Monarchistický zpravodaj Zpravodaj Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska)
Číslo 33/2011
DEUS * REX * PATRIA www.korunaceska.cz Kdo vlastně jsou, ti monarchisté, a oč jim jde? Oni sami se na to dívají různě,
Z obsahu čísla: mají různé přístupy ke svému tématu, a většinou si tuto různost ani neuvědomují.
Monarchista mechanik se na monarchii dívá, jako na systém. Jde mu o vyvážení mechanismů moci. Zabývá se otázkami, jak nezávislým by měl panovník vlastně Český zemský sněm 2 být, zda by měl být také nějak kontrolován, koho by měl sám kontrolovat, a jaké nástroje by mu k tomu měla ústava poskytovat, zda by měla být jeho funkce dědič‐ * Dění v KČ 3 - 4 ná, apod. Mechanik vytváří koncepce. Rizikem mechanika je to, že často usiluje jen o rozkoš z dokonalosti systému, do něhož zpravidla nezapočítává ani člověka, ani * Monarchistické akce 5 duchovní síly, a nevěří v záměry, které nemůže ovlivnit, kontrolovat, ani zahrnout do systému. * Svět monarchií 6 - 8 Monarchista mystik se na monarchii dívá, jako na výsledek, a průsečík dvou základních, nepochybných axiomů: 1. moc pochází vždy shora, a je delegována * směrem dolů, je ukotvena v Bohu. 2. jakákoliv funkce je legitimní pouze jako druh Monarchisté v uniformě služby. Pro mystika je jakékoliv užívání moci legitimizováno jen službou, a panov‐ 9 - 10 ník je nejvyšším služebníkem, pro to je mu Bohem delegována nejvyšší moc v zemi, * která, pak stojí mimo kritiku a soud nižších služebníků, i obyvatel. Monarchie bez LITERATURA 11 víry a náboženství, je pro mystika nemyslitelná, a často si vytváří náboženství pří‐ * mo z monarchismu. Kontakty 12 Monarchista psychoanalytik říká, že panovník je pouze symbolem chybějícího dokonalého otce na zemi, a myšlenka monarchie přitahuje nejisté, nedospělé oso‐ * by, které jsou příliš slabé na to, aby samy nesly odpovědnost za své životy, a vyža‐ VOLNÁ DISKUSE (články dují otcovskou autoritu. Psychoanalytik je totiž často veden palčivou touhou, sám mimo oficiální linii strany) se stát otcovskou autoritou svým klientům. 13-21 Monarchista sociolog vnímá monarchii jako objednávku společenské stability, a upozorňuje na principy, které ke stabilitě přispívají. Například jde o princip dědič‐ nosti, tedy předávání trůnu, ale i statku, firmy, řemeslných dovedností apod. Jde o princip dlouhodobého bydlení na jednom místě a z toho plynoucí starosti o okolí a jeho kultivaci. Ve hře jsou stabilizující principy loajality, cti a tradice, princip ne‐ rovnosti, různosti v jednotě, a nedokonalost jedince. Sociolog si, dříve, či později, musí vybrat mezi mystikem a systémovým mechanikem. Monarchista revolucionář, ano, i takových monarchistů je nemálo, vnímá pa‐ Články: novníka, jako důvod a příležitost k spravedlivému boji. Rád by bojoval pod jeho praporem, ať se to již skutečnému panovníkovi líbí, či nelíbí. Nejde mu, ani tak o Jan Drnek monarchii, jako o boj, případně o slávu a prestiž vůdce. Monarchismus je mu prostě David Hibch jen příležitostí, jak spravedlivě bojovat, zvítězit, a cítit se být na správné straně. Alexandr Tomský Jistě bychom našli i další modality a postoje k monarchismu. Pro všechny platí, že Václav Makrlík myšlence monarchismu, mohou být stejně tak prospěšní, jako zhoubní. Jde vlastně vždycky jen o to, nakolik sloužím sobě, a nakolik něčemu, co mne převyšuje. JD
ČZS – květen 2011
2
X. český zemský sněm Koruny České, monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska se konal dne 14. května 2011 v Mochově. Sněmování předcházel volný diskusní večer 13. května, který členové KČ a účastníci bohatě využili. Oficiální jednací části bylo celkem přítomno 36 členů s právem hlasování, a řada sympatizantů i monarchistů. Český zemský hejtman pan Jaroslav Konečný osvědčil své manažerské schopnosti a zajistil technické zázemí i dostatečnou účast na sněmu. Sněm zahájil a moderoval pan M. Krupka (předseda MS P4). Poté sdělil J. Konečný úvodní organizační pokyny a proběhlo slavnostní zahájení sněmu císařskou hymnou. Zdravice a přání úspěchu sněmu přednesli: Pan David Hibsch za Slezsko, a MUDr. Andrš za Moravu. Pan Andrš podal informace o aktivitách MS Olomouc a Moravy obecně (monarchistický sněm, spolupráce s komitétem na obnovu památek, atd.). Předseda KČ pan Václav Srb poděloval českému zemskému hejtmanovi za organizaci sněmu, provedl rekapitulaci historie sněmů, a apeloval na pracovní charakter sněmu. Zemský hejtman pan J. Konečný informoval o založení MS Střední Čechy, přípravě krajských voleb, voleb do PS, a o integraci politické práce ve středních Čechách. Zprávy o činnosti místních společností podali: Pan M. Krupka (MS Praha 4), ing. Arch Bárta (MS Praha 6 a okolí), ing. Jenček (MS Praha 1, 5), pan V. Srb (MS Praha 2, 3 a 10 – Královské Vinohrady), pan Mrzílek (MS Ústecký kraj), pan J. Drnek (MS Plzeň). Pan MVDr. Čížek předal pozdrav MS Strážnice. Pan Vít Rozkydal pozval (z pověření p. Luboše Veleckého) přítomné na moravské setkání monarchistů 28 - 29. 5. v Jemnici. V této části zazněly i některé kritické připomínky, například k formální existenci některých již pouze virtuálních MS, k malé jednotě působení strany navenek, k přílišné, nebo naopak příliš malé vnitrostranické demokracii, ke komunikaci s místními společnostmi apod. K těmto bodů, se přítomní vrátili v diskusní části sněmu. V další části zazněly projevy pánů: Drnka, Makrlíka, Konečného, Hibsche, Šourka a Pecha, a bezprostřední reakce na tyto projevy. Sněm hlasoval o některých konkrétních návrzích účastníků. Přijat byl: Návrh p. Makrlíka na to, aby český zemský sněm doporučil předsednictvu zřídit na www stránkách strany sekci úvah k volné publikaci, s označením, že se nejedná o oficiální názory strany. Návrh pana Šourka na decentralizaci procesu sponzoringu. Návrh usnesení: Český zemský sněm děkuje zemskému hejtmanovi za jeho stávající činnost v aktivizaci MS, v této souvislosti hejtmanovi doporučuje, aby s předsedy, jejichž MS ve smyslu platných stanov nesplňují podmínky pro další trvání, změnu jejich statutu na regionální informační koordinátory (s cílem obnovit a aktivizovat v regionu činnost MS). Dále zemský sněm doporučuje hejtmanovi, aby navrhl předsednictvu řešení svých cest do regionů tak, aby je spojil s prodejem propagačních předmětů KČ a v případě, že jednotlivá cesta bude výdělečnou, byly hejtmanovi propláceny cestovní náklady.
Veřejný dluh České republiky K aktuálnímu datu a hodině najdete na: www.verejnydluh.cz
Oznámení a dění v KČ – květen, červen 2011 * Zápis z jednání Předsednictva Koruny České 11. 5. 2011 ve
vinárně U Posledního soudu v Praze. Byly kontrolovány úkoly z minulého jednání a schváleno přijetí tří žádostí o členství. Předsednictva dále vzalo na vědomí zápisy MS Strážnice, MS Praha 4, MS Praha 6, 7 a MS Ostrava. Bylo upozorněno na nutnost koordinovaného oznamování konaných akcí tak, aby byla zajištěna dostatečná lhůta na jejich oznámení. Český zemský hejtman pan Jaroslav Konečný informoval o ubytování, stravování a programu Českého zemského sněmu. Představenstvo se, po zprávě moravského zemského hejtmana, rozhodlo zrušit MS Valašské Meziříčí, která existovala již pouze formálně. V předsednictvu bylo navrženo vypracování návrhu jednacího řádu. Vypracováním byl pověřen g. s. pan Hoffmann v koordinaci s místopředsedou panem Špačkem. Místopředseda pan Jenček informoval o situaci ohledně nové kanceláře strany. Nová smlouva s městskou částí je připravena k uzavření, ale průzkumem pana Jenčeka ohledně cen služeb od firmy Pragokongres, bylo zjištěno, že zmíněné náklady na služby by přesáhly výši nájmu natolik, že je prozatím nemyslitelné pro KČ celkovou částku k vedení kanceláře uhradit. Pan Jenček byl pověřen dalším jednáním s městskou částí i s zmíněnou firmou o snížení nákladů na služby. Součastně však bude probíhat průzkum jiných možností, jak, a kde by bylo reálné tak potřebnou kancelář získat. Průzkumem byli pověřeni pan Špaček a g. s. pan Hoffmann. Předsednictvo dospělo k názoru uspořádat ideovou konferenci strany, na níž by se formou diskuse vyřešily ideové proudy jednotlivých skupin i členů v rámci Koruny České. Z důvodů jednotného veřejného vstupování strany, kterým je dle stanov pověřeno členy zvolené předsednictvo, usneslo se PKČ na úpravě webových stránek tak, aby napříště byla všechna vyjádření jednotlivých skupin, MS či členů prezentována ve zvláštním oddíle webových stránek, který se bude nalézat se mimo homepage, a který nebude součástí oficiálního vyjádření strany.
* Vážení kolegové, na základě prosby paní Ing. Šťastné, hospodářky KČ, bych Vás tímto rád požádal, abyste se na ni obraceli v případě, že máte zájem o vystavení potvrzení o daru Koruně České, pokud jste v roce 2010 dar straně poskytli. Potvrzení není Korunou Českou vystavováno automaticky, proto bych si dovolil Vás požádat, abyste se v případě Vašeho zájmu obrátili e-mailem přímo na paní hospodářku. Její adresa je:
[email protected]. Děkuji Vám. Petr Nohel
* Na magistátní e-maily "
[email protected]" a "
[email protected]" odesláno níže uvedený text a přílohy. Vážení, touto cestou podáváme Oznámení o konání shromáždění dne 28. 10. 2011. Prosíme o potvrzení přijetí oznámení a sdělení výsledku ohledně možnosti konat shromáždění a pochod v navrhovaném čase a místě. Podpis: Jméno, funkce (Bc. Aleš Hoffmann, generální sekretář) Koruna Česká - monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska
3 3
Přátelské setkání v městě Jana Lucemburského – JEMNICE uskutečnili moravští monarchisté ve dnech 28. 5. 29. 5. 2011 Program: sobota: 1200 neformální setkání Budkov u zámku 1300 Budkov restaurace 1800 mše svatá Rancířov za obnovu monarchie neděle: 945 mše svatá v Jemnici 1045 prohlídka kraje a města Elišky Přemyslovny Setkání suplovalo letošní Moravský zemský sněm.
* Vážení monarchisté a příznivci, dámy a pánové,
po dohodě s panem Ivem Buličičem, prozatímním předsedou Místní společnosti Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska) v Brně, si vás dovoluji tímto pozvat jeho jménem a s jeho laskavým souhlasem na schůzi dne 13. 6. 2011 v 18. 00 v restauraci Bugatti, hotel Slovan, Lidická 23 (1. patro). Jsou co nejsrdečněji zváni současní členové a příznivci KČ z Brna i okolí, ale i ti, kteří členství, status příznivce či případně návrat do našich řad třeba jen zvažují. Účast přislíbil pan moravský zemský hejtman KČ a člen Předsednictva KČ Luboš Velecký, budu přítomen i já. Těším se na shledání a přeji krásné dny Václav Srb předseda Koruny České
* Vážené Představenstvo KČ, dovolte mi, abych Vám oznámil, že v příznačný datum, v předvečer konání Českého zemského sněmu, tedy v pátek 13. 05. 2011 v hotelu Bouček v Mochově, byla založena MS KČ Střední Čechy. Ustavující schůze proběhla v salonku ve večerních hodinách. Na této ustavující schůzi proběhly i první volby MS Střední Čechy. Předsedou MS byl zvolen jednomyslně p. Jaroslav Konečný (Čelákovice), místopředsedou MS byl zvolen jednomyslně p. Svatopluk Novotný (Poříčany). Ustavující schůzi byli dále přítomni pánové Brukner, Řepka a Cach, někteří další byli dopředu omluveni, neb jim páteční datum nevyhovoval. Na ustavující schůzi byla podepsána zakládací listina, která bude odevzdána k rukám p. GS KČ na nejbližší schůzi předsednictva KČ, byly nastíněny nejdůležitější úkoly a směry MS a také zmíněny a kvitovány důvody, vedoucí k založení MS. Na ustavující schůzi jsem také přečetl kladný posudek Legislativní komise KČ, zpracovaný předsedou komise p. Mgr. Krátkým, o který jsem si za tím účelem Leg. komisi požádal v měsíci dubnu 2011. Dle stanov strany je ještě nutné podat Představenstvu žádost o schválení MS. To učiním na nejbližším zasedání P. v měsíci červnu. Děkuji uctivě, Jaroslav Konečný.
