život. Splatil jste dluh a jsme vyrovnáni.“ Likvidátor přikývl. „Ano, jsem vám vděčný za to, jak jste pomáhal mé dceři. Sama by dlouho nepřežila. Hlubiny jsou velice nebezpečné – vím to až příliš dobře ze svých vlastních výprav,“ řekl a sedl si na okraj postele. „Jenže…,“ odmlčel se. „Jenže co?“ zabručel Drake. Vzhledem k neutichající tepavé bolesti hlavy mu rychle docházela trpělivost. „Pokud se nedostanete do formy, Drakeu, moji lidé vás brzy najdou a odstraní vás,“ pokračoval likvidátor nevzrušeně a zhasl lampičku na nočním stolku, jako kdyby tím symbolicky naznačoval, co Styxové Drakeovi udělají. Drake si neklidně odkašlal. „Nemám ve zvyku se tak ztřískat jako včera v noci. To byla výjimka.“ „Řekl bych, že jste si v poslední době těch výjimek dopřával až příliš,“ pravil likvidátor tiše. „Když vás barman odmítl obsloužit, začal jste mu vyhrožovat. Křičel jste na něj, že je Styx. Všichni vás tam slyšeli.“ Drake se zahanbeně zašklebil, ale pak se začal bránit. „Do toho, co dělám ve svém volnu, nikomu nic není. Když budu chtít…,“ zarazil se a přemýšlel, proč se tomu muži vůbec pokouší něco vysvětlovat. „Proč vás to vlastně zajímá? Nechápu to.“ „Kvůli Elliott. Říkal jste, že se zřítila do Průduchu. Potřebuji vaši pomoc, abychom ji přivedli zpátky do bezpečí. A na oplátku pomohu já vám. Mám dojem, že momentálně nejste v situaci, abyste mohl pohrdnout mou nabídkou.“ Drake se zadíval do likvidátorových pichlavě černých očí nad propadlými lícemi. Byla to tvář nepřátel, s  nimiž tolik let bojoval, a  te stojí pár metrů od jednoho z nich a popíjí čerstvě vymačkanou pomerančovou šávu. A to není všechno – likvidátor ho žádá o pomoc. To by se snad mělo někam zapsat. Suše se zasmál. „Proč bych vám sakra měl důvěřovat? Tohle klidně může být další ze styxských podfuků. Nakonec mě využijete, a jakmile splním svůj úkol, klidně se mě zbavíte.“ Drake pokýval hlavou. „Nebylo by to poprvé.“ 43

Odhalení

„Ne, říkal jsem vám, že už se nepodílím na tom, co te dělají. Předstíral jsem smrt, abych jim vyklouzl,“ vysvětlil likvidátor. „To je ale pech. No co, odpočívejte v pokoji,“ odsekl Drake sarkasticky. „Takže jste přestal sloužit hordě megalomanských zabijáků. Je mi líto, ale i kdybyste mluvil pravdu, co to dokazuje? Že jste zrádce a nedá se vám věřit?“ „Jde o Elliott,“ odpověděl likvidátor chladným hlasem, který prozrazoval, že ho Drake rozzlobil. „Ve chvíli, kdy jsem počal dítě s kolonistkou, jsem byl označen cejchem. V očích svých lidí jsem mrtvý muž.“ „Jak to?“ „Od dob, kam až sahají naše historické záznamy, žijeme odděleně od ostatních. Ještě před Římskou říší jsme pronikali do vládnoucích tříd a ovlivňovali jsme běh událostí ve svůj prospěch,“ řekl likvidátor a zastrčil si ruce do kapes. Sice kdysi možná patřil ke styxské zabijácké elitě, ale te připomínal spíš nějakého profesora, který debatuje o svých posledních výzkumech. „Možná si to neuvědomujete, ale neukrývali jsme se vždycky na místech, jako je Kolonie. V  různých dobách jsme žili rozšířeni po celých světadílech a nesdružovali jsme se do ghett v počtech, z nichž by bylo zřejmé, že vůbec existujeme. Pak bychom se mohli stát terčem pronásledovatelů. Přestože jsme však byli všem na očích, zákon zněl jasně: Nikdy se nemísit s ostatními a nemít děti s lidmi mimo náš okruh. Jak uvádí Kniha katastrof, čistotu nelze porušit.“ „Kam tím míříte?“ zeptal se Drake. „Mísení vede k tomu, co nazýváme ředěním krve. Stírají se hranice. A přesně toho jsem se dopustil. Porušil jsem jeden z nejposvátnějších zákonů. Kdyby mě a Molly – to je Elliottina matka – odhalili, pravděpodobně by nás chtěli lynčovat Kolonisté i Styxové. A totéž pochopitelně platí i pro Elliott, protože je míšenka. Molly musela předstírat nemoc, aby zamaskovala těhotenství, a po porodu se Elliott ujala Mollyina rodina. Jak ale má dcera rostla, začínalo být stále zjevnější, že je jiná.“ Drake přikývl a likvidátor pokračoval: „Pravdou je, že kdyby Elliott neutekla do Hlubin, bylo jen otázkou času, než by si někdo všiml, že jí v žilách koluje styxská krev.“ Likvidátor upíral pohled z okna a sledoval, jak k nebi stoupá dopravní 44

PODZEMÍ

letadlo. „Musela utéct. Během let se objevila hrstka dětí vzniklých ze spojení mých lidí a Kolonistů, ale ne mnoho. Říká se jim strouhaři.“ „Strouhaři,“ zopakoval Drake. „To jsem ještě neslyšel.“ „Takové novorozence lidé totiž často zanechávali opuštěné ve strouze pod Jižní jeskyní. Jak se tedy rozhodnete?“ Likvidátor se te díval na Drakea a čekal na odpově. „Budeme spolupracovat? Spojíme síly?“ „Musím přiznat, pane likvidátore, že jsem na dně,“ odpověděl Drake s  nuceným klidem a  vyčerpaně svěsil ramena. „Všechny moje snahy zmařili vaši lidé. A jestli mě chcete zapojit do další vypečené hry Bílých límců, jenom plýtváte dechem.“ „Záleží na tom, o jaké hře mluvíte,“ řekl Styx. „Jen pomyslete, čeho byste mohl dosáhnout po boku likvidátora. S  člověkem, který zná všechna styxská tajemství, s někým z jejich středu.“ Na Drakeových rtech pohrával mírný úsměv, jako kdyby nic z toho nebral vážně. „Chcete tím říct, že se přidáte k boji proti svým vlastním lidem?“ zeptal se. „Že mi je pomůžete zničit?“ Likvidátor vstal z  postele. „Ne, to, že nesouhlasím s  tím, jakým se vydali směrem, neznamená, že chci, aby trpěli. Nebudu podporovat žádné smrtící útoky proti Styxům. A stejně tak nepřipustím, aby přišli k úrazu nějací Kolonisté – včetně Molly.“ „To je samozřejmé,“ zavrčel Drake. „Za koho mě máte?“ Likvidátor pokračoval: „Nemusím vám vysvětlovat, že poslední operace naplánovali lidé na vrcholu styxské hierarchie, včetně těch dvojčat, které znáte jako Rebeccy, ale my se domníváme, že jde o  krajně těžkopádný a zbytečný způsob.“ „My?“ zopakoval Drake tázavě. „Jsem jedním z řady Styxů, kteří nesouhlasí s extrémními akcemi proti Površákům, jako je například vypuštění biologické zbraně typu Dominia. Věříme, že Površáci se zahubí sami, aniž bychom museli zasahovat. Tím se uvolní cesta pro nás.“ „Takže si myslíte, že se všichni pobijeme bez vaší pomoci?“ zeptal se Drake. „Když tak zásadně nesouhlasíte se styxským vedením, proč jste proti němu jednoduše nevystoupili?“ Z likvidátorovy tváře bylo zřejmé, co si o tom myslí. „Ne, to by opravdu nebyl dobrý nápad,“ zahučel Drake. 45

