Monarchistický zpravodaj

Monarchistický zpravodaj Zpravodaj Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska)

Číslo 30/2011

DEUS * REX * PATRIA www.korunaceska.cz

Z obsahu čísla: Úvodník

1-2 *

O legitimismu (Mgr. Petr Nohel) * Události ve straně *

3 4

Louis de Funés - monarchista 5 * Jak dále s muslimy? (článek J. Pejřimovského) 6-9 * Svět monarchií *

9-11

Literatura

11 *

Monarchisté mách

v

unifor12-15

* Orientace v současném dění 16-18 * Kontakty

18

    Inaugurační řeč posledního prezidenta ČSFR Dr. Ladislava Rašína pronese­                                             ná v pondělí 27. července 1942 ve Sněmovně národů k českým, slovenským i  federálním poslancům.       Dámy a pánové, poslanci.     Demokracie  je  velkým  darem  civilizace.  Nikdy  v  lidských  dějinách  nežilo  takové množství  lidí  v politických  systémech,  které  jim  umožňují  chovat  se,  myslet,  mluvit  a  psát svobodně, v souladu s jejich vlastním svědomím, nebo zájmem. Tato svoboda nás  nabíjí kreativitou a chutí tvořit. Silný a dobře spravovaný stát je povinen vytvářet pro tuto naši práci a tvorbu předpoklady, cesty a nestranná, pro všechny stejná pravidla.  Proto jsou demokratické země nakonec vždy bohatší a silnější, než diktátorské režimy. Demokracie má však také svá úskalí.     Říkáme, že moc vychází z lidu, že vlády a lidmi zvolení poslanci mají za úkol udělat a  zařídit to, co si lid, který je zvolil, přeje. Ale kdybychom se zeptali všech občanů našeho státu na to, co si vlastně opravdu přejí, a kdyby tito lidé hovořili opravdu upřímně, od  většiny z nich bychom se pravděpodobně dozvěděli, že jejich skutečnou touhou je ne­ dělat nic, nenamáhat se, nemít žádnou odpovědnost, být chráněni před každou nepří­ jemností a mít všeho dostatek. Od další skupiny občanů bychom se dozvěděli, že jejich zájmem je ovládat druhé lidi a poroučet jim. Jen nepatrný počet občanů by nám prav­ děpodobně po pravdě řekl, že touží něčemu společnému a vznešenému sloužit do roz­ trhání těla, bez ohledu na zisk a výhody. Tak to ovšem s lidstvem je a bylo vždy. Jsme  pouze nedokonalí hříšní lidé. Kdyby vlády a parlamenty měly vyhovět skutečným tou­ hám  a  přáním  svých  voličů,  naše  civilizace  by  rychle  degenerovala  v poživačné  líné  stádo, které by jiní honili bičem, dojili a občas zahnali na jatka. Naše civilizace a naše  demokracie prosperuje právě tehdy, když v jejím čele stojí muži a ženy, kteří mají vizi,  myšlenku a ideu, kteří těmto svým hodnotám a vizím slouží a prosazují je v politickém  boji, často i přes odpor a tak říkajíc – proti srsti svých voličů. Demokracie funguje a  prosperuje tehdy, když se vlády tak úplně neřídí tím, co chce volič, ale tím, co je pro  celek dobré, když slouží voličům tím, že je kultivují i přes jejich odpor, že je k něčemu  vedou a třebas i nutí. Demokracie funguje tehdy, když má ve svém čele skutečné auto­ rity, které se nebojí lid, společnost i národ formovat. Ale ten, kdo formuje, stojí často  na  hraně  a  v pokušení  diktovat.  V posledních  deseti  letech  jsme  byli  všichni  svědky  toho, jak v sousedním Německu získala moc nacistická diktatura. Adolf Hitler nezačal ihned s represemi. Slíbil, že bude sloužit německému národu a pozdvihne jej k slávě a  velikosti.  Viděli  jsme,  že  šikovný  manipulátor,  který  má  lákavou  vizi,  dokáže  přimět  voliče,  aby  jej  dobrovolně  zvolili.  Dalo  by  se  říci,  že  nacismus,  jakkoliv  byl  odpornou ideologií, vyrostl a dostal se k moci z vůle německého lidu. Kdyby byly dnes v Německu 

volby a kdyby nacistická strana nebyla zakázána, našlo by se ještě mnoho Němců, kteří by Hitlera volili. Ani systém,  v němž se volby opakují vždy po několika letech, není zárukou prospěchu voličů, neboť mohou být zmanipulováni a  dezinformováni. Poslanci volení jen na pár let mohou být tím spíše motivováni, aby nepracovali pro lid a národ, ale  aby využili těch několika let k práci na vlastním prospěchu.    Z výše řečeného vyplývá, že pojistkou demokracie není samotný lid, její voličstvo, ale charakter idejí, hodnot a myšle­ nek, kterým chtějí sloužit ti, kteří nás žádají o naše hlasy. My dobře víme, že ti, kterým dáme svůj hlas a které zvolíme,  budou muset často jednat proti našim lenivým a pohodlným zájmům, že nám jejich nařízení a vláda půjdou často proti  srsti, že nás budou muset omezovat a nutit. Máme jedinou záruku, že toto omezování a nucení bude nakonec k našemu  dobru. Tou zárukou je vědět, komu a čemu, jaké myšlence a ideji ten který politik hodlá sloužit a zda to myslí opravdu a nepřetvařuje se. Toto je věc, kterou musíme důkladně zkoumat, než dáme svůj hlas. Vůle lidu je sama o sobě nespo­ lehlivá.  Mnoho  voličů  je  neinformovaných,  mnoho  voličů  podléhá  laciným  heslům  a  líbivým  nabídkám,  včetně  mne samého. Mnoho voličů slouží svým stranám, jako by to byly náboženské sekty, nebo firmy, které je živí. Zárukou demo­ kracie tedy není lid, nejsou to politické strany a jejich soupeření, není to opakování voleb. Zárukou demokracie je idea  služby. Politici a voliči všech stran se musí shodnout na idejích, které jsou mimo volbu, které jsou volbou nedotknutel­ né, které platí vždy a pro každého, včetně prezidenta republiky. Není malé a velké služby. Každý jsme byli postaveni  přesně tam, kde sloužit máme. Nikdo není zbytečný. Nezáleží na tom, v jaké třídě a společenské vrstvě jsme se narodili.  Není jedno vznešené a druhé ponižující. Není, pokud sloužíme témuž. A to, čemu budeme sloužit, musí být dobré. Dobré  pro náš národ i pro ostatní národy. Vláda má právo vyžadovat oběti jen tehdy, pokud je její moc a služba dobrá.    Jsem konzervativní politik a nehoruji pro sociální stát, který rozmazluje líné a neschopné. Jsem však soucitný a věřím,  že skutečně nemohoucím se má pomáhat. Ale pomáhat jim, nemá být věcí ministra. To má být věcí lidí, kteří v okolí  postiženého žijí. Na druhé straně jsem nepřítelem diktátorů a utlačovatelů. Blahobyt a život bez problémů není vždy  dobrem. Mám­li vychovat syna k jeho dobru, nemohu ho jen hladit po vlasech a přehlížet jeho chyby. Nesmím ho ale  trestat jen proto, že mám špatnou náladu, nebo že mu chci ukázat, kdo je tu pánem. Nemohu ho ušetřit krizí a neúspě­ chů,  výtek  a  příkazů.  Musím  jej  provést  zkušeností  nedostatku,  bolesti  i  trápení.  Jsem  jeho  průvodce  po  skutečném světě a chci, aby o něm věděl vše důležité, aby si vše prožil a zakusil sám. Pak vím, že mi porozumí. A toto je správný vztah i mezi národem, a jeho elitami, mezi lidem a jeho autoritami. Jsme­li jednou zvoleni, veďme národy tak, aby byly  silné a odolné, aby nám nakonec mohly porozumět a ocenit naši službu. Veďme je tak, aby rostly a vyzrávaly, moudře­ ly a byly hrdé. Nerozmazlujme je, ale také je netýrejme jen proto, že chceme zakoušet pocit moci. Funkce je služba, ale  zakažme si jednou pro vždy sloužit jen sami sobě, svým majetkům a zájmům. Lidé se nám svou volbou svěřují. Neučme je  tedy  špatné  věci  a  návyky.  Můj  syn  si  nemůže  každé  čtyři  roky  vybrat  jiného  otce.  Lid  si  každé  čtyři  roky  vybírat může. Kdyby si můj syn mohl vybírat, vybíral by nedospěle, jen podle hlediska, kdo na něho bude hodný a všechno mu dovolí a dá. Vyrostl by z něho nezodpovědný rozmazlenec, který by nikdy nedospěl. Nehrozí totéž našemu lidu, který si  vybírat může? Je lid skutečně dospělý a moudrý, nebo se podobá spíše mému synovi? Nebylo by pro lid lépe, kdyby měl jednoho otce bez možnosti změny? To jsou otázky, které mne trápí, jakkoliv se cítím být demokratem.    Kdyby  moc  vycházela  z lidu,  musela  by  lid  zavazovat  k zodpovědnosti  a  to  se  neděje.  Kdyby  moc  vycházela  zdola,  museli bychom tam dole nacházet samé autority a mravní i intelektuální elity. A to nenacházíme. Moc není vždy dob­ rá, bývá i zlá. Moc vychází odněkud odjinud a my na ní získáváme podíl, když se uvolíme jí sloužit. Proto potřebujeme  moudré lidi a instituce, které mají tisícileté zkušenosti s rozpoznáváním dobré a zlé moci. Proto, abychom sloužili té dobré moci a odmítali tu zlou. Nejsme automaticky ti dobří, ale stáváme se takovými, jaké moci sloužíme. To, že nás lid  zvolil, nás zavazuje, ale ne k čemukoliv. Nestačí naučit se něco a někoho ovládat. Musíme umět vládnout. Ona dobrá  moc musí být naším skutečným otcem, proto musí být personifikována. Takovou moc nemůžeme vyměnit, taková moc  nevychází  zdola  a  z lidu,  taková  moc  je  zárukou,  že  to  s námi  někdo  myslí  dobře,  jakkoliv  nás  právě  výchova  bolí. Umění vlády není ničím jiným, než uměním služby takové moci.    Dvacet let jsme se pyšnili tím, že jsme se zbavili okovů monarchie a máme demokratickou republiku. Velkou Británii  by si asi málokdo dovolil nazvat nedemokratickou zemí. Je to přímo vzor demokracie, a přesto má ve svém čele krále. Francie byla naším vzorem demokracie a republikanismu a dnes se tam lidé vraždí na ulicích v krvavé občanské válce.  Dalo by se říci, že ve Francii dnes uplatňuje moc lid. Němci, Maďaři, nebo Poláci si jako ideu zvolili národ a sloužili mu. Podle této ideje si zvolili své vůdce, a vedlo to k agresi, k nesnášenlivosti a k válce. Rusové si jako ideu zvolili lid, uvěřili  v sílu a moc mas, a dnes otročí nelidskému diktátorovi, který nás ohrožuje svou agresí. Je těžké se v tom vyznat a nikdo  nám neporadí. Musíme ten oříšek rozlousknout sami.    Čekají nás závažná rozhodnutí. Nás zvolené politiky i lid, tedy naše voliče. Budeme se muset rozhodnout, zda se po  téměř třech desetiletích samostatnosti opět dobrovolně staneme součástí většího státního celku. Nemusíme to udělat,  ale pak bude zodpovědnost za osud národa jen a jen na nás. A víme, jakým silám budeme muset čelit. Můžeme to udě­ lat  a  pak  budeme  muset  čelit  nevůli  části  vlastního  voličstva,  tedy  lidu.  Budeme  muset  vysvětlovat  a  zdůvodňovat.  Nemůžeme se nadále vykrucovat a odkládat rozhodnutí. Brzy nastane čas říci jasně ano, či ne. Proto jsem tak dlouze hovořil o demokracii a o moci. Děkuji za pozornost.      Úvodník je citátem z připravované knihy Jana Drnka Žáby v Bouři. Tato kniha je třetím dílem „žabí ságy“ o  fiktivních  dějinách  Československa,  která  začíná  knihou  Žáby  v mlíku  (jak  jsme  se  bránili  v roce  1938),  pokračuje dalším dílem Žába a škorpion (jak začala jiná druhá světová válka). Knihy vydalo Naše vojsko  v letech 2007 a 2010. 

