Monarchistický zpravodaj

Monarchistický zpravodaj Zpravodaj Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska)

Číslo 62/2015

DEUS * REX * PATRIA Z obsahu čísla: 1-2: Noční hlídka – Program bychom měli 3-4: Dění v Koruně České – Zasedání předsednictva a MS 6 5-6: Monarchie a šlechta – Rozhovor s kněžnou Sophií de Podesta 7-11: Církev a monarchie – Proslov profesora Piťhy, úvaha filosova Jiřího Fuchse o myšlenkové úrovni multikulturalismu a další… 12: Markrabství moravské – Den císařovny Zity, akce Monarchistického sdružení Brno 13-20: Monarchisté v uniformách – Sdružení Radecký, Vysloužilci, Pětatřicátníci, Audience – Brandýs 2015 21: Literatura / Nová kniha Luďka Frýborta – Pod znamení půlměsíce 22: Kontakty 23-38: Názory / články a úvahy: Jan Bárta – O ochraně kulturních památek. Václav Vlk – O koloniální politice. Přílohy: Úryvky z připravbovaných knih Jana Drnka (historie měst a obcí) s monarchistickou tématikou.

Ve skvělém novém seriálu pana Kosatíka České století, v dílu pojednávajícím o sametové revoluci, vystupuje pozoruhodná a nedoceněná postava Oskara Šimona, poradce komunistického premiéra Adamce. Tato postava komentuje půlmiliónovou demonstraci na Letenské pláni mimo jiné zhruba takto: Musíme se rozhodnout, jestli budeme zachraňovat budoucnost nebo minulost. Minulost je v háji. Ty dědky nikdo nezachrání. Budoucnost bude bez Sovětského svazu. Byli jsme před ním, budeme i po něm. Nebo: Proč šli lidi v osmačtyřicátém za Gottwaldem? Kvůli svobodě? Ne. Na tu kašlali. Mysleli, že se budou mít líp. A tohle je to samé. Chtějí jezdit na Západ a nakupovat tam, chtějí podnikat a mít se líp. Na svobodu se Havlovi vykašlou. O kousek dále: Revoluci nevyhrává ten, kdo ji vyvolá, ale ten, kdo jí dá program. Pozoruji je od ledna, kdy mi došlo, že do toho jsou na vážno. Pořád křičí ty svoje hesla o svobodě a občanské sopečnosti, ale já pořád čekám ještě na jedno slovo, a za celůá rok jsem ho neslyšel. Kapitalismus. K tomu to totiž spěje, a jestli to slovo neřekli, znamaná to, že si to buďto sami neuvědomují, nebo že se to lidem bojí říct. Co z toho vyplývá pro nás monarchisty? Proč by mělo? Protože od zkušeného politologa se vždycky můžeme něco naučit, a protože i když výše uvedené závěry pronáší komunista, mají obecnější platnost. Především se i my musíme rozhodnout, jestli budeme zachraňovat minulost nebo budoucnost. V této věci jsme si již ale udělali celkem jasno. Nemůžeme tesknit po Rakousku – Uhersku a chtítí ho obnovovat. Naším programem je nová, moderní česká monarchie. Ovšem na trůnu chceme následníka tak, aby to bylo podle pravidel legitimity.

2 To není socialismus, protože to není regulace shora. Je to jen apel na zdravý rozum a instinkt sebezáchovy. Není to ani kapitalismus, protože ten je založený na dravosti, egoismu a soupeření. A konečně: Vyhrává ten, kdo má program. A program, ten my monarchisté máme. Tak například:

Toho, komu trůn po právu patří. Tedy Karla (IV.) Habsbursko – Lotrinského. To v žádném případě neznamená obnovování RU, to znamená znovupřihlášení se k pravidlům a k legitimitě. Byli jsme před RU, budeme i po něm. Možná je něco pravdy na tom, že Češi obecně kašlou na svobodu, chtějí se mít materiálně dobře, chtějí mít své záruky, jistoty a bezpečí. K tomu ale máme, co říci. Co to znamená mít se lépe? Materiální prosperitu? Jistoty? Pořádek a bezpečí? No prosím, ale prosperita celku je možná jen tam, kde budou jedinci myslet na celek obce, rodiny, národa, státu. Prosperita je možná jen tam, kde se dodržují zákony a pravidla. K tomu, aby se zákony a pravidla dodržovaly, musíme přestat být sobci a egoisté. Potřebujeme k tomu víru, že to jde, že to má smysl, a do jisté míry i klacek, tedy donucovací aparát. Potřebujeme k tomu autority, ne rovnostářství. Potřebujeme morální autority, společně sdílené měřítko správnosti. Režim nebo vláda, které si budou lid kupovat za to, že mu poskytnou stále více výhod a méně povinností, že nebudou nic vynucovat, spějí k anarchii. Dostanou se, a leckde se již dostávají k hranici, na níž se systém a společnost jako taková začnou rozpadat. Přestanou být celkem. Vyniknou bezskrupulózní dravci a slušní jsou biti. Ztrácí se kýžené jistoty a bezpečí, právo se stává nevymahatelné. Lépe se mají jen někteří nemnozí, ostatní se začnou mít hůře. Ale jednou povolené šrouby se již těžko znovu utahují. Návrat k pořádku pak vypadá jako diktát tyrana. Jestliže je pravdou, že se lidé hlavně chtějí mít lépe, nejprve musí přijmout prostředí, ve kterém se lze mít lépe. Musí jim na celku záležet více, než na sobě. Musí jim na společném a veřejném záležet více, než na soukromém a osobním.

1. Nabízíme krále jako arbitra a strážce pravidel (Chrání své národy před jejich politiky). I fotbal se dá hrát jen tehdy, když platí pravidla pro všechny stejně. Pravidla lze změnit po vzájemné dohodě, ale nikdy tak, aby to vedlo k nemožnosti hrát fotbal. Na pravidla musí někdo dohlížet a chránit je. Manažeři klubů by si rádi kopupili úpravu pravidel tak, aby to vyhovovalo právě jejich klubu. Jenže pak by se nedalo hrát. Zmizela by možnost vítězství někoho jiného a to by znamenalo zánik fotbalu jako takového. Ve státě je to stejné. Strážce pravidel musí být na mocenských klubech a jejich manažerech nezávislý, neovlivnitelný a proto nevolený. Musí být zavázán morálně. Musí mít možnost vetovat to, co ohrožuje soutěž jako takovou, stát jako takový, hru jako takovou. A přesně takový požadavek splňuje král. Co je na tom tak nepochopitelného? 2. Nabízíme křesťanského krále. Protože křesťanství není ani pro socialismus, ani pro kapitalismus. Neschvaluje dominanci jedné společenské třídy ani plebejskou pomstu na pánech a na inteligenci, na druhé straně neschvaluje ani dravost a bezzudnou rvačku. Křesťanství chce, aby se lidé měli rádi, aby je neuspokojovalo, když se budou mít lépe jen oni sami a druzí ne. Aby chtěli ono lépe pro všechny ve svém okolí. Křesťanství ale zároveň není měkké vůči zlu a neustupuje mu. Kde je zlo, tam nepovolí a třebas se i obětuje. 3. Nabízíme spojení minulosti s budoucností tím, že přijmeme stejné měřítko hodnot, stejné rozlišení dobra a zla, jaké stvořilo naši evropskou civilizaci. Zločin je totožný s hříchem. Krást, lhát, podvádět a vraždit je zlé a špatné. Co je zlé se nesmí relativizovat. Nemá se mlžit, ale věci se mají nazývat pravými jmény. Pravda je jen jedna. Že by mohl mít každý svou pravdu, je relativistický nesmysl, který rozkládá jistoty všech. Že by si všechny pravdy měly být rovné je zločinná myšlenka. Není a nesmí být jedno, v co věřím, čemu se klaním. 4. Nabízíme, aby veškerá moc byla neoddělitelně spojena se službou celku. Aby moc, která není zároveň službou, byla prohlášena za neoprávněnou moc. Nemluvme o tom, kdo co může a nemůže, mluvme o tom, jak kdo sloužíme. 5. Nabízíme šlechtictví na bázi osobní ušlechtilosti. Odstraňme hloupé zákony proti šlechtě staré sto let a naopak vyzdvihněme šlechtické tituly. Nabízíme krále, který bude povyšovat do šlechtického stavu ty nejušlechtilejší z nás a vysvětlí proč. 6. Nabízíme jedinou skutečnou demokracii, tedy stav, kdy jsou práva a svobody, stejně jako povinnosti střeženy. Jsou střeženy osobou, která nemá žádný důvod této své funkce zneužít, protože je to dědičný král. Má tuto zemi a svoji pozici dědičně jistou. Vraťme králi právo veta a nechme lid, ať svobodně volí zákonodárce a ti navrhují zákony. 7. Nabízíme skutečnou hlavu státu, důstojnou a odmalička připravovanou na tuto svou službu zemi. Nabízíme toho víc, ale i toto je dost na poměry. Program bychom tedy měli. Jen musíme počkat, až všechno ostatní selže. Jan Drnek

Květen 2015 Předsednictvo KČ se sešlo dne 12. března v bývalé strážnici Juditina mostu v Praze v počtu 4 členů (4 omluveni). Hosty byli Vladimír Krejčí a Adam Englund. Před zahájením jednání předsednictva požádal host. P. Adam Englund o možnost zaznamenat fotograficky jednání předsednictva pro potřeby své školní práce (studium žurnalistiky na FF UK). Zasedání se díky malému počtu čloenů předsednictva stalo spíše informativní schůzkou. Debatována byla problematika vzniku stínové vlády s vytvořením „odborných mluvčí“ a tiskového mluvčího, což by mohla být neplacená stáž pro studenta mediálních studií. Místopředseda Petr Krátký informoval o zájmu spolku Liechtenstein uspořádat v Senátu PČR přednášku o Lichtenštejnském knížectví (prakticky následovala v Plzni 16. 4. schůzka Petra Nohela, Petra Krátkého a Jana Drnka s p. senátorem Aschenbrenera, na níž byla domluvena spolupráce v tomto bodě). Diskutovány byly i možnosti pro pořízení vlastní kanceláře strany. Petr Krátký informoval o záměru otevřít tzv. transparentní účet strany pro fundraising na volební kauce a náklady příští volební kampaně (FIO Banka).

3 41. schůze místní společnosti Praha 6, 7 a okolí byla sváteční, předvánoční, konala se v Juditině věži. Navazovala na schůzi předsednictva, jehož členové se schůze MS 6 pak zúčastnili. Prezenční listina je uložena u sekretáře MS.

42. schůze místní společnosti Praha 6, 7 a okolí se konala 29. ledna 2015 v restauraci Václav v Dejvicích. Pánové Špaček, Bárta poskytli členům informace o připravovaných oslavách narozenin Karla IV. MS 6 doporučila předsednictvu hledat způsoby, jak se příprav zúčastnit, případně připravit vlastní monarchistickou kampaň i s dalšími spolky stejného zaměření. Ohledně veřejné sochařské soutěže na pomník Marie Terezie bylo řečeno, že Úřad Prahy 6 doposud neoznámil výsledky soutěže. Proběhla debata o iniciativě pana Mrzílka ve věci prolomení limitů těžby hnědého uhlí. Kol. Špaček vyložil, jak zde působí horní zákon a jaké problémy a kompetenční nejasnosti vnikly tím, že podpovrchové přírodní zdroje byly z vlastnictví panovníka přeneseny na republikánskou vládu a staly se předmětem politických licitací. Zájemci se dozvědí více např. na: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Azemn%C3%AD_limity_t%C XXIV. Generální sněm se bude konat 28. 11. 2015 na Novot- 4%9B%C5%BEby_hn%C4%9Bd%C3%A9ho_uhl%C3%AD_v_s evern%C3%ADch_%C4%8Cech%C3%A1ch ného lávce v Praze 1. Na základě výzvy předsedy Nohla se věcí ještě budou zabývat Předseda Nohel vystoupil v TV You Tube v debatě o monar- pánové Špaček a Bárta. chismu. 43. schůze místní společnosti Praha 6, 7 a okolí se konala Dobrý den, dne 16. dubna 2015 v restauraci U Veverek v Prahe 6 za přírád bych touto cestou poděkoval za to, že jsem se mohl tomnosti 6 členů. zúčastnit zasedání předsednictva KČ minulý měsíc. Chci Předsednictvo KČ pracuje na obnově webových stránek KČ se pouze zeptat, zda se tedy můžu zúčastnit sobotní akce Internetová komise. Mgr. Petr dle svého vyjádření čeká na nov Brandýse a pořídit tam opět pár fotografií. Program minaci dalších členů internetové komise. Z MS Praha 6 jsou k vypadá velmi zajímavě a předpověď počasí slibně, těším práci připraveni pánové Čadil a Martínek. MS doporučila využít se. Všechny pořízené fotky bych Vám věnoval (např. na schopností kolegyně Lenky Rottové. sebeprezentaci). Zároveň posílám fotografie ze schůze. Přítomní vyjádřili jednomyslnou podporu myšlence udělení Čestného uznání prezidentovi ČR ing. Zemanovi za podporu S přáním pěkného dne Adam Englund monarchie (tím, jak zdařile diskredituje myšlenku, mravní a politickou úroveň republiky svými výroky). MS doporučila předsednictvu, aby zvážilo rozšíření programového spektra KČ o téma zvýšení pravomocí místních samospráv, decentralizace většiny rozhodovacích témat a omezení centrálních orgánů státu na témata bezpečnosti státu, obrany a financí. Dále MS navrhla navrhnout změnu systému výběru daní zdola, které by měly vybírat obce a pak předávat centru. Vážení přátelé, kamarádi, objevil jsem na stánkách časopis nazvaný „extra VÁLKA….“ s titulkem Bojovali v c. a k. armádě. Časopis neobsahuje skoro nic, co bychom nevěděli – jeho hlavním přínosem ovšem je, že vůbec takto vyšel a že vypráví o věrných vojácích Říše, především o českých příslušnících armády. Je pro mne dalším důkazem pomalého obratu myslí, dosud od roku 1918 indoktrinovaných jednostrannou republikánskou propagandou. Pěkné počtení přeje H. B. Doplňuji, že již vyšel druhý díl o polních kurátech s frontovým deníkem jednoho z nich. J. D.

Předsednictvo KČ se sešlo dne 9. dubna v bývalé strážnici Juditina mostu v Praze v počtu 5 členů. Hostem byl Vladimír Krejčí. Předsednictvo rozhodlo ČZH, zastupujícímu GS, pokladníkovi, atd, p. Novotnému přidělit kompetence rozhodnout u žadatelů o posunutí splatnosti úhrady členských příspěvků. Předsednictvo konstatovalo, že je nadále potřeba mít komunikační strategii na sociálních sítích, zejména FB. Než se správy FB skupiny Koruna Česká ujme internetová komise, bude se pravidelně diskutovat na předsednictvu – na starosti kol. Krátký. Ostatní členové předsednictva, kteří mají FB profil a nejsou ve skupině KČ aktivní, jsou vyzváni k registraci. Členové předsednictva, kteří nemají (mají zrušený) FB účet, jsou vyzvání ke zvážení jeho založení, resp. obnovy v zájmu propagace strany. Petr Krátký informoval o otevření tzv. transparentního účtu strany pro dary na volební kauce a kampaně u finančního ústavu FIO banka, a. s. Účet je vedený v Kč s číslem: 2700765126/2010 (IBAN: CZ7820100000002700765126, BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX - pro platby ze zahraničí). Veškeré operace s účtem jsou dostupné a kontrolovatelné na tomto odkazu: https://www.fio.cz/scgi-bin/hermes/dz-transparent.cgi?ID_ucet 2700765126. Petr Nohel informoval o předání výroční zprávy za r. 2014 do poslanecké sněmovny včetně ověření účetní závěrky auditorem. Pro r. 2015 platí usnesení dřívějšího gen. Sněm, že auditorem bude opět Ing. Václav Černý, Ph.D. GS zřídí a zpřístupní e-mailové účty ve tvaru [email protected] těm členům předsednictva, kteří je ještě nemají. Na www stránkách KČ se pak budou používat pouze tyto oficiální e-mailové adresy. Předsednictvo podporuje ideový a hodnotový průzkum mezi členy KČ – kol. Bárta vytvoří návrh dotazníku a rozešle k diskusi – finální podobu schválí předsednictvo. Aktuální stav členské základny činí 197 členů, 82 příznivců.

Květen 2015 Zde jednoduše panuje právo silnějšího Rozhovor s kněžnou Sophií de Podesta, ženou, která se soudí o Konopiště Vaše Jasnosti, aktuálně žijete v Lucembursku, ale Vaše kořeny sahají také do Čech. První vévodkyně z Hohenbergu, choť arcivévody Františka Ferdinanda, tedy Vaše prababička byla rozená hraběnka Chotková, patřila tedy ke staročeské zemské šlechtě. Na jednom ze severočeských zámků, myslím, že to bylo Krásné Březno, jsem jednou viděl nádherný stříbrný pohár, který obdržel k jistému jubileu jeden z Vašich předků, který byl místodržícím, od vděčných občanů Království českého. Řekl bych, že málokterý šlechtický rod je tak silně spjatý s Čechami, jako právě ten Váš. Je tomu tak? Pokračuje rod Hohenbergů v této tradici? Vaši předkové v otcově linii byli jako děti a sirotci ihned po první Světové válce nezvykle tvrdě vyvlastněni a vykázáni ze země. Jak se cítíte vy sama v zemi Vašich předků?

5

Ferdinandovi a potomstvu, protože on sice byl Habsburk, ale jeho potomci už nejsou Habsburkové, nýbrž Hohenbergové. Tak se tam prostě napsalo „a jeho potomci“. František Ferdinand byl ale tehdy už sedm let mrtvý, mrtvému nemůžete logicky nic vzít, protože nic nevlastní, jeho potomci Max a Ernst Hohenbergové byli již pět let právoplatní vlastníci veškerého majetku, který zdědili po svém otci. Jelikož bylo manželství mých praprarodičů morganistické, jsou také děti tohoto páru vyloučeny z někdejší panovnické rodiny. Něco jako morganistické manželství nám dnes dní podivně. Tehdy ale bylo mému pradědečekovi povoleno složit přísahu, aby se mohl oženit z lásky. V této přísaze se vzdal pro svou manželku a své potomky všech práv a privilegií náležícím tehdy členům panovnické rodiny a stvrdil, že jeho děti a potomci nejsou právoplatnými členy Habsburského rodu. Proto se článek 208 St. Germainské smlouvy jednoduše nemůže vztahovat na potomky arcivévody Františka Ferdinanda. Ale to všechno nakonec bylo marné, u všech instancí jsem prohrála. Co stát jednou získá, to se mu nechce opět navrátit. Co zmůže jedinec proti celé zemi, vprávu nebo v neprávu: tady potom jednoduše rozhoduje právo silnějšího. Kdo by měl z čtenářů zájem, může sledovat můj případ na stránkách: http://www.sophie-hohenberg-czech-rep.eu

Tedy to je hned otázek naráz, ale pokusím se všechny zodpovědět. Máte pravdu, rodina mé prababičky je silně spjatá s historií Čech. Ale pro nás Hohenbergy je složitější tuto tradici předávat dále, jelikož jsme od zmiňovaného vypovězení dědečka Maxe a jeho sourozenců ze země kontakt samozřejmě ztratili. Ale musím říct, že ve většině z nás převládá pocit spojení s Čechami, svým způsobem Co by se na Konopišti změnilo, pokud budou Vaše prástesku po domově. Například u mě je ten pocit silný a va uznána a Hohenbergové se vrátí na zámek? cítím se doma v zemi, jejímž jazykem nemluvím a to Mnoho ne. Víte, takový dům jako Konopiště už nemůžete samo o sobě je tak trochu neobvyklé. normálně obývat jako před sto lety. Jako většina dnešních Chtěla byste jednou v Česku žít? Zdědila jste práva na zámků by i nadále zůstal přístupný návštěvníkům. Ale co zámek v Konopišti. Mohu se zeptat, jak se nyní vyvíjí by se změnilo: Konopiště by se stalo opět tím, čím mělo Váš právní spor s Českou republikou? vždy zůstat - živou historií své země, ne smutné muzeum. Ano, ráda bych v Česku žila, cítím se tu dobře. Ale zdá se, že z tohoto snu hned tak nic nebude. Před několika lety jsem podala žalobu proti vyvlastnění mojí rodiny, přesně řečeno proti odstavci 2 paragrafu 3 zákona č. 354. Tento zákon z roku 1921 se opírá o mezinínárodní úmluvu, St. Germainskou smlouvu. V této smlouvě, článku 208 bylo signatáři stvrzeno, že bude bývalá rakousko-uherská panovnická rodina vyvlastněna a že její vlastnická práva nyní připadají zemím, které vznikly po rozpadu monarchie. V tehdejším Československu bylo rozhodnutí St. Germainské dohody, co se týká nás Hohenbergů vykládáno opravdu velmi volně. Měla bych zmínit, že děti zavražděného nástupníka trůnu Františka Ferdinanda a jeho manželky Žofie byly poslány již v dubnu 1919 do vyhnanství. První Československá republika nám zkonfiskovala Konopiště a Chlumec u Třeboně ještě dříve, než pro to existovala opora v zákoně a potom musela najít řešení jak tento uhorlený přečin ospravedlnit. Tak se tedy právo ohlo tak, aby to vyhovovalo situaci, která už trvala ve zmíněném zákonu č. 354, paragrafu 3 byl přidán odstavec 2 ve kterém je řeč jen o Františku

V konopišťských, benešovských rodinách, které přišly do styku s Vašimi předky se o nich dodnes vypráví příběhy. Funguje to také naopak? Jistě, měli jsme je. Jen tím že můj dědeček zemřel, když jsem byla ještě nemluvně, tak mnoho příběhů odešlo spolu s ním. Vím, že moje prateta Žofie ještě dlouho udržovala písemný kontakt s lidmi z Konopiště. Ve vašem rodokmenu máte kromě vévodkyně Žofie také vévody Maxe a Ernsta, mluvčí monarchistického hnutí meziválečného Rakouska, které bezpochyby můžeme nazvat hrdiny odboje proti nacistům. Mluvilo se o nich ve Vaší rodině, když jste byla malá? Ano jistě, už jako dítě jsem věděla, že můj dědeček i jeho bratr byli politicky aktivní a mimo jiné také proto byli internováni v Dachau. Tehdy jsem nevěděla, co to bylo Dachau, to samozřejmě až později… Co všechno můj dědeček dokázal pro svého bratrance Ottu von Habsburga a jak mu pomáhal, jsem se dozvěděla teprve jako dospělá.

