Nástin problému sociálního vyloučení romských populací

Nástin problému sociálního vyloučení romských populací Štěpán Moravec Obsah: I. Úvod a terminologie 1. Úvod 2. Terminologie 3. Deetnizace tématu II. Nástin situace 1. Bydlení a vznik sociálně vyloučených lokalit 2. Právo 3. Nezaměstnanost a past chudoby III. Co je to ROMOSVOD? Apendix: Výkladový model I. Úvod a terminologie 1. Úvod V tomto textu se pokusíme zprostředkovat základní vhled do problematiky sociálního vyloučení romských populací v České republice. Stať není výzkumnou zprávou nebo syntetickou prací, která by shrnovala poznatky z dalších, specializovaných pojednání. Jde spíše o esej shrnující to, co autor o daném problému ví, a nastiňující způsob, kterým je podle něj užitečné o problému uvažovat. Zároveň je kritikou některých zavedených modelů chápání tohoto problému, které podle autora užitečné nejsou.1 Autor při psaní vycházel především z vlastní zkušenosti čtyřletého působení v programu sociální práce s klienty, kteří jsou většinou obyvateli sociálně vyloučených lokalit a většinou jsou Romové2. Při této práci mohl autor shromažďovat informace od svých kolegů sociálních

1

Původní verze tohoto textu měla pomoci antropologům – výzkumníkům získat základní přehled o tématu před zahájením vlastního výzkumu sociálně vyloučených lokalit v českých městech. Jelikož se text ukázal být pro tento účel použitelným, nabízíme ho nyní dalším čtenářům v naději, že může i jim posloužit při získávání základního povědomí o pojednávaném problému. 2 Terénní programy společnosti Člověk v tísni – spol. při ČT, o.p.s. Podrobné informace na www.ceskaghetta.cz. Názory, představované zde autorem, jsou jeho vlastní. Ačkoliv jsou podepřené zkušeností, získanou při práci ve

1

pracovníků3, spolupracujících výzkumníků a mnoha dalších lidí, pracujících na poli, které je nazýváno „romskou problematikou“. Až na výjimky toto pojednání nevychází z výzkumů, které by byly přinesly „tvrdá“ data. Proto byl autor nucen často používat obraty jako „pravděpodobně“, „v mnoha případech“, „často“ a podobně, protože neměl k dispozici žádné kvantitativní údaje, pouze svou zkušenost a zkušenost svých spolupracovníků. Text je třeba považovat za nástin základních témat, která se s fenoménem sociálně vyloučených romských populací v ČR pojí, nikoliv za autoritativní vědeckou studii. Mnohé z toho, co je zde psáno, bylo již napsáno nebo řečeno jinými a jinde a případně podepřeno cíleně shromažďovanými poznatky. Nejprve vymezíme, jak budeme používat klíčové pojmy. Jsme přesvědčeni, že jedním z neduhů, kterými trpí diskurs „romské problematiky“ v ČR, je chaotický slovník. Chceme proto nabídnout způsob, jak to, co je třeba říci, říkat jasně. Z téhož důvodu se budeme celkem obšírně věnovat tomu, jaké místo v rámci celé problematiky věcně připsat právě „původu“, „etnicitě“ nebo „romství“ sociálně vyloučených. Účelem střední části bude představit některé jevy, které situaci chudoby a sociálního vyloučení utvářejí a ovlivňují. Tato část je vlastně mozaikou, která by mohla být donekonečna doplňována – do různých směrů a na různých úrovních obecnosti. Je proto nutně neúplná. Autor do ní zahrnul pouze to, co mohl v době vzniku textu ze své zkušenosti spolehlivě konstatovat. V poslední části pojednání se vrátíme k tématu romské „etnicity“ či romství a popíšeme některé přístupy k „romské problematice“, které jsou podle naší zkušenosti vadné a zaslouží přehodnocení. Jako apendix nabídneme výkladový model pro případné utřídění jevů, které v našem pojednání tvoří obraz sociálního vyloučení Romů v ČR. 2. Terminologie4 Sociální vyloučení:

jmenované organizaci, nepředstavují stanovisko této organizace, a mohou se lišit od názorů autorových spolupracovníků. 3

Za cenné kritické poznámky děkuji zejména Kateřině Hůlové. V této části budeme zhusta užívat pojmů jako národ, národnost, etnicita, kultura, atd. a vycházet přitom ze sociálně konstruktivistické analýzy těchto pojmů. Ve vztahu k Romům a k romské kultuře již tuto analytickou práci vykonali mnozí společenští vědci, kterým taková analýza přísluší, a autor je zde pouze jedlíkem pokrmu, který navařili jiní. Nicméně pro čtenáře, kteří nejsou obeznámeni s touto teoretickou základnou, uvádíme její základní teze v poznámkách pod čarou. 4

2

Asi existuje mnoho definic tohoto pojmu, ale jeho obsah je natolik prostý, že není třeba se těmito definicemi obšírně zabývat. Termín odkazuje k situaci, kdy osoba, rodina, domácnost, společenství nebo celá subpopulace jsou vyloučeny z určitých sociálních vztahů a interakcí a z provozu sociálních institucí, které jsou přístupné většině společnosti. Pojem sociální vyloučení se začal používat v 80. a 90. letech v západoevropských zemích zejména proto, aby zastoupil výraz „chudoba“, který evokuje pouze nedostatek hmotných zdrojů, ale nezohledňuje dostatečně důležité kritérium kvality sociálních vztahů. V souvislosti s romskými populacemi v ČR začal být tento pojem používán v 90. letech 20. století také proto, aby se ve veřejném diskursu potlačila tendence vnímat tu část problematiky romských populací, která je povahy především sociální a ekonomické, skrze kategorii národnosti nebo etnicity, kterýžto přístup v té době jednoznačně převažoval. Rom, romský: Formální vyjasnění možných významů slova Rom má sloužit větší jasnosti textu, ale může se ukázat jako užitečné i v praxi. Zmatené pojetí kategorie „Rom“5 vede v praktické rovině k vadným politickým rozhodnutím a opatřením zejména tehdy, jsou-li cílena na pomoc Romům, ale přitom není jasně řečeno, kdo je tím míněn. Tak se v praxi stává, že se určitá snaha buď částečně, nebo úplně mine svou cílovou skupinou, a tedy svým účinkem. Možnost nedorozumění v tomto bodě bývá v politické praxi zneužívána, například pro úhybné argumentace ve stylu „…tady u nás v Ch. máme podle sčítání lidu jen 200 Romů… “. „Žádné Romy tu nemáme, jen nepřizpůsobivé občany…“ a podobně. Navrhujeme pro potřebu další diskuse následující rozlišení toho, co může v různých kontextech a situacích znamenat slovo Rom. 6 1) Rom jako nositel romské kultury. (Slovo kultura zde používáme v tom smyslu, v jakém je používáno ve společenských vědách.) Romem v tomto významu je ten, kdo byl socializován do určitého komplexního integrovaného systému hodnot, norem, principů 5

Poznámka pro čtenáře, kteří jsou citliví na používání uvozovek: slovo „Rom“ je na několika místech v uvozovkách ne proto, že by autor pochyboval o jeho platnosti, nýbrž proto, že se jedná o označení ne významu samotného, ale slova – jazykového výrazu, které/ý k významu Rom odkazuje. Jde o konvenci běžnou v psaní o jazyce. Výraz strom (bez uvozovek) znamená samotnou věc, výraz „strom“ (s uvozovkami) znamená slovo strom. Jinak používáme uvozovky tam, kde je význam uvozovkovaného výrazu podle nás nějak problematický, nejasný apod., jako např. v případě výrazu „romská problematika“, protože tato problematika, jak se v závěru pokusíme ukázat, není tak docela romská. 6 Někomu může připadat urážlivé analyzovat význam slov, která symbolizují pro mnoho lidí jejich identitu, a stávají se tak citlivým statkem, který jako by se nehodil k takovým rozborům. Musíme však dát přednost jasnosti a srozumitelnosti před iluzorní korektností. Kdybychom zde psali například o sociálně vyloučených Češích, museli bychom právě tak vyjasnit, koho tím míníme, a proč „češství“ ve spojení se sociálním vyloučením vůbec

3

sociální organizace, způsobů řešení problémů atd., kterýžto systém může být nazván romskou kulturou.7 Pokud jde o kulturu Romů, žijících v prostředí českých měst, pak v dílech romistů, etnologů a kulturních antropologů najdeme mnoho poznatků o jejích jednotlivých prvcích a aspektech.8 Jisté je, že prvky tradiční kultury romských osad (příbuzenství jako páteř sociální struktury, rozdělující kritéria subetnicity a rituální čistoty/nečistoty, víra v mule, tj. ve vracející se duše mrtvých atd.) jsou obyvateli sociálně vyloučených enkláv žity a předávány. Právě tak jisté je, že konkrétní podoba residuí kultury osad (u Romů, jejichž předkové z osad přišli) závisí na tom, odkud ze Slovenska rodina pochází, jaký byl její osud při migraci a poté na území ČR, kdy ze Slovenska přišla atd. Předpokládáme, že mezi jednotlivými rodinami (a vzhledem k silným tlakům na akulturaci i mezi jednotlivci) existuje silná variabilita co do podoby, intenzity a významu těchto residuí v rámci konkrétní „verze“ subkultury romských populací v ČR. Například degešství (rituální nečistota) je některými Romy v České republice vnímáno tak, jak se s ním setkáme v prostředí osad, u jiných je smíšeno s významy, které souvisejí více s prostředím českého města – za degeše může být někdo označen, protože užívá drogy, překračuje normy sousedských vztahů, nakládá nepřijatelně s odpadky. Pokud je nám známo, nikdo dosud nezformuloval ucelený teoretický model romské kultury v ČR. Dovolíme si na tomto místě trochu troufale prorokovat, že k tomu v budoucnu ani zmiňujeme, a museli bychom tak učinit bez ohledu na národnostní cítění těch, kteří by mohli být takovou analýzou dotčeni. 7 Tato definice vypadá jako kruhová, protože význam slova Rom odvozuje od pojmu romská kultura, který jako by mohl být definován zase jen pomocí definice slova romský. Tak tomu ale není. Definice vychází z toho, že pro pojetí romství jakožto příslušnosti ke kultuře je primární právě tato kultura, která je jakožto myšlenkový model nezávislá na svých individuálních nositelích a je analyticky oddělitelná od jejich vlastní sebeidentfikace i od způsobu, jakým jsou identifikováni druhými. Nejprve v našem uvažování tedy stojí romská kultura, resp. nějaký model romské kultury. (Může to být například model tradiční kultury romských osad tak, jak ho nedávno představil Marek Jakoubek ve své knize Romové – konec (ne)jednoho mýtu. Tento příklad zmiňujeme proto, že Jakoubkova kniha skutečně představuje ucelený model kultury osad, což její autor jasně deklaruje.) Člověk, který byl socializován do takového kulturního vzorce, je pak Romem ve smyslu této definice, i kdyby měl norské jméno, fyzické rysy Japonce a považoval se za Aztéka. Tím nikomu nepředepisujeme, kdo je Rom a kdo ne. Pouze ujasňujeme, jak je užitečné slovo Rom používat, máme-li na mysli kulturu. Zároveň je třeba zdůraznit, že považovat nebo nepovažovat jednotlivého člověka za nositele romské, případně jakékoliv jiné kultury, je ošemetná věc. Kultura je totiž myšlenkový model, vytvořený k tomu, aby popsal způsob života, myšlení a společenské organizace v rámci lidské kolektivity. Lidé nežijí kulturu, žijí prostě své životy, a kultura je soubor rysů, které abstrahujeme z životů mnoha lidí v určité společnosti. Není to věc, kterou bychom našli ve vnějším světě - mimo naše myšlenkové kategorie - navíc u jednotlivého člověka mimo jeho sociální prostředí. Identifikovat člověka jako jednotlivého nositele určité kultury není jako určit, zda je nositelem viru žloutenky. Pojem kultura bude užitečný tam, kde budeme chtít popsat fungování určité společnosti (komunity, příbuzenské skupiny, populace na určitém místě apod.) s tím, že každý jednotlivý projev každého jednotlivého člena této společnosti může z daného modelu kultury vybočovat. Navíc normy, hodnoty, způsoby řešení problémů, jazyk a všechny další atributy určité kultury se neustále vyvíjejí v čase, a každý stacionární model kultury, byť sebeužitečnější, je i z tohoto důvodu pouze nedokonalým zobrazením života v dané skupině lidí. Prostřednictvím pojmu kultura nelze proto ani předepisovat, kdo má jak žít, aby byl, dejme tomu, „tradičním“ nebo „opravdovým“ Romem. 8 A další cenné informace přináší tento sborník.

4

nedojde. Za prvé proto, že Romové žijící v České republice netvoří jasně identifikovatelnou a ohraničenou společnost, za kterou lze, samozřejmě s jistým přiblížením, považovat například obyvatele jedné romské osady, nebo dokonce obyvatele osad vůbec. Dále, jak už jsme byli uvedli, vykazují kulturní vzorce velkou variabilitu jak mezi jednotlivými romskými příbuzenskými skupinami, tak mezi lokalitami, což je dáno zejména různě probíhajícím procesem akulturace či asimilace Romů, příchozích ze Slovenska, v českém prostředí.9 Naše poznatky o kultuře/kulturách či subkultuře/subkulturách10 Romů žijících v České republice tak dost možná budou mít vždy spíše podobu mozaiky pozorování než sjednocujícího výkladového modelu. To do značné míry snižuje použitelnost „kulturní“ definice romství v České republice. 2) Rom ve smyslu sebeidentifikace. Romem je ten, kdo se za Roma považuje. Tento význam si zaslouží upřesnění. Sebeidentifikovat se jako Rom, Čech nebo třeba Žid může znamenat mnoho různých věcí. Řada lidí má tendenci podsunout druhým svůj vlastní způsob kolektivní sebeidentifikace, tedy například předpokládat, že jestliže se někdo považuje za Roma, znamená to zhruba totéž, jako když se oni sami považují, dejme tomu, za Čechy. A že tudíž všichni, kteří o sobě vědí, že jsou Romové, se hlásí k romské národnosti, k romskému národu. Takto jsou někdy interpretovány výsledky sčítání lidu z roku 2001, kdy svou romskou národnost deklarovalo jen něco přes 11 tisíc lidí žijících v České republice.11 Vysvětlení zní, že ostatní Romové žijící v ČR jsou si své romské národnosti dobře vědomi, ale mají nějaký zvláštní důvod nehlásit se k ní veřejně, například mají strach z možného zneužití takového údaje. I když to v případě mnoha Romů může být pravda, faktem zůstává, že důvody, proč se většina lidí, které považujeme za Romy, nepřihlásila při sčítání lidu k romské národnosti, prostě neznáme. Ti, kteří tuto situaci interpretují (včetně autora tohoto textu), nemohou stavět na ničem víc než na své dílčí zkušenosti, případně na svých dohadech či přáních. Celé téma se stává prostorem pro pomýlené představy a manipulace, vycházející z etnocentrického pohledu na věc - tedy pohledu, který podsouvá nositelům jiné kultury významy a motivace, které jsou vlastní kultuře toho, kdo jejich jednání interpretuje, ale ne těch, jejichž jednání je interpretováno. V různých kulturách existují různé způsoby kolektivní sebeidentifikace. Sociální vědy již před drahnou dobou dospěly k poznání, že způsoby 9

Hlavní kulturní rozhraní bychom zřejmě našli mezi hlavními dvěma subetnickými skupinami, zastoupenými na území ČR, tedy mezi Romy slovenskými a olašskými. 10 Výraz subkultura je v případě Romů žijících v ČR vhodnější, neboť vzhledem k provázanosti s českým prostředím se nejedná o kulturu v plné míře oddělenou a autonomní. 11 Konkrétně to bylo 11 746 osob. Viz např. http://www.czso.cz/sldb/sldb2001.nsf/tabx/CZ0000

5

kolektivní sebeidentifikace, které nazýváme národností a etnicitou, jsou výtvorem modernity, a ve společnostech, které neprošly procesem jejich tvorby a prosazování se do povědomí lidí (tedy procesy národního obrození resp. etnicizace či etnické revitalizace), je nenajdeme. Právě to může být případ tradiční romské kultury, tedy i těch Romů žijících v České republice, které můžeme považovat za nositele této kultury. Mnoho občanů České republiky se dost možná považuje za Romy, ale nevnímají své romství jako svou národnost, tj. necítí se být primárně příslušníky romského národa. 12

13

Řekne-li tedy někdo, že je Rom, případně

Cigán/cigán (někteří „Romové“ – uvozovky jsou zde nutné – pro svou sebeidentifikaci slovo „Rom“ nepoužívají, nebo ho výslovně odmítají), může to znamenat mnoho různých věcí, a chceme-li vědět, co přesně, musíme se ho zeptat. Způsoby kolektivní sebeidentifikace Romů žijících v České republice jsou v tuto chvíli terra incognita a vše, co o nich může být řečeno, bude mít nutně povahu hypotézy. Jelikož každý má právo se identifikovat, s jakou kolektivitou chce, je nepřípustné (a, mimochodem, také neužitečné) bez dalšího předpokládat něco o kolektivní sebeidentifikaci těch Romů žijících v České republice, kterých se na to nikdo neptal. Dále je dobré mít na paměti, že identifikace s nějakou skupinou je situačně podmíněná. Člověk se v nějaké situaci může považovat především za Horváta (při setkání s někým z rodiny Čonků), v jiné především za obyvatele své čtvrti (když je o jeho bydlišti řeč v televizi), za Roma (když mluví s „ne-Romem“) a jindy za Čecha (když cestuje do ciziny, když 12

Podle tohoto tzv. konstruktivistického pojetí národa a etnicity národní obrození předchází existenci daného národa. Národní myšlenka (tedy myšlenka národa jako odvěkého přirozeného společenství sobě rovných lidí, poutaných k sobě sdílenou kulturou, historií, eventuálně obývaným územím, politickou loajalitou a – v případě středo- a východoevropských národů – „pokrevním původem“) je vynalezena, případně přejata a prosazena jako způsob kolektivní sebeidentifikace, který překrývá nebo zcela ruší starší partikulární kolektivní identity, např. příbuzenské, kastovní, kmenové, stavovské, náboženské atd. Teprve tímto procesem národy reálně vznikly a to, co se nazývá národním obrozením, je ve skutečnosti národním zrozením. Představa národa a jeho dějin je pak zpětně projikována do minulosti a také dále do prostoru - vzniká (etnocentrická) představa, že národní sebeidentifikace („národnost“) je vlastní všem lidem. Romové v české republice mohou být podle poznatků mnoha výzkumníků – romistů a antropologů– nositeli kultury, které není identifikace s národem vlastní (nebo která národní sebeidentifikaci přímo vylučuje), a privilegovanou kolektivní identitou je u nich příslušnost k širší příbuzenské skupině. Jinými slovy, zatímco pro národnostně smýšlejícího Čecha je primární kolektivní identitou jeho češství, pro nositele romské kultury je primární jeho příslušnost např. k rodině Badžů. To samozřejmě neznamená, že se nepovažuje za Roma (případně za Cigána – viz níže) a že to v mnoha jeho životních situacích nehraje podstatnou roli. Romům v České republice tak dost možná byla položena při sčítání lidu nesmyslná otázka. Asi jako kdybychom se někoho zeptali: ke kterému geometrickému útvaru se hlásíte? Koule/kužel/krychle/jehlan/jiné… Je samozřejmě na místě předpokládat, že řada lidí prostě nerozumí slovu „národnost“, nebo přinejmenším mu nerozumí stejně jako autoři dotazníku. Právě tak je ale nutné počítat s tím, že přinejmenším část Romů tomuto slovu nerozumí tak, jak by se předpokládalo, protože v jejich vnímání a životě nenajdeme význam, který by tomuto termínu odpovídal. K problému etnicity viz pozn. č. 13. 13 O tomto problému viz Hirt, T.: Romové jako etnická komunita: kritická reflexe , in Jakoubek, M., Hirt, T. (editoři): Romové: kulturologické etudy, Aleš Čeněk, Plzeň 2004, a dále Lozoviuk, P.: Etnická indiference a její reflexe v etnologii, in Hirt, T., Jakoubek, M. (editoři): Soudobé spory o multikulturalismus a politiku identit, Aleš Čeněk, Plzeň 2005. Zejména při četbě studie Petra Lozoviuka nás musí zarazit, jak jsou projevy etnické