Odhalení

Likvidátor zvedl ruku sevřenou v pěst. „Oba chceme zastavit jejich plány, takže se naše cíle kupodivu shodují. Můžeme spolupracovat.“ Drake zvažoval likvidátorovu nabídku a do očí se mu pomalu vracela jiskra. Projel si dlaní vlasy, podíval se na likvidátora a zvolna přikývl. „Dobře,“ rozhodl se. „Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě vaše nabídka nezaujala. Povězte mi víc.“ „Nejdřív se umyjte. Bude jednodušší, když vám to ukážu,“ odpověděl likvidátor a vykročil ke dveřím. Jakmile Drake osaměl, přešel do vedlejší koupelny, kde se umyl a oholil. Vypil několik sklenic vody a dlouze se na sebe zadíval do zrcadla. „To by stačilo, je na čase znovu sedlat,“ zamručel a vrátil se do ložnice pro boty. Nakonec se vydal ze dveří krátkou chodbou k podstatně většímu pokoji. Velkým stropním oknem dopadalo sluneční světlo na stůl uprostřed místnosti, který na první pohled připomínal kulečník. Místo zeleného sukna ale celou desku zaujímal zmenšený model údolí s rozestavenými armádami malých vojáčků. Likvidátor právě upravoval polohu jednoho z vojáků na konci řady, ale po Drakeově příchodu se napřímil a ustoupil od stolu. Drake rychle přelétl očima celou scénu včetně zářivých uniforem vojáků, které se jasně odrážely od zeleného pozadí krajiny. „Hm… Takže tamhle na hoře Mont St. Jean jsou Britové a Holanané,“ řekl a popocházel kolem stolu, „a tady jsou zase Prusové.“ O kousek dál se zastavil. „A tady na těch svazích… tihle pěšáci v modrých kabátech musejí být Francouzi, čili se dívám na rozmístění sil v předvečer bitvy u Waterloo v březnu 1815, že ano?“ Pokud na likvidátora udělalo dojem, jak rychle Drake poznal, o jaké válečné tažení se jedná, nedával to na sobě znát. „Správně,“ přikývl jenom. Drake si pořád prohlížel bitevní scénu. „Jste asi opravdu znalec, co? Ale proč se Styx zajímá o to, co se odehrálo tady na Povrchu skoro před dvěma sty lety?“ „Součástí výcviku bylo probírání vojenských taktik Površáků v průběhu staletí,“ vysvětlil likvidátor. „A bitva u Waterloo vždycky patřila mezi mé nejoblíbenější.“ Drake přikývl. „Mezi moje taky, protože výsledek závisel na spoustě neznámých veličin, na mnoha faktorech, které musely dopadnout urči46

PODZEMÍ

tým způsobem, aby Napoleon, největší vojenský myslitel své generace, konečně narazil na sobě rovného soupeře. Jako kdyby ho konečně dostihla smůla.“ „Smůla?“ zopakoval likvidátor a zavrtěl hlavou. „S tím nesouhlasím. Wellingtonovým mistrovským tahem bylo získat při přípravě útoku podporu holandských a pruských sil. Díky tomu vyhrál celou bitvu. Št ěstí ani smůla s tím neměly nic společného. Wellington byl vojenský génius, který Napoleona jednoznačně překonal.“ Drake se na něj podíval. „Takže vítězství sedmé koalice se dá připsat tomu, že Wellington byl obratný generál… nebo politik?“ „V čem je rozdíl?“ pokrčil rameny likvidátor. Drake se zamračil, jako kdyby mu na bitevní scéně něco nedávalo smysl. „Tamhle vidím Napoleona,“ řekl a ukázal na figurku mezi generály. „Ale kde je Wellington?“ Přesunul se k britským jednotkám, aby si je prohlédl zblízka. „Nikde ho nemůžu najít.“ „Protože ho zrovna upravuji,“ řekl likvidátor, přešel ke stolu u stěny a zvedl z něj jedinou figurku. „Ještě s ním nejsem zcela spokojený.“ „Smím?“ zeptal se Drake a natáhl ruku. „Jistě.“ Likvidátor mu figurku podal. „Železný vévoda,“ zašeptal Drake a díval se na postavičku, která zřejmě právě něco psala do mapy. Zvedl ji ke světlu a prohlížel si její dlouhý modrý kabát a červenou šerpu kolem pasu. „Říkáte, že s ním ještě nejste spokojený, ale je udělaný do úžasných podrobností,“ poznamenal uznale a přejel očima po malém stolku. Stály tu nádobky s barvami, hrnek se štětci, velká lupa a  řada nedokončených vojáků. „Vy jste je maloval sám? Vyráběl jste všechny figurky?“ „Krátím si tím čas,“ odpověděl likvidátor. „Ne, to je něco víc. Je vidět, že to milujete,“ prohlásil Drake. „Nevadí, když ho…?“ zeptal se a  naklonil se nad pozice britské armády na velkém stole. „Jen si poslužte,“ řekl likvidátor. „Tak je to lepší. Je tam, kde by měl být,“ podotkl Drake, když opatrně umístil Wellingtona před stan k ostatním britským generálům. Rozhlédl se po místnosti. Byly tu police s knihami a řada prosklených skříní s přilbami anglické armády z krymského tažení i z dalších bitev 47

Odhalení

osmnáctého století a s naleštěnými mosaznými odznaky. Když od nich Drake odtrhl pohled, všiml si, že ho likvidátor upřeně pozoruje, a zadíval se do jeho černých, neproniknutelných očí. „Chtěl byste se na něco zeptat,“ uhodl Styx. Drake mu ve skutečnosti chtěl položit tisíce otázek, ale rozhodl se, že ho nebude bombardovat všemi naráz. „Ano, na něco ano. Vy znáte moje jméno, ale jak mám říkat já vám? Vím, že Styxové nemají jména…, aspoň ne taková, která by Površák dokázal vyslovit…,“ začal Drake trochu rozpačitě. Likvidátor se nad tím na okamžik zamyslel. „Tento dům je pronajatý na jméno Edward James Green,“ odpověděl. „Mám i  jiné totožnosti, jako například…“ „Ne, to postačí,“ přerušil ho Drake. „Edward… James… Green.“ Promnul si čelo. „Takže vám budu říkat… Eddie… Eddie Styx.“ Představa, že bude jednoho z likvidátorů – by ve výslužbě – oslovovat obyčejným, domáckým jménem, byla tak absurdní, že Drake nedokázal potlačit smích. „Jak si přejete,“ odvětil právě pokřtěný Eddie rozpačitě. Mátlo ho, co Drakea tak pobavilo. Přesunuli se na druhou stranu místnosti, kde stála řada monitorů napojených na kamerový systém, zabírající ulici před domem a  několik dalších míst, která vypadala jako vnitřek cihlových chodeb. Eddiemu Drakeův zájem neušel. „To jsou odpadní stoky pod budovou. Jde o předběžné opatření. Člověk nemůže být nikdy dost opatrný,“ řekl. „To je pravda, zvláš když proti němu stojí Styxové,“ souhlasil Drake. Krátká chodba končila těžkými ocelovými dveřmi. Drake a Eddie jimi prošli a  začali sestupovat po schodišti z  tepaného železa, když tu se Drake najednou zastavil. „Co je tohle za místo?“ zeptal se. Kontrast s přepychovým bytem, který právě opustili, snad ani nemohl být větší. Z vyvýšeného stanoviště se rozhlížel po rozlehlém prostoru, připomínajícím továrnu nebo skladiště. Z jednoho konce na druhý měřila hala skoro sto metrů a dosahovala poloviční šířky. Vysokými špinavými okny sem dopadalo pramálo světla, ale i tak bylo vidět, že tu stojí různé stroje. Drake sestoupil až dolů. Zblízka ze stavu strojů poznal, že je nikdo desítky let nepoužíval. 48

PODZEMÍ

„Byla to viktoriánská továrna na lahvové nápoje. Rodinný podnik,“ odpověděl Eddie. „Když je konkurence připravila o podíl na trhu, prostě to tu zavřeli. Zakonzervovali celou továrnu a nechali všechno chátrat.“ „A vy jste si ji pronajal a postavil si pod střechou byt,“ doplnil Drake. Přejel rukou po pryžovém dopravníkovém pásu. Zpod prstů se mu odlouplo několik zpuchřelých kousků gumy. Eddie ho odvedl uličkou mezi těžkými stroji zakrytými potrhanými plachtami. „Co je to tam?“ zeptal se Drake a pokoušel se nahlédnout do stínů u protější stěny. „Motorky?“ „Ano. Používám je jako dopravní prostředek,“ vysvětlil Eddie. „Te vám ale chci ukázat něco jiného.“ Zastavil se u rohu skladiště před starým soustruhem pokrytým oranžovou rzí. „První krok deaktivace,“ řekl Drakeovi a stiskl špinavé červené tlačítko na ovládacím panelu stroje. Pak obešel soustruh k nevelké konstrukci v rohu, obklopené lešením a přikryté silnými polyetylenovými fóliemi. Zvedl fólii a odhalil kovové dveře zapuštěné do betonové podlahy. Drake na první pohled viděl, že jsou nové, protože je nepokrývala ani stopa rzi a  okolní beton ještě nezvlhl. Eddie se shýbl a  odklopil kryt elektronického panelu vedle dveří. Začal vyukávat posloupnost čísel, ale v polovině se ještě zarazil a řekl: „Pokud nedodržíte přesně postup, celá továrna vyletí do povětří.“ „Jste muž podle mého gusta,“ přikývl Drake. Eddie zadal posledních několik číslic a  těžké dveře se s  klapnutím uvolnily. Eddie je otevřel a Drake ho následoval dolů po krátkém schodišti. „Tohle se vám bude určitě líbit,“ poznamenal likvidátor.

