nároku na náhradu škody. V třetí podkapitole této kapitoly se věnuji alternativám v trestním řízení, tzv. odklonům od standardního řízení, a to

Úvod V úvodu své práce bych rád shrnul její obsah, dělení do kapitol a jejich souvislost a upřesnil cíl mé práce. Cílem mé práce je popsat a rozebrat právní úpravu postavení a vymezení procesních práv poškozeného v českém trestním procesu, rozhodování o náhradě škody a specifika u hospodářských a majetkových trestných činů. První kapitola má být úvodem do celé problematiky, představení pojmu poškozeného a právní úpravy tohoto pojmu v českém právním řádu. První podkapitolu jsem se rozhodl věnovat historickému vývoji postavení poškozeného a jeho práv, neboť můţe být zajímavým srovnáním se současnou právní úpravou. Věnuji se právní úpravě od roku 1945, kam je však nutno zahrnout i trestní řád jiţ z roku 1873, který platil na našem území i v období mezi světovými válkami a poté aţ do roku 1950. Ohledně současně platného trestního řádu se zaměřuji na jeho změny v průběhu jeho platnosti, které se dotkly postavení poškozeného a adhezního řízení. V další podkapitole se jiţ věnuji současné úpravě pojmu poškozeného, kde je mou snahou především rozlišení dvou pojetí poškozeného v trestním řádu, obecného pojmu poškozeného a poškozeného jako subjektu adhezního řízení. Zdůrazňuji i

odlišení

pojmu

poškozeného

od

pojmu

oběti,

pouţívaného

především

v mezinárodních dokumentech a činím krátký exkurz právě do mezinárodní úpravy a dále do úpravy odškodňování obětí trestné činnosti v České republice. V třetí podkapitole první kapitoly se zabývám širokými procesními právy poškozeného, které rozčleňuji na procesní práva, která má kaţdý poškozený a na procesní práva, která se váţou pouze na adhezní řízení, tedy na řízení o uplatněném nároku na náhradu škody v trestním řízení, čímţ jiţ částečně nastiňuji průběh procesu adhezního řízení. Cílem druhé kapitoly je popsání průběhu procesu adhezního řízení od přípravného řízení, zjištění, kdo je osobou poškozenou, zda jí byla způsobena škoda ( újma), kterou můţe uplatnit v trestním řízení, náleţitosti návrhu poškozeného, kterým navrhuje, aby obviněnému byla uloţena povinnost, aby nahradil poškozenému škodu, dále pak se zaměřuji na vystupování poškozeného před soudem, moţnosti jeho zastoupení, účast na hlavním líčení, dokazování a rozhodnutí soudu o uplatněném

1

nároku na náhradu škody. V třetí podkapitole této kapitoly se věnuji alternativám v trestním řízení, tzv. odklonům od standardního řízení, a to především podmíněnému zastavení trestního stíhání a institutu narovnání, zejména z pohledu poškozeného, významu jeho souhlasu s těmito instituty a uspokojením jeho nároku na náhradu škody při vyuţití těchto alternativ v procesu trestního stíhání. Zvláštní kapitolu věnuji specifikům při rozhodování o náhradě škody u majetkových a hospodářských trestných činů, zejména problematikou rozlišení, kdy vzniká poškozenému majetková škoda a kdy bezdůvodné obohacení, které podle současné právní úpravy nelze v adhezním řízení uplatňovat. Dále je pak mou snahou u některých z těchto trestných činů upozornit na judikaturu týkající se škody a adhezního řízení, především uvedením nároků, které nelze v adhezním řízení uplatňovat. Práci jsem se rozhodl završit popisem konkrétního skutečného případu z praxe, na jehoţ popisu je moţno demonstrovat uplatnění procesních práv poškozeného, průběh trestního řízení se zaměřením na zjištění výše škody a rozhodnutí o návrhu poškozeného, aby bylo obţalovanému uloţeno nahradit mu škodu.

2

1.

Postavení

poškozeného

v trestním

řízení

a charakteristika jeho práv 1.1. Historický vývoj postavení poškozeného a jeho práv od roku 1945 Dříve, neţ se začnu zabývat pojmy adhezního řízení, poškozeného a jeho práv v současné právní úpravě, povaţuji za důleţité nastínit, jak se právní úprava poškozeného a jeho práv vyvíjela, k jakým docházelo změnám a jak ovlivnila současné pojetí rozhodování o náhradě škody v trestním řízení. Pramenem při zpracování vývoje právní úpravy mi byla především publikace Růţička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, ve které je tato problematika zpracována velice podrobně. Já ve své práci pouze upozorním na nejdůleţitější zákony a jejich změny, aby byl zřejmý směr vývoje institutu poškozeného a uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení. Trestní řád z roku 1873 č. 119/1973 ř.z. platil v českých zemích mezi světovými válkami a po druhé světové válce aţ do roku 1950. Tento zákon, pokud se týká osoby poškozené trestným činem, upravoval tzv. soukromého účastníka a tzv. soukromého žalobce. Trestné činy byly v této době rozlišovány na trestné činy stíhané z moci úřední, tzv. veřejnoţalobní, a trestné činy tzv. návrhové, u kterých právo k stíhání náleţelo soukromníkovi. K trestnímu stíhání vedenému z úřední povinnosti se mohl ten, komu bylo na právech ublíţeno zločinem nebo přečinem, tzv. připojit pro své soukromoprávní nároky, ústně či písemně, a to aţ do počátku hlavního přelíčení, přičemţ taková osoba se označovala jako „soukromý účastník“. K procesním právům soukromého účastníka patřilo právo napomáhat státnímu zástupci a vyšetřujícímu soudci, nahlíţet do spisů jiţ v přípravném vyhledávání a přípravném vyšetřování, měl právo být obeslán k hlavnímu přelíčení, při hlavním přelíčení klást otázky obţalovanému, svědkům a znalcům. Zvláštním právem bylo právo podat v určitých fázích trestního řízení podpůrnou ţalobu v případě, ţe státní zástupce ustoupil

3

od trestního stíhání. V takovém případě mohl soukromý účastník prohlásit, ţe trvá na trestním stíhání, čímţ vstoupil do práv státního zástupce jako veřejného ţalobce. Státní zástupce měl nadále určitá oprávnění v řízení a mohl kdykoli trestní stíhání znovu převzít. Právo podávat opravné prostředky měl soukromý účastník v řízení přestupkovém. Některé delikty byly stíhány pouze na návrh soukromého žalobce, bylo – li mu takovým trestným činem ublíţeno. Soukromý ţalobce byl oprávněn podat u trestního soudu ústně nebo písemně ţádost o zahájení trestního stíhání, mohl disponovat předmětem trestní obţaloby. Platila zvláštní nevyvratitelná právní domněnka, podle které opominul – li učinit v řízení určité úkony, např. podat v zákonné lhůtě obţalovací spis u soudu nebo se nedostavil k hlavnímu přelíčení, mělo se za to, ţe od stíhání ustoupil. Na ţádost soukromého ţalobce mohl státní zástupce převzít jeho zastoupení jako jeho zmocněnec. Soukromý ţalobce se rovněţ mohl připojit k trestnímu řízení konanému z moci úřední, měl poté práva jako soukromý účastník, jen opravné prostředky měl jako soukromý ţalobce. Část trestního řízení, v rámci kterého se rozhodovalo o soukromoprávních nárocích vzniklých trestným činem, se označovala jako adhezní řízení nebo řízení připojené. Předmětem takového řízení pak mohly být soukromé nároky všeho druhu, např. vyplývající z majetkového práva, rodinného, podmínkou však bylo, aby bezprostředně vzešly z toho konkrétního trestného činu a mířily proti obviněnému. Bylo moţné uplatnit nárok na náhradu škody způsobené trestným činem, který zahrnoval náhradu jak skutečné škody, ušlého zisku, i zahlazení utrpěné uráţky. V rozsudku byla určena náhrada škody nebo zadostiučinění, poţadovanou výši mohl soud sníţit, pokud shledal, ţe oprávněný nárok je niţší. Poškozený mohl ţádat i navrácení věci, bylo – li její vrácení moţné a poškozený mohl své právo k věci ihned prokázat. Se svým nárokem mohl být poškozený i odkázán na „řádný pořad práva civilního“. V adhezním řízení bylo moţné dále rozhodnout o neplatnosti právního jednání, právního poměru, s výjimkou neplatnosti manţelství. Podmínkami rozhodnutí trestního soudu o těchto nárocích bylo, ţe poškozený musel navrhnout, aby o těchto jeho soukromoprávních nárocích bylo rozhodnuto, obviněný byl pro trestný čin, na němţ poškozený zakládal své nároky, odsouzen, a výsledky řízení byly natolik dostatečné, aby na základě nich bylo moţno bezpečně rozhodnout o těchto soukromoprávních nárocích. Pokud trestní soud rozhodl, nejednalo se o překáţku věci

4

rozsouzené a poškozený mohl dále ţalovat i podle civilního práva, coţ neplatilo naopak, protoţe trestní soud nemohl rozhodovat o nároku, pokud jiţ bylo rozhodnuto v civilním řízení. Dokazování probíhalo v adhezním řízení jako v celém trestním řízení, postupovalo se dle trestního řádu, nikoli dle civilního řádu soudního. Výrok o přiznání soukromoprávního nároku nebo odkázání na pořad práva civilního byl součástí rozsudku. Pravidlem mělo být, ţe o nároku bude rozhodnuto, odkázání mělo být při odsouzení výjimkou. Pravomocný rozsudek byl exekučním titulem. Je moţno uzavřít, ţe jiţ v úpravě trestního řádu z roku 1873 najdeme stejná práva, jaká má dnešní poškozený a dnešní adhezní řízení je v mnohém stejné jako v tehdejší úpravě. Na Slovensku platil v té době uherský zák. čl. XXXIII/1896, o soudním řádu trestním. V oboru vojenské justice platily vojenské trestní řády, v českých zemích zák. č. 131/1912 ř.z. a na Slovensku zák. čl. XXXIII/1912, které byly obsahově totoţné. Změny v právních předpisech o trestním řízení přinesl zákon č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví, jehoţ cílem bylo trestní řízení zjednodušit, odstranit nadbytečný formalismus, napříště mělo řízení vést ke zjištění materiální pravdy a k objektivnímu a spravedlivému rozhodnutí. Tento zákon zrušil některá ustanovení trestního řádu č. 119/1873 ř.z., především ustanovení týkající se řízení o přestupcích, přestaly se také uplatňovat instituty podpůrné ţaloby, soukromý účastník dále neměl právo podat odvolání proti výroku rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o jeho soukromoprávních nárocích. Oproti tomu soukromý ţalobce mohl podat odvolání v neprospěch obţalovaného. Dne 1.8.1950 nabyl účinnosti trestní řád č. 87/1950 Sb., který nahradil všechny dosavadní trestní řády a platil i pro vojenské soudnictví. Tento trestní řád jiţ nepřipouštěl, aby poškozený podával obţalobu nebo přebíral trestní stíhání, neboť se plně uplatnila zásada veřejné obţaloby. Poškozený mohl podat trestní oznámení a tím dát podnět k zahájení trestního řízení. Poškozeným byl ten, kdo utrpěl trestným činem, o kterém se vede trestní řízení, škodu, která byla způsobena skutkem, který byl popsán v obţalobě. Poškozeným mohla být fyzická i právnická osoba, i stát. Poškozený mohl o rozhodnutí o jeho nároku poţádat kdykoli od přípravného řízení do doby, neţ se soud po hlavním líčení odebral k závěrečné poradě, nebyl omezen ţádnou lhůtou. Postavení poškozeného nebylo závislé na tom, zda své nároky

5

formálně uplatnil. Své nároky dále nemusel nijak předem prokazovat, postačilo, pokud své nároky tvrdil nebo dosavadní výsledky řízení nasvědčovaly, ţe někdo takové nároky můţe vznést. V trestním řízení byla garantována poškozenému moţnost, aby svá práva uplatnil a aby přednášel návrhy v hlavním i odvolacím řízení. Poškozený měl právo nahlíţet do spisu, musel být vyrozuměn o hlavním líčení a odvolacím líčení, mohl klást otázky vyslýchaným osobám při hlavním a odvolacím líčení, mohl v hlavním líčení učinit návrh k uplatnění svého nároku, přičemţ předseda senátu měl povinnost po provedení důkazů vyzvat poškozeného, aby návrh učinil a nebo v případě nepřítomnosti poškozeného přečíst jeho návrh ze spisu. Dále mohl poškozený podat odvolání proti odsuzujícímu rozsudku pro nesprávnost výroku o jeho nároku nebo proto, ţe soud o jeho včas uplatněném nároku nerozhodl. Pokud však poškozený své nároky včas neuplatnil, nemohl se jich domáhat v odvolacím řízení. Poškozený se mohl nechat zastoupit zmocněncem. Předseda senátu měl také poškozeného vyrozumět o zastavení trestního stíhání soudem. Bylo – li trestní stíhání zastaveno v přípravném řízení, poškozený se nevyrozumíval, ale prokurátor ho vyrozumět mohl. Prokurátor i předseda senátu měli povinnost poškozeného poučovat o jeho právech. O občanskoprávních nárocích poškozeného mohlo být tedy rozhodováno nejen v civilním řízení, ale rovněţ v řízení trestním, soud v tomto adhezním řízení postupoval podle trestního řádu, pouţití občanského soudního řádu se nepřipouštělo, ani jeho analogické pouţití. Adhezní řízení bylo řízením vedlejším, závislým na řízení trestním. O nároku poškozeného soud rozhodl pouze, pokud jej poškozený včas uplatnil a pokud jiţ o něm nebylo rozhodnuto v řízení občanskoprávním. Podmínkou také bylo, ţe soud obviněného pro trestný čin odsoudil, tedy uznal jej vinným, nebylo moţné pokračovat v řízení jen pro nároky poškozeného, pokud bylo trestní stíhání proti obviněnému zastaveno nebo přerušeno. Oproti úpravě předchozí, o které jsem pojednal výše a rovněţ oproti úpravě současné, bylo rozhodnutí o nárocích poškozeného v trestním řízení tzv. res iudicata, tedy jeho nároky byly vyřízeny jednou provţdy. Na rozdíl od dnešní úpravy soud také nárok poškozeného mohl zamítnout, zcela nebo zčásti, pro nedůvodnost, a i v takovém případě se jednalo o věc rozhodnutou a poškozený se nemohl zbytku domáhat ţalobou občanskoprávní, jak to umoţňuje úprava současná. Tento trestní řád nevymezoval výslovně nároky poškozeného, které bylo moţno v adhezním řízení

6

projednat, určitě se však jednalo o nárok na náhradu majetkové škody a nárok na prohlášení právního úkonu za neplatný. Nebylo moţné uplatnit nároky, které by nešlo uplatnit v řízení občanskoprávním. Soud mohl poškozeného s jeho nárokem také odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, a to v případě, ţe rozsah jeho nároků nebylo moţno v trestním řízení určit bez nepřiměřených průtahů, mohl ze stejného důvodu také přiznat nárok jen částečně a ve zbytku odkázat. Důvodem takového postupu byla snaha o procesní ekonomii. V tomto případě se nejednalo o věc rozsouzenou a v rozsahu, pro který byl poškozený odkázán, mohl poškozený nárok uplatňovat v občanskoprávním řízení. Rozhodnutí o nároku poškozeného bylo součástí rozsudku a pravomocný rozsudek byl exekučním titulem. Od 1.1.1957 nabyl účinnosti další trestní řád č. 64/1956 Sb., který předchozí trestní řád nahradil. Poškozený byl tímto zákonem výslovně definován a byl jím ten, komu byla trestným činem způsobena škoda, pokud by nárok na její náhradu bylo moţno uplatňovat před soudem v řízení ve věcech občanskoprávních, nebyl – li v řízení spoluobviněným ( § 7 odst. 10). Zákon tedy poţadoval, aby se jednalo o takový nárok, který bylo moţno uplatňovat v řízení občanskoprávním, jiné nároky, které by bylo moţné uplatňovat v jiných řízeních, např. správním, takto uplatněny být nemohly. „Nárok na náhradu škody nebylo moţno uplatnit v řízení ve věcech občanskoprávních např. v případě, ţe škoda byla způsobena státu trestným činem zkrácení a ohroţení daně podle § 148 tr. zák. z roku 1950, neboť vyměření daně a rozhodování o daňové povinnosti nepatřilo do pravomoci soudů. V tomto případě tedy stát nemohl vystupovat v trestním řízení jako poškozený, neboť o jeho nároku nebylo moţno rozhodovat v řízení před soudem ( § 219 odst. 3).“1 Bylo vyloučeno, aby v řízení vystupovala stejná osoba jako poškozený a současně jako spoluobviněný. Podle ust. § 41 odst. 1 měl poškozený právo ţádat, aby bylo v trestním řízení rozhodnuto o jeho nároku na náhradu škody způsobené trestným činem a činit návrhy. Podle § 244 odst. 5 musel poškozený o přiznání nároku poţádat nejpozději do zahájení hlavního líčení, coţ byla změna oproti předchozí úpravě, kde mohl nárok uplatnit během celého hlavního líčení. „Učebnice novou úpravu odůvodňovala úvahou, ţe měl – li soud v hlavním líčení o nároku poškozeného spolehlivě