6

se dostane do situace, kdy je mu jakoby naznačováno, že protože je Rom, je jakoby méně občanem, což je v životě Romů v České republice běžný jev).14 3) Rom jako charakteristika připsaná zvnějšku. Romem je zde ten, kdo je za Roma považován významnou částí svého okolí. Protože většina lidí neuvažuje o druhých v kategoriích kultury nebo zvolené identity, jsou lidé identifikováni druhými jako Romové obvykle na základě typického vzhledu. Za Roma bývá okolím považován ten, kdo má například charakteristickou pigmentaci zejména vlasů a pokožky. „Romský antropologický typ“ jako reálná kategorie ovšem neexistuje, tak jako neexistuje třeba „český antropologický typ“. Tento význam existuje jen v myslích lidí, neodpovídá mu však nic, co by bylo možné vědecky uchopit.15 Tímto vyjasněním se připojujeme k těm autorům, kteří se snaží rozbít představu romství jako neproblematicky rozpoznatelné kvality, kterou někdo buď má, nebo nemá, a která sestává z kultury, jazyka, pocitu sounáležitosti s romskou komunitou, případně z typického vzhledu.16 Tato představa je sice široce sdílená a jako taková je reálná a hraje svou roli v běžné řeči i v sebechápání mnoha Romů, ale na poli vědeckého nebo obecně kritického zkoumání je nepoužitelná. Kultura, sebeidentifikace a fyzický vzhled jsou mimoběžné – v tom smyslu, že konformita ke kulturním vzorcům se získává výchovou, identita se ztvrzuje rozhodnutím a pigmentace je věcí genetické výbavy – není proto užitečné je definičně spojovat. Nositelé romské kultury se nemusí považovat za Romy. Ti, kteří se za ně považují, nemuseli být socializováni v tradičním romském kulturním prostředí. Romové kulturou mohou být světlovlasí a modroocí. Ti, kteří jsou jakožto Romové rozpoznáváni na základě toho, jak indiference v jím zmiňovaných kulturách podobné jevům, které pozorujeme v souvislosti s Romy žijícími v České republice. 14 Za zmínku zde stojí například lokální patriotismus, na který v případě Romů, žijících na pražském Smíchově, upozornilo autora několik znalců tamního prostředí (S. Uhlová, M. Bořkovcová, J. Steiner). Smíchovští Romové podle nich deklarují a praktikují velmi silnou citovou vazbu k městské části Praha 5. 15 Pro kulturologa, sociálního pracovníka nebo tvůrce sociální politiky by tato implicitně rasistická kategorie měla být relevantní právě jen proto, že ji lidé používají, čímž se stává reálnou. Pokud ale začneme sami pojímat to, kdo je Rom, v první řadě na základě fyzického vzhledu, povede nás to nevyhnutelně k omylům, o nichž ještě bude řeč níže. 16 Tuto kritiku zformuloval Marek Jakoubek v knize Romové – konec (ne)jednoho mýtu. Jakoubek tuto kritiku ve zkratce shrnuje tak, že Romové v tomto lidovém smyslu neexistují - myšleno pro vědu. Tuto frázi použil Pavel Barša v atraktivním podtitulku své hojně čtené recenze Jakoubkovy knihy (Barša, Pavel: Konec Romů v Česku? Lidové noviny, 15. 01. 2005). Mezi některými kritiky Jakoubka se tak rozšířila představa, že Jakoubek a další lidé tvrdí, že Romové (vůbec) neexistují. Autor by rád na tomto místě zdůraznil, že ačkoliv souhlasí s kritickou analýzou lidového modelu romství, kterou sepsal Marek Jakoubek, je si jist, že Romové existují, a nikdy netvrdil opak. A co víc, autor nezná nikoho, kdo by byl kdy tvrdil, že Romové vůbec neexistují, počítaje v to Marka Jakoubka. Nejedná se tedy o destrukci romství. Opět, pokud bychom si za téma našeho pojednání zvolili například sociálně vyloučené Čechy, museli bychom jasně říci, koho tím máme v jakém kontextu na mysli, a naše tvrzení by těžko obstála, pokud by jeho základem byla například představa, že Čechem je prostě každý, kdo mluví česky, chová se česky a vypadá česky, s tím, že to přeci každý pozná.

7

vypadají, mohou takové zařazení odmítnout, a jejich volba má pak přednost před každou kategorizací. A tak dál. Zdůrazňujeme, že toto jsou analytické kategorie, které zavádíme v zájmu jasnosti textu a které mohou být užitečné při snaze jasně o tématu uvažovat. Jsme si plně vědomi toho, že v běžném životě se slova jako Čech, Rom nebo třeba Australan používají, aniž by odkazovala k nějaké přesné definici, a že takto neproblematicky slovo Rom používají i ti, kteří se jako Romové identifikují, majíce na mysli třeba více svrchu uvedených významů naráz. Nejde nám tu o plané teoretizování. Úředníci, politici a další aktéři „romské problematiky“ jednají mimo jiné na základě toho, jak rozumějí tomu, kdo je a kdo není Rom. Omyly v samotných předpokladech pak vedou k přehmatům v praxi, o kterých bude řeč níže. V dalším textu, pokud nebude uvedeno jinak, bude slovo „Rom“ značit člověka, který je Romem v jednom ze tří uvedených významů. Předmětem našeho zájmu nejsou ale Romové vůbec, nýbrž jen ti Romové, kteří se ocitli v situaci sociálního vyloučení. Proto se budeme všude snažit jasně odkazovat k nim. V kontextu vlastní profese by autor pro lidi, o nichž píše, používal slovo „klienti“, což se zde nehodí. Tam, kde je to na místě, bude text odkazovat k témuž významu výrazy jako obyvatel, nájemník, občan17. Termínů (romská) etnicita, (romský) původ či romství budeme v dalším textu používat ve smyslu přináležitosti k Romům v jednom z výše jmenovaných významů, a to s plným vědomím toho, že zejména výraz etnicita je problematický.18 Dovolíme si ho používat právě jen ve smyslu takto zavedené technické definice. Populace, lokalita, enkláva, komunita Pro skupinu lidí, rodin nebo domácností, obývajících jeden vymezitelný prostor, budeme používat výrazu (místní) populace nebo enkláva. Pro urbanistický útvar (dům, skupinu domů, ulici, městskou čtvrť), který je touto skupinou lidí obýván, budeme používat výraz (sociálně vyloučená) lokalita.19 Zavedení této terminologie má mimo jiné za cíl vyhnout se hojně užívanému slovu komunita, které je podle našeho názoru s místními romskými populacemi v městech České republiky spojováno nesprávně. Tento výraz má totiž v sociálních vědách (v češtině) význam ne pouhého seskupení lidí, nýbrž takového seskupení, uvnitř kterého existují sociální vztahy a 17

Nikoliv už ale „spoluobčan“. Se zlozvykem rozdělovat Českou republiku na její občany a (jejich) spoluobčany, přičemž tímto kryptogramem jsou míněni Romové, se setkal snad každý, kdo v této oblasti působí. 18 K „pojmu“ etnicita viz pozn. 19 V anglické literatuře se pro oba významy používá dobře se hodící slovo neighbourhood, pro které ale autor nemá vhodný český ekvivalent.

8

interakce, které za určitých okolností umožňují toto seskupení chápat jako subjekt nějakého procesu. (Komunita se rozhoduje, vytváří své zastoupení, vstupuje do jednání s okolím apod.)20 Nuže předpokládáme, že územně vymezené populace Romů v České republice často nemají charakter komunity. Jelikož základem sociální organizace v tradiční romské kultuře, a pravděpodobně tedy i mezi většinou Romů v ČR, je příbuzenství, vnitřně organizované a akceschopné společenství Romů bude za normálních okolností tvořit pouze skupina příbuzných. V českých městech najdeme na jednom místě častěji seskupení domácností (tvořených např. rodiči, jejich dětmi, prarodiči, partnery a případně ještě dětmi dětí), z nichž jen některé jsou mezi sebou svázány příbuzenskými vztahy, nebo mezi kterými příbuzenské vazby chybí úplně. Taková seskupení pak v typickém případě jako komunity de facto nefungují. Někdy naopak mezi navzájem nepříbuznými rodinami vznikají konflikty, případně mezi nimi panuje tiché přehlížení. Situace se samozřejmě liší místo od místa a vyvíjí se pod vlivem dalších okolností. Mohli bychom navrhnout škálu, zobrazující míru vnitřní příbuzenské provázanosti romských enkláv v českých městech. Na jednom konci škály by byla umístěna modelová enkláva, kterou obývají pouze jednotlivé domácnosti, mezi nimiž neexistují příbuzenské vazby. Na druhý konec škály umístíme lokalitu obydlenou lidmi, kteří se všichni navzájem považují za příbuzné. Reálné romské enklávy českých měst budou ležet někde na této škále mezi popsanými ideálně-typickými póly a o tom, kam kterou enklávu na škálu umístit, jak rozumět příbuzenským vazbám uvnitř enklávy, může rozhodnout jen pozorování nebo cílený výzkum mezi obyvateli na konkrétním místě. Na některých místech tak najdeme například rodiny, patřící k pěti různým příbuzenským uskupením, plus dalších několik jednotlivých domácností, které v místě nemají žádné příbuzné. Jinde najdeme členy tří původně nepříbuzných skupin, které ale v některé generaci po přistěhování se na místo navázaly příbuzenské vazby prostřednictvím sňatkových výměn. Za určitých okolností i obyvatelé jedné enklávy, kteří nejsou příbuzní, navazují solidární a kooperativní vazby. Jsou známy případy, kdy navzájem nepříbuzní Romové, žijící na jednom místě, byli schopni společné akce proti lichvářům, zorganizovali si samosprávu, rozhodující o společných záležitostech bydlení a obživy, vázané na společné místo bydliště, a podobně. Míra vnitřní organizovanosti, solidarity a kooperace uvnitř romských enkláv je tedy variabilní.21 Co je však podstatné: pokud někde na jednom místě žijí Romové, není v žádném případě možné 20

Více o tom viz Hirt, T.: Romové jako etnická komunita: kritická reflexe , in Jakoubek, M., Hirt, T. (editoři): Romové: kulturologické etudy, Aleš Čeněk, Plzeň 2004. 21 To lze mimochodem považovat za projev vývoje romské kultury od okamžiku migrace rodin z prostředí slovenských osad (pokud z tohoto prostředí pocházejí), neboť podle dostupných studií o slovenských romských

9

automaticky předpokládat, že se jedná o „komunitu“, se kterou lze jako s takovou pracovat. Takový předpoklad vede velmi často k chybným krokům či opatřením ve vztahu k dané lokalitě, jak ještě ukážeme níže. Řada pokusů o sociální změnu v prostředí sociálně vyloučených, převážně romských enkláv odkazuje, alespoň na verbální rovině, ke „komunitní práci“, „práci s komunitou“, „komunitním vůdcům“ apod., přičemž tyto výrazy jsou navíc používány nejasně, protože v České republice chybí tradice tohoto typu sociální činnosti. Jistě není lhostejné, pokud by se mělo ukázat, že takováto rétorika vlastně předpokládá soubor neurčitých činností, orientovaných na problematický, případně neexistující předmět. Samozřejmě „komunitní“ struktury lze cílenou činností posilovat, eventuálně snad i vytvářet. Je však vždy na zvážení, zda je to účelné, a také to, zda si to příslušníci kýžené „komunity“ přejí. Sociální práce totiž stojí na kontraktu, na dobrovolné spolupráci sociálního pracovníka (nebo nějaké pomáhající organizace) a klienta nebo komunity. Nedojednaná či vnucená pomoc není pomocí. Obyvatelé sociálně vyloučených enkláv jsou často – právem – hákliví na to, když je veřejnost či úřady „házejí do jednoho pytle“ čili do jedné komunity s jejich sousedy, se kterými se nemusí cítit spojení ničím jiným než nahodilou shodou místa bydliště. Někdy nezbývá než to respektovat a případnou sociální činnost na místě založit na individuální bázi či na bázi spolupráce s jednotlivými rodinami.22 Sociálně vyloučená lokalita: Problém sociálního vyloučení a chudoby Romů v České republice je často spojován s existencí sociálně vyloučených lokalit, a také tento esej se soustředí zejména na ně a jejich obyvatele. Protože autor byl u toho, když se tento pojem začal v souvislosti s romskými populacemi používat (byl členem týmu, který pomohl tento pojem do veřejného diskursu prosadit), cítí se povinen přispět malým vyjasněním i stran tohoto výrazu. Obrat sociálně vyloučená lokalita měl obrátit pozornost k situaci, kdy místní populace sociálně vyloučených Romů v rostoucí míře osidlují územně vymezitelné a namnoze také

osadách je toto prostředí „tradičnější“ v tom smyslu, že bariéry dané příbuzenstvím, resp. absencí příbuzenství a s tím spojeným rozhraním mezi rituálně čistými a nečistými, jsou zde silnější a rigidnější. 22 Takový je charakter autorova „domácího“ programu terénní sociální práce, čímž je pochopitelně ovlivněna i autorova zkušenost a náhled na celou věc. Nicméně program se do této podoby vyvinul poté, co původní „komunitní přístup“ přestal odpovídat reálným potřebám klientů. To neznamená, že jinde a za jiných okolností nemůže být takový přístup vhodný a úspěšný. Autorova zkušenost je v této věci – ostatně jako ve všech ostatních věcech – omezená. Vztahuje se zejména k malým, uměle vytvořeným koncentracím chudých romských domácností v českých městech. Zkušenost z jiných míst může vypadat jinak. Každopádně, pokud je to možné, mělo by pokusům o sociální změnu v nezmapovaném sociokulturním prostředí předcházet cílené poznání tohoto prostředí, například, i když ne nutně, formou antropologického výzkumu. V případě převážně romských enkláv je pro jakoukoliv sociální činnost zcela klíčové právě poznání místních příbuzenských struktur.

10

izolované urbanistické celky. V méně formálních kontextech se o nich hovoří úderně jako o ghettech a o procesu jejich vzniku jako o ghettoizaci. Spojení mělo také pomoci zdůraznit, že nejpalčivějším problémem romské populace v ČR je situace sociálního vyloučení (a chudoby), ve které se nachází její významná část, a že tento nejpalčivější problém je, jak už jsme zdůraznili, především povahy sociální a ekonomické a jako k takové je dobré k ní přistupovat. Obecně se předpokládá, že když chudí a sociálně vyloučení žijí na jednom izolovaném místě, přičemž jsou navíc označeni odlišným fyzickým vzezřením jako příslušníci nějaké menšinové „etnické skupiny“, jejich ohrožení se tím zesiluje a pro společnost jako celek se tím problém konzervuje a stává se ještě hůře řešitelným, nebo spíše ještě méně ovlivnitelným. Obracet pozornost k takovým místům je proto zcela na místě. Nicméně problém sociálního vyloučení, ve kterém se nachází a do kterého se dostává významná část Romů žijících v České republice, se neomezuje na sociálně vyloučené lokality. Lidé, kteří jsou dlouhodobě bez zaměstnání, jsou zcela závislí na dávkách sociální podpory a sociální péče, lidé, kterým chybí dovednosti a sociální kapitál, potřebné pro životní dráhu, která je v naší společnosti považována za úspěšnou, kteří mají případně naučené vzorce jednání, které jejich úspěch vylučují, lidé, jejichž znevýhodnění završují viditelné fyzické znaky, které z nich činí pravděpodobné oběti diskriminace - takoví lidé zdaleka nežijí jen v územně identifikovatelných enklávách. Proto chceme na tomto místě varovat před tím, aby jeden chybný koncept, zastoupený výrazy jako „příslušník romské komunity“ nebo „romského etnika“ nebyl bez dalšího pouze nahrazen jiným, podstatně lepším, ale přece jen neúplným konceptem, „obyvatel sociálně vyloučené lokality“. 3. Deetnizace tématu - chatující čtenář: „Co ty lichváři, co sou zač? Sou to cikáni? Nebo židi?“ - chatující J. Č., sociální pracovník: „Sou to sráči.“ 23

23

Citace z chatu o problematice lichvy na www.infoservis.net

11

Nyní musíme vymezit, jakou roli hraje romství či romská etnicita v našem chápání celé tématiky. Domníváme se, že praxi „řešení romské problematiky“ by prospělo, kdyby jeho aktéři naše pojetí sdíleli. Toto pojetí není nikterak nové, před námi ho formulovali a prosazovali mnozí jiní.24 To, jak budeme řešit určitý problém, bude dáno v první řadě tím, jak si ho pojmenujeme, definujeme. Různé definice problému vedou k různým řešením. Některá řešení jsou lepší než jiná, a proto existují více a méně užitečné definice problémů. Nuže, problém sociálně vyloučených romských populací v České republice není užitečné chápat jako problém romského etnika. Jinými slovy, není užitečné ho chápat primárně z hlediska romské etnicity či romství sociálně vyloučených, jako problém soužití dvou skupin, „romské minority“ a „majority“25. Naopak, tato optika vede k zásadním přehmatům ve snahách o ovlivňování tohoto problému od úrovně centrální politiky státu až po individuální práci s klienty sociálních služeb. Etnicita funguje jako klapky na očích – nutí dívat se jen jedním směrem, zveličovat nepodstatné, přehlížet důležité a vynalézat to, co není. V citátu, kterým jsme uvedli tuto kapitolu, je řeč o lichvě. Jejími pachateli i oběťmi jsou, viděno optikou etnického rozhraničení, Romové. Mohli bychom ji tedy nazvat romskou lichvou. Ale v čem nám to pomůže? Je to právě tato optika, která vede k představě, že lichva je něco, co mají Romové mezi sebou a co se druhé strany konvenční etnické hranice, tedy „majority“, netýká. Zvolíme-li si pro svůj pohled jiné rozhraničení, totiž na ty, kteří páchají trestný čin, a na ty, kteří jsou jeho oběťmi, obraz situace se změní. Namísto nepochopitelného romského folklóru tu máme situaci, do které by měly zasáhnout orgány činné v trestním řízení, protože stát je tu koneckonců od toho, aby na svém území vynucoval dodržování práva. Právě tak, přemýšlíme-li o věci ekonomicky – tedy na jedné straně o těch, kteří si mohou půjčit peníze v bance, od příbuzných nebo od známých, a o těch, kteří si nemohou půjčit peníze nikde, leda od lichvářů, vede nás to k závěru, že má-li být lichva potírána, musejí mít „klienti“ lichvářů možnost půjčit si za výhodnějších podmínek. Do problematiky

24

článek Romana Krištofa „Je chudoba menšinou?“ a Černého a Novákův článek o etnizaci chudoby z r. 2002. Je důležité si uvědomit, že etnicita, tedy rozhraničení mezi lidmi podle etnického klíče, je konvencí. Etnicita nemá žádný daný obsah. Podstatou etnicity není nějaká vlastnost lidí z dané „etnické skupiny“, nýbrž fakt, že se lidé rozhodli se mezi sebou takto rozdělovat, nebo ještě lépe akt či proces vytváření etnických hranic. (Takto pojmenoval povahu etnicity antropolog Fredrick Barth např. ve své knize Ethnic groups and boundaries z roku 1969.) Tyto etnické hranice jsou vyznačeny symbolicky a jako symbol této hranice slouží jednou jazyk, jednou kultura, jindy fyzické vzezření, náboženství nebo politická loajalita apod. Tak je tomu i v případě konvenčně přijaté etnické hranice mezi Romy a „ne-Romy“. Podstatou této hranice nejsou nějaké o sobě existující, jasně rozpoznatelné vlastnosti Romů (jinak by existovala jasně daná a nezpochybnitelná definice toho, kdo je Rom a kdo ne, a ta neexistuje), ale fakt, že lidé tuto hranici vytvářejí a udržují svým rozumněním a jednáním. Protože je tato hranice konvenční, můžeme od ní v různých situacích a kontextech odhlédnout a zhodnotit, co uvidíme potom. 25

