Nadpozemský

Unearthly/Nadpozemský Nephilimové byli na zemi v těch dnech -a i potom- kdy synové boží přicházeli k lidským dcerám a ty jim rodily děti. Byli to dávní hrdinové, muži slavné pověsti. ∼Genesis 6:4

PROLOG Na začátku je kluk, který stojí mezi stromy. Je asi v mém věku, to je doba mezi dítětem a mužem, možná kolem sedmnácti let. Nejsem si jistá, jak to vím. Vidím ho zezadu. Jeho tmavé vlnité vlasy jsou u krku vlhké. Cítím suché horko, je tak intenzivní, bere si život od všeho okolo. Je tu zvláštní oranžová záře, která vyplňuje východní stranu oblohy. Cítím tu těžký pach kouře. Na okamžik mě naplní takový dusivý smutek, že nemůžu dýchat. Nevím proč. Udělám krok k chlapci, otevřu ústa, abych zavolala jeho jméno, jenže ho neznám. Země mi křupe pod nohama. Ten kluk mě slyší. Obrací se. Ještě sekundu a já uvidím jeho tvář. To je ale chvíle, kdy mě moje vidina opouští. Zamrkám a je pryč.

KAPITOLA 1 POSLÁNÍ Poprvé, 6. listopadu, abych byla přesná, se budím ve dvě ráno s brněním hlavy. Jako kdyby mi za očima tančily drobné světlušky. Cítím kouř. Vstávám a bloudím z místnosti do místnosti, abych se ujistila, že žádná část domu není v plamenech. Všechno je v pořádku. Všichni klidně spí. Připomíná to spíš kouř z ohně. Je tak ostrý a štiplavý. Už se mi ale zdá normální. Můj život je podivný. Snažím se, ale už nemůžu znovu usnout. Tak jdu dolů. Vypiju sklenku vody u kuchyňského dřezu a najednou, bez jakéhokoliv upozornění, se ocitám uprostřed hořícího lesa. Není to jako ve snu. Je to, jako kdybych tam byla fyzicky. Nezůstávám tam dlouho, asi tak třicet sekund, pak jsem najednou zpátky v kuchyni. Stojím v louži vody, protože mi sklenice vypadla z rukou. Hned běžím vzbudit mámu. Sedím u nohou její postele a snažím se dýchat zhluboka, když jí vyprávím o každém detailu, na který si z mé vize vzpomínám. Je toho tak málo, vlastně jen oheň a ten kluk. "Příliš mnoho informací najednou, bys nemusela ustát," říká. "To je důvod, proč to k tobě přichází tímhle způsobem, po kouskách." "Je to způsob, jakým jsi i ty dostala svoje poslání?" "Tak to má většina z nás," říká a tím se elegantně vyhýbá odpovědi na mou otázku. Nebude mi vyprávět o jejím poslání. Je to jedno ze zakázaných témat. To mi jde dost na nervy, protože jsme si blízké, vždycky jsme si byly blízké, ale odmítá mi odhalit až příliš mnoho věcí, které se jí týkají. "Řekni mi něco o stromech v tvojí vizi," říká. "Jak vypadaly?" "Borovice, myslím. Jehličí, ne listy." Zamyšleně kývá, jako kdyby tohle bylo důležité vodítko. Ale já nemyslím na stromy. Myslím na toho kluka. "Přála bych si vidět jeho tvář." "Uvidíš." "Zajímalo by mě, jestli se ode mě očekává, že ho zachráním." Líbí se mi představa, že jsem jeho zachránce. Všichni, kteří mají andělskou krev, mají různé poslání - někteří jsou poslové, někteří svědci, někteří si zvolili komfort a někteří prostě dělají věci, které způsobují, že se stanou zase jiné věci- ale strážci mají svoje poslání. Je to mimořádně andělské. "Nemůžu uvěřit tomu, že jsi dost stará, abys splnila svoje poslání," říká máma s povzdechem. "Cítím se stará." "Ty jsi stará." O tom se s ní nemůže přít, je jí něco přes sto, i když nevypadá ani na čtyřicet. Já se na druhé straně cítím přesně na tolik, kolik mi je: bezradná (i když ne úplně obyčejná) šestnáctiletá holka, která má pořád ještě školu v dopoledních hodinách. V tuhle chvíli se necítím jako někdo, v kom koluje andělská krev. Dívám se na svou krásnou zářící matku a vím, že cokoliv bylo jejím posláním, musela se tomu postavit s odvahou, humorem a zručností. "Myslíš ...," říkám po minutě. Je těžké dostat ze sebe tu otázku, protože nechci, aby si o mně myslela, že jsem zbabělec. "Myslíš, že je možné, že v tom ohni zemřu?"

"Claro." "Vážně." "Proč to říkáš?" "Já jen, že když jsem tam stála za ním, cítila jsem se smutná. Nevím proč." Paže mojí mámy se kolem mě obalily, přitáhly si mě tak blízko, že jsem mohla slyšet silné, stabilní bití jejího srdce. "Možná že důvod, proč jsem tak smutná je ten, že zemřu," šeptám. Její paže se kolem mě utáhly těsněji. "Je to vzácné," říká tiše. "Ale stává se to." "Přijdeme na to spolu." Objímá mě těsněji a odhrnuje mi vlasy z tváře způsobem, jakým to dělala, když jsem byla ještě malá a měla noční můry. "Právě teď by sis měla odpočinout." Nikdy v mém životě jsem se ještě necítila víc vzhůru, ale lehám si na postel a nechávám ji, aby mi vytáhla přikrývku až k bradě. Pokládá své ruce kolem mě. Je horká, vyzařuje teplo, jako kdyby byla na slunci a to i uprostřed noci. Dýchám její vůni: růžová voda a vanilka, parfém pro staré dámy. Vždycky mě nutí cítit se v bezpečí. Když zavírám oči, stále vidím toho kluka. Stojí tam a čeká. Na mě. Což se zdá být důležitější než smutek nebo možnost, že zemřu ohavnou smrtí v plamenech. Čeká na mě. ... Probouzí mě zvuk deště a měkké šedé světlo, které proniká žaluziemi. Nacházím mámu stojící u sporáku, jak zrovna seškrabuje míchaná vejce do servírovací mísy. Už je oblečená a připravená k práci. Jako každý den má svoje dlouhé kaštanové vlasy ještě mokré ze sprchy. Brouká si sama pro sebe. Vypadá šťastně. "Dobré ráno," oznamuji ji. Otáčí se, pokládá lžíce, přechází přes lino a rychle mě objímá. Její úsměv je hrdý, jako tenkrát, když jsem ve třetí třídě vyhrála ve škole soutěž v hláskování: hrdá, ale jako kdyby ode mě nic míň ani nečekala. "Jak se dnes ráno máš? Nevzdáváš to?" "Jo, mám se fajn." "Co se děje?" říká můj bratr Jeffrey ze dveří. Obracíme se a díváme se na něj. Je opřený o futro. Je neučesaný, páchne a vypadá nevrle. Jako obvykle. Nikdy nebyl to, čemu byste mohli říkat ranní ptáče. Zíral na nás. Přes tvář mu přeběhl záblesk strachu, jako kdyby čekal hrozné zprávy, jako kdyby někdo, koho jsme znali, zemřel. "Tvoje sestra dostala poslání." Máma se znovu směje, ale je to méně nadšené než předtím. Nasazuje opatrný úsměv. Přejíždí po mě pohledem, jako kdyby na mém těle mohl najít známky něčeho božského. "Měla jsi vidění?" "Jo. O lesním požáru." Zavírám oči a vidím to všechno znovu: stráň přeplněnou borovicemi, oranžovou oblohu, kouř, který je všude kolem. "A klukovi." "Jak víš, že to nebyl jenom sen?" "Protože jsem nespala." "Takže co to znamená?" ptá se. Všechny ty věci s anděly jsou pro něj dost nové. Je ale stále v letech, kdy jsou pro něj všechny nadpřirozené věci vzrušující a cool. Závidím mu to. "Nevím," říkám mu. "To je to, co musím zjistit." ...

O dva dny později mám opět vizi. Zrovna běžím kolečko v tělocvičně střední školy -gymnázia- Mountain View, když mě to chytne. Prostě jen tak. Svět jak ho znám -Kalifornie, Mountain View, tělocvična- ihned mizí. Jsem v lese. Teď už skutečně můžu okusit oheň. Tentokrát vidím, jak plameny dosahují vrcholu lesního hřebenu. A pak skoro narážím do roztleskávačky. "Dávej pozor, hlupačko," říká. Potácím se na jednu stranu, abych ji nechala projít. Ztěžka dýchám, opírám se o složenou tribunu a pokouším se získat zpátky svojí vizi. Ale je to jako snažit se vrátit zpátky do snu potom, co jste nabyli plného vědomí. Je to pryč. Sakra. Nikdo mi nikdy předtím neřekl hlupačko. To je odvozenina od hlupáka. A to není dobré. "Nezastavuj," volá paní Schwartz, učitelka tělocviku. "Chceme dostat přesný záznam o tom, jak rychle dokážete uběhnout míli. Tím myslím tebe, Claro." Ta musela být v minulém životě vojenský instruktor. "Pokud to neuděláš pod deset minut, příští týden budeš muset běžet znovu," řve. Začínám znovu běžet. Snažím se soustředit na úkol a na další roh, kolem kterého poběžím, přidávám na rychlosti a snažím se dohnat čas, který jsem ztratila. Moje mysl ale bloudí zpátky k vidině. Tvary stromů. Lesní půda pod mýma nohama s rozházenými kameny a jehličím. Kluk, který ke mně stojí zády a dívá se na postupující oheň. Moje srdce najednou bije tak rychle. "Poslední kolečko, Claro," říká paní Schwartz. Zrychluji. Proč tam ten kluk je? Jsem překvapená, že i když zavírám oči, stále ještě vidím jeho obraz, jako kdyby byl vypálený na mé sítnici. Bude překvapený, že mě vidí? Moje mysl je zaplněná otázkami, ale pod nimi všemi vyvstává jedna: Kdo je to? Zrovna míjím paní Schwartzovou, sprintuji. "Výborně, Claro!" volá. A pak, o minutu později: "To nemůže být pravda." Zpomaluji o chůze a vracím se v kruhu, abych zjistila svůj čas. "Dala jsem to pod deset minut?" "Naměřila jsem ti pět čtyřicet osm." Zní opravdu šokovaně. Dívá se na mě, jako kdyby měla taky nějakou vidinu. Mě a mého běhu na trati. Jejda. Nedávala jsem pozor, nedržela jsem se zpátky. Jestli se tohle dozví máma, asi si vyslechnu pěkné kázání. Krčím rameny. "Ty stopky musí být pokažené," vysvětluju, snažím se být uvolněná a doufám, že mi to spolkne, i když si to budu muset příští týden zaběhnout znovu. "Jo," říká a roztržitě kýve hlavou. "Musela jsem začít počítat pozdě." ... Tu noc, máma přichází domů a nachází mě schoulenou na gauči, jak si pouštím Miluju Luce. "Je to zlé, viď?" "Je to jenom nouzovka, protože nemůžu najít Dotek anděla," odpovídám sarkasticky. Vytahává z papírového sáčku litrovku Benovo a Jerryho Chubby Hubby. Jako kdyby mi četla myšlenky. "Jsi bohyně," říkám. "Ne tak docela." Drží knihu: Stromy v Severní Americe, průvodce po oblasti, identifikace stromů. "Možná, že ten můj strom není v Severní Americe." "Tak prostě začneme tímhle."

Bereme knihu na kuchyňský stůl a spolu se nad ní skláníme. Hledáme přesný typ borovice z mojí vize. Někdo z vnějšího světa by nás označil spíš za matku, která pomáhá své dceři s úkolem a ne za pár částečných andělů, kteří zkoumají misi z nebe. "Tohle je ono," říkám nakonec a ukazuju na obrázek v knize. Pak se svaluji zpátky na svou židli. Mám radost sama ze sebe. "Tahle pokroucená borovice." "Zkroucené, nažloutlé jehlice, které rostou v párech," čte máma z knihy. "Hnědé šišky ve tvaru kužele?" "Neprohlížela jsem si zblízka šišky, mami. Tohle jen ten správný tvar, s větvemi, které vyrůstají v půlce kmene, je to tak správně," odpovídám a nabírám si lžící zmrzliny. "Dobře." Znovu předčítá z knihy. "Vypadá jako pokroucená borovice. Nalézá se výhradně ve Skalistých horách a na severozápadním pobřeží USA a Kanadě. Původní obyvatelé Ameriky rádi používali jejich kmeny jako hlavní stavební složku pro jejich chatrče. Z toho taky pochází jejich jméno. A," pokračuje, "píše se tu, že šišky potřebují extrémní horko -jako, řekněme, z lesního požáru- aby se otevřely a uvolnily svá semena." "To je tak poučné," vtipkuji. I přesto ve mně myšlenka na strom, který vyroste jen na spáleništích, vyvolává záchvěv vzrušení. Dokonce i strom má nějaký předurčený význam. "Dobře. Takže zhruba víme, kde se to stane," říká máma. "Teď musíme udělat něco proto, abychom ty možnosti zúžily." "A pak co?" Zkoumám obraz borovice a náhle si představuji její větve v plamenech. "Pak se přestěhujeme." "Přestěhujeme? To jako opustit Kalifornii?" "Ano," říká. Očividně to myslí vážně. "Ale-" vychrlím ze sebe. "A co škola? A co mí přátelé? A co tvoje práce?" "Půjdeš na novou školu. Umím si představit, že si najdeš hned nové přátele. Já si najdu novou práci nebo najdu nějaký způsob, jak bych mohla pracovat z domova." "A co Jeffrey?" Věnuje mi malý úsměv a plácá mě po ruce, jako kdyby to byla hloupá otázka. "Jeffrey pojede taky." "Och, jasně, ten bude nadšený," říkám a přemýšlím o Jeffreym a jeho armádě přátel, o jeho nikdy nekončících basebalových hrách, wrestlingových zápasech, fotbalových postupech a všem ostatním. My máme své životy, Jeffrey a já. Poprvé se mi zdá, že do toho budu muset dát mnohem víc, než jsem očekávala. Mým posláním je všechno změnit. Máma zavírá knihu o stromech a slavnostně se na mě podívá přes kuchyňský stůl. "Je to velká věc, Claro," říká. "Ta vize, to poslání - to je důvod, proč jsi tady." "Já vím. Jen jsem si nemyslela, že se budeme muset stěhovat." Dívám se z okna na dvůr, kde jsem strávila celé své dětství hraním, na svou starou houpačku. Máma se nikdy nedostala k tomu, aby jí sundala. Sleduji řadu keřů růží, které prorůstají plotem vzadu, který je tam už tak dlouho, jak si jen vzpomínám. Za plotem lze stěží rozeznat mlhavé obrysy vzdálených hor, které pro mě vždycky představovaly hrany mého světa. Slyším hluk z Caltrain, který prochází Shoreline Boulevard, a pokud se dost soustředím, slyším i slabou hudbu z Velké Ameriky, která je dvě míle odsud. Zdá se nemožné, že bych někdy tohle místo opustila. Koutky máminých úst se stáhnou do soucitného úsměvu. "Myslela sis, že odsud prostě můžeš odletět na víkend, splnit svoje poslání a zase se vrátit zpátky?"

"Jo, možná." Rozpačitě se na ní podívám. "Kdy to řekneš Jeffreymu?" "Myslím, že bych měla počkat, dokud nebudeme vědět, kam pojedeme. "Můžu být u toho, až mu to budeš říkat? Vezmu sebou popcorn." "Jeffrey pojede," říká. V očích se jí objevuje tlumený smutek, který přichází, když si myslí, že rosteme až příliš rychle. "Až on přijme svoje poslání, taky se s tím budeš muset vypořádat." "A pak se budeme znovu stěhovat?" "Půjdeme, kam nás jeho poslání povede." "To je šílený," říkám a kroutím hlavou. "Tohle všechno je sílený. Víš to, že jo?" "Nevyzpytatelné cesty, Claro." Popadá mojí lžíci a nabírá si velký kus zmrzliny Chubby Hubby z krabice. Šklebí se a pak přímo před mýma očima mění svůj výraz na uličnický úsměv. "Nevyzpytatelné cesty." ... Během příštích pár týdnů se moje vize opakovaly každé dva nebo tři dny. Hledím si svého a pak prásk - jsem v hořícím lese. Začínám to očekávat v jakoukoliv dobu, při jízdě do školy, ve sprše, při obědě. Jindy mám stejný pocit, jako kdybych měla vizi, ale ta se nedostaví. Cítím teplo. Cítím kouř. Moji přátelé si toho všímají. Daly mi novou nešťastnou přezdívku: Kadet, jako ve Vesmírných kadetech. Myslím, že by to mohlo být ještě horší. A moji učitelé si toho taky všímají. Ale já mám všechnu práci hotovou, takže mě nechávají být, když si během školy čmárám do svého deníku poznámky, které jsem nemohla zaslechnout při hodině. Pokud byste se podívali na můj deník před několika lety, v mých dvanácti byste našli chlupatý a růžový s Hello Kitty. Byl na zámek, a chatrný zlatý klíč jsem nosila na řetízku kolem krku, abych ho tak uchránila před zvědavýma očima Jeffreyho. Byla jsem úplně normální holka. Měla jsem tam čmáranice kytek a princezen, záznamy o škole a o počasí, jaké se mi líbily filmy, hudba na kterou jsem tancovala, o mých snech, kde jsem byla sladká víla v Louskáčkovi, nebo jak Jeremy Morris poslal jednoho ze svých kamarádů, aby se mě zeptal, jestli nebudu jeho holka a já samozřejmě odpověděla ne, protože proč bych měla chodit s někým, kdo je příliš zbabělý na to, aby se mě zeptal sám? Pak přišel čas na andělský deník, který jsem si začala psát ve čtrnácti. Tenhle byl půlnočně modrý svázaný spirálou s obrázkem anděla - klidného ženského anděla, který vypadal tak strašidelně klidně jako moje máma, s červenými vlasy a zlatými křídly. Stál před půlměsícem a byl obklopen hvězdami. Kolem hlavy mu svítila svatozář. Do něj sem si psala všechno, co mi máma kdy řekla o andělech a o andělské krvi, každou skutečnost nebo jen spekulaci, kterou jsem z ní mohla vytáhnout. Taky jsem tam zaznamenávala svoje experimenty, kdy jsem si pořezala zápěstí nožem, abych zjistila, jestli krvácím (krvácela a hodně) a pečlivě jsem si tam zaznamenávala, jak dlouho jsem se léčila (asi dvacet čtyři hodin od okamžiku, kdy jsem se pořezala, malá růžová linka úplně zmizela), když jsem mluvila s nějakým mužem svahilsky na letišti v San Francisku (představte si to překvapení pro nás oba), nebo jak jsem mohla udělat dvacet pět velkých piruet tam a zpět přes baletní studio, aniž bych se zadýchala. V tu dobu mi začala máma dávat přednášky o tom, jak bych svoje schopnosti měla držet na uzdě, alespoň na veřejnosti. V tu dobu jsem začala nacházet sama sebe, ne jen Claru-dívku, ale Claru- s andělskou krví, Claru nadpřirozenou. Teď se můj deník (jednoduchý, černý, kožený) zaměřuje výhradně na moje poslání: náčrtky, poznámky, detaily vize. Zejména ty, co se týkají tajemného kluka. Stále okupuje okraje mojí mysli - s vyjímkou těch chvil, kdy se přesune do centra dění.

Moje znalost toho kluka roste. Mám jeho obrysy v mé mysli. Znám jeho široká ramena, jeho pečlivě rozcuchané vlasy, které jsou tmavé, hnědé a dost dlouhé, aby mu zakryly uši a dotýkaly se límce jeho košile. Má ruce zastrčené v kapsách černé bundy, která má na sobě nějakou kožešinu, jak jsem si všimla, možná je to ovčí vlna. Váhu přenáší mírně k jedné straně, jako kdyby byl pořád připravený k odchodu. Vypadá štíhle ale silně. Když uvidím i nejslabší obrys jeho tváře, moje srdce začne bít silněji a můj dech mi uvízne v krku. Co si o mně bude myslet? Zajímalo by mě. Chci nahánět hrůzu. Když se za ním objevím v lese, když se konečně otočí a uvidí mě tam stát, chci vypadat alespoň z části andělsky. Nevypadám špatně, vím to. Všichni, kdo v sobě mají andělskou krev, jsou dost atraktivní parta. Mám hezkou pokožku, moje rty jsou přirozeně růžové, takže se nikdy nemusím malovat, používám jenom lesk. Mám taky hezká kolena, jo, řekla jsem to. Ale jsem taky moc vysoká a moc hubená. Nikoliv tím způsobem, jak vypadají vyhublé modelky, ale spíš jako způsobem, jak vypadá čáp -příliš dlouhé ruce a nohy. Moje oči jsou šedé jako mrak při právě přicházející bouřce a místy kovově modré. K mé tváři se zdají trochu velké. Moje vlasy jsou moje největší chlouba, dlouhé a vlnité, světlé s nádechem červené. Mám je takové už od malička. Problém s mými vlasy je ten, že jsou zcela nepoddajné. Cuchají se. Zachytávají se do různých věcí: zipy, dveře auta, jídlo. Culík nebo cop na ně nikdy nefungoval. Jsou jako živý tvor, který se snaží vymanit. Když s nimi zrovna nezápasím, spadají mi do tváře volně prameny. Bez hodinové péče, bych přes ně nic neviděla. Dává slovo "nezvladatelný" na úplně novou úroveň. Takže s mým štěstím nikdy nestihnu včas zachránit toho kluka v lese, protože se mi vlasy zachytí o nějakou větev míli od něj. ... "Claro, máš telefon!" řve na mě máma z kuchyně. Vyskakuji, jak se lekám. Můj deník leží otevřený na stole přede mnou. Na jeho stránce je hrubý náčrt zadní části hlavy toho kluka, jeho krk, jeho rozcuchané vlasy, náznak tváře a řasy. Nevzpomínám si, že bych to kreslila. "Dobře!" volám zpět. Zavírám deník a sunu ho pod mojí učebnici algebry. Pak jdu do přízemí. Voní to tu jako v pekárně. Zítra je Den díkuvzdání a máma už peče koláče. Má na sobě svojí snad padesát let starou zástěru žen v domácnosti (vždycky nás ujišťuje, že když si jí kupovala v padesátých letech, ještě nebyla určená pro ženy v domácnosti), která je zaprášená moukou. Drží pro mě telefon. "Je to tvůj táta." Zvedám obočí v tiché otázce. "Ahoj, tati," říkám do telefonu "Ahoj." Ticho. Po třech slovech našeho rozhovoru už mi nemá co říct. "Takže co se děje?" Na moment nic neříká. Povzdechnu si. Celá léta jsem vedla řeči o tom, jak jsem na něj naštvaná, že opustil mámu. Byli mi tři roky, když se rozvedli. Nepamatuju si jejich hádky. Všechno co si pamatuju z doby, kdy byli ještě spolu, je několik krátkých vzpomínek. Narozeninová párty. Odpoledne na pláži. Jak stojí u dřezu a holí se. A pak je tu brutální vzpomínka na to, jak odešel. Jak jsem s maminkou stála na příjezdové cestě, ona si tiskla k bohu Jeffreyho a zlomeně plakala, když odešel. Nemůžu mu to odpustit. Nemůžu mu odpustit spoustu věcí. Kvůli tomu, že se odstěhoval na druhý konec země, aby se od nás dostal pryč. Kvůli tomu, že moc nevolá. Kvůli tomu že když už zavolá, nikdy neví co říct. Ale nejvíc ze všeho kvůli

tomu, že se nemůžu přenést přes to, jak se mámina tvář vždycky bolestně stáhne, když slyší jeho jméno. Máma mi nikdy neřekla, co se mezi nimi stalo. Ne víc, než se musela postarat o její poslání. Ale tohle je to, co vím: moje máma má nejblíž k dokonalé ženě na celém světě. Je napůl anděl a to, po tom všem, můj táta nevím. Je krásná. Je chytrá a zábavná. Je kouzelná. A on se jí vzdal. Vzdal se všeho. A proto jsem ho v mém deníku označila za hlupáka. "Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi v pořádku," říká nakonec. "Proč bych neměla být v pořádku?" Zakašle. "Chci říct, je drsné být teenagerem, ne? Střední škola. Kluci." Teď se rozhovor odebral z neobvyklých kolejí do naprosto podivných. "Správně," říkám. "Jo, je to drsné." "Tvoje máma říká, že jsi dobrá studentka." "Mluvil jsi s mámou?" Další ticho. "Jak jde život ve Velkém jablku?" ptám se a odvádím tak konverzaci dál od sebe. "Jako obvykle. Jasná světla. Velkoměsto. Včera jsem viděl Dereka Jetera v Central parku. Je to příšerný život." Taky dokáže být okouzlující. Vždycky na něj chci být naštvaná a říct mu, aby už se se mnou neobtěžoval spojit, ale nikdy to nemůžu udělat. Naposled jsem ho viděla před dvěma lety, v létě, když mi bylo čerstvých čtrnáct. Cvičila jsem si svoji "jak já tě nenávidím" řeč v letadle, když jsem procházela branou a v terminálu. A pak když jsem ho uviděla, jak na mě čeká u zavazadel, naplnilo mě bizardní štěstí. Padla jsem mu do náruče a řekla mu, jak moc mi chyběl. "Myslel jsem," říká. "Možná byste ty a Jeffrey mohli přijet o prázdninách do New Yorku." Málem jsem se zasmála jeho příšernému načasování. "Ráda bych," říkám, "ale zrovna teď musím udělat něco moc důležitého." Něco jako najít umístění lesního požáru. Což je můj jediný důvod bytí na Zemi. Což bych mu stejně nemohla vysvětlit ani za tisíc let. Nic neříká. "Promiň," říkám a jsem v šoku, že to tak opravdu cítím. "Dám ti vědět, jestli se něco změní." "Tvoje máma mi taky řekla, že jsi udělala řidičák u Eda." Jasně se snaží změnit předmět hovoru. "Jo, udělala jsem test a paralelně jsem zaparkovala a to všechno. Je mi šestnáct. Už je to legální. Jen máma mi nedovolí jezdit autem." "Možná je na čase dát ti tvoje vlastní auto." Spadla mi čelist. On je prostě plný překvapení. Ale pak najednou cítím zápach kouře. Tentokrát musí být oheň o něco dál. Nechápu to. Nevidím toho kluka. Horký závan písku a větru mi cuchá vlasy, co vykukují z copu. Kašlu a odkláním se od směru větru. Vlasy mi odlétávají z obličeje. Najednou vidím stříbrný vůz. Stojím pár kroků od místa, kde je zaparkované na okraji prašné cesty. Stříbrná písmena na zadní straně se píše Avalanche. Je to velký náklaďák s malým úložným prostorem. Je to náklaďák toho kluka. Nějak to prostě vím. Podívej se na SPZ, říkám si. Zaměř se na to.

Je hezky. Všude je modrá: nebe s mraky. Na pravé straně dominují skály a hory, které vypadají povědomě. Na levé straně je nějaká černá silueta kovboje, který se vzpíná na koni a mává ve vzduchu kloboukem. Viděla jsem ho už dřív, ale to neznamená, že si na to automaticky vzpomenu. Snažím se přečíst čísla na poznávací značce. Zpočátku všechno, co můžu udělat, je rozpoznat čísla na levé straně: 22. A pak číslice na druhé straně kovboje: 99CX. Očekávám, že budu šťastná jak blázen. Nadšená, že mám tuhle nesmírně užitečnou informaci a že jsem jí získala tak snadno. Ale já jsem pořád v mojí vizi a ta pokračuje. Vzdaluji se od auta a mířím rychle do stromů. Kouř zahaluje celý les. Někde blízko slyším křupnutí, jako kdyby spadla nějaká větev. Pak vidím kluka. Je stejný jako vždycky. Stojí zády ke mně. Oheň náhle sahá až k vrcholu hřebenu. Nebezpečí je tak zjevné, je tak blízko. Ovládne mě zdrcující smutek, když vidina končí. Moje hrdlo je sevřené. Chci říct jeho jméno. Udělám krok k němu. "Claro? Jsi v pořádku?" Hlas mého táty. Přicházím znovu k sobě. Jsem opřená o lednici, zírám ven kuchyňským oknem, blízko kterého se pohybuje moje máma rychle jako kolibřík. Vidím rozmazaná křídla. Vystřelí dopředu, trochu se napije a pak už je zase pryč. "Claro?" Zní vyděšeně. Stále omámená zvedám telefon k uchu. "Tati, myslím, že ti budu muset zavolat zpátky."

kapitola 2 TAM V DÁLCE JE JACKSON HOLE Na cestě do Wyomingu je hrozně značek. Většina z nich upozorňuje na nějaké nebezpečí: DÁVEJTE POZOR NA VYSOKOU ZVĚŘ. DÁVEJTE POZOR NA

PADAJÍCÍ KAMENY. TRUCKY, BRZDĚTE. POZOR NA SILNIČNÍ UZÁVĚRY. ELK KŘIŽOVATKA ZA DVĚ MÍLE. OBLAST, KDE MUSÍTE NASADIT SILNIČNÍ ŘETĚZY, ŽÁDNÉ PARKOVÁNÍ NEBO ZASTAVOVÁNÍ. Řídila jsem svoje auto celou cestu z Kalifonie. Jela jsem za tím máminým. Se mnou jel na sedadle spolujezdce Jeffrey. Snažil se nešílet z toho, jak všechny značky poukazují na fakt, že jsme někde uprostřed divočiny a že je to tu nebezpečné. V tuhle chvíli projíždím lesem, který se skládá výhradně z pokroucených borovic. Všechno to je neskutečné. Nemůžu se soustředit na tabule, které ukazují maximální povolenou rychlost, protože stále myslím na poznávací značku s osudovým číslem 22 na levé straně. Tohle číslo nám zajistilo dlouhou cestu, šest týdnů šíleného balení, prodej našeho domu, rozloučení se se všemi přáteli a sousedy, které jsem znala celý život a stěhování se na místo, kde nikdo z nás nezná ani jedinou duši: město Teton, Wyoming, které má podle Googlu městské číslo 22. Počet obyvatel je něco málo přes 20 000. To je zhruba pět lidí na jeden čtvereční kilometr. Stěhujeme se do zapadákova. A to všechno kvůli mně. Nikdy jsem neviděla tolik sněhu. Je to děsivé. Můj nový Prius (laskavost od mého drahého tatínka) je dost těžký uřídit na zasněžené horské silnici. Ale není cesty zpátky. Ten chlap na čerpací stanici nás ujistil, že projíždění horami je naprosto bezpečné, dokud nepřijde bouře. Všechno, co můžu udělat, je držet volant a snažit se nevěnovat pozornost tomu, že pár metrů od okraje vozovky končí zem útesem. Všímám si cedule VÍTEJTE VE WYOMINGU. "Hej," říkám Jeffreymu. "To je ono." Neodpovídá. Je zapadlý v sedadle spolujezdce a poslouchá příšernou hudbu z iPodu. Čím dále jsme od Kalifornie, jeho týmových sportů a jeho přátel, tím zasmušilejším se stává. Po dvou dnech na silnici už je to ale únavné. Beru za jeden drátek a škubnutím mu vyndavám sluchátko z ucha. "Co?"říká a zírá na mě. "Jsme ve Wyomingu, ignorante. Už tam skoro jsme." "Woo posraný hoo," říká a vkládá si sluchátko zpátky do ucha. Chvíli mě bude nenávidět. Jeffrey byl docela bezstarostný kluk, než se dozvěděl o té věci s anděly. Ale já vím, jak to chodí. V jednu chvíli jste spokojený čtrnáctiletý puberťák -jsi dobrý ve všem co zkusíš, populární, zábavný- a v té další jsi jen nějaký šílenec s křídly. Chvíli to trvá, než se s tím vyrovnáš. A teď to byl teprve měsíc potom, co se dozvěděl, že jsem dostala svojí malou misi z nebe. Teď jsem ho táhla pryč z Nowheresville do Wyomingu. V lednu. Přímo v polovině školního roku. Když mu máma řekla, že se stěhujeme, zařval: "Nikam nejdu!" Měl zaťaté pěsti, jako kdyby chtěl do něčeho praštit. "Jdeš," odpověděla mu máma a chladně se na něj podívala. "A já nebudu překvapená, když najdeš svoje poslání ve Wyomingu taky." "To mě nezajímá," řekl. Pak se otočil a pohlédl na mě tak, že i když si na to teď vzpomenu, donutí mě to skrčit se. Máma, svým způsobem, Wyoming dost bere. Byla tam už několikrát hledat dům, zapsat mě a Jeffreyho v nové škole, vyjednat přechod mezi její práci u Applu v Kalifornii a práci, kterou pro ně bude dělat z domova potom, co se odstěhujeme. Hodiny mluvila o tom, jak nádherná příroda teď bude každodenní součástí našeho života, o čerstvém vzduchu, volně žijících zvířatech a počasí a jak si brzy zamilujeme zimu. To je důvod, proč jede Jeffrey se mnou. Nemůže poslouchat mámino blábolení o tom, jak báječné to tam všechno bude. Poprvé, když jsme zastavili, abychom

natankovali, vylezl z auta, popadl batoh a přešel ke mně, pak si zase nastoupil. Bez vysvětlení. Asi se rozhodl, že ji v současné době nenávidí víc než mě. Znovu se chytám šance. "Tohle není přesně to, co jsem chtěla, víš," říkám mu. "Ale omlouvám se za to, jak to teď je." "Cokoliv." Můj telefon zazvonil. Prohrabala jsem kapsu a hodila telefon Jeffreymu. Chytil ho. Překvapivě. "Mohl bys to vzít?" ptám se sladce. "Já řídím." Vzdychá, otevírá telefon a přikládá si ho k uchu. "Jo," říká. "Dobře. Jo." Zavírá telefon. "Říká, že přijíždíme do Teton Pass. Chce nás vytáhnout na rozhlednu." Jako na zavolanou přijíždíme za roh do údolí, kde se před námi otevírají nízké kopce a zubaté modrobílé hory. Je to úžasný pohled, stejný jako obrázky z kalendáře nebo z pohlednice. Máma odbočuje na "rozhlednu" a já opatrně zastavuji vedle ní. Prakticky vyletí z vozu. "Myslím, že nás chce dostat ven," říkám Jeffreymu. On prostě jen hledí na palubní desku. Otevírám dveře a vyskakuji do horského vzduchu. Je to jako vstoupit do mrazáku. Najednou lituji příliš tenké mikiny s kapucí, kterou mám přetaženou přes hlavu a strkám si ruce hluboko do kapes. Můžu doslova vidět svůj dech, jak ode mě při každém výdechu odplouvá pryč. Máma přechází až k Jeffreyho dveřím a klepá na jeho okýnko. "Vystup z auta," přikazuje mu hlasem, který nepřipouští žádné odmlouvání. Mává směrem k hřebenu a ukazuje na velké dřevěné znamení, kde je karikatura kovboje, který ukazuje dolů na údolí. AHOJ CIZINČE, ČTI. TAM V DÁLCE JE JACKSON HOLE. POSLEDNÍ NA STARÉM ZÁPADĚ. Po obou stranách lesklé stříbrné řeky jsou rozptýleny budovy. To je Jackson, naše nové domovské město. "Támhle je národní park Teton a Yellowstone." Máma ukazuje na horizont. "Na jaře se tam budeme muset vydat a porozhlédnout se tam." Jeffrey k nám přichází na hřeben. Nemá na sobě bundu, jenom džíny a tričko, ale nevypadá, že by mu byla zima. Je příliš naštvaný, než aby se třásl. Jeho výraz, když prozkoumává naše nové okolí je úplně prázdný. Slunce zakrývá mrak a zahaluje údolí do stínu. Vzduch je okamžitě o deset stupňů chladnější. Najednou cítím úzkost z toho, že když jsem teď oficiálně přijela do Wyomingu, stromy se vznítí a já budu na tomhle místě musit splnit svoje poslání. Tak hodně se ode mě v tomhle místě očekává. "Neboj." Moje máma mi pokládá ruce na ramena a krátce mi je tiskne. "Tohle je místo, kam patříš, Claro." "Já vím." Snažím se o statečný úsměv. "Ty," říká a přechází k Jeffreymu, "se zamiluješ do zdejších sportů. Lyžování na sněhu, vodní lyžování, horolezectví a všechny druhy extrémních sportů. Dávám ti plné povolení se do těchhle sportů vrhnout." "Fajn," mumlá. "Skvěle," říká a je zdánlivě spokojená. Rychle přes nás přejede pohledem. Pak se dá svižně do pohybu zpátky k autu. "A teď jedeme." Následujeme jí silnicí, která směřuje dolů do hor. Zachytávám pohledem další ceduli. POZOR, stojí na ní, OSTRÉ ZATÁČKY PŘED VÁMI. ...

Těsně předtím, než vjíždíme do Jacksonu, najíždíme na silnici Jarní Strž, která nás vede na další dlouhou a klikatou cestu. Ta končí železnou bránou, kterou můžeme projít, jen když zadáme kód. To je moje první podezření, že náš skromný příbytek asi bude docela nóbl. Druhý bod mého podezření dostávám, když ve skrytu stromů vidím ohromné dřevěné sruby. Následuju mámino auto, když zatáčí dolů na čerstvě zoranou příjezdovou cestu. Pomalu míjíme les pokroucených borovic, bříz a topolů, dokud jimi neprojdeme až na paseku, kde na malém návrší stojí náš nový dům. "Páni," vydechnu a dívám se přes přední sklo na dům. "Jeffrey, podívej se." Dům je z masivních polen a říčních kamenů. Střecha je pokrytá vrstvou čistě bílého sněhu. Vypadá jako perníková chaloupka. Má na sobě kompletní sadu stříbrných rampouchů, které visí ze střechy. Je větší než náš dům v Kalifornii, ale tak nějak útulnější s dlouhou verandou a obrovskými okny, která - jak mě napadá - nám poskytnou nádherný výhled na zasněžené pohoří. "Vítejte doma," říká máma. Je opřená o auto a všímá si naší omráčené reakce, když vycházíme na kruhovou příjezdovou cestu. Je tak spokojená sama se sebou kvůli tomu, že nám zajistila tenhle dům, že si prakticky píská. "Náš nejbližší soused je asi míli daleko. Celý tenhle srub je jen náš." Vánek profukuje stromy tak, že pramínky sněhové závěje padají dolů z větví, jako kdyby byl náš dům v sněhové kouli, která spočívá na naší krbové římse. Vzduch je tady teplejší. Je tu úplně ticho. Převaluje se přese mě blažený pocit. Tohle je domov, myslím si. Jsme v tu v bezpečí, které přichází jako obrovská úleva, protože po týdnech naplněných vizemi o nebezpečí a smutku, nejistoty ze stěhování, opuštění všeho co známe a šílenství z tohohle všeho, si můžu konečně představit náš společný život ve Wyomingu. Místo toho, abych si neustále představovala jen to, jak mířím do ohně. Dívám se na mámu. Doslova září, každou sekundu stále jasněji a jasněji, prochází přes ní jemné vibrace andělské rozkoše. Už jen sekundu a budeme moct vidět její křídla. Jeffrey kašle. Tahle věc je pro něj ještě příliš nová a vyvádí ho z míry. "Mami," říká. "Děláš tu andělskou věc." Najednou ztmavne. "A koho to zajímá?" říkám. "Není tu nikdo, kdo by to mohl vidět. Můžeme tu být sami sebou." "Ano," říká máma tiše. "Ve skutečnosti bude tohle prostředí ideální pro procvičování létání." Zděšeně na ni zírám. Máma se mě snažila naučit létat už dvakrát a vždycky to byla úplná katastrofa. Ve skutečnosti jsem se už vzdala myšlenky na létání a připustila si, že i když mám v sobě andělskou krev, zůstanu jako povrchní, nelétavý pták. Třeba jako pštros. Nebo v tomhle počasí spíš tučňák. "Možná že tu budeš potřebovat umět létat," říká máma trochu strnule. "A ty to možná budeš chtít zkusit taky," dodává směrem k Jeffreymu. "Vsadím se, že jsi přirozený talent." Cítím, jak mi rudne obličej. Jistě, že na to bude mít Jeffrey přírodní talent, zatímco já se ani neodlepím od země. "Chci vidět svůj pokoj," říkám a unikám do bezpečí domu. ...

To odpoledne poprvé stojíme na promenádě na Broadway Avenue v Jacksonu, ve Wyomingu. I v prosinci je tu spousta turistů. Dostavníky a koňské vozy jezdí každých pár minut, spolu s nekončícím řetězcem automobilů. Nemůžu si pomoct, ale dívám se po jednom konkrétním autě: tajemném Avalanche s poznávací značkou 99CX. "Kdo by řekl, že tu bude takový provoz?" poznamenávám, zatímco se dívám, jak tu projíždí auta. "Co bys udělala, kdybys ho právě teď uviděla?" ptá se máma. Má na sobě nový slaměný kovbojský klobouk, kterému nemohla odolat hned v prvním obchodě se suvenýry, kolem kterého jsme prošli. Kovbojský klobouk. Já osobně si myslím, že s tím Divokým západem už zachází příliš daleko. "Nejspíš by tu omdlela," říká Jeffrey. Divoce mrká svými řasami, pak se ovívá a nakonec omdlívá na mámu. Oba se smějí. Jeffrey si koupil tričko se snowboardistou a i ve skutečnosti tenhle sport zvažuje. Díkybohu se mu líbil jeden snowboard ve výloze. Když jsme dorazili do domu, byl najednou v mnohem lepší náladě, protože viděl, že všechno není úplně ztracené. Už se chová zase jako ten starý Jeffrey. Ten, který se umívá, škádlí nás a občas mluví i v celých větách. "Jste nějak moc veselí," říkám a protáčím oči. Jdu dopředu malým parkem a dívám se na druhou stranu ulice. Vchod do ní představuje obrovský oblouk ze sobích parohů. "Pojďme tudy," volám zpátky k mámě a Jeffreymu. Spěcháme přes přechod pro chodce zrovna, když začíná blikat oranžová ruka na semaforu. Pak se chvíli zdržujeme pod vchodem a díváme se na mříže z paroží, které se trochu podobají kostem. Nebe nad našimi hlavami tmavne díky mrakům a fouká studený vítr. "Cítím nějaké grilování," říká Jeffrey. "Ty jsi jeden obří žaludek." "Hej, můžu za to, že mám rychlejší metabolismus než normální lidi? Co kdybychom se šli najíst támhle?" Ukazuje dolů na ulici, kde stojí řada lidí, kteří se chtějí dostat do baru Milionový Kovboj. "Jasně, a rovnou ti tam můžu koupit pivo," říká máma. "Vážně?" "Ne!" Zatímco se hašteřili, dostala jsem náhlé nutkání si tuhle chvíli zdokumentovat. Tak, abych se na to pak někdy mohla znovu podívat a říct, že byl tohle začátek. Část poslání Clary. Moje hruď se nadmula emocemi, jen při pomyšlení na to. Nový začátek pro nás všechny. "Promiňte madam, nevadilo by vám vyfotit nás?" ptám se paní, která kolem nás prochází. Přikyvuje a bere fotoaparát od mámy. Pózujeme pod obloukem. Máma je uprostřed a já a Jeffrey stojíme po stranách. Usmíváme se. Žena se snaží vyfotit obrázek, ale nic se neděje. Máma k ní jde a ukazuje jí, jak má pracovat s bleskem. V tu chvíli vychází znovu slunce. Najednou jsem si až super dobře vědoma toho, co se děje kolem mě. Jako kdyby se kvůli mně všechno zpomalilo a odehrávalo se kousek po kousku: Hlasy ostatních lidí na promenádě, záblesk zubů lidí, kteří spolu mluví, rachot motorů a brzd, které kvičí, když někdo prudce zastaví na červenou. Moje srdce bije pomalu, jako hlasitý buben. Vdechuji vzduch do plic a zase ho vydechuji. Zápach koňského hnoje a soli, levandule z mého šamponu, mámy vanilkového parfému, Jeffreyho pánského deodorantu a i slabé aroma rozkladu,

které se stále drží paroží nad námi. Z pod dveří jedné z uměleckých galerií se line klasická hudba. V dálce štěká pes. Někde pláče dítě. Je tu toho tolik, musela bych explodovat, kdybych to měla všechno zkusit pojmout. Všechno je příliš jasné. Je tu velký tmavý pták, který sedí na stromě v parku za námi. Zpívá a čechrá si peří proti chladu. Jak ho můžu vidět, když je za mnou? Cítím jeho ostré černé oči, které na mě zírají, vidím, že úhel jeho hlavy míří sem a pozoruje mě, sleduje. Najednou vzlétne ze stromu a vyletí k širému nebi barvy kouře. Pak zmizí ve slunci. "Claro," šeptá Jeffrey naléhavě blízkou mého ucha. "Hej!" Vracím se zpátky na zem. Jackson Hole. Jeffrey. Máma. Dáma s foťákem. Všichni na mě zírají. "Co se děje?" Jsem zmatená. Cítím se, jako kdybych byla oddělená od mého těla. Jako kdyby moje část byla pořád na obloze s tím ptákem. "Tvoje vlasy, ehm, září," mumlá Jeffrey. Odvrací pohled, jako kdyby byl v rozpacích. Dívám se dolů. Lapám po dechu. Zářící není to správné slovo. Moje vlasy jsou stříbrno zlatá změť světla a barev. Plápolají. Zachytávají světlo stejně, jako zrcadlo odráží slunce. Sjíždím po nich rukou. Jsou teplé a mají v sobě zářící prvky. A moje srdce, které před chvílí bilo tak pomalu, najednou začíná bušit bolestně rychle. Co se se mnou děje? "Mami?" volám slabě. Dívám se do jejích širokých, modrých očí. Otáčí se k dámě, perfektně klidná. "Není dnes krásně?" říká máma. "Víš, co se říká: Nelíbí se ti počasí ve Wyomingu? Stačí počkat deset minut." Dáma nepřítomně přikyvuje, ale stále zírá na moje nepřirozeně zářící vlasy. Snaží se přijít na to, co je to za kouzelnický trik. Máma ke mně přechází, energicky bere do ruky všechny moje vlasy a kroutí je jako kus provazu. Pak mi je strká za límec mikiny a přetahuje mi kapuci přes hlavu. "Jen zůstaň klidná," zašeptala, když si stoupla na místo mezi Jeffreyho a mě. "Všechno je v pořádku. Teď už jsme připraveni." Dáma několikrát zamrkala a zavrtěla hlavou, když se snažila uvolnit se. Když teď byly moje vlasy zakryté, jako kdyby se všechno najednou vrátilo do normálu. Jako kdyby se nic neobvyklého nestalo. Jako kdyby to všechno byla jenom naše fantazie. Dáma vytáhla fotoaparát. "Řekněte sýr," dává nám instrukce. Snažím se o svůj nejlepší úsměv. ... Skončili jsme v Mountain High Pizza Pie na večeři, protože to bylo to nejbližší a nejlepší místo. Jeffrey už se pustil do své pizzy, zatímco jsme si máma a já vyzvedávaly tu naší. Nemluvili jsme. Cítila jsem se, jako kdybych byla přistižená při něčem strašném. Ostudném. Mám kapuci na hlavě po celou dobu, a to i ve voze, když naše cesta končí a my se vracíme pomalu do domu. Když dorazíme domů, máma jde přímo do své kanceláře a zavírá dveře. Jeffrey a já, pro nedostatek čehokoliv lepšího na práci, se díváme na televizi. Pořád se na mě dívá, jako kdybych měla každou chvíli vzplanout. "Mohl bys na mě přestat zírat?" konečně na něj volám. "Doháníš mě k šílenství." "To bylo divný, tam venku. Cos udělala?" "Já nic neudělala. Prostě se to stalo." Máma se objevila ve dveřích se svým kabátem. "Musím ven," říká. "Prosím, neopouštějte dům, dokud se nevrátím." Předtím, než jsme se jí mohli na něco zeptat, byla pryč. "Perfektní," mumlá Jeffrey.

Slabě ho praštím a ustupuju nahoru do mého pokoje. Stále mám dost věcí na vybalení, ale moje mysl se upíná znovu ke chvíli pod obloukem, když jsme měla pocit, že se celý svět snaží nacpat do mé hlavy. A moje vlasy! Nadpozemské. Vybavuji si tvář té dámy, když mě uviděla: nejprve zmatená a pak trochu vyděšená. Jako kdybych byla nějaký cizí tvor, který patří do laboratoře s vědci, které zkoumají moje zářící vlasy pod mikroskopem. Jako kdybych byla blázen. Musela jsem usnout. Další věc, kterou totiž vím je ta, že máma stojí ve dveřích mé ložnice. Hází krabičku barvy na vlasy Clairol na mojí postel. Zvedá ji. "Sedonský západ slunce?" čtu. "Děláš si ze mě srandu, že jo? Červená?" "Červenohnědá. Jako mám já." "Ale proč?" ptám se. "Pojďme dát do pořádku tvoje vlasy," říká. "Pak si promluvíme." ... "Musím s touhle barvou do školy!" kňučím, když máma pracuje na mých vlasech v koupelně, zatímco já sedím na zavřeném záchodě s ručníkem kolem ramen. "Nežádala bych tě o to, kdybych si nemyslela, že je to důležité." Udělala pár kroků zpátky a zkoumala, jestli na mojí hlavě nezůstala nějaká nenabarvená místa. "Tak. Hotovo. Teď musíme počkat, dokud se barva nechytí." "Ok, takže teď mi to všechno vysvětlíš, viď?" Na pár sekund vypadá nervózně. Pak si sedá na kraj vany a skládá si ruce do klína. "Co se stalo dneska, je normální," říká. To mi připomíná chvíli, kdy mi říkala o mojí periodě, nebo když jsme zabrousili na téma sex, všechno mi vysvětluje tak klidně a racionálně, jako kdyby tu řeč zkoušela už roky. "Ehm, jasně, jak jako normální?" "Dobře, není to normální," říká rychle. "Ale je to normální pro nás. Když tvoje schopnosti začnou růst, tvoje andělská část se začne projevovat výraznějším způsobem." "Moje andělská část. Skvělé. Jako kdybych neměla dost věcí, které musím řešit." "Není to tak zlé," říká máma. "Naučíš se to ovládat." "Naučím se ovládat svoje vlasy?" Směje se. "Ano, nakonec se naučíš i to, jak to skrýt. Změnit barvu svých vlasů tak, aby nemohla být vnímána lidským okem. Ale teď se barvení zdá jako ten nejjednodušší způsob." Vždycky nosí klobouky, uvědomuju si. Na pláži. V parku. Téměř kdykoliv jsme na veřejnosti, nosí klobouk. Vlastní desítky šátků a šál. Vždycky jsem předpokládala, že je to proto, že je ze staré školy. "Takže tobě se to stává taky?" ptám se. Otáčí se ke dveřím a slabě se usmívá. "Pojď dál, Jeffrey." Jeffrey se plíží z mého pokoje, kde nás odposlouchával. Vina na jeho tváři není znát dlouho. Mění se totiž na nekontrolovatelnou zvědavost. "Stane se mi to taky?" ptá se. "Ta věc s vlasy?" "Ano," odpovídá. "Stává se to většině z nás. Mně se to stalo poprvé roku 1908, v červenci, myslím. Četla jsem si knihu na lavičce v parku. Pak-" Zatíná ruce do pěstí a přesouvá je nad svojí hlavu. Pak je otvírá, jako kdyby měly symbolizovat explozi. Dychtivě se k ní přikláním. "A taky se všechno zpomalilo a tys mohla slyšet a vidět věci, které bys neměla být schopná vidět a slyšet?" Otáčí se a dívá se na mě. Její oči jsou modré jako obloha přesně ve chvíli, kdy jí opouští tma. Přerušovaná jen malými světelnými body, jako kdyby se doslova rozzářily zevnitř. Mohla jsem v nich vidět sama sebe. Dívá se na mě ustaraně.

"Bylo to pro tebe takovéhle?" ptá se. "Čas se zpomalili?" Přikyvuji. Vydává ze sebe trochu přemýšlivé hmm a pokládá svou teplou ruku na tu mojí. "Chudák dítě. Není divu, že jsi tak otřesená." "Co jsi dělala, když se to stalo?" ptá se Jeffrey. "Nasadila jsem si svůj klobouk. V těch dnech venku všechny řádné ženy nosily klobouky. Ale naštěstí nastala doba, kdy už je dávno vynalezená barva na vlasy. Já byla bruneta téměř dvacet let." Na nose se jí tvoří vrásky. "Moc mi to neslušelo." "Ale co to je?" ptám se. "Proč se to děje?" Mlčí, jako kdyby si chtěla opatrně zvolit slova. "Je to součást andělského prolomení mysli." Tváří se trošku nepohodlně, jako kdyby téhle informaci sama nevěřila. "No, pro dnešek už bylo dost vyučování. Pokud se tyhle věci stanou znovu, myslím tím na veřejnosti, pak by bylo nejlepší chovat se normálně, jak jsme zjistili. Většinou lidi budou sami sebe přesvědčovat, že to co viděli, ve skutečnosti neviděli a že to byl jenom trik světla, iluze. Ale není špatný nápad nosit teď častěji čepici, Jeffrey. Abys byl v bezpečí." "Dobře," říká s úšklebkem. On v podstatě i spí s čepicí Obrů. "A zkus na sebe tolik neupozorňovat," pokračuje a dívá se na něj ostře. Jasně tím odkazuje na to, že se cítí dobře, když je ve všem nejlepší: quaterback, hráč, univerzitní hvězda. "Nepředváděj se." Zatíná čelist. "To by neměl být problém," říká. "Tady se v lednu stejně nedá nikam chodit, ne? Zkoušky do týmu byli už v listopadu. Baseball není dřív než na jaře." "Možná je to tak nejlepší. To ti dá nějaký čas se přizpůsobit, než si vybereš nějakou mimoškolní činnost." "Přesně tak. Bude to tak nejlepší." Jeho tvář znovu pokrývá maska podrážděnosti. Pak vychází z místnosti a práská za sebou dveřmi. "Fajn, takže tohle by bylo," říká mamka a s úsměvem se na mě otáčí. "Pojďme to opláchnout." ... Moje vlasy jsou oranžové. Mají stejnou barvu jako mrkev. Ve chvíli kdy je vidím, vážně zvažuji možnost, že si oholím hlavu. "Spravíme to," slibuje mi máma a snaží se nesmát. "Hned zítra ráno. Přísahám." "Dobrou noc." Přibouchávám jí dveře před nosem. Pak se vrhám do postele a dávám si na dobrou noc dobrý dlouhý pláč. Tolik k mému pokusu imponovat tomu záhadnému klukovi s jeho nádhernými vlnitými vlasy. Poté co se uklidňuji, ležím v posteli a poslouchám vítr, jak se opírá o mé okno. Lesy se zdají být obrovské, plné temnoty. Matně vidím hory, jejich masivní hrozivou přítomnost za naším domem. Dějí se věci, které nemůžu dostat pod kontrolu - měním se a nemůžu se vrátit na cestu, po které jsem kráčela předtím. Přichází ke mně vize jako nějaký známý přítel. Opouštím svou ložnici a ocitám se uprostřed zakouřeného lesa. Vzduch je tak horký, suchý a těžký, že je obtížné dýchat. Vidím stříbrné Avalanche, které je zaparkované podél vozovky. Automaticky se otáčím směrem ke kopcům. Orientuji se na místo, kde vím, že najdu toho kluka. Jdu. Cítím smutek, který přechází v žal. Jako kdyby mi někdo trhal srdce. Roste s každým mým krokem. Moje oči se plní slzami. Mrkám, abych je zahnala a udržuji rychlost chůze. Rozhoduji se oslovit toho kluka. Když ho vidím, na minutu se zastavuji a prostě na něj jen zírám. Při pohledu na něj, jak tam jen stojí, mě naplňuje směs bolesti a touhy. Myslím, že jsem tady.

KAPITOLA 3 První věc, kterou zachytilo moje oko, když jsem vjížděla na parkoviště Jackson Holské střední školy, byl velký stříbrný vůz zaparkovaný v zadní části. Zašilhala jsem, abych uviděla SPZ. "Héj!" křičí na mě Jeffrey, když skoro narážím do zadní části hrozně starého, zrezivělého, modrého vozu přede mnou. "Už se konečně nauč řídit!" "Promiň." Snažím se omluvně mávnout na chlapa, který řídí jedoucí modré vozidlo přede mnou. On se ale naklání a něco na mě křičí z okýnka. Jsem si jistá, že ho nechci slyšet a tak uháním přes parkoviště. Pečlivě zaparkuju Prius na prázdném místě a minutu nehnutě sedím, zatímco se snažím dát dohromady. Jackson Holská střední nepřipomíná ani tolik školu, jako spíš rekreační velkou cihlovou budovu, která je orámovaná řadou dřevěných nosníků, které tu asi mají představovat pilíře. Působí ale mnohem venkovštějším dojmem. Stejně jako všechno ostatní v našem novém městě, by z tohohle obrázku byla perfektní pohlednice. Zářící okna, která jsou perfektně rozmístěná po budově, stromy s bílou kůrou, které jsou krásné i bez listí, nemluvě o nádherných horách, tyčících se v pozadí na všech třech stranách školy. Dokonce i načechrané bílé mraky na obloze vypadají tak, jako kdyby je tam někdo naaranžoval. "Později," říká Jeffrey a vyskakuje z auta. Bere si svůj batoh a běží ke dveřím školy, jako kdyby to tu vlastnil. Několik dívek na parkovišti se za ním obrazí a přejíždí ho pohledem. Věnuje jim lehký úsměv, který okamžitě vyvolává tu šeptací a hihňající holčičí věc, která ho provázela i v naší staré škole. "Tolik o nepoutání na sebe pozornosti," mumlám si. Dávám si na rty další vrstvu lesku a kontroluji svůj odraz ve zpětném zrcátku. Krčím se, když vidím svojí ponižující barvu vlasů. I přes mámino a moje úsilí během celého minulého týdne jsou stále oranžové. Vyzkoušeli jsme všechno, přebarvila jsem se pětkrát, dokonce jsem si na hlavu napatlala i barvu černou jako uhel, ale barva se vždycky vymyla na stejně příšernou do očí bijící oranžovou. Je to jako nějaký krutý kosmický vtip. "Nemůžeš se vždycky spoléhat jen na svůj vzhled, Claro," říkala mi máma po neúspěšném pokusu číslo pět. Ona tak měla co mluvit. Jako kdyby byl v jejím životě alespoň jediný den, kdy by nevypadal nádherně. "Nikdy jsem se nespoléhala na svůj vzhled, mami." "Samozřejmě, že ne," řekla až příliš vesele. "Nechtěla jsi to, ale stejně. Věděla jsi, že tě ostatní studenti na střední škole v Mountain View viděli jako hezkou rusovlásku." "Jo, tak teď už nejsem ani rusovláska ani hezká," řekla jsem nešťastně. Ano, litovala jsem se. Ale ty vlasy jsou tak příšerně oranžové. Máma mi dala prst pod bradu a přinutila mě, abych se na ní podívala. "Mohla bys mít svítící zelené vlasy a ani to by nepřekrylo to, jak krásná jsi," řekla. "Ty jsi moje matka. Jsi povinná ze zákona říkat mi takové věci."

"Zkus si uvědomit, že nejsi tady, abys vyhrála soutěž krásy. Jsi tu kvůli svému poslání. Možná že tenhle problém s vlasy znamená, že věci tu nebudou tak snadné, jako byly v Kalifornii. A možná, že je tu pro to nějaký jiný důvod." "Správně. Velmi dobrý důvod, tím jsem si jistá." "Tahle barva alespoň skryje jasnou zář z tvých vlasů. To znamená, že se nebudeš muset starat o to, aby se tvoje vlasy náhodou nerozzářily." "Hurá pro mě." "Budeš si z toho muset vzít to nejlepší, Claro," řekla. Tak jsem tady a beru si z toho to nejlepší. Jako kdybych měla na výběr. Vystupuji z auta a plížím se do zadní části parkoviště, abych obhlédla stříbrný náklaďáček. Avalanche, čtu stříbrný nápis, který je na zadním blatníku. SPZ 99CX. Je tady. Nutím se zhluboka dýchat. On je opravdu tady. Nezbývá mi nic jiného. Jdu do školy s mými bláznivými, nezvladatelnými, šíleně zářícími oranžovými vlasy. Dívám se, jak ostatní studenti proudí do budovy v malých skupinkách. Smějí se, povídají si a poflakují se. Všichni jsou pro mě úplní cizinci, každý jeden z nich. Kromě jednoho. I když já pro něj cizinec jsem. Moje ruce jsou zpocené a lepkavé. V mém žaludku se prohání hejno motýlků. Nikdy v mém životě jsem nebyla víc nervózní. A máš to, Claro, pomyslím si. Vedle tvého poslání, by tahle škola měla být brnkačka. Narovnávám ramena a pokouším se o sebedůvěru Jeffreyho. Pak vyrážím přímo ke škole. ... Svojí první chybu jsme si uvědomila téměř okamžitě. Předpokládala jsem totiž, že i přes zvláštní exteriér by měl být interiér na každé škole stejný. To byl ale špatný odhad. Škola je neobvyklá z vnitřní strany stejně, jako z té vnější. Téměř všechny učebny mají vysoké stropy a obrovská okna mají výhled na hory. Jídelna je hybrid lyžařské chaty a uměleckého muzea. Prakticky v každém volném místě na zdi jsou obrazy, nástěnné malby, koláže. Voní mnohem lépe než běžné školy: po borovici, křídě a voňavé mixu drahých parfémů. Moje stará cihlová škola v Kalifornii se proti tomuhle jeví jako vězení. Narazila jsem na zemi s nádhernými lidmi. A to jsem si myslela, že já pocházím ze země nádherných lidí. Víte, jak vám někdy v televizi ukážou fotku nějaké celebrity ze střední školy a ty osoby vypadají normálně a ničím se neliší od ostatních lidí? A vy si pomyslíte, co se to stalo? Proč je najednou Jennifer Garner tak sexy? Řeknu vám to: dělají to peníze. Šminky, jemné účesy, značkové oblečení a osobní trenéři. A děti na střední v Jacksonu mají ten lesk celebrit, s vyjímkou několika málo dětí, kteří vypadají jako skuteční kovbojové s kompletními Stetsony, perleťovými knoflíčky na jejich kostkovaných košilích stylu Divokého západu, příliš těsnými džínsy a ošoupanými kovbojskými boty. Navíc, učební osnovy jsou fantazie. Jistě, můžete si vzít výtvarku, pokud cítíte potřebu učit se kreslit, nebo si můžete vzít AP studium umění, které připravuje Jackson na živou uměleckou scénu. Je tu taky třída tzv. svalových sportů, kde vás naučí jak vyladit svojí motorku, ATV nebo sněžní skútr. Taky se můžete naučit, jak si založit svůj vlastní byznys, navrhnout si svůj vysněný dům, rozvíjet svojí vášeň pro francouzskou kuchyni nebo jak udělat první kroky k tomu, stát se inženýrem. Pokud chcete dostat pilotní průkaz, škola nabízí několik kurzů aerodynamiky. Jackson Hole je perla celého světa. Určitě bude trvat nějakou chvíli zvyknout si. Myslela jsem, že ostatní studenti budou nadšení, že mě uvidí, nebo budou přinejmenším zvědaví. Jsem čerstvé maso a navíc jsem z Kalifornie. Možná bych

mohla mít nějaké drby z velkého města, které bych mohla nabídnout domorodcům. Zase špatně. Ta větší část mě úplně ignoruje. Po třech hodinách (trigonometrie, francouzština III, laborky z chemie) se nikdo ani neobtěžoval jednoduchým Ahoj. Jsem připravená skočit do auta a co nejrychleji se vrátit zpátky do Kalifornie, kde každého znám a oni znají mě, kde jsou právě v tuhle chvíli všichni moji přátelé a já bych jim mohla povídat a naší dovolené a mluvit o společných plánech. Kde jsem hezká a populární. Kde je život snadný. Jenže pak ho uvidím. Stojí ke mně zády, blízko mojí skříňky. Projíždí mnou nárůst elektřiny, když rozpoznávám jeho ramena, vlasy a tvar jeho hlavy. V mžiku se přenáším znovu do vize a hledím na něj, jak ve své černé bundě stojí mezi stromy. Teď jsme ale spolu v jedné chodbě. Závoj vize se pomalu rozpouští a já jsem zpátky v realitě. Dělám krok směrem k němu, otevírám ústa, abych mohla zavolat jeho jméno. Pak si ale uvědomuji, že ho neznám. Jako vždy, skoro jako kdyby mě slyšet, se začne otáčet. Moje srdce zběsile tluče, když se neprobouzím z vize. Vidím jeho tvář a ústa stočená do úsměvu, když kluk vedle něj řekne nějaký vtip. Jeho pohled se stáčí na mě a naše oči se střetnou. Chodba taje. Je to teď jen on a já, v lese. Vize znovu přichází, oheň už je na svahu a míří k nám, rychleji, než by vůbec mohlo být možné. Musím ho zachránit, myslím si. Jenže jsem hrozně slabá. Probouzím se a vidím dívku s dlouhými, zlatě hnědými vlasy, která sedí na podlaze vedle mě. Její ruce jsou na mém čele. Mluví tichým hlasem, jako kdyby se snažila uklidnit nějaké zvíře. "Co se stalo?" Rozhlížím se okolo sebe, ale ten kluk je pryč. Něco tvrdého mě tlačí do zad. Uvědomuji si, že ležím na učebnici chemii. "Spadla jsi," říká mi dívka, jako kdyby to nebylo zřejmé. "Máš epilepsii nebo tak něco? Vypadalo to, jako kdyby na tebe přišel nějaký záchvat." Lidé zírají. Mám pocit, že mi do tváří stoupá teplo. "Jsem v pořádku," říkám a sedám si. "Jasně." Dívka skáče nahoru a podává mi ruku, aby mi pomohla. Beru ji za ní a nechám jí zvednout mě na nohy. "Jsem tak trochu nemotora," říkám, jako kdyby to všechno vysvětlovalo. "Je v pořádku. Jděte do třídy," říká dívka dětem, které na mě pořád zírají. "Jedla jsi už dneska ráno?" "Co?" "Mohla by to být ta věc s malým množstvím cukru v krvi." Pokládá mi ruku kolem ramen a vede mě dolů chodbou. "Jak se jmenuješ?" "Clara." "Wendy," říká v reakci na mé jméno. "Kam jdeme?" "K zdravotní sestře." "Ne," odmlouvám a osvobozuju se od její ruky. Narovnávám se a pokouším se o úsměv. "Jsem v pořádku. Opravdu." Zvoní. Najednou je chodba prázdná. Pak za rohem vyběhne baculatá blonďatá žena, která má na sobě ošetřovatelskou uniformu. Jde rychle. Za ní jde kluk. Můj kluk. "Zrovna támhle jde," říká Wendy, když se vedle ní zachvěju. "Christiane," poroučí rychle sestra, zatímco ke mně spěchají. Christian. To je jeho jméno.

Jeho ruka se dostává pod má kolena a on mě zvedá. Moje ruka se automaticky obtáčí kolem jeho ramen. Prsty mám jen pár centimetrů od místa, kde na krku končí jeho vlasy. Jeho vůně, směs slonovinového mýdla a nádherné ostré kolínské, se nade mnou vznáší. Dívám se do jeho zelených očí. Je tak blízko, že v nich můžu vidět zlaté skvrnky. "Ahoj," říká. Nebe pomoz mi, myslím si, zatímco se na mě usmívá. Je toho prostě příliš mnoho. "Ahoj," šeptám a dívám se pryč. Rudnu kvůli svým rozpuštěným velmi, ale velmi oranžovým vlasům. "Drž se mě," říká a pak mě snáší dolů halou. Přes jeho rameno vidím, jak mě Wendy sleduje, než se otáčí a jde na druhou stranu. Když se dostáváme na ošetřovnu, jemně mě pokládá na lůžko. Dělám všechno, co je v mých silách, abych na něj nezírala. "Děkuju," koktám. "Žádný problém." Usmívá se na mě takovým způsobem, že jsem ráda, že sedím. "Jsi nádherně zářivá." Můj mozek se snaží uspořádat si smysl těchhle tří slov a dát je do správného významu, ale mám jen malý úspěch. "Děkuju," říkám znovu, ztuhle. "Ano, děkuju vám, pane Prescotte," říká mu zdravotní sestra. "Teď se odeberte do třídy." Christian Prescott. Jeho jméno je Christian Prescott. "Uvidíme se později," říká a stejně jako přišel, hned odchází. Když zahýbá za roh, mávám mu. Pak se cítím jako idiot. "A teď ty," říká zdravotní sestra a otáčí se ke mně. "Opravdu," říkám. "Je mi fajn." Vypadá nepřesvědčeně. "Můžu vám tu klidně udělat dřep s výskokem - tak fajn mi je," říkám a nemůžu si vymazat z tváře přihlouplý úsměv. ... Díky tomu přicházím na hodinu Angličtiny pozdě. Studenti už mají svoje židle dané do kroužku. Učitel je starší muž s krátkými bílými vousy, zve mě, abych se k nim připojila. "Přitáhněte si židli. Slečna Gardnerová, předpokládám správně?" "Ano." Mám pocit, že se celá třída kouká jen na mě, když si beru židli od zadního stolu a táhnu jí směrem ke kruhu. Poznávám tu Wendy, dívku, která mi pomohla v hale. Odsunuje stůl, aby mi udělala místo vedle ní. "Já jsem pan Phibbs," říká učitel. "Jsme uprostřed cvičení, které je do značné míry k vašemu prospěchu. Budu rád, když se k nám připojíte. Každý o sobě musí tři neobyčejné skutečnosti. Pokud je má někdo v kruhu s někým společné, zvedne ruku a osoba, která mluví, musí vymyslet něco jiného. Zrovna je na řadě Shawn, který skočil tvrzením, že má nej ... příšernější snowboard v Tetonu..." Pan Phibbs zvedá husté obočí. "To může být ale sporné." "Jezdím na krásném růžovém prkně," chlubí se kluk, u kterého předpokládám, že je Shawn. "Nikdo nemůže tvrdit, že v tom není unikátní," říká pan Phibbs a odkašlává si. "Takže, teď je na řadě Kay. A říkejte své jméno prosím, kvůli té nové dívce." Každý se dívá na drobnou brunetku s velkýma hnědýma očima. Usmívá se, jako kdyby být středem pozornosti pro ni byla ta nejpřirozenější věc na světě.

"Já jsem Kay Patterson," říká. "Moji rodiče vlastní nejstarší obchod s žertovnými předměty v Jacksonu." "Setkala jsem se s Harrisonem Fordem. Mnohokrát," dodává jako druhou věc, "protože náš obchod je jeho oblíbený. Říká mi, že vypadám jako Carrie Fisher z Hvězdných válek." Ta je nafoukaná, pomyslím si. I když, kdyby si oblékla bílé šaty a dala si po stranách hlavy dvě skořicové pletené buchty, opravdu by asi prošla konkurzem na princeznu Leiu. Je velmi hezká, jedna z mnoha lidí na téhle škole. Má broskvovou pleť a hnědé vlasy, které jí spadají na ramena v dokonalých kadeřích. Má je tak lesklé, že ani nevypadají jako vlasy. "A," dodává Kay jako konečnou informaci, "Christian Prescott je můj přítel." Už teď jí nesnáším. "Velmi dobře, Kay," říká pan Phibbs. Další je Wendy. Červená se. Zřejmě se stydí mluvit o sobě před celou třídou. "Já jsem Wendy Avery," říká a krčí rameny. "Moje rodina spravuje ranč mimo Wilson. Nevím, co jiného bych o sobě řekla. Chci být veterinářkou, což není velké překvapení, protože miluju koně. A od mých šesti let si vyrábím vlastní oblečení." Ticho. A sakra, uvědomuju si. Čeká se na mě. Všechny věci, o kterých jsem přemýšlela, se najednou vypařily z mého mozku. Místo toho myslím na všechny věci, které jim nemůžu říct, třeba tohle, Umím mluvit všemi jazyky na světě. Mám křídla, která se objeví vždycky, když si zamanu a měla bych být schopná létat, ale já na to kašlu. Jsem přírodní blondýna. Mám bezvadný smysl pro orientaci, což si myslím, že by mi mělo pomoct s létáním, ale není tomu tak. Jo, nebo to, že jsem tady, abych zachránila přítele Kay. Odkašlávám si. "Takže, já jsem Clara Gardner a přestěhovala jsem se sem z Kalifornie." Ostatní studenti se hihňají, když jeden kluk z kruhu zvedá ruku. "To je zrovna jedna z jedinečných informací pana Lovetta," řekl pan Phibbs, "jen jsi tu nebyla, když to říkal. Zjistíš, že je tu poměrně málo studentů, kteří se sem přestěhovali ze zlatých států." "Dobře, dobře, nechte mě to zkusit znovu." Přesnost je zřejmě klíčem téhle hry. "Přestěhovala jsem se sem z Kalifornie asi před týdnem, protože jsem slyšela velké věci o zdejším krámku s žertovnými předměty." Celá třída se směje, i Kay, která se zdá potěšená. Najednou mám pocit, jako kdybych se stala třídním komikem, který právě řekl zahajovací vtip. Ale je to lepší než být známá, jako zrzavá hlupačka, která omdlela uprostřed haly po třetí hodině. Takže vytáhnu nějaké vtipy. "Ptáci jsou mnou nějak podivně fascinovaní," pokračuju. "Sledují mě kamkoliv se pohnu." Tohle je pravda. Moje současná teorie je, že cítí vůni mého peří, ačkoliv je nemožné přesvědčit se o tom. "Zvedáš ruku, Angelo?" ptá se pan Phibbs. S leknutím se dívám napravo, kde sedí dívka s havraními vlasy ve fialových šatech, pod kterými má černé legíny. Rychle dává ruku dolů. "Ne, jen cvičím," říká ledabyle. Dívá se na mě svýma jantarovýma očima. "Líbí se mi ta věc s ptáky. Je to zábavné." Ale tentokrát se nikdo nesměje. Jen na mě zírají. Polykám. "Dobře, takže ještě jedna, jo?" říkám trochu zoufale. "Moje máma je počítačová programátorka a můj táta je profesor fyziky na New Yorské univerzitě, což pravděpodobně znamená, že bych měla být dobrá v matematice." Stahávám tvář do

bolestivé grimasy. Informace, že mi nejde matika, je ale ve skutečnosti falešná. Jsem v matematice dobrá. Je podobná jazyku. To je taky důvod, proč máma může mluvit s počítači, aniž by na nich opravdu pracovala. A pravděpodobně je to taky důvod, proč jí přitahovala myšlenka začít si s mým tátou. Je jako lidská kalkulačka, dokonce i bez kapky andělské krve ve svých žilách. Pro Jeffreyho i pro mě je matematika směšně snadná. Tentokrát se nikdo nesmál. Kromě milosrdného uchichtnutí od Wendy. Zřejmě nedostanu roli třídního komika. "Děkuju ti, Claro," říká pan Phibbs. Poslední student, který je vyzván, aby řekl své tři informace, je černovlasá dívka, která se na mě dívala tak pozorně, když jsem zmínila tu věc s ptáky. Její jméno je Angela Zerbino. Strká si vlasy za uši a rychle vyjmenovává svoje tři věci. "Moje matka vlastní Růžovou stuhu. Nikdy jsem neviděla svého otce. Jsem básnířka." Další trapné ticho. Dívá se po kruhu, jestli má někdo odvahu, aby zvednul ruku. Nikdo se jí nedívá do očí. "Dobře," říká pan Phibbs a odkašlává si. Bere si svoje poznámky. "Teď se navzájem lépe známe. Ale jak se můžou lidé ve skutečnosti navzájem poznat? Je to o faktech, specifických věcech, které nás odlišují od ostatních šesti a půl miliardy lidí na světě? Je to našimi mozky, které jsou tak jiné, že je to, jako kdyby jeden velký počítač naprogramoval do každého člověka různé kombinace softwaru - vzpomínek, zvyků a genetiky? Je to co děláme také to, co přijímáme? Zajímalo by mě, jaké by byli vaše tři věci, kdybych vám řekl, ať vyjmenujete vyjímečné věci, které jste ve svém životě udělali?" Mojí myslí probleskne obrázek ohně. "Letos na jaře strávíme hodně času tím, že budeme diskutovat o tom, co je to být vyjímečný," pokračuje pan Phibbs. Stojí v zadní části místnosti a nahýbá se k malému stolku, ze kterého zvedá hromadu knih a začíná s nimi procházet třídou. "Naše první kniha v semestru," říká. Frankenstein. "Je to živý!" ječí kluk s růžovým snowboardem a zvedá knihu způsobem, jako kdyby očekával, že ho zasáhne blesk. Kay Patterson valí oči. "Aha, ty už cituješ doktora Frankensteina." Pan Phibbs se obrací k tabuli a píše na ní černým fixem jméno Mary Shelley, spolu s rokem 1817. "Tato kniha byla napsána ženou, která nebyla o moc starší, než jste vy teď. Ta kniha byla odrazem bitvy mezi vědou a světem přírody." Uvádí nás do přednášky o Jeanu-Jacquesovi Rousseaum a o jeho dopadech na umění a literatury v době, kdy psala Mary Shelley. Snažím se nezírat na Kay Patterson. Zajímalo by mě, jaký druh dívky dokáže ulovit kluka, jako je Christian. Pak si uvědomuji, že o něm vlastně nevím nic jiného, než to jak vypadá jeho zátylek a že rád zachraňuje dívky, které omdlívají v hale. Zajímá mě, co je vlastně Christian za kluka. Docházím mi, že žvýkám gumu na mojí tašce. Pokládám jí. "Mary Shelley chtěla zjistit, co nás dělá lidmi," uzavírá hodinu pan Phibbs. Dívá se na mě. Svým pohledem mi říká, že ví, že jsem neposlouchala minimálně posledních deset minut. Pak ode mě odvrací pohled. "Myslím, že na to přijdete," říká, zatímco drží v rukách knihu. Pak zvoní. ... "Můžeš si při obědě sednout k mému stolu, jestli chceš," nabízí mi Wendy, když odcházíme ze třídy. "Máš sebou svačinu? Nebo máš v plánu jít jíst mimo kampus?"