1

Látal, Jaroslav. Poškozený v trestním řízení a rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení. Praha: SEVT, a.s., 1994, s. 8

7

rozhodnout, musel mít moţnost uţ při hlavním líčení, zejména při provádění důkazů, se i na objasnění tohoto nároku zaměřit. To by nesporně nemohl učinit, kdyby poškozený, jak tomu bylo dle předchozí úpravy, měl právo svůj nárok uplatnit ještě ve stadiu, kdy jednání u soudu první stolice bylo prakticky skončeno.“2 Bylo povinností předsedy senátu před zahájením hlavního líčení vyzvat poškozeného, aby učinil návrh stran svého nároku na náhradu škody, pokud uţ nebyly důvod a výše nároku sděleny dříve. Návrh za poškozeného nemohl učinit prokurátor a nemohlo o něm být rozhodováno ani z moci úřední, tedy bez návrhu poškozeného. Kromě uplatnění práva na náhradu škody, měl poškozený právo nahlíţet do spisu, být vyrozuměn o hlavním líčení, dávat otázky vyslýchaným osobám a také být vyslechnut, podat návrh na zajištění nároku na movitých věcech obviněného, nechat se zastupovat zmocněncem, poţadovat náhradu nákladů řízení potřebných k uplatnění jeho nároku, pronést závěrečnou řeč. Poškozenému se doručoval rozsudek – nikoli však obţaloba. Dále se poškozenému doručovalo usnesení o zastavení trestního stíhání. Poškozený nebyl, na rozdíl od předchozí úpravy v trestním řádu z roku 1950, oprávněn podat odvolání, ani proti výroku o rozsudku o jím uplatňovaném nároku. Orgány činné v trestním řízení byly povinny poškozenému poskytnout poučení o jeho právech a poskytnout mu plnou moţnost jejich uplatnění. Poškozený nemohl navrhnout, aby bylo rozhodnuto o jeho nároku na náhradu škody v řízení o trestných činech, k jejichţ projednání byl příslušný krajský soud a nebo uplatnil-li poškozený tento nárok jiţ v řízení občanskoprávním. Dospěl – li soud k závěru, ţe tomu, kdo uplatňuje nárok, který mu zřejmě nepřísluší nebo nárok, o němţ není moţno rozhodovat před soudem, rozhodl, ţe ho jako poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští. Postup pro rozhodování soudu o nároku poškozeného na náhradu škody byl upraven v § 244. Pokud soud obţalovaného obţaloby zprostil, odkázal poškozeného vţdy s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud byl obţalovaný uznán vinným, mohl soud rozhodnout třemi způsoby. Jednak přiznat nárok na náhradu škody zcela, přiznat uplatněný nárok jen zčásti a se zbytkem jeho nároku odkázat poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, nebo pouze odkázat poškozeného na řízení ve věcech

2

Růţička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 177

8

občanskoprávních. Podle této úpravy tedy nebylo moţné, na rozdíl od úpravy předchozí, nárok zamítnout, ani zčásti. Poškozený také mohl neomezeně zaţalovat svůj další nárok v občanskoprávním řízení i přesto, ţe v trestním řízení mu byl jím uplatňovaný nárok zcela přiznán, coţ bylo také důvodem, proč poškozený neměl právo podat odvolání do rozsudku, ani do výroku, který se týkal jeho nároku, protoţe se vţdy mohl svého nároku domáhat v řízení občanskoprávním. Rozhodnutí o nároku poškozeného v trestním řízení bylo součástí výroku rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o vině obţalovaného, nebylo moţné o tomto nároku rozhodnout samostatně. Takový výrok byl exekučním titulem a bylo moţné jej vymáhat postupem dle tehdy platného občanského soudního řádu. Další trestní řád č. 141/1961 Sb. prošel v průběhu doby, po kterou platí, mnoha změnami a v České republice zůstal v platnosti aţ do současné doby. Z tohoto důvodu v této kapitole ohledně tohoto trestního řádu poukáţu především na původní znění a na větší novely, neboť k jeho úpravě poškozeného a adhezního řízení se budu vracet i v kapitole o současně platné úpravě poškozeného a adhezního řízení. V tomto trestním řádu v jeho původním znění byl pojem poškozeného pojat šířeji a jeho postavení mělo být posíleno. V trestním řízení měla být otázka náhrady škody způsobené trestným činem vyřešena s otázkou viny a trestu, a to i v případech, v nichţ by jinak byl o nároku příslušný rozhodovat jiný orgán neţ soud. Cílem mělo být i preventivně výchovné působení na pachatele, aby byla urychlena náhrada škody, kterou svým činem způsobil. Nově i prokurátor byl oprávněn navrhnout, aby obţalovanému byla uloţena povinnost nahradit poškozenému škodu, jestliţe to vyţadovala ochrana zájmů státu a pracujících, zejména byla – li trestným činem způsobena škoda na majetku, který byl v socialistickém vlastnictví. Prokurátor také mohl nárok na náhradu škody zajistit na majetku obviněného. Poškozený byl definován jako ten, komu bylo trestným činem ublíţeno na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Takto široce definován zůstal tento pojem aţ do novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb. „Pojem poškozeného byl doslova „odpoután“ od majetkoprávního nároku na náhradu škody, tedy od nároku na majetkové plnění. Bylo – li někomu ublíţeno na zdraví trestným činem, byl poškozeným v trestním řízení, byť nemohl vyvozovat proti pachateli z ublíţení na zdraví nárok na náhradu materiální škody (na plnění majetkového charakteru).

9

Poškozeným byla i osoba, vůči které byl spáchán pokus trestného činu (nebo jeho příprava), i kdyţ škoda v tomto případě nenastala ( byla mu způsobena „ jiná škoda “ v pojetí uvedeném v ustanovení § 43 odst.1 tr. ř. v původním znění).3 Stejně jako podle úpravy trestního řádu z roku 1956 měl poškozený postavení strany. Široká procesní práva, která trestní řád přiznával poškozenému, měl kaţdý poškozený a nebyla vázána pouze na uplatňování majetkového nároku. Poškozený měl právo nahlíţet do spisu s tím, ţe bylo omezeno v případě, ţe byl poškozený v řízení současně i svědkem, měl právo účastnit se na dokazování, zejména činit návrhy na doplnění dokazování, klást otázky vyslýchaným osobám, vyjádřit se v závěrečné řeči a nechat se zastoupit zmocněncem. Dále byl poškozený oprávněn navrhnout, aby soud uloţil obţalovanému v odsuzujícím rozsudku povinnost nahradit způsobenou škodu. Oproti úpravě v předchozím trestním řádu byl omezeně oprávněn podávat i opravné prostředky. Vůči kaţdému poškozenému, tak jak byl vymezen definicí v zákoně, měly orgány činné v trestním řízení povinnost poučit jej o jeho procesních právech a poskytnout mu plnou moţnost jejich uplatnění. Práva poškozeného nemohl uplatňovat spoluobviněný, stejně tak nemohl být poškozeným ten, kdo v řízení vystupoval jako znalec, tlumočník nebo zúčastněná osoba. Tento trestní řád tedy jiţ v původním znění vymezil dvojí pojetí poškozeného. Poškozeného obecně vymezeného v definici § 43 odst. 1, kterému náleţela výše uvedená procesní práva, a dále poškozeného, který byl subjektem tzv. adhezního řízení a měl proti obţalovanému nárok na náhradu škody. Soud mohl rozhodnout i o takovém nároku poškozeného, o kterém by byl jinak příslušný rozhodovat jiný orgán neţ soud. Ohledně rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody, platí to stejné, jako u trestního řádu z roku 1956, nárok nebylo moţné ani zčásti zamítnout, v části, ve které uplatňovaný nárok soud nepřiznal, odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. O přiznání nároku na náhradu škody musel poškozený poţádat do zahájení dokazování, výši nároku mohl upřesnit později s ohledem na výsledky dokazování. Trestní řád č. 141/1961 Sb. byl v průběhu své platnosti vícekrát novelizován, ale zmíním se jen o nejdůleţitějších novelách, které se dotkly postavení poškozeného.

3

Růţička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 190

10

Například novela zákonem č. 48/1973 Sb. zavedla do trestního řádu trestní příkaz, který musel v případě, ţe byl poškozeným uplatněn nárok na náhradu škody, obsahovat výrok, ţe se poškozený se svým nárokem odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Přiznat takový nárok poškozenému bylo moţné aţ v následném řízení před soudem, byl – li proti trestnímu příkazu podán odpor. Novela provedená zákonem č. 178/1990 Sb. zrušila právo prokurátora podat návrh, aby soud v odsuzujícím rozsudku uloţil obţalovanému povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem. Významnou změnou, kterou tato novela přinesla, bylo vymezení deliktů, které bylo moţné stíhat pouze se svolením poškozeného. Dále byl zaveden institut opatrovníka poškozeného pro případ, ţe zákonný zástupce poškozeného nemůţe vykonávat svá práva a hrozí nebezpečí z prodlení. Tato novela také zrušila trestní příkaz jako formu rozhodnutí v trestním řízení. Opětovně byl upraven aţ po novele zákonem č. 292/1993 Sb., která rovněţ přinesla novou formu tzv. odklonu, podmíněné zastavení trestního stíhání, jehoţ podmínkou je nahrazení škody poškozenému nebo dohoda či jiná opatření k její náhradě. Další formu odklonu – narovnání – přinesla novela č. 152/1995 Sb. Nejrozsáhlejší změny od nabytí účinnosti tohoto trestního řádu obsahovala novela č. 265/2001 Sb. Jak jsem uvedl jiţ výše, přinesla změnu definice poškozeného, konkrétně nové ustanovení § 43 odst. 2 dle kterého se „za poškozeného nepovaţuje ten, kdo se sice cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem. Podle některých odborníků toto ustanovení zúţilo příp. aspoň upřesnilo pojem poškozeného. Poškozený získal nově některá další procesní práva, zejména, aby byl v řízení poučen o některých institutech, také se nově mohl výslovně vzdát procesních práv. Došlo také ke změně § 44 odst. 2 tr. řádu, jehoţ původní znění bylo zrušeno Ústavním soudem. Do té doby toto ustanovení stanovilo, ţe v řízení o trestných činech náleţejících do věcné příslušnosti krajského soudu, rozhodoval o účasti poškozeného soud podle povahy projednávané věci. Nově toto ustanovení upravilo postup soudu pro případ mimořádně vysokého počtu poškozených. Novela přinesla úpravu doručování písemností poškozenému, jeho právo na bezplatné zastoupení nebo na zastoupení za sníţenou odměnu. Změněna byla i úprava trestního stíhání se souhlasem poškozeného, jestliţe byl rozšířen počet trestných činů, k jejichţ stíhání je

11

souhlas poškozeného vyţadován, rozšířily se podmínky, za nichţ se souhlas nevyţaduje. Byla upravena situace, kdy se poškozený včas nevyjádří na výzvu, zda souhlas dává. Poškozený rovněţ získal oprávnění podat stíţnost proti usnesení o postoupení věci jinému orgánu, proti usnesení o zastavení trestního stíhání, proti usnesení o schválení narovnání. Odsuzuje – li soud pachatele za trestný čin, kterým způsobil majetkovou škodu, má mu soud podle § 228 odst. 1 zpravidla uloţit, aby ji poškozenému uhradil. Dnem 1.1.2004 nabyl účinnosti zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeţe a stejného dne nabyl účinnosti zák. č. 279/2003 Sb., který v trestním řádu zakotvil institut peněţité jistoty v § 47a tr. ř. Zákon č. 283/2004 Sb. potom přinesl povinnost informovat poškozeného nebo svědka o propuštění nebo uprchnutí obviněného z vazby nebo z výkonu trestu a dvě formy odklonu v přípravném řízení, a to podmíněné odloţení návrhu na potrestání a odloţení věci za současného schválení narovnání.

1.2. Pojem poškozeného Pokud se mám zabývat adhezním řízením, tedy řízením o nároku poškozeného na náhradu škody v trestním řízení, je nutné vymezit pojem poškozeného a jeho procesní práva podle současné právní úpravy. Definice poškozeného se nachází v ust. § 43 trestního řádu č. 141/1961 Sb. (dále jen „trestní řád“ nebo „tr. ř.“). V odstavci prvním tohoto ustanovení je uvedeno, ţe „Ten, komu bylo trestným činem ublíţeno na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda ( poškozený), má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlíţet do spisů ( § 65), zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit.“ V § 43 odst. 2 se stanoví, ţe: „ Za poškozeného se nepovaţuje ten, kdo se cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem.“ Podle odstavce 3 „Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jeţ mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uloţil obţalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2). Z návrhu

12

musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje.“ Všechny tři odstavce jsou důleţité pro vymezení pojmu poškozeného. Ust. § 12 odst. 6 trestního řádu stanoví, ţe „Stranou se rozumí ten, proti němuţ se vede trestní řízení, zúčastněná osoba a poškozený a v řízení před soudem téţ státní zástupce; stejné postavení jako strana má i jiná osoba, na jejíţ návrh nebo ţádost se řízení vede nebo která podala opravný prostředek.“ Řadí tedy poškozeného mezi strany v trestním řízení, má svá procesní práva a vystupuje nezávisle na ostatních stranách. Bývá v procesu řazen na stranu obţaloby, čemuţ kupříkladu odpovídá i jeho vystupování v hlavním líčení, při kterém sedí v jednací síni na straně státního zástupce, otázky a závěrečnou řeč přednáší po státním zástupci před obhájcem. Nemůţe však ovlivnit podání obţaloby. Poškozený také na rozdíl od státního zástupce nemusí být nestranný, jeho návrhy mohou směřovat jen k prokázání viny obţalovaného. Účast poškozeného na řízení není povinná, nemůţe k ní být ani nucen a soud v řízení pokračuje a rozhoduje i v případě, ţe poškozený se podle ust. § 43 odst. 4 tr. ř. výslovným prohlášením sděleným orgánu činnému v trestním řízení vzdá procesních práv, která mu trestní řád jako poškozenému přiznává. Stejně tomu bude v případě, ţe poškozený z nějakých osobních důvodů, např. z důvodu blízkého vztahu k obţalovanému, v řízení aktivně nevystupuje a nárok na náhradu škody neuplatňuje, ačkoli mu byla způsobena. Později se rovněţ zmíním o trestných činech, k jejichţ stíhání je za určitých podmínek třeba souhlasu poškozeného. „Je třeba rozlišovat obecný pojem poškozeného podle § 43 odst. 1 tr.ř., dále poškozeného, který má podle zákona nárok na náhradu škody, jeţ mu byla způsobena podle odstavce 3 (kde je upraven poškozený jako subjekt adhezního řízení) a pojem oběti.“4 V ustanovení § 43 odst. 1 tr. ř. je obecně definován pojem poškozeného. Je jím ten, komu bylo ublíţeno na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Poškozeným v tomto smyslu není jen ten, komu pachatel trestným činem způsobil škodu majetkovou, ale i ten, komu bylo trestným činem ublíţeno na zdraví, přestoţe majetková škoda v důsledku ublíţení na zdraví nevznikla a dále je poškozeným i ten, komu byla trestním činem způsobena morální či jiná škoda. „Ublížením na zdraví se

4

Novotný, Fr., Růţička, M., a kolektiv. Trestní kodexy. Trestní zákon, trestní řád a související předpisy (komentář). 2. vydání. Praha: EUROUNION, s.r.o., 2002, s. 569