Názory – leden 2010 JUDr. Ladislav Rašín (22. června 1900, Praha – 20. března 1945, Frankfurt nad Mohanem) byl český politik a právník. Narodil se jako první syn politika JUDr. Aloise Rašína (1867– 1923). Po 1. světové válce začal studovat práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a současně působil jako osobní tajemník svého otce. Svá studia úspěšně ukončil v roce 1923. V roce 1924 sepsal na základě studia materiálů z pařížské mírové konference knihu Vznik a uznání československého státu, která dokazovala význam 28. října 1918 pro vznik Československa. Připravil též k vydání Paměti svého otce, které vyšly v roce 1929. Po ukončení studií se začal věnovat advokacii, v době první republiky obhajoval například Jiřího Stříbrného (1880–1955). Ladislav Rašín působil, stejně jako jeho otec, v Československé národní demokracii. V jejím rámci se angažoval ve skupině členů okolo časopisu Národní myšlenka, jehož byl spoluzakladatelem. Aktivně též působil v Mladé generaci Československé národní demokracie. V roce 1935 by zvolen poslancem za Národní sjednocení. Při obecních volbách na jaře 1938 navrhoval v obcích s vysokým zastoupením německého obyvatelstva jednotné kandidátky českých stran, které by byly účinnou protiváhou nacisticky a protičesky zaměřené SdP, která měla podporu drtivé většiny německého obyvatelstva. Jeho návrh se mu však nepodařilo zrealizovat. V období tzv. mnichovské krize byl jedním z hlavních odpůrců kapitulace a jedním z vedoucích představitelů Výboru na obranu republiky. V době 2. republiky patřil mezi odpůrce změn politického systému. Po německé okupaci a vyhlášení protektorátu Čechy a Morava se zapojil do odbojové činnosti v rámci Politického ústředí. 13. prosince 1939 byl zatčen gestapem a uvězněn ve věznici na Pankráci. V létě 1940 byl převezen do Berlína a v prosinci 1941 postaven před soud. Před soudem pronesl odvážnou obhajobu, při které se prohlásil za věrného svému národu a obvinil Německo z porušování protektorátní autonomie. Soud jej odsoudil k trestu smrti, rozsudek byl po roce změněn na 15 let těžkého žaláře. Prošel řadou věznic a během pobytu v nich těžce onemocněl. Zemřel krátce před příchodem americké armády ve vězeňské nemocnici ve Frankfurtu nad Mohanem.

Petr  Nohel  odpovídá  na  námitky  vůči  principu  legitimismu.  Námitka:    Ve  společnosti  řízené  demokratickými  mechanismy  platí,  ať se nám to líbí nebo ne, že politický cíl je zboží, které se politik  snaží  prodat,  zákazníkem  je  občanstvo  státu,  které  má  mož‐ nost si toto zboží koupit svými volebními hlasy. A prodat zboží předpokládá  zabalit  ho  do  přitažlivého  obalu  a  i  jinak  pře‐ svědčit  zákazníka,  aby  si  ho  koupil.    Chceme‐li  někoho  o  ně‐ čem  přesvědčovat,  musíme  ho  oslovit  JEHO  jazykem.  Naším cílem  je  dosáhnout  v referendu  většinového  souhlasu  obyva‐ telstva pro rekonstrukci konstituční monarchie. Legitimismus  je proto pro monarchisty pouze jedna karta ve hře.     Aby  myšlenka  monarchie  byla  přijata  a  prosperovala,  je nutná  vzájemná  důvěra  mezi  panovníkem  a  občanstvem. Panovníkovi  se  lépe  panuje,  má‐li  příčinu  domnívat  se,  že  ho občanstvo  jako  svého  panovníka  přijímá  "ve  svých  srdcích", občanům se snáze přijímá panovník, který budí jejich důvěru,  že  "kope  za  jejich  stát  a  ne  proti  němu".  Tuto  podmínku  se nám  těžko  podaří  naplnit,  budeme‐li  trvat  na  následnickém právu Habsburků. 

3

 Koncepce  středoevropské  integrace,  kterou  Habsburkové  a  jejich  nástupci  vytrvale  prosazovali,  byla  obyvatelstvem  této  oblasti  v  podstatě  odmítnuta,  a  to  nejen  v  českých  zemích.  Nejde  o  to,  zda  tato  koncepce  byla  spíše  dobrá  nebo  spíše  špatná,  jak  v  které  době  a  zda  byla  chyba  jen  ve  způsobech  jejího  provádění.  Prostě  faktem  je,  že  přinejmenším  čas  od  času narážela tu i onde na odpor, který několikrát i přerostl v  povstání.  Odpor  k politické  koncepci  se  přirozeně  přenesl  do  nedůvěry k těm, kdo ji několik století prosazovali. Reformy bl.  Karla  přišly,  bohužel,  příliš  pozdě,  a  ani  válečná  doba  jim  nebyla  příznivá.  Těmto  faktům  a  přežívajícím  pocitům  musí‐ me čelit.   Nepřiblížili  bychom  se  tedy  našemu  hlavnímu  cíli  rychleji  a  více, kdybychom připustili obsazení českého trůnu panovnic‐ kým  rodem,  který  by  byl  srdcím  občanů  bližší  a  důvěryhod‐ nější?    Odpověď:    Uznávám‐li  jako  dědice  a  následníka  českého  trůnu  prince  Karla (vnuka bl. Karla), tak si přirozeně i přeji, aby si k němu  občanstvo  vytvořilo  kladný  vztah,  přirozeně  si  přeji,  aby  ho  jako svého krále ctilo ve svém srdci a přirozeně si také přeji,  aby si lidé všímali především jeho a ne historických činů jeho  předků,  se  kterými  mohou  a  nemusí  souhlasit.  Koneckonců  nemusí  s  nimi  souhlasit  ani  následník  sám.  Panovníci  tvoří  kontinuitu rodu, nikoliv názorů. Rozhodně však nemohu změ‐ nit  svůj  názor  podle  nálady  populace.  I  kdyby  si  většina  lidí  vytvořila  kladný  vztah  k  jiné  osobě,  pak  já  jako  monarchista  nemohu změnit názor a začít "jen tak" uctívat jako následníka  někoho jiného.   Zajisté  je  třeba  umět  monarchii  prodat,  nicméně  hlavní  cíl  zůstává  stále  obecný,  transcendentní  a  neměnný  –  to  jest  nárok  na  trůn.  Pokud  se  tedy  nám,  monarchistům,  nepodaří  "prodat"  myšlenku  následnictví  národu,  pak  nemá  cenu  po‐ koušet  se  tuto  myšlenku  "prodávat"  znovu  s  jiným  následní‐ kem. Protože nikdo neví, jaký bude další princ, který se třeba  teprve  narodí,  nemůžeme  propagovat  "jen"  konkrétní  osobu panovníka,  ale  také  monarchii  jako  princip.  "Povedený"  pa‐ novník  pak  ideu  monarchie  jen  potvrzuje,  ale  "nepovedený"  by neměl mít možnost ji pokazit.    Budeme‐li propagovat jen myšlenku monarchie, nevyužijeme  vůbec  osobnostní  potenciál  následníků  a  lidem  to  bude  jaksi  odtažité  a  cizí.  Budeme‐li  naopak  propagovat  jen  osobnost  a  její  kvality  a  ne  princip,  srazí  se  myšlenka  monarchie  jen  na  obdiv ke konkrétnímu jedinci, který s ním také odejde. Z toho‐ to důvodu musíme propagovat i princip i konkrétní osobu. To  je  však  možno  pouze  v  legitimismu,  protože  čistá  propagace  jiné  (než  následníkovy)  osoby  popírá  samotný  nástupnický  princip a čistá  propagace principu by měla vést ke konkrétní  osobě, což nikdy nemůže být jiná osoba než následník. Z toho  vyvozuji, že pouze legitimismus je schopen obojího.    Vybereme‐li jako následníka (nebo ji vybere občanstvo) jinou  osobu,  pak  nemám  šanci  tento  výběr  historicky  obhájit  a  bu‐ deme‐li obhajovat jen princip bez konkrétní osoby, pak bude‐ me  pro  smích,  protože  náš  princip  nebude  mít  to  potřebné  zakončení, tedy rozuzlení, kdo konkrétně na trůn nastoupí.     Především  je  ale  legitimismus  pojistkou  proti  zneužití.  Představme si hypoteticky, že by myšlenka monarchie měla v  Čechách  obrovský  úspěch,  ale  podmínkou  by  bylo,  že  král  nesmí  být  Habsburk.  Podpoříme  takovou  myšlenku?  Je  pro  nás  opravdu  cílem  dosažení  jakékoliv  monarchie?  Nebo  usilujeme  o  návrat  pořádku,  práva  a  spravedlnosti,  se  kterým  jde  restaurace  monarchie  vlastně  jen  v  ruku  v  ruce  jako vedlejší efekt? Petr Nohel [email protected] 

 

3 4

Oznámení KČ – leden 2010 * Představenstvo KČ se sešlo na pravidelné únorové schůzi 9. 2. 2011 v hostinci U Posledního soudu. Mimo jiné: Český zemský hejtman informoval předsednictvo obsáhle o svých početných jednáních s členskou základnou a neplatiči. Předsednictvo vyslechlo komplexní zprávu českého zemského hejtmana o neplatičích a vyzvalo ostatní zemské hejtmany ke zpracování takové zprávy. Předsednictvo nicméně rozhodlo o nutnosti finalizace podkladů ve věci neplatičů a o přesunutí tohoto bodu na březnové zasedání. Český zemský hejtman informoval předsednictvo o stavu příprav českého zemského sněmu. Blíže se prozkoumávají alternativní možnosti pronájmu prostor. Termín je předběžně stanoven na 14. a 15. května 2011. Vzhledem k nedostatečné členské základně se na návrh pana Gráce prostřednictvím pana českého zemského hejtmana ruší MS Hořice.

* Místní společnost Prahy 1 a 5 zasedala dne 20. ledna 2011.

Členové a hosté jednali o nastávajícím Císařském plesu ve Vídni, jehož se účastní ing. Jenček, paní Rathúská-Pštrosová a p. Michal. Dále o pomníku maršála Radeckého. Nejstarší Malostraňák a mimořádně aktivní člen p. Houška (96 let) nechal uveřejnit své vzpomínky z mládí v Malostranských novinách jen pod podmínkou, že bude otištěna i socha maršála Radeckého, aby tak podpořil boj KČ o navrácení sochy našeho vynikajícího vojevůdce na místo, které mu od roku 1858 přísluší. O přípravě na Český zemský sněm, o problému neplatičů členských příspěvků, o návrzích některých prohlášení KČ. Příští setkání dne 17. února 2011 bude volební, a pro další čtyřleté období bude MS volit jak předsedu, tak i místopředsedu MS Prahy 1 a 5. Volba bude tajná a písemná. Příští setkání MS se konají i v roce 2011, stejně jako v minulých letech, vždy 3. čtvrtek v měsíci v 19.00 hod. v restauraci U Valšů, Praha 1, Betlémská ul.

* Místní společnost Plzeň zasedala dne 15. 2. v restauraci U Wallise.

Členové společnosti jednali o rozšiřování členské základny práci se sympatizanty, kteří své sympatie monarchismu projevili v průběhu loňské volební kampaně. Dále se jednalo o publikačních počinech, placení členských příspěvků a o zajištění akcí konaných v roce 2011.

Nový web pro monarchii 

  Vážení  příznivci  monarchie,  dovolujeme  si  Vás  infor‐ movat  o  novém  monarchistickém  webu  "PRO  MONAR‐ CHII", jehož autorem je Matěj Čadil.  www.promonarchii.cz     Vážený pane Drnku,    v prvé řadě Vám chci poděkovat, za práci, kterou odvádí­ te při pravidelném vydávání monarchistického zpravoda­ je. Jeho čtení pro mě vždycky bylo přínosem a už jsem se z  něj dozvěděl spoustu zajímavého.     Rád  bych  Vás  požádal  o  laskavost.  Nevím,  jestli  jste  už  viděl  nový  monarchistický  web  Promonarchii.cz,  který  jsem  dal s  pomocí  pár  přátel  dohromady.  Každopádně  je  na něj odkaz také ze stránek Koruny České. Byl bych moc  rád, kdybyste mohl i v Monarchistickém zpravodaji zalo­ žení tohoto nového webu zmínit. Jinak samozřejmě nabí­ zím k převzetí jakékoli články, zprávy a informace z webu  promonarchii.cz  (případně  i  z  mého  blogu  ca­ dil.blog.idnes.cz); cokoli by se Vám zdálo zajímavé, proto­ že sdílení informací je samozřejmě ku prospěchu věci.  S pozdravem, Matěj Čadil      S  předstihem  Vám  zasílám  informaci  o  zádušní  mši  za  Přemyslovskou dynastii, která se koná každoročně v kos­ tele pod správou roztocké farnosti. Spojení tam je z Prahy,  z  metra  Dejvická  autobusem  340.  Velmi  uvítám,  když  se  tam letos objeví více monarchistů. Levý Hradec, Kostel Sv.  Klimenta sobota 13. 8. 2011 v 14:00 ­ Zádušní mše za rod  Přemyslovců. Čas je zajímavý, dá se sem dorazit prakticky  odkudkoliv. Na Facebook to umístím já. Pro fotky a poví­ dání o Levém Hradci se podívejte na odkaz:   http://www.peplum.cz/?x=levyhradec Richard  

* Vážení kolegové, na základě prosby paní Ing. Šťastné, hospodářky KČ, bych Vás tímto rád požádal, abyste se na ni obraceli v případě, že máte zájem o vystavení potvrzení o daru Koruně České, pokud jste v roce 2010 dar straně poskytli. Potvrzení není Korunou Českou vystavováno automaticky, proto bych si dovolil Vás požádat, abyste se v případě Vašeho zájmu obrátili e-mailem přímo na paní hospodářku. Její adresa je: [email protected]. Děkuji Vám. Petr Nohel   * Všem přátelům Judr. et PhDr Jaromíra Stacha si dovoluji oznámit, že zádušní mše bude sloužena dne 25. 2. 2011 v kostele Nanebevzetí Panny Marie, Strahovské nádvoří, Praha 1 - Hradčany od 18. hodin. Dne 1. 3. 2011 od 18 hodin bude v kostele Svatého Josefa, nám. Republiky 2 / 1077, Praha 1 - Nové město sloužena zádušní mše na počest JUDr. et PhDr Jaromíra Stacha, na které vystoupí pěvkyně Noema Erba. S pozdravem Vladimír Merxbauer.