"Ne, myslím, že si dám něco tady." "No, myslím, že jsou dnes kuřecí řízky." Nasazuji otrávený obličej. "Ale vždycky si můžeš dát pizzu nebo sendvič s arašídovým máslem. To jsou základní potraviny naší jídelny." "Jak zdravé." Projíždím s tácem přes linku a beru si jídlo. Pak následuju Wendy k jejímu stolu, kde sedí parta skoro stejně vypadajících holek a hledí na mě s očekáváním. Wendy mi odříkává jejich jména: Lindsey, Emma a Audrey. Zdají se dost přátelské. Rozhodně nepatří mezi ty nádherné děti. Mají na sobě trička, džíny, copy a culíky. Nejsou namalované, ale i tak jsou hezké. Tak nějak normálně. "Takže, vy jste co za partu?" ptám se, když si sedám. Wendy se směje. "Říkáme si Neviditelní." "Ach...," říkám a nevím, jestli žertuje a jak mám reagovat. "Nejsme šílenci nebo nějací mágové," říká Lindsey, Emma nebo Audrey. Teď si nevzpomínám, jaké jméno jí patří. "Jsme jenom, no, víš, neviditelné." "Neviditelné pro-" "Populární lidi," říká Wendy. "Nevidí nás." Super. Patřím k Neviditelným. Přes bufet vidím Jeffreyho, který sedí s partou kluků s bundami Letterman. Malá blonďatá dívka na něj zamilovaně hledí. Něco říká. Pak se všichni u stolu smějí. Neuvěřitelné. Za méně než jeden den už je Pan Populární. Někdo vedle mě odsouvá židli. Obracím se. Je to Christian. Právě dosedá na židli. Na okamžik se můžu soustředit jen na jeho zelené oči. Možná pro všechny nejsem tak neviditelná. "Slyšel jsem, že jsi z Kalifornie," říká. "Ano," šeptám. Rychle žvýkám a polykám sousto sendviče s arašídovým máslem. Místnost je najednou tišší. Holky u stolu neviditelných se na něj dívají s doširoka rozevřenýma očima, jako kdyby nikdy předtím nepřišel k jejich stolu. Ve skutečnosti se na nás dívají všichni lidi v jídelně. Vrhají na nás zvědavé a téměř dravé pohledy. Rychle upíjím mléko a věnuju mu něco, o čem doufám, že by mohl být úsměv bez zbytku jídla mezi zubama. "Přestěhovali jsme se sem z Mountain View. To je na jih od San Francisca," doplňuju. "Já se narodil v LA. Bydleli jsme tam do mých pěti, i když si z té doby moc nepamatuju." "Hezké." Moje mysl závodí a hledá správnou reakci na tuhle informaci. Nějaký způsob jak mu říct, že je úžasné, že máme tohle společné. Ale nic mě nenapadá. Nic. Maximálně na něj můžu vyrukovat s nervózním smíchem. Hihňáním, nebo hysterickým pláčem. "Jsem Christian," říká zdvořile. "Neměl jsem šanci představit se ti dřív." "Já jsem Clara." Natahuji ruku k potřesení. On to gesto shledává okouzlujícím. Bere mě za ruku a je to jako kdyby se v tuhle chvíli moje vize a realita spojily. Usmívá se na mě okouzlujícím, pokřiveným úsměvem. Je reálný. Jeho ruka kolem té mé je teplá a pevná. Na tenhle stisk věnuje to správné množství tlaku. Okamžitě pociťuji závrať. "Těší mě, že tě poznávám, Claro," říká a třese mi rukou. "I mě." Znovu se usmívá. Žhavý není dostačující slovo pro tohohle kluka. Je neuvěřitelně krásný. A není to jen jeho vzhledem - chaotickými vlnami jeho temných vlasů, silným

obočím, které dělají jeho výraz vážným, i když se usmívá, očima, které, jak jsem si všimla, můžou v jednom světle vypadat jako smaragd a v dalším jsou zas oříškově hnědé, krásně tvarovanými úhly jeho tváře a křivkami jeho plných rtů. Vidím ho všeho všudy deset minut a už jsem posedlá jeho rty. "Děkuju ti za to předtím," říkám. "Jsi tu srdečně vítána." "Hej, jsi připravený vyrazit?" Přichází Kay a dává mu ruku na zadní stranu krku v jasně přivlastňovacím gestu. Pak mu rukou zajíždí do vlasů. Její výraz je tak pečlivě neutrální, jako kdyby jí nemohlo být víc ukradené, s kým mluví její přítel. Christian se otáčí a dívá se na ní. Jeho tvář je v úrovni jejích prsou. Kolem krku má řetízek se stříbrnou polovinou srdce - jsou na něm vyryté iniciály C.P. Usmívá se. Kouzlo je zaručeně zlomené. "Jo, jen sekundu," říká. "Kay, tohle je-" "Clara Gardner," říká a kývá. "Je v mé třídě na angličtinu. Přistěhovala se sem z Kalifornie. Nemá ráda ptáky. Není dobrá v matice." "Jo, to jsem já v kostce," říkám. "Cože? Přišel jsem o něco?" ptá se Christian, je viditelně zmatený. "O nic. Jen o stupidní cvičení ve třídě pana Phibbse. Měli bychom jít, jestli se chceme vrátit na další hodinu," říká. Pak se na mě otáčí a usmívá se. Vidím záblesk jejích dokonale bílých zubů. Vsadila bych všechny peníze, co mám, že dřív nosila rovnátka. "Je tu jeden dobrý čínský podnik, kam chodíme na oběd. Je to asi kilometr daleko. Můžeš to tam někdy se svými kamarády zkusit." Překlad: Ty a já nikdy nebudeme kamarádky. "Mám ráda čínu," říkám. Christian se zvedá ze židle. Kay ho okamžitě chytá za ruku, usmívá se na něj a mrká na něj svými řasami. Pak ho vyvádí z jídelny. "Rád jsem tě poznal," volá na mě zpátky. "Znovu." A pak je pryč. "Páni," poznamenává Wendy, která vedle mě seděla po celou dobu bez pípnutí. "Působivý pokus o flirtování." "Myslím, že jsem jím byla inspirovaná," říkám trochu omámeně. "No, nemyslím si, že tu je moc dívek, které nejsou inspirované Christianem Prescotem," říká a ostatní holky se začínají smát. "V prváku jsem snila o tom, že mě pozve na ples a já budu korunovaná královnou," vzdychne ta, o které si myslím, že by to mohla být Emma. Pak se začíná červenat. "I teď o tom s ním." "Vsadím cokoliv chcete, že Christian bude letos králem plesu." Wendy si zacpává nos. "Ale královna bude Kay. Tak si dej radši zpátečku." "Opravdu je tak špatná?" Wendy se směje a pak krčí rameny. "Ona a já jsme dřív byly dobré kamarádky, na základce jsme spolu pořádaly pyžamové večírky a čajové dýchánky s našimi panenkami, ale když jsme se dostaly na střední, bylo to jako kdyby ..." Wendy smutně vrtí hlavou. "Je tak rozmazlená. Ale když ji pořádně poznáš, je docela milá, myslím. Umí být opravdu sladká. Ale nechtěj si jí znepřátelit." Jsem si jistá, že už jsem na seznamu nepřátel Kay Patterson. Podle způsobu, jakým se mnou mluvila a jak milý a přátelský tón měla, bych mohla říct, že v tom bylo skryté opovržení.

Rozhlížím se po jídelně. Všímám si černovlasé dívky z angličtiny. Angela Zerbino. Sedí sama a před sebou má nedotčený oběd. Čte si černou tlustou knihu. Vypadá smutně. Kývá, je to jen ten nejmenší pohyb hlavou, jako kdyby mi tím chtěla dát najevo, že mě bere na vědomí. Chvíli se na sebe díváme a pak se otáčí pryč. Vrací se ke čtení svojí knížky. "Co je to s ní?" ptám se Wendy a ukazuji hlavou směrem k Angele. "Angela? Není sociální případ, nebo tak něco. Jen prostě upřednostňuje samotu. Je silně citově založená. Soustředěná. Vždycky to tak bylo." "Co je to Růžový podvazek? Zní to jako ... víš co myslím, místo, kde ... ty víš ..." Wendy se směje. "Bordel?" "Jo," říkám rozpačitě. "Je to divadelní restaurace tady ve městě," říká Wendy a stále se směje. "Hrajou se tam kovbojská melodramata a nějaké muzikály." "Och," říkám a konečně mi to dochází. "Myslím, že by bylo divné, kdyby ve třídě řekla, že její máma vlastní nevěstinec a ona nikdy neviděla svého otce. Až moc informací, pokud víte, co tím myslím." Teď už se smějí u stolu všichni. Znovu se dívám na Angelu, která se obrátila zády ke mně, takže ji nevidím do tváře. "Zdá se pěkná," dávám zpátečku. Wendy kývá. "Je. Můj bratr se jí chvíli snažil sbalit." "Máš bratra?" Odfrkává si, jako kdyby si přála dát mi jinou odpověď. "Jo. Vlastně je to moje dvojče. A taky je to příšernej otrava." "Znám ten pocit." Celou dobu se dívám na Jeffreyho a jeho nový okruh přátel. "A mluví ďábelskou řečí," říká Wendy a chytá za rukáv kluka, který jde kolem našeho stolu. "Hej," protestuje. "Co?" "Nic. Jen zrovna říkám téhle nové holce, jakého úžasného mám bratra a najednou jsi tu." Věnuje mu obrovský úsměv, kterým mu dává jasně najevo, že mu neřekla celou pravdu. "Tady je, Tucker Avery," říká a ukazuje na něj. Její bratr se jí podobá snad vším: stejně mlhavé modré oči, stejné opálení, stejně zlatohnědé vlasy. Jedinou vyjímkou asi byly jeho nakrátko ostříhané vlasy a to, že byl vyšší. Určitě je součástí nějaké kovbojské skupiny, protože má na sobě šedé tričko, jednoduché džíny a kovbojské boty. Je taky žhavý, ale jiným způsobem, než Christian. Je míň uhlazený, víc opálený a svalnatější. Okolo čelisti má náznak strniště. Vypadá, jako kdyby celý život pracoval na slunci. "Tohle je Clara," říká Wendy. "Ty jsi ta holka s Priusem, která to dneska ráno málem nabořila do mýho auta," říká. "Och, omlouvám se za to." Sjíždí mě pohledem. Rudnu, jako už dneska asi stokrát. "Z Kalifornie, viď?" Slovo Kalifornie vyslovuje, jako kdyby ho to slovo uráželo. "Tuckere," varuje ho Wendy a tahá ho za ruku. "Pochybuju, že kdybych do tebe dneska ráno vrazila, udělala bych na tvém autě větší škodu, než už je," odpovídám. "Vypadá, že je celá jeho zadní strana kompletně zrezlá." Oči Wendy se rozšiřují. Vypadá skutečně zděšeně. Tucker se usmívá. "Ten zrezlej náklaďák pravděpodobně odtlačí tvoje autíčko do sněhový závěje. Příště beru tvoje auto útokem."

"Tuckere!" volá Wendy. "Nemáš náhodou setkání týmu rodea nebo tak něco?"¨ Jsem moc zaneprázdněná myšlením na to, kolik peněz bych ušetřila, kdybych to do toho jeho auta napálila hned, ale raději nic neříkám. "Ty sis chtěla povídat," říká k Wendy. "Nevěděla jsem, že se budeš chovat jako prase." "Fajn." Zlomyslně se na mě šklebí. "Těšilo mě, mrkev," říká a dívá se na moje vlasy. "Ach, myslím tím, Claro." Moje tváře hoří. "Nápodobně Rezavče," vracím mu, ale on už kráčí pryč. Skvělé. Nejsem na téhle škole ani pět hodin a už jsem si stačila udělat dva nepřátele. "Říkala jsem ti, že je to otrava," říká Wendy. "Myslím, že jsi byla až příliš skromná," říkám a obě se smějeme. ... První osobu, kterou vidím, když přicházím na další hodinu, je Angela Zerbino. Sedí v první řadě a sklání se nad svým sešitem. Sedám si několik řad za ní. Rozhlížím se po třídě a prohlížím si portréty Britských panovníků, které visí na stěnách. Na velkém stolu v přední části místnosti je model londýnského Toweru z dřívek od nanuků a papírový model Stonehenge. V jednom rohu je figurína v obleku z papírových obálek a v dalším je velká dřevěná deska se třemi otvory: pravé prkno, ve kterém se dřív uzamykali vězni. Vypadá to, že tohle bude zajímavé. Ostatní studenti se trousí dovnitř. Když zvoní, učitel vychází ze zadní učebny. Je to vychrtlý chlapík s dlouhými vlasy, které má stažené dozadu. Má tlusté brýle, ale vypadá docela v pohodě. Má na sobě košili a kravatu, černé džíny a kovbojské boty. "Čau, jsem pan Erikson. Vítejte na jarním semestru Britské historie," říká. Bere sklenici ze stolku a něco do ní sype. "Asi bychom měli začít rozdělováním. V téhle nádobě je deset kusů papíru s nápisem nevolník. Pokud si ho vyberete, jste v podstatě otrok. Smiřte se s tím. Jsou tu tři papírky se slovem kněz. Pokud si ho vytáhnete, jste součástí kostela. Kněz nebo jeptiška. Podle toho, kdo si to vytáhne." Dívá se směrem k zadní části místnosti, kudy zrovna nějaký student vklouzl dovnitř. "Christiane, je od tebe hezké, že ses k nám přidal." Sbírám všechnu svojí vůli, abych se na něj neotočila. "Promiňte," slyším říkat Christiana. "Už se to nestane." "Pokud ano, strávíš pět minut na kládě." "Rozhodně se to už nebude opakovat." "Výborně," říká pan Erikson. "tak kde jsme to skončili? Ach ano. Pět kusů papíru se slovem lord a lady. Pokud si vytáhnete jeden z těchto, gratuluji. Máte vlastní pozemek, možná i jednoho nebo dva nevolníky. Tři papírky nesou slovo rytíř-to už si domyslete. A je tu jen jeden a pouze jeden papírek se slovem král. Pokud si ho vytáhnete, ovládáte všechny tady." Drží nádobu před Angelou. "Budu královna," říká. "Uvidíme," říká pan Erikson. Angela tahá papírek ze skleničky a čte. Její úsměv mizí. "Lady." "Nekňučel bych kvůli tomu," říká jí pan Erikson. "Je to dobrý život, relativně." "Samozřejmě, pokud chci být prodána tomu nejbohatšímu muži, který mě dostane do vlastnictví tím, že si mě vezme." "Zásah," říká pan Erikson. "Lady Angela." Jde místností. Už zná studenty a říká jim jmény. "Hm, zrzavé vlasy," říká, když se dostává ke mně. "Mohla bys být čarodějnice."

Někdo za mnou se řehtá. Vrhám rychlý pohled přes rameno a vidím nepříjemného bratra Wendy, Tuckera, jak sedí na židli hned za mnou. Věnuje mi ďábelský úsměv. Chytám papír. Jeptiška. "Velmi dobře, sestro Claro. Teď vy, pane Avery." Obracím se a dívám se, jak si Tucker bere papírek ze sklenice. "Rytíř," čte. Zřejmě je spokojený sám se sebou. "Sire Tuckere." Roli krále dostává kluk, kterého neznám, Brady, který je soudě podle jeho svalů a způsobů jakým rozdává rozkazy, jako kdyby se chtěl chytit jakékoliv šance, fotbalista. Christian je na řadě poslední. "Ach," říká smutně a čte nahlas ze svého papírku. "Jsem nevolník." Pan Erickson pokračuje tím, že přechází po místnosti s párem kostek a dává nám hodit. Na našem hodu závisí, jestli přežijeme černý mor. Šance na přežití nejsou dobré ani pro nevolníky, ani pro duchovní, protože snadněji podléhají nemocím, ale jako zázrakem přežívám. Pan Erickson mi dává laminovaný odznak, kde se píše PŘEŽILA JSEM ČERNÝ MOR. Máma na mě bude tak hrdá. Christian to ale nezvládá. Dostává odznak, který zdobí lebka a zkřížené hnáty. Píše se tam ZAHYNUL JSEM V ČERNÉM MORU. Pan Erikson si zaznamená smrti do sešitu stejně tak, jako naše nové životy. Ujišťuje nás, že v reálném životě takhle život a smrt nefunguje. Jde jen o cvičení. Přesto si nemůžu pomoct. Christianův bezprostřední zánik je špatné znamení. ... Máma na nás čeká ve dveřích, když se vracíme domů. "Řekněte mi všechno," velí, jakmile překračujeme práh. "Chci znát všechny detaily. Chodí do tvé školy? Viděla jsi ho?" "Ach, viděla ho," říká Jeffrey ještě předtím, než stačím odpovědět. "Viděla ho a sekla sebou uprostřed chodby. Celá škola o tom mluví." Její oči se rozšiřují. Otáčí se ke mně. Krčím rameny. "Říkal jsem ti, že omdlí," pokračuje Jeffrey. "Jsi holt génius." Máma k němu přechází a cuchá mu vlasy. On ale uskakuje a říká: "Jsem na tebe příliš rychlý." Její ruka klesá. "Nechala jsem pro vás v kuchyni nějaké chipsy a salsu," říká. "Co se stalo?" Ptá se potom, co Jeffrey odkráčí. "Vlastně to, co řekl Jeffrey. Prostě jsem se tam přede všemi složila." "Ach, miláčku." Nabízí mi svou sympatickou náruč. "Když jsem se probudila, byla tam dívka, která mi pomohla. Myslím, že by to mohla být dobrá kamarádka. A pak ..." polykám. "Vrátil se se sestrou a odnesl mě na ošetřovnu." Její ústa se doširoka otevírají. Nikdy jsem jí neviděla tak překvapenou. "On tě odnesl?" "Jo, jako kdybych byla nějaká dáma v nesnázích." Směje se. Já ale vzdychám. "Už jsi jí řekla jeho jméno?" přichází Jeffreyho hlas z kuchyně. "Sklapni," volám. "Jeho jméno je Christian," volá nazpátek. "No věříš tomu? Přestěhovali jsme se tak daleko, aby Clara mohla zachránit kluka, šľ,, , co se jmenuje Christian." "Jsem si vědoma té ironie." "Ale teď už znáš jeho jméno," říká máma tiše.

"Ano," ze všech sil se snažím držet na rtech úsměv. "Znám jeho jméno." "A všechno se to děje. Kousky skládačky do sebe pomalu zapadají." Teď vypadá vážněji. "Jsi na to připravená, holčičko?" "Myslím, že ano," říkám. Doufám v tom.

KAPITOLA 4

ROZEVŘENÁ KŘÍDLA

Bylo mi čtrnáct, když mi máma řekla o andělech. Jednou ráno při snídani mi oznámila, že mě na jeden den omluví ze školy a že jedeme na výlet matky a dcery. Odvezli jsme Jeffreyho do školy a jeli jsme asi třicet kilometrů daleko od našeho domu v Mountain View do národního parku Big Basin Redwoods. Byl v horách v blízkosti oceánu. Moje máma zaparkovala u hlavní stezky, přehodila si batoh přes rameno a řekla: "Kdo tam bude poslední, je loudal," a vydala se rovnou po zpevněné cestě. Musela jsem prakticky běžet, abych s ní udržela krok. "Některým matkám stačí, když svým dcerám nechají propíchnout uši," zavolala jsem za ní. Na té cestě kromě nás nikdo jiný nebyl. Přes sekvoje se převalovala mlha. Stromy měly v průměru tak dvacet stop a byly tak vysoké, že nebylo vidět, kde končí. Byly od sebe tak blízko, že skrz ně pronikalo na lesní půdu jen minimální množství slunečních paprsků. "Kam jdeme?" zeptala jsem se zadýchaně. "Buzzards Roost," řekla máma přes rameno. Jako kdyby mi to nějak pomohlo. Prošli jsme opuštěným kempem, kterým protékal potok. Procházeli jsme pod gigantickými mechovými nosníky, které narostly v místech, kde spadly stromy přes cestu. Máma byla klidná. Tohle nebyl jeden z těch utužovacích časů matky s dcerou, kdy mě bere do Fisherman Wharf, IKEY nebo do Domu hrůzy ve Winchestru. Tichý les přerušovalo jen naše dýchání a ozvěna našich kroků na cestě. Ticho bylo tak těžké a dusivé, že jsem chtěla zakřičet, jen abych ho přerušila. Nepromluvila se mnou znovu, až dokud jsme se nedostali na obrovskou skálu, která vyčnívala z roviny jako kamenný prst, který ukazuje k nebi. Abychom se dostali na vrchol, museli jsme vylézt asi dvacet metrů po skalní stěně. Máma to zvládla snadno a rychle, aniž by se jedinkrát ohlédla zpátky. "Mami, počkej!" zavolala jsem na ní a rozhodila rukama. Nikdy jsem na tělocviku nešplhala na kamennou skálu. Její boty poslali po svahu dolů spršku suti. Zmizela za vrcholem.

"Mami!" křičela jsem. Podívala se na mě. "Zvládneš to, Claro," řekla. "Věř mi. Bude to stát za to." Opravdu jsem neměla na výběr. Natáhla jsem se, chytila se skály a začala šplhat. Stále jsem si opakovala, abych se hlavně nedívala dolů, jak vysoko už jsem. Pak jsem byla na vrcholu. Stoupla jsem si vedle mámy a lapala po dechu. "Páni," řekla jsem a dívala se na obzor. "Opravdu úžasné, viď?" Pod námi se táhlo údolí plné sekvojí, které lemovali vzdálené hory. Tohle byl jeden z mála vrcholků na světě, odkud jste mohli vidět na míle daleko každým směrem. Zavřela jsem oči a rozpřáhla paže. Nechala jsem vítr, aby kolem mě vál a dýchala voňavý vzduch-opojnou kombinaci stromů, mechů a všech rostlin, jemný pach nečistot z vody a potoka. Vzduch tu byl tak čistý. Orel nad lesem opisoval pomalý kruh. Mohla jsem si snadno představit, jaký je to pocit klouzat vzduchem. Nic mezi vámi a nekonečně modrým nebem. Jen pár chomáčků mraků. "Sedni si," řekla máma. Otevřela jsem oči a otočila se k ní. Seděla na kameni. Poplácala na místo vedle sebe. Sedla jsem si vedle ní. Přehrabovala se v batohu a vytáhla láhev s vodou, otevřela ji, zhluboka se napila a pak podala láhev mě. Vzala jsem si ji, napila se a pozorovala ji. Byla roztržitá a hleděla kamsi do dálky, ztracená ve svých myšlenkách. "Jsem v průšvihu?" zeptala jsem se. Trhla sebou a pak se nervózně zasmála. "Ne, miláčku," řekla. "Jen ti chci něco důležitého říct." Honily se mi hlavou všechny věci, které by tak na mě teď asi mohla vytáhnout. "Na tomhle místě jsem byla naposled už před velmi dávnou dobou," řekla. "Potkala jsi nějakýho chlapa," hádala jsem. Zdálo se to jako ta nejjednoznačnější možnost. "O čem to mluvíš?" Máma nikdy moc nerandila, i když každému kdo jí uviděl, se okamžitě zalíbila. Muži se za ní otáčeli. Pořád říkala, že je moc zaneprázdněná na vážný vztah, příliš zavalená prací v Applu jako počítačová programátorka, příliš vytížená tím, že je svobodná matka a už jí na nic jiného nezbývá čas. Myslela jsem si, že byla ještě pořád zamilovaná do táty. Ale možná měla nějaký utajený vášnivý vztah, ke kterému se mi chce teď přiznat. Možná že za několik měsíců budu stát v růžových šatech s květy ve vlasech a pozorovat, jak si bude nějaký cizí chlap pomalu nárokovat to, abych mu začala říkat Tati. Už se to pár mým přátelům stalo. "Vzalas mě sem, abys mi řekla o chlapovi, kterého jsi poznala a miluješ ho a chceš si ho vzít nebo tak něco," řekla jsem rychle a nedívala jsem se přitom na ní, protože jsem nechtěla, aby viděla, jak moc jsem nenáviděla tu myšlenku. "Claro Gardner." "Opravdu mi to nevadí." "To je sice velmi hezké, Claro, ale mýlíš se," řekla. "Přivedla jsem tě sem, protože už si myslím, že jsi dost stará na to, aby ses konečně dozvěděla pravdu." "Dobře," řekla jsem netrpělivě. Tohle znělo vážně. "Jakou pravdu?" Zhluboka se nadechla a pak vydechla. Naklonila se ke mně. "Když mi bylo asi jako tobě, žila jsem v San Francisku se svojí babičkou," začala. O tomhle jsem něco málo věděla. Její otec se vypařil ještě než se narodila a její matka umřela při porodu. Vždycky jsem si myslela, že to znělo jako nějaká pohádka. To že moje máma osiřela, se podobalo jednomu tragickému osudu hrdinky v jedné z mých knih.

"Bydleli jsme ve velkém bílém domě v Masonově ulici," řekla. "Proč jsi mě tam nikdy nevzala?" Byli jsme v San Francisku mnohokrát, a to nejméně dvakrát nebo třikrát do roka. Nikdy mi neřekla nic o domu v Masonově ulici. "Před lety vyhořel," řekla. "Teď je tam obchod se suvenýry, myslím. Jednoho dne jsem se probudila, když se dům začal násilně otřásat. Musela jsem se chytit postele, aby mě to neodhodilo na druhý konec místnosti." "Zemětřesení," předpokládala jsem. Když jsme vyrůstala v Kalifornii, zažila jsem několik zemětřesení, netrvalo to déle než několik sekund. Nebyly z toho žádné velké škody ale i tak to bylo dost děsivé. Máma přikývla. "Slyšela jsem, jak porcelánové nádobí padá ze skříně a jak se rozbíjejí okna po celém domě. Pak se ozval hlasitý sténavý zvuk. Stěna mojí ložnice se zhroutila a cihly z komína spadly na mojí postel." V hrůze jsem na ní zírala. "Nevím, jak dlouho jsem tam ležela," řekla máma po chvíli. "Když jsem otevřela oči, uviděla jsem muže, který nade mnou stál. Pak se ke mně sklonil a řekl: "Buď klidná, dítě." Pak mě zvedl do náruče. Cihly sklouzly z mého těla, jako kdyby nic nevážily. Odnesl mě k oknu. Všechno sklo venku bylo rozbité. Mohla jsem vidět lidi, jak běží pryč ze svých domovů na ulici. A pak se stala divná věc. Najednou jsme se ocitli někde jinde. Stále to ještě připomínalo můj pokoj, jen to bylo jiné. Jako kdyby tam žil někdo jiný. Byl nepoškozený, jako kdyby se to zemětřesení nikdy neodehrálo. Oknem tam procházelo tolik světla, až mě z toho bolely oči." "A co se stalo pak?" "Ten muž mě postavil na nohy. Byla jsem ohromená, že jsem mohla stát. Moje noční košile byla špinavá a mě bylo trochu špatně, ale mimo toho jsem byla v pořádku. "Děkuju," řekla jsem mu. Nevěděla jsem, co jiného mu mám říct. Měl zlaté vlasy, které zářily světlem, jaké jsem nikdy předtím neviděla. Byl krásný." Při té vzpomínce se usmála. Promnula jsem si husí kůži, která mi vyskočila na rukách. Snažila jsem si představit obraz vysokého chlapa s jemnými rysy, s lesklými blond vlasy. Bylo to skoro, jako kdyby mojí mámu zachránil Brad Pitt. Zamračila jsem se. Ta představa mě zneklidňovala, ale nemohla jsem přijít na to, proč. "Řekl: Rádo se stalo, Margaret," pokračovala máma. "Jak to, že znal tvoje jméno?" "Přemýšlela jsem nad tím taky. Zeptala jsem se ho. Řekl mi, že byl přítel mého otce. Že sloužili spolu. A že mě pozoroval od chvíle, co jsem se narodila." "Whoa. Jako tvůj osobní strážný anděl." "Přesně tak. Jako můj strážný anděl," přikývla máma. "I když se tak sám nenazval, samozřejmě." Čekala jsem, až bude pokračovat. "To je to, co on ve skutečnosti byl, Claro. Chci, abys to pochopila. Byl to anděl." "Fajn," říkám. "Anděl, jako ten s křídly a vším tím ostatním, je mi to jasný." "V tu chvíli jsme jeho křídla neviděla, to až později, ale ano." Vypadala, že to myslí smrtelně vážně. "Uh-huh," řekla jsem. Představila jsem si velkého starého anděla na barevných sklech v kostele. Měl na sobě fialové šaty a nad hlavou svatozář. Za ním se rozprostírala obrovská zlatá křídla. "Co se stalo pak?" Tohle už vážně nemůže bejt divnější, pomyslela jsem si. A pak se to stalo. "Řekl mi, že jsem zvláštní," řekla. "Jak zvláštní?"

"Řekl mi, že můj otec byl anděl a moje matka člověk. Já jsem prý byla Dimidius, což znamená poloviční anděl." Zasmála jsem se. Nemohla jsem si pomoct. "Ale běž. Děláš si srandu, viď?" "Ne," podívala se na mě pevně. "Tohle není vtip, Claro. Je to pravda." Zírala jsem na ni. Problém byl v tom, že jsem jí věřila. Co jsem věděla, nikdy předtím mi ještě nelhala, dokonce ani ty malé nevinné lži, kterými někdy rodiče zahlcují svoje děti, aby je tím mohli vychovat. Třeba jako pověra o zubní víle nebo o čemkoliv jiném. Byla moje máma, jistě, ale taky to byla moje nejlepší kamarádka. Laciné, ale pravdivé. A teď mi řekla něco šíleného, neuvěřitelného a dívala se na mě způsobem, jako kdyby na mé reakci záleželo úplně všechno. "Takže říkáš ... říkáš, že jsi z poloviny anděl," řekla jsem pomalu. "Ano." "Mami, vážně, ale no tak." Chtěla jsem, aby se zasmála a řekla mi, že celá ta věc s andělem byla jenom její sen, stejně jako v Čarodějovi ze země Oz, kde se Dorothy probudí a zjistí, že celá věc Oz byla jenom jedna velká barevná halucinace z toho, že se praštila do hlavy. "Takže co se stalo pak?" "Vzal mě zpátky na zem. Pomohl mi najít mojí babičku, která byla přesvědčená o tom, že mě to rozmačkalo. A když v našem sousedství hořely ohně, pomohl nám evakuovat se do parku Golden Gate. Zůstal tam s námi tři dny. Pak jsem ho celá léta neviděla." Byla jsem klidná, neobtěžovala jsem vyptáváním na detaily jejího příběhu. Asi před rokem byla moje třída na exkurzi v San Francisku v muzeu, kde zrovna byla výstava a přednáška o velkém zemětřesení v San Francisku. Prohlíželi jsme si všechny fotky rozbitých budov, lanovek vyhozených z jejich tratí, zčernalé kosti a spáleniště, která zbyla z domů. Pak jsme poslouchali staré nahrávky lidí, kteří tam byli. Jejivh ostré a třesoucí se hlasy, jak popisovali hrozné neštěstí. Všichni okolo toho dělali ten rok obrovský humbuk, protože to bylo přesně sto let od zemětřesení.

"Říkala jsi, že tam byly požáry?" zeptala jsem se. "Příšerné požáry. Dům mojí babičky vyhořel do základů." "A kdy to bylo?" "Bylo to v dubnu," řekla. "1906." Cítila jsem, jak se mi dělá mdlo. "To by znamenalo, že je ti kolik, sto deset?" "Sto šestnáct, letos." "Nevěřím ti," koktala jsem. "Vím, že je to těžké." Vstala jsem. Máma mě vzala za ruku, ale já se jí vytrhla. V očích jí probleskla bolest. Vstala taky. Udělala krok zpět a tím mi dávala prostor. Kývla na mě, jako kdyby chápala, čím si procházím. Jako kdyby věděla, že všechno hrozně zkomplikovala. Cítila jsem se, jako kdybych se nemohla nadechnout. Byla blázen. To bylo jediné vysvětlení, které dávalo smysl. Moje máma, která se až do téhle chvíle zdála jako ta nejlepší matka vůbec, moje vlastní verze mamky z Gilmorových děvčat, kterou mi záviděli všichni mí přátelé, s jejími krásnými kaštanovými vlasy, nádhernou svěží kůží a nepředvídatelným smyslem pro humor, byla vlastně fantazírující blázen. "Co to děláš? Proč mi to říkáš?" zeptala jsem se a zuřivým mrkáním se snažila zahnat slzy.

"Protože musíš vědět, že ty jsi zvláštní taky." Nevěřícně jsem na ní zírala. "Jsem zvláštní," opakovala jsem. "Protože když ty jsi napůl anděl, tak já bych měla být co, čtvrtinový anděl?" "Ti se nazývají Quartarius." "Chci jít domů," řekla jsem sklesle. Potřebovala jsem zavolat tátovi. Ten by mohl vědět co dělat. Potřebovala jsem najít pro mámu nějakou pomoc. "Taky bych tomu tehdy nevěřila," řekla. "Ne bez důkazu." Nejdřív jsem si myslela, že skrz mraky musela vysvitnout slunce, náhle se okolí místa kde jsme stáli prozářilo, ale pak jsem pochopila. Pomalu. To světlo bylo silnější než sluneční. Otočila jsem se a chránila si oči, když jsem uviděla svojí mámu, která zářila. Bylo to jako dívat se do slunce, tak intenzivní, že mi slzely oči. Pak se lehce setmělo a já uviděla její obrovská sněhově bílá křídla, která byla rozevřená za ní. "Tohle je svatozář," řekla a já rozuměla slovům, co vyslovila, i když nemluvila anglicky, ale cizí řečí, která zněla, jako kdyby byla každá slabika, kterou vyslovila tón v nějaké zvláštní hudbě. Bylo to tak děsivé a cizí, až se mi z toho zježily chloupky vzadu na krku. "Mami," vydechla jsem bezmocně. Její křídla se rozevřely, jako kdyby od sebe odhrnovaly vzduch, pak jimi jednou mávla. Zvuk, který při tom vydaly, byl jako jeden úder srdce hluboko v zemi. Vítr, který se při tom zvedl, mi odvál vlasy z tváře. Pomalu se zvedla ze země. Ten pohyb byl neuvěřitelně lehký a elegantní. Stále vydávala tu oslepující zář. Pak najednou vzlétla nad hranici lesa a rozlétla se po celé délce údolí. Letěla rychle a za chvíli už z ní byla jenom světlá tečka na obzoru. Byla jsem ochromená a osamocená. Skalní výčnělek byl prázdný, tichý a mnohem tmavší, když tu teď nebylo mámino světlo. "Mami!" zavolala jsem. Dívala jsem se, jak ve vzduchu opsala kruh a rozlétla se zpátky ke mně. Tentokrát pomaleji. Dolétla až na skálu, kde se vznášela, pak se snesla dolů a lehce dopadla na zem. "Myslím, že ti věřím," řekla jsem. Její oči zajiskřily. Z nějakého důvodu jsem nemohla přestat plakat. "Miláčku," řekla, "to bude v pořádku." "Ty jsi anděl," vydechla jsem přes slzy. "A to znamená, že já jsem-" Nemohla jsem to vyslovit. "To znamená, že jsi z části anděl taky," řekla. ... Té noci jsem stála uprostřed mého pokoje se zavřenými dveřmi. Chtěla jsem, aby se objevila moje křídla. Máma mě ujistila, že za čas budu v jejich přivolávání dobrá a dokonce je budu moct použít k letu. Nedokázala jsem si to představit. Byla to příliš divoká myšlenka. Stála jsem před zrcadlem v mém pokoji v tílku a spodním prádle. Myslela jsem na modelky v reklamách Victoria secret, které byly zaměřené na anděly. Jejich křídla se kolem nich smyslně vlnila. Žádná křídla se neobjevila. Chtěla jsem se smát směšnosti celého nápadu. Já s křídly, který by rostly z mých lopatek. Já z části anděl. Věci o tom, že je má máma poloviční anděl a celému tomuhle nesmyslu - jenže moje matka byla nějaký druh nadpřirozené bytosti. Vždycky se mi zdálo, že je až podezřele krásná. Na rozdíl ode mě s mojí tvrdohlavostí, změnou nálad a sarkasmem, ona byla půvabná a vyrovnaná. Perfektní tak, až mi to lezlo na nervy. Nemohla jsem přijít na jedinou její vadu.

Pokud bych tedy nepočítala to, že mi celý můj život lhala. Cítila jsem hořkost. Nemělo by být nějaké pravidlo, že by andělé neměli lhát? Jenže ona mi vlastně nelhala. Ani jednou mi neřekla: "Víš co? Ty se vlastně ničím nelišíš od ostatních lidí." Vždycky mi spíš tvrdila pravý opak. Vždycky mi říkala, že jsem zvláštní. Jenže já jí až do teď nikdy nevěřila. "Jsi lepší v mnoha věcech než většina lidí," řekla mi, když jsme stáli na vrchu Buzzards Roost. "Silnější, rychlejší, chytřejší. Copak sis toho nevšimla?" "Ehm, ne," řekla jsem rychle. Ale nebylo to pravda. Vždycky jsem měla pocit, že se liším od ostatních lidí. Máma má video, na kterém chodím, když mi bylo teprve sedm měsíců. Ve třech letech už jsem uměla číst. Vždycky jsem byla první ve třídě, kdo ovládal násobilku a zapamatoval si všech padesát států. V takovémhle druhu věcí. Navíc jsem byla dobrá i ve fyzických věcech. Byla jsem rychlá v běhu. Mohla jsem skočit hodně vysoko a házet hodně daleko. Když jsme hráli nějakou hru na tělocviku, každý mě chtěl do svého týmu. Přesto jsem nebyla zázračné dítě nebo tak něco. Nebyla jsem vyjímečná v ničem. Jako batole jsem neuměla hrát golf jako Tiger Woods, nenapsala jsem v pěti letech symfonii ani jsem neuměla hrát šachy jako mistr. Obecně prostě platilo, že mi šli věci prostě jednodušeji, než ostatním dětem. Všimla jsem si toho, jistě, ale nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela. Kdyby nic jiného, předpokládala jsem, že jsem lepší na tyhle věci, protože jsem netrávila všechen svůj volný čas vysedáváním u televize. Nebo taky kvůli tomu, že moje máma byla ten typ rodiče, který mě hodně naučil praxí a pomáhal mi se studiem a čtením knih. Teď jsem nevěděla, co si mám myslet. Všechno najednou začalo dávat smysl. Ale zároveň se mi rozpadlo všechno, čím jsem si byla dřív tolik jistá. Máma se usmála. "Tak často jsme jen to, co si myslíme, že se od nás očekává," řekla. "I když jsme schopni mnohem větších činů." V tu chvíli jsem dostala takovou závrať, že jsem se musela posadit. Pak máma začala mluvit znovu. Začala základy. Křídla:splněno. Silnější, rychlejší, chytřejší: splněno. Schopnosti mnohem větší, než jsem si myslela. Něco o jazycích. A bylo tam i pár pravidel: neříkej to Jeffreymu-není ještě dost starý. Neříkej to lidem -nebudou ti věřit a i v případě, že by ti uvěřili, nebudou to schopni zvládnout. Pořád jsem se chvěla, když jsem si vzpomněla, jak řekla "lidi", jako by se to slovo už na nás nevztahovalo. Pak mluvila o poslání a o tom, že brzy obdržím to svoje. Říkala, že je to důležité, ale že to není něco, co by se dalo snadno vysvětlit. Potom zmlkla a přestala odpovídat na mé otázky. Řekla mi, že jsou nějaké věci, které se budu muset naučit časem. Získám zkušenosti. A taky tu prý byly další věci, které jsem ještě vědět nemohla. Nebyl na to ten pravý čas. "Proč jsi mi všechno neřekla už dřív?" zeptala jsem se jí. "Protože jsem chtěla, abys žila normální život tak dlouho, jak to jen půjde," odpověděla. "Chtěla jsem, abys byla normální." Teď už nikdy nebudu normální. To bylo jasné. Podívala jsem se do svého odrazu v zrcadle. "Dobře," řekla jsem. "Ukaž mi ... křídla!" Nic. "Rychlejší než letící kulka!" Reagovala jsem na své úvahy a zaujala tu nejlepší Supermanskou pózu. Pak můj úsměv v zrcadle zmizel a dívka v něm se na mě skepticky podívala. "Pojď," řekla jsem a rozevřela náruč. Stočila jsem svoje ramena dopředu, takže jsem měla vystrčené lopatky. Pevně jsem zavřela oči a usilovně myslela na křídla.

Představovala jsem si, jak ze mě vyrůstají, proříznou mi kůži a rozvinou se za mnou stejně jako mámina křídla na té skále. Otevřela jsem oči. Stále žádná křídla. Povzdechla jsem si a svalila se na postel. Vypnula jsem lampičku. Na mém stropě svítily hvězdy, které se mi najednou zdály hloupé a dětské. Podívala jsem se na můj budík. Bylo po půlnoci. Zítra jsem měla jít do školy. Měla jsem si napsat pravopisný test, který jsem vynechala někdy na začátku pololetí, zdálo se to najednou směšné. "Quartarius," řekla jsem, to je podle mámy název pro někoho, kdo je anděl jen z čtvrtiny. Q-U-A-R-T-A-R-I-U-S. Claro, jsi Quartarius. Myslela jsem na to, že moje máma mluví nějakou cizí řečí. Říkala jí andělská. Tak záhadná a krásná jako tóny písně. "Ukaž mi má křídla," řekla jsem. Můj hlas zněl divně, stejně, jako kdybych ta slova vyslovovala zároveň vysokým i nízkým hlasem. Zalapala jsem po dechu. Mohla jsem tak mluvit taky. A pak jsem cítila, jak mi rostou křídla. Lehce se zvedaly nahoru a byly na sobě složené. Protáhla se téměř až k mým patám. Byla bílá a zářila ve tmě. "Do prdele!" zavolala jsem a pak si obě dvě ruce přitiskla na ústa. Velmi pomalu, ve strachu, že by křídla zase mohla zmizet, jsem vstala a rozsvítila světlo. Pak jsem se postavila před zrcadlo v ložnici a dívala se poprvé na svá křídla. Byla to skutečná, reálná křídla se skutečným peřím. Těžká a chvějící se. Byl to důkaz, že to, co jsem předtím prožila se svou mámou, nebyl jen vtip. Byli tak krásné, že jsem vypnula hruď, abych si je mohla pořádně prohlédnout. Opatrně jsem se jich dotkla. Byla teplá a živá. Mohla jsem s nimi hýbat stejně, jako se svými pažemi. Jako kdyby byly opravdu mojí součástí, další soubor končetin, ke kterému jsem byla lhostejná celý svůj život, až do teď. Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít křídla, jejichž rozpětí bude dobrých deset nebo dvanáct stop. Je těžké tomu uvěřit. Ta křídla ke mně v zrcadle prostě neseděla. Rozevřená křídla, pomyslela jsem si. Mám rozevřená křídla. To je šílené. Prohlédla jsem si svoje peří. Některé bylo velmi dlouhé, hladké a ostré a jiné zase měkčí a více zaoblené. Nejkratší peří jsem měla přímo u svého těla, kde se mi křídla pojila k ramenům. Byla tam velká jako můj palec. Popadla jsem jedno z nich a tahala tak dlouho, až se uvolnilo. Bodlo to tak moc, že mi začaly slzet oči. Dívala jsem se upřeně na peří v mé ruce a snažila se dostat do hlavy skutečnost, že to peří je z mých křídel. Chvíli prostě jen leželo v mé ruce a pak začalo pomalu mizet, jako kdyby se vypařovalo do vzduchu, až z něj nezbylo nic. Měla jsem křídla. Měla jsem peří. Měla jsem v sobě andělskou krev. Co bude teď? uvažovala jsem. Naučím se létat? Budu sedět na obláčkách a hrát na harfu? Budu dostávat zprávy od Boha? Najednou mi to došlo. Naše rodina nebyla nábožensky založená, ale i tak jsem vždycky věřila v Boha. A zjistila jsem, že je velký rozdíl mezi tím věřit v Boha a mezi vědomím, že opravdu existuje a zřejmě má s vaším životem nějaké velké plány. Přinejmenším to bylo dost divné. Moje chápání vesmíru a mého místa v něm se obrátila naruby během dvaceti čtyř hodin. Nevěděla jsem, jak křídla zase schovat, tak jsem je přitiskla zezadu ke svému tělu tak pevně jak jsme mohla a lehla si na postel. Objala jsem se pažemi, takže jsem mohla cítit křídla pode mnou. V domě bylo ticho. Jako by všichni ostatní na zemi už spali. Všichni ostatní byli stejní, ale já se změnila. Všechno co jsem té noci mohla

dělat, bylo ležet s tímhle vědomím ohromená a vyděšená. Hladila jsem peří pode mnou tak dlouho, dokud jsem neusnula.

KAPITOLA 5

ŠMÍRÁK

Christian a já máme spolu jenom jednu hodinu, takže získat si jeho pozornost není zrovna snadný úkol. Každý den se snažím vybrat si místo ve třídě Britské historie tak, aby tu byla šance, že si sedne vedle mě. A během posledních dvou týdnů mi hvězdy přály třikrát a on skončil v lavici hned vedle. Usmívám se a říkám mu ahoj. Usmívá se na mě nazpátek a taky mi říká ahoj. Na okamžik se zdá, že nás k sobě nějaké nesporné síly táhnou jako dva magnety. Jenže pak otvírá svůj sešit nebo si pod stolem hraje s telefonem, tím dává najevo, že hezké časy, kdy jsme spolu jen tak kecali, už jsou u konce. Je to jako ten zásadní moment, kdy jeden z magnetů odlétne od toho druhého a odtáhne ho ode mě. Není hrubý nebo něco takového, jen prostě nedává najevo, že by mě znal. A proč by to takhle nemělo být? Nemá ani tušení o budoucnosti, která nás čeká. Hodinu každý den ho tajně sleduju a snažím se zapamatovat si o něm všechno, co můžu. Nevím, jestli informace o něm jednoho dne nebudu potřebovat. Rád nosí zapnutou košili s rukávy vyhrnutými až k loktu a sedm stejných džínsů v různých odstínech černé a modré. Používá sešity vyrobené z recyklovaného papíru a píše zeleným kuličkovým perem. Když ho pan Erikson vyvolá, téměř vždycky zná správnou odpověď a nedělá si z toho srandu, což o něm vypovídá, že je inteligentní, skromný a vtipný. Má rád Airways. Každou chvíli sáhne do zadní kapsy pro malý balíček a hodí si mátovou žvýkačku do úst. Přijde mi to, jako by čekal, že se bude každou chvíli líbat. Jen tak na okraj. Kay s ním má schůzku každý den po hodině. Jako kdyby stačilo, že viděla, jak se nová holka dívá na jejího kluka a už ho nikdy nechce nechat v ohrožení. Takže všechno co teď mám je čas, který s ním jednou denně trávím na hodině. Ale nic co udělám, nevyvolá u Christiana žádnou odezvu. "Nestresuj se," řekla mi Wendy po škole, když jsem se jí předváděla v řadě triček. Seděla na podlaze mého pokoje u okna a měla pod sebou zkroucené nohy. Připomínalo to obrázek nejlepší kamarádky, která mi pomáhá udělat velké módní rozhodnutí. "Mělo by to mít na sobě nějakou kapelu?" ptám se. Držím černé tílko z turné Dixie Chicks. "Ne, radši ne." "Proč?" "Věř mi." Vzala jsem tedy jedno z mých oblíbených. Zelené tričko s potiskem Elvise, které jsem dostala na výletě do Gracelandu několik let předtím. Mladý zasněný Elvis, jak se ohýbá přes svou kytaru. Wendy víská. Beru si i příšernou růžovou košili, na které stojí KAŽDÝ MÁ RÁD HOLKU Z KALIFORNIE. To by mohlo vyhrát. Je to šance na to, abychom se Christian a já sblížili. Ale tohle oblečení bude v rozporu s mými oranžovými vlasy.

Wendy se usmívá. "Myslím, že si můj bratr na sebe chystá vzít tričko, kde se píše VRAŤ SE ZPÁTKY DO KALIFORNIE." "Paráda. Co má vlastně proti Kaliforňanům?" Krčí rameny. "To je dlouhý příběh. V podstatě můj dědeček vlastnil ranč Líný pes a teď ho mají nějací bohatí Kaliforňané. Moji rodiče ho teď spravují, jenže Tucker má problémy se zvládnutím vzteku. Plus, urazilas Modrou krásku." "Modrou krásku?" "V tomhle kraji nemůžeš urazit auto nějakého kluka bez katastrofálních následků." Směju se. "No, měl by se přes to přenést. Včera na hodině historie hlasoval pro to, aby mě upálili. Hledím si svého, chovám se jako vzorná holčička a najednou Tucker zvedá ruku a obviňuje mě z čarodějnictví." "Jo, tohle zní jako něco, co by udělala Tucker," přiznává Wendy. "Museli hlasovat všichni. Sotva jsem jako jeptiška unikla životu. Zřejmě tu nebudu v takové oblibě." Christian, vzpomínám si šťastně, hlasoval proti mému upálení. Samozřejmě že jeho hlas neměl moc velkou váhu, protože to byl nevolník. Ale stále mě nechtěl vidět mrtvou, i když šlo jenom o teoretickou smrt. To něco musí znamenat. "Víš, že ho v tom jenom povzbuzuješ, viď?" říká Wendy. "Ehm, tvého bratra zvládnu. Měla by tu být nějaká cena pro studenty, co tu bez úhony zvládnou celý semestr. A navíc, já jsem ta, co přežila." Teď se zase směje Wendy. "Jo, dobře, nandej to Tuckerovi." "Nemůžu uvěřit, že jsi s ním sdílela jednu dělohu." Usmívá se. "Jsou okamžiky, kdy tomu nemůžu uvěřit taky," říká. "Ale je to dobrý kluk. Jen to umí dobře skrývat." Zírá z okna a má růžové tváře. Urazila jsem jí? I přes to všechno škádlivé mluvení o tom, jak příšerný Tucker je, není na něj citlivá? Myslím, že chápu proč. Můžu si z Jeffreyho dělat klidně legraci, říkat o něm co chci, ale pokud by někdo řekl něco hnusnýho a mým malým bráškovi, měl by si na mě dát bacha. "Takže nakonec to bude Elvis? Už jsem vyčerpala všechny možnosti." "Jasně." Opírá se zády o zeď a zvedá ruce nad hlavu, jako kdyby naše konverzace byla u konce. "Nikoho to vlastně ani moc nezajímá." "Jo, jasně, ale ty už jsi tady celou věčnost," připomínám jí. "Jsi přijatá. Já mám ale pocit, že stačí jediný chybný krok, aby mě začal pronásledovat rozzlobený studentský dav." "Ale prosím tě. Budeš přijata. Navíc já už jsem tě přijala, ne?" To udělala. I po dvou týdnech pořád obědvám u stolu s Neviditelnými. Zatím jsem na střední škole v Jackson Hole identifikovala dvě hlavní skupiny lidí Majetní-krásní lidé, kteří se skládají z bohatých dětí, jejichž rodiče vlastní restaurace, galerie, hotely a mnohem menší a nenápadnější skupina' Nemajetní - děti, jejichž rodiče pracují pro bohaté obyvatele tohoto města. Jestli chcete vidět obrovskou propast mezi těmito skupinami, stačí se podívat na Kay a její dokonalost, pěstěně nehty s francouzskou manikúrou a Wendy, která nosí krásné ale obyčejné vlasy barvy slunce v jednoduchém copu. Její nehty jsou nenalakované a ostříhané nakrátko. Takže kam má zapadnout? Rychle začínám přicházet na to, že náš velký dům s výhledem na hory automaticky znamená, že máme velké peníze. Ale o žádných penězích se máma v Kalifornii nezmínila. Zřejmě je měla na účtu. Přesto nás máma vždycky vychovávala bez jakékoliv představy o tom, že bychom byli bohatí. Po tom všem žila ve Velké depresi a trvala na tom, že sis Jeffreym každý týden uložíme část našeho kapesného, nutila

nás jíst každé sousto na našich talířích, zašívala nám ponožky a spravovala naše oblečení. Termostat jsme měli na málo, protože si přece každý můžeme vzít svetr navíc. "Ano, přijalas mě a já se pořád snažím zjistit proč," říkám Wendy. "Myslím, že musíš být blázen. Buď to, nebo se mě snažíš převést na nějaké tajné koňské náboženství." "Sakra, dostalas mě," říká hraně. "Zmařilas mi můj ďábelský plán." "Já to věděla!" Mám ráda Wendy. Je nepředvídatelná, přátelská a zdá se být opravdu dobrý člověk. A uchránila mě od toho, abych se tu zbláznila, stala samotářkou a nechala se zdolat svým steskem po přátelích z Kalifornie. Když jim volám, mám pocit, že už si nemáme co říct. Teď, když jsem pryč z naší party. Je zřejmé, že ve svých životech prostě pokračovali dál beze mě. Ale já tím nemyslím to, co všechno mám nebo nemám. Můj skutečný problém nemá ani nic společného s Majetnými nebo Nemajetnými ale s tím, že se tu všichni lidi ze střední znají už od školky. Vytvořili si party už před lety. I když je moje přirozenost držet se skromnějšího davu, Christian patří spíš do té druhé poloviny, takže tam musím být taky. Ale jsou tu překážky. Obrovské, do očí bijící překážky. Z nichž hned první je oběd. Populárnější dav obvykle mizí pryč z akademické půdy. Samozřejmě. Pokud máte peníze a auto, vážně byste zůstali na akademické půdě a baštili smažený řízek-? Myslím, že ne. Já mám peníze a auto, ale první týden jsem jela do školy po zledovatělé vozovce 180. Jeffrey říkal, že jsem byla lepší, než Six Flags a že nechybělo moc, a my dostali uprostřed cesty smyk. Teď jezdíme autobusem, což znamená, že nemůžu jít na oběd mimo akademickou půdu, pokud mě někdo neodveze, což není zrovna to, co by mi tihle lidé nabídli. Což mě přivádí k překážce číslo dvě:zřejmě jsem plachá. Alespoň v prostředí, kde mě lidé ignorují. Nikdy jsem si toho v Kalifornii nevšimla. Nikdy jsem na mé staré škole nebyla neoblíbená-moji přátelé ke mně přirozeně tíhli. Tady je to úplně o něčem jiném, především kvůli překážce číslo tři: Kay Patterson. Je těžké udělat si nějaké přátele, když se na vás nejpopulárnější holka na škole dívá jako na smradlavého tchoře. ... Druhý den ráno Jeffrey vchází po kuchyně s tričkem, které má na sobě nápis POKUD BY IDIOTI UMĚLI LÉTAT, PAK BY TOHLE MÍSTO VYPADALO JAKO LETIŠTĚ. Vím, že si všichni na škole budou myslet, že je to vtipné a nebudou se vůbec cítit uražení, protože tohle je prostě Jeffrey. Všechno je pro něj tak snadné. "Hele, cítíš se na to dneska řídit?" ptá se. "Nechce se mi jít na autobusovou zastávku. Je strašná zima." "Cítíš se na to dneska umřít?" "Jasně. Rád riskuju svůj život. Poskytuje mi to nový pohled na různé věci." Házím po něm bagetu a on ji chytá ve vzduchu. Dívám se na zavřené dveře do máminy kanceláře. Doufejme, že se usmívá. "Fajn," říkám mu. "Půjdu zahřát auto." "Vidíš," řekl, když jsme se pomalu vlekli cestou do školy. "Začínáš zvládat tuhle věc se sněhem. Brzy na tom budeš jezdit jako profesionál." Je nějak podezřele milý. "Tak fajn, co se děje?" ptám se. "Co chceš?" "Dostal jsem se do zápasnického týmu." "Jak si to zvládnul, když zkoušky byly v listopadu?" Krčí rameny, jako by to nebyl žádný problém.

"Vyzval jsem nejlepšího zápasníka v týmu na zápas. Vyhrál jsem. Je to malá škola. Potřebují členy." "Máma to ví?" "Řekl jsem jí, že jsem v týmu. Nebyla nadšená. Ale nemůže nám přece zakázat všechny školní činnosti, ne? Jsem unavený z těch keců ´Je lepší být opatrný, než aby někdo zjistil, že jsme jiní´. Myslím, že tohle není, jako že když jsem vyhrál zápas, hned budou lidi říkat kdo je ten kluk, je to fakt dobrej zápasník, to musí být anděl." "Jo, správně," souhlasím nejistě. Ale máma není typ člověka, který by nám vytvářel pravidla jen proto, že může. Pro její opatrnost tu musí být nějaké vysvětlení. "Jde o to, že musím jezdit do školy na tréninky," říká a nepříjemně se vrtí v sedadle. "Stejně jako všichni ostatní." Na minutu je ticho, jediný zvuk vydává topení, které nám fouká na nohy. "Kdy?" ptám se konečně. Připravuju se na špatné zprávy. "V pět třicet." "Ha." "Ale no tak." "Řekni mámě, aby tě vozila ona." "Říkala, že když jsem se zvládl dostat do zápasnického týmu, měl bych být taky schopný najít si vlastní odvoz. Převzít za sebe odpovědnost." "No, hodně štěstí s tím," směju se. "Prosím. Bude to jen na pár týdnů. Pak mýmu kamarádovi Darrinovi bude šestnáct a může mě vozit on." "Jsem si jistá, že máma bude nadšená." "Ale no tak, Claro. Dlužíš mi," říká tiše. Jo. Dlužím mu. Je to kvůli mně, že je jeho život vzhůru nohama. Ne že by se zdálo, že tu nějak moc trpí. "Nemyslím, že ti dlužím to, že budu skákat, jak ty pískáš," říkám. "Ale ... fajn. Na šest týdnů tě budu vozit, pak si seženeš někoho jiného, kdo ti bude dělat šoféra." Vypadá opravdu šťastně. Možná že jsem na cestě k usmíření. On a já. Stejně jako to bylo dřív. Vykoupení, není to to, co se říká? Šest týdnů časného vstávání nevypadá jako příliš velká cena za to, že mě už nebude nenávidět. "Je tu jedna podmínka," říkám mu. "Jaká?" Dávám do CD Kelly Clarkson do přehrávače. "Budeme poslouchat mojí hudbu." ... Wendy má na sobě tričko, kde je napsáno KŮŇ SNĚDL MŮJ DOMÁCÍ ÚKOL. "Je to roztomile praštěný," šeptám, když si sedáme na židle na hodině Britské historie. To jenom potvrzuje Jason Lovett, který na ní kouká přes celou třídu. "Nedívej se tam, ale princ Okouzlující na tebe právě zírá." "Sklapni." "Doufám, že umí jezdit na koni, protože pak byste mohli vyjet vstříc západu slunce na koni spolu." Zvoní a pan Phibbs spěchá do čela třídy. "Deset extra bodů studentovi, který správně identifikuje citát z mého trička," oznamuje. Stoupá si rovně a sklání ramena dozadu, takže si můžeme přečíst slova, která má napsaná na hrudi. Všichni se předkloňujeme a šilháme na malý nápis: POKUD MÁ VĚDA NĚCO NAUČIT, PAK JE TO TO, ŽE MUSÍME UMĚT PŘIJMOUT NAŠE SELHÁNÍ STEJNĚ JAKO NAŠE ÚSPĚCHY, S DŮSTOJNÝM KLIDEM A PŮVABEM.

Je to snadné. Tu knihu jsme dokončili minulý týden. Rozhlížím se kolem sebe, ale nikdo nemá zvednutou ruku. Wendy se snaží vyhýbat očnímu kontaktu s panem Phibbsem tak, aby jí nevyvolal. Jason Lovett se snaží navázat oční kontakt s Wendy. Angela Zerbino, u které lze většinou počítat s tím, že přijde se správnou odpovědí, teď něco čmárá do sešitu. Pravděpodobně skládá nějaké zvláštní epické básně o bezpráví v jejím životě. Někdo v zadní části místnosti začíná smrkat a nějaká holka začíná klepat nehty o desku svého stolu. Nikdo ale nic neříká. "Nikdo?" ptá se sklíčeně pan Phibbs. Dal si takovou práci s nápisem na jeho košili a žádný z jeho studentů neumí identifikovat citát z knížky, kterou právě dostudovali. Kašlu na to. Zvedám ruku. "Slečno Gardner," říká pan Phibbs. Najednou září. "Jo, no, je to Frankenstein, ne? Je to ironie v citaci, kterou doktor Frankestein říká okamžik předtím, než se snaží uškrtit monstrum, které sám stvořil. Tolik k jeho důstojnému chování." "Ano, je to docela ironické," chechtá se pan Phibbs. Zapisuje mi deset extra bodů. Snažím se vypadat nadšeně. Wendy mi na stůl položila kousek papíru. Po chvilce ho beru a diskrétně ho rozevírám. Chytrolíne, čtu. Hádej, kdo tu dnes není? Za tím je nakreslený mrkající smajlík. Znovu se rozhlížím po třídě. Pak si uvědomuju, že se mi nikdo svým pohledem nesnaží vypálit díru do zadní části hlavy. Kay tu není. Usmívám se. Tohle bude krásný den. ... "Přinesla jsem ti brožurku o veterinární praxi, o které jsem ti říkala," povídá mi Wendy, když zvoní na oběd. Jde za mnou, když vybíhám do chodby a spěchám dolů po schodech. Pak přiskočím ke své skříňce. Běží, aby se mnou udržela krok. "Whoa, jsi tak hladová, nebo co?" směje se, když zápolím s kombinací na mojí skříňce. "Dneska je karbanátek s pečenýma bramborama. Je to to nejlepší jídlo v naší jídelně." "Co?" Jsem roztržitá. Skenuju očima množství tváří a hledám známý pár zelených očí. "V každém případě, ta stáž je v Montaně. Je to vážně úžasné, opravdu." Tam. Christian stojí u svojí skříňky. Kay není nikde v dohledu. Bere si bundu -černou s kožešinou!- a zvedá klíče. Třesu se vzrušením a je mi zle od žaludku. "Myslím, že dnes půjdu na oběd ven," říkám rychle a popadám svojí bundu. Ústa Wendy se otevírají ve výrazu překvapení do tvaru písmene O. "Ty jsi dneska řídila?" "Jo. Jeffrey mě donutil vozit ho sem několik příštích týdnů." "Bezva," říká. "Můžeme jít třeba do Bubba. Tucker tam pracoval, takže mi dají vždycky slevu. Mají tam dobrý jídlo, věř mi. Jen mě nech dojít si pro kabát." Christian odchází. Nemám moc času. "Vlastně, Wen, musím k lékaři," říkám nejistě a doufám, že se mě nebude ptát ke kterému lékaři. "Ach," říká. Z jejího výrazu můžu říct, že si není jistá, jestli mi má věřit. "Ehm, a nechci tam přijít pozdě." Už je skoro u dveří. Zavírám skříňku a otáčím se k Wendy. Snažím se vyhýbat přímému pohledu do jejích očí. Jsem hrozná lhářka. Ale teď není čas na vinu. To co má co dočinění s mým posláním, má přede vším přednost. "Uvidíme se po škole, jo? Musím jít." Pak prakticky utíkám k východu.

KAPITOLA 5 Sleduju Christianovo stříbrné Avalanche z parkoviště. Nechávám mezi námi pár aut, abych byla nenápadná. Jede do Piiza hut, která je jen pár bloků od školy. Vylézá z auta s klukem, kterého si jen matně vybavuju z hodiny angličtiny. Plánuju, jak se k nim přiblížím. Třeba budu předstírat, že jsem na ně náhodou narazila. "Ach hej," mumlám si pro sebe a dívám se do předního zrcátka. Předstírám překvapení. "Vy sem chodíte taky, lidi? Vadilo by vám, kdybych si sedla k vám?" A pak se na mě podívá těma svýma hlubokýma zelenýma očima a řekne jo, tím svým lehce zastřeným hlasem, rychle se zvedne se od stolu, aby mi uvolnil místo a židle bude pořád teplá od jeho těla. Nějak rozmotám svůj jazyk a řeknu něco úžasně vtipného. A on konečně uvidí, kdo doopravdy jsem. Není to sice stoprocentní plán, ale je to to nejlepší, co můžu v tak krátké době vymyslet. Tohle místo je přecpané. Nacházím Christiana vzadu, jak se mačká v kulatém boxu s dalšími pěti lidmi. Tam pro mě rozhodně není místo a neexistuje způsob, jak se k němu nenápadně vloudit, aby mu nebylo hned jasné, že jsem ho sledovala. Další selhání. Našla jsem si malý stolek, který je naproti rohovému podloubí. Jsem na židli zády k Christianovi a jeho kamarádům, takže mi nemůžou vidět do obličeje. Jsem si ale jistá, že brzo rozpoznají moje divoce oranžové vlasy. Stačí jim na to jen letmý pohled. Musím vymyslet nový plán. Zatímco jsem čekala na někoho, kdo přijme mou objednávku, Christian a další dva kluci u jeho stolu vyskočili a běžely do podloubí nadšení jak malí kluci. Najednou se mi na ně naskytl jasný pohled, když se shromáždili kolem hracího automatu. Christian stál uprostřed a zrovna házel do automatu čtvrťák. Viděla jsem, jak si užívá hru, jak se do toho vžívá, jak se jeho černé obočí koncentrací stahuje a jak rychle mává rukama na stranu. Má na sobě námořnické tílko, kde stojí JAKÉ JE TVOJE ZNAMENÍ? Nápis je napsaný bílými písmeny, pak je na jeho hrudníku bílý pruh s obrázkem černého diamantu, modrý čtverec a zelený kruh. Nemám ponětí, co to znamená. "Ach, chlape." Ostatní kluci řvou jako banda neandrtálců z jeskyně, když Christian nechá proklouznout míček a ne jen jednou, ale dvakrát, třikrát. Hrací automaty zjevně nejsou jeho silnou stránkou. "Ty vole, co to s tebou dneska je?" říká ten kluk z angličtiny, Shawn, myslím. Nejspíš je to ten kluk s tím příšerným snowboardem. "Jsi z formy, kamaráde. Kde jsou tvoje bleskurychlé reflexy?" Christian asi minutu neodpovídá - stále hraje. Pak se otáčí a odstupuje od stroje.

"Hele, mám toho teď nějak moc," říká. "Jo, jako dělat kuřecí polévku pro chudáčka Kay," škádlí ho ten druhý. Christian vrtí hlavou. "Jsi zabedněnec. Ale ženy milují polévky. Víc než květiny. Věř mi." Snažím se sebrat odvahu, abych s ním promluvila. V Kalifornii jsem byla známá tím, že mi šli automaty dost dobře. Mohla bych být ta super holka, co pokořila všechny videohry. Je to lepší, než se ukazovat sama u stolu jako ztracené štěně. Je to moje šance. "Hele," říká Shawn, zrovna když vstávám a mám v plánu jít za nimi. "Není tohle Šmírák?" Kdo? "Co?" říká Christian. "Kdo je Šmírák?" "Vždyť víš, ta nová holka. Ta z Kali." Co se zdá opravdu smutné je fakt, že mi trvalo celou minutu, než jsem pochopila, že se jedná o mě. Někdy jednoho naštve mít nadpřirozeně dobrý sluch. Ale zadrželo mě to od toho, abych k nim šla. "Má velké oči, nebo ne? Jako sova," říká ten druhý. "Hele, možná tě sleduje, Prescotte. Myslím, že je dost žhavá, ale je to ten druh bláznivý šelmy, nemyslíš?" Shawn se směje. "Ty vole. Žhavá šmíračka. Nejlepší přezdívka na světě." Vím, že se nesnaží vidět na můj obličej, protože předpokládá, že bych je přece z druhé strany hlučné restaurace neměla slyšet. Ale já slyším jejich slova, jako kdyby mluvili do mikrofonu. Záblesk intenzivního tepla mi stoupá od hlavy až k prstům. Můj žaludek se zvedá. Musím se dostat rychle ven, protože čím déle tam budu stát, tím jistější je, že se stane jedna z následujících dvou věcí: budu zvracet nebo budu brečet. Radši bych umřela, než se teď dostat před Christiana Prescotta. "Sklapněte, kluci," mumlá Christian. "Jsem si jistý tím, že si sem prostě jen zašla na oběd." Ano, ano to jsem si zašla. A teď jsem na odchodu. ... Britská historie, o třicet minut později. Končím u stolu nejdál od dveří. Snažím se nemyslet na slovo Šmírák. Přála bych si mít mikinu, abych si přetáhla kapuci, přes moje klaunský vlasy. Pan Erikson sedí na kraji stolu a má na sobě až příliš velké tílko s nápisem DĚTI KAŠLOU NA HISTORIKY. "Před tím, než začneme, chci vás rozdělit do dvojic kvůli speciálnímu projektu, na němž budete pracovat," oznamuje a otevírá třídní knížku. "Společně si vyberete téma - které bude mít něco společného s historií Anglie, Walesu, Irska nebo Skotska - provedete důkladný výzkum tohoto úseku dějin v příštích několika měsících a pak odprezentujete to, co jste se naučili třídě." Někdo mi kope do židle. Vrhám pohled přes rameno. Tucker. Jak to, že ten kluk vždycky skončí za mnou? Ignoruju ho. Kope do mojí židle znovu. Tvrději. "Co máš sakra za problém?" šeptám přes rameno. "Tebe." "Mohl bys být prosím trochu konkrétnější?" Šklebí se. Odolávám nutkání otočit se a praštit ho Oxfordskou ilustrovanou učebnicí historie Anglie přes lebku. Místo toho radši používám klasiku: "Nech toho."

"Je tu nějaký problém, sestro Claro?" ptá se pan Erikson. Připravuji se, že mu řeknu, že můj jediný problém je to, že má Tucker problém udržet svoje nohy u sebe. Cítím, jak se na mě otáčí všechny oči, což je ta poslední věc, o kterou teď stojím. Ne dneska. "Ne, jen jsem nadšená z projektu," říkám. "Je dobré být nadšený z historie," říká pan Erikson. "Ale pokus se to vydržet, dokud ti nepřiřadím partnera, jo?" Jen mě nepárujte s Tuckerem, modlím se. Je to ta nejvážnější modlitba, kterou jsem kdy vedla. Zajímalo by mě, jestli se modlitby lidí s andělskou krví počítají víc, než modlitby obyčejných lidí. Možná, že když zavřu oči a z celého srdce si budu přát, abych dostala do dvojice Christiana, tak se to stane. Pak spolu budeme muset trávit čas po škole a pracovat na našem projektu v čase, kdy do toho nebude moct zasahovat Kay a kdybych mu mohla dokázat, že nejsem žádná holka, co vypadá jak sova a co ho sleduje jak nějaká bláznivka. Konečně bych dala věci do pořádku. Christiana, žádám nebesa. Prosím, budu hodná. Christian je spárován s králem Bradym. "Nezapomeň, že jsi jen nevolník," říká Brady. "Jistě, pane," odpovídá Christian pokorně. "A poslední a určitě nejpřekvapivější dvojice je sestra Clara a lady Angela. Mohlo by to být dynamické duo," říká pan Erikson. "Teď vám dám několik minut, abyste se svým partnerem mohli několik minut pracovat na vašem projektu." Snažím se usmívat a tím zakrýt mé zklamání. Jako obvykle sedí Angela v přední části třídy. Sedám si vedle ní a přitahuju si blíž stůl. "Elvis," říká při pohledu na mé tričko. "Pěkné." "Ach. Díky. Mně se to tvoje líbí taky." Její košile je kopie slavného obrazu Bouguereau. Jsou na ní dva malí nazí andělé, chlapec se naklání, aby mohl dívku políbit na tvář. "To je jako Il Primo Bacio, že jo? První polibek?" "Jo. Moje máma mě vleče každé léto do Itálie, abychom navštívili její rodinu. Tohle tričko je z Říma za dvě eura." "Super." Nevím, co jiného na to mám říct. Raději se zaměřuji na její košili. Na malbě jsou křídla chlapce malá a bílá. Je velmi nepravděpodobné, že by dokázala zvednout jeho baculaté tělo ze země. Dívka se dívá dolů, jako kdyby celá ta věc s polibkem nebyla vůbec její věc. Je vyšší než chlapec, štíhlejší, zralejší. Její křídla jsou tmavě šedá. "Tak mě napadlo, že bychom se mohli sejít v pondělí v divadle mojí mámy. V Růžovém podvazku. Zrovna teď se tam nenacvičuje žádné představení, takže je tam spousta místa na práci," říká Angela. "Zní to úžasně," říkám s malou dávkou nadšení. "Takže v pondělí po škole?" "To mám orchestr. Dostanu se domů kolem sedmé. Možná bychom se mohli v Podvazku setkat v půl osmé?" "Skvělé," říkám. "Budu tam." Zírá na mě. Zajímalo by mě, jestli mi se svými kamarády taky říká Šmírák. Ať už jsou její přátelé kdokoliv. "Jsi v pořádku?" ptá se. "Jo, sory." Moje tvář hoří. Cítím takové horko, jako kdyby mě něco spalovalo. Podaří se mi ze sebe dostat dřevěný úsměv. "Mám jeden z mých dnů."

Tu noc se mi zdá o lesním požáru. Je to stejné jako vždycky: borovice, osiky, teplo, blížící se plameny, Christian obrácený ke mně zády, sledující tu pohromu. Kouř stoupá do vzduchu. Jdu k němu. "Christiane," volám. Obrací se ke mně. Jeho oči zachytí ty moje. Otevírá ústa, aby něco řekl. Vím, že to co řekne, bude důležité. Další vodítko. Něco velmi důležitého pro porozumění mému poslání. "Znám tě?" ptá se. "Chodíme spolu do školy," připomínám mu. Nic. "Jsem v tvojí třídě na Britskou historii." Stále mu to nedocvakává. "Nesls mě na ošetřovnu hned můj první den ve škole. Omdlela jsem v hale, pamatuješ?" "Jo, jasně, pamatuju si," říká. "A jaké že bylo tvoje jméno?" "Clara." Nemám moc času na to, abych mu připomínala svou existenci. Oheň se blíží. "Musíme se odsud dostat," říkám a popadám ho za ruku. Nevím, co mám dělat. Jen vím, že musíme jít. "Cože?" "Jsem tu, abych tě zachránila." "Zachránit mě?" říká nevěřícně. "Ano." Usmívá se, ale pak si dává pěst před ústa a začíná se do ní řehtat. "Promiň," říká. "Ale jak bys mě ty mohla zachránit?" ... "Byl to jen sen," říká máma. Nalévá mi šálek malinového čaje a sedá si na kuchyňskou linku. Je klidná, jako vždy. Vypadá jen trochu unaveně a rozcuchaně. Což je pochopitelné, protože jsou čtyři ráno a její dcera jí právě probudila a vyšiluje. "Cukr?" Nabízí mi. Vrtím hlavou. "Jak víš, že to byl jen sen?" ptám se. "Protože se zdá, že dostáváš vize, jen když jsi vzhůru. Někteří z nás dostávají své vize ve snech, ale ty ne. A taky proto, že mi nejde na mysl, že by si Christian nepamatoval tvoje jméno." Krčím rameny. A pak, protože to je to, co dělám vždycky, jí říkám všechno. Říkám jí o tom, jak se mnohdy ve třídě cítím být ke Christianovi přitahovaná, když spolu mluvíme a jak nikdy nevím co říct. Říkám jí o Kay a mém geniálním nápadu pozvat se na oběd ke Christianovi a jak se to změnilo ve velký propadák. A taky jí říkám o Šmírákovi. "Šmírák?" říká s jejím klidným úsměvem, když konečně domlouvám. "Jo. Ačkoliv jeden kluk se z toho rozhodl udělat Žhavou šmíračku." Vzdychám a piju doušek čaje. Můj jazyk hoří. "Jsem blázen." Máma do mě hravě strká. "Claro! Říkali, že jsi žhavá." "Ehm, ne tak docela," říkám. "Nepropadej sebelítosti. Měli bychom myslet taky na ostatní." "Na ostatní?" "Ostatní jména, kterými ty budeš nazývat je. Takže pokud to od nich ještě někdy uslyšíš, připrav si protiúder." "Jaký?"

"Tykvová hlavo." "Tykvová hlavo," opakuji pomalu. "To byla ta největší urážka, když jsem byla dítě." "V roce 1900?" Nalívá si trochu čaje. "Říkali mi tykvová hlavo mnohokrát. Taky mi říkali Malý sirotek Annie, což byla dřívější dost populární báseň. A červe. Nenáviděla jsem, když mi říkali červe." Je pro mě těžké představit si mámu jako dítě, natož jako dítě, kterému se ostatní posmívali. Připadám si trochu (ale opravdu jen trošičku líp), kvůli tomu, že mi říkají šmíračko. "Dobře. Co dalšího tam máš?" "Tak poslouchej. Mrkev. To je další běžná přezdívka." "Jo, takhle už mi taky někdo říká," připouštím. "Och, och - Pipi dlouhá punčocha." "Och, zásah," směju se. "Překonej tohle, vižle!" A takhle to jde dál. Střídáme se v přezdívkách, dokud se obě nezačneme hystericky smát. Ve dveřích se objevuje Jeffrey a zírá na nás. "Promiň," říká máma, ale pořád se divoce směje. "Vzbudili jsme tě?" "Ne. Mám trénink." Prochází kolem nás k ledničce a bere si krabici pomerančové šťávy. Nalévá si jí do skleničky a třemi loky jí vypíjí. Pak jí dává na pult a my se snažíme uklidnit. Nemůžu si pomoct a obracím se k mámě. "Vzpomínáš na rodinu Weasleyových?" ptám se. "Jasně. Zázvorovej perníček," vrací mi. "Co to vůbec znamená? To ty, ty jsi jim začala říkat zázvorovej perníček." A opět se smějeme jako párek hyen. "Vy dvě byste vážně měli uvažovat o snížení přídělu kofeinu. Nezapomeň, Claro, za dvacet minut mě musíš odvézt na praxi," říká Jeffrey. "Máš to mít, brácha." Jde nahoru po schodech. Náš smích nakonec utichá. Utírám si oči. Bolí mě břicho. "Úplně jsem se prohýbala smíchem, víš to?" řekla jsem mámě. "Jo, byla to sranda," říká. "Je to už příliš dlouho, kdy jsem se naposledy takhle smála." To vyvolává ticho. "Co má Christian rád?" ptá se, jako kdyby to byl prostě jen další rozhovor, aby řeč nestála. "Vím, že je asi dost hezký a chová se jako hrdina, ale co má rád? Nikdy jsi mi to neřekla." Červenám se. "Nevím." Krčím rozpačitě rameny. "Je jedno velké tajemství. Cítím, jako kdyby byla moje práce ho odhalit. Dokonce i jeho tričko dneska vypadalo jako nějaký kód. Psalo se na něm: JAKÉ JE VAŠE ZNAMENÍ? Pod ním byl obrázek černého diamantu, modrý čtverec a zelený kruh. Nemám nejmenší tušení, co to mělo znamenat." "Hm," říká máma. "To vypadá tajemně." Na pár minut mizí ve svojí kanceláři a pak se s úsměvem objevuje se stránkou, kterou si vytiskla z internetu. Moje stoletá máma je zřejmě s Googlem dobrá kamarádka. "Lyžování," oznamuje vítězoslavně. "Symboly jsou zveřejněny na tabulích v horní části lyžařské sjezdovky. Znamenají obtížnost svahu. Černý diamant je obtížná, modrý čtverec je středně těžká a zelený kruh znamená snadná. Je to lyžař."

