Mongolové - dokončení

Mongolové - dokončení Agresivní politika – žádné mezinárodní smlouvy, pouze se stát podvolil nebo je Mongolové zničili. Mongolové se nezajimali, jak poddané oblasti spravovat. Vše vyplenili, vzali si umělce, řemeslníky, učence atd. - rozvoj kultury v domovní oblasti. Malá změna v 30. letech 13. st. - Čingischán se setkává s Yelü Chucaiem (dynastie Liao - už ale nebyl z vládnoucí rodiny), zoosobňuje kofuciánské tradice, první čínský (ne etnicky) poradce – přesvědčil Čingischána, ať Peking celý nevyplení a že může mít z usedlého obyvatelstva užitek. Yelü se stává hlavou sekretariátů – sekretářů je více (např. podle jazyka, př. Ujguři) – Yelü se postupně stává hodně významným. Určitý způsob čínské správy = nespokojenost elit – brzy znovu chtějí kočovný způsob bez správy státu, daní atd. Po smrdi Ögedeje – regentkou za jejich syna je jeho manželka, Töregene (od r. 1241 regentkou) – vládne až do r. 1246 – její syn je potvrzen jako velký chán – čekali, až se všichni vrátí z tažení a svolají churiltaj a zvolí ho. R. 1248 – umírá. Další volba chána – žena Sorghaghatani beri – nestoriánská křesťanka, vdova po Tolujovi. Schopná politička, získala podporu Batůa (dědic Džočiho, má území pozdější Zlaté hordy, dnešní jižní Rus) – získala trůn pro svého syna – Mönke. R. 1253 za vlády Mönkeho – výprava – cíl podpořit postavení Mönkeho rodiny na všech územích, které Mongolové měli. Mönke vyslal svého nejmladšího bratra – Hülegu na východ, výprava úspěšná (poslední úspěšná mongolská výprava) - na Kavkaz proti muslimské sektě (asasíni – poživači hašiše a opia, militantní sekta) - hodně opevněních hradů, Mongolové je ale zlikvidovali. Mongolové tak mají cestu do Persie a Mezopotámie. Vrcholem r. 1258 – vypleněn Bagdád – otřásl muslimským panstvím na blízkém východě. I papež čuměl, že někdo porazil muslimy i křižáky. Chtěl s Mongoly spojenectví, ale nic z teho nebylo, ale navázaly se kontakty. Hülegu zůstal Persii – vlastní stát – stát Ilchánovců (il-chán = titul) – vládnou celé Persii. Chtěl táhnou i do Egypta, ale r. 1260 byl poražen, to skončily mongolské výboje na západ (do Evropy i Egypta). Od té doby už to do Egypta nikdy nezkouší. Perští cháni mají ještě dvě generace mongolský charakter, pak se poislámštili. Mönke se snažil svůj vliv rozšířit i na jih, proti Songům, vyslal mladšího bratra do Yunanu, kde roku 1254 zničil království Dali. Roku 1258 Mönke vytáhl sám v čele vojsk (dříve jen vysílal lidi) – r. 1259 zemřel v Sichuanu asi na úplavici - boj mezi složkami mongolské šlechty – nároky má Mönkeho bratr a nejmladší bratr Arigh Buga a další. Chubilaj už experimentuje na svých lénech s čínským stylem správy, ale Arigh Buga byl tradiční mongolský válečník – má tedy více příznivců mezi Mongoly. Arigh svolá churiltaj (v Mongolsku) – trvá to, než mu všichni přijedou. Chubilaj svolal churiltaj – měl tam míň lidí, ale nechal se zvolit dříve. Oba byli potvrzeni, každý svým schromážděním. Válka v letech1260-4 – na straně Chubilaje jen jeho bratr, ale měl hodně vojska, tak mohl táhnout proti Arigh Bugovi – ten je zajat, později zemře (asi přirozenou smrtí). Velká občanská válka – rozdělení původního území – už nikdy jako jedna země. Už nikdy žádné velké společné tažení. Chubilaj (1260-1294 smrt) - (čínské posmrtné jm. Shizu) – guvernér severní části Číny – uplatňuje čínskou správu, na severu to moc nejde – Mongolové mají se správu problém, proto na severu zavedli tzv. shi hou (dědiční páni). Celá území byla svěřena samozvaným vojenským velitelům (jejich vlastní zázemí). Z území jdou peněžní dávky nebo obilí, když je k tomu území poslušné (dává vojáky atd.), vše je ok. Nebyl důvod předělávat tento způsob správy. Chubilaj to ale zpochybňuje. Sever Číny se potýká s velkým upadkem obyvatel (cca 1/3) – velké stěhování na jih. Lidé při tom uniknou daním, protože zmizí z nějakého soupisu poplatníků. Nebyla to ale taková katastrofa. Fendi – manželky, konkubíny mongolské šlechty atd. Dostaly své území, léno, mohou tam mít

pastviny nebo tam vybírat daně, jak chtěli. Většina znich na tomto území ale nežijí. Roku 1251 – Chubilaj dostal správu celého severu Číny, přestavuje fendi na čínský způsob vlády. Roku 1262 – spiknutí některých rádců Chubilaje – nepropuklo, včas to zastavil – ukázalo se, že svým rádcům nemůže uplně věřit a tak se nikdy uplně čínským vládcem nestal. Víc dává na poradce ze střední Asie, Ujgury atd. Číňany postavil až na úrověň pod ostatní cizince, jelikož jim málo věřil. Shangdu – vnitřní Mongolsko, moc se nezachovalo, ale proběhlo málo výzkumů. Rok 1263 – přesídlil Chubilaj do dnešního Pekindu (Dadu – velké hl. m., mongol. Chanbalik), Shangdu jen letní město. Roku 1272 – vyhlášení císařské dynastie Yuan (= prvopočátek). První dynastie, která má jméno s významem, ne jméno podle léna. Válka proti Songům – 1275 řeka Yangzi – 1276 – dobyjí Hangzhou, císařovna vdova Xie vyjedná výhodné kapitulační podmínky, město není vypleněno, došlo k malé ztrátě na životech. Klidný zábor území. Císařská rodina ušetřena, odvezena na sever, malý císař dožil na mongolském dvoře. Malá část na trůn dosadí jeho malého bratra, roku 1279 úplný konec – dvůr se stáhne na moře, kde se všichni dobrovolně utopí! Chubilaj – pozdní léta vlády: Rozpad impéria. Chce kontorlovat chanáty, ale narážel na odpor z Ögedejovy linie i jiných nechtějí, aby se jim vměšoval do problémů, nemohl o tom nic vědět. Výpravy proti japonským ostrovům, bitvy – tajfuny (kamikaze) zničí flotily. Tažení do Japonska se nepovede. 80. léta – vojska až do severín Barmy – porážejí barmské království Pagan, mocenský úpadek této říše! Barmu ale neovládají, jen si vezmou tribut. 90. léta – neúspěšná invaze na Jávu. Pak osobní tragédie - roku 1281 smrt manželky Čhabi (významná, nestoriánka, listy od papeže). Roku 1285 umírá i plánovaný dědic, Džingim (seriál Marco Polo) - následník schopný, inteligentní, vychován v čínském stylu. Na trůn pak Chubilajův vnuk – děcko. Roku 1294 Chubilaj umírá, dynastie trvá až do roku 1368. Všichni další vládci mají problém s tradičními požadavky a konfuciánskými požadavky. Mnoho Mongolů zůstává ve stepích, dvůr byl duální, snažil se spojit mongolskou i čínskou kulturu. Většinou se střídají