12

lichvy samozřejmě vstupují „romská specifika“ – lichvářské gangy jsou příbuzenská uskupení, držící pohromadě díky příbuzenským vztahům, lichva, byť třeba v méně brutální podobě, patří k tradiční kultuře romských osad, to že si „klienti“ půjčují za tak devastujících podmínek, může být podmíněno specifickým vzorcem nedomýšlení dlouhodobých následků takové půjčky atd. Ale máme-li o věci uvažovat jasně, musíme vědět, jaká přesně specifika tu hrají roli a proč jsme se rozhodli považovat je za specifika „romská“ a ne třeba specifika lidí, žijících ve srovnání s jejich okolím v krajní chudobě. Nejde nám tedy o to popírat romství sociálně vyloučených, kteří se chápou jako Romové a/nebo jsou druhými vnímáni jako Romové a/nebo jsou nositeli specifické romské kultury. Jde nám o to, aby jeden způsob definice situace předem nediskvalifikoval definice jiné, které v daném kontextu vedou k užitečnějším závěrům. Použijeme ještě jeden, tentokrát fiktivní příklad. Prosíme čtenáře, aby si představil, že je svědkem následující nehody: přes zábradlí na břehu řeky přepadne člověk a začne se topit. Prosíme dále čtenáře, aby si představil, že podle zvláštního oblečení rozpozná, že se jedná o příslušníka cizokrajného kmene Trihů z ostrova Keb-O’kay, jejichž fotografii lze nalézt v etnografickém atlasu. Kromě jména kmene a místa původu o tonoucím nevíme nic. Nuže, je možné, že situace tonutí má nejrůznější souvislosti s původem tonoucího. Je možné, že v kultuře Trihů je lidem v určitém postavení zakázáno učit se plavat. Je možné, že tento konkrétní Triha vzhledem ke svému původu neumí česky, a proto si nemohl přečíst tabulku „Nahýbati se přes zábradlí přísně zakázáno, nebezpečí utonutí“. Je možné, že si nápis přečetl, ale jeho respekt k lokálním regulím, formulovaným v češtině, je oslaben tím, že pochází odjinud a že na jeho rodném ostrově nejsou zábradlí – dalo by se tedy říci, že si svou situaci zavinil sám. A tak dále. Je také možné odhadovat, proč topícímu se Trihovi nelze pomoci. Triha nemusí našinci rozumět a záchrannou techniku (uchopení zezadu pod rameny a dotažení ke břehu) bude považovat za útok. Je také možné, že Triha nesmí přijmout pomoc od ženy nebo od mladšího muže. A nakonec lze uvažovat o tom, že v kultuře Trihů je tonutí institucionalizovanou formou trávení volného času a že dotyčnému situace vyhovuje a nakonec se z ní vylíže sám. Vzhledem k těmto všem neznámým je možná na místě uvažovat o specificky trižském způsobu řešení situace. Povolat ke konzultaci nebo jako záchranáře jiného Trihu (který, pravda, také nemusí umět plavat), sehnat peníze na založení Autonomního výboru pro vzájemnou pomoc tonoucích Trihů s tím, že Trihové mezi sebou nejlépe zachrání své tonoucí, případně pohřbí své utonulé. Trihové jsou ale v Čechách nepatrnou menšinou a překážkou takového řešení je jejich malé národní povědomí. To je proto potřeba posílit, například podporou různých trižských kulturních aktivit. Jeden výtisk „Trižského kurýra“ 13

v češtině a trižštině, přepsané latinkou, se jistě bude hodit i tonoucímu Trihovi. Umí Trihové číst latinku? Čtenář, který na počátku naší fantazie pomýšlel na to, že by slezl do vody a pokusil se tonoucího zachránit, snad již nahlédl, že by tak zanedbal nepřebernou řadu trižských specifik, kterou situace má, a že nejde o problém topícího se člověka, který spadl do řeky a neumí plavat, ale o svrchovaně trižský problém, který proto vyžaduje specificky trižské řešení, které je však obtížné nalézt, protože Trihové jsou nepřístupní a záhadní. Tyto úvahy a dohady je možné rozvíjet tak dlouho, než se dotyčný utopí, a ještě i potom. Neříkáme, že při zachraňování tonoucího se jeho původ neprojeví a že nebude třeba nastalou situaci vyhodnotit a přizpůsobit tomu záchrannou akci. Neříkáme, že není potřeba rozumět tomu, proč Trihové neplavou. A neříkáme ani, že rozvoj trižské identity je zbytečný projekt – jistě půjde k duhu Trihům, kteří se netopí. Říkáme ale, že „trižskost“ celé situace by neměla odvést naši pozornost od toho základního: jestliže se někdo topí, je třeba pokusit se ho vytáhnout z vody. Velká část Romů v České republice se nachází ve vážné sociálně – ekonomické situaci. Optiku této „situace Romů v ČR“ lze ale zformulovat takto: závažným celospolečenským problémem České republiky je existence třídy chudých lidí a rodin, žijících dlouhodobě v závislosti na státním systému sociální ochrany, v podmínkách špatného bydlení, často v rámci izolovaných chudinských enkláv, v izolaci od společenských institucí, které jsou k dispozici většině obyvatel země, a bez perspektivy zlepšení této situace. Velká část těchto lidí jsou Romové, což mnoha konkrétními a popsatelnými způsoby ovlivňuje jak jejich vlastní situaci a výhledy do budoucna, tak možnosti veřejných institucí tuto situaci měnit. Kategorie etnicity nebo romství, pokud nejsou používány jasně, pokud není jasné, zda a jak konkrétně do věci vstupují, vedou k zamlžení celého tématu. Vyvolávají dojem, že sociálně vyloučení jsou zvláštní a nepoznatelní. Tím se odvádí pozornost od toho, že problém sociálního vyloučení Romů v ČR má věcnou povahu a existují věcné způsoby, jak ho řešit nebo alespoň zmírňovat. Podle autorovy zkušenosti hraje u sociálně vyloučených Romů jejich romství tři jasně pojmenovatelné role: Za prvé jejich život je a byl ovlivňován, většinou negativně, tím, že je okolí za Romy považuje. Lidé, a skrze ně celé instituce, stojící na lidském jednání, zasahují do jejich života na základě vlastního, obvykle mylného porozumění tomu, kdo jsou a jací jsou Romové. „Romská problematika“ je z poloviny masivní groteskní manifestací mechanismu sebenaplňujícího se proroctví. Živoucí ilustrací tohoto tvrzení jsou lidé, kteří se ocitli na ubytovně pro neplatiče, ačkoliv žádnými neplatiči nebyli, a nevykazovali ani žádné jiné 14

vlastnosti, které obvyklý stereotyp spojuje s „nepřizpůsobivými“. Lidé, kteří třeba jen čekali na přidělení normálního bytu od obce, nebo jejichž obecní byt se dostal do neobyvatelného stavu a bylo třeba ho rekonstruovat, lidé, pro které by bývalo bylo vhodné jiné řešení, byli umístěni mezi „nepřizpůsobivé“ patrně proto, že svým vzezřením byli Romy, a úřad je proto umístil tam, kam obvykle Romy umísťuje. Omyly tohoto druhu vedou nejen k případům diskriminace, stojí také v základu různých snah, které mají pomoci, ale ve výsledku škodí. Dále je třeba zmínit předsudky, xenofobii a rasismus, které skrze jednání pracovníků veřejné správy a dalších institucí ovlivňují praxi těchto institucí na všech úrovních. A nakonec sem patří dopad minulé diskriminace a minulých omylů. Například na privatizaci obecních bytů a následnou snahu soukromých majitelů odstěhovat neatraktivní nájemníky vždy doplatí i zcela bezproblémoví

nájemníci,

kteří

jsou

ale

„etničtí

Romové“.

Propouštění

dělníků

z restrukturalizovaných podniků v začátku devadesátých let, které je vlastně počátkem sociálního a ekonomického propadu romských domácností, naplňuje tentýž vzorec. Tento vzorec sebenaplňujícího se proroctví se vyskytuje stále znovu, v příbězích jednotlivých lidí, v celých jejich životech i v „romské problematice“ jako celku. S někým, kdo je považován za Roma, je nakládáno jako s „nepřizpůsobivým“ (nepracovitým, málo snaživým a podobně), čímž se dostane do situace, kterou není schopen zvládnout, musí se na ni adaptovat a v důsledku se mezi „nepřizpůsobivé“ skutečně zařadí. Za druhé sociálně vyloučení Romové vytvářejí a reprodukují specifickou (sub)kulturu nebo (sub)kultury, ve kterých se vyskytují určité struktury a prvky kultury slovenských Romů, kteří do české části Československa po druhé světové válce migrovali. O této (sub)kultuře se ovšem více předpokládá, než doopravdy ví, a laické předpoklady o ní, obvykle v podobě negativních předsudků, jsou zdrojem dalších omylů a startují další cykly sebenaplňujícího se proroctví. I do této oblasti lze však přinést více poznání a pochopení. Za třetí se sociálně vyloučení Romové jako Romové chápou. Jak už jsme byli uvedli, nemyslíme tím, že se všichni považují za součást romského národa nebo etnické komunity. Ale vědomí rozdělení světa na Romy a ty, kteří Romy nejsou, hraje v seberozumění sociálně vyloučených a jejich rozumění světu svou roli. Právě tak hraje roli jejich očekávání toho, že je okolí bude za Romy považovat. Tři způsoby, kterým romství vstupuje do problému sociálního vyloučení, tedy jsou: za prvé, okolí je (po svém) vnímá jako Romy a podle toho se k nim chová, za druhé existuje specifická (sub)kultura sociálně vyloučených Romů a za třetí Romové se (každý po svém) jako Romové chápou. Je užitečné zkoumat konkrétní struktury a mechanismy, které jsou instancemi těchto tří kategorií. Cílem by mělo být umět rozpoznat všechny situace a kontexty, ve kterých romství 15

sociálně vyloučených nehraje žádnou roli, a v těchto situacích od něj jednoduše odhlížet.26 V těch situacích a kontextech, kde to, že sociálně vyloučení jsou Romové, svou roli hraje, musíme vědět, jakou, neboli, což je totéž, musíme vědět, co a proč v dané situaci označujeme za „romské“ . Tak lze v našem pochopení věci nahradit etnickou optiku, která je příliš hrubá a která obraz věcného problému sociálního vyloučení rozostřuje. Ke konkrétním důsledkům rozmazaného etnického vidění se vrátíme v závěru našeho pojednání. II. Nástin situace Nyní se pokusíme o přehled některých základních jevů, které mají vliv na situaci sociálního vyloučení romských populací v prostředí městských sídel v České republice. Vybrali jsme si téma přístupu k bydlení, téma (ne)zaměstnanosti a s ní úzce související závislosti na sociálních dávkách, téma práva a nakonec obtížné téma vzorců jednání samotných sociálně vyloučených, které podporují jejich propad a setrvávání na sociálním dně české společnosti. 1. Bydlení a vznik sociálně vyloučených lokalit Původ dnešní situace Problematika bydlení je bezpochyby klíčová pro celé pojednávané téma, proto se jí budeme věnovat poměrně detailně. Ztráta bydlení, postihující jednotlivce a domácnosti, a vytěsňování z bydlení, zasahující celé romské populace a tvořící (ať už zamýšlenou, nebo nezamýšlenou) součást komunální politiky, jednak vedou ke vzniku sociálně vyloučených lokalit, jednak jsou trvalým ohrožením pro ty, kteří se již obyvateli takové lokality stali. V 90. letech 20. století vzrůstal v českých městech celkový ekonomicky podmíněný tlak na odchod nejchudších obyvatel z bytů v městských centrech (které s přechodem na tržní ekonomiku získávaly na hodnotě) na periferii. Domácnosti s příjmem na úrovni životního minima postupně odcházejí ze standardního bydlení do forem bydlení substandardních. Romské domácnosti, závislé na příjmu ze sociálních dávek, byly v a po roce 1993 v masivní míře postiženy zákonem o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky27 v tom směru, že o příjem ze sociálních dávek, a tedy často příjem jediný, na čas přišly, a tudíž nebyly schopné platit nájemné, služby, energii a vodu. Tady je u řady „neplatičů“ původ jejich neplatičství.

26

Takto formuloval cíl deetnizace celého problému Jan Černý, ředitel regionální pobočky Terénních a vzdělávacích programů společnosti Člověk v tísni v Ústí nad Labem. 27 Některé…, Miklušáková M., in Romové v ČR 1945 – 1998, Socioklub 1998

16

Obecní byty Státní bytový fond přešel do vlastnictví obcí, které ho spravují v samostatné působnosti, což znamená, že stát nemá na podobu této správy prakticky žádný vliv. O nakládání s těmito byty rozhodují především zastupitelstvo (např. o prodeji a pronájmu) a rada obce (např. o pronájmu). Obecní bytový fond je často spravován najatou firmou. Obce své byty ve stále větší míře privatizují a noví majitelé mají zájem na tom, aby v jejich bytech nežili chudí, natož romští nájemníci. V takovéto privatizaci jsou často osobně ekonomicky angažovaní někteří zastupitelé nebo radní, spojení s firmou, která byty kupuje, nebo s firmou, která je má rekonstruovat, a podobně. Přidělování obecních bytů Domácnosti s příjmem na úrovni životního minima pochopitelně nemají na bydlení za tržní nájemné, a tak je pro ně jedinou cestou, jak se dobrat nájmu bytu, žádost o byt obecní. Obce ale vesměs mají bytů nedostatek. Byty jsou přidělovány obvykle na základě obecně závazné vyhlášky nebo směrnice, kterou schvaluje zastupitelstvo obce. Jednou z typických procedur distribuce bytů je pořadníkový systém. Žadatelům jsou přidělovány body podle předem daných kritérií (např. počet dětí v rodině, zdravotní handicap) a čím více má uchazeč bodů, tím blíže je přidělení bytu. Kritéria pro přidělování bytů mají ale někdy nepříznivý dopad na nejchudší uchazeče, dokonce jsou někdy formulována tak, že nepříznivěji dopadají na uchazeče romské. Příkladem je bezdlužnost blízkých příbuzných – sourozenců, rodičů nebo potomků (u Romů je větší pravděpodobnost, že mají ve svém - typicky početnějším příbuzenstvu neplatiče) nebo čistý trestní rejstřík. Takováto ustanovení místních vyhlášek o přidělování bytů jsou protiústavní a mohou být právně snadno napadnutelná, ale protože si na ně nikdo nestěžuje, praxe jimi určená nerušeně běží. Někde je tato praxe navíc silně kontaminovaná korupcí. Pořadníkový systém bývá často zcela neprůhledný. Po podání žádosti už občan nemá šanci zjistit, jak si jeho žádost stojí nebo co může udělat pro to, aby si stála lépe. V situaci, kdy obec přiděluje třeba pět bytů ročně a v pořadníku je dvě stě žádostí, se celý systém mění v loterii. Jiným častým přidělovacím systémem je prostě volná soutěž. Byt získá ten, kdo předem složí například nejvyšší zálohu na nájem. To nutí občany obce, kteří na takovou kauci nemají, setrvávat v bytech nebo ubytovnách, ve kterých je přitom podstatně dražší nájem i například topení a služby než v obecním bytě. Souhrnně řečeno je nedostupnost bydlení pro sociálně slabé okolností, která udržuje obyvatele sociálně vyloučených enkláv v bezvýchodném stavu, i když jejich celková sociální situace by jim jinak nebránila žít v místě s normální sociální skladbou obyvatel (tedy například i když nejsou neplatiči a mají vyšší příjem než na úrovni životního minima). To, jakými byty a v jakém množství obec 17

disponuje a jak je přiděluje, tedy významně ovlivňuje vznik a vývoj sociálně vyloučených enkláv. Podle zákona o obcích „[o]bec v samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku.“28 Toto ustanovení nezakládá subjektivní právo, tj. nelze se na základě něj například domáhat přidělení bytu. Autorovi není znám případ, kdy by nějaká obec cíleně budovala bydlení pro sociálně slabé občany v jiné podobě, než jsou sankční kapacity pro „neplatiče“, nepočítaje byty pro tělesně handicapované nebo byty na půl cesty. Jistě v tom hraje roli i celkový nedostatek peněz v obecních rozpočtech. Některé urbanistické celky, které dnes mají nebo získávají charakter sociálně vyloučené lokality, vznikly bez přispění místní samosprávy. Domácnosti s nižšími příjmy se do těchto oblastí během posledních desetiletí stěhovaly třeba proto, že zde byl nižší nájem, další romské domácnosti se stěhovaly ke svým příbuzným a podobně. Zároveň se často z místa pryč stěhovali „ne-Romové“, kteří nechtěli bydlet ve vznikající „romské“ lokalitě. Dále charakter sociálně vyloučené lokality nabývají mnohé ubytovací kapacity, které nemají právně charakter zařízení pro trvalé bydlení, tedy ubytovny. Ubytování pro „neplatiče“ Častý je případ, kdy samospráva vyhradí nějakou skupinu domů právě pro „neplatiče“. V tomto případě se zhusta stává, že charakter bydlení v těchto místech není jasně vymezen a samospráva sem umisťuje i domácnosti, které nálepka neplatičů nezdobí. Například šetření Socioklubu, provedené na jaře a v zimě roku 1999 ve třech obytných blocích v Matiční ulici které radnice Ústí nad Labem - Neštěmic v médiích vytrvale označovala jako bydlení pro neplatiče - ukázalo, že z 56 domácností, které zde žily, bylo jen 25 vystěhováno z předchozího bytu pro neplacení nájemného, a z toho pouze 4(!) na základě „soudního vystěhování“, čímž se má ve zprávě patrně na mysli soudní přivolení k výpovědi z nájmu bytu a následný výkon rozhodnutí vystěhováním z bytu. Další důvody byly (s četností v závorce): osamostatnění od rodičů (4), podání žádosti o byt a posléze čekání na přidělení jiného bytu mimo Matiční (5), souhlas s přestěhováním do bytů v Matiční ulici (7), havarijní stav původního bytu, demolice domu (6), prodej domu soukromníkem, vystěhování na základě

28

zákon č. 128/2002 Sb., o obcích (obecní zřízení), §35 odst. 2

18

požadavku soukromého majitele, prodej družstevního bytu (7), jiné důvody – zrušení ubytovny, domovnický byt apod. (5).29 Praxe, kdy obce stěhují do relativně izolovaných lokalit domácnosti s nejnižšími příjmy bez ohledu na další individuální parametry jejich situace, nebo vznik takových lokalit nepřímo podporují nevhodnou bytovou politikou pro občany s nejnižšími příjmy, je naprosto zhoubná a vede ke vzniku jednoho z nejvážnějších sociálních problémů České republiky. O takových enklávách se pak hovoří jako o místech bydlení pro „neplatiče“ a „nepřizpůsobivé“. Často toto prostředí z lidí, kteří se tomuto vývoji mohli vyhnout, neplatiče a nepřizpůsobivé dělá. Bydlení v těchto místech může být dražší než v normálním bytě, který je ovšem pro chudé romské domácnosti nedosažitelný, ať už proto, že nemohou zaplatit „kauci“, nebo proto, že s nimi žádný pronajímatel nájemní smlouvu neuzavře. Romové jsou na trhu s byty diskriminováni snad ještě více než na trhu pracovním. Za diskriminačním přístupem pronajímatelů může stát otevřený rasismus, ale často jde o kalkul, který s „romským“ fyzickým vzhledem spojuje představu o nespolehlivosti nájemníka. Tato „statistická diskriminace“ je z hlediska pronajímatelů racionální, z hlediska Romů, kteří jsou jí poškozováni bez ohledu na své skutečné vlastnosti, odporná. Výroba neplatičů Nájemníkům v takovýchto ubytovacích kapacitách neustále vznikají dluhy zejména na energiích a službách. Časté jsou například případy, kdy pro všechny byty v daném domě existuje jen jeden vodoměr a celková spotřeba vody se rozpočítává na jednoho obyvatele domu bez ohledu na jeho skutečnou spotřebu. Ti, kteří s vodou nakládají rozumně, pak doplácejí na ty, kteří s ní plýtvají. Stačí, aby jeden nedbalý nájemník nechal rok protékat ve svém bytě splachovací záchod, a všem domácnostem v domě přijdou nedoplatky za vodu ve zcela devastujícím objemu. V jedné z lokalit, kde působí sociální pracovníci autorovy domácí organizace, je ve špatně tepelně izolovaném objektu, obývaném dvěma stovkami lidí s nejnižšími příjmy, zřízeno topení na elektřinu. To vede samo o sobě k velkému zadlužení domácností na platbách za elektřinu. Navíc se obyvatelé jeden po druhém začali „načerno“ napojovat na společný rozvod elektřiny na chodbě. Spotřeba z tohoto společného rozvodu se opět rozpočítává na jednoho obyvatele podle počtu lidí, přihlášených v jednom bytě. Tak začali ti, kteří z rozvodu na chodbě nekradli, doplácet na ty, kteří kradli. Těch logicky přibývalo, protože nekrást bylo čím dál tím dražší, až to nakonec přestalo být možné. Kdo by nekradl, platil by zhruba dvojnásobek své spotřeby (tedy to, co odebral podle svého vlastního 29

