Seznam otázek k závěrečným zkouškám z českého jazyka a literatury v 9. ročníku
MLUVNICE 1. Jazykové rodiny 2. Útvary národního jazyka 3. Jazykové příručky 4. Slovo a jeho význam 5. Obohacování slovní zásoby 6. Mluvnický zápor 7. Slovní druhy 8. Podstatná jména (obecná charakteristika, dělení) 9. Mluvnické kategorie podstatných jmen 10. Přídavná jména (obecná charakteristika, dělení) 11. Stupňování přídavných jmen 12. Zájmena 13. Číslovky 14. Slovesa (obecná charakteristika, mluvnické kategorie) 15. Slovesa způsobová, fázová, pomocná a sponová 16. Slovesný způsob, rod a vid 17. Příslovce 18. Předložky 19. Spojky 20. Částice 21. Citoslovce 22. Vztahy mezi větnými členy 23. Větné členy 24. Podmět 25. Přísudek 26. Rozvíjející větné členy 27. Věta jednočlenná, větný ekvivalent, věta dvojčlenná 28. Souvětí – souřadné, podřadné 29. Druhy vedlejších vět 30. Významové poměry
1. Jazykové rodiny Jazyky se podle příbuznosti dělí do jazykových rodin. Nejrozšířenější je rodina INDOEVROPSKÁ. Mezi další rodiny patří: UGROFINSKÁ (finština, estonština, maďarština); ALTAJSKÁ (turečtina). INDOEVROPSKÁ jazyková rodina se dělí na jazyky: slovanské (čeština, slovenština, slovinština, ukrajinština, chorvatština...); germánské (němčina, holandština, angličtina, dánština); románské (italština, francouzština...); keltské; latina (vymřelý jazyk). Slovanské jazyky se dále dělí na západo-, východo- a jiho- slovanské. Čeština patří do západoslovanské větve. čeština → _________________ (rodina) → _________________ → ____________________ 2. Útvary národního jazyka Národním jazykem Čechů je čeština. Ta má svou spisovnou a nespisovnou podobu. Spisovná čeština je ukotvena v jazykových příručkách. Do spisovné češtiny patří i její mluvená podoba – hovorová čeština. Mezi nespisovné útvary patří nářečí (dialekty), které jsou charakteristické vždy pro určitou zeměpisnou oblast, např. hanácké nářečí „Dé móku ze mléna na vozék“. Rozdíly mezi nářečími se stírají a vznikají tzv. nadnářečí (interdialekty) – obecná čeština a obecná hanáčtina. Ze sociálního hlediska tvoří nespisovnou češtinu i profesní mluva (lékařů, hasičů, myslivců), slang (skupina kamarádů), argot (tajná mluva lidí na okraji společnosti). SPISOVNÉ ÚTVARY: ___________________ a _________________ NESPISOVNÉ ÚTVARY: _________________, ________________; ________, _________, ________ 3. Jazykové příručky Mezi běžně používané jazykové příručky na ZŠ patří především PRAVIDLA ČESKÉHO PRAVOPISU. V pravidlech nalezneme výklad základních pravopisných jevů (psaní s/z, mě/mně, velká písmena atd.) a abecední seznam slov s mluvnickým významem. Mezi další příručky se řadí SLOVNÍK SPISOVNÉ ČEŠTINY (podává nám výklad významu daného slova); SLOVNÍK CIZÍCH SLOV ad. 4. Slovo a jeho význam Každé české slovo má dvojí význam -věcný (obsah, jenž je vysvětlen ve slovnících) – mluvnický (vyjadřuje mluvnické kategorie: pád, číslo, rod, osobu, čas...). Slova můžeme dělit na: nadřazená (ovoce) – podřazená (jablko) – souřadná (jablko- hruška); jednoznačná (Alík) – mnohoznačná (přenesení významu);a dále na homonyma (slova, která stejně znějí, ale mají odlišný význam, př. jeřáb – strom, pták, stroj) – synonyma (slova podobného významu, př. hezký-pěkný); antonyma (slova opačného významu, př. den-noc). 5. Obohacování slovní zásoby (tvoření slov) Slovní zásobu můžeme obohacovat hned několika způsoby: přejímáním slov z cizích jazyků, z nářečí, nebo tvořením slov. Nová slova tvoříme třemi způsoby: odvozováním (ke slovotvornému základu přidáváme předpony, přípony a koncovky), skládáním (tvoření ze dvou a více slov – vznikají složeniny vlastní a nevlastní(spřežky), zkracováním (vznikají zkratky a zkratková slova). Př. velkoměsto __________, hradní _________, okamžik _________, EU _________, atd. __________ 6. Mluvnický zápor Zápor ne- může být – slovní (nevelký), členský (popírá platnost části věty – mám rád dějepis ne zeměpis), větný (popírá platnost celé věty – nachází se v přísudku – Karel si nekoupil zmrzlinu.) 2