"Lyžař," říkám. "Vidíš? Ani tohle jsem nevěděla. Chci tím říct, vím, že je levák, nosí Obsession a čmárá si do svého sešitu, když se ve třídě nudí. Ale neznám ho. A on nezná mě." "To se změní," říká. "Vážně? Jsem předurčena k tomu ho poznat? Nebo ho mám jen zachránit? Pořád se ptám sama sebe proč? Proč jeho? Myslím, že lidé umírají v důsledku lesních požárů normálně. Možná že těch lidí není mnoho ale několik každý rok je. Tím jsem si jistá. Tak proč jsem sem byla poslána, abych ho zachránila? A co když to nezvládnu? Co se stane pak?" "Claro, poslouchej mě." Máma se předklání a bere moje ruce do těch svých. Její oči už nejsou jiskřící. Její duhovky jsou tak tmavé, že mají skoro fialovou barvu. "Nebyla bys vyslána na misi, kdybys jí nemohla splnit. Musíš uvnitř sebe najít vnitřní sílu a použít ji. Byla jsi stvořena pro tohle poslání. A Christian není jen tak nějaký náhodný kluk, kterého jsi předurčená potkat pro nic za nic. Pro tohle všechno je nějaký důvod." "Myslíš si, že Christian může být jednou důležitý? Jako že třeba jednou bude prezident nebo vynalezne lék na rakovinu?" Usmívá se. "Je velmi důležitý," říká. "A ty taky." Opravdu jí chci uvěřit. KAPITOLA 6

LYŽOVÁNÍ, UŽ JDU

Je neděle ráno a já jedu do vesnice Teton, kde je známé lyžařské středisko. Je to několik kilometrů od Jacksonu. Jeffrey sedí na zadním sedadle. Máma vypadá unaveně. Pravděpodobně pracovala dlouho do noci a měla příliš mnoho diskuzí se svou dcerou v časných ranních hodinách. "Máme odbočit ještě předtím, než dojedeme do Wilsonu, viď?" ptám se a dívám se, jak chytá pevněji volant. Mžourám přes přední sklo, jak mě ze slunce bolí oči. "Jo, je to hlavní silnice 380 napravo." "Je to 390," říká Jeffrey a má stále zavřené oči. Máma se chytá za můstek svého nosu, pak několikrát zamrká. Nakonec pokládá ruce zpátky na volant. "Co to s tebou dneska je?" ptám se. "Bolí mě hlava. Projekt, který plánuju nejde přesně podle mých představ." "Jsem si jistá, že pracuješ tolik, kolik to jde. O jaký typ projektu jde?" "A kam teď?" ptá se. Dívám se do mapy, kterou jsem si vytiskla. "Musíme jet dál, asi pět mil, dokud nenarazíme na město kdesi na levé straně. Neměli bychom to minout." Po pár minutách jízdy míjíme několik restaurací, obchoďáků a rančů. Najednou se před námi otvírá lyžařský areál. Horu pokrývají velké bílé pásy sněhové pokrývky, kterou jsou pokryté i stromy. Lanovka jezdí až na její úplný vrchol. Vypadá to strašně strmě. Je to druh strmé hory, která se podobá Mount Everest. Jeffrey si sedá, aby lépe viděl. "To je hrůzostrašná hora," říká, jako kdyby už nechtěl čekat ani minutu. Jako kdyby se tam chtěl hned vrhnout. Kontroluje svoje hodinky. "No tak, mami," říká. "Musíš řídit jako babička?"

"Potřebuješ peníze?" ptá se ho máma a ignoruje jeho komentář. "Dala jsem Clare nějaké peníze na lekce lyžování." "Nepotřebuju lekce. Jen se tam potřebuju dostat v příštím tisíciletí." "Lehni, blbečku," říkám. "Dostaneme se tam, až se tam dostaneme. Jsme teď od toho ani ne míli." "Možná byste mě mohli vysadit a já bych to mohl dojít pěšky. Bylo by to rychlejší." "Vy oba buďte zti-" začala říkat máma, ale pak jsme dostali na ledu smyk. Dupla na brzdy, ale my jsme se řítili dopředu bokem a nabírali rychlost. Máma a já jsme řvali, když auto letělo ze silnice přímo do sněhové závěje. Skončili jsme u okraje malého pole. Zhluboka a roztřeseně se nadechla. "Hej, to tys byla ta, kdo řekl, že si zimu tady zamilujeme," připomínám jí. "Perfektní," říká Jeffrey sarkasticky. Rozepíná si bezpečnostní pás a otevírá dveře. Auto je asi tak v půl metrové vrstvě sněhu. Kouká se na hodinky. "No, to je prostě perfektní." "Copak? Máš důležitou schůzku, kterou musíš stihnout?" ptám se ho. Střílí po mě znechuceným pohledem. "Jasný, chápu," říkám. "Někoho jsi potkal. Jak se jmenuje?" "Nikdo, koho bys znala." Máma vzdychá a dává tam zpátečku. Auto se o stopu pohne, ale pak se pneumatiky začínají protáčet. Řadí jedničku a zkouší to znovu. Nemá štěstí. Uvízli jsme. V sněhové závěji. Na dohled lyžařské hoře. Tohle už opravdu nemůže být víc ponižující. "Mohl bych se dostat ven a tlačit," říká Jeffrey. "Jen počkej," říká mamka. "Někdo přijede." Jako na povel nějaký vůz zastavil u strany silnice. Vylézá z něj nějaký kluk a brodí se sněhem směrem k nám. Máma stáčí dolů okýnko. "Dobře, dobře, dobře. Tak copak to tu máme?" ptá se. Moje čelist padá dolů. Tucker se naklání k okýnku s úsměvem od ucha k uchu. Ach ano. Může to být ještě víc ponižující. "Čau, Mrkev," říká. "Jeffe." Kývá na mého bratra, jako kdyby ti dva byli nejlepší kamarádi. Jeffrey mu kývá nazpátek. Máma se na něj usmívá. "Nemyslím si, že už bychom se setkali," říká. "Jsem Maggie Gardner." "Tucker Avery," říká. "Ty jsi bratr Wendy." "Ano, madam." "Vážně bychom uvítali nějakou pomoc," řekla sladce. Sjíždím hlouběji do sedadla a přeju si, abych byla mrtvá. "Jasná věc. Jen seďte a přivažte se." Vrací se zpátky ke svému vozu a přichází zpátky s dvěma lany, které rychle přivazuje k spodní části vozu, jako kdyby to dělal už tisíckrát předtím. Rozjíždí se se svým náklaďáčkem a nás táhne za sebou díky kabelům, které jsou přivázány k našim autům. Pak nás hladce vytahuje na silnici. Celá věc netrvá ani pět minut. Máma vylézá z auta. Naznačuje mi, abych udělala to samé. Dívám se na ní jako na blázna, ale ona na tom trvá. "Musíš mu poděkovat," říká mi. "Mami." "Hned." "Fajn." Vylézám ven z auta. Tucker klečí ve sněhu, aby mohl vyprostit kabely z jeho náklaďáčku. Dívá se na mě a znovu se usmívá. Tím odhaluje důlek v levé tváři.

"V tomhle případě mi nemůžeš říct, že můj rezavý náklaďáček dotlačil tvoje auto do sněhové závěje," říká. "Mockrát ti děkujeme," říká moje máma. Ostře se na mě dívá. "Ano, děkuju," říkám skrz zaťaté zuby. "Není vůbec zač," říká srdečně a v tu chvíli mi dochází, že Tucker dokáže být okouzlující, když chce. "A řekni Wendy, že jí pozdravujeme," říká máma. "Řeknu. Těší mě, že jsem vás poznal, madam." Kdyby měl na sobě kovbojský klobouk, smeknul by ho. Pak se vrací do svého vozu a bez jediného dalšího slova odjíždí. Dívám se směrem k lyžařské hoře. Stejným směrem jel Tucker. To celou tu věc s lyžováním úplně mění. Ale Christian je lyžař, připomínám si. Takže lyžování - už jdu. "Ten Tucker vypadá jako příjemný mladý muž," říká mamka, když se vracíme zpátky k autu. "Jak to, že jsi mi o něm nikdy dřív nevyprávěla?" ... Patnáct minut na to stojím v oblasti, kde se mají studenti setkat se svými instruktory. Je tu plno malých křičících dětí, které mají na sobě přilby a ochranné brýle. Cítím se, jako kdybych nebyla ve své kůži. Stejný pocit má astronaut, který hodlá podniknout své první kroky na cizí planetu. Mám na sobě půjčené lyže, lyžařské boty, ve kterých se cítím podivně a jelikož mě tlačí, tak chodím legračně. Navíc mám na sobě tolik lyžařského ochranného náčiní, kolik mě máma donutila si obléct. Utahávám si popruhy brýlí a strkám si příšernou vlněnou čepici do kapsy bundy. Ale od krku dolů je každý centimetr mého těla plně vypólstrovaný. Nevím, jestli se budu moct pohybovat, natož lyžovat. Můj instruktor, který se s námi měl sejít přesně v devět už má pět minut zpoždění. Já jen sleduju mého hrozného bratra, jak skáče na lyžařský vlek, jako kdyby to nebyl žádný velký problém. O několik minut později sjíždí kopec, jako kdyby se na snowboardu narodil, s nějakou blondýnkou po boku. Život je na hovno. Navíc je mi zima na nohy. "Promiňte, že jdu pozdě," říká hřmotný hlas za mnou. "Musel jsem vytáhnout nějaké Kaliforňany ze sněhové závěje." Tohle nemůže být pravda. Osud snad nemůže být tak krutý. Setkávám se s Tuckerovýma modrýma očima. "To měli štěstí," říkám. Jeho rty sebou škubají, jako kdyby se snažil nesmát. Vypadá, že je v dobré náladě. "Takže ty jezdíš kolem, taháš idioty ze sněhových závějí a pak je učíš, jak jezdit na lyžích," říkám. Krčí rameny. "To záleží na ročním období." "A jsi v tom dobrý?" "V tahání idiotů ze sněhu? Jsem na to nejlepší." "Ha-ha. Jsi fakt legrační. Ne - v učení lyžování." "Myslím, že to brzy zjistíš." Začíná lekci tím, že nám ukazuje, jak udržet rovnováhu, v jaké pozici máme mít lyže, jak se rozjet a zase zastavit. Chová se ke mně, jako kdybych byla jen jakýkoliv jeho další žák, což je skvělé. Dokonce se i trochu uvolňuju. Tohle všechno se zdá být poměrně jednoduché. Když tomu tedy přijdete na kloub. Jenže pak mi říká, abych se dostala na lanovku. "Je to snadné. Jen se na tom udrž a nech se vytáhnout do kopce. Když se dostaneš nahoru, pusť se."

Zřejmě si myslí, že jsem úplně blbá. Nešikovně si razím cestu k vleku, pak se dostávám až k okraji, kde se sněhem táhne nějaký černý kabel. Sjíždím trochu dolů a chytám se ho. Trhá mýma rukama a já klouzám dopředu a skoro padám. Nějak se mi pak ale podaří srovnat lyže a narovnat se. Nechávám se vytáhnout na kopec. Rychle se otáčím přes rameno, abych viděla, jestli se Tucker směje. Nesměje. Vypadá jako nějaký Olympijský soudce, který se právě chystá ohodnotit nějaký výkon. Nebo jako nějaký chlápek, který byl právě svědkem hrozné nehody. Na vrcholu kopce se pouštím kabelu a zápasím s tím, dostat se pryč předtím, než někdo další vyjede na lanovce nahoru. Pak jen stojím a dívám se dolů. Tucker tam čeká. Není to prudký kopec a nejsou tam žádné stromy, do kterých bych mohla narazit, což je uklidňující. Jenže za Tuckerem svah klesá dál. Kolem lyžařského vleku, chaty a malých obchodů, které jsou postaveny na parkovišti. Najednou si představuji sebe, jak se válím pod nějakým autem. "Pojeď!" křičí Tucker. "Ten sníh tě nekousne." Myslí si, že se bojím. Fajn, mám strach, ale představa, že si Tucker myslím, že jsem zbabělec, mě nutí zatnout čelist v odhodlání. Dávám svoje lyže do pečlivého V, přesně tak, jak mi to ukazoval. Pak vyjíždím. Studený vzduch mě štípe do obličeje a moje vlasy za mnou vlají. Dávám trochu tlaku na jednu nohu a pomalu kloužu doleva. Snažím se znovu, tentokrát dělám oblouk na pravou stranu. Tam a zpět. Prorážím si cestu dolů z kopce. Pak jedu chvíli rovně, nabírám rychlost a zkouším to znovu. Snadné. Když se blížím k Tuckerovi, tlačím rovnoměrně na obě nohy a dělám lyžemi širší V tak, jak mě to naučil. Zastavuju. Mám lyže do tvaru kusu dortu. "Možná bych to mohla zkusit jinak," říkám. "Ject s rovnými lyžemi." Zírá na mě, obočí má pokrčené. Jeho dobrá nálada je očividně pryč. "Myslím, že chceš abych uvěřil, že je tohle tvoje první lyžování," říká. Dívám se překvapeně do jeho zamračeného obličeje. Doufám, že nečekal, že sebou seknu na tomhle malém kopečku. Dívám se zpátky na zbytek začátečníků. Připomínají hejno zmatených kachňátek, které se do sebe vzájemně snaží nenarážet. Neudělali sice žádnou hromadnou havárii, ale je to propadák. Měla bych teď Tuckerovi lhát, a říct mu, že jsem to už dělala předtím. Mohla bych se před ním vytáhnout. Ale tenhle týden už nechci lhát žádnému dalšímu Averymu. "Mám to zkusit znovu?" "Jo," říká. "Myslím, že bys to měla zkusit znovu." Tentokrát jede za mnou, a když sjíždím dolů, řadí se přímo vedle mě. Jsem z něj tak nervózní, že skoro několikrát padám, ale myslím na to, jak ponižující by bylo seknut sebou před Tuckerem. Daří se mi zůstat ve vzpřímené poloze. Když se dostávám dolů, navrhuje mi, že pojedeme znovu. Tentokrát pojedeme rovně. To mi přijde mnohem lepší. Je to elegantnější. A je to legrace. "Učím tohle už dva roky," říká, když popáté sjíždíme dolů, "a tohle je poprvé, co někdo jezdil přes hodinu bez toho, aby alespoň jednou spadnul." "Mám dobrou rovnováhu," vysvětluju. "Tancovala jsem. V Kalifornii. Balet." Dívá se na mě s přimhouřenýma očima, jako kdyby nemohl přijít na to, proč bych mu o něčem takovém lhala, pokud se před ním tedy nesnažím vytáhnout. Nebo je možná vykolejený myšlenkou, že nějaká Kaliforňanka může být dobrá taky v něčem jiném, než jen v nakupování. "Jo, to bude tím," říká stroze. "Konec hodiny." Otáčí se směrem k lyžařské základně. "Co mám dělat teď?" volám za ním. "Zkus sedačkovou lanovku," říká a pak lyžuje pryč ode mě.

... Za chvíli stojím vedle lanovky pro začátečníky u sedačkové lanovky a dívám se na lidi, kteří na ní jedou. Díky nim se to zdálo snadné. Je to všechno o načasování. Přála bych si, aby Tucker nebyl takový blbec. Bylo by hezké dostat nějaké instrukce pro tuhle část lyžování. Rozhoduji se. Jdu na to. Řadím se do fronty. Když jsem vepředu, zaměstnanec dělá díru v mé permanentce. "Jsi sama?" ptá se. "Jo." "Sólo!" křičí směrem ke konci fronty. "Je tu jedna sólo!" Panebože, takovej trapas. Najednou si přeju, abych měla brýle. "Dobře," říká chlap u lyžařského vleku a mává na někoho, aby šel dopředu. Když na mě ten chlap dělá gesto, abych si popojela k lanovce, brodím se sněhem, dávám své lyže do správné pozice a dívám se za rameno. Nervózně sleduju, jak ke mně přijíždí lanovka. Těžce se dotýká zadní strany mojí nohy. Sedám si na ní a lanovka mě zvedá do vzduchu. Pak rychle stoupáme, až vidím celé úbočí. Lanovka se jemně kymácí. Úlevně dýchám. "Je ti špatně, uh?" Otáčím se, abych viděla, s kým sedím. Můj dech se opět zrychluje. Jsem na sedačkové lanovce s Christianem Prescotem. 22 "Ahoj," říkám. "Ahoj, Claro," odpovídá. Pamatuje si moje jméno. Byl to jen sen. Jen hloupý, hloupý sen. "Krásný den pro lyžování, viď?" říká. "Jo." Moje srdce divoce tluče a jeho rytmus se mi ozývá v uších. Na téhle sedačkové lanovce vypadá dokonale. S jeho zelenou lyžařskou bundou, černými lyžařskými kalhotami, černou čepicí, brýlemi, které má vytažené nahoře na hlavě a nějakým druhem nákrčníku vypadá jako kluk z plakátu na lyžování. Jeho oči ladí k bundě. Jsou hluboké a smaragdově zelené. Je tak blízko, že cítím teplo, které z něj sálá. "Mohl jsem tě včera vidět v Pizza Hut?" ptá se. Muselo mu to dojít. Teplo se rozlévá po mojí tváři. Může se právě teď dívat na moje vlasy a říkat si o mě, že jsem klaunská šmíračka. Proč jsem si přes ty blbé vlasy nenadala čepici? "Jo, možná," koktám. "Chci říct, že jsem tam byla - možná jsi mě viděl. Myslím, žes mě viděl, správně? Myslím tím, já viděla tebe." "Měla jsi za mnou přijít a pozdravit mě." "Jo, myslím, že jsem měla." Dívám se na zem pod námi a doufám, že se tím změní téma naší konverzace. Má na sobě černé lyže s jakousi zvláštní křivkou. Zdají se být úplně jiné, než ty moje. "Nemáš snowboard?" ptám se. "Umím na prkně," říká. "Ale spíš lyžuju. Jsem v závodním týmu. Nedala by sis Jolly Rancher?" "Co?" Strká si hůlky pod stehna a sundavá si rukavice. Rozepíná si kapsu, sahá do ní a vytahuje hrst bonbonů. "Vždycky si je dávám do kapsy, když jdu lyžovat," říká. Moje ústa najednou neuvěřitelně vysychají. "Jasně, jeden si vezmu."

"Pálivý nebo třešňový?" "Pálivý," říkám. Rozbaluje bonbón a vkládá si ho do úst. Pak bere další pro mě. Já bych to s mými obrovskými rukavicemi nezvládla. "Dám ti ho sám." Rozbaluje bonbón a pak se ke mně naklání. Snažím se odhrnout vlasy z obličeje. "Otevři pusu," říká a zvedá bonbón. Otevírám ústa. Velmi opatrně mi pokládá cukroví na jazyk. Naše oči se na moment setkávají. Když zavírám ústa, zaklání se zpátky a opírá se zády o sedačku. "Díky," říkám přes bonbón. Kašlu. Ten bonbón je překvapivě pálivý. Kéž bych mu řekla radši o třešňový. "Nemáš zač." Nasazuje si rukavice. "Takže cvičíš lyžování každý víkend, když jsi v závodním týmu?" ptám se. "Chodím sem o víkendech lyžovat jen tak pro zábavu. Většinou. A závodit, když se tu něco pořádá. Během týdne cvičím lyžování v noci na Snow King." "Wow, můžeš lyžovat v noci?" Směje se. "Jasně. Mají u drah rozsvícená světla. Vlastně miluju noční lyžování. Není to tam tak přeplněné. Je tam ticho. Můžeš vidět světla z nedalekého města. Je to nádherné." "Zní to krásně." Ani jeden z nás chvíli nic neříká. Jemně o sebe klepe lyžemi a tím posílá dolů na kopec pod námi spršku sněhu. Je to neskutečné, houpat se s ním na lanovce ve vzduchu nad horou, vidět ho zblízka a slyšet jeho hlas. "Snow King je lyžařský areál přímo tady v Jackson Hole?" ptám se. "Jo, je to odsud je pět mil, ale je to dobrý kopec na trénink. A když závodíme ve Státním mistrovství, děti ze školy se na nás můžou dívat z parkoviště." Chtěla jsem říct něco o tom, jak bych ho ráda viděla závodit, jenže v tu chvíli jsem si všimla, že se lanovka blíží k chatě na vrcholku hory a lyžaři postupně opouštějí svá místa. "A sakra." "Co?" ptá se Christian. "Nevím, jak se z téhle věci dostat pryč." "Tys ne-" "Tohle je můj první den na lyžích," říkám a panika mi prosakuje do hlasu. Malá chata je stále blíž a blíž. "Co mám dělat?" "Dej špičky lyží nahoru," říká rychle. "Přijedeme až na kopec. Když se dostaneme nad zem, vstaň a jeď do strany. Musíš to udělat rychle, abys šla z cesty lidem, kteří jedou za námi." "Och, sakra. Nevím, jestli byl tohle tak dobrý nápad." "Uklidni se," říká. "Pomůžu ti." Naše sedačka se každou sekundu víc a víc přibližuje k malé chatě. Každý sval v mém těle je napjatý. "Dej si hůlky po stranách těla," poučuje mě. To zvládneš, říkám si. Provlékám si ruce dvěma popruhy, které jsou přidělány k hůlkám a těsně je chytám. Máš v sobě andělskou krev. Jsi silnější, chytřejší, rychlejší. Použij to jednou. "Připrav se," říká Christian. Zvedám lyže. Kloužeme ke krátkému nábřeží a pak, přesně jako říkal, se dostáváme nad úroveň země. "Stoupni si!" říká mi Christian.

Stavím se na nohy. Sedačka mě ale bouchá do lýtka a popostrkuje mě dopředu. "Teď musíš jet na stranu," říká a už lyžuje dál doleva. Snažím se jet za ním, zabodávám moje hůlky do sněhu a odrážím se ze všech sil. Příliš pozdě si uvědomuju, že chtěl, abych jela doprava, zatímco on jede doleva. Otáčí se, aby zkontroloval, jestli to dělám správně. Jenže já do něj narážím a ztrácím rovnováhu. Moje lyže kloužou po těch jeho. Rozmáchávám se a jednou rukou chytám jeho rameno. "Whoa!" křičí. Snaží se udržet na nohou, ale nemá šanci. Chvíli kloužeme dolů a pak padáme na zem. "Omlouvám se," říkám. Ležím na něm. Jsme tváří v tvář. Můj pálivý Jolly Rancher leží vedle jeho hlavy ve sněhu. Jeho čepice a brýle chybí. Moje lyže i hůlky jsou taky pryč. Snažím se z něj dostat, ale nejde to. Nemůžu se vyškrábat na nohy. "Vydrž," říká odhodlaně. Přestávám se hýbat. Objímá mě pažemi a jemně nás otáčí k jedné straně. Pak se shýbá dolů a uvolňuje lyži, která je pořád pod mojí nohou. Odsouvá jí ode mě dál. Ležím na zádech ve sněhu a chci si vykopat díru, kde zůstanu až do konce školního roku. Nebo navždy. Zavírám oči. "Jsi v pohodě?" ptá se. Otevírám oči. Naklání se nade mnou a jeho tvář je nebezpečně blízko té mé. Cítím jeho třešňový dech. Za ním vykukuje sluníčko zpod mraku. Obloha se projasňuje, jako kdyby se otevírala. Najednou si uvědomuju, co cítím: moje srdce hlasitě tluče, zatímco pumpuje krev do mých žil, jehličí na stromech se třepotá ve větru, cítím smíšenou vůni borovic a Christianovi kolínské a něco, co by mohl být lyžařský vosk, drnčení sedaček, které prochází lyžařskou chatou. A vidím Christiana, s čepicí, který se na mě směje a zhluboka dýchá. Nemyslím na oheň, ani na to, že je Christian moje poslání. Nemyslím na jeho záchranu. Myslím na to, jaké by to bylo, kdybych ho políbila? "Je mi fajn." "Páni." Odhrnuje mi pramínek vlasů z obličeje a pak mě hladí po tváři. "To byla legrace," říká. "Tohle se mi ještě nikdy nestalo." Zprvu jsem si myslela, že myslí moje vlasy, až pak jsem si uvědomila, že mluví o tom mém pádu. "Myslím, že budu muset tu věc s lanovkou trénovat," říkám. Pomáhá mi sednout si. "Možná trochu," říká. "Nejdřív jsi to dělala dobře, myslím. Pokud bych ti řekl, kam přesně máš jet, zvládla bys to." "Správně. Takže za to vlastně můžeš ty." "Přesně tak." Dívá se na chlápka, který sedí v malé chatě a mluví do telefonu. Pravděpodobně už mluví se záchranáři, aby mě přišli vytáhnout odněkud z hory. "Je to v pořádku, Jime," volá Christian na muže. Pak hledá moje lyže a hůlky, které naštěstí neskončily moc daleko. "Měla jsi čepici?" ptá se. Svojí vlastní, kterou našel si teď nandavá zpátky na hlavu. Pak si na vrcholek hlavy vytahuje brýle. Vrtím hlavou a pak si opatrně sahám na vlasy. Rozpouštím si culík a nechávám dlouhé prameny vlasů, aby se mi rozlily kolem ramen. Jsou plné sněhu. "Ne," odpovídám. "Neměla jsem čepici." "Říká se, že devadesát procent tvého tělesného tepla uniká přes hlavu," upozorňuje mě. "Zkusím si to zapamatovat."

Pokládá přede mě lyže a kleká si, aby mi pomohl nasadit si je. Držím se jeho ramena, abych neztratila rovnováhu. "Díky," mumlám a dívám se na něj. Znovu se stal mým zachráncem. A to jsem tady, abych splnila své poslání, které spočívá v jeho záchraně. "Žádný problém," říká a kouká se na mě. Jeho oči jsou úzké, jako kdyby studoval můj obličej. Na jeho tváři přistává sněhová vločka a taje. Jeho výraz se mění, jako kdyby si náhle na něco vzpomněl. Vstává a rychle si nazouvá vlastní lyže. "Tímhle směrem je kopec pro začátečníky, není příliš strmý," říká a ukazuje na cestu za mnou. "Říká se mu Medvídek Pú." "No, super." Mým znamením je zelený kruh. "Zůstal bych, abych ti pomohl, ale už takhle mám zpoždění na závod, který se koná výš na hoře," říká. "Myslíš, že se v pořádku dostaneš dolů?" "Jasně," říkám rychle. "Dole na kopci to bylo v pohodě. Nespadla jsem dneska ani jednou. Teda, až do teď. Jak se dostaneš ještě víc nahoru?" "Tam dole je další lanovka." Ukazuje na další sedačkovou lanovku, která jede nahoru. Je to neskutečně strmý vzestup. "A po téhle je ještě jedna." "Bláznivé," říkám. "Mohli bychom jet celou cestu až na vrchol." "Já můžu. Ale není to pro začátečníky, víš?" Tenhle moment je definitivně u konce. "Jasně. No, tak ještě jednou díky," říkám rozpačitě. "Za všechno." "Není zač." Už se vzdaluje a lyžuje k další sedačkové lanovce. "Uvidíme se, Claro," volá na mě přes rameno. Sleduju ho, jak sjíždí až k druhé lanovce a sedá si na sedačku, když k němu přijíždí. Houpe se sem a tam, když se zvedá nad zasněženým kopcem směrem k vrcholu hory. Dívám se, jak jeho zelená bunda mizí. "Jo, máš pravdu," šeptám. Je to velký krok. Náš první skutečný rozhovor. Díky té myšlence se moje hruď vzpíná tak silnými emocemi, že cítím, jak mi začínají slzet oči. Je to tak trapné. Je to něco jako naděje. KAPITOLA 7

SHROMÁŽDĚNÍ

V pondělí kolem sedmi třiceti jedu do Růžového podvazku na setkání s Angelou Zerbino. Divadlo je ponořené v úplné tmě. Klepu, ale nikdo nepřichází ke dveřím. Vytahávám telefon, když si uvědomuji, že na Angelu nemám číslo. Klepu znovu, tentokrát silněji. Dveře se otevírají tak rychle, že uskakuji. Malá, vyhublá žena s dlouhými černými vlasy na mě upírá svůj pohled. Vypadá podrážděně. "Máme zavřeno," říká. "Mám tu schůzku s Angelou." Její obočí se vytahuje nahoru. "Ty jsi kamarádka Angely?" "Uh-" "Pojď dál," říká žena a otevírá dveře. Uvnitř je nepříjemný klid. Voní to tu jako popcorn a piliny. Dívám se kolem sebe. Středověce vypadající pokladna stojí v popředí skleněného bufetu s řadou sladkostí, které jsou vyrovnané uvnitř. Stěny zdobí zarámované plakáty z divadla s poslední inscenací, která měla kovbojskou tématiku.

"Pěkné místo," říkám a narážím do sloupku, na kterém je natažené sametové lano. Skoro celá řada sloupků se řítí k zemi. Daří se mi chytit kývající se tyč dřív, než začne řetězová reakce. Krčím se dívám se na ženu. Věnuje mi zvláštní, nečitelný pohled. Vypadá jako Angela, s vyjímkou očí, které jsou tmavě hnědé namísto jantarové, jako jsou ty Angely. Má kolem úst hluboké vrásky, takže vypadá starší, než naznačuje její tělo. Připomíná mi cikánku z jednoho z těch starých filmů. "Jsem Clara Gardner," říkám nervózně. "Dělám s Angelou projekt do školy." Kývá. Všímám si, že má na krku velký zlatý kříž. Druh, který má na sobě pověšené Kristovo tělo. "Můžeš počkat tady," říká. "Nebude jí to trvat dlouho." Následuju jí do podloubí divadla. Je velké jako hřiště - a tmavé. Slyším, jak žena někam jde a pak jeviště zahaluje světlo. "Posaď se kamkoliv," říká. Potom, co si moje oči přivykají světlu, vidím, že je divadlo plné kulatých stolů, na kterých jsou bílé ubrusy. Bloudím místností a sedám si k tomu nejbližšímu. "Kdy si myslíte, že se sem dostane Angela?" ptám se, ale žena je pryč. Čekám ani ne pět minut, úplně vyděšená z tohohle místa, když postraními dveřmi prochází Angela. "Wow, omlouvám se," říká. "Orchestr skončil pozdě." "Na co hraješ?" "Na housle." Je snadné si ji představit s houslemi zastrčenými pod bradou a se smyčcem, s kterým kouzlí truchlivou rumunskou melodii. "Žiješ tady?" ptám se, "Jo. V bytě nahoře." "Jen tvoje máma a ty?" Dívá se na své ruce. "Ano," říká. "Jen moje máma a já." "Já už taky nežiju s mým tátou," říkám. "Jen s bratrem a mámou." Dívá se na mě a několik sekund mě sleduje. "Proč ses sem přestěhovala?" ptá se. Sedá si do křesla naproti tomu mému a dívá se na mě se svýma medově zbarvenýma očima. "Přepokládám, že jsi nezapálila svojí starou školu a tím ji nesrovnala se zemí, viď." "Promiň?" říkám. Soucitně se na mě dívá. "To je fáma, která šla dneska školou. Takže tvoje rodina nemusela uprchnout z Kalifornie kvůli tvému delikventnímu chování?" Smála bych se, kdybych nebyla tak zděšená. "Neboj," říká. "Přežene se to. Kay vždycky roznáší tyhle fámy. Jsem ohromená tím, jak rychle se ti podařilo si jí znepřátelit." "Uh, díky," říkám a zlomyslně se culím. "A, když opomineme mojí delikvenci, přestěhovali jsme se kvůli mámě. Dělalo se jí z Kalifornie zle. Miluje hory a rozhodla se, že nás chce vzít někam, kde neuvidíme vzduch, který dýcháme, víš?" Usmála se mému vtipu, ale jen ze zdvořilosti. Věnovala mi soucitný úsměv. Další dlouhé ticho. "Dobře, tak dost tlachání," říkám neklidně. "Pojďme se bavit o našem projektu. Přemýšlela jsem o panování královny Alžběty. Mohli bychom mluvit o tom, jaké to bylo být ženou, a hlavně jaké to bylo být tak mocnou ženou, v dřívější době. Trochu feministický druh projektu." Z nějakého důvodu si myslím, že v tomhle je Angela jako ryba ve vodě. "Vlastně," říká. "Taky jsem měla nápad." "Fajn. Sem s tím."

"Myslela jsem si, že bychom mohli udělat prezentaci na Andělský přízrak." Dusím se. Kdybych pila vodu, určitě bych jí právě vyprskla po celém stole. "Co je to Andělský přízrak?" ptám se. "Je to příběh z Druhé světové války. Probíhala velká bitva mezi Němci a Brity, kteří byli sice v menším počtu, ale vyhráli. Vypráví se pověst o přízraku muže, který se objevil, aby pomohl Britům. Ten tajemný muž střílel na Němce lukem a šípy. Jedna verze říká, že ten muž stál mezi oběma armádami a vydával jakousi nadpozemskou záři. "Zajímavé," poznamenávám. "To byl samozřejmě vtip. Nějaký spisovatel si to vymyslel a vymklo se mu to z ruky. Je to jako předchůdce UFO, bláznivý příběh, který se vypráví stále znovu a znovu." "Fajn," říkám a zkouším se nadýchnout. "Zní to, jako kdyby tě to dost zaujalo." Můžu si jen představit máminu tvář, když bych jí řekla, že budu dělat na hodinu Britské historie projekt o andělech. "Myslela jsem si, že by to mohlo třídu zajímat," říká Angela. "Je to zvláštní okamžik v historii, přesně jako říkal pan Erikson. Myslím, že bychom do toho mohli zapracovat i nynější dobu." Moje mysl závodila, když jsem se snažila vymyslet způsob, jak jí zbavit toho šíleného nápadu. "Jo, dobře ... Opravdu se mi líbí ten nápad s tou Alžbětou, ale-" plácám. Šklebí se na mě. "Co je?" "Měla bys vidět svůj obličej," říká. "Vypadáš fakt vyděšeně." "Cože? Ne, to nejsem." Naklání se ke mně dopředu přes stůl. "Chci zkoumat anděly," říká. "Ale musí to být Briti, protože to má být přece britská historie. A tohle je nejlepší andělský příběh celé historie. A nebylo by bláznivé, kdyby to byla pravda?" Cítím se, jako kdyby mi srdce spadlo až do žaludku. "Myslela jsem, žes říkala, že je to falešná zpráva." "Jo, to jsem říkala. To je taky to, co chtějí, aby si všichni mysleli, ne?" "Kdo to chce?" "Lidé s andělskou krví," říká. Vstávám. "Claro, sedni si. Relaxuj." Pak dodává: "Vím to." "Víš co-" "Sedni si," říká. V andělském jazyce. Moje čelist doslova padá dolů. "Jak jsi-?" "Co sis myslela? Že jsi jediná?" říká ironicky a dívá se na nehty. Padám do křesla. Myslím, že by se tohle dalo klasifikovat jako skutečné zjevení. Svatá dobroto. Nikdy, ani za milion let, bych nečekala, že narazím na někoho dalšího s andělskou krví na Jacksonské střední. Angela, na druhou stranu, je tak napnutá, že z ní prakticky srší jiskry. Chvíli mě zkoumá a pak vyskakuje. "Pojď." Vyskakuje na jeviště, stále s úsměvem, který připomíná škleb kocoura, který právě snědl kanárka. Netrpělivě na mě mává, abych se k ní taky připojila. Vstávám a pomalu stoupám po schodech na jeviště. Rozhlížím se po prázdném divadle. "Co teď?" Sundavá si kabát a hází ho do tmy. Pak ke mně přistupuje několik kroků, takže jsme od sebe na délku paže. Obrací ke mně tvář.

"Dobře," říká. Začínám být pěkně vystrašená. "Co to děláš?" "Ukaž se," říká a andělském jazyce. Objevuje se záblesk světla, jako od foťáku s bleskem. Mrkám a klopýtám pod náhlou tíhou hmotnosti mých křídel, které mi vyrůstají z lopatek. Angela stojí s vlastními křídly, které jsou za ní rozevřené v plné velikosti a zářivě se na mě usmívá. "Takže je to pravda!" říká vzrušeně. V jejích očích vidím záblesk slz. Lehce krčí obočí a její křídla hravě mizí. "Řekni to," říká. "Ukaž se," vykřikuju. Blesk přichází znovu a ona přede mnou stojí s roztaženými křídli. Radostně tleská rukama. Jsem stále v šoku. "Jak ses to dozvěděla?" ptám se. "Došlo mi to díky těm ptákům," říká. "Co jsi o nich říkala ve třídě." Tolik k držení se při zemi. Máma mě zabije. "Mě ti ptáci přivádí k šílenství taky. Ale nevěděla jsem, jestli je to jen nějaká šílená náhoda nebo něco jiného. A pak jsem slyšela, jak plynule mluvíš na hodině francouzštiny," říká. "Já mám španělštinu. Jsem v tom tak dobrá, protože mluvím i plynně italsky z toho důvodu, že moje máma má všechny příbuzné v Itálii. Je to podobné. Jsou to oba románské jazyky, a kdo ví co ještě. To je můj příběh." Nemůžu přestat zírat na její křídla. Je to pro mě takový šok, vidět někoho jiného mně podobného a bláznivě jí pozoruju: Angela má lesklé černé vlasy, které má přehozené přes jednu stranu tváře, černé tílko, šedé džíny s dírami na kolenou, tmavé oční linky a rty, fialové nehty a pak oslnivě bílá křídla, která se za ní táhnou a odráží světlo z místnosti. Vyzařuje z ní nebeská záře. "Stejně jsem si tím ale nebyla jistá, dokud tvůj bratr neporazil zápasnický tým," říká. "Celý zápasnický tým?" Tohle není verze, kterou jsem slyšela od Jeffreyho. "Tys o tom neslyšela? Šel za trenérem a poprosil ho, aby ho vzal do týmu. Trenér mu řekl, že ne, že zkoušky byly už v listopadu a že větší štěstí bude mít v příštím roce. Tak Jeffrey řekl, že bude zápasit s nejlepšíma zápasníkama z každé hmotnostní třídy. Pokud je neporazí, fajn, bude se snažit zase příští rok. Pokud je porazí, je v týmu. Takhle to fakt bylo. Měla jsem první hodinu tělocvik, takže jsem tam byla, ale nevěnovala jsem mu pozornost, dokud nebyl v polovině hmotnostních skupin. Prakticky celá škola se tam nahrnula a sledovala ho, jak poráží šampiona těžké váhy. Tobyho Jamesona. Ten chlap je monstrum. Bylo úžasné pozorovat je. Jeffrey ho hodil na zem a ani se u toho nezadýchal. Když jsem ho viděla, věděla jsem, že není člověk. A pak, když jsem na sobě měla to tričko na Britské historii, sledovala jsem, jak je tvůj obličej napjatý a zadumaný, když si ho pozorovala. Byla jsem si konečně jistá, že moje dohady jsou správné." "Bylo to tak zřejmé?" "Pro mě jo," říká. "Ale jsem ráda. Nikdy jsem nepoznala nikoho jiného, jako jsem já." Směje se ještě dřív, než mi stačí dojít, co vlastně řekla. Pokrčila se v kolenou a snesla se z jeviště. Bez námahy přeletěla ztemnělé divadlo až ke střeše. "Pojď," říká. Zírám na ní a myslím na obrovské množství škod, které asi nadělám, když se pokusím letět za ní. "Nemyslím si, že máte tohle místo dost pojištěné na to, aby ses mě tady pokusila naučit létat."

Lehce se snáší zpátky na jeviště. "Neumím létat," připouštím. "Poprvé je to těžké," říká. "Strávila jsem celý loňský rok tím, že jsem v noci šplhala do hor a snažila se skákat ze skal, abych mohla plachtit vzduchem. Trvalo měsíce, než jsem tomu přišla na kloub." Tohle je první věc, kterou mi kdo řekl, díky které mám najednou z létání lepší pocit. "Copak tě to nenaučila tvoje máma?" ptám se. Divoce vrtí hlavou, jako kdyby se jí ta myšlenka zdála veselá. "Moje máma je člověk, jako všichni tady okolo. Chci tím říct, kdo s andělskou krví by svoje dítě pojmenoval Angela?" Potlačuju úsměv. "Nemá fantazii," říká. "Ale vždycky je tu pro mě." "V tom případě andělskou krev musel mít tvůj táta." Její výraz okamžitě střízlivý. "Byl to anděl." "Anděl? To znamená, že ty jsi poloviční anděl, Dimidius." Kývá. Což znamená, že je asi dvakrát tak silnější, než já. A může létat. A její vlasy mají normální barvu. Kypím závistí. "Takže tvoje máma není člověk," říká. "To znamená, že jsi-" "Jsem jen Quartarius. Moje máma je Dimidius a táta je normální chlap." Najednou se cítím až moc vystaveně na pódiu s mými vysunutými křídly. Skládám je k sobě a nechávám je zmizet. Angela dělá to samé. Na chvíli se každá zamýšlíme nad tou druhou. "Ve třídě jsi říkala, žes tátu nikdy nepoznala," říkám. Její tvář je prázdná. "Samozřejmě, že ne," říká, jako kdyby to bylo úplně jasné. "On je Černé křídlo." Kývám, jako kdybych chápala, co mi právě řekla, ale opak je pravdou. Angela se otáčí a putuje dál od světla, které zaplňuje jeviště do jednoho z potemnělých rohů. "Moje máma byla vdaná jen jednou, ale její manžel zemřel na rakovinu těsně před její třicítkou. Byl to herec a ona byla jen plachá kostýmní výtvarnice. Tohle bylo jeho divadlo. Nikdy spolu neměli děti. Potom co umřel, odjela na pouť do Říma. Je katolička, takže je Řím pro ní celkem důležité místo. Navíc tam má rodinu. Jednou v noci šla domů z večerní bohoslužby a nějaký muž ji sledoval. Snažila se ho nejdřív ignorovat, ale měla z něj špatný pocit. Zrychlila. Nakonec se dala do běhu. Nezastavila se, dokud nebyla u jejího rodného domku." Angela si sedá na okraj jeviště a nohy jí visí do prostoru pro orchestr. Pořád má sklopené oči, zatímco vypráví příběh. Mírně otáčí hlavu pryč ode mě, ale její hlas je stabilní. "Myslela si, že je v bezpečí. Té noci ale snila o muži, který stojí v nohách její postele. Jeho tvář byla jako socha," řekla. "Jako David od Michelangela. Netečný, se smutnýma očima. Začala křičet, ale pak řekl něco v jazyce, kterému nerozuměla. Jeho slova způsobila, že ochrnula, nemohla se hýbat ani mluvit. Nemohla se probudit." Sedám si vedle ní. "A pak jí znásilnil," mumlá. "A ona si uvědomila, že to nebyl jen sen." Rozpačitě se na mě dívá. Pak vytahuje jeden koutek úst do úsměvu. "Takže nevýhoda je, že jsem nebyla zrovna počata z lásky," říká. "Ale výhoda jsou všechny tyhle úžasné síly." "Správně," říkám a kývám. Zajímalo by mě, kolik jí bylo let, když jí její máma řekla tenhle příběh - tohle opravdu není druh příběhu, který chcete od svojí mámy slyšet.

Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela. Anděl znásilňující lidi? Ani si to nedovedu představit. Tahle noc se začíná měnit v nějakou zvláštní napodobeninu Twilightu. Přišla jsem pracovat na projektu na Historii a teď sedím na okraji jeviště se spolužačkou, co má v sobě andělskou krev a poslouchám, jak mi tu vypráví svůj životní příběh. Je to neskutečné. "Je mi to líto, Angelo," říkám. "To je ... na hovno." Na okamžik zavírá oči, jako kdyby všechno viděla ve své mysli. "Takže pokud je tvoje máma člověk a tys nikdy neviděla svého otce, jak jsi přišla na to, že máš v sobě andělskou krev?" ptám se. "Řekla mi to moje máma. Řekla, že v noci, kdy jsem se narodila, se jí zjevil další anděl a řekl jí o lidech s andělskou krví. Chvíli si myslela, že to byl jen bláznivý sen. Ale řekla mi to hned, jak si na mě všimla něčeho divného. Bylo mi deset." Myslím na to, že mi máma řekla o tom, že mám v sobě andělskou krev teprve před dvěma lety a jak těžké pro mě bylo přijmout to. Tohle mě nutí přemýšlet o tom, co bych udělala, kdyby mi tenhle druh informací předala, když jsem byla ještě malá holka. Nebo to, že jí někdo znásilnil. "Trvalo mi dlouho, než jsem zjistila něco jiného," říká Angela. "Moje máma nevěděla o andělech nic jiného než to, co se píše v Bibli. Řekla mi, že jsem Nephilim, jako se píše v Genesis a že až vyrostu, budu hrdina jako ten v dnech Samsonových." "Takže to všechno pro tebe pak nebyl žádný šok." Směje se a prohrabává si prsty svoje dlouhé černé vlasy. "Ale tys věděla o Dimidiusovi a Quartariusovi a o všem dalším," říkám "Sbírala jsem fakta tu a tam. Považuju se tak trochu za odborníka na andělskou historii." Na minutu je mezi námi ticho. "Páni," říkám. "Já vím." "Pořád si myslím, že by ten náš projekt měl být o královně Alžbětě." Směje se. Otáčí se ke mně, zvedá se na nohy a usazuje se do tureckého sedu tak, že se naše kolena dotýkají. "Budou z nás nejlepší kamarádky," říká. Věřím jí. Musím být doma v deset, což nám nedává skoro žádný čas k tomu, si promluvit. Sotva vím, kde začít. Otázky přichází tak rychle. Jedna věc je jasná hned: Angela ví tunu věcí o andělech, o jejich historii a o síle, kterou mají. Zná jména i hodnosti jednotlivých andělů, které objevila v literatuře a náboženských textech. Ale co se týče jiných oblastí, věci o andělech a andělské krvi, které můžete získat pouze od lidí zevnitř, neví vůbec nic. Mohli bychom se toho od sebe navzájem hodně naučit. Uvědomila jsem si, že mi máma říká jen to, co si myslí, že je nezbytně nutné vědět. "Dělalas všechny svoje výzkumy v Římě?" ptám se. "Většinu z nich," říká Angela. "Řím je dobré místo, když chceš něco zjistit o andělech. Je tam spousta historie. Ale přesto, když jsem se setkala s Intangere loni v Miláně, zjistila jsem od něj víc, než z jakéhokoliv jiného zdroje." "Počkej. Co je to Intangere?" "Přemýšlej," řekla, jako kdybych to mohla uhádnout. "To je latinsky čistokrevný. Doslovně to znamená celek, nedotčený, úplné samo o sobě. Takže je to Intangere, Dimidius, Quartarius, vždyť víš."

"Jo, jasně," říkám, jako kdyby mi to jenom vypadlo. "Takže, ty ses setkala se skutečným andělem?" "Jo. Viděla jsem ho, ale nemyslím si, že to bylo schválně. Byli jsme v jednom z těch nekřesťanských kostelů a já ho tam viděla, jak ze sebe vydává trochu nadpozemské záře, tak jsem mu řekla v andělském jazyce ahoj. Podíval se na mě a pak mě popadl za ruku. Najednou jsme byli někde jinde. Ale bylo to, jako bychom byli v tu samou chvíli i v kostele." "Zní to, jako kdybyste byli v nebi." Mračí se a naklání se ke mně blíž, jako kdyby mě neslyšela správně. "Co?" "Zní to, jako kdyby tě vzal do nebe." Její oči se rozšiřují náhlým porozuměním. "Co víš o nebi?" ptá se. Červenám se. "No, moc ne. Vím, že je v jiné dimenzi a že je nad Zemí. Něco jako clona, moje máma mu říká závoj. Byla tam jednou - Myslím tím, že jí tam jednou vzal anděl." "Jsi šťastlivec, že máš svojí mámu," říká Angela se závistí v očích. "Musím pracovat tvrdě, abych sehnala všechny informace a všechno co musíš udělat ty, je požádat o ně." "No, můžu se zeptat," říkám trochu nepříjemně, "ale to neznamená, že dostanu odpověď na moje otázky." Angela se na mě pozorně dívá. "Proč ne?" "Nevím. Říká, že něco musím zjistit na vlastní pěst, zkušenostmi nebo nějakým podobným nesmyslem. Třeba jak si předtím říkala, že je tvůj otec Černé křídlo. Nemám nejmenší tušení, kdo to je. Předpokládám, že je to něco jako špatný anděl, ale máma se o tom určitě nikdy nezmínila." Angela se na minutu zamýšlí. "Černé křídlo je padlý anděl," říká konečně. "Myslím, že padl už dávno, někdy po počátku." "Počátku čeho?" "Času." "Ach. Jasně. Takže jsou jejich křídla opravdu černá?" "Myslím, že ano," odpovídá. "To je způsob, jak je poznáš. Bílá křídla se rovná dobrý anděl a černá křídla se rovná špatný anděl." Je bláznivé, když si vezmu, kolik toho nevím. Připadám si hloupě. A nepříjemně zvědavě. A vystrašeně. "Ty prostě jdeš a požádáš je, aby ti ukázali křídla?" "Přikážeš jim to, v andělském jazyce. Řekneš, aby se ukázali." "A oni to musí udělat?" ptám se. "Měla jsi pocit, jako kdybys měla na výběr, jestli svá křídla ukážeš nebo ne, když jsem ti to přikázala?" "Ne, prostě se to stalo." "Tak takovéhle je to pro ně taky, je to jako program okamžitého ukázaní křídel, který je do nich naprogramovaný," říká. "Užitečné, ne?" "Jak tohle všechno víš?" "Phen mi to řekl. Je to ten anděl, které jsem potkala v kostele. Varoval mě před Černými křídly." Umlká a náhle klopí oči. "Co?" pobízím jí jemně. "Co ještě říkal?" Zavírá oči a krátce poté je otvírá. "Říkal, že by se mě jednoho dne mohli pokusit najít."

"Ale proč by tě měli chtít hledat?" Dívá se na mě. "Protože můj otec byl jeden z nich. A protože nás chtějí," říká. Její zlaté oči jsou náhle vystrašené. "Budují armádu." ... "Mami!" křičím minutu potom, co se za mnou zavírají domovní dveře. Vychází vyčerpaně z kanceláře a v jejím obličeji můžu vidět strach. "Co? Co je? Je ti něco?" "Proč jsi mi neřekla, že mezi anděly zuří válka?" Zastavuje se. "Cože?" "Angela Zerbino má v sobě andělskou krev," říkám stále rozzlobeně. "Řekla mi, že zuří válka mezi dobrými a zlými anděly." "Angela Zerbino má andělskou krev?" "Dimidius. Teď mi odpověz na mojí otázku." "Dobře, zlatíčko," říká a stále vypadá zmateně. "Předpokládala jsem, že to víš." "Jak to mám vědět, když jsi mi to neřekla? Nikdy mi nic neřekneš!" "Na tomhle světě je dobro a zlo," říká po dlouhé odmlce. "Říkala jsem ti to." Vidím, jak pečlivě volí slova. Dokonce i teď. Je to k vzteku. "Jo, ale neřekla jsi mi nic o Černých křídlech," křičím na ní. "Nikdy jsi mi neřekla, že nabírají nebo zabíjejí každého s andělskou krví, který jim přijde do cesty." Mne si rukou zadní stranou krku. "Takže je to pravda." "Ano," říká. "I když si myslím, že se víc zajímají o Dimidiuse." "Přesně tak, protože Quartariusové nejsou tak silní," říkám sarkasticky. "Myslím, že bych v tomhle případě teda měla být odstraněna." Máma to ještě pořád zpracovává. "Takže Angela Zerbino ti řekla, že je andělské krve. Jen ti to řekla?" "Jo. A navíc mi ukázala křídla a to všechno." "Jakou barvu její křídla měla?" "Její křídla? Bílou." "Jak bílou?" ptá se soustředěně. "Byli perfektní. Tak bílé, až mě z toho bolely oči, mami. Záleží na tom?" "Odstín našich křídel odráží naše postavení ve světle," říká. "Bílá křídla mají bílá křídla a Černá křídla mají samozřejmě černá křídla. Pro většinu z nás, kteří jsme jejich potomci, mají naše křídla barvu různých odstínů šedé." "Tvoje křídla mi vždycky připadala celkem bílá," říkám. Hned mě přepadá nutkání přivolat svá křídla, abych viděla jejich odstín a zjistila jaký je opravdu můj duševní stav. Jenže jsi si sakra jistá, že to stejně nezjistím. "Má křídla jsou poměrně bílá," přiznává máma, "ale ne tak, jako čerstvě padlý sníh." "Fajn, ty Angely byly bílé," říkám. "Myslím, že to znamená, že je to čistá duše." Máma jde ke skříňce a vytahává skleničku. Napouští ji ve dřezu vodou a pak ji ve stoje pomalu pije. Klidně. "Černé křídlo znásilnil její mámu." Dívám se na ní, abych zjistila, jestli to u ní vyvolá nějakou reakci. Žádná. "Bojí se, že se jednoho dne ukážou, aby si jí přidali ke své sbírce. Měla bys vidět její tvář, když o tom mluvila. Měla strach. Vypadala opravdu, opravdu vystrašeně." Máma pokládá skleničku a dívá se na mě. Nezdá se, že by měla těžkou hlavu z čehokoliv, co jsem jí řekla. Což mě pobuřuje ještě víc. Jenže pak mi to dochází. "Ty už jsi o Angele věděla," říkám. "Jak?"

"Mám svoje zdroje. Nesnažila se zrovna skrýt svoje schopnosti. Na někoho, kdo se bojí Černých křídel, není moc opatrná. A takhle se ti odhalit. Je to tak nezodpovědné." Zírám na ni. V tomhle okamžiku mě napadá, jak moc mi toho moje matka neřekla. "Lhala jsi mi," říkám. Setkává se s mýma očima, překvapená tím obviněním. "Ne, nelhala. Jsou některé věci, které-" "Je v Jackson Hole hodně lidí s andělskou krví?" Zdá se, že jí moje náhlá otázka ranila. Neodpovídá. Zvedám svůj batoh, který jsem hodila na podlahu v kuchyni a jdu do svého pokoje. "Hej," říká máma. "Pořád s tebou mluvím." "Ne, zřejmě nemluvíš." "Claro," volá na mě podrážděným hlasem. "Pokud ti neříkám všechno, je to jen pro tvou vlastní ochranu." "To nedává smysl. Jak mě neinformovanost může ochránit?" "Co ti ještě Angela řekla?" "Nic." Jdu do svého pokoje a zabouchávám za sebou dveře. Sundavám si kabát a házím ho na postel. Bojuju proti nutkání křičet, brečet nebo obojí najednou. Pak jdu k zrcadlu a přivolávám svoje křídla. Rozevírají se za mnou, takže vidím podrobněji jejich peří. Jsou docela bílá, myslím si a přejíždím po nich rukou. Ne jako právě padlý sníh, jak mi řekla máma, ale stále jsou bílá. Ačkoliv ne tak bílá, jako ty Angeliny. Slyším, jak jde máma do haly. Zastavuje se před mými dveřmi. Čekám, že zaklepe, nebo na mě zavolá, že nechce, abych se už s Angelou viděla. Pro mou ochranu. Ale ona to neudělá. Prostě tam minutu stojí. Pak slyším její vzdalující se kroky. ... Čekám chvíli, abych si byla jistá, že už je máma zase dole a plížím se chodbou k Jeffreymu pokoji. Sedí u svého stolu a má před sebou laptop. Něco píše. Vypadá to, že si s někým chatuje. Když mě vidí, něco opravdu rychle píše a pak vyskakuje, aby mi byl tváří v tvář. Ubírám muziku, takže konečně můžu slyšet svoje myšlenky. "Napsal jsi jí HJZ (Hned Jsem Zpátky)?" říkám s úšklebkem. "Jaké je vlastně její jméno? Nepopírej to. Bude to pro tebe víc trapné, když se tě zeptám ve škole." "Kimber," odpovídá okamžitě. "Jmenuje se Kimber." Jeho výraz se zdá být neutrální, ale vidím náznak rudé, která mu zatím olizuje uši. "Krásné jméno. Blondýnka, přepokládám správně?" "Nepřišla jsi sem, abys mě zesměšňovala, nebo jo?" "Ne, je to sice zábavné, ale ne. Chtěla jsem ti něco říct." Přesouvám se k hromadě špinavého oblečení na jeho židli. Házím ho na zem a sedám si. Můj dech se na okamžik zadrhává, jako kdybych porušovala mámino důležité pravidlo "nic svým dětem neříkej", jakého se pečlivě drží. Jenže já jsem unavená z života v nevědomosti. Všechno mě štve, celý můj mizerný život a všichni lidi v něm. Musím ventilovat. "Angela Zerbino má andělskou krev," říkám. Překvapeně mrká. "Kdo?" "Je to středoškolačka, vysoká, černé dlouhé vlasy, styl Emo, zlaté oči. Samotářka." Zamyšleně se dívá na strop, jako kdyby si v mysli vyvolával Angelinu tvář. "Jak víš, že má andělskou krev?" "Řekla mi to. Ale to není ta správná otázka, Jeffrey."

"Co tím myslíš?" "Měl by ses spíš ptát, proč mi Angela Zerbino řekla, že je andělské krve. A pokud by ses mě zeptal, odpověděla bych ti, že mi to řekla, protože věděla, že jsem andělské krve taky." "Huh? Jak mohla vědět, že jsi andělské krve?" "Vidíš, teď se ptáš správně," říkám. Nakláním se k němu. "Věděla to, protože tě viděla minulý týden zápasit. Dívala se, jak zápasíš s Toby Jamesonem, který váží asi dvě stě liber a tys ho skolil bez toho, aby ses zapotil. A ona si řekla, wow, ten kluk je fakt dobrý zápasník, ten musí být anděl." Jeho obličej bledne. Je to mírně uspokojující. Samozřejmě jsem vynechala některé další znepokojující informace o mé hlouposti, ptácích, francouzštině a o tom, jak jsem reagovala na její tričko s anděly, čímž jsem krásně spadla přímo do její pasti. Jeffrey byl ale mezní bod: byla si jistá, že jsme něco víc potom, co pozorovala jeho zápas. "Řekla jsi to mámě?" Vypadá trochu nazelenale při tom pomyšlení. Protože kdybych to řekla mámě, byl by to pro Jeffreyho konec. Žádné další zápasení, nebo baseball na jaře nebo fotbal na podzim nebo konec čemukoliv dalšímu, co by si vymyslel. Nejspíš by kromě školy dostal domácí vězení. "Ne," říkám. "I když je jasné, že dřív nebo později mi sama začne klást ty správné otázky." Je trochu zvláštní, když si vzpomenu, že už se mě potom na nic nevyptávala. Možná, že jí kdysi dávno ten anděl řekl to samé. "Řekneš jí to?" ptá se tak tiše, že ho přes hudbu můžu jen sotva slyšet. Jeho výraz je opravdu zubožený a i když mnou před několika okamžiky procházel hněv, teď se cítím vyčerpaně a smutně. "Ne. Jen jsem ti to chtěla říct. Ani nevím proč. Jen jsem chtěla, abys to věděl." "Díky," říká. Věnuje mi krátký neveselý úsměv. "Myslím." "To nestojí za řeč. Myslím tím je to v pohodě. Opravdu." Zvedám se k odchodu. "Cítím se jako podvodník," říkám potom. "Všechny stuhy, medaile a trofeje, co jsem vyhrál v Kalifornii, neznamenají nic. Je to jako kdybych bral steroidy a nevěděl o tom." Vím přesně, co to znamená. Je to důvod, proč jsem sekla s baletem, i když jsem ho milovala a proč už jsem to v Jacksonu nezkusila. Je to pocit nečestnosti, že mi jde tak snadno něco, na co musí ostatní tvrdě dřít. Bylo to nespravedlivé, že jsem měla tak obrovskou výhodu. Tak jsem přestala. "Jenže když se držím zpátky, cítím se, jako kdybych jen něco předstíral," říká Jeffrey. "A to je ještě horší." "Já vím." "Neudělám to," říká. Dívám se do jeho vážných šedých očí. Polyká a stále drží můj pohled. "Nebudu se držet dál. Nebudu předstírat, že jsem něco míň, než jsem." "I když nás to staví do nebezpečí?" ptám se a odvracím pohled. "Jakého nebezpečí? Angela Zerbino je nebezpečná?" Tohle je chvíle, kdy bych mu měla říct o Černých křídlech. Že existují i špatní andělé, kteří nás loví a někdy nás i zabíjí. Že jsou odstíny šedé, které jsme neznali. Je to něco, co mu musím říct, protože to potřebuje vědět. Jenže jeho oči mě prosí, abych už po něm nic víc nechtěla. Máma nám řekla, že jsme zvláštní, ale jaký druh "daru" se od nás očekává, když vstoupíme do války se zlými anděly? Možná že už nechci, aby mě do tohohle všeho někdo zatahoval. Možná, že už nechci být pozoruhodná, nechci létat ani mluvit nějakou bizardní andělskou řečí nebo zachránit jednoho žhavého kluka v tu správnou chvíli. Chci být jen člověk.

"Dávej na sebe pozor, jo?" říkám Jeffreymu. "Budu." Pak dodává: "Díky ... někdy jsi vážně v pohodě, víš?" "Pamatuj si to, až mě příště budeš táhnout z postele v pět ráno," říkám mu unaveně. "Jo a řekni Kimber, že jí zdravím." Pak unikám do svého pokoje a ležím ve tmě. Mou hlavou se prohánějí slova Černá křídla. KAPITOLA 8 HOLKA CO JEZDÍ MODRÝ ČTVEREC Dnes ráno slunce svítí tak jasně, že mám pocit, že stojím na zmrzlém mraku sněhu. Jsem na začátku dráhy, která se jmenuje Plnou rychlostí. Je to druhá úroveň, modrý čtverec-těžší než zelený kruh ale ne tak těžký jako dráha černého diamantu. Zvládla jsem to. Údolí pode mnou je tak bílé a klidné, že je těžké uvěřit, že je první týden v březnu. Upravuju si brýle, kloužu rukama do popruhů hůlek a zkouším, jestli nemám povolené boty. Všechno je v pořádku. Spouštím se z kopce dolů. Studený vzduch mě bičuje do odhalené části obličeje, ale já se usmívám jako idiot. Cítím se tak dobře. Je to to nejbližší létání, co může být. Ve chvílích jako je tahle si uvědomuju přítomnost mých křídel, i když jsou pevně skrytá. Na jedné straně tratě jsou sněhové boule a já se je pokouším sjet. Je to jen zvedání, pak klesání a jsem z nich pryč. Zpevňuju kolena. Zbožňuju sněhové skokánky. Prach, který se za vámi zvedá jako mrak, potopení se až po kolena do sněhu, načechraný bílý sníh, který za vámi vyletí, když dopadnete. Zbožňuju, když jsem první, kdo jede po ranním nově napadaném sněhu, to, jak si vytvářím cestu přes čerstvý sníh. Přišla jsem lyžování na chuť. Škoda, že je sezóna už téměř u konce. Stezka Plnou rychlostí mě vede na jižní stranu hory. Je tam stezka, která jde skoro vodorovně přes hory. Narovnávám moje lyže a odrážím se, abych získala rychlost. Projíždím mezi stromy. Někde se ozývá ptačí zpěv. Když ho míjím, zastavuju. Stezka se napojuje na jiný, upravený svah, Werner, jeden z mých oblíbených a já se popojíždím na jeho okraj. Lidé se shromažďují kolem obří slalomové brány na kopci. Dneska je závod. Což znamená, že tu bude Christian. "V kolik hodin je závod?" volám na jednoho kluka, který sedí poblíž. "V poledne," volá nazpátek. Kontroluju moje hodinky. Je pár minut před jedenáctou. Měla bych se jít najíst a pak si najít nějakou židli až na vrcholu Werneru, odkud budu moct sledovat závod. Na místě potkávám Tuckera Averyho na obědě s nějakou dívkou. To je něco nového. Strávila jsem téměř každý víkend letošní zimy v Teton Village (jo, mámě se nezdála moc vtipná cena sezónní permanentky) a téměř každý víkend vidím Tuckera někdy v odpoledních hodinách potom, co končí svoje ranní vyučování začátečníků na kopci. Ale nestává se, že bych na něj narážela někde na hoře. Je mnohem víc, než jen sjezdař a tak lyžuje mimo upravené tratě. Já jsem zatím ještě něco takového nezkoušela - vyžaduje to mít sebou partnera, takže pokud by se stalo něco strašného, jeden z nás by mohl jít pro pomoc. Nejsem blázen do těchhle extrémních věcí. Mým cílem je být holka, co bude jezdit černý diamant. Nic míň, nic víc. Teton Vilagge je legrační, s jeho cedulemi mi vždycky připomene, že TAHLE HORA NENÍ NIC, CO JSTE DOSUD ZAŽILI a když nevíte, co máte dělat, MAXIMÁLNĚ TU

MŮŽETE ZEMŘÍT. Znaky za hranicí sjezdovek říkají věci jako ZA TÍMHLE BODEM JE VYSOKÉ RIZIKO OHROŽENÍ, ČEKÁ TU MNOHO NEBEZPEČÍ, ZAHRNUJE TO JÍZDU BEZ LIMIT, LAVINY, SKÁLY A SKRYTÉ PŘEKÁŽKY. MŮŽETE BÝT OZNAČENI ZA ZODPOVĚDNÉ A ZAPLATIT CENU ZA VAŠI ZÁCHRANU a, myslím, ehm, ne děkuju. Vybírám si život. Je dívka, která mluví s Tuckerem, jeho partnerka pro sjezdy tratí mimo vyznačené stezky? Dělám několik diskrétních kroků do strany, abych jí viděla do tváře. Je to Ava Peters. Chodí se mnou na chemii. Určitě jedna z těch krásných lidí. Malá prsa, superjasná blond, která vypadá skoro bíle. Její otec vlastní raftovou společnost. Nedivím se, že vidím Tuckera s populární dívkou, i když on populární rozhodně není. Na škole jsem si všimla, že je jeden z těch kluků, který vychází úplně s každým. S každým, kromě mě, jak se zdá. Ava má na sobě moc make-upu. Zajímalo by mě, jestli se mu tyhle věci líbí. Dívá se na mě a šklebí se dřív, než stačím pohlédnout pryč. Vracím mu úšklebek a pak se snažím loudat k pultu s jídlem, jenže se tam nemůžu dostat. Je nemožné courat se po bufetu v lyžařských botách. ... Stojím s několika diváky u tratě Werner a sleduju, jak Christian vyjíždí z hořejší brány. Když jí míjí, otírá se o ní rameny. Jeho tělo se blíží elegantně k cíli. Otočky dělá ladně na okrajích lyží a koleny se téměř dotýká sněhu. Jeho pohyby jsou tak přirozené a přesné. Má rty sevřené soustředěním. Potom, co míjí cílovou čáru, se pomalu se kolébám v lyžařských botách k místu, kde se dívá na to, jak ostatní závodníci sjíždí kopec a zdraví je. "Vyhrál jsi?" ptám se ho. "Vždycky vyhrávám. Kromě případů, kdy se mi to nepovede. Ale to se stalo teprve jednou." Krčí rameny, jako kdyby ho to nezajímalo, ale z výrazu jeho tváře můžu říct, že je ze svého výkonu nešťastný. "Přišel jsi mi dobrý. Myslím tím, rychlý." "Díky," říká. Hraje si s číslem, které má přilepené na hrudi: 9. Nutí mě to přemýšlet o 99CX, jeho SPZ. "Snažíš se dostat na Olympijské hry?" Vrtí hlavou. "Ne. Jsem v lyžařském týmu. Ne v lyžařském klubu." Musím vypadat zmateně, protože se usmívá a dodává: "Lyžařský tým je oficiální tým střední školy. Ty soutěží jen proti ostatním týmům z Wyomingu. Lyžařské kluby jsou ale místa, kam se dostávají jen ti nejlepší lyžaři, mají sponzory, národní uznání a všechno to okolo." "Copak ty nechceš vyhrávat zlaté medaile?" "Byl jsem v klubu, chvíli. Ale je to pro mě až příliš. Je tam moc velký tlak. Nechci být profesionální lyžař. Jen mám prostě rád lyžování. Miluju závodění." Najednou se šklebí. "Rychlost je návyková." Jo, to je. Usmívám se. "Já se pořád snažím sjet z kopce v jednom kuse." "A jak to jde? Přišlas tomu na kloub?" "Je to každý den lepší." "Brzy budeš taky připravená na závodní dráhu." "Jo, a pak si budeš muset dávat větší pozor." Směje se. "Jsem si jistý, že mě rozdrtíš." "Děláš dobře." Vypadá to, jako kdyby čekal, že se k němu někdo každou chvíli připojí. Jsem z toho nervózní. Jako kdyby se tu v jakémkoliv okamžiku měla zjevit Kay a říct mi, ať dám pracky pryč od jejího přítele.

"Má Kay taky lyže?" ptám se. Krátce se směje. "Ne, je v tomhle úplný zajíček. Teda pokud vůbec přijde. Ví, jak lyžovat, ale říká, že je příliš zima. Nesnáší lyžařskou sezónu, protože s ní nemůžu být o víkendech." "Jo, to naštve." Rozhlíží se kolem sebe. "Jo," říká. "Kay je v mojí třídě na angličtinu. Nikdy moc nemluví. Vždycky jsem byla zvědavá, jestli ty knížky vůbec čte." Fajn, moje ústa jsou úplně odpojené od mého mozku. Dívám se na jeho tvář, abych zjistila, jestli jsem ho neurazila. Ale on se směje. Tentokrát delším a teplejším úsměvem. "Chodí na ty hodiny, aby to vypadalo dobře ne její přihlášce na vysokou školu, ale knihy opravdu nejsou její šálek kávy," říká. Nechci přemýšlet o tom, co by mohlo být její šálek kávy. Nechci teď vůbec přemýšlet o Kay, ale když už se o ní bavíme, jsem zvědavá. "Kdy jste spolu ty a Kay začali chodit?" "Podzim, druhý ročník," odpovídá mi. "Je roztleskávačka a já tehdy hrál fotbal. Při jedné hře se zranila, když dělala pyramidu. Myslím, že se to tak jmenuje - Kay to obvykle vypráví takhle. Ale upadla a zranila si kotník." "Nech mě hádat. Odnesl jsi jí z hřiště. A pak to bylo: Žili šťastně až do smrti?" Dívá se rozpačitě pryč. "Něco takového," říká. A najednou jako na povel nastává trapné ticho. "Kay se zdá ..." Chci říct "milá", ale nemyslím si, že to je zrovna to slovo, co bych teď měla říct. "Vypadá, jako kdyby tě měla opravdu ráda." Asi minutu nic neříká. Kouká na trať, kterou teď někdo sjíždí na snowboardu. "Jo, to má," říká zamyšleně, jako kdyby mluvil spíš k sobě než ke mně. "Ona je dobrý člověk." "Super," poznamenávám. Nemám nijak velkou chuť nazývat Kay dobrým člověkem. Naprosto mi vyhovuje přemýšlet o ní, jako o zlé čarodějnici. Nepříjemně si odkašlává a já si uvědomuju, že na něj zírám mýma velkýma sovíma očima. Červenám a dívám se nahoru na kopec, kde zrovna dojíždí dolů snowboardista. "Pěknej sjezd!" křičí na něj Christian. "Ještě se z tebe kouří." "Díky, kámo," volá na něj snowboardista nazpátek. Vytahává si brýle. Je to Shawn Davidson, snowboarder Shawn, kluk z Pizza Hut, kteří mi říkal Šmíračka. Dívá se ze mě na Christiana a zase zpátky. Cítím jeho pohled na mě, jako kdyby měl místo očí reflektory. "Měl bych jít," říká Christian. "Závod je u konce. Trenér bude chtít, abychom se shromáždili v lyžařské chatě a sledovali videa a tak." "Dobře," říkám. "Jsem ráda, že-" Ale už je pryč. Lyžuje z kopce dolů a nechává mě znovu samotnou, abych sjela zbytek kopce úplně sama. ... Na konci března nastává teplé období a sníh se rozpouští během dvou dní. Naše lesy se naplňují shlukem červených a fialových květů. Na osikách se objevují jasně zelené listy. Pozemek, který byl celou zimu tichý a nedotčený je teď vyplněný barvami a hlukem. Mám ráda, když se postavím na naší zadní verandu a poslouchám, jak vánek čeří stromy rytmickým šumem, potůček, který protéká naším pozemkem, šťastný zpěv ptáků (a občas jejich strašidelné sledování mé maličkosti) a

klevetění čipmanků. Vzduch voní jako květiny a sluncem vyhřívané borovice. Hory za domem jsou ještě stále pokryté bílým sněhem. Na jaře to ale určitě roztaje. S ním ale přichází také vize v plné síle. Celou zimu je nějakým zvláštním způsobem v mé hlavě úplně ticho. Ve skutečnosti jsem měla vize jenom dvakrát, hned první den ve škole, když jsem uviděla Christiana na chodbě. Myslela jsem, že mi daly nahoře v nebi malou přestávku nebo že už je s vizemi úplný konec. Jsem zrovna v půli cesty do školy, když to jednoho rána zčistajasna přijde (Poof!) a jsem zpátky ve známém lese. Procházím mezi stromy směrem k Christianovi. Volám jeho jméno. Otáčí ke mně svoje zelené oči s příměsí zlaté, od kterých se odráží odpolední světlo. "To jsi ty," říká chraplavě. "To jsem já," odpovídám. "Jsem tady." "Claro!" Mrkám. První věc, kterou vidím je Jeffreyho ruka na volantu mého Priuse. Moje noha stále lehce spočívá na plynu. Auto se pohybuje plynule na stranu silnice. "Omlouvám se," lapám po dechu. Okamžitě šlapu na brzdu a parkuju. "Jeffrey, je mi to tak líto." "To je v pořádku," šeptá. "Byla to vize, viď?" "Jo." "Takže to není tak, že by sis mohla určit, kdy se to stane." "Jo, ale jak sis všimnul, teď se to stalo v době, kdy mě to mohlo zabít. Co kdybych nabourala. K čemu by mi pak byla ta vize?" "Ale tys nenabourala," říká. "Byl jsem tady." "Díky bohu." Šibalsky se na mě usmívá. "Takže to znamená, že můžu zbytek cesty řídit?" Když říkám mámě o návratu vize, začíná mluvit o nových pokusech, aby mě naučila létat. Používá slovo "vzdělávání" tak často, že cítím, jako kdyby náš dům byl změněn na nějaký druh výcvikového tábora. Celou zimu byla ve zvláštní náladě. Tráví většinu času ve své kanceláři za zavřenými dveřmi, pije čaj a hrbí se v háčkované přikrývce. Kdykoliv zaklepu nebo strčím hlavu dovnitř, napne se a vypadá, jako kdyby nechtěla být rušená. A po pravdě řečeno, vyhýbám se jí od prvního dne, kdy mi o sobě Angela prozradila pravdu. Když jsem odhalila její jasné úmysly držet mě ohledně všeho ve tmě. Trávím často odpoledne v Růžovém podvazku s Angelou, kterou máma nemá ráda, ale je to technicky vzato jen kvůli škole (po tom všem děláme společně na našem projektu královny Alžběty), že proti tomu nemůže formálně nic říct. A víkendy trávím na sjezdovce. Což, jak jí tvrdím, souvisí s Christianem a tím pádem i s mým posláním. Takže je to vlastně trénink, ne? Jenže sníh na horách začíná být neskutečně tenký. ... Wendy se s teplým počasím chytá příležitosti mě přesvědčit k jízdě na koni. Takže se zrovna teď nacházím na ranči Lazy Dog a sedím na hřbetě černobílé klisně, která se jmenuje Sassy. Wendy říká, že na učení je Sassy dobrý kůň, protože je jí asi třicet a je úplně krotká. Což se akorát hodí pro mě. I když se v sedle cítím okamžitě pohodlně, jako kdybych na koni jezdila celý život. "Děláš to opravdu dobře," říká Wendy a dívá se na mě za plotem, když s koněm jedu pomalu kolem okraje pastviny. "Jsi zrozená k tomu, abys jezdila na koni." Uši Sassy se zvedají. V dálce vidím dva muže na koni. Cválají směrem k velké červené stodole na konci pastviny. Jejich smích se k nám rozléhá přes celé pole. "To je táta a Tucker," říká Wendy. "Večeře bude brzy. Radši vezmeme Sassy dovnitř."

Jemně Sassy šťouchám do slabin a ona cválá směrem ke stodole. "Nazdárek!" volá na mě pan Avery, když se blížíme. "Vypadá to dobře." "Díky. Jsem Clara." "Já vím," říká pan Avery. Vypadá hodně jako Tucker. "Wendy o tobě mluví nonstop celé měsíce." Šklebí se, díky čemuž vypadá ještě víc, jako Tucker. "Tati," mumlá Wendy. Přechází ke koni jejího táty a drbe ho pod bradou. "Och bože," směje se Tucker. "Posadila tě na starou Sassy." Slíbila jsem si, že se dnes budu k Tuckerovi chovat chladně. Hlavně kvůli Wendy. Bez ohledu na to, co bych nejradši udělala. Žádné neslušné poznámky. Žádné pošťuchování. Chystám se chovat nejlíp, jak dovedu. "Mám ji ráda." Nakláním se dopředu a drbu Sassy na krku. "Je to kůň, na kterého dáváme malé děti." "Tuckere, sklapni," říká Wendy. "Vždyť je to pravda. Ten kůň se nepohybuje rychleji než pětiletý šnek. Sedět na ní je prakticky to samé, jako sedět v křesle." Fajn, ukážeme mu. "Hodná holka," říkám Sassy velmi tiše v andělském jazyce. Její uši se napínají, když slyší můj hlas. "Tak pojď. Poběž," šeptám. Jsem překvapená tím, jak rychle mě poslechne. Během několika sekund jsme v plném trysku a rázujeme si to k opačné straně pastviny. Na chvíli se svět zpomaluje. Hory v pozadí září broskvovým zlatem, jsou osvětlené zapadajícím sluncem. Vychutnávám si chladný jarní vzduch, který mě hladí po tváři. Silný, prašný pocit z koně pode mnou, její nohy, které se dotýkají země pod námi, když běží a její přerývavý dech, který voní po seně. Je to úžasné. Pak mi závan větru posouvá vlasy do tváře a já začínám propadat panice. Nic nevidím a všechno se děje příliš rychle. Představuju si sebe, jak mě kůň ze sebe vyhazuje a já přistávám v hromadě hnoje, Tucker padá na kolena a prohýbá se smíchy. Divoce házím hlavou a moje vlasy mi mizí z očí. Uklidňuju svůj dech. Plot se řítí směrem k nám a Sassy nevykazuje žádné známky toho, že by se chystala zpomalit. "Zvládneš ten skok?" ptám se stále šeptem. Přece jenom je to dost starý kůň. Cítím, jak se pode mnou odhodlává. Odříkávám krátkou modlitbu a hladím jí po štíhlém krku. Pak jsme ve vzduchu, sotva si všímám plotu pod námi. Pak tvrdě dopadáme a mě cvakají zuby o sebe. Obracím koně ke stodole a tahám za otěže, abych jí trochu zpomalila. Klušeme k Tuckerovi, Wendy a panu Averymu. Všichni na mě zírají s ústy otevřenými dokořán. Tolik k mému nejlepšímu chování. "Hou," říkám a tahám za otěže, abych Sassy zastavila. "Svatej kouř!" vzdychá Wendy. "Co to bylo?" "Já nevím." Nutím se do úsměvu. "Myslím, že to byl z velké většiny nápad toho koně." "To bylo úžasné!" "Myslím, že i po tom všem to má Sassy pořád v sobě." Dívám se vítězoslavně na Tuckera. Pro jednou mu došla řeč. "To bylo něco," říká pan Avery. "Nevěděl jsem, že to v téhle staré holce pořád dříme." "Jak dlouho už jezdíš?" ptá se Tucker. "Je to její poprvé, není to úžasné?" říká Wendy. "Má přirozený talent." "Jasně," říká Tucker a stále pevně drží můj pohled. "Přirozený talent." ...

