Monarchistický zpravodaj
Zpravodaj Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska)
Číslo 69/2016
DEUS * REX * PATRIA
Z obsahu volebníko čísla: 2-3: Noční hlídka – článek Dluhová ekonomika (J. Drnek) 4-5: Volby 2016 – Informace k volbám 6-8: Volby 2016, ohlasy na kandidaturu Radima Špačka 9-16: Volby 2016 - volební teze 17: Přehrada na Berounce, petice 18: Dění v KČ 19: Pochod za monarchii, pozvánka 20: Pomník v Pohledu, fotografie 21: Církev a monarchie – Rekonstrukce korunovace Karla IV. 22: Svatováclavské putování 23: Pouť na sv. Hostýn 24: Markrabství moravské – Sdružení monarchistů Brno 25: Markrabství moravské – Pouť k Panně Marii Určické 26-27: Markrabství moravské – Volební vizitka Brno (do senátu) 28: Monarchisté v uniformách – Sdružení Radecký 29-32: Ostrostřelci, vysloužilci, pozvánky 33: Literatura – Sborník Radecký, nové knihy J. Drnka aj. 34: Kontakty 35-37: Názory / články z tisku 38-67: Příloha / Bratrovrah. Alternativní historie ke dni sv. Václava (J. Drnek)
Pěkný den, I když mám jen drobné a střípkovité vědomosti historie, těch 98 let našich republik mě nikterak nenaplňuje úžasem. Vás ano? Malá rekapitulace. První republika začala krádeží (= Pozemková reforma) a přivedla zemi k Mnichovu, druhá kolaborovala s Hitlerem, třetí dovedla národ k únoru 1948, čtvrtá ukradla lidem, co se ukrást.cz dalo, po 5 letech existence musela ukrást lidem ještě i úspory (= měnová reforma) a po 41 letech skončila totálním ekonomickým krachem, byla nasr…… národem nucena předat "vládnutí" páté republice. Jak to v ní do teď chodí, už znáte sami. Jsem názoru, že je čas s tímto skončit a navázat na staletími prověřené zřízení. Osobně do toho jdu, monarchii považuji za východisko ze současné společenské a morální krize.? Nepůjdete k volbám? Tím akorát potvrdíte, že se Vám stávající stav líbí a není co měnit! Fakt se líbí? Opět budete volit červené, zelené, oranžové, modré, žluté, slibotechny atp.? Tak jak předchozích 26 let? Pak jen u píva či na netu nadávat a vtipkovat? I malé děcko, co rozum ještě nemá, se dvakrát o stejná kamna nespálí! A vy už snad tak malí nejste, což tak použít rozum! Doporučuji prohlídnout www.korunaceska.cz, najdete tam odpovědi na otazníky, co se Vám teď honí hlavou. Volte 26 Viribus Unitis (= spojenými silami) Sepsal 20. 9. 2016 Ing. Otakar Nečas, Vranov
-1-
Někdy v dobách císaře Josefa II. již nebyl dostatek půdy na to, aby uživila všechny obyvatele říše. Spočítal jsem si to. V roce 1910 v rámci celé monarchie připadalo na jednoho obyvatele asi 100 m2 půdy (průměrně). Dnes je to v rámci českých zemí asi 10 m2 půdy. Přitom já sám vlastním zahradu o výměře asi 1 000 m2 a mám tak půdu za 100 lidí. Přesto si neumím představit, že by mne uživila, i kdybych ji do posledního centimetru obdělával. Nemalé procento půdy se nehodí k pěstování ničeho a nejméně třetinu rozlohy státu tvoří lesy. Zkrátka z pouhé půdy se nás 10 miliónů uživit nemůže. Josef to řešil tak, že uvolnil lidi z půdy a nechal je přejít do měst, kde vznikaly továrny. To byla taková zařízení, která na zanedbatelné výměře půdy uživila desetitisíce lidí. Vyráběla totiž peníze a za ty se potraviny nechaly dovážet. Podmínkou ovšem bylo vyvážet výrobky, což v Josefově světě nebyl tak velký problém. Větší část světa nic nevyráběla a po hezkých či užitečných předmětech byla poptávka. Dnes se hezké a šikovné předměty vyrábí skoro všude a poptávka stagnuje. Na světě je nás mnohonásobně více a mnohem více z nás si navyklo žít na vysoké noze. Naše spotřeba se zdaleka netýká jen potravin. Aby se hodně vyrábělo a vyváželo, byl v Josefových dobách zaveden kapitalismus. Výrobci si konkurovali, to je hnalo k vyšším výkonům, a aby prodali, museli snižovat prodejní ceny zboží, takže to se stávalo dostupné stále většímu počtu lidí. Kdo měl vyšší náklady než zisky, prostě zkrachoval a zanikl, což se týkalo i bank a velkých podniků.
Banky půjčovaly podnikatelům, aby ti mohli investovat. Za čas bylo jasné, že se spousta půjček bankám nikdy nevrátí. Najaký čas se to sanovalo lichvou, tedy úroky těch úspěšných podnikatelů. Jenže pak začaly banky krachovat příliš a hrozilo nebezpečí, že nikdo nebude ochotný půjčovat na dluh. Bez půjček by bylo podnikání pomalé a objemově mizivé a neuživilo by tolik lidí, kteří nemají půdu. Byla by příliš velká nezaměstnanost, stávky a revoluce, samé drahé a nákladné záležitosti, které by všechno je zhoršovaly. Přišlo se na to, že se státu vyplatí půjčovat bankám, nebo je prostě dotovat veřejnými penězi. Bylo to pořád levnější, než budovat množství věznic, živit a vyzbrojit celé policejní armády, soudce a katy, nehledě k dalším výdajům, které přináší neklid. Před nedávnem se stalo, že se vyčerpaly i státy a již nebyly schopné zajistit, aby se půjčovalo na dluh. Proto vznikly nadstátní konglomeráty typu EU, které půjčují státům. Dluhy se jeden čas jevily jako skvělý vynález a dobrý pomocník. Dnes se z nich stává zlý pán. To, co nám mělo sloužit, nás stále více ovládá. Přišlo se na to, že dluhy lze užívat namísto biče nebo řetězů. Spoutávají obyvatelstvo mnohem spolehlivěji, činí je závislým na majiteli dluhů. Tak se postupně z dluhů stal nepostradatelný nástroj kontroly a stability společnosti. S dluhy je to jako s alkoholem. Když se dnes večer opiji, budu se veselit do rána a vše mi bude připadat skvělé, budu se cítit chytrý a silný až k nevíře. Jenže alkohol žádnou sílu nedává. Jen mi pomáhá převést na dnešní noc sílu a energii zítřejšího dne, kdy budu ležet jako lazar, hekat a bezmocně čekat, až pomine kocovina. A přesně tak to dělají banky i celý tento stát. Bere si půjčky a zajišťuje svým obyvatelům určitou životní úroveň na úkor zítřka. Když zítřek nadejde, chová se stát jako notorický alkoholik a sáhne po další dluhové láhvi, jejíž pomocí vysaje nějakou energii ještě z dalších dnů a let budoucnosti. Jenže notorik na to jednoho dne umře a stát či svět pochopitelně také. Vzít si státní půjčku je jen odložením problému do budoucna. Každý rok to narůstá a jednou se to bude muset vyřešit. Politici stát zadlužují s oblibou, protože je to způsob, jak ještě letos neztratit voliče. Jenže jaká jsou vlastně řešení? Nevzít si půjčku a mít vyrovnaný rozpočet znamená vypadnout ze závodu silných ekonomik a stát se outsiderem. Když si já jako občan nevezmu půjčku, leasing, hypotéku apod., nebudu mít auto, budu bydlet na chatě nebo ve třech generacích v jednom bytě, přestanu spotřebovávat. Bez spotřeby dostane motor zpětný chod. Když nebudeme spotřebovávat, nebudou podniky vyrábět, protože nikdo nebude kupovat jejich výrobky. Bude se propouštět, stát zatíží extrémní náklady na podpory a sociální dávky, začneme umírat, protože nebudeme mít na doktory, málokdo zaplatí nějaké daně a stát bude rok od roku chudší. Chudý stát nebude dotovat podniky ani banky a ty zaniknou. Bude ještě méně pracovních míst atakdále. Ekonomika buďto roste, nebo upadá (stejně jako moc). Dnes ovšem nemůže nic růst, kdybychom si stát a my všichni nebrali půjčky a nezadlužovali se. Jenže zřejmě není daleko den, kdy ani nadnárodní korporace nebudou mít prostředky na to, aby půjčovaly státům, protože ani tahle půčky se jim moc nevrací, natož se ziskem. Dotovat malou řeckou nebo portugalskou ekonomiku je ještě možné, ale dotovat Francii nebo Itálii by už nešlo, kdyby se jejich ekonomiky hroutily pod tíhou dluhů.
-2-
Pravděpodobně nikdo netuší, co s tím. Ekonomika založená na větších a větších dluzích se všeobecně a celosvětově zhroutí tehdy, až některý z velkých států nebude schopen své dluhy splácet. Možná by pomohlo, kdyby na světě nežilo tolik lidí, ale pochybuji, že by někdo sáhl k redukci lidstva vyhlazováním. V Číně zkoušeli omezit počet dětí na jedno. Výsledkem byl rozpad sociální struktury společnosti. Vyrůstaly milióny jedináčků asociálů, a společenská destrukce z tohoto faktu Čínu teprve čeká. Češi se redukují dobrovolně a již půl století jich nepřibývá. Ovšem za cenu neschopnosti žít v rodině, za cenu věčné celoživotní infantility generací závislých na všem možném, neschopných sociální stability a kontaktu, za cenu zabíjení nenarozených dětí interrupcemi apod. A stejně to k nicečmu není. Pokud se vzdáme rodin a dětí, abychom si udrželi životní standard, slétnou se k nám z celého světa kobylky, aby na našem standardu parazitovaly. Stejně tu bude plno, dokud nezbude jen poušť. Patrně jsem prožil život v nádherném období evropských dějin. Nezažil jsem hlad ani válku, po celý život jsem měl vždy dostatek a mnohdy přebytek jídla i předmětů. Nechci strašit, ale asi to brzy skončí. Nebo možná vzniknou továrny, ve kterých se bude vyrábět obrovské množství jídla a to bude distribuováno téměř zdarma, protože takové továrny nebudou potřebovat moc zaměstnanců a většina lidí nebude pracovat. Nebo se objeví nějaká nová Amerika a Austrálie, kam část lidí odejde. Nebo se vymlátíme ve válkách a revolucích a vše začne znovu. Dluhová ekonomika ale budoucnost nemá. To, co dnes prožíváme, už dávno není kapitalismus a půjčování se pomalu mění v dávání a dotování, protože je nereálné, aby půjčování v takovém objemu, v jakém se děje, bylo nějak významně návratné. Tunelovat budoucnost je jako odbagrovat cestu, po které zítra musíme jít. Politika demokracie se zhroutí, když voliči přestanou chodit k volbám. Politici musí udržet dostatek pracovních míst nebo začít voličům rozdávat životní potřeby zdarma a zaměstnat je v přebujelé evidenci na úřadech nebo třeba psaním veršů. Nemyslel jsem si, že to kdy řekmu, ale blížíme se ke krvavému chaosu nebo ke komunismu. Svět stojí před velkou zěmnou a cítíme to všichni. Prostřednictvím dluhů finance ovládly vše, přičemž vůbec není jasné (ani miliardářům), kdo ovládá finance. Všichni, včetně nejbohatších jedinců, jsme ve finančním systému nějak závislí. Ale na kom? Dluhy jsou jako smyčka na krku a finance, to je krysařova flétna. Tancujeme, ale kdo píská? Jan Drnek
Přátelé, Dovolte mi zaslat odkaz na volební leták pro senátní kandidaturu Radima Špačka se žádostí, abyste podle svých možností pomohli s kampaní. Níže naleznete informaci o rozsahu jeho volebního obvodu. Zvažte, zda zde nemáte jakoukoliv možnost pomoci s kampaní mezi přáteli či příbuznými. Leták je možno rovněž rozvézt, meze dobrovolné aktivitě se nekladou. Volební obvod je tvořen: celý okres Kutná Hora, západní část okresu Havlíčkův Brod, ohraničená na východě obcemi Borek, Uhelná Příbram, Nová Ves u Chotěboře, Nejepín, Jilem, Sedletín, Olešná, Radostín, Veselý Žďár, Okrouhlice, Krásná Hora, Květinov, Michalovice, Lípa, Herálec, Slavníč, jižní část okresu Benešov, ohraničená na jihovýchodě obcemi Tichonice, Psáře, Všechlapy, Libež, Slověnice, Bílkovice, Radošovice, Vlašim, Veliš, Louňovice pod Blaníkem, Kamberk, východní část okresu Benešov, tvořená obcí Sázava. Je potřeba dát najevo, že my na pravém a konzervativním křídle jsme se nesmířili s vládou levice s podporou zneuživatele dotací ani se lží tzv. velkých stran o propadnutí hlasů stran malých. Někteří z nás volební procedurou a politikou vůbec natolik opovrhují, že k volbám nechodí. Prosíme Vás, abyste se rozhodli jít volit. Jen tak můžeme postupně něco změnit ve prospěch slušnosti, odklonu od mafiánských způsobů vlády, od koketování s Ruskem… Váš H. B. 13. září 2016 se v restauraci U Veverky Dejvicích konala 54. schůze Místní společnosti Praha 6 a 7 a okolí za přítomnosti 4 členů. Nejprve byly sděleny závěry z předsednictva KČ: 1. Generální sněm se bude konat 26. 11. 2016 2. K udělení čestného členství byli navrženi Dr. Rak, hr. Černín, M. Eben a někteří další. Dr. Nevřela in memoriam. Jarmila Štogrová navrhuje pozvat na Sněm Roberta Kodyma z kapely Lucie. 3. Plánovaná výjezdní schůze v pivovaru Chříč se neuskutečnila pro nemožnost shody na termínu. 4. Započaly práce na webových stránkách KČ. Členové Čadil a Martínek se zúčastnili zasedání předsednictva, přislíbili pomoc a pan Čadil již na konstrukci stránek zahájil práci. MS apeluje na předsednictvo, aby součástí stránek byla rubrika Otázky a odpovědi, která byla svého času velmi populární a některé z nás dokonce přivedla do řad strany. Domníváme se, že není nutno vytvářet alespoň zpočátku rubriku zcela nově, pokud lze nalézt obsah té původní, doporučujeme celý postup otázek a odpovědí prostě zopakovat. Jedná se totiž o univerzální problémy a nikdo si nemůže obsah pamatovat. Navíc je třeba ty hlavní věci stále opakovat, také mladým. 5. Pochod za monarchii 28. 10. – předpokládané zahájení ve 14:00, roh Opletalovy a Václavského náměstí.
-3-
Říjen 2016 Všeobecné volby ještě neznamenají demokracii. Každý může kandidovat ve volbách, ale ne každý může zvítězit. Vítězství přitom nezávisí na osobních kvalitách kandidáta, ale na finančních prostředcích strany, která kandidátku podává. Malé strany s malým investičním kapitálem se nemohou uplatnit, i kdyby jejich záměry byly čestné, i kdyby disponovaly stoprocentními odborníky a navrhovaly zlatá řešení. Úspěch ve volbách je dán pouze výší investičního kapitálu, za který je možno zakoupit vysílací čas, stránky novin a časopisů, mocenské páky zamezující jiným oslovovat veřejnost, analytické týmy a výsledky tzv. průzkumů veřejného mínění. Volby jsou pro všechny, ale vítězství jen pro bohaté. Volič je degradován na pouhého zákazníka, kterému je za jeho hlas a daně prodáváno perfektně režírované volební drama, jako by šlo o divadelní představení nebo fotbalový zápas, ve kterém může fandit, ale jinak o nic nejde. Pokud se vítězství ve volbách musí kupovat a může si ho koupit jen boháč, není na těchto volbách nic demokratického. Všeobecné volby znamenají, že hlasy vynikajících jedinců, kteří mají nápady a dobré úmysly, kteří se již o zemi a společnost zasloužili, zaniknou v masách neinformovaných voličů, kteří se o nic nezajímají a volí odhadem nebo podle povrchních měřítek momentálních sympatií. Pokud má hlas vynikajícího a zasloužilého jedince stejnou váhu jako hlas toho, kdo se zajímá jen o své a ne o společné, nebo dokonce jako hlas kriminálníka, alkoholika a narkomana, pak je takový systém voleb vrcholně nespravedlivý. Soudíme, že takto uspořádané volby slouží pouze jako proces legitimizace moci bohatých korporací a jedinců. Proto se také politici v nejvyšších funkcích příliš často nemění a vůbec se nedá mnoho změnit. Současná „demokracie“ se podobá systému, ve kterém volby rozhodují o tom, zda bude tělu (organismu) střídavě vládnout ruka, noha, ucho či žaludek, když vyhrají volby. Monarchisté se považují za jediné skutečné demokraty, protože chtějí, aby tělu vždy vládla hlava. Aby na vrcholu mocenské pyramidy stála osoba, která je mimo volbu, je nezávislá na penězích a vlivu partajních klanů, osoba od malička vychovávaná k úkolu strážit pravidla a mravnost, vnášet do hry nejvyšší hodnoty (které jsou také mimo volbu), tedy dynastický panovník. Domníváme se, že panovník (který je formálně majitelem a správcem všeho v zemi) je jedinou osobou v zemi, u které se soukromé zájmy dokonale kryjí se zájmy celku země a národa. Navždy obsazuje nejvyšší mocenskou pozici v zemi.
Budeme usilovat o nápravu volebního systému, a to především omezením jeho všeobecnosti. Chceme, aby nesměli volit lidé, kteří mají záznam v trestním rejstříku nebo byli odsouzeni. Chceme, aby nesměli volit lidé, kteří od státu berou více, než mu dávají. Chceme, aby vynikající jedinci, podle zásluh o stát, společnost i národ, měli k dispozici více hlasů, a aby o tom rozhodoval panovník. Usilujeme tedy o institut „duchovního šlechtictví“ spojený s určitou formou titulatury a formálního povyšování. Chceme, aby se čestnost a poctivost staly podmínkami pro zastávání určitých klíčových (později všech) funkcí ve správě věcí veřejných, aby tyto prokazatelné vlastnosti byly dány naroveň odbornosti. Koruně České nejde o peníze (také skoro žádné nemá), ale o principy. Nejsme ke koupení a nic neprodáváme. Naprosto nesouhlasíme s tvrzením, že kdo nekrade a nedefrauduje, není dost velkým realistou, aby mohl zastávat veřejné funkce. Pokud budou voliči volit jen takové realisty, pak si nemohou stěžovat na to, v jakém světě žijí. Podle našeho názoru je jakákoliv moc, která není současně službou, neoprávněná. Skutečně se domníváme, že v politice nastal čas kazatelů. Zacházet realisticky s finančními toky umí kde kdo, ale k lepšímu a spokojenějšímu životu to nevede. Naprosto nesouhlasíme s tvrzením, že v politice jde především o moc, že politika je závodem a zápasem o moc, zápasem bez pravidel a omezení. Politika je odvozena od slova Polis a vznikla jako služba obci. Politika jako zápas o moc žádnou politikou není, je jen rvačkou sociálně a duševně nedospělých osob. Co chceme dělat v krajské politice? Jako v každé jiné politice samozřejmě působit problémy všude tam, kde se jedná v rozporu s výše naznačenými principy. A když to bude možné, podpořit vše, co je konstruktivní a co bude sloužit celku kraje.
-4-
Kde byly postaveny kandidátky Koruny České… Počet možných kandidátů / počet osob na kandidátce.
70 70 50
60
50
60
70
60
Kraje a koordinátoři Název kraje Hlavní koordinátor Hlavní město Praha Plzeňský Středočeský Pardubický Kraj Vysočina
zkr. ČSÚ
Krajské město
koordinátor
email
telefon
PHA
Praha
JUDr. Petr Krátký
[email protected]
724 464 351
PLK STČ PAK VYS
Plzeň Praha Pardubice Jihlava
[email protected]
[email protected]
731 732 608 776 633 336 739 615 315 776 771 203
Olomoucký
OLK
Olomouc
[email protected]
606 712 464
Moravskoslezský
MSK
Ostrava
[email protected]
734 384 529
Zlínský Jihomoravský
ZLK JHM
Zlín Brno
p. Jan Drnek p. Svatopluk Novotný p. Miroslav Pošvář p. Jindřich Holub pí. Eva Suchánková MUDr. Pavel Andrš MgA. Emil Adamec Ing. Vítězslav Oram p. Petr Hübel Ing. Otakar Nečas
[email protected] [email protected]
Kandidáti do Senátu za KČ 58 61 76 52 40
volební obvod Brno-město Olomouc Kroměříž Jihlava Kutná Hora
kandidát KČ MVDr. Lubomír Žalud MUDr. Pavel Andrš Ing. Petr Šico Jiří Nápravník RNDr. Radim Špaček
kontakt
[email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected]
V Plzni má KČ již svého senátora Ing. Lumíra Aschenbrennera (spolu s ODS)
-5-
777 874 600 724 334 798 Upozorňujeme, že v této zemi nelze nevolit. Nejít k volbám je také volba a hlasy těch, kdo nepřijdou, budou přerozděleny vítězným stranám. Kdo nešel k volbám, ve skutečnosti volil předem vítěznou stranu. Dejte hlas malé straně, ať ho nedostanou ti, které jste volit nechtěli!
Monarchisté kandidují do Senátu politického vězně bývalého Paroubkova režimu Koruna česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska) se rozhodla nominovat jako kandidáta pro senátní volby 2016 ve volebním obvodu Kutná Hora RNDr. Radima Špačka. Vznáší tím protest proti způsobu, jakým bylo vedeno jeho vyšetřování a soudní proces v případu fondů Nadace pro rozvoj regionů a jejích fondů. Představitelé Koruny České s podporou řady nezávislých osob i představitelů jiných politických stran, hnutí a spolků přistoupili k této nominaci, protože jsou přesvědčeni, že v moderním právním státě je zcela nemyslitelné a nepřijatelné: -
aby byl státní zástupce přidělen k případu na základě politické objednávky, což již předem zpochybňuje nestrannost a objektivitu procesu;
-
aby trestní stíhání sloužilo k zakrytí pochybení při správě státního majetku, jakým podle všeho byla šest měsíců trvající neochota tehdejšího ministra pro místní rozvoj ing. Jiřího Paroubka převzít hromadnou akcii společnosti Regionální fondy, a tím 144 milionů Kč, určených na podporu podnikání v postižených regionech ČR;
-
aby byl trestně stíhán, natožpak odsouzen člověk, který prokazatelně ušetřil státu nejméně 5 milionů Kč, a aby mu naopak bylo uloženo uhradit škodu ve výši 27 mil. Kč, když ze všech důkazů provedených jak před nalézacím, tak před odvolacím soudem jednoznačně vyplývá, že o vyvedení příslušné částky rozhodly zcela jiné osoby;
-
aby trestní právo bylo zneužito k pomstě člověku, který nejen ušetřil státu miliony, ale zároveň s tím zamezil uspokojení požadavků soukromé s. r. o., jejichž oprávněnost zpochybnilo několik posudků a analýz;
Případ nespravedlivého odsouzení dr. Špačka je do detailů zmapován mj. na adrese fondynrr.cz. Z nezávislých zdrojů lze odkázat např. na J. Urban: Spravedlnost jako služka zločinu nebo veřejné vyjádření evropské komisařky odpovědné mj. za oblast justice Mgr. Věry Jourové (vyjádření z přímého přenosu ČT dostupné on-line v čase 419:23). Představitelé KČ plně respektují, že v moderním právním státě náleží aplikace práva nezávislým soudům. Jsou ale přesvědčeni, že jedním z úkolů politických stran je kromě propagace vlastního politického programu také kritika jakéhokoliv orgánu státní moci (včetně orgánu soudního), který svým počínáním podkopává důvěru občanů ve stát a spravedlnost. Proto představitelé Koruny České za zmíněné veřejné podpory přicházejí s nominací dr. Radima Špačka, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, neboť z jejich pohledu představuje jediný legitimní způsob, jakým může politická strana upozornit veřejnost na „soudně posvěcené“ páchání nespravedlnosti v našem státě. V Praze dne 1. 8. 2016 Svoji podporu můžete vyjádřit mailem nebo SMS na tyto kontakty: Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Volební štáb RNDr. Radima Špačka: Slezska): Volební manažer: JUDr. Petr Krátký, místopředseda
[email protected] e-mail:
[email protected] tel.: 603 778 312 tel.: 724 464 351 www.radimspacek.cz www.korunaceska.cz
RNDr. Radim Špaček se do volební kampaně zapojí přiměřeně možnostem, které mu dává výkon trestu odnětí svobody. Důvody, proč KČ dr. Špačka vzdor zmíněné skutečnosti kandiduje, jsou popsány výše. Těšíme se na spolupráci v průběhu kampaně a jsme Vám k dispozici pro případné otázky s volbami související.
-6-
Vězeň do Senátu? Ve volbách kandiduje za monarchisty Radim Špaček – z vězení Robert Břešťan - 31. 8. 2016
Zákon to sice nezakazuje, ale není právě obvyklé, aby za politickou stranu v jakýchkoli volbách kandidoval někdo, kdo je právě ve výkonu trestu. Pro letošních podzimní volby do Senátu se však takový kandidát objevil. Strana i kandidát má pro to prý velmi dobrý důvod. Za Korunu českou (monarchistickou stranu Čech, Moravy a Slezska) kandiduje do Senátu na Kutnohorsku bývalý politik a státní úředník Radim Špaček.
Vězení a Senát se nevylučuje
„Výkon trestu odnětí svobody je překážka u voleb do zastupitelstev, ale u voleb do Senátu to z hlediska práva problém není. Díváme se na něj jako na jakéhokoli jiného kandidáta,“ říká vedoucí oddělení voleb Ministerstva vnitra Jitka Červenková. Radim Špaček je ve věznici v Hradci Králové od listopadu loňského roku. K výkonu trestu nastoupil po deseti letech soudů zahrnujících postupně zprošťující rozsudek, po odvolání státního zástupce podmínečný trest a po dalších odvolání nakonec trest čtyř let vězení a peněžitý trest ve výši 27 miliónů korun. Kandidatura do Senátu má především upozornit na spletitý případ týkající se zneužití peněz z fondů PHARE. Ty byly ještě před vstupem Česka do EU určeny na rozvoj a podporu podnikání ve znevýhodněných regionech Česka. „Vznášíme tím protest proti způsobu, jakým bylo vedeno vyšetřování případu a soudní proces v případu fondů Nadace pro rozvoj regionů a jejích fondů. Jsme přesvědčeni, že v moderním právním státě je zcela nemyslitelné a nepřijatelné, aby byl státní zástupce přidělen k případu na základě politické objednávky a aby trestní stíhání sloužilo k zakrytí pochybení při správě státního majetku,“ říká místopředseda Koruny české Petr Krátký. Odsouzen byl podle něj člověk, který se naopak na případ zneužívání peněz snažil mimo jiné ve spolupráci s tehdejším náměstkem MMR Petrem Formanem (ten ve věci nadále čelí trestnímu stíhání) upozornit.
Slova Věry Jourové Špaček a Forman poukazovali mimo jiné na neobvykle vysoké odměny, které si dlouhodobě ze státem založené Nadace pro rozvoj regionů a Regionálního podnikatelského fondu vyplácela najatá správcovská firma Czech Venture Partners s mateřskou firmou v Nizozemsku. Výplatu těchto peněz, několika desítek milionů korun, však nikdy policie neprověřovala. Česká republika musela později vrátit Evropské komisi více než 200 miliónů korun a s firmou CVP se Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) tajně „vyrovnalo“ v historicky jediné dodnes utajované mezinárodní arbitráži, když proti České republice vypovídali sami zaměstnanci ministerstva. Za Radima Špačka se nedávno při svém veřejném vystoupení přenášeným Českou televizí postavila i eurokomisařka Věra Jourová. Ta byla v době, kdy se téma využití peněz z Nadace pro rozvoj regionů na Ministerstvu pro místní rozvoj řešilo, náměstkyní MMR. „Radim Špaček byl podle mého názoru nevinně odsouzen, nelituji toho, co jsem řekla,“ zopakovala na dotaz HlídacíPes.org Věra Jourová. Případ dosud nebyl do detailu popsán a redakce HlídacíPes.org se bude tématu nadále věnovat. Již nyní se podařilo nashromáždit několik nových dokumentů a informací nasvědčující tomu, že kauza má zajímavé politické i trestně-právní souvislosti, jež zatím zůstávaly stranou http://hlidacipes.org/vezen-do-senatu-ve-volbach-kandiduje-za-monarchisty-radim-spacek-z-vezeni/
-7-
Z lapáku do Senátu 9. září 2016 - Jan Hrbáček Bývalý státní úředník chce kandidaturou upozornit na údajně nespravedlivý proces.
V přehršli mnohdy i bizarních osobností, kandidujících v blížících se senátních volbách, jedno jméno výrazně vyniká. Koruna česká (monchistická strana Čech, Moravy a Slezska) na Kutnohorsku posílá do Senátu bývalého poslance ODA a někdejšího úředníka ministerstva pro místní rozvoj Radima Špačka. „Hm, co na tom, chce si v klidu nahrabat?“ řekl by si nezávislý pozorovatel. Je na tom to, že Radim Špaček kandiduje z věznice v Hradci Králové. Špaček je jako dlouholetý politik realista. Ví, že jeho šance na zvolení do horní komory Parlamentu se blíží nule. Jeho cílem je upozornit na případ, v jehož rámci byl (a týdeník Euro má k dispozici spoustu indicií, že neprávem) odsouzen za údajné zneužití peněz z fondů Phare. Kauzu odstartovali lidé pozdějšího premiéra Jiřího Paroubka, který v čele ministerstva pro místní rozvoj střídal unionistu Pavla Němce. Paroubkovy vztahy se šéfem nejmenší koaliční strany byly během předávání funkcí značně napjaté, navzájem se osočovali z nepořádku v úřadu. Vše vyvrcholilo zmiňovanou kauzou. Petr Forman, tehdejší náměstek ministra pro místní rozvoj, spolu s dalšími devíti osobami (včetně Špačka) si podle policie jako organizovaná skupina „měli stáhnout“ z účtů fondů Phare celkem 229 milionů korun. Z této částky se během vyšetřování vrátilo 58 milionů korun, státnímu zástupci se podařilo zajistit dalších 150 milionů, 17 milionů zmizelo v zahraničí. Radim Špaček tráví čas za mřížemi od loňského listopadu. Soudy trvaly deset let, ato v posloupnosti: zprošťující rozsudek, odvolání žalobce, podmínka, ostatní spoluobvinění (včetně Špačkova nadřízeného) neodsouzeni a Špaček čtyři roky vězení a peněžitý trest ve výši 27 milionů korun. „Vznášíme tím protest proti způsobu, jakým bylo vedeno vyšetřování případu a soudní proces v případu fondů Nadace pro rozvoj regionů a jejích fondů,“ řekl ke Špačkově kandidatuře serveru Hlídacípes.org místopředseda Koruny české Petr Krátký. Za mříže se podle něj dostal člověk, který se naopak na případ zneužívání peněz snažil mimo jiné ve spolupráci s tehdejším náměstkem Formanem (jenž ve věci nadále čelí trestnímu stíhání) upozornit. Za Špačka se přitom od počátku staví i jeho spolupracovnice, nynější eurokomisařka Věra Jourová. Špaček s Formanem mimo jiné poukazovali na nebývale vysoké odměny, které si dlouhodobě ze státem založené Nadace pro rozvoj regionů a Regionálního podnikatelského fondu vyplácela Jiřím Paroubkem najatá správcovská firma Czech Venture Partners, s mateřskou firmou v Nizozemsku. O zmiňované platby ve výši několika desítek milionů korun se ale policie nezajímala. Firma Czech Venture Partners spolupracovala s Paroubkovými poradci dlouhodobě. Paroubek pak například odmítl stanovisko svých předchůdců potvrzené audity i varování Nejvyššího státního zastupitelství, které označilo konání zmíněných poradců za naplňující podezření ze závažné trestné činnosti. Česká republika musela později vrátit Evropské komisi více než 200 milionů korun subvencí a s firmou Czech Venture Partners s nizozemskou matkou se ministerstvo pro místní rozvoj pokoutně vypořádalo v dodnes utajované mezinárodní arbitráži, ve které proti státu vypovídali sami zaměstnanci ministerstva. V poslední době začaly vyplouvat na povrch další nové informace k případu. A Špačkova kandidatura zpoza mříží hradeckého kriminálu sdílnost některých svědků ještě posílí. Podle informací týdeníku Euro není vůbec vyloučena obnova řízení, a naopak stíhání lidí, kteří v původní verzi případu svědčili. Více na: http://www.euro.cz/politika/z-lapaku-do-senatu1303514#utm_medium=selfpromo&utm_source=euro&utm_campaign=copylink http://www.euro.cz/politika/z-lapaku-do-senatu-1303514
-8-
Krajský úřad je správcem daného území. Protože obyvatelé volí své zástupce do krajského zastupitelstva, je teoreticky samosprávným útvarem. Ovšem jen teoreticky. Žádný úřad by nemohl nic spravovat, kdyby k tomu neměl prostředky. Tyto prostředky pochází z daní poplatníků. Daně ale ve skutečnosti vybírá a kraji přiděluje stát. Pánem krajského úřadu je tedy stát. Protože obyvatelstvo platí daně povinně, jsou obyvatelé poddaní státu. Vyvstává otázka, kdo ovládá stát (kdo ovládá přerozdělování veřejných peněz)? Proto Koruna Česká usiluje o to, aby byly daně vybírány v obcích, a aby po odečtení procentuální kvóty určené ke správě státu a kraje, mohly obce dle vlastního uvážení disponovat prostředky úměrnými tomu, kolik peněz bylo v té které obci vybráno. Teprve to by totiž z obce udělalo skutečně samosprávný útvar. Stát ovšem neovládají jeho obyvatelé, ale určité mocenské korporace, které jako své nástroje používají politické strany. Tyto strany a korporace žijí z daňových prostředků obyvatel stejně, jako kdysi žilo panstvo z práce poddaných. Není proto v zájmu těchto korporací, aby byly obce a okresy skutečně samosprávné. Je v jejich zájmu, aby probíhal nepřetržitý proces přerozdělování užitku z práce obyvatel, a aby oni tento přerozdělovací proces ovládali. To je podstatou jejich moci. Každý obyvatel země či kraje může být zvolen, ale i to je jen teorie. Prakticky může být zvolen pouze jako člen či reprezentant některé korporace (kandidující strany), a po zvolení musí v úřadu zastávat zájmy této korporace přednostně před zájmy obce či kraje (jinak by nebyl kandidován). Drtivá většina občanů nemá prostředky k tomu, aby kdokoliv z nich mohl samostatně získat ve volbách vlastní mandát. Volba je tedy závislá na finanční investici, kterou může učinit pouze bohatá korporace – strana. Feudální kastovní systém na základě urozenosti byl tedy nahrazen kastovním systémem na bázi majetku. Teoreticky může být do mocenských orgánů zvolen kdokoliv, prakticky pouze služebník či podílník bohaté korporace. Služebník pak musí zájmům korporace sloužit, podílník zájmy korporace prosazuje z vlastního zájmu. Ústředním motivem konání krajského politika pak není zájem obyvatelstva, nýbrž mocenský a majetkový zájem delegující korporace. V praktické rovině tedy kraj není samosprávnou jednotkou, ale není tak docela ani nástrojem státní správy. Krajský úřad je mocenským nástrojem té korporace (aliance korporací), která vyhrála volby.