Sdružení Česká korouhev je nezisková organizace sdružující profesionální a po‐ loprofesionální skupiny historického šermu, historicko‐ divadelní spolky, historické hudební skupiny, skupiny věnující se historickým tancům, herce a jednotlivé zá‐ jemce o historii samotnou. Naše sdružení vzniklo v roce 2006, ačkoliv jeho základy byly položeny již v dobách dřívějších spíše v podobě hnutí. Naší nedílnou součástí jsou již existující skupiny historického šermu či další kulturně‐historické spolky, které se v této oblasti pohy‐ bují již dlouhou řádku let a patří mezi kolegy k uznáva‐ ným odborníkům. Díky znalostem a zkušenostem, které jsme nabyli, můžeme jako celek větší, než několik nad‐ šenců, realizovat společné cíle mnohem precizněji a s větší odpovědností. Naším současně hlavním časovým zaměřením je středověk i když se chystáme na přijetí nových členských skupin, které působí v oblastech sta‐ rověku, napoleonských či válek světových. Naším hlav‐ ním cílem a prioritní myšlenkou je vytvořit národní organizaci, která by byla nejen oporou jejích členů, ale především poslem kulturního a historického dědictví zemí koruny české pro generace dnešní i budoucí. * Jako tradičně jedeme začátkem června do Říše na Hu‐ sitské slavnosti. Jedná se o placenou akci určenou vý‐ hradně ostříleným korouhevníkům. Na dotazy rád odpoví předseda Pavel "Kolchoz" Krejčí. Videa z Nauburgu : http://www.youtube.com/CeskaKorouhev?gl=CZ&user =CeskaKorouhev#p/u/27/rYaIEfpNt6s http://www.facebook.com/video/video.php?v=145033 1437520 Fotogalerie z Naumburgu : http://www.ceskakorouhev.cz/galerie/Nemecko/Nau mburg/2009/index.html http://www.facebook.com/photo.php?fbid=122418890 4098&set=o.148999152762
* Bitva Mrač 2011 Středověký festival Battle-Mrač 2011 - 11. červen · 12:00 - 22:30 Vážení přátelé historického šermu, hudby, divadla a historie, milí diváci, fanoušci, kolegové.. dovolte abychom Vás pozvali na menší výlet do historie.. http://www.ceskakorouhev.cz/mrac Přijměte prosím pozvání ke shlédnutí bohatého historického programu pro celou rodinu na úpatí středověké tvrze Mrač. Můžete očekávat denní a noční bitvu, fakírovu ohnivou show, turnajová klání pěších i jízdních bojovníků, střeleckou přehlídku, divadelní vystoupení s historickou či pohádkovou tématikou, dobový tábor a tržiště, popravu a mučírnu, dobovou polní kuchyni, lazebnu, kovárnu, kvalitní občerstvení, pouťové atrakce, projížďky na koních, tématickou středověkou hudbu, na historické tance a našeho úžasného Herolda! Fotogalerie z minulých ročníků najdete zde: http://www.facebook.com/album.php?aid=199914&id=343988815863 http://www.facebook.com/album.php?aid=240351&id=343988815863 http://www.facebook.com/album.php?aid=241136&id=343988815863 V bohatém programu vystoupí : SHŠ Vyšehradští s popravou a šermířským vystoupením SHŠ Revertar se dvěma šermířskými vystopeními a fireshow SHT Acronia s dobovými vesnickými i dvorskými tanci Čaroděj Cave se svoji úžasnou čarodějnou show "Zrození Hadonoše" Solutus orientální taneční vystoupení "Křídla bohyně Isis" Hrát bude historická kapela Řemdih Dále vystoupí členové České korouhve se svoji fakírskou fire show SSHŠ Česká korouhev s vystoupením "Vražda v Panské komnatě" SSHŠ Česká korouhev s vystoupením "Přepadení u městských bran" Uvidíte střeleckou přehlídku pod vedením dělmistra Landštejnské glévy Dále shlédnete histroickou bitvu na počest 540.výročí úmrtí krále Jiřího z poděbrad s příznačným názvem "Vos vel Mors!"
AKCE – květen, červen 2011 5 Tisková zpráva občanských sdružení Praguewatch a Klub Za starou Prahu: Protestní shromáždění proti demolici domu č. 1601 na Václavském náměstí Pra ha. V úterý 7. 6. 2011 od 17.00 hodin proběhne na Václavském náměstí při vyús Opletalovy ulice protestní shromáždění proti demolici domu č.p. 1601 na tění rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice. Na shromáždění vystoupí řečníci z řad architektů, historiků umění a zástupců Univerzity Karlovy. Celá demonstrace bude ukončena před 18. hodinou symbolickým položením svíček za zbytečně zbořené domy v památkové rezervaci. Protestní shromáždění pořádají Klub Za starou Prahu a občanské sdružení Pragu ewatch. Akce navazuje na text veřejného protestu publikovaného na“ http://www.zastarouprahu.cz/protest/, který dosud podepsalo přes 3 300 lidí. Klub Za starou Prahu Praguewatch Jakub Bachtík, Martin Veselý,
[email protected] in‐
[email protected] 728 066 181 721 951 245 Ministr kultury schválil, ve shodě s Magistrátem hl. m. Prahy, demolici hodnotného domu č. p. 1061 na nároží Václavského náměstí a Opletalovy ulice. Demolice je Vážení přátelé, podle našich záznamů jste podpořili svým podpisem interne"zdůvodněna" záměrem postavit zde na kšeft další "ar‐ tovou verzi Výzvy na obranu knih, protestující proti vládnímu chitekturu" ze skla a drátů, hlavně násobící objem obe‐ stavěného prostoru. Stavba má mít na nároží věž (!), záměru zvýšit DPH na knihy, a tím výrazně omezit českou takže vytváří pseudodominantu konkurující kompozici knižní produkci. Tuto výzvu podepsalo do dnešního dne takřka 160 000 lidí. Za dosavadní podporu děkujeme.* prostoru náměstí ukončeného Národním muzeem. Minis‐ Domnívali jsme se, že naše argumenty o devastujícím účintr povolil demolici i přes to, že plány nové zástavby do‐ ku zvýšení DPH pro české knihy, podepřené podpisy signatásud neexistují (jen ve skicách!). Lze se proto, navíc řů – nakladatelů, knihkupců, ale zejména čtenářů, přesvědčí oprávněně domnívat, že záměrem developera je pouze naši politickou reprezentaci ke změně názoru. Přestože vládní vytvořit touto demolicí v centru Prahy lukrativní parce‐ lu, se kterou může být následně výhodně obchodováno. politici tyto argumenty vesměs uznali, odmítli z krátkozrakého Ministr kultury tak spolu s odborem památkové péče důvodu "udržení koalice" na avizovaném plánu zvýšení DPH Magistrátu tak porušili své zákonné povinnosti chránit cokoli měnit. Dne 7. 6. 2011 pak poslanecká sněmovna v prvním čtení historické centrum Prahy. novelu zákona o DPH schválila. Na adrese Tím náš boj proti tomuto nesmyslnému záměru rozhodhttp://www.zastarouprahu.cz/protest/ ně nekončí! S pozdravem Jan E. Bárta Zákon musí projít celým legislativním procesem a musí být schválen během dalších dvou parlamentních čtení, při nichž může být upraven pozměňovacími návrhy. V tlaku na politiky Vážené dámy a pánové, přátelé, proto chceme dále pokračovat – představenstvo Svazu česzasíláme vám otevřený dopis informující vás o vzniku a cílech kých knihkupců a nakladatelů svolává demonstraci proti Sdružení monarchistů. I když o tom bylo rozhodnuto již 10. 11. chystanému zvýšení DPH na knihy a tiskoviny. Demonstrace 2010, bylo třeba, aby iniciátoři tohoto záměru vypracovali všechny se uskuteční ve středu 22. června 2011 v 16 hodin v Praze potřebné dokumenty, nezbytné k registraci tohoto nového občan na Staroměstském náměstí pod heslem Nezdaňujte čtení, ského sdružení, ujasnili si jeho cíle, program, základní organizační nezdaňujte informace! náležitosti, obsah otevřeného dopisu a stanovy organizace. To si Knihkupce žádáme, aby o demonstraci informovali na svých vyžádalo určitý čas, naplněný zodpovědnou prací na přípravě prodejnách, nakladatele žádáme, aby informovali své spolu těchto náležitostí. 28. 4. 2011 bylo sdružení u Ministerstva vnitra ČR zaregis- pracovníky – autory, překladatele, editory, redaktory, typograDne fy, tiskaře. Ostatní, kterým není osud českých knih lhostejný, trováno, čímž se pouhý záměr změnil v konkrétní a věcnou realitu, zejména školy, knihovny, kulturní zařízení, ale i čtenářskou se kterou je možné před vás předstoupit. veřejnost, žádáme o šíření pozvánky na demonstraci podle Oba naše základní dokumenty - otevřený dopis i stanovy Sdružesvých možností. ní monarchistů by vám měly poskytnout všechny nezbytné vstupní Ale hlavně – přijďte nás prosím podpořit! informace o charakteru sdružení a o jeho místu i úloze v rámci Pozvánky ke stažení v různých formátech na www.sckn.cz monarchistického hnutí v tomto státě. Otevřený dopis naleznete v příloze, oba dokumenty naleznete na webových stánkách sdruženi. je jejich adresa: http://sdruzenimonarchistubrno.webnode.com/ Zde Mailový kontakt na nás:
[email protected] Za každou reakci děkujeme. K poctě krále! Z. S. Krejčí Mgr. za přípravný výbor SM
SVĚT MONARCHIÍ – květen, červen 2011
6
Muž, který spojil západ a východ slunce Historie šlechtického rodu Coudenhove je dlouhá a složitá. Prvním zaznamenaným předkem rodu byl Theodo‐ ricus Coudenhove (1240) v Brabantu. Jeho potomek Gerolf se v polovině 13. století zúčastnil jedné z křižáckých výprav do Palestiny. Přenesme se ale do 19 století. Další z potomků rodu František Karel Coudenhove (1825‐ 1893) zakoupil v roce 1864 statek a zámek v západočeských Poběžovicích (Ronsperg). V roce 1857 se oženil s Marií von Kalergi (1840‐1877), ženou z jednoho z nejstarobylejších evropských rodů. Kalergiové pocházeli z Kréty a svůj původ odvozovali od byzantské císařské dynastie Fókasů. Prastarý původ jména Kalergi měl pro rodinu takovou vážnost, že jejich synové požádali na počátku tohoto století o spojení jmen, takže od roku 1903 užívali titulu hrabě Coudenhove‐Kalergi. Nu a jak to dopadlo s ošetřováním hraběte Heinricha? Za složitých okolností se oženil s milovanou Mitsukou a ještě v Japonsku se jim narodili dva synové. Johannes, japonsky Kontaro(1893) a Richard, japonsky Ejiro (1894). Hrabě Heinrich chtěl v Japonsku zůstat, avšak jeho tatínek odkázal v roce 1893 majetek nikoli jemu, jako nejstaršímu synovi, nýbrž jeho prvorozenému Janovi. Šlechtic konáním i duchem nemohl připravit syna o dědictví a tak se rodina vydala na cestu do Poběžovic. Hrabě Heinrich se vzdal diplomatických služeb a věnoval se filozofii, mimo jiné i jako profesor na tehdy Karlo‐Ferdinandově univerzitě v Praze. V Poběžovicích se jim narodili ještě dva synové a dvě dcery. V roce 1907 postihla hraběnku Mitsuko Coudenhove‐Kalergi a její děti těžká rána: jediný důvěrný přítel a blízký člověk v Evropě, jediný, se kterým mohla mluvit svojí mateřštinou, Heinrich Coudenhove‐Kalergi, zemřel náhle ve 46 letech. V roce 1913 se v přibližně stejnou dobu pohybovali ve Vídni tři muži, kteří se nikdy nesetkali. Jména dvou z nich se stala za několik let synonymem zla. Nedostudovaný seminarista Stalin zde údajně studoval národnostní otázky, ve skutečnosti se skrýval před carskou ochrankou, která ho stíhala za vydírání obchodníků v Tbilisi. Druhým byl nedostudovaný středoškolák, pouliční malíř a návštěvník stravoven pro chudé Adolf Hitler. Třetí muž, který možná jako první v Evropě poukázal za pár let poté na smrtelné nebezpečí, které hrozí Evropě ze zemí národního nacionalismu a bolševismu, začal v onom roce 1913 studovat na vídeňské univerzitě filozofii a moderní dějiny. Potomek několika evropských šlechtických rodů a po matce Japonec – Richard hrabě Coudenho‐ ve – Kalergi. V následujících letech se stal zakladatelem Pan‐evropské unie, autorem vize dnešní Evropské unie, navrhovatelem její dnešní hymny a prvním autorem dvou písemných návrhů evropské ústavy (1931 a 1951). Československý občan, který jako první v Evropě navrhl v roce 1926 na kongresu Pan‐Evropy v Basileji, aby Evropa měla společnou hymnu, měnu, armádu, trh, vládu, občanství a ústavu. Pochopitelně, tohle všechno nepřišlo najednou. Hrabě Richard byl vychován v úctě k historii a kultuře všech národů. Těžce prožíval i události první světové války a již od svých gymnazijních let se zabýval myšlenkou spolupráce evropských národů, když později mu v tom vzorem byly Spojené státy Americké. Koncept svých názorů a návrhů na řešení, která shrnul ve své knize Pan‐Europa. Když ji roku 1923 ve svých 29 letech ve Vídni vydal, zapůsobila nejen v politických kruzích jako senzace. V roce 1926 vyšla tato kniha v češtině v překladu Olgy Laurinové v nakladatelství Aventinum Dr. Otakara Štorcha‐Mariena s předmluvou Edvarda Beneše a s Masarykovou finanční podporou. V úvodu autor napsal: „Posláním knihy je probudit politické hnutí, které dříme ve všech evropských národech.“ V této knize prezentoval jako odpověď na válku a válečné důsledky program evropského sjednocení, který zamýšlel uskuteč‐ ňovat po etapách. Cílem bylo sjednocení evropských národů na demokratických základech s plným vědomím křesťanských kořenů našeho kontinentu. Předpoklady byly následující: Evropa musí být federací a musí hrát roli po boku USA, Ruska, Commonwealthu a Číny. Tzv. Panevropa měla být alternativou vůči expanzi Ruska a ohrožení z východu. Richard hrabě Coudenhove – Kalergi byl přijat v roce 1924 presidentem Československa T. G. Masarykem. Když se poprvé setkali, nebylo to setkání velikánů s rozdílnými názory, ani setkání zralého státníka s nadšeným, začínajícím politikem. Masaryk se znal dobře s jeho otcem, diplomatem a univerzitním profesorem pražské univerzity dr. Heinrichem hrabětem Coudenhove – Kalergi. Jeho filozofickou disertační práci Antisemitismus vyznamenala v roce 1900 právě pražská univerzita, jejímž členem Masaryk v té době byl. Oba mněli mnohé společné. Studovali na stejné univerzitě. Ctili otázky morálky. Masaryk morálku Platonovu, Coudenhove morálku hodnot rytířských ideálů a konfuciánství. Oba měli zvláštní vztah k náboženství – Masaryk viděl Boha mimo oficiální církevní učení, Coudenhove uznával božskou prozřetelnost. Coudenhove brzy opustil ideu Platónova státu a vrátil se ke své disertační práci z roku 1917 „Objektivita jako základní morální princip“. Masaryk zůstával u základních myšlenek své disertační práce „Podstata duše u Platóna“, ale oba se shodovali v názorech na úlohu etiky, jíž absenci cítili asi stejně například v pracích Marxových. Masaryk četl první Coundehoveovu knihu „ Etika a hyperetika“ a v tom se shodli, neboť Masaryk vyznával zásadu, že etika je praktickou filozofií. Pokud by se tedy jejich setkání odehrálo na nějakém univerzitní půdě, pravděpodobně by vytvořili perfektně fungující tvůrčí tým. Jenže stáli vedle sebe dva muži a každý z trochu jinou vizí. Coudenhove zcela jasnozřivě pochopil nebezpečí roztříštěnosti Evropy, souvislost negativ německo‐francouzských vztahů s negativy vztahů česko – německých, nebezpečí všech forem nacionalismu, hrozbu Sovětského Ruska pro budoucnost Evropy a složitost vztahů států