13

rozumí takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob ţivota poškozeného a který zpravidla vyţaduje lékařského ošetření, i kdyţ nezanechá trvalé následky. Majetkovou škodou se rozumí jen skutečně vzniklá škoda, kterou lze vyjádřit v penězích. Morální škoda je způsobena např. některými trestnými činy proti lidské důstojnosti nebo některými trestnými činy hrubě narušujícími občanské souţití ( pozn. podle nové úpravy „trestné činy narušující souţití lidí“). Jinou škodou se zde rozumí zejména škoda způsobená na právech, popř. porucha zdraví menší intenzity, neţ která je naznačena ve vysvětlivce shora. Jiná škoda vzniká také např. jednáním pachatele proti ţivotu nebo zdraví, event. proti majetku, které je z hlediska stádií vývoje trestného činu toliko přípravou ( § 20 odst. 1 TrZ) nebo pokusem ( § 21 odst. 1 TrZ). Takovým jednáním jsou ohroţeny společenské vztahy týkající se ţivota, popř. zdraví občana, proti němuţ útok směřoval, nebo společenské vztahy týkající se jeho majetku. V takovém případě škoda způsobená na bezpečnosti ţivota občana, zdraví a majetku je jinou škodou ( § 43 odst. 1 tr. ř.), jejíţ způsobení opravňuje toho, komu byla způsobena, aby vystupoval v trestním řízení jako poškozený.“5 Podle ust. § 43 odst. 2 tr. ř. se za poškozeného nepovaţuje ten, kdo se cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem. Újma, která byla poškozenému způsobena, musí být způsobena trestným činem, pro který je obţalovaný stíhán, musí být způsobena jednáním pachatele uvedeným v tzv. skutku, který je popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obţalobě. Současně újmu musel obviněný zavinit a její vznik musí být v příčinné souvislosti s trestným činem. Pojem poškozeného ve smyslu ust. § 43 odst. 1 tr.ř. je širší neţ pojem subjektu adhezního řízení, neboť zahrnuje i poškozeného, který není oprávněn podle ust. § 43 odst. 3 tr. ř. uplatňovat nárok na náhradu škody. Je jím i ten, komu jiţ byla škoda plně nahrazena, ať uţ před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu, např. i plněním z pojištění, a z toho důvodu není oprávněn podat návrh dle § 43 odst. 3 tr. ř. Poškozeným je v tomto smyslu i ten, o jehoţ nároku na náhradu škody bylo

5

Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. I. díl. 3. vydání. Praha: C.H.Beck 2001, s.217

14

rozhodnuto v občanskoprávním či jiném řízení, i osoba, jejíţ nárok je promlčen dle hmotného práva a námitka promlčení byla uplatněna. „Postavení poškozeného má i Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, jakoţ i resortní, oborové, podnikové a další zdravotní pojišťovny za podmínky, ţe uhradily zcela nebo zčásti zdravotní péči poskytovanou poškozenému zdravotnickými zařízeními nebo konkrétními lékaři na základě smluv s nimi uzavřenými.“6 Poškozeným je dále i ten, komu vzniklo bezdůvodné obohacení, které nelze uplatnit návrhem dle § 43 odst. 3 tr. ř. a stát, jedná – li se dluţnou o daň či clo. Blíţe se touto problematikou budu zabývat ve 4. kapitole své práce. Majetkovou škodou, kterou lze uplatnit dle § 43 odst. 3 tr. ř. dále není dluţné výţivné na nezletilé dítě, byl – li spáchán trestný čin zanedbání povinné výţivy, ani hodnota úplatku, byly-li spáchány trestné činy přijetí úplatku, podplácení a nepřímého úplatkářství. Kaţdému poškozenému přiznává trestní řád procesní práva. Některá procesní práva však náleţí pouze poškozenému, který je subjektem adhezního řízení a má podle zákona proti obţalovanému nárok na náhradu škody způsobené trestným činem. Pokud pojednávám o poškozeném, povaţuji za nutné se alespoň krátce zmínit o zastoupení poškozeného zákonným zástupcem a opatrovníkem. Zastoupením zmocněncem se budu zabývat v rámci procesních práv poškozeného, neboť právo nechat

se

zastoupit

zmocněncem

patří

k významným

procesním

právům

poškozeného. Podle § 45 odst. 1 tr. ř. je – li poškozená osoba zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo je – li její způsobilost k právním úkonům omezena, vykonává její práva podle tohoto zákona její zákonný zástupce. V praxi tomu tak můţe být, např. je – li poškozeným nezletilé dítě. Podle ust. § 45 odst. 2 tr. ř. v případech, v nichţ zákonný zástupce poškozeného nemůţe vykonávat svá práva uvedená v odstavci 1 a je nebezpečí z prodlení, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce ustanoví k výkonu práv poškozenému opatrovníka. Proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka je přípustná stíţnost. Poškozeným můţe být nejen fyzická osoba, ale rovněţ osoba právnická. Kdo můţe vystupovat jménem právnické osoby upravují občanský a obchodní zákoník s tím, ţe mohou být zastoupeny rovněţ na

6

Novotný, Fr., Růţička, M., a kolektiv. Trestní kodexy. Trestní zákon, trestní řád a související předpisy (komentář). 2. vydání. Praha: EUROUNION, s.r.o., 2002, s. 571

15

základě smlouvy. Kdo jedná jménem státu, je upraveno v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Jak jsem jiţ zmínil výše, od pojmu poškozeného je třeba odlišit pojem oběti. Tento pojem

není

definován

v právních

předpisech

upravujících

trestní

řízení.

V zahraničních úpravách pojem poškozeného často splývá s pojmem oběti, ale v českém právním řádu tomu tak není. V českém právním řádu upravuje pojem oběti zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněţité pomoci obětem trestné činnosti. Podle něho se poškozenému jako oběti trestného činu poskytne peněţitá pomoc za podmínek stanovených tímto zákonem. Obětí se pak rozumí fyzická osoba, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví. Za oběť se povaţuje i osoba pozůstalá po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, byla – li rodičem, manţelem nebo dítětem zemřelého a současně v době jeho smrti s ním ţila v domácnosti, nebo osoba, které zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výţivu. Pomoc spočívá v jednorázovém poskytnutí peněţité částky k překlenutí zhoršené sociální situace způsobené oběti trestným činem. Pomoc se poskytne, pokud škoda na zdraví nebo v důsledku smrti způsobená trestným činem nebyla plně uhrazena, jestliţe o vině pachatele trestného činu, kterým byla způsobena škoda na zdraví, bylo rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem nebo rozsudkem, kterým byl pachatel pro nepříčetnost zproštěn obhajoby. Jestliţe takový rozsudek nebyl vyhlášen nebo nenabyl právní moci anebo jestliţe nebylo zahájeno trestní stíhání proto, ţe pachatel není znám nebo ho není moţné obvinit, anebo brání – li trestnímu stíhání zákonná překáţka, bude pomoc poskytnuta, nejsou – li na základě výsledku šetření orgánů činných v trestním řízení důvodné pochybnosti o tom, ţe se stal trestný čin, v důsledku kterého byla oběti způsobena škoda na zdraví. Stát však pomoc neposkytne, je – li oběť v trestním řízení stíhána jako spoluobviněná nebo účastník nebo pokud oběť nedala souhlas k trestnímu stíhání pachatele trestného činu v případě, kdy tento souhlas je podmínkou zahájení trestního stíhání nebo pokračování v něm, anebo vzala – li takový souhlas zpět. Dále pomoc neposkytne, neposkytla – li oběť potřebnou součinnost zejména tím, ţe bez zbytečného odkladu nepodala oznámení o trestném činu nebo jako svědek v trestním řízení vyuţila s odvoláním na svůj poměr k pachateli práva odepřít výpověď. Stát neposkytne pomoc téţ tehdy, jestliţe celková výše bodového hodnocení za bolest nedosahuje

16

hodnoty 100 bodů. Pomoc se poskytuje na ţádost oběti podanou Ministerstvu spravedlnosti, přičemţ je nutné ji podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy se oběť dozvěděla o škodě způsobené trestným činem, jinak právo zaniká. Orgány činné v trestním řízení jsou v řízení o trestném činu, v jehoţ důsledku vznikla škoda na zdraví nebo smrt, povinny poskytnout oběti poučení o podmínkách, za nichţ lze o poskytnutí pomoci ţádat. Výzkumem obětí trestných činů se zabývá zvláštní oblast kriminologie tzv. viktimologie. S pojmem oběti se setkáme také v řadě mezinárodních dokumentů. Například Deklarace základních principů spravedlnosti pro oběti trestných činů a zneuţití moci z roku 1985, někdy nazývaná Deklarace OSN o obětech určuje minimální standard pro zacházení s oběťmi trestné činnosti a specifikuje Desatero práv obětí. Jedná se o dokument právně nezávazný a má slouţit jako vodítko pro další tvorbu legislativy v této oblasti. Stejně tak stanovila tento minimální standart Evropská úmluva o odškodňování obětí násilných trestných činů z roku 1983. V roce 1995 přijal Výbor ministrů Rady Evropy Doporučení č. R (85) 11 o postavení oběti v rámci trestního práva a trestního procesu a v roce 1987 Doporučení rady Evropy č. R (87) 21 o pomoci obětem trestných činů a prevenci viktimizace. V roce 1996 přijala Komise OSN pro prevenci trestné činnosti a trestní justice rezoluci, která vyzvala k vytvoření programů sluţeb pro oběti a k vytvoření Příručky o pouţití a aplikaci Deklarace základních principů spravedlnosti pro oběti trestných činů a zneuţití moci. Tak vznikla v roce 1999 Příručka OSN na pomoc obětem trestné činnosti. Pomoc a ochranu oběti zakotvila také Úmluva OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu z roku 2000 a to zejména pro případy, kdy je oběť zastrašována nebo je jí vyhroţováno. Protokol o prevenci, potlačování a trestání obchodování s lidmi, zejména se ţenami a dětmi, který doplňuje tuto úmluvu zakotvuje ochranu a pomoc oběti obchodování s lidmi. Rovněţ legislativa EU si klade za cíl zajistit spravedlivé a přiměřené odškodnění obětem trestných činů v rámci EU.7

7

zdroj výčtu mezinárodních dokumentů: Růţička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007.

17

1.3. Procesní práva poškozeného Trestní řád přiznává poškozenému celou řadu procesních práv. Některá náleţí všem poškozeným bez rozdílu, některá jen poškozenému jako subjektu adhezního řízení, jenţ můţe uplatňovat nárok na náhradu škody, a která tak plynou z účelu adhezního řízení. Poškozený je, jak bylo uvedeno výše, procesní stranou, můţe se svou aktivní účastní v řízení podílet na zjištění skutkového stavu věci. Odsouzení pachatele můţe poškozenému přinést kromě případné náhrady škody i morální zadostiučinění. Nejprve bych tedy shrnul procesní práva náleţející všem poškozeným bez rozdílu. 1.3.1. Procesní práva poškozeného ve smyslu § 43 odst. 1 tr. ř. Ustanovení § 52 tr. ř. stanoví, ţe „Při provádění úkonů trestního řízení se musí jednat s osobami na úkonu zúčastněnými tak, jak to vyţaduje význam a výchovný účel trestního řízení; vţdy je nutno šetřit jejich osobnosti a jejich ústavou zaručených práv.“ Toto ustanovení se týká i poškozeného. Podle § 2 odst. 14 tr. ř. věty druhé „Kaţdý, kdo prohlásí, ţe neovládá český jazyk, je oprávněn pouţívat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, ţe ho ovládá.“ Toto ustanovení se týká i poškozeného. Podle § 46 tr. ř. „Orgány činné v trestním řízení jsou povinny poškozeného o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou moţnost k jejich uplatnění.“ Poučovací povinnost orgánů činných v trestním řízení se vztahuje jen na práva procesní, nikoli na práva hmotněprávní. V odborné literatuře a komentářích je zdůrazňováno, aby poučení bylo přizpůsobeno postavení poškozeného, tedy zda se jedná o poškozeného v obecném smyslu nebo poškozeného, který je subjektem adhezního řízení. Soudy by také měly poučení přizpůsobit konkrétní situaci v řízení, např. jaká újma mu vznikla, zda jiţ byla poškozenému škoda nahrazena apod. Poškozenému by se mělo dostat upozornění na nedostatky jeho návrhů, aby je mohl řádně opravit či doplnit. Jak jsem uvedl výše, má být poškozený poučen i o moţnosti ţádat o poskytnutí peněţité pomoci od státu podle zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněţité pomoci obětem

18

trestné činnosti. Podle ust. § 44a tr. ř. „Shledá-li orgán činný v trestním řízení, ţe poškozenému nebo svědkovi hrozí nebezpečí v souvislosti s pobytem obviněného nebo odsouzeného na svobodě, poučí poškozeného nebo svědka o moţnosti ţádat informace o tom, ţe obviněný byl propuštěn z vazby nebo z ní uprchl, odsouzený byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody nebo z něj uprchl, odsouzený byl propuštěn z výkonu ochranného léčení nebo z jeho výkonu uprchl, nebo odsouzený byl propuštěn z výkonu zabezpečovací detence nebo z jejího výkonu uprchl. Poškozený nebo svědek můţe ţádost podle odstavce 1 citovaného ustanovení podat u soudu a v přípravném řízení u státního zástupce. Pokud je odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody, podává se ţádost podle odstavce 1 soudu, který rozhodoval v prvním stupni.“ Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeţe, v souladu s reparační zásadou podle § 3 odst. 7 stanoví v § 45 podobně jako trestní řád, ţe „Orgány činné podle tohoto zákona jsou povinny přihlíţet k oprávněným zájmům poškozeného, poučit ho o jeho právech a poskytnout mu plnou moţnost jejich uplatnění; státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu posoudí vhodnost a účelnost některého ze zvláštních způsobů řízení vedoucích mimo jiné k náhradě škody nebo jinému odčinění škodlivých následků činu. Poškozený, jehoţ adresa pobytu, sídla nebo místa podnikání je známa, musí být příslušným orgánem činným podle tohoto zákona vyrozuměn, jestliţe mladistvý prohlásí, ţe je připraven škodu vzniklou činem nahradit, jinak odčinit nebo přispět k narovnání škodlivých následků činu. Totéţ platí v případě, ţe mladistvý na sebe vezme povinnost, která se bezprostředně dotýká zájmů poškozeného.“ Poškozený má také právo být poučen podle zák. č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, pokud jsou v trestním řízení projednávány utajované informace. Poškozený je oprávněn činit návrhy na doplnění dokazování jiţ v přípravném řízení, dále v hlavním líčení a veřejném zasedání o odvolání. Podle § 105 odst. 3 tr. ř. můţe poškozený vznést námitky proti odbornému zaměření znalce nebo proti formulaci otázek poloţených znalci, dále i z důvodů dalších, uvedených ve zvláštním zákoně. Poškozený nemůţe nijak napadat, ţe soud znalce přibral. Podle § 65 tr. ř. má rovněţ i poškozený právo nahlíţet do spisů, s výjimkou protokolu o hlasování a osobních údajů utajovaného svědka, můţe si ze spisů činit poznámky, výpisky, pořizovat si kopie.

19

Zvláštní skupinu práv poškozeného tvoří práva, aby mu bylo něco doručeno, oznámeno nebo byl o něčem vyrozuměn. Je – li poškozený osobou oprávněnou podat proti rozhodnutí opravný prostředek, má právo, aby mu bylo doručeno do vlastních rukou ( § 64 odst. 1 tr. ř.). Má právo na doručení opisu obţaloby, pokud orgány činné v trestním řízení znají jeho bydliště či sídlo. Dle § 176 odst. 1 věty druhé tr. ř. má poškozený právo být vyrozuměn i o podání obţaloby, je – li znám jeho pobyt či sídlo. Má právo, aby mu bylo oznámeno usnesení o odloţení věci, je – li poškozený znám a má proti tomuto usnesení právo podat stíţnost, jeţ má odkladný účinek ( § 159a odst. 6, 7 tr. ř.) Aby mu bylo oznámeno usnesení o zastavení trestního stíhání a rovněţ proti tomuto rozhodnutí má právo podat stíţnost ( § 172 odst. 3 tr.ř.). Dále, aby mu bylo oznámeno usnesení státního zástupce o podmíněném odloţení podání návrhu na potrestání ( § 179c odst. 2 písm. g), 179g odst. 4 tr. ř.), usnesení státního zástupce o tom, ţe se podezřelý osvědčil ( 179h odst. 4 tr. ř.), usnesení státního zástupce o odloţení věci za současného schválení narovnání ( § 179c odst. 2 písm. f) tr. ř.) a i proti těmto usnesením má právo stíţnosti. Podle § 173 odst. 3 tr. ř. je třeba vyrozumět poškozeného o přerušení trestního stíhání a má právo být státním zástupcem nebo policejním orgánem vyrozuměn o odloţení nebo odevzdání věci ve zkráceném přípravném řízení ( § 179c odst. 4 tr. ř.). Podle § 309 odst. 1 a 2 tr. ř. má poškozený právo vyslovit souhlas ke schválení narovnání státním zástupcem nebo soudem a podat stíţnost proti rozhodnutí o schválení narovnání, které mu bylo doručeno. Podle § 157a odst. 1 tr. ř. má poškozený „právo kdykoliv v průběhu přípravného řízení ţádat státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v řízení nebo závady v postupu policejního orgánu.“ Poškozený musí být vyrozuměn o době a místě konání hlavního líčení. Ust. § 198 odst. 1 tr. ř. vyţaduje, aby byl poškozený vyrozuměn zpravidla tak, aby měl aspoň třídenní lhůtu k přípravě. Má – li poškozený zmocněnce, vyrozumí se o hlavním líčení pouze tento zmocněnec. Poškozený má právo se hlavního líčení zúčastnit. Má právo se souhlasem předsedy senátu klást otázky vyslýchaným osobám, dle § 215 odst. 1 tr. ř. zpravidla tehdy, kdyţ předseda senátu své dotazy skončil a kdyţ uţ nemají otázek členové senátu. V praxi je většinou poškozenému nebo jeho zmocněnci dána příleţitost klást otázky aţ poté, co je klade státní zástupce, a před obhájcem

