KřišŤály moci Minotaurus také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Doporučujeme další e-knihy: Michaela Burdová – Poselství jednorožců – Strážci dobra Roderick Gordon, Brian Williams – Ztracený svět v PODZEMÍ Christopher Paolini – Eragon Rick Riordan – Percy Jackson – Zloděj blesku Rick Riordan – Bohové Olympu – Proroctví
Michaela Burdová Křišály moci – Minotaurus – e-kniha Copyright © Fragment, 2012
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Křišály moci Minotaurus Michaela Burdová
Vám všem, moji drazí čtenáři, užijte si poslední dobrodružství s Křišály moci!
Obsah Démon......................................................................................... 9 Samota........................................................................................ 15 Anděl smrti................................................................................. 24 Had v hlavě................................................................................. 31 Nová cesta.................................................................................. 42 Věř vrahovi................................................................................. 55 Rebelové..................................................................................... 67 V moci ábla............................................................................... 77 Vnitřní boj.................................................................................. 89 Sestra.........................................................................................100 Lsti a zklamání........................................................................... 108 Prozření...................................................................................... 119 Elfská čarodějka ........................................................................ 125 Říše mrtvých ............................................................................ 131 Ztělesnění zla............................................................................. 137 Zmrtvýchvstání.......................................................................... 146 Hledání a nalézání..................................................................... 155 Nedůvěra................................................................................... 170 Změny........................................................................................ 180 Nový kraj................................................................................... 188 Skok do ticha............................................................................. 197 Vetřelci.......................................................................................204 Zásah přímo do srdce................................................................. 211 Ztraceni..................................................................................... 226 Neviditelní.................................................................................234 Minotaurův labyrint................................................................... 242 Jen stín nenávisti........................................................................ 251
Zkáza Bílých elfů........................................................................ 262 Duchové lesa.............................................................................. 269 Poslední rozhodnutí.................................................................... 276 Epilog.........................................................................................288
Seili
Orrnerské hory
nský
les
SMARAGDITT
Uwelan Firon
Öllminský hvozd
Darkiliánský les
Selwo Tellnarr
Kost
nat
ly é ská
Ernella
Ën
ien ho ské ry
Jezero Ënien
Es-Leon
jezer
o
Wi en
Thálon
Nioonles
bné Půva
Erlan
Ytia
hvozd
N A R ’D O X
Amrir
Vitwel
önský
Lulwëtlim
Eld-Súll
Tichý hvozd
Gellw
Nazarové skály
G A L L N I E D Nep
rob
Třp
ád
an
ýh
ytiv
vo
ý le
zd
s
Des-lin D
Tam, v bludišti chodeb Vězeň prastarý se skrývá V marné naději po svobodě baží Ten z Prvních v srdci nenávist skrývá Temnotou pohlcen po smrti touží Elfy uctívaný, lidmi zatracený Vyslyš to volání a podej světlo V duši zářící, a ten První je statečný Kéž zahlédne, jak slunce vysvitlo Tam, v bludišti chodeb Poslání tě čeká Nevzpírej se osudu Ač zármutek tě leká Ze slz a světla vytvoříš duhu Projdi se po ní, a spatříš Krásu žalem zastřenou Svět je u konce a ty k zbabělým nepatříš Postav se, staň se odvážnou Tam, v bludišti chodeb Volá tě hlas Čeká a čeká v nenávisti sám V srdci dlí zhoubný kaz Prastarý vězeň, ten labyrintu pán.
Démon Starší než svět sám Prastarý odkaz do srdce dán Navěky v zatracení měl spát Živým bude maso i duši rvát
L
eonis zastavila svého koně. Tlukot vlastního srdce nikdy necítila jasněji. Každý jeho úder jí zněl v hlavě jako ozvěna bubnu. Jeho rytmus se zrychloval. Tepal jí ve spáncích. Věděla, že se jí zmocňuje strach. Ze všech sil se snažila mu nepodlehnout. Na kůži jí dopadal chlad. Kůň přešlápl. Tráva pod jeho kopyty byla vlhká a slabá. Zkřehlá od doteku zimy. Místy se ještě třpytily stopy sněhu, ale většina už roztála. Přesto byla dnešní noc studená jako ostří nože, které Leonis v duchu cítila na krku. Nemohla se zbavit pocitu hrozby. Na okamžik zaklonila hlavu. I hvězdy vypadaly jako špendlíky, které jako by ji chtěly pobodat. Bezděky si přiložila dlaň na bok. Zde ještě před nedávnem cítila bodnutí. Šíp se jí zavrtal hluboko do masa, šíp Bílých elfů, poslední rána z války o Smaragditt. Myslela, že zemře, cesta do Nar’doxu byla dlouhá. Ale Isgraël ji uzdravil. Bolelo to šíleně a jemu se líbilo, když Leonis křičela, ale nakonec bylo po všem. Zbyla pouze jizva. Isgraël seskočil ze svého bělouše. Rudý pláš mu sklouzl po zádech. Leonis nechtěla opustit bezpečí sedla. Utěšovalo ji vědomí, že může kdykoli trhnout otěžemi a prchnout. Ačkoli takový zbabělý čin byl nemyslitelný, ta představa jí dodávala útěchu. Ale Isgraël jí zatím nedal znamení, aby ho následovala. Tím lépe, možná bude moci zůstat tam, kde je, a jednoduše počkat, až se Pán vrátí.
9
10
Ohlédla se. Družina Temných jezdců nehybně očekávala další rozkazy. Vypadali jako přízraky. Loutky zbavené veškeré vůle. Jen jejich koně vydávali známky života. Tiché frkání, potřásání hlavami a chrastění udidel narušovalo úzkostné ticho a Leonis za to byla vděčná. Očima těkala po nahých stromech, které je obklopovaly a lstivě natahovaly své pokroucené pařáty. Občas se některá holá větev ve větru pohnula a s ní i černé stíny, které Leonis připadaly živé a zrádné. Kaž dou chvíli čekala, že vyskočí, strhnou ji z koně a zardousí černými spáry. Nic z toho se nestalo. Isgraël přistoupil k velkému kameni stojícímu uprostřed mýtiny. Jakmile se k němu přiblížil, Leonis se otřásla. Vzduchem zavibrovala skrytá síla a zůstala viset nad hlavami přítomných jako elektrizující clona. Leonis věděla, že se má stát něco strašného. Ten netvor, jehož se Pán chystal osvobodit, byl prastarý. Zlo z počátků časů. Nebyla si jistá, zda Isgraël činí správnou věc. Co když ho nedokáže ovládnout? Možná by to zlo mělo zůstat uspané, přemítala a přitom mezi prsty drtila otěže, až jí zbělely klouby. Je šílený, napadlo ji najednou. Isgraël je šílený. Pak se tomu v duchu zachechtala a vlastní nečekaný smích ji zděsil. A copak já nejsem? Také začínám bláznit. Kdo vlastně jsem a co tu dělám? Copak už jsem dočista propadla temnotě? Ano… není návratu. Vybrala jsem si. Zvolila jsem sílu a moc. Tak to má být. Isgraël vytáhl zlatou dýku. Pod třpytem hvězd se oslnivě zableskla. Zvedl ji, natáhl ruku a řízl se do dlaně. Sevřel ji v pěst a sledoval, jak kapky jeho vlastní krve dopadají na šedý kámen. S každým dopadem se ozvala dunivá rána a země se otřásla. Jako by se trhala na kusy. Koně se začínali poplašeně vzpouzet a Leonis se jim nedivila. Přesto přinutila toho svého setrvat na místě. Cosi mohutně zapraskalo. Znělo to, jako když se bortí skály. Isgraël odstoupil stranou a Leonis s hrůzou sledovala, jak se kámen mění, jak roste a sílí a spolu s ním ze země vyrůstají další. S ohlušujícím lomozem se nořily z půdy a vytahovaly se do výšky, spojovaly se v jeden, až před Isgraëlem stál mohutný kamenný kužel s černým otvorem uprostřed. Leonis se stahovalo hrdlo. Z toho otvoru sálalo zlo a dýchalo jí
na tvář. Cítila, že jí proniká pod kůži a zažírá se do masa. Chtěla odtud pryč. Měla by se radovat, ale ona chtěla utéct. Isgraël se na ni otočil. Oči mu svítily a na rtech pohrával široký úsměv. Natáhl k ní bledou ruku. „Poj,“ šeptl a Leonis se málem zastavilo srdce. Chce, aby šla s ním. Nežádá ji. Rozkazuje. Nepůjde tam. Nemůže. Nikdo ji tam nepřinutí vkročit… Přehodila nohu přes sedlo a seskočila na zem. Třásly se jí ruce. Musela se sebrat. Zhluboka se nadechla a nechala temnotu uvnitř sebe, aby ji celou obestřela. Prostoupila jí tělo a Leonis se ihned cítila lépe. Vykročila k Isgraëlovi, který jí pokynul ke kamennému vchodu. „Až po tobě, má drahá.“ Leonis se zastavila na prahu. Z té černoty sálalo ledové zlo. Zatajila dech a pak – Vešla. Nadechla se čisté, řezavé moci. Bylo to jako vdechovat kouř – dusila ji a pálila v očích, ale po chvíli si zvykla. Průchod byl úzký a temný, čekala by vlhkost, ale když se dotkla kamenných stěn, byly suché a le dové. Za jejím zády dovnitř dopadalo noční světlo. Cítila, že Isgraël ve šel za ní. Chodba prudce klesala v dlouhé schodiště. Leonis vykročila. Brzy se dostali tak hluboko, že se veškeré světlo ztratilo. Leonis si připadala jako slepá, ale Isgraël ji nutil jít dál. Přidržovala se stěn po stranách a pak – najednou zmizely. Zastavila se a hlasitě oddechovala. Co te? Kde to je, co se stane? Ucítila za sebou Isgraëlovo tělo. Na krku ji zašimral jeho dech. „Jsme na místě,“ zašeptal a ona v jeho hlase slyšela jakýsi krutý posměch. Vysmíval se snad jejímu strachu? Cítil ho? Možná schválně chtěl, aby šla s ním, aby ji mohl vystrašit. Obešel ji a náhle bliklo světlo. Isgraël stál s nataženou dlaní, v níž mu hořela bílá světelná koule. Leonis musela před tou ostrou září přimhouřit oči. Vzápětí zalapala po dechu úžasem. Ocitli se v obrovském podzemním sále. Byl snad nekonečný! Rozprostíral se do všech stran a úhlů a tam, kam světlo nedosáhlo, se ztrácel v temnotě. Ze země vyrůstaly úzké kamenné kužely s ostrými hroty, sem tam byly rozházené kameny a balvany, strop nebylo vidět, jak
11
12
byl vysoký. Leonis si v otevřeném a neznámém prostoru připadala jako zajíc na širém poli – každou chvíli se mohlo objevit káně nebo orel. Zřetelně vnímala neochvějnou vládu cizí moci, která tady dole panovala. Prostupovala vším a naplňovala vzduch. A přece se Isgraël tvářil spokojeně a sebejistě, nebyla z něho cítit ani špetka strachu nebo nejistoty. On byl pánem všude. Nikdo a nic se mu nemohlo rovnat, dokonce ani tohle prastaré zlo. Je to vůbec možné? „Vím, že tu jsi,“ promluvil hlasitě do nehybné temnoty. V odlesku bílého světla, které třímal v dlani, vypadala jeho tvář jako lebka. Leonis stála dva kroky za jeho zády a naslouchala svému splašenému dechu. Očima kmitala sem a zase tam, ale neviděla nic. Pouze cítila… cítila něco… něco živého. „Vyjdi ze stínů,“ pokračoval Isgraël, „a poklekni přede mnou.“ Tmu prořízl ostrý zvuk a Leonis sebou bezděky škubla. O vteřinu později si uvědomila, že ten zvuk je ve skutečnosti hlas. „Věděl jsem, že pokud mě jednou některý z vás přijde navštívit,“ hřměl ten hlas a naplňoval celý sál, „budeš to ty. Ty jediný jsi byl dost proradný na to, aby se v tvém srdci zrodilo zlo. Už tehdy jsem ho cítil.“ Leonis se bála, že ta slova jejího Pána rozzuří. Ale Isgraël se namísto toho uchechtl. Skutečně zněl pobaveně. „Jsi tedy prozíravý. Tušíš, co se stalo za dobu, po kterou tu vězíš?“ „Jsou to staletí,“ zavrčel hlas a Leonis zasáhla jeho nenávist prudce jako bič. Zajíkla se a ostře nabrala dech do plic. Isgraël se po ní káravě ohlédl, jakoby říkal: rušíš nás. „Staletí tu jsem uvězněn… a přesto se mi s tvým příchodem zjevilo vše, čeho se ti za ta léta podařilo dosáhnout. Vskutku působivé. Ze sedmi zůstal jediný. Nejmocnější bytost tohoto světa… a přesto ti obyčejná lidská holka uniká mezi prsty mrštně a obratně jako myška.“ Zaburácelo se, země se zachvěla – to se tvor zasmál. „Potřebuješ mou pomoc.“ Isgraël už se neusmíval. Pronesl jediné, mrazivé slovo: „Ano.“ Znovu ten děsuplný zvuk, jak se tvor chechtal. „Řekni, Neposkvrně ný,“ oslovení vyplivl jako jed, „proč bych ti měl pomáhat? Pověz, čí zásluhou vězím v téhle zpropadené díře?“ „Bylo to milosrdenství.“