ve střední Evropě po nešťastném přijetí Versailleských dohod. Masaryk byl v poněkud jiné situaci. Uvědomoval si možná ne zcela plně jeho jisté selhání v politickém směrování českých legií v době bolševické revoluce i vágnost teorie čechoslovakismu, která byla v jistém rozporu s potřebami národnostního soužití českého a německého etnika. V té době si byl již plně vědom nereálnosti svého předvánočního výroku z roku 1918, když řekl, že Němci jsou pro nás především kolonisté. K velikosti státníka patří i schopnost sebereflexe – Masaryk v roce 1928 ve svém projevu k výročí 28. října 1918 tento svůj výrok uvedl na pravou míru, ač tušil, že je to poněkud pozdě. Fakt ten umocnila i zakrátko přišedší světová ekonomická krize. A tak stáli především vedle sebe, ale také proti sobě dva muži. Sedmdesátiletý univerzitní profesor, který se stal nechtěně na základě objektivních okolností politikem a zakladatelem státu vratkých základů, který byl ovšem snem mnohých, a ani ne třicetiletý pragmatický vizionář, který věděl, proč hovoří o propletenosti zájmů a vztahů evropských států, jejímž jediným řešením je Panevropa, nikoli Společnost národů či nějaká její jiná podoba. Ten druhý již veřejně označil Masaryka za osobnost panevropského charakteru, který cítí potřebu vybudování nové a jednotné Evropy. Ten první se chabě bránil, neboť měl za sebou trauma vzniku Sovětského Ruska, složité vyjednávání v Americe, euforii dohod s vítěznými mocnostmi v roce 1918, zejména s Francií, ale pocit prázdnoty po zániku Rakouska – Uherska a objektivní obavy z vnitřního vývoje nového státu československého, jehož vznik jako bumerang poznamenala nákaza bolševická. Proto odmítl velkorysou Coudenhoveho nabídku, aby se v budoucnu stal Georgem Washingtonem Spojených států evropských. Cítil, že jde o nabídku poněkud předčasnou, byť její budoucnosti byl nakloněn. Jenomže entusiasmu muže, který byl představitelem generace roku 1914, nositelem radikálního řešení evropské krize, v němž klokotala síla tradice rakouského, řeckého a japonského myšlení, nebylo lze odolat. Své ANO řekl Masaryk zcela jednoznačně. A díky tomu se první dvě desetiletí činnosti Panevropského hnutí stalo legální součástí československé politiky, jakkoli se snažili a snaží mnozí historikové tuto skutečnost spíše bagatelizovat. V Československu byla založena pobočka Panevropské organizace tři roky po vlastním vzniku Panevropské unie ve Vídni v roce 1923 a vyvíjela zde značnou aktivitu. Coudenhove se sám dovolával na podobnost svých myšle‐ nek s Masarykovou koncepci Evropy a snažil se použít svého československého občanství jako mostu k Francii. I tak nenacházela jeho činnost v ČSR jednoznačnou podporu. Coudenhove ovšem shromáždil i v Československu řadu příznivců svých myšlenek a v roce 1925 se mu podařilo získat ke kladné odpovědi na otázku, zda je vytvo‐ ření Spojených státu evropských nutné, některé významné české i německé politiky z ČSR. V časopisu Panevropa, vycházejícím ve Vídni, byla připojena i druhá otázka, zda považují vznik Spojených států evropských za možný. Mezi dotázanými figuroval i československý ministr zahraničí Edvard Beneš, který ve svých odpovědích, i když velmi diplomaticky formulovaných, ideji Panevropy přitakal. Největší pozornosti a míry oficiální podpory se dostalo Panevropské unii v ČSR v době Briandovy iniciativy k sjednocení evropských států z podzimu 1929 a následující doby do podání Briandova memoranda o Panevropě v květnu 1930 a souběžně uspořádaného kongresu Panevropské unie v Berlíně. V této době, v roce 1929 také Beneš přijal čestné předsednictví PU v ČSR (1929). Coudenhove v následujících letech navštěvoval poměrně často ČSR. Tak například v květnu 1930 přijel do Prahy na několik hodin, aby konferoval s Benešem o otázkách Panevropy. Nová organizace Evropy tak musí být nyní provedena na obou tocích – německo‐francouzské dorozumění na Rýně a dorozumění mezi následnic‐ kými státy na Dunaji, tvrdil Coudenhove. To byla vize, která mohla řešit mnohé. Coudenhove však byl rozhodným odpůrcem nacionálního socialismu a Hitlera. V článku „Brüning_Hitler“, uveřejněném v únoru 1931 v časopise Panevropa, je zveřejněn jeho názor stavící na úroveň oba diktátory: „ Stalin připravuje světovou revoluci, Hitler připravuje světovou válku“. Takto se znovu vyjádřil i na basilejském kongresu Panevropské unie v roce 1932, kde označil Stalina a Hitlera za smrtelné nebezpečí pro Evropu. Český tisk se například v září 1931 rozhořčoval, že Beneš spolu s německým demokratem Erichem Kochem‐Weserem navrhli Coudenhoveho na Nobelovu cenu míru. Prager Tagblatt otiskl ty pasáže Coudenhoveho článku, které vyznívaly smířlivě vůči československému státu, upozorňovaly ale na nutnost národní tolerance pro Němce v ČSR. Coudenhove označil zcela jasně a jasnozřivě německou otázku za klíčovou otázku Československa. Jeho pozice v Rakousku a Německu se stávala stále slabší, a proto slouží ke cti československého státu, že Coudenhove byl nadále přijímán nejvyššími státními místy. Například v dubnu 1933 znovu prezidentem Masarykem. Také Coudenhove si Masaryka vždy vážil a publikoval například oslavný článek o něm u příležitosti jeho 83. narozenin pod titulkem „Největší Evropan“. Zdůraznil, že jeho mravní a duchovní převahu uznávají nejen Češi a Slováci, ale i národnostní menšiny „pokud nejsou zaslepeny národnostních záštím“. Když Rakousko zmizelo z mapy samostatných států za necelé dva roky – znamenalo to i osobní tragédii pro Coudenhoveho. Po anšlusu v březnu 1938 byl sekretariát Panevropské unie ve Vídni uzavřen, archivy zabaveny a Coudenhove musel uprchnout. Hitler sám nahlížel na možné budoucí sjednocení Evropy jako na „drzé výmysly“ a hraběte Coudenhove označil za „všem nadbíhajícího bastarda“. Jeho první kroky vedly ostatně do ČSR a odtud přes Maďarsko a Itálii do Švýcarska. A do Francie, které mu udělila francouzské občanství. Taková byla doba panevropská v Československu do roku 1938. A hrabě Richard? Burcuje. První, s čím je se třeba vypořádat je evropský nacionalismus. Národy nejsou krevní příbuzenstva. Všechny národy jsou smíšené. Coudenhove píše – Francouzi jsou Galové a Frankové, Italové jsou Etruskové, Kelti a Germáni s trochou krve albánské, Němci jsou na západě a jihu promíšeni s prvky keltskými,
kdežto na východ od Labe jsou to germanizovaní Slované. Prusové jsou spřízněni více s Čechy než se Šváby. Pokud se osobností národních týče, je to ještě složitější. Největší maďarský národní básník Petöfi byl slovanské‐ ho původu, filozof Kant původu skotského, Schopenhauer holandského a Nietzsche polského. Bonaparte a Zola nebyli Francouzi, Shaw a Loyd George nejsou Angličané, Cesare Borgis nebyl Ital a Kolombus nebyl Španěl. Národy podle něj nejsou příbuzenstvím krve, ale příbuzenstvím ducha. Národní pospolitost se ale vždy nekryje s pospolitostí řeči. Tak se cítí Irové jako národ odlišný od Angličanů, ačkoli je angličtina mateřskou řečí velké většiny Irů. Za středověku, kdy kultura Evropy byly přes různost jazyků jednotně křesťanská, pociťoval Západ mnohem silněji svoji národní jednotu než dnes. Národ je říší ducha – každý kdo cítí úctu před duchem, musí cítit úctu před myšlenkou národní. Avšak nelze vidět jen myšlenky a činy vlastních hrdinů a jinými národy pohrdat. Paradoxně jsou proti šovinismu imunní analfabeti. Základem evropské integrace musí být láska k vlastnímu národu doplněná úctou k národům cizím. Pak dojde ke kulturnímu znovuzrození Evropy. Druhé s čím se musíme vyrovnat, píše Coudenhove, je národní myšlenka. Boj proti národní myšlence by byl bojem proti kultuře. Je třeba rozšiřovat kulturu národní v kulturu evropskou. Chápat, že všechny národní kultury jsou nerozlučně spojené části jednotné kultury evropské. K tomu je třeba znát dobře duchovní vůdce sousedů a umět ocenit jejich kulturní přínos. My hovoříme o Číňanech a Indech a přitom jsme kulturně daleko jednotnější, o jazykových rozdílech ani nemluvě. Ústavy evropských států jsou si nepoměrně podobnější, než byly ústavy řeckých městských republik – píše autor v roce 1923. Evropané jsou spojeni týmž životním stylem, sociálním rozčleněním, stejnými mravy a zvyky, dokonce i móda podléhá týmž změnám. Umělecké směry v Evropě jsou internacionální. Těmito četnými společnými znaky evropského života pozbývá evropský jazykový zmatek na významu. Západní kulturní jednota nám dává právo mluvit o evropském národě, jež je jazykově a politicky rozčleněn na různé skupiny. Třetí skupinou problémů jsou hranice. Určení spravedlivých jazykových hranic je nemožné. Výsledkem bylo vždy to, že gordický tento uzel byl vždy rozetnut mečem. Kde vypovědělo službu právo, tam nastoupila moc, píše autor. Výsledkem je to, že v různých státech vznikají silné menšiny, které jsou‐li případně majoritami utiskovány, kladou své naděje do příští války. K překonání národnostních bojů musí být nastoupena stejná cesta, která vedla k zastavení bojů náboženských. Je‐li národ říší ducha, nelze ho vytyčit hraničními kolíky. Tedy odluka národa a státu‐v tom je potřebné řešení. Evropané musí dojít k poznatku, že požadavek spravedlivých hranic je nesplni‐ telný. Kdyby se americké státy neustále hádaly o hranice, byla by tam nepřetržitá válka. Je jenom jeden radikální způsob trvalého a spravedlivého řešení evropských hraničních otázek‐neposunovat hranice, ale zrušit je. K tomu vyzývá Coudenhove‐Kalergi a píše: budou‐li odstraněny hospodářské a národní příčiny politické nenávisti mezi sousedními státy, nenávist zmizí sama. Záležím jen na tom, aby panevropské zákonodárství učinilo přítrž umělému štvaní mezi národy ve škole a v tisku; aby stejně znějící zákon trestal co nejpřísněji každou národní propagandu nenávisti jako velezradu na Evropě. Čtvrtou dimenzí jsou takzvané národní zájmy. Autor charakterizuje ve své době čtyři protivníky evropského sjednocení: Nacionální šovinisty, komunisty, militaristy a průmyslové podniky chráněné cly. Ačkoli Coudenhove – Kalergi nemohl znát slovník našich euroskeptiků, napsal o nich ve své době toto: Budou v panevropanství spatřovat nebezpečí pro svůj národ, budou malovat na zeď nebezpečí všeobecného odnárodnění a budou v zájmu národní cti protestovat proti tomu, aby se suverenita vydávala v jakékoli nebezpečí. Nepřátelé integrace „ budou mluvit o národní cti, třesouce se jen o vlastní prospěch. Budou se dokonce pokoušet používat komunistů jako bořících beranů proti panevropanství, budou prohlašovat, že existence národního průmyslu je národním zájmem, a že jeho zánik by znamenal národní katastrofu“. Petr Andrle Zdroj: http://neviditelnypes.lidovky.cz/osobnost‐muz‐ktery‐spojil‐zapad‐a‐vychod‐slunce‐2‐fbk‐ /p_politika.asp?c=A110322_103229_p_politika_wag
Černá Hora rehabilituje panovnickou rodinu