20

a obţalovaným. Podle § 43 odst. 1 tr. ř. má rovněţ právo se k věci vyjádřit před skončením řízení. Při hlavním líčení má tedy moţnost přednést závěrečnou řeč, kterou přednáší po státním zástupci. Podle § 216 odst. 2 tr. ř. „Má-li poškozený nebo zúčastněná osoba zmocněnce, promluví zmocněnec.“ Pokud se po řeči obhájce nebo obţalovaného ujme slova znovu státní zástupce, má obhájce, popř. obţalovaný právo na to odpovědět, tzv. právo repliky. Toto právo poškozenému nepřísluší. Poškozený je oprávněn zúčastnit se i veřejného zasedání o odvolání a dle § 233 odst. 1, 2 tr. ř. má být o jeho konání vyrozuměn i jeho zmocněnec, zpravidla tak, aby měl od vyrozumění aspoň třídenní lhůtu k přípravě. Práva při veřejném zasedání má obdobná jako u hlavního líčení (§ 235 odst. 2 tr. ř.). Před skončením veřejného zasedání má rovněţ právo se k věci vyjádřit a přednést konečný návrh. Podle ust. § 154 odst. 2 tr. ř. by mohl soud podle povahy věci a okolností případu rozhodnout na návrh poškozeného o tom, ţe se odsouzenému ukládá povinnost uhradit poškozenému zcela nebo zčásti náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení, a to i v případě, ţe poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody ani zčásti. Poškozenému, který není subjektem adhezního řízení, by tedy také mohlo být ve výjimečných případech přiznáno právo na náhradu nákladů. Podle § 158 odst. 2 tr. ř. má poškozený, stejně jako kaţdá jiná fyzická i právnická osoba, právo podat oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, ţe byl spáchán trestný čin. Dále poškozený můţe dát podnět státnímu zastupitelství k podání stíţnosti pro porušení zákona, coţ je jeden z mimořádných opravných prostředků. Ustanovení § 163 tr. ř. upravuje trestní stíhání se souhlasem poškozeného, právo poškozeného dát tento souhlas, neudělit jej a vzít zpět. Důsledky těchto jeho úkonů se budu zabývat podrobněji v další kapitole. Velmi důleţitým oprávněním poškozeného, o kterém bych se ještě rád podrobněji zmínil, je jeho právo dát se zastoupit zmocněncem, případně společným zmocněncem pro více poškozených. Ust. § 50 odst. 2 tr. ř. stanoví, ţe „Zmocněncem zúčastněné osoby a poškozeného můţe být jen osoba, jejíţ způsobilost k právním úkonům není omezena; při hlavním líčení a veřejném zasedání nemůţe být zmocněncem ten, kdo je k němu předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník.“ Zmocněnec poškozeného musí mít tedy plnou způsobilost k právním úkonům. Poškozeného zastupuje na základě udělení plné moci a za odměnu. Je třeba toto zastupování odlišit od

21

zastoupení poškozeného zákonným zástupcem, o kterém jsem jiţ pojednal v rámci kapitoly o pojmu poškozeného. „Zmocněnec zúčastněné osoby a poškozeného je oprávněn činit za zúčastněnou osobu nebo poškozeného návrhy a podávat za ně ţádosti a opravné prostředky; je téţ oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se můţe zúčastnit zúčastněná osoba nebo poškozený.“(§ 51 tr. ř.) Zmocněnec poškozeného tedy vykonává namísto poškozeného některá jeho oprávnění. Zmocněnci se rovněţ namísto poškozenému doručují písemnosti a rozhodnutí, ledaţe by se poškozenému zasílala výzva, aby něco vykonal osobně. Ustanovení § 44 odst. 2 tr. ř. upravilo situaci, kdy je „počet poškozených mimořádně vysoký a jednotlivým výkonem jejich práv by mohl být ohroţen rychlý průběh trestního stíhání“. Obě tyto podmínky musí být splněny současně. V takovém případě rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, ţe poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si zvolí. Takové rozhodnutí, které má formu usnesení, se oznámí poškozeným, kteří jiţ uplatnili nárok na náhradu škody. Ostatním poškozeným se toto rozhodnutí oznámí při prvním úkonu trestního řízení, ke kterému se předvolávají nebo se o něm vyrozumívají. Jestliţe by celkový počet zvolených zmocněnců vzrostl na více neţ šest a poškození se mezi sebou o výběru nedohodnou, provede výběr s přihlédnutím k zájmům poškozených soud. Společný zmocněnec vykonává práva poškozených, které zastupuje, včetně uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení. Rád bych ještě v souvislosti s procesními právy poškozeného zopakoval, ţe poškozený se můţe výslovným prohlášením sděleným orgánu činnému v trestním řízení vzdát procesních práv, která mu tento zákon jako poškozenému přiznává. Se souhlasem poškozeného můţe tento úkon učinit i jeho zmocněnec. Ustanovení § 44 odst. 1 omezuje uplatňování procesních práv v tom směru, ţe stanoví, ţe oprávnění poškozeného nemůţe vykonávat ten, kdo je v trestním řízení stíhán jako spoluobviněný. Důvodem je, ţe spoluobviněný a poškozený jsou stranami trestního řízení, jejichţ zájmy jsou protichůdné. Pokud by se však nevedlo o trestných činech více obviněných společné řízení, nebylo by potom vyloučeno, aby takový obviněný v jiném řízení jako poškozený vystupoval. Z dalších ustanovení trestního řádu potom vyplývá neslučitelnost postavení poškozeného s postavením tlumočníka,

22

znalce a zúčastněné osoby. Pravidlem naopak bývá, ţe poškozený je současně v trestním řízením svědkem. V případě, ţe práva poškozeného uplatňuje osoba, které tato práva zjevně nepřísluší, podle § 206 odst. 3 tr. ř. vysloví soud usnesením, ţe onu osobu jako poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští. Takové rozhodnutí nebrání uplatnění

nároku

na

náhradu

škody

před

jiným

příslušným

orgánem.

1.3.2. Procesní práva poškozeného, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody způsobené mu trestným činem V předchozí subkapitole jsem se zabýval právy, která má kaţdý poškozený. Nyní bych rád odděleně zmínil procesní práva, která náleţí pouze poškozenému, který je subjektem adhezního řízení, tedy uplatnil nárok na náhradu škody podle § 43 odst. 3 tr. ř. Jeho nejvýznamnějším procesním právem je právo uplatnit nárok na náhradu škody proti obviněnému. O způsobu a náleţitostech návrhu pojednám blíţe v druhé kapitole věnované rozhodování o náhradě škody v trestním řízení. Tento návrh ale nemůţe

poškozený

podat

v případě,

ţe

jiţ

bylo

o

nároku

rozhodnuto

v občanskoprávním nebo v jiném příslušném řízení, avšak zůstane mu postavení poškozeného podle § 43 odst.1 tr. ř. Dále má právo být v rámci vyrozumění o hlavním líčení podle § 198 odst. 2 tr. ř. upozorněn, ţe nedostaví – li se k hlavnímu líčení, bude se o jeho nároku na náhradu škody rozhodovat na podkladě jeho vlastních návrhů, jsou – li uţ obsaţeny ve spise nebo dojdou – li soudu dříve, neţ se přikročí k dokazování. Podle § 206 odst. 2 tr. ř. má tento poškozený právo, aby po přednesení obţaloby se ho předseda senátu dotázal, zda navrhuje, aby obţalovanému byla uloţena povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem a v jakém rozsahu. Nedostaví – li se poškozený k hlavnímu líčení a je – li jeho návrh obsaţen uţ ve spise, předseda senátu přečte tento návrh ze spisu. Trestní řád umoţňuje, aby byl poškozený zastoupen zmocněncem bezplatně nebo za sníţenou odměnu. Toto právo má však právě pouze poškozený, který uplatnil v souladu se zákonem nárok na náhradu škody. Podle § 51a tr. ř. o tom na návrh poškozeného rozhoduje předseda senátu soudu, který koná řízení v prvním stupni,

23

a v přípravném řízení soudce. To neplatí, pokud vzhledem k povaze uplatňované náhrady škody nebo její výši by zastoupení zmocněncem bylo zřejmě nadbytečné, např. při velmi jednoduchých případech, kde není právní pomoc nutná, k dokazování postačí důkazy prováděné k prokázání viny obţalovaného nebo se jedná o škodu tak nízkou, ţe náklady na zmocněnce by její výši zřejmě přesáhly. Poškozený musí osvědčit, ţe nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady vzniklé s přibráním zmocněnce. Můţe doloţit například výpis z účtu, doklad o tom, ţe je evidován na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, ţe pobírá dávky sociální pomoci apod. Návrh včetně příloh, jimiţ má být prokázána jeho důvodnost, podává poškozený v přípravném řízení prostřednictvím státního zástupce, který k němu připojí své vyjádření. Předseda senátu a v přípravném řízení soudce ustanoví zmocněncem advokáta. Náklady vzniklé s přibráním takového zmocněnce hradí stát. Pominou – li důvody, které vedly k ustanovení zmocněnce poškozeného, nebo nemůţe – li z důleţitých důvodů zmocněnec poškozeného nadále zastupovat, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce i bez návrhu o zproštění povinnosti zastupovat poškozeného. Proti těmto všem usnesením je přípustná stíţnost, jeţ má odkladný účinek, podat ji můţe i poškozený. Podle § 110 a tr. ř. můţe k důkazu slouţit i znalecký posudek předloţený stranou, tedy i poškozeným. Podle § 151a tr. ř. poškozený, který má nárok na ustanovení zmocněnce bezplatně nebo za sníţenou odměnu, můţe ţádat, aby předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce rozhodl o tom, ţe stát ponese náklady na znalecký posudek, který poškozený vyţádá. Ţádosti nelze vyhovět, jestliţe takový důkaz není pro objasnění věci zřejmě potřebný nebo stejný úkon k prokázání téţe skutečnosti jiţ vyţádal orgán činný v trestním řízení. Proti rozhodnutí má právo podat stíţnost. Poškozený má právo podle § 47 odst. 2 tr.ř. podat návrh na zajištění nároku na náhradu škody na majetku obviněného, je – li důvodná obava, ţe uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem bude mařeno nebo ztěţováno. Nárok lze takto zajistit aţ do pravděpodobné výše škody. O zajištění rozhoduje soud na návrh státního zástupce nebo poškozeného, v přípravném řízení pak státní zástupce na návrh poškozeného, případně i bez návrhu poškozeného, vyţaduje – li to ochrana jeho zájmů, zejména hrozí – li nebezpečí z prodlení.

24

Zajišťovat nelze nárok, který nelze v trestním řízení uplatnit. Dále trestní řád stanoví, které věci nemohou být k zajištění pouţity. Poškozený musí být o zajištění jeho nároku vţdy vyrozuměn s upozorněním na důvody, pro něţ se zajištění podle § 48 odst. 1 tr.ř. ruší. Má právo stíţnosti proti rozhodnutí o zrušení nebo omezení zajištění nároku na náhradu škody nebo vynětí věci ze zajištění. Podle § 47a tr.ř. bude zajištění zrušeno při sloţení tzv. peněţní jistoty obviněným nebo jinou osobou na účet soudu ve výši pravděpodobné výši nároku poškozeného. Proti rozhodnutí o zrušení zajištění z tohoto důvodu, má poškozený právo podat stíţnost, rovněţ i proti rozhodnutí o zrušení nebo omezení peněţní jistoty, která byla sloţena. Pokud poškozený uplatnil právo na náhradu škody, má podle § 130 odst. 1 tr.ř. právo na doručení opisu rozsudku i kdyţ byl přítomen jeho vyhlášení. Stejně tak trestní příkaz musí být podle § 314f odst. 2 tr. ř. doručen poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škody. Proti rozsudku můţe podat odvolání podle § 246 odst. 1 písm. d) tr. ř. poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody, a to pro nesprávnost výroku o náhradě škody. Podle § 246 odst. 2 tr. ř. také proto, ţe takový výrok učiněn nebyl, jakoţ i pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím rozsudku, jestliţe toto porušení mohlo způsobit, ţe výrok je nesprávný nebo chybí. Poškozený však není osobou oprávněnou podat odpor proti trestnímu příkazu ani v případě, ţe trestní příkaz obsahuje výrok o jím uplatněném nároku na náhradu škody. V rámci řízení o odvolání má poškozený podle § 235 odst. 3 tr. ř. při veřejném zasedání právo přednést odvolání, pokud je odvolatelem, a po provedení důkazů konečný návrh. Podle § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř. má poškozený právo uzavřít s obviněným dohodu o náhradě škody, která je předpokladem pro podmíněné zastavení trestního stíhání. Můţe podat stíţnost proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání ( § 307 odst. 5 tr. ř.) a stíţnost proti rozhodnutí o osvědčení obviněného ve zkušební době. Můţe podat stíţnost proti usnesení soudu, jímţ byla povolena obnova řízení ve výroku o přiznaném nároku na náhradu škody, můţe dát podnět k podání návrhu státního zástupce na povolení obnovy v neprospěch obviněného.

25

Ustanovení § 154 odst. 1 tr. ř. stanoví, ţe byl – li poškozenému aspoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody, je odsouzený, jemuţ byla povinnost k náhradě škody uloţena, povinen nahradit mu náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Podle odstavce 2 můţe soud podle povahy věci a okolností případu rozhodnout na návrh poškozeného o tom, ţe se odsouzenému ukládá povinnost uhradit poškozenému zcela nebo zčásti náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení, a to i v případě, ţe poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody ani zčásti. Poškozený má v řízení další práva a povinnosti, které však mají současně i ostatní strany a nepřísluší výhradně poškozenému. Jak jiţ bylo zmíněno, velmi často je poškozený současně v řízení v postavení svědka, z čehoţ pro něj plynou rovněţ další práva a povinnosti, které však nejsou předmětem tématu mé práce.

26

2. Rozhodování o náhradě škody v trestním řízení V druhé kapitole se budu zabývat rozhodováním o náhradě škody v trestním řízení, a to odděleně podle fází trestního řízení. Nejprve v tzv. přípravném řízení a následně v řízení před soudem. V třetí podkapitole zmíním tzv. odklony v trestním řízení a roli poškozeného a jeho nároku na náhradu škody při rozhodování o nich.