Dalo by se říct, že Ernst a Max byli už od malička osu- Samozřejmě mnozí vědí o společné historii, i když je dem nuceni bojovat za svá práva a tak potom odvážně hodně vzdálená. Jan Lucemburský, kterému se u nás říká bojovali za práva druhých? Jan Slepý (lucembursky Jang de Blannen), tedy otec Karla IV. je koneckonců pohřben v Lucemburku. Ano byli odvážní, a jak se dříve říkalo- velkoduší. Takoví lidé mi moc imponují. Velmi brzy se naučili, jak umí Vidíte nějaké analogie mezi lucemburskou a českou být život krutý. V jediném dni ztratili oba rodiče a krát- mentalitou? ce na to byli vyhnáni ze svého domu i ze své země a téměř o všechno přišli. Ale pokračovali dál. Pomáhala Na to neumím odpovědět. Čtyřicet let komunismu nejim víra v Boha a v to že se snad jednou s rodiči opět prošlo okolo českého národa beze stop. Během těchto let setkají. Byli přesvědčení, že se do té doby mají chovat jsme měly úplně jiné podmínky, to člověka formuje. Ale jako vzpřímení křesťané a že mají žít jako slušní lidé. všichni lidé jsou více nebo méně stejní, nemyslíte? Neměli žádnou psychologickou péči, měli jen svou víru a modlitbu a bojovali proti bezpráví, nebáli se vyjadřovat Před několika dny jsem viděl v knihkupectví román jednoho slovenského spisovatele, který se zabýval zajísvé názory. Myslím, že byli obdivuhodní. mavým tématem. Píše se tam přibližně toto: Sarajevský To byly časy, kdy monarchisté patřili v Rakousku k atentát se nezdaří. Arcivévoda František Ferdinand se stane císařem, který reformuje monarchii, císařství se vážným hráčům. Co myslíte, vrátí se to někdy? stane jednou z nejmodernějších zemí světa a velmocí. Já žiji v konstituční monarchii a ten systém mi příjde Hitler nepříjde k moci a stejně tak komunisté ve střední dobrý, zemi a jejím obyvatelům dává jistou stabilitu, Evropě. Napadne Vás občas, jak by vypadalo Rakouskokontinuitu. Vrátí se někdy i do jiných zemí? Jako mladý Uhersko, kdyby Váš pradědeček Sarajevo přežil? člověk jsem nevěřila, že jednou padne Železná opona. Ale stalo se tak. Všechno se může stát. Člověk by neměl Často myslím na to, jak by vypadala Evropa, kdyby nebynikdy říkat nikdy- tak proč ne. la první Světová válka. Můj pradědeček neúnavně varoval před válkou, myslel si že by to byla konec monarchií Možná jsme v Čechách na Moravě a ve Slezsku v sou- v Německu, Rusku a Rakousku. Měl pravdu. časnosti monarchii blíže, než Rakušané. V kontextu První Světová válka změnila Evropu na tolika úrovních; nanejvýš negativního působení prvního prezidenta ať už se pohybujeme v geopolitické nebo sociální rovině. zvoleného lidem slyšíme v Česku stále častěji, že by Jakou by byla Evropa bez Velké války je vlastně nepředzemě byla možná s králem v čele přece jen hezčí. Vy stavitelné. Dějiny nevymyslíte znova- co se stalo, nemůže znáte běžný život v Lucembursku, perfektně fungující se odestát! evropské monarchii. Myslíte, že by monarchie přinesla Ale je to samozřejmě lákavé hrát tuto hříčku s kdyby. A něco pozitivního i nám? jsem přesvědčena, že by můj pradědeček byl dobrým panovníkem, protože měl v mnoha ohledech velmi moderní Jak už jsem říkala, jsem pevně přesvědčená, že konsti- názory. Ale nebylo by to jednoduché. František Ferdinand tuční monarchie je velmi pozitivní politický systém. by mohl pouze jeden rok odsouvat svou uherskou koruMnoho lidí je dnes zklamáno politikou a politiky. Takový novaci. Během tohoto jediného roku by musel zreformokonstituční panovník je za normálních okolností nad vat uherskou ústavu, protože panovník musel přísahat, že touto sférou a může tak svému lidu dát pocit kontinuity. ústavu zachová. No, a kdyby to nestihl, tak by mu uherská Člověk potřebuje něco anebo někoho ke komu může ústava svázala ruce jednou provždy. Jeden rok je krátká vzhlížet. doba a jistě by nebylo lehké dosáhnout změn bez občanské války. Takže kdyby se mu to všechno podařilo… Před několika lety dávala česká veřejnoprávní televiJak jsem říkala, historie je historie a na tom nic nemůze show, která se jmenovala Největší Čech. Diváci něžeme změnit. Ale můžeme se z ní učit a zkusit to dělat kolik týdnů vybírali nejvýznamnější osobnost české lépe. historie. Absolutním vítězem se stal Lucemburk Karel IV. A Vy jste s Lucemburky blízká příbuzná. Myslíte, že by bylo hypoteticky možné, že by se Lucemburkové vrátili na český trůn, kdyby to Češi chtěli? Lucemburk by byl možná přijatelným panovníkem pro široké vrstvy obyvatel. Jak jsem říkala, možné je všechno. Rozhodnout musí lidé. Česká koruna byla před velmi dávnými časy volenou monarchií… Ale vlastně se k tomuto tématu vyjadřovat ani nechci. Je pravda, že jsem blízká příbuzná Lucemburků ale také Habsburků… Lucembursko a Česko spojuje slavná historie. Vědí o ní také Lucemburčané?

Vaše Jasnosti, děkuji Vám za rozhovor. ©Jan Schánělec

Květen 2015

7

Jak poznamenal člen Koruny České pan Trlica, možná by stálo za úvahu vyhlásit na archeologický výzkum List Metro z 20. května 2015 otiskl zprávu o tom, že veřejnou sbírku. Nejspíš by se ale našly jiné důvody, předchozího dne zamítla Rada hlavního města Prahy proč sloup neobnovit. zakázku v hodnotě 190 000,- Kč na archeologický výzkum základů sloupu Panny Marie na Staroměstském náměstí. Zakázku předložil radě radní pro kulturu Jan Následující proslov v katedrále u příležitosti MENE Wolf. Výzkum je ze zákona podmínkou pro znovuvztyče- TEKEL pronesl pan profesor Piťha 1. 3. 2015. Bližší ní a obnovení sloupu. Jde tedy zřejmě o způsob, jak za- info na internetu i video MENE TEKEL 2015, nebo Pro bránit obnovení sloupu a přitom se nevyslovit otevřeně – Vlast - video. proti jeho obnovení. Lidé, lidé, Obnovení sloupu prosazoval primátor Bohuslav Svobodovoluji si vás oslovit tímto nejvyšším možným tituda a podle původního záměru se tak mělo stát již v roce lem, protože člověk je obrazem Boha a je ozdoben 2012. V období následujícího primátora Hudečka byl výsostnými znaky: rozumem, svědomím a zodpovědprojekt odložen. Podle listu Metro šlo o gentlemanskou ností. dohodu TOP 09 a ČSSD, podle níž k obnově nyní nemá Sešli jsme se tu, abychom vzpomenuli obětí válek a dojít. Blíží se totiž smutné 100leté výročí poražení sloutotalitních režimů, zejména toho, který je nám histopu žižkovskými anarchisty. ricky nejblíž. Dnešní pietní slavnost dostala jméno Dobrou zprávou je, že naše společnost není jen ekonoMene Tekel. Tato tajemná slova se objevila na zdi pamickým mechanismem nataženým na klíček, že v ní stále láce Nabukadnesorova syna, když hodoval a zneuctil hrají roli ideje, vášně a víra. V tomto případě víra těch, posvátné nádoby odcizené z Jeruzalémského chrámu. kdo věří, že Bůh není a víra těch, kdo věří, že je, že proOznámila pád jeho říše, protože se nepoučil z příběhu spěch českého národa závisí ve značné míře na přízni a vlastního otce. lásce Panny Marie. Jsme přitom na místě, které je symbolem našich náO tom, že sloup se sousoším na Staroměstské náměstí rodních dějin. Je to chrám, který po staletí vznikal patří, se celkem již nediskutuje a architekti se v tomto podle přesně stanoveného řádu a stal se ztělesněním bodě shodují. Nedostatek financí asi také není tím správideálu, který vedl naše otce a dědy. Sama o sobě tato ným důvodem obstrukce, když se najdou mnohem větší katedrála oním ideálem není, protože ten stojí vysoko peníze na legionářský vlak. Překážky jsou evidentně jinad ní směrem označeným odvážně vzpřímenými věného druhu. žemi. Odtud k lidem promluvil Bůh. Slyšeli jsme jeho Uvnitř národa zjevně pokračuje skrytý a úporný boj slova platná pro Izraelity v zajetí stejně jako pro stavimezi dvěma protichůdnými tradicemi. Svatováclavskou a tele tohoto chrámu. Jsou bolestně platná i dnes. Odtud husitskou. Zajímavé je, že v tomto zápase naprosto nejde k nám poslal svého Syna, Ježíše Krista, aby nám ukáo fakta, protože zastánci revoluční husitské tradice (Proti zal, kdo jsme. Že jsme lidé, jen lidé spěchající ke smrti. všem, Náš program je Tábor) nereflektují na skutečnost, Ale také, aby nám zvěstoval, že ideálem člověka je být že Johánek z Husi Pannu Marii miloval. Jde asi o onu poobrazem Boha. Podobat se Kristu. To je pravda života, věstnou českou zarputilost v lpění na pitomostech, ktecelý jeho smysl - jít k tomuto ideálu. rých se příslušníci národa v minulosti dopustili a na jePokaždé tu někdo mluví. Dnes ten úkol připadl mně. jich nekonečném obhajování. Nepřiznat omyl. Zatloukat, Je mi úzko, protože mluvím před Vševědoucím, a uvězatloukat, zatloukat! domuji si, že nestojím před vámi, ale před těmi, kdo Sauerova parta zničila v roce 1918 umělecké dílo, které pro tento ideál, pro pravdu života, byli schopni svůj postavili Pražené jako dík Panně Marii za odvrácení pozemský život nasadit. Dělat to pro sebe by nedávalo švédského vpádu do Prahy. Johánek z Husi by s tím nejsmysl. Život se pokládá za druhé. Ti, na něž tu myslíspíš vřele souhlasil. Naprosto nesmyslně byl tento čin me, to udělali kvůli nám. Je mi určeno promluvit. Zde prohlášen za velké vítězství nad Habsburky a Franta jsem, abych konal, co mám konat. Sauer tím zřejmě neměl na mysli schvalování švédské Více než vzpomínat, je třeba se poučit. Ti, o nichž loupeže rudolfinského pokladu, jímž se dodnes protespřemýšlíme, zemřeli především proto, že si lidé včas tanti chlubí ve Stockholmu. Ovšem, když se jednou nenepřipustili, že jsou ohroženi. Je třeba se poučit, neboť smysl stal, musíme na něm trvat, a do hrdel a statků ho jsme opět ohroženi a opět si to nechceme přiznat. Říobhajovat. káme: Žijeme v míru, přitom se bojuje, útočí a zabíjí. Je to podobný případ jako ona epizodní potyčka Čechů Ve své hlouposti a pýše poučujeme celý svět. Říkáme: s Čechy u Zborova v roce 1917, z níž propaganda udělala Náboženské války jsou středověký nesmysl. Očekámálem porážku germánských hord českými legionáři, váme, že všichni odhodí svého Boha, protože my jsme poté se vozila hlína od Zborova do pomníků a dodnes se to udělali. Ale oni to neudělají, protože na nás vidí, na tom musí trvat. kam to vede – naše kultura se rozpadá a vymíráme.

Obnova sloupu Panny Marie „pozastavena“

Říkáme, že s nimi musíme vést dialog, ale oni nás nebudou poslouchat, protože chtějí mluvit o náboženství a my žádné nemáme, protože jsme nekonečně liberální. Říkáme, že si máme jeden druhého vážit, ale oni si nás vážit nemohou, protože oni jsou schopni pro svou pravdu položit život, ale my budeme ustupovat a podle jejich diktátu zakročíme proti každému, kdo se přizná ke znamení Kristova kříže. Říkají nám, že nejsme tolerantní, a mají pravdu, protože nejsme tolerantní ani k sobě navzájem. A nedejme se mýlit, naši politici se vůbec nezajímají o Islám, ale o petrolej a prodej obnošených zbraní. My jim to nemůžeme vytknout, neboť je sice máme za krátkozraké hlupáky, ale nesmíme to přiznat, protože jsme je zvolili. Navíc cítíme, že to jsou ti nejhodnější z nás, protože na slovo poslouchají jiné, kteří jim, sami bez tváře, odněkud nařizují. Tušíme, že odněkud, kde se hraje ruleta s fiktivními penězi, které ovšem někdy musí být podloženy naší prací, popřípadě životy. Usilujeme o mír na Ukrajině, ale sami jsme připustili, aby byl ohrožen, a spěcháme se přiživit, protože nepřiznáme, že nejde ani o Ukrajince, ani o Rusy, ale opět o peníze a rovnováhy bank, které se rozkymácely jako lodě, když se zvednou vlny. Říkáme: musíme být silní, abychom uhájili mír, ale k čemu nám budou zbraně, když nemáme muže, kteří by je zvedli. Proč by to dělali, když nemají ideál? Ideál, za který by někdo byl ochoten zemřít. Jsme věru ubozí a směšní. Vzali jsme své oblasti vazebnost kultury a naše katedrály se hroutí a společenství lidí se mění v hromadu rozhádaných sobců. Ztratili jsme hodnotu a míru člověka, neboť je zcela logické, že když odhodíme své křesťanství a zbavíme se Boha, zbavíme se i člověka, protože přestaneme vědět, jak má vypadat. Jak si nás muslimové mohou vážit, když oni mají Boha a my žádného nemáme. A proč by se měli u nás chovat slušně a jednat s námi lidsky, když vidí, jak se chováme my k sobě navzájem. Hovoříme o míru, chceme ho bránit, ale sami ho nemáme. Ani v sobě, ani mezi sebou. Chceme zachránit spravedlnost, ale jen množíme zákazy. Jenže spravedlnost ani mír nikdo nezavede, protože vyrůstají ze slušnosti. Vím, co teď nastane, co uslyším. Má slova narazí na zeď sobecké spokojenosti, která je jako křivé zrcadlo. Všechno překroutí. Kdybych řekl jakoukoli moudrost, ozvěnou se ke mně vrátí fráze prázdnější než žvást opilce. I kdybych přinesl přímo z fronty usmrcené dítě, ozve se jen lživý nářek představitelů elit, a to takový, jaký si bude přát ke všemu lhostejný dav, který je má znovu postavit do čela. Nikdo se nezvedne, aby se šel pokusit zachránit sourozence či matku toho dítěte. Ozvou se proti mně hlasy: Na co si hraješ? Nečárej čerty na zeď!..., až zazní protest: Ten blázen nakonec způsobí válku – umlčte ho! Ale já se hrozím toho, co si připravujeme a přivodíme. Našimi nepřáteli nejsou ani Arabové ani Ukrajinci ani Rusové a vůbec nikdo. Stačíme si sami, protože si nevážíme zákona života, zapomněli jsme, že život je láska a láska je oběť.

Život bez nich nedává smysl. A to je, na co můžeme zahynout. Neměli bychom žádné nepřátele, kdybychom byli jako tato katedrála, poutáni k sobě pevným řádem, a byli bychom váženi a ctěni jako tvůrci. Jenže my nic nevytváříme, protože za sebe necháváme jedny pracovat a druhé myslet. Podle pokynů shora jen posunujeme dílo těch zdola. Nemáme proč žít. Jsme tu zbyteční. Kdybychom takoví nebyli a byli platnými lidmi, neodvážili by se nás nepřátelé ohrozit, protože bychom byli pevnější, než oni. Naší cestou je návrat k rozumu a jeho zkáznění a důsledné, věrohodné, hluboce žité křesťanství. Nemohu mlčet. Byl jsem vyzván, abych promluvil před Bohem a mrtvými předky, a to ve chvíli, kdy se nás cizinci s úsměškem ptají: Co vy jste vlastně zač? Nemohu mluvit za druhé, ale odpovím za sebe, byť se chvěji: Vyznávám, že jsem běloch, uznávám odlišnost lidských ras, a tudíž lidskou důstojnost všech, ale odmítám zčernat či zežloutnout a změnit proporci a barvu svých očí. Jsem muž, který může zplodit, ale nemůže porodit dítě, a proto trvám na spořádané, trvající rodině, neboť je to základ společnosti a záruka výchovy. Trvám na tom, že muž a žena jsou odlišní ve stavbě těla i biologické funkci, že žena je slabší a vzácnější než muž, který ji má chránit, milovat a vážit si jí. Jsem zatím zdravý a budu pomáhat nemocným, ale odmítnu fňukání slabochů, kteří se na nemoc jen vymlouvají. Jsem zároveň bohatý i chudý. Svůj chléb si dosud vydělávám a mám ho dost, abych se podělil, ale odmítám živit lenochy. Mám mnohem méně než skutečně majetní, nezávidím jim a radoval bych se, kdyby svůj majetek užívali rozumně. Jsem Evropan, protože jsem Čech. Narodil jsem se českým rodičům, vyrostl v české zemi a beru vážně bídu i slávu svého národa. Odmítám se rozplynout v bezduché uniformitě konzumní multikultury. Jsem křesťan, uctivý k lidem jiného náboženství či názoru, a vím s určitostí, že se jimi budou řídit v celém svém jednání. Ale hlásím se pevně ke svému křesťanskému Bohu a řádu, který stanovil, protože je moudrý, spravedlivý a k lidem soucitný. Jsem člověk, vděčný za své lidství a hrdý na svou tvář. Jsem člověk, jmenuji se Petr Piťha a nejsem nějaké rodné číslo ani identifikační číslo oprávnění, ani PIN ani VIPN ani jakékoli jiné číslo. Jsem člověk, protože mám svědomí a nesu zodpovědnost. Jsem člověk a jako člověk chci také zemřít. Amen. Petr Piťha

Gratulace a sláva lidu a (královské) vládě Hoandska!!! Holandsko, které má 6 % muslimského obyvatelstva, je od ledna nuceno utlumit svůj program “multikulturalismu”. Holandská vláda má po krk toho, jak je hanobena muslimy a proto opouští zmíněný model soužití. Po dlouhém období "multikulturalismu", které nepřineslo nic, kromě povzbuzení muslimské imigrace a vytvoření paralelní společnosti, která škodí zemi, objevuje se teď nový projekt, který předložil parlamentu ministr vnitra Piet Hein Donner 16. června loňského roku a říká: Vláda sdílí nespokojenost holandského lidu s modelem multikulturní společnosti v Nizozemsku a vyjadřuje svůj záměr zaměřit své priority na základní hodnoty holandského národa. V novém systému integrace budou hrát holandské hodnoty hlavní roli a proto vláda nebude dále trvat na modelu multikulturní společnosti. Následuje poznámka: Přísnější integrace je nyní naprosto oprávněná. Proto se musí říci vládě a všemu lidu, že taková orientace je absolutně nutná, protože holandská společnost je v bodu rozkladu holandské identity a holanďané se už necítí jako ve vlastním domě. Nová integrační politika bude pro přistěhovalce mnohem náročnější. Na příklad, přistěhovalci se povinně budou muset naučit holandsky a vláda bude mít účinné donucovací prostředky proti přistěhovalcům, kteří ignorují hodnoty země a neuposlechnou nizozemského práva. Nizozemská vláda také zastaví poskytování zvláštních dotací pro integraci muslimů (kteří ji tak jak tak ignorují). Podle Donnera, není možné, aby se vláda nebo lid přizpůsobovali imigrantům. Tento projekt počítá s vytvořením dvou zákonů, které za prvé zamezí fingovaným sňatkům a za druhé zavedou přísná opatření k muslimským přistěhovalcům, kteří snižují možnost najít si práci tím, že nechtějí ustoupit do svých zvyků v oblékání. Obzvláště se Vláda chystá zakázat používání všech druhů oblečení, které zakrývají tvář, jako jsou velo, burka a džiháb a to vše od ledna 2015. Holandsko si uvědomilo, možná trochu pozdě, že by její multikulturní liberalismus mohl proměnit jejich zemi v teritorium muslimských kmenů, jejichž hlavním cílem je zničit národ, který jim poskytl přístřeší a jeho vlastní holandskou identitu. Budoucnost světa, jak jej známe, je ve vážném nebezpečí a z tohoto důvodu je velmi žádoucí, aby Australie, Spojené Království, Kanada, Begie, Francie a USA přijaly tuto iniciativu a učinily konec světovému bujení muslimstva, které nerespektuje nic a nikoho. Toto opatření je velmi potřebné, jinak za dvacet let náš západní způsob života přestane existovat. Převzato z internetu

A přesně v tom je zakopaný pes Na TV NOE proběhla asi před týdnem přednáška katolického filosofa Jiřího Fuchse o sebevraždě západní civilizace. Bohužel po několika minutách obraz zmizel a naskočilo oznámení, že není signál. Asi 10 dalších kanálů běželo bez problémů dále a tak mi to přišlo poněkud divné. Ale asi to byla náhoda. Nicméně zachytil jsem několik podnětných myšlenek. Jiří Fuchs hovořil o vlivu kulturního marxismu, který začal na západě nabývat na síle současně s úpadkem reálného socialismu na východě. Jeho základ položili levicové studenti, kteří pochodovali ulicemi západoevropských měst v 60. letech 20. století, a poté, kdy dospěli, obsazovali různé demokratické instituce v západním světě. S úbytkem dělnictva a ve světě, kde se i dělníci měli dobře, vyvstala levicovým silám potřeba vytvořit nějakou jinou ubližovanou skupinu, jejíchž práv by se mohli marxisté zastávat a bojovat za ně. Boj za práva utlačovaných byl vždy základem legitimity loevicových sil a společensky akceptovatelným důvodem k získávání reálné moci. Takovou náhradní utlačovanou skupinou se staly národnostní menšíny, zejména ty přistěhovalecké, utečenci z válečných oblastí apod. Brzy si instituce ovládané kulturními marxisty prosadily téměř absolutní nekritizovatelnost „utlačovaných“ menšin. Podle Fuchse se různé síly snaží o zničení klasické západní kultury postavené na křesťanském náboženství dvěma základními způsoby. Na jedné straně jde o maximální omezení schopnosti reprodukce Evropanů pomocí různých genderových hnutí, užíváním antoikoncepce a masovým vražděním ještě nenarozených dětí. Vzniklé vakuum vyvolává potřebu dosídlování plodnými ne-evropskými etniky. Toto dosídlování se však děje většinou z oblastí kmenových společenství, která nerozumí pojmu stát a i v Evropě se snaží žít v kmenových společenstvích s vlastními kmenovými zákony, které jsou povyšovány nad státní zákonodárství. Tak se do Evropy mimo jiné dostává krevní msta a je oslabována tradiční křesťanská kultura. Poté mi Fuchse demokraticky vypnuli, předpokládám, že nějací liberálové usilující o pluralitu pouze svých názorů. V této souvislosti mi přijde nápadné ono náhlé vyvolávání nejrůznějších revolucí a válek v oblastech blízkých Evropě, které produkuje zvýšený příliv uprchlíků na starý kontinent. Konec konců si ale Evropané za svůj osud mohou sami. Nikdo je nenutí násilím k tomu, aby se chovali tak či onak a liberální politiky si demokraticky volí sami. Odmítám považovat západoevropské obyvatelstvo za masu nesvéprávných hlupáků odkázaných jen na to, co jim řeknou média ovládaná kulturními marxisty. Ke svobodě patří zodpovědnost. V poslední době to vypadá, že liberálové své úsilí přehnali a příliš akcelerovali. Ve společnosti narůstá strach a možná se dočkáme opačného extrému, evropské xenofobie, izolacionismu a nepřátelství vůči okolnímu světu. Zda to bude totéž jako návrat k tradiční kultuře Západu, těžko říci. JD

Jiří Fuchs (*1947) je šéfredaktor Distance revue pro kritické myšlení, lektor Academia Bohemica, spolupracovník Občanského institutu. Je autorem sedmisvazkové řady FILOSOFIE (Praha 1997 – 2007).