Většinou jde o korporace působící na celostátní úrovni, a pokud ona korporace vyhrála i parlamentní volby, stává se kraj do jisté míry nástrojem státní moci. Pokud parlament a vládu ovládá jiná korporace než kraj, jde o jistou formu soupeření mezi krajem a státem. V tomto systému je těžké hledat motivaci, která by vládnoucí korporaci na krajské úrovni nutila pracovat ve prospěch obyvatelstva kraje. Takovou motivací není ani zájem o výběr většího objemu daňových prostředků (od více prosperujícího obyvatelstva), protože daňové prostředky přerozděluje stát a ten může ovládat zcela jiná konkurenční korporace. To vše je důsledkem zrušení správní jednotky panství v roce 1850. Změna této patové situace může nastat pouze tehdy, když na správu státu bude dohlížet osoba nepříslušná k jakékoliv zájmové korporaci, tedy panovník. Koruna Česká je sice politickou stranou, ale není klasickou mocenskou korporací ve smyslu jiných politických stran. Je korporací, která hájí zájmy zatím nepřítomného panovníka. Jeho zájmem (a zájmem KČ) je prosperita obyvatel, nikoliv prosperita mocenských korporací, které brání návratu krále v zájmu jejich vlastní moci. Od této základní teze se odvíjí všechny konkrétní postoje a působení zvolených kandidátů KČ v zastupitelstvech krajů i obcí. Dokud zde není král, musí veškerý prospěch z práce obyvatel kraje či obce náležet jim samým, ne nějaké mocenské zájmové korporaci. Když budou daně vybírány v obcích: - budou obyvatelé obce závislí na tom, kolik na daních sami zaplatili a budou mít motivaci platit daně poctivě - budou mít obyvatelé obce motivaci kontrolovat práci svých zvolených zastupitelů, jak nakládají s jejich penězi - bude mít obec jako celek zájem, aby se na jejím katastru usídlili podnikatelé a větší plátci daní - bude mít obec zájem pro takové plátce zajistit příjemné prostředí, všechny myslitelné služby a výhody v místě bez dojíždění někam - povede to k místnímu zásobování, místní kvalitní lékařské a další péči, k zaměstnanosti v místě aj. - ukáže se, kde žijí poctiví a pilní lidé, kde defraudanti, kariéristé a lenoši - odpadnou náklady na velkou skupinu lidí, která se živí na přerozdělovacím procesu daní - obec bude méně závislá na mocenském diktátu státu a korporace, která stát právě ovládá.
-9-
Kraj má zajišťovat pouze ty služby, které si nedokážou zajistit samotné obce. Jde o služby, které jsou pro jednotlivé obce příliš nákladné či příliš specializované. Co mohou obce zajistit vlastními silami, to také zajistit mají. Úkolem vyšších správních orgánů je, aby k tomu obcím zůstávalo dostatečné množství prostředků. Po zrušení samosprávného mezičlánku okresního úřadu a zastupitelstva vznikla příliš velká propast a disproporce mezi zájmy obecní samosprávy a zájmy krajské správy. Koruna Česká proto usiluje o obnovu okresního zřízení k posílení samosprávy. Peníze se chovají podobně jako voda. Tečou a bez zalévání jimi odumírají celé oblasti, země a hospodářství. Zalévání penězi způsobuje naopak růst. Obrazně tedy můžeme mluvit o vodě. Nemá smysl stáhnout veškerou vodu (finanční prostředky) z celého regionu do jedné velké státní a krajské nádrže a pak ji přerozdělovat obcím, které si pro ni musí docházet do centra a prosit či smlouvat o ni, zatímco jejich vlastní pozemky se mění v suchopár. To není distribuce, to je nástroj závislosti a ovládání. Má naopak smysl, aby voda zůstávala v místních nádržkách, mokřadech, potocích, rybníčcích apod., a pouze její malá část byla odebrána jako záloha pro celý region v období sucha. Toto platí i pro finanční a investiční prostředky. Peníze mají co nejdéle kolovat v místě. Obec i kraj musí chránit místní prvovýrobce, farmáře, řemeslníky, živnostníky aj. Za prvé proto, že zajišťují samozásobitelnost lokality. Za druhé proto, že prodejem přinášejí do lokality peníze zvenku. Za třetí proto, že čím budou bohatší, tím větší daně budou v místě platit. Za čtvrté proto, že vytvářejí zaměstnanost a pracovní místa. Za páté proto, že jejich služby jsou blízko, není třeba za nimi daleko cestovat, není třeba nic dovážet, šetří nám čas, silnice a životní prostředí. Za šesté proto, že jsou nositeli lokálního patriotismu a hrdosti. Dovážet se má jen to zboží, které v kraji vyrobit či vypěstovat nelze! Jde o systém polopropustné membrány, která snadno propouští hodnoty dovnitř a znesnadňuje jejich odchod ven z lokality. Jde o systém, který praktikovala ohrazená královská města.
Základem prospěchu obce i kraje je bohatý občan, který vytváří zisk, platí v místě daně a vytváří zasměstnanost. V rámci regionu je model - jeden velký podnikatel a 10 000 zaměstnanců obecně mnohem méně daňově efektivní, než model – 3 000 menších podnikatelů a 7 000 zaměstnanců (případně půl na půl). Jde tedy o to, aby vznikalo větší množství malých a středních podnikatelů a živnostníků, kteří v místě vytvoří dostatečnou zaměstnanost a dostatek místních produktů. Jde o to, aby prvovýrobci nemuseli prodávat své produkty přes složité sítě překupníků, distributorů a dodavatelů, které je prodražují, aby se vytvořila rovnováha výroby, spotřeby, trhu a zaměstnanosti přímo v regionu, aby místní konzumenti kupovali krajové zboží, co nejméně za nákupy cestovali, aby konzumenti nepředávali své peníze do velkoobchodů, které je vyvážejí a vyvádějí z kraje a země do ciziny. Potřebujeme novou sofistikovanou podobu cechovních systémů! Jeden supermarket zaměstná 100 osob. Jeho prodej živí mnoho překupníků, výrobců obalů, propagandistů a reklamních pracovníků. Zisky z prodeje jsou odváděny ven z kraje i ze státu. Stejný objem zboží prodá asi 100 malých obchůdků. Ty zaměstnají nejméně 300, spíše více osob. Nepotřebují reklamu, protože je lidé v místě znají. Jsou na místě kdykoliv k dispozici. Dovážejí si sami a nakupují zboží od místních prvovýrobců. Zisky uloží v místě a v místě zaplatí daně. Vyplatí mzdy zaměstnancům a ti je utratí v lokalitě. Sami malí obchodníci nakupují v lokalitě jeden od druhého. Co je tedy z hlediska kraje a obce výhodnější? Kdo má zájem budovat supermarkety? Ten, koho podplatili? Peníze musí do kraje co nejvíce přicházet, ale co nejméně z něho odcházet, co nejdéle musí na místě kolovat a působit. Naprosto škodlivou ideou je finanční meliorace, tedy svádění finančních toků co nejkratší cestou do velkých bankovních nádrží kdesi daleko. Tak vzniká suchopár a krajová chudoba doprovázená kriminalitou. V přírodě nevznikne žádný suchopár tam, kde ponecháme složité potoční meandry členitých koryt a místní mokřady. Totéž se musí dít v oblasti finančních toků.
- 10 -
Lidé se musí naučit uvažovat v kontextu prospěchu obce či kraje. Podnikatel - živnostník, který se uživí vlastním úsilím a prací z místních zdrojů a potřeb, je ovšem problémem pro každého, kdo má mocenské ambice. Takový živnostník je totiž značně nezávislý, může si vytvářet a prezentovat vlastní názory. Kdokoliv má mocenské ambice, má tendenci učinit co největší množství obyvatel kraje závislými na službách a vůli centra. Má raději zaměstnance, než samoživitele, a když podnikatele, tedy podnikatele závislé na zakázkách, které centrum klientelisticky přiděluje. Socialistický model, v němž byli všichni obyvatelé zaměstnanci monopolního státu, se nedá nahradit modelem, v němž budou všichni zaměstnanci pouze několika velkých podnikatelů a zaměstnavatelů. Aby k instalaci tohoto modelu nedocházelo, bude Koruna Česká působit ve výše uvedeném smyslu proti monopolizaci, pro podporu prvovýrobců a pro vytváření krajového trhu. Bude se podle svých možností zasazovat o zjednodušování administrativy pro malé podnikatele.
Cokoliv je hodnotou a předmětem obchodu i zisku, bude zákonitě pěstováno a podporováno. Pokud jsou odpady hodnotou, která někomu vytváří zisk, nikdy jich neubyde, naopak jich bude přibývat. Pokud město či jiný podnikatel vybudují skládku odpadů, investují do ní, ale od toho okamžiku mají již zájem, aby se co nejrychleji naplnila a oni vydělali na poplatcích za skládkování. Mají tedy zájem, aby odpadů bylo co nejvíce. Když provozují skládku se ziskem, mají zájem budouvat rychle další. Je to zkrátka ziskový podnik. Totéž se týká i firem, které odpad sváží. Třídit odpad je jistě skvělé, ale je dobré se občas přesvědčit, jestli roztříděný odpad nesypou auta na skládce zase na jednu hromadu, kvůli rychlému zaplnění skládky. V době našeho dětství jsme chodili kupovat do krámu mléko s bandaskou a nalévali nám ho tam velkou naběračkou. Maso bylo čerstvé přímo od řezníka a balili nám ho do voskovaného papíru. Nevzpomínám si, že by tehdy bylo více nemocných z důvodů nedostatečné hygieny. Stav, kdy polovinu objemu nákupní tašky představují složité několikavrstvové obaly s množstvím hliníku a dalších škodlivých látek, je tristní.
Jsou i další způsoby jak na odpadech vydělávat. Je možné podporovat média, ekologické spolky a hnutí, aby byl vyvolán strach obyvatelstva ze znečištění životního prostředí, aby vznikl tlak na uvolňování státních daňových prostředků pro obchodníky s odpady. Jde vlastně jen o jiný, umělý způsob přerozdělování daňových prostředků velkopodnikatelům, kteří jsou pochopitelně členy a sponzory mocenských politických korporací, které ony prostředky po vítězných volbách přidělují. Je-li ochránce životního prostředí dostatečně zarputilý a je-li pro něho co nejpůvodnější stav přírody prvořadou hodnotou, zcela jistě se dopracuje k závěru, že největší překážkou zdravého životního prostředí je člověk. Je tedy třeba vyhubit člověka – největšího škůdce. Nebo je třeba člověku zakázat vstup do přírody. Je třeba ho uzavřít v městech, maximálně ho pouštět jen po vyhrazených hlídaných pěšinkách. Nadřazení přírody nad člověka je jen cestou k další totalitě. Životní prostředí je složitý komplex vztahů, kultury, práva, hodnot a víry. Nelze je redukovat na přírodu. Péče o životní prostředí není totožná s obnovováním pralesa, ale s kultivací krajiny. Ke zlepšování životního prostředí nejspíše vede omezení migrace. Když budou lidé co nejdéle žít a bydlet na jednom místě, v jedné lokalitě, nejlépe po několik generací, zcela jistě si zde vytvoří přiměřený model snesitelných vztahů a respektu k hodnotám. Pak také budou o místo svého žití pečovat a kultivovat je. Koruna Česká se vždy bude snažit vytvářet podmínky pro trvalé mnohagenerační bydlení člověka v jedné lokalitě. Proto budeme podporovat vše, co souvisí s kontinuitou a tradicí. V regionálním měřítku se bude KČ zaměřovat na radikální potírání vzniku černých skládek a na změnách legislativy v tomto smyslu. Stav, kdy může kdokoliv vysypáním nákladního auta v určité ploše vydělat (ušetřením skládkovného) více, než kdyby na této ploše pěstoval obilí, les, nebo cosi zde vyráběl, je nemorální a zhoubný. Domníváme se, že popisované jevy jsou důsledkem vykořenění obyvatel naší země. Jde o stav, kdy velké skupiny obyvatel považují prostředí, v němž žijí za pouhé okolí tábořiště, za zdroj bohatství, které je třeba jen vytěžit, využít a kočovat dále. Jde o nedostatek pevných vztahů a vazeb k místu, kde lidé žijí a kde budou žít jejich potomci. Jde o to, abychom nepřestali bydlet a nestali se novodobými nomády kočujícími za prací a příležitostí.
- 11 -
Nikdo nikdy nedokázal definovat, co je zdraví. Evidentně nejvíce škodí lidskému zdraví život, neboť bez výjimky se na jeho následky umírá. Nicméně pokud je nejvyšší hodnotou finanční a majetkový zisk, a pokud je zdravotnictví podnikáním, nebudou lékaři léčit kvůli zdraví, ale kvůli zisku. Pacient se stane jen nástrojem k dosažení zisku. Ústřední problém kraje i státu je morálního charakteru. Pokud jsou pro nás nejvyšší hodnotou peníze a majetky, pak samozřejmě nemusí lékaři vůbec léčit lidi, když přijdou na to, jak z nich dostat peníze, aniž by museli léčit. Pak samozřejmě budou mít nemocní lidé pouze hodnotu dotací a plateb, které díky jejich nemocnosti mohou nemocnice získat nebo hodnotu medikamentů, které mohou se ziskem produkovat farmaceutické firmy. Výsledkem bude to, že pro všechny podnikatele ve zdravotnictví se stane cílem, aby bylo nemocných co nejvíce, aby z nemocí panoval co největší strach a aby nemoci nikdy nezmizely a vydělávaly peníze. Koruna Česká z výše uvedených důvodů preferuje zdravotnictví na místní lokální úrovni, kde se lidé s lékaři osobně a důvěrně znají, kde je lékař součástí místní komunity a má k pacientům závazky osobního charakteru. Je zájmem obce i kraje, aby nemuseli pacienti jezdit za lékařem desítky kilometrů, protože pak budou prostředky kraje a obce používány na léčení a ne na záplatování rozbitých silnic. Pak se projezdí méně benzínu a znečistí méně ovzduší. Pokud by daně byly vybírány v obcích a obec by měla zájem na tom, aby v ní sídlili bohatí podnikatelé, samozřejmě by se pak sama obec starala o přítomnost lékařské péče na místě a také do domu. Naprosto nepochopitelné jsou pro nás legislativní zásahy, které stanoví pro zdravotní sestry a bratry povinné vysokoškolské vzdělání. Nemáme nic proti tomu, aby byly tyto zdravotní síly se vzděláním preferovány, ale proč má být vyřazeno obrovské množství zkušených a doposud bezproblémově pracujících zdravotníků? Totéž se děje v sociálních službách, kde od roku 2006 musí mít každý sociální asistent pracující s bezdomovci „jakoukoliv“ vysokou školu. Mnoho zkušených terénních a dalších pracovníků již bylo takto vyřazeno z oboru. V rozporu s tím trvají nářky na nedostatek zaměstnanců ve zdravotnictví i v sociálních službách. Obáváme se, že až někdo vymyslí zákon o povinném vysokoškolském vzdělání pro popeláře, zhroutí se komunální služby.
Pokud je pracovní místo hodnotou, pak se dá s pracovními místy obchodovat. Lidé s určitou mocí mohou vytvářet zbytečná místa pro známé a příbuzné, jiní lidé mohou lukrativní místa prodávat. Výsledkem je to, že se na důležité funkce dostávají osoby nekvalifikované, ale někým preferované. Stačí sledovat televizi, kde hlasatelé neumí zformulovat smysluplnou větu a v titulcích jsou hrubé chyby. Pokud jsou pro nás nejvyšší hodnotou peníze a majetky, pak samozřejmě ani soudcům nepůjde o spravedlnost, ale o to, aby si vydělali. Zločinci budou chodit po svobodě a beztrestně páchat zločiny. O trestu bude rozhodovat majetek, nikoliv vina. Atakdále… Kdykoliv se vyskytne společenský problém (bezdomovci, korupce, špatná kvalita potravin aj.), je vytvořena instituce k tomu, aby tento problém řešila. Zaměstnanci této instituce jsou pak placeni z veřejných peněz, a mají toto řešení za své dlouhodobé zaměstnání. Vytváření se specializace a předpisy určující, kdo pouze může tento problém řešit. Toto uspořádání vždy vede k naprosto opačnému efektu, totiž, že problém nikdy nezmizí. Postarají se o to samy tyto instituce, které řešení problémů živí a jejichž zaměstnanci by přišli o obživu, kdyby byl problém vyřešen a vymizel. Tento princip považujeme za kontraproduktivní, neboť vede k tomu, že se nešvary a společenské problémy stávají v našem prostředí chronickými, zůstávají, rozkládají společnost a kumulují se.
Smysluplná volební alternativa 2016 krajská zastupitelstva a senát parlamentu ČR
č. 26 Vážení přátelé, kamarádi, dovoluji si upozornit na výstavu František Josef I. na zámku Březnice u Příbrami do 30. 10. 2016. Přeji Vám všem hezkou dovolenou S úctou Josef Trlica Vážení přátelé, stojí za to, poslechnout si z debaty viz níže adresa. Stále více republikánům dochází, že je něco špatně. S úctou Josef Trlica http://www.debaty.cz/single-post/2016/09/20/PetrPithart---%C4%8Ce%C5%A1i-cht%C4%9Bj%C3%AD-nahrad%C4%9B-kr%C3%A1le
- 12 -
Jsou-li nežádoucí astronomické náklady na opravy silnic a stavbu dalších, je neprosto zásadním úkolem státu i kraje postarat se o to, aby lidé nemuseli tolik cestovat. Opět se dostáváme k tomu, že služby, lékaře, obchod apod., mají mít lidé pokud možno přímo v lokalitě, kde dlouhodobě žijí. Pokud již lidé chtějí nebo musí cestovat, mají být vedeni k tomu, aby v co nejvyšší míře využívali veřejnou hromadnou dopravu. V celostátním měřítku jsou největší bolestí dneška velké nákladní kamiony, které ničí a blokují malé obecní a okresní silnice, aby se vyhnuly dálničním poplatkům. V 90. letech se uvažovalo o velmi jednoduchém principu, který dodnes aplikovalo Švýcarsko či Rakousko, totiž o převedení tranzitní nákladní dopravy na železnici. Převážet kamiony nebo kontejnery přes celý stát nákladními vlaky povinně, kromě toho, kdo prokáže, že veze náklad do místa. I pak musí až na nejbližší železniční stanici transportovat vlakem. Bohužel silné betonářské, silničářské a olejářské lobby dosáhly tehdy zásadního rozhodnutí o směrování nákladní dopravy ne silnice. Od té doby železniční nákladní doprava skomírá nedostatkem zakázek a celá železnice je prodělečná, dotovaná státem, který navíc cpe obrovská procenta státního rozpočtu do permanentních oprav, údržby a přestaveb silnic. Koruna Česká si přeje vrátit nákladní dopravu na železnice a ziskovou nákladní dopravu znovu propojit s prodělečnou osobní dopravou, aby ji dotovala. Když ubude nákladů na opravy silnic, bude moci kraj i stát více dotovat i autobusovou dopravu. Když kdysi za časů RU monarchie vznikala hromadná veřejná doprava ve větších městech, bylo moudrým radním jasné, že tato doprava na sebe nikdy nevydělá. Proto se praktikovalo spojení dopravního podniku s nějakým výdělečným městským podnikem (například el. podniky, vodárny, teplárny apod.), který směl vydělávat zisky jen s podmínkou, že se finančně postará o veřejnou dopravu. Tuto praxi zrušilo většinou teprve znárodnění a po roce 1989 z neznámých důvodů nebyla obnovena. Dnes tedy větší města dotují MHD z daní svých občanů. Jízdenkové platební systémy nikdy nevyberou významnější částku do rozpočtu MHD, nehledě na to, že většinou sotva vydělají na úhradu samotné výroby jízdenek či karet a na jejich distribuci.
Koruna Česká navrhuje zavedení MHD zdarma: - odpadnou náklady na výrobu a distribuci jízdenkových systémů, na desítky zaměstnaneckých míst, a na financování MHD to nebude mít významnější dopad - z morálních důvodů je žádoucí ponechat ve vozech MHD pokladny pro dobrovolné jízdné, aby se ukázalo, kdo je charakter a lokální patriot - veřejnou dopravu zdarma bude využívat mnohem více občanů, kteří by jinak jezdili do města autem, čímž se ušetří za opravy silnic, město bude průjezdnější a zdravější - ve spojení se záchytnými parkovišti zdarma na okrajích měst budou MHD využívat i lidé, kteří do města pouze dojíždí - podobným způsobem lze využívat i příměstskou vlakovou dopravu napojenou na MHD - ušetří se na platbách revizorským firmám - ubude doživotních zadlužených nevolníků, kteří z hlouposti v 15 letech nezaplatili pokutu za jízdu načerno a ta jim byla pomocí poplatků a exekucí uměle navýšena do nesplatitelné výše. Když jsme u toho - co bylo ukradeno, má být vráceno a dluhy se mají platit. S výše uvedeným tvrzením naprosto souhlasíme. Nesouhlasíme ale s tím, aby z 30korunového dluhu babičky (protože je stará a nepozorná) nebo kohokoliv jiného, vyrobili bezohlední ziskuchtivci systémem penále a poplatků nesplatitelné dluhy. Nesouhlasíme, aby desetitisíce důchodců v této zemi měly exekučně obstavený důchod, pokud se nejedná o významné a vlastní vinou způsobené dluhy. Tento problém se netýká pouze důchodců. Máme za to, že správná zásada – dluhy se mají vracet, byla zneužita k vytvoření celé početné vrstvy novodobých nevolníků naprosto závislých na „majitelích“ jejich uměle narostlých dluhů. Nechceme, aby mladý nezletilec, který z hlouposti něco nezaplatil, byl do konce života zatížen nesplatitelným a stále narůstajícím dluhem, aby tudíž již nikdy v životě nemohl nic vlastnit a byl odsouzen k práci pro pány, kteří si jeho dluh koupili. Nechceme, aby banky sestavovaly pro bohaté investory portfolia z dlužníků, kteří si tak kupují duše a vytvářejí sofistikovaná feudální panství, kde na ně novodobí nevolníci budou do smrti pracovat. Nechceme, aby si lichvářské bandy záměrně vybíraly nepřizpůsobivé a soc. slabé obyvatelstvo, poskytovaly jim půjčky, o nichž vědí, že nemohou být splaceny a po nárůstu dluhu o penále a o úroky nechávali exekučně zabavit sociální podpory těchto osob. Aby tak vznikal jen další paralelní systém přerozdělování veřejných peněz určených pro výplaty sociálních dávek. Velká část našich daňových prostředků již neslouží k pomoci soc. slabým, ale k vyplácení renty lichvářům. Budeme usilovat přinejmenším o zrušení možnosti obstavení důchodů a sociálních dávek.
- 13 -
Ve starověku a středověku znamenal pojem spravedlnost totéž, co správnost. Správné bylo to, co chtěl Bůh, Stvořitel všeho, dárce života, lásky, světa, absolutní vševědoucí soudce. Proto se lidské právní systémy odvozovaly minimálně od desatera přikázání, nikdo se je nepokoušel relativizovat a zločin byl vždy nějak totožný s hříchem. Práva nemáme ve skutečnosti žádná. Před svým narozením jsme si nemuseli nic zasloužit. Život, svět, čas a vůbec všechno jsme nedostali jako mzdu nebo odměnu, ale jen jako dar. Z daru nelze vyvozovat žádná práva. Zákon má vždy takovou platnost a sílu, jak silná a trvalá je autorita, která za ním stojí. Je proto moudré, zakotvit lidský zákon právě v tom, co si přeje ta vůbec nejvyšší autorita. To se dnes ale neděje, proto si právo a zákon může kdokoliv koupit, chudí se spravedlnosti domáhají těžko, literu zákona lze vykládat různě a zjevné zločiny jsou relativizovány, aby nemusely být trestány. Koruna Česká není v pozici, aby v této věci vymohla nápravu. To nám ale nebrání v tom, abychom se snažili věci pojmenovávat co nejpřesněji a odvozovat svá tvrzení z co nejpevnějšího a nejzazšího kulturního základu. V oblasti bezpečnosti bude Koruna Česká usilovat o zřízení obecních šatlav, místních rychlých soudů ve spolupráci s místními složkami městské a státní policie. Naší představou je rychlé projednávání určitých druhů méně závažných přestupků a trestných činů spáchaných v místě, za které by byl provinilec okamžitě odsouzen k trestu finanční pokuty a v případě neschopnosti pokutu zaplatit, k umístění do šatlavy a k okamžitému odpracování adekvátní kvóty při výkonu veřejně prospěšných prací pod dozorem a s jasným srozumitelným označením (veřejnou ostudou). To se týká především krádeží, způsobených škod, dluhů, výtržností a také dopravních přestupků. Institut veřejně prospěšných prací uplatňovaný okamžitě a v místě zamezí a předejde „beztrestnosti“ osob, které jsou odsouzeny k finanční pokutě, nebo mají dluhy a nedisponují žádnou finanční hotovostí. Dále budeme usilovat o to, aby byla v našem právním řádu zrušena ochrana pachatelů trestných činů a to i mladistvých, aby bylo možno jejich jména i činy zveřejnit. Pro Český rozhlas jsem v Plzni namluvil volební vizitku a 27. 9., jsem se v živé diskusi za KČ utkal se zástupci ODS a ČSSD (doprava, zdravotnictví, odpady). V podstatě dle těchto tezí a textů. J. Drnek
V dobách monarchie neexistovalo ministerstvo kultury, ale ministerstvo kultu a osvěty. Dnes máme tendenci chápat kulturu jen jako to, co se týká umění folklórních souborů, což je pojetí mylné. Slovo kultura je totiž odvozeno od kultu, tedy souboru myšlení a chování lidí, kteří cosi vzývají, něčemu se klaní a slouží a z toho přijímají nějakou soustavu nejvyšších hodnot. Tyto hodnoty pak povyšují nad sebe jako jednotlivce a přijímají je jako univerzální měřítko svého chování i měřítko k posuzování světa, k orientaci ve světě a ke sdělitelnosti myšlení o světě. Sdílení souboru hodnot a orientace ve světě z nich pak dělá společenství ve všech jeho formách. Projevem kultury je tedy i právo, rodina, pojetí spravedlnosti, pravdy, cti, zacházení s mocí a vládou, politika, řeč s pojmovým aparátem a podobně. Umělecké zobrazování pouze ilustruje to, jak rozumíme světu. Je jen kulturním odrazem. Zatímco rasy, národy, umění, jazyky a další náležitosti mohou být kulturně kompatibilní, různé kultury většinou kompatibilní nejsou. Naprosto nekompatibilní jsou například kultury, které vzešly z islámského a křesťanského kultu (vzývání, náboženství, kmenové systémy). Z toho důvodu se domníváme, že multikulturalismus je naprosto chybnou teorií i ideou a je ve své podstatě neuskutečnitelný. Muslimové se například nikdy nepřizpůsobí pojetí původem anticko – křesťanského práva a nevzdají se práva jakým je šarka, mnohoženství nebo krevní msta. Vytrvalé pokusy o smíšení dvou takových tisíciletých kultur mohou vést pouze ke zničení jedné z těchto kultur a k jejímu pohlcení tou druhou. Také se domníváme, že nadnárodní instituce, jakou je dnes Evropská unie nemůže v konfrontaci různých kultur obstát, již proto, že její představitelé odmítli včlenit do preambule zakládacího dokumentu byť jen zmínku o tom, že Evropa vznikla na základech antické a křesťanské kultury. Je tím řečeno, že vlastně nemáme žádnou kulturní identitu a naivně se předpokládá, že jiné národy a společenství se také vzdají své kulturní identity, aby za ni nezískali žádnou jinou. Tuto politiku EU považujeme za katastrofální a sebevražednou, což se již potvrzuje. Představitele EU, kteří tuto politiku provádějí, můžeme považovat buďto za naprosté nevzdělance, nebo za vzdělané zločince. Každý si může vybrat. Monarchisté se považují za vlastence zemského typu. Jinými slovy, nezajímá nás barva pleti, národnost či jazyk, zajímá nás ochota bezvýhradně přijmout zákony, hodnoty a společenské danosti vycházející z naší kulturní identity.
- 14 -
Citlivě vnímáme rozdíly kulturní identity například v oblasti Podunají, střední německé Evropy, Skandinávie, Balkánu či západních mořských národů. Naše kultury ale vyšly ze společného základu, a proto jsou doposud kompatibilní. To ovšem neznamená ochotu vzdát se oněch rozdílů, národa či jeho státnosti. Podle našeho názoru lze sjednotit Evropu pouze na bázi takových principů, které se nachází právě v onom společném základu. Nejspíše tedy na bázi křesťanské víry. Sjednocovat Evropu tím, že se všichni zbavíme státnosti i své kulturní identity považujeme za pokus o vraždu Evropy a zničení všeho, co Evropu Evropou dělá. Proto se Koruna Česká v tomto ohledu hlásí k myšlenkovému odkazu společenství Paneuropa. Proto Koruna Česká nenamítá nic proti přiměřenému a zvladatelnému přistěhovalectví příslušníků nám podobných kulturních bází a naopak naprosto nesouhlasí s nezvladatelným přistěhovalectvím příslušníků nekompatibilních kulturních bází. Současná evropská civilizace, kultura, právo, spravedlnost, zákonodárství apod., se pyšní tím, že vše je vytvářeno na sekulárním základě, čímž se myslí, že je to jaksi inertní a neutrální vůči náboženským idejím a východiskům. Ateista je ovšem také věřící, neboť věří v to, že Bůh není (dokázat to nelze). Základním ideovým východiskem sekularismu je tedy víra, že něco není. Nelze se ani v nejmenším divit, že sekulární svět vědecky a systematicky vede lidstvo do nicoty. Od návratu vyšších a pouhému zisku nadřazených idejí do veřejného života očekáváme obnovení mravního a morálního povědomí i chování, principiálních postojů, obnovení civilizačních kulturních vzorců udržovaných tradicemi. Z tohoto důvodu budeme usilovat o spolupráci se všemi skupinami obyvatelstva, které se tradic přidržují. Budeme usilovat o návrat původních titulů pro všechna původně královská města v kraji (viz. Královské město Plzeň apod.) Budeme usilovat o návrat původních názvů budov a míst, například v Plzni mostu Františka Josefa I. a dalších. Původně byly totiž jménem císaře pojmenovány budovy a stavby, jejichž výstavbu císař osobně a ze své pokladny platil, nebo na ně podstatnou částkou přispěl. Nevidíme důvodu, proč by se měl most či nádraží jmenovat po jakémsi panu Wilsonovi, který zde nikdy nebyl, na výstavbu nepřispěl ani korunou, kývnutím své hlavy v roce 1918 připravil naši zemi o moře, hory a celé rozsáhlé oblasti, o ekonomickou prosperitu bezcelního prostoru a o bezpečnou ochranu ve větším státním celku.
Koruna Česká je konzervativní stranou, ale to neznamená, že hodlá vše okolo sebe zakonzervovat do podoby jakéhosi obřího a všudypřítomného muzea. Zakonzervování a zafixování světa v nehybnosti provádí takové skupiny a síly, které se obávají pohybu, mají hrůzu z budoucnosti, protože nevidí cíle, ke kterým by spěli, nebo postrádají porozumění minulosti. Tito pak využívají nejrůznějších ochranářských ideologií, aby svět okolo sebe znehybnili a sami se stali strážci zakletého zámku. Konzervativnost Koruny České spočívá v přidržování se kontinuity tradic, hodnot a idejí, které jsou odvozeny od dokonalého a nadpřirozeného, tudíž lidem nepřístupného základu (například desatera). Takový skutečně pravicový étos nás odlišuje od stran, které si také říkají pravicové, ale ve skutečnosti jsou pouze pragmatické. Kandidáti KČ většinou doposud neměli možnost zasednout v zastupitelstvech či v senátu ČR a proto nemohou fantazírovat o tom, jak by konkrétně řídili kraj či město. Jejich východiska jsou všeobecná a pouze v některých případech konkretizovaná. Někteří z nás již ale zasedají v různých poradních orgánech a komisích a učí se. Máme také své první starosty obcí. Nemáme jinou možnost jak se naučit praktické politice, než být zvoleni. Nemůžeme lhát občanům o tom, co všechno bychom udělali, kdyby... Můžeme slíbit, že budeme-li zvoleni, zachováme věrnost zde popsaným zásadám a východiskům, že se budeme pilně učit a nenecháme se zatáhnout do politické hry mocných, jakkoliv se zpočátku bude naše pozice jevit kuriózní či dokonce směšná. Nejsme stranou běžného typu, to jest stranou usilující o nejrůznější výhody pro své členy a o získání individuální moci a vlivu. Nehodláme přijmout schema politického boje oproštěného od idejí a degenerovaného v pouhý trh s prebendami, v jehož rámci se také volby, prostřednictvím placených průzkumů veřejného mínění, placených prezentací ve sdělovacích prostředcích a prostřednictvím dalších metod závislých na finanční investici, mění v pouhý trh s hlasy. Naším heslem je: DEUX – REX – PATRIA, což značí, že naši kandidáti považují funkce, do kterých jsou či budou zvoleni za čestné a hodlají sloužit především Bohu, českému králi a své zemi. V pátek 21. října od 17,00 pořádají plzeňští monarchisté z MS Koruny České a KVH 35. ppl. Mši svatou k uctění blahoslaveného Karla Rakouského v chrámu Panny Marie Růžencové na Jiráskově náměstí v Plzni. Po skončení mše posezení v kmenové hospodě V Plachovce v Plachého ulici.
- 15 -
Dobrý den, sepsal jsem úvahu k Mnichovu 1938 a vzhledem k posledním událostem a otočení kormidla Rakouska směrem k V4 by možná mohla zajímat i Vás. Přestože jsem příznivcem SPD Tomia Okamury, přeji vám alespoň nějaké hlasy a zviditelnění se v následujících volbách. Děkuji a přeji pěkný den Mgr. Robert Čuda Ahoj Akélo, omlouvám se, že jsem dříve nepožádal o autorizaci, ale uveřejnil jsem úvahu o Mnichovu 1938, použil jsem několik myšlenek z Žab a uvedl jejich zdroj. Ahoj a suchou stezku BOB - T. O. Srandyho Claim, Šolcboys – Praha Ahoj, zrovna včera jsem přemýšlel o Václavovi a Boleslavovi. Spor dvou státnických koncepcí. Václav chtěl kolonizovat a k tomu potřeboval klid. Status quo s Říší i s domácími vůdci kmenových klanů. Boleslav chtěl velký nezávislý stát, který by žil z kořisti, rychle by rostl a vyrovnal by se Otonské říši. Boleslav měl pravdu v tom, že žádný status quo neexistuje. Svět je v pohybu a moc také. Nelze se opevnit v jistotách a v klidu budovat a zvelebovat. Moc chce být mocnější a jde s tím, kdo po moci a síle touží, toho podporuje a pohání. Václav měl pravdu v tom, že až takový stát narazí na hranice, které nebude umět překonat, moc ho opustí a nastane rychlý úpadek. To se pak stalo kolem roku 1000 a dále. Proč o tom mluvím? Protože RU monarchii se stalo totéž. Narazila na jisté hranice, nemohla expandovat, a její elity odmítly hranice překonávat a nějak uplatnit moc. Chtěly se opevnit ve svém a udělat se pro sebe. Jenže to nejde. Moc je opustila a oni prohráli. Masaryk s Benešem opakovali Boleslavův program. Jen získali samostatnost, už dobývali Sudety, Tešínsko i Horní Uhry. V poválečném zmatku to chvíli šlo, ale pak narazili na hranice možností, stáhli se a opevnili se. Nastal úpadek, mimo jiné i morální. Pokračoval by, i kdyby nebyla válka. Přestali jsme toužit po vlivu a moci, chtěli jsme své jistoty, takže jsme se nakonec dostali pod moc jiných a na hodně dlouho. Opevnění nebylo k ničemu, moc nepůsobí jen zbraněmi. Kdybychom se v roce 1938 úspěšně bránili, kdyby padl nacismus v Německu apod., problém by nezmizel. Musela by být nalezena nějaká cesta k rozšiřování vlivu a moci. Nové trhy pro podnikatele, nové možnosti pro finančníky, nové zdroje surovin a potravin apod. Nové milióny lidí k ovládání. Zbyla by nám jediná cesta, a tou by bylo budování kompaktní, integrované a stále integrovanější Malé dohody pod taktovkou Prahy. Jinými slovy - vytvořit si svou vlastní říši v Podunají.