49

6.  kapitola

Ř

íkám ti, že to bylo letadlo,“ trval na svém doktor Burrows. „ „Já jsem nic neslyšel,“ namítl Will a vyšel dál ze stínu obrovských stromů, aby se rozhlédl po bílém nebi nad hlavou. „Ty ano?“ zeptal se Elliott, která se k němu připojila. Zavrtěla hlavou. „Te nemá smysl ho hledat,“ zabručel doktor Burrows. „Odletělo někam na východ.“ Will se otočil ke svému otci. „A cože si myslíš, že to bylo?“ „Jak jsem říkal – štuka, německý bombardér z druhé světové války.“ Will se zamračil. „Víš to jistě?“ „Naprosto,“ odsekl doktor Burrows. „Tati, třeba sis na té pyramidě zdříml. Nezdálo se ti to? Byl jsi docela dlouho na slunci a...“ „Nepodceňuj mě, Wille!“ vyštěkl doktor Burrows. „Nejsem unavený a nemám úžeh. Umím to posoudit sám a vím, co jsem viděl. Viděl jsem štuku, úplně jasně, necelý kilometr odtud.“ Will pokrčil rameny. Na místě, kde byli, v tomhle „vnitřním světě“ v centru planety, kterému nechybělo ani jeho vlastní, neustále planoucí slunce, ho nemohlo nic překvapit. Vzhledem k tomu, že díky nižší gravitaci získal spolu s Elliott i doktorem Burrowsem takřka nadlidské schopnosti a dokázal skákat do neuvěřitelné dálky i výšky a zvedat obrovská břemena, byl ochotný věřit prakticky čemukoliv. Podstatná část tohoto světa byla podle všeho lidmi netknutou divočinou, porostlou bu amazonským deštným lesem se stromy vysokými jako mrakodrapy, nebo loukami, na nichž se pásla stáda 50

PODZEMÍ

zvířat. Will už tu viděl zebry kvagy, které ve vnějším světě vyhynuly před více než sto lety, a před pár dny s otcem narazili na stádo těch největších kusů dobytka, jaké kdy viděl. „Praturové!“ zvolal tehdy doktor Burrows a vysvětlil Willovi, že poslední z těchto nádherných zvířat vymřela v Polsku někdy v sedmnáctém století. Ještě úžasnější však bylo, že se tu vyskytovali i šavlozubí tygři, aspoň pokud se dalo věřit Elliottiným slovům. Od pravěkých zvířat nicméně bylo pořád dost daleko k  nynějšímu tvrzení doktora Burrowse. Will se zhluboka nadechl a  podrbal se na hlavě. „Ale přece jenom, tati, štuka? Jsi si fakt jistý? Jak vypadala? Měla nějaké označení nebo maskování?“ zeptal se. „Letěla moc daleko, abych mohl rozeznat takové detaily,“ odpověděl doktor Burrows. „Zajímalo by mě, jak se sem ta štuka dostala a co tu pořád dělá. A taky si musíme uvědomit, že to letadlo je jenom špičkou velice pozoruhodného ledovce.“ „Ledovce?“ zopakovala Elliott. Celý život strávila v podzemí a to slovo pro ni nic neznamenalo. „Ano, ledovce,“ přikývl doktor Burrows, ale neobtěžoval se s vysvětlováním. „Z jeho přítomnosti plyne, že tady musí být přistávací plocha, zdroj paliva a technici, kteří ho udržují v provozuschopném stavu. To je celá řada lidí kromě pilota.“ „Technici?“ zamumlal Will. „Jistě, Wille. Štuka je víc než šedesát let starý typ letadla! Všechny stroje potřebují pravidelnou údržbu, zvláš tak letité.“ „Takže je to letadlo z druhé světové války,“ řekl Will a ohromeně se pokoušel nějak zpracovat otcova slova. „Z německé armády.“ „Ano, luftwafe je používala jako bombardéry s krátkým doletem a...“ Doktor Burrows nedokončil větu a zamračil se. Právě ho napadlo jiné vysvětlení. „To nezní moc dobře,“ podotkl Will a přes panující tropické horko se zachvěl. „Ne, to nezní,“ přitakal jeho otec. „Co tedy uděláme?“ zeptal se Will. „Přesuneme se někam jinam? Pryč odtud?“ Elliott si odkašlala. Will s  doktorem Burrowsem se na ni podívali. „Proč bychom to dělali?“ řekla. „Te už znám tuhle část pralesa a kromě 51

Odhalení

toho tu máme i  přístřešek.“ Ohlédla se k  provizornímu obydlí, které postavila v nižších větvích jednoho z obřích stromů. Will otevřel pusu, aby něco namítl, ale Elliott pokračovala: „Už přece víme, že tady možná nejsme sami. Co ty tři lebky, které jsme našli na kůlech u pyramidy? Byly sice staré, ale zase ne tolik. A ta bouda, kterou jsme vyhodili do povětří, když jsme bojovali s Rebeccami a tím likvidátorem? Tu taky někdo postavil.“ Will pomalu přikývl. Vzpomněl si na chatrč ze zrezivělých plechů, z níž po Elliottině explozi a následném požáru nic nezbylo. Elliott přejela Willa a doktora Burrowse rozvážným pohledem. „Jestli tady dole jsou jiní lidé, dřív nebo později na ně nejspíš stejně narazíme.“ „To ano,“ připustil doktor Burrows. „A jakou máme jinou možnost?“ zeptala se Elliott. „Zahrabat se někam hluboko do džungle?“ „Ne, ještě tu mám plno práce,“ řekl doktor Burrows rozhodně a ohlédl se k pyramidě. „Zatím jsem s výzkumem sotva začal.“ Elliott ještě nedomluvila. „Nebo se vrátíme přes pás krystalů a pokusíme se vyšplhat přes Šlukující Jean do Hlubin, abychom se dostali do vašeho vnějšího světa? Jaké jsou naše šance, že dojdeme až na Povrch? A co nás tam bude čekat, pokud se nám to podaří?“ „Styxové,“ zašeptal Will. Doktor Burrows si založil ruce na prsou a  výbojně vysunul bradu. Nikdo se nemusel ptát na jeho názor. On rozhodně nikam nepůjde. „Takže zůstaneme tady,“ uzavřela Elliott a povytáhla obočí, jako kdyby se jich ptala, kvůli čemu tedy dělali takové cavyky. „Musíme ale přijmout bezpečnostní opatření. Nebudeme jen tak nazdařbůh chodit do neprozkoumaných oblastí pralesa a musíme si dávat větší pozor. Jestli uvidíme další známky lidské přítomnosti, možná budeme muset i začít držet hlídky. Taky bychom měli co nejméně rozdělávat oheň.“ Zamračila se, jako kdyby ji napadlo ještě něco dalšího. „Pro případ, že dojde k nejhoršímu a budeme nuceni se někde ukrýt, bych možná měla najít nějaké jiné útočiště a vybavit ho nějakými potravi…“ „To je výtečný nápad,“ přerušil ji doktor Burrows. Will z jeho tónu poznal, že jeho otec s radostí dá Elliott ve všem volnou ruku, jen pokud bude sám moct pokračovat ve své práci. 52

