Monarchistický zpravodaj

Monarchistický zpravodaj Zpravodaj Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska)

Číslo 33/2011

DEUS * REX * PATRIA www.korunaceska.cz   Kdo  vlastně  jsou,  ti  monarchisté,  a  oč  jim  jde?  Oni  sami  se  na  to  dívají  různě, 

                                            Z obsahu čísla: mají různé přístupy ke svému tématu, a většinou si tuto různost ani neuvědomují. 

  Monarchista mechanik se na monarchii dívá, jako na systém. Jde mu o vyvážení  mechanismů  moci.  Zabývá  se  otázkami,  jak  nezávislým  by  měl  panovník  vlastně  Český zemský sněm 2 být,  zda  by  měl  být  také  nějak  kontrolován,  koho  by  měl  sám  kontrolovat,  a  jaké  nástroje by mu k tomu měla ústava poskytovat, zda by měla být jeho funkce dědič‐ * Dění v KČ 3 - 4 ná, apod. Mechanik vytváří koncepce. Rizikem mechanika je to, že často usiluje jen  o rozkoš z dokonalosti systému, do něhož zpravidla nezapočítává ani člověka, ani  * Monarchistické akce 5 duchovní síly, a nevěří v záměry, které nemůže ovlivnit, kontrolovat, ani zahrnout  do systému.  * Svět monarchií 6 - 8   Monarchista  mystik  se  na  monarchii  dívá,  jako  na  výsledek,  a  průsečík  dvou  základních,  nepochybných  axiomů:  1.  moc  pochází  vždy  shora,  a  je  delegována  * směrem dolů, je ukotvena v Bohu. 2. jakákoliv funkce je legitimní pouze jako druh  Monarchisté v uniformě služby. Pro mystika je jakékoliv užívání moci legitimizováno jen službou, a panov‐ 9 - 10 ník je nejvyšším služebníkem, pro to je mu Bohem delegována nejvyšší moc v zemi,  * která, pak stojí mimo kritiku a soud nižších služebníků, i obyvatel. Monarchie bez  LITERATURA 11 víry a náboženství, je pro mystika nemyslitelná, a často si vytváří náboženství pří‐ * mo z monarchismu.  Kontakty 12   Monarchista  psychoanalytik  říká,  že  panovník  je  pouze  symbolem  chybějícího  dokonalého otce na zemi, a myšlenka monarchie přitahuje nejisté, nedospělé oso‐ * by, které jsou příliš slabé na to, aby samy nesly odpovědnost za své životy, a vyža‐ VOLNÁ DISKUSE (články dují otcovskou autoritu. Psychoanalytik je totiž často veden palčivou touhou, sám  mimo oficiální linii strany) se stát otcovskou autoritou svým klientům.  13-21   Monarchista sociolog vnímá monarchii jako objednávku společenské stability, a  upozorňuje na principy, které ke stabilitě přispívají. Například jde o princip dědič‐ nosti, tedy předávání trůnu, ale i statku, firmy, řemeslných dovedností apod. Jde o  princip dlouhodobého bydlení na jednom místě a z toho plynoucí starosti o okolí a  jeho  kultivaci.  Ve  hře  jsou  stabilizující  principy  loajality,  cti  a  tradice,  princip  ne‐ rovnosti,  různosti  v jednotě,  a  nedokonalost  jedince.  Sociolog  si,  dříve,  či  později,  musí vybrat mezi mystikem a systémovým mechanikem.    Monarchista  revolucionář,  ano,  i  takových  monarchistů  je  nemálo,  vnímá  pa‐ Články: novníka,  jako  důvod  a  příležitost  k spravedlivému  boji.  Rád  by  bojoval  pod  jeho  praporem,  ať se  to  již  skutečnému  panovníkovi  líbí,  či  nelíbí.  Nejde  mu,  ani  tak o  Jan Drnek monarchii, jako o boj, případně o slávu a prestiž vůdce. Monarchismus je mu prostě  David Hibch jen příležitostí, jak spravedlivě bojovat, zvítězit, a cítit se být na správné straně.  Alexandr Tomský   Jistě bychom našli i další modality a postoje k monarchismu. Pro všechny platí, že  Václav Makrlík myšlence monarchismu, mohou být stejně tak prospěšní, jako zhoubní. Jde vlastně  vždycky jen o to, nakolik sloužím sobě, a nakolik něčemu, co mne převyšuje.     JD 

ČZS – květen 2011

2

X. český zemský sněm Koruny České, monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska se konal dne 14. května 2011 v Mochově. Sněmování předcházel volný diskusní večer 13. května, který členové KČ a účastníci bohatě využili. Oficiální jednací části bylo celkem přítomno 36 členů s právem hlasování, a řada sympatizantů i monarchistů. Český zemský hejtman pan Jaroslav Konečný osvědčil své manažerské schopnosti a zajistil technické zázemí i dostatečnou účast na sněmu. Sněm zahájil a moderoval pan M. Krupka (předseda MS P4). Poté sdělil J. Konečný úvodní organizační pokyny a proběhlo slavnostní zahájení sněmu císařskou hymnou. Zdravice a přání úspěchu sněmu přednesli: Pan David Hibsch za Slezsko, a MUDr. Andrš za Moravu. Pan Andrš podal informace o aktivitách MS Olomouc a Moravy obecně (monarchistický sněm, spolupráce s komitétem na obnovu památek, atd.). Předseda KČ pan Václav Srb poděloval českému zemskému hejtmanovi za organizaci sněmu, provedl rekapitulaci historie sněmů, a apeloval na pracovní charakter sněmu. Zemský hejtman pan J. Konečný informoval o založení MS Střední Čechy, přípravě krajských voleb, voleb do PS, a o integraci politické práce ve středních Čechách. Zprávy o činnosti místních společností podali: Pan M. Krupka (MS Praha 4), ing. Arch Bárta (MS Praha 6 a okolí), ing. Jenček (MS Praha 1, 5), pan V. Srb (MS Praha 2, 3 a 10 – Královské Vinohrady), pan Mrzílek (MS Ústecký kraj), pan J. Drnek (MS Plzeň). Pan MVDr. Čížek předal pozdrav MS Strážnice. Pan Vít Rozkydal pozval (z pověření p. Luboše Veleckého) přítomné na moravské setkání monarchistů 28 - 29. 5. v Jemnici. V této části zazněly i některé kritické připomínky, například k formální existenci některých již pouze virtuálních MS, k malé jednotě působení strany navenek, k přílišné, nebo naopak příliš malé vnitrostranické demokracii, ke komunikaci s místními společnostmi apod. K těmto bodů, se přítomní vrátili v diskusní části sněmu. V další části zazněly projevy pánů: Drnka, Makrlíka, Konečného, Hibsche, Šourka a Pecha, a bezprostřední reakce na tyto projevy. Sněm hlasoval o některých konkrétních návrzích účastníků. Přijat byl: Návrh p. Makrlíka na to, aby český zemský sněm doporučil předsednictvu zřídit na www stránkách strany sekci úvah k volné publikaci, s označením, že se nejedná o oficiální názory strany. Návrh pana Šourka na decentralizaci procesu sponzoringu. Návrh usnesení: Český zemský sněm děkuje zemskému hejtmanovi za jeho stávající činnost v aktivizaci MS, v této souvislosti hejtmanovi doporučuje, aby s předsedy, jejichž MS ve smyslu platných stanov nesplňují podmínky pro další trvání, změnu jejich statutu na regionální informační koordinátory (s cílem obnovit a aktivizovat v regionu činnost MS). Dále zemský sněm doporučuje hejtmanovi, aby navrhl předsednictvu řešení svých cest do regionů tak, aby je spojil s prodejem propagačních předmětů KČ a v případě, že jednotlivá cesta bude výdělečnou, byly hejtmanovi propláceny cestovní náklady.

Veřejný dluh České republiky K aktuálnímu datu a hodině najdete na: www.verejnydluh.cz

Oznámení a dění v KČ – květen, červen 2011 * Zápis z jednání Předsednictva Koruny České 11. 5. 2011 ve

vinárně U Posledního soudu v Praze. Byly kontrolovány úkoly z minulého jednání a schváleno přijetí tří žádostí o členství. Předsednictva dále vzalo na vědomí zápisy MS Strážnice, MS Praha 4, MS Praha 6, 7 a MS Ostrava. Bylo upozorněno na nutnost koordinovaného oznamování konaných akcí tak, aby byla zajištěna dostatečná lhůta na jejich oznámení. Český zemský hejtman pan Jaroslav Konečný informoval o ubytování, stravování a programu Českého zemského sněmu. Představenstvo se, po zprávě moravského zemského hejtmana, rozhodlo zrušit MS Valašské Meziříčí, která existovala již pouze formálně. V předsednictvu bylo navrženo vypracování návrhu jednacího řádu. Vypracováním byl pověřen g. s. pan Hoffmann v koordinaci s místopředsedou panem Špačkem. Místopředseda pan Jenček informoval o situaci ohledně nové kanceláře strany. Nová smlouva s městskou částí je připravena k uzavření, ale průzkumem pana Jenčeka ohledně cen služeb od firmy Pragokongres, bylo zjištěno, že zmíněné náklady na služby by přesáhly výši nájmu natolik, že je prozatím nemyslitelné pro KČ celkovou částku k vedení kanceláře uhradit. Pan Jenček byl pověřen dalším jednáním s městskou částí i s zmíněnou firmou o snížení nákladů na služby. Součastně však bude probíhat průzkum jiných možností, jak, a kde by bylo reálné tak potřebnou kancelář získat. Průzkumem byli pověřeni pan Špaček a g. s. pan Hoffmann. Předsednictvo dospělo k názoru uspořádat ideovou konferenci strany, na níž by se formou diskuse vyřešily ideové proudy jednotlivých skupin i členů v rámci Koruny České. Z důvodů jednotného veřejného vstupování strany, kterým je dle stanov pověřeno členy zvolené předsednictvo, usneslo se PKČ na úpravě webových stránek tak, aby napříště byla všechna vyjádření jednotlivých skupin, MS či členů prezentována ve zvláštním oddíle webových stránek, který se bude nalézat se mimo homepage, a který nebude součástí oficiálního vyjádření strany.

* Vážení kolegové, na základě prosby paní Ing. Šťastné, hospodářky KČ, bych Vás tímto rád požádal, abyste se na ni obraceli v případě, že máte zájem o vystavení potvrzení o daru Koruně České, pokud jste v roce 2010 dar straně poskytli. Potvrzení není Korunou Českou vystavováno automaticky, proto bych si dovolil Vás požádat, abyste se v případě Vašeho zájmu obrátili e-mailem přímo na paní hospodářku. Její adresa je: [email protected]. Děkuji Vám. Petr Nohel

* Na magistátní e-maily "[email protected]" a "[email protected]" odesláno níže uvedený text a přílohy. Vážení, touto cestou podáváme Oznámení o konání shromáždění dne 28. 10. 2011. Prosíme o potvrzení přijetí oznámení a sdělení výsledku ohledně možnosti konat shromáždění a pochod v navrhovaném čase a místě. Podpis: Jméno, funkce (Bc. Aleš Hoffmann, generální sekretář) Koruna Česká - monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska

3 3

Přátelské setkání v městě Jana Lucemburského –  JEMNICE uskutečnili moravští monarchisté ve  dnech 28. 5. ­ 29. 5. 2011  Program:    sobota:     1200 neformální setkání Budkov u zámku    1300 Budkov restaurace  1800 mše svatá Rancířov za obnovu monarchie  neděle:      945 mše svatá v Jemnici  1045 prohlídka kraje a města Elišky Přemyslovny    Setkání suplovalo letošní Moravský zemský sněm.     

* Vážení monarchisté a příznivci, dámy a pánové,  

po dohodě s panem Ivem Buličičem, prozatímním předsedou   Místní společnosti Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska) v Brně, si vás dovoluji tímto pozvat jeho jménem a s jeho laskavým souhlasem na schůzi dne 13. 6. 2011 v 18. 00 v restauraci Bugatti, hotel Slovan, Lidická 23 (1. patro). Jsou co nejsrdečněji zváni současní členové a příznivci KČ z Brna i okolí, ale i ti, kteří členství, status příznivce či případně návrat do našich řad třeba jen zvažují. Účast přislíbil pan moravský zemský hejtman KČ a člen Předsednictva KČ Luboš Velecký, budu přítomen i já. Těším se na shledání a přeji krásné dny Václav Srb předseda Koruny České

* Vážené Představenstvo KČ, dovolte mi, abych Vám oznámil, že v příznačný datum, v předvečer konání Českého zemského sněmu, tedy v pátek 13. 05. 2011 v hotelu Bouček v Mochově, byla založena MS KČ Střední Čechy. Ustavující schůze proběhla v salonku ve večerních hodinách. Na této ustavující schůzi proběhly i první volby MS Střední Čechy. Předsedou MS byl zvolen jednomyslně p. Jaroslav Konečný (Čelákovice), místopředsedou MS byl zvolen jednomyslně p. Svatopluk Novotný (Poříčany). Ustavující schůzi byli dále přítomni pánové Brukner, Řepka a Cach, někteří další byli dopředu omluveni, neb jim páteční datum nevyhovoval. Na ustavující schůzi byla podepsána zakládací listina, která bude odevzdána k rukám p. GS KČ na nejbližší schůzi předsednictva KČ, byly nastíněny nejdůležitější úkoly a směry MS a také zmíněny a kvitovány důvody, vedoucí k založení MS. Na ustavující schůzi jsem také přečetl kladný posudek Legislativní komise KČ, zpracovaný předsedou komise p. Mgr. Krátkým, o který jsem si za tím účelem Leg. komisi požádal v měsíci dubnu 2011. Dle stanov strany je ještě nutné podat Představenstvu žádost o schválení MS. To učiním na nejbližším zasedání P. v měsíci červnu. Děkuji uctivě, Jaroslav Konečný.