Potřebovali jsme silného garanta vlastní bezpečnosti. Monarchii jsme sami rozbíjeli, Západ selhal za Mnichova, Německo či Stalin by nás sežrali. Co jiného, než obnovit říši pod naší kontrolou? Jenže když má něco garantovat mou bezpečnost, musí to být větší, než já. Nemohu to tedy ovládat, to by nebylo větší, než já, kdybych to mohl ovládat. Museli bychom zase vstoupit do něčeho, co jen trochu ovlivníme, ale neovládneme. Zase bez záruky, zase bez jistoty. Tak, jako dnes v EU. Brzy bychom to sami znovu rozbíjeli. Česká otázka je neřešitelný problém, kvadratura kruhu. Sami být nemůžeme, to by nás někdo sežral. Když vlezeme do nějaké silné party, vždycky nás budou chtít trochu ovládat a nikdy nebudeme mít jistotu, že si doma budeme moci dělat věci po svém. Nikomu nelze věřit. Opevnit se nejde, to vede k úpadku. Museli bychom mít elity schopné hrát to na celoevropské či celosvětové šachovnici, ale takové elity by hrály pro nás a za nás jen tehdy, kdybychom jim tak trochu patřili, asi jako kdysi Přemyslovcům. Bránit se v osmatřicátém, to jsme samozřejmě měli, ale s vědomím, že vítězství nás nezachrání, že nás jen posune na vyšší level stále stejné kruté hry o moc. Budou větší sázky a horší pády. V4 je skvělý nápad a podporuji ho všema deseti, ale bez iluzí, že mu můžeme vládnout či diktovat. Naopak. Čím bude větší a úspěšnější, tím tvrdší hry se budou hrát v něm samém uvnitř o moc. Žádné jistoty, jen nové bitevní pole, které je nám ale kulturně blízké, takže mu rozumíme. Obrana před migranty je opevňování, příznak úpadku. Naopak - hurá na migranty a udělejme z nich křesťany! Angažujme každého, kdo to umí. Kultura vychází z kultu a ten musí expandovat, ne se opevňovat. Bohu díky za každého, koho nám Bůh posílá, abychom ho přivedli na správnou víru. Ti, kdo se chtějí jen bavit, nechtějí makat a mít děti a žádají jistoty pro svou infantilitu, zpanštělost a rozmazlenost, jsou stejně odepsaní. Je to legrace, jak všichni mluví jen o obraně Evropy před někým. Chce to dynamiku. Věci buďto rostou a expandují, nebo stagnují a zajdou (muslimové to vědí). A my jsme tak korektní. Mluvit o expanzi je skoro zločin. Nemusí to být vojenská a územní expanze. Co takhle expanze ducha a myšlení? Duchovní elity a duchovní dravci. Láska je také moc a také buď roste a expanduje, nebo upadá a mizí. Hrr na ně. A u nich, ne u nás v pevnostech. No, to jsem se zas rozkecal. Akela
- 16 -
Vážení, žádáme Vás jako politickou stranu, či hnutí, které kandiduje do zastupitelstva Středočeského kraje o vyjádření k výstavbě přehrady na Berounce. Postačuje emailem na
[email protected]. Vaše odpovědi zveřejníme na www.prehradaberounka.cz a předáme mediím. Děkujeme za váš názor. Dne 9. 4. 2016 jsme zahájili podepisování „Petice proti přehradě na Berounce“ a to na základě Studie výstavby rozsáhlé retenční nádrže na Berounce objednané státním podnikem Povodí Vltavy. Nesouhlas veřejnosti s výstavbou byl demonstrován na několika společných akcích a v peticích. Mnoho významných osobností se vyjádřilo proti stavbě retenční nádrže. Mnoho politiků považuje stavbu za nesmysl. Zastupitelstvo Středočeského kraje svým usnesením záměr odmítlo. I ministerstvo zemědělství, jako zřizovatel Povodí Vltavy, se po tlaku veřejnosti od stavby distancovalo politickým stanoviskem ze dne 14. 9. 2016. Tento přístup ministerstva zemědělství nás nepřesvědčil. Ačkoliv bylo v minulosti mnohokráte rozhodnuto o výstavbě a následně opakovaně rozhodnuto, že výstavba přehrady na Berounce je nesmyslná, přesto ministerstvo zemědělství připustilo vynaložení cca 500 000,- Kč na studii proveditelnosti přehrady. Různé přísliby a politická stanoviska ministerstva zemědělství však nejsou právně závazné a umožňují v zásadě kdykoli změnu a opětovné zahájení přípravy na stavbu přehrady. Veřejnost proto žádá jednoznačné rozhodnutí o nesouhlasu s přehradou, které bude závazné pro všechna ministerstva a jejich rezorty. Podle Ústavy ČR jedině usnesení vlády ČR, podobně jako v roce 1988, bude takovým rozhodnutím, které zamezí výstavbě přehrady na Berounce. Petici v tomto znění: [1] My, níže podepsaní, na základě čl. 18 Listiny základních práv a svobod, § 5 zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním, § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, a § 113 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny: a) nesouhlasíme se záměrem na výstavbu retenční nádrže na řece Berounce v chráněné krajinné oblasti (CHKO) Křivoklátsko, který je popsán níže v odstavci 2 této petice, b) nesouhlasíme ani s jakýmkoli jiným podobným záměrem na výstavbu přehrady, nádrže či jiného podobného vodního díla na řece Berounce, ať již v CHKO Křivoklátsko, nebo kdekoli jinde na jejím horním nebo dolním toku.
c) žádáme výše uvedené orgány a organizace, aby v mezích své působnosti na svých zasedáních, popřípadě prostřednictvím svých oprávněných představitelů i) projednaly záměr uvedený výše v písm. a) a vyjádřily s ním nesouhlas, ii) projednaly i možnost záměru uvedeného výše v písm. b) a vyjádřily s ním nesouhlas. podepsalo k 29. 9. 2016 již 5 938 občanů a elektronickou petici „Zachraňme údolí Berounky“ podepsalo 5 654 občanů, celkem tedy 11 592 občanů. Hlavním předmětem této petice je náš nesouhlas se záměrem na výstavbu retenční nádrže na řece Berounce v CHKO Křivoklátsko, o kterém uvažuje státní podnik Povodí Vltavy. Podle studie, která byla zveřejněna v únoru 2016, spočívá záměr v těchto základních rysech: a) kamenitá, zemní, popřípadě betonová hráz o délce nejméně 220 metrů a výšce přibližně 40 metrů ve 4 variantách od Roztok u Křivoklátu po Čertovu skálu nedaleko Nezabudic; b) hráz má na řece vytvářet vodní nádrž v době povodní s předpokládanou délkou zátopy až 36 km, končící u Liblína; c) v oblasti plánované zátopy se předpokládá mimo jiné: - nucené vystěhování přibližně 130 trvalých obyvatel a několikanásobného množství přechodných obyvatel; - vyvlastnění a odstranění přibližně 980 staveb, včetně trvale obývaných budov, chalup, rekreačních chat, jakož i kulturních památek či pamětihodností; - částečné zatopení území 22 obcí; - částečné zatopení řady chráněných území přírody, mimo jiné I. zóny CHKO Křivoklátsko a národních přírodních rezervací Velká Pleš a Týřov; d) deklarovaným cílem záměru je ochrana sídel na dolním toku Berounky. Důvody našeho nesouhlasu jsou zejména tyto: a) realizace záměru by vedla v jedinečném údolí řeky Berounky k rozvrácení jeho tvářnosti, ke zničení jeho přírodních, historických i kulturních krás, k likvidaci lidských obydlí a nevratným zásahům do životů jejich obyvatel, k výraznému omezení rekreačního a turistického využití Křivoklátska a oblasti horní Berounky, a tím i šancí na jejich hospodářský rozvoj, a konečně i k nezhojitelné ráně na myšlenkovém odkazu spisovatele Oty Pavla; b) to vše nemůže přiměřeně ospravedlnit deklarovaný cíl záměru, tj. protipovodňovou ochranu lidských sídel a infrastruktury v zátopových územích dolní Berounky, kterou je nutné i možné řešit jinými způsoby. V Křivoklátě dne 30. 9. 2016 JUDr. Ing. Petr Kučera (zmocněnec petičního výboru), JUDr. Petr Svoboda, Ph.D. (člen petičního výboru).
- 17 -
Říjen 2016 Vážení představitelé Koruny České, My níže podepsaní členové strany KČ se na Vás obracíme touto formou dopisem k projednání našeho následujícího návrhu: Tento návrh jsme již představili na minulém Generálním sněmu. Byl schválen a odhlasován na Moravském zemském sněmu loni v roce 2015. Na generálním sněmu se z „nějakých“ příčin k projednání našeho návrhu nedostalo. Z tohoto důvodu znovu prosíme, abyste se vážně tímto návrhem zabývali. Zdůvodnění návrhu: Jak jistě všichni víme, zemské sněmy jsou spíše formalita, účast členů je žalostně malá. Usnesení vzešlá z těchto sněmů nemají praktický význam a nejsou dodržována. Nehledě na to, že Český zemský sněm se již dva roky nekonal. (prosím, to není z naší strany kritika váženého zemského hejtmana, chápeme jeho situaci, kterou sdělil). Máme za to, že společné zasedání zemských sněmů (dále jen SZZS) by přispělo k větší informovanosti členstva o dění ve straně. Generální sněm KČ by měl mít slavnostní, důstojný ráz, kde pozvaní vzácní hosté a případně zástupci médií dostanou informace o programu strany, informace o zprávě místních organizací, našich plánech do budoucna. Na GS by se měl zveřejnit plán akcí KČ na další období, rovněž určit termín SZZS. Místo konání lze určit dodatečně. Absentuje aktualizace kalendáře akcí KČ a spřátelených organizací. Rozhodně by GS již vzhledem k přítomnosti hostů neměl řešit vnitřní spory ve straně, spory v jednotlivých místních organizacích. Tyto záležitosti by se měly řešit právě na našem navrhovaném SZZS. K tomuto je SZZS především určeno. „Špinavé prádlo se má prát doma“. Prezentovat vnitřní rozmíšky uvnitř strany na GS není šťastné řešení. SZZS by mělo být neveřejné, bez účasti hostů. Zemští hejtmani by byli garanty usnesení z tohoto společného sněmu a toto usnesení by bylo závazné pro projednání na Generálním sněmu. Dle našeho názoru by se odstranilo „podezírání“, co si ti či oni na jejich sněmu tzv. „ukuli“. Na společném sněmu bysme si všechno řekli přímo do očí a společně bychom hledali cestu k jednotě. V neposlední řadě je zde snaha o finanční úsporu. Není třeba platit za pronájmy prostor k jednání 3. sněmů. Lze zajistit prostory ke společnému jednání i zdarma, což potvrzují i návrhy k místu konání. Navrhujeme, konání SZZS nikoli v Praze, ale například střídavě v království, markrabství, vévodství. Zejména tam, kde se podaří zajistit přijatelné pohoštění, ubytování a místnost pro jednání. Může se určit jen jednodenní jednání. Navrhujeme konání SZZS vždy v termínu od konce května do první půle
června před dovolenými. Jistě to bude i reklama KČ v místě zasedání SZZS. Jsme toho názoru, že setkání členstva KČ jen jednou ročně na GS je opravdu moc málo. Hlavně je třeba projednat aktuální témata dříve, než po 12. měsících. A potom je tu i prostá potřeba, aby se přátelé „stejné krve“ scházeli častěji. Tímto našim návrhem nijak neomezujeme pravomoci a rozhodnutí zemských hejtmanů. Pokud budou mít potřebu svolat si své členy mimo termín SZZS, nikdo jim nemůže a nebude bránit. S úctou níže podepsaní - Josef Trlica, Jiří Čížek, Jiří Sýkora, Zdeněk Svoboda, Luděk Dvorský. Předsednictvo Koruny České jednalo 8. 9. 2016 od 17:00 v Juditině věži, Mostecká 1, Praha 1 ve složení - Mgr. Petr Nohel, Ph.D. (předseda), JUDr. Petr Krátký (místopředseda), Svatopluk Novotný (český zemský hejtman), MUDr. Pavel Andrš (moravský zemský hejtman), ing. Vítězslav Oram (slezský zemský hejtman), ing. arch. Jan Bárta, Mgr. ing. Josef Pejřimovský, Ph.D. Hostem byl ing. Vladimír Krejčí (předseda Dohlédací komise). Předsednictvo schválilo přijetí 3 nových členů. Dále byla schválena trasa a průbeh pochodu za monarchii 28. října 2016. Info o pochodu se rozešle do ČTK a do TV. XXV. generální sněm KČ se letos uskuteční v sobotu 26. listopadu opět na Novotného lávce. Opět začneme Mší od 9 hodin, samotné jednání od 10:30, opět s přestávkou na oběd. Na sněm budou pozváni: * bývalí předsedové KČ (pánové Pták, Schelinger, Srb) * čestní členové (pánové Buben, Royt, Kašparů) * senátor Ing. Lumír Aschebrenner * předsedové politických stran (pánové Bělobrádek, Fiala, Kalousek, Bílek, Domlátil) * zástupci šlechtických rodů (pánové Tomáš Czernin, Karel Schwarzenberg) * minstr kultury pan Daniel Herman * poslanci (pí. Nováková, pánové Korte, Bezecný) * další známé osobnosti (pánové Novák, Eben, Horáček, Kodym) Předsednictvo osloví adepty na čestné členství. Program sněmu bude upřesněn na příštím zasedání. Byly projednány webové stránky KČ. Bude vytvořen návrh struktury nového webu na základě materiálu Matěje Čadila. Další práce na webu se budou odvíjet od reakcí a dalších připomínek. Byly projednány a oznámeny další akce: 10. 9. Mše v pražské katedrále na připomenutí 180 let od poslední české korunovace. 15. 10. Symposium arcivévody Ludvíka Salvátora na zámku v Brandýse nad Labem. 13. 11. Oslavy maršála Radeckého v Lapidáriu. Bude vytvářen kalendář na rok 2017 s pravidelnými monarchistickými aktivitami. Příští zasedání předsednictva by se mělo uskutečnit ve čtvrtek 13. 10., opět v Juditině věži.
- 18 -
Přátelé, věnujte pár minut poslechu Petra Pitharta (je to v rámci tzv. Kroměřížské výzvy, která se nás ovšem netýká, „zrušme prezidenty“). Mluví v rámci možností skoro jako našinec. H. B. https://www.facebook.com/kromerizskavyzva/
- 19 -
Ještě jednou pomník rakouskému císaři v Pohledi V sobotu 20. srpna, zhruba 100 let od úmrtí Františka Josefa I. odhalil pohleďský starosta Jindřich Holub slavnostně novou bustu tomuto panovníkovi. Na slavnostní odhalení přišlo asi 200 lidí, mezi nimi byla také řada nadšenců v dobových kostýmech a uniformách. Soše požehnal světelský kněz Tomáš Fiala. Celou slavnost pak čestnou salvou ukončili členové Spolku pro obnovu českého království. https://www.youtube.com/watch?v=z8FdLxj959Q
- 20 -
Říjen 2016
Ve svatovítské katedrále na Pražském hradě proběhla v neděli 4. září 2016 odpoledne
Rekonstrukce korunovace krále Karla IV. Za místo byla zvolena svatovítská katedrála, tehdejší Spytihněvova bazilika svatého Víta. Právě v ní byl korunován za českého krále. Celebroval ho tehdy první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Korunovace byla posvátným obřadem, král byl nejen korunován, ale také pomazán. K této rekonstrukci se čerpalo především z korunovačního řádu, který máme v edicích. Samozřejmě také z kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína, řekl ČTK historik a prorektor Univerzity Karlovy Jan Royt. Historici nechali vyhotovit například přesné kopie rouch a oděvů. Nechyběla kopie svatováclavské koruny, gotické žezlo, ani jablko. Byla korunována také Karlova choť Blanka z Valois. Z katedrály se průvod vydal z Hradčan do historického centra Prahy. Průvod skončil v Rytířské ulici. Královský pár se v 17,00 vrátil na Staroměstské náměstí, kde mu šlechtici a zemští držitelé složí slib věrnosti. Posílám trochu delší odkaz právě tak vhodný ke zhlédnutí v klidu o nastávajícím deštivém víkendu. Snad stojí za to. https://www.youtube.com/watch? v=01xRjoq7ib0 Jsem z toho v depresi. Jak si mohli opovážit toto divadlo hrát v opravdové katedrále, nad hroby našich národních světců a opravdových králů!?! Tam, před Bohem v Jeho domě může být (kéž by Pán dal) jen opravdová korunovace!!! Toto je další profanace posvátného národního poutního a metropolitního chrámu divadlem. Katolický chrám je po koncilu degradován na multifunkční centrum. Na nádvoří by to, pod baldachýny byl milý tréning na korunovaci naostro. Navíc mně uplně frustroval ten "oltář čelem k lidu", včetně sedilií. Už v době příprav této smutné skutečnosti média o tomto horečně informovala. Zdravím. Jirka Válka
Vážený pane kolego, o rekonstrukci korunovace jsme diskutovali, ale velmi okrajově, a nakonec jsme k ní jako KČ nezaujali žádné oficiální stanovisko. Pokud bych se měl vyjádřit za svoji osobu (s předpokladem, že můj názor nebude výrazně odlišný od názorů kolegů), popsal bych svůj dojem asi takto: To pozitivní, co lze na celé akci spatřit, je snaha přiblížit občanům republiky reálnost korunovace v podobě co možná nejvěrnější. Je třeba říci, že na akci spousta lidí intenzivně pracovala a co mám informace, snažili se o zachování maxima historické věrnosti. To, že mohli návštěvníci rekonstrukce vidět něco takového na vlastní oči a to ve většině případů poprvé i naposledy, bych nepodceňoval. Zájem o monarchii to může jen zvýšit, leč snaha sama o sobě není vše. To negativní, co lze celé akci vytknout, je právě to, že nevyznívá příliš autenticky. Například orientace episkopátu i samotného krále v chrámě, ale i samotný fakt, že se hrané představení situovalo do reálného kostela, není šťastné. Navíc nebyla dodržena spousta dalších věcí... Přirozeně by katedrále nejvíce slušela korunovace skutečná, kdy by byl biskup biskupem a král králem, pomazání platné a akt nezpochybnitelný. Takto vyrábíme kočkopsy, neboť si hrajeme na reálné figury, které mnohdy samy sedí v hledišti, např. kněze... Myslím si proto, že mnohem užitečnější by bylo nekonat rekonstrukci přímo a živě, ale když už, tak nechat korunovaci natočit např. jako film, nebo výukové CD, kde by bylo možné přiblížit se více historickému pojetí a využít možností komentářů, titulků apod. Takovou akci bychom určitě podpořili. Tato akce však vyznívá trochu na půl cesty. Určitě celé to představení nestojí za nějakou osobní depresi, udělal se kolem ní jen větší humbuk, než si zasloužila., beru jako fakt, že někdo něco takového uspořádal, ale že bych se k tomu jako monarchista hlásil, tak to ne. Petr Nohel Posílám zajímavé odkazy. Pro nás je nejzajínmavější poslední - český rozhlas - Toulky českou minulostí, díl 1107 http://zpravy.idnes.cz/komentar-milana-vodicky-k11-zari-2001-d5r/zahranicni.aspx?c=A160910_151055_zahranicni_jw https://www.novinky.cz/domaci/414275-kalouseknejsme-zadni-vitaci-v-odmitani-kvot-vladupodporujeme.html http://www.rozhlas.cz/toulky/portal/
- 21 -
J. Pejřimovský
SVATOVÁCLAVSKÉ PUTOVÁNÍ PRAHOU S PALLADIEM ZEMĚ ČESKÉ K POCTĚ CÍSAŘE A KRÁLE KARLA IV. PROCESÍ ZA POKOJ A POŽEHNÁNÍ ČESKÉ ZEMI A MĚSTU PRAZE V Den české státnosti a svátku sv. Václava a v jubilejním roce 700. výročí narození Karla IV., císaře římského a krále českého, si připomínáme, že český národ a jeho státnost byla po staletí utvářena duchovními hodnotami křesťanské víry, k nimž patří mír a pokoj. Od počátku české státnosti je česká zem vedena moudrými a zbožnými panovníky sv. Ludmilou a sv. Václavem k víře v Boha a svěřována do ochranné péče Matky Boží. Lid této země po staletí ctil ochranný štít Panny Marie, Palladium Země české, aby nalezli ochranu v nesnázích života a posilu k šíření lásky a pokoje. Čeští panovníci, zvláště Karel IV., jako velký ctitel hlavního národního patrona sv. Václava, rozhojňovali víru v Krista a úctu k Panně Marii, aby se pod jejich ochranou požehnaně rozvíjela Praha a stala se poutním místem a duchovní centrem celé říše jako předobraz nebeského Jeruzaléma. Díky těmto duchovním hodnotám náš národ dosáhl mimořádného společenského a duchovního významu a stal se důležitou součástí států Evropy. Za toto duchovní dědictví víry a křesťanských hodnot máme nejen děkovat, ale máme křesťanskou tradici našeho národa zodpovědně uchovávat a rozvíjet. Zvěstování víry a šíření lásky a pokoje bylo spojeno s velkým obětmi mnoha osobností, které své svědectví ztvrdily mučednickou smrtí. Prolitá krev českých svatých mučedníků se stala setbou pro nové hlasatele radostné zvěsti a šiřitele pokoje v českém národě a ochránce křesťanského dědictví v naší zemi, zvláště v tomto čase ohrožení bezpečí a pokojného soužití. Moudrá a zbožná kněžna Ludmila, která na moravském Velehradě přijala svatý křest z rukou arcibiskupa Metoděje společně se svým mužem knížetem Bořivojem, přinesla do Prahy a Čech křesťanskou víru, jejímž symbolem se stal kovový reliéf Panny Marie zvané Palladium. Po její mučednické smrti jej zdědil její vnuk Václav, kterého Palladium měl také při válečném tažení a díky tomu předešel krveprolití a dosáhl smíru bez boje. Kníže Václav své dílo šíření lásky a pokoje ztvrdil mučednickou smrtí, když byl 28. září roku 929 zavražděn svým bratrem Boleslavem ve Staré Boleslavi. Když byl mariánský reliéf mimořádně objeven, byl na tom místě zbudován chrám zasvěcený Panně Marii, ve kterém byl tento reliéf ctěn jako ochranný štít - Palladium země České. Na posvátné místo přicházeli z celé země nejen prostí poutníci k uctění Palládia, aby hledali ochranu v nesnázích života a posilu k šíření lásky a
pokoje, ale i čeští panovníci, zvláště pak král český Karel IV., který získáváním posvátných relikvii svatých mučedníků budoval Prahu jako posvátné a poutní místo a jako duchovní centrum říše. Rozhojňoval úctu k českým světcům, aby se pod jejich ochranou požehnaně rozvíjela Praha a vzkvétala celá země. Kdykoliv se národ vzdaloval víře a úctě ke svým patronům, nastával mravní a duchovní úpadek. V odkazu zakladatelů české státnosti sv. Ludmily a sv. Václava a všech českých svatých mučedníků a patronů, a k poctě Otce vlasti, krále a císaře Karla IV., chceme navázat na poutní tradici utvářenou Karlem IV. a putovat posvátnými místy Prahy na místa mučedníků, abychom jejich uctěním a smírnou modlitbou odvrátili znesvěcení a zesvětštění posvátných míst a vyprosili prohloubení víry a obrácení národa. Chceme kráčet ve šlépějích zbožného pokorného poutníka a moudrého vládce Otce vlasti Karla IV., a přinášet požehnání a pokoj lidem dobré vůle a zvěstovat víru, naději a lásku do všech končin naší země. Během procesí chceme vykonat zastavení na místech státních institucí a vyprošovat požehnání představitelům státu na všech stupních - prezident parlament - magistrát dle výzvy Písma svatého: Modlete se za všechen lid a všechny, kdo mají moc, aby mohli dobře vládnout, aby milovali svůj lid, sloužili mu a byli pokorní. Tímto způsobem chceme vyjádřit spoluúčast věřících občanů na zajištění a vytváření obecného - společenského dobra, k němuž patří mír a pokoj jako nezbytná podmínka pokojného soužití všech občanů bez rozdílu náboženského vyznání a politického přesvědčení. Chceme se po vzoru mučedníků a zbožných a moudrých vládců snažit o to, aby se i naše oběti a modlitby staly semenem nových křesťanů, kteří křesťanským životem a hodnotami přetváří naší zem v království lásky a pokoje. P. ThDr. Jiří Koníček organizátor a duchovní doprovod procesí Modlitba za národ Bože, Otče nás všech, děkujeme Ti za Čechy, Moravu a Slezsko – naši krásnou a úrodnou vlast. Děkujeme Ti, žes nám ji po staletí pomáhal chránit proti nepřátelům vnějším i škůdcům vnitřním. Prosíme Tě, dej nám i dnes potřebné vůdčí osobnosti všude, kde chybí. Dej všem dětem otce, matku a spořádaný domov a veď nás, abychom žili ve vzájemném porozumění a každý na svém místě po vzoru sv. knížete Václava zodpovědně konal svůj úkol. Staň se tak skrze Krista, našeho Pána. Amen
- 22 -
Vážení přátelé, přeposílám několik fotografií z pouti na Sv. Hostýn za obnovu monarchie konané v neděli 28. 8. 2016.. Letošní, již čtvrtou v pořadí pouť zorganizoval vážený pan MUDr. Pavel Andrš. Příští rok to bude již jubilejní pátá pouť a bude to 120 let od návštěvy JCKV Františka Josefa I. na sv. Hostýně. Bylo by dobré, aby účast členstva KČ na této pouti, kterou letos požehnal zástupce Matice Svatohostýnské, byla větší. Po krásné mši svaté jsme se odebrali k rozhledně, kde je umístěna pamětní deska. Položili jsme kytici a zazpívali naši původní hymnu. Pan MUDr. Andrš přednesl krátký projev. Shodli jsme se, že i přes malou účast poutníků z řad monarchistů, duchovní síla této pouti je velkým prožitkem. Po pouti jsme poseděli v poklidném prostředí zahradní hospůdky v Zahájeném, v Bystřici pod Hostýnem, popřáli jsme si navzájem úspěšné nadcházející volby. Potom jsme se rozloučili s nadějí dalšího setkání na páté pouti za obnovu monarchie v roce 2017. S úctou Josef Trlica
- 23 -
Říjen 2016 Řídící rada Sdružení monarchistů Brno zve všechny lidi dobré vůle, kterým není lhostejná země, ve které žili jejich předkové, ve které žijí oni sami v současnosti, a kde chtějí žít i jejich potomci a lidé jim blízcí, na slavnostní mši svatou. Mše bude sloužena k připomenutí a uctění památky JCKV blahoslaveného Karla I. Touto mší chceme opět připomenout, že blahoslavený JCKV Karel I., mimo jiné, markrabě moravský, měl ve velké úctě Moravu a Moravany, stejně tak jako jeho předchůdci na trůně císařském. Vítáni jsou tedy také příznivci samosprávné Moravy, moravští vlastenci. Stejně tak chceme připomenout, že náš poslední král a císař, byl zastáncem myšlenek, které v současné době Evropa potlačuje. Podporoval rodinu, jako základ státu, podporoval křesťanské kořeny všech zemí, které byly součástí zemí R-U. Samozřejmě podporoval i mírové soužití všech národů a zemí jak R-U říše, tak i zemí a národů dalších evropských zemí. Tyto myšlenky se snažil naplňovat i uprostřed běsnění strašné Velké války. Snažil se o ukončení této války, a po jejím ukončení chtěl zachovat RU říši ve federalizované podobě, jako významný stabilizační prvek v Evropě. Bohužel se mu to nepodařilo. Přijďte vzdát hold tomuto statečnému státníkovi i člověku, který měl být z našich pamětí záměrně vymazán. Řídící rada Sdružení monarchistů, z. s., Brno
- 24 -
4. září proběhla pod patronátem Její Císařské Výsosti arcivévodkyně Ulriky Habsbursko– Lotrinské pouť k Panně Marii Určické, mši svatou letos celebroval Jeho Eminence Miloslav kardinál Vlk. Tato pouť proběhla již počtvrté. Jedná se o obnovenou tradici poutí, které byly v obci a širokém okolí živé od poloviny 17. století do první světové války. Poutní úcta k Určicím byla spojena se zázračným obrazem Panny Marie, který uzdravoval nemocné. Původně se nacházel na stromě u hlavní cesty spojující Určice a Prostějov. Po sérii zázračných uzdravení a zjevení byl slavnostně přenesen do určického kostela, kde je uchován dodnes. Po mši svaté byla vysvěcena nová kaple sv. Lazara a Boží muka sv. Lazara. Přítomni byli zástupci kněžských a rytířských řádů, pozvání přijali také vlajkonoši zemí Koruny české. Celý den byla pro zájemce otevřena kostelní věž, která prošla náročnou opravou. Jedná se o unikátní věž z počátku 15. století, která není součástí hmoty kostela, ale stojí samostatně.
Arcivévodkyně Ulrika Habsbursko-Lotrinská. V pozadí MUDr. Pavel Andrš
Průvod poutníků.
Vpravo kardinál Vlk.
- 25 -
Odpovědi pro volební spot do Senátu PČR pro ČRo Brno
historicky osvědčených církví a je možné i zapojení představitelů významných profesních komor či uméleckých oborů. 4. Co je nejpalčivějším problémem Vašeho volebního obvodu?
1. Proč by lidé měli volit právě Vás? Jsem kandidátem za stranu Koruna Česká, která chce navázat na tisíciletou tradici panovníka a monarchie, neboť po 100 letech republikového zřízení vidí každý, jak jsme na tom s morálkou a demokracií. Jakožto monarchisté přicházíme s konceptem nevolené a nadpolitické hlavy státu, která bude občany této země sjednocovat a nikoliv rozdělovat, jak je tomu u volených politiků. Pokud lidé očekávají od politiků slušnost a službu vlasti, tak by měli volit zodpovědně a to především ty, co volají po tradičních konzervativních hodnotách a práci v politice míní brát jako službu vlasti a ne jako prostředek k vlastnímu obohacení. V posledních letech jsme svědky toho, jak jsou postupně oklešťovány svobody získané a obnovené v 90. letech, naproti tomu je znatelný nárůst řady omezení a regulací, které nejsou vždy ku prospěchu občanů, jsou diktovány touhou politiků a úředníků po dalších pravomocech. V případě mého zvolení budu v Senátu ze všech sil bránit zavádění stále nových a dalších omezení a regulací, pokud nebudou výslovně nezbytné a budu hledat spojence pro odstraňování zátěží, které lidem komplikují život a posilují moc úřadů. 2. Jaký nový zákon byste navrhl jako první? V souvislosti s aktuální evropskou krizí hodnot a ohrožením tradiční evropské kultury podporujeme stávající novelizaci školského zákona (č. 561/2004 Sb.), který by měl být doplněn o výchovu k vlastenectví, pochopení a uplatňování občanských práv a především povinností a společenských rolí. Dalším významným zákonem navrhovaným Korunou Českou by byl zákon o obnovení zemského zřízení, tj. země Česká, Moravská a Slezská, kterým by bylo nahrazeno uměle vytvořené a nepříliš funkční současné krajské zřízení. 3. Jak byste chtěl zvýšit důvěryhodnost Senátu? Navrhneme změnu fungování horní komory parlamentu tak, aby kromě volených senátorů byly jeho členy automaticky i nositelé některých funkcí tzn. kraje budou z titulu své funkce zastupovat hejtmani, státní univerzity jejich rektoři, zástupci
Toto není zřejmě problém pouze jednoho volebního obvodu - vzhledem k enormnímu nárůstu počtu automobilů je nutno řešit parkování na sídlištích, např. výstavbou parkovacích domů, což by mohl být i podnikatelský záměr. Pro části Maloměřice a Obřany zase výstavba silničního obchvatu, neboť komunikace v těchto čtvrtích nejsou schopny pojmout nárůst počtu obyvatel v satelitech, odkud do středu Brna dojíždějí. S tím souvisí i otázka přesunu hlavního nádraží v Brně, která se nám ovšem zdá zbytečná. 5. Co udělat pro zlepšení politické kultury v ČR? Politické strany musí zastupovat zájmy občanů, nikoliv zájmy stranické. Stát a politici musí přistupovat ke všem svým občanům stejně - tzn. pro každého musí platit stejná práva, ale i povinnosti - Koruna česká je proti jakékoliv diskriminaci, včetně té tzv. pozitivní. Zde by se mohl hodit výrok císaře Františka Josefa I. - mým hlavním úkolem je chránit mé národy před jejich politiky. 6. Budete se v případě zvolení věnovat senátorské práci naplno? Odtržení řady politiků od reálného života není příliš šťastné. Koruna Česká proto podporuje nekolizní souběh výkonu senátorského mandátu s povoláním, které kandidát vykonává a kde se může i nadále uplatňovat.
Koruna Česká nabídla všem monarchisticky smýšlejícím lidem a spolkům (bez ohledu na členství) možnost zúčastnit se voleb na společných kandidátkách. Jsme jedinou politickou stranou s vysloveně monarchistickým programem. Jsme jednou ze dvou stran s ryze konzervativním programem. Jsme jednou ze dvou stran s převážně křesťanským zaměřením. Koho jiného byste měli volit?!
- 26 -
1. října 2016 se v Rajhradu konala
Mše svatá u příležitosti uložení relikvie bl. Karla I. Habsburského Mši celebroval otec biskup Vojtěch Cikrle v klášterním kostele v Rajhradě. Do nového relikviáře zde byla uložena relivie bl. Karla I. Habsburského. Do sarkofágu v klášterním kostele byly uloženy i tělesné ostatky zakladatele kongregace sester Těšitelek Božského Srdce Ježíšova Pavla hraběte Huyna, arcibiskupa pražského a patriarchy Alexandrijského (7. 2. 1868 – 1. 10. 1946).
- 27 -
Říjen 2016
Radecký 1766 – 2016,
SPOLEK RADECKÝ PRAHA
občanské sdružení
Oslavy 250. jubilea Jana Václava Radeckého z Radče v r. 2016
Cílem je obnova pomníku Jana Václava Josefa, hraběte Radeckého z Radče na Malostranském náměstí v Praze u příležitosti 250. výročí jeho narození.