PODZEMÍ

Přišoural se k nim Bartleby. Kráčel trochu toporně, jako kdyby se právě probudil. Jedno ucho měl obrácené naruby a k holé kůži se mu přilepilo několik listů. Očividně si našel někde v pralese pohodlné místečko a z dřímoty ho probudila jejich hlasitá debata. Zastavil se vedle Elliott, zatřepal hlavou, aby si narovnal ucho a začenichal, jako kdyby se pokoušel zjistit, proč ostatní tak najednou zvážněli. Byl tak veliký, že se Elliott ani nemusela shýbat, aby ho nepřítomně pohladila po hlavě. „A já budu dál hlídkovat s Bartlebym po okolí. Jestli se přiblíží nepřátelé, aspoň se o tom dozvíme s předstihem.“ „Nepřátelé,“ zopakoval Will tiše. „Asi máš pravdu. Pokud budeme dost opatrní, jak by nás mohli objevit?“ Než za nimi Eddie stačil zavřít dveře, Drake už popošel kupředu. Pod schody se rozkládal velký sklep, pravděpodobně stejně rozlehlý jako továrna nad ním. Po obou stranách se zvedaly klenuté oblouky ze špinavě žlutých cihel. Drake přimhouřil oči, aby se pokusil rozeznat, co je na opačném konci podzemního prostoru. Když tam s  Eddiem vykročili, spatřil v malém ostrůvku záře řadu skříněk a laviček. Než k nim ale došli, zrak mu padl na něco jiného. V  jednom z  bočních výklenků stál stůl. Na mosazných sloupkách v jeho rozích byly posazené hvězdy vyzařující matné zelené světlo podobné tomu, jaké vydávaly zářící koule všude v Kolonii, ale mnohem tlumenější. Drake už takové hvězdy viděl. Styxové je používali ve svých chrámech a svatyních. Beze slova přistoupil blíž. Jeho pozornost zaujala kniha, která ležela na stole. Její název byl vyražen zlatými písmeny do kožené vazby. Drake ho ani nemusel číst, aby poznal, o co se jedná. Znal ji až příliš dobře. „Kniha katastrof,“ zahučel tiše a znechuceně zavrtěl hlavou. Eddie mlčel. Pro Drakea tato kniha ztělesňovala vše, co bylo na Styxech a jejich demagogickém systému prohnilého. Právě v ní bylo rozvedeno učení, které odsuzovalo Kolonisty ke staletím věznění a  poníženému životu služebníků v podzemním městě, s příslibem, že jednoho dne bude opět zemský povrch patřit jim. Drtivá většina Kolonistů se bezvýhradně řídila pokyny Knihy katastrof a neochvějně věřila, že Styxové jsou strážci 53

Odhalení

jejich duchovní čistoty. Skutečností však bylo, že náboženské dogma bylo pouhým nástrojem, jak přimět Kolonisty k poslušnosti a vynutit si jejich naprostou a bezpodmínečnou podřízenost. Drake nakonec promluvil tak příkře, že se dalo jen stěží poznat, jestli šlo o  otázku nebo oznamovací větu. „Odmítl jste jednání Styxů, ale přesto si necháváte tenhle jedovatý pohár.“ „Nechávám si tu knihu, protože mi ji dala osoba, kterou byste vy Površáci nazvali mým otcem. Byl to likvidátor jako já, ale v naší společnosti to chodí tak, že jsem ho sotva znal. Celý život jsem bojoval za zákony zapsané v Knize katastrof.“ „Nejsou v ní zapsané zákony, ale lži,“ vyštěkl Drake. „Záleží na výkladu,“ namítl Eddie. „Pokud věříte, že Površáci jednoho dne přivodí svůj vlastní zánik a že my s Kolonisty znovu osídlíme Zemi na troskách původní civilizace, pak budeme vlastně zachránci planety i lidstva.“ „Styxové jako zachránci?“ ušklíbl se Drake a zavrtěl hlavou. Eddie si povzdychl. „Nepřivedl jsem vás sem, abychom diskutovali o mé víře. Než mne začnete soudit, co kdybyste se nejprve podíval na to, co vám nabízím?“ Drake ho následoval na konec sklepa. Ze všeho nejdřív zaznamenal řadu pověšených uniforem. Poznal šedozelené oděvy vojáků ze styxské divize a vedle nich dva likvidátorské kabáty s hnědými pruhy. „Výstavka ničemných převleků,“ poznamenal. Vedle uniforem visely plynové masky, a dokonce i obleky, jaké nosili Koprolité. „K čemu je máte? Jako suvenýry?“ zeptal se, ale jeho pozornost už přilákalo něco dalšího. „Černé světlo!“ vykřikl a  přistoupil k  němu. Stálo na jedné lavici a připomínalo starožitnou stolní lampu s tmavě nachovou žárovkou na pohyblivém ramenu. Dotkl se tlačítek na základně lampy a  sám pro sebe pokývl. Styxové používali černé světlo k výslechům a vymývání mozků a Drake se těšil, až si bude moct jejich přístroj rozebrat a zjistit, jak funguje. Pak si na podlaze vedle lavice všiml hranatého předmětu o velikosti pračky, ale na čtyřech kolečkách. „Není to…?“ vyhrkl. Připomínalo mu to větší verzi zvukové zbraně, kterou Styxové nasadili proti němu a jeho mužům v highfieldském parku. 54

PODZEMÍ

„Raný prototyp,“ odpověděl Eddie. „Jak sám vidíte, je větší než současný model.“ Drake si sedl do dřepu. Zbraň, kterou Styxové použili v parku, byla původně zamaskována hnědou látkou a on byl tehdy příliš daleko, než aby rozeznal jakékoliv podrobnosti. Zdejší přístroj nic nekrylo a z jeho matného povrchu vystupovaly lesklé stříbrné vybouleniny. „Takže jde o nějaký vysokoenergetický generátor zvuku?“ zeptal se. Likvidátor přikývl. „A vysílá vlny o nízké frekvenci nastavené tak, aby narušily mozkovou činnost?“ pokračoval Drake. „Velice zjednodušeně řečeno ano,“ potvrdil Eddie. „Je odvozen od černého světla, s tím rozdílem, že využívá pouze zvukových vln. Vysílá rozpětí oscilačních frekvencí vyladěné tak, aby omráčilo většinu živých tvorů.“ „Moc rád bych tyhle věcičky rozebral a  zjistil, jak přesně fungují,“ řekl Drake a zvedl oči k černému světlu. „Jak si přejete,“ odpověděl Eddie. „Musím si ale nejdřív donést testovací soupravu…“ Drake se odmlčel, protože mu zrak padl na něco dalšího. Vstal a  přistoupil k  polici u stěny. S uznalým zamručením se rozhlédl po rozsáhlé sbírce střelných zbraní z Povrchu. Najednou se mu zajiskřilo v očích a ukázal na konec řady. „Hleme, tohle sem tak úplně nepatří. Styxská puška s  jedním z mých kukátek!“ poznamenal a vykročil k dlouhé pušce s baňatým hledáčkem z naleštěné mosazi. „Určitě víte, že mě vaši lidé unesli, abych…“ „Abyste pracoval na vývoji dokonalejší optiky s  nočním viděním,“ doplnil za něj Eddie. „Ano. Propojil jsem zářící kouli se zesilujícím elektronickým zařízením. Nic hlubokomyslného,“ odpověděl Drake a zálibně pohladil hledáček. „Kdybych si tady na Povrchu patentoval zářící kouli, a už jako zdroj energie nebo světla, stal by se ze mě boháč.“ „Zemřel byste, jakmile byste vykročil z patentového úřadu,“ opravil ho Eddie bezvýrazně. „Ale v oblasti elektroniky jste odborník, nemýlím se?“ „Ano, na tu jsem se specializoval – hlavně na optickou elektroniku, ačkoliv mi připadá, jako kdyby se to všechno odehrálo v úplně jiném životě,“ řekl Drake zamyšleně. „Nejméně před milionem let.“ 55

Odhalení

Eddiemu se v  tváři nepohnul ani sval, ale mírně naklonil hlavu ke straně, což si Drake vyložil jako zmatek. „Právě proto jsme vás unesli – kvůli vaší odbornosti,“ řekl likvidátor. „Ale vy sám jste chtěl být unesen, ne?“ „Takový byl plán. Abych během zajetí v Kolonii shromažoval informace o Styxech. V tom je totiž ta potíž: do Kolonie se prakticky nedá proniknout, protože jde o uzavřenou společnost a každý cizinec je okamžitě odhalen. Jenže zatímco jsem byl v  podzemí, vaši lidé rozprášili moji sí a já jsem skončil v Hlubinách,“ odpověděl Drake a zhluboka se nadechl. „Ale dost o mně, Eddie. Povězte mi, jak se sem dostalo všechno tohle vybavení?“ zeptal se Drake. Nechtěl už o sobě prozrazovat nic dalšího. Nebyl si jistý, jestli může likvidátorovi opravdu věřit, a nechtěl zabřednout do rozhovoru o tom, jak jeho původní sí fungovala. Eddieho nabídka mu připadala podezřele výhodná a  nehodlal odhodit veškerou opatrnost. „Nikdo o něm neví. Kdykoliv jsem k tomu měl po akcích na Povrchu příležitost, nezničil jsem je, jak bylo nařízeno, ale schoval jsem si ho zde,“ vysvětlil Eddie. „Pro strýčka Příhodu,“ zasmál se Drake a znovu se rozhlížel po působivé sbírce. Byly tu styxské přístroje, které dosud neviděl zblízka, a nemohl se dočkat, až je začne podrobně zkoumat. Přistoupil k  sousední lavici a  zalistoval rozloženými plány a nákresy. Bezděčně zatajil dech, když si přečetl nadpis prvního z nich. „Schéma oběhu vzduchu v Jižní jeskyni,“ řekl a zvedl roh plánu, aby se podíval na další. „A tady je plánek laboratoří, jedno patro po druhém,“ zašeptal. Snažil se nedávat najevo své vzrušení. Zamračeně se ohlédl na Eddieho. „Ještě mám jednu otázku – jak za tohle místo platíte? Pronájem určitě není za hubičku a říkal jste, že máte i další místa.“ Po kamenné podlaze zaklapaly podpatky, když se likvidátor vydal přímo k vysoké skříňce a otevřel horní zásuvku. Její obsah zakrýval čtverec sametové látky. Eddie ho odsunul stranou. Drake se k němu připojil. V zásuvce ležely stovky malých, třpytivých kamínků. „Diamanty,“ řekl. 56