Černohorská vláda podpořila zákon o rehabilitaci dynastie Petrovičů, která této malé jadranské zemi vládla přes 200 let až do svého svržení v roce 1918. Pokud zákon schválí parlament, dostane se potomkům někdejšího královského rodu morálního i finančního zadostiučinění. Rodina získá zpět majetky v obci Nje‐ guši, někdejší černohorské metropoli Cetinji i v hlavním městě Podgorici. Návrh rovněž počítá s ustavením a financováním nadace, která by získala ze stát‐ ního rozpočtu čtyři miliony eur (přes 96 milionů korun). Rodoví příslušníci také budou moci vykonávat nepolitickou protokolární činnost. Dynastie vládla v Černé Hoře do roku 1918, kdy byl král Nikola I. Petrović Njegoš sesazen srbskými Karadjordjeviči. Nikola poté odešel do francouzského exilu, kde v roce 1921 zemřel. Pravnuk krále princ Nikola Petrović před několika lety zahájil kampaň na rehabilitaci rodiny a zároveň usiluje o opětovné nastolení monarchie. http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/cerna‐hora‐rehabilituje‐ panovnickou‐rodinu_199568.html Pravnuk krále princ Nikola Petrovič
Monarchisté v uniformě – květen, červen 2011 Češi za války oddaně bojovali za císaře pána
9
autor: aha Když se řekne první světová válka, většina lidí si vy‐ baví postavu vojáka Švejka a jeho památnou větu: "Tak nám zabili Ferdinanda". Asi právě proto se nám pod pojmem 1. světové války a českých vojáků vybaví ona kniha Jaroslava Haška nebo Československé legie. Většina lidí si myslí, že každý Čech v uniformě spadal buď do první, nebo do druhé kategorie – Švejka, nebo legionáře. Rakušané nám dodnes nemohou odpustit, že jsme podle nich zapříčinili konec monarchie. Jeden rakouský historik ale zjistil, že mnoho Čechů v první svě‐ tové válce dobře bojovalo za císaře pána. Historik vídeňské univerzity Richard Lein ve své nové knize tvrdí, že Češi v rakouské uniformě byli přinejmen‐ ším stejně dobří vojáci jako jejich německy mluvící spolubojovníci. "To, co se neustále objevuje v rakouské i v české historiografii, totiž ta všeobecná nespolehlivost, to, že čeští vojáci stáli zarytě proti Rakousku‐Uhersku, špatně bojovali a masově přebíhali k Rusům, Italům, Srbům a podobně, jednoznačně není pravda," vyjádřil se Richard Lein. Autor vyvrací mýty o 28. pěším pluku Lein analyzuje dva legendární momenty válečné vřavy. První z nich je příběh 28. pěšího pluku složeného hlavně z pražských Čechů. Česká vojenská mytologie praví, že 3. dubna 1915 přešel na území dnešního východního Slovenska jako jeden muž k nepřátelským Rusům. Jenomže historické zkoumání podle Richarda Leina doložilo, že pluk, kvůli chybě nadřízených velitelů zanechaný na pospas v těžko dostupné kotlině, neměl šanci a padl po boji do ruského zajetí. To prý nakonec přiznali i sami Rakušané. Vídeň dokonce pluk, který byl kvůli údajné velezradě zrušený, zase obnovila. Na české straně ale mýtus žije dál. Druhý rozbor historik věnuje bitvě u Zborova, tedy události, jejíž zvěčnění v podobě názvu ulice asi nechybí v žádném větším českém městě. Autor to ale označuje za oprávněné. Československá legionářská brigáda v čer‐ venci 1917 po boku Rusů opravdu prokázala hrdinství. Legenda, která tvrdí, že se Češi bojující na druhé straně, v rakouských uniformách, dobrovolně vzdávali svým krajanům – legionářům, ale podle něj neplatí. "Po bitvě vypověděli mnozí vojáci, že o žádné československé brigádě neměli ani tušení, protože všichni útočníci mluvili rusky. To byl rozkaz, který platil i pro československé legionáře, aby se předešlo nedorozuměním a střelbě do vlastních řad. Takže nějaký vědomý kontakt mezi Čechy na obou stranách před bitvou nebo během ní v žádném případě nebyl," podotkl historik. Jak konec 28. pluku, tak i rakouský debakl u Zborova přitom v monarchii, a poz‐ ději v okleštěném Rakousku, vedly k protičeským emocím. Zdroj: http://www.ct24.cz/domaci/125257‐cesi‐za‐valky‐oddane‐bojovali‐za‐cisare‐pana/
V sobotu 18. 6. pořádá KVH 35. ppl. tradiční pietní akt u pomníku veteránů a padlých 1. sv. války v Černošíně. Opět bude sloužena mše svatá, proběhne seskok plzeňských parašutistů a ukázky zbraní.
Muzejní noc
Láskyplná tolerance jinakosti, nebo cesta k sebedestrukci?
Pátek 3. 6. 2011. Příslušníci 35. ppl. vítají před Zpč. muzeem v Plzni Jejich Císařské Výsosti.
Koruna Česká – monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska vyjadřuje zásadní nesouhlas s plánovaným konáním tzv. Prague Pride, která má proběhnout 13. srpna v Praze. Tato přehlídka zvrhlosti a nevkusu je inspirována akcí Gay Pride, konané – jak typické! ‐ v hlavním městě Evropské Unie, Bruselu. Nepříjemně nás překvapilo, že primátor města Prahy Bohumil Svoboda, zástupce údajně konzervativní a pravicové ODS, tuto záležitost zaštítil. Dovedli bychom pochopit strpění takové akce, jakožto odvráceného rubu svobody shromažďování, ale přímá politická pod‐ pora vrcholného zástupce strany, veřejně deklarující ochranu konzervativních hodnot, je pro nás nepochopi‐ telná. Pak je na místě otázka, nakolik je primátor kom‐ petentní a politicky zodpovědný člověk. Hraje se tady snad o hlasy těchto lidí? Jak hluboko ještě může kles‐ nout liberální politika? Nejsme stiženi politickou korektností a nebojíme na‐ zvat tuto akci pravým jménem. Nejde o žádnou mani‐ festaci pozitivní, postmoderními intelektuály adorova‐ né jinakosti, nýbrž o veřejnou manifestaci zvrhlosti. Akce tohoto typu jen podporují již tak značný mravně‐ duchovní rozklad národa. Spolu s efektivním užíváním politicky korektních nálepek typu „homofobie“, „trans‐ fobie“ a podobných je nám stále agresivněji vtloukáno do hlavy, že každá sexuální deviace či choroba je vlast‐ ně jen mravně indiferentní jinakost a že nemocnými jsou všichni tmářští zpozdilci, kteří si to nemyslí. Člověk ale je přirozeně heterosexuální a jeho pohlaví rozhodně není sociální konstrukcí. V podobných akcích spatřujeme negativní útok na institut rodiny, jakožto přirozený svazek muže a ženy, určený k výchově dětí. Ten v žádném případě nemůže být nahrazen protipři‐ rozenými homosexuálními svazky, jejichž účelem ne‐ může být výchova dětí. V programu akce nás pak speci‐ álně pohoršuje konání ekumenické bohoslužby, což jen potvrzuje nepřijatelnost tzv. moderního ekumenismu. Vyzýváme tedy primátora města Prahy, aby svou záštitu této akci stáhl a angažoval se ve věci zamezení, či alespoň podstatného omezení jejího rozsahu. V případě veřejného protestu vůči této akci se připo‐ jíme. Koruna Česká – monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska http://rozdilnerytmy.blgz.cz/2011/04/Predbezny‐ doprovodny‐program‐k‐Prague‐Pride‐2011.html http://www.ceskapozice.cz/magazin/special‐ report/jako‐duhove‐vily‐gay‐pride‐miri‐prvne‐i‐do‐ prahy Cedule před moravskou hospodou. Dodal MVDr. J. Čížek.
LITERATURA – duben 2011
11
U příležitosti 145. výročí prusko‐rakouské války vydává Jaroslav Dvořák vlastním nákladem publikaci
LIBELLUS HONORIS,
c. k. důstojníků padlých ve válce roku 1866
Jedná se o komentovaný seznam 952 rakouských důstojníků, kte‐ ří padli nebo zemřeli za polního tažení roku 1866 u všech jednotek během vojenských střetnutí a na všech frontách (severní a jižní bojiště, střední Německo a Dalmácie). Z historického hlediska jde o ojedinělé a dílo mapující oblast, kterou ještě nikdo takto kompletně nezpracoval a nevydal, a to včetně oficiálních úředních institucí. Pan Dvořák této práci věnoval téměř 15 let svého života. Touto publikací hodlá vzpomenout všech rakouských důstojníků, kteří během polního tažení 1866 přišli o život, a proto do ní zahrnul i ty, kteří podlehli nemocem, úrazu, spáchali sebevraždu či byli popra‐ veni. V samotném textu uvádí vždy celé jméno, zařazení a hodnost. Asi u čtvrtiny případů přidává stručný životopis nebo případný popis okolností úmrtí pokud mu byly z dostupné literatury (čerpáno celkem z 204 titulů) známy. Autor u každého padlého zmiňuje i případné varianty podoby jeho jména, se kterými se setkal v od‐ borné literatuře. Seznam je doplněn obdobnými informacemi o 40 osobách, jejichž úmrtí pouvažuje za sporné. Kniha bude vázaná o rozsahu asi 250 stran formátu V5. Celkem asi 188 stran textu, do kterého bude vloženo téměř 300 fotografií. Doplněna bude třemi obsáhlými přehledovými tabulkami. Odha‐ dovaná konečná cena 350 Kč K prodeji bude 2. 7. 2011 při vzpomínkovém setkání u příležitosti 145. výročí bitvy u Hradce Králové. Protože se jedná o publikaci s vyloženě úzce specializovanou tématikou, bude vydána jen v omezeném nákladu. Případným zájemcům nebo příslušníkům vojenských historických jednotek ji autor může rezervovat po kon‐ taktu na adrese: Jaroslav Dvořák, Čechova 1329, 500 02 Hradec Králové email:
[email protected], tel.: 775 968 696
Takhle vypadá kompletní dotisk Hochů jako květ, knihy o kompletní historii 35. Pěšího pluku Plzeň. Ještě teplé z tiskárny odváží autor Jan Drnek. Objednávky Email:
[email protected] Cena 350,- Kč.
KONTAKTY – duben 2011 Specifické symboly pro platby v KČ Ke zpřehlednění plateb přicházejících na účet KČ bylo zavedeno rozlišení pomocí specifických symbolů. Prosíme, používejte je, pomůžete tak identifikovat účel vašich plateb a správné použití prostředků, které KČ posíláte. Děkujeme! Platby ve prospěch KČ: účel specifikace specifický symbol chod strany členský příspěvek 1112011* chod strany dary a příspěvky příznivců 2222011* ML vydávání ML 333 ML inzerce v ML 322 ML příjmy z prodeje ML 300 ML předplatné ML 311 reklamní předměty odznaky KČ 444 Jako variabilní symbol užívejte své členské, nebo rodné číslo. *Poslední čtyřčíslí označuje rok, ke kterému se příspěvek vztahuje.
VÝBĚR ZAJÍMAVÝCH ODKAZŮ Stránky plukovní historie (se zaměřením na napoleonskou éru): http://www.primaplana.net/ Stránky císařovny Sisi a její rodiny: http://erzsebet-kiralyne.blog.cz/rubrika/cisar-franz-josef-i Internetové muzeum JCKV Františka Josefa: I.: http://www.franz-josef.cz/ Stránky František Ferdinand d´Este: http://www.franzferdinand.cz/cz/Frantisek-Ferdinand/II./ Stránky Habsburkové a jejich země: http://arcidumhabsbursky.blog.cz/rubrika/citaty-a-rozhovory Stránky ostrostřeleckého sboru Stříbro: http://ostrostrelci.stribro.net/ Stránky K. u K. 35 IR (2. Kompanie): http://www.petatricatnici.cz/index.php?option=com_frontpage&Itemid=1
12 DŮLEŽITÉ KONTAKTY
Adresa: Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska), Senovážné nám. 24, 110 00, Praha 1. E-mail:
[email protected] Internet: www.korunaceska.cz IČO: 44266740 Č. účtu: 1928428359/0800 (CZK) Account: 1721719263/0800 (EUR) IBAN: CZ2808000000001721719263 předseda: Václav Srb Tel: 603412671 E-mail:
[email protected] generální sekretář KČ: Bc. Aleš Hoffmann Tel: 607 208 971 e-pošta:
[email protected]
STRÁNKY MÍSTNÍCH SPOLEČNOSTÍ KČ: http://kcbrno.webnode.cz/o-nas/ http://www.kc-plzen.cz/ http://www.mshorice.ic.cz/ http://www.kcolomouc.cz/ http://kcvalmez.wz.cz/index.htm
Monarchistický zpravodaj KČ - Periocidita: Měsíčník www.korunaceska.cz,
[email protected], www.kc-plzen.cz,
[email protected], http://www.kc-plzen.cz/MZ.htm. Copyright © OBr. 2008 Petici - Zrušte prezidenty podepisujte na adrese: Redakční rada: www.zrusmeprezidenty.cz Jan Drnek (šéfredaktor)
[email protected] Mgr. Vlastimil Ježík (korektura)
[email protected] Otto Brachtel a Mgr. Petr Nohel (redakce a grafika)
[email protected] Monarchistický zpravodaj je stranickým periodikem založeným za účelem propagace a šíření monarchistických myšlenek a informací pro členy a příznivce strany. V žádném případě není prostorem pro spory a polemiku. O zveřejnění příspěvků rozhoduje představenstvo Koruny České. Internetová komise Koruny České hledá další členy na stálou práci na webech KČ nebo krátkodobé pomocní‐ ky. Oslovení platí jak ty, kteří své IT zaměření prezentovali již ve své přihlášce do KČ, tak i pro ostatní, kteří by chtěli s realizací pomoci. KČ spustila nedávno nové webové stránky a bude ráda za každou ruku při jejich udržo‐ vání a další tvorbě. Kdo by se chtěl zapojit, má následující možnosti s těmito ideálními požadavky: 1. Tvorba jazykových mutací webu ‐ znalosti AJ, NJ ‐ tvorba platforem pro hlavní stránky, popř. překlad někte‐ rých článků do zmíněných jazyků. 2. Správa profilu KČ na Twitteru (Twitter zajišťuje dobrou indexaci ve vyhledávačích). 3. Třídění a úprava txt souborů ve Wordu ‐ novinky ze starého webu převést do ucelené formy aby se mohly vlo‐ žit na hlavní web. Obecné požadavky: KČ hledá pomocníky, kteří se ihned pustí dle svých možností do práce a budou pracovat sa‐ mostatně. ‐ základní znalost (X)HTML ‐ editace článků pro weby místní společnosti ‐ znalost správy redakčního systému Joomla! ‐ tvorba webů pro místní společnosti, komunikace s nimi při tvorbě obsahu. K dispozici kniha 333 tipů pro redakční systém Joomla (pouze 1 kus), kterou dostane na vypůjčení vážný zájemce o tvorbu webů pro místní společnosti.