Bude vydána pamětní (jubilejní) publikace (sborník) - Od vojevůdce k pomníku. (redakce doc. Zdeněk Hojda, Jarmila Štogrová). Náklad 500 – 600 výtisků (z toho 100 ks pro město Sedlčany) Předběžný rozpočet publikace Kč 125 000,- Kč Předběžná cena při prodeji Kč 200 – 250,- Kč/ks
Naším webmasterem je Matěj Čadil, adresa pro emaily je
[email protected]. Za Radu o. s. Radecký 1766 – 2016 Jan Bárta, Jarmila Štogrová www.radecky.org Spolek má od 15. 4. nové bankovní spojení, prosím uložte si, je také uvedeno na webu www.radecky.org. Je to účet číslo: 1020295218/6100. Platby na starý účet byly možné jen do 30. dubna, nyní je již zrušen! Vážené členky i členové Spolu Radecký Praha, zvu vás v duchu stanov Spolku Radecký Praha na členskou schůzi (druhou tohoto roku, obvykle touto dobou bývá na výstavním stánku na veletrhu památky, který jsme letos vypustili) Sejdeme se již tradičně v malostranské Juditině věži Karlova mostu (vstup knihkupectvím Klubu Za starou Prahu) ve čtvrtek dne 6. 10. 2016 v 17,00. Program: 1 – zpráva o činnosti, dovolení člena Rady spolku za odstoupivšího pana Z. Martínka. Navrhuji pana Vladimíra Krejčího, který dosud pracuje jako host Rady a má na starosti finance. Samozřejmě budou projednány i kandidatury z pléna, nebo zaslané do data konání schůze na email
[email protected] 2 - Přípravy oslav 250. výročí narození FM Radeckého - Medaile, výroba, distribuce /Novotný/ - Sborník, výroba, distribuce /Štogrová/ - Prodej triček /Bárta/ - Organizace Sedlčany /Bárta, Pospíchal/ - Organizace Praha /Bárta/ - Zpráva o oslavě 30. 9. na Heldenbergu - Různé J. E. Bárta
3. 11. 2016, čtvrtek. Vědecký (veřejně přístupný) seminář o maršálu Radeckém, pořádá Státní oblastní archiv Praha v kulturním domě v Sedlčanech. Účast Spolku Radecký Praha – Jan Bárta - O osudech pomníku 1858 – 2016, v předsálí spolkové výstavní panely. Veřejné akce Spolku Radecký Praha – listopad 2016 (program i časy mohou být v detailech zpřesněny) 5. 11. 2016 sobota Sedlčany, pod záštitou Ing. Jiřího Buriana, senátora a starosty Sedlčan 10,00 shromáždění u kostela, nástup vojenských jednotek, příslušníkům udělení pamětních medailí 10,30 mše svatá, žehnání praporu Spolku Radecký 11,15 pochod na náměstí a k Městskému muzeu. Odhalení pamětní desky FM Radeckému. 12,00 přesun na náměstí k Mariánskému sloupu, dekorování civilních účastníků oslav, kteří se zasloužili o zdar oslavy v Sedlčanech pamětní medailí, slavnostní salva a ukončení slavnosti. 13. 11. 2016 neděle Praha, pod záštitou min istra kultury Daniela Hermana (výroční den odhalení pomníku Radeckého na Malostranském náměstí v roce 1858) 14,00- 14,30 zahájení pochodu historických vojenských jednotek na Staroměstském nám. V úvodu nástup jednotek. Doprovází dechová hudba Pralinka 15,00 shromáždění na Malostranském nám. poblíž původního umístění pomníku FM Radeckého 15.30 odjezd historickou tramvají (resp. linkou č. 12) na výstaviště do Lapidária 16,15 nástup historických jednotek před Lapidáriem, dekorování vojenských účastníků a civilních osob, které se zasloužily o zdar pražské oslavy. Slavnostní salva. 17,30 tradiční přátelské setkání u pomníku Radeckého Do 19,00 ukončení Spolek Radecký Praha - Ing. arch. Jan Bárta, předseda
*
Vážení přátelé, kamarádi, cestovní kancelář Umělecký klub (byli jsme spolu letos na Františku Josefu I. s paní dr. Václavou Kofránkovou) pořádá v květnu 2017 zájezd na životopisnou výstavu o Jejím císařském a královském Veličenstvu Marii Terezii. Pořadatelem zájezdu tentokrát není Spolek Radecký Praha. Dovolte mi informovat Vás o tom; své přihlášky, pokud máte o zájezd zájem, proto adresujte přímo Uměleckému klubu. Počet účastníků je omezen kapacitou autobusu. http://www.umelecky-klub.cz/6.-az-8.-kvetna-2017--viden-marie-terezie/
- 28 -
Srpen 2016 Posílám článek a foto ze střeleb ostrostřelců zemí Koruny české. Za Rakovnické se zúčastnili Jan Mikeska, Milan Sklenář, manželé Bechynští, Jindřich Lipecký, Karel Suchý a jako host Marek Hanzl z KVH Rakovník a člen Svazu c. k. vojenských vysloužilců zemí Koruny české. Přikládám foto Rakovnických po vyhlášení vítězů jednotlivců i družstev (vítěz M. Sklenář uprostřed), rovněž momentky z akce (Z. Bechyňský vystřílel krásný malovaný terč a M. Sklenář přijal gratulaci, diplom a šerpu Krále králů od předsedy OZKČ A. van Wesenmaiela a předsedy spolku chomutovských ostrostřelců Norberta Chába). Na předposledním snímku milí hosté ostrostřelci z Polska Tucholy. A spodní snímek je celkový záběr na střelnici v Kadani. Pořadatelé se o nás postarali příkladně a my se budeme snažit jim to vynahradit zase někdy, až přijde na rakovnické řada při pořádání dalších střeleb OZKČ, které jsou vždy jednou za rok. Nadporučík rakovnických ostrostřelců Jindřich Lipecký
- 29 -
ODHALENÍ POMNÍKU CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA I. V KRÁLOVSTVÍ U ŠLUKNOVA A ODHALENÍ POMNÍKU PADLÝM OBČANŮM OBCE RYBNIŠTĚ, V PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLCE Dne 8. 10. 2016 v 10,00 hod. se sejdeme před kostelem svatého Vavřince v Království u Šluknova, kde u příležitosti letošního 100. výročí úmrtí odhalíme pomník našeho milovaného císaře Františka Josefa I. Vybudování pomníku je výrazem naší úcty mimořádnému člověku, který naší zemi vládl skoro sedmdesát let a pod jehož vedením zažila naše zem největší rozmach a rozkvět ve své historii. Pomník bude i vzkazem pro úřady našeho státu, které trestuhodně osobu Františka Josefa I. opomíjejí stejně jako jeho zásluhy o vzestup našeho národa. Pomník bude nádherným symbolem toho, že český národ nezapoměl na svého císaře a to i přes desetiletí trvající snahu všech režimů, které se po roce 1918 v naší zemi vystřídaly.
Akce bude zahájena proslovy zástupců města Šluknov a SvazuSrpen c. k. vojenských 2016 vysloužilců Zemí Koruny české. Po slavnostním odhalení pomníku k němu budou položeny věnce a květiny. Bude následovat čestná salva a rakouská císařská hymna. Poté se společně vydáme do obce Rybniště, kde bude znovuodhalen pomník padlým občanům této obce v první světové válce. Poté bude pro všechny pozvané hosty připraveno malé pohoštění s malým upomínkovým dárkem na tento význačný den. Servus panstvo, na žádost našeho kolegy Přemka Jaskolowského z Polska vás informuji o akci ze Světové války, kterou chystá a na kterou nás všechny zve: Akce se koná ve Varšavě dne 1. prosince (čtvrtek), podmínkou účasti je uniforma rakouského vojáka z výše zmíněného období (tedy M 08, 15 i 16) včetně pláště. Její součástí by měla být bitva v ulicích města. Ubytování je zajištěné ze středy na čtvrtek a ze čtvrtka na pátek, strava taktéž a je honorována v přepočtu cca 2 200,- Kč na vojáka. Bližší technické podmínky ani program mi nejsou zatím známy. Potřeboval bych do těch, kteří byste měli zájem se akce zúčastnit počty vojáků - do 6. 10. 2016. Pakliže si ještě vzpomenete na někoho dalšího, na koho já zapomněl, přepošlete mu to, prosím. Je prý potřeba hodně vojáků. Z Brna zdraví Láďa Holík
- 30 -
Einladung zur Gedächtnismesse anlässlich des 100. Todestages Kaiser Franz Joseph I
am 27. November 2016 um 12h im Stephansdom zu Wien
Vorgesehenes Programm Eintreffen der Traditionsregimenter, Garden und Schützen auf Stephansplatz. Wegen der Bauarbeiten vor dem Dom, Eintreffen der Traditionsregimenter, Sammeln eventuell am Graben oder Garden und Schützen auf dem SteStock im Eisenplatz. (Sobald genauere phansplatz / Meldung bei der MeldestelInformationen verfügbar sind, wird es le der Militärkanzlei bekannt gegeben) 10:45 11:20 Kommandantenbesprechung 11:40 Aufstellung zum Einzug der Einheiten in den Dom 12:00 Feierliche Messe mit Msg. Mag. Franz SCHLEGL 13:20 Auszug aus dem Dom und Aufstellung zum Abmarsch zur Kapuzinergruft 13:40 Abmarsch zur Kapuzinergruft (Fahnen und -Träger müssen vor der Gruft warten), Defilee der Truppenkörper an den Sarkophagen Ihrer Majestäten vorbei, zurück auf den Kapuzinerplatz, nach Verlassen der Gruft regimentsweises Antreten, Dankesworte und Abtreten. Generalkommando Oberst i.Tr. Johann FIMBERGER Obst Mag. Baron Tibor v. PÁSZTORY ( Vorstand ) Meldung zur Teilnahme, bei der Militärkanzlei Wien
[email protected]
- 31 -
K. und k. Infanterie Regiment No. 35 - 2. kompanie • Město Třemošná • KVH Čs. legionářský 35. střelecký pluk Foligno • Plzeňský Landfrýd pořádají
Isonzo 1916 aneb 35.pěší pluk za světové války
8. 10. 2016 MÍSTO KONÁNÍ: Pole u nádraží ČD v Třemošné PROGRAM: 13.00 Ukázka polního opevnění a přednáška o 1. sv. válce 14.00 Švejk & C. a k. ŠRAML - kuplety a písně z doby Františka Josefa I. 15.00 Isonzo 1916 - rekonstrukce bitvy na řece Isonzu 1916 17.00 Strašlivá podívaná - koncert hudební skupiny 18.30 Isonzo 1916 - rekonstrukce bitvy Po celou dobu akce můžete vidět výstavu historických zbraní a artefaktů nalezených na bojištích 1. světové války. Na akci bude vypravena parní lokomotiva jízdní řád na www.imcplzen.cz Vstupné dobrovolné Celý den je na bojišti zajištěno občerstvení.
Kdo jedete do Třemošné nebo na jiné akce, nezapomeňte v pátek odvolit! - 32 -
Říjen 2016 7
Předplatné na jubilejní sborník
Maršál Radecký: od vojevůdce k pomníku Uvádějte Jméno, příjmení: Kontakt (mail nebo telefon): Adresa: Počet výtisků: Objednávku prosím zašlete na email:
[email protected] Předplatné ve výši 220 Kč, případně vyšší účelový dar, prosíme, poukažte na bankovní účet: 1020295218/6100, variabilní symbol (rok narození maršála Radeckého): 1766. Do Zprávy pro příjemce uveďte své jméno, abychom mohli identifikovat Vaši platbu!!! Vážení členové Spolku Radecký, o vydání sborníku Vás budeme informovat, předpokládáme, že to bude během října. Sborník si budete moci osobně vyzvednout na listopadových oslavách v Sedlčanech a v Praze, chystáme i jeho uvedení v některém knihkupectví či literární kavárně. Za doplatek poštovného a balného ve výši 50,- Kč vám ho případně zašleme, dáváme přednost samozřejmě osobnímu odběru. Na účelový dar vám na požádání vystavíme darovací smlouvu. FACTA NON VERBA! Jarmila Štogrová za radu Spolku 1. srpna 2016
Jan Drnek oznamuje svým čtenářům, že k 18. říjnu by měl být na pultech poslední díl historicko - mystifikační série s názvem Žáby na Prameni. Vydává Naše Vojsko, 576 stran. Celá epopej začne již tento podzim vycházet znovu od začátku, ale tentokrát v přepracované a doplněné podobě, takže ještě o trochu tlustší. Nakladatelství Albatros již někdy v září vydá první díl Žáby v mlíku (tentokrát zřejmě po zodpovědné gramatické korektuře). Žáby v mlíku však pro svoji objemnost vyjdou ve dvou knihách. V pozdější druhé knize vyjdou technické dodatky, sestavy armád a postrádaná mapová příloha. Různé doplňkové podkapitoly a zvlášť zpracované příběhy, které se vztahují k žabí sérii, vydává Jan Drnek průběžně na http://www.radiodixie.cz/autori
Z prvorepublikového tisku… Vážené předsednictvo, podávám návrh na udělení čestného uznání a nabídky čestného členství panu MUDr. Janu Vrabcovi z Karlovy Studánky. Pan doktor nejméně jednou za 2 týdny pořádá pro pacienty a hosty přednášku o historii lázní, v širších souvislostech i slezského pohraničí průmysl, lázeňství, charita ve vztahu k činnosti Řádu německých rytířů a jejich velmistrů, v 19. stol. výhradně členů Arcidomu HabsburskoLotrinského. Jeho přednášky ukazují pravdivou historii a slouží mimo jiné ke změně obrazu Habsburků a monarchie vůbec. Každý měsíc vyslechne cca 50 lidí pravdivou informaci. Jsou to lidé z celého území Čech, Moravy a Slezska. Myslím, že jen málo lidí dělá tak rozsáhlou propagaci očištění představ o Habsburcích a katolické církvi. Minochodem pan doktor drží společně s manželkou čestné uznání od papeže sv. jana Pavla II. (osobně jsem viděl). Proto navrhuji udělit panu doktorovi čestné uznání a nabídnout čestné členství, jak je navrženo v příloze. Josef Pejřimovský
- 33 -
Říjen 2016 Specifické symboly pro platby v KČ Ke zpřehlednění plateb přicházejících na účet KČ bylo zavedeno rozlišení pomocí specifických symbolů. Prosíme, používejte je, pomůžete tak identifikovat účel vašich plateb a správné použití prostředků, které KČ posíláte. Děkujeme! Platby ve prospěch KČ na běžný účet 333311333 / 2010: účel specifikace specifický symbol chod strany členský příspěvek 1112017* chod strany příspěvky příznivců 2222017* ML vydávání ML 333 ML inzerce v ML 322 ML příjmy z prodeje ML 300 ML předplatné ML 311 reklamní předměty odznaky KČ 444 Transparentní účet – 2700765126 / 2010 je určen výhradně pro dary a příspěvky na volební kampaň. Jako variabilní symbol užívejte své členské, nebo rodné číslo. *Poslední čtyřčíslí označuje rok, ke kterému se příspěvek vztahuje.
VÝBĚR ZAJÍMAVÝCH ODKAZŮ Stránky plukovní historie (se zaměřením na napoleonskou éru): http://www.primaplana.net/ Stránky císařovny Sisi a její rodiny: http://erzsebet-kiralyne.blog.cz/rubrika/cisar-franz-josef-i Internetové muzeum JCKV Františka Josefa: I.: http://www.franz-josef.cz/ Stránky František Ferdinand d´Este: http://www.franzferdinand.cz/cz/Frantisek-Ferdinand/II./ Stránky Habsburkové a jejich země: http://arcidumhabsbursky.blog.cz/rubrika/citaty-a-rozhovory Stránky ostrostřeleckého sboru Stříbro: http://ostrostrelci.stribro.net/ Stránky K. u K. 35 IR (2. Kompanie): http://www.petatricatnici.cz/index.php?option=com_frontpage&Itemid=1
Stránky K. u K. 8 LIR: http://www.kk8lir.com/historie-pluku/a8-lir-v-archivu/ Stránky Svazu c. k. vojenských vysloužilců zemí Koruny české: http://www.vyslouzilci.cz/
DŮLEŽITÉ KONTAKTY Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska)
Adresa: Senovážné nám. 24, 110 00, Praha e-mail:
[email protected] internet: www.korunaceska.cz IČ: 44266740 č. účtu: 333311333 / 2010 (FIO B) č. volebního účtu: 2700765126 / 2010 Předseda: Mgr. Petr Nohel, Ph.D.
[email protected] Monarchistický zpravodaj KČ Periocidita: měsíčník Redakční rada: Jan Drnek (šéfredaktor)
[email protected] Mgr. Petr Nohel, Ph.D. (redakce)
[email protected] Monarchistický zpravodaj je stranickým periodikem založeným za účelem propagace a šíření monarchistických myšlenek a informací pro členy a příznivce strany. V žádném případě není prostorem pro spory a polemiku. O zveřejnění příspěvků rozhoduje předsednictvo Koruny České.
Dar politické straně si můžete odečíst od základu daně dle ustanovení § 20, odst. 8. zákona č. 586/92 Sb. o daních z příjmů. Pokud např. přispějete 10 tisíc, zaplatíte na daních jako fyzická osoba o 1 500,- méně, jako právnická o 2 000,- méně. Všechny dary použije Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska) na propagaci strany. Provozní výdaje jsou hrazeny z členských příspěvků a z příspěvků příznivců. Chcete-li podpořit naši stranu darem, vyplňte a vytiskněte si návrh darovací smlouvy na webu Koruny České. Dar poukažte na bankovní konto Koruny České: 333311333/2010. Pokud proti obsahu darovací smlouvy nemáte námitek, doplňte do ní identifikaci dárce a darovanou částku, vytiskněte dvě vyhotovení, podepište a zašlete obratem na adresu: Koruna Česká, Senovážné náměstí 24, 110 00, Praha 1. Obratem Vám zašleme námi potvrzený výtisk zpět. Petici „Zrušme prezidenty“ podepisujte na adrese:
www.zrusmeprezidenty.cz Nahlédněte do publikačních počinů Josefa Štogra: http://revuetrivium.cz/ (srovnávací studie a úvahy na křesťanská témata) http://www.moznost.wz.cz/cisla.html (filosofie všedního dne, hravost, radost z prožívání světa)
- 34 -
Články a příspěvky v této rubrice nemusí být v souladu s oficiální linií KČ.
V parlamentu odhlasovali pokus o likvidaci mimoparlamentní politické konkurence 11. 09. 2016 Zatímco se média věnovala jiným tématům, parlamentní strany šly potichu, před volbami v roce 2017, preventivně po krku neparlamentní konkurenci. Dvěma novelami bezprecedentně posílily svoji pozici a zkusily se více zabetonovat. Jde o novelu Zákona č. 424/1991 Sb. o sdružování v politických stranách a v politických hnutích a novelu zákonů volebních. Zmíním v bodech jen to základní, což zdaleka není vše: 1) Byl zřízen nový úřad se sídlem v Brně, který bude kontrolovat všechny politické strany v ČR, a který má obrovské pravomoci. V jeho čele bude pět lidí s šestiletým mandátem, přičemž tito lidé budou jmenováni stranami v parlamentu. V takovém případě si můžeme o nezávislosti, zejména před volbami a při ohrožení jejich výměnou ve Sněmovně či Senátu, nechat jen zdát. Rozhodovat budou například o správnosti účetnictví, nebo dle vlastního zvážení o oprávněnosti výdajů. Úřad povede správní řízení, přičemž řada nových termínů, použitých zejména v zákoně o politických stranách, nemá svůj ustálený výklad. Kontrolované subjekty, dost možná na zakázku či na základě účelové provokace, tak budou vystaveny výkladu právě úřadu, obsazeném parlamentními stranami, přičemž po dobu řízení bude mít úřad právo rozhodnout například o pozdržení příspěvků od státu na činnost stran. 2) Nově mají politické strany možnost založit si vlastní politický institut jako neziskovou organizaci. Tyto neziskovky mají právo na automatický příjem peněz ze státního rozpočtu a to každý rok ve výši 10 % z celkových příjmů strany za mandáty, tedy nad rámec dosavadních peněz pro strany ze státní kasy. Aby však politici nenechali nic náhodě a peníze občanů skončily jen u těch, kteří jsou tam teď, mají na tento automatický příspěvek nárok jen ty politické strany, které měly v parlamentu své zvolené zástupce alespoň dvě volební období. Pokud tedy příští rok uspěje nějaký subjekt ve sněmovních volbách poprvé, nebude mít, na rozdíl od současných parlamentních stran, na tuto podporu svého politického institutu nárok dalších osm let. 3) Skrytě zvýšili náklady ostatním, kteří už teď nemají tolik peněz na svou činnost. Zavedli povinnost mít minimálně čtyři bankovní účty na jakékoli úrovni autonomie strany. Pokud má tedy politická strana kromě centrály i například krajské pobočky, jedná se o 60 ze zákona povinných bankovních účtů. Pokud má strana samostatně hospodařící sdružení například ve městech, pak vždy po dalších čtyřech kusech účtů. Jedná se vždy o účet pro dary, operace související se zaměstnanci, ostatní výdaje a samostatný účet na základní kampaň. Na každou volební kampaň pak bude muset mít strana samostatný nový bankovní účet. U účtů na volební kampaň budou muset být ze zákona zmrazeny zůstatky peněz 180 dnů po volbách, teprve pak na ně bude moci strana sáhnout a případně převést jinam. Pro parlamentní strany je to jistě v pohodě, ty peníze mají. Pro ty neparlamentní je to likvidační, neboť nevyužité peníze na kampaň nebudou moct minimálně 180 dnů použít například na svůj provoz, čerpané služby, nebo mzdy zaměstnancům. 4) U platebních příkazů ve prospěch či k tíži všech účtů strany musí být vždy uveden účel. Pokud například dárce fyzická osoba neuvede do platebního příkazu, třeba jen na 5000,- Kč, slovo „dar“, nejenže mu musí příjemce peníze vrátit, ale ještě mohou být obě strany transakce pokutovány až do výše 2 milionů korun. Pošlete dar a ještě dostanete flastr. Přijmete dar, nejste schopni ovlivnit, zda dárce napíše účel do platebního příkazu, a dostanete flastr. 5) Dary nad 1 000,- Kč musí mít písemnou smlouvu. Všechny. Například dárci z řad vlastních členů, kteří svoji stranu podporují každý měsíc stokorunou, musí nově uzavřít písemnou smlouvu. Jsou omezeny dary na jednoho dárce a rok na maximální výši 3 miliony. Může se vám to zdát i tak hodně, nicméně i u neparlamentních stran platí, že kampaň stojí peníze (parlamentní strany dávaly doposud desítky či stovky milionů), a zatímco
- 35 -
parlamentní strany na ni dostanou z veřejných peněz v rámci příspěvků za mandát, neparlamentní strany jsou v tomto souboji odkázány výhradně na své členy, příznivce a soukromé dárce. Pokud by se například někdo bohatý rozhodl věnovat kus svého majetku pro subjekt hájící svobodu proti současnému socialismu, protože chce, aby jeho děti po jeho odchodu žily v podstatně svobodnější společnosti, než je teď, má smůlu on i neparlamentní politický subjekt. 6) Kromě opakovaných pokut až do výše 2 milionů korun, přičemž o tom, co je, nebo není správně, budou rozhodovat současnými parlamentními stranami jmenovaní byrokraté, zavedli také nejen propadnutí, ale i pokuty ve dvojnásobku přijatého či poskytnutého daru. 7) Pouze účet na přijaté dary musí být transparentní. Současné parlamentní strany chtějí zjevně vědět, kdo z firem či občanů poskytl dary někomu jinému, než právě jim. Zajímavé je, že nákladové účty ani účty na kampaně transparentní být nemusí. To by totiž mohly své karty, tedy od koho dostávají služby a komu poskytovatelé patří, odkrýt právě strany parlamentní, které novelu odhlasovaly. 8) Politické strany si sice mohou dál půjčovat na svoji činnost nebo volební kampaně, ovšem nově výhradně od bank a finančních ústavů, registrovaných u ČNB. Nikdo jiný nově nesmí politické straně půjčit peníze. Také v tomto případě se jedná o likvidaci neparlamentních stran v politické soutěži, neboť bez peněz se prostě kampaně dělat nedají a banky půjčí své peníze samozřejmě jen těm, u kterých je jistota či šance jistotě se blížící, že úvěr následně ze státních příspěvků za získané mandáty splatí. Jinými slovy současné v parlamentu etablované strany mohou mít v podstatě jistotu, že jim peníze na kampaň banky půjčí, zatímco jejich mimoparlamentní konkurenci nikoli. Jak kdo hlasoval pro výše uvedené, se můžete podívat v případě volebního zákona, v případě zákona o politických stranách pak. Není bez zajímavosti, že tyto změny přišly potichu a bez zájmu médií zrovna v době, kdy je stále více lidí nespokojeno s dosavadní politikou a hledá změnu. Pro zabetonování pozic současných parlamentních stran a likvidaci možné konkurence udělali současní zákonodárci maximum. Že jde o bezprecedentní zásah do svobodné soutěže politických stran? Jistě. Jenže kdo by to řešil, když na pořadu mediálních dnů hlídacích psů demokracie byli Babiš, tábor v Letech, nebo migrační krize. Máme jen kousek k tomu, aby padaly věty typu „my bysme rádi věděli, kde je Mlíkař a kde je Profesor filosofie...“. Snad s jediným rozdílem. Společně se snahou o likvidaci mimoparlamentní politické konkurence všemi nástroji zatím nemizí lidé. Zdroj: http://frantisekmatejka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=551053
Čas na návrat Podunajské federace 14. 09. 2016 Nikdo neví, jak se v dnešní turbulentní době bude dále vyvíjet projekt Evropské unie. Její roli by případně mohla převzít evropská regionální seskupení, včetně Visegrádu. Návštěva Norberta Hofera, jednoho z kandidátů v rakouských stále odsouvaných prezidentských volbách měla nepochybně za hlavní cíl oslovit samotné Hoferovy rakouské voliče. Spolu s předchozími Hoferovými návštěvami Slovinska a Chorvatska ukázala Rakušanům, že pokud jej, i coby představitele strany Svobodných, zvolí do čela země, nebude to znamenat žádnou mezinárodní izolaci země, jak se jim snaží podsouvat zelení příznivci jeho protikandidáta. Kromě diskuze o současných problémech Evropy, jako je například nekontrolovaná imigrace nebo problematika Temelína, představil Norbert Hofer prezidentovi Zemanovi také svůj projekt „Unie v Unii“. Ten koresponduje ve většině bodů s již dříve prezentovanou představou postupného rozšiřování Visegrádské skupiny na tzv. Visegrád+. Tento projekt si podle mne zaslouží zásadní podporu. Evropská unie se stále více potácí v problémech, které jsou způsobeny, kromě neschopnosti jejích čelných představitelů, zejména tím, že každá z dominantních zemí Unie, ať už je to Německo, Francie nebo další, by si ji chtěla přizpůsobit k obrazu svému. Nemá proto už ani čas ani kapacitu a schopnosti, aby se zabývala společnými zájmy Unie jako, je ochrana společných hranic atp. Jak bude Evropská unie vypadat za dvacet let, není proto vůbec jisté. Na druhé straně evropská regionální seskupení již mnoho let prokazují svoji životaschopnost. Vždyť i na počátku dnešní Evropské unie stálo jedno takové, Benelux, regionální spolupráce Belgie, Holandska a Lucem-
- 36 -
burska. Nebo Severská rada, která vznikla na úrovni vlád skandinávských států v roce 1952. Zakládajícími členy se tehdy staly Dánsko, Island, Norsko a Švédsko a Finsko do ní přistoupilo následně v roce 1956. Tato a další regionální seskupení jsou úspěšná, protože sdružují země se společnými zájmy a s podobným historickým vývojem. Nejsou direktivně řízena z centra a rozvíjejí především oblasti společné všem jeho členům. Historická Habsburská monarchie byla v podstatě také takovým regionálním uskupením, které vzniklo v první řadě za účelem obrany Evropy proti Turkům. A uspěla. Dokázala ubránit Evropu před tureckým vlivem po dlouhá staletí. Ve srovnání s „Bruselem“ přitom byla tato monarchie učiněným „liberálním rájem“. Vídeň si pro sebe „uzurpovala“ zejména pravomoci v oblasti obrany, měny a zahraniční politiky. Všechny ostatní oblasti života společnosti i občanů zůstaly, až na výjimky a na rozdíl od Evropské unie, v pravomoci jednotlivých národních států. Napadá mne proto, že se Visegrád (regionální seskupení zemí střední Evropy) může v dnešní neklidné době stát reinkarnací historické Habsburské monarchie a že střední Evropa může opět sehrát v dějinách Evropy při obraně našeho způsobu života a našich hodnot klíčovou roli. Autor: Milan Šarapatka | středa 14. 9. 2016 Zdroj: http://milansarapatka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=551925
Drazí přátelé - monarchisté, vzpomněl jsem si na Vás a Vaše zarputilé tvrzení, že i současné dnešní Rusko je údajně prý komunistickým, bolševickým státem, neboť podle Vašeho názoru komunismus či bolševismus v Rusku neskončil v roce 1991, ale údajně prý trvá dodnes. Víte Vy vůbec o tom drazí přátelé - monarchisté, že v tomto podle Vašeho názoru údajně prý komunistickém a bolševickém Rusku se velice aktivně vedou politické diskuse o návratu Ruska k monarchii s návratem carské dynastie Romanovců na ruský carský trůn? Ba co víc tyto monarchistické diskuse o návratu carské dynastie Romanovců na ruský carský trůn neprobíhají ani tak mezi nějakými tzv. "ruskými disidenty" či opozičními silami, ale z hlediska Vašeho uvažování o přetrvávajícím komunismu či bolševismu v Rusku zcela paradoxně tyto diskuse vedou společně i s nijak neskrývanou touhou po návratu legitimního ruského cara do Ruska právě ti ruští političtí představitelé, kteří jsou nejčelnějšími protagonisty současného politického režimu v Rusku, a tedy z hlediska Vašeho uvažování to vypadá tak, že nejvíce touží po obnovení monarchie v Rusku spojené navíc i s návratem cara z ruské carské dynastie Romanovců na ruský carský trůn právě ti Rusové, které Vy pokládáte právě za ty největší ruské bolševiky současného údajně prý pořád ještě bolševického Ruska. Chtěl bych se Vás tudíž zeptat - pokud se Rusko změní na monarchii a dojde k obnově ruského carství, budete ještě i poté nadále považovat i carské Rusko za komunistický a bolševický stát? A budete pak i samotného ruského cara z ruské carské dynastie Romanovců, který se po uplynutí zhruba jednoho století opět vrátí na ruský trůn pokládat za nějakého komunistu či bolševika? A na úplný závěr bych Vám, drazí monarchističtí přátelé doporučil podívat se na toto zhruba dvouminutové video: https://cz.sputniknews.com/videoklub/20160922/3865232/zirinovskij-zarecitoval-v-kremlu-hymnuboze-ochranuj-cara.html V tomto videu na setkání nejprominentnější politické a společenské elity současného Ruska poslanec Žirinovskij spontánně zazpíval hymnu ruského carského impéria pod názvem "Bože, ochraňuj cara" která byla oficiální hymnou Ruska v letech 1833 - 1917. A co pak následovalo? Pokud si snad v duchu svého uvažování "O současném bolševickém Rusku" eventuálně myslíte, že ho ti "rozzuření ruští bolševici" okamžitě nechali zatknout - tak to se velice mýlíte!!! Stal se totiž pravý opak!!! Poslanec Žirinovskij za zaspívání ruské carské hymny "Bože, ochraňuj cara" sklidil ode všech přítomných těchto čelných ruských údajně prý "bolševiků" bouřlivý potlesk!!! A víte kdo z těchto čelných ruských údajně prý "bolševiků" vládnoucích současnému Rusku tomu zatleskal s největším nadšením??? To neuhádnete!!! S největším nadšením totiž zatleskal tomu poněkud paradoxně právě současný ruský prezident Vladimír Putin!!! s pozdravem VIVAT REX!!! Váš JUDr. PhDr. Mgr. et Mgr. Henryk Lahola
- 37 -
Říjen 2016
Bratrovrah Z cyklu alternativních historií Země zaslíbená – Jan Drnek (2010) V neděli 27. září, v den před Sv. Kosmou a Damiánem, směřoval bohemanský kníže Věšek (Vieceslav = více slávy) s početnou družinou ozbrojenců a s matkou Dragomirou k hradišti Boljeslavi. Toho roku přišel podzim dříve a rozzářil lesy jasnou žlutí vybuchující uprostřed bukové mědi. V barevném spektru se ale vyskytovala také krvavě rudá a to vrátilo Věškovy myšlenky k účelu cesty. Tím nebylo nic menšího, než setkání s osudem. Pozoroval oddíl jezdců na cestě před sebou. Přemyslovci nebyli na poměry nikterak chudou rodinou. Mohli si dovolit najímat špičkové vojáky, a vybavit je zbraněmi, které v Polabí a v Povltaví nikdo ještě vyrobit nedovedl, které dodávala křesťanská západní říše za nekřesťanské ceny. Právě tato družina, pouhých několik stovek jezdců, družina jeho bratra, údělného subregula Boljeslava (Bolje-slav = více slávy) a několik opevněných hradišť, odjakživa dělily přemyslovskou rodinu od naprosté zkázy. Nebýt schopnosti předků datující se od časů dědka Goriveje držet, živit a vyzbrojovat takovou družinu (tehdy jen 30 jezdců), roztrhaly by je ostatní kmenové rody i cizí vládci zaživa. Nebýt té schopnosti, jednali by králové Sasy či Bavory ovládané říše s někým jiným nebo vůbec s nikým. Zdaleka nejpočetnější družina, vlastně již malá armáda, dělala z temného a krutého Přemyslova potomstva první muže mezi sobě rovnými, na celém obrovském území mezi horami a pohraničními hvozdy. Zaručovala jim náskok, který ostatní rody již nikdy nedoženou a jak se zdálo, právě nyní se mohla stát jejich prokletím. Přemyslovská vojenská družina patřící formálně do rodiny, živená, vyzbrojovaná a šacená samotným knížetem, nikdy nebyla jen skupinou loajálních vojáků trpně poslouchajících a vykonávajících rozkazy panovníka. Tato družina měla své velitele, z nichž mnozí se stali pro Přemyslovce nepostradatelnými, někteří ve funkci faktických velitelů přemyslovských hradišť. Část družiny vždy tvořili cizinci, zejména najatí Varjagové a v poslední době i Uhři, kteří neměli žádné vazby k obyvatelstvu a zůstávali závislí na právě vládnoucí hlavě rodu. Důležití družiníci vždy nějak zasahovali do dvorské politiky, účastnili se intrik, budovali vlastní kariéry a shromažďovali vlastní nemalé poklady. Vždy jim šlo o kořist a postavení v hierarchii smečky. Bez knížete by družina neexistovala, bez družiny by kníže nepřežil. Právě Přemyslovci ovládali v Bohemii trh s vůbec nejvýnosnějším artiklem, totiž s otroky. Přes jejich hrady, přes Prahu a dále proti proudu Mšené, vedly obchodní stezky, po nichž putovaly dlouhé karavany lidského zboží do Bavor a dále až do nesmírně vzdáleného Hispánska, kde prý leží konec světa ovládaný mohamedánskými Maury. Ti především nakupovali otroky a dobře platili zejména za silné Sclavy (Slovany). Pod hradem Prahou vyrostlo rozsáhlé hrazené tržiště plné hebrejských a arabských obchodníků, trvale usídlených překupníků a řemeslníků. Loveckých výprav za otroky na sever k Vislanům, či na východ do zpustošených zemí Moravanů, se samozřejmě účastnili i členové přemyslovské družiny. V zemi pobývalo několik profesionálních lovců otroků, většinou seveřanů, kteří obchodovali s kupci samostatně a knížeti odváděli jen poplatek. Také ostatní mocné rodiny v zemi se občas pouštěly se svými družinami na výpravy za otroky, ale na jejich hradištích nebyla tržiště, takže i oni museli prodávat své úlovky v Praze, dobře situované přímo na kupecké trase, a odvádět Přemyslovcům poplatky. Přemyslovci nebývali vždy tím, čím dnes. Před 130 lety se nejmenovali Přemyslovci a Praha ještě neexistovala. Věškův rod byl rodem pohanských šamanů, kteří věšeli špinavé zvířecí kosti na posvátné duby a křepčili kolem ohně, nebo orali ochranné brázdy proti moru a kvůli plodnosti. Bůh na nebesích se tomu musel smát, ale lidé to brali nejspíš vážně. Nesmírně vážně. Hlava rodu tehdy rozhodně měla svou vážnost. Nikdo už si nepamatuje, jak se ten muž doopravdy jmenoval. Prý to byl nějaký Bougo či Bugo. Sídlil na Budči a po avarsku se mu říkalo Kan – Kanidz. Měl na starosti hlavní ohňovou svatyni kmene nahoře na Řípu, ale neměl jediného ozbrojence a ani hradiště nepatřilo jemu. Měl jen tu tradici. Zvyky a obřady. Byl důležitý, ale vyskakovat si rozhodně nemohl.