„Ne, nebylo. Kdybyste mě mohli zabít, mé kosti by už dávno hnily v zemi.“ Isgraël blýskl úsměvem. „To zřejmě ano. Tehdy jsem ale neměl tu moc, jakou mám nyní. Možná…“ „Zachoval by ses stejně, červe. Zbavil by ses mě, protože se mě sám děsíš.“ Isgraël se nenechal vyvést z míry. „Však ty mi ještě budeš říkat Pane.“ Tvor se znovu rozesmál. Náhle se zachvěl vzduch, vpředu se cosi pohnulo. Mihlo se to tmou a Leonis o krok couvla. Závan ledového vzduchu jí dýchl na krk. Když tvor opět promluvil, jeho hlas byl mnohem blíž. „Nikdy,“ zavrčel a Leonis naskočila husí kůže. Isgraël ukázal špičaté zuby v protřelém úsměšku. „Osvobodím tě.“ Rozhostilo se ticho. Napětí se dalo přímo krájet. Isgraël čekal. „Lžeš,“ zasyčel hlas. „Potřebuju tě. S tvou pomocí je všechny zničím. Budeš mi sloužit a získáš svobodu. Znovu pocítíš lidský strach, znovu ochutnáš jejich bolest, budeš se moct dívat, jak krvácejí, jak prosí o smilovaní, jak pomalu, pomaloučku umírají… Cožpak po tom netoužíš? Celá ta staletí?“ „Sním o tom každý den.“ „Osvobodím tě a propadneš mi vůlí. Dostaneš ale to, po čem toužíš.“ Zase ticho. Leonis pročesávala očima každičký kout. Vtom málem umřela hrůzou. Za zády ucítila cosi velkého a teplého. Otřelo se jí to o rameno. Ovanul ji ledový dech, tvor nasál její vůni a zafuněl jí do ucha. Leonis stála jako přimražená, neopovažovala se ani nadechnout. Srdce jí mlátilo do hrudi tvrdě jako kladivo. Tvor cvakl čelistmi a pohnul se. Kolem tváře se jí mihly jeho bílé tesáky. Byl obrovský! „Souhlasím,“ řekl a nato se vpředu mezi kameny cosi pohnulo. Leonis vytřeštila oči. Bála se toho, co spatří, ale zároveň umírala zvědavostí. Z temnoty se vynořil… muž. Obyčejný muž. Leonis zmateně zamrkala. Byla si jistá, že ta stvůra… že je to stvůra. Ale tohle byl člověk. Ne, není to člověk. Přibližoval se
13
14
a jí se stáhlo hrdlo. Sálala z něho taková síla a takové zlo, že ta bytost nemohla být lidská. Možná má lidské tělo, ale je to netvor. Muž byl nahý. Měl široká ramena, svalnaté paže i hru, silná stehna. Vlasy plavé a dlouhé po ramena, hranatou tvář a oči… Bohové, ty oči byly zlaté! Když stanul před Isgraëlem, podíval se na ni. Jeho oči zářily ostře a pronikavě jako sluneční paprsky. Ale číhala v nich krutost a nevyzpytatelnost. Spiklenecky na ni mrkl a tváří mu prolétl krátký, lišácký úsměv. Isgraël vyhodil světelnou kouli vzhůru, a ta zůstala viset ve vzduchu. Nato zvedl svou dýku a ponořil její ostří do svého zápěstí. Řízl se. Vyřinula se hustá krev. Pozvedl paži ke zlatookému muži a nabídl mu svou otevřenou ránu. „Pij,“ řekl tiše. „Pouze má krev tě zbaví kletby.“ Muž se na něho krátce zadíval a odhalil bílé zuby v temném úsměvu. Nato popadl jeho nabízenou paži a hladově se přisál rty ke krvácejícímu zápěstí. Leonis užasle sledovala, jak hltá Pánovu krev, a rozlehlou jeskyni naplnily mlaskavé, nenasytné zvuky. Isgraël zaklonil hlavu a zavřel oči ve slastném opojení. Chvíli nato škubl rukou a zlatooký muž se trhavě nadechl. Ústa a bradu měl rudé jako karmín, v očích dychtivý žár. Zahýbal prsty na rukou, jakoby si je chtěl protáhnout. Leonis si všimla, jak se mu přitom rozvlnily a propnuly svaly na pažích až ke klíčním kostem. „A te,“ zvolal Isgraël a hrdě zvedl bradu, „te se mi pokloň.“ Muž hněvivě blýskl v očima. Krátce vycenil zuby a zaal ruce v pěsti. Vzápětí sklonil hlavu a záplava světlých vlasů mu zahalila tvář. „Co mi povíš?“ dotíral Isgraël. „Jsem v tvé moci. Budu ti sloužit.“ Isgraël pozvedl jedno úzké obočí. „A?“ V mužově hrdle zabublal vrčivý zvuk. „Pane,“ dodal a Isgraël se rozesmál. Pak se otočil a zamířil ke schodišti. Leonis se dívala, jak ho muž pomalu následuje, a přinutila k pohybu i své nohy. „Poj,“ rozkázal Isgraël Démonovi. „Čeká tě úkol.“
Samota
S
i
edím na zelené louce a slunce mi svítí na temeno. Kolem mě se vlní travnaté kopce a nebe nade mnou vypadá jako modrý samet, jen se ho dotknout. Zahlédnu orla, jak krouží mezi jemnými, nadýchanými obláčky. Je překrásný a plný síly. Připadám si nádherně, ale… ale něco je špatně. Cítím, že něco je špatně. Kolem mě rostou modralky. Hladím jejich drobné květy a usmívám se. Něco mi připomínají…Někoho. Je to jako sen. Tohle celé je sen… Přesto mi před očima vyvstává vzpomínka. Vzpomínka na elfské město, o kterém mlu ví legendy. Znám jeho jméno, ale nedokážu si vzpomenout. Byl tam kopec a louka a všude modré kvítky… Jsou to květy mrazu. „Tanlités, rostou tu po celý rok a nikdy neuvadají. Pouze na podzim a zi mu mění svou barvu ze světle modré na temnou. Jsou studené, víš? Ledové a chladné jako sníh. Jako zimní květ. Někdy se jim říká květy mrazu a já myslím, že je to přesné. Mám je nejradši. Protože jsou mému srdci nejbližší.“ To mi řekl on. Ano, vzpomínám si. On… Najednou mám pocit, že se musím otočit. Poslechla jsem ho a zacláním si oči dlaní. Proti slunci nic nevidím, ale pak ho zastíní vysoká postava. Ru ka mi klesne do klína. Muž ke mně pomalu kráčí a sedá si vedle mě na zem. Nespouštím z něho zrak. Jeho modré oči se noří do mých a v ten okamžik všechno kolem přestává existovat. Srdce mi skotačí a žaludek se propadá, kůže mi hoří… hoří touhou po jeho dotyku. Místo toho se ale natahuje a utrhne jednu z modralek. Zvedne ji k očím. „Ledové a chladné jako sníh. Jako zimní květ…“ „Já vím,“ povídám mu omámeně. „Už jsi mi to řekl. Kdysi dávno…“
15
16
Zadívá se na mě. „Není to tak dávno.“ „Je. Byl to jiný svět. Jiný život.“ Naklání hlavu na stranu a se zájmem si mě prohlíží. „Proč?“ „Te jsem tady. S tebou. Nic jiného není.“ Vezme květinu za stonek a zamyšleně ji protočí mezi prsty. „Pokud je to hle jiný svět, neměly by tu být.“ Vím, že myslí modralky, a zavrtím hlavou. „Nevím, proč tu jsou. Máš je rád.“ „Tohle je tvůj sen.“ „Já vím.“ Nakloní se ke mně a já zadržím dech. Jeho rty jsou tak vábivé, tak hebké a měkké… toužím je ochutnat. Vyschne mi v ústech a zpotí se mi dlaně. Je mi horko. Ta touha mě spaluje. Proč se mě nedotkne? „Probu se,“ zašeptá a já na něho zmateně zamrkám. „Nechci. Chci být s tebou.“ „Vždy můžeš,“ opáčí a dočista mě zmate. „Ne, jsi mrtvý.“ „Smrt,“ šeptá a zadívá se na své dlaně. Chybí mu ledová paže. Zdá se překvapený, ale já nejsem. Natahuji k němu ruku. „Awrixeli…“ Neilin otevřela oči. Lapala po dechu. Zírala do stropu a před sebou stále viděla jeho tvář. Vteřinu po vteřině se rozplývala, až zmizela dočista. Zůstala jen prázdnota. Srdce jí v hrudi tlouklo žalem a zoufalstvím. Košile se jí lepila na propocené tělo. Posadila se a odhrnula přikrývku. Chvíli tak zůstala a čekala, až se jí zklidní dech. Potom složila tvář do dlaní a znovu trhavě zalapala po dechu. Čekala slzy, ale žádné nepřišly. Byla přesvědčená, že po všech těch proplakaných nocích už jí všechny slzy vyschly. Prsty se bezděky dotkla klíční kosti. Vlastní kůže jí připadala podivně horká a prázdná. Žádný chladivý kámen, který by utišil její bolest a dodal jí sílu. Vzdala se svého poslání, postavila se svému osudu. Na jednu stranu se jí ohromně ulevilo, ale měla výčitky. Pochybnosti na ni dotíraly každou minutu, ale dařilo se jí nepřipouštět si je k tělu.
Měla po krk všeho toho povyku kolem Křišálů moci. Měla po krk všeho toho umírání. Měla prostě všeho dost. Na ničem už jí nezáleželo. Nic nemělo význam. Stala se bezduchou troskou. Už pět dní neopustila svou komnatu. Chodili za ní Ellnesa i Leja, Terien, R’Tiles i sám král Edrian a zkusil to dokonce i Ylghas, Wyllův kamarád. Nikomu neotevřela, s nikým nechtěla mluvit. Zamkla se a nepřemýšlela, co bude dál. Vstala z postele a přešla k oknu. Rozhrnula tlusté závěsy a rychle si zakryla oči. Oslepilo ji prudké sluneční světlo. Byl dávno den. Neilin se zadívala na blankytnou oblohu a necítila nic. Zahlédla gryfa, jak krouží nad hradbami. Byl to Roliand. Zůstával, ačkoli jeho druhové opustili Smaragditt už včera. Zřejmě čekal, až se vypraví zpět do své domoviny i elfové, aby mohl doprovodit Terien. Vzpomněla si na iqerily, kteří ji a její přátele zachránili v Nar’doxu a společně s nimi doletěli do války. Ythelmir, Sellin i Issabel se vrátili do Třpytivého lesa před pár dny. Neilin stále cítila Ythelmirovo vědomí vzadu ve své mysli, stejně jako nyní cítila i drakovo. Mohl být stovky, tisíce mil daleko a ona ho přece vnímala. Byli navěky propojeni. Jezerní panna byla mrtvá. Isgraël ji zabil… Další křišál střeží minotaurus. Neilin si vzpomněla na svou vidinu, když osvobodila draka a získala jeho křišál. Celá legenda o minotaurovi, který vězí zakletý v labyrintu hor, byla pravdivá. Nepřekvapovalo ji to. Zažila už příliš mnoho neuvěřitelného, než aby ji ještě dokázalo něco vyvést z míry. Navíc tato část příběhu se jí už netýká. Křišály moci jsou minulostí. Nikdo další kvůli nim nezemře. Zničehonic ji prostoupila prudká nenávist. Naplnila jí cévy a bublala jí tepnami. Zaala ruce v pěst a nehty si zaryla do dlaní. Záš jí napínala svaly a kůži, vařila jí krev a stoupala jí do hlavy. Už bylo dost pláče a naříkání. Je na čase vzít věci do vlastních rukou. Zabije Isgraëla. Jestli jí k tomu dopomohou tři Křišály moci, nebo žádný, na tom nesejde. Zabije ho sama, ne žádná zatracená moc jeho bratrů. Ale ještě předtím musí zařídit některé věci. Otočila se a opřela se zády o parapet. Zadívala se na velké dvoukřídlé dveře. Jednu věc vyřídí ještě dnes.
17
Vykročila k masivní skříni z ebenového dřeva a za chůze si přetáhla košili přes hlavu. Nechala ji ležet na podlaze a nahá otevřela dvířka. Visely tu troje šaty. Král Edrian jí je nechal přinést jako dar z Eld-Súllu. Sáhla po bohatě zdobených oranžových šatech a pomalu se do nich nasoukala. Nato přistoupila k zrcadlu a zadívala se na svůj odraz. Její oči byly chladné a prázdné, bez jediné jiskřičky. Tvář měla popelavě bledou a strnulou, a přesto ve svém výrazu viděla něco, co se jí zamlouvalo. Bylo to skálopevné odhodlaní a nemilosrdnost. Sáhla po velkých nůžkách, které ležely na toaletním stolku pod zrcadlem. Ustřihla nařasenou hedvábnou látku na rukávech, vypárala mašličky a perly v dekoltu a strhala barevnou látku na sukni. Zůstala pouze poslední vrstva šatů z lehkého černého saténu. Vrhla na sebe ledový úsměv a zamířila ke dveřím. Je na čase opustit pokoj.
18
ii Leja klečela v kapli na studené podlaze, ruce složené v klíně. Před ní leželo na pozlaceném stole Wyllovo tělo. Skoro vypadal, že spí. Ale obličej už měl příliš strnulý a příliš bledý. Hru se mu nezvedala pravidelným dechem a srdce mu nebilo. Když se Leja dotkla jeho dlaní, které měl sepjaté na prsou, studily jako kámen. Pohřeb měl být zítra. Měl na sobě čisté kalhoty a čistou bílou košili, kterou mu během dvou dnů sama ušila. Vždycky ráda šila. Jiné domácí práce nesnášela, ale šití byl její koníček. Kdysi, připadalo jí to tak vzdálené, kdysi doma v Thálonu vyšívala každou volnou chvíli. Te bylo všechno jinak. Košile pro Wylla byla po dlouhých měsících její první prací. Na jednu stranu mu záviděla. Měl klid a opět se shledá se svou rodinou. Je na lepším místě, tím se uklidňovala. Žal ale zahnat nedokázala. „Miloval tě,“ rozlehl se tichem známý hlas. Leja se polekaně otočila. Za ní stál Ylghas. Jindy veselý obličej měl pobledlý, pod očima kruhy a rty povislé. V jeho očích viděla bolest. Vstala a obrátila se k němu. Smutně se na ni usmál. „Byl to nejlepší přítel, jakého jsem kdy měl.“
Leja sklonila hlavu. Nevěděla, co říct. Jak ho má utěšit, když nedokázala utěšit ani sama sebe? „Umřel jako hrdina,“ pokračoval Ylghas a zrak upíral na Wyllovo tělo. „Zachránil Terien život.“ „On byl hrdina,“ zdůraznila Leja. „Chtěl bych ho pomstít.“ Leja sklesle zavrtěla hlavou. „To nemůžeš. Zabila ho Leonis.“ „Já vím.“ „Nemůžeš se vydat do Nar’doxu.“ „Přesně tohle jsem mu říkal, když hořel touhou zabít Sorgana.“ „A byla to pravda. Podívej, kam ho pomsta dovedla.“ Ylghas se jí zadíval do očí. „Škoda, že jsi ho nikdy nemohla milovat. Tvoje srdce propadlo našemu králi.“ Leja si povzdechla a sklopila pohled. Král… Nemohla dostat z hlavy výjev, který se jí naskytl krátce předtím, než zamířila do kaple. Šla hradní chodbou a přitom za rohem zahlédla Edriana, jak se prochází s Terien. Povídali si, Leja neslyšela o čem, ale Edrian vypadal tak… spokojený. Šastný. Div nezářil. Ona byla zlomená žalem z bratrovy smrti a Leje se stáhnul žaludek, když viděla, jak ji král vzal za ruku, aby ji upokojil. Jistě o nic nešlo. Bojovali spolu ve válce a sblížili se, jsou přátelé… Navíc Edrian je vždy tak pozorný, chová se šlechetně ke každé ženě. Nebo ne? Ale to, jak mu zářily oči… „Lejo?“ Vytrhla se z úvah a upřela na Ylghase zmatený pohled. Něco jí povídal a ona ho neslyšela. „Ano?“ „Jsi v pořádku?“ „Ano,“ opakovala. „Ano.“ Zamířila k východu a Ylghas se k ní připojil. Barevnými skly dovnitř dopadaly sluneční paprsky. „Co te budeš dělat?“ zeptala se ho. Ylghas pokrčil rameny. „Vrátíme se s otcem a vojáky do rodného města, do Amriru. Vyženeme Temné a osvobodíme náš lid. Te, když se zpráva o osvobození Smaragdittu roznesla, Temní po celém Sardonu sami prchají.“
19
„Bojím se, že Isgraël to nenechá jen tak.“ „To asi nenechá. Ale zatím si můžeme vydechnout, ne?“ Leja pokývala hlavou. „Neviděl jsi dnes krále?“ Ylghas jí otevřel velké dveře. „Před chvíli, s Terien.“ Leja se zastavila na prahu. Slunce se jí opřelo do tváře a ona se bezděky dotkla svého žaludku. Útroby se jí scvrkly do malého uzlíku. S Terien, opakovala si. Nic to neznamená.