2.1. Rozhodování v přípravném řízení Podle ust. § 12 odst. 10 tr. ř. se přípravným řízení rozumí „úsek řízení podle tohoto zákona od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního stíhání nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání do podání obţaloby, postoupení věci jinému orgánu nebo zastavení trestního stíhání, anebo do rozhodnutí či vzniku jiné skutečnosti, jeţ mají účinky zastavení trestního stíhání před podáním obţaloby, zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, ţe byl spáchán trestný čin, a vyšetřování.“ „Účelem přípravného řízení jinak je zjistit trestné činy a odhalit jejich pachatele, zajistit provedení neodkladných, neopakovatelných a dalších úkonů, vyhledání nezbytných důkazů, popř. jejich provedení, jeţ jsou vţdy nezbytné pro rozhodnutí státního zástupce o tom, zda ve věci podá obţalobu, nebo bude učiněno jiné rozhodnutí ve věci ( např. o zastavení trestního stíhání, schválení narovnání či odstoupení od trestního stíhání mladistvého), opatřit podklady nutné pro projednání věci v hlavním líčení. Z této tradiční definice se podává, ţe otázka náleţitého zjištění okolností vztahujících se k poškozenému, a to přinejmenším z pohledu: které osoby jsou poškozenými ve smyslu § 43 odst. 1 tr. ř. a které osoby poškozenými s právem na náhradu škody (§ 43 odst. 3 tr. ř.), jak je odůvodněn nárok poškozeného na náhradu škody z hlediska, aby byly vytvořeny příznivé předpoklady pro kladné rozhodnutí o takovém nároku v rámci adhezního řízení před soudem, a i otázka moţnosti aktivní účasti poškozeného a uplatňování jeho procesních práv jiţ v přípravném řízení, by se zdánlivě mohla jevit zcela podruţná a nepodstatná

27

vzhledem k tomu, ţe tu zcela absentuje.“8 Je nutno také zmínit, ţe novelou trestního řádu z roku 2001 došlo k takové změně trestního řádu, ţe těţiště dokazování bylo přeneseno aţ na fázi trestního řízení před soudem. V přípravném řízení však jsou shromaţďovány důkazy a zjišťovány významné okolnosti nejen o trestném činu a jeho pachateli, ale současně s tím i o výši škody a případném poškozeném. Zjištění výše škody můţe mít pro řízení i další význam, můţe mít vliv na kvalifikaci skutku, protoţe škoda je zákonným znakem některých trestných činů, právě zejména trestných činů proti majetku nebo trestných činů hospodářských. Tak například ust. § 205 odst. 1 písm. a) zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ( dále jen „TrZ“), stanoví, ţe trestný čin spáchá mimo jiné ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, ţe se jí zmocní a způsobí tak škodu nikoliv nepatrnou. Trestného činu krádeţe podle § 205 odst. 3 TrZ se dopustí i ten, kdo stejným činem způsobí větší škodu, jedná se o tzv. kvalifikovanou skutkovou podstatu a pachatel bude potrestán přísnějším trestem, neţ pokud by jeho skutek byl kvalifikován podle § 205 odst. 1 TrZ. Proto je důleţité zjištění výše škody. Ustanovení § 138 odst. 1 TrZ pak stanoví, ţe „Škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč, škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč, větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč, značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč a škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.“ Přípravné řízení se rozděluje na fázi před zahájením trestního stíhání, tzv. prověřování, kdy policejní orgány prověřují podezření ze spáchání trestného činu, např. i na základě oznámení poškozeného, zahájí úkony trestního řízení, vyţadují vysvětlení, odborná vyjádření a opatřují další podklady, a na fázi tzv. vyšetřování. Nasvědčují – li prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, ţe byl spáchán trestný čin, a je – li dostatečně odůvodněn závěr, ţe jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného. Následuje fáze přípravného řízení nazývaná vyšetřování, v rámci které se nadále opatřují důkazy, aby mohla být podána obţaloba k soudu. Dozor v přípravném řízení vykonává státní zástupce. Policejní orgán tak jiţ v přípravném řízení zajistí

8

Růţička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 304

28

například vypracování znaleckého posudku ohledně výše škody, zejména kdyţ je výše škody obtíţně zjistitelná např. u motorových vozidel, je - li třeba sloţitějšího odborného posouzení apod. Jinak, je – li třeba odborných znalostí, můţe postačit tzv. odborné vyjádření. V praxi se proto objevují vyjádření maloobchodů nebo zastaváren ohledně hodnoty určitých věcí, které byly trestným činem poškozeny. Podle § 137 TrZ „Při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaloţených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přiměřeně se postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě.“ V rámci přípravného řízení mají být zjištěny všechny podstatné okolnosti, které umoţní, aby bylo o nároku poškozeného moţno rozhodnout v řízení před soudem s tím, ţe vlastní dokazování proběhne a můţe být ještě doplněno před soudem. V rámci přípravného řízení je třeba rovněţ zjistit osoby, které by mohly být osobami poškozenými. Poškozený můţe být, a často tomu tak je, oznamovatelem trestného činu. Nejprve tedy policejní orgány budou vycházet z toho, ţe poškozeným je ten, kdo o sobě tvrdí, ţe byl trestným činem poškozen, ale musí zjišťovat další skutečnosti k tomu, zda tyto osoby jsou skutečně osobami poškozenými a dále, zda tu nejsou další osoby, které byly trestným činem poškozeny. Určité omezení dává i jiţ výše zmíněné ustanovení § 43 odst. 2 tr. ř. „ I kdyţ tedy v průběhu prověřování bude určitá osoba o sobě tvrdit, ţe je poškozeným, není třeba s ní jako s osobou poškozenou nakládat, pokud škoda ( újma) uvedená v § 43 odst. 1 tr. ř., jeţ měla být zapříčiněna osobě, která se označuje za poškozeného, nemohla zcela zřejmě být způsobena zaviněním osoby označované za pachatele trestného činu. Takový závěr však musí být skutečně zcela zřejmý; v pochybnostech je nutno i osobu, u níţ je tento závěr sporný, za poškozeného povaţovat. Osobu, která prohlašuje, ţe je poškozeným, není moţno ani v prověřování pokládat za poškozeného, jestliţe bude zřejmé, ţe vznik škody (újmy) zjevně není v příčinné souvislosti se skutkem, pro který se prověřování koná. Tak tomu bude, nevznikla – li škoda (újma) přímo (na základě zásad posuzování příčinné souvislosti v trestním právu hmotném) v souvislosti se skutkem, o který zde jde. Slova „vznik újmy není v příčinné souvislosti s trestným činem“ a „vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele“ v § 43 odst. 2 tr. ř. však

29

v ţádném případě nelze chápat z toho hlediska, ţe jiţ v průběhu prověřování musí být spolehlivě zjištěna a prokázána příčinná souvislost nebo ţe tomu tak musí být na samém počátku prověřování. V praxi by většinou nemělo činit větší problémy odlišit od sebe případy, kdy jiţ dopředu bude zcela jasné, ţe mezi tvrzeným jednáním a újmou či škodou je dána příčinná souvislost, od případů, kdy tomu tak zjevně nebude. Např. údajný „poškozený“ namítal, ţe újmu mu jím uváděný pachatel přivodil způsobem, který odporuje fyzikálním zákonům, nebo v případech, kdy jiţ dopředu bylo zřejmé, ţe újma nijak nemohla souviset s údajným jednáním osoby označené za pachatele trestného činu, anebo pokud ţádná újma této osobě ani nevznikla a vzniknout nemohla. “9 Zpravidla jiţ v přípravném řízení uplatní poškozený svůj nárok na náhradu škody podle § 43 odst. 3 tr. ř. V praxi často jiţ jako oznamovatel v rámci trestního oznámení nebo při podání vysvětlení uvede, ţe uplatňuje nárok na náhradu škody. Velmi často se pouţívá nepřesná formulace „připojuji se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody“. Návrh, kterým můţe nárok na náhradu škody poškozený uplatnit, má však své náleţitosti a pokud je „připojení se“ poškozeným nesplňuje, můţe se stát, ţe jej soud nepřipustí jako poškozeného k hlavnímu líčení a o nároku na náhradu škody nerozhodne, pokud se poškozený pod dojmem, ţe svůj nárok jiţ uplatnil, k hlavnímu líčení nedostaví a soud jej jiţ nemůţe poučit jak správně návrh podat. Proto povaţuji za důleţité na tomto místě tyto náleţitosti podrobněji zmínit. Podle ust. § 46 tr. ř. „Orgány činné v trestním řízení jsou povinny poškozeného o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou moţnost k jejich uplatnění.“ Orgány činné v trestním řízení jej tedy musí poučit o jeho právu podat návrh na náhradu škody a jakým způsobem jej poškozený můţe uplatnit. Z ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř. vyplývají náleţitosti takového návrhu: musí být uplatněn vůči určité osobě, musí být z návrhu patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje. Pokud se týká uplatnění nároku vůči konkrétní osobě, musí tuto osobu poškozený nějakým určitým způsobem označit. Ve fázi přípravného řízení před zahájením trestního stíhání, kdy ještě není určena osoba obviněného, můţe označit osobu podezřelou, případně osobu, vůči které svůj nárok uplatňuje popsat. Nestačí uvést jen,

9

Růţička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 321

30

ţe v „této věci“, „v tomto řízení“ uplatňuje nárok na náhradu škody. Pokud je v společném řízení více spoluobviněných, musí uvést, zda škodu poţaduje po jednom z nich a po kterém, popř. po kterých z více spoluobviněných nebo po všech spoluobviněných. Pokud poţaduje nahradit škodu po více spoluobviněných, uplatní se ustanovení § 438 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, které v odstavci 1 stanoví, ţe „Způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně.“ a v odstavci 2, ţe „V odůvodněných případech můţe soud rozhodnout, ţe ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody.“ Na uvedení důvodu nejsou zřejmě kladeny ţádné velké poţadavky, postačí zhruba uvést, proč škodu po obviněném poţaduje, např. ţe mu něco poškodil, ukradl apod., a proto po něm náhradu poţaduje. Výše škody však musí být určena konkrétně tak, aby poţadovaná výše byla zcela jasná. Nelze samozřejmě po poškozeném poţadovat, aby sám přesně odhadl nebo určil přesnou výši škody, která mu byla způsobena, ale musí uvést aspoň minimální částku, kterou poţaduje. Ta pak můţe být upřesněna v průběhu řízení vzhledem k výsledkům dokazování. Není však přípustné, aby poškozený uplatnil „škodu, která bude zjištěna později“ apod. Podle § 442 odst. 2 občanského zákoníku můţe poţádat poškozený, je-li to moţné a účelné, aby mu škoda byla nahrazena uvedením do předešlého stavu. Podle § 43 odst. 1 tr. ř. jedním z práv poškozeného je i právo podávat návrhy na doplnění dokazování. Otázkou je, jakým dalším způsobem se můţe podílet na dokazování jako poškozený, strana, která má zájem na zjištění skutkového stavu a rozhodnutím o jeho nároku na náhradu škody. V literatuře je zdůrazňováno, ţe poškozený je často v trestním řízení zároveň svědkem, který má být osobou, která objektivně podá svědectví o tom, co svými smysly vnímala, jeho základní povinností je vypovídat pravdu. Věrohodnost výpovědi svědka, který je současně poškozeným pak můţe být zpochybňována právě vzhledem k jeho postavení strany v řízení. Poškozený je stranou v trestním řízení, ale z těchto důvodů nemá naprosto rovné postavení strany a stejná práva jako obviněný. Dále má poškozený jiţ v přípravném řízení od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení právo nahlíţet do spisu. Toto právo náleţí poškozenému i přesto, ţe má v řízení postavení svědka. Podle § 65 odst. 2 tr. ř. „V přípravném řízení můţe státní zástupce nebo policejní orgán právo nahlédnout do spisů a spolu s tím ostatní práva uvedená v odstavci 1 ze závaţných

31

důvodů odepřít. Závaţnost důvodů, ze kterých tato práva odepřel policejní orgán, je na ţádost osoby, jíţ se odepření týká, státní zástupce povinen urychleně přezkoumat.“ Je věcí soudu, aby důkazy, tedy i výpověď svědka – poškozeného, hodnotil z hlediska věrohodnosti a nelze zobecnit, ţe jeho výpověď jako svědka je znehodnocena tím, ţe je stranou v trestním řízení a ţe nahlíţel do spisů. Odepření nahlíţet do spisů musí být vţdy dobře zdůvodněno. O dalších procesních právech poškozeného bylo pojednáno v předchozí kapitole. Povaţuji však za důleţité v této kapitole zmínit institut trestního stíhání se souhlasem poškozeného, neboť se jedná o významné právo poškozeného, k jehoţ realizaci dochází právě na počátku trestního stíhání a je významné i z hlediska adhezního řízení, neboť ovlivňuje vůbec samotnou otázku, zda trestní řízení, v kterém bude moţno uplatnit nárok poškozeného na náhradu škody, proběhne. Tento institut upravuje ust. § 163 tr. ř., které stanoví, ţe trestní stíhání pro vyjmenované trestné činy, mezi nimiţ jsou i trestné činy majetkové a hospodářské, např. krádeţe (§ 205 TrZ), zpronevěry (§ 206 TrZ), neoprávněného uţívání cizí věci (§ 207 TrZ), podílnictví (§ 214 TrZ aj., proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níţ by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.), a trestní stíhání pro trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 TrZ proti tomu, kdo je nebo v době spáchání činu byl ve vztahu k poškozenému manţelem, partnerem nebo druhem, jakoţ i pro trestný čin opilství (§ 360 TrZ), pokud jinak vykazuje znaky skutkové podstaty některého z těchto trestných činů, lze zahájit a v jiţ zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Je-li poškozených jedním skutkem několik, postačí souhlas byť jen jednoho z nich. Institut souhlasu poškozeného je součástí trestního řádu aţ od 1.7.1990. Do té doby byly stíhány trestné činy bez vlivu souhlasu poškozeného. V trestním řízení platí zásady legality a oficiality, coţ znamená, ţe „Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichţ se dozví“ (§ 2 odst. 3 tr. ř.) a ţe „Orgány činné v trestním řízení postupují z úřední povinnosti“ (§ 2 odst. 4 tr.ř.). Institut souhlasu poškozeného s trestním stíháním představuje výjimku z těchto dvou zásad. Pokud jde o výčet trestných činů uvedených v § 163 tr. ř., pro jejichţ stíhání je třeba souhlasu poškozeného, je – li vedeno proti tomu, vůči němuţ by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď, jedná se o výčet taxativní. Podle § 100 odst. 2 tr. ř. je svědek oprávněn

32

odepřít výpověď „jestliţe by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manţelu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichţ újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.“ Podle § 163a odst. 2 tr. ř. „Jestliţe se poškozený na výzvu orgánu činného v trestním řízení ihned nevyjádří, zda souhlasí s trestním stíháním podle § 163 tr.ř., tento orgán mu poskytne podle povahy věci k vyjádření přiměřenou lhůtu, nejvýše však 30 dnů. Po marném uplynutí této lhůty jiţ souhlas s trestním stíháním dát nelze. O tom je třeba poškozeného písemně poučit.“ Ustanovení § 163 odst. 2 tr. ř. stanoví, ţe „Nepředloţíli poškozený své vyjádření státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu písemně, zaznamená se jeho obsah do protokolu. Souhlas s trestním stíháním můţe poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoliv zpět, a to aţ do doby, neţ se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Výslovně odepřený souhlas však nelze znovu udělit.“ „Dispoziční právo poškozeného dát souhlas s trestním stíháním se vztahuje na celé trestní stíhání. Je – li souhlas poškozeného k trestnímu stíhání dán, postupují orgány činné v trestním řízení stejně jako v řízení o trestném činu, ohledně nějţ se souhlas nevyţaduje. Odepření souhlasu k trestnímu stíhání nebo jeho vzetí zpět je důvodem nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř.“10 Smyslem této úpravy je zachování rodinných a jiných blízkých vztahů a jejich respektování a upřednostnění před trestním postihem. Zároveň však zákon stanoví, v kterých případech toto neplatí a v ust. § 163a odst. 1 tr. ř. určuje, kdy není souhlasu poškozeného třeba, přestoţe jsou jinak podmínky § 163 odst. 1 tr. ř. splněny. Je to v případech, kdy „byla takovým činem způsobena smrt, poškozený není schopen dát souhlas pro duševní chorobu nebo poruchu, pro kterou byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo pro kterou byla jeho způsobilost k právním úkonům omezena, poškozeným je osoba mladší 15 let, z okolností je zřejmé, ţe souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůţkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností. Přípravné řízení končí podáním obţaloby k soudu, o jejímţ podání má právo být poškozený vyrozuměn a má právo na doručení jejího opisu.

10

Novotný, Fr., Růţička, M., a kolektiv. Trestní kodexy. Trestní zákon, trestní řád a související předpisy (komentář). 2. vydání. Praha: EUROUNION, s.r.o., 2002, s. 960

33

2.2.