Myšlenková úroveň multikulturalismu Lidé, kteří nejsou zaslepeni pseudomorálkou politické korektnosti, si stále častěji kladou nad fenoménem islamizace Evropy kacířskou otázku: Není ideologie multikulturalismu nástrojem sebevraždy Západu? Lidem, kteří nejsou zaslepeni mýtem postmoderního relativismu, to však bylo jasné už při jejím vzniku. Neboť praktická destruktivní síla multikulturalismu je jen vnějším výrazem teoretické autodestruktivity relativismu, z něhož ideologie multikulti vzešla. O jaké autodestruktivitě mluvím? Dějiny filosofie jsou přeplněny takovými politováníhodnými případy, kdy se filosofové sami vyvracejí. Právě ty až příliš originální myšlenky pravidelně stíhá velká nepříjemnost: neobstojí samy před sebou. Rubem slávy protagonistů novověkého filosofie je např. prokazatelná skutečnost, že zatížili následující staletí bludným balvanem rozporného myšlení. Postmoderní relativisté dnes kolem něj pořádají oslavné liturgické tanečky. Příklad? Když V. Bělohradský hřímá proti mravnímu univerzalismu, zdůrazňuje důležitě relativnost všech našich východisek a předpokladů. Když ale pocítí ideologicky nutkavou potřebu vyznat se z kolektivní viny za hanebnosti bílých mužů (kam prý přišli, tam loupili a vraždili), na akcentovaný relativismus rychle zapomíná. Najednou je mravní zákaz krutě nespravedlivého zacházení s člověkem univerzální. Jak tedy Bělohradský smýšlí o obecné platnosti mravních norem? Je možné ho brát vážně? Vždyť o nich tvrdí, že jsou i nejsou obecné. Upadá (nejen) v tomto bodě do nesnesitelné, účelové žvanivosti, v níž se konzistentní myšlenka vytrácí. Ve stejném stylu, ale s mnohem větší autoritou nás poučuje idol postmodernistů, M. Heidegger, že nemůžeme hodnotit filosofické směry jako lepší/horší. Neboť každý prý má svou dějinnou nutnost a my nemáme žádné měřítko pro takové posuzování. To ovšem Heideggerovi nebránilo, aby na jiném místě vzýval Hegelovu dialektiku jako nejvyšší dimenzi metafyziky. Postmodernisté ve svém myšlení rozpornost bezmála normalizovali. Těží z ní však (jak si namlouvají) cennou devízu: smysl pro všepronikající, až na dřeň jdoucí radikální pluralitu; pro jistotu ji mravně přizdobují a zastřešují podivně chápanou tolerancí. Relativistické pojetí hodnot myšlení a jednání totiž logicky vyžaduje,

abychom uznali pluralitu veškerých koncepcí a životních forem. Posílá tím do oběhu étos zvýšené citlivosti k jinakosti. Jím je také inspirována teorie a nesena praxe multikulturalismu. Ideálem multikulturalistů je tedy takové politické sjednocení společnosti, které by zároveň chránilo a zvýrazňovalo kvalitu (?) její vnitřní diverzifikace. Kritici tu poukazují na neúnosné napětí obou pólů multikulturalistického konceptu. Politická jednota vyžaduje podřízení jednomu právnímu řádu, jedné ústavě. Na druhé straně je tu ale požadavek dílčích práv a preferování různých etnicko-kulturních skupin; v tom se tají teoretický problém konzistence multikulturalismu. Strategií multikulturalistů je vstřícná imigrační politika. Její plody se pak společensky vstřebávají za pomoci takových legislativně – výchovných nástrojů, jakými jsou preferenční přístup k přistěhovalcům a diktát politické korektnosti. Ani tyto účinné prostředky praktického prosazování ideologicko-politických receptů multikulturalistů neunikají kritice. Preferenční přístup se kritikům jeví jako marný pokus dosáhnout rovnost skrze nerovnost. Jakoby nespravedlnost politiky dvojího metru mohla být cestou k nastolení spravedlnosti. V tomto modelu výsekově aspektuální, účelové spravedlnosti se ohlašuje chronický defekt levicového myšlení, které v zaujetí pro okázale proklamovanou spravedlnost pravidelně zapomíná na spravedlnost. Politická korektnost k povážlivému manku lidskosti přidává masivní omezování svobody myšlení a projevu. Pravidla korektního myšlení, chování a vyjadřování byla v západních společnostech nadekretována do všech oblastí veřejného života jako bezmála hlavní pilíř mravnosti. Kdo na tuto hru nepřistoupí, je společensky ostrakizován jako extrémista. Diktatura politické korektnosti tak vytváří atmosféru strachu z hereze a infikuje svobodné západní společnosti patologií, kterou důvěrně známe z dob komunismu. Lidé jsou tlačeni do schizofrenní pozice, v níž musejí myslet a mluvit jinak na veřejnosti a jinak v soukromí. V našich poměrech se srovnání politické korektnosti s totalitními praktikami přímo nabízí. Dříve jsme tu měli kádrování podle třídního původu, dnes zvýhodňování podle rasy, pohlaví, sexuální orientace. Dříve legislativně ošetřená nekritizovatelnost té jedině správné ideologie – dnes totéž. Stejně gumové paragrafy: hanobení socialistického zřízení – podněcování k rasové či jiné nenávisti. Dříve zařazení mezi antisocialistické živly, dnes mezi extrémisty/ x-foby. Stejně jako komunisté, i dnešní političtí korektoři si s nenucenou samozřejmostí osobují monopol na pravdu a nárok na uznání své mravní převahy. Pak mohou nenávistně a bez diskuse okřikovat či kriminalizovat oponenty - jako bolševici. Inu, nepřehlédnutelné viry levicového myšlení. Také veřejné mínění je úslužnými masmédii masírováno ke korektnosti v podobném stylu libozvučně jednohlasé propagandy, jakou pamatujeme z dob nezapomenutelného Rudého práva. K tomu se přidává

manipulace skrze spotřební umění. Filmová propaganda, pracující s modelem bílého padoucha, hrdinné policistky a moudrého černého soudce, např. uráží inteligenci stejně zdařile, jako agitky z hluboké totality. Praktiky politických korektorů a klima, které šíří, skutečně evokují poměry reálného socialismu. Multikulturalisté se často odvolávají na tzv. kulturní relativismus, který přichází s převratnou myšlenkou: nemůžeme říct, že jedna kultura je (třeba z etického hlediska) lepší než druhá; jsou jen jiné. Proč? Protože bychom je posuzovali podle kritérií, která platí jen v naší kultuře. Tato vyšší moudrost je kanonizovaná na univerzitách; říká se jí etický partikularismus. Z etického partikularismu se vyvinul mravní požadavek zesílené, vyšinuté tolerance. Normální tolerance obsahuje ohled na svobodu toho, kdo se mýlí, ale nezakazuje kritiku samotných omylů. Vyšinutá tolerance relativistů však vyžaduje nekritizovatelnost omylů. Ačkoli se tedy bouří nejen naše mravní cítění, ale i etické myšlení, musíme prý neprominutelně uznat etickou rovnost kultur, jejich hodnotovou nesouměřitelnost, a proto i požadavek vzájemné nekritizovatelnosti. Paradoxem multikulti relativistů však je, že vyšli z etického partikularismu, v němž se popírá obecnost mravních norem, aby nám naordinovali obecné mravní normy: Uznej rovnost všech kultur a podle toho jednej! Toleruj = nekritizuj jiné! Respektuj veškeré mravní obsahy každé kultury! Jakoby tyto imperativy nebyly jen univerzalizovaným myšlenkovým produktem pokleslé, liberálně levicové fáze západní kultury. Filosofická analýza multikulturalismu nachází celou řadu takových rozporů, schovaných za etizující

rétorickou ambaláží. Když se ale rozpory multikulturalismu uvádějí do praxe, nemůže to s ní dobře dopadnout. Multikulturalisté usilují o vytvoření takové společnosti, v níž bude zahrnuta pluralita eticky svébytných, autonomních kultur. Přitom politickou jednotu má garantovat právní řád, jehož normy dodá levicově liberální ideologie multikulturalismu. To znamená, že se od všech občanů různých kultur bude vyžadovat, aby přijali ideály kulturního relativismu: jeho hodnotové zestejnění kultur, i návody a tabu politické korektnosti. Jinak řečeno: Multikulturalisté věří, že se příslušníci různých kultur beze všeho ztotožní s absurditami jejich ideologie (rozpory plodí absurdity). Multikulturalisté věří, že např. vyznavači různých náboženství přistoupí na postmoderní osvětu a budou pokládat své pravdy víry za pouze relativní – platné jen pro ně. Tuto iluzi si mohli multikulturalisté ověřit jen v dílčí konfrontaci s pasivními, „provinilými“ a kulturně nalomenými západními křesťany. U muslimů už tvrdě narážejí; tak se z té šlamastiky zatím vylhávají. Nakonec multikulturalisté naivně doufají, že příslušníci jiných kultur neprohlédnou jejich rozpory, že jim nedojde, jak si oni sami dopřávají zakázané ovoce nároků na univerzální platnost svých nerelativizovaných vizí a receptů. Z rozporných teoretických koncepcí tedy multikulturalismus vzešel a v citelných praktických rozporech a konfliktech končí. Není tak úplně nerealistickou představou, že za pár desítek let nastolí islamisté (ať už násilím, nebo demokraticky) v Evropě právo silnějšího a pošlou levicově liberální světlonoše či spíše užitečné idioty do dějin. http://jirifuchs.blog.idnes.cz/

KAREL I. FILIP SCHWARZENBERK - POLNÍ MARŠÁL Do největší bitvy napoleonských válek se zapojilo přes půl milionu vojáků! Koaliční vojska Rakouska, Ruska, Pruska a Švédska drtivě zúčtovala s armádou francouzského císaře Bonaparta. Monstrózní střet vešel právem do dějin jako Bitva národů. Historickou událost mistrovsky ztvárnil slavný český rytec a medailér Karel Zeman. Pražská mincovna jeho motiv přináší vyražený v ryzím stříbře. Emise má velmi nízký náklad, řadí se proto k ražbám raritním.

Květen 2015 Přátelé, kolegové, dovoluji si poslat pár snímků ze včerejška a opět "klobouk dolů" před Mgr. Patrikem Vlčkem, který zorganisoval tuto mši za naši císařovnu Zitu a přednášku a vědci Aloisi Musilovi. Vivat rex Carolus, Jirka Čížek

12

Drazí a milí, srdečně zveme na Den císařovny Zity, který se uskuteční v sobotu 9. května 2015 v prostorách rozestavěného sochařského atelieru Vránův mlýn a v kostele svatého Vavřince v Brně-Řečkovicích. http://www.vlckovi.cz/foto/732-106-die-imperatrixden-cisarovny Tato slavnost, jejíž součástí bude zahájení výstavy, mše svatá a přednáška, volně navazuje na slavnost SIT DURAT REGNUM pořádané 18. prosince loňského roku věnované vzpomínce na arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este a jeho choť Žofii vévodkyni z Hohenbergu. Patrik Vlček www.vlckovi.cz www.sophie-hohenberg-czech-rep.eu/ www.franzferdinand.cz/ http://www.beatification-imperatrice-zita.org/ http://www.cisarkarel.cz/

Sdružení monarchistů Brno, z. s., uspořádalo dne 20. května 2015 v Klubu zastupitelů, Mečová 5, Brno. 5. tematickou středu roku 2015 Pro tentokrát byla zvolena forma seminární besedy na téma: I PO 1152 LETECH VÁM ROZUMÍME, SVATÍ SOLUŇŠTÍ OTCOVÉ! Program: 18:00–18:20 – Krátké úvodní slovo Dr. Luďka Šuberta k zaměření seminární besedy na: – význam jazykové srozumitelnosti christianizace slovanských pohanů; – svatí Cyril a Metoděj jako ideoví sbližovatelé Čechů a Moravanů; – slovanská křesťanská liturgie, jako zbraň proti politické i národnostní germanizaci; – hlavní rysy aktuální platnosti kulturně civilizační a christianizační mise sv. Cyrila a Metoděje; 18:20–18:50 – případné koreferátky a zahájení řízené rozpravy na dané téma; 18:50–19:00 – přestávka. 19:00–20:00 – pokračování řízené rozpravy a závěr. Více zde: http://sdruzenimonarchistubrno.webnode.com/news/p ozvanka-na-5-tematickou-stredu-v-roce-2015/

Květen 2015

Radecký 1766 - 2016,

Od dlouholetého kamaráda Rakouska.

občan občanské sdružení Cílem je obnova pomníku Jana Václava Josefa, hraběte Radeckého z Radče na Malostranském náměstí v Praze u příležitosti 250. výročí jeho narození. Naším webmasterem je Matěj Čadil, adresa pro emaily je [email protected]. Za Radu o. s. Radecký 1766 – 2016 Jan Bárta, Jarmila Štogrová www.radecky.org Vážené členky a členové Spolku Radecký, uvolnilo se místo v autě (při troše nepohodlí až dvě místa) a v hotelu pro naší „delegaci“ Spolku Radecký na Řádový den sv.Jiří v Heldenbergu u Vídně. Jedná se o slavnost za přítomnosti JCKV Karla Habsburg-Lotringen, konanou u hrobky našeho maršála Radeckého. Nabízím toto volné místo (místa) komukoliv z nás členů spolku Radecký, kdo by měl zájem o aktivní účast (nést prapor, klást kytice se stuhami, mluvit německy (není podmínka) atd. Místo se uvolnilo dnes, omlouvám se za pozdní pozvání J. Očekávám skutečně neobyčejný zážitek. Základní informace: Odjezd v pátek 22. 5. v 17,00 od Lékařského domu (pro venkovské: náměstí I. P. Pavlova, směr na Nuselský most, vpravo dlouhé moderní podloubí. Na jeho konci odbočuje vpravo ulice Na Bojišti. Tak tam, u trubkového zábradlí. Jedeme do Znojma, kde jsou zamluveny noclehy, platí každý za sebe (máme kombinaci jedno a dvoulůžkových pokojů, mohou se tedy účastnit i dámy!) Ráno 23. 5. odjíždíme po hotelové snídani směr Heldengerg v 07,00 (kdo potřebuje zvláštní pití nebo jídlo, vezměte si s sebou, moc cestou stavět nebudeme). Vezeme dvě kytice, jednu k hrobce a jednu k soše maršála. Na kyticích budou dvojjazyčné stuhy. Stuhy platím sám, na kytky vyberu po 100,- Kč. Dále vezeme 100 kusů německy psané informace o našem Spolku, rozdělíme si a pokusíme se tam rozdávat, nebo někde vyložit na stůl atd, uvidíme. A samozřejmě, pokud se něco nezvrtne, vezeme náš nový prapor (a taky prapor 14. dragounů, mají malé auto) Oblečení na cestu asi sportovní, na slavnost velmi prosím oblečení tmavé, spíše společenské (budeme, doufám, přebírat pamětní stuhu na prapor od JCKV Karla), ale ne dobové (kostýmy apod). Peníze (eura) s sebou každý dle svého uvážení, v podstatě bychom v Rakousku neměli nic utrácet. Jako příspěvek na naftu počítám vybrat po 200.- , raději ale po cca 8 - 10 Eurech na nákup nafty v Rakousku. Prosím o zavolání pokud možno obratem (724006564), nejpozději ve čtvrtek, musím zrušit objednané noclehy, pokud je neobsadíme. Nashledanou u Lékařského domu! H. B.

13

(Jan Bárta)

Stalo se 16. 4. 2015 v Salzburgu. Akce tradičních střeleckých spolků v jejich pestrých uniformách byla zrušena. Zdůvodnění: Vaše vystoupení je nežádoucí, mohlo by znejistit a iritovat válkou traumatizované azylanty!!! Doufám, že se nedožijeme podobných konců. Kam to spěje naše evropská civilizace? Já vím, že to víte zrovna tak jako já. FMR

Vážené dámy, pánové, posílám k informaci první zmínku o možnosti vydat v příštím roce publikaci ke 250. narozeninám našeho Maršála, resp. oslovení možných autorů textů. Samozřejmě, možných autorů je více, pak by knížku mohla tvořit řada esejů…Mimořádně bychom byli vděčni za případné texty našich patronů, úžasná by byla ilustrace od Mistra A. Borna… O dalším vývoji budeme informovat. Zatím máme představu o členění publikace na: osobnost Radecký z Radče a jeho rod; vznik a osudy malostranského pomníku; úvahy o obnově pomníku ve 21. století (?). Obsah bude záležet samozřejmě také na tom, kdo to vydá, v podstatě to může být info pro turisty stejně jako kratičká monografie…. Vymyslela to Jarmila Štogrová (dobře vymyslela!), začínáme opatrně s realizací. Předem díky za každý nápad, jak knížku realizovat i za další inspirace k 250. výročí. Podle u nás platného pravidla, že co si kdo vymyslí, tak to také zorganizuje, s potěšením přivítáme i Vaši následnou aktivitu! Vážně – opravdu by bylo skvělé, kdyby kdokoliv z členů i podporovatelů pomohl, prostor pro uplatnění je neohraničený zejména v publikování (tisk, televize, články, rozhovory….), ale stále hledáme přístup do nich. Jan Bárta

Milé dámy, vážení pánové, Zde je konečnoá verze návrhu našeho praporu, která respektuje většinu došlých připomínek. Dojde ještě k malé úpravě – nelíbí se mi onen „podstaveček“ pod koněm, který z portrétu tvoří obrázek cínového vojáčka. Toto ještě dořešíme s výrobcem. Prapor má úctyhodné rozměry 100 x 150 cm. Nu, a teď nadchází okamžik pro fakturu a její placení. Již dříve jsem psal, že možná naše skromná hotovost na účtu nebude stačit; a je tomu tak. Proto si dovoluji požádat o výpomoc – pomůže jakákoliv částka od Kč 200,- Kč výš. Pokud peníze pošlete, tedy na účet Spolku č. 2544654319 /0800, jako variabilní symbol uveďte Vaše členské číslo (ze seznamu členů na webových stránkách) a za ním písmeno P. Předem děkuji všem a těším se, že co nejdříve se sejdeme a prapor si prohlédneme in natura. Rovněž je třeba myslet na Spolkovou slavnost svěcení praporu – můžeme zařadit na program v Lapidáriu 13.11. Lépe by to bylo v kostele při jiné příležitosti dříve – budu vděčný za návrhy a inspiraci! VIRIBUS UNITIS ! Další zpráva – nové stanovy, které jsme schválili v únoru, jsou předány eráru k registraci, o průběhu budu rovněž informovat. J.B.

Vážené dámy a pánové, kamarádi, zaujala mne připojená informace. Na Olšanech i na dalších pražských hřbitovech je řada hrobů vysokých důstojníků císařské a královské armády, vysokých úředníků z řad šlechty, průmyslu a dalších vážených osobností 19.století. Většinou jsou v ostudném stavu a dosud nebylo možno tento stav měnit. Nové vedení Správy pražských hřbitovů, budiž pochváleno - nabízí – viz níže. Starost o některý z hrobů (některé z hrobů?)by mohla přispět nejen k naší vnitřní soudržnosti, ale rovněž výrazně pro veřejnost zviditelnit fakt, že na naše statečné předky nezapomínáme. Obzvláště takový upravený náhrobek vynikne poté, co se začne realizovat záměr usnadnit informovaný přístup veřejnosti na tyto staré hřbitovy. Dál to netřeba rozvíjet; pokud členové Koruny české, jednotlivci či kluby a další občanské spolky projeví zájem, je možno se přihlásit samostatně, nebo se mi ozvat a já se pokusím s pomocí historiků vytipovat takové náhrobky, které si náš zájem nejvíce zaslouží. http://www.hrbitovy.cz/?page_id=123 Jan E. Bárta (724 006 564)

Svaz c. k. vojenských vysloužilců zemí Koruny české, byl oceněn oblastní akademií pracovníků v kultuře veřejnou nominací za péči o historické památky a o paměť regionu na udělení prestižní ceny "Zlatá múza Severu" za rok 2014. Vyhlášení a předání Zlaté Múzy proběhlo v rámci Maškarního bálu Tolštejnského panství, který bylo pořádáno v pátek 27. února 2015 din v Kulturním domě v Krásné Lípě. http://www.vyslouzilci.cz/

Zpráva o Audienci u císaře Karla v Brandýse nad Labem dne 25. 4. 2015 Vážení členové a příznivci Koruny české, jak jste byli informováni pozvánkou, uskutečnil se v Brandýse nad Labem další, již 16. ročník této slavnosti, připomínající každoročně některý z historických okamžiků zemí Koruny české a Evropy. Slavnosti jsou určeny široké veřejnosti a pořádá je celá řada institucí v čele s městem Brandýsem nad Labem-Starou Boleslaví, s podporou Armády ČR a Ministerstva kultury. Letošní ročník byl věnován 100. výročí úmrtí arcivévody rakouského a prince toskánského Ludvíka Salvátora, majitele brandýského panství. Akce byla doprovázena výstavou v Rudolfinské chodbě zámku „Toskánsko v Brandýse, z rodinného archivu toskánských Habsburků v Národním archivu ČR“. Jako každoročně program zahájil nástup vojenských historických jednotek ze zemí Koruny české i ze zahraničí, organizovaný npr. Milanem Šilerem ze 14. dragounskéh regimentu a pod komandem npr. 28. pluku Praha Michala Herese a s hudebním doprovodem Ústřední hudby Armády ČR dirigované mjr. Patrikem Spinkem. Vyslechli jsme projevy dr. Milana Nováka, starosty Brandýsa generála Picka, který též spolu s npr. Heresem vykonal přehlídku nastoupených jednotek. Mimořádně závažné bylo vystoupení Její Císařské a Královské Výsosti Gabriely Habsburk Lotringen, sestry následníka trůnu a dalších hostů. Po projevech jsme tradičně vyslechli a zazpívali císařskou hymnu - Zachovej nám Hospodine a hymnu České republiky Kde domov můj. Následoval tradiční pochod jednotek do Staré Boleslavi, kde byla vysluhována Audienční mše u Palladia země české s relikvií bl. Císaře a krále Karla I. Rakouského za účasti členů Arcidomu, Jeho Excelence velvyslance Rakouska hraběte Trauttmansdorffa, příslušníků české šlechty hraběnky Kerssenbrockové a hraběte Mensdof-Pouilly a dlaších osobností. Mši celebroval J. Ex. Mons. Giuseppe Leanza, apoštolský nuncius v ČR, zazněla Messe in G, D Franze Schuberta. Mše, rovněž již tradičně, byla ukončena zpěvem celé císařské hymny (všech 6 slok) v doprovodu varhan. Den byl zakončen večerním Audienčním koncertem z děl W. A. Mozarta, J. Haydna, A. Dvořáka (jeho Biblické písně v nezvyklém podání altového hlasu byly velkým zážitkem) a Mendelsohna-Bartoldyho v chrámu Nanebevstoupení PM ve Staré Boleslavi. Audience byla již tradičně dokonale připravena, i přes nižší rozpočet než v minulosti. Byla projevem chápání naší vlastní historie v dobách před rokem 1918. Pro mne osobně byla opět velkým posílením přítomnost tolika milovníků skutečné české historie, přátel, vojáků a důstojníků z historických jednotek a velkého množství zaujatých návštěvníků. Jan E. Bárta, člen předsednictva

českého a markraběte moravského etc. bl. Karla Habsbursko-Lotrinského, vidět kostel, u kterého byl zavražděn svatý Václav… jenže všechno bylo…. opět jinak…. Začněme však od začátku… PROLOG Již počátku roku jsem upozorňoval několik svých moravských kamarádů na akci „Brandejs 2015“ – nebudu jmenovat, nicméně čtyři přislíbivší odřekli – Cestovné tam i zpět mohlo být o víc jak o dvě třetiny nižší, jak jej nabízí české dráhy. Je to škoda, jelikož sólo zájem a sóloaktivita je zpravidla drahá. Mě i kamaráda Jirky (MVDr. Čížka) stála přeprava každého z Moravského Slovácka na jedenáct stovek i se spaním na dvě noci. Ovšem strava, suvenýry a mnoho dalších výdajů nepočítám. Každý utrácí jinak a těžce se hledá univerzální model, kolik celkový špás bude stát.