císaři, kteří prosazují čínský a mongolský způsob vlády. Rok 1313 – císař Ayurparibhadra (čínsky Renzong) obnovil zkouškový systém – to se líbilo Číňanům. Systém se nezměnil, i tak se vše dělo podle mongolských pravidel. Jeho syn Yingzong – chtěl konfuciánské reformy – zavražděn. Stát bojuje mezi čínským a mongolským stylem vlády – žádný další rozvoj státu, se státem to jde s kopce. Pockedný císař Shuidi musí útect před Mingy do mongolských stepí. Umírá. Nic extra neudělal, vládl pouze v okolí hlavního města. Mongolové dovedli spravovat společnos jen na základě vojenských jednotek, Číňané jsou zemědělci, ne vjáci, nic pro ně. V Persii a tak mohli začlenit lidi do arámdy, ale v Číně ne. Byli pro ně zátěž nepotřebná, chtěli je vyvraždit, z měst udělat pastviny, bude to lepší, nebudou se o ně muset starat. Neumí si představit, že by společnost mohla fungovat i jinak než po mongolském způsobu. Centrální vláda formována postupně z sekretářů, později ústřední sekretariát se stává hlavní výkonným orgánem vlády. V čele hl. rádce, ministr, mohli být dva, mladší a starší. Pod sekretariátem 6 hl ministerstvev, vedle cenzorát (dělí se do 3 hl. agentur – 1. hl.m., 2. SZ číny, 3. na jih od Yangzi). Z 6 ministerstev dali pryč ministerstvo vojska. Zajišťovali transport věcí atd. Skutečnou vojenskou

moc měl úřad shūmìyuàn (kancelář vojenských záležitostí). Tajná rada, Číňané tam nesměli. Zaveden roku 1263, 6 dohlížitelů, pod něj všechny císařské gardy, všechna krajská velitelství, všechny oblasti, jak Mongolské, tak Čínské, velí to všem armádním složkám. Velitelé o 1 ranky níže než velitelé sekretariátu, ale co se týče moci, mají stejnou jako 1. ministr. Změna ve velení – Čingis nahradil dědičné kmenové velení, to teď Chubilaj zěmnil. shūmìyuàn jmenuje jednotlivé velitele, nemají vztah k vládci. Rok 1215 – armáda žije jako šlechta z půdy, co dostanou od Čingise, Chubilaj pak zrušil léna, musel ekonomickou základnu restrukturalizovat. Vojáci dostali půdu, ale nevěděli a nechtěli na ní makat, dali to do nájmu čínským rolníkům, nebo na ní pracovali váleční zajatci. Snaha Číňanů – nebylo to fajn posavení a tak utíkají. Prostí mongolští vojáci pak půdu prodávali, peníze rychle utratí, ožebračování základu armády a dochází k úpadku bojeschopnosti armády. Otázka Tibetu: Součást dynastie Yuan, pod vládou Mongolů ještě před vyhlášením dynastie. Ještě nemají dalajlamu, hl. nábož a politickou silou je sakjapa (sakja = klášter v středním Tibetu) – škola navázala kontakt s Tolujovým rodem, dostávali se na dvůr, dostávali tituly, nej představitel phagpa (1235-80) – přes něj spravují celý tibet, rozdělili ho na oblasti, faktická správa - vše podléhá hlavě kláštera sakja. Speciální úřad xuan zhegyuan – phagpa v čele. V Tibetu není žádná mongolská vojenská přítomnost, Tibet je uznal a vše praktikoval. Krom buddhismu jeětě nestoriánství, díky tomu západ k mongolské říši vzhlíží, cestovatelé do Mongolska. Jeden posel, nestoriánský, putoval z Mongolska, na francouzský dvůr, zůstal tam, ale žádné záznamy. Tatarský mír = situace, kdy Mongolové zpustoší, co mohou, ale propojí to - měli silnou vejsnkou moc na celé té trase = sto let relativně v míru!!! Regionální správa: Vznik provincií – dříve už nějaké jednotky existují. Nyní xínshěng (kráčet, něco na cetách + kancelář) – není to ještě uplně provincie. Za Mingů jen shěng (= provincie). Za dynastie Yuan 10 shěngů + metropolitní oblast. V rámci těch oblastí odnoše 6 ministerstev. Vše v miniatuře kopie ústřední vlády. Nevede to k rozložení císařské moci, není to sjednocená vláda. Je to posílení. Nevýhoda – nějaké centrum regionální moci, tak ten člověk v centru už má základnu pro svou moc, nemusel nic dělat. Společnost: Velké slovo cizinci 4 vrstvy – ne majetkové! 1. skupina – Mongolové - privilegia 2. skupina – sìmù – lidé barevních očí (stř. Asie – Ujguři, arabové, Peršané, Tibeťané) 3. skupina – han ren – Hanové, ale lidé, kteří patřili pod severní čínské dynastie - Korejci, Číňané, Kitani, Džurčeni 4. skupina - nan ren – jižani – obyvatelé jižních Song (největší složka obyvatel) Zkoušky jsou podle Mongolů podezřelé. Moc a postavení podle znalostí, to je divné. Do úřadu se dosazuje 2x. Hlavní slovo měl někdo ze sìmù, Číňan tam měl menší postavení než jeho kolega na stejné úrovni. Darughači – dohlížitel, dozorce, dohlížel na práci svého Číňana. Na všechna jeho rozhodnutí. Finanční správa: Číňanům se to nelíbí.

Uplněa oddělena – v čele mocný ministr – mohl být diktátorem – př. Ahmad (Persie, na půl Ujgur) – velké prostředky na tažení proti Songům, ždímal peníze severu. Pak byl zavražděn, protože byl moc mocný. Podobně působí Tibeťan Sangha, nechal srovna se zemí songské hrobky – oba jsou proklínáni v čínských plamanech. Mongolové se pokusili s registrací domácností – Mongolové měli dané (dědičně), co dělají (kováři atd.), donutí Čínany, aby se rozdělili do kategorií podle zaměstníná a to nesmí dědičně opustit! Kulturní život: Literáské elity – snaží se oddělit od mongoslké dvora, chtěli podle konfucianských tradic sloužit společnosti, ale jen když přijmou dynastii Yuan – př. Zhaomengfu – kaligraf, učenec, básník, velice obdivován. Zapojil se aktivně do vlády dynastie Yaun – považován za kulturního zrádce. Pokaď nepřijmou Yuan, stáhnou se do ústraní. Ale Mongolové by jim stejně nic nedovolili.

Dynastie Ming Konec dynastie Yuan: 1. Yaunská vláda nebyla dobrá, mongolští vojáci ztrácí půdu, ekonomické postavení a bojeschopnost, od 30. let 14. st. dochází k nepokojům a společenskému neklidu, čím dále od centra, tím horší. Čím jižněji, tím závažnější problémy. 2. Yuanská vláda byla považována zkorumpovanou, nikdo se nechtěl angažovat. 3. Přírodní podmínky, 14. století velice chladné – neúroda, epidemie, záplavy. Noví vůdci několika typů: 1. Loajalisté – chtějí obnovit dynastii Yuan, chrání své zájmy, ale pod hlavičkou loajality k Yuan, většinou Mongolové. 2. Samozvaní obrínci lokální komunity – lidé, kteří mají v dané oblasti majetek a jsou schopni zbrojit. Představují sílu, která byla schopna zajistit pořádek v té komunitě. 3. Bandité, pašeráci (sůl) – už v době míru měli nějakou organiziaci, sice ilegální, ale už fungující. Jeden takej roku 1353 vyhlásil svou dynastii Zhou (dnešní provincie Jiangsu). 