Sdružení Česká korouhev    je  nezisková  organizace  sdružující  profesionální  a  po‐ loprofesionální skupiny historického šermu, historicko‐ divadelní  spolky,  historické  hudební  skupiny,  skupiny  věnující  se  historickým  tancům,  herce  a  jednotlivé  zá‐ jemce o historii samotnou. Naše sdružení vzniklo v roce  2006,  ačkoliv  jeho  základy  byly  položeny  již  v  dobách  dřívějších spíše v podobě hnutí. Naší nedílnou součástí  jsou  již  existující  skupiny  historického  šermu  či  další  kulturně‐historické spolky, které se v této oblasti pohy‐ bují již dlouhou řádku let a patří mezi kolegy k uznáva‐ ným odborníkům. Díky znalostem a zkušenostem, které  jsme  nabyli,  můžeme  jako celek  větší,  než  několik  nad‐ šenců,  realizovat  společné  cíle  mnohem  precizněji  a  s  větší  odpovědností.  Naším  současně  hlavním  časovým  zaměřením  je  středověk  i  když  se  chystáme  na  přijetí  nových členských skupin, které působí v  oblastech sta‐ rověku,  napoleonských  či  válek  světových.  Naším  hlav‐ ním  cílem  a  prioritní  myšlenkou  je  vytvořit  národní  organizaci,  která  by  byla  nejen  oporou  jejích  členů,  ale  především  poslem  kulturního  a  historického  dědictví  zemí koruny české pro generace dnešní i budoucí.    * Jako tradičně jedeme začátkem června do Říše na Hu‐ sitské  slavnosti.  Jedná  se  o  placenou  akci  určenou  vý‐ hradně ostříleným korouhevníkům.    Na dotazy rád odpoví předseda Pavel "Kolchoz" Krejčí.   Videa z Nauburgu :  http://www.youtube.com/CeskaKorouhev?gl=CZ&user =CeskaKorouhev#p/u/27/rYaIEfpNt6s  http://www.facebook.com/video/video.php?v=145033 1437520    Fotogalerie z Naumburgu :  http://www.ceskakorouhev.cz/galerie/Nemecko/Nau mburg/2009/index.html  http://www.facebook.com/photo.php?fbid=122418890 4098&set=o.148999152762 

* Bitva Mrač 2011 Středověký festival Battle-Mrač 2011 - 11. červen · 12:00 - 22:30 Vážení přátelé historického šermu, hudby, divadla a historie, milí diváci, fanoušci, kolegové.. dovolte abychom Vás pozvali na menší výlet do historie.. http://www.ceskakorouhev.cz/mrac Přijměte prosím pozvání ke shlédnutí bohatého historického programu pro celou rodinu na úpatí středověké tvrze Mrač. Můžete očekávat denní a noční bitvu, fakírovu ohnivou show, turnajová klání pěších i jízdních bojovníků, střeleckou přehlídku, divadelní vystoupení s historickou či pohádkovou tématikou, dobový tábor a tržiště, popravu a mučírnu, dobovou polní kuchyni, lazebnu, kovárnu, kvalitní občerstvení, pouťové atrakce, projížďky na koních, tématickou středověkou hudbu, na historické tance a našeho úžasného Herolda! Fotogalerie z minulých ročníků najdete zde: http://www.facebook.com/album.php?aid=199914&id=343988815863 http://www.facebook.com/album.php?aid=240351&id=343988815863 http://www.facebook.com/album.php?aid=241136&id=343988815863 V bohatém programu vystoupí : SHŠ Vyšehradští s popravou a šermířským vystoupením SHŠ Revertar se dvěma šermířskými vystopeními a fireshow SHT Acronia s dobovými vesnickými i dvorskými tanci Čaroděj Cave se svoji úžasnou čarodějnou show "Zrození Hadonoše" Solutus orientální taneční vystoupení "Křídla bohyně Isis" Hrát bude historická kapela Řemdih Dále vystoupí členové České korouhve se svoji fakírskou fire show SSHŠ Česká korouhev s vystoupením "Vražda v Panské komnatě" SSHŠ Česká korouhev s vystoupením "Přepadení u městských bran" Uvidíte střeleckou přehlídku pod vedením dělmistra Landštejnské glévy Dále shlédnete histroickou bitvu na počest 540.výročí úmrtí krále Jiřího z poděbrad s příznačným názvem "Vos vel Mors!"

AKCE – květen, červen 2011   5       Tisková zpráva občanských sdružení Praguewatch a Klub Za starou Prahu:       Protestní shromáždění proti demolici domu č. 1601 na Václavském náměstí Pra­   ha. V úterý 7. 6. 2011 od 17.00 hodin proběhne na Václavském náměstí při vyús­   Opletalovy  ulice  protestní  shromáždění  proti  demolici  domu  č.p.  1601  na  tění    rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice. Na shromáždění vystoupí řečníci z řad    architektů,  historiků  umění  a  zástupců  Univerzity  Karlovy.  Celá  demonstrace  bude    ukončena před 18. hodinou symbolickým položením svíček za zbytečně zbořené domy v    památkové rezervaci.       Protestní  shromáždění  pořádají  Klub  Za  starou  Prahu  a  občanské  sdružení  Pragu­   ewatch. Akce navazuje na text veřejného protestu publikovaného na“    http://www.zastarouprahu.cz/protest/, který dosud podepsalo přes 3 300 lidí. Klub Za    starou  Prahu  Praguewatch  Jakub  Bachtík,  Martin  Veselý,  [email protected]  in‐   [email protected] 728 066 181 721 951 245      Ministr  kultury  schválil,  ve  shodě  s  Magistrátem  hl.  m.    Prahy,   demolici  hodnotného  domu  č.  p.  1061  na  nároží    Václavského  náměstí  a  Opletalovy  ulice.  Demolice  je    Vážení přátelé,   podle našich záznamů jste podpořili svým podpisem interne"zdůvodněna"  záměrem  postavit  zde  na  kšeft  další  "ar‐   tovou verzi Výzvy na obranu knih, protestující proti vládnímu chitekturu"  ze  skla  a  drátů,  hlavně  násobící  objem  obe‐   stavěného  prostoru.  Stavba  má  mít  na  nároží  věž  (!),  záměru zvýšit DPH na knihy, a tím výrazně omezit českou     takže  vytváří  pseudodominantu   konkurující  kompozici  knižní produkci. Tuto výzvu podepsalo do dnešního dne   takřka 160 000 lidí. Za dosavadní podporu děkujeme.* prostoru náměstí ukončeného Národním muzeem. Minis‐   Domnívali jsme se, že naše argumenty o devastujícím účintr  povolil  demolici  i  přes  to,  že  plány  nové  zástavby do‐ ku zvýšení DPH pro české knihy, podepřené podpisy signatásud    neexistují  (jen  ve  skicách!).  Lze  se  proto,  navíc  řů – nakladatelů, knihkupců, ale zejména čtenářů, přesvědčí oprávněně  domnívat,  že  záměrem  developera  je  pouze    naši politickou reprezentaci ke změně názoru. Přestože vládní vytvořit touto demolicí v  centru Prahy  lukrativní parce‐   lu,   se  kterou  může  být  následně  výhodně  obchodováno.  politici tyto argumenty vesměs uznali, odmítli z krátkozrakého Ministr  kultury  tak  spolu  s  odborem  památkové  péče  důvodu "udržení koalice" na avizovaném plánu zvýšení DPH   Magistrátu  tak  porušili  své  zákonné  povinnosti  chránit  cokoli měnit.   Dne 7. 6. 2011 pak poslanecká sněmovna v prvním čtení historické centrum Prahy.    novelu zákona o DPH schválila. Na adrese    Tím náš boj proti tomuto nesmyslnému záměru rozhodhttp://www.zastarouprahu.cz/protest/    ně nekončí! S pozdravem Jan E. Bárta    Zákon musí projít celým legislativním procesem a musí být     schválen během dalších dvou parlamentních čtení, při nichž     může být upraven pozměňovacími návrhy. V tlaku na politiky Vážené dámy a pánové, přátelé,   proto chceme dále pokračovat – představenstvo Svazu česzasíláme vám otevřený dopis informující vás o vzniku a cílech   kých knihkupců a nakladatelů svolává demonstraci proti Sdružení monarchistů. I když o tom bylo rozhodnuto již 10. 11.   chystanému zvýšení DPH na knihy a tiskoviny. Demonstrace 2010, bylo třeba, aby iniciátoři tohoto záměru vypracovali všechny   se uskuteční ve středu 22. června 2011 v 16 hodin v Praze potřebné dokumenty, nezbytné k registraci tohoto nového občan  na Staroměstském náměstí pod heslem Nezdaňujte čtení, ského sdružení, ujasnili si jeho cíle, program, základní organizační nezdaňujte informace!   náležitosti, obsah otevřeného dopisu a stanovy organizace. To si Knihkupce žádáme, aby o demonstraci informovali na svých   vyžádalo určitý čas, naplněný zodpovědnou prací na přípravě prodejnách, nakladatele žádáme, aby informovali své spolu  těchto náležitostí.   28. 4. 2011 bylo sdružení u Ministerstva vnitra ČR zaregis- pracovníky – autory, překladatele, editory, redaktory, typograDne fy, tiskaře. Ostatní, kterým není osud českých knih lhostejný,   trováno, čímž se pouhý záměr změnil v konkrétní a věcnou realitu, zejména školy, knihovny, kulturní zařízení, ale i čtenářskou   se kterou je možné před vás předstoupit. veřejnost, žádáme o šíření pozvánky na demonstraci podle   Oba naše základní dokumenty - otevřený dopis i stanovy Sdružesvých možností.   ní monarchistů by vám měly poskytnout všechny nezbytné vstupní Ale hlavně – přijďte nás prosím podpořit!   informace o charakteru sdružení a o jeho místu i úloze v rámci Pozvánky ke stažení v různých formátech na www.sckn.cz   monarchistického hnutí v tomto státě. Otevřený dopis naleznete v   příloze, oba dokumenty naleznete na webových stánkách sdruženi.   je jejich adresa: http://sdruzenimonarchistubrno.webnode.com/ Zde   Mailový kontakt na nás: [email protected] Za  každou reakci děkujeme.   K poctě krále!   Z. S. Krejčí Mgr. za přípravný výbor SM

SVĚT MONARCHIÍ – květen, červen 2011

6

Muž, který spojil západ a východ slunce   Historie šlechtického rodu Coudenhove je dlouhá a složitá. Prvním zaznamenaným předkem rodu byl Theodo‐ ricus Coudenhove (1240) v Brabantu. Jeho potomek Gerolf se v polovině 13. století zúčastnil jedné z křižáckých  výprav  do  Palestiny.  Přenesme  se  ale  do  19  století.  Další  z  potomků  rodu  František  Karel  Coudenhove  (1825‐ 1893) zakoupil v roce 1864 statek a zámek v západočeských Poběžovicích (Ronsperg). V roce 1857 se oženil s  Marií  von  Kalergi  (1840‐1877),  ženou  z  jednoho  z  nejstarobylejších  evropských  rodů.  Kalergiové  pocházeli  z  Kréty  a  svůj  původ  odvozovali  od  byzantské  císařské  dynastie  Fókasů.  Prastarý  původ  jména  Kalergi  měl  pro  rodinu takovou vážnost, že jejich synové požádali na počátku tohoto století o spojení jmen, takže od roku 1903  užívali  titulu  hrabě  Coudenhove‐Kalergi.  Nu  a  jak  to  dopadlo  s  ošetřováním  hraběte  Heinricha?  Za  složitých  okolností  se  oženil  s  milovanou  Mitsukou  a  ještě  v  Japonsku  se  jim  narodili  dva  synové.  Johannes,  japonsky  Kontaro(1893)  a  Richard,  japonsky  Ejiro  (1894).  Hrabě  Heinrich  chtěl  v  Japonsku  zůstat,  avšak  jeho  tatínek  odkázal  v  roce  1893  majetek  nikoli  jemu,  jako  nejstaršímu  synovi,  nýbrž  jeho  prvorozenému  Janovi.  Šlechtic  konáním i duchem nemohl připravit syna o dědictví a tak se rodina vydala na cestu do Poběžovic. Hrabě Heinrich  se  vzdal  diplomatických  služeb  a  věnoval  se  filozofii,  mimo  jiné  i  jako  profesor  na  tehdy  Karlo‐Ferdinandově  univerzitě v Praze. V Poběžovicích se jim narodili ještě dva synové a dvě dcery. V roce 1907 postihla hraběnku  Mitsuko  Coudenhove‐Kalergi  a  její  děti  těžká  rána:  jediný  důvěrný  přítel  a  blízký  člověk  v  Evropě,  jediný,  se  kterým mohla mluvit svojí mateřštinou, Heinrich Coudenhove‐Kalergi, zemřel náhle ve 46 letech.     V roce 1913 se v přibližně stejnou dobu pohybovali ve Vídni tři muži, kteří se nikdy nesetkali. Jména dvou z nich  se  stala  za  několik  let  synonymem  zla.  Nedostudovaný  seminarista  Stalin  zde  údajně  studoval  národnostní  otázky,  ve  skutečnosti  se  skrýval  před  carskou  ochrankou,  která  ho  stíhala  za  vydírání  obchodníků  v  Tbilisi.  Druhým  byl  nedostudovaný  středoškolák,  pouliční  malíř  a  návštěvník  stravoven  pro  chudé  Adolf  Hitler.  Třetí  muž,  který  možná  jako  první  v  Evropě  poukázal  za  pár  let  poté  na  smrtelné  nebezpečí,  které  hrozí  Evropě  ze  zemí národního nacionalismu a bolševismu, začal v onom roce 1913 studovat na vídeňské univerzitě filozofii a  moderní dějiny. Potomek několika evropských šlechtických rodů a po matce Japonec – Richard hrabě Coudenho‐ ve – Kalergi. V následujících letech se stal zakladatelem Pan‐evropské unie, autorem vize dnešní Evropské unie,  navrhovatelem  její  dnešní  hymny  a  prvním  autorem  dvou  písemných  návrhů  evropské  ústavy  (1931  a  1951).  Československý  občan,  který  jako  první  v  Evropě  navrhl  v  roce  1926  na  kongresu  Pan‐Evropy  v  Basileji,  aby  Evropa  měla  společnou  hymnu,  měnu,  armádu,  trh,  vládu,  občanství  a  ústavu.  Pochopitelně,  tohle  všechno  nepřišlo najednou.     Hrabě  Richard  byl  vychován  v  úctě  k  historii  a  kultuře  všech  národů.  Těžce  prožíval  i  události  první  světové  války  a  již  od  svých  gymnazijních  let  se  zabýval  myšlenkou  spolupráce  evropských  národů,  když  později  mu  v  tom  vzorem  byly  Spojené  státy Americké.  Koncept  svých  názorů  a  návrhů  na  řešení,  která shrnul  ve  své  knize  Pan‐Europa.  Když  ji  roku  1923  ve  svých  29  letech  ve  Vídni  vydal,  zapůsobila  nejen  v  politických  kruzích  jako  senzace.  V  roce  1926  vyšla  tato  kniha  v  češtině  v  překladu  Olgy  Laurinové  v  nakladatelství  Aventinum  Dr.  Otakara  Štorcha‐Mariena  s  předmluvou  Edvarda  Beneše  a  s  Masarykovou  finanční  podporou.  V  úvodu  autor  napsal:  „Posláním  knihy  je  probudit  politické  hnutí,  které  dříme  ve  všech  evropských  národech.“  V  této  knize  prezentoval jako odpověď na válku a válečné důsledky program evropského sjednocení, který zamýšlel uskuteč‐ ňovat  po  etapách.  Cílem  bylo  sjednocení  evropských  národů  na  demokratických  základech  s  plným  vědomím  křesťanských kořenů našeho kontinentu. Předpoklady byly následující: Evropa musí být federací a musí hrát roli  po  boku  USA,  Ruska,  Commonwealthu  a  Číny.  Tzv.  Panevropa  měla  být  alternativou  vůči  expanzi  Ruska  a  ohrožení z východu.     Richard hrabě Coudenhove – Kalergi byl přijat v roce 1924 presidentem Československa T. G. Masarykem. Když  se  poprvé  setkali,  nebylo  to  setkání  velikánů  s  rozdílnými  názory,  ani  setkání  zralého  státníka  s  nadšeným,  začínajícím  politikem.  Masaryk  se  znal  dobře  s  jeho  otcem,  diplomatem  a  univerzitním  profesorem  pražské  univerzity  dr.  Heinrichem  hrabětem  Coudenhove  –  Kalergi.  Jeho  filozofickou  disertační  práci  Antisemitismus  vyznamenala  v  roce  1900  právě  pražská  univerzita,  jejímž  členem  Masaryk  v  té  době  byl.  Oba  mněli  mnohé  společné. Studovali na stejné univerzitě. Ctili otázky morálky. Masaryk morálku Platonovu, Coudenhove morálku  hodnot  rytířských  ideálů  a  konfuciánství.  Oba  měli  zvláštní  vztah  k  náboženství  –  Masaryk  viděl  Boha  mimo  oficiální  církevní  učení,  Coudenhove  uznával  božskou  prozřetelnost.  Coudenhove  brzy  opustil  ideu  Platónova  státu a vrátil se ke své disertační práci z roku 1917 „Objektivita jako základní morální princip“. Masaryk zůstával  u základních myšlenek své disertační práce „Podstata duše u Platóna“, ale oba se shodovali v názorech na úlohu  etiky, jíž absenci cítili asi stejně například v pracích Marxových. Masaryk četl první Coundehoveovu knihu „ Etika  a hyperetika“ a v tom se shodli, neboť Masaryk vyznával zásadu, že etika je praktickou filozofií. Pokud by se tedy  jejich setkání odehrálo na nějakém univerzitní půdě, pravděpodobně by vytvořili perfektně fungující tvůrčí tým.  Jenže  stáli  vedle  sebe  dva  muži  a  každý  z  trochu  jinou  vizí.  Coudenhove  zcela  jasnozřivě  pochopil  nebezpečí  roztříštěnosti Evropy, souvislost negativ německo‐francouzských vztahů s negativy vztahů česko – německých,  nebezpečí všech forem nacionalismu, hrozbu Sovětského Ruska pro budoucnost Evropy a složitost vztahů států 