DISKUSE – březen 2011 Názory na těchto stránkách nemusí být v souladu s oficiální linií představenstva KČ Náš dvorek
V poslední době jsem se poněkud stáhl a odmlčel, abych si z odstupu srovnal myšlenky a východiska, abych mohl zaujmout širší, a pevnější postoj. Na internetové scéně se přede mnou odvíjelo vnitrostranické divadlo, na televizní scéně jiné, státně‐politické divadlo. Obě mi připadala absurdní, ale i zajímavá, ovšem jinak, než by si asi jejich protagonisté přáli. Nepřestávalo mne udivovat, jak je to celé o ničem, jak se vtipné a vzteklé repli‐ ky dokonale míjejí s tím, oč tu jde. Ale oč tu doopravdy jde? O to, zda budeme úspěšní? Zda nás bude volit více lidí a budeme mít více členů? Zda nás bude brát někdo vážně? A když se to neděje, je to vůbec důkazem, že jsme neschopní a děláme něco špatně? Co když jsou příčiny úplně jiné a námi neovlivnitelné? Co když se s tím nedá vůbec nic dělat? Co když je naše role v dějinách mnohem menší a skromnější, než by si přály naše ambi‐ ce? Proč jsou ti lidé ve straně tak nervózní a hledají vinu jeden na druhém? Proč si myslí, že když věci nejdou podle našich přání, ihned a rychle, musí mít někdo vinu? Držím v ruce utržené jablko, a ono mi nenaroste a nenaroste. Naopak, začne hnít. Může za to sadař, nebo snad zelinář? Může za to strom, nebo je na vině ona utrženost plodu? Trávil jsem dlouhé, deseti a dvanáctihodinové večerní a noční směny, jako noční služba v jedné sociální or‐ ganizaci a má pozice pouhého dozoru mi poskytla odstup, abych mohl sledovat tamní dočasně ubytované klienty a jejich bizardní životy. Často jsem sedával v křesle, s kávou a dýmkou na dvorku toho domu, díval jsem se a přemýšlel. Nikdy jsem nezasahoval, nic neorganizoval, a o nic jsem neusiloval. Jen jsem si užíval svého věku, který mi dovoluje luxus jenom se dívat a přemýšlet. Jednoho dne mi to konečně došlo. Odpovědi na všechny nejednoznačné otázky, proč něco nejde, jsem měl přímo před sebou. Ten dvorek. Zíral jsem na něj mnoho týdnů a měsíců. Plotem ohraničený prostor 20 x 20 metrů, uvnitř uzavřeného činžá‐ kového vnitrobloku v problémové čtvrti. Ten dvorek je každý den jiný. Úplně a dokonale jiný. Je neustále po‐ setý hračkami dětí z bytů nad ubytovnou, válí se na něm nářadí, zbytky prken, drátů, kameny, židle a křesla, nádobí, nedopalky, kusy chleba a podobná, neuvěřitelná změť věcí. Občas se někdo z organizace pokusí dvo‐ rek uklidit, ale je to k marnosti odsouzená a ojedinělá snaha. Již druhý den je dvorek zase jen přelévajícím se chaosem a změtí. Klienti, i obyvatelé z parta domu, tu občas vezmou do ruky věc, která je zaujme, za chvíli ji bez zájmu upustí na zem na jiném konci dvora. Kde jim upadne lejno od zadku, tam také zůstane ležet. Jeden den je tu vyhozený stoleček a kolem dvě křesílka, druhý den leží stolek rozlámaný v koutě, třetí den jsou tu hned nové tři stolky. Je to jako plátno, na které maluje dvacet malířů naráz, podle nálady, jeden plácá barvy přes barvy druhého, ale nikdo si nestěžuje, že mu ostatní kazí jeho práci a vizi. Oni totiž nemají vizi. Neprová‐ dějí práci a nesměřují k cíli. Pod vším tím zmatkem jakoby zdola, prostupuje cosi staršího, zřejmě původní obraz, který měl ještě koncepci a perspektivu. Jsou tu staré stromy, které nikdo neničí, ani je nekácí, je znát, kde bývaly záhonky, kde cestička, a zůstává původní rozvržení mezi betonem a trávníkem. Dvorek je skvělou alegorií našeho současného světa, skrze jehož chaos a nesmyslnost, také odspodu ještě prosvítají dřívější historické koncepce, tvary a perspektivy, včetně té královsko‐císařské. Právě ohraničení dvorku plotem vytváří prostor. Prostor jako prostor a prostor v čase. Lidé, kteří tu žijí, nejsou líní uklízet či pracovat, a nelibují si ve špíně a odpadcích. Oni jen nerozlišují koncepci od nekoncepč‐ nosti. Nemají žádnou koncepci a představu, jak uspořádat tento prostor. Vůbec nikdy ji neměli. Vůbec je ne‐ napadne, že když postavím židli na schody, za hodinu tudy půjdu potmě kouřit a přerazím se o ni, že když nechám dítě kydat marmeládu na křeslo, už nikdo se do něho nebude moci posadit. Vůbec neuvažují o smyslu a účelu věcí, dějů, o následcích svého jednání. Neuvažují v čase a v příčinnosti, jakoby jejich existence popírala Immanuela Kanta a Johna Dewa, a jejich apriorní rozumové formy. Nikdy je nenapadne shromažďovat nářadí v jednom koutě, hračky v druhém, mít pevně dané místo k sezení u stolečku a jiné místo vyhrazené pro práci, nebo pro hraní, házet nedopalky do jednoho koše a podobně. Klidně budou pít z nočníku a čurat do hrníčku. Celý svět je pro ně jediným místem, tím, kde právě jsou. Celé dějiny jsou pro ně jediným okamžikem, tím, který právě prožívají. Dvorek, ale i celý okolní svět je pro ně jen prostorem, kde mne může něco zaujmout, protože se to blýská, kde si něco vezmu, vytěžím, využiju, když to tam je, ale totéž mne ani nenapadne to vy‐ žadovat, či hledat, když to tam právě není, když se to samo nenabídne. Ve vnitrobloku se nachází osm takových dvorků. Dva z nich jsou takové, jako ten náš. Dva slouží jako skladiš‐ tě a obyvatelé domů na ně jen sypou hory odpadů z oken. Tři další jsou bez odpadů, ale nikdo na ně nechodí a zarostly džunglí křovin a kopřiv. Pouze jeden jediný dvorek má koncepci. Je uklizený, pravidelně posekaný, po stranách záhonky s květinami, uprostřed sezení u stolu, a v rohu bouda na nářadí. A to je dokonalý odraz společnosti, kterou se snažíme oslovit, od které chceme dostávat hlasy. Čemu se tedy tak divíme? Hádáme se o koncepce, ale jen jediný dvorek z osmi jeví znaky koncepčnosti a jen jeho majitel, či nájemník ví, co to vůbec koncepce je. Jen on dovede uvažovat o prostoru a čase s nějakým záměrem a perspektivou,
poučit se z minulého a plánovat budoucí. Jen jeden z desítek místních obyvatel má zájem a snahu dávat světu kolem sebe tvar, a užívat jej tak, aby ho mohl užívat trvale a ne jen náhodně. Když se zeptám našeho klienta, nebo obyvatele z horního bytu, nevidí mezi naším a tím spořádaným dvorkem skoro žádný rozdíl. Ten náš je prý naopak pestřejší, je tu více podnětů pro oči a ruce, a nejsou zde žádná omezení daná koncepcí, pravidly, uspořádáním. Náš chaotický dvorek jim připadá jako svobodnější místo. Smí se tu doslova všechno, jen se nesmí vyžadovat, aby se zde něco nesmělo. Opravdu myslíte, že nám budou své hlasy dávat voliči, kteří ve své většině chtějí, aby se smělo všechno, aby se nesmělo nic omezovat, aby nebyly žádné cíle, koncepce, tvary, pravidla, včera a zítra? Opravdu si myslíme, že tyhle lidi zaujmeme nějakou koncepcí? A když tu koncepci vypilujeme k dokonalosti, že je zaujmeme více? Sleduji, jak se náš svět začíná stále více podobat našemu dvorku. V myšlení, v přístupu k pravidlům, ale již také v jeho vzhledu. Pro další část obyvatelstva je svět jen prostor k odložení nechtěného odpadu, pro jinou část je to jen prostor k vytěžení všeho, co se vytěžit dá, pro ještě jinou část je to divočina, do které se nechodí, která se nekultivuje, před níž se zavřou v nějaké místnosti, v jediné aktuální myšlence, v počítačové hře. Proto ani krádež není vnímána jako zlo. Slovo krádež vůbec postrádá smysl. Co to znamená, když se smí a má smět všechno? Když se nic vytěžit nedá, hned teď, většina lidí již nepřemýšlí o tom, že by se mohlo, kdyby se budo‐ valo, sázelo, pěstovalo… Pamatuji si svoji generaci chlapů, kteří již v sedmnácti letech šli do světa dravě a s koncepcemi. Zajímali se o politiku, o dějiny, o vývoj věcí. Chtěli světu a prostoru vnutit tvar a kultivovat ho v čase. Naše koncepce na sebe narážely a proto, abychom se nepobili navzájem, museli tihle chlapi ctít a dodr‐ žovat pravidla, sliby, závazky. Vznikaly psané i nepsané kodexy, plány, diskuse a také války. Generace mého syna nic takového nechce. Jsou hodní a nekonfliktní, protože nechtějí nic. Nemají plány, ani představy, nemají koncepci ani svého vlastního života. Vůbec nerozumí tomu, co po nich chci. Nechtějí ničemu dávat tvar, nic měnit. Chtějí se bavit a pasivně přijímat, co se dá v chaosu zahlédnout a vzít, co odněkud jenom tak připluje a přijde. Koruna česká vznikala v době, kdy ještě žilo mnoho aktivních lidí s koncepcemi, kdy ještě šlo o boj koncepcí. Dnes ale nabízíme koncepci monarchismu lidem, z nichž naprostou většinu nezajímá žádná koncepce, natož monarchistická. Koncepce ohrožují jejich neproblémovou, pasivní a zoufale aktuální rezignaci na život sa‐ motný. Splývá jim levice a pravice, nerozlišují liberála od konzervativce, a hlavně nechtějí nic měnit. Chtějí absolutně svobodný prostor, kde by se mohlo dělat cokoliv, co je právě náhodně zaujme a napadne, jen by tu mělo být zakázáno říkat, že něco by se dělat nemělo. Chtějí pasivně přijímat, co ze světa přichází. Nechtějí vůbec volit, ani mezi dvěma možnostmi, protože volba by představovala závazek vzhledem k budoucnosti. Přešlapují na křižovatkách života, který jim uniká mezi prsty. I kdyby někdo začal práskat bičem, poslechli by, protože to přišlo samo a oni to mohou jen přijmout, nemuseli se rozhodovat. Přijmou i otroctví, jen když se nebudou muset rozhodovat. Odmítají pevné tvary a pojmové myšlení, vzdávají se jazyka, nepopisují, a vlastně možná ani nechtějí žít, protože je to tak těžké břemeno. Jak bychom je mohli zaujmout monarchistickou, nebo vůbec nějakou koncepcí? Některé jsme zaujali, ale ne koncepcí. Blýskala se jim pohádkou vznešených titulů a pestrých rouch, ale pak zase uviděli něco jiného, co je víc zaujalo a pohodili nás tam, kde právě byli. Prostě nás upustili z mysli mezi ostatní harampádí. Ti, kdo chtějí stát ke světu aktivně a dávat mu tvar, se hádají o kon‐ cepci na onom jediném dvorku z osmi. Pro ostatní je to jen dobré kino. Naši voliči milují role a hry. Monarchismus je, pro naše bodré Čechy, zajímavý a přijatelný, jako pestrá hra na cosi, ale jakmile pochopí, že to myslíme vážně, že se tím vážně zabýváme, že to má být závazné a doopravdy, rychle na nás zapomenou, nebo se odmlčí a zmateně vyčkávají. To, co se od nás ve skutečnosti čeká, je, že budeme dělat dobré a pestré divadlo, pastvu pro oči s trochou vzrušení z neobvyklosti a neotřelosti. Za to nám nějakých pár hlasů dají, abychom úplně neumřeli. Přišli by totiž o zábavu. Mnozí takzvaní monarchisté do strany nikdy nevstoupí, protože to by si zadali, to by se ocitli na cestě, a museli by jít dál. Někteří z nich nás volí, jiní, přestože se prohlašují za monarchisty, nikoliv. Je to totiž jen hra, jen jakési potulné divadlo. Když jdou volit, to už je skutečnost a proto volí raději něco skutečného. Všiml jsem si, že někteří členové strany už tohle pochopili a snaží se tlačit na to, aby strana vypadala jako skutečná strana, se skutečnými, realistickými politickými ambicemi. Chtějí se vyjadřovat ke každému tématu, které se objeví na obrazovkách, chtějí psát petice a dopisy, navrhovat zákony a také podávat žaloby. Je to, jako když tříletý cvrček s kamarádkou napo‐ dobují na písku taťku s mamkou, jak to dělají v posteli. Cvrčkové nechápou, že pouze pobavili obecenstvo, že ti, kdo to mají v ruce, dávají návodné vzory a modely chování, jsou taťka s mamkou. Všichni vědí, že ti to dělají opravdu, že ti jsou skuteční, a všichni půjdou volit taťku s mamkou. Proč by také volili neobratně se opičící cvrčky? Věřím, že pokud chceme být považováni za dospělé a skutečné politiky, musíme vnést do hry vlastní témata, která mohou zpočátku vypadat neuvěřitelně, bizardně, ale rozhodně nejsou napodobováním někoho jiného. Musíme vnést do hry také vlastní metody. Politický boj tu vede kde kdo. Politické divadlo pro pasivní konzumenty u televizí tu také hraje kde kdo. Skutečné to začne být, až když jde o prachy a o moc. Dobrá. Pojďme se, zcela vážně bavit o tom, co je to moc, kde a jaký je její původ, jaké má kdo oprávnění ji užívat a z čeho jeho oprávnění vychází, jak je kdo odůvodňuje? Že moc pochází z lidu a legitimizována hlaso‐ váním? Ale jdete, soudruzi! Všichni vidíme, jak je ten lid mocný, když mu ukradnete důchod, práci, snížíte mu