Veřejný dluh České republiky K aktuálnímu datu a hodině najdete na: www.verejnydluh.cz

Petice za nucený odchod členů a kandidátů KSČ z justice Vážený člen Konzervativní strany pan Tomáš Pecina inicioval, společně s Konzervativní stranou a občanským sdružením SODALES SOLONIS, internetovou petici, adresovanou Parlamentu České republiky a požadující přijetí zákona, kterým budou přinuceni k odchodu ze svých funkcí ti soudci a státní zástupci, kteří byli v době normalizace členy nebo kandidáty Komunistické strany Československa. Internetový petiční arch je k disposici na adrese www.bezkomunistu.cz. Viz také: http://www.konzervativnistrana.cz/stanoviska /tiskove-zpravy/tz/article/petice-za-nucenyodchod-clenu-a-kandidatu-ksc-z-justice.html    Text petice: Chceme justici bez komunistických soudců a státních zástupců! Po čtyřletém úsilí se nám podařilo dosáhnout zveřejnění seznamu přibližně tisíce jmen soudců a státních zástupců, kteří byli před rokem 1989 členy Komunistické strany Československa. Prokázalo se, co jsme do té doby jen tušili: byli to právě bývalí komunisté, kdo stojí za těmi nejhoršími rozsudky a největšími excesy české justice posledních dvaceti let. Právě oni tvoří páteř a základ toho, co jsme si uvykli nazývat „justiční mafií", a co - zásluhou komunistické soudkyně Vrchního soudu v Praze Romany Vostřejšové - tak opět bez rizika nazývat nesmíme. Domníváme se, že lidé, kteří se vědomě a z vlastní vůle přihlásili ke všemu, co představoval komunistický režim ve fasi husákovské normalizace, k brutálnímu potlačení politické oposice, k ruské okupaci, k justičním vraždám 50. let, k ideologii, která rozdělovala lidi do tříd a ty, které označila za své nepřátele, zbavila nejdřív majetku a pak, často na desítky let, i osobní svobody a někdy i života, ztratili způsobilost být soudci nebo státními zástupci demokratické země. Nechceme, aby nás soudili a aby o nás rozhodovali bývalí komunisté: nemají na to morální právo. Proto vyzýváme Parlament České republiky, aby přijal novelu zákona o soudech a soudcích a zákona o státním zastupitelství, jíž bude vyslovena neslučitelnost členství v normalizační KSČ nebo kandidatura do ní s funkcí soudce nebo státního zástupce a na jejímž základě komunističtí soudci a státní zástupci svých funkcí ke dni účinnosti novely pozbudou.

Monarchie a křesťanství 2011

5

Louis de Funés – monarchista, patriot, konzervativec a  podporovatel Bratrstva sv. Pia X. 

  Autor: Jacques Blutoir | Publikováno: 27.1.2011   

  De  Funésovy  názory  byly  důvodem  proč  pod­ poroval  Bratrstvo  sv.  Pia  X.  a  jeho  zakladatele  arcibiskupa Lefébvra, který se po koncilu doža­ doval práva na “experiment tradice".    Jste věřící?  ­ Samozřejmě, samozřejmě.  Dlouho?  ­  Odjakživa...   Ježíš  mne  doprovázel  během  mého  dětství, v mojí profesionální kariéře, doprovází mě v  celém mém životě.  Pomáhá vám ve vaší práci?   ­ Neustále, byl jsem šťastným člověkem a to hlavně díky němu.   Jaké máte představy o Ježíšovi?  ­ Na obrázcích z mého katechismu byl vždy zobrazován jako někdo velmi křeh­ ký,světlovlasý  a  zdálo  se,  že  každý  poryv  větru  ho  může  odnést  ...  ačkoliv  byl  synem truhláře. Věř mi, že ve skutečnosti to byl chlap, který měl metr devadesát,  neobvyklou sílu, a že měl svaly! Když vyhazoval kupce z chrámu, bral je po třech  ... a šup! Mluvil silným hlasem, činil zázraky... Vedl lidi, mě také, vidím ho, jak se  usmívá.      (Úryvek  z  knížky  „Louis  de  Funes,  Roi  du  Rire”  ‐  /Král  smíchu/,  který  je  přepisem televizního rozhovoru s Guy Beartem na Vánoce roku 1981.)    Louis de Funés je u nás známý pouze jako představitel mnoha komediálních  rolí.  Jen  nemnoho  jeho  obdivovatelů  ví,  že  jeho  vřelý  a  srdečný  smysl  pro  humor, s jakým ve svých dílech pojednával  o Církvi, pocházel z jeho hluboké  víry. Náboženská témata objevující se v jeho filmech byla sice nepříliš početná,  neboť  byl  mistrem  v  oboru  vzdáleném  věcem  duchovním,  ale  přesto  se  vždy  hluboce vryla do paměti.    Divák,  který  si  byl  vědom  jeho  katolické  víry  a  tradicionalistických  názorů,  nachází  "mezi  řádky"  jistě  plno  odkazů  a  komentářů.  Jako  první  příklad  uveďme setkání sestry vincentky s inspektorem Cruchotem na pláži (v jednom  z  legendárních  dílů  "Četníků"),  kdy  se  mu  ona  –  nutno  dodat,  že  oblečená  pouze v bikinách a velkém řádovém čepci ‐ snaží vysvětlit, že jde vstříct lidu,  jak to teď činí kněží dělníků. Druhý příklad:  na konci "Zelňačky", což měl být  jeho  poslední  film,  odlétá  Claude  Rautinier  a  jeho  přítel  Garbus  vesmírným  korábem k nebesům a zpívají Ave Maria ‐ refrén z lourdské mariánské písně  "Po  horách,  dolinách".  Podobných  fragmentů  je  ve  filmech  Louise  de  Funése  mnoho.  Je  potřeba  dodat,  že  tento  druh  humoru  nebudil  kontroverze  mezi  katolíky,  ale  spíše  mezi  zastánci  laické  francouzské  republiky,  které  dráždil  každý, byť sebemenší odkaz na náboženství.    De Funésovy názory byly důvodem, proč podporoval Bratrstvo sv. Pia X.  a  jeho  zakladatele  arcibiskupa  Lefébvra,  který  se  po  koncilu  dožadoval  práva na “experiment tradice". Slavný komik finančně podporoval kněze  Ducaud­Bourgeta  v  době  prvních,  těžkých  let  ”okupace"  kostela  Saint­ Nicolas  du  Chardonnet, který  katolíci   věrní  tradici  zabrali  v  roce  1977.  Samotnému  Bratrstvu  odkázal  ve  své  závěti  1/3  svého  majetku.  Jeho  patriotismus a royalismus ho vedly k tomu, že se 21. ledna, v den smrti  Ludvíka XVI., nikdy nezapomněl zúčastnit pořádaných slavností.     Je škoda, že většina z nás, když slyší jméno de Funés, spojuje si jej nejčastěji  s  „Četníkem  ze  Saint‐Tropez"  a  v  lepším  případě  s  Harpagonem  z  Moliéra.  Škoda, že televize plní své ”veřejné poslání” vysíláním pořadu „Hvězdy tančí  Konzervativní strana Za správnost vyjádření zodpovídá kancléř na ledě" namísto vysílání některých starších rolí Louise de Funése, které jsou  Jan Holeček stejně skvělé jako ty pozdější.  ([email protected]).  www.vendee.cz  

 

 

ORIENTACE – únor 2011 Jak dále s muslimy? 

  Rok  2009,  zejména  výsledek  muslimsko‐katolického  dialogu  v Ammánu  a počátek  roku  2010,  zejména  roz‐ hovory  katolicko‐islámského  dialogu  na universitě  Al‐ Azhar,  dávaly  naději,  že katolicko‐islámský  dialog  po‐ vede  k dohodě  o vzájemném  respektování  obou  nábo‐ ženství  a  jejich  klidnému  soužití.  Události  konce  roku však přinesly velké zklamání.    Dramatické  události  začaly  útokem  31.  října  2010 v syrsko‐katolické  katedrále  v Bagdádu,  kde  sebevra‐ žední  útočníci  zabili  několik  desítek  křesťanů.  Tento útok měl předehru již 30. října, kdy byl spáchán atentát  na šíitské  Kurdy,  a násilnosti  měly  další  pokračování. Hned  následující  den  po atentátu  odsoudili  útok  na křesťany  šíitští  duchovní  v Iráku.  V dalších  dnech  ná‐ sledovaly  jednak  další  útoky  na křesťany,  tentokrát, vzhledem  ke zpřísněným  bezpečnostním  opatřením na pracovištích a v jejich domech a současně také útoky na šíitské svatyně v Iráku.    Den před zahájením jednání katolicko‐šíitského dialo‐ gu  v Íránu,  8. listopadu 2010  byl  proveden  atentát na šíitskou  svatyni  v Kerbalá  v Iráku.  Jednání  v Íránu  se tím  nepodařilo  rozbít,  došlo  k jedné  ze zásadních  dohod  mezi  křesťany  a šíitskými  muslimy,  kterou  je vhodné citovat:    „Věřící  a náboženské  komunity,  na základě  svojí  víry v Boha, mají ve společnosti svou specifickou roli a jsou si  rovny  s ostatními  spoluobčany“  a pokračuje  zdůrazně‐ ním vnitřního sociálního významu náboženství, který je stát  povinen  respektovat;  „proto  také  v zájmu  společ­ nosti nemůže být odsouváno do privátní sféry.“ „Věřící – pokračuje  text  –  jsou  povoláni  ke spolupráci  na hledání  společného  dobra,  na základě  pevného  vztahu  víry a rozumu.“ V tomto kontextu je „nezbytné, aby křesťané a muslimové,  stejně  tak  jako  ostatní  věřící  a lidé  dobré  vůle,  společně  odpovídali  na výzvy  dnešní  doby a podporovali  morální  hodnoty,  spravedlnost  a mír,  aby  bránili rodinu, životní prostředí a přírodní zdroje.“    Další  podstatné  částí  prohlášení  říkají:  „víra,  ze své  podstaty,  vyžaduje  svobodu.  Proto  musí  být  náboženská svoboda,  jakožto  právo,  které  je  součástí  lidské  důstoj­ nosti, vždy respektována jednotlivci, společenskými čini­ teli  i státem.“  Závěrem  toto  prohlášení  říká, že „Účastníci … jsou si vědomi toho, co je spojuje, respek­ tují  legitimní  rozdíly  a zdůrazňují  potřebu  pokračovat v upřímném a plodném dialogu.“1    Toto  prohlášení  je  významné  zejména  vyhlášením náboženské  svobody,  jako  práva,  které  musí  být  re‐ spektováno  státem.  Nesklouzává  při  tom  do  synkre‐ tismu, výslovně uvádí jak to, co obě strany spojuje, tak i legitimní  rozdíly.  To  není  věc,  v islámských  státech obvyklá.  Pokud  to  znamená  také  tolik,  že za odpad  od islámu  konverzí  ke křesťanství  se vzdává  „Šía  12  imámů“  ustanovení  islámského  práva  o trestu  smrti pro  odpadlíky,  alespoň  pokud  by  konvertovali ke katolictví,  příp.  křesťanství  obecně,  byl  by  to  pod‐ statný průlom do tradic islámského práva.  