- 38 -
Jeho syn pak povýšil rod na pokolení soudců všech Čechů a získal Pražsko. Skutečně výsadní postavení v kmeni zajistil za dramatických okolností až Věškův dědek Gorivej.
ODVÁŽNÝM PŘEJE ŠTĚSTÍ Bylo to krátce poté, kdy Frank Karel vytáhl na Avary a porazil je. Tehdy prý s Karlem táhli do kaganátu i někteří Čechové a vedl je Kanův syn. Avaři byli pokřtěni a na severu se Karlovi poddali Sasové. Následoval Karlův útok na Srby a na Obodrity. Pak byli na řadě Čechové. Franští mniši tvrdí, že to bylo v roce osmistém pátém po narození Krista. Vtrhli do země třemi proudy a bylo jich prý na třicet tisíc. Takové síle se nedalo bránit a Čechové se uchýlili k obvyklé taktice. Stáhli se do opevněných a zásobených hradišť, zbytek do hlubokých lesů. Kanův syn viděl, jak Frankové napoprvé neuspěli v Avarii. Vojska se v lesích a bažinách nedala zásobovat a vypukly nemoci. Frankové se tehdy museli stáhnout bez vítězství. A stejně to probíhalo v Čechách. Frankové snědli a spálili zbytek úrody a každé zvíře, které našli, ale žádné hradiště nedobyli. Byli ovšem dobře informováni a snažili se zasáhnout Čechy na nejcitlivějším místě. Oblehli Budeč – místo kultu a Kanův hrad. Po čtyřiceti dnech museli odtáhnout s nepořízenou. Spousta jich pomřela na mor. Měli hlad a přepadaly je skupiny Čechů, které vyrážely z hlubokých lesů. Jenže při obraně padl Kan, hlavní obětník kmene. Nikdo nečekal, že Frankové přijdou znovu v plné síle hned příští léto. Tentokrát nedobývali hrady, ale jen pálili vše, nač přišli. Vesnice i pole. Vylovili zvěř a pozabíjeli dobytek. Opět se stáhli bez vítězství a pak už nepřišli. Nemuseli. V Čechách tu zimu řádil krutý hlad a mor, který sem Frankové zavlekli. Zemřela spousta lidí. Frankové nabídli mír, ale hrdí Čechové museli přistoupit na placení tribut pacis, výkupného za mír. Každý rok velké stádo, nějaká plátna a stříbro. Poprvé se cosi dotklo jejich svobody. Setkali se s něčím silnějším, než co doposud poznali. Padl hlavní šaman a řádil mor. To vše znamenalo pro svobodné muže české šok a jednota kmene se začala rozpadat. Byl svolánm sněm kmene, ale na svěmu vypukly velké spory a hádky. První platba tributu měla být shromážděna v roce 808, ale muži se neshodli o to, kdo má jakým podílem vykupovat mír kmene. Vypukly dokonce bitky mezi majetnějšími a méně majetnými. Poprvé se čeští muži nebyli schopni domluvit ve sněmu. Ozývaly se hlasy, že svět kmene ohrožuje nový mocný křesťanský Bůh. Bogyňa věštila z hadů, z vnitřností, a rozmlouvala s předky, a nakonec se dobrala vysvětlení. Na vině nebyl cizí Bůh, ale něco jiného. Kmen nemohl žít v Miru, když mystický střed jeho světa, tedy centrální svatyně na Řípu, již neodpovídal skutečnému středu obývaného území, tak, jako v době příchodu Čechů do této země. Centrální svatyně a s ní i sněmovní místo se musí přestěhovat více k jihu, do skutečného středu kmenové oikumeny. Ta Bossora byla potvora. Byla hlavní kněžkou svatyně trojhlavé bohyně plodnosti Mokoš na opukové skále nad Vltavou. Přesně tam, kam řekla, že se má přestěhovat střed kmenového světa a tedy i sněmovní louka. Chtěla, aby její svatyně nahradila Říp a ona sama, aby nahradila padlého Kana. Tak mohla mít velký vliv na rozhodování sněmu a získat zásadní moc v kmeni. Samozřejmě nebyli muži čeští úplní hlupáci a velká část z nich žádala, aby novým Kanem byl muž. Byl zde přece syn padlého Kana, který se osvědčil i jako válečný vůdce a řemeslo rituálního obětníka i oborávače se naučil od otce. Bogyňa to předvídala a sama navrhla Kanova syna jako nového obětnka. Šla ale ještě o krok dále a věštila, že rozhádaný kmen potřebuje soudce – přemýšlejícího. Někoho, kdo by soudil spory ve světské rovině, a byl by dost silný na to, aby si rozsudek vynutil. Samozřejmě s podporou sněmu a rady stařešinů. Bogyňa byla ochotna se s takovým mužem spojit, aby za ním stála i duchovní moc předků a bohů. Nejspíš si myslela, že bude soudce nějak ovládat a tím i celý zbytek kmene. Každopádně dosáhla svého. Byla zřízena nová sněmovní louka a svatyně Mokoš se změnila v ohňovou svatyni Žiži, kde měly kněžky i s novým soudcem - Přemyslem vyjednávat s bohy o Mir1. Světské soudy pak budou zaručeně tím, čím mají být, tedy napravováním pokřiveného. 1
Mir – pozůstatek z íránského Mithraismu. Mithra jako světový řád a nikdy nekončící proces napravování pokřiveného. Ústřední bod náboženství Slovanů, které kdysi na Ukrajinu přinesly válečnické družiny z Persie, kteřé daly neorganizovanému obyvatelstvu řád a sjednotily je do kmenů.
- 39 -
Přemýšlejícího musel sněm povolat takříkajíc z terénu, kde právě organizoval shromažďování stád pro platbu tributu Frankům a soustředil stáda u schůdných stezek v ohradách, kterým se říkalo stádice. Tak se zrodil přemýšlející oborávač, bájný Přemysl Oráč. Ne jako jméno, ale jako dvojitá funkce. Funkce kněze a šamana spojená s funkcí světského soudce. Ne vládce, nebo knížete, jen soudce, ale díky spojení s kněžkou a s pohanskou šamanskou funkcí byla jeho autorita neotřesitelná. Tehdy byl nastolen vedle svatyně Žiži onen velký plochý kámen, který tam seděl dodnes a na který musel svého času vystoupit, symbolicky po hlavách svých družiníků i Věšek. Věšek si dovedl představit, jak to probíhalo. Bogyňa přivedla guslara, který přezpíval onen dávný mýtus o dvou bratrech, kteří se zrodili do světa divokých lidí žijících jako zvířata bez kázně a řádu, kterým se říkalo Zvěřiňané. Jeden z nich byl počat bohem, druhý lidským otcem. Přemýšlející a nezamýšlející. Přemysl a Nezamysl. Chytrý a hloupý. Přemysl, někde zvaný i Mužak či Mužik se stal prvním vládcem lidí a všechno je naučil, zejména orat a sít. Pak byl předveden Přemysl a muži čeští potvrdili jeho volbu. Vystoupal na kámen po jejich hlavách. Svatyni i sněmovní prostor bylo ovšem nutno oddělit od světského prostoru brázdou posvátné orby a tu mohl provést jen skutečný zaříkávač, nyní Přemysl. Nalil se medovinou, svlékl se donaha a do rádla zapřáhl všechny tři nahaté, pomalované kněžky tříhlavé bohyně Mokoš. S nimi pak za blekotání posvátných veršů vyoral brázdu přes celou šíji ostrohu, někde mezi dnešním kostelem Panny Marie a novým chrámem sv. Víta. K tomu zřejmě vykonal obřad plodnosti, a to tak, že se před celým shromážděním vyválel s nahatou hlavní kněžkou (které se právě proto začalo říkat líbezná – Luboša) a ejakuloval své semeno do brázdy. Pak se všichni nacpali připálenými plackami – pražmou, do rána třeštili kolem ohně a honili po okolních křovinách nahaté holky. Situace se uklidnila a pomalu stabilizovala. Hlad i mor ustoupily a další nepřátelské vpády dlouho nenastaly. Věštba bogyně zabrala a postavy dostaly jména. Přemysl Oráč a Libuše měli brzy i děti. Přemysl se usídlil na hradišti Zámka na pravém břehu Vltavy, naproti svatyni, která také dostala jméno. Podle obětiny pražmy se tam začalo říkat Praga. První Přemysl se prý dokonce účastnil, spolu s moravským Moj-marem, v roce 822 říšského sněmu ve Frankfurtu. Viděl tam neuvěřitelné věci. Kamenná města a hrady, dlážděné dilnice a nesdělitelné bohatství. Samnozřejmě tam nejel nahý a nesouložil tam na poli. Z jeho semene ale vzešla celá řada potomků, z nichž právo na soudcovství měli jen potomci, které zplodil s kněžkou a věštkyní Lubošou. Přídomek Přemysl dědili všichni potomci vyzdvižení v přímé linii na soudcovský stolec. Problémy nastaly, když Luboša zemřela. Přemysl Oráč byl již starým mužem, ale mezi českými muži si vydobyl velkou autoritu. Bezy začaly skřípat vztahy se svatyní a jejími kněžkami. Luboša měla na Přemysla vliv, ale po její smrti tento vliv rychle vyprchal a Přemysl si rozhodoval dál po svém. Kněžky začaly intrikovat a kmen se zvolna rozdělil na přívržence kultu a přívržence světské správy. Byla z toho i malá válka a tekla krev. Přemysl již měl ale silnou pozici a odboj zkrotil. Zbylé kněžky se musely vrátit ke službě svatyni a nechat si zajít chuť na jakkoliv rafinované vládnutí. Od své porážky musely ony poslouchat Přemysla, a tomu se musely přizpůsobit i veřejné věštby. Války kněžek využil Přemysl k tomu, aby svými muži obsadil veškerá okolní hradiště, jako byla šárka, hrad nad Rokytkou, hrad nad Botičem, trochu vzdálená Budeč a podobně. Tak vzniklo přemyslovské Pražsko. Výhradní doména pod kontrolou soudce a svatyně. Pražsko se postupně rozšiřovalo, jak sílil vliv dalších Přemyslů. Jenže i jiní movitější muži kmene se začali chovat podobně. Z válečných výprav si přivedli otroky a ti jim postavili na nějakém kopci jejich vlastní hradiště. Pak poskytovali lidem z okolí ochranu, v dobách hladu vypomáhali jídlem a zavázali si tak obyvatelstvo v okolí loajalitou. Mnozí muži pak byliza ně i ochotní bojovat. Po franském vpádu a nástupu Přemysla v Praze začala taková hradiště růst v zemi jako houby po dešti. Organizovaly se vladycké klany, které mnohdy bojovaly i mezi sebou a uplatňovaly vzájemnou krevní mstu. Tím proslul zejména darebák Vistrach na severu, nebo podbrdský plenitel Bořimír2 z Podbrdska pod Tetínem. Silné klany se organizovaly na Oharce v Lucku, kde žilo ještě převážně srbské obyvatelstvo a u Kouřimi ve Zlicku, kde zase převažoval charvátský lid. Na jihu se do několika klanů organizovali Dúlebové. Aby mohli Přemyslové udržet svoji 2
Bořimír – Gorimir - Horymír
- 40 -
soudcovskou pravomoc, byli nuceni vydržovat stále více profesionálních ozbrojenců. Pohraniční hradiště střežící vstupy do země, o která se kdysi staral celý kmen, byla opuštěna a chátrala. Každý blázen se staral jen sám o sebe a o svoji lokální moc. Vzkvétala správní hradiště ve vnitrozemí. Kdyby nebylo stálého nebezpečí ze strany Franků, Bavorů a pak i Moravanů, kmen by se dávno rozpadl a každý by vraždil každého. Přemyslovci záhy dalece přesáhli ostatní vzmáhající se české rody, zejména svou mobilitou, vysíláním zástupců, politických a vojenských pozorovatelů na různé zahraniční panovnické dvory a sňatkovou politikou. Soudit však museli spravedlivě. Postupně upustili od šamanské a zaříkávací funkce a přestali používat jméno Oráč. Přemysl stačil, protože světská moc byla rozhodující. Přemyslové měli brzy co dělat sami se sebou. Příliš se rozmnožili. Jednotlivé rodové větve se usídlily na různých hradištích a spravovaly je. Skutečný Přemysl sídlící na Budči měl záhy co dělat, aby zvládl vlastní rodinu a občas se to bez krveprolití a vyhánění neobešlo. Rozkol v rodině Přemyslovců nastal například za pradědka Gostivita, který si vzal v roce 854 za manželku moravskou princeznu, v Čechách nazývanou Přemyslava. Na konci vlády prvního Přemysla Oráče se u Fraků rozhádali Karlovi synové a v Říši nastaly dlouholeté zmatky. Český sněm se ihned usnesl přestat platit tribut a nic se nestalo. Frankové se o Slovany přestali starat. Větší vrásky jim dělali moravští Mojmarovci, kteří zabrali bývalá avarská území a velmi zesílili. Mojmarovci přijali křest a založili skutečný stát. Něco, co jim mohli Přemyslové jen závidět. Moravský kníže se opíral jen o svoji velkou ozbrojenou družinu a od lidí vybíral poplatky, aby družinu uživil. S žádným sněmem se nedohadoval a jiní klanoví vladykové na Moravě byli příliš slabí na to, aby ohrozili moc Mojmara, který nyní vládl z Veligradu. Asi před sto lety se Frankové dohodli. Karlovi synové si rozdělili Říši a na východě vládl Ludvík řečený Němec, a tomu začal chybět tribut od Slovanů. Tehdejší Přemysl věděl, že Ludvík zahájil vpády na území Obodritů, Srbů a Daleminců na severu. Všiml si ale, že Ludvík nenapadá Moravu, zřejmě proto, že Moravané přijali křest. Přemysl svolal radu klanových vladyků. V té době se o mínění sněmu již příliš nezajímal. Vše podstatné dohodl s vladyky a ti si již zkrotili vlastní muže sami. Jistou váhu měla rada stařešinů a tu bylo třeba brát ohled. Přemysl se nepokoušel přesvědčit vladyky, aby kmen přijal křest, to nebylo možné a vedlo by to zcela jistě k jeho svržení vzpourou. Navrhl ale, aby křest přijali pouze čeští vladykové. Jen jako. Aby přijali předstíraný křest, ale doma se dále klaněli dřevěným dědkům. Bylo to samozřejmě naivní a Věšek se tomu nápadu musel smát vždycky, když si tuto epizodu z rodové paměti vybavil. V lednu léta Páně 845 se čtrnáct českých vladyků vypravilo do Řezna a žádali o okamžitý křest. Ludvík z toho byl u vytržení. Přikázal, aby byli Čechové pokřtěni. Jen tak a ihned. Bez katechumenátu, bez toho aby museli postavit kostel, aby se jim dostalo vzdělání ve víře. Nedali jim sebou ani žádného kněze. Ludvík chápal naivitu takového nápadu, ale vyložil si ho chybně. Myslel, že Čechové tímto aktem přijímají a obnovují svou závislost na jeho Říši a budou zase platit tribut. Čechoví si zase mysleli, že tím jsou zajištěni proti vpádu a samozřejmě je ani nenapadlo Ludvíkovi něco platit. Hned v dalším roce byli vyvedeni z omylu, protože Ludvík uspořádal velkou válečnou výpravu, vpadl na Moravu křesťanství nekřesťanství, sesadil tam Mojmara a ustavil knížetem svého vazala Rastislava vychovaného v Říši. Ludvík by ale také naivní, protože se pak vracel s vojskem přes Čechy, aby důrazně připomenul svůj nárok na tribut. Čeští vladykové pochopili a cítili se tak trochu uraženi. Ludvík dostal úžasný výprask. Dokonce prý i vesnické ženy strhávaly obrněné jezdce z koní a propichovaly je vidlemi. Ludvík sám sotva vyvázl v přestrojení. Z Přemyslova nápadu se stal dobrý vtip a už mu pak neřekli jinak, než posměšně Chrestomysl.3 Začala dlouhá válka s Němcovou říší, zejména s Bavory. S přestávkami se táhla přes 30 let a Čechové si v ní počínali docela úspěšně. Vpády zpravidla odrazili již u pohraničních záseků ve hvozdech a sami občas vpadli do Bavorska nebo podpořili severní Srby ve vpádech do Saska. Tehdy se jako dětské rukojmí dostal do Bavorska i mladý přemyslovec Spytimír, který měl později sehrát svou roli. Přemysl Gostivit, který měl manželku z Moravy, se začal orientovat na politické a vojenské spojenectví s moravským knížetem. Tuto orientaci s ním ale nesdílely některé jiné české klany, zejména 3
Chrestomysl – zřejmě skutečné jméno bájného Křesomysla. Jméno Křesomysl je totiž nesmyslné, vzhledem k tomu, že tehdejší staroslověnština (až do 12. století) neznala hlásky ř ani h. Proto je nesmyslné i jméno Horymír a mnohá jiná.
- 41 -
ty, které sídlily na Ohři a na Bozeňsku (Plzeňsku), neboť jejich zahraniční styky a orientace souvisely s blízkostí saských, bavorských a durynských hranic. Morava se záhy dostala do vleklých válek s bavorským Arnulfem, Gostivit svým příbuzným pomáhal, jak mohl, a napětí stoupalo. Tu a tam se mohl Gostivit spolehnout na jižní Doudleby a východní Zličany, neboť ti měli k Moravě také blíže, ale až příliš mnoho vladyků naslouchalo nářkům na toho moravského patolízala z Levého hradce, který vede kmen do záhuby. V roce 871 vpadlo říšské vojsko na Moravu a opět vyměnilo neposlušného Rastislava za sobě nakloněného Svatopluka. V roce 872 vpadlo do Čech bavorské vojsko biskupa Luitberta, zamířilo neomylně k přemyslovským državám. Gostivit se nemusel dlouho dohadovat, proč západní vladykové na Mšené nebojovali u záseků, a jen se zavřeli v hradištích. Ostatní vladykové se neangažovali a zůstali zavření na svých hradištích. Na válku se nepohlíželo jako na spor Bavorů s Čechy, ale jako na spor Bavorska a Moravy, ve kterém se hloupě angažoval Přemysl. Bala to podle nich Gostivitova soukromá válka, která se kmene netýkala. Tehdy zůstali Přemyslovci, až na výjimky, docela sami. Pomohl pouze lucký Vitislav. Přemysl Gostivit měl k dispozici jen oddíly z vlastních hradišť vedené členy rodu, jako byli Čestislav, Vojen a syn Gorivej. Bojovalo se u soutoku Mšené a Vltavy a poprvé se zde jasně ukázala převaha vycvičených opancéřovaných jezdců, nad statečnou, ale málo mobilní a málo chráněnou českou domobranou. Mohlo se bojovat ve vhodnějším terénu sevřených údolí Mšené, ale zrádci vydali Frankům opěrný bod Tetín. Gostivitovo malé vojsko muselo brzy couvat. V zadržovacích bojích padl tehdy druhý Gostivitův bratr Vojen a padl i sám Přemysl Gostivit. Zbytky přemyslovské a lucké miniarmády se zachránily na Levém Hradci a na ostatních hradištích. Luitbertovo vojsko na dobývání pevných hradišť nestačilo a jeho úmyslem nebylo ani obnovení platby tributu. Litbertovi stačilo, že pro současně probíhající válku s Moravou vyřadil z boje případnou českou pomoc. Věděl, že kdyby táhl dále, mimo Pražsko, vrhli by se na něho všichni Čechové bez rozdílu. Poplenil okolí a s chudou kořistí zase odtáhl. Vladykové nepodnikli nic. Přemyslovci si tuto lekci dobře zapamatovali. Gorivejovi bylo pouhých sedmnáct let, když jej po mimořádně svolaném sněmu vyzdvihli čeští muži na kamenný stolec soudců a stal se Přemyslem. Pevnou rukou nastolil pořádek ve vlastní rodině a znovu pevně držel celé Pražsko i Pšovsko. Opíral se o spojenectví s Lučany, konkrétně se skoro stejně mladým Vitislavem, který měl za ženu také moravskou princeznu. Gorivejova zásadní orientace k Moravě nepolevila, naopak zesílila, pod vlivem matky Přemyslavy, která si z Velehradu přivezla do Prahy i kněze nového neslýchaného náboženství křesťanů. Ten na Goriveje působil také. Gorivej nyní věděl, že se nebude moci spoléhat na pevné kmenové společenství, jako se po většinu svého soudcovství mohl spoléhat ještě jeho otec Gostivit. Kmenový sněm se proměnil v sice bouřlivou, ale zcela paralyzovanou žvanírnu a nebyl schopen dosáhnout jakéhokoliv souladu a rozhodnutí. Majetní vladykové začali opevňovat své hrady a pořizovali si osobní družiny ozbrojenců. Všichni budovali územní enklávy závislé na ochraně toho či onoho rodu. Lučtí na Ohři začali pěstovat samostatné styky s německými vévody přes hranici, pokoušeli se tak či onak konkurovat Přemyslovcům. Totéž hrozilo na západě při Bavorsku, kde působil sympatický hrabě Eihard, přezdívaný kníže Slovanů. Zličtí a Kouřimští se orientovali na spojenectví se severními kmeny Glomačů, Ratarů, Lužičanů či Havolanů. Kmeni hrozil rozpad do menších klanových celků, které by ale Německá říše snadno a brzy pohltila. Muselo se stát něco, co by uchovalo jednotu Čechů. Když sami Čechové nebyli k takové jednotě ochotní, museli k ní být donuceni. Goriveje tato situace nutila, aby se, svým způsobem, rozešel s kmenem a pěstoval ještě užší styky s Mojmarovci. Dostával zprávy o tom, jak sílí Morava i Svatoplukova moc a jak ohromující jsou jeho vojenské úspěchy v Panonii i ve Slezsku. Gorivejova osobní družina měla asi třicet profesionálních vyzbrojených jezdců a byla v Čechách zdaleka nejpočetnější. Jejich výzbroj měla cenu téměř celého Pražska. Svatopluk mohl vrhnout do bitev tisíce jízdních kopí a desetitisíce pěších. Právě Moravané mohli Přemyslovcům svým vojskem nahradit nedostatek vlastní síly a mohli jim zajistit výsadní postavení v celých Čechách. Gorivej cítil, že doba soudců a sněmů je pryč. Nadcházela doba skutečných vládců, výběru daní, profesionálních vojsk a křesťanské státnosti. Jen stát mohl sjednotit Čechy. Vnucený křesťanský stát, ať se to komu líbí či nelíbí. Když k tomu neměli sílu Přemyslovci, museli použít moravskou sílu. Již v roce 874 se Gorivej oženil a jeho sňatek měl dalekosáhlý strategický význam. Vzal si Ludmilu, dceru z vládnoucího rodu lužických Srbů, kteří sídlili na sever od Ripajských (Krušných) hor. Lužičtí
- 42 -
Srbové, čelící permanentní agresi Sasů, se tak stali spojenci nikoliv Čechů jako takových, ale především českých Přemyslovců, konkrétně Goriveje. Tito přemyslovští spojenci nyní seděli v zádech severním vladyckým rodům a zřejmě by velmi nelibě nesli, kdyby se kdokoliv pouštěl do nezodpovědných intrik se Sasy. Přemyslovský koridor k Srbům představovalo Lucko i Pšovsko. Přemyslovská kněžna Ludmila dala Gorivejovi, kromě několika dcer, dva syny, Spytihněva a Vratislava. Pokračování hlavní rodové linie bylo zajištěno. Velmi brzy začali mezi Budčí a Veligradem putovat rychlí poslové. Gorivej se stejně začal cítit více Moravanem, než Čechem, a vypracoval se Svatoplukem postupný etapový plán na vytvoření velké slovanské říše se začleněním Čech a také spřízněného Srbska. V první fázi, po roce 880, obsadila Svatoplukova vojska jižní Doudleby a východní Zlicko. Tím došlo k přímému spojení mezi Moravou a Pražskem. Gorivej zhola nic nenamítal, a svobodní čeští vladykové začali chápat, že se ocitli v pasti. Moravanům vzdorovat nemohli a Přemysl byl moravským spojencem. V tu chvíli by byli vladykové ochotní opět se spojit v bavorským Arnulfem, a třebas mu i platit tribut, ale bylo již pozdě. Arnulf musel se Svatoplukem jednat v rukavičkách a uzavřít mír. Gorivej již věděl, že Moravané nebudou Čechy nutit k přijetí křesťanství. Nezničí pohanskou svatyni Žiži, sněmovní místo ani Pražsko. Nechají vládnout Goriveje a Přemyslovce, jen jim dodají sílu ke svrchované vládě. Vladykům zase pochopitelně nevadila ani tak vyhlídka na to, že se stanou moravskými vazaly, jako spíše vyhlídka na to, že se stanou vazaly Svatoplukova místodržitele Goriveje. V roce 883 Svatoplukovo vojsko lehce a rychle obsadilo zbytek kmenového území a působilo tak impozantně, že se ani sám bavorský Arnulf neodvážil nic namítat. To ale neznamenalo, že by nezačal osnovat intriky. Vladykům bylo více než jasné, že toto je hodina Přemyslovců a právě jim přináší nenapadnutelné výsadní mocenské postavení. Gorivej bude ustaven Svatoplukem jako jeho náměstek, správce nově připojené provincie. Celý kmen bude muset posílat do Veligradu nikoliv již výkupné za mír, ale poplatek za ochranu, tedy skutečnou daň, která učiní ze svobodných mužů nesvobodné, poplatné, což je základem státu. Garantem a shromažďovatelem poplatku bude Gorivej a všichni Přemyslovci, kteří tak dostanou jisté velitelské pravomoci nad silnou moravskou vojenskou posádkou v zemi. Po několika letech dostane země státní formu a bude zavedeno křesťanství. Přemyslovec se stane skutečným knížetem, i když Svatoplukovým podknížetem. Všem bylo jasné, že s Bavory by byla o mnoho lepší dohoda. Sice by Čechové museli opět platit tribut pacis, ale jinak by je Arnulf k ničemu nenutil a vše by zůstalo při starém. Bořivojova kolaborace s křesťanskou Moravou málem stála rodinu existenci, neboť jakmile Gorivej s manželkou Ludmilou a s navracenícím se moravským vojskem odejel do Veligradu, byl ihned do Prahy svolán sněm. Svobodní mužové čeští svého Přemysla v nepřítomnosti okamžitě sesadili. Revoltě dodala sílu zpráva, že se Bořivoj nechal na Moravě pokřtít. Tím jako by se sám vyhnal z kmene a vyčleni se z kmenového Miru, světa a řádu. Již neměl právo zastupovat kmen a soudit jeho muže. Křesťanství přinášelo revoluční změnu, která ohrožovala starobylý Mir – řád světa. To mohlo mít nedozírné následky pro kmen, který se zpronevěřil Miru. Hlad, nemoci, neúrodu a katastrofy všeho druhu. Možné bylo doslova všechno a vzpoura v sobě nesla náznaky hněvu i zoufalství. Vladykům a Arnulfovým zvědům nedalo příliš práce poštvat proti Přemyslovcům téměř celý kmen. Jako spojenec se ochotně nabídl bavorský Arnulf, jenž pohotově do Čech dodal v Řezně vychovaného Strojmíra, také Přemyslovce, Gorivejova bratrance. Šlo o to, postavit Přemyslovce proti Přemyslovci, aby nebyl narušen příslib, že právě Přemyslovci budou strážci svatyně Žiži uprostřed jejich držav. Strojmír byl větší částí sněmu vyvolen za soudce a Bořivoj se nemohl vrátit z Moravy domů. Jemu loajální Přemyslovci seděli uzavření ve svých hradech, chránění zbylými moravskými posádkami, které byly příliš slabé na to, aby se utkaly s kmenovou domobranou v otevřené bitvě. Gorivej však na nastoupené cestě vytrval a po více než rok se v moravském exilu pilně učil, pozoroval a srovnával. Situace mu nabízela možnost definitivně setřást ze své nohy závaží autoritativního sněmu klanových vladyků. Bořivoj pravděpodobně nikdy nepočítal s tím, že by moravská říše mohla někdy ztratit moc, či dokonce pominout úplně. Spojenectví s Moravou mu nabízelo získat celé Čechy, ne jako vlastní samostatný stát, ale zcela jistě jako léno nové velké a navíc slovanské říše. Čechy by tak zůstaly jednotné a přijaly by státnost. Jednou se to stát muselo. Proč ne takto a nyní? Během následujícího roku vyšla najevo šokující skutečnost, že Strojmír byl v Bavorsku také pokřtěn a navíc za deset let (byl dítě, když se stal rukojmím) do značné míry zapomněl mluvit česky.
- 43 -
Na každého působil jako cizinec a zbylí příslušníci přemyslovské rodiny upozorňovali, že Svatopluk právě dokončil tažení v Panonii a co nevidět se vrátí s velkým moravským vojskem, což může mít pro odbojníky fatální následky. Bavorský Arnulf se neodvažoval otevřeně poslat do Čech vlastní vojsko. Gorivejova rodová frakce získávala spojence a ti posílali do Veligradu zprávy o situaci v Pražsku, kde v lednu roku 885 hrozila vypuknout vnitřní kmenová válka. V březnu byl svolán další sněm, na který se obě strany, přes uzavřené dohody, dostavily ozbrojené a pustily se do sebe. Výhodu měli Přemyslovci, neboť sněm se odehrával v centru jejich držav a posily nebyly daleko. Kmenový sněm se tím zneuctil sám, protože obě strany porušily odvěké tabu, a dostavily se do sněmu ozbrojené. Byl to definitivní konec jakéhokoliv dalšího kmenového sněmu. Vzápětí se vrátil Gorivej s velkým oddílem moravských ozbrojenců a se svými odpůrci rychle zametl. Věrní byli odměněni, odpůrci, kteří rychle nezměnili názor, byli pobiti. Gorivej obsadil všechny své přemyslovské hrady a moravští ozbrojenci ušetřili jen taková hradiště ostatních vladyků, která se dobrovolně podřídila Gorivejově, potažmo Svatoplukově vládě. Gorivej dal najevo, že s nikým nebude diskutovat o svém vrchním knížecím (ne již soudcovském) titulu, natož o zahraniční politice. Zmateného zajatého Strojmíra ušetřil, ale ponechal si jej pod dohledem na Budči. Později jej oženil a hrad svěřil jeho rodině do správy. Gorivej se ukázal být důsledným vládcem a učinil vše potřebné pro to, aby se situace již neopakovala. Ze všeho nejdříve zlikvidoval svatyni Žiži a nechal zasypat posvátnou Oráčovu brázdu rozšířenou v mělký příkop. Přímo na sněmovním poli u svatyně nechal vystavět kamenný kostel Panny Marie a z původního uspořádání pražského ostrohu zůstal pouze kamenný stolec, který již ale nikdy neměl sloužit k nastolování soudců, nýbrž měl sloužit k nastolování knížat4. Sněm svobodných mužů českých nemohl zasedat ve svatých místech a ta sama přestala být svatá a přístupná. Gorivej nechal celý ostroh ohradit nejprve palisádovou hradbou, později začal budovat skutečné valy. Teprve tehdy Čechové pochopili, v čem spočívá změna, která je čeká. Bezpečí a prosperitu kmene již nebude zajišťovat sněm, rada starších, nebo soudce, ale kníže vzešlý z Přemyslova rodu. Dokud jsou moravské posádky v zemi, záleží pouze na Gorivejovi, zda nařídí násilné křty, nebo ponechá zbytku kmene možnost setrvat u pohanství. Gorivej ovšem nikomu křest nevnucoval, s výjimkou obyvatel Pražska, vlastní mocenské základny. Kromě náboženství se nejvýznamnější změna udála v oblasti výběru daně z Miru. Tím, co drželo při životě českého zemědělce, byla obdělávaná půda a dobytek. V kmenovém uspořádání tento majetek (většinou společná pole a stáda vesnic) vymezoval a zaručoval kmen, spory rovnal soudce – Přemysl. Většinou tak činil spravedlivě, ale soukromý majetek neexistoval. Vše bylo majetkem kmene. Tribut nebyl daní, ale jen výpalným za klid. Nyní se vše co lidé měli, stalo majetkem jednoho muže – knížete Svatopluka. V jeho zájmu tento majetek v Čechách spravoval kníže Gorivej a ten toto své léno dále propůjčoval o řád nižším správcům, vladykům. Lidé mohli dále pracovat na svém, které již nebylo jejich, když při tom platili daň. Stali se podmíněně svobodnými, a z části pracovali pro celou strukturu elit nad sebou. Čechové poprvé okusili výhody i nevýhody státu. Gorivej přivedl do Prahy kněze Kaicha a s ním novou moc – církev. Gorivej se od počátku své vlády, minimálně od bitvy v roce 872 a svého nastolení, s kmenem rozešel. Cítil se kmenem zrazen a postavil celý svůj rod mimo kmen a nad kmen. Po svém způsobu vyřešil dilema jak se obejít bez pomoci kmene a nedovolit mu, aby ohrozil rod Přemyslovců. Současně splnil svou soudcovskou roli a nedovolil kmeni, aby se rozpadl. Pomocí Moravanů zničil zbytky struktury kmene, připravil kmen o jeho mystický střed, o centrální svatyni i o sněmovní místob Zvyl jen knížecí kamenný stolec a kostel. Kolem tvrdáho jádra, stále silnějšího a pevnějšího Pražska, zůstaly enklávy jednotných vladyků, kteří v různé míře začali uplatňovat kontrolu nad poddanými, a mnohým se postavení elit brzy začalo líbit. Nelíbilo se jim však, že Přemyslovec, který jim byl dříve roven, jim má nyní vládnout. Čechové Gorivejovi nikdy neprominuli změnu, do které je uvrhl. Léta Páně 889, pouhé čtyři roky po
4
Slovo kníže se vyvinulo z původního avarského výrazu Kan – Kniadz (šaman, obětník). Proto v roce 805 útočili Frankové na Canburg – Kanův hrad, sídlo sakrálního velekněze, tedy nejspíše Budeč. U některých kmenů mělo slovo význam sakrálního krále, u Čechů jen soudce. Za Bořivoje bylo pravděpodobně převzato pro instituci skutečného panovníka, feudálního knížete. Současně si ale zachovalo i význam kněz, převzatý pro křesťanské duchovní.