platy, rozkradete fondy a podobně. Ani nepípne, jen zase tiše zírá na obrazovky. Nechá se zmanipulovat, aby legitimizoval třebas poslaneckou moc koně i opice. Takže kde je ta moc? Odkud se bere? Čím je odůvodněno její užívání, když už víme, že volby to nejsou? Dobrá. Pojďme se, zcela vážně bavit o tom, co je majetek, proč má být soukromý nebo proč má být společný? Jakým právem může mít někdo soukromý majetek, když se s ním nenarodil a po smrti také odejde s nahým zadkem? Jak mu to tedy patří? Kde se to právo bere? A pokud nemůžeme odůvodnit právo na soukromý maje‐ tek, co je to potom krádež? A máme téma, se kterým ti velcí a skuteční, ti manipulátoři veřejného mínění nepočítali. Pracujme s tím, co se nám představuje jako samozřejmé a jasné, a ukazujme, že to tak úplně samozřejmé není, že je třeba to promyslet znovu a od základu. Takových témat potřebujeme asi tak 30. Další příčina našeho neúspěchu, podle mého názoru, spočívá v něčem tak jednoduchém, že si to už vůbec neuvědomujeme. Jakkoliv jsme totiž konzervativci, myšlenka skutečné monarchie, v tomto společenském a kulturním prostředí, znamená revoluci. Pozor, nevylučuje se to. Jako konzervativci se hodnotově vztahujeme k absolutním počátkům a základům, tedy k Bohu, ale právě příchod Ježíše Krista znamenal revoluci. Totální myšlenkový a hodnotový převrat. Obrácení světa a člověka naruby. My sami přece dávno víme, že nevystačíme s požadavkem reinstalace panovníka. Kdyby to bylo tak jednodu‐ ché, měli bychom dost hlasů, možná i členů. Jenže sám požadavek – mít panovníka, predikuje mnoho podstat‐ nějších a předcházejících požadavků. To je to utržené jablko, které už neporoste a časem shnije. Požadavek mít jablko, je smysluplný, jen když chceme mít nejdříve strom. Mít strom můžeme, jen když uvěříme v kořeny, které nejsou vidět. Nemůžeme mít panovníka, dokud nebude větší část společnosti sdílet určité hodnoty. Ne‐ můžeme mít jablko, dokud si nezačneme vážit stromu a pečovat o něj, dokud nebude trestné ho poškozovat. Dobře vidíme, na příkladu jiných monarchií, jakou fraškou a jakým ubohým kostýmovým divadlem je panov‐ ník, který nemá skutečnou moc. Ale proč nikdo nepoloží otázku po původu moci? Proč někdo neřekne, že moc pocházející z lidu je manipulátorské klišé a pěkná pitomost. A pojďme se o tom bavit, pane poslanče? Co vy myslíte? Jaký je původ moci? Komu tedy sloužíte, když ne lidu? Komu slouží celá vláda? A nebylo by lepší, kdyby sloužila panovníkovi? A jestli jsme nyní dokázali, že moc lidu je pitomost, neměli bychom se vrátit před rok 1918 a všechno znovu přehodnotit? Podívejte se, co ta pitomost, ten omyl, co v našem národě způsobila! A vy, paní redaktorko, vy si vážně myslíte, že jsme si rovni? Já mohu na tisíci příkladech dokázat, že to je další klišé a další pitomost. Pojďme to rozpitvat. A bez autocenzury korektnosti. Tvrdíte, že jsme si rovní před zákonem? A kde se vzal ten zákon? Kde se vzalo právo? Já jsem se nenarodil s právem? Já jsem si život nemu‐ sel zasloužit, paní redaktorko, mně ho prostě někdo daroval, a z daru nevyplývají žádná práva? Tak proč by‐ chom měli lidská práva považovat za posvátnou krávu? A teď ještě jednou – jaké je oprávnění užívat právo a zákon? Kdo je dárce zákona? Sněmovna? A kdo daroval právo sněmovně? Atakdále. To mu já říkám přejít ke skutečným tématům. U tohohle totiž končí veškerá hra a divadlo. Tohle skutečně znepokojuje a naštvává. Tohle je revoluce! Ne. My nechceme nic rozbít a rozleptat otázkami. My chceme rekonstruovat celé základy lidské společnosti. Chceme přehodnotit východiska. My chceme pravidla a zákony, ale jejich původ a zdroj musí být nezpochyb‐ nitelné. Kořeny stromu jsou také nezpochybnitelné, i když je nevidíme. Strom je živý, proto věříme v kořeny. Kořeny jsou život, a život je hodnota. A tohle jsou témata, která z nás mohou udělat opravdovou sílu. Ne dis‐ kuse o tom, jak vyvážit systém. Požadavku panovníka nutně musí předcházet požadavek na omezení a sebeomezení svévolného jednání, protože kdo by chtěl být panovníkem svévolnou? K omezení a sebeomezení ale musí být dost dobrý důvod. Důvodem může být pouze bič, nebo společně sdílená víra v nějakou hodnotu. Bič nechceme ani my, a nihilis‐ tické rozpoložení obyvatelstva téměř vylučuje sdílení jakékoliv hodnoty. Dokud totiž nic nemá hodnotu, cenu a smysl, můžeme vlastně dělat, co se nám zlíbí. Ale když už hledáme hodnotu, tak co nejhodnotnější, co nej‐ pevnější a nejvyššího významu. Ale tou je jednoznačně Bůh. Chtít v této situaci po lidech, aby sdíleli absolutní hodnoty a víru v jejich absolutní smysl, aby se proto sami omezovali a přijímali omezování, aby se přestali bavit a začali sloužit něčemu vyššímu, než jsou sami, chtít, aby přijali svoji nicotnost v poměru k významu božské a panovnické moci, chtít, aby přijali společenskou nerovnost, aby se podřizovali autoritám, aniž by sami mohli určovat, kdo má být autoritou, chtít, aby přijali omezenost vlastního úsudku a rozhledu, a spoléha‐ li se spíše na ono zjevené, než na to námi vydumané, chtít, aby trpělivě kultivovali svoji hřivnu a předávali ji z generace na generaci, aniž sami uvidí výsledek, aby pochopili, že jít ještě neznamená někam dojít, že i ten, kdo chodí stále v kruhu, kráčí kupředu a je pokrokový, aniž by kdy někam skutečně došel, aby nadřadili ducha nad zvíře, a především, aby si už jednou jasně zvolili a pojmenovali kdo jsou, kam jdou a co chtějí, aby ta volba byla závadná a identifikující. To je ta nejrevolučnější revoluce. To je revoluce i pro nás samé, natož pro bodrý český lid. Chtít panovníka, a pominout, nebo zatajit, nebo neříkat přitom lidem, že panovník je nesmyslem, bez toho všeho, co jsem nyní řekl, a ještě mnohého dalšího, co jsem neřekl, by byl jen laciný podvod. Říkat lidem, že
vlastně o nic nejde, že jen tak trochu změníme systém, a jinak zůstane vše při starém, to by byl podvod. Jsme povinni jim říci všechno, ale přitom víme, jich většinu ztratíme, že divadlo přestane být divadlem, stane se skutečností. Je to, jako kdyby první křesťané říkali, že jde jen o nějaké rituální formality, jinak se pro nové věřící nic nezmění. Jenže oni to neříkali, nikdy nezatajovali, že jde o totální revoluci v myšlení, v hodnotách, v sebe‐vnímání a vnímání světa. Naopak, říkali, že od chvíle křtu, bude pro každého vše úplně jinak, většinou úplně naopak. Umírali pro víru a ukazovali ostatním, že toto není divadlo, toto je smrtelně vážné. A nedělali kompromisy. A vlastně neměli žádnou naději uspět, kromě Kristova slibu a proroctví. A kupodivu, náhle to začalo zajímat mnohé. Hádat se o to, co je konzervativní, a co liberální, kdo koho omezuje a nedoceňuje, jestli se máme přihlásit k výrokům nějakého Klause, Báthory nebo Bobošíkové, nebo je zatratit, jestli by to bylo diplomaticky únosné, nebo by nám to mohlo přivodit potíže nebo kolik hlasů bude mít král v monarchistickém parlamentu a co mu vyšijeme na prapor, jakou bude chtít armádu a jak by měl být financován dvůr, je marnost nad marnost. Sta‐ víme hrady z písku a první déšť je odplaví, jakkoliv jsme je detailně propracovali a vyšperkovali. Existuje opačná cesta. Mnozí monarchisté si myslí, že panovník, a monarchie, jsou nejvyšší hodnotou, ze které teprve vycházejí ostatní hodnoty, jako právo, mravnost, slušnost, hrdost a prosperita. Opak je pravdou. Panovník a monarchie jsou jen logickým důsledkem uplatnění základnějších a vyšších hodnot. Panovník je jablko, ale to roste teprve na stromě, nikoliv obráceně. Monarchie je uspořádáním společnosti, které logicky, samo, a jako jedině možné, vzejde teprve z přijetí jiných základních a vyšších hodnot. Jenže ani strom, ani takové hodnotové základy monarchie, se nedají vykonstruovat a neexistují samy od sebe. Kdyby byl strom jenom systémem, konstrukcí, a kdyby si ho mohli lidé vytvořit sami, nebyl by živý a žádné jablko by na něm nevyrostlo. Podmínkou stromu jsou kořeny. Kořeny, které nejsou vidět, a můžeme v ně pouze věřit. Základní hodnoty jsou přijatelné jen tehdy, jestliže vychází, a jsou odvozeny, z jediné, nejvyš‐ ší a nejzákladnější hodnoty. Ta není vidět. Ta vyžaduje víru. Proto je monarchie nemyslitelná bez náboženství. Tak proč se proč se v Koruně České stále zabýváme detaily, vyvažováním a laděním systému. Dosaďme správnou základní hodnotu, tu neproměnnou hodnotu, a ona si systém vyladí sama. Na závěr mám pro Korunu českou a její sněm jednu radu. Nezabývejme se prkotinami. Pokud jsme konzerva‐ tivci, pak víme, že co je konzervativní, musí být vztaženo k absolutní hodnotě, a touto absolutní hodnotou musí být osmyslněno a zdůvodněno. Pojďme vypíchnout základní konzervativní východiska a zásady, a řádně a důsledně je vztáhnout k absolutní hodnotě, ve kterou věříme, jako ve zdroj a původ všeho. Mám tím na mys‐ li společenskou nerovnost, původ a smysl zákonů a pravidel, lidskou nedokonalost, problém závislosti člově‐ ka a naproti tomu problém jeho svobody, problém různosti v jednotě, konflikt cesty ke spáse kontra ideje pokroku, smysl společenství, obce i rodiny, přirozenost rolí a postavení muže, ženy, dítěte, podstatu výchovy jako tvarování, oprávněnost jedince vnášet do světa koncepci a dávat mu tvar, nutnost přijetí nutnosti, smysl sebeomezování a omezování, původ a hierarchie moci, spor konzumu a kreativity, souvislost mezi životem zde a po smrti, téma smrti a majetku, a spolu s tím i majetkových práv a povinností. Zpracujme 30 či 50 tako‐ vých témat a budeme držet v ruce měřítka, jimiž kdykoliv rychle a snadno poměříme každou konkrétní aktu‐ ální událost, která se děje, aniž by o tom vznikl nějaký spor mezi námi. Když budeme mít pevně, hluboce za‐ kořeněný a rozvětvený strom, snadno budeme komentovat jeho jednotlivé listy, a snadno nalezneme jejich smysl a důvod. Nějaký právní řád, nebo panovník, nám potom vyraší sami. Protože chtít po lidech, kteří nevěří v existenci stromu, aby pochopili nutnost jablka, je marností. Přesvědčme je o stromu, doveďme je k víře v jeho kořeny. Ukažme jim, jak vše na složitém stromě roste z jednoho místa a zdroje, a sami se začnou těšit na jablko. Zatím jsme hlásali jablko. Je čas začít hlásat celý strom. Ale také víru v kořeny, protože bez ní si budou lidé myslet, že strom je jen systémem, jen naší mrtvou konstrukcí, a jablko vánoční ozdobou. Musíme hlásat celý, smysluplný celek, jehož jsou kořeny předpokladem a jablko důsledkem, a přece je jedno bez dru‐ hého nemyslitelné. A tohle všechno musíme tvrdohlavě a bez ustání znovu a znovu říkat a opakovat, ať se již na politické scéně aktuálně odehrávají jakékoliv závody a boje. Ať se k nám přidá, nebo od nás odejde jakýkoliv počet lidí, ať nás volí či nevolí. A pokud nemáme trpělivost, pokud chceme rychle vidět nějaký úspěch, zažít vzestup, velikost, vidět se v televizi a zobnout si na rautech, být těmi, o kterých se píše v novinách a které všichni znají, pak jsme již nasedli na herku, kterou nám před vrata přistavili manipulátoři. Pokoušíme se s nimi závodit, ale můžeme za nimi jen pajdat, protože oni mají lepší koně a nikdy je nedohoníme. To, co děláme a chceme, je pouze služba. Nic jiného. Kdo čeká odměnu v jakékoliv podobě, bude nutně zkla‐ mán. Kdo čeká uznání, bude zklamán. Sloužíme tak, jak umíme. Podle našich sil a podle okolností. To, že slou‐ žíme, je samo o sobě odměnou, protože náš život tím dostává smysl, a to je cosi, co zdaleka nemá každý. Nezá‐ vodíme v tom, kdo je lepší služebník. Ze služby může být radost. Ze závodění je jen zlost, zášť a závist. Není naší věcí soudit službu toho druhého. Jen sloužit tak, jako právě jde. Však on už si to někdo použije.