4. Náboženské hnutí (nebyly to ani tak sekty, jelikož tu neexistovalo nic jako křesťanství atd.) – nejdůležitější pro pád dynastie Yaun. Hnutí se většinou odvozuje od taoismu nebo buddhismu. Už za Songů se objevuje dost nových kultů – např. uctívání nedávno zemřelých historických postav. Př. Yuefei uctíván jako nadpozemšťan, který sestoupil na zem. Lokální kulty se začleňují do buddhistických nebo taoistických praktik – velice podobné. Vláda se na to dívá podezřívavě, zakazuje. Nové taoistické školy – taoismus je spjat s magickými úkony, př. věštba – kvůli tomu zákaz – přechod do ilegality. Tajné společnosti – propracovaná struktura, šíří se rychle společností po celém území. Postupně se slučuje buddhismus, taoismus i konguciánství = trojí učení (sanjiao). Díky Mongolům se sem dostane i vliv ze stř. Asie – nové kulty, nové způsoby uznávání a manicheismus – učení, které založil Peršan. Jedná se o souboj temna a světla, zla a dobra, boj, který probíhá naustále, boj o nadvládu nad světem. Je buď dobro nebo zlo, nic mezi tím. Tento kult světla se propojí s kultem buddhy budoucnosti. Světlo je budoucí buddha, očekává se příchod mesiáše, kteří přinese lidem klid. Sekráři se nezajímají o společnost, nedodržují řád, čekají na nová pravidla – nedodržují proto řád satrý. 14. st. - hodně náboženských sekt – spojí učení v jedno. Schází se v noci, vzívají buddhu budoucnosti, taoistická megie, určování budoucnosti, kdy přijde čas na

změnu, na nový mandát. Nová dynastie má být dynastie buddhy budoucnosti. Už v období Songů společnost bílého lotosu. Ale postupně je bílá nahrazena červenou (podle manicheismu) - povstání červených šátků – 30. léta. Společností bylo více, takže i center, Jiangxi nejranější, pak v Hebei, pak v dnešnním Sichuanu. Hebiská odnoš do čela vyhlásí malého chlapce, kterého prohlašují za krále světla, budoucího buddhu, je to syn zemřelého vůdce povstání. K posílení legitemity, prohlásí děcko za pokračovatele Songů. Příznivcem i zakladatel Mingů. V letech 1351-68 – spor o moc mezi až 12 vládci z různých skupin – pašeráci, generálové, úředníci ale hlavně sektáři. Říká se jim qunxiong = skupina hrdinů. Vyhraje Zhuyuezhan – zakladatel Mingů. Dynastie Yuan ovládá jen Peking a okolí a povstalci si na svých území dělají co chtějí. Několik povstalců byli od rudých šátku, ale nejsou schopni se sjednotit, není totiž jedná náboženský idea, nic, kam by směřovali, každý jedinec využívá příležitostí, aby zajistil své vlastní postavení a své zájmy. Armády rudých turbanů se spojí s Korejci a plení letní sídlo dynastie Yuanu, pak přemístí krále do Kaifengu, když ho roku 1358 dobyjí. Obnoví dynastie Song, ale pak roku 1359 byli vypuzeni a odejdou na jih, dnesní Najing. Zhuyuezhan se prosadí až v roce 1363, kdy porazí svého soupeře na západě – námořní bitvě – to zabezpečí jeho nadvládu. Rival byl posledním vůdce nábož. hnutí, poražením získal autoritu nad nábož. skupinami. Zhuyuezhang z rolnické rodiny. Rodiče zemřeli, neměli se jak uživit, Zhuyuezhan vstoupil do buddhistického kláštera, ale klášter se hned