ve střední Evropě po nešťastném přijetí Versailleských dohod. Masaryk byl v poněkud jiné situaci. Uvědomoval  si  možná  ne  zcela  plně  jeho  jisté  selhání  v  politickém  směrování  českých  legií  v  době  bolševické  revoluce  i  vágnost  teorie  čechoslovakismu,  která  byla  v  jistém  rozporu  s  potřebami  národnostního  soužití  českého  a  německého etnika. V té době si byl již plně vědom nereálnosti svého předvánočního výroku z roku 1918, když  řekl, že Němci jsou pro nás především kolonisté. K velikosti státníka patří i schopnost sebereflexe – Masaryk v  roce  1928  ve  svém  projevu  k  výročí  28.  října  1918  tento  svůj  výrok  uvedl  na  pravou  míru,  ač  tušil,  že  je  to  poněkud  pozdě.  Fakt  ten  umocnila  i  zakrátko  přišedší  světová  ekonomická  krize.  A  tak  stáli  především  vedle  sebe,  ale  také  proti  sobě  dva  muži.  Sedmdesátiletý  univerzitní  profesor,  který  se  stal  nechtěně  na  základě  objektivních okolností politikem a zakladatelem státu vratkých základů, který byl ovšem snem mnohých, a ani ne  třicetiletý pragmatický vizionář, který věděl, proč hovoří o propletenosti zájmů a vztahů evropských států, jejímž  jediným řešením je Panevropa, nikoli Společnost národů či nějaká její jiná podoba. Ten druhý již veřejně označil  Masaryka  za  osobnost  panevropského  charakteru,  který  cítí  potřebu  vybudování  nové  a  jednotné  Evropy.  Ten  první  se  chabě  bránil,  neboť  měl  za  sebou  trauma  vzniku  Sovětského  Ruska,  složité  vyjednávání  v  Americe,  euforii dohod s vítěznými mocnostmi v roce 1918, zejména s Francií, ale pocit prázdnoty po zániku Rakouska –  Uherska  a  objektivní  obavy  z  vnitřního  vývoje  nového  státu  československého,  jehož  vznik  jako  bumerang  poznamenala  nákaza  bolševická.  Proto  odmítl  velkorysou  Coudenhoveho  nabídku,  aby  se  v  budoucnu  stal  Georgem  Washingtonem  Spojených  států  evropských.  Cítil,  že  jde  o  nabídku  poněkud  předčasnou,  byť  její  budoucnosti byl nakloněn. Jenomže entusiasmu muže, který byl představitelem generace roku 1914, nositelem  radikálního  řešení  evropské  krize,  v  němž  klokotala  síla  tradice  rakouského,  řeckého  a  japonského  myšlení,  nebylo  lze  odolat.  Své  ANO  řekl  Masaryk  zcela  jednoznačně.  A  díky  tomu  se  první  dvě  desetiletí  činnosti  Panevropského hnutí stalo legální součástí československé politiky, jakkoli se snažili a snaží mnozí historikové  tuto skutečnost spíše bagatelizovat.   V Československu byla založena pobočka Panevropské organizace tři roky po vlastním vzniku Panevropské unie  ve Vídni v roce 1923 a vyvíjela zde značnou aktivitu. Coudenhove se sám dovolával na podobnost svých myšle‐ nek s Masarykovou koncepci Evropy a snažil se použít svého československého občanství jako mostu k Francii. I  tak nenacházela jeho činnost v ČSR jednoznačnou podporu. Coudenhove ovšem shromáždil i v Československu  řadu příznivců svých myšlenek a v roce 1925 se mu podařilo získat ke kladné odpovědi na otázku, zda je vytvo‐ ření Spojených státu evropských nutné, některé významné české i německé politiky z ČSR. V časopisu Panevropa,  vycházejícím ve Vídni, byla připojena i druhá otázka, zda považují vznik Spojených států evropských za možný.  Mezi dotázanými figuroval i československý ministr zahraničí Edvard Beneš, který ve svých odpovědích, i když  velmi  diplomaticky  formulovaných,  ideji  Panevropy  přitakal.  Největší  pozornosti  a  míry  oficiální  podpory  se  dostalo  Panevropské  unii  v  ČSR  v  době  Briandovy  iniciativy  k  sjednocení  evropských  států  z  podzimu  1929  a  následující  doby  do  podání  Briandova  memoranda  o  Panevropě  v  květnu  1930  a  souběžně  uspořádaného  kongresu Panevropské unie v Berlíně. V této době, v roce 1929 také Beneš přijal čestné předsednictví PU v ČSR  (1929). Coudenhove v následujících letech navštěvoval poměrně často ČSR. Tak například v květnu 1930 přijel  do Prahy na několik hodin, aby konferoval s Benešem o otázkách Panevropy. Nová organizace Evropy tak musí  být nyní provedena na obou tocích – německo‐francouzské dorozumění na Rýně a dorozumění mezi následnic‐ kými státy na Dunaji, tvrdil Coudenhove. To byla vize, která mohla řešit mnohé. Coudenhove však byl rozhodným  odpůrcem  nacionálního  socialismu  a  Hitlera.  V  článku  „Brüning_Hitler“,  uveřejněném  v  únoru  1931  v  časopise  Panevropa, je zveřejněn jeho názor stavící na úroveň oba diktátory: „ Stalin připravuje světovou revoluci, Hitler  připravuje  světovou  válku“.  Takto  se  znovu  vyjádřil  i  na  basilejském  kongresu  Panevropské  unie  v  roce  1932,  kde označil Stalina a Hitlera za smrtelné nebezpečí pro Evropu. Český tisk se například v září 1931 rozhořčoval,  že Beneš spolu s německým demokratem Erichem Kochem‐Weserem navrhli Coudenhoveho na Nobelovu cenu  míru.  Prager  Tagblatt  otiskl  ty  pasáže  Coudenhoveho  článku,  které  vyznívaly  smířlivě  vůči  československému  státu,  upozorňovaly  ale  na  nutnost  národní  tolerance  pro  Němce  v  ČSR.  Coudenhove  označil  zcela  jasně  a  jasnozřivě německou otázku za klíčovou otázku Československa. Jeho pozice v Rakousku a Německu se stávala  stále slabší, a proto slouží ke cti československého státu, že Coudenhove byl nadále přijímán nejvyššími státními  místy.  Například  v  dubnu  1933  znovu  prezidentem  Masarykem.  Také  Coudenhove  si  Masaryka  vždy  vážil  a  publikoval  například  oslavný  článek  o  něm  u  příležitosti  jeho  83.  narozenin  pod  titulkem  „Největší  Evropan“.  Zdůraznil, že  jeho mravní a duchovní převahu uznávají nejen Češi a  Slováci, ale i  národnostní menšiny „pokud  nejsou zaslepeny národnostních záštím“. Když Rakousko zmizelo z mapy samostatných států za necelé dva roky  – znamenalo to i osobní tragédii pro Coudenhoveho. Po anšlusu v březnu 1938 byl sekretariát Panevropské unie  ve  Vídni  uzavřen,  archivy  zabaveny  a  Coudenhove  musel  uprchnout.  Hitler  sám  nahlížel  na  možné  budoucí  sjednocení Evropy jako na „drzé výmysly“ a hraběte Coudenhove označil za „všem nadbíhajícího bastarda“. Jeho  první  kroky  vedly  ostatně  do  ČSR a  odtud  přes  Maďarsko  a  Itálii  do  Švýcarska. A  do Francie,  které  mu  udělila  francouzské občanství. Taková byla doba panevropská v Československu do roku 1938.     A hrabě Richard? Burcuje. První, s čím je se třeba vypořádat je evropský nacionalismus. Národy nejsou krevní  příbuzenstva. Všechny národy jsou smíšené. Coudenhove píše – Francouzi jsou Galové a Frankové, Italové jsou  Etruskové, Kelti a Germáni s trochou krve albánské, Němci jsou  na západě a jihu promíšeni s prvky keltskými, 

kdežto  na  východ  od  Labe  jsou  to  germanizovaní  Slované.  Prusové  jsou  spřízněni  více  s  Čechy  než  se  Šváby.  Pokud se osobností národních týče, je to ještě složitější. Největší maďarský národní básník Petöfi byl slovanské‐ ho původu, filozof Kant původu skotského, Schopenhauer holandského a Nietzsche polského. Bonaparte a Zola  nebyli  Francouzi,  Shaw  a  Loyd  George  nejsou  Angličané,  Cesare  Borgis  nebyl  Ital  a  Kolombus  nebyl  Španěl.  Národy podle něj nejsou příbuzenstvím krve, ale příbuzenstvím ducha. Národní pospolitost se ale vždy nekryje s  pospolitostí  řeči.  Tak  se  cítí  Irové  jako  národ  odlišný  od  Angličanů,  ačkoli  je  angličtina  mateřskou  řečí  velké  většiny  Irů.  Za  středověku,  kdy  kultura Evropy  byly přes  různost  jazyků  jednotně  křesťanská, pociťoval Západ  mnohem silněji svoji národní jednotu než dnes. Národ je říší ducha – každý kdo cítí úctu před duchem, musí cítit  úctu před myšlenkou národní. Avšak nelze vidět jen myšlenky a činy vlastních hrdinů a jinými národy pohrdat.  Paradoxně  jsou  proti  šovinismu  imunní  analfabeti.  Základem  evropské  integrace  musí  být  láska  k  vlastnímu  národu doplněná úctou k národům cizím. Pak dojde ke kulturnímu znovuzrození Evropy.     Druhé  s  čím  se  musíme  vyrovnat,  píše  Coudenhove,  je  národní  myšlenka.  Boj  proti  národní  myšlence  by  byl  bojem proti kultuře. Je třeba rozšiřovat kulturu národní v kulturu evropskou. Chápat, že všechny národní kultury  jsou nerozlučně spojené části jednotné kultury evropské. K tomu je třeba znát dobře duchovní vůdce sousedů a  umět ocenit jejich kulturní přínos. My hovoříme o Číňanech a Indech a přitom jsme kulturně daleko jednotnější, o  jazykových  rozdílech  ani  nemluvě.  Ústavy  evropských  států  jsou  si  nepoměrně  podobnější,  než  byly  ústavy  řeckých  městských  republik  –  píše  autor  v  roce  1923.  Evropané  jsou  spojeni  týmž  životním  stylem,  sociálním  rozčleněním,  stejnými  mravy  a  zvyky,  dokonce  i  móda  podléhá  týmž  změnám.  Umělecké  směry  v  Evropě  jsou  internacionální.  Těmito  četnými  společnými  znaky  evropského  života  pozbývá  evropský  jazykový  zmatek  na  významu.  Západní  kulturní  jednota  nám  dává  právo  mluvit  o  evropském  národě,  jež  je  jazykově  a  politicky  rozčleněn na různé skupiny.     Třetí  skupinou  problémů  jsou  hranice.  Určení  spravedlivých  jazykových  hranic  je  nemožné.  Výsledkem  bylo  vždy to, že gordický tento uzel byl vždy rozetnut mečem. Kde vypovědělo službu právo, tam nastoupila moc, píše  autor. Výsledkem je to, že v různých státech vznikají silné menšiny, které jsou‐li případně majoritami utiskovány,  kladou své naděje do příští války. K překonání národnostních bojů musí být nastoupena stejná cesta, která vedla  k zastavení bojů náboženských. Je‐li národ říší ducha, nelze ho vytyčit hraničními kolíky. Tedy odluka národa a  státu‐v tom je potřebné řešení. Evropané musí dojít k poznatku, že požadavek spravedlivých hranic je nesplni‐ telný. Kdyby se americké státy neustále hádaly o hranice, byla by tam nepřetržitá válka. Je jenom jeden radikální  způsob trvalého a spravedlivého řešení evropských hraničních otázek‐neposunovat hranice, ale zrušit je. K tomu  vyzývá Coudenhove‐Kalergi a píše: budou‐li odstraněny hospodářské a národní příčiny politické nenávisti mezi  sousedními  státy,  nenávist  zmizí  sama.  Záležím  jen  na  tom,  aby  panevropské  zákonodárství  učinilo  přítrž  umělému  štvaní  mezi  národy  ve  škole  a  v  tisku;  aby  stejně  znějící  zákon  trestal  co  nejpřísněji  každou  národní  propagandu nenávisti jako velezradu na Evropě.     Čtvrtou  dimenzí  jsou  takzvané  národní  zájmy.  Autor  charakterizuje  ve  své  době  čtyři  protivníky  evropského  sjednocení: Nacionální šovinisty, komunisty, militaristy a průmyslové podniky chráněné cly. Ačkoli Coudenhove  –  Kalergi  nemohl  znát  slovník  našich  euroskeptiků,  napsal  o  nich  ve  své  době  toto:  Budou  v  panevropanství  spatřovat  nebezpečí  pro  svůj  národ,  budou  malovat  na  zeď  nebezpečí  všeobecného  odnárodnění  a  budou  v  zájmu národní cti protestovat proti tomu, aby se suverenita vydávala v jakékoli nebezpečí. Nepřátelé integrace „  budou mluvit o národní cti, třesouce se jen o vlastní prospěch. Budou se dokonce pokoušet používat komunistů  jako  bořících  beranů  proti  panevropanství,  budou  prohlašovat,  že  existence  národního  průmyslu  je  národním  zájmem, a že jeho zánik by znamenal národní katastrofu“.                                 Petr Andrle  Zdroj:  http://neviditelnypes.lidovky.cz/osobnost‐muz‐ktery‐spojil‐zapad‐a‐vychod‐slunce‐2‐fbk‐ /p_politika.asp?c=A110322_103229_p_politika_wag   