Od Nového světového řádu zpět k přirozenému řádu Božímu Autor: David Hibsch projev na debatním večeru Akce D.O.S.T. Hovory na pravici, 6. června 2011
Vážené dámy a pánové, úvodem Vás chci pozdravit z Vévodství slezského jménem Konzervativní platformy Koruny České. Zároveň tímto děkuji organizátorům „Hovorů na pravici“, že nám dali příležitost přispět do těchto společných úvah o naší vlasti a její budoucnosti. Po létech snahy pochopit naši realitu jsem došel k závěru, že věci jsou v podstatě velmi prosté, tudíž nejsem přítelem kavárenského intelektualismu ať levého, pravého či středového, vlastně vůbec žádného. Budu k Vám tedy hovořit prostě a krátce, bo jak se u nas pravi, na dluhe dřysty nima času. Pokud jsem správně pochopil téma, tak se máme zabývat pravicovými politickými směry. Já však začnu otázkou. Co je to vůbec pravice? Jak ji definovat? Co může či musí spojovat ty, kteří jsou označováni za pravi‐ čáky? Všichni víme, že ono dělení na pravici a levici je pozůstatkem francouzské revoluce a mnohdy je naprosto bez obsahu, protože v politické praxi, kterou mnozí nazývají tzv. reálnou politikou, se levičáci s pravičáky sice mediálně odstřelují, ale pak svorně dělí medvěda. V této „Realpolitik“ již dávno nejde o ideály, jde pouze o technologii moci a profit skupin či jednotlivců. Takže raději hovořme o konzervativcích a liberálech, nikoliv o pravičácích a levičácích. Hovořme o autentických idealistech a pragmatických pokrytcích, o hledačích pravdy s velkým „P“ a lhostejných živočišných ignorantech. Pravdou je, že většina pravičáků se za konzervativce po‐ važuje, ovšem při bližším pohledu zjistíme, že všechno je zcela jinak. Za konzervativce je považován ten, kdo hodlá uchovat cosi z dědictví předků a tuto svou zkušenost s tímto dědictvím chce předávat dalším generacím. Situace je ovšem taková, že většina tzv. pravičáků se neshodne, co vlastně uchovat a co je vůbec hodno uchování. Jedni hovoří o primátu svobodné ekonomiky a moci trhu. Jen svobodný trh prý nutně vede ke skutečné a nelimitované svobodě. Jiní zase křísí hrdinskou mytologii, oprašu‐ jí vybledlé kulty politických Herkulů a národní romantickou emocionalitu 19. století. Co je však výsledkem? Impotentní pravice, přičemž společný konstruktivní zápas s liberální revolucí je nemožný. Činím z toho závěr, že jsme liberalismem ovlivněni mnohem více, než si sami myslíme a jsme ochotni připustit. Problém spočívá v nás samotných. Když některé elity začaly v 18. století demontovat náboženské, politické i ekonomické dědictví Evropy, zača‐ lo to zasypáváním duchovních pramenů, z nichž naše Evropa čerpala svou vnitřní sílu. Již tehdy mnozí uvěřili novému světovému řádu a nově definovali poslední cíl člověka a světa. Rozvinuli vizi společnosti nemající vazbu na daný řád věcí. Na řád nadpřirozený i přirozený a odvrhli náboženskou tradici, která byla lidmi likvi‐ dována vlastně již od počátku 16. století. V této první fázi šlo o velká slova o konečném osvobození od men‐ torství temného a zpátečnického náboženství na člověka i politickou strukturu společnosti. Osvobození, tedy liberalismus, se stal modlou a osvobozený „božský Bruce“ ideálem lidství. Popření vazeb na nadpřirozenou rovinu vedlo k plození groteskních představ o vyvolených skupinách osvícených aristokratů, vladařů, genera‐ lissimů, říšských kancléřů, prezidentů, elitních bankovních samozvanců, proletářů či pokrevních soukmenov‐ ců majících právo stvořit ráj na zemi vlastníma rukama. Ti nejumírněnější z nich byli pak považováni za kon‐ zervativce, reakcionáře a zpátečníky, přičemž ti druzí za pokrokáře, osvoboditele a modernisty. Přesto všichni byli součástí revolučních procesů, které stále běží. Dnes se nacházíme ve fázi, kdy je demonto‐ vána již sama lidská přirozenost, přičemž každá perverzní úchylnost je nazývána pokrokem, právem, svobo‐ dou a normou. Za vnitřní důvod těchto revolučních změn lze považovat zásadní filozofický omyl, že pravda, mravnost, řád a dobro jsou jen subjektivní kategorie. Popření, že člověk je schopen a vybaven k tomu, aby objektivně poznával náš svět i svůj věčný cíl je základem této osvícenské revoluce. Následek je zřejmý. Člověk si usurpoval právo stvořit si vlastní subjektivní pravdu, vlastní mravnost a za dobro prohlásit cokoliv. Již přes 200 let zde nejde o to věci poznávat způsobem, že jsme to my lidé, kteří přistupujeme k něčemu, co nás samé přesahuje, tedy k danému řádu. Jsme to prý my lidé, kdo určujeme řád a definujeme příčinu, účel i cíl věcí. Nebudu sloužit, onon „NON SERVIAM“, zní odevšad. Co bývalo ctností, je pomateností a fanatismem a co býva‐ lo neřestí, je svobodnou seberealizací. Co s tím? Může tomuto vzbouření na vsi vzdorovat malá skupinka ja‐ kýchsi pravičáků, navíc sama rozhádaná o podstatě vlastního přesvědčení a mnohdy hledající zlatou střední cestu? Můžeme a dokonce musíme, byť se to jeví jako boj s větrnými mlýny. Z dědictví minulosti víme, že společenský pohyb nikdy nebyl masovou záležitostí. Velmi často byl dílem malých skupin či dokonce jednot‐ livců. Právě tito svou věrností pravdě s velkým „P“, proměňovali realitu a mnohdy je to stálo nejen existenci, ale i život. Oni však nepohnuli světem vlastní silou, ale silou víry v Toho, kdo je skutečným garantem našeho světa, jeho původcem, první příčinou i cílem věch věcí. Po všech těch lidských utopiích a praktických pokusech vzepřít se danému řádu, se již všechno vyčerpalo. Už zde všechno bylo, vše podstatné bylo vyřčeno, mnohé se zkusilo. Výsledek? Téměř absolutní zničení. Není na
čase opustit teoretizování a navrátit se k oněm zasypaným pramenům, byť to znamená, být živou rybou po‐ hybující se proti proudu mezi nánosy uhynulých ryb nesených proudem? Monarchisté mají vysoký cíl, protože pokud je sám ideál průměrný, tak praxe je vždy podprůměrná. Jsme si vědomi, že vlády jsou vždy do jisté míry odrazem cílů a priorit, které vyznávají jednotlivci vytvářející „socie‐ tás“. Proto se domníváme, že monarchie je otázkou růstu. Jde o postupné přijetí poznání, že politické mýty o „světlých pozemských zítřcích“ jsou nepravdivé a jde o téměř věčnou lest. Monarchista je tedy buď autentic‐ kým konzervativcem, který akceptuje a zachovává Stvořitelem daný řád věcí, přičemž svým osobním životem sám naplňuje záměr absolutní autority, nebo se stává vyznavačem „nového impéria“, které se občas vydává za republiku a občas za monarchii. Vždyť ono nové impérium se již vlastně rýsuje na obzoru, jakožto sen každé‐ ho revolucionáře o sebezbožnění a stvoření vlastního ráje. Skutečný monarchista je v tomto ohledu tzv. „con‐ tras“. Osobně se rozešel s mentalitou revoluce a revoluční filozofií, že člověk je mírou všech věcí, obtěžkán právem libovolně definovat co je dobro a co zlo, co je cíl a co příčina a co je smyslem všech věcí. Nelžeme sami sobě, že nám revoluce objektivně někdy něco dobrého dala. Nedala a jen stále bere. Vždy likvidovala lidskou důstojnost a vždy generuje elitní vyvolené, kteří slouží jen sobě a své obludné mytologii, jak má fungovat společnost, co je to člověk, jakou má hodnotu, jaký jeho poslední cíl a k čemu to všechno spěje. Revoluce vždy zabraňovala člověku být nezávislý na systému a vždy nás okrádá o svobodu, protože znevolňuje, otupuje i svádí svou perverzní vírou v lidský pantheon. Hovoříme‐li my monarchisté o králi, tak hovoříme o oprávněnosti hierarchického uspořádání společnosti, ale také o původu každé lidské autority a o odpovědnosti člověka. Když hovoříme o šlechtě, tak hovoříme o šlechetnosti, což je přesně definovaná mravní kategorie, nikoliv majetkový status. Odmítáme revoluci, naopak chceme restaurovat všeobecný řád, protože duchovně‐politické experimenty selhaly a selžou vždy. Navrací‐ me se zpět k onomu všeobecnému řádu věcí, který byl dán na počátku, následně byl porušen a nyní jsme neu‐ stále zváni k dílu jeho obnovy, každý osobně i společně. Tento řád je všeobecný, protože je určen všem lidem, ať již ho akceptují či odmítají, ale vždy prospívá všem, je‐li uchováván a předáván. Takže jakou společnost chce konzervativní monarchista? Společnost ideově ukotvenou autentickými křesťanskými kořeny. Tato spo‐ lečnost má dvě roviny, stejně jako sám člověk. Rovinu nadpřirozenou a přirozenou. Do roviny nadpřirozené, čemuž říkám vyšší „level“, může či nemusí, vstoupit každý jednotlivec individuálně, přičemž přinutit nikoho nelze, lze jen ukázat a vytvořit prostor. Rovinu přirozenou lze však sdílet poměrně široce a uchování lidské přirozenosti, což není stejné jako živočišnost, prospívá jednotlivcům i celku. I člověk nábožensky indiferentní je přeci schopen docenit nosnost takových hodnot, jako je klasická rodina a musí být zhnusen, je‐li mu jakáko‐ li sexuální perverze prezentována jakožto přirozená jinakost. Monarchie by měla být státem malým co do státních institucí a efektivní ve vytváření prostoru pro aktivity lidí. Jejím cílem by měla být co největší soběstačnost rodin a neměla by se vázat na vliv nadnárodních institucí a globální ekonomických hráčů s otrokářskými tendencemi. Pokud jde o správu země, měla by být postavena na pravidle ‐ co se může rozhodnout dole, nechť se rozhodne tam. Chceme se vrátit k selskému uvažování naši předků. Nejdříve musí prosperovat náš dvůr a sedlák musí nejprve uživit sebe, svou rodinu, své děvečky a čeledíny, a teprve potom může přemýšlet, co nakoupí od jiných sedláků. Být zadlužen lichváři je zločin na dědicích a lichváře ve své vsi nestrpím. Aby bylo možné demontovat a následně restaurovat současný revo‐ luční dům hrůzy, musí ovšem existovat dlouhodobá a stabilní politická vůle, pečlivá analýza stavu, důvěry‐ hodní předáci demoliční i restaurátorské party a praktická nezávislost na panstvu, kterému kdosi ten náš dům hrůzy již stihl zastavit. Navíc chcete‐li rozebrat a přestavět dům, ve kterém stále bydlí lidé, nelze to činit metodami liberálních vlád, které vytrhávají cihly zprostřed stavení či jeho základů. Pak nás ten barák musí všechny zabít, přičemž ty vespod stoprocentně. Jak chceme dosáhnout naší vize státu? Odpovídám, zde jsme v pasti současného volebního systému, jako každá menší partaj. V pasti zcela závislých médií, která fungují jako reklamní agentury pro VIP loutkáře. V pasti konzumní masy, které je bližší košile než kabát. A tak se této chvíli monarchisté z Konzervativní platformy snaží především brzdit likvidaci přirozeného řádu a posledních zbytků normality. Právě zde se můžeme sejít s ostatními při společné práci. Každý, jednotlivec či skupina, mající ještě zbytek selského rozum v zemi, kde již neexistuje selský stav, je naším spojencem. Při‐ nejmenším máme společného nepřítele, kterým je revoluce na tisíc způsobů, přičemž probíhá proces její normalizace a odpůrci jsou považováni za duševně zaostalé zpátečníky. V naší pokročilé době je třeba být politicky nekorektní, být vyhraněný a hlavně konstruktivní. Pak by nikoho nemělo překvapovat, že mnohým českým monarchistům je například milejší regent či prezident, který se snaží blížit onomu všeobecnému řádu, onomu křesťanskému dědictví po našich předcích, než zdivočelý libe‐ rální monarcha s aristokratickým původem. My totiž nelpíme na formální stránce monarchie. Jde nám o ma‐ teriální podstatu státu, o autentickou monarchii, kterou jedinou považujeme, za ideální a osvědčený způsob správy země. Všechny symboly státu a našich duchovních i politických tradic jsou samy o sobě nedůležité, nebudou‐li opět vyjadřovat obsah, který jim dal formu. Klidně budeme oním hlasem volajícího na poušti, ty se mimochodem v dějinách osvědčily, protože dějiny skutečně nemají v rukou lidé, ani to elitní střelci z Nového světového řadu, byť si to samozřejmě myslí. My lidé na daném řádu věcí máme jen účast, pravda nezastupi‐