"Takže, už jsi pozvala Jasona Lovetta na ples?" vyzvídám od Wendy, když o několik minut později scházíme od stodoly, a vedeme sebou Sassy. Okamžitě nabírá barvu červené řepy. "Je to ples," říká s nucenou lehkostí. "On se má přece zeptat mě, ne?" "Každý ví, že je trochu plašší. Nejspíš ho zastrašila tvoje ohromující krása. Takže by ses ho měla zeptat ty." "Ale možná má v Kalifornii nějakou holku." "Vztah na dlouhou vzdálenost. Je to odsouzený k zániku. Mimochodem, nevíš to určitě. Řekni mu. Pak se to dozvíš." "Já nevím-" "Wen, no tak. Má tě rád: zírá na tebe každou angličtinu. A já vím, že máš pro něj taky slabost. Co vlastně máte s těmi Kaliforňany?" Na minutu je ticho a ozývá se jen tichý stabilní dech koně. "Takže co se děje mezi tebou a mým bratrem?" ptá se Wendy. Úplně mimo téma. "Tvým bratrem? Co myslíš tím, co se děje?" "Vypadá to, jako kdyby mezi vámi něco bylo." "Děláš si legraci, viď? Prostě se nesnášíme, to víš." "Ale ty ho máš ráda, ne?" Padá mi čelist. "Ne, já-" Zastavuju se. "Líbí se ti Christian Prescott," dokončuje za mě a vytahuje obočí. "Jo, to vím. Ale on je jako bůh. Uctíváš bohy, ale nechceš s nimi chodit. Měla bys mít ráda spíš nějakýho kluka od vedle." Nevím co na to říct. "Wendy-" "Podívej se, netlačím tě k mému bratrovi. Jen z té představy mi popravdě naskakuje husí kůže. Moje nejlepší kamarádka a můj brácha. Ale chtěla jsme tím říct, že v případě, že bys měla zájem, je to v pohodě. Dostanu se přes to. Pokud bys s ním chtěla na rande-" "Ale Tucker mě nemá rád," prskám. "Líbíš se mu." "Kecáš." "Copak tě na základce nikdy žádnej kluk, kterýmu ses líbila, nepošťuchoval nebo nebouchal do ruky?" "Tucker je na střední." "Je, ale psychicky je pořád na základce, věř mi," říká. Zírám na ni. "Takže říkáš, že Tucker se chová jako blbec, protože se mu líbím?" "Opravdu hodně." "V žádném případě." Nevěřícně vrtím hlavou. "Tebe to nikdy nenapadlo?" "Ne!" "Hm," říká. "Nebudu vám stát v cestě nebo tak něco. Je to v pohodě." Moje srdce bije rychle. Polykám. "Wendy, mě se nelíbí tvůj bratr. Ne tímhle způsobem. V žádném případě, vážně. Bez urážky." "Nic proti," říká a ležérně krčí rameny. "Jsem jsem chtěla, abys věděla, že jsem v pohodě, co se týče věci s tebou a Tuckerem, když někdy bude ta věc s tebou a Tuckerem." "Není žádná věc se mnou a s Tuckerem, jo? Můžeme mluvit o něčem jiném?" "Jasně," říká, ale z pohledu na její tváři usuzuju, že je toho víc, co mi chce říct.

KAPITOLA 9 AŤ ŽIJE KRÁLOVNA "Můžu se do téhle věci dostat sama?" ptám se. "Obleč se do toho nejvíc, jak budeš moct," volá na mě Angela zpátky, "a já ti pomůžu s tím zbytkem." Přemýšlím o šatech, které mají strašně moc částí a visí z ramínka v zákulisí v šatně v Růžovém podvazku. Vypadají komplikovaně. Možná jsme měli spíš jít do návrhu s Andělským přízrakem. "Jak dlouho to budu muset mít zítra na sobě?" ptám se. Beru si hedvábné punčochy a vážu si je páskami pod koleny. "Moc dlouho ne," odpovídá Angela. "Pomůžu ti obléct se těsně před hodinou a pak to budeš mít jenom během prezentace." "Jenom abys věděla, tohle mě asi zabije. Možná budu muset obětovat svůj život, abych pro nás získala z toho projektu dobrou známku." "Jsi tak ušlechtilá," říká. Zápasím s korzetem a šílenými obručemi spodniček. Pak chytám do ruky strany šatů a vycházím na jeviště. "Myslím, že budu potřebovat zavázat korzet, než si obleču ten zbytek," říkám. Vyskakuje, aby mi pomohla. To je jeden fakt o Angele: nikdy nedělá nic jenom na půl. Škube za tkaničky. "Nemusí to být tak těsné! Pořád bych v tom měla dýchat, pamatuješ?" "Přestaň fňukat. Máš štěstí, že jsme pro tenhle projekt nemohli najít žádné skutečné kostice." Do doby, než mi přetahuje šaty přes hlavu, mám pocit, jako kdyby byl každý kousek mého těla ve svěráku. Chodí kolem mě a upravuje kousky oblečení, aby se ujistila, že je každý na svém místě. Dělá krok zpět. "Wow, to je skvělé. S make-upem a tím správným účesem budeš vypadat přesně jako královna Alžběta." "Skvělé," říkám bez nadšení. "Budu vypadat jako bledá lehká holka." "Ach, zapomněla jsem na límce!" Skáče dolů z jeviště a přehrabuje se v papírové krabici na podlaze. Vytahává tvrdý krční límec, který vypadá jako ten, který se dává psům, aby se nemohli drbat. A pak zjišťuju, že existují ještě další dva na zápěstí. "Nikdo neříkal nic o límcích," říkám a couvám. Přiskakuje ke mně. Její křídla se rychlostí blesku vytahují a několikrát jimi mává, aby se dostala na pódium. Pak mizí. "Show skončila."

"Nehýbej se." Pokládá poslední límec na konec mého rukávu. "Moje máma je génius." Jako na povel přichází Anna Zerbino z haly s hromadou ubrusů. Zastavuje se v uličce, když mě vidí. "Sedí ti to," říká a její šedé oči mě přejíždějí odshora až dolů. "Je to skvělé," říkám. "Děkuji vám, za vaší tvrdou práci." Kývá. "Večeři máte připravenou nahoře. Lasagne." "Fajn, takže končíme s touhle zkouškou," říkám Angele. "Dostaň mě z téhle věci." "Ne tak rychle," šeptá Angela a dívá se na její mámu přes moje rameno. "Ještě jsme neprobrali hodně věcí z našeho dalšího výzkumu." Ona je tak předvídatelná. Vždycky to souvisí s naším výzkumem. "Pojď," šeptám zpátky. "Lasagne." "Hned jsme tam, mami," říká Angela. Předstírá, že manipuluje s mým límcem, dokud její mamka neopouští divadlo. Jakmile jsme zase sami, říká: "Myslím, že jsem přišla na něco dobrého." "Co to je?" "Andělé - myslím tím čistokrevní andělé - jsou všichni muži." "Všichni jsou muži?" "Neexistuje žádná ženská Intangere." "Zajímavé. A teď mi pomoc dostat se z těchhle šatů." "Ale myslím, že kdyby andělé chtěli, můžou se zjevit jako ženy. Věřím, že můžou změnit svůj tvar i formu-" říká a její zlaté oči září vzrušením. "Takže se můžou stát kočkami, ptáky a tak dál." "Správně, ale i víc než jen tohle," říká. "Mám další teorii." "Ach, a je to tady zas," sténám. "Myslím, že všechny příběhy o nadpřirozených bytostech, jako jsou upíří, vlkodlaci, duchové, mořské panny a všechny druhy, na které si vzpomeneš, by mohli souviset s anděly. Lidi neví, co vidí, ale to všechno by mohli jít jen jiné formy andělů." Některé teorie Angely jsou dost bláznivé, ale vždycky stojí za zvážení. "Super," říkám. "Teď se jdeme najíst." "Počkej," říká. "Taky jsem našla něco o tvých vlasech." "Mých vlasech?" "Ta planoucí věc, o které jsi mi vyprávěla." Jde ke stolu a chytá blok. Obrací ho ke mně. "Jmenuje se to comae caelestis. Římané tuhle frázi popisují jako ´oslňující paprsky světla, které vycházejí z vlasů jako znamení, že je dotyčná osoba nebeské stvoření´." "Cože? Tys tohle zjistila na internetu?" ptám se ohromeně a směju se. Kývá. Jako obvykle si Angela vzala kapičku informací a obrátila ji ve valoun zlata. "Přála bych si, aby se mi to stalo," říká a kroutí si na prst roztouženě pramen jejích lesklých černých vlasů. "Vsadím se, že je to úžasné." "Je to dost oslepující, víš? A taky si budeš muset nabarvit vlasy." Krčí rameny, jako kdyby jí to neznělo tak špatně. "A co máš pro mě tenhle týden ty?" ptá se. "Co takhle něco o poslání?" To je velká věc. Něco, o čem jsme měli mluvit už mnohem dřív. Jenže se mi nechtělo, protože pak bychom museli mluvit i o mě. Ale teď jí říkám všechno, co vím. Dokonce vytahuju i můj andělský deník a ukazuju jí moje staré poznámky. Tajně doufám, že ve své nekonečné moudrosti už všechno o poslání ví. "Definuj poslání," říká. Nemám asi takové štěstí.

"Nejdřív mě dostaň z téhle věci." Ukazuju na šaty. Pohybuje se kolem mě rychle. Uvolňuje a sundavá všechny tkaničky a šňůrky. Jdu do šatny a tam se převlékám zpátky do mého oblečení. Když vycházím, sedí u stolu a bubnuje tužkou o svůj poznámkový blok. "Dobře," říká. "Mluv." Sedám si naproti ní. "Každý s andělskou krví má na zemi svoje poslání. Obvykle přichází v podobě vizí." Zuřivě si dělá poznámky do svého bloku. "Kdy vidíš ty vize?" ptá se. "U každého je to jiné, ale většinou někdy mezi třinácti a dvaceti. Stane se to, když se začnou projevovat tvoje síly. Já dostala ty svoje minulý rok." "A ty můžeš mít jenom jedno poslání?" "Pokud vím, tak jo. Máma vždycky říká, že je jedna věc, kvůli které jsem na zemi, a kterou musím udělat." "A co se stane, když to neuděláš?" "Nevím," říkám. "A co se stane, až ji dokončíš? Žiješ normální spokojený život?" "Nevím," říkám znovu. Nejsem na to žádný odborník. "Máma mi nic z toho neřekla." "A jaké je tvoje poslání?" ptá se a stále píše. Zvedá svůj pohled, když nic neříkám. "Ach, to má být tajné?" "Nevím. Jen je to osobní." "To je v pořádku," říká. "Nemusíš mi to říkat." Jenže já chci. Chci o tom mluvit s někým jiným, než jen s mojí mámou. "Jde o Christiana Prescotta." Pokládá tužku a její tvář vypadá tak překvapeně, že se skoro začínám smát. "Christian Prescott?" opakuje, jako kdyby jí unikala pointa velmi hloupého vtipu. "Vidím lesní požár a pak vidím Christiana, jak stojí mezi stromy. Myslím, že je mým posláním ho zachránit." "Wow." "Já vím." Minutu je zticha. "To je důvod, proč ses sem přestěhovala?" ptá se nakonec. "Jo. Viděla jsem auto Christiana ve své vizi a přečetla jsem si SPZ. To je důvod proč jsme věděli, že máme jít sem." "Wow." "Můžeš to přestat říkat?" "A kdy se to má stát?" "Přála bych si to vědět. Asi někdy během sezóny požárů. To je všechno, co vím." "Není divu, že jsi jím tak posedlá." "Angie!" "Ale no tak. Hypnotizuješ ho očima celou Britskou historii. Myslela jsem, že jsi jím okouzlená jako všichni ostatní ve škole. Jsem šťastná, že jsem zjistila, že máš k tomu dobrý důvod." "Dobře, dost mluvení o andělských věcech," říkám. Vstávám a jdu ke dveřím. Jsem si jistá, že v tuhle chvíli mám barvu červené řepy. "Vystydnou nám lasagne." "Ale ty ses mě nezeptala na moje poslání," říká. Zastavuju se. "Ty znáš svoje poslání?" "No, až doteď jsem nevěděla, že to je moje poslání. Ale už tři roky sním s otevřenýma očima. Stále vidím tu samou věc znovu a znovu."

"Co je to? Pokud ti nevadí, že se ptám." Najednou vypadá vážně. "Ne, to je v pohodě," říká. "Je tam velký dvůr. Jdu přes něj rychle, skoro běžím, protože vím, že jdu pozdě. Kolem mě je spousta lidí. Mají batohy a šálky kávy, takže myslím, že je to kampus vysoké školy nebo tak něco. Je dopoledne. Jdu po kamenných schodech a na vrcholu stojí muž v šedém obleku. Pokládám mu ruku na rameno a on se otáčí." Přestává mluvit a hledí do tmavého divadla, jako kdyby se ta vize právě odehrávala v její mysli. "A?" pobízím ji. Dívá se na mě, jako kdyby jí to bylo nepříjemné. "Nevím. Myslím, že mu mám doručit nějakou zprávu. Jsou tam nějaká slova nebo věci, které mu musím sdělit, ale nikdy si na ně nevzpomenu." "Přijdou k tobě v tu správnou chvíli," říkám. Zním přesně jako moje matka. ... Co mi na Angele přijde uklidňující, myslím si když se chystám do postele, je to, že mi připomíná, že v tom nejsem sama. Možná, že bych se neměla cítit tak sama, protože mám mámu a Jeffreyho. Jenže se cítím, jako kdybych byla jediný člověk na světě, který má čelit tomuto božskému poslání. Ale teď už ne. A Angela, navzdory jejímu všeznalství teorie o andělech, neví o svém poslání o moc víc, než já. Žádné množství výzkumů nebo zvláštních teorií jí v tom nemůže pomoct. Prostě musí čekat na odpovědi. Připadám si líp, když to vím. Jako kdyby toho už na mě nebylo tak moc. "Hej, ty," říká máma a strká hlavu do mého pokoje. "Užila sis to s Angelou?" Její tvář je pečlivě neutrální, jako vždycky, když je řeč o Angele. "Jo, dokončili jsme náš projekt. Zítra ho prezentujeme. Takže si myslím, že už se nebudeme scházet tak často, jako do teď." "Dobře, aspoň budeme mít víc času na naše lekce létání." "Úžasný," říkám bezvýrazně. Mračí se. "Jsem ráda za Angelu." Přichází do mého pokoje a sedá si vedle mě na postel. "Myslím, že je dobré, že máš kamarádku, která je andělské krve." "Vážně?" "Přesně tak. Musíš jen být patrná, to je všechno." "Přesně tak, protože každý ví, jaký chuligán Angela je." "Máš pocit, že když jsi s Angelou, můžeš být sama sebou," říká. "Znám to. Ale lidé s andělskou krví se liší. Nejsou jako normální přátelé. Nikdy nevíš, jaké jsou jejich skutečné úmysly." "Nejsi trochu paranoidní?" "Jen si dej pozor," říká. Vždyť ona Angelu ani nezná. Nebo její poslání. Neví jak je Angela zábavná, inteligentní a neví, kolik skvělých věcí jsem se od ní naučila. "Mami," říkám váhavě. "Jak dlouho ti trvalo, než sis spojila všechny kousky a pochopila jsem svoje poslání? Kdy ses dozvěděla -myslím tím věděla jistě- co přesně musíš udělat?" "Nedozvěděla." Její oči jsou po dobu několika sekund truchlivé. Pak se její výraz opět stává kontrolovaným a její tělo je ztuhlé. Myslí si, že mi toho řekla až příliš mnoho. Nedá mi nic jiného než to, co už prozradila. Vzdychám. "Mami, proč mi to prostě nemůžeš říct?"

"Myslela jsem tím," pokračuje, jako kdyby ani neslyšela mojí otázku, "že jsem nikdy neměla absolutní jistotu, co musím udělat. Nikdy to nevíš jistě. Celý proces je obvykle dost intuitivní." Slyším hlasitou hudbu, když Jeffrey otvírá dveře svého pokoje a slyším kroky jeho obrovských nohou, jak jde chodbou a pak pokračuje do koupelny. Když se dívám znovu na mámu, opět se na mě usmívá jako sluníčko. "Něco z toho prostě budeš muset nechat na svojí víře," říká. "Jo, já vím," říkám rezignovaně. Cítím, jako kdybych měla v krku knedlík. Chci se zeptat na tolik otázek. Ale ona mi na ně nikdy neodpoví. Nikdy mi nedovolí proniknout do tajemství světa andělů a já nechápu proč. "Měla bych jít spát," říkám. "Zítra mám velkou prezentaci na historii." "Dobře," říká. Vypadá vyčerpaně. Má fialové kruhy pod očima. Dokonce si všímám pár jemných vrásek v koutcích očí, kterých jsem nikdy předtím neviděla. Mohly by se na ní teď projevovat známky středního věku, což je stále dost dobré, když si vezmu, že je jí sto osmnáct. Nikdy jsem jí ale neviděla tak strhanou. "Jsi v pořádku?" ptám se. Pokládám jí ruku na tu její. Její kůže je studená a vlhká. To mě děsí. "Je mi fajn." Tahá ruku z pod té mojí. "Jen to byl dlouhý týden." Vstává a jde ke dveřím. "Jsi připravená?" Sahá po vypínači. "Jo." "Dobrou noc," říká a vypíná světlo. Za chvíli už stojí ve dveřích. Vidím její siluetu, která se rýsuje ve světle z chodby. "Miluju tě, Claro," říká. "Nikdy na to nezapomeň, jo?" Chce se mi plakat. Jak jsme se mohli za tak krátkou dobu tolik odcizit? "Já tebe taky, mami." Pak vychází ven a zavírá dveře. Zůstávám sama ve tmě. ... "Ještě kabát," říká Angela. "Tvoje vlasy jsou tak ... nepoddajné!" "Říkala jsem ti to," odpovídám. Vysílá k mým vlasům další jedovatý mrak tužícího spreje. Kašlu. Když mi přestávají slzet oči, dívám se do zrcadla. Zírá na mě královna Alžběta. Nevypadá moc pobaveně. "Myslím, že bychom měli dostat A." "Tys o tom pochybovala?" říká Angela a tlačí si brýle blíž k nosu. "Já obstarávám mluvení, pamatuješ? Stačí, že budeš jen stát a vypadat pěkně." "To se ti snadno řekne," nadávám. "Ty šaty musí vážit aspoň sto kilo." Otáčí oči v sloup. "Počkej chvíli," říkám. "Od kdy nosíš brýle? Máš perfektní zrak." "Je to můj kostým. Ty hraješ královnu. Já hraju pilného studenta, co dostává samá áčka a který ví všechno o alžbětinském věku." "Wow. Jsi nemocná, víš to?" "Tak pojď," říká. "Za chvíli zvoní." Ostatní studenti se za mnou otáčí, když kolem nich procházím, zatímco sleduju Angelu chodbou. Snažím se na ně usmívat, když si na mě ukazují a šeptají si. Zastavujeme přímo před dveřmi britské historie. Angela se otáčí a začíná si hrát s mými šaty. "Pěknej límec," škádlí mě. "Dlužíš mi."

"Počkej tady." Vypadá trošku nervózně. "Dám ti vědět." Potom, co vklouzává do třídy, stojím v hale a poslouchám. Čekám a moje srdce najednou rychle buší. Slyším, jak Angela mluví a pak Erikson jí na to něco odpovídá. Třída se směje něčemu, co říká. Vidím tam přes malé obdélníkové okno, které je vedle dveří do třídy. Angela stojí před třídou a ukazuje na plakát, který vytvořila a kde je znázorněná časová osa života královny Alžběty. Chystá se mě uvést po smrti královny Marie. Každou chvíli. Zhluboka se nadechuji a snažím se stát rovně, i když mi to drtivá váha šatů ztěžuje. Christian je tam. Vidím ho oknem. Sedí v první řadě a má položenou hlavu na rukách. Má ten nejhezčí profil. "Takže bez dalšího protahování," říká Angela konečně nahlas, "vám představuju Její královskou výsost královnu Alžbětu první z rodu Tudorovců, královnu Anglie a Irska ... Tuckere, otevři dveře." Dveře se otevírají a já dělám krok do třídy. Snažím se udržet rovný postoj. Dávám si pozor, abych se nezhroutila pod váhou šatů a stavím se do přední části místnosti vedle Angely. Zdá se, že celá třída lapá po dechu.

Samozřejmě, že jsme nebyli schopné úplně okopírovat skutečné šaty z portrétu královny Alžběty, který jsme si vytiskli z wikipedie, ty zdobné smaragdy a rubíny, které byly vyrobeny z yardů drahé látky, ale máma Angely udělala ohromující imitaci. Šaty mají zlatou barvu se stříbrným vzorem a brokátovým, bílým hedvábným nátělníkem, který prokukuje pod rukávy. Kolem okrajů šat jsou všude nalepené falešné perly a skleněné šperky. Korzet mi vepředu stahuje tělo do trojúhelníku a z něj se dolů na zem táhne sukně. Límec kolem krku a na zápěstí je vyrobený z tuhé bílé krajky. Také je zdobí umělé perly. Předek mojí tváře je nabarvený na bílo, což má reprezentovat Alžbětinu čistotu. Rty mám namalované rudě. Angela mi rozpustila vlasy a jejich horní část zapletla do složitého drdolu. Na něj mi připnula malou korunku vyrobenou z drátů a perel. Malá perla mi visí i uprostřed čela. Dlouhý kus bílého sametu mi vzadu visí jako závoj nevěsty. Třída na mě zírá, jako kdybych byla skutečná královna Alžběta. Jako kdybychom se vrátili v čase. Najednou mám pocit, že jsem krásná a silná. Jako kdyby v mých žilách opravdu kolovala krev králů. Už nejsem Šmíračka. "Královna Marie je mrtvá," říká Angela. "Ať žije královna Alžběta." Teď je řada na mě. Zavírám oči a zhluboka dýchám, jak mi to jen korzet dovoluje. Pak zvedám hlavu a dívám se na třídu, jako kdyby to teď byli moji loajální poddaní. "Moji lordi, zákon přírody mě nutí držet smutek za sestru," říkám s mým nejlepším britským přízvukem. "Břemeno, které na mě padlo mě ohromilo, a přesto, když vezmu v úvahu, že jsem boží stvoření, je mi nařízeno poslechnout Moje jmenování. Splním, co se po mě žádá, přeju si z celého srdce, abych mohla pomoct Jeho milosti být ministrem Jeho nebeského úřadu, kterým mi teď bude zavázán." Třída je klidná. Letmo se dívám na Christiana, který mě sleduje, jako kdyby mě nikdy předtím neviděl. Naše oči se setkávají. Usmívá se. Najednou ve vzduchu cítím závan kouře. Ne teď, bleskne mi hlavou, jako kdyby moje vize byla jen osoba, které to můžu přikázat. Další text mé řeči mi vypadává z hlavy. Začínám vidět obrysy stromů. Prosím, myslím si zoufale. Jdi pryč.

Je to k ničemu. Jsem s Christianem v lese. Dívám se mu do očí. Jsem mu tak blízko, že cítím jeho nádhernou vůni, která je mix mýdla a kolínské. Mohla bych natáhnout ruku a dotknout se ho. Chci to. Nemyslím si, že už bych v mém životě někdy něco tak moc chtěla. Ale cítím smutek, který ve mně roste a žal tak silný a bolestivý, že se moje oči okamžitě zaplňují slzami. Málem jsem na svůj žal zapomněla. Otáčím hlavu a v té chvíli mě chytá za ruku. Christianovi dlouhé prsty se proplétají s těmi mými. Palcem mě hladí přes klouby. Šokovaně se nadechuju. Co to znamená? Dívám se nahoru. Jsem znovu ve třídě a zírám na Christiana. Někdo se chichotá. Pak Erikson se na mě dívá s očekáváním. Cítím, jak v Angele stoupají vlny napětí. Vyšiluje. Chce mi podat poznámky. Možná že to není až tak špatný nápad. "Vaše Veličenstvo?" vyzývá mě pan Erikson. Najednou si vybavuju můj další text. "Vzalo mě to za srdce," říkám rychle a nemůžu odtrhnout svůj pohled od Christiana. Opět se na mě usmívá, jako kdybychom spolu vedli náš vlastní soukromý rozhovor. "Vím, že mám tělo slabé a křehké ženy," říkám. "Ale mám srdce a žaludek krále." "Hurá, hurá!" říká Angela a její zlaté oči jsou za brýlemi doširoka rozevřené. "Ať žije královna!" "Ať žije královna," opakuje pan Erikson a pak to vykřikuje i celá třída. Nemůžu si pomoct a usmívám se. Angela vypadá, že se jí ulevilo, že jsem zpátky ve své roli a začíná říkat podrobnosti o panování královny Alžběty. Teď už tu jen musím stát a vypadat pěkně, jak mi řekla. A pokusit se uklidnit moje srdce, které právě tluče jako o závod. "Samozřejmě, že dlouhou dobu v Anglii byl zájem, najít jí manžela," říká Angela a otáčí se pana Eriksona, jako kdyby chtěla zjistit, jestli jí nebude přerušovat. "Všichni pochybovali o tom, že bude moct vládnout sama. Ale ukázala se být jedním z nejlepších a nejuznávanějších panovníků v celé historii. Uvedla Anglii do Zlatého věku." "Jo, ale nezemřela náhodou jako panna?" ptá se Tucker ze zadní části třídy. Angela neváhá. Okamžitě se pouští do popisu královny Alžběty jako panny a říká, že její svobodný stav byl atraktivnější. Tucker stojí v zadní straně třídy a uculuje se. "Sire, Tuckere," říkám náhle a přerušuju Angelu. "Jo?" "Jsem přesvědčena, že správná odpověď měla být ano, Vaše Veličenstvo," říkám jedním z mých nejnadutějších tónů. Nemůžu ho přece nechat zesměšňovat mě před celou třídou, nebo jo? "Ano, Vaše Veličenstvo," říká sarkasticky. "Dejte si pozor, Sire Tuckere, jinak se můžete ocitnout ve vazební věznici." Ušklíbá se a otáčí se na pana Eriksona. "Tohle nemůže udělat, nebo jo? Ona není vládce téhle třídy. To je Brady." "Ona je královnou pro dnešek," říká pan Erikson a opírá se o židli. "Být tebou, sklapnul bych." "Měla bys ho zbavit jeho titulu," naznačuje Brady a zřejmě mu vůbec nevadí, že jsem se zmocnila jeho trůnu. "Udělej ho nevolníkem." "Jo," říká Christian. "Udělej z něj nevolníka. Bude z něj nevolník náfuka." Jako nevolník už bych chudák Christian ve třídě několikrát zabit. Kromě zahynutí na černý mor hned první den, už vyhladověl k smrti, uřízli mu ruce za krádež bochníku chleba a vyhodil ho ze sedla pánův kůň. Teď už je z něj Christian pátý.

"Nebo byste se ho mohli zbavit úplně. Hoďte ho z Londýnského Toweru, naražte ho na kůl a rozčtvrťte ho. Taky byste ho mohli pověsit. Nebo mu dejte rozžhavený klystýr," říká pan Erikson a směje se. Musíte obdivovat učitele, který navrhne smrt rozžhaveným klystýrem. "Možná bychom měli hlasovat," říkám a dívám se chladně na Tuckera. Vzpomínám si na to, jak mě nechal upálit jako čarodějnici. Sladká pomsta. "Všichni kdo jsou pro smrt Sira Tuckera, kacíře, ať zvednou ruku," říká Angela rychle. Dívám se po třídě na zvednuté ruce. Je to jednomyslné. Ruku mají nahoře všichni kromě Tuckera, který stojí vzadu se zkříženýma rukama. "Bude to rozžhavený klystýr," říkám. "Půjdu si to zapsat," říká pan Erikson radostně. "Tak, teď když už je to urovnané," říká Angela a ostře se na mě dívá, "dovolte mi, abych vám řekla něco o porážce španělské armády." Věnuju Tuckerovi triumfální pohled. Koutky mých úst se vytahují do úsměvu. Kývá na mě, jako kdyby tím chtěla říct: Zásah. Bod: Clara. Teď jsem na řadě já. ... "Co to mělo být?" syčí na mě Angela, když pospícháme po hodině k toaletám. "Ta věc s Tuckerem? Já vím! Nechápu ho." "Ne. Ta věc, kdy ses odmlčela uprostřed projevu a nechala mě tam stát před celou třídou." "Promiň," řekla jsem. "Měla jsem vizi. Jak dlouho jsem byla mimo?" "Jen deset sekund. Ale bylo to těch nejdelších deset sekund, co sem kdy zažila. Myslela jsem, že tě snad půjdu proplesknout." "Promiň," říkám znovu. "Není to něco, co bych mohla ovládat." "Já vím. To je v pohodě." Rozrážíme dveře do dámských toalet a já si stoupám do kabinky pro handicapované děti, zatímco mi Angela rozebírá šaty a já z nich dělám krok pryč. Když mi rozvazuje korzet, lapám po dechu, protože jsem konečně schopná se zhluboka nadechnout. "Viděla jsi lesní požár?" ptá se a vykukuje z kabinky, aby se ujistila, že jsme sami. "Ne, tentokrát ne." Zlomyslně se šklebí, když mi podává mojí mikinu. "Viděla jsi Christiana." Cítím se, jak se do mého obličeje plíží červeň. "Ano." Opatrně si sundavám korunku a dávám jí Angele. Pak si přetahávám mikinu přes hlavu. "Takže jsi koukala na Christiana ve třídě a o chvíli později jsi na něj koukala v budoucnosti. To je hustý, C." "Pověz mi o tom." Oblékám si džíny a jdu k zrcadlu, abych prozkoumala škody na mých vlasech. "Fuj. Potřebuju sprchu." "A v budoucnosti, co se stalo?" "Nic," říkám rychle. "Bylo to jen deset vteřin, pamatuješ? Nebyl čas na to, aby se něco stalo." Obracím se k umyvadlu a přibližuju se hlavou k zrcadlu, abych viděla můj obličej. Odličuju si z tváře krouživým pohybem make-up. Angela mi podává papírový ručník a já se osušuju. Potom si otírám červenou rtěnku. Vytahuje z batohu hřeben a začíná mi rozčesávat vlasy. "Nic nového, huh?" říká a naše oči se setkávají v zrcadle. "Žádné nové části vize?" Vzdychám. Měla bych jí to říct. Angela vždycky odhalí pravdu. Ať tak, či onak. Není nic jiného než vnímavá a vytrvalá.

"On-" začínám tiše. "My ... drželi jsme se za ruce." "Kecáš!" volá angela. "Takže vy dva jste milenci!" "Ne!" protestuju. "Chci říct, možná. Nevím, co jsme. Jen jsme se drželi za ruce, tak co? To nic nutně neznamená." "Jo, jasně." Angela se na mě nevěřícně dívá, když mi klouže kartáčem po nasprejovaných vlasech. "Nech si to. Vím, že jsi do něj zamilovaná." "Neznám ho tak dobře. Au! Klídek!" "No, já ho znám od školky," říká Angela a ignoruje mé protesty, když se mi snaží rozčesat chuchvalec. "A věř mi, když ti říkám, že Christian Prescott má všechno, co by měl dokonalej kluk mít. Je chytrý, vtipný, milý a ach jo, žhavější než samo peklo v červenci." "Zní to, jako kdybys do něj byla zamilovaná ty," poznamenávám. "Osmá třída," říká Angela. "Narozeninová oslava Avy Peters. Hráli jsme flašku. Moje láhev ukázala na Christiana, tak jsme se propašovali na zadní verandu, abychom se políbili." "A?" říkám. "A bylo to fajn. Jenže žádné jiskry. Žádná chemie. Nic. Bylo to jako líbat mýho bráchu. Neboj se, je celý jen tvůj, C." "Hele, to je jen práce. Kvůli vizi. Pamatuj," říkám. "Žádný chození. A věřím, že je celý jenom Kay, takže je bláznivé i to o tom jenom mluvit." Ušklíbá se. "Kay je nádherná. A je natolik chytrá, aby upoutala jeho pozornost. Ale Kay je jen normální středoškolská holka. Ty jsi andělská bytost. Jsi chytřejší a atraktivnější než ona v každém směru. Jsi geneticky nadřazená. Ok, je tu jen ta věc s tvými vlasy. Je to dost blbá barva, odvrací od tebe pozornost lidí. Ale jinak jsi žhavá. Vypadáš úplně jako Scarlett Johansson, mínus prsa. Každej kluk v Jacksonu ví, kdo jsi. Věř mi." Pak dodává: "Kromě toho Christian a Kay nemají daleko od rozchodu." "Co tím myslíš? Cos slyšela?" "Nic," říká uštěpačně. "Jen už jsou na konci časové osy, víš? Tenhle druh vztahů má určitou trvanlivost, víš?" "Jaký druh vztahu máš přesně na mysli?" Pevně se na mě dívá. "Fyzický druh vztahu. Co sis myslela? Že Kay Christiana přitahuje svým oslnivým vtipem?" "Chvíle konce jejich vztahu, je skoro tady. Věř mi," řekla, když jsem jí neodpověděla. Zkroutila koutky úst do zlého úsměvu. Je to neuvěřitelné, že její křídla jsou bělejší než ty moje. "Jsi divná, víš?" říkám jí a vrtím hlavou. "Divná." "Jen počkej," říká. "Uvidíš. Brzy bude celý jenom tvůj. Je to tvůj osud." Mrká na mě řasami. "Opravdu si myslíš, že moje poslání je to, abych si našla přítele? To by bylo sice strašně pěkný, protože uznej sama, na romantické frontě bych opravdu potřebovala menší pomoc, ale nemyslíš si, že svět je trochu větší, než jen já, Christian a naše láska?" "Možná," říká a je nemožné říct, jestli to myslí vážně nebo ne. "Nikdy nevíš." ... Po škole čekám na parkovišti na Wendy. Máme v plánu jít ke mně domů, abychom nastudovali Jane Austinovou na písemku do hodiny pana Phibbse. Nemůžu si pomoct, ale automaticky hledám Christianovo Avalanche, které je zaparkované vzadu jako vždycky.

Přichází Wendy a hravě mě šťouchá do ramene. "Tucker mi řekl, žes dneska byla královna," říká. Odkláním můj pohled o náklaďáčku Christiana. "Jo, vládla jsem. Doslova." "Kéž bych tě viděla v kostýmu," říká. "Mělas přijít a vzít mě na oběd. Pak jsem ti mohla pomoct připravit se." "Och, věř mi, že bys mi nechtěla pomáhat s přípravou té věci na historii," odpovídám, jako kdybych jí tím nechtěla zatěžovat. Pravda ale je, že nevím, jak zacházet s Angelou a Wendy, když jsou na jednom místě. Je divné mluvit teď s Wendy o normálních věcech, jako je škola a kluci, když jsem zvyklá mluvit o s Angelou andělských záležitostech? Posledních pár týdnů jsem Wendy viděla hlavně ve škole a na obědě, kde ještě pořád sedím u stolu Neviditelných. Většinu dní po škole jsem byla zaneprázdněná prací s Angelou na našem projektu. "Připravená na Jane Austen?" ptám se. "Víš, že miluju pana Darcyho, je skvělý," říká. "Jo, jasně," říkám nepřítomně, protože si všímám Christiana a Kay. Stojí vedle stříbrného náklaďáčku. Kay se na něj usmívá. Když s ním mluví, prakticky na něm visí. A jemu to zřejmě nevadí. Líbá ji. Ne jen nějaký letmý polibek, ale dlouhý polibek, kdy mu dává ruce kolem krku, on jí pokládá ruce kolem pasu a přitahuje si ji k sobě. Pak ji k sobě nadzvedává. Odtahuje se od ní a hladí ji rukou po tváři. Zastrkává jí pramen vlasů za ucho. Něco jí říká. Ona kývá. Pak otvírá dveře spolujezdce a ona si nastupuje. Přiskakuje k ní a zavírá za ní dveře. Nemám moc dobrý výhled na to, co se bude dít dál. Ale Avalanche neodjíždí. Nehodlají nikam jet. Nevypadají jako pár, který se má za chvíli rozejít. Vypadají šťastně. "Ty mě neposloucháš, co?" říká Wendy hlasitě. Vyskakuju a polekaně se na ni dívám. Má hlavu mírně nakloněnou k jedné straně a její modré oči jsou zúžené. "Promiň," říkám rychle. Usmívám se na ní. "Řekl ti Tucker, že jsem ho dneska popravila? Je dobré být královnou." Očekávám, že jí to rozveselí a připojí k tomu nějakou uštěpačnou poznámku, ale ona jen vrtí hlavou. "Co je?" "Christian má přítelkyni, jak sis už možná všimla," říká. "Navrhuju, abys to s ním vzdala." Moje ústa se otevírají, zavírají a zase otevírají. "Čau, neotesanče!" konečně prskám. "Je to pravda." "Nic o tom nevíš," vracím jí zpátky. "Možná bych věděla, kdyby ses obtěžovala se mnou mluvit," říká a zakládá si ruce na prsou. "Ach, vidím, že teď jsi žárlivá. Tak proto ta nevraživost." Dívá se rychle pryč, jako kdyby mi tím potvrzovala moje nařčení - ona žárlí na Angelu a na čas, který jsme spolu strávili. "Je mi z tebe špatně, když vidím, jak slintáš nad Christianem Prescottem, jako kdyby to byl jenom kus masa. To je všechno." Byl to dlouhý den. A tak ztrácím trpělivost. "A co je ti do toho, Wen? Je to můj život. Proč pro jednou nezkusíš nebýt neviditelná a nestaráš se konečně sama o sebe?" Zírá na mě dlouhou chvíli a její tvář pomalu rudne. Oči se jí lesknou počínající slzami, ale ona je příliš tvrdohlavá na to, aby je nechala spadnout. Odvrací se ode mě. Vidím, jak se jí začínají třást ramena. "Wen-"

"Zapomeň na to," říká. Bere si batoh a navléká si jeho popruhy na ramena. "Myslela jsem, že jsem tvoje kamarádka. Ne jen nějaká dočasná náhražka, dokud si nenajdeš někoho lepšího. Moje chyba." "Hej, Wendy, jsi moje kamarádka," říkám a dělám krok zpátky. "Já-" "Bez urážky, Claro, ale někdy není všechno jenom o tobě." Zírám na ni. "Jdu chytit autobus domů," říká a prochází kolem mě.

KAPITOLA 10 LEKCE LÉTÁNÍ Kéž bych si mohla během jarních prázdnin užít nějakou zábavu, třeba nějaký divoký výlet s kamarády do Miami. Stačil by mi dokonce i jenom obyčejný výlet s kamarády. Jenže Wendy se mnou ještě pořád nemluví (jo lidi, tahle holka si opravdu může udržet tak dlouho k někomu zášť!) a Angela byla zaneprázdněná, protože pomáhala svojí mámě s jarním úklidem v Růžovém podvazku. Takže moje jarní prázdniny se skládaly ze sedmi zábavou naplněné dní, kdy jsem byla uvězněná v domě s Jeffreym, který má domácí vězení proto, že vyhrál v zápasení celé Regionální mistrovství. Dva týdny bez televize, telefonu a internetu. Myslím si, že je to trochu přehnané. Jeffrey zuřil, máma byla rozmrzelá a žádný čas, kdy jsem stála na verandě a opalovala se, nemohl odnést chlad, který se držel uvnitř domu. Je to úleva být zpátky ve škole. Je čas oběda a já sedím a čekám, až se ukáže Angela. Beru si ubrousek, abych si vzala plátek feferonkové pizzy, když do bufetu prakticky přiskakuje Wendy. Stojí ve frontě na rybu a pak si trochu křečovitě přisedá ke stolu pro Neviditelné. Má na sobě její výraz ´nemůžu se dočkat, až vám to povím´. Hádám, že to zahrnuje ples. Ukusuju si sousto pizzy a připomínám si, že nechci jít na ples. Mnohem raději bych zůstala doma s Benem a Jerrym a dívala se na telku s mámou, která by taky potřebovala nějaký odpočinek. Proč mě jenom tahle myšlenka tak deprimuje? "Nikdy neuhodnete, co se stalo," dívám se na Wendy, která se právě boří do židle u stolu Neviditelných, jen pár metrů ode mě. Za chvíli se naše oči setkávají a já vím, že se obě chceme dostat přes naší hloupou hádku a smazat to, aby mi pak mohla říct všechny její vzrušující novinky. "Máš rande na ples?" ptá se Emma. V modrých očích Wendy se objevuje jiskra. Zajímalo by mě, jestli naše usmíření bude v téhle situaci vyžadovat kňučení a doprošování.

"Ne," říká. "Vlastně ano. Jdu s Jasonem Lovettem. Jenže to není ta velká novinka. Dostala jsem tu stáž!" "Stáž," opakuje Lindsey bezvýrazně. Samozřejmě! Stáž v Montaně, o které mluví nonstop od té doby, kdy jí objevila! Kterou absolvovali všichni veterináři ve státě Washington. No tak, lidi! A co takhle to zavolat svojí kamarádce? "Na Všeobecné Západní veterinární nemocnici," vysvětluje. "Jo, jasně," říká Lindsey nejasně. "Ta v Bozemanu?" "Jo," říká a zní jako bez dechu. "Zabíjela bych, abych dostala tu stáž. Prakticky všichni veterináři ve státě Washington jí absolvovali. To je můj sen už od malička, víte?" Znovu se na mě dívá. Slabě se usmívám. Uhýbá pohledem. "Gratulujeme!" říkají všichni dívky u stolu najednou. "Díky." Vypadá opravdu šťastně a hrdě. Je nadšená z budoucnosti, a to i bez vítězného doprošování se. "Počkej, to znamená, že budeš pryč celé léto?" ptá se Audrey a mračí se. "Červen až srpen." "To je super," říká Emma. "A teď nám řekni jak tě Jason Lovett požádal." Můžu téměř vidět, jak se Wendy červená. "Vlastně jsem se ho zeptala já." Nakláním se dopředu a pokládám si bradu do dlaní, jako kdybych se opravdu nudila a neposlouchala všechno, co se kolem mě děje. Jsem ráda. Už kvůli Wendy. Jason se zdá být dobrý kluk, trochu menší, velké hnědé oči plné naděje a jemný hlas. Už kvůli němu doufám, že až zestárne, trochu mu zhrubne. Ale je milý. Přesně takový kluk, jaký si bude Wendy vážit. Angela se nakonec ukazuje. Hází na stůl přede mě hnědý papírový balíček s obědem a sedá si na židli. Intuitivně brousí pohledem ke stolu Neviditelných, kde Wendy a její kamarádky pořád probírají, jak se zeptala Jasona. "Měla by ses s ní usmířit," říká Angela. "Přenese se přes to, ať už jste se pohádali kvůli čemukoliv. A co se vlastně stalo, žes dostala kopačky z její party?" "Z velké části to bylo kvůli tomu, že žárlila na dobu, kterou jsem strávila s tebou," říkám ostře. "Och, jasně. Tak v tom ti pomoct nemůžu. Jsem prostě úžasná, jak víš." Usmívám se. "Vím." "Och! Když už mluvíme o tom, jak jsem úžasná, mám pro tebe novinku." Naklání se dopředu a v jejích očích jasně vidím rošťácké jiskry. "Slyšela jsem, že Christian a Kay měli během jarních prázdnin dost velké problémy," šeptá a tváří se přitom jako herečka. Rychle očima zkoumám jídelnu. Trvá mi chvilku, než zjišťuju, že Christian sedí sám v zadní části místnosti. Žádná Kay v dohledu. Žádní kamarádi. Zajímavé. "Jaké problémy?" "Hádka s velkým křikem před sto lidmi na večírku. Takovýhle druh problémů. Byli tu nějaké ošklivé fámy o tom, jak Christian Kay podvedl s nějakou dívkou z lyžařského týmu Cheyenne na Národním mistrovství." "A kdo tuhle pomluvu roznesl?" Usmívá se a v očích jí září nebezpečný, vědoucí pohled. "Říkala jsem ti to, ne? Pomluva nebo ne, byla to jen otázka času ..." Přesně v ten moment Kay Patterson vstupuje do místnosti.

Má na sobě sukni. Jsem si jistá, že tím porušuje školní řád. Navíc má na sobě víc make-upu, než je běžné, černé linky kolem očí a rty má namalované provokativní tmavou rudou. Její pohled okamžitě hledá Christiana. Ten se ale zdá byt zaneprázdněný jeho obědem. Nedívá se na ní, ale z jeho postoje můžu říct, že ví, že tam je. A ona ví, že to Christian ví. Na chvíli si myslím, že se tam rozpláče. Pak ale pokračuje dál a vstupuje do skupinky stojících atletů v rohu. Celá jídelna mlčí a sleduje jí. Zdánlivě náhodně si vybírá jednoho kluka a něco mu šeptá nízkým sexy hlasem, který používají holky na telefonu. Vjíždí mu rukou do vlasů. Pak se otáčí a sedá si Jeffreymu na klín. Myslím, že každému spadla čelist skoro až na podlahu přibližně ve stejnou dobu. Tak tohle je mnohem víc, než jen nějaký problém mezi Christianem a Kay. Kay se opírá Jeffreymu o hruď a šeptá mu něco do ucha tak zblízka, že by ho mohla klidně olíznout. Jeho šedé oči se rozšiřují, ale samozřejmě se snaží vypadat v pohodě. Nehýbá se. Vstávám. "Omluv mě na chvilku," říkám Angele zdvořile, jako kdybych si šla jenom přepudrovat nos. Jenže já vidím rudě. Mám v úmyslu tam jít, použít svojí andělskou supersílu a praštit Kay do toho jejího rozkošného nosu. Mám pro to řadu důvodů. To, že si vybrala mého mladšího bratříčka pro její zvrácenou hru, byla poslední kapka. Nikdo si nebude zahrávat s mým mladším bráškou. "Počkej." Angela mě chytá za ruku s ocelovým sevřením. "Uklidni se, C. Jeffrey je velkej kluk. Dokáže se o sebe postarat sám." Jeffrey vypadá, že nemá daleko k tomu, aby si spolknul vlastní ohryzek. "Kde je Christian?" skřehotá. "Nevím, kde je Christian," přede Kay, jako kdyby jí to už nemohlo být víc jedno. "Ty to víš?" Odvracím svůj pohled od nové verze Kay, která se chová jako děvka. Christian přestal jíst a sbírá si svoje věci na tác. Pak vstává a odnáší ho do kuchyně. Otáčí se a vrhá pohled plný opovržení směrem ke Kay. Pak pokračuje směrem ke dveřím. Dobře pro něj, myslím si, když odchází otevřenými dveřmi. Dveře se s prásknutím zavírají. Sleduju ho oknem, jak kráčí chodbou směrem k hlavnímu východu. Jeho zuřivost z něj prýští tak jasně, jako kdyby za sebou nechával ve vzduchu stopy kouře. Pak je pryč. "Teď máš šanci," říká Angela. "Jdi za ním." Mohla bych mu něco říct. Ale co? "Teď chce být sám," říkám Angele. "Ty bys nechtěla?" "Zbabělče," říká. Vrhám na ní pohled. "Ne," říkám a cítím najednou takovou zuřivost, že je těžké skrz moje zaťaté zuby dostat nějaká slova. "Neříkej. Mi. Zbabělče." Setřásám ze sebe ruku Angely a kráčím přes bufet přímo ke Kay. Klepu jí na rameno. "Promiň," říkám. "Ale co si myslíš, že děláš?" Kay se dívá nahoru na mě a něco se jí míhá v očích. Pak se umívá. "Máš nějaký problém, Pippi?" Pippi. Stejně jako v Longstockingu. Jídelnou se ozývá smích. Jenže máma měla pravdu. Nevadí mi to. Už jsem to slyšela předtím. "Wow. Jak originální. Teď vypadni z mého bratra. Prosím." Někdo chytá mou ruku a jemně mi jí tiskne. Ohlížím se, abych viděla Wendy, která stojí vedle mě.

"Tohle nejsi ty, Kay," říká jí Wendy. Což je pravda. I když chci moc věřit, že je Kay zosobněním zla, část mně chce vědět, že ta malá scénka, kterou jsem před chvílí zhlédla a která mnou otřásla, není Kay. Je to jenom zjevná, patetická fasáda. Jako když kolem sebe mlátí zraněné zvíře. To, že to najednou vidím tak jasně, snižuje mojí touhu praštit jí. "Vím, že jsi naštvaná, Kay, ale-" začínám. "Ty nevíš nic." Uvolňuje svojí přilnavost na Jeffreym, za kterou by se nemusela stydět ani chobotnice. Mračí se a dívá se na mě svýma rozzuřenýma čokoládovýma očima. Jeffreyho oči ale říkají něco úplně jiného: Nedělej to. Ztrapňuješ mě. Jdi pryč. "Christian je pryč," pokračuju. "Odešel. Tak jaký má teď smysl plazit se po nějakým jiným klukovi? Snažíš se nám zničit chuť k jídlu nebo co?" Pokud Kay vypadá ztrapněně nebo nejistě, je to jen na milisekundu. Pak se obrací k Jeffreymu. "Máš nějakou přítelkyni?" ptá se sladkým tónem. Jeffrey se na ní dívá svýma nebezpečnýma černýma očima a pak jeho pohled směřuje směrem ke Kimber, která stojí u pizzy, i když už odtamtud všichni ostatní odešli. Připomíná mi Keeblerskou elfku. Má blonďaté vlasy spletené a omotané kolem hlavy, jako nějaká Švýcarská miss horké čokolády. Ale vypadá opravdu rozrušeně. Její tvář je bledá a na tvářích jí svítí dvě velké rudé skvrny. Její oči nebezpečně jiskří. Možná to po tom všem nebudu já, kdo dá Kay výprask. "Jo," říká Jeffrey a na ústech se mu objevuje náznak úsměvu. "Kimber Lane. Je to moje holka." Pohled, který právě pobíhá mezi Jeffreym a Kimber připomíná ten, ke kterému v pozadí hraje kýčovitá hudba. Páni, myslím si. Můj malej bráška je zamilovanej. Zjišťuju, že je to na první pohled víc než zřejmé. "Pak je to tedy v pořádku," říká Kay s nucenou lehkostí. Vstává, narovnává si sukni, zvedá hlavu a dává se do nuceného smíchu. Jako, kdyby to byla jenom hra, která jí bavila, ale teď už jí nudí. "Uvidíme se později," poznamenává směrem k Jeffreymu a pak líně kráčí pryč. Obchází skupinku co se utvořila kolem a za minutu je daleko od nás. Když odchází z jídelny, vypuká exploze hluku, protože všichni studenti začínají mluvit najednou. Wendy pouští mojí ruku. "Hej," říkám, když se k ní otáčím. "Omlouvám se za tu hloupou věc, co jsem ti předtím řekla." "Já taky." "Nechceš se po škole sejít?" Usmívá se. "Jasně," říká. "Moc ráda." Wendy a já jsme skončili v mém pokoji. Děláme společně domácí úkoly. Skláníme se nad našimi knihami bez toho, abychom moc mluvili. Jen občas vzhlédneme a usmějeme se na sebe nebo se na něco zeptáme. Samozřejmě, že moc nepřemýšlím nad mojí hodinou fyziky a třemi zákony, které by měli vysvětlit chod výtahu. Můj úkol je plný čísel a úhlů, ale nepřipomíná nic, co by mohlo v reálném životě létat. Ale paradoxně jsem na to dobrá já. Nemůžu přestat myslet na Christiana. Nebyl na hodině Britské historie.

"Tak jsem slyšela, že půjdeš na ples s Jasonem Lovettem," říkám Wendy a zavírám knížku. Už nemůžu vystát to, že jsem uvězněná ve své vlastní hlavě. "Je to obrovské woo-hoo nebo co?" "Jo," říká se šťastným úsměvem. "Co si vezmeš na sebe?" Kouše se do rtu. Je tu jasný zádrhel v záležitosti její skříně. "Ty ještě nemáš šaty?" ptám se. "Něco mám," říká a snaží se, aby to znělo vesele. "Nosím je do kostela, ale myslím, že mi docela sluší." "Och, to ne. Žádný šaty do kostela." Vyskakuju a běžím do zadní části mého šatníku, kde beru dvoje formální šaty, které jsem nosila, když jsem chodila tancovat v Kalifornii. Jdu zpátky k Wendy. Držím každé šaty na jedné straně. "Stačí si jen vybrat jedny, které se ti budou líbit." Wendy má najednou problém podívat se mi do očí. "Ale co ty?" koktá. "Já nejdu." "Nemůžu uvěřit, že se tě ještě nikdo nezeptal." Krčím rameny. "No, a proč se někoho nezeptáš ty? Chci říct, proč by se nemohli zeptat holky, když se nemůžou spolehnout na to, že je pozve nějakej kluk? Já se zeptala Jasona." "Není tu nikdo, s kým bych chtěla jít." "Uh-huh." "Co je?" "Asi si to radši nechám ujít." "Ani náhodou. Jason Lovett bude tvůj okouzlující princ během plesové noci, a ty zcela jistě budeš potřebovat šaty jako Popelka. Tak už si jedny vyber." Upíná pohled na bledě růžové šaty v mojí levé ruce. Hladově se na ně dívá. "Myslím, že ti budou sedět," říkám a podávám jí je. "Opravdu? Nemyslíš si, že v nich budu vypadat směšně?" "Zkus si je." Bere mi je z ruky a běží do šatny, aby si je vyzkoušela. "Jsi příliš vysoká," kňourá přes dveře. "K tomu jsou podpatky." "Máš větší prsa než já." "To není možné." Dveře se otevírají. Stojí tam nejistě a její dlouhé zlatohnědé vlasy jí padají na ramena. Šaty se jí dole trochu courají u nohou, ale to není nic, co by se nedalo spravit. "Vypadáš úžasně." Přehrabuju se v mojí šperkovnici, abych našla odpovídající třpytící se náhrdelník. "Měli bychom zítra zajet do Jacksonu a najít nějaké náušnice. Špatné je, že nejbližší centrum je až v Idaho Falls. V Claire mají ty nejlepší věci na ples. Takže co záleží na tom, že je to dvě hodiny daleko?" "Dvě a půl," doplňuje mě. "Ale já nemám propíchnuté uši." "Myslím, že bych našla nějakou bramboru a ostrou jehlu." Vzdychá a dává ruce nahoru, aby sis s nimi zakryla uši. "Jak ses vlastně dokázala zabavit předtím, než jsem sem přišla?" ptám se. "Pracovala jsem s krávama." Ozývá se ostré zaklepání na dveře a moje máma strká hlavu dovnitř. Wendy okamžitě rudne až po kořínky vlasů a začíná pomalu couvat ke dveřím skříně. Máma ale vchází dovnitř a dívá se přímo na ní.

"Cože? Zkoušíte si šaty! Jak to, že jste mě nepozvali?" volá na nás. "Ples. Příští sobota. Říkala jsem ti to, pamatuješ?" "Ach, ano," říká. "A ty nejdeš." Zní to zklamaně. "Chtěla jsi něco, mami?" "Jo, chtěla jsem ti připomenout, že spolu dneska večer budeme cvičit jógu." Trvá mi chvíli, než mi to dochází. A trochu mě to děsí. "Nemohli bychom to přeložit? Dneska jsem docela zaneprázdněná a-" "Já vím, že se spolu holky bavíte, ale taky si chci ukradnout trochu tvého času a udělat si hezkou chvilku matky s dcerou." "Tak jako tak musím jít," mumlá Wendy. "Musím dokončit ten úkol." "Moc ti to sluší, Wendy," říká máma a zářivě se na ní usmívá. "A co boty?" "Myslím, že mi budou stačit moje černé lodičky." Máma vrtí hlavou. "Černé lodičky k těmhle šatům nejdou." "Zítra se jedeme podívat na náušnice do Jacksonu," dodávám. "Mohli bychom se mrknout taky po botách." Wendy kroutí nad návrhem nešťastně hlavou. V Jacksonu není otevřený žádný obchod s botami, když není turistická sezóna. "Nebo," říká máma, "bychom mohli vynechat Jackson a vyjet trochu dál. Co takhle výlet do Idaho Falls tenhle víkend?" Nemůžu říct, jestli nás poslouchala nebo jestli jsme napojené na stejnou vlnu. "Někdy," říkám jí s úsměvem, "je to jako, kdybys mi četla myšlenky." ... "Wendy nemá moc peněz, víš," říkám mámě potom, co Wendy odešla z našeho domu. Slunce zapadá za hory. Stojím v mikině a teplákách na zahradě. Třesu se a snažím se natáhnout si vlněnou šálu kolem krku. "Takže až budeme v Idaho Falls vybírat boty, netahej nás do nějakého luxusního obchodního domu. Uvedlo by jí to do rozpaků." "Měla jsem na mysli něco jako Payless," říká máma upjatě. "Napadlo mě, že by mohlo být pěkné udělat si dámskou jízdu. Od té doby co jsme sem přijeli, si ještě žádnou neměla." "Fajn." "Taky mě napadlo, že bys mohla vzít Angelu. Má nějaké rande na ples?" Přestávám si hrát se šálou a dívám se na ní. "Jo. Má." "Tak by mohla jít taky." "Proč?" "Chci poznat tvoje přátele, Claro. Wendy vodíš do našeho dobu celou dobu, ale Angelu si nepřivedla nikdy. Takže se s ní chci setkat. Myslím, že je ten pravý čas." "Jo, ale-" "Vím, že jsi nervózní, ale neměla bys být," říká. "Budu se chovat slušně." To opravdu není věc, které se bojím. Nebo možná je. "Dobře. Zeptám se jí." "Skvělé. Sundej si tu šálu," říká máma. "Mrzne!" "Mohla by ses za ní někde zachytit." Má pravdu. Sundávám si šátek. "Musíme to dělat zrovna teď? Beru hodiny létání ve škole, vždyť víš. A mimochodem, jsem v elitě." "To je ale o létání letadlem. Tohle je o tobě. Musíš trénovat, Claro. Nechala jsem ti celou zimu, aby ses přizpůsobila životu tady. Teď je potřeba zaměřit se na svoje poslání, abys byla připravená na sezónu požárů. Už zbývá jen pár měsíců." "Já vím," říkám nevrle.

"Teď, prosím." "Jasně, fajn." Rozvinuju za sebou svá křídla. Je to dlouho, co jsem to udělala naposled. Mnohem jednodušší je zavolat je, aspoň, že už nemusím říkat ta slova v andělštině. Pořád si myslím, že jsou moje křídla úžasná - měkká, bílá a perfektní jako ta soví. V tuhle chvíli se mi ale zdají obrovská a hloupá, jako nějaká laciná napodobenina v nějakém filmu. "Dobře, roztáhni je," říká máma. Rozevírám je nejvíc, jak můžu, dokud necítím jejich hmotnost, která mi tlačí na ramena. "Jestli se chceš zvednout ze země, musíš odlehčit sama sebe." Tohle mi říká pořád a já stále nemám tušení jak na to. "Jasný, teď mě posypeš vílím práškem a řekneš mi, ať myslím na nějakou šťastnou vzpomínku," nadávám. "Vyčisti svou mysl." "Hotovo." "Začni se svým postojem." Vzdychám. "Snaž se uvolnit." Bezmocně na ni zírám. "Zkus zavřít oči," říká. "Zhluboka dýchej nosem a vydechuj ústy. Představ si sama sebe jak jsi stále lehčí a tvoje kosti váží míň." Zavírám oči. "Tohle je fakt jako jóga," říkám. "Musíš si vyprázdnit mysl. Vypusť všechny věci ven. Nenech se ničím stahovat dolů." Snažím se vyjasnit si svojí mysl. Místo toho vidím tvář Christiana. Ne vidění, kdy jsme obklopeni ohněm a kouřem, ale chvíli, kdy se ke mně naklonil na sjezdovce. Jeho tmavé, husté řasy. Jeho oči, které mají v sobě zlaté střípky. Plné tepla. Vrásky v koutcích, když se směje. Moje křídla se mi najednou nezdají tak těžká. "Děláš to skvěle, Claro," říká máma. "Teď se snaž zvednout." "Jak?" "Mávni křídly." Představuju si, jak máma máchla křídly ve vzduchu na Buzzards Roost. Přemýšlím o tom, jak se pokrčila v kolenou a vyletěla do nebe jako raketa, proplula mraky a dotýkala se korun stromů. Bylo by to nádherné takhle se vznést. Nebo ne? Bylo by to jako odpovědět na volání z nebe? Nestalo se nic, kromě pár škubnutí. "Mohlo by ti pomoct, kdybys otevřela oči," říká máma se smíchem. Otevírám oči. Tiše roztahuju svoje křídla a snažím se s nimi mávnout. "Nemůžu," vzdávám to po minutě. Potím se i přes chladný vzduch. "Moc nad tím přemýšlíš. Pamatuj, že tvoje křídla jsou jako tvoje ruce. Nemusíš myslet na to, že chceš, aby se tvoje ruka přesunula. Stačí ji jen přesunout." Dívám se na ní. Moje zuby jsou sevřené frustrací. Moje křídla se pomalu pohybují tam a zpět. "To je ono," říká máma. "Zvládlas to!" Jenže já jsem to nezvládla. Moje nohy jsou stále pevně na zemi. Moje křídla se pohybují, rozviřují vzduch, rozfoukávají mi vlasy po celém obličeji, ale já se nezvedám. "Jsem moc těžká."

"Potřebuješ se odlehčit." "Já vím!" Snažím se znovu myslet na Christiana. Na jeho oči, úsměv. Nic hmotného. Jenže najednou vidím obrázek z mého vidění. Stojí ke mně zády. Oheň přichází. Co když to nemůžu zvládnout? myslím si. Co když celá ta věc závisí na mé schopnosti létat? Co když umře? "No tak, pojď!" Křičím a napínám veškeré síly, co mám. "Leť!" Ohýbám se v kolenou a vznáším se pár metrů nad zemi. Na pět sekund myslím, že jsem to zvládla. Pak ale těžce dopadám a zraňuju si kotník. Bez rovnováhy se válím na trávníku a vypadám spíš jako změť končetin a křídel. Za chvíli ležím v mokré trávě a lapám po dechu. "Claro," říká máma. "Nech mě." "Jsi zraněná?" Ano, jsem zraněná. Nechávám svá křídla zmizet. "Zkoušej to dál. Zvládneš to," říká máma. "Ne, nezvládnu. Dneska ne." Zvedám se na nohy a pečlivě si z kalhot očišťuju špínu a trávu. Odmítám se jí podívat do očí. "Byla jsi zvyklá, že všechno, co přišlo, bylo snadné. Na tomhle ale budeš muset pracovat." Přála bych si, aby mlčela. Pokaždé její tvář vypadá, že jsem ji nějak zklamala. Jako kdyby čekala víc. Připadám si jako velké tlusté selhání. A to jsem člověk, který má být pozoruhodný - mám být krásná, chytrá, silná a jistá sama sebou. Schopná udělat cokoliv, o co mě kdo požádá. A navíc jsem anděl. Jako obyčejná holka jsem se neukázala být nějak velkolepá. A jako anděl jsem naprosto propadla. "Claro." Máma ke mně přechází a rozevírá ruce, aby mě mohla obejmout. Jako kdyby pak mělo být všechno v pořádku. "Musíš to zkusit znovu. Ty to zvládneš." "Přestaň mě pořád poučovat, jo? Nech mě na pokoji." "Zlato-" "Nech mě samotnou!" řvu na ní. Dívám se do jejích polekaných očí. "Dobře," říká. Otáčí se a jde rychle zpátky k domu. Zabouchává za sebou dveře. Slyším Jeffreyho hlas v kuchyni a její nízký trpělivý hlas, jak mu odpovídá. Protírám si oči, ve kterých mě pálí slzy. Chci utéct, ale není kam. Takže tu stojím, cítím bolest v ramenou, krku a kotníku a lituju se. Pak se ale dvůr ponořuje do tmy a mě nezbývá nic jiného, než dokulhat dovnitř.

KAPITOLA 11 IDAHO FALLS Angela se objevuje v našem domě brzo ráno v sobotu. Ve chvíli, kdy jí vidím stát na verandě mi dochází, že nápad s dámskou jízdou byl velká chyba. Vypadá jako dítě ráno o Vánocích. Je úplně neskutečně vzrušená ze setkání s mojí mámou. "Jen buď v pohodě, jo?" říkám jí, než jí nechávám jít dál. "Pamatuj si, o čem jsme mluvili. Pro tuhle chvíli. Žádné mluvení o andělech." "Dobře." "Myslím to vážně. Žádné otázky, které by se týkaly andělů." "Říkala jsi mi to už stokrát." "Zeptej se jí na Pearl Harbor nebo tak něco. Nejspíš se jí to bude líbit." Angela protáčí oči. Nezdá se, že by pochopila skutečnost, že naše přátelství do značné míry závisí na tom, jak bezradná bude vypadat před mojí mámou. Kdyby máma věděla, o čem všem s Angelou mluvím odpoledne po škole -o andělských výzkumech, otázkách a Angeliných šílených teoriích- už nikdy by mi nedovolila jít znovu do Růžového podvazku. "Možná by bylo nejlepší, kdybys nemluvila vůbec," říkám. Dává si ruce v bok a věnuje mi naštvaný pohled. "Fajn. Fajn. Pojď se mnou." V kuchyni stojí máma a zrovna dává na stůl obrovský talíř palačinek. Usmívá se. "Ahoj, Angelo." "Zdravím, paní Gardner," říká Angela celkem uctivým tónem. "Říkej mi Maggie," říká máma. "Jsem ráda, že tě konečně poznávám tváří v tvář." "Clara mi o vás tolik vyprávěla, že už mám pocit, jako bych vás stejně znala." "Jenom v dobrém, doufám." Dívám se na mámu. Od té zpackané lekce létání jsme spolu promluvili sotva tři věty. Usmívá se, aniž by ukazovala zuby. Její společenský úsměv. "Clara mi toho o tobě moc neřekla," říká. "Och," říká Angela, "to asi proto, že toho není moc co říct." "Dobře, dáme si palačinky," říkám. "Vsadím se, že Angela umírá hlady." Máma se obrací, aby přinesla talíř ze stolu a já střílím po Angele varovným pohledem. "Co?" šeptá. Je naprosto fascinovaná mojí mámou. Hledí na ní během celé snídaně. Bylo by to v pohodě -trošku divné, ale pořád v pohodě- kdyby asi po dvou soustech palačinek nepronesla: "Jak vysoko může letět někdo s andělskou krví? Myslíte, že můžeme letět až do vesmíru?" Máma se jen směje a říká, že to zní sice cool, ale je si dost jistá tím, že potřebujeme kyslík. "Žádné Supermanské výlety na Měsíc," říká. Smějí se na sebe, což mi leze na nervy. Když já položím mámě nějakou otázku, řekne mi že neví nebo že to není důležité nebo změní téma. Vím, co právě teď dělá: Snaží se proklepnout Angelu. Chce vědět, co všechno Angela ví. Což rozhodně nechci, aby se stalo. Ale Angela nejde zastavit. "A co ta věc se světlem?" ptá se. "Věc se světlem?" "No víte, když andělé září nebeským světlem? Co to je?"

"Říkáme tomu svatozář," odpovídá máma. "A jaký to má smysl?" ptá se Angela. Máma pokládá sklenici s mlékem a vypadá, jako kdyby to byla hluboká otázka, která vyžaduje vážné přemýšlení. "Má to mnoho významů," říká nakonec. "Vsadím se, že světlo přijde vhod," říká Angela. "Něco jako vlastní baterka. Až na to, že při tom vypadáte andělsky, samozřejmě. Nikdo o tobě nebude pochybovat, když mu ukážeš křídla a svatozář. Ale nemělo by se to dělat, že?" "Nikdy se nikomu neodhalujeme," říká máma a na chvíli se na mě dívá, "ačkoliv jsou tu i vyjímky. Svatozář má na člověka zvláštní vliv." "Jaký?" "Děsí je." Sjíždím víc do židle. To jsem nevěděla. A ani Angela. "Och, jasně," říká Angela a opravdu si zahrává s ohněm. "Ale co je to svatozář? Je to víc než jenom světlo, má to jiný druh smyslu, že?" Máma si odkašlává. Cítí se nepříjemně. Tyhle věci nikdy neřekla ani mě. "Vždycky jsi říkala, že by pro mě bylo létání mnohem jednodušší, kdybych mohla proniknout do svatozáře," poznamenávám, aby to nemohla zamluvit. "Zní to jako zdroj energie." Z úst jí uniká povzdech. "Je to způsob, jakým jsme spojeni s Bohem." Angela a já nad tím uvažujeme. "Jako jak?" ptá se Angela. "Jako když se lidé modlí?" "Když jste spojeni se svou svatozáří, jste vlastně spojeni se vším. Můžete cítit stromy, jak dýchají. Můžete spočítat peříčka na ptačím křídle. Víte, jestli bude pršet. Jste součástí síly, která tvoří život." "Naučíte nás, jak se to dělá?" ptá se Angela. Celý tenhle rozhovor jí teď zřejmě vrtá hlavou. Je určitě v pokušení vytáhnout svůj notes a udělat si nějaké důležité poznámky. "To nejde naučit. Musíte se to naučit sami od sebe. Oprostit se od všeho a dostat se až k samotnému jádru sebe sama. Nejsou to vaše myšlenky nebo vaše pocity. Je to ve vašem nitru." "Fajn, tak tohle zní těžce." "Bylo mi čtyřicet, než jsem byla schopná to úplně zvládnout," říká máma. "Někdo s andělskou krví se do toho stavu nemusí dostat nikdy. Může to být vyvoláno i silnými událostmi nebo pocity." "Stejně jako ta věc s vlasy Clary, ne? Řekla jste jí, že to spouští emoce," říká Angela. Máma vstává od stolu a přechází k oknu. "Ach. Můj. Bože. Sklapni," slabikuju tiše k Angele. "Na příjezdové cestě je modrý vůz," říká po chvíli máma. "Wendy je tady." Opouštím mámu a Angelu a pouštím se za Wendy, která, aniž by to věděla, mě právě zachránila do tohohle andělského rozhovoru. ... Dovezl ji sem Tucker. Je opřený o svojí modrou dodávku na příjezdové cestě a dívá se směrem k lesům. Něco mě nutí cítit, že by mu nemělo být dovoleno být tady, mít možnost nahlédnout do mého lesa, slyšet můj potůček nebo zpěv mých ptáků. "Čau, mrkev," říká, když mě spatří. Dívám se přes něj na Wendy, která se přehrabuje v autě. "Krásný den na nákupy," dodává. Vysmívá se mi, myslím si. Nehodlám mu to vracet. "Jo," říkám.

Wendy zavírá dveře od auta a blíží se nahoru na verandu, kde právě z domu vychází Angela. "Ahoj, Angelo," říká lehce. Jako by bylo zřejmé, že bude přátelská k mojí další nejlepší kamarádce. "Jak se máš?" "Skvěle," říká Angela. "Jsem tak nadšená, že jedeme do Idaho Falls. Nebyla jsem tam celou věčnost." "Já taky ne." Tucker neodchází. Dívá se znovu na můj les. Proti svému přesvědčení scházím z verandy a jdu k němu. "Takže nakupování plesových šatů, co?" ptá se, když k němu přicházím. "Hm, věci na ples. Wendy potřebuje boty. Angela jede pro doplňky, protože jí její máma šaty šije. A já jsem ta, co je tam odveze, myslím." "Nejdeš na ples?" "Ne." Je mi nepříjemně a tak se dívám pryč, zpátky k domu, kde se Wendy právě dává do prkenného rozhovoru s Angelou. "Proč ne?" Věnuju mu pohled ´co myslíš?´. "Nikdo tě nepozval?" Dívá se na mě. Vrtím hlavou. "Šokující, viď?" "Jo, vlastně to šokující je." Tře si zadní část krku a pak se dívá na lesy. Odkašlává si. Na chvilku dostávám šílený nápad, že se mě chystá zeptat, jestli bych s ním nešla na ples a moje srdce dělá v mojí hrudi nevyzpytatelné skoky nad hrůzou téhle představy. Protože bych ho musela odmítnout před Wendy a Angelou, které dělají, jako kdyby si spolu povídali. Jenže já vím, že dávají moc velký pozor a nechci ho ponížit. Nemám žádnou skutečnou touhu vidět Tuckera poníženého. "Jdi sólo," říká místo toho. "To je to, co udělám já." Málem se směju úlevou. "Možná." Otáčí se a volá na Wendy. "Musím letět. Pojď sem." "Clara mě vezme domů, takže už dneska nebudu potřebovat tvoje služby, Jeeveso," říká Wendy, jako kdyby to byl její šofér. Kývá, bere jí za ruku a vede jí k boku vozu, kde k ní promlouvá tichým hlasem. "Nevím, kolik stojí ty boty na ples, ale tohle by mohlo pomoct," říká. "Tuckere Avery," říká. "Víš, že si to nemůžu vzít." "Vydělám si další." Musel jí peníze vnutit, protože pak říká ne víc důrazně. "Dobře, fajn," bručí Tucker. Rychle ji objímá a pak nastupuje do auta. Objíždí kruhový výjezd a pak otvírá okýnko, aby na nás mohl zavolat. "Bavte se v Idahu. Neprovokujte žádné zemědělce, co pěstujou brambory," říká. "Správně. Protože to by od nás nebylo hezké." "Jo, a, mrkev ..." "Ano?" "Jestli nakonec půjdeš na ten ples, mám u tebe tanec, jo?" Než stačím zpracovat tuhle žádost, už odjíždí. "Muži," říká Angela vedle mě. Vzdychám. Vyvedlo mě to z míry. "Pojďme." Najednou Wendy prudce lapá po dechu. Vytahává z kapsy mikiny padesáti dolarovou bankovku. "Ten malej smradlavej skunk," říká s úsměvem.

Na chvíli mi pohled ulpívá na šatech, žbožňuju je. Kdybych šla na ples, oblékla bych si tyhle. Tyhle jediné. Někdy se prostě s šatami sžijete. Volají vás. Tyhle jsou inspirované řeckou módou, bez ramínek, stáhnuté v pase tkaným páskem, který pokračuje na přední straně a je přehozený přes jedno rameno. Jsou tmavě modré, trochu světlejší než námořnická modř. "Dobře," říká Angela potom, co stojím u stojanu a pět minut se na ně dívám. "Zkus si je." "Cože? Já nejdu na ples." "Koho to zajímá? Hej, Maggie, Wendy!" volá Angela přes celý obchodní dům. Wendy stojí s mojí mámou v oddělení s obuví a dívají se po nějakých ucházejících botách na podpatku. "Pojďte se podívat na tyhle šaty pro Claru." Všeho nechávají a jdou k nám, aby se podívali na šaty. Lapají po dechu, když je vidí. Trvají na tom, abych si je zkusila. "Jenže já nejdu na ples," protestuju z šatny, když si přetahuju tričko přes hlavu. "Nepotřebuješ mít rande na ples," říká Angela z druhé strany dveří, "můžeš jít sama, víš." "Přesně tak. Jít sólo na ples. Postavím se stranou a budu se dívat, jak všichni ostatní tancujou. To zní fantasticky." "No, známe alespoň jednu osobu, která si s tebou zatancuje," říká Wendy potichu. "Rozešel se se svojí přítelkyní, vždyť víš," říká máma. "Tucker?" ptá se zmateně Wendy. "Christian," odpovídá máma. Moje srdce vynechává jeden úder. Když Wendy a Angela nereagují, otevírám dveře od šatny a vystrkuju hlavu. "Jak ses dozvěděla o tom, že se Christian rozešel s Kay?" Ona a Angela si vyměňují pohled. Nechala jsem je o samotě jenom na pět minut dneska ráno a Angela už jí stačila představit svojí hypotézu "Christian a Clara jsou spřízněné duše". Zajímalo by mě, co si o tom myslí máma. "Kdybych teď byla Christian, asi byste mě nezastihli nikde poblíž tance," říká Wendy. "Bylo by to tam pro něj jako hadí jáma." To je pravda. Tenhle poslední týden ve škole se Christian zdál být úplně mimo - není to nic příliš nápadného, ale jelikož ho často pozoruju, všimla jsem si toho. Nesršel žádnými jeho obvyklými vtipnými poznámkami na Britské historii. Nedělal si během vyučování poznámky. A pak chyběl dva dny za sebou, což se ještě nikdy dřív nestalo. Zpozdil se, to ano, ale nikdy nechyběl. Myslím, že je dost rozrušený z Kay. Oblékám si šaty přes hlavu. Sedí mi. Přesně, jako kdyby byly pro mě dělané. To je tak nefér. "Pojď ven, ať se můžeme podívat," nařizuje mi Angela. Jdu ven a stavím se před velké zrcadlo. "Přála bych si, abych neměla oranžové vlasy," říkám a odhrnuji si neposlušný pramen vlasů z obličeje. "Měla by sis je koupit," říká Angela. "Ale já nejdu na ples," opakuju. "Měla bys tam jít už jen proto, aby sis mohla vzít tyhle šaty," říká Wendy. "Moje řeč," souhlasí Angela. "Jsi tak krásná," říká máma a pak se k mému šoku hrabe v kabelce, aby z ní vyndala kapesník a otřela si oči. Pak říká: "Koupím je. Pokud nechceš jít na ples tenhle rok, můžeš si je na sebe vzít ten příští. Jsou opravdu perfektní, Claro. Zvýrazňují tvoje nádherné chrpově modré oči." Nemůžu se s nimi hádat. O patnáct minut později vycházíme z obchoďáku s šaty, které mi visí přes rameno. To je chvíle, kdy se rozcházíme. Rozděl se a podrob si

území, jak říká moje máma. Angela a já jdeme do obchodů s doplňky a máma s Wendy míří směrem k obchodu s botami, protože není nic, na zemi ani v nebi, co by moje máma milovala víc, než nové boty. Dohodli jsme se, že si za hodinu dáme sraz u vchodu do obchoďáku. Mám zvláštní náladu. Připadá mi trochu ironické, že Angela i Wendy jdou obě na ples a jediné co jsme zatím koupili, jsou šaty pro mě. A to tam nejdu. Taky jsem podrážděná, protože nemůžu nosit náušnice. Díry pro ně se mi totiž hojí až příliš rychle. Nelíbí se mi žádné připínací náušnice, které tu mají. Na tenhle ples, na který nejdu, by se hodilo spíš něco volně visícího a dramatického. Cítím se zmámeně a je mi zle od žaludku, když najednou s Angelou zastavujeme u stánku s preclíky a každá si kupujeme jeden skořicový. Doufám, že nějaké jídlo mému žaludku pomůže. Obchoďák je přeplněný a není si kam sednout, takže se opíráme o zeď, jíme naše preclíky a pozorujeme, jak lidé proudí dovnitř a ven z Barnes & Noble. "Jsi na mě naštvaná?" ptá se Angela. "Cože? Ne!" "Od snídaně jsi mi neřekla ani dvě slova." "No, neměla jsi mluvit o andělských věcech, pamatuješ? Slíbilas to." "Promiň," říká. "Jen se trochu mírni, když jsme všichni čtyři s mámou pohromadě, jo? To zírání, otázky a všechno." "Zírám?" Červená se. "Vypadáš jako panenka Kewpie." "Promiň," říká znovu. "Je to jediný Dimidus, kterého jsem kdy potkala. Chci vědět jaká je." "Říkala jsem ti to. Jednou části je jako typická třicátnice, další je klidná andělská bytost a tou poslední je jako náladová stará ženská." "Nějak v ní nevidím tu část náladové staré ženské." "Věř mi. Je tam. A ty jsi zase částí bláznivý teenager, další andělská bytost a tou poslední soukromý detektiv." Usmívá se. "Pokusím se to zklidnit." V té chvíli ho vidím. Muž, který se na mě dívá ze dveří GNC. Je vysoký a má tmavé vlasy stažené dozadu do culíku. Na sobě má vybledlé džíny a hnědý semišový kabát, který na něm volně visí. Ze všech lidí, kteří se rojí v obchoďáku, si nejde nevšimnou toho jak tam tak stojí a intenzivně se na nás dívá. "Angelo," šeptám a můj preclík klesá k zemi. Převaluje se přese mě vlna strašného smutku. Musím bojovat, abych ustála tyhle emoce a ještě se neznásobily. Svírám ruce v pěst a zatínám si bolestivě nehty do dlaní. Začínám plakat. "Hej, co se děje C.?" říká Angela. "Přísahám, že se budu mírnit." Snažím se odpovědět. Snažím se zahnat ten smutek a vytvořit ta slova. Slzy mi stékají po obličeji. "Ten chlap," šeptám. Následuje můj pohled. Pak se sykavě nadechuje a rychle se dívá pryč. "Pojď," říká. "Musíme najít tvojí mámu." Dává mi ruku kolem ramen a rychle mě táhne dolů do haly. Narážíme do lidí a razíme si cestu přes rodiny a skupinky teenagerů. Ohlíží se zpátky. "Sleduje nás?" nemůžu ta slova říct hlasitěji, než šepotem. Mám pocit, jako kdyby mi někdo držel hlavu v kaluži tmavé, ledové vody. Cítím chlad až v morku kostí. S každým dalším krokem co dělám, se cítím víc a víc vyčerpaná. Je toho na mě moc. Chci se propadnout a nechat temnotu, aby mě pohltila.