iii
20
Ellnesa stála zády k oknu, paže založené na hrudi, ve tváři úzkostný výraz. Dívala se na malý stolek uprostřed pokoje, na němž ležel křišálový přívěsek ve tvaru duhové slzy. Zářil slabě a matně, jako by v něm dohořívalo světlo. Jako by ztratil důvod, proč žít. Přesto z něho sálala moc. Ellnesa cítila, jak jí naplňuje místnost až po okraj. Cítila, jak těžkne vzduch a cosi jí elektrizuje vlasy. Sama nevěděla, zda v přívěsku dřímá veškerá síla nalezených křišálů, nebo jestli má tu moc Neilin v sobě a přívěsek pouze zrcadlí její hmotnou podobu. Tušila, že pravda musí být to druhé. Skutečnou sílu nosí Neilin v sobě. Ale přívěsek možná umožňuje jakési spojení mezi jejím duchem a Křišály moci. Už se jí z toho věčného přemýšlení točila hlava. Od chvíle, kdy Neilin duhový přívěsek odhodila a zřekla se svého poslání, Ellnesu trápily noční můry. Viděla chlad v Neilininých očích, viděla hluboko zakořeněnou bolest a nenávist. Věděla, že to její přítelkyně myslí vážně. Rozhodla se a byla příliš paličatá na to, aby ji někdo přesvědčil o jiném řešení. Co si počneme? honilo se jí stále hlavou. Nejspíš by se měla na Nei lin zlobit. Ale ona to nedokázala. Chápala její pocity a důvody. Nemohla jí to mít za zlé. To R’Tiles se zlobil. Nadával a měl spoustu řečí o tom, jak je Neilin lehkomyslná, nezodpovědná a sobecká. Stěžoval si ale jenom Ellnese. Ve skutečnosti za Neilin často chodil a klepal na její dveře v naději, že mu otevře a vše se dá zase do pořádku. Neotevřela.
„Co až se to dozví Isgraël?“ napadlo Ellnesu. R’Tiles byl pohodlně rozvalený v protějším křesle, nohy natažené a zkřížené v kotnících. Pokrčil rameny. „Bude šastný jako blecha. Ale na věci to nic nezmění. Pořád ji bude chtít dostat, jen s tím rozdílem, že se nebude muset strachovat, že Nei lin najde zbylé křišály dřív, než ji dopadne.“ „To je ale strašné, R’Tile…“ vrtěla Ellnesa nešastně hlavou. „Co si počneme?“ R’Tiles vyskočil na nohy, protáhl si záda a přistoupil ke stolku. Zkoumavě se na magický přívěsek zadíval. „Budeme doufat, že ta palice paličatá přijde k rozumu.“ „Tys ji neviděl. Vypadala tak… rozhodně.“ R’Tiles k ní pootočil hlavu, chvíli se na ni díval a potom k ní přistoupil. Ellnesa mu hleděla do očí. Snažila se, aby neodhalil zoufalství, které naplňovalo její nitro. Zastavil se kousek od ní a povzbudivě se usmál. Jeho šedé oči vesele jiskřily, i přes všechen ten velký smutek, obavy a nejistotu, které visely nad hradem Mionil. Ellnesa obdivovala jeho optimismus. Najednou natáhl ruku a jemně jí odhrnul vlasy z ramen. Měla je roz puštěné, zahalovaly jí ramena a záda jako půlnoční šál. Nato se R’Tiles dotkl její tváře a zlehka ji pohladil. Nečekaně se zachvěla. Rozšířila oči a zrychlil se jí dech. Jeho dotyk ji zahřál, vlil jí do těla teplo, které už dlouho nepocítila. Zaskočilo ji to. Dívala se mu do očí a on se nepřestával usmívat. „Všechno se zase vyřeší,“ říkal tiše a sebejistě. „Slibuju.“ Ellnesa mu věřila.
iv Pomalu se snášel soumrak. Halil oblohu do své tmavé náruče a zaháněl slunce ke spánku. Vypadalo jako malá, oranžová tečka na obzoru. Klesalo a rozlévalo kolem sebe teplé rudé barvy, jež se mísily s přicházejícím stmíváním.
21
22
Terien se opírala o kamenné zábradlí a hleděla na tu nádheru. Dnes strávila s králem Edrianem celý den a překvapilo ji, jak ji dokázal rozptýlit. Bez přestání musela myslet na svého bratra, topila se v zármutku a odmítala se s krutou pravdou smířit, ale dnes… Poprvé od té doby, kdy se dozvěděla o bratrově smrti, se cítila trochu uvolněně a nevěnovala mu každičkou svou myšlenku. Za to byla Edrianovi vděčná. Zdál se jí ale zmatený. Chvílemi se v něm nevyznala a připadalo jí, že on se sám v sobě nevyzná také. Viděla na něm, že je mu s ní hezky, byl tak pozorný, vtipný a jemný, ale občas se zničehonic stáhl, zmlkl a ponořil se do vlastních úvah, skoro jako by se děsil toho, co právě dělá. To ale přece nemusel. Byli přátelé, co je na tom špatného? Pokud ovšem… Jeho náklonnost se chvílemi zdála být příliš důvěrná, příliš romantická. Terien jasně vnímala všechny vlny horké touhy a něhy, které k ní vysílal, ale odmítala si je připustit. On přece miluje Leju, Neilininu sestru. A ona miluje Sorgana. Ano, z celého srdce ho miluje. „Komu nyní patří vaše myšlenky?“ zeptal se a Terien se na něho podívala. Jedním loktem se opíral o zábradlí, tělem natočený k ní. Lhala by sama sobě, kdyby nepřiznala, že je přitažlivý. Byl tak jiný než elfští muži. Byl tak jiný než… než Sorgan. „Myslím na vašeho vězně,“ přiznala. Edrianův zasněný výraz trochu povadl. „Už jsem slyšel o vaší náklonnosti k tomu vrahovi.“ „Mluvil jste s králem Wiallonem,“ odtušila. „Také jsem s ním mluvila. S vaším svolením Sorgana odvezeme do Än-Ielwilu. Přísahal mi věrnost. Bude souzen naším lidem, Bílí elfové rozhodnou o jeho osudu.“ „Mé svolení máte… Nechápu ale, jak ho můžete mít ráda.“ „Nedivím se vám,“ sklonila hlavu a zadívala se na své bílé ruce položené na tarasu. „Je to složité.“ Edrian se nečekaně naklonil a zlehka zakryl její dlaň svou. Byla velká a snědá, plná starých i čerstvých jizev. Terien uvízl tep v krku. Pokusila se polknout, ale bylo to těžké. Jeho ruka příjemně hřála. „On si vás nezaslouží,“ zašeptal. Bála se na něj podívat. Bála se, co spatří v jeho čokoládových očích. Nechtěla vidět ten cit. Měl patřit někomu jinému.
„I přesto ho miluji,“ odvětila též šeptem. Edrian svou ruku stáhl. Terien si oddechla a přitom nenáviděla maličký kousek svého já, které litovalo, že nenechal svou dlaň na té její o chvíli déle. Rozhostilo se ticho. Slunce zapadlo a obloha těžkla pod černým soumrakem. „Ochladilo se,“ řekl nakonec Edrian. „Měli bychom jít dovnitř.“ Terien přikývla a vtom na balkón vpadla dvojice mladých vojáků. Byli zadýchaní a jeden z nich – hubený dlouhán – měl zarudlý krk i tváře. „Můj pane,“ zachrčel druhý. Edrian se zamračil. „Mluv.“ „Věznice… vězeň… ona…“ „Tak už se vymáčkni!“ „Ta dívka, Vyvolená… Dostala se do věznice a zamkla se v cele.“ „V cele?“ „V jeho cele,“ upřesnil voják a Edrian vytřeštil oči. Terien strnula. Voják se nadechl k dalším slovům: „Myslím, že se chystá vězně zabít.“
23
Anděl smrti
K
24
dyž dokázala uspat vojáky jedinou myšlenkou, uvědomila si Neilin svou sílu. Od spojení s Diaxëlovým křišálem si svou moc ještě neověřila. Cítila se jiná, ano, poznala na sobě změny, ale přisuzovala je ztrátě milované bytosti. Tvrdá síla a nezdolnost, které jí nyní kolovaly žilami, se staly součástí jí samé. Nebylo důležité, kde se vzaly. Neilin je te jiný člověk, už není slabá. Na tom jediném záleželo. Sledovala, jak se dva hlídači svezli k zemi jako hrušky, bezvládní a poslušní. Jeden z nich začal chrápat. Neilin podřepla, aby je prohledala. Vzala jim svazek klíčů a… našla i dýku. Zvedla se a se zájmem si zbraň prohlédla. Byla obyčejná, ale zdála se čerstvě nabroušená. Její čepel se leskla v úzkém pruhu světla, které sem pronikalo malým zamřížovaným okénkem u stropu. Když si Neilin uvědomila, co s ní hodlá provést, zdál se jí ten lesk zlověstný. To se jí líbilo. Dýka nebyla ani zdaleka tak krásná jako Silmalïa, ale svému účelu poslouží. Věznice byla tmavá a vlhká. Přesto vypadala mnohem lépe než kobky, do kterých ji a její družinu uvrhli v Nar’doxu. Žádný pach po mrtvolách, hnijícím mase ani lidských výkalech. Tenhle žalář už dlouho neměl žádného návštěvníka. Ve vzduchu visela zatuchlost a chlad, ale nic víc. Dala se chodbou k první cele z dlouhé řady. Právě tady seděl on. Srdce se jí sevřelo nenávistí, když ho spatřila. Cítila, jak se jí krev vaří v žilách. Pod kůží jí vibrovala moc poháněná jejími emocemi. Připada-
la si jako sopka, ale ještě nehodlala vybuchnout. Od Awrixela se naučila chladnokrevnosti. Zastavila se před Sorganovou celou. Zvedla vysoko hlavu a nasála vzduch. Zlovolný žár v jejím nitru trochu polevil. Sorgan seděl na zemi, hlavu skloněnou, rozcuchané bílé vlasy mu kryly obličej. Vzhlédl, jako by vycítil její přítomnost. Temné oči se mu rozšířily překvapením, jinak se jeho tvář ani nepohnula. Díval se na ni jako na přízrak. Možná tak skutečně vypadala. Nezvykle bledá a křehká, v dlouhých černých šatech, které splývaly s jejími vlasy. Chyběla jen havraní křídla a mohli si ji splést s andělem smrti. Dýku schovala do rukávu a zvedla svazek klíčů. Podívala se na ně a pak se zarazila. Ne, předvede mu, kdo za ním přišel. Dá mu důvod se bát. Pozvedla klíče do vzduchu, kde tiše zachrastily a pak je pustila na zem. Obdařila Sorgana lstivým, nenávistným úsměvem. Zavřela oči. Uvolnila ramena a ztuhlé svaly, protáhla si prsty a koncentrovala mysl. Soustředila se pouze na sílu své vůle. Všechnu ji upřela k zámku na mřížích. Cítila, jak se zachvěl pod její drtivou mocí. Nato zámek cvakl a vyskočil, až to vypadalo, že se lekl. Dveře se rozletěly dokořán a s třísknutím narazily do mříží. Neilin otevřela oči a znovu se usmála, potěšena sama sebou. Vkročila do cely. Sorgan si ji měřil užaslým pohledem. „Zesílila jsi,“ zašeptal. Neilin ho probodla vražedným pohledem: „Ani nevíš jak.“ Seděl v koutě a nehýbal se. Jen se na ni díval. Vzali mu horní část oblečení, zřejmě proto, aby neměl takové pohodlí. Studené kamenné zdi ho musely na nahé kůži zábst. Jeho mramorové tělo bylo samý sval a modřina, přes levý loket se mu táhla ošklivá, tlustá jizva, jako by měl celou paži sešitou. Poutaly ho železné okovy a řetězy kolem zápěstí i kotníků. Znamenalo to, že se ho tu všichni bojí a nechtějí zbytečně riskovat. Znamenalo to, že je šílený vrah a zabiják. „Proč jsi přišla?“ zeptal se. Jeho hrubý hlas zaduněl. Neilin se znovu usmála. Krutě a záludně. Byla hrdá sama na sebe, že z něj nemá vůbec strach. Vzpomněla si na doby, kdy ji děsil ve snech, kdy ji pronásledoval
25
26
a honil, když vyvraždil její vesnici a zabil lidi, které měla ráda. Připravil ji o matku i o nejlepšího přítele. Vzplanul v ní prudký oheň. Dveře cely se zabouchly. Prásknutí proalo vzduch jako hromová rána. Neilin znovu zavřela oči. Stiskla čelisti a veškerou svou zuřivost nasměrovala na vězně. Sorgan sebou překvapeně trhl, když se jeho pouta rozletěla na kusy a řetězy praskly. Byl volný? Neilin se na něj podívala. V očích jí žhnulo. Viděla jeho nejistotu, a to ji povzbudilo. „Přišla jsem tě zabít. Ale nejsem zbabělec a nepodřežu tě v poutech jako prase.“ Vytáhla ukradenou dýku. Sorgan se zadíval na zbraň, potom na dívku. Pomalu vstal a promnul si zápěstí. „Myslíš, že mě tímhle dokážeš zabít? Ani si neškrtneš, ty hloupá. Nechci ti ublížit, tak to raději odlož.“ Neilin se zasmála. „Od kdy jsi tak šlechetný? Nechceš mi ublížit? Vážně? A tehdy s drakem jsi mi taky nechtěl ublížit? A co tehdy v Es-Leonu? A co má vesnice? Když jsi zabíjel všechny mé blízké, taky jsi mi nechtěl ublížit?“ Sorgan na vteřinu stiskl víčka. To gesto vyznělo skoro bolestně. Neilin se ale nenechala zmást ani obměkčit. Byl zrůda. A ona ho zabije. „Nechci se ospravedlňovat, ani říkat, jak je mi to líto, protože by to ničemu nepomohlo a věci se tím nespraví. Nemůžu vrátit, co jsem napáchal… Ale můžu dokázat, že chci být jiný. Můžu být prospěšný v téhle válce. Můžu…“ Neilin se rozmáchla. Zablesklo se fialové světlo a Sorgan narazil zády ke zdi, ruce zvednuté za hlavou a připoutané ke kameni světelnými pouty. Neilin k němu zamířila. „Už zmlkni.“ „Myslel jsem, že chceš bojovat.“ Ušklíbla se. „To, že jsem tě zbavila okovů, ještě neznamená, že budu hrát podle pravidel.“ Do chodby vtrhli dva vojáci. Zastavili se jako na povel a oči třeštili