telnou, ale jen účast, kterou realizujeme naši každodenní svobodnou vůli k dobrému, pokud již víme co je to dobro. Svůj příspěvek zakončím citací ze sv. Augustina, který v časech rozpadu západní Římské říše konstatuje, co se nastane, když stát ovládne nespravedlnost, tedy základní rys revoluce. Odstraníme‐li spravedlnost, z vlád se stanou jen loupežné podniky. Vždyť i lupičská banda není nic jiného než stát v malém. Skládá se z lidí, řídí se příkazy vůdců, je vázána společenskou smlouvou a kořist dělí podle zá‐ kona dohody. Jakmile se tato loupeživá lůza natolik rozroste, že ovládne území, založí sídla, obsadí obce a podmaní si národy, pak se na tuto společnost hodí jméno stát. Tento status sám ji nevede k tomu, že by upus‐ tila od chamtivosti, jen získá beztrestnost. V této věci dal kdysi velmi vtipnou odpověď Alexandru Velikému jeden zajatý pirát. Když se ho Alexandr ptal, co ho to napadlo okupovat moře, odpověděl, stejně jako tebe okupovat svět, ale protože já tak činím svým malým korábem, říkají mi pirát, avšak tebe nazývají panovní‐ kem, protože tak činíš obrovským loďstvem. Tolik sv. Augustin. Domnívám se, že někde v této fázi se opět nalézáme. Přesto jako sv. Augustin, který upro‐ střed hroutícího světa píše o světě budoucím, tak i my monarchisté či ne‐monarchisté, se nesmíme smířit s jakousi pochybnou tvorbou hybridních politických teorií, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Měli bychom si ujasnit, co vlastně chceme a vybrat to, co je objektivně dobré, byť celý svět bude tvrdit opak. Protože v tom je cena člověka před Bohem i sebou samým, že zbaběle nekličkuje a je poctivý, tudíž nectí modly, které mu vy‐ hovují, ale chce znát PRAVDU. Když již není co říct, je stále důvod žít a bojovat. Děkuji Vám za pozornost
Alexander Tomský: Monarchie jako pří klad a sláva historického společenství
14. 5. 2011 ‐ Kdyby návštěvník z kosmu, nejlépe etnograf, měl možnost navštívit královskou svatbu v Londýně a podle ní posoudit anglickou společ nost, nebyly by jeho závěry příliš přesné. Kdyby však měl možnost zeptat se přítomných Angličanů, jak to ve Spojeném království opravdu chodí, byl by zmaten ještě víc. Dozvěděl by se například, že se ovšem jednou stane korunní princ William, který se právě oženil v plukov‐ nickém stejnokroji (v Irsku neexistující) Irské gardy, nejvyšším velitelem armády. Musel by si ovšem všim‐ nout zrádného slůvka „ovšem" a ještě zjistit, že armádě dnes vládne jeho pětaosmdesátiletá babička, hlava státní církve i mnoha jiných států (15), nemluvě o britském společenství a která jmenuje premiéry, vyhlašuje ve sněmovně každoročně program vlády, má novoroční projev k národu, dokonce pasuje občany na rytíře. Nemohl by však ani tušit, že nepsaná ústava „mluví" o její roli jako o „dobře uvážené nečinnosti." Usoudil by zřejmě, že stejně jako ve faraonském Egyptě tu vládne absolutní náboženská monarchie a nikoli, jak říkají domorodci, rodinná firma, jejímž úkolem je udržovat ceremoniální majestát tradice a hlavně rozdávat úsměvy i dobrou náladu. Náš mimozemský návštěvník by se asi velmi podivil, kdyby měl možnost zjistit, že jen deset procent občanů (cizince vyjímaje) praktikuje tady nějaké náboženství, ale padesát procent se sice tak nějak hlásí k anglikán‐ ské církvi, avšak přitom věří převážně v Prozřetelnost. Jistě by jej zaujalo, že slavnostní obřad a slib celoži‐ votní věrné manželské lásky před svědky církve a státu v tisícileté katedrále byl sepsán starobylým jazykem před 450 lety, jímž nikdo nemluví, leč všichni rozumí, a možná i to, že spolu novomanželé už dávno žijí. Mož‐ ná by ho i překvapilo, že je manželská smlouva v zemi přísně dodržovaných kontraktů tou jedinou neustále porušovanou, dokonce dvakrát více než v kontinentální Evropě, a že sám následník trůnu pochází z rozvede‐ né rodiny. Není snadné vysvětlit, že v dnešní tak proklamované rovnostářské, civilní, multikulturní, demokratické kul‐ tuře je svátek anglické dědičné monarchie, která symbolizuje nejvyšší aristokratické privilegium, osobní ma‐ jestát, nedemokratickou tradici tak významný a to dokonce i v globálním měřítku, i když víme, že je dědictvím impéria a globálního jazyka. Proč tak fascinuje pár, jehož sláva spočívá zdánlivě jen v tom, že se jeden narodil princem a manželka udělala kariéru popelky? Často se říká, že Angličané dovedou skloubit tradici se současností, že modernizují velice opatrně a nezaha‐ zují věci stáré, krásné a osvědčené. To je pravda, ale jen poloviční. At´ už to se světem dopadá jakkoli, demo‐ kracie také potřebuje tradici společenství, mrtvých, živých i nenarozených, aby byla závazná a zavazující a
nemusela si jen vypomáhat lidskými právy. Potřebuje možná i ten středověký barevný ceremoniál kolektivní‐ ho veřejného svátku, aby nebyl život šedivý a otravný. A nepochybně potřebujeme i sliby manželské věrnosti, tak jako každý velký ideál, přestože víme, že se nám nemusí podařit jej plnit. Není jistě náhoda, že teď vůdce anglických socialistů Ed Miliband oznámil svatbu se svou dlouholetou partnerkou. Angličtí republikáni nemají šanci. Historie ukázala, že je konstituční monarchie nejen slučitelná s demokracií, ale že jí dokonce vyvažuje a napomáhá, protože sama neznamená vůbec nic. Anglická monarchie, na rozdíl od mrtvých královských klenotů, je živým zosobněním tradice a nesmírně náročnou službou, je také příkladem veřejné etikety především pro politiky. A je jistě i neustálým připomenu‐ tím strážcům veřejného pokladu, že mají být poddanými a služebníky hodnými jejího veličenstva obecného dobra. Vyšlo v deníku E15 a na serveru euportal http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazoryapetice/197175.aspx
Demokratický monarchismus nabízí efektní řešení
Od roku 1918 je monarchismus v Čechách považován za tabu, či dokonce za něco, co hraničí s velezradou. Přitom přibližně třetina členských zemí EU je parlamentními monarchiemi a nikdo by se neodvážil tvrdit, že trpí sebemenším deficitem demokracie, občanských a lidských práv. Většina z nich patří k ekonomicky nejví‐ ce rozvinutým zemím, a co se politické kultury týče, patří rovněž k nejvyspělejším. Dovolím si připomenout jen některé z nich: kolébku demokracie Velkou Británii, Švédsko, Dánsko, země Beneluxu, Španělsko. Vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Jiří Weigl tlumočil ve svém textu „ Přímá volba je únik od problému“ (LN 15. 3. 11) negativní stanovisko presidenta republiky Václava Kaluse k navrhované přímé volbě presiden‐ ta. Bohužel v textu nedostatečně zaznělo jakým způsobem efektně řešit problémy politického systému české‐ ho státu, i když lze souhlasit s tím, že přímá volba stávající problémy neřeší, a pokud by měly být řešeny, mu‐ selo by se hlouběji sáhnout do ústavy. Z tohoto pohledu nabízí moderní demokratický (parlamentní) monar‐ chismus západoevropského typu 21. století následující řešení. Je však třeba nejdříve definovat klíčový pro‐ blém fungování politické moci současného českého státu. Dlouhodobý problém českého státu. Slabé vlády, které pan president vidí jako hlavní dlouhodobý problém, jsou jen následkem ničím nekontrolo‐ vané moci, často hraničící se zvůlí, politiků a stranických sekretariátů napojených na podnikatelské lobby (klienty), která si je platí a financují jejich znovuzvolení. Pan Weigl proto správně upozorňuje, že kandidáti v přímých presidentských volbách budou „...závislými na poskytovatelích potřebných zdrojů“, neboť ve vol‐ bách „...budou konfrontováni s potřebou značných prostředků na vedení volební kampaně.“ Nedávné volby do kteréhokoliv orgánu státní či veřejné moci, včetně voleb presidentských, se neobešly bez korupce, terori‐ zování a vydírání volitelů či některých skupin voličů, a následnými kompromisy vedoucími ke slabé vládě. O tom media občany dostatečně informovala. Demokratický monarchismus nabízí řešení. Panovníkem může být jen osoba, nemající žádné politické, ekonomické či jiné společenské vazby na stávající české prostředí, ve všech těchto směrech zcela nezávislá. Závaznou pro ni bude jen ústava českého státu, kde budou vymezeny její práva a povinnosti ve struktuře politické moci, a tuto ústavu, stejně jako ostatní zákony země, je povinna respektovat jako každý jiný občan. Panovník musí mít jasně vymezené místo v mocenské struktuře státu. Máme li respektovat hlavní principy demokracie, pak zákony, včetně ústavy, dává zemi parlament, jehož poslanecká sněmovna, je volena na zá‐ kladě stávajícího politického, respektive stranického klíče, v demokratických volbách, ale senát by měl být tzv. virilní. To znamená, že senátory by se stávali občané nikoliv volbou, na základě stranické příslušnosti, ale automaticky tím, že dosáhnou vrcholného postavení ve vybraných společenských institucích, na universitách, v hospodářských komorách a podnikatelských svazech, v církvích, odborech atd. Za výkon funkce senátora nebudou placeni, neboť plat pobírají v příslušné instituci. Budou mít nárok pouze na proplacení vyúčtova‐ ných nákladů spojených s výkonem funkce senátora, jejichž výši a strukturu stanoví zákonný předpis. Virilní senát tak bude orgán navýsost demokratický a odborný, neboť se jeho členy stávají občané nikoliv proto, že jsou držiteli té či oné stranické legitimace a někdo jim zaplatí zvolení, ale pouze na základě svých osobních schopností. Za těmito lidmi stojí obvykle týmy dalších odborníků, takže vzniká záruka, že paskvily zákonů vzniklé v poslanecké sněmovně budou včas zastaveny. Vláda vzniklá z voleb, tak jako doposud, má jedinou povinnost, totiž spravovat zemi podle zákonů daných legislativní mocí reprezentovanou parlamentem. Po‐ dobně jurisdikce má jedinou pravomoc, soudit podle zákonů daných parlamentem, včetně ústavy. Vláda ne‐
smí chápat svou výkonnou moc tak, jak se mnohdy doposud děje, že vládnout znamená vládnout parlamentu i jurisdikci, včetně výkonu spravedlnosti (justice). Jaká moc tedy zbývá na panovníka? Pokud by totiž nedržel žádnou státní moc, byl by jeho institut zbytečný. Reprezentovat stát, klást věnce a přednášet slavnostní projevy může stejně dobře premiér. Panovník, jako personifikace státu, by měl vládnout čtvrtou mocí, se kterou se zatím nepočítalo. Měl by vládnout mocí kont‐ rolní, jejíž absolutní nezávislost na moci výkonné si vynucují specifické poměry českého státu. Otevřeně řeče‐ no, všude přítomná korupce vedoucí k tunelování státních a veřejných financí a rozkrádání, často krytého privatizací, státního a veřejného majetku. Panovník, jako ideální personifikace státu, by měl být zároveň ide‐ álním vlastníkem všeho státního a veřejného majetku. Taková ideální fyzická osoba, která drží ochrannou ruku nad příslušnými orgány státní správy, jež se zabývají vyšetřováním, obžalobou a výkonem soudní moci, je něco jiného, nežli lidový blábol „ stát jsme my“. Kdo z občanů, kteří toto prohlašují, může skutečně účinně zasáhnout proti organizované hospodářské kriminalitě na nejvyšších patrech mocenských, politických, stát‐ ních a podnikatelských struktur. Odhalené, všeobecně známé případy okrádání státu tak mizí v propadlišti zapomnění, bez toho, aby byli viníci potrestáni. Odpověď politiků po letech zní: „To už nelze dohledat“. Krá‐ dež před zraky veřejnosti je dokonána. Posláním panovník by tak mělo v 21. století být ochráncem demokra‐ cie, spravedlnosti a humanity. Náklady demokratického monarchismu. Monarchie zvolená ve všeobecném referendu by měla být dědičná. Panovníka lze odvolat pouze na základě procedury impeachmentu v případě, že se zpronevěří svému poslání a ústavě. Ušetřilo by se tak nemálo za presidentské volby. Další úsporu by představoval virilní senát. To je zcela jiný obraz, nežli oprávněné obavy pana Weigla z miliardových nákladů na presidentské kampaně. Myšlenka demokratického monarchismus tak vnáší do veřejné diskuse poněkud neobvyklý námět na řešení změny politického systému, po které volá v textu pana Weigla i pan president. Taková změna účinně „zlepší správu věcí veřejných“, i kdyby se uskutečnila jen myšlenka virilního senátu. Pokud by se realizovala celá, pak by došlo k tomu, co je v textu popsáno následovně „...otevřít ústavu úplně a nově se pokusit vyvážit postavení mezi jednotlivými mocemi ve státě“. „ President není přesvědčen, že jsme na tuto zásadní debatu připraveni“ píše pan Weigl. Jsme, pane presidente. Václav Makrlík, publicista