rozpadl, tak několik let žebral jako potulný mnich. Pak propukají povstání, ve 24 letech se připojí k posvtání, byl schopný velitel a tak roste jako velitel, oženil se dost dobře, chytře se dostal výš, roku 1356 dobyl Nanjing (na druhý pokus), je to jeho základna, pak hlavní město. Nejdříve jako poddaný Songů, ale budoval si svou mocenskou zákadnu. Byl přesvědčován, ať zavrhne sektáře, jelikož se konfuciánům nelíbili, ale jeho lidé poslouchali jen kvůli poslušnosti králi světla. Od roku 1363 byl Xiao Min Wang (dosazené dítě) v jeho péči, pak utonul (zřejmě nehoda), pak teprve (1366) Zhuyuezhan odvrhl nábož. skupinu a vládl sám. Roku 1367 – dynastické jméno Ming = jasný, čistý. Důležitý odpor k Mongolům. Proticizineské cítění. Hodně věcí nechal po mongolském způsobu, ale o tom pomlčel! Vládá Zhuyuezhanga – zánm jako Hóngwǔ – (vládne v letech 1368-98). Roku 1367 vyhlásil už dynastii, ale do Pekingu se dostali až v roce 1368 - vyhnali císaře, který utekl do Mongolska. Město dobyto bez boje, mingští vojáci si počínali civilizovaně, organizované převzetí moci! Zhuyuanzhang schopný velitel – trpěl stihomanem – nevěřil elitě, nic se nesmělo stát bez jeho vědomí. Zvláštní zákon (“naučení předka”) – měli se tím řídt všichni nástupci, bylo to neporušitelné. Nebylo to dobré, když se to mělo praktikovat za několikset let. Za léta ten zákon několikrát měnil, až na konci vlády ho nechal na furt! Zavedl léna pro své syny – nej léna na severu (Peking atd.) - synové veleli velkým jednotkám. Rádci mu radili, že to není dobré (viz povstání za Hanů atd.), takže pak to upravil – synové ohli velet jen svým gardám a ne normální vojenské posátce. Ale někteří z princů mají v oblastech vybudované za ta léta své zázemí, své vztahy s generáli a veliteli – synové mocná zbraň. Vydáním zákona oddělil stát a dynastii. Vedle práva existuje ještě tento zákon, který je pouze pro příslušníky dynastie. Nikdo např. nesmí být vojenští velitelé, sprváci atd., nesím zasahovat do politiky, aby neohrozili postavení císaře. Ale žijí si v přepychu. Za 200 let bude mít císařský rod mít 100 tis osob a více. A ta vrstv je zátěží, protože žijí ze státu. A nikdo si to nedovolil změnit! Panovníci přestávají vnímat “stát = dynatie”, sát se stává majetkem dynastie, dynastie je jediná, kdo s ní může něco dělat. To kritizuje konfucianismus, konfuciáni chtějí panovníkovi do vlády mluvit, ten tvrdí, že je to jeho věc. Vláda: Hongwu (= Zhuyuanzhang) měl vše pod palcem. Nejdříve neměl dost kvalifikovaných úředníků, nebyly zkoušky, musel obnovit školství – založil školy, zajistí si přísun úředníků. Nejvíc schopných

kandidátů na úřad dala akademie. Vysoká sociální mobilita, vzníká nová elita, kam se dostanou i nízké a ochodní vrstvy. V každém úředníkovi vidí Hongwu protivníka, roku 1380 – tzv. předpodepsané dokumenty, několik stovek úředníků používalo už oražené listiny, aby se proces šaosvě krátil. Císař to zjistil, naštvalo ho to a všechny je popravil. Roku 1380 nové spiknutí, připravuje ho nejvyšší ministr. Zahynulo 15 000 lidí, všichni, kdo s ním byli spřízněni (např. komu přisedal při zkouškách). Byla