MÝTY NAULU (2.2.20110429)
Mýty Naulu
1
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
Mírondë
1) 1.1
Bylo Jsoucno a tomu dávali různí tvorové různá jména, ale pochopení jeho podstaty se nikdy nedobrali, není to totiţ moţné. Kdo by pochopil všechny záleţitosti okolo Jsoucna, stal by se jím a to nemůţe nastat, ačkoli ze Jsoucna se všechno skládá1.
1.2
Jsoucno nikdy nevzniklo, trvá a je věčné, bude stále, aţ světy pohasnou a zmizí docela. Aţ závoj věčného Nesvětla 2, které je stvořeno z ničeho, obestře celou existenci všeho okolo nás aţ do nekonečných dálav, Jsoucno bude stále, ale jiné a přesto stejné3.
1.3
Jsoucno je Věčné, Rozprostraněné, Všudebdící, Neměnné, Jediné, Nekonečné, Všemocné, Všudypřítomné a různé jiné, je to totiţ vše, na co pomyslíme, a někteří si řeknou: je Kruté, Ďábelské a Nemocné, Špinavé a Zuboţené, ale to je pravda, neboť Jsoucno takové je. Přesto ho však nikdo nedokáţe zachytit byť jen malým kouskem představy, neboť kousek se rozloţí na malé a co je příliš malé, neslouţí účelu.
1.4
Tak elfové ho nazvali Túilndë4, Makulaikai5, Térifasúrindë6, AlMaimë7, Súlimë8, Ai-Aoalan9 a také ještě jinak. Ale jen pročtením všech tajných i známých knih elfích by se smrtelník dopátral pravdy, leč některé knihy jsou jiţ ztraceny a to i v myslích boţích.
1.5
Jsoucno bylo uzavřeno v Prostoru, přestoţe ten je nekonečný a volný a ţilo v Nesvětle, které ještě nebylo Tmou, ale ani se nemohlo jmenovat Světlem, neboť to ještě nevzniklo. Ale Čas tehdy ještě neplynul, Jsoucno se houpalo na vlnkách Prostoru a kladlo si Prvotní Otázku, na kterou ale není odpovědi a tak zůstala zapomenuta10.
1.6
Přemítalo by po věky, kdyby věky byly, ale protoţe okamţik stvoření není moţné povědět, jen Jsoucno ho ví, a tak se ho nikdo nemůţe dopátrat, leda aţ po konci všeho Času. Jsoucno je zde bráno jako filosofický pojem. Jen některé mýty daných národů Naulu tuto myšlenku zcela uchopily. U nechápajících národů samotný prapůvod světa bývá jinak znázorněn. 1
Nesvětlem se myslí Prázdnota, která nemá nic a sama sebou není ničím. Je to ono, co zbude, kdyţ se stáhne Jsoucno samo do sebe. Je to velmi obecné pojmenování konce světa, který samozřejmě nemůţe přijít, bereme-li v potaz konec Jsoucna. Jednotlivé světy však mohou v Nesvětle zaniknout. 2
Předpokládá se, ţe Jsoucno zde vţdy bylo a bude, jedná se tedy o problematiku nekonečno oproti pojetí začátek a konec. Nemá smysl se ptát, co bylo před Jsoucnem. Jsoucno jest. 3
4
KEL [tújyln-dé]
5
KEL [maku-laj-kaj]
6
KEL [téryfa-súryndé]
7
KEL [al-majmé]
8
KEL [súlymé]
9
KEL [aj-aoalan]
Vyplývá z toho tedy, ţe na základní otázku není moţné odpovědět, protoţe si jí kladlo Jsoucno a v moment jeho rozpadu na tuto otázku odpovědělo, ale zároveň se ze Jsoucna stal celý svět, a jak uţ víme, Jsoucno, jakoţto celý svět, není moţné pochopit. 10
2
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
1.7
A pak, v mocném záchvěvu, kdy Nesvětlo zakolísalo a Prostor se rozbouřil jako moře za nejstrašnějšího větru, se Jsoucno rozdělilo na pět částí, ale ty části byly různorodé, ač pocházely z jednoho a byly nestejné a takový měl být základ všeho a tak to mělo být navţdy. Ale protoţe Jsoucno vlastně zůstalo, ale v částech, říká se, ţe vše je ze Jsoucna a nic jiného není.
1.8
Ty první části byly: První Nejvyšší Nekonečný, Druhá Nejvyšší Nekonečná, tak zvaní Ulu11 a Aldo12. Ulu byl princip muţský a jeho síla byla nekonečná. Aldo byla plodná ţena a její krása neměla mezí. Jejich těla byla tvořena Barvou13 a byl to základ všeho, co na světě jest. Dva dohromady nesli oni jméno Mírondë 14.
1.9
Třetí částí byl Čas, který začal plynout jedním směrem, tedy směrem od středu pryč a nikdy se jiţ nevrátí, protoţe jeho kroky byly odměřené a jeho odhodlání je a bude bezmezné. Čas je mocný, ale nevládne. Kráčí stezkami, jako voda korytem, kudy lze zlehka kráčet, tudy jde rychle, kde nachází odpor a úzkou cestu, kráčí pozvolna a vţdy jinak. Všichni jsou polapeni v jeho stříbrném plášti a putují s ním, ačkoliv mají často pocit jiný. Však iluzí je vidět čas, neboť ten sám je nepostřehnutelný. Čas byl elfy nazván Téi15.
1.10
Čtvrtou částí byly Nejvyšší Zákony. Jsou silou, která dává meze a dává Řád, která staví svět, který se sám nechce rozpadat. Nikdo je nemůţe porušit, musí před nimi pokleknout a podřídit se, jinak by se rozpadl na místě16. Elfové nazývali zákony Numa-ilton17.
1.11
Pátou, poslední částí, byla Síla. Starobylá a mocná, nástroj mysli, ruka osudu, Ioltaen18, Alfindeon19 a trpaslicky Hagrchan20. Je to magie v očích lidí, je to boţí síla v rukou kněţích, je to poţehnání a je to trest.
1.12
Vesmír21 byl plný Síly a ani ona nebyla stejnorodá, mísila se v proudech, vanula z končin středu aţ na okraj 22, bouřila nebo stála NEJ [ulu]; pravděpodobně se nejedná o původní název, původ bude spíše v pozdějším Domódi 11
12
KEL [aldo]
Stojí za povšimnutí skutečnost, ţe Barva, jakoţto element, je starší neţ Ivarinden, je tedy moţné se domnívat, ţe aspekty Barvy byly důleţitou součástí jiţ prastarých mocností 13
KEL [mýrondé]; nikdy se o nich nehovořilo v jednotném čísle, respektive tato znalost mohla být zapomenuta 14
KEL [téj]; díky shodě slov byl název Téi pravděpodobně pouţit pro zmiňovaný stříbrný plášť, ale nyní se nerozlišuje, Téi je jméno pro čas. 15
Myslí se tím zřejmě vymizení z existence, nikoliv různé rozklady a proměny duší; jsou známy případy, kdy se to skutečně stalo, například čaroděj Sachúlo na vrcholu svých sil stvořil kouzlo, které zbavuje existence – tato znalost však byla proti Nejvyšším zákonům, proto zmizel z existence 16
17
KEL [numa-ylton]
18
KEL [joltaen]
19
KEL [alfyndeon]
20
PTR [ha-gr-chan]
Slovo „vesmír“ se objevilo zcela jistě při pozdějších přepisech, staré jazyky ho nemají 21
3
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
klidně. Uţ od samého počátku se raději sdruţovala s Barvou a v dalších časech z ní Ulu vytvořil Hmotu. 1.13
Však zde jiţ začíná velký úradek o zemi, tak zvaný Quintaqeissarann23. Zde mysl Mírondë rozhodla, dle Zákonů, v plášti Času, v Prostoru a v Nesvětle, jak bude svět vypadat. Ale co je částí, není celkem, jak celek nechybuje, část ano. Proto i Mírondë se dvakrát zmýlili, neţ prozřeli a našli cestu, jak svět vytvořit.
1.14
Tak bylo první stvoření světa - Utiváintë24. Leč kaţdý tvořil dle svého a byl zmatek. Země se mísila s vodou, bahno viselo ve vzduchu a pokrýval ho prach. Bouře chvíli zuřivě běsnily a měnily kámen ve vítr plsti, jen aby pak vzduch nehybně stál a vše padalo nahoru i jinam. Světlo pronikalo tmou a tma ho dusila a všude byl neuspořádaný pohyb, který nemohl dát ţivotu pevný základ 25.
1.15
Ani druhé stvoření světa se nepovedlo a bylo proto nazváno Oligugon26, ačkoliv se mělo jmenovat Láitiváintë27.
1.16
Pak se Mírondë rozhněvali sami na sebe a byli nešťastni. A Aldo pravila:
1.17
„Stvořme děti naše, abychom jiţ napříště neudělali chybu, abychom měli méně starostí s nastávajícím světem, aby byl pak lepší. Neboť naše děti budou krásným splynutím nás obou a tedy budeme v nich my sami a nikdy jinak. Oni budou přemýšlet jako my oba pohromadě, zároveň však jejich vůle bude vůlí naší, beze změny aţ po konec všech dní.“28
1.18
Tak povstali Ivarinden29 - Stvořující.
Zde se objevuje zmínka o konečnosti Mnohovesmíru, avšak s největší pravděpodobností se jedná o básnické přirovnání, které je vhodnější neţ „odnikud nikam“ 22
23
KEL [kwynta-kvejsaran]
24
KEL [uty-vájynté]
Přesto prokazatelně z těchto prastarých časů pochází několik nevyvedených bytostí, které pobývají někde na Naulu. Jejich mentalita a podstata je však nevýslovně jiná a často neuchopitelná současným rozumem. 25
26
KEL [olygugon]
27
KEL [lájy-ty-vájynté]
Nejspíše z tohoto období pochází Katarchusë /KEL [katar-chusé] – Praodštěpky, o jejichţ vzniku se mýty kupodivu nezmiňují 28
29
KEL [yvarynden]
4
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
O Ivarinden a Yastaváintë30
2) 2.1
A hle - dvanáctero bylo Ivarinden, a jejich jména byla co jádro jejich povah, jejich smýšlení a úradků v tajemných zákoutích vznikajícího světa.
2.2
Vůle Ivarinden byla vůlí Mírondë, jejich oči prozřely vše a jejich chuť stvořit nestvořené byla nekonečná.
2.3
Tak započalo třetí stvoření světa - Yastaváintë.
2.4
Jména Ivarinden byla tato: Úminden31, Úrundirë32, Lamindo33, Eriudol34, Atalen35, Balbro36, Mnéndi37, Fírdi38, Wuka39, Altianë40, Eliannë41 a nakonec Rúnor42.
2.5
Aldo pojmenovala šest z nich a to bylo důleţité.
2.6
Úrundirë byl zvaný Aldutren43, ale protoţe miloval světlo a nemohl bez něj tvořit, byl také pojmenován Iowannë Likostrindë 44.
2.7
Eriudol nesl přízvisko Kintunnë 45, ale východní elfové mu raději říkali Olwamian46.
2.8
Balbro byl mocný, ale jeho ruce byly něţné a proto dostal jméno Seltan47, ale také Urfan48 nebo Ertalten49.
2.9
Fírdi byl nazván Xérendë50, protoţe uţ od počátků v sobě nesl zlou vůli a soustředil se na ní. Byl také nazýván Gagandoil 51 a v prvním věku mu Mnéndi dal jméno Hastafog52. 30
KEL [jasta-vájynté]
31
KEL [úmynden]
32
KEL [úrundyré]
33
KEL [lamyndo]
34
KEL [eryjudol]
35
KEL [atalen]
36
KEL [balbro]
37
KEL [mnéndy]
38
KEL [fýrdy]
39
KEL [vuka]
40
KEL [altyjané]
41
KEL [elyjan-né]
42
KEL [rúnor]
43
KEL [aldutren]
44
KEL [jovan-né-lyko-stryndé]
45
KEL [kyntun-né]
46
KEL [olwa-myjan]
47
KEL [seltan]
48
KEL [urfan]
49
KEL [ertalten]
50
KEL [ksérendé]
51
KEL [gagan-dojyl]
5
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
2.10
Altianë, zvaný Perunir53, miloval zelenou barvu a nejvíce jí míchal do svých výtvorů, aby vznikl překrásný obraz. Pro svou pečlivost byl také přezdíván Edelnian54.
2.11
Rúnor byl Zelinor55, ale říkalo se mu spíše Ezeliannë56.
2.12
Ulu nazval šest dalších a ta jména jim dala mnohé.
2.13
Úminden byl Valdatrennë58.
2.14
Lamindo byl nazván Ewiindë59, ale byl také zvaný Kalpos60.
2.15
Atalen miloval čerstvý vzduch a proháněl ho vším světem, proto dostal přízvisko Nordúlon61.
2.16
Mnéndi byl ze všech Stvořujících nejmistrnější a vládl mnohými zázraky, proto dostal jméno Jménen62.
2.17
Wuka byl Uto63, ale západní elfové mu říkali nejraději Olvanë64.
2.18
Eliannë myslel na mnohý ţivot a drobotinu prohánějící se po zemi, a proto dostal přízvisko Sernozen65.
2.19
A zazněl hlas, který se nesl od počátků, ale přece byl zcela nový:
2.20
"Hle! To jest Tënë66, Súmë67, Úlindon68 a těmi slovy prozrazuji, jaký je náš úradek. Vy nás chápete, vy rozumíte. Nestane se tak však nikomu jinému, leda by byl ještě jiný Ivarindo, ale ten není a nikdy nebude. Vaše jména dají novému světu smysl a tvar. Barva bude základ vaší tvorby a vy se nebudete mýlit, protoţe to, co vznikne, vţdy vzniknout mělo. Vizte svůj sen a splňte své puzení, postavte svět tak, jak je ve vašich snech, neboť jsou to sny nás, Mírondë. Však mějte na paměti, ţe vaše mysl je myslí naší a proto nikdy netvoříte sami, ale vţdy dle úradků Mírondë, neboť jinak to
zvaný
Skagarak57,
ale
někdy
přezdívaný
52
KEL [hastafog]
53
KEL [perunyr]
54
KEL [edelnyjan]
55
KEL [zelynor]
56
KEL [ezelyjan-né]
57
RAK [skagarak]; původní jméno zaniklo, zachovala se pouze rakatská verze
58
KEL [valda-tren-né]
59
KEL [evyjyndé]
60
RAK [kalpos]
61
KEL [nordúlon]
62
KEL [jménen]
63
KEL [uto]
64
KEL [olvané]
65
KEL [sernozen]
66
KEL [téné]
67
KEL [súmé]
68
KEL [úlyndon]
6
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
není moţné. Sestupte nyní tam, kde je Základ a kde je Naulinnë 69, Zárodek světa." 2.21
Po té hlas utichl a Ivarinden sestoupili k Naulinnë, aby mnohou pílí dokončili Yastaváintë a vytvořili Naul70.
2.22
Jako kdyby se rozvíjela růţe z malého nicotného poupěte aţ do překrásné květiny, na které se střídají odlesky a tisíce paprsků slunce se tříští na barvy duhy, kde ţilky okvětních plátků jsou jako nitky osudu a ohnivá červeň jako spalující čas, který vše hojí svým krokem, tak Ivarinden po dlouhou dobu svým zrakem, myslí a čarovnými prsty hnětli tvar nového světa.
2.23
První vznikla nebesa a byla od počátků modrá tak, jak je známe dnes. Nebesa utvořil Atalen a nad jeho dílem Ivarinden uţasli, však také proto, ţe bylo první. Ač někteří později tvrdili, ţe modř mělčin slaných moří je krásnější, Atalen tenkrát vytvořil nejlepší modrou barvu, coţ mu někdy v pozdějších časech Vasja71 velmi záviděla a marně se snaţila vyrobit drahokamy stejně krásné. Modrá nebes je v očích Áën72.
2.24
Atalen pak ještě utvořil vzduch, ale ten nemohl stát na místě, unikal zpět mimo svět. Atalen obalil nebesa vzduchem a poţádal Balbro, aby udělal pevnou zemi, která ohraničí vzduch a ten spočine v klidu. Ale Balbro odvětil:
2.25
"Nemohu utvořit klenbu z hor, neboť by svou váhu neunesla a zřítila by se. Pokud chceš ale zastavit vzduch, který uniká, utvořím pevný základ, dobrou zemi a tuhý kámen a ty ohni nebesa a uzavři sféru zemskou na koncích desky, kterou ti dám."
2.26
A tak se stalo. Úrundirë ohnul jeden konec a spojil ho se zemí na východě a na západě pak totéţ učinil Atalen. Ale tu povstal Eriudol a pravil:
2.27
"Já nechci zatopit zemi vodou, ale zároveň chci stvořit vodu, velký oceán, proto posunu spojení nebe se zemí aţ do dálky a zbytek vyplním vodou. Pak utvořím hranici světa, kde bude on končit a bude konečný. Tak jsem pravil a voda poţehná našemu dílu."
2.28
Tak byla utvořena moře.
2.29
Wuka přišel pomalým krokem a nesl velký měch, kde bylo naskládáno mnoho hlíny a půdy a všelikých půdních tvorů, drobotiny a hub i plísní. Rozséval půdu a rozhazoval jí plnými hrstmi, ale jak rozhazoval a kráčel, nebyla vrstva půdy všude stejná a někde chyběla úplně.
2.30
Ale běda! Fírdi Xérendë přispěchal a jeho kročeje byly co zkáza novému. Svým drápem roztrhal půdu a zkazil skály, rozryl hory a otevřel propasti. Přišel jako bouře a ukázal, jak vítr s vodou mají běsnit a jim se to líbilo. Avšak vše je v úradcích Mírondë a nelze jinak.
69
KEL [naulyn-né]
70
KEL [naul]
71
RAK [vasja]
72
VEL [áén]
7
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
2.31
Fírdi zranil horstva, z jejich ran prýštila láva a zatopila údolí, soupeřila s vodami a horká pára vytvořila oblaka, bouře běsnily a Fírdi vypustil otravné plyny a naplnil studny jedem a hořem. Některé hory se přiklonily na jeho stranu a on jim dal dar věčného dýchání ohně a nazval je Vulkány a Sopkami, Gekúnnrë 73 a Kastafos74 a ty hory pak chodily po zemi a ničily díla boţí. Ale tak to nemělo zůstat, i kdyţ cesty zpět není.
2.32
Zţelelo se Mnéndi nového díla a vytryskly mu slzy milosti a nářku a ty daly uhasit mnoha poţárům, při kterých hořel samotný kámen. Utvořil komnaty a krby, ve kterých byl zlý oheň spoután a nemohl propuknout v celé své zběsilosti. Vytvořil záklopky a jimi uzavřel zlé studny a jedová jezírka, spoutal svým dechem otravné plyny a zavřel je hluboko pod zem. Přesto se v pozdějších údobích vracívaly tyto věci na zemi a pustošily ji a přinášely utrpení.