"Nevidím ho," říká Angela. Pak jako odpovědi na mé modlitby vidíme mojí mámu. Vycházejí s Wendy z Payless a nesou nějaké nákupní tašky. "Hej. Vy dvě," říká máma. Pak si všímá mé tváře. "Co se stalo?" "Můžeme si s vámi na chvilku promluvit?" Angela chytá mojí mámu za ruku a táhne jí dál od Wendy, která vypadá zmateně a uraženě, když od ní kráčíme pryč. "Je tu nějakej chlap," šeptá. "Zíral na nás a pak Clara ... prostě ..." "Je tak smutný," říkám. "Kde je?" chce vědět máma. "Za námi," říká Angela. "Ztratili jsme ho z dohledu, ale určitě tam někde je." Máma si zapíná mikinu a natahává si kapuci na hlavu. Vrací se k Wendy a snaží se o úsměv. "Všechno v pořádku?" ptá se Wendy. "Clara se necítí dobře," říká máma. "Měli bychom jít." Není to lež. Sotva jsem schopná dávat jednu nohu před druhou, když si rychle razíme cestu obchoďákem. "Neohlížej se," šeptá mi máma do ucha. "Jen jdi, Claro. Prostě jen hýbej nohama." Spěcháme přes oddělení s kosmetikou a spodním prádlem, pak jdeme kolem sekce s formálním oblečením, kde jsme ráno začínali. Během několika chvil jsme na parkovišti. Když vidíme naše auto, máma se dává do běhu a my jí následujeme. "Co se děje?" ptá se Wendy, když se všichni rozbíháme. "Nastupte si do auta," poroučí máma a my jí posloucháme. Vyjíždíme z parkoviště. Když jsme pár kilometrů za Idaho Falls, smutek se rozptyluje, jako kdyby se zvedla opona. Zhluboka a roztřeseně se nadechuju. "Jsi v pořádku?" ptá se Wendy a pořád vypadá dost zmateně. "Myslím, že mi stačí dostat se domů." "Má doma lék," vysvětluje zvonivě Angela. "Je to lék na tenhle její stav." "Lék na její stav?" opakuje Wendy. "A jaký přesně je její stav?" "Uh-" Máma po Angele střílí podrážděným pohledem. "Je to vzácná forma anémie," pokračuje Angela hladce. "Někdy se jí prostě udělá zle a cítí se vratce." Wendy kývá, jako že rozumí. "Jako když první den omdlela ve škole." "Přesně tak. Potřebuje si vzít svoje prášky." "Proč jsi mi to neřekla?" ptá se Wendy. Dívá se na Angelu a pak zpátky na mě, jako kdyby doopravdy říkala spíš: "Jak to, že jsi to řekla Angele a mě ne?" Vypadá ublíženě. "Obvykle to není nic vážného," říkám. "Už se cítím mnohem líp." Sdílím pohled s Angelou. S ohledem na způsob, jakým reagovala moje máma obě víme, že je to velmi, velmi velký problém. ... Když o tři hodiny později parkujeme u domu, po tom, co jsme Wendy vysadili na jejich farmě Lazy Dog, nám máma říká: "Dobře. Jděte nahoru do tvého pokoje. Počkejte tam na mě. Budu tam za malou chvíli." Angela a já jdeme do domu. Ještě není tma, ale mám nutkání rozsvítit všechna světla, když jdeme do mého pokoje. Sedíme spolu na mé posteli. Slyšíme, jak máma klepe na dveře Jeffreyho pokoje. "Hej," říká, když jí odpovídá. "Myslela jsem, že bych hodila na nějaký film do Jacksonu, protože jsem dneska celý den rozmazlovala tvojí sestru. Je to spravedlivé."

Potom, co odjíždějí, mě Angela objímá pažemi a dává přes nás deku, protože se nemůžu přestat třást. A čekáme. O hodinu později na příjezdové cestě slyšíme mámino auto. Dveře se zabouchávají. Pečlivě nasloucháme vrzání schodů, když jde nahoru. Pak velmi lehce ťuká na dveře. "Pojď dál," skřehotám. Usmívá se, když nás vidí, jak se k sobě choulíme. "Nemělas brát Jeffreyho pryč," říkám. "Co když tam ten chlap bude?" "Nechci vás oba děsit, jo?" říká. "Jsme tu v bezpečí." "Kdo to byl?" ptá se Angela. Máma vzdychá. Je to rezignovaný, unavený vzdech. "Byl to Černé křídlo. Je šance, že tudy jen projížděl." "Padlý anděl potloukající se po obchoďáku v Idaho Falls?" říká Angela. "Když jsem ho viděla ..." začínám se dusit vlastními vzpomínkami. "Vycítila jsi jeho smutek." "Jeho smutek?" opakuje Angela. "Andělé nemají svobodnou vůli jako vy nebo já. Když jdou proti svojí přirozenosti, způsobuje jim to obrovské množství fyzické a psychické bolesti. Každý Černé křídlo to cítí." "Proč jsi to necítila ty nebo Angela?" ptám se. "Někteří z nás jsou na jejich přítomnost citlivější, než ty jiní," říká. "Je to vlastně výhoda. Můžeš vycítit, když se blíží." "A co máme dělat, když je uvidíme?" "To co jsme udělali dnes. Utéct." "Nemůžeme s nimi bojovat?" ptá se Angela vyšším hlasem, než je obvyklé. Máma vrtí hlavou. "Ani vy?" "Ne, andělé jsou neuvěřitelně silní. Nejlepší co můžeš udělat je utéct. Pokud budeš mít štěstí -a dnes jsme měli štěstí- anděl s vámi nebude chtít ztrácet svůj čas." Všichni asi minutu mlčíme. "Nejjistější obrana je zůstat nepoznaný," říká máma. "Tak proč jsi nechtěla, abych o nich věděla?" nemůžu dostat z mého hlasu podtón obvinění. "Proč nechceš, aby to věděl Jeffrey?" "Protože tvoje vědomí je přitahuje, Claro. Pokud jsi si vědoma jejich existence, je tu větší pravděpodobnost, že je objevíš." Pevně se dívá na Angelu, která jí vrací pohled. Po pár vteřinách se ale odvrací a její prsty chytají okraj mé deky ještě pevněji. Angela byla ta, kdo mi řekl o Černém křídlu. "Omlouvám se," šeptá Angela. "To je v pořádku," říká máma. "Nevědělas to." ... Později si zalézám do postele s mámou. Chci se cítit vedle ní v bezpečí. Cítit její sálající teplo, jenže ona je studená. Její tvář je bledá a ztrápená. Jako kdyby byla unavená tím snažit se být statečná a snahou ochránit nás. Její nohy jsou studené jako led. Dávám svoje nohy k těm jejím a doufám, že jí je tím oteplím. "Mami," říkám do tmy. "Přemýšlela jsem." "Uhm." "V mojí vizi, když se najednou cítím tak hrozně smutně, je tam Černé křídlo?" Ticho. Pak se ozývá další povzdech. "Když jsi mluvila o tom, že cítíš utrpení a popisovala ho, zdálo se to jako jedna z možností." Chytá mě za pas a přitahuje si mě blíž. "Neboj se, Claro. Nepomůže ti, když se teď začneš znepokojovat. Dosud neznáš svoje poslání. Pořád pracuješ jen s

několika velmi malými kousky. Nechci aby sis naplnila hlavu dohady předtím, než se ti všechno vyjasní." Prochází mnou další třes. KAPITOLA 12

SKLAPNI A TANCUJ

Od pondělí se začíná všechno vracet k normálu. Procházím chodbami Jacksonské střední a potkávám stejné studenty, navštěvuju stejné nudné třídy (samozřejmě s vyjímou Britských dějin, kde spolu Christian a Brady dělali prezentaci na Williama Wallace a já se bavila představou Christiana v kiltu) a brzy se Černé křídlo zdá jen jako špatný sen. Cítím se v bezpečí. Přesto jsem se rozhodla, že musím začít brát celou tu věc s posláním mnohem vážněji. Žádné další hraní na to, že jsem jenom normální holka. Nejsem. Mám andělskou krev. Mám práci. Musím nechat toho fňukání, přestat ztrácet čas a skončit s neustálými dohady. Prostě to musím udělat. Takže ve středu po škole doháním Christiana u jeho skříňky. Jdu za ním a chytám ho za rameno. Projíždí mnou pocit eufórie a zasahuje mě jako rána proudem. Otáčí se a utkvívá na mě svýma zelenýma očima. Nevypadá, jako kdyby měl náladu si povídat. "Čau, Claro," říká. "Můžu ti nějak pomoct?" "Myslela jsem, že bych spíš já mohla pomoct tobě. Všimla jsem si, žes minulý týden chyběl na hodině." "Můj strýc mě vzal kempovat." "Chceš si půjčit moje poznámky z Britské historie?" "Jasně, poznámky by se mi hodily," říká, jako kdyby mu byla Britská historie ukradená, ale chce být ke mně zdvořilý. Nechová se jako obvykle. Žádné vtipy, žádné narážky a žádná lehká frajírovská chůze. Pod očima má kruhy. Podávám mu svoje poznámky. Ve chvíli, kdy si ho ode mě bere, kolem nás prochází skupinka populárních holek - kamarádek Kay. Šeptají si a hází po něm znechucené pohledy. Svěšuje ramena. "Zapomenou na to," říkám mu. "Dneska jsi sice titulní článek v jejich novinkách, ale dej tomu ještě týden. Usadí se to." "Jo? A jak to, že toho o tom tolik víš?" "Och, vždyť víš. Jsem královna jejich mlýnku na drby. Od té doby co jsem sem přišla to vypadá tak, že o mě každý týden vychází nejmíň jeden novej drb. Mluví se o mně jako o té nové holce, myslím. Slyšel jsi o tom, že jsem svedla basketbalového trenéra? Ten je můj oblíbený." "Pomluvy o mně ale nejsou pravda," říká Christian rozhořčeně. "Rozešel jsem se s Kay, protože jsem neměl jinou možnost." "Och. Z mojí vlastní zkušenosti pomluvy většinou nejsou-" "Snažil jsem se udělat správnou věc. Nemohl jsem být tím, co potřebovala a tak jsem jen chtěl udělat to, co je správné," říká a divokost v jeho očích mi připomíná, jak vypadá v mojí vizi. Je to kombinace vášnivosti a zranitelnosti. I když je to nemožné, je díky tomu ještě žhavější. "Tohle opravdu není moje věc," říkám. "Nevěděl jsem, že to dopadne takhle." Stojíme na chodbě a ostatní studenti kolem nás procházejí. Na zdi, prakticky přímo nad hlavou Christiana visí plakát, který oznamuje ples. MYTICKÁ LÁSKA, píše se tam jasně modrými písmeny. Sobota, od sedmi do půlnoci. Mytická láska.

Moje mysl náhle běží rychlostí miliony kilometrů za hodinu, jako kdybych byla na Kole osudu. Pak se zastavuje. "Nechceš jít se mnou na ples?" vybreptnu. "Cože?" "Nemám rande na ples a nemáš ho ani ty, takže bychom možná mohli jít spolu." Dívá se na mě. Kdyby moje srdce bilo ještě o něco málo rychleji, asi bych omdlela. Snažím se zachovat si chladnou hlavu. Snažím se vypadat lhostejně, jako když by mi řekl ne, nebude to pro mě až tak velký problém. "Nikdo se tě nezeptal?" ptá se. Proč se na tohle všichni ptají? "Ne." V jeho očích se objevují světýlka. "Jasně, proč ne? Rande s královnou Alžbětou." Usmívá se. Nemůžu si pomoct a vracím mu úsměv zpátky. "Zřejmě je to v sobotu, od sedmi do půlnoci." Ukazuju na plakát. Otáčí se a prohlíží si ho. "Ani nevím, kde tě mám vyzvednout," říká. Rychle mu diktuju svojí adresu a začínám s vysvětlováním, jak se tam dostane. Zastavuje mě, když dělá tu věc, kdy se zároveň směje a vydechuje. Vrtí hlavou a sahá do skříňky. Vytahává pero. Pak mě chytá za zápěstí a v mém zátylku se okamžitě objevují elektrické jiskřičky tepla. "Napiš mi svojí adresu," říká. Rozevírá mi prsty a píše mi zelenou barvou přes dlaň jeho e-mail. "Dobře," říkám a můj hlas je najednou směšně vysoký a třesoucí se. Do obličeje mi spadá pramen vlasů a já si ho odhrnuju za ucho. Zavírá svoje pero a hází si batoh přes rameno. "V sedm?" "Dobře," říkám znovu. Zdá se, že mě jeho jediný dotek dostal do stavu, kdy ze sebe nejsem schopná dostat víc než jedno slovo. Možná, že měla Angela pravdu. Třeba to, jak jsme se v mé vizi drželi za ruce znamená, že část mého poslání je ta, že se tenhle opravdu žhavej kluk stane mým přítelem. To by nebylo špatné. "Dobře, musím jít," říká a vytrhuje mě z mého snění. Jeho ústa se vytahují do toho pokřiveného úsměvu, na který balí všechny holky. Najednou vypadá, jako kdyby byl zase sám sebou a na tu věc s Kay zapomněl. Alespoň pro tuhle chvíli. "Uvidíme se v sobotu," říká. "Jo, uvidíme se pak." Když odchází, zavírám ruku v pěst, kolem jeho e-mailové adresy. Jsem génius, myslím si. Tohle je geniální plán. Jdu na ples s Christianem Prescottem. ... Máma znovu pláče. Stojím před velkým zrcadlem v jejím pokoji a chybí už jen pár minut do sedmi hodin večer a do začátku plesu. Máma pláče, teda vzlyká. Pláč by byl pro ni příliš nedůstojný, jenže slzy se jí rozlévají po tváři. Je to znepokojivé. V jednu chvíli mi pomáhá vplést do vlasů dva stříbrné pásky, abych vypadala ještě víc řecky, jak řekla a v té další sedí na okraji svojí postele a tiše pláče. "Mami," říkám bezmocně. "Jsem za tebe tak šťastná," říká a v rozpacích popotahuje. "Správně. Šťastná." Nemůžu si pomoct, ale mám dost alarmující pocit, že se poslední dobou pomalu hroutí. "Dej se trochu dohromady, jo? Bude tu každou chvíli." Usmívá se. "Silver Avalanche přijíždí na příjezdovou cestu," volá na nás Jeffrey z přízemí. Máma vstává. "Zůstaň tady," říká a otírá si oči. "Vždycky je pro něj lepší, když si na tebe počká."

Jdu k oknu a skrytá sleduju, jak Christian vystupuje a jde pomalu zahradou k domu. Rovná si kravatu a přejíždí si rukou rozcuchané vlasy těsně předtím, než přichází ke dveřím. Věnuju si poslední pohled v zrcadle. Téma Mytická láska mě přivedl na myšlenku mýtů o bozích a bohyních. Druh bohů, jako byl třeba Hercules. Na to jsou moje Řeckem inspirované šaty perfektní. Nechávám si vlasy viset na zádech ve volných vlnách, takže mi nenarušují styl. Brzy si je budu muset nabarvit znovu. Už se začínají ukazovat zlaté kořínky mých vlasů. "Tady jí máme," říká máma, když se objevuju v horní části schodiště. Ona i Christian se na mě dívají. Usmívám se a opatrně sestupuju po schodech. "Páni," říká Christian, když zastavuju před ním. Přejíždí mě pohledem od hlavy až k patě. "Nádhera." Nejsem si jistá, jestli mluví o mě nebo o šatech. Tak jako tak to beru. Má na sobě elegantní černý oblek se stříbrnou vestou a kravatou, bílou košili a manžetové knoflíčky. Je, jedním slovem, k sežrání. Dokonce ani máma od něj nemůže odtrhnout oči. "Vypadáš skvěle," říkám. "Christian mi říkal, že žije blízko odsud," říká máma a oči jí jiskří. Na tváři už není ani stopy po dřívějších slzách. "Říkal jsi tři míle přímo na východ od nás?" "Plus, mínus," říká a stále se na mě dívá. "Když se to vezme vzdušnou čarou." "Máš bratry nebo sestry?" ptá se. "Ne, jsem jenom já." "Měli bychom jít," říkám, protože mám pocit, že se máma snaží zjistit, jestli moje vize nakonec dopadne tím, že skončíme spolu. Obávám se ale, že ho tím spíš děsí. "Vypadáte spolu tak nádherně," říká máma. "Můžu vás vyfotit?" "Jasně," říká Christian. Běží do kanceláře pro foťák. Christian a já na ní čekáme v tichosti. Voní úžasně. Je to nádherná směs vůně mýdla, kolínské a něčeho z něj. Feromony, myslím. Vypadá to ale, že je to něco mnohem jednoduššího než chemie. Usmívám se na něj. "Díky za trpělivost. Víš, jaký umí být mámy." Neodpovídá. Zajímalo by mě, jestli někdy během dnešního večera budeme mít šanci udělat nějaký pokrok. Pak se vrací moje máma a staví nás před dveře, zatímco dělá naší fotku. Christian mě objímá rukou a lehce se dotýká středu mých zad. Prochází mnou drobný třes. Když se dotkneme, něco se mezi námi děje. Něco, co nedokážu vysvětlit, ale nutí mě to cítit se slabě a silně současně, jsem si vědoma krve, která se pohybuje v mých žilách a pohybu vzduchu dovnitř a ven z mých plic. Je to, jako kdyby moje tělo rozpoznávalo to jeho. Nevím co to znamená, ale líbí se mi to. "Ach, zapomněla jsem," říkám potom, co blesk na foťáku zhasíná. "Mám pro tebe kytku do klopy." Běžím do kuchyně a vyndavám jí z lednice. "Tady," říkám a jdu zpátky. Dělám krok k němu a zapíchávám mu kytku -jedna bílá růže s kouskem zeleně- do klopy. Píchám se do prstu špendlíkem. "Au," říká a mrká, jako kdyby měl propíchnutý prst on a ne já. Držím svůj prst nahoře, protože se mi na něm vytváří kapička krve. Christian bere mojí ruku do svých a kontroluje jí. Vydává ze sebe úlevný povzdech. Tak na tohle bych si zvykla. "Myslíš, že to přežiješ?" ptá se a dívá se mi do očí. Musím je zavřít, abych uklidnila svůj roztřesený dech. "Myslím, že jo. Už to nekrvácí." Beru si od mámy náplast a dávám si jí na krvavý prst. Dávám si pozor, abych si neušpinila šaty.

"Zkusme to znovu," říkám a tentokrát se k němu skláním blízko. Náš dech se mísí, když mu pečlivě připínám kytku na klopu. Mám stejný pocit, jako když jsme leželi ve sněhu na lyžařském kopci a já na sobě cítila jeho dech. Mohla bych se jen předklonit a dát mu pusu. Před mámou. Dělám rychlý krok zpět a myslím na to, že věci dnes večer dopadnou buď výborně anebo příšerně. "Díky," říká a dívá se dolů na mé dílo. "Mám pro tebe taky jednu, ale mám jí v autě." Obrací se k mámě. "Těšilo mě paní Gardner." "Prosím, říkej mi Maggie." Srdečně kývá. "Buď doma před půlnocí," dodává. Zírám na ni. To nemůže myslet vážně. Vždyť před půlnocí ani nekončí ples. "Půjdeme?" ptá se Christian předtím, než ze sebe dokážu vytlačit nějaký rozumný argument. Napřahuje ke mně rámě a já se do něj zavěšuju. "Půjdeme," odpovídám a pak odtamtud odcházíme. ... U vchodu do muzea umění v Jacksonu, kde se koná ples, dávají dívkám jemné věnce z vavřínů s namalovanými stříbrnými listy a kluci dostávají dlouhé šerpy z bílé látky, které si dávají přes rameno jejich smokingů. Styl tógy. Teď, když oficiálně vypadáme jako staří Řekové, máme dovoleno vstoupit do haly, kde už je ples v plném proudu. "Nevyfotíme se nejdřív?" říká Christian. "Ta fronta nevypadá moc dlouhá." "Jasně." Když si razíme cestu přes parket, začíná hrát pomalá písnička. Sleduju, jak Jason Lovett žádá Wendy o tanec. Vypadá jako princezna v mých růžových šatech. Kývá na něj a pak okolo sebe dávají své paže a začínají se nešikovně pohybovat na hudbu. Je to roztomilé. Také vidím Tuckera, jak v rohu tančí s nějakou zrzkou, kterou neznám. Vidí mě. Skoro na mě začíná mávat, když si všímá Christiana. Jeho oči těkají tam a zpět mezi námi, jako kdyby se snažil zjistit co se stalo od minulé soboty, kdy jsem mu říkala, že nemám rande na ples. "Dobře vy dva, jste na řadě," říká fotograf. Christian a já vstupujeme na platformu, kterou tu postavili. Christian si stoupá za mě a objímá mě zezadu rukama, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc. Usmívám se. Fotoaparát bliká. "Pojď si zatancovat," říká Christian. Najednou šťastná ho následuju na taneční parket, který je zakrytý v mlze a posypaný bílými růžemi. Bere mě za ruku a točí se mnou. Pak mě chytá do rukou. Pořád drží moje dlaně lehce v těch svých. Cítím se, jako kdyby mnou procházeli elektrické impulzy. Je to skoro jako kdybych si dala injekci espressa. "Takže umíš tancovat," říkám, když se obratně hýbeme davem. "Trochu." Šklebí se. Opravdu ví, jak vést. Uvolňuju se a nechávám ho, aby mě vedl kamkoliv chce. Dívám se na jeho tvář místo toho, abych se dívala na nohy. Tančíme přes mlhu a růže a cítím, jak nás lidé pozorují. Šlapu mu na nohu. Podruhé. A to jsem si říkala, že jsem dobrá tanečnice. Snažím se na něj moc nezírat. Někdy je pro mě pořád šok vidět ho zepředu. Připomíná mi to příběh, který mi vyprávěla máma. O sochařovi, jehož socha náhle ožila. Přesně takhle se teď cítím s Christianem. Je živý takovým způsob, jaký se zdá nemožný. Jako kdyby ožil ze skic, které jsem nakreslila, když jsem měla poprvé vizi. Z mých snů. Ale tohle není pohádka, připomínám si. Jsem tu kvůli svému poslání. Musím se snažit pochopit, co nás spolu přivede do lesa. "Takže, říkal jsi, že tě tvůj strýc vzal kempovat? Byl ten kemp blízko?" ptám se.

Vypadá zmateně. "Uh, bylo to v Tetonu. Takové odlehlé místo." "Takže jste tam neřídili?" "Ne, šli jsme pěšky." Pořád je rozhozený z mého výběru tématu. "Ptám se, protože bych ráda letos v létě šla do nějakého kempu. Chci zkusit pěší turistiku. Spaní pod širákem. Tohle jsem v Kalifornii nikdy nedělala." "Tak potom ses přestěhovala na správné místo," říká. "Existují celé knížky napsané o úžasných místech k tábořišti tady." Zajímalo by mě, jestli spolu pojedeme do jednoho z těch kempů, když začne lesní požár. Tančíme a těsně po závěrečném refrému píseň končí. Děláme od sebe trochu rozpačitě krok zpět. "Víš, na co mám vážně chuť?" říkám a prolomuju tím mlčení. "Na punč." Razíme si cestu ke stolu s občerstvením a hromadou řeckých oliv, sušenek a trochou sýru Feta, který je na malých plastových tácech. Neberu si toho hodně, protože si nejsem jistá, co mi to udělá s dechem. Nacházíme prázdný stůl a sedáme si. Vidím Angelu, která je ve víru tance s vysokým, blonďatým klukem, kterého jsem několikrát viděla na chodbě ve škole. Myslím, že je jeho jméno Tyler. Krvavě rudé šaty, které jí máma ušila, na ní vypadají fantasticky. Zlaté oči má olemované černou tužkou na očích. Linky má prodloužené až do koutků očí, jako to nosili staroegypťané. Pokud je tenhle ples o Mytické lásce, pak ona je určitě bohyně. Jenže ona je typ bohyně, která požaduje krvavé oběti. Na okamžik se naše pohledy střetávají a ona mi rychle ukazuje zdvižený palec. Pak opět svádivě tančí kolem kluka, který tam jen tak stojí a houpe se do rytmu hudby. "Přátelíš se s Angelou?" ptá se Christian. "Jo." "Ona je dost vášnivá." "Nejsi první, kdo mi to říká," říkám se smíchem, protože on nemá nejmenší představu, jak bláznivě vášnivá Angela dokáže být. Neslyšel ji diskutovat o schopnosti Intangere číst myšlenky. "Myslím, že lidi zastrašuje tím, jak je chytrá. Stejně jako lidi zastrašuješ ty-" odmlčuju se. "Co? Myslíš si, že lidi zastrašuju? Proč?" "Protože jsi tak ... perfektní a populární a všechno na co sáhneš ti jde." "Perfektní," posmívá se mi. Věnuje mi pohled, který mě uvádí do rozpaků. "Je to vlastně dost otravné." Směje se. Pak se naklání přes stůl a chytá mě za ruku, čímž způsobuje, že se všechny moje nervy rozsvěcují. "Věř mi, nejsem dokonalý," říká. Od téhle chvíle jdou věci opravdu skvěle. Christian je ukázkový partner. Je okouzlující, pozorný a ohleduplný. Nemluvě o tom, že je to zosobněný bůh žhavosti. Na chvíli zapomínám na moje poslání. Jen tancuju. Nechávám se naplnit pocitem vzájemné přitažlivosti, kterým mě jeho blízkost naplňuje tak, až všechno ostatní mizí. Tohle je určitě nejlepší chvíle mého života. Dokud se neukazuje Kay. Samozřejmě je nádherná v jejích levandulových krajkových šatech, které jí spadají dolů po ramenou a zvýrazňují její útlý pas. Její tmavé vlasy má sepnuté do culíku, z kterého jí volně na zadní stranu krku padají kudrliny. Má ve vlasech něco, co je dělá lehčími a lesklejšími. Na rukách má saténové rukavice, kterými drží svoje rande kolem pasu. Když vstupuje, každého bije do očí, jak si tohle užívá. Naším směrem nevěnuje ani jediný pohled. Táhne svého partnera na taneční parket, kde právě začíná hrát další pomalá hudba.

Christian si mě přitahuje blíž. Naše těla se setkávají. Moje hlava perfektně pasuje do křivky jeho ramena. Nemůžu si pomoct. Zavírám oči a zhluboka se nadechuju. Najednou dostávám vizi silnější, než když kdy dřív. ... Jdu dolů polní cestou a vidím vůz Christiana zaparkovaný u strany silnice. Cítím kouř. Zatemňuje se s ním i moje myšlení. Vzdaluju se od silnice a jdu hlouběji do lesa. Nemám strach. Vím přesně, kde ho mám najít. Moje nohy mě tam berou automaticky, bez toho abych jim musela udávat směr. Když ho vidím, jak ke mně stojí zády ve své černé bundě s rukama v kapsách, jsem plná známého žalu. Intenzita žalu je tak těžká, že nemůžu dýchat. V tuhle chvíli se cítím tak křehká, že by mě někdo mohl rozbít na milion kousků. "Christiane," volám. Obrací se. Dívá se na mě se směsí úlevy a smutku. "To jsi ty," říká. Dává se do pohybu směrem ke mně. Za ním oheň olizuje hřebeny kopců. Zuřivě se blíží k nám, ale necítím strach. Christian a já jdeme k sobě, dokud nestojíme tváří v tvář. "To jsem já," odpovídám. "Jsem tady." Natahuju se a beru jeho ruku. Je to tak snadné, jako kdybych s ním byla celý život. Zvedá druhou ruku a dotýká se mé tváře. Jeho kůže je tak horká, jako kdyby byl v plamenech, ale já se neodtahuju. Na okamžik zůstáváme takhle. Stojíme, jako kdyby se zastavil čas, a jako kdyby k nám právě teď nemířil oheň. A pak jsme najednou jeden druhému v náruči a pevně se objímáme. Naše těla se k sobě tisknou, jako bychom se stávali jednou osobou. Zem zůstává daleko pod námi. ... Jsem zpátky na parketu a lapám po dechu. Dívám se širokých zelených očí Christiana. Přestáváme tancovat. Stojíme uprostřed tanečního parketu a navzájem na sebe zíráme. Moje srdce bije tak silně, jako kdyby mi chtělo vyskočit z hrudi. Převaluje se přese mě vlna závratě a já se kácím dolů na najednou vratkých kolenou. Christianovi paže mě chytají. "Jsi v pořádku?" Rychle se rozhlíží, aby zjistil, jestli nás nesledují nějací lidé. Sledují. Přes jeho rameno vidím, jak se na mě Kay dívá s otevřenou nenávistí v očích. "Musím na vzduch." Osvobozuju se z jeho náruče a pouštím se ke dveřím sálu. Pak kráčím do chladné noci. Opírám se o stěnu, zavírám oči a pokouším se uklidnit svoje srdce, které tluče jako o závod. "Claro?" Otevírám oči. Christian stojí přede mnou. Tváří se, jako kdyby byl stejně otřesený jako já. Ve světle lamp je jeho obličej bledý. "Jsem v pořádku," říkám a usmívám se, abych mu to dokázala. "Jen je tam trochu dusno." "Měl bych ti přinést něco k pití," říká, ale nikam nejde. "Jsem v pořádku." Cítím se hloupě. Pak ve mně vzplane hněv. Neprosila jsem se o nic z toho. Takže nakonec jen vzlétnu pryč s Christianem v náruči. A co pak? Slavný Christian Prescott bude pokračovat dál v záchraně světa a moje část úkolu bude hotová. Bude to konec -a splnění- mého poslání. Je to, jako kdybych byla jen jednoduchá podpěra v životě někoho jiného. "Dojdu pro punč," říká Christian. Vrtím hlavou. "Tohle byl špatný nápad." "Co?"

"Nechceš tu být se mnou," říkám a setkávám se s jeho pohledem. "Je to stále všechno jenom o Kay." Neodpovídá. "Myslela jsem, že mezi námi cítím nějaké spojení ale ... jen jsem chtěla, abys mě měl rád, opravdu rád. To je všechno. To, co jsi měl s Kay -máš- jsem nikdy nezažila." K mé hrůze mám slzy v očích. "Je mi to líto," říká nakonec a jde blíž. Opírá se o zeď vedle mě. Věnuje mi vážný pohled. "Mám tě rád, Claro." Z celé té emocionální horské dráhy, kterou jsem dneska absolvovala, se cítím jako po ráně bičem. Navíc mě pořád bolí hlava. "Ani mě neznáš," říkám. "Rád bych tě poznal." Kdyby jen věděl, jak důležité tohle je. Ale ještě předtím, než mám šanci odpovědět, dveře se otevírají. Vychází z nich Brady Hunt. "Ohlašují krále plesu," říká a dívá se na Christiana s očekáváním. Christian váhá. "Měl bys jít," říkám mu. Brady si mě před návratem dovnitř zvědavě prohlíží. Christian jde ke dveřím a drží je pro mě otevřené. Já ale vrtím hlavou. "Potřebuju ještě minutu, jo?" zavírám oči, dokud neslyším, jak se zavírají dveře. Vzduch je najednou ledový. Jeden po druhém pan Erikson oznamuje, kdo se dostal na královský dvůr, což jsou skoro všichni z atletického týmu. "A král plesu je ...," říká pan Erikson. Místnost je naprosto tichá. "... Christian Prescott." Vstupuju dovnitř přesně ve chvíli, kdy paní Colbertová, moje učitelka francouzštiny předává Christianovi zlaté žezlo. Ten se laskavě usmívá. Zvládá pozornost tak dobře, jako kdyby byl filmová hvězda nebo politik. Možná, že jednou bude prezident. Paní Colbertové dělá až moc velké potěšení, když před ní Christian kleká a ona mu dává na hlavu korunu ze zlatého listí. Děkuje jí, což staví dav na nohy a spouští se divoký fandivý jekot. Pak se staví na stranu, zatímco pan Erikson čte z kartičky, na které je napsané jméno královny. To je chvíle, kdy začínám být nervózní. Samozřejmě, že nebude jmenovaná. Ani jsem nebyla navržená. Jsem Šmíračka a Klaun. Jenže všechny dívky, do jedné, z královského soudu jsou kamarádky Kay. To může znamenat jen... "A teď královna plesu," říká pan Erikson. "Kay Patterson." Místností se rozléhá bouřlivý potlesk studentů, kteří pro ni hlasovali. Kay se blíží k pódiu s přirozeným půvabem a grácií. Bere si pod paži kytici bílých růží a naklání se, když jí pan Erikson vyměňuje malý stříbrný vavřínový věnec za velký zlatý. "Teď, jak je zvykem si spolu král a královna zatančí," říká pan Erikson. Na mysl mi přichází řetězec velmi ne-andělských nadávek. Kay se dívá na Christiana s nadějí. Dívá se dolů, jako kdyby se o něčem rozhodoval, pak zvedá hlavu a opět se usmívá. Vzhledem k tomu, že hudba začíná znovu hrát, přichází ke Kay a bere jí za ruku. Kay mu tu druhou pokládá na rameno. Začínají tančit. Všichni kolem mě začínají vzrušeně klábosit. Dívají se na ně, jak se spolu tak krásně pohybují do rytmu hudby. Christian a Kay, opět spolu. Mám pocit, že jsem se nějak ocitla v dimenzi pekla. "Čau, mrkev," říká hlas. Krčím se. "Teď ne, Tuckere. Nemůžu se tebou zabývat zrovna teď." "Zatancuj si se mnou," říká.

"Ne." "Ale no tak, vypadáš uboze, když tu jen stojíš a díváš se, jak tvůj plesový partner tancuje s někým jiným." Obracím se a mračím se na něj. Ale jedna věc mluví jasně pro něj: Vypadá skvěle. Bílá košile mu u krku zvýrazňuje jeho opálení. V obleku vypadají jeho ramena široká a silná. Jeho krátké vlasy má učesané a upravené. Jeho modré oči pod světly září. Dokonce i cítím vůni jeho kolínské. "Fajn," říkám. Nabízí mi svojí ruku a já ji přijímám. Pak kráčíme k tanečnímu parketu a já mu dávám ruce kolem krku. Neříká nic, jen pohybuje nohama ze strany na stranu a dívá se na můj obličej. Všechen hněv ze mě mizí. Dělá mi laskavost. Nebo to tak alespoň vypadá. Prozkoumávám strop a hledám nějaký kbelík vepřové krve, který by na mě chtěl převrhnout. "Kde je tvoje partnerka?" ptám se. "No, to je složitá otázka. Záleží na tom, jakou máš na mysli." "S kým jsi přišel dnes večer?" "S ní," říká Tucker a ukazuje hlavou k zrzavé holce, která stojí u stolu s punčem. "A s ní," říká a ukazuje k DJ, kde nějaká bruneta, přepokládám, že nějaká vysokoškolačka, zrovna říkala svoje hudební přání. "A s ní," říká nakonec a dívá se na blondýnku, která zrovna dost vášnivě tančí s klukem, který skončil druhý na titul krále plesu. "Přišels se třema holkama?" "Jsou z rodeo týmu," říká, jako kdyby to všechno vysvětlovalo. "Žádná z nich neměla partnera, tak jsem usoudil, že jsem člověk, který by klidně zvládnul všechny tři." "Jsi neuvěřitelný." "A ty jsi přišla s Christianem Prescottem," říká. "Tvůj sen se stal skutečností." V tuhle chvíli se to zdá spíš jako noční můra. Dívám se přes rameno na Christiana a Kay. Jak se dalo očekávat, Kay pláče. Opírá se Christianovi o rameno a vzlyká. Tucker se obrací a následuje můj pohled. Christian se naklání blíž ke Kay a něco jí šeptá. Ať je to cokoliv, nebere to moc dobře. Začíná plakat ještě víc. "Páni, ani za nic bych teď nechtěl být v jeho kůži," říká Tucker. Dívám se na něj. "Promiň," říká. "Už sklapnu." "Jo, to udělej." Dusí v sobě smích a my tančíme až do konce písničky beze slov. "Díky za tanec," říká. "Díky za zeptání," odpovídám a pořád se dívám na Christiana. Objímá Kay. Její obličej je pohřbený v jeho hrudi. Nevím, co mám dělat. Jen tam stojím a pozoruju ho. Odtahuje se od Kay a něco jí jemně říká. Pak jí vede ke stolu a vytahává jí židli, na kterou si sedá. Dokonce jí i jde pro punč, ale ona ho posílá pryč. Utírá si řasenku z tváře. Vypadá vyčerpaně. Zprvu si myslím, že je to jen trik, stejně jako tenkrát u oběda, kde se chovala jako děvka, ale když jí vidím shrbenou na té židli, je nemožné nevěřit tomu, že je opravdu zničená. Christian jde ke mně. Vypadá nervózně. "Mrzí mě to," říká. "Nevěděl jsem, že se to stane." "Já vím," říkám tiše. "To je v pořádku. Kde je partner Kay?" Nech ho, aby jí utišil, myslím si. "Odešel," říká Christian. "Odešel," opakuju nevěřícně.

"Tak jsem si myslel," říká Christian a začíná se červenat v obličeji, "že bych měl vzít Kay domů." Zírám na něj jako omráčená. "Hned budu zpátky a vezmu tebe," říká rychle. "Myslel jsem, že bych jí dostal bezpečně domů a pak odvezl tebe." "Vezmu Claru domů," říká Tucker, který stojí celou dobu vedle mě. "Ne, bude mi to trvat jen chvíli," protestuje Christian a narovnává se. "Ples končí za deset minut," říká Tucker. "Myslíš si, že ji nechám na tebe čekat na parkovišti?" Cítím se jako Popelka uprostřed silnice s dýní a pár myšmi, zatímco princ z pohádky spěchá, aby zachránil nějakou jinou holku. Christian vypadá, že je mu zle z pocitu viny. "Běž a vezmi Kay domů," říkám a skoro se těmi slovy dusím. "Svezu se domů s Tuckerem." "Jsi s tím v pohodě?" "Jasně. Musím být doma do půlnoci, pamatuješ?" "Vynahradím ti to," říká. Přísahám, že jsem viděla, jak Tucker protáčí oči. "Dobře." Dívám se na Tuckera. "Můžeme už jet?" "To si piš." Potom co nacházím Wendy a Angelu a loučím se s nimi, čekám u dveří, až Tucker oběhne všechny svoje dnešní taneční partnerky. Dívají se na mě s něčím, co připomíná lítost. Pro tuhle chvíli skutečně nenávidím Christiana Prescotta. Všechny čtyři spolu jedeme ve formálním oblečení namačkané v rezavém pickupu Tuckera. První vystupuje blondýna, protože žije v Jacksonu. Pak zrzka. A nakonec bruneta. "Sbohem, Fry," říká, když vystupuje z auta. Teď už jsme v autě jen on a já. Zatímco řídí do Spring Creek Road, v autě je ticho. "Takže ... Fry, huh?" ptám se po chvíli, když už nejsem schopná unést to ticho. "Co to znamená?" "Jo," říká a vrtí hlavou, jako kdyby to stále nemohl pochopit. "Na základce mi říkali Farář Tuck. Teď už je to jenom Fry. Ale moji dobří kamarádi mi říkají Tucku." Když přijíždíme na mojí příjezdovou cestu, už mám patnáct minut zpoždění. Otevírám dveře, ale pak se zastavuju a dívám se na něj. "Můžeš ... neříkat o tomhle fiasku celé škole?" "Už to ví," říká. "Jeden fakt na Jackson Holské střední je ten, že každý je starost každého." Vzdychám. "Netrap se kvůli tomu," říká. "Jo, do pondělí na to zapomenou, viď?" "Přesně tak," říká. Nemůžu říct, jestli to myslel jako vtip na můj účet, nebo ne. "Díky za svezení," říkám. "Fry." Sténá, ale pak se na mě šklebí. "Bylo mi potěšením." Je to zvláštní kluk. Zvláštnější každou minutu. "Uvidíme se." Vyskakuju z auta a zavírám dveře. Pomalu kráčím domů. "Hej, mrkev," volá najednou. Obracím se k němu. "Ty a já spolu budeme pravděpodobně vycházet líp, když mi tak přestaneš říkat." "Líbí se ti to." "Nelíbí." "Co vidíš na klukovi jako je Christian Prescott?" ptá se.

"Nevím," říkám unaveně. "Ještě něco chceš?" V tvářích se mu objevují důlky. "Nic," říká. "Tak potom dobrou noc." "Dobrou noc," říká a odjíždí do tmy. Na verandě se zapíná světlo, když se plížím po schodech nahoru. Máma stojí ve dveřích. "Tohle nebyl Christian," říká. "Brilantní zrak," mami. "Co se stalo?" "Miluje jinou holku," říkám a vytahávám stříbrný věnec z mých vlasů. ... Později v nejtemnějším čase noci se moje vize mění v noční můru. Jsem v lese. Někdo mě sleduje. Cítím jantarové oči Černého křídla. Pak mě sráží k zemi. Dotýká se mě. Jeho ledové ruce sají veškeré teplo z mého těla. Jehličí z borovic mě bodá do zad. Jeho prsty mi rozepínají knoflík na džínsech. Křičím a mlátím kolem sebe. Jednou rukou ho zasahuju do křídla a vytrhuju mu hrst černého peří. Ty v mých prstech mizí. Stále trhám andělovi z křídel kusy jeho zlých peří a ty se mění na těžký mrak kouře, takže za chvíli kašlu a lapám po dechu. Prudce se budím zamotaná v mé dece. Někdo stojí nad mou postelí. Zhluboka se nadechuju a jsem připravená znovu křičet, ale tiskne mi ruku na ústa. "Claro, to jsem já," říká Jeffrey. Odstraňuje svojí ruku a sedá si na okraj postele. "Slyšel jsem tě křičet. Zlý sen, viď?" Moje srdce buší tak silně, že mi připomíná spíš válečný buben. Přikyvuju. "Chceš, abych došel pro mámu?" "Ne. Jsem v pořádku." "O čem se ti zdálo?" On ještě neví o Černém křídlu. Když mu o něm řeknu, bude náchylnější k tomu, aby je rozpoznal. To mi řekla máma. Polykám. "Ples nešel přesně podle plánu." Jeho obočí se stahuje a on se mračí. "Měla jsi noční můru o plese?" "Jo, uhm, bylo to o téhle noci." Dívá se na mě, jako kdyby mi nevěřil, ale já jsem příliš unavená, abych mu vysvětlila, že se teď můj život zdá být na pokraji zhroucení. KAPITOLA 13 GOTH TINKER BELL Vibruje mi telefon. Vyndavám ho z kapsy, dívám se, kdo mi volá a mačkám tlačítko ignorovat. Potom ho dávám zpátky do kapsy. Přes stůl v jídelně na mě máma zvedá obočí. "Zase Christian?" Zvedám francouzskou topinku a ukusuju si kousek. Jen stěží cítím její chuť, tak moc jsem naštvaná. Díky čemuž jsem ještě naštvanější. Normálně miluju francouzské tousty. "Možná by sis s ním měla promluvit. Děj mu šanci, aby to napravil," říká. Pokládám vidličku. "Jediný možný způsob, jak by to mohl napravit by byl, pokud by sestrojil stroj času a vrátil se do poslední noci a ..." Umlkám. A co? Obrátil se zády ke Kay, když byla zničená? A vzal mě domů? A políbil mě na prahu? "Jen prostě potřebuju být chvíli naštvaná, jo? Vím, že to asi není ta nejdospělejší věc, ale tak to prostě je."

Telefon v kuchyni začíná zvonit. Díváme se na sebe. "Já to vezmu," říká máma. Zvedá se ze židle a jde k telefonu na zdi. "Haló?" říká. "Obávám se, že s tebou nechce mluvit." Sjíždím hlouběji do židle. Můj francouzský toust je studený. Zvedám svůj talíř a jdu do kuchyně, kde se máma opírá o pult a přikyvuje, když poslouchá, co jí Christian říká. Jako kdyby byla úplně na jeho straně. Dává ruku přes sluchátko. "Opravdu si myslím, že by sis s ním měla promluvit." Házím toust do koše a pak oplachuju ve dřezu talíř. Dávám ho do myčky a utírám si ruce utěrkou. Natahuju ruku po telefonu. Překvapeně mi ho podává. Dávám si ho k uchu. "Claro?" říká Christian nadějně. "Zkus pochopit, co znamená tohle gesto," říkám do telefonu a zavěšuju. Vracím telefon zpátky mámě, která je dost chytrá na to, aby mlčela. Procházím kolem ní a jdu po schodech nahoru k mé ložnici. Zavírám za sebou dveře a svaluju se na postel. Chci křičet do polštáře. Nebudu ta holka, se kterou kluk zachází jako s kusem hadru a ona je do něj pořád celá žhavá. Šla jsem na ples s Christianem Prescottem. Nemělo to být magické, myslím si. Nemělo to být romantické. Je to přece moje práce. Ale nemělo to skončit tím, že mě na konci večera bude v autě utěšovat Tucker. A takhle to je, rozhoduju se. Od téhle chvíle je Christian jenom moje práce. Půjdu do lesa, odletím s ním odtamtud a odnesu ho kamkoliv bude chtít. Tím to skončí. Nemusím být jeho kamarádka nebo něco jiného. Nebudeme se držet za ruku. Nebudu mu nadšeně zírat do očí. Při vzpomínce na vizi, na její realističnost, se mi najednou můj hrudník zdá pro moje srdce těsný. Představuju si jeho horkou ruku na tváři. Zavírám oči. Proklínám teplo, které zaplavuje moje břicho. Proklínám vizi, která mě sem přivedla. Zvoní mi telefon. Je to Angela. Zvedám to. "Nic neříkej," začínám. Na druhém konci je ticho. "Jsi tam?" "Řekla jsi, ať nic neříkám." "Myslela jsem o včerejší noci." "Dobře. Podívej. Moje máma se rozhodla, že budeme hrát Oklahomu. Tenhle podzim v Růžovém podvazku. Snažila jsem se jí to vymluvit. Kdo kdy slyšel o Oklahomě! Tady ve Wyomingu?" "Mluvili o tom všichni?" ptám se. "Potom, co jsme odešli?" Na chvíli mlčí a pak poslušně mění téma. "Máme ale dneska pěkné počasí. Skoro jako v létě." "Angelo." Vzdychá. "Jo," přiznává. Sténám. "Myslí si, že jsem totální hlupák?" "No, můžu mluvit jen za sebe." Skutečně můžu slyšet, jak se zubí. Usmívám se taky. "Pojď na večeři," říká. "Moje máma dělá fettucine Alfredo. Najdu něco, do čeho bys mohla praštit." Doslova na mě doléhá úleva. Bůh žehnej Angele. Nikdy bych to nezvládla v domě, kde neustále zvoní telefon a kde mi stále máma dýchá na záda. "Kdy můžu přijít?" "Jak rychle se sem můžeš dostat?" říká. ...

Angela a já se díváme na dva filmy v kině v Tetonu, horor a akční film. Naprosto bezduchá zábava. Přesně to, co by nařídil doktor. Potom se přesouváme na prázdné jeviště do Růžového podvazku. Začínám tohle místo milovat. Připadá mi, jako kdyby bylo jen Angely a moje, tajný úkryt, kde nás nikdo jiný nemůže najít. A Angela je dobré rozptýlení. "Je tu něco, co budeš zbožňovat," říká, když sedíme na okraji jeviště a nohy máme spuštěné do orchestřiště. Vstává a přivolává svoje křídla. Zavírá oči. Moucha mi přilétává na rameni. Rychle ji ze sebe setřásám. Mouchy v divadle létaly kolem mě. Vždycky vyletí nahoru ke světlu, jejich křídla se spálí a oni padají vzduchem, dokud nedopadnou na pódium. Kolem pódia ale krouží další, živé. Dívám se zpátky na Angelu. Nic se nezměnilo. "Měla bych něco vidět?" ptám se po minutě. Mračí se. "Počkej si." Minutu se nic neděje. Pak se její křídla začínají třpytit a vzduch kolem ní se rozechvívá, jako nad betonem v horkém letním dni. Pomalu začínají měnit formu, vyhlazují se a získávají jiný tvar. Angela otevírá oči. Její křídla připomínají křídla obrovské můry, mají stále původní bílou barvu, ale jsou hladší, článkované a poseté malými bílými šupinami. Vypadají jako motýlí, když se na ně podíváte opravdu zblízka. Překvapením otevírám ústa. "Jak jsi to udělala?" Usmívá se. "Nemůžu změnit jejich barvu," říká. "Myslela jsem, že by bylo cool, kdybych měla fialové křídla, ale nefungovalo to. Ale můžu zařídit, aby vypadaly fakt nádherně, když se hodně snažím." "Jaký máš pocit, když jsou takovéhle?" ptám se a sleduju obří motýlí křídla, které se za ní zavírají a otevírají. Jsou tak odlišná od našich velkých opeřených křídel. Vypadáš jako Goth Tinker Bell. "Křehčí. A nemyslím si, že by letěly stejným způsobem. Ani nevím, jestli bych vůbec takhle mohla letět. Vidíme opeřená křídla, protože už je to u andělů kultovní. Ale ve skutečnosti je to jenom nástroj. My volíme formu." Zírám na ni. Nikdy, ani za milion let by mě nenapadlo pokusit se změnit formu mých křídel. "Páni," říkám oněměle. "Já vím." "Co myslíš tím, že jsou jenom nástroj? Pro mě jsou celkem reálné," říkám a přemýšlím o tíze mých křídel na mých lopatkách, hmotnost svalů, peří a kostí. "Přemýšlela jsi někdy, kam se vždycky podějí naše křídla, když je nemáme rozevřená?" Mrkám na ni. "Ne." "Myslím, že by mohly existovat mezi dimenzemi." Oprašuje si prach z kalhot. "Podívej se na tohle." Znovu zavírá oči. Motýlí křídla mizí a stává se z nich mlhavý mrak, který se jí pohybuje kolem hlavy a ramen. "Myslíš, že bych to taky zvládla?" Vstávám a rozpačitě přivolávám svá křídla. Nemůžu si pomoct. Prochází mnou náhlý záblesk žárlivosti. Je o tolik silnější než já. O tolik chytřejší. Má dvakrát tolik andělské krve. "Nevím," přemítá. "Myslím, že jsem možná mohla zdědit tu věc s měněním formy křídel. Ale dávalo by to větší smysl, kdybychom to mohli udělat všichni." Zavírám oči. "Motýl," šeptám.

Otevírám oči. Stále peří. "Musíš osvobodit svou mysl," říká Angela. "Mluvíš jako Yoda." "Osvoboď svou mysl, musíš to udělat," říká svým nejlepším Yodovským hlasem. Zvedá ruce nad hlavu a protahuje se. Její křídla mizí. "Já vím." V té chvíli mi na tričko padá další spálená moucha a mezi ječením, kopáním kolem sebe, abych jí sundala a následným hysterickým smíchem jsem náhle vděčná, že mám kamarádku jako je Angela, která mi vždycky připomene jak skvělé je mít andělskou krev, když mám zrovna pocit, že jsem spíš hříčka přírody. Která mi může pomoct zapomenout na Christiana Prescotta, i když jen na chvíli. ... Když přijíždím domů, Christian sedí na prvním schodě našeho domu. Světlo z verandy kolem něj tvoří měkkou záři, jako kdyby stál v záři reflektorů na jevišti. Má v ruce hrnek, hádám, že je to malinový čaj od mojí mámy, který okamžitě pokládá na schody. Vyskakuje na nohy. Upřímně si přeju, abych teď mohla odletět. "Je mi to líto," říká upřímně. "Byl jsem hlupák. Byl jsem blbec. Byl jsem idiot." Musím přiznat, že vypadá rozkošně, jak tam jen tak stojí s kajícnýma očima a říká mi, jaký hlupák je. Není to fér. Vzdychám. "Jak dlouho už tady sedíš?" ptám se. "Moc dlouho ne," říká. "Tak tři hodiny." Ukazuje na hrnek. "S tímhle se to zdálo jenom jako dvě." Odmítám se usmát jeho vtipu a tlačím se kolem něj do domu, kde moje máma najednou vyskakuje z gauče a míří beze slova přímo do své kanceláře. Jsem jí za to vděčná. "Pojď dál," volám na něj, protože je mi jasné, že v nejbližší době stejně nemá v plánu odejít. Následuje mě do kuchyně. "Dobře," říkám. "Tady je řešení. Nebudeme mluvit o plesu. Už nikdy, nikdy znovu." Jeho očima probleskuje úleva. Beru jeho hrnek a pokládám ho vedle dřezu. Využívám tohohle momentu a opírám se o pult. "Začněme znovu," říkám, zatímco k němu stojím zády. To by bylo pěkné, myslím si. Začít znovu. Žádné vize, žádné očekávání, žádné ponížení. Jen setkání kluka a holky. Jeho a mně. "Dobře." "Jsem Clara." Obracím se k němu a nabízím mu ruku. Koutky úst se mu vytahují v potlačeném úsměvu. "Jsem Christian," šeptá. Bere mě za ruku a jemně mi jí mačká. "Těší mě, Christiane," říkám, jako kdyby to byl normální kluk. Jako kdybych ho kdykoliv zavřu oči neviděla, jak stojí uprostřed lesního požáru. Jako kdyby ve mě teď jeho dotek nevyvolával záchvěv touhy a známého poznání. "I mě." Jdeme zpátky na verandu. Dělám další čaj a beru pro něj i pro mě deku. Sedíme na schodech a díváme se na oblohu posetou diamanty. "Takhle jasné hvězdy v Kalifornii nikdy nebyly," říká. Myslela jsem na úplně tu samou věc. ... Ve chvíli, kdy máma vychází z její kanceláře a zdvořile (a nadšeně, mám takový dojem) nás informuje, že už je moc pozdě, že je zítra škola a že by bylo dobré, kdyby

už šel Christian domů, už o něm vím mnohem víc. Vím, že žije se strýcem, který vlastní banku v Jackson Hole a pár realitních kanceláří ve městě. Neřekl mi co je s jeho rodiči, ale mám takový dojem, že jsou mrtví. Už dlouho. Výborně si rozumí s jejich hospodyní Martou, protože je s nimi od jeho deseti let. Miluje mexické jídlo, samozřejmě lyžování a hru na kytaru. "Dost o mě," říká po chvíli. "Mluvme o tobě. Proč ses sem přestěhovala?" ptá se. "No, ehm-" Můj mozek rychle hledá moje nacvičené odpovědi. "Kvůli mojí mámě. Chtěla se dostat pryč z Kalifornie. Přesunout se někam, kde to není tolik přeplněné. Nadýchat se čerstvého vzduchu. Myslela si, že to pro nás bude dobré." "A bylo? Dobré pro tebe, myslím?" "Tak nějak. Myslím, že ve škole to nebylo zrovna snadné, získat si přátele a tak." Červenám se a dívám se pryč. Přemýšlím, jestli teď myslí na přezdívku Žhavá šmíračka, která je tolik populární mezi jeho kamarády. "Ale líbí se mi tu ... Mám pocit, že sem patřím." "Vím jaké to je," říká. "Co?" Teď se pro změnu rozpačitě otočil on. "Chci jen říct, že když jsem se sem přestěhoval, bylo to chvíli těžké. Nezapadnul jsem." "Kolik ti bylo, pět?" "Jo, bylo mi pět, ale i tak. Tohle je divné místo pro přestěhování z většiny míst, především z Kalifornie. Vzpomínám si na první sněhovou bouřku - myslel jsem si, že padá nebe." Směju se a mírně se posouvám, takže se naše ramena dotýkají. Prásk. I přes oblečení to cítím. Vzdaluju se. Práce, Claro, práce, říkám si. Nepropadni teď tomuhle klukovi. Lehce si odkašlávám. "Ale teď už máš pocit, že sem patříš, ne?" Kývá. "Jo, samozřejmě. Nemám ani sebemenší pochyby o tom, že patřím na tohle místo." Pak mi říká, že si myslí, že na léto odjede do New Yorku na nějakou stáž obchodní školy pro studenty středních. "Nejsem zrovna nadšený z té stáže, ale léto v New Yorku zní jako dobrodružství," říká. "Asi půjdu." "Na celé léto?" ptám se trochu zaraženě. Ale co ten oheň, chci říct. Nemůžeš jít. "Můj strýc," říká, ale pak je na okamžik tiše. "Chce, abych vystudoval obchodní školu a jednou po něm převzal banku. Hodně toho ode mě očekává, víš, chce abych se připravil a zvládnul všechny ty složité věci. Nevím, co chci dělat." "Jo, to chápu," říkám v domnění, že neví ani polovinu o svém osudu. "Moje máma je stejná, vždycky toho ode mě očekává tolik. Vždycky mi říká, že mám nějaký smysl života. Něco, kvůli čemu jsem se narodila a co musím udělat. Už jenom stačí zjistit co to je. Žádný tlak, viď? Bojím se, že ji zklamu." "No," říká a otáčí se ke mně. Usmívá se způsobem, který nutí mé srdce bít jako o závod. "Zní to, jako kdybychom měli problémy oba dva." ... Zbývající týdny školy ubíhají strašně rychle. Christian mi volá každých pár dní a povídáme si. Sedí vedle mě ve třídě a celou dobu vypráví nějaké vtipy. Několikrát dokonce seděl u oběda se mnou u stolu, což úplně vykolejilo všechny Neviditelné. Celý poslední týden se ve škole spekuluje o tom, jestli jsme nebo nejsme žhavý pár. I mě by to vlastně zajímalo. "Říkala jsem ti to," říká Angela, když s ní o tom mluvím. "Nikdy se nemýlím, C."

"To je uklidňující. Můžeš se soustředit, prosím? Pořád nevím nic o ohni. Nevím, proč tam ten den vůbec byl. Nevím, kdy se to stane. Myslela jsem si, že když ho poznám líp, zjistím to, ale-" "Máš čas. Teď se jen těš z jeho společnosti," říká. Wendy na druhou stranu sotva maskuje nesouhlas v celé té věci s Christianem. Ale jí se myšlenka na nás dva nikdy nelíbila. "Říkala jsem ti to," nadhazuje upjatě. "Christian je jako bůh. A bohové nejsou moc dobří kluci na chození." "Jestli se mi budeš zase snažit dohodit Tuckera, nech toho. Ačkoliv od něj bylo hezké, že mě po plese hodil domů." "Hej, jsem na tvé straně. Budu fanda tebe a Christiana pokud je to to, co chceš, abych udělala." "Díky," říkám. "I když si myslím, že je to velká chyba." Mám to ale skvělé přátele. Jsem zmatená z toho, že jde na to najednou Christian tak zhurta. Zrovna, když jsem se rozhodla, že mezi námi bude striktně profesionální vztah, jen záležitost mého andělského poslání, zdá se, že na mě působí způsobem, z kterého se mi točí hlava. Jenže on mě nezve ven. Nedotýká se mě. Říkám si, že by mi mělo být jedno, co dělá nebo nedělá. "Na příjezdovou cestu přijíždí Silver Avalanche," volá Jeffey seshora. "Co jsi, ochranka?" volám na něj zpět. "Jo, něco takového." "Díky za hlášení." Stojím na verandě, když Christian zajíždí k domu. "Čau, cizinče," říkám. Usmívá se. "Ahoj." "Je pěkné tě tu potkat." "Chtěl jsem se s tebou rozloučit," říká. "Zítra mě odvlečou do New Yorku." Tón jeho hlas, když se zmiňuje o New Yorku, zní, jako kdyby ho táhli spíš do internátní školy. "Ale no tak, zažiješ ve Velkém jablku dobrodružství. Můj táta žije v New Yorku, vždyť víš. Ale byla jsem tam jen jednou. Celou dobu pracoval, tak jsem celý týden proseděla na gauči a dívala se na telku." "Tvůj táta? Nikdo dřív jsi o něm nemluvila." "Jo, dobře, není moc o čem mluvit." Krčí rameny. "S mým tátou je to stejné." Choulostivé téma pro nás oba, napadá mě. Zajímalo by mě, jestli můj obličej vypadá taky takhle, když mluvím o svém tátovi. Jako kdybych byla úplně v pohodě a nemohlo mi být víc ukradené, že jeden z mých rodičů o mě nemá ani ten nejmenší zájem. Předstírám, že trucuju. "To naštve. Škola končí za dva dny a všichni se pakujou," kňučím. "Ty, Wendy, Angela a dokonce i moje máma. Vrací se příští týden do Kalifornie kvůli práci. Cítím se jako jediná krysa, která je natolik hloupá, aby zůstala na téhle potápějící se lodi." "Promiň," říká Christian. "Budu ti psát, jo?" "Dobře." V kapse mu zvoní mobil. Vzdychá. Nezvedá to. Místo toho dělá krok ke mně a tím zmenšuje vzdálenost mezi námi. Vypadá to, jako v mé vizi. Jako kdyby mě teď měl vzít za ruku.

"Claro," říká. Moje jméno zní jinak, když prochází jeho rty. "Budeš mi chybět." Budu? myslím si. "Bluebell přijíždí na příjezdovou cestu!" řve Jeffrey z okna nahoře. "Děkuju!" řvu na něj zpátky. "Kdo je to? Tvůj bratr?" ptá se Christian. "Jo. Ale teď si zřejmě hraje na hlídacího psa." "Čí je ten Bluebell?" "Uh-" Tuckerův zrezlý modrý náklaďáček staví za Christianovým Avalanchem. Wendy vylézá. Její výraz je trochu zamlžený, jako kdyby byla zmatená z toho, že mě tady našla s Christianem. Přesto se snaží usmívat. "Ahoj, Christiane," říká. "Čau," říká. "Chtěla jsem se tu zastavit," říká. "Tucker mě veze na letiště." "Dneska? Myslela jsem si, že jedeš až zítra," říkám v hrůze. "Nemám zabalený tvůj dárek na rozloučenou. Počkej tady." Běžím do domu a vracím se s iPodem Shuffle, který jsem jí chtěla dát. Předávám jí ho. "Opravdu jsem nemohla přijít na to, co bys potřebovala na veterinární stáž, teda kromě ponožek navíc. Ale oni tě nechají poslouchat hudbu při práci, viď?" Vypadá víc šokovaně, než jsem čekala. Její úsměv je ještě pořád trošku nucený. "Claro," říká. "To je příliš ..." "Už jsem ti tam nahrála nějaké písničky, které se ti budou líbit. A našla jsem hudbu ze Zaříkávače koní. Vím, že znáš ten film prakticky nazpaměť." Dívá se na iPod asi minutu a pak ho bere do ruky. "Děkuju." "Není zač." Tucker troubí. Wendy se na mě omluvně usmívá. "Nemám už čas, promiň. Musím jít." Objímáme se. "Bude se mi po tobě moc stýskat," šeptám. "V obchodě se smíšeným zbožím je automat na peníze. Budu ti volat," říká. "To udělej. Cítím se tady příšerně opuštěná." Tucker vystrkuje hlavu z okýnka. "Je mi to líto, sestřičko, ale musíme hned jet. Nemůžeš si nechat uletět letadlo." "Fajn, fajn." Wendy mě objímá ještě jednou. Pak mlčky nastupuje do náklaďáčku. "Čau, Chrisi," říká Tucker z okýnka Christianovi. Christian se usmívá. "Jak to de, Faráři Tucku?" Tucker nevypadá nijak zvlášť pobaveně. "Blokuješ mě," říká. "Mohl bych tě objet, ale nechci jim zničit trávník." "Jo, žádný problém." Christian se na mě dívá. "Už taky musím jít." "Och, dobře, a nemůžeš tu zůstat ještě chvilku?" ptám se a snažím se, aby to nevyznělo jako prosba. "Ne, opravdu musím jít," říká. Objímá mě. Prvních pár vteřin je to trapné, jako kdybychom nevěděli kam dát ruce. Ale pak to za nás přebírá známá přitažlivá síla a naše těla k sobě perfektně pasují. Pokládám si hlavu na jeho rameno a zavírám oči. Nechávám tu část mozku, která mi připomíná, že je jen mé poslání kompletně uzavřenou. Tucker túruje motor. Odtrhávám se od Christiana. "Fajn, tak mi zavolej." "Vrátím se první týden v srpnu," říká mi. "Pak bychom se mohli vídat častěji, jo?" "To zní jako plán." Doufám, že než se vrátí zpátky, nebudou tu žádné lesní požáry a já nevím co ještě. Ale nemůžou být, ne? Oheň může přijít pouze tehdy, pokud tu bude on, že jo? Je možné, že prošvihnu svoje poslání, protože jeho objekt nebude spolupracovat?

"Sbohem Claro," říká Christian. Kývá na Tuckera a nasedá do Avalanche. Vytáčí motor a tím vypadá Bluebell ještě zrezivělejší a opotřebovanější. Obě auta vyjíždí a mizí do lesa, takže náhle stojím v doslovném oblaku prachu. Vzdychám. Myslím na to, že to jak mi řekl Christian sbohem, znělo až nějak moc konečně. ... O několik dní později pomáhám Angele balit si do Itálie, kde tráví každé léto s rodinou její matky. "Ber to jako takovou přestávku," říká Angela, když sklíčeně chodím po její ložnici. "Přestávka? My spolu nechodíme, vždyť víš." "Čas na to si to všechno promyslet. Čas na to naučit se létat a pokusit se proniknout do svatozáře a objevit všechny další super věci, co můžeš dělat." Vzdychám a házím pár ponožek do jejího kufru. "Já nejsem jako ty, Ange. Nemůžu dělat to, co dokážeš ty." "Nevíš, co zvládneš udělat," říká věcně. "A nebudeš to vědět, dokud si to nezkusíš." Měním téma tím, že zvedám černou hedvábnou noční košilku, která leží na dalším oblečení. "Co je tohle?" ptám se a zírám na ni. Vytrhuje mi košilku z ruky a strká jí do spodní části kufru. Její obličej je bez výrazu. "Je tu nějaký sexy italský kluk, o kterém jsi mi nikdy nevyprávěla?" ptám se. Neodpovídá, ale na jejích tvářích se objevuje červeň. Lapám po dechu. "Je tu nějaký sexy italský kluk, o kterém nevím!" "Musím jít dneska brzo spát. Zítra mě čeká dlouhý let." "Giovanni. Alberto. Marcelo," zkouším vyjmenovat všechna italská jména, která mě zrovna napadají. Sleduju reakci v její tváři. "Sklapni." "Ví to tvoje máma?" "Ne," bere mě za ruku a táhne mě k posteli, kde si sedáme. "A ty jí to nemůžeš říct, jasný? Ona by se zbláznila." "Proč bych měla něco říkat tvojí mámě? Vždyť jí skoro nevídám." Tohle je velké. Angela většinou o každém klukovi mluví, jako kdyby nešlo o nic vážného. Představuju si jí a tmavovlasého italského kluka, jak jdou v Římě ruku v ruce dlouhou úzkou ulicí a jak se líbají pod podloubími. Začínám okamžitě divoce žárlit. "Prostě to nedělej, jo?" pevně mi mačká ruku. "Slib mi, že o tom nikomu neřekneš." "Slibuju," říkám. Myslím, že je trochu melodramatická. Odmítá mi říct cokoliv dalšího. Drží svoje tajemství pevněji než škeble. Pomáhám jí s balením zbytku jejích věcí. Odjíždí hodně brzy ráno do Idaho Falls, kde musí chytit první let v opravdu nekřesťanskou hodinu, takže jí budu muset dát sbohem už dneska v noci. U vchodu do divadla se pevně objímáme. "Budeš mi chybět úplně ze všeho nejvíc," říkám jí. "Neboj," říká. "Vrátím se, než se naděješ. A budu mít pro tebe tunu nových informací, které ti hned všechny po návratu řeknu." "Dobře." "Buď tvrďák." Naznačuje úder do mojí paže. "A nauč se už létat." "Naučím," posmrkávám. Tohle bude velmi osamělé léto. ... Další den po večeři jedu do Tetonského národního parku. Parkuju u jezera Jenny. Je malé a klidné, obklopeno stromy a horami, které se nad ním tyčí. Za chvíli stojím na břehu a dívám se na odlesky paprsků zapadajícího slunce na vodě před tím, než

mizí za obzorem. Sleduju jak nad jezerem plachtí bílý pelikán. Noří se do vody a nahoru stoupá s rybami v zobáku. Je to krásné. Když je tma, začínám svůj výlet. Je tu neuvěřitelné ticho. Je to, jako kdyby na světě už nikdo jiný nebyl. Snažím se relaxovat a zhluboka dýchat chladný, borovicemi provoněný vzduch. Nechávám ho, aby mě naplnil. Chci, aby všechna tíha mého života ze mě spadla a já si prostě jen užila sílu svých svalů, když pomalu lezu nahoru. Stále pokračuju vzhůru, až vycházím z lesa a blížím se k velkému, otevřenému nebi. Lezu stále dál, dokud mi není horko a pak hledám vhodné místo k zastavení. Sedám si na stranu hory a kousky skály odlétávají pryč. V mapě se říká, že se tohle místo jmenuje Místo inspirace. Vypadá to jako dobré umístění pro můj experiment. Vylézám na skálu a dívám se dolů. Je to velmi prudký sráz. Vidím pod ním jezero, na jehož hladině se odráží měsíc. "Jdu na to," šeptám. Natahuju ruce. Přivolávám a rozevírám svá křídla. Pak se dívám opět dolů. Velká chyba. Ale já se pokusím letět, i kdyby mě to mělo zabít. Musím letět. Viděla jsem to ve své vizi. "Musím se odlehčit," říkám a mnu si ruce. "O nic nejde. Jen být lehká." Zhluboka dýchám. Myslím na pelikána, kterého jsem viděla nad jezerem. Způsob, jakým létá. Zdálo se, že ho vzduch nesl. Roztahuju svá křídla ještě víc. A skáču. Padám jako kámen. Vítr mě bije do obličeje a vysává vzduch z mých plic, takže ani nemůžu křičet. Stromy mě švihají. Snažím se připravit na dopad, i když vlastně nemám představu, jak bych se asi tak na něj měla připravit. Opravdu jsem to moc nepromyslela, uvědomuju si. Ale je příliš pozdě. I v případě, že bych pád zázračně přežila, mohla bych na skalách, které jsou dole zlomit nohy. Nikdo neví, že jsem tady, nikdo mě tu nenajde. Stačí skočit z hory. Nadávám si do hlupáků. To je skvělý nápad, Claro! Ale pak se má křídla vzpamatovávají a rozevírají se. Moje tělo se vznáší dolů jako parašutistovo, jehož padák se nakonec rozevře. Nešikovně se melu ve vzduchu, když se snažím získat rovnováhu. Má křídla se prohýbají pod mou váhou, ale udrží mě. Mávám s nimi a nechávám se větrem unášet dál od Místa inspirace. "Ach, můj Bože," šeptám. Najednou mám pocit, že jsem neuvěřitelně lehká. Ulevuje se mi, že nezemřu. Vysoká hladina adrenalinu a vzrušení z toho, jak kolem mě vane studený vzduch, mě drží nahoře a zvedá mě. Tohle je ta nejlepší chvíle mého života. "Já letím!" Samozřejmě nelétám tak jako pobřežní ptáci nad korunami stromů, ale spíš jako závěsný kluzák nebo velká létající veverka. Myslím, že ptáci v téhle oblasti umírají smíchy, když se na mě dívají a snaží se mi vyhýbat, abych je nesejmula. Takže nevypadám přirozeně ani jako nějaká krásná andělská bytost, která se vznáší na nebi. Ale zatím jsem ještě nezemřela, což považuju za úspěch. Mávám křídly a snažím se letět výš. Místo toho se ale snáším víc dolů, až nohama téměř škrtám o koruny stromů. Snažím se vzpomenout si na jakoukoliv věc, kterou jsem se naučila na kurzech létání ve škole, ale teď asi neuplatním nic o letadlech -zvedání, tah a zpomalení- na cokoliv, co v tomhle okamžiku dělají moje křídla. Létání v reálném životě nejde vypočítat nějakou matematickou rovnicí. Kdykoliv se snažím změnit směr, nakloním se ve vzduchu a před očima mi probíhá celý život, než to všechno znovu stačím dostat pod kontrolu. To nejlepší, co teď můžu udělat, je mávat každou chvíli křídli, abych se udržela ve vzduchu.

Přilétám k jezeru. Když jsem nad ním, vidím svůj odraz na hladině. Jsem jen rozmazaná bílá zářící skvrnka na, oproti mně, tmavému odrazu měsíce. V tu chvíli si vzpomínám na pelikána, jak se jemně ponořil do vody. Snáším se dolů a cítím chlad vody v jezeře, která mi máčí prsty. Tančím na odlesku měsíce. Směju se. Zvládnu to, říkám si. Zachráním ho.

kapitola 14 STROM NA SKÁKÁNÍ Moje sedmnácté narozeniny jsou 20.června. Když se to ráno vzbouzím, dům je prázdný. Máma je celý tenhle týden pracovně v Kalifornii. Jeffrey je zas celý týden v trapu. Složil řidičské zkoušky a ještě ten den dostal papíry (hned potom, co se dozvěděl, že ve Wiomingu už se může legálně řídit od patnácti, byl dokonce šťastný, že už nejsme v Kalifornii) a já jsem ho od té doby moc neviděla. Je příliš zaneprázdněný kroužením po Wyomingu ve svém novém autě. Dárek od táty. Moje jediná jistota, že je stále naživu je neustále rostoucí hromada špinavého nádobí, která se hromadí ve dřezu. Co si pamatuju, tak je tohle poprvé, co nebudu mít na moje narozeniny oslavu. Žádný dort. Žádné dárky. Máma mi dala dárek, než odjela do Kalifornie, žluté letní šaty, které šustí, když v nich chodím. Miluju ty šaty, ale zůstávají v mé ložnici na ramínku. Jsou to sladké a perfektní šaty na narozeninovou párty nebo rande, nebo na večer, kdy budu mít pořádnou depku. Jdu dolů, sedám si ke kuchyňskému stolu a žvýkám Cheerios. Jsem ještě smutnější, když ve vločkách nenacházím žádný banánový lupínek. Procházím naší malou kuchyní a jdu se dívat na zprávy. Reportér mluví o letošní sezóně sucha v Jackson Hole. "Měli jsme tu třikrát větší množství sněhu, než je normální," říká, "a na jaře všechno roztálo poměrně brzy. Přehrada je na zřícení. Stojí před jezerem, kde je stále nízká hladina vody. Můžete jasně vidět, kam by voda až měla dosahovat. Už můžete zahlédnout dokonce i kamínky, které jsou na dně jezera." "Letošní sucho by se nás nemělo moc dotknout," říká s pohledem upřeným do kamery, "ale jak bude léto postupovat, zem bude pořád sušší a sušší. Požáry pravděpodobně začnou dřív a budou nejspíš mnohem víc destruktivní." Včera v noci jsem se snažila letět znovu. Tentokrát jsem sebou nesla pytel. Nemohla jsem najít nic jiného, co by připomínalo lidskou bytost. Vyplnila jsem ho plechovkami s polévkou a pár lahvemi vody. Pak jsem tam přidala nějaké deky a vatovou náplň. Pokusila jsem se s ním vzlétnout. Ale neměla jsem štěstí. Pravděpodobně nevážil ani polovinu toho, co Christian. Ale ani za nic jsem s ním nemohla letět. Soustředila jsem všechno na mé vnitřní světlo, ale moje křídla mě stejně nedokázala zvednout. Jsou pro mě bezcenná, když se snažím vzlétnout s něčím těžkým. Jsem příliš slabá. Teď, když sleduju televizi, kde běží záběry z předchozích lesních požárů v Jacksonu, mám husí kůži, jako kdyby reportér mluvil přímo ke mně. Dostávám tímhle zprávu. Musím se snažit ještě víc. Oheň se blíží. Musím být připravena.