na podívanou před sebou. Jeden z nich se vrhl k mřížím a pokusil se je otevřít, ale marně. Ani klíč nepomohl. „Paní, co to děláte!?“ křikl na ni. „Vypadněte,“ poručila jim Neilin klidně. „Mám tady práci.“ „Hned otevřte! Může vám ublížit!“ Neilin se nevesele zasmála. „Vážně to tak vypadá? Já bych spíš řekla, že dnes ublížím já jemu.“ Vojáci ještě chvíli zápolili s mřížemi, než to vzdali a vyrazili pryč. Neilin nepochybovala, že pádí pro pomoc. Musí si pospíšit. Otočila se k Sorganovi a zvedla dýku. Nebude mít slitování, nebude. Ale Sorgan nečekaně vyšvihl nohy do vzduchu, připoutaný ke zdi její mocí, a vykopl jí dýku z dlaně. Přitom ji zasáhl do ruky a Neilin vykřikla. V bezvládné paži ztratila veškerý cit. Zaala zuby a vztekle se na něj podívala. Její moc rázem pominula, jak ji ochromila bolest. Sorgan odstoupil od stěny, oči ledové a černé jako nejhlubší propast. Byl víc než o hlavu vyšší, proti ní mohutný jako hora a alespoň pětkrát silnější. Přesto se na něj Neilin vrhla holýma rukama jako kočka. Do paže se jí vracel cit. Praštila ho pěstí do prsou, ale to nemělo žádný účinek. Chňapl po ní a sevřel jí zápěstí jako v kleštích. Zvedla koleno a vrazila mu ho mezi nohy. Okamžitě ji pustil a s přidušeným stenem se svezl na podlahu. Neilin bleskově skočila po dýce. Zvedla ji z podlahy a vztyčila se nad ním. Přitom si všimla dlouhých bílých jizev na jeho zádech. Museli ho mučit… Nejspíš ho kdysi dávno bičovali. Rozmáchla se a chystala se mu vrazit ostří mezi odhalené lopatky. Sorganova ruka ale vystřelila vzhůru, neskutečně mrštně. Popadl ji za paži, v níž třímala zbraň, a pevně stiskl. Neilin se podlomila kolena bolestí. Měla pocit, že jí rozdrtil kosti. Sorgan pomalu vstal a přitom ji stále držel. Jeho temný pohled se do ní zabodl jako nůž. Vzal jí dýku a naklonil se k ní. Neilin mu vzdorně hleděla do očí. „Mohl bych tě te zabít. Rozmáčknout jako mouchu.“ „Tak do toho.“ „Ale neudělám to.“
27
28
V Neilin se rozdmýchal vztek. Proč? Proč ne? Na co si to, sakra, hraje?! „Napáchal jsem spoustu špatných věcí, ale s tím je te konec. Přísahal jsem věrnost Terien. Jsem jí zcela oddán. Isgraël už není mým pánem.“ „Lžeš!“ zaječela mu Neilin do obličeje. „Awrixel býval můj přítel. Mohl jsem vás tehdy zachránit, ale neudělal jsem to. Do konce života si to budu vyčítat. Můžeš mě nenávidět, ale zabít se nenechám. Umřít se mi zatím nechce.“ „Parchante!“ vykřikla Neilin zuřivě a začala se zmítat, aby se uvolnila. Přitom mu vší silou dupla na nohu. Byl bosý a úder měl svůj účinek. Zasyčel a odskočil od ní, ale ona se po něm vrhla a vyrvala mu svou dýku. Rozmáchla se a sekla. Z ramene se mu vyvalila rudá krev. Řízla ho. Z očí jí tekly slzy. Jak ho nenávidí! Nebude poslouchat jeho řeči! Ne! Lže… Chce ji obalamutit! Tak proč se ale cítí tak příšerně? Proč se v ní všechny vnitřnosti svírají a škubou sebou v záchvěvech bolesti? Proč ji zachvacuje zoufalství? Nemohla to udělat. Nemůže ho zabít… Nedokáže to. „Ne!“ zavřískla a znovu se po něm vrhla. „Dokážu to!“ Sekala kolem sebe nožem jako smyslů zbavená. Sorgan uhýbal před jejími výpady hbitě a obratně jako had. Pak se vrhnul vpřed. Vymrštil paži a chytil ji za útočný loket. Druhou rukou jí sevřel rameno a povalil ji na podlahu. „Pus mě!“ zmítala se pod ním, ale on ji uvěznil vahou svého těla. Obkročmo na ni usedl, ale Neilin se s ním nepřestávala prát. Podařilo se jí uvolnit ruku s dýkou a sekla ho do břicha. Byl to jen tenký šrám, ale začal krvácet. Sorgan jí surově vyrazil dýku z dlaně. Neilin se rozmáchla druhou paží a poškrábala mu obličej. Sorgan se trochu stáhl a ona toho využila, aby ho kolenem kopla do břicha. Vyprostila se z jeho sevření a natáhla se po dýce. Popadla ji a znovu zaútočila. Nalehla na něj celou svou vahou a povalila ho na záda. Čepel mu přitiskla k hrdlu. Dýchal jen o maličko rychleji než by měl, zatímco ona se přímo otřásala prudkými nádechy. Snažila se popadnout dech, ale nedařilo se jí to. Celá se chvěla, srdce jí mocně naráželo do hrudi. Oči měla rozšíře-
né jako šílenec. Přitlačila mu ostří ke kůži. Cítila pod ním jeho ohryzek. Stačilo by tak málo… Sorgan se nehýbal. Díval se na ni a v jeho očích nebyla ani špetka strachu. Říkal, že nechce umřít, a přesto, když te ležel tváří v tvář smrti, nebál se. Neilin ho nechtěla obdivovat. Ne, ani za nic. Ale až bolestně jí někoho připomínal. Stejné odhodlání, stejný chlad v očích, stejná bezcitnost… Jako Awrixel. Mohli si být v něčem podobní? Zavrtěla hlavou. Ne, ne, přestaň! Zabij ho. Sevřela rty do úzké linky. Sledovala jeho oči. Byly tak živé. Dokáže se dívat, jak vyhasínají? „Neilin!“ Do věznice vběhla Terien. Těsně za ní přibíhal Edrian se stráží. Viděla je koutkem oka. Terien se přitiskla k mřížím. „Neilin, prosím, nedělej to!“ „Udělal mi ze života peklo!“ „Ne, on ne! To můj otec! Isgraël ho ovládal! Nemohl se vzepřít jeho vůli!“ „A te najednou může?“ „Byl jsem slaboch,“ zašeptal Sorgan pod ní. „Neilin,“ Terien se chvěl hlas, v očích měla slzy. Drtila mříže v dlaních, až jí zbělely klouby na prstech. „Já ho miluju… Prosím, neber mi ho… Ztratila jsem bratra. On je jediný, na kom mi ještě záleží.“ „Je to vrah.“ „To byl můj bratr také. A přesto jsi ho milovala.“ Neilin sebou škubla. Do očí se jí hrnuly slzy. Zběsile mrkala ve snaze je zahnat. „Prosím, prosím… Slituj se! Vždy právě tím se lišíme od všech těch netvorů. Soucitem. Odpuštěním…“ Neilin se dívala na svou ruku s dýkou. Chvěla se. Třásla se tak silně, až hrozilo, že jí zbraň vypadne z prstů. Vypadla. S cinkotem skončila na kamenné podlaze. Neilin se roztřeseně stáhla. Zády narazila do stěny. Zhluboka dýchala. Připadala si rozervaná na kusy.
29
30
Sorgan se posadil. Díval se na ni, v očích cosi, co nedokázala rozpoznat. Byl to snad náznak citu? Nevěděla. Nechtěla to vědět. Odvrátila se od něj. Vůlí povolila dveře, a ty se s cvaknutím pootevřely. Terien vpadla dovnitř. Edrian a jeho muži zůstali stát venku, král vypadal, že neví, co si počít. Elfka se vrhla k Sorganovi na podlahu a objala ho. Tvář mu zabořila do ramene úlevou i radostí. Sorgan ji objal paží, oči přitom nespouštěl z Neilin. Te se v nich zračila ostražitost. Dívka se jediným hlubokým výdechem oprostila od všech emocí. Sebrala zbytky sil a vstala. Prošla kolem elfů, aniž se na ně podívala, opustila celu a vyrazila pryč. Minula přitom krále, který na ni hleděl vyděšeně a zmateně. Očividně nevěděl, co si má myslet. Ale nic neřekl, nepokusil se ji zastavit, ani se nepohnul. „Neilin!“ Terien na ni zavolala. V hlase měla starost. Neilin se zastavila u paty schodiště a ohlédla se. Setkala se s elfčinýma smaragdovýma očima. Spatřila v nich porozumění, soucit a také vděčnost. Ušetřila jejího milovaného. Nezabila Sorgana. Ale jestli se jí naskytne další příležitost, už váhat nebude.
Had v hlavě
N
i
eilin vpadla do své komnaty a práskla za sebou dveřmi. Cloumal jí vztek a zoufalství. Připadala si rozpolcená. Co se to tam stalo? Udělala dobře, když toho vraha ušetřila? Nebo ho měla zabít navzdory Terieniným prosbám? Odpovědi nenacházela a měla pocit, že se jí z toho všeho rozskočí hlava. Přecházela po pokoji a pod kůží cítila vibrovat svou moc. Bylo to tak zvláštní. Vzdala se svého poslání, a přesto ji ta síla neopustila. Bylo ale těžší koncentrovat ji a udržet ji jednotnou. Neilin měla pocit, že se jí moc Křišálů rozlévá cévami, kam se jí zachce, roztroušená a nejednotná. Když ještě nosila na krku křišálový přívěsek, bylo to jiné. Ten kus magického kamene udržoval moc vcelku a Neilin ji pak snadněji ovládala. Zavrtěla hlavou. Co na tom? Nepotřebuje ho. Nepotřebuje nikoho! Hned zítra se vydá k Nar’doxu a zabije Isgraëla. Nejspíš přitom sama přijde o život, ale na tom jí nezáleželo. Postaví se mu a bude se dívat, jak jí umírá pod rukama. Nemohla se dočkat. Když jí zrak zalétl k oknu, uvědomila si, že se téměř setmělo. Najednou pocítila, jak ji souboj se Sorganem vyčerpal. Zdálo se jí, že ho přeprala příliš snadno. Vlastně to vůbec snadné nebylo, ale on jí připadal… Rozhodně byla přesvědčená, že by se nenechal tak lehce zdolat. Byla připravená použít svou moc, ale stačila jí dýka. Podezřívala ho, že ji nechal vyhrát. Nechal by se i zabít? Říkal přece, že umřít nechce. Možná si myslel, že to Neilin nedokáže. Spoléhal na její dobré srdce a svědomí. Nebo vyčkával, až si bude Neilin připadat nejvíc jistá sama
31
32
sebou, a pak byl připravený zasadit jí vítězný úder? Kdo ví… Nyní už nemá smysl nad tím přemýšlet. Najednou se jí zatočila hlava. Natáhla ruku ve snaze se něčeho zachytit, ale stála uprostřed pokoje. Před očima se jí objevily mžitky. Co se to děje? Klopýtla k posteli a přidržela se tlustých vyřezávaných trámů s nebesy. Všechno se točilo, stále rychleji a rychleji. Bylo jí horko. Po zádech jí stékal pot. Nevolnost se stupňovala. Nohy měla stále slabší. Co se to děje? Co je to s ní? V tom uslyšela hlas. Byl v její hlavě! Ne! A jde pryč! Pokoušel se jí vlézt do mozku. Vtom se jí podlomila kolena a ona se svezla na podlahu. Hlavu si opřela o postel a zavřela oči. Pokoušela se o ni závra, ale když stiskla víčka, zachvátila ji temnota. Vědomí ji odnášelo pryč na temné, houpavé vlně. Neilin se nedokázala bránit. Tmu pročísl záblesk světla. Loktem si zakryla oči, a když ho zase stáhla, nad hlavou jí zářilo slunce. Vše kolem zářilo. Ocitla se snad v ráji? Krajina svítila zelení a pestrými barvami, v rytmu jemného vánku se kolébaly stromky s růžovými a žlutými korunami, kolem jejích nohou tančily barevné květiny a mezi nimi poletovali barevní motýlci. Neilin slyšela zpěv ptáků a mezi stromky se pásli lienové. Jejich srst se na slunci třpytila jako sníh. Vládla tu naprostá harmonie. Všechno bylo tak krásné. Jak je to možné? Kde to je? „Já sním,“ zašeptala a usmála se. Ale někde uvnitř, hluboko ve svém nitru věděla, že tohle sen není. Je to něco jiného… Něco velmi, velmi zlého. Ale jak by toto místo mohlo být zlé? Usmála se té myšlence. Ale byla to její myšlenka? Zmateně se rozhlédla. V její hlavě něco promlouvalo. Nebo ne? „Neilin.“ Otočila se. Proti ní stál Awrixel. Byl oblečený celý v bílém, hedvábná košile odhalovala trojúhelník jeho světlé hrudi. Volné bílé kalhoty se mu lehounce vlnily kolem dlouhých nohou. Byl bosý. Natáhl k ní ruku. „Neilin,“ opakoval.