7. Slovní druhy = náleží do části gramatiky, která se nazývá TVAROSLOVÍ neboli MORFOLOGIE = dělíme z několika hledisek: 1) slova ohebná – skloňují se (podstatná jména až číslovky); časují se (slovesa) slova neohebná (příslovce až citoslovce) 2) slova plnovýznamová = ve větě plní funkci větných členů (podstatná jména až příslovce) slova neplnovýznamová = ve větě nejsou běžně větným členem (předložky až citoslovce) MLUVNICKÉ kategorie jmenné = u podstatných jmen až číslovek určujeme pád, číslo, rod, životnost MLUVNICKÉ kategorie slovesné = u sloves určujeme osobu, číslo, způsob, čas, rod a vid !!! vzor ani slovesná třída nejsou mluvnickými kategoriemi, jsou to pouze vzorová slova!!! 8. Podstatná jména (obecná charakteristika, dělení) = jsou názvy osob, zvířat, věcí, vlastností, dějů a pocitů = jsou ohebný, plnovýznamovým slovním druhem a plní ve větě nejčastěji funkci podmětu/předmětu = dělíme na konkrétní – názvy osob, zvířat a věcí (člověk, kocour, kniha) abstraktní – názvy vlastností, dějů a pocitů (sebedůvěra, plavání, slib) = zvláštní skupinu tvoří podstatná jména – hromadná – mají jen tvar čísla jednotného (listí, ptactvo) pomnožná – mají jen tvar čísla množného (dveře, housle) látková – označují látku bez přesného určení množství (voda) 9. Mluvnické kategorie podstatných jmen = u podstatných jmen určujeme: PÁD = celkem sedm pádů, ptáme se pádovými otázkami ČÍSLO = jednotné a množné (dříve i duál neboli dvojné číslo – páry těla – rukama, nohama) ROD = mužský – životný a neživotný, ženský, střední (přiřazení je čistě formální, přirozené přiřazení jen u osob a zvířat); pozor na kolísání mezi rody (ten/ta rukojmí, ten/ta Olomouc) VZOR = není mluvnická kategorie, pouze přiřazení podobných slov z hlediska skloňování k jednomu slovu 10. Přídavná jména (obecná charakteristika, dělení) = označují vlastnosti podstatných jmen, význam blíže určují = ohebná, plnovýznamová, ve větě plní nejčastěji funkci přívlastku shodného/ jmenné části přísudku = dělení na přídavná jména TVRDÁ (vzory mladý, á, é); MĚKKÁ (jarní); PŘIVLASTŇOVACÍ (otcův, matčin) = u přídavných jmen určujeme stejně jako u podstatných jmen: pád, číslo, rod, navíc druh a vzor 11. Stupňování přídavných jmen = u většiny přídavných jmen můžeme utvořit i druhý a třetí stupeň 2. druhý stupeň tvoříme pomocí přípon –ejší, -ější, -ší, -í 3. třetí stupeň tvoříme z druhého stupně předponou nejPř. Krásný – krásnější - nejkrásnější 3
12. Zájmena - plnovýznamový slovní druh (stojí v pozici větného členu), zastupují podstatná a přídavná jména, ukazují na osoby, zvířata …; skloňují se a určujeme mluvnické kategorie: pád, číslo a rod. dělení: rodová (mají zvláštní tvary pro rod mužský, ženský a střední), př. ten, ta, to bezrodá (nevyjadřují kategorii rodu) = já, ty, my, vy, se druhy zájmen: osobní ukazovací
já, ty on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona + zvratné se ten, tento, tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám
přivlastňovací můj, tvůj, jeho, její, náš, váš, jejich, svůj tázací
kdo, co jaký, který, čí
vztažná
kdo, co, jaký, který, čí + jenž
neurčitá
někdo, něco, leckdo, lecco, kdosi, cosi, každý, všechen
záporná
nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný
13. Číslovky Plnovýznamový slovní druh, ohebný. Vyjadřují počet, množství a pořadí. Dělení: určité (vyjadřují přesný počet, lze je vyjádřit číslicemi) neurčité (nevyjadřují přesný počet, nelze je vyjádřit číslicemi) Číslovky základní – vyjadřují počet, řadové – pořadí, druhové – počet druhů, násobné – počet opakování Druhy číslovek
Otázka
Číslovky určité
Číslovky neurčité
ZÁKLADNÍ
kolik?