Trávím ráno lakováním nehtů a dopoledne sledováním televize. Měla bych jít ven, říkám si, ale nemyslím si, že ať bych šla kamkoliv, cítila bych se míň žalostně a opuštěně. Kolem poledne se ozývá klepání na dveře. Nečekám, že bych někdy viděla stát u mých dveří Tuckera Averyho, ale je tady. Drží pod paží krabici do bot. Slunce praží přímo na něj. Otvírám dveře. "Ahoj." "Ahoj." Tiskne k sobě rty, aby se nerozesmál. "Tys teď vstávala?" Uvědomuju si, že mám na sobě trapné růžové kostkované pyžamo se slovem PRINCEZNA vyšité na levé straně prsou. Není to zrovna moje nejoblíbenější pyžamo, ale je teplé a pohodlné. Dělám krok zpět a ocitám se za prahem. "Můžu ti nějak pomoct?" ptám se. Bere do rukou krabici. "Wendy chtěla, abych ti to dal," říká. "Dneska." Opatrně beru krabici od bot do ruky. "Není v tom had, že ne?" Šklebí se. "Myslím, že to brzo zjistíš." Začínám se vracet do domu. Tucker neodchází. Starostlivě se na něj dívám. Na něco čeká. "Co, chceš snad dýško?" ptám se. "Jasně." "Nemám zrovna žádné peníze. Chceš jít dál?" "Už jsem si myslel, že se nezeptáš." Ukazuju mu, aby šel za mnou dovnitř. "Počkej tady." Pokládám krabici od bot na pult v kuchyni a sprintuju po schodech nahoru. Beru si džíny a žlutomodrou flanelovou košili. Dívám se na sebe do zrcadla a polévá mě hrůza. Moje oranžové vlasy vypadají jako vrabčí hnízdo. Vklouzávám do koupelny a snažím se učesat neposedné vlny. Pak je zaplétám do dlouhého copu. Nanáším na sebe trochu pudru. Ještě lesk na rty a už jsem zase reprezentativní. Když jdu po schodech zpátky dolů, vidím Tuckera v obýváku, jak sedí na gauči s nohama na konferenčním stolku. Dívá se z okna, kde vítr čechrá větve osiky. Strom vypadá, jako kdyby byl celý v pohybu, každý list se chvěje a žije svým vlastním životem. Zbožňuju ten strom. Dívám se na něj. Obdivuju ho a znervózňuje mě. Chtěla jsem nechat Tuckera v malé předsíni, kde bych na něj mohla dohlídnout, ale on tam odmítá zůstat. "Pěkný strom," říká. Hm. To bylo hluboké. "Otevři to," říká, aniž by se na mě otočil nebo se podíval na krabici od bot na pultu. Beru krabici a zvedám víko. Uvnitř jsou v hedvábném papíru zabalené turistické boty Vasque. Je na nich vidět, že už jsou použité. Jsou trochu ošlapané na okrajích a na chodidlech. Ale jsou čisté a udržované. A vypadají draze. Zajímalo by mě, jestli Wendy a já máme stejnou velikost nohy, i když jsem mnohem vyšší než ona. Divím se, jak mi ty boty může dát, a proboha proč mi je vlastně dává. "Je u toho vzkaz," říká Tucker. Uvnitř jedné z bot je kartička, kterou Wendy popsala z obou stran. Začínám číst. Drahá Claro, Je mi líto, že s tebou nemůžu být na tvoje narozeniny. Zatímco tohle čteš, pravděpodobně kydám hnůj koníkovi Puckey nebo ještě hůř, tak se nemusíš moc litovat! Tyhle boty nejsou tvůj narozeninový dárek. Jsou půjčené, tak se o ně taky tak starej. Tucker je tvůj dárek k narozeninám. Než nasadíš rozzuřený výraz, vyslechni mě. Minule když jsme si povídali, zněla jsi osaměle, jako by ses skoro nedostala ven. Odmítám tě nechat samotnou a sklíčenou ve tvém domě, když je kolem ta

nejkrásnější příroda na zemi. A nikdo na světě nezná okolí tolik, jako Tucker. Je to ten nejlepší průvodce po téhle oblasti široko daleko. Tak se zhluboka nadechni, Claro, nazuj si boty a nech ho, aby ti to tu ukázal. Alespoň na pár dní. Tohle je opravdu to nejlepší, co ti zrovna teď můžu dát. Posílám ti velké objetí! S láskou Wendy Vzhlížím od vzkazu. Tucker se pořád dívá na strom. Nevím, co mám říct. "Chtěla ode mě, abych ti zazpíval, jako nějakej praštenej kluk z donášky." Dívá se na mě přes rameno a zvedají se mu koutky úst. "Řekl jsem jí, kam si to může strčit." "Ona tu píše ..." "Já vím." Uniká mu povzdech, jako kdyby ho čekala nějaká obzvlášť nepříjemná práce a vstává. Sjíždí mě pohledem od hlavy až k patě, jako kdyby si nebyl jistý, že jsem připravená na to, co má v plánu. "Co?" říkám dychtivě. "No, je to fakt dobrý. Ale budeš se muset vrátit nahoru a ještě si pod to něco obléct." "Něco?" Nějak to nechápu. "Plavky," upřesňuje. "Budeme plavat?" ptám se a najednou si celou touhle věcí s Tuckerem nejsem jistá, bez ohledu na to, jaké byly původně záměry Wendy. Dívám se na něj. Hodně holek by bylo nadšených, kdyby dostaly Tuckera Averyho jako dárek. S jeho bouřlivýma modrýma očima, zlatou pokožkou a vlasy a důlkem v jeho levé tváři. Hlavou mi probleskuje ponižující myšlenka na Tuckera, který přede mnou stojí ovázaný červenou mašlí a nemá na sobě nic jiného. Všechno nejlepší k narozeninám, Claro. Moje tváře jsou najednou rudé. Tucker mi na mojí otázku o plavání neodpovídá. Myslím, že moje překvapení má být součástí téhle zkušenosti. Ukazuje zpátky na schody. Usmívám se a běžím po schodech nahoru. Lámu si hlavu, které z mých plážových bikin, které jsem nosila v Kalifornii, by byly v téhle situaci nejméně ponižující. Rozhoduju se pro safírové dvoudílné plavky jen proto, že schovají nejvíc kůže. Rychle si je oblékám, a pak na sebe házím džíny a košili. Ze skříně si beru ručník a jdu vstříc Tuckerovi. Říká mi, abych si vzala ty boty. Potom, co jsem oblečená k Tuckerově spokojenosti, s ním jdu k autu. Otevírá mi dveře a až potom nastupuje on. Kodrcáme se prašnou cestou pryč od mého domu. Mlčíme. Mám na sobě teplou flanelovou košili. Je bezvětrný letní den. Obloha je bez mráčku, modrá a perfektní. I když tu není horko jako v Kalifornii, stejně se to nedá vydržet. Zajímalo by mě, jestli bude náš výlet dlouhý. "Má tahle věc klimatizaci?" Moje košile se mi začíná lepit na záda. Tucker šlape na plyn. Pak se přese mě natahuje a stahuje okýnko. "Tohle bych zvládla sama," říkám, když se na mě mačká. Usmívá se. Je to jednoduchý, uvolněný úsměv, který mě nutí cítit se v pohodě. "To okno je někdy ošidné," je všechno, co říká. Vystrkuju ruku z okna a nechávám chladný horský vzduch, aby mi procházel mezi prsty. Tucker si začíná potichu pískat písničku, ve které nakonec poznávám "Danny Boy", kterou zpívala Wendy na jarním koncertu pěveckého sboru. Má hezký, silný a dokonalý hlas. Odbočujeme na silnici, která vede ke škole. "Kam jedeme?" ptám se ho.

"Hoback." To slovo už jsem slyšela ve škole a viděla na dopravní značce u silnice. Je to Hoback Kanon, stezka Hoback a jestli si správně pamatuju ještě soutok řek u Hobacku. Kam jedeme, to nemůžu říct. Projíždíme kolem školy a pak pokračujeme asi půl hodiny po dálnici, kde budovy mizí a začínají hory a lesy. Najednou přijíždíme do malého městečka Hoback. Po tom co opouštíme Hoback General Store, má silnice tvar do písmene Y. Tucker se dává vlevo a pak jedeme nahoru k horám. Napravo vidím prudkou zelenou řeku. "Je to Hadí řeka?" ptám se. Okýnko mám stále stažené a vítr se do mě opírá, když vůz nabírá na rychlosti. Dávám ruku dovnitř. "Ne," odpovídá. "To je Hoback." Cítím vůni řeky. Čím blíž svahu jsem, tím menší jsou borovice. Po obou stranách silnice se táhnou lány šalvěje. "Miluju vůni šalvěje," říkám a zhluboka dýchám. Tucker si odfrkává. "Šalvěj je plevel. Šíří se po zemi jako požár a bere si z ní všechnu vodu a živiny, dokud nezemře. Je to silná malá rostlina, to uznávám. Ale je šedivá a ošklivá a rádi se tam schovávají klíšťata. Viděla jsi někdy klíště?" Dívá se na mě. Výraz v mé tváři ho musí vyděsit, protože si najednou nepřítomně odkašlává a říká. "Jo, šalvěj fakt pěkně voní." Za chvíli sjíždí ze silnice na malou travnatou plochu. "Jsme tady," říká a obrací se ke mně. Parkujeme podél větrem ošlehaného dřevěného plotu hned vedle velké oranžové cedule, na které se píše SOUKROMÝ POZEMEK. NARUŠITEL BUDE ZASTŘELEN. Tucker na mě vytahuje obočí, jako kdyby mi tím dodával odvahu. Sám se protahuje dírou v plotě a nabízí mi ruku. Přijímám jí. Tucker mě provléká plotem za ním. Jakmile jsme na druhé straně, můžu vidět, jak kopec náhle klesá strmě dolů k řece. Na šalvěji se válí plechovky od piva. Tucker mě drží za ruku a začíná si razit cestu dolů k obrovskému stromu, který je na okraji vody. Náhle jsem vděčná za tyhle robustní boty. Když jsme dole, Tucker si přehazuje ručník přes větev stromu a začíná se svlékat z oblečení. Otáčím se. Pak si pomalu rozepínám flanelovou košili. Jsou to roztomilé plavky, uklidňuju sama sebe. Nejsem žádná puritánka. Zhluboka se nadechuju a nechávám košili sklouznout po ramenou. Pak se rychle vrhám na džíny a vysoké boty. Obracím se zpátky k Tuckerovi. K mé úlevě se dívá na řeku, i když by klidně zrovna mohl periferním viděním sjíždět mé tělo. Má na sobě červeno černé plavecké trenýrky, které mu sahají až po kolena. Má kůži opálenou do zlatova. Rychle se odtrhuju od jeho těla a dávám si oblečení a ručník vedle toho jeho. "Co teď?" ptám se. "Teď vylezeme na ten strom." Dívám se nahoru do větví, které se lehce houpou ve větru. Na kmeni je přibitá série prken, které mají představovat žebřík. Na jedné z nejvyšších příček, které se naklání nad vodu, je připevněný dlouhý černý kabel. Chystáme se skočit z toho kabelu do řeky. Dívám se znovu na řeku. Zdá se nemožně rychlá a je to moc vysoko. "Myslím, že se mě snažíš zabít na moje narozeniny," říkám žertovně a doufám, že nevidí záblesk strachu v mých očích. Lidé s andělskou krví se můžou utopit. Potřebujeme kyslík, jako každý normální člověk. Ale zřejmě můžeme déle zadržet dech. Na tváři se mu objevuje důlek.

"Tak proč bych nešel první?" Bez dalšího slova leze po stromu a rukama a nohama hledá další místo, kde se má chytnout, jako kdyby to dělal už tisíckrát, což je mírně uklidňující. Když dosahuje nejvyšší větve, sotva můžu vidět kousek jeho opálené nohy a pak už vidím jen záblesk, jak se prodírá listím a jak se jeho vlasy lesknou na slunci. Pak už ho nevidím vůbec, dokud sebou netrhne lano. "Pojď nahoru," dává mi pokyn. "Je tu dost místa pro dva." Začínám nešikovně šplhat po stromu. Během toho procesu se mi daří odřít si koleno a zadřít si hluboko do ruky třísku, ale já si nestěžuju. Poslední věc, kterou chci je, aby si o mě Tucker Avery myslel, že jsem nějaké dítě. Tuckerova ruka se mi objevuje před obličejem a já se ho chytám. Vytahuje mě až do těch nejvyšších větví. Teď můžeme vidět dlouhou cestu dolů až k řece. Dívám se po místě, kde se řeka zklidňuje, nebo zpomaluje, ale žádné tam není. Vedle mě Tucker popadá lano, které vypadá jako dlouhý natahovací kabel. Obrací svojí tvář ke slunci a na chvíli zavírá oči. "Říkají tu tomu Solarium," říká. "Tomu, kde teď stojíme? V koruně stromu?" "Jo." Otevírá oči. Jsem u něj tak blízko, že vidím v jeho očích uličnická světýlka. "Děti ze školy sem chodí celé generace," říká. "Jo, tak proto je tu ta cedule, na které se píše soukromý pozemek," říkám a otáčím se směrem k silnici. "Myslím, že majitel bydlí v Kalifornii," říká Tucker ironicky. "Štěstí pro nás. Opravdu bych nechtěla, aby mě někdo zastřelil na mé sedmnácté narozeniny." "Ne," odpovídá stručně Tucker a chytá lano. Ohýbá se v kolenou. "Jen se namočíš," říká a skáče ze stromu. Lano se zhoupává nad vodou. Tucker se pouští a řve, když padá přímo do vody. Lano se vrací zpět a já se vykláním a chytám ho. Dívám se dolů, kde se teď koupe hlava Tuckera. Otáčí se ke mně a vypadá to, jako kdyby se přes řeku přeháněly vlny. "Tak pojď!" křičí. "Zamiluješ si to." Zhluboka se nadechuju, chytám lano ještě pevněji a skáču. Úžasné. Je rozdíl mezi padáním a létáním a já zažila obojí. Lano se houpe nad řekou a prohýbá se pod mojí váhou. Zatínám zuby, abych silou vůle udržela křídla, která se chtějí objevit. Touha létat je tak silná. Pak řvu a pouštím se, protože vím, že kdybych to neudělala, rozmázla bych se o strom při cestě zpátky. Voda je tak studená, že mi to ve vteřině vyráží dech. Plavu až k hladině a kašlu. Na chvíli nevím, co mám dělat. Jsem ucházející plavec, ale ne výborný. Většina mého plavání proběhla v plaveckém bazénu a podél pláže Tichého oceánu. Nic z toho mě nemohlo připravit na to, až se chytnu do proudu řeky a ta mě potáhne sebou. Polykám další sousto říční vody. Chutná jako špína, led a něco, co nemůžu identifikovat, asi něco minerálního. Prskám a pak začínám plavat ke straně dřív, než mě řeka sebou smete až úplně dolů, což bych opravdu nechtěla. Nevidím Tuckera. Panika mi stoupá až do krku. Můžu jen vidět reportáž o mé smrti, mámy uplakanou tvář, Angelu a Wendy, když si uvědomí, že celá tahle věc je její chyba. Pak se mi kolem pasu obmotává paže. Obracím se a téměř se hlavou srážím s Tuckerem. Chytá mě pevněji a plave se mnou ke břehu. Je to silný plavec. Dopomáhají tomu určitě jeho svalnaté paže. Všechno co můžu dělat je viset mu v náruči a kopat nohama ve správném směru. Za chvíli už lapám po dechu na písčitém břehu řeky. Lehám si na záda a sleduju, jak nade mnou pluje načechraný bílý mrak. "No," říká prostě Tucker. "Jsi statečná."

Dívám se na něj. Voda mu odkapává z vlasů a sjíždí mu po krku dolů. Pak se hloupě dívám znovu do jeho očí. Jsou neuvěřitelně modré a plné potlačovaného smíchu. Chci ho praštit. "Tohle bylo tak hloupé. Oba jsme se mohli utopit." "Ne," říká. "Řeka zrovna teď není tak rychlá. Viděl jsem i horší." Sedám si a dívám se nahoru na strom, který vypadá, že je od nás teď dobré půl míle daleko. "Myslím, že naším dalším krokem je vrátit se zpátky ke stromu." Tucker se směje podrážděnému tónu v mém hlase. "Jo." "Naboso." "Pláž je písčitá. Není to tak zlé. Je ti zima?" ptá se mě a já vidím záblesk v jeho očích, který vypovídá o tom, že kdybych řekla jo, rád by kolem mě položil své paže a objal mě. Ale mě není zima. Teď ne. Slunce svítí a odpařuje tak většinu vody z mojí kůže. Jen jsem ještě vlhká a je mi trochu chladno. Snažím se nemyslet na to, že je Tucker tak blízko, na jeho nahou hruď, na teplo, které z něj sálá a na to, že já tu sedím v těchhle mrňavých dvoudílných plavkách a na celém břiše mám husí kůži. Škrábu se na nohy a vydávám se směrem k břehu. Tucker vyskakuje a kráčí vedle mě. "Promiň," říká. "Možná jsem tě měl předtím varovat, jak rychlá ta řeka je." "Možná," souhlasím. Jsem ale otrávená z toho zlobit se na Tuckera po tom všem. Přišel mě na plese zachránit. Nezapomněla jsem mu to. A teď je tady. "To je v pohodě." "Chceš to zkusit znovu?" ptá se. Když se na mě usmívá, ve tváři se mu objevuje důlek. "Podruhé je to o dost snazší." "Vážně se mě snažíš zabít." Vrtím na něj nevěřícně hlavou. "Jsi blázen." "V létě pracuju pro společnost Bláznivé řeky pro raft. Jsem na řece pět dní v týdnu, někdy i víc." Takže si byl jistý, že mě bude schopný vytáhnout z vody, bez ohledu na to, jak mizerný jsem plavec. Ale co kdybych šla rovnou ke dnu? "Tuckere!" ozývá se od řeky. "Jaká je voda?" U stromu jsou alespoň čtyři nebo pět lidí a sledují nás, zatímco jdeme k nim. Tucker mává. "Je skvělá!" volá na ně Tucker zpátky. "Příjemná a skoro klidná." Ve chvíli, kdy se dostáváme ke stromu, už nahoru lezou další dva lidé a skáčou do řeky. Ani jeden z nich nevypadá, že by měl jakýkoliv problém dostat se k břehu. To, že je vidím skákat, mě nutí vylézt na strom znovu. Tentokrát se snažím nekřičet, když padám. Stejně, jako to dělal Tucker, se snažím dostat k břehu hned, jak spadnu do vody. Po čtvrtém skoku už se vůbec nebojím. Cítím se neporazitelně. A teď už rozumím, co ho táhne k místu, jako je tohle. "Ty jsi Clara Gardner, viď?" ptá se dívka, která čeká, až bude moct vylézt na strom. Kývám. Představuje se jako Ava Peters, i když spolu máme společnou chemii. Je to ta dívka, kterou jsem viděla s Tuckerem ten den v lyžařské chatě. "V sobotu pořádám párty u mě doma, kdybys chtěla přijít," říká mi. Jako kdybych byla najednou přijatá do jejich klubu. "Ach," říkám ohromeně. "Přijdu. Díky." Blýskám vděčným pohledem po Tuckerovi, který kývá a zvedá si z hlavy neviditelný klobouk. Poprvé cítím, že by z nás dvou možná mohli být přátelé. ... Ten večer mě bere Tucker na večeři do Bubba. I přesto, že je to jenom grilování, cítím se, jako kdyby to bylo skutečné rande a jsem trochu nervózní. Ale potom, co

nám přináší jídlo, zjišťuju, že je tak dobré, že se uvolňuju a jím jak vlk. Nejedla jsem od té misky müsli ráno a ani mi nepřišlo, že bych měla takový hlad. Tucker mě pozoruje, když koušu do grilovaného kuřecího křídla, jako kdyby to byla ta nejlepší věc, jakou jsem kdy ochutnala. Omáčka je příšerně dobrá. Potom, co jsem zhltla čtvrtku kuřete, grilované fazole a velkou porci bramborového salátu, troufám si podívat se na něj. Napůl očekávám, že řekne něco sarkastického o způsobu, jakým jsem do sebe právě všechno naládovala. Už si v hlavě začínám formulovat odpověď. Něco v tom smyslu, že bych ho měla upozornit na skutečnost, že potřebuju nějaké extra maso na mých kostech. "Dej si vanilkový krémový koláč," říká beze stopy odsuzování. Dokonce se na mě dívá s nádechem obdivu v očích. "Dávají ho s plátkem citronu, a když si vezmeš do pusy kousek koláče a pak si k tomu kousneš do citronu, chutná to přesně jako citronové pusinky." "Proč si teda rovnou nedám citrónové pusinky?" "Věř mi," říká a já zjišťuju, že mu opravdu důvěřuju. "Fajn." Obracím se k číšníkovi a objednávám si vanilkový krémový koláč. Je naprosto božský a já zjišťuju, že jeho doporučení bylo perfektní. "Páni, jsem tak plná," říkám. "Budeš mě muset odvalit domů." Minutu ani jeden z nás nic neříká. Slova visí ve vzduchu mezi námi. "Děkuju ti za dnešek," říkám nakonec a je pro mě těžké podívat se mu do očí. "Užila sis narozky?" "Jo. A taky ti děkuju za to, žes neřekl personálu restaurace, že mám narozeniny a že sem pak nepřišli a nezpívali mi." "Wendy říkala, že bys to nenáviděla." Zajímalo by mě, kolik z dnešního dne zorganizovala Wendy. "Co děláš zítra?" ptá se. "Huh?" "Mám zítra volno. Kdybys chtěla, vzal bych tě do Yellowstonu a ukázala bych ti to tam." "Nikdy jsem nebyla v Yellowstonu." "Já vím." Je prostě dárek, který plní to, co mu bylo zadáno. Yellowstone zní rozhodně líp, než sedět doma u televize, dívat se na surfování, strachovat se o Jeffreyho a snažit se zvednou do vzduchu naplněný pytel, který by měl představovat Christiana. "Ráda bych viděla Starý Fainthful," připouštím. "Dobře." Vypadá podezřele spokojeně sám se sebou. "Začnem tam."

kapitola 15 TUCKER MĚ ZVE VEN Náš výlet do Yellowstone je zkažený jen mým malým výstupem, kdy plynně mluvím na korejského turistu, který ztratil svého pětiletého syna. Pomáhám mu promluvit si s rangerem a nakonec jeho dítě nacházejí. Šťastný příběh, ne? S vyjímkou té části, kdy na mě Tucker kouká jako na mutanta, dokud mu dost nepřesvědčivě nevysvětluju, že mám v Kalifornii korejskou kamarádku a díky tomu umím dobře jazyky. Neočekávám, že bych ho ještě viděla potom, co bude můj dárek od Wendy

plně využitý. Jenže v sobotu se ozývá klepání na mé dveře a stojí tam znovu. O hodinu později už sedím ve velkém nafukovacím raftu s turisty, kteří nejsou ze států a na sobě musíme všichni mít obrovské nafukovací oranžové vesty. Tucker sedí na konci raftu a pádluje směrem k peřejím, zatímco další průvodci jsou vepředu a křičí rozkazy. Dívám se, jak se Tuckerovi silné paže ohýbají, když vesluje. Narážíme na první soubor peřejí. Loď se potácí a voda stříká všude. Lidé na raftu křičí, jako kdybychom byli na horské dráze. Tucker se na mě široce usmívá a já mu jeho úsměv oplácím. Tu noc mě Tucker bere na večírek v domě Avy Peters a zůstává se mnou celou dobu. Seznamuje mě s lidmi, kteří dřív ani neznali moje jméno. Když jsem přišla na střední v Jackson Hole, ostatní studenti se na mě dívali s nezájmem, ne s nepřátelstvím, ale rozhodně, jako kdybych byla jen vetřelec na jejich pozemku. Dokonce, i když jsem posledních pár týdnů měla pozornost Christiana, nic se nezměnilo. Jenom stále mluvili o mě místo se mnou. Teď když je ale po mém boku Tucker, ostatní studenti se mnou najednou skutečně mluví. Jejich úsměvy jsou opravdové. Je skvělé vidět, že všichni, bez ohledu na to jaké party jsou součástí nebo kolik peněz mají jejich rodiče, ve skutečnosti mají rádi Tuckera. Kluci křičí "FRY!" a ťukají se s ní pěstí nebo do sebe naráží rameny. Holky ho objímají a mumlají jejich pozdravy. Pak se dívají na mě. Je to zvědavý, ale zároveň i přátelský pohled. Zatímco jde Tucker do kuchyně, aby mi přinesl něco k pití, Ava Peters mě popadá za ruku. "Jak dlouho už jste ty a Tucker spolu?" ptá se s rošťáckým úsměvem. "Jsme jen přátelé," koktám. "Ach." Mírně se mračí. "Omlouvám se, myslela jsem si..." "Co sis myslela?" ptá se Tucker, který najednou stojí vedle mě s červeným plastovým kelímkem v každé ruce. "Myslela jsem si, že vy dva jste pár," říká Ava. "Jsme jen přátelé," říká. Krátce se setkává s mým pohledem a pak mi podává jeden kelímek. "Co je to?" "Rum s kolou. Doufám, že máš ráda kokosový rum." Nikdy jsem nepila rum. Nebo tequilu nebo vodku nebo whisky nebo cokoliv jiného. Jenom sklenku vína před a po naší přepychové večeři. Moje máma žila během Prohibice. Ale teď je tisíce mil daleko a spí ve svém pokoji s výhledem na hory a nemá ani tušení, že je její dcera na párty plné teenagerů bez dozoru a chystá se vypít svůj první tvrdý alkohol. Co oči nevidí, to srdce nebolí. Na zdraví. Trochu upíjím. Nemůžu tam odhalit sebemenší náznak kokosu nebo alkoholu. Chutná přesně jako obyčejná stará coca-cola. "Je to super, děkuju," říkám. "Pěkná párty, Ave," říká Tucker. "Vážně se ti sem podařilo dostat úplně všechny." "Díky," říká klidně. "Jsem ráda, že jsi tady. A ty taky, Claro. Jsem ráda, že jsem tě konečně poznala." "Jo," říkám. "Je dobré, když tě lidi znají." ... Tucker je tak odlišný od Christiana, přemítám po cestě domů z párty. Je populární úplně jiným způsobem. Ne proto, že by byl bohatý (což určitě není, i přes velké množství prací - nemá ani mobil) nebo proto, že je hezký (což určitě je, i když je přitažlivý spíš takovým neotesaným způsobem, zatímco Christian je přitažlivý spíš

takovým zadumaným způsobem). Christian je populární, protože jak Wendy vždycky říká, je něco jako bůh. Krásný, dokonalý a trochu odtažitý. Vhodný k uctívání. Tucker je populární kvůli tomu, že se s ním lidi cítí v pohodě. "Na co myslíš?" ptá se, protože už chvíli nic neříkám. "Že jsi jiný, než jsem si myslela." Pořád očima sleduje silnici, ale ve štíhlé tváři se mu objevuje důlek. "A jaký sis myslela, že jsem?" "Drzý venkovský balík." "Bože, nejsi trochu necitelná?" říká se smíchem. "Nedělej, žes to nevěděl. Chtěls, abych si to myslela." Neodpovídá. Zajímalo by mě, jestli jsem neřekla příliš moc. Když jsem s ním, zdá se, že neumím držet jazyk za zuby. "Taky jsi jiná, než jsem si myslel," říká. "Myslel sis, že jsem namyšlené pískle z Kalifornie." "Pořád si myslím, že jsi namyšlené pískle z Kalifornie." Tvrdě ho bouchám do ramene. "Au. Vidíš?" "V čem jsem jiná?" ptám se a snažím se zamaskovat nervozitu v mém hlase. Je zajímavé, jak moc mi najednou záleží na tom, co si o mně myslí. Dívám se z okýnka a ruku mám vystrčenou z ven, zatímco projíždíme mezi stromy směrem k mému domu. Letní noční vzduch je teplý a hedvábně mě hladí po tváři. Úplněk nad námi vrhá zasněné stříbrné světlo na les. Cvrčci cvrkají. Chladný vítr provoněný borovicemi se opírá do listů, které pod jeho náporem šustí. Je to perfektní noc. "No, tak jak jsem jiná?" ptám se Tuckera znovu. "To je těžké vysvětlit." Masíruje si zadní stranu krku. "Je toho tolik, co schováváš pod povrchem." "Hmm. Jak tajemné," říkám a snažím se udržet lehký tón hlasu. "Jop, jsi jako ledovec." "Páni, díky. Myslím, že problém je v tom, žes mě vždycky podceňoval." Přijíždíme k mému domu, který se zdá najednou temný a prázdný. Chci zůstat v náklaďáčku. Nejsem připravená na to, aby tahle noc skončila. "Ne," říká. Parkuje auto a obrací se ke mně. Hledí na mě svýma tmavýma očima. "Nebyl bych překvapený, kdybys mohla dokonce i letět na měsíc." Zhluboka se nadechuju. "Nechceš se mnou jít zítra sbírat borůvky?" ptá se. "Borůvky?" Ve městě je můžeš prodat za padesát dolarů za galon. Znám místo, kde je asi sto keřů, které jsou jich plné. V létě tam chodím několikrát. Je na ně sice brzy, ale už by tam nějaké měly být, protože v poslední době bylo hrozné horko. Jsou za to dobré peníze." "Dobře," říkám a překvapuju tím sama sebe. "Půjdu." Vystupuje a obchází auto, aby mi mohl otevřít dveře. Nabízí mi ruku a pomáhá mi slézt z auta. "Díky," šeptám. "Dobrou noc, mrkev." "Dobrou, Tucku." Opírá se o náklaďáček a čeká, až vejdu do domu. Vypínám světlo na verandě a pozoruju z rohu obývacího pokoje, jak pomalu zadní část rezavého auta mizí mezi stromy. Pak běžím nahoru do svého pokoje a dívám se, jak zadní světla pomalu a hladce dojíždějí ke konci naší příjezdové cesty a najíždí na silnici.

Koukám se do zrcadla, které visí na dveřích mé skříně. Dívka, která z něj na mě hledí vypadá, jako kdyby právě vylezla z divoké řeky a její mandarinkově oranžové vlasy jí ve vlnách spadají do tváře. Začíná se pomalu opalovat, i když lidé s andělskou krví se neopalují snadno. A zítra bude na nějakých horách sbírat borůvky s opravdovým, žijícím rodeo kovbojem. "Co to děláš?" ptám se dívky v zrcadle. Neodpovídá. Hledí na mě svýma rozzářenýma očima, jako kdyby věděla něco, co já ne. ... Nejsem úplně odříznutá od světa. Angela mi posílá e-maily každou chvíli. Vypráví mi o Římu a svým vlastním kódem mi sděluje, že zjistila některé úžasné věci o andělech. Píše mi věci jako: Venku je zrovna teď hrozná tma. Musím rozsvítit. Což znamená, že získala spoustu nových informací o Černém křídle. Píše mi jaké je jí horko a jak si musí pořád měnit oblečení. Myslím, že to znamená něco jako, že cvičí měnění podoby jejích křídel. Nic víc nepíše. Nic o tajemném italském milenci, ale zní šťastně. Jako kdyby si to tam až podezřele moc užívala. Taky se mi občas ozve Wendy, když se dostane k telefonu na peníze. Zní unaveně, ale vypráví mi, jak většinu času tráví u koní a že se učí od těch nejlepších. Nezmiňuje se o Tuckerovi a o čase, který s ním v poslední době trávím, ale mám podezření, že o všem ví. Když dostávám zprávu od Christiana, uvědomuju si, že už je to dlouho, kdy jsem na něj naposled myslela. Byla jsem moc zaneprázdněná chozením ven s Tuckerem. Ani jsem v poslední době neměla vizi. Tenhle týden jsem úplně zapomněla na to, že mám andělskou krev a jednoduše se chovala jako normální holka co si užívá normální léto. Což je fajn. Cítím se ale provinile, protože bych se měla zaměřit spíš na svoje poslání. Jeho zpráva zní: Už jsi někdy byla na místě, které jsi milovala, ale muselas pořád myslet jen na domov? Tajemné. A jako obvykle, když přijde na Christiana, nevím, jak mám reagovat. ... Slyším, jak na příjezdové cestě zastavuje auto a pak zvuk otevíraných garážových vrat. Máma je doma. Rychle probíhám domem, abych se ujistila, že je všechno v pořádku. Nádobí je umyté, prádlo složené, Jeffrey je v patře v kómatu ze všeho jídla, co spořádal. V Garderovic domě je všechno na svém místě. Když přichází, táhne sebou svůj obrovský kufr. Sedám se na kuchyňský pult se dvěma velkými sklenicemi ledového čaje. "Vítej doma," říkám vesele. Pokládá kufr na zem a rozpřahuje ruce. Skáču z pultu a rozpačitě kráčím do jejího objetí. Pevně mě k sobě tiskne a já se znovu cítím jako dítě. Bezpečně. Vyrovnaně. Jako kdyby nic nebylo normální, když je pryč. Odtahuje se a prohlíží si mě. "Vypadáš starší," říká. "Sedmnáct ti sluší." "Cítím se starší. A v poslední době sílím, i když nevím z jakého důvodu." "Já vím. Měla bys mít den ode dne pocit, že jsi silnější. Teď, když se blíží tvoje poslání. Tvoje síla roste." Nastává nepříjemné ticho. Jaké jsou vlastně přesně moje síly? "Už umím létat," vybreptávám najednou. Je to už dva týdny od toho, kdy jsem poprvé vzlétla. Stálo mě to asi sto pádů a škrábanců, než jsem tomu konečně přišla na kloub. Připadá mi, že by to měla vědět. Zvedám nohavici, abych jí ukázala modřinu na holeni, kterou jsem si udělala o borovici, když jsem letěla příliš nízko.

"Claro!" volá a snaží se působit radostně, ale vidím na ní, že je zklamaná, že tam nebyla. Je to jako kdybych byla dítě a jí unikly moje první kroky. "Je to pro mě jednodušší, když mě zrovna nesleduješ," vysvětluju. "Cítím menší tlak." "Dobře, já věděla, že to zvládneš." "Zbožňuju ty šaty, cos mi dala," říkám ve snaze změnit téma. "Možná bychom mohli jít někam, kam bych si je mohla vzít." "To zní jako plán." Pouští mě a popadá svůj kufr. Šourá se chodbou směrem k ložnici. Následuju jí. "Jak bylo v práci?" ptám se, když pokládá kufr na postel. Otevírá horní šuplík svého prádelníku a začíná si dovnitř úhledně skládat spodní prádlo a ponožky. Kroutím hlavou nad tím, jak elegantně všechno dává na své místo. Všechny kalhotky jsou poskládané a uspořádané do dokonalých malých řad podle barev. Zdá se nemožné, že jsme my dvě příbuzné. "Vyřídila jsi tam všechno?" "Ano. Bylo to tak lepší. Opravdu jsem tam potřebovala jet." Otevírá další zásuvku. "Ale je mi líto, že jsem vynechala tvoje narozeniny." "To je v pohodě." "Co jsi dělala?" Z nějakého důvodu se děsím jí říct o Tuckerovi, stromu na skákání a času, který jsem s ním minulý týden strávila. O pěší turistice, sběru borůvek, raftu a plynné korejštině, kterou jsem před ním náhodou použila. Možná mám strach, že mi řekne, že je Tucker jenom nějaké rozptýlení. Že se musím vrátit k připravování se na misi Záchrana Christiana. Pak jí budu muset říct, že i když se v poslední době cítím silnější a nedávno jsem se konečně naučila létat, stále nemůžu zvednou ze země těžký pytel. A pak se na mě podívá a začne mi říkat něco o tom, že se musím odlehčit, nabrat sílu a že to zvládnu, když na to připravím svou mysl. Nechci to udělat. Ještě ne. Ale dám jí alespoň něco. "Wendy mi půjčila svého bratra a turistické boty a on mě vzal na místo, kam všechny děti chodí skákat do řeky Hoback," říkám jedním dechem. Máma se na mě podezíravě dívá. "Wendy ti půjčila svého bratra?" "Tuckera. Setkala ses s ním, když jsme sjeli ze silnice, pamatuješ?" "Ten kluk, který tě přivezl z plesu," říká zamyšleně. "Jo, to je on. A díky moc za to, žes mi to připomněla." Minutu ani jedna z nás nic neříká. "Něco jsem ti přivezla," říká nakonec. "Dárek." Rozepíná svůj kufr a vytahává něco z tmavé fialové látky. Je to bunda. Manšestrové sako, které má barvu máminých nádherných afrických fialek, které má na kuchyňském parapetu. Bude skvěle ladit k oranžové barvě mých vlasů a k mým modrým očím. Je perfektní. "Vím, že máš bundu," říká máma, "ale myslela jsem si, že by se ti hodilo něco lehčího. A kromě toho ve Wyomingu nikdy nemáš dost bund." "Díky. Miluju jí." Natahuju ruku, abych si jí od ní vzala. V okamžiku, kdy se moje prsty dotýkají měkké sametové tkaniny, mám vizi, jak procházím mezi stromy. Zakopávám a padám. Poraňuju si dlaň pravé ruky. Neměla jsem vidění už týdny. Naposled na plese, když jsem viděla sama sebe vzlétnout od ohně s Christianem v náruči. Zatímco jdu za ním do kopce, zjišťuju, že už mi tahle vize nepřipadá tak známá. Ale on tam na mě pořád čeká. Když ho vidím, volám na něj jeho jménem a on se otáčí. Běžím k němu. Uvědomuju si, že se mi po něm stýskalo, i když nevím, jestli jsou to mé nynější pocity nebo pocity v budoucnosti. Najednou se cítím

kompletní. Dívá se na mě způsobem jakým vždycky. Jako kdyby mě potřeboval. Mě a nikoho jiného. Beru ho za ruku. Smutek je tady. Míchá se se vším: s euforií, strachem, odhodláním a dokonce i s drobným chtíčem. Cítím všechno najednou, ale všechny emoce zastiňuje smutek. Pocit, že jsem ztratila tu nejdůležitější věc na světě, i když se zdá, že ji právě získávám. Skláním hlavu a dívám se na naše propletené ruce. Jeho ruce jsou dokonale vykonstruované, jako ruce chirurga. Má úhledně ostříhané nehty a jeho kůže je hladká. Na dotek skoro horká. Palcem mě hladí přes klouby a vysílá do mě záchvěvy. Pak si to uvědomuju. Mám na sobě fialové sako. Přicházím zpátky k sobě a nacházím mámu, jak sedí vedle mě na posteli. Má ruku kolem mých ramen. Soucitně se na mě usmívá a její oči jsou ustarané. "Promiň," říkám. "Nebuď hloupá," odpovídá. "Vím jaké to je." Někdy zapomínám, že moje máma měla taky poslání. Bylo to asi přes sto lety, když byla přibližně v mém věku. Což bylo (rychle v hlavě počítám) přibližně někdy mezi 1907 a 1914. Což znamená, že tehdy chodily dámy v dlouhých bílých šatech a muži nosili cylindry a velké huňaté kníry. Vozy byly tažené koňmi. Letěli korzety a Leonardo DiCaprio vyhrál svojí jízdenku na Titanic. Snažím si představit v té době mou matku. Jak se svíjí pod sílou své vize a leží ve tmě, zatímco se snaží dát si všechny věci dohromady. Snaží se porozumět tomu co byla a co měla udělat. "Jsi v pořádku?" ptá se mě. "Vezmu si na sebe tu bundu," říkám nejistě. Leží na podlaze u postele. Musela mi vyklouznout z ruky, když mě přepadla moje vize. "Dobře," říká máma. "Myslela jsem, že ti bude slušet." "Ne. Ve vizi. Mám na sobě tu bundu." Její oči se mírně rozšiřují. "Děje se to." Klidně mi zastrkuje pramen vlasů za ucho. "Všechno zapadá na své místo. Stane se to v tomhle roce, v sezóně požárů. Jsem si tím jistá." To už je za několik týdnů. Jen několik týdnů. "Co když nejsem připravená?" Vědoucně se usmívá. Její oči opět jiskří podivným vnitřním světlem. Zvedá ruce a pokládá si je na hlavu. Zívá. Vypadá mnohem líp. Není už tolik unavená. Nevypadá zmoženě a frustrovaně. Vypadá jako její staré já, jako kdyby byla připravená vyskočit a okamžitě začít pracovat na mých přípravách. Jako kdyby byla nadšená z mého poslání a chtěla mi pomoct uspět. "Budeš připravená," říká. "Jak to víš?" "Prostě to vím," říká pevně. ... Druhý den ráno se tiše plížím po schodech dolů a sypu si do misky müsli. Stojím uprostřed kuchyně a rychle ho jím. Čekám na známý rachot Tuckerova náklaďáčku na příjezdové cestě. Máma se mě leká, když mě objevuje, jak si nalévám sklenici pomerančové šťávy. "Dneska jsi vstala nějak brzy." Zkoumá mojí novou zálesáčtější vizáž. Turistické boty, šortky odolné proti vodě, sportovní tričko a batoh přes jedno rameno. Jsem si jistá, že vypadám, jako kdybych vyšla z reklamy Eddieho Bauera. "Kam jdeš?" "Rybařit," říkám a rychle polykám můj džus. Vytahuje obočí. Nikdy v životě jsem nerybařila. Nejblíže jsem tomu byla, když jsem marinovala steaky z lososa k večeři.

"S kým?" "S pár lidma ze školy," říkám a uvnitř mě bliká výstražné světlo. Není to tak úplně lež, říkám si. Tucker je přece člověk ze školy. Naklání hlavu k jedné straně. "Co to tu tak smrdí?" ptá se a mačká si nos. "Sprej proti hmyzu." Komáři mi nikdy nevadili, ale Tuckera zřejmě jedí za živa, když si zapomene doma sprej. Takže ho mám sebou ze solidarity. "Všechny děti ho sebou nosí," vysvětluju mámě. "Říkají, že komáři jsou ve Wyomingu státní ptáci." "Opravdu jsi teď zapadla." "No, ani dřív jsem nebyla zrovna bez přátel," říkám až příliš ostře. "Samozřejmě, že ne. Ale tohle je něco nového, myslím. Něco jiného." "Ne." Směje se. "Ne?" Červenám se. "Dobře, tak mluvím s víc studenty ze školy," říkám. "Děláš z toho moc velkou vědu. Jeffrey to dělá taky. Řekli mi, že na to, že jsem teď ve Wyomingu, mluvím pořád hrozně rychle." "To je dobře," říká. "Zapadáš." "Je to lepší než vybočovat," říkám nervózně. Vidím nepatrný pohyb rezavého modrého auta u cesty mezi stromy před naším domem. "Musím běžet, mami." Rychle ji objímám. Pak vyrážím ze dveří k příjezdové cestě. Skáču do Tuckerova náklaďáčku, i když je ještě v pohybu. Překvapivě vyjekává a zašlapává brzdu. "Jeď." Blýskám po něm nevinným pohledem. Jeho oči se zužují. "Co se děje?" "Nic." Mračí se. Vždycky na mě pozná, když lžu. Je to dost nepříjemné, když mám toho tolik, co před ním schovávám. Vzdychám. "Moje máma se vrátila," přiznávám. "A ty nechceš, aby tě se mnou viděla?" ptá se uraženě. Dopřávám si rychlý pohled přes rameno z okýnka auta a jasně vidím mámu v okně. Mávám na ni a pak se dívám na Tuckera. "Ne, troubo," říkám. "Jen jsem nadšená z toho, že se naučím chytat létající ryby, to je všechno." Pořád mi nevěří, ale rozjíždí se. Zvedá si z hlavy klobouk na pozdrav, když přes přední sklo vidí mámu. Její hlava mizí z okna. Uklidňuju se. Není to tak, že nechci, aby mě máma viděla s Tuckerem. Jen jí nechci dát šanci klást otázky. Nebo jí nechat zeptat se, co si myslím, že s ním dělám. Protože já nemám nejmenší tušení, co vlastně dělám s Tuckerem Averym. "Lovit ryby na mušku je tak snadné," říká Tucker asi o dvě hodiny později. Potom, co mi ukázal všechny základní pravidla rybolovu v relativním bezpečí trávy podél řeky Snake. "Jen prostě musíš myslet jako ryba." "Správně. Myslet jako ryba." "Nedělej si z toho srandu," varuje mě. "Podívej se na řeku. Co vidíš?" "Vodu. Kameny, klacky a bláto." "Podívej se víc zblízka. Řeka je vlastní svět. Rychlá i pomalá, hluboká i měkká, jasná i temná. Pokud se na ní podíváš jako na krajinu, kde žijí ryby, bude mnohem jednodušší je chytit."

"Hezky řečeno. Jsi nějaký druh kovbojského básníka?" Červená se, což shledávám naprosto okouzlujícím. "Jen se prostě dívej," mumlá. Koukám se proti proudu řeky. Zdá se to jako vlastní malý kousek ráje. Vzduch prorážejí paprsky slunečního světla, podél břehu jsou hluboké stíny, osiky a topoly šustí ve vzduchu. A tomu všemu vévodí šumivá řeka. Je živá, rychlá a bublající. Její zelené hlubiny jsou plné záhad. A údajně je plná nádherných a chutných ryb. "Jdeme na to." Zvedám prut. "Přísahám, že už myslím jako ryba." Odfrkává si a protáčí oči. "Dobře, rybo." Ukazuje k řece. "Támhle je mělčina, kde můžeš stát." "Nech mě ujistit se, jestli jsem to správně pochopila. Chceš po mně, abych si stoupla doprostřed řeky?" "Jo,'" říká. "Bude ti trošku chladno, ale myslím, že to zvládneš. Nemám žádné gumáky v tvojí velikosti." "Není tohle jeden z tvých dalších triků na to, jak mě zachránit, že ne?" Nakláním hlavu a mžourám na něj proti slunci. "Nemysli si, že jsem zapomněla na ten strom, ze kterého jsem skákala." "Ne," říká s úsměvem. "Dobře." Dělám krok do řeky. Lapám po dechu, když cítím chlad. Pak dělám další a další dokud nestojím ve vodě až těsně nad kolena. Zastavuju se na okraji písčité plošiny, kde mi Tucker ukázal, že bych mohla dostat pevný základ pro stání na hladkých skalách. Voda je studená a proud se opírá do mých bosých nohou. Narovnávám se v ramenou a upevňuju stisk na prutu tak, jak mi to předtím ukázal Tucker. Vytahávám strunu v prutu pomocí navijáku a čekám, dokud se nedobrodí vedle mě a nezačne mi na prut přivazovat mušku. "Tohle je jedna z mých oblíbených," říká. Jeho ruce se pohybují rychle a elegantně. Upevňuje k háčku trochu chmýří, aby to ve vodě vypadalo jako hmyz. "Pale Morning Dun." "Pěkné," říkám, i když nemám nejmenší ponětí, o čem mluví. Mě to přijde jako nějaká můra. Ryba to ale asi vidí jako nějakou prima ňamku. "Všechno je hotové." Uvolňuje rybářský vlasec. "Teď si vyzkoušíme to, co jsme trénovali na trávě. Nahoď na dvě hodiny, pak změň směr na deset hodin. Trošku vytáhni vlasec a zopakuj to. Jakmile nahodíš vlasec vpřed, změň směr na devět hodin." "Deset a dva," opakuju. Zvedám prut a nahazuju dozadu někam, kde jak doufám, jsou dvě hodiny. Pak ho vystřeluju dopředu. "Opatrně," nařizuje mi Tucker. "Snaž se po nahozu hned uhnout támhle. Když to uděláš, ryba si bude myslet, že jsi pěkná šťavnatá moucha." "Fajn, myslím jako ryba," říkám s rozpačitým smíchem. Zkouším to. Deset a dva, deset a dva, znovu a znovu. Opisuju s prutem smyčku a pak opět dokola. Myslím, že mi to jde, ale ani po deseti minutách se na mojí Pale Morning Dun nechytá ani jedna ryba. "Nemyslím si, že jsem je oblafla." "Tvoje smyčka je příliš těsná - a tvoje muška se příliš táhne. Snaž se s tím nehýbat, jako kdyby to byly stěrače," říká Tucker. "Než nahodíš dozadu, musíš si udělat malou pauzu. Zapomínáš na pauzu." "Promiň." Cítím, jak mě sleduje a upřímně řečeno, ničí to moje soustředění. Jsem naprosto příšerná v chytání ryb na mušku, uvědomuju si. Ne, že by mi to nešlo, protože bych se držela zpátky, prostě jsem v tom hrozná.

"Je to legrace," říkám. "Díky, žes mě sem vzal." "Jo, je to jedna z mých oblíbených věcí. Nevěřila bys, jaké druhy ryb jsem chytil v téhle řece: pstruha potočního, pstruha duhového, pstruha bezohledného a další druhy. V přírodě je chycený pstruh bezohledný stále víc a víc vzácnější, i když je to plemeno, které je do řek vysazeno." "Házíš je zpátky?" ptám se. "Většinou. Takhle z nich vyrostou větší a chytřejší ryby. Až je chytnu příště, budou pro mě vhodnější. Vždy házím zpátky pstruha bezohledného. A když chytnu pstruha duhového, vždycky ho vezmu domů. Máma dělá večeři z divokých ryb. Jen je osmaží na másle a dá na ně nějakou sůl, pepř a někdy ještě trošku červené papriky. Skoro se rozpouští na jazyku." "Zní to dokonale." "No, možná dnes nějakého chytíš." "Možná." "Mám zítra volno," říká. "Nechceš se se mnou sejít před úsvitem a zajít na to nejlepší místo v Tetonu, odkud bychom mohli pozorovat východ slunce? Je to pro mě zvláštní den." "Jasně." Musím uznat, že v odvracení pozornosti je Tucker vážně nejlepší. Pořád se mě ptá, jestli bych s ním někam nešla a já pořád říkám ano. "Nemůžu uvěřit, že léto letí tak rychle. A já si myslela, že se bude táhnout do nekonečna. Ach, myslím, že vidím rybu!" "Vydrž," sténá Tucker. "Jen kolem ní mávej vlascem." Přiskakuje ke mně přesně ve chvíli, kdy nahazuju dozadu. Háček se mu zachytává o kovbojský klobouk a strhává mu ho z hlavy. Potichu kleje a dělá výpad, aby chytil klobouk. Míjí. "Hups! Omlouvám se." Natahuju k sobě vlasec a chytám klobouk. Uvolňuju ho z háčku. Podávám mu ho a snažím se nechechtat. Dívá se na mě trochu zachmuřeně, pak se mračí a nakonec si ho bere z mých rukou. Oba se smějeme. "Myslím, že jsem měl štěstí, že to byl můj klobouk a ne ucho," říká. "Zůstaň pár minut klidně stát, jo?" Brodí se ke mně řekou a stříká na mě vodu, když zvedá nohy v jeho gumácích. Nakonec zastavuje za mnou. Je tak blízko, že cítím jeho: opalovací krém, z nějakého záhadného důvodu Oreo cookies, mix spreje proti hmyzu a říční vody a náznak jeho vlastní přírodní vůně. Nervózně se usmívám. Zvedá ruku a bere mezi prsty pramen mých vlasů. "Tvoje vlasy ve skutečnosti nejsou zrzavé, viď?" ptá se a můj dech mi vázne v plicích. "Co tím myslíš?" dostávám ze sebe. Pokud má nějaké pochybnosti, naučila jsem se od mámy, že je nejlepší odpovědět na otázku otázkou. Vrtí hlavou. "Tvoje obočí. Je spíš tmavě zlaté." "Zíráš zrovna teď na moje obočí?" "Dívám se na tebe. Proč se pořád snažíš skrýt, jak nádherná jsi?" Zdá se, že se na mě dívá, jako kdyby opravdu věděl, kdo jsem. V té chvíli mu chci říct pravdu. Bláznivé, já vím. Hloupé. Špatné. Snažím se udělat krok zpět, ale kloužu na mokrých kamenech a málem letím přímo po hlavě do řeky. Tucker mě ale chytá. "Hej," říká a rychle mě chytá oběma rukama kolem pasu, aby mě udržel nahoře. Přitahuje si mě blíž k sobě a vzpírá se proti proudu. Voda se uzavírá kolem nás. Je ledová a neúprosná. Proud s námi škube a tahá nás. Stojíme tak nehnutě několik sekund, když se snažíme získat zpátky ztracenou rovnováhu.

"Už stojíš pevně na nohou?" ptá se blízko mého ucha. Na rukách mi vyskakuje husí kůže. Mírně se obracím a získávám opravdu blízký pohled na důlek v jeho tváři, když se na mě směje. Na krku má hrozně silný tep. Jeho tělo mě hřeje do zad. Jeho ruka se dole obtáčí přes můj rybářský prut. "Jo," skřehotám. "Jsem v pohodě." Co tady dělám? myslím si omámeně. Tohle už překračuje jenom obyčejné rozptýlení. Nevím, co to je. Měla bychNevím, co mám dělat. Můj mozek mi vypověděl službu. Odkašlává si. "Tentokrát raději vynech klobouk." Společně zvedáme prut a nahazujeme ho dozadu a pak dopředu. Celou dobu mi Tucker vede ruku. "Jako kladivo," říká. "Pomalu zpátky, chvilku pauza na ustálení, a pak" -posouvá prut dopředu, takže je zhruba v úrovni našich hlav a pak jemně rozvinuje háček na vodě"rychle dopředu. Jako s pálkou na baseballovém hřišti." Návnada na hladině jemně klouže. Chvíli váhá a pak je odnesená zase pryč. Teď, když takhle jezdí po vodě, podobá se hmyzu. Žasnu nad tou hrou na vodě. I když vlasec táhne návnadu trochu nepřirozeně, rychle klouže pryč a pak jí znovu nahazujeme. Snažíme se to udělat několikrát tam a zpátky. Tucker udává rytmus. Je to fascinující. Pomalu zpět, pauza, vpřed, znovu a znovu. Odpočívám opřená o Tuckera. Opírám se o něj skoro celou svou váhou, když čekáme, až přilákáme ryby k návnadě, aby vyletěli a chytili jí. "Jsi připravená to znovu připravit na vlastní pěst?" ptá se po chvíli. Jsem v pokušení říct mu ne, ale nemyslím si, že bych pro to měla nějaký dobrý důvod. Kývám. Pouští mou ruku a pomalu se pohybuje pryč ode mě zpátky ke břehu, kde bere svůj vlastní prut. "Myslíš si, že jsem nádherná?" ptám se. "Musíme přestat mluvit," říká trochu nevrle. "Děsíme ryby." "Fajn, fajn." Koušu se do rtu a pak se usmívám. Chvíli mlčky rybaříme. Slyším jen hluk bublající řeky a šustění stromů. Tucker chytá a zase pouští tři ryby. Bere si chvilku, aby mi mohl ukázat pstruha bezohledného s jeho šarlatovou barvou pod žábrami. Mě, na druhé straně, ryby vůbec neberou. Nakonec musím vylézt z té studené vody. Sedím na břehu a snažím se nějak znovu vrátit cit do mých nohou. Musím čelit ošklivé pravdě: jsem příšerná rybářka. Vím, že to zní divně, ale to co říkám je vlastně dobrá věc. Baví mě pro jednou ve všem nevynikat. Ráda sleduju Tuckera, jak rybaří. Jak jeho oči prohlížejí stíny a peřeje. Jak hází nad vodou dokonalé, elegantní smyčky. Je to, jako kdyby s řekou mluvil. Je to uklidňující. A Tucker si myslí, že jsem nádherná. ... Později si opět přitahuju starý dobrý pytel na dvorek a zkouším to ještě jednou. Zpátky do reality, připomínám si. Zpátky k povinnosti. Máma je v kanceláři na počítači, pije šálek čaje a snaží se opět nějak zbavit stresu. Včera přijela domů a už se zdá zase unavená. Roztahuju paže a křídla. Zavírám oči. Odlehči se, nařizuju si. Buď lehká. Buď součástí noci, stromů, větru. Snažím se představit si obrázek Christiana, ale najednou už ho nevidím tak jasně. Snažím se vybavit si jeho zelené oči se zlatými tečkami, ale nemůžu ten obrázek udržet v mysli. Místo toho si představuju Tuckera. Jeho ústa potřísněná červenou barvou, když jsme se krčili pod horou a vyplňovaly prázdné dózy od zmrzliny borůvkami. Jeho chraplavý smích. Jeho ruce kolem mého pasu v řece, když jsme se snažili udržet rovnováhu.

To, jak blízko ke svému tělu mě držel. Jeho tak teplé a modré oči, které mě vtahují hluboko do sebe. "Sakra," šeptám. Otevírám oči. Jsem odlehčená. Země se už dotýkají jenom konečky mých prstů. Vznáším se. Ne, myslím si. Tohle není správné. Měl by to být Christian, který na mě takhle působí. Jsem tu kvůli Christianovi Prescottovi. Sakra! Ta myšlenka mě tíží a já klesám zpět na zem. Jenže nemůžu dostat Tuckera Averyho z hlavy. Pořád si v hlavě dokola přehrávám ty okamžiky, kdy jsme byli spolu. "Co vidíš na klukovi, jako je Christian Prescott?" zeptal se mě ten večer, když mě vezl z plesu. Ale co tím doopravdy myslel, a co by mi znělo nahlas a jasně, kdybych nebyla tak zaslepená, bylo: Proč mě nevidíš? Znám ten pocit. Soustřeď se, říkám si. Jen prostě leť. Pevně chytám pytel. Zvedám křídla a roztahuju je vysoko k obloze. Zatínám v nich všechny svaly. Vyvolávám všechny síly, které jsem získala měsíci praxe. Moje tělo se vnáší několik stop a mě se daří držet pytel. Tlačím své tělo výš a výš, téměř nad vrcholky stromů. Stěží můžu rozeznat srpek nového měsíce. Pohybuju se směrem k němu, ale díky pytli ztrácím rovnováhu. Nejdřív ho nakláním na jednu stranu, pak s ním divoce mávám a pak ho házím dolů. Moje náruč má pocit, že se zbavila těžkého břemena. A pak padám, narážím do borovic na okraji naší zahrady a nadávám celou cestu dolů. Jeffrey stojí u dřezu, když se protahuju zadními dveřmi. Jsem poškrábaná, pohmožděná a mám slzy na krajíčku. "Pěkný," říká a uculuje se. "Sklapni." Směje se. "Taky to nedokážu." "Nedokážeš co?" "Nedokážu nést věci, když letím. Ztrácím rovnováhu." Nevím, jestli se mám cítit líp, kvůli tomu, že to nezvládne ani Jeffrey nebo hůř kvůli tomu, že mě asi celou dobu pozoroval. "Už jsi to zkoušel?" ptám se. "Mnohokrát." Natahuje se a vytahuje mi šišku z vlasů. Jeho oči jsou přátelské a plné sympatií. Ze všech lidí co znám vím, že je Jeffrey jediný, který může doopravdy porozumět tomu, čím procházím. Prochází tím taky. Nebo alespoň bude, až přijde jeho poslání. "Myslíš-" váhám. Dívám se za ním na chodbu směrem ke kanceláři mojí mámy. Ohlíží se přes rameno a pak se na mě zvědavě dívá. "Co?" "Chceš to zkusit se mnou?" Chvíli na mě zírá. "Jasně," říká nakonec. "Jdeme na to." Na dvoře je tma, takže nevidím ani přes okraj trávníku. "Mnohem jednodušší by to bylo ve dne," říkám. "Začínám nenávidět cvičení v noci." "Proč teda necvičíš ve dne?" "Hm- ,protože nás můžou vidět lidi?" Šibalsky se usmívá. "Koho to zajímá?" říká. "Co tím myslíš?" "Lidé tě nikdy doopravdy neuvidí. Není to tak, že se stále dívají nahoru." "Cože? To je šílené," říkám a vrtím hlavou.

"Je to pravda. Pokud si tě náhodou všimnou, budou sim myslet, že jsi velký pták třeba pelikán." "V žádném případě." Ale okamžitě se mi vybavuje můj odraz na Jenny Lake, když jsem nad ním prolétávala. Byl čistě bílý, jako ptačí. "Není to nic velkého. Máma to dělá pořád." "Vážně?" "Létá skoro každé ráno. Když se začne blížit svítání." "Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla?" Krčí rameny. "Já vstávám dřív." "Nemůžu uvěřit, že jsem to nevěděla!" "Takže můžeme létat i ve dne. Problém vyřešen. Ale teď už se vrhneme na tohle, jo? Ještě toho musím hodně udělat." "Jasně, že musíš. To je v pohodě. Dívej na tohle. Ukaž se!" křičím. Jeho křídla se objevují. "Co to bylo?" vzdychá. "Tenhle trik mě naučila Angela." Jeho křídla mají světle šedou barvu. O několik odstínů tmavší, než já. Pravděpodobně by mi to nemělo dělat starosti. Máma říká, že máme všichni různé odstíny šedé. A jeho nevypadají tak moc tmavě. Vypadají spíš ... špinavě. "Fajn, ale příště mě varuj, jo?" Jeffrey mírně skládá křídla a tím je zmenšuje. Obrací se ke mně zády, když přechází k okraji trávníku, kde jsem nechala pytel. Zvedá ho snadno a nese ho ke mně. Všechny jeho svaly, které získal v zápasnickém týmu, jsou teď velkou výhodou. "Dobře, pojďme na to." Drží pytel a já ho chytám za jeden konec. "Až napočítám do tří." Najednou si představuju nás dva, jak se srážíme hlavami, když vzlétáváme. Dělám krok zpět. Snažím se být od něj tak daleko, jak to jen jde, abychom přitom stále mohli držet pytel. S ním má jen poloviční váhu a nezdá se vůbec těžký. "Jedna," říká. "Počkej, jakým směrem poletíme?" "Tamtudy." Naklání hlavu směrem ke konci našeho dvorku, kde jsou stromy tenčí. "Dobrý plán." "Dva." "Jak vysoko?" "To zjistíme během letu," říká podrážděným tónem. "Víš, tvůj hlas začíná znít jako ten tátovo. Nemyslím si, že by se mi to líbilo." "Tři!" volá a ohýbá se v kolenou. Mává křídly a vzlétá ve stejnou chvíli, kdy se snažím o totéž. Není žádný čas pro zaváhání. Stoupáme výš a výš. Údery našich křídel jsou stejně načasované. Držíme pytel mezi námi trochu nejistě, ale takovým způsobem, že jsme schopni ho nést. Asi za deset vteřin jsme nad hranicí lesa. Pak se začínáme přesouvat na sever. Celou dobu se dívám na Jeffreyho, který po mě střílí arogantním, samolibým úsměvem, jako kdyby celou dobu věděl, že to bude snadné. Jsem šokovaná tím, jak moc snadné to je. Mohli bychom zvednout dvakrát tolik. Moje mysl běží jako o závod, když myslím na to, co by to mohlo znamenat. Pokud nedokážu Christiana zvednout sama, znamená to, že budu potřebovat pomoc? Je to proti pravidlům? "Jeffrey, možná tohle je ono." "Tohle je co?" říká trochu roztržitě a snaží se vytáhnout pytel, aby ho mohl líp chytit. "Tvoje poslání. Možná, že tohle máme udělat spolu."

Pouští ho. Váha pytle se mnou trhá, ale pak ho pouštím taky. Sledujeme, jak padá někam dolů do křoví v lese. "To není moje poslání," říká pevným hlasem. Jeho šedé oči se zdají být chladné a vzdálené. "Co se děje?" "Nic. Všechno není jen o tobě, Claro." Stejnou věc mi kdysi řekla Wendy. Je to, jako kdyby mi dal někdy ránu pěstí do břicha. "Omlouvám se," mumlám. "Myslím, že jsem jen byla nadšená myšlenkou, že bych měla nějakou pomoc. Bude pro mě dost těžké zvládnout to sama." "Musíme to udělat samy." Obrací se a vrací se zpátky ke dvoru. "Přesně tak to je." Zírám za ním dlouhou dobu. Pak klesám k zemi a zvedám pytel. Jedna z flašek s vodou uvnitř je rozbitá. Z pytle dolů na vyprahlou zem uniká malý pramínek vody.

kapitola 16 ODPUZOVAČ MEDVĚDŮ Druhý den ráno mi v nekřesťanskou hodinu zvoní telefon. Sténám pod peřinou a tápu rukou na nočním stolku po telefonu. Nacházím ho, přitahuju si ho a vesele odpovídám. "Co chceš?" "Och. Skvěle. Jsi vzhůru." Tucker. "Kolik je?" "Pět." "Já tě zabiju." "Jsem na cestě za tebou," říká. "Budu tam asi za půl hodiny. Myslel jsem, že zavolám dřív, abys měla čas na to učesat se a dát si novu tvář." "Myslíš, že si vezmu maku-up na túru s tebou?" "Vidíš? To je to, co se mi na tobě líbí, mrkev. Zbytečně se nerozčiluješ." Zavěšuju. Odkopávám ze sebe peřinu a chvíli jen tak ležím a zírám na strop. Venku je hluboká tma. Zdálo se mi o něm, i když si uvědomuju, že si nemůžu vybavit detaily. Něco o velké červené stodole na ranči Lazy Dog. Zívám. Pak se nutím do toho vstát a obléknout se. Nesprchuju se, protože by ten hluk probudil mámu. Oplachuju si obličej studenou vodou a mažu se hydratačním krémem. Moje pleť začíná mít v poslední době vlastní přirozenou zář, což je další znamení, že se věci začínají měnit. Moje moc se začíná prohlubovat, jak řekla máma. Dávám si řasenku a maluju si pusu leskem. Pak věnuju

svou pozornost divokým vlnám mých vlasů, které mi dopadají na záda. Na jednom prameni mám kus mízy ze stromu. Doklad o včerejším procvičování létání. Dalších patnáct minut trávím tím, že se snažím zbavit mízy a když se mi to konečně daří a vyčesávám si příšernou hromadu vlasů, slyším zvuk pneumatik na naší štěrkové cestě. Tiše proklouzávám dolů. Jeffrey má pravdu. Máma není ve svém pokoji. Nechávám jí vzkaz na kuchyňském stole: Mami, šla jsem se s přáteli dívat na východ slunce. Vrátím se později. Mám sebou telefon. C. Pak vycházím ze dveří. Tentokrát jsem nervózní. Tucker ale působí, jako kdyby se nic nezměnilo. Je tak normální, že přemýšlím, jestli jsem si všechno to napětí mezi námi včera nevymyslela. Relaxuju, když spolu začínáme žertovat. Jeho úsměv je nakažlivý. Jeho důlek je vidět celou cestu. Řídí dost rychle, takže vždycky, když projíždíme zatáčkou, musím se chytit držadla nad dveřmi. Jede po straně silnice směrem do Grand Tetonu. Vjíždí hlavní bránou dovnitř a pak se vydává dolů, po prázdné dálnici. "Tak co je za den?" ptám se. "Huh?" "Říkals, že je pro tebe dnešek zvláštní den." "Ach. K tomu se dostanu." Jedeme do Jackson Lake. Parkuje a vyskakuje z auta. Čekám na něj, dokud neobejde auto a neotevře mi dveře. Už jsem si nějak zvykla na to ´ano, madam´ chování. Tak moc, až začínám shledávat jeho gentlemanství sladkým. Kontroluje hodinky. "Musíme rychle jít," říká. "Východ slunce je za dvacet šest minut." Utahuju si tkaničky na mých botách. A vyrážíme. Jdu za ním nahoru. Pryč z parkoviště, směrem do lesa. "Tak jaké hodiny si bereš příští rok?" ptá se přes rameno, když jdeme přes kopec na druhou stranu jezera. "Jako obvykle," říkám. "Matematika, Angličtina, Vláda, Francouzština, Fyzika, znáš to." "Fyzika, vážně?" "No, můj táta je profesor fyziky." "Bez legrace? Kde?" "NYU." Píská. "To je dost daleko odsud. Kdy se vaši rozešli?" "Proč seš najednou tak upovídanej?" ptám se ho ostře. Něco na myšlence, že bych mu řekla o své minulosti, mi přijde nepříjemné. Jako kdybych začala vyprávět a už se nemohla zastavit. Vyžvanila bych mu celý příběh: máma je napůl anděl, já jsem jenom čtvrtkou, moje schopnosti, moje poslání, Christian a co pak? Poví mi o tom, jak jezdí rodeo?" Zastavuje se, otáčí se na mě a sleduje mě. V jeho očích tančí rošťácká světýlka. "Musíme mluvit kvůli medvědům," říká hlubokým tónem, jako kdyby je předváděl. "Medvědi." "Musíme dělat nějaký zvuk. Nechceme přece překvapit grizzlyho." "Ne, myslím, že to nechceme." Znovu začíná šplhat po stezce. "Tak, řekni mi o tom, co se stalo tvému dědečkovi, když tvoje rodina ztratila ranč," říkám rychle. Nemůžu mu dát šanci nechat ho vrátit se k tématu mé rodiny. Má jistý krok, bez zaváhání, ale vidím, jak se jeho tělo celé napíná. No, už jsem to nakousla. "Wendy říká, že to je důvod, proč nenávidíš Kaliforňany. Co se tam stalo?"

"Není pravda, že nenávidím Kaliforňany. Jasné?." "Páni, to je úleva." "Je to dlouhý příběh," říká, "a my nemáme tak dlouhou cestu." "Dobře. Omlouvám se. Nemyslela jsem tím-" "To je v pohodě, mrkev. Někdy ti o tom řeknu. Ale ne teď." Pak si začíná pískat a my přestáváme mluvit. Což, jak se zdá, vyhovuje nám oběma. K čertu s medvědy. ... Po několika minutách vysilujícího lezení vycházíme na mýtinu na vrcholu malé skály. Nebe se koupe v kombinaci šedé a světle žluté. Spleť světlých růžových mraků visí přímo nad místem, kde se Teton spojuje s nebem. Majestátní hory mají tmavě růžovou barvu. Rýsují se na obzoru jako králové. Pod nimi je Jackson Lake. Jsou vidět tak jasně, že vypadají jako dva přesně okopírované soubory dvou hor a dvou nebí. Tucker kontroluje hodinky. "Šedesát sekund. Jdeme na čas." Nemůžu odtrhnout pohled od hor. Nikdy jsem neviděla nic tak impozantního a krásného. Cítím se s nimi propojena tak, jak jsem se nikdy a s ničím necítila. Je to, jako kdybych mohla cítit jejich přítomnost. Jen při pohledu na rozeklané vrcholy rýsující se na obloze, přese mě přejíždí vlna klidu, stejně jako když vlnky naráží na břeh jezera pod námi. Angela má teorii, že lidé s andělskou krví jsou přitahováni k horám, protože rozdíl mezi nebem a zemí je tu o něco menší. Nebo kvůli tomu, že je tu vzduch ridčí. Nevím. Vím jen, že při pohledu na ně mě naplňuje touha létat. Vidět zemi ze shora. "Támhle." Tucker ukazuje opačným směrem na vzdálené údolí, kde se přes soubor málo známých hor vynořuje slunce. Vychází jen pro nás. Najednou se objevuje za horami a Tucker mě chytá jemně za ramena a obrací mě zpátky k Tetonu. Na jezeře je teď milion zlatých jiskřiček. "Ach," lapám po dechu. "Tohle tě donutí věřit v Boha, viď?" Překvapeně se na něj dívám. Nikdy předtím jsem ho neslyšela mluvit o Bohu. Dokonce, i když od Wendy vím, že téměř každou nedělí chodí do kostela. Nikdy bych do něj neřekla, že má v sobě taky nějaké náboženské cítění. "Ano," souhlasím. "Jejich název znamená ´prsa´, víš." Koutky úst se mu zvedají do zlomyslného úsměvu. "Grand Teton znamená ´Velká prsa´." "Pěkné, Tuckere," vysmívám se mu. "Vím to. Studuju třetí rok francouzštinu, pamatuješ? Myslím, že francouzští průzkumníci neviděli ženu opravdu dlouho." "Myslím, že si z toho jen chtěli udělat srandu." Dlouhou chvíli stojíme bok po boku a díváme se v naprostém tichu na paprsky světla, která tancují na horách. Lehký vánek mi zvedá a odfukuje vlasy na stranu, kde se dotýkají ramena Tuckera. Dívá se na mě. Polyká. Zdá se, že mi chce říct něco důležitého. Moje srdce mi vyskakuje až do krku. "Myslím, že jsi-" začíná. Ve stejnou chvíli oba slyšíme nějaký hluk v křoví. Otáčíme se. Právě k nám po cestě přichází medvěd. Okamžitě vím, že je to Grizzly. Jeho masivní tělo září v paprscích právě vycházejícího slunce. Zastavuje se a dívá se na nás. Za ním se v křoví kolébají dvě mláďata. Tohle je zlé.

"Neutíkej," varuje mě Tucker. To ani není možné. Moje nohy jsou zmrazené na místě. Periferním viděním vidím, jak si sundavá batoh z ramene. Medvěd snižuje hlavu a vydává čmuchající zvuk. "Neutíkej," opakuje Tucker. Tentokrát hlasitěji. Slyším, jak s něčím manipuluje. Možná, že se chystá medvěda něčím udeřit. Medvěd se dívá přímo na něj. Napíná tělo a připravuje se na útok. "Ne," šeptám v andělském jazyce, jako kdybych ho mohla udržet zpátky pouhou silou mého hlasu. "Ne." Medvěd se zastavuje. Přejíždí pohledem na můj obličej. Má světle hnědé oči oproštěné od jakýchkoliv pocitů nebo porozumění. Je to jen pouhé zvíře. Upřeně se mi dívá na ruku a pak se zvedá na zadní. Zlobí se. "Neublížíme ti," říkám v andělském jazyce a snažím se udržet tón mého hlasu co nejníže. Nevím, jak to bude znít Tuckerovi. Nevím, jestli to pochopí. Nemám ale čas na to myslet. Musím to zkusit. Medvěd ze sebe vydává zvuk, který je něco mezi řevem a bručením. Stojím na místě. Dívám se mu do očí. "Opusť tohle místo," říkám pevně. Cítím zvláštní sílu, která mnou prochází. Jsem díky tomu jako omámená. Když se dívám na svou nataženou ruku, vidím slabou záři, která stoupá zpod mé kůže. Medvěd klesá na všechny čtyři. Znovu snižuje hlavu a bručí na svá mláďata. "Jdi," šeptám. A on mě poslouchá. Otáčí se a mizí zpátky ve křoví. Mláďata se kolébají za ním. Odchází tak náhle, jak se objevil. Podlamují se mi kolena. Tucker kolem mě obmotává své paže. Po chvíli mě drtí v náruči. Jednou rukou mě hladí po zádech a druhou mi dává na zadní stranu krku. Pokládá mi hlavu na svůj hrudník. Jeho srdce buší a jeho dech se chvěje panikou. "Ach, můj bože," říká. Něco drží v ruce. Trochu od něj poodcházím, abych to prošetřila. Jeho to dlouhá stříbrná nádoba, která vypadá jako hasicí přístroj, jen menší a lehčí. "Odpuzovač medvědů," říká Tucker. Jeho tvář je bledá a jeho modré oči jsou vyplašené. "Och. Takže jsi ho mohl použít." "Snažil jsem se přečíst návod, jak na ten sprej," říká s pochmurným smíchem. "Nevím, jestli bych na to přišel včas." "Naše chyba." Klesám dolů a sedám si na kamenitý terén k jeho nohám. "Přestali jsme mluvit." "Správně." Nevím, co předtím slyšel, nebo co si myslel. "Mám žízeň," říkám a snažím se tím koupit si nějaký čas, než přijdu s vysvětlením. Zastrkává odpuzovač zpátky do batohu a vyndavá lahev s vodou. Otevírá jí a kleká si vedle mě. Přikládá mi láhev k ústům. Jeho výraz pořád pevně svírá strach. Jeho pohyby jsou tak mizerné, že mi rozlívá vodu po bradě. "Varoval jsi mě ohledně medvědů," koktám a snažím se vypít alespoň pár doušků vody. "Měli jsme štěstí." "Jo." Otáčí se a dívá se na stezku směrem, kudy odešel medvěd. Pak se otáčí zpátky na mě. V jeho očích vidím otázku, na kterou mu ale nemůžu odpovědět. "Měli jsme velké štěstí." ... Nemluvíme o tom. Jdeme zpět a pak jedeme do Jacksonu na snídani. V odpoledních hodinách se vracíme do domu Tuckera pro jeho člun a trávíme odpoledne na

rybolovu na řece Snake. Tucker chytá pár ryb a hází je zpátky. Nakonec se mu daří chytit obrovského pstruha duhového a rozhodujeme se, že si ho dáme k večeři spolu s rybami, které chytil den předtím. Když stojíme v kuchyni na statku Averových, Tucker mě učí, jak vyndat rybám vnitřnosti. Pak znovu vytahuje téma medvěd. "Co jsi to dneska udělala s tím medvědem?" ptá se, když stojím s rybou u dřezu a snažím se jí vyprázdnit břicho tak, jak mi ukázal. "Tahle je tak tlustá," stěžuju si. Obrací se a věnuje mi svůj tvrdý pohled, který používá vždycky, když se ho snažím něčím oklamat. Nevím, co mu mám na to říct. Jaké jsou mé možnosti? Říct mu pravdu, což je ale zároveň v rozporu s jediným pravidlem, které mi dala máma v souvislosti s andělskou krví: nikdy to neříkej lidem - nebudou ti věřit a i v případě, že by ti uvěřili, nebudou to schopni zvládnout. A pak je tu druhá možnost: přijít s nějakou směšně znějící lží. "Zpívala jsem mu," zkouším. "Mluvila jsi na něj." "Spíš jsem trochu hučela," říkám pomalu. "To je všechno." "Nejsem hloupý, víš," říká. "Já vím. Tucku-" Nůž mi vyklouzává. Cítím, jak se mi zařezává do dlaně pod palcem a prořezává kůži a svaly. Najednou mi ruka začíná příšerně krvácet. Instinktivně zavírám prsty ránu. "Fajn, čí geniální nápad byl dát mi nůž?" "To je ošklivé říznutí. Tady." Tucker mi narovnává prsty a kolem rány mi zavazuje utěrku. "Tlač na to," nařizuje a pouští mě. Vybíhá z místnosti. Chvíli si to tisknu, jak mi nařídil, ale krvácení se už zastavilo. Cítím se najednou divně. Přepadají mě závratě. Opírám se o pult. V ruce mi začíná bušit a pak mi z lokte až k malíčku u ruky vystřeluje světlice tepla a pohlcuje ji, jako malé plameny. Lapám po dechu. Cítím, jak se mi rána sama uzavírá a jak se mi hluboko uvnitř ruky spojují zpátky všechny tkáně. Máma měla pravdu. Moje síly rostou. Po chvíli ten pocit slábne. Odstraňuju utěrku a zkoumám svou ruku. Už tam zbývá jen mělký řez. Míň, než škrábnutí. Zdá se, že už je léčba u konce. Opatrně hýbu prsty tam a zpět. Tucker se objevuje s tubou s antibiotickou mastí a s dost obvazy, aby s nimi mohl ošetřit celou armádu. Všechno to skládá na pult a rychle přistupuje ke mně. Znovu si tisknu utěrku na dlaň a ochranitelsky si tisknu ruku k hrudi. "Jsem v pohodě," říkám rychle. "Nech mě se podívat," nařizuje mi. Bere mě za ruku. "Ne, je to v pořádku. Je to jen škrábnutí." "Je to hluboký řez. Musíme to zavřít." Pomalu pokládám ruku do té jeho. Bere ji a opatrně ji obrací, takže je teď zraněním nahoru. Odmotává mi utěrku. "Vidíš?" říkám. "Jen menší povrchová rána." Upřeně se mi dívá na ránu. Mám zatajený dech, uvědomuju si. Nařizuju si, abych se uklidnila. Prostě se chovej normálně, jak vždycky říká máma. Můžu to vysvětlit. Musím to vysvětlit. "Chystáš se mi číst budoucnost z ruky?" říkám se slabým smíchem. Křiví ústa. "Myslel jsem, že to bude potřebovat zašít." "Ne. Planý poplach."