Rozhodování v řízení před soudem

Řízení před soudem je pro poškozeného a uplatnění jeho nároku na náhradu škody nejvýznamnější částí trestního řízení. Poškozený se můţe více v řízení aktivně projevit, účastnit se hlavního líčení, uplatnit řadu svých procesních práv a pouze v řízení před soudem lze rozhodnout o jím uplatněném nároku na náhradu škody. Na začátku je nutno podotknout, ţe o uplatněném nároku na náhradu škody můţe být rozhodnuto rovněţ bez projednání v hlavním líčení, nikoli rozsudkem, ale v řízení před samosoudcem trestním příkazem. Podle § 314f odst. 1 písm. e) tr. ř. „trestní příkaz obsahuje výrok o náhradě škody (§ 228 a § 229 odst. 1 a 2), jestliţe byl nárok na její náhradu řádně uplatněn (§ 43 odst. 3).“ Jak jsem jiţ ale uvedl výše, poškozený není osobou oprávněnou k podání odporu proti trestnímu příkazu, i kdyţ trestní příkaz obsahuje výrok o náhradě škody. Případný nárok na náhradu škodu v rozsahu, v jakém o něm nebylo rozhodnuto trestním příkazem, pak můţe uplatnit v občanskoprávním řízení. O náleţitostech návrhu, kterým uplatňuje poškozený právo na náhradu škody proti obţalovanému, jsem pojednal jiţ výše. Řízení před soudem je však významné v tom směru, ţe poškozený musí uplatnit svůj nárok nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. Později jiţ svůj nárok uplatnit nemůţe. Můţe jen upřesnit výši svého nároku v případě, ţe například dokazováním bude prokázáno, ţe mu byla způsobena škoda v jiné výši neţ uplatnil, přičemţ k takovému upřesnění můţe dojít i ve veřejném zasedání v řízení o odvolání. „Soud je při rozhodování o nároku na náhradu škody vázán návrhem poškozeného učiněným v souladu s § 43 odst. 3 tr. ř. potud, ţe není oprávněn poškozenému přiznat více, neţ je poţadováno (jde o promítnutí principu vlastního občanskému soudnímu řízení, koná – li se řízení na základě návrhu a nejedná – li se o některou z výjimek upravených v občanském soudním řádu nebo v příslušných hmotněprávních předpisech – ne ultra petita partium). To se týká i příslušenství nároku na náhradu škody (např. úroků z prodlení). Jejich přiznání poškozenému tedy závisí na tom, zda je poškozený řádně (a včas) uplatnil nebo zda alespoň v tomto směru svůj nárok na náhradu škody upřesnil

34

(nejpozději do doby, neţ se soud prvního stupně, příp. odvolací soud odebral k závěrečné poradě).“11 Řízení před soudem počíná podáním obţaloby k soudu, příp. návrhu na potrestání, bylo – li konáno zkrácené přípravné řízení. Předseda senátu, případně samosoudce, spis prostuduje a předběţně projedná obţalobu, zjistí tak, zda je v řízení nějaká osoba v postavení poškozeného, zda se jedná o osobu fyzickou nebo právnickou, kdo ji zastupuje, příp. kdo je oprávněn jednat jejím jménem, zda si poškozený zvolil zmocněnce, zda jiţ poškozený uplatnil nárok na náhradu škody a ujasní si, zda bude poškozený současně svědkem či nikoli. Je to důleţité zejména z důvodu, ţe poškozený má právo být vyrozuměn o místu a konání hlavního líčení, pokud je zastoupen zmocněncem, postačí, bude – li vyrozuměn jen zmocněnec. V případě, ţe bude poškozený současně svědkem, je nutné jej předvolat zvlášť jako svědka. Poškozený má právo být přítomen u hlavního líčení od počátku, pokud je však zastoupen zmocněncem a má – li být poškozený vyslechnut jako svědek, je z důvodu zachování věrohodnosti jeho svědecké výpovědi vhodné, aby poškozený počkal na chodbě do svého výslechu s ostatními svědky. Před zahájením hlavního líčení soud zjistí přítomnost předvolaných osob, poté má právo poškozený být přítomen po zahájení hlavního líčení při přednesu obţaloby státním zástupcem. Podle § 206 odst. 2 tr. ř. „Po přednesení obţaloby se předseda senátu dotáţe poškozeného, zda navrhuje, aby obţalovanému byla uloţena povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem a v jakém rozsahu. Nedostavil-li se poškozený k hlavnímu líčení a je-li jeho návrh obsaţen uţ ve spise, předseda senátu přečte tento návrh ze spisu.“ Pokud je tedy poškozený u hlavního líčení přítomen, dotáţe se jej předseda senátu i v případě, ţe jiţ dříve poškozený, například v přípravném řízení, nárok na náhradu škody řádně uplatnil. Poškozený můţe na tento svůj dřívější návrh odkázat. Pokud se poškozený, který dříve svůj nárok ještě neuplatnil, k hlavnímu líčení nedostaví a nedostaví se ani jeho zmocněnec, společný zmocněnec, opatrovník, zákonný zástupce, příp. i právní nástupce nebo se nedostaví nikdo, kdo je oprávněn jednat jménem poškozené právnické osoby, nelze jiţ později, po zahájení dokazování, návrh podle § 43 odst. 3 uplatnit. Nelze o něm ani 11

Růţička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 430

35

rozhodnout, a to ţádným způsobem, ani odkázat poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. To platí i v případě, ţe předseda senátu před zahájením dokazování se poškozeného nedotáţe, zda navrhuje, aby byla obţalovanému uloţena povinnost k náhradě škody. Mohl by to být pouze důvod pro opravný prostředek podaný poškozeným. Je – li jiţ návrh ve spise obsaţen, předseda senátu jej přečte. Takový návrh musí mít všechny náleţitosti, které trestní řád vyţaduje. „Velmi důleţité pro budoucí postup a pro správné meritorní rozhodnutí soudu je to, aby si předseda senátu jiţ při studiu spisu ujasnil otázku, kterým právním předpisem se v posuzovaném případě řídí reţim náhrady škody, například občanským zákoníkem, zákoníkem práce nebo jiným právním předpisem. Významné je zejména to, aby si předseda senátu uvědomil, která ustanovení zakotvují samotnou odpovědnost za škodu a za jakých podmínek, která ustanovení a jak upravují společnou odpovědnost více škůdců, coţ je praktické v případech, kdy škodu způsobilo více obviněných, a konečně která ustanovení a jak vymezují podmínky sníţení náhrady škody. Tím, ţe si předseda senátu v těchto směrech učiní jasno, si zároveň ujasní i okruh skutečností, které jsou rozhodné a na které je třeba zaměřit dokazování v budoucím hlavním líčení.“12 Je nutné dále vědět, kdy nárok, který poškozený uplatňuje, vůbec uplatňovat nelze. O některých případech jsem se jiţ zmiňoval dříve. Dále je třeba zdůraznit, ţe škodou není dluţné výţivné v případě stíhání pro trestný čin zanedbání povinné výţivy podle § 196 TrZ. Nelze uplatňovat jiné nároky neţ majetkovou škodu nebo škodu vzniklou ublíţením na zdraví, například různé nemajetkové újmy podle ustanovení občanského zákoníku o ochraně osobnosti apod. Je nutné odlišit případy, kdy škodu způsobila sice svým jednáním konkrétní osoba, ale učinila to jako zaměstnanec při plnění svých pracovních úkolů. Takový nárok musí poškozená osoba uplatňovat proti zaměstnavateli pachatele a nikoli přímo proti pachateli. Stejně tak, pokud naopak poškozený utrpí škodu jako zaměstnanec při plnění svých pracovních úkolů a zaměstnavatel mu škodu nahradí, nemůţe jiţ poškozený uplatňovat náhradu škody v trestním řízení, k tomu by byl oprávněn pouze zaměstnavatel, který by uplatnil proti pachateli tzv. regres.

12

Šámal, P., Hrachovec., P., Sovák, Z., Púry, F. Trestní řízení před soudem prvního stupně. Praha: C.H.Beck, 1996, s. 176

36

Podle § 206 odst. 3 tr. ř.: „Uplatňuje-li práva poškozeného osoba, které toto právo zřejmě nepřísluší, vysloví soud usnesením, ţe onu osobu jako poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští. Takové rozhodnutí nebrání uplatnění nároku na náhradu škody před příslušným orgánem.“ a odstavec 4 stanoví, ţe: „Podle odstavce 3 postupuje soud také tehdy, brání-li účasti poškozeného okolnosti uvedené v § 44 odst. 2 a 3.“ Bude se jednat např. o případ, kdy postavení poškozeného a jeho procesních práv se domáhá např. spoluobviněný, coţ vylučuje ust. § 44 odst. 1 tr. ř., nebo nárok na náhradu škody uplatňuje ten, o jehoţ nároku jiţ bylo rozhodnuto v jiném řízení. Můţe se však jednat o další jiné případy, na které zákon výslovně nepamatuje a záleţí na posouzení soudu, zda poškozeného připustí k hlavnímu líčení. Je třeba rozlišit, kdy soud rozhoduje o tom, ţe určitou osobu jako poškozeného k hlavnímu líčení vůbec nepřipouští, coţ znamená, ţe nebude mít vůbec postavení a práva poškozeného, od případu, kdy jen rozhodne, ţe nemůţe uplatňovat nárok na náhradu škody, např. proto, ţe právě jiţ o jeho nároku bylo rozhodnuto v jiném řízení. V druhém případě poškozený můţe uplatňovat procesní práva poškozeného podle § 43 odst. 1 tr. ř. „Při rozhodování podle § 206 odst. 3, 4 tr. ř. musí být uţ v této fázi hlavního líčení zřejmé, ţe určitá nebo ţádná práva poškozeného takové osobě nenáleţí; při pouhých pochybnostech je nutno připustit ji k hlavnímu líčení jako poškozeného. Tak např. jestliţe obţalovanému státní zástupce v obţalobě klade za vinu, ţe výtrţnickým jednáním kromě výslovně jmenovaných osob fyzicky napadl i osoby další, jejichţ jména v obţalobě nejsou uvedena, a práva poškozeného uplatňuje některá z těchto dalších výslovně nejmenovaných osob, bude ji nutno jako poškozeného připustit k hlavnímu líčení, protoţe před provedením dokazování není ještě zřejmé, zda patří do okruhu osob fyzicky napadených obţalovaným v rámci stíhaného skutku. Pochybnosti v tomto směru se mohou týkat téţ např. otázky, zda je nárok jiţ promlčen, zda škoda byla v celém rozsahu uhrazena apod.“13 U otázky promlčení nároku poškozeného na náhradu škody bych se rád krátce zastavil. Promlčení se řídí příslušným hmotněprávním předpisem, tedy občanským zákoníkem nebo obchodním zákoníkem. Současný zákoník práce ohledně promlčení odkazuje na občanský zákoník. U náhrady škody běţí poškozenému vţdy objektivní 13

Růţička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 430

37

a subjektivní lhůta. Po uplynutí objektivní lhůty mu nemůţe být soudem jeho nárok přiznán, vznese – li druhý účastník námitku promlčení. Podle občanského zákoníku je objektivní lhůta tři roky, v případě úmyslného způsobení škody deset let. Podle obchodního zákoníku je objektivní lhůta deset let. V rámci objektivní lhůty běţí lhůta subjektivní, podle občanského zákoníku dvouletá, podle obchodního zákoníku čtyřletá. Tato lhůta počíná běţet od okamţiku, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Neţli uběhne promlčecí doba, můţe tak osoba, které škoda vznikla, právo úspěšně uplatnit u soudu a můţe tak učinit nejen v občanskoprávním řízení, ale právě i v řízení trestním. Po dobu řízení pak promlčecí doba neběţí. Pokud však bude rozhodnuto o tom, ţe se poškozený k hlavnímu líčení nepřipouští, jiţ od tohoto okamţiku začne promlčecí doba běţet. V praxi dochází k tomu, ţe osoba, které byla způsobena škoda, neuplatní svůj nárok v trestním řízení a pouze vyčkává, jak dopadne trestní řízení, zda bude obţalovaný uznán vinným a aţ po pravomocném odsuzujícím rozsudku uplatní svůj nárok v občanskoprávním řízení s tím, ţe aţ z odsuzujícího rozsudku se dozvěděl, kdo za škodu odpovídá. Mylně se tak domnívá, ţe mu neběţela promlčecí doba. Pokud poškozený uplatní svůj nárok v trestním řízení, ale nebude rozhodnuto o povinnosti obţalovaného mu škodu nahradit a bude odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, poběţí promlčecí doba aţ od právní moci rozsudku, v kterém bude takto rozhodnuto. Jiţ výše jsem se zmínil, ţe poškozený má právo navrhovat důkazy, coţ platí samozřejmě i u hlavního líčení. K prokázání výše škody mohou slouţit různé důkazní prostředky, zejména listinné důkazy, odborná vyjádření, znalecký posudek, který poškozený jako strana můţe rovněţ sám předloţit, dále i výslechy svědků. Účelem trestního řízení však vţdy je rozhodnout o vině a trestu obţalovaného a k tomu hlavně směřuje i dokazování. Pokud by prokázání nároku na náhradu škody a jeho výše mělo být rozsáhlé a přesahovat účel trestního stíhání, odkáţe soud poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Způsoby rozhodnutí soudu o řádně a včas uplatněném nároku na náhradu škody, který lze v adhezním řízení uplatnit, upravuje trestní řád v ustanoveních § 228 – 229 tr. ř. Podle § 228 odst. 1 tr. ř.: „Odsuzuje-li soud obţalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloţí mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliţe byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3); nebrání-li tomu

38

zákonná překáţka, soud uloţí obţalovanému vţdy povinnost k náhradě škody, jestliţe je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímţ se obţalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.“ Předpoklady pro to, aby soud uloţil obţalovanému nahradit poškozenému škodu způsobenou trestným činem tedy jsou, ţe „soud rozhodl odsuzujícím rozsudkem, škoda byla způsobena v příčinné souvislosti s tím skutkem vykazujícím znaky trestného činu, jehoţ spácháním byl obţalovaný uznán vinným, škoda, která byla trestným činem způsobena, má charakter majetkové škody, o jejíţ náhradě lze v adhezním řízení rozhodovat, uplatněný nárok má podklad v příslušných hmotněprávních předpisech, jeho výše odpovědnost obţalovaného za škodu byla v trestním řízení dostatečně prokázána, není zde jiná zákonná překáţka, která brání rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody.“14 Jinou překáţkou můţe být například promlčení nároku na náhradu škody, uhrazení škody jiţ dříve atd. Tyto podmínky musí být splněny všechny současně a soud má pak povinnost rozhodnout o uplatněném nároku na náhradu škody. U řady trestných činů, zejména pak majetkových a hospodářských, je znakem skutkové podstaty výše způsobené škody. Aby byl pachatel uznán vinným, ţe takový trestný čin spáchal, je třeba prokázat výši škody, kterou způsobil. Uplatní – li v takovém řízení poškozený řádně nárok na náhradu škody, soud má uloţit obţalovanému povinnost k náhradě této škody. Nemůţe poškozeného odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních s tím, ţe by bylo třeba další dokazování. Podle § 228 odst. 2: „Výrok o povinnosti obţalovaného k náhradě škody musí přesně označovat osobu oprávněného a nárok, který mu byl přisouzen. V odůvodněných případech můţe soud vyslovit, ţe závazek má být splněn ve splátkách, jejichţ výši a podmínky splatnosti zároveň určí.“ Zákon rovněţ upravuje podmínky, kdy můţe být plnění vyjádřeno v cizí měně. Rozhodnutí podle § 228 odst. 1 tr. ř. je třeba odlišit od dalších rozhodnutí soudu, která rovněţ hovoří o tom, ţe obţalovaný má poškozenému uhradit škodu, ale jejich povaha je jiná, nemohou například slouţit jako exekuční titul, neurčují výši škody apod. Například, kdyţ soud ukládá obţalovanému trest odnětí svobody podmíněně odloţený s dohledem nebo trest obecně prospěšných prací, stanoví trestní zákoník, ţe mu soud zpravidla uloţí, aby podle svých sil

14

Růţička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 480

39

nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Jiţ z formulace „podle svých sil“ je zřejmé, ţe charakter takového výroku je zcela jiný, jeho funkcí je posílit výchovné působení trestu na pachatele. To, zda se snaţí nahradit škodu poškozenému, můţe být hlediskem hodnocení, zda se pachatel napravil a odrazit se například v rozhodnutí, ţe se odsouzený osvědčil ve zkušební době. Podle § 229 odst. 1: „Není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody třeba provádět další dokazování, jeţ přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo, soud odkáţe poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.“ Bylo – li provedeno dokazování a na jeho základě lze rozhodnout o předmětu trestního stíhání, tedy o vině a trestu, avšak nelze spolehlivě rozhodnout o nároku na náhradu škody a doplnění dokazování by tak vedlo k protahování trestního stíhání, odkáţe soud podle 229 odst. 1 tr. ř. poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Jak jsem uvedl výše, nemůţe tak učinit v případě, ţe výši škody musel spolehlivě zjistit pro to, aby zjistil vinu obţalovaného ohledně konkrétní skutkové podstaty trestného činu, jejímţ znakem je výše způsobené škody. Podle § 229 odst. 2 tr. ř.: „Na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem odkáţe soud poškozeného také se zbytkem jeho nároku, jestliţe mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti.“ Soud návrh poškozeného nikdy nezamítá, a to ani zčásti. Pokud dospěje k závěru, ţe nárok poškozeného je oprávněný jen zčásti, uloţí obţalovanému povinnost k náhradě pouze v této části. Pouze v tomto rozsahu se jedná o věc rozsouzenou (res iudicata) a zbytku nároku se poškozený můţe domáhat v jiném řízení, a proto soud ve zbytku poškozeného odkáţe na řízení ve věcech občanskoprávních nebo na řízení před jiným příslušným orgánem. Podle § 229 odst. 3 tr. ř.: „Jestliţe soud obţalovaného obţaloby zprostí, odkáţe poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody vţdy na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.“ Protoţe obţalovanému lze uloţit, aby nahradil poškozenému škodu, pouze odsuzujícím rozsudkem, soud musí poškozeného odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních nebo na řízení před jiným příslušným orgánem vţdy, pokud obţalovaného zprošťuje pro skutek, kterým měl obţalovaný škodu způsobit. Na důvodu zproštění nezáleţí.

40

Proti rozsudku má právo podat odvolání poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody, pro nesprávnost výroku o náhradě škody. Musí se jednat o výrok podle § 228 odst. 1, kterým bylo aspoň zčásti vyhověno návrhu poškozeného, aby byla obţalovanému uloţena povinnost nahradit mu trestným činem způsobenou škodu. Proti výroku, ve kterém byl poškozený odkázán na jiné řízení, poškozený odvolání podat nemůţe. Důleţité je zmínit i ust. § 265 tr. ř., ve kterém je stanoveno, ţe „Zruší-li odvolací soud napadený rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody a nerozhodne-li sám ve věci, odkáţe poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.“ Další řízení by se konalo jiţ jen o náhradě škody a to odporuje účelu trestního stíhání. Poškozený není oprávněn podat dovolání. Poškozený je oprávněn k podání stíţnosti pro porušení zákona. Soud také podle § 278 odst. 1 tr. ř. povolí obnovu řízení, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými uţ dříve odůvodnit jiné rozhodnutí přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody. Poškozený však není osobou oprávněnou podat návrh na povolení obnovy, v neprospěch obviněného tak můţe učinit pouze státní zástupce.