zrušena pozice prvního ministra – zaštiťoval všechny 3 složky vlády – teď všemu velí císař. Hned pod ním stojí 6 ministerstev. Vojenské velení rozděleno do 5 velkých táborů (v rámci několik území). Reorganizoval i cenzorát, všechna moc panovínkovi Ale tento systém jen za schopného vládce, který bude schopen ho pochopit, měl čas a byl ochoten to dělat. Další panovníci už na tom neměli zájem. Aby to vše zvládal, měl i zástupce – nový úřad založený roku 1382 – da xue shi – starší sekretář. Bylo jich několik, 4 a více. Jednalo se o poradní orgán. Císaři se více začínají spoléhat na eunuchy – oči a uši panovníka. Prověřují literáty, kteří píší něco podezřelého, sledují kdo nepřijímá nabízený úřad (to byla zrada) atd. a vše bylo trestáno. Roku 1399 – na trůn jeho vnuk po jeho smti. Vládne jako císař jianwen (pouze do r. 1402). Jeho nejstarší syn sesazen předčasně. Jianwen už dospělý následník. Sesazen svým strýcem. Ale snažil se roformovat dědovu vládu. Chtěl, aby vláda fungovala. Jeho rádci mu radí, ať svým strýcům zruší léna. Strýc Zhudi, kníže z Zan, ovládná oblast dnešního Pekingu a nechtěl přistoupit na zrušení lén a tak vyrazil “zachránit” císaře a odstranit nevhodné ráce. Jianwen zahynul roku 1402 – asi během požárů. Neví se, nenašlo se tělo. Jeho synové odstraněni, Zhudi se prohlásí za následovníka. Yongle (věčná radost) = jeho éra. Yongle se dívá na dynastii jako na rodinný podnik a nenechá si do ničeho mluvit, nechce se dělit o moc s mnistry, sám se viděl jako vojenské císaře, schopného vojevůdce. Sloužil na severu, jeho žena je dcera hl. generála, který dobyl Peking. Jeho vláda posílí císařskou moc, ale i zvětší propast mezi vnitřním a vnějším dvorem. Dříve systém “stát = věc všech, blaho všech” nazývá se to gongtianxia (společné podnebesí). Nyní jiatianxia (rodinné podnebesí). Brutalita císařské moci už není tak velká, ale tvrdě se zdůrazňuje, že úředník by neměl do ničeho mluvit. Pokud se úředník o něco pokusí, je tvrdě trestán. Zahraniční politika: Vede 5 tažení proti Mongolům v letech 1410-1424. Řeší se, zda Mongoly vyhnat nebo si je podmanit a nějak přiřadit do vlastních řad. Východní Mongolové poslušní, Mingové si je usadí okolo pekingu. Jsou nárazníkovým pásmem. Roku 1411 yongle vyslal džurčenské eunucha až do ústí Amuru, kde se potkal s dnešnimi Mandžui, kde podepsal mírovou smlouvu, když bude nutno, budou psotupovat proti Mongolům spolu. Hledají spojence pro časy nouze. Všechna tažení mají dostat Mongoly na kolena nebo rozbít jejich případnou kmenovou konfederaci. Roku 1424 Yongle umírá. Tažením nedosáhl žádného vítězství. Po jeho smrti se politika značně mění. Yongle se viděl i jako vládce stepi. Mingové se ale nyní stáhnou k obraně a spíše staví zeď. Další Yongleho tažení - do dnešního Vietnamu - neúspěch. Království Tran – svrženo nějakým uzurpátorem, toho Mingové to nejdřív uznají. No ale někdo z původní dynastie přežil a tak mu Mingové opět pomohou na trůn (rok 1405). Válka. Mingové dobyli hlavní místo. Roku 1427 uzurpátor nastolil loutku, takže formálně splnil mingské požadavky a tak se mingové mohli stáhnout.