Analýza vzniku, aktuální situace a možností řešení problémů obyvatel Matiční ulice, R-mosty a Socioklub, nepublikovaná výzkumná zpráva, Praha, Ústí nad Labem, 1999

19

elektroměru, plus to, co mu bylo rozpočítáno ze společného rozvodu, ze kterého kradou ostatní). Krást tak začali i lidé, kteří by to za normálních okolností nedělali. Když k tomu ještě připočteme, že v mnoha „bytech pro neplatiče“ je nájemné vyšší než v normálním bytě v téže obci, pochopíme, proč některé „ubytovny pro neplatiče“ v mnoha případech působí ve skutečnosti jako továrny na neplatiče – dělají neplatiče z lidí, kteří předtím platili, a větší neplatiče z menších.30 Je třeba doplnit, že někde sociální odbory uznávají takové výdaje jako oprávněné zvýšení výdajů na domácnost a vyplácejí opakovanou dávku sociální péče/pomoci o to vyšší. To sice lidem závislým na dávkách pomáhá, ale celkově to znamená, že všichni daňoví poplatníci doplácejí - mimo jiné - na špatnou bytovou politiku obcí. Tentýž destruktivní účinek má prostředí sociálně vyloučených lokalit pravděpodobně i na další vzorce jednání jejich obyvatel. Jestliže jsou na jedno místo nastěhováni nebo jsou nuceni se nastěhovat lidé neloajální k právnímu řádu, bezohlední ke svým sousedům a nedbalí ke svým povinnostem, a s nimi lidé, kteří ani právní, ani jiné sociální normy neporušují, jestliže život v této enklávě je ponechán veřejnými institucemi samovolnému vývoji, tedy bez sociální práce a bez účinných kroků, které by v tomto prostředí vynutily faktickou platnost práva – ve skutečně izolovaných chudinských enklávách vládne faktické bezpráví - jestliže lidé zde žijící nemají žádnou perspektivu budoucího vývoje k lepšímu, jestliže jsou okolím nahlíženi jako homogenní masa problematických, jestliže necítí zájem veřejných institucí jinak než v podobě represe, jestliže zkrátka nemají ani co získat, ani co ztratit – jaké normy, postoje a zvyky pravděpodobně zakotví v takovém prostředí? Bez ohledu na individuální vklad jednotlivých obyvatel vede tvorba a zakonzervování takových enkláv nejen ke zhoršení sociální situace lidí, kteří se v takové enklávě ocitnou, ale i jejich ochoty a schopnosti dodržovat právo, normy sousedských vztahů atd. V sociálně vyloučených enklávách se zkrátka uplatňují a institucionalizují vzorce a normy jednání, které jsou mimo toto prostředí považovány za nepřijatelné. Lidé zde usazení mají sklon navyknout způsobu života, který jim později znemožňuje, aby toto prostředí opustili a adaptovali se znovu na „normální“ prostředí města. Porušení práv nájemníků Někdy se nájemník a jeho domácnost dostanou do „holobytu“ (což je lidový výraz, postrádající právní základ) nebo se stanou bezdomovci na základě toho, že pronajímatel jejich předchozího bytu poruší zákon, a nájemník ustanovení zákona nezná nebo se neumí bránit. Typické jsou takovéto případy:

30

Tento případ popisuje detailně Lukáš Radostný a Michal Růžička ve studii Analýza situace romských sociálně vyloučených enkláv ve Středočeském kraji. Oni jsou také autory trefného obratu „továrna na neplatiče“

20

-

Pronajímatel potřeboval - nebo tvrdil, že potřebuje – byt zrekonstruovat, ale neposkytl přitom nájemci náhradní byt (tedy byt zásadně rovnocenný), jak se podle zákona sluší a musí.

-

Byt změnil majitele a nový majitel nechal podepsat nájemníka dohodu o zániku staré nájemní smlouvy a zároveň nájemní smlouvu novou (bez řádného ukončení platnosti původní nájemní smlouvy je nová smlouva neplatná; starou nájemní smlouvu ale může rušit např. odstavec v nové nájemní smlouvě). V tomto případě nájemník často přijde o smlouvu na dobu neurčitou, která je ve všech ohledech výhodnější.

-

Nájemník se vystěhoval sám, protože nevěděl, že má právo v bytě zůstat. Někteří pronajímatelé používají pro takový cíl výhrůžky nebo odměny (odstupné). Dosti častý je případ, kdy nájemník dobrovolně opustí byt za odstupné, které má hodnotu mnohem nižší, než je hodnota nájemního vztahu. Zvnějšku se to nutně jeví jako projev neschopnosti nájemníků racionálně zvážit zisky a ztráty, vyplývající z takové směny.

Porušování práva nájemníky Řada nájemníků si přivodí výpověď z nájmu bytu svým vlastním nelegálním nakládáním s ním. Nejčastějším případem je neplacení nájemného.31 Za hrubé porušování povinností spjatých s nájmem bytu považuje české občanské právo trojí nezaplacení (řádné) nájemného. Vynechání placení přitom nemusí následovat po sobě. Zákon také neříká, že dodatečným vyrovnáním dluhu výpovědní důvod zaniká. Praxe, kdy soud přivolí k výpovědi z nájmu bytu, i když nájemník už během soudního řízení dluh uhradí, se vyskytuje, a to nijak zřídka. Právě tak po změně majitele bytu může nový majitel dosáhnout soudního přivolení k výpovědi z nájmu bytu, i pokud nájemník neplatil předchozímu majiteli bytu. To platí i tehdy, jestliže nový majitel neodkoupil od předchozího majitele dluhy nájemníků. Výpovědním důvodem zkrátka není ani tak dluh na nájmu jako spíše prohřešek nezaplacení. Dluh se také vymáhá jinou žalobou, tudíž v jiném řízení, než je řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Plně legální soudní cesta výpovědi z nájmu bytu je zdlouhavá a pronajímatelé, ať už jsou to obce, firmy nebo soukromé osoby, používají k vystěhování nežádaných nájemníků různé mimosoudní, mimozákonné, případně nezákonné cesty, například odstupné, šalbu a klam, výhrůžky a podobně, jak už jsme byli uvedli. 31

O tom zevrubně pojednává stať Socioklubu, která přináší i zajímavá data co do četnosti tohoto výpovědního důvodu: ZPRÁVA O VÝSLEDCÍCH VÝZKUMU K PROBLEMATICE HOLOBYTŮ VE VZTAHU K ROMSKÉ MINORITĚ, Socioklub, nepublikováno, Dále publikace Socioklubu Romové ve městě a Romové, bydlení, soužití

21

Důvody neplacení jsou velmi rozmanité. U domácností s příjmem na úrovni životního minima je i regulované nájemné drahé nájemné. Nějaký náhlý výdaj, jako je doplatek za vodu nebo za plyn, pak může způsobit, že nájemník na nájem prostě nemá. V rodinách, kde je některý člen stižen drogovou nebo hráčskou závislostí, se problém stupňuje. „Neplatiči“ jsou často zákazníky lichvářů. Někteří nájemníci mají placení nájemného, řečeno eufemicky, na nižších pozicích preferenčního žebříčku, nebo pro něj žádnou příčku ani nevyhradili. Bylo by nemístné se na tomto místě pokoušet o nějaký odhad, kolik sociálně slabých romských nájemníků neplatí co a proč. Je nabíledni, že v tak složité věci, jako je denní ekonomika chudých, se faktory spojují, doplňují a navzájem ovlivňují. Je však také všeobecně známo, že v mnoha případech je hlavním důvodem prostá nedbalost nebo nechuť platit. Podstatné je, že obec by měla k problematice neplacení nájemného přistupovat ne prostě jako každý jiný pronajímatel, ale také jako subjekt vlastní sociální politiky. To znamená, že by se měla pokoušet předcházet krajnímu řešení problému „neplatičů“, kterým je jejich vystěhování z bytu. Hlavními nástroji preventivního přístupu by pak bylo včasné zjištění problému, včasné varování nájemníka, sociální práce a/nebo včasné a srozumitelné sankce a zřízení zvláštního příjemce dávky. Tím se míní, že sociální odbor obecního úřadu, který domácnosti vyplácí dávku sociální pomoci, v případě, že tato dávka není příjemcem použita ke svému pravému účelu (například k uhrazení nájemného), poukáže tuto dávku přímo „zvláštnímu“ příjemci, v tomto případě pronajímateli bytu, což může být sama obec .32 Přístup obcí je v tomto ohledu různý. Některé se o prevenci pokoušejí. Mnohdy v tom obcím brání malé byrokratické kapacity, jinde se na nedostatek kapacit pouze odvolávají. V některých případech obec nemá zájem na prevenci neplatičství, splácení dluhů a na udržení sociálně slabých domácností v dosavadním bydlení, nýbrž naopak na vytěsnění této skupiny z bydlení. („Dluh nesplácejte, stejně půjdete ven.“) Každopádně je konkrétní přístup k prevenci a řešení neplacení nájemného něčím, co podstatně ovlivňuje vznik a vývoj sociálně vyloučených lokalit. Další typické případy nezákonného nakládání s pronajatým bytem, které mohou vést až k jeho ztrátě, jsou: -

Nájemník byt „prodá“. To je, tak říkajíc, domorodý termín - nájemník pochopitelně nemůže prodat byt, který má pronajatý, a který tudíž nevlastní. Znamená to, že v něm za úplatu nechá bydlet někoho jiného. Bez souhlasu pronajímatele je to důvod pro výpověď z nájmu.

32

Detailně tento problém zpracovává komentář MPSV č. 5/2000, kterým se ale obecní úřady často neřídí, přestože by měly.

22

-

Nájemník se odstěhuje jinam - to je častý případ mezi romskými emigranty - a byt tudíž po delší dobu bez vážného důvodu neužívá – opět jeden výpovědní důvod. Často se setkáváme také s tím, že nájemník nechá ve svém bytě bydlet příbuzného (eventuálně i s jeho rodinou), který nemá vlastní bydlení. Pak mezi rodinami vznikne napětí nebo konflikt a nájemník se svou rodinou se odstěhuje k dalším příbuzným, než by snášel obtížné soužití nebo přišedší příbuzné vyhodil. V bytě teď bydlí někdo jiný, než má, a pokud to majitel zjistí a sleduje svá práva, přijdou o bydlení obě rodiny.33 Za tímto případem může stát neznalost práva nebo tendence upřednostnit výpomoc mezi příbuznými před jeho dodržováním. Je to jedna z typických situací, kdy ekonomická solidarita v rámci širších rodinných sítí, vlastní tradiční romské kultuře, na jednu stranu poskytuje záchranu příbuzným, kteří jsou v nouzi, a na druhou stranu přispívá specificky k chudobě a sociálnímu vyloučení (v tomto případě k bezdomovectví) těch Romů, kteří takovou pomoc poskytují.34

Pokud jde o dluhy na nájemném a službách, stává se, že nájemník sice pronajímateli neplatí řádně to, co pronajímatel požaduje, ale pronajímatel požaduje víc, než podle práva požadovat může (např. platby za opravu společných prostor nebo jejich zařízení, jako je výtah, osvětlení na chodbě apod., nebo nájemné ve výši, která odporuje právní regulaci). Tím neplatiči nabírají dluhy v imaginární výši. Jako v mnoha jiných případech, které reguluje právo, náprava nenastává, protože poškozený o svých právech neví a nebrání je. Modelovou posloupnost typů bydlení, kterými procházejí sociálně vyloučení Romové, by tvořil nejprve nájemní vztah na dobu neurčitou v obecním bytě, poté nájemní vztah na dobu určitou v obecním bytě nebo v bytě vlastněném soukromou osobou nebo firmou, pak následuje ztráta standardního nájemního bytu a po ní nějaký typ „bydlení pro neplatiče“, ubytovna, pro ženy a děti eventuálně azylový dům, byty příbuzných, které se tak stávají

33

Původní nájemník může být vypovězen z nájmu bytu, protože ho delší dobu neužívá, jeho příbuzní budou soudně vystěhováni, protože užívají byt bez právního důvodu. 34 Toto téma rozpracovává ekonom Jakub Steiner ve studii Ekonomie sociálního vyloučení. In Jakoubek, M., Hirt, T.(editori): Romové: kulturologické etudy, Aleš Čeněk, Plzeň 2004. Jakub Steiner ale nepovažuje toto chování za prvek tradiční romské kultury, nýbrž toliko za adaptaci na diskriminaci na trhu s bydlením. My se přikláníme k názoru, že tato příbuzenská ekonomická solidarita je prvkem tradiční romské kultury, který následně hraje svou roli jako základ adaptace v prostředí českých měst (viz apendix). V souvislosti s tímto tématem lze také upozornit na spor mezi chápáním příbuzenské solidarity jakožto pro Romy přínosné (poskytuje záchranu jedněm) nebo naopak znevýhodňující (připravuje o cenné zdroje jiné). My se domníváme, že na místě jsou obě pojetí. Solidarita mezi příbuznými tvoří jak záchrannou síť, tak překážku pro ekonomický vzestup.

23

neúnosně přelidněnými35, a nakonec často bezdomovectví. Ve velkých městech, například v Praze, podle našich zkušeností narůstá populace romských quasi-bezdomovců. Jde o rodiny a jednotlivce, kteří migrují od jednoho přelidněného bytu svých příbuzných k druhému a trvale nad nimi visí možnost úplné ztráty místa k bydlení. Tito poloviční bezdomovci ovšem nejsou vidět, nenajdeme je, jak přespávají na ulici nebo ve veřejných budovách, přesto jsou a je nutné je počítat k lidem, jejichž bytová situace je katastrofální. Pohyb popsanou posloupností po směru čtení textu je v chudé romské populaci v ČR trvalým a charakteristickým jevem, pohyb v opačném směru (tedy od bezdomovectví k bydlení nebo z bydlení substandardního, nechráněného, dočasného a nejistého do bydlení standardního a trvalého) naprostou vzácností. Zejména získat znovu nájem normálního bytu je pro člověka s příjmem na úrovni životního minima, který navíc již jednou o standardní bydlení přišel, téměř nemožné. Kvalita bydlení a kvalita života Chudí a sociálně vyloučení Romové trvale žijí v situaci provizoria ve věci základní životní potřeby, kterou je místo k životu. Nemají možnost svoji bytovou situaci zlepšit. Protože jejich nájemní smlouvy jsou dnes již v drtivé většině případů uzavírány na dobu určitou, nemají žádnou záruku, že o své bydlení nepřijdou – bez ohledu na to, jak vzornými nebo nedbalými nájemníky jsou. Dále je třeba uvést, že majitelé bytů, ve kterých sociálně vyloučení Romové bydlí, se ke svému majetku ne vždy chovají zodpovědně. Byty jsou často ve špatném stavu, pronajímatelé je neudržují, neprovádějí opravy a úklid. To pochopitelně také souvisí s tím, že pronajímatel nemá na údržbu a opravy peníze, protože regulované nájemné je příliš nízké a mnoho nájemníků řádně neplatí. Situace mnoha pronajímatelů tak není o nic záviděníhodnější než situace jejich nájemců. Obecně je rozšířená představa, že především romští nájemníci své byty poškozují, „vybydlují“. Tento jev se samozřejmě vyskytuje, je však méně častý než hlásá lidová pověst. Řada bytů se rychle opotřebovává, aniž by k tomu bylo zapotřebí nedbalého nebo bezohledného zacházení – prostě tím, že v nich bydlí a jeho zařízení užívá příliš mnoho lidí. Ve správě obecních bytů často vládne chaos. Ten bývá způsoben například tím, že městem najatá správcovská firma nebo část jejího personálu nesleduje zájmy majitele, natož

35

V prostředí sociálně vyloučených lokalit najdeme například byty 1+1, obývané více než deseti lidmi. Autor má zkušenost, že lidé, kteří nepracují v oboru, někdy prostě nejsou schopni uvěřit, za jakých podmínek je možné ve střední Evropě také bydlet – míněny jsou otřesné případy extrémně přelidněných, neútulných a zchátralých bytů, ve kterých jsou někteří sociálně vyloučení (nejen) Romové nuceni žít.

24

nájemníků, nýbrž své vlastní, nebo tím, že bytový odbor obecního úřadu nekomunikuje s dalšími institucemi, se kterými by měl, zejména se sociálním odborem. Problém neplatičství nebo jiného způsobu porušování práva nájemcem je pro obce vážným problémem. Ale tento problém je často zhoršován nezodpovědným přístupem samotných obecních autorit. Modelový postup vůči „neplatičům“ by byl: zjistit, že někdo neplatí v reálném čase. Zjistit, zda příčinou není nějaký problém, se kterým by bylo možné rodině pomoci, a v tom případě účinně intervenovat. Pokud je příčinou prostě nedbalost, je na místě hrozit nájemníkovi sankcí, a když nenastane náprava, sankci skutečně uvalit. Pokud se ale jedná o rodinu s dětmi, je třeba vážit její celkovou situaci, než se k takovým sankcím přikročí. V České republice je běžné, že chudá rodina s malými dětmi je rozbita jen v důsledku ztráty bydlení. Ve chvíli, kdy se jinak i zcela funkční rodina ocitne na ulici, orgány sociálně-právní ochrany dítěte „ochrání“ takto ohrožené děti tím, že navrhnou jejich umístění do ústavní výchovy, k čemuž soud obvykle přivolí. V zemích západní Evropy je naopak běžné, že pokud není jiné východisko, obec nebo stát v tomto případě nájemné za rodinu uhradí (nebo ho odpustí), protože samozřejmě považuje právo dítěte na to, aby vyrůstalo v bezpečném bydlení se svými rodiči, za prioritu. Praxe, kdy děti jsou oddělovány od rodičů z pouhých ekonomických důvodů, je naprosto zločinná. Bylo by možné jí zabránit tím, že by obce měly za povinnost hradit náklady na ústavní výchovu dětí svých občanů v případě, že nepodniknou preventivní kroky, které mají k dispozici. Tyto náklady jsou totiž mnohonásobně vyšší než náklady na případnou prevenci, včetně odpuštění dluhů na nájmu. Je samozřejmě možné zavést „trest“ pro „problémové nájemníky“ v podobě přestěhování do horšího typu bydlení. To se ale musí dít na základě jasně stanovených a dodržovaných pravidel. Ti, kteří se v takovém „sankčním ubytování“ ocitnou, musí znát jasně stanovené podmínky, které mají splnit, aby se mohli vrátit do normálního důstojného bydlení. Namísto toho se ve většině obcí děje to, že do „holobytů“ se dostávají jak neplatiči, tak bezproblémoví nájemníci. Lidé, jejichž základní životní potřeba je ve hře, vidí, že o bydlení lze přijít i bez vlastního přičinění. Že naopak i někteří neplatiči zůstávají v obecních bytech, protože si jejich neplatičství obecní úřad nevšiml nebo protože soudní procedura přivolení k výpovědi z nájmu bytu se v jejich případě z nějakého důvodu protahuje. Že pracovníky obecního úřadu nebo správcovské firmy lze ovlivnit korupcí. Že nelze donutit pronajímatele, aby plnil své povinnosti. Že žádná snaha člověku nezaručí, že se z „holobytů“ bude někdy moci vrátit do normálního bytu. Je na místě se domnívat, že ona často zmiňovaná „nepřizpůsobivost“ sociálně vyloučených Romů je zčásti přirozenou a logickou adaptací na chaotickou, bezvýchodnou a trvale nejistou 25

situaci, ve které se stran bydlení nacházejí. Kdyby obce a další pronajímatelé nastavili průhledná a spravedlivá pravidla bytové politiky a ta pak dodržovali, problémů s „neplatiči“ a „problémovými nájemníky“ by pravděpodobně výrazně ubylo.