Usmála se. Vyšla mu vstříc, ale on se najednou vzdaloval. Vykročil mezi stromy. „Počkej! Awrixeli!“ „Poj za mnou.“ Běžela za ním a přitom se smála. Nevěděla proč, ale něco ji k tomu nutilo. Bylo to tím místem. Zdálo se tak dokonalé. Příliš čisté. Jako by se někdo až moc snažil, aby tak vypadalo. Ten, kdo ho stvořil… Nesmysl, zaznělo jí hlavou. Trochu ji to zaráželo, ale Awrixel před ní utíkal dál a ona se soustředila pouze na jeho rozložitá záda. Běželi pod růžovými korunami a mezi větvemi problikávalo sluneční světlo. Neilin si všimla, že stromy jsou obalené záplavou růžových kvítků. Bylo to kouzelné. Awrixel se náhle zastavil a otočil se k ní. Neilin také zůstala stát. Dívala se na něj a srdce jí plesalo. Ale bylo to jiné. Jiné než v jejím předešlém snu. Neměla z něj takovou radost, necítila tu touhu a lásku. Mnohem víc pociovala ostražitost. Já mu nevěřím, blesklo jí hlavou. Ale ne, ozvalo se vzápětí. Vždy ho miluju. Nesmím pochybovat. Zavrtěla hlavou. „Co je to?“ vyslovila tu otázku nahlas. „Co?“ nechápal Awrixel a usmál se. Vypadal tak skutečně, ale… „Něco je v mé hlavě,“ říkala Neilin. Uvědomila si, že mluví spíš k sobě, než k němu. „Ale co?“ opáčil Awrixel a natáhl k ní obě paže. „Poj se mnou…“ začal pomalu couvat, až opustil úkryt stromů. Neilin šla za ním, ale její kroky byly váhavé. Stáli na zeleném srázu. Pod nimi se modralo jezero. Nebylo to vysoko. A ta voda byla tak lákavá. Bylo vedro. Bylo by krásné svlažit se v té čiré vodě. „Zaplaveme si,“ pobídl ji Awrixel a jedním pohybem si přetáhl košili přes hlavu. Neilin se dívala na jeho hru a horko bylo najednou ne únosné. Něco jí zašeptalo do ucha: dotkni se ho… chceš to… Neilin se pousmála. Ano, chci. Trhla sebou a ohlédla se. Kdo to byl? Co je to? Znovu pohlédla
33
34
na Awrixela. Te stál na samém kraji srázu. Paprsky mu hladily ramena, záhyby kolem svalů na pažích, hru a výrazně tvarované břicho. „Poj se mnou,“ zašeptal. Neilin váhala. Všiml si toho. „Můžeš mě vrátit zpět,“ řekl najednou. Vytřeštila na něj oči. „Opravdu?“ „Je tu způsob. Stará elfská čarodějka. Vyhledej ji. Její magie je mocná. Oživuje mrtvé.“ Neilin na Awrixela zírala a připadala si jako okouzlená. Znovu k ní natáhl ruku. „Poj se mnou… Poj!“ jeho oči se náhle změnily. Byly zlaté. Nebo se jí to jen zdálo? Když se do nich zadívala znovu, opět zářily křišálovou modří. Přistoupil k ní blíž a chytil ji za ruku. Přitom se usmíval. Nikdy ho neviděla se tak často usmívat. Bylo to krásné, ale nešlo to k němu. Jako by to nebyl on. „Poj.“ Vedl ji k okraji srázu. „Zaplaveme si,“ opakoval a ten úsměv najednou byl nesnesitelný. Neilin už stála sotva krok od pádu do jezera, když mu vytrhla svou ruku. „Ne!“ vykřikla a on se ušklíbl. Bylo to podivné, skoro jako by v jeho očích zahlédla zlo. Otočil se k ní zády a skočil. Neilin se sevřelo srdce. „Awrixeli!“ Vrhla se k okraji, aby se podívala, jestli je v pořádku, a vtom se všechno změnilo. Ráj se rozplynul. Slunce nahradila tmavá mračna a vůně ve vzduchu byla jiná. Skutečnější, prudší a známější. V hlavě jí třeštilo a před očima jí blikaly tmavé skvrny. Najednou zjistila, že před sebou má jen prázdný prostor. Konečně se jí vše projasnilo. Bohové! Stála na kamenném zábradlí velké terasy! Pod sebou neměla nic než vzduch a dole, hluboko pod sebou, prázdné nádvoří. Jak se sem dostala? Musela snad být náměsíčná! Zamávala rukama, aby udržela rovnováhu. Hrdlo jí svírala hrůza.
„Paní!“ Leknutím se otočila a zahlédla dva vojáky. Vbíhali na terasu, ale ona už neudržela rovnováhu. „Pomoc!“ vykřikla, rozhodila paže a přepadla přes zábradlí. Letěla vzduchem a křičela ze všech sil. Zem se blížila příliš rychle! Zemřu, mihlo se jí hlavou. Je konec. Vtom zaslechla divoký skřek. Koutkem oka zahlédla cosi velkého. Mihlo se to kolem ní a najednou ji to zachytilo. Trhlo jí to celým tělem a Neilin se zajíkla vlastním dechem. Cítila tlak v ramenou a zádech. Nad hlavou slyšela dunivý tlukot. Uvědomila si, že ji zezadu kolem ramen svírají obrovské spáry. Žádný z drápů se jí ale nezaryl do masa a neporanil ji. Srdce měla těžké a od jeho prudkých nárazů ji bolela žebra. Vzhlédla a nad sebou spatřila černé tělo gryfa. Roliand! Mávání jeho mohutných křídel jí vířilo vlasy. Když pohlédla dolů, zmocnila se jí závra. Vznesl se s ní příliš vysoko! Obletěl jednu z hradních věží a vracel se zpět k terase, ze které Neilin skočila. Vojáci pobíhali kolem zábradlí a ukazovali si na ně. Z té výšky jim neviděla zřetelně do tváří, ale klidně by se vsadila, že jsou užaslé. Stejně vypadali i vojáci na nádvoří a na hradbách, kteří k nim te vzhlíželi a mířili na ně prsty. Neilin se zalykala větrem, hučel jí v uších, štípal ji v očích a zábl ji na kůži. Přála si stát zase na pevné zemi. Roliand začal konečně klesat. Terasa se přibližovala rychle a vojáci vylekaně ubíhali z cesty. Tlukot gryfových křídel zesílil a Neilin instinktivně natahovala nohy, když se s ní snesl sotva metr nad kamennou podlahu. Nato ji pustil a ona dopadla na zem, neudržela rovnováhu a smýkla sebou na bok a pak na záda. Roliand přistál ladně vedle ní, křídla roztažená nad hlavou. „Co jsi to prováděla, děvče?“ zeptal se jí svým dunivým hlasem a složil křídla. Jeho pronikavé safírové oči si ji zkoumavě prohlížely. Neilin vstala. Vojáci se k ní opatrně blížili, gryfa přitom s očima navrch hlavy obcházeli velkým obloukem. Jako by si po všech těch dnech ještě nezvykli na jeho přítomnost a na skutečnost, že je hodný.
35
36
„Nevím,“ odpověděla mu Neilin. „Vím jen…“ zamyslela se. Vybavil se jí ten podivný sen. Ale nepamatovala si, že by usnula. Ani nikdy dřív nebyla náměsíčná. „Zdál se mi sen. Musela jsem spát, když jsem došla až sem. Probudila jsem se, až když jsem stála nahoře na zábradlí. Neudržela jsem rovnováhu.“ „Paní, jste v pořádku?“ zajímal se jeden z vojáků. Druhý vrhal užaslé pohledy na gryfa. „Neilin!“ na terasu vběhla Terien a za ní král Edrian s Lejou. Následovala je družina dalších strážných. Leja k ní přistoupila, ale neodvážila se jí dotknout. Něco v Neilinině tváři ji zastavilo. „Co to proboha děláš, Neilin?“ strachovala se. „Nejdřív se pokusíš zabít Isgraëlova hlavního válečníka a potom sama sebe?“ „Nechtěla jsem se zabít,“ odsekla Neilin podrážděně. Copak ji mají všichni opravdu za blázna? V hlavě jí ale běhalo něco jiného. Přehrávala si ten sen. Cosi na něm bylo skutečné. Něco, co Awrixel řekl… Otočila se na Terien. „Slyšela jsi o staré elfské čarodějce?“ Terien vypadala zaskočeně. Hladila Rolianda po lesklém zobanu a přitom pomalu zavrtěla hlavou. „Já toho o své zemi a národu příliš nevím, Neilin. Všechno se teprve učím. Vyrůstala jsem v Nar’doxu a matka zemřela moc brzy, než aby mě stihla se vším seznámit. Možná ti více pomohou tvoji elfští přátelé.“ „Já vím, na koho se ptáš, Vyvolená,“ ozval se Roliand. Neilin k němu vzhlédla. Zkoumavě ji pozoroval, jako by odhadoval, proč ji to zajímá. „Elfové mezi sebou čaroděje nemají. Ale vypráví se o jedné elfské ženě, která opustila svůj lid, aby zaprodala život magii. Ta magie ale nebyla dobrá a dočista ji strávila. Pokud ta čarodějka ještě žije, bude prastará. Magie jí prodloužila život, ale za jakou cenu?“ „Proč tě to zajímá?“ chtěla vědět Leja. Neilin její otázku ignorovala. „Kde te žije?“ zeptala se Rolianda. „Pokud vím, vypráví se, že někde na úpatí hor, u elfského města Uwelan.“ Neilin v hlavě vířily myšlenky jedna přes druhou. Takže existuje. Ten sen měl pravdu. Možná jí chtěl ukázat směr, navést ji na cestu, kterou se má dát. Možná… Možná ještě je naděje.
Otočila se a vyrazila k východu. Prošla kolem krále, který se na ni zmateně díval, ale ona ho nevnímala. Na prahu se ještě otočila na Rolianda: „Děkuju.“
ii Leonis si upřeně prohlížela Démonovu tvář. Když měl zavřené oči, vypadal tak neškodně, tak půvabně, skoro jako nějaký princ. Ale něco v jeho ostrých rysech, v jeho úsměvech, pohledu a gestech ji děsilo. Nic z toho nebylo lidské. Připadal jí jako dravec, který vyčkává, než vyrazí do nečekaného a smrtícího útoku. Seděl na jediné židli u kamenné zdi, ruce volně složené v klíně, oči zavřené a na tváři spokojený výraz. Jako by se mu zdálo něco velmi příjemného. Konečně nebyl nahý. Měl na sobě volné bílé plátěné kalhoty a černou košili s vyhrnutými rukávy. Odhalovaly jeho opálené, svalnaté ruce. Leonis silně pochybovala o tom, že by měl v temné jeskyni pod zemí šanci se opálit. Tohle celé byla jen maska. Jak vypadal doopravdy? Nacházeli se v malé kruhové místnosti. Nebyla tu žádná okna a zdi byly z poloviny zakryté dlouhými černými závěsy, visícími až od stropu. Isgraël stál naproti Démonovi a Leonis mu byla po boku. Její dlaň spočívala na rukojeti meče. Necítila se ve společnosti toho „tvora“ dobře. Neustále čekala nějaký podraz. Ale jak by se ho mohl dopustit? Tím, že ho Isgraël osvobodil, nad ním získal moc. Přesně o to mu šlo. Leonis věděla, že když už se uchýlil k takovému činu, jakým je osvobození Démona, musel být skutečně zoufalý. Nikdy by to ani sám sobě nepřiznal. Ale ta holka byla daleko před ním a zatím nad ním pokaždé vyhrála. Isgraël musel být zděšený, když věděl, že jí zbývá nalézt pouze dva Křišály moci, aby byla schopná se mu postavit. Leonis o Démonovi slyšela. Každý o něm slyšel. Byl zlomkem prastarého zla z počátků časů, které přišlo do Mianthilie před staletími. V době dračí nadvlády se objevil Démon, který přiměl všechny draky
37
38
k šílenství, takže se nakonec postavili proti sobě a navzájem se vyhubili. Tehdy sestoupili z nebes Neposkvrnění, aby Démona spoutali a navždy ho uvrhli do vězení, odkud nebylo úniku. Leonis děsilo vědomí, že ani Neposkvrnění ho nedokázali zabít. Zabít ho mohla pouze Smrt. Měla podobu ženy, která si říkala Mor. Ale jak Leonis věděla, i ona byla uvězněná. Konečně otevřel oči. Třpytily se jako pravé zlato a byly stejně tak studené, tvrdé a bez života. Jediné, co na nich člověk mohl obdivovat, byla úchvatná krása. Nic víc jste v nich neviděli. Démon se usmál jako vlk a protáhl si ruce a záda. Zůstal ale sedět na židli a pohodlně se na ní rozvalil. „Tak?“ dotíral na něho Isgraël, v hlase měl nedočkavé vzrušení. „Udělal jsem, co jsi žádal.“ „Takže jsi viděl úkryt zbylých křišálů?“ Démon se usmál koutkem úst. „Ne.“ Leonis naprázdno polkla. Místnost naplnila Isgraëlova zloba. Závěsy se zavlnily náporem jeho vzteku. O krok od něho ustoupila. „Ne?“ sykl výhružně. Démon pokrčil rameny, zdálo se, že ho nic nedokáže vyvést z míry. „Dostal jsem se jí do mysli přesně tak, jak jsi chtěl. Ovládl jsem její tělo, ale je příliš silná. Nepoddala se mi.“ Isgraël vydal jakýsi vrčivý zvuk a vztekle se k nim obrátil zády. „Neřekl jsi mi, že je tak mocná,“ poznamenal Démon skoro provokativně. „Nebyl jsem na to připravený.“ „A te už jsi?“ Zavrtěl hlavou. „Ani tak ji ovládnout nedokážu.“ Ta holka sílila. Leonis si toho byla vědoma a Isgraël také, ale byla to další z věcí, které si odmítal připustit. Až dote. „K čemu mi potom jsi?!“ rozkřikl se Isgraël vztekle. „Je to jenom obyčejná holka! Lidský červ! Coura!“ Démon vypadal, že se dobře baví. „Ne, to není,“ poškleboval se mu. „Byl jsem v její mysli. Nahlédl do jejího srdce a viděl i její duši. Prostupuje ji moc. Stále je člověk, ale lidství z ní dávno není cítit. Te ji navíc živí nenávist. Nenávist k tobě.“
„Ta nicka si mě troufá nenávidět?“ Isgraël si pohrdavě odfrkl. „Tak a přijde a předvede mi svou zlobu. Vymačkám jí mozek z hlavy.“ Démon se zničehonic rozesmál. Byl to plný a hřejivý zvuk, až příliš lidský. Vůbec k němu nepatřil. Leonis z toho zamrazilo. „Ona touží udělat to samé tobě. Což se mi mimochodem zamlouvá.“ „Řekni mi, co dalšího jsi zjistil kromě toho, že mě ta chudinka nenávidí.“ „Poměrně zajímavou věcičku.“ Isgraël vztekle přivřel oči. „Mluv.“ „Vážně to chceš vědět?“ dobíral si ho Démon se škodolibou spokojeností a neuvěřitelnou troufalostí. Leonis žasla nad jeho odvahou, než si uvědomila, že Démon se Isgraëla zkrátka nebojí. Mocí si jsou téměř rovni. Kdyby ho Isgraël neovládal, Démon by se na něj jistě rád vrhl. „Pokoušíš mou trpělivost!“ zavrčel Isgraël a v očích se mu zablesklo. Démon nasadil vlčí úsměv. „Vlastně ano.“ „Nedělej to.“ „Baví mě to.“ Isgraël přistoupil blíž. Jeho tvář se měnila. Kůže zešedla a napnula se přes lebku, oči te svítily jako dva bílé plamínky. Vztyčil se nad Démonem, jehož úsměv už zmizel. Te se mu ve tváři objevila zuřivost. Zatnul zuby, až mu vystoupily svaly kolem čelistí. „Pověz mi všechno,“ zahřměl Isgraëlův hlas. „Rozkazuji ti to.“ Leonis se bezděky dotkla svého žaludku. Isgraëlova moc jí pronikala do útrob a scvrkávala jí žaludek do malého uzlíku. Chytaly ji křeče. Démon se pokusil vzepřít pouze jedinkrát, než poznal, že to nemá smysl. Odvrátil od Isgraëla pohled a zkřížil paže na prsou. „Vzdala se svého poslání.“ Leonis vykulila oči. Isgraël sebou neznatelně škubl. Jeho moc se stáhla a celou místností se rozhostilo ticho. „Proč?“ zaznělo jediné slovo. „Je rozzlobená, plná hořkosti, nenávisti a touhy po pomstě. Vzal jsi jí jejího milovaného a ona se s tím odmítá smířit. Toho jsem využil.“
39
40
„Jak?“ „Už jsi slyšel o staré elfské čarodějce? Žije v blízkosti Uwelanu. Prý dokáže oživovat mrtvé,“ Démon nasadil dramatický tón a vykulil přitom oči, načež se tomu sám zasmál. Isgraël se ani nepohnul. Probodával Démona pohledem. Ten zmlkl a otráveně protočil oči. „Měl by ses radovat a líbat mi nohy, náfuko,“ prohodil Démon dot čeně. Isgraël jeho drzou poznámku přešel beze slova. Ale Démon pokračoval: „To děvče už nechce mít s dalšími křišály nic společného, což ti dává čas. Nemusíš se stresovat nad tím, že objeví další bratříčkův kamínek a nakope ti zadek. A já – já mám plán.“ Isgraël spojil ruce za zády. „Dobře. Předpokládám, že se bude shodovat s mými velkými cíli.“ „A to jest?“ zašklebil se Démon. „Chystám velké překvapení. Tentokrát už mi ta maličká neuteče. Jsou tu ale další protivné komplikace, kterých je třeba se zbavit. První z nich je král Edrian a jeho rozrůstající se moc,“ Isgraël nespokojeně zavrtěl hlavou. „To se mi nelíbí. Proto mám pro tebe důležitý úkol. A další věcí…“ otočil se a pomalu přistoupil k Leonis. Chvíli si prohlížel její obličej, než se znovu obrátil k Démonovi. „...jsou elfové.“ Démon vstal. Ten pohyb byl plynulý a až nepřirozeně lehký. Vůbec to nepůsobilo lidsky. Jeho zlaté oči se nyní upíraly přímo k Leonis. Nelíbilo se jí, že se jí najednou dostává takové pozornosti. Démon k ní zamířil. Pomalu ji obcházel a přitom si ji prohlížel jako šelma svou kořist. V obličeji se mu mihl mlsný, téměř hladový výraz. „Elfové,“ zašeptal a zůstal stát Leonis za zády. Ta skoro nedýchala. Po celém těle ji brněla kůže, krev jí stydla v žilách, skoro měla pocit, že jí cévami proudí led. Cítila za sebou jeho přítomnost. Byl blízko. Jeho tělo se téměř otřelo o její. Vzal do dlaně pramen jejích vlasů, naklonil se k ní a přičichl k němu. Leonis se ani nepohnula. Snažila se zůstat klidná. Ale Démon se tváří přitiskl k její a prsty jí zlehka přejel po rameni. Jeho kůže nádherně hřála. Skoro hořela! A blízkost jeho těla… Leonis najednou projela vlna mocného vzrušení. To ještě umocňovala hrůza, která se jí usadila v hrdle.