Černá Hora rehabilituje panovnickou rodinu 

    Černohorská vláda podpořila zákon o rehabilitaci dynastie Petrovičů, která  této  malé  jadranské  zemi  vládla  přes  200  let  až  do  svého  svržení  v  roce  1918.     Pokud  zákon  schválí  parlament,  dostane  se  potomkům  někdejšího  královského  rodu morálního i finančního zadostiučinění. Rodina získá zpět majetky v obci Nje‐ guši, někdejší černohorské metropoli Cetinji i v hlavním městě Podgorici.    Návrh rovněž počítá s ustavením a financováním nadace, která by získala ze stát‐ ního  rozpočtu  čtyři  miliony  eur  (přes  96  milionů  korun).  Rodoví  příslušníci  také  budou moci vykonávat nepolitickou protokolární činnost.    Dynastie vládla v Černé Hoře do roku 1918, kdy byl král Nikola I. Petrović Njegoš  sesazen srbskými Karadjordjeviči. Nikola poté odešel do francouzského exilu, kde  v roce 1921 zemřel. Pravnuk krále princ Nikola Petrović před několika lety zahájil  kampaň na rehabilitaci rodiny a zároveň usiluje o opětovné nastolení monarchie.  http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/cerna‐hora‐rehabilituje‐ panovnickou‐rodinu_199568.html                         Pravnuk krále princ Nikola Petrovič

Monarchisté v uniformě – květen, červen 2011 Češi za války oddaně bojovali za císaře  pána 

9

  autor: aha     Když  se  řekne  první  světová  válka,  většina lidí si  vy‐ baví  postavu  vojáka  Švejka  a  jeho  památnou  větu:  "Tak  nám  zabili  Ferdinanda".  Asi  právě  proto  se  nám  pod pojmem 1. světové války a českých vojáků vybaví  ona kniha Jaroslava Haška nebo Československé legie.  Většina  lidí  si  myslí,  že  každý  Čech  v uniformě spadal  buď do první, nebo do druhé kategorie – Švejka, nebo  legionáře. Rakušané nám dodnes nemohou odpustit,   že jsme podle nich zapříčinili konec monarchie. Jeden rakouský historik ale zjistil, že mnoho Čechů v první svě‐ tové válce dobře bojovalo za císaře pána.    Historik vídeňské univerzity Richard Lein ve své nové knize tvrdí, že Češi v rakouské uniformě byli přinejmen‐ ším  stejně  dobří  vojáci  jako  jejich  německy  mluvící  spolubojovníci.  "To,  co  se  neustále  objevuje  v rakouské  i  v  české  historiografii,  totiž  ta  všeobecná  nespolehlivost,  to,  že  čeští  vojáci  stáli  zarytě  proti  Rakousku‐Uhersku,  špatně  bojovali  a  masově  přebíhali  k  Rusům,  Italům,  Srbům  a  podobně,  jednoznačně  není  pravda,"  vyjádřil  se  Richard Lein.    Autor vyvrací mýty o 28. pěším pluku    Lein analyzuje dva legendární momenty válečné vřavy. První z nich je příběh 28. pěšího pluku složeného hlavně  z  pražských  Čechů.  Česká  vojenská  mytologie  praví,  že  3.  dubna  1915  přešel  na  území  dnešního  východního  Slovenska jako jeden muž k nepřátelským Rusům. Jenomže historické zkoumání podle Richarda Leina doložilo,  že pluk, kvůli chybě nadřízených velitelů zanechaný na pospas v těžko dostupné kotlině, neměl šanci a padl po  boji do ruského zajetí. To prý nakonec přiznali i sami Rakušané.    Vídeň dokonce pluk, který byl kvůli údajné velezradě zrušený, zase obnovila. Na české straně ale mýtus žije dál.  Druhý rozbor historik věnuje bitvě u Zborova, tedy události, jejíž zvěčnění v podobě názvu ulice asi nechybí  v  žádném  větším  českém  městě.  Autor  to  ale označuje  za  oprávněné.  Československá  legionářská  brigáda  v  čer‐ venci 1917 po boku Rusů opravdu prokázala hrdinství. Legenda, která tvrdí, že se Češi bojující na druhé straně, v  rakouských uniformách, dobrovolně vzdávali svým krajanům – legionářům, ale podle něj neplatí.    "Po  bitvě  vypověděli  mnozí  vojáci,  že  o  žádné  československé  brigádě  neměli  ani  tušení,  protože  všichni  útočníci  mluvili rusky. To byl rozkaz, který platil i pro československé legionáře, aby se předešlo nedorozuměním a střelbě do  vlastních  řad.  Takže  nějaký  vědomý  kontakt  mezi  Čechy  na  obou  stranách  před  bitvou  nebo  během  ní  v  žádném  případě nebyl," podotkl historik. Jak konec 28. pluku, tak i rakouský debakl u Zborova přitom v monarchii, a poz‐ ději v okleštěném Rakousku, vedly k protičeským emocím.  Zdroj: http://www.ct24.cz/domaci/125257‐cesi‐za‐valky‐oddane‐bojovali‐za‐cisare‐pana/  

V sobotu 18. 6. pořádá KVH 35. ppl. tradiční pietní akt u pomníku veteránů a padlých 1. sv. války v Černošíně. Opět bude sloužena mše svatá, proběhne seskok plzeňských parašutistů a ukázky zbraní.

                              Muzejní noc 

   

Láskyplná tolerance jinakosti,   nebo cesta k sebedestrukci? 

Pátek 3. 6. 2011. Příslušníci 35. ppl. vítají před Zpč. muzeem v Plzni Jejich Císařské Výsosti.

    Koruna Česká – monarchistická strana Čech, Moravy a  Slezska  vyjadřuje  zásadní  nesouhlas  s  plánovaným  konáním  tzv.  Prague  Pride,  která  má  proběhnout  13.  srpna  v Praze.  Tato  přehlídka  zvrhlosti  a  nevkusu  je  inspirována  akcí  Gay  Pride,  konané  –  jak  typické!  ‐  v  hlavním městě Evropské Unie, Bruselu.     Nepříjemně  nás  překvapilo,  že  primátor  města  Prahy  Bohumil  Svoboda,  zástupce  údajně  konzervativní  a  pravicové ODS, tuto záležitost zaštítil. Dovedli bychom  pochopit  strpění  takové  akce,  jakožto  odvráceného  rubu svobody shromažďování, ale přímá politická pod‐ pora  vrcholného  zástupce  strany,  veřejně  deklarující  ochranu konzervativních hodnot, je pro nás nepochopi‐ telná. Pak je na místě otázka, nakolik je primátor kom‐ petentní  a  politicky  zodpovědný  člověk.  Hraje  se  tady  snad  o  hlasy  těchto  lidí?  Jak  hluboko  ještě  může  kles‐ nout liberální politika?    Nejsme  stiženi  politickou  korektností  a  nebojíme  na‐ zvat  tuto  akci  pravým  jménem.  Nejde  o  žádnou  mani‐ festaci  pozitivní,  postmoderními  intelektuály  adorova‐ né  jinakosti,  nýbrž  o  veřejnou  manifestaci  zvrhlosti.  Akce tohoto typu jen podporují již tak značný mravně‐ duchovní rozklad národa. Spolu s efektivním užíváním  politicky korektních nálepek typu „homofobie“, „trans‐ fobie“  a  podobných  je  nám  stále  agresivněji  vtloukáno  do hlavy, že každá sexuální deviace či choroba je vlast‐ ně  jen  mravně  indiferentní  jinakost  a  že  nemocnými  jsou všichni tmářští zpozdilci, kteří si to nemyslí.    Člověk  ale  je  přirozeně  heterosexuální  a  jeho  pohlaví  rozhodně není sociální konstrukcí. V podobných akcích  spatřujeme  negativní  útok  na  institut  rodiny,  jakožto  přirozený  svazek  muže  a  ženy,  určený  k  výchově  dětí.  Ten  v  žádném  případě  nemůže  být  nahrazen  protipři‐ rozenými  homosexuálními  svazky,  jejichž  účelem  ne‐ může být výchova dětí. V programu akce nás pak speci‐ álně pohoršuje konání ekumenické bohoslužby, což jen  potvrzuje nepřijatelnost tzv. moderního ekumenismu.     Vyzýváme  tedy  primátora  města  Prahy,  aby  svou  záštitu této akci stáhl a angažoval se ve věci zamezení,  či alespoň podstatného omezení jejího rozsahu.     V  případě  veřejného  protestu  vůči této akci  se  připo‐ jíme.    Koruna Česká – monarchistická strana Čech, Moravy a  Slezska    http://rozdilnerytmy.blgz.cz/2011/04/Predbezny‐ doprovodny‐program‐k‐Prague‐Pride‐2011.html  http://www.ceskapozice.cz/magazin/special‐ report/jako‐duhove‐vily‐gay‐pride‐miri‐prvne‐i‐do‐ prahy  Cedule před moravskou hospodou. Dodal MVDr. J. Čížek.

LITERATURA – duben 2011

11

U příležitosti 145. výročí prusko‐rakouské války  vydává Jaroslav Dvořák vlastním nákladem publikaci   

LIBELLUS HONORIS,    

c. k. důstojníků padlých ve válce roku 1866 

Jedná se o komentovaný seznam 952 rakouských důstojníků, kte‐ ří padli nebo zemřeli za polního tažení roku 1866 u všech jednotek  během  vojenských  střetnutí  a  na  všech  frontách  (severní  a  jižní  bojiště, střední Německo a Dalmácie). Z historického hlediska jde o  ojedinělé a dílo mapující oblast, kterou ještě nikdo takto kompletně  nezpracoval  a  nevydal,  a  to  včetně  oficiálních  úředních  institucí.  Pan  Dvořák  této  práci  věnoval  téměř  15  let  svého  života.  Touto  publikací  hodlá  vzpomenout  všech  rakouských  důstojníků,  kteří  během polního tažení 1866 přišli o život, a proto do ní zahrnul i ty,  kteří podlehli nemocem, úrazu, spáchali sebevraždu či byli popra‐ veni.  V samotném textu uvádí vždy celé jméno, zařazení a hodnost. Asi  u čtvrtiny případů přidává stručný životopis nebo případný popis  okolností  úmrtí  pokud  mu  byly  z  dostupné  literatury  (čerpáno  celkem  z 204  titulů)  známy.  Autor  u  každého  padlého  zmiňuje  i  případné  varianty  podoby  jeho  jména,  se  kterými  se  setkal  v  od‐ borné literatuře. Seznam je doplněn obdobnými informacemi o 40  osobách, jejichž úmrtí pouvažuje za sporné.  Kniha  bude  vázaná  o  rozsahu  asi  250  stran  formátu  V5.  Celkem  asi 188 stran textu, do kterého bude vloženo téměř 300 fotografií.  Doplněna  bude  třemi  obsáhlými  přehledovými  tabulkami.  Odha‐ dovaná konečná cena 350 Kč  K prodeji bude 2. 7. 2011 při vzpomínkovém setkání u příležitosti  145.  výročí  bitvy  u  Hradce  Králové.  Protože  se  jedná  o  publikaci  s vyloženě  úzce  specializovanou  tématikou,  bude  vydána  jen  v omezeném  nákladu.  Případným  zájemcům  nebo  příslušníkům  vojenských historických jednotek ji autor může rezervovat po kon‐ taktu na adrese:  Jaroslav Dvořák, Čechova 1329, 500 02 Hradec Králové   e­mail: [email protected], tel.: 775 968 696 

Takhle vypadá kompletní dotisk Hochů jako květ, knihy o kompletní historii 35. Pěšího pluku Plzeň. Ještě teplé z tiskárny odváží autor Jan Drnek. Objednávky Email: [email protected] Cena 350,- Kč.

 

KONTAKTY – duben 2011 Specifické symboly pro platby v KČ Ke zpřehlednění plateb přicházejících na účet KČ bylo zavedeno rozlišení pomocí specifických symbolů. Prosíme, používejte je, pomůžete tak identifikovat účel vašich plateb a správné použití prostředků, které KČ posíláte. Děkujeme! Platby ve prospěch KČ: účel specifikace specifický symbol chod strany členský příspěvek 1112011* chod strany dary a příspěvky příznivců 2222011* ML vydávání ML 333 ML inzerce v ML 322 ML příjmy z prodeje ML 300 ML předplatné ML 311 reklamní předměty odznaky KČ 444 Jako variabilní symbol užívejte své členské, nebo rodné číslo. *Poslední čtyřčíslí označuje rok, ke kterému se příspěvek vztahuje.

VÝBĚR ZAJÍMAVÝCH ODKAZŮ Stránky plukovní historie (se zaměřením na napoleonskou éru): http://www.primaplana.net/ Stránky císařovny Sisi a její rodiny: http://erzsebet-kiralyne.blog.cz/rubrika/cisar-franz-josef-i Internetové muzeum JCKV Františka Josefa: I.: http://www.franz-josef.cz/ Stránky František Ferdinand d´Este: http://www.franzferdinand.cz/cz/Frantisek-Ferdinand/II./ Stránky Habsburkové a jejich země: http://arcidumhabsbursky.blog.cz/rubrika/citaty-a-rozhovory Stránky ostrostřeleckého sboru Stříbro: http://ostrostrelci.stribro.net/ Stránky K. u K. 35 IR (2. Kompanie): http://www.petatricatnici.cz/index.php?option=com_frontpage&Itemid=1

12 DŮLEŽITÉ KONTAKTY

Adresa: Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska), Senovážné nám. 24, 110 00, Praha 1. E-mail: [email protected] Internet: www.korunaceska.cz IČO: 44266740 Č. účtu: 1928428359/0800 (CZK) Account: 1721719263/0800 (EUR) IBAN: CZ2808000000001721719263 předseda: Václav Srb Tel: 603412671 E-mail: [email protected] generální sekretář KČ: Bc. Aleš Hoffmann Tel: 607 208 971 e-pošta: [email protected]

STRÁNKY MÍSTNÍCH SPOLEČNOSTÍ KČ: http://kcbrno.webnode.cz/o-nas/ http://www.kc-plzen.cz/ http://www.mshorice.ic.cz/ http://www.kcolomouc.cz/ http://kcvalmez.wz.cz/index.htm

Monarchistický zpravodaj KČ - Periocidita: Měsíčník www.korunaceska.cz, [email protected], www.kc-plzen.cz, [email protected], http://www.kc-plzen.cz/MZ.htm. Copyright © OBr. 2008 Petici - Zrušte prezidenty podepisujte na adrese: Redakční rada: www.zrusmeprezidenty.cz Jan Drnek (šéfredaktor) [email protected] Mgr. Vlastimil Ježík (korektura) [email protected] Otto Brachtel a Mgr. Petr Nohel (redakce a grafika) [email protected] Monarchistický zpravodaj je stranickým periodikem založeným za účelem propagace a šíření monarchistických myšlenek a informací pro členy a příznivce strany. V žádném případě není prostorem pro spory a polemiku. O zveřejnění příspěvků rozhoduje představenstvo Koruny České.   Internetová komise Koruny České hledá další členy na stálou práci na webech KČ nebo krátkodobé pomocní‐ ky. Oslovení platí jak ty, kteří své IT zaměření prezentovali již ve své přihlášce do KČ, tak i pro ostatní, kteří by  chtěli s realizací pomoci. KČ spustila nedávno nové webové stránky a bude ráda za každou ruku při jejich udržo‐ vání a další tvorbě. Kdo by se chtěl zapojit, má následující možnosti s těmito ideálními požadavky:  1. Tvorba jazykových mutací webu ‐ znalosti AJ, NJ ‐ tvorba platforem pro hlavní stránky, popř. překlad někte‐   rých článků do zmíněných jazyků.  2. Správa profilu KČ na Twitteru (Twitter zajišťuje dobrou indexaci ve vyhledávačích).  3. Třídění a úprava txt souborů ve Wordu ‐ novinky ze starého webu převést do ucelené formy aby se mohly vlo‐ žit na hlavní web.  Obecné požadavky: KČ hledá pomocníky, kteří se ihned pustí dle svých možností do práce a budou pracovat sa‐ mostatně.  ‐ základní znalost (X)HTML ‐ editace článků pro weby místní společnosti    ‐ znalost správy redakčního systému Joomla! ‐ tvorba webů pro místní společnosti, komunikace s nimi při tvorbě  obsahu.  K dispozici kniha 333 tipů pro redakční systém Joomla (pouze 1 kus), kterou dostane na vypůjčení vážný zájemce  o tvorbu webů pro místní společnosti.   