Přístup obecních samospráv Typický přístup obecních samospráv a administrativ k problému bydlení nejchudších domácností je kombinací bezmoci, nezájmu, nečinnosti, nekoncepčnosti a alibismu. Jsou samozřejmě obecní samosprávy, které problém vnímají jako podstatný a snaží se ho konstruktivně řešit, přičemž narážejí na potíže s nedostatkem zdrojů a také na neochotu a neschopnost spolupracovat u mnoha sociálně vyloučených. Neradi bychom se tu dopustili plošné nespravedlivé kritiky všech obecních politiků a úředníků. Obce nemají peníze na budování sociálního bydlení, ale obvykle se nesnaží je sehnat a nemají žádnou koncepci takového bydlení. Rozprodávají svůj bytový fond, který by se základem sociálního bydlení mohl stát. Nepovažují problém bydlení pro své chudé za prioritní. K chudým romským domácnostem, které bez snahy o rozlišování mezi nimi považují za „problémové“, přistupují ne jako k občanům obce, kteří mají problémy, ale jako k cizorodému prvku, který problémy toliko způsobuje. Pracovníci obecních samospráv obvykle sociálně vyloučeným nerozumí a celou situaci vnímají nedostatečně věcně, v hodnotících kategoriích. Chybí porozumění pro to, že stav sociálního vyloučení má své věcné příčiny, které lze – při věcném přístupu – ovlivňovat. Množí se pokusy chudé romské domácnosti „vyvážet“ mimo obec. Obec koupí nemovitost v jiné obci a tam své „nepřizpůsobivé“ přestěhuje, nebo si na tuto práci neoficiálně přizve (a eventuálně najme) soukromý subjekt. Jinde panuje představa, že když bude obec k sociálně vyloučeným Romům přistupovat dostatečně tvrdě nebo přezíravě, sami někam zmizí, což je pochopitelně iluze. Absence nebo nekonstruktivnost obecní politiky v tomto ohledu je legitimizována jakousi parodií na liberální přístup. Zastupitelstvo například zruší svým usnesením ubytovnu, ve které žije čtyřicet osob, vesměs Romů. Přitom je všeobecně známo, že tito lidé si jiné bydlení prostě nemohou najít. Opatření se ospravedlní tím, že obec nemá vůči ubytovaným žádné právní závazky a že každý se o své bydlení musí postarat sám, a ubytovaným, nyní bezdomovcům, je sděleno, že měli dost času na to, aby si sehnali normální byt (opět přestože je všem jasné, že to v tomto případě není možné). Úplně zde chybí povědomí o tom, že obec i z hlediska platného veřejného práva není podnik, který může nebo nemusí udržovat některý

26

ze svých provozů, ale sdružení občanů, ty nejchudší z toho nevyjímaje, a že tedy orgány obce nesou část odpovědnosti za to, zda v obci mohou únosně žít i její občané s nejnižším příjmem. U jednotlivých pracovníků veřejných institucí stojí za touto praxí někdy otevřený rasismus, někdy soukromé ekonomické zájmy, ale často jde o to, že bezmocnost, nedostatek zdrojů a nečinnost

obce

je

legitimizována

etnickou

„romskou“

nálepkou

nebo

nálepkou

„nepřizpůsobivosti“ či „problémovosti“, kterou je část občanů obce označená, což překrývá fakt, že se jedná o lidi chudé, kteří jsou v bytové nouzi. Jinak by taková praxe byla sotva možná. Těžko si lze představit, že by obec bez dalších následků zrušila například ubytovnu pro lékaře a další personál místní nemocnice a udělala tak z části svého středního stavu ze dne na den bezdomovce s tím, že se každý musí o své bydlení starat sám a obec nemá v tomto ohledu vůči nikomu žádné závazky. V každém případě zhoršování bytové situace chudých Romů pokračuje, sociálně vyloučené enklávy rostou a vznikají nové a centrální orgány státní moci nemají k dispozici žádné nástroje, jak tuto situaci ovlivnit. Jedním takovým nástrojem by byla legislativa, která obcím pod hrozbou finančních sankcí nařizuje mít a naplňovat politiku sociálního bydlení ve spojení s potřebnými sociálními službami, jak je to běžné ve státech západní Evropy. Jiným nástrojem by mohly být dotační programy na budování systému sociálního bydlení, které by obce dostatečně finančně motivovaly tento – v posledku svůj vlastní – problém řešit. Každý rok, kdy pokračuje dosavadní praxe, vytváří do budoucna pro českou společnost břemeno, s nímž nakládat bude v budoucnu nepoměrně dražší, než by byla eventuální prevence. 2. Právo Život každého člověka ve společnosti je regulován právem v každém okamžiku. Obraťme ale pozornost k situacím, kdy člověk buď právo poruší a následuje spor s poškozeným nebo sankce, nebo naopak situacím, kdy jsou porušena jeho práva a je na místě se právní cestou bránit. Právo v našem typu společnosti je obsáhlé a složité. Většina laiků proto nezná ani základní právní principy, ani konkrétní ustanovení, týkající se byť těch nejběžnějších záležitostí – třeba nájmu bytu, nákupu zboží nebo vlastizrady. Přesto k základním sociálním kompetencím patří jakési vědomí práva. Povědomost o tom, že právo tu je, že o určitých věcech říká, jak by měly být, že platí a lze se ho tudíž, alespoň teoreticky, domoci. Dejme tomu, že se člověk s takovou kompetencí dostane do nepříznivé situace následkem jednání někoho jiného. Nemusí vědět, zda s jeho situací právo nějak počítá. Nemusí vědět, jaký způsob obrany mu právo umožňuje. Ví ale, že právo by mohlo na jeho situaci pamatovat, že

27

se lze poradit s odborníkem a přinejmenším to zjistit. To je alespoň první krok k hájení vlastních zájmů pomocí práva a v souladu s ním. Zkušenost vnucuje autorovi myšlenku, že sociálně vyloučení Romové tuto představu o existenci práva vesměs postrádají. Nejen že neznají konkrétní ustanovení, týkající se například nájmu bytu, ale nevědí prostě, že taková ustanovení existují a platí. Nevyhledají proto nikdy právní pomoc (byť bezplatnou právní pomoc vyhledat lze) a jejich případy jsou ztracené dříve, než začnou. Přidává se k tomu samozřejmě celá řada jiných znevýhodnění: malá funkční gramotnost, omezené vyjadřovací schopnosti v českém jazyce, handicap barvy pleti. Ale u kořene věci musíme předpokládat také nevědomost o právu jakožto systému norem, podle kterých je do jisté míry uspořádán chod společnosti. Lidé žijící v takové nevědomosti znají jen jednotlivé speciální dopady práva na svůj život. A protože právo je člověku viditelně nápomocné jen tehdy, jestliže se aktivně svých práv domáhá, jedná se namnoze o dopady nepříznivé. Pro obyvatele sociálně vyloučených lokalit je právo manifestováno především represí ze strany úřadů, policie nebo majitelů bytů. Tam, kde by se o to museli sami přičinit, nemají sociálně vyloučení Romové ze svých práv žádný užitek, protože je neznají a nevědí, jak je hájit. Jsou mimo právo, jsou jeho pasivním objektem. Mají sklon považovat za zákon to, jak postupují úředníci nebo policisté, i když zákon zrovna stanoví něco jiného. V souvislosti s Romy, kteří pobírají dávky sociálního zabezpečení, je dokola omíláno tvrzení, že se dobře vyznají v tom, „na co mají nárok“, a umějí toho brilantně využívat. To snad platí pro výši životního minima, kterou si každá domácnost, závislá na dávkách, střeží. Ale jinak je právo pro většinu sociálně vyloučených Romů něco jako zlé počasí. Když je hezky, není třeba o něm mluvit. Když se přižene, musí se přestát. O možnosti ho použít se neuvažuje.36 Slova odborníka: „…jednou z příčin, které drží past chudoby sevřenou, je skutečnost, že právo, respektive celý systém právních institucí, není s to adresovat příslušníkům této komunity své normy. V majoritní společnosti platí, že právo vychází z obecně sdílených potřeb komunity, reflektuje její hodnotový řád a podpůrně jej upevňuje a chrání, pakliže selžou jiné přirozené společenské mechanizmy. V případě minoritní sociálně marginalizované komunity platí jevy přesně opačné, právo nereflektuje její potřeby, nemá nic společného s kodexy fungujícími v této komunitě a nemůže tedy plnit regulační funkci. V tomto sociálním 36

Na tomto místě by se hodilo pojednat o fatalismu, pocitu ztracenosti, představě (celkem dobře podložené) o nepřátelskosti vnějšího, gádžovského světa atd., které jsou podle autorovy zkušenosti mnohým sociálně vyloučeným Romům vlastní. Autor se však již v této pasáži přiblížil na dohled hranici spekulativnosti, před kterou by se rád zastavil. Proto přenechá traktování myšlenkového a pocitového světa sociálně vyloučených

28

prostoru dokonce vzniká jiný systém zdánlivého práva. Veškeré procedury nalézání a prosazování práva jsou pro členy této komunity zcela nepochopitelné a jsou vnímány jako nevysvětlitelné jevy (…) Působení takovýchto jevů jen prohlubuje propast nedůvěry posilující sociální past. (…) Právní řád České republiky obsahuje mechanizmy zaručující bezplatnou právní pomoc, přístup k soudům a správním úřadům i pro bezmajetné apod. Ti nejchudší ovšem těchto možností nevyužívají, protože jim chybí kapitál důvěry v systém, sociální kapitál umožňující jim dostatek orientace v systému a kapitál trpělivosti, který je omezen nutností investovat veškerou sílu a energii do každodenního přežití. Za jediné možné řešení, je-li vůbec nějaké, považujeme soustavný export práva do sociálních sfér, kde dosud nedoznalo právo dostatečné důvěry, aby jej lidé užívali s důvěrou.“37 Jednou z hlavních metod zmírnění situace sociálního vyloučení romských populací by tedy měla být bezplatná právní pomoc, poskytovaná terénní formou, a tedy komfortně využitelná lidmi, kteří stávající formy bezplatné právní pomoci využít nemohou. Významnou roli hraje také celková vynutitelnost práva pro sociálně vyloučené a mezi nimi.38

3. Nezaměstnanost a past chudoby Sociálně vyloučení Romové v produktivním věku jsou v naprosté většině případů nezaměstnaní a v naprosté většině případů z této naprosté většiny nezaměstnaní dlouhodobě (za dlouhodobě nezaměstnaného se podle ILO – Mezinárodní organizace práce - považuje osoba, která je bez trvalého zaměstnání déle než rok). Starší obvykle přišli o místo v devadesátých letech dvacátého století při restrukturalizaci podniků, ve kterých jako nekvalifikovaní dělníci pracovali, ti mladší nikdy do práce nenastoupili. I většina lépe kvalifikovaných Romů je bez práce. Podstatná část chudé romské populace obývá oblasti s vysokou mírou nezaměstnanosti, výraznou výjimkou jsou velká města jako Praha nebo Brno. Pro představu - v červenci 2005 byla podle údajů Úřadů práce nejvyšší míra nezaměstnanosti (údaj ve 2. sloupci) v těchto okresech:39 Most

22,1

výzkumníkům – kulturním antropologům, kteří jsou k tomu více kvalifikováni, dá–li se o kvalifikaci v takové věci vůbec mluvit. 37 Autorem citovaného nepublikovaného a bezejmenného textu je Pavel Uhl, II. asistent ředitelky Právního oddělení společnosti Člověk v tísni 38 Toto téma rovněž pojednává Jakub Steiner ve studii Ekonomie sociálního vyloučení. In Jakoubek, M., Hirt, T.(editori): Romové: kulturologické etudy, Aleš Čeněk, Plzeň 2004, a Pavel Uhl v tomto sborníku 39 http://portal.mpsv.cz/sz/stat

29

Karviná Chomutov Teplice Ostrava-město Bruntál Děčín Jeseník Hodonín Ústí nad Labem

19,0 16,1 15,9 15,4 15,4 14,9 14,6 14,0 13,7

Naopak poslední 3 místa v tomto žebříčku obsadily oblasti:

Praha Praha-východ Praha-západ

3,5 3,0 2,6

Nejmenší poptávka je přitom právě po nekvalifikovaných pracovnících. Dělníci z východu, zejména Ukrajiny, představují těžko porazitelnou konkurenci. Pro dlouhodobě nezaměstnaného je překážkou v tom, aby si našel práci, dlouhodobá nezaměstnanost sama. Vynucuje si totiž zejména psychologickou adaptaci, která podporuje setrvání mimo zaměstnání. Nezaměstnaný odvykne pravidelnému náročnému časovému režimu, který námezdní práce vyžaduje, upadne do letargie, zhorší se mu sebevědomí a schopnost se prosazovat, dostaví se pocit zbytečnosti a beznaděje. Existují motivační programy, které mají pomoci lidem v této situaci se znovu dostat do rozpoložení, které by jim nebránilo nastoupit do práce. Za jejich realizaci jsou zodpovědné Úřady práce, ale jejich dosah je velmi omezený, spíše tak říkajíc pilotní. Podle univerzálního společenského pravidla, vyjádřeného formulí „sytý hladovému nevěří“, pohlížejí ti, kteří takovým stavem neprošli, na ty, kteří tu smůlu mají, jako na povaleče. Pokud je takto zkonstruovaný povaleč navíc zviditelněný melaninem, máme tu optimální podmínky pro vznik mýtu o líných cikánech, jehož existenci a rozšířenost snad ani není třeba v tomto textu tematizovat.40 Hlavním důvodem, proč obyvatelé sociálně vyloučených lokalit nepracují, je ale prostá negace hlavního důvodu, pro který lidé většinou pracují. Lidé pracují, aby se uživili. To v prostředí cash economy znamená, aby měli peníze. Díky státnímu systému sociální ochrany mají domácnosti, jejichž vlastní příjem nedosahuje tzv. životního minima, nárok na příjem alespoň ve výši tohoto minima, přičemž dorovnání do této výše se skládá ze sociálních dávek.

30

Pro většinu obyvatel sociálně vyloučených enkláv jsou hlavním, a pro většinu z této většiny jediným pravidelným a stálým příjmem tyto dávky, totiž dávky státní sociální podpory a státní sociální pomoci či sociální péče.41 Zde zmíníme pouze základní principy systému těchto dávek.42 Státní přerozdělování v rámci sociálního zabezpečení se skládá ze tří systémů: systému sociálního pojištění, sociální podpory a sociální pomoci či péče. Do první oblasti patří plnění z pojištění, jako jsou starobní a invalidní důchod. Nejedná se tedy o dávky; aby občan tyto peníze dostal, musí být (kromě dalších podmínek) po jistou dobu plátcem sociálního pojištění, a tím teoreticky vytvořit prostředky, které jsou mu pak vypláceny. Státní sociální podpora je systém dávek, zamýšlených pro domácnosti s pravidelným vlastním příjmem, který je ale potřeba navýšit, protože výdaje domácnosti jsou zvýšené vlivem nějakého zátěžového faktoru, jako je péče o nezaopatřené dítě (přídavek na dítě), porod (porodné) apod. Dávky státní sociální pomoci/péče jsou míněny jako dočasná hmotná pomoc těm, kterým by jinak vlivem zvláště nepříznivých okolností hrozila hmotná nouze. Zákonodárce nepočítal s tím, že by se tyto dávky měly stát trvalým zdrojem příjmu celé subpopulace České republiky. Přesně to ale nastalo. Už domácnost, která se skládá ze dvou malých dětí a dvou rodičů nad 26 let, má životní minimum vyšší, než je možný čistý měsíční příjem z nekvalifikovaného zaměstnání jednoho z rodičů.43 Přitom jestliže je jeden z rodičů zaměstnaný, vzrůstají mu tím nutné výdaje, například na dopravu nebo stravu. Tudíž kvůli garantovanému příjmu ve výši životního minima se lidem v produktivním věku, jsou–li příslušníky početných domácností, nevyplatí, z čistě finančního hlediska, mít pravidelné zaměstnání. Život bez takového zaměstnání je přitom jedním z hlavních rysů sociálního vyloučení a jedním z hlavních zdrojů potíží, které životem sociálně vyloučených prostupují. Systém dávek sociální pomoci/péče tak sice zachraňuje své klienty před akutní hmotnou nouzí, ale přesto přispívá k jejich postupnému propadu do pasti chudoby.

40

„So mnou robil pri kravách Šándor, cigán. No a ten robil za dva. To oni majú vrodzené!“ Výrok obyvatele obce Rudňany, z osobního sdělení Karla A.Nováka. Alespoň jeden z těchto dvou mýtů musí být založený na omylu. 41 Romové obvykle nazývají všechny dávky, které pobírají, „podporou“. Nezaměňovat s podporou v nezaměstnanosti, oficiálně nazývanou hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání, které je vypláceno pouze registrovaným uchazečům o zaměstnání, a to pouze po prvních 6 měsíců nezaměstnanosti (při splnění dalších podmínek). Protože většina obyvatel sociálně vyloučených enkláv je nezaměstnaná déle, toto plnění se jich netýká. Domorodý termín „podpora“ také obvykle neoznačuje jen dávky sociální podpory, ale i dávky sociální péče. Obrat „sem na péči“ by zněl divně. 42 Následující odstavec byl do textu zahrnut pro potřeby výzkumníků. 43 Například pro 2 dospělé, jedno dítě do 6 let věku a jedno dítě od 6 do 10 let věku je to 11 500,- Kč. Pro zajímavost: automatickou tabulku pro tento výpočet lze najít na http://www.mpsv.cz/clanek.php?lg=1&id=875#vypocetzm

31

V regionech, kde je i pro málo kvalifikované lidi běžně možné najít placenou práci (typicky v Praze), je běžné, že klienti systému dávek sociální péče pracují za peníze, ale své příjmy z práce nepřiznávají, aby nepřišli o příjmy z dávek. V regionech s vysokou nezaměstnaností jsou takovými alternativními nepřiznávanými zdroji například sběr kovů, v příhraničních oblastech drobný obchod s použitým zbožím, přiváženým přes hranice (např. starý nábytek, elektronika a podobně). Příležitosti k práci a výdělku a informace o nich se přitom předávají neformálními cestami, od známých a příbuzných. To je dáno zejména vysokým rizikem diskriminace, které lidem s romskou etnicitou hrozí na běžném trhu práce. Vzácné pracovní příležitosti ve stavebním průmyslu jsou mnohde kontrolovány „romskými firmami“, jejichž bossové díky svým kontaktům získávají dobré zakázky, na těžkou práci najímají dělníky, kteří by se kvůli handicapu barvy pleti jinak k zaměstnání nedostali, a tyto pak doslova odírají, nebo jim za provedenou práci vůbec neplatí. Okradení se obvykle nebrání, což souvisí s jejich malými možnostmi využít ve svůj prospěch právní nástroje, jak jsme o tom už byli pojednali. Hlavními plošnými faktory, které mají vliv na (v současné době) bezvýchodnou situaci dlouhodobé nezaměstnanosti málo kvalifikovaných občanů, jsou tedy strukturální vysoká nezaměstnanost v určitých regionech, všudypřítomná diskriminace na pracovním trhu a současná podoba a fungování systému sociálních dávek. 4. „Nepřizpůsobivost“

III. Co je to ROMOSVOD? "A kolo?" zeptal se kapitán. "Co je s tou kulatou věcičkou? Zní to jako děsně zajímavý projekt." "Á, kolo... tady se ovšem vyskytl menší problém," referovala důležitě dívka. "Problém?" vyjel Ford. "Jaký problém? Co tím myslíte? Vždyť je to nejjednodušší stroj v celém vesmíru!" Průzkumnice trhu ho obšťastnila kyselým pohledem. "Tak dobře, pane Vševěde. Tak když jste tak chytrej, řekněte nám, jakou má mít barvu."44

44

Douglas Adams: Restaurant na konci vesmíru. Zvýraznění naše.