2.33
A tak díky Fírdi a Mnéndi vzešlo na Naul dobro a zlo, ale vţdy zlo přicházelo jako první a bořilo to, co bylo dáno a bylo nové. Od té doby ti nejlepší umírali jako první a co bylo nejlepší, odcházelo nejčasněji. Dobro pak hojilo rány a vracelo zpět, co bylo uţitečné a krásné, ale mnohdy uţ ne tak, jak to bývalo. Věčný příchod a odchod všelikých věcí a tvorů byl dán na věky a to je První ze základů světa, Fílantainmulnë75.
73
KEL [ge-kúnré]
74
KEL [kastafos]
75
KEL [fý-lantajn-mulné]
8
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
Fó76, Naimailionë77 a Faiachún78
3) 3.1
Tak bylo dáno, ţe na Naulu byla Tma a bylo Světlo. Zápasili spolu na výspách hor, na vlnách moří, v údolích i na pláních. Tma stoupala vysoko a Světlo zalézalo do děr, ale tak tomu nemělo být.
3.2
Tu Mnéndi Jménen pravil:
3.3
„Jak má být pořádek, kdyţ Tma i Světlo spolu bojují a neujasněna je jejich úloha v nastalém světě. Proto Úrundirë vyzývám tě, stvoř sluţebníky, kteří budou vést Tmu a potírat světlo, kde jeho místo není.“
3.4
I Úrundirë se pustil do díla, které mělo navěky poznamenat tvář Naulu v jeho velikosti. Z největší hory, která stála a nyní je tam, kde bývala vţdy, totiţ z Velkého Bělovouse, který byl v pozdějších věcích trpaslíky nazýván Lín, Úrundirë vyňal srdce, velký drahokam, z nejčistší substance, bez jediné ţilky, beze známky kazu. Byl velký jako skála, jako hora, která se třpytí v ohni, sama jím jakoby ţivená. Tomu srdci dal název Slóinan 79.
3.5
A vlil do něj světlo, plným proudem, jako kdyby mocná řeka Syntor80 byla sama ze světla a tekla do srdce jako krev, která dává ţít. I zaplanul Slóinan svitem ohromným, aţ sám Stvořující krokem ustoupil a tak měl planout navţdy.
3.6
Však kámen, drahý a planoucí, leţel pod horami, a Tma okolo řádila v divokém reji.
3.7
Tu přistoupil Eliannë a svýma rukama a svou myslí utvořil prazvláštního tvora. Byl velký, a přesto byl tak křehký. V jeho podstatě však dřímala velká síla. Měl jedno oko, jedno křídlo a jeden pařát. Jméno jeho bylo Fó.
3.8
Jak Fó spatřil Slóinan, zaradoval se a z oka mu ukápla slza, která se změnila nejvzácnější z drahokamenů, který kdy byl a říká se, ţe později se stal dračím srdcem81. Uchopil do pařátu Slóinan a vznesl se do výšin, aţ tam, kde končí svět a kde nemůţe ţít ţádný tvor, ba ani bohové.
3.9
Tam se křídlem rozmáchl a začal navţdy krouţit kolem Naulu, a bude krouţit aţ do konce všech dnů.
3.10
Fó v pařátech nesl Slóinan, zářící a věčný, ve kterém bylo mnohé z duše Úrundirë. Měl ukazovat Světlu cestu a plnit ho svým nekonečným svitem. V pozdějších věcích byl Fó nazýván Sluncem.
76
KEL [fó]
77
KEL [naj-maj-lyjoné]
78
KEL [fajachún]
79
KEL [slójnan]
80
DOM [syntor]
Tato slza je pravděpodobně ono srdce, o kterém hovoří Metalúmantameláraundalindë. První zlatý drak si vyměnil své původní srdce za tuto prastarou esenci. 81
9
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
3.11
Však Tma jen nerada ustupovala Světlu a vţdy se netrpělivě hnala tam, kde Světlo nebylo. To nemělo být, proto Úrundirë stvořil dva sluţebníky, Pány, kteří byli známi jako Faignawain82 a Lúirnawain83, Rozbřesk a Soumrak.
3.12
Lúirnawain byl ten, který Světlo tlačil před sebou a rozhrnoval ho svými paţemi, jako plavec rozhrnuje vodu. Za ním pak přicházela Tma a poté i Noc. Ale Světlo bylo mocné a mnoho práce dávalo Soumraku jej popohnat, proto Soumrak byl pomalý a Noc přicházela pozvolna.
3.13
Faignawain měl dlouhý plášť a toho se drţela Tma. Dlouho se jí nechtělo opustit místa, v níţ spočívala po půl dne, a proto jen nerada odcházela, drţíc se pláště. Za ním pak nastávalo Světlo.
3.14
Tak vzniklo Slunce, Soumrak a Rozbřesk, a tito trvali jako věční sluţebníci Stvořujících aţ do největších konců světa.
3.15
Pak přišel Fírdi, zvaný Gagandoil a probořil svou paţí velkou díru do světa, totiţ na severu pobořil ledy a nechal oceán odtékat do Vnějšího světa, aby jiţ nikdy nebylo vody a všichni by zahynuli na vyprahlé pustině. Ta propast pak byla zvána Nabyssar 84.
3.16
To nestrpěl Eriudol a vodu svou chtěl zachránit. Stvořil proto obrovitou rybu, prazvláštních tvarů, která měla barvu moře, a přesto barevná nebyla. Pojmenoval jí Faiachún.
3.17
Usadil jí na jihozápad, daleko od cest, které by k ní mohly vést a nechal jí plnit moře. Dvakrát denně ta ryba vyvrhla velké mnoţství vody, které doplnilo oceán a tak vţdy zůstal čistý a plný, přestoţe na severu byla propast.
3.18
Jak Faiachún vodu chrlila a Nabyssar zase pohlcovala, hladina moře stoupala a zase klesala. V pozdějších časech se říkalo, ţe nastává příliv a odliv, totiţ Lomdúnë85 a Windúnë86.
82
KEL [faj-gna-wajn]
83
KEL [lúrjna-wajn]
84
KEL [nabysar]
85
KEL [lomdúné]
86
KEL [wyndúné]
10
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
O Praelementárech, čili Lepostirion
4) 4.1
I ve velkém světě pak bylo hor a dolin, všelikých skalisek a prohlubní, některé co vysoké aţ k nebesům, některé pak do hlubin, kde sídlila věčná tma. Bylo na zemi vody a jezer, jako modrých stuţek a tyrkysových očí na boţí tváři. Také velká moře byla, zelená, modrá jako nebesa a bouřila, kdyţ byla rozhněvána nebo zas v klidu, kdyţ usínala. A vítr se proháněl jako divoký ţivel, jindy zase klidně stál, věrný své měnivé náladě.
4.2
Však velký Naul byl osamělý, nikdo nezpíval písně Ivarinden a nikdo nechodil po zelených loukách, nikdo neplaval v mořích, nikdo nelétal v povětří.
4.3
A tak ve svých úradcích na společném sněmu Ivarinden sobě dali za úkol vytvořit takové tvory, aby obsahovali čistou esenci, prapůvodní tvar a myšlenku kaţdého z elementů, kaţdého Ivarinden.
4.4
Bylo dvanáctero elementů a ţádný neměl vlastnosti elementu druhého, leč některé si byly bliţší a jiné stály proti sobě. Tak jako oheň byl proti vodě, tak negativní energie byla proti energii pozitivní. Tak povstali tvorové, ničemu nepodobní, viditelní i neviditelní, velcí i malí, mnozí v podobě, ale stejní v myslích. Jejich vůle byla podivná a pozdějším tvorům nepochopitelná, neboť jsou podobní Ivarinden a jejich úradky jsou sloţité a Ivarinden jiţ nejsou.
4.5
Tací byli Lepostirion Ivarindúin87, neboli Praelementárové Stvořujících.
4.6
Náivollë Al-kifaillë88, synové a dcery Úrundirë, byli světlo a oheň.
4.7
Další byli Klopindë Al-opailkoiltë89, kteří byli dcerami a syny Atalen, byli vzduch a nebesa.
4.8
Pak přišli Morallë Al-hondë90, synové a dcery Balbro a ti byli kámen a kov.
4.9
Byli také Hipostillë Al-wáassë91, synové a dcery Mnéndi, kteří byli mysl a úradek.
4.10
Pak také vznikli Restarrë Al-gugmopë92, synové a dcery Fírdi, byly zlo a zkáza.
4.11
Však také hned přispěchali Elinnwaië Al-quintë93, synové a dcery Lamindo, kteří byli láska a krása. 87
KEL [lepo-styryjon yvaryndújyn]
88
KEL [nájvolé al kyfajlé]
89
KEL [klopyndé al opajlkojlté]
90
KEL [moralé al hondé]
91
KEL [hypostylé al wá-asé]
92
KEL [restaré al gugmopé]
93
KEL [elinwajé al kwynté]
11
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
4.12
Také byli Hequiltë Al-opoilkë94, synové a dcery Wuka, kteří byli cestou zpět a k počátkům rozkladem.
4.13
Pak také vznikli Sailfannë Al-loinë95, synové a dcery Eriudol, kteří byli vodou a ledem.
4.14
Další byli Qastallë Al-mistimallë96, synové a dcery Altianë, kteří byli zeleň a hojivá síla.
4.15
Vznikli Oiolowinnë Al-púikkë97, synové a dcery Eliannë, kteří byli chuť ţít a pohyb vpřed.
4.16
Další byli Fáikrunnë Al-erasatuinnë98, synové a dcery Úminden, ti byli hmota, její vlastnost a povaha.
4.17
Poslední přišli Wáxaindë Al-máinnë99, synové a dcery Rúnor a ti byli z osudu, budoucna a nevyhnutelna.
4.18
Tak vzniklo bezpočet tvorů a všichni dohromady byli zváni Lepostirion Ivarindúin. Byli vídáni, kdyţ se zviditelnit chtěli, byli nekoneční ve své existenci, a kdyţ bylo potřeba, opustili své ţití a zrodili se znovu. Chodili po Naulu, pečovali o své elementy, ale neměli ţádnou moc v elementu jiném. Tak byly jejich úkoly pevně určeny. Jejich dotyky usměrňovaly vítr, dávaly trávě hojivou moc, vedly světlo z temných děr, stavěly jeskyně a učily drahokameny třpytu nebes a Slóinanu. Dovedli ale také ničit, špinit a chřadnout věci, které byly k tomu určeny, a jejich čas nadešel. Však ničit a kazit je jednoduché, proto jich bylo tak málo.
4.19
Jest dán příběh, ale v pozdějších věcích byl jen co legendou v očích lidí. Králem Lepostirion byl Uva 100, první syn Mnéndi a jeho zrak pronikl vše. Věděl skrytá zákoutí vší mysli a úradky mnohých byly pro něj jen prostá myšlenka v toku času. Miloval Mínu, ušlechtilou v mysli a jemu nejvíce rozumějící. Byla pro něj co nejdraţší drahokámen pod nebesy a jeho srdce kolébala, jak nedokázala ţádná z věcí na světě. Byla z dobra, z rodu Elinnwaië Al-Quintë, láska byla její podobou a krása v její duši. Ale byla ztracena, jak Osud pravil.
4.20
Uva sedával na trůně z Nesvětla, který mu vyhotovili jiní Praelementárové, aby tak učinili z vůle Ivarinden výjimku a přinesli část z Vnějšího světa.
4.21
Jeho sokem byl Kolpo101 Starý, Lepostirion z rodu Restarrë Algugmopë a on vládl tajně, aby Ivarinden to neviděli, ačkoliv pak uţasli. Shromáţdil ku sobě mnohé ze zlých a kazících Praelementárů a chystal se vytáhnout do boje proti Uvovi.
94
KEL [hekwylté al opojlké]
95
KEL [sajlfané al lojné]
96
KEL [kwastalé al mystymal-lé]
97
KEL [ojolowyn-né al pújyké]
98
KEL [fájykrun-né al erasa-tujyné]
99
KEL [wáksajyndé al májyn-né]
100
DOM [uva]
101
KEL [kolpo]
12
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
4.22
Leč podivné jsou osudy a Uva dávno věděl, co Kolpo chystá, vţdyť znal úradky mnohých. Učinil tak, ţe vyslal Mínu, aby svedla Kolpa svou krásou těla a ducha a v tajnosti pak chystala vraţdu. Její láska jí nedovolila odmítnout a strasti nad ztrátou ideje dobra jí obrali o čistotu duše. Ostrou dýkou mocného Času proklála srdce Kolpa, kdyţ se nechal v loţi otupit její nadpozemskou krásou. Však Mína vida, co spáchala, sama sobě pohrouţila dýku do srdce a skonala na Kolpovým tělem.
4.23
Poté, co se Uva dozvěděl, co se přihodilo, uvědomil si svou vinu a odešel na dlouhý čas do ústraní, a ve svém smutku zůstal sám. Vytvořil mnoho podivných děl, ale ne všechna byla dobrá.
4.24
Říká se, ţe se vrátil a stále ještě je na svém místě a svou silnou vůlí řídí všechny své poddané, ale nikdo ho nespatřil od doby, kdy na zem přišli drakové.
13
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
Kakostrofós102
5) 5.1
Byla oblaka na zemi, tekly řeky a moře bouřila pod větrem. Světlo slunce naplňovalo končiny porostlé zelenou trávou a po všech končinách Naulu se procházeli Lepostirion a spravovali dílo boţí.
5.2
Mezi nimi na zemi byli ještě hory, které v těch dobách měli schopnost chodit a pouţívat hlas, tak jak to dělávají lidé. Elfové v pozdějších časech nazvali hory Mëon103 a zpívali o nich překrásné písně104.
5.3
Rod hor byl rozmanitý a králem hor byl jiţ od časů ten nemohutnější z nich, Nomollë105, Velký Bělovous, také zvaný Váman106. Trpaslíci mu říkali Lín. Hory vedl moudře a staral se o to, aby dobré hory udrţovaly svět v míru a pořádku a aby zlé hory schovávaly svůj vztek pod zátkami a nenechaly dílo Stvořujících zničené.
5.4
Mezi horami byl i mocný Eltugon107, obrovský kus skály, který uţ od věků chodil místy, kde se mu zachtělo a nikomu se nepodvolil. Ba ani král Nomollë nad ním neměl moc. Jeho otcem byl Balbro a on měl velkou sílu a také čarovnou moc nad světem okolo. Jeho mysl ale byla zmatená, a on prováděl skutky, které by všechny nemohly být dobré, ani kdyby se mu dostalo velkého slitování.
5.5
Eltugon neměl bázně před Ivarinden, neboť v těch časech oni měli napilno a nezjevovali se horám, aby s nimi promlouvaly. Kdyţ se však zjevili, mívali podobu spíše prvků, které nadevše milovali. To se však Eltugonovi nezdálo vznešené, ale jeho mysl se v těch chvílích podobala naduté a prázdné měchuřině.
5.6
I zatouţil Eltugon po větší slávě a ve svých úradcích se vzepřel vůli samotných Stvořujících. Shromáţdil k sobě své věrné, kteří sdíleli stejnou touhu ve svém srdci. Ten, kdo nehořel stejným plamenem jako on, brzy se nechal přesvědčit, neboť Eltugonova slova byla jako kázání od samotného Nomollë.
5.7
Ale ne všichni se přidali ke vzbouřencům. Mnoho z hor, byla jich většina, zůstalo věrno starým zásadám a ideálům, vštípených od Stvořujících. A tak se hory rozdělily na dvě velké skupiny, první armády na vzniklém světě. Byla velká síla hor vzbouřených, které se nazývali Eltugomëon108. A proti nim se postavili početnější, ale s menším ohněm v srdcích, Nomolomëon109.
102
KEL [kako-strofós]
103
KEL [méon]
104
Z této doby pochází zcela jistě Awalamëonamalien, Píseň o kypící radosti hor.
KEL [nomolé]; Nomollë je syn Mnéndiho a i kdyţ nemá sílu kamene, jeho moudrost a kouzlo slov z něj utvořilo pravého vládce nad horami 105
106
KEL [váman]
107
KEL [eltugon]
108
KEL [eltugo-méon]
109
KEL [nomolo-méon]
14
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
5.8
A hle! Zde byl poznán Druhý ze základů světa, Hoelantanmulnë110. Tak jako oheň léčí ocel, tak pálí maso, jak voda hojí duši, tak ničí skálu, stejně tak jedna věc na světě nemůţe působit stejně na vše. Jednou to vše vypadá jako uţitečné a jindy zase jako nedobré. Ale takový je uţ princip světa a děti boţí se nemohou ptát, protoţe do úradků prvotních Mírondë nemůţe nikdo nahlédnout.
5.9
Přely se Eltugomëon ve své zpupnosti a pýše a snaţily se dosáhnout to, co je pro ně zapovězeno. Potápěly se do nesmírných hlubin, stavěly se na sebe, snaţíc se dosáhnout nebes samotných. Proráţely vnější hranice světa, aby se podívaly, co se skrývá venku. Nebylo ţádných uzd jejich fantazie, zvědavosti, dychtivosti a drzosti. Proti nim se postavili Nomolomëon, aby zkrotili jejich vášeň a hloupost. A tak začala Válka Hor, nejstrašnější ze všech sporů v dějinách Naulu. Byla pojmenována Kakostrofós.
5.10
Hory spolu válčily velkými silami, metaly po sobě balvany a ohnivé kameny. Na pomoc jednotlivých stranám přispěchaly i Vulkány a Sopky, sluţebníci Fírdi. Vzduch byl zaplněn jedovatými výpary, byl horký a plný ohně a popela. Řeky vysychaly, jinde zase byla proráţena nová koryta, aby hasila oheň. Moře bouřila, vysoké vlny se přehupovaly přes temena horstev a zalévala solí to, co mělo zůstat suché. Rostliny i ţivočichové zmírali, neschopni zabránit řádění nejstrašnějších bytostí, které se kdy na Naulu pohybovaly.
5.11
Hleděli Stvořující na toto řádění se smutkem v srdcích a rozhodli, ţe musí skončit.
5.12
Sestoupili proto na Naulu a mocným hlasem, mocnými kouzly a se vší silou, kterou vládli, uvalili na hory velké zaklínadlo, silné pouto, které mělo trvat aţ do konce světa. Hory ztuhly a tam, kde stály, spočívají aţ do dnešních dnů. Proto mají někdy zvláštní umístění.
5.13
Velké bojiště bylo tam, kde je střed kontinentů, tam padaly mrtvé hory a na jejich tělech bojovaly nové. Tam potom vznikla horstva a pohoří. Některé hory prchaly, jiné se řadily do obřích oddílů. Jiné hory se brodily v mořích a tam, kde ztuhly, se pak vytvořily ostrovy.
5.14
A tak zůstaly hory stát a zamrzla i jejich duše, i jejich srdce. Jejich jizvami zbrázděná těla připomínají první válku na Naulu.
110
KEL [hoe-lantan-mulné]
15
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
O Iolwanuinnwannëwann111
6) 6.1
Tak se stalo, ţe tráva vyrostla pod okem Ivarinden na jizvami zbrázděných svazích a zazelenala se místa, jeţ byla poničena velkou a první válkou. Fó nesl svůj dar a zaléval zemi světlem, které bylo milé a hřálo. Mnohé zurčící potůčky a horské bystřiny se proplétaly krajem a zpívaly svou píseň.