Matěj Čadil vytvořil z výběru fotek fotogalerii na podstránce webu Koruny České – Místní společnost Praha 6. Tamtéž do sekce Novinky dal tvou zprávu, kde na jejím konci je odkaz na tuto fotogalerii. Odkaz poslal rovněž Sv. Novotnému. Přímé odkazy na: http://praha6.korunaceska.cz/index.php/fotogalerie/c ategory/4-audience-u-cisae-karla-i-v-brandyse-2015 Zpráva o Audienci 2015: http://praha6.korunaceska.cz/index.php/novinky/34aktuality-odjinud/56-zprava-o-audienci-u-cisae-karlavnbrandyse-nad-labem-dne-2542015 Zd. Martínek

Byl jsem loni, byl jsem letos, za rok půjdu, a na tebe králi Karle, myslet budu… Reportáž o zážitcích z Audience u císaře a krále Karla I. r. 2015 podává Miroslav Pauřík Již před časem jsem v několika reportážích zdůrazňoval, že není jednoduché zamýšlet se okamžitě nad mnohými prožitky nad vícedenními akcemi, vše vstřebat, zanalyzovat, udělat reportáž z více jak několik stovek fotografií včetně článku i s patřičným výstupem. Pro dnešek se tedy zaměřím pouze na sumarizaci prožitků a o dalších závěrech budu později referovat. Jako titulek jsem zvolil obměnu nápěvku moravské písně, která nakonec i v celkovém smyslu vyjádřila myšlenku, že každý rok těchto slavností přitahuje, je zajímavý, a nakonec při troše dobré vůle slučuje a podněcuje k dalším setkáním na podobných podnicích. Privátně vzato, i přes důrazné pozvání na úzkou rodinnou oslavu kulatých narozenin mé kmotřenky jsem si dodržel svůj osobní závazek, vrátit se opět „do Brandýsa“. Přiznám se – těšil jsem se na mnoho, hlavně na to, co se mi opět nepodařilo ku mé smůle… Tím mám na mysli především jít se pomodlit k Palladiu Země české a vyfotit se s motlitbou u ostatku posledního krále

DEN PRVNÍ Vyjeli jsme v ideální čas – mezi 12. a 13. hodinou s některými vynucenými zastávkami (oprava hodinek v Kyjově a Slavkově, které jsem stejně nakonec nemohl nosit, jelikož mě krátce po příjezdu praskla stěžejka, dále vynucené zastávky pánů „v letech“, stejně jako nutnost protáhnout si trochu pokroucené a ztuhlé tělo. Dálnice byla nepřeplněná, a tak jsme jeli, „co to dá…“ – a přijeli jsme - akorát… Kolem půl šesté jsme již tradičně parkovali „u Kulaté báby“ a šli obhlédnout situaci. Tedy přes zámecký park, kde již četnictvo mělo zavřený krám a tak nezbývalo nic lepšího, jak se podívat po kamarádech z četnictva v čele s vachmajstrem Láďou Vystrčilem a po pětatřicátnících v čele s Janíčkem Drnéčkem, jak jsem si jej familiérně pojmenoval. A tak cestou podvečerním „Brandejsem“, jsme mihli italskou restauraci, kdy čiperný ptáček Čížek připomínal spíše nažraného havrana a já supějící lokomotivu. „Jsou tady!“ zavolal Jirka přes ulici a mě došlo, že objevil první squadru – dobře známé k. u. k. polní četnictvo s Andym a vysloužilci z Rakovníka. A tak jsem se přesunul do „Saloonu“. Po ochutnávce Holby, Svijan, a přípitku na zdraví všem Jirkům přilétla spojka s informací, že jsme očekáváni v Záložně. Záložna je ubytovnou i restaurací, preferovanou pětatřicátníky „ze z Plzně“ pro dobré pivo a skvělou kuchyň. A tak jsme se postupně přesunuli jinam. „Ahóóój!!!“ zaburácelo na celou hospodu při radostném setkání Moraváků s Plzeňáky kolem deváté večerní. Posléze přišel zakrátko i zbytek a neodpustil jsem si narážku na chudáka Ládi Vystrčila, kdy jsem jej pozdravil poněkud jízlivě:“ Nazdar Potiorku…“ (Narážka ne jeho účinkování na rekonstrukci sarajevského atentátu v Brně začátkem loňského léta). „Někdo musí být ten špatnej…“ zavrčel Láďa, nespokojen nejen zápornou rolí, od níž neuběhl ani rok, ale i rozladěností nad faktem, že si je nucen sednout do nekuřácké sekce. Ostatně netrvalo to dlouho a všichni přátelé jsme seděli u třech sražených stolů… Vedle rozpravy jsem „hodil do placu“ své dva „Pamětníky“, čímž mám na mysli Setkávání s Blahoslaveným a Liechtensteiny, které skutečně vzbudily pro mě více

než příjemnou pozornost, slova uznání a pochvaly, včetně bedlivě sledujících a cenzurujících četníků. Přiznám se - hladilo mě u srdce, když mi jeden ze čtenářů řekl: „ Míro mě běhal mráz po zádech, jak jsem tvé věci četl…“, nebo: „…Míro já to chci taky ať to stojí, co to stojí. Kde se to dá koupit?“. A tak nastalo radostné vysvětlování, že jde pouze o moji prezentační podobu sbírky materiálu pro určité tema, které jsem tvořil, sbíral jinde, fotil atd.. A těšilo mě, že jsem něco podobného udělal dobře, a že to budí zájem. Po dvanácté jsme se vypravili do hajan. Stoupání do třetího patra a předchozí procházka s plnou polní měla za následek ztráty všeho, co je spojeno s příjemným usínáním, a tak došlo k tomu nejkrásnějšímu, co podobné akce v pozadí umožňují – a tím jsou vzájemné rozhovory o monarchismu i jeho rozvoji u nás, hledání společných cest, v duchu francjosefovského „VIRIBUS UNITIS“ mezi lidmi „mit unsere Blut“. Tedy s naší krví… Tyto rozhovory jsou mimořádně prospěšné, utužující a navíc nabízejí osobité kouzlo, jež nenabídne žádný sněm, žádná výroční schůze ani režírované setkání s jakýmkoliv programem. Je spontánní, navazuje se řada cenných přátelství a postupně začíná sjednocovat ty, kterým není myšlenka návratu krále na český trůn cizí. Přiznejme si však, že jde o běh na několik generací, přesto však jedním z nosných hesel může být možná zarchaizované „Návrat k tradicím“. Jde skutečně cestu, která je po staletí zavedená a překotné události XX. stol. nejen v Evropě, ale na celém světě násilně změnily systém a pořadí hodnot. Řada hesel (známých i méně známých) je rozpracovatelných, zajímavých, a mohou být pojítkem. Mezi politickými i nepolitickými subjekty, mezi zájmovými spolky, muzejní, výtvarnou, literární, filosofickou i akademickou elitou. A stále společný zájem. Těžké myšlenky, těžší práce a nejtěžší – jít společnou cestou. A tyto myšlenky bylo nutno nechat si projít od čtvrté hodiny ranní již v soukromí. DEN DRUHÝ Po ranním ceremoniálu, který absolvuje většina civilizovaných, „slovačiska“ a „Rakovníci“ začali za křiku pávů sondovat vůně, linoucí se z parku a hledat pověstnou brněnskou polní pekárnu komisárku. Neúspěšně. Nepřijeli. A zklamání. A tak prvním zájmem bylo hledání něčeho teplého do žaludku. Taková dršťkovka, zelňačka nebo česnečka po ránu, to je věc!!! Počasí bylo více než přívětivé, sluníčko se usmívalo, hřálo, lákavě šimralo pod nosem a v mém případě svádělo k bujarému kýchání připomínajícího exploze granátů, o zvucích doprovodných ani nemluvě!!! Obrannou pozici jsem zvolil v hospodě „Koruna“ pod ochranou královského pivovaru Krušovice. Se zájmem i úsměvem jsem si poslechl názory i kritiky místních. Bylo příjemným zjištěním, že i do „paluší“ nechodí jen plno blbů, ale i lidé, kteří o svém městě a jeho historii něco vědí. Ihned kritiky skončily, když jsem prohlásil, že se na slavnost vláčíme přes 400 km ze Slovácka a jako přihlášku jsem rozlil sodovčák. Chutnal. Cizím!!!

Cestou zpět bylo možno opět prohlédnout si veterány – tedy auta stojící opět v aleji nově vysazených pokřtěných stromů. A tak jsem si u „Podivena“ vzpomněl i na sv. Václava, jemuž tento služebník sloužil a jenž byl prohlášen za blahoslaveného. V 11 hodin byl zahájen tradiční nástup vojenských historických jednotek ze zemí Koruny české i ze zahraničí, organizovaný npr. Milanem Šilerem ze 14. dragounského regimentu a pod komandem npr. 28. pluku Praha Michala Herese a s hudebním doprovodem Ústřední hudby Armády ČR dirigované mjr. Patrikem Spinkem. Vyslechli jsme projevy dr. Milana Nováka, JCKV Gabriely von Habsburg - Lothringen, sestry následníka trůnu, starosty Brandýsa arm. gen. V. Picka. Ten také s npr. Heresem vykonal přehlídku nastoupených jednotek. Při té příležitosti proběhlo i dekorování zasloužilých JCKV princeznou Gabrielou, mezi nimiž byl i kastelán Petr Enc, vyznamenaný za péči o válečné hroby, jak mi sdělil PhDr. M. Novák Závěr patřil císařské hymně - Zachovej nám Hospodine a hymně České republiky. Následoval tradiční pochod jednotek do Staré Boleslavi, kde byla vysluhována Audienční mše u Palladia země české s relikvií bl. Císaře a krále Karla I. Rakouského. Vzhledem k nemožnosti dostat se do Staré Boleslavi jinak jak pěšky (autobusy jsou odkloněny z titulu uzavírky silnice a mostu) jsem zůstal v areálu zámku, kde k mému uspokojení (určitě i dalších) bylo možno shlédnout šikovnost uměleckého kováře, barokní tance umělecké skupiny, podstatně větší množství stánků, jak loni, nabízející nejen pití, ale i mnoho pokrmů, v nichž dominovala tradiční klasika – guláše, pečínky na ohni, polévky, trdelníky, pagáče a bůhví co ještě… Opětovně se objevil i pražský odznakář s výrobou vyznamenání a odznaků. Měl jsem štěstí – vhodnou velikost císařského orla do klopy saka jsem kupoval jako poslední. Že nastává „lásky čas“, vydařené a teplé počasí rozparádilo i zámeckého páva, jehož hlasité volání pávic budilo již od ranních hodin. V zahradě Na valech poté velké skupiny přihlížejících vesele trápily své fotoaparáty ve snaze pořídit si co nejlepší snímek. A zvídavé kozénky zvědavě pokukovaly po každém, kdo se jen přiblížil k plotu. A jelikož už bylo cítit únavu, tak jsem se přesunul ke „staré vojně“ Andymu, který konal službu u vchodu do parku, rozdávajíc upomínkové brožury na letošní audienci, ochotně se fotícíms každým, kdo chtěl, salutujícím vyšším šaržím a bedlivě hlídajícím Winterhilfe, resp. soudek s dobrovolným vstupným. (Bylo by zajímavé vidět, kolik se vybralo, protože za dobu konzumace jednoho piva do sudu přistálo poměrně hodně stovek. Akce byla doprovázena výstavou v Rudolfinské chodbě zámku „Toskánsko v Brandýse, z rodinného archivu toskánských Habsburků v Národním archivu ČR“. Pozornost si určitě zaslouží i nově instalovaná Brandýská katovna, do které jsem se opět nedostal, jelikož byla zavřena a na návštěvu je nutno hlásit se předem, jak mi bylo sděleno pracovnicemi zámku.

Odpolední vojensko – historický program byl věnován rekonstrukci bitvy o Brandýs r. 1632 na autentických místech zámecké zahrady. „Tak ještě k četníkům, poslední foto, a do osvěžovny“, pomyslel jsem si, a vyrazil na místo plánovaného setkání se svým doprovodem, který však nedorazil. S pětatřicátníky jsme na noc přišli kolem půlnoci, kde nás na nádvoří očekával věčně usměvavý Honza Drnek s kastelánem Encem. S notnou dávkou překvapení jsme sledovali vyprávění o „osvobození“ v pětačtyřicátém a následném postoji některých současných kulturně – osvětových pracovníků a věřte mi – bylo nám z toho špatně… Večerní více jak hodinovou debatu zaslechl i můj doprovod, který nakonec přišel taky, načež sdělil, že stejně jako mě, jej zradilo tělo a využil pohostinství zámku. Den byl zakončen večerním Audienčním koncertem z děl W.A.Mozarta, J.Haydna, A.Dvořáka (jeho Biblické písně v nezvyklém podání altového hlasu byly velkým zážitkem) a Mendelsohna-Bartoldyho v chrámu Nanebevstoupení PM ve Staré Boleslavi. DEN TŘETÍ pro mě začal zjištěním, že ležím v pokoji sám a můj milý doprovod už běhá čile po parku. Ti čilejší se v Brandýse účastnili tradiční mše, kde nechyběla ani princezna Gabriela a princ Georg z toskánské větve. Po ukončení jim slavnostní špalír dělal i MVDr. Čížek, Jirka Šubert, Jarda Konečný a další. Já si ovšem dělal starosti o sbalení svých „pěti švestek“. Všechno jednou začíná, všechno jednou končí. Loučili jsme se srdečně, Brandýs znamenal nejenom utužení přátelství, ale i tentokrát něco navíc v pozadí, na čemž se dá bezpochyby nadále stavět. Odjeli jsme tradičně k jedenácté hodině, přičemž v 15 hodin nás již vítalo slunné Slovácko. EPILOG Pro mne osobně byla Audience opět velkým posílením. Přítomnost tolika milovníků skutečné české historie, přátel, vojáků a důstojníků z historických jednotek a velkého množství zaujatých návštěvníků…“ cituji jednoho z neuvedených autorů. Já zase musím konstatovat, že i když jsem si letos nesplnil vytyčené cíle, Audience 2015 mě opět jaksi naplnila. Pokud srovnávám rok minulý s letošním, jevil se mi bohatší obsazeností a využitím dobových projevů života, práce i zábavy „in natura“. S politováním konstatuji mizivou účast brňáků – možnosti přepravy určitě byly, volné místa taky. Naše uskupení zde má určitě možnost prezentovat se i v rámci této akce přednáškovou činností, jak jsme ji zahájili před více jak rokem v Brně a nepochybuji, že během let dalších se na zámku najdou i vhodné prostory. Zámek je totiž stále v rekonstrukci a veřejnosti přístupna je pouze jeho rekonstruovaná, přesto však bohatá část. A CO NA ÚPLNÝ ZÁVĚR? Vrátím se na první větu reportáže: „Byl jsem loni, byl jsem letos, za rok půjdu…“ A proč? STOJÍ TO ZA TO!!! A buďme za to vděčni a přejme si, aby tato brandýská tradice ještě dlóóóuho neskončila… Mirek Pauřík, Brno

Vážení kamarádi, zdravím vás při nedělním dopoledni. Chtěl bych osobně za sebe poděkovat všem těm z vás, kdož se spolu se mnou účastnili akce Audience u císaře a krále Karla v Brandýse, a to i přes fakt, že to není akce přímo pořádaná naším Svazem c . k. vojenských vysloužilců zemí Koruny české, jehož jsem členem. Přesto přese vše je akce již tradiční a její pověst i význam, domnívám se, přesahuje rámec regionu Brandýsa a nejbližšího okolí a stává se celonárodní společenskou a kulturní událostí. Navíc je to vítaná příležitost po leckdy drahném čase se vidět a pozdravit s mnohými kamarády z klubů vojenské historie, vyměnit si s nimi zkušenosti, informace o akcích a tak podobně. Avšak pro mne osobně bylo největším zážitkem asi to, že se mi podařilo na krátkém osobním setkání s Její Císařskou a Královskou Výsostí Arcivévodkyní Gabrielou Habsburskou, pro nás mnohé řečeno lidově sestrou našeho císaře a krále, umožněném především díky váženým manželům Novákovým, se s ní krátce pozdravit, pohovořit a předat jí skromný dárek v podobě knihy s tématem "loajálnosti" českých vojáků císaři, králi a království a jejich statečnosti v období Velké války, která byla právě léta loňského k významnému výročí války vydána. Váženým PhDr. Novákovi a p. Mgr. Novákové za umožnění tohoto setkání velmi, velmi děkuji! Musím se svěřit, že ještě po týdnu mám ze setkání s princeznou ohromný a veskrze pozitivní dojem a patří k mým velkým zážitkům, neméně jako v dobách předešlých ze setkání s JCKV arcivévodou Karlem a ještě dříve JCKV korunním princem Ottou Habsburskými. Princezna, a není nad osobní zkušenost, je na královský původ velmi milá, taktní, ohleduplná až shovívavá, noblesní a přesto veskrze příjemná a velmi krásná dáma, já sám bych si jí dovedl představit, jako důstojného člena "mé" královské rodiny, jež mou zemi i mne representuje a zastřešuje. Navíc jsem rád, že královská rodina bude mít ve své knihovně další knihu v mé mateřštině... Pokud mne ze soukromého a citlivého vnímání Audience 2015 něco mrzí, neb jak praví úsloví, "dokonalost je výsadou toliko nebes", a jistě se lze stále zdokonalovat a poučovat z chyb, pak to, že na slavnostní mši svaté v Chrámu ve Staré Boleslavi bylo velmi málo uniformovaných příslušníků klubů vojenské historie i jejich praporců, a přesto je krom vlastního průběhu i to zážitkem přece, že můžete v těch chvílích být opět nablízku členům královské rodiny z krve Přemyslovců a být před ostatkem našeho posledního (úřadujícího) krále Blahoslaveného Karla i Palladiem země České. Vždyť kdy se toto opět podaří!? Vím, ono výše zmíněné setkání a "družení" s přáteli je též důležité, záleží na prioritách každého... Možná proto bych chtěl poděkovat zvlášť těm dalším třem kamarádům z KVH z království, se kterými jsme po nedělní pobožnosti mohli v samém závěru Audience udělat princezně i dalšímu arcivévodovi a významným hostům Audience sice skromný ve čtyřech ale důstojný špalír a srdečně se s nimi rozloučit, podat ruku a popřát šťastnou cestu domů. Otázkou však zůstává, kde vlastně všude je pro princeznu po tak srdečné návštěvě DOMA což na naší srdečnosti a lásce jistě poznala a s tím bych se s vámi všemi pro dnešní psaní rozloučil, kamarádi i já. VIRIBUS UNITIS...

V Čelákovicích po Audienci 2015 Jaroslav Konečný

Další pochod Prahou Kamarádi, dovolujeme si vás všechny pozvat na akci LIR 8 a Vojenských vysloužilců v sobotu 23. května 2015. Akce bude podobná loňské mobilisaci, akorát budeme končit dále v Břevnově kvůlivá levnější restauraci. Zde se můžete podívat na nápojový a jídelní lístek http://www.restauracenahradku.cz/. Sál zamluven (80 míst - jinač celkem možno 120 míst) Restaurace je dokonce vyzdobena obrazem našeho zeměpána, takže se tam jistě budete citít útulně. Posíláme pozvánku s předstihem, protože na tento termín je hlášeno více akcí, takže abyste se mohli rozhodnout kam tuto květnovou sobotu vyrazit. Bude vydána pamětní medaile k tomuto výročí začátku bojů na Italské frontě, kterou bude možno zakoupit. Dále pak budeme zatloukat hřeby do branného štítu (120 cm na výšku - viz příloha). Večerní zábava zajištěna. Přeji pohodový večer a budeme se těšit. C. k. vysloužilci a LIR 8 Bohužel bude tato akce zřejmě trpět chronickou nemocí našich spolků, tj. souběžným pořádáním alespoň pěti dalších zajímavých akcí (red).