PODZEMÍ

„Vedlejší příjem z mých výprav do Hlubin,“ odpověděl Eddie. „Tyhle kamínky ale nevypadají jako surové diamanty, které se tam dole dají najít,“ namítl Drake. „V Hatton Garden mám svého člověka, který je pro mě řeže a brousí. Taky je prodává, když potřebuji hotovost, a na nic se mě přitom neptá. Vezměte si, jestli chcete. Mám jich mnohem víc, než mohu kdy spotřebovat.“ Eddie znovu přikryl drahokamy sametem, ale nechal zásuvku otevřenou. „Půjdu nahoru zkontrolovat monitory, ale vy můžete zůstat tady, jestli chcete.“ „Opravdu?“ zeptal se Drake. „Necháte mě tady dole o samotě?“ Eddie nedopověděl a vytáhl z kapsy dva klíče, které položil na lavici. „Ty jsou od továrny a od střešního bytu.“ Vylovil tužku. „Taky budete potřebovat kód, abyste se odtud dostal.“ Začal psát na roh plánu, o který se Drake tak zajímal, sérii čísel. „Ale dávejte pozor. Jestli ho spletete, odpálíte nálože a...“ „Nedělejte si starosti. Zapamatoval jsem si tu posloupnost, když jste ji zadával vy,“ zarazil ho Drake. Eddie vykročil pryč. „Myslel jsem si to,“ prohodil ještě, aniž by se ohlížel.

57

7.  kapitola

W

ill šplhal po liánách na kolmé skalní stěně za Elliott. Vystoupali už docela vysoko, ale když jim občas podklouzly ruce, nedělali si s tím přílišné starosti. Zvykli si na prostředí s nižší gravitací a věděli, že případný pád by neměl tak drastické následky jako na Povrchu. „A jsme tady,“ ohlásila Elliott a zmizela mezi liánami. Will se protáhl spletí dřevitých stonků za ní. Rozhlédl se po jeskyni o šířce deseti metrů a několikanásobně větší délce. Clonou lián u vchodu sem dopadalo nazelenalé světlo a bylo tu poměrně chladno. „Jak jsi to pro všechno na světě našla? To je jeskyně!“ zvolal. „Už to děláš zase. Konstatuješ zjevné,“ řekla s hraným vyčerpáním. Will si povzdychl. „Po tak dlouhé době s mým otcem začínáš mluvit jako on.“ Usmáli se na sebe a Will přešel k hromadě ovoce, které si všiml v zadní části jeskyně. Elliott sem očividně začala snášet zásoby potravin pro případ nouze. „Pěkně ses tu nadřela,“ podotkl. „A nezapomněla jsi ani na maso,“ dodal s pohledem na velkou kýtu zavěšenou ze stropu. „Ano. Doufám, že ji tady nahoře nenajdou mravenci,“ řekla Elliott. „Na to se moc nespoléhej. Ti vlezou všude,“ odpověděl Will. Jeho otec jim říkal bojoví mravenci a představovali neustálou svízel. Jakmile našli nějaké uskladněné potraviny, vytvořili rezavé proudy široké několik centimetrů a přes noc dokázali obrat maso z ulovené mladé gazely nebo jiného malého savce na kost. „Zbývá ještě zajistit, abychom tu měli dost vody,“ řekla Elliott, zatím58

PODZEMÍ

co si Will prohlížel hromadu zvířecích kůží a nasbíraného dřeva. „A dát dohromady pár lůžek na spaní,“ dodala. „Víš přece, že mě můžeš kdykoliv požádat o pomoc,“ nabídl se Will, na kterého udělalo dojem, kolik práce už Elliott odvedla. Zavrtěla hlavou a  sklopila oči k  zemi. „Nedělej si starosti. Vím, že máte s otcem hodně co dělat.“ V hlase jí zazněl slabý náznak zklamání. Will měl jinak problémy rozpoznávat její emoce, ale tentokrát to poznal okamžitě. Už mnohokrát váhal, jestli má raději pracovat se svým otcem, nebo trávit čas s Elliott, ale tyranský doktor Burrows nakonec vždycky zvítězil. Pokaždé když Will musel obkreslovat tesané nápisy z pyramidy nebo oprašovat nějaký titěrný artefakt, přihlížel, jak Elliott odchází na další výpravu do pralesa, a přál si, aby mohl jít s ní. Mezi prsty mu unikaly příležitosti, které se už nikdy nevrátí, a občas měl dojem, že snad pukne samou netrpělivostí a podrážděním, které se v něm střádaly. Nikdy ale nic neřekl a plnil úkoly, jimiž ho doktor Burrows zahrnoval, ačkoliv se vztekal sám na sebe a byl krajně nespokojený se svým údělem. „Tvůj otec má pořád spousty práce,“ dodala Elliott a přejela ho pohledem. „To má,“ souhlasil Will ponuře. Pokusil se trochu rozveselit. Nechtěl, aby mu otec kazil i ty krátké chvíle, které s Elliott tráví. „Tahle jeskyně je vynikají úkryt. Jsi skvělá.“ Elliott zvedla zvířecí kožešinu, která se svezla z  vrcholu hromady, a vrátila ji na místo. „Díky. A nezapomeň sem chodit vždycky stejnou cestou, jinak všude zanecháš pachové stopy.“ „Já to věděl. Proto jsi mě vedla tím potokem,“ řekl Will a se začvachtáním došlápl na zem. „Neměli bychom ale být dál od základního tábora?“ zamyslel se nahlas, když se vrátil ke vchodu. Rozhrnul liány, aby vyhlédl na mělký potok pod skálou. „Jsme trochu moc blízko.“ Zamračil se. „A neříkala jsi mi, že nás čeká dlouhá procházka? Sem to byl jenom kousek.“ Elliott se k  němu připojila u  ústí jeskyně. „Úkryt nemůže být moc daleko pro případ, že bychom se sem museli přesunout co nejrychleji. A pokud jde o tvou druhou otázku, ještě nejsme u cíle.“ „Že ne?“ Tázavě se na ni podíval. „Ne,“ potvrdila. „Musím se tě na něco zeptat, Wille.“ 59

Odhalení

Otočil se k ní čelem. „Ano? A na co?“ „Nenapadlo tě něco po tom, co jsme vyřídili Rebeccy?“ zeptala se Elliott. Will se na chvíli zamyslel. „Abych řekl pravdu, snažil jsem se na to celé zapomenout. Bylo to tak příšerné…,“ odpověděl nakonec a  nervózně si pohrával se samopalem, který měl přehozený přes rameno. „Nic se neděje,“ uklidňovala ho a na chvíli položila ruku na jeho paži. „Nemluvím o tom, co jsme udělali. Na to opravdu nemusíš myslet. Ale nepoložil sis nikdy otázku, jak se sem ti tři Styxové dostali? Jaká je asi pravděpodobnost, že skočili z ponorky a doplachtili sem jako my?“ Poklepala na hlaveň Willova samopalu. „Jaký mohli používat pohon při cestě přes ten pás s nulovou gravitací? Pokud víme, neměli u sebe žádné střelné zbraně.“ Will se zamračil. „No to mě podrž! Máš naprostou pravdu. To mě nikdy nenapadlo. Jak se sem tedy dostali?“ „Poj za mnou,“ vyzvala ho. V  tu chvíli silně připomínala Drakea. Hbitě se otočila a vycouvala z ústí jeskyně. Will ji napodobil, spustil se po liánách do potoka a dobrodil se za ní ke břehu. Z nedalekého křoví vystrčil hlavu Bartleby. Líce měl vyboulené jako trumpetista, který se chystá hlasitě zadout na svůj nástroj. „Fuj. Z huby mu kouká ocas,“ zašklebil se Will. „A ještě se mrská!“ „Chytil si pralesní krysu,“ řekla Elliott s obdivem. „Je to rozený lovec.“ Will povytáhl obočí. „To je fakt. Opravdu to je lovec. Te zase konstatuješ zjevné ty…“ „Nech toho, Wille,“ zasmála se, a než vyrazila, lehce se o něj otřela ramenem. Will se sám pro sebe pousmál a vychutnával si chvilkový dotyk. Několik kilometrů se brodili potokem – Elliott s Bartlebym šli vpředu a Will za nimi. Když jim voda dosahovala po pás a Bartlebymu nad hladinu vyčníval jen čenich, přešli ke břehu a vystoupili na suchou zem. Elliott je nezavedla zpátky do pralesa, ale kráčela dál po břehu potoka porostlém hustou vegetací nahosemenných rostlin. To už se potok rozrostl do takové šíře, že ho Will v duchu překřtil na řeku. Elliott několikrát zvedla do vzduchu pěst na znamení, aby se zastavili. Vždycky se přikrčila a rozhlédla se hledáčkem pušky po okolí. Největ60