„Tahle je jedním z tvých mazlíčků, vi?“ Démon mluvil k Isgraëlovi, který je pozoroval bez mrknutí oka. „Je to má válečnice.“ „Elfka. Smrtelnice. Obyčejná živá bytost.“ „Divil by ses, jaká síla se v nich skrývá. To mi připomíná mého nejmocnějšího. Musím ho dostat zpět.“ „Vždy tě zradil,“ Démon se uchechtl. Přitom si položil bradu na Leonisino rameno. „Zajali ho. Nemůžu to takhle nechat. Je příliš…“ chvíli hledal vhodné slovo. „Vzácný.“ „Vím, co tím myslíš,“ opáčil Démon. „Vrame se ale k elfům.“ „Nemusíš vědět všechno,“ odsekl Isgraël. „Řekněme jen, že mne ohrožovali už příliš dlouho. Je na čase se jich zbavit. Jednou provždy.“ Démon se narovnal a Leonis z plic vypustila zadržený vzduch. Co se to tu probůh děje? „Tuším něco velkého,“ poznamenal Démon se zúženýma očima. Isgraël se usmál. „Leonis, přive ho. Musíme probrat první plán.“
41
Nová cesta
K
42
i
dyž Neilin stála na nádvoří před kaplí, věděla, že dnes večer odejde. Vlastně si přála odejít v klidu a míru. Ale tak to nebude. Její přátelé by ji nikdy nenechali jít samotnou a vlastně by s tím, co měla v úmyslu, vůbec nesouhlasili. Musí jít sama. Proto musí utéct. Stála ve stínu košatého dubu a připadala si chráněná a v bezpečí. Jako by na ni přes toho velikána nikdo nemohl a ona tu směla nepozorovaně stát a truchlit za Wylla. Obřad posledního rozloučení byl u konce a kapli opouštěli nejen Wyllovi přátelé, ale i ti, kteří se s ním jen znali. Vojáci, které potkal v táboře v Ölminském hvozdu, se kterými bojoval ve válce. Také R’Tiles a Ellnesa. Neilin si tam přála být také, ale neunesla by to. Poslední rozloučení znamenalo přijmout skutečnost, že váš blízký je navždy pryč. A ona by tam nevydržela stát, dávat Wyllovi sbohem a ne vzpomenout si přitom na Awrixela. Pohřeb byl příliš skutečný. Nechtěla dát Awrixelovi sbohem. Nechtěla přijmout skutečnost, že už není. Z kaple vyšel i král a do něho zavěšená Leja. Ylghas s otcem a generálem Tyrlenem kráčeli za nimi, byla tu i Terien a Roliand a rodiny vévodů Belowa a Valdona. Vévoda Valdon padl ve válce a měl pohřeb dva dny před Wyllem. Jeho rodina zůstala na královském dvoře. Bylo od nich všech moc hezké, že přišli uctít Wyllovu památku. Leja plakala. Neilin si přála ji utěšit, ale nedokázala to. Místo toho se otočila k odchodu, ale bylo pozdě. Sestra si jí všimla.
„Neilin?“ zavolala, ale dívka neodpověděla. Spěšným krokem mířila zpět do hradu. Leja se ale odpojila od Edriana a sestru dohonila. Popadla ji za paži a obrátila čelem k sobě. „Neilin!“ Byla také celá v černém. Vypadala zraněná a nazlobená zároveň. Oči měla zarudlé a oteklé. „Proč jsi nepřišla na obřad? Pozítří Wylla pohřbíme na hřbitově za městem. Tam se také neukážeš?“ „Promiň, Lejo. Nemůžu přijít.“ Sestra si ji prohlížela, jako by ji nepoznávala. „Co je to s tebou, Nei lin? Jako bys to ani nebyla ty…“ Neilinin pohled ztvrdl. Zvedla bradu. „Změnila jsem se.“ Leja semknula rty. „To máš pravdu. Je z tebe bezcitná mrcha.“ To byla rána. Neilin bylo, jako by dostala facku. „Bezcitná mrcha? Vážně děkuju, sestřičko. Jsi velmi ohleduplná. Nikdo mi nikdy nerozuměl líp, než ty.“ „Vždy se na sebe podívej! Jak se chováš! S nikým nemluvíš! Straníš se přátel i mě!“ „Potřebovala jsem být sama.“ „Trvá to moc dlouho,“ zavrtěla Leja sklesle hlavou. „Odvrhla jsi své poslání, Neilin. Pokusila ses zabít Sorgana a málem jsi skočila z věže.“ „Už jsem říkala, že jsem nechtěla skočit!“ Leja se zatvářila starostlivě. „Neilin, já vím, jak je to te pro tebe těžké…“ „Ne, nevíš!“ osopila se na ni Neilin. Leja ztuhla. Neilin si všimla krále, R’Tila, Ellnesy a dokonce i Ylghase, kteří je opodál sledovali. S hněvem se otočila a chtěla odejít, ale potom si vzpomněla na svůj plán. Zarazila se a chvíli k sestře zůstala zády. Když se k ní znovu obrátila, zloba jí zmizela z tváře, stejně jako z nitra. „Promiň,“ zašeptala a přistoupila blíž. Položila Leje dlaň na rameno a zadívala se jí do očí. Kdo ví, co se stane? Možná na své cestě zemře a už svou sestru neuvidí. „Odpus mi, jak jsem se k tobě kdy chovala. Mám tě ráda, Lejo.“ Sestra vypadala zmateně. V očích se jí mihl strach. „Neilin, já…“ „Musím jít,“ přerušila ji, otočila se a vrátila se do hradu.
43
44
Neilin znovu zkontrolovala, zda si zabalila všechno. Upevnila si malý ranec přes rameno a naposledy se zadívala na pokoj, který jí byl poslední dny domovem. Na cestu si vzala tmavé šaty, které si sama „vyrobila“, když se chystala zabít Sorgana. Jediné, co jí scházelo, byla zbraň. Meč jí vzali, když se pokusila zabít Sorgana poprvé. Bylo to čerstvě po skončení války, kdy ho přivedli jako zajatce. Dýku Silmalïu, dar od Awrixela, prý ztratila v lese u Nar’doxu, když byla posedlá zlým kouzlem. Awrixel jí zabil jednoho z Temných elfů. Ta dýka jí chyběla. Jediné, co jí po jejím milovaném zůstalo, byl slzičkový náramek, který jí kdysi koupil v Es-Leonu. Nepochybovala, že cestou ven si zbraň opatří. Na polštáři nechala dopis pro Ellnesu a R’Tila. Doufala, že ji pochopí. Ale tušila, že ani tak ji neposlechnou. Musela si pospíšit a být rychlejší než oni. V noci byl hrad tichý, až strašidelný. Ještě stále nesl stopy opuštěnosti a smrti, byl chladný a v jeho kamenných zdech byla cítit vlhkost. Neilin si přes ramena oblékla dlouhý hnědý pláš, ale jeho kápi zatím nechala ležet na zádech. Narazila jen na dva strážné, kteří ji nechali na pokoji jen proto, že poznali, kdo je. Tady bylo ještě všechno v pořádku. Mohla se pohybovat po hradu, jak chtěla, vojáci se jí v tom nepokusili bránit ze strachu a z respektu k ní. Ale ti venku… Ti ji rozhodně jen tak odejít nenechají. Kvůli zlu byla brána přísně střežena a nikdo v noci nesměl do hradu vejít ani ho opustit. Proklouznout nepozorovaně do stájí a nevzbudit přitom žádnou pozornost, to už byl větší oříšek. Přesto se jí to podařilo. Dveře byly zamčené, ale její moc zámek snadno zdolala. Vonělo to tu senem, slámou a koňmi. Byla tu tma, jen okny prosvítalo měsíční světlo. Neilin slyšela slabé šustění a mlaskání, jak koně ve svých stáních přešlapovali a přežvykovali oves. Vybrala si štíhlého grošáka, ale nějakou dobu jí trvalo, než se poprala s ohlávkou a správným upevněním sedla. Nikdy dřív to nedělala. Před hřebcem měla respekt a najít ty správné pásy a řádně je zapnout a upevnit, jí dalo zabrat. Když vycházela ze stáje a grošáka vedla za sebou, nepotkala živáčka.
Měla štěstí. Stráž zrovna musela procházet na opačné straně. Bránu měla brzy na dohled. Samozřejmě byla hlídaná. Neilin musela jednat rychle. Nasadila si kápi. Tentokrát nechtěla, aby ji někdo poznal. Chtěla využít momentu překvapení. Vyrazila vpřed rychlým krokem, koně vedla za sebou. Vojáci ji zbystřili a tasili meče, zatím spíš z ostražitosti. Podél zdi hořely v kamenných mísách plameny a propůjčovaly noci tajemnější nádech. Jeden ze strážných k Neilin zamířil. „Hej ty! Hledáš tu něco?“ Neilin zvedla paži a dlaň namířila před sebe. Voják s křikem odlétl stranou jako papírová figurka. Ostatní byli zaskočení, přesně tak, jak si Neilin přála. Síla jí proudila žilami jako energetický náboj. Jakmile vojáci vyrazili vpřed, okamžitě byli sraženi zpátky, zastavil je až náraz o ze nebo tvrdé přistání na dlažbě. Neilin se nezastavovala. Od jednoho z nich si vzala meč. Stráže na hradbách zasadily šípy. „Stůj!“ Ale Neilin neposlechla. Střely proaly vzduch. Neilin zvedla ruku. Šípy se zastavily jako na povel. Zůstaly viset ve vzduchu v jedné řadě kousek před dívčiným obličejem. Neilin zaala prsty v pěst a šípy spadly na zem. Střelci oněměli úžasem. Někdo zadul na poplašný roh. Neilin zaměřila všechnu svou sílu na masivní bránu. Svaly pod kůží se jí chvěly, jako by je vystavila fyzické zátěži. Na prsou cítila žár. Vtom se křídla brány rozletěla do stran, jako by je rozrazil nějaký obr. Vojáci už byli zase na nohou a vyrazili do útoku. Přibíhaly posily. Neilin je zastavila mávnutím ruky. Sama byla překvapená, do jakých rozměrů její moc narostla. Něčeho takového by ještě před pár týdny nebyla schopná. Vyšplhala se na koně. Kdy na něm seděla naposled? Pak se vyřítila z brány, aniž se ohlédla.
45
ii Ellnesa vyskočila z postele. Zlatá truhlička, do které uložili křišálový přívěsek, zářila. Víko bylo odklopené a pokoj zalévalo pronikavé světlo. Ellnesa na to zprvu zmateně hleděla, než se jí zmocnilo neblahé tušení. Vstala a opatrně přistoupila ke stolku, na němž truhlička ležela. To světlo nebylo obyčejné. Byla to moc. Každý krok blíž Ellnesu pálil na kůži a neviditelné ruce ji tlačily zpět. Přesto se jí podařilo dostat se až ke stolku a zaklapnout víko. Pokoj se propadl do tmy. Ellnesa zhluboka dýchala. Vtom zadul roh. Poplach. Elfka přiskočila k oknu, ale nic neviděla, měla pokoj na opačné straně od brány. Popadla šedý pláš, přehodila si ho přes bílou noční košili a rychle vyběhla na chodbu.