Vážení, zveme vás na vzpomínkové akce ke 149. výročí bitvy u Hradce Králové - Koniggratz 1866. Řadové výročí se kromě jedné věci nebude zvlášť lišit od předchozích. Ta jedna věc je rekonstrukce útoku pruské gardy na Chlum, která se uskuteční v pátek 2. 7. od 17 hodin. Jedná se o ojedinělý pokus zažít si jako Prušák v útoku a jako Rakušan v obraně asi to, co zažíval voják v té době, na autentických místech skutečných bojů. Máme k dispozici mapu útoku gardy na Chlum a podle ní vyhotovíme dispozice, se kterými budete těsně před akcí seznámeni. Pro samotný útok na Chlum počítáme s těmito vojsky: Pruská garda: - bataillon pruské pěchoty- 1. GRzF. (1. a 7. Komp), GFR, 2.GGR, 3GGR, Myslivci (zastoupí Sasové), doplní řadovka - eskardona gardových husarů- Kavalerie Náchod - jízdní štáb gardy- 1. těžký zeměbranecký - děla, budou-li. Podpoří nástup útoku. Rakouská obrana: - Rakouská pěchota - Rakouští myslivci - Lehké dělostřelectvo - šance č. III. před Chlumem- po dobytí můžou přejet k podpoře šance č. V. - Těžké dělostřelectvo- šance č. V. mezi Chlumem a Lípou (Groeben) - jezdectvo (kyrysníci a huláni) Dispozice budou následovat těsně před akcí. Těšíme se na společné zážitky. Radek Balcárek, ředitel projektu Koniggratz 1866 www.koniggratz1866.cz

1. kompanie plzeňského 35. IR v Brandýse při Audienci, konkrétně večer v Záložně. Zprava cuksfíra Karel Drábeček, frajtr Honza Drnek, velitel a syn Václavové Vondrovští. Někde tam byl i Jirka Čížek a Míra Pauřík (který to fotil). Vážení, posílám fotky z položení stuh u hrobu maršála Pattona. Na poslední fotce je jasně patrný nápis Koruna česká…. Byla to akce KONS a KAN, ke které nás vyzvali a my se připojili. H-B. Nazdar Honzo, tak aspoň stručně. Akce GSP proběhla, leč jak už to tak bývá, poněkud jinak, než jsme si

představovali. Začalo to již těma stuhama, byly tak 10 cm široké a pár metrů dlouhé, takže by se hodily na ozdobení třeba kola od vozu, leč na průměrnou kytku poněkud předimenzované. Na květinářství v centru Luxemburku jsme nikde nenarazili, na nějaké shánění neměli čas a přímo na pohřebišti nic neprodávali, no vono když se nad tím člověk zamyslí, tak taky proč, že. Oficiální vzpomínka na V- E day se konala v centru města a v Hamm jsme byli prakticky sami, tedy kromě ostrahy, která se zájmem pozorovala naše počínání. Hrob GSP zřejmě od nedávna odděluje od jeho mužů řetěz coby zábradlí a překračovat nám ho připadalo nevhodné. Tak jsme tam aspoň píchli naši vlaječku a těma páskama "ozdobili" zmiňovaný řetěz a sloupky, kupodivu tam vše bylo ještě po hodině, když jsme odcházeli. V přilehlé kapli jsme zapsali poděkování i za KONS, KAN a KČ do pamětní knihy, leč vzhledem k šeru, nebyla fotodokumentace možná. Zatím zdar - Martin

Květen 2015

21

7

LUDĚK FRÝBORT

POD ZNAMENÍM PŮLMĚSÍCE Příběhy z Evropy pod vládou islámu Román – politická sci-fi z blízké budoucnosti. Vázaná, 448 stran, hrubý formát 147 x 210 mm (A5), edice Bagatela, předpokládaná cena 429,- Kč Autor ví, do čeho se svou knihou pouští, a chce předem odmítnout očekávatelné nařčení z islamofobie. Nejedná se o ideologii, ale o projekci stávajícího trendu ve vývoji západní, resp. evropské civilizace do období let 2049 – 2070. Civilizace, jež odvrhla své kořeny, ztratila vůli k obraně a proklamované hodnoty zbavila jejich obsahu. Donedávna se možnost převládnutí islámu nad jinými kulturami zdála iluzorní. To se změnilo, když západní politika, formovaná ideji multikulturalismu oddanými elitami, připustila velkorysé přelévání islámského živlu do svých zemí. V historických převratech neudávaly směr smírné většiny, ale radikální menšiny. Tak, obává se autor, tomu bude i tentokrát. Děj románu se odehrává v době, kdy téměř celá Evropa se nachází pod muslimskou mocí, která se však začíná drolit v důsledku vnitřních rozporů a postupného vyčerpání zdrojů vytvo-řených západní civilizací. Líčí paralelní a hluboce lidské příběhy utečenců z různých koutů porobené Evropy – Itálie, Čech, Pobaltí, Německa – a dobytého Izraele, křesťanů, židů, drúzů a sekulárních, kteří se nehodlají podrobit brutální moci a odcházejí zakládat ostrůvky obnovené západní civilizace, zbavené toho, co ji zahubilo. Tyto ostrůvky, ať už ve Skandinávii, švýcarských alpských údolích či na Azorských ostrovech se postupně začínají propojovat. Prosíme o podporu vydání této knihy. Je možno tak učinit následujícími způsoby, nebo jejich kombinací: 1) nákup inzertní plochy v knize (na volných stranách za tiráží) o rozsahu celé strany (50 000,- Kč) nebo půlstrany (25 000,- Kč) 2) předplacený odběr dohodnutého počtu výtisků; při zaslání např. 1000,- Kč obdržíte 2 výtisky knihy ihned po vydání, které předpokládáme ve druhé půli května 2015. 3) sponzorský dar; dárce bude uveden v knize na copyrightové straně (za titulní stranou) pouze v případě jeho výslovného souhlasu. Postup objednávek a plateb ze zahraničí. 1) Cena knihy včetně poštovného do zahraničí při zaslání hotovosti v obálce poštou na níže uvedenou adresu nakladatelství: Evropa: 1 výtisk 25 EUR; 2 výtisky 45 EUR; mimo Evropu: 1 výtisk 30 US$; 2 výtisky 50 US$. 2) Cena knihy včetně poštovného do zahraničí při platbě převodem na bankovní účet (je vyšší o bankovní poplatek): Evropa: 1 výtisk 32 EUR; 2 výtisky 53 EUR; mimo Evropu: 1 výtisk 38 US$; 2 výtisky 59 US$.

3) Při objednávce jiného počtu výtisků nebo dalších titulů z našeho nakladatelství bude použita katalogová cena, jak je uvedena ne webu nakladatelství, a cena poštovného dle aktuálního ceníku České pošty. 4) Současně se zasláním předplatného, sponzorského daru či platby za inzertní plochu prosíme zaslat Vaši objednávku včetně přesné doručovací adresy na níže uvedený e-mail [email protected]; v případě objednávky inzertní plochy prosíme o sdělení, zda by se jednalo o půlstranu či celou stranu. Parametry inzerátu bychom upřesnili následně. 5) Po obdržení platby bude přijetí objednávky potvrzeno na Váš e-mail. 6) Ihned po vydání budou knihy zaslány na Vámi udanou adresu. Nakladatelství Marek Belza ve spolupráci s panem Martinem Rejmanem RNDr. Marek Belza Pražská 726/73 407 46 Krásná Lípa Telefon: 732 339 468 E-mail: [email protected] www.mbelza.sweb.cz Číslo účtu pro tuzemské platby: 785235640267/0100 IBAN: CZ0801000000785235640267 SWIFT: KOMBCZPPXXX

Knihy Luďka Frýborta: Češi očima exulanta, vydavatelství Annonce 2000 - výběr z úvah a esejů Praotcové, Annonce 2001 - polohistorický román Svět bez růžových brýlí, Annonce 2002 - pozorování a úvahy z cest Je na Západ cesta dlouhá…, Annonce 2003 - výběr z úvah a esejů Prokletí rodu Slavníkova, Annonce 2004 - historický román Mlýny boží i ďáblovy, Annonce 2006 - román z nedávné minulosti Z blízka i z daleka bez růžových brýlí, Annonce 2009 - pozorování a úvahy z cest Vlast naše Západ, Euroslavica 2011 - výběr z úvah a esejů

Květen 2015 Specifické symboly pro platby v KČ Ke zpřehlednění plateb přicházejících na účet KČ bylo zavedeno rozlišení pomocí specifických symbolů. Prosíme, používejte je, pomůžete tak identifikovat účel vašich plateb a správné použití prostředků, které KČ posíláte. Děkujeme! Platby ve prospěch KČ: účel specifikace specifický symbol chod strany členský příspěvek 1112015* chod strany příspěvky příznivců 2222015* ML vydávání ML 333 ML inzerce v ML 322 ML příjmy z prodeje ML 300 ML předplatné ML 311 reklamní předměty odznaky KČ 444 Jako variabilní symbol užívejte své členské, nebo rodné číslo. *Poslední čtyřčíslí označuje rok, ke kterému se příspěvek vztahuje.

VÝBĚR ZAJÍMAVÝCH ODKAZŮ Stránky plukovní historie (se zaměřením na napoleonskou éru): http://www.primaplana.net/ Stránky císařovny Sisi a její rodiny: http://erzsebet-kiralyne.blog.cz/rubrika/cisar-franz-josef-i Internetové muzeum JCKV Františka Josefa: I.: http://www.franz-josef.cz/ Stránky František Ferdinand d´Este: http://www.franzferdinand.cz/cz/Frantisek-Ferdinand/II./ Stránky Habsburkové a jejich země: http://arcidumhabsbursky.blog.cz/rubrika/citaty-a-rozhovory Stránky ostrostřeleckého sboru Stříbro: http://ostrostrelci.stribro.net/ Stránky K. u K. 35 IR (2. Kompanie): http://www.petatricatnici.cz/index.php?option=com_frontpage&Itemid=1 Stránky K. u K. 8 LIR: http://www.kk8lir.com/historie-pluku/a8-lir-v-archivu/ Stránky Svazu c. k. vojenských vysloužilců zemí Koruny české: http://www.vyslouzilci.cz/

22

DŮLEŽITÉ KONTAKTY Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska)

Adresa: Senovážné nám. 24, 110 00, Praha e–mail [email protected] internet www.korunaceska.cz IČ 44266740 č. účtu: 1928428359/0800 (CZK) IBAN: CZ2808000000001721719263 Předseda Mgr. Petr Nohel [email protected]

Monarchistický zpravodaj KČ Periocidita: Měsíčník Redakční rada: Jan Drnek (šéfredaktor) [email protected] Mgr. Petr Nohel (redakce a grafika) [email protected] Monarchistický zpravodaj je stranickým periodikem založeným za účelem propagace a šíření monarchistických myšlenek a informací pro členy a příznivce strany. V žádném případě není prostorem pro spory a polemiku. O zveřejnění příspěvků rozhoduje předsednictvo Koruny České.

Dar politické straně si můžete odečíst od základu daně dle ustanovení § 20, odst. 8. zákona č. 586/92 Sb. o daních z příjmů. Pokud např. přispějete 10 tisíc, zaplatíte na daních jako fyzická osoba o 1500,- méně, jako právnická o 2000,- méně. Všechny dary použije Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska) na propagaci strany. Provozní výdaje jsou hrazeny z členských příspěvků a z příspěvků příznivců. Chcete-li podpořit naši stranu darem, vyplňte a vytiskněte si návrh darovací smlouvy na webu Koruny České. Darovací smlouva pro právnické osoby: Formát PDF; Formát DOC Darovací smlouva pro fyzické osoby: Formát PDF; Formát DOC

Dar poukažte na bankovní konto Koruny České: 1928428359/0800 Pokud proti obsahu darovací smlouvy nemáte námitek, doplňte do ní identifikaci dárce a darovanou částku, vytiskněte dvě vyhotovení, podepište a zašlete obratem na adresu: Koruna Česká, Senovážné náměstí 24, 110 00, Praha 1. Obratem Vám zašleme námi potvrzený výtisk zpět. Petici - Zrušte prezidenty podepisujte na adrese:

www.zrusmeprezidenty.cz Nahlédněte do publikačních počinů Josefa Štogra: http://revuetrivium.cz/ (srovnávací studie a úvahy na křesťanská témata) http://www.moznost.wz.cz/cisla.html (filosofie všedního dne, hravost, radost z prožívání světa)

23 Články a příspěvky v této rubrice nemusí být v souladu s oficiální linií KČ. Vážení kolegové, pře nějakou dobou jsme byli kýmsi tázáni na náš postoj k ochraně přírody a kulturního dědictví. Tenkrát pan předseda odkázal na dr. Špačka (příroda a krajina) a na mne (ochrana památek). Cosi jsem napsal a pak na to zapomněl. Včera jsem v tisku četl informace o nové podobě památkového zákona a tak jsem svůj text vyhledal. Posílám Vám to. Kdyby byla nějaká příležitost to uplatnit (samozřejmě, pokud se s obsahem ztotožníte!) jako stanovisko KČ, nabízím. Četlo to několik lidí z branže a souhlasili. Je zajímavé, že dnešní novinové zprávy mluví podobně (ovšem bez monarchistické ideologie). Na poslední chvíli před schůzí Ochrana kulturních památek v monarchistickém režimu zemí Koruny české. Návrh koncepce budoucí národní památkové péče v Království Čech, Moravy a Slezska Úvodem jen velmi krátce – víme, že nemovité (stavby) i movité (obrazy, sochy, umělecké předměty) památky jsou hmotným vyjádřením vazby každého národa na jeho minulost. Jsou trvalou připomínkou událostí, osobností, způsobů hospodaření a obecného vývoje. Bez hmotných památek bychom byli odkázání jen na vyprávění a paměť, na literární popisy a samozřejmě výmysly a lži ještě více, než jsme zažili po roce 1918, pak 1945 – 48, po roce 1968 a zažíváme dodnes. Vědomá péče o památky, založená na všeobecném romantickém konsensu vzdělanějších vrstev zemského českého národa vznikla na konci 19. století, prakticky současně v Praze a Vídni. Za zakladatele vědecké památkové péče považujeme dva vídeňské historiky českého původu, prof. Aloise Riegla (1858 – 1905), který mimo jiné vypracoval návrh prvního rakouského památkového zákona a jeho žáka a následovníka dr. Maxe Dvořáka (1874 – 1921). Disciplina „ochrana památek“ se po Velké válce vyvíjela způsoby, odpovídajícími politické situaci v nástupnických zemí R. U. a jinde ve světě. Byla uzavřena řada mezinárodních úmluv, závazných pro všechny signatáře, včetně Československa a Česka. Velký vliv na mezinárodní úmluvy o ochraně památek měly především obě války – jedna z prvních úmluv stanovila pravidla pro budoucí boje tak, aby byly nemovité kulturní památky, jako všelidské hodnoty upomínající na spojení s minulostí, dle možnosti chráněny. Dodržovány tyto zásady někdy byly, někdy ne – vzpomeňme jen zničení kláštera Monte Casino americkým leteckým bombardováním v roce 1944. Vytvoření obranných pevností z cenných staveb může vést k jejich zničení – zůstává otázkou, kdo je pak viníkem. Poněkud to připomíná současné ukrývání se teroristů v mateřských školkách či nemocnicích. V zemích, kde se evropská civilizace vyvíjela přirozenou cestou bez socialistických experimentů, byl historickým vlastníkům (šlechtickým rodům, církvím, demokratickému státu) jejich majetek ponechán, včetně podnikatelských příležitostí, z nichž svá historická sídla udržují. Je tak zachována samozřejmá tradice kultury a rodinných majetků. Nakládání s takovým dědictví není nutno v podstatě nijak zákonem regulovat, každý vlastník má k němu přirozené samozřejmé povinnosti. Při prodeji a koupi takové nemovitosti si jsou účastníci obchodu vědomi, že předmětem transakce je starožitnost, tzn. věc, jejíž hodnota i cena trvale porostou v případě, že nebude poničena nevhodnými zásahy. V těchto zemích je obvykle systém státní ochrany památek složen z vědeckých studijních institucí, jejich posláním je poskytovat vlastníkům informace o hodnotě jejich majetku a odborné rady při opravách a restaurování. Někde je vlastníkům poskytována i finanční výpomoc, např. formou daňových úlev nebo výhodných půjček. V Česku (Československu) se vývoj ubíral jinými cestami. Proklamovaná cesta k socialismu, započatá již neblahými dekrety dr. Beneše, začala zestátňováním majetků, tedy i cenných památek jednotlivcům, šlechtě, církvi. Pokračovala postihy třídního boje, zejména zařízení zámků byla svévolně stěhována z objektu do objektu, mnoho cenných uměleckých předmětů bylo státem i prodáno prostřednictvím podniků zahraničního obchodu za účelem získávání deviz – bylo to přeci nás všech, nikoli nějakých třídních nepřátel. Paralelně se vyvíjela zákonem stanovená státní ochrana památek, do seznamů chráněných objektů byly zapsány tisíce objektů a vyhlášeny stovky chráněných území s

hodnotnou urbanistickou skladbou i objekty. Zákony č. 22/1958 a pak zák. č. 20/1987 přinesly ochranu objektů před vládnoucí lúzou, před lokálními vyznavači „pokroku“ a umožnily uchránit před znehodnocením či zbořením podstatu historického architektonického dědictví, o některé významné památky jsme ale i tak přišli (i zcela zbytečně, např. nádraží Těšnov v Praze ). Institucializovaná Státní památková péče studovala architektonické dědictví a navrhovala státu k zápisu do seznamů památek nové objekty a sídla. Z pověření státu pak pověřené samosprávné instituce (obce, města, kraje) vydávaly na doporučení odborné organizace (dříve Střediska státní památkové péče a ochrany přírody, dnes Národní památkový ústav) závazné podmínky pro veškeré stavební zásahy na objektech památkově chráněných nebo stojících v územích památkově chráněných. Povinností vlastníka takové nemovitosti bylo udržovat památku na vlastní náklady podle zásad a pokynů, sdělených mu státní památkovou péčí, jakékoliv manipulace s památkou podléhaly schválení příslušného úřadu. Takto pojatá ochrana hmotného kulturního dědictví u nás funguje v zásadě i v současné době, ovšem ve zcela změněných společenských podmínkách, což je po obnovení soukromého vlastnictví dále neúnosné. Stát reaguje, byť nesnesitelně pomalu – již několik let je zpracováván zcela nový zákon o kulturním dědictví. Během mnoha jednání je hledán normální vztah mezi ochranou soukromého vlastnictví a právy vlastníků zacházet se svým majetkem podle své vůle a mezi oprávněným zájmem kulturního společenství nedopustit hrubé a barbarské zásahy do cenných staveb. Taková potřeba se ukazuje zejména tehdy, když např. státem či obcí vlastněná památka je prodána novému vlastníku. často osobě. Je-li takový nový vlastník kulturní a vzdělaný, je role památkové péče v tom, aby poskytovala rady a s vlastníkem diskutovala s ním o možnostech a optimalizaci zásahů ke splnění vlastníkových představ. Je-li ovšem nabyvatel cenné nemovitosti jen tupý počtář, preferující za každou výhradně svůj ekonomický prospěch, je situace jiná a je nezbytné mít zakonné nástroje k zabránění barbarským úpravám, případně demolicím. Jsou četné příklady, kdy nový vlastník koupil nemovitost památkově chráněnou jen proto, aby získal parcelu. Vědomě pak nechává budovy bez údržby, ignoruje veškeré tlaky, prosby i postihy s cílem, dovést stavbu k rozpadu a následně ji odstranit. V centrech měst, kde se ceny pozemků zvýšily mnohonásobně, je to cesta k získání plochy pro novostavbu nejlevnější. Přežívající povědomí, zděděné po komunistech, velí státu dál vlastnit hrady a zámky a další kulturní nemovitosti. Mnoho lidí má v sobě dosud zažranou iluzi o „vlastnictví všeho lidu“, což ovšem je jak známo prázdný marxistický žvást. My monarchisté jsme přesvědčeni (a pokud získáme podíl na politické moci, prosadíme to), že nejkratší cestou k zavedení normálních vztahů by bylo vrátit bez ohledu na časová omezení tzv. restitucí tyto budovy a pozemky zákonným vlastníkům, kterým byly první republikou a pak komunisty ukradeny; tedy především šlechtě a potomkům panovnického rodu Habsbursko-Lotrinského, knížecímu rodu Hohenbergů a církvím a to bez vytáček a levičáckých podrazů. Nelze ovšem jen vrátit nemovitosti, často zničené socialistickou lhostejností a třídní nenávistí. Je ovšem nezbytné takovým vlastníkům tyto nemovitosti vrátit opravené za peníze státu jako právního nástupce předchozího režimu, vrátit s nimi rovněž pozemky, lesy, statky, rybníky, umožňující získávat finanční zdroje na následnou běžnou údržbu a provoz kulturních památek, jako tom bylo v historii vždy. V každém případě prozatím, než dojde na definitivní optimální a civilizované řešení, musí dnes připravovaný nový zákon uzákonit povinnost státu přispívat vlastníkům na opravy a velkou údržbu všude tam, kde se hodlají řídit pokyny památkářů a to ve výši prokazatelně zvýšených nákladů. Takovýto systém v podstatě již dnes funguje, na finanční pomoc ovšem není nárok, jedná se o pouhou možnost. Za nejpřirozenější metodu podpory vlastníkům k ochraně národního kulturního dědictví ovšem pokládáme poskytnutí adresné daňové úlevy, či státem zajištěné půjčky. V případech, kdy naopak (nový) vlastník nehodlá akceptovat fakt, že je jeho přirozenou povinností pečovat o nemovitost, která je součástí národního kulturního dědictví, je nutno vytvořit zákonné možnosti pro záchranu takové nemovitosti před jejím vlastníkem vč. možnosti vyvlastnění. Praha květen 2015 Jan E. Bárta

Návrat ke koloniální politice Václav Vlk 11. května 2015 Uprchlická vlna přelévající se nejen obrazně, ale i fakticky přes Středozemní moře do Evropy vyvolává aktuální potřebu hledat účinná řešení. Nikoli tedy ta, která jsou jen hašením problémů – jako je zesílená ochrana hranic, distribuce uprchlíků mezi členské země EU či vytváření speciálních agentur a skupin. Uprchlictví, a v tomto konkrétním případě lépe řečeno ekonomická migrace, má svoji příčinu. V Evropě je dobře, státy fungují, jsou bezpečné a jsou dobrým místem k životu. Státy, ze kterých uprchlíci pocházejí, jsou zpravidla jen názvy území na mapě, bez fungující státní struktury, kde je zpravidla nejlepší možnou perspektivou člověka pouhé přežití. Když si uvědomíme tento základní postulát, bez příkras, jsme schopni najít účinné řešení. Tím není slepá obrana našeho území stavěním lepších zdí nebo drátů. Tím řešením je návrat k imperiální či koloniální politice. Chceme-li, aby k nám lidé neutíkali z ekonomických důvodů, musíme ekonomickou prosperitu přenést mimo území Evropy do států, z nichž uprchlíci pochází. V blízké době bude nezbytně nutné, aby opětovně západní státy, k nimž je v těchto souvislostech třeba počítat celý evropský prostor až po Rusko včetně, přenesly své umění žít, existovat a spravovat své věci mimo Evropu. Pokusy dobrovolného přesvědčování k ničemu nevedou. Bude nezbytně nutné provést zahraniční vojensko-politické intervence, a počínat si v některých jiných státech (zejména jen těch na mapě) fakticky částečně koloniálním způsobem, tedy dosadit evropskou armádu, policii a správu státu. Vzorem budiž nám zejména historická správa koloniální Velké Británie v Indii, která dokázala udržet souběžné fungování místních vládnoucích struktur a nastolit funkční byrokracii evropského střihu. Všechny bláhové sny o právu na sebeurčení, právu na svobodnou existenci, právu na spravování si věcí vlastních svými silami, právo na nevměšování naprosto blednou v situaci, kdy respekt k těmto hodnotám má za následek tisíce mrtvol na dně Středozemního moře. Buď zařídíme, že se budou mít v zemích svého původu dobře, nebo budou dál umírat a jednoho dne se nebudeme mít dobře ani my, protože neuživíme sebe, ani ty, kteří před bídou prchají. Nastal čas, kdy je zcela vážné se zamyslet nad návratem koloniální politiky, samozřejmě v jiném hávu, než byla ta z minulých století. Mělo by se jednat, pokud bychom přistoupili na to, že má jít o akci kolektivní obrany, o kolektivní imperiální politiku a invazi Evropské unie jako společenství ohrožených států. A nebuďme naivní, o invazi se všemi konsekvencemi, tedy využitím vojenské sílu nevyjímaje. Buď budeme jako římské impérium růst, anebo stejně v souladu s poučením dějin jako římské impérium zanikneme. Zanikneme se všemi našimi mobily, sociálními dávkami, placenou dovolenou, lékařskou péčí a bezpečím na ulici. Ještě máme možnost si vybrat a něco udělat. Václav Vlk Advokát, předseda Výboru pro vnější vztahy ČAK a člen prezídia Unie obhájců ČR. Široce publikuje o otázkách práva a souvisejících problémech v odborném i denním tisku