       

DISKUSE – březen 2011 Názory na těchto stránkách nemusí být v souladu s oficiální linií představenstva KČ Náš dvorek 

    V poslední době jsem se poněkud stáhl a odmlčel, abych si z odstupu srovnal myšlenky a východiska, abych  mohl zaujmout širší, a pevnější postoj. Na internetové scéně se přede mnou odvíjelo vnitrostranické divadlo,  na televizní scéně jiné, státně‐politické divadlo. Obě mi připadala absurdní, ale i zajímavá, ovšem jinak, než by  si asi jejich protagonisté přáli. Nepřestávalo mne udivovat, jak je to celé o ničem, jak se vtipné a vzteklé repli‐ ky dokonale míjejí s tím, oč tu jde. Ale oč tu doopravdy jde? O to, zda budeme úspěšní? Zda nás bude volit více  lidí a budeme mít více členů? Zda nás bude brát někdo vážně? A  když se to neděje, je to vůbec důkazem, že  jsme neschopní a děláme něco špatně? Co když jsou příčiny úplně jiné a námi neovlivnitelné? Co když se s tím  nedá vůbec nic dělat? Co když je naše role v dějinách mnohem menší a skromnější, než by si přály naše ambi‐ ce? Proč jsou ti lidé ve straně tak nervózní a hledají vinu jeden na druhém? Proč si myslí, že když věci nejdou  podle našich přání, ihned a rychle, musí mít někdo vinu? Držím  v ruce utržené jablko, a ono mi nenaroste a  nenaroste. Naopak, začne hnít. Může za to sadař, nebo snad zelinář? Může za to strom, nebo je na vině ona  utrženost plodu?    Trávil jsem dlouhé, deseti a dvanáctihodinové večerní a noční směny, jako noční služba v jedné sociální or‐ ganizaci  a  má  pozice  pouhého  dozoru  mi  poskytla  odstup,  abych  mohl  sledovat  tamní  dočasně  ubytované  klienty  a  jejich  bizardní  životy.  Často  jsem  sedával  v  křesle,  s kávou  a  dýmkou  na  dvorku  toho  domu,  díval  jsem  se  a  přemýšlel.  Nikdy  jsem  nezasahoval,  nic  neorganizoval,  a  o  nic  jsem  neusiloval.  Jen  jsem  si  užíval  svého věku, který mi dovoluje luxus jenom se dívat a přemýšlet. Jednoho dne mi to konečně došlo. Odpovědi  na všechny nejednoznačné otázky, proč něco nejde, jsem měl přímo před sebou. Ten dvorek.    Zíral jsem na něj mnoho týdnů a měsíců. Plotem ohraničený prostor 20 x 20 metrů, uvnitř uzavřeného činžá‐ kového vnitrobloku v problémové čtvrti. Ten dvorek je každý den jiný. Úplně a dokonale jiný. Je neustále po‐ setý hračkami dětí z bytů nad ubytovnou, válí se na něm nářadí, zbytky prken, drátů, kameny, židle a křesla,  nádobí, nedopalky, kusy chleba a podobná, neuvěřitelná změť věcí. Občas se někdo z organizace pokusí dvo‐ rek uklidit, ale je to k marnosti odsouzená a ojedinělá snaha. Již druhý den je dvorek zase jen přelévajícím se  chaosem a změtí. Klienti, i obyvatelé z parta domu, tu občas vezmou do ruky věc, která je zaujme, za chvíli ji  bez zájmu upustí na zem na jiném konci dvora. Kde jim upadne lejno od zadku, tam také zůstane ležet. Jeden  den je tu vyhozený stoleček a kolem dvě křesílka, druhý den leží stolek rozlámaný v koutě, třetí den jsou tu  hned nové tři stolky. Je to jako plátno, na které maluje dvacet malířů naráz, podle nálady, jeden plácá barvy  přes barvy druhého, ale nikdo si nestěžuje, že mu ostatní kazí jeho práci a vizi. Oni totiž nemají vizi. Neprová‐ dějí  práci  a  nesměřují  k cíli.  Pod  vším  tím  zmatkem  jakoby  zdola,  prostupuje  cosi  staršího,  zřejmě  původní  obraz, který měl ještě koncepci a perspektivu. Jsou tu staré stromy, které nikdo neničí, ani je nekácí, je znát,  kde bývaly záhonky, kde cestička, a zůstává původní rozvržení mezi betonem a trávníkem. Dvorek je skvělou  alegorií  našeho  současného  světa,  skrze  jehož  chaos  a  nesmyslnost,  také  odspodu  ještě  prosvítají  dřívější  historické koncepce, tvary a perspektivy, včetně té královsko‐císařské.    Právě  ohraničení  dvorku  plotem  vytváří  prostor.  Prostor  jako  prostor  a  prostor  v čase.  Lidé,  kteří  tu  žijí,  nejsou líní uklízet či pracovat, a nelibují si ve špíně a odpadcích. Oni jen nerozlišují koncepci od nekoncepč‐ nosti. Nemají žádnou koncepci a představu, jak uspořádat tento prostor. Vůbec nikdy ji neměli. Vůbec je ne‐ napadne,  že  když  postavím židli  na  schody,  za  hodinu  tudy  půjdu  potmě  kouřit  a přerazím  se  o  ni,  že  když  nechám dítě kydat marmeládu na křeslo, už nikdo se do něho nebude moci posadit. Vůbec neuvažují o smyslu  a účelu věcí, dějů, o následcích svého jednání. Neuvažují v čase a v příčinnosti, jakoby jejich existence popírala  Immanuela Kanta a Johna Dewa, a jejich apriorní rozumové formy. Nikdy je nenapadne shromažďovat nářadí  v jednom koutě, hračky v druhém, mít pevně dané místo k sezení u stolečku a jiné místo vyhrazené pro práci,  nebo pro hraní, házet nedopalky do jednoho koše a podobně. Klidně budou pít z nočníku a čurat do hrníčku.  Celý  svět  je  pro  ně  jediným  místem,  tím,  kde  právě  jsou.  Celé  dějiny  jsou  pro  ně  jediným  okamžikem,  tím,  který právě prožívají. Dvorek, ale i celý okolní svět je pro ně jen prostorem, kde mne může něco zaujmout,  protože se to blýská, kde si něco vezmu, vytěžím, využiju, když to tam je, ale totéž mne ani nenapadne to vy‐ žadovat, či hledat, když to tam právě není, když se to samo nenabídne.    Ve vnitrobloku se nachází osm takových dvorků. Dva z nich jsou takové, jako ten náš. Dva slouží jako skladiš‐ tě a obyvatelé domů na ně jen sypou hory odpadů z oken. Tři další jsou bez odpadů, ale nikdo na ně nechodí a  zarostly džunglí křovin a kopřiv. Pouze jeden jediný dvorek má koncepci. Je uklizený, pravidelně posekaný, po  stranách  záhonky  s  květinami,  uprostřed  sezení  u  stolu,  a  v rohu  bouda  na  nářadí.  A  to  je  dokonalý  odraz  společnosti, kterou se snažíme oslovit, od které chceme dostávat hlasy. Čemu se tedy tak divíme?    Hádáme se o koncepce, ale jen jediný dvorek z osmi jeví znaky koncepčnosti a jen jeho majitel, či nájemník  ví,  co  to  vůbec  koncepce  je.  Jen  on  dovede  uvažovat  o  prostoru  a  čase  s nějakým  záměrem  a  perspektivou, 

poučit se z minulého a plánovat budoucí. Jen jeden z desítek místních obyvatel má zájem a snahu dávat světu  kolem sebe tvar, a užívat jej tak, aby ho mohl užívat trvale a ne jen náhodně. Když se zeptám našeho klienta,  nebo obyvatele z horního bytu, nevidí mezi naším a tím spořádaným dvorkem skoro žádný rozdíl. Ten náš je  prý naopak pestřejší, je tu více podnětů pro oči a ruce, a nejsou zde žádná omezení daná koncepcí, pravidly,  uspořádáním.  Náš  chaotický  dvorek  jim  připadá  jako  svobodnější  místo.  Smí  se  tu  doslova  všechno,  jen  se  nesmí vyžadovat, aby se zde něco nesmělo. Opravdu myslíte, že nám budou své hlasy dávat voliči, kteří ve své  většině  chtějí,  aby  se  smělo  všechno,  aby  se  nesmělo  nic  omezovat,  aby  nebyly  žádné  cíle,  koncepce,  tvary,  pravidla,  včera  a  zítra?  Opravdu  si  myslíme,  že  tyhle  lidi  zaujmeme  nějakou  koncepcí?  A  když  tu  koncepci  vypilujeme k dokonalosti, že je zaujmeme více?    Sleduji, jak se náš svět začíná stále více podobat našemu dvorku. V myšlení, v přístupu k pravidlům, ale již  také v jeho vzhledu. Pro další část obyvatelstva je svět jen prostor k odložení nechtěného odpadu, pro jinou  část je to jen prostor k vytěžení všeho, co se vytěžit dá, pro ještě jinou část je to divočina, do které se nechodí,  která se nekultivuje, před níž se zavřou v nějaké místnosti, v jediné aktuální myšlence, v počítačové hře. Proto  ani krádež není vnímána jako zlo. Slovo krádež vůbec postrádá smysl. Co to znamená, když se smí a má smět  všechno? Když se nic vytěžit nedá, hned teď, většina lidí již nepřemýšlí o tom, že by se mohlo, kdyby se budo‐ valo,  sázelo,  pěstovalo…  Pamatuji  si  svoji  generaci  chlapů,  kteří  již  v sedmnácti  letech  šli  do  světa  dravě  a  s koncepcemi. Zajímali se o politiku, o dějiny, o vývoj věcí. Chtěli světu a prostoru vnutit tvar a kultivovat ho  v čase. Naše koncepce na sebe narážely a proto, abychom se nepobili navzájem, museli tihle chlapi ctít a dodr‐ žovat pravidla, sliby, závazky. Vznikaly psané i nepsané kodexy, plány, diskuse a také války. Generace mého  syna nic takového nechce. Jsou hodní a nekonfliktní, protože nechtějí nic. Nemají plány, ani představy, nemají  koncepci ani svého vlastního života. Vůbec nerozumí tomu, co po nich chci. Nechtějí ničemu dávat tvar, nic  měnit. Chtějí se bavit a pasivně přijímat, co se dá v chaosu zahlédnout a vzít, co odněkud jenom tak připluje a  přijde.    Koruna česká vznikala v době, kdy ještě žilo mnoho aktivních lidí s koncepcemi, kdy ještě šlo o boj koncepcí.  Dnes ale nabízíme koncepci monarchismu lidem, z nichž naprostou většinu nezajímá žádná koncepce, natož  monarchistická.  Koncepce  ohrožují  jejich  neproblémovou,  pasivní  a  zoufale  aktuální  rezignaci  na  život  sa‐ motný.  Splývá  jim  levice  a  pravice,  nerozlišují  liberála  od  konzervativce,  a  hlavně  nechtějí  nic  měnit.  Chtějí  absolutně svobodný prostor, kde by se mohlo dělat cokoliv, co je právě náhodně zaujme a napadne, jen by tu  mělo  být  zakázáno  říkat,  že  něco  by  se  dělat  nemělo.  Chtějí  pasivně  přijímat,  co  ze  světa  přichází.  Nechtějí  vůbec  volit,  ani  mezi  dvěma  možnostmi,  protože  volba  by  představovala  závazek  vzhledem  k budoucnosti.  Přešlapují na křižovatkách života, který jim uniká mezi prsty. I kdyby někdo začal práskat bičem, poslechli by,  protože to přišlo samo a oni to mohou jen přijmout, nemuseli se rozhodovat. Přijmou i otroctví, jen když se  nebudou muset rozhodovat. Odmítají pevné tvary a pojmové myšlení, vzdávají se jazyka, nepopisují, a vlastně  možná ani nechtějí žít, protože je to tak těžké břemeno. Jak bychom je mohli zaujmout monarchistickou, nebo  vůbec nějakou koncepcí? Některé jsme zaujali, ale ne koncepcí. Blýskala se jim pohádkou vznešených titulů a  pestrých rouch, ale pak zase uviděli něco jiného, co je víc zaujalo a pohodili nás tam, kde právě byli. Prostě nás  upustili z mysli mezi ostatní harampádí. Ti, kdo chtějí stát ke světu aktivně a dávat mu tvar, se hádají o kon‐ cepci na onom jediném dvorku z osmi. Pro ostatní je to jen dobré kino.    Naši voliči milují role a hry. Monarchismus je, pro naše bodré Čechy, zajímavý a přijatelný, jako pestrá hra na  cosi, ale jakmile pochopí, že to myslíme vážně, že se tím vážně zabýváme, že to má být závazné a doopravdy,  rychle  na  nás  zapomenou,  nebo  se  odmlčí  a  zmateně  vyčkávají.  To,  co  se  od  nás  ve  skutečnosti  čeká,  je,  že  budeme  dělat  dobré  a  pestré  divadlo,  pastvu  pro  oči  s trochou  vzrušení  z neobvyklosti  a  neotřelosti.  Za  to  nám nějakých pár hlasů dají, abychom úplně neumřeli. Přišli by  totiž o zábavu. Mnozí takzvaní monarchisté  do strany nikdy nevstoupí, protože to by si zadali, to by se ocitli na cestě, a museli by jít dál. Někteří z nich nás  volí,  jiní,  přestože  se  prohlašují  za  monarchisty,  nikoliv.  Je  to  totiž  jen  hra,  jen  jakési  potulné  divadlo.  Když  jdou volit, to už je skutečnost a proto volí raději něco skutečného. Všiml jsem si, že někteří členové strany už  tohle pochopili a snaží se tlačit na to, aby strana vypadala jako skutečná strana, se skutečnými, realistickými  politickými  ambicemi.  Chtějí  se  vyjadřovat  ke  každému  tématu,  které  se  objeví  na  obrazovkách,  chtějí  psát  petice a dopisy, navrhovat zákony a také podávat žaloby. Je to, jako když tříletý cvrček s kamarádkou napo‐ dobují na písku taťku s mamkou, jak to dělají v posteli. Cvrčkové nechápou, že pouze pobavili obecenstvo, že  ti, kdo to mají v ruce, dávají návodné vzory a modely chování, jsou taťka s mamkou. Všichni vědí, že ti to dělají  opravdu, že ti jsou skuteční, a všichni půjdou volit taťku s mamkou. Proč by také volili neobratně se opičící  cvrčky? Věřím, že pokud chceme být považováni za dospělé a skutečné politiky, musíme vnést do hry vlastní  témata, která mohou zpočátku vypadat neuvěřitelně, bizardně, ale rozhodně nejsou napodobováním někoho  jiného. Musíme vnést do hry také vlastní metody. Politický boj tu vede kde kdo. Politické divadlo pro pasivní  konzumenty u televizí tu také hraje kde kdo. Skutečné to začne být, až když jde o prachy a o moc.    Dobrá. Pojďme se, zcela vážně bavit o tom, co je to moc, kde a jaký je její původ, jaké má kdo oprávnění ji  užívat a z čeho jeho oprávnění vychází, jak je kdo odůvodňuje? Že moc pochází z lidu a legitimizována hlaso‐ váním? Ale jdete, soudruzi! Všichni vidíme, jak je ten lid mocný, když mu ukradnete důchod, práci, snížíte mu 