6.2
Tu pravila Altianë:
6.3
„Zpravím zemi velkou novinou, a ta bude dobrá. Utvořím totiţ tvory, kteří budou pět písně bohů a obdaří svět mnohými barvami. Budou míti duši a ta učiní velká díla. Světlo bude jejich potravou, půda domovem a voda nápojem. Budou se opíjet štěstím bytí a chvět se budou na znamení radosti. V pohybu bude jejich svoboda a v trpělivosti jejich síla. Vyrostou na zbytcích slávy hor a pokoří vše, co bylo stvořeno k pokoření. Nebudou mít strach a jejich trvání bude aţ do věků.“
6.4
A tak vznikly stromy, ve velkém počinu, který byl od těch dob nazýván Iolwanuinnwannëwann. Stromy byly nazvány Fálië, ale protoţe někdy byly zlé a pokroucené, i kdyţ neměly být, říkalo se jim také Ukostaffë112.
6.5
Byl utvořen první strom, nejmocnější a největší a také nejpodivnější ze všech stromů, Praotec stromů a byl nazván Bábolon113. Měl míle z šíře a míle z déli a taková byla jeho síla: sto hor neslo jeho kořeny a sto údolí bylo pokryto stínem jeho listů a v jeho větvích na tisíce obydlí zvířat. A byl podivný – listy všech barev a jehličí také. Plody nesl všechny, co jich kde jest, bylo a bude. A květů celé přehršle, ba i těch, co nejsou vidět nebo co je můţe spatřit jen vyvolený. Jeho tvář byla zasmušilá i veselá a pečlivě, s láskou otcovskou, laskal své děti a nenechal je svářet se mezi sebou.
6.6
Kořeny jeho byly nazvány Klomofon114, koruna jeho byla Olvadonn115 a plody jeho Ulmafoll116. Kde Bábolon jest, je zapomenuto, ale jeho síla je cítit všude a doposud.
6.7
Tak se do všech koutů zemí rozptýlily stromy a stromky, malé keříky i mohutné velikány. A bylo šestero rodů Fálië.
6.8
První rod je jiţ zapomenut, neboť na zemi jiţ není, ale býval. Jsou to Ealwon117, Svaté stromy a nyní jich je málo a sídlí v Tildoronu, který v prvopočátcích ještě nebyl. Jsou ze všech nejvznešenější, jejich listy jsou zlaté a stříbrné a jejich štíhlé kmeny jsou šedé nebo bílé. Oplývají velkou nadpřirozenou silou, kouzly vládnou a
111
KEL [jol-vanujyn-wané-van]
112
KEL [ukostafé]
113
KEL [bábolon]
114
KEL [klomofon]
115
KEL [olvadon]
116
KEL [ulmafol]
117
KEL [ealwon]
16
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
mnoha zázraky. Jsou stálí a rozváţní, oblíbení mezi bohy také pro svou velkou vůli a chuť spravovat svět, který z hloubi duše milují. 6.9
Druhý rod jsou Quelon118, Stromy listů. Je jich mnoho na Naulu a ještě bude, listnáči se jim říká a mnoha podob nabývají. Jsou různorodí, jak jen mohou být. Jsou tlustí i tencí, elegantní a sviţní nebo zase silní a neohroţení. Usídlili se v mnoha krajinách, ale nemají rádi zimu, raději teplé paprsky slunce a vlhký vítr. Povahou jsou jako vzhledem – dobří i zákeřní, trpěliví i zbrklí, moudří i blázni.
6.10
Třetí rod je Yalton119, Stromy jehlic a nyní jsou zvány jehličnany. Jsou to moudré stromy, pomalé, ale pevné a silné. Nic je nezlomí, leda by snad všechen mráz, oheň a skály šli pospolu. Sídlí ve studených oblastech, kde často usínají pod příkrovem sněhu a neradi se probouzejí. Také bývají nevrlí a podezřívaví. Svět na jejich mysl plyne příliš rychle.
6.11
Čtvrtý rod jsou Mallë120, Stromy keřé. Jsou všude i tam, kde jiţ velké stromy nemohou růst. Chytají se ţivobytí ve skalách a na pouštích, u cest a vţdy se pletly mezi kořeny velkých stromů. Vypadají tak, jací jsou – své korunky rozčepýřené na stovku větviček, stejně jako jejich povaha, mírná a bázlivá, trochu potřeštěná, veselím oplývající a lehkováţná.
6.12
Pátým rodem jsou Wómann121, Stromy mocné. Je jich pomálu a vţdy bylo. Jsou mohutné ve svém vzezření a pomalé ve svých skutcích. Jim se nejvíce zalíbila hloubavá povaha a zůstávají jen na jednom místě, pokud mohou. Mezi svými větvemi a kmeny hostí mnoho různých tvorů, ba i celá města.
6.13
Šestým rodem jsou Glóglë122, Stromy bědné. Ty nevznikly z rukou a z mysli Altianë, ale zrodily se z těch, kteří byli pokaţeni. Jsou pokroucené a černé, podivné mají listy a podivná a pokaţená je jejich mysl. Chodí po světě ve tmách a v jejich očích je nenávist a vztek. Nebo zase stojí v lesích, kde nic neţije a jen smutný vítr prozpěvuje pohřební písně. Ublíţí, kdyţ mohou.
6.14
A hle! Mnoho skvělých činů, staveb a písní vzniklo za vlády stromů, v časech, které byly nazývány Fálifainnë 123. Mnoho z nich bude ještě připomenuto.
118
KEL [kwelon]
119
KEL [jalton]
120
KEL [malé]
121
KEL [vóman]
122
KEL [glóglé]
123
KEL [fály-fajyn-né]
17
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
O Molowainë124 a Më Lú125
7) 7.1
Přišel tedy čas konečně rozprávět o Molowainë, totiţ Patero vodách, které na Naulu jsou a vţdy budou.
7.2
V těch vodách ţijí tvorové, kaţdý je jiný a jsou si navzájem nepodobní, i kdyţ mají podobný základ. A mnozí z těch tvorů jsou moudří, jiní jsou zlí a přiklání se ke konci světa, ač by to byl konec jejich. Takový je osud, který dali světu Mírondë.
7.3
Kdyţ z pukliny, která můţe být nepatrná, prýští pramen chladivé vody, kdyţ proudí voda z vnitřků hor, z jejich srdcí a poznává světlo světa, tehdy se rodí Vody říční. Jejich síla není malá, jejich chuť dobrá a mnohým tvorům postačí. Ryby jsou v ní hojné a ta voda miluje spád, teče do moří, jak po cestě mohutní. Vodám říčním se zove Lavainnë126.
7.4
Jiné jsou Vody mořské, také Alwuinnë 127. Je jich vskutku mnoho, co by nikdo nemohl obsáhnout a spočíst. Ba moţná i více neţ pevniny, kterou svlaţuje. Na omak je dobrá, teplá, jindy zas chladná, jak se blíţí k Ledozemi a padá ke své smrti do propasti. Chuti je nevalná, totiţ je slaná jako slzy tvorů, kteří trpí a suţuje je ţal. Však také povaha Alwuinnë je dvojí – je klidná, jako kdyţ se poutník zastaví a odpočívá. Ale také bývá bouřlivá a ničivá a krutá. Boří boţí díla a nemá pokoje, dokud nezahyne dost bytostí. Pak se v poryvech bouře raduje ze strastí námořníků, které utápí do strašlivých hlubin.
7.5
Však také jsou Vody svaté, ty tekou jen někde a málokdo je zná. Přehršle jich pramení v boţích sídlech, ale ty vznikly aţ později. I v Jednozemi a dál i v jiných kontinentech jsou skryté prameny. Hlídají je vybraní stráţci, s velkou mocí od Stvořujících a jsou to povětšinou staré a moudré stromy nebo silní Lepostirion. Vody z těch pramenů mají magickou moc a také hojivou. Samy ty vody mluví svou řečí a pamatují mnohé, co viděly. Jsou nazývány Eawalonnë.
7.6
Není vše dobré a v rovnováze světa jsou i Vody hlubinné. Omývají základy hor, sytí se zlatem a diamanty. Jsou povahy zlé, škodolibé a nepřející. Bojí se světla a nerady vycházejí na povrch, ale milují trpaslíky a s nimi jsou zadobře. A hle! Jsou lepkavé, jsou zákeřné, hostí podivné tvory s nenávistnou povahou. Jindy zase leţí i stovky let na jednom místě, hnijí a přec jsou křišťálově čisté, jako přetvářka a zrada. Jsou nazývány Vámindonnë.
7.7
Však co svlaţí svahy hor, co téká v bystřinách po dešti, jak by kdo hledal vodu nad lesy. I pamatovali Ivarinden na vodu Nadzemskou, na tu, která se vznáší nad zemí a kde spadne, tam prší. Říká se jí Lúrindonnë. Na nebi se hromadila ve velikých horách, které byly jednou bílé jako sníh, jindy zas, kdyţ v nich voda byla velmi hustá a rozhodnutá spadnout, byly hory potemnělé
124
KEL [molo-vajné]
125
KEL [mé-lú]
126
KEL [lavajné]
127
KEL [alvujné]
18
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
a hrozivé. Lidé jim říkají mraky nebo oblaka, ale elfové spíše Ialkoë. 7.8
Však nebylo tomu vţdy tak, aby voda pršela na kraj. Musel být někdo, kdo s ní hýbal a určoval jí, kam bude směřovat.
7.9
I tak pravil Atalen:
7.10
„Aţ do konečných dnů tohoto světa já povolávám bytosti, kteří budou svou duší a svými křídly pohánět vodu nebeskou, a já jim určuji tvar a povahu. Jim dám svobodu a stanovím nad nimi nejmocnějšího, jehoţ místo nesmí nikdo převzít, aby jeho poddaní svou mocí nezničili zemi. Tak budiţ ze slov Ivarindo Atalen.“
7.11
I tak vznikli Më Lú – Ořové větrní. Jejich kopyta jsou co údolí a jejich hřbety táhnou hory vody tam, kde chybí, tam kde měla být, tam, kde jí ţízniví očekávají, kde má nasytit trávu a napojit stromy.
7.12
Jsou však nestálí, věční v pohybu, zbrklí a nespolehliví, sic rychlí, silní a věční. Mají některá místa raději a tam vodou skrápí zem často, aţ nemilé. Jinde zas na Lú čekají věky, modlí se, aby spadlo byť jen trocha kapek.
7.13
Më Lú mají svého pána. Je jím Pán všech Větrů, Izmoi Malfoien. Je nejmocnější z Lú, ale ve věcích bylo dávno zapomenuto, kde sídlí.
7.14
V pozdějších časech trpaslíci nazývali všechny vody Rogoch, i kdyţ Vámindonnë byli u nich nazývány Azmaghda. Oblaka dlouho trpaslíci nepojmenovali správně, však později se ustálilo jméno Fúin.
19
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
Tildoinnë
8) 8.1
Svět vzkvétal v rukách Ivarinden.
8.2
Na zemi ţily stromy pod spícími horami, v řekách i v povětří se honily Lepostirion i Më Lú. Fó se Slóinan nesl světlo a tma sídlila v pustých roklích. Voda stékala po úbočí a ve vodách vlny se svými pastevci pěli písně, na jaké svět nikdy nezapomene.
8.3
Avšak Ivarinden tíţila proroctví daná samotnými Mírondë.
8.4
Stvořující byli ve svém stvoření vázáni slibem a schopnostmi, které je předurčovali věci rodit a dávat jim tvar, barvu a myšlenku. Jen ţe svět bude stvořen, pak se rozeběhne rychlým krokem, a co bylo stvořeno, bude řízeno.
8.5
Spravovat svět Ivarinden nemohli a proto ve svých úradcích se rozhodli dát ţivot největšími dílu, ve kterém budou dále ţít a udrţovat chod světa.
8.6
Pak se v dlouhém odpočinku, kaţdý jinde, ale v mysli zároveň, zrodili Tildo.
8.7
Dlouho Ivarinden odpočívali a jejich těla se rozpadla a jejich duše posílily. Pak jiţ nebylo Ivarinden, ale vzniklo mnoho krásných tvorů, také tvorů zlých a odporných a mezi všemi nimi Tildo – Vládci Naulu, nejvyšší bohové.
8.8
Jako kdyţ na vlahé louce plné překrásných květů vyroste strom a vedle jiný, zlaté i zelené listy na štíhlém kmeni, tak povstalo ve svých kolébkách Dvanáctero Vládců.
8.9
Čas odpočinku, zániku Ivarinden a vzniku Tildo se nazývá Tildonnë.
8.10
V pozdějších časech se všem Dvanácti bohům říkalo souhrnně Questa-Tildon.
8.11
Hle! Tváře těch bohů a jejich těla byla podobná pozdějším stvořením, lidem, elfů, půlčíkům i trpaslíkům. Mohli brát na sebe podobu takovou, jakou jim dovoloval jejich ţivel. Totiţ kaţdý z nich měl starost se svým elementem a svým ţivlem. Jeho dechem Vládce dýchal, tvorové toho ţivlu byli Vládci poslušni, o činech a jevech v tom ţivlu Vládce věděl, očima ţivlu viděl a slyšel, jeho hlasem promlouval. A takové byly ţivly, které byly rozděleny mezi Vládce:
8.12
Byla to První čtveřice ţivlů stavby světa, Cuikallon Fáirifë, Druhá čtveřice ţivlů osudu světa, Quamaikalon Túirifë a Třetí čtveřice ţivlů ducha světa, Wémanniennë Bóvinnë.
8.13
Cuikallon Fárifë byly: oheň, pálivý a ničící, který dává jiskru věcem, zvaný Fúin. Voda, která chladí a obnovuje, tvoří a občerstvuje, zvaná Wóin. Kámen, pevný a věčný, stálý a neměnný, jistota v proudu času, zvaný Quin. A pak vzduch, nestálý lehký a svobodný, bez hranic, zvaný Lúin.
8.14
Quamaikalon Túirifë byly tyto: pohyb, který poháněl věci a tvory vpřed a nikdy se nezastavil nad minulostí, zvaný Eoin. Osud, který určoval cesty a co se bude dít, co se stane, zvaný Noin. Cesta rozpadu, cesta negativní energie, protoţe co se má zrodit, musí
20
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
zemřít a ta byla zvána Goin. Cesta zrození, pozitivní energie, protoţe zrodit se vše musí, aby mohlo zemřít a byla zvána Aoin. 8.15
Wémanniennë Bóvinnë byly tyto: mysl, která dávala duši všem tvorům a také myšlenky, byla zvána Tonuilon. Dobro, které naplňovalo radostí, štěstím a láskou, zvané Míluilon. Zlo, které bylo smrtí bez potřeby, škodlivostí a jedem, zvané Soruilon. A konečně barva, milosrdnost světa, cit a sny naplňující nadějí, byla zvána Euluilon.
8.16
Kaţdému ze ţivlů vládne jeden z bohů. Zrodili se všichni z Ivarinden.
8.17
A tak byli nazváni: Táirndë Lídurindë, Vládkyně lesů, zvaná také Uurla nebo Tuin.
8.18
Órondë Lorgan, Vládce nepohody a bouří, zvaný také Rudan, Jorgod či Tór.
8.19
Ilmunaina Antanálë, Vládkyně vody, zvaná také Sirka nebo Lára.
8.20
Nienulth Laiquendi, Vládkyně ohně a umění, zvaná také Narnel Doaelan.
8.21
Alwamaina Nimphélië, Vládkyně kamene, zvaná také Vasja či Sutnog.
8.22
Sírdi Alostë, Vládce zla a utrpení, zvaný také Agrifar Saeton.
8.23
Lúmindon Neithánië, Vládkyně dobra a lásky, zvaná také Galanen či Lila.
8.24
Loinalë Sensárië, Vládkyně smutku a milosrdenství, zvaná také Sisil či Togad.
8.25
Osqualdin Telumendië, Vládce osudu, zvaný také Arondon nebo Faran.
8.26
Mnëndin Rignil, Vládce vzduchu a větru, zvaný také Om či Kirdunast.
8.27
Horúnen Farkilë, Vládce stepí, zvaný také Boron či Petron.
8.28
A konečně ten, jehoţ jméno je nejvyšší mezi Tildo, sám Vládce všech Vládců, Hidrandë Vingárië, Vládce mysli, duše a vědění, nejvyšší soudce, Vládce spravedlnosti, zvaný také Jagdo či Arod.
8.29
Kaţdý z Tildo povstali v Tildonnë v jiném místě, v Kolébce ţivlu, v místě, které je nejblíţe podstatě daného elementu.
8.30
Táirndë přišla na Naul z lůna Bábolonu, v místě, které je zváno Iofain Táirnainnon, Kolébka cesty zrození.
8.31
Órondë se zrodil na vrcholu hory, která je tak strmá, ţe jí nelze zdolat a tak vysoká, ţe jí ţádný pták nepřeletí. To místo se nazývá Cu-maina-talan, Kolébka cesty rozkladu.
8.32
Ilmunaina vznikla v nejhlubších vodách oceánu, na místě, kde je voda nejhustší a neţivější. To místo se nazývá Muinan Léwiinnë, Kolébka vody.
8.33
Nienulth povstala v ohních prastarého vulkánu, na místě, kde nic nemůţe v ţáru ohňů ţít, na Golmaibë Kóstofos, Kolébce ohně.
21
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
8.34
Alwamaina vyrostla v hlubokých jeskyních, kam světlo slunce nikdy nemůţe proniknout, kde je na tisíce drahokamenů a zlaté sloupy. To místo se nazývá Alumintë Lotosson, Kolébka kamene.
8.35
Sírdi vyrazil v podivném místě, kde se odehrává strašlivá bitva všech Lepostirion, která nikdy nezačala a nikdy neskončí. To místo je nazýváno Gúgmulos Spolókon, Kolébka zla.
8.36
Lúmindon byla stvořena na místě věčné lásky a štěstí, v ráji, který je nazýván Náwiquin, Kolébka dobra.
8.37
Loinalë byla vytvořena z tisíců slz hor, stromů a praelementárů, ze smutku všeho světa a povstala v Údolí slitování, Vámaín Lókostë, v Kolébce naděje.
8.38
Osqualdin se zrodil na niti Času, na uzlech v této podivné niti, na střeše světa, v místě zvaném Qualda-quintoin, Kolébce osudu.
8.39
Mnëndin povstal nad oblaky, nad vším vzduchem, v místě nekonečných modrých nebes, ve Filondail-losaan, Kolébce větru.
8.40
Horúnen vyrašil jako nejzralejší plod svobodných stepí v jejich nejúplnějším středu, v místě zvaném Etulinan Ólontë, Kolébce svobody.
8.41
Hidrandë pak od prvních časů stanul na trůně sloţeném ze všech ostatních elementů, jeţ zove Astalon Alfagnom, Prakolébka vší vlády světa. Je to místo vysoko mezi sférami a zde Hidrandë přemýšlí nad úradky druhých a vládne světu.