Jan Drnek se zabývá sepisováním historií obcí amměst. Toto jsou úryvky, které by mohly zajímat monarchisty.

je fenomén, se kterým si dodnes lámou hlavy přední historikové i sociologové. Zvláště se to týká středověkého evropského města. Na jedné straně to není pouze větší hrad a na druhé straně to není jen vesnice s hradbami. Město nelze popsat jen strategickými či obrannými, ekonomickými či sociologickými principy. Jeho nejbližším předchůdcem bylo oppidum nebo slovanské hradiště – valem a hradbou obklopené kmenové společenství i s celým jeho hospodářstvím, se všemi příslušníky, zvířaty, domy, zásobami, s tržištěm i zbraněmi. Jenže městské hradby obklopují a chrání něco, co není společenstvím kmene, krve či rasy, ale společenstvím, které směřuje k občanství, k pozoruhodné syntéze mého a obecného. Středobodem města není radnice či kostel, dokonce ani občanské fórum. Středobodem a srdcem města je tržiště. Dalo by se říci, že prvotní město bylo opevněným tržištěm s patřičnou infrastrukturou obchodníků a řemeslníků. Společenství měšťanů je čímsi, co se vědomě vydělilo z univerza křesťanského světa a dokonce se proti němu opevnilo. Ve středověku ti, kdo vytvářeli přebytky, potřebovali obchodníky a naopak, obchodníci často nabízeli zboží a podněcovali tak k vytváření přebytků. Obchodníkovo jednání ale bylo vnímáno jako méně přínosné než jednání pěstitele nebo řemeslníka. Byli nutným zlem. Zprostředkovací funkce obchodníka byla ceněna jen málo a naopak nelibě se přijímalo, že jeho zisky jsou značné. Obchodník byl jen prostředníkem a vůbec bylo z hlediska kraje a města sporné, zda je přínosné, když dováží nové věci. Regulaci nabídky a poptávky zajišťovala instituce řemeslnických cechů. Obchodník svojí činností zpochybňoval stávající společenské uspořádání statického modelu uzavřených hospodářských celků, protože v něm nikam nepatřil. Obchodník byl cizincem z jiné planety a neměl existenční zájem na prospěchu konkrétního místa. Pro kupce byl hlavním horizontem úspěchu jeho vlastní zájem. Byl svého druhu nomádem. Město se stalo společenstvím těch obchodníků, kteří konečně učinili pokus usadit se a zakořenit. To je ale neučinilo pro křesťanský svět přijatelnějšími a také proto se opevňovali. Cítili svoji odlišnost a jinakost. Jakmile se ve 12. a 13. století obchodník usadil ve středověkém městě a tím i ve společenství, musel přijmout spoluodpovědnost za správu a společenství města. Musel se začít svým dílem starat o pořádek, technickou i sociální infrastrukturu, bezpečnost, hradby, udržování cest, dobré vztahy se

sousedy atd. Byl tu však rozdíl. Zatímco středověký křesťan vnímal sám sebe jako součást Božího univerza, v němž jde o lásku k bližnímu a spásu duše (a proto se o své okolí staral), obyvatel města se o své město a okolí staral kvůli zajištění vlastního prospěchu a zisku. Celek jeho světa byl jiný, než celek křesťanského světa, i když sám v Boha věřil. Aktivita a starost měšťana byly starostí o (svým způsobem) svoje věci. Společná věc měšťana zajímala jen jako podmínka vlastního prospěchu, jako starost o zázemí obchodování. Město se tím uzavřelo do účelu vlastního prospěchu a bylo na vnější prostředí napojeno obchodními vztahy (ne starostí o spásu duší). Cílem společnosti ve středověku bylo košatět a sílit. Středověká společnost sama sobě rozuměla v modelu stromu. I poslední lístek byl závislý na kmeni a na kořenech. Cílem obchodníka bylo také prosperovat, ale bez ohledu na prosperitu celku. Pro panovníka měla města význam značného trvalého příjmu, neboť měšťané, pokud nebyli urozeného původu (patriciát), byli stále poddaní a z roboty se vykupovali platbou. Města měla význam i strategický a vojenský, a to nikoliv malý. Města byla novým prvkem v systému obrany a bezpečnosti. Vetřelec je nemohl tak jednoduše minout a ignorovat jako pouhé hrady. Musel je začít dobývat. Proč? Města byla sama o sobě pevnostmi nového typu, které mohly stát i v údolí a blokovat hlavní komunikační koridory, mohly stát na jediných schůdných trasách. Mohly pojmout a ukrýt celé armády. Mohly zajistit logistiku celých tažení. Zapojovaly do války znovu i jistý počet ozbrojených svobodných obyvatel – měšťanů. Již roku 1237 nařídil král Václav I. povinné hrazení měst. Panstvo mohlo i se svým hradem přejít na stranu protivníka a poskytnout mu tak opěrný bod. U měst se to tak často nestávalo. Města byla se státem a s panovníkem mnohem více a úžeji svázaná a na něm závislá. Města byla zcela novým prvkem, novou proměnnou, která vychylovala prostou rovnici panovník – panstvo, většinou ve prospěch panovníka. Byla jeho nožem v zádech nespolehlivé šlechty, jeho přirozeným spojencem. Tak vznikala a tak byla panovníky zakládána. Při zakládání měst byla šlechta do značné míry vynechána, ačkoliv se zejména nižší šlechta na životě měst podílela. Ve městech vznikaly kostely a kláštery, byly do nich zvány církevní řády, aby se tyto obchodnické enklávy staly kompatibilními s myšlením okolního křesťanského univerza.

Z ekonomického hlediska byla města ztělesněním principu polopropustné membrány. Zatímco nebezpečí a neznámo bylo drženo venku, všechny hospodářské hodnoty byly vpouštěny dovnitř, ale ven se dostávaly jen těžko. Nejen, že městu zůstávaly poplatky z trhů a všech možných činností, město usilovalo o soběstačnost a budovalo celé spektrum obchodních a řemeslných aktivit, jejichž nositeli byli měšťané. Ti nakupovali jeden od druhého, takže peníze zůstávaly a kolovaly uvnitř, navíc přibývaly příjmy zvenku. Tím město kumulovalo kapitál a bohatlo. Mohlo investovat a svými penězi ovládat okolí, manipulovat různými státníky ke svému prospěchu. V případě ohrožení nestačilo, aby město bránili placení zbrojnoši, na hradby museli všichni jeho obyvatelé bez rozdílu stavu a majetku. Město bylo společnou věcí všech jeho obyvatel a v tom smyslu vytvářelo vzájemně provázané společenství zisku a bezpečí, v němž mohli zůstat pouze ti spolehliví. Zatímco panstvo odnaučilo své poddané bojovat a naučilo je, že obrana či boj nejsou jejich věcí, ale věcí právě jen panstva, měšťané věděli, že nikdo jiný než oni sami je neochrání.

500 let setrvávalo město ve své uzavřené středověké podobě a udržovalo si standardní stav mezi 3 – 5 000 obyvatel. Předměstí se nerozrůstala a tvořila úzký pás zástavby pod hradbami, kde byly pozemky a domy většinou v majetku měšťanů sídlících uvnitř. Řemesla se zde rozvíjela hlavně pro potřeby města, jen málo na vývoz a obchod. Panství vlastnilo stabilně kolem 20 – 30 vsí a velká část měšťanů, zejména v dobách bídy, se zabývala zemědělstvím. Tento počet vsí a plocha zemědělského majetku pohodlně dostačovaly městu po půl tisíciletí k zásobování potravinami. Město nejevilo žádnou snahu expandovat, zabírat další území ani stavět nové čtvrti. Náhle, na konci 18. století, se cosi záhadného stalo a měšťané začali své město vynášet ven do krajiny, zakládat jakési jeho metastázy a poté je spojovat ve větší celek souměstí, okresu, kraje. V krátké době se zcela změnilo myšlení měšťanů, zvláště těch, kteří rozhodovali. Změnil se jejich přístup ke světu. Přestali se schovávat za hradbami, zbořili je a vykročili do světa. Pokusme se identifikovat ony určující změny v myšlení, jak jsme je neznačili již ke konci předchozí kapitoly.

Vlastnictvím měšťanů byly pozemky, finanční majetek, který přinášel důchod, částečně také vlastnictví zdrojů surovin, lesů apod. Šlo o takové vlastnictví, které bylo možno buď přímo užívat, nebo pronajmout druhému a žít z renty. Postupně, již ve středověku se vyprofilovaly tři skupiny měšťana podle toho, co pro něho majetek a peníze znamenaly. 1. skupina vnímala peníze jako prostředek k nakupování a prodávání. Nehromadila je, ale používala ke směně. Peníze byly prostředkem. 2. skupina vnímala peníze jako cíl svého snažení a chtěla jich z různých důvodů nahromadit co nejvíce. Peníze zde byly předmětem zájmu a cílem, obchod jen prostředkem k jejich získání. 3. skupina vznikla na začátku novověku. Peníze půjčovala, aby se úrokováním množily. Peníze zde byly předmětem obchodu, tedy samotným zbožím. 4. skupina, ta, která přinesla změnu, se objevila během napoleonských válek a stále více rostla. Tato skupina peníze investovala, aby rozhýbala nějaké dění, nastartovala projekty, výrobu, uskutečnění plánů a snů. Peníze zde byly investičním kapitálem, médiem změny, dynamiky a pohybu. Investice se stala spotřebou odloženou do budoucnosti. Středověký obchodník vynalezl směnku, kterou mohl hodnotu svých peněz přenášet z jednoho místa na druhé. Investice byla směnkou, kterou se hodnota přenášela v čase do budoucnosti. Investující podnikatelé začali natahovat ruku po budoucnosti, začali ovlivňovat penězi to, co se má či nemá v budoucnosti uskutečnit, a zmocňovali se budoucnosti již nyní v přítomnosti. Svým způsobem budoucností manipulovali a cílem jim byla právě tato moc. Tím se peníze jako takové vzdalovaly od reálné majetkové držby nemovitostí. Majitelé nemovitostí (zastánci panství a vrchnostenského uspořádání) trvali na svém modelu spotřebovávání výnosů (renty). Investoři chtěli, aby peníze, kromě spotřeby, poháněly cosi nového a něčemu novému dávaly vznikat. Nešlo jim jen o zajištění vlastní existence, prestiže či postavení a o spotřebu, ale o reálnou moc. Byli svým způsobem tvůrci, ale i manipulátoři. Šlo o dva zcela odlišné typy myšlení. Novověký podnikatel přebíral budoucnost z Božích rukou do své vlastní péče, plánoval ji a aktivně vytvářel. Investorům bylo město malé a vůbec nepotřebovali město uzavřené a zajištěné. Ekonomiku i společnost (namísto modelu košatění stromu) vnímali a organizovali jako stroj, v němž majetek vyrábí majetek a kolem tohoto procesu se nějak samovolně formují přirozená pravidla pro fungování společnosti.

Na počátku novověku ve společnosti rozhodovali zpravidla pozemkoví vlastníci a kupci. Postupně převládl vliv investujících podnikatelů, kteří vyvolávali dynamický pohyb, bourali omezení a uzavřenost, profitovali ze změny a drželi ruce na pákách pohybu. Symbolicky se to projevilo bouráním středověkých hradeb. Středověký zemědělec či nájemce půdy byl závislý na rozmarech počasí, na daru úrody, jinými slovy na Boží přízni. Novověký podnikatel se cítil být větším pánem svých podniků a zisků. Jako by vše více záleželo na něm samém, jako by byl méně závislý na Boží milosti a více na své vůli a šikovnosti. Neodvracel se od Boha, ale cítil se jako Bohem pověřený zvelebitel a správce světa. To vše odvracelo pozornost obyvatel od středověkých duchovních hodnot k pozemským hodnotám, zejména k majetku a moci. Jenže majetek pracoval s lidmi tak, aby se sám v jejich myslích stal jediným měřítkem úspěchu a jediným smyslem života. Mnoho obyvatel, zejména měšťanů, spokojených doposud s tím, že mají zajištěnu obživu a žijí v souladu s Bohem, začalo chtít soutěžit v oblasti majetku, vlivu a moci. Především tato změna ve vnímání smyslu života (od modlitby k soutěžení) vedla k expanzi, aktivitě, k bohatství a k zajištění existence pro více obyvatel, později ovšem také k destrukci morálních hodnot a společenství jako takového. Křesťanství zdůrazňovalo věřícím, že lidé jsou si rovni, ale pouze v příslibu Boží lásky. Zcela bez obalu přiznávalo, že jinak si lidé rovni nejsou. Jsou různě nadaní, různě inteligentní, různě šikovní a silní, mají různé vlastnosti, různou výchovu a rodí se do různého prostředí, které jim poskytuje různé příležitosti. Křesťanství ale dodávalo, že lidé se především nemají rovnat a porovnávat, nemají se navzájem soudit a soutěžit v tom, kdo je lepší, neboť to není jejich zásluhou, to určil Bůh tím, jaké a jak je nechal narodit. Podle křesťanů měli lidé své jedinečnosti a jinakosti využít ke službě společenství. Lidé byli stvořeni sobě nerovní právě proto, aby byli nuceni se doplňovat. Faktická a přiznaná nerovnost měla sloužit k obohacení vyššího celku. Lidé neměli soutěžit, ale doplňovat se v rodině, ve vztazích, v obci a městě, ve farnosti i v rámci národa a státu. Podle své zvláštnosti a jedinečnosti měli přispívat svým dílem. Proto středověku nevadily stavovské bariéry a rozdíly v postavení i v majetku. Kde ses narodil, tam služ. Není velké a malé služby. Naproti tomu nový typ investičního podnikání nutil lidi soutěžit a porovnávat se mezi sebou,

přinášel měřítka úspěšnosti a neúspěšnosti, zneklidňoval a traumatizoval, přičemž musel vzápětí řešit otázku legitimity nerovnosti a musel vymýšlet měřítka i systémy, podle nichž se mají soutěžící porovnávat ve své úspěšnosti. Společnost již neměla růst a košatět jako celek, ale měla fungovat a expandovat v závodě jedinců. Trauma z neúspěchu mělo být motorem pohánějícím lidi, aby se maximálně snažili. Ze života se začal stávat jakýsi dostih, v němž díky nerovnosti a různosti lidí byli někteří znevýhodněni předem. Tento model byl zpočátku přínosný, ale postupně lapil lidstvo do pasti zběsilého a dravého soupeření a z lidského společenství udělal bezohledný zápas osamocených jedinců. Výnosy z půdy se díky novým postupům, novým plodinám a nářadí zvýšily natolik, že uživily mnohem více obyvatel, úředníků, vojáků, řemeslníků a všech, kdo již s půdou přímo nepracovali. Společenská struktura se stávala složitější a přibývalo lidí, kteří byli užiteční i jinak, než že někoho krmili. Také panovníci a jejich státy se začali chovat racionálně a pragmaticky. Již za panování Marie Terezie a Josefa II. si dvorští ekonomové povšimli, že je venkov přelidněný a vzniká nevyužitá pracovní síla, která by mohla být nasazena jinde při nezemědělských činnostech. K postupné likvidaci středověké vrchnostenské správy, panství a poddanství nevedly ani tak humanitární důvody, jako spíše důvody ekonomické a pragmatické, zapříčiněné změnou myšlení. Uvolnění tuhého poddanství Josefem II. způsobilo migraci poddaných za prací k průmyslovým centrům. Došlo k pohybu, k lepšímu využití a k zvýšení dostupnosti pracovních sil. Poddaný byl nyní vázán jen robotou či reluicí, platbou nahrazující robotu a tu mohl odvádět kdekoliv, třebas ve městě nebo v manufaktuře. Majitel statku dříve dostával od nevolníka naturální hodnotu v podobě práce či produktu a musel se starat o její zpeněžení. Po raabizaci dostával přímo finanční rentu. Města se raabizací zbavila přímé správy svého panství a starala se jen o rentu, o hotové peníze. Manufakturní způsob sériové výroby rozkládal celek výroby do jednotlivých úseků a operací. To se promítlo do lidského vnímání světa, z něhož začala mizet kontinuita, souvislosti a vnímání světa jako celku, univerza, procesu či příběhu. Lidé začínali vnímat své momentální jednání odděleně od celku života, postojů a jeho smyslu, rozsekané na izolované fáze, operace a etapy. Zatímco jedni se zmocňovali budoucnosti, jiní se propadali do izolované aktuality okamžiku a úkolu.

Brzy vznikla potřeba dělníků pro rostoucí manufaktury, ale v rámci uzavřeného města je nebylo možno ubytovat. Stejně jako město bylo uzavřeným celkem i panství. Vznikala potřeba jiného, propustnějšího členění prostoru, země. S uzavřenými celky ovšem mizela také zodpovědnost za tyto celky. Množství bývalých vesničanů brzy žilo v jakýchsi koloniích, fabrických ghettech, kde ztráceli kontakt se svým původem a pocit kontinuity se svými kořeny, předky apod. Cítili se znejistění a vykořenění, což poskytovalo příležitost nejrůznějším středostavovským agitátorům, kazatelům a idealistům, aby zde vyzkoušeli moc slova a využili tyto vykořeněné masy k naplnění svých mocenských záměrů, nejprve k odbourání stavovských bariér. Náhle vyvstal problém národa a národnosti jako náhradního pojiva, které mělo nesourodé kameny společnosti stmelit opět v celky. Intelektuálové vytvářeli ideje obrození a později ideje socialismu. Pokračující dlouholeté války poskytovaly množství státních zakázek pro určité typy řemesel a výroby. Nepřímo vedly k rozvoji manufakturní sériové výroby určitého zboží. To a zájmy investorů vedlo k postupnému odbourání cechovního systému, který hlídal rovnováhu poptávky a nabídky, takže nabídka vzniklá konkurencí a soutěží mohla nyní vytvářet další poptávku za cenu porušení rovnováhy. Výsledkem bylo množství soutěžících firem i osob, více levnějšího zboží a více pracovních míst, která přitahovala více obyvatel. Již roku 1754 byla v rámci Haugwitzových reforem řemesla rozdělena na komerční (s tendencí k velkovýrobě) a policejní (spoutaná s místním trhem). Společnost devatenáctého století však sama sebe ještě nechápala jako ekonomický mechanismus (to je úchylka konce 20. století), ale chápala se především jako sociální systém. Panstvo mělo povinnost starat se o celek panství, o poddané na panství. Podnikatelé, kteří nahrazovali pány, jako by nyní tuto povinnost přejímali, jen v jiné formě a měřítku. Panství podnikatele nebylo vymezeno geograficky, územím, ale vlivem jeho peněz. Podnikatelé zpočátku nesoutěžili v tom, kdo bude bohatší a mocnější. Získávání bohatství dávalo smysl jen jako služba pro obec a společenství. Chtěli být váženi jako ti, kdo pro společnost hodně udělali. Prospěch a povznesení celku měly být hlavním motivem. Když se stav celku zlepšoval, byli dobrými správci světa, množili Boží hřivny a byl to důkaz, že se správným způsobem zmocňují budoucnosti. Doba prvotního podnikání byla plná filantropů, sponzorů,

stavitelů a budovatelů veřejného blaha. Bylo to samozřejmé. Teprve později, když podnikatelé začali soutěžit mezi sebou, vznikala otázka, zda je zisk z podnikání oprávněný, není-li zároveň společensky užitečný. Vznikala otázka, zda je jakákoliv funkce a moc oprávněná, není-li zároveň službou. Rýsovala se i další otázka, zda může být držiteli renty či zisku v zájmu obecné spravedlnosti zisk z velké části nebo úplně odebrán a redistribuován ve společnosti. Nebo zda mu má být odebrán skrytě, zdaněním majetku, který rentu přináší, do takové míry, aby stát mohl podstatnou část renty redistribuovat v sociálním systému. Společnost se začala bránit a nechtěla být jen nástrojem něčí soutěže. Odpovědí na soutěživost byl socialismus, nová forma návratu ke službě společenství. Socialismus ale neuměl vyložit smysl nerovnosti a nezbylo mu než nerovnost popírat a směřovat k rovnostářství, které vynucoval i násilím. Jakmile se výroba, výstavba a zaměstnávání začaly rozvíjet nad obvyklé rámce, stoupla potřeba zdrojů. Stát i město začaly účinně podporovat vyhledávání a těžení zdrojů nerostného bohatství, zejména rud a uhlí, což vedlo ke vzniku a k růstu celého řetězce zpracovatelských podniků, které nemohly být umístěny uvnitř hradeb a v centrech měst, nýbrž právě na předměstích a někdy i daleko od předměstí, v místě těžby či nálezu. Okolí Plzně se ukázalo být na tyto přírodní zdroje více než bohaté a město je nemohlo ochránit hradbami. Starověký Řím se zmocňoval světa tak, že posouval své hradby v podobě limes a pevností. Novověké město neposouvalo hradby a vůbec se nezmocňovalo teritoria, ale jen zdrojů v teritoriu okolo, neboť šlo o zvyšování zisků, nikoliv o zvětšování území. Vzdálené zdroje i trhy si vynucovaly rozvoj dopravy a komunikací. Stát začal, také z vojenských důvodů, podporovat a dotovat vytváření sítě sjízdných a pevných silnic, zjednodušení cestování a komunikace, později stavbu železnic a telegrafu. To zjednodušilo obchod a učinilo i vzdálenější oblasti přístupné z centra Plzně. Po stavbě železnice byla cesta do Prahy stejně dlouhá jako dříve cesta na předměstí. Jako by Praha byla jen pokračováním Plzně. Faktor času a prostoru se prudce proměňoval, neboť i každý běh o závod musí probíhat v reálném čase, aby byl úspěch měřitelný. Po státním bankrotu roku 1811 v důsledku války s Napoleonem byli kancléř Metternich i císař František I. nuceni přijmout státní půjčky a vpustit do země převážně židovský, ale především na státu nezávislý bankovní kapitál. Ten měl téměř výhradně investiční charakter.