PODZEMÍ

ší pozornost věnovala opačnému břehu. Při jedné z těchto zastávek se Will připlížil těsně k ní. „Co se děje? Proč pořád zastavujeme?“ „Mám takový pocit,“ zašeptala, aniž by spustila oči z  hledáčku, „že tam někdo je.“ „Já nikoho nevidím,“ namítl Will. „Je to, jako… jako kdyby nás sledovaly stromy,“ odpověděla tiše. Willa to zmátlo. „Stromy?“ Elliott přikývla. „Já vím, že to zní bláznivě. Tenhle dojem už jsem měla dřív… v jiných částech pralesa.“ Oba ztichli a pozorně zkoumali protější břeh řeky. Hned vedle vody rostl pás jehličnanů dosahujících výšky několika metrů a za ním začínala džungle s obřími stromy. Elliott upírala oči právě tam a občas se letmo ohlédla na Bartlebyho, ale kocoura podle všeho zcela zaujaly roje duhově zelených vážek poletujících kolem a rozpustile se je pokoušel chytat do tlap. To Willa utvrzovalo v  přesvědčení, že nemají žádný důvod k obavám. V minulosti se však také opakovaně přesvědčil, že není radno podceňovat Elliottiny instinkty. „Nemohlo by nás sledovat třeba nějaké zvíře?“ navrhl. „Kromě těch starých lebek u pyramidy a toho letadla, které prý zahlédl táta, podle mě není nikde poblíž ani noha. V téhle části pralesa jsme přece nenarazili na žádné známky lidské přítomnosti, ne?“ Elliott chvíli neodpovídala a  stále napjatě sledovala protější břeh. „Nic tam není,“ řekla nakonec a znovu vykročila. O  kus dál Will zaslechl vzdálené burácení. Rozhlížel se po obloze, jestli se neblíží jeden ze zdejších prudkých bouřkových lijáků, ale nebe zůstávalo bílé jako obvykle a neplul po něm jediný mráček. Zvuk přesto sílil. Navíc zněl nepřetržitě, což Willovi prozrazovalo, že to není dunění hromu, jak se zprvu domníval. Za říční zátočinou se hukot naráz vysvětlil, když se před nimi objevil skalní výchoz, přes který padaly proudy vody a řítily se do rozčeřené laguny. „Tomu říkám pořádný vodopád,“ poznamenal Will a vzhlédl k vrcholu dvě stě nebo tři sta metrů vysoké skalní stěny. Všiml si, že z laguny odtékají dvě řeky: ta, podle níž sem přišli, a druhá, která vyvěrala na opačné straně tůně. 61

Odhalení

Will s Elliott vyšli z husté vegetace na pruh udusaného bahna kolem laguny. Will si pomyslel, že místo určitě slouží jako napajedlo pro divoká zvířata ze širokého okolí. Začal se rozhlížet, jestli nenajde nějaké zajímavé stopy, ale Elliott nezpomalovala a  odváděla ho po břehu přímo k vodopádu. Will netušil, kam mají namířeno, dokud Elliott nevstoupila na skalní římsu, která mizela za vodní stěnou. Opatrně postupovali kupředu, s vodopádem po jedné a kolmou skalní stěnou po druhé straně. Za pár vteřin vstoupili do rozlehlé jeskyně schované za vodopádem a plné mlžné tříště vodních kapek. „To je paráda!“ vykřikl Will, okouzlený nádherou toho místa. Vodní stěnou pronikalo sluneční světlo a vrhalo po stěnách mihotavé odlesky. Nebýt hlasitého dunění, člověk mohl upadnout do hypnotického spánku. „Ty máš vážně nos na taková úžasná místa!“ zavolal na Elliott a otřel si vodní tříš z obličeje. Když konečně odtrhl pohled od vodopádu, spatřil, že Elliott mezitím přešla na opačný konec jeskyně ke schodišti, které bylo vytesané do skály. Zvědavě se k ní připojil. Za několik vteřin si jeho oči přivykly šeru a nad schodištěm uviděl oblouk, do jehož prostředního kamene byl vyrytý symbol tří rozbíhajících se čar, stejných jako na přívěsku, který dostal od strýčka Tama a nosil ho na krku. Byl to znak dávných lidí, o nichž hovořil jeho otec, lidí, kteří doputovali z Hlubin do tohoto světa jako první. Vzrušeně si sundal batoh ze zad, vytáhl z něj styxskou lucernu a rozsvítil ji. Vystoupali s Elliott vzhůru a vešli do chodby za obloukem. Na stěnách kolem nich spatřil neklamné známky toho, že tunel byl vytesán do skály ručně. Zvuk vodopádu slábl a  brzy si mohli povídat, aniž by museli křičet. „Takže Rebeccy přišly tudy?“ zeptal se Will. Elliott přikývla. „Určitě našly druhý konec téhle chodby někde u ponorky. Ta je přivedla sem bez všeho toho…,“ odmlčela se a zamávala rukama ve vzduchu, „… toho poletování a plavání.“ „Poletování a plavání?“ zopakoval Will, ale měl plnou hlavu úvah, co všechno z  nového objevu vyplývá. „Takže tohle je cesta domů,“ řekl. „Jak jsi ji vlastně objevila? Jsme na kilometry daleko od pyramidy.“ „Sledovala jsem stopy Styxů z té rokliny, kde jsme je přepadli. Neodvedla bych pořádnou práci, kdybych nezjistila, kudy se sem dostali.“ 62

PODZEMÍ

Will se pořád mračil. „Takže o tom víš už několik týdnů, ale nic jsi mi neřekla?“ Elliott se otočila a vydala se zpátky k oblouku. „Bála jsem se,“ pronesla sotva slyšitelně. „Cože? Že ses bála?“ zeptal se Will a vykročil za ní. „Proč?“ Zastavila se. „Napadlo mě, že když vám o tom povím, třeba se rozhodnete vrátit se domů. A já odtud nechci odejít. Nemám, kam bych šla. Kromě toho se mi tu líbí s...“ Zmlkla, když paprsek Willovy lucerny přejel po zemi u jejích nohou. „Moment! Posvi mi sem ještě jednou!“ přikázala mu naléhavě a sedla si do dřepu. „Rychle!“ dodala s jasně patrnou úzkostí v hlase. Ukázala na tři kamínky ležící v řadě. Will se znepokojeně zeptal: „Co to je?“ Vytrhla mu lucernu z ruky a seběhla ze schodů. V okamžení našla na skalní římse za vodopádem to, co hledala. Další tři vyrovnané kamínky. „Já to věděla! Podívej se!“ vykřikla. „A co má být?“ nechápal Will. Elliott zavrtěla hlavou. „Tak postupují likvidátoři, když značí trasu pro další vojáky.“ „Mohly je tady nechat Rebeccy a ten první likvidátor…,“ začal Will. „Ani náhodou! Když jsem to tu našla, prohledala jsem každou pí jeskyně i okolí. Něco takového bych rozhodně nepřehlédla.“ Strhla si pušku z ramene. „Víš, co to znamená, Wille, že jo?“ Will nechtěl slyšet její další slova, ale opravdu dobře věděl, co přijde. „Znamená to, že v  tomhle světě jsou s  námi další likvidátoři. Ještě není po všem.“ Eddie došel s tácem v rukách na konec sklepa. Drake seděl na stoličce a před sebou měl pečlivě rozložené součástky rozmontovaného černého světla. Po dopoledni, které strávil procházením vybavení ve sklepě, se plně soustředil na styxský přístroj určený k výslechům. Donesl si vlastní nářadí a pozorně s ním zkoumal každou součástku. To mu zatím zabralo většinu odpoledne. „Napadlo mě, že budete mít hlad,“ poznamenal Eddie a položil tác na lavici. 63