46
iii Edrian přecházel po jednacím sále, v hlavě měl zmatek. Absolutně nevěděl, co si počít. Zatím nechal zrušit poplach, ale rozkázal, aby muži zůstali v pohotovosti. Leja se choulila v křesle a Ylghas u ní klečel a držel ji za ruku. Měl by to být Edrian, kdo ji takto utěšuje, ale nedokázal to. V hlavě mu vířily myšlenky. Pokud to byla skutečně Neilin… Dovnitř vrazil jeden ze strážných a za ním kráčela Ellnesa. Vypadala vyrovnaně, ale něco v jejích pohybech prozrazovalo rozrušení. „Co přesně se stalo?“ vyhrkla. Oči upírala přímo na Edriana. „Někdo opustil hrad. Bez dovolení. Násilím.“ „Stráže ho nedokázaly zastavit?“ Edrian chvíli váhal, než odpověděl: „Ten někdo použil magickou moc.“ Ellnesa semknula rty a stiskla víčka jako někdo, komu zasadili bolestnou ránu. „Věděla jsem to.“ Dveře se znovu otevřely. Tentokrát dovnitř vběhl R’Tiles. Na sobě měl pouze kalhoty, v kterých zřejmě spával, a rozepnutou bílou košili.
Byl bosý stejně jako Ellnesa. Edrian netušil, že to je elfský zvyk z Än-Ielwilu. „Neilin,“ vykřikl. Nad hlavou mával kusem papíru. „Utekla. Nechala tu dopis.“ Leja zabořila tvář do dlaní. Ylghas jí stiskl rameno. „Dnes odpoledne,“ promluvila zničeně, „po posledním rozloučení s Wyllem, když jsem s ní mluvila… ona… ona se loučila. Mělo mi to dojít. Mluvila tak zvláštně…“ Edrian k ní přistoupil a poklekl, aby jí viděl do tváře. Odtáhl jí ruce a zadíval se jí do očí. Byly zalité slzami. „To nic,“ zašeptal. „Nemohla jsi to tušit. Nikdo z nás.“ „Ale proč, u všech skunků?“ rozčiloval se R’Tiles. „Proč utekla? Kam mohla jít?“ Edrian vstal a narovnal se. „Napadla mé muže. Neznám ji, ale nepřipadá mi to jako dobročinné gesto.“ „Je zmatená,“ začala Ellnesa, ale R’Tiles ji přerušil: „Přeskočilo jí.“ Do hovoru se vložil generál Tyrlen, který dosud jen naslouchal. Přítomen byl i lord Lughas. Vévoda Below s rodinou se po odpoledním obřadu vrátil do rodného kraje, aby s pomocí královské posily vyhnali Temné. Lidé po celé zemi se bouřili a stavěli se proti svým věznitelům. Živila je nová naděje, která přišla s návratem krále a obnovou království. „Ale co budeme dělat?“ nadhodil generál. „Chci říct: můžeme něco udělat? Ta dívka nebyla naším vězněm a zřejmě si přála odejít. Můžeme jí v tom bránit?“ „Zřejmě si myslela, že bychom jí bránili,“ odhadoval Edrian. „Věděla, že bychom ji samotnou jít nenechali,“ řekl R’Tiles. „Píše to tady.“ Rozložil dopis a četl: „Musela jsem odejít. Prosím, nehledejte mě. Je to mé přání.“ Složil dopis a ukázal ho Ellnese. „Jsou na něm naše jména.“ „Možná bychom to měli respektovat,“ napadlo lorda Lughase. „Ta dívka je nevídaně mocná…“ „Je mocná proto, že to tak bylo předurčeno!“ ohradil se R’Tiles. „Její moc má zničit Isgraëla! To je její poslání.“
47
48
„Ale ona už ho nechce!“ rozkřikla se Leja. „Copak na to nemá právo? Nevytrpěla už dost? Kdo jsme, že jí chceme přikazovat, jak má naložit se svým životem? Říká se snad v tom vašem proroctví, že při tom všem nepřijde o život? Má moje sestra vůbec naději tohle celé přežít?!“ Edrian viděl, jak Ellnesa ztuhla a R’Tiles se zarazil. Zdálo se, že tohle ani jednoho z nich nenapadlo. Dveře se otevřely potřetí. Vešel strážný a uvedl Terien. Byla zahalená do dlouhého bílého županu a Edrianovi její krása málem vzala dech. Musel se hodně ovládat, aby nedal nic najevo. „Já vím, kam a proč odešla,“ promluvila a všichni se na ni otočili. „Mluvila o tom,“ pokračovala. „Musíme jí v tom zabránit.“ „Ale v čem, paní?“ chtěl vědět R’Tiles. „Když spadla ze severní terasy a Roliand ji zachránil, mluvila o snu. Vyptávala se na elfskou čarodějku.“ „Elfskou čarodějku?“ zopakoval R’Tiles. Ellnesa vykulila oči. „Snad ne na Reynár?“ Terien přikývla. „Já o ní nic nevěděla, ale Roliand ano.“ „Ta čarodějka propadla černé magii,“ Ellnesa drtila látku svého pláště mezi prsty. „Pokud ještě žije, je nebezpečná. Lulwëtlim není od Uwelanu daleko. Vzpomínám si, jak se pár chlapců z města vydávalo k Uwelanu hledat zlou čarodějnici. Už je to přes čtyřicet let. Byla jsem ještě dítě. Ale nikdo z nich se už nevrátil domů.“ „Ano,“ vzpomínal R’Tiles. „Jednou jsem to chtěl taky zkusit. Bylo to dobrodružství. Ale paní Ellnesa mi to zakázala. Pamatuju si, jak mi Leonis vyhrožovala, že to poví vašemu otci.“ Při tom jméně se v Edrianovi cosi zkroutilo. Bezděky se mu napnuly svaly a on musel zatnout pěsti. Stále si nezvykl, že ta elfská mrcha je Ellnesina sestra. „Ta čarodějka ovládá nejen zlá kouzla,“ potvrdila Terien, „ale také probouzí mrtvé z hrobu.“ Rozhostilo se ticho. Napětí by se dalo krájet. Edrian spatřil v Lejině očích pochopení, když vtom promluvila Ellnesa: „Awrixel.“
Terien přikývla. V obličeji měla bolest. R’Tiles těkal očima z jedné elfky na druhou. „Počkejte, vy si vážně myslíte – vy se domníváte, že – Neilin chce – Awrixel je mrtvý a – ta čarodějnice oživuje – u všech bohů!“ Leja vstala. Ve tváři byla bledá jako stěna. „Chce Awrixela přivést zpátky.“ To už bylo na Edriana moc. „Nesmíme jí to dovolit,“ zasáhla hned Ellnesa. Dívala se přitom na R’Tila. „Je to černá magie, a ta je nebezpečná. Zasahovat do světa mrtvých je zapovězeno. Neilin netuší, co všechno se může stát!“ R’Tiles přikývl. „Najdeme ji.“ „Půjdu s vámi,“ vyhrkla Leja. R’Tiles k ní zvedl zrak. Jeho pohled zněžněl. „Odpus, srdíčko, ale tentokrát ne. Dnes máme na vybranou, a i když se mi to neříká lehce, zdržovala bys nás. A my musíme být rychlí.“ „Ale…“ Edrian Leju objal kolem ramen. „Věř jim, Lejo. Nech je, aby tvou sestru zachránili.“ „Pomohu vám,“ prohlásila Terien. Edriana to zaskočilo. Nechtěl, aby ho tak brzy opustila. Sice se měla vrátit s elfy do Neprobádaného hvozdu, ale zatím tu stále byla. Představa, že odejde, v něm vyvolávala úzkost. Nenáviděl se za to. „Jste si jistá?“ zeptal se R’Tiles pochybovačně. „Chci říct…“ „Já vím, co chceš říct,“ přerušila ho Terien vznešeně. „Neilin je i má přítelkyně a já jsem se naučila mnoho. Má a Roliandova pomoc může přispět.“ „Bude nám potěšením, paní,“ přikývla Ellnesa. „Vyrazíme hned za svítání.“ R’Tiles rozhodil rukama: „To je za pár hodin.“ Leja stiskla Edrianovi ruku. To gesto ho vrátilo do reality. Celou dobu spočíval zrakem na Terien. Ale Leja si toho nevšimla. Měla strach a hledala oporu. „Najděte ji,“ zašeptala.
49
iv
50
Slunce v horách bylo ostré a palčivé. Leonis byla překvapená, když se ocitla na zelené louce, jejíž přerostlá tráva se jí otírala o boty. To místo jí bylo důvěrně známé. Vlastně všechno tady… Něco bylo špatně. Nikdy se sem nechtěla vracet, nechtěla to znovu vidět, znovu to prožít. Ale nemohla odejít. Něco jí v tom bránilo. Co se to k čertu děje? Rozhlédla se a zmocnil se jí podivný pocit, když za sebou spatřila nejen hory, ale i město. Třpytilo se přesně tak, jak si ho pamatovala. Její domov. Udělala pár kroků a pak si všimla té druhé elfky. Najednou se jí všechno vracelo. Zamířila k ní. Ellnesa cvičila lukostřelbu u svého oblíbeného stromu, tak jako obvykle. Tvrdila Leonis, že je ten strom kouzelný, ale ona jí nikdy nevěřila a často si ji za to dobírala. Ráda svou sestru pošuchovala. „Ellneso,“ oslovila ji zrovna ve chvíli, kdy elfka zasadila šíp. Ta sklonila luk a ohlédla se. „Co tady děláš? Měla ses účastnit setkání s pánem z Uwelanu.“ „Utekla jsem.“ Ellnesa se zasmála: „To se ti vůbec nepodobá! Ale myslím, že tě chápu.“ Znovu založila šíp, natáhla tětivu a vystřelila. Přesná rána. Leonis se měla vdávat. Lépe řečeno se měla zasnoubit. Ale pán z Uwelanu nebyl ani trochu pro ni. Byl vyhublý, nos jako skobu a vlasy pečlivě ulízané a svázané do ohonu s velkou modrou mašlí. Nejraději ze všeho mluvil o sobě a o tom, kolika chorobami, chudáček, trpí, počínaje celoroční rýmou a konče zácpou. Leonis ho nemohla vystát. Proto dnes utekla. Nikdy nic takového neudělala, vždycky se chovala vzorně a vybraně, jak se na urozenou dámu patří. Ellnesa byla z nich dvou vždy ta divočejší a impulzivnější. Ale také chladnokrevnější. Dokázala zachovat klid a rozumě uvažovat za každé situace. Leonis snadno zpanikařila. Ale to bylo kdysi. Už dávno taková není. Temnota v duši ji změnila. Tak proč si te připadá stejně jako tehdy před lety? „Neměla bych tu být,“ zašeptala. Ellnesa si přehodila luk přes záda a vykročila k ní. Měla na sobě tmavozelené šaty loveckého střihu
a ebenové vlasy spletené do uzlu na temeni. Leonis si uvědomila, že ona sama je oblečená do lehkých žlutých šatů s rozevlátými rukávy. Kdy na sobě naposled měla šaty? Už si ani nepamatovala. „To bys vážně neměla,“ potvrdila Ellnesa její slova a usmála se. „Ale otec se ti nemůže divit. Já bych si toho nafintěného náfuku také nevzala. Musíš se otci vzepřít, Leonis, řekni mu, co doopravdy cítíš.“ „Nebude mě poslouchat.“ „Ale bude,“ Ellnesa jí položila dlaň na rameno. „Pomůžu ti s ním. Přimluvím se.“ Leonis se na sestru dívala a pocítila takový žal, až ji to málem porazilo. Roztřásla se jako v zimnici. Všechno bylo špatně. Te se to mělo stát. Ale ona to nechce zažít znovu. Rozhlédla se na všechny strany. „Neměly bychom tu být,“ opako vala. „Co je to s tebou?“ nechápala Ellnesa a vtom se Leonis málem zastavilo srdce. Její pohled zamířil za sestřina záda, kde se na obzoru objevila černá skvrna. Přibližovala se a zvětšovala a Leonis už téměř cítila chvění pod nohama. Byli to jezdci. Temní jezdci, a bylo jich mnoho. „To ne,“ naprázdno polkla. Ellnesu její výraz vyděsil, a tak se otočila za jejím pohledem. Okamžitě sáhla po luku. Leonis nebyla ozbrojená. Jak mohla být tak neopatrná? V boji se jí nikdo nevyrovnal, ani ten nejzdatnější muž. Tak proč si dnes nevzala žádnou zbraň? „To jsou Temní!“ vykřikla Ellnesa a popadla Leonis za ruku. Utíkaly zpátky k městu, co jim nohy stačily. Ale Leonis věděla, že to nestihnou. Jezdci se blížili příliš rychle. Byli jako černá smrš. Jako uragán, který je brzy spolkne. Brána města se přibližovala. Dosud byla otevřená, ale hlídky na hradbách zpozorovaly nebezpečí a zazněl poplach. „Poběž,“ pobízela sestru Ellnesa, ale dusot kopyt je doháněl. Leonis se ohlédla. Jezdce měly za zády. Dva z nich te klusali vedle nich. Pak se natáhli a každý popadl jednu elfku pod pažemi a vytáhl si ji do sedla. Leonis se bránila zuby nehty, ale neměla šanci. Ellnesa na tom nebyla líp. Brána se zavírala. Ostatní Temní vytáhli kuše a hlídka na hradbách padla k zemi. Jezdci se vřítili dovnitř. Nastala panika.