- 44 -
svém návratu z Veligradu, byl otráven neznámým mstitelem, který mohl sotva tušit, co tím Čechům způsobí a jaké následky bude mít jeho čin. Když Gorivej (Věškův dědeček) zemřel, bylo mu pouhých 34 let. Jeho synové byli ještě příliš mladí. Pro Přemyslovce nastala doba krize, neboť Svatopluk potřeboval v Čechách silného místodržitele a kdykoliv si mohl vybrat knížete z ostatních rodů. Stačilo, aby se některý vladyka nabídl a nechal se pokřtít. Přemyslovský rod by v tu chvíli pozbyl svého postavení a brzy i majetku. Postavení i državy Přemyslovců mohly nyní ochránit pouze moravské ozbrojené posádky. Do krize se však dostávala i Morava. Svatoplukova velká armáda vyžadovala ke svému vyživování stále větší území a dobývání stále většího území vyžadovalo stále větší armádu. Ze začarovaného kruhu nebylo úniku a v okamžiku, kdy říše narazila na jisté hranice svého rozpínání, nemohla nadále živit tak velkou armádu. Ve chvíli, kdy bylo nutno armádu zmenšit, neuhájila již tak velké území a mechanismus moci začal pracovat opačným směrem. Rozpínání se změnilo ve smršťování. Svatopluk, aby tento trend zastavil, musel vyškrábat z obsazených území vše, co jen šlo. Pozdě Češi zjistili, že Gorivejovou smrti ztratili poslední ochranu před útlakem moravské správy, a právě toto vrah nedomýšlel. Čechy se rázem proměnily v pouhé moravské provincie. Svatopluk dalšího místodržitele a domácího správce nehledal. Na dalších 5 let se přímé vlády nad Čechy ujal sám, když se prohlásil za poručníka Gorivejových synů. Pravděpodobně tím naposledy skutečně posloužil svému bývalému spojenci a asi i příteli Gorivejovi a celému jeho rodu. Správu Čech vykonávali vojenští velitelé a jejich tlak dokonale zmrazil veškeré emoce a vášně jak mezi samými Přemyslovci, tak i mezi Přemyslovci a ostatními ambiciózními vladyky, na dost dlouho dobu, aby nejstarší Spytigněv stihl dospět a absolvovat tvrdou školu vládnutí. Svatoplukovi se čím dál více nedostávalo prostředků pro výzbroj a výživu přebujelé moravské armády a využil svého místodržitelství k vymáhání enormních daní. To se místy zvrhlo v docela obyčejné drancování. Byla to krutá necitlivá koloniální vláda a Svatopluk učinil další chybu tím, že odsunul stranou ostatní Přemyslovce, místo aby je se svou krutovládou spojoval a učinil je tak před kmenem zodpovědnými. Čechy jako vazalské léno pod vládou uznávaného a k vládě oprávněného domácího rodu soudců, by se byly s daným stavem věcí smířily, ale Čechy jako pouhá provincie spravovaná cizincem, to bylo nepřijatelné. Svatopluk vyvolal nový živelný odpor ke spojenectví s Moravou v celých Čechách a ten byl tentokrát bez výjimky jednotný. Svatopluk však zemřel nedlouho po Gorivejovi a poslední krevní pouta mezi Mojmarovci a Přemyslovci tím byla zpřetrhána. Správu české provincie vykonávali nyní vojenští satrapové bez zmírňujícího dohledu z centra. Moravská moc, jakkoliv přitvrzovala v krutosti, se brzy začala hroutit. Přemyslovci museli začím přemýšlet, co bude, až se Morava zhroutí úplně. Rozpadne se moravská státní správa, ale co zbude namísto ní? Kmen se rozpadal a ani Přemyslovci v něm nebyli dostatečnou autoritou. Mohla nastat krvavá meziklanová válka. Moravská vláda nebyla dost dlouhá na to, aby se u Čechů zaběhlo státní zřízení. Obnovit funkci kmenového sněmu již bylo nemyslitelné. Musel být tedy nalezen konsensus. Něco prozatímního mezi křesťanstvím a pohanstvím, mezi kmenem a státem. Na tak dlouho, než Přemyslovci zesílí a najdou zdroje, které jim umožní postavit velké vojsko. Gorivejův syn a Vieceslavův strýc Spytigněv, nastoupil vládu 5 let po Svatoplukově smrti roku 894. Rodová rada Přemyslovců postřehla možnost napravit dojem, který na Čechy udělala Gorivejova kolaborace a při nejbližší vhodné příležitosti učinil Spytigněv zásadní kroky k obnovení nezávislosti Bohemie na Moravanech. Roku 895 postřehl, že Moravanům již nezbývá sil k tomu, aby s Čechy začali válku. Problémy ve východních částech říše nutily Moravany ke stahování sil ze západních provincií. Spytigněv zahájil tajná jednání s ostatními vladyky a dosáhl jednotného souhlasu v tom, že v nastalé situaci nemohou Čechy zůstat úplně nezávislé. Morava upadala a nastal čas k další změně stran. Spytigněv, nyní již jménem všech Čechů, vyjednával o spojenectví a také o obnovení platby tributu s klidně vyčkávajícím Karlomanovým synem, korutanským vévodou Arnulfem, který se roku 899 stal nejmocnějším mužem v Říši a byl prohlášen králem. Za Bavorským Arnulfem teď stála celá Říše, a pokud Čechové sami nabídnou platbu tributu (který by byl směšný oproti odvodům, které vymáhali v posledních letech Moravané), Říše by byla schopna prosadit svou mocí nezávislost Bohemie na moravské moci. Koncem roku 895 byly moravské posádky spojenými silami českých a srbských vladyků vyhnány a Moravská trestná expedice, která přišla až roku 897, byla s bavorskou a srbskou pomocí odražena.
- 45 -
Spytigněv získal pověst osvoboditele z moravského područí, ale nevzdal se křesťanství, ani mocenských výhod získaných Gorivejem. K jednání do Řezna vzal sebou luckého Vitislava a ten se odsud vrátil již jako pokřtěný český kníže, první mimo přemyslovskou rodinu. Vladykové si velmi dobře povšimli, že státní uspořádání jim přináší mnohé výhody. Staví je nad ostatní muže kmene jako elitu, dává jim územní moc opřenou o výběr daně a dává jim prostředky k vydržování vlastních ozbrojenců. Spytigněv nemohl jitřit vášně a proto ponechal na vladycích, jak si své enklávy v nových poměrech uspořádají. Vznikl pozoruhodný hybrid mezi kmenem a státem. Kupříkladu východočeští Zličané se navrátili zcela ke kmenovému zřízení, zrušili daň a další aspekty státnosti, naopak Vitislav napodoboval Přemyslovce. Všichni však uznávali, že země nyní musí vystupovat navenek jako jednotný stát zaštítěný jediným knížetem. Tento kníže, Spytigněv, však neměl vladařskou samostatnost, byl závislým na vojenských družinách ostatních vladyků či knížat a musel se s nimi domlouvat, musel je přesvědčit a získat. Šlo o to, aby si Němci mysleli, že Bohemie patří k Říši, ale aby ve skutečnosti toto spojení mělo jen volný a kdykoliv odbouratelný charakter. Naštěstí byl Věškův strýc Spytigněv skutečně impozantním zjevem a velmi schopným mužem na svém místě. Rychle získal v kmeni obrovskou autoritu a vladykové mu neodporovali. K ničemu je nenutil, nechal je vládnout na jejich územích, a vyžadoval poslušnost jen tehdy, když se jednalo o zájem celého kmene. Roku 899 zemřel král a císař Arnulf a Říši vládl nezletilý Ludvík IV. řečený Dítě. Východofranskou říši zachvátily spory. Začali ji ohrožovat Uhři a ze severu nájezdy Normanů, což vedlo k rozpadu na původní kmenové státy. Český kníže se mohl nyní spolehnout skutečně jen na pomoc Bavorska. Spojení s Bavory však mělo své další ryze pragmatické důvody. Tamní vévoda (také se jmenoval Arnulf) i Spytigněv velmi dobře vnímali změněnou situaci v Podunají. Uherské kmeny tlačící se do nížiny, zcela přerušily obchodní tepny vedoucí při Dunaji přes Panonii na východ k Charevu (Kyjevu) a k bohatým Chazarům. Obchodníci proto začínali razit novou obchodní cestu, tentokrát z Řezna přes Pragu, dále na Golomúc, Krakův hrad a Červeň. Nová cesta začala okamžitě přinášet zisky zejména Bavorům, ale také Přemyslovcům. Šlo o tytéž zisky, které nyní unikaly Moravanům. To byla ona klíčová změna, na kterou Přemyslovci čekali již velmi dlouho. Bůh jim ji seslal. Moc Mojmarovců bude slábnout, moc Přemyslovců sílit. Se zisky z obchodu bude růst a sílit i přemyslovská družina profesionálních hrdlořezů. Spytigněv nechal opevnit Pragu a na kopci vyrostl skutečný hrad s kamennými plentami, kam kníže přenesl hlavní stan Přemyslovců. Pod hradem vyrostlo rozsáhlé tržiště a zázemí pro kupecké podnikatele i karavany, kteří zde platili clo a utráceli své zisky. Ostatním vladykům zatím nedocházelo, k čemu to povede, jaké jsou skutečné záměry Přemyslovců. Byli uklidněni dosaženým a fungujícím konsensem. Spytigněv rychle rozšiřoval okruh pevných hradišť okolo Pragy. Na severu Pšov, Budeč a Libušín, Levý i Pravý Hradec, na Sázavě Lštění, na Mšené Tetín. Stará hradiště tvořila vnitřní okruh. Zřídil síť vojenských a obchodních cest a na hrady umístil vojenské posádky spolu se členy rodiny, kteří vykonávali funkci politického dozoru. Rychle bylo dosaženo klientelistických dohod s bozeňskými vladyky na západě, přes jejichž území procházela stezka od Řezna. Tamní vladykové neměli ny vybranou a museli s příliš silnými Přemyslovci dohodnout. Stezka byla pro knížecí rod až příliš důležitá a pro její hladký provoz by Přemyslovci udělali cokoliv. Na severu se osamostatněním Čechů ocitli bez spojence lužičtí Srbové a nezbývalo jim nic jiného, než se také přimknout k nové česko-bavorské alianci. Srbové však zůstali vnitřně rozdělenou vladyckou koalicí a bylo jich méně, než Čechů, což je činilo slabými a nejednotnými. Před Sasy je mohli zachránit jen Češi a jen tehdy, když budou podporováni Bavory. Spytigněv využil přílivu prostředků, nakupoval a prodával otroky. Arabští i hebrejští překupníci v Praze zřizovali trvalé agentury a Praga k sobě stahovala veškerý obchodní ruch celých Čech. Spytihněv organizoval Pražsko moravským způsobem. Pražský kníže se stal skutečným suverénem. Ozbrojenou družinu k sobě připoutal téměř rodinnými vztahy, živil ji, šatil i vyzbrojoval. Křest stanovil jako automatický pro každého poddaného a každé nově narozené dítě. Na hrady umístil kněze a postavil kostely. Poskytoval ovšem svým poddaným ozbrojenou ochranu a vyžadoval po nich, kromě jednotné daně z Miru (za udržování řádu), ještě službu při stavebních pracích. Přemyslovský ministát zaujímal území nejhustšího zalidnění, na němž se nacházela více než polovina kmenové populace, lidí nikoliv již svobodných, ale poddaných. Přemyslovci byli nyní jednotní, zbytek kmenových povýšenců a svobodných mužů byl rozhádaný a na nikoho se nedalo spolehnout.
- 46 -
Spytigněv měl, jako osoba, plnou podporu Bavorů a jmenovitě vévody Arnulfa, který potřeboval klid na východní hranici. Za prvé se sám cítil ohrožovaný Uhry, kteří zabrali Panonii a pronikali při Dunaji na západ, za druhé choval ambiciózní záměr zmocnit se severoitalského trůnu a založit tak novou jihoněmeckou říši, která by na severu odřízla a izolovala Sasy. V této alianci připadl Čechům a Srbům úkol podněcovat polabské slovanské kmeny k útokům, které by oslabovaly konkurenční Sasko a zaměstnávaly tamní vévody. K tomu se Spytigněv, ještě před zničením moravských vojsk v roce 907, začal domlouvat a spojovat s divokými Uhry, kteří zabrali celé Podunají. Přímým podnětem se roku 905 po Kristu stalo saské napadení lužických Srbů a následující léto i Daleminců, kteří se také obrátili s žádostí o pomoc na Uhry. Vznikl tak zvláštní propletenec vztahů. Spytigněv se stal spojencem Bavorska, které bojovalo s Uhry, a zároveň spojencem Uhrů, kteří nevědomky pomáhali Bavorům nájezdy na Sasko. Roku 906 propustil Spytigněv spojenecké uherské vojsko přes Čechy a ani nemusel přesvědčovat ostatní vladyky, aby se k výpravě přidali. Další vojenská výprava této koalice proti Sasům se uskutečnila roku 908 po Kristu. Uhři s kořistí vždy zmizeli za českými horami, kam je Sasové zatím nemohli pronásledovat. Z tohoto důvodu se bratr Vratislav, jakmile dosáhl plnoletosti, oženil s krásnou a temperamentní Dragomirou z vladyckého rodu Havolanů sídlícího na hradu Braniboru (Berlín). Tím byla protisaská aliance upevněna. Účast na kořistnických výpravách, spolupráce s pohanskými kmeny a boj proti společnému nepříteli učinily ze Spytigněva knížete přijatelného pro téměř všechny vladyky Čechů, zejména pro zlické a charvátské vladyky, tradiční spojence Ratarů a Glomačů na severu. Spytigněv hleděl učinit vše, aby Arnulfa i severní Slovany podpořil. Volná federace s Bavorskem mohla Přemyslovce ochránit před jinými dravci číhajícími na každou jejich slabost a mohla jim poskytnout mocenskou clonu nutnou k tomu, aby se vypořádali se zbytkem kmene. Doposud pohanským Čechům a dalším kmenům připadalo spojenectví s Bavory přátelské a tolerantní. Srbsko již bohužel pod saskou vládou zůstalo a byla zde vybudována marka s centrem v nové polabské pevnosti Míšni. Na konci dlouhé a silné Spytigněvovy vlády (915) nastala v Čechách kuriózní situace, v podstatě trvající poté i za vlády Václavovy. Rovnováhu sil zajišťoval na jedné straně silný stát Přemyslovců, na druhé straně souhrn sil všech ostatních českých knížat dohromady. Nikdo jiný než Přemyslovci a Vitislav Lucký nepřijal křesťanství a nevybudoval stát. Vitislav Lucký se pokusil po vzoru Spytihněva zajistit své území několika hrady, a pořídil si větší ozbrojenou družinu. Chyběla mu ale strategická poloha území, chybělo mu klíčové napojení na mezinárodní obchod, a i když se sám nechal pokřtít, nepostavil na žádném ze svých hradů kostel, nezapojil do své politiky církev a nenechal pokřtít obyvatelstvo, které zatím stále považoval za svobodné. Ani on nevytvořil stát. Evropa roku 900 Protisaská aliance
Obodriti Sasko
Havolané
Dalemnici, Rataři Polané Srbové Slezané Charváti
Švábsko
Čechové Moravané Bavorsko
Slověni
Korutanci Uhři
Itálie Chorvati
Srbové
Bulharsko
- 47 -
Spytigněv zemřel roku 915, po všestranně úspěšné dvacetileté vládě, bez legitimních potomků a vládu celkem hladce převzal jeho bratr Vratislav, který již potomky měl. Také v tom roce táhly spojené české a slovanské síly, spolu s Uhry, proti Sasům. Při vyjednávání s Uhry přijel do Prahy biskup Notar a při té příležitosti provedl obřad Václavových postřižin. Tyto a následující události si již Václav pamatoval velmi dobře, ale porozumněl jim teprve později.
BAVOŘI NEBO SASOVÉ? Roku 914 se poměrně nezávislý bavorsko-italský král Arnulf dostal do sporu s novým říšským králem Konrádem, kvůli vyhnání svého strýce Erchangera. V otevřeném boji však podlehl a to znamenalo jak ztrátu Itálie, tak i konec snů o velké jižní Říši nezávislé na Sasech. Arnulf dokonce musel na čas uprchnout k Uhrům, s nimiž roku 913 uzavřel mírovou smlouvu. Pomocná slovansko-českouherská výprava proti Sasům v roce 915 ke zvrácení situace nestačila. Po střídavě úspěšných bojích se Arnulf vrátil do vlasti až roku 917, kdy triumfálně vojensky vstoupil do Řezna a byl nadšeně uvítán jako král Regnum Bavariae. Výsledkem bojů a nového uspořádání v Říši bylo, že zhruba od roku 919 (kdy byl v Sasku zvolen králem vévoda Jindřich I. Ptáčník) již neexistovala mezi Bavorskem a Saskem žádná rivalita, což v Čechách jaksi nebylo včas vzato na vědomí. Již dvacet let nepůsobila Říše dojmem jednotné síly, spíše dojmem neustále se haštěřících a válčících vévodů, což Čechům i ostatním Slovanům vyhovovalo. V okamžiku, kdy se Arnulf Jindřichovi formálně poddal, vyrostl přes noc za západní hranicí Čech opět velký kompaktní říšský útvar. Bylo zřejmé, že přestat bojovat proti Sasku, by znamenalo rychlé zničení Srbů i Havolanů a vzápětí i přímé ohrožení doposud nejednotných Čechů ze severu a západu. V Praze převládala setrvačná snaha pomáhat Bavorům ve vytvoření velké říše oddělené od zbytku Německa, která by Přemyslovce ochránila a poskytla jim čas ke sjednocení země. Ale tato snaha již od roku 921 postrádala reálný základ, o nějž by se mohla opřít. Vratislav (Václavův otec) zemřel 13. února roku 921, a ani jeho smrt nebyla přirozená. Vratislav byl dobře informovaným křesťanským knížetem, který přesně věděl, co se v Německu stalo, a chystal se novou realitu přijmout. V Čechách však existovala koalice pohanských vladyků, zejména zlických a charvátských, kteří sympatizovali se severními Slovany. Tato koalice Vratislavovo rozhodnutí nepřijala a mimoto získala silného spojence v samé přemyslovské rodině, sice Vratislavovu manželku a Václavovu matku kněžnu Dragomiru, Havolanku, jejímž předním zájmem bylo udržet česko – slovanskou alianci pohromadě a zapojit Čechy do přímé pomoci synovci Tugumírovi, toho času vládci Braniboru. Vratislav tento plán ohrozil, a proto musel být odstraněn. Oficiálně padl v boji, když doprovázel další uherskou výpravu na sever, ale i malý Václav si všiml, že neměl žádnou ránu zpředu. Rodová rada a rada vladyků se shodly na regentství kněžny Dragomiry. Věšovi bylo 13 let, Bolkovi teprve 7, matce Dragomiře 30 let a babičce Lidumile úctyhodných 61. Věška nechal ještě otec Vratislav poslat na Budeč, kde ho měl vzdělávat křesťanský mnich Učen, takže znal následující události juen z doslechu. Mezi Dragomirou a Lidumilou brzy propukl spor, týkající se dvou koncepcí státní a zahraniční politiky. Obě kněžny měly všechny důvody nenávidět Sasy a obávat se jich. Pokud by se mohla česká zahraničně politická koncepce nadále opírat o Bavorsko, žádný spor by pravděpodobně nevznikl, protože Lidumila již netoužila vládnout. Právě roku 921 obklíčil Jindřich I. po rychlém tažení Řezno a Arnulf byl nucen k vyjednávání, jehož výsledkem bylo faktické poddání se Jindřichově vládě. Arnulf sice stále zůstával panovníkem Bavor s právem vlastní zahraniční politiky a všemi právy, které dělaly krále králem, ale v Itálii náhle propuklo povstání proti Arnulfovu spojenci Berengarovi a koncepce jižní říše vzala za své. V tom případě bylo pro Arnulfa výhodné vrátit Bavorsko zpět do lůna staré dobré Německé říše a sladit svoji politiku s Jindřichovou. Pražský archipresbyter Pavel byl Arnulfovým stoupencem, ale zvrat pochopil a snažil se obě kněžny přesvědčit, aby jej přijaly a dohodly se s Jindřichem Sasem. Lidumila zůstala věrná Vratislavově koncepci diplomatického zajištění bezpečnosti Čech, Dragomira, ve starosti o Havolany, se vydala cestou válečného řešení obrany obou kmenů v úzké spojenecké alianci. V tomto bezvládí se nedalo postupovat jinak, než svolat radu přemyslovského rodu. Lidumila v té době sídlila na Budči a obklopila se kněžími pod vedením Učenovým. Rodová rada rozpor koncepcí
- 48 -
nevyřešila a skončila kompromisem. Rozhodla uznat Dragomiru jako regentku, ale chlapce svěřit do výchovy Lidumile, která reprezentovala Vratislavovu loajalistickou linii, až do Věškovy pohlavní dospělosti. Kněžím na Budči se tak dostal do rukou budoucí přemyslovský kníže a pochopitelně se snažili využít této skutečnosti jako nástroje pro získání větší moci a vlivu na řízení státu. Odtud pramenily povídačky o tom, že se Lidumila snaží vychovat z Vieceslava mnicha, které již pak nikdy neutichly. Pravdou je, že se Věšek naučil číst a psát jak staroslověnsky, tak i latinsky, což z něho dělalo raritu mezi vladaři Evropy. Inspiroval se příběhy z písma, ale kromě toho byl i potomkem svých předků, sarmatských begů a obrů od Černého moře. Když vyrostl, o hlavu převyšoval své okolí, měl tělesnou sílu a vynikal obratností v boji. Na rozdíl od tmavých Čechů byl světlovlasý a po matce nazrzlý. Dragomira pochopila, že Věšek bude brzy schopen vládnout sám a že jí zbývá jen málo času k uskutečnění plánů. Nastala zvláštní situace, kdy Čechům nevládl žádný muž a o moc soupeřily dvě cizinky, Srbka a Havolanka. V kalných vodách bezvládí vznikal prostor pro důstojníky družiny i hodnostáře, aby přebíhali mezi stranami a domáhali se tak výsad i bohatství. Jakmile byla Dragomira z Bavorska vyzvána, aby byl nyní tribut za ochranu placen do Saska, přestala tribut platit vůbec a vydala se radikální cestou. Najímala do knížecí družiny cizince, zejména normanské Varjagy a také Uhry, kteří v cizím prostředí zůstávali loajální pouze její osobě. Brzy mocensky ovládla Prahu a většinu přemyslovských hradišť. Také v rámci rodové rady Lidumila spor prohrála a záhy musela se vzdát výchovy Vieceslava. Poprvé měli v rodové radě slovo i předáci družiny a správci hradišť, kteří byli členy rodu jen symbolicky, nikoliv pokrevně. Dragomiru podporovali předáci Zlicka. Lidumila cítila, že její frakce tichý boj o dominanci v Praze prohrává, a začala činit ústupová opatření. S kněžími i mnichy se přestěhovala na Tetín při řece Mšené, aby si zajistila rychlou ústupovou cestu do Bavorska. Toto vše se odehrálo mezi únorem, kdy zemřel Vratislav a 15. zářím, kdy Dragomiře došla trpělivost a vyslala na Tetín najaté varjažské vrahy, kteří Lidumilu uškrtili.5 Bavorští kněží uprchli ze země, což Drahomíře vyhovovalo, neboť nyní se pro ni i Bavorsko stalo nepřítelem a spojencem Sasů, a kněží tím získali statut špiónů. Arnulf se pokusil nechápavé Přemyslovce poučit vojenskou výpravou na jaře roku 922, ale výprava díky deštivému jaru a neprůchodnému terénu uvázla již v pohraničních hvozdech a byla decimována již domobranou příhraničních enkláv. Domácí separatisté získali vrch. Ožívaly i staré pohanské kulty a církev ztratila v zemi vliv. Jakmile Dragomira získala a upevnila pozice v Praze a na přemyslovských hradech, nepřestala posilovat ozbrojenou družinu a projevila snahy získat, či přinutit všechny české vladyky k aktivní válce ve prospěch Havolanů. Její poslové cestovali na sever a snažili se dohodnout společnou koordinovanou protisaskou kampaň. V tomto se zvláště angažoval zlický vladyka Radslav, což mu Věšek nikdy nezapomněl. Dragomiřinu snahu brzdila neschopnost a neochota slovanských kmenů postupovat jednotně a podřídit se jakémukoliv politickému vedení. Věška nechala Dragomira hlídat na Budči a izolovala jej od informací i od politiky. Snažila se vybudovat takové pozice, které by jí ponechaly moc i tehdy, až Věšek dospěje a bude vysazen na knížecí stolec. Urputné a dosti bezohledné úsilí o moc a kontrolu brzy Dragomiře znepřátelilo většinu českých vladyků, kteří v centru Čech naráželi na samé cizince, a i když nechtěli platit tribut Sasům, rozhodně netoužili stát se nástrojem pro záchranu Havolanů. Sama Dragomira pro ně byla cizinkou a s českým prostředím nikdy nesplynula. Během roku 923 se někteří z vladyků začali mezi sebou domlouvat a získali na svou stranu i původní Vratislavovy kastelány přemyslovských hradišť, především Lštění, Libušína a Tetína. Do čela spiknutí se postavil Vitislav Lucký, jehož hrady a území by byly Sasy pleněny nejvíce, kdyby Dragomira vyvolala válku. Na jaře roku 924 byl o všem informován i šestnáctiletý Věšek, a pod záminkou lovu unikl z Budče. Jeho strážci byli přemoženi a v lesích se setkal s vladyky a jejich družinami. Bleskovým přesunem dorazila tato síla do Prahy, kde Věšek provedl rychlý převrat. Část Dragomiřiny družiny byla pobita, část slíbila věrnost Václavovi. Matku Dragomiru odeslal Věšek na rok do vyhnanství do Braniboru, aby v její nepřítomnosti zpřetrhal nitky intrik a mohl vůbec začít vládnout. 5
Lidumila byla uškrcena rituálně. Tuna a Gomon znali ze své vlasti pohanský obřad, při němž se staří lidé rituálně posílali za předky, aby zde vyprosili přízeň duchovních sil pro svůj lid. Oba nechtěli být jen sprostými vrahy, a proto pojali akt zabití takto důstojně, pomocí rituálu, kterému i Slované ještě rozuměli.
- 49 -
Věšek byl uznán schopným plnit panovnické povinnosti, po zkoušce pohlavní dopělosti na konci roku 924. Věšek ale v té době nemusel v sexuálních otázkách vůbec nic zkoušet. Vše již měl vyzkoušeno. Byl vyzdvižen na kamenný stolec knížat všech Čechů a vládce Pražska. Již roku 925 nechal demonstrativně převézt ostatky své babičky z Tetína do Prahy a tím dal najevo, že hodlá ctít odkaz svého otce Vratislava a babičky Lidumily, která s Čecha splynula a byla zde velmi uctívána. Věšek věděl, že translace ostatků se v očích církve již rovná svatořečení. Nový křesťanský útvar potřeboval své hrdiny, světce a mučedníky. Věšek nemohl postupovat proti mínění českých vladyků, kteří si nepřáli ani ozbrojenou konfrontaci s Říší, ale ani podřízenost Říši. Věškovi bylo záhy jasné, že tento stav nelze udržet věčně. Přes své mládí si uvědomoval, že dělat politiku zcela nezávislou na Říši a na církvi je nebezpečnou iluzí. Povolal nazpět bavorské kněze v čele s archipresbyterem Pavlem a obnovil církevní správu. Čekal ho nelehký úkol. Musel sjednotit obě znepřátelené frakce přemyslovského rodu. Musel obnovit moc a sílu Přemyslovců a zbavit se závislosti na klanových předácích, kteří jej k vládě dosadili. Musel očistit a rekonstruovat přemyslovské vojsko. To se mu mohlo podařit jen tehdy, pokud dokázal vybudovat vlastní vztahy k zástupcům církve a dosadit do čela vojenských družin na jednotlivé hrady své důvěrníky. Jenže stál v čele rozdělené země, část pohanských knížat stále ještě žila v iluzi, že věci lze vrátit nazpět ke kmenovému uspořádání a vytvořit velkou kmenovou federaci severních Slovanů. V roce 924, kdy se Věšek v Praze ujal vlády, vzrostla již síla Uhrů natolik, že i mocný Jindřich I. byl nucen, aby získal čas na upevnění své vlády, uzavřít s Uhry příměří vykoupené drastickým tributem, který Němce značně zatěžoval. Bavorský Arnulf souhlasil s tím, aby Čechové platili svůj tribut do Saska namísto bavorského podílu na německém tributu Uhrům. Platit tribut Bavorsku, s tím Češi doposud souhlasili, ale platit do Saska, by pro Čechy znamenalo symbol podřízenosti Sasku. Věškova reakce, či spíše reakce rodové rady a většiny českých knížat, byla ukvapená. Poté, kdy již Dragomira přestala platit tribut, dalo se očekávat, že dojde k vojenské akci, která by platbu tributu znovu vymohla, nebo, v případě úspěchu, Čechy úplně pacifikovala a rovnou připojila k Říši. Václav ještě nemohl jednat samostatně a ignorovat vůli ostatních českých knížat. Roku 926 musel znovu odmítnout platit tribut Sasům. Následujícího roku se Jindřichu Ptáčníkovi podařilo vyřešit svůj spor s Franky o Lotrinsko na západě a uvolnil si ruce pro obnovení pořádku na východě. Češi byli v pohotovosti, ale v roce 928 se saký vpád nekonal. Od počátku se Věšek projevil jako schopný a energický vládce. Válce se nevyhýbal, ale dával vždy přednost diplomacii. Dragomiřina cesta byla iluzí a jen málo Čechů chápalo proč. Vyvolat přímý spor se Saskem, a Věšek nepochyboval o tom, že tím i s Bavorskem, bylo sebevražedné a vojensky předem prohrané dobrodružství, neboť Jindřich Ptáčník právě sjednotil a podřídil si všechny síly velké Říše. Mohl je vrhnout kamkoliv. Diplomacie byla jediným východiskem, ale toto opět nedokázala pochopit většina českých vladyků. Václav se ocital v patové situaci. Nyní chápal, v jaké výhodě je panovník skutečného státu, který se nemusí dohadovat s krátkozrakými náčelníky kmenových klanů. Musel je obejít. Konečně, na jaře roku 928, se přes církevní kanály dokázal spojit s Arnulfem a jeho prostřednictvím i se saským Jindřichem, aby jim vysvětlil svoji situaci. Češi museli být poraženi v boji, ale čestně a nikoliv úplně, a poté mohla přijít ke slovu diplomacie. Jindřich porozuměl a začal jinde. Zjara 929 po Kristu napadl Jindřich hrad Branibor, sídlo Havolanů a zajal knížete Tugumíra, synovce Dragomiry. Odvedl jej do Říše, jako rukojmí. Čeští vladykové se uklidnili, neboť předpokládali vleklou sezónní válku na severu, která se jich přímo netýkala. Věšek však nabádal k mobilizaci a předpověděl, že ještě toho roku budou Čechové bojovat. Vitislav Lucký a drtivá většina vladyků se tvářili nevěřícně. Vzápětí byli napadeni i Daleminci (Glomači) a vladykové museli uznat, že Věšek je mnohem prozíravějším knížetem, než by se, vzhledem k věku, mohlo zdát. Začátkem léta vtrhla válka i do Čech. Durynské vojsko postupovalo tradiční cestou po Ohři přes Smrčiny a lucké území a čelit mu měl sám Vitislav. Jindřich vtrhl do Čech Nakléřovským průsmykem, a na Labi se střetl s Věškovými hlavními silami. Současně zaútočil od jihozápadu přes Tuhošť i vévoda Arnulf s další armádou. Věšek pověřil mladšího bratra Boljeslava, aby Arnulfa zadržoval, jak jen bude moci, a svěřil mu zbytkové síly. Bolek se projevil jako velmi schopný válečník a než se Arnulfovi podařilo přiblížit k Tetínu, bylo již po všem. Věšek se s Jindřichem srazil velmi tvrdě, použil lest a nasadil všechny své jízdní družiníky. Sasové, ke svému údivu, museli dokonce dočasně ustou-
- 50 -
pit. Pak dorazila zpráva, že Vitislav byl na Ohři poražen a musel se uchýlit do hradišť. Tuto zprávu Jindřich ještě neměl, když jej Věšek vyzval k jednání, a naznačil ochotu, za určitých podmínek se poddat. Německý král vydechl úlevou, neboť mu, jak se momentálně zdálo, hrozila drtivá porážka. Po nerozhodné bitvě bylo jednání pro obě strany dosti čestným řešením. Vojska zůstala stát a oba vládci s družinami se odebrali do Prahy, kam záhy dorazil i Arnulf. Jindřich již věděl, jaká hra se v Čechách hraje a nehodlal pražského knížete příliš ponižovat. Oceňoval jeho diplomatický talent a vše, oč mu zatím šlo, bylo placení tributu a zajištění říšské hranice proti nájezdům Čechů i Uhrů. Věšek byl ochoten přistoupit na obnovení platby tributu, tentokrát do Saska. Po marném odporu proti vojenské přesile uznávali i ostatní čeští vladykové, že Přemyslovci nic jiného nezbývá. Arnulfova spoluúčast na výpravě Čechy vyléčila ze sympatií k Řeznu a pomohla jim konečně pochopit situaci. Věšek si vladyky získal tím, jak na severu tvrdě odrazil hlavní Jindřichovo vojsko. Věšek pak, již jako říšský vévoda, a tedy prakticky ve stejném postavení s Arnulfem, odejel s Jindřichem do Frankfurtu, kde se účastnil sněmování. Zde mohl konečně pochopit, proti čemu Čechové stojí. Měl možnost vidět opevněná města a skutečné hrady stavěné z maltou spojovaných kamenů. Viděl výstavné chrámy a baziliky, a nespočetné kláštery i vsi schopné svou zemědělskou produkcí zajistit velkou profesionální stálou armádu železných jezdců, aniž by Říše musela bez ustání expandovat, jako například Velká Morava. Jindřich byl skutečným králem a mohl vymáhat daň. Jindřich neživil a nevyzbrojoval příslušníky své družiny tak, jako Václav. Zakládal takzvané služebné hradské obce, které sice osvobodil od daně odváděné králi, ale tyto obce se musely starat o jistý počet jeho ozbrojenců. Velmoži Říše nebyli králi rovni, byli jeho skutečnými vazaly, na zavolání byli povinni přivést své vlastní malé armády pod jeho prapor, aniž by je musel vždy znovu přesvědčovat. Bylo to jednoduché. Velmožům se přidělí půda a poddaní, oni budou samostatně hospodařit a živit každý svou ozbrojenou družinu. Král neživí nikoho, a když zavolá, velmoži mu postaví vojsko. K tomu je ale třeba, aby veškerá půda i lidé patřili panovníkovi, aby je mohl propůjčovat velmožům. K tomu je třeba vykácet lesy a vysušit bažiny, zvýšit rozlohy osetých polí, otevřít doly a hutě, zavést řemesla, přilákat kameníky a kováře, osídlit veškerou půdu a zvýšit počet pracujících obyvatel. Teprve taková země vyrobí velkou a dobře vyzbrojenou armádu. Češi se musí rozdělit na ty, kdo pracují, ty, kdo se modlí, kdo válčí a kdo vládnou. Přemyslovského knížete byl král Jindřich ochoten považovat také za jednoho z vévodů své Říše a otázku statutu ostatních pohanských českých vladyků ponechával otevřenou. Stačilo mu, když bude Věšek schopen vybírat od nich tribut. Věšek si mohl domýšlet, že Jindřich jedná v Čechách především s Přemyslovcem, a to z toho důvodu, že Přemyslovec byl křesťanem již ve třetí generaci a tudíž pro něho platila i jistá pravidla obvyklá v Říši, například to, že jeho slib zavazuje i všechny jeho poddané. Věškovi bylo jasné, že by Jindřich v dohledné době mohl připojit k Říši také hrady ostatních českých vladyků a christianizovat je násilím. I když Jindřich nabídl Věškovi a Přemyslovcům vůbec, postavení říšského vévody, tedy na úrovni například bavorského Arnulfa, nemyslel svou nabídku tak, že by Věškovým vévodstvím a říšským lénem měla být celá Bohemie. Nechtěl ale podrážet Věčkovo postavení v Čechách. Chtěl, aby český kníže cestoval často do Říše, aby si uvědomil kulturní rozdíl a pochopil, v čem vězí úspěch vladaře, co je třeba doma udělat a prosadit. Dával mu najevo, že kdyby měl potíže, může počítat s jeho pomocí. Věšek naopak pochopil, že Čechy budou bezpečné, pokud bude trvat jeho osobní vztah a pouto k Jindřichovi, který si, jak se zdálo, českého knížete oblíbil a důvěřoval mu. Česká válka proti Sasům roku 929 měla jednu malou, ale podstatnou vadu na kráse. Neúčastnil se zlický vladyka Radslav, což české voje znatelně oslabilo a ostatní vladyky rozzlobilo. Když byl Václav v létě s Jindřichem ve Frankfurtu, dorazila sem zpráva, že kmeny Ratarů a Glomačů, rozzuřené saským napadením Braniboru, se konečně dokázaly sjednotit a vpadly ve značné síle do východních vévodství Saska. K nim se přidaly zbytky Havolanů a pomocné sbory ostatních Veletů. Radslavovi Zličané tam byli také. Radslav, který se již dříve projevoval nesmiřitelným odporem ke křesťanství, zřejmě neopustil původní Dragomiřinu koncepci slovanské aliance. Byl ale českým vladykou a jeho účast v podniku Veletů nyní podkopávala přemyslovskou pozici ve Frankfurtu, neboť mír byl v Praze uzavřen se všemi Čechy. Jindřich Věškovi naznačil, že toto je jeho záležitost a měl by si doma udělat pořádek. To Věšek věděl i bez toho sám. Příliš samostatní vladykové potřebovali lekci.