Odhalení

„Jasně… Díky,“ zahučel Drake. „Děláte pokroky?“ zajímal se Eddie. „Pomalu, ale jistě,“ odpověděl Drake a otřel si čelo. „Tohle je pěkně komplikovaná mašinka. Některé součástky vidím prvně v životě.“ Zvedl kovový váleček s oblými podstavami. „Tyhle válce jsou v černém světle hned čtyři. Netušíte, jakou mají funkci?“ „Ne. Mým úkolem bylo používat černé světlo na vyslýchané osoby, nic víc,“ řekl Eddie. „Přišel jste s ním někdy do styku i vy?“ Drake neodpověděl. Plně se pohroužil do studia kovových válců a nevnímal okolí. „Když do nich pustím proud, tyhle ionizační trubice vyzařují různé vlnové délky. Spektrum každé trubice je neuvěřitelně úzké a neskutečně specifické. Když pracují všechny čtyři naráz, kombinace jejich spekter je naprosto unikátní, takže by se mi mohlo podařit smontovat něco k jejich detekci.“ „K čemu?“ zeptal se Eddie. „Pokud to nebude v podzemí, měl bych poznat, kdy a kde právě používají černé světlo.“ Odložil kovový válec, narovnal se a protáhl si paže. Eddie postával na opačné straně lavice, jako kdyby se nechystal odejít. Drake po něm střelil pohledem. „Chcete se mě asi na něco zeptat.“ „Ano, na Elliott. Říkal jste, že do pater pod Hlubinami vede nějaká cesta. Chtěl bych se o ní dozvědět víc a taky bych rád věděl, jak budeme postupovat dál.“ „Jistě. Později si o tom promluvíme,“ mávl Drake rukou, vstal ze stoličky a přešel k vedlejší lavici. „Zatím mi povězte o tomhle, Eddie. Našel jsem jich tu celou krabici.“ Zvedl hrst lékovek, stejných jako ty dvě, které Will dostal od styxských dvojčat. Lišily se jen tím, že neměly stříbrné zátky. „To jsou lahvičky na viry,“ odpověděl Eddie. „Čirou tekutinu uvnitř vyvinuli naši vědci. Nazývají ji statik. Udržuje viry v  infekčním stavu i mimo tělo hostitele.“ „Ano, nechal jsem si udělat její rozbor, i když jsme nedokázali přijít na to, jak to dělají,“ řekl Drake a rychle se přesunul k dalším předmětům. „A tohle?“ ukázal na řádku větších nádobek se zapečetěnými zátkami. V každé plaval malý živočich, naložený do žluté tekutiny. „Nejsem zoolog, ale připomíná mi to plže. Jaký mají význam?“ zeptal se. 64

PODZEMÍ

„Jsou to opravdu plži – moroví plži. Jejich přirozeným prostředím je vegetace kolem Věčného města. Často jsem tam chodil s hlídkami z divize. Několikrát jsme tam taky doprovázeli skupinky vědců. Tihle plži obsahují řadu různých virových kmenů.“ „Chcete říct, že jsou původním zdrojem Dominia? Že jsou jeho přenašeči?“ povytáhl Drake obočí. „Tihle konkrétně ne, protože už jsou příliš dlouho mrtví. Ale jinak je to tak, živí jedinci hostí řadu virů a vědci z nich získávají ty nejnebezpečnější kmeny. V laboratořích je izolují a upravují je v ještě účinnější původce nemocí.“ Drake přikývl. „Úhledně zabalené a  připravené k  vypuštění na Povrch…, nebo se pletu?“ „Máte pravdu,“ potvrdil Eddie. „Vědci je mění v biologické zbraně.“ Drake si prohlížel živočicha v lahvičce s očividným zájmem. „Takže tyhle potvůrky… tihle moroví plži… můžou za všechno.“ Zajiskřilo se mu v očích. „Pokud všechny vyhubíme, Styxové ztratí zdroj patogenů.“ Eddie pochybovačně přikývl. „Ale Věčné město je docela velké. Vyhubit je by bylo zhola nemožné.“ „Nemožné? Ale kdepak,“ odtušil Drake. „Zvláš když znám prvotřídního biochemika a odborníka na pesticidy.“ Chester žalostně zakňoural a  zatahal za provaz, kterým měl svázané ruce v zápěstí. Narovnal prsty a zahýbal jimi, aby si trochu rozproudil krev. Nohama mu proběhly další křeče, jak měl kotníky připoutané těsně k sobě. Na chvíli ztichl. Nemohl se rozhodnout, jestli začne křičet o pomoc nebo bude dál spílat Martě. Nakonec se rozhodl pro druhou možnost. Po ní se aspoň cítil o trošku líp. „TY PITOMÁ BLÁZNIVÁ BABIZNO!“ zaječel z plných plic. „UŽ MĚ TU DRŽÍŠ CELÝ TÝDNY! PUSŤ MĚ VEN, SAKRA!“ Ve stísněném prostoru mu z vlastního křiku skoro zvonilo v uších. Počkal, jestli se neozve nějaká odpově, ale všude bylo naprosté ticho. „Ach, bože,“ zaúpěl a podíval se ke světlu, které se sem linulo škvírami kolem dveří. Byl zavřený v jinak zcela tmavé a úzké komůrce pod schody. „Už vím, čím musel projít Harry Potter,“ vzdychl si. Hlavou mu vířily vzpomínky na to, jaký ještě nedávno vedl život, jak 65

Odhalení

trávil čas s rodiči…, četl si svoje oblíbené knihy…, užíval si klid báječného domova…, hrál hry na počítači…, samé příjemné, předvídatelné a bezpečné věci. V posledním roce urazil stovky, ne-li tisíce kilometrů těmi nejhlubšími končinami Země a vrátil se zpátky na Povrch, kde se mu pak stalo tohle. Vzpomněl si, jak s Martou vyráželi ve člunu z toho podzemního bunkru. Přestože ho její chování naplňovalo obavami, byl plný naděje a optimizmu. Proč se všechno tak strašlivě zvrtlo? Přál si, aby se z téhle noční můry co nejdřív vzbudil. Proč? Proč? Proč? Jenže to nebyla noční můra. Co jsem provedl, že si zasloužím něco takového? Byla to skutečnost. Copak mě nikdo nezachrání? Zoufale zasténal. Jakmile doktor Burrows, Will a Elliott skočili do Šlukující Jean, měl předvídat, co se stane. Marta se okamžitě začala chovat nápadně jinak. Všude ho sledovala jako nějaký přefouknutý balon, obskakovala ho a pobízela ho, a jí to, co mu připravila v těch svých nepříliš hygienických podmínkách. A nejhorší ze všeho bylo, že se ho neustále snažila dotýkat takovým vyšinutým mateřským způsobem. „Ta ženská je děsnej psychouš,“ zahučel Chester a zachvěl se. Z opačné strany dveří k němu dolehl tichý šramot. Až příliš dobře věděl, že se tam někde skrývá Marta. Když ho přistihla, jak se pokouší zavolat rodičům, omráčila ho. Probral se v komůrce pod schody. A tady ho od té doby věznila. Netušil, kolik týdnů už uběhlo. Každý den ho pouštěla na krátkou chvíli ven, aby se protáhl. I  v  takovém případě mu ale nechávala svázané ruce a mířila na něj nožem. Ze začátku se s ní pokoušel rozumně dohadovat a prosil ji, a ho rozváže. Marta jen vždycky zavrtěla hlavou. „Je to pro tvoje vlastní dobro,“ opakovala pořád dokola. Nervózní tik v jejím levém oku se navíc postupně zhoršoval, jako kdyby na něj neustále šibalsky mrkala. Jenže na situaci, v níž se ocitl, nic zábavného nebylo. Ta ženská ho vážně děsila 66