32

Už jsme zmínili, že v interakci mezi sociálně vyloučenými Romy a veřejnými institucemi hraje klíčovou roli porozumění aktérů těchto institucí sociálně vyloučeným a naopak. Mylné pochopení problému situace sociálně vyloučených, kteří jsou zároveň Romy, má mnoho podob, ale vždy se v zásadě jedná o variace na totéž téma: přetížení či přecenění právě romství nebo etnicity - a tedy předpokládané příslušnosti k etniku nebo jeho části, zejména (většinou neexistující) místní romské komunitě - na úkor pochopení individuální situace a jednání toho kterého občana. Etnizující pojetí nutí vnímat Romy v České republice jako jednolitou skupinu a problém sociálního vyloučení a chudoby části romské populace jako problém soužití dvou skupin. Romové v České republice žádnou takovou jednolitou skupinou, „komunitou“ nejsou, jako jí nejsou Češi žijící v České republice. Romská populace v ČR je tvořená lidmi, kteří žijí v různých sociokulturních prostředích, mají a spoluvytvářejí tedy různé kulturní vzorce, různě utvářejí svou identitu (tedy i své romství), jsou v různé míře společensky a ekonomicky úspěšní. Protože celý problém sociálně vyloučených romských populací je v posledku především problémem jednotlivých lidí, musí případné pokusy o změnu stavu působit na individuální úrovni. To znamená především měnit prostředí veřejných institucí, které jsou do věci zainteresovány na lokální úrovni, a to tak, aby dávaly prostor pro individuální přístup k jednotlivým klientům (to se týká Úřadů práce, sociálních odborů obecních úřadů, oddělení sociálně-právní ochrany dítěte, policie atd.). Dále to znamená zavádět do praxe nástroje individuálně zaměřené intervence, tedy sociální práce či šířeji sociálních služeb, nabízených jednotlivcům a rodinám. Perspektiva etnicity či romství zde vede spolehlivě na scestí. Autor ze zkušenosti své a zkušenosti svých kolegů – sociálních pracovníků - může tvrdit, že neexistuje nic jako „etnický klient“, „romský klient“. Klienti jsou různí a liší se od sebe tisíci různými způsoby. To neznamená, že by klienti z prostředí sociálně vyloučených městských enkláv neměli (ve statistickém smyslu) svá sociokulturní specifika. Ale většina toho, s čím poskytovatel sociální služby pracuje, pokud pracuje dobře, je adekvátní pojímat jako individuální rysy a projevy, uchopitelné pojmovými nástroji psychologie a sociální psychologie, a proto nezakládá žádnou „romskou“ sociální práci. Klienti sociální služby, na jejímž provozu se podílí autor této stati, například poměrně často nedodržují dohodnuté termíny schůzek a úkolů, po krátké době přestávají spolupracovat nebo přistupují ke společné práci na zakázce nestrukturovaně. To má však vždy individuální příčiny a souvislosti, které je třeba u každého klienta promýšlet zvlášť. Může se jednat o specifikum sociokulturního prostředí, na které je autorův program zaměřen, a toto specifikum 33

patrně patří k subkultuře sociálně vyloučených Romů, ale to nesmí vést k tomu, že sociální pracovník zanedbá individuální perspektivu chápání svého vztahu s klientem. Proto nikdy nebude napsán užitečný manuál pro sociální pracovníky s názvem „10+1 způsob, jak udržet spolupráci s romským klientem“. Protože z pohledu individuální sociální práce není nic jako romský klient, není na místě zavádět „etnické“ či „romské“ sociální služby. „Romské občanské poradny“ či „romští terénní pracovníci“ jsou konceptuální omyl. Nejúspěšnější sociální služby, které dovedou poskytnout nejadekvátnější pomoc sociálně znevýhodněným nebo ohroženým Romům, nejsou ty, které jsou vytvářeny pro Romy, nýbrž ty, které dokáží poskytnout specifickou pomoc s daným komplexem problémů či starostí všem sociálně vyloučeným a ohroženým s ohledem na jejich individuální situaci, v níž něco jako kultura, sebeidentifikace nebo fyzický vzhled mohou, ale nemusí hrát roli.45 Snaha vytvořit programy „pro Romy“ obvykle vede k mylnému závěru, že poskytovateli těchto programů mají být Romové, protože jen oni mohou rozumět svým klientům. Dále je obvykle přehlížena potřeba budovat know–how dané služby na obecných poznatcích a zkušenostech z oblasti sociální práce, a to na základě nevysloveného předpokladu, že sociální práce s Romy vyžaduje nějaké úplně jiné know-how. Tak se sociálními pracovníky stávají lidé bez potřebných kompetencí, protože namísto podle svých schopností a dovedností jsou vybíráni podle (nejasně definované, a tudíž i nejasně určované) etnicity. Takové služby jsou pak poskytovány v nízké kvalitě a jsou málo účinné, nebo dokonce klientům škodí.46 Podobná situace nastává mnohde v praxi obecních samospráv a úřadů. Problém sociálně vyloučených a ohrožených občanů je pochopen jako problém místní „romské komunity“. (Přestože, jak jsme už uvedli, místní romské populace ve většině případů jako komunity nefungují.) Za nástroj jeho řešení je zvolen – romský poradce. Protože Romové jsou zvláštní, odlišní, jiní, musí být tímto poradcem někdo, kdo bude chápat jejich specifika – musí být Rom. Tak se osobou, zodpovědnou v té které obci za řešení vážného sociálního problému, stane začasté člověk, který nemusí nic vědět o sociální politice, sociální práci, právu nebo komunitním organizování. Stačí, když je Rom, což často znamená, když má tmavou pleť. V mnoha obcích jsou „romskou problematikou“ pověřeni lidé, kteří buď svou práci dělají 45

Příkladem může být středisko podpory rodiny Střep, o.s., Praha, které rozvinulo a provozuje velmi úspěšné a unikátní prevenční a intervenční programy pro rodiny, jimž hrozí odebrání dítěte do ústavní výchovy. V některých letech tvořily až polovinu klientských rodin v tomto programu rodiny romské. Program přesto nikdy nevytvořil žádnou metodiku práce s romskými rodinami, její personál tvoří lidé, vybraní na základě svých profesionálních předpokladů bez ohledu na etnicitu, a organizace Střep nikdy nežádala o peníze z „romských“ grantů. Podobně DOM, o.s. jehož klienti – lidé opustivší prostředí ústavní výchovy - jsou také nejméně z poloviny Romové. 46 Více k tomuto tématu viz Moravec, Š.: Sociální služby v prostředí romských společensví: problém etnicity poskytovatele In Jakoubek, M., Hirt, T.(editoři): Romové: kulturologické etudy, Aleš Čeněk, Plzeň 2004

34

velice špatně, nebo žádnou reálnou činnost nevyvíjejí.47 Někdy jsou to dokonce příslušníci vlivných romských rodů, zapojení se svými příbuznými do nelegálních aktivit. Komunální politici je někdy používají jako alibi, když je položena otázka, jak obec řeší problém sociálního vyloučení části svých občanů. Někdy obec odkazuje problém do kompetencí nějaké „etnické komise“. Přitom se vesměs jedná o problém přístupu části občanů k bydlení, zaměstnání a službám, nebo o problém soužití mezi jednotlivými domácnostmi. Někdy se městská exekutiva snaží jednat s nějakými „zástupci“ nebo „autoritami“ místní „komunity“. Protože žádná komunita není, žádné její autority se nenajdou, nebo se jedná o samozvance, takže tato strategie také notoricky krachuje. Stejně dopadají pokusy řešit problémy, které mají svůj základ v situaci a jednání jednotlivých občanů, apelem na to, „aby se Romové dohodli mezi sebou“, případně „aby si Romové udělali pořádek mezi sebou“. Takový požadavek je nejen neproduktivní, ale také naprosto neoprávněný. Optika etnicity způsobuje, že na občany, kteří jsou náhodou v nějakém smyslu Romy, se hledí jako na zvláštní případy, i když v jejich situaci a potřebách není zrovna nic, co by se skutečností, že jsou Romové, souviselo. Autor byl například přítomen jednání, na kterém občan žijící v městské ubytovně žádal, aby si mohl do ubytovny nastěhovat vlastní nábytek. Úředník technických služeb města jeho žádost odmítl s tím, že „společnost už udělala pro Romy dost.“ V jiném městě rodina, která ztratila v důsledku havárie bydlení, požádala obecní úřad o poskytnutí pokoje opět v městské ubytovně. Město na přechodnou dobu vyhovělo, ale další vstřícné kroky blokovalo s tím, že klient se „dost nesnaží řešit svou situaci sám“. Celá rodina se přitom snažila, seč mohla. Navíc v ničem neodpovídala obvyklé představě o „nepřizpůsobivých“ - byla zcela funkční, otec byl zaměstnaný. Protože ale ve smyslu fyzického zjevu to byla rodina romská, úředníci automaticky předpokládali, že členové rodiny nebudou dost snaživí, a považovali za vhodné je vychovávat. Proto podmiňovali spolupráci, která konec konců byla jejich pracovní povinností, tím, že se rodina „bude víc snažit“. Pro větší názornost si nyní dovolíme uvedené omyly zparodovat.

Představme si, že

v nějakém městě v důsledku zemětřesení chybí bydlení pro dvě stě osob. Město se po letech rozhodne problém řešit, a to proto, že bezdomovci přespávají na místech, kde je to zakázáno, a začínají být na obtíž. Většina bezdomovců má tmavou pleť, protože často pobývají na slunci. Místní politici a pracovníci městské exekutivy si proto navyknou celé téma pojímat jako „problematiku Opálených“, přestože jde zjevně o problém bezdomovectví. Představme si

47

… a naproti tomu je mnoho velmi dobrých romských poradců, Romů i „ne-Romů“. Podstatou naší argumentace je, že na takový post mají být vybíráni lidé podle svých schopností a zkušeností, ne podle své „etnicity“.

35

dále, že se samospráva rozhodne řešit tento problém tak, že pověří nějakou osobu, aby vytvořila „Obecní koncepci integrace Opálených“. Tato osoba neví nic o bydlení ani o problému bezdomovectví, sama bydlí, ale je opálená z dovolené na Jadranu, takže se předpokládá, že bude „Opáleným“ rozumět. Dále začne samospráva hledat v „opálenecké komunitě“ nějakou neformální autoritu, která má zajistit, aby se „Opálení“ mezi sebou dohodli, kdo z nich bude kde přespávat, a posléze se navzájem kontrolovali, zda dohodu dodržují. Pokud nějaká opálená, ale dejme tomu bydlící osoba přijde na městský úřad požádat o pomoc například ve věci havárie vody ve svém obecním bytě, je jí pomoc odmítnuta s tím, že pro „Opálené“ už obec udělala dost. V interview pro regionální noviny starosta řekne, že problém „Opálených“ je složitý, ještě ho nevyřešil nikdo na světě a musí se o něj postarat především stát. Uvede ale, že obec má poradce pro opáleneckou komunitu, který se problémem zabývá. Struktura zvláštních přístupů, politik a kapacit „pro Romy“, ROMOSVOD, prochází celým pojednávaným problémem, od přístupu úředníků k jednotlivým lidem přes politiku obcí a krajů až k dosavadní centrální státní politice. Romští poradci, koordinátoři, romští sociální pracovníci, etnické komise – to všechno bylo vytvořeno s úmyslem problém řešit, ale jak se sociální a ekonomická situace Romů v ČR vyvíjela k větší segregaci, přestávají tyto mechanismy vyhovovat a často působí opačně – místo aby segregaci oslabovaly, posilují ji. Svádějí problémy Romů do pasti zvláštních etnických zařízení, která ale nemají dostatečný mandát, prostředky, nebo jsou špatně personálně zajištěná, takže řešení nenabízejí. Nejedná se přitom o detaily. Autor zná z praxe řadu případů, kdy špatně pracující romští poradci za sebou nechávají doslova zmařené životy. Romská matka se na poradce obrátí s prosbou, aby jí pomohl v situaci, kdy hrozí, že jí bez závažných důvodů odeberou dítě do ústavní výchovy. (Taková situace nastává dosti často, a nenastávala by, kdyby orgány sociálně právní ochrany dítěte fungovaly tak, jak mají.) Poradce, který nemá s takovou pomocí žádné zkušenosti a jehož jedinou kvalifikací pro post „romského poradce“ je tmavá pleť, považuje případ za „svůj“, a proto nekontaktuje žádné odborníky (sociálního pracovníka, právníka), „pomáhá“ klientce na svou pěst, a protože postupuje nestrukturovaně a nesprávně, rodina je nakonec rozbita, k čemuž by bylo nemuselo dojít, kdyby matka byla měla možnost obrátit se na odbornou pomoc. Je na čase zlepšovat praxi standardních obecních a státních byrokratických kapacit tak,, aby uměly pomoci občanům z jakéhokoliv sociokulturního prostředí řešit jejich problémy, a aby necitlivostí přístupu nezpůsobovaly nové. To platí pro sociální a bytové odbory obecních úřadů, odbory sociálně právní ochrany dítěte, úřady práce, policii, školy a další instituce. 36

Protože změna k lepšímu v této oblasti těžko nastane sama od sebe, je na místě, aby ji nějaká instituce na úrovni obcí nebo krajů zaštiťovala. Nechť tato instituce naváže na to dobré z praxe romských poradců a koordinátorů (tedy těch, kteří dělají to, co dělat mají), a nechť je jasně zřízená pro politiku „sociálního začleňování“ nikoliv pro veškeré záležitosti všech Romů z regionu. Sociální vyloučení se navíc netýká jen Romů, a pokud už jde o Romy, netýká se jich všech, takže romský přívlastek tu není úplně na místě nejen vzhledem k určení takové instituce, ale ani vzhledem ke skupině občanů, kterým by tvorba a koordinace politik v oblasti boje se sociálním vyloučením měla prospět. Na názvu ovšem až tolik nezáleží. Podstatné je, aby taková instituce měla jasně definovanou náplň, té odpovídalo její personální obsazení (podle profesionálních, nikoliv „etnických“ kritérií), aby regionální a místní samosprávy její činnost politicky podporovaly. Jedna z praxí veřejných institucí ilustruje strukturu ROMOSVODU takřka dokonale. Jde o faktickou absenci terénní sociální práce v repertoáru české sociální správy. Je nabíledni, že jedním z hlavních nástrojů řešení problému sociálního vyloučení vůbec musí být kvalitní sociální práce. (Vracíme se tak k tomu, co je třeba udělat s topícím se člověkem – situace sama navádí k tomu, že je třeba zkusit ho vytáhnout z vody – a potom případně naučit plavat.) Sociální pracovník musí mít prostor a kvalifikaci pro skutečně individuální přístup ke klientovi a musí mít možnost ho kontaktovat v jeho přirozeném prostředí. V zemích západní Evropy je běžné, že terénní sociální práci vykonávají protějšky českých sociálních odborů na obecních úřadech. V Česku se touto činností zabývá několik neziskových organizací a stát dotuje místo terénního sociálního pracovníka v podstatě pro romské klienty na obcích, které o to zažádají. Všechny tyto aktivity mají ale omezený, tak říkajíc pilotní charakter, a zdaleka nepokryjí reálnou potřebu. Sociální odbory obecních úřadů v naprosté většině obcí mají kapacity jen na to, aby vyplácely dávky sociální péče/pomoci, ale ne na to, aby klientům poskytovaly poradenství nebo s nimi realizovaly sociálně-terapeutické plány. Veřejná správa patrně pohlíží na terénní sociální práci jako na zvláštnost pro zvláštní cílové skupiny, jako jsou uživatelé drog, lidé s psychiatrickou diagnózou a – Romové. Praxe přitom ukazuje, že v místech, kde terénní sociální pracovník nebo pracovnice pracuje a pracuje dobře, je žádán/a o pomoc zdaleka ne jen Romy. Je tedy jasné, že poptávka po takové sociální službě existuje mezi všemi nemajetnými Čechy, nejen mezi Čechy romského původu. Stát, regiony a obce by proto měly zařadit terénní sociální práci pro chudé domácnosti buď do nabídky sociálních služeb, jejichž dostupnost bude garantována, nebo přímo do povinné praxe sociálních odborů obecních úřadů. Kde je chudoba, má být i sociální práce. Jenže ta nejviditelnější chudoba má v Česku speciální nálepky – bezdomovectví, romství. Na terénní sociální práci a další 37

strategie boje proti chudobě se proto zřejmě nahlíží jako na specialitu pro speciální kategorie občanů. Tento poznatek je možné zobecnit: to, že česká městská chudina je z velké části tvořená Romy, způsobuje, že chudoba není veřejné téma, protože se o ní referuje jako o problému Romů. Tato situace se bude muset změnit, pokud v budoucnu významně přibude „ne-romských“ domácností s příjmem na úrovni životního minima, které se dostanou do podobného bludiště dluhů, institucionálních překážek a bezvýchodných situací, ve kterém se dnes nacházejí nejchudší Romové. Z hlediska politiky státu je koncept „romského etnika“ a „romské komunity“ zavádějící ještě v dalších ohledech. Za prvé odvádí pozornost od lokálního charakteru celého problému. Je nesporné, že mnoho vlivů, které utvářely a utvářejí tuto situaci, má celostátní charakter: struktura a fungování sociální správy, systém dávek sociální podpory a sociální pomoci/péče, nedostupnost levného bydlení, institucionální diskriminace, která je v zásadě všudypřítomná. Další vlivy jsou společné celým rozsáhlým částem země, zejména strukturální nezaměstnanost v západních a severních Čechách a na severní Moravě. Ale mnoho komponent této situace má lokální charakter a největší intervenční potenciál je v rukou místních institucí. Jak známo, stát má jen omezené možnosti, jak praxi místních institucí ovlivnit. Ve věcech, které obce spravují v samostatné působnosti, jako je například nakládání s obecními byty, nemají ústřední orgány státní správy téměř žádný vliv. V oblasti přenesené působnosti je zase nemožné ovlivnit významně kvalitu, s jakou obce své povinnosti vykonávají. Ministerstvo práce a sociálních věcí stěží přímo ovlivní to, jak fungují jednotlivé sociální odbory obecních úřadů nebo oddělení sociálně–právní ochrany dítěte. Intervence, které by měly zlepšit situaci sociálně vyloučených Romů, by proto kromě sociálních služeb, nabízených jednotlivým klientům na základě jejich individuálních potřeb, měly mít také podobu kvalitního komunitního organizování. Tím se míní ovlivňování prostředí veřejných institucí – obecních úřadů, Úřadů práce, škol, místních neziskových organizací atd. – tak, aby obsahovalo co nejméně bariér pro lidi ze sociokulturně znevýhodněného prostředí a aby těmto lidem nabízelo co nejvíce možností svou situaci zlepšit. Plošná opatření mají jistě svůj význam, ale hlavním nástrojem změny musí být sociální práce, zaměřená na individuálního klienta, a komunitní organizování, zaměřené na lokalitu. Toto komunitní organizování by mělo obsahovat prvek koordinace a spojování všech aktivit, které mohou na místě přispět ke zlepšení situace: sociální práce, komunitní práce, vzdělávání dětí, programů pro volný čas, nástrojů politiky zaměstnanosti atd. Nyní totiž v mnoha obcích probíhají smysluplné aktivity, které ale nejsou logicky provázané, a to snižuje jejich účinek. (Děti mohou chodit na doučování, ale nikdo nepomůže jejich rodičům s katastrofální bytovou situací. Dospělí mohou 38