Začíná mě ošetřovat. Čistí mi řez pod vodou a natírá mi ránu mastí, pak mi opatrně obvazuje ruku. Ulevuje se mi, když je řez schovaný pod obvazem a on už na to konečně přestává zírat. "Díky," říkám mu. "Co se to s tebou děje, Claro?" Když se na mě dívá, jeho oči jsou divoké a plné tolika bolesti a obvinění, že mi to vyráží dech. "Co-co tím myslíš?" koktám. "Chci říct," začíná. "Nevím, co tím chci říct. Já jen ... Ty jsi prostě ..." A pak mlčí. Tohle je to největší a nejtrapnější ticho v historii velkých trapných tich. Zírám na něj. Najednou jsem vyčerpaná ze všech lží, které jsem mu řekla. Je to můj přítel a já mu lžu každý den. Zaslouží si něco lepšího. Kéž bych mu mohla říct všechno, co mám na srdci. Přeju si, abych se před něj mohla postavit a opravdu být sama sebou. Říct mu všechno. Ale to je proti pravidlům. A tohle nejsou pravidla, které by šli brát na lehkou váhu. Nevím, jaké důsledky by to mělo, kdybych mu to řekla. "Já jsem prostě já," šeptám. Šklebí se. Zvedá utěrku a drží ji. Froté je jen trochu bílé, zbytek tvoří moje neuvěřitelně jasně červená krev, která je nasáklá v celém středu látky. "Aspoň už vím, že můžeš krvácet," říká. "To je něco. Myslím. Nejsi úplně neporazitelná. Nebo jo?" "Och, jasně," odpovídám mu sarkasticky. "Co? Myslíš si, že jsem nějaká superholka? Kterou může zranit jenom kryptonit?" "Nevím, co si mám myslet." Odtrhává pohled od utěrky a znovu se na mě dívá. "Ty nejsi ... normální, Claro. Snažíš se předstírat, že jsi. Ale nejsi. Mluvilas s grizzlym a on tě poslechl. Ptáci se za tebou otáčí, jako kdybys byla nějaká karikatura od Disneyho, nebo sis toho nevšimla? A chvíli potom, co jste se vrátili z Idaho Falls za mnou přiběhla Wendy s tím, že si myslí, že jsi před něčím nebo před někým utíkala. Jsi dobrá ve všem, co zkoušíš. Jezdíš na koni, jako kdyby ses narodila v sedle. Lyžuješ perfektně, a když si poprvé stála na lyžích, paralelně si sjela kopec. Zřejmě mluvíš plynně francouzsky, korejsky a kdoví jakou řečí ještě. Včera jsem si všimnul, že se tvoje obočí na slunci třpytí. A je tu něco na tom, jak se pohybuješ. Něco tak elegantního, že by toho člověk nikdy nebyl schopen. Je to, jako kdybys byla ... něco jiného." Od hlavy až k patě mi naskakuje husí kůže. Opravdu si dal všechno dohromady. A co nevěděl, to si prostě domyslel. "A samozřejmě pro to všechno není žádné racionální vysvětlení, viď," říkám. "Když vezmu v úvahu i tvého bratra, nejlepší, co jsem byl schopný vymyslet je to, že je možná tvoje rodina součástí nějakého tajného vládního experimentu, který se zabývá geneticky upravenými superlidmi, kteří se přátelí se zvířaty," říká. "A tady se schováváte." Odfrkávám si. Bylo by to legrační, kdyby pravda nebyla ještě mnohem divnější. "Zní to šíleně, víš to?" Další ticho, které by se mohlo zapsat do knihy rekordů. Pak vzdychá. "Vím. Je to šílené. Cítím se jako-" Odmlčuje se. Náhle vypadá tak nešťastně, že mě z toho bolí srdce. Nenávidím svůj život. "To je v pohodě, Tucku," říkám jemně. "Dneska jsme měli dost bláznivý den." Dotýkám se jeho ramene, ale jen vrtí hlavou. Asi mi zrovna chce říct něco jiného, když se otevírají dveře a pan a paní Averyovi vstupují do domu. Povídají si hlasitě,

protože ví, že nás vyrušují. Pan Avery sjíždí pohledem hromadu obvazů a mastí na pultu. "Uh. Někdo měl nehodu?" "Pořezala jsem se," říkám rychle a pohledem se vyhýbám Tuckerovi. "Tucker mě učil jak se čistí ryby a já jsem byla neopatrná. Jsem v pořádku. Myslím." "Dobrá," říká pan Avery. "To je pěkná ryba," říká pan Avery a dívá se do dřezu, kam jsem hodila velkého pstruha duhového. "To jsi dneska chytil?" "Tu chytil Tucker včera. Dneska chytil tamtu." Ukazuju na otevřenou chladničku. Pan Avery se tam dívá a uznale hvízdá. "Dobré jídlo na večer." "Jsi si jistý, že chceš na narozeninovou večeři zrovna tohle?" ptá se paní Avery. "Můžu ti udělat cokoliv chceš." "Máš narozeniny!" lapám po dechu. "Copak on ti to neřekl?" směje se pan Avery. "Dneska je mu sedmnáct. Už je to skoro chlap." "Díky, tati," mumlá Tucker. "To nestojí za řeč, synu." "Něco bych ti dala," říkám tiše. "Už jsi to udělala. Dneska jsi mi darovala život. Hádejte co?" říká svým rodičům. Mluví mnohem hlasitěji než normálně. "Dneska jsme narazili na grizzlyho s mláďaty na hřebenu Colter Bay. Clara mu zazpívala, aby ho odehnala pryč." Pan a paní Averyovi na mě zděšeně zírají. "Zazpívala jsi mu?" opakuje pan Avery. "Jo, zpívá tak příšerně," říká Tucker a všichni se smějí. Myslí si, že je to vtipné. Slabě se usmívám. "Jo," souhlasím. "Zpívám tak hrozně." ... Potom co paní Avery osmažila rybu k večeři, přinesla ještě dort, zmrzlinu a několik dárků. Většina dárku byla spíš pro Tuckerova koně na rodeo, Midase, což je podle mě legrační jméno pro koně. Pan Avery chválí Tuckera a Midase, jak dokázali rozpoznat tu nejlepší krávu z chovu. "Většina koní, které soutěží jsou vyškolené odborníky a stojí každý přes čtyřicet tisíc," říká. "Ale Midas ne. Tucker ho vychovává a cvičí už od hříběte." "Páni. Jsem ohromená." Tucker vypadá neklidně. Tře si krk. Tohle gesto znám. Znamená to, že je mu dost nepříjemné, kam se tenhle rozhovor ubírá. "Kéž bych tě mohla vidět soutěžit," říkám. "Vsadím se, že ten pohled stojí za to." "Musíš ho vidět ještě letos," říká pan Avery. "Já vím!" volám na něj. Opírám se o kuchyňský stůl a dávám si bradu do dlaně. Vím, že to dělám ještě horší, když škádlím Tuckera. Ale možná, že když se budu chovat normálně, všechno bude zase tak, jak to bylo. "Pojďme do stáje. Ukážu Midasovi jeho novou uzdu," říká Tucker. Odvádí mě z domu do bezpečné stodoly. Kůň vychází ze stodoly a čeká na nás už ve chvíli, kdy přicházíme. Má očekáváním uši nakloněné dopředu. Je krásný. Má krásnou lesklou kaštanovou srst a velké hnědé vědoucí oči. Tucker ho hladí pod bradou. Pak mu nasazuje novou uzdu, kterou dostal od rodičů. "Měls mi říct, že máš narozeniny," říkám. "Chtěl jsem. Ale pak jsme byly skoro snědení medvědem." "Oh, jasně. Co Wendy?"

"Co je s ní?" "Má dneska taky narozeniny. Jsem ta nejhorší kamarádka na světě. Měla jsem jí něco poslat. Už jste si vyměnili dárky?" "Ještě ne." Otáčí se ke mně. "Ale ona mi dala dokonalý dárek." Ze způsobu, jakým se na mě dívá, mám v břiše motýlky. "Jaký?" "Tebe." Nevím co na to říct. Tohle léto nedopadlo zrovna tak, jak jsem si plánovala. Neměla bych stát uprostřed stodoly s modrookým kovbojem, který se na mě dívá, jako kdyby mě chtěl políbit. Neměla bych chtít, aby mě políbil. "Co to děláme?" ptám se. "Mrkev ..." "Neříkej mi tak," říkám nejistě. "To nejsem já." "Co tím myslíš?" "Ještě před hodinou sis myslel, že jsem nějaký blázen." Rozrušeně si rukou prohrabuje vlasy. Pak se mi dívá přímo do očí. "Nikdy jsem si o tobě nemyslel, že jsi blázen. Myslím ... Myslel jsem, že si kouzelná nebo tak něco. Myslel jsem si, že si až příliš dokonalá na to, abys byla skutečná." Tak moc bych mu to chtěla ukázat. Vyletět až na vrchol seníku, usmát se na něj a všechno mu říct. Chci, aby poznal moje skutečné já. "Vím, že jsem dneska řekl dost stupidní věci. Ale mám tě rád, Claro," říká. "Mám tě opravdu rád." Tohle bylo nejspíš poprvé, co řekl moje jméno. Vidí zaváhání v mých očích. "To je v pohodě. Nemusíš nic říkat. Jen jsem chtěl, abys to věděla." "Ne," říkám. On je jen rozptýlení. Mám své poslání, povinnosti. Nejsem tu kvůli němu. "Tucku, já nemůžu. Musím-" Mračí se. "Řekni mi, že to není kvůli Christianovi Prescottovi," říká. "Řekni mi, žes tomu klukovi nepodlehla." Cítím, jak mnou projíždí záblesk hněvu z jeho povýšeného tónu. Jako kdybych byla jenom nějaká hloupá poblouzněná holka. "Nic o mě nevíš," říkám a snažím se udržet nervy na uzdě. "Pojď sem." Jeho hlas je tak vřelý a roztřesený, že mi z něj po zádech přejíždí mráz. "Ne." "Nemyslím si, že bys doopravdy chtěla být s Christianem Prescottem," říká. "Jako kdybys zrovna ty věděl, co chci." "Vlastně vím. Znám tě. Není tvůj typ." Zírám bezmocně dolů na mé ruce. Bojím se na něj podívat. "Ach, předpokládám, že můj typ jsi teda ty, správně?" "Myslím, že jsem," říká a překonává vzdálenost mezi námi. Bere můj obličej do dlaní dřív, než stačím jen pomyslet na to, že bych ho měla zastavit. "Tucku, prosím," pronáším třesoucím se hlasem. "Máš mě ráda, Claro," říká. "Vím, že máš." Kéž bych se mu tak mohla vysmát. Kéž bych se mohla zasmát, odtáhnout se od něj a říct mu jak hloupý je a jak moc se mýlí. "Zkus mi říct, že ne," mumlá. Je tak blízko, že cítím jeho dech na tváři. Dívám se mu do očí a vidím v nich vábivé teplo. Nemůžu myslet. Jeho rty jsou příliš blízko těm mým a jeho ruce si mě přitahují blíž. "Tucku," šeptám a pak mě líbá.

Už jsem se líbala dřív. Ale žádný polibek nebyl jako tenhle. I přes jeho kurážnou řeč, mě líbá s překvapující něžností. Stále drží můj obličej v dlaních a jemně se otírá rty o ty mé. Pomalu, jako kdyby si chtěl zapamatovat tenhle pocit. Zavírám oči. Moje hlava se utápí v jeho mužné vůni. Cítím z něj trávu a sluníčko. Líbá mě znovu, tentokrát trochu pevněji. Pak se ode mě odtahuje a dívá se dolů na mou tvář. Nechci, aby to skončilo. Všechny myšlenky se mi vytrácejí z hlavy. Otevírám oči. "Ještě," šeptám. Koutky jeho úst se vytahují a pak se k němu natahuju a líbám ho. Tentokrát už ne jemně. Jeho ruce klesají z mého obličeje a chytá mě za pas. Přitahuje si mě k sobě. Z úst mu uniká malé jemné zasténání. Z toho zvuku šílím. Vzdávám se. Obmotávám mu ruce kolem krku a líbám ho bez toho, abych se držela zpátky. Cítím, jak jeho srdce buší jako o závod stejně jako moje. Dýchá rychleji. Jeho paže mě k němu tisknout ještě pevněji. A pak cítím to co on. Jak dlouho čekal na tenhle okamžik. Jak miluje pocit, když mě má v náruči. Miluje vůni mých vlasů. Miluje způsob, jakým jsem se na něj před chvílí dívala. Zrudlá a chtějící od něj další polibek. Miluje barvu mých rtů. Díky chuti mých úst je slabý v kolenou ale nechce přede mnou vypadat slabý. Proto se na chvíli odtahuje. Zrychleně dýchá. Pouští mě ze své náruče. Otevírám oči. "Co se děje?" ptám se. Nemůže mluvit. Pod jeho zlatým opálením je jeho tvář úplně bílá. A pak si uvědomuju, že je tu až příliš jasno. Příliš světla pro tuhle tmavou stodolu. A to světlo jde ze mě. Ve vlnách. Svítím svou svatozáří. Tucker na mě šokovaně zírá. V tomhle světle může vidět všechno. Září skrz mé oblečení. Je to stejné, jako kdybych před ním stála nahá. Ostře se nadechuju. Část mě se bolestně svírá při pohledu na strach v jeho očích. Na jeho výrazu se nic nemění, ani když světlo zhasíná. S tím, jak stodola tmavne, jeho přítomnost v mé hlavě mizí. Teď stojíme pár kroků od sebe. "Je mi to líto," říkám. Dívám se, jak se mu pomalu vrací barva do tváře. "Nechápu co ...," snaží se říct, ale pak umlká. "Mrzí mě to. Nechtěla jsem-" "Co jsi zač?" Couvá. "Jsem Clara." Alespoň moje jméno zůstává stejné. Dělám krok směrem k němu. Natahuju ruku a dotýkám se jeho tváře. Uhýbá. Pak mě chytá za pořezanou ruku. Lapám po dechu, když mi strhává obvaz. Rána už je úplně uzdravená. Nezůstala po ní ani jizva. Oba zíráme dolů na mou dlaň. Pak mě Tucker pouští. "Věděl jsem to," říká. Jsem zaplavena podivnou směsí paniky a úlevy. Není žádný způsob, jak bych tohle mohla vysvětlit. Musím mu to říct. "Tucku-" "Co jsi zač?" ptá se mě znovu. Odstupuje ode mě několik kroků. "Je to složité." "Ne," vrtí najednou hlavou. Jeho tvář je pořád hrozně bledá, nazelenalá, jako kdyby měl každou chvíli omdlít. Pořád ode mě ustupuje. Když je u dveří stodoly, otáčí se a běží domů. Všechno co můžu udělat je sledovat ho, jak odchází. Cítím se, jako kdybych byla odpojená od svého těla. Jsem otřesená tím, co se stalo. Nemám odvoz domů. Rozbíhám se. Mířím do lesa za rančem a jsem vděčná za úkryt, který mi poskytují

stromy. Začíná se stmívat. I když jsem ještě stále na cestě, má křídla se rozevírají bez toho, abych je zavolala. Nedbale vzlétávám a cítím se úplně ztracená, než konečně nacházím cestu domů. Okamžitě se schovávám mezi mraky a je mi tak chladno, že se třesu a zuby mi o sebe drkotají. Skoro přes slzy nevidím a jsem plná paniky. Pláču, zatímco letím domů. Brečím a brečím. Vypadá to, jako kdyby se slzy nikdy neměly zastavit. ... O několik hodin později se máma objevuje v mém pokoji. Vzlykám do polštáře. Jsem poškrábaná, pomlácená a uslzená. Ale to co říká máma, když mně vidí je: "Co se ti stalo s vlasy?" "Co?" Zoufale se snažím dát se dohromady, abych se rozhodla, kolik jí řeknu o celé té věci s Tuckerem. "Máš zpátky svojí přirozenou barvu. Zrzavá je kompletně pryč." "Ach. Přivolala jsem svatozář. Muselo mi to napravit barvu vlasů." "Dosáhla jsi svatozáře?" říká a má modré oči doširoka otevřené. "Jo." "Och, drahoušku. Není divu, že jsi tak rozrušená. Je to tak ohromující zážitek." Neví ani polovinu. "Teď si odpočiň." Líbá mě na vršek hlavy. "Můžeš mi o tom všem povyprávět ráno." Když je pryč, posílám Angele zoufalý e-mail: Pohotovost. Stěží dokážu zařídit, aby spolu moje prsty a můj mozek spolupracovaly a mohly napsat tuhle krátkou zprávu. Zavolej mi co nejdřív. Není tu nikdo, s kým bych si mohla promluvit. Nikdo, komu bych to mohla říct. A už teď se mi po něm stýská. Potřebuju slyšet jeho hlas. Volám mobilem Tuckerovi. Zvedá to po prvním zvonění. Přes minutu nikdo z nás nemluví. "Nech mě být," říká a pak zavěšuje.

kapitola 17 PROSTĚ MI ŘÍKEJ ANDĚL Uplynuly tři dny. Tři trýznivé dny, kdy jsem mu už znovu nezavolala nebo za ním nezkusila jít. Znovu a znovu se vracím k tomu polibku, dokud si nemyslím, že se z toho zblázním a netrhám si z křídel hrsti peří. Pořád si říkám, že takhle je to stejně nejlepší. Dobře. Asi to nebude zrovna nejlepší, když jsem v podstatě odhalila člověku kdo jsem. Ani nevím, jaký mě čeká trest, pokud to někdo zjistí. Ale možná je pro mě nejlepší to, že mě Tucker odmítl. Ví, že je na mě něco divného, jasně. Ale může to

nijak dokázat? Ne. Bude mu někdo věřit? Pravděpodobně ne. Nezdá se ale pravděpodobné, že by to někomu řekl. Kdyby to ale přece jen udělal, mohla bych všechno popřít. Mohli bychom se vrátit k tomu, jak to bylo dřív. Bude mě obviňovat z různých věcí a já budu předstírat, že nemám tušení, o čem to vlastně mluví. Správně. Nejsem moc dobrá lhářka. Dokonce, ani když lžu sama sobě. Přála bych si, aby mi Angela zavolala zpátky a já se jí mohla zeptat, co mám dělat. Jako kdyby to ve dne nebylo dost zlé, zdá se mi o něm. Každý večer během všech tří nocí. Nemůžu se dostat z toho momentu, kdy mu vstupuju do hlavy. Z toho co cítil a jaké myšlenky jsem si vyslechla, když mě políbil. Cítím, že mě miluje. V jeho hlavě, v každé myšlence a reakci se odráží jeho láska. Láska, kterou cítí ve svém nitru, je neovladatelná, bláznivá, iracionální (a samozřejmě, trochu toužebná). Miluje mě a to je taky to, co ho děsí, když mě vidí, jak svítím jako vánoční stromeček. Neví, co jsem, ale miluje mě. Sedám si. Možná, že jsem na tohle měla přijít už dávno. Neměla jsem se snažit číst jeho srdce, ale dívat se na něj. Ale když jsem cítila, že v něm roste láska, nevěděla jsem, že jsem byla uvnitř jeho hlavy. Nevšimla jsem si, že ty pocity nebyly moje. A proč vlastně? Je to snadné. Je to ve mně celé. V mé andělské části i v té lidské. Miluju Tuckera Averyho. Tak tohle je opravdu novinka. Tohle je důvod, proč zrovna teď čekám u společnosti Bláznivé řeky pro raft. Sedím na chodníku před jeho prácí, jako nějaká hrůzostrašná bývalá přítelkyně, která je jím posedlá. Čekám, až vyjde, abych ho mohla přepadnout a vyznat mu lásku. Jenže on nevychází. Čekám už o hodinu déle, než normálně v práci končí a nikdo nevychází. Pak se ale objevuje nějaká blondýnka, předpokládám, že je to sekretářka. "Můžu ti nějak pomoct?" ptá se. "Nemyslím si." Váhá, ale není si jistá, jak si vyložit mojí odpověď. "Čekáš tu na někoho?" "Na Tuckera." Usmívá se. Má ho ráda. Každý, kdo má zdravý rozum ho má rád. "Je pořád na řece," říká. "Jeho raft se převrátil. Není to nic vážného, ale všichni se trochu opozdí. Chceš, abych mu zavolala vysílačkou a řekla mu, že si tady?" "Ne," říkám rychle. "Počkám." Každých pár minut kontroluju hodinky a pokaždé, když přijíždí nějaké auto, zadržuju dech. Několikrát jsem se už rozhodla, že je tohle dost špatný nápad a chystala jsem se k odchodu. Ale nikdy jsem se nemohla dostat do mého auta. Kdyby už nic jiného, alespoň ho uvidím. Konečně na parkoviště vjíždí červený vůz. V otevřeném návěsu má naložené rafty. Tucker sedí na sedadle spolujezdce a mluví se starším klukem, kterého jsem potkala už dřív, když vedl raftingové výlety. Tucker mu říkal Murphy, i když nevím, jestli je to jeho jméno nebo příjmení. Když mi vysvětloval pravidla o jízdě na raftu, než mě opravdu vzal na řeku, říkal jim Murphyho zákony. Tucker mě hned nevidí. Nasazuje úsměv, který používá, když dodává pointu nějakému vtipu. Křivý. Poznávám ten letmý záblesk zubů a důlek ve tváři. Když ho vidím, taju při vzpomínce na časy, kdy se takhle smál na mě. Murphy se směje a pak oba vystupují z auta. Obcházejí ho a začínají vykládat rafty. Zvedám se na nohy. Moje srdce bije tak rychle, že si myslím, že mi brzy vyskočí z hrudi. Murphy otevírá velká garážová vrata. Když se vrací zpátky k vozu, vidí mě tam stát. Zastavuje se a dívá se na mě. Tucker je zaneprázdněný vykládáním raftů z auta.

"Tucku," říká Murphy pomalu. "Myslím, že tahle holka je tu kvůli tobě." Tucker se minutu nehýbá. Jako kdyby ho polil mráz. Svaly na zádech se mu napínají a on se narovnává. Otáčí se a dívá se na mě. Po tváři mu přebíhá řada emocí: překvapení, panika, hněv a bolest. Nakonec se vrací zpátky k hněvu. Jeho oči jsou chladné. Zatíná čelist. Pod jeho pohledem ztrácím odvahu. "Potřebuješ chvilku?" ptá se ho Murphy. "Ne," říká Tucker tichým hlasem, který by mi asi zlomil srdce, kdyby se ale už na kousky neválelo pod mýma nohama. "Pojďme na to." Stojím na místě, jako kdybych zapustila kořeny, když Tucker a Murphy vytahávají rafty a nosí je do garáže společnosti. Pak si každý prohlížejí a odškrtávají si v nějakém seznamu počet záchranných vest. Nakonec zamykají garáž. "Uvidíme se," říká Murphy. Naskakuje do džípu a odjíždí odsud pryč. Tucker a já stojíme na parkovišti a zíráme jeden na druhého. Pořád nemůžu zformulovat žádná slova. Všechno, co jsem mu chtěla říct, mi vypadlo z hlavy ve chvíli, kdy jsem ho spatřila. Je tak krásný, jak tam stojí s rukama v kapsách. Má ještě vlhké vlasy z řeky a jeho oči jsou tak modré. Cítím, jak se mi do očí hrnou slzy a mrkáním se je snažím zahnat. Tucker vzdychá. "Co chceš, Claro?" Zvuk mého jména od něj zní tak divně. Už nejsem mrkev. Moje vlasy jsou zase blond. Asi si zrovna teď říká, že nejsem taková, jaká jsem se jevila dřív. "Je mi líto, že jsem ti lhala," říkám nakonec. "Nevíš, jak moc jsem ti chtěla říct pravdu." "Tak proč jsi to neudělala?" "Protože je to proti pravidlům." "Jakým pravidlům? A jaká pravda?" "Řeknu ti všechno, když mě vyslechneš. "Proč?" ptá se ostře. "Proč mi to teď chceš říct, když je to proti pravidlům?" "Protože tě miluju." Tak. Řekla jsem to. Nemůžu uvěřit, že jsem to řekla. Lidé ta slova používají tak nedbale. Vždycky jsem jen protáčela oči, když jsem to slyšela říkat děti ve škole na chodbě. Miluju tě, lásko. Já tebe taky. Všem bylo šestnáct a byli přesvědčení o tom, že našli tu pravou lásku. Vždycky jsem si myslela, že mám víc rozumu než oni a větší rozhled. Ale teď jsem tady, říkám to a myslím to tak. Tucker polyká. Z jeho očí mizí hněv, ale stále v nich vidím stín strachu. "Můžeme jít někam jinam?" ptám se. "Pojďme někam do lesa a já ti všechno vysvětlím." Váhá, samozřejmě. Vidím na jeho tváři něco jako strach. Copak jsem nějaký mimozemský vetřelec, který se ho snaží vylákat někam na samotu, abych mu mohla vysát mozek? Nebo upír, který hladoví po jeho krvi? "Neublížím ti." Neboj se. V jeho očích probleskuje hněv. Je to, jako kdybych mu teď řekla, že je to strašpytel. "Dobře." Zatíná čelist. "Ale řídím." "Samozřejmě." ... Tucker řídí asi hodinu. Jedeme do Idaho a pak do hor k přehradě Palisade. Ticho mezi námi je tak husté, že si chci odkašlat. Oba se snažíme na sebe dívat, aniž by si toho ten druhý všimnul. Kdykoliv jindy bychom se teď smáli a pošťuchovali se.

Zatáčí dolů na polní cestu, která je označena jako soukromý majetek a vede kolem dřevěných chat, které jsou schované pod stromy. Projíždíme horami, dokud nepřijíždíme k velkému drátěnému plotu. Tucker vyskakuje z auta a nervózně se prohrabává svými klíči. Pak odemyká rezavý kovový visací zámek, který je obmotaný kolem brány. Nasedá zpátky do auta a projíždí bránou. Když přijíždíme na široký prázdný pozemek, zastavuje náklaďáček a nakonec se ke mně otáčí. "Kde to jsme?" ptám se. "Na mém pozemku." "Tvém?" "Můj děda tu chtěl postavit chatu, ale pak dostal rakovinu. Nechal tenhle pozemek mě. Je to asi osm akrů. Je to místo, kam chodím vždycky, když potřebuju rychle pohřbít nějaké mrtvé tělo nebo tak něco." Zírám na něj. "Tak mi to řekni," pobízí mě. Zhluboka se nadechuju a snažím se nevnímat jeho oči, které mě propalují pohledem. Chci mu to říct. Vždycky jsem mu to chtěla říct. Jen přesně nevím, jak na to. "Ani nevím, kde bych měla začít." "Co začít s částí, která zahrnuje skutečnost, že jsi nějaká nadpřirozená bytost stvořená ze světla?" Ztrácím dech. "Myslíš si, že jsem stvořená ze světla?" "To je to, co jsem viděl." Opět vidím strach v jeho očích. Odvrací se ode mě a posouvá se trochu dál, čímž mezi námi tvoří víc prostoru. "Nemyslím si, že jsem stvořená ze světla. To co jsi viděl, je svatozář. Je dost těžké to vysvětlit, ale tímhle způsobem komunikujeme. Spojujeme se se vším okolo." "Komunikujete. Snažila ses komunikovat se mnou?" "Ne úmyslně," říkám a červenám se. "Nechtěla jsem, aby se to stalo. Nikdy předtím se mi to vlastně nestalo. Máma říká, že to vyvolávají silné emoce," blábolím. "Mrzí mě to. Nechtěla jsem tě vystrašit. Svatozář takhle na lidi působí." "A ty nejsi člověk," říká rozhodně. "Z většiny jsem člověk." Tucker se opírá zády o dveře auta a frustrovaně vzdychá. "Je to vtip, Claro? Je to nějaký druh hloupé lsti?" "Jsem Nephilim," říkám. "Obvykle nepoužíváme tenhle termín, protože to znamená v hebrejštině ´padlý´ a my o sobě neradi přemýšlíme jako o padlých, ale je to název, kterým nás popisují v Bibli. Dáváme přednost termínu lidé s andělskou krví." "Andělskou krví," opakuje. "Moje máma je z poloviny anděl. Její otec byl anděl a její matka byla člověk. Já jsem anděl jen ze čtvrtiny, protože můj otec je obyčejný člověk." Chrlím ze sebe tahle slova rychle, abych si to nestačila rozmyslet. Tucker na mě zírá, jako kdybych měla dvě hlavy. "Takže ty jsi částí anděl." Zní přesně jako já, když mi máma řekla poprvé tuhle novinku. Jako kdyby mě chtěl dostat do toho nejbližšího ústavu pro mentálně postižené lidi. "Jo. Vylez z auta." Jeho oči se mírně rozšiřují. "Proč?" "Kvůli tomu, že mi neuvěříš, dokud ti to neukážu." "Co to znamená? Znovu přivoláš to světlo?"

"Ne. Už to neudělám." Lehce pokládám ruku na jeho paži a snažím se ho tím uklidnit. Jenže se zdá, že můj dotek má opačný účinek. Rychle se ode mě odtahuje, otevírá dveře a vystupuje z auta, aby se ode mě dostal co nejdál. Vystupuju z auta. Jdu do středu mýtiny a otáčím se tváří k němu. "Teď se nevyděs," říkám mu. "Jasně. Protože teď mi ukážeš, že jsi anděl." "Z části anděl." Volám svá křídla a otáčím se, abych mu je ukázala. Nechci je rozevírat nebo letět tak, jak to udělala máma, když zasvěcovala mě. Myslím, že vidět je složené za mými zády bude bohatě stačit. "Pane bože." Dělá krok zpátky. "Já vím." "Tohle není vtip. To není nějaká hra nebo nějaký kouzelnický trik. Sakra, ty máš vážně křídla." "Jo." Jdu pomalu k němu. Nechci ho vystrašit. Pak se k němu opět otáčím zády tak, aby je mohl vidět zblízka. Zvedá ruku, jako kdyby se chtěl dotknout mého peří. Mám pocit, že se mi během čekání na jeho dotek zastavuje srdce. Nikdo jiný se nikdy nedotknul mých křídel. Jsem zvědavá, co budu cítit. Jenže pak ruku stahuje. "Můžeš létat?" ptá se přiškrceným hlasem. "Jo. Ale z větší části jsem jenom normální holka." Vím, že mi to nebude věřit. Zajímalo by mě, jestli se ke mně bude ještě někdy chovat jako dřív. To je část toho, co na Tuckerovi miluju. S ním se cítím normálně. Nedá se to popsat. Jako kdybych to byla prostě já. Bez všech těch andělských věcí. Jen z představy, že bych o tohle přišla, se skoro dávám do pláče. "A co ještě? Co jiného ještě umíš?" "Nic moc. Vážně. Jsem anděl jen z čtvrtiny. Ani nevím, co všechno umí dělat poloviční andělé. Můžu mluvit jakýmkoliv jazykem. Myslím, že se to hodí andělům, kteří doručují nějaké zprávy." "Takže proto jsi rozuměla té Korejce v Canyonu. A proto jsi mohla mluvit s grizzlym?" "Jo." Dívám se dolů na své nohy. Mám strach podívat se mu do tváře a vidět v ní, že je konec. Líbali jsme se jen před třemi dny, ale já cítím, jako kdyby to bylo v jiném životě. Že to byla jiná dívka, která stála ve stodole a poprvé se líbala s Tuckerem. Jiná dívka, kterou miluje. Ne já. Začínám být patetická a dávám se do pláče, čímž se ponižuju ještě víc. "Omlouvám se," vzlykám. Je zticha. Slzy mi kapou z brady. Pomalu a roztřeseně se nadechuje. "Neplač," říká. "To není fér." Směju se a vzlykám současně. "To je v pořádku," šeptá. Stírá mi prsty slzy z tváří. "Neplač." Pak mě objímá. Pokládá mi ruce na křídla. Obtáčím mu paže kolem krku a pohřbívám mou tvář do jeho hrudi. Nadechuju se vůně řeky. Někde v lese kráká vrána. Kos jí odpovídá. A pak se líbáme a všechno mizí. Je tu jen Tucker. "Dobře, počkej," říká po chvíli a odtahuje se. Mrkám na něj jako ve snách. Prosím, prosím, myslím si, ať tohle není ta část, kdy si všechno rozmyslí. "Nevadí, když tě líbám?" ptá se. "Co?" "Neuhodí do mě nějaký blesk?" Směju se. Pak se k němu nakláním a lehce se otírám rty o ty jeho. Zpevňuje své sevření kolem mého pasu.

"Žádný blesk," říkám. Usmívá se. Přejíždím mu prstem po důlku na tváři. Zvedá pramen mých vlasů (který se mi uvolnil z culíku) a kontroluje ho na slunečním světle. "Už nejsou zrzavé," říkám a krčím rameny. "Vždycky jsem cítil, že je s tvými vlasy něco divného." "Takže sis usmyslel, že mě budeš mučit a budeš mi říkat mrkev?" "Stále trvám na tom, že jsem nikdy neviděl nikoho tak krásného jako jsi ty." Naklání hlavu a rozpačitě si rukou tře zadní část krku. Červená se. "Jsi skutečný Romeo," říkám a červenám se taky. Snažím se to zakrýt škádlením, ale pak kolem mě znovu pokládá své ruce a dotýká se mých křídel. Jeho dotek je lehký a opatrný, ale vysílá do mého žaludku vlnu radosti tak silnou, že se mi podlamují kolena a cítím se slabá. Opírám se o něj a pokládám mu tvář na rameno. Snažím se pravidelně dýchat, když mě pomalu hladí nahoru a dolů po délce mých křídel. "Takže jsi prostě anděl, to je všechno," šeptá. Líbám ho na rameno. "Z části anděl." "Řekni mi něco v andělském jazyce." "Co mám říct?" "Něco jednoduchého," říká. "Něco pravdivého." "Miluju tě," šeptám automaticky a znovu šokuju sama sebe. Ta slova v andělském jazyce znějí jako šelest větru a hvězdy. Jako pomalá čistá hudba. Tiskne si mě k sobě pevněji. Dívám se mu do tváře. "Co jsi říkala?" ptá se, ale jeho oči mi říkají, že slyšel čistě a jasně. "No, vždyť víš. Že tě mám docela ráda." "Hm." Líbá mě do koutku úst a odhrnuje mi pramen vlasů z tváře. "Já tě mám taky opravdu, ale opravdu moc rád." Jsem zamilovaná. Takovým tím šíleným druhem lásky, kdy zapomínáte jíst, potácíte se jako omámení, povídáte si po telefonu celou noc, a když vstanete ráno z postele, doufáte, že ho uvidíte. Dny prázdnin letí a každý den nacházím něco dalšího, co na něm miluju. Přijde mi, že ho nikdo nezná tak, jako já. Vím, že moc nemusí country hudbu, ale protože je součástí doby Divokého západu, toleruje jí. Přiznává, že vždycky když slyší havajskou hudbu, trhne v něm. Díky tomu že to vím, kdykoliv ji slyšíme, musím se mu smát. Miluje Cheetos. Věří, že největší tragédie na tomhle světě je způsob, jakým si tahle země zajišťuje jídlo, všechna divoká země, která je vykácená a oplocená a jsou z ní udělané ranče, kde se chovají voli. To je taky důvod, proč zároveň miluje i nenávidí Lazy Dog. Jeho největší sen je vrátit se v čase a vlastnit ranč ještě před dobou, kdy se začala půda oplocovat, nahánět stádo se psy a projíždět se na své zemi jako skutečný kovboj. Je hodný na lidi. Zdvořilý. Nenadává. Je přirozený. Přemýšlivý. Rád mi nosí květiny, ze kterých si pletu věnce do vlasů, a pak mi po nich voní celý den. Nedělá moc velký problém z toho, že jsem jiná. Ve skutečnosti se nedokáže vůči celé téhle věci s andělskou krví otevřít. I když ho někdy přistihuju, jak se na mě dívá s jakousi zvědavostí v očích. Miluju, jak se cítí v rozpacích ze všech těch láskyplných věcí mezi námi. Vždycky má pak drsný hlas a já se mu směju, dokud mě nepolíbí a tím nás oba neumlčí. A jak umí líbat. Je úžasný.

Tucker nikdy nezachází příliš daleko, i když já někdy chci. Líbá mě do té doby, než má mysl a mé tělo začne být lehké i těžké zároveň. Líbá mě dokud nezačnu tahat za naše oblečení, když mu chci být co nejblíže to jde. Pak sténá, chytá mě za zápěstí a vzdaluje se ode mě. Zavírá oči a asi minutu zhluboka dýchá. Myslím, že doopravdy věří tomu, že kdyby připravil anděla o panenství, znamenalo by to věčnost v ohnivém pekle. "A co kostel?" ptá se mě jednou večer potom, co se ode mě odtrhuje a lapá po dechu. Je první týden v srpnu. Ležíme na dece na kapotě jeho pick-upu a koukáme na shluk jasných hvězd nad námi. Líbá mě na hřbet ruky a pak si se mnou proplétá prsty. Za sekundu zapomínám, na co se vlastně ptal. "Cože?" Směje se. "Kostel. Proč tvoje rodina nechodí do kostela?" Další věc, kterou na Tuckerovi zbožňuju: Je za každé okolnosti čestný a jde si vždycky za svým. Dívám se na hvězdy. "Nevím. Moje máma nás tam brala každou neděli, když jsme byli ještě malí, ale když jsme vyrostli, přestali jsme tam chodit." Převaluje se na bok a dívá se na mě. "Ale víš, že existuje Bůh. Myslím tím, jsi přece částí anděl. Máš nějaký důkaz, ne?" Jaký důkaz vlastně mám? Křídla. Andělský jazyk. Svatozář. Všechno to pochází od Boha, nebo tak jsem mu to alespoň řekla. Bůh se jeví jako to nejpravděpodobnější vysvětlení. "No, je tu ta věc se svatozáří," říkám. "Tak se spojujeme s Bohem. Ale moc o tom nevím. Cítila jsem to zatím jen jednou." "Jaké to bylo?" "Bylo to skvělé. Neumím to popsat. Bylo to, jako kdybych cítila všechno, cos cítil ty. Tep tvého srdce, krev, která ti proudila v žilách, tvůj dech. Jako kdybychom byly jedna osoba a cítila jsem neuvěřitelnou ... radost. Cítils to taky?" "Nemyslím," přiznává a uhýbá pohledem. "Byl jsem tak příšerně šťastný, že tě líbám. A pak jsi začala zářit. A nakonec jsi svítila tak jasně, že jsem se na tebe ani nemohla podívat." "Promiň." "Neomlouvej se," říká. "Jsem rád, že se to stalo. Protože díky tomu jsem poznal, kdo opravdu jsi." "Jo? A kdo jsem?" "Velmi, ale velmi duchovně založená rozmazlená holka z Kalifornie." "Sklapni." "Myslím si, že je to fakt cool. Moje holka je anděl." "Nejsem anděl. Nechci žít v nebi, hrát na harfu nebo vést srdečné rozhovory s Všemohoucím." "Nechceš? Nechceš si dát velkou vánoční večeři s Bohem?" "Ne," říkám a směju se. "Máme vlastní tradice, ale nikdy se vlastně nesetkáváme s Bohem. Máma říká, že každý, kdo má v sobě andělskou krev se nakonec setká s Bohem po tom, co splníme naše poslání na zemi. Tváří v tvář. Nedokážu si to představit, ale přesně takhle mi to řekla." "Jo, ale to je pro všechny stejné, nebo ne? Pro lidi taky?" "Co?" "Všichni se nakonec setkáme s Bohem. Když zemřeme."

Zírám na něj. Nikdy předtím jsem o tom nepřemýšlela. Předpokládala jsem, že setkání s ním je něco jako odměna za splnění našeho poslání. Tahle myšlenka mě vždycky děsila. "Jasně," říkám pomalu. "Všichni se jednou setkáme s Bohem." "Takže možná bys znova měla začít chodit do kostela." "Jo, kostel mi nijak nemůže ublížit." Hladím ho po tváři. Naprosto zbožňuju náznak strniště pod mou rukou. Chci říct něco zásadního o tom, jak jsem vděčná za to, že mě dokáže přijmout takovou, jaká jsem, s křídly a tím vším, ale vím, že by to nejspíš vyznělo lacině. Pak přemýšlím o kostele. Máma, Jeffrey a já jsme tam dřív chodili, seděli jsme v lavicích, zpívali a modlili se jako všichni ostatní. Nechali jsme na sebe dopadat světlo z barevných oken, na kterých byli nakreslení andělé. ... Kodrcáme se v náklaďáčku po polní cestě a já se snažím chovat normálně a už mezi nás nevtahovat křesťanské věci. Nejspíš nakonec skončíme zase na rybách, pro změnu. Ale pak najednou mění směr. Pokládá mi ruku na koleno a mnou prochází zachvění. "Ruffian." Beru ho za ruku, kterou mi nabízí a proplétám jí s tou mojí. Hladí mě palcem přes klouby a moje srdce díky tomu běží na plné obrátky. "Někdy říkáš ty nejpodivnější věci, vážně," říká. "Slyšela jsem to od mámy. Je to asi přes sto let staré slovo. A co se týče těch jazyků," vysvětluju mu, "rozumím každému slovu, které slyším. Dává mi to dokonalou slovní zásobu." "Dokonalé," škádlí mě. "To byl samozřejmě jenom příklad. Hej, mluvils v poslední době se sestrou?" "Jo, pár dní zpátky," říká. "A řekls jí o nás?" Mračí se. "Neměl jsem?" Usmívám se. "Můžeš jí to říct. Ale myslím si, že už to ví. Mluvila jsem s ní včera a chovala se vážně divně." "Takže jsi jí to neřekla." "Ne, myslela jsem si, že by to mohlo být trochu divné. Něco jako: Víš, chodím s tvým bráchou. Myslela jsem, že by bylo lepší, kdybys jí to řekl ty." "Řekl jsem jí to," přiznává. "Před Wendy nejde udržet žádné tajemství. Snažil jsem se. Nepovedlo se." "Ale-" váhám. "Neřekl jsi jí o - víš o čem." Věnuje mi hraný bezradný pohled a říká: "Co? Je tu snad něco, co bych o tobě měl vědět?" "Jen mi po ránu říkej anděl," notuju mu. Směje se. "Samozřejmě, že jsem jí to neřekl. Ani nevím, jak bych jí něco takového měl říct." Pak tiše dodává: "Ale až se vrátí, bude to těžké." Dívám se z okna. Náklaďáček sviští kolem borovic, které rostou po obou stranách silnice a kolem osik, jejichž listy začínají pomalu měnit barvu. Je horko dokonce i na Wyoming. Vzduch je suchý a plný prachu. Pak všechno začíná vypadat až podezřele povědomě. Jako kdybych měla déjà vu. Tisknu Tuckerovi ruku. "Zastav auto," lapám po dechu. "Cože?" "Prostě zastav!"

Tucker šlape na brzdy. Kolem nás se objevuje oblak prachu. Ještě předtím, než vůz zastavuje, vyskakuju z auta. Když se prach usazuje, pomalu se otáčím kolem dokola. Pak jdu jako omámená ke straně silnice. V mysli se mi vynořuje vzpomínka na stříbrný pick-up. Otáčím se a jedna noha následuje druhou. Mířím do lesa. Slabě slyším, jak na mě Tucker volá, ale jdu dál. Nevím, jestli bych mohla zastavit, i kdybych chtěla. Kličkuju mezi stromy. Jednou klopýtám a dopadám koleny do jehličí, ale zvedám se a pokračuju dál. Hlouběji do lesa. Ani se neobtěžuju oprášit si kalhoty. A pak se zastavuju. Je to tady. Malá mýtinka. Hřeben. Vzduch je plný kouře. Obloha je žlutooranžová. Christian má na sobě černou bundu a ruce má strčené v kapsách. Je trochu natočený na stranu. Stojí nehnutě a dívá se na vrchol hřebene. Ach, Bože, myslím si. Vidím plameny. Dělám krok k němu. Všechno je tu tak vysušené. Navlhčuju si rty a dívám se na své ruce, které se třesou. Je to, jako kdybych se právě teď loučila s celým mým životem. Jsem tak smutná, že se mi chce plakat. "Christiane," skřehotám. Obrací se. Nevím, jak přečíst jeho výraz. Jeho silné, krásně tvarované obočí je stažené k sobě. "To jsi ty," říká. "To jsem já ... Já jsem ..." Přechází ke mně. Taky se dávám do kroku. V další chvíli se oba zastavujeme na délku paže od sebe. Zíráme jeden na druhého. Mám pocit, jako kdybych byla na drogách. Chci se ho tak hrozně moc dotknout, že mě moje nehybnost bolí. Natahuju se. Objímá mě paží. Jeho kůže je tak horká, jako kdyby měl horečku. Zavírám oči pod tíhou pocitu, který mnou mě přepadá. Prochází mnou výbuch poznání. Patříme k sobě. Otevírám oči. Dělá ke mně další krok. Jeho pohled přejíždí přes můj obličej a působí na mě jako hebký dotek. Dívá se na mé rty, pak na mé oči a pak znovu na mé rty. Zvedá ruku a dotýká se mé tváře. Pláču, uvědomuju si. Slzy mi stékají po tvářích dolů. "Jsi to opravdu ty," šeptá. Pak kolem mě obtáčí paže a všímáme si, jak se k nám začíná blížit požár. Pohybuje se po zemi tak rychle, jako kdyby byl nějaké monstrum, které nás pronásleduje. Vyvalují se z něj hustá oblaka bílého dýmu. Praská a chroptí, jako kdyby nás varoval. Tisknu své tělo k tomu Christianovu a přivolávám svá křídla. Ze všech sil s nimi mávám a snažím se nás tím vytlačit vzhůru k obloze. Jenže neletíme. Zůstáváme na zemi dole v lese. Rukama svírám jen prázdný vzduch, protože tam Christian není. A pak se všechno noří do tmy. ... Nejasně si uvědomuju, že mě někdo nese. Vím, aniž bych musela otevřít oči, že je to Tucker. Jsem schopná identifikovat tuhle mužnou vůni spojenou s esencí slunce naprosto kdekoliv. Opírám si hlavu o jeho rameno a nechávám se ukolébat jeho náručí. Měla jsem vidění. Znovu. Pokud se to tedy dalo nazvat viděním. Bylo to mnohem víc, než jen nějaká vidina. Byla jsem tam. A zřejmě jsem omdlela. Znovu. Snažím se posadit a znovu se naučit používat moje ruce a nohy. Ve chvíli, kdy se hýbu, začínám kašlat. Jako kdybych se nadýchala kouře. Tucker okamžitě zastavuje. "Ach, díky Bohu," říká. "Jsi v pořádku." Nevím, jestli jsem v pořádku. Fajn, v porovnání s tím, jak mi bylo před chvíli jsem. Kašlu a kašlu. Moje plíce se konečně pročisťují a já se konečně jasně dívám do

příšerně ustaraných očí Tuckera. Zkouším se usmát. A ihned se mi tím daří vyvolat další kašel. "Jsem v pořádku," říkám. Kašlu. "Vydrž. Už tam skoro jsme." Znovu se dává do pohybu a za pár minut už jsme zpátky u auta. Otevírá kufr a bere deku, na které jsme nedávno leželi. Zvládá to všechno jednou rukou, zatímco tou druhou si mě pořád přidržuje u sebe. Jemně mě pokládá na sedadlo jeho náklaďáčku. Pak si sedá vedle mě. "Díky," skřehotám. "Jsi můj hrdina." Dost mírně řečeno. Další kašel přerušuje mojí myšlenku. "Co se stalo?" Zírám na oblohu. Nad námi pomalu plynou velké načechrané mraky. Prochází mnou drobné zachvění. Tucker si toho všímá. "Můžeš mi to říct." "Já vím." Dívám se na něj. Jeho sladké modré oči jsou přeplněné tak velkým množstvím lásky a starostí, že se mi z toho v krku tvoří knedlík. "Jsi v pořádku? Potřebuješ doktora?" "Ne, jen jsem omdlela." Čeká. Zhluboka se nadechuju. "Měla jsem vizi," říkám. A pak ze sebe vysypávám celý příběh. "Kde to jsme?" ptám se, když končím s vyprávěním. Oba už sedíme a Tucker se opírá zády o sedadlo, zatímco se to všechno snaží zpracovat. Nemůžu říct, jestli je naštvaný kvůli celé té věci s Christianem nebo jestli se mu ulevilo, že jsem měla pro mojí posedlost Christianem Prescottem dobrý důvod. Asi deset minut nic neříká. "Na co myslíš?" ptám se, když už to ticho nemůžu vydržet. "Myslím, že je to úžasné." Zase to slovo. "Zní to, jako bys musela vykonat nějakou svatou povinnost." "Správně." Samozřejmě jsem při popisu vize Tuckerovi nezmínila těch málo nedůležitých podrobností o držení se za ruce, toho, jak se Christian dotýká mé tváře a jak jsme v tu chvíli do sebe úplně zabraní. Sama nevím, co si mám o té věci myslet. "Takže, kde to jsme?" ptám se znovu. "Jsme na dobré cestě, myslím. Ty ne?" "Ne, chci tím říct, kde to jsme? Doslova?" "Ach. Jsme na silnici Fox Creek." Silnice Fox Creed. Takový jednoduchý, nenáročný název pro tohle místo, kde brzy naplním svůj osud. Teď už vím, kde to je. A o koho jde a o co jde. Všechno na co musím přijít je kdy. A proč.

kapitola 18 MŮJ POSLÁNÍM ŘÍZENÝ ŽIVOT

Sedím s Tuckerem v loďce uprostřed jezera Jackson a líbáme se, když mi Angela konečně volá zpátky. "Dobře, tak co se děje?" ptá se. Slyším v pozadí zvuk zvonů. "Pořád to ještě hoří?" "Ne." "Už ses konečně dostala k nějaké akci s Christianem?" "Ne!" vykoktávám. Úplně mě to vyvedlo z míry. "On je - já nejsem - on není ve městě." Dívám se na Tuckera. Zvedá obočí a naznačuje mi ústy "Kdo je to?". Lehce vrtím hlavou. "Tak co je ta velká pohotovost?" ptá se netrpělivě. "Poslala jsem ten e-mail už před týdny. To ti došel teprve teď?" "Na chvíli jsem neměla připojení k internetu," říká trochu defenzivně. "Byla jsem na takovém druhu ujetého putování. Takže je všechno v pořádku? Krize odvrácena?" "Jo," říkám a stále se dívám na Tuckera. Usmívá se. "Všechno je v pořádku." "Tak co se stalo?" "Chceš, abychom už jeli pryč?" ptá se Tucker. Znovu vrtím hlavou a usmívám se, abych mu ukázala, že je všechno naprosto v pořádku. "Můžu ti zavolat později?" ptám se Angely. "Ne, nemůžeš mi zavolat později! Kdo to byl?" "Tucker," odpovídám s nucenou lehkostí. Ten se pohybuje po loďce a sklouzává na sedadlo vedle mě. Celou dobu se na mě usmívá tak zlomyslným způsobem, že se mi zastavuje dech a moje srdce zrychluje. "Tucker Avery," říká. "Jo." "A Wendy je tam taky?" "Ne, Wendy je pořád v Montaně." Tucker zvedá mou volnou ruku a začíná mě líbat na klouby. Otřásám se a snažím se uvolnit, ale on mě nepouští. "Takže jenom Tucker," říká Angela. "Správně." Snažím se potlačit smích, když mě Tucker lochtá na žebrech. "A co děláš s Tuckerem Averym?" "Rybařím." Strávili jsme odpoledne pomalou jízdou v kruzích po jezeře, líbáním, stříkáním na sebe vody, jezením hroznů, preclíků a krůtích sendvičů, dalším líbáním, tulením, lechtáním, smíchem a ach jo, dalším líbáním. Ale někde mezi tím byl určitě i nějaký rybolov. Jasně si vzpomínám, že jsem někdy během dne v ruce držela rybářský prut. "Ne," říká Angela tichým hlasem. "Co?" "Co děláš s Tuckerem Averym?" ptá se znovu. Ostře. Někdy je až příliš chytrá a to není dobré. Zvedám se a odtahuju se od Tuckera. "Tohle opravdu není ten správný čas. Zavolám ti zpátky. Odmítá nechat se odbít. "Tys to podělala, viď?" říká. "Přestala ses zabývat svým posláním ve chvíli, kdy ses mu měla věnovat ještě víc, připravovat se na něj. Nemůžu uvěřit tomu, že se teď flákáš s Tuckerem Averym. A co Christian? A co tvůj osud, Claro?" "Nic nepodělávám." Vstávám a opatrně přecházím na druhý konec lodi. "Stále můžu udělat, co je mi předurčeno." "Jo, jasně. Zníš, jako bys měla všechno pod kontrolou." "Nech mě na pokoji. Nic nevíš." "A tvoje máma to ví?"

Když neodpovídám, věnuje mi krátký hořký smích. "No to je perfektní," říká. "Wow." "Je to můj život." "Jo, to je. A ty si ho právě pěkně packáš." Pokládám jí to. Pak se otáčím a čelím Tuckerovým modrým očím, které jsou plné otázek. "Co to všechno mělo znamenat?" ptá se tiše. Neví nic o tom, že má Angela taky andělskou krev. A já nemůžu její tajemství prozradit. "Nic. To byl jen někdo, kdo by měl být můj přítel." Mračí se. "Myslím, že bychom měli jít. Už jsme tady dost dlouho." "Ještě ne," prosím. Nad námi se objevují bouřkové mraky. Tucker se na ně dívá. "Opravdu bychom se měli dostat pryč z jezera. Začíná bouřková sezóna. Bouřky se začínají objevovat odnikud. Trvají jen dvacet minut, ale můžou být dost brutální. Měli bychom jít." "Ne," beru ho za ruku a tahám ho na konec lodi. Pak ho tlačím dolů a sedám si k němu. Dávám kolem sebe jeho paže a konečně se cítím v jeho náruči, jeho teple a jeho známé uklidňující vůni, bezpečně. Tisknu mu polibek na pulz na jeho krku. "Claro-" Pokládám mu prst na pusu. "Ještě ne," šeptám. "Prostě tu zůstaneme o chvíli déle." ... Podruhé mi zvoní telefon, když zrovna jím vepřovou panenku s jablky a fenyklem, jedno z máminých nejlepších jídel. Je to vynikající, jako vždy, ale já nepřemýšlím o jídle. Dokonce nemyslím ani na Angelu. Od telefonátu na jezeru už uplynuly dva dny a já dělám všechno co můžu, abych na něj zapomněla. Místo toho jsem zabraná do snění o Tuckerovi. Posledních pár dní byl venku na řece a pracoval, aby měl peníze na nákup steaku pro svojí na holku na naše měsíční výročí, jak mi řekl. Už jsme spolu celý měsíc, to je šílené. Pokaždé, když o mě mluví jako o své přítelkyni, projíždí mnou vzrušení. Chce mě vzít tančit. Naučit mě nějaký speciální rychlý tanec a další věci. "Copak to nezvedneš?" ptá se máma a vytahuje na mě obočí přes jídelní stůl. Jeffrey na mě zírá taky. Snažím se posbírat svoje neuspořádané myšlenky. Vytahuju mobil z kapsy a dívá se na display. Neznámé číslo. Zvědavost nade mnou vyhrává a jí mačkám tlačítko ZVEDNOUT. "Haló," říkám. "Ahoj cizinče," říká známý hlas. Christian. Skoro pouštím telefon. "Och, ahoj. Nepoznala jsem tvoje číslo. Wow, tak jak se máš? Jak si užíváš léto? Jak je v New Yorku?" ptám se až na příliš mnoho otázek. "Byla to nuda. Ale už jsem zpátky." "Už?" "No, vždyť už je srpen. Musíme se vrátit za chvíli do školy, víš. Vlastně jsem měl v plánu se tam letos objevit. Odmaturovat a takové ty věci." "Jasně," říkám a pokouším se usmát. "Tak, jak už jsem řekl, jsem zpátky. Myslel jsem na tebe celé léto. Chci se tě zeptat, jestli bys se mnou nešla zítra na večeři. Opravdové rande. Říkám to pro případ, že by to nebylo jasné," říká hlasem, který je záměrně odlehčený, ale je v něm zároveň i

natolik vážný tón, že si najednou připadám, jako kdyby v místnosti nebyl žádný vzduch. Dívám se před sebe a vidím, jak na mě máma i Jeffrey zírají. Čeká, že mu řeknu ano. Ano, ráda s tebou půjdu na večeři, kdy mě můžeš vyzvednout, už nemůžu se dočkat. Jenže já neříkám nic. Co můžu říct? Omlouvám se, vím že to dřív vypadlo, že jsem do tebe tak trochu blázen, ale to bylo dřív. Ale teď mám přítele, víš? Váhal jsi moc dlouho a prohráls, víš? "Jsi tam ještě?" ptá se. "Jo, jasně. Omlouvám se." "Dobře ..." "Zítra večer nemůžu," říkám rychle a tiše. Vím, že mě ale máma stejně slyšela. Má velmi dobrý sluch. "Ach." Christian zní překvapeně. "To je v pohodě. A co v sobotu?" "Nevím. Budu ti muset zavolat zpátky," říkám a tím zbaběle couvám. "Jasně," říká Christian a snaží se působit, jako kdyby o nic nešlo. Ale všichni -on, máma i Jeffrey- víme, že tu jde o dost. "Moje číslo máš." Pak rychle mumlá sbohem a pokládá mi to. Zaklapávám telefon. Minutu je tíživé ticho. Máma i Jeffrey mají téměř stejný výraz: myslí si, že jsem se zbláznila. "Proč jsi řekla ne?" ptá se máma. Tak to je otázka za milion dolarů. Otázka, na kterou se mi nechce odpovědět. "Neřekla jsem ne. Jen prostě zítra nemůžu." "Proč ne?" "Už mám plány. Mám vlastní život, víš?" Vypadá, že se zlobí. "Jo, ale co může být právě teď pro tvůj život důležitější, než Christian?" "Jdu ven s Tuckerem." Celou dobu jsem jí říkala, že chodím ven s lidmi ze školy a ona mi věřila. Nikdy neměla důvod pochybovat. A byla moc vystresovaná a posedlá svou prací, než aby mi věnovala pozornost. "Tak to zruš," říká. Vrtím hlavou a říkám: "Ne." Musím jí ukázat, že mě nepochopila. Dívám se na ni. "Jdu ven s Tuckerem." "To si děláš srandu," říká Jeffrey přiškrceně. Vím, že to není proto, že by neměl Tuckera rád, ale protože je tak neuvěřitelné, že by se kdokoliv z naší rodiny zajímal o kohokoliv jiného, než o Christiana. Vždyť on je důvod, proč jsme sem přišli. "Ne. Tucker je můj kluk." Miluju ho, chci dodat, ale vím, že tohle už by bylo moc. Máma pouští vidličku. "Promiň, že jsem ti to neřekla dřív," dodávám rozpačitě. "Myslela jsem - nevím, co jsem si myslela. Chci tím říct, stále platí, že zachráním Christiana. Stejně, jako se to děje v mé vizi." Jenže ne tak jako v mé vizi, myslím si. Bez toho držení se za ruce, dotýkání se mé tváře a všech těch láskyplných věcí. Ale zachráním ho. Jsem pevně rozhodnutá. "Cvičila jsem létání. Jsem stále silnější, jak jsi říkala. Myslím, že ho unesu." "Jak víš, že tvoje poslání je zachránit Christiana?" "Protože v mé vizi jsem ho vynesla z ohně. Tomu se říká záchrana, ne?" "A to je všechno?" Dívám se do jejích vědoucích očí. Patříme k sobě. Od té doby co jsem měla naposledy vizi, na to musím neustále myslet. Procházím znovu a znovu moje vidění a neúspěšně se snažím přijít na to, co to mělo znamenat. Nechci být zamilovaná do Christiana Prescotta. Už ne.

"Nevím," říkám. "Ale budu tam. Zachráním ho." "Tohle není jen nějaká náhodná pochůzka, kterou musíš udělat, Claro," šeptá máma. "Je to tvoje poslání na zemi. A už je čas. Teton včera vyhlásil vysokou požární pohotovost. Oheň může přijít každou chvíli. Musíš se soustředit. Nemůžeš se teď nechat něčím rozptýlit. Mluvíme teď o tvém životě." "Jo," říkám a zvedám bradu. "Je to můj život." Tohle říkám v poslední době nějak moc často. Její tvář je bledá a její oči jsou tvrdé a bez lesku. Jednou ráno, když jsme byli ještě děti, Jeffrey našel chřestýše, který byl schoulený na terase na našem dvorku. Nehybný a studený. Máma šla do garáže a vrátila se s motykou. Pak jí zvedla a odťala hadovi hlavu od těla jednou čistou ránou. Teď má ve tváři stejný výraz. Pevný a rozhodný. Děsí mě to. "Mami, to je v pohodě," zkouším to. "To není v pohodě," říká velmi pomalu. "Máš domácí vězení." Tu noc jsem poprvé utekla z domu. Je to tak jednoduché. Opravdu. Opatrně otevřít okno, vysoukat se z něj ven, chvíli balancovat na okraji střechy předtím než zavolám svá křídla a uletím. Já byla ale celý život hodná holka. Poslouchala jsem mámu. Moje nohy nikdy nevybočili z cesty, kterou mi vytyčila. Tahle jednoduchá věc týkající se povstání proti mé matce zatěžuje moje srdce tak moc, že je pro mě těžké vznést se do vzduchu. Letím až k Tuckerovu oknu. Odpočívá v posteli a čte si komix X-men. To mě nutí usmívat se. Má kratší věci, než měl včera. Musel si je ostříhat kvůli našemu měsíčnímu výročí. Lehce klepu na sklo. Vzhlíží a směje se na mě, protože je rád, že mě vidí. Moje srdce se bolestivě stahuje. Jsem ráda, že se ze mě nestal andělský posel. Nenávidím být nositelem špatných zpráv. Schovává komix pod polštář a přechází k oknu. Otevírá ho, což vyžaduje sílu, protože je vzduch horký a těžký a okno se přilepilo. Jeho oči se krátce zastavují u mých křídel a já vidím, jak se snaží potlačit intenzivní strach, který má pokaždé, když je konfrontovaný s důkazy, které vypovídají o tom, že věci na tomhle světě nejsou takové, jaké se zdají. Pak se naklání ven a chytá mě za ruce. Nechávám svá křídla mizet. Snažím se usmát. Táhne mě k sobě do ložnice. "Ahoj. Co se děje? Vypadáš ... rozrušeně." Vede mě k posteli a já si sedám. Pak si přišoupává židli od stolu a sedá si naproti mně. V jeho očích vidím strach ale i připravenost, jako kdyby si usmyslel, že zvládne všechno, co mu tu teď naservíruju. Je se mnou ať se děje co se děje: tohle mi říkají jeho oči. "Jsi v pohodě?" ptá se. "Jo. Tak trochu." Nezbývá mi nic jiného, než mu to říct. "Neměla bych tu být. Mám domácí vězení." Vypadá zmateně. "Na jak dlouho?" "Nevím," říkám nešťastně. "Máma nebyla zrovna konkrétní. Myslím, že na dobu neurčitou." "Ale proč? Cos udělala?" "Uh-" Jak mu mám vysvětlit, že je to všechno kvůli tomu, že jsem odmítla jít na rande s Christianem Prescottem? Že mě moje máma potrestala za to, že jsem jí neřekla nic o tom, že chodím s Tuckerem. Ne, že bych to před ní skrývala. Neřekla jsem jí to jen proto, že jsem čekala, že se jí to nebude moc zamlouvat. Jen jsem nečekala, jak zlé to bude.

Moje tvář musí prozrazovat na co myslím, protože Tucker říká: "To je kvůli mně? Tvoje máma mě neschvaluje?" Nenávidím bolestný tón, který slyším v jeho hlase. Nenávidím, když se na něj dívám a zjišťuju, že špiním Averovyc statečnou tvář jeho zraněným výrazem. Tucker je typ kluka, kterého by většina matek milovala jako partnera pro jejich dcery. Je uctivý, zdvořilý a dokonce se chová vyloženě rytířsky. Plus nekouří, nepije ani nemá nějaký šílený piercing nebo tetování. Je naprosto dokonalý. Ale mojí mámě je to všechno ukradené. Potom, co mi dala domácí vězení, mi řekla, že kdybych byla normální holka, neměla by s tím, že chodím s Tuckerem Averym žádný problém. Jenže já nejsem normální holka. "Je to kvůli Christianovi?" ptá se. "Tak nějak." "A co je s ním?" "Měla bych se teď soustředit na něj. Moje máma si myslí, že mě od toho odvádíš. Proto jsem dostala domácí vězení." Zaslouží si lepší vysvětlení, vím to. Ale nechci o tom mluvit. Nechci mít pocit, že ho podvádím, když nic z toho není moje volba. Jenže to je způsob, jakým se na mě zrovna teď dívá. Na dlouhou chvíli nastává ticho. "Na co myslíš?" ptá se potom. Váhám. Neznám žádné příběhy o nikom s andělskou krví, kdo nesplnil svoje poslání. I když vlastně neznám skoro žádné příběhy o lidech s andělskou krví. Všechno, co vím je to, že zmizí a zemřou, když se jim to nepodaří. Máma mi ještě nikdy neřekla o jiné možnosti. Vždycky říkala, že svoje poslání musím splnit, že je to nevyhnutelné. To je to, pro co jsem byla stvořena. "Nevím, co si mám myslet," připouštím. To je špatná odpověď. Tucker dlouze vydechuje. "Zní to, jako kdybychom se museli vídat s jinými lidmi. Alespoň ty musíš." "Cože?" Odvrací se. "Rozcházíš se se mnou?" zírám na něj a prochází mnou šok. Je to jako zemětřesení. Vydechuje. Prohrabává si prsty své zkrácené vlasy. Pak se mi znovu dívá do očí. "Myslím, že ano." Vstávám. "Tucku, ne. Přijdu na to, jak to udělat. Zvládnu to." "Tvoje máma to neví, viď?" "Co tím myslíš?" "Neví, že o vás vím. Že vím o andělské krvi a o všem okolo toho." Vzdychám a kroutím hlavou. "A kdyby to věděla, měla bys z toho ještě větší problémy." "Na tom nezáleží-" "Záleží." Začíná přecházet sem a tam. "Nebudu ten, kdo tě rozptyluje, Claro. Nebudu stát v cestě tobě a tvému osudu." "Prosím. Nedělej to." "Bude to v pohodě," říká. Myslím, že tyhle slova patří spíš jemu, než mě. "Možná, že až bude po všem, až dojde k tomu požáru a ty ho zachráníš, všechno se zase vrátí do starých kolejí." "Jo," souhlasím slabě. Bude to jen pár týdnů, měsíc nebo dva. Může to trvat maximálně do konce požární sezóny. Pak budu moct splnit celou tu věc s Christianem. Pak bych se mohla vrátit k Tuckerovi a už nedovolit, aby se mezi nás znovu něco postavilo. Jenže tomu nevěřím. Nemůžu. Něco ve mně ví, že když půjdu

za Christianem do toho lesa, už si nikdy nebudu schopná najít cestu zpátky k Tuckerovi. Bude po všem. Navždy. Už se mi nedívá do očí. "Jsme mladí," říká. "Máme spoustu času na to zamilovat se." ... Zůstávám v posteli dva dny. Ve světě bez barev, jídla a chuti na cokoliv. Je to jen rozchod. Vím to. Tucker je jen kluk. Lidé se rozcházejí, to je životní fakt. Měla bych se cítit líp, protože se se mnou doopravdy nechtěl rozejít. Snažil se jen udělat správnou věc. Nebylo to to, co řekl Christian, když se rozešel s Kay? Snažil jsem se jen udělat správnou věc. Nemohl jsem být tím, co potřebovala. Ale já potřebuju Tuckera. Stýská se mi po něm. Třetího dne ráno někdo zvoní, což se tu téměř nikdy nestává. První věc, která mě napadá je ta, že je to Tucker. Že změnil názor a že nám to i po tom všem může fungovat. Máma jela na nákup potravin. Slyším, jak Jeffrey běží dolů a otevírá dveře. Vyskakuju z postele a běžím do koupelny, abych si učesala vlasy a umyla si slzy z obličeje. Házím na sebe nějaké oblečení a dívám se na sebe do zrcadla. Beru si jiný vršek - flanelovou košili, kterou na mě Tucker miluje. Říká, že podtrhuje hlubokou oceánovou modř v mých očích. Tu jsem měla na sobě, když jsme tehdy skákali ze stromu. Ale ještě než se dotýkám kliky mého pokoje a dělám krok ven do chodby, vím, že u dveří nebyl Tucker. On není ten typ kluka, který by měnil názor. Je to Angela. Mluví s Jeffreym o Itálii a usmívá se. Vypadá unaveně, ale šťastně. Obrací se, když sestupuju po schodech. Dělám pomalé kroky. Vzhledem k našemu poslednímu rozhovoru se nemůžu rozhodnout, jestli ji ráda vidím. Když se na mě dívá, její úsměv mizí. "Páni," říká a dýchá, jako kdyby byla šokovaná tím, jak špatně může nějaký člověk vypadat. "Zapomněla jsem, že tenhle týden přijedeš domů," říkám, zatímco jdu dolů. "Jo, dobře, taky tě ráda vidím." Koutky úst se jí vytahují nahoru. Přechází ke mně a táhne mě ze schodů. Pak bere hrst mých vlasů a drží je na světle, které dovnitř prochází oknem. "Páni," říká znovu. Směje se. "Je to mnohem lepší, než ta oranžová, C. Změnila ses. Seš opálená." Dává mi ruku na čelo, jako kdybych byla nějaké nemocné dítě. "A horká. Co se ti stalo?" Nevím, jak jí mám odpovědět. Nahoře v zrcadle jsem zřejmě neviděla to, co vidí teď ona. Všechno co jsem viděla já, bylo mé zlomené srdce. "Moje poslání se blíží. Máma říká, že budu pořád silnější." "Šílené." Nechápu náhlou závist v jejích očích. Nejsem zvyklá, aby mi někdo něco záviděl. Je to vždy spíš naopak. "Jsi nádherná," říká. "Má pravdu," říká Jeffrey najednou. "Teď vážně vypadáš jako anděl." Ale na tom, že jsem teď krásná nezáleží. Jsem příšerná. Slzy mi stékají po tváři. "Ach, C ..." Angela mě bere do náruče a tiskne mě k sobě. "Jen nezačínej s Já ti to říkala, jo?" "Jak dlouho už je taková?" ptá se Jeffreyho. "Už pár dní. Máma jí nařídila, aby se rozešla s Tuckerem." To není tak úplně pravda, ale neobtěžuju se tím, opravit ho. "To bude v pohodě," říká mi Angela. "Pojď se umýt -protože i s tou opálenou kůží a vším tím okolo, pořád trochu smrdíš, C- a pak si dáme něco k jídlu, strávíme spolu trochu času vyplněný jen holčičíma věcma a bude to v pohodě, uvidíš." Táhne mě zpátky a věnuje mi nadšený pohled odborníka na historii lidí s andělskou krví. "Mám úžasně věci, které ti musím říct." Po tom všem se rozhoduju, že jsem strašně ráda, že tady je.

... Když máma přijíždí z města, nachází mě s Angelou v obývacím pokoji. Angela mi lakuje nehty na odstín tmavé růže. Vypadám svěže, protože jsem právě vylezla ze sprchy. Věnují si navzájem pohledy. Ten mámy beze slov říká, jak šťastná je, že jsem konečně vylezla z mého pokoje a ten Angely říká, že už má všechno pod kontrolou. Cítím se lépe, přiznávám to. Ne proto, že by byla Angela nějaká obzvlášť dobrá utěšující osoba, ale protože nenávidím, když před ní vypadám slabá. Ona je vždycky tak silná, tak tvrdá, tak soustředěná. Kdykoliv se setkáme, je to, jako kdybychom hráli hru na pravdu nebo úkol. Teď hrajeme na úkol. Ten její je zrovna teď ten, že mě musí donutit přestat se trápit a opět se vrátit k povinnostem souvisejícím s mojí příšernou andělskou krví. Můj čas puberťáka se zlomeným srdcem už je oficiálně za mnou. Je čas posunout se dál. "Venku je krásně," říká máma. "Nechtěli byste si vyrazit ven na piknik? Udělám vám sebou nějaké sendviče." "Nemůžu. Mám domácí vězení." Jsem na mámu pořád naštvaná. Kvůli ní jsem ztratila Tuckera a stále si odmítám přiznat, že to bylo jinak. Ve skutečnosti celý tenhle zmatek, moje poslání, můj zničený milostný život, můj současný bídný stav nemluvě o mé naprosté neinformovanosti o tom, co mám vlastně udělat, mě přivádí zpátky k ní. Byl to její nápad přestěhovat se do Wyomingu. Ona mě uklidňovala tím, že má důvody pro všechna její stupidní pravidla a její držení mě ve tmě. Všechno. Je. Její. Chyba. Protože pokud to není její chyba, je to chyba Boha a já nejsem připravená na to, být naštvaná na Všemohoucího. Angela se na mě mračí. Pak se otáčí k mámě a usmívá se. "Piknik bude úžasný, paní Gardner. Je evidentní, že jí musíme dostat z domu." ... Angela chce jíst venku. Najít nějak piknikový stůl v horách, možná u Jenny Lake. Ale to nezvládnu. Nutilo by mě to myslet na Tuckera. Jen být venku mě nutí toužit po něm. Rezignuju na myšlenku, že už spolu možná nikdy nepůjdeme ven. Takže jdeme do Podvazku. Všechno je tu připraveno pro Oklahomu. Kompletní řady falešné kukuřice, rozbitý vůz, stromy, keře a žlutý statek s modrou oblohou v pozadí. Angela rozprostírá deku uprostřed jeviště. Sedáme si na ní a obědváme. "Učím se teď o Černém křídlu." říká, přičemž si ukousává velké sousto zeleného jablka. "Je to bezpečné? Vzhledem k tomu, co máma říkala o našem vědomí a vším tím okolo?" Krčí rameny. "Nemyslím si, že jsem si jich teď vědoma nějak víc. Jen o nich vím víc." Vytahává svůj blok. Jeden z těch obyčejných sešitů s černobílými deskami, který je popsaný vším, co zatím ví o andělech. Angela obvykle píše těsnou kurzívou s kličkami, ale v jejím bloku vždycky škrabe a její rukopis je rozmazaný, jak ze sebe nemůže dostat slova dostatečně rychle. Listuje stránkami. Myslím, na svůj vlastní deník, do které jsem si týden po mé první vizi taky psala s takovou vášní a odhodláním. V posledních měsících, jsem se ho ani nedotkla. Padá na mě hanba, opravdu. "Tady," říká. "Jmenují se Moestifere, Lidé plní smutku. Našla jsem tuhle starou knížku v knihovně ve Florencii. Zmiňovali se tam o nich. Překládají to jako Smutní démoni." "Démoni? Ale oni mají být andělé." "Démoni jsou andělé," vysvětluje Angela. "Je to spíš umělecký rozdíl, opravdu. Malíři vždycky líčili anděly s krásnými, bílými, ptačími křídly a tak padlý andělé museli mít

automaticky černá. Dávali jim netopýří křídla. Pak se to přetvořilo ještě v rohy, ocasy a vidle. Teď už si je s tím lidé představují." "Ale ten chlap, kterého jsme viděli v obchoďáku, vypadal jako normální člověk." "Jak jsem ti řekla už předtím. Můžou vypadat tak, jak se rozhodnou že vypadat chtějí. Myslím, že důležité je, jak na tebe působí, ne? Najednou na ně vyvalit oči například, by bylo moc špatné znamení." "Máma říkala, že ten smutek, co cítím v mé vizi, může pocházet od Černého křídla." Angela nasazuje soucitný výraz. "Měla jsi teď víc vizí?" Kývám. Poslední týden mám vize asi tak jednou denně. Trvá to jen několik minut. Jsou bleskové a neodehrává se v nich nic podstatného. Nic víc než to, co už vím: Avalanche, les, cesta dovnitř, oheň, Christian, naše slova na začátku, dotýkání, objetí, odlet pryč. Snažím se to ignorovat. "Máma pořád říká, že musím trénovat. Ale jak? Umím létat docela obstojně. Můžu nést různé věci: jsem pořád silnější, ale není to mými svaly, že jsem silnější, viď? Tak jak teda můžu trénovat? Co mám dělat?" Chvíli vstřebává mé otázky a pak říká: "Je to tvoje mysl, kterou musíš trénovat. Přesně to říká tvoje máma. Že jednou se budeš muset oprostit od všech těch keců a dostat se ke svému jádru, své podstatě. Můžeme to udělat společně." Usmívá se. "Pomůžu ti. Je čas, C. Vím, že tě to s Tuckerem štve, ale k tomuhle se prostě nemůžeš otočit zády. Víš to, viď?" "Jo." "Tak pojďme na to," říká a tleská rukama. Vyskakuje, jako kdybychom měli začít hned teď. "Nemůžeme ztrácet čas. Pojďme trénovat." Má pravdu. Jako vždy. Je čas.

kapitola 19 MANŠESTROVÁ BUNDA Tak trénujeme. Každé ráno vstávám s východem slunce a snažím se nemyslet na Tuckera. Dávám si sprchu, češu si vlasy, čistím si zuby a snažím se nemyslet na Tuckera. Jdu dolů a dělám si mléčný ovocný koktejl - Angela mi radí stravu z čerstvého ovoce, říká že je to lepší a méně znečisťující pro mou mysl. Řídím se podle toho. Dokonce si k tomu i přidávám mořské řasy, které mě ale tak akorát nutí myslet na Tuckera. A na rybolov. A na líbání. A na to, jak to všechno skončilo. Po snídani jdu meditovat na verandu, což je dá se říct marná snaha, protože myslím na

Tuckera. Pak jdu dovnitř a trávím nějaký čas na internetu. Dívám se na zprávy o počasí, směru a rychlosti větru a co je nejdůležitější, na současnou úroveň nebezpečí požáru. V těchhle posledních srpnových dnech je vždy poplach na žluté nebo na červené. Vždy hrozí bezprostřední nebezpečí. O žlutých dnech trávím odpoledne procházením se lesem s naplněným pytlem, cvičím létání, přidávám více a více váhy pokaždé, když se snažím nemyslet na to, jak mě Tucker držel v náruči. Někdy za mnou přichází Angela, létáme bok po boku a děláme ve vzduchu velká kola. Když pracuju dost tvrdě a tlačím na sebe, jsem schopna vyhnat Tuckera z mé mysli i na pár hodin. Další chvíle, kdy na něj nemyslím je ta, když mám vizi. Angela dokumentuje moje vize. Dokonce má na to i tabulky, do kterých zapracovává údaje. Ve dnech, kdy nejsme spolu a ona mi nepomáhá, většinou volá kolem večeře a já můžu v pozadí slyšet hudbu z představení Oklahoma. Podrobuje mě křížovému výslechu kvůli mým vizím. Dala mi malou trhačku, kterou nosím v zadní kapse džínsů. Vždycky když mám vidění, musím všeho nechat (ale když mám vizi, většinou všeho nechávám automaticky) a zapsat si to. Čas. Místo. Dobu trvání. Každý detail, na který si vzpomínám. Každou maličkost. Je to kvůli tomu, abych si všimla rozdílů. Zpočátku jsem předpokládala, že je vize stále stejná, ale když si to zapíšu, přicházím na to, že každý den jsou v mé vizi malé rozdíly. Podstata je stále stejná: jsem v lese, oheň se blíží, nacházím Christiana a odlétáme. Pokaždé mám na sobě fialové sako. Christian má na sobě pokaždé černou bundu. Tyhle věci se zdají být konstantní, neměnné. Ale někdy vycházím na kopec z jiného místa nebo stojím od Christiana o pár kroků víc vlevo nebo vpravo, než den před tím. Nebo třeba recitujeme naše úvodní věty: "To jsi ty," "Jo, to jsem já," jiným způsobem nebo v jiném pořadí. A všímám si změny, i co se týče smutku. Někdy cítím bolest už od prvního okamžiku. Jindy ji necítím, dokud nevidím Christiana. Pak do mě naráží jako přílivová vlna. Někdy pláču a někdy jsem přitahovaná k Christianovi magnetismem, který je mezi námi, a který přemůže smutek. Jeden den odlétáme pryč jedním směrem a druhý den zase jiným. Nevím, jak to vysvětlit. Angela si myslí, že to můžou být různé verze alternativní budoucnosti. Každá vychází z řady možností a mění se tím, co budu dělat v průběhu toho dne. To mě nutí k tomu být zvědavá. Kolik z toho je vlastně moje volba? Jsem hráčem v tomhle scénáři, nebo jsem jen loutka? Myslím, že na tom nakonec ani nezáleží. Je to prostě můj osud. Během červených dní létám kolem hor v blízkosti Fox Creek. Rozhlížím se a hledám známky kouře. Vzhledem k místu, které vídám v mé vizi, jsme Angela a já zjistili, že požár začne s největší pravděpodobností někde v horách a pak bude postupovat dolů do Mrtvého Kaňonu (až strašidelně přesný název, mám takový dojem) až nakonec skončí u silnice Fox Creek. Hlídkuju v oblasti dvaceti mil kolem téhle oblasti. Létám a nestarám se o to, jestli mě uvidí lidi. I přes mojí depresi a sebelítost je to vlastně docela cool. Rychle si začínám zamilovávat létání na denním světle, zatímco vidím zemi pode mnou, tak klidnou a nedotčenou. Jsem opravdu jako pták. Sleduju svůj vlastní prodloužený stín, který se odráží na hladině. Chci být pták. Nechci myslet na Tuckera. ... "Tolik mě mrzí, že jsi teď nešťastná," říká mi máma jednou v noci, když bezmyšlenkovitě přepínám kanály. Mám svěšená ramena žalem. Bolí mě hlava. Nejedla jsem pořádné jídlo už týden. Dneska ráno si Angela myslela, že bude skvělý experiment, když si podpálím prst zápalkou, abych zjistila, jestli jsem hořlavá. Ukázalo se, že jsem. A navzdory tomu, že teď dělám to, co chce abych dělala, a

navíc se ze mě stává dobrá herečka, což je paradoxně kvůli Angele, bůh jí žehnej, jsem s mámou stále na válečné stezce. Nemůžu jí to odpustit. Nejsem si úplně jistá, co bych jí měla odpouštět, ale něco určitě jo. "Vidíš to? Je to jako malý mixér. Můžeš s ním nasekat česnek i udělat z jídla pro děti pyré. Dokonce tam můžeš udělat i margaritu. A to všechno za extrémně nízkou cenu - jenom čtyřicet devět, devadesát devět," říkám, aniž bych se na ní podívala. "Je to částečně moje vina." Tím si získává mojí pozornost. Ubírám hlasitost na televizi. "Jak to?" "Už v létě jsem tě zanedbávala. Nechala jsem tě jen tak volně pobíhat." "Ach, takže je to tvoje vina, protože kdybys mi věnovala větší pozornost, zabránila bys mi v tom chodit s Tuckerem. To hlavně, viď? Ušetřila bys mě všech těchhle otravných pubertálních emocí." "Ano," říká a záměrně nereaguje na můj sarkasmus. "Dobrou noc, mami," říkám a znovu přidávám hlasitost. Jsem fanda do zpráv. Jsou tam totiž novinky o počasí. Horké a suché. Někde i silné větry. Počasí vhodné pro požáry. Bouře bude pravděpodobně koncem týdne. Jen jediný úder blesku můžu zažehnout obrovský požár a nechat celou oblast pohltit plameny. Jo, to bude zábava. "Claro," říká máma pomalu. Evidentně ještě neskončila se svým doznáním. "Jasně, mám to," odsekávám. "Cítíš se provinile. Teď půjdu spát pro případ, že bych zítra musela naplnit můj osud." Vypínám televizi a seskakuju z gauče. Pak se kolem ní prosmýkávám a pomalu jdu ke schodům. "Je mi to líto, miláčku," říká tak nízkým hlasem, že nevím, jestli vůbec chtěla, abych to slyšela. "Nemáš ani to nejmenší tušení, jak hrozně mě to mrzí." Zastavuju se uprostřed schodů a obracím se zpátky. "Tak mi to řekni," odpovídám jí. "Pokud tě to opravdu mrzí, řekni mi to." "Říct ti co?" "Všechno. Všechno, co víš. Počínaje tvým posláním. To by bylo hezké, nemyslíš, kdybychom si my dvě mohly sednout nad šálkem čaje a prodiskutovat naše poslání?" "To nemůžu," říká. Její oči tmavnou a rozšiřují se, jak jí moje slova působí bolest. Pak je to, jako kdyby se mezi námi zavřely dveře. Její výraz je najednou neutrální. Moje hruď mi začíná být těsná, částečně proto, že mě takhle naštvat může opravdu jen ona a částečně z toho důvodu, že se přede mnou zase uzavřela. Napadá mě jenom jediný důvod, proč by pracovala tak tvrdě na tom, aby přede mnou něco udržela v tajnosti. Nevěří, že bych zvládla pravdu. A to musí znamenat, že je pravda dost ošklivá. Buď to, nebo i přes všechny její podpůrné mateřské řeči ve mě ve skutečnosti vůbec nevěří. ... Další den je červený poplach. To ráno stojím v chodbě a snažím se rozhodnout, jestli si mám vzít mojí fialovou bundu. Pokud si jí nevezmu, počká oheň ještě nějaký den? Může to být tak jednoduché? Spočívá celý můj osud na jednom jednoduchém rozhodnutí? Rozhoduju se to vyzkoušet. Mimochodem, v téhle chvíli se už nesnažím vyhnout ohni. Chci to mít za sebou. A nahoře v oblacích je zima. Beru si bundu a vyrážím. Jsem v polovině své hlídky, když mě zasahuje vlna smutku. Tohle není normální smutek. Nejde o Tuckera, Christiana nebo o moje rodiče. Není to soucit ani teenagerovská náladovost. Je to čistý, nefiltrovaný žal. Jako kdyby všichni, které jsem kdy milovala, náhle zemřeli. Prochází mi hlavou tak zuřivě, až se

mi rozmazává vidění. Jsem v šoku. Nemůžu dýchat. Moje lehkost mizí. Začínám klesat. Propadám se vzduchem. Jsem hrozně těžká a padám jako kámen. Naštěstí se trefuju do stromu a ne do skály, která by mi nejspíš připravila smrt. Narážím do šikmých horních větví. Chytám se paží větve. Ozývá se křupnutí, po kterém následuje ta nejhorší bolest, jakou jsem kdy cítila. Ozývá se vysoko v mém rameni. Začínám křičet, když se nebezpečně rychle řítím k zemi. Dávám si ruce před tvář, když mě větve při cestě dolů šlehají, bodají a škrábají. Pak se zastavuju asi dvacet stop nad zemí, protože se moje křídla zamotávají do větví a moje tělo tam zůstává zavěšené. Vím, že je tu někde Černé křídlo. V panice a bolesti, která mnou prostupuje, jsem ještě stále schopna malé dedukce a docházím k tomuhle závěru. Je to to jediné, co dává smysl. Což znamená, že se odsud musím dostat. Rychle. Koušu se do rtu a pokouším se osvobodit ze stromu. Moje křídla jsou k větvím jako přilepená a jsem si jistá, že to pravé mám zlomené. Trvá mi asi minutu, než si vzpomínám, že je můžu odvolat a tak se dostat pryč ze stromu. Tvrdě dopadám na zem. Znovu divoce křičím. Bolest v mém rameni je už tak intenzivní. Náraz ji ještě posiluje a já najednou vím, že nemám daleko k omdlení. Nemůžu dostat do plic vzduch. Nemůžu myslet jasně. Moje hlava je zahalena smutkem. Kdyby nic jiného, stále se stupňuje. Každou chvíli je to ještě horší než před minutou. Trvá to, dokud moje srdce téměř neexploduje příšernou bolestí. To znamená, že je stále blíž. Bojuju s bolestí a sedám si. Zjišťuju, že nemůžu pohnout s paží. Visí mi z ramene v divném úhlu. Nikdy dřív jsem takhle zraněná nebyla. Kde jsou moje úžasné léčivé síly, když je potřebuju? Opatrně se stavím na nohy. Jedna strana mé tváře je mokrá. Zvedám ruku a dotýkám se jí. Je pokrytá krví. Nevadí, říkám si v duchu. Jdi. Hned. Každý krok, který dělám, se ozývá v mém rameni. Posílá vlnu bolesti do mého těla. V tuhle chvíli mám pocit, že bych mohla zemřít. Doslova. Žádná naděje, žádné světlo na konci tunelu, žádné modlitby na mých rtech. Jsem tak zničená. Jsem v pokušení si prostě jen tak lehnout a nechat ho, aby mě dostal. Ne, říkám si v duchu. To jsou pocity Černého křídla. Jdi dál. Dávej jednu nohu před druhou. Vypadni odsud. Potácím se kupředu ještě pár metrů. Pak se opírám o strom. Mám zrychlený dech. Snažím se získat zpátky svou sílu. Pak za mnou slyším mužský hlas. Přichází ke mně skrz stromy, jako kdyby byl nesený větrem. Určitě není lidský. "Zdravím tě, malý ptáčku," říká. Projíždí mnou mráz. "To byl opravdu dlouhý pád. Jsi v pořádku?" kapitola 20 BOLÍ TO JAK ČERT Velmi, ale opravdu velmi pomalu se otáčím. Ten muž stojí ani ne o deset metrů dál a sleduje mě zvědavýma očima. Je neskutečně přitažlivý. Nemůžu uvěřit, že jsem si toho nevšimla už ten den v obchoďáku. Myslím, že všichni čistokrevní andělé jsou předurčeni ke kráse, ze které se vám zastavuje srdce, ale moc nerozumím tomu, proč vlastně jsou tak krásní. Pokud by ale byla nějaká role pro toho nejdokonalejšího chlapa na světě, tenhle muž by jí rozhodně dostal.