platy, rozkradete fondy a podobně. Ani nepípne, jen zase tiše zírá na obrazovky. Nechá se zmanipulovat, aby  legitimizoval třebas poslaneckou moc koně i opice. Takže kde je ta moc? Odkud se bere? Čím je odůvodněno  její užívání, když už víme, že volby to nejsou?    Dobrá. Pojďme se, zcela vážně bavit o tom, co je majetek, proč má být soukromý nebo proč má být společný?  Jakým právem může mít někdo soukromý majetek, když se s ním nenarodil a po smrti také odejde s nahým  zadkem? Jak mu to tedy patří? Kde se to právo bere? A pokud nemůžeme odůvodnit právo na soukromý maje‐ tek, co je to potom krádež?    A máme téma, se kterým ti velcí a skuteční, ti manipulátoři veřejného mínění nepočítali. Pracujme s tím, co  se  nám  představuje  jako  samozřejmé  a  jasné,  a  ukazujme,  že  to  tak  úplně  samozřejmé  není,  že  je  třeba  to  promyslet znovu a od základu. Takových témat potřebujeme asi tak 30.      Další  příčina  našeho  neúspěchu,  podle  mého  názoru,  spočívá  v něčem  tak  jednoduchém,  že  si  to  už  vůbec  neuvědomujeme.  Jakkoliv  jsme  totiž  konzervativci,  myšlenka  skutečné  monarchie,  v tomto  společenském  a  kulturním prostředí, znamená revoluci. Pozor, nevylučuje se to. Jako konzervativci se hodnotově vztahujeme  k absolutním počátkům a základům, tedy k Bohu, ale právě příchod Ježíše Krista znamenal revoluci. Totální  myšlenkový a hodnotový převrat. Obrácení světa a člověka naruby.      My sami přece dávno víme, že nevystačíme s požadavkem reinstalace panovníka. Kdyby to bylo tak jednodu‐ ché, měli bychom dost hlasů, možná i členů. Jenže sám požadavek – mít panovníka, predikuje mnoho podstat‐ nějších a předcházejících požadavků. To je to utržené jablko, které už neporoste a časem shnije. Požadavek  mít jablko, je smysluplný, jen když chceme mít nejdříve strom. Mít strom můžeme, jen když uvěříme v kořeny,  které nejsou vidět. Nemůžeme mít panovníka, dokud nebude větší část společnosti sdílet určité hodnoty. Ne‐ můžeme mít jablko, dokud si nezačneme vážit stromu a pečovat o něj, dokud nebude trestné ho poškozovat.  Dobře vidíme, na příkladu jiných monarchií, jakou fraškou a jakým ubohým kostýmovým divadlem je panov‐ ník, který nemá skutečnou moc. Ale proč nikdo nepoloží otázku po původu moci? Proč někdo neřekne, že moc  pocházející z lidu je manipulátorské klišé a pěkná pitomost. A  pojďme se o tom bavit, pane poslanče? Co vy  myslíte?  Jaký  je  původ  moci?  Komu  tedy  sloužíte,  když  ne  lidu?  Komu  slouží  celá  vláda?  A  nebylo  by  lepší,  kdyby sloužila panovníkovi? A jestli jsme nyní dokázali, že moc lidu je pitomost, neměli bychom se vrátit před  rok 1918 a všechno znovu přehodnotit? Podívejte se, co ta pitomost, ten omyl, co v našem národě způsobila!    A  vy,  paní  redaktorko,  vy  si  vážně  myslíte,  že  jsme  si  rovni?  Já  mohu  na  tisíci  příkladech  dokázat,  že  to  je  další klišé a další pitomost. Pojďme to rozpitvat. A bez autocenzury korektnosti. Tvrdíte, že jsme si rovní před  zákonem? A kde se vzal ten zákon? Kde se vzalo právo? Já jsem se nenarodil s právem? Já jsem si život nemu‐ sel zasloužit, paní redaktorko, mně ho prostě někdo daroval, a z daru nevyplývají žádná práva? Tak proč by‐ chom měli lidská práva považovat za posvátnou krávu? A teď ještě jednou – jaké je oprávnění užívat právo a  zákon? Kdo je dárce zákona? Sněmovna? A kdo daroval právo sněmovně? Atakdále.    To mu já říkám přejít ke skutečným tématům. U tohohle totiž končí veškerá hra a divadlo. Tohle skutečně  znepokojuje a naštvává. Tohle je revoluce!    Ne. My nechceme nic rozbít a rozleptat otázkami. My chceme rekonstruovat celé základy lidské společnosti.  Chceme přehodnotit východiska. My chceme pravidla a zákony, ale jejich původ a zdroj musí být nezpochyb‐ nitelné. Kořeny stromu jsou také nezpochybnitelné, i když je nevidíme. Strom je živý, proto věříme v kořeny.  Kořeny jsou život, a život je hodnota. A tohle jsou témata, která z nás mohou udělat opravdovou sílu. Ne dis‐ kuse o tom, jak vyvážit systém.    Požadavku  panovníka  nutně  musí  předcházet  požadavek  na  omezení  a  sebeomezení  svévolného  jednání,  protože kdo by chtěl být panovníkem svévolnou? K omezení a sebeomezení ale musí být dost dobrý důvod.  Důvodem může být pouze bič, nebo společně sdílená víra v nějakou hodnotu. Bič nechceme ani my, a nihilis‐ tické rozpoložení obyvatelstva téměř vylučuje sdílení jakékoliv hodnoty. Dokud totiž nic nemá hodnotu, cenu  a smysl, můžeme vlastně dělat, co se nám zlíbí. Ale když už hledáme hodnotu, tak co nejhodnotnější, co nej‐ pevnější a nejvyššího významu. Ale tou je jednoznačně Bůh. Chtít v této situaci po lidech, aby sdíleli absolutní  hodnoty  a  víru  v jejich  absolutní  smysl,  aby  se  proto  sami  omezovali  a  přijímali  omezování,  aby  se  přestali  bavit  a  začali  sloužit  něčemu  vyššímu,  než  jsou  sami,  chtít,  aby  přijali  svoji  nicotnost  v poměru  k významu  božské  a  panovnické  moci,  chtít,  aby  přijali  společenskou  nerovnost,  aby  se  podřizovali  autoritám,  aniž  by  sami mohli určovat, kdo má být autoritou, chtít, aby přijali omezenost vlastního úsudku a rozhledu, a spoléha‐ li se spíše na ono zjevené, než na to námi vydumané, chtít, aby trpělivě kultivovali svoji hřivnu a předávali ji  z generace na generaci, aniž sami uvidí výsledek, aby pochopili, že jít ještě neznamená někam dojít, že i ten,  kdo chodí stále v kruhu, kráčí kupředu a je pokrokový, aniž by kdy někam skutečně došel, aby nadřadili ducha  nad zvíře, a především, aby si už jednou jasně zvolili a pojmenovali kdo jsou, kam jdou a co chtějí, aby ta volba  byla závadná a identifikující. To je ta nejrevolučnější revoluce. To je revoluce i pro nás samé, natož pro bodrý  český lid.    Chtít panovníka, a pominout, nebo zatajit, nebo neříkat přitom lidem, že panovník je nesmyslem, bez toho  všeho, co jsem nyní řekl, a ještě mnohého dalšího, co jsem neřekl, by byl jen laciný podvod. Říkat lidem, že 

vlastně o nic nejde, že jen tak trochu změníme systém, a jinak zůstane vše při starém, to by byl podvod. Jsme  povinni  jim  říci  všechno,  ale  přitom  víme,  jich  většinu  ztratíme,  že  divadlo  přestane  být  divadlem,  stane  se  skutečností.  Je  to,  jako  kdyby  první  křesťané  říkali,  že  jde  jen  o  nějaké  rituální  formality,  jinak  se  pro  nové  věřící nic nezmění. Jenže oni to neříkali, nikdy nezatajovali,  že jde o totální revoluci v myšlení, v hodnotách,  v sebe‐vnímání a vnímání světa. Naopak, říkali, že od chvíle křtu, bude pro každého vše úplně jinak, většinou  úplně naopak. Umírali pro víru a ukazovali ostatním, že toto není divadlo, toto je smrtelně vážné. A nedělali  kompromisy.  A  vlastně  neměli  žádnou  naději  uspět,  kromě  Kristova  slibu  a  proroctví.  A  kupodivu,  náhle  to  začalo zajímat mnohé.    Hádat  se  o  to,  co  je  konzervativní,  a  co  liberální,  kdo  koho  omezuje  a  nedoceňuje,  jestli  se  máme  přihlásit  k výrokům nějakého Klause, Báthory nebo Bobošíkové, nebo je zatratit, jestli by to bylo diplomaticky únosné,  nebo by nám to mohlo přivodit potíže nebo kolik hlasů bude mít král v monarchistickém parlamentu a co mu  vyšijeme na prapor, jakou bude chtít armádu a jak by měl být financován dvůr, je marnost nad marnost. Sta‐ víme hrady z písku a první déšť je odplaví, jakkoliv jsme je detailně propracovali a vyšperkovali.    Existuje  opačná  cesta.  Mnozí  monarchisté  si  myslí,  že  panovník,  a  monarchie,  jsou  nejvyšší  hodnotou,  ze  které teprve vycházejí ostatní hodnoty, jako právo, mravnost, slušnost, hrdost a prosperita. Opak je pravdou.  Panovník  a  monarchie  jsou  jen  logickým  důsledkem  uplatnění  základnějších  a  vyšších  hodnot.  Panovník  je  jablko, ale to roste teprve na stromě, nikoliv obráceně. Monarchie je uspořádáním společnosti, které logicky,  samo, a jako jedině možné, vzejde teprve z přijetí jiných základních a vyšších hodnot.     Jenže  ani  strom,  ani  takové  hodnotové  základy  monarchie,  se  nedají  vykonstruovat  a  neexistují  samy  od  sebe. Kdyby byl strom jenom systémem, konstrukcí, a kdyby si ho mohli lidé vytvořit sami, nebyl by živý a  žádné  jablko  by  na  něm  nevyrostlo.  Podmínkou  stromu  jsou  kořeny.  Kořeny,  které  nejsou  vidět,  a  můžeme  v ně pouze věřit. Základní hodnoty jsou přijatelné jen tehdy, jestliže vychází, a jsou odvozeny, z jediné, nejvyš‐ ší a nejzákladnější hodnoty. Ta není vidět. Ta vyžaduje víru. Proto je monarchie nemyslitelná bez náboženství.   Tak  proč  se  proč  se  v Koruně  České  stále  zabýváme  detaily,  vyvažováním  a  laděním  systému.  Dosaďme  správnou základní hodnotu, tu neproměnnou hodnotu, a ona si systém vyladí sama.    Na závěr mám pro Korunu českou a její sněm jednu radu. Nezabývejme se prkotinami. Pokud jsme konzerva‐ tivci,  pak  víme,  že  co  je  konzervativní,  musí  být  vztaženo  k absolutní  hodnotě,  a  touto  absolutní  hodnotou  musí být osmyslněno a zdůvodněno. Pojďme vypíchnout základní konzervativní východiska a zásady, a řádně  a důsledně je vztáhnout k absolutní hodnotě, ve kterou věříme, jako ve zdroj a původ všeho. Mám tím na mys‐ li společenskou nerovnost, původ a smysl zákonů a pravidel, lidskou nedokonalost, problém závislosti člově‐ ka  a  naproti  tomu  problém  jeho  svobody,  problém  různosti  v jednotě,  konflikt  cesty  ke  spáse  kontra  ideje  pokroku, smysl společenství, obce i rodiny, přirozenost rolí a postavení muže, ženy, dítěte, podstatu výchovy  jako tvarování, oprávněnost jedince vnášet do světa koncepci a dávat mu tvar, nutnost přijetí nutnosti, smysl  sebeomezování  a  omezování,  původ  a  hierarchie  moci,  spor  konzumu  a  kreativity,  souvislost  mezi  životem  zde a po smrti, téma smrti a majetku, a spolu s tím i majetkových práv a povinností. Zpracujme 30 či 50 tako‐ vých témat a budeme držet v ruce měřítka, jimiž kdykoliv rychle a snadno poměříme každou konkrétní aktu‐ ální událost, která se děje, aniž by o tom vznikl nějaký spor mezi námi. Když budeme mít pevně, hluboce za‐ kořeněný  a  rozvětvený  strom,  snadno  budeme  komentovat  jeho  jednotlivé  listy,  a  snadno  nalezneme  jejich  smysl a důvod. Nějaký právní řád, nebo panovník, nám potom vyraší sami. Protože chtít po lidech, kteří nevěří  v existenci  stromu,  aby  pochopili  nutnost  jablka,  je  marností.  Přesvědčme  je  o  stromu,  doveďme  je  k víře  v jeho kořeny. Ukažme jim, jak vše na složitém stromě roste z jednoho místa a zdroje, a sami se začnou těšit  na  jablko.  Zatím  jsme  hlásali  jablko.  Je  čas  začít  hlásat  celý  strom.  Ale  také  víru  v kořeny,  protože  bez  ní  si  budou lidé myslet, že strom je jen systémem, jen naší mrtvou konstrukcí, a jablko vánoční ozdobou. Musíme  hlásat celý, smysluplný celek, jehož jsou kořeny předpokladem a jablko důsledkem, a přece je jedno bez dru‐ hého nemyslitelné.     A tohle všechno musíme tvrdohlavě a bez ustání znovu a znovu říkat a opakovat, ať se již na politické scéně  aktuálně odehrávají jakékoliv závody a boje. Ať se k nám přidá, nebo od nás odejde jakýkoliv počet lidí, ať nás  volí či nevolí. A pokud nemáme trpělivost, pokud chceme rychle vidět nějaký úspěch, zažít vzestup, velikost,  vidět  se  v televizi  a  zobnout  si  na  rautech,  být  těmi,  o  kterých  se  píše  v novinách  a  které  všichni  znají,  pak  jsme  již  nasedli  na  herku,  kterou  nám  před  vrata  přistavili  manipulátoři.  Pokoušíme  se  s nimi  závodit,  ale  můžeme za nimi jen pajdat, protože oni mají lepší koně a nikdy je nedohoníme.    To, co děláme a chceme, je pouze služba. Nic jiného. Kdo čeká odměnu v jakékoliv podobě, bude nutně zkla‐ mán. Kdo čeká uznání, bude zklamán. Sloužíme tak, jak umíme. Podle našich sil a podle okolností. To, že slou‐ žíme, je samo o sobě odměnou, protože náš život tím dostává smysl, a to je cosi, co zdaleka nemá každý. Nezá‐ vodíme v tom, kdo je lepší služebník. Ze služby může být radost. Ze závodění je jen zlost, zášť a závist. Není  naší věcí soudit službu toho druhého. Jen sloužit tak, jako právě jde. Však on už si to někdo použije. 