Vztahy s Koreou dobré – stát Čoson. Uznali nadvládu Mingů. Až do konce Mingů jsou to jejich poslušní spojenci. Určité vztahy i s Japonci. Ale záleželo, jaký byl zrovna šogun a zda se mu to líbilo. Eunuch Zhenghe – muslim z Yuanu. Vysoce postavený eunuch, v letech 1405-1433 námořní výpravy do JV Asie, Indie, až na africké pobřeží a do Zanzibaru. V té době Čína námořní velmocí. Lodě 3100 tun nostnost – tzv. pokladové lodě. Oproti evropským lodím o dost větší nosnost! Při první výpravě (bylo jich 7) roku 1405 měly lodě až 9 stěžňů, celá flotila měla 317 lodí. Všechny posádky cca 30 000 mužů. Výpravy neměly ani dobývat, ani obchodovat, šlo jen o rituální potvrzení vládce. Měli navázat kontak a země měli uznat svrchovanost čínského císaře. Zákaz námořního obchodu Číňanům. Yongle umře. Jeho potomci na tlak konfuc odvolají tyhle nákadné záležitosti. Dále námořní velmoc, ale jsou to soukromé podniky. Yongleho reformy státní správy: Přímý dohled nad státem byl časově náročný. Proto vytváří ze starších sekretářů kabinet. Je hlavním vládním orgánem. Bylo to 6-7 sekretářů. Jeden získal postupně vůdčí postavení. Je tu tedy zase první mistr, ale jmenuje se nejstarší sekretář. Je to taková tajná rada, jsou zde jen nejlepší akademici. Je to orgán vnitřního dvora, mohli kdykoliv k císaři, i za neformálních podmínek. Meěli vliv i jako úředníci i něco jako eunuši. Nebyli trnem v oku úředníkům jakým byli eunuši. Eunuši jsou ale problémem – Hongwu vytváří radu 12 dohližitelů. Pod ně všechny úřady zastávané eunuchů. Ty nahrazují dvorní dámy. 24 velkých úřadů pod správou jednoho hl. eunuch, měl postavení prvního ministra. Později eunuši i diktátory, vládnou celému dvoru. Měli pod palcem dokumenty, které šly do i z paláce, mohli snadno odcizit nevhodné dokumenty. Roku 1420 tzv. východní úřad – do čela hl. eunuch – dříve měl císař k dispozici oficiální kontrolní složku, cenzorát, ale tam jsou konfuciání, takže většinou nejsou nezávislí, mohou císaře obcházet. Yongle udělal tedy východní úřad, což je tajná policie v rukou eunuchů. Dále garda vyšívaných uniforem – bezzatykačové zatčení. Mučení atd. Yongle – nové hl. město v Pekingu. Asi se necítil dobře, ke uhořel jeho předchůdce. Peking už byl hl. městem (teď Bei Ping – severmí mír). No a chtěl rozšiřit území na sever, odtud měl tam blíž. Roku 1421 přesunut. Nanjing druhé (jižní) hl. město. Nová infrastruktura, zprovozněn velký císařský kanál. Byly ale i peníze a prostředky na dopravu po moři. Ale tradice byly kanály, které se daly lépe kontrolovat. Jeho syn umře po roce vlády, nastoupí jeho vnuk. Ale k moci se dostane první eunuch. Wangzhen. Pověřen výchovou následníka – následník vládl 2x. Byl to rozmazlenej fracek! Poslouchal jen Wangzhena! Myslel, ze bude taky úspěšný velitel jako děda, ale houby, proti východním Mongolům uplně selhali a císař byl zajat. Jenže dvůr na to kašle a jmenuje nového císaře, jeho bratra. Rok tráví v zajetí a vládne brácha Jingtai. Nu a tak je císař propuštěn a jsou tam dva! Yingzong vyhnán a vládne Jingtai. Ale roku 1456 Jingtai onemocněl, Yingyonga zas dostali do paláce a zjistili, že se klaní starému císaři. Další císaře absolutní katastrofa! Vztah byrokracie a panovníka! Tradice předání trůnu na nejstaršího syna. No ale ne každej byl inteligent. Takže problém s výchovou potomků. Dost často se císař o svého následníky vůbec nezajímal a nechal je vyrůstat jinde bez mužského vzoru, jen s eunuchy a ženami. Averze mezi císařem a byrokracií. Císař na trůn a úředníci mu diktují. Ale poslední slovo má přece císař! Nu a tak někdo nerozdejchal diktování úředníků! Tak buď se na to vykvajzli a nechali vládnout úředníky a nebo jim dělali naschváli, nesvolávali audienci, pověřovali spíše eunuch atd. Silný panovník = katastrofa, pač si dělá co chce, ne to, co chce konfuciánská tradice. Lepší slabý, kterému se dá diktovat.