6

Bohužel  však  nesmíme  zapomínat,  že tato  dohoda  se týká  jen  jedné  šíitské  větve  „Šíi  12  imámů“  a pro  oblast  sunnitského  islámu  nemá  význam.  Někteří  sun‐ nitští  ulamá  dokonce  nepovažují  šíity  ani  za muslimy,  ale za odpadlíky. Po uzavření této dohody mezi Šíou 12  imámů  následovaly  další  útoky,  tentokrát  přímo  na poutníky  z Íránu  do šíitských  svatyní  v Iráku.  Tyto  útoky nepřestaly dodnes.    Násilí  proti  křesťanům  vyvolalo  v Iráku  reakci,  se kterou  strůjci  atentátů  pravděpodobně  nepočítali.  Křesťanům přišli vyjádřit solidaritu šejkové arabských  muslimských  kmenů  z Nassiryie,  Kerbaly,  Diwaniyia,  Imary  a  Bassry,  kteří  navštívili  chaldejské  katolické  arcibiskupství  v Kirkuku.  Šejkové  rozhodně  odsoudili  útoky  proti  křesťanům.  „Irák  bez  křesťanů  by  nebyl  Irákem,“ řekl jeden z těchto arabských předáků. Šejko‐ vé  také  darovali  arcibiskupovi  meč  na znamení  své  snahy poskytovat křesťanům ochranu.1    Následně také  irácký  president  Jalal  Talabani  ustano‐ vil  zvláštní  úřad,  který  bude  monitorovat  situaci  křes‐ ťanů,  jejich  potřeby  a ohrožení.  V dnes  vydaném  ko‐ muniké  čteme,  že úřad  bude  rovněž  usilovat  o to,  aby představitelé  muslimských  komunit  vyhlásili  fatwu  odsuzující útoky na křesťany. Prezident Talabani vydal  také instrukce pro zvýšení ochrany křesťanů v Iráku – čteme  v tiskovém  prohlášení.1  O zastavení  násilí  vůči  náboženským  menšinám  v Iráku  budou  jednat  před‐ stavitelé tamních křesťanů a muslimů v dánské Kodani.  Podobné  setkání  iráckých  náboženských  představitelů  proběhlo v Dánsku už před třemi lety (2008). Zakončil  je podpis tzv. „Kodaňské dohody“. Jeho hlavním výsled‐ kem byla první společná fatwa iráckých sunnitů a šíitů,  která  odsoudila  terorismus  a uznala  práva  etnických  a náboženských  menšin.  Dalšímu  šíření  násilí  bohužel  nezamezila.1  Zůstává  faktem,  že žádné  prohlášení  ná‐ boženských představitelů nezastaví sektářské fanatiky,  kteří  mohou  duchovní,  usilující  o mír  označit  za odpadlíky.    Události  v Iráku  ukazují,  že existují  nejen  islámští  extrémisté,  kteří  jsou  ochotní  zabíjet  křesťany,  ale  i jinak věřící muslimy (šíity), ale také muslimové nejen  umírnění,  ale  dokonce  křesťanům  přátelští  a příznivě  naklonění.  Je  pravděpodobné,  že právě  reakce  křesťa‐ nům  přátelských  muslimů,  5  šejků  a šíitských  duchov‐ ních přiměla presidenta k ochraně křesťanů.    Situace  v Egyptě,  kde  došlo  na Nový  rok  k útoku  na koptský  kostel  v Alexandrii,  při  které  zahynulo  22  lidí, se vyvíjí podstatně odlišně. Velký imám university  Al‐Azhar  sice  atentát  odsoudil,  ale  zároveň  odsoudil  i  kritiku  papeže  Benedikta  XVI.  za tento  čin.  Reakce  egyptských  představitelů,  jak  státních,  tak  nábožen‐ ských  je  ke kritice  atentátu  na křesťany  odmítavá.  Egyptská  vláda  odvolala  z Vatikánu  velvyslankyni  "ke konzultacím"  vzhledem  k novoročnímu  projevu  papeže  Benedikta  XVI:  k diplomatickému  sboru,  ve kterém  se zastal  křesťanů  na Blízkém  Východě1.  Následně  přerušila  universita  Al‐Azhar  dialog  s Vatikánem.1 Zdůvodnění ze strany egyptské vlády. 

  i university  je  obdobné,  vměšování  Vatikánu  do vnitřních  záležitostí  země,  terminologie,  kterou  si  dobře pamatujeme při jakékoli kritice komunistického  režimu, státu nebo Sovětského svazu. Další vývoj vzta‐ hů  mezi  křesťany  a muslimy  v Egyptě  vyvolává  mini‐ málně obavy. Svým postojem dává jak stát, tak prestiž‐ ní  muslimská  náboženská  instituce,  universita  Al‐ Azhar,  že útoky  na křesťany  sice  nejsou  žádoucí,  ale  zase to není nic příliš odsouzeníhodného.    Ale  i v Egyptě  došlo  k reakci  na  útoky  na  křesťany  a  saúdsko‐arabský wahhábismus, který se šíří do Egypta  vyhlášením  „Dokumentu  za  obnovu  náboženského  pro­ jevu“,  který  byl  zveřejněný  na  internetové  stránce  tý‐ denníku  Yawm  al‐Sâbi  24.  ledna.  Jeho  signatáři  jsou  uznávaní  učenci  a hluboko  věřící  muslimové,  jako  na‐ příklad  bývalý  velký  muftí  Egypta  Dr. Nasr.  Farid  Wa‐ sel, imám Safwat Hegazi, bratr zakladatele Muslimské‐ ho  bratrstva  Dr. Gamal  al  Banna  a další.  Dokument  požaduje  umožnit  křesťanům  a ženám  ucházet  se  o  prezidentský  úřad,  zaručení  práv  křesťanů  na  přístup  k prestižním  funkcím,  očistění  a reinterpretaci  vyjád‐ ření  Proroka  Mohameda,  přivádění  lidí  k Bohu  pro‐ střednictvím moudrosti a vděčnosti, ne hrozeb. To jsou  jen některé z návrhů, se kterými přišla tato skupina do  svých komunit. Prohlášení vyvolalo řadu ohlasů a velká část  z nich  byla  negativní.  Cesta  k uskutečnění  návrhů  bude dlouhá a vyžádá si hodně úsilí.1  „Dokument za obnovu náboženského projevu“ v zásadě  navazuje  na  výnosy tureckého  sultána a chalífy  Abdül‐ mecida  I.  z let  1839  ‐  1856  o náboženské  svobodě  a přístupu křesťanů ke všem funkcím, ale jde ještě dále,  pokud jde o práva žen. Zcela neobvyklý je v sunnitském  prostředí  výrok  o očistění  a reinterpretaci  vyjádření  "Proroka" Mohameda, konkrétně hadísú, základů sunny  a šaríi – islámského práva. Pokud by to vedlo k použí‐ vání  rozumu  a přirozeného  zákona,  které  je  vlastní  spíše  šíitskému  islámu,  byl  by  to  krok  ke  sblížení  se  šíity a možná i křesťany.   Znepokojující  je  situace  v Pákistánu.  Zde  platí  zákon  proti rouhání, samozřejmě v islámském smyslu, a podle  něho jsou odsuzováni křesťané k nesmyslným trestům.  Není  plně  respektováno  ani  ustanovení  Koránu  o toleranci pro křesťany pod islámskou vládou. Vražda  guvernéra  provincie  Pandžáb,  který  se vyjádřil  pro  milost  pro  za "rouhání"  k smrti  odsouzené  křesťanky  a zrušení  zákona  o rouhání  nebyla  muslimskými  du‐ chovními odsouzena. Proti jakýmkoliv změnám zákona  o rouhání  vystoupilo  také  500  muslimských  teologů  hlavního islámského směru Barelvi, všeobecně považo‐ vaného za umírněný. Navíc pochválili nedávnou vraždu  guvernéra  Paňdžábu  Salmána  Tasíra,  který  usiloval  právě o změnu nechvalně proslulého zákona o rouhání  a vystupoval  na obranu  křesťanů,  pronásledovaných  právě  na základě  tohoto  zákona.  „Ty,  kdo  oplakávají  smrt  Tasíra,  potká  stejný  osud,“  varují  tzv.  umírnění  muslimští  teologové.1  Rovněž  Pákistán  se ohrazuje  proti  kritice  zákona  o rouhání  a pronásledování  křes‐ ťanů  poukazováním  na vměšování  do svých  vnitřních  záležitostí.  Přesto  ale  byla  účast  na  protipapežských  demonstracích,  svolaných  muslimskými  duchovními  minimální. 

 Žádné  dohody  mezi  křesťany  a muslimy  neměly  vliv  na Saudskou  Arábii,  kde  vládnou  extrémně  přísní  is‐ lámští Wahhábité, pro které jsou i ostatní, méně přísní  sunnitští  muslimové,  natož  křesťané  nebo  šíitští  mus‐ limové,  nevěřícími.  Saúdská  Arábie  nedovoluje  žádné  provozování  křesťanského  kultu,  ani  soukromé,  vlast‐ nictví  Bible  může  být  trestným  činem.  Rovněž  v Saúdské  Arábii  jsou  šíité  obětí  diskriminace  v povolání:  v armádě,  na vysokých  vládních  postech,  v diplomatickém  sboru  a nejpříznačněji  také  v ropném  průmyslu,  kde  od osmdesátých  let  nemohou  pracovat.  Šíité  v Saúdské  Arábii  představují  cca  20 %  obyvatel,  ale na územích, kde se těží, ropa patří k šíitům cca 75 %  obyvatelstva.  Toto  systematické  vyřazování  šíitů  pod‐ poruje  wahhábovský  náboženský  establishment  a legitimizují  je  četné  fatvy,  které  šíity  označují  za kacíře.1  Tak  jsou  křesťané  a šíitští  muslimové  v Saúdské Arábii v podobném postavení. Nepřekvapuje proto,  že Saudská  Arábie  je  ochotná  se připojit  k vojenskému tažení proti Íránu.    Co z těchto událostí z přelomu let 2010 ‐ 11 vyplývá?    Existence  podivné  "koalice"  mezi  USA  a islámskými  státy,  které  jsou  křesťanství  nepříznivé  až nepřátelské  –  Saudská  Arábie,  Pákistán,  Egypt.  K útokům  na křesťany  dochází  i v Iráku,  dokonce  za přítomnosti  amerických  vojsk.  Zde  USA  ani  "mezinárodní  společen­ ství"  nepřistupuje  k žádným  "humanitárním"  sankcím,  nejvýše  jsou  vydávána  prohlášení  "humanitárních"  organizací,  která  nemají  na poměry  v těchto  zemích  žádný vliv.    Naopak  relativně  příznivé,  nebo  alespoň  snesitelné,  (bez  pronásledování)  podmínky  pro  život  křesťanů  jsou  v tzv.  "darebáckých"  islámských  státech,  Íránu  a Sýrii. Sýrie a Jordánsko a dokonce autonomní Kurdis‐ tán  přijímají  křesťanské  uprchlíky  z Iráku.  V Íránu  např. jsou otevřené kostely i synagogy, křesťané, židé a  následovníci  Zarathuštry  mají  zajištěná  křesla  v parlamentu.    Pro  nezasvěcené  může  být  překvapením  šíitská  soli‐ darita  s křesťany.  Šíité  byli  od islámské  revoluce  v Íránu  představováni  jako  přiklad  fanatismu  a násilí.  Jistým  překvapením,  ale  nepříliš  zveřejňovaným  byla  skutečnost,  že ani  v souvislosti  s 11.  zářím  2001,  ani  ve válce v Afghánistánu nebyl mezi bojovníky Talibánu  ani  příslušníky  al‐Kaidy  nalezen  jediný  šíita.1 Z náboženského  pohledu  o žádné  překvapení  nejde,  šíité  totiž  považují  ustanovení  o vojenském  džihádu  za natolik  nejasné,  že lze  nábožensky  motivovanou  válku lze vést pouze při obraně země a náboženství, ale  ne jako ofenzivní válku pro šíření víry. Tak by také bylo  třeba nahlížet na údajnou snahu Íránu získat atomovou  zbraň, zvlášť když se tvrdí, že k její výrobě dali souhlas  náboženští představitelé Íránu.    Navíc  při  očekávaném  návratu  skrytého  imáma  jako  mahdího  (muslimského  spasitele)  má  společně  s ním  přijít  Ježíš  Kristus  a společně  mají  objasnit  nejasná  místa  v Koránu.  Do té  doby  přísluší  výklad  Koránu  duchovenstvu. Při šíitském výkladu Koránu je používán  rozum,  obrací  se k přirozenému  zákonu.  Naproti  tomu  podle sunnitského výkladu je Korán je Alláhem stvoře‐ ný  a jeho  výklad  je  doslovný,  při  aplikaci  jeho  ustano‐ vení je hlavní je tradice a konsensus znalců Koránu 