51
52
Bylo jich mnoho. Stačilo to na obsazení města. Moment překvapení hrál v jejich prospěch. Leonis sebou házela a kopala nohama ve snaze vyprostit se ze zajetí. Temný ale vytáhl dýku a přiložil ji elfce k hrdlu. Leonis ochabla. Srdce jí bušilo až v krku. Temný přitlačil ostří, ale vtom se před ním vynořil jiný a jeho hlas zahřměl jako hrom: „Ne.“ Jediné slovo a Leonisin únosce sklonil zbraň. Leonis věděla, kdo je ten Temný elf, díky němuž zůstala naživu. Te už to věděla. Sorgan si stáhl kápi a tasil meč. „Pán chce tuhle živou. Nezabíjej ji,“ poručil Temnému a vrhl se do boje s přibíhajícími strážemi. Všude pobíhaly elfské ženy s dětmi, křičely a volaly o pomoc, ale tyhle zrůdy byly nemilosrdné. Lulwëtlim se brzy zbarvil krví. Leonis uviděla sestru, jak se pere se svým věznitelem. Ten se ji pokusil bodnout, ale ona mu nůž vyrazila z ruky. Nato ji udeřil do obličeje, až málem spadla ze sedla. Pak se objevil šíp a provrtal mu lebku. Temný se skácel na zem a zmatená Ellnesa lapala po dechu a očima hledala svého zachránce. Z davu vyběhl R’Tiles, v ruce držel svůj luk. Všiml si Leonis. Bez váhání zasadil šíp a zamířil. Leonis se nestačila ani nadechnout a střela srazila k zemi i jejího věznitele. Kůň neklidně přešlápl a Leonis rychle seskočila z jeho hřbetu. Přeběhla k zabitému a vzala si jeho meč. Hned se cítila jistější. Připojila se k sestře a R’Tilovi. „Musíme najít rodiče,“ vyhrkla. „Hned!“ Ellnesa přikývla. V obličeji byla bílá jako sníh. R’Tiles tasil meč. Náhle se mu rozšířily zorničky. „Za tebou!“ vykřikl a Leonis se otočila právě včas, aby zkřížila meč s jedním z Temných. Odrazila jeho úder a dvěma hbitými pohyby mu rozpárala břicho. Vždy byla velmi rychlá. Vtom jí někdo zasadil ránu do hlavy. Padla na zem a svět na okamžik zahalila tma. Ostrá bolest jí tepala mozkem. Přesto se zvedla na loktech a vrávoravě vstala. Otočila se k útočníkovi. Byl to Sorgan. Že je všechno ztracené poznala v okamžiku, kdy pohlédla do jeho bezedných očí. „Najděte rodiče!“ křikla k sestře. „Běžte! Já ho zvládnu.“
Ellnesa váhala, ale R’Tiles ji chytil za paži. „Rychle, Temní jsou už všude.“ „Leonis…“ Ellnesa ji nechtěla opustit. „Já nemůžu…“ Leonis se jí naposledy zadívala do očí. „Jdi!“ Sorgan zaútočil. Leonis vyletěla z postele jako blesk. Srdce jí zběsile mlátilo do hrudi, noční košilka se jí lepila k tělu. Tekl z ní pot. Dech se jí zadrhával v hrdle, nemohla skoro dýchat. Seděla na posteli a pokoušela se vzpamatovat. Ale dělalo se jí zle. Vtom jí padl zrak na mužskou postavu v nohách její postele. Opíral se o stěnu, paže zkřížené na hrudi, světlé vlasy zakrývající tvář. Halila ho tma, ale přesto ho Leonis poznala. Zamrazilo ji až do morku kostí. „Ty,“ zavrčela zadýchaně. „To ty.“ I ve tmě zahlédla záblesk jeho úsměvu. „Co já, spanilá elfko?“ „Ty,“ stále lapala po dechu. Ale tep se jí zklidňoval a mysl také. „Hrabal ses mi v hlavě. Vyvolal jsi tu vzpomínku.“ „Byl jsem zvědavý.“ Odlepil se od stěny a přistoupil k její posteli. Pomalu usedl na její okraj. Leonis se od něho odtáhla co nejdál. „Zajímalo mě, co stojí za vší tou nenávistí a temnotou, kterou v tobě cítím. Zajímalo mě, co jsi zač.“ „To, co jsi viděl v mé mysli, už dávno nejsem.“ „Ten den je pro tebe velmi bolestný. Snažila ses tu vzpomínku pohřbít.“ „V ten den jsem se znovu narodila. Je to šastná vzpomínka.“ Démon se usmál koutkem úst. „Jsi přesvědčivá lhářka. Možná se s tvou sestrou brzy seznámím.“ Leonis od něj odvrátila zrak. „Pak jí ode mě můžeš vyřídit pozdrav a vzkaz, že se nemůžu dočkat, až ji konečně zabiju.“ Démon se zničehonic rozesmál. „Jste tak legrační, vy smrtelné bytosti! Váš svět mi opravdu chyběl!“ Leonis se mračila. Prohlížela si jeho tvář a přemýšlela, co je vlastně zač. Ano, prastaré zlo. Ale jaká je jeho skutečná podoba? Co všechno dokáže a jaký vlastně je? Dokáže vůbec něco cítit?
53
54
„Jaké je tvé pravé jméno?“ zeptala se ho. Zmlkl a jeho oči se zlatě zableskly. „To ti neprozradím. Všichni mě nazývají Démon, ale rozhodl jsem se říkat si Narr.“ Leonis pozvedla obočí. „To je jméno prvního a nejmocnějšího dračího krále.“ Démon se prohnaně usmál a vstal. „A já ho jako prvního z jeho rodu dovedl k šílenství a záhubě. Zasloužím si jeho jméno.“ Leonis naprázdno polkla. Ne, nechtěla vědět, co dokáže. Vlastně ani nechtěla vědět, co je přesně zač. Raději nechtěla vědět nic. Přistoupil k oknu a odhrnul závěs. Dosud byla noc, ale obloha pomalu bledla. Blížilo se svítání. Narr otevřel okno a dovnitř pronikl studený horský vzduch. Leonis se zachvěla. „Letím za svým úkolem, krásko. Myslím, že by to mohla být legrace,“ mrkl na ni a pak – přímo před Leonisinýma očima – se proměnil v orla. Zamával velkými křídly a zůstal sedět na parapetu. Jeho oči byly stejně zlaté, jako před okamžikem. „Už se těším, až se zase uvidíme,“ promluvil a nato vzlétl do noci.
Věř vrahovi
L
i
eja si chtěla jen na okamžik odpočinout. Za necelou hodinu se družina elfů vydá hledat její sestru. Přála si jít s nimi, ale chápala, že by byla na obtíž. Všichni jsou zdatní bojovníci a ve své zemi se vyznají. Jak by jim mohla pomoci? Zrovna procházela chodbou, Edrianův pláš si tiskla k tělu, když se zpoza rohu vynořil Sorgan. Strnula na místě jako socha. Na okamžik myslela, že to je noční můra. Nohy jí ztuhly a do hrdla se drala panika. Chtěla zakřičet o pomoc, ale nemohla vydat ani hlásku. Přinutila se pohnout. Dala se na útěk. Sorgan vyrazil za ní, hbitý jako had. Jak se to mohlo stát? Jak se dostal z vězení, jak uprchl? Te ji zabije a ona nestihne nikoho varovat. „Pomoc!“ zasípala v běhu, v hrudi ji píchalo a hrdlo ji od té námahy bolelo. Vtom ji Sorgan popadl za paži a strhl ke zdi. Pevně ji držel za ramena a tlačil na studený kámen. Leja se zalykala vlastním dechem. „N-ne!“ „Tiše!“ okřikl ji. „J-jak? Jak ses dostal ven? Kolik lidí jsi přitom zabil?“ „Nikoho,“ odsekl a pak se usmál. Zatoužila smazat mu ten drzý úsměšek z tváře! „Propustili mě,“ vysvětlil a jeho úsměv se ještě rozšířil. On se jí vysmíval! „Lháři!“ pokusila se vyprostit z jeho zajetí, ale marně. Byl silný. „Je to pravda. Terien o to požádala. Pomůžu najít tvou sestru.“
55
56
Leja na něho zírala v čiré hrůze. On snad mluví pravdu! Vypadá tak… pobaveně! Jako by tohle celé byla jedna velká legrace! Ale v očích měl něco, co ji nutilo brát jeho slova vážně. „Nevěřím ti,“ přesto sykla. „To je mi fuk,“ oplatil jí zasyčení a pustil ji. Leja od něho překvapeně ustoupila. Mnula si pohmožděná ramena. Držel ji příliš pevně. „Klidně se zeptej svého krále,“ pokrčil ramena. Jeho pohled se najednou prohloubil. Svěsil ruce. „Omlouvám se za všechno, co jsem ti způsobil.“ Leja nevěřila vlastním uším. „Omlouváš se? Ty se omlouváš?!“ zaječela skoro hystericky. „Zničil jsi mi rodinu! Ublížil jsi mně i mé sestře! Jsi vrah a šílenec!“ „Šílenec nejsem,“ odsekl ublíženě, jako by se ho nedotklo nic jiného, než právě tohle slovo. Leja nestačila žasnout. „Není možné, že tě propustili. A už vůbec není možné, že jdeš hledat mou sestru.“ „Chci udělat dobrou věc. A vím, že na tom Terien záleží. Chci jí dokázat, že jsem se změnil,“ znovu trhl rameny, tentokrát se zdálo, že si je narovnává. Uhladil si bílou košili – vypadala, že je nová – a pronesl: „A te mě omluv. Musím za ní.“ Leja byla jako omráčená. „Je s Edrianem. V hlavním sále…“ „Já vím,“ Sorgan se ušklíbl. „Řekli mi to strážní.“
ii „Já tě o to prosím!“ Terien sledovala, jak se elfský král k jejím prosbám staví zády. Wiallon se zadíval z okna, ruce sepjaté. Slunce teprve vycházelo a nad krajem se rozlévala rudá zář. Terien se dosud nestačila vrátit do postele, stejně jako R’Tiles a Ellnesa, kteří se připravovali na cestu, a jako král Edrian s Lejou, kteří je chtěli vyprovodit. Ale ještě před tím, než Te rien zašla za svým dědečkem, navštívila někoho jiného. A právě za něho te prosila.
„Žádáš po mně příliš,“ pravil Wiallon. „Princezno,“ přistoupil k ní kapitán Niwloor. Terien na takové oslovení nebyla zvyklá. Stále si neuvědomovala, že podle rodokmenu je dcerou princezny elfského království a vnučkou králů, tudíž že je sama princeznou. „Pochopte,“ pravil kapitán, „že je to ten největší vrah, kterého jsme tu za celá staletí měli. Nemůžeme ho jenom tak propustit.“ „Před lety vám sloužil! Měl vaše místo, kapitáne, a tvou důvěru, dědečku. Pak se stal otrokem. To, čím se stal, z něho udělal můj otec. Tolik se ale snažil změnit! Kvůli mně… A podařilo se mu to. Já mu věřím.“ Král Wiallon se k ní obrátil. „Ale já ne.“ V očích měl ztrápený výraz. Terien se zhluboka nadechla. „Pak věř mně.“ „Dítě…“ „Prosím,“ přistoupila k němu blíž a vzala ho za ruku. „Já vím, že může být dobrý. Přísahal mi. Proti Isgraëlovi může být neocenitelným pomocníkem.“ Král Wiallon jí hleděl do očí a Terien viděla, jak jeho pohled postupně měkne. Nakonec odevzdaně zavrtěl hlavou. „Budiž. Ale chraň tě Neposkvrnění, jestli se mýlíš.“ „Ale pane!“ kapitán Niwloor zřejmě nemohl uvěřit vlastním uším. Wiallon ho umlčel zvednutím ruky. „Promluvím si s králem Edrianem,“ pravil. „Je to i jeho zajatec.“ Terien ho samou radostí objala. „Tuším tedy správně, že se s námi nevrátíš domů,“ dodal král s úsměvem na tváři. „Vydáváš se za novým dobrodružstvím.“ „Neilin nás všechny potřebuje.“ „Pak se s tebou rozloučím, moje drahá. Dnes se vracíme do Än-Ielwilu.“ „Zase se shledáme, až přijde čas,“ slíbila Terien. Cítila smutek, ale snažila se být silná. Wiallon ji políbil na čelo. „Srdcem i duší budu s tebou.“
57
iii
58
Když Sorgan mířil k hlavnímu sálu, kam ho poslali vojáci, připadal si zvláštně. Svobodně se pohyboval po hradě Mionil. Málem si ani nepamatoval, kdy tomu tak bylo naposled. Asi před více než sto sedmdesáti lety, kdy tu vládl Edrianův prapradědeček. Tehdy byl Sorgan ve službách Bílých elfů. Už ani nevěděl, jaké to tehdy bylo. Zato si velmi dobře vzpomínal, jak za ním před pár hodinami přišla Terien. Zrovna seděl ve své cele a přemýšlel. Probral ho poplašný roh. Pak přišla ona. V jedné ruce držela lucernu, kterou si zřejmě přinesla ze své komnaty. Tady se svítilo jen pochodněmi. Když vstoupila do jeho cely, uvědomil si, že se stalo něco vážného. Její oči mu to napovídaly. „Co se děje?“ zeptal se, zatímco vstával. Terien chvíli mlčela a potom zaklonila hlavu, aby mu viděla do obličeje. „Odcházím, Sorgane.“ Srdce mu vynechalo úder. „Proč?“ „Neilin se chystá vrátit Awrixela ze světa mrtvých. Před necelými dvěma hodinami utekla. Zřejmě má namířeno k Uwelanu, hledá čarodějku Reynár.“ „A ty ji chceš zastavit.“ Pomalu přikývla. Sorgan odvrátil tvář. Přemýšlel. „A co bude se mnou?“ Terien se objala pažemi. „Já… nevím. Král Wiallon ti slíbil spravedlivý soud v Än-Ielwilu.“ „V Än-Ielwilu… bez tebe.“ „Já chci jít, Sorgane. Cítím, že je to správné.“ „Půjdu s tebou.“ Viděl, jak se jí rozšířily oči. Na vteřinu ztratila řeč. „Cože?“ „Chci jít s tebou, Terien. Pomůžu vám. Budu se vám hodit. Víš, že jsem silnější, schopnější a odvážnější než všichni, kdo se na tu cestu chtějí vydat.“ „Ale také jsi obávaný vrah, Sorgane. Celé století jsi sloužil Isgraëlovi.“
„To je te minulost.“ „Ano, ale… Nevím, jestli dokážu dědečka přesvědčit.“ Sorgan se k ní naklonil a chytil ji za ramena. Od chvíle, kdy Neilin zničila jeho pouta, mu ještě nedali nová. „Chci ti dokázat, že můžu být dobrý, Terien. Dovol mi to.“ Terien se usmála. „To ale nemusíš, Sorgane. Já ti věřím.“ Ta slova ho uvnitř zahřála víc, než by si dokázal představit. Přivinul ji k sobě a pevně objal. Užíval si vůni jejích vlasů a přísahal si, že ji nenechá jít samotnou za nic na světě. Bude ji chránit vlastním životem.
iv Slunce vstalo a den se probouzel. Terien stála u okna a nechávala se zalévat prvními slunečními paprsky. Bylo v nich cítit teplo a svěžest přicházejícího jara. Těšila se na léto. Bylo to její nejmilovanější období v roce. Zbožňovala zahrady plné barevných květin. Vždy se o ně ráda starala. Matka jí v Nar’doxu jednu takovou zahradu pomáhala udržovat. Terien připadalo, že tomu strašlivému místu dodávala alespoň trochu života. Silmalïa vždy dbala o hluboké spojení s přírodou. Isgraël ale všechno zničil. Včetně Terieniny zahrady. „Hned bych se na tu pou rozjel s vámi, kdybych mohl,“ říkal právě Edrian a vytrhl ji tak ze zadumání. Přecházel po leštěné dřevěné podlaze a vypadal skoro zoufale. Terien jeho chování mátlo čím dál tím víc. „Edriane…“ „Ne, já vím. To bylo ode mne nevhodné. Ale…“ najednou k ní přiskočil a popadl ji za paže. „To vy! Dovádíte mě k šílenství! Vím, že je to špatné, ale toužím po vás každým dnem víc a víc, má paní. A nemůžu s tím nic dělat!“ Terien na něj hleděla v naprostém úžasu. Měla jisté tušení, ale nikdy by si nepomyslela, že se král odhodlá přiznat jí své city! Svou lásku přeci slíbil Leje! „Edriane, já…“
59
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