PODZEMÍ

a  byl přesvědčený, že by do něj klidně zapíchla nůž, bezpochyby také „pro jeho vlastní dobro“. Te ležel ve stísněné komůrce a napínal uši, aby mu neunikly ani sebenepatrnější zvuky. Za dveřmi zaslechl další pohyb. Rozhodně tam pořád byla a  určitě seděla na zemi s  roztaženýma nohama jako vždycky. Dokázal si ji živě představit, jak sedí s kuší položenou v klíně a pohrává si s velkým nožem jako nějaká šílená tetka ze starého hororového filmu. Jenže tohle nebyl žádný film. Jak k tomu přijde? Chtěl se přece jenom vrátit domů. Vzedmula se v  něm vlna vzteku, takže už se nedokázal udržet a znovu se rozkřičel z plných plic. Překulil se přitom na bok, aby mohl bouchat hlavou do dveří. Tloukl do nich takovou silou, až si sám působil bolest. „HEJ, TY SCHÍZO, JÁ VÍM, ŽE TAM JSI! HNED MĚ PUSŤ VEN!“ Náhle se dveře s cvaknutím otevřely a Chester zůstal zírat na dvojici oteklých kotníků. Vzhlédl – stála před ním, baculatá žena s ohnivě červenými, rozcuchanými vlasy a v obvyklých vrstvách špinavého oblečení. „No tak, no tak, zlatíčko, nerozčiluj se tolik,“ pravila. Svaly kolem oka se jí škubaly v nekoordinovaném tanci svatého Víta. Chester ale byl tak rozzuřený, že ho nezajímalo, jaké to bude mít následky. Když si Marta sedla do dřepu vedle něj, začal zase křičet a pokoušel se ji praštit hlavou do kolena. „CHCI VIDĚT SVOJE RODIČE,“ ječel. „NECH MĚ JÍT DOMŮ! TOHLE NENÍ FÉR!“ „Hlupáčku, nemusíš dělat takový povyk. Já jsem te tvoje rodina,“ odpověděla klidně, chytila ho za hlavu a přitiskla ji k podlaze komůrky. „To Marta se o tebe stará, žádní zlí Površáci.“ S těmi slovy vytáhla žlutou prachovku a přimáčkla mu ji k ústům. Nejdřív ho napadlo, že se ho pokouší udusit, a bránil se ještě s větší vervou. Moc toho ale nesvedl, protože se spoutanýma rukama i nohama a v omezeném prostoru nemohl dělat skoro nic. A Marta byla nečekaně silná. „EE, HY M-CHO!“ vykřikl přes hadr a pokoušel se ho setřást z obličeje. Bez varování ho pořádně pleskla přes tvář. Vyjekl, ale ne bolestí, nýbrž protože ho to šokovalo. Připadal si hrozně zranitelný. „Ty můj hlupáčku,“ řekla bez dechu a pořád mu držela prachovku na 67

Odhalení

ústech, aby ho umlčela. „Není tu nikdo, kdo by tě slyšel. Nesmíš se takhle stresovat.“ Znělo to, jako kdyby kárala neposlušné štěně. Chester se vysíleně přestal bránit a ztichl. Jakmile se zklidnil, Marta odtáhla prachovku od jeho úst. Chester s rostoucí hrůzou sledoval, jak Marta vytahuje dlouhý nůž a mává mu s ním před obličejem. „A jestli budeš dál používat takové výrazy, budu ti muset vyříznout jazyk. Opravdu chceš, abych to udělala?“ Chester sevřel rty k sobě a zavrtěl hlavou, aby dal najevo, že ji bude poslouchat. Na zlomek vteřiny přimhouřila oči a  po tváři se jí rozlil prázdný výraz, jako kdyby čekala na nějaké pokyny. Ale byli tu jen oni dva. Pak se pohnula a řekla: „Jestli víš, co je pro tebe dobré, budeš dělat přesně to, co ti stará Marta řekne.“ Vzhlížel k ní, byl ztuhlý děsem a po tvářích mu stékaly slzy. Odhrnula mu vlasy z čela a pohladila ho svými krátkými, tlustými prsty po tváři. Neudělal nic, aby se před jejím dotykem odtáhl. Sklonila se k němu a dobrosrdečně se usmála, ale oko se jí cukalo, jako kdyby se chystalo vyskočit z důlku. „Marta se o tebe postará. Marta bude pořád s tebou… až do úplného konce,“ dodala a otřela mu slzy palcem.

68

8.  kapitola

L

ékař si tiše bručel nějakou melodii. Kromě tikání pendlovek v koutě to byl jediný zvuk v místnosti. Skláněl se k paní Burrowsové a svítil jí do oka malou zářící koulí zasazenou do trubičky z chromované oceli. Z jeho postoje se dalo vyčíst, že pacientce nedává naději. V jednu chvíli, když jí zakýval světlem před očima, si přestal pobrukovat a zpozorněl. „Hm, ano…, nebylo to…?“ zašeptal si, ale po několika dalších vteřinách zavrtěl hlavou. „Měl jsem dojem, že jsem zahlédl reakci oka na světlo, ale asi jsem se spletl,“ usoudil nakonec a pustil víčko paní Burrowsové, které se okamžitě znovu zavřelo. Pak vytáhl špendlík a chytil ji za zápěstí. Otočil její ruku k sobě a několikrát ji bodl špendlíkem do dlaně. Následně to zopakoval i u špiček prstů. Po celou dobu se pozorně díval pacientce do obličeje, aby zjistil, jestli nějak reaguje na jeho podněty. „Nic,“ zamumlal a na závěr jí zabodl špendlík hluboko do hřbetu ruky a nechal jej tam. Druhému důstojníkovi to připadalo trochu nadbytečné a otevřel ústa, aby něco řekl, ale pak si to rozmyslel. Doktor ustoupil od pacientky a potřásl hlavou. „Je na tom tak, jak jsem očekával – žádná známka zlepšení.“ Byl to seschlý stařík se šedivým plnovousem, který nosil černý dlouhý kabát a vestu skoro stejné barvy, jako byly jeho vousy. Na oblečení měl přehršli různých cákanců, které klidně mohly pocházet od krve. S pomlaskáváním uložil baterku, teploměr a kladívka určená ke studiu reflexů do kufříku. Bylo jasné, že vyšetření už skončilo. Druhý důstojník se za ním rozpačitě pohupoval na špičkách. Prkenná podlaha zavrzala pod jeho nemalou váhou. Sledoval lékaře při práci 69

Odhalení

beze stopy porozumění, asi jako když pes sleduje kouzlo s kartami. „Ale nedá se pro ni udělat něco víc?“ zeptal se a podíval se na nehybné tělo paní Burrowsové. Místnost, původně obývací pokoj, byla přestavěna tak, aby vyhovovala pacientčiným potřebám. V  rohu stála její postel a  ona momentálně seděla opřená v  prastarém proutěném invalidním vozíku na třech kolečkách. Za pravidelného tikání pendlovek v  rohu lékař zvolna stočil stetoskop a uložil ho do kufříku. Pak kufřík pečlivě zavřel a beze slova zaklapl obě západky. Teprve potom si zastrčil ruce do kapes kabátu a narovnal se, jako kdyby se chystal promluvit před skupinkou kolegů. „Jestli se dá pro pacientku udělat ještě něco dalšího?“ pronesl a ohlédl se po paní Burrowsové. Přesně v tom okamžiku jí z mírně vysunutého spodního rtu skápla slina a pomalu se spustila k její hrudi. „Můžeme jí zajistit pohodlí a pokračovat dvakrát denně v podávání Pinkhama,“ pokračoval lékař a sledoval, jak se sliny vsakují do bavlněné blůzy, která byla paní Burrowsové příliš velká. Zhluboka se nadechl a obrátil se k druhému důstojníkovi. „Jestli potřebujete další léky, můžu vám napsat recept.“ „Ne, ještě máme pár lahviček,“ odpověděl druhý důstojník. „Dobře. Tady je účet za mé služby. Zaplate, až budete moct,“ řekl doktor a podal druhému důstojníkovi přeložený papír. Druhý důstojník už se chtěl na účet podívat, ale od dveří se ozvalo významné zakašlání. Stály tam jeho matka a sestra, sledovaly celý průběh vyšetření a te začaly na druhého důstojníka gestikulovat, aby položil lékaři otázku, které se dosud vyhýbal. Druhý důstojník si odkašlal. „Pane doktore, přežila tak dlouho navzdory veškeré pravděpodobnosti, není to tak? Nemyslíte, že se její stav může časem trochu zlepšit?“ Lékař si zamyšleně pohladil vousy. „Máte pravdu. Vždy je to zázrak, že vůbec ještě žije,“ odpověděl. „Ale nesmíme zavírat oči před fakty. Pacientka sice sama dýchá, ale neexistuje sebemenší naděje, že se u ní opět rozvinou poznávací funkce. Nevykazuje naprosto žádnou reakci na podněty. Její zorničky nereagují na světlo ani v nejmenším.“ Doktor přimhouřil oko, jako kdyby se chystal říct něco nepříjemného. „Zřejmě jste se domníval, že jí prokazujete laskavost, když ji berete sem. Možná by však bylo laskavější, kdybyste ji nechal po výslechu v klidu odejít.“ 70

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.