Začal ve stále větší míře úvěrovat podnikání a umožnil vznik mnoha firem a podniků, které by nemohl dotovat stát, nebo by jinak nevznikly. Kapitál směřoval proti uzavřenosti, potřeboval pohyb a změnu. Smyslem bylo, aby peníze obíhaly, aby něco živily a poháněly. Peníze přestaly být jen silou hromaděnou v jakémsi akumulátoru Harpagonovy truhly, ale začaly se měnit v proudící energii. Půjčovatelé cíleně působili tak, aby postupně vytvářeli zájem o půjčky. Svět investic nabízel bankám nepoměrně větší roli než tradiční svět spotřebitelů rent. Nezávislý kapitál se však záhy začal zmocňovat státu a využívat ho k soutěžení. V určitý okamžik zkrátka přestalo město být společenstvím na sobě závislých lidí, kteří se v omezeném počtu znají a nějak prožívají spoluzodpovědnost za bezpečí, život a prosperitu všech v okruhu společenství, což symbolizovaly právě městské hradby. V určitý okamžik se město stalo pouze hrací deskou, na které žijí různí, často sobě neznámí lidé, hráči různých zájmů jen vedle sebe a namísto lásky k bližnímu či hledání smyslu života, také namísto bezpečí majetku před světem dbají jen o to, aby hra i soutěž pokračovaly. Namísto spoluzodpovědnosti za druhého i za celek jen dodržují pravidla soupeření a mnohdy ani ta ne. Bylo totiž jen otázkou času, kdy soutěžící podnikatelé zjistí, že pravidla je omezují stejně, jako je omezovaly hradby. Princip podnikatelské soutěže byl proto od počátku společensky destruktivní a úchylný, i když to ještě celá desetiletí nebylo patrné. Starost o blaho společenství se ukázala být setrvačným reliktem, který se stále více rozplýval a mizel, což obnažovalo dravost. Již od počátku v sobě nesl nutnost vzniku sebeobrany v podobě socialistických idejí. Čím více se město zvětšovalo, tím více v něm byl jedinec anonymní, tím méně se lidé navzájem znali. Stále častěji začínali žít nikoliv spolu, ale vedle sebe. Lidé ale potřebují žít spolu a to nakonec vedlo k vytváření lokálních sousedských společenství, společenství domu, bloku, čtvrti, která se začala podobat samostatné obci. Město ztrácelo jednotu a začalo se rozpadat do jednotlivých dělnických i jiných obcí. Největší rozdíl mezi středověkým a moderním městem tkvěl právě v pojetí pospolitosti. Křesťanství bylo protizávažím sobectví obchodníků a obchodníci tvořili podstatnou část města. Moderní podnikatel nebyl sobec a mnohdy žil jako asketa. Neudělal se jen pro sebe. Jeho hřích byl mnohem horšího druhu.

Chtěl podle sebe udělat svět a věřil, že to povede k dobrému, když on to myslí dobře. Chtěl nahradit Boha. Jakmile pragmatické, sobecké či strojové a systémové myšlení převážilo nad celospolečensky sdíleným náboženstvím, vytrácelo se společenské pojivo. Lidská společnost se již nepodobala maltou lepené zdi, která může mít strukturu, architekturu a vyšší smysl. Mohla se podobat nanejvýš hromadě nespojených kamenů. Obchodníci byli mistři v tom, jak získat kamenů více, ale mohli je pouze vršit, protože jim chybělo pojivo vzájemnosti, lásky a smyslu konání. Ani investoři a podnikatelé neměli pojivo, a tak hledali alespoň systémy, jak tyto nahromaděné kameny uspořádat. Ekonomika již v prvních merkantilistických teoriích nabízela takový systém. Namísto řádu Stvořitele přinášela pořádek člověka. Ideje nacionalismu a socialismu se pak staly pokusy o nalezení nového druhu pojiva, aby bylo možno namísto vršení opět stavět a dát hromadění smysl a vertikální rozměr. Měly však chybnou architekturu. Počátky byly ovšem optimistické a nadšené, město expandovalo k hrdosti svých obyvatel, bohatlo a rychle se rozrůstalo, přibývalo domů, zboží, předmětů, všichni se cítili zaměstnáni přetvářením světa, a i když horečná činnost neměla smysl, alespoň člověka zaměstnala a nedovolila mu na smysl života myslet. Jednota města se brzy rozpadla na zájmové aliance politického, hospodářského, kulturního, nacionálního a sociálního typu. Vedlo to k rozpadu morálky, k podvodům, lhaní, k sofistikovanému kradení, k relativizaci zákonů, pravidel i zločinu vůbec, k bankrotům a poškozování obyvatel. Expanze města v jakékoliv rovině nevypovídá nic o kvalitě a smyslu lidského života v tomto městě. Ani početní růst obyvatelstva, podniků, obchodů, divadel, soudů, bank a úřadů o tom nic nevypovídá. Může být pouze průvodním jevem nesmyslné soutěže. Může být projevem společnosti - stroje, který vytváří pravidla jako produkty a produkuje nejen zboží, ale i prefabrikované lidské bytosti s unifikovaným myšlením a deformovaným vnímáním světa. Růst, složitost a provázanost správních institucí a orgánů města nevypovídá nic o míře koordinace činností ve prospěch celku a obce. Může být pouze průvodním jevem vzrůstajících tendencí ovládat a manipulovat celek. Nic z toho neříká, jaké cítíme uspokojení, že pracujeme pro celek, jaký to našemu životu dává smysl a jak nám proto přestává záležet na faktu, že si nejsme rovni, jak se zde proto cítíme být šťastní a proto i doma.

Jsme-li demokraty, musíme dávat dobrý pozor na situace, kdy jsou likvidovány střední články společenské a mocenské hierarchie. V rovině podnikatelské i v rovině správních institucí. Jde o procesy, v nichž veškeré mocenské nástroje získává stát. Kdy jsou například likvidovány okresní úřady, coby vyšší orgány samosprávy a mezi obecní samosprávou a krajskou státní správou zeje obrovská trhlina, která již nedovolí samosprávě, aby se účinně opřela státní moci. Jde o procesy, kdy veškeré berně vybírá, spravuje a přerozděluje stát bez účinné kontroly těch, kdo je platí. Jde o procesy, které ničí malého rolníka a podnikatele, protože je na státu nezávislý a ve svém okolí se uživí sám, mohl by tedy i nezávisle myslet a mohl by si dovolit mít vlastní názor. Když si veškerou moc v zemi uzurpuje stát, vyvstává otázka, kdo je to stát, tedy, kdo prostřednictvím správy státu vládne? Když se veškerá moc soustředí na vrcholu, stačí se onoho vrcholu zmocnit a ovládnete vše. V dějinách se neustále opakují dva základní mocenské trendy. Centralistický a korporativní. Centralistický nastoluje jakýsi pořádek, ale za cenu nesvobody a za cenu umrtvení. Krátkodobě soustředí do rukou státních elit celý společenský potenciál, ale společnost usne a neprodukuje nic. Korporativní přístup působí jako zmatek, vytváří přehršel zájmových korporací, které spolu soupeří a hrozí chaosem. Jde o kreativní období, které vytváří hodnoty a produkuje věci i myšlenky. Toto soupeření však vyžaduje regulaci a někoho, kdo nedovolí, aby zájmy korporací ohrozily zájmy státu. Ve středověku byla evropská společnost jakýmsi konglomerátem zájmových a mocenských korporací. Byla zde vysoká, zemanská a rytířská šlechta, města a obchodníci, cechy, církevní struktury a podobně. Všechny tyto korporace usilovaly v rámci svých možností o místo na slunci, o zlepšení vlastní pozice. Jako arbitr nad nimi působil panovník. Jeho úkolem bylo dohlížet na jejich vzájemné soupeření, dávat mu pravidla, prosazovat meze takového soupeření, které by současně nezničilo nebo příliš nepoškodilo stát. V 16. století se se začal prosazovat panovnický absolutismus, který korporace zcela zničil a spoutal, dostal je pod přísnou státní kontrolu. Stát byl v tomto případě totožný s panovníkovou osobou. Král ve třicetileté válce zcela likvidoval stavy, šlechtu, církev i města jako mocenské faktory. Ponechal si pouze loajální šlechtu a tu stále více kontroloval. Městům byla

postupně odňata samospráva a dosazeni královští úředníci. Za Josefa II. se i duchovní osoby staly státními zaměstnanci. Náboženská reformace a napoleonské války však v západních koloniálních říších nastartovaly opačný proces, a sice uvolňování centrální moci, které opět umožnilo vznik a vzájemný zápas staronových i zcela nových zájmových korporací. Bylo zde obrozené měšťanstvo a bezpočet jeho spolků, byl zde nový stav podnikatelů, průmyslníků a finančníků, opět se vzmáhala zemská šlechta, zesílil vliv vojska a jeho představitelů, poddanský stav směřoval k občanství a s ústupem křesťanství ožil obrozený kmenový nacionalismus. Proces obnoveného zápasu korporací probíhal během celého 19. století a jednou z korporátních forem se staly i vznikající politické strany. Panovníka tento proces odsunul z pozice jediného držitele moci zpět do pocice neutrálního arbitra a strážce pravidel zápasu o moc a vliv, strážce státu. Císař František Josef I. tuto svou roli přijal a glosoval ji slovy: Mým úkolem je chránit své národy před jejich politiky. Korporace postupně nabyly takového vlivu a moci, že zcela přerostly formativní a usměrňující možnosti státu. Jejich zápas se stal natolik intenzívním, že nakonec vyvolal děsivou světovou válku a po ní se korporace ve vzájemné shodě úplně zbavily panovníka, který se jejich zápasu pokoušel dávat meze a pravidla. Rozhořel se bezzudný zápas silnějších korporací, zvláště finančních a politických stran o definitivní ovládnutí státu a jeho přizpůsobení vlastním zájmům. V Německu a v Rusku se to nacionalistickým a komunistickým korporacím podařilo a poté, kdy se státu zcela zmocnily, zlikvidovaly krvavě a nemilosrdně všechny ostatní mocenské subjekty. Svým způsobem nastolily novou centralizaci a absolutismus jedné strany – jediné korporace. V Československu se roku 1989 tento komunistický mocenský centralismus zhroutil vlivem změn v zahraničí a znovu se otevřel prostor pro vznik bezpočtu menších korporací. Ty ale opět začaly spolu vést zápas o moc a vliv na společnost, tentokrát s pomocí masmédií. Tato „demokracie“ však postrádala nejvyššího, neutrálního arbitra, který by hlídal zájmy státu a prosazoval pravidla pro soupeření či soutěž. To je jeden z hlavních důvodů, proč se stát přesvědčeným monarchistou a zastáncem znovuobsazení trůnu sv. Václava. Nyní, na začátku 21. století je totiž opět zřetelným trendem likvidace středního stavu a koncentrace veškeré moci ve státě v rukou určité zájmové skupiny. Absolutističtí panovníci typu Marie Terezie a Josefa II. se také projevovali cílevědomou snahou o likvidaci a kontrolu středního stavu,

cechů, církve, samosprávy apod. Dělali to kvůli válečnému ohrožení země, které je nutilo centralizovat moc a zamezit vzájemnému zápasu a soutěžení korporací uvnitř státu, které stát navenek oslabovalo. Nyní jsme svědky podobného procesu i bez válečného ohrožení. Jsem osobně přesvědčen, že soupeření zájmových korporací musí pokračovat a demokracie je nejlepším uspořádáním společnosti. Soupeření produkuje kreativitu a nápady. Musí však být zachována pestrost a mnohost korporací, jejich určitá svoboda. Musí být zachována možnost jedince uživit se vlastním úsilím nezávisle na státu, která jedinci dovoluje mít vlastní názor. Aby jeho živobytí nebylo závislé na tom, zda drží hubu a krok. Především musí být obnovena funkce nejvyššího arbitra, strážce pravidel, mravnosti, hodnot a zájmů státu, celku společnosti. Budoucností pro občanskou společnost je demokratická monarchie.

Existence politických stran vždy již signalizuje, že ve společnosti není cosi v pořádku. Strany představují korporaci - zájmovou skupinu osob. Jsou vždy jen částí celku, a přesto usilují o ovládnutí celého celku a o jeho přizpůsobení vlastním zájmům. Jinými slovy, jejich úsilí degraduje celek na úroveň jedné z jeho částí. Celistvé má být ovládáno a určováno částečným. Jako by celý člověk měl sloužit zájmům své vlastní ruky nebo nohy. Jako by demokracie spočívala v tom, že celému člověku budou střídavě poroučet ruka, noha či žaludek. Dokud ale existuje skutečná hlava státu se skutečnou mocí vládnout částem, zájmům a stranám, není situace tak zlá. Staročeši byl lidový název pro Českou národní stranu, která vznikla jako nejstarší česká politická strana v roce 1848. Rozvinula se ze zájmového uskupení českých měšťanů a hájila měšťanský střední stav. Politickou aktivitu vyvíjela až po liberalizaci monarchie po roce 1859. Brzy se ukázalo, že ji tvoří zárodky různých myšlenkových a ideových směrů a skupinky sledující různé politické koncepty. Přesto se z větší části udržela v základní jednotě až do roku 1918. Vedli ji liberální středostavovští intelektuálové jako František Palacký, František Ladislav Rieger, Josef Kaizl, František August Brauner. Moravská odnož se časem proměnila v samostatnou stranu vedenou Aloisem Pražákem. Roku 1861 se od strany distancovala česká

šlechta, která nemohla přijmout vstřícné stanovisko strany k polskému národnímu povstání. Mladočeši byli, jak se ukázalo, politici orientovaní spíše na liberální směr politiky. Hlásili se k aktivismu Karla Havlíčka Borovského a prosazovali konkrétnější požadavky, jako univerzální volební právo a různé svobody. Snažili se o umenšení vlivu římskokatolické církve a vymezovali se proti šlechtě organizované ve straně Konzervativního velkostatku. Byli ideálním podhoubím pro vznik dalších sociálně a nacionálně orientovaných politických stran. Prvním předsedou se stal Karel Sladkovský, poslancem za stranu byl i dr. Miroslav Tyrš. Ve volbách roku 1883 získali 37 mandátů a v roce 1891 v Čechách zvítězili. Roku 1892 vydali Manifest mladočeské strany a vytvořili na Moravě Neodvislou stranu lidu jako svoji součást. Roku 1890 se neúčastnili jednání o punktacích, zásadách o používání češtiny a němčiny, a znemožňovali praktické naplnění těchto dohod s císařem. Později, z obav z narůstajícího vlivu německé levice tolerovali říšskou vládu a k obstrukci znovu sáhli roku 1899. Roku 1901 výrazně zvítězili ve volbách do Říšské rady a do Českého zemského sněmu. Roku 1906 vstoupili do vlády Konráda Hohenloheho. Roku 1907, po zavedení všeobecného hlasovacího práva, kandidovali spolu se staročechy, ale byli již poraženi agrární stranou. Za světové války byli jejich představitelé Karel Kramář a Alois Rašín zatčeni. 9. února 1918 se Národní strana svobodomyslná sloučila s Českou stranou státoprávně pokrokovou a s velkou částí České strany pokrokové. Nová strana dostala název Česká státoprávní demokracie. V květnu se k ní připojila i Pokroková strana lidu na Moravě a v říjnu Národní strana (staročeši). Po vyhlášení nezávislosti strana přijala název Československá národní demokracie. Roku 1863 nastal nejvážnější rozkol kvůli politice pasivní rezistence, během níž poslanci strany zvolení do Říšské rady dlouhodobě nedocházeli do parlamentu, a bylo jim vytýkáno, že rezistencí nehájí zájmy Čechů a neplní tak úkol, pro který byli zvoleni. Uvnitř strany se postupně formovalo mladočeské křídlo. Od roku 1872 reprezentovali staročeši konzervativní měšťanstvo alespoň v českém zemském sněmu a postupně se orientovali spíše na komunální politiku. Počínaje rokem 1890 ztratili staročeši jakýkoliv významnější vliv na politiku vůbec. Roku 1874 porušilo 7 mladších poslanců úmluvu o rezistenci a začali docházet do parlamentu. Ještě toho roku byla založena Národní strana svobodomyslná, neboli Mladočeši.

Sport je cvičení těla spojené se soutěžením. Ale dříve, než sport byla tělovýchova nebo tělocvik, složená slova, v nichž chybí onen prvek závodění a poměřování se. V 19. století přicházela na svět fyskultura, tedy jakási kulturní forma, která (poprvé vedle práce a války) měla co do činění s fyzičností, s tělem, pohybem a výkonem. Jako odnož kultury byl tento jev odrazem toho, jak lidská společnost myslela a prožívala svět i společenství. A lidské společenství tehdy samo sebe v žádném případě nechápalo jako prostředí, v němž spolu jedinci či skupiny soutěží, přetahují se, přetlačují a závodí o to, kdo je lepší, nadanější, silnější, chytřejší a tak všelijak podobně. Lidské společenství samo sebe chápalo jako prostředí, v němž sobě nerovní a od sebe odlišní jedinci v harmonických modelech spolupracují a doplňují se každý podle svých možností a schopností, aby mohlo vzniknout cosi vyššího, co pouhé jedince převyšuje významem a dokonalostí. Proto také první demonstrace možností těla postrádaly onen prvek hry, soutěže a závodu, prvek, který společnost vnímala jako rozkladný a škodlivý. Neslušelo se, aby jedinec demonstroval své přednosti na úkor ostatních jedinců, vyděloval se tak z celku a vyvyšoval se nad celek. Naopak bylo třeba demonstrovat podřízení se jedince a jeho disciplinovanou spolupráci na výsledné harmonii pohybů všech. Vítězové nebyli žádoucí. Žádoucí byla harmonie, k ní vedla disciplína a to znamenalo umenšit sebe a zaniknout v celku. Vedle těla bylo zapotřebí i výchovy a utváření. Tělovýchovy. Všechny tělovýchovné spolky začínaly se spartakiádní ideou sborových cvičení, jednotných rytmů a pohybů. I pouhé cvičení na nářadí se zdálo být svatokrádežné a nepřístojně individualistické, zdůrazňující jedince, ocitající se na hraně soutěžení, oslavující dravost. Jenže společnost sama se měnila a na přelomu století byla již v plném proudu dravá soutěž v majetku, moci a vlivu, soutěž v oblékání, v důstojnosti, ve slušnosti, ve vlastenectví a téměř ve všem. Soutěž rozkladná, ničící společnost i harmonii lidského soužití, soutěž přibližující prales, od kterého ji oddělovala pouze pravidla. Tehdy ještě většina závodících jedinců byla ochotna pravidla dodržovat a poměřovat se navzájem jen podle pravidel, již proto, aby jejich vítězství bylo měřitelné.

A sport se opět stal kulturním odrazem této změny. Nešlo v něm o život a o všechno, jako ve skutečných mezilidských závodech. Sport byl jen kontrolovaným rituálem, neboť doba velela soutěžit pouze tak, aby to bylo kontrolovatelné. Taková rituální forma nesnesla ve sportu korupci nebo neférové jednání. Zde to mělo být spravedlivé. V určité kategorii měli závodit jen sportovci s podobnými předpoklady, možnostmi a schopnostmi, podobné váhy, výšky, věku apod. Měli začínat od stejné startovní čáry a měli při tom demonstrovat, že je prohra či vítězství nepřipravily o přátelství a vzájemný respekt. Odveta nebyla v žádném případě pomstou. Sportovní zápolení mělo být více hrou, než zápasem o něco. Mělo vést k radosti z pohybu spíše, než k výkonu. Mělo uvolnit atavistické nevědomé dravčí pudy člověka a předejít kulturnímu traumatu zvířete uvězněnému kulturou či duší. Ritualizovaný konflikt neškodil, nevedl k nenávisti a lačnosti. Měl vybít energii a spoutat tendenci jedince k bezohledné společenské soutěži ve skutečném životě. Sport se stal kolem, v němž veverka běží, aniž by běžela skutečně. Jen tak byl akceptovatelný a mnohé veverky dodnes tráví v takových kolech celý svůj život, spokojené s tím, jak svým životem slavně a vítězně proběhly. Posláním a cíli prvních tělovýchovných spolků tedy bylo vytvářet obec, společenství, vzdělávat, učit disciplíně, pokoře a spolupráci, sdružovat na bázi vlastenectví nebo třídní sounáležitosti a teprve až pak a jaksi mimochodem pěstovat zdravé a silné tělo, ovšem jen kvůli tomu, aby toto tělo mohlo sloužit vyšším hodnotám a cílům (národu, třídě apod.).

Dějiny ukazují, že člověk ke svému životu potřebuje nejen dostatek jídla, teplo a pocit bezpečí. Člověk potřebuje ve stejné a snad v ještě větší míře pocit jistoty, který mu přináší skutečnost, že se ve světě kolem sebe orientuje. Potřebuje mít žebříček hodnot a potřebuje s ostatními lidmi sdílet společné měřítko, podle kterého se tyto hodnoty a úspěšnost či smysl života měří. Potřebuje vědět, kudy se kráčí kupředu a co by bylo cestou zpátky, kde je vzhůru a kde dolů, co je důležitější a přednější než něco jiného, co dělat nejprve a co počká. Potřebuje se na tom s ostatními shodnout, aby mohl své bytí v životě sdílet. V neposlední řadě potřebuje, aby jeho život a práce měly obecně platný a uznávaný smysl. Člověk je tvor, který smysl života získává službou něčemu, co je vyšší a důležitější, než je on sám, co ho přesahuje a co je nezpochybnitelně dobré. Tím člověk roste. Říše a režimy nepadají a nehroutí se tehdy, kdy nastane hlad, bída či nedostatek, ale tehdy, kdy začne selhávat hodnotový systém a kdy se vlivem zmatených okolností lidé přestávají orientovat ve světě podle měřítek, kterými se orientovali doposud. Pak začnou intenzívně hledat nové orientační body a systémy, v nichž by se opět opevnili a zakotvili. Po celá staletí se plzeňští měšťané i vesničané orientovali v téměř neměnném hodnotovém světě daném křesťanskou vírou. Když všechno selhávalo nebo když postrádali obecný rozhled po širších a vzdálených dějích, opevnili se ve svém gruntu, dílně, sloužili rodu a rodině nebo obci. Příliv dělníků, obchodníků a cizinců běhen 19. století tuto orientaci narušil a částečně zpochybnil. Dělníci vykořenění ze svých původních vesnic již josefínskými patenty hledali jiné jistoty a hodnoty. Našli je ve stranické a spolkové solidaritě, v širším měřítku ve službě socialistickým idejím, které ve svém důsledku směřovaly proti soukromému vlastnictví jako takovému. Světová válka zpochybnila téměř všechny hodnoty a dosavadní orientační body. Lidé v ní umírali jako stáda dobytka a vše se bez ustání jen zhoršovalo. Nezodpovězená otázka: Jak může Bůh toto dopouštět?, radikálně urychlila rozpad náboženského orientačního systému. Válka pohltila i civilní svět a všechno mu brala. Byla dlouhá a nekonečná. Po většinu roku 1918 zdaleka nebylo rozhodnuto. Centrálním mocnostem se revolucí podařilo vyřadit z války Rusko a válečnou akcí i Rumunsko. Italové byli zahnáni až k Piavě. Obsazením Ukrajiny byly získány nějaké suroviny a potraviny. Němci získali nazpět statisíce vojáků zajatých v Rusku, zahájili nadějnou a dlouho i úspěšnou ofenzívu ve Francii a byli jen malý kousek od konečného vítězství. Jenže svět dosavadních hodnot a orientačních bodů v zázemí, v každém městě i vsi, v institucích i hospodách se již hroutil. Lidé se

neorientovali, přestávali mít jistotu ohledně toho, co je správné, co je dobrá služba a čemu sloužit, co má a nemá smysl, co je nadějné a co znamená zánik. Namísto starého světa se nabízela možnost vyzkoušet nové ideje a systémy orientace ve světě ty nacionalistické a ty socialistické. Vším jako by prolínaly hodnoty liberální, tedy osvobozování, větší a lidovější samospráva, moudrost lidu proti moudrosti panovníků, svoboda v podnikání, majetkové a pozemkové přerozdělení a vůbec nový začátek po definitivním pohřbení všeho starého, co zklamalo. Převládl dojem, že je třeba jít někam kupředu a neohlížet se zpátky. Život i svět se projevují neustávající dynamikou a proměnou. Organizovaná společnost se svými pravidly, zvyky a rituály chrání jedince před náhlou změnou, na jakou není připraven. Lidé jsou ochotní akceptovat pomalou evoluční změnu, jaké se stihnou přizpůsobit. Jednou z funkcí společnosti a organizace je ochrana a bariéra proti náhlé či příliš rychlé změně. Achilovou patou habsburské monarchie byla skutečnost, že své obyvatelstvo chránila proti změnám a proměnám světa, hodnot i měřítek až příliš dokonale a příliš dlouho. Když se bariéra zhroutila válkou, proměna světa se zdála být šokující. Tento šok lidé stařičké monarchii neprominuli, jakkoliv by jí bývali prominuli i válku, jako ji promíjeli kdykoliv v minulosti. Společnost pochopila, že potřebuje novou a jinou ochranu před proměnami světa, ochranu před příliš živým životem. Bylo zapotřebí zavést jiná pravidla, jiné ideje a jiné rituály. Šanci na úspěch měly ty systémy a ideologie, které nabídly to nejdůležitější, totiž efektivní ochranu a bariéru proti změně. Slibné byly jen dva - nacionalismus a socialismus, oba ve spojení s alespoň takovou mírou demokracie, k jaké se již před válkou evolučním procesem dopracovala monarchie. Výměnu systému bylo třeba provést co nejrychleji, aby se společnost uklidnila a opět opevnila, tedy když to jinak nešlo, i revolučně. O tom, zda v Čechách zvítězí nacionalistický nebo socialistický model, rozhodovala potřeba zamezit důsledkům dravčí soutěživosti a znovunastolení civilizace. Zkoumaly a vážily se ideje, které by opět lidi přiměly k tomu, aby se přestali porovnávat, aby přestali závodit a pracovali pro celek, pro obec, aby respektovali svoji nerovnost a využili ji k obecnému prospěchu. Hledaly se cesty a metody, jak příliš bohaté jedince přimět, aby část bohatství vraceli zpět do oběhu a redistribuce, aby investovali do sociální stability. Hledaly se nové typy společenského pojiva, aby z pouhého hromadění kamenů opět vyrostly chrámy a stavby. Hledalo se nové všeobecné univerzální měřítko pro všechny lidské věci a děje. Hledal se způsob, jak se opět vyrovnat s lidskou nerovností.