Jenže on není takový, jaký se zdá být. Není mladý ani starý, jeho kůže na sobě nemá sebemenší známky vrásky nebo nějaké vady, jeho vlasy jsou černé jako uhel a září. Jenže já vím, že je starý jako skála pod jeho nohama. Držení jeho těla je tak nějak nadpřirozené. Po smutku, který se mi usazuje v každičkém nervu, není na jeho tváři ani památky. Jeho rty jsou dokonce stočeny do něčeho, co by se mohlo jevit jako soucitný úsměv. Pokud bych nevěděla kdo to je, opravdu bych si kvůli jeho laskavému hlasu myslela, že mi chce opravdu pomoct. Tváří se, jako kdyby nebyl jen velký zlý anděl, který by mě mohl zabít pouhým malíčkem. Jako kdyby byl jen starostlivý kolemjdoucí. Nemůžu utíkat. Není tu žádná cesta. Nemůžu létat. Žal ze mě vysává veškerou lehkost, jako kdyby stín blokoval slunce. Pravděpodobně teď zemřu. Chci zavolat mámu. Snažím se připomenout si, i přes zoufalství Černého křídla, které mě tíží jako mokrá deka, že na druhé straně tohohle závoje je nebe a tenhle muž, tahle napodobenina člověka, sice může zabít mé tělo, ale nikdy se nemůže dotknout mé duše. Až doteď jsem tomu nevěřila. Tahle myšlenka mě činí alespoň na okamžik statečnou. Snažím se nemyslet na Tuckera, Jeffreyho a na všechny ostatní, které za sebou nechám, pokud mě tenhle chlap zabije. Snažím se stát vzpřímeně a dívat se mu do očí. "Kdo jsi?" ptám se. Zvedá na mě obočí. "Jsi odvážná maličká," říká, přičemž ke mně dělá krok blíž. Když se pohybuje, vzduch kolem něj jiskří. Přestává až, když se zastavuje. Čím déle se na něj dívám, tím méně lidsky se mi jeví. Jako kdyby bylo tělo stojící přede mnou jenom oblek, který si na sebe ráno vzal. Jako kdyby uvnitř toho těla byl nějaký jiný tvor, který pulzuje smutkem a vztekem. Jako kdyby ten oblek tvorovi uvnitř nějak zabraňoval oprostit se od něj. Dělám krok zpět. Vydává ze sebe krátký měkký smích. Ten hluk ale způsobuje, že mě od hlavy až k patě zahaluje stín strachu. "Já jsem Sam," říká. Má mírný přízvuk, ale nemůžu ho nikam umístit. Mluví tichým, zpěvavým hlasem, kterým se mě asi snaží uklidnit. Myslím, že tohle jméno je celkem směšné pro bytost, ze které vyzařuje taková chladná a temná síla. Jakási anti-svatozář. Skoro se rozesmívám. Nevím, jestli je to příšernou bolestí z mého ramene či z hmotnosti emočního břímě, které na mě uvaluje, ale mám pocit, že ztrácím veškerý pojem o realitě. Už jsem zlomená, a to mě ještě ani nezačal mučit. Začínám být vůči všemu otupělá. Jako kdyby se s tím moje tělo nedokázalo vypořádat a kousek po kousku mi vypovídalo službu. Je to pro mě obrovská úleva. "Kdo jsi?" ptá se přímo. "Clara." "Clara," opakuje, jako kdyby ochutnával moje jméno na jazyku a líbilo se mu. "To odpovídá, myslím. Na jaké úrovni jsi?" Pro jednou se záliba mojí matky, držet přede mnou všechno v tajnosti, vyplácí. Nemám nejmenší tušení, na co se mě vlastně ptá. Myslím, že vypadám tak bezradná, jak se cítím. "Kdo jsou tvoji rodiče?" ptá se. Koušu se do rtu, až cítím chuť krve. Cítím podivný tlak v mé hlavě, jako kdyby útočil na můj mozek a snažil se z něj dostat informace, které chce vědět. Bude to smrtelné pro každého koho znám, pokud tyhle informace dostane. Vidím záblesk tváře mojí mámy. Pak zkouším zoufale přemýšlet o čemkoliv jiném. Cokoliv jiného.

Jdu s polárními medvědy, říkám si. Lední medvědi na severním pólu. Polární mládě ledního medvěda se válí spolu se svou matkou ve sněhu. Lední medvědi spolu pijí coca-colu. Zírá na mě. Lední medvědi přechází přes led, aby se dostali k tulením mláďatům. Dlouhé, ostré zuby ledních medvědů. Lední medvědi s červenou tlamou a tlapkami. "Mohl bych tě donutit říct mi to," říká anděl. "Ale pokud to uděláš dobrovolně, bude to mnohem příjemnější." Lední medvědi umírají hlady. Lední medvědi se koupou a plavou. Hledají suchá místa. Lední medvědi se topí, jejich těla se pohupují ve vodě. Jejich oči jsou skelné a mrtvé. Chudáci mrtví lední medvědi. Dělá další pomalý, opatrný krok ke mně. Bezmocně ho sleduju. Moje tělo mě naléhavě nutí, abych mu utekla. "Kdo jsou tvoji rodiče?" ptá se trpělivě. Jsem jedním z ledních medvědů. Tlak v mé hlavě sílí. Zavírám oči. "Můj táta je člověk. Moje máma je Dimidius," říkám rychle a doufám, že ho to uspokojí. Tlak v mé hlavě slábne. Otevírám oči. "Jsi silná na to, že máš tak slabou krev," říká. Krčím rameny. Jsem ráda, že už se nesnaží napadnout můj mozek. I když někde hluboko uvnitř mě vím, že to zkusí znovu. Dostane všechna jména. Adresy. Všechno. Přála bych si, aby byl nějaký způsob, jak varovat mámu. Pak si vzpomínám na telefon. "Jo, nemám pro tebe žádnou cenu. Proč mě prostě nenecháš jít?" Zatímco říkám tahle slova, pomalu si sahám rukou do kapsy. Dobrá věc je ta, že mám mobil v levé kapse, protože se zdá, že moje pravá ruka nehodlá spolupracovat. Nahmatávám číslo dvě a mačkám. Vnitřně se hrbím, když telefon pípá. Začíná vyzvánět. Modlím se, aby Černé křídlo nebyl dost blízko a neslyšel to. Obtáčím prsty kolem reproduktoru. "Jen si s tebou chci promluvit," říká opatrně. Mluví jako moje máma. Zní v jednu chvíli úplně normálně a moderně a v tu další je příšerně staromódní, jako kdyby vystoupil přímo ze stránky některého viktoriánského románu. "Haló?" ozývá se máma. "Neboj se," přibližuje se. "Nemám v úmyslu ti ublížit." "Claro?" říká moje máma tiše. "To jsi ty?" Musím k ní nějak dostat tuhle zprávu. Nechoď mě zachránit. Vím, že neexistuje žádný způsob, jak by mohla bojovat s andělem a vyhrát. Ale může se zachránit sama. "Jen se chci odsud dostat," říkám hlasitě a zřetelně tak, abych nevzbudila podezření anděla. "Vypadnout a už se nikdy nevrátit." Dělám další krok směrem ke mně a já se najednou ocitám v okruhu jeho temné svatozáře. Necitlivost se odpařuje. Cítím plný nápor smutku a bolesti. Je tak hluboká a syrová, že mě zasahuje přímo uvnitř v hrudi. Co to říkala máma? Že andělé byli stvořeni pro to, aby dělali Bohovi radost, a když jdou proti němu, tak jim to působí emocionální i fyzickou bolest? Tenhle chlap zažívá opravdovou bolest. Má něco za lubem. "Máš vykloubené rameno," říká. "Nehýbej se." Jeho chladné prsty, které jsou tvrdé jako skály chytají mé zápěstí předtím, než mám čas jakkoliv zareagovat a pak se ozývá hlasité křupnutí a já křičím a řvu jak šílená,

dokud neztrácím hlas. Do mého zraku se tlačí šedivá stěna. Anděl mě objímá pažemi. Zatímco se pomalu hroutím, přitahuje si mě k hrudi. "To bude dobré," říká a hladí mě po vlasech. Nechávám šeď, aby mě obklopila. ... Když pomalu přicházím k sobě, uvědomuju si dvě věci. Za prvé, bolest v ruce je už skoro úplně pryč. A za druhé, v podstatě ležím v náruči Černému křídlu. Mám obličej opřený o jeho hruď. Jeho tělo je nehybné a tvrdé jako socha. Dotýká se mě, cítím ho na mé kůži. Jednou rukou mě hladí na zadní části krku a ta druhá je nehybná na mých zádech. Pod košilí. Jeho prsty jsou chladné, jako kdyby byly mrtvé. Mám husí kůži. Nejhorší je, že můžu cítit jeho mysl. Je to jako kdybych plavala v ledovém bazénu jeho vědomí. Cítím jeho rostoucí zájem o mě. Myslí si, že jsem krásná. Škoda, že mám v sobě tak zředěnou andělskou krev. Někoho mu připomínám. Voním mu příjemně, jako levandulový šampon, krev a mračna. A dobrota. Cítí ze mě tolik dobroty, že jí začíná chtít. Chce mě. A vezme si mě. Ještě jednou, myslí si, nechám protrhnout hráz mého vzteku a dovolím zvítězit chtíči. Jak jednoduché to je. Trhám sebou v jeho náruči. "Neboj se," říká znovu. "Ne," pokládám ruce proti jeho cihlovému hrudníku a tlačím vší silou. Nehne to s ním ani o kousek. Reaguje tak, že mě pokládá na kamenitý terén. Buším do něj pěstmi. Zbytečně. Křičím. Moje mysl závodí. Co když se počůrám nebo pozvracím. Budu ho kousat a škrábat. Jasně, prohraju, ale když mě hodlá takhle poznamenat, poznamenám ho taky. Pokud je něco takového vůbec možné. "Nemá to smysl, malý ptáčku." Jeho rty začínají líbat můj krk. Cítím jeho myšlenky. Je naprosto sám. Odříznutý od všeho. Nikdy se nemůže vrátit. Křičím mu do ucha. Žalostně vzdychá a dává mi jednu ruku přes ústa, zatímco tou druhou chytá mé zápěstí a dává mi ruce nad hlavu. Přitlačuje mě k zemi. Jeho prsty jsou jako chladný kov, který se mi zařezává do těla. Chutná jako popel. Moje statečné myšlenky na nebe na druhé straně mizí přesně v tenhle okamžik a já procitám do reality. "Přestaň," přikazuje nějaký hlas. Černé křídlo sundavá ruku z mých úst. Pak se rychle a plynule zvedá. Mě tahá v náruči sebou, jako kdybych byla hadrová panenka. Někdo tam stojí. Žena s dlouhými rudými vlasy. Moje máma. "Zdravím tě, Meg," říká, jako kdyby se k němu připojovala k rannímu čaji. Stojí pod stromy asi deset metrů od nás. Má rozkročené nohy, jako kdyby se chystala na boj. Její výraz je tak zuřivý, že vypadá jako někdo úplně jiný. Nikdy jsem neviděla její modré oči rozzuřené tak, aby vypadaly jako ta nejvíc horká část ohně. Teď jsou zaměřené na obličej Černého křídla. "Přemýšlel jsem, co se s tebou stalo," říká anděl. Najednou vypadá mladší. Jako malý kluk. "Myslel jsem na to, když jsem tě nedávno potkal. V tom nákupním středisku." "Zdravím tě, Samjeeza," říká.

"Myslím, že tohle je tvoje." Dívá se na mě. Stále mám pocit, že jsem v jeho hlavě. Jeho touha po mě zmizela v okamžiku, kdy uviděl mojí mámu. Myslí si, že je opravdu krásná. Je to její, uvědomuje si najednou, koho jsem mu tolik připomínala. Jejího sladkého ducha. Odvahu. Takovou, jakou měl její otec. "Překvapuješ mě, Meg," říká přátelským tónem. "Nikdy bych o tobě neřekl, že jsi typ holky pro mateřství. A navíc takhle stará." "Okamžitě z ní dej ty pračky pryč, Same," říká unaveně, jako kdyby jí tyhle kecy otravovaly. Svírá mě ještě pevněji. "Nebuď neuctivá." "Je anděl pouze z čtvrtiny. Nestojí ti za tvůj čas. Je větší částí člověk." Její oči se na moment setkávají s těmi mými. Má plán. "Ne," říká Sam strnule. "Chci ji. Nebo bys raději na jejím místě byla ty?" "Jdi k čertu," odsekává mu. Jeho hněv se přese mě převaluje jako atomový hřib, i když výraz na jeho tváři se nemění. "Fajn," říká. Něco mumlá v andělštině. Slovo, kterému nerozumím. Najednou se vzduch kolem nás začíná třpytit a rozmazávat. Ozývá se trhání a ječení. Půda pod našima nohama se lehce otřásá, jako kdyby na zem dopadlo něco těžkého. Pak se zem odlupuje a mizí do šedého světa. Je to, jako kdyby se les zmenšil a stala se z něj ponurá krajina plná beznaděje. Tvar místa je stejný jako to, které jsme opustili. Na jedné straně jsou hory se stromy, jenže tady nemají stromy ani listí, ani jehličí. Jsou to jen holé kmeny a šedé pokroucené větve, které se tyčí proti šedivému, hřmoucímu nebi. Příležitostné hromy nemají žádnou barvu, zápach ani jakýkoliv zvuk. Nejsou tu žádní ptáci. Světlo bledne, když slunce zapadá. Na dříve dokonale modré obloze se hromadí černá bouřková mračna. Vždycky jsem si představovala peklo jako horký oheň a síru, jezera plná lávy, démony s rohy a zářící oči, které mučí duše zatracených. Jenže tady je vzduch studený tak, že můžu vidět svůj dech. Obklopuje mě slizká mlha a ochlazuje mě až na kost. Třesu se jako blázen. Máma je jasnější, než všechno ostatní. Stále má na sobě černou a bílou barvu, ale tady ten kontrast vyplývá lépe na povrch. Její kůže září svítivě bílou barvou. Její vlasy jsou inkoustově černé. Černé křídlo uvolňuje sevření na mé paži. Oba víme, že teď nemám kam utéct. Vypadá tu mnohem uvolněnější. V pekle je vyšší, větší a svalnatější, jestli je to teda možné. Je silnější. Jeho oči se lesknou. Na chvíli je zavírá a hluboce se nadechuje, jako kdyby tu byl vzduch těžší. Po chvíli se za ním objevují jeho křídla. Jsou obrovská -mnohem větší, než má máma nebo já- lesknoucí se a absolutně černá. Jako kdyby se za ním otevřela černá díra a ta do sebe všechno nasávala. Usmívá se smutných úsměvem. Je na sebe hrdý. Přenést nás do pekla z místa, kde jsme byli, není lehká věc. Chce zapůsobit na mou matku. "Jsi větší hlupák, než jsem si myslela," říká máma přímo. Nezní, že by to na ní udělalo dojem. "Nemůžeš nás tady držet." Tak to je pro mě dobrá zpráva. "Zapomínáš kdo jsem, Margaret." Je úplně klidný a nevšímá si její drzosti. Stále je jí ještě okouzlen. Je tak trpělivý. Je pyšný na svou trpělivost. Ví, že má strach. Čeká, až objeví trhliny v její klidné masce. "Ne," odpovídá tiše matka. "Ty zapomínáš, kdo jsem já. Jsem strážce."

Cítím, jak jím prochází strach. Je jasný a ostrý. Nebojí se mé mámy, ale někoho jiného. Dvou lidí. Vidím je nejasně v jeho mysli. Stojí v dálce. Dva muži se sněhově bílými křídly. Jeden má zářivě červené vlasy a planoucí modré oči. Ten druhý je blond, má zlatavou pokožku a vypadá divoce, i když nevidím do jeho tváře a nemůže přečíst jeho výraz. Drží v rukách plamenný meč. "Kdo je to?" šeptám dřív, než se stačím zastavit. Sam na mě shlíží a mračí se. "Co jsi říkala?" Znovu se začíná nabourávat do mé mysli. Cítím tlak, ale najednou jako kdyby se zabouchly dveře mezi mými a jeho myšlenkami. Odtahuje se daleko ode mě, jako kdybych ho spálila. Od chvíle, kdy se jeho mysl nedotýká té mé, už nemůžu k jeho myšlenkám. Zlost a smutek se snižují na polovinu. Mám pocit, že se můžu znovu hýbat. Můžu dýchat. Můžu utíkat. Nemyslím na to. Dělám krok vpřed -nečiní mi to žádnou bolest- a pak vyrážím v před přímo k mé matce. Natahuje ke mně ruku a já ji chytám. Odstrkuje mě za ní, ale nepouští mě. Černé křídlo ze sebe vydává zvuk, který se podobá zavrčení. Zvedají se mi chloupky na pažích. V jeho tváři se neodráží žádné pochyby. Zničí nás. Roztahuje svá křídla. Mraky nad námi jiskří energií. Máma mi mačká ruku. Zavři oči, poroučí mi bez mluvení. Nevím co mě šokuje víc. Jestli to, že na mě může mluvit v mé hlavě nebo to, že ode mě očekává, že v tomhle momentu dokážu zavřít oči. Nečeká, než jí poslechnu. Jasné světlo exploduje kolem nás. Kdekoliv se paprsky světla dotýkají okolní krajiny, objevuje se barva a teplo. Svatozář. Černé křídlo okamžitě ustupuje. Zastiňuje si oči. Jeho tvář se stahuje bolestí. Pro jednou se na ní odráží to, jak se doopravdy cítí. Jako kdyby ho někdo svlékal z kůže. Nedívej se na něj. Zavři oči, poroučí mi máma znovu. Zavírám oči. Hodná holka, ozývá se znovu mámin hlas v mé hlavě. Teď roztáhni svá křídla. Nemůžu. Jedno z nich je zlomené. Na tom nezáleží. Přivolávám svá křídla. Objevuje se tak intenzivní záře, že lapám po dechu a skoro otevírám křídla. Ale trvá to jen chvilku. Teplo mi ožehává křídla. Svaly, šlachami a kostmi se mi rozlévá pálení. Pak, stejně jako řez na mé dlani, mizí a bolest je pryč. Neuzdravují se jen má křídla, ale mizí i škrábance na mých rukách a obličeji, modřiny a bolest v rameni. Jsem úplně uzdravená. Sice vyděšená, ale uzdravená. A znovu cítím teplo. Jsme stále v pekle? ptám se mámy. Ano. Nemůžu nás dostat zpátky na zem sama. Nejsem dost silná. Potřebuju tvojí pomoc. Co mám udělat? Mysli na zem. Na rostoucí zeleň. Květiny a stromy. Trávu pod tvýma nohama. Mysli na věci, které miluješ.

Představuju si osiku, která stojí před oknem našeho domu. Jak šustí ve větru, jak se chvějí její listy, tisíce zelených vlnek, průsvitné lístky, které se hýbají, jako kdyby tancovali. Vzpomínám si na tátu. Jak mi vyřezává ze starých kreditních karet tvary břitev a jak se s nimi v neděli odpoledne holíme. Otírám si plastovou břitvu o obličej a napodobuju ho. Jak se setkávám s jeho teplýma šedýma očima v zrcadle. Myslím na náš dům a vůni cedrového dřeva a borovice, která mě okamžitě udeří do nosu, když procházím dveřmi. Na mámin neslavný kávový koláč. Hnědý cukr, který se mi rozpouští na jazyku. A na Tuckera. Jak u něj stojím tak blízko, že dýcháme stejný vzduch. Tucker. Zem pod námi se začíná třást, ale máma mě rychle chytá. Perfektní. Teď otevři oči, říká. Ale nepouštěj se mé ruky. Mrkám, když mě do očí štípe jasné světlo. Jsme znovu na zemi. Stojíme téměř na tom samém místě, kde jsme byli předtím. Svatozář nás obklopuje jako nebeské silové pole. Usmívám se. Připadá mi, jako kdybychom byli pryč celé hodiny, i když vím, že je to jen několik minut. Je skvělé vidět znovu barvy. Jako kdybych se probudila z noční můry a všechno bylo zase tak, jak má být. "Nevyhrála jsi, víš to," říká chladný, známý hlas. Můj úsměv mizí. Sam tam stále stojí. Dál od nás. Mimo dosah svatozáře. Dívá se na nás chladně a klidně. "Nemůžete to udržet navždy," říká. "Můžeme to udržet dost dlouho," říká máma. Její odpověď ho znervózňuje. Jeho oči rychle prohledávají oblohu. "Nemusím se tě dotknout." Zvedá ruku směrem k nám a obrací ji dlaní nahoru. Připrav se k odletu, říká máma v mé hlavě. Z ruky Černého křídla se vznáší kouř. Pak se objevuje malý plamen. Dívá se na mámu. Chytá mě pevněji, když pomalu obrací svojí ruku s ohněm a nechává ho z ní odkapávat na lesní půdu. Ten se rychle uchytává na suchém křoví a od keřů se rychle rozšiřuje až ke kmeni nejbližšího stromu. Sam stojí uprostřed ohně zcela nedotčený a kolem něj stoupají obrovská oblaka kouře. Vím, že nebudeme mít takové štěstí. Pak náhle vystupuje ze stěny kouře a dívá se na mojí mámu. "Vždycky jsem si myslel, že jsi nejkrásnější ze všech Nephilimů," říká. "Tak to je ironie. Protože já si vždycky myslela, že ty jsi nejodpornější ze všech andělů." Tak to byl zásah. To jí musím uznat. Černé křídlo ale asi nemá nejlepší smysl pro humor. Ani jedna z nás nečeká, že mu z ruky vystřelí plameny. Oheň zasahuje mámu do prsou a ožehává jí vlasy. Svatozář, která z ní vyzařuje, bliká. Za chvíli mizí. Anděl se najednou ocitá u nás a omotává ruku kolem mámina krku. Zvedá jí do vzduchu. Máma bezmocně kope nohama. Mává křídly. Snažím se vytáhnout mojí ruku z jejího sevření, ale ona mě drží pevně. Křičím a mlátím do něj volnou rukou, škrábu ho do paže, ale není to k ničemu. "Už žádné šťastné myšlenky," říká. Hledí jí smutně do očí. Opět mě vyplňuje jeho smutek. Je mu líto, že jí musí zabít. Vidím ji skrz jeho vzpomínky s krátkými hnědými vlasy, jak kouří cigaretu a culí se na něj. Uvědomuje si, že obrázek v jeho mysli je starý už téměř sto let. Opravdu věří, že jí miluje. Miluje jí, ale právě se jí chystá uškrtit. Pomalu jí modrají rty. Křičím.

Buď tiše, ozývá se znovu její hlas v mé hlavě. Je vážný a překvapivě silný na někoho, kdo vypadá, že přede mnou brzy zemře. Můj křik utichá. V uších mi stále hučí jeho ozvěna. Bolestně polykám. Mami, mám tě ráda. Chci, abys teď myslela na Tuckera. Mami, tolik mě to mrzí. Teď! trvá si na svém. Kope nohama stále nepatrněji a křídla jsou na jejích zádech povislá. Zavři oči a mysli na Tuckera. TEĎ! Zavírám oči a snažím se soustředit na Tuckera. Všechno na co můžu myslet je ale to, jak pomalu ochabuje mámino sevření mé ruky a že nás nikdo nemůže zachránit. Mysli na to, máš dobrou paměť, šeptá v mé mysli. Vzpomeň si na okamžik, kdys ho opravdu bezmezně milovala. A tak jí poslouchám. "Co řekne ryba, když narazí do betonové zdi?" ptá se mě. Sedíme na břehu potoka a on mi uvazuje mušku na rybářský prut. Má na sobě kovbojský klobouk a červenou flanelovou košili, pod kterou má šedé tričko. Je tak nádherný. "Co?" říkám a chce se mi smát, i když mi ještě neřekl pointu. Šklebí se. Je neuvěřitelné, jak nádherný je. A že je můj. Miluje mě a já miluju jeho. Jak vzácné a krásné to je. "Sakra!" říká. Smála jsem se. Nahlas, vzpomínám si. Nechávám se naplnit radostí, kterou jsem tehdy cítila. Tou, kterou jsem cítila i ten den ve stáji, když jsem ho líbala a držela ho tak blízko mě, jako kdyby to byl ten poslední člověk na celé planetě. Najednou si uvědomuju, co po mě moje máma chce. Potřebuje, abych v sobě probudila svou svatozář. Musím se od všeho oprostit a nechat jen jádro. Část, která mě spojuje se vším okolo mě a jejímž palivem je moje láska. Už vím, proč jsem začala zářit tehdy, když jsem byla s Tuckerem ve stodole. Není v tom nic jiného než láska. Láska. Láska. Tady, říká máma v mé hlavě. Tady to je. Otevírám oči a chvíli mi trvá, než si moje oči zvykají na intenzivní světlo, které mě teď obklopuje. Září ze mě. Jsem jako svítící pochodeň. Světlo se vlní a šumí, jako kdybych byla prskavka o čtvrtém červenci. Černé křídlo ustupuje. Stále ho držím za paži. Kde se ho dotýkám, jeho kůže se rozpadá. Jako kdybych ho zatáhla za část těla, která není pravá a je jen oblekem, který nosí, aby v sobě udržel to stvoření uvnitř. Teplo vychází z konečků mých prstů. "Ne," šeptá nevěřícně. Pouští mámu a ta se hroutí na zem tváří dolů. Pouštím jeho ruku a chytám ho za ucho, což nečeká. Odtahuje se ode mě, ale já ho velmi snadno zvládám udržet. Jeho velká síla je pryč. Zesiluji své sevření. Vyje bolestí. Vychází z něj kouř. Vypadá jako suchý led. Odpařuje se. Pak najednou jeho ucho zůstává v mé ruce. Jsem tak šokovaná, že málem ztrácím svatozář. Pouštím jeho ucho a to se rozkládá na malé částečky v okamžiku, kdy se dotýká země. Znovu se natahuju po andělovi. Myslím na to, že bych tentokrát mohla pod krkem chytit já jeho, ale on se mi vykrucuje. Kůže na paži, kde jsem ho svírala, mizí také. Stejně jako popel v dešti. Ne, jako prach. Jako prach, který se rozptyluje ve vzduchu. "Nech mě jít," říká. "Jdi k čertu." Tlačím ho pryč od nás. Klopýtá zpět. Objevuje se vlnění vzduchu. Cítím studený závan vzduchu a je pryč.

Máma kašle. Klesám na kolena a pomalu se otáčím jejím směrem. Otevírá oči a dívá se na mě. Otevírá ústa, ale nevychází z nich žádný zvuk. "Ach, mami," vydechuju, přičemž se dívám na tmavnoucí modřiny na jejím krku. Dokonce můžu dokonale vidět přesný otisk jeho ruky. Svatozář začíná slábnout. Natahuje ke mně ruku a já jí chytám. Ještě jí nenechávej jít, říká mi v mé mysli. Jen mě drž. Přesouvám se k ní blíž a nechávám svou svatozář, aby jí obklopila. Dívám se, jak její rány na hlavě a na krku mizí. Vlasy, které jí spálil oheň, znovu dorůstají. Nadechuje se, jako když se plavec vynořuje z vody pro hluboký nádech. "Ach, díky Bohu." Cítím, jak mě naplňuje úleva. Sedá si. Dívá se přes moje rameno na něco za mnou. "Musíme se odsud dostat," říká. Obracím se. Oheň, který zažehl Černé křídlo se rozrostl v praskající, och svatá dobroto, lesní požár. Je divoký a nezastavitelný. Pohlcuje všechno, co mu stojí v cestě. Pokud tu zůstaneme ještě chvíli, pohltí i nás. Dívám se zpátky na mámu. Pomalu se zvedá na nohy. Pohybuje se opatrně a pomalu. Připomíná starého člověka, který se zvedá z invalidního vozíku. "Jsi v pořádku?" "Jsem slabá. Ale můžu letět. Pojďme." Společně stoupáme do vzduchu. Držíme se za ruce. Když jsem dostatečně vysoko, vidím, kam až se oheň dostal. Zvedá se vítr. To činí oheň dvakrát tak velkým, než byl před minutou. Plamenná zeď se pohybuje z kopce dolů do Mrtvého Kaňonu. Znám tenhle oheň. Poznala bych ho kdekoliv. "Pojď," říká máma. Směřujeme domů. Když letíme, snažím se donutit můj mozek soustředit se, protože je vyčerpaný ze skutečnosti, že je to oheň z mé vize a já teď po tom všem budu muset letět zachránit Christiana. Legrační, jak mi moje vize nikdy neukázala Černé křídlo. Nebo peklo. Nebo cokoliv, co by mi mohlo jakkoliv pomoct. "Zlatíčko, zastav," volá na mě máma. "Musím si oddychnout." Letíme dolů až k okraji jezírka. Máma si sedá na padlý kmen. Lapá po dechu kvůli námaze z toho, jak daleko a jak rychle letěla. Je bledá. Co když jí Černé křídlo ublížil tak, že nemůže použít sou svatozář, aby se vyléčila? myslím si. Co když umírá? Vzpomínám si na svůj telefon. Vytahuju ho z kapsy a začínám vytáčet 9-1-1. "Nedělej to," říká máma. "Budu v pořádku. Prostě si jen potřebuju odpočinout. Měla bys jít na silnici Fox Creek." "Ale ty jsi zraněná." "Řekla jsem ti, že budu v pohodě. Jdi." "Vezmu tě nejdřív domů." "Na to není čas." Odstrkuje mě od ní pryč. "Už jsme ztratili moc času. Jdi za Christianem." "Mami-" "Běž za Christianem," říká. "Teď hned."

kapitola 21 KOUŘ V TVÝCH OČÍCH

Mířím přímo do Fox Creek. Jsem ze všeho co se stalo příšerně vyčerpaná, ale prostě letím dál. Moje křídla znají cestu. Přistávám na silnici přímo v místě, kde obvykle začíná moje vize. Dívám se kolem sebe. Nikde na silnici není zaparkovaný stříbrný Avalanche. Žádná oranžová obloha. Žádný požár. Všechno vypadá naprosto normálně. Dokonce je tu klid. Ptáci zpívají, listy osik jemně šustí a všechno se zdá být v pořádku. Jsem tu moc brzy. Vím, že na druhé straně hory je oheň. Pomalu se pohybuje tímhle směrem. Budu tady. Všechno co musím udělat je čekat. Opouštím silnici a sedám si před strom. Pokouším se soustředit. Je to nemožné. Co by tu vlastně Christian dělal? přemýšlím. Co by ho mohlo přivést na silnici do Fox Creek? Nějak si ho nedovedu představit v holínkách, jak máchá vlascem sem a tam přes řeku. Něco mi na tom nesedí. Nic tady není správně, myslím si. V mé vizi jsem neseděla a nečekala, až se ukáže. Byl tu první. Slétla jsem dolů až, když byl vůz zaparkovaný a šla do lesa, kde už stál Christian. Pozoroval, jak přichází oheň. Letmo se dívám na hodinky. Ručičky se nehýbají. Zastavili se na 11:42. Opouštěla jsem dům asi v devět hodin ráno, můj pád nastal pravděpodobně kolem 10:30, takže v 11:42 ... V 11:42 jsem byla v pekle. A já nemám ponětí kolik teď je. Měla jsem zůstat s mámou. Měla jsem dost času. Mohla jsem jí vzít domů nebo do nemocnice. Proč trvala na tom, abych ji opustila? Proč chtěla být sama? Moje srdce se skoro zastavuje strachem, že její bolest mohla být mnohem horší, než dávala najevo, a když zjistila, že už jí nedokáže dál skrývat, nechala mě jít. Představuju si jí, jak leží na břehu jezera, voda ji omývá nohy a ona pomalu umírá. Umírá úplně sama. Přestaň, přikazuju si. Pokud se teď rozbrečím, už nikdy nepřestanu. Stále mám ještě práci. Všechny měsíce naplněné stále se opakujícími vizemi, jsem se snažila přijít na to, co mají znamenat. A teď je to konečně tady a já stále nevím, co mám udělat nebo proč to mám udělat. Nemůžu se zbavit pocitu, že už jsem stačila něco pokazit. Že jsem měla jít na to rande s Christianem. Možná by se stalo něco důležitého a to by ho přivedlo sem. Možná že jsem už teď selhala. Tohle jsou dost deprimující myšlenky. Opírám si hlavu o kmen stromu přesně ve chvíli, kdy mi zvoní telefon. Volá mi nějaké neznámé číslo. "Haló?" "Claro?" říká známý ustaraný hlas. "Wendy?" Snažím se dát se do hromady. Utírám si zbytky slz z mé tváře. Je opravdu zvláštní zrovna teď vést normální konverzaci. "Jsi doma?" "Ne," říká. "Mám letět až v pátek. Ale volala jsem Tuckerovi. Je s tebou?" Zabodává se do mě trn bolesti. Tucker. "Ne," říkám rozpačitě. "Rozešli jsme se. Neviděla jsem ho už týden." "To mi řekla máma taky," říká Wendy. "Myslím, že jsem doufala, že jste se dali zase dohromady nebo tak něco a on bude teď s tebou, když má den volna." Dívám se kolem sebe. Vzduch je stále těžší. Můžu zřetelně cítit kouř. Oheň přichází. "Máma mi volala, když viděla zprávy. Moji rodiče jsou v Cheyenne na aukci a neví, kde je." "Jaké zprávy?" "Ty to nevíš? O ohních?"

Tak oheň je ta novinka. Samozřejmě. "Co říkají? Jak velký je?" "Co?" říká zmateně. "A který?" "Co?" "Jsou dva požáry. Jeden je velmi blízko vás. Pohybuje se rychle dolů Mrtvým Kaňonem. A druhý je v Idahu v blízkosti Palisades." Usazuje se ve mně studený strach. Je mi zle. "Dva požáry," opakuju omráčeně. "Volala jsem domů, ale Tucker tam nebyl. Myslím, že se mohl jít projít. Miluje rybaření v Kaňonu smrti. A na Palisades taky. Doufala jsem, že je s tebou u telefonu." "Omlouvám se." "Jen mám z toho špatný pocit." Zní, že nemá daleko k slzám. I já mám z toho všeho špatný pocit. Velmi, velmi špatný pocit. "Jsi si jistá, že není doma?" "Mohl by být ve stodole," říká. "Telefon venku není slyšet. Nechala jsem mu snad milion zpráv. Mohla by ses jít po něm podívat?" Nemám na výběr. Nemůžu odejít. Ne, když je oheň tak blízko. Ne, když ani nevím, za jak dlouho přijde. "Nemůžu," říkám bezmocně. "Teď ne." Minutu je ticho. "Je mi to opravdu líto Wendy. Pokusím se ho najít hned, jak budu moct, jo?" "Dobře," říká. "Děkuju." Zavěšuje. Stojím a chvíli zírám na telefon. Moje mysl pracuje jako o závod. Jen pro jistotu volám do domu Tuckera. Telefon zvoní a zvoní. Když se ozývá záznamník, zavěšuju. Jak dlouho by mi trvalo zaletět se podívat na ranč Lazy Dog? Deset minut? Patnáct? Není to daleko. Začínám přecházet ze strany na stranu. Moje střeva mi říkají, že je něco špatně. Tucker se ztratil. Má potíže. A já tu jen stojím a čekám, až se stane bůhvíco. Půjdu. Poletím tak rychle, jak jen budu moct a pak se sem vrátím. Přivolávám křídla a stojím asi minutu ve středu silnice Fox Creek. Stále se rozhoduju. Nikdo neřekl, že nebudou žádné oběti. V téhle chvíli patříš sem. Nemůžu myslet. Najednou se ocitám ve vzduchu a směřuju směrem k domu Tuckera tak rychle, jak mi to jen má křídla dovolují. To je v pořádku, říkám si. Máš ještě čas. Prostě půjdeš, najdeš ho a hned se vrátíš zpátky. Pak si poroučím, abych byla zticha a soustředila se na můj rychlý let vzduchem. Snažím se nemyslet na to, co to všechno znamená. Musím si vybrat mezi Christianem a Tuckerem. Na ranč Lazy Dog mi to trvá několik minut. Křičím Tuckerovo jméno ještě předtím, než slétávám na zem. Jeho vůz není na příjezdové cestě. Zírám na místo, kde obvykle parkuje. Na hlíně jsou stopy benzínu, rozjetého plevele a skoro žádné divoké květiny. Stahuje se mi žaludek strachem. Není tu. Běžím do stodoly. Všechno vypadá normálně. O statek je postaráno, stáje jsou vyčištěné a koně jsou uzdami přivázaní ke kolíkům. Ale není tu Tuckerovo kůň a ani uzda, kterou dostal k narozeninám nebo sedlo, které je obvyklé opřené o zeď. Vracím se zpátky na dvůr a vidím, že přívěs na přepravu koní je taky pryč. Je někde venku. Odváží koně. Pryč od telefonů, rádia a zpráv.

Nebe se mění ve žluto oranžové. Oheň se blíží. Přišla jsem sem jenom proto, abych zkontrolovala Tuckera, ale to je všechno. Až se teď vrátím na silnici Fox Creek, stříbrný náklaďáček už tam bude. Christian tam bude stát a čekat na mě. A já ho zachráním. Najednou se ocitám uprostřed mojí vize. Stojím na okraji silnice a dívám se na Christianův stříbrný Avalanche. Jdu za ním. Mám ruce sevřené v pěst tak pevně, že se mi nehty zařezávají do dlaně. Tucker je v pasti. Vidím ho jasně ve své mysli. Sklání se k Midasově krku a rozhlíží se po cestě ven z toho pekla, které ho teď obklopuje. Hledá mě. Šeptá mé jméno. Pak polyká a svěšuje hlavu. Otáčí se na svého koně a lehce ho hladí po krku. Sleduju jeho tvář, když přijímá svou vlastní smrt. Za několik málo úderů srdce se k němu dostane oheň. A já jsem na míle daleko od něj a dělám první kroky směrem k Christianovi. Jsem tak příšerně daleko. Teď to chápu. Smutek v mé vizi není kvůli Černému křídlu. Ten smutek vychází ze mě. To poznání mě zasahuje takovou silou, že se cítím, jako kdyby mě někdo udeřil do hrudi baseballovou pálkou. Z mých očí tečou teplé slzy plné hořkosti. Tucker zemře. A tohle je moje zkouška. Ocitám se zpátky na ranči Lazy Dog. Vzlykám. Dívám se do nebe, kde se na východě objevují bouřkové mraky. Je to, jako kdyby se po zemi rozlévalo peklo. Nejsi normální holka, Claro. "To není fér," šeptám zuřivě. "Neměls mě milovat." "Co řekne ryba, když narazí do zdi?" "Co?" "Sakra!" Miluju ho. On je můj a já jeho. Dnes mě zachránil. Jeho láska mě zachránila. Nemůžu ho nechat zemřít. Nenechám. "Sakra, Tucku." Vrhám se do vzduchu a mířím směrem k Idaho. Můj instinkt mi říká, že bude v Palisades. Na jeho pozemku. Tak jako tak je to jediný záchytný bod, který mám. Letím rovnou k Palisades. V té chvíli vidím druhý požár. Je obrovský. Oheň se táhne od břehu jezera až k vrcholu úbočí. Nepohybuje se po zemi, ale výš. Šíří se prostřednictvím stromů. Plameny šlehají nejméně sto metrů vysoko, kroutí se a praskají. Zastiňují nebe. Je to peklo. Doslova. Nemyslím. Jen letím. Tuckerův pozemek se skrývá někde v těch stromech. Oheň si tvoří svůj vlastní vítr. Tak silný proud větru, že musím bojovat, abych udržela směr, kterým letím. Je tu tolik kouře, je těžké cokoliv vidět. Letím trochu níž a snažím se dostat pod kouř, abych viděla na silnici. Nevidím ale nic. Jen letím a doufám, že mě moje andělské smysly nějak povedou. "Tuckere!" volám. Moje křídlo naráží do zbloudilé větve a já ztrácím rovnováhu. Padám k zemi. Vzpamatovávám se právě včas, abych nenarazila tvrdě do lesní půdy. Daří se mi přistát na nohou. Jsem blízko, myslím si. Tohle léto jsem byla na Tuckerově pozemku asi pětkrát. Rozeznávám tvar hory. Pak mě na chvíli přestává zahalovat clona kouře a já můžu na silnici na cestě vzhůru jasně vidět jakýsi pohyb. Je pro mě příliš těžké pokusit se teď letět. Je tu příliš mnoho překážek a tak se rozbíhám na silnici a snažím se ho dostihnout. "Tuckere!"

Možná že tu není, myslím si. Moje plíce se plní kouřem a já začínám kašlat. Slzí mi oči. Možná se mýlím. Možná, že jsem udělala všechno tohle a on je přitom na brzké večeři v Bubba. To je můj první moment, kdy skutečně pochybuju. Ale rychle tu myšlenku odháním. Je blízko. Jen mě prostě nemůže slyšet. Nevím jak je to možné, ale vím přesně, kde ho najdu. Když silnice zatáčí, přicházím na mýtinu na okraji jeho pozemku. Nejsem překvapená, když tam nacházím jeho vůz s připojeným přívěsem pro koně. "Tuckere!" volám chraplavě. "Tuckere, kde jsi?" Žádná odpověď. Dívám se kolem sebe a hledám nějaké vodítko, které by mi napovědělo, kam odešel. Na okraji mýtiny je stezka. Je sice úzká, ale rozhodně je to stezka. V prachu můžu vidět otisknuté podrážky bot. Dívám se dolů na silnici. Oheň už pohltil silnici na dně hřebenu. Slyším, jak přichází. Praskání větví, které hoří. Hlasité třaskání a pukání. Zvířata před ním prchají. Králíci, veverky, hadi - všichni spěchají pryč. Kouř se pohybuje směrem ke mně. Na zemi vypadá jako koberec, který někdo rozvinuje. Musím ho najít. Hned. Teď můžu jasně vidět, že stojím přímo před ohněm. Zatím ale ještě není tak velký. Je tu jen hodně kouře. Vbíhám na stezku a křičím jeho jméno. Dívám se dopředu skrz stromy. "Tucku!" volám znovu a znovu. "Claro!" Konečně ho vidím. Blíží se ke mně na Midasovi tak rychle, jak jen na tomhle strmém terénu může. Když konečně doráží na cestu, skáče dolů z koňského hřbetu. Běžíme skrz kouř k sobě. Klopýtá, ale stále běží. Pak si padáme do náruče. Tucker mě drtí ve svých pažích. Dotýká se mých křídel. Najednou cítím jeho ústa blízko mého ucha. "Miluju tě," říká udýchaně. "Myslel jsem, že už ti to nikdy nebudu moct říct." Odvrací se ode mě a prudce kašle. "Musíme jít," říkám a odtahuju se od něj. "Já vím. Oheň blokuje cestu ven. Snažil jsem se najít způsob, jak se dostat přes vrchol, ale Midas tam nemohl vjet." "Budeme muset letět." Zírá na mě. Jeho modré oči jsou nechápavé. "Počkej," říká. "Ale Midas." "Tucku, musíme ho tu nechat." "Ne, to nejde." "Musíme. Musíme jít. Hned." "Nemůžu opustit svého koně." Vím, jaké to pro něj musí být. Je pro něj ta nejcennější věc na světě. Všechny ty rodea, jízdy a doby, kdy cítil, že je tento kůň jeho nejlepší přítel na světě. Ale nemáme na výběr. "Zemřeme tu," říkám a dívám se mu do očí. "Neunesu ho. Ale můžu nést tebe." Tucker se ode mě náhle odvrací a běží k Midasovi. Na moment si myslím, že se chystá utéct a pokusit se to zvládnout sám se svým koněm. Pak ale sundavá svému koni uzdu a hází jí na boční stranu stezky. Zvedá se vítr. Připomíná horský, který vám bere dech. Požár se pohybuje z větve na větev tak rychle, že každou chvíli stromy kolem nás musejí chytnout. "Tucku, pojď!" křičím. "Běž!" křičí na Midase. "Vypadni odsud!"

Plácá koně přes zadek. Ten ze sebe vydává hlasitý zvuk, který připomíná výkřik a pak vyráží zpátky nahoru na úbočí. Běžím k Tuckerovi a chytám ho pevně kolem hrudníku, pod jeho pažemi. Prosím, modlím se, i když vím, že nemám právo něco žádat. Dej mi sílu. Na okamžik zatínám všechny svaly v mém těle. Ruce, nohy, křídla a všechno ostatní. Roztahuji svá křídla směrem k obloze nejvíc, jak dovedu. Odrážíme se a silou vůle stoupáme nahoru mezi stromy, přes kouř a zem pod námi se zmenšuje. Drží mě pevně a tiskne svou tvář do mého krku. Moje srdce přetéká láskou k němu. Moje tělo brní zvláštním novým druhem energie. Držím Tuckera bez námahy. Mám v sobě teď víc svatozáře, než kdykoliv předtím. Je to tak snadné. Je to, jako kdybych se nechala nést větrem. Tucker vzdychá. Na několik sekund vidíme, jak Midas běží podél strany hory. Mám pocit, že Tucker cítí zármutek nad ztrátou svého krásného koně. Když ještě chvíli stoupáme, můžeme vidět, jak se plameny neustále tlačí výš a výš k hřebenu. Neexistuje žádný způsob jak zjistit, zda to Midas zvládne. Nevypadá to dobře. Pod námi je Tuckerův pozemek. Malá mýtina, kde jsem Tuckerovi poprvé ukázala svá křídla. Už jí dávno pohltil oheň. Jeho auto hoří a vysílá tím do vzduchu černý hustý kouř. Otáčíme se a pak se vzdalujeme od hory. Letíme do otevřeného nebe, kde mohu létat snadněji a kde je vzduch čistší. Směrem k ohni se blíží tři hasičské vozy. Jejich sirény řvou. "Pozor!" křičí Tucker. Míjí nás vrtulník, který míří k ohni. Prolétá kolem nás tak blízko, že cítím ostrý řezavý vítr. Pouští vodu na plameny a pak se vrací zpátky k jezeru. Tucker se chvěje v mé náruči. Objímám ho pevněji a mířím k nejbližšímu místu, o kterém vím, že tam budu v bezpečí. ... Když se snášíme na náš dvorek, pouštím Tuckera a oba klopýtáme a padáme na trávník. Tucker se svaluje na záda do trávy. Dává si paži přes oči a uniká mu malé zasténání. Naplňuje mě taková úleva, že se mi chce smát. Všechno, na čem v téhle chvíli záleží je to, že je v bezpečí. Je živý. "Tvoje křídla," říká. Dívám se přes rameno na svůj odraz v předním okně našeho domu. Dívka, která na mě hledí se třpytí a rozplývá se, jako teplý vzduch nad horkých chodníkem. Najednou v ní vidím částečné monstrum. Jako kdyby byla Černé křídlo. Její oči jsou zastíněné smutkem. Její křídla, napůl složená za zády, jsou tmavá. Mají šedou barvu. Je to jasné i v matném odrazu skla. "Co to znamená?" ptá se Tucker. "Musím jít." V ten okamžik máma vystupuje z Priuse. "Co se stalo?" ptá se. "Slyšela jsem v rádiu, že oheň prošel přes Fox Creed. Kde jsi-" Pak vidí Tuckera klečícího v trávě. Její úsměv mizí. Dívá se na mě svýma širokýma modrýma očima. "Kde je Christian?" ptá se. Nemůžu jí to říct do očí. Oheň prošel před Fox Creek, řekla. Rychle ke mně přistupuje a chytá mě za křídlo. Otáčí mě tak, aby se mohla zblízka podívat na mé peří. "Claro, co jsi to udělala?" "Musela jsem zachránit Tuckera. Zemřel by."

V tu chvíli vypadá tak křehce. Vyčerpaně, zlomeně a ztraceně. Její oči jsou tak beznadějné. Na chvíli je zavírá. Pak se na mě znovu dívá. "Musíš ho hned najít," říká potom. "Postarám se o Tuckera. Jdi!" Pak mě líbá na čelo, jako kdyby mi dávala navždy sbohem. Otáčí se k domu.

kapitola 22 DOLŮ SE SNÁŠÍ DÉŠŤ Jdu příliš pozdě. Vím, že jsem tu měla být dřív. Oheň už tu byl. Přistávám. Místo, kde obvykle začíná moje vize je spálené a černé. Nic tady není živé. Ze stromů zbyly zuhelnatělé klády. Stříbrný Avalanche je zaparkovaný na straně silnice. Stále se z něj kouří. Je ohořelý a zničený požárem. Běžím do kopce na místo, kde vždycky stojí Christian v mém vidění. Není tam. Zvedá se vítr a fouká mi do obličeje horký popel. Les vypadá, jako kdyby se proměnil v peklo. Země je stejná, jako jí znám z vize, ale je spálená. Je zbavená své krásy i úrodnosti. Není tu žádný zvuk, žádná barva a ani žádná naděje. Není tu on. Tíha tohoto zjištění mě zasahuje. Tohle bylo moje poslání a já selhala. Celou dobu jsem myslela jen na Tuckera. Zachránila jsem jo, protože už jsem nechtěla žít bez něj. Nechtěla jsem cítit tu příšernou bolest. Jsem tak sobecká. A teď je Christian pryč. Bylo mu předurčeno být vyjímečným. To říkala máma. Byl tu pro něj nějaký plán. Něco většího než já, Tucker nebo cokoliv jiného. Měl něco pro tenhle svět znamenat. A teď je pryč. "Christiane!" volám zničeně. Mezi kmeny ohořelých stromů se rozléhá můj hlas. Neozývá se žádná odpověď. ... Chvíli se rozhlížím po jeho těle. Zajímalo by mě, jestli je spálené na popel, když byl oheň tak příšerné horký. Otáčím se zpátky k autu. Klíčky jsou pořád v zapalování. To je to jediné, co po něm zbylo. Bloudím spáleným lesem jako ve snách. Hledám ho. Pak začíná zapadat slunce. Ohnivě červená koule klesá za hory. Stmívá se. Z bouřkových mraků, které se sem blíží od východu, začíná pršet tak silně, že to vypadá, jako kdyby na zem lily kýble vody. Během několika minut jsem promočená na kůži. Třesu se. Jsem sama. Nemůžu jít domů. Nemyslím si, že se dokážu postavit mámě a vidět zklamání v její tváři. Nemůžu sama se sebou dál žít. Pokračuju v cestě. Studené a vlhké prameny vlasů se mi lepí na obličej a na krk. Jdu přes vrchol hřebene a sleduju oheň v dálce. Plameny olizují oranžovou oblohu. Svým způsobem je to krásné. Tančící kouř. A pak přichází bouře. V černých mracích hřmí. Na obloze se objevují blesky. Studený déšť mi dopadá na tvář a smívá mi z něj saze. Takhle je to vždycky, myslím si. Krásné a smrtelné. Za mnou se něco hýbe ve křoví. Otáčím se. Zpoza stromů vychází Christian. ... Čas je zvláštní věc. Někdy se zdá nekonečný. Podobně jako na hodině francouzštiny. Nebo při čekání na to, až se ryba zakousne do háčku. A jindy se zrychlí a dny příšerně rychle ubíhají. Pamatuju si, když jsem šla poprvé do první

třídy. Stála jsem uprostřed školního hřiště u prolézačky a ostatní děti běžely do tříd. Zdáli se mi obrovští. Jednoho dne, za dlouhou, dlouhou dobu, myslela jsem si v tu chvíli, budu ve třetí třídě. To bylo před více než deseti lety, ale teď se mi to zdá jako deset minut. Prostě jsem tam jen stála. Čas letí, neříká se to takhle? Moje léto s Tuckerem. Doba od mé první vize až po teď se zdá jako chvilka. A někdy se čas skutečně zastavuje. Christian a já na sebe zíráme, jako kdybychom byli začarovaní. Jako kdyby hrozilo, že když se jeden z nás pohne, ten druhý zmizí. "Ach, Claro, díky bohu," šeptá. "Myslel jsem si, že jsi mrtvá." "Myslel sis, že jsem ..." Náhle se dotýká pramene mých mokrých vlasů. Dostávám závrať. Jsem vyčerpaná. Příšerně zmatená. Podlamují se mi kolena. Chytá mě za ramena a pomáhá mi získat zpátky ztracenou rovnováhu. Zavírám oči. Je to reálné. Je živý. "Jsi promočená," poznamenává. Svléká si černou bundu a dává mi jí kolem ramen. "Co tady děláš?" šeptám. "Myslel jsem, že jsem tě měl zachránit z ohně." Zírám na něj tak upřeně, až se červená. "Omlouvám se," říká. "Bylo divný to říct. Myslel jsem tím-" "Christiane-" "Jen jsem rád, že jsi v bezpečí. Měli bychom tě dostat někam dovnitř, než se nachladíš." "Počkej," říkám a tahám ho za ruku. "Prosím." "Vím, že to nedává smysl..." "Dává to smysl," naléhám, "s vyjímkou té části, kde mě máš zachránit." "Co?" "To já tě měla zachránit." "Cože? Tak teď to nechápu," říká. "Teda jestli ..." Dělám několik kroků zpět. Následuje mě, ale já ho zadržuju třesoucí se rukou. "Neboj se," šeptá. "Neublížím ti. Nikdy bych ti neublížil." "Ukaž se," šeptám. Objevuje se krátký záblesk světla. Když si moje oči přivykají, vidím Christiana, jak stojí pod spálenými stromy. Kašle a dívá se na své nohy, jako kdyby se styděl. Z jeho lopatek vyrůstají velká skvrnitá křídla. Mají barvu slonovinové kosti. Jsou pokryté černými skvrnami, jako kdyby ho někdo postříkal barvou. Napíná je a pak je skládá na záda. "Jak jsi ...?" "V tvé vizi jsme se setkali tam dole?" ptám se a ukazuju směrem k silnici Fox Creek. "Říkáš ´To jsi ty,´ a já říkám ´Jo, to jsem já´ a pak odlétáme?" "Jak to víš?" Přivolávám svá křídla. Vím, že je teď moje peří tmavé. Nevím co to pro něj bude znamenat, ale zaslouží si znát pravdu. Jeho oči se rozšiřují. Nevěřícně se nadechuje. Přesně tak, jak to někdy dělá, když se směje. "Máš v sobě andělskou krev." "Mám ty vize už od listopadu," říkám a chrlím ze sebe další slova. "To je důvod, proč jsme se sem přestěhovali. Měla jsem tě najít." Zírá na mě. Ohromeně. "Je to moje chyba," říká po chvíli. "Nebyl jsem tu včas. Nečekal jsem, že budou dva požáry. Nevěděl jsem, který z nich to je."

Dívá se na mě. "Nejdřív jsem nevěděl, že jsi to byla ty. Kvůli tvým vlasům. Nepoznal jsem tě s oranžovými vlasy. Hloupé, vím. Věděl jsem už od začátku, že jsi něčím jiná, vždycky jsem to cítil - v mé vizi jsi ale vždycky měla blond vlasy. Na chvíli to bylo všechno, co jsem viděl - slyšel jsem, jak jde někdo za mnou, ale než jsem se otočil, byl konec vize. Nikdy jsem neviděl tvou tvář, dokud jsem neměl vidění na plese." "To není tvoje vina, Christiane. Ale moje. Nebyla jsem tu, když jsme se měli potkat. Nezachránila jsem tě." Můj hlas je hlasitý a pronikavý v tichu a prázdnotě spáleného lesa. Pokládám si ruce na oči a snažím se neplakat. "Ale já jsem nepotřeboval zachránit," říká opatrně. "Možná jsme se měli zachránit navzájem." Od čeho, divím se. Sundavám si ruce z očí a dívám se na něj, jak ke mně přechází. Natahuje se. Teď už to není jako ve vizi, ale i přesto zjišťuju, že je nádherný. I když prší a je zamazaný od popela. Bere moje ruce do svých. "Žiješ," říkám přiškrceně a vrtím hlavou. Tiskne mi ruku a pak si mě přitahuje do objetí. "Jo, i pro mě je to dobrá zpráva." Jednu ruku pomalu natahuje k mým křídlům. Moje tělo se začíná třást. Pak ruku stahuje a dává jí před sebe, aby se na ní mohl podívat. Jeho dlaň je černá. Zírám na ní. "Tvoje křídla jsou celé od sazí," říká se smíchem. Chytám jeho ruku do dlaní a přejíždím přes ní prstem. Opravdu. Stírám z ní mix sazí a deště. Utírá si ruku o džíny. "Co teď budeme dělat?" ptám se. "Počkáme a uvidíme." Dívá se mi znovu do očí. Pak mu zrak sjíždí na mé rty. Prochází mnou další třes. Olizuje si rty a pak se mi dívá znovu do očí. Ptá se mě. Tohle by mohla být moje druhá šance. Když ani jeden z nás nepotřeboval zachránit. O co jiného by mohlo jít, když ne o tohle? Vypadá to, že tohle by mělo být nějaké šílené nebem posvěcené rande. Nepotřebujeme oheň. Můžeme navázat na naše vidění tady a teď. "Vždycky jsi to byla ty," říká. Je tak blízko, že můžu cítit jeho dech na mé tváři. Jsem úplně zoufalá. Chci, aby mě políbil. Chci, aby bylo zase všechno tak, jak má být. Chci, aby na mě byla moje máma hrdá. Chci udělat to, co udělat mám. Milovat Christiana, jestli je to to, pro co jsem předurčená. Christian se začíná předklánět. "Ne," šeptám, neschopná vyslovit to hlasitěji. Odtahuju se. Moje srdce už nepatří mně. Patří Tuckerovi. Nemůžu předstírat něco jiného. "Nemůžu." Okamžitě dělá krok zpět. "Dobře," říká. Odkašlává si. Zhluboka se nadechuju a zkouším si vyčistit hlavu. Konečně přestává pršet. Je noc. Oba jsme promočení a prochladlí a zmatení. Stále ho držím za ruku. Proplétám si s ním prsty. "Miluju Tuckera Averyho," říkám mu na rovinu. Vypadá překvapeně. Jako kdyby ho nikdy nenapadlo, že bych už mohla být zadaná. "Ach, omlouvám se." "To je v pohodě. Prosím, neomlouvej se. Mimochodem, nemiluješ náhodou pořád Kay?" Jeho ohryzek se hýbe, když polyká. "Cítím se jako hlupák. Jako kdyby byl všechno tohle jen nějaký vtip. Už nevím, co si mám myslet."

"Já taky ne." Pouštím jeho ruku. Rozevírám svá křídla a nadechuju se vzduchu, který stoupá od vrcholu hřebene spáleným lesem. Christian se na mě minutu dívá a pak se vzlétává do vzduchu. Když ho vidím ve vzduchu s jeho skvrnitými křídly, přejíždí mi mráz přes záda. Vysílá to vlnu zmatku do mého už tak šokovaného mozku. Máš velký problém, Claro, říká mi mé srdce. "Pojď," říkám, když se chvíli vznášíme nad Fox Creek. "Pojď se mnou." ... Stojíme před našimi vchodovými dveřmi celkem dlouhou dobu. Je tma. Na verandě se svítí. Můra znovu a znovu naráží do skla v jakémsi podivném rytmu. Skládám svá křídla a nechávám je mizet. Obracím se k Christianovi. Naše křídla jsou už pryč, ale on vypadá, jako kdyby chtěl zrovna teď odletět a už nikdy se nevrátit. Předstírat, že se nic z toho nikdy nestalo. Že nikdy nebyl žádný oheň. Že nevíme, co víme a že se všechno neuvěřitelně nepodělalo. "To je v pohodě." Nevím, jestli mluvím sama k sobě nebo k němu. Tohle je můj domov. Krásný srub na samotě, do kterého jsem se zamilovala před osmi měsíci. Najednou se tu ale cítím jako cizinec. Úplně poprvé se mi zdá práh našich dveří až příliš tmavý. Za několik posledních hodin se toho hodně změnilo. Moje mysl je zahlcená vším tím, čím jsem prošla. Boj se zlým andělem, lesní požár a důsledky toho, co jsem udělala. Christian je naživu. Stojí tu a vypadá stejně nervózně jako já. Je pokrytý sazemi, ale je krásný. Mnohem víc, než jsem si kdy myslela, že by mohl být. Ale já jsem nesplnila své poslání. Nevím, co se teď stane. Jen vím, že tomu musím čelit. Za námi se ozývá hluk. Christian i já se otáčíme a díváme se do rostoucí temnoty. Mezi stromy k nám letí nějaká osoba. Nevím, jestli ví Christian o Černém křídlu, ale instinktivně nahmatáváme dlaň toho druhého, jako kdyby to měla být naše poslední chvíle na světě. Ukazuje se, že je to Jeffrey. Přistává na okraji chodníku. Jeho oči jsou divoké, jako kdyby po něm něco šlo. Má přes rameno batoh. Drží ho paží, aby nepřekážel jeho křídlům. Obrací se a dívá se dolů na naší příjezdovou cestu. Chvíli je ke mně otočený zády a jediné co vidím, jsou jeho křídla. Jeho pera jsou skoro úplně černá. Mají barvu tuhy. "To je tvůj bratr?" ptá se Christian. Jeffrey ho slyší a obrací se, jako kdyby očekával boj. Když nás vidí na verandě, zvedá ruku, aby si chránil oči před oslňujícím světlem. Mžourá, aby identifikoval, kdo tam stojí. "Claro?" říká. Připomíná mi to dobu, když byl ještě malý kluk. Bál se tmy. "To jsem já," odpovídám. "Jsi v pořádku?" Dělá několik kroků vpřed do kruhu světla z verandy. I ve tmě vidím jeho bílou tvář. Smrdí po spáleném lese. "Christiane?" ptá se. "V celé své kráse," odpovídá Christian. "Dokázala jsi to. Zachránila si Christiana," říká Jeffrey. Zní, jako kdyby se mu ulevilo. Nemůžu odtrhnout oči od jeho tmavých křídel. "Jeffrey, kdes byl?" Vylétá až na střechu a pak opatrně skáče do okna svého pokoje, které je dokořán. "Dohlížel jsem na tebe," říká v úzkostlivém tichu předtím, než mizí uvnitř. "Neříkej to mámě." Dívám se na temnou oblohu. "Měli bychom jít, než se stane něco dalšího," říkám Christianovi.

"Počkej." Zvedá ruku, jako kdyby se chtěl dotknout mé tváře. Trhám sebou a on ucukává. Jeho ruka se zastavuje pár centimetrů od mé tváře. Je to téměř totožné s tím, co jsem asi stokrát viděla v mé vizi. Víme to oba. "Promiň," říká. "Máš tam sazi." Nadechuje se, jako kdyby stál před nějakým důležitým rozhodnutím. Pak se jeho prsty letmo dotýkají mé tváře. Jeho palec mě hladí po tváři. Tře mi jím jedno místo. "Tak. Mám to." "Díky," říkám a červenám se. Právě v té chvíli se otevírají dveře a v nich stojí Tucker. Dívá se na nás. Nejdříve na mě. Jeho oči mě přejíždějí od hlavy až k patě, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Pak obrací pohled na Christiana a jeho ruku, která stále spočívá blízko mého obličeje. Sleduju, jak se jeho výraz mění. Z něčeho co připomíná strach a milující pohled na něco mnohem temnějšího. Prostupuje jím odhodlání, které už jsem viděla dřív. Když se se mnou rozešel. Odskakuju od Christiana. "Tuckere," říkám. "Jsem ráda, že jsi ještě tady." Vrhám se mu do náruče. Pevně mě objímá. "Nemohl jsem odejít," říká. "Já vím." "Myslím to doslova. Nemám odvoz." "Kde je máma?" "Spí na gauči. Zdá se v pohodě, ale je trochu potlučená. Opravdu se mnou nechtěla moc bavit." Christian si rozpačitě odkašlává. "Měl bych jít," říká. Váhám. Měla jsem v úmyslu vzít ho domů a posadit ho k mámě. Říct jí jeho příběh a snažit se zjistit, co to všechno znamená. Což se ale teď zdá nemožné. "Promluvíme si později," říká. Kývám. Otáčí se a rychle běží po schodech dolů z verandy. "Jak se dostaneš domů?" ptá se Tucker. Christianovi oči se na okamžik setkávají s těmi mými. "Zavolám strýci," říká pomalu. "Půjdu na silnici a setkám se tam s ním. Nežijeme moc daleko." "Dobře," říká Tucker. Zjevně zmatený. "Uvidíme se později," říká a otáčí se k nám zády. Pak běží po příjezdové cestě do tmy. Táhnu Tuckera dovnitř dřív, než bude moct vidět Christiana, jak letí domů. "Takže jsi ho odnesla z ohně taky?" ptá se potom, co zavírám dveře. "Je to dlouhý příběh. Hodně z něj jsem ještě nepochopila. A něco z něj ti ani nemůžu prozradit." "Ale je to konec? Myslím tím, oheň je pryč. Už jsi skončila se svým posláním?" To slovo se do mě zařezává jako nůž. "Ano. Je po všem." A je to pravda. Je po ohni. Moje vize se naplnila. Tak proč mám pocit, že mu znovu lžu? "Díky, žes mě dneska zachránila," říká Tucker. "Nemohla jsem si pomoct," říkám a snažím se, aby to vyznělo legračně. Ani jeden z nás se ale nesměje. Nikdo z nás neřekne Miluju tě, i když oba chceme. Místo toho mu nabízím, že ho vezmu domů. "Poletíme?" ptá se váhavě.

"Myslela jsem, že bychom mohli jet autem." "Dobře." Naklání se a tiskne mi na rty rychlý, džentlmenský polibek. Ale já ho nenechávám odtáhnout se. Chytám ho za tričko a držím ho. Drtím mým rty ty jeho a snažím se dostat všechno ze mě do tohohle jediného polibku. Všechno co cítím, všechno z čeho jsem vystrašená, všechnu mou lásku tak silnou, že skoro bolí. Sténá, vplétá mi ruku do vlasů a dychtivě mě líbá. Tlačí mě dozadu, dokud zády nenarážím do dveří. Třesu se, ale nevím, jestli je to kvůli němu nebo kvůli mně. Jediné co vím je, že už ho nikdy nechci nechat znovu jít. Za námi si někdo odkašlává. Tucker ode mě odstupuje a ztěžka dýchá. Dívám se mu do očí a usmívám se. "Ahoj mami," říkám. "Jak je ti?" "Jsem v pořádku, Claro," říká. "A jak je tobě?" "Skvěle." Obracím se a dívám se na ní. "Zrovna se chystám odvézt Tuckera domů." "Dobře," říká. "Ale pak se hned vrať." ... Potom, když vysazuju Tuckera a vracím se, dávám si sprchu. Stojím pod vodou, která je tak horká, jak jen můžu snést. Voda mi protéká vlasy dolů na obličej. Pak přicházejí slzy. Valí se ze mě a uvolňují těžkost, která se usadila v mé hrudi. Pak volám svá křídla a pečlivě z nich vymývám saze. Kolem mých nohou víří šedá voda. Drhnu peří, dokud není čisté, ale i tak není tak bílé, jak bylo předtím. Zajímalo by mě, jestli bude ještě někdy tak krásné a bílé jako dřív. Když vyčerpávám všechnu horkou vodu, omotávám se ručníkem a češu si vlasy. Nemůžu se na sebe podívat do zrcadla. Ležím v posteli, vyčerpaná, ale nemůžu spát. Nakonec to vzdávám a jdu dolů. Otevírám lednici a zírám dovnitř, než zjišťuju, že vlastně nemám hlad. Snažím se dívat na televizi, ale nedokážu se na nic soustředit. Světlo z obrazovky vrhá stíny na zeď, což mě děsí, i když vím, že tam ve skutečnosti nic není. Myslím, že začínám mít strach ze tmy. Jdu do mámina pokoje. Myslela jsem, že mě bude vyslýchat, až se vrátím od Tuckera, ale ona už byla zase v posteli a spala. Dopadá na ní paprsek světla z otevřených dveří. Vypadá tak křehce. Leží na boku na kraji postele a je stočená do malého klubíčka. Jednu ruku má přehozenou přes hlavu. Přisouvám se k ní blíž a dotýkám se jejího ramene. Její kůže je chladná. Mračí se. Jdi pryč, říká. Ublíženě dělám krok dozadu. Pořád se zlobí kvůli tomu, co se dneska stalo? Že jsem si vybrala Tuckera? Prosím, říká. Nemůžu říct, jestli mluví nahlas nebo jen v mé hlavě. Ale nemluví ke mně, uvědomuju si. Ona sní. Když se jí dotýkám znovu, cítím to co ona: hněv a strach. Vzpomínám si, jak vypadala v paměti Černého křídla. Obraz, který si sebou nosí tak dlouho: krátké hnědé vlasy, světlá rtěnka a cigareta, která se jí houpá na rtu. Způsob, jakým se na něj dívá a při tom se ušklíbá. Tenkrát se nebála, ne jeho. Ničeho. Mladší verze mojí matky je mi cizí. Zajímalo by mě, jestli ji někdy poznám. Teď, když už je moje poslání u konce, mohla by se víc uvolnit a říct mi své tajemství. Máma vzdychá. Vytahávám jí přikrývku nahoru a odhrnuju jí hladký pramen vlasů z tváře. Pak tiše vyklouzávám z místnosti. Vracím se do kuchyně, ale stále jsem naladěná na její sen a nemůžu se z toho dostat. To je něco nového, myslím si. Tahle schopnost cítit to, co cítí jiní. To, co jsem cítila, když mě políbil Tucker nebo když jsem se dotkla Černého křídla. Vědomím pátrám po mé mámě a nacházím jí. Je to úžasné a děsivé zároveň. Dostávám se myslí nahoru do Jeffreyho pokoje a dokážu

ho cítit. Spí a sní. V jeho snech se objevuje strach a něco jako stud. Starosti. To mě nutí se o něj začít bát. Nevím, kde byl při požáru, že ho to teď tolik tíží. Jdu ke dřezu a natáčím si sklenici vody. Pomalu jí piju. Cítím kouř. Vůně ohně stále přetrvává ve vzduchu. To mě nutí myslet na Christiana. Tři míle vzdušnou čarou na východ. Takhle to říkal. Tři míle nejsou zase tak daleko. Představuju si, jak kráčím po zemi, jak jdu po cestách, kde jsou vidět kořeny stromů a tráva. Vzdušná čára mezi mnou a Christianem je jako kus provázku mezi dvěma plechovkami. Můj vlastní provizorní telefon. Chci cítit to, co cítí on. Zvládám to. Nacházím ho. Nějakým způsobem vím, že je to on a nikdo jiný. Nespí. Myslí na mě, taky. Přemýšlí o okamžiku, kdy mi otíral šmouhu popela z tváře. Jak cítil pod svými prsty mou kůži a představuje si způsob, jakým jsem se na něj dívala. Je zmatený, frustrovaný a potlučený. Neví, co se od něj dál očekává. Chápu ho. Nežádali jsme nic z toho, narodili jsme se pro to. A přesto jsme předurčeni k tomu slepě sloužit, dodržovat pravidla, kterým nerozumíme, nechat vyšší sílu mapovat naše životy, říkat nám koho a co máme mít rádi a o čem, se můžeme odvažovat snít. Na konci, když jsem Christian a já spolu odlétali, nebyly pod námi žádné plameny. Nepronásledoval nás žádný oheň. Nezachraňovali jsme každý toho druhého. Navzájem jsme se nemilovali. Místo toho jsme se změnili. Byli jsme hozeni přímo do nějaké kosmické smyčky. Nevím, jestli jsem přišla o svou svatozář nebo jestli právě plním nějaký nebeský plán B. Možná na tom vůbec nezáleží. Jednu věc vím ale jistě. Už to nikdy nemůžeme vrátit zpátky.