tisíc, tři
mnoho, několik
ŘADOVÉ
kolikátý?
první, sedmý, nultý
několikátý
DRUHOVÉ
kolikerý?kolikery?
dvoje, patery
tolikero, vícerý
NÁSOBNÉ
kolikrát?
čtyřikrát, osmkrát
několikrát,
14. Slovesa – obecná charakteristika, mluvnické kategorie Vyjadřují děj, činnost, změnu stavu. Je to ohebný slovní druh, který se časuje. Určujeme u nich následující mluvnické kategorie: osoba (1., 2., 3.), číslo (jednotné a množné), způsob (oznamovací, rozkazovací, podmiňovací), čas (minulý, přítomný, budoucí), rod (činný a trpný), vid (dokonavý a nedokonavý) a také třída(celkem 5) a vzor. Slovesa jsou plnovýznamovým slovním druhem a ve větě plní nejčastěji funkci přísudku. 15. Slovesa způsobová, fázová, pomocná a sponová Tato slovesa se označují jako neplnovýznamová – je potřeba je ve větě doplnit slovesy plnovýznamovými nebo podstatným či přídavným jménem (u přísudku jmenného se sponou). ZPŮSOBOVÁ – moci, muset, smět, chtít, mít (povinnost) – v přísudku slovesném složeném FÁZOVÁ – začít, začínat, přestat, přestávat – v přísudku slovesném složeném POMOCNÁ – být a mít – v přísudku slovesném složeném SPONOVÁ – být, bývat, stát se, stávat se – v přísudku jmenném se sponou 4
16. Slovesný způsob, rod a vid Způsob = vyjadřuje vztah mluvčího ke sdělované skutečnosti OZNAMOVACÍ – vyjadřuje děj reálný v minulosti, přítomnosti a budoucnosti ROZKAZOVACÍ – vyjadřuje výzvu, výstrahu, rozkaz, zákaz apod. (v 2. os. č.j. a 1. a 2. os. č.mn.) PODMIŇOVACÍ – vyjadřuje děj možný nebo uskutečnitelný pouze za splnění dané podmínky (přítomný – děj uskutečnitelný v přítomnosti nebo budoucnosti; př. Chtěl bych se naučit... minulý – děj v minulosti možný, ale neuskutečnitelný; př. Byl bych je rád navštívil.) Rod = vyjadřuje vztah mezi původcem děje a podmětem věty; rozlišujeme činný a trpný činný – vyjadřuje, co činí podmět – Zedníci staví domy. trpný – činitel nestojí v pozici podmětu – Domy jsou stavěny zedníky. Vid = vyjadřuje ne/ukončenost děje; rozlišujeme dokonavý (ukončený) a nedokonavý (neukončený) slovesa dokonavá vyjadřují děj ukončený, ohraničený (skončit, zazpívat, spojit se) slovesa nedokonavá vyjadřují děj neukončený, probíhající, neohraničený (zdobit, nakupovat, brát) !!! vidové dvojice: psát x napsat; číst x přečíst; kreslit x nakreslit; připojovat x připojit ad. (nedok.) 17. Příslovce = vyjadřují bližší okolnost dějů, slova neohebná, ale plnovýznamová (mohou být větným členem). Ve větě plní nejčastěji funkci příslovečného určení. Nejčastěji rozlišujeme – místa, času, způsobu, míry, příčiny. Příslovečné spřežky = spojení předložky s jiným slovem (např. nahlas, vpravo, přitom), píšeme dohromady!!! 18. Předložky = stojí před jmény a vyjadřují vztah jmen k jiným větným členům. Jsou neohebný a neplnovýznamovým slovním druhem. Se jmény tvoří předložkovou vazbu a přísluší k danému větnému členu jako jméno, před kterým stojí. Dělení – původní (vlastní) – mají význam jen předložek – k, pro, na, v, před nepůvodní (nevlastní) – mohou být i jiným slovním druhem – během, kolem, začátkem 19. Spojky = spojují větné členy nebo věty a vyjadřují jejich vzájemný vztah, Jsou neohebným a neplnovýznamovým slovním druhem, ve větě nejsou žádným větným členem. Rozlišujeme: souřadicí (spojují souřadné větné členy nebo věty ve vztahu: slučovacím, stupňovacím, odporovacím, vylučovacím, důvodovém, důsledkovém); např. a, ale, však, neboť, a proto ad. podřadicí (připojují větu závislou k větě řídící, oddělujeme vždy čárkou) např. aby, že 20. Částice = uvozují věty a naznačují jejich druh, neohebný a neplnovýznamový slovní druh, nejsou žádným větným členem. Př. ano, ne, copak, tak, ať, bohudík apod.