a Sunny  (islámské  tradice).  V praxi  často  tito  znalci (ulamá) jen nábožensky odůvodňují jakékoli rozhodnu‐ tí státní moci.    Hlavním  nebezpečím  pro  křesťanský  svět  jsou v současné  době  sunnitští  extrémističtí  muslimové, kteří získávají půdu zřejmě i na prestižních islámských náboženských institucích (universita Al Azhar). Ideolo‐ gicky  jej  zaštiťují  náboženské  směry  jako  saudsko‐ arabský wahhábismus a pod. Nemůže proto překvapit, že Al  Kaida  má  své  kořeny  v Saudské  Arábii,  odkud pochází její zakladatel, Bín Ládin. Tyto extrémní směry získávají vliv mimo Saudskou Arábii, zejména v Egyptě  a Pákistánu.  Nelze  předpokládat,  že současné  post‐ křesťanské  vlády  v USA  a v Evropě  budou  ochotné přizpůsobit své vztahy se svými muslimskými spojenci jejich vztahu k místním křesťanům, pokud to nepřinese nějaký jiný zisk.    Události v Iráku a Egyptě ale ukazují, že existují nejen islámští extrémisté, kteří jsou ochotní zabíjet křesťany,  ale  i jinak  věřící  muslimy  (např.  šíity),  ale  také  musli‐ mové nejen umírnění, ale dokonce křesťanům přátelští  a příznivě  naklonění.  Dnes,  po událostech  přelomu  let 2010‐11  můžeme  předpokládat,  že takovými  muslimy  jsou  jednak  šíité,  a jednak  sunnité,  soustředění  okolo jordánského  krále  a šerífy  (potomka  "proroka"  Moha‐ meda) Abdulláha II. a i v Egyptě – signatáři "Dokumen‐ tu  za  obnovu  náboženského  projevu“  Král  Abdulláh  II.  dokonce  založil  v Jordánsku  katolickou  universitu a přispěl na stavbu katolických kostelů.    Spolupráce  s muslimy,  příznivě  nakloněnými  křesťa‐ nům  je  tím,  co  může  zlepšit  postavení  křesťanů  v  is‐ lámských  zemích,  omezit  vliv  extrémních  sekt  i mezi  muslimy  v Evropě,  a zastavit  pronásledování  křesťanů v některých v islámských státech. Proto má další dialog, ve kterém nejde o náboženský synkretismus, smysl.    Mnoho  lidí  se dnes  bojí  islamizace  Evropy  a někteří  hledají cesty, jak tomu zabránit. Jak vidí islamizaci Ev‐ ropy  sami  muslimové?  Bude  nejlepší,  přečíst  si  názor šajcha  Fadhlalla  Haeriho,  muslimského  učence,  který studoval  v Evropě  a USA  a žije  v Anglii:1  "…svět  …  pro­ dělává proces fragmentace morálních  a vyšších  lidských hodnot. Dřívější moc katolické církve s jejími dogmaty … byla  narušena  vědeckou  a průmyslovou  revolucí,  která  zredukovala  její  moc  na pouhou  ceremonii.  Skutečná moc  se přesunula  do průmyslu,  výroby,  obchodu a financí. Předtím byl však obchod spojen s církví nebo jí podřízen. Vždy, když převzal obchod úlohu autority círk­ ve,  byl  přiveden  na mizinu  …  Katolická  církev  zůstává  minulostí,  tvůrčí  průmyslové  období  skočilo  a naděje  vzbuzené  příslibem  vědy  a peněz  na vyřešení  problémů lidstva  byly  otřeseny.  …  Budoucnost  islámu  nezačne  ně­ jakou  bojovou  událostí,  ale  pouhou  transformací  utrpe­ ním a chudobou. …“    Tedy  šajch  Fadhlall  Haeri  očekává  vítězství  islámu v západních  zemích  v důsledku  selhání  řešení  problé‐ mů liberální civilizace na základě vědy a peněz, odtrže‐ ných  od morálky  a víry  v Boha  při  vyřazení  katolické církve z vlivu na společenské dění.    Selhání liberální společnosti, s rozhodující úlohou  obchodu  (finančnictví  je  vlastně  obchodem  s penězi)  při  opuštění  morálních  hodnot,  zakotve­ ných v transcendentnu a proto vždy a všude  

  platných  dává  volnou  ruku  lidskému  sobectví. Takové  sobectví  vede  nakonec  k nerozlišování  opráv‐ něného zisku jako odměny za práci, její organizaci po‐ skytnutí  prostředků  (financování)  podnikání,  spoje‐ ných s příslušným rizikem a vede k nerozlišování mezi  ziskem  oprávněným  a přiměřeným  na  jedné  straně  a na  straně  druhé  ziskem  spekulativním.  Vznikají  tzv.  virtuální  peníze,  tedy  peníze,  nepokryté  žádnou  reál‐ nou  hodnotou,  což  je  jednou  z  příčin  trvalé  inflace. Náboženstvím  se  stává  úspěch  a bohatství  a nerozlišování  mezi  bohatstvím  reálným  a virtuálním  nutně  vede  ke  krachu,  na  který  nejvíce  doplatí,  jako  vždy,  obyčejní  lidé.  Jejich  utrpení  a bída  pak  mohou  vést k hledání obecných, trvale platných hodnot, které  může dát jen náboženství. Navíc muslimové mají vlast‐ ní bankovnictví, které nepracuje s úrokem a virtuálními  penězi, ale banky financují projekty a pobírají podíly na  zisku, jsou  tedy  zainteresovány  na  rentabilitě  podniku  a ne jen na výši úroků a splacení dluhu za cenu konkur‐ zu podniku.    Ze slov  šajcha  Haeriho  lze  vyvozovat,  že úspěšná  islamizace  Evropy  nastane  v důsledku  již  zřetelné  krize  hodnot,  spojené  s finanční  a hospodářskou  krizí, které povedou k hledání nového modelu spo­ lečnosti,  který  bude  založen  na transcendentních  hodnotách.  Zároveň  předpokládá,  že na Západě  již  nedokáže katolická církev obrátit lidi k morálním hod‐ notám  a Bohu  a tento  úkol  převezme  islám.  Zajímavé  při  tom  je,  že šajch  Haeri  nepřipisuje  žádnou  úlohu  v obnově  morálky  a víry  v Boha  protestantům.  Z jeho  hlediska je jediná překážka islamizace Evropy, katolic‐ ká církev, bezmocná.   Papež  Benedikt  XVI.  opakovaně  upozorňuje  na nemožnost  řešení  hospodářské  a společenské  krize  bez  obnovy  morálky  a odpovědnosti  k Bohu,  zejména  v oblasti sociální, hospodářské a finanční. Benedikt XVI.  nás  tedy  vyzývá  k rekatolizaci  osobního  i veřejného  života.  Srovnáme‐li  jeho  výzvy  s názory  islámského  učence, můžeme dospět k závěru, že příští hospodářská  a finanční  krize  bude  finančními  nástroji  neřešitelná,  což donutí lidi hledat nadosobní, náboženské hodnoty,  které mají šanci najít v  katolictví nebo islámu.    Dospíváme  tak  k názoru,  že Evropa  má  dvě  cesty  ze současné  krize  morálních  hodnot,  rekatolizaci  nebo  islamizaci.  Podle  názoru  z  vnějšku  – z islámského prostředí – pouhá re‐christianizace nesta‐ čí,  je  nutná  re‐katolizace,  a to  nejen  osobního,  ale  i veřejného  života.  Jen  tak  lze  vytvořit  protiváhu  vlivu  islámu.  Proti  islámské  akce,  jako  je  zákaz  výstavby  mešit  nebo  veřejného  užívání  symbolů  islámské  víry  nic neřeší, jen vyvolávají nepřátelství a nahrávají seku‐ larismu,  který  je  pro  křesťany  i muslimy  společným  nepřítelem.    Rekatolizace  Evropy  nedá  záruku,  že v Evropě  nebu‐ dou muslimové,  ale  může  vytvořit  podmínky,  aby  při  respektování rozdílů mohli katolíci a muslimové spolu‐ pracovat  na principu  přirozené  morálky  a práva.  Je  samozřejmě naší povinností dát všechny síly pro reka‐ tolizaci Evropy, ale zároveň si uvědomovat, že my mů‐ žeme sít, ale je to Bůh, kdo dává setbě růst.    A co  v případě,  že rekatolizace  nebude  úspěšná  a dojde  k islamizaci  Evropy?  Ani  pak  není  rekatolizace 

 zbytečná.  „V západní  Evropě  jsou  muslimové  některými  lidmi  úmyslně  favorizováni,  aby  se oslabila  Církev.  Když  jednou  budou  mít  většinu  a převahu,  právě  těch  lidí,  kteří  je  favorizovali  a přivedli nahoru, těch  si  vůbec  nebudou  vážit. Pokud si budou někoho vážit, tak těch, kteří mají víru“.1                                                                                                                                               Josef Pejřimovský 

SVĚT MONARCHIÍ - únor 2011 Kambodžská princezna zavítala do Prahy 

9

Praha  /FOTOGALERIE/  ‐  Kambodžský  král  Norodom Sihamoni na návštěvě Prahy. To je název výstavy, kterou ve  čtvrtek  v  Základní  škole  Brána  jazyků  zahájila  kam‐ bodžská princezna Norodom Arunrasmy.   Autor: ČTK 3. 2. 2011       Kambodžská  princezna  Norodom  Arunrasmy  bude  pat‐ ronkou letošního pražského plesu v opeře, který zahájí  v  typických  kambodžských  šatech  vyšívaných  zlatem.  Do České  republiky  přijela  jako  vyslankyně  svého bratra  Norodoma Sihanomiho, který v Česku v mládí žil a absol‐ voval  Pražskou  konzervatoř,  prozradila  při  zahájení  vý‐ stavy  dokumentující  loňskou  návštěvu  kambodžského  krále v Praze.    Sedmapadesátiletý monarcha si českou kulturu oblíbil v dětství a dospívání, kdy zde v letech 1962 až 1975 stu‐ doval. Na žádost rodičů o zprostředkování tanečního vzdělání pro malého prince totiž tehdy kladně odpovědělo pouze československé velvyslanectví v Paříži. Do Prahy přijel jako devítiletý. Chodil do základní školy s rozšíře‐ ným jazykovým vyučováním a vystudoval tu i konzervatoř a balet na AMU. Prahu v posledních letech několikrát navštívil, naposledy loni na jaře.                                                                                                                                                                               Dodal Jakub Holman    Ohlednutí na švédskou královskou svatbou – aneb světový rekord Daniela Westlinga Asi každý monarchista u nás zaznamenal významný královský sňatek, který se uskutečnil 19. června loňského roku ve švédské panovnické rodině. Vdávala se totiž sama korunní princezna Victorie, která za muže pojala Daniela Wastlinga, nešlechtice, osobního trenéra a provozovatele sítě fitness center. U příležitosti této radostné události však došlo ještě k několika jiným neméně zajímavým věcem. Tak nějak jsme si už zvykli na to, že panovnické protokoly nejsou ohledně budoucích královských partnerů tak přísné jako bývaly a sňatky s nešlechtici jsou v jejich rámci čím dál tím větší praxí. Sňatek princezny Vicotrie však zasahuje ještě dál – je totiž budoucí královnou. A ještě nikdy v historii nedošlo k tomu, že by si budoucí panovnice-žena vzala za muže nešlechtice. Švédská královská rodina navíc disponuje i mužskými potomky, nicméně v Severských zemích (včetně Británie, kde je dědičné právo ještě složitější) se začalo aktivně uplatňovat právo prvorozených na trůn bez ohledu na pohlaví, což je v dosavadní nástupnické praxi sice neobvyklá novinka, nicméně prosazuje se. Korunní princezna Victorie má například bratra, který tak panovníkem pravděpodobně nikdy nebude. Další kuriozitou je povýšení Daniela Westlinga (který se mimochodem narodil v den nástupu svého tchána na trůn) do šlechtického stavu. Dalo se sice očekávat, že se královská rodina postaví ke svazku obou mladých lidí jeho nobilitací, nicméně nepředpokládalo se příliš, že by byl Danielovi udělen typický švédský následnický titul tedy vévoda z Västergötlandu (podobně v Británii kníže z Walesu, ve Španělsku kníže z Asturie apod.). Victoria je jako skutečná následnice a rozená členka rodiny přirozeně jeho

nositelkou, u jejího nastávajícího se ale s jistotou dalo počítat jen s „obligátním“ princem švédským. V případě Daniela Westlinga tak došlo díky sňatku s královskou princeznou k jeho povýšení na nejvyšší možný šlechtický stupeň, zatímco je-li běžně nobilitován někdo „nový“, bývá mu udělen zpravidla titul nejnižší (navíc často nedědičně) a dopracovat se povýšení na další „příčku“ je kolikrát záležitost několika generací. Nechci tím ale naznačit, že by snad jeho nobilitace nebyla správná. Každý král může povýšit do šlechtického stavu (a to jakéhokoliv stupně) koho uzná za vhodné, protože je to nezadatelná panovníkovo právo. Pro ilustraci ale dodávám, že o udělení vévodského titulu se uvažovalo v Británii např. pro Winstona Churchilla za jeho válečné zásluhy. Nakonec se ale právě pro „velký titulární skok“ od tohoto záměru upustilo a to i přesto, že sám Churchill z vévodské rodiny pocházel. O to více vyniká titulární postup švédského královského nápadníka, který se tak v důsledku sňatku stal Danielem, princem švédským a vévodou z Västergötlandu. Pro nás monarchisty není jistě také bez povšimnutí, že princezna Victorie je potomkem českých králů, neboť je v 36. generaci potomků Bořivoje I. a sv. kněžny Ludmily. Krom toho je potomkem i dalších českých rodů, např. Sternbergů, Pernštejnů, Lobkowiczů, Schwarzenbergů ale třeba i Jiřího z Poděbrad. Nezbývá než blahopřát. Petr Nohel Následující ilustrační schéma představuje princeznu Viktorii jako potomka Bořivoje I. a sv. Ludmily v 36. generaci. Každý řádek zachycuje jednoho příslušníka rodu (i jeho partnera) s tím, že na předcházejícím řádku je vždy uveden jeho rodič a na následujícím potomek.