pracovat pro obec v rámci veřejně prospěšných prací, ale jejich děti nemají kde a jak trávit volný čas, a podobně.) Protože chudoba a sociální vyloučení místních romských populací má podobu začarovaného kruhu navzájem se ovlivňujících a posilujících faktorů, musí mít snahy o ovlivnění tohoto problému, mají-li být účinné, podobu intervence ve všech problematických momentech najednou. Od lokálního pojetí problému a tedy i jeho řešení ale odvádí pozornost etnizující chápání věci. „Soužití etnik“ se totiž jeví jako celospolečenský problém, který je proto zdánlivě možné řešit jen plošně a z centra. Za druhé, pojmeme-li „romskou problematiku“, tedy i problém sociálně-ekonomické situace části českých Romů, jako problematiku postavení „etnika“ nebo „národnostní menšiny“, vede to k tomu, že mezi otázky sociální a ekonomické povahy se začnou plést taková témata, jako je identita Romů, jejich jazyk, tradice, nebo národní emancipace. Přestože přísně vzato není romská identitní politika tématem této stati, nechceme toto téma odbýt jednou větou. Jde o téma důležité a pro mnoho lidí citlivé. Musíme tedy vyjasnit, jaký by podle nás měl být vztah mezi sociální politikou, která by měla prospět chudým Romům, a politikou romské identity, potažmo romskou národnostní politikou, které tu bezesporu jsou a na poli „romské problematiky“ hrají významnou roli. Autor se mnohokrát setkal s názorem, že sociální a identitární politiku od sebe nelze oddělit, protože účast na na ní čí přímo přijetí romského etnicko- či národně-emancipačního programu je důležitou podmínkou sociálního vzestupu, a tedy integrace i těch nejchudších Romů. Možné to je. Je však na těch, kteří to tvrdí, aby své tvrzení podepřeli fakty. Příběhy, které mají tuto souvislost dokazovat, obvykle vypadají nějak takhle: „když jsem začal/a studovat střední/vysokou školu, začal/a jsem se seznamovat s naší (rozuměj romskou) historií, s našimi tradicemi, s tím, co je to romský národ. To mi pomohlo pochopit, kdo jsem, být hrdý/á na svůj původ a díky tomu jsem úspěšný/á.“ Jasně z toho vyplývá, že identifikace s romským národním či etnorevitalizačním programem je pozitivní nabídkou. Autor nechce ani v nejmenším zpochybňovat význam takové sebeidentifikace pro mnoho Romů, mezi nimiž má přátele a kolegy. Bystrému čtenáři ale asi neuniklo, že náš příběh nezačíná na ubytovně pro neplatiče, ale na škole vyššího stupně. Lidé, kteří tyto příběhy vyprávějí, byli nejprve alespoň minimálně ekonomicky zajištění a společensky úspěšní. Na začátku jejich úspěchu vesměs nebylo národní uvědomění, ale jejich vlastní talent, nebo dobré rodinné zázemí, jejich vlastní pevná vůle a rozhodnutí něco dokázat, konkrétní člověk, který je podpořil, štěstí…Přijetí národní identity jim pak pomohlo najít jejich místo v moderní společnosti a tím i stavět dál na dosaženém úspěchu.

39

Autor a jeho spolupracovníci mají zkušenost, že nejchudší Romové na identitní politiku nereflektují, protože neodpovídá jejich reálným potřebám. Nečtou romský národnostní tisk, protože nečtou vůbec, a protože se v něm málokdy píše o něčem, co by je zajímalo. I kdyby tedy to, co je může vytáhnout z bídy, byl romský národ, není jak jim ho nabídnout, protože taková nabídka pro ně není srozumitelná. Z projevů národního probuzení (které, zopakujme to, je v našem chápání dějinných procesů ve skutečnosti národním tvořením) jsou jim blízké pouze ty, které využívají jim více nebo méně známého romského folklóru48 Dostáváme se tak k tomu, proč je pojem „romská problematika“ zavádějící. Směšuje problém krajní chudoby jedné části Romů s poptávkou po pozitivní sebeidentifikaci jiné části Romů. Diskurs „romské problematiky“ se ustavil v první polovině devadesátých let, kdy ten veřejně nejviditelnější problém měli všichni Romové společný: byla jím rasistická nenávist neonacistů a neofašistů. Situace se od té doby ale podstatně změnila. Zločiny rasismu jsou tu sice dál, ale přibyly nové problémy, které nejsou dobře popsatelné, a tedy ani řešitelné, výlučně v pojmech rasismu a diskriminace. Romská populace se, stejně jako celá česká populace, více diferencovala na úspěšné a neúspěšné, bohaté a chudé. Diskurs „romské problematiky“ zaostal za tímto vývojem. Agenda „práce a sociálních věcí“ v ní splynula s agendou „kulturní“, takže jejich agenti nevědí, co mají dělat. Diskuse o „romské problematice“ se v posledních letech vyznačuje zejména tím, že si v ní zůčastnění – romští aktivisté, romisté, sociální pracovníci, antropologové, státní úředníci - nerozumějí, protože každý mluví o jiných Romech – o těch „svých“.49 Vůbec nechceme popírat, že aby se jakýmkoliv lidem, kteří se považují za Romy, v české společnosti dobře žilo, musí pro ně existovat nabídka pozitivně definované identity. I ten nejchudší člověk potřebuje mít pocit, že někam patří. Kultivovat veřejný prostor budováním pozitivního obrazu Romů, který jedni mohou přijmout za vlastní, a druzí se s ním seznámit a 48

Autor měl možnost zúčastnit se v roce 2002 mezinárodního sjezdu romských politických elit, který měl na programu mimo jiné i půldenní „družení s lidem“. V biografu v jedné z romských čtvrtí hostitelského města se na pódiu pod romskou vlajkou střídali delegáti sjezdu se svými projevy o panevropském romském národě, o setkání romského prezidenta (míněn prezident IRU – Mezinárodní romské unie) s papežem či s generálním tajemníkem OSN. Nebylo možné si nevšimnout, že „lid“, shromážděný v hledišti biografu, má ze „svých reprezentantů“ legraci. Romské etnoemancipační aktivity se samozřejmě neomezují na slety mezinárodní „romské“ smetánky a nebylo by proto spravedlivé ztotožnit je s popsanou groteskou. Mezi romskými národními aktivisty je mnoho upřímně smýšlejících schopných lidí, kteří věří v užitečnost svého konání, a autor není takový vševěd, aby si dovolil tuto užitečnost jen tak zpochybňovat. Vše, co zde chceme říci, je, že podle naší zkušenosti není politika identity receptem na problém sociálního vyloučení nejchudších Romů. I naše zkušenost je však omezena prostředím, z nějž pochází. Existuje-li „dobrá“ praxe z oblasti identitární politiky, která u konkrétních lidí přispěla k překonání jejich situace krajní chudoby, autor se s ní rád seznámí a svůj pohled na věc přehodnotí. 49 Navíc nikdo neví, kolik Romů kde žije, a v jakém postavení se jich kolik nachází, a to zmatečnost a nedorozumění jen podporuje. Neexistence reliabilních dat také snižuje efektivitu snah v oblasti sociální politiky.

40

tak přehodnotit své předsudky, je zcela na místě. Je ale otázka, jak s takovou potřebou smysluplně nakládat v bezprostřední praxi sociální politiky, tedy například v sociální práci. Dosavadní praxe míchání všeho se vším se neosvědčila. Co má být vhodně kombinováno, musí být nejprve jasně rozlišeno.50

51

Domníváme se tedy, že není žádný důvod, proč by

sociální politika státu, regionů nebo obcí měla za objekt svého zájmu volit Romy vůbec, romské etnikum. Příjemcem případné sociální intervence nechť jsou sociálně vyloučení, ohrožení a marginalizovaní. Pokud jsou Romy a pokud to do jejich situace vnáší nějaká specifika, nechť jsou tato specifika poznávána a brána v potaz. Předkládaný text a další poznávání sociokulturního prostředí sociálně vyloučených romských enkláv by právě k tomu měly přispět.

Apendix: Výkladový model

V situaci, kdy nikdy nikdo nezměřil, které postupy a v jaké kvalitě přispívají k překonávání či zmírňování sociálního vyloučení, je možné donekonečna……… dopsat 50 Romský národnostní program je pak politický program jako každý jiný, a měl by být prostě nabídkou na volném trhu idejí. Je pak na těch, kterým je tato nabídka určena, zda ji přijmou nebo odmítnou. Nabídku pozitivní sebeidentifikace a emancipace mohou přinášet (a také přinášejí) i programy jiné. Mohou to být programy kolektivní akce proti chudobě či diskriminaci na ne-etnickém základě, program českého ne-etnického, občanského, národa nebo třeba katolicismus. Nabídka identity a emancipace, má-li být úspěšná, musí stavět jak na tom, za koho se její adresáti považují, tak na jejich konkrétních zájmech. A jak už jsme ukázali, ne všichni Romové se považují za součást romského národa a ne všichni mají stejné zájmy. Jako všude jinde na světě, velmi chudí lidé mohou mít jiné zájmy než ti, které chudoba netíží. Společný jazyk, představa tradic, společné kulturní kořeny, ba ani viditelné fyzické rysy a s nimy spojené ohrožení rasismem a diskriminací nemusí fungovat jako všemocné pouto mezi lidmi, kteří jinak mají odlišné životní podmínky. 51 Zastánci a aktéři romské identitární politiky vyjadřují v poslední době obavy, aby agenda „sociální“ (kterou na poli „romské problematiky“ prosazuje od konce devadesátých let dvacátého století mimo jiné autorova domácí organizace Člověk v tísni) zase jednou nezatlačila do pozadí agendu „kulturní“, ať už se jí má na mysli přímo politika romské identity, nebo třeba studium romského folklóru. Tuto obavu autor nesdílí. Poptávka po studiu romské kultury (v antropologickém i uměnovědním smyslu) a po budování pozitivního obrazu Romů tu bude vždy a stát ji také bude vždy podporovat, i když se jeho priority přesunou do oblasti sociální politiky. Důraz na nejchudší Romy a jejich problémy ekonomické a sociální povahy však může vést k jinému příbuznému nechtěnému důsledku. Může přiklonit veřejnou pozornost právě k určité skupině Romů (chudých, marginalizovaných, žijících v ghettech) a tím vyvolat dojem, že jiní Romové snad ani nejsou. Proto se všude snažíme zdůrazňovat, že „sociální“ diskurs se zdaleka netýká všech Romů, a že chudoba a sociální vyloučení nemá být považován za atribut „romství“. Romové, kteří si se životem v této společnosti poradili, si nezaslouží, aby byli spojováni s vlastnostmi a situacemi, které mají příznak „problému“. Právě toto vyjasnění celkového obrazu Romů v ČR bylo prvotním důvodem, proč např. tým Člověka v tísni začal prosazovat sociální problematiku jako samostatný, jasně odlišený úhel pohledu (tedy v posledku prosazoval, aby se na „Romy jako celek“ zapomnělo úplně). Fakt, že „etnický“ či „národnostní“ úhel pohledu vede k neefektivním opatřením na poli sociální politiky, je druhým hlavním důvodem. Paradoxně však tato snaha vyvolala u mnoha pozorovatelů opačný dojem – totiž dojem, že tým Člověka v tísni redukuje Romy na sociální kategorii a jejich život na socioekonomický problém. (Tuto výtku zformulovala například romistka Saša Uhlová v jedné ze svých nepublikovaných, leč neformálně šířených esejích). To, že tento dojem, jakkoliv mylný, vznikl, dokazuje, že podmínky k jeho vzniku existují, a že je proto třeba usilovat o rovnováhu mezi různými formulacemi různých potřeb Romů, žijících v České republice. Autor doufá, že k nastolení takové rovnováhy touto poznámkou přispěl, byť za cenu toho, že se nedržel svého tématu.

41

Pokusíme se načrtnout model, s jehož pomocí by bylo možné utřídit jevy, které jsou součástí života sociálně vyloučených Romů a které by bez nějaké výkladové kostry tvořily pouhou nepřehlednou změť. Ke konstrukci tohoto výkladového schématu nás vede také potřeba zmínit obecně možné odpovědi na otázku, co je příčinou situace sociálního vyloučení, ve které se nachází tolik Romů v České republice. Odpověď na tuto otázku samozřejmě není jedna. Odpověďmi jsou konstatování mnoha různých příčinných souvislostí mezi mnoha různými jevy z několika různých oblastí. Proto kromě způsobu, jak třídit samotné jevy, navrhneme také způsob, jak kategorizovat možné souvislosti mezi nimi. V prostředí lidí a institucí, které nějak problém chudoby a sociálního vyloučení Romů v ČR tematizují, se setkáme v zásadě s trojí odpovědí na otázku po příčinách této situace. Většina laické veřejnosti se nejspíš domnívá, že touto příčinou je nějaký soubor postojů, způsobů chování a osobních vlastností („mentalita“), který je jednoduše pro Romy typický. Tento výklad má vůči Romům jakési dvě verze, nepřátelskou a přátelskou. Nepřátelská verze považuje „romskou mentalitu“ za neslučitelnou s „mentalitou“ „ne-Romů“. Romové jsou podle tohoto názoru „nepřizpůsobiví“ a za svou situaci si mohou sami. Aby se situace zlepšila, „musí začít sami u sebe“. V přátelské verzi jsou Romové od „ne-Romů" zásadním způsobem odlišní nějakým hezkým způsobem, který je třeba uchovat, případně podporovat. Romy je potřeba jako skupinu se společnými vlastnostmi „integrovat“, tj. sloučit požadavek zachování jejich kultury či „mentality“ s požadavkem jejich spokojeného a pro všechny přijatelného, nebo dokonce přínosného života v české společnosti. Druhá obvyklá odpověď říká, že dnešní situace Romů je výsledkem působení vnějších vlivů. I tento pohled má obvykle charakter hodnocení: Romové jsou obětí diskriminace, minulé a současné. Cestou ke kvalitnímu a pro všechny příjemnému soužití je odstranění diskriminace Romů ze strany příslušníků majority a veřejných institucí. Oba pohledy na věc se nejčastěji objevují v hodnotící naivní podobě, která vylučuje druhou z nich. Je to logické. Prvním omylem je samozřejmě popsat celou situaci jako něco, co nastává mezi dvěma skupinami, z nichž jednou jsou Romové. Je-li pak tato skupina chápána jako skupina fatálně odlišných, navíc za svou odlišnost zodpovědných lidí, stává se uvažování o eventuálních znevýhodňujících vnějších vlivech, se kterými se musejí potýkat, zbytečným a směšným. Jestliže je naopak popíšeme jako oběti „majority“, která nemá pochopení pro jejich (všem společné) roztomilé odlišnosti, vylučuje to uvažovat o tom, co z jejich kulturní výbavy by mohlo být překážkou jejich úspěchu v prostředí české společnosti, eventuálně vyvolávat rozpory a konflikty. 42

Toto vše by se mohlo jevit jako samozřejmé. Přesto zarážející množství lidí včetně těch, kteří jsou v „romské problematice“ nějak angažováni – politiků, úředníků, učenců či novinářů, zastává nějakou verzi jednoho z těchto dvou exkluzivních názorů, byť ne tak ostře formulovaných. Tendence vše přikrýt dusivým skupinovým konceptem „etnika“ či „komunity“, hodnotit tam, kde by bylo na místě spíše popisovat, a pro důraz na jednu skupinu faktorů přehlížet ty ostatní, je v oblasti „romské problematiky“ všudypřítomná. Za tak očividnou slepotou k faktům obvykle stojí emocionalita (o tom svědčí postavy dřívějších milovníků Romů, kteří po „vyhoření“ této na imaginární skupinu zaměřené lásky přecházejí na stranu zakyslých skeptiků) nebo účelovost (o tom svědčí volební úspěchy komunálních politiků, kteří používají tvrdou rétoriku vůči „nepřizpůsobivým“ právě proto, aby získali hlasy určité části voličů). Třetí odpověď, kterou patrně prosazuje nejmenší část lidí převážně z řad odborné veřejnosti, obrací pozornost ke skutečnosti, že chudí a sociálně vyloučení Romové (nikoliv tedy Romové vůbec) reagují na situaci, ve které žijí, vytvářením specifických adaptačních vzorců. Ty jsou důležitější než nějaká (navíc pouze předpokládaná) „romská mentalita“ a jsou obdobou podobných adaptací na chudobu a sociální vyloučení lidí na celém světě. Jedna z verzí této odpovědi pracuje s konceptem kultury chudoby. Tento pohled na věc má nejblíže k věcnému výkladu situace, protože se vyhýbá hodnocení a počítá s vnějšími vlivy, na které se sociálně vyloučení Romové musejí adaptovat. Zato mají ti, kteří tento výklad používají, někdy sklon popírat vliv nebo vůbec existenci specificky romských kulturních vzorců. To má ovšem i své rozumné důvody. Jednak se jedná o programově hlásané opositum k zakořeněným předsudkům, podle kterých si „za to Romové mohou sami“, jednak je těžké hovořit věcně o kulturních vzorcích, o kterých, jak už jsme byli uvedli, toho v případě Romů, žijících v několikáté generaci v prostředí českých měst, jen velmi málo víme. Výklad situace sociálně vyloučených Romů v ČR musí brát v úvahu jak vlivy prostředí, které je romským populacím vnější, tak adaptace, které si lidé žijící v situaci sociálního vyloučení vytvořili, aby se s touto situací vyrovnali. Stejně tak musí nechávat prostor pro uvažování o více či méně významných reliktech tradiční romské kultury, byť diskuse o tom, co tato kultura je a jak ji popsat, nemůže z principu nikdy dojít konce. Dále je třeba brát v úvahu vnější vlivy, které působily v minulosti, a současná situace je jimi také ovlivněna, a minulé reakce a adaptace na tyto vlivy. Zároveň takový výklad musí tyto tři třídy jevů usouvztažnit tak, aby to umožnilo popsat jejich vzájemné ovlivňování. Dále musí počítat s komplikovaným vztahem mezi jednotlivcem a skupinou - vyhnout se přílišnému zobecňování a naopak

43

nerozmělnit celé téma do jednotlivostí. Konečně musí umožnit popsat a zařadit širokou třídu jevů, se kterými se v souvislosti s pojednávaným problémem setkáváme. Nuže, navrhujeme uvažovat o pěti množinách relevantních jevů, které zároveň představují pět různých perspektiv, ve kterých je možné na pojednávaný problém nahlížet. Diagram Vnější vlivy Patří sem vše, co má specifický vliv na situaci sociálně vyloučených Romů v ČR: situace na trhu práce, dostupnost bydlení, legislativa, lokální sociální a bytová politika, konkrétní praxe úřadů, postoje lidí, kteří žijí vně prostředí sociálně vyloučených enkláv, a tak dále. Souhrn vnějších vlivů, případně struktur, které je uplatňují, se v terminologii aplikované antropologie někdy nazývá directing system, kterýžto termín budeme tam, kde to bude vhodné, také používat. Přímé důsledky vnějších vlivů Ty jevy, vlastní prostředí sociálně vyloučených, které jsou přímým důsledkem působení vnějších vlivů, a přitom nemají charakter jednání nebo rozumění sociálně vyloučených, tedy jevy nezávislé na tomto jejich jednání a rozumění. Adaptace Do této třídy jevů zařadíme ty, které jsou specifické pro jednání nebo rozumění sociálně vyloučených (zejména způsoby řešení problémů, postoje, normy, instituce a sociální vztahy) a které lze přitom interpretovat jako specifickou reakci či adaptaci na ony výše zmíněné specifické vnější vlivy. Subkultura Jako součást této množiny jevů budeme interpretovat opět zejména jednání, normy, postoje, způsoby řešení problémů, instituce a sociální vztahy, a to ty, které se staly součástí socializačního vzorce – předávají se nápodobou a výchovou. Jsou namnoze dále žity a rozvíjeny, i když už pominuly eventuální jevy, které je vyvolaly k životu. Tradiční kultura Do této třídy jevů a dimenze našeho porozumění zařadíme to, co lze interpretovat jako pozůstatek tradiční romské kultury, čímž v našem případě rozumíme především kulturu východoslovenských romských osad, protože právě tam sahají kulturní kořeny většiny Romů, kteří dnes v prostředí českých měst žijí.