2.3. Alternativy v trestním řízení Alternativami trestního řízení před soudem jsou tzv. odklony. Literatura řadí mezi určitý typ odklonu i zjednodušené řízení před soudem, jehoţ výsledkem je vydání trestního příkazu. Mezi typické odklony, kterým se chci věnovat v této kapitole, však patří podmíněné zastavení trestního stíhání, které je součástí trestního řádu od 1.1.1994, narovnání, jehoţ úprava je součástí trestního řádu od 1.9.1995. Od 1.7.2007 je účinná úprava podmíněného odloţení návrhu na potrestání a odloţení věci za současného schválení narovnání. V zákoně o soudnictví ve věcech mládeţe nalezneme dále úpravu odstoupení od trestního stíhání. Od těchto procesních odklonů je nutné odlišit tzv. hmotněprávní odklony, jimiţ jsou upuštění od potrestání, podmíněné upuštění od potrestání s dohledem a alternativní tresty. Význam procesních odklonů pro poškozeného spočívá v tom, ţe jejich účelem je, aby pachatel odčinil škodlivé následky trestného činu, aby došlo k usmíření mezi pachatelem

41

a poškozeným a tím k napravení narušených vztahů (tzv. restorativní justice). Poškozený má v těchto řízeních právo podávat stíţnosti, neboť jeho zájmy hrají při odklonech významnou roli. Podmíněné zastavení trestního stíhání upravuje trestní řád v § 307 – 308 tr. ř. Podle § 307 odst. 1 tr. ř. : „V řízení o přečinu můţe se souhlasem obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliţe a) obviněný se k činu doznal, b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě, a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu ţivotu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí povaţovat za dostačující.“ Podle § 307 odst. 3 tr. ř.: „Obviněnému, který uzavřel s poškozeným dohodu o způsobu náhrady škody, se v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání uloţí, aby škodu v průběhu zkušební doby nahradil.“ Proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání můţe obviněný a poškozený podat stíţnost, jeţ má odkladný účinek. Rozhodne-li o podmíněném zastavení trestního stíhání soud, má toto právo téţ státní zástupce ( § 307 odst. 5 tr. ř.). Jedná se v podstatě o prozatímní rozhodnutí, obviněnému je stanovena zkušební doba, je moţné mu uloţit přiměřené povinnosti a omezení směřující k tomu, aby vedl řádný ţivot. Tento institut je vhodné vyuţít v případech, kdy lze předpokládat, ţe by v trestním řízení byl uloţen podmíněný trest odnětí svobody a odsouzený by se pravděpodobně osvědčil ve zkušební době. „K rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání se – na rozdíl od narovnání (ale i od podmíněného odloţení podání návrhu na potrestání ve zkráceném přípravném řízení) - nevyţaduje souhlas poškozeného. Jeho nesouhlas však můţe orgánům činným v trestním řízení signalizovat pochybnosti o tom, zda jsou skutečně splněny všechny zákonné předpoklady k rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání. Proto má význam zjištění příčin tohoto nesouhlasu.“15 Jiným opatřením k náhradě škody, které má učinit obviněný, můţe být také nahlášení škodné události pojišťovně. O podmíněném zastavení trestního stíhání můţe jiţ v přípravném řízení rozhodnout státní zástupce. Neučiní – li tak, můţe tak učinit v řízení před soudem soud. K takovému postupu se nevyţaduje ţádný návrh, ovšem 15

Růţička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 580

42

podnět k takovému postupu můţe dát i poškozený. Není stanovena ţádná lhůta, do kdy má poškozený svůj nárok uplatnit. Výše škody, kterou má obviněný poškozenému nahradit, má být celá skutečně způsobená škoda a škoda způsobená všem poškozeným. Při určení výše se vychází ze zjištěných důkazů. Protoţe má jít přednostně o dohodu mezi obviněným a poškozeným, je připuštěno, aby poškozený poţadoval niţší nebo i ţádnou škodu, je věcí orgánů činných trestním v řízení ohlídat, aby nebyl činěn nátlak na poškozeného v tomto směru, ale naopak i aby obviněný nebyl přílišnými poţadavky poškozeného v podstatě vydírán. Podmíněně zastavit trestní stíhání je přípustné i u trestných činů, kterými ţádná škoda nebyla způsobena. Podobnou úpravu obsahuje ustanovení § 179g tr.ř. odst. 1 pro zkrácené přípravné řízení. Stanoví: „Namísto podání návrhu na potrestání můţe státní zástupce za podmínek uvedených v § 307 rozhodnout o tom, ţe se podání návrhu na potrestání podmíněně odkládá, jestliţe a) podezřelý se k činu doznal, b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, c) s podmíněným odloţením podání návrhu na potrestání vyslovil souhlas, a vzhledem k osobě podezřelého, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu ţivotu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí povaţovat za dostačující.“ Poškozený má proti takovému rozhodnutí právo podat stíţnost. Státní zástupce stanoví zkušební dobu v rozmezí stanoveném zákonem. Institut narovnání je upraven v ust. § 309 – 314 tr. ř. Podmínky stanoví § 309 odst. 1 tr. ř.: „ V řízení o přečinu, můţe se souhlasem obviněného a poškozeného soud a v přípravném řízení státní zástupce rozhodnout o schválení narovnání a zastavit trestní stíhání, jestliţe a) obviněný prohlásí, ţe spáchal skutek, pro který je stíhán, a nejsou důvodné pochybnosti o tom, ţe jeho prohlášení bylo učiněno svobodně, váţně a určitě, b) uhradí poškozenému škodu způsobenou přečinem nebo učiní potřebné úkony k její úhradě, případně jinak odčiní újmu vzniklou trestným činem, a c) sloţí na účet soudu nebo v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněţní částku určenou konkrétnímu adresátovi k obecně prospěšným účelům, a tato částka není zřejmě nepřiměřená závaţnosti přečinu, a povaţuje-li takový způsob vyřízení věci

za dostačující vzhledem k povaze a závaţnosti spáchaného činu,

k míře, jakou byl přečinem dotčen veřejný zájem, k osobě obviněného a jeho osobním a majetkovým poměrům.“ Stejně tak můţe učinit státní zástupce ve zkráceném přípravném řízení podle § 179c odst. 2 písm. f) tr. ř., podle kterého státní zástupce věc

43

odloţí, rozhodl-li o schválení narovnání, přičemţ pouţije obdobně ustanovení § 309 a násl. Proti rozhodnutí o schválení narovnání má poškozený právo podat stíţnost. Podle § 310 tr. ř.: „Před rozhodnutím o schválení narovnání soud a v přípravném řízení státní zástupce vyslechne obviněného a poškozeného, zejména k způsobu a okolnostem uzavření dohody o narovnání, zda dohoda o narovnání mezi nimi byla učiněna dobrovolně a zda souhlasí se schválením narovnání. Obviněného vyslechne také k tomu, zda rozumí obsahu obvinění a zda si je vědom důsledků schválení narovnání. Součástí výslechu obviněného musí být i prohlášení, ţe spáchal skutek, pro který je stíhán. Před výslechem je třeba obviněného i poškozeného poučit o jejich právech a o podstatě institutu narovnání. Je-li poškozenou právnická osoba, lze místo výslechu statutárního zástupce nebo jiné osoby oprávněné jednat jejím jménem opatřit její písemné prohlášení k okolnostem uvedeným v odstavci 1.“ „Schválení narovnání nepřichází v úvahu – na rozdíl od podmíněného zastavení trestního stíhání – v řízení o trestném činu, kterým nebyla způsobena škoda, o níţ by bylo moţno rozhodovat v trestním řízení. Proto je poškozený osobou, jejíţ zájem na plném odškodnění ( odčinění) následků trestného činu zde dostává přednost před zájmem státu na odsouzení a potrestání pachatele. Poškozený má tedy důleţité postavení při rozhodování o tom, zda bude věc vyřízena tímto alternativním způsobem, a jeho pozice je zde silnější neţ při rozhodování o podmíněném zastavení trestního stíhání.“16 Pro postup podle § 309 a násl. tr. ř. se vyţaduje souhlas poškozeného, na rozdíl od podmíněného zastavení trestního stíhání. Důleţité také je, ţe po schválení narovnání je trestní stíhání zastaveno, tedy končí a není stanovena ţádná zkušební doba, v níţ nebo po jejímţ uplynutí by se hodnotilo chování obviněného a bylo moţné v trestním stíhání pokračovat. Zákon o soudnictví ve věcech mládeţe č. 218/2003 Sb. upravuje tzv. odstoupení od trestního stíhání mladistvého. Takový postup je zvolen na rozdíl od výše uvedených odklonů v případě, ţe chybí veřejný zájem na dalším trestním stíhání mladistvého. Součástí rozhodnutí je výrok o zastavení trestního stíhání.

16

Růţička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 585

44

3. Hospodářská a majetková trestná činnost Trestné činy proti majetku jsou upraveny v hlavě V. části druhé trestního zákoníku a patří mezi ně například krádeţ, zpronevěra, neoprávněné uţívání cizí věci, podvod, podílnictví, lichva, poškození cizí věci a další. Trestné činy hospodářské jsou upraveny v hlavě VI. části druhé trestního zákoníku a jsou rozděleny dále do 4 dílů: trestné činy proti měně a platebním prostředkům, trestné činy daňové, poplatkové a devizové, trestné činy proti závazným pravidlům trţní ekonomiky a oběhu zboţí ve styku s cizinou a trestné činy proti průmyslovým právům a proti autorskému právu. Hospodářské a majetkové trestné činy jsou typickými trestnými činy, jimiţ je zpravidla způsobena škoda, která je uplatňována v trestním řízení. V řadě těchto trestných činů je znakem skutkové podstaty výše škody. Znakem kvalifikovaných skutkových podstat je pak vyšší škoda, neţ – li u základní skutkové podstaty. Přestoţe v řadě případů je dokazování výše škody a nároku poškozeného na její náhradu od obviněného součástí dokazování viny a rozhodnutí o nároku poškozeného nečiní potíţe, je třeba věnovat pozornost určitým specifikům, které vyplývají především ze soudní judikatury. Protoţe od 1.1.2010 je účinný nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb. (dále jen „TrZ“), netýká se samozřejmě dosud soudní judikatura přímo nové úpravy, ale ve většině případů nebyly skutkové podstaty trestných činů změněny, došlo pouze ke změně zařazení a očíslování paragrafu trestného činu a lze tak vycházet z dosavadní judikatury a praxe. Je třeba zdůraznit, ţe v adhezním řízení lze uplatňovat náhradu majetkové škody, nikoli vrácení bezdůvodného obohacení. V literatuře je zejména u trestného činu podílnictví podle § 214 a § 215 TrZ zmiňováno, ţe pachatel získává spácháním tohoto trestného činu bezdůvodné obohacení a nejedná se o škodu, jejíţ náhradu by bylo moţné poţadovat v adhezním řízení. „Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu jsou porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a zpravidla zavinění. Předpoklady vzniku odpovědnosti za bezdůvodné obohacení jsou získání bezdůvodného obohacení ( majetkového prospěchu) jedním subjektem, protiprávnost takového zisku, majetková újma ( ztráta) jiného subjektu a příčinná souvislost mezi získáním obohacení jedním subjektem a újmou jiného subjektu. Mezi odpovědností za

45

bezdůvodné obohacení a obecnou odpovědností za škodu jsou následující rozdíly; především předmětem náhrady škody můţe být na rozdíl od bezdůvodného obohacení újma na zdraví, pro vznik odpovědnosti za škodu se (na rozdíl od bezdůvodného obohacení) nevyţaduje obohacení jiným subjektem, a tedy pro vznik odpovědnosti za škodu se nevyţaduje ani příčinná souvislost mezi újmou jedné osoby a obohacením jiné osoby, u náhrady škody se vyţaduje porušení právní povinnosti (resp. zvlášť kvalifikovaná událost u zvláštní odpovědnosti), kterým vznikla škoda jako objektivní kategorie, naproti tomu u bezdůvodného obohacení je nezbytná příčinná souvislost mezi obohacením určitého subjektu a protiprávností takového obohacení. Přes uvedené rozdíly můţe někdy dojít k tomu, ţe jediným jednáním mohou být naplněny znaky jak odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, tak znaky odpovědnosti za škodu. To bude např. v případě odcizení peněz nebo jiných věcí. Je zde příčinná souvislost mezi ztrátou jednoho a obohacením se druhého, ale zároveň došlo ke vzniku škody jako objektivní kategorie i k příčinné souvislosti mezi obohacením se škůdce a jeho protiprávním jednáním. Z hlediska vztahu mezi odpovědností za bezdůvodné obohacení a odpovědností za škodu je několik moţností (např. povaţovat vzájemný vztah obou institutů za vztah obecného k zvláštnímu, moţnost aplikovat oba právní instituty) právní praxe dospěla k závěru, ţe nárok na vydání bezdůvodného obohacení lze uplatnit jen tehdy, nejsou – li splněny podmínky k tomu, aby se dosáhlo stejného uspokojení z důvodu nároku na náhradu škody.“17 Na rozdíl od adhezního řízení lze bezdůvodné obohacení uplatnit v případech některých procesních odklonů. Vrácení bezdůvodného obohacení tak lze například povaţovat za jiné odčinění újmy, které je předpokladem pro vyuţití institutu narovnání. Podmíněné zastavení však naopak předpokládá jen náhradu škody, kterou lze uplatnit v adhezním řízení, proto jej nelze vázat na vrácení bezdůvodného obohacení. K tomuto tématu je zajímavým postřehem, který popsala ve svém internetovém článku Mgr. Veronika Kristková LL.M., ţe „Legislativní rada vlády schválila dne 31. 7. 2008 věcný záměr nového trestního řádu, který má mimo jiné významně posílit práva a ochranu poškozených. Návrh deklaruje, ţe směřuje „k výraznému posílení 17

Růţička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 454

46

práv poškozeného v trestním řízení, zdokonalení dosavadních procesních mechanismů ochrany poškozeného v trestním řízení, rozšíření katalogu práv poškozeného a předpokládá přijetí samostatného zákona o obětech trestných činů, který by komplexně upravil práva obětí trestných činů, která nemají procesní charakter.“ Dále uvádí, ţe „Věcný záměr nového trestního řádu nově vymezuje poškozeného nejen jako toho, komu bylo trestným činem ublíţeno na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda, ale nově i jako toho, na jehoţ úkor se jiná osoba bezdůvodně obohatila, s čímţ souvisí nové právo poškozeného uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení v adhezním řízení.“18 Lze tedy dovodit, ţe se uvaţuje o tom, ţe ohledně moţnosti domáhat se vrácení bezdůvodného obohacení v adhezním řízení by mohlo dojít v budoucnu ke změně. Dále bych rád ještě upozornil na určitá specifika týkající se některých majetkových a hospodářských trestných činů, která souvisejí s náhradou škody a jejím uplatňováním v adhezním řízení. Například k trestnému činu zpronevěry je moţno uvést, ţe „majetkovou škodou způsobenou trestným činem zpronevěry podle § 248 tr. zák. (pozn. nyní 206 TrZ) není to, co poškozenému ušlo na půjčovném v případě, kdy pachatel prodá (zpronevěří) věc půjčenou z půjčovny průmyslového zboţí a tato věc je pak poškozenému vrácena v původním stavu. Závazek zaplatit půjčovné vzniká ze smlouvy o půjčce a nikoliv z uvedeného trestné činu. Splnění tohoto závazku – povinnost zaplatit půjčovné není následkem trestného jednání (zpronevěry) ve smyslu majetkové škody. Povinnost zaplatit půjčovné je závazek občanskoprávní.“19 K trestnému činu zpronevěry bych ještě upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 148/2000 ze dne 11.7.2000, dle kterého „U trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. je pro zjištění výše škody rozhodná skutečná hodnota věci pouze v případě, ţe by předmětem útoku byly svěřené věci, to znamená v případě, ţe by si obviněný svěřené věci přivlastnil. Pokud však jednání obviněného, jímţ byl spáchán trestný čin zpronevěry, směřovalo proti výtěţku z prodeje věci, tedy pachatel si přivlastnil výtěţek z prodeje věci, který měl předat poškozenému, je nutno

18

Kristková, V., Zlepší nový trestní řád výrazně postavení poškozeného? Via iuris. 11.12.2008. http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=251 19 Látal, Jaroslav. Poškozený v trestním řízení a rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení. Praha: SEVT, a.s., 1994, s. 159