osoba Bořivoj I. Přemyslovec Vratislav Přemyslovec Boleslav I. Přemyslovec Boleslav II. Přemyslovec Oldřich Přemyslovec Břetislav I. Přemyslovec Vratislav I. (II.) Přemyslovec Vladislav I. Přemyslovec Vladislav I. (II.) Přemyslovec Přemysl Otakar I. Přemyslovec Václav I. Přemyslovec Přemysl Otakar II. Přemyslovec Václav II. Přemyslovec Eliška Přemyslovna Karel IV. Lucemburk Zikmund Lucemburk Alžběta Lucemburská Alžběta Habsburská Vladislav II. Jagellonský Anna Jagellonská Marie Habsburská Magdalena Klévská Jan Kazimír Wittelsbach Kristýna Wittelsbachová Frederick VII. Zähring Albertina Zähringová

titul kníže český kníže český kníže český kníže český kníže český kníže český král český kníže český král český král český král český král český král český princezna česká král český král český princezna česká princezna česká král český princezna česká princezna česká princezna klévská princ bavorský princezna bavorská markrabě bádenský princezna bádenská

narození / úmrtí († cca 891) (888-921) († 972) (cca 932 – 999) (†1034) (1005 – 1055) (1032 – 1092) (†1125) (†1174) (1155 – 1230) (1205 – 1253) (1233 – 1278) (1271 – 1305) (1292 – 1330) (1316 – 1378) (1368 – 1437) (1409 – 1442) (1438 – 1505) (1456 – 1516) (1503 – 1547) (1531 – 1581) (1553 – 1633) (1589 – 1652) (1616 – 1662) (1647 – 1709) (1682 – 1755)

manželka / manžel sv. Ludmila ze Pšova Drahomíra ze Stodor Biagota Emma, princezna anglická Božena Judita von Schweinfurt Svatava Piast, princezna polská Rixa von Berg Judita, princezna durynská Konstancie Arpád, princezna uherská Kunhuta Hohenštaufská Kunhuta Haličská Guta Habsburská Jan Lucemburský Alžběta, princezna pomořanská Barbara von Cilly Albrecht II. (IV.) Habsburský Kazimír IV. Jagellonský Anna, princezna z Foix Ferdinand I. Habsburský Vilém Klévský Jan Wittelsbach, princ bavorský Kateřina Vasa, princezna švédská Frederick VI. Bádenský Augusta Marie von Schleswick Kristián Augusts Oldenburg

Adolf Frederick Oldenburg Gustav III. Oldenburg Gustav IV. Adolf Oldenburg Sofie Oldenburgová Frederick I. Zähring Victoria Zähringová Gustav VI. Adolf Bernadotte Gustav Adolf Bernadotte Karel XVI. Gustav Bernadotte Victoria Bernadotte

král švédský král švédský král švédský princezna švédská velkovévoda bádenský princezna bádenská král švédský princ švédský král švédský princezna švédská

(1710 – 1771) (1746 – 1792) (1778 – 1837) (1801 – 1865) (1826 – 1907) (1862 – 1930) (1882 – 1973) (1906 – 1947) (*1946) (*1977)

Louisa Ulrica Hohenzollern, princezna pruská Sofie Oldenburg, princezna dánská Fredericka, princezna bádenská Leopold I. Bádenský Louise Hohenzollern, princezna německá Gustav V. Bernadotte, král švédský Markéta Wettin, princezna saská Sibyla Wettin, princezna saská Silvie Sommerlathová Daniel Westling

LITERATURA – LEDEN 2011 Andrew Wheatcroft  NEPŘÍTEL PŘED BRANAMI 

    Také  v české  verzi  vydalo  nakl.  SLOVART  s.r.o.  v Praze  2010  jako  překlad z anglického originálu Enemy at the Gate (stejná obálka).      Kniha  je  lahůdkou  pro  každého,  kdo  se  zajímá  o  vztahy  mezi  habsburskou monarchií a osmanskou Velkou portou v průběhu 16. –  18. století. Autor se vyzbrojil studiem dobových spisů tehdejších svě‐ toběžníků,  diplomatů,  vyslanců  na  osmanském  dvoře  a  také  turec‐ kých  zajatců.  Pročetl  jejich  spisy  a  dopisy,  které  posílali  vlastním  křesťanským  vládám  a  panovníkům.  Také  proto  se  kniha  podrobně  zaobírá  vojensko‐politickými  rituály,  zvyky  a  mechanismy  vlády  a  moci  v  osmanské  říši.  Velmi  podrobně  je  zde  popisována  podoba  Vídně v kritickém roce 1683 a průběh celého tureckého tažení, i ob‐ léhání.  Autor  vysvětluje  doposud  přehlížený  silný  aspekt  osmansko‐ habsburského soupeření, který spočíval v tom, že se obě strany pova‐ žovaly (od dobytí Konstantinopole) za následníky východo a západo‐ římské  říše.  Zvláště  Osmané  pak  měli  tendenci  znovu‐sjednotitelů  celé říše, zatímco Habsburkové na trůnech římsko‐německých císařů  byli  v jejich  očích  odpadlíky  a  překážkou.  Úspěšně  se  autor  zhostil  i  popisů  a  srovnávání  vojenských  schopností  obou  armád,  jejich  vý‐ zbroje a analýzy toho či onoho vítězství či porážky.    Doporučená cena 399,‐Kč.  Andrew Wheatcroft vydal v našich krajích také knihu Nevěřící – stře‐ ty  křesťanstva  s islámem  v letech  638  –  2002.  Zde  je  těžištěm  zkou‐ mání slavná námořní bitva u Lepanta.  Nakladatelství BB art, 349,‐Kč. 

11

AKCE – Monarchisté v uniformách - únor 2011

12

  Historie přitahuje. Další vojenští nadšenci mají svůj spolek vydáno 10. února

Mladá Boleslav (fil) Skupina nadšenců, která se zajímá o často opomíjenou část historie, založila „Spolek vojenských vysloužilců ctících a hájících tradice našich dědů a pradědů v uniformách Rakousko-Uherské monarchie“. V průběhu setkání, které se uskutečnilo v mladoboleslavské restauraci U Hymrů, bylo zvoleno také představenstvo, odsouhlasen okruh budoucí činnosti a další potřebné záležitosti. Nový spolek je první svého druhu v Česku. „Přejeme zdar v činnosti této skupiny a těšíme se na další setkání nejen při věcech teoretických, ale například i při ukázkách a vystoupeních historických jednotek nejen v Čechách a na Moravě, ale i v Polsku, Rakousku či Itálii,“ komentoval vznik další skupiny zabývající se vojenskou historií feldvébl Miloš Kredba, velitel mladoboleslavské jednotky C. a K. LandwehrInfanterie Regiment Nr. 10. http://www.mbnoviny.cz/clanky/historie-pritahuje-dalsi-vojensti-nadsenci-maji-svuj-spolek/ 

1919.  Děda  byl  tehdy  na  Slovensku,  kde  se  bojovalo 

Fotografové se vypravili po stopách předků  proti  Maďarům.“  Jak  vidno,  výraz  „po  válce“  musíme 

  Liberecký  kraj  ‐  Liberečtí  fotografové  Šimon  a  Jan  Pi‐ kous  starší  se  vydali  na  cestu  za  objevováním  rodinné  historie. Cesta na místo posledního spočinutí jejich děda Josefa Pikouse je zavedla až na bývalou italskou frontu.      Verdun, Halič,  Soča  – to  je  několik  jmen,  kterým první  světová válka propůjčila pochybnou slávu. Za každým z  nich  stojí  tisíce  vojáků,  jejichž  jména  ve  hřmotu  zbraní  naopak  zanikla.  V  případě  bojiště  na  řece  Soči  to  byly  tisíce  Nováků,  Svobodů  či  Dvořáků.  Českých  vojáků  ve  službách rakouské monarchie.    „Tak to je náš děda. Josef Pikous, sto druhý benešovský  pěší  pluk.“  Jsem  v  domku  libereckého  fotografa  Honzy  Pikouse,  který  mi  jednou  rukou  podává  svůj pověstně  silný grog, zatímco ve druhé svírá starou portrétní foto‐ grafii.  Obojí  od  něho  postupně  přebírám,  nejprve  grog,  posléze  portrétovku.  Mladíček  ve  vojenském mundúru  se na ní v ležérním polosedu opírá o starou židli.    Může  mu  být  kolem  dvaceti.  Skoro  o  deset  let  mladší  než já, a přece mnohem zkušenější než většina lidí, které  znám. Přesně řečeno – zkušenější o jednu světovou vál‐ ku... „Děda bojoval na italské frontě, ale ne až do konce,  protože  mu  střepina  dělostřeleckého  granátu  zranila  nohu  a  poslední  rok  války  strávil  v  lazaretu,“  vykládá  Honza. „Tahle fotka byla pořízená až po válce, v roce 

chápat relativně. Na Slovensku se ještě rok po skončení  první  světové  války  střílelo,  protože  si  čerstvě  vzniklé  Československo  muselo  svou  východní  polovinu  vy‐ vzdorovat na Maďarsku.    Josef Pikous, tak jako mnozí další čeští vojáci, neváhal  na  Slovensku  hájit  integritu  masarykovského  státu,  třebaže  jen  o  pár  měsíců  dříve  bojoval  s  nemenší  od‐ daností  pod  korouhví  rakouské  monarchie.  Paradox?  Co by to bylo za dějiny, kdyby nebyly trochu vachrlaté.   Švejkové  „To je právě ten omyl!“ rozhorluje se Honza po „pikou‐ sovsku“.  Jsme  u  třetího  grogu  a  tématu  české  bojové  morálky. „O Češích panujou představy, že buď přeběhli  k  legiím  a  bojovali  na  straně  Dohody,  nebo  si  nějak  odkroutili službu v rakouský armádě, ale zrovna se při  tom  nepřetrhli.  Že  to  byli  takový  ty  švejkové,  válečný  lemplové.  Jenže  na  italský  frontě  patřili  Česi  k  nejlep‐ ším vojákům monarchie.“    Italská  fronta  se  otevřela  na  jaře  1915,  když  apenin‐ ský  stát  ukončil  svou  neutralitu  a  pře‐šel  na  stranu  Dohody.  Rakousko  ihned  začalo  přesouvat  své  síly  na  jih, aby ve výhodném terénu příhraničních Alp zabráni‐ ly  italskému  vpádu  do  vnitrozemí.  Mezi  rakouskými  rekruty bylo nemalé množství Čechů.

Otevírala  se  scéna  k  jejich  nejhromadnějšímu,  nejkrva‐ vějšímu, ale z vojenského hlediska dost možná nejvyda‐ řenějšímu vystoupení v dějinách.    Málokdo  by  si  na  to  tehdy  ovšem  vsadil.  Čeští  vojáci neměli  v  habsburské  armádě  příznivou  reputaci.  Připi‐ sovala se jim nízká bojová morálka a náchylnost k pře‐ běhlictví.  K  takovým  incidentům  skutečně  docházelo, zvláště na východní frontě. Jeden z nejdiskutovanějších se  odehrál  v  dubnu  1915,  když  do  ruského  zajetí  hro‐ madně přešel 28. pěší pražský pluk.    Novější  bádání  prokázala,  že  nešlo  o  plánovanou  de‐ zerci, nýbrž o řešení zoufalé situace, při níž jinak hrozilo zmasakrování všech vojáků. Přesto tato událost zpečeti‐ la  pro  Čechy  nálepku  nespolehlivých  vojáků  a  vzdor nesporné  statečnosti,  kterou  prokázali  na  jižní  frontě, jim zůstala prakticky dodnes. Proč?    Události  na  italských  bojištích  stály  celá  desetiletí  mi‐ mo  pozornost  většiny  českých  historiků,  a  tak  nebyl důvod,  proč  stereotyp  švejkovského  vojáka  přehodno‐ covat.  Situace  se  začala  obracet  až  v  devadesátých  le‐ tech s publikacemi autorů, jako jsou Josef Fučík či Jozef  Vričan. Tyto knihy se dostaly i do rukou Honzy Pikouse a  přiměly  jej hlouběji  se  zajímat o osudy  jeho  dědečka, stejně jako dalších Čechů nasazených na italské frontě.    „Z tatíkova vyprávění jsem samozřejmě věděl, že děda na  jihu  bojoval,“  vypráví  Honza.  „Nikdo  jsme  ovšem netušili, o jak monstrózní válečné nasazení tam ve sku‐ tečnosti  šlo.  Dneska  si  ty  největší  řeže  první  světový války  spojí  každý  s  Verdunem,  ale  v  zákopech  u  řeky Soči to nebylo o nic mírnější.“    Proti dělům bez přileb    Boje na italské frontě byly mimořádně drsné. Důvod je nasnadě:  nevyzpytatelné  Alpy.  Aby  odolali  tlaku  počet‐ nějších  a  lépe  vyzbrojených  Italů,  museli  si  vojáci habsburské  monarchie  vybudovat  systém  zákopů,  cho‐ deb  a  kaveren.  V  tvrdém  kamenitém  podloží  rozhodně žádná hračka, zvláště když kolem vás třaskají dělostře‐ lecké  granáty  a  vy  nemáte  ani  pořádnou  přilbu.  Vojáci Rakouska‐Uherska  totiž  na  začátku  války  přilby  vůbec nefasovali. Změnu si vynutily až specifické bojové pod‐ mínky, především na dolním, krasovém toku řeky Soči. Smrtící účinek explozí tu násobila ostrá kamenitá tříšť, kterou výbuchy rozmetávaly.    Ani  s  přilbami  nebyl  ovšem  vojenský  kolorit  o  moc přívětivější.  Každý  den  bylo  třeba  vynést  náročným horským terénem celá kvanta zásob, od životně důležité vody,  přes  potraviny,  léky,  prvky  výzbroje  a  výstroje  – až  po  osobní  korespondenci,  jež  vojákům  zajišťovala jediný  kontakt  se  světem  bez  hřmících  děl.  Zásobovací úkoly  na  svá  bedra  (doslova)  brali  speciálně  vyčlenění „trégrové“, kteří se vydávali s těžkým ruksakem na ne‐ bezpečné a vyčerpávající horské túry.    „Pohled na místa, na kterých si vojáci dokázali vybudo‐ vat  pozice  a  do  kterých  museli  dopravovat  zbraně  a zásoby – to je něco, čemu se člověk zdráhá uvěřit, i když to  vidí  na  vlastní  oči,“  vypráví  Honza  Pikous.  Do  Jul‐ ských  Alp  a  Posočí  zavítal  s  bratrem  Šimonem  zatím dvakrát, a krkolomné prostředí, v němž byli vojáci obou stran nuceni válčit, na něj učinilo dojem.    „Našli  jsme  několik  kaveren  vytesaných  do  strmých skalních stěn. Zásoby se do takových míst dopravovaly 