44

Minulé vlivy Mnoho ze životní situace lidí, o nichž pojednáváme, má svůj původ úplně nebo zčásti v situacích, které již pominuly, ale jejichž důsledky trvají. Dále je možné uvažovat o minulých důsledcích těchto minulých vlivů, minulých adaptacích na ně a o tom, do jaké míry se tyto adaptace staly součástí kulturní výbavy, a tedy spadají do kategorie Subkultura. Kategorie Přímých důsledků vnějších vlivů, Adaptace a Subkultury jsou podkategoriemi toho, co bychom mohli nazvat sociokulturním prostředím sociálně vyloučených Romů, případně sociálně vyloučených (omských) enkláv, a co se v terminologii aplikované antropologie nazývá někdy directed systémem. Příklad použití modelu Než začneme uvažovat o zobecnění vztahů mezi těmito množinami jevů, osvětlíme dosavadní návrh příkladem. Pokusíme se identifikovat typické jevy, které se přímo vážou k jednomu tématu, jakémusi komplexu, podstatnému pro život sociálně vyloučených Romů, a také souvislosti mezi těmito jevy. Zvolíme úmyslně téma školní docházky dětí, které jinak v této práci nepojednáváme, protože lepší vhled do této oblasti mohou poskytnout jiní. Nuže: školou povinné děti z prostředí sociálně vyloučených enkláv obvykle navštěvují zvláštní školy. Na otázku proč existuje nepřeberná řada navzájem provázaných a doplňujících se odpovědí. Nejprve k oblasti přímých vnějších vlivů. Vnější vlivy: základní školy ve velké míře nejsou schopny děti z tohoto prostředí integrovat a poskytnout jim standardní vzdělání. Učitelé je neumějí učit. Děti hovoří často romským etnolektem češtiny a je pro ně obtížné učitelům a látce rozumět. Prostředí základní školy je pro děti z chudých romských rodin nekomfortní, neposkytuje pocit bezpečí. Vyžaduje a naopak postihuje jiné vzorce jednání, než vyžaduje a naopak postihuje prostředí rodiny dítěte. Romské děti jsou často ve škole vystaveny odmítavému nebo přímo nepřátelskému jednání spolužáků a personálu, jednání, které je motivováno předsudky. Procedura, která má posoudit, je-li dítě na základní školu intelektově připraveno, nedokáže odhlédnout od kulturních specifik romských dětí, takže tyto se její optikou jeví jako nepřipravené. A tak dále. Přímé důsledky: Většina dětí z popisovaného prostředí proto chodí do zvláštních škol, které jsou v místech se silnou romskou populací plné dětí z chudých romských rodin. Romské děti tak nepostupují ve vzdělávacím systému dál a nezískávají kvalifikaci, potřebnou pro úspěch na trhu práce. V současné době už nenastupují do zaměstnání a stávají se rovnou závislými na dávkách

45

sociální ochrany. Adaptace: Rodiče dětí se adaptují na tuto situaci, kterou nemohou změnit.52 Potvrzují situaci tím, že nechávají své děti chodit do školy, ve které je pro děti vyučování přijatelnější, nároky menší a kam je dítě zařazeno bez námahy. Navíc tu má mnoho spolužáků a spolužaček z prostředí, na které je zvyklé, personál školy je lépe připraven na práci s dětmi s nějakým znevýhodněním atd. Po ukončení povinné školní docházky pak děti zase nepokračují dál také proto, že jejich zkušenost s okolním světem nedává naději na to, že by i s lepším vzděláním uspěly. Cesty sociální mobility jsou pro ně kvůli všudypřítomnému diskriminačnímu jednání zaměstnavatelů ve velké míře uzavřeny bez ohledu na jejich skutečnou snahu a výsledky. Ti lidé z jejich prostředí, kteří jsou ekonomicky úspěšní, dosáhli svého úspěchu vesměs mimo majoritou institucionalizovaný vzorec vzdělání následovaného kariérou. (Často je alternativní vzorec ekonomického úspěchu v popisovaném prostředí spojen s nelegálními až zločineckými aktivitami, jako jsou lichva, obchod s drogami, kuplířství.) Tím se ztrácí základní důvod, proč o úspěch na poli vzdělání usilovat. Shrnuto: příčinou toho, proč děti chudých Romů málokdy postoupí ve vzdělávacím systému nad úroveň základního vzdělání, jsou nejen institucionální překážky, které Romy diskriminují, ale také nízké aspirace rodičů a dětí. Jedno přitom podporuje druhé. Subkultura: Postoj rodičů a dětí k institucionálnímu vzdělávání se stává vzorcem, který je součástí výbavy pro život, a ta se mezigeneračně předává. Zvláštní škola je ta škola, do které chodíme. Na alternativy se, kromě toho, že de facto nejsou k dispozici, nepomýšlí. Když se některý rodič rozhodne vzepřít se osudu a začne pro své dítě o tuto alternativu usilovat, narazí na nepřekonatelné překážky, neuspěje, a tím je vzorec potvrzen. Minulé vlivy: Další základní příčinou těchto nízkých aspirací je fakt, že rodiče sami mají obvykle jen základní nebo nedokončené základní vzdělání, často získané na zvláštní škole, kterážto dosažená úroveň se stává laťkou pro jejich děti. To je dědictví minulosti, které ovšem dál vykonává svůj vliv na současný život sociálně vyloučených Romů. Odráží se v něm jednak stále se opakující vzorec – málo vzdělaní rodiče kladou malý důraz na vzdělání svých dětí, jednak diskriminace v minulosti: české školství nikdy neumělo začlenit romské děti do základních škol, nemluvě o cílené segregaci.53 Tradiční kultura: V základech vzdělanostního deficitu velké části romské populace samozřejmě stojí i to, že typ vzdělanosti, potřebný pro ekonomický úspěch v našem typu společnosti, byl pro příchozí ze slovenských osad zcela cizí, což můžeme klasifikovat jako dědictví tradiční romské kultury. Zároveň ale nebyl pro generaci příchozí ze Slovenska ani 52

Existují samozřejmě i případy rodičů, kteří se zasazují o to, aby jejich děti chodily do základní školy. Popisujeme zde většinový vzorec.

46

zajímavý, protože oni do značné míry ekonomicky úspěšní byli jako nekvalifikovaní dělníci (což je minulá adaptace na minulé vlivy). Bylo by možné také formulovat a pokusit se potvrdit nebo vyvrátit například hypotézu, že k tradičnímu romskému vzorci výchovy patří vstřícný přístup k přání dítěte a shovívavost, takže romští rodiče nevytvářejí na své děti takový tlak, jakému jsou vystaveny děti dejme tomu z „ne-romské“ střední třídy. Autor se u klientů své domácí organizace mnohokrát setkal s tím, že když se mladému muži či ženě nechtělo studovat učiliště, nikdo ho jednoduše nenutil. Uvážíme-li, jak bolestné a namáhavé může vzdělávání být, nebylo by divu, kdyby moment donucení (respektive jeho absence) hrál ústřední roli v této věci. Takto jsme při velmi letmém pohledu nalezli a utřídili zhruba patnáct různých odpovědí na otázku, „proč málo dětí ze sociálně vyloučených romských rodin dosáhne vyššího než základního vzdělání“. Přitom jsme zůstali na velmi obecné úrovni. Odborník, který zná tuto problematiku dopodrobna, by jich i na téže úrovni obecnosti jistě nalezl mnohem více, nemluvě o záplavách detailních postřehů, které by mohl přidat. Doufáme, že tímto způsobem uvažování, spojujícím úctu k faktům a racionální třídění, je možné vytěsňovat propozice typu „Romové se nesnaží vzdělávat“, nebo naopak „Romové nemají přístup ke vzdělání, protože jsou diskriminováni“, kterými se diskurs „romské problematiky“ hemží. Vztahy mezi kategoriemi Nyní se pokusíme formulovat obecné způsoby, jimiž jsou výše popsané kategorie jevů navzájem provázány. Místy bude zobecnění vyhlížet jako konstatování samozřejmostí. Až případné použití modelu pro utřídění velkého množství jevů může ukázat, které zavedené struktury našeho modelu jsou užitečné, a které ne. Vnější vlivy → Přímé důsledky (1)54 Vnější vlivy → Adaptace (9) Zde není co vysvětlovat. Directing systém ovlivňuje rozumění a jednání sociálně vyloučených (adaptace) a další jevy v daném sociokulturním prostředí (přímé důsledky). Přímé důsledky → Vnější vlivy (2) Adaptace → Vnější vlivy (10) 53

Autor má jen chabé znalosti o vývoji institucionálního přístupu k Romům v letech 1945 až 1989, nebude se proto na tomto poli pouštět dál, nehledě na to, že to není předmětem této studie. 54 Číslo v závorce odkazuje k očíslování vztahů tak, jak jsou zobrazeny v diagramu.

47

Subkultura → Vnější vlivy (8) Directing systém reaguje na jevy, které se v sociokulturním prostředí vyloučených enkláv vyskytují, a tudíž je také zpětně ovlivněn jevy, které sám vyvolal nebo ovlivnil. Může se tak z pohledu aktérů directing systému dít úmyslně nebo neúmyslně, přiznaně nebo nepřiznaně. V našem příkladu by vztahu (2) odpovídala například tato souvislost: zhusta se stává, že aktéři, kteří mají nějaký vliv na fungování základních škol a na přístup dětí na tyto školy (ředitelé, učitelé, výchovní poradci, psychologové), rezignují na snahu (pokud ji někdy měli) podporovat děti ze sociokulturně znevýhodněného prostředí v tom, aby se na školu dostaly a udržely se tam. Škola například nezavede program přípravného ročníku nebo pedagogických asistentů s odkazem na to, že žádný problém s romskými dětmi nemá. To je ovšem způsobeno tím, že do ní žádné děti z tohoto prostředí nechodí. Jindy základní škola děti z tohoto prostředí nepodporuje, s tím, že sami rodiče si přejí, aby jejich děti chodily na zvláštní školu, děti jsou na to zvyklé atd. To odpovídá kategorii vztahů (10) a (8). Vztah mezi directing systémem a jevy, které ovlivňuje, tak dostává podobu kruhu, který je v sociologické teorii dobře znám jako sebenaplňující se proroctví (self-fulfilling prophecy). Přímé důsledky → Adaptace (3) Tento vztah je jasný. Tak, jako se sociálně vyloučení adaptují na samotné vnější vlivy, tak reagují i na bezprostřední jevy, které se v důsledku tohoto vnějšího působení v jejich prostředí objeví. V našem příkladu této struktuře odpovídá to, že rodiče a děti se adaptují nejen na překážky, na které děti v systému základního školství narážejí. Rodiče reagují i na důsledky těchto překážek – například v jejich uvažování hraje roli to, že do místní základní školy chodí málo romských dětí, že děti všech sousedů chodí do zvláštní školy a že zvláštní škola je pro děti a jejich prostředí komfortnější, protože její personál má v práci s těmito dětmi praxi. (Tento příklad nejspíš vyhlíží triviálně. V mnoha konkrétních případech se některé kategorie, tvořící navrhovaný model, mohou ukázat jako zbytné. Ale rozlišení mezi přímými důsledky vnějších vlivů a adaptací je nesmírně podstatné pro praxi sociální politiky. Přímé důsledky budou mít tendenci pominout, jestliže odstraníme vlivy, které je vyvolaly. Naproti tomu adaptace, tedy postoje, jednání, nebo rozumění sociálně vyloučených bude mít tendenci přetrvávat. Tento rozdíl také odlišuje kategorii adaptace a subkultury. To, co se stalo součástí socializačního vzorce, bude mít obvykle menší potenciál ke změně. Usilovat o změnu takových jevů znamená usilovat o kulturní změnu a vyžaduje to použít jiné nástroje, než je pouhé odstranění eventuální špatné praxe na straně directing systému.)

48

Adaptace → Přímé důsledky (4) Subkultura → Přímé důsledky (12) Tento vztah je pro celé pojednávané téma sociálně vyloučených enkláv naprosto klíčový. Je vlastně důvodem, proč je třeba adaptační vzorce a potažmo subkulturu sociálně vyloučených zkoumat. Jaký dopad (Přímé důsledky) bude mít působení vnějších vlivů, a tedy i aktivity ze strany directing systému, na sociokulturní prostředí sociálně vyloučených (tedy například, jak dopadne snaha jim s nějakým problémem pomoci), závisí na tom, jak jim budou adresáti takových aktivit rozumět, jak je přijmou, jak s nimi naloží. Tedy jak tyto aktivity budou interagovat se vzorci adaptace či subkultury těch, na něž jsou zaměřeny. V různých sociokulturních prostředích bude mít tatáž snaha různé výsledky. K našemu příkladu: dejme tomu, že management místní základní školy překoná rezignaci, kterou jsme zmínili jako příklad u vztahů (2), (8) a (10). Podnikne vše proto, aby změnil školu v zařízení maximálně vstřícné k potřebám dětí z prostředí sociálně vyloučené romské enklávy, a bude očekávat, že rodiny se této příležitosti chopí. To se ale nestane. Jednou z příčin bude právě to, že rodiny jsou už zvyklé, že jejich děti chodí do zvláštní školy, a nemají motivaci změnit to, nebo tato motivace není dostatečná (jak už jsme vylíčili při prvním použití našeho příkladu). Změnit zaběhnuté recepty pro život je namáhavé pro každého člověka – nikdy se tak neděje jen tak, nýbrž vždy jen pod tlakem silné motivace. Totéž platí pro celé sociální systémy. Nepočítat s tím při pokusu o intervenci znamená podstupovat větší riziko neúspěchu a frustrace. A takový neúspěch pak uzavírá začarovaný kruh: pokus nevyšel, řešení tedy neexistuje a nemá smysl se o něj snažit. Každá snaha o změnu kvality života sociálně vyloučených Romů, má-li být úspěšná, musí počítat s rozuměním, prožíváním, postoji a vzorci jednání samotných příjemců pomoci. A protože adaptační vzorce a subkultura u řady lidí z tohoto prostředí mohou blokovat (tak jako v našem příkladu) přijmutí pomoci, musí být součástí snah o zlepšení situace sociálně vyloučených sociální práce – tedy práce s rozuměním, prožíváním, postoji a vzorci jednání klientů. Adaptace → Subkultura (5) Tento vztah je opět jasný a už jsme ho zmínili, protože jsme na něm založili rozlišení mezi oběma kategoriemi. Generačně předávaná adaptace se stává součástí kulturní výbavy, a tedy subkultury dané sociálně vyloučené enklávy. Subkultura → Adaptace (6) 49

Tento vztah je již méně samozřejmý. Kulturní vzorce v menší či větší míře ovlivňují podobu adaptace na vnější vlivy a jejich důsledky. Adaptace využívá struktury dané subkultury. K našemu příkladu: na situaci, kdy dětem jsou kladeny překážky v přístupu ke standardnímu školství, by lidé z různých kultur či subkultur reagovali různě: například masivním protestem, vytvořením vlastního paralelního systému neoficiálního školství nebo vystupňovanou individuální snahou o překonání překážek. To, že sociálně vyloučení Romové se na danou situaci ve většině případů adaptují přijetím daných podmínek, je kromě jiných faktorů dáno také povahou a jednotlivými rysy jejich subkultury. Tradiční kultura → Subkultura (11) Je nabíledni, že subkultura sociálně vyloučených Romů se do svých současných podob vyvíjela ze základu, který tvořila kultura či subkultura romských příchozích ze Slovenska po roce 1945. Subkultura využívá a udržuje struktury, které byly vlastní kultuře romských osad. Příkladem je soukromá ekonomika sociálně vyloučených, která využívá sociální struktury romských populací – tam, kde je to možné, se neformální směna a vše, co s ní souvisí, jakož i neformální „pojištění“ odehrává mezi příbuznými.55 Tento příklad je i ilustrací vztahu Subkultura → Adaptace (6). Udržované příbuzenské sítě, které zůstávají důležitou strukturou současné subkultury, slouží jako záchranná síť, tedy jako adaptace, v celé řadě situací, které sociální vyloučení přináší. Z hlediska analýzy je důležité, že kategorie subkultury a tradiční kultury od sebe nelze úplně oddělit. Řadu jevů bude možné interpretovat jako element kulturního vzorce (dejme tomu sociálně vyloučených lokalit v českých městech) ve smyslu adaptace na jejich prostředí, nebo jako relikt kultury romských osad. Kritériem pro volbu pak bude užitečnost toho kterého popisu a požadavek konzistence s popisem jiných jevů. Na tomto místě ještě zmiňme, že mezi aktéry directing systému a mezi většinovými etnickými Čechy vůbec je poměrně obvyklé považovat jevy, které jsou typické pro život ghettoizované chudiny, za projevy „romské kultury“, i když jejich analogii v žádném tradičním romském sociokoluturním prostředí nenajdeme. Tato pomýlená asociace má povětšinou pejorativní nádech. Shrňme nyní navržené schéma. Directing systém vyvolává a ovlivňuje určité jevy, vlastní zkoumanému prostředí (1). Na ně (3) a na vnější vlivy samotné (9) se sociálně vyloučení adaptují. Adaptace se může stát součástí jejich subkultury (5). Tato subkultura má své kořeny 55

O tom detailně pojednává studie Jakuba Steinera Ekonomie sociálního vyloučení. In Jakoubek, M., Hirt, T.(editoři): Romové: kulturologické etudy, Aleš Čeněk, Plzeň 2004

50

mimo jiné v kultuře slovenských romských osad (11). Tyto vztahy bychom mohli obecně nazvat přímými – na předloženém diagramu mají směr pohybu hodinových ručiček a jsou označeny lichými čísly. Directing systém dále reaguje na sociokulturní prostředí, které ovlivňuje – je tedy zpětně ovlivněn adaptací sociálně vyloučených (10), jejich subkulturou (8) a dalšími jednotlivými jevy, které se v tomto sociokulturním prostředí vyskytují, mezi něž patří i výsledky jeho vlastního působení (2). Dále je důležité, že adaptace a subkultura ovlivňují to, jaký výsledek bude působení directing systému mít (4 a 12). Subkultura nabízí cesty, kterými se vydá adaptace (6). Tyto vztahy bychom mohli nazvat zpětnými. Na diagramu směřují proti směru pohybu hodinových ručiček a jsou označeny sudými čísly. Příslušný přímý a zpětný vztah se v mnoha interakcích mezi directing systémem a directed systémem spojují v kruh, který má charakter sebenaplňujícího se proroctví. Proroky, jejichž předpoklad se v posledku naplní právě díky tomu, že existuje a počítá se s ním, se stávají jak aktéři directing systému, tak sami sociálně vyloučení. Directing systém a directed systém samozřejmě nejsou černými skříňkami. Každý ze systémů má svoji vnitřní strukturu a dynamiku, takže výsledná situace není jen výslednicí interakcí mezi nimi, ale také vnitřních procesů v jednotlivých systémech. Instituce a prostředí, které tvoří directing systém, se ovlivňují mezi sebou (například jednotliví pracovníci nebo oddělení místního obecního úřadu, nebo obecní úřad a škola atd.). Právě tak je důležitý život uvnitř sociálně vyloučené enklávy a vnitřní dynamika její subkultury. Doufáme, že navržený model může sloužit pro utřídění a usouvztažnění poznatků, které o sociálně vyloučených enklávách existují nebo budou získány, a že ukazuje cesty, jak klasifikovat vzájemné ovlivňování jednotlivých jevů, které obraz sociálního vyloučení Romů v České republice tvoří.

51