8.42
A byly časy, kdy bohové chodili po zemi, po Naulu a poznávali ho, neboť byli zvědaví a jejich mysl neznala všechna zákoutí. Prohlíţeli to, co jim bylo dáno do spravování a teprve se učili býti dobrými hospodáři. Učili se spravedlnosti a podivným úradkům, které jim zanechali Mírondë. Ne kaţdý z nich pochopil správně podstatu Iwulindaluinawleninn, totiţ Hospodáření se světem. Ale jejich činy a chyby budou ještě porozprávěny.
22
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
Hidrandë Vingárië, Fóron a Vómoninnë
9) 9.1
I hle! Sluší se nejprve prozraditi o tom, který je nejvýše mezi všemi Tildo, a to je Hidrandë Vingárië, Vládce nad Vládci, zvaný pro to také Fóron.
9.2
Domovem mu je Hal-Warinonnen, Palác Rozvahy, sídlo Moudrosti a Vědění. Málo z něj vychází, neboť jeho smysly mají křídla a rozlétávají se po celém světě. Však ví mnohé a máloco mu zůstává skryto, leč děje se. A on sedí na trůně Astalon Alfagnom, a přemítá o všem, jak Čas plyne a naslouchá, jak pohyb běţí po zemi.
9.3
Jeho vlasy jsou černé a na čele má korunu z nejvzácnějšího mithrilu a s jedním velkým kamenem, který posiluje moudrost a vyzařuje duševní sílu. Ta koruna se nazývá Edellon. Sám Hidrandë je oděn do Noimalon, skvostného šatu šedé barvy, s jemnou kresbou ze stříbra, která se míhá před očima a je v ní skryto bezpočet příběhů a vyprávění, i legend, bitev a hrdinských skutků.
9.4
A pak je tu Áfainn, opasek z čistého vědění, neviditelný, i přesto hmatatelný. A v něm je spona Lúrigonn, která je jako oko, které vidí i věci nevídané. Áfainn vidí i do směrů, kam Tildo nevidí a pak prozradí i to, co nebývá milé.
9.5
I boty Hidrandë jsou podivné, černomodré v barvě a se zlatými znaky. Nazývají se Fóros a je na nich sto a tisíc k tomu písem, kterými se Naul můţe chlubit.
9.6
Bylo a je Desatero darů, které se zovou Vómoninnë a jsou to dary, které kaţdý z Tildo přinesl Hidrandë, aby ho uctil a sloţil před něj vzácnosti svých panství a také uznal svrchovanost Hidrandë. Ty dary pak patří Hidrandë a on jich uţívá, aby jeho panství, totiţ Naul, oplýval klidem tam, kde klid má být a ruchem, kde je potřebno.
9.7
První a největší z nich je sám Astalon, zlatý trůn, který pochází od Táirndë a Alwamainy. Má tisíc malých květů, které pučí z tisíců pupenů na malých větévkách a ty zase vychází z mocných kmenů štíhlých stromů a v tom všem jako kapky ţivé vody se třpytí modré, zelené a rudé drahokamy, i mithrilové ozdoby a stříbrné ormamenty. Trůn sám září a svým světlem naplňuje síně Paláce Rozvahy a v jeho světle studují bytosti, které hodlají být nejmoudřejší.
9.8
Druhým darem je Stoi-wallon, Ţivá kapka. Ilmunaina jí donesla jako temperamentní a rozechvělou vílu, která neustále poletuje a v záchvěvech větru roznáší svěţest a odhání smrt. Její mocí je stálý ţivot, který dává potřebujícím, ale jen zlehka, jen jako kdyţ se nejmodřejší vlnka dotýká jemného písku na pobřeţí moře.
9.9
Třetím darem je Metulgo – Dýka zloby. Je zamčena na tisíc zámků v černé truhle, která se nazývá Gimulgon. Je chována skrytě, neboť její bodnutí ničí duši, aby pak jiţ nikdy nebyla a je to strašlivý dar Sírdiho.
9.10
Čtvrtým darem je Hamurgo – Rudé kladivo. Je malé i velké a strašné i krásné, přesně takové, jaký je jeho nositel. Rozdává smrt v plamenech anebo zase je s ním moţno ukovati věci ze všech
23
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
kovů tak úţasné, ţe pouhý pohled na ně tvory očaruje a ze své moci jiţ nepustí. Je to dar Nienulth. 9.11
Pátým darem je Mimillin, Pohár rozkoše, dar Lúmindon. Prýští z něj sladká míza, Lullin a téci nepřestává, dokud nemá kaţdý okolo dost. A síla té mízy je taková, ţe kaţdý opojen je v zajetí lásky a miluje vše okolo, a ve štěstí tak zůstává po dlouhý čas.
9.12
Šestým darem je Pilwin, Prsten milosrdenství a ten vyrobila ze slz sama Loinalë. Ten tiší hněv Hidrandëho, kdyţ shlíţí na nehodné a na křivdy, které dějí. V zákonech spravedlnosti není místa pro slitování a tresty, které Hidrandë uděluje, jsou strašlivé. Však Pilwin zachraňuje mnohé, aby byli ve své hlouposti a nerozváţnosti ušetřeni.
9.13
Sedmým darem je Súlimon, Vak větru, dar Mnëndinův. Modrou tkanicí je ovázáno hrdlo vaku a v něm je spoután vítr, který se nazývá Omoin, Stráţce. A ten vak rozváţe Hidrandë tehdy, kdyţ bude v nebezpečí. Pak Omoin v bouři rozpráší všechny nepřátele, byť by pocházeli z Lepostirion či z Vnějšího světa.
9.14
Osmý dar je Kló, Boţská ţíně. A tu přinesl Horúnen jako symbol svobody a její ztráty. Neboť byla moc té ţíně taková, ţe kaţdého s ní bylo moţné svázat, byť by to byl jen duch. Ta ţíně byla nekonečná a natáhla se vţdy tak, aby svázala ještě jednoho nešťastníka, kterého Hidrandë chtěl potrestat za nespravedlnost.
9.15
Devátý dar pochází od Órondë. Je to Morgulon, Černý kořen, symbol neštěstí. Jeho moc byla skrytá, oddenky se plazily pod zemí a kde vyrašily, tam se nedařilo ţivotu a rostliny i zvěř chřadla. A běda, praví se, ţe Morgulon jiţ není v síních u Hidrandë, ale byl ztracen a teď prorůstá zemí smrtelníků a okrádá je o štěstí a klid.
9.16
Destátým darem je Iowolnain, Strojek času, někdy také nazývaný Dowuin a Ulmin, Srdce času nebo Časomíra. Je to skutečné ţivoucí srdce, které tepe krokem Času. Vládce na něj můţe pohlédnout, a ví, kde jak čas po světě kráčí a kde jeho kroky jsou lehké anebo kde zas kročeje dupají po výtvorech boţích. Ten dar byl od Osqualdina.
24
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
O Alwamaině
10) 10.1
Alwamaina je Vládkyně kamene a nyní je třeba porozprávět o její kráse a smýšlení a o místech, které jsou jí nejbliţší.
10.2
Alwamaina má nejraději trpaslíky128, protoţe jsou jí nejpodobnější, milují hory a jeskyně stejně jako ona a tvoří z jejích darů překrásná díla.
10.3
Vládkyně kamene je zvána různě v různých jazycích. Lidé jí v pozdějších dobách nazývali Sutnog nebo také Vasja. Trpaslíci, kteří ji povaţovali za svou matku, jí nazývali Néi-thâr, anebo také Wáthâr. Však u západních elfů byla vţdy jmenována jako Nimphélië. Hobiti ji dali jméno Punkwa.
10.4
Ona povstala v Alumintë Lotosson, Kolébce kamene. A to místo se stalo v největším z podzemních paláců, který byl později nazván Hal-Alwamainnen, Palác Alwamainin. A je to místo čarovně a divukrásné. Na deset a tisíckrát zdobných sloupů z mramoru, čediče a lesklého obsidiánu, či perleti tam stojí a podpírá klenbu ze zlatých a stříbrných ornamentů. Vykládané dlaţdice a šperkované podpěry se třpytí ve světle nesmírného mnoţství drahokamenů, zlaté louče svítí ţlutě, zlatě a stříbrně. Nic si tato místa nezadají s lesními chrámy, a stejně jako tam i zde se proplétají umně tvarované lístky jemně tepané a leštěné rukama mistrů trpaslíků s větvemi a štíhlými kmínky z měděných prutů a stejně jako pod sluncem zpívají ptáci písně, zde hrají zlaté loutny a bystré píšťaly.
10.5
Však je nesnadno smrtelníkovi popatřit na tyto sály, byť by byl v oblibě Vládkyně samotné. Ty sály jsou totiţ hluboko, přehluboko pod zemí, kam vedou jen sporé cesty a jsou lemovány smrtelnými nebezpečími.
10.6
A hle! Na trůně z alabastru zde spočívá Alwamanina, jejiţ krása je chladná, ale jasná a věčná. Jeví se jako zralá ţena, spíše matka neţ dívka, černé vlasy v pravidelných vlnkách poloţené na zlatých poduškách okolo. Oči se jí třpytí zlatem a v ústech má radostné slovo, pevné jako kámen. A na čele má Vládkyně velký kámen posazený v jemné mithrilové koruně. Ten kámen se jmenuje Khovaldon, barvy modré a je v něm ukryta velká moc nad světem skal.
10.7
Šat Alwmainy je skvostný. Z nejjemnějších nitek nerostů je tkán, lehký ve vánku a přesto nikdy nezanikne a nese velkou záři, která léči duši. Jeho barva je temně modrá a mění se aţ k odstínům letního nebe. Zove se Lómion.
10.8
A před ní je stůl, ba co údolí veliký a sedí s ní na tisíc trpaslíků, blaţených ve svém spočinutí, mistrů řemeslníků i nejstatečnějších bojovníků, věrných boţích sluţebníků. Jsou oblečeni modře a zlatě a jiní zase stříbrně, neboť to jsou barvy Alwamaniny.
10.9
Alwamaina málo vychází ze své skalní říše, i kdyţ stává se. Častěji však prochází nekonečnými sály a chodbami vykutanými všemi tvory podzemí. Bývá v podobě trpasličí stařeny, šedý vous a reţná Sama Alwamaina s nejvybranějšími hrdiny trpasličí říše spala a dala tak vzniknout novému, avšak skrytému pléměti Svatých vousáčů. Ti nikdy neopouštějí Síně Alwamainy a jejich vousy jsou předlouhé. 128
25
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
halena, která však má jiskru v oku a objevuje se tam, kde by jí smrtelník nejméně čekal. 10.10
V rozprávění o Alwamaině v pohledu prvním je dobře říci také o Pěti divech slují. Nazývají se po elfím způsobu Dówlininnë.
10.11
Tři z nich jsou čarodějní tvorové a pomáhají Alwamaině vládnout nad svým panstvím, jakoţto její přátelé.
10.12
První je Sófon, netopýr z kouřového démantu, který létá neslyšně a není moţno ho spatřit, leda by to byla vůle Alwamainy. Sófon létá dnem i nocí po jeskyních, slujích a trpasličích ztezkách a nosí své Vládkyni zprávy. Dokonce ani brána či dveře pro něj nejsou nijakou překáţkou, neboť je čarovný a nese s sebou mnohá kouzla.
10.13
Druhý z divů je Vumun, mithrilový mlok, který je sotva jako pěst válečníka velký, a můţe být i menší, je totiţ také obdarován kouzly. Však můţe se také v okamţení zvětšit, aţ je nestvůrný a velký jako hora. Pak seznají nepřátelé, ţe jeho tíha je velká a pod svými tlapami drtí armády a svou tlamou dokáţe rozlomit i kámen. Vumun je dobrý sluţebník Alwamanin a často pobývá v její blízkosti.
10.14
Třetí z divů je pak Smolinann, ţivý kámen. Je to podivný stařec, dokonce starší neţ sama Alwamanina a je legendou, neboť Čas šeptá, ţe je dokonce věkovitější neţ Ivarinden. Vţdy býval samotářem ztracen přehluboko pod kořeny světa, a kdyţ přišla Alwamanina, přidal se k jejímu panství, aby jí se svou pokorou a nesmírnou moudrostí pomáhal. Sedává po její pravici, šedý a nenápadný, aby vědmým slovem potěšil radou.
10.15
Čtvrtý div je pak všude ve skalách, ale málokdo jej viděl, neboť to je Kol-lómin, Síť slechu. Jsou to nitky a provazce, celé sítě drobných cestiček, puklin a škvírek, které jsou protkané po celém světě. Některé tak drobné, ţe ani nejmenší z tvorečků by jimi neprolezl. Však Alwamanina jimi naslouchá, jak ţije její království, jak sténají hory, jak šeptají prameny, jak kvetou zahrady drahokamenů.
10.16
Pátým divem je velký obelisk, Humann. Není v sálech Alwamaniny, nýbrţ je schován v hoře, která se jmenuje Arabat. Tam, ve velkém sálu, spočívá na zádech čtyřech kamenných obrů, starých Praelementárů. K němu putují mnozí tvorové skalních říší, ale málokterý ho v ţivotě uvidí. A v tom kameni je velká síla věků. Kdo se ho dotknout dokáţe, stane se nesmrtelným a čas ho jiţ neskolí.
26
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
O Sírdim a jeho pokolení
11) 11.1
Tu přišel Sírdi a svět celý zasténal.
11.2
Zván byl mnoha názvy, protoţe jeho jméno zaznívalo v nenávisti a zlobě, kdyţ lidé či elfové trpěli nebo kdyţ uţ ani nezlomným hobitům nezbývala naděje.
11.3
A takto se jevil, kdyţ kdo dokázal prozřít onu temnotu jeho obklopující. Malý i velký zšíře i zdéli, jeho tvarem byl velký mrak, který zastíral jak Fó, tak nebesa, tak i duše kol sebe.
11.4
A podivný zápach osudu kolem něj byl, takţe cítili všichni jeho zlou vůli a nemohli jiţ couvnout před smrtí.
11.5
Obut v ocelové boty, zvoucí se Motgor, černé a smrtící.
11.6
Nad nimi mocná zbroj z temnoty, oceli a smutku, tisíckrát kalená v krvi bezboţných, nesoucí kruté jméno Sowasiron.
11.7
Opásán je pak Svíravým opaskem, který je rudý aţ dočerna a nese s sebou velkou sílu, ale také bolest. Opasek se pak zove Klóru.
11.8
Pak kol krku se Sírdimu skví Sewonron, Přívěs ponurosti, vládnoucí mocí nad tmou a beznadějí.
11.9
A hle - v ruce pravé drţí strašlivý meč jak nebezpečný pařát horstev, mrazivý, pálící i ţeroucí k zárovni. Jeho jméno jest GómWak. Jeho rána působí jako nesmírný výbuch všech energií, kterým dokáţe zranit samotné bohy.
11.10
V levé ruce pak třímá mocný plochý štít, s ostny a barvy nebarvy, který je vidět, jen kdyţ je dostatečně krvavý. Štít ten nese název Kolfodis.
11.11
Však přilba je ještě ukrutnější. Sogmón je její jméno a stačí jen vyslovit, aby tvorové i přízrační kameněli a nebylo jim pomoci. Zpoza ní jsou fialově i jinak nebarevně nevidoucně planoucí oči, do kterých nemůţe nikdo pohlédnout.
11.12
A přišel Sírdi jako velká bouře, za zvuku velkých trub, a za rachotu, kouře a za velikého ohně, i země se chvěla. Svým drápem ryl zemi a štěpil hory a pod jeho dechem se pářila jezera, aţ ţádná nebyla.
11.13
I pod botami padaly Fálie i Lepostirion. Pod jeho šlépějemi se trhaly horstva a vznikaly nečisté propasti plné odporných děr a stoupajících záhubných par.
11.14
Mečem rozséval temnotu kol sebe a zvířata i tvorové zmírali ve zběsilosti snahou a beznadějí ublíţit sobě i druhým.
11.15
Takový byl Sírdi ve své zlobě a nenávisti, nejmocnější ze zla na Naulu. Však ostatní bohové ho ctili málo a nechápajíce úradků Mírondë, snaţili se společnými silami ho omezit. Vţdyť také bylo důvodů mnoho.
11.16
Sírdi vţdy přišel, aby pobořil, znečistil a rozvrátil díla, která mnohou pílí ostatní Tildo ve svých snahách vytvářeli.
11.17
Ale nebylo zbytí, neţ proti zlu bojovat prací a pílí, nezdolnou vytrvalostí.
27
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
11.18
I teď pohleďte - zde je Hunianawantalenewan, totiţ Třetí ze základů světa, totiţ Věčná robota, která dává světu tvar. Tady je řečeno, ţe kaţdý tvor, ať jiţ je z rodu boţstev nebo je ten nejmenší z hmyzů plazící se blátě, musí pracovat, aby byl a měl své místo na Naulu. Prací jsou tvořená díla malá, běţná a rychle zanikající, ale prací jsou také tvořena díla nesmírná, která tvoří samotný svět a která přetrvávají na dlouhé věky, a některá aţ do časů, kdyţ svět jiţ nebude.
11.19
Devatero nejmocnějších synů a dcer pak Sírdi měl, totiţ Sedmero Zlopánů a Trojzlé dcery. Werpakon byl věrným synem všech bitev. Vedl neustálé bitvy na místě Věčné války v Tildoronu, zvaném Uar-Groinonen. V ruce třímal Erpak, Trn války. Ač nikdy nespal a svou zbraní kosil mnohé, nikdy nemohl zvítězit navţdy, stejně jako války nikdy nemohou přestat. Říká se, ţe aţ Werpakon navţdy zvítězí, války přestanou, ale dobře světu nebude.
11.20
Retústikon byl mistr utrpení, který zavinut sám v sobě jako housenice kul plány, jak zotročit mysl ubohostí. Ţil skryt a na svět nevycházel, byl chudý v pestrosti a sám se sţíral. Vysílal své posly do světa, aby šířili beznaděj. Sám jmenoval své sluţebníky, kteří za něj jeho plány vykonávali.
11.21
Osigugon byl Pán stínu. Byl všude po světě a zároveň nikde nebyl, neboť hbitě uskakoval před Světlem a zase se vrhal do míst, kde Světlo bylo slabé, ale Tma ještě nepřišla. Také zastiňoval mysl, ačkoliv se to zdálo podivné a nemoţné. Ne však všechny stíny byly jeho prací, neboť měl moho sluţebníků na Naulu a někteří se přiklonili spravedlivé věci.
11.22
Pak byl Ghizmongnon, Pán přízraků. On třímal v ruce ţezlo, dlouhé jako on sám, spíše jak hůl, ale zrůdně zdobená. Ta hůl měla mnoho čarovných mocí a zove se Tolorgoë. Vládne s ní pak Ghizmongnon všech přízrakům, nejen noci, ale i dne, pak také všem přízrakům, co nemají duši a nemají tělo a jen sídlí v myslích nepokojných.