provizorními  lanovkami.  A  teď  si  představ,  že  tímhle způsobem  museli  přes  strmou  stěnu  vytáhnout  třeba  i lehčí dělo. Lehčí – to znamená tak jedna tuna.“    Pod lavinou    Bitvy na Soči zuřily od jara 1915 až do podzimu 1917. Období intenzivních válečných aktivit přerušovaly zimy, ale  kombinace  sněhových  přívalů,  mrazu  a  lavinových sesuvů deptala vojáky stejně úporně jako zbraně nepřá‐ tel.  Hrozba  bílé  smrti  ztělesňovala  jednu  z  nejděsivěj‐ ších stránek horských bojů.    „Pokaždé, když rok dopluje k Vánocům, mé vzpomínky se  vracejí  do  pekla,  které  jsem  prožil  na  kótě  1776  … znovu  a  znovu  slyším  ten  tísnivý  šum,  pak  hvízdání  a šílený lomoz, všechno, co lavinu doprovázelo,“ napsal ve svých  pamětech  jeden  z  českých  vojáků,  který  přežil bílou smrt na Boží hod roku 1915. Šlo o jedno z prvních velkých  lavinových  neštěstí.  Vyžádalo  si  téměř  čtyřicet lidských  životů,  ale  ve  srovnání  s  jinými  podobnými incidenty šlo o číslo takřka zanedbatelné.    „Při našich toulkách jsme na jednom místě narazili na kapelnicu – pravoslavnou kapli, postavenou na památku  ruských  zajatců,“  vzpomíná  Honza  Pikous.  „Rusové  tu budovali silnici, když se na ně přiřítila lavina a pohřbila  jedním vrzem tři stovky lidí – zajatců i strážných.“ Niči‐ vou  sílu  živlů  ovšem  mnohonásobně  předčily  moderní zbraně.  Po  desetiletích  relativního  evropského  míru  se  válečná  realita  stala  nelítostnou  demonstrací  technic‐ kého rozmachu. 

 Automatické zbraně s nevídanou kadencí, děla a mož‐ díře  s  neskutečnou  palebnou  silou  (největší  dělostře‐ lecké granáty vážily bezmála čtyři metráky), nemluvě o  letadlech či strašlivých účincích bojového plynu. To vše  v  kombinaci  s  extrémními  přírodními  podmínkami.  Proč  právě  za  tak  zběsilých  okolností  prokázali Češi  bezpříkladnou  odvahu  a  oddanost  habsburské  armá‐ dě?    Česká záhada   „Je to trochu paradox,“ rozvažuje Honza. „Ale několik  vysvětlení, proč Češi bojovali proti Italům tak odhodla‐ ně, existuje. Nejčastěji se zdůrazňuje fakt, že Itálie pla‐ tila v jejich očích za zrádce, a bojovat proti zrádci, to je  motivace  sama  o  sobě.“  Itálie  patřila  před  válkou  k  rakouským spojencům. Při vypuknutí konfliktu se Srb‐ skem,  který  velkou  válku  odstartoval,  však  vyhlásila  neutralitu a posléze se připojila k mocnostem Dohody. Učinila tak za slib územních zisků a nijak své pohnutky  neskrývala.  Věrolomnost  spojená  s  očividným  prospě‐ chářstvím  hnula  spoustě  Rakousko‐uherských  vojáků  žlučí a podnítila k urputnému boji i ty, kteří za normál‐ ních okolností nepatřili k „fanouškům“ monarchie.    Nezkrácený  článek  můžete  číst  v zimním  vydání  časopisu VÉČKO.  Autor: Jan Prok 

  Drazí kolegové ve zbrani,     dne  25.  2.  (pátek)  jest  v  sa­ lonku "U Bernarda" v  králov­ ském městě Plzni, od 18. hod.  Regimentstag (plukovní den) l. comp. 35. IR.     Vyjde­li vám to, přijďte. 

MONARCHISTICKÝ A HISTORICKÝ KALENDÁŘ 2011 Objednávejte nebo odebírejte v kavárně a vinárně U posledního soudu, Jagellonská 8, Praha 3 www.uposlednihosoudu.cz denně od 17 do 22 hod. Cena je 150,- Kč, nebo u členů předsednictva. Český zemský hejtman Jan Drnek přijímá objednávky na e-mailové adrese [email protected] a zasílá kalendáře i s fakturou na poštovní adresu. Těm, kdo chtějí kalendář prodávat ve vzdálenějších částech ZKČ bude poskytnuto více kusů do komise. Kalendář je vynikajícím propagačním materiálem.

  Pod  patronátem  Dr.  Floriana  Hauga,  ředitele  Rakouského  kulturního  fóra  v Praze,  uspořádalo  město Terezín pro příslušníky c. a k. regimentů další tradiční     1. c. k. vojenský bál se konal v Terezíně.       Bál se konal dne 19. 2. 2011 v 19,00 hodin v důstojnickém kasinu pevnostního města Terezín v KD  Náměstí ČSA 85.    Uniformy  a  velké  večerní  toalety  byly  podmínkou.  Za  společenskou  úroveň  adjustace  mužstva  ručili páni velitelé jednotek.    Příspěvek a fotografie zaslal Jindra Lipecký, poručík slavného Sboru rakovnických ostrostřelců.   Mimo jiné se zúčastnili:   Ladislav  Skipala  z  Hradce  Králové  /vídeňský dragounský pluk/,  Miloš  Macek  corporal  terezínského  /oranžového/ pluku,   poručík Sboru rakovnických ostrostřelců  Jindřich Lipecký,  pplk. c. k. armády Milan Cerman, poddů‐ stojník 42. pěšího pluku v Terezíně,   Dr. Jiří Rak /vojenský historik/ z Prahy,  Baron Roman Gamotha z Vídně.  

ORIENTACE – LEDEN 2011

16

Železná mříž roku 2011 – Buďme politicky nekorektní! Tomio Okamura podnikatel  Co to je takzvaná politická korektnost? V praxi to je pravidlo politiků a médií neříkat nepříjemné pravdy. Důležitá je společenská nezávadnost. Úmysl je dobrý, intelektuálové mají pocit, že tak zmírní pnutí ve společnosti. Jenže dobré úmysly často opravdu vedou do pekla. Pokud dnes roste podpora takzvaných extrémistů, pak je to tím, že jako jedni z mála říkají nahlas to, co si většina z nás myslí. Bez včasné diagnózy nejde léčit - řekl by lékař a hledat nápravu, když úmyslně přehlížím příčiny, je nemožné. V případě českých "extrémistů" pak rozhodně nejsou řešením zákazy. Svoboda projevu je pro každého - byť by ten člověk říkal sebevětší blbost. Řešením je otevřená a věcná diskuze, bez nálepkování a shazování diskutujících. Otázkou také je ochota příčiny hledat. Spousta takzvaně obecně prospěšných lidskoprávních organizací žije právě z toho, že tyto problémy existují. Jejich likvidace by existenčně ohrozila i je. V České republice jsou největším "multikulturním" problémem zřejmě Romové. Ať mi odpustí ti, kterých se to netýká, ale velká část je prostě pro společnost obrovská přítěž. Podívejte se do věznic, kojeneckých ústavů nebo dětských domovů - každý hned pozná, že Romů tu je násobně víc, než by odpovídalo jejich podílu oproti bílé většině. Počet Romů ve společnosti roste, ale úměrně tomu se nezvyšuje jejich podíl na tvorbě společného bohatství. Naopak. A to drtivou část veřejnost štve. Oprávněně. Tohle je problém. A je to problém i těch pracujících a slušných Romů. Ještě na počátku devatenáctého století se Češi styděli mluvit na veřejnosti česky a Čech byl totéž co lokaj nebo služka. Teprve Němci inspirované národní obrození začalo postupně Čechy nutit, aby sami hledali důstojné místo ve společnosti jako Češi. Ostatně - pamatujete, jak po revoluci v německých a rakouských obchodech visely cedulky "Češi nekrást!"? Byl to rasismus? Ne. Jen přirozená reakce na české zloděje. Dnes už německé obchody české zákazníky vítají s nadšením a v češtině jsou už úplně jiné cedulky. To, že Cikán je dnes vnímané hanlivě, to není vina ani neonacistů ani Čechů ani Turků. To je v prvé řadě hanba Cikánů. Jejich dlouhá staletí pěstovaný životní styl a životní hodnoty chtěj nechtěj kolidují a kolidovaly s hodnotami ve všech civilizovaných zemích. V Japonsku mě považovali za méněcenného pro můj moravskokorejskojaponský původ. Naštěstí mě tam nedostali do rukou žádní "lidskoprávníci". Jen táta s mámou mně vysvětlili, že důležité je, co po člověku zůstane, co udělá pro společnost a ne to, jak vypadá. Moje odlišnost se mi stala motivem k práci - ano jsem jiný a chci vám ukázat, že jsem ne stejný, ale pokusím se být lepší. Nikoli Čechové, Moravané, ale sami Cikáni musí začít bojovat o své uznání jako národa, který může být společnosti prospěšný a který bude úctyhodný. Staří Cikáni bývali skvělí koláři, muzikanti nebo kováři. Jak to, že dnes nevíme o jediném romském uměleckém kováři? Proč ve filharmonii není jediný Rom? Pokud takový je, proč své řemeslo nepropaguje, nepřitahuje další romské žáky, proč nevystavuje na tržištích nebo uměleckých výstavách? Čest výjimkám, jako jsou světově uznávaní muzikanti ze svitavského Točkolotoče. Pokud se tu a tam doslechnu o populárních Romech, tak je to boxer nebo polský mistr v kickboxu. Bojová umění jsou dobrá pro vlastní relax, ale stěží nahradí smysluplnou práci pro společnost. Nenahradí tvorbu kultury rovnocenné s těmi ostatními. Včerejší svět i ten dnešní v civilizovaných zemích byl a bude světem práce. Na tomto poli je třeba, aby Romové začali vynikat a vydobyli si uznání. Náš svět je světem techniky, kultury a vzdělání. I na tomhle poli musí mít Romové ambici vyniknout. Ale není to nutné. Dobrý cikánský zedník mi bude vždy milejší a veřejnosti prospěšnější, než bílý zloděj s vysokou. V téhle souvislosti mám ještě jednu připomínku. O Dělnické straně píšeme, že je extrémistická, ale čím doopravdy? V čem je například extrémní názor, že Cikáni by si měli založit vlastní stát a že Česká republika by měla podpořit jejich vystěhovalectví do země, odkud pochází jejich prapředci? Téměř všechny evropské vlády podporovaly založení Izraele a Židé sami o něj usilovali. Naopak sionisté bývali a jsou považováni za extrémisty. Je to samozřejmě dané tím, že Židé jsou národem knihy a mají už od starověku opravdu vysoké ambice. Abychom nepsali jen o jedné minoritě - jednou z těch dnes opravdu diskriminovaných menšin u nás jsou muži. Není to vtip. Politická korektnost všechny nutí tvářit se, že ženy jsou ve všem stejné a v mnoha věcech daleko výkonnější a lepší než muži, ale muži je utlačují. Přiznám svůj obdiv ženám, které tuhle pozitivní diskriminaci odmítají. Nejhanebnějším příkladem je české soudnictví. Těžko říct, zda je to tím, že na soudech je většina soudců žen, ale statistickým faktem je, že drtivá většina dětí jde do péče matek. Ve světě se při rovnocenném postavení partnerů automaticky nařizuje střídavá péče. Dítě chtěj nechtěj totiž vždycky má rodiče dva - mámu i tátu. Když chybí jeden, tak je to pro člověka obvykle doživotní psychický průšvih. Vím, o čem mluvím, jsem bohužel rozvedený, ale o syna se s ženou staráme dnes a denně společně. Neumím si představit, že by to bylo jinak. Zaplať pámbůh. Tady se dostáváme k rodině. Bez dětí se neobejdeme. Někdo na ty důchody totiž vydělat musí. Bez ohledu na sexuální rovnoprávnost, stát musí proto rodinu propagovat. Mám na mysli rodinu plnohodnotnou - tedy rodinu s dětmi a s tátou a mámou. Ne proto, že jsem křesťan, ale prostě proto, že jinak tady za pár let nebudeme. Dvě lesbičky ani dva homosexuálové prostě z tohoto pohledu plnohodnotná rodina nejsou a být nemohou. Homosexuální pár bohužel děti nezplodí, ale důchod bude potřebovat taky. Proti homosexuálům v zásadě nic nemám, v médiích jich pracuje mnoho a mám mezi nimi přátele. Ale rodina v tom pravém slova smyslu, to je táta máma, babička a dědeček, strejda a teta. Dvě holky s dítětem mohou být fajn rodina, ale tátu prckovi nenahradí. Dá se žít s jednou rukou, ale netvrďte mi proboha, že vám druhá nebude chybět. Rodina s dětmi a budoucnost dětí je motiv, aby lidé položili za svou zemi život. To je to, co nám dnes tak chybí (a třeba muslimům přebývá). Je to motiv starat se o věci veřejné, protože to, jaký vybudujeme stát, tak v takovém státě naše děti budou žít. Je to silný motiv pracovat lépe a bojovat proti zlu. Zlu, jakým je například ostudná politická korektnost.