- 51 -
Naštěstí mohl Václav počítat se zlobou ostatních vladyků, kteří Radslavovu akci vnímali tak, že Čechy opustil v největším nebezpečí. Na to, k čemu se Věšek chystal, stačila pouze přemyslovská družina, nyní čítající již více než tisíc kopí. Vyslal do Prahy spojky s příkazem, aby byla tajně shromážděna vojenská hotovost a v září se v čele přesily neočekávaně sám objevil ve zlickém kraji. Radslav nepobýval na Kouřimi, ale po porážce Veletů v Sasku u Waldenburgu se zotavoval na východněji položeném hradišti Žitomíř, které nebylo tak silné, jako samotná Kouřim. Přemyslovské vojsko dobylo hrad prvním náporem a zcela jej vypálilo. Radslav byl zabit a Kouřim, bráněná minimální posádkou, se vzápětí vzdala. Věšek ihned dosadil na zlická hradiště své kastelány a Radslavovu rodinu nechal bydlet na Kouřimi. Tadslavovu malou sestru Střezislavu nechal odvézt na Budeč jako dětské rukojmí. Něšlo jen o lekci. Přemyslovci Zlicko natrvalo připojili k Pražsku a Pšovsku. Václavův tah proti druhému nejsilnějšímu vladyckému rodu v Čechách, zcela zvrátil rovnováhu sil v zemi. Přemyslovci měli nyní krytá záda z východu a ovládali i střední Labe. Na jihu sídlili již pouze doudlebští vladykové, ale daleko od Prahy, za těžko průchodnými lesy. Doudlebové nikdy neměli spory s Prahou a nedalo se od nich čekat žádné ohrožení. Věšek se nyní zmocnil celé délky kupecké stezky na východ, až ke Golomúcku, doposud chráněnému Moravany. Jediným skutečným soupeřem Přemyslovců zůstal Vitislav Lucký na Ohři, ale ten byl křesťanem a vždy se k Věškovi osobně choval loajálně. Hotovost západočeských vladyků na jihozápadním směru nestála za řeč. Současná přemyslovská armáda mohla s kterýmkoliv českým vladykou zatočit, kdykoliv by si vzpomněla, a mladý Boleslav k tomu Věška nabádal ještě pod Žitomíří. Vitislav byl ale Václavovým osobním přítelem, před léty jej osvobodil z Budče a dosadil do Prahy. Kromě toho byl křesťanem a takové věrolomnosti se Václav dopustit nechtěl. O mocenské dominanci Přemyslovců v Čechách bylo již rozhodnuto. Věšek povolal správce Budče, comese Voka, syna přemyslovce Strojmíra, který se kdysi postavil proti dědovi Gorivejovi. Dosadil jej, coby přemyslovského levobočka, jako správce Zlicka na Kouřim. Ziskem Zlicka byla posílena přemyslovská schopnost živit větší armádu jezdců a s jejím zvětšováním a vyzbrojováním začali ihned. Vitislav i ostatní vladykové zůstali neutrální, neboť i oni se cítili Radslavem zrazeni, ale nyní si příliš pozdě uvědomili, že se dopustili nenapravitelné chyby. Nikdo nepředpokládal, že Přemyslovci Zlicko obsadí a natrvalo připojí ke svým územním državám. V Drahúši navíc v zimě zemřel Vitislav a jeho syn Vlastislav již neměl s Přemyslovci tak dobré kontakty. Vlastislav byl přesvědčen, že Přemyslovci zesílili a získali pozici právě tím, že si zajistili spojenectví s Jindřichem Saským. Začal podnikat nenápadné kroky k tomu, aby zajistil Lucko stejným způsobem. Nemohl jednat přímo s Jindřichem, ale mohl jednat s příhraničními vévody, zejména s míšeňskými, což přemyslovské špionáži neušlo. Věšek získal v rodové radě velkou autoritu, ale zároveň mu bylo po straně vyčítáno, že věc nedotáhl do konce a nezlikvidoval také ostatní nezávislé české vladyky. Takovou touhou oplývali zejména předáci družiny, kteří by pak mohli spravovat hrady namísto původních knížat jako kasteláni a zajistit si tak cosi jako vlastní územní léna. Z pouhých důstojníků by povýšili na cosi, jako byla německá hrabata. Věšek i Bolek brzy pochopili, jak to chodí v Jindřichově feudální Říši. Shodovali se v tom, že je třeba vytvořit systém hradských obcí, přidělit půdu předákům družiny nebo církevním hodnostářům a nechat je, aby živili vojsko sami po částech. Shodovali se i v tom, že je třeba odstranit systém klanových území a zavést regulérní státní zřízení, v němž veškerá půda i lidé budou majetkem suveréna. Shodovali se, že je třeba brzy ovládnout celé Čechy a nedopustit, aby se některá jejich část oddělila a osamostatnila. K tomu byla zapotřebí ještě větší vojenská družina. A zde se názory bratrů různily. Věškův plán spočíval v kolonizaci. Osobním vztahem s Jindřichem Ptáčníkem chtěl zajistit Čechám mír a čas na reformu. Nyní, kdy mohl zbylým vladykům již diktovat, z nich chtěl udělat dvorské hodnostáře, kterým se přidělí půda, jakmile se oficiálně podřídí knížeti. Postupně zavést poddanský sytstém. Lovu na otroky chtěl využít k tomu, aby se do Čech přivedlo další obyvatelstvo, které bude pokřtěno, dostane divokou půdu a bude ji kultivovat. Tím se bude zvyšovat počet přemyslovských poddaných a ti budou usídlováni i na území dosavadních klanů. Křesťanství mělo být šířeno postupně a nenásilně. Za deset, dvacet let již bude země produkovat dostatek prostředků k podstatnému zvětšení armády. V krajním případě je mopžné pacifikovat klanové vladyky násilím, jako zlického Radslava. Mohlo by to alůe jít i jinak.
- 52 -
Bolek měl jiný plán. Považoval za nereálné, že by se klanoví vladykové jen tak sami podřídili centrální vládě. Navrhoval jediným rychlým úderem všechny vladyké rody prostě vyvraždit a všude dosadit vlastní správce – kastelány. Vše naráz sjednotit a vytvořit stát. Celému kmeni způsobit šok a ze všech učinit poddané, jak to udělal dědek Gorivej v Pražsku. Rychle se vrhnout na východ, pobrat veškerou možnou kořist a zvětšit vojsko. Nyjmout lovce otroků a ty za velké peníze prodávat, což by ještě umožnilo zvětšovat vojsko. Bolek se domníval, že knížecí družina bude loajální, jen když jí kníže umožní kořistit. Bolek souhlasil s Věškovými námitkami, že Jindřich Ptáčník by takovému vývoji jenom tak nepřihlížel a vtrhl by do Čech dříve, než by Přemyslovci stihli celé sjednocení dokončit. Zatím tedy pro oba bratry platil Věškův plán. Ptáčníka oklamat diplomacií a přátelstvím, a mezitím plíživě sjednocovat, připravovat se. Jiná situace by nastala, kdyby například Ptáčník náhle zemřel a v Říši by nastaly zmatky, celé léta trvající boje o moc a trůn. Pak by byl vhodný čas uskutečnit Bolkův plán a vyřídit to s vladyky a jejich klany drsně a rychle. Bolek ještě Věška upozorňoval na to, že kolonizace země nebude tak rychlá, jak si představuje. Otroci se budou dál muset prodávat, protože družiníci si zvykli na hotové peníze. Nebudou ochotní čekat, až začne půda více vynášet. Když jim kníže nezaplatí dostatečně, nechají se najmout jinde, třebas u německých vévodů. Věšek naopak viděl daleko dopředu a předvídal, že křesťanství se brzy rozšíří na severu i na jihu, mezi Polany i Uhry, a vzniknou tam státy. Pak již nebude možné lovit v těch zemích otroky. Ekonomika postavená na lovu otroků je sebevražedná, protože tento příjem a zdroj může ze dne na den vyschnout. Když v ten moment nebude země vynášet dost, aby uživila vojsko, zhroutí se stát. Bolkovi se ale takový den zdál být ještě nesmírně daleko. Území, které Přemyslovci již přímo ovládali, každopádně nestačilo k vyživování prudce rostoucího počtu jezdců a kolonizace nebyla nikterak rychlým lékem na tento neduh. Bolek mínil, že Přemyslovci mají možná jen pár let na to, aby postavili armádu, která dokáže odradit Bavory i Sasy od jakékoliv agrese v budoucnu. Nikdo také neví, co udělá sám Jindřich, až dokončí pacifikaci polabských Slovanů, a až mu Vlastislav Lucký, nebo západní vladykové nabídnou samostatné připojení se k Říši za udělení titulu říšského vévody. Věšek tušil, že jeho bratr nemluví sám za sebe, že jen reprodukuje mínění velké části vojenských důstojníků a stává se jejich mluvčím. Jindřich, i kdyby chtěl, nebyl právě schopen christianizovat celou Bohemii. Peníze a vojsko potřeboval na válku s Uhry a pro mocenské boje v Říši. Nyní nehodlal destabilizovat Bohemii, pokud budou Češi ochotni platit. Věšek se stal Jindřichovým oblíbencem. Překvapil Jindřicha svojí vzdělaností, schopností číst a vykládat Písmo, i svojí hloubavostí a zvídavostí. Věšek z taktických důvodů předstíral zanícenou zbožnost a vyprosil si od Jindřicha jako relikvii pro budoucí kostel v Praze rameno sv. Víta. Věšek pateticky obdivoval vše, co v Říši viděl. Ještě na podzim došlo k události, která byla pro i pro samotného Věška naprosto šokující. On i Bolek byli pozváni do Quedlinburgu, kde Jindřich ženil svého syna a následníka trůnu, mladého Otu, který se před tím proslavil milostným románkem s uvězněnou sestrou Dragomiry Havolanské, vlastně Věškovou tetou. Nebylo divu. Šlo o zrzavou dračici ohnivého temperamentu. Jindřich potřeboval spojence proti západofranské Galii, a proto dohodl sňatek s mocným anglickým králem Ethelstanem. Ten poslal na kontinent své dvě dcery Editu a Adiveu, aby si mladý princ vybral, přičemž netrval na návratu ani jední z nich. Ota si vybral Editu a křehkou bělostnou Adiveu nabídl Jindřich k všeobecnému úžasu Věškovi. Řekl, že svatby se mohou konet dvě. Nikoliv současně, ale s odstupem dvou, tří dnů. Jindřich správně tušil, že v Čechách se vytváří cosi, co bude klíčem k celému evropskému východu, a proto si hodlal pražského knížete připoutat různými pouty. Tohle ho navíc nic nestálo. Věšek si uvědomoval, že dostal nabídku, jaká se neodmítá, ať již to bude znamenat cokoliv. Adivea byla princezna královské krve a jejich syn byl měl původ, o kterém se nikomu v Čechách nemohlo ani snít. Něco naprosto nezpochybnitelného. Něco vysoko nad předáky klanů, nad všemi knížaty a náčelníky všech slovanských kmenů za Labem. Věšek se musel rozhodnout ihned a tedy se v Quedlimburgu oženil. Také pobledlý Bolek si bolestně uvědomil, že pokud bude mít Věšek s touto princeznou syna, ten se zajisté ujme vlády a jeho vlastní rodová větev bude proti té Věškově navždy jen chudou příbuznou. Šlo ale o bratra a šlo ocelé Čechy, o zajištění přemyslovské vlády. Vypadalo to, že budoucnost
- 53 -
patří Věškově státnické koncepci. Koho Ptáčník takto vyznamenal, toho nebude napadat vojensky. Tento sňatek zajistil mír pro Čechy spolehlivěji, než celé obrovské vojsko. V Čechách význam Věškova sňatku chápal jen málokdo. Klanoví vladykové většinou chápali dobře. Na Přemyslovce povznesené do takových výšin již nikdo nikdy nedosáhne. V létě léta Páně 930 Adivea otěhotněla. Byla skutečně křehká a drsné poměry v Čechách jí nedělaly příliš dobře. Věšek pomalu uskutečňoval svůj knížecí projekt. Podpořil lovy na otroky na východě a ve Slezsku, ale část z nich, pod podmínkou přijetí křtu, usídloval jako poddané osadníky na nově získaných a doposud pustých územích. Vydal jakýsi vlastní zákonník, kterým zrušil většinu hrdelních trestů a nahradil je možností vykoupit se, což se týkalo zejména majetných přestupníků. Pokuty nebo-li viry, začaly brzy přinášet do knížecí pokladny pozoruhodné zisky. Mužské obyvatelstvo však jeho umírněnost pobuřovala. Začínalo se říkat, že Václav změkl, byl vychován jako mnich, bojí se válčit s Lučany, netrestá zločince, propouští otroky na svobodu a bourá staré osvědčené pořádky. I zde Václav pochopil, kdo šeptandu šíří a co je cílem této ideologické diverze. Marně vysvětloval, že propuštění otroci proměnění v osadníky přinesou v budoucnu trvalé zisky dalece převyšující uniklý zisk z jejich prodeje Saracénům. Málokoho zajímalo, že tyto zisky budou základem lepšího života pro děti a syny dnešních družiníků. Současní družiníci chtěli lepší život a podíly na ziscích rychle, pokud možno ihned. A vůbec, mělo se více válčit, aby bylo více kořisti. Nespokojená část družiny i rodové přemyslovské rady si stále zřetelněji stavěla do svého čela mladšího a radikálnějšího Bolka. Ale i Václav vytvářel frakci zastánců své koncepce. Podporovala jej především církev a vzdělanější lidé, kteří mu sloužili jako diplomati a vyjednavači. Boleslavovu frakci naopak podporovali stále vlivnější obchodníci, kteří chtěli otroky kupovat a dále prodávat. I kupce připravovala Václavova koncepce o rychlé zisky. Nedalo se ale popřít, že klanoví vladykové Věškovi nikdy nic neodmítli a respektovali jej jako skutečného knížete. Nemusel se s nimi dohadovat tak moc, jak myslel. Dokonce strpěli i to, že usazoval pokřtěné a vykoupené otroky na jejich územích. 29. listopadu léta Páně 931 se Věškovi narodil syn královské krve, který dostaj při křtu jméno Slavomir – Slavník. Bohužel Adivea při porodu zemřela. Václav si anglickou princeznu nestačil zamilovat tak, aby nyní propadal nějakým depresím. Bylo mu Adivei líto a byl nyní vdovcem. Měl ale syna královské krve. Věšk si uvědomoval, že jeho bratr Bolek trpí pomyšlením, že se narodil druhý a že mu narození Slavníka fakticky uzavřelo cestu ke knížecímu stolci. To ale bylo v přemyslovském rodě běžné. Jejich otec Vratislav se přece také narodil jako druhý, a přesto nyní vládla jeho rodová větev. Kdyby Václav zemřel dříve, než Slavník nebo nějací další synové dosáhnou pohlavní dospělosti, přejde vláda automaticky na Boleslava a jeho větev, ať již koluje ve Slavníkových žilách jakékoliv krev. To bylo staré rodové zvykové právo a kdokoliv v Čechách by Boleslavův nárok uznal.
NEBEZPEČÍ JE V PRODLENÍ Plynula léta a Věškův bratr Bolek, jako potenciální náhradní panovník, se účastnil většiny důležitých jednání knížecí rady, zahraničních cest a diplomatických misí. Přemyslovci začali sčítat své možnosti a příjmy. Museli zajistit růst a vyzbrojování vlastní přemyslovské družiny i přes obnovené placení tributu Říši. Pokračovaly výpravy a lovy na otroky, zejména na severovýchodě na území Vislanů a slezských kmenů, pak také na Moravě, která po zániku státní správy a moravské aristokracie setrvávala v chaosu, sice neobsazena přímo Maďary, ale rozdrobena do mnoha opevněných míst bez pevné vlády knížat. V oblasti Moravy hrozily Čechům také srážky s Uhry, kteří sem pořádali lovecké výpravy za kořistí a otroky. Tyto výpravy alespoň z části uspokojily a zaměstnaly většinu knížecí družiny. Postavit a vyzbrojit vojsko o 1 000 jezdcích vyžadovalo ekvivalent tří tun stříbra, jeho vyplácení a udržování ještě mnohem více. Takového bohatství a příjmů Přemyslovci již zvolna dosahovali. Bylo jen velmi nepravděpodobné, že by ostatní čeští vladykové pochopili, co jim ze strany Říše hrozí a dobrovolně se stali Věškovými lenníky. Zarputile trvali na rovnosti všech mužů českých, z nichž jsou kníže i vladykové pouze předními, ale rovnoprávnými příslušníky kmene. Na druhou stranu, i
- 54 -
kdyby se vladykové postavili proti Přemyslovcům, jejich spojené armády by nedosáhly velikosti ani čtvrtiny potřebného počtu. Větším nebezpečím bylo možné spojení knížat se zahraniční mocí. Poradci, kteří zažili časy Spytihněva a Vratislava, poučili oba hlavní Přemyslovce o tom, co zničilo Velkou Moravu. Byly to především domácí rozbroje zapříčiněné tím, že se moravská aristorkracie rekrutovala z původních kmenových vladyků. Tato kmenová knížata se pak cítila být rodem rovnocenná vládnoucím Mojmarovcům a při každé příležitosti zkoušela separovat od říše svá údělná území, přičemž se spojovala i s nepřáteli a Mojmarovce zrazovala. Tohoto nebezpečí se především museli Přemyslovci zbavit dokonale a úplně. Zdálo se, že pravdu má Bolek. V Bohemii musel zbýt jediný rod s původními kmenovými kořeny, což by jeho vládu činilo nezpochybnitelnou. To znamenalo, nikoliv přinutit knížata k poslušnosti, ale rovnou je vyhladit, a to dokonale a úplně i s jejich rodinami. Oba bratři zachovávali smír, neboť si uvědomovali, že boj mezi frakcemi by přemyslovskou moc zásadně oslabil a vše, co získali, by tím mohli ztratit. Ptáčník by se mohl zmocnit celých Čech jediným tažením. Zatím šlo pouze o souboj koncepcí. Bolka však poněkud trápilo vědomí, že chybí tak málo, aby byl knížetem on. Těchto pocitů využívali důvěrníci a jestřábi přemyslovského vojska, jimž šlo o kořist, postavení a zisky z lovu otroků. Kolem Bolka se postupně seskupovala garnitura druhořadých družiníků, kteří, kdyby Bolek převzal vládu, by se ocitli v čelních funkcích. Zisky Přemyslovců byly jen dočasné a jednoho dne mohly radikálně poklesnout, tak, jak se to stalo před dvaceti lety Moravanům. Kdyby se uklidnili divocí Uhři nebo kdyby byli poraženi a zkroceni, kupecká hlavní trasa by se vrátila do Podunají. Kdyby byly slovanské kmeny na severu Christianizovány, nesměli by Přemyslovci v těch zemích lovit otroky. Pak by vyvstal Přemyslovcům problém z čeho živit a vyzbrojovat i tak početnou vojenskou sílu, která jim doposud zaručovala převahu v Bohemii. Jejich převaha vůči vladykům se mohla rychle rozplynout. Prvním signálem odporu ve vlastní družině se Věškovi stala aféra s jeho milenkou, s níž zplodil nelegitimního syna. O dívku se začal ucháze družiník Mstina a nabídl jí regulérní křesťanský sňatek. Věšek, jako křesťanský kníže, nemohl otevřeně potrestat svoji milenku či svého vojáka za to, že hodlají uzavřít sňatek před tváří Boží. Sám neurozené dívce sňatek nabídnout nemohl a nezbylo mu, než svolit, aby si Mstina odvezl jeho milenku na svůj dvůr (Mstinův otec byl lštěneckým kastelánem). Potretal ji tím, že si u dvora ponechal syna, což bylo pochopitelné praktické opatření, neboť syna z knížecí přemyslovské krve by mohl později někdo zneužít ke zpochybnění nároku na trůn pro další a legitimní Věškovy potomky. Cílem operace bylo, zesměšnit knížete jako paroháče a oslabit jeho autoritu mezi muži, zvláště družiníky. Syn se narodil 12. června 933 a dostal jméno Braslav (Bratr slávy). Brzy nato oženil Bolek. Přijal za manželku dceru lužického vladyky Přibyhněva Biagotu, do které se dokonce ihned zamiloval. V souvislosti se sňatkem uznal Věšek, že bratr se musí osamostatnit, a nabídl Bolkovi hradiště u Jizery, severovýchodně od Prahy s východním údělem spravujícím část kupecké stezky. Bolek nazval hradiště sebevědomě Boljeslaví a přestěhoval se sem i s většinou svých příznivců z řad knížecí družiny, kteří si v okolí ihned začali stavět dvorce. Bolek, který nyní více a více trpěl pozicí druhorozeného, chtěl ve všech ohledech Věška předstihnout, a jako prvý v Čechách, nechal budovat hradby západního stylu z kamene lepeného maltou. Zahájil také stavbu kostela, a protože spěchal, zatížil pracovní povinností sedláky i vesničany z okolí v takové míře, že jim nezbýval čas na vlastní hospodářství. Ve chvíli, kdy se vyskytly námitky, usekl jejich předákovi hlavu. Časy svobodných a rovnoprávných mužů českých již nenávratně pominuly. Mezi Čechy se vplížil stát, jako cosi vrcholně neslovanského a nepřirozeného. Věšek to vnímal také, ale věřil, že stát se svou hierarchií elit a poddaných je nepřirozený jen proto, že je od Boha, tedy je nadpřirozeným, zatímco kmenové uspořádání je čímsi velmi blízkým zvířecí přirozenosti pohanů. Věšek sám zahájil v Praze stavbu nezvykle výstavné baziliky sv. Víta, pro ostatky světce, které dostal darem od saského Jindřicha. Napůl s pobavením a napůl s nervozitou pozoroval stále zuřivější snahu svého bratra, soutěžt s ním, kde jen to šlo. Několik rodinných porad konaných v poslední době nepřineslo žádný rozumný výsledek. Bolek, který byl nyní starý zhruba jako Václav v době Jindřichova vpádu, stále navrhoval silové řešení, chtěl riskovat a vsadit vše na jednu kartu. Jeho přívrženci se snažili prezentovat Věška jako měkkého, opatrného a možná i zbabělého knížete. Bolkovi jistě lichotilo, že narůstají řady jeho přívrženců, ale opak byl pravdou. Přívrženci by se byli bez Bolka obešli, Bolek bez přívrženců nikoliv. Věšek si poprvé s hrůzou uvědomil, že se s bratrem bude dříve či později zřejmě muset utkat. Měl bratra rád, ale nemohl donekonečna tolerovat hloupost,
- 55 -
s kterou se Boleslav zaplétal s jemu nerovnými družiníky a stával se jejich loutkou. Připomenul si historii vlastního rodu, v níž snad jen strýc Spytigněv zemřel na jakýsi mor, ale dědek Gorivej i otec Vratislav byli zavražděni v důsledku neřešitelných rodinných sporů. Některé spory se zkrátka daly řešit jen smrtí hlavy jedné ze stran. Věšek nehodlal být tou hlavou, která padne, ale také nehodlal zaútočit. Mohl zabít jen tehdy, bude-li napaden. Mohl být ale připraven a dobře informován. Krize nastala záhy. Spor začal gradovat a rozštěpil rodinu na dvě konkurenční strany, obě zaštítěné Přemyslovcem. Obě strany si uvědomovaly, že válka jako řešení nepřichází v úvahu, neboť by zmařila plány obou stran a Přemyslovce by významně oslabila. Bolek navíc uznával, že takového oslabení by zcela jistě využili Sasové. Bolkova frakce naštěstí představovala zatím jen menšinovou skupinu. Všěek, navzdory řečem, byl tvrdým knížetem a dovedl si vynutit poslušnost i získat loajalitu. Navíc byl úspěšným knížetem, který porazil saského krále, zvětšil rodové území dvojnásobně a zajistil zemi mír i všeobecný dostatek. Opatřil i syna královské krve. Právě proto se, jako jediné přijatelné řešení, nenabízalo povstání, ale vražda. Patový stav pominul právě 22. září léta Páně 935, o svatém Jimramu, kdy se celá rodina opět sešla v Praze u příležitosti vysvěcení nové rotundy Sv. Víta. Den před tím dorazila z Říše zpráva, že král Jindřich vážně onemocněl, ochrnul, není schopen vládnout, a očekává se jeho brzký skon. Bolek i Věšek si ihned uvědomili, že v Říši nastane dlouhodobé bezvládí, vnitřní boj o moc a Jindřichův syn Ota vůbec nebude mít po několik let čas a prostředky, zabývat se událostmi v tak okrajové části Říše jakou byla Bohemie. Teď nastal okamžik pro zlikvidování českých vladyckých rodin a pro vybudování státu i velké armády. Než se poměry v Říši uklidní, mohlo být vše hotovo a Praha mohla být připravena. Krátce před tím se Bolkovi a Biagotě narodil syn, kterému dali jméno Vieceslav. Věšek nebyl naivní a znal temnou historii svého rodu. Bolek zplodil legitimního manželského potomka, a kdyby se Věškovi něcoo přihodilo, nic nebránilo tomu, aby vláda přešla na něho. Kdosi se mohl vzápětí postarat, aby zmizel i malý Slavník či Braslav. Ke zpochybnění Věškovy vlády to ale zdaleka nestačilo. Nastal nejvyšší čas, aby Věšek zemřel. Ještě téže noci, kdy dorazila alarmující zpráva z Říše, a ještě v Praze, se konala tajná porada Bolkových jestřábů, o níž byl Věšek neprodleně zpraven svými špehy. Bolek soudil, že ani nyní se Věšek nepohne k činu a nic jej nedonutí opustit cestu diplomacie. Bude se pokoušet dohodnout s Jindřichovým synem Otou, možná mu poskytně vojenskou pomoc v bojích o moc v Říši za nějaká privilegia. Tribut se však bude platit dále a z vojenské pomoci se stane povinnost poskytovat vojsko. Čechy se bez boje stanou součástí Říše. Slibná příležitost nesměla být promarněna, naopak, s jejím využitím se muselo začít okamžitě, než se česká či říšská knížata vzpamatují. Úder z čistého nebe. Odstranit Věška, převzít moc v Čechách, přestat platit tribut, zlikvidovat nezávislé vladyky, vybudovat co největší armádu a odrazit saský pokus o znovuzískání kontroly. Poté se vrhnout na východ a rozšířit území, kam to jen půjde. Nalovit otroky, pobrat kořist a znovu zvětšit armádu, aby se vyrovnala té říšské. Pak teprve, z pozice rovného, se bavit o politice. Bolek ve skutečnosti neztratil rozum a zdráhal se vystoupit proti bratrovi násilím, ale jeho družiníci již otevřeně hovořili o tom, že spor se nedá vyřešit jinak, než smrtí jednoho z bratrů. Bolek věděl, že takovými poradami a úmysly nesmírně riskuje, neboť Věškova strana a družina byla stále věrná a mnohem silnější než jeho vlastní ozbrojená ochrana. Věděl, že Věšek je mírný a smířlivý, pokud to jde, ale když nemůže jinak, dovede zabíjet, popravovat, válčit a rozdávat rány, lépe, než kdokoliv jiný, lépe než Bolek sám. Dovede být nejméně tak nemilosrdný jako Bolek. Kdyby se pokus o jeho vraždu uskutečnil a nepovedl se, skončil by Bolek buďto pod zemí, nebo někde v Charvátsku jako vyhnanec bez naděje na návrat. Kdyby byl Věšek uvažoval jako on sám, nebylo by pro něho nic jednoduššího, než vyřídit bratrskou konkurenci na místě, přímo v Praze, a definitivně tím uzavřít spor. Bolkovi jestřábi ma poradě souhlasili, že pokus o zabití knížete v Praze by se rovnal sebevraždě, i kdyby se povedl a Věšek zemřel. Ve středu 23. září požádal Bolek bratra, aby jej propustil nazpět do Boleslavi, neboť zde musí dohlédnout na přípravu křtin svého prvorozeného syna Vieceslava, které se uskuteční u příležitosti tradiční pouti a vysvěcení boleslavského kotela Sv. Kosmy a Damiána. Na křtiny a slavnost byl Věšek pochopitelně bratrem pozván i se svou družinou, jako strýc a kmotr křtěného malého a nového Přemyslovce. Bolkovi se poněkud třásl hlas, neboť, i když doposud nebyl osobně ochoten bratra
- 56 -
zabít či nechat zabít, dobře si uvědomoval, že bratr není hlupák a ví, jaká hra se zde hraje, jaké možnosti se nabízejí. Když nelze zásadní spor řešit válkou, musí být řešen převratem a vraždou. Ve jménu zájmu rodu a jednoty Čechů. Věšek mohl bratrovi z titulu knížete zakázat odjezd a dokonce jej mohl nechat uvěznit. Bolek se v Praze nalézal v pasti, která mohla jediným bratrovým slovem zaklapnout navždy. Věšek ale bratra, k jeho úžasu, propustil a s ním i jeho družinu. Bolek ujížděl z Prahy, jak nejrychleji dokázal, přesvědčen, že bratr přece jen asi nic nepochopil a o ničem neví. Věšek ale věděl a uvědomoval si, že příští bratrské setkání patrně skončí krveprolitím. Věděl, že do Boljeslavi koncem týdne jet musí, protože by bylo urážkou a známkou osobní slabosti, kdyby se nezúčastnil uvítání vlastního synovce do rodiny všech křesťanů světa a odmítl mu, být kmotrem. Věděl, nebo alespoň předpokládal, že Bolek, respektive jeho družina, nemají již na výběr. Zašli příliš daleko a nedělní slavnost se zcela jistě stane dobře připravenou pastí. Tušil, že tentokrát mu jeho diplomatické schopnosti nepomohou. V Boljeslavi na něho zaútočí a on bude muset začít jednat. Bude muset udělat to, co nikdy udělat nechtěl. Ve jménu prospěchu rodu, země a státu.