47

konstatovat, ţe skutečná hodnota věci nemá ţádný význam, neboť předmětem útoku jsou peněţní částky získané prodejem věcí.“ Dále bych se krátce zastavil u trestného činu krádeţe. Trestného činu krádeţe se podle § 205 odst. 1 TrZ dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, ţe se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, čin spáchá vloupáním, bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůţkou bezprostředního násilí, čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, nebo čin spáchá na území, na němţ je prováděna nebo byla provedena evakuace osob. Podle dřívější úpravy § 247 odst. 1 písm. e) tr.zák. spáchal trestný čin krádeţe podle odst. 1 i ten, kdo nezpůsobil činem škodu nikoli nepatrnou, ale „byl za takový trestný čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.“ Za „takový trestný čin“ byla povaţována i například loupeţ. Dnes § 205 odst. 2 TrZ stanoví, ţe „Kdo si přisvojí cizí věc tím, ţe se jí zmocní, a byl za čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců aţ tři léta“ Došlo tedy ke změně v tom směru, ţe recidivujícímu pachateli, který jiţ spáchal trestný čin krádeţe podle odstavce 1, hrozí trest v rozmezí vyšší trestní sazby. Předchozím činem, za který byl v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, můţe být jen jednání podle § 205 odst. 1 TrZ a nikoli jiţ například loupeţ a také nikoli jednání podle dřívějšího § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Ke škodě způsobené trestným činem krádeţe vloupáním uvádí literatura, ţe „Při vloupání do prodejny nebo provozovny sluţeb atp. tvoří škodu vedle ceny odcizeného zboţí nebo výše odcizených finančních prostředků (peněz z trţby) zpravidla i náklady vynaloţené na uvedení poškozeného zařízení napadeného objektu (prodejny nebo provozovny aj.) do stavu před vloupáním.“ „Dále však to můţe být i částka, o kterou se nezvětšil majetek poškozeného v důsledku škodné události (částka odpovídající ušlému zisku, § 442 odst. 1 občanského zákoníku) proto, ţe prodejna popř. provozovna musela být určitou dobu po vloupání uzavřena a byla mimo provoz. I tato sloţka škody však musí být vţdy řádně zjištěna a provedenými důkazy náleţitě doloţena.“20

„Náklady

vynaloţené

poškozeným

na

provedení

mimořádné

inventarizace hospodářských prostředků nejsou škodou způsobenou trestným činem

20

Látal, Jaroslav. Poškozený v trestním řízení a rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení. Praha: SEVT, a.s., 1994, s. 217

48

krádeţe podle § 247 tr. zák. spáchaným formou vloupání. Provede – li poškozený po vloupání do prodejny inventarizaci hospodářských prostředků, u nichţ k této události došlo, náklady vynaloţené poškozeným na provedení této mimořádné inventarizace je nutno povaţovat za náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody.“21 Trestného činu podvodu se týká zajímavé rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12.12.2001 sp. zn. Tpjn 302/2001 dle kterého „Jednání pachatele spočívající v tom, ţe neoprávněně zasáhne do technického zařízení hracího přístroje náleţícího jiné osobě v úmyslu uskutečnit na tomto přístroji hru bez vsazení k tomu potřebné finanční částky, můţe být posuzováno jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. (pozn. nyní § 209TrZ), uskuteční – li sám takto hru, kterou způsobí škodu nikoli nepatrnou, popř. i ve spolupachatelství (§ 23 TrZ) s další osobou, která za těchto okolností hru na tomto přístroji uskuteční. Ke vzniku škody na cizím majetku dochází jiţ uskutečněním takové hry, přičemţ pro stanovení její výše je třeba vycházet z finanční částky potřebné ke hře, kterou pachatel (popř. spolupachatel) bez zaplacení uskutečnil, zvýšené o případnou výhru z takové hry.“22 V případě spáchání trestného činu porušení předpisů o oběhu zboţí ve styku s cizinou ( § 261 TrZ), porušení zákazů v době nouzového stavu v devizovém hospodářství ( § 247 TrZ) a trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ( § 240 TrZ) můţe být Česká republika poškozeným s právy podle § 43 odst. 1 tr. ř., ale neodvedená, zkrácená daň a clo nejsou majetkovou škodou, kterou by bylo moţné uplatnit podle § 43 odst. 3 tr.ř. ( viz. také rozhodnutí R 22/2005-II). „Znakem trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 tr. zák. ( pozn. nyní § 251 TrZ), jeho základní a ani kvalifikované skutkové podstaty, není způsobení majetkové škody. Proto osoba, pro kterou pachatel tohoto trestného činu provede práce v rámci své neoprávněné činnosti, nemá v trestním řízení postavení poškozeného s právy uvedenými v § 43 odst. 1, popř. odst. 2 ( nyní odst. 3) tr. ř.,

21 22

Látal, Jaroslav. Poškozený v trestním řízení a rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení. Praha: SEVT, a.s., 1994, s. 158 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky, ročník LIV, č. 3/2002

49

pokud se obviněný zároveň nedopustí sbíhajícího se trestného činu např. podvodného jednání podle § 250 tr. zák. (pozn. nyní § 209 TrZ) o trestném činu podvodu.“23 K trestnému činu lichvy podle § 218 trestního zákoníku literatura uvádí, ţe „Z obou těchto alternativních forem trestního jednání vzniká újma na majetku poškozeného. Je tedy majetkovou škodou, kterou – pokud její vznik je v příčinné souvislosti mezi zneuţitím něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti anebo něčího rozrušení a hrubým nepoměrem vzájemného plnění – je poškozený podle § 43 odst. 2 ( pozn. nyní odst. 3) tr. ř. oprávněn uplatnit v adhezním řízení.“24 Bylo by moţné

najít mnoho dalších rozhodnutí soudů k jednotlivým

hospodářským a majetkovým trestným činům, pokusil jsem se zde poukázat na ta důleţitá a zajímavá a především zdůraznit, které nároky nelze uplatnit podle ust. § 43 odst. 3 tr. ř.

23

Látal, Jaroslav. Poškozený v trestním řízení a rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení. Praha: SEVT, a.s., 1994, s. 167 24 Látal, Jaroslav. Poškozený v trestním řízení a rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení. Praha: SEVT, a.s., 1994, s. 167

50

4. Popis konkrétního případu Povaţuji za vhodné svou práci doplnit i konkrétním případem z praxe. U Okresního soudu v Kolíně mi bylo umoţněno se souhlasem předsedkyně senátu získat informace o jiţ pravomocné věci právě se zaměřením na rozhodování o náhradě škody v řízení o trestném činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona. Bylo mi umoţněno získat informace pouze ohledně věci jiţ pravomocně skončené, jedná se tedy o řízení, kdy trestný čin byl posuzován podle jiţ neplatného trestního zákona, coţ však vzhledem k mé snaze demonstrovat pouze vystupování poškozeného a rozhodování o jím uplatněném nároku na náhradu škody, nehraje významnou roli. Trestní oznámení podal dne 6.10.2008 právě poškozený písemně prostřednictvím svého zvoleného zmocněnce, advokáta. Protoţe poškozený byl právnickou osobou, udělil zmocněnci plnou moc jednatel společnosti. V oznámení poškozený vylíčil, v čem spatřuje trestný čin, navrhl jako důkazy výslechy svědků a poţádal, aby byl podle § 158 tr. ř. vyrozuměn do jednoho měsíce o učiněných opatřeních. Oznámení bylo doplněno protokolem o trestním oznámení ze dne 12.5.2009, kdy byl policií vyslechnut jednatel poškozené, který do protokolu uvedl, ţe se jako poškozený „připojuje k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody ve výši 1.048.372,- Kč a současně navrhuje, aby soud v odsuzujícím rozsudku uloţil obţalovanému nahradit tuto škodu.“ Současně bylo jednateli písemně předloţeno obsáhlé poučení o právech poškozeného. Dne 17.7.2009 byl sepsán záznam o zahájení úkonů trestního řízení a dne 21.9.2009 vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání proti obviněné, která se měla dopustit trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tím, ţe jako zaměstnankyně poškozeného, sekretářka, v době od března 2007 do září 2008 celkem v 117ti případech, v úmyslu získat majetkový prospěch, zpronevěřila finanční hotovost v celkové výši 1.058.936,- Kč tím, ţe vystavovala odběratelům faktury na uskutečněný prodej zboţí, zaplacenou finanční hotovost převzala, tuto si přisvojila, pouţila pro vlastní potřebu a své jednání zakryla. Dále měla od ledna do září 2008 vybrat od zaměstnanců poškozené částku 16.812,- Kč jako platbu za obědy a tuto částku nepředat poskytovateli obědů, ale ponechat si ji pro vlastní potřebu a poškozený musel tuto částku poskytovateli obědů nahradit. Dne 20.11.2009 byl

51

zmocněnec poškozené vyrozuměn o vyhodnocení trestního oznámení, o postupu policie, o datech, kdy byl vyhotoven záznam o zahájení úkonů trestního řízení a kdy bylo zahájeno trestní stíhání. Současně mu bylo sděleno, ţe jedno z jednání, které poškozený v trestním oznámení popsal, kdy zaměstnankyně poškozeného měla odebrat materiál v hodnotě 2.624,- Kč pro svou potřebu, bylo posouzeno jako přestupek a protoţe jiţ od jeho spáchání uplynula lhůta jednoho roku, odpovědnost zanikla. Ve spise byla shromáţděna řada důkazů, zejména listinných, velké mnoţství faktur, dodejek, daňových dokladů a výpisů z účetních knih k prokázání jednání obviněné a současně výše škody způsobené poškozené. Podle § 158 odst. 5 tr. ř. podala vysvětlení zaměstnankyně poškozené v pozici ekonomky. Obţaloba byla státním zástupcem u okresního soudu podána dne 29.12.2009. Hlavní líčení bylo nařízeno na 27.1.2010, jako svědci byli k hlavnímu líčení předvoláni jednatel poškozené a ekonomka. O konání hlavního líčení byl vyrozuměn poškozený prostřednictvím svého zmocněnce, byla mu zaslána obţaloba a byl vyzván, aby k hlavnímu líčení předloţil dohodu o hmotné odpovědnosti obţalované. Při hlavním líčení po přednesu obţaloby zmocněnec poškozené uvedl, ţe se za poškozenou připojuje s nárokem na náhradu škody ve výši 1.048.374,- Kč. Poté následoval výslech obţalované, která se k činu doznala, vypověděla, ţe měla velké dluhy, a proto se činu dopustila, dále uvedla, ţe škodu se snaţí splácet a chce jí splatit. Jednatel poškozené byl vyslechnut jako svědek a dále jako svědkyně byla vyslechnuta ekonomka poškozené. Bylo přečteno i mnoho listinných důkazů: faktury, dodejky, výpisy z účetních dokladů ad. Bylo prokazováno, ţe ţalovaná poškozené jiţ zaplatila na náhradu škody 43.000,- Kč a podle toho zmocněnec v závěrečné řeči upřesnil výši svého nároku na náhradu škody. Obţalovaná byla uznána vinnou, ţe spáchala trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona tím, ţe si přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena, a způsobila tak na cizím majetku značnou škodu, a dalším skutkem trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona tím, ţe si přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena, a způsobila tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle § 60 odst. 3 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, jí bylo uloţeno, aby během výkonu trestu podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila, neboť jí byl uloţen trest odnětí svobody podmíněně odloţený za současného vyslovení dohledu. Ohledně

52

uplatněného nároku na náhradu škody bylo rozhodnuto, ţe podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obţalovaná povinna uhradit poškozené náhradu škody ve výši 1.005.374,- Kč. Obţalovaná se vzdala práva odvolání i za osoby k tomu oprávněné, státní zástupce a zmocněnec poškozené se rovněţ vzdali práva odvolání a rozsudek nabyl právní moci dne 27.1.2010. V tomto

řízení

uplatnil

poškozený

řadu

svých

procesních

práv.

Byl

oznamovatelem trestného činu, jednatel poškozené vystupoval v řízení současně jako svědek a současně jako statutární orgán poškozené do protokolu v přípravném řízení uplatnil nárok na náhradu škody a udělil plnou moc zmocněnci. Poškozený uplatnil právo být vyrozuměn o úkonech v přípravném řízení po trestním oznámení, navrhl důkazy výslechy svědků. Byl vyrozuměn o hlavním líčení, byla mu doručena obţaloba. Zmocněnec se zúčastnil hlavního líčení a před zahájením dokazování znovu navrhl, aby bylo obţalované uloţeno nahradit poškozené náhradu škody v konkrétní výši, poškozená tak včas uplatnila svůj nárok na náhradu škody a upřesnila jej podle výsledku dokazování. Domnívám se však, ţe uplatnění nároku na náhradu škody nebylo zcela přesné, v přípravném řízení a ani při hlavním líčení před zahájením dokazování totiţ poškozená neuvedla výslovně důvod, pro který po obţalované nárok na náhradu škody uplatňuje, uvedla však výši, uvedla, ţe nárok uplatňuje proti obţalované a zřejmě takové uplatnění v praxi soudci postačí. Zmocněnec rovněţ pronesl závěrečnou řeč. Návrhu poškozené bylo zcela vyhověno a obţalované bylo uloţeno, aby nahradila poškozené škodu ve výši, kterou poškozená navrhovala, neboť její výše byla potvrzena provedenými důkazy. Zmocněnec se za poškozenou vzdal práva odvolání proti rozsudku.

53

Závěr Závěrem bych shrnul, ţe cílem mé práce bylo popsat právní úpravu pojmu poškozeného, jeho postavení a procesní práva, jejich uplatnění v průběhu jednotlivých fází trestního řízení, charakterizovat rozhodovací proces o nároku poškozeného na náhradu škody, která mu byla trestným činem způsobena, od náleţitostí jeho uplatnění aţ po rozhodnutí soudu o něm. Do své práce jsem zahrnul i kapitolu věnující se vývoji postavení poškozeného a úpravy adhezního řízení, neboť je zajímavé sledovat změny v úpravě, zejména otázku, zda rozhodnutí o povinnosti obviněného nahradit poškozenému škodu tvoří překáţku věci rozsouzené či nikoli, v kterých obdobích bylo moţné, aby soud návrh poškozeného zcela či zčásti zamítal. Vyvíjela se i úprava určení doby, v které můţe poškozený uplatnit svůj nárok. Vývojem prošla úprava v tom směru, které nároky můţe poškozený v adhezním řízení uplatnit. Zatímco v minulosti bylo moţné uplatnit i bezdůvodné obohacení, které můţe vzniknout například u trestného činu podílnictví, současná úprava uplatňování vrácení bezdůvodného obohacení v klasickém adhezním řízení neumoţňuje. Poškozený takový nárok můţe uplatnit pouze v řízení občanskoprávním, případně můţe být tento jeho nárok uspokojen při vyuţití některých procesních odklonů, zejména narovnání. Upozornil jsem ve své práci však i na to, ţe se zvaţuje do budoucna opětovné zavedení moţnosti uplatňovat vrácení bezdůvodného obohacení v adhezním řízení. Zabýval jsem se rozsáhlými procesními právy poškozeného, a to jak poškozeného obecně, tak procesními právy, která má pouze poškozený jako subjekt adhezního řízení. Pokusil jsem se je začlenit do jednotlivých fází trestního řízení a jejich uplatnění jsem nakonec demonstroval na popisu konkrétního případu spáchání trestného činu zpronevěry. Jednalo se o případ, ve kterém poškozená uplatnila řadu svých procesních práv jiţ v přípravném řízení, byla zastoupena zmocněncem, zúčastnila se hlavního líčení, navrhla, aby obţalované byla uloţena povinnost nahradit jí trestným činem způsobenou škodu a soud nakonec o návrhu poškozené rozhodl a součástí rozsudku byl výrok, kde byla povinnost k náhradě škody obţalované uloţena.

54

Pokusil jsem se rovněţ poukázat na zajímavosti z praxe a soudní judikatury. Především ohledně majetkových a hospodářských trestných činů jsem zmínil nároky poškozeného, které nelze uplatnit jako škodu v adhezním řízení. Úprava poškozeného a jeho nároků sice prošla určitým vývojem, přesto však v praxi nezpůsobuje ţádné výrazné výkladové problémy a tak je judikatura zaměřena spíše na velice specifické případy, z nichţ na některé zajímavé jsem upozornil. Výše škody je u řady trestných činů znakem skutkové podstaty, a proto je dokazování výše nároku poškozeného na náhradu škody v podstatě součástí prokázání viny obviněného. Mohou se však vyskytovat v praxi velmi sloţité případy, kdy můţe být prokázání vzniku škody a její výše velmi obtíţné a přesáhne – li takové dokazování účel trestního stíhání, je třeba poškozeného odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Je však zdůrazňováno, ţe pravidlem má být, aby soud o řádně a včas uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody rozhodl. Zajímavá pro mě při zpracování práce byla práce s literaturou a soudní judikaturou a zejména moţnost seznámit se s konkrétním případem z praxe a nahlédnutí do praktického uplatnění rozsáhlých procesních práv poškozeného.

55