11.23
Bárwalfanon měl velkou moc zlého slova, zove se tedy Pán prokletých slov. Jeho nástrojem byla Eggmaiantra, Mnohopíšťala, nástroj tvořící zlá slova, jak hraje hudbou a písněmi. Však ty písně jsou zlé a nepříjemné. Bolí z nich duše a pak chřadne. Mnoho z těch slov naučil zpívat a pronášet všechny tvory na Naulu a ti je uţívali často ke zkáze svých bliţních. Tak Bárwalfanon dokázal slovem vnášet zlo mezi Maníky Naulu.
11.24
Súrdakoon byl Pánem všech nemocí, zlých chorob a nemohoucností, které postihují tělo. Sám přebýval zahrabán v bahnisku Rtúynerg, Močálu jedů. Tam obklopen jen svým plesnivějícím potomstvem vymýšlel mnohé nemoci, jedy a choroby, které by dokázaly otrávit důmyslným způsobem tělo a někdy i duši a stravovaly pozvolna celou bytost, aţ by se rozpadla jen v ubohý hnijící chomáč sliznatých zbytků kdysi boţího díla.
11.25
Darmowlon byl kovář Čepelí nespravedlivých zbraní, kterých se na světě ukázalo bezpočet, takţe spravedlivých zbraní byl poskrovnu.
11.26
Tak z prvních dcer Trojzlých byla Wirda - Pomsta světa. Její jméno si brali i bohové do úst, aby jím hnali svou vůli a své šiky v
28
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
odplatě za skutky, které je tíţily, a které nemohli přestát. Wirda zasévala do srdcí tvorů Naulu neutuchající touhu černého naplnění, pomstu a divokou odplatu. Jejím symbolem bylo černé srdce probodené třemi jehlicemi. 11.27
Merda měla pevnou a neochvějnou mysl, avšak tak zvrácenou, ţe byla hnací silou Závisti, chodící po světě. Měla na statisíce svých věrných opeřenců, totiţ Klúkonů - Černých krkavců Závisti. Ti létali neviděni a neslyšeni nad světem a sedávali na ramenech mnohých, kteří pak slepě touţili po všem, co sami neměli. Pak v té touze závisti konali pro potěšení Merdy zlé a odporné skutky, jenţ by bez ponoukání Klúkonů sotva byli schopni 129.
11.28
Třetí dcera Volga byla Paní bolesti. Létala na nestvůrném koni, který měl patero křídel, šest nohou a dvanáct ocasů a z nozder mu stoupal bolestivý dým. V ruce třímala mohutný luk, který se jmenoval Wosorpalkë. Z něho střílela jako jehla úzké šípy do myslí a do srdcí všech, kteří se zdáli vhodní pro smutek. Jiní zase unikali dlouho, neţ je Volga zasáhla; další unikli zcela. A po zásahu tímto šípem přišla taková bolest, ţe je největší na světě a dává se jí taková moc, ţe někteří se změní a jiţ nikdy se nevrátí k těm, kterými byli.
11.29
Tak bylo dáno Desatero zlých, totiţ deset symbolů, které byly tesány v chrámech a svatostáncích, které se klaněly Zlu, jehoţ korunou je Sírdi. A kaţdý z těch symbolů, totiţ Pánů zla, splodil mnoho zlých Alnë, Duchů, kteří osídlili všeliké krajiny a všeliká místa. Tak se moc zla a nenávisti skrze potomstvo Sírdiho dostala do všech koutů Naulu.
Odtud pochází přísloví: „Smeť si Klúkona!“, kterým se naznačuje, aby se druhý člověk vyhýbal přílišné závisti a váţil si spíše své skromnosti. 129
29
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
O Loinalë a Ewálanninustioaldiannë130
12) 12.1
Aj! Loinalë Sensárië byla nazývána Smutnou Vládkyní, ale nesla i jména jako Sisil, Togad anebo Oimalinum.
12.2
Také se nazývala Vládkyně mrtvých, ale spíše tak bylo v nepěkném tónu, neboť ona byla jejich průvodkyně do síní Zasvětí.
12.3
Avšak někteří jí říkali Paní noci, coţ však nebylo po správném způsobu, ale noci skutečně vládla.
12.4
Loinalë bývá oblečena v černý nebo bílý šat, který pokrýval zemi okolo ní hebkým a něţným příkrovem, který uspával oči a konejšil mysl. Ten plášť byla čarovný a nesl jméno Pellanë. Na čele nosí čelenku Uwánídë, která umoţňuje prohlédnout duši zesnulých a soudit je dle jejich skutků.
12.5
Vypráví se, ţe Pellanë Loinalë není s ní od začátku, a ţe ho zapomněla na svém loţi, kdyţ se milovala s Praelementály dobra. Kdyţ odcházela nahá, pláště se zmocnili Botonkái, permoníci všudybylové a pohádali se nad ním. Plášť roztrhali a kaţdý se odnesl svůj maličký kousek do různých krajů Naulu.
12.6
Okolo Loinalë létá její věrná přítelkyně hrdlička Siloinawen. Je bílá, ale její křídla jsou šedivé barvy. Jejím posláním je uspávat svým letmým dotekem kouzelných křídel. Má nesčíslně dcer, malých a tichých hrdliček, které sídlí všude po světě a kaţdým dnem darují sladký a zaslouţený spánek mnoha maníkům. Potomstvu Siloinawen se říká Siliwúnan a jsou oslavovány všemi, neboť dobrý spánek je poţehnáním od bohů.
12.7
Loinalë je sličná, ale smutných očí a bledé tváře. Její ruce jsou něţné, ale křehké a její postava je štíhlá, a kdyby zavanul velký vítr, jistě by jí ublíţil svou prudkostí a hrubostí. Tak se Loinalë prochází svýmí sadem, který se zove Hen Welenannen, totiţ Sad zesnulých. A hle - ten sad je ze stromů, jaké nikde nejsou. Jejich kmeny jsou hladké, štíhlé a vysoké a celé černé, ale koruna je vysoká, aţ se ztrácí v mlhách a je celá bílá, jasně a nádherně. Jsou jako ţivot; nízký je černý a neveslý, jednoduchý, ale završení, které je vysoko a pro mnohé nedostupné, je zářivé, krásné a jasné131.
12.8
Do Hen Welenannen kaţdým dnem přichází mnoho mrtvých duší, které dokázaly projít všemi nástrahami aţ k Loinalë. A ta je zdraví jiţ z dáli a vítá je ve svém sadu, kde je moţné být pouze upřímný. A tu se ptá maníků na jejich osudy a činy a myšlenky. Kdo zalţe ve své duši, byvše lhářem pro sebe samého, po dlouhý čas se zaplete strastnou cestou mezi černými kmeny a nemůţe z háje odejít. Kdo upřímný jest a svých špatných činů i nápadů zalituje, bývá propuštěn do Brány zasvětí, totiţ Gareb Klewinuon.
12.9
Loinalë je počestná, ale její milosrdenství jí nedovolí být spravedlivou, jak by kázal její Vládce všech Vládců. Neboť v jejích očích jsou stále slzy jako mohutné potoky a ty pláčou, roní 130
[eválan-ynustyjo-aldyjanné]
Tyto stromy také patří mezi Fálië, ale jsou zahrnuty do Rodu Ealwon, který má ještě několik dalších speciálních rodů. 131
30
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
slzy za všechno utrpení a bolest, kterou na světě zaţívají maníci, tvorové i zvířata. V její smutné tváří se zračí milost a pochopení. Však jsou i skutky, které odpustit nedokáţe ani Loinalë. 12.10
U Loinalë stal se první hřích boţský, a ten je potřeba povyprávět.
12.11
Kdyţ zuřila veliká válka mezi mnoha maníky, stromy, horami, elementáry, boţstvy a dalšími duchovenstvími tohoto světa, bylo potřeba všech zdrojů a pramenů, které vůbec na světě pod Světlem a Tmou jsou. Ale válka je nenasytná jako oheň, čím více plane, tím více potřebuje nakrmit, čím je sytější, tím více plane. A tak Sírdi, v Motgor obutý, Klóru opásaný a v ruce třímajíc Góm-Wak pak přišel jako veliká bouře, aţ se Hen Welenannen zachvěl. A ze své válečné dvoukolé káry z černé oceli takto pyšně hleděl na uplakanou Vládkyni.
12.12
I ţádal veliký dar, který byl nesmyslný a pustý a marný. Chtěl dřevo na další válečné dvoukolé káry, s jakými přijíţděl, a to dřevo ne ledajaké, ale přímo ze Sadu zesnulých. To dřevo ze stromů, které korunami ční převysoko a jejichţ vůle je milordná, ale pevná jako sám svět. Z toho dřeva, čarovného, pak chtěl vyrobit zbraně pevnější oceli a sviţné, které by se hrouţily do srdcí a břichů nepřátel, a potřísněny krví by byly.
12.13
To nemohla Vládkyně dopustit a ve své mírné povaze odporovala Sírdimu. Ve své věčné nenávisti rozzlobil se Sírdi, uvyknut brát si bez ptaní a nehledět na boţí díla, tím méně na tak krásná a potřebná. Udeřil proto ve svém hněvu Loinalë do sličné a uslzené tváře a v té ráně byla zloba, osud a černá smůla. Ten záchvěv byl první mezi Vládci a ucítili ho leckteří, ba i v podzemí a na vrcholcích hor.
12.14
Z očí bohyně vytrysklo moře slz, neboť bojovat ona neuměla, ale byla zvyklá snášet bolest tohoto světa. A těch slz bylo na tisíce a ještě tisíckrát tolik. Rozletěly se všude po světě a po nebeské klenbě, zapadly do černi, kde sídlí Tma a rozsvítily se jasným mihotavým světlem jako malé svíčky132. Tak vznikly Wé, totiţ hvězdy a ten čin, velmi zlý, ale paměti hodný, byl nazván Ewálanninustioaldiannë, Stvoření hvězd.
Některé taky spadly na zemi a také do hlubin oceánů. Neţ je různí tvorové posbírali, tisíc slz našla nymfa Fluinda Mínisuminfa, která si z nich udělala čarodějný náhrdelník, pomocí něhoţ svedla Pána moří v pozdějších věkách. Náhrdelník byl ukraden a nikdo neví, kde se nyní nachází. 132
31
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
O Ieó133, Katastaffë134, Dímilnoi a konečně Fal Ieótanawálië135 13)
13.1
Hle! Nekonečná je řada duší, pak i duše samotná ve své hloubce. Sídlí ve světě i mimo něj a cestuje mezi těmi místy sviţněji neţ nejrychlejší vítr. Skýtá útočiště pocitům, které by hlodaly a ničily, ale také krásným a konejšivým. Dává dech do úst řečníkům, půjčuje nápad umělci, aby sochal a maloval krásná díla. Láskyplným dává sílu milovat a konat přitom velké divy. Ale také můţe být mistrem zloby, přetvářky, zrady, bolesti a utrpení.
13.2
Uţ od počátků sídlily duše ve světě. Byly zakuty ve skalách, sídlily na dně moří, v kamenech, v ovzduší. I Lepostirion a Fálië měly duše, vţdyť ony byly duší samotnou. A kaţdý z Alnë, ba i z Vasë měl duši a přitom od Mírondë byli všichni duší jednou.
13.3
I ta nebyla vidět, ani cítit, ani slyšet, ale bylo jí rozumět. Srdcem byla nasloucháno duším a také myslí. Láska vţdy dokázala rozechvět srdce tak, aby zaslechli volání duší. A proto se duši říká Ieó.
13.4
Ale Ieó však nebyly stejné a nebyly si rovny, však všechny měly místo, které bylo dáno Mírondë, ale nesouhlasili s tím všichni. Mezi všemi byly duše zlé i dobré, malé i velké, ale předvším ty, jenţ zůstávaly dlouhý čas a pak ty, které světem jen proběhly a navracely se.
13.5
Po smrti tělo vychladne a nechá se napospas všem, kdo mají úkol ho uchvátit, podle zvyků darovaných Vládci a Ivarinden. Duše uniká a bloudí, někdy dlouhý čas, jindy zase krátký. Její pouť je vţdy jasná - musí dosáhnout Katastaffë, totiţ zasvětí, kde všechny duše spočívají v klidu.
13.6
Ale jaká je vlastně pouť do Katastaffë? Strastná i blaţená, podivná i chudobná, podle toho, jak tvor ţil a jakým břímětem hříchů i křídly povznesení boţích odpustků je nyní zatíţen a ulehčen. Ieó plyne zákoutími i pláněmi světa a hledá cestu vzhůru a pryč. Prochází sférami, kde na ní čekají zlí nepřátelé, démoni, cizí duše a mocnosti boţí i elementární. Ti všichni duši trápí, pokud byla zlá ve svém světě, anebo se k nim přidává, byla-li mocná, jindy zas jí pár skvostných andělů Světla provází, aby újmy neutrpěla; kdyţ byla nijaká ve své ţivotě, stává se neviditelnou pro všechny okolo, nikdo jí nepomůţe, ale také neškodí, leda snad zlá náhoda. Protoţe ta pouť je dlouhá a podivuhodná, ale nikomu z Maníků není viditelná, nazývá se Dímilnoi, totiţ Pochod mrtvých.
13.7
A vida! Dostává se nakonec kaţdá Ieó do Hen Welenannen, k Loinalë, aby stanula u soudu svých činů. Kdyţ nezalţe a svou mysl v utrpeních jiţ poznanou pravd a skutečností zdaleka má, pak nezabloudí v hájích Vládkyně smutku a vstoupí do Gareb Klewinuon, Brány Zasvětí.
133
KEL [jeó]
134
KEL [kata-stafé]
135
KEL [fal-jeó-tana-wálié]
32
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
13.8
Tady, v Zasvětí, je tmavý svět. Duše tu nalézají jiný kraj, který předtím neznali. Sídlí zde všichni, kteří zemřeli, tedy téměř všichni. Vţdy někdo ještě bloudí a v utrpení cestu hledá na Dímilnoi, a ještě dlouho bude.
13.9
A hle! Nad oceánem mrtvých svítí patero svící, zvaných Ílio-afari. Kaţdá svítí jiným světlem, které nemohou ti, co ţijí, nikdy vidět. Ale kaţdý plamen je jako velké lákadlo na mířen proti jedné z hlavních povah všech tvorů. První je Ústa, totiţ Svíce pomoci, druhá je Lísta, Svíce zabití, třetí je Zílsta, Svíce růstu, čtvrtá je Kífosta, Svíce poníţení a Ásta, Svíce spánku.
13.10
A tak všichni se mísí, hledí na oceán a do světel svící. Porozprávějí spolu, podivují se cest, ktrerých byli svědky a zapomínají. Nalézají duše pravdu o tom, ţe mohou spolu ţít v míru a klidu, ale jen posmrtném, a ţe vlk i ovce, lev a antilopa, ba i ţralok a rybka mohou spolu ţít vedle sebe v jsoucnosti, ale nikdy nebudou jiţ ţít opravdu. Ţe Zasvětí je podivný kraj, kde mnohé boţí věci nejsou takové, jaké vţdy ve světě byly, a ţe spánek z klidu se blíţí a je věčný.
13.11
Také se tomu říká Zíwioninnë, totiţ Spánek zapomnění. A tak duše se mísí a usínají, po dlouhé věky, aţ samy stečou do toho velkého moře, nesmírného oceánu, který protéká celým světem a celým Naulem, ba i ve Vnějším světě. A ten oceán se zove Fal Ieótanawálië, Moře duší. Tam jsou ve jednotě, v jaké touţili býti a měli býti, ale jiţ nejsou sami sebou, nýbrţ jsou jedno, jak Jsoucno předpovídalo a bývalo136.
13.12
Kdyţ Vládci chtějí zrodit nové tvory a nejen ti, vţdy musí nabrat vědrem z Fal Ieótanawálië. Tam se nachází vše, co bylo, a také vše, co bude. Tak je dán koloběh duší a tak bude aţ do skonání všech dní světa.
Na zemi se prý velmi vzácně nachází Prameny Zasvětí, kde z hloubi Nesvětla a Zasvětí odkapávají esence prastarých duší. 136
33
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
O Ilmunaině a Olámon
14) 14.1
Hle! Jak hluboké jsou vody v oceánech, temné, černé a modré. Jak teplá a mělká mohou být moře, něţně hýčkají rybky a uspávají je svou sladkou hudbou. Jak prudké a kruté mohou být vlny pobřeţního příboje, kdyţ okusují skály, jak to jiná mocnost nedovede, a kdyţ na ostré výčnělky vrhají těla nebohých bytostí, aby se proměnila v rozervanou plsť. Jak úţasné a obdivuhodné mohou být síly nicotných potůčků a pramínků vysoko v horách, dávajíce sílu vílám a skřítkům svou čarovnou mocí. A jak majestátní a plné ţivota mohou být zasmušilé a klidné vody mohutných řek v údolích a mezi loukami, skyty ve svém hnědém plášti a přemítajíce o konci světů. A jako perly a jak oka světa hledíc vzhůru do boţských výšin třpytí se vlnkatá jezera a jezírka prastará ve svých úradcích a podrţíce si mnohá tajemství uprostřed dávných hvozdů dokud zvědavá duše se nepokusí odhalit to, co bývalo.
14.2
Takové je království Ilmunainy, ale protoţe někdy bývá laskavá, kdyţ ve svých rukách drţí loď i plavce a jindy zase má krutost a pomstu ve svých očích, pak se jí říká také Limbarinnë a Ioltiwoin. Vládne všem Molowainë, totiţ Patero Vodám, Lavainnë, Alwuinnë, Eawalonnë, Vámindonnë a Lúrindonnë. A také její starostí je opečovávat Faiachún, aby byla velká a chrlila vodu do Ilmunaininy říše.
14.3
A mívá ona Tildo mnoho podob, ale v jedné spočívá nejraději, totiţ jako ohromná vlna, prazvláštního tvaru, jaký nikde jinde není a také prazvláštních barev, neustále v pohybu a barev se měnících. Ta vlna je jako hora vody, a můţe i bořit a můţe i pomáhat. Hraje a zpívá všemi písněmi vod, které jsou slyšet daleko. Říká se té vlně Sívalinn a té hudbě slyšené na daleko pak Olmó.
14.4
V rukou třímá pak Vládkyně vod dvě věci, jedna hojí, druhá boří. Však podobné si jsou, totiţ dva pětizuby, spíše vzhledem jako svícny boţí moci, modré a stříbrné, na krásných násadách z korálů a zdobené perletí. V jednom se rodí ţivá voda, která kypí a přetéká, plná síly a dětství, dávající ţivot a naději těm, kteří jiţ odchází, poraţeni strastmi a utrpením ţivota, ba ze smrti přivádí zpět. Druhá pak je plná hněvu a vzteku, kdyţ se dějí nepravosti, anebo prostě duši zachvátí podivná zběsilost, která nebere konců a dere se ku vně jako divoká bouře, která smetává vše, často i to nevinné. Ten první pětizub se jmenuje Áwílii, ale ten druhý je Záwilir.
14.5
Avšak nejkrásnější místo v oceánu je to, kde Ilmunaina sídlí. Je to veliké město, mnoho mil zdéli a také notně hluboko, totiţ v těch nejhlubších místech oceánu, ale přesto zářících.