   

Od Nového světového řádu zpět k přirozenému řádu Božímu   Autor: David Hibsch projev na debatním večeru Akce D.O.S.T. Hovory na pravici, 6. června 2011

  Vážené  dámy  a  pánové,  úvodem  Vás  chci  pozdravit  z  Vévodství  slezského  jménem  Konzervativní platformy Koruny České. Zároveň tímto děkuji organizátorům „Hovorů  na pravici“, že nám dali příležitost přispět do těchto společných úvah o naší vlasti a její  budoucnosti.    Po létech snahy pochopit naši realitu jsem došel k závěru, že věci jsou v podstatě velmi prosté, tudíž nejsem  přítelem kavárenského intelektualismu ať levého, pravého či středového, vlastně vůbec žádného. Budu k Vám  tedy hovořit prostě a krátce, bo jak se u nas pravi, na dluhe dřysty nima času.    Pokud  jsem  správně  pochopil  téma,  tak  se  máme  zabývat  pravicovými  politickými  směry.  Já  však  začnu  otázkou. Co je to vůbec pravice? Jak ji definovat? Co může či musí spojovat ty, kteří jsou označováni za pravi‐ čáky?    Všichni  víme,  že  ono dělení  na  pravici a levici  je  pozůstatkem francouzské  revoluce  a mnohdy je  naprosto  bez obsahu, protože v politické praxi, kterou mnozí nazývají tzv. reálnou politikou, se levičáci s pravičáky sice  mediálně  odstřelují,  ale  pak  svorně  dělí  medvěda.  V  této  „Realpolitik“  již  dávno  nejde  o  ideály,  jde  pouze  o  technologii moci a profit skupin či jednotlivců. Takže raději hovořme o konzervativcích a liberálech, nikoliv o  pravičácích a levičácích. Hovořme o autentických idealistech a pragmatických pokrytcích, o hledačích pravdy  s velkým „P“ a lhostejných živočišných ignorantech. Pravdou je, že většina pravičáků se za konzervativce po‐ važuje, ovšem při bližším pohledu zjistíme, že všechno je zcela jinak.    Za konzervativce je považován ten, kdo hodlá uchovat cosi z dědictví předků a tuto svou zkušenost s tímto  dědictvím chce předávat dalším generacím. Situace je ovšem taková, že většina tzv. pravičáků se neshodne, co  vlastně uchovat a co je vůbec hodno uchování. Jedni hovoří o primátu svobodné ekonomiky a moci trhu. Jen  svobodný trh prý nutně vede ke skutečné a nelimitované svobodě. Jiní zase křísí hrdinskou mytologii, oprašu‐ jí vybledlé kulty politických Herkulů a národní romantickou emocionalitu 19. století. Co je však výsledkem?  Impotentní pravice, přičemž společný konstruktivní zápas s liberální revolucí je nemožný. Činím z toho závěr,  že jsme liberalismem ovlivněni mnohem více, než si sami myslíme a jsme ochotni připustit. Problém spočívá v  nás samotných.    Když některé elity začaly v 18. století demontovat náboženské, politické i ekonomické dědictví Evropy, zača‐ lo to zasypáváním duchovních pramenů, z nichž naše Evropa čerpala svou vnitřní sílu. Již tehdy mnozí uvěřili  novému  světovému  řádu  a  nově  definovali  poslední  cíl  člověka  a  světa.  Rozvinuli  vizi  společnosti  nemající  vazbu na daný řád věcí. Na řád nadpřirozený i přirozený a odvrhli náboženskou tradici, která byla lidmi likvi‐ dována vlastně již od počátku 16. století. V této první fázi šlo o velká slova o konečném osvobození od men‐ torství temného a zpátečnického náboženství na člověka i politickou strukturu společnosti. Osvobození, tedy  liberalismus,  se  stal  modlou  a  osvobozený  „božský  Bruce“  ideálem lidství.  Popření  vazeb  na  nadpřirozenou  rovinu vedlo k plození groteskních představ o vyvolených skupinách osvícených aristokratů, vladařů, genera‐ lissimů, říšských kancléřů, prezidentů, elitních bankovních samozvanců, proletářů či pokrevních soukmenov‐ ců majících právo stvořit ráj na zemi vlastníma rukama. Ti nejumírněnější z nich byli pak považováni za kon‐ zervativce, reakcionáře a zpátečníky, přičemž ti druzí za pokrokáře, osvoboditele a modernisty.    Přesto všichni byli součástí revolučních procesů, které stále běží. Dnes se nacházíme ve fázi, kdy je demonto‐ vána již sama lidská přirozenost, přičemž každá perverzní úchylnost je nazývána pokrokem, právem, svobo‐ dou a normou. Za vnitřní důvod těchto revolučních změn lze považovat zásadní filozofický omyl, že pravda,  mravnost,  řád  a  dobro  jsou  jen  subjektivní  kategorie.  Popření,  že  člověk  je  schopen  a  vybaven  k  tomu,  aby  objektivně poznával náš svět i svůj věčný cíl je základem této osvícenské revoluce. Následek je zřejmý. Člověk  si usurpoval právo stvořit si vlastní subjektivní pravdu, vlastní mravnost a za dobro prohlásit cokoliv. Již přes  200 let zde nejde o to věci poznávat způsobem, že jsme to my lidé, kteří přistupujeme k něčemu, co nás samé  přesahuje,  tedy  k  danému  řádu.  Jsme to prý  my  lidé,  kdo  určujeme řád  a  definujeme  příčinu,  účel  i  cíl  věcí.  Nebudu sloužit, onon „NON SERVIAM“, zní odevšad. Co bývalo ctností, je pomateností a fanatismem a co býva‐ lo neřestí, je svobodnou seberealizací. Co s tím? Může tomuto vzbouření na vsi vzdorovat malá skupinka ja‐ kýchsi pravičáků, navíc sama rozhádaná o podstatě vlastního přesvědčení a mnohdy hledající zlatou střední  cestu?  Můžeme  a  dokonce  musíme,  byť  se  to  jeví  jako  boj  s  větrnými  mlýny.  Z  dědictví  minulosti  víme,  že  společenský pohyb nikdy nebyl masovou záležitostí. Velmi často byl dílem malých skupin či dokonce jednot‐ livců. Právě tito svou věrností pravdě s velkým „P“, proměňovali realitu a mnohdy je to stálo nejen existenci,  ale i život. Oni však nepohnuli světem vlastní silou, ale silou víry v Toho, kdo je skutečným garantem našeho  světa, jeho původcem, první příčinou i cílem věch věcí.    Po všech těch lidských utopiích a praktických pokusech vzepřít se danému řádu, se již všechno vyčerpalo. Už  zde všechno bylo, vše podstatné bylo vyřčeno, mnohé se zkusilo. Výsledek? Téměř absolutní zničení. Není na 

čase opustit teoretizování a navrátit se k oněm zasypaným pramenům, byť to znamená, být živou rybou po‐ hybující se proti proudu mezi nánosy uhynulých ryb nesených proudem?    Monarchisté mají vysoký cíl, protože pokud je sám ideál průměrný, tak praxe je vždy podprůměrná. Jsme si  vědomi, že vlády jsou vždy do jisté míry odrazem cílů a priorit, které vyznávají jednotlivci vytvářející „socie‐ tás“. Proto se domníváme, že monarchie je otázkou růstu. Jde o postupné přijetí poznání, že politické mýty o  „světlých pozemských zítřcích“ jsou nepravdivé a jde o téměř věčnou lest. Monarchista je tedy buď autentic‐ kým konzervativcem, který akceptuje a zachovává Stvořitelem daný řád věcí, přičemž svým osobním životem  sám naplňuje záměr absolutní autority, nebo se stává vyznavačem „nového impéria“, které se občas vydává za  republiku a občas za monarchii. Vždyť ono nové impérium se již vlastně rýsuje na obzoru, jakožto sen každé‐ ho revolucionáře o sebezbožnění a stvoření vlastního ráje. Skutečný monarchista je v tomto ohledu tzv. „con‐ tras“.  Osobně  se  rozešel  s  mentalitou  revoluce  a  revoluční  filozofií,  že  člověk  je  mírou  všech  věcí,  obtěžkán  právem libovolně definovat co je dobro a co zlo, co je cíl a co příčina a co je smyslem všech věcí. Nelžeme sami  sobě, že nám revoluce objektivně někdy něco dobrého dala. Nedala a jen stále bere. Vždy likvidovala lidskou  důstojnost  a  vždy  generuje  elitní  vyvolené,  kteří  slouží  jen  sobě  a  své  obludné  mytologii,  jak  má  fungovat  společnost, co je to člověk, jakou má hodnotu, jaký jeho poslední cíl a k čemu to všechno spěje. Revoluce vždy  zabraňovala  člověku  být  nezávislý  na  systému  a  vždy  nás  okrádá  o  svobodu,  protože  znevolňuje,  otupuje  i  svádí svou perverzní vírou v lidský pantheon.    Hovoříme‐li  my  monarchisté  o  králi,  tak  hovoříme  o  oprávněnosti  hierarchického  uspořádání  společnosti,  ale také o původu každé lidské autority a o odpovědnosti člověka. Když hovoříme o šlechtě, tak hovoříme o  šlechetnosti, což je přesně definovaná mravní kategorie, nikoliv majetkový status. Odmítáme revoluci, naopak  chceme restaurovat všeobecný řád, protože duchovně‐politické experimenty selhaly a selžou vždy. Navrací‐ me se zpět k onomu všeobecnému řádu věcí, který byl dán na počátku, následně byl porušen a nyní jsme neu‐ stále zváni k dílu jeho obnovy, každý osobně i společně. Tento řád je všeobecný, protože je určen všem lidem,  ať  již  ho  akceptují  či  odmítají,  ale  vždy  prospívá  všem,  je‐li  uchováván  a  předáván.  Takže  jakou  společnost  chce konzervativní monarchista? Společnost ideově ukotvenou autentickými křesťanskými kořeny. Tato spo‐ lečnost má dvě roviny, stejně jako sám člověk. Rovinu nadpřirozenou a přirozenou. Do roviny nadpřirozené,  čemuž říkám vyšší „level“, může či nemusí, vstoupit každý jednotlivec individuálně, přičemž přinutit nikoho  nelze, lze jen ukázat a vytvořit prostor. Rovinu přirozenou lze však sdílet poměrně široce a uchování lidské  přirozenosti, což není stejné jako živočišnost, prospívá jednotlivcům i celku. I člověk nábožensky indiferentní  je přeci schopen docenit nosnost takových hodnot, jako je klasická rodina a musí být zhnusen, je‐li mu jakáko‐ li sexuální perverze prezentována jakožto přirozená jinakost.    Monarchie by měla být státem malým co do státních institucí a efektivní ve vytváření prostoru pro aktivity  lidí. Jejím cílem by měla být co největší soběstačnost rodin a neměla by se vázat na vliv nadnárodních institucí  a globální ekonomických hráčů s otrokářskými tendencemi. Pokud jde o správu země, měla by být postavena  na  pravidle  ‐  co  se  může  rozhodnout  dole,  nechť  se  rozhodne  tam.  Chceme  se  vrátit  k  selskému  uvažování  naši předků. Nejdříve musí prosperovat náš dvůr a sedlák musí nejprve uživit sebe, svou rodinu, své děvečky  a čeledíny, a teprve potom může přemýšlet, co nakoupí od jiných sedláků. Být zadlužen lichváři je zločin na  dědicích a lichváře ve své vsi nestrpím. Aby bylo možné demontovat a následně restaurovat současný revo‐ luční  dům  hrůzy,  musí  ovšem  existovat  dlouhodobá  a  stabilní  politická  vůle,  pečlivá  analýza  stavu,  důvěry‐ hodní  předáci  demoliční  i  restaurátorské  party  a  praktická  nezávislost  na  panstvu,  kterému  kdosi  ten  náš  dům hrůzy již stihl zastavit. Navíc chcete‐li rozebrat a přestavět dům, ve kterém stále bydlí lidé, nelze to činit  metodami  liberálních  vlád,  které  vytrhávají  cihly  zprostřed  stavení  či  jeho  základů.  Pak  nás  ten  barák  musí  všechny zabít, přičemž ty vespod stoprocentně. Jak chceme dosáhnout naší vize státu? Odpovídám, zde jsme v  pasti současného volebního systému, jako každá menší partaj. V pasti zcela závislých médií, která fungují jako  reklamní agentury pro VIP loutkáře. V pasti konzumní masy, které je bližší košile než kabát.    A tak se této chvíli monarchisté z Konzervativní platformy snaží především brzdit likvidaci přirozeného řádu  a posledních zbytků normality. Právě zde se můžeme sejít s ostatními při společné práci. Každý, jednotlivec či  skupina,  mající  ještě  zbytek  selského  rozum  v  zemi,  kde  již  neexistuje  selský  stav,  je  naším  spojencem.  Při‐ nejmenším  máme  společného  nepřítele,  kterým  je  revoluce  na  tisíc  způsobů,  přičemž  probíhá  proces  její  normalizace a odpůrci jsou považováni za duševně zaostalé zpátečníky.    V naší pokročilé době je třeba být politicky nekorektní, být vyhraněný a hlavně konstruktivní. Pak by nikoho  nemělo  překvapovat,  že  mnohým  českým  monarchistům  je  například  milejší  regent  či  prezident,  který  se  snaží blížit onomu všeobecnému řádu, onomu křesťanskému dědictví po našich předcích, než zdivočelý libe‐ rální monarcha s aristokratickým původem. My totiž nelpíme na formální stránce monarchie. Jde nám o ma‐ teriální podstatu státu, o autentickou monarchii, kterou jedinou považujeme, za ideální a osvědčený způsob  správy  země.  Všechny  symboly  státu  a  našich  duchovních  i  politických  tradic  jsou  samy  o  sobě  nedůležité,  nebudou‐li opět vyjadřovat obsah, který jim dal formu. Klidně budeme oním hlasem volajícího na poušti, ty se  mimochodem v dějinách osvědčily, protože dějiny skutečně nemají v rukou lidé, ani to elitní střelci z Nového  světového řadu, byť si to samozřejmě myslí. My lidé na daném řádu věcí máme jen účast, pravda nezastupi‐