5
21. Citoslovce = vyjadřují reakce na podněty (nálady, city, pocity), napodobují zvuky. Je to neohebný a neplnovýznamový slovní druh, nejsou žádným větným členem. Př. hurá, páni, člověče, prásk ad. 22. Vztahy mezi větnými členy Členy vztahu souřadnosti mají stejný vztah k některému dalšímu větnému členu, např. modrý a červený míček (modrý a červený). Členy ve vztahu podřadnosti mají mezi sebou vztah nadřazenosti a podřazenosti. Závislost členů je vyjádřena: shodou = závislý člen se shoduje se svým řídícím členem v osobě/pádě, čísle, rodě a životnosti (závodníci bojovali, úspěšné závodnice) Pks, Po, Př řízeností = závislý člen je řízen členem řídícím, člen řídící určuje jeho pád (přemýšlet o životě) Pt přimykáním = tvar členu závislého není určován členem řídícím (stál u kina) Pu, Pkn 23. Větné členy Dělíme na základní (Po + Přís) a rozvíjející (Pt, Pk, Pu a Do). Každý větný člen může být holý (maminka), rozvitý (krásná maminka) či několikanásobný (maminka a tatínek). Za větný člen nepovažujeme: předložky, spojky, částice, citoslovce a oslovení ad. Větným členem mohou být pouze slovní druhy plno významové (1-6). 24. Podmět Podmět je základní větný člen, který tvoří s přísudkem základní skladební dvojici. Nejčastěji je vyjádřen podstatným jménem (Karel spal.), může být vyjádřený i přídavným jménem (Vínová jí sluší.), zájmenem (On to neví.) či slovesem (Kouřit se nesmí.). Podmět může být vyjádřený (ve větě se nachází: Karel přišel.), nevyjádřený (ve větě se nenachází: Přišel.) a všeobecný (podmětem jsou „oni": Hlásili to v rozhlase). Existují i věty bezpodmětné - podmět ve větě chybí, např.: Prší. Sněží. Luplo mu v zádech, (ono) 25. Přísudek Přísudek je základní větný člen, který vyjadřuje, co dělá podmět. Ve větě ho určujeme jako první. S podmětem tvoří základní skladební dvojici, shoduje se s ním v rodě a čísle. Je vyjádřený slovesem ve tvaru určitém. Rozlišujeme: Přísudek slovesný - jednoduchý - vyjádřený slovesným tvarem určitým - Houby rostou. - složený (fázová: začít, začínat, přestat, přestávat a modální slovesa: moci, muset, smět, chtít, mít) Musím navštívit tetu. Chtěl bych začít cvičit. Přísudek jmenný - se sponou (Maminka je učitelka.) sponová slovesa: být, bývat, stát se, stávat se bez spony (Mladost radost) !citoslovečný! žába „hop" do rybníka. 6
26. Rozvíjející větné členy (Pk, Pu, Pt, Do) Rozvíjející větné členy ve větě rozvíjejí podmět a přísudek. Přívlastek -je jediný větný člen, který rozvijí podstatné jméno -ptáme se na něj otázkami jaký? který? čí? -nejčastěji bývá vyjádřen podstatným jménem (posádka letadla); přídavným jménem (výkonný počítač); zájmenem (jeho úspěchy) ad. -rozlišujeme: shodný – shoduje se s řídícím podstatným jménem v pádě, čísle a rodě - stojí většinou před podstatným jménem - př. krásná dívka, malý pes (je vyjádřen přídavným jménem) neshodný – neshoduje se s řídícím podstatným jménem - stojí většinou za řídícím podstatným jménem - př. svetr z vlny, lepidlo na tapety (je vyjádřen podstatným jménem) Příslovečné určení -váže se na sloveso a rozvijí ho -má přednost před předmětem -vyjadřuje různé okolnosti děje -ptáme se otázkami kde, kdy, jakým způsobem ad. -rozlišujeme PU: místa, času, způsobu, míry, příčiny, účelu, podmínky a přípustky Předmět -váže se na sloveso a rozvijí ho -ptáme se pádovými otázkami kromě 1. a 5. pádu (pád předmětu je řízen slovesem) -předmětem může být i zvratné zájmeno se/si, pokud si mohu říci sebe/sobě -př. Koupím si kalhoty! Doplněk -nejkomplikovanější větný člen, který se váže jak na sloveso, tak na podstatné jméno -jak ho poznat? Může stát na konci věty, slova rád a sám jsou vždy doplňkem! -Př.: Dědeček se ve staří cítil osamělý. (Dědeček byl osamělý. Cítil se osamělý)