14.6
Na modrém blankytném světle, které přivyklo a zamilovalo si hlubiny vod, se tam skví na tisíce tisíců paláců všech tvorů, které kdy moře poznalo, a kdo jiný stěţí uvidí. Mocní rejnoci a malé rybky se tam prohání, plní úkoly své bohyně a radují se v tomto míruplném místě. Nespočet barev podivných bytostí tam tvoří obrazce a vskutku umělecká díla hodná boţské přítomnosti.
14.7
To město se zove Sáli, ale někteří mu říkají Olámon, protoţe je tak obrovské a skryté. Na tu velikost sídla je zde jen patero bran,
34
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
kterými jedinými můţe vstoupit ten, který by chtěl poţívat výhod tohoto města. Kdo jiný by chtěl vstoupiti, je smeten hradbou vody, která, jinak neţ u bran lidských, ohraničuje město ze všech stran. Brány ty se jmenují Klostë, Fántrú, Pávailnë, Adémannë a Likantú.
35
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
Likintiannon137 a Sávinyatimatísainnë138
15) 15.1
Nesmírný je svět a stejně tak i jeho kořeny. Rozprostírá se od nekonečna po nekonečno veliká kra, která je stvořena z mocného ledu, ale ten není obyčejný. Led ten je podivné podstaty, ne jen jako promrzlá voda, ale jako kdyby samotná voda byla skalou, lehkou jako vzduch a zároveň chladnou jako zima z nitra hvězd.
15.2
Ta kra je veliká, a to jako kdyby oko Vládce popatřilo na zem celé dny, neţ by celou tu chladnou věc přehlédlo a smrtelníkovi tak vůbec nemoţno. Ten led zove Likinno139 a kra pak celá Likintiannon.
15.3
Likintiannon není jen ledová, ale také plodná, neboť hostí mnoho podivných bytostí.
15.4
Jedním z nich je i ledový had Pensúmon, který má tisíc hlav a tisíc ocasů, ale vţdy mluví jen jedna hlava a vţdy se hýbe jen jeden ocas.
15.5
Říká se, ţe Pensúmon má zvláštní moc pohlédnout na bytosti, kteří nepochází z kry a proměnit je na Likinno, i kdyţ jejich duše a ţivot zůstane. Pak se tací postiţení změní na Mélalikinnstain, totiţ Ledomocné. Mnoho takových bytostí, které pochází z pradávných časů, se prochází po rozsáhlých síních hluboko pod zemí nebí sídlí na dně moře, či se plouţí po pláţích všech moří.
15.6
V pozdějších časech jich uţ tolik nepřibývalo, neboť Pensúmon měl mládí svých časů jiţ utracené a v lenosti spočíval hluboko pod světem.
15.7
A hle! Zplodila Likintiannon také syna, jehoţ smutný příběh jako stín doléhá na všechny časy dál.
15.8
Takový je příběh Sávicha, ledového vyhnance. Byl synem Afingonenoma, jednoho z praelementálů, kteří milovali led a jeho chladnou krutost, také však se krutost odráţela v jeho boţské duši. Matka Sávichova byla pak Likintiannon, velká kra.
15.9
V bouřlivém čase, kdy se Vnější svět dotýkal obnaţené duše Afingonenoma, spojili se v nechtěném, ale divokém rytmu, který zplodil jemné předivo ledu, duše a prastaré esence, dítě mocností, kterém bylo dáno do vínku velké utrpení.
15.10
Sávich byl duch světa, který dlouho putoval skrze Likintiannon, svou matku a zkoumal svět okolo, nořil se do hlubin a zase se vynořoval na povrch za bezměsíčných nocí nebo za prudkého ţáru dne. Byl zvědavý a poznal mnohá zákoutí, byla také velmi svobodný a jeho duše se plnila záţitky, které hltavě polykal.
15.11
Na hranicích Mantalondokindalinnë140, tedy Nekonečných ostrovů, tam, kde se ztrácí hmatatelné a počíná podivná říše bez konce, se
137
KEL [likin-tian-non]
138
KEL [sávy-nyjatyma-týsajyn-né]
139
KEL [likino]
140
KEL [manta-londo-kindalin-né]
36
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
setkal s krásnou Nyatimi, vílou Modrých ostrovů141. Jejich duše splynuly i jejich těla, neboť láska, kterou proţívali, byla nesmírná a planula jako mocný oheň. Jejich ţár tavil ostrovy a činil z moří páru, ale byly to věci dobré, neboť byly prosyceny štěstím a krásou. 15.12
Tak uplynulo mnoho času - ta doba se na západní straně nazývá Mon Alawáin, totiţ čas lásky. V ten čas ostrovy a jejich obyvatelé se mnoho posílili a pomnoţili, ku slávě boţstev, která mnoţení a sílení vidí se štěstím v nitru. Mon Alawáin přinesl velké mnoţství kouzelných bytostí i čarovných předmětů.
15.13
Však jednoho dne je jejich společné milování zaneslo příliš daleko na západ, kde jiţ nekonečno vládne podivnou mocí. Nyatimi opustila společnou náruč a vedená nekonečnem a touhou, ktrerou nemohla vysvětlit, hnala se za zkázou. Však zkáza to byla pouze pro Sávicha, který ztratil část své podstaty, jiţ nějaký čas prolnuté s duší Nyatimi.
15.14
Bloudil dlouhé časy po Mantalondokindalinnë, hledal a volal její jméno smutným hlasem. Plakal veliké ledové slzy, které byly lemovány lepkavým smutkem a padaly do moří jako nádoby ţalu.
15.15
Tak se trápil Sávich ve své velikém neštěstí, ale Nyatimi uţ nenašel. Nevěděl totiţ, ţe se změnila v část Nekonečna, neboť to byla část její podstaty. Sávichovi zbyla jen půlka sebe, ale v té půlce byla obsaţena esence nepříjemných záleţitostí, kterou zdědil od svého otce, protoţe krásnou polovinu své duše dal jako milostný dar Nyatimi.
15.16
I tu shlédla na svého syna matka, Likintiannon a viděla jeho velký smutek. Otevřela tedy opět své lůno, aby našel klid. Ale jeho duše jiţ klidu neměla nikdy naleznout, protoţe i tento osud je v úradcích Mírondë a nelze mu uniknout.
15.17
Kdyţ se Sávich zaklínil do velké kry, jeho duše se v nejtenčích vláknech rozběhla a dotýkala se všech řek, jezer a moří, hor, skal a kamenů, ba i všech věcí, které zůstávají zarostlé v matce Likintiannon. Pátral a navěky pátrat bude ve své nehynoucí lásce po ztracené Nyatimi.
15.18
Ten příběh je v boţí paměti nazýván Sávinyatimatísainnë.
Modré ostrovy je soubor několika tisíc velmi malých ostrůvků západně od Mysu Aschon na jihu; jméno dostaly od intenzivní modré barvy, která se odráţí i na rostlinách a pláţích z okolního moře 141
37
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
O Lúmindon a Palísaantagrútakúmantánië
16) 16.1
Ach! Jak svůdné rty jsou Lúmindon a jak sladký je závoj zastření mysli maníků, kterým vstoupí do duše slastným pokušením, stejně jako jsou ztraceni ti, co se ponoří do jejího lůna, pohlceni vlhkou rozkoší navţdy. Lúmindon je Neithánië, Vládkyně dobra a lásky, a brzy také zvaná Galanen, či v pozdějších věcích Lila.
16.2
Lúmindon je vţdy rozesmátá a zlatými vlasy pokrývá zemi, kde se tvorové všichni stejně dobře radují a poţívají hostin pozemských i duchovních. Kam její kroky zamíří, tam se rozsvítí velké světlo rozkoše a milování a také plození velké, které přepadá i ty, kteří měli smutek Loinalë v očích. V tu chvíli je pro kaţdého mnoţství jídla i vína a dalších nápojů oblaţujících duši, stejně tak jako je posílena touha a následné vychládání nikdy netrvá dlouho.
16.3
Lúmindon neuţívá ţádných šatů, ale prochází se po Naulu nahá, jen v pravé ruce svírá velký měch z kůţe prastarého Amúchola, který libě voní všemi vůněmi a slibuje tučnou odměnu. Ten měch se zove Platúmon, a pokud z něj ukápne na zem, rozvine se velký vodopád darů, jídla pití a šperků, a rozličných pěkných darování, které s dychtivostí všichni mohou uţívat.
16.4
Toliko střídmosti zde chybí, neboť s Lúmindon vţdy přichází oslavy a hostiny bujaré a nikdy nekončící, leda by sama svůj závoj odnesla a přišla po ní zase věc běţná. Tak mnoho jiţ se syny a dcerami a jinými příslušníky se zběhlo a nikdy jiţ na tento svět nevrátilo, totiţ propadli kouzlu věčného milování a hodování a opojení, totiţ Lúminandélimantië. Z těchto tvorů, krásných a opojných, tak jako opojených, se skládá druţina převeliká, Alúmindantan, věrní, doprovázející Vládkyni na svých toulkách.
16.5
Lúmindon miluje mnohé, avšak jak se praví, v jejím roztouţeném srdci se nachází jen jeden z vyvolených, kterého vţdy nejvíce miluje a který je jediný pro ni stvořený, aţ do konce všech věků.
16.6
Zpočátku po zrození, kdyţ Lúmindon odhalovala zákoutí svého krásného těla a snaţila se pochopit úradky Ivarindo, ze kterého byla utvořena, snaţila se splynout s mocnými a přitaţlivými Naulu. Puzena touhou spalující, našla nejsličnějšího a přesto nejhrubějšího z pánů hor, který by vstoupil do jejího lůna. Leč spal, jak bylo trestem bohů od konce Kakostrofós.
16.7
Poţádala tedy Manúka, velkého z praelementárů, o pomoc a milováním cenu zaplatila, jak bylo její přirozeností. Manúk se pak kouzly a čárami vzepřel úradku boţstev a uvolnil z velkého spánku Palísara, vyvoleného z hor pro Lúmindon.
16.8
A hle! Jejich velké spojení za divokého souloţení trvalo po tři sta a ještě tři a třicet Naulských let. Mnohé rozkoše vyplynulo z jejího lůna a tak bylo zplozeno Sedmero rozkošných řek a Sedmero milostných, totiţ Mánú-Nímal a Alména-Lámuinnë.
16.9
Ale běda! Sám velký Hidrandë Vingárië se rozhněval nad nestoudným porušením velkého prokletí hor, které nemělo být prolomeno kvůli ukojení rozkoše. Povolal ve svém hněvu Grútaka, prastarého tvora z vnějšího světa, aby svým chřtánem uhryzl levé ňadro bohyně jako trest za neuposlechnutí úradků všech bohů.
38
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
16.10
Velký boj nastal, kdyţ se Palísar bil s Grútakem, nejsličnější a nejhrubější z horstev proti nesmírné síle vnějšího světa Naulského Kosmosu. O to však byla Palísarova síla větší, o kolik jeho srdce touţilo po Lúmindon. Posedla ho totiţ velká láska, která mu vlila do ţil novou moc.
16.11
Kdyţ Grútak zalehl ve smrtelném zápasu Palísara a jiţ jednou hlavou vyhryzával jeho játra a druhou slídil po boţském ňadru Lúmindon, ona si vytrhla snopec svých zlatých vlasů a vytvořila z nich oslnivé kopí. Podala ho Palísarovi a ten s ním proklál patero srdcí Grútakových. To kopí jiţ navţdy zůstalo největším hrdinům na Naulu a neslo jméno Famalogrútangáliellan. Grútak padl a na tom místě vznikla velká baţina, plná smrtícího jedu a podivných jeho synů, zvaná Gagmó.
16.12
Tímto hrdinským skutkem byla jen posílena velká láska mezi Lúmindon a Palísarem. Veliké bylo jejich touţení, ale nemělo tomu tak být navţdy. Nelibě se totiţ na ten svazek dívali jiní bohové, aby pak Osqaldin pravil:
16.13
"Aj, velké hřešení je v přestupování proti rozhodnutí všech boţstev a to tak nesmí být, jak cítím v esenci pozůstalosti duše Mírondë a Ivarindo. Velká je vaše láska, ale prokleto budiţ vaše potomstvo, abyste zoufali, a na tuto věc nezapomněli."
16.14
A kruté rozhodnutí to bylo, však zranit dobrou bytost vţdy bylo snadnější, jak uţ je od počátků věků. Neboť zlí a zlejší se brání velmi, a kdo doopravdy v srdci kousek smýšlení Lúmindon má, nechá se a svádí ke zraněním duše i těla více neţli druzí. To je jedno z pravidel, které jsou Numilton a těm podléhají i boţstva.
16.15
Povila pak Lúmindon za tisíc let a tisíc dní sedmdesát sedm dcer a sedmdesát sedm synů, podivných tvorů, roztodivných tvarů, i nestvůrných. Avšak po narození na nich lpěla kletba od Tildo a nikdy nedošli pokoje. Hrdinové pradávných věků je honili a stíhali a tresty je opatřovali i pobíjeli. Na ně pak přecházela kletba Tildo, které je věčná, která se od těch dob jmenuje Pákustafúannon. Nejvíce z těchto Lúminpalísaronnen pak pobil svým umem a zbraněmi hrdina Lipan.
16.16
Neštěstím zkroušený Palísar pak uprchl před svým pokolením, i kdyţ Lúmindon za ním volala a slibovala slova lásky. Palísar bloudí navěky po tváři Naulu a nikdo ho jiţ neviděl spočinout na jenom místě.
16.17
Mnoho času uplynulo a Lúmindon jiţ málo vzpomene na Palísara, ač ho v hloubi duše stále miluje, avšak proto, ţe vzpomínka je bolestivá. Hoduje a vína popíjí, aby bylo veselo.
16.18
Tak bylo dáno těmito událostmi, ţe Lúmindon nemá mezi Tildo tak velké slovo a nejméně je její hlas slyšet mezi dvanácti nejmocnějšími na světě.
39
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
Faghrondin a Alwamainandáwastë142
17) 17.1
Jak hluboko jdou kořeny těch největších stromů a jak hluboko ryjí ti nejpodivnější z Gorindë? Hle! Přehluboké jsou šachty pod Naulem, nesmírné jsou štoly, které kutali bezejmenní tvorové, kteří nespatřili nikdy světlo světa, kteří nikdy nepoznali lázeň paprsků Fó. Příliš prastaří mohou být obyvatelé slují a krápníkových jeskyní, kdyţ na svých zrohovatělých jazycích převalují bezbarvou vodutmavých dávnověkých jezer. Příliš podivní mohou být Duchové světa, kteří v polospánku tisíců roků sní své morbidní sny, aţ zapomněli, jaký je svět.
17.2
Neboť tak se hrouţí ten, který by se chtěl, nedbaje na svůj ţivot, podívat, kam ho svět nechá. Pod povrchem jsou sluje a jeskyně a v nich ţijí mnozí, protoţe na povrch je to jen kus cesty.
17.3
A kdyby co ocelová duše šel hledač hlouběji, a šel by po točitých schodech z ţuly a čediče po sto a jeden den dolů a dolů by klesat nepřestal, našel by pevné brány do říše Alwamainy.
17.4
Síně Alwamaniny jsou spletité, velké, i malé a rozbíhají se jako pavučina pod celým Naulem, někde krásné a blaţené, plné pokladů; jinde však opuštěné, kruté a nenávistné.
17.5
Ale to není vše, protoţe země ještě má daleko do ledové Likintiannon.
17.6
Sopouchy chrlící dým a jed a podivné šachty různobarevných povlaků a slizů ukazují svět ještě hloubější, aţ často paměť nesahá a svět se zdráhá vzpomenout. Běda! Toť Faghrondin a Tumgalad Sírdoginnë a ještě jinak byly ty síně zvány, ale trpaslíci jim říkali Namchaz–Tulbaz.
17.7
Zde jiţ od věků sídlili temní a zlí a ti z plemene Fírdiho, ba ještě starší, kteří jiţ dávno zapomněli svá jména a ve své zlobě zakutí přemítají nesmyslné myšlenky. Starší neţli synové a dcery Fírdi jsou Kalmastongan a mladším se říká Hizdustongan, ale ti jsou navíc ještě děleni na Polsírdandë a Hatustosírdandë, totiţ ti, kteří byli před Sírdim a pak ti, které splodil on a jeho rod.
17.8
V těch časech nejspodněji sídlil Sírdi a veškeré jeho zlovole se zde vařily a bublaly v hlubinách jako mocný kotel světa. Odporné páry a dýmy stoupaly vzhůru a mísily se se vzduchem. A to nelibě nesla právě Alwamaina. Špína všeliká, co kol byla, matněla lesk zlata a oslepovala záři a čistou barvu drahokamenů.
17.9
Ba i nestvůry a příšery mocné vylézaly z těch kotlů nečistých a temných z hlubin a hubily s radostí vše, co se nedokázalo ubránit a bylo z říše Vládkyně kamene.
17.10
Velkou cenu Alwamaina zaplatila, neboť nitro země jí bylo bliţší neţ cokoliv jiného. A tak mnoho chtěla, aby pod jejími sály jiţ nebylo zla a temnoty, sezvala temné Sírdiho i jeho samotného a nabídla jim svoje místo na zemi.
17.11
Dychtivě souhlasil Sírdi, aby se dostal do nebes na Tildoron, aby měl blíţe ke škodám, které mohl provádět. A tak opustil i se svým
142
KEL [alwa-majnan-dávasté]
40
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
plémětem sály v hlubinách a vytáhl do věčného boje nahoru, do svaté země. 17.12
Zaloţil se svými syny a dcerami Velké bojiště, Unuzdagmanton, které svým řevem a nikdy neutichajícím bojem naplnilo okolní kraj Tildoronský.
17.13
Však nebylo vţdy všechno, jak dohodou. V jeskyních a temných sálech zůstaly mnozí a dál otravovaly zemi i horninu. Zvláště pak Kalmastongan zůstali, neboť jsou prastaří a nikoliv Sírdiho.
17.14
Jak Sírdi odcházel naspěch, a s ním i všichni jeho trabanti, mnoho prokletých a zlých děl po nich zůstalo, ale velká moc s nimi také.
17.15
Praví se také, ţe v hlubinách zůstal Balúm, Velký kotel, ve kterém se vařila Temnota s krví všech tvorů, a vylézali z něj pozměnění.
17.16
Také tam zůstal Hamorog, Pekelný kámen, který zbyl z velkého štěpení na počátku světa a nesl s sebou sílu, která je výše neţ Tildo.
17.17
V zemi je v hlubinách zaraţen Kalmo, Nesvětlový kyj, který dokáţe štěpit i kámen i kov jako kdyby byly z křehkého ledu.
17.18
Tak ty časy, kdy Alwamaina opustila své místo na nebesích a navţdy se skryla v jeskyních Naulu, se nazývá Alwamainandáwastë. Je to také čas velkého přesunu zlých sil, které se tenkrát dlouhý čas procházely po tváři Naulu a bylo z nich veliké neštěstí.