LÁMÁNÍ CHLEBA Rychlá porada štábu Věškových věrných probírala všechny dostupné možnosti. Družiníkům bylo jasné, že kdyby byl kníže zabit, Bolek bude muset jednat bleskurychle, vrátit se do Prahy, bez milosti pobít všechny Věškovy důvěrníky, ostatní vyhnat ze země a převzít ty, kterým bylo doposud jedno, kdo jim velí. Šlo nyní také o jejich životy a jejich návrhy byly přímočaré a radikální. Věšek pojede do Boljeslavi zcela jistě se všemi věrnými, jichž je stále ještě taková síla, že by mohli nehotové hradiště jediným nájezdem obsadit či vypálit, pobít tamní posádku a uvěznit, nebo zabít Bolka. Věšek se však zdráhal jednat takto preventivně silově. Stále zůstávala možnost nějakého jiného řešení. Úmysl bratrovraždy se musí projevit činem. Pak, až bude mít jistotu, že není jiné cesty, bude Věšek jednat tvrději a rychleji, než si kdo dokáže představit. Pověst bohemanského Kaina by mu v budoucnu hodně komplikovala vztahy s církví i Říší a možná by dokonce zpochybnila jeho nárok na knížecí křeslo. Rozhodně by mu ztížila uznání samostatného pražského biskupství. Sám musel trpně sledovat, jak církev z jeho matky Dragomiry pomalu ale jistě vyrábí ďábla v ženské podobě kvůli vraždě babičky Lidumily a nehodlal potvrdit pověst, coby bratrovrah, syn ďábelské ženy. Do Boljeslavi pojede jen o málo silnější oddíl, než je Bolkova družina. Pojedou ale vybraní bojovníci. Tito bojovníci budou vědět, že padne-li Věšek, a dopustí-li, aby padnul, sami nepřežijí. Tito bojovníci budou vědět, co se pravděpodobně odehraje. Bolkovi lidé jistě nezačnou vraždit hned za branou. Obřad svěcení a křtu proběhne bez pochyby důstojně a slavnostně. Při hostině budou všichni dávat pozor, aby nepili a nejedli z jiného zdroje, než Bolkovi lidé. Tak bude zaručeno, že nepoužijí jed. Věšek navrhl, aby družiníci předstírali při hostině opilost a aby dávali pozor na nápoje s uspávacími lektvary. Kdo se opije doopravdy, ten zemře. Družiníci si měli sebou vzít náhradní zbraně, které předem ukryjí, protože Bolkovi muži je v předstírané opilosti zcela jistě odzbrojí. Konflikt se dá očekávat buďto přímo při hostině nebo v noci a k ránu po ní. Věšek sám se hodlal s bratrem ještě jednou a naposledy pokusit domluvit a odvrátit jej od jeho úmyslů. Silná posádka zůstane v Praze a silný oddíl bude stát v lesích u Boljeslavi jako záloha. Kdyby byl Věšek skutečně zabit, pak nesmí být zabit Bolek, protože země musí mít knížete z přamyslovského rodu. Záloha ale může pobít jeho družinu, aby zabránila vraždění a řádění v Praze i jinde. Kdyby byl zabit Věšek, musí vládu převzít Bolek, ale tak, aby se pak musel spoléhat na Věškovu družiinu. Věškovi důstojníci a diplomati, loajální hodnostáři a kněží musí být zachráněni. Knížecí družina uspořádala v Praze u Vltavy bojové jezdecké hry a dorazila do Boljeslavi v pozdním odpoledni v neděli 27. září. Slavnost probíhala v atmosféře poněkud křečovitého veselí, ale přece jen po celou noc v míru. Věšek si přivezl otroka, který předem nenápadně ochutnával vše, co bylo knížeti předloženo k jídlu i k pití. Bolek byl ve skutečnosti nerozhodný a nedokázal se odhodlat k bratrovraždě. Nechal ale volnou ruku svým družiníkům, zejména hlavním spiklencům, Tirovi, Tužovi, Čestovi a Hněvsovi, o jejichž plánu věděl a považoval jej za rafinovaný. Znali Věška a věděli, že Bolkův zbožný bratr si nikdy, ani po flámu, nenechá ujít ranní bohoslužbu a odchází do kostela, jakmile zaslechne zvon. Kněz
- 57 -
měl nařízeno zazvonit na zvon ihned za svítání, dříve než bylo obvyklé, a měl zamknout kostelní vrata, aby se Věšek nemohl uchýlit na církevní půdu. Vše probíhalo téměř tak, jak Věšek předvídal. Jeho družiníci byli odzbrojeni v domělé opilosti, ale nebyli spoutáni a k ránu se opět tiše ozbrojili a zajali stráže. Věšek setrval nad ránem v posledním osamělém rozhovoru s bratrem. Sám Bolek byl poněkud více opilý než jindy a méně přístupný argumentům. Věšek mu sdělil, že ví o jeho úmyslu připravit o život vlastního bratra a řekl mu, že učinil protiopatření. Vyzval Bolka, aby se svého úmyslu zřekl a vydal mu družiníky, kteří měli čin spáchat. Přesně v tom okamžiku se ozval kostelní zvon. Bolek slyšel, že je vše prozrazeno a domyslel si, že původní plán spiklenců se nepodaří. Pokud je vůbec možno Věška zabít, musí to udělat sám a hned, nebo se smířit s tím, že bude již navždy pod kontrolou s přísně omezenými možnostmi, věčně dirigován bratrem. Vyskočil a sám tasil meč. Jenže Věšek byl připraven, únavu a malátnost jen předstíral. Nahnul se přes stůl, a než Bolek stihl napřáhnout, probodl mu hrdlo dýkou. - Je mi líto, bratře, řekl umírajícímu. – Dobře jsi mne pohostil, až na to poslední sousto. Budeš ho muset sníst sám. V tomto okamžiku se do hodovního sálu vřítila skupinka spiklenců vedených Tužou, která se nemohla knížete dočkat na cestě k rotundě. Věšek je informoval o tom, že je již pozdě a jejich vůdce je mrtev. Tuža i ostatní propadli zmatku a zděšení. Stále si ještě mysleli, že Věškova družina je opilá a odzbojená. Velmi dobře si uvědomovali, že pokud Věšek přežije, nepřežijí oni sami. Příprava útoku na knížecí osobu se nedala přežít v případě neúspěchu. Spiklenci se rozběhli proti Věškovi, ale ten se otočil a opustil místnost druhými dveřmi, kudy do sálu vbíhali knížecí družinníci ve značné přesile. V Boljeslavi nepřežil téměř nikdo z jejích původních obyvatel. Věšek si nemohl dovolit žádného svědka, který by později rozhlašoval zvěst, že šlo o bratrovraždu, byť v sebeobraně. Bolkova smrt musela být prohlášena za nehodu při lovu v blízkých lesích. Vzácná výzbroj Bolkovy družiny byla ihned poslána do Prahy, kde jí byli vyzbrojení noví, okamžitě najatí družiníci. Knížecí družina nesměla být oslabena, či navenek umenšena. Bratrova syna Vieceslava (přezdívaného nyní Strachkvas), vzal Věšek sobě. Přežila i Bolkova žena Biagota, ale byla odeslána domů k Lužičanům. Rodová rada Přemyslovců strnula hrůzou a veškerá opozice vůči Věškovým koncepcím se jako zázrakem rozplynula.
EXPANZE NEBO KOLONIZACE? Kníže Vieceslav se zbavil opozice, ale nikoliv jejích argumentů. Také on si byl vědom nutnosti sjednotit zemi a podřídit si ostatní rodiny, vytvořit velkou armádu a využít k její výživě celou zemi. Věrní družinníci si zasloužili odměnit funkcemi kastelánů. Domníval se, že k tomu dojde pomalým vývojem, ale ochrnutí Jindřicha Ptáčníka mohlo znamenat cokoliv a Čechy mohou být zbaveny ochrany Říše ze dne na den. Když v Říši nastale zmatek následnických bojů, příhraniční němečtí vévodové mohou jednat samostatně. Samozřejmě, pro Bolkův plán nyní nastala výjimečně příznivá situace, která potrvá snad i několik let. Kdyby nyní odmítl platit po několik let Říši tribut, ušetří prostředky pro zvětšení vlastních ozbrojených sil. V každém případě musel nějak ukončit vnitřní krizi a nejapný kompromis mezi kmenem a státem. Současný stav věčně soupeřících rodin znamenal stálé riziko a znemožňoval mu kolonizovat zemi. Václav ji potřeboval celou. Bezprostředně po událostech na Boleslavi nechal Václav provést okázalé pohřební a smuteční obřady, které měly přesvědčit svědky o tom, že šlo skutečně jen o nehodu na honu. Jako bratr, mrtvého bratra sám oplakával a svoji lítost nemusel ani příliš předstírat. Byla skutečná. Tělo nebožtíka bylo pohřbeno v Boleslavi, v kryptě kostela Sv. Kosmy a Damiána. U dvora zůstal malý Věšek (Strachkvas), kterému strýc zamýšlel poskytnout stejné vzdělání, jakého se dostane knížecím synům. Věšek určil hrad v Boleslavi za sídlo svému oblíbenci, diplomatu a učenci Podivenovi. K jeho správě však dosadil vojenského kastelána Mstinu, který se nyní klepal hrůzou, neboť svým způsobem patřil ke spiklencům a aférou s konkubínou knížete poškodil. Hradu se časem začalo říkat Podivno a název Boleslav byl časem zapomenut. Podivno bylo výstižnější. Bydlel tu Podiven a odehrál se tu podivný hon, který se vlastně neodehrál.
- 58 -
2. července roku 936 zemřel v Říši mrtvicí ochrnutý král Jindřich a jeho smrt se stala, přesně podle předpokladů přemyslovské rady, signálem k okamžitému vypuknutí bojů o nástupnictví. V Říši nastal nevídaný, ale očekávaný chaos. Situace využily i kmeny polabských Slovanů, aby se pokusily získat zpět samostatnost a nezávislost. Rodová česká knížata ani na okamžik neuvěřila oficiální verzi o nehodě na honu, a Věšek se postaral, aby se vladykové přes prostředníky dozvěděli pravdu o tom, že Bolek by zabit osobně Věškem, a mimo jiné i proto, že chtěl všechny vladyky vyhladit. Dozvěděli se to, co se měli dozvědět, že kníže bratrovraždou zachránil jejich krky a krky jejich rodin. Zpráva měla jasný kontext. Pražský kníže nechce krveprolití, ale je dost tvrdý, aby se vypořádal s každým, kdo se mu postaví. Když neváhal propíchnout krk vlastnímu bratrovi, tím spíše neušetří nikoho cizího. Vlastislav Lucký si ihned domyslel, že u Přemyslovců došlo k rozhodnutí. To, že knížetem zůstal Václav, pro něho bylo tou lepší variantou. Sjednocovat zbylé české vladyky proti Přemyslovcům nemělo smysl. Věšek by se to dozvěděl, a ani všichni dohromady již neměli sílu postavit se přemyslovskému vojsku. Přemyslovci byli nyní jednotní jako nikdy. Měli jen jednoho možného knížete, a budou si ho chránit. Nyní již nešlo o žádnou kmenovou rovnost. Český stát vznikne tak jako tak, a on, Vitislav, nepodrží vládu nad celým severem země. Bude se muset poddat knížeti. Na lucké hrady přijdou knížecí správci. Vitislav dostane za dobré služby Drahúš a okolí, ovšem jen do správy. Lucké vojsko bude přemyslovským vojskem. Z Prahy budou přicházet pokyny a rozkazy. Byly však jiné možnosti. Když nelze zabránit vzniku státu, bude záležet na tom, kdo bude takovému státu panovat. Musí to být nutně Přemyslovci? Kmen odnepaměti uznával, že v jeho čele má stát Přemyslovec, ale platí totéž i pro stát? Vitislav již v zimě, krátce po boleslavské vraždě zahájil samostatná jednání nikoliv s Jindřichem, ale s vévody z Messenburska a z Durynska. Nabídl jim účast při společné výpravě s účelem zlikvidovat panství Přemyslovců. Dalo se to odůvodnit například tím, že bratrovrah nesmí vládnout Čechům. Když budou vládnout Lučané, konkrétně Vitislav, bude nadále platit tribut a vojensky podporovat oba vévody v boji o královský trůn v Říši. Věšek se podobného vývoje obával a zejména Vitislavovy aktivity bedlivě sledoval. Podiven vyslal zvědy daleko za hranice Bohemie, takže se o tažení dozvěděl již ve fázi příprav. Podařilo se identifikovat i místa soustředění vojsk. Ta se dle očekávání dala do pohybu na jaře léta Páně 936, jakmile vyschly cesty. K tomu, aby mohli být Češi poraženi, ale chyběl souběžný vpád bavorského vojska. Na druhé straně, zkušení lučtí válečníci přešli na stranu útočníka. Své síly Věšek rozdělil na dvě části. Větší část zaskočila durynské vojsko postupující zemskou stezkou od západu na Ohři u Včelnice a zbrzdila jeho postup. Menší, ale elitní část pronikla za průsmyky a zaskočila saskou pochodující kolonu ještě v blízkosti Míšně, kde Sasové napadení zdaleka neočekávali. Výsledkem byl masakr najatých saských žoldnéřů, vesměs zločinců, jimž Jinřich odpouštěl tresty pod podmínkou služby ve vojenských rabovacích oddílech pro použití v zahraničí. Po šokující vyhlazovací bitvě se Věškův sbor rychle přesunul k Drahúši a zaskočil durynský tábor z nečekaného směru. Durynkům se mezitím donesla zpráva o krvavé likvidaci Sasů a dali se na ústup. Věšek neměl čas Durynky pronásledovat. Oblehl Drahúš a hradiště prvním úderem dobyl. Přemyslovci měli v úmyslu území Bohemie zcela ovládnout, a proto nikoho nešetřili. Hradiště bylo vypáleno, stejně jako i další lucké pevnosti. Tím Věšek ovládl severní stranu. Poté svolal do Prahy ostatní vladyky a zaručil jim bezpečný návrat domů. Stejně neměli na vybranou. Kníže postupně zničil zlický i lucký vladycký rod a dvakrát odrazil Němce. Nebylo možné mu vzdorovat a z Říše se nyní nedala očekávat žádná pomoc. Museli vyjednávat. Věšek nevyjednával. Osobně vylíčil vladykům, proč byl nucen zničit Vitislavův rod, ale řekl, že by nic takového neudělal, kdyby se Vitislav nespojil s Němci proti Čechům. Oznámil, že staré pořádky končí. Celé Čechy se promění v křesťanský stát, a to rychle. V tomto státě budou vládnout Přemyslovci a vše jim zde bude patřit, půdy, hrady i lidé. Lidé budou poddaní knížete, podrží si svůj majetek a budou chráněni vojskem, ale protože toto vojsko je třeba živit, budou platit daň z Miru, jak se to léta děje v Pražsku. Vladykové a příslušníci jejich rodin mohou zůstat svobodní a nebudou platit žádnou daň. Jejich území a hrady jim ale budou jen propůjčeny knížetem, kterému budou přísahat věrnost. Budou muset přijmout křest a postavit na hradech kostely. Fakticky se ocitnou v roli knížecích správců. Ponechají si své malé ozbrojené družiny a na příkaz knížete je kdykoliv přivedou do boje. Lidé na jejich území jim také budou propůjčeni, a z výnosu jejich práce bude zvelebováno toto
- 59 -
území, hrady a bude živena družina. O všechno se budou starat a užívat to jako doposud, jako by to bylo jejich, ale nebude to jejich, bude jim to jen propůjčeno knížetem. Nebudou smět vést samostatnou politiku a jednat v zahraničí, ale budou chráněni knížecím vojskem a budou svobodní. To znamená, že mohou kdykoliv bez následků vypovědět přísahu knížeti a odejít, kam se jim zlíbí. Knížeti budou povinováni jen vojskem. Bude zřízena rada velmožů knížectví, v níž budou mít slovo a hlas. I nadále bude platit, že každý další kníže po Vieceslavovi musí být z Přemyslova rodu, ale jeho vláda bude platná jen tehdy, pokud ji schválí rada velmožů knížectví a pokud mu složí přísahu věrnosti. Kdyby Přemyslův rod vymřel po meči, bude to rada velmožů, kdo jedině bude oprávněn vybrat novou knížecí dynastii. Vladykové si vyžádali čas na vzájemné porady, ale do týdne sdělili Věškovi svůj souhlas. Co jim také zbývalo? Dobře si uvědomovali, že je to lepší, než vyhlazení. Za rok nato se konal velký hromadný křest českých vladyků. Mnoho hradů bylo třeba obsadit přímo knížecí posádkou a dosadit některého vynikajícího družiníka jako kastelána. Tito muži ale neměli stejný statut, jako bývalí vladykové. Byli jen správci, i když i oni byli považováni za svobodné muže. Neměli vlastní vojenskou družinu, starali se na svěřených územích o část knížecí družiny. Východ a severovýchod země i stezky jistil comes Vok. Jemu svěřil Věšek do výchovy Bolkova syna Strachkvase a uvítal Vokův nápad oženit Strachkvase se Střezislavou Zlickou, která doposud dlela jako rukojmí na Budči. Vok usoudil, že Kuřim je jako správní sídlo oblasti příliš velká. K obsazení jejích hradeb bylo zapotřebí příliš mnoho mužů a obvykle bylo toto hradiště možné dobýt. I tak stálo příliš daleko od stezky. Vok zvolil staré blatné hradiště u soutoku Labe s Cidlinou a pustil se do jeho oprav. Léta Páně 938 se zde konala dětská svatba Věška a Střezislavy, na jejíž paměť se pak hradišti začalo říkat Lubice. Tak na východě vznikl budoucí mocný rod Věškovců. Obyvatelstvo Zlicky bylo spokojeno, protože mu vládl rod, v jehož žilách kolovala krev původních kmenových vladyků Zlicka. Všude na pohraničních vstupech do země budoval Věšek nová strážní hradiště a osazoval je svými kastelány i posádkami. Mezitím se hnuly události v Německu a volba dle očekávání padla na mladého Otu I., který se ihned dostal do vleklých bojů s říšskou opozicí. Václav nehodlal opustit cestu diplomacie. Postřehl šanci a vyslal do Saska svého diplomata Podivena. Podivenovi se podařilo dohodnout schůzku, která se konala v říjnu 936 v Míšni, krátce poté, co zde Věšek rozdrtil míšeňské žoldnéře. Podstatou Věškova návrhu novému mladému králi a vlastně švagrovi, bylo zachování věrnosti Říši, stálé odvádění tributu a poskytnutí vojenské pomoci v boji proti Otovým soupeřům. Zato Věšek požadoval uznat dědičný knížecí titul platný pro celou Bohemii, potvrzení postavení říšského vévody a podporu pro zřízení pražského biskupství. Žádal, aby král uznal platnost výhradně domácí volby českého knížete. Ota dobře věděl o Věškových dobrých vztazích s otcem Jindřichem a vojenská pomoc z Čech se mu nyní více než hodila. Konec konců měl Čechám v budoucnu vládnout dědic královské krve. Ota nakonec souhlasil. Souhlasil, že přimhouří oko nad Věškovým sjednocovacím tažením v Čechách. Netušil ale, že sjednocením Čech přemyslovské ambice nekončí. Míšeňskou bulou z 6. října 937 nazývanou lidově míšeňská jablíčka (v čase sklizně jablek) se české knížectví stalo pevnou a integrální součástí Německé říše, což bylo vyjádřeno pouze tributem a vojenskou pomocí. Jinak měl český kníže právo vlastní politiky a samosprávy. Po dvou letech od boleslavských událostí byly Čechy sjednoceny a založen regulérní křesťanský stát. Vznikla rychlá optická signální soustava na vrcholech nejvyšších kopců s dalekým výhledem, takže se v Praze během několika hodin dovídali co se děje na kterémkoliv okraji země. Věšek splnil slovo a poskytl králi (od roku 940 císaři) Otovi několikrát vojenskou pomoc. V roce 955 se české vojsko v síle 1 000 mužů pod velením kněžice Braslava zúčastnilo i bitvy na řece Lechu, v níž byla na hlavu poražena a zdecimována uherská vojska. Sám Věšek asistoval při porážce uherské výpravy skrze Moravu na sever do Saska. Během dalších padesáti let se hlavní obchodní trasa vrátila do Podunají. To však Věšek předvídal a souběžně s obsazováním Čech rozvíjel i svůj kolonizační, ale i expanzivní plán. V samotných Čechách žilo asi půl miliónu obyvatel a toto množství, při dobré organizaci a výběru daně, plně dostačovalo k vybudování přiměřeného vojska. Věšek pochopitelně nadále využíval
- 60 -
možností, které mu přinášel obchod. Zabránil svým velitelům v překotné expanzi podnikané jen kvůli lovu otroků a snažil se zabírat území z hlediska vhodné kolonizace. Především potřeboval, aby se české území dotklo kupecké stezky, která se vracela k Dunaji. Všude budoval hustou síť správních hradišť, z nichž každé mělo také kostel a kněžský sbor. Každý schopný a věrný družiník měl šanci, že se jednoho dne stane kastelánem na nějakém novém hradišti, a to dost daleko od Prahy, aby si mohl počínat samostatně. Roku 956 obsadilo přemyslovské vojsko hradiště Golomúc a roku 961 vtáhlo na jižní Moravu, kterou právě opustil její poslední kníže, rurikovský levoboček Oleg. Moravské nížiny nabízely z hlediska kolonizace do budoucna českému knížeti nesmírné možnosti. Věšek využil oslabení Uhrů, i toho, že přátelskými vztahy s Říší má krytá záda a zabral neméně úrodná území Pováží i Nitranska. Na severu obsadil Krakův hrad. Vytvořil poměrně kompaktní státní útvar zajištěný pohraničními hrady. Nebyla to však expanze kvůli rychlé kořisti. Na nových územích se nebudovaly jen jakési lovecké základny, ale skutečná správní centra s úkolem chránit a podporovat vznik početných vsí. Pokud někde narazil Věšek na místní vladyky pocházející z původní kmenové elity, uzavřel s nimi podobnou smlouvu, jako s českými vladyky a dělal z nich velmože vázané vazalskou smlouvou a přísahou. Na hradiště takových velmožů vždy umístil mnichy nebo kněze, kteří dodávali do Prahy zprávy o situaci. Na Moravě takto využil struktury přežívajících rodových hradišť a dal jim správní úlohu. Vždy ale dbal na to, aby v sousedství vznikala i knížecí hradiště s knížecí vojenskou posádkou. Pacifikace Moravy, Krakova a Nitranska připravila zemi na všechny možné změny ve struktuře obchodních tras. Dále již Václav nepostupoval a věnoval se konsolidaci a kultivaci země. Pražské biskupství bylo s Otovou pomocí zřízeno již roku 942 a roku 969 vzniklo i biskupství Golomúcké. Ještě před Boleslavovou smrtí a expanzí Přemyslovců Václav rázně skoncoval s rovnováhou křesťanského a pohanského kultu v Praze a bez váhání nechal postavit kostel sv. Víta přímo na místě žárové svatyně Žiži. Zachoval však kamenný stolec i obřad nastolování knížat vyzdvižením na tento stolec. Obřad doznal jen některých změn a kníže se namísto Miru stal příjemcem i ručitelem Svatého Míru. V náboženském slova smyslu chybělo novému státu již pouze jediné a to patron, nějaký významný svatý domácí provenience. Čechy měly zatím jen svatou Lidumilu.
NAVĚKY V ŘÍŠI Léta Páně 955 zemřel bavorský vévoda Jindřich I. a zůstal po něm nezletilý syn Jindřich II. Bavorskou regentkou se stala Judita, dcera předchozího bavorského vévody Arnulfa Zlého a Judity Furlandské. Tehdy se Podivenovi podařil další mistrovský tah, když začal vyjednávat o sňatku Judity s českým knížetem Věškem. Juditě bylo teprve 30 let. Věšek se samozřejmě dostázal krále Oty na jeho názor, i když se ve skutečnosti na nic ptát nemusel. Ota nic nenamítal. I tento sňatek mohl jen více připoutat Přemyslovce k Říši. Bylo zřejmé, že Judita v Bavorsku vládnout nebude, a proto zde nebylo nebezpečí přílišného rozšíření vlivu bavorských vévodů. Byla sice matkou budoucího bavorského vévody, ale Ota dobře znal Přemyslovce a byl si jist, že ti si od Bavorů do svých zájmů zasahovat nenechají. Navíc byl Ota právě v roce 955 zavázán Věškovi za vydatnou českou pomoc v bitvě na Lechu. V květnu léta Páně 957 se v Praze konala knížecí svatba a Judita Bavorská se stala českou kněžnou. Z manželství vzešel syn Boguslav a dcera Doubravka. Boguislava určil Věšek pro církevní dráhu. Stal se z něho v Řezně mnich Kristián, který později sepsal svatoludmilskou legendu a stal se pražským biskupem. V oblasti zahraniční politiky dbal Věšek na dobré vztahy s říší a účastnil se všech říšských sněmů. Pravidelně platil trtibut (po porážce Uhrů jen symbolický) a poskytoval císaři vojenskou pomoc. Zasloužil se o christianizaci Polanů, když roku 965 provdal svoji dceru Doubravku za hnězdenského knížete Měška z Piastova (pěstounova) rodu a pomohl mu při založení biskupství. Přemyslovská rodina se nyní rozrostla do tří rodových větví. Pražský Václavův rod, přemyslovští levobočci Vieceslavci na Libici a polští Piastovci s přemyslovskou krví. Bylo třeba zajistit, aby tyto rodové větve spolupracovaly a aby nesoupeřily. Léta Páně 955 se v rodině libického Strachkvase a Střsezialvy narodil syn Boljeslav a Věšek si dal záležet, aby oslavil jeho křtiny. Při té příležitosti vedl dlouhý rozhovor se Strachkvasem a zcela
- 61 -
přesně mu vylíčil veškeré okolnosti, které vedly k jeho konfliktu se Strachkvasovým otcem Bojleslavem a k jeho zabití v září 935 na podivenském hradišti. Léta páně 957 se Strachkvasovi narodil druhý syn, kterému dali jméno Vojtěch, po Strachkvasově pěstounovi Vokovi. Tento Vojtěch brzy nastoupil na církevní dráhu a do českých dějin se zapsal vynikajícím způsobem. V roce 962, když bylo chlapci 6 let, zavítal na Lubici nečekaně bohatý průvod říšských ozbrojenců doprovázejících Adalberta, příštího magdeburského arcibiskupa. Adalbertus také znamená Vojtěch. Tento trevírský mnich Vojtěch pocházel z vlivné rodové větve Babenberků spřízněné s otonskou císařskou dynastií. Před rokem byl vysvěcen na biskupa Rusů a na žádost kněžny Olgy se vypravil do Kyjeva. Přijel však pozdě. Regentku Olgu vystřídal kníže Svjatoslav sympatizující s islámem. Adalbert se vracel z Kyjeva přes Lubici nikoliv úmyslně, ale prostě proto, že tudy vedla hlavní evropská obchodní stezka a Lubice představovala významnou servisní stanici zaručující komfort. Byla sídlem rodu, který měl z vůle knížete na starosti téměř celé východní Čechy a tuto část stezky. Otec Strachkvas využil příležitosti a Adalbert z biskupské pravomoci vykonal obřad postřižin jeho synů Boljeslava a Vojtěcha. Při svém krátkém pobytu si bystrého Vojtěcha oblíbil a sám navrhl jeho církevní dráhu v Magdeburgu. Kníže Věšek se nebránil utužení přátelských svazků se Saskem a souhlasil. Kníže Vieceslav zemřel 28. září 968, na den přesně 33 let po Boljeslavově smrti. Vládl nezvykle dlouho, plných 43 let a zanechal po sobě konsolidovaný kompaktní křesťanský stát s rychle se rozmáhající zemědělskou kolonizací dříve nepřístupných končin, dobrou komunikační sítí cest a správních středisek, začínající těžbou kovů a především s rychle rostoucí aglomerací Prahy. Celé území státu, až do pohraničních západních hvozdů a na jihu k Dunaji, se podařilo osídlit slovansky hovořícím obyvatelstvem. Václav začal razit první českou stříbrnou minci. Zanechal po sobě pokojné sousedství s Bavory, Sasy i Uhry, které pomáhal christianizovat. Stát, který vytvořil, se stal jednou z největších a nejbohatších součástí německé říše a potomci z Přemyslova rodu se po staletích domohli dokonce i císařské koruny a vlády v této říši. Jedna z Věškových dcer se stala polskou kněžnou. Vládu po otci převzal bez větších problémů 38letý syn Věška a anglické princezny Adivei. V témže roce 968 vzniklo v dobyté Poznani misijní biskupství latinského ritu, které podléhalo přímo Římu. V jeho čele stál biskup Jordanes. Christianizace Polska velmi sblížila Měška s císařským dvorem i s papežskou kurií. Měšek začal do značné míry sdílet christianizační misijní plány Oty II. Toho roku také zemřel commes Vok na Lubici. Důležité věci se děly i na jihu. Roku 970 byli byzantským císařem u Adrianopole drtivě poraženi Maďaři, coby spojenci Rusů. Padl jejich senior Taksoň a Maďaři začali chápat, že pokud chtějí v Evropě přežít, musí se přizpůsobit a začlenit. 14. dubna 972 byl v Římě korunován císařem Ota II. a oženil se s byzantskou princeznou Theofano. Vojtěch Lubický toho roku odešel na studia do Magdeburgu. Vojtěchova studia trvala do roku 981, a kníže Slavník musel předpokládat, že se mu brzy vrátí do Čech studovaný duchovní většího formátu, příslušník přemyslovského rodu, který bude zastávat nějakou významnější duchovní funkci a přijde ze Saska, bude mít v Sasku kontakty a vazby. V tomtéž roce se uherským velkoknížetem stal Gejza, pravnuk Arpáda a přesídlil z Kalocse do Ostřihomi. Gejza přijel na říšský sněm do Quedlimburgu požádat o křest. Jako by znal plány kdysi přemyslovského Boljeslava, vyvraždil Gejza kmenovou šlechtu a přebudoval organizaci vojska. Léta Páně 973 zemřel Ota I. a Ota II. začal skutečně vládnout. Porazil Dány a zřídil marku Šlesvicko. 18. března 981 zemřel libický Strachkvas a Vojtěch se vrátil z Magdeburku do Prahy. Vojtěch byl tou dobou již zapojen do hry, o které kníže Slavník v Praze vělmi dobře věděl, a kterou bedlivě sledoval. Jmenovala se - Renovatio imperii Romanorum. Vizi Oty II. o křesťanské federalizované Evropě pod jedním císařem velmi přiživil křest Maďarů. Za Labem a Dunajem na východě se situace začala vyjasňovat a bylo již zřejmé, že tamní divoké a nevyzpytatelné kmeny sjednotí a zkrotí tři silné rody ve třech křesťanských státech. Piastovci, Přemyslovci a Arpádovci. Se státníky se na rozdíl od kmenových vůdců dalo jednat. Uznávali hierarchii a svrchovanost. Časy Karla Velikého byly nenávratně pryč a Ota nemohl pomýšlet na prosté začle-
- 62 -
nění těchto nových států do Říše. Právě tehdy zřejmě ve spolupráci s papežem Janem XIV., Petrem z Pavie vznikl pro východ projekt, podle něhož by tyto tři rody obdržely královskou korunu, v Hnězdně, v Praze a v Ostřihomi by bylo zřízeno biskupství a pro tato tři biskupství a další východ by bylo zřízeno nové arcibiskupství. To mělo sídlit ve středové pozici. Právě v tom okamžiku nastal čas pro pražského Slavníka, který bystře pochopil svoji šanci, a nabídl Otovi II. pro zřízení tohoto centrálního arcibiskupství moravský Golomúc, již osvědčené biskupské sídlo. Měl ale podmínku, aby se prvním arcibiskupem stal Vojtěch lubický. Nyní se ukázalo, že Vojtěch se pro tuto funkci mimořádně hodí. Byl mladý a již patřil k nejvzdělanějším mužům Evropy. Pro takovou funkci byl nejspíš předem vybrán a byl takto pomalu připravován Adalbertem v Magdeburku. Zvrat nastal 7. prosince 983. Ota II. náhle a nečekaně zemřel. Zůstal po něm tříletý syn Ota III., který byl ihned korunován říšským králem. Regentsky zatím vládla matka Theofano, pak babička Adelheida, vdova po Otovi I. Ještě před tím byl na přání papeže i Oty II. jmenován Vijtěch biskupem golomúckým. Přísný a zbožný Vojtěch měl ve své funkci potíže. Musel řešit sexuální nestřídmost velmožů, faktické mnohoženství, manželství kněží, přetrvávající pohanské kulty a podobně. Na tradičně a téměř vášnivě křesťanské Moravě se ale takové problémy řešit daly. Kníže Slavník si v duchu blahopřál k tomu, že Vijtěcha nejmenovali biskupem například v Praze, kde by jeho radikální přístup mohl vyvolat vážné nepokoje mezi českými velmoži i hříšným klérem. Pragu zcela obstojně zvládal znalec místního prostředí bidkup Kristián. Vojtěch se ovšem s Kristánem zcela zásadně shodl v otázce zavedení důsledného výběru církevních desátků a v potírání obchodu s otroky. Čechy již tento obchod nepotřebovaly. Země se zalidňovala a vytvářela potravinové i řemeslné přebytky, které k vydržování vojska postačovaly. Vojsko ostatně nemuselo být stále větší a početnější, jak si to kdysi představoval Boljeslav. Země válčila jen v přijatelné míře, když kníže Slavník zasahoval ozbrojenou pomocí do říšských záležitostí. Léta Páně 995 putoval Vojtěch do Uher (kde pokřtil prince Vajka jako Štěpána I.) Boleslav Chrabrý, syn polského knížete Měška a Doubravky České navázal dobré vztahy s Otou III., který díle plánoval renovatio imperii Romanorum a hodlal mu vládnout z Říma. Opíral se o papeže a o říšskou církev. 2. dubna 999 byl v Římě zvolen nový papež Silvestr II., zástupce francouzského kléru, přítel Oty III. a hlavní podporovatel plánu na nové uspořádání Evropy. Toho roku byl třetí syn Strachkvase a Střezislavy Radim v Římě vysvěcen na prvního arcibiskupa v polském Hnězdně. V roce 1000 si celá křesťanská Evropy oddechla, protože se nenaplnilo očekávání konce světa. Všeobecnou euforii umocnil Ota III, který spolu s papežen ustavil východní golomúckou arcidiecézi a jmenoval jejím prvním arcibiskupem Vojtěcha Lubického, vnuka kdysi tragicky zahynulého Přemyslovce Boljeslava. Vzniklo biskupství v Ostřihomi a do arcidiecéze spadalo i biskupství v Hnězdně. Ota III. se usídlil na Aventinu a na svém dvoře obnovil byzantské obřady. Když v Římě vypuklo povstání a císař byl obležen na Aventinu, neváhal právě stárnoucí český kníže Slavník sebrat zemskou hotovost a vyrazit císaři na pomoc. Byl to velmi šikovný tak hodný českého Přemyslovce s královskou krví. V roce 1002 obdržel Slavník a celý Přemyslův rod v Praze dědičnou královskou korunu. V příštích letech se také Polsko a Uhry staly královstvím. Byl to začátek úspěšné vlády Oty III., během které byla obnovena velká celoevropská Římská říše a opět sjednoceny obě křesťanské církve. 28. září roku 935 chybělo jen velmi málo k tomu, aby se osudy českého státu vyvíjely úplně jinak. Kdyby se totiž bylo Boljeslavovým družiníkům podařilo skutečně zavraždit Vieceslava, Boljeslav by se byl jistě pokusil získat pro Čechy úplnou samostatnost. Kdyby ji získal, stal by se český stát (bez říšské záruky) arénou neustávajících dynastických válek a bojů, slábl by a jeho vnější nepřátelé by se vždy snažili o jeho ovládnutí. Nedošlo by k důsledné kolonizaci země a do jejích pohraničních oblastí by dříve či později začali pronikat cizojazyční kolonisté s vyšší kulturní úrovní, což by se jednoho dne stalo záminkou k agresi pro mocné sousedy nestabilního státu. Především by zřejmě nikdy nedošlo k obnovení Římské říše podle projektu Oty II. a Oty III. Na Pražském hradě by vládl Strachkvas nebo některý jiný Boleslavův syn, který by zcela jistě nechtěl
- 63 -
obětovat samostatnost svého českého státu a začlenit ji do nějaké širší celoevropské křesťanské federace. Ekonomika postavená na kořisti by se jistě během další generace zhroutila. Po ustavení Polska a Uher by vyschl zdroj otroků a tím i zdroj prostředků k udržování početného vojska. Nedostatečná kolonizace by vedla k nízké produkci potravin a všeho potřebného. To by vyvolalo vnitřní války nespokojených družiníků, další vraždy a nepokoje. Honba za kořistí by produkovala konflikty, a války by pustošily slábnoucí zemi. Boljeslav by nebyl ochoten a schopen zajistit dobré vztahy s otonskou dynastií, a bez nevěst ušlechtilé krve by Přemyslovci zůstali pouhými barbary a neurozenými násilníky kdesi na okraji Říše. Nevzniklo by arcibiskupství a nebyl by žádný arcibiskup Vojtěch. Nejspíš by nebyl ani schopný kníže Slavník s královskou krví (Boljeslav by se bratrova syna jistě zbavil) a Bolkovi potomci by nejspíš žádnou královskou korunu nezískali, pokud by vůbec udrželi tu knížecí. Zato by Čechy určitě měly přebytek svatých zavražděných mučedníků. Jan Drnek
- 64 -