7
27. Věta jednočlenná, větný ekvivalent, věta dvojčlenná Věta jednočlenná
má pouze jeden větný člen – přísudek
podmět nelze zjistit, většinou si odpovíme „ono“
př. Bolí mě v zádech. V hodinách hrklo. V kamnech zapraskalo. Prší
Větný ekvivalent
o větném ekvivalentu hovoříme v případě, že je ve větě zastoupen pouze podmět
chybí-li přísudek, nemůžeme hovořit o větě, proto termín větný ekvivalent
př. Samoobsluha, T- Mobile, Víno. Radost ad.
Věta dvojčlenná
obsahuje oba základní větné členy – přísudek i podmět
podmět může být i nevyjádřený či všeobecný
př. Hlásili to v rozhlase., Tomáš koupil květinu., Pustil si televizi.
28. Souvětí – souřadné, podřadné Souvětí = spojení dvou a více vět jednoduchých (počet vět v souvětí poznáme podle počtu přísudků) př. Jel jsem se podívat do písku, odkud pochází naše babička a kde jsem se narodil i já. Věta hlavní není mluvnicky závislá na žádné jiné větě; věta vedlejší je mluvnicky závislá na jiné větě a je větným členem věty hlavní (větou hlavní se ptáme na větu vedlejší). př. Koupil mi prstýnek, který jsem si sama vybrala. otázka: ___________________________
•
souřadné = spojení nejméně dvou vět hlavních a neomezeným počtem vět vedlejších = mezi větami hlavními určujeme významový poměr (slučovací, stupňovací, odporovací, vylučovací, důvodový a důsledkový)
•
podřadné = spojení jedné věty hlavní a několika vět vedlejších = u vět vedlejších určujeme druh podle toho, jaký větný člen vyjadřují (podmětná, přísudková, předmětná, přívlastková, příslovečná, doplňková) !!! Mezi dvěma větami vedlejšími může být významový poměr!!! (viz 1. příklad)
29. Druhy vedlejších vět Vedlejší věta podmětná – nahrazuje podmět věty řídící, ptáme se otázkou kdo? co? přísudková – nahrazuje jmennou část přísudku, v řídící větě zůstává spona předmětná – nahrazuje předmět věty řídící, ptáme se pádovými otázkami kromě 1. a 5. p. přívlastková – nahrazuje přívlastek věty řídící, závisí na podstatném jménu, ptáme se otázkami jaký? který? čí? příslovečné – nahrazují příslovečná určení, závisí na slovese rozlišujeme: místní, časová, způsobová, měrová, příčinná, účelová (proč- aby), podmínková, přípustková doplňková – nahrazuje doplněk věty řídící, signál – smyslová slovesa (vidět, slyšet)
8
30. Významové poměry mohou být mezi dvěma větami hlavními, dvěma větami vedlejšími nebo mezi několikanásobnými větnými členy. slučovací – značka „plus“ – a, i, ani, nebo (nepíšeme čárku) + dvojité spojky (ani-ani, dílem-dílem) výpovědi stojí na stejné úrovni stupňovací – značka „schody“ – nejen, ale i, ba i, dokonce druhá výpověď je závažnější než první odporovací – značka „ X“ – ale, však, avšak, leč, než, nýbrž věty jsou v rozporu vylučovací – znak „V“ – buď, nebo, anebo obsahy vět se vylučují, buď platí jedna možnost, nebo druhá důvodový – znak“šipka vpravo“ – neboť, vždyť, totiž, zajisté druhá věta vysvětluji platnost věty první důsledkový – znak „šipka vlevo“ - a proto, a tedy, a tak druhá věta vysvětluje následek věty první věty
9