41
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
O Nienulth, Nienulthanniannë a Mamúnnon
18) 18.1
A tak se stalo, ţe přišla na svět Vládkyně ohně, plamene a štětce i dláta, totiţ Nienulth Laiquendi, Narnel Doaelan, ale také Rârn, podle jazyka trpaslíků.
18.2
Velký plamen hoří v její duši. Vţdy bývala zvídavá a trpělivá a její ruce dokázaly tvořit díla, jaká nikdo jiný vytvořit nedokázal. Její oči planuly stejně jako oheň v srdci.
18.3
Mění často svůj šat, ale podobou je neměnná. Někdy nosí kovářskou zástěru, jindy zase je špinavá od barev, kdyţ v lehkém hávu maluje barvy na nebesích a nad vlnami při zapadajícím slunci.
18.4
Ale běda! Její oheň nezná hranic, a co bylo stvořeno, můţe snadno vzplanout a v popel se proměnit.
18.5
Jejím přítelem je Fúmnos - ohnivý pták. Ten sedává podle ní a můţe planout oslnivým plamenem nebo zase uhasnout, jak je potřeba. Pěje písně podle svého zapálení a těší Vládkyni v jejím díle.
18.6
Velká jsou díla Nienulth. Jedno je však vţdy vídáno a totiţ Kalamúnon a také Alnamúnon. Jsou to červánky, které jsou vídány večer anebo zase ráno.
18.7
Mistrným štětcem Vilin na oblohu maluje Nienulth pečlivá díla, rozmáchlými tahy zabarvuje ohněm a někdy také dalšími barvami. Však někdy také je barví krví padlých, kdyţ dozní rachot mocné bitvy. Tehdy jsou oblaka jako zrcadlo krví rudé země, která by lačně vypila všechno a zapomněla, ţe se na místě boje kdy cokoliv stalo.
18.8
Druhým velkým dílem je Aiao, totiţ duha. Je to pestrý výtvor, kdy ze svých palet umění Nienulth prýští barvy na znamení, ţe je radostná a ţe si jí daří skvěle v duši. Vţdyť právě proto bývá duha vídána na rozhraní vody a vzduchu a země a stromů, kdy veselé splynutí všeho krásného dává umělcům sílu tvořit.
18.9
Tam, kde Aiao se noří do země, zpívají na kaţdém konci víly. Obě jsou navlas stejné, dvojčata, od sebe k nerozeznání. Jejich jméno je Lá-eion. Kaţdá drţí velkou karafu, ze které nalévá vody do duhy. Ta karafa se zove Lá-ieanikul.
18.10
Potom, co se dosti očí popatří na duze, její barvy začnou blednout, jak hojná a chladná voda z karaf je začne vymývat, aţ Aiaio pohasne docela.
18.11
Všechna taková velká díla Nienulth se nazývají Nienulthanniannë.
18.12
Nadevše má ráda Nienulth teplo domova, však také v něm často přebývá a přijímá návštěvníky a poutníky z různých koutů světa. Proto je také často vzývána těmi, kteří si cení dobrého a šťastného domova. Nienulth nazvala takový domov Mamúnnon.
18.13
Aby Mamúnnon byl správný a Nienulth i její sluţebníci shlédli na takové místo s potěchou v srdci, musí být náleţitý. Takové náleţitosti jsou: Maráni-fal, Maráni-hoi a Maráni-lanui.
42
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
18.14
Maráni-fal jest pořádek Mamúnnon, je to čistota po snaţení člověka a je to uklizenost všech věcí, které domov v sobě má. Protoţe Nienulth je umělkyně, záhadným vnitřním zrakem vţdy popatřuje na smysl věcí okolo a pečlivě hodnotí srdcem obraz světa okolo sebe.
18.15
Proto i Maráni-fal je také uměleckým dílem a poţehnání dostanou ti, kteří umělecké dílo v pořádku domova nalézají a udrţují.
18.16
Maráni-hoi je Teplo domova. Je to jinak, neţ jen aby se hřála rodina z krbu plamenem, který svým teplem roznáší štěstí do těl i do duší. Je to také vlídný pohled, jiskrný a přitom tak příjemně hřející, který sytí tento boţí zákon. Nienulth pravila, ţe štěstí vejde do domu takového, který má v sobě vlídnost slova, pohledu i úsměvu pro dobré vcházející i pro dobré odcházející.
18.17
Maráni-lanui jest Klid domova. Klidu zde nachází všichni, ti upracovaní, i ti, co dlouho putovali, ti, co přemýšlí a jejich hlava je únavou pokleslá, ale také ti, kteří ve stáří jiţ nemají sil. Takový klid je pak velký útočištěm a za takový klid by mnozí poloţili ţivot.
18.18
Maráni-lanui potřebují všichni, nebo alespoň dobří a napravitelní. Maníci, Páni, i Alnë, stromy i hory. Kdo toho klidu poruší, velké neštěstí, i kdyţ zhusta neviditelné, na sebe snáší.
18.19
V dávných časech sama Nienulth scházela na Naul a učila tvory řemeslům, učila, jak opracovat dřevo kamenem a duchem, naučila stromy, jak mají opatřit kámen, aby byl vkusný a drţel tvar krásných děl navěky.
18.20
I hory učila, jak ještě lépe se odít do šatů sněhu, ledu, říček a potoků. A zvířata učila, jak se zdobit peřím a jak na své srsti vymalovat obrazce, jako kdyby lesy a planinami měli procházet samí sliční poslové boţí.
18.21
Tomuto učení od Awananienulthanainnë.
samotné
Vládkyně
se
říká
43
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
O Osqaldinovi a Tankafístië143
19) 19.1
Aj! Běda i sláva tomuto vládci právem náleţí, neboť jeho jsou úradky nejpodivnější o běhu světa, o štěstí a náhodě, o bolu i radosti, která z náhod a šlépějích osudu vychází. On přináší do všech koutů to, co se má státi a odnáší, co se jiţ stalo.
19.2
Osqualdinovi je spíláno a ţehnáno často a mnozí na něj zanevřeli a mnozí proň staví chrámy a poráţí tučné oběti. Telumendië144 je jeho přívlastek, protoţe často blouzní a jeho skutky nejsou k vysvětlení. Také má jména Arondon nebo Faran, ale trpaslíci v pozdějších věcích ho nazývali Baduzar, protoţe ho podezřívali a měli ho za škodícího. Hobiti mu říkali vţdy Hudun 145.
19.3
Osqualdin je slepým Vládcem, jeho oči jsou zastřené a zavřené. Pod víčky mu zrak pohasnul. Nechal by se totiţ svést tím, co vidí a někdy by to věru bylo ku prospěchu. Vţdyť svým dlátem pak ryje i tesá osudy krásných i ošklivých na tváři Naulu a nevynechá nikoho. Dluţno však prozradit, ţe tak nedělá spravedlivě, to totiţ není v myslích Mírondë a Jsoucna. Spravedlnosti je dáno od Hidrandë a Osqualdin je jiné podstaty.
19.4
Proto krásní dostávají ještě více krásy a v zápětí mohou upadnout do strašlivého bahna odpornosti. Proto bohatí dostávají ještě více zlata a moudří ještě více chytrosti a proto bídák můţe spadnout ještě více do bídy. Štěstí a smůla jsou v rukou Osqualdinových a on jimi rozhazuje s mírou, avšak po všech věcech, co na zemi jsou.
19.5
Osudové zlomy Vládce tesá a ryje i obtiskuje a ve sloţitých znacích předurčuje, co maníky potká na jejich ţivotní pouti. To dlátko se zove Kolmo a k tomu i někdy palička ze světla hvězd a kamene hor bývá potřeba, aby přetesal urputnou runu statečných a neochvějných. Ta palice nese jméno Omotar.
19.6
Někdy do ţuly, jindy do měkkého pískovce se zaboří Kolmo a Omotar buší, jindy zas stačí jen do vlhké, teplé hlíny zanořit čepel. Pak se rukama Vládce poznamená, co se má státi a vznikne Fulon, totiţ destička osudu, která je někdy mírná a křehká, jindy je těţko jí uzvednout a tíţí jako hora, a jindy zase je pevná i poddajná zároveň, stejně jako můţe být špatně čitelná a plná podivných symbolů.
19.7
Kadeřavým motouzem z bylin Hámijských pak spojí Fulon pohromadě, aby jedna se připojila za druhou a tak bylo dáno, jak věci nastanou. Ale někdy motouz praskne a musí se připojit jinudy, tak destičky Fulon i události mohou mít obrácený i úplně jiný pořádek.
19.8
Kdo kdy Osqualdina viděl, ohromen byl jeho duchem, který se zaboří do srdce, ale přitom není ničeho vidět, neţ vousatého, skloněného starce. Oblečen je v prostý šat, někdy aţ příliš zanedbaný, spravovaný jen občasně a nuznými záplatami. Však v dobrém čase Osqualdin obleče roucho přenádherné, tkané nitkami 143
KEL [tanka-fístijé]
144
KEL [telumen-dijé]
145
BHO [hudun]
44
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
z drahých kamenů a posetý květy z nitra hor i nekonečných luk říše Naseiry Leily. Přes rameno má přehozený Efun, Vak jablíček. V něm je na myriády podivných plodů, stejných na omak, ale jiných barvou a podstatou. Je někdy daruje těm, kteří se k němu modlí. Avšak ve své slepotě nepozná, jakou barvu jablko má, proto rozdává tu štěstí a tu smůlu. Těm kyselým a nehodným jablkům se říká Gmó a těm dobrým pak Vái, šťavnatým a zlatoţlutě červeným. 19.9
Praví se, ţe Osqaldin nechodí po zemi sám, ale provází ho věčně mladá dívka, nejhodnějšía nejdobrotivější ze všech stvoření, ba i více neţ samotná Galanen. Ta dívka je její dcera, Paní radostných slov, která pomáhá Vládci osudu přejít přes překáţky a nedovolí mu klopýtnout. Její jméno je Leno Létavo, ale také se jí říká Ilmondina. Pláče, kdyţ Osqualdin rozdává trpké plody a směje se, kdyţ štěstí usedá jako zlatý prach ve vlasech vyvolených. Také se praví, ţe snad někdy i Osqualdinovi podstrčí dobré Vái, kdyţ vidí smutek před sebou.
19.10
A hle! Praví se příběh, kterak poprvé Osqualdin a od té doby jiţ nastále, avšak zřídka, nechal procitnout mocného hrdinu z cesty do Zasvětí a oţivl jeho duši zpět do těla.
19.11
Před věky Lepostirion Lopontrín a Al-púikkë, Pašwártí.
19.12
Mocní bojovníci byli oni a jejich čepele kosili nepřátele po tisících. Ve velkých bitvách dávných věků oni milovali boj za svou věc a byli oni mocní hrdinové, kteří neznali strachu. Jako břit na čele vojska pochodovali po úbočích hor nebo po pláţích dávných moří a porazili všechny, kteří se jim postavili, svorně na sebe spoléhali.
19.13
Zabili i démona Romtopára, v bitvě u Kastoru. Rozdrtili horského netvora Dúmona a dokázali přemoci i Pána Qistliška Taumatisona. V boji o Sedmibarvý pramen porazili Hormuna i Delévu. Rozprášili Knozdicha i Jšaknu u ústí řeky Syntor v třetí den Smutné vřavy. Rozmělnili krále Saifonů Umgarda Bohlona. Po stoleté Válce pěti barev rozčtvrtili tělo stromového tyrana Fílosagnonna. Spálili tvora Vnějšího světa Obochta, který roznášel zkázu po Alwamainině říši. Ba i velký Lepostirion Ešmangan Ešperon zahynul jejich rukou.
19.14
Však jedna malá dívka z polobohů byla jejich zkázou. Tulí bylo její jméno a něţně znějící slovo bylo stejně překrásné jako její tvář. Však z rukou vypustila dva kruté šípy, co kmeny osudového polapení a proklála bratřím srdce. V kráse té ţeny se totiţ utápěli a ztratili na chvíli všechna umění, která nabyli bezpočtem bitev.
19.15
Kdyţ bratři Gagon a Tasúri umírali, jejich těla splynula a duše putovali do Zasvětí. I tu, v mysli Osqualdina se probudila myšlenka daná tam jiţ před dávným věkem úradkem Mírondë. Poprvé skanula slza a v zachvění Času se Vládce rozhodl darovat ţivot zpět.
byli bratři a jejich spojení Hequiltë Al-opoilkë, který jiný, odlišný, ale po čase silně zvaný Tasúri, ale původně
bylo silné. Jeden z se jmenoval Gagon spojený, z Oiolowinnë se jmenoval Kalmú
45
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
19.16
Vdechl bratřím zpět ţivot, aby byli jedno a v jednom těle mocné duše stvořili hrdinu, který dostal místo na stolci bohů, v paláci Tankon, v Tildoronu, kde se mohli těšit přízni Vládců Naulu. Od té doby si říkali Litifalkiandiastinniannë 146. Spojeni duší i tělem, mocní v boji i slavní mezi boţstvy, první, kteří byli Osqualdinem osvobozeni od smrti.
19.17
Ten příběh se od té doby nazývá Tankafístië.
146
KEL [lyty-falky-andy-astyn-nyjané]
46
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
20) O Sélinnë, Dulganovi a Radonovi, konečně pak Sélialawannamístandië147 20.1
Pod zemí ryje krtek a myš, brouk leze po stéblech, včela se s motýlem třepetají nad květinou, had se plíţí a rybka se třpytí v potoce, oliheň se noří do hlubin a mečoun stráţí moře. Jelen troubí a tygr se skrývá, jezevec se batolí a koza skáče po skalách. Orel obhlíţí a rorýs sviští nad planinami, racek volá zvěsti.
20.2
Takový je svět zvířat na Naulu, jak ho vidí maníci v posledních věcích. Ale nebylo tomu tak vţdy. Hle – velká říše zvířectva byla v dávných věcích, sahala od ostrovů na západě aţ k pouštím na východě, od ledů na severu aţ k mořím na jihu.
20.3
Jiţ od Ivarinden měla zvířata dána jazyk Domódi, kterým rozprávěla, radila si a přednášela. Mnoho moudrosti se naučila od druhých bohů. Kaţdý z Tildo vládl po rozptýlení Ivarinden jednomu z elementů a jemu příslušelo jisté zvířectvo jako maníci.
20.4
K pláním a širým loukám se hlásili Horúnaséli, Zvířatové svobodní.
20.5
Do lesů a skrytých hvozdů patřili Táirnaséli, Zvířatové zelení.
20.6
Óronaséli byli šelmy, které slouţily Vládci nepohody a byli to velcí bojovníci, Zvířatové masa.
20.7
Loinaséli148 pak byli Zvířatové péče, hodné samice a obětaví samci, kteří se starali o opuštěné a nemocné, či velmi staré.
20.8
Lúminaséli jsou krásní ptáci a plodné myšky, či mocní kanci s mnoha potomky, stejně jako pestří motýli. Jsou to Zvířatové lásky.
20.9
Ti, co přebývají ve skalách anebo v bílé kůţi a bez očí plují bezednými jezery pod horami, jsou Zvířatové skály, Alwamaséli.
20.10
Ti vznešení a moudří, kteří pro své hloubání zvolili osamění nebo skrytá místa, se nazývají Hidraséli, Zvířatové moudrosti.
20.11
Mnëaséli jsou pak ti Zvířatové, kteří milují světlo a jsou často polétaví, ale drobní, sami létají do výšek, aţ ke sférám samotných Tildo.
20.12
Ilmuaséli pak jsou rybky lesklé a barevné i podivní plţi a trubice z moří z bahnitého dna. Jsou to Zvířatové vody.
20.13
Ti, malí počtem, ale velmi zvláštní v podobě a zvycích, jsou Nienaséli, Zvířatové ohně. Libují si na pouštích a ve vulkánech, nicméně jich mnoho nezbývá do pozdějších věků.
20.14
Zvířata nechtěla být Síraséli, ale stávala se tak donucením a kouzly, která je spoutala. Zvířatové temní se jim pak říkalo a také se stávalo, ţe pokroucení se stávali věrnými sluţebníky Zla.
20.15
Zvířatové nejsou Osqualdinovy, ale nikdo nedokáţe říci proč.
147
KEL [séli-ala-vanna-místandijé]
148
KEL [loj-na-séli]
47
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
20.16
Mezi Zvířaty byli také velcí stavitelé. Od nich pochází mocná a nepřekonatelná díla, která často jiţ smetly uplynulé věky. Z počátků časů pochází Terisův polostrom-polohora, kterou spálila Nekonečná vojska v Gondormorské válce.
20.17
Zvířata postavila i Kamenný stolec, který se vypínal nad útesy Boldunu na západním cípu Jinozemě.
20.18
Z těch časů pochází i Nebeské hnízdo tisíců vajec. Neţ ho poníţil Atalmán Lepostirion, vznášelo se mezi oblaky nad Opálkou.
20.19
A mezi největšími díly vynikal Hrad bezpočtu mil bílých valounů, jehoţ mohutné základy jsou dodnes na východě Jihozemě.
20.20
Největší ze stavitelů byl buvol Dulgan. Na moudré hlavě nesl patero rohů a jeho kůţe byla tmavě modrá. V časech největší slávy sedával na trůně Kaa-amshha149, kreslil na korové tabule plány nejkrásnějších staveb palmovým uhlem a jeho slovu naslouchali mistři stavebníci.
20.21
Dulgan byl bohabojný a díla stavěl v souladu s dobrými boţstvy Naulu. Ctil vůli všech Tildo, ale nejraději měl vzduch a vodu, miloval déšť i sladkou vůni padajících vodopádů.
20.22
Tak stalo se, ţe mistr Dulgan shromáţdil na sto tisíc a tisíckrát tolik Zvířatů, aby postavil Dún-a-diámon, Most nadějí. Z kamení a kořenů, z větví i jílu chtěl Dulgan postavit velký most spojující Jednozem s Jinozemí. V jeho mysli však byli i mosty další, aby spojil vše, co mělo zůstat rozpojené.
20.23
Přišli mnozí, Loinaséli i Hidraséli, Orónaséli i Horúnaséli a další. Svými nástroji a umem se pustili do díla. Tildobyli však na rozpacích, zda je správné, aby jejich zvířata spolupracovala pod vládou jediného z nich. Ale i to mohlo být v úradcích Mírondë.
20.24
Velké úsilí spojila zvířata pro stavbu mostu. Ti, kdo zemřeli stářím nebo byli zraněni či snad se upracovali k nemoci, byli uloţeni do stavby. Jejich kosti spočívají mezi kameny a větvemi, aby jim dodaly pevnost. Jejich krev je klihem, který dává stavbě dlouhý ţivot. Jejich duše jsou němí stráţci před těmi, kdo by chtěli stavbu zmařit.