Stávka  

Se stávkou zaměstnanců někdo souhlasí, někdo nesouhlasí, každý z nás by se měl ovšem zamyslet nad pravým důvodem stávky. Tím rozhodně není jen protest proti snižování platu. Hlavní důvod přece je, že stávkující nevidí rozumné důvody pro jejich snižování. Argumenty a fakta, která zazní nížeji, nejsou nová, ani objevná. Jen se zdá, že hlavně na vládě, se nad nimi nechce nikdo zamýšlet. Je krize... Ano - ale, který z úředníků, lékařů nebo policistů ji zavinil? Celosvětovou krizi rozpoutaly chamtivé a nepoctivé finanční ústavy a ratingové firmy. Do nepoctivých praktik byli namočeni světoví finanční hráči, někteří i s pobočkami či působností v České republice. V rámci krize se mnohé banky po celém světě dostávaly do ztrát - české pobočky jsou ale v neustálém zisku, který posílají od počátku krize mateřským společnostem do zahraničí. Češi tak mj. pokrývají ztráty způsobené jinde a jinými. Státní zaměstnanci se těžko smíří s tím, že oni budou platit za podvody v nejbohatším podnikatelském oboru. Stát má dluhy Ano - otázka proč je má, je na knihu. Řekněme si poctivě, že tu jsou dvě hlavní příčiny - rozkradení, v lepším případě téměř rozdávání stamiliardového majetku za vlády pravice. A neúsporné hospodaření. Neúsporné hospodaření i za vlády levice v dobách, kdy jsme mohli šetřit na zlé časy. Případně sanování škod po minulých vládách a pokračování ve "zlodějnách" u veřejných zakázek. Školníci z Uherského Hradiště stěží pochopí, proč politici, kteří figurovali u rozkrádání majetku a příjmů státu, teď chtějí náhradu škody po nich. Jejich názor má nepominutelnou logiku. Stát musí šetřit. Ano - s tím se ztotožní každý, věřím, že včetně stávkujících, ale s důrazným dovětkem - užiteční a pracující lidé by měli být o peníze obíraní až na posledním místě. Utrácení státu a veřejných institucí za nesmyslné, předražené projekty či nesmysly je bezpříkladné. Příkladů bychom našli tisíce a v řádu stovek miliard v rámci posledních dvou desítek let. Jen z posledních dnů si vzpomeňme na několik perliček: - Nemocniční nákupy nepoužitelných teploměrů, které mají odchylku až 2 stupně po pěti tisících Kč, (zatímco nejpřesnější papírový je za pětikačku) - Zápalné šňůry s dvouletou expirací nakoupené v množství na 225 let za 40 mil korun. - Zpráva NKÚ: Nejméně polovina z každoroční státní dotace ve výši 50 miliard se na silnicích a dálnicích utrácí za stavby, které jednak bývají předražené a jednak nemají žádný ekonomický efekt. Stát je ve fázi, kdy jeho "schopnost rozumně nakupovat se změnila ve schopnost utrácet peníze". Ekonom a člen národní ekonomické rady vlády Pavel Kohout pro Hospodářské noviny prohlásil: "Pokud by se zakázky (veřejné) lépe vypisovaly a organizovaly, ušetřené peníze by smazaly většinu schodku státního rozpočtu." Kdo je za vypisování a pravidla veřejných zakázek odpovědný - stávkující zaměstnanci? Státní rozpočet neprojedli důchodci Z výše uvedeného si troufnu odvodit ještě jeden podotek - dluh není tak velký proto, že by ho projedli důchodci, nezaměstnaní nebo matky s dětmi. Je velký proto, že co šlo, to se nesmyslně utrácelo a rozkrádalo. Pokud jde o dávky těm, kdo nepracují, přestože by mohli, dávala je dlouhá léta svorně pravice i levice. Ani tu nenesou odpovědnost zdravotní sestry s hasiči. Nejsou to sociální dávky, které ruinují stát. Jsou to miliardy na konsolidaci bank nebo ztrátových železáren. Je to veřejná podpora mnohých "velkopodnikatelů". Největší "sociální dávky" dostávají bohatí podnikatelé formou dotací a můžeme říct, že čím bohatší, tím více dokáží na nejrůznější nesmyslné "EU projekty" ukousnout. Tváříme se, že dnes jde ponejvíc o evropské peníze - ale to je přece nesmysl - jde o naše peníze, které jsme do EU poslali a vrací se zpět zvětšiny jen vyvoleným. Nedůvěryhodní spořílci Ministr dopravy Bárta nebo Saša Vondra na obraně se od nástupu do funkce pustili do auditů a chapadla chobotnic identifikují a řežou. Oba také vyhazují, každého, kdo je jen podezřelý z korupce nebo mrhání veřejnými penězi. Bohužel k získání důvěry ve vládní škrty to nestačí. Na garanta úspor se pasoval Miroslav Kalousek ověnčený skandály z předražených nákupů na ministerstvu obrany. Ten politik, který léta spolu vedl i vedl KDU - ČSL odpovědnou za ministerstva, kde se rozkrádalo nejviditelněji tedy na obraně a dopravě. Ten ministr, který dnes přijímá úředníky vyhozené pro podezření z korupce z jiných ministerstev. Nepopularita pana ministra není daná tím, že chce šetřit. To je jen zbožné přání. Je daná tím, že lidé mají pocit, že vodu káže ten, kdo přes desítku let pil víno. A nemám na mysli alkohol. V tomto ohledu může být naopak pan Kalousek pro některé lidsky sympatický. "Plošně škrtat umí i cvičená opice" Problém v popularitě úspor je daný také plošnými a nepromyšlenými škrty - viditelná je snaha bezhlavě uspořit, ber kde ber. Když se spoří v moderní firmě, tak šéf nemůže dát příkaz uspořte na všem a všude tolik a tolik, bez ohledu, co se stane. První na řadě je analýza, audity stávajícího stavu, s rozborem následků budoucích úspor. Úspory nesmí ohrozit efektivitu firmy, ale naopak ji posílit. Ve světě i u nás jsou analytické firmy zaměřené na audity efektivity v komerčních i státních firmách. Pracují "zdarma" - za odměnu si berou procenta z uspořených peněz. Uspoří až 25 procent výdajů - při zachování stávajících výkonů. Proč stát - tedy ministerstva a státní orgány takové firmy neosloví a nezadají jim studie, kde a za co ušetřit? Náklady by byly nulové, finanční efekt zaručený. O plýtvání už máme kuriózní svědectví z ministerstva dopravy, kde desetitisíce měsíčně stálo jen zalévání květin. Jako kdyby úředník neměl už sílu zalít kytku na svém okně. Nesmyslných činností státu bychom našli opět tisíce. Je třeba je pojmenovat a skoncovat s nimi. Důležité jsou i příjmy Moderní stát nejraději vybírá peníze formou daní. Svůj majetek ovšem prodává či pronajímá obvykle za nízkou a netržní cenu. Myslím, že bychom našli ovšem stovky nemovitostí či pozemků, které stát dokonce nechává ladem a ještě platí za jejich údržbu. A teď neříkám: prodejme ten majetek - naopak - najděme nájemce, kteří majetek zvelebí a budou ještě platit. Jak je možné, že šéfové státních či polostátních firem berou miliony ročně? V čem jsou tak výjimeční, když většinou úřadují v téměř monopolních firmách? Proč stát nehledí na zvýšení ziskovosti těchto firem a tyto zisky nevybírá? A nedělám si legraci, stát nečerpá zisky ze

státních firem (např. Budvar). Je šílené, že stát dodnes nedaní sázky. Sázkové firmy sice mají odevzdávat procenta na veřejnoprávní účely, ale víme, jak to v praxi vypadá. Peníze se přelévají od party k partě. Bezesporu by bylo fajn, kdyby stát uměl vybrat peníze - ale vidíme, že například hejtman Palas vládne až stomilionovým majetkem, který neumí vysvětlit, a na který si legálně nikdy vydělat nemohl a s finanční policií to ani nehne. Zdanění nelegálně nabytého majetku je celosvětově osvědčená a praktikovaná věc - proč to samé nefunguje u nás, není záhada - zapadá to do výše uvedených faktů. Jako pravicový člověk také zastávám názor, že za své dluhy odpovídám já, ne druzí, a měl bych je platit ze svého. Vláda ale dnes uvalila plošnou pokutu lidem, kteří v drtivé části za schodky rozpočtu nemohou. Stát pravda by neměl utrácet víc než má. Na stranu druhou by škrty měly začínat od výdajů, které jsou nejvíce zbytečné. Objevit takový případ, rovná se zatím malému zázraku. Šetřit se musí. Pokud ale vláda chce, aby se lidé obětovali za zlodějny druhých, měla by je o peníze žádat méně arogantně. Měla by padnout na kolena a o peníze své občany s pokorou prosit.

Tomio Okamura Zdroj: http://okamura.blog.idnes.cz/c/177377/Budme‐politicky‐nekorektni.html   

KONTAKTY – listopad 2010 Specifické symboly pro platby v KČ Ke zpřehlednění plateb přicházejících na účet KČ bylo zavedeno rozlišení pomocí specifických symbolů. Prosíme, používejte je, pomůžete tak identifikovat účel vašich plateb a správné použití prostředků, které KČ posíláte. Děkujeme! Platby ve prospěch KČ: účel specifikace specifický symbol chod strany členský příspěvek 1112011* chod strany dary a příspěvky příznivců 2222011 ML vydávání ML 333 ML inzerce v ML 322 ML příjmy z prodeje ML 300 ML předplatné ML 311 reklamní předměty odznaky KČ 444 Jako variabilní symbol užívejte své členské, nebo rodné číslo. *Poslední čtyřčíslí označuje rok, ke kterému se příspěvek vztahuje.

VÝBĚR ZAJÍMAVÝCH ODKAZŮ Stránky plukovní historie (se zaměřením na napoleonskou éru): http://www.primaplana.net/ Stránky císařovny Sisi a její rodiny: http://erzsebet-kiralyne.blog.cz/rubrika/cisar-franz-josef-i Internetové muzeum JCKV Františka Josefa: I.: http://www.franz-josef.cz/ Stránky František Ferdinand d´Este: http://www.franzferdinand.cz/cz/Frantisek-Ferdinand/II./ Stránky Habsburkové a jejich země: http://arcidumhabsbursky.blog.cz/rubrika/citaty-a-rozhovory Stránky ostrostřeleckého sboru Stříbro: http://ostrostrelci.stribro.net/ Stránky K. u K. 35 IR (2. Kompanie): http://www.petatricatnici.cz/index.php?option=com_frontpage&Itemid=1

18

DŮLEŽITÉ KONTAKTY Adresa: Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska), Senovážné nám. 24, 110 00, Praha 1. E-mail: [email protected] Internet: www.korunaceska.cz IČO: 44266740 Č. účtu: 1928428359/0800 (CZK) Account: 1721719263/0800 (EUR) IBAN: CZ2808000000001721719263 předseda: Václav Srb Tel: 603412671 E-mail: [email protected] generální sekretář KČ: Petr Müller Tel: 603 228 563 e-pošta: [email protected]

STRÁNKY MÍSTNÍCH SPOLEČNOSTÍ KČ: http://kcbrno.webnode.cz/o-nas/ http://www.kc-plzen.cz/ http://www.mshorice.ic.cz/ http://www.kcolomouc.cz/ http://kcvalmez.wz.cz/index.htm

Monarchistický zpravodaj KČ - Periocidita: Měsíčník www.korunaceska.cz, [email protected], www.kc-plzen.cz, [email protected], http://www.kc-plzen.cz/MZ.htm. Copyright © OBr. 2008 Petici - Zrušte prezidenty podepisujte na adrese: Redakční rada: www.zrusmeprezidenty.cz Jan Drnek (šéfredaktor) [email protected] Mgr. Vlastimil Ježík (korektura) [email protected] Otto Brachtel a Mgr.Petr Nohel (redakce a grafika) [email protected] Monarchistický zpravodaj je stranickým periodikem založeným za účelem propagace a šíření monarchistických myšlenek a informací pro členy a příznivce strany. V žádném případě není prostorem pro spory a polemiku. O zveřejnění příspěvků rozhoduje představenstvo Koruny České.