Nacionalisté říkali, že na rovnost má být zapomenuto a nerovnost má být využita ke službě národu, podle možností a schopností každého. Sjednocujícím nadřazeným elementem měla být idea národa, řeči, krve a rasy. V českém prostředí dostal nacionalismus podobu návratu svrchovanosti kmene. Kmen ovšem představoval úplně jiný druh civilizace a špatně se snášel se státem, který byl historicky důsledkem náboženství. Socialismus přicházel s myšlenkou, že soutěž má být co nejvíce omezena direktivně a všichni mají být ke službě celku přinuceni. Jinými slovy, rovnost má být přikázána a nařízena. Pokud se soutěží v oblasti majetku, má být zakázáno vlastnění, pokud se soutěží v oblasti moci, má být moc přenesena z vynikajících jedinců na anonymní masu. Socialismus se ale špatně snášel s lidskou přirozeností, s prostým faktem existence nerovnosti i s podstatou samotné moci. Nástup těchto sebezáchovných idejí nejlépe charakterizuje vše, co se v zemi, v Plzni i jinde dělo ke konci 19. a po většinu 20. století. Vytvoření vlastního státu na konci roku 1918 nahrávalo nacionalismu. Tomu se podařilo poněkud usmířit vědomí faktické nerovnosti mezi příslušníky jednoho národa, ale vedl k zuřivé a destruktivní soutěži s jinými národy. Socialismus zpočátku vytvářel dobrovolné obce lidí, kteří se rozhodli nepoměřovat se a nesoutěžit, ale využívat své jinakosti ve prospěch celku - hnutí, později, jakmile získal vliv a moc, pokusil se nastolit rovnost násilím a původně dobrý úmysl nutně vedl k tyranii. Právě během socialistického a komunistického pokusu o přikázanou rovnost se ukázalo, že lidé si nejsou rovni ani tehdy, kdy je jejich vlastnictví omezeno na přibližně stejnou míru. Ukázalo se, že k rovnosti nevede ani přenesení moci na kolektiv. Nerovnost se prosadila i zde. Schopnější a všeho schopní pod záminkou prospěchu celku shromáždili větší moc než kdykoliv jindy a užívali majetek bez omezení. Nerovnost se projevila na každém pracovišti, v každé oblasti a úrovni. Nedalo se zatajit, že kdosi je inteligentnější, pilnější, šikovnější než druzí, že ten vyniká v tomto oboru a druhý je nejlepší v jiném. Všudypřítomná infekce rovnostářství vedla jen k dalším, hromadným i zcela lokálním pokusům nastolit rovnost prostou likvidací každého, kdo v něčem vynikal. Ti, kdo zaostávali, se instinktivně spojovali do nevyhlášených stádních aliancí proti těm, kteří vynikali. Pokusy o nastolení rovnosti produkovaly závist a zášť. K rudým tyraniím však bylo ještě daleko. Plzeň po roce 1918 ovládla oranžová barva sociální demokracie. Tato strana představovala v dané situaci rozumný kompromis i jakousi syntézu obou výše uvedených ideologických systémů. Zvláště tomu tak bylo v Plzni, kde straničtí vůdci Luděk Pik a Gustav Habrmann bystře pochopili podstatu problému a v rámci politického programu plzeňské cesty odmítli převahu jednoho či druhého principu.

Socialismus a komunismus byl myšlenkovým směrem postaveným na ideji rovnosti mezi lidmi. Socialisté, počínaje prvními utopisty, předpokládali, že šťastné společnosti se nepodaří dosáhnout do té doby, dokud budou trvat majetkové rozdíly mezi lidmi, třídami a vrstvami společnosti. Hromadění majetku totiž vyvolává soutěž, která znemožňuje soužití lidí, uvádí je do sporu a do vzájemného zápasu a znemožňuje i spravování a existenci veřejného společného majetku, neboť dříve či později se někdo pokusí přivlastnit si jej. Radikální socialismus – komunismus odůvodněný Karlem Marxem předpokládal, že majetkové rozdíly nelze vyrovnat jinak než úplným zrušením instituce soukromého vlastnictví a zavedením pouze jediné povolené, totiž společné formy vlastnictví. Marx a po něm i Lenin dospěli k závěru, že zrušení soukromého vlastnictví bude muset být zavedeno násilnou formou. Ti, kdo tuto reformu dobrovolně nepřijmou, budou muset být ze světa odstraněni v zájmu budoucího blaha. Pak bude vychován nový člověk, pro kterého se společné vlastnictví stane již přirozeným stavem. Lenin, Trockij a zejména Stalin dospěli k závěru, že pro výchovu nové společnosti sobě rovných lidí bude nutno ze světa odstranit veškeré jiné systémy bazírující na soukromém vlastnictví. Proto bude muset komunismus zcela ovládnout svět a provést reformu v celosvětovém měřítku. Socialisté a komunisté se pochopitelně mýlili, neboť odstraněním soukromého vlastnictví nikdy nemůže být odstraněna lidská nerovnost a něco jako rovnost v tomto světě nikdy neexistovalo. Lidé jsou od narození různě nadaní, silní, chytří, vychovaní a v různé situaci. Proto musel i komunismus později dospět k nutnosti odstranit chytré, pilné, úspěšné a další lidi vymykající se průměru. Bylo navrhováno státní vlastnictví dětí, společné vlastnictví žen a unifikace člověka.

Lze si celkem dobře představit, že lidé, kteří se mezi válkami živili jako dělníci a námezdné síly a kteří zažili krizi a nezaměstnanost začátku 30. let neviděli v zavedení pracovní povinnosti nic špatného. Většinu života netrpěli touhou nepracovat, ale naopak strachem, zda práci dostanou. Nyní nastupoval režim, který jim zaručoval, že do konce života budou mít práci a plat, bezplatné zdravotnictví a školství pro své potomky a od 60 let (ženy od 55 let) věku zasloužený státem financovaný důchod. Tito lidé nevnímali pracovní povinnost jako nesvobodu, protože od práce nikdy svobodní být nechtěli. Režim jim navíc v podtextu své propagandy sliboval, že se nad ně již nikdy nebudou povyšovat lidé vzdělanější nebo majetnější. Naopak je, dělníky, označil za jedině správně žijící občany, kteří si za svá minulá a historická utrpení zaslouží říkat ostatním, jak se má žít a být platným členem společnosti. Poslední měli být prvními již v tomto životě na zemi. Bylo jim řečeno, že oni jsou ti důležití a všichni, kdo je schopnostmi převyšovali, jsou jen parazity, kteří je ohlupují a žijí z jejich mozolů. K jednomu z vůbec prvních motivů budování socialismu patřila pomsta. Samozřejmě historická a spravedlivá pomsta. V tomto poválečném období ještě trval nedostatek nejen spotřebního zboží, ale i potravin, takže bylo nutno zachovat přídělový systém až do měnové reformy v roce 1953. Situace se zvolna zlepšovala na celém světě, ale v Československu se toto přirozené zlepšování přičítalo komunistickému vedení. Lidé byli rozzlobení na překupníky a šmelináře, kteří nahromadili zásoby a prodávali je předražené na černém trhu mimo lístkový systém, de facto vydělávali na nedostatku a bídě. Nový režim s nimi sliboval zatočit a také zatočil. Stejně nespravedlivým se zdálo být to, že sedláci mají dostatek potravin, zatímco lidé ve městě nikoliv. Režim stíhal asociální živly, ulejváky a příživníky. Nový režim zajistil stát vojenskou silou mocného Sovětského svazu. Pozvedal hrdost na vlastní dějiny, počínaje výkladem revolučního lidového a národního charakteru husitského hnutí. Všechna selhání hodil na boháče, šlechtu a buržoazii. Prostí lidé byli vždy hrdinové, jen se teď konečně dokázali domluvit, aby je lumpové nezneužívali. Každý měl v živé paměti to, jak v roce 1938 demokraté a buržoazní vedení státu selhali, zvedli ruce nad hlavu a vzdali se bez

boje. A byla to pravda. Komunisté se nikdy nevzdají a vždy budou hájit zájmy národa i dělnické třídy. S Rudou armádou za zády budou neporazitelní. Bezpečnost státu je tedy nade všechnu pochybnost zajištěna. V neposlední řadě zde byl účinný prvek kolektivismu, který se vůbec nejevil jako nějaké zlo. Co je špatného na tom, že lidé mají žít pospolu, zodpovídat jeden za druhého a každý za celek? Vypadalo to tak, že se lidé konečně zbaví všeho, co je rozděluje, a stanou se bratry a sestrami, budou se společně bavit, společně pracovat, společně rekreovat, budou žít jako velká rodina, o všem spolu veřejně rokovat, všechno společně rozhodovat. Nedopovězeno zůstalo to, jak kolektiv zatočí s asociálními jedinci, kteří o sobě budou chtít nadále rozhodovat sami a žít mimo kolektiv. Nedopovězeno zůstalo, že i slušní a užiteční lidé, kteří se odmítnou srovnat s kolektivem do jedné řady šedé průměrnosti, budou muset být převychováni nebo likvidováni. Měly ustat hádky a spory mezi stranami, idejemi, průmyslníky a podnikateli. Vše mělo být sloučeno do jednotných organizací podle oborů. Mládežníci, sport, výroba, zemědělství, úřady… Všichni budou spolupracovat v jednotě, neboť to, co je pro všechny dobré a prospěšné, se nemusí studovat na vysokých školách, to pozná i obyčejný dělník i žena u plotny. Nový režim vypadal na to, že všechno ví, všemu rozumí, na vše podstatné a potřebné má návod, že netápe a jde rovnou za lepšími zítřky, za cílem, který se nedal neakceptovat. Byla v tom neochvějná jistota a žádné pochyby, žádné složité hledání. Jen bylo třeba zkrotit, převychovat a odstavit pár zatvrzelých kazisvětů. Pro budoucí blaho všech. Po ekonomické stránce byl jediným podnikatelem, kapitalistou, vlastníkem a zaměstnavatelem stát. Socialismus byl tedy jen jiným slovem pro státní kapitalismus. V ideálním rozvrhu patřil stát, a tedy i všechna moc a majetek lidu. Ve skutečnosti musela vládnout jen úzká elita osob údajně pověřených lidem. Socialismus byl tedy jen jiným slovem pro diktaturu a pro plošné okradení vlastního obyvatelstva.

Možná bych to neměl prozrazovat, abych čtenáře na samý závěr neznepokojil, ale risknu to. Totiž, ona žádná současnost není. Když cokoliv děláme, myslíme, uvědomujeme si, je to vždy již minulost. Už to bylo, už se to stalo a je to uzavřené, hotové nezměnitelné. To, co jsme se naučili vnímat jako současnost, je vlastně jen velmi blízká minulost. Současnost nějak existuje, ale nemá rozměr ve smyslu termínu chronos. Je to jen jakási dělicí čára mezi otevřenou budoucností a uzavřenou minulostí. Přítomnost nemůžeme změřit a vymezit, doopravdy ji prožíváme jen v okamžiku rozhodování. Rozhodovat se je současně to jediné, co je v tomto světě opravdu naše, co je svoboda. Proto je důležité se rozhodovat, neschovávat se před rozhodnutím, neutíkat před jeho důsledky. Rozhodovat se pro odpovědnost, pro vzpouru nebo pro dobrovolné přijetí otroctví. To vše je naše svoboda. Současnost obce je jakýsi soubor rozhodování jejích příslušníků a všech, kteří chod a podobu společnosti ovlivňují. Současnost je stav, který nemá dost času, aby se změnil. Protože všechno se v čase neustále mění. Budeme tedy mluvit spíše o krátkém úseku blízké minulosti a blízké budoucnosti. Při vytváření obce hranice příliš nepomáhají. Jsou velmi propustné pro vnější vlivy a promítá se přes ně stav celé společnosti, státu, města, národa, středoevropské situace. Působí přes ně trendy a tendence, vlivy a síly. Obec se ovšem nevytváří od nějakých hranic, nýbrž zevnitř. Z obyčejného sousedství, z nitra jednotlivých lidí, jejich charakterů a povah, z vůle a činů. Stav dostatku a pohodlnějšího života mnohdy působí na utváření obce spíše rozkladně než soudržně. Jednotlivec má vše, jeho potřeby jsou uspokojeny a jako by ty ostatní vůbec nepotřeboval. Nemusí si tolik uvědomovat, že právě onen dostatek a pohodlí závisí na těch ostatních mnohem více než na něm samotném, že to není výsledek jeho schopností, ale výsledek spolupráce. Trendy působící přes hranice obce jsou v této době vytváření obce spíše nepříznivé. 1. Život se zrychluje, člověk je v jednom kole, stále musí něco zařizovat, někam chodit, něco sledovat, hlídat, kontrolovat, vstřebávat informace, kalkulovat a podobně. Ve shonu není

čas na přemýšlení a na usebrání. Shon rozkládá celek a příběh života jednotlivce na jednotlivé aktuální sekvence, operace, a namísto celého filmu života lidé vnímají jen jeho vyseknuté obrázky. Nejsou vedeni k tomu, aby si uvědomili, co se s nimi v průběhu času děje, kam jsou vedeni a tlačeni, jaký má asi smysl, že se narodili právě takoví a právě zde, kam svým žitím směřují, zda je to dobře a jak by chtěli a mohli svůj příběh ve světě smysluplně zakončit. Mají záplavu informací, ale nevěnují pozornost souvislostem mezi nimi. Stávají se součástkami systémů a mechanismů jakéhosi obludného stroje společnosti nebo mraveniště a přestávají být sami sebou. 2. Chybí a vytrácejí se vyšší společně sdílené hodnoty, které v minulosti mírnily a brzdily dravost a soutěž mězi lidmi. Lidé jako by ztráceli důvod být vstřícní a spolupracovat na něčem větším, co je přesahuje a co dává jejich životům smysl. Kdysi to byla víra v Boha, později víra v národ, ve vlastní stát a také víra v sociální spravedlnost a v lepší spravedlivější svět sobě rovných. To vše jako by se dějinami nějak zkompromitovalo, jako by zbyl jen realismus pralesa, boje o přežití a soupeření osamělých dravců o kořist. Jinými slovy, s vyššími idejemi se vytrácí civilizace jako taková. Pouhým systémem a organizací ji nahradit ani udržet nelze. Proto máme všichni dojem rozkladu a rozpadu čehosi podstatného. Lidé si nejsou rovní a nikdy nebyli. Byli naopak stvoření každý jinde a každý jiný. Proto ani žádný závod ani žádná soutěž o prestiž či úspěch nemají smysl a nejsou férové. Neexistuje pro všechny stejný start a stejná dráha. Úspěch jednoho nedokazuje, že je lepším než ostatní. Lidé byli stvořeni jako různé bytosti právě proto, aby se museli doplňovat do vyššího celku. Jen tak bude mít každý jednotlivec jasné vědomí, že je potřebný a důležitý, že ho svým způsobem v celku obce nelze nahradit. Soutěž je akceptovatelná jen jako sport a zábava. Trend soupeření v majetku, v moci, v prestiži je faktorem, který více než cokoliv jiného ničí možnost žít v obci, mít o druhé starost. 3. Liberální společnost má problém s tím, aby někoho k něčemu nutila. Naopak odbourává autority, které vnímá jako protiklad k požadované rovnosti a odbourává výchovu, kterou vnímá jako násilné ztvárňování jedince. Namísto osvědčených společenských hierarchií tak vzniká chaos, nově vyrůstající generace

žijí v přesvědčení, že mohou vše, co se jim zachce, a že je to regulérní oprávněný požadavek. 4. Mnoho lidí žije konzumně a orientuje se pouze na spotřebu. Tito lidé pak pozbývají schopností něco zařídit a poradit si v obtížné situaci. Vyžadují po světě kolem sebe, aby jim zajistil neproblematičnost, a když to svět nedělá, považují ho za nepřítele, mstí se mu, bojují s ním a poškozují ho. Zde jsou kořeny vandalismu a naschválnictví, pomsty světu. 5. Konzumní život se často zvrhne v parazitický postoj ke světu a ke společnosti. Jedinec z principu pouze využívá a zneužívá vše, co se mu ze světa nabízí. Tím se stává na světě závislým a právě proto svět nenávidí. Pohrdá lidmi, kteří mu zdarma něco poskytují, a nenávidí svět, na němž je závislý. To je vnitřní konflikt, který se dříve či později přenese do vnější společenské sféry. Žádný pes nekousne ruku, která umí vzít klacek, ale každý vořech troufne si na ruku, která ho krmí a hladí. 6. Stále více lidí se ve světě stává naprostými cizinci. Lidé jsou před vlivy světa stále více a od dětství ochraňováni za tu cenu, že jsou před světem izolováni. Neučí se překonávat odpor, který svět klade. Nic je nenutí se o světě informovat a seznamovat se s ním. Mnoho jedinců netuší, jak se staví chodník či dům, jak je co vnitřně uspořádané, jak rostou stromy nebo svítí hvězdy, jak se v ocelárně vyrábí kolejnice a jak se montuje tramvaj, co je třeba zařídit, aby bylo to či to možné, jak se získává máslo. Přibývá lidí, kteří stojí na rušné ulici s úplně stejným pocitem, s jakým stál neandrtálec v kaňovu mezi skalami, v krajině plné divoké dravé zvěře. Podobají se mouše, která vlezla do orloje. Svět pro ně není důvěrně známým přátelským místem, ale nepřátelským nevyzpytatelným neznámem. Jsou zde cizinci, na ničem jim zde nezáleží, a co se nedá ihned pozřít, je pro ně zbytečné a nepodstatné. Vůči všemu neznámému zaujímají agresívní postoj a neznámé je pro ně téměř všechno. 7. Civilizace, která původně vznikla jako zemědělská mentální matrice, která se neobešla bez instituce soukromého vlastnictví, dělby práce, hierarchie společnosti a bez sepjetí s půdou, se této matrici stále více vzdaluje a bezelstně do sebe přijímá naprosto odlišné a nekompatibilní mentální matrice lovců a sběračů. Snaží se integrovat skupiny, které vůbec neznají pojem majetek, a proto neznají ani pojem krádež nebo podvod. Takovým pojmům vůbec nerozumí a

ani za celá staletí se je nedaří integrovat či převychovat. Navíc se sama tato naše civilizace mentalitou lovců či sběračů nakazila. Vznikají sofistikované formy lovců peněz, majetku, funkcí a čehokoliv, kteří chodí ve společenském obleku a klidně by zbořili svatovítský chrám a prodali ho na kameny, kdyby to něco vyneslo, protože se jim cokoliv jeví cenné jen jako kořist nebo nález. 8. Stále více jedinců, zejména mladých a dorůstajících generací, je ochraňováno od dětství do té míry, že ztrácí schopnost překonávat odpor světa a vůbec snášet realitu světa a zodpovědného života. Tito rozmazlenci pak před světem utíkají a schovávají se před ním do počítačové virtuality (jakosvěta), do mezičasu a nebytí drogového či alkoholového opojení a dalších forem útěku. Poznání, na čem všem je člověk ve světě závislý, je vede k volbě jediné absolutní závislosti na někom nebo na něčem, což jim pomáhá navodit pocit, že jinak jsou na všem ostatním nezávislí. Skutečného světa se pak děsí již natolik, že jsou kvůli svému médiu závislosti schopni udělat cokoliv. Jeden známý farář ve svém kázání řekl, že tendence ochraňovat vše před vším a každého před vším nevychází z kořene lásky k bližnímu, ale jde o neurózu vycházejícíc ze strachu ze smrti, kterým trpí ti, kdo nevidí, že mají život věčný. Všechny tyto a mnohé další vlivy působí proti sebevětším a sebeobětavějším snahám zodpovědných politiků, úředníků, funkcionářů a lidí vůbec. Nelze je řešit za pomoci bezduchého systému, nelze je eliminovat represí ani prevencí. Jejich důsledkem je další rozpad lidské společnosti, zvyšující se kriminalita, narůstající vandalismus, strach, agresivita a nejistota, vnitřní prázdnota a nemožnost s tím něco dělat. Do budoucna lze jen těžko odhadnout vývoj těchto trendů a tendencí k lepšímu, či k horšímu. Lze ale s jistotou říci, že zhoubné vlivy budou dále a více působit, pokud nedojde k renesanci skutečné výchovy (nikoliv ochraňování), k obnovení role autority a hierarchie, k přijetí vyšších hodnot a principů důležitějších, než je pouhý jedinec, dokud nebude lidský život vnímán jako souvislý, smysluplný a k naplnění směřující unikátní příběh, dokud se lidé nezačnou respektovat jako zvláštní, cenné příběhy, poslání a úkoly ve světě. Stejně tak bude pro nás svět i mikrosvět národa, země, obce, města a obvodu důležitý, přátelský a smysluplný, jen pokud pochopíme jeho příběh.