20.25
Tu však přišel Radon - samozvaný král zvířat. Byl velkým tygrem, rudý v barvě, velký jako skála, a mocného řevu, ale mohl být i lichotivý k nedůvěřivým s medovým hlasem. Takto pravil ke shromáţděným:
20.26
"Pohleďte - nyní jsme velcí na tomto světě, nikdo se nám nemůţe rovnat, naše jsou věky, které přijdou. Stavíme díla velká jako sami Ivarinden, dlouhá přes celý Naul, krásná jako oči Lepostirion. Vše tak činíme v míru a ku spokojenosti. Vládci tohoto světa jsme nyní my. Moţná toto je v mysli Mírondë! Nazývám nás Séli-alsúrimë150, Svobodní Zvířatové a jiţ nikdy jinak. A já budu dbát se svými věrnými, aby tyto vznešené ideály nikdy nikdo neporušil.
NEJ [kách-amšá]; pravděpodobně pochází z jazyka některého z rodu zvířat, původní jméno se nezachovalo 149
150
KEL [séli-al-súrimé]
48
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
Nazývám sám sebe Malatasélisúrimandon151 - Král Svobody Zvířatů." 20.27
Tak se Zvířatové rozliční sjednotili pod vládou a ochranou Radona a bylo tomu tak podivně proti přirozenosti. Oblékali se do elementů, které okolo nich byli, přestali naslouchat moudrým radám Lepostirion. Na oltářích prastarých bohů jiţ vyhasly ohně a seschly všechny šťávy, masa nebo trávy přinášené dle tradic od počátků. Dychtivost a pýcha přišla a sebrala místo moudrosti a pokoře.
20.28
Smutek padl na Tildo anebo někteří s hněvem shlíţeli na urputné snaţení spojených národů zvířat, která se odvrátila od svých domovů a svých Vládců a pustila se cestou vlastního osudu.
20.29
Tu pravil Hidrandë: "Tak nemělo být nikdy dáno a já učiním tomu přítrţ, jakoţto vy všichni, Vládci Naulu - slyšte má slova. Odebírám teď a na věky další dar mocný, který Zvířatové všichni do vínku dostali a totiţ Dar Domódi. Kaţdý teď aby podle své srsti, parohu a pařátu mluvil a jiţ nikdy je nepojil stejný jazyk. Velká díla mohla býti stvořena, ale nikdy proti Vládcům samotným. Tak přichází svět o dobro a je vyváţeno zlem. Cítím, ţe Ivarinden by toto sami nedopustili a oni jsou všude, proto ani já toto nedopustím."
20.30
A padla na Zvířaty velká pohroma, protoţe zmateni byli a navzájem si nerozuměli. Skřeky, hvízdání, troubení, řev i všelijaké mňoukání a štěkání, štěbetání a chrochtání se ozývalo po kraji. Velký děs byl v očích Zvířatů a mnozí ztratili rozum. Strhali ze sebe skvostné šaty z květů a listí i kůry a rozeběhli se do všech stran.
20.31
A od těch dob jiţ ţila zvířata nejednotně, avšak kaţdý jinak. Někteří zdivočili tak, ţe byli lítí a v páchnoucích norách marnili svůj ţivot. Jiná si zachovala velkou vznešenost a vzpomínky na časy nejvyšší slávy. Jiná zas vţdy chodila, létala či plavala v obrovských hejnech na památku velké říše.
20.32
A tak orel plachtí vznešeně, pamatujíce na svůj skvostný plášť, páv pak s rajkou se prochází dobře ozdobeni barvami jako drahokamy v dávných dobách. Medvěd je silný jako dříve, kdyţ stavěl těţké kameny jeden na druhý, ţirafa jako velký pozorovatel přeměřuje výšku a jelen se lvem svolává stavebníky jako v zašlých časech.
20.33
Dún-a-diámon byl rozestavěn a nikdy nedokončen. Jeho potrhané obrysy plné duší dávných zvířecích stavitelů trčí napůl cesty mezi Jednozemí a Jinozemí. Zůstává jako pomník toho co bývalo, co mohlo být a co se nikdy nestalo.
20.34
Ten velký trest od Tildo, ztráta Domódi a pomatení se nazývá od těch dob Sélialawannamístandië.
151
KEL [mala-ta-séli-súri-mandon]
49
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
Órondëinnë
21) 21.1
Od časů Tildonnë po kraji kráčel Vládce nepohody a bouří, deště, rozmrzelosti a vzteku,Órondë Lorgan, zvaný také Rudan, Jorgod či Tór. Trpaslíci mu říkali Ishragmond.
21.2
A takto se jevil maníkům, kdyţ ho uviděli – jako nesmírný olověně šedý a děsivý oblak, roztrhaný na krajích a pevný ve středu. Jindy zase jako neforemný vousatý dědek zachumlaný v hrubý, šedý plášť. A jindy zase jako svazek oslnivých loučí, záblesků a všelijakých světel, ostře zářících, ze kterého vylétávají rychlá kopí blesků a noří se do země či vyvrací stromy.
21.3
Protoţe Órondë rád měnil podoby, podle toho, jakého poloţení mysli právě měl, říkalo se mu Lerústokon.
21.4
Jeho plášť, do kterého se odíval, kdyţ byl zádumčivý, se zove Gál a je nasycený studeným deštěm. Kdyţ se Órondë při svých toulkách zastaví, aby přemýšlel, usadí se na vysoké hoře a jeho plášť se rozestře a na krajinu se pak snáší mocný lijavec. Na nebi je pak vidět tmavě šedá barva Gálu.
21.5
Ze svého přemítání můţe být snadno vyrušen, protoţe popudlivost je mu vlastní. Pak se rozzlobí a metá okolo sebe blesky, které ničí. Kácí stromy, praskající jako třísky a drtí balvany a skály na písek. Tomu běsnění se říká Gotorë – bouře.
21.6
Někdy se Órondë po dlouhém přemýšlení spíše dá na cestu, rozmrzelý a zasmušilý a nenastane bouře. Pak lijavec postupně odejde, jak plášť Gál táhne krajinou na další místa.
21.7
Sic nevrlý, odvahou Órondë překypuje. Vskutku není ničeho, čeho by se zalekl. Praví se, ţe čas od času opustí sféry Naulu a vydá se mimo svět, do bezčasého prázdna, kde bojuje s nestvůrami tak mocnými a strašnými, ţe jediné mávnutí jejich pařátu by rozlomilo horu a jediný pohled hrůzného oka vyschl jezero.
21.8
Tyto bojovné výlety jsou velkým vzorem všech bojovníků Naulu, kteří milují Órondë a jsou pro ně velkým vzorem. Nazývají je NaÓrondëwalur. Představují si, kterak s mocným ohněm v očích a zběsilostí v srdci, nedbaje na rány, které utrţí, se Órondë vrhá se zbraněmi v rukách, mimo svět, na příšery, ze kterých chladne sám Slóinan.
21.9
Órondë třímá v ruce patero zbraní, kopí, meč, kyj, blesk a řetěz.
21.10
Kopí je předlouhé a má velmi ostrou špici, jmenuje se Holmoin.
21.11
Meč je ukován ze zubů Pagutarů a nese jméno Kóstor.
21.12
Kyj je velký jako největší ze stromů, ale těţký jako celá hora ţeleza. Vyrostl v síních Alwamainy a má název Gugon.
21.13
Blesk vţdy obepíná Órondëho hruď a je připraven vyrazit. Jmenuje se Satrognor.
21.14
Poslední je řetěz, kterým byl přikován prastarý Bongun, nestvůra z počátku světa, dávno před Naulinnë. Je vytvořen z Nesvětla a zove se Hálikon.
21.15
Vládce nepohody vţdy provázela Fúchnam – Vichřice. Byla divoká, a buď spala, nebo se zuřivě proháněla světem. Zběsilost jí
50
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
byla vlastní a nahá, se zacuchanými vlasy, posetá třískami, štěrkem a krví, se snaţila podbízet Órondëmu. 21.16
Velmi Órondë milovala, ale ten jí nevrle odstrkoval. Jen tehdy, kdyţ se vracel z Na-Órondëwalur, se spolu divoce milovali, totiţ Órondë byl smysly pomatený a zbrocený krví nekrví podivných tvorů. Na tom místě pak nastala Fúchorondastímannë, totiţ Nestvůrná bouře a vše v té zemi bylo zničeno.
21.17
Z jejich spojení vzcházeli Órondafúchmastindon, Zplozenci bouře, kteří potom jako diví válečníci chodili po zemi a hledali uspokojení v šílených bitkách.
21.18
Tak se stalo, ţe Órondë zavítal na západní ostrovy, kde je blaţeně a teplo. Poněkud jeho síla pohasla a tu mezi šmouhami svých par a dešťů uviděl spanilou Fénimalin, vílu vlnu-pláţ, která byla skvostně zdobená, neposkvrněná a velmi krásná.
21.19
Zatouţil velmi po Fénimalin a padl na něho pocit, který ve své rozmrzelosti ještě nikdy nepoznal. Usadil se, ochladl svůj hněv a roztrpčenost a mnoho krásných chvil strávil s Fénimalin. Ta se ho sice bála, ale zároveň jí přitahovala odvaha a drsnost velikého Vládce.
21.20
A hle! Tu přestal déšť a přestal rozklad. Byliny často nedostávaly pít nebo naopak rostly do převelikých výšek, dřevnatěly a pozbývaly svých kouzel. Padlé stromy nehnily, aby sytily nové semenáčky, červi nehlodali mrtvé tvory, aby v zemi byla strava pro všeliké potvory zemské. A je to snad zákon, který byl dán od Ivarinden?
21.21
To pomyšlení bylo nelibé nejvyššímu Vládci Hidrandëmu. Shlíţel ze svého trůnu na západní Naul a viděl, kterak Fénimalin poplétá hlavu velikému nepřemoţitelnému Vládci bouří. Tak na nějaký čas nastala nerovnováha, ale vše je nakonec v úradcích Mírondë, kteří jsou v nás a v Naulu.
21.22
Kdyţ uviděla nelibost Hidrandëho Paní bolesti, Wenustigána, přitočila se k němu a šeptem mu nabídla, co dělat. Poradí si s Fénimalin a Órondë se vrátí ke své nepohodě, pro kterou byl stvořen.
21.23
A tu v zadumání Hidrandë kývnul na tuto nabídku a pokynul na znamení velkého svolení, ale později litoval.
21.24
A veliké zlo se stalo, neboť Wenustigána svařila číši silného jedu, z byliny Ubalin, která roste ve škvírách prašivých hor. Tu číši však podala Fúchnam, protoţe věděla, ţe sama se nepozorovaně nemůţe přiblíţit aţ k Órondë. Pach bolesti a zákeřnosti jí totiţ provázel, kam se hnula.
21.25
Fúchnam jiţ dlouho ţárlila a veliký, strašlivý vztek s ní cloumal, kdyţ Órondë se měl tak čile k Fénimalin. Trápila jí jejich láska a z takových pocitů, kterým se ani bohové nedokáţí vyhnout, se rodí jen zlo.
21.26
Fúchnam připravila číši s jedem Ubalin a při hostině jí Fúchnam vypila. Ve bolesti se rozpustila v mořích a její smrt byla pro Órondë velkým neštěstím. Ve vzteku rozbil hodovní síň i mnoho krásných ostrovů a velkou bouři seslal na západní Naul. Proklel Fúchnam a vyhnal jí od sebe, a zlá slova jí umístil do mysli.
51
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
21.27
Fúchnam pozbyla poslední kousky lásky a touhy a zůstalo jen vzteklé a nenávistné prázdno, které neslouţí k ničemu dobrému, ale jen k ničení a pustošení. Proto vichřice přichází sama, i bez bouře a někdy i bez deště, sama se prohání světem. Nese s sebou bolest z dávných časů, a co jí stojí v cestě, se snaţí vyvrátit, pobořit a rozmělnit.
21.28
Órondë od těch časů opět putoval, jen byl ještě zachmuřenější a podivnější. Bouřemi se vztekal, v přemítání roznášel lijáky. Vně světa a v síních Faghrondin pobíjel zlé tvory.
21.29
Ten příběh se od té doby jmenuje Órondëilifúchainalindë.
52
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
Fálisamínkon a Súklon Bílannë
22) 22.1
Na zemi bývala veliká říše, na všech svazích hor, na všech pláţích moří, na pláních i v baţinách, Al-Fáliwíriannë, Říše stromů. Některé příběhy se z těch dob zachovaly a některé z tradic si stromy ponechaly aţ doposud. Takovým obyčejům se říká Fálisamínkon.
22.2
Quelon mají podzimní zvyk – Vámalímani. Jak Fó utišuje svou výheň Slóinanu, slábnou paprsky ţhavého léta a plamen malovaný Nienulth mizí. Tehdy se stromy převléknou, postupně změní svůj šat, aby oslavily tu náhlou změnu, která se děje na podzim.
22.3
Listovím se odějí do zlaté, zlatoţluté, oranţové a červené barvy a někdy také do jejich smíchanin, totiţ neváhají ani různé obrazce a runy či symboly na sebe vytvořit, aby pestrosti bylo dostatek. Pak posílí uvadající paprsky slunce tak, ţe celý les září jako kdyby v něm samotné slunce ţhnulo.
22.4
A hle! Jak veselá bývala radování a veselí, která v těch časech nastávala. Na mechových loukách tančili Quelon v zářících barvách a nic nedbali na chladnou rosu blíţící se zimy.
22.5
Jen Yalton rychle usínají, zachmuřeně se straní oslav a v bručení o podezření se ukládají do ledového spánku.
22.6
Na jaře podobně přichází Húmalímani – pozimní zvyk. Tu mnohé stromy taktéţ z Quelon se oblékají do bílých plášťů z mnoha bílých květů. Je tomu tak dřív, neţ se zazelenají čerstvým listovím. Hrají si na sněhový příkrov, který není jen chladný, ale také krásný a bělostný. Děkují zimě, ţe je ušetřila a nabízejí sladký nektar vší drobotině, která se právě probouzí z chladu a mrazu.
22.7
Ještě jeden zvláštní zvyk mají stromy. Kdyţ kol korun jejich sviští nebo jen tak mírným krokem putují a prohání se Më Lú, stromy je chytají a protahují za jejich hřívy a ocasy. Pak se ořové větrní zlobí, naříkají a bědují, sic nepolapitelní, neradi jsou omezováni ve své svobodě. Poutník pak můţe slyšet jejich nářek a zvláště tehdy, kdyţ jsou ořové silní a rychlí.
22.8
V dávných časech byla moc stromů navracet ţivot a léčit zranění mnohem větší, neţ je dnes. Leč zapomenuto je celé tajemství a jen část si moudří předávají.
22.9
Praví se, ţe za svítání dva a dva proti sobě mají stanout, mezi nimi kámen Chul. Třetí a čtvrtý mají po stranách státi, aby velký kříţ vytvořili, a dobrý vítr musí vanout. Rovněţ celá zem musí být pokrytá jejich plody a bukvice tam musí býti také. Pak v mocném nádechu po tajuplném mumlání navrátí ţivot mrtvému. Ale které stromy to mají býti, to je jiţ zapomenuto.
22.10
Z dávných dob se traduje příběh o Bílanovi.
22.11
Chodil po světě strom-hrdina Bílan, statný a mladý habr, plný sil. V rukou třímal velký krystalový kyj, který daleko zářil modrou barvou. Ten kyj nazýval Dondú a daroval mu ho Lepostirion Laméšach z jeskyně Kúlta-bancha.
53
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
22.12
Bílan byl statečný a nezalekl se ţádné nestvůry, co chodila po zemi. Však také pro jeho srdnatost po něm touţily tři dívky – Wénalka, Mísipaila a Šírka. Kaţdého dne s ním uléhali na loţe.
22.13
Sláva Bílanova rychle rostla a měl mocné přátele, Pány a Duchy tohoto světa i prastaré Lepostirion. Přicházeli k němu často s prosbami nebo s dary.
22.14
Tu Bílan zatouţil být větším válečníkem, šel proto poţádat Pána kovářů, syna Nienulth a pravil:
22.15
„Prosím tebe o vykování mocné zbroje, abych mohl projít kol mocných nezraněn a vybojoval velké bitvy. Chci to sám pro sebe a také pro stromový národ, neboť mé činy jsou šlechetné a jsou ku prospěchu celé říši.“
22.16
A takto mu odpověděl Pán kovářů:
22.17
„Vykovu ti silný pancíř, jak ţádáš, pro národ stromů a pro tebe, ale povaţ – ocel a měď tě oslabí, seberou ti sílu, kterou máš. Neboť kov pro stromoví není. A já jsem kovář, který ohněm ohýbám kov, nic jiného pro tebe urobit nedokáţi.“
22.18
Upustil tedy Bílan od této ţádosti a zklamaný odcházel.
22.19
Tu potkal na rozcestí velký černý oblak, který se vynořil z pukliny v zemi a ten pravil:
22.20
„Znám tvé touţení a tvé snahy, dovol mi ti pomoci. Obdařím tě takovým pancířem, ţe nepřátelé se tě nebudou moci ani dotknout, aniţ by sami se nezranili. A nic neţádám víc, neţ srdce prvních, kdo tvou rukou zemřou.“
22.21
To se zalíbilo Bílanovi a souhlasil. Ten černý oblak byl však proměněný Pán stínu a dobře věděl, ţe kdo zatouţí po větší moci a větším bohatství, nechá se snadno oklamat. Proměnil kůţi Bílanovu v ohyzdné trny, veliké, pevné a jako jehly ostré.
22.22
Vrhl se Bílan do velkého boje, který přicházel, ale nepřátelé, kteří ho uviděli, zděšením prchali. Celý voj armády rozprášil a bez jediné rány, kterou by musel uštědřit, jásal.
22.23
S radostí se navrátil pak domů, ale zde ho nečekalo dobré uvítání. Ani jeho tři dívky totiţ neměly dost odvahy se k němu přiblíţit, proto si zakryly oči a s křikem utekly. Překvapením a chtíčem hnán Bílan je dostihl a pomiloval je všechny divoce a násilím. Přitom je svými trny pobodal a jejich těla potrhal.
22.24
Nyní teprve zbrocen krví svých milovaných prohlédl lest, hořce plakal a litoval svého slibu. Odestát se jiţ však nemohlo nic.
22.25
Od těch dob některé stromy a keře následují příkladu Bílana, protoţe se nechají zlákat starobylým prokletím. Oblékají si trny malé i velké, aby se z nich stali větší válečníci a mocnější pevnosti proti těm, kteří by jim chtěli ublíţit. Netuší, jak hořce budou plakat, aţ zjistí, kolik nevinným ublíţili, a kteří všichni se jich bojí a nikdy k nim nepromluví.
22.26
Bílan odešel neznámo kam a je moţné, ţe jiţ dávno neţije. Ulamoval si jeden trn za druhým, ale všechny vţdy přes noc znovu dorostly. Také někdy je moţné nalézt jeho ulámané trny, které jsou velmi vzácné a opatřené velkou mocí.
54
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
22.27
Ten příběh se jmenuje Súklon Bílannë.
55
MÝTY NAULU (2.2.20110429)
Přehled zkratek
23) 23.1
KEL – kniţní elfština
23.2
CPR – český překlad
23.3
NEJ – nejasný původ slova
23.4
BHO – běţná hobitština
23.5
PTR – pravá středohorská trpaslicina
23.6
RAK – rakatština
23.7
DOM – boţský jazyk domódi
23.8
VEL – východní elfština
56