telnou, ale jen účast, kterou realizujeme naši každodenní svobodnou vůli k dobrému, pokud již víme co je to  dobro.    Svůj příspěvek zakončím citací ze sv. Augustina, který v časech rozpadu západní Římské říše konstatuje, co  se nastane, když stát ovládne nespravedlnost, tedy základní rys revoluce.  Odstraníme‐li spravedlnost, z vlád se stanou jen loupežné podniky. Vždyť i lupičská banda není nic jiného než  stát v malém. Skládá se z lidí, řídí se příkazy vůdců, je vázána společenskou smlouvou a kořist dělí podle zá‐ kona  dohody.  Jakmile  se  tato  loupeživá  lůza  natolik  rozroste,  že  ovládne  území,  založí  sídla,  obsadí  obce  a  podmaní si národy, pak se na tuto společnost hodí jméno stát. Tento status sám ji nevede k tomu, že by upus‐ tila od chamtivosti, jen získá beztrestnost. V této věci dal kdysi velmi vtipnou odpověď Alexandru Velikému  jeden  zajatý  pirát.  Když  se  ho  Alexandr  ptal,  co  ho  to  napadlo  okupovat  moře,  odpověděl,  stejně  jako  tebe  okupovat  svět,  ale  protože  já  tak  činím  svým  malým  korábem,  říkají  mi  pirát,  avšak  tebe  nazývají  panovní‐ kem, protože tak činíš obrovským loďstvem.    Tolik sv. Augustin. Domnívám se, že někde v této fázi se opět nalézáme. Přesto jako sv. Augustin, který upro‐ střed hroutícího světa píše o světě budoucím, tak i my monarchisté či ne‐monarchisté, se nesmíme smířit s  jakousi pochybnou tvorbou hybridních politických teorií, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Měli bychom si  ujasnit, co vlastně chceme a vybrat to, co je objektivně dobré, byť celý svět bude tvrdit opak. Protože v tom je  cena člověka před Bohem i sebou samým, že zbaběle nekličkuje a je poctivý, tudíž nectí modly, které mu vy‐ hovují, ale chce znát PRAVDU.  Když již není co říct, je stále důvod žít a bojovat.  Děkuji Vám za pozornost   

Alexander  Tomský:  Monarchie  jako  pří­ klad a sláva historického společenství 

  14.  5.  2011  ‐  Kdyby  návštěvník  z  kosmu,  nejlépe  etnograf, měl možnost navštívit královskou svatbu  v  Londýně  a  podle  ní  posoudit  anglickou  společ­ nost,  nebyly  by  jeho  závěry  příliš  přesné.  Kdyby  však měl možnost zeptat se přítomných Angličanů,  jak to ve Spojeném království opravdu chodí, byl by  zmaten ještě víc.    Dozvěděl  by  se  například,  že  se  ovšem  jednou  stane  korunní princ William, který se právě oženil v plukov‐ nickém  stejnokroji  (v  Irsku  neexistující)  Irské  gardy,  nejvyšším  velitelem  armády.  Musel  by  si  ovšem  všim‐ nout  zrádného  slůvka  „ovšem"  a  ještě  zjistit,  že  armádě  dnes  vládne  jeho  pětaosmdesátiletá  babička,  hlava  státní církve i mnoha jiných států (15), nemluvě o britském společenství a která jmenuje premiéry, vyhlašuje  ve  sněmovně  každoročně  program  vlády,  má  novoroční  projev  k  národu,  dokonce  pasuje  občany  na  rytíře.  Nemohl by však ani tušit, že nepsaná ústava „mluví" o její roli jako o „dobře uvážené nečinnosti." Usoudil by  zřejmě,  že  stejně  jako  ve  faraonském  Egyptě  tu  vládne  absolutní  náboženská  monarchie  a  nikoli,  jak  říkají  domorodci, rodinná firma, jejímž úkolem je udržovat ceremoniální majestát tradice a hlavně rozdávat úsměvy  i dobrou náladu.     Náš mimozemský návštěvník by se asi velmi podivil, kdyby měl možnost zjistit, že jen deset procent občanů  (cizince vyjímaje) praktikuje tady nějaké náboženství, ale padesát procent se sice tak nějak hlásí k anglikán‐ ské církvi, avšak přitom věří převážně v Prozřetelnost. Jistě by jej zaujalo, že slavnostní obřad a slib celoži‐ votní věrné manželské lásky před svědky církve a státu v tisícileté katedrále byl sepsán starobylým jazykem  před 450 lety, jímž nikdo nemluví, leč všichni rozumí, a možná i to, že spolu novomanželé už dávno žijí. Mož‐ ná by ho i překvapilo, že je manželská smlouva v zemi přísně dodržovaných kontraktů tou jedinou neustále  porušovanou, dokonce dvakrát více než v kontinentální Evropě, a že sám následník trůnu pochází z rozvede‐ né rodiny.    Není snadné vysvětlit, že v dnešní tak proklamované rovnostářské, civilní, multikulturní, demokratické kul‐ tuře je svátek anglické dědičné monarchie, která symbolizuje nejvyšší aristokratické privilegium, osobní ma‐ jestát, nedemokratickou tradici tak významný a to dokonce i v globálním měřítku, i když víme, že je dědictvím  impéria a globálního jazyka. Proč tak fascinuje pár, jehož sláva spočívá zdánlivě jen v tom, že se jeden narodil  princem a manželka udělala kariéru popelky?    Často se říká, že Angličané dovedou skloubit tradici se současností, že modernizují velice opatrně a nezaha‐ zují věci stáré, krásné a osvědčené. To je pravda, ale jen poloviční. At´ už to se světem dopadá jakkoli, demo‐ kracie  také  potřebuje  tradici  společenství,  mrtvých,  živých  i  nenarozených,  aby  byla  závazná  a  zavazující  a 

nemusela si jen vypomáhat lidskými právy. Potřebuje možná i ten středověký barevný ceremoniál kolektivní‐ ho veřejného svátku, aby nebyl život šedivý a otravný. A nepochybně potřebujeme i sliby manželské věrnosti,  tak jako každý velký ideál, přestože víme, že se nám nemusí podařit jej plnit. Není jistě náhoda, že teď vůdce  anglických socialistů Ed Miliband oznámil svatbu se svou dlouholetou partnerkou. Angličtí republikáni nemají  šanci. Historie ukázala, že je konstituční monarchie nejen slučitelná s demokracií, ale že jí dokonce vyvažuje a  napomáhá, protože sama neznamená vůbec nic.    Anglická  monarchie,  na  rozdíl  od  mrtvých  královských  klenotů,  je  živým  zosobněním  tradice  a  nesmírně  náročnou službou, je také příkladem veřejné etikety především pro politiky. A je jistě i neustálým připomenu‐ tím strážcům veřejného pokladu, že mají být poddanými a služebníky hodnými jejího veličenstva obecného  dobra.   Vyšlo v deníku E15 a na serveru euportal   http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory­a­petice/197175.aspx      

Demokratický monarchismus nabízí efektní řešení 

    Od roku 1918 je monarchismus v Čechách považován za tabu, či  dokonce za něco, co hraničí s velezradou.  Přitom přibližně třetina členských zemí EU je parlamentními monarchiemi a nikdo by se neodvážil tvrdit, že  trpí sebemenším deficitem demokracie, občanských a lidských práv. Většina z nich patří k ekonomicky nejví‐ ce rozvinutým zemím, a co se politické kultury týče, patří rovněž k nejvyspělejším. Dovolím si připomenout  jen některé z nich: kolébku demokracie Velkou Británii, Švédsko, Dánsko, země Beneluxu, Španělsko.    Vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Jiří Weigl tlumočil ve svém textu „ Přímá volba je únik od problému“  (LN 15. 3. 11) negativní stanovisko presidenta republiky Václava Kaluse k navrhované přímé volbě presiden‐ ta. Bohužel v textu nedostatečně zaznělo jakým způsobem efektně řešit problémy politického systému české‐ ho státu, i když lze souhlasit s tím, že přímá volba stávající problémy neřeší, a pokud by měly být řešeny, mu‐ selo by se hlouběji sáhnout do ústavy.  Z tohoto pohledu nabízí moderní demokratický (parlamentní) monar‐ chismus  západoevropského  typu  21.  století  následující  řešení.  Je  však  třeba  nejdříve  definovat  klíčový  pro‐ blém fungování politické moci současného českého státu.    Dlouhodobý problém českého státu.    Slabé vlády, které pan president vidí jako hlavní dlouhodobý problém, jsou jen následkem ničím nekontrolo‐ vané  moci,  často  hraničící  se  zvůlí,  politiků  a  stranických  sekretariátů  napojených  na  podnikatelské  lobby  (klienty), která  si  je  platí  a financují  jejich  znovuzvolení.  Pan Weigl proto správně  upozorňuje, že  kandidáti  v přímých  presidentských  volbách  budou  „...závislými na  poskytovatelích  potřebných  zdrojů“,  neboť  ve  vol‐ bách  „...budou konfrontováni s potřebou značných prostředků na vedení volební kampaně.“ Nedávné volby  do kteréhokoliv orgánu státní či veřejné moci, včetně voleb presidentských, se neobešly bez korupce, terori‐ zování a vydírání volitelů či některých skupin voličů, a následnými kompromisy vedoucími ke slabé vládě. O  tom media občany dostatečně informovala.    Demokratický monarchismus nabízí řešení.     Panovníkem může být jen osoba, nemající žádné politické, ekonomické či jiné společenské vazby na stávající  české prostředí, ve všech těchto směrech zcela nezávislá. Závaznou pro ni bude jen ústava českého státu, kde  budou vymezeny její práva a povinnosti ve struktuře politické moci, a tuto ústavu, stejně jako ostatní zákony  země, je povinna respektovat jako každý jiný občan.      Panovník musí mít jasně vymezené místo v mocenské struktuře státu. Máme li respektovat hlavní principy  demokracie,  pak  zákony,  včetně  ústavy,  dává  zemi  parlament,  jehož poslanecká  sněmovna,  je  volena  na  zá‐ kladě  stávajícího  politického,  respektive  stranického  klíče,  v demokratických  volbách,  ale  senát  by  měl  být  tzv. virilní. To znamená, že senátory by se stávali občané nikoliv volbou, na základě stranické příslušnosti, ale  automaticky tím, že dosáhnou vrcholného postavení ve vybraných společenských institucích, na universitách,  v hospodářských  komorách  a  podnikatelských  svazech,  v církvích,  odborech  atd.  Za  výkon  funkce  senátora  nebudou  placeni,  neboť  plat  pobírají  v příslušné  instituci.  Budou  mít  nárok  pouze  na  proplacení  vyúčtova‐ ných nákladů spojených s výkonem funkce senátora, jejichž výši a strukturu stanoví zákonný předpis. Virilní  senát tak bude orgán navýsost demokratický a odborný, neboť se jeho členy stávají občané nikoliv proto, že  jsou držiteli té či oné stranické legitimace a někdo jim zaplatí zvolení, ale pouze na základě svých osobních  schopností.  Za  těmito  lidmi  stojí  obvykle  týmy  dalších  odborníků,  takže  vzniká  záruka,  že  paskvily  zákonů  vzniklé  v poslanecké  sněmovně  budou  včas  zastaveny.  Vláda  vzniklá  z voleb,  tak  jako  doposud,  má  jedinou  povinnost,  totiž  spravovat  zemi  podle  zákonů  daných  legislativní  mocí  reprezentovanou  parlamentem.  Po‐ dobně jurisdikce má jedinou pravomoc, soudit podle zákonů daných parlamentem, včetně ústavy. Vláda ne‐

smí chápat svou výkonnou moc tak, jak se mnohdy doposud děje, že vládnout znamená vládnout parlamentu i  jurisdikci, včetně výkonu spravedlnosti (justice).    Jaká moc tedy zbývá na panovníka? Pokud by totiž nedržel žádnou státní moc, byl by jeho institut zbytečný.  Reprezentovat  stát,  klást  věnce  a  přednášet  slavnostní  projevy  může  stejně  dobře  premiér.  Panovník,  jako  personifikace státu, by měl vládnout čtvrtou mocí, se kterou se zatím nepočítalo. Měl by vládnout mocí kont‐ rolní, jejíž absolutní nezávislost na moci výkonné si vynucují specifické poměry českého státu. Otevřeně řeče‐ no,  všude  přítomná  korupce  vedoucí  k tunelování  státních  a  veřejných  financí  a  rozkrádání,  často  krytého  privatizací, státního a veřejného majetku. Panovník, jako ideální personifikace státu, by měl být zároveň ide‐ álním  vlastníkem  všeho  státního  a  veřejného  majetku.  Taková  ideální  fyzická  osoba,  která  drží  ochrannou  ruku nad příslušnými orgány státní správy, jež se zabývají vyšetřováním, obžalobou a výkonem soudní moci,  je něco jiného, nežli lidový blábol „ stát jsme my“. Kdo z  občanů, kteří toto prohlašují, může skutečně účinně  zasáhnout proti organizované hospodářské kriminalitě na nejvyšších patrech mocenských, politických, stát‐ ních  a  podnikatelských  struktur.  Odhalené,  všeobecně  známé  případy  okrádání  státu  tak  mizí  v propadlišti  zapomnění, bez toho, aby byli viníci potrestáni. Odpověď politiků po letech zní: „To už nelze dohledat“. Krá‐ dež před zraky veřejnosti je dokonána. Posláním panovník by tak mělo v 21. století být ochráncem demokra‐ cie, spravedlnosti a humanity.    Náklady demokratického monarchismu.    Monarchie zvolená ve všeobecném referendu by měla být dědičná. Panovníka lze odvolat pouze na základě  procedury  impeachmentu  v případě,  že  se  zpronevěří  svému  poslání  a  ústavě.  Ušetřilo  by  se  tak  nemálo  za  presidentské volby.  Další úsporu by představoval virilní senát. To je zcela jiný obraz, nežli oprávněné obavy  pana Weigla z miliardových nákladů na presidentské kampaně.    Myšlenka demokratického monarchismus tak vnáší do veřejné diskuse poněkud neobvyklý námět na řešení  změny politického systému, po které volá v textu pana Weigla i  pan president. Taková změna účinně „zlepší  správu věcí veřejných“, i kdyby se uskutečnila jen myšlenka virilního senátu. Pokud by se realizovala celá, pak  by došlo k tomu, co je v textu popsáno následovně „...otevřít ústavu úplně a nově se pokusit vyvážit postavení  mezi jednotlivými mocemi ve státě“. „ President není přesvědčen, že jsme na tuto zásadní debatu připraveni“  píše pan Weigl. Jsme, pane presidente.    Václav Makrlík, publicista